(Z)civilizovaní lovci lebek - Indie Nagaland

(Z)civilizovaní
LOVCI LEBEK
Obávaní bojovníci žijící v nepřístupných horách mezi Indií a Myanmou,
legendární lovci lebek, kteří své zvyky praktikovali ještě v osmdesátých
letech minulého století. To jsou Nágové, národ, který díky přísným
omezením indické vlády nebylo možné až donedávna navštívit.
10
KOKTEJL 9/2014
TEXT A FOTO: ADRIENA VYZULOVÁ
Každodenní příprava ranního
čaje i dávky opia na ohništi
temného domu.
Dřívější obávaní lovci
lebek se dnes láskyplně
starají o svá vnoučata.
J
ČÍNA
NEPÁL
Dillí
BHÚTÁN
INDIE
Bengálský záliv
Indický
oceán
12
ŠRÍ LANKA
KOKTEJL 9/2014
MYANMA
Nágsko
BANGLADÉŠ
PÁKISTÁN
ak žijí Nágové po desetiletích izolace spojené s působením křesťanských misionářů? Přestože je
kultura lovců lebek již dlouho zákonem zakázaná, generace, která
ji zažila v plné síle, stále žije a my máme
možnost nahlédnout do jejich světa v nejvzdálenějším koutě Indie.
„Do Nágska určitě nejezděte,“ varuje
nás hned první den v Guváhátí, hlavním
městě indického spolkového státu Ásám,
Němec Yann, který zde již devět let studuje původní kultury. „Ze starých zvyků
už nic nezbylo, ukážou vám jednoho staříka a řeknou si o peníze,“ ještě přidává
k našim obavám z cesty do tohoto kraje
bez turistické infrastruktury. Nenecháváme se odradit, ale je jasné, že se musíme poctivě připravit. Kromě policejních
povolenek k vjezdu budeme muset zařídit
i soukromý džíp a místního průvodce,
který nám umožní proniknout pod turistický povrch, do života a domovů hrdých Nágů. Naštěstí se vše podaří zajistit
za pár dní a můžeme vyjet.
Na cestě do Nágska projíždíme Ásám,
stát proslavených čajových plantáží, nabitý stánky, ovocem, motorkami, lidmi. Tradiční indický mumraj. Hned
za nágskou hraniční závorou začíná
pustina. Z indické slátané asfaltky přejíždíme na kamenitou cestu se zbytky
zpevněného povrchu, po kterém jezdí
už jen jeden autobus denně. Zahraniční
turisté sem po tisících rozhodně neproudí. Dnes překračujeme hranice jen my
a ještě jeden jeep, dohromady asi šest
lidí. Pro Indy je stát Nágsko zakázanou
zemí za střeženou závorou, kam se nesmí
stěhovat, ani tam obchodovat. Půda patří
dle zákona Nágům. Polorozpadlé domy,
nefungující haly, spálená země a nesmyslně velké kostely nás provázejí stále
hlouběji do nágských hor.
DO ZAKÁZANÉ ZEMĚ
Dnes nás čeká celodenní přejezd asi
osmdesáti kilometrů do vesnice Longwa, jedné z posledních alespoň částečně
tradičních. Asi po čtyřiceti kilometrech
a třech hodinách jízdy zastavujeme u policejní stanice v zaprášeném městečku
Mon. Právě probíhá předvolební kampaň, všude je rušno, nálada ozbrojených
jednotek nepředvídatelná. Nejdříve prohlídka vozu. Co vezeme? Zajímá je hlavně alkohol, který je zde zakázaný a o to
více žádaný. My pašujeme několik placatek rumu jako úplatek pro náčelníky.
Kdyby se dostaly do rukou policie, čekaly by nás krušné chvíle a policisty veselý
Tradiční domy jsou postavené
z hlíny se slaměnou střechou
a ozdobené rohy buvolů.
večer. Uf, naštěstí nic nenašli, tak ještě
posbírat všechny zápisy, podpisy a razítka přímo na stanici a můžeme pokračovat dále.
Do Longwa přijíždíme až pozdě večer, kvůli volbám je zákaz nočního vycházení, ale tady na to nikdo nehledí
a jeden z vážených mužů pořádá doma
předvolební mítink. Je třeba poradit se,
koho budou všichni volit, rodinné klany
drží při sobě i v politických otázkách.
Jeho žena nás vede do domu pro turisty.
Evidentně není příliš používaný, všechno je zamčené, ale pokoje jsou ucházející,
dokonce s vlastní koupelnou. Otáčím kohoutkem a čekám, zda se dočkám i vody,
ale to bych už opravdu chtěla hodně.
Žena nám nabere vodu ze studny do kýblu a o hygienu je postaráno. Na večeři
máme přijít k nim domů, vaří se pro širokou rodinu, něco na nás jistě zbude.
Ve velkém temném domě z hlíny
se slaměnou střechou nás vítá ohniště
v předsíni pro hosty. Střechu podpírají
dřevěné sloupy s rytinami mužů s useknutou hlavou v ruce. Stěny zdobí rohy
buvolů a dřevěné sošky lidských postav.
Usadí nás do plastových židlí a čekáme
na pozvání k jídlu. Dům je velký asi sto
metrů čtverečních, podlaha je z udusané
hlíny, bez oken, světlo zajišťují ohniště. Je
tu velká předsíň, která slouží i jako společenská část, potom kuchyně, obvykle přístupná jen pro členy domácnosti,
a jedna ložnice. Asi po hodinovém čekání dostáváme vařené brambory, rýži, dušené hořčičné listy a vařené vepřové plné
špeku. Vše bez chuti a zápachu. Ostatně
nejeli jsme sem kvůli jídlu, ale atmosféře, kterou je temný dům se zapálenými
ohništi nabit. Rodina se k nám chová
pragmaticky, neoplývá přívětivostí ani
Dříve ženy chodily jen v sukénce,
dnes se oblékají v západním
stylu. Původní zůstaly šperky
a vybledlé tetování pod koleny.
KOKTEJL 9/2014
13
foto: SOAS, Nicholas Haimendorf
Nágský náčelník — ang — v polovině
30. let 20. století v plné kráse.
nepřátelstvím a po jídle jsme slušně odesláni k noclehu.
PROCHÁZKA S NÁČELNÍKEM
NAGA QUEEN
Ráno nás čeká nová porce rýže s bramborami a můžeme vyrazit. O prohlídku
vesnice je třeba jít nejdříve požádat náčelníka. Víme, že placatka rumu a obvyklý
obnos indických rupií nám povolení zajistí. Ten místní je svými „poddanými“
oslovován „král ang“ a panuje vesnici
Longwa a padesáti okolním. Jeho území
• Ursula Violet Graham
Bowerová
se narodila
v Anglii
v roce
1914 jako
dcera dobře
situovaných
rodičů.
Měla před sebou život ve vyšší
společnosti. Obrat ale nastal
po úmrtí jejího otce, když si
její matka už nemohla dovolit
platit jí školné. Ursula neváhala
a rozhodla se pomoci si sama
a vydala se do Indie.
• V roce 1937 poprvé spatřila
oblast, kterou dnes nazýváme
14
KOKTEJL 9/2014
Historické foto
nágských dívek
tančících při
oslavách jara.
přesahuje do Myanmy, všichni mu musejí odvádět daně a poslouchat jeho rozhodnutí v soukromých přích. Jako jediný
má také nárok na více žen. Nás vítá vsedě
na zemi vedle ohniště a místo koruny si
ihned nasazuje svůj parádní kovbojský
klobouk. Jeho pomocník připravuje v tichosti na ohništi čaj v bambusové nálevce a ranní dávku opia. Nejdříve vytáhne
kus látky, napuštěné opiovým extraktem,
a vyvaří ho nad ohněm, do vzniklé hnědé
tekutiny namáčí suché drcené listy, které
Nágsko, a hned si ji zamilovala. Rozhodla se sem vrátit
jako amatérská antrolopožka,
což se jí vyplnilo jen několik let
poté. Počátkem 40. let začala
dokumentovat život Nágů, ti si
krásnou Angličanku na první
pohled zamilovali.
• Zvrat přišel s rozšířením bojišť
2. světové války do pevninské
Asie. Japonsko obsadilo Barmu a hrozil
vpád do Indie. Ursula
byla požádána, zda
by nemohla zorganizovat jednotky
Nágů pro boj proti
Japoncům. Úkolu se
zhostila na jednič-
ku. Její oddíly drtily v džungli
všechny nepřátele a nedovolily
jim projít. Pomáhaly také s přechodem pralesa uprchlíkům
z okupovaného území.
• Po válce byla Ursula po zásluze oceněna, učit se od ní
umění boje v džungli jezdily
vojenské jednotky z celého
světa. Své oblíbené Nágsko
ale musela
kvůli napjatým
vztahům Nágů
s indickou
vládou
navždy opustit.
Přízvisko Naga
Queen jí ale
zůstalo.
si nakonec nacpou do dýmky a oba slastně kouří. Opium sem míří z Myanmy
a závislí jsou na něm prakticky všichni
starší muži. Naše dárky udělají radost
a my můžeme bez obav objevovat královo území.
Vesnici tvoří asi 150 domů, všechny
poměrně prostorné, z hlíny a vyřezávaného dřeva s travnatou střechou. Vlnitý
plech, zloděj původní architektury, se
sem ještě příliš nevkradl. Někteří muži
nosí tradiční sestřih vlasů „na kastrol“
s rovnou ofinou vepředu a svázaným
ohonem vzadu. Základem společnosti je
rodina ve své širší klanové podobě. Role
ženy tkví především ve starosti o děti
a domácnost, jako udržovatelka rodinného krbu je ale ceněna a věrnost vlastní ženě je u muže považována za jednu
z hlavních ctností. Původní kultura
Nágů byla založena na animistické víře
spojené s lovem lebek, které byly potřeba ke každé významné ceremonii jako
projev odvahy mužů i talisman pro štěstí, nikdy však nebyla spojena s kanibalismem. Ve vesnici býval „dům lebek“,
kam měl přispět každý dospělý muž,
který nechtěl být považován za padavku. Dospívající chlapci a dívky bydleli
společně v oddělených domech morung,
kde se učili tradiční písně, tance, pověsti
ní milovat bližního svého. Výsledkem
působení amerických misionářů je, že
je Nágsko se 75 % věřících nejsilnější
baptistickou oblastí na světě. Šlape mu
na paty jen americké Mississippi s 55 %
většinou. Již od sedmdesátých let je lov
lebek zakázán, ale poslední zaznamenaný případ je z roku 1982. Dnes se Nágové potýkají se ztrátou identity a někdejší
svět připomíná už jen hrstka starých lidí
a ušetřené dřevořezbářské kousky. Dnešní obyvatelé se živí především kočovným
zemědělstvím, zasejí, sklidí, pole vypálí
a napřesrok se odstěhují na další, úrodnější půdu. Prakticky všechny lesy byly
vykáceny a zdejší hory připomínají spíše
spálenou zemi než úrodnou půdu. Průmysl ani odvětví služeb zde prakticky
neexistují a volné chvíle mezi sklizněmi
lidé vyplňují opiem a alkoholem.
foto: SOAS, Nicholas Haimendorf
PŘEŽIJÍ?
foto: SOAS, Nicholas Haimendorf
V každé vesnici býval dům
lebek, do jehož kolekce měl
přispět každý muž kmene.
a řemesla – dívky tkát šály, chlapci vyřezávat dřevo a bojovat. V morungu býval
též dlouhý buben, údery se oznamovaly
všechny důležité události ve vsi.
VYBOJOVANÁ SVOBODA
V době britského kolonialismu byli
Nágové ceněnými vojáky britské armády, za což jim byla slíbena samostatnost,
ale po vzniku moderní Indie se slib samostatnosti proměnil na omezenou autonomii, když se v roce 1963 stalo Nágsko
plnoprávným státem indické unie. Boje
o samostatnost ale trvaly až do devadesátých let a učinily z Nágska zakázané
území pro cizince. Jediní, kdo se sem
dostali, byli američtí baptisté, kteří měli
lovce odnaučit jejich barbarským zvykům, převést je na křesťanství a dokončit
tak dílo započaté již v devatenáctém století anglikánskými misionáři. Američané
se zhostili své role horlivě a houževnatě,
a za několik desítek let se jim podařilo
zdejší obyvatelstvo naučit místo zabíje-
Další zajímavou vesnicí je Wongla
nedaleko města Mon. Muži ve zdejším
okolí byli skutečně vyhlášenými a obávanými bojovníky. Již po cestě potkáváme
starce s potetovanou tváří a hrudníkem,
které značí, že „ulovil“. Ochotně nám
pózuje s mačetou v ruce, polichocený
namířenými objektivy. Místní náčelník
je na tradice opravdu hrdý – pyšní se
náhrdelníkem se čtyřmi lebkami na prsou, v uších má ozdobu ze srnčích růžků
a na končetinách měděné náramky. Ty
dříve tvořily s bederní rouškou celý oděv,
a to i u žen, které běžně chodívaly nahoře bez. Dnes je většina lidí dle křesťanských tradic zahalena, i když jen do špinavých hadrů připomínajících pyžamo.
Ve Wongla potkáváme bojovníků ještě
několik. Lidé zde žijí v širokých rodinách
a na prarodiče zde často připadá péče
o děti. Vidíme tak několik paradoxních
výjevů, jak se bývalí krvelační lovci lebek
láskyplně starají o malá batolata.
Navečer nám náš průvodce Rupak
vyjednává nocleh u rodiny náčelníkova
bratra. Večeříme opět brambory s rýží,
tentokrát, na znamení postavení, nesnesitelně slané. Přišel si za námi popovídat
kluk z vesnice, který umí dobře anglicky.
„Musíme se ještě zbavit posledních zbytků tradic. Lidé tady třeba stále ještě obětují býky… Potom budeme konečně civilizovaní,“ vysvětluje zapáleně naučenými
frázemi z kostela a amerických videokazet. „Děti chodí do škol, všichni se učí
anglicky a v Monu je i nemocnice,“ chlubí se výdobytky moderní doby. Sucho
v krku zapíjíme převařenou vodou a přemýšlíme, zda tu za deset let, až zemřou
poslední stařešinové, zbude ještě něco
„necivilizovaného“. Jisté je, že Nágsko je
jedním z křehkých míst na této planetě,
které je třeba navštívit co nejdříve.
Autorka je průvodkyní CK Livingstone.
KOKTEJL 9/2014
15
Nejatraktivnější LIDÉ
ágové, skupina asi sedmnácti kmenů, bývali obávanými lovci lebek
na východě Indie – v dnešním Nágsku.
Už v jedné z prvních zpráv z roku 1837
tvrdil lékař John McCosh, že Nágové
jsou „nejdivočejšími kmeny z hor“, jež
rozsévají hrůzu. Rané etnografické studie o výrazně tetovaných obyvatelích
napsal antropolog S. E. Peal v letech
1872 až 1897.
Ještě roku 1948 bylo ve slavné mezikmenové bitvě u Ukhy dle koloniálních
údajů zabito 1408 lidí! A na řadě míst se
vítězní Čangové, Yimčungrové a Kheamňungeni přeli o hlavy zabitých žen,
jejichž vlasy si zdobili zbraně a košíky,
do kterých ukládali své trofeje…
opakovaně (až do roku 1992) vyjížděla
k těmto etnikům v oblasti Ásámu.
Nágové byli – a zvláště četní Kónjak-Nágové – „nejatraktivnějšími lidmi, které jsem kdy studoval. Muži, stejně jako dámy, si dávali záležet na své
vizáži. Obzvláště mladíci a děvčata byli
foto: flickr.com
N
HON ZA LEBKOU
Ulovená lebka bývala potřebná třeba i pro výstavbu náčelníkova domu.
V případě, že se ji nepodařilo získat,
bylo prý nutné přinést alespoň pramen vlasů. „Muselo se to stát potají,
protože domorodci věřili, že zmocní-li
se nepřítel třeba jen hrsti vlasů, nebudou
dlouho žít. Muži měli ostré mačety; často museli číhat v záloze několik dní, než
se jim podařilo chytit aspoň dítě a uříznout mu pramen vlasů,“ napsala v roce
1970 Češka Milada Ganguliová, která
16
KOKTEJL 9/2014
Tetování
ve tvaru V - tzv.
fontána života.
pěkně upraveni, jejich bronzová pleť
čistá a černé vlasy pěkně učesány, často
se svěží květinou v ušním lalůčku,“ tvrdil etnolog Christoph von Fürer-Haimendorf (1969).
Skupiny Nágů si po staletí uchovaly
zvyk tetování, které se lišilo podle kmenů. Úspěšní muži Phóm-Nágů a Čangů, kteří získali hlavu nepřítele, mívali
na hrudi vytetované veliké rozevřené
písmeno V („fontánu plodnosti“), Kónjakové si v takovém případě modročerně vyznačili kruhy v obličeji kolem očí
a nosu. Stejně tak činili Wančové. Ženy
Čangů si vysoko tetovaly čela skobovitým ornamentem, takže si vytrhávaly
i vlasy, aby byly tyto motivy pěkně vidět. U dívek to bývalo spjato s věkovými stupni (ženy Ao Nágů by se bez
tetování ani neprovdaly, mívaly i čárky
na bradě); například u Angů tuto činnost vykonávala výhradně náčelníkova
manželka, ženy mívaly jakoby „ovinuté
šňůrky“ na lýtkách a podobně.
Nebylo to bez rizika. V 19. století Robert G. Woodthorpe potkal desetiletou
holčičku, které ošklivě hnisaly tetované
nohy, nebylo jí už ale pomoci – zemřela.
V roce 1882 popsal, jak se tetování dělalo: „Tetuje se rozškrábnutím kůže pomocí
dâo, ostrým kamenem, a vtírá se najemno
rozdrcená rýže, do které se přidává šťáva
z bobulí, zanechávající černé skvrny.“
Jednotlivé kmeny měly i rozdílné
a v čase se měnící postupy. Čang-Nágové
foto: SOAS, Nicholas Haimendorf
Skupiny horských
Nágů se pyšnily
nejen tetováním, ale
i skvělými účesy.
TEXT: MARTIN RYCHLÍK
Originální ozdoby hlavy
na snímku z roku 1873.
foto: archiv autora
si ve 20. století předkreslovali ornamenty namáčenou třískou z bambusu, pak je
vbodávali trny. „Poraněné místo se potře
šťávou indigovníku, aby trvanlivost vzorů
byla zaručena,“ psala Ganguliová. Britové
a misionáři v Nágsku potlačovali nejen
lov lebek, ale i s ním související tatuáž.
• Tetování má mnoho
užití. Poslední dobou se,
především u amerických
vojáků, rozmáhá tetování
lékařské či identifikační.
Nejčastěji je umístěné
na levém boku jen pár
centimetrů pod podpažím, nazývá se meat
tags po vzoru dog
tags, psích známek,
které nosí američtí
vojáci na krku.
• Získání stěžejní
zdravotnické informace,
jako je údaj o krevní skupině
či alergii, může být mnohdy
rozhodujícím elementem při
záchraně života. I proto
nosí vojáci americké armády
na krku malé kovové plíšky
s těmito informacemi. Málokdo
ví, že mají pro jistotu ještě
záložní v levé botě, pokud by
došlo ke ztrátě
těch prvních.
Některým z vojáků se však
i toto jeví jako
nedostatečné,
a proto si nechávají stěžejní
informace
vytetovat.
• Tetování není
povinné,
ale stává se
čím dál tím
populárnější. Někteří dávají průchod
své kreativitě a nechávají informace zobrazit jako součást
komplexních obrazů. Většina se
ale prý spokojí s pouhou textovou informací, která pomůže
lékařům či alespoň identifikaci
v případě toho nejhoršího.
ZNÁMKY ŽIVOTA
NÁGŠTÍ KADEŘNÍCI
Kromě ornamentů na kůži dbali
Nágové o působivé účesy. Zatímco
skupina Thenko-Kónjaků se stříhala na krátko, Thendu-Kónjakové si
nechávali dlouhé vlasy, svazovali je
do uzlu, do nějž napříč zastrkovali
desku s kozlími chlupy. Nosily se i kónické klobouky, do nichž si úspěšní
Kónjakové mohli vplést lidské kadeře
– opět doklad válečnického umu.
Jako přírodní kartáč k česání sloužila čtvrtka vysušeného ostrého plodu s trny; jiní Nágové (Čang, Phóm)
vyráběli bambusové hřebeny. Ženy
měly dlouhé prameny, které si prokládaly příčesky a ovinovaly, takže budily
dojem, že jim až pod zadek visí pevná
vlasová „trubice“.
O pestrých nágských variantách účesů
se přesvědčila i Ganguliová. Ještě v šedesátých letech 20. století viděla na ukhrulském tržišti desítky Tangkhul Nágů,
kteří se vyholovali vysoko nad spánky,
takže jim zůstával jen pás vlasů, z jehož
konce na krku visely delší svazky – jak je
v letech 1873–1875 fotograficky zachytil
Woodthorpe. Podobná „číra“ měli i Angamiové, kteří si zadní cůpek převazovali
rudou přízí a zdobili pérem. Musela to
být věru působivá podívaná, takže není
divu, že vzezřením Nágů byl unešen nejen zkušený Fürer-Haimendorf.
Autor je etnolog, nedávno vydal knihu
Dějiny tetování.
D
O
PO
RU
CˇU
J
E
INZERCE
o
NEPÁL DOBRODRUHU
Expedice pro horaly a náročné „fajnšmekry“
26.09. - 21.10.2014
Provází
ˇ ˇ
RUDA ŠVARÍCEK
Unikátní trasa syrovou divočinou
vede do nejméně navštěvované
části Nepálu ve vysokých horách.
Více na WWW.KOKTEJL.CZ/ZAJEZDY
KOKTEJL 9/2014
17
akci organizuje magazín Koktejl a CKLivingstone
(www.livingstone.cz)