Zeď - SaM!ne | SaMfiction

ZEĎ
Prolog
Hamburk
8. březen 1994,
07:23
Některé dny jsou prostě špatné od začátku do konce a nemůžou být ničím vylepšeny. Jediné, co zbývá, je zatnout zuby a prorazit
tou dočasnou nenávistí k životu jako sněžná rolba závějemi. A pak doufat, že zítřejší ráno přinese den lepší nebo aspoň trochu
snesitelnější.
Komisařka Eva Glaser tohle všechno věděla. Jenže bylo ráno, ona zírala na vyvržený trup svého přímého nadřízeného, vrchního
komisaře Kepkeho, a opravdu nevěděla, jak se skrz celý den dostane. Jímala ji taková panika, jakou dosud nepoznala, a poprvé za
hodně dlouhou dobu netušila, co má dělat. Už dvakrát potlačila zvracení. Když to přišlo potřetí, věděla, že jestli se nezačne hýbat,
nedopadne to dobře.
Nohy se jí bořily do půdy změklé tajícími zbytky sněhu a vnímala, jak se jí trochu bláta dostalo do lodičky. Měla se přezout, jak jí
radili, ale spěchala se přesvědčit na vlastní oči, jestli to, co jí říkali, je pravda. Teď to mohla potvrdit. Otočila se na komisaře
Apfela, a který stál poblíž stejně bezradně, jako dosud ona, a uvědomila si, že je to na dlouhou dobu možná její jediná šance, než
příležitost zmizí a ona zůstane vězet dalších pět let jako podřízená někoho, s kým přestala dávno souhlasit.
„Identita mrtvého je Alexander Kepke, uvědom prezidium. Proč tady ještě není patolog, to ho nikdo nevolal?“
Její kolega trudně zakroutil hlavou; jakkoliv byla zasažená a ochromená ona, Apfel to schytal ještě hůř. Eva se otočila k jednomu
z uniformovaných kolegů a poslala ho zavolat na patologii a sdělit jim, že je to urgentní. Pak se sama vydala ke skupině techniků,
kteří postávali u auta, schovávali krky do bund před ostrým březnovým ránem a kouřili jednu cigaretu za druhou. Glaser nasadila
neprostupný výraz a poslala je po práci.
„Řekl jsem jim, ať ještě počkají,“ namítl Apfel trochu dotčeně. Glaser na něj chvíli zírala ještě nevěřícněji, než na zohyzděné tělo
svého bývalého šéfa.
„Počkají na co?“ zeptala se trochu ostřeji, než možná plánovala. „Až vstane, posbírá svoje střeva a vyřeší vlastní vraždu? Volal
jsi na prezidium?“
„Ne a nevím, proč bych to měl dělat já,“ odsekl Apfel a vypadalo to, že ho z letargie probral až vztek na kolegyni, která se teď
stavěla nad něj a udílela mu rozkazy. „Všechno tady klapalo, dokud – “
„Nic se tady nedělo,“ sykla Eva, postoupila k němu blíž a ztišila hlas. „Ať se ti to líbí nebo ne, jsem tu služebně nejstarší a dokud
nepožádáš presidium formálně o přidělení velení, budeš buď dělat, co říkám, nebo se sbal, jdi pryč a nenarušuj tady i ten zbytek
morálky, který tu ještě zbyl. Pro nikoho z nás to není příjemné, Apfele, tak se přestaň chovat jako idiot a začni něco dělat.“
Muž se rozhlédl kolem, aby zjistil, kolik lidí mohlo zaslechnout jeho potupu, ale nikdo nevypadal, že ho zajímá, co si s Glaser
říkali. Na tváři měl škleb vyvolaný tím verbálním útokem z Eviny strany, ale šel konečně telefonovat. Eva si dovolila na chvíli
zavřít oči a cítila, jak ji ovládla úleva.
Vyškrábala se úplně nahoru, aby dobře viděla, až přijede auto z patologie, a z očí nespouštěla práci techniků. Úlevu vystřídala
pomalu se vracející sebejistota a rovnováha. Jediné, co potřebovala, bylo prorazit závějemi – přesně, jak si říkala. A až se večer
dostane domů, stulí se do klubíčka a bude brečet, protože ten obraz zohyzděného muže, který tu byl od jejích začátků na oddělení
vražd a kterého si vážila, už nikdy zpod víček nedostane. Do té doby si to musela nechat pro sebe.
„Paní komisařko?“ Eva sebou trhla a otočila se na uniformovaného kolegu, kterého prve poslala volat na patologii. Nesl jí
rezervní holínky. Než stačila poděkovat, ukázal za pásku na Apfela, jak se dohaduje s cizím mužem. Glaser ho na oddělení nikdy
neviděla. Udivilo ji, že se tak horentně dožadoval vstupu na místo činu. „Říká, že je nějakej Born, psycholog,“ odpověděl jí
policista na nevyřčenou otázku. „Chce mluvit s tím, kdo tady tomu velí.“
Eva zúžila oči na Apfela a mimoděk ji napadlo, že na prezidium ještě nevolal. Nechala holínky holínkami a prodrala se blátem k
oběma mužům stojícím za páskou. „Co se tady děje?“ vyštěkla.
„Mám to pod kontrolou,“ odbyl ji Apfel, který se zjevně snažil posbírat poslední zbytky autority a přebrat otěže. Muži, se kterým
se dohadoval, to ale nemohlo být víc jedno; upřel naléhavé oči na Evu, cítě jistou příležitost posunout se trochu blíž cíli.
„Jmenuji se Born, doktor Dominik Born,“ natáhl ruku přes pásku a nečekal, až ji Eva přijme. „Jsem soudní psycholog, občas
spolupracuji s oddělením sériových zločinů. Myslím, že vám můžu pomoct.“
„Kdo vás zem zavolal?“ zeptala se Eva zmateně.
„Nikdo. Dozvěděl jsem se o Kepkem, je mi to líto,“ zagestikuloval Born k mrtvému tělu někde pod nimi. „Ale řekl si o to, jeho
profil byl špatně. Předpokládal, že váš člověk nebude riskovat, že je jeho vyzyvatel zároveň volavkou, a tudíž se ho pokusí dostat
útokem na jeho okolí a ne přímo na něj. Ale v tom se spletl. Máte před sebou člověka, který si své účty zásadně vyřizuje se svým
soupeřem. Pokud jen myslíte na to, že ho znovu vyprovokujete, nedělejte to.“
„Poslyšte, kdo si sakra myslíte, že jste?“ vyhrkl Apfel. „Nechte si ty svoje moudra pro někoho, koho zajímají, Kepke věděl dobře,
co dělá, a my to víme taky. A teď se odtud pakujte dřív, než – !“
„To stačí,“ přerušila kolegu rázně Eva. „Právě přijeli z patologie,“ pohodila hlavou.
Apfel se tentokrát nenechal přemlouvat. Věděl dobře, kde je jeho práh sebeovládání, a byl dost inteligentní na to, aby ho věděl, že
zmlácením samozvaného rádce ničeho nedosáhne. Zamířil k právě parkujícímu autu a nechal Glaser s tím arogantním blbem o
samotě.
„Podívejte, doktore Borne,“ spustila Eva. „Ceníme si toho, že jste sem vážil cestu, ale dokud zajištěné stopy a pitva nepotvrdí
shodné rysy s předchozími dvěma vraždami, nemáme důvod se domnívat, že jde o stejného pachatele. Pokud se spojitost mezi
vraždami potvrdí, případ spadne pod sériové vraždy a budete mít volné pole působnosti. Do té doby vás nesmím pustit na místo
činu, je mi líto.“
„Vy mě nechápete, paní – “
„Glaser,“ napřáhla ruku tentokrát Eva uvědomujíc si, že jeho napřaženou pravici nechala předtím viset nezdvořile ve vzduchu.
„Komisařka Eva Glaser.“
„Paní Glaser,“ dokončil Born a její rukou potřásl krátce a jakoby mimochodem. „Nemáte tolik času a nikdy ho nedostanete
přímou konfrontací, to vyústí akorát v další vraždu. Mimoto všichni víme, že je to jeden a ten sám vrah. Ztrácíte čas stejně jako
Kepke. Neposlouchal mě a kam ho to přivedlo.“
„Jak jsem řekla, doktore,“ zopakovala Eva a ustoupila od pásky i od muže za ní. „Počkejte si na pitevní zprávu a jestli o to vaše
oddělení zažádá. Do té doby se nemáme o čem bavit.“
„Děláte chybu, paní Glaser!“ křikl za ní Born. „On vás znovu kontaktuje a až to udělá a jestli ho znovu vyprovokujete jako
Kepke, bude další tělo!“
Glaser už psychologa neposlouchala, vrátila se ke své práci. „Ženská zatracená,“ zavrčel Born, ačkoliv jeho hněv nebyl
namířený tak úplně proti Glaser. Všichni měli vatu v uších, nejen ona. Vyškubl se muži v uniformě, který ho urgoval pryč, a odešel
sám. Věděl, že oddělení sériových vražd to teď nepřebere. V momentě, kdy si vrah zvolil jako oběť policistu, úplně změnil pravidla
hry, a Born si byl jistý, že tam není nikdo, kdo dokáže zachovat chladnou hlavu a podívat se na to střízlivě.
*
Hamburk
10. březen 1994,
16:12
Eva nebyla schopná vyhnat slova doktora Borna z hlavy. Mluvil tak přesvědčivě a naléhavě, až byla nakonec ještě ten den nucena
upustit od závěru, že z něj křičelo jen uražené ego muže, kterého nikdo nechce poslouchat. A začínala mít pocit, že je to kousne do
pozadí. Ale nezjistila o Bornovi nic, co by ho doporučilo; rád riskoval, dělal divoké úsudky a ignoroval předepsaný postup při
vyšetřování. Navíc si k tomuto případu nevyžádal žádnou dokumentaci. Takže ho zkusila vytěsnit stejně jako Apfel, kterého
presidium pověřilo vedením případu, samozřejmě.
Nicméně jak den postupoval, sledovala, jak se Bornovo poselství plní. Vrah je skutečně kontaktoval, aby si mohl z první ruky užít
zranitelnost, zmatenost a bolest podřízených, kteří ztratili svého vůdce. A Apfel ho vyprovokoval. Když ji den na to ráno volali na
místo činu, věděla, co tam uvidí. Prvotní ohledání Apfelova zohyzděného těla ukázalo, že je skutečně čtvrtou obětí. Oficiálně
hledali vraha dvou policistů, oddělení sériových vražd se dál drželo zpátky. Eva cítila, že její nadřízení dělají chybu, a nehodlala
tomu nečině přihlížet.
„Borne!“ zavolala za mužem, kterého právě viděla vycházet z přednáškového sálu. Vzhlédl k ní napřed překvapeně a když ji
identifikoval, jeho výraz se změnil. Na tváři se mu usadil jakýsi arogantní škleb člověka, který si byl od začátku jist, že má pravdu,
a ona mu to teď přišla potvrdit. Zakroutil hlavou.
„Co pro vás můžu udělat, paní komisařko Glaser?“ zeptal se s úsměvem.
„Vy dobře víte, proč jsem tady,“ odsekla Eva. „Už jste určitě slyšel, co se stalo. Měl jste pravdu. Nevím sice jak, když jste si
nevyžádal žádnou dokumentaci, ale každopádně to vypadá, že jste jediný, kdo aspoň trochu chápe, co ten člověk chce.“
„Ale jak jste řekla, mám počkat, až to oddělení sériových vražd – “
„Oba víme, že se to nestane,“ přerušila ho Eva. „Teď je to na mně a já chci mít jistotu, že postupuji správně, než něco udělám. Už
jsem to vyřídila s nadřízenými a v autě mám pro vás připravenou veškerou dokumentaci k případu.“
„Neřekl jsem, že vám pomůžu,“ namítl Born a veškeré emoce, které prozrazovaly, jak si užíval, že měl pravdu a že k němu policie
přišla s prosíkem, z jeho tváře vymizely. „Bylo mi jasně řečeno, že o moji expertízu nikdo nestojí a já ze sebe nebudu dělat blbce
jen proto, že vám zrovna teče do bot.“
Otočil se a byl znovu na odchodu. Eva semkla rty k sobě a srovnala s ním krok. „Řekl jste, že ho nikdy nedostaneme přímou
konfrontací, že bude další tělo, a nemýlil jste se. Je doložené, že vrah mluvil i s prvními dvěma oběťmi krátce před jejich smrtí.
Potřebuje tedy, aby jej vyprovokovali a on si mohl tvrdit, že nemá na výběr?“
„Ne, čeká na výzvu k duelu a když ji dostane, má konečně příležitost ukázat svou cenu, ukázat si, jak dobrý vlastně je,“ odvětil
Born, zastavil se a podíval se na komisařku Glaser, když mu došlo, jak ho právě obehrála. „Chytré,“ pousmál se uznale.
„A s policií narazil na zlatou žílu,“ ignorovala jeho poslední poznámku Eva. „Když se zaměřil na nás a potápí tak obraz policie u
veřejnosti, cítí se silný. Teď jen tak nepřestane,“ uvažovala nahlas a pak se podívala na Borna, který se zdál lehce překvapený její
ochotou rozvíjet dál jeho myšlenku. „Jak vidíte, já vás poslouchám, doktore Borne. Takže budete dál osel nebo mi pomůžete dostat
ho za mříže?“
„Když tak hezky žádáte,“ svolil nakonec Dominik zdrženlivěji, než to skutečně cítil. „Ale mám teď hodinu.“
„Nemyslím si, že vám tam někdo spáchá harakiri, protože má místo večerní přednášky volno,“ poznamenala Eva. To se Borna
dotklo, jak se zdálo, ale nedostal příležitost promluvit. „Radši zavolejte své ženě, že dnes přijdete domů o něco později.“
Born si povzdechl, hodil poslední váhavý pohled na učebnu, do které měl namířeno, a pak následoval komisařku Glaser, která se
vzdalovala překvapivě dlouhými kroky. Pod paží stále nesl podklady na přednášku, ale v hlavě už měl něco úplně jiného.
*
Hamburk
25. březen 1994,
14:52
Páteční odpoledne zastihlo Dominika Borna na dětském hřišti. V klíně měl položené podklady na další seminář, který měl vést.
Měl co dohánět; spolupráce s BKA mu tentokrát dala zabrat. Glaser měla zjevně v jeho schopnosti víc důvěry, než kterýkoliv
policista před ní, a nezastavila ji žádná denní ani noční hodina, když telefonovala nebo poslala někoho, aby jej sehnal. Pachatel
se nakonec ukázal nebezpečnějším, než předpokládali, a Born si sotva uvědomil, jak málo chybělo, aby tu teď neseděl.
Zato Helen si to uvědomila až moc dobře. Glaser a to, co představovala, jí lezla na nervy, protože cítila, jak jejího manžela ten
děsivý svět zvrácených myslí vtahuje. Neprotestovala, když sem tam konzultoval, ale vyhovovalo jí, jak to bylo. Glaser s sebou ale
přinesla něco nového, co cítili oba, a byla to právě Helen, kdo mu vmáčkl zanedbanou školní práci do rukou, poslal ho na hřiště s
jejich šestiletým synem a zapřísáhl ho, ať příště Glaser či kohokoliv jiného od BKA pošle do háje. Není prý jediný psycholog,
který jim může pomoct.
Dominik ji poslechl, ale na práci v klíně se soustředil pramálo. Nebyla dost, už dávno nebyla tak zajímavá. Učit věci, které
nezažil, se náhle zdálo trapné a pokrytecké ve srovnání s tím, co zažíval pokaždé, když mu z BKA zavolali. A nebyl to jen profesní
zájem; ten příval adrenalinu, když se blížilo chycení, ta úleva a euforie, když bylo po všem a z velké části díky němu, to bylo
přesně to, co hledal. Jeho současná práce byla málo.
Vzhlédl a zahleděl se na Philipa, který právě za ruce visel z jedné průlezky a špičkami tenisek škrtal o písek pod ním. Měl tu moc
zařídit, aby jeho syn vyrůstal v o něco lepším světě. Ať Helen říkala cokoliv, fakt, že je tu další, který ho může nahradit, ještě
neznamenal, že on nemusí dělat nic, naopak. Dva jsou víc než jeden, nebo ne?
„Dobré odpoledne,“ ozvalo se vedle něj a Born nadskočil. Vůbec si nevšiml, že si někdo přisedl. Když leknutí odeznělo, usmál se
na Glaser.
„Dobré odpoledne, paní komisařko,“ vrátil jí pozdrav.
„Doháníte práci na dětském hřišti?“ pozvedla Eva obočí.
„Hlídám syna,“ odpověděl Born a ukázal prstem. „Philip, je mu šest,“ ukázal na světlovlasého chlapce, který se k nim v tu chvíli
zrovna otočil a zamával jim. Dominik zamával zpátky a byl překvapený, když zjistil, že Eva mává taky. Usmál se na ni. „Máte
děti?“
„Ne,“ zakroutila Eva hlavou. „Zatím ne,“ dodala, jako by měla pocit, že se to od ní čeká. „Tak jak jste se rozhodl?“
„Jak jsem se rozhodl ohledně čeho?“ zamračil se Born a odložil papíry na lavičku vedle sebe.
„Nechávala jsem vám vzkaz,“ odpověděla zamračeně Glaser, pak se to ale rozhodla hodit za hlavu. „Přeložili mě na oddělení
sériových vražd a vám nabídli místo externího spolupracovníka.“
„Vždyť to jsem přece dělal,“ namítl Dominik. „Nebo to není jen lepší označení pro konzultanta?“
„Ne tak docela,“ přikývla Eva. „Tohle je jiné. Teď nás automaticky zavolají ke každému případu, který bude vyžadovat intervenci
BKA. Patrně se to neobjede bez cestování a určitého rizika, proto máte čas na rozmyšlenou. Myslela jsem, že touhle dobou už
budete vědět, jestli to berete nebo ne.“
„Co tak najednou?“ zamračil se Born.
„Myslím, že jste si neuvědomil, jak důležitý případ jste pomohl vyřešit,“ usmála se na něj Eva. „Byl jste dobrý, doktore. Osvědčil
jste se jednou a myslím, že BKA chce zkusit, jestli se osvědčíte dlouhodobě. Neměl byste je nechat dlouho čekat.“ Glaser se zvedla
k odchodu.
„Budu pracovat s vámi?“ zeptal se Born.
„To doufám,“ usmála se na něj Glaser. „Já jediná na vás mám dost trpělivosti. Nashledanou, doktore Borne,“ rozloučila se dřív,
než se stihl ohradit, a Dominik sledoval její záda, když se vzdalovala z parku.
Vrátil se pak pohledem zpátky k synovi, ale ač ho očima hlídal, jeho mysl s chlapcem nebyla. Přemýšlel nad tím, co si právě
vyslechl. Sklonil oči k levé ruce a teprve když to viděl, uvědomil si, že si od vyslechnutí nabídky BKA hrál se snubním prstenem.
Helen rozhodně nebude nadšená, ale… Zavál jarní vítr a opřel se do kupky papírů na lavičce vedle Borna. Jednotlivé listy začaly
létat vzduchem daleko od majitele.
„Krucinál!“
1. kapitola
Tam, kde jsme přestali
Jindy krásně pestrá žlutozelená barva podzimního listí letos působila tak nějak nezdravě. Větve s sebou surově škubaly v náhlých
poryvech větru, které se objevovaly nečekaně a stejně tak i mizely. Nad krajem těžce viselo nebe zbarvené do nepřeberných
odstínů šedé, které spolu s hlasitým šuměním stromů věstilo déšť, který stále nepřicházel. Celých dlouhých pět dní.
Dominik Born neměl rád déšť. Když pršelo, byly všechny pochůzky dvakrát tak nepříjemné a taxíky přecpané. Neustálá, vodou
nasáklá hrozba nad jeho hlavou mu ale lezla na nervy víc, než byl ochoten přiznat nebo ukázat, a za pořádný déšť by byl víc než
vděčný. Možná by se trochu rozjasnilo; vstávat do temného pochmurného dne ze studené, prázdné postele bylo už tak dobré leda
na přivolání deprese, kterou obecně neuměl moc zvládat.
Jen pomyšlení na ten známý tíživý pocit absolutní nechuti ke všemu a ke všem mu přivolal žízeň a to přesně ten typ, se kterým
bojoval už nějakou dobu a který voda nemohla uhasit. Voda… Někde vzadu v Dominikově hlavě se něco pohnulo a zašelestilo;
vzpomněl si, že by měl něco dělat. Odvrátil se od okna, které vedlo do klášterní zahrady, a zahleděl se znovu do vany plné rudé
vody, která stála po jeho pravici.
„No výborně,“ ozvalo se vedle něj zafunění. „Ptal jsem se, jestli ji už můžem odvézt, doktore.“
Born zamrkal a probral se do reality místnosti. Korda stála stranou s rukama založenýma na prsou a dívala se na něj s něčím, co
mohla být starost stejně tak jako pobavení. Kousek za ní stáli dva muži z patologie, kteří zjevně čekali, až budou moci tělo mladé
novicky vyzvednout z vody, a hned vedle něj stál značně napružený Ebert.
„Kde je Isa?“ zeptal se Dominik.
„Domlouvá vám audienci u matky představené, pane doktore,“ promluvila Korda, protože Ebert vypadal, že se každou chvíli
pokusí psychologa v napuštěné vaně utopit.
„Ah,“ vzal Born na vědomí a horečně si snažil vzpomenout, na co vlastně myslel, než se vytratil. Korda znepokojeně sklonila
pohled k nebohé ženě; ta mladá oběť si zasloužila mnohem víc pozornosti, než byl Born momentálně schopný dát. Nevyčítala mu
to, věděla, že je jeho zájem jinde. Ale nedokázala pochopit, proč to neřekl na rovinu a na chvíli se nestáhl.
„Můžete mě tady nechat o samotě?“ promluvil Dominik s pohledem upřeným na nehybné tělo. Ebert protočil oči, ale pokynul
zbývajícím policistům, aby vyklidili umývárnu. Už si zvykl na tyhle psychologovy rozmařilosti a fakt, že je Glaser i Becker
povolovaly, naznačoval, že asi k něčemu jsou. Mimoto komisař došel k tomu, že mu pár minut bez Borna jedině prospěje.
„Jste v pořádku?“ ozvala se Korda, která jako jediná zůstala, a stále měřila přítele zkoumavým pohledem.
„Jen jsem se zamyslel,“ odpověděl Dominik. „Bylo tu hrozně moc lidí, nemohl jsem se soustředit. Omlouvám se, velectěná, vím,
že vás zdržuji od práce.“
„Udělejte pro mě něco, můj milý,“ vyzvala ho Korda, nereagujíc na jeho předchozí omluvu. Born tázavě pozvedl obočí. „Vím, že
se nemůžete dočkat, až budete mít Glaser zpátky, ale nedávejte to tak hrozně najevo. Becker pro vás udělala hodně, jiná na jejím
místě by vám nevěřila. Nezapomínejte na to.“
„Nezapomenu,“ ujistil ji Born a sledoval, jak odešla. Zavřela za sebou dveře a psycholog v bíle vykachlíkované místnosti osaměl.
Opřel se o parapet okna, ze kterého minuty předtím slepě zíral ven, a zadíval se tentokrát do místnosti. Všechno bylo jako při
předchozí vraždě. Mrtvá jeptiška ve vaně; její nahotu zakrývala jen sytá barva vody, do které ze stehenní tepny vytekla většina její
krve. Oči měla zavřené; u té předchozí se v krvi našla sedativa, která způsobila, že vykrvácela ve spánku, a i tady Korda našla
vpich, jak zaznamenal, než se ztratil v myšlenkách.
Vlasy měla pečlivě rozčesané a přehozené přes okraj vany, o který se opírala temenem. Ruce jí taktéž přečnívaly a nehybně visely
nad podlahou, což samo o sobě živilo představu, že tu s ní vrah byl a aranžoval ji doby, než mu rigor mortis zajistil, že tělo
zůstane tak, jak si přál, aby bylo objeveno. Born musel uznat, že vrah nebo vražedkyně měli smysl pro estetično; bílé tělo v bílé
vaně plné rudé krve, jen s růžencem z tmavého dřeva na nahé hrudi… Mělo to jisté kouzlo.
Born si povzdechl, odlepil se od okna, přešel k vaně a dřepl si, opíraje se loktem o okraj vany na místě, kde nebyla pocákaná
vodou. Zadíval se do klidné tváře mrtvé novicky. Její věk ho mátl; její předchůdkyni bylo čtyřicet šest let. A nebyl to jen věk; tahle
dívka – sestra Agnes, jak zaslechl – byla baculatá, zatímco předchozí asketicky štíhlá. Tahle měla kypré tvary, ta první téměř
chlapeckou postavu. Agnes byla tmavovlasá, zatímco ta před ní blondýna s vlasy sem tam už prokvétajícími stříbrem.
„O co ti jde?“ zamumlal Born. Oběti byly nahé, ale nebyly aranžované do žádných sexuálně dráždivých póz a nenašly se na nich
nebo kolem nich žádné tělesné tekutiny. Born byl v pokušení vyloučit sexuální motiv, ale zdráhal se. Jindy by byl v takovém
případě nadšený a vzrušený výzvou, ale dneska mu nedostatek indicií bránil udělat jakýkoliv jasný závěr, jako by v sebe ztrácel
důvěru.
„Dominiku?“ Oslovení znělo opatrně. Isabel stála ve dveřích a dívala se na něj trochu s obavami. Za těch pár měsíců spolupráce si
zvykla, že chtěl být s mrtvolami občas sám, ale vždycky se cítila tak nějak nepříjemně, když viděla, jak blízko se jim vlastně snaží
být.
„Hm?“ Born k ní zvedl hlavu a vzpomínaje na to, co mu řekla Korda, potlačil podráždění z vyrušení a usmál se na ni. „Už jsem
hotový. Můžou si ji odvézt.“
„Výborně, to se hodí,“ odvětila Becker energicky setřásajíc ten nepříjemný pocit, který dosud měla. „Matka představená nás
přijme.“
„To je od ní milé,“ podotkl Dominik trochu ironicky a zvedl se. Isabel se na něj podívala, ale neřekla na jeho poznámku ani slovo.
Sama byla zvědavá, co na tu impozantní ženu Born řekne. Při první vraždě ji vyslýchala jen ona a možná už to byla chyba. Isabel
měla pocit, že tu něco hrozně smrdělo a Born měl lepší čich než ona.
*
Sestra Cecilia byla žena průměrného vzrůstu a průměrné postavy. Víc nebylo možno říct díky volnému hábitu, který měla na sobě,
ale Born pochyboval, že by ho cokoliv na ní mohlo zaujmout stejně jako její obličej. Ani vrásky, které se na něm za přibližně
šedesát let nastřádaly, nemohly zakrýt, že kdysi vypadala jako hvězda stříbrného plátna. Velké oči, plné, půvabně tvarované rty a
jemná pravidelnost celého obličeje Dominika okamžitě zaujaly.
„Matka představená zdejšího kláštera,“ představila je Isabel. „Doktor Dominik Born, náš konzultant.“
Born potřásl nabízenou, překvapivě jemnou rukou, a stisk mu byl zdvořile vrácen. „Bohužel nevím, co byste ode mě chtěli slyšet,“
promluvila abatyše rytmickým, příjemným a trochu tlumeným hlasem. „Všechno jsme vám řekli už při poslední návštěvě.
Nedokážu vysvětlit, proč se to pořád děje ani jak se to děje. Tolik zmařených životů…“ Abatyše se nepřítomně pokřižovala.
„Takže si vážně nikdo nevšiml ničeho podezřelého?“ podívala se na ni Becker. Nevěřila té ženě ani to pokřižování, natož tak
cokoliv, co vypustila z úst.
„Ne,“ zakroutila matka představená hlavou stále zamyšleně. „Všechno bylo jako v předchozích případech.“
„Předchozích případech?“ zopakoval po ní Born a zalétl očima k Becker. Ta se tvářila stejně jako on, jen o mnoho naštvaněji.
„Ano,“ přikývla abatyše a jako by si něco uvědomila, na chvíli zavřela oči. „V předchozích případech.“
„Existují ještě nějaká další těla, která jste nenahlásili?“ zeptala se Isabel a Born v jejím hlase zaznamenal hrozbu výbuchu.
Zachytil její pohled a lehce zakroutil hlavou, zatímco periferním viděním sledoval, jak si abatyše sedá za stůl. Opřela se
předloktími o jeho dubovou desku a růženec na jejím krku o ni ťukl.
Born se posadil na židli na druhé straně stolu. „Jestli máme zjistit, kdo tohle dělá, musíte k nám být upřímná, matko představená.
A v případech jako je tento, kdy je minimum důkazů, jsou oběti samé a jejich počet klíčový k dopadení vraha.“
„Poprvé jsme si mysleli, že to byla sebevražda,“ řekla sestra Cecilia. „S takovou se to předalo její rodině a víc o tom nikdo
nemluvil. Pak přišla sestra Sofie a teď sestra Agnes.“
„Takže tři,“ vzala na vědomí Isabel a mimoděk si iritovaně povzdechla, když jí došlo, že budou potřebovat to tělo, které klášter
předal rodině.
„Sebevražda v katolickém klášteře?“ namítl Dominik. „To vám nebylo divné, jak byla nalezená? Nebo nebyla naaranžovaná jako
ty předchozí? Neměla viditelný vpich vzadu na těle?“
„Konvertovala,“ odpověděla abatyše, jako by to vysvětlovalo všechno. A pak, dívajíc se na svoje dva hosty, kterým to zjevně
nestačilo, rozhodla se to rozvést. „Sestra Emma se nechala pokřtít teprve před dvěma roky. Pocházela z ateistické rodiny, ke
katolicismu konvertovala, nebyla k němu vychovávaná. Víru našla až ve chvíli, kdy se zbavovala drogové závislosti. Chápejte,
jeden vpich na jejím těle navíc… Proto nám nepřišel scénář sebevraždy tak podivný a v tichosti jsme se o to postarali.“
„A když byla zavražděná sestra Sofie?“ pozvedla obočí Isabel. „To jste si pořád mysleli, že to byla sebevražda? Proto jste nám ji
zamlčeli?“
„V době, kdy jsme nalezli sestru Sofii… Sestra Agnes uvědomila policii dřív, než uvědomila mě a bylo učiněno nějaké
rozhodnutí. A pak zemřela i ona, tak hrozně brzy…“
Abatyše se odmlčela a zjevně ztratila v myšlenkách. Dominikovi teprve teď došlo, že je starší žena před nimi patrně v šoku a
chytil za ruku Isabel, když si všiml, jak se naklání a chystá se na matku představenou udeřit. Chápal její rozhořčení, cítil ho sám,
ale křikem ani hrubou silou tady teď ničeho nedosáhnou.
„Budeme potřebovat znát světské jméno sestry Emmy,“ promluvil k sestře Cecilii klidně. „Taky budeme potřebovat vyslechnout
člověka, který ji tehdy našel, a člověka, který dnes našel sestru Agnes. Myslím, že v zájmu nás všech teď je, abychom co nejdřív
přišli na to, kdo to dělá a proč.“
„Sestru Emmu našla sestra Sofie,“ řekla bezbarvě matka představená.
„Kdo našel sestru Agnes?“ zopakovala Isabel a tentokrát by se nenechala Bornem zkrotit, ani kdyby se o to pokusil.
„Sestra Dorothea, má službu v zahradě,“ odpověděla matka představená a Becker se v tu chvíli zvedla, rychle opouštějíc
prostornou pracovnu. Nechala za sebou Dominika s vědomím, že vyřídí, co je potřebné. Sama byla natolik vzteklá, že si sama
sebou nebyla jistá. Tak to bylo pokaždé s církevními institucemi – tutlání, mlžení a víc práce, než měli na začátku.
*
Dominik s sebou cukl, když se Isabel dotkla jeho ruky, a vytahuje si špunty z uší, usmál se na ni, když mu podávala kelímek s
kávou. „Tady mají automaty?“ zeptal se Born a Isabel s lehkým úsměvem zakroutila hlavou. „Díky,“ řekl a napil se, dál očima
shlížeje dolů do sadu. Stromy byly obtěžkané zralými jablky a Borna mimoděk napadlo, že je dobře, že tady Eva není. Klášter a
sad plný malvicí, to by patrně nedocenila.
„Sestra Dorothea je v šoku, ale živá a zdravá. Má ochranku, která tu s ní zůstane. Mám pocit, že se všechny kolegyně na oddělení
vypařily, když je člověk potřebuje.“
„Odmítla policistu?“ zeptal se Dominik.
„Byla ochotná to skousnout do doby, než se dozvěděla, že ji bude hlídat i v noci. Pak ji nemohla obměkčit ani představa, že může
skončit jako ty tři před ní. Co sestra Emma?“ Isabel upila své kávy.
„Už jsem dal všechny údaje Ebertovi,“ odpověděl Born. „Říkal, že se co nejdřív postará o její exhumaci.“
Becker přikývla a chvíli jen zírala dolů na ovocné stromy, než zakroutila hlavou a zamračila se. „Matka představená se prořekla
nějak podivně. Skoro jako by chtěla.“
„Možná ano. Byla v šoku a myslím, že na její hříšnou duši to bylo moc tajemství a lží,“ řekl Born. „Dej jí čas se vzpamatovat, pak
teprve něco zažijeme.“
„O tom nepochybuju,“ povzdechla si Isabel. „Vyslechla jsem všechen personál. Klášter se na noc zamyká, nikdo se nedostane
dovnitř, nikdo se nedostane ven. Protože je klášter starý a vedený jako památka, mají hlídače a všechna možná místa vstupu se
hlídají kamerami, takže pokud tu neexistuje nějaká tajná chodba, tak to musel být někdo zevnitř. Někdo, kdo byl dost blízko na to,
aby věděl, kdo předchozí oběť nalezl. Takže, doktore Borne?“
„Hm,“ vzal na vědomí Dominik její výzvu a odložil kelímek s kávou na balustrádu. „Tak předně, fakt, že zabitá je vždycky ta,
která mrtvou nalezla, nemusí být rituál, může to být dílo náhody nebo nutnosti. Sestru Dorotheu je třeba hlídat, v tom máš pravdu,
ale nemusí být vůbec další obětí. Jedna z nich mohla něco vidět nebo tušit – smrt sestry Agnes přišla pár dní po sestře Sofii, ale
sestra Emma je mrtvá už dva měsíce. Časová osa zatím nesedí.“
„Buď Agnes něco viděla nebo někoho podezírala. Nebo něco pachateli bránilo v provedení vraždy tak brzy po Emmě. Zjistím,
jestli se tu v té době něco významného nedělo,“ pokývala hlavou Isabel. „Možná byla Emma jeho první oběť, pak v jejím případě
nemusel být tolik opatrný.“
„Ano, ale po tom, co prošla pohřebním ústavem, už toho na ní asi moc nenajdeme,“ poznamenal trudně Dominik a povzdechl si.
„Každopádně pokud to není rituál, tak je ten někdo buď hodně neopatrný a musí odklízet svědky, nebo se nás snaží svést ze stopy.
Tak jak tak se tu podle mě skvěle vyzná.“
„Další věc, která mluví pro někoho zevnitř,“ pokývala hlavou Isabel. „Profesorka odhadla čas smrti u Agnes kolem druhé ráno a
Sofie zemřela o půl třetí. V deset večer je večerka, technické zázemí, kde je umývárna, ve které byla nalezena těla, se zamyká
ještě předtím, a odemyká v sedm ráno. Vrah tedy musel mít klíče nebo možnost si je opatřit a věděl, jak to tady chodí. Otázka je,
jestli to mohla udělat žena.“
„Kolik je v personálu mužů?“
„Jeden,“ odpověděla Isabel. „Zahradník a sadař. Je mu sedmdesát a je hluchý, ale docela agilní.“
„Aha,“ zamračil se Dominik. „A víme jistě, že tu nejsou žádné tajné chodby?“
„Proč se tak vyhýbáš možnosti, že to může být žena?“
„Nevyhýbám se jí,“ ohradil se Born. „Jen chci mít pokryty všechny možnosti, než začnu dělat závěry. Zatím toho víme hrozně
málo na seriózní profil. Tak? Máme ty plány kláštera?“
„Seženu je,“ slíbila Isabel. „A teď pojď, vyhádala jsem kancelář matky představené na výslechy sester. Máme práce až do večera.“
„Obávám se, že tady to potrvá mnohem déle,“ podotkl Dominik trudně a vzal si svůj kelímek kafe. „Mnohem, mnohem déle.“
*
„To byla poslední. Je to pořád to samé,“ povzdechla si Isabel a opřela se do křesla. Podívala se na Borna, který znovu hleděl z
okna na barevné listí stromů a iritovaně si povzdechla.
„Já tě poslouchám,“ ozval se Dominik.
„Vypoví, co věděly o Emmě, Sofii a Agnes, ale to je všechno. Viděly za poslední dobu něco podezřelého? Ne. Choval se někdo
podivně, pohyboval se tu někdo, kdo neměl? Ne. Napadá je někdo, kdo by mohl mít důvod těm třem ublížit? Ne, ale boží cesty
jsou nevyzpytatelné…“ Isabel vztáhla ruce vzhůru jako na jevišti národní scény a Bornovi cukl koutek.
„Vládne taky obrovská soudržnost a důvěra, která je pojí jednu s druhou,“ promluvil, když Isabeliny ruce vztekle plesky o opěrku.
„Jedna z nich ukáže na jinou a zůstanou osamoceny, než je udupou, uklovou nebo roztrhají.“
„Jako ve vězení,“ podotkla Becker a vstala. Nebylo jí dál příjemné sedět v křesle ženy, která jim zamlčením vraždy sestry Emmy
značně zkomplikovala vyšetřování. „Co s tím?“
„Tady nepomůže nátlak,“ zakroutil hlavou Dominik. „Zatvrdí se, padnou na kolena a budou žádat všechny svaté o sílu překonat
všechna utrpenství.“
„A mezitím bude vrah patrně zabíjet znovu,“ dodala trudně Isabel.
„Pojďme odsud,“ navrhl Dominik a sám šel příkladem. Becker přikývla. Stejně už vyslechli všechny, co mohli – tedy Isabel
vyslýchala, Born hleděl z okna. Isabel se nemohla zbavit dojmu, že tomu případu nevěnoval takovou pozornost, jaká u něj byla
standardem v době, kdy ho poznala.
Dominik podržel Becker dveře kanceláře a promluvil znovu až když si zapínal pás na sedadle spolujezdce. „Mají tam teď tři volná
místa, že?“
„Ano, zatím obsadili jen to po sestře Emmě,“ přikývla Becker, zatímco startovala auto, a už když mu odpovídala, měla pocit, že jí
asi mělo něco dojít.
„Takže kdyby přišla nějaká cizí jeptiška na místo po sestře Sofii, nebylo by to nikomu divné, že?“ pokračoval Dominik a Isabel na
chvíli zavřela oči, když k ní konečně doputovalo, kam ji manévruje.
„Chceš se postarat o to, aby ta nová byla víc náš člověk než jejich? Kde vezmeš takovou jeptišku?“
„Ale no tak,“ pokáral ji naoko Born. „Ty víš, co myslím. Najdeme policistku, navlečeme ji jako novicku, naučíme ji pár modliteb
a máme kontakt. Je to naše jediná šance mezi ně nějak proniknout.“
„To je na dlouhé lokte,“ namítla Isabel. „Ještě jsme nevyslechli toho kněze, který slouží mše v klášterní kapli. Třeba nám něco
objasní.“
„Na to rovnou zapomeň,“ zamítl to Dominik rázně, trochu podrážděný faktem, jak se k jeho plánu stavěla. „Zaprvé je to pořád
církev a za druhé je vázán zpovědním tajemstvím. A i kdyby náhodou věděl něco, co neuškodí církvi a není vázané zpovědí, sotva
si to rozhází s matkou představenou. To je slepá ulička.“
Isabel preferovala každou uličku si projít a skutečně zjistit, jestli je slepá, a Bornův plán jí připadal zbytečně komplikovaný.
„Potrvá to hrozně dlouho,“ namítla racionálně. „Než někoho najdeme, připravíme, pořídíme falešné papíry a přemluvíme někoho,
aby nám pomohl dovnitř a nechal si to pro sebe… Do té doby stihne zabít další dvě.“
„A máš snad lepší nápad?“ odvětil Born a pohlédl na ni. Isabel se věnovala řízení, nedívala se na něj a mlčela. Dominik pro sebe
přikývl a znovu už nepromluvil.
*
Born vešel do bytu a hodil klíče na botník. Všude kolem byla tma, ale nenapadlo ho rozsvítit v předsíni. Tma perfektně
vyjadřovala jeho pocity a vyhlídky. Isabel byla doma u své rodiny, Korda na patologii, kde být nesměl, protože mu bylo jasně
naznačeno, že zavazí, a Eva pryč. I ten kůl v plotě na tom byl lépe, protože někde kus od něj ze země trčí další. Dominik si
bezmyšlenkovitě stahoval kabát z ramen a v tu chvíli něco zaslechl. Ve své špatné náladě nezaznamenal, že v obývacím pokoji se
svítí a vycházejí z něj hlasy. Jeden z nich byl určitě Evin.
Hodil kabát na botník za klíči; hledat poutko bylo teď vedlejší. Překonal posledních pár kroků a vešel dovnitř. „Evo,“ hlesl a
úspěšně ignoroval všechny další v místnosti. Byl u ní, sotva stačila vstát z křesla, a v příští chvíli ji drtil v náručí. Neviděl ji týden,
ale měl pocit, že je to mnohem déle. A když mu Eva objetí vrátila, ač váhavě, cítil, jak se mu do žil vlila nová síla. „Myslel jsem,
že ti to končí až zítra, chtěl jsem pro tebe přijet.“
„Procedury stejně všechny končily už dneska a Markus za mnou přijel, takže mě rovnou vzal domů,“ pokrčila Eva rameny a
trochu s rozpaky se od něj odtáhla. Bornovi konečně došel její chlad; vždycky, když byli kolem její bratři, měla od něj Eva trochu
odstup. Dokud byla v nemocnici a pak u Markuse, chápal to. Ale fakt, že to dělala i u nich doma ho trochu znervóznil.
„Markus, jistě,“ vzpomněl si Dominik na svoje dobré mravy a napřáhl ruku k předčasně zestárlému myslivci sedícím na gauči.
Ten s ní zdvořile potřásl, ale nebyl z Bornovy přítomnosti nadšený stejně jako kdykoliv předtím. Dominika mimoděk napadlo, že
kdyby věděl, co s Evou dělali na tom gauči, nikdy by tam tak spokojeně netrůnil podpořený představou, že je tu víc doma než
Dominik, ale nedal na sobě nic znát. „Rád vás zase vidím. Doufám, že se má Lisa dobře.“
„Dobře, dík,“ odpověděl Markus.
„Dominiku, tohle je Moritz a jeho žena Sarah,“ představila Eva i mladšího bratra. Borna nepředstavila, takže Dominika s jistým
cuknutím v nervových zakončeních napadlo, že byl asi častým předmětem hovoru. Potřásl ale Moritzovi rukou pevně a upřímně s
nadějí, že nebude stejný vůl, jako jeho starší bratr. Moritz se mu to gesto nenamáhal oplatit tak srdečně; bylo jasné, že sdílí
Markusův názor. Jedině od Sarah se toho Dominik dočkal milého přijetí a přišlo mu to osvěžující.
Usadil se do volného křesla a trpělivě odpovídal na zdvořilostní dotazy Moritzovy ženy; na měšťáckou manželku měla překvapivě
příjemné způsoby a talent být ideální hostitelkou i přesto, že jí zrovna nebyla a on nebyl hostem. Vyvolávalo to v něm určitou
hořkost, ačkoliv nevěděl proč. S Evinými bratry to měl prohrané od začátku.
Jeho prvním prohřeškem bylo, že nebyl Konrad. Nebyl zabezpečený, neškodný právník bez neřestí a závislostí; prostě ideální
materiál pro manželství a založení rodiny. Byl rozvedený alkoholik, od něhož exmanželka držela syna se stejnou vášní, jako by
byl antikrist, a který po Evině boku v nemocnici netrávil zdaleka tolik času, jak by si Markus s Moritzem představovali. Ne, on se
místo toho honil za přízraky a jako jeden u toho i vypadal.
Jeho druhým prohřeškem bylo, že podle Markusova úsudku postrádal všechny atributy mužnosti. Neuměl řídit auto a nehodlal to
napravovat; nenáviděl zbraně a mrtvá zvířata v něm obecně vzbuzovala víc lítosti než mrtví lidé. Považoval Markusovo povolání
za barbarský přežitek a patrně to na něm bylo vidět, ač to nikdy nevyslovil nahlas. Neměl vlastní byt; nastěhoval se k Evě a zatím
na tom nehodlal nic měnit, ačkoliv ta poslední doba bez Evy mu silně připomněla, že žije uprostřed hnusného sídliště. A nosil
šperky, což byla pro Markuse, který neuznával ani snubní prsten, patrně velká rána.
Dominik se ale rozhodně nesnažil, aby jejich mínění vylepšil. Lezli mu na nervy, od začátku. Jednou jedinkrát mu o nich Eva
vyprávěla a za celou jejich několikaletou známost zaznamenal jen párkrát, že by se se sourozenci navštívila. Evidentně si nebyli
blízcí a pak se najednou objevili v nemocnici a oháněli se mocí, kterou jako rodinní příslušníci na rozdíl od něj měli. Tehdy se
Dominik setkal jen s Markusem. Lisa, Markusova žena, mu vždycky sdělila, jaká je to škoda, že se s Moritzem zrovna minul.
Born ji časem začal podezírat, že to říkala jen proto, aby v něm vzbudila zdání, že Moritz sestru hojně navštěvuje, ačkoliv tomu
tak asi nebylo.
Dominik si byl vědom faktu, že to byla jeho vina; honil se za Kornhagen místo toho, aby seděl po Evině boku a držel ji ve dne v
noci za ruku, a tak dovolil, aby se tam vloudili ti dva. Eva byla dojatá z té pozornosti, kterou jí věnovali, a Dominik si do té doby
nikdy neuvědomil, jak tím odcizením v rodině trpěla. Do té doby si neuvědomil spoustu věcí. Stál tedy stranou a nechával ji, ať si
to užije. Tušil, že jeho chvíle přijde, až se Evě udělá lépe a všechno se vrátí do starých kolejí.
Jenomže se přepočítal. Bylo usneseno, že jakmile Evu propustí z nemocnice, bude chvíli bydlet s Markusem a jeho manželkou v
jejich rodném domě. Lisa byla žena v domácnosti a Eva si s ní rozuměla. Dominik protestoval; chtěl mít Evu doma, chtěl se o ni
starat a na vlastní oči se každým dnem, kdy se jí vracela do tváře barva a do očí jas, přesvědčovat, že všechno zlé je skutečně za
nimi. Ale Eva chtěla jít, tak ji nechal.
Ve staré hájovně Born nebyl vítaný. Markus měl vždycky důvod, proč bude lepší, když zrovna dnes nepřijede, a fakt, jak mu to
Eva vždycky odkývala, Borna děsil a zrazoval zároveň. Nepoznával ji a přičítal to posttraumatické stresové poruše, jinak si
neuměl vysvětlit, co se s jeho silnou a nezávislou Evou děje. Nakonec se vykašlal na Markuse i na telefony Evě a přestal se
ohlašovat. Odmítnout ho na prahu dveří už zjevně nešlo tak lehce a jen ta radost, kterou měla Eva z jeho příjezdu, ho tehdy držela
při zdravém rozumu.
Ale i tak ji viděl jen dvakrát týdně. Pak přišly ty lázně, kde byla poslední dva měsíce a kde si ji vzal do péče i psychiatr. Tam už ji
Dominik vídal jen každou neděli, ale ta bolest odloučení byla vyvážená tím, jak moc se Eva zase začala podobat ženě, kterou
miloval. Začínala být zase sama sebou a teprve v tu chvíli míval Dominik pocit, že skutečně přežila. A taky si začínal myslet, že se
Eviny rodiny zbavil.
Teď to bylo tady, přímo v jejich obýváku, a Born cítil v hrudi stejné množství úzkosti jako v momentě, kdy si myslel, že Evu
ztrácí navždy.
*
Evin byt konečně ztichl kolem desáté večerní. Předtím, než společnost konečně odešla, se pilo víno, a ze způsobu, jakým bylo
oběma bratry poťouchle několikrát nabízeno Dominikovi, pochopil, že pravděpodobně mluvili s Evou o jeho pokusech zůstat
střízlivý. Sarah si dala jen skleničku a pak další odmítla s tím, že bude řídit. Její iritovanost pak rostla, čím víc se její manžel zdál
být ovlivněný alkoholem, a Bornův názor na Moritze se zhoršoval.
Jakmile se skupina konečně odebrala do předsíně, Born prudce otevřel dveře na balkon a jen v košili vyšel do zářijového večera.
Bylo chladno, které okamžitě pocítil na nahých předloktích, ale Dominik ho vítal. Osvěžilo jeho rozpálený obličej a konečně mu
nahnalo do plic čerstvý ač trochu ostrý vzduch. Pevně sevřel zábradlí a zíral dolů na Eviny bratry, jak míří k autu. Sarah šla dva
kroky před oběma bratry a pohazovala klíčky od auta v rukou.
Markus šel rovně za ní, víno ho evidentně nemohlo rozhodit, za to Moritz to pořádně šněroval, až ho jeho bratr několikrát
iritovaně naváděl zpátky na správnou cestu. Bornovi škodolibě cukl koutek, když to viděl. Byl odsuzován za něco, co Markusův
mladší bratr dělal také, aniž by si to uvědomoval, a srážen za něco, o co se Moritz dle výrazů jeho manželky patrně ani
nepokoušel.
Zůstal na balkoně ještě chvilku, najednou se k Evě tolik nehnal. Chlad tady venku mu byl milejší než chlad vevnitř. Nakonec se
vrátil do bytu, až když zaslechl téct sprchu. Usadil se na pohovce, která konečně vystydla, a zesílil televizi, která běžela na pozadí,
aby se podíval na noční zprávy. Ani zmínka o vraždách v klášteře, církev zjevně pracovala spolehlivě. Zíral na zprávy, ale
nevnímal je, a probral se k vědomí teprve ve chvíli, kdy ucítil Evinu koupelovou kosmetiku blízko sebe.
Eva si přisedla vedle něj, blízko a s odhodlaností, s jakou u ní dřív nezažil, a vtiskla mu polibek na rty. Jeho hlava cukla pod
vlivem leknutí automaticky dozadu, ale ústa se pootevřela. Evina dlaň se rozběhla po jeho stehně a špičky prsty obtáhly šev
kalhot. Born zalapal po dechu jako panic. „Zlobíš se, Dominiku?“
„Hm?“ pozvedl obočí Born a s námahou odtrhl oči od Eviných rtů. Trvalo chvilku, než pochopil, že se vážně pokouší o nějaký
rozhovor. „Ne, nezlobím se. Proč bych se měl zlobit?“
„Kvůli Markusovi a Moritzovi,“ řekla Eva a levou rukou zajela do jeho vlasů, lehce ho za ně tahajíc. Born si pomyslel něco o
nevhodnosti toho rozhovoru, zatímco její prsty stále tančily na jeho poklopci.
„Ne, jsem šťastný když jsi šťastná,“ odpověděl Dominik. „Hrozně jsi mi chyběla.“
„Ty mně taky,“ odpověděla Eva a znovu ho políbila. Zatlačila jeho hlavu skoro až na opěradlo, když mu vlezla na klín. Dominik
zklamaně vydechl, když její dlaň opustila jeho poklopec, ale za chvíli cítil její hbité prsty, jak mu rozepínají košili a kloužou po
jeho hrudi. Rozhodně nezůstal pozadu, když objevil, že má Eva na sobě jenom župan. Shodil ho z jejich ramen a přitiskl se k ní. S
obličejem vtisknutým k její šíji vdechoval její vůni, která jeho nos nikdy vlastně neopustila, ale cítit ji při objetí v nemocnici, u
Markuse nebo v lázních nebylo stejné, jako ji vdechovat teď, s jejími dlaněmi na své nahé kůži.
Znovu se milovali na tom gauči, ale tentokrát to byl Dominik, kdo byl naprosto vláčný a téměř Evě nekladl odpor. Nezůstal
pasivní, ani nemohl. Nedotkl se jí pořádně od té zatracené střelby a potřeboval její tělo snad víc než ho chtěl. Zároveň ale nestačil
odpovídat na její dominanci, byl ochromený její blízkostí a omámený tím, jak jeho vyhladovělé tělo reagovalo. Pohybovala se na
něm s náruživostí, která ho neuváděla v žádnou pochybnost, že kdyby ležel na zemi, má celá záda spálená od koberce.
Z postkoitálního blaha ho vytrhl Evin pohyb. Než si to zvládl uvědomit, sklouzla z něj, nechávajíc ho zborceného na gauči s
kalhoty napůl žerdi a rozepnutou košilí, a oblékla si župan. Odešla do ložnice klidně bez pohledu zpátky, prohrabujíc si vlasy a
přivírajíc za sebou dveře. Born za ní zíral naprosto zmateně a cítil se poněkud prázdně.
Teprve po několika dlouhých minutách se zvedl a odšoural do sprchy. Když si přilehl k Evě, už dávno spala. Born se schoulil k
jejím zádům s rukou váhavě na jejím boku. Cokoliv se v Evě po té střelbě změnilo, nemělo to co dělat s jejími bratry. Eva sama se
proměnila; to milující a obětavé stvoření, nijak si nevynucující dotek a pozornost a až příliš vděčné, když se ho dočkalo, bylo
pryč. Born nepotřeboval víc, aby to pochopil.
Naivně si myslel, že začnou tam, kde přestali před zátahem na Reitera, jen to tentokrát bude lepší. On bude tentokrát chytřejší a
upřímnější. Ale přepočítal se. Pořád na něco čekal a když se dočkal, Eva mu sebrala otěže a nechala ho na kozlíku úplně
tumpachového. Jakkoliv ho to po sexuální stránce vzrušovalo, uvědomění, co to vlastně znamená, všechno vzrušení naprosto
zchladilo.
Věděl, že má nad Evou navrch, protože se cynicky nenechal strhnout city, které k ní choval, zatímco ona se tomu úplně poddala. A
teď to vypadalo, že Eva obrátila role.
Začínal mít tušení, že teď bude muset vsadit všechno.
2. kapitola
Soudný den
Dominik nikdy nevěděl, jak se na takové akce vlastně dostával. Tušil, že asi musel poznat spousty lidí ve chvílích, kdy nevnímal
nic jiného, než logo výrobce na dně skleničky, ze které pil sladovou whiskey, ale nikdy to k němu zcela nedošlo, dokud nedostal
pozvánku pro doktora Dominika Borna s doprovodem. Nikdy žádný doprovod neměl, chodil sám. Když byl v tu chvíli zrovna
střízlivý, dokázal si dát dohromady, proč mu tolik věcí u BKA prochází, ale nikdy nad tím dlouho nedumal. Stačilo mu, že jeho
skleničky jdou na účet pořadatele.
Ale dneska v noci se pídil po něčem jiném. Jeho mysl zcela minula cedulku, která mu oznamovala, na jaké akci se zrovna nachází
a proč. Všiml si, že tu probíhá raut, ale jeho žaludek byl příliš stažený na to, aby se najedl. Neměl na jídlo ani pomyšlení,
soustředil se na něco jiného. Zvolil červené víno, protože potřeboval být akceschopný a dalších pár skleniček tvrdého alkoholu by
tomu rozhodně nepomohlo. Zároveň ale nemohl přestat pít; kdyby vystřízlivěl, začal by být sám sebou znechucený, vycouval by a
to nemohl. Potřeboval aspoň nějakou úlevu.
Dominik očima třídil dav a analyzoval přítomné ženy. Jeho účelu by posloužila dobrá čtvrtina z nich, ale on potřeboval nějakou,
která ho zaujme. Vzruší a celou tu anabázi usnadní. Ten chvilkový tah magnetu v jeho slabinách, to zaujetí paprskem
procházejícím skrz vitrážové okno jen tu malou chvíli, než slunce zakryje mrak. Dost na to, aby se cítil dobře a ukojil tělesné
nutkání, ale málo na to, aby se musel citově angažovat.
A pak si jí všiml. Byla přesně to, co chtěl a co právě potřeboval. Stála tam v šedých pouzdrových šatech. V uších měla tyrkysové
náušnice, které vystupovaly na pozadí její hladké pleti a ostře kontrastovaly s tmavými vlasy. Žádnou další ozdobu neměla. Byla
hezká; víc než hezká. Měla hýždě, které v něm vzbuzovaly chuť po lidském mase, a stehna, která přímo volala potom, aby do nich
zaťal prsty a zanechal modřiny, zatímco bude bezhlavě přirážet do té vlhké, těsné a jemné tkáně. Její ňadra byla drobná; větší, než
ta Evina, odhadoval, právě tak do jeho dlaně. Nedokázal dojít k tomu, proč zrovna teď přemýšlel nad Evinými ňadry, ale dávno
vzdal pozorování a analyzování sebe sama, za ty roky to nikdy nikam nevedlo.
Ale ona, ona byla přesně to, co teď potřeboval. Dnes odpoledne uzavřeli případ, který jim zabral několik týdnů. Celou tu dobu
nutil Borna pohybovat se někde mezi touhou pochopit pachatele a zastavit ho, a pocitem nutnosti nechat se sám hospitalizovat.
Vraždil mladé ženy a jejich mrtvá těla aranžoval do póz antických soch. Spolu s Evou nacházeli mistrovská díla s očima
obrácenýma do hlavy a ohanbími roztrhanými údem poháněným hněvem, nenávistí a bezbřehou energií samce, kterého příroda
obdařila mocí se rozmnožovat, ale neudělala ho dost atraktivního, aby se mu to vůbec kdy povedlo.
Díval se na tu zuřivost páchanou ve chvíli, kdy se oběti podle Kordy nacházely mezi životem a smrtí, a cítil nechutné cukání ve
slabinách a vlastní touhu se takto na někom podepsat. Ukojit ten neuvěřitelný chtíč na někom, koho nikdy dřív neznal a nedal mu
šanci něco pro něj znamenat. Na někom, kdo nerozuměl, co se s ním děje a proč, a tudíž se na něj nebude nikdy víc dívat přes
prsty.
A ona byla skvělá. Vzrušovala ho. Pozoroval ji, jak očima pátrá v davu, zatímco odvádí svoji práci, která momentálně zahrnovala
konverzaci s mužem, o kterém Born matně tušil, že už ho někdy potkal. Pozoroval, jak se její hruď sešněrovaná těmi pouzdrovými
šaty líně zvedá, protože nic v jejím okolí jí nepůsobí bůhvíjaké vzrušení. Pozoroval, jak látka obepíná její boky, a v tu chvíli věděl,
že než znovu vyjde slunce, její boky ponesou otisky jeho prstů. Pozoroval ji dál a dál, fixoval na ni pohled a čekal, až si toho
všimne.
Když to konečně udělala, byla trochu nejistá. Ta drzost, která na ní Dominika upoutala, vymizela, když zjistila, že očima obtahuje
právě to, co bezesporu považovala za svoje nepříliš atraktivní součásti. Ale Dominikovi se to líbilo, přišlo mu to roztomilé.
Mimoto ji nechtěl drzou a dominantní. Chtěl, aby byla pravým opakem Evy. Začínal hon.
Dominik stanul u ní a dal se s ní do řeči. Vyprávěla mu o nedostatku pozornosti, kterou trpí menší země bývalého komunistického
bloku, a kdesi cosi. Vypadala u toho tak zaujatě a nadšeně, až musel krotit úsměv. Tvářil se, že ji poslouchal, ale místo toho
uvažoval nad tím, jestli má na sobě punčochy nebo punčocháče a jak dlouho mu bude trvat, než ji dostane tam, kde ji chce mít.
Born poznal, že byla chytrá už na dálku, vycítil to a bez toho by mu nemohla imponovat. Ale její inteligence nebyla tím, o co dnes
v noci stál.
Chvíli vypadala, že mu vyklouzne, ale nakonec pomohlo gentlemanství jako už tolikrát. Doprovodil ji domů, jak se na muže jeho
vkusu a titulu sluší, a pak, strkaje ji proti zdi v malé chodbičce jejího bytu, jí bez rozmyslu přitiskl ústa těsně pod místo, nad
kterým se houpala ta tyrkysová náušnice, a otřel se o něj zuby. Dominik cítil, jak se zachvěla, a její pánev vyrazila proti té jeho,
bezesporu aniž by si to vůbec uvědomovala. Její tělo mu prozradilo, že dostane přesně to, o co se snažil.
Nelíbal ji na rty, to prostě nedokázal. Kousal ji a tiskl ji až moc surově, záměrně se na ní podepisoval. Když nahmatal krajkový
lem punčoch, všechna jeho krev se definitivně vydala na jih. Držel ji přitisknutou čelem ke zdi, když rozepínal zip jejích šatů, a
nebýt těch ňader, která toužil vidět v měsíčním světle a tisknout v dlani, neotočil by ji k sobě čelem. Byla stejně mléčná, jako její
obličej, a pak přestal myslet úplně.
Zůstala tak submisivní, jak si přál, ale nepochyboval o tom, že byla spíš zaražená, než že by to byla přímo její povaha. Šaty měla
zmuchlané kolem pasu, punčochy u krajky natržené, jak ji svíral vzrušeně v dlani, a krajku kalhotek měla stále kolem jednoho
kotníku. Sám zůstal oblečený; ač to už teď bylo dobré a slibovalo to být ještě lepší, nehodlal se zdržet, takže jenom spustil kalhoty
ke kotníkům.
Jeho oběť sténala jako někdo, komu dlouho nikdo nevěnoval takovou pozornost, a na chvíli mu to přišlo líto. Zastyděl se, že tak
využívá někoho zcela neprávem zanedbávaného, ale ne nadlouho. Jeho uspokojení bylo přednější než její city. Tiskne mezi zuby
lehce jednu její bradavku, jeho prsty zajely hluboko do jejího klína a v tu chvíli věděl, že není v jeho moci se teď sbalit a odejít z
úcty k ní. Vpustil racionalitu dovnitř jen natolik, aby sáhl po kondomu, a pak, skřípaje ji mezi sebe a zeď, se navedl dovnitř.
Švihnul boky vpřed a cítil, jak sebou celá cukla a sevřela se. Ale byla hladová; její tělo se rychle přizpůsobilo.
Přirážel do té malé lačné diplomatky skoro až vztekle a stejně nadšeně, jako ho ona přijímala. Její tělo ještě sem tam
zaprotestovalo, ale ne moc upřímně. Aspoň si to Dominik myslel; zpětně si nebyl jistý, zda by bral na vědomí i vážně míněný
protest. Byl mimo sebe, choval se jak zvíře a upřímně ho překvapilo, když se kolem něj sevřela. Zaznamenal několik stahů,
zatímco do ní dál přirážel stejně bezohledně jako prve, a trvalo mu hodnou chvíli, než se jeho varlata konečně stáhla k tělu a sám
dospěl do finále, jak mu příroda kázala.
Cítil její ruce ve vlasech; tahala ho, protože se ho křečovitě držela. Pravděpodobně si v pár posledních momentech nebyla jistá,
co se děje, a Born ji nevinil. Neřekla ani slovo, když si natáhl kalhoty a zamířil ke dveřím, a z napjatého postoje jejího těla
usoudil, že to animální vzrušení odeznělo a teď si nebyla jistá, jestli jí nehrozí z jeho strany nebezpečí. Pravděpodobně si teď ani
nebyla jistá, jestli se jí to vlastně líbilo.
Ale Dominik už hrozbou nebyl, jeho zuřivost naplnila latex a přestala ho stravovat. Poslušně se vrátil do Evina bytu a když v
sedm ráno vstávala, seděl pořád ještě v kuchyni s pátou skleničkou vody a snažil se připravit na další den, který dopředu
nenáviděl. Beze slova se na něj podívala oděná v tom trapném pyžamu a volně zavázaném županu přes něj. Ani Dominik nic
neřekl, neměl co. Byl rád, že nešla blíž, protože by to z něj cítila. Ale Eva stejně věděla, byla až moc chytrá na to, aby jí nedošlo,
kde byl, když nespal na jejím gauči.
A viděl v jejích očích, že jím pohrdá.
*
Uplynulo pět dní od chvíle, kdy se Born setkal s mladou tmavovlasou diplomatkou a pak ji opustil bez toho, aby si vůbec
zapamatoval, jak se jmenovala. Aspoň si tedy myslel, že to bylo pět dní; poslední dobou se mu čas sléval v depresivní, ničím
nerušený celek. Nebyl případ, který vyžadoval jeho asistenci, a on zůstával absolutně bezprizorní. A když jeho mozek nikdo
nepotřeboval, Born ho nakládal do lihu.
Byla neděle, devět hodin ráno. Dominik právě podnikl pokus vyhnat kocovinu z pusy a chystal se zapít prášky proti bolesti, aby se
zbavil třeštící hlavy. Než ale stačil najít aspirin, ozval se domovní zvonek. Born si pospíšil ke dveřím, ačkoliv jeho hlava proti
prudkým a rychlým pohybům dost nevybíravě protestovala. Nechtěl, aby se Eva vzbudila, dokud pro ni nebude mít aspoň
uvařenou kávu.
Otevřel dveře a hleděl do tváře muže ve špatně padnoucím sportovním saku. Za ním stál uniformovaný policista a Dominika
napadlo, že Eva bude mít pravděpodobně velkou radost ze zjištění, že jí v neděli přišla práce až domů. „Dominik Born?“
promluvil muž a ukázal mu průkaz, který ho identifikoval jako příslušníka zemské kriminálky. „Jsem komisař Scharff a mám pro
vás několik otázek. Byl jste v úterý na benefičním večeru Německé – “
„Ano,“ přerušil jej Born bez rozmyslu, protože jeho migréna se při zaslechnutí komisařova zvučného hlasu ještě znásobila.
„Setkal jste se tam s jistou Johannou Distelvink a před půlnocí s ní místo konání opustil, je to pravda?“ tázal se dál Scharff.
Dominik značně pobledl. Neměl odvahu cizímu muži před sebou přiznat, že by potřeboval vědět víc nebo vidět fotku, aby mohl s
určitostí potvrdit, že žena, se kterou tu noc odešel, byla ta, na kterou se ho ptají. Ale zdálo se, že policista před ním uhodl, na co
myslel, a dal mu před oči fotku oběti.
„Ano, byl jsem s ní,“ řekl Born a cítil, jak mu žaludek udělal trojité salto. Na zadní vrátka jeho vědomí dorážela panika jako pes,
který by opravdu rád dovnitř. Nehodlal se jí podvolit. „Jak… kdy?“
„V noci z úterý na středu,“ odpověděl Schraff a fotografii schoval. „Pane Borne, podle všeho jste byl poslední, kdo jí té noci viděl
naživu. Budu vás muset poprosit, abyste šel s námi. Počkáme, než si vezmete kabát.“
„Moment,“ chtěl říct Born, ale někdo ho předběhl. Ve chvíli, kdy uslyšel Evu, vrátil se Dominik do dětských let a polila ho
nepředstavitelná hrůza z toho, že se někdo dospělý dozví, co by rozhodně vědět neměl. Ale bylo pozdě, už ji nemohl jakkoliv
zastavit. Eva se postavila vedle něj, tvářila se rozmrzele a zmateně. Zavazovala si župan. „Co se to tady děje?“ zeptala se.
„Komisař Scharff, zemská kriminálka. Potřebuji pana Borna vyslechnout ve věci vraždy Johanny Distelvink,“ zopakoval policista
klidně a znovu se podíval na Borna, aby mu naznačil, že stále čeká, až se psycholog přiobleče. Eva se taktéž podívala na
Dominika a žádala po něm vysvětlení, ale Born se jejímu pohledu vyhnul. Měl víc odvahy být podezřelý z vraždy než se teď
podívat Evě do očí.
„Vezmu si kabát,“ řekl tiše a odešel ho najít.
Eva se rozhlédla po předsíni, našla kabelku a vytáhla vlastní průkaz, kterým se oběma policistům legitimovala. „O co tady jde?
Proč chcete doktora Borna vyslýchat na oddělení?“
„V inkriminovanou noc byl podle svědků se zavražděnou, což nám právě potvrdil,“ odpověděl komisař Scharff trpělivě. Vypadalo
to, že ho nic nemůže rozhodit. Mluvil stále stejným tónem a se stejnou jistotou v sebe a ve svoje konání. Přítomnost komisařky od
spolkové kriminálky, která se tvářila čím dál dopáleněji, jako by si ani neuvědomoval.
„Ptala jsem se, proč ho chcete vyslýchat na oddělení,“ zopakovala Glaser a zabodla nekompromisní oči do příslušníka LKA před
sebou. „Není snad podezřelý z vraždy.“
„To budeme muset teprve potvrdit nebo vyvrátit,“ oznámil jí komisař Scharff a pohlédl na Borna. „Můžeme?“
Eva na Dominika upřela pohled a hledala cokoliv, co by jí potvrdilo, že se ten policista musel zbláznit. Ale Born byl ve tváři bledý
jak křída. Z pootevřených rtů mu nevyšlo ani slovo. Věděl, že by se měl podívat na Evu; že z jeho rtů by teď asi měla zaznít
prosba, aby při něm stála a pomohla mu, že je to přece nesmysl, ale nedokázal to. Nechtěl, aby Eva věděla detaily té noci.
Nechtěl, aby o tom věděla víc, než jeho vzezření ve středu ráno prozradilo. Mlčky si ovázal šálu kolem krku a vyšel ze dveří.
Glaser byla v takovém šoku, že se jej ani nepokusila zastavit.
*
Born měl stejně nezdravou barvu jako zeď ve výslechové místnosti, ale seděl klidně s rukama před sebou a díval se do prázdna.
Odmítl právníka, vždyť přece věděl, že nikoho nezabil. Nebo zabil a jen si to nepamatoval? Možná že mu už konečně přeskočilo,
vždyť ty emoce a chtíče, které ho hnaly do náruče slečny diplomatky, nebyly tak úplně normální. Děsil se toho, jak ji našli. Musel
to udělat někdo nepříčetný. A on byl té noci rozhodně na hranici příčetnosti.
Scharff konečně vešel do místnosti a posadil se naproti Borna. Položil před něj fotografie mrtvé. Tentokrát to nebyla jen nehybná
tvář, ale celé tělo. Na bledé kůži byly jasně vidět otisky jeho prstů. Born polkl a byl v pokušení odvrátit hlavu, jako by na takové
fotografie nebyl zvyklý. Přesto ale cítil radost, když zjistil, že tělo mladé ženy není naaranžované jako antická socha. Kdyby to
udělal on, udělal by to asi takto, vyprovokován případem, který řešil naposledy. Tak to kázal psycholog v něm a Dominik tomu
chtěl věřit.
„Takže, pane Borne – “
„Doktore Borne,“ opravil Scharffa Dominik trochu vydrážděně. Měl hroznou žízeň, potřeboval něco na tu protivnou bolest hlavy
a měl pocit, že si Scharff buď pořádně nezjistil, kdo před ním sedí, a nebo ho záměrně srážel. Bornovi přišlo směšné, jak lpěl na
tom titulu, jako by ho teď měl zachránit. Jako by to byl jediný doklad jeho identity a všechno ostatní bylo v mlze.
„Doktore Borne, projdeme si to všechno od začátku a vy mi popravdě řeknete, jak to bylo,“ zopakoval Scharff klidě. „Benefiční
večer jste opustil se slečnou Distelvink před půlnocí. Portýr vypověděl, že jste si nevzali taxi a viděl vás odcházet pěšky. V
prosinci.“
„Měli jsme v hlavě,“ odpověděl Born. „Chtěli jsme vystřízlivět. A byt měla jen několik bloků dál. Doprovodil jsem ji domů.“
„Měl jste s ní pohlavní styk?“ zeptal se Scharff.
„Ano,“ přiznal Dominik. Chtěl to zapřít navedený panikou, o které tušil, že už jí dlouho nedokáže odolávat, ale vyhrál v něm
zdravý rozum. Znovu si tvrdošíjně opakoval, že se ještě přece nezbláznil. „Když jsem odcházel, byla naživu. Nezabil jsem ji.“
Sotva to vyslovil, cítil se jako jeden z těch bezmocných chudáků, kteří zapírají do posledního dechu. A přesto to říct musel, byla to
pravda. Nemohl za to, jak směšně zněla.
„V kolik hodin jste opustil její byt?“
„Nevím,“ odpověděl Born a ač horečně uvažoval, v mysli mu nenaskakoval žádný údaj. „Jak zemřela?“ zeptal se proto. Mohl to
vidět z těch fotografií, ale bál se vyslovit, že to ví, protože se to dalo vykládat jako znalost někoho, kdo zločin provedl. Scharff se
na něj zkoumavě díval, jako by mu docházelo, proč Born tu otázku položil, a pak se mu rozhodl odpovědět.
„Byla uškrcená.“
Born znovu pohlédl na fotografie. Jestli to bylo tak, hledali na ní minimálně pot a sliny útočníka, a patrně tedy měli DNA. A
pokud jim dá tu svoji, nevratně se dokáže, že byl na místě činu. Nechal tam použitý kondom. A pokud bude jeho DNA jediná,
kterou našli, tak… Born se zhluboka nadechl a surově odstrčil paniku stranou. Nebyl vrah.
„Zemřela mezi druhou a třetí ranní,“ promluvil Scharff a pozorně si Borna prohlížel. „Doktore Borne, jste si jistý, že nechcete
zavolat právníka?“
„Ne, nezabil jsem ji,“ řekl Dominik pevně. „Doprovodil jsem ji domů. Měli jsme sex, v předsíni. Nebyl jsem ve zbytku bytu. Hned
potom jsem odešel. Nevím, kolik hodin bylo, ale…“ Born horečně počítal. „Mohlo být tak kolem jedné, déle to netrvalo.“
„Takže jistě to nevíte,“ podotkl Scharff. Dominik byl nucen trudně zakroutit hlavou. Možná si měl zavolat právníka, tohle
nevypadalo dobře.
„Můžete mi říct… Jaké stopy DNA jste na ní našly?“ zeptal se. Asi by měl ve svém vlastním zájmu ten test odmítnout. Musel
zavolat svého právníka. A měl by zavolat Evě. Měl pocit, jako by se pod ním otevřela země a peklo ho konečně pohltilo za všechny
jeho hříchy.
„Vlasy, sliny, v bytě byl použitý kondom,“ odpověděl Scharff, ačkoliv mu muselo dojít, proč se Born ptá. „Za nehty měla částečky
kůže, vypadá to, že svého vraha pořádně škrábla.“
Dominik prudce zvedl hlavu a cítil, jak se k němu vkrádá úleva a vytěsňuje paniku. Byl si jistý, že jeho Johanna nepoškrábala,
neměla jak. Zůstal oblečený. Ta cizí krev za jejími nehty ho osvobodí.
„Zavolám sem teď kolegu, který vám odebere vzorek slin,“ oznámil mu Scharff, který zaznamenal změnu rozpoložení v muži před
sebou, a vstal.
„Dobře,“ přikývl Dominik. „Vzpomínám si, že zpátky jsem jel metrem, možná budu na bezpečností kameře. A… mohl bych dostat
vodu a aspirin, prosím?“
Scharff ho chvíli měřil pohledem, jako by nemohl uvěřit, že nejen, že se dozvídá podstatnou informaci až teď, ale ještě bude dělat
číšníka. Pak jen přikývl a zanechal Borna ve výslechové místnosti s fotografiemi samotného.
*
Born si do dlaně vyloupl dvě tablety a najednou je zapil půl litrem vody. Odložil láhev a znovu se zadíval na snímky před sebou.
Johanna Distelvink, říkal Scharff. Born by si bez jeho pomoci nevybavil ani křestní jméno a cítil, jak se mu vrací ty dva prášky,
které právě spolkl. Donutil se nevolnost potlačit a snažil se vzpomenout na něco dalšího z toho večera.
Pamatoval si, že to byla diplomatka a že se zabývala problematikou menších zemí bývalého postkomunistického bloku. Ani si
nevybavoval její přízvuk, mluvila plynně německy. Nepamatoval si přesně její post, ale měl pocit, že zaznělo slovo tajemník.
Zpětně zněla zajímavě a musela být zajímavá i ten večer, jinak by nebyl teď tady. Ještě nikdy mu nebylo z žádného z těch vrahů,
které pomáhal chytat, tak na zvracení, jako právě teď sám ze sebe.
Tohle přece nebyl on. Nesbíral v opilosti ženy, neukájel se na nich mezi dveřmi a pak je neopouštěl bez toho, aby si pamatoval
jejich jméno. A jestli byl on to poslední, co se Johanně Distelvink před smrtí přihodilo, pak doufal, že se za tohle bude smažit v
pekle tak dlouho, až uvidí další velký třesk.
Ale nepřestal se na ty fotografie dívat, jen je začal analyzovat, aby si ukrátil čas. V mozku mu pomalu naskakoval možný zárodek
profilu pachatele, když se dveře do výslechové místnosti otevřely a znovu vešel Scharff. Born zalétl očima k ciferníku svých
hodinek a překvapilo ho, když zjistil, že se ztratil na dvě a půl hodiny. Komisař se posadil naproti něj.
„Máte štěstí, doktore Borne. Vaše krevní skupina se neslučuje se vzorkem, který jsme odebrali z pod nehtů slečny Distelvink.
Vzhledem k tomu, že členka diplomatické mise by pravděpodobně těžko šla na benefiční akci se špínou pod nehty, dá se soudit, že
měla návštěvu po vás. A našli jsme vás na kamerách nedaleké zastávky metra ve jednu šestnáct, což vám na její vraždu nedává
dost času.“
„Dobře,“ vzal na vědomí Dominik a chvíli ještě seděl. Pak se opřel rukama o stůl a pomalu vstával, ale Scharff znovu promluvil.
„Co si o tom myslíte?“ zeptal se ho. Born zůstal na chvíli zaskočený.
„Co si o tom myslím?“ zopakoval, jako by neuměl německy a klesl zpět na židli.
„Ano, jako psycholog,“ potvrdil Scharff. „My si umíme zjistit informace o podezřelých, doktore Borne. Profilujete pachatele.
Můžete mi říct něco, co by nám mohlo pomoct?“
„Před chvílí jste si ještě myslel, že jsem ji uškrtil, a teď se mě ptáte na můj názor?“ shrnul Born a na tváři se mu objevil nevěřícný
úsměv. Ten muž před ním byl patrně víc na hlavu, než Born odhadoval sám sebe.
„Ptám se na vás profesní názor, to je rozdíl,“ podotkl Scharff. „Já vás nikdy vlastně nepodezíral. Navíc jste evidentně celou tu
dobu, co jste tady seděl, přemýšlel nad tím, jestli jste to náhodou neudělal a styděl se sám za sebe. Kdybyste byl vrah, myslel byste
akorát na to, jak mě obelhat. Ale musel jsem se řídit důkazy.“
„Opravdu chcete vědět, co si myslím?“ zeptal se znovu Dominik. Bystrost muže před ním ho překvapila a ještě víc ho překvapilo,
že ho smysly nevarovaly, že je sledován, ačkoliv seděl naproti zrcadlu.
„Ptám se vás,“ řekl Scharff a zjevně ho obtěžovalo, že se Born nechává prosit. „Jakmile vám vzali vzorek slin, celé dvě hodiny
jste upřeně zíral na ty fotografie. Neříkejte mi, že se nechcete o něco podělit.“
„Dobře. Hledáte někoho, koho znala. Mezi druhou a třetí ráno by nepustila do bytu nikoho neznámého, na to byla moc chytrá,“
řekl Dominik a cítil úlevu, když se poddal tomu nutkání se nějak podílet na chycení člověka, který to Johanně udělal. Zvláštní;
dokud žila, její jméno nebylo dost důležité. Teď si byl jistý, že už ho nikdy nezapomene.
„Vás dovnitř vpustila a nevypadáte, že si pamatujete byť jen její jméno,“ podotkl Scharff opět stejně klidně a bez emocí, s jakou
ho ráno ve dveřích Evina bytu vyzýval, aby si vzal kabát a šel s ním. Pro Borna to byl jako zásah do žaludku, o kterém věděl, že si
ho zasloužil.
„Viděli nás spolu odcházet, bylo by ode mě extrémně hloupé pokusit se jí něco udělat a ona to věděla,“ podotkl Born. „Hypotéze,
že svého vraha znala, odpovídá i její oblečení. Když jsem odcházel, pořád na sobě měla šaty. Šedé, myslím.“ Ano, to si
pamatoval; kontrast šedé, tyrkysových náušnic a světlé kůže. „Převlékla se a vpustila toho člověka dovnitř jen v pyžamu. To by
neudělala, kdyby to nebyl někdo jí blízký. Jako pro diplomatku pro ni bylo důležité, jaký dělá na lidi dojem.“
„A dál?“ vyzval ho Scharff se zájmem, když se Born odmlčel.
„Vrah to patrně neplánoval; kdyby ano, zabrání takové amatérské chybě jako je jeho DNA za jejími nehty. Jestli je to tak, bude
touto dobou buď panikařit a prozradí se, nebo bude v extrémním klidu a bude mít precizně připravené alibi, detail od detailu. A je
to muž, ale to už vám patrně řekla jeho krev a váš instinkt. Určitě to ale je někdo z jejích nejbližších, někdo komu důvěřovala. A
někdo, kdo se patrně cítí osobně zrazený něčím, co udělala.“
„To je všechno?“ zeptal se Scharff.
„Ano. Ale kdybych si na něco vzpomněl, vím, komu mám volat,“ ujistil ho Born, posbíral svoje věci a zamířil ke dveřím
výslechové místnosti. „Nashledanou, pane komisaři.“
„Nashledanou, doktore,“ vrátil mu Scharff pozdrav a když Born zavíral dveře, zahlédl ještě, jak komisař sbírá fotografie.
Teprve když prošel otevřenou kanceláří s několika stoly a zamířil na chodbu, aby se dostal z budovy, všechno na něj dosedlo.
Panika z faktu, že byl kvůli svým podělaným životním volbám a neschopnosti čelit prázdnotě, za kterou si mohl sám, bez alkoholu
a pochybného sexu na jednu noc, podezřelý z vraždy, byla rychle potlačena tou nevolností ze sebe a z celé situace, která se
tentokrát nedala překonat. Rozrazil dveře na záchod a zvracel jen vodu.
Když konečně vyšel ven, okamžitě mu začala být zima. Zpotil se jako nemocný a patrně jako nemocný taky vypadal. A když spatřil
Evu kousek od sebe, měl znovu pocit, jako by se pod ním otevírala zem. Najednou pochopil, proč to všechno šlo tak rychle a na
policii strávil asi jen tři hodiny. Eva tam byla, Eva to celé řídila a Eva to všechno slyšela. Samozřejmě, že tam byla. Jak si jen
mohl myslet, že ho v tom nechá?
Váhavým krokem došel k ní. Sebral všechnu odvahu a podíval se jí do tváře. „Je mi to líto, Evo. Nechtěl jsem… Je mi líto, že jsem
tě do toho zatáhl, a děkuji za pomoc.“
„Maďarka, Holanďanka… Omezuješ se jenom na Evropu, nebo ti stačí všechno, co má nohy a dýchá?“
„Dobře, asi si to zasloužím,“ podotkl Dominik.
„Asi?“ zopakovala po něm Eva dopáleně, zahodila cigaretu a dupla na ni. Chvíli mlčela, aby se aspoň trochu uklidnila. „Víš, jak
to pro mě bylo ponižující? Všichni do jednoho předpokládali, že když tě našli u mě doma, jsem tvoje přítelkyně. A všichni do
jednoho mě tiše litovali a zjevně nerozuměli, proč tahám z průšvihu opilce, který teď sedí v jejich výslechové místnosti, protože se
mi za zády kurvil s nějakou nadrženou diplomatkou!“
„Nekřič, prosím tě,“ vyzval ji Born polohlasem trochu poplašený jejím slovníkem a když se rychlým krokem vydala k autu, doběhl
ji. „Nemusela jsi to dělat, nemusela jsi sem vůbec jezdit.“
Eva se znovu prudce zastavila a zuřivě mu zírala do tváře. „Musela, copak to nechápeš? Jistěže nechápeš, to by vyžadovalo, abys
chvíli viděl někoho dalšího než jen sám sebe a svoje potřeby,“ odsekla a znovu se dala do pohybu. Born se rychle natáhl, chytil ji
za loket a stáhl ji zpátky k sobě.
„Špatně jsem se vyjádřil, hrozně si toho vážím, Evo,“ pokusil se to rychle vyžehlit a hned ji zase pustil. „A omlouvám se ti za tohle
všechno, je to moje a vina a je to moje chyba. Někdy…“ Zmlkl.
„Takhle to dál nejde,“ řekla Eva tiše a zcela bez vzteku. Zněla rezignovaně, poraženě a smutně. „Takhle to dál nejde, Dominiku.
Musíš si najít svůj byt.“
„Já vím,“ přitakal Born a srdce mu ztěžklo. Chvíli jen stáli, mlčeli a dívali se kousek vedle hlavy toho druhého; oba příliš
vyčerpaní vztekem a prázdnotou života, který žili, a který je jednou za čas pořádně profackoval, jako právě dneska.
„Díky, Evo,“ řekl Dominik náhle a usmál se na ni. Chtěl ji obejmout, ale jí se teď patrně zvedal žaludek z toho všeho, co dnes
vyslechla a viděla, takže si nedovolil znovu se jí dotknout.
„Máš za co,“ ujistila ho Eva. „A jdeš pěšky, já tě domů nevezu.“
Born jen přikývl jako káraný páťák, který je srozuměný s trestem, ale přesto byl lehce překvapen, když skutečně odjela bez něj.
3. kapitola
Odpor je marný
Sestra Emma se narodila jako Viktoria Brenner do zlaté klece. Rodina Brennerova byla typická městská aristokracie; otec byl
majitelem nadnárodní firmy a matka společensky vytížená, a – jak Born seznal po jediném pohledu na ni – patrně neustále také
společensky znavená. Sotva Dominik do přepychově vybavené vily vkročil, hned na něj dopadla tísnivá rodinná atmosféra. Born
tušil, že tohle nebylo nikdy šťastné místo, a chápal, proč měla Viktoria Brenner podle lékařských záznamů těžkou závislost na
heroinu.
Když je uvedli do obýváku, Brenner byl zjevně podrážděný, že je vyrušen od práce, a jeho žena seděla apaticky na pohovce se
skleničkou bílého v ruce. Na jejich příchod téměř nereagovala; Brenner jejich zdvořilostní fráze jen nervózně odkýval a pokynul
jim do křesel naproti pohovce, na kterou se sám posadil vedle manželky.
„Proč chcete exhumovat Viktoriino tělo?“ zeptal se Brenner přímo a když vyslovil dceřino jméno, jeho manželka sebou cukla.
„Máme důvodné podezření, že vaše dcera nespáchala sebevraždu, ale byla zavražděná stejně jako další dvě řádové sestry po ní,“
odpověděla Isabel. „Ohledání jejího těla nám při vyšetřování pomůže.“
„Moje dcera nebyla řádová sestra,“ zavrčel Brenner podrážděně a nedíval se ani na Becker ani na Borna. „Jen se tam schovávala
před životem. Ale od začátku se mi zdálo divné, že by spáchala sebevraždu. Tak slabá nebyla. Byla jen líná.“
Dominik si pomyslel něco o tom, že závislost vždycky značí slabost, sám o tom něco věděl. A v této rodinně byla závislost
druhým jménem. Nahlas ale neřekl nic z toho. „Jde nám pouze o to zjistit, jestli se v těle vaší dcery nachází stopy sedativ a jak
precizně byla celá věc provedená. Je to klíčové při stanovení profilu pachatele a jeho dopadení. Velmi nám to pomůže.“
„Kde to mám podepsat?“ zeptal se Brenner po chvilce uvažování. Isabel mu podala papíry a byla ráda, že se rozhodla počkat se
soudním povolením. Neznala rodiče, kteří by nechtěli pomoci najít vraha svého dítěte.
„Ale…“ namítla chabě Viktoriina matka.
„Uklidni se, Dano,“ poručil jí manžel, ale jeho hlas byl překvapivě měkký a v kontrastu s tím, co řekl. „Pak ji hned zase pohřbíme.
Copak nechceš vědět, kdo to zavinil?“
Dana Brenner se na svého manžela podívala lesklýma očima a jen její pohled Bornovi napověděl, že ona sama už viníka našla.
„Děkujeme, pane Brennere. Paní Brenner?“ pozdravila Isabel a zvedla se. Pohlédla tázavě na Borna a ten se zvedl s ní. „Jakmile
budeme hotoví, ihned tělo uvolníme.“
„Dobře,“ přikývl Brenner. „Informujte mě, až Viktoriina vraha najdete.“
„Samozřejmě,“ ujistila ho Isabel a s Bornem v závěsu opustila dům. Ani si to neuvědomila, ale vydechla, když to měla za sebou a
byla konečně venku. Ohlédla se k Dominikovi a chtěla něco říct, ale zazvonil jí telefon.
Born ji nechal telefonovat a ponořil se do vlastních myšlenek. Vznik sestry Emmy rozhodně nebyl Viktoriin rozmar. Hledala
zázemí a našla ho v klášteře, a Dominik pocítil nespravedlnost, která ji postihla v jejím útočišti, jako kdyby byla spáchaná na něm.
Nějak moc si to připouštěl.
„To byla profesorka Korda,“ oznámila mu Isabel a odemykala auto. „Má pro nás prý něco, co nás zcela jistě překvapí,“ mrkla na
Dominika a nastoupila do auta. Strčila klíč do zapalování. „Poslyš, myslela jsem, že ses tam chtěl porozhlédnout.“
„Ten dům nám neřekne nic,“ odpověděl Dominik a zacvakl bezpečnostní pás. „Tam žila Viktoria Brenner a podle toho, v jakém je
ta rodina rozkladu, to stejně nebylo její zázemí a tudíž tam nenajdeme nic, co nám ji přiblíží. Navíc, náš vrah zabil sestru Emmu,
ne Viktorii Brenner.“
„Dobře,“ vzala na vědomí Isabel a nastartovala. „Raději nenecháme profesorku dlouho čekat. Na hřbitov pošlu Eberta.“
„Ten bude v extázi,“ odtušil Born škodolibě.
*
Dominik dorazil na patologii sám; Isabel zdržel Ebert, který byl, přesně jak Born předvídal, z dohledu nad exhumací dva měsíce
starého těla úplně na větvi. Korda odmítla sdělovat svoje nálezy dvakrát a bylo dohodnuto, že počkají na Isabel. Born se opřel o
zeď a zůstal téměř nehybně hledět na tělo sestry Agnes. Isabel dorazila asi o čtvrt hodiny později s pozdravem na rtech, ale
nevyslovila ho, protože se její pohled zastavil na Bornovi. Dívala se stejně udiveně jako patoložka.
Psycholog totiž na mrtvolu upíral oči se zájmem, který včerejšku nemohl konkurovat čistě proto, že tentokrát se zdálo, že skutečně
vidí, na co se dívá. Jako by se konečně vracela jeho stará posedlost. Isabel její záblesk spatřila včera u vany plné rudé vody, ale
byla to jen chvilka. Teď to ale vypadalo, že se to vracelo v plné síle.
„Dominiku?“ oslovila ho, aby ho probrala. Těšilo ji vidět, že případu konečně věnuje plnou pozornost, ale s takovou se nic
nedozví. Korda mlčky čekala, jak zareaguje. Born po prodlevě, která se běžně odpouští jen živému vstupu ve zprávách o osmé,
zvedl hlavu a hleděl tázavě z jedné na druhou jako právě probuzený.
„Budete mi teď věnovat svou ctěnou pozornost?“ zeptala se patoložka a típla cigaretu.
„Je jen vaše,“ odvětil Born.
„Způsob smrti je totožný jako u předchozí oběti. Vykrvácela z rány na stehně, která přerušila stehenní tepnu. Bylo to poměrně
rychlé. Řez je opět hladký, přesný a hluboký, tipuji skalpel. Dále jsem našla vpich mezi lopatkami, kterým bylo do těla vpraveno
sedativum, přesněji rohypnol. Tělo nenese žádné známky boje – modřiny, oděrky, nic takového. Vrah s ní tedy musel zacházet
nesmírně opatrně – ostatně stejně jako s tou předchozí.“
„A to překvapení?“ zeptala se Isabel nejistě; nevěděla, jestli se teď nevystavuje nějaké jedovatosti.
„Patrně do ní vstoupil duch svatý.“
„Cože?“ zamrkala Isabel.
„Byla těhotná.“ Korda si zapálila další cigaretu a spokojeně sledovala obličeje svých posluchačů. Když našla na jejich tvářích
dostatečné množství úžasu, přisadila si. „Gravidní. V jiném stavu. V očekávání. Samodruhá. Požehnaná. Stačí, drahoušku?“
„Dominiku?“ otočila se Becker na Borna s tušením, že tohle mění všechno.
„Já to nebyl,“ podotkl Dominik. Isabel se na něj zadívala káravě, zatímco Kordě se objevily vrásky kolem očí, když potlačila
úsměv, aby Borna pro příště nepodporovala ve vtipech tak pochybné úrovně.
„Vy jste dneska snídal vtipnou kaši, doktore Borne,“ podotkla. „Kdopak vám ji uvařil?“
„Na sestře Sofii jste opravdu nenašla nic dalšího? Žádné známky sexuální aktivity?“
„Nejsem gynekolog, můj milý,“ uvědomila ho patoložka poněkud zklamaná, že neodpověděl na její otázku. „Ale mého soudu
neměla v poslední době pohlavní styk.“
Becker se nadechla, aby něco řekla, ale zazvonil jí telefon. „Už zase,“ zahučela a odstoupila stranou, aby hovor vyřídila v
soukromí. Korda se znovu zadívala na Dominika.
„Už ji máte doma, že?“
„Před vámi bych nemohl nic schovat, ani kdybych chtěl,“ podotkl Dominik.
„Nenapadá mě, proč byste něco tak hrubého chtěl dělat,“ pokrčila Korda nonšalantně rameny a dál mu pohledem dávala na
srozuměnou, že čeká skutečnou odpověď.
„Ano, včera se vrátila. Dneska má sezení s policejním psychiatrem, ale fyzicky je naprosto v pořádku,“ odpověděl konečně
patoložce.
„Jsem za vás ráda,“ sdělila mu Korda a odklepla popel. „A psychicky je na tom jak? Máte na to přece nějaký názor,“ dodala, když
poznala, že se Born bude vymlouvat, že je psycholog a ne psychiatr. „Takové úrazy, jako měla ona, bývají traumatické.“
„Myslím, že terapie v lázních jí hodně pomohla,“ odpověděl Born trochu vyhýbavě. „Je velmi vyrovnaná, velmi rozhodná,
velmi…“ Dominik ztratil slova, protože zatím nevěděl, jak to nazvat. Po včerejšku si nebyl jistý, jak s touto novou Evou zacházet.
A rozhodně tu nehodlal Kordě vysvětlovat, v čem se nová Eva lišila od staré. Vysvobodila ho Isabel.
„To byl šéf, mám se za ním zastavit,“ oznámila jim mezi dveřmi a podívala se na Dominika. „Chceš vzít na prezidium?“
„Ne, ještě tady chvíli zůstanu,“ odpověděl Born.
„Dobře,“ usmála se Isabel. „Zatím. Nashledanou, paní profesorko.“
„Ahoj,“ pozdravil Dominik.
„Nashledanou, zlatíčko,“ pozdravila ji Korda a chvíli jen kouřila. „Volají ji, aby jí řekli, že se Glaser vrací?“ zeptala se Borna.
„Tak rychle to nepůjde,“ zakroutil hlavou Dominik a pohlédl na hodinky. „Eva ještě nebyla na schůzce s psychiatrem a nemůže se
vrátit, dokud ji neuschopní. To bude mít co dělat s tím klášterem,“ usoudil. „Možná jsme někomu šlápli na kuří oko.“
„Neměl byste tam být taky?“ zapochybovala Korda. Jestli někdo někomu šlápl na kuří oko, tak to byl pravděpodobně Born a měl
by si to poslechnout.
„Isabel by mi řekla,“ pokrčil Dominik rameny a přitáhl si židli, aby se posadil mezi dva pitevní stoly, na kterých ležely sestry
Sofie a Agnes.
„Jak myslíte,“ povzdechla si Korda a nechala ho být.
*
Born seděl vyvalený ve své židli a hleděl na tabuli. Fotografie sestry Emmy z doby, kdy byla ještě Viktorií Brenner, neseděla k
fotografiím dalších dvou těl, ale Dominik potřeboval tak kompletní obraz, jak to jen šlo. „Máme tři oběti. Všechny tři se od sebe
liší věkem, postavou, celkovým vzhledem i povahou. Mají rozdílnou minulost, vstoupily do řádu každá z jiného důvodu a do
našeho kláštera se dostaly každá odjinud. Sestra Emma se zbavila závislosti na heroinu a našla Boha,“ ukázal Dominik na
fotografii.
„Údajně se zbavila závislosti,“ připomněla mu Isabel. „Dokud Korda nepotvrdí, že byla čistá, předpokládejme, že nemusela být.“
„Dobře,“ připustil Dominik nahlas, ale zjevně si myslel svoje. „Pak máme sestru Sofii, která roky bojovala s poruchou příjmu
potravy potom, co několikrát potratila a přišla o manžela. Stabilitu údajně našla až v řádu.“
„Kláštery mají reklamní letáčky?“ poznamenala Isabel kysele. Born se na ni otočil napůl pobaveně a napůl udiveně.
„Ty máš osobní problém s kláštery?“
„Ne, jen s tímto,“ uvedla to na pravou míru Becker.
„Jeden jako druhý,“ poznamenal Dominik a vrátil se pohledem k tabuli. „A nakonec máme sestru Agnes, která byla k životu pro
řád vychovávaná a v osmnácti do něj vstoupila. Byla příkladnou řádovou sestrou… až na to, že čekala dítě.“
„Takže můžeme vyloučit, že by si vrah vybíral oběti, které vstoupily do kláštera potom, co vedly problematický život, jinak by si
nevybral sestru Agnes,“ shrnula Isabel. „Sestra Agnes byla těhotná, Emma byla bývalá narkomanka a Sofie mívala poruchu příjmu
potravy. Co když tedy vybírá jeptišky, které nebyly panny?“
„To by zjišťoval problematicky nebo musel slyšet zpověď,“ poznamenal Dominik. „Pochybuji.“
„Dobře, tak možná nežily tak, jak jako jeptišky měly,“ navrhovala dál Becker. „Co když se ty dvě vrátily ke starým zlozvykům a
Agnes tam zapadá, protože evidentně měla sex s mužem?“
„Korda vyloučila v případě sestry Sofie jakoukoliv podvýživu,“ zakroutil nesouhlasně hlavou Dominik.
„Co když všechny porušovaly celibát?“ promluvila Becker po chvíli. „Vrah, ať je to kdokoliv, se mohl něco dozvědět, a těžko ten
motiv můžeme vyloučit, když byla sestra Agnes těhotná. Nehledě na to, že nemáme jak si to ověřit.“
„Pravda, říkala jsi, že ten osmdesátiletý zahradník je dost agilní,“ odpověděl Born. „No a správný duchovní nikdy neodmítne
bližního svého. Ale ten má podle Eberta alibi.“
„Tak jsem to nemyslela,“ namítla Isabel trochu dopáleně, že si z ní utahuje. „Byl to ženský klášter,“ dodala významně. „A oběti
byly nalezeny nahé.“
„Ah,“ zareagoval Dominik stejně významně. „To je rozhodně nejatraktivnější teorie, co jsem dnes slyšel. Bohužel víme, že Agnes
musela mít pohlavní styk s mužem. Nedává smysl, aby trestal lesbický sex a pak najednou přesedlal na klasický nudný
heterosexuální styk. Leda, že by měl problém s nechráněným sexem. Náš vrah by byl tím pádem velmi, velmi uvědomělý.“
„Ha, ha, ha,“ zašklebila se na něj Isabel, opřela se do kancelářské židle a založila ruce na prsou, propichujíc bavícího se Borna
zákeřným pohledem. „Jistě máš lepší teorii, když se tak hezky bavíš na můj účet.“
„Nevím, proč byly oběti nalezeny nahé ani proč je tak aranžuje,“ promluvil Dominik po chvilce už vážně. „Kdyby byl motivem
sex, bylo by to na provedení jasně znát. Buď by dal nějakým způsobem na obdiv jejich mrzké ženství, aby je potupil a další
varoval, nebo by je naopak zahalil a skryl druhotné pohlavní znaky, očistil by je od hříchu, kterého se dopouštěly. Ale…“
Zakroutil sám pro sebe hlavou.
„Zbývá tedy jenom ten fakt, že obětí byla vždycky sestra, která nalezla předchozí oběť,“ shrnula Isabel a opřela se lokty o stůl.
Fakt, že Born zjevně narazil na problém, který si zatím neuměl nijak vyložit, její naštvání zmírnil.
„A jsme zase u Emmy,“ povzdechl si Born. „Pokud byla první, musel mít důvod, proč si ji vybral. Ona je směrodatná. Dál možná
prostě jen vraždil ty, které se k tomu připletly,“ poznamenal, ale na tónu jeho hlasu bylo poznat, že tomu sám ani za mák nevěří.
„To je trochu moc…“ začala Becker odmítavě, ale odmlčela se a pousmála na právě příchozí Evu. Pootevřela rty, aby kolegyni
pozdravila, ale Glaser si přiložila ukazováček na rty a ukázala na zamyšleného Borna, který k ní byl zády.
„Ano,“ kývl Dominik spíš sám pro sebe a bylo mu jedno, že Isabel větu nedokončila. „Časová osa je celá divná. Zabil Emmu, pak
šest týdnů čekal, než zabil Sofii a už týden na to zabil Agnes. V klášteře se mezi vraždou Emmy a Sofie nic zvláštního nedělo a
Sofie byla přítomná, takže mu pravděpodobně nic nebránilo. Na co tedy čekal? A proč s Agnes tak spěchal?“
„Možná nechtěl, aby to na ní bylo vidět,“ nadhodila Isabel. „Nebo mohl mít problém zabít těhotnou ženu a tak to udělal, dokud si
mohl nalhávat, že těhotná není,“ poznamenala Becker.
„Kdyby měl morální problém zabít těhotnou ženu, neudělá to,“ odvětil Dominik rozhodně. „Provedení je precizní a minimálně v
těch dvou případech se jeden neodchyluje od druhého. Ví přesně, proč to dělá, komu to dělá a jak to má vypadat. Nemyslím si, že
věděl, že je těhotná. Byla by to odchylka, ač pouhým okem nepatrná. Ty vraždy páchá perfekcionista a tohle tam nesedí.“
Born vstal, aby se protáhl, a otočil se do místnosti. Teprve v tu chvíli si Evy všiml a na moment ho zaskočilo, že nevycítil dalšího
příchozího. Myslel si, že vždycky pozná, když je Eva s ním. „Ahoj,“ řekl po chvilce, obešel stůl a pospíšil si k ní, aby ji políbil na
přivítanou. Eva na poslední chvíli pootočila hlavu, takže se jeho rty setkaly s její tváří. Zastyděl se za to impulsivní gesto, které
vyústilo v kopanec do jeho ega. Navíc si uvědomil, že měli dohodu – v práci jen kolegové – která zjevně stále platila.
„Ahoj,“ vrátila mu Glaser pozdrav a přestala si ho všímat. „Dobrý den, Isabel. Doufám, že neruším.“
„Nerušíte, Evo. Jestli chcete, klidně vám ten případ přenechám. Matku představenou už nemůžu ani cítit.“
„Ne, děkuji. Obávám se, že tento je váš až do konce,“ odvětila Eva s lehkým úsměvem. „Ale mluvila jsem se šéfem o něčem
jiném. Říkal mi, že se chystáte nasadit do kláštera falešnou jeptišku.“
„Ty už jsi to poslala výš?“ podivil se Born. Myslel si, že se do toho Becker zatím nehrnula a on se rozhodl počkat s dalším
lobbováním, až už skutečně nebudou vědět kudy kam, o čemž předpokládal, že to nebude trvat dlouho.
„Ano. Matka představená už si totiž vybrala náhradu za sestru Sofii a museli jsme jednat, než ji tam pošle. Už tak ale poslala
sestře Cecilii informace o náhradnici,“ vysvětlila Isabel. „Z dobrovolnic, které jsem u nás našla, žádná nesedí věkově ani typově,
takže to asi budeme muset pustit.“
„A co všechno bylo v tom dokumentu, který má matka představená?“ zeptal se Born. Nehodlal se jen tak vzdát.
„Víceméně všechno kromě fotografie sestry Margarete,“ odpověděla Isabel a podala Bornovi kopii textu, který se jí podařilo
vyprosit od matky představené kláštera, ve kterém sestra Margarete doteď dlela. „Ale jak říkám, je těžké najít někoho, kdo
odpovídá popisu a je ochotný do toho jít – zvlášť, když prakticky nevíme, podle jakého klíče vrah vybírá oběti.“
„O tom jsem s vám právě chtěla mluvit,“ řekla Eva. „Hledáte energickou čtyřicetiletou jeptišku, která vstoupila do kláštera ze
zřejmé frustrace z nenalezení vhodného partnera a propásnutí šance mít rodinu. Roky dělala úřednici a našla Boha teprve po
dlouhé nemoci. Vzhledem k minimálnímu posunu v případu a faktu, že vás tlačí čas, by bylo nepříjemné, kdyby tahle příležitost
někoho do kláštera dostat měla utéct. Takže si myslím, že bych tam měla jít já.“
„Cože?“ vyhrkl Dominik a papír v jeho ruce ho rázem přestal zajímat.
„To ale není špatný nápad,“ řekla opatrně Isabel. „Opravdu nemáme času nazbyt a Eva teď byla půl roku mimo. Myslím, že je
dobrá volba.“
„Jsi už vůbec uschopněná k práci?“ ignoroval Becker Born a zíral na Evu stále poněkud poplašeně.
„Ano, jsem,“ odpověděla Glaser nezrušeně a podívala se na Becker. „Šéf souhlasí, ale budu potřebovat obstarat nějaké rekvizity.“
„Vyřídím to s klášterem svaté Marie. Tamní matka představená slíbila, že bude mlčet. Není dvakrát nadšená, že by měla posílat
sestru Margarete někam, kde bez vysvětlení umírají jeptišky. Bude ráda,“ odpověděla Isabel a nálada se jí o poznání vylepšila jako
vždycky, když jí vysvitla naděje k posunu v případu.
„Počkej, počkej, počkej,“ zasáhl znovu Born a položil ruku na sluchátko Isabelina telefonu. „To je hrozně brzy, Evo. Nemůžeš po
takovém úrazu a traumatu prostě jen tak skočit do kláštera. To je špatný nápad.“
„Vždyť to byl přece tvůj nápad,“ namítla Eva a tvářila se zmateně. „Nebo ne?“
„Ano, ale – “ Born se zarazil, když mu došlo, jak obratně ho zapletla do pasti. „Tedy ne – “
„Dominiku, uklidni se,“ vyzvala ho Eva laskavě a pohladila ho lehce po tváři. To gesto Borna absolutně zaskočilo; jedna věc byla,
kdyby se Eva jeho polibku vyhnula, protože byli v práci. Druhá věc byla, že to možná udělala, protože o ten polibek nestála. Proč
by jinak odmítla jeho osobní gesto, ale pak se ho dotkla sama? „Isabel souhlasí, takže je rozhodnuto. Jdu na patologii, slíbila jsem,
že se zastavím za Kordou. Uvidíme se doma. Nashle, Isabel.“
„Nashledanou,“ odpověděla Becker, která využila toho, že Born sundal ruku z jejího telefonu, a přiložila si ho k uchu vytáčejíc
číslo kláštera svaté Marie. Na Dominika se radši nepodívala, ale ten očima stejně fixoval přítelkyni, kterou zapomněl i pozdravit.
Tušila, že jí bude vyčítat, že tak nadšeně souhlasila, ale nevěděla, proč by neměla. Eva byla policistka a hodně dobrá k tomu.
Pokud byla uschopněna pro službu, nebyl důvod, proč celé věci takto nevyužít a získat výhodu, za kterou na začátku lobboval
právě Born. Chápala jeho obavy, ale měla pocit, že ty tentokrát nehrají tak moc roli, což by mohlo později přinést komplikace. Ale
to museli risknout.
Jak řekl včera Born, lepší nápad neměli.
*
„Evo!“
Dominik se do bytu vřítil jako velká voda a vzápětí se na prahu obýváku prudce zastavil, když zjistil, že Eva na balkoně není
sama. Stály tam s Kordou, něčemu se smály a popíjely víno. Korda kouřila, ale u Evy cigaretu neviděl a cítil, jak se ho zmocnila
úleva. Eva ho zjevně slyšela zavolat, protože přešla ke dveřím balkonu. „Co se děje?“ zeptala se pobaveně.
„Snad nehoří, pane doktore,“ podotkla Korda podobným tónem.
„Proč mi nebereš telefon?“ vyhrkl Dominik a přešel blíž ke dveřím na balkon. „Měl jsem strach, že se ti něco stalo.“
„Je někde vevnitř, asi jsem ho neslyšela,“ odpověděla Eva nevzrušeně a ve tváři jí stále dohrával předchozí smích. „Snad jsi
neběžel.“
Born měl chuť popadnout nejbližší kus nábytku a prohodit ho oknem. Chtělo se mu křičet, ale ovládl se, k ničemu by to nebylo.
Eva mu evidentně vracela jeho minulou rezervovanost v jejich vztahu a Dominik musel uznat, že si to možná zasloužil. Ale
nebylo to pro něj o nic jednodušší; přiváděla ho k šílenství.
„Trénuji na maraton,“ odpověděl proto a rozmrzele hodil kabát na pohovku. Pak si teprve uvědomil přítomnost Kordy. „Dobrý
večer, paní profesorko. Není trochu zima na dýchánky na balkóně?“
„Nesouhlasím, můj milý,“ odpověděla Korda. „Dneska je krásně. Ale nebudu vás déle rušit. Byl byste tak hodný a zavolal mi
taxi?“
„Samozřejmě,“ přikývl Born a vzdálil se zpět do místnosti.
„Nezapomeňte, co jsem vám řekla, zlatíčko,“ promluvila patoložka k Evě tlumeným hlasem. „Starého psa novým kouskům
nenaučíte.“
„O to se ani snažit nehodlám,“ ujistila ji Eva a podívala se přes okno a záclonu na telefonujícího Dominika. „Skákat skrz hořící
obruč nemusí, ale trocha disciplíny mu neuškodí. Myslím, že běhal až moc dlouho na volno.“
„To jistě,“ přitakala Korda a típla cigaretu do popelníku, který zůstal na okenním parapetu od dob před Reiterovým útokem. „Jen
aby se vám na tom provazu neuškrtil.“
„Dám na to pozor,“ ujistila ji Eva zrovna ve chvíli, kdy na balkon vykoukl Dominik. „Kde jsi vůbec byl?“ zeptala se ho zájmem,
než se stačil na něco zeptat on.
„Rozmlouval jsem s knězem,“ odpověděl Born popravdě.
„A?“ chtěla vědět Eva.
„Nic,“ pokrčil rameny Dominik. „Byla to stejná pohádka jako všechno, co nám řekly ostatní řádové sestry, a zbytek je zpovědní
tajemství. A to může porušit jen v případě, že mu to kajícník dovolí, takže… Ví, ale nepoví.“
„A vy si myslíte, že se mu vrah zpovídal?“ zeptala se Korda.
„Nevím,“ přiznal Dominik. „Ale rozhodně se mu zpovídaly ty tři mrtvé, to mi sám potvrdil. A jsem si jistý, že v té zpovědi bude
něco, co by nám mohlo pomoct najít mezi nimi nějaké spojení.“
„Uvidíme, třeba se mi podaří nachytat ho při něčem, co by neměl, a bude trochu sdílnější,“ podotkla Eva.
„On ale opravdu nesmí nic říct,“ varoval ji Dominik. „A pořád si nemyslím, že ten nápad – “
„Děje se to, Dominiku, nech to být,“ přerušila ho Eva. „A netvař se tak, je to naše jediná stopa.“
Born se zatvářil jako by mu vrazila facku. Moc dobře si pamatoval, že tak obhajoval každou svou návštěvu Kornhagen. Před
domem zatroubilo auto a Korda, která dosud stála zády ke kraji balkonu, aby dobře viděla jak na Glaser, tak na Borna, se ohlédla
přes rameno. „To je můj kočár, miláčkové,“ oznámila jim a v jejím hlase byla znát trocha úlevy. „Děkuji za víno, paní komisařko.
Přeji vám krásný večer a hodně štěstí v klášteře.“
„Nápodobně,“ odpověděla Eva. „Tedy až na ten klášter.“
„Tohle si budete navždy pamatovat jako chvíli, kdy jste propásla příležitost k mimořádně vtipnému bonmotu,“ informovala ji
Korda. Eva se jen usmála.
„Doprovodím vás k autu,“ nabídl Dominik.
„To nemusíte, můj milý, do výtahu a z něj to zvládnu sama,“ ujistila ho Korda. Dominik ji tedy šel doprovodit aspoň ke dveřím a
zůstal stát na prahu, dokud výtah neodjel. Pak se vrátil do bytu s nepříjemným vědomím, že se ty dvě bavily na jeho účet a
patoložka neměla ani tolik slušnosti, aby se na něj omluvně podívala.
Evu našel stát u kuchyňské linky, jak umývá skleničky. Impuls mu velel pevně ji obejmout zezadu a využít jejího leknutí, aby se
aspoň na chvíli vyhnul té její agendě hrát si s ním jako kočka s myší, ale nakonec to neudělal. Zůstal stát těsně za Evou a cítil, že
změnila parfém. Všiml si toho až teď.
Eva dokončila práci a otočila se k němu. Změřila ho pobaveným pohledem s rukama založenýma na prsou a Dominik věděl, že
čeká na jeho další krok. Snad ho přímo vyzývala. Ale musel našlapovat opatrně. Spojil ruce za zády jako při návštěvě muzea.
„Můžu tě teď políbit na rty? Nebo mě zase odmítneš?“
„A jsi si jistý, že chceš?“ zeptala se Eva. „Pila jsem, Dominiku. A ty bys neměl ani kapku, pokud to myslíš vážně.“
To byla podpásovka a taky podle toho zabolela. Chyběla mu Evina důvěra v jeho schopnosti, potřeboval to povzbuzení,
potřeboval tu motivaci, kterou mu dávala. Ale začínalo mu docházet, že si ji bude muset zasloužit. „Nebudu pít,“ řekl po chvilce
uvažování tiše. „Jenom na jazyku docením chuť. Jako znalec.“
„To ty jsi – znalec,“ odtušila Glaser s úsměvem, zvedla ruku a pohladila ho po tváři podobně jako v kanceláři. Dominik se do toho
doteku tentokrát opřel a zavřel oči. Překvapeně je otevřel, když se Eviny rty otřely o ty jeho. „Nemůžu,“ řekla Eva. „Mám teď
celibát.“
„Až od zítřka,“ zkusil Born vyjednávat, ale Eva jenom zakroutila hlavou, obešla ho a zamířila do ložnice. Dominik šel za ní, aniž
by mu vůbec problesklo hlavou, že by ji měl možná nechat vyhrát. Věděl dobře, že se ten případ značně protáhne, a netušil, na jak
dlouho Evu ten klášter spolkne. A to včerejší špásování na gauči, které tak rázně ukončila, mu rozhodně nestačilo. Byl muž
milující ženu, které se pořádně nedotkl šest dlouhých měsíců a ona teď mínila na bůhví jak dlouho odejít do kláštera.
V ložnici na dveřích od skříně visel hábit. Born se před ním zastavil a zadíval se na tu hrůzu. Nedokázal si v tom Evu představit.
Nechtěl si v tom Evu představit a už vůbec se na to nechtěl dívat. Ale už teď věděl, že se tomu nevyhne, že se to prostě stane.
Postihla ho spontánní chuť tu věc rozstříhat a fakt, že jí odolal, byl další z těch malých signálů, že mu ještě nepřeskočilo, které se
naučil mít rád.
Rozhodl se na Evu netlačit a počkat, až vyjde ze sprchy, kam mu unikla. Lehl si do postele a natřásl si polštář pod hlavou. Zvuk
sprchy ho ukolébal ke spánku, aniž by tomu byl schopný zabránit.
*
Bu–buch. Bu–buch. Bu–buch.
Slyšel tlukot vlastního srdce do té doby, dokud se daly rozeznat jednotlivé údery. Pak už tlouklo tak rychle, že zůstal jen
nepříjemný pocit a sevření hrudi. Voda tentokrát nezůstala ve vaně, přetekla přes její okraj a v místě, kde se kachlíky lámaly v
podlahu, se vytvořil nový vzor – temně rudá proti trochu zašlé bílé.
Dominik polkl a udělal krok vpřed, aby viděl, kdo leží v hrobu z chladného porcelánu. Nemusel se ani dívat do obličeje, stačilo
jen vidět, že na jejích prsou neleží růženec, ale medailon. Hruď se stále zvedala; dýchala mělce a drahý kov na kůži trochu
poskakoval v rytmu umírajícího srdce.
Nemohl se dívat do jejího obličeje, ale jeho oči přesto stoupaly vzhůru, po linii krku až k tváři, kterou znal tak dobře. Měla
unavené oči, pootevřené rty a snad vypadala, že se usmívala. Ano, usmívala se a umírala, jako už tolikrát. Chtěl ji chytit za ruku,
ale pravá byla moc daleko, z posledních sil svírala okraj vany, a levá byla ve vodě, patrně se snažila zastavit krvácení ze stehenní
tepny.
Ale selhala. Dominik vzlykl a obraz před jeho očima se rozplynul. Ložnice byla osvětlená měkkým světlem lampy a Eva na něj
mluvila. Chvíli mu trvalo, než rozeznal svoje jméno. Cítil, že má mokré tváře, v hrudi se mu stále rozpínala panika a srdce hrozilo,
že ho ten obraz Evina nahého těla v krvavé lázni roztrhá.
Dominik odstrčil Evinu ruku, která ho hladila po tváři, strhl z ní přikrývku a třesoucíma se rukama vyhrnul její noční košili tak,
aby viděl její stehna. Na místě, kde měly oběti řeznou ránu, nebylo nic. Evina kůže, bledá jako bývá pleť lidí, kteří přežili vlastní
smrt, byla naprosto neporušená.
Born přerývavě vydechl; skoro se mu chtělo úlevou zase začít brečet. Stiskl zuby a pak se jeho tělo nekoordinovaně sesunulo
dopředu do klína zkoprnělé Evy. Jednou rukou ji objal kolem pasu, druhou sevřel její koleno, aniž by si to uvědomil. Evě trvalo
chvíli, než pochopila, co se stalo. Přejela rukou po propocené košili, která se mu lepila k zádům, a druhou rukou Dominikovi vjela
do vlasů. Podnikla poněkud neohrabaný pokus ho utěšit, ale Dominik jí nedal nijak znát, že by to ocenil.
Ležel s hlavou v jejím klíně, dokud se neuklidnil, a pak beze slova odešel do koupelny.
4. kapitola
Bezpodmínečná kapitulace
Eva mlčky zírala na pitevní stůl. Tělo mladé ženy na něm leželo způsobně zakryté zeleným prostěradlem. Eva nijak netoužila
odkrývat ho. Viděla by jen to depresivní hrubě sešité ypsilon na propadlém trupu, všechno ostatní už znala z fotografií. Jediný
důvod, proč tady byla a vůbec se na mrtvou diplomatku dívala, byl, že celý ten incident nemohla dostat z hlavy. Vinila z toho
Borna a fakt, že má jeho pomalu scházející tělesnou schránku stále na gauči a tudíž denně, ve dne v noci na očích.
Vlastně vinila Borna ze všeho, co se s ní dělo od rozchodu s Konradem a čemu tak úplně nerozuměla. Možná Dominika částečně
vinila i z jejich rozchodu. Zpětně si uvědomovala, že cokoliv se dělo v jejím osobním životě, ten pracovní měl vždycky přednost.
Chtěla s Konradem bydlet, chtěla se za něj vdát, chtěla děti, ale pořád bylo něco přednější, pořád na něco čekala. Odkládala
vlastní život tak dlouho, až neměla žádný a zůstal jí jen Born.
A tak se na něj zaměřila. Napřed přišla ta žárlivost. Těžko snášela, že si Born užíval s nějakou vášnivou Maďarkou, zatímco ona
si doma brečela do vany a čekala, jestli si to Konrad přece jen nerozmyslí. Od chvíle, co u ní začal Dominik bydlet, měla pocit, že
k ní patří, aniž by to mohla potlačit nebo si uvědomit, že je to nesmysl. Stal se součástí jejího osobního života a Eva se sem tam
přistihla, že se k němu chvílemi chová jako k partnerovi. Vždycky, když si to uvědomila, byla vzteklá sama na sebe a cítila se
poníženě.
Ale ani tato malá ponížení, která chystala sama sobě, nemohla konkurovat tomu, co cítila pokaždé, když jí došlo, že Born netrávil
byť jen část noci u ní na gauči, ale u jiné v posteli. Cítila se podváděná, uráželo ji to. Fakt, že vyrážel ven a nacházel si mladší
ženy, v ní vzbuzoval pocit, že je stará a neatraktivní. Nebyla mu dobrá ani na sex a to i přesto, jak se významně dušoval, že ta
vášnivá sousedka nebyla jeho typ…
Znovu se podívala do tváře mrtvé ženy. Lhal, když říkal, že ta Maďarka nebyla jeho typ. Tohle byla taky drobná bruneta s velmi
žensky tvarovanou postavou. Eva si vzpomněla na fotografie pořízené při prvotním ohledání; malé kulaté modřiny na stehnech,
bocích a hýždích; odpovídaly zaťatým špičkám prstů. Stopy po tvrdém pohlavním styku. Nedivila se, že Dominika podezírali, a
pořád to nebyla schopná sloučit s představou mírného Borna, jakého měla roky v hlavě.
Eva netušila, že se v jeho povaze skrývá něco tak násilného. Ale možná to dělal ten alkohol, který Dominik zarytě odmítal vidět
jako problém. Ta samota a opuštěnost s tím také měla co dělat; dělala ho agresivního, zahořklého a pomalu ho zabíjela. Ta
diplomatka a všechny před ní, jejichž počet patrně ze žárlivosti trochu nadsadila, měly stejný význam jako ten alkohol. Potřeboval
se jen otupit, aspoň na chvíli si nepřipouštět, jak hrozně je nešťastný…
„Ona už vám neprozradí, proč si vybral právě ji,“ promluvila Korda a Eva nadskočila leknutím. Normálně by ucítila Kordinu
cigaretu a byla si vědomá přítomnosti patoložky, ale od doby, co sama kouřila, tu schopnost ztratila. Netušila vlastně, jak dlouho
tu Korda byla a pozorovala ji, ale asi to bylo už hodnou chvíli. V popelníku, který držela v ruce, už byl jeden nedopalek.
„Byl do ní nešťastně zamilovaný a neunesl, že se spustila s Bornem,“ odpověděla Glaser, jakmile se vzpamatovala z leknutí.
„Nemyslím jejího vraha,“ podotkla Korda, ačkoliv jí bylo jasné, že žena před ní to dobře věděla. „Nenechte se jím mučit, jeho
životní prohry nejsou vaše, jen se to tak zdá.“
„Já vím,“ rozhodla se Eva pro upřímnost. „Takhle to dál nejde, musí si něco najít. Ale mám strach…“ Eva se odmlčela a zůstala
opět zamyšleně zírat do tváře mrtvoly. Korda opřela cigaretu o popelník, tělo zakryla a pak nabídla cigaretu Evě. Komisařka
přijala a jakmile potáhla, rozmluvila se.
„Mám strach, že když zůstane sám, upije se k smrti,“ dokončila.
„Nemůžete pomoct někomu, kdo nevidí, že má problém,“ pravila patoložka měkce.
„A to je to, co nechápu,“ vyhrkla Eva zlobně a trochu zvýšila hlas. Korda ji nechala; tady už nemohla nikoho vyrušit, nikdo z těch
spících se nedal probudit. „Jak něco takového může nevidět zrovna on?“
„Jak kdybyste za ty roky nevěděla, že náš drahý Born na cestě za sebepoznáním zatím pokaždé zakopl o svoje ego,“ reagovala
Korda klidně. „Nemá cenu se tím trápit, dokud si sám nepřizná, že potřebuje pomoct.“
„To se snadněji řekne než udělá,“ odpověděla Eva unaveně. „Vy se na to denně nemusíte dívat.“
„Říkala jsem mu, že měl přijít s těmi kufry za mnou,“ ohradila se Korda. „Asi měl důvod, proč nepřišel. Nebo proč nešel do
hotelu. Proč šel cíleně za vámi…“
Eva se ošila a zadívala se před sebe. To byla další věc, kterou ji Born mátl. Při těch výčitkách, kterými ho ohledně jeho pití
zahrnovala, pro něj muselo být jednodušší prostě se sbalit a odejít, ať do nového bytu nebo do hotelu. A přesto pořád zůstával a
vymýšlel si hloupé výmluvy. Eva z toho vinila ten servis, který u ní měl, ale možná měl jiné důvody. Být s ní to ale nebylo, těžko by
pak tolik miloval utíkat po nocích pryč…
„Těžko říct, proč Born dělá co dělá,“ řekla nakonec vzpurně a pohodila hlavou k zelenému prostěradlu, které zakrývalo tělo.
„Proč si myslíte, že si vybral zrovna ji?“ zeptala se po chvilce Korda. „Odpovězte mi, zlatíčko, jen pro tu legraci profilovat
Borna.“
„Nevím, asi byla jeho typ,“ odpověděla Glaser poněkud hořce a nenáviděla se za to, že z toho nedokáže vynechat emoce. Zdálo
se, že to pro ni začínalo být nemožné, když šlo o Dominika.
„Možná, to by dávalo smysl,“ přikývla Korda. „Nebo taky není. Je tak daleko od jeho typu, jak to jen jde.“
Eva založila ruce na prsou a tázavě na patoložku pozvedla obočí. Vůbec netušila, proč se této její hry účastnila, a usoudila, že při
nejbližší příležitosti převáže Borna velkou červenou mašlí a Kordě ho pošle, ať si taky trochu užije. Evidentně jí tolik chyběl, že si
na něj ze zoufalosti začala hrát. „Myslím, že jste se tu něčeho nadýchala,“ řekla Glaser a zadusila cigaretu v Kordině popelníku.
„Dobrou noc, paní profesorko.“
„Dobrou,“ odpověděla Korda a trochu se usmívala.
*
Evina vlastnost nazývat věci pravými jmény Dominika vždycky fascinovala. Bylo to tak neženské, tak zvláštní a tak osvěžující. Do
té chvíle, než to začala otáčet proti němu. To její neustálé rýpání a poučování mu vnucovalo přiznání, že má v lecčem možná
pravdu. Bránil se tomu a ten boj, který sváděl sám se sebou, v něm vzbuzoval vztek a agresi.
Věděl, že by se měl držet zpátky, měla právo se kvůli jistým věcem rozčilovat. Jeho neorganizovanost lezla na nervy i jemu, ale
nedokázal v sobě vzbudit dostatečný zájem o celý problém, aby to změnil. Už tolikrát na ni chtěl zakřičet, ať ho tedy vyhodí. Ať ho
vystrčí ze dveří nebo před ně postaví kufry, když nebude doma, nebo ať třeba vyháže jeho věci z okna. Věděl, že to neudělá, ať už ji
k tomu vedlo cokoliv. Ale vzápětí, když nad ním stála a vztekle řádila, dostal strach, že to udělá, a netušil, co by si tak narychlo
počal pak.
Naléval si dalšího panáka vodky, aby konečně usnul, a myslel na to, že jakmile vyřeší tento případ, pak se konečně někam pohne.
Pak konečně začne odškrtávat položky z toho pomyslného seznamu. Dnes ještě ne a zítra ještě ne, ale jakmile bude hotov, pak to
udělá. Sebere se a dokáže Evě, že nemá pravdu, když tvrdí, že jsou trosky a že je alkoholik.
Ale Eva znovu přišla na to, jak mu dokázat, že pravdu má. Sledoval, jak polyká alkohol, kterým se předtím prolil sám, a cítil, jak
se mu hrdlo svírá nevolí. Cítila Eva to samé, když sledovala, jak se inspiruje alkoholickými nápoji? Jak směšně sám sobě
najednou zněl. Cítil se provinile, aniž by byl schopný identifikovat pravý zdroj, asi nebyl jen jeden. Eva byla trochu manická, když
ji vodka pálila v hrdle a hledala si cestu do hlavy; aspoň mu tak přišla v porovnání s jeho rozlezlou depresí.
Sklenka se roztříštila o zem a probrala ho z myšlenek. Byl trochu opilý, ale ne dost opilý na to, aby si neuvědomoval, že když teď
Eva udělá krok, pořeže se. Netušil, kde se v něm ta rytířskost vzala, když ji zvedl do náruče. Podráždilo ho, jak se mu za tu chvíli
pronesla. Mlela sebou, tím to bylo. Její tělo se svíjelo proti jeho, zatímco se smála, a ten smích, ač nepřicházel ze šťastného místa,
mu na chvíli zvedl náladu a přiměl pořádně se na Evu zadívat.
Ona s ním flirtovala. Ten její úsměv, pohled na jeho rty, ruka ve vlasech; nejistota, kterou obvykle Eva neukazovala. Vídával to u
ní jen ve chvíli, kdy se něco dotklo té ženy uvnitř, a dělalo ji to nevinnější, než ve skutečnosti byla. Seděla před ním jen v té volné
košili a najednou se celá proměnila; sundávala z něj ruku tak pomalu, že se nemohl splést, když to četl jako signál, že je mu
dovoleno ji zastavit. Že je mu dovoleno dotknout se. Uvědomil si, že se chce dotknout, a jakmile si to připustil, jeho obličej náhle
odrazil ten její smích, který dávno dozněl.
„Myslím, že radši půjdu,“ řekla a znovu čekala, že ji zastaví, záda stále opřená o jeho paži na opěradle. Born se v ní pokoušel
číst, pokoušel se zjistit, jestli jedná jen pod vlivem okamžiku a panákem vodky, který vypila, nebo jestli to skutečně chce. Jestli
chce, aby ji zastavil, protože nechce být sama dnes v noci, nebo jestli chce jeho. A pak mu došlo, že je to vlastně jedno. Eva se
nezvedne, stejně jako ho nevyhodí z bytu. Najednou to bylo všechno naprosto jasné. Byl by hlupák, kdyby si nevzal to, co se mu
nabízí. Zvlášť, když to chtěl.
„Neděláme dobře,“ konstatoval. Měla by to vědět. Neměli by to dělat, dokud není jasné všechno to, co nad čím uvažoval. Dokud
neví, co od toho druhého vlastně chtějí, co čekají a co je reálné. Tak by se to mělo dělat. Ale nikdy se to tak nedělalo, on to nikdy
nedělal. Eva zakroutila hlavou, potvrdila, že nedělají dobře. A bylo jí to zjevně stejně ukradené jako jemu.
Políbili se už jednou předtím a Born vždycky litoval, že na to nebyl připravený a že ho nenapadlo, že řešení jeho problému s
Melanií může být tak primitivní. Pamatoval si, že ho tehdy chytila za kravatu, pamatoval si ten krátký polibek, kterým efektivně
převzala kontrolu nad celou situací, a pamatoval si, že si tehdy poprvé uvědomil, že má vedle sebe ženu. Ale zakázal si nad tím z
pochopitelných důvodů uvažovat. Ale teď se to vrátilo a překvapilo ho, jak se Eva za těch pár let změnila. Lišila se od té, která ho
na chvíli úplně dostala a zbavila slova i dominance.
Tahle Eva přijala jeho polibek, odpověděla na něj, ale sama neudělala nic, aby ho povzbudila. Jedna její ruka zůstala zapřená do
pohovky, druhá na jejích nohou. Odtáhl se, dávaje jí poslední šanci na únik, ale Eva o ni nestála, čekala, až bude pokračovat. Tak
to udělal; znovu mu odpověděla na polibek, ale stále se nedotýkala, ani když jeho prsty zajely za její pyžamo a sundaly látku z
ramena. Pootočila ale trochu obličej, odpíraje mu rty, a Dominik pochopil, o co jí šlo.
Směroval polibky dolů po její čelisti; trochu zvrátila hlavu, když to udělal, dávajíc mu lepší přístup ke svému krku, a Dominik cítil
ostré vzrušení nad způsobem, jakým se mu dávala. Jako se hladový vrhá na prostřený stůl, pokračoval z tepajícího místa pod jejím
uchem dolů a pak stranou přes hrdlo k jugulární jamce. Otřel se zuby o její klíční kost a cítil, jak Eva zadržela dech. Usmál se a
tiskne se k ní, pokračoval dál až k místu na jejím rameni, které předtím odkryl. Ani si neuvědomil, že do její paže vrývá prsty
stejně silně, jak do opěradla gauče.
Nezdálo se, že by to Evě vadilo; byla v jeho náručí vláčná, uvolněná, a ta moc, kterou mu nad sebou dávala, Borna opájela.
Znovu se vrátil k jejím rtům. Přejel jazykem přes její zuby a pak začal zkoumat její ústa. Zase se pokusila ten polibek po chvíli
přerušit, chtěla mít jeho ústa jinde, ale Dominik ještě neskončil. Přestal svírat opěradlo, vjel rukou do jejích vlasů a podržel si její
hlavu tak, jak chtěl.
Jeho druhá ruka sklouzla z Eviny paže níž; přejel po nahé kůži jejích nohou a vjel dlaní mezi její stehna. Eva trochu rozevřela
nohy, přehazujíc jednu přes jeho stehna. Nebyl to vulgární příklad odevzdání se, ale stačilo to, aby dosáhl do jejího klína. Špičky
jeho prstů lačně zajely tam, kde očekával materiál jejích kalhotek, ale nenarazil na něj. Na chvíli se zarazil a zůstal na ni zírat
jako idiot; slabiny jako by mu samy ožily a jeho pánev se pohnula trochu k ní, když si uvědomil, že snad každý večer, kdy ji zahlédl
v pyžamu, neměla žádné spodní prádlo. Skoro na její tváři očekával ten jasný výraz ženského triumfu, ale Evina víčka byla těžká,
přivřená a s pootevřenými rty čekala, co udělá dál.
Dominik posunul ruku, dokud Evu neměl v dlani, a pak si s ní začal hrát prsty. A jí se to líbilo. Nebyla příliš hlasitá, vlastně to ani
nečekal, ale každý pohyb jeho prstů byl oceněn vzdechem nebo tichým stenem. Byla jako obzvlášť pečlivě naladěný klavír a Born
si dlouho takhle neužíval hraní. Nedokázal přestat, dokud se kolem jeho prstů nesevřela, a pak jako by zešílel. Sevřel konce Eviny
košile a přetáhl jí ten zbytečný kus oděvu přes hlavu.
Pak vstal, odhodil svou košili a rozepnul si kalhoty. Snažil se zapojit zbytek racionálního myšlení a uvědomit si, že na tom gauči se
dá sotva spát, natož pak souložit, ale cokoliv by mohl udělat vyžadovalo příliš času, který nebyl ochoten obětovat. Vrátil se k Evě
a zatlačil ji pod sebe. Vůbec nekladla odpor, byla skoro až podivně pasivní a evidentně zaražená jeho rozhodností. Když na ni
nalehl, neprotestovala, poslušně mu udělala mezi nohama místo, jak to jen šlo. Konečně mu ale vrátila objetí.
Dominik ji znovu začal líbat, dokud Eviny ruce, dosud pasivně kolem jeho krku, nesjely na jeho ramena, nezačaly je svírat a její
boky nevyrazily k jeho jako taženy magnetem. Borna vzrušovalo, jak moc to chtěla. Jeho silná Eva, která byla morálně na koni a
posledních pár týdnů na něj shlížela jako na zoufale nedostačujícího poddaného, ta stejná Eva ležela pod ním na zádech s
nohama daleko od sebe a zjevně natolik poražená svou ženskou části, že se ani nezmohla na rozkaz, aby se sakra konečně pohnul,
který od ní po těch letech čekal.
Hrál si s ní ještě chvíli, aby nakrmil její netrpělivost, a pak si ji vzal, rychle a nečekaně. Vnímal, jak s sebou trhla a její nohy s
sebou cukly natolik, že chvíli stehny sevřela jeho boky, jako by ho chtěla znehybnit. Dominik jí dal tolik času, kolik mu jeho
vzrušení dovolovalo, a pak se začal hýbat. Oči nedokázal spustit z jejích úst; její rty udělaly drobné o, jako by se připravovala na
výkřik, při každém jeho pohybu, ale nikdy nezasténala.
Dominik se začal pohybovat tvrději a rychleji, až nakonec přirážel tak prudce, že se Evina drobná prsa zatřásla pokaždé, když
jeho tělo vrazilo do jejího. Její ruce, předtím tisknoucí jeho předloktí, teď začaly šátrat po Dominikově těle všude, kam Eva
dosáhla. Eva sama netušila, jestli hledala oporu nebo se ho snažila odstrčit, ale neuspěla ani v jednom. Byl ale příliš agresivní, to
co dělal bylo příliš intensivní, nedokázala zůstat tiše.
Ve chvíli, kdy Eva konečně nahlas vykřikla, ji Dominik znovu začal líbat s pocitem jakéhosi triumfu. Jeho pohyby byly důkladnější
a cílenější a Eva se okolo něj celá obmotala. Kdyby v ten moment zpomalil a nechal ji, aby konečně chytila dech, aby ho konečně
dohnala… Ale Born to neudělal. Místo toho ji přivedl k orgasmu, snad aby ho dostal z cesty a mohl se věnovat sobě. Ještě
několikrát se zarazil do jejího svírajícího se těla, než vyvrcholil sám.
Dominik zůstal ležet na Evě, podpíraje se předloktími jen natolik, aby mohla dýchat. Eva začínala chápat, že se dopustila omylu,
když považovala stopy na těle Bornovy mrtvé milenky za doklady jeho vášně a tužeb. Nemělo to s tím co dělat; vyhledal ji, stejně
jako všechny ostatní, čistě pro svoje sobecké potěšení. Neměla jim co závidět. Vzal si ji patrně stejně tak tvrdě a dominantně, že se
nezmohla na odpor, ale celé to byla jeho záležitost. Necítila se tak, jak myslela, že se bude cítit, a z nějakého důvodu jí to sevřelo
hrdlo, protože zpátky už nemohla.
„Víš, že ten gauč jde roztáhnout?“ promluvila do ticha a napadlo, že je to patrně nejtrapnější postkoitální rozhovor, který kdy
vedla. Dominik zvedl hlavu, zadíval se jí do tváře a chvíli vypadal, že se rozesměje. A v tu chvíli se Eva začala usmívat taky, aniž
by to uměla vysvětlit.
„Potvoro.“
*
Born ležel na zádech na stále ještě roztaženém gauči a zíral do stropu. Ten kus nábytku pod ním se najednou tvářil jako cizí. Jen
pro něj byl příliš velký, chybělo mu Evino nahé tělo přitisknuté k jeho. Pohlédl směrem k ložnici a povzdechl si. Eva trvala na tom,
že chce být sama, takže teď ležela za zavřenými dveřmi a užírala se tím, že zastřelila nevinného člověka.
Dominik zakroutil hlavou a konečně se odhodlal vstát. Nemohlo se stát nic horšího, než že ho vyhodí z ložnice. Nedokázal tu ale
dál ležet a vědět, že se Eva ve vedlejší místnosti trápí. Pootevřel dveře do ložnice a zaposlouchal se. Nespala, ale ani ho neposlala
pryč. Dominik za sebou tedy tiše zavřel, přešel k posteli a lehl si k Evě. Přehodil přes ni pravici a levou ruku natáhl podél
polštáře.
Eva chvíli nijak nereagovala. Pak se posunula, položila hlavu na jeho levačku a přitiskla se k němu. Schoulila se do klubíčka,
stiskla jeho pravačku oběma svýma rukama a ukryla hlavu do polštáře. Začala plakat. Dominik se k ní přitiskl ještě pevněji a
schoval obličej k jejímu ramenu. Neříkal nic a nechal ji, ať se vybrečí. Nepřestal ji držet a nemluvil.
„Co tady děláš?“ promluvila po nějaké době Eva. Její hlas byl zhrublý pláčem.
„Nenechávám tě užírat se tím samotnou. Nemůžeš to změnit a nebyla to tvoje vina,“ odpověděl. Zvedl hlavu, ale ačkoliv do pokoje
svítil měsíc, do obličeje jí pořádně neviděl.
„To zase nemění nic na tom, že je Wachowski mrtvý a neměl být,“ opáčila Eva.
„To ne,“ připustil Dominik. „Ale jeho smrt z tebe nedělá vraha. Přebolí to, Evo. Bude to dobré, uvidíš.“
Eva se k tomu nevyjádřila. Po chvilce se trochu odtáhla, pustila jeho ruku a sklouzla hlavou z jeho paže zpátky na polštář.
Dominik si náhle připadal odmítnutý; nepustil pravici z jejího boku a volnou levou rukou, která mu trochu mravenčela, začal
prsty jemně prohrabovat Eviny vlasy. Eva zjevně pochopila, že se nehodlá jen tak vzdát, a promluvila znovu. „Můžeš jít spát,
Dominiku. Nemusíš kvůli mě zbytečně ponocovat.“
„Posíláš mě pryč?“ zeptal se Born překvapeně a na chvíli ji přestal hladit. Rychle se ale vzpamatoval. „Tak zacházíš se všemi
milenci?“ prohodil žertem. „Necháš se utěšit a když nás nepotřebuješ, pošleš nás zpátky na gauč?“ S rukou stále na jejím boku
ucítil pohyb jejích břišních svalů, pobavil ji. Usmál se.
„To teď jsme?“ reagovala Eva. „Milenci?“
„Celý život jsem žil v přesvědčení, že když spolu dva lidé stráví noc, stávají se z nich milenci,“ odpověděl a přestal ji hladit.
Podepřel si hlavu, aby na ni lépe viděl. „Nebo to vidíš jinak?“
„Myslela jsem si, že je to jednou a dost,“ řekla Eva upřímně. Dominika tím na chvíli zaskočila a pomalu mu docházelo, že se
patrně srovnávala s Johannou a těmi dalšími, které ani neznala. Zamračil se, ale nehodlal to vytahovat. Celá ta událost s
podezřením z vraždy, kterého se sám nebyl schopný zbavit, byla stále příliš potupná. Chytil Evu za rameno a otočil ji k sobě, aby
se jí konečně mohl podívat do tváře.
„Pokud si dobře vzpomínám, bylo to dvakrát,“ poznamenal věcně. „A rozhodně jsem neměl pocit, že by to bylo dost. Za to mohla
únava.“
I v té tmě zaznamenal ten dívčí polichocený úsměv, který se Evě prohnal po tváři a jeho nepřestával uvádět v úžas. Usmál se na ni
zpátky, aniž by si hned uvědomil, že to udělal. Sklonil se a něžně ji políbil na pootevřené rty. „Chci být s tebou,“ zašeptal, když se
donutil na chvíli přestat, a pak ji políbil znovu.
„Hlavně už nechceš spát na tom gauči,“ poznamenala Eva, když ji znovu nechal promluvit, a podle tónu jejího hlasu poznal, že si
ho dobírá.
„Budu tam klidně spát, když tam budeš se mnou,“ odvětil vychytrale.
„To určitě,“ poznamenala Eva.
„Máš pravdu,“ připustil Dominik. „Nesnesu pomyšlení, že mě nechceš v posteli. A nevzdám se. Ale udělám všechno proto, abys
na tom nebyla škodná,“ dodal sugestivně.
„Zítra na tom můžeš začít pracovat,“ odpověděla Eva. Dominik na jejím hlase poznal změnu a zaznamenal ji i v její tváři, než se k
němu zase otočila zády, ale vnutila se do jeho obětí. Poznal ten provinilý tón člověka, který se nechal rozptýlit a rozveselit,
zatímco měl prožívat muka a pokání, a ačkoliv si byl jistý, že by ji zvládl přesvědčit, nechal ji být. Vklouzl za ní pod přikrývku,
přitiskl se k ní a objal ji stejně pevně jako prve.
„Jsi ke mně krutá,“ oznámil jí s úsměvem po chvíli ticha.
„Dobrou noc, Dominiku,“ odpověděla Eva demonstrativně a Born tušil, že se usmívá. I těch pár chvil, kdy ji donutil myslet na
něco jiného než na Wachowskiho smrt, byl úspěch, který mu momentálně musel stačit ke štěstí.
*
V prvních dnech jejich vztahu byla Eva pro Dominika hotovou záhadou. Všechno bylo velmi tělesné, téměř jakákoliv interakce
končila v posteli. A tam Eva zpravidla neměla co dělat s tou, která se mu tehdy poprvé oddala na tom gauči. Tahle Eva měla
mnohem víc společného s tou ženou v posluchárně. Věděla, co má ráda a jak to má ráda, a měla ráda věci pod kontrolou stejně
jako v dalších oblastech života.
A přesto ji vzrušovalo, když nad ní měl při sexu navrch, vzrušoval ji ten tradiční element maskulinní dominance, s čímž se její
přirozenost sem tam prala. Dohromady to dávalo sexuální zážitek, kterého se Dominik nemohl nabažit. Když se ho dotkla, ožila
nejen jistá část jeho těla. Ožil celý.
A nebyl to jen sex, čím ho Eva fascinovala. Jakmile ji začal vidět jako ženu, všímal si věcí, které mu předtím unikaly. Teprve před
pár dny objevil její pihy a pravidelně se přistihoval, že nic jiného než ji nevidí a nevnímá. Musel působit jako trouba, ale nemohl
si pomoct. Teprve časem mu docházelo, kde byl a že se od něj očekává něco jiného. Tentokrát se ale do reality nevrátil sám,
pomohla mu patoložka po jeho boku.
„Proboha,“ vydechla objevně Korda. Prudce se k ní otočil a pomalu zaostřil. Dívala se na něj jako někdo, komu právě něco
podstatného došlo a zjevně si nebyla jistá, co si ohledně toho má myslet, cítit a jak se zachovat. Raději se na ni přestal dívat a
znovu zaměřil pohled ke dveřím na pitevnu, mezi kterými stála Eva s Ebertem a něco řešili. Ebert zrovna kývl a zamířil pryč, Eva
se otočila k němu a ke Kordě.
„Vracím se na presidium,“ řekla. „Jedeš se mnou?“
„Ne, ještě tu zůstanu,“ odpověděl a usmál se na ni. Eva se na něj usmála zpátky a ani jeden si nebyl vědom, že mezitím uběhla
nějaká doba. Korda si odkašlala.
„Nashledanou, paní komisařko,“ pozdravila.
„Nashledanou,“ vzpamatovala se Eva, zdvořile se na ni usmála a opustila pitevnu.
„To jsou mi věci,“ prohodila pak Korda k Bornovi a nepokračovala, než si zapálila cigaretu a potáhla. „Zdá se mi, že už nespíte
na gauči, můj milý.“
„A prozradíte mi, jak jste k tomu došla?“ odpověděl Dominik napůl pobaveně.
„Když se na sebe dva dospělí lidé usmívají jako idioti a zasněně na sebe zírají, není potřeba psycholog, aby bylo jasné, co se
děje,“ odvětila patoložka bez mrknutí oka. „Jak dlouho to trvá?“
„Pár týdnů,“ odpověděl Born popravdě. „Opravdu je to tak vidět?“
„Musím říct, že jste to měl skvěle vymyšlené,“ podotkla Korda s úsměvem a záměrně neodpověděla na jeho otázku. „Ale
překvapuje mě, že vám to tak trvalo, můj milý. Myslela jsem si, že máte natrénováno.“
„Teď si nejsem jistý, že rozumím,“ zamračil se Dominik. „Snad mě nepodezíráte, že jsem to plánoval?“
„Napadlo mě to,“ připustila Korda. „Proč byste si jinak vybral zrovna její gauč a odmítal jej tak sveřepě opustit? Netvrďte mi, že
byl tak pohodlný.“
„Jen jsem nechtěl být sám,“ odpověděl Born po chvíli s upřímností, která patoložku překvapila. „A zbytek se prostě stal, jak se
stal.“
„Vypadáte spokojeně,“ prohodila Korda po chvilce, co jen kouřila.
„Jsem spokojený,“ odpověděl Dominik s úsměvem. Občas měl dokonce pocit, že je šťastný, ale nechtěl ho vyplašit, takže o něm
pomlčel. „Takže, jak jste říkala, než nás vyrušil Ebert…“
Korda přikývla a típla cigaretu.
5. kapitola
Idiot
Hodiny ukazovaly šest ráno a venku byla ještě tma. Do oken bubnoval podzimní déšť. Eva hleděla na digitální cifru na budíku,
jehož nepříjemný tón právě zrušila, a přemýšlela. Nechtělo se jí ani pohnout, natož tak vstát z postele a připravit se na svou roli, a
s počasím to nemělo absolutně co dělat. Chtěla se stočit Dominikovi do náruče, cítit v nose jeho vůni a nechat se odnést teplem
jeho těla zpátky do neklidného spánku. Chtěla uhodit pěstí restart a udělat znovu všechno, co nastalo od jejího probuzení v
nemocnici, ale zároveň věděla, že nic z toho není možné a musí se hýbat dopředu.
Otočila se na záda a pohlédla na Dominika. Věděla, že když se konečně uklidnil a smyl ze sebe studený pot, už neusnul. A ona
taky pořádně ne; každou chvíli byla vzhůru, zburcoval ji každý jeho pohyb ze strachu, že ho opět ovládly noční děsy. Kdyby se to
stalo znovu, musela by zbaběle celou akci odvolat, nedokázala by od něj odejít. Nechtěla nikam jít, tím méně do kláštera.
Zvedla ruku a pohladila Borna hřbetem ruky po tváři. Cítila jemné strniště a trochu se pousmála. Měla ráda Borna rozcuchaného a
neholeného, připomínalo jí to začátky jejich vztahu, kdy skoro nevylezli z postele. Na druhou stranu to taky znamenalo toho
Borna, který se neměl ráno čas oholit a učesat, protože byl zaneprázdněný rozdýcháváním kocoviny a překonáváním nechuti vstát
a něco dělat. Ten ji děsil. Povzdechla si; nevěděla, co si nalhávala. Kdyby ji teď požádal, aby nikam nechodila, a znovu se k ní
přitiskl tak jako v noci, vyhověla by mu.
„Kolik máš času?“ promluvil Dominik tak nečekaně, až sebou Eva trhla. Oči měl stále zavřené a ani se nepohnul.
„V osm má přijet Becker,“ odpověděla Eva tiše. „Chceš mi říct, co se ti v noci zdálo?“
„Ne,“ odpověděl Dominik a otevřel oči. „Jenom špatný sen, netrap se tím,“ dodal pak, když i v ranní tmě zahlédl, jak ublíženě se
Eva tváří. Její výraz to ale příliš nezměnilo a Born si uvědomil, že to tím ještě zhoršil; ve snaze nezatěžovat ji vlastními démony
opět mimoděk způsobil, že se cítila odříznutá od jeho nitra. Tolik se snažil, tolik na sobě pracoval, a pak stačilo, aby mu Eva
párkrát kopla do ega, a je zase na začátku.
„Dobře,“ vzala Glaser na vědomí a prudce vstala z postele. Born na chvíli zavřel oči a v duchu si vynadal. Hluše poslouchal
sprchu, ale nepodnikl pokus vstát z postele. Nemělo to cenu; Eva byla umanutá dokázat cokoliv vlastně chtěla dokázat, a nemělo
cenu cokoliv začínat, když budou stejně za dvě hodiny přerušeni. Mohl jen doufat, že to vyžehlí rozloučením, a pak se toho
případu rychle zbaví. Už nechtěl být bez ní.
Od té zatracené střelby ho Eva stále jen opouštěla. Dominik se obával, že k tomu může dojít, sám by se opustil. Ve chvílích, kdy
Eva ležela v bezvědomí na nemocniční posteli, si zpětně uvědomoval, jak příšerný byl partner a určitá jeho část, ta vyhledávající
bolest, očekávala rozchod se servilní smířeností. Ale fakt, že to dělala tolikrát a tak krutě, ho přesto naplňoval hořkostí
zrazovaného milence. Už to nečekal, už to přijít nemělo.
Jakmile Eva vyšla z koupelny, Dominik předstíral, že zase usnul. Když k němu ale byla zády, Born se zpod přivřených víček
díval, jak na sebe natahuje ten odporný hábit. Polykal ji a dělal nedosažitelné něco, co bylo Dominikovo. Naplňovalo ho to ještě
větší záští a bolestí, jako by si už ani neuvědomoval, že Eva do toho kláštera ve skutečnosti nedochází. Nakonec musel zavřít oči
znovu ještě než odešla z ložnice, nemohl se na to dívat.
Musel skutečně na chvíli usnout, protože domovní zvonek ho vytrhl z nevědomí a vyhnal do sedu. Born poulil unavené oči na
dveře, ale nemohl se donutit pohnout z postele. Bylo za dvě minuty devět, když se Eva vrátila do ložnice. „Rozloučíš se se mnou
aspoň?“ zeptala se a v jejím hlase jasně zaznělo zoufalství maskované iritovaností partnerky člověka, který se chová jako přerostlé
dítě. Posadila se k němu a Dominik cítil, jak ho k vlastní hrůze ovládla krutost, kterou neměl šanci potlačit.
„Dávej na sebe pozor,“ řekl automaticky, ale ani jeho rozpoložení nedokázalo z hlasu vytlačit láskyplnou starost o Evu. Glaser to
zachytila uchem jasně cvičeným na takové drobné podprahové důkazy jeho náklonnosti, ze kterých byla před měsíci nucena žít, a
usmála se tím způsobem, jakým se usmívala jen na něj. Naklonila se k němu pro polibek, ale Dominik jí nevyšel vstříc.
„Pozor,“ poznamenal tiše. „Bůh se dívá.“
Ta hrůza, která ho obstoupila ve chvíli, kdy to vyslovil, se rovnala děsu, který v něm vzbudil Evin výraz. Když konečně vylétl z
postele, aby ji dohnal, už za ní práskly dveře od bytu a zarazily jeho pohyb jako výstřel z pistole za zády uprchlíka. Nedokázal se
dostat přes svou hrdost, vyběhnout v pyžamu na chodbu a odprosit Evu před Isabel. Zachvátila ho panika rovnající se jen zjištění,
že se na něj řítí vlak, když si uvědomil, že nějakou dobu teď Evu neuvidí, natož aby jí měl příležitost něco vysvětlit.
Nenapadalo ho, co se teď dalo dělat. Myšlenky se řítily jedna přes druhou a Born nebyl schopný zachytit a pochopit ani jednu z
nich. Klesl na pohovku, mimoděk sevřel okraje podušek, jako kdyby to byly matčiny sukně a on hledal útěchu, a jakmile se s ním
všechno přestalo točit, zcela jasně pocítil marnost, která zvolna přešla v beznaděj. Usídlila se v něm tak rychle, jak si dělají
pohodlí jen staří známí, a to i přesto, že se neviděli od té doby, co našel svoje místo v Evině náručí.
*
Born dorazil do práce tak podrážděný, jak může být jen člověk vzteklý sám na sebe. Sotva procedil skrz zuby pozdrav a Isabel mu
ho nenadšeně vrátila. V kanceláři byl přesně ten typ ticha, které nevěstí nic dobrého, pokud trvá za přítomnosti ženy. Becker na
něj promluvila od jeho příchodu jen ve chvíli, kdy mu vyřídila vzkaz od Kordy, ale následná cesta na patologii byla stejně
zlověstně tichá. Teprve když se rozjel výtah, policistka už to nevydržela.
„Není to moje věc, ale cokoliv, co jsi Evě řekl, sis mohl odpustit,“ podotkla.
„Jsem idiot, co ti mám na to říct,“ odsekl Dominik. Měla pravdu, nebyla to její věc, ale přesto si namazal máslo na hlavu. Říct si
to nahlas tak nějak pomáhalo. „Mám o ni prostě hrozný strach.“
Isabel se na něj podívala rodičovsky dvojznačným pohledem. Nejraději by konejšivě řekla, že to přece ví, ale povinnost jí kázala
být přísná, takže to nevyslovila. „Hlavně zuříš, že něco není po tvém,“ odtušila místo toho a vyšla z výtahu jako první. Dominik
na to nic neřekl. Přesvědčoval se, že je to proto, že by ji musel odkázat do patřičných míst, ale pravda byla taková, že dnes prostě
neměl žaludek na to, aby jí do očí tvrdil, že nemá pravdu.
„Dobré ráno,“ pozdravila Isabel Kordu. „Prosím, řekněte mi, že máte něco, co nám pomůže.“
„Obávám se, že žádný závratný objev jsem neučinila, paní komisařko,“ odpověděla Korda. „Dobré ráno vám oběma. Můj milý,“
pohlédla přísně na Borna, „vypadáte hrozně.“
„Tisíceré díky,“ povzdechl si Dominik. Tázavě pohlédl napřed na patoložku a pak na přikryté tělo, aby dal najevo, že o přátelský
rozhovor nestojí. Pořád se na ni zlobil, že se paktovala s Evou. Podle pohledu, jaký rozladěná Korda věnovala Isabel, se dalo jasně
usoudit, že brala absenci pozdravu od Borna jako smrtelnou urážku. Becker jen zakroutila hlavou a podívala se na patoložku
přímo prosebně. Korda usoudila, že nevyhovět jí by bylo jako nakopnout štěně.
„V organismu drahé zesnulé jsem našla stopy sedativ, ale to je tak všechno. Tělo je bohužel v takovém stádiu rozkladu, že není
možné jasně rozlišit jakékoliv vpichy. Jako příčinu smrti odhaduji vykrvácení, rána se nachází na levém stehně a přeťala tepnu. Dá
se tedy soudit, že se sestra Emma řadí mezi oběti vašeho vraha.“
„Ale proč se tam řadí…?“ povzdechla si Isabel, házejíc tu otázku do pléna, ale neočekávajíc odpověď od nikoho.
„Na to se musíte ptát jinde,“ podotkla Korda a významně pohlédla na Borna. Ten jen nervózně zakroutil hlavou, otočil se na patě a
opustil pitevnu beze slova.
„Myslím, že se stihli pohádat,“ poskytla Isabel dřív, než se patoložka zeptala. „Glaser byla vzteklá, když jsem ji vezla, a Born se
ukázal až před půl hodinou a není s ním řeč.“
„Já jí říkala, že se jí začne cukat,“ zamumlala Korda pro sebe.
„Cože?“ zamračila se Becker.
„Ale nic,“ povzdechla si patoložka a snad až v ten moment si uvědomila, že mluvila nahlas. „Tuhle malou už můžete vrátit rodině,
víc vám stejně nezjistím.“
„Dobře, děkuji,“ kývla Isabel. „Vyřídím papírování. Hezký den, paní profesorko.“
„I vám,“ odpověděla Korda automaticky a přešla ke stolu, ze kterého vzala krabičku cigaret. „I vám.“
*
Sestra Margarete ten pohled vycítila téměř okamžitě.
I za tu krátkou dobu, kterou byla jeptiškou, si zvykla, že lidi prostě hledí, většinou z různých důvodů. Mladé dívky právě
prozkoumávající svou sexualitu hábit nechápaly, stejně jako matky vedoucí za ruku své děti. Další zaujala čistě proto, že byla
oblečená jinak. Starší ženy se občas dívaly trochu závistivě, protože patrně postrádaly jakýkoliv smysl života a věřily, že klášter
ho supluje i těm neztracenějším.
A pak tu byly ty mužské pohledy. Pokud si vůbec všimly, pak tu bylo nepochopení, zvědavost, pobavení… A sem tam by sestra
Margarete přísahala, že když stála v hloučku s ostatními jeptiškami, několik kolemjdoucích je očima třídilo s poťouchlými výrazy
ve tváři, které naznačovaly, že hádají, která z nich je ještě panna.
Ale tento pohled byl jiný. Tento pohled byl věnovaný přímo jí a přesto ne tak úplně jí. Propaloval ji přes kabát, hábit a spodní
prádlo až na její nahou kůži a ještě hlouběji, zasahoval její srdce. Necítila ten pohled tak dlouho … Vzhlédla k balustrádě
klášterního ochozu a střetla se s pronikavýma očima policejního psychologa. I na tu dálku to bylo, jako když prolétne výboj mezi
dvěma elektrodami a jako se budí fibrilující srdce, probudila se i Eva z života, který čtrnáct dní žila.
Namohla se ale zůstat na Borna dívat dlouho; děti vyžadovaly její pozornost. Vrátila se k nalévání čaje vonícího skořicí a zkoušela
vytěsnit ten tak známý pozorný pohled. Šlo to lépe, když ho na sobě přestala cítit.
Dominik zvedl oči k nebi. Šedá obloha jako by byla potažená matným filmem, skrz který se marně snažilo prodrat sluneční světlo.
Ta nažloutlá tečka s rozpitými okraji vypadala trochu uboze, jako slabý plamínek svíčky za mléčným sklem. Slunce svádělo
předem prohraný boj o nadvládu, s čímž se Born mohl dokonale ztotožnit.
„Vypadá to, že jeho řádění skončilo,“ podotkl muž vedle něj. Psycholog se otočil ke knězi.
„Takže je to muž?“ pozvedl obočí.
„Přestaňte se mě pokoušet nachytat na švestkách, doktore Borne,“ doporučil mu otec Trübetal. „Nevím, kdo je vrah, a jsem si
jistý, že se mi nezpovídal. A i kdyby, vy přece víte, že – “
„Nemůžete nic říct,“ přerušil ho Born otráveně. „Ano, to vím. Proč si myslíte, že přestal? Mezi oběťmi nebyly pravidelné časové
rozestupy a sestra Dorothea je pořád pod dohledem. Netvrdil bych, že máme vyhráno. Možná jen nedostal příležitost. Lidi jako on
z mé zkušenosti nepřestávají, dokud je někdo nezastaví, otče.“
„Podle vaší zkušenosti tedy není možné zpytovat svědomí a změnit cestu, po které kráčíte?“ opáčil Trübetal. „Když se ztratíte,
nemůžete se znovu najít?“
„Z mé zkušenosti pachatelé kráčí přesně tou cestou, kterou chtějí,“ odpověděl Dominik. „A trvalo jim dlouho, než se našli.
Ztracení byli do té doby.“
„Takže je pořád tam někde venku,“ podotkl kněz po chvíli, jako by zvažoval, jestli má cenu s Bornem vůbec diskutovat.
„Nebo tady uvnitř,“ podotkl Dominik s lehkým úsměvem. Zdálo se, že nikdo buď z kláštera nebo přímo s ním spjatý si
nepřipouštěl, že by mohl být vrah někde mezi lidmi, se kterými žili a které znali. Nebylo lehké si to připustit, vlastně to bylo
absurdní, to Dominik dokázal pochopit. Ale člověk by hádal, že se aspoň rozhlédnou na obě strany a pořádně si prohlédnou ty,
mezi kterými zrovna stojí. Víra je patrně zaslepovala ve víc než jednom ohledu.
„Tomu nevěřím,“ zakroutil hlavou kněz. „Nikdo z kláštera to není.“
„Uvidíme,“ odtušil Dominik. Knězovo dumání ho nezajímalo, filosofování s ním nemělo žádnou hodnotu. Znovu se zadíval na
hlouček jeptišek, které podávaly občerstvení dětem, jež běhaly po sadu a užívaly si programu, jaký pro ně sestry připravily. Aniž
by to plánoval, okamžitě našel pohledem Evu. „Vidím, že máte nový přírůstek.“
„Ano,“ přitakal Trübetal. „Sestra Margarete. Moc toho nenamluví, ale je velmi pečlivá a laskavá. Překvapivě rychle zapadla.“
Dominik ho pozoroval, když mluvil, ale nebyl schopný rozlišit jakékoliv ukazatele, že mu kněz lže nebo něco tají. Jeho názor na
Evu – nebo přesněji řádovou sestru, kterou měla být – byl upřímný. Born kývl a otočil pohled zpět do sadu. Potřeboval si být jistý,
že Eva nebyla prozrazená, a Trübetal vypadal, že má skutečně odhad na lidi. Dominik ho několikrát přistihl, že se kolem sebe
kněz díval stejně pozorně a zaujatě, jako věřil, že to dělal on sám.
Pokud nic nepoznal otec Trübetal, pak byla velká šance, že Eva zapadla hladce a její krytí fungovalo. Jediná další překážka mohla
být matka představená, s tou právě mluvila Isabel. Byl by si ji rád prověřil sám, ale nemohl být na dvou místech najednou a fakt,
že kněz něco věděl, ale odmítal povědět, ho táhl k němu. A pak tu taky byla sestra Margarete, o níž zaslechl mluvit dvě jiné řádové
sestry. Chtěl by říct, že ho za knězem na balustrádu vyhnala stopa, ale pravda byla taková, že chtěl příšerně vidět Evu.
A na ten krátký okamžik, kdy vzhlédla a jejich oči se střetly, Evu skutečně viděl. Viděl ji a viděl do ní, na chvíli ji měl zase jako na
dlani. Jenže teď tam opět stála sestra Margarete a Dominik tušil, že přes ni nemá cenu zkoušet se dostat. „Vím, na co myslíte,“
promluvil otec Trübetal vedle něj a Borna na chvíli obstoupila hrůza. „Čekáte, že když je tu nová, řekne vám něco, co vám ty
ostatní neřeknou.“
„Jsem tak čitelný?“ podivil se Born s přistiženým úsměvem.
„Na vašem místě bych uvažoval stejně,“ ujistil ho Trübetal. „Ale nejsem si jistý, jestli uspěje. Moc se nerozmluvila ani u zpovědi.
A pak… Neměl byste podceňovat touhu zapadnout a vybudovat si domov v srdci ženy, která nemá nic než klášter.“
„Děkuji za rady,“ odpověděl Dominik. „Stejně to zkusím.“
„Ani jsem nečekal nic jiného,“ ujistil jej kněz se stínem úsměvu. „Ale počkejte s tím. Matka představená a já jsme dlouho
uvažovali, jestli to setkání s dětmi z domova uspořádat za těchto okolností, a vidět, jak se sestry rozveselily … Počkejte chvíli, než
jim opět připomenete poslední události.“
„Dobře,“ souhlasil Born, aniž by to plánoval dodržet. Kněz mu kývl na pozdrav tváře se víceméně rezignovaně a zamířil zpět do
kláštera. Born mu pozdrav oplatil a zatímco sestupoval po schodech dolů do sadu, cítil, jak se v něm rozprostírá úleva. Nechtěl
blízko sebe knězovy pozorné oči, když mluvil o Evině roli. Bál se, kolik ze sebe tomu Eva skutečně dává, a věděl, že by se mohl
něčím prozradit. Ale fakt, že kněz odešel, mu dával volnost přiblížit se k Evě, což taky udělal.
„Dobrý den, doktore Borne,“ pozdravila ho sestra Dorothea. Mluvil s tou ženou během posledních čtrnácti dní několikrát, aby z ní
zkusil vytáhnout cokoliv, co z ní mohlo učinit další oběť, ale neuspěl. Buď byla skvělá herečka nebo neměla tušení, co se kolem ní
děje. „Nenesete snad špatné zprávy,“ dodala rychle.
„Nenesu, nebojte se,“ ujistil ji Dominik a kývl na pozdrav policistce, která stála stranou tomu mumraji, ale stále nablízku sestře
Dorothee. „Přišel jsem vás jen pozdravit.“
„Ach tak,“ přikývla jeptiška. „Tady sestru Margarete asi ještě neznáte, je u nás nová. To je doktor Born od kriminálky, vyšetřuje
tady ta neštěstí,“ představila je, spěšně se pokřižovala a otočila svou pozornost k jednomu z dětí, které se jí dožadovalo.
„Sestro Margarete,“ pozdravil Dominik Evu a snažil se nesmát. Najednou mu to přišlo všechno absurdní a k smíchu; tak známé
oči; tvář, na které znal téměř každou pihu, a přesto nemohl dát ani gestem světu na srozuměnou, že ta žena patří k němu. A přece
mohl, vždyť to byla jen hra, která se hrála na jeho vkus až moc dlouho a nepřinášela žádné výsledky.
„Doktore Borne,“ vrátila mu pozdrav sestra Margarete, protože Evu od té chvíle, kdy mu vrátila pohled, pořádně nezahlédl.
„Chybí vám knoflík.“
Dominik prudce sklonil hlavu a pak chytil cíp kabátu, aby zjistil, že má pravdu. Navzdory faktu, že to poněkud narušilo představu
vlastní reprezentativnosti, kterou si držel, se musel usmát. Zvedl oči zpátky k Evě, ale ona už se na něj nedívala. Chystal se
promluvit, aby strhl její pozornost na sebe, náhle zachvácený žárlivostí vůči všemu, na co se právě dívala, čemu se věnovala a
čeho se dotýkala, ale nestihl nic vyslovit.
„Dominiku!“ Becker se zastavila asi deset metrů od něj a gestem ho volala k sobě. Born byl na chvíli úplně rozpolcený, ale pak ji
přece jen poslechl. Nerozloučil se se sestrami, plánoval se vracet. Když se však přiblížil k Isabel, policistka znovu vykročila.
„Co se děje?“ zeptal se Dominik netrpělivě, když s ní konečně srovnal krok. „Právě jsem – “
„Už jsem s ní mluvila, zatím nezjistila nic, co by nám pomohlo. Myslím, že jsme se jasně domluvili, že s Evou budu komunikovat
já. Chceš to všechno pokazit?“ přerušila ho nekompromisně Isabel.
„Snad se tak moc nestalo,“ zahučel Born. „A jsem zcela schopný zvládnout rozhovor tak, aby nikdo nic nepoznal.“
„Uvědomuješ si, že to děláš těžší jí?“ namítla Isabel a ačkoliv bylo patrné, že chtěla hlas zvýšit, snížila ho, až z toho byl jen
zlostný šepot. „Máme štěstí, nikdo nic nepustil a Eva je na svém místě. Drží se sestry Dorothey, takže má po boku i naše lidi.
Musíš prostě akceptovat, že to jde lépe, když se do toho nepleteš.“
„Tak co tady vůbec dělám?“ namítl Born plamenně. „Proč mě rovnou nepošleš domů?“
„Upřímně, začínám o tom uvažovat,“ odpověděla k jeho překvapení Becker. „Od chvíle, co je Eva tady, jsem od tebe neslyšela
jedinou slušnou hypotézu. Jenom hledáš, jak mi proklouznout a vetřít se sem.“
„Nemáme žádné nové informace, tak co mám dělat? Tahat králíky z klobouku?“ odsekl Dominik dopáleně. „Dejte mi informace a
budete mít hypotézy. Přineste mi něco nového, nebo mě nechte pozorovat a mluvit s nimi, a budete mít profil jak víno. Ale jak po
mně můžeš chtít práci, když mě držíš od toho, co mi ji pomáhá dělat?“
„Nikdo tě od toho nedrží!“ reagovala Becker vztekle a prudce se rozhlédla po klášterní chodbě, jestli je někdo nezaslechl. Nezdálo
se, že by byl někdo kolem. Přesto udělala krok k Bornovi a znovu snížila hlas do vzteklého šepotu. „Ale i když jsi tady a
vyslýcháš, tak jsi stejně duchem úplně někde jinde. Vzpamatuj se! I dítě zvládá být bez rodičů na táboře líp než – “
„Do toho se nepleť!“ okřikl ji Born a tentokrát se ani nesnažil, aby neudělal rozruch. „Co po mně sakra všichni ještě chcete? Jsem
taky jenom člověk!“
Dominik nečekal na Isabelinu odpověď a řítil se chodbami jako tajfun směrem ven. Z jedněch dveří vylezla jeptiška zrovna když
se prohnal kolem a tvářila se pobouřeně. Isabel vypustila z plic nahromaděný zvuk a pomalu vykročila. „Omlouvám se,“ řekla
řádové sestře. Ta jen kývla s výrazem třídní učitelky, jež zrovna s třídou píše test, a vrátila se zpátky.
Kdyby si Becker nebyla bývala jistá, že v klášteře zatím neexistuje podezření, že sestra Margarete není tou, za kterou se vydává,
patrně by ji zalarmovalo, kdo všechno mohl Dominikovu elegii slyšet. Vypadalo to, že když tak nadšeně skočila po Evině plánu,
nedomyslela, jaké to bude mít následky pro Borna, který se nikdy neobtěžoval navštívit psychologa, jak se mu po té střelbě na
Evu doporučovalo. Obava, že vybouchne Glaseřino krytí, náhle nebyla tak velká, jako strach, že vybouchne Born.
Se založenýma rukama kráčela ven z kláštera věda, že Dominik má věci u ní v autě a pokud nehodlá jít až do města pěšky, bude
tam čekat. Pomalu v ní rostla zlost. Glaser s tím mužem žila, copak nevěděla, v jakém je stavu? Nemohla ji varovat? Určitě by
našly nějaké řešení. A nejhorší na tom bylo, že i Korda něco věděla. Isabel to na ní poznala hned ten den, co Glaser nastoupila do
kláštera. Dělo se něco, co čeho ji nezahrnuly, a teď tu uvízla s tikající bombou a čekalo se od ní, že bude vědět, jak ji zneškodnit.
Umínila si, že promluví s patoložkou a to co nejdřív.
*
Jakmile za Dominikem klaply dveře od bytu, obklopilo ho žaludek zvedající ticho. Začalo se objevovat po té střelbě na Evu a
vracelo se vždycky, když byl sám. A nikde nebylo tak krutě vtíravé a všudypřítomné, jako právě tady, v jejím bytě. Pud
sebezáchovy mu velel utéct někam, kde je plno lidí, hluku a alkoholu, ale místo toho se zul a po tmě přešel k zavřeným dveřím
balkonu. Ve skle se odrážela jeho tvář prolnutá ošklivou šedou masou paneláku naproti. Tmavé sídliště osvětlené pouličními
lampami byl ten nejdepresivnější pohled, který znal.
Když tu byl sám a čekal, až se Eva vrátí, napadlo ho, že zkusí navrhnout, aby si našli něco nového, společného. Něco, co by
zaručilo, že se tu nebude cítit jako na návštěvě. Ale nedošlo na to. Něco v něm si začínalo myslet, že na to snad ani nedojde.
Všechno udělal špatně. Byl sám tak dlouho, že zapomněl, jak by se měl chovat.
Myslel by si, že se poučil; to uzavírání se do sebe a posedlost chorými mozky ho přece stála manželství. Už si znovu nemohl
dovolit riskovat. Už nemohl ani doufat, že by mohl u někoho dalšího najít to, co má s Evou. Ona byla člověk, kterého potřeboval
pro život, bez kterého neuměl fungovat. Byl bez ní jako duše bez těla, všechno ztrácelo smysl. Proč se měl snažit, když ne pro ni?
A vypadalo to, že Eva si tohle všechno uvědomila. Poznala, jakou nad ním má moc. Přehodnotila cenu toho, co mu dávala.
A Dominik teď byl jako žebrák, když si uvědomil, jak moc jsou jeho fondy momentálně nedostatečné. A teď byla Eva zase pryč,
postavila mezi ně klášterní zeď a zanechala ho s jeho strachy a tou žízní, kterou voda nemohla uhasit.
Byla tak jiná, když ji dnes konečně zase viděl. Skoro cizí, skoro skutečná sestra Margarete, neznámá žena. Ale pak Evu přece jen
našel. Sice jen na chvíli, ale našel. V první chvíli to bylo skvělé a pak ten moment zmizel a Dominik potřeboval ještě aspoň jeden
další pohled, jedno jediné další slovo, že je Eva pořád s ním a že ho neopustila. Že to, co právě dělá, je jen špatně načasovaná
práce a povinnost, ne útěk před ním, ne čas na rozmyšlenou, než mu dá vale.
Potřeboval to ujištění a její náruč; útěchu po tom všem, co se stalo. Potřeboval, aby ho aspoň chvíli někdo podepřel a nesl tíhu
toho, co všechno se mohlo stát a o co všechno málem přišel, za něj. Ale měl jen to odporné ticho, sem tam přerušované pouze
dupáním nad ním nebo zvuky pod ním – z míst, kde byl život, ne jen mrzké přežívání.
A byla mu zima; chlad, který nebyl ani tak dílem sychravého podzimu za okny, ale mrazu, který obešel jeho duši. Přesto zesílil
topení, setřásl z ramen kabát a sako, a odploužil se do ložnice. Padl na Evinu stranu postele, zabořil hlavu do polštáře a aniž by si
to uvědomil, přitáhl nohy k tělu, stáčeje se do embryonální polohy. Z polštáře cítil Evinu vůni, ale ani ta nebyla schopná zahnat
ten chlad, naopak. Fakt, že ji neviděl, neslyšel, nemohl se jí dotknout a jediné, co měl, byl ten přízrak, to celé ještě zhoršoval.
Vodka by na to pomohla. Spálila by jeho hrdlo a prodrala se až do žaludku, který by aspoň na chvíli prohřála. A pak další a další,
dokud by mu nebylo takové vedro, že by na sobě neudržel ani košili a všechno kolem by se točilo. Světla za oknem by nebyla
smutnými světly v osamělé betonové tmě, ale veselá světla poutě…
Dominik sevřel povlečení v pěstech a zařval do polštáře.
Ne.
Ještě ne.
6. kapitola
To nejlepší, co ji kdy potkalo
Zvláštní, jak přesvědčivě jsou lidé schopni sami sobě lhát. Posledních pár měsíců měla Eva pocit, že stojí na vrcholu světa po
boku Dominika. Žila s člověkem, který ji znal lépe než kdokoliv jiný, nemusela si na nic hrát. Dominik po ní toužil; roky ho jako
muže pořádně nevnímala a teď se s ním cítila víc ženou než kdy s Konradem. Jeho doteky znovu vyvolaly tu samičí touhu v ní, jak
to dokáže jen čerstvý a nezevšednělý vztah.
Případ neznámého střelce byl jako studená sprcha. Dosud si neuvědomovala, nakolik je ovlivňovalo, že ji po smrti Wachowskiho
suspendovali. Ale teď, když měl Born zpátky svou posedlost, vzdálil se jí během mrknutí oka. V jednu chvíli byl s ní, díval se na ni
a usmíval se, a v tu druhou k ní byl zády.
Dosud byla jako opilá. Stržená tou tělesností jejich vztahu, omámená jeho pozorností. Teď měla sotva letmý polibek, po kterém
zůstávala sama jen se zapálenou cigaretou a připadala si jako husa, která si vynucuje náklonnost. Kdyby aspoň nebyl tolik plný
lží: láhve vína za gaučem a mentolka v ústech. Kornhagen jako jejich jediná stopa, na kterou něco zahrál. Ta terapeutka mu
viděla do nitra, Eva to cítila, jinak by to k ní Borna tak netáhlo, a Dominik se pro ni pečlivě strojil, jako kdyby šel na rande. Eva
žárlila a přitom věděla, že je to absurdní.
Všechno to bylo absurdní. Věděla přece, jaký Dominik je. Musela ho nechat vyšetřit ten případ, dopadnout vraha, a věděla, že
poté se zase vrátí k ní. Že pak zase bude mít jeho plnou pozornost. Možná jen do dalšího případu, ale i ten se nakonec vyřeší, a
pak… Věděla, že to s ním nebude lehké – nic nikdy od chvíle, co ho poznala, s ním nebylo tak jednoduché, jak by si bývala přála.
Ale ti dobří nebývají jednoduší a ti jednoduší nebývají nezbytně nejlepší, to se naučila díky Konradovi. Vybrala si vidět Dominika
právě takto – jako to dobré. To nejlepší, co ji mohlo potkat. Odmítala si připustit, že na sebe prostě zbyli. Kam by to vedlo? Vždyť
ho milovala, to věděla. Zkoušela do toho vidět jinak; zkoušela si to vysvětlit postupy za ta léta vypozorovanými od Borna, ale
nešlo to. Možná ho svým způsobem milovala vždycky, jen si to neuvědomovala.
Odklepla popel a sledovala, jak padá z balkonu a mizí ve tmě. Noc byla hrozně dlouhá; příliš dlouhá, když čekala, až se Dominik
vrátí. Zamyšleně se podívala na cigaretu; věděla, že nemá rád, když kouří. Nikdy to neřekl nahlas, ale zaznamenala, že se pokaždé
trochu odtáhl, když si zapálila, a líbal ji na tvář, ne na rty. Pokud si jí vůbec všímal; byl teď srdcem a myšlenkami stále někde
jinde. Možná by neměla kouřit, ale proč se omezovat? On se vrátí od jiné ženy, kterou nechá nazírat tam, kam Evu nepustí, a bude
cítit alkoholem. Ale přijde za ní; přijde domů a obejme ji v posteli, to věděla a to jediné ji těšilo.
Nechala cigaretu cigaretou a vrátila se do prázdného bytu. Bylo zvláštní, že zvenčí vypadal byt prosvětlený lampou teple a lákavě,
ale zevnitř byla ta prázdnota stejná jako venku na ulici mezi šedými panely. Nedalo se tomu utéct.
Eva zhasla v obýváku a šla si dát horkou sprchu, aby zapadla do postele.
*
Dominik si roky blahopřál, že není jeden z těch smutných lidí, co neví kudy kam. Vždycky mu bylo líto těch, co neví, co od života
chtějí, věčně stojí na rozcestí a nejsou schopni navázat s nikým uspokojivý, vyrovnaný vztah, protože ostatní jen prochází kolem ke
svým cílům a nemají čas na někoho, kdo prostě neví vůbec nic a stojí bezradně na místě. Dominik se ze svého piedestalu velkého
znalce myslí a duší díval dolů na ty zmatené lidi kolem sebe a kroutil nad nimi hlavou.
Jak pošetilý a směšný člověk někdy dokáže být, když si neuvědomuje, že se dívá do zrcadla.
Teprve ve chvíli, kdy viděl svůj odraz ve skle, které ho dělilo od Evy nehybně ležící v nemocniční posteli, pochopil, že posledních
pár let nebyl nic jiného, než ten ubožák na rozcestí. A přesto se nad ním Eva slitovala a protože neměla dost síly na to, aby ho
mohla táhnout – ty zatracené cigarety – zůstala stát s ním.
Najednou všechno viděl střízlivýma a bolavýma očima. Svět kolem byl jasný, tak hrozně jasný, rysy ostré a pravda nemilosrdná.
Eva a ta jeho identita otce, která byla tím prázdnější, čím dál od něj Philip byl, byly to jediné, co vlastně měl. A možná měl jen
Evu a ta mu před několika chvílemi – minutami? hodinami? – ležela v náručí a krvácela, tak nepřirozeně nehybná a
necharakteristicky těžká. Ztratil víru ve vše, co pro něj bylo důležité, ztratil schopnost Evu milovat tak, jak si zasloužila, a teď
ztratil i půdu pod nohama.
Snažil se něčeho chytit; sevřel její nehybnou dlaň a Eva trochu pohnula prstem, cítil to. Nechtěl se dívat, protože následná
nehybnost její ruky by mu vzala naději, ale věděl, že tam ten pohyb byl. Na chvíli měl pocit, že ho nenechala samotného, ale když
její ruku políbil, srdce jí vysadilo. Ta rovná linka na srdečním monitoru a ten táhlý, řezavý zvuk mu šel ušima jako laser; bral mu i
poslední zbytky rozumu nutné k přemýšlení a zanechával jen zoufalou touhu štkát.
Ale nešlo to, prostě nemohl. Něco v něm mu bránilo plně si uvědomit, jak blízko smrti Eva teď je. Něco odmítalo dovolit, aby
věděl, že ztrácel něco, o čem si až teprve teď uvědomoval, že bylo jeho spásou. A Eva teď možná odejde bez toho, aby to věděla –
že se díval, ale neviděl; že slyšel, ale neposlouchal; že rozuměl, ale nechápal. Nicméně cítil, celou tu dobu cítil. Musel – kdyby
prve necítil, co v ní má, tak hrozně by teď nebolelo, když to ztrácel. Možná přece jen neztratil schopnost milovat, možná jen ztratil
schopnost poznat, že vlastně miluje. A jako vždycky se to ukazovalo tak hrozně pozdě…
„Evo, vím že mě slyšíš,“ říkal jí, ale nevěděl, ne doopravdy, potřeboval pomoct. Její úkol byl dát to nějak najevo, aby skutečně
věděl, skutečně věřil. Ale odmítala mu pomoct, nechávala ho v tom samotného, zbaběle schovaná za maskou bezvědomí. Možná
na to šel špatně, možná to neformuloval dost dobře na to, aby jí stálo za to probojovat se k vědomí.
„Takhle teď nemůžeš odejít, nesmíš. Už tak jsi přišla moc pozdě… Oba jsme na to přišli moc pozdě. Ale já… Jsi mi blíž, než
kdokoliv další, než mi kdokoliv další kdy byl. Žiju od chvíle, co jsem s tebou, i když jsem… nevděčný? Tak bys to možná řekla. I
když je všechno, co řeknu, když ti to zkusím vysvětlit, prázdné… Vidíš, jak mi to teď jde? A ty to prospíš…“
Byla v tom výčitka a když si to zpětně promítal v hlavě, nebyla tak skrytá. A nefungovala. Začínal šílet. Tvrdili mu, že je kvůli Evě
podjatý. A je, kvůli Evě. Je díky Evě, jak by mohl být bez ní? A ona ležela, celá v bílém jak nevinnost sama, tvrdohlavě nehybná a
bezbranná. Čím déle spala, tím méně mohl sám sebe snést. Pomsta, ta slepá touha po krvi, tlumila jeho bolest a sebenenávist, ale
pak už nebyla ani ta.
Necítil nic, když viděl Kornhagen, jak se hroutí. Když se bohyně rozplynula v denním světle, nenaplnil ho triumf, dokonce ani
úleva ne. Byl úplně prázdný a děsil se toho. Chtěl být jen zpátky u Evy. Potřeboval ji, chtěl jen ji. Chtěl její lásku, která dokázala
jeho nitro naplnit něčím hřejivým, takže aspoň vzdáleně připomínal slušnou lidskou bytost. Potřeboval se zas vidět Evinýma
zamilovanýma očima, aspoň na chvíli… Jenže ty byly stále zavřené. Teď už byl přesvědčený, že mu to dělala na truc.
Sledoval Eviny rty pootevřené kolem intubační trubice. Neusmívala se, nemohla. A jemu tolik chyběl její krásný, upřímný úsměv.
Nikdy jí to neřekl. Proč? A proč ji nelíbal víc? Proč jí nedal pořádnou pusu, když ji po něm chtěla, místo aby sahal po práci,
kterou mu nesla? Občas ji při sexu nelíbal vůbec. Někdy prostě nedokázal snést, že chutná po cigaretách; že si pořád drží zlozvyk,
kterým se pomáhala přenést přes fakt, že ji Konrad nechal. Neměla to dělat, on měl být dost, měl přece stačit. Ale evidentně
nestačil a její kouření, ten páchnoucí symbol jeho nedostatečnosti, v něm vzbuzovalo bezuzdnou zuřivost. Nemohl to ani cítit.
Otáčel ji k sobě zády, zuby zaťaté do jejího ramene, ale nikdy jí to neřekl, protože by kontrovala výčitkou na jeho pití.
Tolik promeškaných příležitostí kvůli výčitce, která mohla být oprávněná. Pil víc, než by měl. Od toho, co byl s Evou, to nebylo
tolik, ale možná by měla pravdu. Teď věděl, že by to za ty polibky, které kvůli tomu oželel, stálo. Čelil chvíli, kdy bylo nutné si
přiznat, že už ji možná nikdy nepolíbí znovu, a on si nechal tolik příležitostí ujít kvůli… Čemu vlastně?
A pořád nebyl schopný uronit ani slzu. Přišel den jeho narozenin a Eva pořád spala. Korda ho vytáhla z nemocnice, aby ho
donutila najíst se a pak ho přiměla projít Evinu kancelář a sbalit její osobní věci. Budova se měla renovovat a kancelář, která
byla Evě dočasně přidělena, se stejně musela poskytnout její náhradě. Našel Evin dárek k narozeninám a tehdy poprvé začal
brečet. A pak se smál přes slzy, vypadal jako blázen a možná už mu přeskočilo, ale uvědomovat si ty emoce, pustit jejich přetlak
konečně ven a vědět, že je stále ještě do určité míry zdravý…
Vrátil se do nemocnice ochotný čelit Evině nehybnosti. Seděl s její rukou ve své a jakýkoliv pokrok, který večer předtím udělal nad
tím albem, pomalu ustupoval vzteku, že pořád ještě spí, že na něj kašle. Musel na sebe jinak, možná potřeboval terapii. Jak to
říkali na universitě? Je to pacient, kdo skutečně pracuje, možná bylo na čase. Začal si klást stále ty samé otázky a tu paniku,
kterou se v sobě dosud snažil zadusit, záměrně nechal narůstat.
Docílil toho, že se znovu rozbrečel, ale byla tu jen Eva a ta spala, koho mohl rušit? Snažil se hledat chyby, pro které by ji mohl
ztratit, pro které by teď mohla přestat chtít bojovat a prostě odejít někam, kam za ní nemohl. Zjistil, že někde hluboko v sobě tušil,
že v tom jejich vztahu nebylo něco v pořádku, že by možná měli o něčem mluvit, něco probrat a přehodnotit. Ale fungovalo to i
tak, takže to snad ani nebylo potřeba. Považoval to jen za hamižnou touhu udělat něco dokonalé, ale proč se snažit? Dokonalost
byla jen přelud chronicky nespokojených lidí. Proč se měl po těch letech, kdy měl konečně nějakou stabilitu, zase začít honit za
přízraky?
Ale muselo tu být něco, co dělal špatně, jinak by tu teď neležela a odmítala se probudit. Ale zatím to pro něj bylo neproniknutelné.
Pronásledovala ho smrt. Po kontaktu s ním buď zemřel vztah nebo ta osoba. A to dokonce, i když vztah nehledal. Díval se na Evu,
bledou a bez žádných zjevných známek života, a vzpomněl si na Johannu. Pro ni byl taky toxický a to po ní nechtěl moc a nebyl s
ní dlouho. A stejně ji zabil; zabila ji jeho touha nepřipustit si, že nechce spát na Evině gauči, ale v její posteli.
Dominik se zarazil a zamyšleně palcem přejel přes hřbet Eviny ruky. Najednou to bylo tak jasné. Začal se profilovat, jako by byl
vrahem a ne jen magnetem na neštěstí, a našel shodu. A to si doteď myslel, že o Evu skutečně začal stát, až když ho nechtěla ve
své posteli potom, co milovali poprvé. „Vždyť já to dělal kvůli tobě,“ zamumlal k ní, zvedl druhou ruku a pohladil Evu po tváři.
„Bez ohledu na to, jak inteligentní a hezký kousek jsem si vybral, nikdy to neotupilo touhu po tobě. Bál jsem se, že ti ublížím, a teď
jsme tady. Proboha, Evo… Jsem tak odporný, tak ubohý, ale když se ke mně vrátíš, budu lepší. Já to vím.“
Nezabraly výčitky, nezabraly sliby. Možná to bylo moc těžké. Kdo by se chtěl probouzet ke všemu tomu vztahovému dramatu?
Změnil téma, vyprávěl Evě o Kornhagen. Eva vždycky přece chtěla rozumět tomu, proč to ti lidé dělají, chtěla tomu rozumět stejně
jako on, ne je jen zneškodnit. Možná, když to v ní vzbudí, když jí připomene její poslání… „Byla nadaná v matematice, velmi
nadaná, ale ovládat čísla už jí nestačilo. Potřebovala ovládat lidi. Říkala, že život není víc, než jen pouhá směsice buněk, kostního
materiálu, tekutin a nervových tkání. Budu si to pamatovat do smrti, tohle říkala, tohle jim vtloukala do hlavy. Tohle tak oslovilo
Reitera…
Říkala, že se jen uboze snažíme vnést význam do něčeho, co význam nemá, a že díky té snaze nikdy nebudeme svobodní. Neměla
pravdu. Když najdeš lásku, zjistíš, že život má význam. Že tvůj život má význam pro někoho dalšího, a život někoho dalšího má
význam pro tebe. Bez toho nemůžeme být svobodní, protože pořád hledáme. Ale tohle bych nevěděl bez tebe. Bez tebe, Evo, bez
tebe bych jí uvěřil, protože ona byla stejně prázdná a zoufalá a ubohá jako jsem já. Ale tys mi ukázala opak. Jsi moje a já jsem
tvůj, tvůj…“ Pobaveně, ač nevesele se zasmál. „Tvůj SuperBorn. Miluju tě, a tentokrát mi věř, protože tentokrát vím, co říkám a
proč to říkám. Probuď se, prosím.“
*
Domovní zvonek ho zburcoval ze spánku. Dominik se vyhrabal z postele a téměř táhne stále ještě napůl v lihu naložené tělo za
sebou, šoural se ke dveřím. Otevřel je a byl nucen se opřít o zeď, když kolem něj rázně prošla dovnitř Korda a zastavila se až v
obývacím pokoji. Gestem dirigenta strčil do dveří a s rukou stále napřaženou sledoval, jak zacvakly, než se vydal za ní. Patoložka
stála uprostřed obývacího pokoje a krčila nos. Pak přešla k balkonu a bez jeho svolení ho otevřela, aby vyvětrala. Born neřekl ani
slovo.
„Tak tohle je důvod, proč nejste v nemocnici?“ zeptala se Korda bez pozdravu a ukázala na prázdné lahve na konferenčním
stolku, psacím stole i na lince. „Jak zní?“
„Cože?“ zamračil se Dominik a opřel se zády o zeď.
„Ta pravda. Na dně aspoň jedné z nich jste ji přece musel najít,“ odtušila, vytáhla si cigaretu a zapálila si ji. Born se zašklebil a
patoložka si nebyla jistá, jestli se šklebí na její kouření nebo na tu poznámku.
„Brána je příliš těsná a cesta, která vede k lásce, je úzká. A je nás jen málo, kdo ji najdeme,“ deklamoval dramaticky a odšoural
se k pohovce. Korda se docela divila, že byl schopný chodit rovně. Byl značně včerejší, to poznala, ale s tím množstvím lahví, které
tu viděla… Doufala, že je stáhl postupně, protože jestli to všechno zvládl včera večer, pak ji jeho snášenlivost alkoholu opravdu
děsila. Pohubl, když se na něj dívala, začínalo to být poznat.
„Vy jste ji snad našel, ne?“ nadhodila.
„Našel, ale sešel jsem,“ poznamenal Dominik.
„To se nedivím, asi jste to pěkně šněroval. Udělám vám kávu, abyste se mohl vrátit a kráčet rovně,“ rozhodla energicky a típla ani
ne z poloviny vykouřenou cigaretu do Evina popelníku. „Je tu někdo, kdo vás potřebuje fit.“
Zamířila do kuchyně.
„Neslyší mě, nejdražší. Snažím se, ale… Co když je už pryč?“ zamumlal Born, sedě zborcený na pohovce, a Kordě se ho zželelo,
ač ho chtěla původně vytrestat za ten opilecký dýchánek, díky kterému dnes ještě nebyl v nemocnici. Vrátila se do obývacího
pokoje a zastavila se u stolu. Počkala, až se na ni podíval unavenýma očima podlitýma krví.
„Probudila se,“ oznámila mu. „Glaser se probudila, dneska v noci. Je z nejhoršího venku.“
„Bude žít…?“ zašeptal Dominik. Ta otázka byla sotva patrná, jako by její slova považoval za krutý žert a děsil se odpovědi, ale
byla tam.
„Žije,“ opravila ho Korda a pak se svraštěným obočím sledovala, jak se jeho dýchání zrychlilo, jeho obličej pomačkal a on začal
štkát. Chvíli netušila, co by měla udělat, ale nakonec obešla konferenční stolek, sedla si vedle něj a trochu neohrabaně mu
položila ruku kolem ramen. Born se na ni sesunul, až ho nakonec držela jako malého chlapce, a Konstanze se přistihla, že sama
mrká, aby zadržela slzy úlevy.
„Žije.“
*
Ráno se probudil s myšlenkou, že kdyby byla Eva zemřela, měl by ji teď jen pro sebe, a za trest se zcela záměrně ve sprše opařil. V
naprosto cíleném gestu, které ho zpětně svou racionalitou vyděsilo, přitiskl nahou paži na trubku, o které věděl, že bude horká.
Teď přetáhl rukáv přes zarudlé místo a sáhl pod stůl. Otevřel láhev a napil se vody. Nezabírala na zrovna tento typ žízně, ale byl
to způsob, jak zaměstnat ruce a jeho pitný režim se o poznání zlepšil od doby, co to začal praktikovat. Ještě pořád to nebylo
dokonalé, ještě pořád příliš často zaměňoval vodu za vodku, ale to se mělo časem poddat. Slíbil přece Evě, že když se k němu
vrátí, tak bude lepší. Aspoň tak to plánoval.
Ne vždycky mu plány vyšly. Věděl, že se to dělo každému, ale stejně to bral jako osobní zradu. Rozmar osudu; výsměch štěstěny,
která mu utíkala a sedala na někoho jiného jako veselá coura. Díval se na Isabel, jak s pohledem upřeným z okna telefonuje s
manželem, a bral jako osobní zradu, že sedí na Evině židli. Neposlouchal, co říká, a trhl s sebou, když Becker promluvila.
„Nemusíš tu sedět, Dominiku, máš určitě jinou práci. Nebo si běž domů odpočinout,“ nabídla mu.
„Domů,“ zamumlal Born a nebyl si jistý, kde to je. Ten byt, ve kterém přespával, byl studený, prázdný a cizí. Býval to jeho domov,
když tam byla Eva, ale místo ní jen zakopával o věci, které jí patřily a které bez ní neměly žádnou hodnotu. Cítil se tam jako
nechtěná návštěva.
„Dobře,“ vzala na vědomí Isabel a opřela si bradu do dlaně. „Matthias vzkazuje, že to jeho pozvání na ryby pořád platí.“
„Vyřiď mu, že si toho vážím,“ pousmál se Dominik. „Ale nejsem nejlepší společnost, ještě by toho litoval.“
„To je možná ten problém, víš?“ podotkla Isabel a když se na ni nepodíval zrovna nejpříjemněji, jala se něco dělat na počítači.
„Jak jsi to myslela?“ zeptal se Born po chvíli, když mu zvědavost nedala. Isabel přestala dělat, co zrovna dělala, a mocně si
povzdechla.
„Dobře,“ rozhodla se a pohlédla na něj s výrazem, který u ní viděl jen jednou, když se nechtě přimotal k tomu, jak kárala svého
syna. „Měl bys být vděčný, Dominiku. Tvoje přítelkyně byla těžce zraněná, ale dostala se z toho, ačkoliv jí lékaři nedávali moc
šancí. A ty nemáš nic lepšího na práci, než mi tu vzdychat, protože ti v cestě stojí dva podráždění chlapíci. Zkus se na to podívat z
té lepší stránky, aspoň si našla cestu zpátky ke své rodině. Přestaň se už konečně litovat pro to, co se stalo, a jdi za Evou.“
„Mám pocit, že tam nemám co dělat,“ vyhrkl Dominik dřív, než se stihl zastavit. Oproti Kordě a Evě znal Isabel jen chvíli; netušil,
kde se v něm vzala ta představa, že se jí může bez obav svěřit. Isabel se na něj shovívavě usmála.
„Tvoje místo je po jejím boku,“ odpověděla jednoduše. „Tam patříš a tam máš co dělat. Tady není co. A i kdyby… Nemyslím, že
bys tu teď k něčemu byl. Potřebuju tě fit a smířeného s tím, co se děje, jinak neuděláme žádnou práci. A ti blázni venku nebudou
čekat, až se dostaneš z deprese nebo až se Eva vrátí.“
„Tvrdá láska?“ pozvedl obočí Dominik. „Kde se to v tobě vzalo?“
„Vliv naší paní profesorky je všemocný,“ odpověděla Isabel a vrátila se k monitoru počítače. „Tak běž už nebo přivoláš nějakou
katastrofu.“
„Dobře,“ přikývl Dominik. Ještě chvíli seděl a svíral opěradla židle, pak se ale rozhodně zvedl, vzal sako a naposledy se na Isabel
usmál, než se konečně vymotal z dveří kanceláře a zmizel na chodbě.
7. kapitola
Odpočívej v pokoji
Eva se dlouho necítila tak hrozně bezmocně. Stalo se jí to přímo pod nosem; přes všechna ta opatření a její letitou prací u policie
cvičené instinkty se sem ten někdo stejně dostal a zabil další. Zatímco spala o dvě patra výš, někdo tu dřepěl u vany plné rudé
vody a hladil mrtvou ženu po vlasech. Nemusela předstírat, když se jí udělalo nevolno. Jako policistka by se za to měla stydět, ale
u sestry Margarete by možná bylo divné, kdyby se nějaká taková reakce nedostavila.
Když se s prázdným žaludkem vrátila k umývárně, nikdo ji už nepustil dovnitř. Policistka, která hlídala sestru Dorotheu, místnost
uzavřela do příjezdu kriminálky. Kdyby se Eva pokusila dostat dovnitř, musela by vyjevit pravdu Dorothee, kterou žena v
uniformě stále nemohla spustit z očí, ačkoliv se celá situace značně změnila. Eva si nemohla dovolit ztratit krytí, dokud neměla
jakékoliv posouzení situace od Borna a Becker, a tudíž byla odsouzena k nicnedělání. Zapadla do vedlejší umývárny, kde na okraji
suché vany tiše štkala mladá jeptiška, a klesaje vedle ní, konejšivě ji objala.
Byla si jistá, že uplynula aspoň hodina drahocenného času, než na chodbě uslyšela ruch napovídající tomu, že dorazila BKA i tým
specialistů k ohledání místa činu. Jako první kolem otevřených dveří prošel Ebert a dva forenzní technici, jeptišek si nevšímajíce.
Pak se jí v zorném poli objevila Isabel; obočí svraštěné, ve tváři neklidný a trochu podrážděný výraz, kterým měřila někoho za
sebou. Něco řekla; Eva jí pořádně nerozuměla, ale přísahala by, že šlo o „uklidni se“.
A pak stál ve dveřích Dominik. Pohlédla na něj a trochu zvedla koutek; mohla si to dovolit, Dorothea se také dívala na Borna a
nikdo další kolem nebyl. Byla v pořádku a potřebovala, aby to vědomí vstoupilo i do jeho očí a odblokovalo jeho myšlení. Musel
se soustředit na ženu o místnost vedle, ne na ni. Přesto Evu překvapilo a trochu zamrzelo, když z ní spustil oči až příliš rychle a
podíval se na Dorotheu. Okamžitě poznala, že těžištěm jeho zájmu je teď mladší jeptiška. Skoro, jako by pocítila žárlivost.
„Obětí je matka představená,“ podotkla Isabel, která se objevila za psychologem. Dorothea se znovu rozeštkala a opřela hlavu o
Evino rameno. Bornovy oči opustily i ji a zadíval se do prázdna, lehce kroutě hlavou. Pak se otočil na patě a zmizel Evě z
dohledu. Znala ten výraz na jeho tváři; i kdyby ho znovu zahlédla, stejně by z něj nic neměla. Pohltila ho ta záhada. A bylo to
dobře. Čím víc se do toho dá, tím dřív budou hotovi. Glaser se těšila domů. Až do dnešního rána netušila, jak moc.
„Sestro Dorotheo?“ Ve dveřích se náhle objevila jiná uniformovaná policistka. „Pojďte se mnou, odvedu vás do vaší ložnice. Vy tu
ještě zatím počkejte, ano? Komisaři si vás vyslechnou.“
Eva jen přikývla a sledovala, jak žena odvádí Dorotheu. Osaměla. Přála si, aby ji přišel vyslechnout Born, ale věděla, že se to
nestane. Becker ho nepustí. Policistka v Evě věděla, že Isabel dělá dobře, Bornova vášeň a temperament byli nepředvídatelné a
kdo ví, co se mu teď honilo hlavou. Když ho viděla ve dveřích, trochu vypadal, jako by si snad myslel, že v té vaně najde sestru
Margarete. Ale žena v Evě si hrozně přála, aby přišel Born a pevně ji objal. Aby řekl, že už to chápe, že už rozumí, a že za chvíli
půjdou domů.
Napůl čekala, že za ní pošlou Eberta, a ulevilo se jí, když se ve dveřích konečně zjevila Isabel a usmála se na ni. „Pojďme se projít
do zahrady, sestro Margarete.“
Glaser kývla, rychle se zvedla a teprve ve chvíli, kdy byly venku ze zatuchlé klášterní budovy, mohla se konečně nadechnout.
Skoro ji překvapilo, když zjistila, jak je venku hezky. Počasí se chovalo nevyzpytatelně a zcela nemístně vzhledem k tomu, do
jakého rána se probudili obyvatelé kláštera. „Nečekám, že jste něco viděla nebo slyšela,“ podotkla Becker, když byly dostatečně
daleko od budovy.
„Vůbec nic,“ zakroutila hlavou bezradně Glaser. „Ráno jsem se šla umýt a… Napadá Borna něco? Proč vrah úplně minul sestru
Dorotheu a zaútočil na matku představenou?“
„Nevím,“ přiznala Becker. „A s Dominikem není řeč, je z toho mimo. Každopádně provedení je opět precizní – aspoň podle toho,
co jsme zatím stihli ohledat. Nevypadá to, že by mu přišla do rány náhodou. Hledáme mezi oběťmi spojitost, ale mám pocit, že
tam žádná není. Že používáme trojčlenku na jednoduché dělení dvěma.“
„Co prosím?“ zamračila se Eva.
„Matematika… Můj syn…“ Isabel zakroutila hlavou a mávla rukou. „Myslím, že bychom se na to měli dívat víc policejně a méně
psychologicky, to je všechno. Ale Dominik si nedá říct.“
„Dneska jsem ho viděla, když mu došlo, že jsme to odhadli špatně a vrahovi nešlo o sestru Dorotheu. Myslím, že už se chytil.
Pokud se sám nevrátí na začátek, prostrčte ho tam, Isabel. Dominik na to přijde.“
„Já se trochu bojím, že…“ Becker se odmlčela, ale podle Evina výrazu poznala, že by raději měla dokončit, když už to začala. „Je
mimo. Nerada to říkám a mrzí mě ho takhle vidět, ale on se vůbec nesoustředí. Nechci žalovat, chraň bůh, ale… Mám strach, že
po tom dnešním extempore s tím, kdo je obětí, ho ten strach o vás ještě víc zablokuje.“
„Pokud si skutečně myslíte, že to nezvládne…“ začala Eva a zněla trochu odměřeně; znala Borna z těch lepších i horších stránek a
věděla, v jakém stavu dokáže pracovat. Připustit si, že je jeho psychika natolik rozdrobená, že se bez ní skutečně hroutí, bylo příliš
děsivé. Zaprvé by si musela přiznat, že mu vědomě ublížila, a zadruhé si nebyla jistá, jestli unese celou jeho váhu. Sotva se
vzpamatovala sama. „Pak máte jen dvě možnosti – buď stáhnete mě nebo stáhnete jeho.“
„Budu vám věřit, že se do toho snad konečně obuje,“ reagovala vyhýbavě Isabel. Obě akce, které Eva navrhovala, by ublížily
případu. Její stažení rozhodně a Bornovo také, pokud se plete a Dominik skutečně dělá, co může. Pravda byla ale taková, že
naposledy, když se do toho Born položil, se mu Eva vrátila z lázní. Becker se krátce zamyslela. „Ale zařídím, aby jste se mohli
setkat někde v soukromí tak, aby to operaci nenarušilo. Myslím, že to prospěje vám oběma a tím pádem i případu.“
Eva na to nic neřekla, jen přikývla. Tak úplně nevěděla, co tím Isabel myslela? Něco jako manželská návštěva ve vězení? Tiché
místo, kde se mohli držet za ruku? Nehodlala se tím zabývat – chápala, o co komisařce jde, a jestli se to mělo stát, aby nemusela
stáhnout ani jednoho z nich, pak k tomu hodlala svolit, ať to vyústí v cokoliv.
„Ještě by mě zajímalo, co si myslíte o otci Trübetalovi. Kamkoliv se Dominik s jakoukoliv teorií dostane, narazí na toho kněze. Je
přesvědčený, že toho ví víc, než jen to, co nám neříká kvůli zpovědnímu tajemství.“
„Nevypadá na to,“ zakroutila hlavou Eva. „Při zpovědi je vždycky profesionální, po klášteře se většinou pohybuje jen s matkou
představenou nebo je v kapli, a nevšimla jsem si, že by se nějak výrazněji angažoval nebo choval podezřele. Ale denní režim mi
nedovoluje pozorovat okolí tolik, jak jsem doufala.“
„Dobře,“ přikývla Isabel. „Děkuji, Evo. Co nejdřív vás nechám předvolat k výslechu.“
„To není dobrý nápad,“ namítla Eva. „Žádnou ze sester jste nevyslýchali mimo klášter, bude to působit podezřele. Ještě pořád
jsem ta nová. Ať se tu Dominik za pár dní objeví a půjdeme se projít jako my dvě teď. Budou nás sledovat, ale neuslyší nás.“
„Dobře,“ přikývla Isabel. Byla trochu zaražená Evinou reakcí. Čekala, že bude ráda, když bude mít s Bornem chvíli jen pro sebe.
Becker sama byla v utajení jen jednou. Její tehdejší partner zařídil, aby mohla být s Matthiasem deset minut sama. Byl to jen
okamžik, za který nestihli víc, než si popovídat, ale pomohl jí dostat se přes další měsíc přestrojení a dotáhnout věc do konce.
Isabel Evě jako ženě nerozuměla, ale mlčela.
Usmála se na ni, kývla a zamířila zpět k budově.
*
Dominik prostě věděl, že mu to Eva vrátí. Choval se k ní hrozně, než odešla, než se stala sestrou Margarete. Věděl, že to nezvládl.
Měl by být rád, jak silná a profesionální jeho Eva byla – odhodlaná dotáhnout případ do konce a neochotná svoji práci jakkoliv
ohrozit. Ale nebyl, bylo to z její strany jen další odmítnutí, další odstrčení. Ale Born toho měl dost, nehodlal se potloukat opodál
jak pes přivázaný k popelnici a čekat, jestli se pán náhodou nevrátí, aby se nakonec dočkal jen kotce v útulku.
Držel se, sakra. Zůstával střízlivý jen kvůli ní; mučil se tím případem jen kvůli ní; dýchal jen kvůli ní. Nemohla ho opustit,
nemohla ho nechat, ať se s životem potýká, jak umí. Věděla, že to bez ní neuměl. Ale evidentně potřebovala, aby jí to připomněl.
Matka představená si vedla pečlivý harmonogram pro každou sestru. Bylo lehké zpětně dohledat, co Eva ty dva týdny v klášteře
dělala. Dominik nemohl uvěřit tomu štěstí, které se na něj usmálo. Eva chodila každé pondělí s matkou představenou a sestrou
Hildegradou na hřbitov u kostela sv. Mořice, starat se o hroby sester, které neměly jiné příbuzné. Matka představená byla mrtvá a
podle posledních zpráv se sestra Hildegarda po její smrti zhroutila. Eva bude sama.
„Něco nového?“ ozvala se nad ním Isabel. Born s sebou škubl; patrně to nebylo nijak podezřelé, ale jemu přišlo, že se musel
prozradit. Becker se na něj nedívala nijak podezřívavě, evidentně se ptala spíš jen pro formu. Pokusil se nonšalantně usmát.
„Ne,“ zakroutil hlavou a povzdechl si. „Nemám nejmenší tušení. Všechny teorie, které jsem měl, padly vraždou matky
představené. Máme jeden klášter a v něm čtyři mrtvé jeptišky bez čehokoliv dalšího, co by je spojovalo. Není žádný zjevný
důvod, proč by měly obě zemřít jedním způsobem a v tomto pořadí.“
„Ne, ale ten důvod může být vevnitř,“ chytila se Isabel. „Možná v tom není žádný vyšinutý vzorec, možná ty ženy prostě věděly
něco, co neměly. Matka představená nám tajila sestru Emmu, ale vyšla s pravdou ven, když zemřela sestra Agnes. Možná věděla,
proč ty tři před ní zemřely a tak musela jít.“
„Jestli to věděla, tak jí to muselo dojít v posledním týdnu, to s ní nikdo z nás nemluvil,“ dumal Born a Becker přikyvovala. „A
vrah musel vědět, že to ona ví. Tím pádem je vrah někdo, koho zná, s kým mluvila, nebo kdo jí byl tak blízko, že to na ní mohl
poznat.“
„S nikým mimo sestry se nestýkala a ani s těmi neměla vřelé vztahy,“ namítla Isabel.
„A co sestra Hildegarda? Po její smrti se zhroutila.“
„Mluvila jsem s psychiatrem. Nebyl to zvláštní vztah k matce představené, jen pád autority, čtyři mrtvé kolegyně a strach, že by
mohla být na řadě.“ Isabel se zamyslela. „Možná je oprávněný, můžeš ji jít vyslechnout.“
„Zhroutila se tak, že ji převezli na psychiatrii a dostali z ní tohle všechno. Kdyby něco věděla, už by mluvila,“ zakroutil hlavou
Born. „Sestra Cecilia byla jedna ruka s otcem Trübetalem.“
„A jsme zase u něj,“ povzdechla si Isabel. „Dominiku, nic na něj nemáme, není jak ho s nimi spojit. Ani Glaser si není jistá, jestli
s tím vším má něco společného. Pokud ty jeptišky zemřely kvůli něčemu, co věděly, kdo říká, že mu to řekly u zpovědi? Nebo kdo
říká, že se mu zpovídal vrah?“
„Jestli je vrah v tom klášteře, tak se mu musel vyzpovídat,“ namítl Born. „Všichni tam chodí ke zpovědi, i ten starý agilní
zahradník. Podle mě něco ví – něco, co by nám říct mohl. Nemá čisté svědomí, cítím to. Nemám nic určitého, nevím, jak do toho
zapadá, ale něco tam je. A fakt, že trávil tolik času s matkou představenou, nám dává důvod ho vyslechnout.“
„Čekala jsem, že to řekneš,“ pokývala hlavou Isabel a vzala ze stolu klíče od auta. „Už jsem nám domluvila schůzku na faře.
Našel jsi něco v těch harmonogramech?“
Born se zarazil; myslel si, že si nevšimla, co studuje. „Nic zajímavého.“
*
Fara překvapivě neměla nic z těch typických atributů, které takovým stavbám Dominik v hlavě vždycky přisuzoval. Malý, ale
prostorný domek byl čistý, se starším vybavením, které odpovídalo rozpočtu. Nebyla cítit zatuchlost starých textilií ani dřevo –
Born si z nějakého důvodu pamatoval spoustu dřeva v nose, když přišlo na fary – prostě obyčejný dům.
Na stole stála pocukrovaná bábovka a spolu s ní snímaly Bornovy oči i kříž nade dveřmi. Připadal si tady úplně surreálně. „Kávu,
doktore Borne?“ zeptal se otec Trübetal a trpělivě se na psychologa usmíval. Isabelin šálek už byl naplněný. Dominik rozpačitě
kývl a skrz zamyšlení protlačil úsměv. Vrátil se ke stolu a posadil se vedle Isabel.
„Vypadáte překvapeně,“ poznamenal kněz, jakmile se posadil naproti nim.
„Trochu jsem, ano,“ zareagoval Born. „Z nějakého důvodu jsem si doteď myslel, že všechny fary vypadají stejně, ať v nich bydlí
kdo chce.“
„Viděl jste jich hodně?“
„Ani ne,“ zakroutil hlavou Born. Nechtěl se vracet ke svým ministrantským létům a muži před sebou vysvětlovat, proč se stal
skeptikem v už tak útlém věku. Byli tu kvůli něčemu jinému. „Otče, vy a matka představená jste spolu trávili hodně času. Napadá
vás někdo, ke komu měla sestra Cecilia blízko?“
„Měla například nějakou důvěrnici nebo přítelkyni…?“ nabídla Isabel.
„Nemyslím si,“ zakroutil hlavou kněz. „Sestra Cecilia byla velmi uzavřená žena, nevzpomínám si, že bych ji někdy vůbec slyšel
mluvit o něčem mimo klášter, natož o někom. Hodně času investovala do jeho chodu, nemyslím si, že vůbec měla něco, co
považovala za volný čas. Byla to žena s posláním a je jí škoda.“
„Nevypadáte, že vás její smrt výrazně zasáhla,“ poznamenal Born neútočně a upil kávy. Byla dobrá.
„Trávili jsme spolu sice dost času, ale všechno to byly pracovní záležitosti,“ odpověděl Trübetal.
„Občas tu byla na kávě,“ namítla Becker.
„To ano, ale jak jsem řekl, byla velmi uzavřená, prakticky jsme si neměli co říct. Myslím, že jediné, co by se dalo nazývat bližším
kontaktem, byla zpověď, ale to si musím nechat pro sebe, jak jistě víte.“
Born si mocně, iritovaně povzdechl. Becker se ošila, protože tušila, že to způsobí rozepři, a farář jen pozvedl obočí, protože
správně odhadl, že psycholog se rozmluví sám. Ten se jen předklonil, odsunul šálek kávy a položil lokty na stůl, proplétaje prsty.
Zadíval se na kněze.
„Zkuste se do mně vcítit, otče. Ať se snažíme jak chceme, všechny cesty nás vždycky dovedou zpět k vám a čemukoliv, co vám
oběti mohly říct. Je to začarovaný kruh, protože když odhlédneme od zahradníka, jste tu jediný mimo klášter, kdo nám může
nabídnout aspoň nějakou perspektivu.“
„Doktore Borne, moje spolupráce je maximální, i když mi patrně nevěříte,“ odvětil farář. „To, co jsem vám říct mohl, už jsem
řekl, a víc říct nesmím. O klášter se zajímám čistě pracovně, poskytuji duchovní služby a pořádám podobné akce, jako byla ta s
dětským domovem… Nemám tu přátele a nevidím do toho tak, jak si vy patrně představujete.“
„My vám věříme, otče Trübetale,“ odpověděla Becker za Borna. „Děkujeme za váš čas, nebudeme vás déle zdržovat.“
„Normálně bych vám řekl, že vůbec nezdržujete, ale dneska jsem ještě nejedl,“ podotkl farář s úsměvem.
„Moc práce?“ zeptal se psycholog konverzačně, jako by se snažil odčinit to iritované rupnutí nervů předtím, zatímco se s Isabel
nechali vyprovázet.
„Spíš zmatku,“ odpověděl kněz. „Sotva jsem to sem stihl, když jste volali.“
„Tak dobrou chuť,“ řekla Isabel. „A nashledanou.“
„Nashledanou,“ přidal se Born.
„Nashledanou a hezký zbytek dne vám oběma,“ odpověděl kněz a zavřel za nimi dveře. Dominik a Isabel zvolna kráčeli k autu.
Nakonec to byla Isabel, kdo promluvil první.
„Právě přišel, ale na stole byla čerstvá bábovka a nádobí v odkapávači bylo stále mokré,“ podotkla. „Řekla bych, že nám lhal.“
„Nelhal,“ oponoval Born. „Má hospodyni, jako spousta farářů, o tu faru se evidentně stará ženská ruka. Ale ani jednou ji nezmínil.
Člověk by čekal, že na to přijde řeč, když zmíníme, že k němu matka představená chodila na kávu, že se možná mohly potkat.
Mohla si něčeho všimnout. Ale nezmínil ji ani jednou jedinkrát.“
„Má důvod, proč nechce, abychom ji měly na očích,“ usoudila Isabel. „Zjistím, kdo to je a vyslechneme ji.“
„A pořádně prověř Trübetala. Jak se dostal sem, co a kde dělal předtím, nějaké vroubky, ideálně jestli někdo neví o takových, které
se církev snažila ututlat,“ poroučel Born.
„A kam jdeš ty, že mě tak pěkně úkoluješ?“ zamračila se Isabel a sledovala, jak psycholog minul její auto a pokračoval ulicí dál.
„Něco si musím vyřídit,“ zavolal za ní přes rameno. „Uvidíme se v práci.“
Isabel na něj trochu podezřívavě zúžila oči, ale nebylo jí to nic platné, protože k ní byl psycholog zády a chvíli nato zahnul za roh
opačným směrem, než se chystala jet ona. Nechala ho ale být, byla docela ráda, že si od něj a jeho teorií na chvíli odpočine, než
bude mít nějaké jasné indicie, jak by do toho farář mohl zapadat.
*
Bornovi vždycky přišlo zvláštní, když šel na hřbitov za hezkého počasí. Ostře modré nebe, které jako by si ani nebylo vědomo
podzimu, který ho ještě před pár dny pokryl šedým filmem, kontrastovalo s kamennými kříži v místech, kde je nepřečnívaly
koruny stromů. Born rychle míjel prázdné uličky mezi hroby a hledal černý hábit. Nedokázal se široce neusmívat, když ji našel;
klečela u jednoho z hrobů a pečlivě sundávala listí z kamenné desky.
Born si všiml několika dalších lidí, což mu účinně zabránilo rozběhnout se k ní a popadnout ji do náruče. Podráždilo ho to; bylo
pondělí odpoledne v pracovní době, co tu vůbec dělali? Došel až k Evě. „Dobré odpoledne, sestro Margarete.“
Eva s sebou trhla a rychle se ohlédla přes rameno. Dobře si všiml úsměvu, který se jí mihl na tváři, než se vrátila k práci. „Jak jsi
mě tady našel, Dominiku? Řekla jsem přece Isabel, že za pár dní – “
„Matka představená měla harmonogram, kam si vás všechny psala,“ přerušil ji Born. Nechtěl být jízlivý a prozradit jim, kam si
obě můžou těch pár dní strčit, to by momentálně jeho vztahům s Evou příliš neprospělo. „Není to k ničemu, pokud jde o případ,
ale… Musel jsem tě vidět.“
Dominik si dřepl vedle Evy, chytil ji za bradu a otočil její obličej k sobě. Rychle se nakláněje, vtiskl jí polibek na rty. Eva ucukla,
ale ne hned; prve zatlačila trochu proti němu, vyhladovělá po tom doteku, než ucukla. „Někdo nás uvidí,“ sykla, ale zněla víc jako
poplašená milenka než policistka, která se bojí o svoje krytí.
„Není sem vidět,“ opáčil Dominik a vtiskl jí další polibek. Znovu mu ho věnovala, než rychle ucukla.
„Riskuješ, Borne,“ sdělila mu varovně, ale byl v tom náznak úsměvu. „To jsi věnoval tolik úsilí a času, abys našel místo, kde
můžeš loudit, místo abys vyšetřoval případ?“
„Hledal jsem místo, kde s tebou můžu být sám, protože se mi stýská,“ odpověděl Dominik tiše a chytil ji pevně za ruku. Eva ji
stiskla, ale pak se vysmekla.
„Becker říká, že se motáte v kruhu,“ změnila téma a dál se věnovala uklízení hrobu.
„To ten kněz,“ zahučel Dominik nespokojeně a vstal, aby přes náhrobky viděl, jak to vypadá s ostatními návštěvníky hřbitova.
Neviděl všechny, neměl nejlepší pozici. Každopádně to nevypadalo, že si jich někdo z těch, které viděl, všímal. „Něco ví, ale
nepoví. Víš něco o jeho hospodyni?“
„Nevím o něm vůbec nic. Odslouží mše, vyslechne zpovědi, občas ho bylo vidět s matkou představenou nebo s jinou sestrou,
pokud je úkolovali ohledně nějaké akce, ale to dělali většinou společně. Do chodu kláštera se mimo své povinnosti vůbec
nezasahuje, ani tam moc není,“ odpověděla Eva. „Nejsem si jistá, jestli se neženeš za přeludem, Dominiku. Jsi si jistý, že ten kněz
nerozčiluje jen čistě proto, že je to kněz?“
„Jsem si naprosto jistý,“ odpověděl Dominik trochu podrážděně. „Dej si na něj pozor, Evo.“
Eva vstala a uhladila si na těle hábit, než se podívala na Borna a pozvedla obočí. „Nežárlíš tak trochu?“
Dominik zalitoval, že stojí a lidé je vidí. Od kláštera sice byli daleko, ale líbající se jeptiška by asi vzbudila rozruch a široko
daleko byl jen jeden ženský klášter. Doneslo by se to tam. „Ty máš ale odvahu,“ poznamenal proto tiše. „Takhle mě trápit.“
Glaser na to nic neřekla, ale vypadalo to, že se na jeho účet bavila. S konví v rukou prošla kolem něj a mířila dozadu k pumpě,
která stála vedle malé kůlny. Zatímco Eva pumpovala vodu, Born se loudal k otevřeným dveřím kůlny. Vypadalo to, že ji možná
někdo vykradl; zámek na dveřích byl uražený a na uválené trávě vevnitř nic nebylo. „Někdo tu kradl,“ podotkl k Evě.
„To ale není ten případ, který máš řešit,“ namítla Glaser, ale nechala konev konví a přistoupila vedle něj. Pokývala hlavou. „Tak tu
nešlap, ať jim nenaděláš další stopy,“ doporučila mu a otočila se, ale Born ji v zákrytu otevřených dveří chytil a strčil do malé
uličky, která se vytvořila mezi hřbitovní zdí a kůlnou. Na konci byl malý prostor zaskládaný starými náhrobky, ale to nemohlo být
Dominikovi ukradenější.
V euforii, že náhodou – snad přímo zásahem osudu – nalezl místo, kde se může s Evou zašít a nikdo je neuvidí, zaraženou
komisařku přitlačil ke zdi a políbil ji. Nebylo to podobné těm polibkům, které jí věnoval v dřepu u hrobu, tento jasně prozrazoval,
že ženu považuje za svou a co od ní právě čeká. Byl to jeden z těch polibků, kterým Eva neuměla vzdorovat. Až příliš dlouho ji
tak nelíbal. Až příliš dlouho ji tolik nechtěl.
Bornova ruka jí sundala z hlavy čepec a Eva ho tak tak zachytila, aby nespadl na zem, což bylo Bornovi jedno. Jeho prsty vjely do
jejích vlasů, zatímco ji dál líbal, a Glaser si uvědomila, že postrádá jeho druhou ruku až ve chvíli, kdy byla pod jejím hábitem.
Cukla sebou a vryla Bornovi prsty do předloktí, tlačíc jeho ruku od sebe, ale valný vliv to na něj nemělo. „Dominiku,“ sykla, když
se jí podařilo otočit hlavu. „Zbláznil ses?“
„Co je?“ zamumlal Dominik proti její tváři, opíraje hlavu o její. Upřímně zněl, jakože nevidí problém, a ačkoliv stále tlačila proti
jeho ruce, nehnul se ani o píď, prsty pořád přejížděly přes Eviny kalhotky natolik, nakolik mu to její sevřená stehna dovolovala.
„Nikdo nás nevidí.“
„Jsme na hřbitově, ve dne, nejsme tady sami a musím ti připomínat, kolik úsilí dalo udržet tohle utajení?“ namítla Eva.
„Nemůžeme přece… jen tak… tady…“ Eva polkla a zvrátila hlavu nazad, ignoruje Dominikův úsměv. Pohladil ji po tváři,
zatímco Eva povolila stehna, aby dala prostor jeho ruce, víceméně aniž by si to uvědomila. Plně toho využil.
„Ale můžeme,“ namítl tiše Born. „Nikdo se nic nedozví a mně to dá dalších pár hodin života.“ Chtěl ji políbit, ale Eva ucukla.
Jeho ruka ustala, obočí se svraštilo. Eva mu rychle kolem ramen obtočila ruku, ve které svírala čepec, a druhou ho pohladila po
tváři, jako on prve ji.
„Co je to za řeči?“ zašeptala. Chtěla říct „teatrální řeči“, ale pravda byla taková, že jí Born šíleně chyběl a zdaleka ne až od chvíle,
kdy odešla do kláštera. Nechtěla o jeho přítomnost a dotek přijít tak brzy a už vůbec ne tak, že ho naštve.
„Nejde mi to bez tebe,“ odpověděl Dominik zahanbeně. Spustil dlaň z její tváře a našel kříž na jejich prsou, aby si s ním začal
hrát.
„Piješ?“ zeptala se Eva po chvilce a nenáviděla se za tu otázku, když k ní zvedl oči plné zklamání, že se vůbec zeptala. Negativně
zakroutil hlavou.
„Nenapil jsem se,“ řekl pak. „Ale je to těžší a těžší,“ pokračoval k jejímu překvapení. „Neumím být bez tebe,“ obměnil původní
slova a znělo to snad trochu vyčítavě.
„Nedělej mi to ještě těžší, Dominiku,“ vyzvala ho Eva a když k ní nezvedl oči, posunula ruku a zatahala ho za ucho. Bornovi chtě
nechtě cukly koutky, ale ani pak se na ni nepodíval. Zvedl hlavu a znovu jí vtiskl polibek, který by sestra Margarete vůbec
přijmout neměla. Dominik ale nelíbal ji, a Eva záhy pochopila, že ho ten šílený nápad nepřešel. Zadoufala, že se jim to nevymstí,
protože její vlastní ruka dávno zmizela z Bornovy tváře a zamířila k jeho poklopci.
Dominik věděl, že vyhrál; poznala to ze způsobu, jakým byly jeho doteky cílenější a praktičtější. Už nesváděl; věděl, že už to není
potřeba. Teď to byla jen otázka správných pohybů a správné polohy. Evino stehno bylo bledé oproti temné látce jeho kalhot a
černi řeholního hábitu; její pata ťala do jeho stehna. Jedna její ruka byla pro oporu obtočená kolem jeho ramen, ta druhá sevřela
hranu nejbližšího náhrobního kamene, pod nímž už nikdo neodpočíval.
Sex na hřbitově rozhodně nebyla ta nejperverznější věc, nad kterou kdy Eva Glaser díky své práci a díky Bornově narušenému
mozku kdy přemýšlela. Když k tomu ale připočetla znesvěcený hábit řádové sestry a ten obrovský risk, kterému se vystavovali,
kdyby byli přistiženi, už to hodilo pořádný osobní rekord. A možná právě tohle všechno přispělo k tomu, že ačkoliv se Born nijak
dvakrát nesnažil, nakonec zvrátila hlavu k extázi a musela se kousnout do rtu, aby zůstala tiše.
Stáli tam pak v objetí hodnou chvíli, s těly stále spojenými a podzimem vytvářejícím na Evině stehně husí kůži, než se Eva
podívala na hodinky a donutila oba dát se dohromady. Upravovala se, jak nejlépe bez zrcadla mohla, a myslela na to, že se ani
nezeptala, jestli skutečně spolehlivě vyloučili, že vrah si oběti vybírá podle množství jejich hříchů. Protože jestli ne a ona se vrátí
a bude cítit mužem…
Borna to, zdálo se, netrápilo; stejně jako se dvakrát nezaobíral její rozkoší a předpokládal, že se tam nějak dostane sama, stejně tak
se nezaobíral tím, že ji možná mohl ohrozit. Chtěl ji a bylo mu jedno, co tím rozmetá. Měla by být vzteklá a smutná, protože tohle
přece bylo přesně to, proti čemu bojovala. Proti jeho bezohlednosti a sobectví. A přesto ta cizí, zamilovaná, hloupá žena v ní byla
naprosto omámená faktem, jak moc po ní šílel a jak moc po ní toužil.
Jak po něm mohla chtít, aby se změnil, když to sama nedokázala?
Nebylo jim pomoci. Oběma.
8. kapitola
Bůh buď milostiv
„Jdete brzo, zlatíčko,“ informovala Korda Becker. Mladší žena se zastavila na místě; měkké podrážky jejích bot nevydávaly zvuk,
kráčela pomalu a rozvážně a Korda měla celou dobu hlavu skloněnou nad nějakými lejstry; komisařka nebyla schopná pochopit,
jak o ní patoložka věděla. Profesorka vzhlédla a patrně tušila, na co Isabel myslí, protože se jen široce, skoro vítězně usmála.
Becker zakroutila hlavou; občas, jen občas, měla z té klidné ženy povznesené i nad samotnou smrt trochu nahnáno. „Já vím,“
odpověděla proto a zněla sama sobě silácky a pošetile. „Neviděla jste čirou náhodou Borna? Nemůžu se mu dovolat.“
Korda záporně zakroutila hlavou. „Možná je u zpovědi,“ nabídla tak trochu poťouchle, přešla k oknu a zapálila si cigaretu. Isabel
se to naučila vnímat jako povolení setrvat a vést s patoložkou rozhovor.
„To by mi snad řekl, kdyby jel do kláštera, ne?“ zpochybnila Kordin tip, ale pravda byla taková, že sama nevěděla. Za tu krátkou
dobu, kterou strávila po Bornově boku, stačila vypozorovat, že Dominik zásadně spolupracoval jen dokud se to hodilo jemu. S
povzdechem se opřela o volný pitevní stůl.
„Buďte upřímná,“ vyzvala ji patoložka a najednou zněla soucitně. „Budete ráda, až se ho zbavíte, viďte?“
„Asi jsem stavěná na konvenčnější policejní metody,“ přitakala Becker, ač trochu vyhýbavě. „Dominik se poněkud… vymyká.“
„To je to slušné slovo pro to, co obvykle dělá,“ odtušila Korda a potáhla z cigarety. Isabel na ni trochu zúžila oči a pootočila hlavu
jako pokaždé, když se chystala položit zásadní otázku. Patoložce vážně občas připomínala nesmírně zvědavé štěně.
„Poslyšte, paní profesorko… co se děje mezi Dominikem a Evou? Nechápejte mě špatně, vím, že mi do toho teoreticky nic není…
ale prakticky cokoliv, co se v tom vztahu děje, dost ovlivňuje můj případ.“
Patoložce se objevily kolem očí vrásky smíchu, ačkoliv rudé rty byly zrovna sešpulené kolem filtru cigarety. Možná ne tak docela
štěně; skoro ji až překvapilo, jak rychle dokázala Becker přejít do profesionálky pevně si stojící za svým a schopné vidět širší
souvislosti. Napadlo ji, že největší síla té drobné ženy je v tom, jak ji patrně všichni kolem podceňují, s Bornem v čele. Profesorce
náhle skoro bylo až líto, že většinu jejich spolupráce strávila prázdným srovnáváním Isabel s Evou místo toho, aby Becker ocenila
pro toho, kým byla.
„Dominik neposlouchá, ohrožuje její krytí, a Glaser to ještě umocňuje tím, že se mu vyhýbá a tím tu jeho divokost přiživuje. Já
vím, že něco víte. Minule jste prohodila něco o tom, že se Evě Dominik začne cukat,“ stěžovala si dál Isabel, ruce založené na
prsou, pozorné oči upřené na Kordu. „Nechci po vás ani drby ani radu, chci jen znát situaci, abych se podle ní mohla zařídit.
Nemůžu si dovolit ztratit další jeptišku jen proto, že si Born dlouho nepřišel na své.“
Korda raději típla cigaretu a stěží udržela koutky ve vážné poloze. „Myslím, že to trochu zjednodušujete, zlatíčko,“ sdělila laskavě
Isabel a hlubší analýzu toho, co psychologa patrně opravdu žere, si nechala pro sebe. „Jako při každé revoluci se i mezi těmi
dvěma neustále mění rovnováha sil a každý z nich s tím bojuje, jak umí. Naše paní komisařka se předně vůbec neměla strojit do
hábitu a místo toho podrobit rekonvalescenci kromě svého těla také svůj vztah – pokud tedy vůbec jde mít zdravý vztah s někým,
jako je Dominik Born…“
Korda se odmlčela a rozvážně tahala z krabičky další cigaretu. Měla pocit, že řekla víc, že by měla, a zároveň byla nucena si
přiznat, že vlastně ani ona už neví, co se opravdu děje. Samotné jí to leželo v hlavě a nechala se unést tím, že bylo s kým o tom
mluvit. Ale neměla by; nebyla to jejich věc, ani jedné z nich, a bylo jí Becker líto, že se s tím musela potýkat v takové míře.
„Takže podle vás bych prostě měla stáhnout Glaser z kláštera a doufat, že pak se Born bude soustředit lépe?“ zeptala se Isabel.
„Nechtěla jste po mně přece radu,“ připomněla jí Korda trochu hnidopišsky. „Ale dám vám tu stejnou, kterou jsem udělila sobě.
Nepleťte se do toho, stejně s tím nic nezmůžete. A z toho případu stejně nejste bez nich o nic moudřejší než s nimi.“
„V tom máte bohužel pravdu,“ přitakala Isabel po chvíli, viditelně trochu rozladěná z faktu, že celý ten rozhovor, kvůli kterému
trochu vypadala jako drbna, vlastně k ničemu nebyl.
„Tak vidíte,“ uzavřela Korda a po zralé úvaze vrátila nezapálenou cigaretu zpátky do krabičky. „A teď, když mě omluvíte, mám
audienci u matky představené.“
Becker se na patoložku podívala úkosem; dávku černého humoru neocenila tolik, jako Kordina obvyklá společnost, ale neřekla na
to ani slovo a nechala profesorku pracovat.
*
„Celou tu dobu jsme se dívali špatným směrem.“
Isabel se zastavila a pozorně se rozhlédla kolem sebe. Bornův zátylek zahlédla až po chvíli; seděl na své kancelářské židli
rozvalený a opět čelem otočený k fotografiím obětí na magnetické tabuli. Becker usoudila, že je něco divného ve vzduchu a že
spolu patrně patoložka a psycholog tráví příliš času, když má v jejich přítomnosti dost podobné pocity.
„Dívali jsme se na ten případ moc složitě,“ pokračoval Born. Teprve ta věta Isabel konečně objasnila, o čem vůbec mluví, a i
přesto, že byla matkou dvou dospívajících dětí, si to u ní vyžádalo dva hluboké nádechy a výdechy, než byla schopná odpovědět
klidně.
„A neříkala jsem to?“ podotkla. Seznala, že i přes tu snahu zněla trochu podrážděně. Born tu poznámku ignoroval.
„Co když je jediná spojnice mezi těmi jeptiškami klášter? Co když v tom není nic víc, než že byly šikovně po ruce, a mnohem
podstatnější je, jak byly nalezeny?“
Isabel si jen povzdechla, pomalu přešla ke svému stolu a posadila se. Neměla sílu se mu k tomu vyjadřovat a tušila, že Born její
úsudek stejně nepotřebuje. Raději se rozhodla Borna v tom hloubání podpořit; zdálo se, že se konečně zase soustředil na případ.
„Ale náš vrah musí mít důvod, proč si vybral klášter a zrovna tento,“ nadhodila.
„Možná je jeho skutečný cíl právě v tom klášteře.“
„Nerozumím,“ přiznala Isabel a zamračila se. Dominik se otočil v židli a na jejích kolečkách se přisunul zpátky ke stolu, aby se na
kolegyni pozorně podíval z lepší pozice.
„Ten způsob, jakým jsou oběti aranžované, vyžaduje čas a tedy i risk. Cílem celého procesu je ten konečný obraz, který najdeme,
a ten obraz je právě tady, opakovaně… Protože v tom klášteře je ten, kdo to má vidět především. Někdo, koho se to dotklo i
předtím, než jsme my vůbec věděli o první oběti.“
„Proč mám tušení, že dřív nebo později zmíníš jméno otce Trübetala?“ odtušila Becker trochu unaveně.
„Protože on je jediný, kterým tam něco skrývá, a kdo na oplátku ví, jestli skrývá něco někdo další,“ vysvětloval plamenně Born a
zněl vítězoslavně, že konečně našel argument, který musí na knězovu stopu navést i zatím skeptickou Becker. „Co víme o té jeho
hospodyni?“
Isabel se začala prohrabovat na stole, než našla složku, kterou tam podle vzkazu na oranžové přílepce patrně zanechal Ebert.
Otevřela ji a přelétla očima obsah nepříliš zaplněného prvního listu. „Carina Gerhart, bezdětná, svobodná, na faře otce Trübetala
dělá hospodyni poslední tři roky. Poslední zaměstnání předtím bylo na studentské ubytovně v Münsteru. Předtím údajně žila v…“
Isabel se na papír zamračila. „Prostě nějaká malá vesnice kus od Münsteru. Víc Ebert zatím nezjistil.“
„To je všechno?“ zeptal se Born trochu zklamaně a podrážděně zároveň. Isabel, která se začetla do dalšího listu, chvíli
neodpovídala, ale když konečně zvedla pohled od složky, tvářila se na nejvýš zaujatě jako pokaždé, když narazila na stopu.
„Otec Artur Trübetal je na faře posledních pět let. Předtím byl pobočníkem biskupa v Münsteru,“ oznámila mu s vědomím, že to
Borna okamžitě zaujme. Nepletla se.
„A copak otec Trübetal provedl, že se ocitl na maličké farnosti u Hamburku?“ zeptal se okamžitě Dominik.
„To tady není a vzhledem k tomu, že ho poslali o pořádný kus dál se o tom s námi asi nikdo příliš vybavovat nebude,“ odhadla
Isabel a spíš ze zvyku očima dál bloudila po vytištěných papírech. „Každopádně není zvláštní, že jsou oba ze stejného města a oba
jsou teď tady? A otec Trübetal patrně nechce, abychom se s paní Gerhart setkali?“
Becker vzhlédla a našla Borna, jak už si natahuje sako. Přimhouřila na něj oči, napůl rozladěná sama sebou, že takový vývoj
dopředu neočekávala. „Nejlepší bude zeptat se ho přímo,“ argumentoval Born, zatímco přešel k jejímu stolu, našel na něm klíče
od auta a netrpělivě se na policistku zadíval. „No tak,“ poznamenal, dívaje se na hodinky. „Než nám uteče do zpovědnice.“
„Ty máš nějak moc energie,“ usoudila podezřívavě Isabel, vstala od stolu a vzala mu klíčky od auta. „Kdes vůbec byl? Nemohla
jsem tě nikde najít.“
„Přemýšlel jsem,“ zalhal Born a aby nepravdu zakryl, s oslnivým úsměvem přidržel kolegyni dveře kanceláře. Isabel sice klam
identifikovala, ale nechala to být – podstatné bylo, že se snad věci konečně daly do pohybu.
*
Kaple přiléhající ke klášteru byla úplně prázdná. Dominik Born se zamračil; stejně jako harmonogram, který jej prve přivedl ke
sladké chvilce na hřbitově s Evou, si matka představená vedla i přesný program pro kapli, který si Born stačil pečlivě prostudovat.
Otec Trübetal by tu měl být, ale ve svatostánku nebylo památky po čemkoliv živém. Už tak nazlátlá barva pomalu slábnoucích
slunečních paprsků měnila barvu skrz vitrážová okna a vytvářela v kadidlem prosyceném prostoru mrtvé přítmí, jako kdyby dávno
někdo spálil chuchvalce vaty polité svěceným olejem a vyhodil jejich popel ven.
„V kláštere netuší, kde by otec Trübetal mohl být. Zkusíme to na faře, ale napřed zavolám, ať nejedeme zbytečně. Nechceš se
pozdravit s Evou, když už jsme tady?“ vychrlila Isabel, která se se objevila za psychologem a její energický hlas donutil
Dominika, aby sebou škubl.
„Ne, to je v pořádku,“ řekl a v jakémsi opojení podivnou atmosférou se sotva zastavil, aby nevyjevil, že už si s ní dnes důkladně
pohovořil. Raději zmlkl úplně a beze slova vyšel z kaple ven. Isabel přiložila telefon k uchu a v duchu si znovu vybavila Kordina
slova o tom, že bude ráda, až její pracovní dny opět nebudou spojené s nevyzpytatelným Dominikem Bornem.
Cesta na nedalekou faru proběhla v tichosti. Born byl od zjištění, že farář není v kapli, podivně zamlklý a neklidný. Isabel se
naučila takové stavy nepodceňovat. „Nechceš mi říct, co se děje?“
„Mám z toho špatný pocit,“ odpověděl Dominik, který se kupodivu nenechal pobízet. „Trübetal byl vždycky vysoce profesionální
a pokaždé přesně tam, kde by měl být. Nesedí mi na něj, že by nepřišel a nikomu v klášteře nedal vědět.“
„Třeba je pachatelem a rozhodl se vyklidit pole,“ navrhla napůl vážně Isabel.
„Zatím nemá důvod se obávat, jen by se prozradil. A myslím…“ Dominik se náhle zarazil a jeho oči se rozšířily. Prudce pohlédl
na policistku. „Viděla jsi teď Evu?!“
„Ano,“ odpověděla Isabel uklidňujícím tónem. „Kdybych ji neviděla a nemluvila s ní, těžko bych ti nabízela, abys ji šel pozdravit.
Něco mi neříkáš, Dominiku, a trochu mě to děsí.“
„Mě taky,“ připustil Born a na chvíli tím nechal komisařku vyvedenou z míry. Nevšímal si toho; pravda byla taková, že náhlý jas
mysli a euforii vyvolanou faktem, že se má s farářem čeho chytit, vystřídalo absolutní zmatení z toho podivného, zlověstného
pocitu, který se v něm usadil s přesvědčivou tíhou. Cítil se jak na jehlách; něco se dělo a on nevěděl co. Doufal, že to zjistí na faře,
protože netušil, kam jinam by si měl jít pro odpověď a z toho měl strach.
Z auta vystoupil téměř dřív než zastavilo, a když ho Isabel konečně došla o něco klidnějším tempem, už bušil na vchodové dveře.
Nikdo neotvíral. Becker několikrát zazvonila, ale nikdo nepřicházel. „Zkusím znovu zavolat,“ navrhla Isabel, ale sotva vytočila
číslo, ze kterého jí ani předtím nikdo neodpovídal, přivítal ji obsazený tón.
Obešla bezradně stojícího Borna a vzala za kliku malé branky po straně domu, která vedla na nerozsáhlý dvorek. Hnědě natřená
plechová dvířka nebyla zamknutá, takže pokračovala malou uličkou s vědomím, že Born jde za ní. Ze dvora se dostali do domu. V
přízemí malé fary nikdo nebyl, ale věci z prudkých dřevěných schodů hned vedle dveří na dvorek byly odsunuté stranou a padací
dveře na půdu měly jedno křídlo otevřené.
Dominik už měl jednu nohu na spodním schodu, když se ocitl stažený zpátky na zem svou nevysokou kolegyní, která ho
předběhla s přichystanou zbraní. „Otče Trübetale? Paní Gerhart?“ zavolala Isabel a pomalu stoupala po schodech. Psycholog se
nenechal odradit a lezl hned za ní. Isabel zavolala ještě dvakrát, než konečně dosáhla na půdu. Born sledoval, jak strnula na místě
a pomalu spustila ruku se zbraní.
Vyběhl za ní a zůstal stát vedle ní, tělo zachvácené stejnou podivnou ztuhlostí jako ona. Poslední slabé paprsky toho dne statečně
pronikaly do zaprášeného prostoru skrz světlík a tvořily podivnou zář kolem těla visícího za hrdlo na krovu. Rty Cariny Gerhart
byly nehybně pootevřené a hlavu měla skloněnou na prsa; se zborcenými rameny by vypadala skoro až kajícně nebýt mrtvolně
vypoulených očí a špiček bot vznášejících se půl metru nad podlahou z hrubých prken.
U nohou mrtvé ženy se chvělo cosi černého; teprve potom, co se Dominik pohnul z místa a přešel blíž, dokázal identifikovat
kněze, schouleného do sebe, ruce sepjaté v křečovité modlitbě, rty se neslyšně pohybující. Jinak vždy suverénní a energický muž
měl na čele bezpochyby studený pot, ve tváři pro pleť nezdravou barvu tmelu, která byla patrná i ve skomírajícím denním světle, a
vypadal v šoku. Born vedle něj klekl na jedno koleno a položil Trübetalovi ruku na rameno.
„Otče Trübetale,“ oslovil ho tiše, jako by snad nechtěl narušit klid zesnulé, a až po chvíli si to uvědomil. „Otče Trübetale!“ řekl
znovu a pevně a teprve pak dostal od kněze reakci. Trübetal vzhlédl zarudlýma očima k psychologovi a přes tu směsici
intenzivních emocí, která mu mačkala jinak pohledný obličej, Dominik jasně rozeznal úlevu, v tom koktejlu a za dané situace
absolutně nepatřičnou. „Sama si vzala život,“ zamumlal farář a skoro jako by se chtěl podívat na mrtvou, než se přikrčil jako dítě,
které se bojí vzhlédnout, aby za tu drzost nedostalo výprask. „To neměla. Teď už jí nemůžu pomoct.“
„Ne,“ přikývl Dominik. „To nemůžete.“ Otočil se přes rameno na Isabel, která se konečně vzchopila. Pohodila hlavou směrem k
dvířkům dolů a sama vykročila, hledajíc v kapse mobil. Born se chopil farářovy paže. „Pojďte, otče.“
Kněz poslechl a trochu vrávoravě se zvedl. Způsob jeho chůze a intenzita, s jakou se opíral o psychologa, napovídala, že klečel už
hodnou chvíli. Příkré schody zvládl pomalu. Dominik ho zavedl do kuchyně, ve které na stole pod utěrkou pořád ještě odpočívala
bábovka, a usadil ho na židli, zatímco se k nim nesl Isabelin hlas. Položil před faráře sklenici vody a okem zavadil o sluchátko
telefonu, které se, napůl zvednuté na šňůře, opíralo o podlahu.
„Myslím, že je čas, abyste mi řekl všechno, co víte, Arture,“ oznámil Born knězi a přisedl si ke stolu. Trübetal přikývl a
vyprázdnil sklenici vody, na kterou pak zůstal zírat, zatímco mluvil. „Byl jsem na biskupství, řešily se ty věci ohledně vražd a z
nějakého důvodu se pak ptali na nějaké staré modlitební knížky, které se měly nacházet buď na faře nebo v klášteře… Řekl jsem
jim, že o tom bude něco vědět moje hospodyně, touto dobou bývá doma, ale nemohli se jí dovolat… To se Carině nepodobalo, tak
jsem jel rovnou domů. Chtěl jsem volat do kláštera, jestli tam není, ale pak mi došlo, že jsem viděl otevřené dveře na půdu a…“
„Kdy to bylo?“ zeptala se Isabel, kterou žádný z mužů dosud nezaznamenal, a která teď využila toho, že se knězi zlomil hlas a
odmlčel se.
„Já nevím, půlhodiny zpátky?“ Farář konečně vzhlédl a zrak mu zabloudil na smrákání za oknem. „Hodinu?“
Born a Becker si vyměnili pohled. „Otče Trübetale, budeme vás muset zadržet, dokud si vaši výpověď neověříme a ohledáním těla
nevyloučíme cizí zavinění. Dále budeme muset prohledat faru, především pokoj paní Gerhart.“
„Dobře,“ přikývl farář, ale Dominik si všiml nevole, která se mu prohnala obličejem, když Isabel zmínila prohledání fary. Smysly
mu v přítomnosti faráře, jehož šok pomalu opadal, bily na poplach, ale zatím si v tom neuměl udělat pořádek. Zachvátila ho
nerozhodnost – připadal si, jako by měl spoustu kousků puzzle, ale všechny byly součásti rohů a střed skládačky mu chyběl.
Doufal, že se brzo dostane k několika dalším dílkům, protože to množství entropie bylo k zešílení.
Zůstal se zamlklým knězem, dokud se malá fara nezaplnila policisty a techniky, a poté se vytratil ven na dvorek. Bez ohledu na to,
jak směšně to bude vypadat, usadil se na obrácený umělohmotný kýbl a zhluboka vydechl. Jediná myšlenka, která se mu stále a
stále vracela, byl dotaz, jestli už můžou Evu zavolat zpátky, a nenáviděl se za to, protože to bylo to poslední, co teď měl řešit.
Nevěděl, na jak dlouho se ztratil v myšlenkách, ale když ho vyburcovalo zavolání vlastního jména, dvorek osvětlovala jen
osamělá žárovka v zašlém skleněném krytu nad dveřmi.
Isabel vyšla za ním, v latexem oděných prstech svíraje do důkazního sáčku zabalený list papíru. Stránka vytržená ze sešitu byla
hustě popsaná drobným, úhledným písmem. Přesto byly řádky na několika místech přetažené a slova roztřesená. „Vypadá to na
dopis na rozloučenou,“ řekla Isabel. „Gerhart se v něm přiznává k těm vraždám. Myslíš, že to skutečně byla ona?“
„Necháš si mě to napřed přečíst?“ zeptal se Dominik trochu vydrážděně a když Isabel kývla, přestal jí opět věnovat pozornost.
Born začal s listem papíru nepřítomně chodit po dvorku a když konečně po pěti minutách vzhlédl, vypadal trochu překvapený, že
vidí vedle Becker stát kouřící Kordu. Isabel usoudila, že musel být opravdu hluboko v myšlenkách, když neslyšel profesorčinu
hlasitou stížnost na prudké schůdky na půdu, jakmile se vší slávou dorazila, a kterou vděčnému publiku zopakovala, jakmile
ohledala tělo a vydala se na cestu dolů.
„Tak co myslíš?“ zeptala se.
„Je to fyzicky možné?“ odpověděl Born otázkou mířenou na Kordu.
„Zatím jsem tělo jen zběžně ohledala, ale od pohledu měla slušné množství svalové hmoty. Nikdy nepodceňujte ženskou
narozenou na vesnici, můj milý,“ doporučila psychologovi a potáhla. „Nenašla jsem na ní žádné zjevné známky cizího zavinění.
Pokud něco neobjeví pitva, pak musím konstatovat sebevraždu.“
„A našlo se něco u ní v pokoji?“ zeptal se Dominik.
„Zatím jen svazek klíčů, ležel na tom dopisu na rozloučenou. Musíme to ještě vyzkoušet, ale podle mého nám ty klíče odemknou
cestu až do umýváren,“ odpověděla Isabel. „Nenašli jsme ale vražednou zbraň a popravdě řečeno nevidím žádný motiv – jak k
těm vraždám tak k té její sebevraždě.“
„Možná to chtěla zastavit,“ navrhla Korda a potáhla z cigarety.
„Ne, v tom dopise na rozloučenou píše, že nikdy nechtěla sáhnout na nevinný život. Zeptáme se Evy, jestli se v klášteře ví, že
sestra Agnes byla těhotná. Vědomí, že zabila těhotnou ženu, v ní mohlo vyvolat zkrat a vést k sebevraždě,“ usoudil Born. „Ale
máš pravdu, chybí nám motiv těch vražd. A myslím, že vím, kdo ho zná.“
„Trübetal,“ usoudila Isabel a už vůbec nezněla, že Dominikovu posedlost knězem považuje za přitaženou za vlasy. Jak smrti
jeptišek tak smrt jeho hospodyně spojovala právě postava kněze, a ať už si to muž uvědomoval nebo ne, právě se stal ohniskem
případu. „Nechám ho přes noc hlídat a ráno ho předvoláme.“
„Ne,“ zakroutil hlavou Dominik. „Ne, musíme využít toho, že to s ním zamávalo, jinak zase nic neprozradí. Ten chlap má nervy
jako ocelová lana, nesmíme mu dovolit se znovu obrnit. Řekl před ním někdo něco o tom, co je v tom dopise?“
„Pokud vím tak ne,“ odpověděla Isabel.
„Dobře, tak ať se zatím nic nedozví. Potřebuji vědět co nejvíc o Carině Gerhart, někde v její minulosti musí být důvod, proč
vraždila tak, jak vraždila. A potřebujeme z někoho dostat, proč Trübetal skončil tady, co přesně provedl. Vsadím boty, že spolu ty
dvě věci souvisí. Pokud se v klášteře ví, že byla Agnes těhotná, chci vědět, od koho to ví. A potřebuji auto.“
„Proč? Kam chceš teď jet?“ zamračila se Isabel.
„Do kaple,“ odpověděl Dominik. „Otec Trübetal se jistě bude chtít řádně pomodlit za duši své hospodyně, když už teď nemůže do
nebe.“
„Ty chceš teď vzít Trübetala do klášterní kaple?“ zopakovala Isabel pomalu, jako by právě přebírala zprávu od maďarské
sekretářky norského velvyslance a chtěla se ujistit, že i přes dvojí jazykovou deformaci rozuměla dobře.
„Je otřesený a bude muset mluvit ve svatostánku,“ odpověděl Dominik. „Jestli nám neřekne pravdu teď tak už nikdy. Dnes v noci
ten případ uzavřeme, Iso.“
Born zamířil do domu tak rázně, až musely obě ženy udělat krok od sebe, aby do nich trochu buransky nevrazil. Isabel se podívala
po Kordě, hledajíc v jejím výrazu potvrzení pro svoje rozhořčení a zaskočení psychologovým náhlým odhodláním, ale Korda jen s
potutelným úsměvem pokrčila rameny.
„Vy jste chtěla, aby se do toho obul,“ poznamenala a klidně potáhla z cigarety.
„Ale přeskočit mu mohlo, až to nebude moje starost,“ zahučela Becker, nicméně pospíšila si do domu, aby dodala rozkazům, které
Born už dozajista vydal, platnost. Skutečně doufala, že budou schopní celý případ dnes v noci uzavřít, jak Dominik vyhrožoval.
Byla příšerně unavená.
9. kapitola
Rike
Při opravě kláštera nezůstalo dostatečné množství fondů, aby mohla být do kaple zavedena elektřina. V místnosti, která byla
přehlídkou zručnosti dávno mrtvých sklenářů a malířů by takový zásah žádal velkou delikátnost, takže se od toho nakonec
upustilo. Dominik seděl opřený v lavici u dveří a nepřítomně zíral do světla plápolajících svíček, zatímco kněz se skutečně modlil.
Na Arturovi Trübetalovi byla spousta věcí, které Dominika dráždily jako silně neupřímné, ale jeho víra nebyla jednou z nich, což
byl taky důvod, proč psycholog dosud kněze nevyrušil.
Ozvalo se lehké zaklepání na dveře. Born se tiše zvedl a vyšel ven, kde málem vrazil do uniformovaného policisty. „Chystáš se ho
taky vyslechnout?“ sykla na něj Isabel a pokynula mu, aby ji následoval k autu.
„Posloucháš za dveřmi nebo co?“ opáčil Dominik. Becker protočila oči a místo toho mu gestem naznačila, aby nastoupil. Born
zkontroloval, že policista stojí u dveří do kaple, a pak ji konečně poslechl. Isabel sundala z palubní desky novinové výstřižky
zabalené v důkazních sáčcích a pár dalších listů. Born si všiml digitálních hodin a náhle se nedivil její netrpělivosti; v kapli ubíhal
čas zjevně pomaleji než před ní.
„Carina Gerhart si schovávala osobní věci do matrace. Našli jsme tam sadu skalpelů, které používala k vraždám, a tyto novinové
výstřižky ve staré šperkovnici. Mluví se tam o případu sebevraždy na studentské ubytovně v Münsteru. Jednadvacetiletá Henrike
Meltzer spáchala sebevraždu přerušením stehenní tepny ve vaně. Nenašlo se žádné cizí zavinění a o příčině se jen spekulovalo. V
těch článcích se omílají výpovědi spolužáků a její kamarádky opakují nešťastnou lásku. Ven se dostala explicitní fotka těla,
vypadá přesně jako naše místa činu. A hádej, kdy se to stalo.“
Born zíral užasle na starý novinový snímek a na maturitní fotografii mladé plavovlásky s velkýma očima a zářivým úsměvem.
„Před pěti lety,“ řekl skoro mechanicky.
„Správně. O Carině Gerhart Ebert nezjistil víc, protože do té doby to byla Carina Meltzer, Henričina matka. Svou dceru v té
umývárně tehdy našla. Nervově se zhroutila, manžel se s ní rozvedl a církevní charitativní organizace, na kterou se obrátila, jí
nakonec našla místo tady na faře. Podle ženy, se kterou jsem o tom mluvila a která neměla radost, že jsem ji rušila v deset večer, si
mysleli, že jí absolutní změna prostředí jen prospěje. Byla prý posedlá nalezením muže, kvůli kterému si její dcera ublížila, ještě
dva roky po Henričině smrti. Bůhví, že bych na jejím místě dělala to samé.“
„A my toho muže nalezli?“ zeptal se Born a v hlase měl jasné podezření.
„Myslím si, že ona taky,“ odpověděla Isabel a mimoděk se zadívala na kapli, jako památku osvětlenou reflektory v trávě.
„Henrike studovala teologii a hádej, kdo tam tehdy dělal doktoranda?“
„Trübetal,“ usoudil Born podobným tónem, jakým to jméno o několik hodin dříve na dvorku fary řekla Becker.
„Carina Meltzer byla podle všeho dost inteligentní, aby jí tohle všechno po prvních pár měsících strávených s Trübetalem na faře
došlo. A pak mu možná prostě jen chtěla připomínat, co provedl její dceři.“ Isabel se otočila na psychologa a všimla si jeho
udiveného pohledu. „Sám jsi přece říkal, že je to možná celé pro někoho uvnitř toho kláštera. Dává to všechno smysl, jen pokud to
bylo pro něj.“
„V tom máš naprostou pravdu,“ přikývl uznale Born, strčil důkazy k procesu, který už neměl obžalovanou, do náprsní kapsy a
náhle se zarazil. „Mluvila jsi s Evou?“
„Málem bych zapomněla,“ přikývla Isabel. „Sestra Dorothea jí prozradila, že jí to řekla sestra, jejíž jméno si sice nepamatuju, ale
která s tím přišla včera chvíli potom, co byla u zpovědi.“
„Zajímavé,“ usoudil Born, usmál se na Isabel a spěšně se vydal zpátky do kaple. Jakmile za ním opět zapadly dveře svatostánku,
obklopilo ho ticho. Trübetal se stále ještě modlil a psycholog to uvítal, musel si v hlavě srovnat další postup. Usadil se na
předchozí místo a mimoděk se zadíval na božího syna na kříži. Pogratuloval si k výběru scenérie, kterou zvolil ke knězově
výslechu. Pokud byl skutečně tak zbožný, jak se mu zdál, bude mu za těžko lhát.
Trübetal vstal za několik dlouhých minut a pak se posadil do lavice kus od Borna. Klidně vyčkával, až psycholog promluví, a ten
kněze nenechal dlouho čekat. „Když jste dnes odpoledne našel Carinino tělo, byl jste skutečně v šoku, viďte? Čekal jste od ní
reakci, když rozhlásíte, že byla Agnes těhotná, ale nečekal jste, že si sáhne na život. Přece jen, přivedla ji sem církevní organizace,
byla to dobrá křesťanka, její dcera studovala teologii…“
Farářovy mimické svaly s sebou trochu škubly, když Dominik zmínil Henrike. Byl to delikátní pohyb maskovaný slabým světlem
svící, ale Bornovi přesto neunikl, protože na něj čekal. Chvíli mlčel, jako by vyčkával Trübetalovy odpovědi, ale věděl, že
nepřijde. „Řekněte mi upřímně, otče – čekala Agnes to dítě s vámi?“
Chvíli se nic nedělo. A pak kněz lehce přikývl, snad jako by se bál přitakat výrazněji, doznat se hrdě, než úplně sklonil hlavu,
křečovitě v dlaních svíraje růženec. „Ale tehdy, když Agnes počala… Nebylo to poprvé, co jste spolu byli, viďte?“
„Ne,“ řekl kněz slabě a to slovo znělo, jako by mluvčí doufal, že potom Born konečně sklapne. Ale ten teprve začal. Citově
rozjitřený kněz skřípnutý vlastní vírou byl pro Dominika jako odleželá mršina pro supa. Jen přerušit šlachy, které držely maso u
kosti…
„Začalo to někdy chvíli předtím, než zemřela sestra Emma,“ konstatoval dál Born a znovu si počkal na farářovo letmé, skoro až
neochotné přitakání.
„Vy jste věděl, že vraždí Carina, vidťe? Věděl jste to od začátku.“
„Ne,“ popřel kněz.
„To vám nevěřím,“ zakroutil hlavou Dominik. „Že je Agnes těhotná jste mohl vědět dvěma způsoby – řekla vám to u zpovědi
nebo vás informovala, že jste ji přivedl do jiného stavu. Pro klášter jste ale tak jak tak porušil zpovědní tajemství, když jste to
prozradil, ohrozil důvěru, jakou k vám chovají sestry, a nakonec i svoje postavení. Proč byste to všechno dělal, kdybyste nechtěl,
aby se hnulo svědomí ve vrahovi?“
„Nevěděl jsem to od začátku,“ znovu popřel kněz. „Neviděl jsem je. Neviděl jsem ta těla. Proč bych taky měl? Na poslední
pomazání bylo pozdě.“
„Ale viděl jste Agnes,“ odtušil Born.
„Slyšel jsem, jak se Carina v noci vrací. Nikdy to nedělala, takže mě najednou popadlo iracionální podezření… vlastně spíš jen
pocit. A tak jsem jel brzy ráno do kláštera. Šel jsem chodbou a najednou se objevila sestra Dorothea absolutně v šoku… Tak
vyděšená, jako byla Agnes nějakou dobu předtím a… Já věděl, já prostě věděl, že…“ Kněz se odmlčel a zuřivě zakroutil hlavou.
Dominikovi chvíli trvalo, než v přítmí rozeznal, že začal brečet. Náhlý, hlasitý vzlyk ho utvrdil v tom, že táhl přesně tu kartu, po
které spadne celý domeček.
„Bylo to jako s Henrike, že ano?“
„Nemluvte o Rike,“ zaštkal kněz. „Pro lásku boží nemluvte o Rike.“
Trübetal promluvil tak zoufale, až to psychologovým uším znělo jako táhlý, bolestný sten umírajícího zvířete. Opřel se do lavice a
vydechl, sám v šoku z toho, jak ho mužova prosba zasáhla. Nedokázal se dívat na jeho žal a nevidět, o jaký kousek tomu unikl.
Eva teď pro něj mohla být to stejné, co pro kněze Rike, a jakékoliv mocenské hry mezi nimi se nezdály vůbec podstatné.
„Aspoň jednou týdně se najde dítě, které se mě ptá, jestli jeho pes přijde do nebe. Musím jim říct, že zvířata nepřijdou do nebe,
protože nemají duši… Že co nemá duši nepřijde do nebe,“ rozmluvil se náhle kněz, jako by chtěl z psychologovy mysli vytlačit
předchozí výbuch žalu.
„Já vím,“ přitakal Dominik. V útlém věku sedmi let, kdy o tom byl v nedělní škole poučen poprvé, se rozhodl, že než takového
boha, radši nechce žádného.
„Carina věřila, že kdo se upíše závislosti, nemá duši,“ pokračoval Trübetal. „Dal ji ďáblu a tedy nepřijde do Nebe. Není zločin,
když takový člověk zemře. Zvládla zabít i Emmu i Sofii a přesto být dobrá křesťanka.“
„Ale vy jste neviděl těla, takže to bylo k ničemu,“ navázal Dominik.
„Tak mi vzala Agnes, protože věděla, že Agnes… Agnes budu chtít vidět.“ Kněz prudce umlkl, snad aby se neztrapnil dalším
propuknutím pláče, ale pak otočil žalem pomačkanou tvář na Dominika a podíval se mu do očí. „Dělala to, aby mi připomněla, že
přináším smrt. Že Agnes dopadne jako Rike. Aby mi připomněla, co udělala Rike.“
„Ale vy jste nezapomněl,“ řekl tiše Born.
„Jak bych mohl?!“ vyhrkl kněz skoro vztekle a skoro se rozeštkal. „Jak bych mohl zapomenout na něco takového? Jak bych mohl
zapomenout na Rike? Agnes to jen dělala trochu snesitelnější… dělala trochu snesitelnější, že jsem nemohl jít za Rike.“
Born ucukl pohledem z plačícího muže a zadíval se na kříž nad skromným oltářem. Zůstal na něj zírat i přesto, že kněz na něj
znovu začal mluvit; překotně a chvílemi ne zcela srozumitelně.
„Myslel jsem, že skončila. Že Rike konečně pomstila a skončila. Ale ona zabila Cecilii. A tak jsem věděl, že nepřestane. Že další a
další nevinná žena zemře, protože Carina měla pocit, že jsem netrpěl dost.“ Kněz se náhle zvedl, dřepl k Bornovi a chytil
psychologa za paži, dokud se na něj Dominik nepodíval. „Copak jsem netrpěl dost? Copak ona ztratila víc než já? Taky jsem
přišel o Rike, taky jsem přišel o smysl života, vždyť…“ Zakroutil hlavou a odmlčel se, aby se uklidnil. Born se mlčky posunul na
lavici, aby si kněz mohl sednout vedle něj.
„Myslel jsem, že se půjde udat nebo že se někomu přizná. Ani ve snu by mě nenapadlo, že…“ Kněz se zhluboka, trhaně nadechl a
tentokrát se udržel – snad aby se jeho pláč nedal připsat sebelítosti. „Že budu mít na rukou další krev.“
„Kdybyste nám řekl, co víte, včas, matka představená nemusela zemřít,“ poznamenal po chvíli ticha Dominik.
„Já jsem opravdu věřil, že už přestala,“ namítl kněz. „A myslel jsem si, že jsou přítelkyně. Až pozdě mi došlo, že přes ni Carina
patrně získala přístup do kláštera.“
„A co ty tři vraždy předtím? Copak za ty neměla být potrestaná?“ namítl trochu užasle psycholog.
„Už je,“ odpověděl farář dutě. „A bude po zbytek věčnosti. Stejně jako já.“
Born na to nic neřekl. Docházelo mu, že už nebylo co říct. Všechny záhady byly objasněny a jemné nitky osudu, kterými byly
všechny oběti propojeny, se ukázaly jako pocházející z jedné jediné cívky, jako ostatně vždycky. Přesto ještě jednou promluvil s
vědomím, že teď už kněze jen mučí vlastní zvědavostí.
„Proč si Rike vzala život?“ zeptal se tiše.
„Protože chtěla slyšet, že se vzdám církve a budu jen s ní. Ale to jsem jí říct nemohl,“ odpověděl Trübetal tak podivně klidně.
„Obě byly můj život, ale… Všichni jsme svým způsobem prosedlí ďáblem.“
Born mlčel a zíral do světla svíček. Něco se v něm rozpínalo a on, ač cvičený neznámé emoce pojmenovávat a mapovat, neměl
nejmenší tušení, co si s tím počít a jak se zachovat. Měl nutkání se svěřit… ne svěřit, vyzpovídat; něco, co nedělal od svých
dvanácti let. A Trübetal by mu k tomu stačil – muž, kvůli jehož posedlosti spáchala sebevraždu studentka a který přivedl do jiného
stavu jeptišku, se jevil jako ten správný člověk, který by měl dát rozhřešení Dominiku Bornovi.
Psycholog si odkašlal. „Víte, že zamlčením identity vraha jste napomáhal trestnému činu vraždy, že ano?“
„Samozřejmě,“ přikývl Trübetal a najednou oba mluvili jako dva podnikatelé na pracovním obědě; chladně a bez emocí.
„Dobře,“ kývl Dominik, zvedl se a opustil kapli bez jediného pohledu zpět.
*
Kdyby bylo na Dominikovi, tak ve chvíli, kdy před kaplí vysvětlil Isabel celý příběh, zamířil by rovnou do kláštera, a tam by
prohledal všechny pokoje a všechny postele, než by našel Evu, kterou by si bezesporu rozespalou a láteřící odvedl domů. Ale
Isabel Becker nepřestávala být hlasem rozumu ani unavená a protestujícího Borna dopravila na sídliště s tím, že Eva je o všem
spravená a on se má jít domů vyspat.
Dominik tedy vystoupal po schodech do Evina bytu s vidinou další bezesné noci v prázdné, studené posteli. Cítil se unavený, ale
měl pocit, že jeho únava nemá co dělat s tělem. Žízeň způsobila, že se cítil jako štvané zvíře, které padne za oběť a bude pozřeno,
jakmile podlehne své slabosti a přestane utíkat. Horká sprcha ale uvolnila jeho svaly a peřinách ho přivítala Evina vůně, která z
nich nikdy nestačila vyvanout – ne natolik, aby ji Bornův zoufalý nos i přesto nezachytil.
Usnul záhy, aniž by si stihl uvědomit, že mu tělo vláční a myšlenky vynechávají. Spal a temnota ho držela až do chvíle, než
najednou viděl ložnici ve světle modré a venku zpívali ptáci; síla těch záchvěvů přírody uprostřed betonového sídliště mu dala na
vědomí, že musí být hodně brzy ráno. Něco ho muselo probudit; očima začal prohledávat místnost a když našel vyrušitele,
rozespale se usmál.
„Jsi doma,“ zamumlal. „Je brzo.“
„Ne pro jeptišky,“ odpověděla Eva a zívla. Born se přetočil na bok, našel její ruku a zatáhl za ni, až Eva přistála v posteli vedle
něj. Hodil přes ni peřinu tak jak byla, oblečená v saku a ani nevěděl v čem dalším.
„Počkej, co to děláš?“ ozvala se Eva; protest byl v jejím hlase méně výrazný než pobavení.
„Zíváš a je – “ Trochu nadzvedl hlavu, aby se podíval na budík na jejím nočním stolku. „ – čtvrt na šest ráno. Neříkej mi, že sis
nepřišla lehnout.“
„Ano, ale…“ Chtěla se vysprchovat v pohodlí a známém prostředí své vlastní koupelny. Chtěla se převléct do něčeho pohodlného
a možná si na chvíli zdřímnout, než se bude muset probudit a domluvit se s Isabel na předání kanceláře. Byly to rozumné plány, se
kterými opouštěla klášter, ale Dominik voněl spánkem a držel ji v náručí pod přikrývkami zahřátými jeho tělesným teplem.
„Vlastně nic.“
„Jsem rád, že jsi doma,“ řekl Dominik tiše a zmáčkl Evu v náručí.
„Já taky,“ ujistila ho Eva. Sílící ráno se jim oběma ztratilo z vědomí a zase byla tma.
*
Dominik seděl ve své židli a sledoval, jak se Isabel balí k návratu do své staré kanceláře. Trochu se ho dotklo, že to dělá s takovou
lehkostí v pohybech a letmým úsměvem na tváři, jako by snad byla ráda, že spolu už nadále nebudou spolupracovat. „Mám si to
brát osobně?“ pozvedl obočí.
„Jsem máma dvou dětí, které prakticky nevidím, když máme případ, a atmosféru doma ti myslím ani nemusím připomínat,“
podotkla Isabel lehce káravě. „Ne všechno je o tobě, Dominiku.“
Born tu ťafku nechal proplynout bez toho, aby ji poctil odpovědí, za to Korda, která u otevřeného okna kanceláře kouřila, se
pobavila. Dominik se nevyjádřil ani k tomu. Isabel se napřímila a zamračila. „Netvař se tak,“ vyzvala ho. „Stejně to musíme ještě
sepsat.“
„Když už jsme se konečně vrátili k případu,“ ozvala se patoložka. „Jednomu stále nerozumím. To celé byla jen velká náhoda?
Kdyby tu nešťastnou hospodyni poslali na jinou faru, nic z toho by se nestalo?“
„Přesně tak,“ přikývla Isabel. „Nebyli jsme schopní zjistit cokoliv, co by naznačovalo, že to Carina Gerhart všechno naplánovala.“
„Snažila se ho vystopovat od chvíle, co po zhroucení zase začala fungovat v rámci možností normálně. A když se nechala poslat
pryč, aby té posedlosti utekla, osud jí přihrál do cesty právě muže, kterého vinila za všechno svoje neštěstí. Musela to brát jako
boží znamení… a taky podle toho jednala,“ přidal se Born.
„Neuvěřitelné,“ zakroutila hlavou Korda. „A proč zrovna tyhle jeptišky?“
„Emma a Sofie překonaly závislost. Jak řekl Trübetal, Carina Gerhart byla toho názoru, že závislost bere duši, tudíž jen zabíjela
lidské schránky. Když selhala získat Trübetalovu pozornost, zabila přímo jeho milenku aniž by věděla, že je těhotná a že zabíjí
nevinný život.“
„A matka představená?“
„Ty dvě si byly blízké, to víme. Trübetal se v chodu kláštera nijak výrazně neangažoval, takže Gerhart měla všechny informace,
které potřebovala, od sestry Cecilie. Ty klíče měla patrně taky od ní. Není možné, aby si tak inteligentní žena jako Cecilia nedala
dohromady, odkud vítr vane,“ srhnul Born.
„Takže šla, protože ji odhalila,“ odtušila Korda.
„Možná jen začínala tušit… tak jak tak ji podle mě zabila její blízkost s farou,“ vyjádřil se Dominik.
„Takový masakr a všemu se dalo předejít, kdyby ji poslali na jinou faru,“ kroutila hlavou dál Korda a hasila cigaretu o dno
popelníku. Isabel pozvedla obočí na Dominika, ten jí ten pohled vrátil. Těžko říct, co patoložku zrovna dnešního dne na
osudovosti celé události tolik konsternovalo. Ani jeden z nich se v tom nehodlal pitvat.
„Konec řečí a do toho,“ vyzvala Becker energicky Borna. „Aspoň dneska bych se ráda s rodinou navečeřela.“
„Tvoje přání je mým rozkazem,“ protočil oči Born, ale přitáhl se i s židlí ke stolu a jal se pracovat. Koneckonců čím dřív předají
případ prokuratuře, tím dřív bude všechno zase ve starých kolejích.
*
Dominik se pokusil nevypadat netrpělivě, když uslyšel rázně cvaknout domovní dveře. Od chvíle, kdy dorazil z práce, si musel
neustále připomínat, že není ani Evin bachař ani rodič, aby mu musela hlásit, kde je a kdy se vrátí. Zvlášť, když on sám jí slíbil, že
bude doma mnohem dřív, než skutečně byl. Ale ani jasná fakta nezabránila tomu, aby se opět cítil pod psa, když našel opět jen
prázdný byt.
Pootevřel ústa, aby ji pozdravil, ale prolétla kolem něj s rychlostí evokující komiksovou postavičku a zmizela s prásknutím dveří v
ložnici. Born odsunul talíř, ze kterého dosud jedl před hodinou dovezené kung pao, aniž by vnímal jeho chuť, a zůstal zadumaně
zírat na zavřené dveře, horečně v hlavě hledaje, co udělal špatně tentokrát. Přece nemohla být tak vytočená jen proto, že se o dvě
hodiny zpozdil.
Eva se znovu objevila v obývacím pokoji až o celou hodinu později, vysprchovaná a v pyžamu. Přešla k Dominikovi s výrazem,
ve kterém si netroufal číst, a ponořila prsty do zbytku studeného jídla na jeho talířku, aby si vytáhla kousek masa. „Tvoje porce je
kuchyni, ale budeš si ji muset ohřát,“ řekl Dominik.
„Díky,“ usmála se na něj Eva skoro jako by nečekala, že objednal i pro ni, a věnovala mu lehký polibek na rty. „Ohřeju i to tvoje,“
oznámila mu, vzala mu talíř a odebrala se do kuchyně. Born zůstal trochu nepřítomně hledět na obrazovku televize a dumat, jestli
je lepší zaútočit na věc přímo nebo zůstat sedět a nechat tomu volný průběh. Před očima se mu právě míhal obraz mladého kněze
vrhajícího ztrápený pohled na pradlenu.
„To snad ne,“ zamumlal Born, sáhl po ovladači a televizi vypnul. Zůstal sedět ve ztichlé místnosti, než se Eva vrátila s oběma
talíři a jeho napůl snědený položila zpátky před něj. Dominik už sice moc neměl hlad, ale poděkoval a znovu do pokrmu zabořil
vidličku. Nakonec to nevydržel. „Povíš mi, proč jsi málem vyhodila dveře z pantů?“
„Ani se neptej,“ poradila mu Eva a Born začal usilovně uvažovat, jestli to vzít doslovně nebo ne.
„Co?“ pozvedla na něj obočí po několika dalších soustech Eva. „Žádné doplňující otázky?“
„Řekla jsi, že se nemám ptát,“ pokrčil Dominik rameny. Eva se na něj tvářila, jako kdyby na ni mluvil španělsky, a pak se začala
usmívat.
„A odkdy tě takový výrok umlčí?“ zeptala se trochu podezřívavě.
„Ten výrok ne, ale radši ti nepokládám otázky, když jsi hladová,“ usmál se na ni Dominik. „Tak kdo tě naštval? Byl jsem to já?“
„Tys něco provedl?“ zarazila se Eva.
„Já nevím, provedl?“ pokrčil Born rameny a rýpal se v jídle.
„Nenaštval jsi mě ty, ale možná se ti to povede, jestli nepřestaneš,“ upozornila ho Eva. „Naštval mě Markus.“
„Tys byla s bratry?“ pozvedl obočí Dominik překvapeně. Moritz se v Evině přítomnosti příliš nezdržoval a Markus mu nepřišel
jako ten typ, který by někde vysedával, hodně se držel doma. Ale možná byla ve staré hájovně; nevěděl a štvalo ho to.
„Ne, byla jsem s Konradem,“ odpověděla Eva jen tak mimochodem a Dominikovi vlétl burský oříšek do dýchací trubice.
Rozkašlal se, než neposlušný kus sousta dostal pryč z cesty, a pak zůstal zírat na Evu.
„S Konradem?“ zopakoval poněkud slabšími hlasivkami a sáhl pod stůl pro láhev vody. Ušlo mu, jak Glaser trochu strnula, když
čekala, co vytáhne, a značně se uvolnila, jakmile zjistila, že jde skutečně jen o balenou vodu.
„Ano, Moritz přišel s takovou oslavou na počest toho, že jsem zpátky v práci. Markus tam pozval Konrada. Patrně měli ti dva
troubové dojem, že jeden pohled z očí do očí a zapomenu, že mě pustil k vodě a že to prostě neklapalo,“ hudrovala Eva a odložila
talíř. „Konrad na to celé naštěstí taky nebyl zvědavý, takže rychle odešel. A pak jsem je pořádně srovnala.“
Born na Evu zíral jako u vytržení. „Pořádně srovnala,“ zopakoval mdle.
„Řekla jsem jim jasně, že si vážím té péče, kterou mi věnovali, když jsem se zotavovala, ale pravda je taková, že máme každý
svoje životy a upřímně, oba dva v nich mají větší nepořádek než já.“ Eva rázně vstala a Dominik skoro čekal, že si půjde zapálit.
Ona ale jen začala přecházet po místnosti. „Řekla jsem jim, že můžou nesouhlasit s mým výběrem partnera, ale musí tě
respektovat. A už vůbec nestrpím, aby tě pomlouvali. Moritz prohlašuje něco o alkoholismu, ale sám je denně v lihu. Markus kázá
o schopnosti udržet vztah, ale Lisu podvádí s vedoucí pošty. Buď se srovnají a pak ať kážou nebo ať mlčí. Dokud si to nepřeberou,
nemáme se o čem bavit.“
„Já tě miluju,“ vyhrkl Dominik najednou užasle.
„To doufám,“ odvětila Eva stále ještě v ráži. „Oni dva se mnou teď patrně pár let nepromluví.“
„To mě mrzí,“ řekl Born a doufal, že to znělo upřímně. On sám nebyl schopný vidět důležitost přítomnosti obou bratrů v Evině
životě, ale věděl, že pro Evu hodně znamenali. Snažil se tady znít soucitně.
„To je od tebe hezké,“ řekla Eva a s povzdechem se posadila vedle něj. Chytila ho za ruku a pevně stiskla. „Je to taky moje chyba.
Pořád jsem se před nimi chovala, jako bych se musela omlouvat za to, že jsem si Konrada nevzala a jsem teď s tebou. Jako bych
se měla omlouvat za tebe. Ale spíš bych se měla omluvit za ně. Nechovali se k tobě hezky.“
„Jsem velký kluk, Evo,“ usmál se na ni Dominik a stisk ruky jí oplatil. „A hlavní pro mě je, že jsme teď tady spolu.“ Naklonil se a
dal jí lehkou pusu. Eva ho objala kolem krku a udělala ten polibek trochu méně nevinný.
„Pojď do ložnice,“ vyzvala ho.
„Mně se ještě nechce spát,“ namítl Dominik.
„Mně taky ne,“ odpověděla Eva s úsměvem a zvedla se, natahujíc k němu ruku, ve které před chvílí svírala tu jeho.
„Mimochodem, příště to kung pao nech přivést odjinud.“
„Já vím, moc soli,“ souhlasil Dominik následuje Evu do ložnice. Muselo tam být moc soli; jinak si tu žízeň neuměl vysvětlit.
*
Dominik cítil Evin pravidelný dech na zátylku a její ruce kolem pasu. Materiál jejího pyžama byl na jeho kůži příjemný, ale stejně
by si býval přál, aby se vrátila ta doba, kdy s ním zůstala nahá i přesto, že v místnosti bylo zrovna chladno. Taky by si býval přál,
aby mohl usnout stejně jako ona, ale spánek k němu nepřicházel. Nerozuměl tomu; Eva byla konečně s ním potom, co ho rytířsky
bránila. Případ byl vyřešen, viníci předáni spravedlnosti.
Všechno bylo v pořádku.
Až na tu nutkavou touhu vstát a jít si nalít trochu něčeho ostřejšího. Nebo i méně ostrého; malá sklenka vína… Mimoděk vmáčkl
obličej do polštáře a stiskl Evinu dlaň. Byl přesvědčený o tom, že jakmile bude zase šťastný, už ho to tak nebude pronásledovat.
Nebude kdy na to myslet, ale byly tři hodiny ráno, Eva klidně spala a on nemohl dojít klidu. Jakmile bude zase šťastný… Moc to
pojil s určitou událostí. Až se Eva probudí, až se vrátí z nemocnice, až se vrátí z kláštera a případ bude vyřešený…
A teď bylo najednou podivné prázdno.
Všechno bylo v pořádku… Až na toho ďábla, kterého měl na rameni tak jako všichni ostatní, a zatímco ten Trübetalův chodil v
jeho šlépějích a zanechával řádku mrtvých jeptišek, ten jeho dřímal v něm a snažil se mu našeptat ten neklid, tu žízeň; pocit, jako
by na něco čekal, ale nevěděl na co. Něco se mělo změnit, něco se muselo změnit, ale přesto…
Všechno bylo v pořádku.
Ale co teď s tím?
Poznámky:
– „Ale ti dobří nebývají jednoduší a ti jednoduší nebývají nezbytně nejlepší, to se naučila díky Konradovi.“ – “The good are never
easy / the easy never good.” – Marina & the Diamonds: Homewrecker (https://www.youtube.com/watch?v=VmOO5Y1wiIA)
– „Bůh se dívá.“ – “Don’t come any closer, Abbé – God’s watching!” - Quills / Perem markýze de Sade (2000)
(http://www.imdb.com/title/tt0180073/)