Orl-2014-4(Stáhni pdf)

Transkript

Orl-2014-4(Stáhni pdf)
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných
egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant
mediálního žaboklamu
číslo 2014-4
Motto:
„Ve světě, kde úspěch je dán časem, který se ušetří, má myšlení jen jedinou vadu, ale vadu nenapravitelnou: že se jím čas
ztrácí.”
J. Lyotard
orl.bloger.cz
[email protected]
1
ORL 2014-4
2
Obsah
Papeži Františkovi bychom naslouchat měli . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bohumil Hrabal o hudbě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Pád Občanské demokratické strany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bohatí se odpojili od chudých potřebných a hromadí majetek. A naše mafie...
Začarový kruh destrukce americké demokracie . . . . . . . . . . . . . . . .
Obrana Eurasie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Filozof Cílek nejen k Ukrajině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Poznávání Řádu stvoření (1) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rozhovor s politologem Danielem Solisem . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zen o zachování energie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
(Do)pusťte se! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Proč může padnout dolar jako světová měna . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rozhovor s papežem Františkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nadchází konec světa nebo konec USA? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Já z opice nepocházím! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Lhát jak Rudé právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Po návratu z gulagů vždycky onemocním . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Křesťané jako spojenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
4
6
10
14
16
18
22
24
27
32
34
35
36
49
51
58
60
64
ORL 2014-4
Papeži Františkovi bychom naslouchat
měli
periferii – na chudé země a lidi.
Je to jen „hra na chudobu“, jak se snaží přesvědčit
někteří politici za zenitem, jako je exprezident Václav
Klaus? I to je možný pohled. Osobně se však domnívám,
že jde o papežovu odvahu mluvit o chudobě a chudých
v kontextu blahobytu západní civilizace. Na rozdíl od
svých dvou předchůdců papež František odvážně vstupuje do postmoderního světa a nebojí se, že si od něj
trochu umaže sněhobílou sutanu.
Změna stylu se projevuje především v jeho projevech a textech. Papež František opouští „korektorský
styl“ církevních dokumentů a nahrazuje ho „profétickým“. Když například promluví o potřebě adekvátní teologie pro ženy, hned nevaruje před radikální feministickou.
Zdůrazňuje-li nevratnost a důležitost Druhého vatikánského koncilu, neuhýbá k tvrzení, že je třeba se
mít na pozoru před jeho jistými interpretacemi, které
v katolické církvi působí rozvrat. Anebo když rozvádí
svou kritiku současného modelu kapitalismu, nezačne
se okamžitě vymezovat vůči takzvané teologii osvobození.
Papež František není váhavým a nerozhodným představitelem katolické církve, který se zaklíná ochotou
vést dialog, vždy si však najde nějaké „ale“. Jorge Mario Bergolio je ztělesněním jezuitské spirituality, odvážných vizí a přímé řeči, který se neschovává do bezpečí
otřepaných frází církevního jazyka. Přitom je důležité
nejen to, co říká, ale i jak to říká. A také, co neříká. V církevním jazyce nelze oddělit verba et res, slova od věcí.
Vyhlášení hlavy katolické církve osobností roku není
důvodem, proč o jejích slovech začít přemýšlet, ale důsledkem toho, že to mnozí činí.
Americký týdeník Time vyhlásil papeže Františka
osobností roku. Proč bychom v České republice, často
označované za jednu z nejvíce sekularizovaných zemí
současné Evropy, měli naslouchat jeho výrokům?
Možná proto, že náboženství není v současném
světě natolik na ústupu, jak se může z české kotliny jevit. Možná i proto, že se katolická církev díky finančním
prostředkům z církevních restitucí stane jednou z nejvlivnějších organizací v naší zemi nezávislých na státu.
Možná prostě proto, že papežova slova mají nejen váhu
všeobecně uznávané morální autority, ale i smysl.
Pokud se rozhodneme papeži Františkovi naslouchat, mělo by to být v kontextu.
Katolická církev
V nedávné době ve značně diskutovaném textu apoštolské exhortace Evangelii Gaudium (Radost evangelia)
papež František mimo jiné říká:
„Preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou,
protože vyšla do ulic, spíše než církev, která ochořela
uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot“ (čl.
49).
Skutečnost, že nemoralizuje, je pro nemálo katolíků
zklamáním, možná dokonce tragedií. Co jiného by měl
papež dělat, než napomínat nemravný svět, v němž se
Postmoderna
Jorge Mario Bergolio vystřídal na Petrově stolci Josepha Ratzingera letos 13. března a od té doby ukázal,
že na svého předchůdce v mnohém navázat nehodlá.
Oproti Benediktu XVI., který neúnavně zdůrazňoval, že
Evropa se stala bitevním polem dvou protikladných
kultur – křesťanské a radikální osvícenské –, se František rozhodl nepokračovat v této kulturní válce. Dokonce z evropského hlediska přesunul pozornost na
4
ORL 2014-4
šíří „kultura smrti“ a stavět do protikladu čistou církev,
jež má recept na všechny problémy?
Nenechme se však mýlit. Papež František nechodí
daleko pro ostrá slova. Začíná jen od své rodiny, směřuje je tedy dovnitř katolické církve, což pohoršuje. Nebojí se pojmenovat věci pravým jménem a mluví o pokrytectví a hříchu v této církvi – až takto nezvykle vyhraněně:
„Domnělá věroučná či disciplinární jistota zavdává
podnět k narcistnímu a autoritářskému elitářství, kde
se namísto evangelizování analyzují a klasifikují ti druzí
a namísto usnadňování přístupu k milosti se plýtvá
energiemi na kontrolování. V obou případech není
opravdový zájem ani o Ježíše Krista, ani o bližní. Jsou
to projevy antropocentrického imanentismu“ (čl. 94).
Svět
Nechce-li papež František katolickou církev uzavřenou,
nemůže se zaměřovat jen na ni. Ostře kritizuje i svět a
vyjadřuje se především k současnému ekonomickému
uspořádání, které více, či méně dopadá na všechny lidi.
Co se mu vlastně nelíbí? Jeho postoj by bylo možné parafrázovat výrokem cambridžského teologa Nicholase
Lashe:
„Banky, burzy a byrokratický aparát nejsou pouhé
nástroje, ale chrámy, ve kterých sloužíme a vzdáváme
čest nikoliv nám Pane, nikoliv nám, ale systému.“
O „ekonomické stránce“ papežovy kritiky současného kapitalismu bylo napsáno mnoho. Mnozí papeži
Františkovi tleskají, jiní ho však zatracují. Někdo v
něm vidí revolucionáře, jiný sociálního reformátora,
další konzervativního zastánce tradiční sociálně orientované křesťanské politiky. Na jednu věc však jako by
se v záplavě analýz a článků zapomnělo. Poprvé po
dlouhé době se debatuje o současném systému. Poprvé po dlouhé době se klade otázka, v jakém ekonomickém systému chceme žít.
V této souvislosti se objevují jména filozofůinspirátorů papeže, které četl – Karel Marx či Karl Polanyi. Přidávám anglického konzervativního myslitele
Rogera Scrutona, který tvrdí, že alternativ k tržnímu
hospodářství příliš není, respektive že si nelze představit žádnou přání hodnou alternativu zatracující celý kapitalismus. Revoluce opravdu není na místě, což ví i papež František.
Otázka jaké tržní hospodářství, či jaký kapitalismus,
a kde v takovém systému stojí a má stát člověk, však na
místě jsou. A nebyla to ani finanční krize, ani následné
hnutí Occupy Wall Street, ale papež z Jižní Ameriky,
který ji položil. A klást si ji přísluší i nám, kteří žijeme v
malém českém prostoru.
Slovenský adept
Koho má papež František konkrétně na mysli? Na koho
míří tato ostrá slova, respektive, kdo si je má vztáhnout
na sebe? Jeden adept se možná objevil nedávno na východ od naší země. Uvedený papežův text je totiž v ostrém kontrastu s pastýřským listem slovenské biskupské konference k adventní době.
Zabývat se tímto téměř pamfletem slovenských biskupů, který straší před „kulturou smrti“ a „genderideologií“ s pomocí velmi útočného až nenávistného
jazyka, by za normálních okolností nemělo smysl. Ony
však natolik normální nejsou. Vedle zmíněné disproporce mezi tím, co vyšlo od papeže, a tím, co napsali
a všem slovenským katolíkům přikázali přečíst slovenští preláti, je druhou neopominutelnou okolností vítězství pravicového extremisty Mariána Kotleby v župních
volbách.
Média si v této souvislosti všímají našeho východního souseda nadprůměrně, slovenští biskupové si
však této události pravděpodobně nevšimli, protože
se opomněli vyjádřit k extremismu ve spojení s nominálním příklonem ke katolické tradici. Vyhraněná
„gender-ideologie“ je jako každá jiná problém. Zůstává
však otázkou, zda je to v této chvíli na Slovensku nejzávažnější problém.
Česká politika
Existují možná i další překvapivé důvody, proč sledovat
papežova slova. Vládu naší země pravděpodobně povede strana, která se deklaruje jako sociální, k čemuž
však dodává, že koncepce katolické církve finančně nezávislé na státu se jí příliš nezamlouvá. Možná se obává,
5
ORL 2014-4
že by peníze z církevních restitucí přece jen sloužily
všem. Pokud by se totiž této církvi podařilo vytvořit základ pro službu druhým na několik příštích desetiletí,
pak by se předvolební sliby v sociální politice na jedno
volební období nedělaly stejně snadno.
A máme i další stranu mířící do vlády. Ta pro změnu
chce stát řídit jako firmu. Hlavním propagátorem této
myšlenky je dlouholetý úspěšný byznysmen. Nabízejí
se tedy otázky: Jaká firma náš stát bude? Budeme my,
občané jí sloužit, anebo bude sloužit nám, občanům?
Bude se tato strana stejně jako papež František ptát, v
jakém modelu kapitalismu chceme žít, anebo prosadí
ten svůj?
Existuje i třetí strana v rodící se vládě. Hlásí se ke
křesťansky orientované politice a papežova slova o
sloužícím kapitalismu by jí měla být sympatická. Otázkou však zůstává, zda se nenechá z pozice potenciálního tahouna debaty o sloužícím kapitalismu, který nemusí znamenat levicovou ideologii, vytlačit levicovým
populismem.
Z výroků papeže Františka vyplývá, že dosud věří v
lepší svět svobodných lidí a zároveň odmítá sloužit jakékoliv ideologii. Navíc na základě běžného života lze
říct, že dávají smysl. Vyhlášení papeže Františka osobností roku časopisem Time není důvodem, proč o jeho
slovech začít přemýšlet, ale důsledkem toho, že to už
mnozí činí. Nevíme sice, jak dlouho bude na Stolci svatého Petra, ale již dnes je zřejmé, že si dějiny jeho jméno
zapamatují.
filozofie ukázaly na hodinách času zvrat ve společenském zřízení.
Hrajete na nějaký hudební nástroj?
Já jsem se naučil hrát na klavír a jako student jsem
hrál v orches tru na trubku, prostě obyčejná es trubka,
trumpeta, jinak jsem hrál na klavír. Ale spíš pro vlastní
potěšení, nebo že to bylo tenkrát tak zvykem. Jinak jsem hrával vždycky v hospodě Pod mostem, v
Nymburce jsem míval noty, no a tak jsem tam hrával vždycky Straussovy valčíky a takové dobové šlágry.
Brnkal jsem s velkými chybami, asi jako teď píšu...
A z toho jste žil?
Ne. To bylo jenom po večerech. Tak jako na zpestření
chvíle. Ji nak jsem sám tak uspěl, že jsem si zahrál nějaká Chopinova nokturna nebo Liebestraum Lisztův,
ale já jsem současně – jak jste viděl, tak to mám od jinošských let – já jsem rád pěstoval zeleninu. V tom pivovaře jsme měli zahradu, no a tam jsem pořád okopával. Ruce jsem měl od toho rýče a lopaty nebo od těch
motyk, jak říkají, gramblavé, takové topornější, také na
ten klavír mi to už tak nešlo, takže vlastně jsem toho
potom nechal. Ale přesto ta záliba v hudbě ve mně
byla. Reálka v Nymburce byla jedinečná v tom smyslu,
že jistý profesor chemie Novák vymohl, aby v septimě
si mohli žáci volit buďto deskriptivu, anebo hudební
nauku. No a pochopitelně já jsem si zvolil hudební
nauku. Takže vlastně rok jsem chodil dvakrát týdně,
to bylo normální vyučování, a také to mělo známku.
Profesorka měla gramofonové desky, a tak nás vlastně
ZDROJ
Bohumil Hrabal o hudbě
Já si myslím, že jenom hudba dovede zachytit
všechno, že hudba má v sobě něco metafyzického,
že hudba je schopna vniknout do mezních situací, do
lásky, do nálady, do umírání, že dokonce lze hudbou
vyjádřit světový názor zrovna tak jako knihou nebo obrazem. Dneska vím, že každá změna transcendentálních míst je podstatou změny hudby, že každé velké
hudební dílo mohlo vzniknout jen tehdy, když dějiny i
6
ORL 2014-4
vzdělávala v tom, co jsou hudební útvary, a tak za ten
rok septimy tou hudební naukou a výchovou jsem se
zamiloval do Beethovena, do Wagnera, do Smetany.
Jezdili jsme i do Prahy se dívat na opery, takže ta záliba v hudbě mi zůstala až do 90dnešního dne. Jak jste
byl tam u mě, v Kersku, tak ta moje neteř mi přivezla z
Německa Pátou symfonii Mahlerovu, ptala se mě telefonem, co mi má přivézt, a já jsem řekl, ať mi přiveze tu
Mahlerovu symfonii. A já zase budu pokračovat dál v
poznávání hudby, kterou neznám, nebo o které jenom
tak jaksi vím. A tak jako jinoch jsem plakával nad Schubertem, nad Čajkovským, miloval jsem Faunovo odpoledne. Tenkrát, v těch dvaceti letech, jsem miloval Debussyho, nějak to patřilo k Nymburku, to byly pořád
ty gigantické topoly, které zasadili k řece. Já jsem žil v
kraji, který působil vysloveně jako scéna pro impresionisty. Také to tam všechno bylo. Pochopitelně i hudba.
Ale bez toho Debussyho bych to neslyšel.
je hudební výchova na českých školách
momentálně?
To já nevím. Já děti nemám, aby mi přinášely informace, co se děje ve škole, ale pokud jsem informován,
tak zájem o hudbu je dneska daleko větší, než byl tenkrát. Kam dneska jdete, všude... reprodukovaná hudba.
Ještě větší? Ještě větší. Dneska, když se objeví magnetofonové pásky symfonií, magnetofonové pásky nějakých těch Beatles anebo slavných interpretů, Counta
Bassieho, americké jazzové jedničky, nebo Mahlerovy
symfonie, tak to máte na to tata z prodejen a gramoobchodů pryč. Kam jdete, všude vám jde vstříc reprodukovaná hudba.
Máte rád jazz?
No jistě. Ovšem já nejsem tak jako... U mě jazz vrcholí
Count Bassiem, který má ty baculaté prstíčky a dovede
fantasticky hrát ta blues. Pro mě je vrchol. Já vím, že
je i Elvis Presley, ale já mám rád jinačí bestsellery, ty
černošské...
Máte nějaký fascinující hudební zážitek z jinošství?
No jistě. To pátá, Osudová Beethovenova, to je symfonie, která mi prostě ukázala, co jde hudbou říci, že
jde říci i velké myšlenky, i osud jako takový, který přichází zvenčí a vy se stáváte vlastně téměř jeho hříčkou. Ovšem ne zas takovou, abyste se nevzepřel, a tedy
aspoň s tím osudem konkuroval v tom, že víte, co se
s váma děje a jakým způsobem můžete i nad tím osudem zvítězit, i když vítězí on nad vámi. Protože kdo ví,
že je nesen osudem, tak je relativně na tom stejně jako
jiní, ale má aspoň pocit, že existují síly, které lze nazvati
osudem. No a ty vlastně potom určuji vaši budoucnost.
Kdo pozná sílu osudu, tak mu současně i přitaká, protože tím jste poznal hranici a meze lidských možností,
a místo, kde potom začíná říše boha nebo vyšších sil.
Takže hudba, Beethoven, všech těch devět symfonií,
jednu za druhou jsme zvolna probrali v té škole, no a já
jsem byl hluboce dojat; ale tak, jak je poslouchám teď
o tom Pražském jaru... Nebo já rád poslouchám Vídeň.
A Vídeň vždycky od jedenácti, každý den od jedenácti
do dvanácti hodin vysílá nejlepší orchestry, nejlepší dirigenty, nejlepší interprety, a to trvá celou hodinu.
Armstrong.
Armstrong je také pro mě všechno. On zpívá s chybami,
na trubku hraje s chybami, ale ty chyby jsou nesmírně
lidské. Jeho hlas je tak obyčejný, lidský, jako když je někdo ve velice teskné náladě, anebo zase ve veliké euforii, a tak si zpívá jakoby sám pro sebe. Buďto v hospodě, maličko opilý, anebo i hodně, a jeho hlas je takový, který člověka křísí, a dokonce mu někdy vhání
slzy do očí. Ten chraplavý hlas, no a teď když vezme tu
rouru, tu svou trumpetu a vypálí to tam, no tak je to...
já ho viděl i živého, byl v Praze, a byl jsem jím oslněn
na věky věků. Pro mě je to umělec, který je naprosto
identický od těch svých let, kdy hrál s králem Kingem v
tom Orleansu... Jak Hidegkuti s Ferencem Puskásem.
Vy někdy zpíváte? Totiž jednou jsem se zeptal
své matky, proč zpívá, když je sama doma.
A ona mi řekla: abych nebyla sama. Vy zpíváte?
Ne. Já si jen tak popískávám, anebo když zpívám, tak
zpívám, abych tak řekl, záměrně jakoby falešně. Já už
nedovedu zpívat tak, jako jsem zpíval v těch mladých
Můžeme tedy konstatovat, že jste měl
dobrou hudební výchovu v mládí? A jaká
7
ORL 2014-4
letech, když jsme chodili s klukama k řece, po soumraku, tam v Nymburce, a prostě zpívali jsme s velikým
dojetím Byla noc krásná, májová, Vesla jsou dlouhá,
loďka je krátká, 92nebo obráceně, Loďka je dlouhá a
vesla jsou krátká, pojď, milko drahá... Prostě jsme se
znali jako lidi, a tak jsme zpívali vždycky tak hodinu
dvě v takovém hlubokém dojetí, když byl pěkný večer,
s těmi kluky obyčejnými, a to vím, že to bylo údobí, kdy
se zpívalo všude. Když jsem se vracel do pivovaru, tak
ti, kdo tam sladovali, si zpívali, ten hlas šel přes štěpnici až k nám. Lidé si při práci zpívali. Nebo bednáři. A
hlavně sladovníci. Když jsem šel do školy, tak jsem musel přes pole z toho pivovaru, a tam bylo Zálabí, most,
a tam bylo truhlářství, a vím, kdykoliv jsem ráno capkal
v těch čtvrt na osm, už jsem vykračoval, abych byl v půl
osmé ve škole – a truhláři zpívali.
Ne. To u nás nebylo. My jsme jednak na to nebyli, a pak,
měli jsme jeden z prvních gramofonů, a tam zase jsem
poznal, co to je hlas Enrika Carusa a paní Destinové. Ale
současně jsem také poznal, poněvadž můj otec v tom
měl zálibu, co to byl humor na gramofonových 93deskách, takový Vlasta Burian. Nebo humor Fandy Mrázka
nebo Járy Kohouta. Fanda Mrázek mě uváděl v nadšení.
Já dokonce některé ty desky pomalu umím zpaměti,
mám je v hlavě, jak se do mě zafixovaly a jak mě to uvádělo do vytržení, ta deska, na které Fanda Mrázek vyprávěl: „Já se blbě narodil na Žižkově.“ A vyprávěl to
svým hlasem. To vyprávění vyvolávalo ty samé křeče a
záchvaty smíchu, jako když jsem viděl Chaplina.
Vy jste připomenul Mahlera, Chopina,
Beethovena, Smetanu...
Pane Szigeti, vy mi kladete otázky tak, jako bych byl
znalec... to já nejsem, ty otázky, které mi dáváte, mě
nutí, abych vstupoval na tenký led... ale dohodli jsme
se, že budu odpovídat i na to, co tak moc nevím, a když
vím, tak jen tak jakoby z vlaku... a potom, musíme mít
trošku takt... před chvílí jsem mluvil o Vlastovi Burianovi a Fandovi Mrázkovi... a teď vy na mě o géniích...
Já jen mohu říct, že Smetana je pro mě... Má vlast... a
pak jen a jen Prodaná nevěsta... opera, které se bojím,
která mě nutí svou melancholií, že se chytám za srdce,
že se rozpláču... a musím dávat vždycky pozor, abych
téměř neumřel. Když Prodanou nevěstu poslouchám v
Kersku z rádia nebo z televize, tak to ještě jde... protože když se téměř zalykám tou hudbou a zpěvem, tak
vyběhnu do lesa a běžím až k potůčku... a tam se nestydím plakat... dokonce jsem už s tou Prodanou na tom
tak, že užuž včas uteču... v téhle opeře je něco navíc,
skoro o celou dimenzi navíc... něco, čemu může ne rozumět, ale co může chápat jenom Čech, který je poctěn
tím, že ještě to s ním není tak špatné, že je schopen se
tak dojmout, tak, až pomalu by si přál, aby tou melancholickou krásou byl zaskočen natolik, že by umřel...
Ale dneska se nezpívá.
Dneska se už nezpívá. Podívejte, dneska se zdánlivě nedělá skoro vůbec nic. Já jsem z města, kde bylo pět divadel. V tom Nymburku. Dneska je tam, zaplaťpánbůh,
jenom jedno. Ale byly vesnice, vesničky a městečka, kde
se všude hrálo divadlo. Dneska se nehraje, dneska se
nezpívá. Na co by se zpívalo, když si pustíte rádio, tak
tam to za vás zazpívají super frajeři, počínaje Gottem
a panem Mládkem, a vy jste odstrčeni. Nebo divadlo.
Vy si pustíte televizi, no a ti nejlepší z nejlepších vám
tam přehrajou... Bratislava, víte, jaká oni mají divadla v
pondělí vždycky. Tady jsme se na to vždycky těšili; slovenské divadlo v pondělí byla jednička. No tak co budete hrát divadlo, když vidíte vlastně to nejlepší divadlo, a sedíte doma, a ještě u toho můžete kouřit anebo
pít pivo. Ovšem! Už někteří chytří nebo takoví z toho
znudění začínají toho mít dost a začíná se zase pomalinku chodit do zkoušky. Už začínají lidi vědět, co to je
za tajemství a za krásu, když si to zahrajou sami. Třeba
ne tak dokonale – pochopitelně – jako profesionálové,
ale zahrajou si to divadlo. Takže zvolna zase tohle začíná, vrací se to. Nebo se lidi sejdou a udělají třeba kvarteto. Nebo si na plácku zahrají s chutí kopanou. To je
A Dvořák? To je to samé v modrém. Jeho kvarteta...
dneska revoluce.
to je mleté sklo, to také mohu poslouchat jen v Kersku, abych včas mohl utéci až tam k potůčku a ve tmě
Hráli jste doma komorní muziku?
se rozplakat... ta jeho hudba, to je zase mleté sklo, a
8
ORL 2014-4
být znovu na světě, tak žádný spisovatel. Zpěvák operety. Prostě pro mě Lehár... On to ovládl. To je to samé
jako Prodaná nevěsta. Ten Lehár vás žene ke kýčovitým slzám. Ale ty slzy jsou pravé. A tady si představte,
co služka a dělník a ostatní. Opereta je doména obyčejných lidí. To není pro ně kýč. Pro ně je to náplň
světa, něco, čím by také chtěli být. Aspoň trošičku.
To, co nikdy nepoznali, tak by chtěli poznat. Aspoň
v té operetě. A vždycky byli hluboce dojati, hluboce;
a dneska je to přesně to samé, i jisté obsahy filmů,
které mají ten lehký nádech, takový jako v té operetě,
takové řekněme třeba jako s paní Audrey Hepburnovou Prázdniny v Římě. To je šokující film. Audrey Hepburnová a Gregory Peck. To je filmová opereta, že
se tají dech. Tohle kdybych napsal, tak to vyměním za
všechny Ostře sledované vlaky. A Jak ukrást Venuši... s
Peter O’Toolem? Teri Wyler mě fascinuje. Velký zpěvák
v Berlíně, léta dvacátá, mám dojem, že se jmenoval Richard Tauber. Vytýkali mu, jak může zpívat Lohengrina,
když zpívá také maďarskou operetu. Když zpívá Lehára.
A on říká: Pardon. Ich singe keine Operette, ich singe
den Lehár.
těch několik teskných Slovanských tanců... a už se zvedám a zalamuju rukama a vybíhám a hlasitě naříkám...
nikdy nevím, čím mě ta hudba zvedá a nutí, abych před
ní utekl... ty tance jsou neskonale české, v těch tancích je potlačený vznět a stesk nad něčím, co už se nikdy nedá navrátit, a je tady Humoreska a symfonie, violoncellový koncert, dobrá, to jsou všechno mistrovské
věci, ale já miluji Rusalku, Dvořákovu operu, ta je mi
kvintesencí, kdybych měl chlapce nebo dceru a kdyby
jí bylo patnáct a já jí chtěl vysvětlit, co je to secese,
tak kvintesence secese je Rusalka. Tam je prostě duch
doby zachycen podle mě nejdokonaleji, je to jako Preislerův obraz zasněné dívky. Dojímá mě i to, že Dvořák,
ač vyučený řeznický tovaryš, anebo právě proto, dovedl
být jak lidsky, tak umělecky neskonale něžný... jako by
v jeho duši byla i dívenka, slečna s okem lehce posunutým do rajské zahrady, jako rabínova dcera, která
zírá do samotného srdce lidského nekonečna a lidské
věčnosti... A miloval holuby... Triumfální symfonie od
Bedřicha Smetany, nevím proč, já létám dost často letadlem, a když stroj ještě na rozjezdové ploše zapíná
naplno motory, v té chvíli, kdy se odlepí od země, tak
slyším v těch motorech Triumfální symfonii.
Ale já vás přece poprosím, abyste se pokusil dát odpověď na otázku, proč je možné,
že když služka slyšela Bacha anebo Mozarta,
tak nemyslela na sebevraždu, ale když slyšela Lehára nebo Kálmána, tak na ni nejenom myslela, ale dokonce ji i spáchala...
To je něco velice sentimentálního v člověku. Já když
jsem byl mlád, tedy když mi bylo těch dvacet pětadvacet let, bývalo, že v jistých posádkách vojáci, obzvláště
ze Slovenska, páchali sebevraždu, když slyšeli písničku
Neděla smutná... Tu písničku bylo zakázáno hrát, protože byly desítky případů sebevražd. Ta hudba vojáka
navodila do situace; je to zdánlivě falešné kouzlo, a
to pravé kouzlo, ta neděle smutná, neděle dlouhá se
tomu mladému klukovi vybavila tak jako tomu ChopiA co opereta, pane Hrabale, která je jednovi. On se ale neuměl vyjádřit, Chopin ano. Svůj stesk
ním ze základů falešné iluze, která měla i
po vzdálené Polsce, po rodném kraji a po tom všem,
své oběti, sebevraždy služek v Budapešti i v
co tam miloval a co opustil, to vše vyjádřil hudbou. To
Praze mezi dvěma válkami?
nemohly ty služky, co viděly Lehára, nebo ten vojáček,
No jistě. Já jsem také jedna z obětí. Pozor! Kdybych který přijel ze Slovenska a poslechl si Neděli smutnou.
si měl vybrat, čím bych třeba chtěl být, kdybych mohl Mohl jen jediné: že se mu nechtělo být na světě. Ta
9
ORL 2014-4
hudba, ta živá píseň, ta lidová píseň, ta Neděla smutná
mu vyvolala nepřekonatelnost toho, že on je tady, a
duchem je vlastně někde jinde, a tak skočil do Vltavy
jakoby do Dunaje nebo se zkrátka zastřelil ve službě,
takže ta píseň byla zakázána. Zatímco operety, jak vidíte, zakázány nebyly. Ovšem na vojně, to byl najednou
precedens na precedens; kde byly vojenské posádky,
tam se ta píseň nesměla hrát.
Pád Občanské demokratické strany
Josef Staněk
Tento pád je důsledkem pádu přitažlivosti idejí občanství, demokracie a stranictví pro řadového člověka.
Výše uvedený jev se v Česku dostavil, jako je to již v Evropě historicky obvyklé, o jednu generaci dřív, než se
stejný úpadek ”demokratických” stran objeví v celé západní civilizaci.
Češi jsou množinou individuí tzv. nedostatečně
ukázněných a jsou ”postiženi” hledačstvím novot. Objevili proto dříve než obyvatelé Západu, že vůle občanů v současné správě zemí Evropy, která dává státní
Velice mě překvapilo, že kdybyste se znovu
moci v demokracii legitimitu, je reálně prováděná jen
narodil, tak byste nechtěl být spisovatelem,
zmanipulovanými lidmi. Češi na to přišli proto, že po
ale operetním zpěvákem.
listopadovém převratu k demokracii se u nás všechny
vlády chovaly tak, že ani náhodou nemohl řadový občan v jejich rozhodnutích nalézt naplňování zájmů rozhodující většiny občanů. Chtěl snad tady někdo po listopadu převést rozhodující množství majetku do vlastnictví několika lidí? Chtěl snad v ”demokratické” ČSR
No, Jára Pospíšil. To byl náš miláček. Jára Pospíšil, no jo.
někdo, aby získávání peněz bylo zcela odděleno od
Jára... Vždyť i slavný Bergman natočil Veselou vdovu od
tvorby hodnot? Chtěl snad po převratu někdo, aby poLehára.
jem cítěné spravedlnosti se oddělil od pojmu ”v mezích zákonů”? Chtěl snad někdo ”demokratickou revolucí” nastolit v kultuře stav, aby se komunistická cenzura proměnila v ještě přísnější a více pravdu škrtící autocenzuru? (”Autor nechápavý pokynů” již žádný článek ani hru neuvede.) Chtěli lidé cinkající klíči nastolit
Ale proč máte takový vztah k operetě?
takovou úroveň dovezené i doma vytvořené kultury,
aby se jako nejlepší začaly jevit prvorepublikové a totáčové filmy a seriály? Chtěli listopadoví revolucionáři
do naší země dovážet evropské civilizaci cizí etnika v
rámci ”boje za jejich lidská práva”? V otázkách lze pokračovat hodně dlouho.
No proto, že zapaluje lidi. Anebo fotbalistou bych chtěl
být. To je stejné. Ti zapalujou lidi, masy, a každý chce
Morální kocovina a stav ”vnitřní emigrace”
být v něčem jedničkou. Já jsem nebyl spisovatelem, no
a když jsem si tak psychoanalyticky „tagtrojmoval“ – Z výše uvedených dlouhodobě manifestovaných jevů
Tagesträume – tu psychopatologii všedního dne, kdy občan musel nutně usoudit, že rozhodnutí výkonné
budete v hlubokém zadumání a nahodíte si, čím byste moci (vlády a parlamentu) jsou činěna z jiných pohnubyl, no – já jsem měl celé údobí, kdy jsem si přál být tek, než je vůle občanů. Protože ale není viditelný půJárou Pospíšilem. A zpívat Lehára...
vodce rozhodnutí a volby nemohou nic podstatného
10
ORL 2014-4
změnit, stala se legitimita současných mocenských elit
v očích mas národa postupně nulovou. V důsledku
toho prostoupilo rozhodující masu lidí rozpoložení,
kterému se začalo říkat ”blbá nálada”. Toto vystižení
nálady společnosti je novotvarem dramatika, který tím
zkráceně pojmenoval stav společenské kocoviny, doprovázené pocitem bezvýchodnosti. Import správních
rozhodnutí z EU a ”odkudsi” zákonitě vyvolává v českém národě dějinami dobře nacvičené stahování českých občanů do stavu ”vnitřní emigrace”. Lidé postihovaní kvalitou správy státu se z veřejného života stáhnou do mikroklimat rodin a do neviditelna ponořených
skupin stejného smýšlení. Toto vnitřní nastavení psychiky občanů vzniká u nás vždy, když státní správa začne být českými občany vnímána jako cizí. Bohužel se
toto rozpoložení obecné národní nálady stává v posledním století skoro trvalým. Vždy znovu a znovu se
obnovuje po krátkých mezidobích stavu cítěné svobody. Navozují jej nejen všelijaké ”internacionální pomoci” a ”vzetí do ochrany”, ale i politika národu cizí,
vnucovaná mu prostřednictvím nastrčených a podplacených osob.
Vládnou nám politici, nebo média?
V současné době vliv veřejného mínění drasticky deformovalo působení médií. Na v populaci přemnožené
konzumní lidi se stalo působení médií tak mocné, že
jsou to média, která i pomocí voleb dosazují nebo
odstřelují kohokoliv. Novináři a ”politologové”, zavázaní klanu neviditelných, nasazují do správních funkcí
lidi zavázané ”neviditelným”. Jenže následný výsledek
působení těchto nastrčených osob ve státních funkcích končí pravidelně skandálem. Jako názorný příklad z mnohých uvedu jen nastrčení Drábka, Parkanové nebo Peacke do funkcí ministra stranou TOP 09
a panem Schwarzenbergem. Koloběh bohužel běží tak,
že profláknutí ”odborníci” jsou v další kampani pouze
nahrazeni jinými tvářemi. Pomalu nám začíná docházet, že ”přetahovačky” velmocí nastolily ve střední Evropě stav, kdy malý český stát se stále decimovanou
duchovní elitou je takřka trvale ve vlivové zóně nějakého zahraničí. V této souvislosti se mi stále na mysl
tlačí otázka, zda bylo prozíravé ono Rakousko-Uhersko
zcela rozbíjet?
Absence pocitu zodpovědnosti
Ukazatelem naznačujícím mnoho o stavu suverenity
českého státu se stala dobře viditelná absence pocitu
odpovědnosti státních představitelů za svá rozhodnutí! Viděl snad některý čtenář jakéhokoliv minulého
vedoucího funkcionáře státu, který by se cítil být odpovědným za to, co se tu v posledních desetiletích odehrálo? Včetně toho, co on osobně podepsal? To musí
u pozorovatele automaticky vyvolat podezření, že podepisovaná rozhodnutí byla činěna z domácího nebo
zahraničního nátlaku.
Panující psychická kocovina většiny národa rozdmýchává v jednotlivcích extrémní osobní egoizmus a duševní rozpoložení typu ”po nás potopa”. Tím se dále
ochromuje pro svobodnou společnost typické vytváření a aktivita ”okruhů pozitivní deviace”. Od zájmových kroužků až po církve. Ve své nejhorší variantě
směruje tento ”duch společnosti” občany a mládež k alkoholu a drogám. Absence občanů při jakýchkoliv volbách se stává pomalu normou. K volbě senátorů se
dostaví tak 16 % oprávněných voličů, a to jsou ještě
příbuzní kandidujících a ti, kteří si od jeho zvolení slibují jakékoliv výhody. Proč si asi tohoto jevu probíhající
závažné společenské poruchy nevšimli společenskovědní bádalíci vysokých škol, ústavů pro zkoumání zločinů komunizmu a ”investigativní” novináři? Že by to
bylo proto, že popsání skutečných příčin tohoto jevu
by mělo za následek zaražený služební postup nebo vyhazov?!
11
ORL 2014-4
Opovrhování veřejným míněním
Popisem výše uvedených krizových projevů se dostáváme k úvaze o povaze legitimity vládnoucí elity současného státu. Legitimita opřená o volby nějaké menšinky populace přestává být fakticky oprávněná! Navíc
je tento obecný pocit nerespektování vůle občanů zvýrazňován častým používáním pojmu ”populizmus”. Jak
politiky zpronevěřujícími se voličům, tak najatými novináři. Ti jím v současnosti označují cokoliv, co se nelíbí
jejich kmotrům. Přemnožením používání pojmu ”populizmus” je vlastně diskreditována podstata demokracie. Jak se kdokoliv, používající pojmu populizmus,
může prohlašovat za demokrata? Jestliže někdo rozpozná v řečech volebních agitátorů něco nereálného, což
bývá bohužel často, má povinnost tuto nereálnost propagovaného vyvrátit konkrétními argumenty a nikoliv
to označit za populizmus neboli nadbíhání nevzdělanému lidu. V poslední době jsme příliš často svědky
toho, že je za populizmus označováno něco, co je součástí veřejného mínění nebo projevem vůle občanů. Na
tomto jevu ? opovrhování veřejným míněním, se vynořil volební úspěch Okamurova ”Úsvitu přímé demokracie”. Smutné na ”Úsvitu” je ale to, že kromě vzdoru vůči
nevnímání a nerespektování veřejného mínění vládnoucí elitou, toto hnutí nenavrhuje reálné řešení společenských problémů. Myslím si, že je ani nezná.
Strany vznikají a zanikají, straníci zůstávají u moci
Výše uvedeným projevem trucu se dostáváme k další
příčině propadu vnímání legitimity současné demokracie. Nacházím jí v propadu a ztrátě obsahu pojmu ”politická strana”. Jako politickou stranu vnímám spole-
čenství lidí, které svádí dohromady nějaká idea, nějaký
plán na optimalizaci směrování a řízení státu. Touto
ideou se pak takto vzniklá společenství lidí snaží zaujmout rozhodující masu veřejnosti. Po eventuálním
nabytí moci volbami se její funkcionáři snaží vedoucí
ideu uvést v život. Jenže v posledních dvaceti pěti
létech jsme tu jako občané zažili jen takové ”strany”,
jejichž jedinou ideou bylo hledání způsobu, jak obalamutit občany ve volbách a tím se dostat k moci. Svým
chováním nápadně připomínaly spíše mafie typu ”Palerma”. Tyto účelové spolky, ”navlečené” do organizačních struktur stran, naprosto neplnící svůj program, se
časem zákonitě musely vyjevit jen jako pro dav hrané
”výtahy k moci”. Když se na to podle následků jejich
působení ve vládách a parlamentu přišlo, zanikly nebo
ve stavu zániku jsou. Ze zaniklých připomenu ”Republikány”, ODA, US, VV, Lidem apod. Zdá se, že zaniká
i ODS. Osobně mám podezření, že stejný osud čeká
ČSSD i KDU. Smutné na věci je to, že ač se neřídily nějakými proveditelnými a na nadčasovosti založenými ideami, měli dočasný úspěch. Některé jen na základě toho,
že své skutečné pohnutky pro politickou činnost zakrývaly antikomunistickými slogany, ač většina těchto
bojovníků za demokracii pilně volila za minulého režimu ”srandydáty národní fronty”! Po tomto způsobu
chování a skoro divadelních sjezdových představeních
se v rozhodující mase občanů zahnízdilo podezření,
že vstoupit do jakékoliv strany je jen projevem snahy
o uplatnění osobního zájmu. Klasickým dokladem tohoto přístupu k pojmu stranictví se stalo vyjádření známého místopředsedy největší strany, který v interview
vyjevil názor, že kdo jde do politiky s cílem sloužit společnosti, měl by navštívit psychiatra! Proto v Česku
dnes ”nejsou straníci” jako za komunistů ”nebyli lidi”
(myšleno na práci).
Následkem skutečného polistopadového dění začal
být tedy původně ctihodný pojem ”stranictví nějaké
ideji” pojímán dehonestačně. Navíc před tím tento pojem diskreditovali čtyřicet let komunisté. Tímto historickým vývojem jsme jako stát dospěli do stádia,
že kdo chce ve volbách vůbec nějaké ”dušičky ještě
naivních voličů” nachytat, nesmí pojem strana vůbec
použít. Toto vytušení stavu věcí bylo tedy v posledních volbách uplatněno tak, že pro kandidující sroce-
12
ORL 2014-4
niny nespokojenců byl uplatněn pojem ”hnutí”. Tento
pojem ale neobsahuje definovatelnou a stálou řídící
ideu. Odkazuje se pouze na nějaké vesměs negativní
”hnutí mysli” voličů (ač je to negativita oprávněná,
ale co dál?). Za těchto okolností se společenská situace stává velmi vratkou. ”Hnutí mysli” zvolených vedoucích hnutí může totiž nabrat jakýkoliv směr. Mně
osobně tato neurčitost pojmenování politického srocení vnucuje starou asociaci: ”Veškerá hnutí mě na stolici nutí!”
Zánik EU v dohledu
Výše uvedeným popisem stavu národního vědomí jsem
se pokusil pojmenovat některé příčiny rozkladu politického života v Česku. Protože Česko samo je mocensky evropská provincie, mohlo by se zdát, že tato snaha
pojmenovat věci pravými názvy je námahou diletanta.
Nemyslím si to! Z průběhu evropských dějin jsem získal přesvědčení, že společenské procesy u nás předznamenávají budoucí děje v Evropě obecně. Neboli proces rozkladu demokracie se s nějakým zpožděním začne odehrávat v celé Evropě. Protože pravá příčina rozkladu, tj. stav všeobecného duchovního marasmu, kultury konzumu a podpásového myšlení, ze které tento
směr vývoje indukován, se prosadil v celé EU. A v krátké
době ji přivede na kraj zániku. Protože jsem založením
optimista a věřím v působení sil člověku neviditelných,
jsem přesvědčen, že se Evropu podaří znovu navést na
vzestupnou křivku. Níže se pokusím popsat, v čem vidím klíčový moment obratu k postupné nápravě stavu
evropských národů.
odměněn nebo potrestán. Neboli transcendentno bylo
mlčky vnímáno jako řídící činitel a konečný Účtující.
Skrze následky dopadů demokratických rozhodnutí
byla vlastně vykonávána Spravedlnost z hlediska věčnosti. Jestliže ale současná vědomostní elita má pojem
”božích mlýnů” za ”nevědecký” a vyučuje masy našich
a evropských školáků a občanů, že nadčasová Spravedlnost neexistuje, pojem demokracie jako spravedlivá forma výkonu státní moci automaticky ztrácí legitimitu! Děním u nás a v západní civilizaci jsme svědky přímého přenosu toho, jak se demokracie ateistická proměňuje v demokracii tržní. Prvním a posledním ”demokratickým” argumentem a ideou se stávají ”keš peníze
na kampaň a advokáty”. Duch řídící tržní ekonomiku
učinil peníze faktickým rozhodujícím činitelem v čemkoliv neboli bohem. Ne spokojenost lidí, ale peníze se
staly jediným měřítkem úspěšnosti evropských vlád. Té
naší zejména. Rituály demokracie se proměnily v handrkování o regulérnost účetnictví. Jenže pojetí vládnutí jako řízení toku peněz nevidím jako legitimitu z
hlediska pokračování existence lidstva!
Západní civilizace se ocitla na rozcestí
Vážně vysvětlovat obyčejnému člověku, že Spravedlnost a smysl jeho existence spočívá v získávání a usměrňování toků peněz, nemůže snad ani graduovaný bádalík současných společensko-vědních ústavů. Odpoutáním se od své konstituující ideje, víry v transcendentno,
se západní civilizace ocitla na rozcestí. Bez ohledu na
to, že žitý ateizmus maskuje pojmem oddělení náboženství neboli transcendentních idejí od státu. To totiž
nejde. Nějaká idea být musí. V současnosti se vládnoucím náboženstvím stalo poživačnictví prostřednictvím
Vůle a hlas lidu je vůlí a hlasem božím!
peněz, získaných způsobem ”chyť, jak chyť”. Tento příChápání pojmu demokracie bylo totiž ateisty u moci stup k existenci člověka nalezneme u všech padlých cizbaveno svého prvotního obsahu. U zdroje pojmu de- vilizací. U nás v Evropě u pádu Svaté říše římské.
mokracie stál původně princip: Vůle a hlas lidu je vůlí
a hlasem božím! Jen od tohoto pojetí stavu věci získáŽijeme ve velkolepé době
vala demokracie, jako forma správy státu, svoji legitimitu (předchozí alternativou formy legitimity byla uro- Nestěžuji si, neboť žijeme ve velkolepé době. Jsme a
zenost).
teprve budeme svědky heroických pohybů kulis divaSpravedlnost z hlediska nadčasovosti byla cítěna v dla, kterému se říká ”tento svět”. Není-li v tomto světě
tom, že koho si lid zvolil, tím byl následně božími mlýny transcendentní řídící síla, což nepředpokládám, masy
13
ORL 2014-4
zbídačelých a frustrovaných ”občanů” ztratí zbytek rozumu a v nové ”velké říjnové revoluci” fyzicky zničí
hrstku těch, kteří se ”právními kličkami” a koncentrací
kapitálu stali vlastníky všeho. Následně se ovšem masy
vítězů nepohodnou o kořist a ve velkých vzájemných
masakrech se požerou navzájem. Předobraz budoucnosti zemí, kde vlády ztratily legitimitu, poskytují děje
v arabských zemích. Odstraněním nedemokratické diktatury rozpoutala bezprizorná duchovní chátra boj o
”lidská práva” třeba v Iráku, Libyi, Sýrii, Afganistanu, Pákistánu, Barmě, Thajsku, Mexiku, Ukrajině atd. Do podobné perspektivy směřují Evropu ateističtí liberálové
a ” multikulti”.
Já spoléhám na to, že se odehrají děje podle druhé
alternativy. Ta předpokládá existenci Síly, dirigující
svět a lidstvo. To ona, až bude krize nejvyšší, zasáhne
nepředvídatelným způsobem do běhu společenských,
klimatických a biologických dějů. Aniž bude co komu
vysvětlováno, tím méně ”vědecky”, zesílí se působení
dosud skrytých zákonů života a psychiky na všechny
lidi. Těch zákonů, o kterých současná náboženství sice
mluví, ale často je nekonají. Zkrácená doba dopadu
(zrychlení času) následků chybného myšlení a konání
mas i jednotlivců, tj. konání mimo Řád stvoření, vyvolá
masové objevení se jednotlivých i kolektivních pomatení smyslů, šílených pseudověd a náboženství, nervových nemocí a metabolických poruch obecně. Tyto poruchy myšlení a metabolizmu nebudou ”řešitelné” vědecky neboli chemo-techno medicínou. Je známým jevem, že jakmile se komukoliv ”zastaví střeva”, množství jím vlastněných miliard ztrácí na konkrétním záchodě smysl. Ba ani houf vysoce graduovaných specialistů z renomovaných univerzit, honících se za penězi ateizmu, nedokáže spustit normální produkci výkalu. V důsledku tlaku podobných jevů rychle začnou
být měněna kriteria a pořadí důležitosti v rozhodování mocenských elit i malých lidí. Jedinou alternativou této situace je kvalifikovaný návrat do Řádu stvoření neboli zkvalitněné náboženství pro vyšší úroveň
lidstva. Tímto návratem k žití transcendentního rozměru člověka skončí na zemi vláda peněz. Tlakem okolností bude lidstvo na zemi, neboli ”v chrámu Tvůrce tohoto vesmíru”, donuceno k uplatňování své vůle jen v
mezích dosud opomíjených duchovních zákonů. V dů-
sledku tohoto tlaku a následné nápravy svého směrování dojdou národy k poznání, že žitím vůle geniálního
Stavitele tohoto světa se nalézají vlastně v ráji. A budoucí generace lidí budou jen kroutit hlavou nad mírou
zvrhlosti myšlení současných ”graduovaných” společenských ”vědců”. Jsem přesvědčen, že největšími nadávkami budoucnosti budou označení ”ateista” a ”demokrat”. Ateista bude vnímán jako člověk zbavený intuice, demokrat jako ten, který si myslí, že Pravda se
odhlasovává, nebo že vítězí. Pravda nevítězí, Pravda je!
Vítězí člověk, který ji pozná a žije.
ZDROJ
Bohatí se odpojili od chudých
potřebných a hromadí majetek. A
naše mafie...
Korupce v České republice může dosáhnout i 120 miliard ročně, rakovinou Evropy je mafie a naši europoslanci jen škodili. Také tyto ostré názory zazněly na debatě s kandidátem do Evropského parlamentu za ČSSD
Janem Kellerem v Ostravě.
Podle Kellera mají v podstatě politické strany podobné programy, liší se až při vysvětlování příčin současných problémů, které sužují Evropu. „Strany, které
kandidují do Evropského parlamentu, mají v podstatě
identická hesla,“ uvedl Keller. „Obsahují boj proti nezaměstnanosti, důraz na pracovní místa pro mladé, protože v některých zemích už jsou označováni za ztracenou generaci, na druhém místě je podpora domácího podnikání, pak respektování různosti a čistota životního prostředí,“ shrnul. Dál pak vysvětloval to, že
14
ORL 2014-4
problém Evropy spočívá i v tom, že hlavními sponzory
států jsou zaměstnanci a ne ti, kteří žijí luxusním způsobem života a majetky jen hromadí. Bohatí žijí na úkor
státu
Nepříznivou situaci objasnil Keller na vývoji v příjmech a nakládání s daněmi u lidí v Německu. „Čtyři
pětiny vybraných daní v Německu kryjí zaměstnanci,
firmy platí jednu pětinu. Vysvětluje se tím, proč nejsou
peníze na sociální stát, ale už ani na běžný chod země.
Jestliže se zaměstnanci stali sponzory sociálního státu
ze stagnujících a klesajících příjmů, nemohou pak zajistit normální fungování státu. Ti, kteří přestávají platit, pak mají v rukou nástroj, jak poštvat střední vrstvy
proti sociálně potřebným. Střední vrstvy totiž vidí, na
koho platí, ale neví, že důvodem je to, že bohatí se odpojili,“ vysvětloval Keller.
„Bohatí hromadí obrovské majetky, které nemohou
být spotřebovány jakýmkoli luxusním způsobem života. Kdyby se všichni přestěhovali do Monte Carla a
byli pořád v herně a ještě měli smůlu, stejně tyto majetky nemohou prošustrovat. Jenže nemohou je ani investovat do ekonomiky, protože příjmy ostatních stagnují. Takže roztáčí virtuální ekonomiku a minimalizuje
se stále menší podíl s ohledem na celkově odevzdané
daně. To je jeden z důvodů, proč je poloprázdná státní
pokladna. Stát pak vydá dluhopisy, jež si zase koupí ti,
kteří ušetřili na daních. Oni si pak velkoryse dluhopisy
koupí,“ vysvětloval Keller s tím, že vrstva lidí je odměňována za to, že neodevzdává daně, ale je ochotná peníze státu půjčit.
Keller: Naši poslanci zastávali strategii parazita
Jan Keller už má za sebou v rámci kampaně asi 40 besed. „Myslím si, že mě snad žádný dotaz už nevyvede z
míry. Určitě se ale ptejte, když pak budu sedět v televizi
proti Teličkovi, tak aby mě nezaskočil,“ vyzval sociolog
veřejnost k diskusi. A padaly zajímavé dotazy. První z
nich zněl: „Máte přehled, čeho dosáhli čeští poslanci
za dobu svého působení v Evropském parlamentu?“ A
kandidát reagoval: „Posledních 10 let tam vévodili poslanci ODS, kteří dávali ostentativně najevo, že chtějí
Evropu blokovat. Vysloužili si tam velice nedobrou pověst, nikdo se s nimi nebavil, protože bojkotovali jednání. V zásadě zastávali strategii parazita. To znamená
žít v organismu, ale přitom uškodit. Například prosazo-
vali, aby se snížily prostředky do společné evropské pokladny, ale aby Česká republika získávala peněz co nejvíce, jenže pak to nedokázali vyčerpat. Za posledních 7
let získávala republika nejvíc prostředků na hlavu a z
nich na 100 miliard vůbec nesáhla a u dalších 250 miliard nám musela Evropa prodloužit účtovací období.“
Keller pak připomenul i jeden úspěch. „Sám jsem se jich
ptal, co vlastně dokázali a oni řekli: Snížili jsme cenu
za telefonování do ciziny. Tak z toho měli europoslanci
určitě velkou radost, ale zbytek lidí změnu ocení jen
týden během dovolené v Chorvatsku,“ upozornil. Odhady korupce u nás: 40 až 120 miliard ročně
Další z diskutujících se pak zajímal o vývoj příjmů
obyvatel v naší zemi. „Žil jsem 20 let v Rakousku a vím,
že se krade všude. Všude jsou elity. Chtěl bych ale vědět, zda někdo zmapoval naši společnost. Jak se vyvíjí
během let? Jaké byly příjmy obyvatel?“ zazněla otázka.
„Český statistický úřad uveřejňuje řadu zajímavých informací. Problém je v tom, že může registrovat jen legálně nabyté příjmy a bohatství. Proto máme v republice jednu z největších rovností v celé Evropě. Jenže
odhady korupce se odhadují mezi 40 a 120 miliardami
ročně. Statistický úřad samozřejmě takové věci nepočítá, protože by byl brzy zrušen, takže si to můžeme
spočítat tak akorát doma na koleně,“ reagoval Keller.
Pokud ultrapravice uspěje, budeme přispívat na neofašisty
Řeč pak byla o situaci našeho zemědělství, rozprodání cukrovarů a snížené české soběstačnosti. Veřejnost také zajímala problematika daňových rájů a důvěryhodnost Evropské unie. „Dělám už přes 20 let tazatele pro výzkum veřejného mínění. Právě jsem dokončil výzkum z dubna. Zájem o Evropskou unii klesá
a důvěra také. Navíc většina mladých lidí nemá vůbec
zájem o politiku,“ vyjádřil se jeden z občanů.
„Ve všech zemích klesá důvěra v Evropu, ale i v národní politiku. Když jsme dělali průzkum v roce 2010,
lidé nejvíce důvěřovali radnicím. Problém je v tom, že
ve 13 z 28 zemí se tohoto tématu chytila ultrapravice
a neofašisté ve Francii jdou prudce nahoru. Chystají se
založit po volbách do europarlamentu svůj klub a osmou frakci. Podmínky asi splní. Každá země dává jedno
procento HDP do společné pokladny a v tom případě
i my budeme přispívat na neofašisty v Evropském par-
15
ORL 2014-4
lamentu. Pokud by výrazně zesílili, tak se neoficiálně
mluví o tom, že by socialistická frakce udělala koalici s lidovci na obranu demokracie před fašismem. I
z tohoto důvodu jsou volby velmi důležité,“ reagoval
Keller. Kdo má peníze, vymývá mozky národům
Diskutovalo se také o způsobu rozšíření Evropské
unie. Může totiž nastat situace, že na východ se bude
Evropa rozšiřovat a ze západu budou členské země odcházet, což by mohlo znamenat destabilizaci. „Evropa
půjde do kytiček. Sama sebe rozloží. Je tam tolik protichůdných zájmů, že to nemůže fungovat. Jsem pesimista a není žádné síly, která by vývoj elit zastavila. Kdo
má peníze, tak vymývá mozky celým národům,“ vyjádřil se jeden z občanů. „Znepokojující je, že každá říše,
která se rozkládala, se ještě snažila o křečovitou expanzi, místo toho, aby řešila problém. A tady je bohužel hodně paralel. Existuje ale naděje v tom, že proti
finančnímu spekulujícímu kapitálu se postaví slušní továrníci a průmyslníci, kteří na něj doplácejí. Existuje
velký rozpor mezi slušnými podnikateli a mezi těmi parazitujícími,“ nastínil Keller. Mafie jsou rakovinou Evropy
Pak došlo i na problematiku mafie. „To je také síla,
která Evropu rozkládá a šíří se jako rakovina,“ debatoval jeden z občanů. „Když Řím dělá nějakou veřejnou zakázku jižně od Neapole, tak automaticky italská
vláda navyšuje zakázku o 10 až 15 procent, aby mafie
neškodila, ale chránila stavbu. Funguje to perfektně.
Já jsem to přepočítával na stavbu našich dálnic a naše
mafie jsou ještě dražší než ta neapolská. V něčem už
jsme předstihli i profesionály. To je povzbudivá zpráva,“
uvedl sociolog ironicky.
ZDROJ
Začarový kruh destrukce americké
demokracie
Staré politické moudro praví, že velmoc může být nehumánní, krutá a děsivá, ale nikdy se nesmí stát směšnou. Ty první případy znamenají, že z moci jde strach.
Ale pak už se lidé jen smějí, protože císař se ukázal
úplně nahý.
Spojené státy americké se dostaly na práh této
směšnosti. Pracovník NASA nesmí oficiálně poslat
svému kolegovi v Rusku ani jeden mail z úřadu. Zato se
Rusům velkomyslně ”dovolilo”, aby dále zásobovali automaticky řízenými nákladními loděmi Progress mezinárodní stanici ISS(external link) na oběžné dráze. Bez
nich by totiž za chvíli přestala fungovat. USA se dostala
do stavu, kdy má v zemi rozpadlou infrastukturu, viz
oficiální vládní Zpráva o stavu infrastruktury v USA(external link). A za této situace faktické ekonomické a
technologické nemohoucnosti její politická reprezentace dává kafkovská embarga na způsob africké diktatury. Jak to, že první demokracie světa najednou končí
na světové scéně jako šasek?
1. Ekonomická devastace nižší a střední třídy
Napsali jsme o tom spoustu článků a analýz, proto
jen stručně, viz například heslo ”ekonomický fašismus”
nebo ”neoliberalismus”. První graf jasně ukazuje, jak
neoliberalismus okradl pracující za minimální mzdu.
Růst této mzdy se v průběhu posledních dekád nejen
zastavil, ale dokonce dostal záporné hodnoty. To znamená, že 40 % Američanů dnes žije na hranici chudoby.
Druhý graf ukazuje, proč jsou chudí Američané stále
chudší, i když normálně pracují. Nominální hranice chudoby pro jedno až tříčlennou domácnost sotva odpovídá výši vydělané mzdy. Jinak řečeno: poctivou prací
se v neoliberalismu nezbohatne, ale naopak zchudne.
Další graf ukazuje, že průměrný příjem jednoho procenta vzrostl od roku 1960 o 270 %; průměrný příjem
onoho 90% dna vzrostl o 22 % a výše minimální mzdy
stoupla v USA od roku 1960 pouze o 7 %. Co to znamená dnes, to si můžete domyslet sami. Všichni jsou
žebráci.
A poslední graf dole ukazuje, nakolik by měl stoupnout dnešní minimální příjem, pokud by rostl stejně
jako zisky jednoho procenta. A ono jedno procento se
pilně stará, aby se tak nestalo. A tím se dostáváme k
současné roli Nejvyššího soudu USA (SCOTUS).
16
ORL 2014-4
2. Poslední rozsudky Nejvyššího soudu
Není divu, že oligarchická část Republikánů se musí
stále silněji fašizovat. V lobbistickém klanu zvaném
ALEC pilně pracuje na tom, aby omezila svobody a volební práva nejen chudých občanů, ale dnes dokonce
i střední třídy(external link). Viz článek Statistiky ukazují, jak se republikáni odcizují občanské Americe(external link). A protože složení soudu kopíruje 20 let
vlády Republikánů, podle toho vypadají i poslední rozsudky.
Korporace nejsou vázány americkými zákony v cizině a proto nemusí dodržoval lidská práva
Ve sporu Kiobel v. Royal Dutch Petroleum(external
link) soud prohlásil, že americká justice nemůže rozhodovat případy porušení lidských práv, které se staly
v zahraničí a s USA nemají žádnou silnější vazbu. Rozhodnutí nicméně ponechalo dveře pro podobné žaloby
částečně otevřené a to zřejmě s tím, že by v budoucnu
mohly být za své činy souzeny také korporace.
Rozšíření práva korporací jako osob (tzv. Corporate
personhood(external link))
Ve slavných antidemokratických rozhodnutích se
rozšířilo právo korporací ovlivňovat volební kampaň
pomocí nastrčených organizací se skrytými dárci. Viz
rozsudky Buckley v. Valeo (1976) a hlavně Citizens United v. Federal Election Commission (2010). Ve skutečnosti jde dnes už o praní špinavých peněz, což ukázaly
satirické pořadu v USA. Viz naše články o této destrukci
demokracie Politická satira v USA aneb Praní volebních
peněz v přímém přenosu(external link). Známý politický satirik Colbert dal před kamerou právníkovi příkaz, že nesmí být možné zjistit skutečného příjemce peněz, aby s nimi Colbert mohl disponovat podle svého
uvážení. Colbert založil anonymní, tzv. ”c4 organizaci”
podle možností daných Nejvyšším soudem. Tam pak
vypral peníze, které mu dali diváci na politickou činnost. Praní peněz proběhlo legálně a přímo před TV
kamerami v přímém přenosu.
Minulý týden padlo další rozhodnutí soudu známé
jako Shelby County v. Holder
Soud rozhodl, že rozšíří právo miliardářů na financování politické kampaně. Původní hranice příspěvku
17
ORL 2014-4
na kampaň pro jednotlivce byla 117.000 dolarů, nyní je
to už 3.5 miliónu. To znamená, že bohatí Američané si
volby mohou koupit a také to skutečně dělají, jako neblaze proslulí bratři Kochové.
3. Aktivní fašismus proti chudým voličům
Organizace ALEC pilně připravila pro republikánské guvernéry celou sadu zákonných opatření, jak chudým
lidem ztížit přístup k volbám nebo jak je úplně eliminovat. Jejich výčet a analýza by vydaly na samostatný
článek. Dalším důvodem mizení demokracie je kriminální represe vůči minoritám a chudým vrstvám. Psali
jsme o soukromém vězeňství, které jednoduše potřebuje ”materiál” na lukrativní podnikání (Komu a jak
sype americký gulag(external link)). Před rokem 1980
privátní věznice prakticky neexistovaly, první privátní
vězení vzniklo v roce 1984 v Hamilton County, Tennessee. V letech 1990-2009 stoupl počet vězňů v privátních věznicích ze 7.000 na 129.000 vězňů, což je přírůstek o 1600 procent. V USA vznikl nový byznys.
A poslední analýzu ukazuje nedávný článek Chudí
vypadají na grafech ještě hůře než ve skutečnosti(external link). Velká nevládka Unie amerických svobod ve známé studii School-to-Prison Pipeline(external
link) ukázala, jak vzniká začarovaný kruh delikvence
chudých černošských vrstev, které krmí privátní věznice. Tím se problém nechtěných voličů odklidí definitivně z cesty.
USA se dostala do začarovaného kruhu korporátního fašismu. Ale na rozdíl od pasivní české veřejnosti a
zdejší aktivistické základny si americká společnost toto
nebezpečí dobře uvědomuje. Na mnoha úrovních proti
němu bojuje, a dokonce i úspěšně. Příklady uvádíme
celkem pravidelně (viz tagy jako ”hnutí occupy”, ”democracy now!”, ”real news” či ”elisabeth warren”).
zavějící armádu modernizovat. Nejsilnější kartou ruské
armády se jeví být její schopnost odpalovat jaderné
rakety ze svých ponorek. Tím pádem se americký radar, který se někde ve Východní Evropě stejně asi stavět bude, stává zbytečným. Radar, který není obranný,
ale útočný, v případě horkého konfliktu poletí beztak
do vzduchu jako první. Podezřelé ticho kolem Taiwanu
pro změnu souvisí s tím, že Číňané vyvinuli nadzvukové
protilodní střely, proti kterým není obrany a které jsou
schopny námořnictvu Spojených států kdykoliv potopit jejich letadlové lodě. A bez letadlovek se Američané
k Číně nemohou ani přiblížit. Ruské základny a ruskou
infrastrukturu Západu nevadí vystřílet raketami s plochou dráhou letu na dálku. Jako si to Západ úspěšně
odzkoušel v na昀ovém Iráku. Za potlesku všech okolo.
Nejde o lidi, jde o suroviny
Čert vem obyvatele a infrastrukturu, jde o suroviny. Jak
ukázal milion Iráčánů usmrcených v důsledku okupace,
z větší části civilistů. Avšak dokud jsou Rusové schopní
z ponorek vystřílet Západ, nepřipadá to v úvahu. A že
rakety Bulava, nejdražší zbraň Ruska, zasahovaly v testech cíl přesně i na vzdálenost 9000 kilometrů. Čínská
města a její výrobní kapacity však vystřílet na dálku
postrádá smysl. Na Číně jsou zajímavá strategická poloha a výrobní kapacity. Tím to však končí. Navíc, udržovat protektorátní vládu nad miliardou tři sta miliony
Číňanů, do toho se Západ pochopitelně nehrne. Na to
by si netroufl ani Hitler. Jsou to ošklivé úvahy, ale svět
válek je o těchto ošklivých úvahách.
Chuť zastřílet si přes oceán
Council of Foreign Relations, řídící zákulisí americké
zahraniční politiky, uvedl ve svém věstníku z března
ZDROJ
2006: „Dnes, poprvé za téměř 50 let, stojí Spojené
státy na prahu dosažení nukleární nadvlády. Pro Spojené státy bude pravděpodobně již brzy možné zničit
Obrana Eurasie
primárním úderem ruský a čínský nukleární arzenál s
Za dobu, kdy je Rusko vystaveno tlaku barevných re- dalekým dosahem. Tento dramatický posun v rovnovolucí a obkličováno novými členskými zeměmi Seve- váze nukleárních sil vychází z řady zlepšení v americroatlantické aliance, se Vladimiru Putinovi podařilo re- kém jaderném systému, rychle se ztenčujícího ruského
18
ORL 2014-4
téma nechci bagatelizovat, ale píše se prostě o čemkoliv, co těmto dvěma zemím ve smýšlení světové veřejnosti podkopne nohy. Alkoholici, toulaví psi, požár výrobního zařízení, zoufalá situace v nemocnici, všechno
lze použít. Aby se tvořila sugesce o tom, kde je dobře
a kde ne. Zatímco zcela mimo stín krachující ekonomie Spojených států, nezaměstnanosti, bezdomovectví
a kriminality se dočítáme tak zásadní informace, jako
že Warren Buffet našel způsob, jak vydělat o vánocích.
Brouček.
Nedopadnout, jako Irák
arzenálu a hlemýždího tempa při modernizaci čínských
jaderných sil. Pokud se politika Washingtonu nezmění
nebo Moskva a Peking nepodniknou kroky k navýšení
a připravenosti svých ozbrojených sil, budou Rusko a
Čína – a celý zbytek světa – žít mnoho dalších let ve
stínu americké nukleární převahy.“ Tak to se psalo v
roce 2006. Autoři nejsou žádní nýmandi. Daryl Press a
Kier Lieber, profesoři Georgetownu, tedy nejstarší katolické univerzity v USA. Mno. Pěkné. Od té doby se
situace změnila. Poslední dílek puzzle, nutný pro primární útok, radar v Čechách, se jak známo, nepodařilo
postavit.
Každé kopnutí do kotníku se počítá
A čas hraje v neprospěch Spojených států. Ekonomika
Spojených států je se svým dluhem ve výši 111% HDP
před bankrotem. O čemž se píše nápadně málo, na
to, že se jedná o první ekonomiku planety. Ekonomika
Ruska má ve srovnání s nimi dluh 11%, Čína 22% a obě
procházejí neustálým růstem. Čínský přírůstek HDP byl
v roce 2013 ve výši necelých 8%. O čemž se také příliš
nepíše. Píše se namísto toho o těžkém životě homosexuálů v Rusku. A o ekologické situaci v Číně. Ani jedno
Rusové si dobře pamatují situaci, kdy se válka proti
Saddámovi rozhořela záhy poté, co byly Saddámovi namazány schody. Americká velvyslankyně April Glaspie
mu 25. července 1991 sdělila v odpovědi na jeho dotaz, že Amerika se nezabývá arabsko-arabskými konflikty. Po konzultaci s ministrem zahraničí Jamesem Bakerem, který nechal Saddáma pozdravovat s tím, že
on sám toto zahraničně- politické pravidlo zdůrazňuje.
Saddám anektoval 2. srpna 1991 někdejší iráckou provincii Kuwait. A obratem měl proti sobě koalici 34 států
světa. 288 amerických střel s plochou dráhou letu zemi
nejdříve rozmydlilo a milion vojáků se následně natlačil do Iráku, aby sebevědomou zemi, integrující arabský
svět, ochromil. Přesně tento scénář Rusové nemíní riskovat. A proto jim nezbývá, než se obklopit nárazníkovým pásmem postsovětských republik a ve zbraňových
systémech být o krok napřed, než Američané.
Trojský kůň Chodorkovskij
Obrat ruského vedení směrem k obraně vlastního surovinového bohatství nastal ve chvíli, kdy soud nechal
25. října 2003 zatknout Michaila Chodorkovského, šéfa
Jukosu. Chytrého chlapíka, někdejšího šéfa Komunistického svazu mládeže na Sibiři, který k nedozírnému
majetku přišel podobně jako Viktor Kožený. Skupováním kuponů. Byl zatčen čtyři týdny před volbami do
ruské dumy, v níž by mu vítězství prostřednictvím koupených hlasů dovolilo změnit klíčový zákon, zakazující
výstavbu soukromých ropo- a plynovodů a tím i úniky
ruských surovin mimo finanční participaci Ruska. Zá-
19
ORL 2014-4
roveň byl zatčen den poté, co jednal v Moskvě s prezidentem Georgem Bushem, reálně zastupujícím mocnou společnost Carlyle Group o odprodeji 25 až 40 procent své společnosti Jukos, ropným gigantům Exxon
Mobil a Chevron Texaco. Ze kterého přišla do vlády pro
změnu ministryně zahraničí, Condoleeza Riceová. Prodejem by Američané vytvořili trhlinu a právní precedens do prýštících zdrojů ruských surovin.
noduchý a jeho minulost je přehledná. Krym se chtěl
stát ruským už roce 1991, kdy dosáhl alespoň statutu
autonomní republiky. A kyjevské úřady vedené nacionalisty si počínají natolik chytře, že je otázkou času,
které části Ukrajiny vyhlásí svoji autonomii či sloučení
s Ruskem jako další.
Když už jsme u ropovodů a plynovodů
Význam ruské základny v Černém moři se ukázal naplno v létě 2013. Byla to mj. ruská černomořská flotila,
kotvící na Krymu, která společně s ruskými loděmi z
pacifické a severní flotily zabránila v létě 2013, střelbě
americké flotily na pozice syrské armády. Jak známo,
každý svaz obklopující letadlovou loď US Navy má větší
palebnou sílu než celé pozemní vojsko Velké Británie.
Ruské lodě kotvily před Sýrií a nedovolily Spojeným
státům střílet přes ně. Američané, ve své snaze rozmršit jako už po tolikáté Střední Východ (navenek prezentované jako posilování stability v regionu), zde riskovali vážný konflikt. A Rusko za svůj výkon u Syrie
mělo dostat Nobelovu cenu za mír. A česká inteligence
se může pominout, že Rusko odmítá vydat Krym se
svým klíčovým přístavem. Je to poprvé rozpadu Sovětského svazu, kdy někdo Američanům hodil rukavici nesmiřítelným způsobem. NATO odmítlo ukrajinskou přihlášku do tohoto vojenského klubu v roce 2008. EU
žádá po Ukraině podpis nové asociační dohody, přestože s ní jednu podepsalo v roce 1994. Zatímco Rusové
tvoří s Ukrajinou jeden ekonomický a strategický celek.
Energetickou autonomii Ruska zajistilo dále tiché spojení s Němci, při výstavbě baltického produktovodu
North Stream. Ukrajinci a Bělorusové, kteří byli hecováni Spojenými státy k narušování ruských dodávek Evropě zvyšujícími požadavky za ceny tranzitu před ukrajinské území, ve chvíli spuštění baltského mostu do Německa ostrouhali. Němci tímto krokem opustili společnou doktrínu Evropské unie a zajistili si dostatek surovin bilaterální dohodou. Na východní straně země
spustili Rusové ropovod Taišet-Pěrevoznaja, kterým se
usnadnily předchozí dodávky ropy do Číny a Japonska,
proudící železniční cestou. Rusové svým vojenským potenciálem a rozvržením produktovodů předešli měření
sil se Západem. A toto je jedinou zárukou současné relativní rovnováhy sil. Pokud by tato rovnováha padla,
mohl by nastoupit matrix. A v něm by - z mého hlediska
- už bylo ve hře zachování života na planetě.
Krym a Kosovo
Západní Tisk pouští plameny kvůli ruské anexi Krymu.
Západ si přitom s oblibou bere, co jej napadne. Když si
Západ zabral pro sebe Kosovo, Spojené státy si v Kosovu okamžitě poté vybudovaly svoji největší vojenskou základnu mimo své území, tzv. Bondsteel, obsahující kromě tří set budov pro sedm tisíc vojáků i věznici CIA. Německá Bundesnachrichtendienst má v Kosovu svojí druhou centrálu. Konec konců ona vycvičila
Kosovskou osvbozeneckou armádu. Přes Kosovo se pašují ve velkém drogy z Afghanistánu do Evropy. Z Kosova se řídí obchod se ženami a zbraněmi v Evropě.
Všichni to vědí a všichni jsou ok. Tisk je šťastný jako
blecha nad nezávislostí Kosova. Význam Krymu je jed-
Kontrola Středozemí
Pomstychtiví Češi
Moji drazí spoluobčané v konfliktu o Ukrajinu preferují
západní intervenci oproti ruským nárokům. Vidí Rusko
jako zemi líných a neschopných osob, kterou by měl
spravovat někdo pracovitý. Podobně jako se díváme na
Rusy, pohlížel Hitler na nás Čechy. I na Slovany jako takové. Touto optikou se jistě dívali i Španělé na Maye
a Aztéky. Britové takto hleděli na Indiány v Americe
a na aborigince v Austrálii. Předtím, než je vyvraždili.
Původní obyvatelé nezmizeli sami od sebe. Britští lovci
dostávali dlouho po obsazení australského kontinentu
20
ORL 2014-4
finanční odměnu za každého zastřeleného obyvatele,
Tasmánie nevyjímaje. V Irsku, své kolonii, Britům nevadilo, když milion obyvatel pomřel hladem. V Kanadě se
nedávno provalil skandál, kdy byli minimálně do roku
1970 indiánští studenti církevních internátů cíleně a
systematicky likvidováni. Expanze anglo-saské populace na úkor libovolných národů, stojících anglo-sasům
v cestě, jede po staletí na plné obrátky. A naše inteligence omdlévá při představě ruské expanze na rusky
mluvícím Krymu. Němcům jsme se za okupaci již pomstili. Rusům ještě ne. Nikoliv strach z Rusů, ale touha
po pomstě je hlavní přičinou české rusofobie.
člověk, který je zvyklý z titulu své profese vidět za
roh, popřípadě za čtyři rohy. Jde o rovnováhu, bratři.
Česká ukřivděná povaha si vybila svoji pomstychtivost
na Němcích, tím, že jsme je vyhnali a jejich domy a továrny jim zabavili. Sami jsme si tím však podtrhli židli,
protože se z nás stala taková společnost, jakou nyní
jsme. S ne zcela přesvědčivou inteligencí, se spornou
společenskou úrovní a s podřadným sebevědomím. Pomsta Rusku by nás v tomto případě mohla vyjít ještě
mnohem dráže. Ztrátou vlastní kultury.
Rozkradená Ukrajina
Stojíme uprostřed
Tak. A zatímco Rusové sanovali chátrající ukrajinskou
ekonomiku půjčkou 15 miliard dolarů, poskytují Ukrajině plyn a ropu za cenu o 40% pod světovými cenami,
tak obyvatelé západní Ukrajiny doufají, že jim spojení
se Západem přinese demokracii, prosperitu a nižší korupci. Našim ukrajinským přátelům rozumím, leč za
sebe Čechy nemůžeme říci, že by se nám od vstupu do
Unie v roce 2005, i se všemi výhodami z toho plynoucími, míra demokracie a prosperity zvýšila, anebo míra
korupce snížila. Naopak: máme velmi drahou energii a
naše země se oproti době před vstupem do EU zadlužila o bilion korun. Je to jistě správně, EU pravděpodobně vznikla především kvůli snadnému zadlužování
bankám. My výměnou za to čerpáme peníze na tisíce
projektů a defacto se necháváme kupovat. Je to příjemné. Kdo by se nenechal.
Pracuji pouze pro rovnováhu
Role autora těchto řádke je v tomto procesu jednoduchá: jsem spolupracovníkem rovnováhy. Když by to
bylo Rusko, které by ničilo geneticky světové zemědělství prostřednictvích geneticky sebevraždeného osiva,
když by to bylo Rusko, které by bezpilotními letouny
zabíjelo nepohodlné osoby, ničilo jednu ekonomiku
za druhou, tisklo nekryté peníze a tím znehodnocovalo pracovní sílu celé planety, mělo vojáky a základny
v každé druhé zemi, psal bych nyní proti Rusku. Rusové však z mého pohledu hrají o všechno. Říkám jako
Jak bychom si podtrhli židli, když bychom tak jako dosud, skrytě podporovali válku proti Rusku, to naši lidé
nedovedou domyslet. Co naplat. Bůh se vyvíjí všemi
příběhy. I toto co se děje, se děje jenom ve jménu poučení nás všech zúčastněných. Dokonce i Zbygniew Brzezinski, hlavní proponent války proti Rusku, na stará
kolena obrátil. A ve své poslední knize tvrdí, že globální
velmocí planety se může stát pouze ta země, která se
naučí s Rusy spolupracovat. Spojené státy, jakkoliv na
cestě svého úpadku a sestupu, tu šanci stále ještě mají.
Aby Východ a Západ k sobě našel důvěru bude možné
asi až se situace ve světě ještě trochu promění. A pokud
v procesu důvěry budeme schopní sehrát pozitivní roli
my, národy stojící uprostřed, tím lépe. Už po pádu Říma
se o nás Čechy přetahovali Řekové a Němci. Řekové
nám pomohli uchovat si jazyk. A to rozhodlo. V současnosti jsme neoficiální sedmnáctou spolkovou republikou. Netahá to za oči, nikdo nám nesahá na náš jazyk, je
to pro nás velmi výhodné. Samostatnost prostě zatím
ještě není naše silná stránka. Stejně jako pro nás bylo
výhodné být součástí Rakouska-Uherska. Ale pro svoji
slovanskou identitu, pro naši jazykovou a kulturní souvislost na své spojení a příbuznost s ostatními Slovany
nemůžeme rezignovat.
21
ZDROJ
ORL 2014-4
Filozof Cílek nejen k Ukrajině
Lidem se v nejistém světě žije hůř a vzniklé konflikty se
daří spíš mírnit než řešit. Říká to filozof, vysokoškolský
pedagog, klimatolog a popularizátor vědy Václav Cílek
v rozhovoru o sociálních nepokojích ve světě, dění na
Ukrajině, ale i o tom, co přineslo hnutí Occupy Wall
Street. Přiznává přitom, že poslední dva, tři roky sleduje se znepokojením, jak se různé typy sociálních nepokojů přibližují k České republice.
Vy jste před časem v jednom z rozhovorů zmiňoval
jednu z amerických bezpečnostních analýz, podle níž
mělo v letech 2013 až 2014 dojít v Evropě k rozsáhlým
nepokojům. Dají se za naplnění této studie brát ukrajinské nepokoje, které odstartovaly v minulém roce a
dnes už přerostly v hrozbu občanské války, nebo dokonce válečného konfliktu?
V těch studiích, které jsou dva, nebo tři roky staré,
se podařilo docela pěkně vyhmátnout, že roste znepokojení, že roste počet chudých nebo naštvaných lidí.
Nejedná se jen o Ukrajinu. Tu vidíme nejvíc, ale byly poměrně velké nepokoje v Bosně. Slovinsko se chvělo po
ekonomické stránce. Vůbec Slovinsko je u nás hrozně
málo sledované. Možná proto, že slovinská politika i
ta korupční a taková rozhazovačná je hodně podobná
tomu, co se děje u nás. Byly nepokoje v Bulharsku a
do toho nejbližšího okolí našeho světa patří i Turecko,
už jenom kvůli tomu, kolik Turků žije ve Vídni nebo v
Německu. Z tohoto pohledu vidíme, že Evropou doopravdy otřáslo několik velkých nepokojů.
Ale řada těch nepokojů, jako například Bosna, je
skrytá. V tom smyslu, že se navenek moc neděje, ale příčina strachu, naštvání nebo nenávisti vůči režimu však
trvá dál. Mám pocit, že svět je v pohybu a ty bezpečnostní zprávy tohle vyhmátly velice dobře. Něco jiného
je Krym, neslyšel jsem o žádné zprávě, která by se soustředila přímo na něj. To bylo překvapení pro každého,
navíc že to bylo tak krátce po olympiádě. Kdybychom
se začali bavit o možnosti války v Evropě nebo v jejím
okolí zhruba před třemi měsíci, tak by to znělo neuvěřitelně, ale teď po tom Krymu už to jako takové fantazírování nezní.
Zatímco nepokoje v Bosně či Bulharsku byly izolované, tak když před více než třemi lety odstartovalo v
Tunisku „arabské jaro“, přeneslo se řetězově i do dalších zemí. Může se stát Ukrajina začátkem řetězu neklidu v Evropě?
Já vnímám vlny těch revolucí a sociálních nepokojů
jako jeden proces. Pro mě je to něco, co začalo v Tunisku a přes Egypt a Sýrii postupně zasahuje do Evropy
jako příliv. Většina těchto nepokojů je živena tím, že se
lidé cítí ohroženi, zejména ekonomicky, nebo tím, že
jsou nezaměstnaní. Skutečné příčiny spočívají v tom,
že lidem se v nejistém světě žije hůř, nebo proto, že jejich životní úroveň klesá. Na Ukrajině jsou také závažné
problémy, které to všechno nastartovaly, ale do toho
přichází i prvek ruské politiky.
Zatím jsem mluvil o revolucích, které vznikají zespodu z nespokojenosti lidí. Ale zdá se, že v případě
Ukrajiny je ta nespokojenost zespodu do značné míry
organizována ze strany Ruska svrchu. Mimochodem,
když se podíváte na revoluci v Rusku v roce 1917 a několik let předtím, zejména rok 1915, a na ekonomický
vývoj carského Ruska, tak to je takový stát, který nemá
hranici, řekl bych, téměř ekonomického bankrotu. To
znamená, že ekonomika a chudnoucí lidé jsou dohromady schopni určovat politický děj. V komentářích k
takovým událostem, nebo když se na ně lidí ptáte, tak
víc vnímají politiku než tu podkládající složku, třeba nedostatek chleba.
V souvislosti s Egyptem, a tak trochu i Českem, jste
mnoho měsíců před vypuknutím současných východních nepokojů mluvil o „ukrajinizaci” společnosti a ilustroval jste to na tom, že v Egyptě se už desetiletí neudržovaly chodníky. Nemohla být spouštěcím mechanismem prvních nepokojů na Ukrajině koncem minulého
roku vedle té chudoby právě i ona „ukrajinizace” spo-
22
ORL 2014-4
lečnosti, že už lidem došla trpělivost i s tím, v jakém
prostředí žijí?
Říká se, že čerti nechodí nikdy sami. Ono je to tak, že
v okamžiku, kdy se začne zhoršovat ekonomické prostředí, tak hledáte obětní beránky, nebo radikální řešení. A k té „balkanizaci” nebo „ukrajinizaci” bych řekl,
že většinou jeden takový základní problém je schopen
rozdmýchat všechny ty nacionalistické hrátky a nenávist mezi lidmi. Při pohledu na Ukrajinu mě napadalo
to, co kdysi říkal filozof Zdeněk Kratochvíl, že v antice
je cyklus, jehož jedna část je slučovací, to je vznik těch
velkých říší, vznik nadnárodních korporací a velkých
bank.
Když ten proces alespoň podle starých Řeků dosahuje určitého vrcholu, nastává chaotická část cyklu, a
to je svár. Rozpadají se říše, velké banky, rozpadají se
korporace. Tady se jedná o rozpad Ukrajiny, ale také o
rozpad Velké Británie, osamostatnit se chce Skotsko.
Kdybychom na Ukrajinu použili československé řešení,
že se dvě země mírumilovně rozdělí a mají se pak rády,
bylo by to optimální. Ale jakmile jsou v tom radikálové,
strach, cizí peníze, cizí zájmy, tak v té společnosti, která
už sama trpí nedostatkem, strachem, útlakem nebo nepořádkem obecných poměrů, se rozdmýchávají nebo
aktivují ti všichni čerti kolem, kteří jsou v té dané oblasti.
Čekají tedy i Evropu v nejbližší době neklidné roky?
Poslední dva, tři roky s určitým znepokojením sleduji, jak se ty všechny různé typy sociálních nepokojů
přibližují k České republice. Dlouhou dobu jsem si myslel, že takové první velké varování budou sociální nepokoje v Maďarsku. Ale Maďarsko teď naopak vypadá, že
se stabilizovalo, že se v něm konečně děje něco mnohem pozitivnějšího. A je třeba si uvědomit, že my to
vždy vnímáme z hlediska toho, že přijde nějaký nepokoj a odezní. Když se ale na to podíváte z historického
hlediska měřítkem například deseti let, tak vidíte, že
ty problémy vůbec nejsou za námi, že došlo k rozdmýchání celé řady drobných jiskřiček, že některé uhasnou,
ale většina z nich bude doutnat. V téhleté době se konflikty daří spíš mírnit než řešit. A máte z toho zase ten
pocit toho minimálně neklidného desetiletí, nebo alespoň já ho mám.
Nepokoje ale zasáhly i Spojené státy, na podzim
roku 2011 odstartovala v New Yorku řada pokračujících
demonstrací pod heslem Occupy Wall Street. Ti lidé
protestovali zejména proti společenské a ekonomické
nerovnosti, hamižnosti korporací a vlivu korporátních
peněz a lobbistů na vládu. Čím to, že v USA to nevedlo
k žádné změně, i když se jednu dobu demonstrovalo i
ve Washingtonu, Los Angeles, Bostonu, Chicagu nebo
Miami?
Když jste v USA a dostanete se mezi tu nejchudší
třídu, tak můžete zažít chudobu, jakou si u nás vůbec neumíme představit. Druhá věc je, že by to chtělo
důkladnou analýzu, co se stalo s hnutím Occupy Wall
Street. Já jenom vím, že po bouři Sandy koncem října
2012, když přestaly do značné míry fungovat profesionální záchranářské týmy, protože pohroma byla tak
velká, že záchranářů, třeba pro lidi, co uvízli ve výtazích, bylo hrozně málo, tak hnutí Occupy Wall Street
dokázalo propojit lidi a bylo považováno za jednoho
z vítězů nad bouří Sandy. Proto je otázka, jak dalece
americká média reflektují své vlastní hnutí. A jak my
reflektujeme potom to, co se děje.
Berete to tak, že sdělovací prostředky i v tomto případě mohou záměrně třídit informace, některé šíří, jiné
naopak ignorují?
Já mám pocit, že třeba komerční televize tyhle události, které jdou do větší hloubky, vůbec nezajímají,
pokud nejsou spjaté s nějakým velkým skandálem.
A státní nebo veřejnoprávní televize jsou spíše krotiči nálad v tom smyslu, že se nesnaží moc upozorňovat na ta alternativní hnutí. Pro mě hnutí Occupy
Wall Street představuje naděje společnosti, která je
schopná jednu chvíli sice naivně proti něčemu protesovat, ale je schopna vydržet. A když přijde něco neblahého, jako byl hurikán Sandy, tak jít té společnosti
pomoci.
Abych to trochu osvětlil. Bouře Sandy, to se ale nepíše, zasáhla zhruba 15 milionů koček a 14 milionů psů kromě jiného. Už jenom postarat se o tato zvířata bylo
něco neuvěřitelného, ale ti lidé se propojovali navzájem. Někdo půjčil baterku, někdo udělal čaj, nebo si ti
lidé k sobě vzali právě cizího psa nebo cizí kočku. Nejednalo se tedy o nějaké velké heroické výkony, ale o
malé drobné pomoci, které nakonec doopravdy hodně
pomůžou. Nejen tedy Sandy, ale i ta Occupy Wall Street
23
ORL 2014-4
nastartovává nový typ společnosti, kdy už se nespoléháte na stát, ale kdy už si lidé začínají pomáhat mnohem víc mezi sebou.
Když jsem narazil na internetu na informaci, že se
v tichosti dojednává transatlantická dohoda o volném
obchodu mezi USA a EU a že evropská strana musí zrušit nebo snížit omezení geneticky modifikovaných potravin, chlorovaných kuřat a dobytka plného hormonů,
tak jsem si vzpomněl na vaše úvahy o samozásobitelství, že by si lidé měli sami pěstovat zeleninu, chovat
drůbež a podobně. Myslíte, že se tím, co jsem jmenoval, nechá Evropa pod tlakem USA opravdu zavalit a
budou to pak Evropané všechno jíst?
O téhle smlouvě nic nevím, ale tím, jak nám pořád
stoupají mandatorní výdaje, tak dochází k takové diferenciaci ve společnosti, že její část vyžaduje jakékoli
laciné potraviny. Takže až tady takové potraviny budou a budou lacinější, tak si odbytiště najdou. A může
být poměrně velké, 30 nebo 40 procent populace. Naopak existuje určitá polarizace, kdy část společnosti začíná víc dbát o zdravé jídlo, které ale nemusí být příliš
drahé nebo nějak noblesní. Paralelně tu probíhají tyto
dva procesy.
Pro mě to ale není ani tak otázka potravin. Pro mě
je to otázka toho, co bude se společností za deset let.
Protože tato diferenciace se týká léků, týká se dobrých
škol, týká se i těch potravin, týká se používání počítačů
a počítačových her. Mám někdy úplně pocit, že tady
vzniká takový digitální proletariát, prostě lidí, kteří budou sedět doma, nebudou mít příliš velké vzdělání,
budou tloustnout, budou kupovat lacinější potraviny.
Takže pro mě jsou takové informace o potravinách spíš
jen střípkem do té skládačky zvyšování se rozdílů mezi
různými třídami ve společnosti.
A závěrem by mě zajímal Váš pohled na fenomén
domácí politiky, jímž je Andrej Babiš. Ve volbách dosáhl se svým hnutí ANO druhého nejlepšího výsledku,
po necelých třech měsících ve vládě je podle průzkumů
nejdůvěryhodnějším politikem v zemi. Je dobře, že se
společnost jakoby semkla kolem někoho, kdo slibuje,
že bude líp, že už se tu nebude tak snadno krást, nebo
spíše vnímáte riziko, na které upozorňují jeho kritici,
že v rukách jednoho člověka se koncentruje obrovská
moc politická, ekonomická i mediální?
To je totéž jako fenomén Kiska. Lidé už jsou unavení
běžnými politiky. A jsou unavení také tím, jak politici
vypadají, jak mluví. Politik otevře ústa a slyšíte od všech
podobný typ řečí. Dobře víme, že to, co řekne politik,
říká proto, že se to zrovna teď hodí. A že je velice pravděpodobné, že za půl roku, pokud se ta situace změní,
bude stejným jazykem a stejně přesvědčivě říkat něco
jiného. Ano, osobnosti typu pana Babiše jsou riskantní,
ale zároveň jsou nadějí. Sám za sebe v tom cítím i to riziko, jsem tedy vůči tomu ostražitý, ale současně jsem
ostražitý i vůči těm profesionálním politikům. Myslím
si, že je třeba tu věc hlídat, ale nechat proběhnout.
ZDROJ
Poznávání Řádu stvoření (1)
Josef Staněk
Úvod do poznávání Řádu stvoření
Celá existující realita (stvoření) se skládá ze ”superstrun”, které jsou vlastně nejmenším možným spojením kvanta energie a informace. Původcem všech
těchto kvant energie i informace v kosmu je člověkem
nepochopitelný, nedefinovatelný a nepojmenovatelný
princip, kterému si více vidoucí navykli říkat Bůh.
Z této pravé Podstaty světa, z jednoho pravého
Boha, vyšla při aktu stvoření hmotného vesmíru (velkém třesku) všechna existující energie (hmota) i informace (její harmonie). Na počátku tedy Bůh vyzářil ze
své nepoznatelné podstaty všechnu námi vnímavou i
nevnímanou realitu. Tu jako lidští duchové můžeme
vnímat ve formě třech vibračních úrovní. Stavební jednotky jednotlivých úrovní se liší poměrem energie a informace ve svých nejmenších stavebních kamenech kvantech.
”Nejtěžší” úrovní stvoření je hmotnost
To je ten svět kolem nás, který vnímáme smysly a
rozumem, neboli vesmír. Tato vibrační (”zachvívací”)
úroveň má ve svých stavebních kamenech - ”superstrunách” hodně energie a malé množství informace.
24
ORL 2014-4
Projevování energie vnímáme jako hmotu, projevování
informace vnímáme jako fyzikální a biologické zákony
hmotu řídící. Abdrushin vyjádřil menší množství informace ve hmotné rovině stvoření opisy typu: ”hmotnost
je vzdálena ”od Boha, nebo ”má nejpomalejší zachvívání” (pomalé vibrace). Malé množství informace je v
této úrovni proto, že jen v této vzdálenosti od Dokonalosti mohou existovat nevyvinutí duchové (lidé) a rozvíjet svou svobodnou tvorbu. A pro své nutně se vyskytnuvší chyby nejsou ubiti karmou neboli následky
své nedokonalé tvorby. V blízkosti záře Dokonalosti,
v království božím, by je okamžitý zpětný dopad nedokonalé tvorby zničil. Příslovečná pomalost ”božích
mlýnů” je tedy naší šancí, šancí pro vzestup nedokonalých. Je to milost boží, jež dává duchům pohybujícím
se na této úrovni čas k opravě skrze vzrůst poznání a
následnou nápravu.
My lidé vnímáme snížené množství informace v
hmotné rovině reality jako svázání všeho kolem s časem a prostorem. Kdyby byla vševědoucnost a spravedlnost Stvořitele obsažena ve hmotě v plném rozsahu,
lidský duch by nemohl svobodně tvořit. Faktory prostoru a času umožňují oddálení konfrontace ve hmotnosti odehrávaného s Dokonalostí. V duchovní dimenzi
stvoření, neboli v království božím, nejsou čas a prostor jako samostatné veličiny duchem vnímány, protože tam je vše Bohem stvořené, tudíž dokonalé. Tam
”vládne” stálé ”hned, všude a věčně”. Abdrushin tuto
úroveň reality nazývá prastvoření, Platón ”svět idejí”.
Tam je také ono křesťanské ”Kristovo království”. Z
podstaty narušení tamní harmonie tam nesmí mít přístup žádný nedokonalý duch.
K pozorování procesů v hmotné dimenzi a k učení
se z nich jsou lidskému duchu propůjčeny smysly a rozum. Lidský duch, jako podstata bytosti člověka, je nucen učit se běh zákonů hmotnosti. Např. tím, že když
vyhodí kámen nad sebe (udělá chybu ve hmotnosti), je
o chybě uvědomen tak, že mu kámen bolestivě spadne
na hlavu a tím je nucen se starat o to, aby se to příště
nestalo. K poznání toho, jak zákony hmotnosti působí,
má k dispozici mozek a jeho rozumové poznání. Organizované rozumové poznání se v posledních dvou staletích nazývá ”věda”. To, čemu říkáme věda, není tedy
nic jiného, než poznávání zákonů (harmonie) hmot-
nosti duchem člověka a vzdáleně také možno říci vůle
boží. Zvířata, která ducha jako svou podstatu nemají,
zákony hmotné reality nezkoumají. Rozvinutí vědeckého poznání je tedy znakem růstu kvality lidských duchů.
Víra (náboženství) je vnímání jiných než hmotných
aspektů reality
Z uvedeného jasně vyplývá, že vědecké poznání jako
takové nemůže být apriori v rozporu s tím, co označujeme za víru, neboť víra (náboženství) je vnímání jiných
než hmotných aspektů reality. Je to vnímání pozadí
dějů hmotného divadla, kterým je svět. Víra se snaží postihnout děje, které jsou smyslům skryty ”za oponou”
hmotné clony (v antice tuto clonu nazývali ”Mája”). Původcem a poznávacím nástrojem víry jsou projevy aktivity ducha, nazývané intuice a vyciťování. Je to projev činnosti obdoby hmotných smyslů v jemnohmotné
duši a nehmotném duchu. Existence víry neboli náboženství ve všech érách lidstva prokazuje existenci
této vibrační úrovně v bytosti člověka. Právě přítomnost kvanta ducha v jinak zvířecí duši člověka odlišuje
duši člověka od duše opice! Opice žije jen přítomností,
nebádá minulost ani budoucnost, nevnímá věčnost a
Boha. Pračlověk se oddělil od zvířat právě tím, že poté,
co do jeho zvířecí duše ”byl vdechnut duch”, začal pochovávat své mrtvé a žít nábožensky.
Pokud kdokoliv vidí principiální rozpor mezi vírou a
vědou, je toto vidění projevem rozporu mezi součástmi
pozorovatele - dotyčný nemá soulad rozumu, citu a intuice. Vidění rozporu vědy a víry je manifestace nerovnoměrnosti rozvoje duše jedince, pokud ovšem nepramení ze zlé vůle (chtít vidět rozpor). Obvykle se ale
nedorozumění odvíjí ze sémantické nesrovnatelnosti
pojmů používaných rozumem, citem a intuicí. Dostatečně vyspělá podstata člověka je normálně schopna
odlišné pojmy rozumu, citu a intuice syntetizovat. Čím
méně je ovšem duch v poznávání stvoření pokročilý,
tím větší je riziko neschopnosti srovnání pojmů rozumu, citu a intuice. Starý duch (s mnoha inkarnacemi)
dovede schopností abstrakce spojit své nástroje poznání. Lze to na základě toho, že vícevrstevnou realitu kolem sebe vnímá jako součást jedné Podstaty. A
25
ORL 2014-4
to umožňuje právě jen božská rada: ”V jednoho Boha
věřiti budeš!” Takový tedy, skrze intuitivní vnímání pozadí dějů kolem, ”vzdáleně” vnímá Boha (viz: Ježíš po
otázce apoštolů k ukázání Otce: ”Tak dlouho jsem s
vámi a nevidíte jej!” Neboli tak dlouho na vás působím svým vyzařováním a stále jste neprobuzeni k vnitřnímu vidění!). Z uvedeného plyne poučení, že ty pozorované děje, které jsou nepochybně hmotné povahy,
ponechá duchovní člověk ke zkoumání k tomu určenému nástroji, tj. rozumu neboli vědě. Naproti tomu o
takových dějích kolem nás, jejichž povaha je nehmotná,
nám věda zaručeně nic neřekne. Ty ponechme zkoumání jiným nástrojům v člověku, kterými jsou cit (z
duše) a intuice (funkce ducha). Manifestací zkoumání
jemnohmotných a duchovních rozměrů reality jinými
než rozumovými nástroji jsou třeba umění, magie nebo
rituály víry.
V symbolice je znakem hmotnosti polarita neboli
rovnoramenný kříž. Ramena kříže naznačují pochopení
štěpení všeho hmotného na plus - mínus, muž - žena,
nahoře - dole atd. Symbolickým znakem rozpoznání
duchovního původu a omezení hmotnosti je kruh kolem kříže. Kruh kolem znamená uzavřenost systému
(co se v něm uvaří, to se i sní) a obklopení hmotnosti
nekonečností. Rovnoramenný kříž v kruhu v mnoha variantách je dávným znakem všech duchovních center
světa, které dospěli k poznání základní povahy a zařazení hmotnosti.
Proč se proroci a mágové tak často mýlí
Druhou úrovní reality je vibrační rovina stvoření, pojmenovaná Abdrushinem jako jemnohmotnost. Jiní ji
nazývají také astrální, snová dimenze, záhrobí, očistec, informační pole a mnohými jinými názvy. Nejmenší
kvanta, z nichž se tato dimenze skládá, mají ke své
energii přidáno větší množství informace. Proto jsou
vibrace jemnohmotných dimenzí vyšší (jemnější) a v
důsledku toho jsou děje v těchto úrovních daleko těsněji spojeny s časem. Ježíš se o rozdílnosti času v různých úrovních vyjádřil slovy: ”Tisíc let (na zemi) je u
Boha jako jeden den!” Rozdílnost rychlosti běhu času
v těchto vibračních úrovních mohou potvrdit všichni,
kteří zažili klinickou smrt nebo zážitek pobytu mimo
tělo (fenomén OBE). ”Bleskovým” odvíjením dějů je typický tzv. osobní ”poslední soud” při odchodu duše z
těla. Člověk v klinické smrti těla ”v jednom okamžiku”
prochází všechny děje svého života a je při jejich běhu
konfrontován s tím, jak v daných fázích života měl reagovat. Přitom jsem na vlastním zážitku poznal, že ty
chyby, které jsem v životě dělal z hlouposti (nezralosti)
ducha tolik nebolí. Měl jsem jen pocit: jak jsem mohl
být tak hloupý a nevidět to správně. Naopak to, co
jsem udělal ze zlé vůle, pálilo jak oheň, který pálí a neuhasíná! (Horké peklo.) Nic při té palčivosti nejde rozumově a pozemskými zákony omluvit, protože se nikdo na vysvětlení neptá! Při mžikovém scénáři života
jsem pochopil božskost Ježíšovy rady: ”Milujte nepřátele své!” Neboť námitka, že oni něco učinili vám, ”tam”
nemá žádný význam.
Do této jemnohmotné úrovně reality mají občas přístup vyspělejší duchové, lidmi pak považovaní za proroky nebo mágy. Jenže tento vstup ”tam” bývá útržkový, proto se v informacích odtud často mýlí. Nejnázorněji tento stav věcí popisuje Platón v podobenství o
jeskyni. V ní nejpokročilejší duch Antiky Sokrates vede
dialog se svým žákem o situaci žijícího člověka. Přirovnává lidi k zajatcům (hmoty) v jeskyni, kteří vnímají realitu jen jako plochý šedivý odraz celé skutečnosti a považují tento odraz za celou realitu. Občas se některý ze
zajatců (prorok, mág, jasnovidec) odpoutá, vyjde do barevného světa před jeskyní a žasne. Pak se vrátí do těla
a vypráví zážitek ostatním. Ale oni mu nevěří. Často se
při výkladu zmýlí, protože ”venku” se nevyzná a neviděl vše v souvislostech. A Sokrates říká, že skutečný
celkový obraz může přinést jen ten duch, který trvale
v pravém světě žil, zná jej celý. Z lásky k ”zajatcům”
se nechá do těla připoutat, naučí se řeč zajatců a pak
jimi viděné správně vyloží. Tímto přirovnáním Sokrates
nejexaktněji vyložil úlohu od Boha poslaného Vykupitele z nedokonalosti poznání. Ač se to nikde neuvádí,
považuji tím Sokrata za největšího proroka starověku
spolu s Janem Křtitelem. Proto je také temní, ač oba
byli mocensky zcela neškodní, bezdůvodně zabili. Obnažili tím společenské děje tohoto světa, pomocí nichž
stále ještě vládnoucí aliance temných duchů zabíjí poslané proroky.
26
ORL 2014-4
Falešní proroci - mediálně slavní
hmotný rozměr světa. Také kruh se změní na kouli.
Tento třírozměrný rovnoramenný kříž v kouli je symbolem pohledu, kterým duch, uvolněný ze hmoty, vidí
svět ”z venku”. Jsem přesvědčen, že právě tento znak
bude znakem nové doby přicházející na zemi. A v této
době začne osvícené lidstvo, podle zadání Otčenáše
(buď Vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi), napodobovat
ráj z prastvoření (ze světa idejí). Bude to ono našimi
předky toužebně očekávané království boží na zemi.
Od současné doby duchovního temna se odliší tím, že
lidé budou žít duchem, tedy mezilidskými a mezi dimenzionálními vztahy a prožitky, ne materiální spotřebou.
Poučení z procesů dějin platí i naopak. Temnými oslavovaní lidé, neboli mediálně slavní, jsou proroky falešnými! V novinách a TV je to přímo štafáž ”slavných”
falešných proroků a podle vychvalování ”jejich kompetence” poznáte ty nejhorší. Proto do druhého příchodu božského jádra s mocí, při kterém budou temní
odstraněni z tváře Gaii, se od Ježíše duchovním lidem
dostalo i druhé božské rady: Buďte (v životě na zemi)
mírní jako holubice a opatrní jako hadi! Z principu dokonalosti běhu stvoření je jisté, že i v jemnohmotné
úrovni reality platí neporušitelné zákony této vibrační
roviny. Protože však jsou odvoditelné z obecných zákonů duchovních a jejich nedokonalým rozepisováním
ZDROJ
bych nosil dříví do lesa, doporučuji těm, kteří lační po
poznání, třeba Abdrushinovu knihu ”Ve světle pravdy”.
Rozhovor s politologem Danielem
Já se v další části pojednání pokusím o ”přemluvení”
duchovních zákonů do současných pojmů z Evangelií o
Solisem
Ježíši Kristu, tedy o vyabstrahování zákonů, jejichž žití
vyvádí lidského ducha ze zajetí hmoty (Ahrimana) do
dimenze věčnosti. V křesťanských Evangeliích jsou pro
lidského ducha potřebné duchovní zákony obsaženy
všechny. Jsou ale formulovány způsobem, kterému rozuměli lidé před dvěma tisíci lety. Kdo je z tam uvedených podobenství pochopí a žije, učiní za života největší možný duchovní vzrůst. Aby dokončil vývoj kvality svého ducha ke kvalitě hodné ráje, stačí mu pak jen
dozrání v záhrobí (v tzv. očistci). Evangelia jsou po staletí návodem k nejrychlejšímu duchovnímu růstu pro
člověka. Byl jsem jimi fascinován a ihned jsem se pokusil duchovní zákony vyabstrahovat z Ježíšových podobenství a sice již před dvaceti lety v knize ”Otevření
duchovního oka” (Agape). Domnívám se, že se mi od té
doby podařilo pochopit více, proto se níže a v pokračoDaniel Solis je jedním z nejvzdělanějších a nejinspiváních pokusím o postupný výstižnější výklad.
rativnějších českých politologů. Když tuto skupinu člověk v médiích pravidelně poslouchá, může, pravda, dojít k názoru, že to není tak těžké. Kličkují, mluví nudně a
Symbolika pochopení
ve frázích podobně jako politici, nic zajímavého neřekPochopení sounáležitosti a celistvosti hmotnosti a nou a často jsou úplně mimo. Šestačtyřicetiletý pražjemnohmotnosti z pohledu duchovní roviny reality má ský rodák, který žil sedm let v emigraci, je jejich pravým
také svou symboliku. V ní je k výše zmíněnému rov- opakem.
noramennému kříži přidáno třetí rameno zpředu doHovoří španělsky, francouzsky, německy, anglicky a
zadu, kterým je znázorněn smyslům neviditelný jemno- nizozemsky, dorozumí se portugalsky, polsky, italsky
27
ORL 2014-4
a rusky, a bez ohledu na to, kterým jazykem zrovna
mluví nebo píše, vždycky je to rovnou k věci. Jeho
ostré názory a postřehy, podepřené schopností dávat
do souvislosti kvanta nastudovaných informací, však
často budí bouřlivé ohlasy a nelibost. V poslední době
na sebe upozornil například otevřeným dopisem prezidentu republiky ohledně provaleného napojení ministra kultury Hermana na teroristickou organizaci Lidových mudžáhidů nebo sporem s katolickým knězem
Halíkem.
Jako jeden z mála českých publicistů jste byl v Sýrii.
Jak to probíhalo?
Musím říct, že jsem byl lehce nervózní, protože se k
nám dostávaly zprávy o zvěrstvech a masakrech a válečném konfliktu v plné síle. Předtím jsem to nikdy nezažil, tak jsem k tomu přistupoval s rozpaky a smíšenými pocity. Naše čtyřčlenná novinářská skupina měla
být mnohem početnější, ale nikdo z novinářů středního
proudu tam nechtěl jet.
Jak to?
Mě to nepřekvapilo. Protože to bylo oficiální pozvání. Ti naši novináři se většinou do Sýrie dostávají
ilegálně přes tureckou hranici, což je pro Syřany velký
problém. Vadí jim, že tam jezdí bez víza, bez pasu, kontroly, že je s sebou berou ti takzvaní rebelové. To platí
jak pro novináře včetně České televize, tak třeba pro
lidi z Člověka v tísni.
Syřané by je tam nepustili?
Pustili, vždyť je tam zvali. Ale oni mají jiné záměry
a raději se na tu problematiku dívají jenom z té druhé
strany, protože a priori nemají zájem o objektivní přístup k věci. Je to dělané jakoby na zakázku.
A nejde to samé říct i z druhé strany? Pustila by je
třeba vláda, kam by chtěli?
Mohli jsme si o tom napsat, co jsme chtěli, a jít kamkoliv. Ministr informací říkal, že tam bylo asi 80 mediálních delegací, a že až na pár výjimek všechno to, co
tam bylo řečeno, překroutily potřebným směrem. Nedokázali ani přesně citovat slova těch, kteří je přijali.
Záměrně. Měli jsme nabitý program a sešli jsme se jak s
vládními činiteli, tak s těmi opozičními. Málokdo ovšem
chápe, co je vlastně v Sýrii opozice. Díky těm tlakům,
které začaly řekněme v březnu 2011, v květnu 2012 proběhly volby a odsouhlasila se nová ústava, kde se ote-
vřelo politické spektrum jiným stranám. Byl tam pokus
o usmíření, ustát to civilní, demokratickou cestou, přičemž zanikl monopol strany Baas.
To jako vážně?
No samozřejmě. To nenahrávalo do karet těm, kteří
chtěli válku. Ve volbách byli zvoleni do 250členného
parlamentu dokonce i členové opozice ze dvou opozičních stran a ti byli okamžitě kooptováni do vlády. Vy
jste z opozice, my chceme mír, tak pojďte do vlády. Místopředseda vlády je z opozice a celkem výrazná opoziční osobnost Ali Hajdar se stal ministrem pro národní
usmíření. To je velice důležitá pozice. A na té národní
úrovni k tomu relativnímu usmíření opravdu došlo. K
dialogu byly zvány všechny opoziční strany, ale ty, co
se schovávaly v cizině a staly se loutkami cizích států,
které si je platily, se na tom dialogu nechtěly podílet.
Oni nechtěli demokratické změny a nějakou participaci
na moci, oni tu moc chtěli převzít. To byla pravá agenda
celého konfliktu.
Takže je tam víc opozic?
Například ta opozice, která se podílela na dialogu
a chtěla zabránit krveprolití, které se tam v tu chvíli
už rozjíždělo, když ozbrojenci začali napadat policejní
stanice, neozbrojené policisty, vojáky a vraždili na potkání, za to zaplatila. Tou druhou, „zahraniční“ opozicí byli označeni jako kolaboranti. Paradoxně, protože opozice měla dlouhá léta v Sýrii problémy a čelila
opravdu represím, neboť ta země má svá specifika. Sýrie je na hranicích s Izraelem, se kterým nemá doposud
uzavřenou mírovou dohodu, takže je mezi oběma státy
de iure stav války. Zuřila válka v sousedním Iráku, takže
dorazily až dva miliony uprchlíků do země, která má
přes 20 milionů obyvatel. Stejně tak proudili do Sýrie
uprchlíci z Palestiny. Jsou tam tlaky, různé skupiny. V
80. letech byl pokus o převrat, kdy chtěli zavraždit Hafíze Asada, otce současného prezidenta, v režii Muslimského bratrstva, které teď krátce úřadovalo v Egyptě.
Muslimští bratři jsou právě v té zahraniční opozici. Ta
úřaduje z Istanbulu, říká se jí Istanbulský parlament,
další skupiny jsou placené v Dauhá.
Ta vnitřní opozice tedy už nečelí represi?
Ne, jenže to vůbec neřeší ten problém. Protože v
době, kdy došlo k národnímu dialogu a opozice vstoupila do vlády, už v zemi řádily ze zahraničí najaté hordy
28
ORL 2014-4
mudžáhidů a džihádistů, kteří bojovali proti všem Syřanům, kteří jim nedali jídlo, ženy, pití nebo peníze.
To ale zcela staví na hlavu verzi, že konflikt zuří
proto, že diktátor krvavě potlačuje opozici...
Vemte si, že hlavní opozičník z té vnitřní opozice
Ali Hajdar přišel ve válce při cíleném atentátu o syna,
stejně jako třeba předseda parlamentu o bratra, Velký
mu昀í o syna, a tak bych mohl pokračovat. Vnější opozice se snažila potlačit jakékoli pokusy o smír a všechny
zastrašit a od dialogu odradit. Dialog tam prostě podle
toho zahraničního diktátu nebyl žádoucí. Podobně
jako teď na Majdanu. Cílem bylo svržení vlády a nahradit ji někým prozápadním. Z toho všeho jde vyvodit, že šlo o zcela jinou operaci než o nastolení demokracie. Protože když se tam demokracie opravdu začala
nastolovat a nepřineslo to kýžený efekt převratu, tak
se prostě začalo ve velkém vyzbrojovat. Vždyť šéf takzvaných rebelů, který byl i na konferenci v Ženevě, je
odsouzený zločinec, mimo jiné za pašování drog a nájemnou vraždu. O tom málokdo ví.
Asad tedy společně s opozicí bojuje proti vnější opozici, která sídlí v Turecku, jež se netají zájmem Sýrii rozvrátit?
Kdybych řekl, že to násilí přichází z vnější opozice,
tak to není úplně pravda. Bohužel. Ta vnější opozice
už nemá na to násilí žádný reálný vliv. Když po nich v
Ženevě chtěli, aby udělali pauzu kvůli humanitárnímu
zásobování obležených měst, museli požádat a zavolat
vůdce teroristických organizací a ty, kteří je platí – Katar, Saúdskou Arábii a západní tajné služby. Název Svobodná syrská armáda (SSA), tedy původní rebelové, se
už dnes ani nepoužívá, jelikož toto uskupení de facto
již neexistuje. Ti žili z loupení, obléhání vesnic a kradení jídla, aby vůbec mohli fungovat, protože příhraniční logistika tam sice je, ale armáda se ji snaží odříznout. Spousta těchto lidí se na té vlně svezla a už nevidí cestu zpátky. Někteří se napili krve a baví je vraždit a loupit, udělali si z toho živnost. Postupně jich ale
mnoho přestoupilo k těm teroristickým skupinám, protože jsou lépe organizované a financované.
Vznikla taková symbióza mezi SSA a teroristickými
buňkami jako Džabhat al-Nusrá (odnož al-Káidy) nebo
ISIS – tím způsobem, aby to naoko vypadalo, že Západ financuje Svobodnou syrskou armádu a ne tero-
risty. SSA dělá jen zástěrku. Ti mluví s médii a přebírají
zbraně, fotí se s různými politiky… Teroristé jsou však
náboženští fanatici, nebo tak alespoň vystupují, takže
když tam někdo tančí z řady, sekají mu ruce a hlavy. Oni
si tam zjednali svůj pořádek a zavedli právo šaría. Teď
je otázka, co je lepší – jestli nějaké právo, i když takhle
radikální, nebo žádné. Ti teroristé totiž začali zprovozňovat i pekárny, aby si získali lidi, protože jinak by jim
veškeré úsilí bylo k ničemu. Chtějí zavést chalífát, ale
nemůžou hlavy a ruce uřezat všem.
Jak je to ze strany normálních lidí s touhou po
změně?
Určitě tam bylo mnoho zhrzených lidí, jako v každé
zemi. Ale Sýrie je země s tisíciletou kulturou, která normálně fungovala, životní úroveň nebyla špatná. Zato
teď jde po Afghánistánu, Iráku či Libyi o další rozvrácený stát, kde je obrovská inflace, vše je v plamenech, v
určitých místech je hladomor, celé fabriky byly zničeny
nebo ukradeny. Továrny z průmyslové zóny v Aleppu
převezli do Turecka a tam to prodali. Syřané podali
proti Turecku, které to podporovalo a dopustilo, stížnost do Haagu. Režim v Sýrii byl určitě autoritářský,
jako ve všech okolních zemích, například v Turecku,
kde Erdoğan vězní novináře a řeže demonstranty. O Libanonu, Iráku, Jordánsku či Saúdské Arábii nemluvě.
Jenže o žádnou demokracii tu nikdy nešlo a ty protesty
nebyly spontánní.
Je to podobné jako na Ukrajině?
Na kyjevském Majdanu vlály i syrské opoziční vlajky.
Je to stejný scénář. Na Majdanu se snažili také dosáhnout svržení prezidenta, používali stejné prostředky,
to znamená útoky na policisty, které zapalovali, bili
pruty, tyčemi, lynčovali je, řezali jim hlavy. Ukrajinská
ani syrská vláda se nechtěly nechat vyprovokovat, a
tak byli zpočátku policisté neozbrojeni. A podle mě to
byla chyba. To samé jsme viděli v roce 2002 ve Venezuele, kde použili odstřelovače, aby vyprovokovali násilí a
svrhli Cháveze. Lidi to ale nechtěli a obsadili celý prezidentský palác, takže museli Cháveze vrátit. A zároveň
se kontingent parašutistů schoval ve sklepech paláce
Miraflores, a když byla inaugurace nové vlády, tak je
všechny zatkli. Je to pořád dokola. Využívá se klasické
vrtěti psem.
Co já registruji ve svém okolí, společnost je rozdě-
29
ORL 2014-4
lena na ty, kteří mají nějaké ponětí o tom, co se děje
třeba na Ukrajině, a ty, co o tom nic neví, dělají si iluze
a věří tendenčnímu zpravodajství. Věří, že lid toužící po
svobodě bojuje proti Rusku, které někoho utlačuje, taková ta pohádka dobra proti zlu. Nebezpečné na tom
je, že to zásadně rozpůlilo společnost a emoce se záměrně přiživují, místo aby se média a politici snažili situaci uklidnit. Záměrně dělají pravý opak a panuje tu až
taková předválečná propagandistická nálada, a to mě
znepokojuje.
Proč se to všechno děje najednou a o co jde ve skutečnosti?
Existují nějaké propočty a studie, jak dlouho potrvá,
než druhá strana předběhne současného hegemona,
tedy Spojené státy. Technologicky, vojensky, finančně.
Jde o vliv a petrodolarový systém. Západ hrozí sankcemi, ale kdyby Rusko v důsledku sankcí vyhlásilo také
sankce nebo odstoupilo od obchodování s dolarem,
celá ekonomika by šla do kytek a USA, které jsou na pokraji bankrotu, to dobře ví. Proto nic neudělají – není
dobrý nápad zahnat medvěda do kouta. Přesto se snaží
svůj konec oddálit, a nyní je poslední zvonění, kdy se
USA musí všemi prostředky pokusit ten růst konkurentů Ruska a Číny zastavit. Teď, nebo nikdy. USA jsou
jedničkou pouze díky parazitování na ostatních, kteří
už si to nechtějí nechat líbit. Když chtěl Saddám Husajn
začít obchodovat místo v dolarech v eurech a dolar
spadl, USA napadly Irák a jeho svrhly. Írán začal obchodovat s ropou ve zlatě, a tak vznikl „problém“ s jeho
jaderným programem. I o Kaddáfím se říkalo, že měl takové aspirace, a jak dopadl… Amerika nemůže jít proti
Číně a Rusku, které chtějí změnit zavedené pořádky,
najednou, a tak jde proti Rusku, dokud může. Amerika
hraje o všechno.
Proč Evropa a média hájí stále otrocky americký postoj?
Evropa je jen apendix Spojených států. Tam je především historická provázanost Velké Británie a Spojených
států, vezměme třeba mezinárodní bankovnictví. Naopak Německo s Ruskem začalo vyvíjet dobré vztahy, a
to se jim nelíbilo, a tak bylo načase tyto vztahy zbrzdit
a rozbít. Pokud by Rusko nyní padlo, neustálo to a vrátilo se do doby Jelcina nebo doby sovětské revoluce –
což byla podobná operace proti carskému Rusku, ve-
dená, vyzbrojená a financovaná ze Západu –, tak by to
byla katastrofa pro celý svět. Já si ale nemyslím, že je
to realistické. Rusko s tím atakem počítá dlouhodobě,
je to jako šachová partie.
Jak si vysvětlujete rozdíl mezi mediální fikcí a realitou?
To je velmi dobře opečovávaná záležitost od samého začátku. Springer v Německu dostal po válce
7 milionů dolarů od CIA, aby založil svoje mediální
impérium. Turner, Murdoch, General Electric… My
pod washingtonsko-bruselským režimem držíme směle
krok. Pro koho tady dělal Železný? Pro Laudera, který
je na tyto kruhy napojen. Babiš, který si prý vydělal peníze – přitom si stačí přečíst o něm knihu, která byla
na Slovensku soudem zakázána, ale cirkuluje na internetu. Bakala, který do Ameriky odešel jako krejčí a vrátil se jako průmyslový magnát, tak tomu snad může věřit jenom někdo, kdo věří na pohádky.
Co by se stalo, kdyby Rusko padlo?
Tak by byla na řadě Čína. Proto je to taková salámová metoda. Nejdřív byl rozpuštěn socialistický blok,
na tom se ještě všichni byli schopni domluvit, protože
to byl sociální experiment, který nevyšel v té formě,
v jaké byl. Potřeboval být zlikvidován, aby mohl být
znovu zaveden v trošku lepší, v takové neomarxistické
formě – a to je Evropská unie. Centrální legislativa, centrální plánování, pětiletky a tak dále. Převzali stejný
model, ale dělají ho lépe. Neřídí to sověty a ústřední
výbory, ale řídí to bankéři. Stalin se jim totiž trochu vymkl a zabil jim Trockého.
Po pádu SSSR se ale Rusko, obzvlášť za Jelcina, přiblížilo bankéřům na dosah…
Ano, ale Putin jim to zkazil. Rozebrali by si Rusko a
svět by se centralizoval v jednu světovou vládu, takový
byl plán.
Zřejmě se často setkáváte s označením konspirační
teoretik…
Já už si toho ani nevšímám, to je běžné nálepkování.
Ale dnes už se to používá mnohem hůř, protože se čím
dál víc a rychleji prokazuje, že to, co říkají ti, co jsou
takto nálepkováni, je realita. Těžko se nám může někdo
vysmát za to, když už jenom popisujeme věci, které se
dějí. Můžeme je pouze popisovat odlišně než jiní, jako
v případě Ukrajiny. Ale ti se nechávají unášet na vlnách
30
ORL 2014-4
emoce, které jsou šířeny mediální hysterií, anebo záměrně lžou.
Měl jste takovéto postoje vždy?
Po vyšetřování 11. září jsem si říkal, jak to, že mě to, že
bylo všechno jinak, nenapadlo dřív. Velkým milníkem
byla irácká válka. Stěžejním momentem ale bylo, kdy se
mi před šesti lety narodil syn, to mě nějak vyburcovalo
a víc a víc jsem si uvědomoval, že to není v pořádku.
A začal jsem být politicky aktivní. Důvodem byla snaha
zavést tady americký radar. Vstoupil jsem do Strany zelených, protože ta by logicky měla být proti. Ale opak
byl nakonec pravdou. Bursík i Liška hlasovali pro radar,
to bylo neskutečné. Klvaňa byl lobbista a píárista najatý British American Tobbaco, byly v tom obrovské peníze a lhalo se tu strašným způsobem veřejnosti. Říkalo
se, že jde o obranu v rámci NATO, Američani přitom od
začátku říkali, že jde jen o jejich národní obranu. Nemohl jsem to nechat jen tak.
Co jste se naučil v politice?
Šel jsem celkem razantně proti Bursíkovi, který si
kupoval straníky, kterým zajišťoval živobytí na různých
ministerstvech. Pak jsem zažil šok, když si zelení najmenovali Schwarzenberga na ministra zahraničí – ten kašlal na názory straníků, byl pro válku v Iráku a hlasoval
proti rezoluci proti používání ochuzeného uranu. Bursík byl neuvěřitelná zmije, spíš kobra, a uměl to prodávat, hypnotizoval své oběti. Když jsem viděl, jak jednal, jaké dělal levárny, jak byl prolhanej a zlej, zvedal se
mi žaludek. Zelení, ty přece mají rádi přírodu… houby!
Liška lhal taky pořád. A to nebyla ta nejhorší strana.
Byla tam ale i základna, kterou tihle hochštapleři potřebovali, a to byli srdcaři. Zjistil jsem také, že politický
systém funguje velmi dobře. Pro kmotry a lidi, kteří
platí kampaně, a pro jejich loutky. Je to o moci a tu lze
konsolidovat pouze penězi. Viděli jsme to u Věcí veřejných, které byly jako jeden muž, protože je Bárta platil.
Jakmile se ale dostali do parlamentu, přišli větší hráči,
nabídli jim víc a celé se to rozpadlo.
Vám to nestačilo? Teď chcete kandidovat za euroskeptické NE Bruselu, navíc do Evropského parlamentu.
Proboha proč?
Pro mě jako pro politologa je vždycky zajímavé to
vidět bezprostředně. Co člověk zná teoreticky, můžu si
ověřovat v praxi. Někdy tam jsou shody a někdy jsou
teorie pouhé eufemismy. Ten Brusel mě prostě zajímá.
Studoval jsem to, žil jsem tam, věnoval se tomu a sleduju to.
Učil jste také předmět konspirační teorie v mezinárodní politice. O místo na Vysoké škole mezinárodních
a veřejných vztahů jste ale přišel. Proč?
O místo mě svou intervencí připravil kontroverzní
kněz Tomáš Halík, neboť mě nařkl z politického extremismu a psal rektorce horlivý dopis, jak to, že mě nevyhodí. Já jsem ho zmínil v nějakém rozhovoru v souvislosti s Novým světovým řádem a ono se ho to nějak dotklo. Napsal jsem mu dopis: bratře v Kristu, co to děláš,
že mi tady mažeš schody, vyjmi si trám z oka svého...
A ten se zděsil a napsal rektorce druhý dopis, že místo
abych se mu omluvil, z něčeho jsem ho nařkl. Já mu
odepsal, ať dokáže, že není pravda, že není svobodný
zednář, že nenapsal recenzi na Huntingtona, která se
jmenuje Nový světový řád jako východisko pro církev,
že se nepaktuje s lidmi z Fóra 2000, kteří plánují barevné revoluce po celém světě apod. Teď dostal Templetonovu mezinárodní cenu, což je de facto důkaz,
že jsem měl pravdu. John Templeton, svobodný zednář, byl stipendista Cecila Rhodese – studoval za peníze
magnáta, který pracoval jako Rothschildův agent v Oxfordu. To, že to dostal zrovna Halík, není náhoda. A ke
všemu těsně poté, co tady na něj prasklo, že má neodborné publikace a podvádí daňové poplatníky, neboť
uvádí svá soukromá díla jako vědecké práce a univerzita za to nárokuje granty z veřejných peněz. Tuto cenu
mimochodem dostal i někdejší placený agent CIA dalajlama. Majitelka se zalekla Halíkova mediálního vlivu a
neprodloužila mi smlouvu. Ale teď jsem tam začal působit znovu, takže to odnesla voda.
Věříte, že se lidi ještě víc probudí a běh světa se
změní?
Já bych tomu rád věřil. Zdrojů a technologií na to
máme dost. Uvidíme, jak budou ti šílenci pokračovat v
tlaku na Rusko a podobně. To, že se takhle křičí, je součást plánu. Oni dobře věděli, že Rusové obsadí Krym.
Kdyby Západ nechtěl, aby Rusko obsadilo Krym, tak
by neorganizoval ten puč. Donutili soupeře k tahu. Takové věci se plánují na několik kroků dopředu. Snad se
jim ten orwellovský svět, kde je vše kontrolováno, regulováno, šmírováno, a když někde bude špatně mys-
31
ORL 2014-4
let, tak se vypne, nepodaří dobudovat.
ZDROJ
Zen o zachování energie
Další prorok konce (naší) kultury? Snad je z mých
blogů jasné, že si o současné společnosti (zde i onde)
nedělám žádné velké iluze. Můj celoživotní optimismus
(a z něj vyplývající pozitivní myšlení) je jen efektivní
metoda práce na poznání sebe sama, a neodstranitelně
patří k výbavě každého, kdo je na duchovní Cestě… jinak jsem, dle jednoho vtipu z dob totality, jen celkem
dobře informovaný realista) Konečně se i u nás objevila
delší a poučená informace o životě a díle amerického
sociologa ruského původu Pitirima Sorokina. (1889 –
1968). Geolog a selsko-rozumný klimatolog Václav Cílek v delším článku (Minulý muž budoucnosti, příloha
LN 5. 4. 2014) zmiňuje pohnutý život (neuspěchaný přehled a neuznané dílo) člověka, který ani doma, ani v
USA ve své době nebyl prorokem.
Sorokin byl i málem popraven (dostal od Lenina milost, ale musel v roce 1927 opustit Rusko), chvíli žil i
v Praze, a od roku 1930 vedl na Harvardské univerzitě
katedru sociologie. Na počátku 2. světové války vyšla
jeho kniha Krize naší doby. Protože ale, jak píše Cílek, byla jeho vize blízké budoucnosti daleko temnější
než americký optimismus, byla zapomenuta. Dnes přitom, dodává Cílek, má málokterá kniha promyšlenější
pronikavost. Mimochodem, titulek blogu jsem si vypůjčil od (kdysi tiskařského dnes počítačového) šotka a
věty, kterou jistě musel bezmocně obdivovat i autor
článku, citující Sorokina, který ví, že je špatně, když se
hmotná kultura nestará o duchovní hodnoty a většinou je ani neuznává, zatímco duchovní kultura vnímá
hmotné zákonitosti spirituálním zrakem a vlastně se s
nimi míjí, Podobně nebudou fungovat ani náboženské
světy, které ignorují svět hmoty, protože fyzikální zákony (např. zen /myšleno a jistě i původně psáno ten/
o zachování energie), se nedají ošálit.
Sorokin (počítač stále laškuje a nabízí variantu Šotolin) statisticky zpracovával různé jevy dějin lidstva
(střídání dob, reprezentovanými tělesnou, nebo duševní kulturou, vliv nových technologií či naopak filosofických náboženských teorií, nebo evropskou poezii
a prózu posledních dvou tisíciletí), vždy na základě studia obrovského počtu dat. Už v polovině 50. let min.
stol např. vydal brožurku Sexuální revoluce v Americe,
ve které prorocky předpověděl (a varoval) co se pak
dělo a děje kolem sexu, hormonální antikoncepce, ženské emancipace, krize rodiny atp. nejen v USA.
Sorokin z vlastní zkušenosti věděl, píše Cílek, že bolševická vláda z počátku představila manželství jako
buržoazní přežitek, ale když se po ulicích začaly potulovat bandy dětí odvržených rodiči, rychle otočila kurz
směrem k socialistické morálce, která měla ve své podstatě viktoriánské rysy kázně, odpovědnosti a tvrdé
práce. Sorokin již tehdy poukazoval na to, co snad někteří myslitelé (a soudobé statistiky) začínají vědět až
dnes, že totiž více sexu neznamená více dětí, že to je
naopak, protože (ano, vážené české emancipované a
genderové bojovnice) v honbě za požitky a štěstím a
sebou samou děti překážejí.
Jasnozřivě také tvrdil, že kultura, která kráčí (podobně jako Řekové v pozdní době helénské nebo Římané na konci antiky) od požitku k požitku, od ženy či
muže ke stále novým partnerům, ztrácí dlouhodobou
vizi a s ní i kreativitu a elán… v historii lidstva neexistuje kultura, která by si po uvolnění sexuálních představ dokázala udržet svou původní ekonomickou a organizační úroveň (dokazuje to na příkladech pozdních
32
ORL 2014-4
kultur starého Babylonu, Persie, Makedonie či Egypta).
Podobně prorocky jako sborník o kolapsech civilizací, nedávno iniciovaný egyptologem Bártou, Sorokin
píše (a Cílek cituje) o nevyhnutelném rozpadu naší civilizace, jež směřuje ke svému cynickému závěru, i když
se tak nestane již zítra…a připomíná, že konec kultury
je vždy ve znamení válek, protože stát přestává fungovat, a iniciativy se postupně ujímá nová duchovní kultura. Ta se na počátku zjevuje jako společnost čistých
hledačů s asketickými rysy (my tady pod Řípem jsme si
to krátce užili na počátku 90. let min. stol.), ale rychle
přechází do aktivní fáze, během které se stavějí kostely
(rozuměj, luxusní ášramy pro bohaté Zápaďany v Indii
a meditační centra po celé Evropě) a buduje církev ní
hierarchie.
Mnozí pamětníci si jistě (přes varování západních
duchovních osobností v roce 1992 na pražské Mezinárodní konferenci transpersonální psychologie) vzpomenou na podobné tendence proklamativně duchovních a ekologicky mluvících lidí (ztrácet se v překladu,
nerozumět si v rámci nepřetržitých monologů), a na
velmi rychlý sešup esoterických podnětů do new age
konzumace knih, výkladových karet, víkendových seminářů o sexu atd. (jak to pozorný čtenář zná i z mých
blogů o příliš rychle a povrchně emancipovaných ženách, nebo znormalizování výuky duchovnosti)
Václav Cílek konstatuje, že ve 20. století asi nikdo
nepodnikl tak rozsáhlou a složitou cestu napříč staletími světových civilizací jako Sorokin, jenž ale nebyl
čten a jaksi se vytratil. Přesto je s odstupem 70 let
zjevné, že rozkladné procesy, kterých si tehdy všiml, narostly do takové míry, že dnes ohrožují chod západní
civilizace. A že nemáme vizi, a i kdybychom ji měli, nemáme jednotu ani sílu na to, abychom ji uskutečnili.
Hm, také proto i já často brblám (a marně varuji),
že tahle uřvaně hrubá a zbrkle zhrublá doba není pro
mne (ani pro další jemněji a tišeji než obvykle myslící
a žijící osobnosti), a zároveň se snažím všemi možnými
formaci šířit evangelium (radostnou zvěst), že existují
metody a cesty, pomocí kterých se nezprůměrněný jedinec může pokoušet naplňovat pozitivní vize, které
(protože ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe)
snad v příštích (přirozeně a orgasmicky porozených)
generacích buddhů poučeně napraví chyby a omyly
naší současnosti (nebo se vrátíme ke kočovníkům).
Naváži na zmíněného počítačového šotka: zatímco
doba stále zrychluje a vymyká se z kloubů, abychom si
mohli užít šílenství konzumu, zábavy a spotřeby, někde
tu, přes značný pokles výskytu osvícených duchovních
bytostí všude ve světě, jako muška jenom zlatá (nebo
zlatonka) stále poletuje zen (zachování potenciální duchovní ale i životní energie v zadání každého z nás realizovat své individuální i ceelospolečenské zadání).
Takže pokud to dobře dopadne, varovné a vizionářské práce dobově přehlížených a všeobecně zapomenutých myslitelů (jako byl i Sorokin) budou znovu
čteny a snad i pochopeny (aby si pak různé kultury nemusely své dějiny znovu v samsárickém kole bytí zopakovat). Tibetské thangky (nástěnné, i ty gigantické
na skály jednou do roka vyvěšované prapory) v každé
z šesti říší (duševních stavů) ukazují skrytě nenápadného, ale vždy přítomného buddhu (bodhisattvu), symbol naděje a ukazatele správné (iniciační) Cesty. Žijeme
dobu úpadku, ale právě v takových dobách je snadnější
rozpoznat příznaky úpadku a blížícího se konce naší
kultury… a individuálně dělat vše pro zen (zachování
potenciální duchovní energie v zadání každého z nás).
P. S. (o něčem také vypovídající): Bývalá britská učitelka umění se rozhodla, že už nemůže snášet tlak moderní společnosti. I přesto, že netrpěla žádnou vážnou nemocí, se proto rozhodla, že zvolí dobrovolný
odchod z tohoto světa. Na švýcarské klinice Dignitas
proto podstoupila takzvanou asistovanou sebevraždu.
Anne, 89letá důchodkyně z Velké Británie, podle svých
slov už nadále nemohla snášet nedostatek mezilidských vztahů v moderní společnosti závislé na počítačích a internetu. „Proč tak moc lidí tráví život koukáním
do počítače nebo na televizi? Já nikdy televizi neměla,
jen rádio.. Lidé jsou si čím dál tím vzdálenější. Stávají se
z nás roboti. Je to nedostatek lidství,“ zoufala si. Snést
podle svých slov nemohla ani nadvládu fast foodů a nezřízeného konzumu. „Jako bych plavala proti proudu.
To už dál nejde. Pokud se neumíte přizpůsobit, jděte.
Říká se: přizpůsob se, nebo umři. Ve svém věku cítím,
že už se přizpůsobit nedokážu,“ prohlásila Anne. „Je to
život bez budoucnosti.“
33
ZDROJ
ORL 2014-4
(Do)pusťte se!
Vlastimil Marek
To, co nám tak vadí na politicích a druhých, jakási
vnější, ale hlavně vnitřní koženost (svázanost pravidly
a normami, tedy neschopnost odvázat se), je ovšem i
naše vlastnost. Jsme příliš svázáni, zenoví buddhisté říkají „připoutáni“, k věcem, vztahům, rutinám. Má rada
zní: aspoň na chvíli, aspoň v soukromí, aspoň s těmi nejlepšími učiteli (do)pouštění, s dětmi: (do)pusťte se nějaké vylomeniny. Zasmějte se své zbytečné opatrnosti
a ztuhlosti, zasmějte se výsledkům předčasných voleb,
politickým událostem a zápletkám jako ulomený nehet
(termín Raymonda Chandlera).
Pokud vám život, jeho kvalita a poslání vyhovují,
máte, co jste chtěli a o co jste usilovali, ale pokud tomu
tak není, opusťte nevyhovující zvyklosti a povrchní udržovací rituály: staňte se klidně žolíkem v božské hře na
život (najděte si ve wikipedii slovo Líla). Před mnoha
lety jsem napsal článek nazvaný Žolík – o principu svobodného blázna, člověka, který sice v průběhu hry na
sebe může vzít jakoukoliv, i tu nejmenší hodnotu karty,
ale když hra skončí a všechny karty jsou uloženy v
balíčku v kredenci, je opět tou nejvyšší hodnotou ze
všech: hravec (Joker), smíšek, šašek co si umí udělat
srandu ze všech a především ze sebe samého.
Mozek člověka začíná v tomto smyslu tuhnout už v
pětadvaceti, tvrdí současná psychologie a neurověda,
a já dodávám, že ještě dříve: podle dávných moudrých
má člověk kolem jednadvacátého roku věku šanci a
možnost zmoudřet, a dnes víme, že se vlastně naposledy dotváří spojení mezi vývojově nejstaršími částmi
mozku a vnější kůrou mozkovou, sídlem racionality.
Člověk definitivně dospívá, nalézá své místo v čase,
době a prostoru. Pokud ne, je nejvyšší čas pustit se
toho, o čem nás všechny programy ega přesvědčují, že
jsme to MY, a když to (o)pustíme, zemřeme! A tomuto
novému kousku už se staří zavedení psi nenaučí…
Nejraději jsem proto přednášel pro poslední ročníky
gymnázií a první ročníky vysokých škol. To byli studenti
ještě zdravě drzí, nebáli se zeptat (i na blbosti, protože,
jak věděli všichni Ezopové, Enšpíglové, kouzelník Žito
a jiní učitelé národů, neexistuje blbá otázka, existují
jen blbé odpovědi). Nebáli se, právě tak jako se nebojí
zdravě zvědavé a celý svět zkoumající předškolní dítě
– ve škole už se pak postarají o to, aby se z nás všech
stali poslušní vojáci, loajální úředníci nebo nemyslící
a rychle zapomínající voliči. Nebáli se riskovat ztrátu
tzv. důstojnosti, nebáli se (o)pustit dané role a riskovat smích a hru: být žolíkem, Babou. Četníkem nebo
zlodějem a naučit se prohrávat.
První číslo Baraky (z roku 1995, s Myšákem Mickeym
levitujícím v meditační poloze lotosu), ve kterém jsem
si dělal srandu z příliš vážně život beroucích adeptů
Cesty i necesty, se prodávalo úplně nejméně ze všech.
Vídal jsem to a vídám i na těch, kteří cvičili a cvičí
jógu: zapomněli na to, že slovo jóga znamená sjednocení (duše a těla), ale také uvolnění… (svalů, těla,
mysli, chování). Podobně na kurzech holotropní terapie, když bylo potřeba prostě jen zhluboka dýchat v
rytmu zrychlující se hudby, měly lektorky největší problémy právě s jógíny, kteří měli naučené jógové dýchání a tak na něm lpěli, že se prostě neuvolnili, a
efektu hyperventilace spolu se změněným stavem vědomí a následnou očistou těla ani poněkolikáté nedosáhli.
Už v dobách minulých měl každý panovník sebezáchovně (aby neztuhl, neztratil odvahu pustit se svých
insignií a trůnu, a tedy nezblbnul) svého šaška, který
plnil, beztrestně, roli zrcadla, jenž svému králi, bylo-li
třeba, nastavoval. A v mnoha kulturách dodnes platí
velmi terapeutická zásada, že na jeden den v roce se
role vymění a žáčci učí učitele, nebo poddaní poroučí
panovníkovi, který poslouchá jejich příkazy. Konečně i
pohádky, mýty a bajky jsou plné všech typů různých nadutců, pyšných pávů, jen sebe obdivujících a vážně se
beroucích princů (a často nahých zemanů a císařů)…
Jako bychom všichni zatuhli v době puberty: ne a
ne se prodrat k uvolněnému dospěláctví. Ke schopnosti postupně, díky životním příležitostem a průserům, moudřet. Moudrost totiž, jak velmi dobře vědí
buddhisté, zvláště ti tibetští, není něco, co lze našprtat
na zkoušku, není to otázka inteligence. Teprve ve spojení se soucitem přestává být jen chytrý člověk Klausem či Zemanem, a začíná být matkou Terezou nebo
papežem Františkem (viz jeho vzor, prosťáček boží z Assisi) či Janem Werichem.
34
ORL 2014-4
Přitom i u nás již roky existuje možnost, jak si
moudré bláznovství užít, jak „(o)pustit“ všechny ty své
často až do kůže tváře přirostlé masky. Jak dobře vědí
návštěvníci kurzů dynamické meditace, stačí se párkrát
roztančit, roztřepat, rozesmát nebo rozplakat – a pak
uvolnit… a kam se hrabou všechny módní a sezónní západní terapie.
Na různých kurzech se už v 80. letech i u nás ukazovalo, že největší potíže s uvolněním, objetím někoho jiného, odpuštěním sobě samému mají učitelky, psychologové a terapeuti. Naznačuji, že není ostuda o sobě
zjistit, že jsem suchar nebo učitelka, která se nenaučí
na didžeridu, protože má za ty roky neustálého napomínání nezvedených žáčků koutky úst dolů ve tvaru
podkovy! Smutnou prohrou je nepřiznat si, že jsme nenašli a nerealizovali své lidské zadání, své specifické talenty a lidské potenciály. Že jsme v pasti: a dokud si to
nepřiznáme, nikdy se z ni nedostaneme.
A tak, paradoxně, objevit a realizovat žolíkovskou
podstatu znamená objevit životní štěstí, které navazuje na schopnost uvolnění, a natrénovatelnou schopnost (do)pustit se smíchu: vida, překvapení, ona pramení a koření ve vlastní mysli! Zvláště v dobách, jako
je ta naše, tuhle kvalitu života lze a je třeba intenzivně trénovat. Ti, kteří neměli to štěstí a nedošlo jim,
jak jsou svázaní, škrobení a směšní, se nám zadarmo
(po)starají o studijní materiál.
ZDROJ
rezervu 60 % finančního objemu na světě a společně s
eurem je to 90 %. Při obchodování je bilance ještě markantnější, viz tento graf.
Graf jasně ukazuje superioritu dolaru při světových
výměnách. Jenže většina těchto transakcí jsou petrodolary a tam se situace rychle mění, díky nezdařené
okupaci Sýrie a zdejší prohrané válce. Další důvody
jsou interní zadlužení USA, chaotická domácí politika
(viz ”dluhový strop”), inflace a kvantitativní uvolňování, včetně invaze fiat money do měnového systému.
Co dále svědčí proti všemocnému dolaru?
Nic netrvá věčně, ani dolar
Následující schéma ukazuje přehled světových měn v
evropských dějinách.
Proč může padnout dolar jako světová
měna
Dolar nemá předplacenu věčnou existenci jako světová
měna, je jen poslední v řadě, prozatím. Důvody k oslabení pozice dolaru jsou následující.
Články o Sýrii upozornily v různých souvislostech na
otřesené postavení dolaru jako světové měny (Fakta
o Sýrii IX. aneb Bytí a nebytí dolaru(external link)). A
tento trend ještě zrychlil po napětí mezi Ruskem a USA,
k němuž EU poslušně papouškuje americkou pozici. V
poslední době zesílily spekulace o pádu dolaru jako rezervní měny. Proti svědčí fakt, že dolar dělá měnovou
35
ORL 2014-4
Dolar nemá předplacenu věčnou existenci jako svě- USA odepsat, ale to vlastně udělala už nyní, protože
tová měna, je jen poslední v řadě, prozatím. Důvody na budoucnost dolaru už nevěří.
k oslabení pozice dolaru jsou následující, viz tento
ZDROJ
blog(external link). Hlavní důvod je jednoduchý. Kdo
nechce, tak dolar nepoužívá a Čína navíc provozuje odstraňování dolaru ve vzájemných výměnách s jinými
Rozhovor s papežem Františkem
státy jako svou hlavní politiku. Tady jsou hlavní důvody
pro pád dolaru jako světové měny.
rozmlouval Antonio Spadaro S.I. pro časopis Civiltà Cattolica
• Čína a Japonsko obchodují ve vlastních měnách
při bilaterálním obchodě.
Je pondělí 19. srpna. Papež František se se mnou do• Země BRICS připravují obchodování ve vlastních mluvil na 10 hodinu v Domě sv. Marty. Po otci jsem zdědil potřebu přijít vždycky dřív. Lidé, kteří mne přijímají,
měnách.
mne usazují v salónku. Nečekám dlouho, stačím si jen
• Čína a Rusko obchoduje ve vlastních měnách při připomenout, jak v Lisabonu na setkání šéfredaktorů
bilaterálním obchodě.
časopisů Tovaryšstva Ježíšova vznikl návrh publikovat
společně rozhovor s papežem. Diskutoval jsem s dal• Vliv Číny v Africe roste a tím i používání jejich šími šéfredaktory a navrhl pár otázek, které by vyjadměny.
řovaly zájmy všech. Po několika minutách mne vedou k
• Mezi Čínou a Sjednocenými arabskými emiráty už výtahu. Když z něho vystupuji, papež už mě čeká. Mám
příjemný dojem, že jsem nepřekročil žádný práh.
nefungují petrodolary, ale jüan.
Vstupuji do jeho pokoje a papež mi nabídne křeslo.
• Indie kupuje od Íránu ropu za zlato.
Sám si sedá na vyšší a tvrdší židli kvůli problémům se
zády. Prostředí je jednoduché, strohé. Pracovní prostor
• Čína brzy donutí Saúdy, aby obchodovali ropu za na psacím stole je malý. Zarazí mne prostota nejenom
jüan.
zařízení, ale také předmětů. Je tu pár knih, papíry, pár
• Země v OSN a MMF chtějí světovou měnu mimo upomínkových věcí. Mezi nimi obraz svatého Františka,
socha Naší Paní z Luján, patronky Argentiny, kříž a sodolar. Svět nenávidí USA a proto nechce dolar.
cha spícího svatého Josefa, velmi podobná té, kterou
K tomu poslednímu. Nedávno byly zveřejněny každo- jsem viděl v jeho rektorském a provinciálském pokoji v
roční výsledky z průzkumu neoblíbenosti USA vede- Colegio Máximo v San Miguel. Bergogliovu spiritualitu
ného ve 130 zemích. Top desítku máte v článku Deset netvoří „harmonizované energie“, jak tomu říká, nýbrž
zemí, kde lidé nejvíce nenávidí USA(external link). Role lidské tváře: Kristus, svatý František, svatý Josef, Maria.
světového četníka a boj proti tzv. ”terorismu” způsoPapež mne přijímá s úsměvem, který již mockrát
bily totální nesouhlas obyvatelstva v mnoha zemích. oběhl svět a otevírá srdce. Začínáme mluvit o různých
Americká administrativa interně už dávno ví, že jejich věcech, ale především o jeho cestě do Brazílie. Papež
zahraniční politika a vojenské operace jsou hlavním ji považuje za opravdovou milost. Ptám se, zda si odzdrojem protiamerických nálad a teroristických útoků. počal. Říká mi, že ano, je mu dobře, ale hned pokraDolar patří k atributům této destruktivní politiky.
čuje, že Světové dny mládeže pro něho byly určitým
Pro USA to bude znamenat, že jejich dluhy zůsta- tajemstvím. Říká mi, že nebyl zvyklý mluvit k tolika linou doma a budou muset žít za své. Dolar bude na- dem: „Umím mluvit k jednotlivcům, ke každému zvlášť,
prosto znehodnocen, protože po něm nebude žádná a vstupovat osobně do kontaktu s tím, koho mám před
poptávka, domácí ekonomika jej v této hyperinflační sebou. Nejsem zvyklý na masy.“ Říkám, že je to opravdu
míře nebude potřebovat. Čína pak může své dluhy v vidět a právě to všechny oslovuje. Když je mezi lidmi,
36
ORL 2014-4
je vidět, že jeho oči spočívají na jednotlivcích. Televizní
kamery to potom přenášejí a všichni mohou vidět, jak
se cítí svobodný v přímém, alespoň očním kontaktu s
tím, koho má před sebou.
Moje slova ho těší, je rád, že může zůstat tím, kým je,
a nemusí měnit svůj zaběhlý způsob komunikace s druhými - ani když má před sebou miliony lidí, jako tomu
bylo na pláži Copacabana. Ještě než zapnu diktafon,
hovoříme také o jiném. Mluví o jedné mé publikaci a
říká mi, že ze současných francouzských myslitelů má
nejraději Henri de Lubaca a Michela de Certeau. Říkám
mu i něco osobnějšího.
I on mluví o sobě a zejména o svém zvolení na Petrův stolec. Říká mi, že když si ve středu 13. března na
obědě začal uvědomovat, že by mohl být zvolen, pocítil, jak na něho sestupuje hluboký a nevysvětlitelný
pokoj, vnitřní útěcha a zároveň totální tma, hluboká
temnota prostupující vše ostatní. A tyto pocity jej provázely až do zvolení.
Rád bych s ním takto důvěrně mluvil celé hodiny, ale
vytahuji papíry s otázkami, které jsem si připravil, a zapínám diktafon. Nejprve mu děkuji jménem všech šéfredaktorů jezuitských časopisů, které budou tento rozhovor publikovat. Krátce před audiencí, kterou poskytl
jezuitům z Civiltà Cattolica 14. června, mi papež řekl,
jak je pro něho obtížné poskytovat rozhovory. Chce
mít raději čas na přemýšlení, než odpoví, a správná odpověď ho napadne až po té, kterou už dal: „Nepoznával jsem sám sebe, když jsem během zpátečního letu z
Ria de Janeiro odpovídal novinářům na jejich otázky.“
Během našeho rozhovoru papež několikrát klidně přerušil svoji odpověď, aby ještě něco doplnil k předešlé
otázce. Řeč papeže Františka je jakýsi vulkanický proud
myšlenek, které na sebe navazují. Dokonce i během
psaní svých poznámek mám nepříjemný dojmem, že
přerušuji plynulý dialog. Je zřejmé, že papež František
je zvyklý spíš konverzovat než přednášet.
Kdo je Jorge Mario Bergoglio?
Mám připravenou otázku, ale rozhoduji se nedržet
se daného schématu, a ptám se bez obalu: »Kdo je
Jorge Mario Bergoglio?« Papež se na mne mlčky dívá.
Ptám se, zda je ta otázka přípustná… Naznačuje mi, že
ji přijímá, a říká: „Nevím, jaká definice by byla nejsprávnější… Jsem hříšník. To je ta nejlepší definice. A není to
jen slovní obrat, literární klišé. Jsem hříšník.“
Papež přemýšlí dál, zamyšlený, jako kdyby tuto
otázku nečekal a musel si to lépe rozmyslet.
„Ano, snad mohu říci, že jsem trochu vychytralý, obratný, ale je také pravda, že jsem poněkud naivní. Ano,
ale nejlepší syntézou, která vychází nejvíce z mého
nitra a kterou cítím jako nejvíce pravdivou je právě
tato: Jsem hříšník, na kterého shlédnul Pán.“ A opakuje: „jsem tím, na koho shlédl Pán. Své motto Miserando atque eligendo jsem pro sebe vždycky pociťoval
jako velice přiléhavé.“ Motto papeže Františka pochází
z homilií svatého Bedy Ctihodného, který komentuje
evangelní příběh o povolání svatého Matouše (Mt 9,9)
a píše: ”Ježíš uviděl celníka, podíval se na něho se slitováním a vyvolil si ho; řekl mu „Pojď za mnou!“”
A dodává: „Zdá se mi, že latinské gerundium miserando se nedá přeložit ani do italštiny, ani do španělštiny. Rád bych je překládal jiným, neexistujícím gerundiem: misericordiando (od podstatného jména: milosrdenství (misericordia).“
Papež František pokračuje ve svém přemýšlení a najednou přeskakuje jinam, čemuž v té chvíli nerozumím:
„Já neznám Řím. Znám pár míst. Mezi nimi baziliku
Panny Marie Větší, kam jsem vždycky chodil.“ Směji se
a říkám: »To jsme všichni dobře pochopili, Svatý otče«.
„Ano – pokračuje papež – znám Santa Maria Maggiore, Svatého Petra… ale když jsem přijížděl do Říma,
vždycky jsem bydlel na Via della Strofa, odkud jsem
často navštěvoval kostel sv. Ludvíka a tam jsem rozjímal nad obrazem povolání svatého Matouše od Caravaggia.“ Začínám chápat, kam papež míří.
„Ten Ježíšův prst ukazující … na Matouše. Tak se cítím já. Jako Matouš.“ Najednou jako by papež našel ten
obraz sebe samého, který hledal: „Ne, mě ne! Ne, tyhle peníze jsou moje!” … Ano, to jsem já: hříšník, na
kterého Pán pohlédl. A to jsem také řekl, když se mne
zeptali, zda přijímám své zvolení papežem.“ A potom
zašeptal: „Peccator sum, sed super misericordia et infinita patientia Domini nostri Jesu Christi confisus et in
spiritu penitantiae accepto. “ (Jsem hříšník, ale z milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista důvěřuji a s kajícím
duchem přijímám.)
Proč se stal jezuitou?
Chápu, že tato přijímací formule je pro papeže Fran-
37
ORL 2014-4
tiška také průkazem totožnosti. Nebylo co dodat. Pokračuji tedy otázkou, kterou jsem měl připravenu jako
první: »Svatý otče, co vás vedlo ke vstupu do Tovaryšstva Ježíšova? Co vás zaujalo v jezuitském řádu?«
„Chtěl jsem něco víc. Ale nevěděl jsem co. Vstoupil
jsem do semináře. Líbili se mi dominikáni a měl jsem
mezi nimi přátele. Potom jsem však zvolil Tovaryšstvo,
které jsem znal dobře, protože seminář byl svěřen jezuitům. Na Tovaryšstvu mne oslovily tři věci: misijní dimenze, komunita a disciplina. To je zvláštní, protože
jsem od narození neukázněný, vskutku od narození.
Ale jejich kázeň, jejich způsob rozvržení času mne velice oslovil.“
„A potom další, pro mne velmi zásadní věc, je komunita. Vždycky jsem vyhledával společenství. Nepředstavoval jsem si, že budu osamoceným knězem, potřebuji
komunitu. A proto jsem tady, v Domě sv. Marty. Když
jsem byl zvolen, bydlel jsem podle losování v pokoji
207. Ten, kde jsme nyní, byl pokoj pro hosty. Zvolil jsem
si tento pokoj číslo 201, protože když jsem se ujal papežského apartmá, pocítil jsem v sobě zřetelné Ne. Papežské apartmá v apoštolském paláci není luxusní. Je
starobylé, vkusné a velké, není luxusní. Ale nakonec je
jako takový převrácený trychtýř. Je velké a prostorné,
ale vchod je opravdu těsný. Vstupuje se tam po jednom
a já bez lidí nemohu žít. Potřebuji žít svůj život spolu s
druhými.“ Jak papež mluví o misijním poslání a o komunitě, přicházejí mi na mysl dokumenty Tovaryšstva
Ježíšova, ve kterých je řeč o „misijní komunitě“ a které
v jeho slovech nacházím.
Co znamená pro jezuitu být papežem?
Chci pokračovat v této linii, zmiňuji fakt, že je prvním jezuitou, který byl zvolen římským biskupem a
kladu papežovi otázku: »Jak chápete službu všeobecné
církvi, ke které jste byl povolán, ve světle ignaciánské spirituality? Co znamená pro jezuitu být papežem?
Jaký bod ignaciánské spirituality Vám nejlépe pomáhá
plnit tuto službu?«
„Rozlišování“, odpovídá papež František. „Rozlišování je jedna z věcí, která svatého Ignáce nejvíc vnitřně
zaměstnávala. Pro něho je to nástroj boje o lepší poznání a těsnější následování Pána. Vždycky mne oslovovalo heslo, které shrnuje Ignácovu vizi: Non coerceri
a maximo, sed contineri a minimo divinum est (Ne být
omezen největším, ale být obsažen v tom nejmenším to je božské). Velmi jsem o této větě přemýšlel v souvislosti s vládnutím, s rolí představeného. Nebýt omezeni
větším prostorem, ale umět pobývat i v tom nejtěsnějším. Touto ctností většího i menšího je velkodušnost,
která nám umožňuje tam, kde jsme, vždycky vidět horizont. Znamená to, konat každý den maličkosti s velkým srdcem otevřeným vůči Bohu i druhým. Znamená
to zhodnocovat maličkosti v rámci širokých horizontů
Božího království.“
„Zmíněný citát poskytuje nezbytná kritéria, jak zaujímat správný postoj vůči rozlišování, jak vnímat Boží
věci z Jeho »hlediska«. Pro svatého Ignáce se mají velké
principy vtělovat s ohledem na okolnosti místa, času a
osob. Tak svým způsobem, s tímto vnitřním nastavením vládl Jan XXIII., když opakoval zásadu: Omnia videre, multa dissimulare, pauca corrigere (Všechno vidět, mnohé přecházet a něco málo opravit). I když viděl
omnia, ten nejširší obzor, rozhodl se jednat v pauca, v
těch nejmenších věcech. Je možné mít velké plány a realizovat je jednáním v několika maličkostech. Anebo je
možné používat slabé prostředky, které se ukáží účinnějšími než ty silné, jak říká svatý Pavel v prvním listě
Korinťanům.“
„Toto rozlišování vyžaduje čas. Mnozí se domnívají,
že změny a reformy se dají udělat v krátké době. Já
si naopak myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby se
daly položit základy opravdové, účinné změny. A to je
čas rozlišování. Někdy rozlišování nutí okamžitě uskutečnit něco, o čem se zpočátku myslelo, že přijde na
řadu až pak. To se stalo v těchto měsících také mně.
Rozlišování se vždycky děje v přítomnosti Pána, při pohledu na znamení, vnímání toho, co se děje, a cítění
lidí, zvláště chudých. Moje rozhodnutí, i v každodením
životě, jako užívání obyčejného automobilu, se pojí k
duchovnímu rozlišování, jež odpovídá na požadavky,
které vycházejí z věcí, od lidí, z četby znamení doby.
Rozlišování v Pánu mne vede v mém způsobu řízení.“
„Naopak nedůvěřuji rozhodnutím, přijatým bez rozmyslu. Vždycky nedůvěřuji prvnímu rozhodnutí, tedy
té první věci, která mě napadne, když mám něco rozhodnout. Většinou je to špatná věc. Musím čekat,
vnitřně hodnotit a vzít si potřebný čas. Moudré rozlišování vyvažuje nevyhnutelnou dvojznačnost života
38
ORL 2014-4
a umožňuje najít nejvhodnější prostředky, což nejsou
vždycky ty, které se zdají velké nebo mocné.“
Tovaryšstvo Ježíšovo
Rozlišování je tedy pilířem papežovy spirituality.
Charakterizuje ho jako jezuitu. Ptám se ho tedy, jak
si myslí, že by mělo Tovaryšstvo Ježíšovo sloužit církvi
dnes, jaký je jeho svéráz, ale také riziko, které mu hrozí.
„Tovaryšstvo je instituce v napětí, vždy v radikálním
napětí. Jezuita je ”decentrovaný”. (tzn. nemá svůj střed
sám v sobě). Tovaryšstvo samo je decentrované: jeho
centrem je Kristus a Jeho církev. Tedy pokud se Tovaryšstvo drží Krista a církev je středem, má dva základní opěrné body svojí rovnováhy, které mu umožňují žít na periferii. Pokud však hledí příliš na sebe samo
a staví se do středu jako velmi pevná, dobře ”vyzbrojená” struktura, pak se vystavuje riziku, že bude sebejisté a soběstačné. Tovaryšstvo musí mít vždycky před
sebou Deus semper maior (Bůh je vždy větší), hledání
vždy větší slávy Boží, církev jako pravou nevěstu Krista,
našeho Pána, Krista Krále, který nás uchvacuje a kterému nabízíme celou svoji osobu a veškeré svoje námahy, i když jsme hliněné, neadekvátní nádoby. Toto
napětí nás neustále vede mimo nás samotné. Nástroj,
který činí Tovaryšstvo opravdu silným a decentrovaným, je pak »počet ze svědomí«, protože mu pomáhá
lépe vyjít ze sebe ke svému poslání.“
Tady papež odkazuje na specifický bod Konstitucí
Tovaryšstva Ježíšova, kde se praví, že jezuita má „vyjevovat svědomí“, to znamená vnitřní situaci, ve které
žije, aby představený měl větší povědomí a prozíravost
při pověřování dotyčného určitým posláním. „Je však
těžké mluvit o Tovaryšstvu – pokračuje papež František. Když se příliš explikuje, hrozí nedorozumění. Tovaryšstvo lze vylíčit jenom narativní formou. Pouze ve
vyprávění lze činit rozlišování, nikoli ve filosofickém
či teologickém výkladu, v němž však lze vést diskusi.
Stylem Tovaryšstva není diskutování, ale rozlišování,
což pochopitelně v tomto procesu předpokládá diskusi. Mystická aura nikdy nedefinuje svoje okraje, neuzavírá myšlení. Jezuita musí být člověkem nedovršeného myšlení, otevřeného myšlení. V Tovaryšstvu byly
doby, kdy vládlo uzavřené, strnulé myšlení, poučněasketické spíše než mystické. Z této deformace vznikla
Epitome Instituti.“
Tady papež naráží na praktickou syntézu Konstitucí,
která byla formulována ve 20. století a která je pozvolna nahradila. Formování jezuitů se po určitou dobu
drželo tohoto textu až do té míry, že někteří Konstituce
vůbec nečetli, ačkoli je to zakladatelský text. V tomto
období dávali jezuité přednost pravidlům před duchem
a podlehli pokušení přílišného explikování a objasňování svého charismatu.
„Jezuita vždycky a neustále myslí s pohledem k horizontu, ke kterému se má ubírat, a Krista klade do
středu. V tom je jeho pravá síla. To vede Tovaryšstvo
k tomu, aby tvořivě hledalo a bylo velkodušné. Dnes
proto musí být více než kdy jindy kontemplativní v činnosti; musí žít hlubokou blízkost k celé církvi jakožto
»Božímu lidu« a »svaté matce církvi hierarchické«. To
vyžaduje velkou pokoru, oběť, odvahu, zvláště doléháli na něj nedorozumění nebo je-li vystaveno pochybnostem a pomluvám, ale je to postoj nejvíce plodný.
Pomysleme na minulá napětí ohledně čínských či malabarských ritů anebo v paraguayských redukcích.“
„Sám jsem zažil neporozumění a problémy, kterými
Tovaryšstvo nedávno procházelo. Patří k nim těžké
doby, kdy se jednalo o rozšíření „čtvrtého slibu“ poslušnosti papeži na všechny jezuity (což se nakonec nestalo
- pozn.překl.). Mně v té době dávala jistotu skutečnost,
že Otec Arrupe byl mužem modlitby, mužem, který trávil dlouhý čas na modlitbě. Pamatuji si, jak se modlil
vsedě na zemi, jako to činí Japonci. Proto měl správný
postoj a přijímal správná rozhodnutí.“
Vzor: Petr Faber, „reformovaný kněz“
Kladu otázku, zda jsou mezi jezuity postavy, které jej
zvlášť oslovily, od počátků Tovaryšstva až po dnešek. A
ptám se, pokud ano, kdo to je a v čem ho ovlivnil. Papež
zmiňuje Ignáce a Františka Xaverského, ale potom se
zastavuje u osoby, kterou znají hlavně jezuité: bl. Petr
Faber (1506-1546) ze Savojska. Byl to jeden z prvních
druhů svatého Ignáce, první, se kterým sdílel pokoj během studií na Sorboně. Třetím byl František Xaverský.
Pius IX. jej beatifikoval 5. září 1872 a jeho kanonizační
proces probíhá.
Cituje mi španělské vydání jeho Memoriálu, které
jako provinciál svěřil dvěma jezuitským odborníkům,
Miguelu A. Fioretovi a Jaime H. Amadeovi. Vydání,
které se papežovi zvlášť líbí, redigoval Michel de Cer-
39
ORL 2014-4
teau. Ptám se jej tedy, proč byl osloven právě Faberem
a jaké rysy jeho postavy na něj učinily dojem.
„Dialog se všemi, i s těmi nejvzdálenějšími a s
odpůrci Tovaryšstva; jednoduchá zbožnost, snad jakási naivita, bezprostřední disponibilita, jeho vnímavé
vnitřní rozlišování, fakt, že byl mužem velkých a silných
rozhodnutí a zároveň byl schopen velké jemnosti...“
Zatímco papež František vypočítává osobní charakteristiky svého oblíbeného jezuity, začínám postupně
chápat, proč pro něho byl opravdu životním vzorem.
Michel de Certeau definuje Fabera jednoduše jako
„reformovaného kněze“, pro něhož vnitřní zkušenost,
dogmatický výraz a strukturální reforma jsou vnitřně
neoddělitelné. Začíná mi docházet, že papež se inspiruje právě tímto druhem reformy. Potom papež pokračuje úvahou o pravé tváři fundadora (zakladatele).
„Ignác je mystik, ne asketa. Velmi mne hněvá, když
slyším, že Exercicie jsou ignaciánské jenom proto, že se
dělají v mlčení. Ve skutečnosti mohou být stejně dokonale ignácovské i v běžném životě a bez mlčení. Zdůrazňování asketismu, mlčení a pokání je deformace, která
se rozšířila také v Tovaryšstvu, zvláště ve španělském
prostředí. Já mám však blízko k mystickému proudu
Louise Lallemanta a Jean Joseph Surina. A Faber byl
mystik.“
Zkušenost s řízením
Jaká byla zkušenost řízení otce Bergoglia, který byl
nejprve superiorem a pak provinciálem Tovaryšstva Ježíšova? Styl řízení Tovaryšstva v sobě zahrnuje rozhodnutí superiora, ale také konfrontaci s jeho »konzultory«. Ptám se tedy papeže: »Myslíte, že zkušenost řízení z minulosti může posloužit v nynější situaci výkonu řízení všeobecné církve?« Papež František po
krátkém rozmýšlení zvážní, ale zůstává klidný.
„Ve své zkušenosti představeného v Tovaryšstvu
jsem si, popravdě řečeno, nepočínal vždycky takto,
tedy pokud jde o nezbytné konzultace. A to nebylo
dobré. Moje jezuitské řízení mělo ze začátku mnohé
vady. Byla to obtížná doba pro Tovaryšstvo. Odešla
celá jezuitská generace. Proto jsem se stal provinciálem velmi mladý. Bylo mi 36 let, to je bláznovství. Musel jsem se vyrovnávat s obtížnými situacemi a já jsem
rozhodoval náhle a individuálně. Musím však říci ještě
jedno. Když něco někomu svěřím, naprosto mu důvě-
řuji. Musel by se dopustit velkého omylu, abych jej odvolal. Navzdory tomu však lidi autoritativnost unavuje.
Můj autoritativní a rychlý způsob rozhodování mi způsobil vážné problémy a byl jsem obviněn, že jsem ultrakonzervativní. Prožil jsem dobu velké vnitřní krize,
když jsem byl v Cordobě. Určitě jsem nebyl nějaký svatoušek, ale nikdy jsem nebyl konzervativec. Můj autoritativní způsob rozhodování mi způsobil problémy.“
„Říkám tyto věci jako životní zkušenosti a abych ukázal nebezpečí vládnutí. Postupem času jsem se mnoho
naučil. Pán mě učil vládnout i prostřednictvím mých
defektů a hříchů. Jako arcibiskup Buenos Aires jsem
každých patnáct dnů pořádal setkání šesti pomocných
biskupů a několikrát do roka kněžskou radu. Kladly se
otázky a byl otevřen prostor k diskusi. Moc mi to pomohlo k lepšímu rozhodování. Nyní mi někteří říkají:
»Neraďte se příliš a rozhodněte«. Myslím si však, že
konzultace jsou velmi důležité. Například konsistoře
a synody jsou důležitá místa, kde může být konzultace pravá a účinná. Je ovšem třeba, aby měly méně
rigidní formu. Chci konzultace reálné, nikoli formální.
Konzulta osmi kardinálů, poradní skupina ”outsiderů”,
není jenom moje rozhodnutí, ale je plodem vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během všeobecných kongregací
před konklávem. Chci, aby tato konzulta byla reálná,
nikoli formální.“
Cítění s církví
Zůstávám u tématu církve a pokouším se pochopit, co přesně znamená pro papeže Františka „cítění s
církví“, o kterém píše svatý Ignác ve svých Duchovních
cvičeních. Papež odpovídá bez váhání a vychází při tom
z obrazu.
„Líbí se mi obraz církve jako svatého Božího lidu. Je
to definice, kterou často používám a která pochází z Lumen gentium 12. Příslušnost k lidu má značnou teologickou hodnotu: Bůh v dějinách spásy zachránil určitý
lid. Není plné identity bez příslušnosti k lidu. Nikdo se
nespasí sám, jako osamocený jedinec, ale přitahuje nás
Bůh, který bere v úvahu komplikované tkanivo osobních vztahů, jak se uskutečňují v lidském společenství.
Bůh vstupuje do dynamiky lidu.“
„Lid je subjekt. A církev je Boží lid na cestě dějinami
v radostech i bolestech. Sentire cum Ecclesia pro mne
tedy znamená být v tomto lidu. Celek věřících je neo-
40
ORL 2014-4
mylný ve víře a projevuje tuto svoji infallibilitas in credendo nadpřirozeným smyslem pro víru celého putujícího lidu. To považuji dnes za »cítění s církví«, jak o něm
mluví svatý Ignác. Když vede dialog lidu s biskupy a papežem touto cestou a je loajální, pomáhá při něm Duch
svatý. Nejde tedy o cítění vztahující se k teologům.“
„Je to jako s Marií. Chceme-li vědět, kým je, ptáme
se teologů; chceme-li vědět, jak ji milovat, je třeba se
ptát lidu. Maria milovala Ježíše srdcem lidu, jak čteme
v chvalozpěvu Magnificat. »Cítění s církví« se tedy nemusí chápat pouze ve vztahu k její hierarchické části.“
Po krátké pauze papež upřesňuje, aby nedošlo k nedorozumění: „A samozřejmě je třeba se mít velice na
pozoru, aby tato infallibilitas všech věřících, o které
mluvím ve světle koncilu, nebyla chápána jako nějaká
forma populismu. Nikoli. Je to zkušenost »svaté matky
církve hierarchické«, jak říkával svatý Ignác, církve jakožto Božího lidu, pastýřů i lidu zároveň. Církev je celek Božího lidu.“
„V Božím lidu spatřuji svatost, jeho všední svatost.
Existuje jakási »střední třída svatosti«, jejíž součástí
můžeme být všichni a o níž mluví Malègue.“ Papež má
na mysli svého oblíbeného francouzského spisovatele,
Josepha Malègue (1876 - 1940), zvláště jeho nedokončenou trilogii Pierres noires. Les Classes moyennes du
Salut (Černé kameny, Střední třídy spásy). Někteří francouzští literární kritici jej označovali jako »katolického
Prousta«.
„Spatřuji svatost v trpělivém Božím lidu: žena vychovávající děti, muž vydělávající na chléb, nemocní,
staří kněží, kteří mají tolik zranění, ale také úsměv, protože sloužili Pánu, tvrdě pracující řeholnice, které žijí
skrytou svatost. To je pro mne obyčejná svatost. Často
spojuji svatost s trpělivostí. Nejenom trpělivost jako
hypomoné, tedy snášení břemen životních událostí a
okolností, ale také vytrvalost v každodenním putování
vpřed. Toto je svatost bojující církve, o níž mluví také
svatý Ignác. To byla také svatost mých rodičů: mého
otce, mé matky, babičky Rosy, kteří mi toho tolik dali.
V breviáři nosím závěť babičky Rosy a často si ji čtu. Je
pro mne jakousi modlitbou. Ona je světicí, která hodně
vytrpěla, také morálně, a vždycky šla odvážně dál.“
„Tato církev, se kterou máme »cítit«, je dům pro
všechy, ne kaplička, kam se vejde jen skupinka vybra-
ných lidí. Nesmíme redukovat lůno všeobecné církve
na ochranné hnízdo své průměrnosti. Církev je matka.
Církev je plodná a má být plodná. Když si všimnu nějakého špatného jednání služebníků církve, zasvěcených
osob, mužů a žen, napadne mne nejprve: „To je starý
mládenec“ nebo „stará panna“. Nejsou ani otcové, ani
matky. Nebyli schopni dát život. Když však čtu například o životě salesiánských misionářů, kteří šli do Patagonie, jsou to příběhy života, plodnosti.“
„Jiný příklad z těchto dnů. V tisku mělo velký ohlas,
když jsem telefonoval jednomu chlapci, který mi napsal dopis. Zavolal jsem mu, protože jeho dopis byl překrásný a velice prostý. Pro mne je takový úkon aktem
plodnosti. Uvědomil jsem si, že jde o dorůstajícího mladíka, který poznává otce a vypráví mu proto něco ze
svého života. Otec nemůže říci, že ho to nezajímá. Tato
plodnost mě tolik těší.“
Mladé a starobylé církve
Zůstávám u tématu církve a kladu papežovi otázku
navazující také na nedávné Světové dny mládeže:
»Tato velká událost opět zaměřila reflektory na mládež, ale také na ty „duchovní plíce“, jimiž jsou církve
vzniklé poměrně nedávno. V čem vidíte naděje, které z
těchto církví plynou pro všeobecnou církev?«
„Mladé církve rozvíjejí syntézu víry, kultury a života,
který právě vzniká. Jinou než tu, kterou rozvíjejí starobylé církve. Pro mne je vztah mezi těmi staršími a mladšími církvemi podobný vztahu mezi mladými a starými
lidmi ve společnosti. Vytvářejí budoucnost, jedni svojí
silou a druzí svojí moudrostí. Vždycky samozřejmě existují rizika: mladší církve riskují, že se budou považovat
za soběstačné, těm starším zase hrozí, že budou vnucovat mladším svoje kulturní vzory. Budoucnost se však
vytváří společně.“
Církev? Polní nemocnice…
Když papež Benedikt XVI. oznamoval, že se vzdává
svého pontifikátu, vylíčil dnešní svět jako rychle se měnící, zmítaný záležitostmi velkého významu pro život
víry a vyžadující tělesné i duševní síly. Ptám se papeže i
ve světle toho, co mi už dříve řekl: „Co potřebuje církev
v této historické době nejvíce? Jsou nezbytné reformy?
Jaká jsou jeho přání, pokud jde o církev příštích let? O
jaké církvi »sní«?“.
Papež František začíná tím, že Benedikt XVI. vykonal
41
ORL 2014-4
skutek svatosti, velikosti a pokory, že je to Boží muž.
Vyjadřuje svoje velké sympatie a mimořádnou úctu ke
svému předchůdci.
„Vidím jasně, že církev dnes nejvíce potřebuje schopnost ošetřovat zranění a rozehřívat srdce věřících, tedy
schopnost přiblížení a spříznění. Vidím církev jako
polní nemocnici po bitvě. Nemá smysl ptát se těžce
zraněného, zda má zvýšenou hladinu cholesterolu či
cukru! Je třeba léčit jeho rány. Potom můžeme mluvit
o všem ostatním. Hojit zranění, hojit rány… A je třeba
začít zdola“.
„Církev se někdy nechala uzavřít do maličkostí, do
malicherných předpisů. Nejdůležitější je však první
zvěst: »Ježíš Kristus tě spasil!« A služebníci církve
musejí být především služebníky milosrdenství. Například zpovědníkovi stále hrozí, že bude rigorista nebo
laxista. Ani jeden z nich není milosrdný, protože nikdo
se doopravdy neujímá konkrétního člověka. Rigorista
si myje ruce, protože jej odkazuje na přikázání. Laxista
se myje ruce, neboť jednoduše prohlásí, že „to není
hřích“ a podobně. Lidé musejí být doprovázeni, rány je
třeba hojit.“
„Jak zacházíme s lidem Božím? Sním o církvi matce a
pastýřce. Služebníci církve mají být milosrdní, ujímat se
lidí, provázet je jako milosrdný samaritán, který svého
bližního omývá, očišťuje a pozvedá. To je čiré evangelium. Bůh je větší než hřích. Organizační a strukturální
reformy jsou druhotné, dojde na ně potom. První reforma se musí týkat postoje. Služebníci evangelia mají
být lidmi schopnými zahřát lidské srdce, putovat s nimi
nocí, umět vést dialog a také sestoupit do jejich temnot, do jejich tmy - a neztratit se. Lid Boží chce pastýře a ne funkcionáře či státní kleriky. Zvláště biskupové mají být muži schopní trpělivě podporovat Boží
kroky v Jeho lidu tak, aby nikdo nezůstal pozadu, ale
také doprovázet stádce, které umí větřit nové cesty.“
„Místo církve, která jenom přijímá a má otevřené
dveře, snažme se být také církví, která nachází nové
cesty, je schopná vycházet ze sebe a jít k těm, kdo do
ní nepřicházejí, odešli nebo jsou lhostejní. Možná ten,
kdo odešel, učinil tak z důvodů, které dobře pochopeny a zhodnoceny mohou přivést k návratu. Ale chce
to smělost, odvahu.“
Shrnuji, co říká Svatý otec, a poukazuji na křesťany,
kteří žijí v církevně neuspořádaných nebo vůbec komplikovaných situacích, kteří tak či onak nosí otevřené
rány. Myslím na rozvedené a znovu sezdané, na homosexuální páry a jiné komplikované situace. Jak má
vypadat misijní pastorace v těchto případech? Na co
položit důraz? Papež naznačuje, že chápe, kam mířím,
a odpovídá.
„Musíme zvěstovat evangelium na každé ulici, kázat dobrou zvěst Království a svým kázáním také léčit každý druh choroby a zranění. V Buenos Aires mi
napsali někteří homosexuálové, že jsou „sociálně zraňováni“, protože vnímají, jak je církev neustále odsuzuje. To však církev dělat nechce. Během zpátečního
letu z Ria de Janeiro jsem řekl, že pokud je někdo homosexuál, má dobrou vůli a hledá Boha, já nejsem jeho
soudcem. Tím jsem řekl to, co říká Katechismus. Náboženství má právo vyjádřit vlastní názor, čímž slouží lidem, ale Bůh nás stvořil svobodnými. Duchovní vměšování se do osobního života není možné. Jednou mi
jeden člověk položil provokativní otázku, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou:
»Řekni mi: Když Bůh vidí homosexuála, přijímá jej s láskou, anebo jej odmítne a odsoudí?« Vždycky je třeba
brát v úvahu osobu člověka. Vstupujeme zde do mystéria lidství. Bůh lidi v každodenním životě provází a také
my je máme doprovázet a přitom vycházet z jejich situace. Je třeba je provázet milosrdně. Pokud se tak děje,
Duch svatý knězi vnukne to nejsprávnější, co má říci.“
„V tom je také velikost zpovědi, totiž skutečnost, že
se hodnotí případ od případu, a je možné rozlišit, co
je nejlepší učinit pro člověka, který hledá Boha a Jeho
milost. Zpovědnice není mučírnou, ale místem milosrdenství, ve kterém nás Pán stimuluje, abychom jednali,
jak nejlépe můžeme. Myslím také na situaci ženy, jejíž
manželství ztroskotalo, která potratila. Pak se znovu
vdala a žije šťastně s pěti dětmi. Interrupce ji velice
tíží a upřímně lituje. Chce pokračovat v křesťanském
životě. Co udělá zpovědník?“
„Nemůžeme klást důraz jenom na otázky interrupce,
homosexuálních manželství a antikoncepci. To nelze.
Někteří mi vytýkali, že jsem o těchto věcech mnoho nemluvil. Když se o nich totiž mluví, musí to být v určitém
kontextu. Názor církve je ostatně znám a já jsem synem
církve, ale není třeba mluvit o tom nepřetržitě.“
42
ORL 2014-4
„Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají
stejnou hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk. Misijní zvěst se soustředí na to, co je podstatné a nezbytné, což je také to, co nejvíce zapaluje
a přitahuje, zahřívá srdce jako u učedníků v Emauzích
(Lk24,13-35). Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako
domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia. Zvěstování evangelia musí být jednodušší, hlubší a pronikavější. A z toho pak plynou morální důsledky.“
„Říkám to také s ohledem na naše kázání a jejich
obsah. Krásná homilie, pravá homilie, má začínat tou
první zvěstí, zvěstováním spásy. Není nic pevnějšího,
hlubšího a jistějšího než tato zvěst. Potom má následovat katecheze, vyvození mravního důsledku. Zvěst zachraňující lásky Boží však předchází morální i náboženskou závaznost. Dnes se občas zdá, že převažuje obrácené pořadí. Homilie je prubířským kamenem, na němž
se ukazuje, jak je pastýř blízký svému lidu a schopný se
s ním setkat. Kdo káže, musí znát srdce svého společenství a hledat, kde je živá a vroucí touha po Bohu.
Evangelní poselství se nedá redukovat jen na některé,
byť důležité aspekty, které samy o sobě nezjevují jádro
Ježíšova učení.“
První papež řeholník po 182 letech…
Papež František je prvním papežem, který pochází z
řeholního řádu, po kamalduliánovi Řehořovi XVI., zvoleném před 182 lety, roku 1831. Ptám se tedy: »Jaké je
dnes v církvi specifické místo řeholníků a řeholnic?«
„Řeholníci jsou proroci. Zvolili následování Ježíše,
které napodobuje Jeho život v poslušnosti Otci, chudobě, v komunitě a celibátu. Řeholní sliby se nesmí
stát karikaturou, jinak se např. komunitní život stává
peklem a z celibátu je staromládenectví. Slib čistoty
musí být slibem plodnosti. V církvi jsou řeholníci povoláni být proroky, kteří dosvědčují Ježíšův život na této
zemi a hlásají, jaké bude Boží království ve své dokonalosti. Řeholník se nikdy nesmí zříci této prorocké dimenze. To neznamená stavět se do protikladu k hierarchické části církve, i když prorocká funkce a hierarchická struktura spolu nesplývají. Mluvím o neustálé
pozitivní nabídce, která však nemá být bázlivá. Vzpomeňme si, co dokázali mnozí svatí mniši, řeholníci a ře-
holnice, počínaje opatem sv. Antonínem. Být prorokem
může někdy znamenat, že dělá ”ruido”, rámus, hluk, nevím, jak to říci jinak... Proroctví dělá povyk, lomoz, někdo řekne »kravál«. Ve skutečnosti je však jeho charisma kvasem v těstě. Proroctví šíří evangelního ducha.“
Úřady římské kurie, kolegialita, ekumenismus
Když se papež zmínil o hierarchii, ptám se ho: »Co si
myslíte o úřadech římské kurie?«.
„Úřady římské kurie slouží papežovi a biskupům.
Mají pomáhat jak místním církvím, tak biskupským
konferencím. Jsou to pomocné organismy. Někdy, když
nejsou dobře pochopeny, hrozí, že se z nich stanou organismy cenzurní. Je zarážející, když do Říma přicházejí
žaloby na nedostatek ortodoxie. Myslím, že těmito případy by se měly zabývat místní biskupské konference,
kterým může Řím poskytnout platnou pomoc. Takové
případy se totiž lépe projednávají na místě. Úřady římské kurie zprostředkovávají, nejsou prostředníky nebo
řediteli.“
Připomínám papežovi, jak 29. června při obřadu předávání pallií 34 metropolitním arcibiskupům řekl, že
»cesta kolegiality« je ta cesta, která vede sjednocenou
církev, aby rostla »v souladu se službou (římského) primátu«. Proto se ptám: »Jak harmonicky smířit petrovský primát a biskupskou kolegialitu? Jakými cestami
lze jít, a to i v ekumenické perspektivě?«.
„Měli bychom jít společně: lid, biskupové i papež.
Kolegialitu je třeba žít na různých úrovních. Možná je
čas změnit způsob organizace synodu, protože ta stávající mi připadá statická. To může mít také ekumenickou hodnotu, zvláště ve vztahu k našim pravoslavným
bratřím. Od nich se můžeme naučit víc o smyslu biskupské kolegiality a tradici kolegiality. Úsilí o společnou reflexi toho, jak se řídila církev v prvních staletích
před roztržkou mezi Východem a Západem, přinese ve
svůj čas plody. V ekumenických vztazích je to důležité.
Nejenom lépe se poznat, ale také uznat to, co Duch zasel v jiných jako dar, který je určen i pro nás. Chci pokračovat v reflexi o výkonu petrovského primátu, jak
to začala Smíšená komise roku 2007, což vedlo k podpisu společného dokumentu v Ravenně. V této cestě je
třeba pokračovat.“
Snažím se pochopit, jak papež vidí budoucnost jed-
43
ORL 2014-4
noty církve. Odpovídá mi: „Musíme putovat sjednoceni
v různostech. Není jiné cesty k jednotě. To je Ježíšova
cesta.“
A role žen v církvi? Papež již několikrát při různých
příležitostech toto téma otevřel. V jednom rozhovoru
řekl, že účast žen se v církvi příliš neprojevila, protože pokušení mužského šovinismu nedovolilo, aby se
úloha, která ženám ve společenství patří, víc projevila.
K této otázce se vrátil během zpátečního letu z Ria de
Janeiro a konstatoval, že ještě nemáme hlubokou teologii ženy. Ptám se tedy: »Jaká by měla být role ženy v
církvi? Co dělat, aby ji bylo více vidět?«
„Je nezbytné rozšířit prostor pro pronikavější účast
žen v církvi. Obávám se „mužského šovinismu v sukních“, protože žena má vskutku jinou strukturu než
muž. To, co slýchávám o roli ženy, je totiž často inspirováno právě ideologií mužského šovinismu. Ženy kladou
hluboké otázky, na něž je třeba odpovědět. Církev nemůže být sama sebou bez ženy a její role. Žena je pro
církev neodmyslitelná. Maria, žena, je důležitější než
biskupové. To říkám, abychom nesměšovali funkci a
důstojnost. Je proto třeba hlouběji promyslet postavu
ženy v církvi, pracovat na prohloubení teologie ženství.
Teprve až se nám to podaří, budeme moci lépe uvažovat o vnitřním fungování církve. Ženský génius je nezbytný všude, kde se dělají důležitá rozhodnutí. Právě
to je výzva dneška, totiž přemýšlet o specifickém postavení ženy také a právě tam, kde v různých oblastech
církve jedná autorita.“
Druhý vatikánský koncil
»Co uskutečnil Druhý vatikánský koncil? Co se to
stalo?«, ptám se na pozadí předchozích slov a představuji si dlouhou a složitou odpověď. Mám však dojem,
že papež prostě považuje koncil za skutečnost natolik
neoddiskutovatelnou, že nemá smysl o ní mluvit příliš
dlouho, jako by se musela zdůrazňovat její důležitost.
„Druhý vatikánský koncil byl nové čtení evangelia ve
světle soudobé kultury. Zrodil hnutí obnovy, které jednoduše vychází ze samotného evangelia. Plody jsou pozoruhodné. Stačí připomenout liturgii. Práce na liturgické reformě byla služba lidu jako nové čtení evangelia, vycházející z konkrétní dějinné situace. Jistě, jsou tu
hermeneutiky kontinuity a diskontinuity, nicméně věc
je jasná: způsob, jak dnes čteme a aktualizujeme evan-
gelium počínaje koncilem, je absolutně nezvratný. Potom jsou tu dílčí otázky jako liturgie podle Vetus Ordo.
Myslím, že rozhodnutí papeže Benedikta bylo moudré
a mělo pomoci lidem, kteří mají tuto zvláštní sensibilitu. Za znepokojivé však považuji riziko, že Vetus Ordo
může být ideologizován, tedy zmanipulován.
Hledat a nalézat Boha ve všech věcech
O výzvách dneška mluví papež František velmi vyváženě. Před lety napsal, že abychom viděli skutečnost,
potřebujeme pohled víry, jinak vidíme jen roztříštěnou,
zlomkovitou skutečnost. Je to také jedno z témat encykliky Lumen fidei. Mám na mysli také některé pasáže
z papežových promluv na Světových dnech mládeže v
Rio de Janeiro a cituji: »Bůh je skutečný a projevuje se
v dnešku«; »Bůh je všude.« Tyto věty rozvíjejí Ignácovo
»hledat a nalézat Boha ve všech věcech«. Ptám se tedy
papeže: »Svatosti, jak hledat a nacházet Boha ve všech
věcech?«.
„Co jsem řekl v Riu, má časnou hodnotu. Je tu ovšem
pokušení hledat Boha buď v minulosti anebo v budoucnosti. Bůh je zajisté v minulosti, protože je ve stopách,
které zanechal. A je také v budoucnosti jakožto příslib.
Ale Bůh takříkajíc »konkrétní«je dnes. Proto nám nářky
nikdy nepomohou nalézt Boha. Dnešní nářky nad »barbarským« světem nakonec vyvolávají v církvi touhy po
řádu jako pouhé konzervaci, čili obranné reakce. Nikoli:
S Bohem se setkáváme dnes.“
„Bůh se projevuje v dějinném zjevení, v čase. Čas zahajuje procesy, prostor je krystalizuje. Bůh se nachází
v čase, v probíhajících procesech. Máme spíš spouštět
procesy, někdy i dlouhé, než obsazovat prostory moci.
Bůh se projevuje v čase a je přítomen v dějinných procesech. Proto máme dávat přednost jednání, z něhož se
rodí nové dynamiky. A to vyžaduje trpělivost, čekání.“
„Setkání s Bohem ve všech věcech není nějaké empirické heuréka. V hloubi duše bychom chtěli svá setkání s Bohem hned konstatovat nějakou empirickou
metodou. Tak se s Bohem setkat nelze. Bůh se potkává
v lehkém vánku, jak o tom svědčí prorok Eliáš (1 Kr 19).
Smysly, které konstatují Boha, nazývá svatý Ignác »duchovními smysly«. Ignác vyžaduje, aby se duchovní vnímavost otevřela pro setkání s Bohem, které není empirické. Vyžaduje kontemplativní postoj: cítit, že člověk
jde dobrou cestou porozumění a sympatií ve vztahu k
44
ORL 2014-4
věcem a situacím. Znamením, že jsme na dobré cestě,
je hluboký pokoj, duchovní útěcha, Boží láska a vidění
všech věcí v Bohu.“
Jistota a omyly
»Pokud setkání s Bohem ve všech věcech není nějaké ”empirické heuréka”, jak říká papež, ale putování,
které čte v dějinách, může se také mýlit…«
„Ano, v tomto hledání a nalézání Boha ve všech věcech vždycky zůstává zóna nejistoty. Musí tu být. Pokud někdo říká, že potkal Boha s naprostou jistotou,
na níž není ani stín nejistoty, něco tu není v pořádku.
Pro mne je to důležitý klíč. Pokud někdo má odpovědi
na všechny otázky, pak je to důkaz, že Bůh není s ním.
Znamená to, že je falešný prorok, který používá náboženství pro sebe. Velcí vůdci Božího lidu, jako Mojžíš,
vždycky nechávali prostor pochybnosti. Je třeba nechávat prostor Pánu, nikoli našim jistotám; je zapotřebí
být pokorný. Nejistota je v každém pravém rozlišování,
které je otevřeno k potvrzení duchovní útěchou.“
„Riziko při hledání a nacházení Boha ve všech věcech je tedy snaha říci příliš, říci s lidskou jistotou a arogancí, že »Bůh je tady«. Tak bychom našli pouze boha
podle svojí míry. Správný postoj je ten augustinovský:
hledáme Boha, abychom nalezli, a nalézáme, abychom
hledali stále. Často hledáme tápavě, jak je tolikrát napsáno v Bibli. Taková je zkušenost velkých otců víry,
kteří jsou naším vzorem. Je třeba znovu číst 11. kapitolu listu Židům. Abraham se vydal na cestu a nevěděl
kam, jen na základě víry. Všichni naši předkové ve víře
zemřeli a jen zdáli zahlédli, co jim bylo slíbeno… Náš
život nám není dán jako operní libreto, kde je všechno
napsáno, ale je putováním, konáním, hledáním, patřením… Je třeba vstoupit do dobrodružství hledání a setkání a nechat se hledat a potkat Bohem.“
„Bůh je totiž první. Bůh je vždycky první, předchází
nás. Bůh je trochu jako květ mandloně ve tvé rodné Sicílii, Antonio, který kvete vždycky nejdříve. Čteme to u
Proroků. Bůh se tedy potkává cestou, po cestě. Někdo
by mohl namítnout, že je to relativismus. Je to relativismus? Ano, pokud se to chápe špatně, jako nějaký neurčitý panteismus. Nikoli, pokud se to chápe v biblickém
smyslu, kde je Bůh vždycky překvapením, a nevíš proto,
kde a jak Jej nalezneš, neurčuješ doby a místa setkání
s Ním. Je tedy třeba rozlišovat v setkáních. Rozlišování
je základem.“
„Pokud je křesťan zákoník a chce se vracet zpátky,
chce mít všechno jasné a bezpečné, nenajde nic. Tradice a paměť minulosti nám mají pomáhat, abychom
se odvážili otevírat nové prostory Bohu. Kdo dnes
hledá jen disciplinární řešení, kdo přehnaně tíhne k
„věroučné“ jistotě, kdo se zarputile snaží obnovit zaniklou minulost, má statické a ne evoluční vidění. A víra
se tak stává jednou z mnoha ideologií. Já mám dogmatickou jistotu: Bůh je v životě každého člověka, Bůh
existuje v životě každého člověka. I když je něčí život
katastrofa, zničený neřestmi, drogami nebo čímkoli jiným, Bůh v jeho životě je. Můžeme a máme Jej hledat v
každém lidském životě. I když je život člověka naplněn
trním a plevelem, vždycky je tam prostor, kde se dobré
zrno může ujmout. Je třeba důvěřovat Bohu.“
Máme být optimisté?
Tato papežova slova mi připomínají některé z jeho
dřívějších úvah, když tehdejší kardinál Bergoglio napsal, že Bůh už žije ve městě, životně smíšen se vším a
spojen s každým. Podle mého názoru je to jinými slovy
to, co napsal svatý Ignác v Duchovních cvičeních, že Bůh
»působí a jedná« v našem světě. Ptám se tedy: »Máme
být optimisté? Jaká jsou znamení naděje v dnešním
světě? Jak být optimisty ve světě, který je v krizi?«
„Nerad používám slovo »optimismus«, protože to je
psychologický postoj. Mám raději slovo »naděje«, jak
je čteme v 11. kapitole listu Židům, který jsem právě citoval. Otcové putovali a překonávali velké těžkosti. A
naděje neklame, jak čteme v listu Římanům. Vzpomeň
si na první hádanku z Pucciniho opery Turandot,“ vybízí
mne papež.
Vybavil jsem si verše té princezniny hádanky, na
niž je odpovědí naděje: „Ponurou nocí vidina duhy se
vznáší. Stoupá a rozpíná křídla nad potemnělým nekonečným lidstvem. Všechen svět ji vzývá a celý svět
ji volá. Ale s rozbřeskem duha mizí, aby se zrodila v
srdci. Každou noc se rodí a každý den umírá!“ Verše vyjadřují touhu po naději, kterou zde představuje duha,
jež mizí s rozbřeskem. „Ano – pokračuje papež František – křesťanská naděje není vidinou a neklame. Je teologální ctností a v posledku tedy darem Božím. Nelze ji
redukovat na optimismus, který je pouze lidský. Bůh se
nezpronevěřuje naději, nemůže popřít sám sebe. Bůh je
45
ORL 2014-4
cele příslibem.“
Umění a kreativita Překvapila mne citace z Turandota, když mluvíme o tajemství naděje. Rád bych poznal, v jakých uměleckých a literárních souřadnicích se
papeže František pohybuje. Připomínám mu, že v roce
2006 řekl, že velcí umělci dovedou prezentovat tragické a bolestné životní skutečnosti jako krásné. Ptám
se tedy, kdo jsou jeho oblíbení umělci a spisovatelé a
zda je něco spojuje.
„Měl jsem rád velmi různé autory. Velice miluji Dostojevského a Hölderlina. Od něho bych rád zmínil báseň, kterou napsal k narozeninám své babičky. Je překrásná a měl jsem z ní velký duchovní užitek. Končí veršem ”Člověk ať dodrží, co jako dítě slíbil.” Oslovila mne
také proto, že jsem měl velmi rád svoji babičku Rosu a
Hölderlin v básni klade vedle sebe svoji babičku a Marii,
rodičku Ježíše. Ten je pro něho ”přítelem země”, který
”nepovažoval nikoho za cizince”. Snoubence jsem četl
třikrát a mám je teď na stole, budu je číst znovu. Manzoni mi dal mnoho. Moje babička mne v dětství naučila
zpaměti začátek: »Rameno Comského jezera, jež se obrací k jihu mezi dvěma souvislými horskými řetězy...«
(Překlad Václav Čep, Odeon 1973). Také Gerard Manley
Hopkins se mi velice líbil.“ „Z malířů obdivuji Caravaggia, jeho obrazy ke mně mluví. Ale také Chagall a jeho
Bílé ukřižování...“
„V hudbě mám rád Mozarta, samozřejmě. Jeho Et incarnatus est ze mše C-moll je nepřekonatelné, nese tě
k Bohu! Mám rád Mozarta v provedení Clary Haskil.
Mozart mne naplňuje, nemohu ho myslet, musím ho
slyšet. Rád poslouchám Beethowena, ale když se hraje
prométeovsky. Nejvíce prometheovský interpret je pro
mne Furtwängler. A potom Bachovy Pašije. Mojí velmi
oblíbenou Bachovou pasáží je Erbarme Dich, Petrův
pláč z Pašijí podle Matouše. Vznešenost sama. Potom
na jiné úrovni, ne stejně důvěrně, mám rád Wagnera.
Rád ho poslouchám, ale ne vždycky. Tetralogie Prsten
Niebelungů v podání Furtwänglera v La Scala z roku
1950 byla pro mne nejlepší. Ale také Parsifal dirigovaný
Knappertsbuschem roku 1962.“
„Měli bychom také mluvit o filmu. Felliniho Silnice je
film, který jsem měl asi nejraději. Ztotožňuji se s tímto
filmem, ve kterém je implicitní odkaz na svatého Františka. Potom jsem viděl myslím všechny filmy s Annou
Magnani a Aldem Fabrizim, když mi bylo 10 až 12 let.
Další film, který jsem měl moc rád je Řím. Za svoji filmovou kulturu vděčím zvláště svým rodičům, kteří nás
často vodili do kina.“
„Všeobecně mám rád tragické umělce, zvláště klasiky. Cervantes dává bakaláři Carrascovi do úst krásnou chválu příběhu Dona Quijota: „Děti jej drží v rukou,
mladí čtou, dospělí chápou, staří jej chválí“. To je podle
mne dobrá definice klasika.“
Cítím, jak mne tyto jeho odkazy upoutávají, a chce
se mi vstoupit do jeho života branou jeho uměleckých
preferencí. Byla by to zřejmě dlouhá cesta, myslím si.
A zahrnovala by také film, od italského neorealismu
po Babettinu hostinu. Přicházejí mi na mysl další autoři a další díla, která citoval při jiných příležitostech,
také menší nebo méně známá či místní: třeba Martin
Fierro od José Hernándeze, básně Nino Costy, až po
Velký exodus Luigi Orseniga. Myslím však také na Josepha Malégue a José María Pemána. A samozřejmě na
Danta a Borgese, ale také na Leopolda Marechala, autora románů Adán Buenosayres, El Banquete de Severo
Arcángelo a Megafón o la guerra.
Myslím právě na Borgese, protože jej Bergoglio osmadvacet let učitel literatury v Santa Fé na Colegio
de la Inmaculada Concepción - osobně poznal. Bergoglio učil v posledních dvou ročnících gymnázia a vedl
své studenty ke kreativnímu psaní. Měl jsem podobnou
zkušenost jako on, když jsem v jeho věku na Instituto
Massimo v Římě založil BombaCarta (Papírová bomba)
a vyprávím mu o ní. Nakonec žádám papeže, aby vyprávěl svoji zkušenost.
„Bylo to trochu riskantní – odpovídá. Měl jsem se
svými studenty probírat Cida. Ale klukům se to nelíbilo, chtěli číst Garcia Lorcu. Rozhodl jsem tedy, aby
si Cida nastudovali doma, a během hodin jsem probíral autory, kteří se klukům líbili. Mladí samozřejmě
chtěli číst „pikantnější“ díla: soudobá jako La casada infidel nebo klasická jako Celestina od Fernanda de Rojas. Ale čtením těchto věcí, které je na chvíli přitáhly,
přicházeli na chuť literatuře vůbec, i poezii a přecházeli k dalším autorům. A pro mne to byla velká zkušenost. Učební program jsem předělal, tedy sestavil jinak,
podle pořadí, které přirozeně vyplynulo z četby jednotlivých autorů. A tento způsob mi velice vyhovoval.
46
ORL 2014-4
Neměl jsem rád rigidní osnovy. Nanejvýš vědět, kam
mám více méně dospět. Začal jsem nakonec žáky vybízet, aby psali sami. Nakonec jsem se rozhodl dát přečíst Borgesovi dvě slohové práce mých kluků. Znal jsem
jeho sekretářku, která mne učila na klavír. Borgesovi se
moc líbily. A potom mi navrhl, že napíše předmluvu k
jedné sbírce.“
»Je tedy pro život kreativita důležitá, Svatý otče?«,
ptám se. Směje se : »Pro jezuitu je krajně důležitá! Jezuita musí být kreativní.«
Hranice a laboratoře
Takže kreativita je pro jezuitu důležitá. Papež František na setkání s otci a spolupracovníky časopisu Civiltà Cattolica předložil trojici dalších důležitých charakteristik jezuitské kulturní práce. Vzpomínám na ten
den, 14. června 2013 a vybavuji si, že v rozhovoru, který
předcházel setkání s celou naší skupinou, mluvil o trojici: dialog, rozlišování, hranice. Kladl důraz zvláště na
poslední bod a citoval ze známé promluvy Pavla VI. k jezuitům: »Kdekoli v církvi, i v těch nejobtížnějších a nejvyhrocenějších oblastech, na křižovatkách ideologií, v
sociálních příkopech docházelo a dochází ke konfrontaci palčivých požadavků člověka a nepomíjivého poselství evangelia - tam všude byli a jsou jezuité.«
Prosím papeže Františka o vyjasnění: »Žádal jste nás,
abychom si dávali pozor na pokušení „zabydlet se na
těchto hranicích.” Řekl jste, že ”je třeba jít na hranice,
ale nenosit si je domů, aby si je člověk trochu nalakoval a ochočil si je“. Kam jste tím mířil? Co jste měl
přesně na mysli? Tento rozhovor si domluvila skupina
časopisů vydávaných Tovaryšstvem Ježíšovým. Co jim
chcete vzkázat? Jaké priority mají mít?«
„Tři klíčová slova, s nimiž jsem se obrátil k Civiltà Cattolica, lze vztáhnout na všechny časopisy Tovaryšstva,
jistě s odlišnými akcenty podle jejich povahy a cílů.
Když kladu důraz na hraniční oblasti, poukazuji především na to, že kdo je činný v kultuře, musí být nutně
vřazen do kontextu, ve kterém působí a který reflektuje. Vždycky číhá nebezpečí jakéhosi života v laboratoři. Naše víra není laboratorní, nýbrž putující, dějinná
víra. Bůh se zjevil v dějinách, nikoli jako kompendium
abstraktních pravd. Obávám se laboratoří, protože v laboratoři se problémy vezmou a odnesou domů, ochočí
a nalakují mimo svůj kontext. Hranice si nemáme nosit
domů, ale žít na nich a být odvážní.“
Žádám papeže o nějaký příklad ze své osobní zkušenosti.
„Když je řeč o sociálních problémech, je jedna věc
uspořádat konferenci o problému drog v chudinských
slumech, a jiná věc je tam žít, chápat a studovat problém zevnitř . Otec Arrupe poslal ”Střediskům sociálního výzkumu a činnosti” (Centros de Investigación y
Acción Social, CIAS) pozoruhodný list, kde se jasně říká,
že nelze mluvit o chudobě, když ji člověk sám nezakouší, když se přímo nezařadí do míst, kde se v chudobě žije. To slovo »zařazení« je ovšem nebezpečné a
někteří řeholníci je vzali jako heslo, takže z nedostatku
rozlišování došlo k pohromám. Je však opravdu důležité.“
„A hranic je tolik. Myslím na sestry, které žijí v nemocnicích. Ty žijí v hraničních oblastech. Jedné z nich
vděčím za mnoho. Když jsem měl problémy s plícemi,
lékař v nemocnici mi předepsal určitou dávku penicilinu a streptomycinu. Sestra v nemocničním pokoji ji
ztrojnásobila, protože měla cit, věděla, co dělat, protože byla s nemocnými celý den. Lékař byl velmi dobrý,
jenže žil ve své laboratoři, kdežto sestra žila na hranici
a denně s ní vedla dialog. Ochočit si hranici znamená
omezit se na mluvení z odstupu, uzavřít se do laboratoře. Je to užitečné, ale pro nás musí reflexe vždycky
vycházet ze zkušenosti.“
Jak člověk rozumí sobě samému
Ptám se tedy papeže, zda a jak to platí pro jednu
důležitou kulturní hranici, kterou je antropologická výzva. Antropologie, ke které se církev tradičně vztahuje
a jazyk, kterým ji vyjadřuje, zůstávají pevnou oporou,
plodem staleté moudrosti a zkušenosti. Nicméně se
zdá, že člověk, ke kterému se církev obrací, už ji nechápe anebo ji nepovažuje za dostačující. Domnívám
se, že se člověk interpretuje jinak než v minulosti a v jiných kategoriích. Je to důsledek velkých změn ve společnosti a širším věděním o sobě samém.
Papež vstává a bere si z psacího stolu latinský, hodně
opotřebovaný breviář. Otevírá modlitbu se čtením z
pátku 27. týdne a čte mi pasáž z Commonitorium
Primum od svatého Vincence Lerinského: ”ita etiam
Christianae religionis dogma sequatur has decet profectuum leges, ut annis scilicet consolidetur, dilatetur
47
ORL 2014-4
tempore, sublimetur aetate” (Také pro nauku křesťanského náboženství by měly platit tytéž zákony rozvoje:
s průběhem let se má upevňovat, s časem rozvíjet a s
průběhem věků růst do výšky.)
A papež pokračuje: „Svatý Vincenc Lerinský porovnává biologický rozvoj člověka s předáváním pokladu
víry (depositum fidei) z jedné epochy do druhé a ukazuje, že tento poklad s postupem času roste a upevňuje se. Chápání člověka se s časem mění a tak se prohlubuje také svědomí člověka. Připomeňme si dobu,
kdy se bez jakéhokoli problému připouštělo otroctví
nebo trest smrti. V chápání pravdy se tedy roste. Exegeté a teologové pomáhají církvi, aby její úsudek dozrával. Také jiné vědy a jejich vývoj pomáhají církvi
při tomto růstu porozumění. Jsou druhotné církevní
normy a předpisy, které kdysi byly účinné, ale ztratily
hodnotu či význam. Představa církevní nauky jako monolitu, který je třeba bez rozlišení bránit, je chybná.“
„Ostatně v každé době se člověk snaží lépe chápat a
vyjadřovat sebe sama. Člověku se tedy v průběhu času
mění způsob vnímání sebe samého. Jinak se vyjadřuje
člověk, který tesal Niké ze Samotraké, jinak Caravaggio,
jinak Chagall nebo Dalí. Také výrazové formy pravdy
mohou být mnohotvárné, a je to dokonce nezbytné pro
předávání evangelního poselství v jeho neměnném významu.“
„Člověk hledá sebe samého a přirozeně se může při
tomto hledání dopustit omylů. Církev prožila doby geniality, jako například dobu tomismu. Ale prožívá také
doby myšlenkové dekadence. Nesmíme např. směšovat
genialitu tomismu s upadlým tomismem. Já jsem, bohužel, studoval filosofii z učebnic upadlého tomismu.
V myšlení o člověku by tedy církev měla směřovat ke
genialitě, nikoli k úpadku.“
„Kdy ztrácí platnost nějaké vyjádření myšlenky?
Když myšlení ztrácí ze zřetele lidskost nebo z ní má dokonce strach anebo se nechává klamat. Oklamané myšlení si lze představit jako Odyssea při zpěvu Sirén, jako
Tannhäusera uprostřed orgií satyrů a bakchantů, nebo
jako Parsifala ve druhém jednání Wagnerovy opery, v
království Klingsorově. Má-li církev rozvíjet a prohlubovat své učení, musí se její myšlení znovu opírat o genialitu a stále lépe chápat, jak dnes člověk rozumí sám
sobě.“
Modlitba
Kladu papežovi poslední otázku: jak se nejraději
modlí?
„Modlím se liturgii hodin každé ráno. Rád se modlím Žalmy, potom sloužím mši. Modlím se růženec. Co
mám opravdu nejraději, je večerní adorace, i když se
nesoustředím a myslím na něco jiného nebo dokonce
při modlitbě dřímu. Večer, mezi sedmou a osmou, jsem
před svátostí oltářní na hodinové adoraci. Modlím se
však také v duchu, když čekám u zubaře nebo v jiných
chvílích dne.“
„A modlitba je pro mě vždycky modlitbou „pamatující“, plnou vzpomínek, také pamětí mých dějin nebo
toho, co Pán učinil ve své církvi nebo v konkrétní farnosti. Pro mne je paměť tím, o čem mluví svatý Ignác v
prvním týdnu Exercicií v milosrdném setkání s Ukřižovaným Kristem. A ptám se: »Co jsem pro Krista udělal?
Co pro Krista dělám? Co mám pro Krista udělat?«. Je
to paměť, o které mluví Ignác také v Contemplatio ad
amorem, když vybízí k připomínání přijatých dobrodiní.
Především však také vím, že Pán pamatuje na mne. Já
mohu zapomenout na Něho, ale vím, že On nikdy, nikdy
nezapomene na mne. Paměť radikálně zakládá srdce jezuity: je to paměť milosti, paměť, o které mluví Deuteronomium, paměť Božích skutků, které jsou základem
smlouvy mezi Bohem a Jeho lidem. Tato paměť mne
činí synem a také otcem.“
***
Je mi jasné, že bych pokračoval v tomto dialogu
dlouho, ale vím také, jak papež jednou řekl, že nemáme
„dělat násilí svým omezením“. Během schůzek 19., 23.
a 29. srpna jsme hovořili více než šest hodin. Rozhovor jsem raději rozčlenil a neoznačoval místa přerušení,
aby neutrpěla kontinuita. Ve skutečnosti to byla spíše
konverzace než interview. Otázky na sebe navazovaly,
aniž by hovor zužovaly do předem daných a strnulých
parametrů. Také jazykově jsme volně přecházeli z italštiny do španělštiny, aniž bychom vnímali přechody.
Nebylo v tom nic mechanického a odpovědi se rodily
v dialogu a v rámci rozhovoru, který jsem se snažil synteticky podat, jak jsem dovedl.
48
ZDROJ
ORL 2014-4
Nadchází konec světa nebo konec
USA?
Paul Craig Roberts
Bude to buď jedno, nebo druhé. Rok 2014 se pro Spojené státy utváří jako rok zúčtování.
Na americký dolar narůstají dva tlaky. Jeden tlak přichází od upadající schopnosti Federálních rezerv manipulovat cenou zlata, jak Západní dodávky zlata uvadají
a povědomí o ilegálních manipulacích cen Fedem se na
trhu šíří. Důkazy o ohromných množstvích podfuků zahrabaných v papírových futures na zlato v okamžicích,
kdy je obchodování na trzích méně na očích, jsou jednoznačné. Začíná být zjevné, že cena zlata je zmanipulovaná trhem s futures papíry, aby se chránila cena dolaru před QE (tiskem nových peněz).
Další tlak vychází od tupých hrozeb Obamova režimu sankcemi na Rusko. Další země pak už nejsou
ochotny dále tolerovat zneužívání světa přes dolarový
standard Washingtonem. Wasington využívá mezinárodního systému plateb na bázi dolaru, aby vyvolával
škody v ekonomikách zemí, které vzdorují politické hegemonii Washingtonu.
Rusko i Čína už toho mají dost. Jak už jsem hlásil
a jak o tom tady referoval Peter Koenig, tak Rusko a
Čína odpojují své mezinárodní obchodování od dolaru.
Rusko bude odteď provádět obchodování včetně prodejů ropy a zemního plynu Evropě v rublech a v měnách
svých partnerů z BRICS.
To znamená velký propad v poptávce po amerických
dolarech a odpovídající propad směnné hodnoty dolaru.
Jak objasnil John Williams (shadowstats.com), americká ekonomika se nezotavila z propadu 2008 a pak
dále slábla. Velká většina amerického obyvatelstva je
už roky pod těžkým tlakem nedostatku růstu příjmu.
Jelikož je teď USA na importu závislou ekonomikou,
tak propad v hodnotě dolaru v USA zvedne ceny a stlačí
životní úroveň dolů.
Všechny důkazy směřují k americkému ekonomickému zhroucení v roce 2014, a to je i závěr zprávy Johna
Williama z 9. dubna.
Letos bychom mohli spatřit i zhroucení NATO a
snad i EU. Lehkovážný washingtonský puč na Ukrajině
a hrozba sankcemi Rusku dotlačila loutkové státy v
NATO do nebezpečného území. Washington neodhadl
reakce na svržení demokraticky zvolené vlády a uvalení vlády loutek na Ukrajině. Krym se rychle od Ukrajiny odtrhl a vrátil se k Rusku. I další bývalá ruská území
na Ukrajině by jej mohla následovat. Protestující v Lugansku, Doněcku a Charkově se dožadují svých vlastních referend. Protestující už vyhlásili Doněckou lidovou republiku a Charkovskou lidovou republiku. Loutková vláda Washingtonu v Kyjevě pohrozila, že tyto
protesty potlačí násilím. Washington tvrdí, že tyto protesty jsou organizovány Ruskem, ale nikdo to Washingtonu nevěří, ani jeho ukrajinské loutky.
Ruské mediální zprávy identifikovaly americké žoldnéře mezi silami Kyjeva, které byly poslány k potlačení
separatistů na východní Ukrajině. Členové krajně pravicové neonacistické strany Fatherland v kyjevském parlamentě volali po postřílení protestujících.
Násilí proti protestujícím pravděpodobně přivede
Ruskou armádu a důsledkem bude návrat bývalých ruských území připojených k Ukrajině sovětskou Komunistickou stranou na Východní Ukrajině k Rusku.
S tím, jak se Washington ocitl v průšvihu a jak se
ohání pěstí a hrozí, tak Evropu tlačí do značně nežádoucí konfrontace. Evropané nechtějí válku s Ruskem kvůli washingtonskému puči v Kyjevě a Evropané
chápou, že jakékoliv reálné sankce na Rusko, pokud
by se dodržovaly, by ještě daleko více poškodily Evropu. Uvnitř EU roste ekonomická nerovnost mezi růz-
49
ORL 2014-4
nými zeměmi a ta spolu s vysokou nezaměstnaností a
s bolestivým ekonomickým zbídačováním uvaleným na
chudší členy vyvolala nesmírné napětí. Evropané nemají náladu, aby nesli břemeno Washingtonem zinscenovaného konfliktu s Ruskem. Zatímco Washington Evropě nabízí válku a oběti, Rusko s Čínou nabízí obchod
a přátelství. Washington bude dělat, co může, aby udržel evropské politiky, koupené a uplacené, v šiku washingtonské politiky, ale pro Evropu je teď odvrácená
strana toho, že půjde s Washingtonem, daleko horší.
Wahington se napříč mnoha frontami vynořuje v
očích světa jako licoměrný, nevěrohodný a zcela zkorumpovaný. Žalobce Komise pro cenné papíry a burzu
(SEC) James Kidney využil příležitosti svého odchodu
do důchodu, aby odhalil, že ti nahoře mu smetli jeho
stíhání Goldmana Sachse a dalších „bank příliš velkých,
aby padly,“ protože šéfy SEC nezajímala spravedlnost,
nýbrž „získání vysoce placených jobů po skončení jejich služby u vlády,“ za ochranu bank před stíháním za
jejich ilegální aktivity.
Americká Agentura pro mezinárodní rozvoj byla nachytána, jak zkouší využít sociálních médií ke svržení
vlády na Kubě.
Tahle přezíravá bezohlednost vyzařující od těch nehoře ve Washingtonu při svrhávání ukrajinské vlády,
špehovacích skandálů NSA, z investigativní zprávy Seymoura Hershe, že útok plynným sarinem v Sýrii byl
epizodou falešné vlajky zinscenovanou členem NATO
Tureckem, aby ospravedlnilo americký vojenský útok
na Sýrii, washingtonské přinucení letadla bolivijského
presidenta Evo Moralese k přistání kvůli prohledání,
„zbraně hromadného ničení“ Saddáma Husseina, zneužití rezoluce o libyjské bezletové zóně k vojenskému
útoku a tak dále a dále. Washington v podstatě u ostatních zemí tak těžce poškodil důvěru v úsudek a integritu americké vlády, že svět už svou důvěru v USA vůdcovství ztratil. Wahington se zredukoval na hrozby a
úplatky a čím dále více se předvádí šikanováním.
Ty těžce sebepoškozující rány, které Washington zasadil své věrohodnosti, si vybraly svou daň. Tím nejdrtivějším úderem ze všech je všudypřítomné uvědomění toho, že ta potrhlá konspirační teorie o 11.9 podle
verze Washingtonu je falešná. Ohromné množství nezávislých expertů stejně jako více než stovka prvních
záchranářů popřeli každý aspekt té absurdní konspirační teorie od Washingtonu. Žádný myslící člověk nevěří, že by pár Saúdských Arabů, kteří neuměli ani létat
letadlem, fungujících bez pomoci jakékoliv zpravodajské agentury přelstilo celý Stát národní bezpečnosti,
nejen všech 16 amerických zpravodajských agentur, ale
i všechny zpravodajské agentury NATO, zrovna tak jako
Izraele.
11.9 nefungovalo vůbec nic. Letištní bezpečnost selhala během jediné hodiny čtyřikrát, během jediné hodiny došlo k více pochybením, než ke kolika došlo během dalších 116 232 hodin 21. století dohromady. Poprvé v historii americké Letectvo nebylo schopno dostat střetný bitevník ze země do vzduchu. Poprvé v historii Řízení letového provozu ztratilo letadla na více
než hodinu a neohlásilo to. Poprvé v historii nízkoteplotní krátkodobý oheň na několika patrech způsobil
oslabení masivní ocelové konstrukce tak, aby zkolabovala. Poprvé v historii spadly 3 mrakodrapy ve zrychlujícím se kolapsu se zrychlením odpovídajícím v podstatě
zrychlení volného pádu, aniž by tomu pomohla řízená
demolice odstraňující odpor odspoda pod destrukční
frontou.
Na tuhle potrhlou povídačku skočily dvě třetiny
Američanů. Levičáci na to skočili, protože v tom viděli
povídání o tom, jak utlačovaní vrátili úder americkému
impériu zla. Pravičáci na to skočili, protože v tom viděli
démonizaci muslimů útočících na americké dobro. President George W. Bush vyjádřil pravicový pohled velice
dobře: „Nenávidí nás kvůli naší svobodě a demokracii.“
Ale nikdo jiný tomu neuvěřil, přinejmenším ne
všichni Italové. Italové byli informováni pár let před tím
o vládních operacích pod falešnou vlajkou, ve kterých
jejich president odhalil pravdu o tajné Operaci Gladio.
Operace Gladio byla operací vedenou CIA a italským
zpravodajstvím během druhé poloviny 20. století k odpalování bomb, které pak zabíjely evropské ženy a děti,
aby obvinili komunisty, a tudíž erodovali podporu pro
evropské komunistické strany.
Italové byli mezi prvními, kdo zhotovili videoprezentace zpochybňující washingtonskou potrhlou
povídačku o 11.9. Poslední je v tomto zpochybňování
1 hodinu a 45 minut dlouhý film „Zero.“ Ten můžete vidět tady.
50
ORL 2014-4
Zero byl vytvořen jako film vyšetřující 11.9 italskou
společností Telemaco. V tomto filmu se objevují mnozí
prominentní lidé spolu s nezávislými experty. Ti dohromady vyvrací každičké tvrzení učiněné americkou vládou ohledně jejího vysvětlení 11.9.
Tento film ukázali i Evropskému parlamentu.
Pro kohokoliv, kdo se na tento film podíval, není
možné, aby ještě věřil jedinému slovu z oficiálního vysvětlení 11.9.
Je čím dál obtížnější vyhnout se závěru, že tyto živly
v americké vládě vyhodily do povětří tři mrakodrampy
v New Yorku, aby zničily Irák, Afghánistán, Libyi, Somálsko, Sýrii, Írán a Hizballáh, a aby v USA rozpoutaly neokonzervativní agendu americké světové hegemonie.
Čína a Rusko protestovaly, ale přijaly zničení Libye,
i když to bylo k jejich vlastní škodě. Írán se ale stal
červenou linií. Washington byl zablokován, a tak se
Washington rozhodl Rusku způsobit vážné problémy
na Ukrajině, aby Rusko odvrátil od washingtonských
agend jinde.
Čína znejistila váhajíc mezi jejím obchodním přebytkem s USA a rostoucím ohrazováním Číny Washingtonem pomocí námořních a leteckých základen. Čína dospěla k závěru, že Čína má toho samého nepřítele jako
Rusko – tj. Washington.
Jedna ze dvou věcí je pravděpodobná: Buď dojde
k opuštění amerického dolaru a ke kolapsu jeho hodnoty, což ukončí supervelmocenský status Washingtonu a washingtonské ohrožování světového míru,
nebo Washington povede své loutky do vojenského
konfliktu s Ruskem a s Čínou. Výsledek takovéto války
by byl daleko destruktivnější než kolaps amerického
dolaru.
ZDROJ
Já z opice nepocházím!
Petr Hájek
Vystoupení ke 200. výročí narození Charlese Darwina
na konferenci CEPu, které způsobilo rozsáhlý skandál.
Tolerantní vědecká obec po jejím přednesení požadovala propuštění Petra Hájka ze zaměstnání na Praž-
ském hradě. Klub skeptiků Sysifos, vedený katolíkem
Jiřím Grygarem, mu za ni udělil výsměšnou „anticenu“
Zlatý balvan. A co skutečně tehdejší prezidentův vicekancléř řekl?
Vážený pane prezidente, vážené dámy, vážení pánové,
nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Vím to tak
jistě, jakože je živý Bůh nade mnou.
Říkám to jako premisu u vědomí tématu dnešního
semináře, neboť si myslím, že je správné dát bez zastírání jasně najevo, jakým směrem můj diskusní příspěvek míří. Pokládal jsem proto za užitečné podložit současně své tvrzení absolutním důkazem, který je ze své
podstaty nevyvratitelný. Jsem si při tom vědom, že navzdory tomu s mým závěrem někteří nebudou souhlasit a pokusí se možná proti němu argumentovat důkazy
nekonečně slabší síly. Před nějakými dvěma sty lety by
se nic takového nestalo.
Pokusím se vysvětlit, že právě v tom spatřuji velkou část problému současného lidského bloudění, ne-li
přímo jeho deskripci.
Dnešní seminář Centra pro ekonomiku a politiku inspiroval fakt, že uplynulo dvě stě roků od narození významného vědce a současně sto padesát let od vydání
jeho základního díla, kterým, jak se mnozí domnívají,
byl změněn svět. Karel Marx by dodal – poté, co čas
oponou trhl.
Nezmiňuji kontroverzního sociálního vizionáře v
této souvislosti náhodou.
Hnutí, která svým dílem oba vědci a reformátoři přivedli na svět – darwinismus a marxismus – mají totiž
mnoho společného.
51
ORL 2014-4
Nejen dobou ve které tato údajně pokroková hnutí
vznikla, ale především filosofickou a společenskou bází
, na které se dodnes pohybují i cílem, který sledují. V neposlední řadě pak rovněž metodami, kterými své radikální ideologie ve společnosti prosazují, či přesněji řečeno již prosadili, a nyní je v bojových formacích brání,
ve snaze udržet v našem civilizačním okruhu ničivé paradigma, na jehož vzniku se zásadně podílely.
Nikoli náhodou v něm pramenily totalitní režimy
dvacátého století, zvláště pak ten sovětský, jehož
místní verzi mnohým z nás bylo dáno čtyři desetiletí
nedobrovolně sdílet.
Navzdory jeho zhroucení však ideový fundament
nezmizel. Je tu s námi a jeho jedovatý pramen napájí nová, respektive do moderních karosérií metamorfovaná hnutí poháněná původním motorem. I ten je
ovšem modernizovaný a vylepšený, doplněný o různé
sofistikované pomůcky, především o mediální turbodmychadlo, jehož mystifikační síla, umocněná technologickými možnostmi, jsou nejdůležitější zbraní dnešních
evolucionistických revolucionářů. Ti již obsadili řídící
centra prakticky všech hlavních společenských a přírodovědných oborů, od ekonomie přes medicínu až k
ekologii či klimatologii, abych jmenoval alespoň ty momentálně z nejpopulárnějších.
Jejich nejnovějším politickým hitem je rappový popěvek „Yes, we can!“,
ve skutečnosti nic jiného, než nová karoserie již poněkud výběhové série náklaďáku „Ó zazni písni vznešená, o práci, která vrozená, příčinou lidstva jest!“
V Písni práce, hymně sociálních dobrodruhů, je ještě
zjevné – Óda na radost je přesně ze stejného ideového
kadlubu – co je v hymnách současných euroamerických
sociálních revolucionářů cudně zakryto:
V jejich pozadí vlaje prapor takzvaného vědeckého
darwinismu, jako symbol počátku dlouhé cesty do tmy,
v níž dnes naše civilizace stále bezmocněji tápe.
Nebohý Charles Darwin s tím vším má pochopitelně
jen velmi málo společného.
Otec zakladatel novověkého evolucionismu nemohl
ani v nejtemnějším snu tušit, že právě jeho jméno –
především jeho jméno – bude jako znak a symbol levičáckými darwinisty využito a zneužito a stane se akademickým kladivem proti křesťanské civilizaci, jíž mar-
xisté komplementárně přiloží na krk svůj zahnutý nůž
– srp. Darwin a darwinismus jsou dvě zcela odlišné
kategorie, které nespojuje vůbec nic, kromě podobného zvuku, který při vyslovování těchto slov vydáváme. Jsou stejně tak protikladné jako pojmy evoluce a
revoluce, stejně mystifikačně zaměňované a znejasňované, až jedno může nahradit druhé, respektive se stát
vzájemně synonymem.
Darwin byl úctyhodný pozorovatel přírody, vědec,
který ve vší početnosti podlehl, jak se stalo mnohým
před ním i po něm, iluzi Objevu.
Jeho doba v tehdy moderním mechanistickém antropocentrickém pohledu na svět právě opět nosila
pod srdcem vyvíjející se plod nikterak nového paradigmatu Všemocného Člověka. To tady už předtím samozřejmě mnohokrát bylo. Neúspěšná výstavba Babylónské věže byla tímtéž problémem, stejně jako
řada podobných událostí, o nichž informuje Starý zákon. Všechny dopadly stejným krachem. Ale po nějaké
době člověk opět zapomněl na tragédie, které způsobil, oklepal se a zkusil znovu a znovu stát se Bohem a
ovládnout svět, jenž mu byl propůjčen. Entou řadu tohoto stereotypního seriálu právě žijeme.
Započala Descartesem a jeho populárním bonmotem, že o všem lze pochybovat – kromě tohoto tvrzení ovšem. Darwin, který k němu napsal oscarový díl
O původu druhů, sám však ještě ani zdaleka o všem
nepochyboval. Stejně jako Descartes neměl především
nejmenší pochybnost o jsoucnosti Boží. Proto Darwina
také ani nenapadlo, že by člověk mohl vzniknout jinak než stvořitelským aktem Božím. Narozdíl od darwinistů všeho druhu, pohlaví, rasy či vyznání. Darwinistická ideologie nezná hranic. Darwin je ještě znal. Ve
svém základním díle proto všehovšudy uvažuje, že „život mohl být původně vdechnut Stvořitelem do několika forem či pouze do jedné.“
Nicméně omámen vědeckou pýchou, projevující se
pravidelně riskantním hryzáním do pozemského obrazu Jablka poznání, se jako mnozí před ním a po něm
domníval, že sestrojil dílčí Teorii Všeho. A když pohlédl
na své dílo, uviděl, že všechno, co učinil, jest velmi
dobré. A byl večer a bylo jitro, den šestý.
Nejinak to od té doby líčí a jako dogma fixují vědecká
kněžstva ateistického náboženství. Jenže ani tak to ne-
52
ORL 2014-4
bylo. Darwin sám byl v průběhu let postaven před řadu
problémů, s nimiž se jeho teorie neuměla vyrovnat – a
neumí dodnes, dodávám – což v dalších vydáních O původu druhů či jiných svých děl poctivě připouštěl.
Nikoli darwinismus. Ten dodnes slepě a hluše opakuje četné nesmysly a exaktními důkazy překonané
evolucionistické mantry, jako nedotknutelná tabu.
Nejde mu totiž primárně o vědecká zjištění, jak klamně
tvrdí, ale o ideologii, jejíž cíle jsou úplně jiné než jen
vědecké – ať již teologické či pozitivistické – poznávání
světa a jeho zákonitostí.
Tato mystifikace, v níž dávno nejde o Darwina a jeho
teorii, probíhá již bezmála sto padesát let.
Nejpozději od roku 1864, kdy T. H. Huxley použil poprvé termín „darwinismus“, je tato ideologie instalována do mozků stále většího počtu lidí od kolébky až
do hrobu. Děje se tak s mylnou darwinistickou vírou,
že stálým opakováním nepravd, za současného odříznutí jiných informačních zdrojů, dojde k mutacím DNA
a konečně poprvé vznikne vytoužený nový druh:
Člověk, pokládající sám sebe za výsledek náhodného evolučního procesu, člověk, jehož existenční a
mravní obzor je omezen pozemskou „zárodečnou polévkou“, onou vlažnou louží, v níž život údajně vznikl a
v níž také skončí, neboť předtím, ani potom nic nebylo
a nebude.
Člověk snadno ovladatelný, protože v oné zárodečné polévce se rozhodně žádné vyšší principy nelouhovaly, takže veškeré absolutní maximy lidského jednání jsou pouze nadstavbovým luxusem relativistické
společenské organizace. Jaká má být její ideální či optimální podoba nám včas řeknou majitelé přísně racionalistických pravd – materialističtí vědci a politici.
Řečeno s excelentním teologickým myslitelem Michailem Fjodorovičem Dostojevským: „Není-li Bůh, je
dovoleno vše.“
Toto zčásti implicitní a zčásti explicitní spiknutí
máme ostatně příležitost pozorovat ve „zmutované
podobě“ denně v médiích takřka v přímém přenosu. V
opakovaných experimentech s lidskou individualitou a
svobodou nešlo a nejde o nic jiného, než odtržením člověka od jeho přirozených kořenů získat „lidský materiál“ pro sociální manipulaci. A mnozí skuteční vědci v
této hře dnes nevědomky hrají, řečeno Leninovým slov-
níkem, roli „užitelných idiotů“. Podstata Darwinovy teorie
– i když je sporné dokonce i to, zda můžeme v pravém smyslu hovořit o teorii – je proto dnes všeobecně
známá a lze ji shrnout zhruba do trojdílné premisy: 1)
Všechny živé organismy jsou modifikovaní potomci jednoho společného předka. 2) Základním mechanismem
modifikace je přírodní výběr fungující na principu akumulace náhodných odchylek. 3) Neřízené procesy stačí
k vysvětlení všech vlastností živých organismů.
Není zde samozřejmě čas a tedy ani prostor k věcné
hluboké kritice tohoto bludu, který za sto padesát let
své existence vyprodukoval ke své verifikaci jak celé
systémy podbludů, tak i jednotlivé vědomé podvrhy a
podvody, které pak zafixoval jako nezvratné pravdy.
Existuje o tom rozsáhlá literatura „popíračů“, kteří
bod za bodem dokonce uvnitř daného vědeckého paradigmatu dokazují opak. Jen jejich práce téměř nikde neuvidíte, v novinách ani odborných časopisech
se o nich prakticky nedočtete, jejich vědecká zjištění a
exaktní důkazy jsou ignorovány a oni sami často pronásledováni – nejen odborně a karierně, ale , především
v dnešní Americe, také existenčně. Z tisíců argumentů
proto jen letmo a s vědomím, že na samé hranici únosného zjednodušení zmíním spíše pro ilustraci alespoň
tři takříkajíc z nejpopulárnějších:
Evolucionistická teorie se například od počátku neuměla vyrovnat s takzvaným Principem nezjednodušitelné složitosti.
V Původu druhů o něm sám Charles Darwin poznamenal: „Kdyby se ukázalo, že existuje jakýkoli složitý orgán, který by nemohl být vytvořen početnými a
postupnými malými modifikacemi, moje teorie by šla
úplně ke dnu.“ Takový orgán je například oko, které, jak
Darwin připouštěl, pro něj představovalo vážný problém. Pozdější rozvoj biochemie jeho obavu potvrdil:
Nejen na anatomické úrovni, ale především v biochemických procesech, jež jsou vlastní podstatou vidění,
musel být tento orgán od počátku kompletní, neboli
nemohl se vyvinout z jednoduššího ke složitějšímu.
Prostě oko, aniž bych se pouštěl do složitějšího výkladu – oko v jakékoli verzi – zde jako orgán vidění
muselo být od počátku a kompletně hotové. Kdyby se
moderních biochemických závěrů Darwin dožil, už jen
53
ORL 2014-4
na tom by musel svou teorii „poslat ke dnu“, jak říkal.
Co by platilo pro Darwina však samozřejmě neplatí pro
darwinisty.
Přesvědčivou a vlastně půvabnou ukázkou skutečného podvrhu, jenž stojí odedávna na přední příčce
takzvaných důkazů o vývoji druhů z jediného společného předka, jsou ranná vývojová stádia různých obratlovců.
Naprostá většina lidí se stále ještě mylně domnívá,
že dítě během svého vývoje v matčině těle prochází jakousi „pamětí evoluce“, že počínaje rýhováním vajíčka
je postupně podobno rybě, pak obojživelníku, plazu a
ptáku – až konečně se z něj stane člověk.
I Darwin podlehl této mystifikaci, která byla původně postavena na záměrném evolucionistickém překroucení takzvaného von Baerova zákona, jemuž dodal
přesvědčivou obrazovou – dnes bychom řekli televizní
– „verifikaci“ v šedesátých letech devatenáctého století německý kreslíř Ernst Haeckel. Tento přesvědčený
darwinista nakreslil notoricky známé obrázky vývojových stádií lidského embrya, které si prostě z lásky k
evolucionismu vymyslel či přizpůsobil, ale které byly
od té doby nicméně přetištěny do stamiliónů učebnic
biologie. Až v roce 1997 se o jeho mystifikaci ve váženém vědeckém časopise Science odvážil Michael Richardson potichu špitnout: „Zdá se, že se z toho vyklubal jeden z největších podvrhů v biologii.“
Do třetice připomenu ještě alespoň takzvanou
Kambrickou explozi, která popřela samotný princip
slavného Darwinova Stromu života, který máme většinově také nesmazatelně vypálený do paměti. Nejde
totiž o nic menšího než „speciaci“ jádro celé teorie,
postupný vývojový přechod jednoho druhu do jiného,
vyššího.
Fosilní nálezy z geologického období zvaného
kambrium prokázaly něco pro darwinisty šokujícího.
Jakoby zničehonic se na počátku kambria na scéně
světa objevila většina hlavních živočišných kmenů – a v
jejich rámci i mnohé hlavní třídy – náhle a společně a již
dokonale vytvořené. Dnes se tomuto období nepřesně
říká biologický Velký třesk.
Fakt je, že i Darwinem tyto fosilní nálezy otřásly,
takže byl nucen prohlásit: „Jde o vážný problém, který
v současnosti neumíme vysvětlit. Může jít skutečně o
platný argument proti mým názorům.“ Navzdory tomu
že stále další a další objevy dokládají i na mikrobiologické úrovni, že kambrická exploze byla ještě rychlejší
a rozsáhlejší, než se zprvu zdálo, darwinisté ji samozřejmě bagatelizují, anebo nejlépe zcela ignorují. Nelze
se jim ani moc divit. Pokud by se jí s vědeckou nezaujatostí zabývali, přivedlo by je to zjednodušeně, k tomu,
že slavný Strom života by nakonec asi museli obrátit.
Neboť rozčlenění na živočišné kmeny, o němž Darwin
předpověděl, že mělo probíhat jako poslední, se podle
důkazů ve fosilních nálezech objevilo jako první. Prostě
místo aby teoretická evoluce probíhala pěkně odspoda
nahoru, rozvíjela se nanejvýš opačně, odshora dolů.
Kambrická exploze je tak jedním z mnoha přesvědčivých důkazů, že vývoj druhů podle Darwinovy evoluční
teorie se nikdy nekonal. Vážené dámy a pánové, nepocházíme z opic
Bylo by možné uvádět nesčetné další a další více či
méně zábavné příklady a důkazy, které z Darwinovy
teorie již před delší dobou učinily toliko poučný pomník vědeckého zbloudění. To ještě neznamená, že
řada bVážený pane prezidente, vážené dámy, vážení pánové,
nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Vím to tak
jistě, jakože je živý Bůh nade mnou.
Říkám to jako premisu u vědomí tématu dnešního
semináře, neboť si myslím, že je správné dát bez zastírání jasně najevo, jakým směrem můj diskusní příspěvek míří. Pokládal jsem proto za užitečné podložit současně své tvrzení absolutním důkazem, který je ze své
podstaty nevyvratitelný. Jsem si při tom vědom, že navzdory tomu s mým závěrem někteří nebudou souhlasit a pokusí se možná proti němu argumentovat důkazy
nekonečně slabší síly. Před nějakými dvěma sty lety by
se nic takového nestalo.
Pokusím se vysvětlit, že právě v tom spatřuji velkou část problému současného lidského bloudění, ne-li
přímo jeho deskripci.
Dnešní seminář Centra pro ekonomiku a politiku inspiroval fakt, že uplynulo dvě stě roků od narození významného vědce a současně sto padesát let od vydání
jeho základního díla, kterým, jak se mnozí domnívají,
byl změněn svět. Karel Marx by dodal – poté, co čas
oponou trhl.
54
ORL 2014-4
Nezmiňuji kontroverzního sociálního vizionáře v
této souvislosti náhodou.
Hnutí, která svým dílem oba vědci a reformátoři přivedli na svět – darwinismus a marxismus – mají totiž
mnoho společného.
Nejen dobou ve které tato údajně pokroková hnutí
vznikla, ale především filosofickou a společenskou bází
, na které se dodnes pohybují i cílem, který sledují. V neposlední řadě pak rovněž metodami, kterými své radikální ideologie ve společnosti prosazují, či přesněji řečeno již prosadili, a nyní je v bojových formacích brání,
ve snaze udržet v našem civilizačním okruhu ničivé paradigma, na jehož vzniku se zásadně podílely.
Nikoli náhodou v něm pramenily totalitní režimy
dvacátého století, zvláště pak ten sovětský, jehož
místní verzi mnohým z nás bylo dáno čtyři desetiletí
nedobrovolně sdílet.
Navzdory jeho zhroucení však ideový fundament
nezmizel. Je tu s námi a jeho jedovatý pramen napájí nová, respektive do moderních karosérií metamorfovaná hnutí poháněná původním motorem. I ten je
ovšem modernizovaný a vylepšený, doplněný o různé
sofistikované pomůcky, především o mediální turbodmychadlo, jehož mystifikační síla, umocněná technologickými možnostmi, jsou nejdůležitější zbraní dnešních
evolucionistických revolucionářů. Ti již obsadili řídící
centra prakticky všech hlavních společenských a přírodovědných oborů, od ekonomie přes medicínu až k
ekologii či klimatologii, abych jmenoval alespoň ty momentálně z nejpopulárnějších.
Jejich nejnovějším politickým hitem je rappový popěvek „Yes, we can!“,
ve skutečnosti nic jiného, než nová karoserie již poněkud výběhové série náklaďáku „Ó zazni písni vznešená, o práci, která vrozená, příčinou lidstva jest!“
V Písni práce, hymně sociálních dobrodruhů, je ještě
zjevné – Óda na radost je přesně ze stejného ideového
kadlubu – co je v hymnách současných euroamerických
sociálních revolucionářů cudně zakryto:
V jejich pozadí vlaje prapor takzvaného vědeckého
darwinismu, jako symbol počátku dlouhé cesty do tmy,
v níž dnes naše civilizace stále bezmocněji tápe.
Nebohý Charles Darwin s tím vším má pochopitelně
jen velmi málo společného.
Otec zakladatel novověkého evolucionismu nemohl
ani v nejtemnějším snu tušit, že právě jeho jméno –
především jeho jméno – bude jako znak a symbol levičáckými darwinisty využito a zneužito a stane se akademickým kladivem proti křesťanské civilizaci, jíž marxisté komplementárně přiloží na krk svůj zahnutý nůž
– srp. Darwin a darwinismus jsou dvě zcela odlišné
kategorie, které nespojuje vůbec nic, kromě podobného zvuku, který při vyslovování těchto slov vydáváme. Jsou stejně tak protikladné jako pojmy evoluce a
revoluce, stejně mystifikačně zaměňované a znejasňované, až jedno může nahradit druhé, respektive se stát
vzájemně synonymem.
Darwin byl úctyhodný pozorovatel přírody, vědec,
který ve vší početnosti podlehl, jak se stalo mnohým
před ním i po něm, iluzi Objevu.
Jeho doba v tehdy moderním mechanistickém antropocentrickém pohledu na svět právě opět nosila
pod srdcem vyvíjející se plod nikterak nového paradigmatu Všemocného Člověka. To tady už předtím samozřejmě mnohokrát bylo. Neúspěšná výstavba Babylónské věže byla tímtéž problémem, stejně jako
řada podobných událostí, o nichž informuje Starý zákon. Všechny dopadly stejným krachem. Ale po nějaké
době člověk opět zapomněl na tragédie, které způsobil, oklepal se a zkusil znovu a znovu stát se Bohem a
ovládnout svět, jenž mu byl propůjčen. Entou řadu tohoto stereotypního seriálu právě žijeme.
Započala Descartesem a jeho populárním bonmotem, že o všem lze pochybovat – kromě tohoto tvrzení ovšem. Darwin, který k němu napsal oscarový díl
O původu druhů, sám však ještě ani zdaleka o všem
nepochyboval. Stejně jako Descartes neměl především
nejmenší pochybnost o jsoucnosti Boží. Proto Darwina
také ani nenapadlo, že by člověk mohl vzniknout jinak než stvořitelským aktem Božím. Narozdíl od darwinistů všeho druhu, pohlaví, rasy či vyznání. Darwinistická ideologie nezná hranic. Darwin je ještě znal. Ve
svém základním díle proto všehovšudy uvažuje, že „život mohl být původně vdechnut Stvořitelem do několika forem či pouze do jedné.“
Nicméně omámen vědeckou pýchou, projevující se
pravidelně riskantním hryzáním do pozemského obrazu Jablka poznání, se jako mnozí před ním a po něm
55
ORL 2014-4
domníval, že sestrojil dílčí Teorii Všeho. A když pohlédl
na své dílo, uviděl, že všechno, co učinil, jest velmi
dobré. A byl večer a bylo jitro, den šestý.
Nejinak to od té doby líčí a jako dogma fixují vědecká
kněžstva ateistického náboženství. Jenže ani tak to nebylo. Darwin sám byl v průběhu let postaven před řadu
problémů, s nimiž se jeho teorie neuměla vyrovnat – a
neumí dodnes, dodávám – což v dalších vydáních O původu druhů či jiných svých děl poctivě připouštěl.
Nikoli darwinismus. Ten dodnes slepě a hluše opakuje četné nesmysly a exaktními důkazy překonané
evolucionistické mantry, jako nedotknutelná tabu.
Nejde mu totiž primárně o vědecká zjištění, jak klamně
tvrdí, ale o ideologii, jejíž cíle jsou úplně jiné než jen
vědecké – ať již teologické či pozitivistické – poznávání
světa a jeho zákonitostí.
Tato mystifikace, v níž dávno nejde o Darwina a jeho
teorii, probíhá již bezmála sto padesát let.
Nejpozději od roku 1864, kdy T. H. Huxley použil poprvé termín „darwinismus“, je tato ideologie instalována do mozků stále většího počtu lidí od kolébky až
do hrobu. Děje se tak s mylnou darwinistickou vírou,
že stálým opakováním nepravd, za současného odříznutí jiných informačních zdrojů, dojde k mutacím DNA
a konečně poprvé vznikne vytoužený nový druh:
Člověk, pokládající sám sebe za výsledek náhodného evolučního procesu, člověk, jehož existenční a
mravní obzor je omezen pozemskou „zárodečnou polévkou“, onou vlažnou louží, v níž život údajně vznikl a
v níž také skončí, neboť předtím, ani potom nic nebylo
a nebude.
Člověk snadno ovladatelný, protože v oné zárodečné polévce se rozhodně žádné vyšší principy nelouhovaly, takže veškeré absolutní maximy lidského jednání jsou pouze nadstavbovým luxusem relativistické
společenské organizace. Jaká má být její ideální či optimální podoba nám včas řeknou majitelé přísně racionalistických pravd – materialističtí vědci a politici.
Řečeno s excelentním teologickým myslitelem Michailem Fjodorovičem Dostojevským: „Není-li Bůh, je
dovoleno vše.“
Toto zčásti implicitní a zčásti explicitní spiknutí
máme ostatně příležitost pozorovat ve „zmutované
podobě“ denně v médiích takřka v přímém přenosu. V
opakovaných experimentech s lidskou individualitou a
svobodou nešlo a nejde o nic jiného, než odtržením člověka od jeho přirozených kořenů získat „lidský materiál“ pro sociální manipulaci. A mnozí skuteční vědci v
této hře dnes nevědomky hrají, řečeno Leninovým slovníkem, roli „užitelných idiotů“. Podstata Darwinovy teorie
– i když je sporné dokonce i to, zda můžeme v pravém smyslu hovořit o teorii – je proto dnes všeobecně
známá a lze ji shrnout zhruba do trojdílné premisy: 1)
Všechny živé organismy jsou modifikovaní potomci jednoho společného předka. 2) Základním mechanismem
modifikace je přírodní výběr fungující na principu akumulace náhodných odchylek. 3) Neřízené procesy stačí
k vysvětlení všech vlastností živých organismů.
Není zde samozřejmě čas a tedy ani prostor k věcné
hluboké kritice tohoto bludu, který za sto padesát let
své existence vyprodukoval ke své verifikaci jak celé
systémy podbludů, tak i jednotlivé vědomé podvrhy a
podvody, které pak zafixoval jako nezvratné pravdy.
Existuje o tom rozsáhlá literatura „popíračů“, kteří
bod za bodem dokonce uvnitř daného vědeckého paradigmatu dokazují opak. Jen jejich práce téměř nikde neuvidíte, v novinách ani odborných časopisech
se o nich prakticky nedočtete, jejich vědecká zjištění a
exaktní důkazy jsou ignorovány a oni sami často pronásledováni – nejen odborně a karierně, ale , především
v dnešní Americe, také existenčně. Z tisíců argumentů
proto jen letmo a s vědomím, že na samé hranici únosného zjednodušení zmíním spíše pro ilustraci alespoň
tři takříkajíc z nejpopulárnějších:
Evolucionistická teorie se například od počátku neuměla vyrovnat s takzvaným Principem nezjednodušitelné složitosti.
V Původu druhů o něm sám Charles Darwin poznamenal: „Kdyby se ukázalo, že existuje jakýkoli složitý orgán, který by nemohl být vytvořen početnými a
postupnými malými modifikacemi, moje teorie by šla
úplně ke dnu.“ Takový orgán je například oko, které, jak
Darwin připouštěl, pro něj představovalo vážný problém. Pozdější rozvoj biochemie jeho obavu potvrdil:
Nejen na anatomické úrovni, ale především v biochemických procesech, jež jsou vlastní podstatou vidění,
musel být tento orgán od počátku kompletní, neboli
56
ORL 2014-4
nemohl se vyvinout z jednoduššího ke složitějšímu.
Prostě oko, aniž bych se pouštěl do složitějšího výkladu – oko v jakékoli verzi – zde jako orgán vidění
muselo být od počátku a kompletně hotové. Kdyby se
moderních biochemických závěrů Darwin dožil, už jen
na tom by musel svou teorii „poslat ke dnu“, jak říkal.
Co by platilo pro Darwina však samozřejmě neplatí pro
darwinisty.
Přesvědčivou a vlastně půvabnou ukázkou skutečného podvrhu, jenž stojí odedávna na přední příčce
takzvaných důkazů o vývoji druhů z jediného společného předka, jsou ranná vývojová stádia různých obratlovců.
Naprostá většina lidí se stále ještě mylně domnívá,
že dítě během svého vývoje v matčině těle prochází jakousi „pamětí evoluce“, že počínaje rýhováním vajíčka
je postupně podobno rybě, pak obojživelníku, plazu a
ptáku – až konečně se z něj stane člověk.
I Darwin podlehl této mystifikaci, která byla původně postavena na záměrném evolucionistickém překroucení takzvaného von Baerova zákona, jemuž dodal
přesvědčivou obrazovou – dnes bychom řekli televizní
– „verifikaci“ v šedesátých letech devatenáctého století německý kreslíř Ernst Haeckel. Tento přesvědčený
darwinista nakreslil notoricky známé obrázky vývojových stádií lidského embrya, které si prostě z lásky k
evolucionismu vymyslel či přizpůsobil, ale které byly
od té doby nicméně přetištěny do stamiliónů učebnic
biologie. Až v roce 1997 se o jeho mystifikaci ve váženém vědeckém časopise Science odvážil Michael Richardson potichu špitnout: „Zdá se, že se z toho vyklubal jeden z největších podvrhů v biologii.“
Do třetice připomenu ještě alespoň takzvanou
Kambrickou explozi, která popřela samotný princip
slavného Darwinova Stromu života, který máme většinově také nesmazatelně vypálený do paměti. Nejde
totiž o nic menšího než „speciaci“ jádro celé teorie,
postupný vývojový přechod jednoho druhu do jiného,
vyššího.
Fosilní nálezy z geologického období zvaného
kambrium prokázaly něco pro darwinisty šokujícího.
Jakoby zničehonic se na počátku kambria na scéně
světa objevila většina hlavních živočišných kmenů – a v
jejich rámci i mnohé hlavní třídy – náhle a společně a již
dokonale vytvořené. Dnes se tomuto období nepřesně
říká biologický Velký třesk.
Fakt je, že i Darwinem tyto fosilní nálezy otřásly,
takže byl nucen prohlásit: „Jde o vážný problém, který
v současnosti neumíme vysvětlit. Může jít skutečně o
platný argument proti mým názorům.“ Navzdory tomu
že stále další a další objevy dokládají i na mikrobiologické úrovni, že kambrická exploze byla ještě rychlejší
a rozsáhlejší, než se zprvu zdálo, darwinisté ji samozřejmě bagatelizují, anebo nejlépe zcela ignorují. Nelze
se jim ani moc divit. Pokud by se jí s vědeckou nezaujatostí zabývali, přivedlo by je to zjednodušeně, k tomu,
že slavný Strom života by nakonec asi museli obrátit.
Neboť rozčlenění na živočišné kmeny, o němž Darwin
předpověděl, že mělo probíhat jako poslední, se podle
důkazů ve fosilních nálezech objevilo jako první. Prostě
místo aby teoretická evoluce probíhala pěkně odspoda
nahoru, rozvíjela se nanejvýš opačně, odshora dolů.
Kambrická exploze je tak jedním z mnoha přesvědčivých důkazů, že vývoj druhů podle Darwinovy evoluční
teorie se nikdy nekonal. Vážené dámy a pánové, nepocházíme z opic
Bylo by možné uvádět nesčetné další a další více či
méně zábavné příklady a důkazy, které z Darwinovy teorie již před delší dobou učinily toliko poučný pomník
vědeckého zbloudění. To ještě neznamená, že řada biologových metodických pozorování a z nich plynoucích zjištění není z různých hledisek cenná. Nebýt ideologie darwinismu a darwinistů připomínali bychom si
dnes výročí úctyhodného vědce, podobně jako si občas s úctou ale kriticky připomínáme třeba odkaz Izáka
Newtona. A tak to nepochybně půjde stále po spirále
dále, ad infinitum. Schopnosti a možnosti lidského poznání jsou nepochybně obrovské, ale současně smysluplně omezené, a z definice proto zůstanou vždy jen
velmi relativní
Prastará pravda: Jedinou správnou metodou je racionální pokora před jevy a zákonitostmi, které možnosti
a schopnosti člověka dalece převyšují. Kdybychom byli
evolučně poučitelní, museli bychom rázně odmítnout
třeba genetické inženýrství. Tato nebezpečná a slepá
cesta, přímá linie pokušení v darwinistickém paradigmatu – snaha šťourat se diletantsky Pánu Bohu v kuchyni Stvoření, by pro nás byla jen dalším výstražným
57
ORL 2014-4
znamením, že se opět riskantně a záškodnicky snažíme
vystoupat k nebesům po stupních aktuální kopie Babylónské věže. Její vratké základy před sto padesáti lety
z významné části začali hloubit právě darwinisté.
Ve starém klasickém americkém filmu o takzvaném
Opičím procesu, natočeném podle skutečné události,
nabízí v závěrečné scéně tolerantní a smířlivé řešení
darwinistického problému nezapomenutelný Spenser
Tracy. Je zde v roli obhájce, který čelí federálnímu
soudci. Ten má rozhodnout, zda učitel, jenž o své vůli
vyučuje na veřejné škole bludnou Darwinovu teorii, se
tím provinil proti zákonu.
Je to film o době, kdy ještě v Americe nebylo protizákonné učit o původu člověka Stvořitelským aktem
Božím.
Dnes, po krátkém intermezzu, způsobeném sice slabým, ale aspoň vůbec nějakým odporem prezidenta
George W. Bushe, probíhají v obamovských Spojených
státech již opět naplno velmi nefilmové procesy, které
naopak vyučování jiné než darwinistické evoluční teorie ve veřejných školách pod trestem zakazují.
I v kolébce moderní demokracie jsou darwinisté již
tak silní, že umějí, mohou a smějí prosadit, aby se děti o
původu člověka v Bohu – třeba jen jako přípustné možnosti – vůbec ve škole nesměly dovědět. Yes, we can!
De javu z mého vlastního dětství v komunistickém Československu.
V Opičím procesu učitel prohraje, i když fakticky zvítězí. Soudce, hluboce věřící tolerantní muž, ho pouze
formálně odsoudí k jednomu dolaru pokuty. Symbolizuje člověka, který byl ještě oddaný původní ideji demokracie, že vůdčím principem, z něhož se všechno
ostatní odvíjí, je princip lidské svobody a názorové plurality. A tak zatímco darwinisté slaví vítězství, které se
stane trampolínou jejich budoucího tažení za ovládnutím lidské duše, Spenser Tracy, se naposledy vrátí do
opuštěné soudní síně. Je tu ticho, které ostře kontrastuje s vřavou venku. Na soudcovském stole leží dvě
knihy
o které se tady několik týdnů dramaticky a vášnivě bojovalo. Bible a Darwin. Soudce uchopí Bibli a
odchází. Po několika krocích se však zastaví, vrátí se,
vezme Darwina, položí si ho symbolicky na svou Bibli,
a teprve potom s oběma knihami definitivně odejde ze
scény. Ze scény mizejícího světa, v němž svobodný člověk, aniž by se vystavil v lepším případě jen nebezpečí
dehonestujícího posměchu, ještě mohl s jistotou srdce
prohlásit:
Nevím, jak vy, ale já z opice nepocházím. Jakože je
nade mnou živý Bůh.
ZDROJ
Lhát jak Rudé právo
Jaroslav Fiala | Jan Dienstbier
Časopis Respekt přispěl do předvolebního boje o Evropský parlament hodnotným příspěvkem nazvaným
Keller pořád lže, jako když Rudé právo tiskne. Populární sociolog z Ostravska je týdeníku vlastněnému
Zdeňkem Bakalou (který v témže regionu proslul snahou o zlepšení sociální situace plánovaným propouštěním horníků) patrně trnem v oku. Redaktoři časopisu Kellera označují za „bezskrupulózního lháře“,
„extremistu“, „kolaboranta“, „kariéristu“, „normalizačního komunistu“ atd. Ideové práce se tentokrát zhostil známý komentátor Jan Macháček, který reagoval na
Kellerovy výroky, že kvůli chystané smlouvě Evropské
unie a USA se k nám mohou dovážet závadné americké
potraviny a že budou omezeny farmářské trhy.
„Macháček má ve všem předem jasno, takže může
Kellera spokojeně onálepkovat jako normalizačního
komunistu, lháře a extremistu.“
Podle Macháčka je to všechno lež jako věž. Ve Spojených státech jsou prý kontroly kvality potravin stejně
přísné jako v Evropě, v módě je zdravá strava a farmářské trhy jen kvetou: „Průměrný městský Američan už dávno není jedlík masově produkovaných mastných hranolků a hamburgerů, jak si nejspíš představuje
Keller, který v USA asi podle všeho vskutku nikdy nebyl,“ píše Macháček – s neméně pevným přesvědčením
o kvalitách „Země svobody“, než měl kdysi Julius Fučík
o kvalitách SSSR. Jak tomu tedy je doopravdy?
58
ORL 2014-4
Jídlo průměrného Američana
Hanobení růžového slizu
Zdravé a kvalitní jídlo v USA není zdaleka tak dostupné,
jak tvrdí Macháček, který si místo demagogie mohl zjistit základní fakta. Od šedesátých let se v USA téměř
ztrojnásobil počet obézních lidí – dnes tento problém
sužuje více než pětatřicet procent dospělých a sedmnáct procent dětí. Že by na vině byly farmářské trhy
se super potravinami nebo přísné hygienické normy?
Asi ne. Od sedmdesátých let se ve Spojených státech
naopak zvýšila produkce levných průmyslově zpracovaných potravin a zároveň přibývají sociální problémy.
Není těžké přijít na to, co z toho plyne: chudnoucí
střední třída se stagnujícími platy nakupuje levné jídlo,
protože kvalitní si buď nemůže dovolit, anebo na jeho
shánění v pracovním zápřahu nemá čas.
Špatná situace sice vedla k tomu, že se v USA prosazuje hnutí za lepší potraviny, včetně obdoby našich
farmářských trhů, ale tento boom se v poslední době
i díky následkům finanční krize zpomalil. Poptávka po
lokálním jídle neroste donekonečna a nezdravé potraviny na jídelníčku upadající střední třídy zůstaly. Pro ty,
kterým se to zdá přehnané: v USA žije skoro padesát
milionů lidí v chudobě. Sedmnáct milionů trpí akutním
nedostatkem jídla, další mají potravinové lístky a jsou
rádi, že se nají, natož aby snili o lokálních potravinách.
Nepoměr je do očí bijící: Američané podle svého ministerstva zemědělství utratí za lokální farmářské potraviny sedm miliard dolarů ročně, kdežto za jídlo z obchodů a supermarketů sedm set miliard.
Keller říká, že standardy kvality potravin nejsou v USA
nic moc. A Macháček mu oponuje vtipem – za důkaz
toho, že kvalita jídla ve Spojených státech je až přehnaně kontrolovaná považuje infantilní návody pro
blbé na obalech produktů ve stylu: „tohle neolizuj“,
„domácí mazlíčky nestrkejte do mikrovlnné trouby“
atd. Sranda. Jenže tu jsou důležitější věci. V Americe
se na rozdíl od Evropské unie nedokázali vypořádat s
takovými drobnostmi, jako je častý výskyt salmonely
v mase nebo rozšíření životu nebezpečné bakterie Ecoli. A nejen to. Hygienické standardy chovů a jatek
jsou běžně tak špatné, že třeba maso se neobejde bez
důkladného proprání v amoniaku, aby bylo vůbec poživatelné a nezůstalo plné jedovatých bakterií. Bez nadměrného množství konzervantů a chemie by nebyla
produkce řady potravin vůbec možná.
Jelikož tvorba zákonů ve Spojených státech často
podléhá velkým korporacím, na místě jsou obavy, že
tomu ani v případě transatlantické smlouvy EU–USA
nebude jinak. Američtí zákonodárci, soudci nebo členové regulačních úřadů jsou mnohdy bývalí korporátní
funkcionáři, kteří rozhodují ve prospěch gigantů na
úkor malých farmářů. Obří zemědělské kolosy mají monopolní postavení na trhu a tvrdě si hlídají patenty na
výrobu jídla (počínaje vlastními osivy). A právě odtud
vede přímá cesta k omezování práv lokálních farmářů a
jejich trhů, před čímž varuje Keller. Korporace zaplavují
trh lacinými produkty a vynucují si poslušnost malých
pěstitelů a producentů, kteří jim konkurují.
Známé jsou žaloby za pěstování neautorizovaných
plodin, a to i v případě, že se do úrody farmářů dostanou patentovaná semena korporací nebo pyl omylem.
Také se vedou zuřivé boje za značení výrobků z geneticky modifikovaných potravin, jejichž přítomnost se v
USA – na rozdíl od jiných vyspělých zemí – většinou
neuvádí. Zemědělské korporace mají ohromné finanční
prostředky na lobbování a neváhají se pouštět do vleklých soudních sporů kvůli „hanobení dobrého jména
potravin“. Špičkou ledovce byl známý případ, kdy populární kuchař Jamie Oliver ve svém televizním dokumentu napadl používání „růžového slizu“ – pochoutky
z namletých kostí. To mu vyneslo žalobu od jejích vý-
59
ORL 2014-4
robců. Mediální tlak v této kauze však nakonec přeci
jen přispěl k tomu, že známý kuchař nejenže u soudů
uspěl, ale došlo i k omezení používání „růžového slizu“
v dobrotách velkých řetězců.
nemohla nenamočit… Dnes s podobnou logikou přichází Respekt, když portrétuje Kellera jako pokračovatele normalizace, aniž by se skutečně zabýval věcmi,
které říká. Proti ideologickým nepřátelům se holt bojuje v každé době.
ZDROJ
Po návratu z gulagů vždycky
onemocním
Keller jako Havel
Nikdo přesně neví, kolik vězňů prošlo sovětskými gulagy. Odhady hovoří o patnácti až osmnácti milionech
lidí, nejméně 1,6 milionu z nich nepřežilo. Putinův režim není zkoumání gulagů nakloněn, skupina Čechů po
nich přesto už několik let pátrá.
Nejdřív vrtulníkem, pak loďkou a nakonec se třicet
kilometrů prosekávat sibiřskou tajgou až do míst, kde
tlí pozůstatky bývalého gulagu.
”Prozkoumávat tahle místa je psychicky strašně vyčerpávající, vždycky z toho po návratu z Ruska onemocním,” říká Štěpán Černoušek, cestovatel, rusista
a jeden ze zakladatelů občanského sdružení Gulag.cz,
které už několik let jezdí do bývalých lágrů podél Mrtvé
trati - nedokončené železnice vedoucí ze Salechardu
do Igarky.
Třeba se nakonec obavy z transatlantické smlouvy nepotvrdí. To však neznamená, že nemáme právo vědět
víc. Pochybností a sporných bodů je na to víc než dost.
Macháček má ale ve všem předem jasno, takže může
Kellera spokojeně onálepkovat jako normalizačního
komunistu, lháře a extremistu. Měli jsme za to, že normalizace (aspoň ta komunistická) skončila před čtvrt
stoletím. Ale jak se zdá, ne v Respektu, kde si lebedí v
boji proti podvratným živlům jako za stara. Další redaktor, Ivan Lamper, si ve svém týdenním ohlédnutí ještě
přisadil, když Kellera označil za „guru české univerzitní mládeže“, jenž je „známý též jako jeden z nejmladších předlistopadových kolaborantů“. Lampera zřejmě
dost štve, že „guru univerzitní mládeže“ není někdo
jiný, jemu ideově bližší. Keller je každopádně protivník,
proti němuž Respektu stojí za to použít dikci připomínající dobu před listopadem 1989.
Boj Respektu proti Kellerovi nápadně připomíná novinářský souboj s jinou osobností. Svedlo jej Rudé
právo v únoru 1989 v textu proti Václavu Havlovi. I
Trať v oblasti polárního kruhu na Sibiři, dlouhou
tehdy bylo nutné příliš se nezabývat tím, co to ten Havel vlastně říká, ale naopak z něj pomocí vhodných ci- 1459 kilometrů, budovalo po 2. světové válce až 80 tisíc
tátů udělat fašistu a pokračovatele Druhé republiky vězňů.
a protektorátu. Ostatně Havlova rodina angažující se
V Rusku byly tisíce gulagů. Proč jste začal před pěti
ve filmovém průmyslu se přeci v době protektorátu lety navštěvovat zrovna ty podél Mrtvé trati?
60
ORL 2014-4
Setkaly se přitom tři moje záliby. Mám rád železnice,
baví mě cestovat do odlehlých částí Ruska, což praktikuji už asi dvacet let, a zajímám se o gulag. Byl jsem se
podívat i v oblasti Kolymy na Dálném východě, kde byly
největší lágry. Nejvíc mě ale zaujala Mrtvá trať, kam se
pořád vracím, protože jsou tam opuštěné a relativně
zachovalé tábory gulagu v takovém stavu a množství,
v jakém se jinde nevyskytují.
Jak náročná je výprava do tak odlehlých končin?
Dost. Loni na podzim jsme vyrazili čtyři do míst vzdálených asi dvě stě kilometrů od nejbližší osady. Nejprve jsme se dostali pronajatým vrtulníkem hluboko
do tajgy, odtud loďkou a pak jsme se prosekávali pěšky
třicet kilometrů hustou vegetací. Na cestě zpět nám v
jednu chvíli přestal fungovat lodní motor, ale nakonec
nás po čtyřech dnech trosečnictví zachránila rybářská
loď, která jela náhodou kolem. Elektřinu jsme si dobíjeli přes solární panely. Jeli jsme v září, protože v tu
dobu už tam neměla být mračna otravných komárů,
kteří vlezou i pod ochrannou síťku na obličej nebo do
rukávů. To se potvrdilo, když začalo pršet a teploty
klesly na nulu.
Zároveň je ale cestování tajgou obrovský zážitek. Na
všech těch výpravách mě nezajímají jenom lágry, ale
také Sibiř, původní národy, pestrost a jakási hmatatelnější podstata života, která je tam přítomná. Zároveň
je to země plná absurdit a paradoxů. Důvod, proč tam
pořád jezdím, je spíš citový, nikoliv rozumový.
stupem času staly součástí měst či výrobních závodů.
Některé tábory rozebrali lidé z okolních vesnic. Těch,
které se zachovaly jako na Mrtvé trati, není mnoho.
Jsou totiž obtížně dostupné, zejména ty ve východní
části, ve velmi odlehlé neobydlené oblasti. Nejbližší
vesnice nebo města jsou od nich vzdálena sto až dvě
stě kilometrů.
Navíc po Stalinově smrti byly tyto lágry narychlo
opuštěny, také díky tomu se zachovaly. V jednom
z táborů jsme dokonce našli na dveřích nápis: ”5.
května 1953 je den osvobození pro dvě stě lidí z tohoto baráku.” Stalin zemřel 5. března, takže to šlo
velmi rychle. Třeba lokomotivy, které nešlo odvézt,
byly rozřezány autogenem a zůstaly na místě. Díky překotnému opouštění táborů tam dodnes zůstala také
spousta zachovaných písemností.
Jaké například?
V barácích pod pryčnami, podél stěn v sutinách nebo
i v kamnech jsme našli zmačkané dopisy, útržky zápisků. V jednom administrativním baráku, kde se vedlo
účetnictví stavby a chodu lágru, jsme zase objevili kartotéku vězňů, osobní spisy, pracovní výkazy, prostě
spoustu věcí, ze kterých se dá poskládat mozaika života v táboře. A přitom je to pořád zlomek toho, co by
se asi dalo najít, kdybychom měli víc času a pořádné
archeologické vybavení.
Jedním z vašich nejvzácnějších nálezů je deník
vězně.
Našli jsme ho za trámem na latríně v nemocnici.
Nejspíš patřil nějakému inženýrovi. Dělal si do něj poznámky o tom, jak fungují různé stroje, jak probíhají
chemické reakce, shromažďoval poznatky z různých
technických oborů, protože v táborech se hodně cenilo, když někdo něco uměl. V deníku je i pár osobních
poznámek, a dokonce verše. To je velmi cenné. Díky
podobným nálezům lágr ožívá, dostaneme se blízko
osudu konkrétního vězně.
Jak vypadal život v táboře?
Vězni, kteří sepsali vzpomínky, a to nejen ti z Mrtvé
tratě, se na jednom shodli: přežít se dalo pouze tehdy,
když se z vězně alespoň na čas stal tzv. pridurok člověk pro pomocné táborové práce. Zajišťoval třeba
Co se stalo s lágry na jiných místech Ruska?
dřevo na topení v baráku, pomáhal v administrativě
Buďto je opustili a zničili sami vězni, nebo se po- či nemocnici, holil vězně. Takové práce byly spásou,
61
ORL 2014-4
protože se člověk vyhnul dvanáctihodinovým šichtám
v padesátistupňovém mrazu. Nesplnění často nesmyslné denní normy znamenalo snížení už tak minimálních přídělů potravin. To se dlouhodobě nedalo vydržet, a vězni umírali hlady, vyčerpáním, na různé nemoci.
Poválečné tábory už ale nebyly vyloženě likvidační
jako třeba ve 20. a 30. letech, i když v nich asi zemřelo
také mnoho lidí.
To je částečně pravda, ovšem k přímé likvidaci sovětské tábory nikdy určeny nebyly. Zejména lágry na
Mrtvé trati byly oproti jiným tak trochu VIP. Dodnes
dochované baráky svědčí o tom, že se tehdy stavěly
opravdu bytelně, což jinde vůbec nebylo samozřejmé.
V některých táborech spali lidé jenom v zemljankách
nebo pod plachtou, a to i v zimě. Z těchto táborů se
nedochovalo nic. Samozřejmě i barák v lágru na Mrtvé
trati, to byla ratejna s palandami a uprostřed jedna
malá kamínka, která to nemohla vytopit. Ale přece jenom se tam dalo za určitých okolností přežít spíš než
pod plachtou nebo v díře v zemi.
Proč byly tábory na Mrtvé trati výjimečné? Vždyť už
za Stalinova života mnoho lidí, včetně Beriji, vědělo, že
práce vězňů vybavených primitivní technikou se nevyplácí a projekty jsou zbytečně megalomanské.
Ještě za Stalinova života se výstavbu trati neodvážil
nikdo zpochybňovat. Když se koncem 40. let začala železnice na severu budovat, jednalo se o strategicky významný projekt. Jedna z teorií, proč se vůbec stavěla,
říká, že pobřeží Severního ledového oceánu bylo ne-
chráněné a železnice měla vést do nově budovaných
přístavů, aby tam bylo možné v případě nutnosti přesunout armádu.
Ze začátku se proto stavělo co nejrychleji a vězni byli
k práci motivováni. Dostávali plat a za každý den, kdy
překročili normy, se jim o den zkracoval trest. O tom si
mohli uvěznění na Kolymě, kde se těžilo zlato a další
nerostné suroviny, nechat jenom zdát. Jenže už zkraje
50. let se leccos změnilo, začaly se například používat bombardéry s dlouhým doletem, takže budovat přístavy a železnici ztratilo smysl. Navíc bylo stále jasnější,
že aby bylo možné udržovat železnici v chodu, muselo
by se o ni pořád starat těch osmdesát tisíc vězňů.
Co se s nimi stalo po uzavření táborů?
Byli převeleni na jiné stavby gulagu nebo i předčasně propuštěni, což se ale většinou netýkalo politických vězňů. Těm se trest nezkracoval. Někteří odešli
do Norilsku, kde budovali obří doly na nikl a platinu,
jiní putovali na jiné stavby gulagu nebo zůstali ve vyhnanství v rámci osídlování odlehlých oblastí.
Žijí dnes v okolí Mrtvé tratě nějací lidé?
V západní části u Salechardu se dnes dobývá 90 procent ruského plynu, takže tam od 70. let dokonce vyrůstají nová města. Většina železnice ale vede pustou
tajgou a tundrou, kde roztroušeně žijí jen místní lovci a
sibiřské národy. V mnoha táborech, které jsme navštívili, byli před námi příslušníci původních národů Selkupů, Chantů, Evenků či Něnců, kteří loví nebo kočují
se soby po tajze. Tábory znají, ale spíš se jim vyhýbají,
protože tvrdí, že tam přebývají zlí duchové. Výpravy k
Mrtvé trati podnikají i ruští rybáři žijící v ”nejbližších”
vesnicích. Ráno nasednou na loď, jedou celý den a večer tam přespí v baráku v bývalém lágru. Některé dostupnější tábory u řeky už jsou proto trochu rozebrané
na dřevo.
Jak jste se všemi těmi nálezy z lágrů naložili?
Po první expedici jsme část nalezených artefaktů nechali v muzeu ve městě Igarka, kde Mrtvá trať měla
končit a kde je o ní expozice. Muzeum nemá mnoho
peněz a je pro něj náročné organizovat expedice do
táborů hluboko v tajze. Ty předměty a písemnosti nepodléhají žádné ochraně, prostě tam tlejí, lovci je používají na podpal, a když se pod tíhou sněhu provalí
střecha baráku, jsou navždy pohřbené. Proto jsme se
62
ORL 2014-4
snažili jich co nejvíc zachránit, vše, co šlo, jsme nafotili
na místě, část předmětů jsme vzali i s sebou.
Některé z nich jsme už vystavovali, například v pražské Knihovně Václava Havla v rámci výstavy Čechoslováci v gulagu. Navíc vše digitalizujeme a vedle panoramatických prohlídek táborových baráků to postupně
zveřejňujeme na webu Gulag.cz. Tam se na to mohou
podívat lidé z celého světa, což se také děje. Díky článkům, které o nás vyšly koncem loňského roku v Daily
Telegraph a dalších médiích v Německu, Chorvatsku a
samotném Rusku, jsme najednou měli třeba 20 tisíc přístupů denně. Pak si říkám, že to má smysl.
Sami Rusové nemají zájem pořádat do bývalých gulagů expedice a zachraňovat hmotné památky?
Pár expedic na Mrtvou trať jezdí, i když je zajímá
spíš samotná železnice. Málokdo popisuje a mapuje tábory. To se dělo hlavně na přelomu 80. a 90. let. Ale na
druhou stranu jsem teď v kontaktu například s ruským
sdružením Memorial či Muzeem dějin gulagu v Moskvě,
které znovu začínají takové výpravy chystat, a dokonce
s námi konzultují použitou technologii. Pátrání po minulosti a gulagu ovšem nemá přílišnou podporu ruského státu.
Jak přistupují ke gulagu ruští historici?
Spousta z nich napsala na toto téma kvalitní publikace. Problém je v tom, že v Rusku vychází čím dál tím
víc relativizující literatury, která se snaží zpochybňovat zrůdnost stalinismu a Stalina obhajovat, až adorovat. Nicméně pořád existují i nezávislá sdružení, například Memorial, která se gulagu a obecně represím věnují dlouhodobě a vykonala v tomto směru obrovskou
práci. Ta mají potřebu ukazovat, jak to bylo zrůdné a
chybné, a dnes kromě jiného monitorují i situaci vězňů
v současných pracovních koloniích.
Je v Rusku vůbec nějaký památník gulagu z bývalého
lágru?
Vím pouze o bývalé věznici nedaleko města Perm
na Urale, z níž je muzeum - jmenuje se Perm 36. To
ale konzervuje stav z 80. let a neposkytne představu
o táborech 40. a 50. let. Kontinuita tam sice je, ale už
to není autentický stalinský gulag. Kromě toho ovšem
existuje velké Muzeum gulagu přímo v centru Moskvy
a ve spoustě lokálních vlastivědných muzeí po celém
Rusku jsou expozice o gulagu a represích v těchto krajích.
Téma gulagu je spojené se spisovatelem Alexandrem Solženicynem. Jeho role při objevování gulagu
pro západní Evropu v 70. letech byla asi zásadní.
Největší přínos Solženicyna není ani v literární hodnotě jeho díla, ani ve faktické přesnosti. Řada skutečností uvedených v Souostroví Gulag byla po otevření
archivů upřesněna. Ale Solženicyn jako první popsal
gulag coby obrovský, komplexní zrůdný systém. Sesbíral střípky z dopisů vězňů, kteří mu své zápisky posílali
na základě jeho první povídky Jeden den Ivana Děnisoviče. Ta vyšla za Chruščova, v době tání, a byla tehdy
zjevením, protože otevřeně popisovala strasti táborového života.
Když pak Solženicyn vydal v roce 1973 v exilu Souostroví Gulag a odkryl toto téma také pro západní společnost, vzal vítr z plachet levicovým intelektuálům
typu Sartra, kteří stalinský systém stále obhajovali. Navíc se gulag dostal do povědomí širší veřejnosti. Na
druhou stranu Solženicyn ke konci života dospěl k poměrně šílenému závěru, že ruská zkušenost s lágry je
natolik výjimečná, že je ve výsledku prospěšná pro celé
lidstvo. Byl přesvědčen o vyvolenosti ruského národa
a otevřeně začal podporovat Putina.
63
ZDROJ
ORL 2014-4
Křesťané jako spojenci
Jakub Patočka
Když jsem před několika lety pobýval v Indii, Vandana
Shiva mne seznámila se svým kanadským kamarádem
a kolegou. Dříve v Kanadě pracoval jako cosi na způsob
vrchního hygienika. Svou funkci byl nucen opustit, poněvadž odmítl schválit průmyslové užívání jakési chemikálie, o níž byl přesvědčen, že způsobí spousty zbytečných onemocnění a úmrtí. Napsal o tom knihu, vedl
spory.
Během večeře se mluvilo o ledačems, o přednostech vegetariánství, o rozmanitosti indických lilků (pocházejí odsud), o pestré povaze indické společnosti, o
šťastném osudu zdejší židovské menšiny, až onen Kanaďan indických předků začal vyprávět o svém podivuhodném hobby, jímž bylo studium dokladů o Ježíšově
pobytu v Indii, o nichž se hotovil sepsat knihu. Posléze
jsem zjistil, že se jedná o vcelku známou spekulaci, v tu
chvíli jsem o ní ale jako bytost nepolíbená kvalitní esoterickou literaturou neměl zdání, a tak jsem na onoho
dobrého muže hleděl jako na zjevení.
Emfaticky líčil, jak existují rozmanité doklady o Ježíšově vzdělávání v indických a buddhistických chrámech, kam měl odejít zhruba ve třinácti letech a zpět
na Blízký Východ se vrátil až zhruba ve třiceti, což je
období, o němž Nový Zákon nepodává žádnou zprávu.
Za svých východních studií prý načerpal mnohé z ideálů, které nalézáme v evangeliích, včetně nenásilí a
ochrany slabších, jež byly tehdejšímu západnímu světu
cizí. A to, co pak prováděl zákoníkům a farizejům, vyvedl prý i vzdělancům ve Váránasí; intelektuál, aktivista, rebel.
V Indii měl rovněž ovládnout mistrovství indických
fakírů a mystiků, které mu umožnilo předstírat na kříži
vlastní smrt. Tím onen Indokanaďan vysvětloval „zázrak“ vzkříšení: Ježíš prostě procitl, se svými nejbližšími
dohodl, aby věc vypadala jako zázrak, prchl, a pak dožil
mezi svými v Indii, kde prý podnes existuje jeho hrob.
Ba i Ježíšovo jméno v hebrejštině „Ješua“ vykládal jako
fonetický přepis člene a slova „Šiva“, jinak řečeno Ježíšovo jméno má znamenat Ten od Šivy. Vandana Shiva i
její sestra Mira se usmívaly a neříkaly nic.
Jakkoli se mi zamlouvá představa takto širokých základů Ježíšova učení i mile civilní výklad zázraků, nepatřím k těm, kteří nutně potřebují vědět, „jak to doopravdy bylo“, ctím, že hnutí, stojící už dva tisíce let na
presumpci ukřižování, je stále živé, a řídím se i v tomto
novozákonním „po ovoci poznáte je“. Domnívám se, že
to platí také o rozmanitých interpretacích základních
biblických příběhů, k nimž velké křesťanské svátky skýtají příležitost.
Mezi nimi mne zvlášť poutá pojetí, jež Krista a jeho
družinu líčí jako skupinu archaických aktivistů za spravedlivější svět; ostatně zvlášť půvabný text mířící takovým směrem zde včera zveřejnil Filip Outrata. A je
to nakonec interpretace, která má v českých zemích už
od středověku skvělou tradici, právě kvůli ní byli naši
předkové ochotni hned několikrát přeskládat celou Evropu.
Křesťanské svátky ovšem rovněž pokaždé skýtají příležitost k uvážení, jakou úlohu křesťanství a církve
ve společnosti sehrávají. Tak jako mnoho jiných věcí,
rovněž křesťanské ideály ani církve během posledního
čtvrtstoletí ve svobodných poměrech neudržely slibné
postavení, s nimiž do nové éry vstupovaly.
Na církve a křesťanstvo se i díky smělému vystupování kardinála Františka Tomáška a tuhým ústrkům za
vlády komunistů, pohlíželo podobně jako na rozmanité
občanské iniciativy: křesťané byli obecně bráni za sympatickou součást hnutí za svobodu a počítali se k úctyhodným vítězům demokratické revoluce. K tomu patřilo snad poprvé všeobecně společností prostupující
vědomí, že se poprvé kam až paměť sahá i křesťané stali
v naší společnosti menšinou.
Mělo to svůj výraz i v české politice, v níž se patrně nevyskytl po roce 1989 v parlamentu jiný státník
byť jen srovnatelný s nenápadným, moudrým a zdánlivě nespojitelné často vynalézavě spojujícím Josefem
Luxem. I když nedokázal a původně jistě ani nechtěl
zamezit nástupu hrubého neoliberalismu pod Klausovým vedením, právě on v míře přinejmenším srovnatelné s Václavem Havlem a tehdy ještě vcelku kladně
působícím Milošem Zemanem se zasloužil o to, že na
konci devadesátých letech jsme byli nakrátko mimořádně blízko jinému pro společnost nepochybně příznivějšímu směřování.
64
ORL 2014-4
Pak vzaly věci mrzutý obrat. Lux bohužel skonal
ještě relativně mladý a strana lidová přes ponuré etapy
pod Kalouskovým a Čunkovým vedením doklopýtala
mimo Sněmovnu, kam se sice vloni vrátila a znovu se
ocitla i ve vládě, ovšem zda má svou totožnost hledat v
návaznosti na univerzalistické ideály Josefa Luxe, Petra
Pitharta či Jana Sokola, anebo zda se bude utápět v mobilizaci proti migrantům či sociálně vyloučeným, jinak
řečeno lidem, jakým byl i Ježíš Nazaretský a jeho souputníci, tím si sama zatím není jista.
A církve, mezi nimi zejména ta popisující sebe samu
jako svatou, systematicky směňovaly své příznivé společenské postavení i autoritu za majetek, což se jim
skoro úplně podařilo za panování Nečasovy vlády během tak zvaných restitucí, jež však ve skutečnosti jsou
nelegitimním darem, s nímž nesouhlasí dokonce ani
mnozí křesťané sami. Je to škoda pro křesťanstvo, ale
stejně tak i pro všechny ostatní, poněvadž křesťané i
jejich církve nepochybně příznivou úlohu v potřebných
proměnách světa sehrávat mohou.
Máloco o tom vydává svědectví jako střídání stráží
ve Vatikánu. Papež, který přijal jméno František, se rázem stal jednou z nejvýraznějších postav hnutí za sociální spravedlnost a explicitně proti kapitalismu. Jeho
smělé, elegantní vystupování, plné státnických symbolických gest, od ponouknutí ženy, aby v jeho přítomnosti kojila plačící dítě, až po přijetí britské královny
ve fialkovém kostýmku, z něj velmi rychle učinilo osobnost široce respektovanou i nekatolíky a také jednu z
největších nadějí mezinárodního společenství na příznivé změny kurzu.
Není náhoda, že František přichází z Latinské Ameriky, která oproti střední a východní Evropě zvládla
svou transformaci po konci studené války podstatně
lépe. Právě zde vznikly v posledním čtvrtstoletí demokracie vyznačující se v mnoha případech mimořádné
progresivní sociální, ekologickou i kulturní politikou. A
skutečnost, že si zdejší odnož katolické církve osvojila
mimořádně progresivní sociální smýšlení, v tom nesehrává nijak okrajovou roli.
Rozšíření radikální sociální nauky v latinskoamerické církvi bylo inspirováno v Evropě započatým dialogem křesťanů a – řekněme – humanistů jiných svě-
tonázorových přesvědčení. Dnes se Evropě tento import vrací jako příležitost k reflexi vlastního směřování
v osobě papeže Františka.
Koncepce kulturně-politické aliance evropských i
tuzemských křesťanských a sociálních demokratů byla
královskou ideou Jaroslava Šabaty z poloviny 90. let.
Křesťané bývají zodpovědní a pracovití, mají smysl pro
řád a trvanlivost. Není náhoda, že v různých občanských aktivitách se vyskytují v podstatně vyšším než
statistickém zastoupení.
A nemůže být otázkou příliš dlouhého času, kdy i ve
střední Evropě nový vatikánský kurz najde své ohlasy a
uvnitř křesťanstva své zázemí. Pokud česká společnost
dnes něčím zvláště trpí, je to ztráta schopnosti pátrat
spíše po tom, co nás může spojovat než po tom, co nás
rozděluje a schopnost střízlivě uvážit, zda shody nejsou
podstatnější nežli rozdíly.
Právě v tom tkví jedno z pozapomenutých dědictví
československého disentu, v němž se křesťanští demokraté nikoli pouze z taktických důvodů dokázali sejít
a na společných vizích shodnout s demokratickými komunisty, se sociálními demokraty, s ekology i liberály.
Dnes z potřeby překonat ze řetězu urvaný kapitalismus sociálně spravedlivějším uspořádáním se tu taková kulturně-politická aliance může začít rodit znovu.
Stačí, aby se i politická reprezentace českého křesťanstva rozvzpomněla, že i zakladatel jejich hnutí věřil v
to, že jiný, lepší, spravedlivější svět je možný.
65
ZDROJ

Podobné dokumenty

zde - Fragmenty

zde - Fragmenty a svou „dobrou příležitost k mlčení“ nevyužiji. Právě proto, že jsem představitelem země pouze střední velikosti, tedy země, která podle jejich mínění by měla v diskusi o unijních záležitostech hrá...

Více

AUTOMATIZACE 4.ROČNÍK 1 Střední průmyslová škola a Vyšší

AUTOMATIZACE 4.ROČNÍK 1 Střední průmyslová škola a Vyšší Regulace - její úlohou je nastavit určité veličiny např. teplota, tlak, otáčky, napětí atd. na předepsané hodnoty a udržovat je při působení poruch na požadovaných velikostech. Regulovaná veličina ...

Více

Dnešní otec - Spravedlnost dětem

Dnešní otec - Spravedlnost dětem nárokům žen, nejen na výše zmíněnu výkonnost a průraznost, ale zároveň i na tolerantní a emočně vstřícné chování – což nejen že je na ně příliš, ale stojí také v přímém rozporu s předchozími očekáv...

Více

angažovaný design - Vizuální kultura

angažovaný design - Vizuální kultura Především je potřeba si uvědomit, v jaké podobě se nachází současné „hnutí“ nesouhlasu s neoliberální politikou působící v České republice. Počty veřejných akcí této široké koalice (od iniciativ, j...

Více

PDF Mokřady - JAMIprojekt

PDF Mokřady - JAMIprojekt Počátkem 15. století byl zaznamenán první větší útlum výstavby rybníků. Nepokoje a husitské války nejenže nemotivovaly k další výstavbě, ale řada hrází rybníků byla násilně protržena či zpustla jak...

Více