Od vzniku novodobých nemocnic v 18

UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ,
Rokitanského 62, Hradec Králové, 500 03,
Pedagogická fakulta
DĚJINY PALIATIVNÍ PÉČE NA ÚZEMÍ
DNEŠNÍ ČR V 19. STOLETÍ
Zpracovala: Lucie Rychlíková
Školní rok: 200/2009
Ročník: 1.
Studijní obor: Sociální práce
Listopad 2008
forma: prezenční
semestr: zimní
Obsah:
0. Úvod
1. Územní situace v 19. století………………………………………………………..…. 4
2.
Lékařská péče a příčiny nemocí ……………..…………………………………….... 5
3. Typy zařízení poskytující péči …………..………………………………………...… 6
3.1. Chudobince………………………………………………………………..……… 6
3.2. Chorobince……………………………………………………………………..… 6
3.3. Obecní pastoušky……………………………………………………………..... 6-7
3.4. Nemocnice ……………………………………………………………………….. 7
3.5. Domácí péče…………………………………………………………………….... 7
4. Stav ošetřovatelské péče ……………………………………………………………... 8
5. Církevní řády pečující o nemocné a umírající………………………………………....9
5.1. Řád Milosrdných sester Karla Boromejského-Boromejky………………...…. 9-10
5.1.1. Nemocnice pod patronátem Boromejek na území Rakouska – Uherska. . 10
5.2. Kongregace Milosrdných sestrer sv. Vincence de Paul ……………………………….... 1011
6. Péče o nemocné a umírající dle Milosrdných sester ………………………......… 11-13
7. Závěr ……………………………………………………………………………...… 14
8. Seznam použité literatury……………………………………………………………. 15
Přílohová část
1. Mapa království českého v 1.polovině 19.století …………………………………...… I
2. Mapa Rakouska – Uherska 1871 …………………………………………………...… I
3. Město počátku 19. století …………………………………………………………….. II
4. Kniha chudých 1851 ……………………………………………………………….… II
5. Operační sál 2.poloviny19. století …………………………………………………... III
6. Domácí péče o nemocného …………………………………………………………. III
7. Nemocnice napočátku 19.století …………………………………………………..... IV
8. Osobnosti Milosrdných sester sv. Karla Boromejského ………………………….… IV
9. Boromejky ………………………………………………………………………….... V
10. Sv. Vincence de Paul ……………………………………………………………….... V
Měli bychom vyjít od posledního dechu člověka,abychom pochopili jakou podobu měl jeho život a
jaký význam náleží čemukoliv co prožil. Teprve smrtí je hotovo mládí i narození člověka.
Ladislav Fuks
0. Úvod
Umírání a smrt je přirozenou součástí našeho života zejména proto, že umírání se
netýká jen umírajícího, ale všech blízkých kolem něj. Ve své práci se věnuji dějinám péče
o vážně nemocné a umírající v 19. století.
Na úvod bych ráda nastínila život našich prapředků. Občané se dělili do vrstev
bohatých a chudých a mezitím byla vrstva střední – na venkově to byli malorolníci
a ve městech měšťanstvo. Velkou roli nehrálo ani tak vzdělání jako majetek. Obyvatelé vesnic
se zabývali zemědělskou činností a podle majetku polností se vytváří venkovská šlechta,
což jsou selští statkáři a velkostatkáři obhospodařující více než 20 ha půdy a aristokratičtí
velkostatkáři obhospodařující půdu od 20 – 50 ha. Protože život na vesnici není nijak lehký,
zemědělství nestačilo plně uživit tehdejší obyvatelstvo, dochází ke změnám v životních
zvyklostech a potřebách , mladí se žení do měst nebo odcházejí na studia.
Život ve městě vypadal následovně: Buržoazie, která podniká s cílem maximálního zisku
a najímá námezdní sílu, která nic nevlastní, nabízí svoji pracovní sílu na trhu práce.
Život městských rodin se výrazně lišil od venkovských, kde žily dvě někdy až tři
generace v jedné chalupě nebo na gruntu. Městské rodiny se většinou skládaly z rodičů a dětí.
Dospělé děti se snažily co nejvíce osamostatnit, protože v domácnosti rodičů žili další
sourozenci. Toto bylo typické pro dělnictvo.Postupně se mezi rodinami vytvořily velké
sociální rozdíly. Ve městech s koncentrací průmyslu vzrostla po polovině 19. století masa
dělnictva, která tvořila početnou, ale ekonomicky závislou vrstvu, ve které mnozí přežívali
v provizorních podmínkách na hranici životních potřeb. Ekonomické a společenské změny
přinesly i změny sociální vytvořením nových sociálních vrstev – podnikatelé, dělníci
z továren, úřednictvo a inteligence. Na společenském a mocenském žebříčku pak postupně
ztratil hlavní slovo urozený původ a nastoupily peníze a ekonomická moc.
Mezi všemi vrstvami byli lidé nemohoucí a umírající odkázaní na pomoc druhých.
Jen málo kdo si mohl dovolit drahou lékařskou péči, proto mnoho lidí umíralo doma.
Právě pro takovéto lidi vznikají pod záštitou církve specializovaná zařízení, která umožňují
osamělým lidem v poklidu strávit poslední chvíle svého života.
1. Územní situace v 19. století
Zánik říše Římské se udává k roku 1806, kdy se Habsburk František II. vzdal titulu
římský císař a místo něj začal na prvním místě užívat titulu císaře rakouského, jejž přijal
již roku 1804. První polovina 19. století byla období vzrůstajícího nacionalismu
ve střední Evropě. Pojem národa, definovaného jako skupina lidí spojených jazykem
a kulturnou, dala vzniknout intelektuálnímu obrození, které zpočátku usilovalo
o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka (byla totiž v této době jazykem
venkovských lidí) a české kultury, později pak i o politickou moc. V Čechách, kde byla
většina šlechty německá nebo germanizovaná, byli vůdci tohoto hnutí členy inteligence,
byli to lidé většinou s neurozenými kořeny. (příloha 1)
V revolučním roce 1848 byla definitivně zrušena robota. Tento slibný rozvoj přerušil
neoabsolutismus v 50. letech. Po roce 1848 se výrazně politizuje. Nový král a císař
František Josef I. měl ambice vládnout absolutisticky, ale Habsburkové utrpěli několik
porážek. V roce 1859 ztratili území v Itálii, v roce 1866 poraženi Pruskem a vyloučeni
z Německé konfederace. Aby posílil svou pozici, František Josef byl ochoten ustoupit
Maďarům.
V roce 1867 tak vznikla dualistická monarchie - Rakousko-Uhersko( příloha 2). Čeští politici
usilovali o stejný kompromis pro české království, jejich snahy ale selhaly.
2. Lékařská péče a příčiny nemocí
Situace začátkem 19. století se podoba Středověkým praktikám lékařství. Lékaři sice
dokázali podle příznaků rozpoznat a oddělit od sebe celou řadu různých onemocnění, ale
ve většině případů ještě neznali vhodný lék k uzdravení pacienta.Vývoj medicíny nicméně
začal zvláště ve 2. polovině 19. století rychle postupovat, byly zaváděny šetrnější vyšetřovací
i léčebné metody a především byli objeveni původci celé řady závažných nemocí a lékaři
proti nim začali bojovat.
Jednou z hlavní příčin nemocí byla nedostatečná úroveň všeobecné i osobní hygieny , což
se týkalo zvlášť měst, kde bylo na relativně malém prostoru soustředěno velké množství lidí.
(příloha 3)
Až do konce 19. století se města potýkala s přívodem nezávadné vody a odvozem
množství odpadu. Řadu závažných onemocnění - choleru, tyfus - měla na svědomí závadná
voda obsahující choroboplodné zárodky. Ke kontaminaci vody docházelo při neexistenci
4
fungující kanalizační sítě a chronických potížích s hromaděním různých odpadů poměrně
snadno. Lidé o možnosti nákazy nevěděli, proto se nemoci šířili velice rychle.
Obávaným strašákem počátku 19. století bylo také předčasné pohřbívání. Často docházelo
k pohřbívání zdánlivě mrtvých lidí. Jen v malé části případů se podařilo živého člověka
vysvobodit. Lidé se smrti obávali zejména ze strachu z předčasného pohřbení.
Výnos z 31. vendémiaru roku IX požaduje: „Osoby, nacházející se u lůžka nemocného v době
předpokládaného úmrtí, mu napříště nebudou přikrývat ani zavazovat tvář, ponechají jej na
loži a nevystaví jej příliš studenému vzduchu na slaměné nebo žíněné matraci. Bylo nutné
překonat odpor lékařů a přimět je k ověřování smrti. V roce 1818 napsal autor hesla
Pohřbívání v osmapadesátisvazkovém Slovníku lékařských věd, jenž se věnuje smrti ještě
mnoho místa: „Ke konstatování smrti je lékař přivolán jen vyjímečně, lidé tuto důležitou
starost přenechávají žoldnéřům nebo osobám, které o stavbě lidského těla nevědí zholanic.
Pokud lékař nedokáže nemocného uzdravit, varuje se toho, aby jej navštívil poté, co vydechl
naposledy.“ Panovala teze, že se nesluší, aby lékař navštěvoval mrtvého.
Počátkem 19. století vzvikají první márnice, kde jsou těla ponechána až do doby, kdy se
objeví první hnilobné příznaky, tudíž o skutečné smrti již není pochyb. V roce 1803 byla
márnice zřízena v Mohuči, v roce 1818 v Mnichově. Na konci 19. století již k předčasným
pohřbům nedocházelo.
3. Typy zařízení poskytující péči
Poskytování služeb ve všech institucích bylo na základě dobrovolnosti občanů nebo spadalo
pod církev, kde se o nemocné staraly sestry, jeptišky.
3.1.
Chudobince
Zchudlým obyvatelům města, kteří neměli vlastní prostředky k obživě, sloužil městem
zřízený a spravovaný chudobinec. Potřební lidé tu mohli dostat byt a stravu, jiní zase
využívali možnost získání nevelké almužny. Chudobinec byla účelová stavba nejčastěji
o dvou velkých místnostech pro rodiny s mnoha dětmi a pěti malých pro jednotlivé osoby
nebo manželské páry. V budově byl jen jeden záchod a na chodbě byl vodovod. V malých
místnostech byli staří lidé, z nichž většina neměla žádný důchod a byli odkázáni na
dobročinnost.
Roku 1834 vydal panovník chudinský zákon - pravidla pro sociální péči.
První věta zní: „Domovské právo v obci je právo na nerušený pobyt a péči v chudobě.“
Dále se uvádí že „domovské právo se zakládá narozením, sňatkem, přijetím do domovního
5
společenství nebo dosažením veřejného úřadu. Smrt manžela, otce nebo matky nemění nic
na domovském právu dítěte.“ V roce 1899 bylo dvakrát tolik chudých podporováno z obecní
pokladny než v roce 1894. Dnes už není možné zjistit, jak a kde bydleli ti lidé, o které se obec
byla povinna postarat. ( příloha 4 )
3.2.
Chorobince- azylové domy
Chorobince byly zařízení, která se specializovala na nemocné s konkrétní chorobou.
V 19. století již jejich funkci přebíraly nemocnice.
3.3.
Obecní pastoušky
Pastouška byla jakýmsi azylovým domem, kde nacházeli ti nejchudší a nejubožejští
alespoň přístřeší. V 19. století lidé neznali starobní důchody, nemocenské pojištění ani jiné
sociální dávky. Lidé na vsích, kteří se vyvazovali po roce 1848 z roboty byli v takové finanční
nouzi, že byli rádi, že udrželi svá hospodářství. Ani rakouské úřady nevycházely obcím v této
otázce nijak vstříc. A přece v našich obcích rok od roku přibývalo lidí, jež chudoba a stáří,
nemoc a nemožnost výdělku, donutili uchýlit se pod ochranu obce. Každá obec se postarala
podle svých možností. Buď poskytla postiženému útulek v pastoušce, nebo jej vyslala
tzv. "po číslech" na stravu i byt. Dokud byl v pastoušce jeden nájemník, bylo dobře.
Hůře bylo, když počet obyvatelů stoupl na 20 až 30. Tehdy docházelo i k šarvátkám.
Pastoušky byly zřizovány pro občany, kteří potřebují azyl. Zdravotnická ani jiná péče
zde nebyla k dispozici.
3.4.
Nemocnice
Původně byl jedinou institucí poskytující zdravotní péči špitál. Významnou změnu
přinesly reformy konce 18. století, kdy na základě vydání Zdravotního řádu začala platit
povinnost zřizovat nové zdravotnické ústavy - porodnice, ústavy pro choromyslné
a všeobecné nemocnice, podle jejichž vzoru později vznikaly i nemocnice městské.
(příloha 5)
Pobyt v nemocnici nebyl bezplatný - nemuseli ho hradit jen ti pacienti, kteří předložili
vysvědčení o chudobě vydané farářem domovské farnosti. Ostatní platili podle zvolené třídy od nejdražší první po nejlevnější třetí. Podle tříd se pak lišilo nejen vybavení pokoje a strava,
ale i ošetřovatelské služby. Standardem byly pokoje s několika lůžky oddělené závěsy,
v 18. století byly přímo v pokojích i záchodové lavice. Nad každým nemocným byla černá
tabule, na kterou se psalo jméno, rok narození a případně diagnóza nemocného.
6
3.5.
Domácí péče
Haškovcová uvádí, že z historického pohledu pečovala o nemocné a umírající u nás
především rodina. Tradiční model umírání se na území dnešní České republiky odehrával
v domácím prostředí za účasti všech rodinných příslušníků a blízkých, kteří pomáhali spolu
s duchovním ulehčit poslední hodinku umírajícímu. Umírání mělo charakter sociálního aktu
a tak každý člen rodiny věděl, že nezemře opuštěn. Součástí rituálu umírání byla poslední
vůle, zpověď a svátost smíření. Z generace na generaci přecházela zkušenost i znalost, jak
pečovat o umírající i jak se chovat v této náročné životní situaci. Poskytovaná péče byla
převážně laická. Jak již však bylo zmíněno na jiném místě této práce, laická veřejnost
s ohledem na tradici ovládala běžné ošetřovatelské techniky vcelku uspokojivě. ( příloha 6 )
4. Stav ošetřovatelské péče
Nemocnice počátku 19. století byly často kritizovány jako místa plná nepořádku.
Nedostatečná byla zejména hygiena. Nejnebezpečnější byly tzv. nemocniční gangrény.
V nemocnicích se rychle šířily nemoci mezi lidmi s oslabenou imunitou, docházelo k otravám
a úmrtím. Ani operace nebyly bez rizika. Rány se rychle zanítily a špatně hojily.
Lékaři zastávali názor, že by se nemocnice měly po urřité době spálit a postavit nové, aby se
nemoci nešířili dál. Nakonec se předmětem zlepšování staly nikoliv nemocnice,
ale ošetřovatelské metody. Docházelo ke vzdělávání personálu. Již v polovině století byl stav
nemocnic mnohem lepší. Budovaly se nové nemocnice, které spadaly pod církev a onemocné
se staraly sestry, které velmi dbaly na hygienu a nemocné dokázaly léčit i svou vírou v jejich
uzdravení. ( příloha 7)
5. Církevní řády pečující o nemocné a umírající
Každé společenství sester a kněží bylo zasvěceno nějakému svatému. Na našem území
bylo více řádů, například Řád Třetího řeholního řádu svtého Františka, Benediktýni,
Milosrdných bratří a Alžbetinek, ale nejznámnější a nejrozšířenější jsou Milosrdné sestry
svatého Karla Boromejského a Kongregace Milosrdných sester svatého Vincence de Paul.
7
5.1.
Milosrdné sestry svatého Karla Boromejského – Boromejky
Podnět k založení Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského dal mladý
advokát Josef Chauvenel ve francouzském městě Nancy, kde po třicetileté válce bylo velmi
mnoho chudých, zbídačených lidí, dospělých i dětí. Zblízka viděl hrůzu utrpení a bídy
nakažených morem a stal se jejich "advokátem". Sám zasažen touto nemocí umírá v 31 letech.
Sestry přijímají milosrdnou lásku za své poslání. Dobrovolně takto vyloučené z vlastních
rodin vytvářejí novou rodinu, kterou zasvěcují Svaté Rodině nazaretské. Podle činnosti sester
je brzy lidé začali nazývat milosrdnými - a jméno sv. Karla Boromejského přidávaly proto,
že sochy tohoto světce zdobily průčelí a dvůr domu, kde sestry bydlely. Sv.Karel však nejen
stál v názvu Kongregace, ale už od počátku utvářel svým příkladem srdce a službu sester.
Na prosbu pana Aloise Klára vyhledal P. Heřman Dichtl dvě české dívky, které v roce 1834
vstoupily v Nancy do noviciátu a za rok je následovaly další dvě. Dne 28.9.1837 se spolu
s francouzskou sestrou Marií Terezií Helvigovou vrátily do Čech a v Praze začaly svou
činnost v ústavu slepých Na Klárově.
Jejich posláním je milosrdenství. Chápou ho jako službu nejen ubohému tělu, ale znamená
to pro ně mít naději pro druhého, neodepsat ho, když vidí jejho chyby. Dokáží odpouštět
a přijímat odpuštění . ( přílohy 8 a 9 )
5.1.1. Nemocnice pod patronátem Boromejek na území Rakouska – Uherska
1841 – Podolí u Mělníka
1871 - Jiříkov
1882-Nymburk
1842- Třeboň
1873 – Dačice
1890 –Ostrava
1845 – Praha-Prčice
1877 – Vídeň- Wahring
1881 - Příbram
1881 – Příbram
1899 – Lipník nad
Litoměřice
1847- Osek u Duchova
Mnichov
Bečvou
1854 – Grmenden
1883 – Jablonec
1887 - Místek
1856 – Ischl
1884 – Jihlava
1885-Roudnice
1860 – Ens
1895 – Tachov
1888 - Strakonice
1887 – Vimperk
1885-Volyně
1899 – Javorník
1899 -Lobendava
1896 – Karvinná
1888-Altmunster
1865 – Rumburk
1898 –Vídeň
1898 - Ondřejovice
1866- Bor u Tachova
1882-Nymburk
1896 -Šumperk
Grieskirchen
1878 - Hrušovany
Poběžovice
Varnsdorf
1864 – Brno
Nová Říše
8
Dále také: Andělská hora, Kladno, Broumov, Hostinné, Mělník, Pardubice, Třinec, Volyně,
Teplice, Tábor, Počátky, Jindřichůvhradec, Lukov, Moravec u Rožné, Rožďalovice,….
5.2.
Kongragace Milosrdných sester svatého Vincence depaul – Vincentky
Roku 1841 vévodkyně Ernestina z Arenberku podepsala darovací listinu, kterou
přenechala Milosrdným sestrám ve Vídni pozemky v Pačlavicích na Moravě. Zavázala sestry,
aby z tohoto majetku v Kroměříži založily „filiální dům jejich prospěšného institutu“.
O čtyři roky později, v roce 1845 byla v Kroměříži slavnostně otevřena řádová nemocnice.
Brzy tam sestry zřídily i mateřskou školu a školu ručních prací. Sestry přejímaly také péči
o chudé a nemocné v jejich domech. Sestry chodily po domech v čele s Matkou představenou
a na pokyn lékaře prováděly jednoduché lékařské úkony a dohlížely na podávání léků.V době
průmyslové revoluce a ranného kapitalismu byly charitativní instituty řeholních řádů pro
chudé lidi často jejich jedinou pomocí. Apoštolsko-charitativní kongregace měly velký
přírůstek dorostu. Mnoho mladých věřících žen vidělo ve službě chudým své životní naplnění.
Dle nařízení lékaře chodily sestry v čele s Matkou představenou po domech a prováděly
jednoduché zdravotní úkony, dohlížely na podávání léků a motlitbou pomáhali od bolesti.
Charakteristické prvky vincentinské spirituality:
1. Spiritualita se vztahuje k chudým a Vincenc si přeje, aby sestry spolupůsobily s Duchem
svatým a dívaly se na chudé jako Kristus.
2. Nejvýraznějším znakem spirituality sv. Vincence je dobrota. Vincenc nově ukazuje
soucit jako podstatnou formu lásky k bližnímu a říká: „Ti, kteří necítí se zarmoucenými
žádnou bolest a nemají žádný soucit s chudými, jsou velice daleko od lásky.“
3. Blíženská láska musí být podle sv. Vincence univerzální, přičemž máme-li být
věrohodní, musíme si druhého vážit bez ohledu na jeho původ, stav, vzdělání, majetek či
vyznání. Vincenc se stará o všechny.
4. Další charakteristikou vincentinské spirituality je myšlenka, že lidé, ať už je jejich místo
kdekoliv na světě, jsou navzájem za sebe odpovědni. Nejdeme k Bohu bezprostředně. Cesta
k němu vede skrze bližního. Lidé jsou spolu vnitřně spojeni v Kristu. Člověk, který někomu
jinému pomáhá žít, pomáhá žít všem ostatním.
9
6. Péče o nemocné a umírající dle Milosrdných sester
Přijímání chudých a umírajících a péče o ně
K péči o chudé se zavazují sestry slibem. Nemocní jsou vždy hlavním předmětem
jejich péče a mají přednostní právo, jde-li o přijetí do jejich péče. Přijímájí se všichni
bez rozdílu pohlaví od věku 4 let. Ačkoliv sestry uznávají křesťanství, lásku a péči věnují
i nevěřícím.V každém zařízení byla vždy jedna místnost, která byla vždy vytopená, tam se
nemocní převlékali. Poté byli sestrami vykoupáni a převlečeny do ústavního prádla.
Na nočním stolku měl nemocný džbánek s vodou nebo čajem, sklenku a lžíci,
vidličku,ubrousek a plivátko, je-li potřeba. Sestry měli nemocného těšit, dodávat mu naději,
že smíří-li s Bohem, urychlí se jeho uzdravení. Hrozilo-li nebezpečí smrti a nemocný
souhlasil, byl k němu zavolán domácí kněz, aby se nemocný mohl vyspovídat.
Sestry neustále projevovaly ubožákům srdečnou a upřímnou sosutrast, když hleděly
na jejich utpení.Soucit s nimi jim pomohl najít vhodná slova útěchy a povzbuzení.
Pacietnti často otevírali svá srdce a setry je mlčky posluchaly.
Všeobecně o činnosti v nemocnici
Ještě před ranní pobožností prošly sestry pokoje pacientů a přesvědčily se o stavu těžce
nemocných a opatřily jim vše, co potřebovaly. Snídaně byla v přesně stanovenou dobu.
Sestra byla přítomna na vizitě lékařů, aby mohla podat o nemocných podrobnou zprávu.
Také si musela zapamatovat, co lékař nařídil jednotlivým pacientům. Sestry se zpravidla
zaobíraly především pacienty, kteří vzbuzovali odpor a hrůzu a velmi těžko se ošetřovali.
Byli pro ně zdrojem velkého a bohatého zisku pro nebe.
Postele stlaly sestry vždy dvě a dvě a postup byl následující: Obě se postavily
k posteli, skromně a vlídně řekly nemocnému, že by mu rády ustlaly postel, a zda si něco
přeje. Nechtěl-li nemocný vstát, nenutily ho. K nohám postele přistavily židli a ni si kladly
ložní potřeby. Přikrývku složily na tři díly, přeložily napolovinu a položily na židli. Žíněnky
převrátily a přemístily tak, že část, která doposud byla u hlavy, byla poté u nohou. Byla – li
nutná podložka, daly polovičku pod nemocného, zbývající část zastrčily pod matraci.V nutné
potřebě se schovaná část vytáhla a nemocný okamžitě ležel na čistém.S pacienty těsně před
smrtí sestry nehýbaly, obávaly se, aby nezemřel jinde než na posteli. Poté sestry čistily
plivátka a myly noční nádoby, zametaly a utíraly prach. V průběhu dne podávaly nemocným
předepsané léky a měnily obklady. V případě nutnosti nemocné myly a pečovaly o jejich
vzhled.
10
V pokojích musely sestry chodit tiše a hovořit mezi sebou mohly pouze tak, aby jim
pacienti nikdy nerozumněli. Svou práci konaly mlčky a v duchu se zaobíraly svými
myšlenkami nebo se modlily „Miserere“.Sestry roznášely jídlo a poté umývaly nádobí či se
modlily s katolíky. Před spaním vyvětraly pokoje pacientům, v případě potřeby převlékly
pacienta či přestlaly postel.
Čištění obvazů a špinavého prádla
Milosrdné sestry se snažily udržovat vše v čistotě. Použité prádlo a obvazy se odnášely
na vhodné místo ihned, v době, kdy se stlala postel do čistého. Co se příčilo přirozenosti, co
vzbuzovalo hnus a odpor, bylo pro sestry, které sílí Bůh svou milostí, to nejdražší
a nejvzácnější. Špinavé prádlo se vymáchalo a pověsilo na určité místo, odkud si ho pradlena
odnesla do prádelny. Plivátka a noční nádoby nechávaly sestry dobře vyschnout
na vzduchu. Při práci nesměly sestry zapomenout na svatou chudobu a měly si být vědomy,
že i nejmenší věci jsou majetkem chudých a že je proto nutné s nimi zacházet opatrně.
Sestry se z věcí pacientů často samy nakazily nějakou chorobou. S postupem času byly sestry
stále více vynálezavější a pomáhaly si například koštětem či dřívky k odstranění nečistot
z prádla.
Lékařská vizita
Vizita se konala v určenou dobu.Sestra připravila ordinační knihu, inkoust a pero, krev
a exkrementy, bylo – li potřeba pro posouzení nemoci, a obvazy. Chirurgovi se navíc
připravovaly nástroje, kompresy, bandáže, obklady apod. Sestra se s lékařem o pacientovi
nikdy nebavila před ním.
Návštěvy unemocných
V každé nemocnici bylo pevně dané, v jakou dobu se smí konat návštěvy. Nemocným
se nesměly přinášet potraviny ani pití. Sestry s návštěvami směly hovořit pouze o stavu
pacienta.
Noční služba
Noční služba byla vnímána pro sestry jako dar, že právě ony smějí vykonat tento
skutek milosrdné lásky. Noční službu sloužila jedna či dvě sestry. Předem byly upozorněny
na těžké případy. Z úcty k mlčení a tak, aby nerušily nemocné ze spánku otevíraly dveře
a kontrovaly stav pacientů. Těm, kteří měli bolesti, se snažily ulevit. Ocitl – li se nějaký
nemocný ve smrtelném zápasu,zůstala sestra s ním. Předříkávala mu motlitby pro umírající,
11
napomenula ho jemně, aby byl připraven objevit se před Bohem a pokropila ho svěcenou
vodou.
7. Závěr
Být chudým a ještě nemocným či umírajícím bylo zajisté v 19. století daleko těžší než
v současné době. V nemocnicích a ústavech chyběli zkušení lékaři, byl problém se strelitou
a hygienou celkově. Očkování proti nemocem bylo v plenkách, a proto lidé umírali více než
nyní. Velkou podporou osamělým lidem byly určitě Milosrdné sestry, které ačkoliv nebyly
lékařkami, tak dokázaly léčit duši. Pro umírajícího člověka je důležité, aby nebyl v poslední
hodince sám.A tu jistotu ony jim dokázaly poskytnout. Zaslouží si velký dík.
Smrt není porážka, jako ani život není vítězství.
Reinhard Abeln, Anton Kner
12
Seznam použité literatury:
http://www.muni.cz/people/2765/publications 12.10. 2008
http://programy.mb-net.cz/mb-pravek-novovek/JT06.htm 12.10. 2008
http://www.boromejky.cz/11.htm 14.10.2008
http://cs.wikipedia.org/ 19.10. 2008
http://www.hiu.cas.cz/cs/mapova-sbirka/mapy.ep/ 19.10.2008
http://www.ostrava.cz/jahia/Jahia/lang/cs/pid/4455 19.10. 2008
http://www.umirani.cz/index.php?cmd=page&type=1 26.10. 2008
http://www.bilyujezd.cz/hroska/pastouska.html 26.10. 2008
http://www.vincentky.cz/ 16.11.2008
Philippe Ariés, Dějiny smrti II, nakladatelství Argo, Praha,rok 2000,počet stran:410
ISBN: 80-7203-293-3
Helena Haškovcová Thalnatologie – nauka o umírání a smrti, Galén Praha 2000
ISBN: 80-7262-034-7
MISCONIOVÁ, B. Péče o umírající, hospicová péče, Praha : Národní centrum domácí péče
České republiky, 1999
Rosario Messina, Dějiny charitativní činnosti, nakladatelství Karmeliánské, Kostelní Vydří,
rok 2005, počet stran 148, ISBN: 80-7192-859-3
Josef Švejnoha, Florence Nightingalová zakladatelka dobrovolné ošetřovatelské péče,
nakladatelství Úřad Českého čerevnéhé kříže, Praha, rok 2004
Kroniky Milosrdných sester sv. Karla Boromejského
Osobní setkání a rozhovor se sestrou Richardis z řádu Boromejek v Praze 10.11.2008
13
Přílohová část
PŘÍLOHA 1
Mapa království českého v 1.polovině 19.století
PŘÍLOHA 2
Mapa Rakouska- Uherska 1871
X
PŘÍLOHA 3
Město počátku 19. století
PŘÍLOHA 4
Kniha ústavu chudých 1851
X
PŘÍLOHA 5
Operační sál 2. poloviny 19. století
PŘÍLOHA 6
Domácí péče o nemocného
X
PŘÍLOHA 7
Nemocnice na počátku 19. století
PŘÍLOHA 8
Osobnosti Milosrdných sester sv. Karla Boromejského
Alois Klár
p. Heřman Dichtl
X
Marie Terezie Helwigová
PŘÍLOHA 9
Boromejky
PŘÍLOHA 10
Svatý Vincenc de Paul
X