ÚVAHA "Zavřete oči, odcházím." Röbelová Johana – oktáva

ÚVAHA
"Zavřete oči, odcházím."
Röbelová Johana – oktáva
„Otřesná léta, už abych byla z tohoto gymnázia pryč!“ Ne, tuto větu bych vážně nedokázala kdy
vypustit z úst. A proč? Jednoduše proto, že by to byla velká lež – jistě, pro někoho jsou
středoškolská léta jedno velké peklo a někteří berou tyto roky pouze jako jakousi výplň mezi
základní a vysokou školou. Pro mne osobně však bylo (a vlastně stále je) těchto osm let zcela
zásadních. Důvodů je více, nicméně jeden je přeci jen ze všech nejdůležitější.
Třída. Ano, dle mého názoru právě spolužáci zajišťují to, jaká vaše léta strávená na střední
škole jsou. Slyšívám nespočet příběhů o tom, jak se kdo měl na střední škole špatně, či dobře. To,
co mne však vždy zajímá, je odpověď na otázku: A jaký jste měli kolektiv? A zde nastává hlavní
moment – vždycky, a na toho slovo kladu zvlášť důraz, se vnímání středoškolských let daného
člověka a reakce na ně odvíjí od skutečnosti, zdali měl, či neměl dobrý kolektiv.
Jistě, jestliže má škola dobré zázemí, je to jedině plus, ale na tom se nestaví. Zkrátka,
„kvalita“ školy, dle mého mínění, nemá na prožitek let strávených na gymnáziu nijak zvlášť
významný vliv – téměř vše stojí na tom, jaká se sejde třída.
A nyní docházím k tomu, že hrdě mohu prohlásit – ano, rozhodnutí jít studovat zde, na
Biskupské gymnázium v Ostravě, bylo jedním z nejlepších, jaká jsem kdy učinila. Jestliže tomu
nerozumíte a ptáte se proč, tak se upřímně omlouvám, ale pravděpodobně vám nedokážu přesně
odpovědět – zkrátka, Bůh se na nás usmál, když nás – různé lidi z různých koutů kraje, svedl právě
do jedné třídy – do naší milované třídy, do mé druhé rodiny.
A nemyslete si, roky zde, pro mne nebyly žádný med – přece jen jsem člověk s pamětí ryby,
má soustředěnost je na bodě mrazu, většina informací mi jde jedním uchem sem a druhým tam,
učení je pro mne něco nepředstavitelně odporného, ne jednou jsem měla na mále s propadnutím
– jednoduše, dovoluji si říct, že na „gymplu“ nemám asi co dělat. Nicméně nikdy, a toto slovo opět
zdůrazňuji, nikdy jsem nelitovala faktu, že tuto školu navštěvuji, protože ačkoli přicházely všelijaké
strachy, stresy, těžkosti a obdobné nepříjemnosti, ve chvíli, kdy jsem přišla do třídy a sedla si mezi
své kamarády, veškeré negativní pocity z čehokoli byly ty tam.
Popravdě, je mi vždy do breku, když slýchávám o atmosféře v jiných třídách, proč bychom
přeci všichni nemohli vzpomínat na středoškolská léta s úsměvem? Proč mně bylo naloženo
osmnáct dárečků v podobě spolužáků a někdo tento dáreček nemá ani jeden? Proč se v tomto
směru Bůh usmívá jen na někoho?
Člověk by řekl, že je to pouze jedna velká nespravedlivost, nicméně já věřím, že věci
nejsou, jak se zdají, a nějaký smysl to má. Ale jestliže někdy budu mít ve svých rukou moc tuto
realitu změnit, udělám to, poněvadž všem lidem na světě přeji to, co jsem já zažila za těchto
krásných, nezapomenutelných osm let.
Když se nad tím teď zamýšlím znova, tak skutečně nevím, kde se v mém životě vzala
taková hromada štěstí a čím jsem si ji zasloužila. Každopádně se domnívám, že každého člověka
v životě potká pár skutečně velkých dárečků a pro mne je tohle zkrátka jeden z nich, za který
nikdy nepřestanu být vděčná, protože tento dáreček není jenom tak na chvíli – vztahy, které jsme
za těchto osm let vybudovaly, nás totiž budou provázet celým životem. A jestliže mi chcete
oponovat tím, že jak se po maturitě rozejdeme, tak už se nesejdeme, tak se tomu mohu jen
s lítostí pousmát a popřát, ať vám Bůh nadělí alespoň z poloviny to, co mně, jedině pak tomu totiž
porozumíte.