Brepta č. 16/podzim 2014

Transkript

Časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka
Prosinec 2014 / číslo 16
Breptova kultura
Breptův editorial
Kultura, s kulturou, bez kultury?
Přiznávám, že v případě tohoto editorialu jsem
nepodcenila teoretickou přípravu. Pročítala jsem
si různé definice a pojednání o kultuře a dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací:
▪ že kultura v užším slova smyslu zahrnuje literaturu, umění
a hudbu, někdy i vědu a filozofii,
▪ ž e existuje kultura vysoká, vyžadující vzdělání a péči,
a nízká neboli lidová neboli popkultura,
▪ ž e v širším slova smyslu kultura zahrnuje všechno to, s čím
se člověk nerodí, ale co se musí naučit, aby se stal platným
členem své společnosti,
▪ že existuje kultura politická ☺ či firemní,
▪ že výzkumem kultury se zabývá kulturologie.
U žádného z těchto mouder jsem ale nezajásala „To je
přesně ono!“. Vnímám kulturu, zřejmě podobně jako většina
z vás, velmi intuitivně a v průběhu let se pro mě její definice
stále mění. Asi nelze určit kategoricky, co je kultura a co už
ne. Pro jednoho je kulturou pouze opera v La Scale, pro druhého je to myslivecký bál nebo muzikál. A kdo to rozsoudí?
V mém životě plní kulturní zážitky roli endorfinů. Co je pro
sportovce ranní běh, je pro mě třeba večer s knížkou. Mám
to tak už odmala. Kam mé vzpomínky sahají, fascinuje mě
svět literárních a filmových příběhů. Od první třídy,
kdy jsem pochopila význam písmen, jsem četla
a četla a četla, prakticky co mi přišlo pod ruku.
S baterkou pod peřinou, později bez přestávky
celou noc nebo celý den. Tento čtenářský maratón
jsem přerušila pouze během prvních let života
našich dětí. Permanentní únava mi nedovolila číst
– u první stránky jsem spolehlivě usnula. Ale děti
vyrostly a já už jsem zase zpátky mezi čtenáři!
Podobně to mám s filmy. V mém rodném městě
byla kina dvě, ta jsem stíhala obíhat vcelku bez
problémů. Horší už to bylo po příchodu do Prahy.
Byla jsem ovšem statečná! Zádrhel nastal jen
v době kojení. Díky blízkosti multikina jsem však
i tuto situaci vyřešila. Chodila (spíše běhala) jsem
za svým filmovým dopingem v neděli odpoledne,
zatímco můj muž kroužil s kočárkem po Parukářce.
A teď si mohu dopřávat luxus neotřelých filmových
lahůdek dokonce přímo v Nové Trojce!
Moc ráda mám i výtvarné umění a fotografie
a atmosféru výstav vůbec a měla jsem velké štěstí,
že jsem se nějakou chvíli mohla pohybovat mezi lidmi, kteří
tímto fascinujícím světem žili. Povedlo se mi tedy nasát
i část (nedostatečnou samozřejmě) této energie. A nesmím
zapomenout na hudbu. V určitém období byla naprosto
neodmyslitelnou součástí mého života a mám s ní spojenu
celou řadu klíčových životních zážitků. V současnosti ji trochu
zanedbávám a upozaďuji, a to z jednoho prostého důvodu
– mám čím dál víc ráda ticho. Každý můj den provází tolik
hlasů a zvuků, že večer, když děti usnou, toužím výhradně po
tichém klidu. Díky své milé kamarádce a šéfredaktorce Brepty v jedné osobě jsem do svého života znovu vrátila i divadlo
a jsem jí za to ohromně vděčná.
Prostě kultura, ať je její přesná definice jakákoliv, je pro mě
osobně tím, co dává (vedle rodiny) životu smysl. I když to
v různých životních údobích vypadá jinak. Od naprosté extáze na vysoké škole, kdy se otevřely hranice a v Praze bylo
možno vidět věci opravdu nevídané (to jsem za den běžně
zvládla výstavu, kino a ještě koncert navrch), přes útlum
v době, kdy jsem většinu svého času věnovala péči o své
milované děti, až k dnešní podobě, kdy už mám zase více
času, ale mnohem pečlivěji si vybírám.
A tak, milí čtenáři Brepty, užijte si tohoto čísla vrchovatě!
Dozvíte se, co kdo čte a na co se rád dívá, a snad vám stejnou radost jako mně udělá rozhovor s legendárním Tonym
Ducháčkem, který se zapsal do srdcí nejedné generace
(a nejedné ženy ☺).
Edita Janečková
Co má Tony Ducháček společného s N3?
Čtěte dále...
Foto: Roman Černý
BREPTA Prosinec 2014 / číslo 16
1
Breptův rozhovor
Breptův rozhovor
Hvězdy jsou naše ostrovy
ve kterej jsem už vůbec nedoufala, a máme spolu dceru
Toničku.
Jak jsem přišla na to, udělat rozhovor s Tony
Ducháčkem? Jednak je umělec, a žánrově se
nám tudíž hodí, jednak se k němu sbíhají jemná
chapadélka chobotnice jménem N3 skrze jeho
ženu Gábinu a dceru Toničku, které ke mně chodí
na cvičení. Gábina je usměvavá a Tonička
perfektně skáče. Tony je muzikant, frontman
kultovní kapely Garage, jejíž poslední céďo Black!
mi bylo inspirací k otázkám…
A Tony jako táta?
Tony má z prvního, už dlouho rozvedeného manželství dceru
(30) a syna (28), a možná si proto víc váží toho, co se mu
„přihodilo“ a co, myslím si, už vůbec nečekal. Že může bejt
přítomnej u objevování světa, růstu nové osůbky, která je mu
navíc tak strašně podobná! Nejen vzhledem, ale i povahovýma rysama. Bude vzrůšo, až bude velká, se tak trochu
obávám! Ty geny! ☺ S Toničkou mají tak hezkej vztah, až
bych někdy mohla pomalu žárlit. Občas mu chybí trpělivost,
ale to znám i od sebe. Jasně že už nemá tolik energie, co
měl před x lety, ale na to, co jeho tělo vydrželo a co se na
pódiích navyváděl, má myslím energie ještě dost a Tonička
ho pořádně nakopává. No, snad i já…
Usínáš ještě někdy v džínách?
Někdy… Ale už jen na gauči. Usínal jsem i na kovboje,
v botách. Ale teď, když spoustu let abstinuju, se mi to už ani
nestává. I když… únava je únava.
Jak se žije v malý blbý zemi, kde se nikdy nic moc neděje?
No nic moc, takovej zasmrádlej skanzen. Lidi se pak uzavíraj
do sebe a věřej, že to tak má bejt.
Když se díváš do nebe… Ztrácíš černý myšlenky, nebo tě
z toho spíš jen bolí za krkem?
Ztrácím i černý myšlenky, je to relax. Pokud teda je nějaký
nebe vůbec vidět.
Jsi spíš kliďas, nebo se necháš snadno vytočit?
Jsem diagnostikován na všechno. Jak aprílové počasí.
Jaký máš vztah k homelesákům?
K homelesákům? Vztah takový nijaký. Nejspíš takový vztah
k nim má i stát. Jinak je ale spíš lituju.
Zabíjíš na Štědrý den kapra, nebo ho radši pustíš do vody,
aby ti splnil nějaké přání?
Kapra jsem i pustil do Vltavy, to už je ale pěkně dávno. Spíš
koupím pár kousků než celýho kapra. Osobně bych ho ani
nemusel, stačí mi kuřecí nebo vepřový řízek. A hlavně se
z těch Vánoc nezbláznit. Pohoda a klid vydají za jakoukoliv
přípravu obrovské žranice… Mám radši cukroví, to jo. ☺
Dáváš přednost životu ve městě, nebo tě to táhne
na venkov?
Na venkově, na samotě u lesa jsme teď byli s rodinou skoro
dva měsíce a stačilo. ☺ Mám rád obojí. Kdo ví, možná
skončím na venkově, ale jsem dost městskej člověk a ještě
ze Žižkova, takže na ten venkov to moc nevidím…
Představ si, že jsi superhrdinou a měl by sis vybrat speciální
schopnost. Jaká by to byla?
Třeba Nesmrtelný Všeléčitel.
Žiješ víc v noci nebo ve dne?
Bejt v kapele, která živě hraje, to si užiju obojího dost.
Proč je kolem tebe hodně černo? (Myslím černou barvu
– černý kytky, černej havran, černý myšlenky, …)
Hmm… Tak asi vidím život kolem sebe a černá je dobrá
barva. Už jako kluk jsem chodil dost černě oblečenej. Takže
černá je pro mě i styl. Nakonec underground, podzemí,
je taky černý, Garage nevyjímaje.
Sexuality – tuhle píseň mám moc ráda pro její velvetovskou
náladičku, strašně příjemně plyne, je melodická…
Muziku k ní dělal Honza Macháček a ten má Velvety moc
rád, dokonce hraje i v kapele Velvet Underground Revival.
Já jsem chtěl napsat něco slušně o sexu. Žádnou vulgaritu.
To nemám rád. Jsou jiné cesty. A zároveň napsat o sexu
a ne jenom o lásce. Prostě je to mezi vulgaritou a stupidním
textem o lásce.
Překvapilo tě u něj něco?
Jeho skromnost a určitá morální čistota. Zní to jako absolutní
klišé. Tony odmítá a není schopnej využít ani ty příležitosti
a kontakty, co se mu díky hraní, hlavně z okolí fanoušků,
nabízely. Třeba když potřeboval odbornýho doktora, neřekl si
někomu blízkýmu, kdo zná špičkový kapacity, to ne, on bude
radši stát ve frontě na středisku.
Ostrovy IV. – oblíbená mnou a hlavně mýma dětma.
Ale vůbec nic mne nenapadá, když chci přijít na to,
co ten název znamená…
Ostrovy IV. To je pokračování předchozích tří nahrávek, kde
byly Ostrovy I, II, III. Jedná se o únik z reality, z týhle země
a planety. Most pro slušný lidi… A jak mi říkala moje matka,
každej máme na nebi svoji hvězdu – Per Aspera
Ad Astra… ☺ A hvězdy jsou vlastně naše ostrovy…
Nedalo mi to a pár otázek jsem položila i Tonyho ženě
Gábině:
Jak se žije s umělcem?
Já vlastně nevím, jak se žije s někým jiným než s umělcem… Můj předchozí dlouholetý vztah byl taky s umělcem,
byl malířem obrazů. Ale nebylo to nikdy nějak vědomé
rozhodování… Asi potřebuju, aby ten člověk vedle mě byl
taky trochu „cáknutej“. Jinak by se mnou asi těžko mohl
vydržet. ☺ Pro mě je v životě důležitá spontánnost a určitý
svobodný sebevyjádření, což u umělců od přírody nejspíš
podvědomě nacházím.
Jak jste se s Tonym seznámili?
Byla to naprostá životní „náhoda“. V Akropoli mi ukradli ze
šatny kabelku, a když jsem to začala řešit s přivolanejma
policajtama, přimotal se tam, nevím odkud, Toník a začal
to se mnou řešit. Byl vtipnej, milej a já zjistila, že mi jeho hlas
a některý věty zněj v uších ještě tři dny, nemohla jsem ho
nějak dostat z hlavy. Vyvolával ve mně hroznej klid… Za ty
tři dny mě naštěstí pozval na „rande“ a pak byl velký třesk
dvou planet… A je z toho už osm let společnýho života. Já
jsem ráda, že jsem se do něj zamilovala jako do člověka,
ne do zpěváka (nebyla jsem fanynka). Teprve po nějakých
měsících jsem ho začala vnímat jako zpěváka Garáže.
Až postupem času jsem si zvykala, že víkendy třeba dost
projezdí s tou svojí bandou po koncertech a že je jeho život
neodmyslitelně spojenej s kapelou. A taky že byl jednu dobu
celkem slavnej v určitých kruzích… a sexsymbol, rock´n´roll
star… nebo jak se někde opakuje „ten božskej Tony“.
Jakej je Tony?
To víš, je to pro mě chlap mýho života, jinak bych s ním
nebyla. Já myslela, že spolu vydržíme pár měsíců, protože
v době, kdy jsme se dali dohromady, jsme byli oba docela
divoký, rozjetý, navíc jsem se rozumově bránila věřit tomu,
že může mít nějakej vývoj vztah s chlapem o 18 let starším,
kterýmu lezly některý fanynky pomalu až na záchod v šatně,
a ejhle, jsme spolu osm let. Dokázali jsme se spolu tak nějak
přirozeně „zklidnit“ i přesto, že vydali tenkrát to nový CD
a ten rok si pamatuju, že hráli skoro sto koncertů… Tony
přestal pít. A dokonce se nám stal ten malej velkej zázrak,
Zuzana Sadílková
Tony & já aneb Vzpomínky na Garáž a mládí…
„Člověk ze zoufalství snadno pomate se, muchomůrky bílé
budu sbírat v létě…“ Tato slova se sborově nesla nocí asi ze
všech nejčastěji při našich kolejních mejdanech. Na mém
„kazeťáku“ pak dost frčely i další pecky. „S tebou rovný
záda mám“ nebo „Je strašnej čas, je strašnej den U Slunců
v půlnoc proměněn“. Všechny pražské koncerty Garáže
byly poctivě měsíc co měsíc vypsány z kulturního přehledu
do mého diářku. A také jsem jich hojně navštívila.
Ve zkratce: Tony Ducháček je pro mne jeden z nejcharizmatičtějších chlapů a hlavně – je to moje mládí!!!
Edita
Garage jsem poznal na maturiťáku našeho gymplu. Bylo
to po listopadu 1989, už to tehdy nebyla zakázaná hudba.
Nahrál jsem si kazetu od kamaráda a sjížděl jsem Muchomůrky… Líbil se mi projev a zpěv Tonyho Ducháčka a také
doprovodný saxofon – nástroj, na který jsem chtěl hrát.
Vítek
Byl červenec 1997. Poprvé jsem byla v Akráči. Seznámila
jsem se tam s Davidem, se kterým jsem pak dlouho žila
a mám s ním dvě děti. Tony a Akropole, to bylo tehdy tak
těsné spojení, jako je třeba párek v rohlíku. Hodně pil, často
si přisedl, měl vypoulený oči, stálý úsměv a přišlo mi, že je
úplně vodepsanej. Je to těžký dát si s každým panáka…
Na to dojel třeba Petr Novák. Naštěstí se Tony zberchal
a hraje dál. A vypadá dobře.
A pořád si myslím, že ten song je geniální. Díky, Tony,
bez tebe bych možná dodnes měla cancák.
Kateřina
Co se mi vybaví, když se řekne Tony Ducháček? Klub Na
Chmelnici, začátek 90. let, hodně kouře, piva a ohlušujících
zvuků. Muchomůrky bílé. Dlouhé debaty, proč mám Hudbu
Praha radši než Garáž. Pornopíseň Jdi spát. Záhada, jak
týpek jako Tony D. mohl napsat tolik dobrých textů a jeho
spoluhráč Honza M. tolik dobrých ekonomických komentářů
do HN a Respektu.
Kruhy pod očima, monotónní hlas, ledový klid ve tváři, křivé
zuby a divný úsměv. Zjištění, že Garage je Garáž bez Ivo
Pospíšila.
Klasika: „Člověk ze zoufalství snadno pomate se… Neprocitnu tady, až na jiném světě.“ „Nejlíp se tak natáhnout, maso
z boxů vytáhnout.“ Z těch novějších: „Spadlo na mě slunce,
až mi slejzaj nehty“.
Míla
Zuzana
Na scéně temné a zkouřené Musilky v Brně stojí Tony
Ducháček a svým nezaměnitelně magickým způsobem
zpívá a tančí do půli těla nahý… Tak započalo v mých
sedmnácti několikaleté období, kdy můj šatník tvořily pouze
černé komponenty, podobně jsem se ostatně i cítila a zdálo
se, že tomu by rozuměl asi jen on. Ještě dnes, když slyším
„Nejlíp se tak natáhnout…“, je ten pocit v mžiku zpátky.
2x foto: archiv rodiny Ducháčkových
2
3
Brepta byl při tom
Jak se žije s…
Breptův kvíz
Ohlédnutí za podzimní nejmenovanou, zato veleúspěšnou
tradiční akcí Nové Trojky, kde se hodně pracuje, skládá, třídí,
raduje, nalézá a v neposlední řadě i kupuje a prodává...
... manželem-hudebníkem
Odpovědi zasílejte na [email protected].
Výherce získá zcela zdarma kód dle vlastního výběru na Jarní
dobročinnou burzu oblečení a potřeb (19.–21. 3. 2015).
1. Na kterém programu Nové Trojky se sešli tito pánové?
a) Příměstský tábor aneb Máme rádi zvířata
b) Dobročinná burza
c) Bootcamp
A jéje, říká si budoucí manželka, jež nedisponuje ani stopou
hudebního sluchu. Z toho nic nebude.
2. Jaký pokrm mají v mističkách?
a) ovesnou kaši
b) vepřo-knedlo-zelo
c) asijský mišmaš
Po dvaadvaceti letech života s umělcem, 8 hodin večer:
Umělec (U), chutně, leč zdravě povečeřev, bere nástroj,
plnou placatku a míří ke dveřím.
3. Na jakou osobu se Vlastík s Vítkem tak smyslně dívají,
zatímco Dana nechává zcela chladným?
a) koordinátorku třídění
b) manažerku cateringu
c) ředitelku Nové Trojky
4. Prémiová otázka: Proč má Vítek boty, Vlastík bačkory
a Dan je boss?
Manželka (M): Jdeš hrát?
U: Jojo… přijdu… ještě dneska…
Foto: Markéta Vokrouhlíková
M pouští si už po stopadesátépáté první díl Pána prstenů,
rozkládá krabice s korálky a uvažuje o otevření bílého
polosuchého.
Moji kulturní stvořitelé
Jako rozený a talentovaný výtvarník mi předal v genetické
výbavě inklinaci ke stejné výseči kulturního bohatství. Jako
vytříbený čtenář nás uváděl do světa světové literatury.
Bratra považoval v tomto směru za hodnotnější materiál
a pouze jemu dával magické přednášky o tom, co by měl
číst. Oběma se leskly oči a netušili, že je poslouchám. Když
otec zjistil, že jsem četla některé z knih, které on sám miloval,
byl konsternován. Byla jsem jak houba, která může donekonečna nasávat.
Jediná oblast, která mě opravdu odpuzovala, byl poslech
vážné hudby. Táta sedící na zemi a o-p-a-t-r-n-ě otírající
speciálním hadříkem černou desku, aby ji se zkřiveným obličejem vydal napospas jehle gramofonu… Tohle jsem fakt nebrala. První tóny symfonie mě upozornily na konečnost mého bytí.
Měla jsem intenzivní pocit, že umírám.
Film bylo médium, se kterým měl otec problém. V určitém
období svého života byl schopen držet krok a chodil do kina.
V letech magických, v letech šedesátých minulého století,
tedy viděl perly evropské kinematografie. Když téže
filmy pouštěli občas v televizi v letech osmdesátých
a devadesátých, svolával nás nečekaně k obrazovce, která
pro něj už měla smysl pouze jako zprostředkovatel sportovních
přenosů. Film jako médium zavrhl, ale vzpomínky ho udolaly
a společně jsme (znovu)objevovali italskou, francouzskou
i britskou kinematografii. Dostala jsem do života vklad, který
nelze převést na matérii. Tatínek nás ochotně a neúnavně
vtahoval do světa, který ho přitahoval. Do světa obrazů, hudby, literatury a v neposlední řadě i filmu. Když k tomu přidám
poučky, jak mám hrát backhand, kopat placírkou a nikdy se
nehroutit, protože to nestojí za to, mám komplexní vklad do
života, jenž horko těžko předám svým dětem.
M, u vidiny večera bez fotbalu, ČT 24 a bez tenisu: Hezky si
zahraj!
U zvesela odchází.
Breptovy objevy
Nespletu se, když jako svého kulturního guru
označím tátu. Tento charizmatický pán měl velikou potřebu předávat svým dětem (mně
a bráchovi) všechna objevná zjištění, ke kterým se
propracoval víceméně cestou samostudia.
Co, jak se s ním žije. Ale jak se takový umělec
pozná? Nejlépe tak, nemá-li nějaké serióznější
zaměstnání, že daňové přiznání nosí do dveří
s nápisem U (v horším případě O – ostatní).
A jak se pozná umělec-manžel? Že na první rande
dorazí s nástrojem ve futrálu.
Moje maminka nikdy nemohla držet krok s tátou v oblasti
vzdělání. Tato houževnatá žena, která od 15 let stála za
pultem, měla jiné starosti, které doceňuji v této etapě svého
života. Zcela „nekulturně“ se starala o běžný provoz našeho
života. I tak se i ona otiskla do mého kulturního vkladu. Neděli
co neděli jsme společně sledovali nekonečnou plejádu filmů
pro pamětníky. Dost často jsem v dostatečném časovém
předstihu doběhla do jediného široko daleko otevřeného
podniku – bufáče. V přítomnosti tichých pijáků jsem přiškrceným hláskem koupila pár zákusků, aby to filmově-televizní
vzpomínání mělo patřičnou atmosféru. Milovala jsem nedělní
odpoledne, černobílé přehrávání, nasládlost večera… Poté
následovalo odpudivé Sejdeme se na Vlachovce, které
maminka dost milovala. Já i táta jsme ve společné shodě tuto
produkci nesnášeli.
Moje maminka sehrála v mém kulturním životě mnohé, aniž
by to tušila. Nepředávala mi intelektuální pochodeň, leč
vzdělávala mě ve věcech běžného života. Pokaždé to byl
souboj, moje tvrdohlavost a její netrpělivost. To ona mě naučila kultuře vaření, a že její kuchyně je výtečná a oceňovaná.
Ona mě naučila umění ušít si vlastní oblečení. Bylo to
nesmírně obtížné, nechtěla jsem si dát poradit a vytrvale
jsem ničila domácí zásoby látek. Její velkorysost byla bezedná. Pokoušela se mě otesat v mnohém, něco vyšlo, něčeho
nejsem schopná. Ale tolerujeme své odlišnosti a to považuji za
vysoce kulturní chování.
Mám své kulturní vzory hodně ráda.
Eva Procházková
O 4 hodiny později, 12 hodin v noci.
M odnáší poloprázdnou láhev a sklenici do kuchyně
a odchází spát.
O další 4 hodiny později:
M se probouzí – něco je divně. Aha! V ložnici je ticho a svěží
vzduch… M jde do koupelny a myslí si: Říkal dneska – je zítra –
snad se mu nic nestalo…
Ještě o hodinu později:
M se ve stavu krajního
rozhořčení, jež by
adekvátně dovedl
popsat snad jen náš
pan prezident, dívá na
internet, aby si zjistila,
kde se dají získat rozvodové papíry.
Ještě o další hodinu
později:
M sedí u stolu
a píše seznamy.
Foto: Jolana Kurzweilová
Seznam pohřebních hostů.
Seznam plateb a účtů,
na které nesmí zapomenout, až bude vyřizovat pozůstalost.
Seznam papírů k bytu a baráku, o jejichž umístění ví jen
Umělec. Seznam nábytku, který si vezme s sebou, až se bude
stěhovat do menšího a lacinějšího bytu.
O dvacet minut později:
Ozývá se nejisté šramocení u vchodových dveří, vzápětí
se pootevřou dveře obýváku a dovnitř nakukuje skrze kulaté
brejličky Umělcova rozjařená tvář.
U: Jsem doma! Ty ses bála? Neboj se. Já jsem se trochu
zdržel… Víš, že jsem měl tatarák? Já tě tam na něj vezmu, jo?
M, zmítána úlevou, vztekem a zoufalstvím, bez ohledu na věk
dětí: Až ty děti vyrostou…
U: … tak mě budeš muset mít ještě radši, viď!
Jo, je to tak: s manželem-umělcem je život plný báječných
dobrodružství a silných zážitků.
M = JK U = JK, viz např. www.harlemania.cz
M se převaluje v posteli, nemůže usnout, má o Umělce strach.
Dobře, říká si, budu za stíhačku, zavolám mu, a vytáčí Umělcovo číslo. Telefon zvoní… vedle v obýváku.
Jolana Kurzweilová
... manželem-architektem
Jsou ale i umělci, a to i hudebníci, jiní, o nichž jejich M mohou
podat onačejší zprávy – viz následující strany. A nejen
hudebníky mohou být manželé-umělci mezi námi. Jsou zde
i jiná povolání, ba co dím – poslání. Manžel-umělec může být
i architekt:
Nejoblíbenější barva je černá, nejlepší odpočinek je práce,
oblíbená akce je dát si stejka z bejka nebo tatarák.
Tvůrčí a zodpovědný umělec těžkého kalibru – architekt,
výtvarník, scénograf i parašutista amatér – rád dodržuje
pravidla a termíny, má přehled a vkus a umí lépe než já
vybírat a nakupovat materiál pro stavbu rodinného domu,
multikina, ale hlavně i dámské oblečení tak, aby mi to slušelo.
Nevadí mu přebírání a zkoušení, ačkoli zbytečné klevetění
o ničem je unavující.
Má smysl pro detail, kombinování, uchopování látky (nejen té
k odívání) jinak – tak nějak neotřelým způsobem. (Mno a co?
Taky svedu vyrobit woodoo panenku ze špejlí nebo večeři pro
nečekané hosty z ničeho.) V tom jsme se našli, tím si ladíme.
P. S. Už se mi také lesknou oči, když k nedělnímu obědu
pouštím Novosvětskou.
O další půlhodinu
později:
Třebaže neví, kde doma
hledat prostěradlo nebo
nové baterky, a máslo ukládá do lednice kamkoli,
dovede třídit ne/podstatné a řídit důležité – tzn.
atelier, zakázky, rodinu,
sebe.
I s humorem.
Doplňujeme jeden
druhého a celá rodina
z toho má prospěch. Foto: archiv rodiny Schvarzbeckových
Jsem jeho múza, modelka a svačinářka. Já jsem Tma a on je
Úplněk. A jak dobře známo: jen ve tmě hvězdy září.
M = MS (ještě nedávno MJ) U = PS,
viz http://blackback.cz/
Markéta Schvarzbecková
Ilustrační foto
4
5
Jak se žije s…
Jak se žije s…
Prozření umělcovy ženy
aneb AHA-efekt* v partnerském soužití
Jednoho dne to zkrátka muselo přijít. Jednoho
dne jsem musela pochopit, že žiju s umělcem…
Stalo se to úplně nenápadně. Při dlouhém proslovu,
ve kterém mi můj muž vysvětloval, že ani náhodou nebude
dělat to, co jsem po něm chtěla. Mezi přívalem vět vypustil
z úst informaci, že ON je přece UMĚLEC… A v tu chvíli mně to
došlo. Sepnulo mi to. Konečně jsem pochopila, proč se u nás
doma dějí věci, které mě rozpalují do ruda. A našla odpovědi na některé nezodpovězené otázky našeho manželského
soužití.
Proč můj muž vysklí, že je potřeba vynést odpadky a pustit
myčku, zatímco tráví celý den doma a z odstupu pozoruje,
jak se v bytě vesele množí octomilky? Vždyť se úplně ponořil
do skládání nové skladby a nemohl se nechat vyrušovat…
To je každému umělci PŘECE jasné.
Jak je možné, že se mu podaří už poněkolikáté vybrat účet až
na úplné dno? Vždyť on PŘECE nutně potřeboval koupit nový
multiefekt, zesilovač, mikrofon, struny, stojany, adaptér, kabely nebo kytaru… Bez těchto věcí jeho umělecký život skomírá!
Čím to je, že mně tvrdí, kolik má práce, a přitom celý večer
leží na gauči u televize a divoce přepíná z programu na
program? Umělec PŘECE stále potřebuje inspiraci. A ta, jak
známo, přichází v nejméně pravděpodobné okamžiky, kterým
je potřeba vyjít vstříc…
Následovalo první rande v sychravém počasí podzimní Prahy.
První schůzka ve dvou u nás doma. Neuvěříte! Hrál mi na klarinet Dvořákovu Humoresku a zpíval do ouška Lou Reeda.
Od té schůzky uplynulo včera na den dvacet let (umělec
měl zrovna narozeniny). Jaký dostal dárek? Mistrovský nástroj
přece! Stále toho moc nenamluví, ale pořád mi hraje a zpívá.
Stále to zabírá. Ke klarinetu přidal ještě saxofon a kytaru. Hraje
v kapele a zpívá ve sboru. Našim dcerám předal svůj hudební
talent. Hrají v kapele a zpívají ve sboru.
už tuplem ne…
Když se snažím svoji situaci přerámovat, tak si říkám, jaké mám
velké štěstí, že „můj“ umělec nehledá inspiraci v drogách,
alkoholu, celonočních večírcích či sexu s prodejnými ženami.
Že mým manželem není Jim Morisson, Kurt Cobain nebo Mick
Jagger. Že by zkrátka mohlo být hůř. Mnohem hůř.
I moje role je, myslím, důležitá. Poslouchám je, obdivuji,
rozněžňuji a dojímám se jejich nadáním a pílí. A také hlídám
termíny zkoušek a vystoupení, kopíruji noty, chystám svačiny,
žehlím koncertní oblečení, nechybím na žádném
vystoupení.
Ten MŮJ umělec je „jenom“ svůj. Samorost a basák kapely
Lucky Nero – the legend that never happend**, uměleckým
jménem Kembelín Prokeš.
V tuto chvíli se mi chce zvolat: Sláva umění!
Markéta Vokrouhlíková
Míla Kramná
P. S. Jak dlouho se s UMĚLCEM dá vydržet v jedné domácnosti? A jak přežít situace, které prostě žádné umělecké vysvětlení nemají? Jak si přebrat, když při přemnožení octomilek
v domácnosti vaše drahá polovička nelení najít a na Facebook vám nasdílet článek o boji proti octomilkám, ale na
vyhození kazících se jablek z lodžie PŘECE nemá čas? To je
téma do jiné rubriky a do jiného Brepty… O tom tedy zase
někdy příště.
*AHA-efekt: princip vhledu, náhlého
pochopení, vyřešení problému
** www.luckynero.com
Moje poznání, že žiju s umělcem, vůbec nic neřeší. Nemá
žádný vliv na naše nežádoucí rodinné stereotypy a animozity. Nijak neeliminuje rozdílný přístup k úklidu domácnosti,
trávení volného času, plánování financí či boji s nežádoucím
hmyzem. Nepřináší nám ani výhody ve formě luxusního honoráře. Můj muž totiž hraje s kapelou, pro kterou je přijatelnou
odměnou za vystoupení (teplá) večeře. A za to, aby si
v nějakém klubu mohli zahrát a pozvat tam svoje kamarády,
si dokonce sami rádi zaplatí.
Breptovy srdeční záležitosti
Fenomén jménem Žižkovská smršť
Tento studentský dechový orchestr před 44 lety
založil a doposud vede profesor Lubomír Novák
(tehdy mu bylo 40 let!). Ze Smršti se těžko odchází,
takže věkový průměr hráčů značně převyšuje ona
slibovaná studentská léta. V repertoáru mají skladby od Bacha po Vlacha, jak sami rádi říkají.
Přesto pro mě bylo poznání, že žiju s umělcem, vlastně úlevné.
Díky tomuhle AHA-efektu mi došlo, proč se u nás tolik věcí
děje jinak, než bych si přála. Jinak, než mi připadá logické.
Jinak než v (některých ☺) jiných rodinách.
Není za tím zkrátka nic jiného než to, že žiju s umělcem. A s tím
našinec nic nenadělá, i kdyby se na hlavu stavěl. A manželka
Foto: archiv rodiny Kramných
Žižkovskou smršť jste mohli slyšet na několika akcích spojených
s Novou Trojkou. Vybírám například ples neziskových organizací v hotelu Ariston, koncert na Zahradní slavnosti v IC Zahrada a vystoupení, které se hluboce vrylo do paměti muzikantů
a posluchačů, doprovod k filmu Pán domu aneb Tyranův pád
uvedený v rámci Procházky filmem v kině Ponrepo.
Můj život s umělcem…
Bylo mi šestnáct a na svatbě sestřenice jsem se
potkala s ženichovým bratrem, který na sebe
upozornil tím, že na hostině zahrál několik skladeb
na klarinet. Okouzlil mě. Ten mladík.
Ve chvíli, kdy jsem si připadala zcela smířená se svým single
stavem, jsem ho potkala – svého umělce. Ostýchavého,
málomluvného, pohledného studenta medicíny. Mejdan
s partou u nás doma. Stačilo trochu rumu a rozpovídal se.
2x foto: archiv rodiny Vokrouhlíkových
6
„Už když jsem byla malá, tak se mi jejich hraní hrozně líbilo.
Obdivovala jsem je. Táta doma často cvičil na zkoušky.
No a teď tam hraju i já. Ze začátku to bylo hodně těžký.
Pan profesor má spoustu energie. V 84 letech na nás umí
pěkně zařvat! Je tam legrace. Třeba dneska odložil noty se
slovy, že je to sra… (smích). V kapele se všechny chyby ztratí
(smích), kolem sebe máš spoustu dalších hráčů, je to jiný než
sólový koncert. Moje nejoblíbenější skladba je Gaudeamus
od Bedřicha Smetany.“
Káťa Vokrouhlíková – klarinetistka (v ŽS 1 rok)
„Smršť je, když padají stromy a trakaře (smích). Ba ne, to není
katastrofa, ani hurikán na Popokatepetl… Hraní ve Smršti je
pro mě velká zkušenost. Od malička jsem byla pyšná na tátu.
Poslouchat kapelu a pak v ní hrát je něco úplně jinýho. Když
hraješ, tak se vůbec neslyšíš (smích). Všichni jsou tam starší
než já. Bavím se jenom s Frantou a Pavlem. Táty si vůbec
nevšímám, hraje na saxofon, sedí jinde. S panem profesorem
je legrace. Někdy mluví sprostě. Žižkovská smršť by potřebovala dobrou zpěvačku.“
Anička Vokrouhlíková – klarinetistka (v ŽS 1 rok)
Můj život ve Smršti
Tehdy jsem si (hudebními geny a vážnou hudbou zcela nedotčená) utvořila romantickou představu o svém budoucím
chlapci… „Kdyby tak hrál na nějaký hudební nástroj…“
Pak nastalo období, ve kterém jsem se pomalu začala smiřovat
s tím, že chlapec nebude žádný, natož abych si vybírala!
Ostatně tatínek mi často říkal, že si mě nikdo nevezme… Šlo jen
o to, s tímto faktem se v aktuálních devatenácti letech vyrovnat.
„Smršť je moje srdeční záležitost. Původně pro mne bylo
docházení do dechového orchestru povinností, postupem
času se stalo příležitostí setkávat se s milými a úžasnými lidmi.
Jsme parta. Obdivuji a vážím si profesora Nováka“.
Vítek Vokrouhlík – saxofonista (v ŽS 27 let)
„Smršť je moje velká rodina. Baví mě ta pestrost – spousta lidí,
každý z jiného oboru – od technika po doktora. Našla jsem
zde přátele, se kterými bych se ve své profesi jinak nikdy
nepotkala. Cítím obrovskou sounáležitost členů orchestru.
Zažila jsem s nimi hodně legrace a prožila hodně emocí.
Na pravidelnou zkoušku člověk musí i ve chvílích, kdy je mu
v osobním životě nejhůř. Soustředí se na hraní a zapomene
na to, že se mu vlastně chce děsně brečet. Mám velkou radost z toho, že pan profesor Novák má stále dost energie
a že do Smršti přibývají noví hráči.“
Eva Břešťovská – flétnistka (v ŽS 20 let)
2x foto: archiv Žižkovské smršti
7
Breptova kulturní výchova
Breptova kulturní výchova
Hudba a já
protáčí oči v sloup. Ještě že máme Honzíka, ten je ještě malý,
vděčný a důvěřivě se obléká do vestičky a kravaty. Anička
chce džíny. Prosím tě, Aničko, do Národního nemůžeš jít takhle oblečená! To teda nevím proč, ježí se holčička. Je to to
nejvznešenější divadlo u nás, je to společenská událost. Máš
připravené šaty, můžeš si vzít tu černou sukni… NIKDY! Nikdy
si nevezmu punčochy! Mami, já nechci. Nechci do divadla.
Jděte sami. Aničko, lístky už jsou koupené, za dvě hodiny
začínají, prosím tě, nepruď. Nechci, vzteká se dítě a souká se
do punčoch.
Co Čech, to muzikant, říká se. No… Ještě že to je
v mužském rodě. Protože co se mne, Češky jako
poleno, týče, je toto rčení tak nějak – mimo.
Když mi bylo asi pět let, zjistilo se, že se v naší domácnosti
vyskytují housličky. Po první zklamané naději (ne, nebyly to
zlatem vyvažované stradivárky) mne vzal dědeček k pánovi,
který u nás v domě při důchodu učil děti hudbě. Pamatuju se
jen na jedno – jak z nížin svých pěti let vidím zamítavé gesto
pana učitele. Zřejmě k tomu i něco řekl, protože od těch
dob jsem byla doma osvobozena od jakýchkoliv hudebních
úkonů.
V divadle se vrtí, otravuje, šeptá a o přestávce prohlašuje,
že to je hnusná hra, hnusný divadlo a hnusný večer. Aničko,
je to Lucerna. Tu by měl každý vidět. Podívej, ti vodníci, nelíbí
se ti? Vodníci neexistujou! Je to blbost! Nikdy už do takovýho
blbýho divadla nepůjdu! Ančo, dost! Je to divadlo krásné
a ty sem budeš chodit, protože se mi nenarodil malej ignorant! Mami, choď si sem sama. Mě to nezajímá. Mě to nebaví.
Proč jsem sem musela? Je to tady hnusný!
Ne tak ve škole. Největší traumata jsem zažívala, jak jinak,
při hudebce. Přísahám, není to vymyšlené – ve třetí třídě paní
učitelka chodila kolem dlouhé řady lavic a dumala, který
z kluků to tam tak strašlivě bručí. Viníka zkažené písně nakonec našla, a žádný z kluků to nebyl. V třídě osmé mi bylo
houby platné, že podle krátkého útržku libreta poznám sto
dvacet oper – MUSELA jsem kvůli známce veřejně zpívat
stupnici. Tentokrát si pamatuju dvě věci – čůrek potu, který
mi stékal po zádech, a zděšený výraz paní učitelky. Ne,
nepropadla jsem. Ostatní vyučující se asi přimluvili, ta jedna
pětka by se mezi ostatními jedničkami blbě vyjímala. A tím
také moje školní trauma skončilo – na střední jsem si mohla
vybrat svou milovanou výtvarku.
Neskončil však můj poměr s muzikou. Neboť se splnilo další
přísloví: odříkaného chleba je opravdu největší krajíc. Protože
můj muž je, jak jinak, muzikant. Má hudební sluch, umí hrát
a zpívat – a několik let nevěřil v můj skrytý handicap. Teď
už věří. Občas, i po dvaadvaceti letech společného soužití
propadne mylné naději – a moje produkce ho zase vrhne
zpět do reality. Nepoznám tón H od tónu D. Nezazpívám
Skákal pes. Líbí se mi kdejaká produkce, před níž si můj
hudebník zakrývá své citlivé uši. Nakonec si z toho vzal to pozitivní – před kamarády muzikanty se chlubí raritní manželkou,
takovou žádný z nich nemá. Dokonce i dcera je po mně.
Ale chlapeček! Mně, považte, mně se narodil kluk, který má
hudební sluch! Má ovšem i jednu skrytou vadu, která se projevila až v jeho zhruba osmi letech – odmítá cvičit. Já, osvobozena od povinnosti kontrolovat a mučit dítě u nástroje, jsem
jen sledovala hrozné boje, které sváděly poslední záchvěvy
ambic tatínka se vzdorem synka. A tak dnes klouček taky
na nic nehraje.
Přesto – ráda poslouchám některé druhy hudby, hlavně jazz
a swing*. Ráda chodím na operu. Moc ráda se dívám, jak
Lup, plesk, plác. Dítě je seřezáno o přestávce Jiráskovy Lucerny, přímo ve foyer svatostánku českého divadla. Ne, nikdy
už tu kozu do divadla nevezmu. Nikdy!
Foto: Jaroslav Kurzweil
opravdu skoro každé dítě v mém okolí hraje na nějaký nástroj.
Organizuju hudební kurzy v Nové Trojce **. A dokonce jsem
jednou, ve stavu absolutní personální nouze, suplovala Malé
muzikanty. Cítila jsem se přitom jako v té osmé třídě, ale
i tentokrát jsem přežila. A tak myslím, že se milá hudební múza
se mnou nějak přece jen naučila žít. A nejradši mne má, když
pěkně potichu slézám kamenité stezky na horské túře nebo
se učím točit na kruhu. ☺
* Všiml sis, můj milý? TVOJI hudbu! Tedy myslím opravdu hudbu. Ne to, co doma provozuješ, když říkáš, že cvičíš…
** Hudební kurzy v Nové Trojce – víte, že je máme? Malí muzikanti, Muzikantská přípravka, flétna, klavír, kytara, akordeon,
koncerty – moc pěkné jsou a na všechny můžete přihlásit své
děti, na některé i sebe!
Jolana Kurzweilová
Kultura za dvě stě aneb S dětmi v divadle
S hudbou jsem si to už vyříkala. Uctivě se jí klaním,
pěkně zpovzdálí. Zato obě múzy divadelní, ty mi
jsou hodně blízké. Přiznávám, poslední roky to
hodně flákám, ale divadlo miluju natolik, že do něj
nejen chodím, ale dramata si i čtu a poslouchám
v rádiu. A jako správná matka jsem se k divadlu
rozhodla vést i děti.
Dnešní dítě, které už není ani puberťačka, ani dítě, do divadla
chodí dokonce samo. A matka si může říkat, že ty dvě stovky
v KFC, které bylo výkupným a náplastí na utrpení téměř po každé divadelní návštěvě, přece jen nebyly vyhozené peníze.
Jolana Kurzweilová
Breptova anketa
Co je to kultura?
Kulturní Brepta zavítal mezi děti s nejjednodušší
možnou otázkou: Víš, co je to kultura? À propos
jak byste odpověděli? Sofistikovaně, jak je dnes
moderní říkat, intuitivně, nějak originálně nebo
byste prostě střelili něco od boku? Poučme se
u dětí, kulturní budoucnosti našeho národa, ty si
s tím hlavu nelámou… Tak tedy: jakže to dopadlo?
Je prezident kulturní člověk?
Brepta: Víš, co je to kultura?
Ráchel: To nevím.
Brepta: A když se třeba o někom řekne, že je kulturní člověk…
Ráchel: Tak to bude něco o prezidentovi.
Když byly malé, bylo to krásné. Dětská divadélka a představení, která jsme pilně navštěvovali, se dětem líbila
a návštěva Minoru byla pro ně báječnou událostí. Avšak čas
běžel a z dětí se stali – ani se mi to nechce vyslovit – puberťáci. A začaly se dít věci.
Kulturní člověk přemýšlí hlavou
Kubík: Už mám vypnutou hlavu, nejsem ve škole.
Brepta to opět zkouší s kulturním člověkem…
Kubík: Kulturní člověk je někdo, kdo přemýšlí hlavou.
Aničko, jdeme do divadla! A do NÁRODNÍHO, tam jsi ještě
nebyla! Na Lucernu, to se ti bude líbit. Třináctiletá Anička
Ned Flanders
Brepta: Emo, ty určitě budeš vědět, co je to kultura…
při Charleyově tetě, dělá jakoby nic vždy, když zachytí matčin
pohled.
Ema: Nevím.
Brepta: Ty seš teda ignorant, tak se zamysli přece!
Ema: Nevím.
Brepta: Zase musím vytáhnout kulturního člověka, sakra.
Ema: Jóóó kulturní… To je společenský člověk, spíš slušný,
něco jako Ned Flanders.
(Pozn.: Pokud nesledujete Simpsonovy, tak se teď nesmějete.)
Inu, ať už jste prezidentem, kulturním referentem, hlavovým
myslitelem, či Nedem Flandersem, tohle jsou ty nejlepší
odpovědi a já za ně jmenovaným moc děkuju. Příště se
na vás s důvěrou opět obrátím.
Zuzana Sadílková
Je kulturní referent skutečně kulturní?
Miki: Nevím.
Brepta: Dobře, pomůžu ti. Kdo myslíš, že je kulturní člověk?
Miki: Jsou to nějaký vtipy. Jo, kulturní referent.
(Brepta se dovtípil. Miki si vzpomněl na Jiřího Hrzána z filmu
Homolka a tobolka.)
Popiska: Taťjana Medvecká jako Kněžna v Lucerně
foto: archiv ND
8
Nikdy neříkej nikdy a nikdy se, rodiči, nevzdávej. O rok později
stojí o něco méně zpruzelé dítě s rodiči a bratrem (kterému se
Ivan s Michalem, paní kněžna i muzikanti líbili) před divadlem
ABC a odevzdaně, ale jednoznačně hučí: Podívej na ty lidi!
Vždyť mě berete mezi samý důchodce! Vždyť tady není nikdo
normální (přelož – nejvíc šestnáctiletý). To si zase užiju… Proč
nemůžeme jít na něco normálního? Třeba do kina?
O půl hodiny později dítě, královsky se bavící
Radovan Lukavský a Pavel Liška jako Vodníci v Lucerně
Foto: Archiv ND
Foto: Jolana Kurzweilová
9
Brepta šmíruje lektorky
Brepta pro ženy
Breptův kulturní dotazník
POZOR: ČTENÍ JEN PRO ŽENY!
Tentokrát Brepta vyzpovídal
umělecky založené, šikovné
a výtvarně nadané lektorky
keramiky, ochránkyně naší
keramické dílny a naše milé
kolegyně Martinu Matuškovou,
Evu Procházkovou
a Magdalenu Klomfarovou.
O tom, co rády čteme aneb Řekni mi, co čteš,
a já ti řeknu, jaká jsi
9. Oblíbený sport
Jsem zcela nesoutěživý typ! Ale ráda
lyžuju, moc mě kdysi bavil windsurfing
a ráda plácám badminton.
10. Nejmilejší ruční práce
Práce s hlínou: keramickou i tou na
zahradě, ráda taky šiju.
11. Výtvarné dílo, které mne uhranulo
Jednoznačně body art mé dcery, když
si před tříletou kontrolou u doktorky
nakreslila černou a oranžovou fixou
na holé tělíčko bikiny „jako mají velký
holky “ a pyšně vstoupila do kuchyně.
Podařilo se mi smýt jen tu oranžovou
fixu. Ačkoli je to 20 let, vidím to jako
dnes. Jinak sochy A. Rodina.
Foto: archiv M. Matuškové
2. Filmy, které mohu vidět pořád znova
Rozhodně Vzpomínky na Afriku s Meryl
Streepovou, Sedm let v Tibetu, pak
skoro cokoli od Tarantina a za české
Divoké včely od Bohdana Slámy.
3. Oblíbená hudba
The Doors vždycky, Jimiho Hendrixe
taktéž, Pink Floyd podle nálady, z naší
scény jsem bývala fanynkou Pražského
výběru ☺, teď víc Jarka Nohavicu
a Jana Budaře objevuji a z vážné
obdivuji A. Dvořáka.
4. Místo, kam se ráda vracím
Rozhodně Okřesaneč, kde máme
chalupu. Už to jméno vesnice působí
blahodárně.
5. Oblíbený herec /herečka
Idol Brad Pitt, mno jo, taky náš Jan Budař mě baví snad ve všem. Z hereček
Meryl Streep a z našich (obě víc v
divadle): Eliška Balzerová a Simona
Stašová.
6. Barva, kterou mám ráda
Modrou a její valéry až do zelené.
7. Jídlo, na které se vždycky těším
To, které mi uvaří manžel.
8. Zvíře, které se mi nejvíc líbí
Fascinují mě kočky. Měli jsme dva
kocoury, teď jsme bez, ale zase někdy
budou, snad!
10
2x foto: Rejka Balcarová
Magdalena Klomfarová
1. Kniha (knihy), kterou bych nikdy
nechtěla ztratit
Jedna krásná knížka, kterou bych
nechtěla ztratit, je knížka pohádek
od Marie Kubátové – Pohádky pro
rozcáplíky. Četla jsem ji jako malá
holčička, četla jsem z ní svým dětem,
těším se, až z ní budu číst vnoučatům.
Moc se mi líbí zfilmované romány Jane
Austenové, ale vesměs starší nastudování, ne ty poslední pokusy. Třeba
seriál Pýcha a předsudek z roku 1995
s Colinem Firthem.
Martina Matušková
nechtěla ztratit
Těch knih stále přibývá…. Ale Co život
dal a vzal od Betty MacDonaldové,
taky Nebe nezná vyvolených od Remarqua, Tajemného Etruska od Mika
Waltariho, tento rok přibyl Stařík, který
vylezl oknem… od Jonase Jonassona.
Také rády čtete? Nebo byste rády četly,
ale nemáte na to čas? Případně byste nečetly,
ani kdybyste na to čas měly? Ať tak či onak,
v následujícím lehkém literárním zamyšlení
se najdete všechny!
Eva Procházková
nechtěla ztratit
Betty MacDonaldová: Co život dal a
vzal.
Frankie a Johnny, Údolí včel, Kulový
blesk.
3. Oblíbená hudba
Vivaldi, Karel Plíhal, Zuzana Navarová.
Mokrosuky, Mokrosuky, Mokrosuky.
5. Oblíbený herec /herečka
Jéžiš, těch je: Petr Čepek, Josef Kemr,
John Malkovich, Meryl Streep, …
Modrá.
Bramboráky (ty moje).
Ryby a ptáci.
9. Oblíbený sport
Plavání, hokej.
Rozdělávání glazur.
Jéžiš, těch je: Bohumil Kubišta, komplet. Egon Schiele: komplet. Paul
Cézanne: zátiší. Francis Bacon: velké
portréty. Josef Čapek, …
3. Oblíbená hudba
Country – bratři Ryvolové, folk – Jarek
Nohavica.
V jižních Čechách je vesnička Klikov,
kam jezdím každé léto tvořit keramiku
a kde se scházejí v polovině prázdnin
všechny spřízněné duše.
5. Oblíbený herec/herečka
Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar, Iva
Janžurová, Jiřina Jirásková.
Jakékoliv odstíny červené, růžové,
vínové.
Mám moc ráda bramborové knedlíky,
nejlépe s pečeným uzeným masem
a špenátem.
Když byli synové malí, měli jsme doma
potkánky. To jsou úžasná zvířata,
chytrá, vnímavá, rádi se kamarádí.
9. Oblíbený sport
V zimě sjezdové lyžování, v létě kanoe,
v televizi hokej.
Modelování z čehokoliv.
Byla jsem před pár lety na výstavě Antonína Slavíčka v Městské knihovně v
Praze. Všechny jeho obrazy se mi líbily,
ale nejvíc „Slunce v lese“. Úplně jsem
cítila to slunce na tváři.
Není nic snazšího než obejít pár kolegyň, kamarádek, zkrátka
žen a slíbit jim, že když mi prozradí, co rády čtou nebo by rády
četly, tak jim na oplátku vyjevím, jaké jsou. Opravdu? Žena je
tvor složitý, ale pojďme se na chvíli zjednodušit a zaškatulkovat
se do jedné z kategorií s přízviskem „hledám“.
1) Hledám rady
Jsem praktická, stojím alespoň jednou nohou (ne-li oběma)
pevně na zemi. Možná právě proto jsem narozena v některém zemském znamení. Pravděpodobně čtu psychologické
romány, protože mne zajímá, jak v nich člověka rozeberou
a pak zase složí, a já se z toho poučím a pak použiju v praxi.
Čtu samozřejmě literaturu faktu, abych své znalosti rozšířila
a posunula do dalších dimenzí. Jsem neobyčejně zvídavá.
Chci vše pochopit a porozumět všemu, proto se nenápadně
uchyluji též k esoterické literatuře, ne že by mne až tolik zajímala, vlastně mne vůbec nezajímá, ale chci mít zkrátka přehled,
kdyby na to někdy někde přišla řeč. Není mi cizí ani čtení z ruky,
zdálo by se, že to do kategorie „hledám rady“ příliš nezapadá,
ale já přece potřebuji vědět, co mě čeká, i když tomu úplně
nevěřím, radši budu pro jistotu připravená. Neponechávám nic
náhodě. Čtu knihy pro ženy,
abych se dozvěděla, jak na
muže. Znáte tu „Muži jsou
z Marsu, ženy z Venuše“?
To je základ, praktické rady,
abych věděla, jak žít lépe,
jak muže prokouknout. Muži
se mne bohužel často bojí.
Asi proto, že skoro všechno
vím. Ale to je přece dobře,
že jsem v podstatě dokonalá!
3) Hledám pohlazení
Jsem něžná melancholička,
možná od přírody, možná
právě prožívám náročné
životní období. Narodila
jsem se zřejmě ve vodním
znamení, jsem klidná voda,
ale dokážu i břeh podemlet.
Jako bárka pohupující se
na vlnách chci bezpečně
doplout do přístavu – něžné
náruče chápajícího
a citlivého muže. Čtu milé
knihy, lehký, ale ne podřadný žánr. Nemáte přece nic proti červené knihovně, kterou tak
hezky zastupuje náš nejčtenější autor Michal Viewegh! Ano,
prozradím na sebe, že ráda sáhnu po poezii. Ale opravdu po
něžné, romantické poezii, ne žádný sprosťárny, prosím. Nepohrdnu ani vtipnou povídkou, hlavně aby to dobře dopadlo,
nechci žádný dramata a tragédie, těch mám až až v reálném
životě. A dokážu i překvapit, to když si pustím z CD Babičku
Boženy Němcové! Pokud zrovna partnera nemám, nehledám
ho, ale čekám, až si on najde mne. Věřím v osud.
4) Hledám vzrůšo
Jsem statečná žena, muži mne obdivují díky mé odvaze
a samostatnosti. Obdivují, ale žít se mnou nechtějí, stávám se
častěji milenkou než manželkou. K životu i ke knihám přistupuji
zpříma, tak říkajíc čelem. Nemám ráda okliky, mlžení, nejasno,
raději člověka (muže) urazím, než bych mu (třebas milosrdně) lhala. Ostatně lidi miluju! Jsem nejvíce společenská ze
všech hledaček, jsem vždycky vidět, jsem typicky vůdčí typ.
Neutápím se v šedi všedního dne, dobrodružství je mi denním
chlebem, často používám slovo adrenalin, jsem prostě
živel-oheň. Horoskopy mne sice vůbec nezajímají, ale určitě
jsem Beran jako vyšitej. Čtu rychle a s nadšením. Knihy, které
mají spád, jsou plné poutavých, obdivuhodných zážitků.
Životopisy, příběhy opravdových hrdinů, ať už světoznámých,
či takových, kteří teprve známí budou. Čtu detektivky, také
Dana Browna, Marquéze, cestopisy. Příběh se svým hrdinou
emotivně prožívám. Často se vztekám a pláču.
2) Hledám jiný svět
Mám hlavu v oblacích, potřebuji k životu hodně vzduchu,
možná jsem se narodila v červnu, v říjnu či v prosinci. Jsem
takový roztomilý snílek. Zbožňuji historické romány, ráda si
představuji, jak se tehdy žilo. Čtu o Egyptě, tahle země má
kouzlo a skrývá mnohá tajemství. Ostatně stejně jako já. Čtu
klasickou literaturu, sice přesně nevím, která to je, ale zní to
dobře, nemyslíte? Hledat jiný svět je náročné, musím se učit
cizí řeči, už dokonce dokážu číst některé knihy v originále.
Myslím, že pro muže jsem ze všech kategorií hledaček nejatraktivnější. Poněvadž nejen
že vím, co je sci-fi a fantasy, já opravdu čtu Terryho
Pratchetta! Ze školy si
vybavuji verše Jana
Nerudy (možná si je
vybavuji z filmu „Marečku,
podejte mi pero“):
„My bychom vzhůru
k nebesům, však se zemí
jsme spjatí.“ Je to z Písní
kosmických, ano,
kdybych byla mužem,
byla bych jistě kosmonautem.
4x ilustrační foto
Můžete patřit i do několika kategorií, můžete se postupem času
přelévat… Berte to s nadhledem a Ježíškovi si napište o knihu,
která vám poradí, která vás pohladí, vzruší a přenese do jiného
světa…
Zuzana Sadílková
Pozn. autorky: Děkuji za inspiraci Šárce, Petře, Věrce, Báře,
Jance, Makině, Evě, Vlaďce, Štěpánce a Milušce.
11
Brepta představuje…
Brepta představuje…
Šimon Prokop
je další trojkový umělec, který u nás učí hrát
na kytaru děti i dospělé. Ale nejen to. Šimon je
umělec, dalo by se říci, přímo několikanásobný.
Šimone, co vlastně všechno děláš?
Hraju v hudební skupině U4P. Studuju na pražské Fakultě
architektury. Zároveň na Fakultě architektury na ČVUT učím
parametrické modelování a vedl jsem ateliér na Fakultě
umění a architektury v Liberci. Spolupořádal jsem festival
Envirocity.cz. Dál jsem členem vědeckého výzkumného týmu
PET-MAT, který hledá takový nový tvar PET flašky, který by se
dal použít jako stavební materiál. V ateliéru Miloše Floriana
se zabývám paralelami mezi hudbou a architekturou. Vyrostl
jsem v dětském oddíle Kruh (kruh.cz) a pak jsem ho tři roky
vedl.
A navíc jsi výborný tanečník, to jsem viděla na tvém maturitním plese. Šimone, jak tě tak napadlo hrát zrovna na kytaru?
No, hraje táta, hrála máma, sestra na flétnu, cello, brácha
na bicí… Rodiče hráli tak moc, že dostali jako svatební dar
dvě kytary, pro každého jednu. Tak jsem tu kytaru tak nějak
podědil. ☺ Ale kytaru mám rád. Dokonce jsme s kamarádem
vymysleli novou…
Umíš třeba opravit elektriku?
Myslíš na stavbě? No to nevím, protože student architektury
nemá čas jít se podívat na stavbu, ale doma asi jo. S Googlem, radši. Umím šít…
Šít?
No. Teď to teda nestíhám, ale ušil jsem si i košili.
Dobře ty! Hustý! Respekt! Ale šup, další pochvalu. Ještě zbývají čtyři.
No… Jsem skromnej. Teda… Jak to teď říkám, tak se mi zdá,
že ani moc nejsem. ☺ Ale možná až po týhle úvaze umí bejt
člověk skromnej. Spousta věcí mě zajímá a baví a myslím,
že to hned tak nepřestane. Jsem kreativní – furt mě něco
napadá. I kdyby to bylo špatný, je to něco a dá se s tím pracovat. Aha! Umím vařit!
Dobře, dobře. Tak když nedoporučíš mlíko, jaké jídlo máš
nejraději?
Jídlo… Honem nevím… Mám rád jednu surovinu, tvaroh…
Může to vůbec fungovat, aby jednu věc vymysleli dva lidi?
To víš, že hlavní je ten, kdo má s sebou papír a tužku. Ten nakreslí obrázek… Od toho nápadu na Parukářce s sebou nosím
zápisník vždycky. ☺ Vymýšlím hlavně na papíře, nejen
v hlavě. V hlavě je to sice rychlejší, ale jde o to, aby
vymyšlená věc byla taky funkční.
A co právě čteš?
Pátrání po Schrödingerově kočce od Johna Gribbina. Je to
o kvantové fyzice…
To je těžký, ale když se třeba omezím na hudbu, tak Johna
Scofielda, pro neuvěřitelnou (ale krásnou) funky-drzost, kterou
umí během několika milisekund vykouzlit z pár zvláštně zahraných tónů. Pak Pata Methenyho, protože mi umí opravdu
fyzicky nahnat mráz na záda, když se do toho opře. Ale
hlavně Bobbyho McFerrina, kterej se dokázal proimprovizovat
až do takových výšin, že diriguje vážnou hudbu, tedy propojil
do té doby nepropojitelné. Nebo tu hluchou bubenici Evelyn
Glennie, která se naučila slyšet tělem.
Tak co zvíře… Jaké máš rád zvíře?
Kočku. Miluju kočky. Líbí se mi na nich, že jsou to tak báječně
abstraktní tvorové, zvláštní. Někdy pěkný svině, ale pořád jsou
nad věcí. Mám jednu doma, našla si mě jako kotě. Prostě se
ke mně jednou přidala, když jsem šel domů. Doma povídám
rodičům – tak jsem si přivedl kočku. Bude tu se mnou bydlet.
Myslím, že se jim ulevilo, když zjistili, že jde o čtyřnohou. Ale
to taky ještě nevěděli, že tahle kočka umí vyskočit ze země
do výše lidské tváře a tu řádně škrábnout. Říkáme jí Lucinka,
podle Lucifera. Ale teď už je hodná… Už zveme i návštěvy.
Jolana Kurzweilová
Šimonova kočka
O kultuře výchovné
Začátkem týdne otec s matkou navštívili divadelní představení
Jaroslava Duška Čtyři dohody. Byli zasaženi a inspirováni
toltéckou moudrostí a filozofií, z představení jsou nadšeni.
Zhlédli velmi vtipný rozbor našeho vzdělávacího systému,
přístupu k výchově dětí, vývoji partnerských vztahů a způsobu
vnímání sebe sama. Moc se oba nasmáli! I když… tolikrát se
v Duškově vyprávění poznali…! Jsou rozhodnuti být lepšími
lidmi.
Koncem týdne se setká rodina u stolu při večeři.
Starší dcera na nejmladší: „Jsi děsná! Jsi vůbec normální?
Uklidni se!“
Otec klidným hlasem ke starší dceři: „Hmmm, měla bys také
vidět Duškovo představení, aby sis uvědomila, co vlastně
říkáš…“
Starší dcera dramaticky vstává od stolu a uraženě odchází
z pokoje.
Otec se snaží velmi milým hlasem situaci zachránit: „Dceruško,
nechtěl jsem tě rozčílit…“
Jejda. Nějak se nám to dostává do abstraktních rovin… Tak
víš co? Abys to neměl tak jednoduché, hezky mi teď řekni pět
věcí, které na sobě oceňuješ, pět pozitivních věcí sám
o sobě. Prostě se pětkrát pochval.
Jsem šikovnej. Manuálně zručnej. Umím postavit plot, kreslit …
Z chodby slyšíme hlas starší dcery: „Blbec mě přece nemůže
naštvat…“
Nejmenovaná žižkovská rodina
2x foto: archiv Šimona Prokopa
Foto: Šimon Prokop
Breptova drobnička
Je to tedy v architektuře stejné jako u muziky? Musíš umět
základní věci (kreslit, znát technické parametry, ovládat
nástroj) a na tom pak stavíš?
No… ale ty „základní věci“ se učíš pořád další a další. Za pochodu. Ale nejdůležitější je začít si klást otázky. Proč je akord
takhle a jinej zase jinak, a u architektury je to taky tak. Prostě
nejlepší je do toho jít a cestou zjistit, co je důležitý.
12
Dobře, tak koho obdivuješ? Kromě Radky, že to s tebou
vydrží? ☺
Aj. Tak moc děkuju za rozhovor a tvůj čas! A už musím běžet.
Budu googlit a youtubovat, abych aspoň sama před sebou
nevypadala jako někdo, kdo neví, proč chtěl ten Schrödinger
týrat kočky zavíráním do krabice a kdo to je Pat, Bobby
a Evelyn. A v pátek u nás na kytaře ahoj!
Co dneska vaříš?
Květákovou polívku. S muškátem…
No a? Jaký to bylo?
Ale dobrý. Droga ti zprostředkuje nadhled (i když domnělý)
na svět, jehož jsi součástí. Pohled zvenčí. Důležitý je být
zodpovědný a tak nějak chápat závažnost situace. Dětem
to doporučovat nebudu! (Sakra! Tak zase nic. I když – ještě že
tak. ☺)
Jak novou?
No jednou takhle na Parukářce jsme seděli a napadla nás
nová elektrická kytara, vymyšlená podle ženskýho těla, ne ale
obyčejnýho, jako mají ostatní kytary, ale oblečenýho do šatů,
ve kterých se tančí tango… Ten kamarád pak dostal cenu
Dobrý studentský design 2012 za úplně jinou kytaru…
Proboha. Skoro se bojím zeptat, koho máš za vzor.
No, já moc vzory nemám. Nebo, mám, ale neberu je na moc
velkou váhu a hlavně si vždycky uvědomím, že je někdo mým
vzorem, až zpětně.
No výborně! Svíčkovou?
To zrovna ne… To by mi musela pomoct naše sdílená paměť
Google, ale víš přece – jsem šikovnej, tak bych to taky dal.
Ale nejradši improvizuju, zkouším kombinace chutí…
Bacha, ten je ve větších dávkách halucinogenní… To mě
přivádí k drzé otázce: zhulil ses někdy?
To víš, že jo. Můj největší drogový zážitek je z mlíka s trávou.
(A mám ho! Já to věděla! Nemůže to být tak vzorný chlapec,
jak vypadá!)
Šimonova první realizace:
Environmentální letní pavilon Loop
Že tvůj koníček je hudba, to je zjevné. Ale co dál? Co děláš
ve volném čase?
Už tak šest let volný čas v zásadě moc nemám. Ale kdybych
ho měl – skládám hudbu, tak bych do toho šel ještě víc. Kreslil
bych, poslouchal muziku jen pro ni samotnou, ne jako kulisu,
jezdil na výlety – jen tak na blind, sedneš do vlaku, někam
odjedeš, pak jdeš zpátky, neplánuješ…
2x foto: z inscenace Čtyři dohody
13
Brepta zve...
Breptův kaleidoskop
POZVÁNKA NOVÉ TROJKY
Slyšte, slyšte, breptovští příznivci! Brepta přichází s novými pozvánkami na nejbližší a vámi jistě oblíbené akce Nové Trojky.
Brepta se moc těší na Vánoce pro trojkové děti aneb Předvánoční zvěřinec v Nové Trojce. V pátek 19. prosince od 16.00
hodin jsou všichni návštěvníci i dobrovolníci srdečně zváni na
tradiční předvánoční posezení. Hoďte za hlavu neumytá okna
a spálené cukroví a přijďte tvořit, zdobit perníčky a ochutnávat
dobroty těch šikovnějších… Těšit se můžete i na vánoční čtení
nebo nějaký Mirčin dramatický kousek.
Během Vánoc si trochu odpočineme a po Novém roce tu
budeme zase v plné síle. V pátek 9. ledna k nám zavítejte
v době od 14.00 do 18.00 hodin na Den otevřených dveří.
Uvidíte, co všechno v Nové Trojce děláme a co můžete dělat
s námi. Kdo nás nezná, tak se s námi seznámí. A nebude litovat!
A kdo byl celý rok hodný a v Nové Trojce pomáhal či přímo
pracoval, ať s námi přijde zažít 9. ledna od 20.00 hodin nezapomenutelný páteční večer a možná i celou noc do našeho
oblíbeného Venda baru. Novoroční večírek pro zaměstnance,
lektory a dobrovolníky je každoroční výzva! Brepta už teď tajně
tipuje, kdo půjde domů poslední tentokrát…
Vřele všem doporučuji knihy Simona Mawera. Tento anglický
učitel biologie žijící v Itálii vás určitě uchvátí tak jako mě silnými
příběhy, ať už si přečtete Pád, Dívku, která spadla z nebe,
nebo Skleněný pokoj. Posledně jmenovaná kniha je navíc
inspirovaná příběhem brněnské vily Tugendhat, nejznámější
(a krásné) funkcionalistické stavby u nás.
Žádný konkrétní antitip nemám. Ať se každý povznáší tím, co
je mu libo. Jen snad malinkatá rada, povznášejte se i s dětmi
– čtěte si s nimi, choďte do divadla nebo na výstavy. Jednou
vám budou vděčné.
Edita Janečková
Edita Janečková
POZVÁNKA K NÁVŠTĚVÁM FILMOVÝCH RODIN
Matka potřebuje dárce kostní dřeně, a tak se schází celá
rodina, aby se jí pokusila pomoci. Prostředního syna matka šest
let neviděla… // Mrtvice otce odstartuje příběh tří dnů a dvou
nocí v životě jedné rodiny. V domě se pomalu zastavuje čas,
pietní nálada vybízí k meditacím o základních otázkách života.
// ... „rodičovské“ téma genetických testů a jejich vlivu na chování lidí… // Příběh pana Lišáka a jeho rodiny, která si poradí se
všemi nástrahami lidským pronásledovatelů... // Muž, který po
oslavě narození potomka skončí na záchytce, kde se spřátelí
s problémovým mladíkem… // Pan Roman se narodil, vyrostl,
dospěl a pak osaměl uvnitř bytu z panelů. Tak zhruba mezi lety
1955–1981. Toto období zaznamenával jeho otec způsobem
„točím jenom to, co vidím před kamerou“. A Roman? Ten
se jen šklebil… // Pod pláštíkem proslulé japonské zdvořilosti
stárnoucí pár pomalu, ale jistě zjišťuje, že už ho jeho potomci
nepotřebují… // Dívčí kapela 5Angels je podnikatelským projektem otce jedné z dívek, který se o svůj produkt stará téměř
dokonale. // Otec, hlava rodiny jedné obyčejné měšťanské
domácnosti, si léčí potupu ze ztráty své živnostenské samostatnosti hrou na „pána domu“. Hodiny s kyvadlem ve tvaru srdce
se zastaví a nepůjdou tak dlouho, dokud se společnému úsilí tří
žen nepodaří uvést věci do rovnováhy. // …
Vánoční příběh // Vyzpytatelné cesty // Čí je moje dítě //
Fantastický pan Lišák // První den mého syna // Pan Roman
// Příběh z Tokia // Show! // Pán domu aneb Tyranův pád //
Pohádka pohádek // 3 idioti // Fanny a Alexandr // Nový život
// Kronika Oldřicha S. // Rozchod Nadera a Simin // Kluk na
kole // Pravztahy aneb Jak vnučka a babička tahaly řepu
a nemohly ji vytáhnout // Ocet // 80 dopisů // Nic proti ničemu
To jsou všechno filmové rodiny, do jejichž životů jsme již při
Procházkách filmem nahlédli. Pokud jste zvědaví na další
osudy, nenechte si ujít následující filmové neděle. 14. prosince
se koná od 17.30 Dvacátá Procházka filmem, tentokrát pro děti
– Cesta do fantazie (2001), režie: Hajao Mijazaki, Japonsko.
Dvacátá první Procházka filmem se uskuteční v neděli
18. ledna 2015 od 20.00. Promítat se bude horká novinka
– film Mami! (2014), režie: Xavier Dolan.
Xavier Dolan bývá označován za Oscara Wilda s kamerou. Pro zanedlouho 26letého kanadského režiséra je to už
pátý celovečerní film, čtyři z nich měly oficiální premiéru na
festivalu v Cannes! To je neuvěřitelná bilance pro mladíka,
který točí mj. o svojí homosexuální orientaci a je také často
obsazovaným hercem. Mami je příběhem matky, která se
rozhodne navzdory doporučením odborníků, že se sama
postará syna s diagnózou ADHD. Jestli chcete v kavárně
opravdu zaujmout aktuálním bonmotem ze světa kinematografie, měl by začínat větou: Už jsi viděla / viděl poslední
Dolenův film?…
Těšíme se na vás v našem novotrojkovém kinosále!
Radim Procházka
Brepta pro dětské čtenáře
Kdo půjde na jaký film do kina?
Život s umělci mi přináší mnoho kulturních příležitostí. Z většiny
jsou to přehrávky dechového oddělení v hudební škole,
vystoupení pěveckého sboru v pražských kostelích či open air
koncerty Žižkovské smršti. Čas od času jsem však přizvána na
akce, ke kterým bych se bez svých umělců nikdy nepřichomýtla.
Pokud se někdy v budoucnu proslaví dívčí uskupení Puella Trio,
doporučuji vám navštívit jeho koncert. Já jsem dostala pozvání
na netradiční koncert, který se konal v Novoměstské radnici
v rámci cyklu Romantický novoměstský klavír. Jednalo se
o večer v pojetí tří uměleckých žánrů – hudby, fotografie
a filmu. Jsem důkazem toho, že nemusíte poznat Beethovena
od Rachmaninova, nemusíte mít hudební sluch, a přesto
můžete odcházet z koncertu s nejhlubšími emocemi, povzneseni a okouzleni dovedností druhých.
Sledujte www.facebook.com/puellatrio.
Tady si tentokrát musím přihřát národně-divadelní polívčičku,
můj tip tedy zní: Vezměte své děti v neděli odpoledne
na Novou scénu – hrajeme tam každý týden pohádky
různých žánrů pro děti různého věku. A ony je mají rády!
Informace na www.narodni-divadlo.cz. I pro dospělé se najde
několik vydařených kusů v repertoáru Činohry ND, třeba artistní
Wilson a jeho 1914, úplně nový a navíc úspěšný titul Po sametu
– ohlédnutí
za čtvrt stoletím
od sametové
revoluce – nebo
mnou velmi
oblíbený Tartuffe
Impromptu! To je
však trochu úlet…,
ale zase výbornej.
Kateřina
Ondroušková
Je tanec kultura?
Je-li, zvu a lákám
vás na kruhové
tance, jež učí
skvělá Jana
Ježková (jinak
též psychoterapeutka, naše poradkyně, rozhlasová moderátorka a DJka).
2x ilustrační foto
O nečekaně
pozitivní aktivitě,
které já osobně jsem za poslední rok propadla a pokud možno
si ji žádnou středu večer nenechám ujít, Jana říká: „Kruhové
tance pro mě znamenají možnost být, tady a teď´, dělat něco
čistě pro radost, netrápit se tím, jestli dělám chyby. Tančit
v kruhu dodává energii, čistí hlavu, přináší radost našemu
vnitřnímu dítěti i té části naší osobnosti, která touží zklidnit se
v meditaci. Je to takové nenápadné antidepresivum
bez vedlejších účinků…“ A má svatou pravdu!
Jolana Kurzweilová
Můj kulturní tip je filmový. Fair play Andrey Sedláčkové jsem
viděla v létě v Náchodě a ohodnotila bych ho jedničkou
s hvězdičkou. Na prvním místě tleskám příběhu – poutavý,
skvěle propracovaný, chytrý. Na druhém místě doběhli herci –
není tam snad nikdo špatnej, hodně přirozený, upřímný výkony,
jestli se to tak dá nazvat. Na třetí místo stavím hudbu, Žbirka je
mistr a jeho „Viem, život nehrá fér…“ mi zní v uších dodnes.
Fair play je oscarová tutovka!
Zuzana Sadílková
Mým soukromým tipem je výstava Bohumula Kubišty v Ostravě.
Pokud tomu osud bude chtít, uvidím po letech obrazy, které
jsou mému srdci nejbližší. Jeho tvorba a život mne ovlivnili
v míře nezměřitelné.
Eva Procházková
BREPTA, časopis přátel Rodinného a kulturního centra Nová Trojka
Vychází 2krát ročně v Praze
Evid.č. period. tisku: MK ČR E 18531.
Vydavatel: NOVÁ TROJKA, z.s., Jeseniova 19, 130 00 Praha 3, IČ: 26594161.
Vydavatele zastupuje Edita Janečková.
Brepta poprvé spatřil světlo světa v roce 2007. Číslo 16 vychází v prosinci 2014.
Breptu č. 15 koordinovala Kateřina Ondroušková. Do jeho tvorby se zapojili tito přispěvatelé a přispěvatelky: Rejka Balcarová, Edita Janečková, Jolana
Kurzweilová, Eva Procházková, Kiki Rudišová, Zuzana Sadílková, Markéta Vokrouhlíková a další oslovení.
Pro Breptu fotila Rejka Balcarová a další.
Chyby a překlepy odstraňovaly Zuzana Ježková a Edita Janečková
Grafické zpracování: Eliška Wimmerová
Vážení čtenáři, nakládejte prosím s Breptou ekologicky. Pokud jste už dočetli, možná najdete někoho, kdo se vašeho Brepty rád zmocní. A pokud vás
náhodou šestnácté číslo nudí, odložte ho prosím do tříděného odpadu.
Autoři své články píší bez nároku na honorář. Předem děkujeme za vaše dobrovolné příspěvky na Breptu do breptovské kasičky. Předchozí čísla najdete
na webu www.nova-trojka.cz v sekci „ke stažení“.
Vaše e-maily očekáváme na adrese [email protected].
Těšíme se s vámi na breptovskou počtenou i na jaře 2015!
Autorka: Kiki Rudišová
14
15
Brepta v obrazech
Den pro rodinu v Nové Trojce
Každoročně v listopadu probíhá v Nové Trojce klienty
oblíbený a hojně navštěvovaný Den pro rodinu. Jde o cyklus
besed a přednášek, tzv. burzu vzdělávacích programů na
téma rodinné problematiky – právní, sociální, zdravotní
i výchovné problémy návštěvnicím i návštěvníkům pomáhají
řešit a nové informace v daných oblastech zprostředkovávají
osvědčení lektoři a stálí spolupracovníci Nové Trojky.
Mnozí návštěvníci se letos účastnili i několika besed a seminářů během dne, spokojeni byli i s doprovodným programem
hlídání dětí a malým občerstvením. Pro veliký úspěch
budeme tento program realizovat i v příštích letech.
Ty z čtenářů Brepty, kteří ještě váhají s návštěvou této akce,
možná více než slova naláká obrazová dokumentace
z celého dne:
„Rozvod neznamená konec“ – shodly se účastnice takto
nazvané přednášky s lektorem Mgr. Vlastimilem Janečkem
Posluchačky besedy
„Státní sociální podpora“ s B. Hudiovou
Beseda „Pozitivní rodičovství“ měla u návštěvnic velký úspěch
Lektorka programu „Jak se nezadlužit“
se připravuje na seminář
Během přednášek
a besed bylo
zajištěno hlídání
dětí se sportovním
programem
MUDr. Řeháčková při přednášce s praktickým nácvikem
na téma „Nemocné dítě
v rodině“
Klientky na interaktivním semináři
„Zdravé cvičení“
7x foto: Rejka Balcarová
16

Brepta č. 16/podzim 2014

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

máme drobné zpoždění. jenom si vezmu kabát. jsem rád, že jsem tě

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

PoradNa VlaSy! - muzeumpetrof.cz…

Pulp fiction - proFIdivadlo