Grace Kelly - Zivotni pribeh knezny monacke

Její život připomíná pohádku. Grace Kelly ale nebyla naivní křehká blondýnka, mnohem spíše byla
silnou a cílevědomou dámou.
Samotný životní příběh Grace Kelly, z níž se v šestadvaceti letech stala Grace, Její Knížecí Jasnost
kněžna monacká, má všechny atributy dokonalé hollywoodské podívané. Hlavní hrdinka sice
nakrátko, ale o to jasněji zazáří ve světě filmů a celebrit, aby ho vzápětí z vlastní vůle nadobro
opustila a stala se první dámou monackého knížectví, hned po Vatikánu nejmenšího státu světa.
Film Oliviera Dahana Grace of Monaco se soustředí na jednu dramatickou a zásadní etapu jejího
života. Grace je už šest let provdaná za monackého knížete Rainiera III., když dostane šanci se do
Hollywoodu vrátit. Na dveře totiž zaklepe sám Alfred Hitchcock s nabídkou hlavní role v jeho nově
připravovaném filmu Marnie. Grace váhá, návrat do světel reflektorů ji velmi láká, ale pro
knížecího manžela ani pro jeho poddané něco takového nepřichází v úvahu. Copak by jejich kněžna
mohla hrát psychicky vyšinutou kleptomanku?
Nabídka navíc přichází v krizové době, kdy se kníže Rainier dostává do sporu s mocnou Francií a
francouzským prezidentem de Gaullem. Ohrožena je samotná budoucnost a existence knížectví. Je
to i Grace, která se nelítostného boje o budoucnost malé hrdé Země zúčastní.
Kráska se slabým hlasem
Zdá se, že schopnost správně se rozhodovat měla Grace Kelly vetknutou už do své DNA. Pocházela
z rodiny úspěšných sportovců: matka Margaret se stala první ženou v čele katedry tělesné výchovy
na University of Pennsylvania, její otec Jack Kelly byl zase trojnásobným držitelem zlaté
olympijské medaile ve veslování. Později prorazil jako stavitel a developer a jeden z nejbohatších
lidí ve Philadelphii, kde Grace vyrůstala v jejich rodinné sedmnáctipokojové vile. Oba rodiče byli
zároveň přísní katolíci (otec pocházel z Irska) a svým dětem tak kromě vynikajícího vzdělání
předali i dobré starosvětské vychování, které Grace později umožnilo pohybovat se s lehkostí v
jakékoli společnosti – i v té nejvyšší.
Jako dítě chodila do dívčí katolické školy a už ve dvanácti letech si zahrála hlavní roli ve školním
představení. Školní ročenka z té doby informuje, že jejím filmovým idolem v té době byla Ingrid
Bergman.
A i když její otec nebyl ani trochu nadšený z představy, že se z Grace stane herečka - „jen malý
kousek nad pouliční šlapkou,“ komentoval její ambice – Grace začala studovat v New Yorku na
American Academy of Dramatic Arts. Na studia si vydělávala jako modelka v tištěných reklamách a
příležitostně hrála také v reklamách v televizi. Byla velmi pilnou studentkou: používala například
diktafon, aby si zdokonalila svůj hlas. Záhy totiž bylo jasné, že právě slabý a vysoký hlásek se stane
její brzdou při pokusech prorazit jako herečka na Broadwayi.
Dívka s noblesou
Zato kamera ji milovala. Její filmovou kariéru odstartovala kamerová zkouška na film Taxi, který
natočila „v jakémsi studiu, které připomínalo stodolu, někde na západním okraji Manhattanu,“ jak
později vzpomínala. A právě těchto pár metrů filmového pásu způsobilo, že si jí povšimli dva
režiséři, pro její kariéru osudoví: John Ford a Alfred Hitchcock.
John Ford objevil Grace jako první. „Ta dívka má dobré vychování, úroveň a noblesu. Ta nám všem
nakope zadek,“ prohlásil o ní a obsadil ji do filmu Mogambo – romantického dramatu s Clarkem
Gablem a Avou Gardner, odehrávajícím se v Africe.
„Mogambo mělo tři věci, které mě zaujaly: Johna Forda, Clarka Gablea a cestu do Afriky s
placenými výlohami. Kdyby se Mogambo točilo v Arizoně, nešla bych do toho,“ prohlásila Grace
Kelly. Už tehdy, na samém začátku, se projevila její dokonalá schopnost sebeovládání, s níž měla
svou kariéru pod kontrolou. Nestála o role za každou cenu, nepotřebovala se proslavit stůj co stůj.
Když podepisovala sedmiletý kontrakt se studiem MGM, přistoupila na relativně nízký plat 850
dolarů týdně, výměnou za značnou osobní svobodu: vymínila si, že bude bydlet v New Yorku, a
každý druhý rok dostane volno na účinkování v divadle. „Představa, že by mě studio vlastnilo, mě
urážela,“ komentovala to.
Zasněžený vulkán
„Když je sex příliš prvoplánový, není v tom žádné napětí. Víte, proč do svých filmů tak rád obsazuji
sofistikované blondýny? Jde mi o skutečné dámy, které se v ložnici promění v děvky,“ prohlásil
režisér Alfred Hitchcock ve slavné knize Rozhovory Hitchcock-Truffaut. Přesně tuto kvalitu objevil
také u Grace Kelly, když ji zahlédl v již zmíněné kamerové zkoušce na film Taxi. „Je jako
zasněžený vulkán,“ řekl a obsadil ji do svého filmu Vražda na objednávku. Grace se tak vedle Ingrid
Bergman, Kim Novak, Janet Leigh či Tippi Hedren stala jednou z „hitchcockovských blondýn,“
které režisér ve svých filmech tak rád vystavoval děsivým situacím.
Kvůli Hitchockovi dokonce krátce poté odmítla roli ve filmu V přístavu po boku Marlona Branda,
za kterou její náhradnice Eva Marie Saint dostala Oscara. Namísto toho s Hitchcockem natočila j
Okno do dvora s Jamesem Stewartem v roli novináře, který je kvůli zlomené noze uvězněn ve svém
bytě a z okna pozoruje scénu vraždy.
Rok 1954 byl v Hollywoodu doslova „rokem Grace Kelly.“ Právě v tomto roce vystoupala její
herecká hvězda nejvýše. Když začátkem roku 1955 dostala Oscara za film Country Girl, moderátor
Bob Hope dokonce poznamenal: „Měli by dát zvláštní cenu za odvahu producentovi, který se
odvážil natočit film bez Grace Kelly.“
Zbýval ještě jeden film pod Hitchcockovým vedením – Chyťte zloděje s Carym Grantem. Krátce
poté už se měl v životě Grace Kelly odehrát zásadní zvrat...
Setkání v Cannes
Na jaře roku 1955 vedla Grace Kelly americkou delegaci na festivalu v Cannes, kde celá výprava
dostala osobní pozvání od knížete Rainiera III. na fotografování v jeho paláci a brzy poté si s ním
Grace začala soukromě dopisovat.
Nutno podotknout, že před tímto osudovým setkáním byl její milostný život poměrně pestrý. Její
životopisci se poměrně dost rozcházejí v tom, s kterými hollywoodskými kolegy se během svých
šesti let před kamerou zapletla, ale na seznamu možných kandidátů jsou všichni, kdo se s ní objevili
před kamerou: Gary Cooper, Cary Grant, Clark Gable (upletla mu k Vánocům ponožky), Ray
Millan (tomu téměř rozvrátila manželství), James Stewart, Bing Crosby i William Holden. Přitom
však stále dokázala udržovat image laskavé a dokonale vychované mladé dámy, která se jí později v
roli monacké kněžny tak hodila. „Každý jí chtěl při natáčení přinést šálek čaje, vyřídit jí nějakou
pochůzku, udělat pro ni zkrátka cokoliv,“ vzpomíná jeden z Hitchcockových asistentů.
V prosinci 1955 přijel kníže Rainier na návštěvu do USA. Šuškalo se o tom, že zde hledá manželku.
Ale vzápětí vyšlo najevo, že si už dávno vybral: navštívil rodinu Grace Kelly a po třech společně
strávených dnech ji oficiálně požádal o ruku.
Svatba století
Na jaře 1956 následovala show, která vešla ve známost jako „svatba století“. Grace spolu se svou
rodinou, družičkami a dalším doprovodem čítajícím 66 osob se nalodila na loď Constitution a
vyplula z New Yorku na francouzskou Riviéru. O přístup na palubu požádalo na 400 reportérů,
většina však byla odmítnuta. Do přístavu ji vyprovázely tisíce fanoušků a v Monaku ji vítalo na 20
tisíc budoucích poddaných.
19. dubna 1956 se pak uskutečnila samotná svatba. Svatební šaty pro Grace navrhla kostýmní
výtvarnice studia MGM Helen Rose. Její kolegyně a konkurentka, další legendární výtvarnice
kostýmů Edith Head, která Grace oblékala pro filmy Okno do dvora a Chyťte zloděje, byla bez sebe
zuřivostí. „Studio MGM ty šaty zaplatilo. Zaplatil by je snad Paramount?“ zchladila ji Grace Kelly.
Ještě téhož večera poté, co byla Grace oddána s Rainierem a stala se z ní Její Knížecí Jasnost
kněžna monacká, odpluli společně na sedmitýdenní líbánky po Středozemním moři v jeho jachtě
Deo Juvante II.
Poslední role
Ale všechno v novém knížecím životě nebylo tak růžové jako květiny v zahradách knížecího
paláce. Ihned po svatbě totiž Rainier III. v Monaku zakázal promítání filmů, ve kterých jeho
novomanželka hrála. Do budoucna měla – kromě role první dámy – své tvůrčí ambice zkrotit na
občasné namlouvání komentářů k nevinným dokumentárním filmům. Grace se angažovala také v
místních uměleckých institucích, anonymně podporovala začínající umělce, jako jedna z vůbec
prvních celebrit podpořila ligu na podporu kojení, pořádala vánoční večeře pro sirotky a byla
členkou zahradnického klubu.
Během líbánek poprvé otěhotněla a v následujících měsících často používala velkou kabelku od
módního domu Hermes – tehdy známou jako „sac a depeches,“ na zamaskování těhotenského
bříška. Tento ikonický a dodnes žádaný kousek je dnes znám jako Kellybag...
Grace Rainierovi porodila celkem tři děti: dceru Caroline, syna Alberta a nejmladší dceru
Stéphanie.
Ale přesně nalinkovaná a sešněrovaná role kněžny ji zcela neuspokojovala. „Už teď vím, jak budu
trávit každičký den po celý zbytek svého života,“ stěžovala si. Když se po letech dozvěděla, že jedna
z jejích svatebních družiček žije v útulku pro bezdomovce, dala najevo něco jako zvláštní druh
závisti. „Vím, že to asi zní hrozně a necitlivě, ale představa, že ráno jen tak vstanu a dělám, co mi
zrovna ten den přinese, mi zní svým způsobem úžasně.“
Setkání jako svátek
Svou roli dokonalé princezny ale dohrála až do konce – do předčasného konce. 14. září 1982, když
se s dcerou Stéphanií vracela z jejich venkovského domu na francouzské straně hranice, ji postihl
menší infarkt, Grace ztratila kontrolu nad řízením a auto se zřítilo ze svahu. Obě utrpěly vážná
zranění, ale Grace už se neprobrala a následující den v péči lékařů zemřela.
„Víte, měl jsem GraceKelly moc rád,“ řekl na jejím pohřbu bývalý hollywoodský kolega James
Stewart. „Ne proto, že byla princezna, ne proto, že byla herečka, ani ne jen proto, že byla moje
přítelkyně, ale protože to byla ta nejpříjemnější dáma, jakou jsem kdy potkal. Grace vnesla do mého
i do vašeho života laskavé, teplé světlo pokaždé, když jsem ji potkal, a setkání s ní bylo
pokaždéjakosvátek.“