Advent_36_12-22

Sobota před Štědrým dnem – 22. prosince
1 Sam 1,24-28
Anna, když odstavila Samuela, přivedla ho s sebou do Hospodinova domu v Silo, s tříročním býčkem, s jednou
měřicí mouky a s měchem vína; chlapec byl ještě malý. Porazili býka a přivedli chlapce k Helimu. Anna řekla:
„Prosím, můj pane, jako že jsi živ, můj pane, já jsem ta žena, která stála tady u tebe a modlila se k Hospodinu. Za
tohoto chlapce jsem se modlila, a Hospodin vyslyšel mou žádost, jak jsem ho prosila. A proto také já ho odevzdávám Hospodinu na všechny dny, po které bude živ – je odevzdaný Hospodinu.“ I klaněli se tam Hospodinu.
Lk 1,46-56
Maria řekla:
„Velebí má duše Hospodina a můj
duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.
Od této chvíle mě budou blahoslavit
všechna pokolení, že mi učinil veliké
věci ten, který je mocný.
Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení
k těm, kdo se ho bojí.
Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.
Mocné sesadil z trůnu a ponížené
povýšil, hladové nasytil dobrými
věcmi a bohaté propustil s prázdnou.
Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak
slíbil našim předkům, Abrahámovi a
jeho potomkům navěky.“
Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce
a pak se vrátila domů.
Návštívení od Bradi Barth
Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici!
Byl jednou jeden muž a ten byl tak bohabojný, že při pohledu na něj i andělům srdce poskočilo. Přestože však byla
jeho svatost nevídaná, sám ani v nejmenším netušil, že je svatý. Věnoval se své každodenní práci a šířil kolem sebe
dobro, tak jako květiny jen tak, zcela přirozeně šíří kolem sebe vůni, nebo pouliční lampy světlo.
Jeho svatost spočívala v tom, že nikdy nevnímal vaši minulost, ale bral vás takového, jaký jste právě teď, a nedíval
se ani tak na vás, jako do vás, do vašeho nitra, které je čisté a nevinné a příliš nevědomé na to, aby vědělo, co činí.
A tak skutečně miloval
a odpouštěl každému, koho potkal – a neviděl v tom nic výjimečného; byl to pouhý výsledek jeho přístupu k lidem.
Jednoho dne ho oslovil anděl: „Poslal mě za tebou můj Pán. Má ti být splněno jakékoliv přání. Chtěl bys třeba umět
léčit?“ „Nechtěl,“ odmítl bez rozmyslu, „léčení bych raději přenechal Bohu.“
„Chtěl bys přivádět hříšníky zpět na správnou cestu?“ „Nechtěl,“ odmítl znovu, „nepřísluší mi, abych ovlivňoval
lidská srdce. To mají na starost andělé.“ „Chtěl bys být natolik zářným příkladem ctnostného člověka, že by lidé
měli potřebu tě napodobovat?“ „Nechtěl,“ odmítl potřetí, „to bych byl středem pozornosti.“
„Po čem tedy toužíš?“ ptal se anděl. „Po Boží milosti,“ odpověděl ten muž, „to je to jediné, po čem toužím.“ „Ale
ty musíš žádat nějaký zázrak,“ vysvětloval anděl, nebo jeden prostě dostaneš, ať se ti to líbí nebo ne.“ „Dobře.
V tom případě si přeji, aby skrze mne bylo konáno dobro, aniž bych si toho byl vědom.“
A tak se stalo, že stínu tohoto svatého muže byla přisouzena schopnost léčit, kdykoliv byl on sám k němu zády.
Kamkoliv jeho stín dopadl – za předpokladu, že se tak stalo za jeho zády – churaví se uzdravovali, půda se stávala
úrodnou, z vyschlých pramenů začal opět prýštit život a do tváří sklíčených, ztrápených a usoužených lidí se navracela barva. Světec však o tom neměl ani potuchy, neboť středem pozornosti byl jeho stín a on zůstával nepovšimnut. A tak bylo jeho přání – konat dobro, aniž by o tom věděl – beze zbytku splněno.
(Anthony de Mello: Modlitba žáby 1)
Velké věci se skoro vždy dějí nenápadně, bez záběrů televizních štábů, bez velké publicity. Pokud jsou
opravdové, směřují k oslavě Boží…
Z brožury PRŮVODCE ADVENTEM 2012 vydané Pastoračním střediskem Brněnské diecéze