Zábojová Radka_ Různé pohledy na kontrakt arteterapeuta

Terapeut včera a dnes
aneb
zítřky jedné arteterapeutky
(různé pohledy na kontrakt arte/terapeuta)
Radka Zábojová
V Brně dne, 22. listopadu 2010
2
Existují pro mne pouze cesty
po stezkách srdce. Jen po
takových cestuji a projít je
v celé délce je jedinou
hodnotnou zkouškou, kterou znám.
A tak po nich cestuji a bez
dechu se dívám a dívám
Indián don Juan z kmene Yaqui
3
Obsah :
I. Úvod, terapeutický kontrakt - technické a etické vymezení
str.5
II. Systematické členění vztahů T – K a T – T a vztahu Já – T.
1. historické vymezení T - K
2. současné vymezení T – T
- očekávání společnosti
- skutečný rozměr
3. vnitřní vztahy k sobě samému jako terapeutovi, vztahy Já – T .
a)čím si T přeje být
- profesní kontrakt - ideál
- terapeut lidsky angažovaný
b) čím T ve skutečnosti je
str.6
III. Osobní kontrakt Já – T
1. osobní očekávání – na osobní, společenské, univerzální úrovni
2. osobní kontrakt - ideál
str.11
IV: Volná východiska a zkušenosti I.D. Yaloma a možná východiska pro práci
arteterapeuta
str.13
V. Závěr
str.17
4
I:
Úvod:
V úvodu jsem uvedla citát z knihy Carlose Castanedy – Učení dona Juana, z knihy, která
po mnoha letech, kdy jsem se učila nevěřit pohádkám, pro mě znovu otevřela truhlici se
starými a kouzelnými poklady.
Ocitám se v tuto chvíli v závěru dvouletého studia arteterapie při Institutu vzdělávání
v arteterapii a artefiletice a zároveň na prahu své arteterapeutické cesty s klienty. Ke
studiu jsem přistoupila po několikaletém váhání a po velmi intenzivní osobní zkušenosti
s vlastní tvorbou. Moje situace je v mnohém odlišná než před časem, jedno se však
nemění – touha pracovat skrze výtvarnou tvorbu s lidmi na jejich růstu a poznávání sebe
sama.
Mé zkušenosti z arteterapeutické práce zatím nejsou velké (cca 70 hodin vedení
arteterapeutických sebepoznávacích skupin), v tuto chvíli jsou větší ty z vlastní
sebezkušenostní reflexe (200 hodin).
Rozhodla jsem se utřídit si své představy o postavení terapeuta ve společnosti, došla jsem
tak k nutnosti definovat kontrakt terapeuta z různých úhlů pohledu.
Za kontrakt považuji smlouvu, dohodu, úmluvu, ať již psanou, kodifikovanou nebo na
úrovni společenského úzu, v obecném i maximálně konkrétním rozměru.
Terapeutický kontrakt se snaží co nejjednoznačněji vymezit podmínky spolupráce
terapeuta (T) a klienta (K) s cílem osobní ochrany obou a lze jej chápat na několika
úrovních:
A. jako jednoznačné technické vymezení vzájemné komunikace T – K
Obsahuje ujednání typu:
délka terapie, její pravidelnost, způsob oslovování, zvláštní ujednání pro termíny svátků,
letních měsíců, délka jednotlivé konzultace, stanovuje časy setkání, popř. jejich data,
domluvu, jak se postupuje při stanovení data další konzultace, konkrétní způsob platby
terapeutovi, ujednání kdy a za jakých podmínek je možné konzultaci zrušit či neuhradit
platbu ze strany klienta a kdy je možné požadovat vrácení platby ze strany terapeuta,
ujednání o zrušení konzultace se strany klienta i ze strany terapeuta a sankce a postupy
v případě takovýchto zrušení, náhrady konzultací jak ze strany klienta, tak ze strany
terapeuta, úmluva o telefonickém kontaktu, úmluva o možných změnách v kontraktu,
otázky konce terapie, otázky archivace, možnosti a podmínky prezentace artefaktů klienta
apod.
B. jako etické vymezení vzájemné komunikace T - K
Po stvrzení kontraktu oběma stranami je tento společný komunikační rámec pro obě
strany závazný, není však neodvolatelný a lze z něj vystoupit. Ideálně po dohodě,
popřípadě jednostranně, ze strany klienta. Zajímavou otázkou je, jak je to v takovém
případě s právy a povinnostmi terapeuta (zde není rozpracováváno).
5
II.
Systematické členění vztahů T – K a T – T a vztahu Já – T.
Vymezení vztahu Terapeut – Klient na různých úrovních:
1. historické vymezení - vymezení „pojmu terapeut“ v místě a historickém čase
obvyklé, tedy historicky možné podoby vztahů, blížící se komunikaci T – K,
vymezení v širších souvislostech .
Mezi nejstarší psychoterapeutické vztahy patří už nejranější magické rituály a rituály
náboženské. Jde vždy o vztahy, ve kterých si člověk uzřejmuje svůj vztah ke světu a učí se
v něm orientovat na nové duchovní úrovni. Zde je „terapeut“ nazýván čarodějem
/čarodějnicí, zaříkávačem/zaříkávačkou, kouzelníkem /kouzelnicí, mágem/vědmou,
průvodcem/průvodkyní, šamanem /šamankou, v užším významu vypravěčem, bylinkářkou
(kořenářkou), apod.... Zde všude nalezneme také využití prvků různých uměleckých
disciplin – přednesu, divadla, zpěvu, tance, malby. Terapeutické působení se pohybuje na
široké umělecké a vypovídací škále a působí skrze vztahování se k těm složkám klienta,
které jsou schopny a ochotny vnímat tyto různé podoby „terapeutova“ sdělení. Takto
„umělecky“ je pravdivé to, co v člověku vzbuzuje bezprostřední pocit „to je ono, „to je
přesné“, „to chci“. (citace, M. Lhotová, Proměny výtvarné tvorby v arteterapii ale také to
„co nechci“, co „mi nesedí“, „co není - to ono“ (negativní věštby, varování, katarzní či
klíčové momenty vypravování), vše co umožňuje přesměrovat trasu životní cesty tak, aby
vedla k vyšší integraci a pociťované dlouhodobé spokojenosti a sebenaplnění klienta.
Arteterapeut hledá konkrétně ve výtvarné tvorbě ty možnosti pacienta, které pacient
nevnímá či je potlačuje, čímž mu otevírá cestu k jejich uchopení a k celostnějšímu chápaní
vztahu sebe a okolí. Mohou to být stejně šamanské společné kresby do písku a
komunikace s „klientem“ skrze ně, stejně jako interpretace artefaktu v psychoanalytickém
kontextu práce.
„Vcítěním se do názorů a postojů druhého během vzájemného dialogu se rozšiřuje
intersubjektivní prostor vzájemného porozumění „(Poněšický 2006), tedy jak prostoru
klienta, tak i terapeuta.
2. současné vymezení - konkrétně zde, v evropském kontextu přelomu 20./ 21. st. –
na úrovni stávajících společenských zákonů – platných v omezeném prostoru a čase,
vztah T - T
a) čím by měl terapeut být – očekávání společnosti
Zaujalo mě stanovisko (na nabídce jedné z psychologických poraden v Praze), ...že
„všechny potřeby terapeuta jsou naplněny finanční odměnou za terapii“. Takový přístup
deklasuje osobnost terapeuta na úroveň průhledného stroje, který zviditelňuje duchovní
procesy klienta, nebo chcete-li, excelové tabulky, kterou je mu umožněno vyplnit bez
nároku na další zpětnou vazbu. Tento názor snad souvisí se zbytky dřívějších metod práce
terapeuta jako čistého projekčního plátna. Tato dnes již překonaná představa o terapeutovi
jako o archeologovi, trpělivě seškrabujícím prach desetiletí, aby porozuměl původnímu
traumatu a tak ho nějakým záhadným způsobem zrušil, může klienta a terapeuta
nebezpečně vzdálit.
b) čím terapeut skutečně je - skutečný rozměr dopadu práce terapeuta
Zajímavou otázkou je, jak roli a pozici terapeuta vnímá společnost nejen ve svých
obecných deklaracích, ale zejména právě v konkrétním nejbližším prostoru terapeuta.
(Kdo z nás někdy neslyšel nebo nevyřkl větu – „To je psycholog/terapeut/kadeřník
/kuchař, ke kterému bych nikdy nešel.“ Znamená to snad opravdu jen, že tento člověk
6
opravdu dělá svou práci špatně a není pro své klienty přínosem? Svůj osobní pohled zde
povyšujeme nad úroveň obecného, ale vnímáme úskalí takového výroku?)
„Nutnou součástí psychoterapeutova postoje k pacientovi je neutralita, která přikazuje
zdržet se mravních hodnocení jeho skutků a nápadů a raději mlčet tam, kde by terapeut
jako občan či přítel rozhodně nemlčel,“ (citace, J. Šimek, Etika a filosofie). Má se tedy
terapeut tvářit jako člověk, který tento rozměr života nevnímá? Podle mého názoru není
možné v terapeutickém procesu cokoli (ani morálku či mravy) považovat za jednoznačně
daný imperativ, vše je nutno využít v terapeutickém procesu ve prospěch klienta.
Nemyslím tím odsouzení či kárání klienta nebo chválu za jeho postoje a činy, ale jasné
stanovisko terapeuta: „Jsem na vaší straně, ačkoliv tento čin (např.) je mimo obecná
pravidla morálky/mravu (např.), považuji jej za extrémní řešení vaší těžké situace a věřím,
že vždy se dá postupovat i jinak, např. blíže společenské normě.“ Tvářit se, že já sama
jsem mimo jakékoli normy znamená povyšovat se mimo lidskou podstatu a vstupovat na
půdu šarlatánství, ať už v jakékoli podobě. „Ve chvíli, kdy pacient (a já dodávám i
terapeut!) vstupuje do psychoterapie a psychoterapeut se ujímá své role, oba dva též
přijímají určité mravní závazky, bez kterých je dobrá psychoterapie nerealizovatelná,“
(tamtéž). V této souvislosti je nutné i rozšíření pojmu profesionalita, které odkazuje nejen
na profesionální zručnost, získanou v řádném výcviku,
ale také respektování
rovnocennosti výcviků jiných s neustálým vědomím prospěchu klienta.
3. vnitřní vztahy k sobě samému jako terapeutovi, v konkrétní osobě konkrétního
terapeuta, vztahy Já – T .
a) čím si přeje terapeut být (hranice a obsah profese terapeuta, profesní ideál)
Osobně je mi bližší ideál terapeuta lidsky angažovaného, který není striktně svázán
pravidly toho kterého výcviku, ale vždy znovu hledá pro klienta individuální cestu.
Jeden ze zajímavých pohledů na funkci, poslání a vznik terapeuta definuje Clarissa
Pinkola Estés, která léčebný proces aplikuje skrze vyprávění a rodinné příběhy a tradice.
Ve své knize Ženy, které běhaly s vlky, v doslovu pod názvem Příběh lékem píše:
„Podle mého názoru vzkvétá příběh (příběh jako adekvát nazírání na výtvarný artefakt,
jako způsob interpretace a vztahování se k jeho autorovi – moje pozn.) pouze těžkou prací
– intelektuální, spirituální, rodinnou, fyzickou a integrální. Nikdy nepřichází snadno.
Nikdy není pouze sebrán nebo studován ve volném čase. Jeho podstata se nemůže zrodit
ani udržovat v pohodlí klimatizace, nemůže dorůstat do žádné hloubky v nadšené, ale
neoddané mysli, nemůže žít ani v družném, ale mělkém prostředí. Příběh nemůže být
studován. Je poznáván pomocí asimilace, žitím v blízkosti těch, jež jej znají, jež jej žijí a
vyučují – většinou každodenními světskými úkoly života, častěji než při oslavách.
....V používání příběhu jako léku, stejně jako v přísném psychoanalytickém studiu a jiných
léčících uměních, jsme pozorně školeni, abychom věděli, co a kdy udělat, zejména však
poučováni, abychom věděli, co nedělat. Toto, možná víc než cokoliv jiného, odděluje
příběhy (výtvarné artefakty – pozn.moje), které slouží k pobavení, od příběhů, které jsou
lékem.
... „Hledáme autenticitu s vědomím toho, že spíše než intelektuální chytrost je to oddaná
víra, která je neotřesitelná a je vsazena do denního života jemné laskavosti a přístupů,
které jsou jasnou samozřejmostí u osoby, jež má znalost o zdroji, ze kterého vzniká
veškeré léčení. ....Příběh není pouze příběhem. Ve svém nejpřirozenějším a
nejsprávnějším smyslu je to něčí život (zvýrazněno mnou
...Archetyp nás mění. Archetyp dodává znatelnou integritu a znatelnou vytrvalost –
nedochází-li ke změně u vypravěče (terapeuta – pozn. moje), nejednalo se o žádnou
věrnost, nedošlo k žádnému skutečnému kontaktu s archetypem, k žádnému převodu –
jednalo se o pouhý řečnický výklad nebo zveličení ve vlastním zájmu......Člověk je
7
uschopněn k umění léčit, má absolutní přístup k léku – příběhu (obrazu – moje pozn.)
množstvím sebe, jež je schopen obětovat a dát do věci (zvýrazněno mnou), a slovo
obětovat míním v plném jeho smyslu. Obětování není utrpení, jež si člověk sám vyvolí,
ani to není úsilí, nebo dokonce hmotné nepohodlí. „
O umění přístupu ke klientovi... „Někdy během vyprávění (výtvarné tvorby) duše jednoho
či více posluchačů přijde a usedne na ni (prázdnou židli pozn.), protože mají takovou
potřebu. I když bych měla třeba pečlivě uvážený materiál na celý večer, je možné, že
změním průběh, abych se postarala o duši, která přichází k prázdné židli, abych ji
napravila nebo si s ní pohrála. Host hovoří za potřeby všech.“
Ačkoli autorka popisuje na naše poměry trochu exotickou či spíše zapomenutou situaci
vypravěče, způsobem jeho výběru, jeho školením, či výukou pracovních postupů a
technik je naprosto věrohodná a ve většině tezí lze osobnost vypravěče bez jakéhokoli
omezení zaměnit za osobnost arte/terapeutovu. Což by bez jejího vysoce lidského vztahu
k posluchačům/klientům ve vypravěčském – tedy terapeutickém vztahu nebylo možné a
postrádalo by jakoukoli autenticitu a věrohodnost.1
Profesní kontrakt - ideál:
Irvin D. Yalom 2 píše: „Terapie by se neměla řídit teorií, ale vztahy“. Také reflektovanými
vztahy mezi klientem a terapeutem (nikoliv pouze vztahy uvnitř klientova příběhu).
Dovolím si na tomto místě parafrázi: Arteterapie by se neměla řídit pouze výtvarnými
obrazy, ale také vztahy (uvnitř i vně klientova příběhu).
Arthur Freeman5 píše - cituji: „Můj základní předpoklad je, že pokud jsou v konzultační
místnosti dva lidé, jeden z nich by měl mít představu, kam směřují.“..kolik terapeutů se
často cvičí v nedirektivní tradici následovat klienta, protože ten údajně ví, kam jít.
„Myslím, že to není pravda, řekl Freeman, „protože, kdyby klienti věděli, kam jdou, tak
by vůbec nebyli v terapii. Šli by někam, kde by to bylo mnohem zábavnější.“
Arthur Freeman formuluje čtyři hlavní oblasti, které vystupují jako překážky na terapie –
překážky na straně pacienta, překážky na straně okolí, překážky na straně patologie a také
překážky na straně terapeuta. „Terapeuti milují interpretace, protože z toho máme
pocit, jako bychom dělali opravdu něco užitečného. Z toho důvodu to nerad používám,
protože to opravdu pramení z terapeutického narcismu, který říká:“Vím, co si myslíte.
Pak, když klient řekne ,Ne, to není ono΄,, nazveme to odporem.“
Je také autorem sepsaného Seznamu terapeutického narcismu, který mě velmi oslovil:
1. Myslíme si, že jsme chytřejší než jsme.
2. Myslíme si, že jsme dovednější než ve skutečnosti jsme.
3. Myslíme se, že charisma je dostatečnou náhradou za dovednosti.
4. Pevný teoretický základ není nutný. Není třeba učit se nějakou teorii, můžeme si vzít
trochu z toho a trochu z onoho.
1
C. P. Estésová, Ph.D., je mezinárodně uznávanou a oceňovanou autorkou, diplomovanou psychoanalytičkou
Jungovy psychologické školy Internacional Association of Analycial Psychology v Curychu a cantadorou,
vypravěčkou starých příběhů v latinské tradici. Je ředitelkou C.G.Jung Center for Education and. Resarch ve
Spojených státech, soukromě vyučovala a praktikovala 25 let.
2
Irvin D. Yalom je psychiatr a psychoterapeut, autor řady úspěšných odborných i beletristických knih z oblasti
psychiatrie a psychoterapie.
Česky vyšly jeho knihy Lži na pohovce, Pohled do slunce, Máme a smysl života, Láska a její kat, Léčba
Schopenhauerem, Když Nietzsche plakal, Každý den o trochu blíž, Chvála psychoterapie.
5
Arthur Freeman je jedním z nejaktivnějších a nejvýřečnějších hlasů v kognitivně-behaviorálním hnutí, zejména
co se týče poruch osobnosti. Je autorem více než 25 knih, které aplikují kognitivní terapii na různé
specializované oblast, je profesorem a vedoucím katedry psychologie na Filadelfské fakultě osteopatického
lékařství.
8
5. Interpretace musí pacient zcela přijmout, nebo jinak jej označíme za rezistentního.
6. Vlastní teoretický model nikdy nemůže být nebo by neměl být zpochybňován.
7. Model musí být považován za použitelný pro všechny pacienty bez výjimek či úprav.
8. Požadavky na empirické podložení naší práce by se měly odmítat jakožto nadbytečné.
9. Terapeuti vědí, že mají jakousi šamanskou funkci.
10. Právě ta terapie, kterou děláme, je jediným pravým náboženstvím.
11. Je třeba se vyhýbat praktickým přístupům ve prospěch vnitřní krásy čistě teoretických
modelů.
12. Dlouhodobá terapie je jediným „opravdovým“ typem terapie.
Terapeut lidsky angažovaný.
Stupeň osobní lidské angažovanosti u různých terapeutů dosahuje různého stupně, různé
úrovně. Mezi velmi angažované patří jistě např. Marie Louise von Franc 32, která
terapeuticky pracuje se sny. Píše- cituji: „Kriterium interpretace je stále totéž: je
uspokojivá a zapadá do mého života a do života jiných lidí? Souhlasí s ní i mé vlastní sny?
Když vytvářím nějakou interpretaci, dávám stále pozor na své sny, abych viděla, jestli
jsou s ní v souladu. Pokud ano, vím, že interpretace odpovídá alespoň mým
možnostem – že jsem materiál interpretovala uspokojivě ve vztahu ke své vlastní povaze.
Pokud mi psyché neřekne: „Je to v pořádku, ale ještě jsi neodpověděla na toto!“ vím, že
nemusím pokračovat. Příběh sice ještě může skrývat další odhalení, ale já jsem dosáhla
svých hranic a nemohu překročit sama sebe. Pokud jsem snědla to, co jsem s to strávit,
mohu spokojeně odpočívat, „Potravy“ je tu sice ještě více, ale psychicky ji již nemohu
strávit.“
Právě na poli arteterapeutickém je vnitřní napojení na výtvarné dílo klienta více otázkou
napojení na vnitřní obrazy klienta a je velmi nebezpečně blízko terapeutovu svodu z cesty
v dotazování a ověřování a k podvědomému – „vím jak to je“. Máme-li tendenci klientovy
obrazy nevědomě považovat za obrazy své, budeme klientovy artefakty vždy interpretovat
„brýlemi“ své osobnosti a snadno můžeme zapomenout, že možná klient takové brýle
nepoužívá a náš pohled, jakkoli jsme blízko chápání a vnímání klienta, je vždy zkreslující.
Osobně si kladu za cíl, být klientům rovnocenným „spolucestujícím“, respektovat jeho
individualitu a zvláštnosti jeho životního příběhu. Stále si uvědomuji, že jsem jen malou
výsečí na jeho cestě, která sice má ambice stát se potřebným milníkem či ukazatelem,
v žádném případě však nemám právo rozhodnutí za klienta.
Velmi diskutabilní mi přijde formulování povinnosti „nesdělovat klientovi nic ze
soukromého života terapeuta“, to totiž znemožňuje požádat klienta o různé služby ve
prospěch terapeuta.“ Nepřijímat od klienta žádnou nadhodnotu v podobě finanční,
přátelství či lásky je pravidlo srozumitelné a plně opodstatněné. Ovšem terapeut, který
„zásadně“ nesděluje nic ze svého života je pro mě velmi neosobní a velmi odtažitý. Sama
vím, jak jsem v mnoha okamžicích svého výcviku byla ráda za projevení lidské,
nedokonalé stránky lektorů a vyučujících, za osobní a mnohdy velmi niterná odhalení,
která mi pomáhala nést břemeno vlastní nejistoty a nedokonalosti. V arteterapii jsme snad
blíže takovým sdělením, cítím, že právě odstup skrze výtvarný projev, ideu přetištěnou do
hmoty, nám dává široký prostor pro intimní přístup terapeuta ke klientově práci mnohem
jemněji než verbální techniky.
3
Marie-Louise von Franz (1915 - 1998) byla švýcarská psycholožka, představitelka analytické psychologie
Carla Gustava Junga, jehož byla také blízkou spolupracovnicí.
9
I. D. Yalom popisuje tuto historku, cituji: „ze začátku svého psychiatrického výcviku, kdy
na jedné konferenci diskutující tvrdě zkritizoval mladého terapeuta předkládající případ za
to, že své pacientce (starší ženě) na konci sezení pomohl do kabátu. Následovala dlouhá,
vzrušená debata. Někteří méně kritičtí účastníci konference se shodli na tom, že i když
terapeut zjevně chyboval, pokročilý věk pacientky a sněhová bouře zuřící venku snížily
závažnost přestupku.“
Na jiném místě říká, cituji: „Dotýkejte se. Ale zajistěte, aby se dotek stal vodou na
interpersonální mlýn.“ Dále hovoří o léčivých dotecích - stisku a držení za ruku,
pohlazení onkologické pacientky po vlasech, nikoliv o erotickém či sexuálním chování,
před kterým důrazně varuje.
b) čím terapeut ve skutečnosti je, hranice a konkrétní naplňování skrze osobnost
terapeuta, osobnostní ideál.
Na terapeutické práci mě přitahuje nejen výchozí situace, tedy zájem o druhého člověka,
zájem o vnitřní potřeby klienta, ale naplňuje mi také mé další potřeby. „Filosofie nás učí,
že při řešení mnoha problémů může zásadním způsobem pomoci položení správné otázky.
Při hledání zlaté střední cesty v postojích ke klientům nám může pomoci otázka, co je
hlavním úkolem psychoterapeuta a co je jeho posláním.....Co se v jednu chvíli jeví být
úspěchem, může se za nějaký čas ukázat jako prohra a naopak. Adekvátnějším úkolem
psychoterapeuta je tedy zřejmě pomoci klientovi růst. Vnější okolnosti, prožitky klienta a
jeho dílčí úspěchy a neúspěchy jsou jen povrchními jevy na tomto základním procesu. Co
je růst v životě a v psychoterapii snad nejnázorněji vysvětluje ve svých dílech Erik
Erikson. Dokonce v tomto duchu přepracoval kategorický imperativ: „Dělej druhým to, co
usnadní jejich vlastní růst, neboť to pomáhá dopředu i tobě.“ (citace J. Šimek 4, Etika a
v psychoterapeutickém vztahu).
Jestliže některé terapeutické školy striktně zakazují jakýkoli fyzický kontakt s klientem,
právě arteterapie nám umožňuje dotýkat se klienta skrze jeho výtvarný artefakt a sledovat
tak také proces, jak s touto skutečností nakládá klient. V této souvislosti si vzpomínám na
konkrétní práci při tvorbě portrétu z hlíny, který jsme dělali během prvního soustředění.
Dodnes se mi velmi živě vybavuje, jak silná emoce se ve mně vzbouřila, když mi p. E.
Perout „pomáhal“ hníst hlínu. Ačkoli to v žádném případě z jeho strany nebyl zásah do
výtvarné práce – šlo jen o přípravu podkladu pro portrétovanou tvář v rámci výuky,
uvědomila jsem si, že již v této fázi je možné ovlivnit konečný výsledek ve velikosti a
tvaru. Na tomto příkladu si vždy znovu vybavím, jak silné může být výtvarné dílo již od
samotného začátku, kdy stojíme teprve u zdroje informace a jak by bylo nebezpečné,
kdybych již tuto fázi brala na lehkou váhu. A jak pro mne bylo v daný okamžik důležité,
že jsem v tu chvíli viděla také ze strany vyučujícího – potažmo terapeuta, že mne
respektuje a uvědomuje si, že právě dorazil k hranici vyučující – žák, terapeut - klient,
osobnost -osobnost. Tento okamžik mám při práci s klienty stále na paměti. Je to pro mě
laťka nastavená na respektování hranic klienta a hranic mých.
4
Doc. MUDr. Jiří Šimek, Ústav lékařské etiky 3. L F UK v Praze
10
III.
Osobní kontrakt, vztah Já – T
Tuto přísně intimní a naprosto individuální hranici jsem si stanovila jako prostor, v němž
jako člověk a arteterapeut jednoznačně kvetu a rostu.
1. Co od výkonu arteterapeutické práce očekávám (není řazeno významově):
na osobní úrovni
- kvalitnější vnímání vztahů kolem mne (poznávat souvislosti)
- možnost zažít velmi zajímavá setkání
- možnost služby druhým
- možnost neustále se učit
- možnost často dýchat vůni barev
- možnost zažívat s druhými okamžiky tvorby
- možnost nořit se do hledání významu obrazů
- možnost objevování souvislostí se svým životem
- možnost dávat ocenění a pochvaly
- možnost přijímat ocenění a pochvaly
- možnost vlastního vymezení se
- možnost rozvíjet vlastní metodu práce
- možnost objevit ve své výtvarné tvorbě další aspekty a jejich osobní „rozklíčování“
- možnost zažití pocitu hrdosti nad vykonanou prací
- možnost růstu
- možnost zažití pocitu, že mé místo v síti života je zaplněné
na úrovni společnosti
- možnost profesního a společenského uplatnění
- možnost získání uznání
- možnost důstojné obživy
na úrovni širšího (univerzálnějšího) poznání
- možnost využít své zkušenosti ze své výtvarné tvorby (a se svou vlastní výtvarnou
tvorbou) pro rozvoj celku
- možnost objevování širších souvislostí
2. Můj osobní kontrakt - ideál:
- V maximální možné míře se snažit porozumět klientovu vnitřnímu životu, jeho
potřebám, pohnutkám, být vždy vedena potřebou napomoci mu ke komfortnějšímu
způsobu života (uvnitř i vně jeho samého).
- Nehrát „Děda Vševěda“. Pro sebe vidím osobnost Děda Vševěda jako terapeuticky
nebezpečnou, jak pro klienta, tak pro mě. Děd Vševěd byl oklamán především a právě
proto, že klamal sám sebe, sám sebe nebral dostatečně vážně – nevěřil, že něco cítí a
tedy otevřel cestu k ne možnosti, ale přímo nutnosti jej klamat, pokud okolí chtělo
získat pro něj důležitou informaci.
- Nedělat paní Důležitou. Mnohokrát jsem narazila na svoji stránku, která již dopředu
„Ví, jak to je“. Tento způsob myšlení mě zavádí ve vztahu s klientem do pozice
diktátora, který vyžaduje dodržování svých superúčinných superrad.
- Nedělat paní Chytrou, nesnažit se, aby se klient orientoval ve věcech, které přímo
nesouvisejí s terapií a ve kterých mám v danou chvíli např. větší přehled, respektovat
jeho tempo a momentální možnosti.
11
-
-
-
Vyhnout se radám, nekázat – uvědomovat si svoje místo ve světě a v univerzu.
Netlačit klienta do svých představ, cílů a plánů, respektovat jeho cestu, jeho tempo,
jeho odlišnosti a jeho jedinečnost, dám mu možnost dozrát „po svém“.
Nepodceňovat klientovy potíže, nebagatelizovat je, ale ani nepřeceňovat.
Nepodceňovat svoje slabé a stinné stránky, nepřeceňovat ani nepodceňovat svoje
přednosti.
Potlačit, v rámci terapeutického procesu svoje osobní výtvarné ambice, do výtvarných
artefaktů klientů nezasahovat jinak než okrajově a čistě verbálně. Případný reálný
zásah do klientova artefaktu využít v dalším procesu terapie!
Nedělat klientovi sociální pomoc - rozlišovat, co je zájem můj a co je zájem klienta,
nepřebírat za něj zodpovědnost, ale své zodpovědnosti se nezříkat.
Nenechat se klientem manipulovat – nastavit si svoje hranice tak, abychom mohli
s klientem sdílet jeho situaci a mohli do ní nahlížet, ale abych byla schopna
dlouhodobě udržovat vlastní osobní celistvost – neustále vnímat a překontrolovávat
osobního nastavení, osobní hranice.
Pracovat na osobním mapování – jak co mám? jaké je moje osobní nastavení „tady a
teď“?
Respektovat, že frontmanem setkání je klient, nikoli terapeut, poskytovat mu účinnou
zpětnou vazbu, otevírat a neustále kontrolovat náš společný vztah „tady a teď“.
Vzdělávat se, systematicky se věnovat zkoumání jednoho terapeutického přístupu.
12
IV:
Volná východiska a zkušenosti I. D. Yaloma a možná východiska pro práci
arteterapeuta:
Velmi dobrým vodítkem při formulování pro mě ideální profesního modelu se mi stala
kniha I. D. Yaloma – Chvála psychoterapie. Mnohá jeho východiska jsou mi velmi blízká.
Snažila jsem se je shrnout pro sebe do krátkých tezí a tam, kde to bylo smysluplné (či tam,
kde se mi podařilo smysluplnou vazbu doposud objevit) jsem se pokusila teze upravit pro
konkrétní potřeby arteterapeutických vztahů. Domnívám se, že ne všechna východiska
jsou použitelná se všemi typy klientů, ponechávám na čtenářích, co ke kterému typu
klientů každý sám za sebe přiřadí.
I.D.Y.:Nenechat se ovlivnit diagnózou pacienta do té míry, že přehlídnu změnu, diagnóza
může zavádět k definitivnosti a definitivnost ke kontraproduktivitě.
R.Z.: Při pohledu na obrázky si vždy znovu „omyjme oči“, ale nezapomínejme ani na
minulost klientova příběhu!
O pacientech lze uvažovat jako spolucestujících.
Obrázek – klientův artefakt berme jako začátek či střed rozhovoru, nikdy konec!
Nic není přednější než zájem a udržování vztahu k pacientem.
Ani obrázek či klientův artefakt!
Vyjadřujte pozitivní mínění. Pozor na prázdné lichotky.
Jako arteterapeuti navazujme na pozitivní ukazatele artefaktu, nezamrzněme ve
svém osobním výtvarném vkusu, všechny výrazové prostředky mají svá pozitiva!
Pozor na „školní chválení pro chválení“!
Každý terapeut odhalí, jak být klientovi oporou.
Každý arteterapeut odhalí, jak být klientovi oporou svou vlastní výtvarnou tvorbou
(např. postojem k ní).
Terapeut je často jediným publikem velkých osobních dramat.
Arteterapeut je často prvním i posledním divákem intimních, velkých uměleckých
počinů!
Pacienti mají zisk už se samotného prožitku toho, že jim někdo věnuje plnou pozornost a
plně je chápe.
Výtvarní umělci/klienti, zvlášť začátečníci, mají velký zisk z toho, že jim nejen
věnujeme pozornost a máme schopnost se vcítit pro jejich artefakt, ale i to, že je
upozorníme na jeho technické či řemeslné zpracování (často velmi významové)!
Mějte na paměti, že pacienti vnímají terapeutická sezení docela jinak než terapeuti.
Mějme na paměti, že autoři vnímají svá díla docela jinak než diváci, historici umění
nebo výtvarní kritici! To všechno my jako arteterapeuti jsme!
Když pacienti hovoří o svých pocitech z minulého sezení, vždy se dozvíte něco nového.
Když klienti hovoří o svých minulých artefaktech, vždy se dozvíme něco nového!
13
Schopnost dívat se „pacientovým oknem“ zlepšuje znalost pacientovy minulosti. (okno
jako jiný úhel pohledu).
Schopnost dívat se „klientovým oknem“ zlepšuje znalost minulých artefaktů!
Musíme pacientům pomáhat rozvíjet empatii pro druhé.
Musíme autorům uměleckých děl pomáhat, jak se naučit neodsuzovat díla jiných a
naučit je schopnosti vcítit se do jiného „uměleckého stylu“.
Dovolte svým pacientům, aby pro vás byli důležití, ovlivňovali vás a měnili.
Dívejme se na artefakty klientů jako na rovnocenné práce s pracemi umělců
světových galerií. Berme je i sebe vážně!
... rozdíl mezi dobrými a špatnými matkami není v tom, jestli se chyb dopouštějí, ale jak
s nimi naloží...
A s arteterapeuty je to zrovna tak!
S pomocí pacienta hledejte svá hluchá místa.
S pomocí klienta hledejte svá hluchá místa, jako terapeut i jako výtvarník!
V důsledku standardizačních počinů se terapie stává méně skutečnou a méně účinnou.
Mezi obrazy neexistuje objektivní měřitelnost!
Jednou ze skutečných ohavností, kterou zrodilo hnutí řízené péče, je stále větší spoléhání
na protokolární terapii, v níž se po terapeutech chce, aby se drželi předepsaného sledu,
rozvrhu témat a cvičení, podle nichž mají každý týden postupovat.
Buďte ve své práci kreativnější než jízdní řády učebnic a pohodlné rady starších
kolegů!
Pro každého pacienta nový terapeutický jazyk.
Každý klient je objevitelem nového výtvarného směru!
Proces tvarování terapie nepovažuji za přípravnou práci nebo předehru, ale za samu
podstatu práce.
Neexistuje přípravný či konečný artefakt, existuje plnohodnotný proces jeho tvorby!
Průběh terapie se skládá z malých a velkých, spontánně vytvářených reakcí a technik,
které není možné dopředu naprogramovat.
Můžeme nabídnout konkrétní výtvarnou techniku, nemůžete naprogramovat jak s ní
klient - umělec naloží!
Využívejte příležitostní učit se od svých pacientů.
Využívejme příležitostí učit se od svých klientů jako terapeuti, lidé i jako výtvarníci!
Co je terapeutovým nejcennějším nástrojem? Terapeutovo vlastní já - tedy naše vlastní
pocity... Věřím, že není lepší způsob, jak se něco dozvědět o kterémkoli
psychoterapeutickém přístupu, než se do něj zapojit jako pacient.
Co je arteterapeutovým nejcennějším nástrojem? Arteterapeutova vlastní tvorba a
vlastní pocity a pocity z vlastních pocitů! Jděme se svými artefakty mezi lidi, je-li to
účinné i přímo mezi klienty!
14
...Vstupoval jsem do terapie v mnoha různých stadiích svého života.
A my navíc – archivujme, archivujme, archivujme!
Mezilidské problémy pacienta v situaci tady a teď terapeutického vztahu se samy projeví.
A my je máme možnost vizuálně zachycené přímo vidět!
Abyste si vypěstovali místo uší radary, mějte na paměti tuto zásadu: Jeden podnět, mnoho
reakcí.
Abychom si vypěstovali místo očí radary, mějte na paměti tuto zásadu: Jeden
artefakt, mnoho pohledů!
Lidé chtějí být v interakci s druhými, vzrušeně prožívají, když mohou dávat a dostávat
přímou zpětnou vazbu, dychtí dozvědět se, jak je druzí vnímají, chtějí se zbavit své fasády
a sblížit se.
A arteterapeuti a jejich klienti jsou taky lidé!
Nehovořte o tom, co dělá pacient, ale co cítíte vy.
Nehovořme o tom, jak pacient maluje, ale co z jeho obrazu na nás vyzařuje.
Pacienti nepláčou a nevyjadřují své pocity v nějakém vzduchoprázdnu – dělají to ve vaší
přítomnosti.
Klienti netvoří a nevyjadřují své pocity v nějakém vzduchoprázdnu, nebojme se
projevit i my nad jejich artefakty své emoce!
Sebeodhalení terapeuta bývá příčinou sebeodhalení pacienta.
Udržujme své prádlo maximálně čisté! Choďme na supervize!
Založení autentického vztahu s pacienty již svou povahou vyžaduje, abychom se vzdali
moci triumvirátu kouzel, záhad a autority.
Založení autentického vztahu s klienty již svou povahou vyžaduje, abychom se vzdali
moci triumvirátu mlžení, okras a autoritativních interpretací.
Vyvarujte se obecné zpětné vazby – ať je raději zaměřená a jednoznačná.
A my to můžeme ukázat klientovi na jeho vlastním hmatatelném artefaktu!
Navrhuji naprosté odhalení mechanismu terapie.
Nezamlčujme co v obraze artefaktu vidíme.
Mějte na paměti, že zatímco pacienty chrání zásady důvěrnosti informací, terapeuty
nikoli. Pokud si o nějaké informaci silně nepřejete, aby vešla ve známost, nesdělujte ji při
terapii.
Mějte na paměti, že zatímco pacienty chrání zásady důvěrnosti informací, terapeuty
nikoli. Pokud si o nějaké informaci silně nepřejete, aby vešla ve známost, nemalujte
ji/nehovořte o ní společně s klienty při arteterapii.
Mnoho pacientů začíná terapii s pocity jedinečnosti svého zoufalství. Odhalení poskytuje
zážitek „vítej mezi lidskou rasu“.
Mnoho pacientů začíná arteterapii s pocity naprostého uměleckého neumětela a
výtvarného diletanta. Odhalení výtvarných prací ostatních a také našich mu
poskytuje zážitek „vítej mezi lidskou rasu“.
15
Kujte, až když železo vychladne – tedy poskytněte zpětnou vazbu (kterou pacient nebyl
ochoten a schopen přijmou ihned), až v okamžiku, kdy se bude chovat jinak.
Kujme (v takovém případě), až když železo vychladne – třeba až bude klient schopen
malovat jinak, máme k dispozici archiv!
Terapie funguje nejlépe, pokud se přibližuje nepřetržitému sezení.
Zadávejme klientům domácí práce!
Řízená péče a hrozba soudních sporů, dvojí mor ohrožující dnes strukturu psychoterapie,
nám přinesly jeden pozitivní dar: přiměly terapeuty dělat si pravidelné poznámky.
Věřme pro tentokrát Americe!
Když budete brát každou hodinu vážně, bude ji brát vážně i pacient.
Když budeme brát každou čáru a každý flek na obraze vážně, bude ji brát vážně i
klient!
Důležitý není obsah intelektuálního hledání, ale honba za ním, která je dokonalým
úkolem terapeutického spojení a má co nabídnout každému z účastníků.
Důležitý není obsah intelektuální interpretace klientova artefaktu, ale honba za ním,
která je dokonalým úkolem arteterapeutického spojení a má co nabídnout každému
z účastníků!
Psychoterapie není náhradou života, ale generální zkouškou života.
Arteterepie není náhradou života, ale i ona je jeho generální zkouškou!
Ze zjištění K. Rogerse:... „terapeutický vztah slouží jako vnitřní referenční bod“.
Nepřeceňujme ani nepodceňujme arteterapii – každý bod se po zvětšení skládá
z menších bodů. Arteterapie je bodem bodu!
Prozkoumejte předchozí terapii. Pokud byla neuspokojivá, můžete se pokusit chyby
neopakovat.
Prozkoumejme předchozí terapii. Pokud byla neuspokojivá, můžeme se pokusit
chyby neopakovat, máme k dispozici jiné prostředky!
Terapeutův pohled na svět je sám o sobě izolující.
Arteterapeutův pohled na svět je sám o sobě také trochu izolující, nejsme ochotni
navštěvovat výstavy některých moderních umělců.
16
V.
Závěr:
Tuto práci jsem pojala jako příležitost utřídit si různé pohledy na terapeutickou a
arteterapeutickou práci a stanovit si osobní mantinely v této zkušenosti.
Jsem zaměstnána v galerii, tedy v prostředí, které je na jednu stranu uzavřené, skleníkové,
ale dovede také inspirovat a podněcovat k hledání a sebeobjevování.
V tuto chvíli nic nenasvědčuje tomu, že bych mohla pracovat v zařízení, které poskytuje
stabilní arteterapeutické zázemí – své uplatnění v tuto chvíli vidím na poli popularizace a
objevování oboru pro širokou veřejnosti, v prevenci syndromu vyhoření v pomáhajících
profesích, v kurzech rozvoje osobnosti, v prevenci psychických poruch a krizových
situací, v sebezkušenostních a sebepoznávacích doplňkových kurzech.
17
Seznam literatury:
Castaneda, Carlos – Učení dona Juana, Chvojkovo nakladatelství, 1996
Dahlke, Rüdinger – Nemoc jako symbol, Pragma, 1996
Dvořák, Ladislav – Obejměte své vnitřní dítě, Portál, 2010
Estés, Clarissa Pinkola – Ženy, které běhaly s vlky, Pragma, 1992
von Franz, Marie-Louise – Psychologický výklad pohádek, Portál, 2008
Freeman, Arthur – Nejsme tak chytří, jak si myslíme – dohledat
Kastová, Verena – Imaginace jako prostor setkání s nevědomím, Portál, 2010
Kopřiva, Karel – Lidský vztah jako součást profese, Portál, 2006
Lhotová, Marie – Proměny výtvarné tvorby v arteterapii, Scientia, 2010
Liebmann, Marian – Skupinová arteterapie, Portál, 2005
Meglinovi, Diana a Nick – Kreslení jako cesta k sebevyjádření, Portál, 2001
Miller, Alice – Dětství je drama, Lidové noviny, 2001
Šicková-Fabrici, Jaroslava – Základy arteterapie, Portál, 2008
Šimek, Jiří – Etika a filosofie, Etika v psychoterapeutickém vztahu, 2004,
http://www.lirtaps.cz/psychosomatika/psomweb2004_3/etika_a_filosofie3.htm
Smékal, Lubomír - Poradenský proces při řešení partnerských a rodinných problémů, 2009,
http://www.google.cz/search?client=firefoxa&rls=org.mozilla%3Acs%3Aofficial&channel=s&hl=cs&source=hp&q=selektivn%C3%AD
+spontaneita&btnG=Vyhled%C3%A1v%C3%A1n%C3%AD+Google
Yalom, Irvin D. – Chvála psychoterapie, Portál, 2003
18