Ekonomie 1 10. Fiskální a důchodová politika

Ekonomie 1
RNDr. Ondřej Pavlačka, Ph.D.
pracovna 5.052
tel. 585 63 4027
e-mail: [email protected]
10. Fiskální a důchodová politika
Fiskální politika = vědomé a cílené využívání příjmové a výdajové stránky veřejných
financí za účelem stabilizace ekonomiky.
Veřejné finance:

státní rozpočet,

municipální rozpočty (měst, obcí),

státní fondy (fond sociálního zabezpečení,…),

rozpočty státních podniků (ČEZ,…),

rozpočty Evropské unie a evropských fondů.
Cíle fiskální politiky:

vyvážený ekonomický růst,

nízká míra nezaměstnanosti,

to vše při zachování akcentu směrem k dalším cílům hospodářské politiky:
o nízká inflace,
o vyrovnaná platební bilance.
Funkce fiskální politiky:

redistribuční – zajišťuje přerozdělení důchodů (viz důchodová politika),

alokační – zajištění
zdravotnictví,…),

stabilizační - stabilizace hospodářského cyklu.
efektivní
alokace
veřejných
statků
(např.
školství,
Nositelé fiskální politiky: vláda (ministerstva), samosprávy krajů, obce.
10.1 Státní rozpočet (SR)
SR = centralizovaný peněžní fond, který vytvářejí, rozdělují a využívají orgány státní
správy.
1
Tvoří jej příjmová a výdajová stránka. V ČR je sestavován na 1 kalendářní rok a má
podobu zákona. Pokud není zákon o státním rozpočtu přijat, hospodaří se podle rozpočtového
provizoria (hospodaření podle SR z předchozího roku).
Příjmy SR:
1. přímé daně:
a) důchodové (daň z příjmů),
b) majetkové (silniční, dědická, darovací, z nemovitostí),
2. nepřímé daně: DPH, spotřební daně,
3. příspěvky na sociální zabezpečení a pojistné,
4. poplatky, pokuty, penále,
5. dotace, dary.
Daň = povinná, zákonem stanovená platba, kterou se odčerpává část nominálního důchodu
ekonomického subjektu.
Přímé daně – přímý dopad na plátce, platí je domácnosti nebo firmy podle své důchodové či
majetkové situace.
Způsob zdanění důchodů (příjmů):

progresivní – podíl daní na důchodu v souvislosti s jeho růstem též roste (např.
pásmové zdanění příjmu obyvatelstva v ČR do roku 2007),

regresivní – podíl daní na důchodu v souvislosti s jeho růstem klesá,

konstantní (proporciální) – daňová sazba se s růstem důchodu nemění (např. tzv.
"rovná daň", v ČR u PO i FO od 2008).
Nepřímé daně – jsou zahrnuty v cenách zboží, do SR je odvádí prodávající, nemají tedy
přímý dopad na plátce. Jejich nevýhodou je, že postihují každý ekonomický subjekt stejně bez
ohledu na jeho důchodovou nebo majetkovou situaci.
Výdaje SR:
1. transferové platby – důchody, podpora v nezaměstnanosti, stipendia, …,
2. vládní nákupy – financování běžných i investičních výdajů ve školství, zdravotnictví,
sociálních službách, kultuře, státní správě, obraně a bezpečnosti…,
3. úrok z veřejného dluhu.
Saldo státního rozpočtu = rozdíl mezi příjmy do SR a výdaji ze SR.
Dle salda rozlišujeme 3 typy SR:
1. přebytkový rozpočet: Příjmy > Výdaje,
2. vyrovnaný rozpočet: Příjmy = Výdaje,
3. deficitní (schodkový) rozpočet: Příjmy < Výdaje.
2
Abychom mohli porovnávat salda státního rozpočtu jednotlivých zemí mezi sebou, je potřeba
zohlednit jejich ekonomickou úroveň. Jako kritérium se tedy používá poměr salda SR k HDP
dané země. Jedním z Maastrichtských kritérií (viz opora č. 9 Monetární politika) je, že deficit
veřejného rozpočtu musí být menší než 3 % HDP. Na obrázku níže můžeme vidět, že tohle
kritérium ČR opakovaně nesplňuje.
Rozpočtový deficit je financován:

výpůjčkami zpravidla v podobě dluhopisů vlád – tyto dluhopisy jsou nakupovány
domácími subjekty (vnitřní dluh) nebo zahraničními subjekty (vnější dluh),

centrální banka emituje peníze – roste množství peněz v ekonomice, nebezpečí
inflace (nutná kooperace s CB),

prodej vládních aktiv – vláda prodává státní majetek soukromým subjektům.
Podle způsobu vzniku rozlišujeme strukturální a cyklický deficit:

cyklický deficit – vzniká, když se ekonomika nachází v recesi (snížení daňových
příjmů, růst výdajů ze SR),

strukturální deficit - vzniká prováděním expanzivní politiky vládou (pokles daňové
zátěže, zvyšování vládních výdajů).
Kumulováním veřejných deficitů vzniká veřejný dluh.
Veřejný dluh = celkový rozsah zadlužení vlády. Jde o stavovou veličinu – určuje se vždy
k 1. lednu daného roku.
3
Rozlišujeme:
a) vnitřní dluh – zadlužení vlády vůči domácím subjektům, méně nebezpečný,
b) vnější dluh (zadlužení vlády vůči zahraničí).
Důležité je zanalyzovat příčiny veřejného dluhu, jestli je pouze tzv. "prožrán", nebo je
investován např. do rozvoje infrastruktury (lze očekávat vyšší příjmy do SR v budoucnu).
Na následujícím obrázku můžeme vidět, že veřejný dluh ČR má rostoucí charakter, jeho
souhrnná výše k 1. 1. 2014 činila 1 7888 mld. Kč. Jedním z Maastrichtských kritérií (viz
opora č. 9 Monetární politika) je, že podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 %.
Z následujícího obrázku je patrné, že tohle kritérium ČR zatím splňuje, nicméně procentuální
poměr veřejného dluhu k HDP se k 60 % čím dál tím více přibližuje.
10.2 Nástroje fiskální politiky
Rozlišujeme jednorázová záměrná opatření (diskreční) a vestavění (automatické)
stabilizátory.
Záměrná (diskreční) opatření = jednorázová rozhodnutí příslušných orgánů o změně
daňových sazeb a změně ve struktuře výdajů státního rozpočtu.
Vestavěné stabilizátory = po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a
nevyžadují žádná další rozhodnutí státních orgánů. Instalují se, aby napomáhaly
vyrovnávat výkyvy agregátní poptávky, případně i agregátní nabídky. Jedná se např. o:

mandatorní výdaje (každoročně povinné, např. smluvní platby do zahraničí,
příspěvky na stavební spoření),

progresivní daň z příjmu,

transferové platby.
Princip proticyklické funkce vestavěných stabilizátorů:

v období recese jsou nižší příjmy obyvatelstva + vyšší míra nezaměstnanosti => nižší
míra zdanění + vyšší podpora v nezaměstnanosti => stimulace AD,
4

v období konjunktury jsou vyšší příjmy + nižší míra nezaměstnanosti => vyšší míra
zdanění + menší transferové platby => tlumení AD, snaha zabránit "přehřátí"
ekonomiky.
10.3 Typy fiskální politiky
1) Expanzivní FP:

cíl: růst AD i AS, podpořit růst ekonomiky,

opatření: snížení daní, zvýšení vládních výdajů a/nebo transferových plateb, …

účinnost: je-li reálný produkt nižší než potenciální, uplatňuje se, je-li země v recesi,
v opačném případě může vést k přehřátí ekonomiky a k růstu inflace.
2) Restriktivní FP:

cíl: pokles AD, popř. i AS, zabránit inflaci,

opatření: zvýšení daní, snížení vládních výdajů a/nebo transferových plateb, …

účinnost: uplatňuje se, je-li země v konjunktuře.
10.4 Lafferova křivka
Při stanovení výše daňové sazby musí vláda uvažovat i o velikosti výnosu z výběru daní.
Existuje hranice, při které již s dalším zdaněním výnosy z daní klesají. Tento zákon
popisuje tzv. Lafferova křivka.
Lafferova křivka:
Míra zdanění by se neměla dostat do zakázané oblasti. Od míry X už není růst daňové sazby
doprovázen růstem příjmů do SR, protože ekonomické subjekty jsou demotivovány
k ekonomické činnosti, vyplácejí se daňové úniky, atp.
Nalézt optimální míru zdanění (bod X) je však v reálu obtížné.
10.5 Důchodová politika
Jde o součást hospodářské politiky státu, úzce souvisí s fiskální politikou (přerozdělování
důchodů je obvykle prováděno prostřednictvím výběru daní a transferových plateb).
5
Zabývá se problematikou, kdo se vlastně ve společnosti těší z vyrobeného HDP. Řeší
problém měření nerovnosti v rozdělení důchodů ve společnosti a snaží se odpovědět na
otázku, jakým způsobem a v jaké míře by měly být důchody ve společnosti
přerozdělovány.
Problematika přerozdělování důchodů je důležitá. Určité přerozdělování důchodů v dané
společnosti být musí, např. proto, že existují „neproduktivní vrstvy“ – děti, studenti,
důchodci,… Dále i ze sociálních důvodů - přílišná polarizace společnosti na „chudé a
bohaté“ může vést k sociálním nepokojům.
Nalezení „optimální míry přerozdělení důchodů“ je však značně komplikované, neboť
naopak přílišné rovnostářství zase vede k demotivaci k ekonomické činnosti. Vždy se najdou
názory pro i proti.
Míru nerovnoměrnosti rozdělení důchodů v dané společnosti můžeme graficky znázornit
pomocí tzv. Lorenzovy křivky:
Přímá spojnice mezi body 0 a E popisuje křivku odpovídající teoretickému případu dokonale
rovnoměrnému rozdělení (všichni mají stejný důchod), spojnice bodů 0, A, B, C, D a E pak
představuje skutečnou Lorenzovu křivku znázorňující situaci v dané společnosti.
Lorenzova křivka nám umožní porovnávat situaci v různých zemích anebo v jedné zemi
v různých časových obdobích. Pokud se Lorenzovy křivky neprotínají, můžeme říci, ve které
6
zemi jsou důchody rozděleny rovnoměrněji, pokud se ale protínají, podobný výrok vyřknout
nemůžeme.
Číselně popisuje míru nerovnoměrnosti rozdělení důchodů např. tzv. Giniho koeficient G –
udává poměr mezi velikostí plochy mezi skutečnou a rovnostářskou Lorenzovou křivkou (A)
a mezi celkovou plochou pod rovnostářskou Lorenzovou křivkou (A+B), tj.
Giniho koeficient G nabývá hodnot z intervalu 〈0,1〉. Obecně čím vyšší je hodnota G, tím
více nerovnoměrné je rozdělení důchodů ve společnosti a naopak. Teoretické případy: G=0
odpovídá dokonale rovnoměrnému rozdělení (všichni mají stejný důchod), G=1 dokonale
nerovnoměrnému rozdělení (veškerý důchod je příjmem 1 osoby, ostatní mají důchod
nulový). Není však úplně dokonalým měřítkem, např. pro neporovnatelné Lorenzovy křivky
může vyjít stejně.
V minulých letech rostli nerovnosti v příjmech zejména v tranzitivních ekonomikách (přechod
od centrálně řízeného režimu k režimu tržnímu, např. ČR). Jinak bývají jeho hodnoty
relativně stabilní v toku času.
7