Lodní deník

LODNÍ DENÍK
15.-31.srpna 2008
Černá hora
1.den
pátek 15.srpna 2008
(Dazul) V 16:30 odrážíme dvěma vozy od
Pavliců. To už osádka našeho vozu stačila
zvládnout nejobtížnější část odjezdu - naložení
Pajtáša. Museli jsme jeho mamince a tetě
slíbit, že dohlédneme na to, že si bude každý
den čistit zuby, myť nohy, nedude držkovať
atd. Za každý prohřešek jsme slíbili pořádný
lepec. Zdendáš proto vyfasoval funkci “dozorčí
Pajtáša”.
V Brumově (asi 17:10) Patáš na Irču, která
právě řídila vykřikoval “Zastav, zastav, už sme
tady! Zastav, tam bylo napsané BAR ...” To
bylo moc aj na Zdendáša a tak mu udělal
krátkou, pětiminutovou přednášku o rozdílu
zařízení hostinského typu BAR a černohorským
přístavním městem BAR. Třema kontrolníma
otázkama si ověřil, že to Pajtáš pochopil a pak
pokračoval ve své denní patnáctiminutovce
učení češtiny.
Kolem půl osmé stavíme na Slovensku u
pumpy, abychom nabrali PHM a povečeřeli jednak domácí chleba a vepřovou konzervou
a taky napečené dobroty od Aničky.
Irča furt řídí a nechce mne ke kočírování auta
pustit. Nejsem si jistý, ale dneska jsem se k
řízení asi nedostal. Irčina řidičská vytrvalost je
obdivuhodná - zdá se, že jí to navíc i baví, což
se o mně zcela určitě říct nedá.
(Anička) Už je to tady. 15:30 naložili jsme auto,
čekáme na Hanýska a Klamerku, přicházejí
15:50 a čekáme na Drábkovic a Pajtáša.
Měli jsme vyjet v 16:00, ale Drábkovi přijeli
později, nakládáme jejich auto. Koupili novou
autolednici, která však přestala fungovat.
Taky museli vyndat sedačku, aby se proviant
do auta vlezl. Bylo trochu dusno, ale…
V 16:50 vyjíždíme ze Vsetína směr Valašské
Klobouky, Bánovce, Topolčany, kde nás v 18:30
zastihla průtrž mračen. V 18:45 vyjíždíme z
Topolčan a je po dešti. Teď musíme najít nějaké
správné čurací místo. Ještě něco k vybavení,
máme 4 vysílačky, takže spojení je zatím
mezi námi bez problémů. Ještě k posádce
aut. Lachim – Irča- šofér, Dazul – navigátor?
– Pája, Zdenda a Pajtáš. My – Roman – šofér,
Hanýsek – navigátor, Klamerka a já.
19:00 směr Nitra, něco málo jsme posvačili.
… a stále slyšíme „Kdybychom vyjeli včas,
nestihl nás déšť, nebyla by v Nitře kolona….,
protože tady nepršelo.“ Irča hlásí, že se nás
budou držet jako klíšťata. Kolona v Nitře trvá
už dost dlouho, je 19:25. Jedeme směr Nové
Zámky. 19:26 čůrací zastávka na benzině
v Nitře. Po malém občerstvení vyjíždíme.
Vyměnili se šoféři, volantu se ujal Hanýsek,
Roman naviguje. Lachim zůstává beze změn.
20:00 vyjíždíme z Nitry,
Klamerka nám čte o
historii Černé Hory. Je to
poučné a velmi zajímavé.
21:00 přejíždíme hranice
a jsme v Maďarsku.
Domlouváme se, že
teď pojede první Irča,
protože mají v autě
GPS. Mění se u nás
šoféři, ve 23:30 máme
malou zastávku po trase.
00:30
překračujeme
hranice
Maďarsko
– Chorvatské. Pajtáš
nebo Dazul se nelíbí
maďarskému celníkovi,
jinak je všechno OK.
Od chorvatů dostáváme
razítko,
chvilka
odpočinku a jedeme dál.
Roman je ještě ready,
tak šoféruje.
2.den
(Anička) V 1:00 se střídají šoféři, přejeli jsme
do Bosny a Hercegoviny. Jede se fajn, narazili
jsme na neplánovanou dálnici, zaplatili jsme
1€ a mladík nám řekl AHOJ. 6:30 je před námi
Sarajevo, doprava houstne. Jedeme krásným
průsmykem kousek za Sarajevem, viděli jsme
policajty a ti vypadali podobně jako policajti
ve filmu „Na vlastní nebezpečí“. Vidíme ještě
hodně vystřílených domů, ale i nové. Stoupáme
do hor, zaléhá nám v uších, jak na Soláni.
Znovu krásné prostředí, projíždíme Trnovo,
vyhlídky na krásné pohoří. 7:50 upřesnění trasy
před hranicí ČH. Zastavili jsme před Fočou, z
auta vypadla taška pro kapitána se slivovicí.
Měli jsme štěstí, láhev zůstala celá. 8:00
pokračujeme směr ČH. Musím konstatovat,
že krabica jabkových koláčků je snězena (a já
musím konstatovat, že byly vynikající - pozn.
Přepisovatele) Pajtáš si dělá srandu, jestli jsem
nebyla u KGB. Taky jeden postřeh – Pajtáš
si maže nohy a chce nás všechny namazat.
Faktem je, že cesty v ČH jsou dost špatné,
hodně se opravují, takže nás to brzdí. Ale
zatím čas je v normě, znovu krásné panorama.
8:45 čůrací zastávka, Roman se stihl i
opláchnout. Znovu jedeme do hor, serpentýny,
sobota 16.srpna 2008
nezpevněné okraje, jsme však ve střehu.
9:45 právě jsme se ztratili. Jsme v Gacku,
nemůžeme kontaktovat posádku druhého
auta. Čekáme odpověď sms od Dazula.
Po 20 min. se nám ozvali, tak čekáme, kdy
dojedou a domluvíme další postup. Nervozita
je málem na štamprlu. Je 10:00, stále jsme v
BH. Domluvili se, že jedeme zpátky na Nikčiš,
ptali se na to i uniformovaného muže a ten
jim to potvrdil. Jsme na hranicích BH a ČH a
ptáme se celníka co a jak. Ten nás posílá zpět,
takže se vracíme. 11:50 krátká zastávka na
občerstvení – koláčky a káva (zase naprosto
bez chyby – pozn. Přepisovatele) nálada
zatím dobrá. 12:00 jsme na hranicích BH a
ČH. Jsme zvědavi, jak dopadneme. Lachim
projel, teď čekáme my… sláva, neumřeme
hlady. Od Romče jsme se dozvěděli výsledky
na OH, Synek druhý, Knapková pátá. Nálada
se teď vylepšuje. 13:05 jsme v Nikčiši, do Baru
zbývá 126 km. Znovu projíždíme několika
tunely. Po trase policajti měří, domorodí
řidiči blikají a upozorňují na ně. Irča jezdí
křižovatky na červenou. 14:00 jedeme kolem
hlavního města ČH Podgorice směr Petrovac.
Přejíždíme po mostě přes Skaderské jezero a
blížíme se k Baru. Ještě jsme projeli tunelem
Raš (655m), další tunel Sorina měří 4.189m.
14:45 přijíždíme k Baru a míříme do maríny.
Jsme na místě, je 15:00. Stojíme před
vjezdem do vojenské maríny Sveti Nikolaj.
Hanýsek s Irčou jdou pro kapitána, záhy se
seznamujeme se sympatickým mořským
vlkem Mílou Kramářem. Zajíždíme do maríny
k plachetnici Tynés, kde strávíme dalších 13
dnů naší dovolené. Všechno z aut vynášíme
k lodi, vše dáváme na své místo. O potraviny
se skvěle postaral Roman. Při prvním vstupu
na palubu a do podpalubí nás kapitám přivítal
pivem a coca colou. My jsme mu dovezli
chleba z Ratiboře, valašskou slivovici a tričko
naší expedice. Po seznámení s lodí Irča s
Dazulem a ogárky Zdendou a Pájou jeli ještě
dokoupit mléko, ovoce a zeleninu. Dnes se
koupat nebudeme, neboť v maríně je voda
špinavá, takže nám postačí veřejné sprchy.
Večeře je domluvena na 20:00. Potom se
udělala první společná porada, co můžeme a
nemůžeme. Je 18:50, já dopisuji ještě tento
den, Roman leží a odpočívá, protože toho
v noci moc nenaspal. Ostatní se rozprchli
po maríně, doufám, že budou dochvilní. Je
18:55, přicházejí první spoluplavčíci – Pajtáš
a Pája. 19:07 Klamerka s Hanýskem, 19:10
přichází Irča s Dazulem. Zdenda asi spí. Jsme
všichni, teď by měl Roman začít vařit. Dnes
bude kuřecí roláda s rýží. Roman už je na mě
hustý, protože potřebuje někoho do kuchyně
a já jsem odmítla. (Druhý kuchtík Pajtáš
vyměkl – pozn. přepisovatele) Po zdravotní
včeličce se servírovala večeře. Nastoupili jsme
v expedičních tričkách a Pajtáš nás patřičně
dlouhým výkladem rozdal tibetské náhrdelníky
od Lámy. Večeře byla chutná, i když Roman
konstatoval, že nebyla dobrá. (jenže to nebyla
pravda, on jen chtěl, abychom ho pořád
chválili – pozn. přepisovatele.) Po večeři další
zdravotní včelička, kapitán nám v kostce řekl,
co nás čeká. Kolem 22:00 jsme začali sledovat
zatmění měsíce. Hrálo se chvíli na kytary, a
jelikož jsme byli unaveni a nevyspalí, postupně
jsme odpadali a usínali. Tak končí náš první
den v ČH.
3.den
neděle 17.srpna 2008
(Pajtáš) Budím se pozdě. Skoro ¾ hodiny později
jak doma.. Asi jsem opravdu byl po té cestě
unavený. Je 05:00 hod. Všichni spí a já nevím
kam se mám vrtnout abych je nebudil. Tak ležím
až do doby než mne tělo donutí s ním něco udělat.
Zdvihám se a jdu do maríny, kde využiju také
poslední příležitost se osprchovat ve sladké vodě
(a teplé). V 06:57 hod. Roman vstává, což je
podezřelé (tři minuty před svým krajním limitem).
Chystáme snídani a vzhledem k předpovědi počasí
(2-3 m vlny) se snažíme vyplout co nejdříve. Nevím,
co to kapitána napadlo, ale svěřil mi kormidlo.
I když někteří měli nemístné poznámky, podařilo
se mi bez ztroskotání vyvést loď za vlnolam na
volné moře. Vlny jsou docela slušné, což má za
následek, že většina posádky bojuje s mořskou
nemocí. Byť nikdo z nás ryby nekrmil, moc dobře
nám nebylo. Po cestě zastavujeme u mysu Crni
rt, kde na doporučení kapitána dobrovolníci naloví
Slávky jedlé k ochutnávce mořských plžů. Zhruba
za půl hodiny pokračujeme dál. Bohužel nikoliv na
plachty, ale na motor což mne uvádí do rozpaků.
Moc tomu nerozumím, asi nefouká ten správný
vítr nebo nepřeje Neptun - či co. Motor si vesele
vrčí a my plujeme dál a dál. Míjíme Petrovac, Sv.
Štefan a Budvu. Plavba je téměř nekonečná a já se
smutně dívám po malebných zátokách, které přímo
vybízejí ke kotvení. Jako nejlepší lék na mořskou
nemoc se mi jeví stání na zádi čelem po směru.
Po chvíli mne kapitán z tohoto postu zažene s
tím, že brzdím loď. Jdu si sednout do kokpitu což
se ukáže jako nepříliš vhodné (na mořskou nemoc).
Proto si sedám na zadní palubu, kde vydržím až do
cíle dnešního dne, do zátoky Dobra Luka. Cestou
mimo jiné míjíme také českou jachtu a pozorujeme
požáry v horách nad mořem. Celkem jsme pluli osm
hodin, tj. 29 mil (1míle =1852 metrů). Na večeři byla
výborná domácí pavlicova sekaná s bramborem.
Po ní se podávalo – pro zájemce - červené víno
neznámého původu ( po Dickovi).To , že se většina
v mezičase stihla vykoupat ani psát nebudu. Za tmy
se kapitán vydal na noční lov , ale jeho návratu jsem
nevyčkal a uložil jsem se do své kajuty, která silně
připomíná svými rozměry tumbu (jak kapitán později
upřesnil Hunderbox).
(Anička) V 7:00 budíček, kdo stihnul, udělal ranní
hygienu. 7:45 Pajtáš píská připravu na snídani,
dojí se zbytky, co kdo měl. 8:10 jsme po zdravotní
včeličce posnídali, kapitán řekl, že budeme vyplouvat
co nejdříve. Našla jsem náhrdelník od Lámy a kdo
jej neměl, měl umýt nádobí. Hanýsek s Klamerkou
se k tomu neměli, tak ho umyl Roman s Pajtášem.
8:15 kapitán dává instrukce Zdendovi, který bude
hlídat řetěz od kotvy. Řidiči jdou přeparkovat auto,
kdo stíhá, ještě využívá WC v maríně. Začíná
pomalu příprava na vyplutí. 8:50 máme své úkoly
– Dazul a Hanýsek odvazují loď, já přitahuji záď,
Roman odvazuje lana. 8:55 vyplouváme, jedeme
na motor, plachty jsou ještě stažené. U kormidla
je Pajtáš. Špatně není zatím nikomu. Při krátké
zastávce jsme natrhali u útesu Slávky, které večer
připravíme. Do vody je lepšít jít na Adama, aby se
nemusely plavky sušit. Každý se musí dobře osušit.
Kapitán je na to z pochopitelných důvodů háklivý
– ničí to loď. Je 11:00, plavíme se dál. Na palubě je
klídek, někteří pospávají, druzí jen tak sedí a čučí a
jsou i takoví, co jen stojí na zádi a kecají. Plavíme se
k zátoce, kde se budeme potápět. Moře je krásné,
až dvoumetrové, začal foukat vítr a dělají se pěnové
bílé čepice. Zatím se nenašel nikdo, kdo by nachystal
ovocnou svačinku. Počkáme až…. Budeme teď
plout za ostrov a počkáme, až se vítr uklidní. Po
pravé straně na pobřeží jsme minuli Petrovac a dál
tkz. Lovečskou rezervaci. Roman s Hanýskem spí
v podpalubí. Jsem překvapena, že Romanovi je tak
špatně. Ostatní sedíme na zádi a sledujeme okolí.
Od snídaně se moc nepojedlo. Ke slovu přišly zelové
koláčky a ty moooooc chutnaly. A ještě jsme pojedli
hrušky. Poplujeme podle kapitána asi hodinu. Teď
jsme zahlédli na pobřeží kouř, asi tam hoří. 17:00
se Roman s Hanýskem vzbudili a přišli za námi. Jen
Zdenda ještě leží v podpalubí. Dali jsme si oplatek
Siestu, poslechli počasí na zítřek, které předpovídá
vítr, tak uvidíme. Chystáme se zakotvit v zátoce,
abychom byli chráněni před větrem. Kotvu spustil
Pája s Hanýskem, Pajtáš jistil člun. Po zakotvení
jsme si dali po včeličce. Nasbírané Slávky jsme s
Irčou čistili ve vodě ryžákem. Kapitán nám je dal
vařit, s kořením – bobkový list, jalovec, nové koření,
rozmarýn, celý pepř, citronová šťáva nebo bílé víno
a tři hrnky vody. Vaříme 3-4 min. v papiňáku. 18:45
Slávky hotovy, Pajtáš zavazí na schůdcích a vystrčil
na mě holý zadek, neboli prdel. Slávky budou
jako předkrm, jsou skvělé, výborné. Kapitán
nám slíbil, že má někde své místo na Slávky,
kterému říkají „kramářova spižírna“. Po
předkrmu jdeme znovu do vody. Po 19:00
se připravuje večeře – vařené brambory
a sekaná. Po večeři Roman, Pajtáš a Irča
umývají nádobí. Potom jsme si všichni sedli,
dali jsme si červené, které tu pro nás nechal
Dick. Kapitán si obléká neopren a jde lovit.
Ptám se, čím ho zahřejeme a on říká, že
bere vše, co jej zahřeje. Šla jsem pro rum od
Hanýska a na zadek se mi přilepila podložka
a už byl komentář. Když jsem od Hanýska
dostala rum, tak jsem řekla, že ho Hanýsek
vytáhne a zase byl řehot a komentář. 22:30
připlul kapitán s úlovkem. Nastal problém,
kdo ryby vykuchá. Nakonec je šel vykuchat
Hanýsek, ostatní mu asistovali. Také jsme
dostali SMS od Romči, informovali nás o
dění na OH. Odcházejíc spát, Irča praví,
vedle na palubě je místo volné, nemá
někdo zájem? A tak pomalu končí druhý
den v ČH.
4.den
pondělí 18.srpna 2008
(Anička) Z přístavu jsme upluli 29 mil, zátoka,
v které jsme zakotvili se jmenuje Dobrá luka.
Pomalu se všichni probouzíme, je 7:30.
Roman a Pajtáš vaří čaj a chystají snidani. Irča,
Klamerka a Hanýsek už naskákali do vody, já
po zubní hygieně do vody také. Klamerka z
vody volá, že chce meltu, Irča zase kávu, a
já volám, že chci rum. A nebylo by špatné i
s bernardýnem. Vylezla jsem z vody a rum
už byl v ruce bernardýna Hanýska. A krásně
mi k tomu zaštěkal. 8:45 po vydatné snídani
Klamerka dostala instrukce, jak lovit ryby. Jiní
plavou na břeh udělat tuhou očistu svého
těla. První na břeh vyrazil Roman s Irčou,
za nimi Dazul a Pajtáš. Na břehu se objevili
nějací cizí borci, tak jsem zvědavá, jak to Irča
vyřeší, ale vypadá to, že v pohodě. Po dohodě
zůstáváme v zátoce celý den. Průběžně se
potápíme, plaveme… Je to skvělé, Roman
se chytil v jeskyni kamene a má ruku plnou
ostnů z ježka. Irča mu je trpělivě vytahuje.
Pajtáš je zatím singl na malé pláži. Dali jsme
si ovocnou svačinku a koláčky. Teď si dáme s
Irčou a Romanem první společné dovolenkové
kafíčko. To je událost! Poseidon ze Vsetína
– Pajtáš – právě připlul. Roman ho nazval
Travolťákem. 13:15 Roman chystá svačinku,
domluvili jsme se na mrkvové pomazánce.
Vybrali jsme si pohledy od kapitána, Zdenda
si půjčil pětizubec a loví ryby. Roman se
chystá udělat ryby, které se nalovily.
Recept ala Tynés: olej, cibule na plátky,
bobkový list, na to se dají okořeněné
ryby a restujeme. Až jsou hnědé, otočíme
a orestujeme z druhé strany. Omastek
podlejeme červeným vínem a podáváme.
Ryby byly skvělé. Kapitánovi jsme polepili
štamprle nálepkami Tynés, které udělal
Hanýsek. Kapitán ulovil ještě rejnoka a zeje
obrovského, je to plž, ale není jedlý. Prý je
velice přátelský, je to kamarád potápěčů.
Ještě předtím kapitán konstatoval, že něco
smrdí v lednici. Tak jsme k ní všichni ňuchali,
domluvili jsme se, že lednici vyprázdníme
a vyčistíme. Pajtáš nabídl hypermangan
k desinfekci. Nakonec v naší lednici nic
nesmrdělo, ale kapitán tam měl salám a
ten byl jetý. Tak ho Irča nakrájela rybám a
rackům do moře. Je 18:15, někdo si jde ještě
zaplavat, potom se bude chystat večeře. Dnes
bude naložené maso s rýží tří barev. Roman
s Pajtášem dělají hygienu i s holením. Pajtáš
chce Romana oholit, ale Roman se bojí.
Pajtáš říká Romanovi „Ty mě budeš držet
a já tě oholím.“ Myslel tím samozřejmě
držet zrcátko. Bylo nutné umýt okno, tak
jsme ho s Hanýskem umyli pitnou vodou,
okno je stejně zapatlané. Irča začíná
vařit. Maso se smaží pomalu, rýže už je
ve spacáku, a při dělání masa se chytl i
omastek v pánvi. Večeře byla skvělá,
chutnala i kapitánovi. Jen nádobí jsme
nechali na ráno. Po večeři jsme si dali
víno a povídali si, trochu hráli na kytaru,
chutnali sušené ovoce, kolem 23:30
jsme šli všichni spát. A to je konec.
5.den
(Pavuk) Vzhledem k tomu, že jsme museli ráno
brzo vyrazit, vstávalo se kolem 7mé. Poklidili
jsme palubu a vyrazili. Měli jsme naplánováno
několik zastávek. První jsme se stavili v zátoce, kde jsme na člunu vpluli do jeskyně (spíše
to byla jen taková díra skrz na skrz pevninou
dlouhá cca 20m). Jakmile jsme se vrátili se
člunem na loď, tak jsme ihned nasadili brýle,
šnorchly a ploutve a „došnorchlili“ k druhé
jeskyni, která byla dlouhá 30-40m (možná mám
špatný odhad), a kde přibližně po 10ti metrech
už nebyla vidět ani vlastní ruka. Jakmile jsme
doplavali poslepu na konec jeskyně - už se dalo
došáhnout na dno, kapitán posvítil svou super
potápěčskou svítilnou na netopýry zavěšené na
stropech, kteří se okamžitě (když se nepočítá
dlouhé přemlouvání) probudili a začali splašeně
poletovat u stropu. Cestou z jeskyně nám kapitán svítil pod vodou ke stěnám, kde se schovávaly ryby různých barev a velikostí. Další zastávkou se stala pevnost, zde jsme po dlouhé
době vystoupili na břeh a někteří se na pevné
zemi kývali ještě víc než na vlnách. Na pevnosti jsme nějakou dobu pobyli. Nafotili jsme
zde nějaké společné fotky, prošmejdili kdejaké
místo a nakonec se vydali zase na palubu lodi.
Předposlední zastávka se uskutečnila při sbírání
Slávek (kteří neví, tak jsou to ty “škeble”, co jsme
uvařili a nakonec snědli). Dazul, Hanýsek, Irča
a Zdenda se postarali o plné 3 tašky, a tak jsme
10
úterý 19.srpna 2008
měli co na chuť jak na tento den, tak i na dny
příští. Poslední zastávkou byl přístav Herceg
Novi. Než jsme zde zakotvili, kapitán nás rychlokurzem zaškolil, co a jak máme dělat, abychom bezpečně zaparkovali a ukotvili Tynés.
Vše nakonec proběhlo bez větších komplikací,
a tak jsme zanedlouho vyrazili na pevninu, porozhlédnout se po městě. Tento malý výlet jsme
zakončili večeří v kapitánově oblíbené restauraci, kde se každý dosyta najedl. V průběhu
večeře padlo pár vtipků o pisoárech, trpaslících
a nejmenovaných lidech (nechci tady psát
Pajtáše přímo) - Anička sepsala nej hlášky na
papír, aby si je mohla naškrábat do svých zápisů
a my na ně mohli ještě dlouho vzpomínat.
Pomalu, ale jistě, jsme se všichni vrátili po další
malé obchůzce městem, které teď v noci ožilo,
na loď. Za doprovodu hudby (ať už živé nebo v
rádiu či na CD) jdeme spát. Jsme zvědaví, jak
dneska usneme.
(Anička) Vstáváme v 7:00 já jdu udělat hygienu,
Irča, sotva vstala, šla umýt nádobí, je toho
požehnaně. Roman zatím umývá kuchyň, vaří
čaj a chystá snídani. Někteří skáčou do vody,
někteří to nestihnou. Je 7:55 a chystáme se
vyplout ze zátoky Dobrá luka. V osm snídáme
a přitom budeme připíjet Neptunovi. Nalévá
Pajtáš a bude to gin. Každý si vysloví přání a
ťukne si se štamprlí pro Neptuna. Přání, dá
se říct, byla jednotná. Dobrý vítr, málo vln,
teplé moře, ulovit nějakou rybu, aby nebyla
ponorka, a hlavně, abychom se zdraví a živí
vrátili. K té ponorce. Ráno, když se vaří čaj,
tak kdo chce něco jiného, hlásí to kuchaři.
Irča a kapitán chtěli kávu, tak řekli, Klamerka
chtěla meltu, ale neřekla. Tak se urazila. Pak
se vše ale vysvětlilo. Teď navštívíme jeskyni
na člunu, potom plavou do druhé jeskyně, ale
beze mě a Klamerky. My jsme zatím umyly
nádobí. 9:55 vytahujeme kotvu a míříme
na Mamulu. Je to ostrov, kde postavená
mohutná rakouská pevnost. Byli jsme tam
asi dvě hodiny, s Irčou jsme si nasbírali cibule
lilií. Klamerka má pusu trochu nafuklou, ale
jinak mezi ostatními je pohoda. Na pevnosti
jsme ochutnali ještě fíky. 13:00 znovu
jsme se nalodili, poplujeme asi ¾ hodiny,
zakotvíme v zátoce, kde je tkzv Kramářova
spižírna. Tam se natrhají slávky. Do tří hodin
bychom měli být v přístavu Herceg Novi.
Slávek nasbírali na dva papiňáky. Jeden
už jsme snědli a druhý vyloupeme a slávky
dáme do salátu. Kolem 18:00 se chystáme
do města, kde máme objednán v restauraci
stůl. 18:30 jsme vyrazili i s kapitánem, který
si oblékl naše expediční tričko. Po několika
krocích se mu rozbili brýle, tak se musel
vrátit na loď. My jsme pomalu šli na zmrzlinu
a potom jsme pokračovali prohlídkou města.
19:45 jdeme do restaurace pod třemi lipami,
kde už byl přichystán stůl. Nejprve jsme si
objednali pivíčko Nikšičko a potom jsme
si začali vybírat jídlo. Kapitán, Hanýsek a
Dazul si objednali biftek, Irča a Klamerka si
objednali Oligne, Pajtáš Bolognes špagety,
Zdenda Milánské špagety, Pája si dal kuřecí
na žaru, Roman si objednal medailonky a já
steik, místní specialitu. Po večeři si Irča s
Klamerkou daly ještě zákusek. K jídlu jsme
dostali taky panáka rakie. Po dobré večeři jsme si
udělali ještě malou procházku městem. Přišli jsme na
loď, ještě chvilku poseděli a kolem půlnoci šli spát.
11
6.den
středa 20.srpna 2008
(Irča) Ráno zase vyplouváme na motor, poté,
co jsme udělali ranní koupel. Ale co to? Že
by vítr? Fakt. Fouká!!! A správným směrem.
S obrovským nadšením vytahujeme plachty,
všichni se snaží asistovat, až se tam kapitánovi
spíše pleteme pod nohy. Povedlo se, plachty
jsou nahoře a my si vychutnáváme ticho. Ne
ale nadlouho. Vítr slábne a plachty se třepotají
v bezvětří. Jen tak ze srandy říkám, že bychom
si mohli jít zaplavat. Kapitán hned, že jo, že není
problém, máme si vytáhnout lano s koulí na
konci, jeden konec přivázat k lodi a kouli hodit
do moře. Pak sklouznout po laně až ke kouli a
nechat se tahat. Roman, největší odvážlivec,
se toho chopil a šup do vody. Kapitánovi se
v očích zablískli dva diblíci a s potutelným
úsměvem velí „zapněte startovací baterii a
větrák“. My, zvyklí poslouchat kapitána na
slovo, plníme příkazy. Romanovi ztuhl úsměv
na rtu a snaží se přitáhnout k lodi. Kapitán
zvyšuje rychlost. Honem pořizujeme „poslední“
Romanovy fotografie… Ale kapitán není žádný
pes, ubírá plyn a Roman se kostrbatě, ale
šťastně dostává na nehet. Povzbuzeni jeho
úspěšnou plavbou jde do vody Dazul, po něm
já, pak ještě Zdenda a Pája.
12
Byla to zajímavá zkušenost. Nejdřív jsem se
bála pustit lodi, ale pak to šlo rychle. Držela
jsem se křečovitě lana, měla jsem strach, že
mi v tom proudu vyklouzne. Pořádně jsem
se nalokala, než jsem se dostala k balonu.
Pak jsem přišla na to, že když si na ten balon
„stoupnu“ a zanořím nohy pod sebe, vyvážím
se pěkně a hlava se mi tak nenoří do vln.
Teď si užívám nádhernou jízdu. No, to by asi
stačilo, říkám si a chci se přitáhnout k lodi.
Ale ouha. Rychlost je dost velká (alespoň
mě se zdá), sil rychle ubývá. Mám strach se
pustit jednou rukou na přechycení. Volám
na Dazula, ať kapitán zpomalí, ten se culí
a říká, že už zpomalil. No, že bych to nějak
poznala, to teda ne. V hlavě mi zní kapitánova
slova „Když se pustí chlap, volá se muž přes
palubu, když se pustí ženská, volá se něco
spadlo přes palubu.“ Nakonec se mi nějak
daří dostat se k lodi. SLÁVA!!!No jo, jenže to
není všechno. Jak se dostat na ten zatracený
žebřík? Kdo mi ho převařil za tak krátkou
dobu tak vysoko? Ale i to jsem nakonec nějak
zvládla a mohli mě vystřídat další.
Pak už jsme celkem v poklidu dopluli na motor
až do zátoky Polynesia, která je o, vínečko a
pojmenovaná podle bývalého campu postaveného v tomto stylu.
Po celém břehu byly postaveny slaměné chýšky, některé již značně
rozpadlé. Kapitán přidává pár informací. Za dob jeho největší slávy
byla do každé chýšky přivedena voda a elektrika a bylo to jedno z
vyhledávaných letovisek. Pak přišly nějaké majetkové spory, majitelé
museli místo opustit a nevyužité to začalo chátrat, místní vykradači
tomu taky pomohli. Na místě byl jen správce, který všechny vetřelce
nekompromisně vykazoval ze břehu. Takže jsme mohli jen šnorchlit
kolem, což nebylo nic moc, protože, prý pro velký výskyt planktonu,
bylo moře kalné. Nejdřív to měla být zastávka jen pro podívání a
okoupání, ale nakonec kapitán rozhoduje, že tady zůstaneme přes
noc. To nás moc nenadchlo. Byla to asi nejhorší zátoka, ve které
jsme zatím byli. Světlými okamžiky dne bylo již tradičně jídlo, dnes
těstovinový salát s uzeným masem, které Anička s velkým úsilím
vykostila (myšleno samozřejmě to maso). Taky jsme si do salátku
mohli přidat opražené slávky (které zbyly od minulé svačinky) a olivy
(které Anička s Romanem osobně doma plnili kápií). Taky jsme si
ho hojně posypali sýrem. No mňamka. Pozvali jsme i kapitána, byl
moc spokojený a chutnalo mu. Večer jsme si dali pivečko Nikšíčko,
vínečko a hrálo se na kytary.
13
7.den
čtvrtek 21.srpna 2008
(Roman) Když jsme šli včera večer před půlnocí
spát, bylo v podpalubí k zalknutí. Poprvé během
plavby – zatím pokaždé stihl vítr kajuty navečer
profouknout a usínání zpříjemnit, včera nikoliv.
Probouzím se ještě v příšeří. Na kapitánově budíku
jsou 4:30. Ještě na chvilku usínám. Definitivně
se však budím již několik minut po šesté. Když
doma mám vstávat do práce, ještě v sedm jsem
chodící mrtvola. Teď však už ne a ne zaspat. Jdu
na palubu mrknout na východ slunce. Sluníčko
se ale klube přes nejvyšší hory nad obzorem a
to ještě v místech, která jsou zahalena hustým
kouřem z požáru, který pozorujeme od prvních
dnů plavby.
Všichni ještě spí, dokonce i Pajtáš. Sedím na
zadní palubě u kormidla a myšlenkami se vracím
o 40 let zpět. Já Dazula upozorňoval, že nezměníli rozpis do lodního deníku, bude ten dnešní hodně
černobílý, vlastně černý…
Vzpomínám, jak jsme 21.8.1968 celá rodina již od
brzkého rána seděli u rádia, ze kterého se kromě
dramatických informací o okupaci Československa
armádami tehdejší Varšavské smlouvy linula ponurá
hudba a opakovaně tóny naší státní hymny. Jak
mne, třináctiletého, i mého staršího bráchu hladil
tatínek po vlasech a u toho plakal. Ty slzy dospělého
muže, slzy bezmocnosti, lítosti a vzteku si v sobě
ponesu už celý život. Tenkrát se mu zhroutil svět,
všechny jeho ideály o krásném socialismu, který tak
nadšeně budoval, vzaly za své. Brzy pak vzaly za své
14
i mé představy, že jednou budu kantorem. Tatínka
vyhodili z práce, skončil jako pomocný dělník a
já se dozvěděl, že „nemám politické předpoklady
pro vysokoškolská studia“. Hnusná doba, hnusní
komunisti.
Snad se to už nikdy nebude, alespoň v naší zemičce,
opakovat. Snad si už naše děti, ale i děti našich
dětí, neprožijí stejná traumata. Možná i pro tyto
prožitky je pro mne těch 15 dnů na širém moři
naplněním dětských tužeb. Ta volnost a svoboda,
omezována (vlastně ovlivňována) jen přírodními
živly a zákonitostmi.
Někde v dálce na břehu slyším kokrhat kohouta.
Sluníčko se ztěžka prodralo i přes kouřovou
clonu. Hernajs, tak snad se bude, posádko, na
této lodi vstávat!!! Telepatie nefunguje, nikdo
nereaguje. Je 7:40, jdu pro spící posádku chystat
snídani. Rutina: uvařit čaj, nakrájet chleba,
nachystat něco na něj. Ranní zdravotní dávka
valašských léků stále v nedohlednu. Nepomohlo
ani včerejší sesazení Pajtáša z této, na výsost
čestné funkce a delegování do ní Dazula. Na
výkřiky z podpalubí: „Tož co bude s tú štamprlu“
Dazul dál netečně leží na palubě ve spacáku.
Nějak mi tato zátoka „Polynesia“ (pojmenována
podle architektury již zdevastovaného campu)
ostrova Stradioti, nepřirostla k srdci. Nelze
šnorchlovat, dno je zarostené travou, nemůžeme
na břeh, protože nás majitel vyhání, je zde
bezvětří a tedy dusno. Těším se, až zabalíme a
odplujeme dál.
Sláva!!! 9:30 jde kotva nahoru. Miniprůliv
proplouváme s „odřeným“ kýlem – hloubkoměr
ukazuje pouhých 0,1 metru pod kýlem. Moře
je jak rybník, ani vlnka. Takže znovu na motor.
Naši pozornost přitahuje letecké hašení lesního
požáru. Kousek od nás nalétává helikoptéra a
nabírá do vaku mořskou vodu. Výsledek jsme
nezaznamenali ani po 24 hodinách. Hory nad
Kotovem dál dýmají jak aktivní sopka. Kolem
desáté míjíme letovisko Tivait, kde pomocí
dalekohledu špionujeme zakotvené ponorky.
Průplavem Verige se dostáváme do kotorského
zálivu a to přímo s výhledem na nejstarší
městečko zátoky Perast, které kdysi bývalo
centrem celé oblasti.
Kolem půl jedenácté se zastavujeme na
umělém ostrůvku Gospa od Škrpjala, vršeném
stále ještě z kamenů dovezených námořníky ze
svých plaveb jako díkuvzdání za šťastný návrat.
Prohlédli jsme si zde postavený mariánský
poutní kostel z počátku 17 století, včetně
malého námořního muzea.
Ve 12:30 odplouváme. Mezitím se zdvihl mírný
vítr a tak opět, k velké radosti celé posádky,
napínáme plachty a vypínáme motor. Větřík, i
radost z něj, netrvá snad ani půlháku, vítr se
stáčí proti nám. Takže do Kotoru musíme dojet
s motorem. Kromě kouzelných scenérií hor
sledujeme i opakovaný „nálet“ helikoptéry s
vakem na vodu. Kotvu v přístavu v Kotoru
spouštíme ve dvě odpoledne. Koupání
střídá siesta, siestu střídá koupání.
Večeři stíháme ještě za sluníčka a kolem
18:00 vyrážíme na břeh na prohlídku
historického města. Mezi kamennými zdmi
na nás dýchne nejen vytoužený chládek, ale
i pohnutá historie tohoto sídla. Zakladatele
z Řecka střídali Římané, pak Byzantinci, a
Slované. Po Benátčanech a napoleonských
válkách to bylo Rakousko – Uhersko a
od roku 1918 pak již Kotor sdílel historii
současné Černé Hory. Ještě pár orosených
zdejšího Nikšíčka na náměstí pod zvony
kostela. V devět jsme na palubě a brzy
potom jdeme nabírat síly do spacáku na
zítřejší výšlap na kotorský hrad.
Před 40 lety v naší zemičce uprostřed Evropy
opět na dlouhatánských 21 let pohasla naděje
na svobodu, svobodu ducha, svobodu myšlení,
na obyčejnou lidskou důstojnost, na možnosti
cestování, poznávání světa a života jiných. A
taky na svobodný skauting… Jak svobodné je být
a plout na Tynés.
Sepsal Romitů vlastní rukou 21.8. 2008 ve 21:32
15
8.den
pátek 22.srpna 2008
(Anička) Je šest hodin, vstáváme a chystáme
se na výlet na kotorský hrad. V sedm hodin
první várka vyplouvá na břeh. Potom společně
vyrážíme na hrad. Sluníčko ještě nepálí, tak se
jde dobře. Z hradu je pěkný výhled na zátoku i
na Tynés.Vystoupili jsme na vrcholek hradu a
po chvilce odpočinku šel Dazul, Irča a Zdenda
ještě na protější pohoří. My ostatní jsme
druhou cestou sestoupili do starého města.
Já, Roman, Pajtáš, Pája jsme šli nakupovat.
Roman se chtěl stavit ještě do lékárny, protože
má něco s uchem. Chtěl si nechat poradit
od lékarnice, ale Pajtáš ho předběhl a řekl,
že chceme peroxid. Roman vztekle vyhnal
Pajtáša z lékárny. (Pak ho ještě kousl do řiti)
Potom jsme si zašli na pivko jako včera večer
do pizzerie. Irča posílá sms, že se asi 15 min
zdrží. Mezi tím jsme se ještě s Hanýskem
domluvili, že na břehu se sejdeme v 11:30. Při
zpáteční cestě zašel Roman s Pajtášem do
marketu. Irča, Dazul a Zdenda byli již na lodi.
Kapitán pro nás připlul na člunu. Ve dvanáct
hodin zvedáme kotvu a vyplouváme z Kotoru.
Zkoušíme plachtit na genue, ale moc to nejde.
S Irčou sedíme a píšeme zápis, mezitím jsme
16
si dali i kafíčko. Kapitán navrhuje, abychom
si zkusili kormidlovat a plout podle kompasu.
První se hlásí Pajtáš. 14:15 napínáme plachty,
plujeme bez motoru. Uvidíme, jak dlouho nám
to vydrží. Hoši jsou natěšeni, budeme vytahovat
i malou kosatku.
Znovu zapínáme motor. Konečně si dáváme
i včeličku, která nám chybí od rána. Funkce
nalévače je zodpovědná, ale chybí lidi. Dokonce
kapitán řekl na včeličku „fuj, je to dobrý“. Roman
chystá svačinu, Dazul nám zabavil notebook,
Pája a Zdenda spí, dohánějí noc. My ostatní
sedíme s kapitánem a povídáme.
Teď něco ke kapitánovi. Je to člověk, který má
obrovský přehled. Zná a hlavně umí. Co on
prožil a zažil na moři i se svou ženou Dášou,
to by stačilo snad i na deset životů. Je schopen
poslouchat, odpovídat na každou naši (někdy
i hloupou) otázku. Jeho fyzická a psychická
svěžest je obdivuhodná. Toto píšu až po pěti
dnech plavby, protože člověk pozná trošku
toho druhého. Když se kapitánovi něco nelíbí,
tak nám to hned řekne. Vůbec se nedivíme,
protože loď si stavěl sám a ví, co je pro loď
dobré. Snažíme se jeho pravidla dodržovat, ale někdy to zaskřípe.
Pajtáš při kormidlování je orosen na čele i v gaťách. Klamerka radí: „Když to dáš
do prava, budeš to mít v plachtách a ne v gaťách“. Vítr přestal foukat, tak jsme
skasali plachty, a jedeme na motor. Za chvíli zakotvíme v zátoce vedle
ostrůvku, kde stojí kostelík a v něm žije pop. V 16:15 jsme zakotvili
a hned jsme si dali po kalíšku. Všichni, včetně kapitána
se jdeme vykoupat. První vylézá Roman, aby umyl
nádobí
a
po
malé
svačince
v
18:00
Roman začíná vařit večeři,
budou těstoviny a kuřecí maso. Před
večeří zdravotní včelička, po večeři chlazené Nikšíčko, no, chlazené tak
napůl. Zlobí také lednička, chladí jen z jedné strany. Po večeři jdeme s Irčou
umýt nádobí, Irča během odpoledne vytřela také palubu. Dazul šel brzy spát, takže se
nehrálo ani na kytaru. Potom odpadla i Irča a Klamerka, my ostatní jsme poslouchali
kapitána, který je v obraze, co se týká hvězd. Ve 22:30 šli do hajan všichni.
17
9.den
sobota 23.srpna 2008
(Anička) Vstáváme kolem osmé hodiny, někteří
už jsou ve vodě, první vstával Dazul, už měl
asi hlad. Na snídani se podává pomazánka z
rybiček, čaj, káva a melta. Samozřejmě před
snídaní se nalívá zázračný lék – slivovice. 8:55
startujeme motor a vyplouváme ze zátoky na
širé moře, i když ještě v Boce Kotorské. Jestli
bude přát počasí, půjdou plachty nahoru. Při
snídani jsme všichni u stolu, jen Klamerka
si ještě myje vlasy a potom v tom malém
prostoru u stolu má potřebu jít do kajuty. Snídá
až poslední, až už se mělo vyplout. Trochu
ohleduplnosti k ostatním by neškodilo. Ale
co už…. říká naše Martina. Ale v 9:40 jsme
zakotvili pro šnorchlování, po malé svačince
si Roman půjčuje Dazulův neopren, Zdenda
mamčin, teda Irčin, a jdou zkoumat jeskyně,
které jsou kolem nás. Jsou nadšeni tím, co
viděli. Irča píše svůj zápis, já se opaluju, Pajtáš
bez neoprenu zkoumá okolí, Dazul odpočívá,
protože ten jeskyně s Irčou prozkoumal jako
první. Klamerka s Hanýskem spí, kapitán
odpočívá a Pája filmuje a chodí si zaplavat.
Teď právě kapitán vykouknul ze své lukny
a spokojeně se usmívá. Zatím asi budeme
tady a navečer odplouváme do zátoky Dobrá
Luka. Teď vidím, jak Zdenda s Romanem jí
z jednoho hrnce a Pajtáš jim do toho kecá.
Zdenda vlastně sám připravil teplou svačinku
18
Dobrý hostinec. Je 14:30, Irča spí, hoši se
potápějí, kapitán se jde taky potápět. Nevím
přesně, jak to bylo, ale kapitán, jak se vrátil
řekl, že dno je plné ryb, ať si je jdeme posbírat.
Ryb je plný škopek a jak budeme v zátoce
Dobrá Luka, tak je na břehu ugrilujeme. Irča,
Klamerka a Zdenda čistí ryby, Roman, Pája
a kapitán jeli na břeh udělat oheň, Hanýsek a
Dazul budou ryby kuchat. Vše je nachystáno, na
břeh vezeme rošt, sekyrku, pilku, ryby, koření,
chleba, pivo a víno. Oheň byl už rozdělán, ryby
jsme nakořenili, ale zapomněli jsme rošt
natřít olejem. Do ohně nám kapitán
poradil dát jalovec. Grilovali jsme je tak
15 minut, byly skvělé. Na Tynes zůstal
Pajtáš, který smažil palačinky. Volali
jsme na něj, ať si jde na ryby, ale Pajtáš
nechce. Jaké příjemné překvapení,
když jsme se vrátili na loď a palačinky
byly nasmažené. Byly skvělé, Pajtáš má
u nás velké +. Dali jsme si ještě včeličku
a my tři kafaři své večerní kafíčko. Dazul
šel spát jako první, potom Irča a Pája.
Na zítřek kapitán slíbil klukům potápění
s lahvemi.
(Zdendáš) Ráno vstanu a sním snídani.
Po snídani se vjelo do malé zátoky, tam
jsme se šli potapět (se šnorchlama),
plavali kolem utesů a někdo začal volat,
že našel hvětdici. Hvězdice byla velka
červaná z černymi fleky, pak Irča a
Dazul šli proskoumat jeskyně a pak byla
malá svačinka, pak jsme si od mých
rodičů z Romanem půjčili neoprén (já
mněl mamčin takže mi byl velký, Roman
měl taťkův a ten mu byl akorát). Šli jsme
teda plavali do nejbližší jeskyně - no
byl to takový průplav. Dělil se na vchod,
východ a pak tam byla taková tmavá
odbočka bez světla, do které jsme
radši nešli. Ta jeskyně o které jsem teď
psal, byla asi 10 metrů dlouhá a asi
4 metry široká. Jinak byla nádherná
(mně se moc věcí nelíbí, ale ta jeskyně
byla nádherná). Byla modrá, zelená,
červená, žlutá i malé krápníky tam byly
- prostě super. Potom jsme šli do druhé
jeskyně, která byla taky zajímavá, ale
ne tak dobrá. Pak si šli všichni lehout.
Kapitán asi po 5 minutách připlaval,
že v zátoce jsou mrtvé ryby (asi od
nějakých rybářů, kterým se vysypaly)
- jestli chcem, tak ať si je vylovíme. A
tak až se všichni vzbudili, tak jsme je
šli vylovit - bylo jich hafo. Tak sme je
vylovili, a pak, jak mamka a Klamerka
je zbavily šupin, a potom já, Hanýsek
a taťka vykuchali. A že si je upečeme.
Tak jsme jeli na břeh (Pajtáš zůstal
na lodi a pekl palačinky, které sliboval
už 8 dní) a tam sme je upekli. Pavel
a Roman připravili na břehu z trosek
nějakého boršusu pevný stůl a
posezení. Ryby byly výborné a kapitán
říkal, že v restauraci by nas stály asi
100€. Pak jsme to všechno uklidili a
jeli (já, Roman, Anička, Klamerka) na
lod kde nas čekaly výborné palačinky.
A pak sme šli spát.
19
10.den
neděle 24.srpna 2008
(Dazul) V 7:30 jsem už byl vzhůru – spali jsme
jako vždy na palubě. Začal jsem dělat nenápadná hluk a netrvalo dlouho a vzbudil jsem i
Pajtáša.
V 9:30 kapitán vyhlásil cvičení a tak jsme
vytáhli vesty, nafoukli je a nasadili na sebe.
Shromáždili se na palubě a svorně prohlásili,
že bude zcela určitě lepší, když je raděj vůbec
nebudeme nuceni použít. 9:40 bylo cvičení
ukončeno.
V 9:50 začala příprava na náš první ponor.
Zájem jsem měl pouze já a Hanýsek, takže
vzhledem k tomu, že kapitán má 2 láhve s
příslušenstvím, nenastaly žádné třenice o to,
kdo pod vodu půjde a kdo ne. Nejprve bylo
potřeba natlakovat obě láhve na 200 a tak
kapitán zapnul kompresor. Natlakování láhve
trvalo asi čtvrt hodinky. V 10:45 jsme už byli v
neoprenech a připínali si opasky se zátěží. V
10:48 už jsme ve vodě a nasazujeme si láhve,
které nám Irča spustila z paluby na laně. V
10:53 jsme ustrojeni, láhve otevřeny a bójka
připevněna. První ponoření. Prvně jsem se
potápěl s láhvemi taky na Tynés před osmi lety
– od té doby jsem neměl příležitost. Ale jsou
věci, které se asi moc nezapomínají, zvláště,
když se jedná o silný zážitek – a ponor pro
mne osobně silný zážitek je. V 10:59 pořizuju
první podvodní Hanýskovu fotku s lahví. V té
20
samé minutě dávám foťák Hanýskovi, aby na
oplátku vyfotil on mne. Pohybujeme se asi ve 45 metrech pod vodou. Kolem 11:00 se podařilo
Hanýskovi zamotat do lanka bójky, která je
přivázáno k mojí láhvi a taháme ji za sebou, aby
bylo vidět, kde se právě potápíme.
V 11:28 mám na manometru tlak 50 a to je
jasný signál, že je potřeba jít nahoru. Vytahování lahví jsme provedli v 11:32. Před tím
jsme si je navzájem s Hanýskem uvázali na
lana, která pořád ještě z paluby visela. Jednu
láhev se podařilo vytáhnout bez problémů nahoru. Ale u druhé, asi 30 cm před uchopením,
povolil uzel a žblunkla do moře. To nás kapitán
asi nepochválí. Láhev je odhadem v 8-10 metrech. Ale okamžitě informuju Hanýska, který je
ještě na nehtu, aby se pro ni zkusil ponořit a
vytáhnul ji na hladinu. Asi to nebude tak jednoduché, protože Hanýsek si není jistý, že ji vytáhne nahoru, protože láhev váží kolem 12 kg.
Naštěstí Páju napadlo, že by možná šlo láhev
vytáhnout za lanko, kterým byla k láhvi uvázaná
signalizační bójka. Hanýsek tedy doplaval pro
bójku, podal mi lanko a – opravdu, láhev šla
pohodlně vyháhnout k hladině. Tam ji Hanýsek
přebral a přivázal na normální, silnější lano.
Akce trvala tak 3 minuty, ale kapitán má oči a
uši všude, takže jsme to před ním neutajili.
V 16:00 jdeme s Irčou šnorchlovat do
druhé – větší - části „Dobre luky“ (Dobrá
zátoka). Je to skoro půl kilometru, ale dno
je úplně jiné, než v „naší“ části zátoky.
V 17:45 vyrážíme na podvečerní procházku
na pevninu. Na lodi zůstala jen kapitán a
Klamerka, nás ostatní podvečerní slunce
a pařák nedokázal odradit. Vydali jsme
se po cestě lemující zátoku až k prvnímu
mysu. Cesta
samotná
je
skvěle ukryta
v terénu a z
moře
není
vůbec vidět.
Napadlo mne,
že byla nejspíš
budována
s
ohledem
na vojenské
účely.
Asi
nejsem daleko
pravdy, protože na prvním mysu jsme
narazili na zbytky betonového opevnění
na dělostřelecké palposty, velitelské
stanoviště, podzemní kryty, okopy…
- evidentně zbytky socialistického
„obranného“ systému.
21:27 jsem dorazil na kamenou pláž
„Dobre luky“. Nevím kolik kilometrů
jsem dnes nachodil, ale za ty cca 3,5
hodiny to odhaduju minimálně na 16
km. Když jsem se trochu vzpamatoval
a vydechl, bylo mi jasné, že čekat na
ostatní na pláži není ta správná volba
a tak jsem přemýšlel, jak se dostat na
Tynés, která kotvila 200-300 metrů od
břehu a byla i ve tmě poměrně dobře
identifikovatelná podle světýlka v kokpitu. Nechtěl jsem hulákáním „budit“
Klamerku ani kapitána a tak jsem volil
variantu „doplav“. Trochu problém byl,
že jsem měl na sobě suché kraťasy, tričko,
foťák a trekové sandály. Nechtělo se mi to
mokřit a taky se mi nechtělo plavat nejprve
pro člun a s ním zpět pro mé věci na břeh.
Průprava, které se mi nedostalo na vojně
za bolševika, ale zato hojně v oddíle byla
konečně zúročena v praxi :-) Tričko jsem si
přetáhl přes hlavu, jako bych je chtěl vysvléct a nechal jsem jej kolem hlavy jako
čelenku. Do volného prostoru jsem naskládal kraťasy, boty, trenýrky a foťák, zavázal a vklouzl do mořských vln. Úvaz držel
spolehlivě a za pár minutek jsem doplaval
k Tynés. Při plavání fantasticky osvětloval
moje ruce světélkující plankton. Snažil jsem
se chovat co nejtišeji, ale kapitán si mne
stejně všimnul – a podal mi ručník.
Asi za 20 minut po mně dorazil na břeh
zbytek naší výpravy. Vzal jsem člun a dovesloval pro ně. Přeprava poutníků znavených
nočním pochodem byla bezproblémová
– ani Pajtáš nebyl zbytečně agresivní a Roman ztratil chuť na své ironické kecy 
Tento den hodnotím z hlediska rehabilitace velmi pozitivně – potápění, přiměřeně
dlouhý noční pochod, večerní koupání – vše
bez následků. Usínal jsem spokojen.
21
11.den
pondělí 25.srpna 2008
(Anička) Dnes má Romča s Laďou první výročí
svatby, připomínám Romanovi, abychom
poslali sms. Je 8:15, na lodi je zatím mrtvo.
Pajtáš už má nachystanou snídani a Dazul v
kokpitu četl, ostatní ještě polehávají, dokonce
i Roman. V 8:30 snídáme, a domlouváme
program na dnešní den. Nakonec se domluvilo,
že jak se zvedne vítr, tak vytáhneme kotvu
a budeme plachtit. Ten okamžik nastal asi
v 11:30, to už jsme měli vypité kafíčko. Teď
doplachtíme do nějaké zátoky, kde se bude
šnorchlovat a potápět. U kormidla je Dazul,
zatím je to paráda. Kapitán dává rady a já,
která jsem na takové plachetnici poprvé, tak
se snažím poslouchat a zapamatovat, co říká.
Teď právě budeme křižovat, tzn. - budeme
přehazovat plachty. Plachtíme 3 hodiny, teď
se kormidla ujímá Irča. Vracíme se zpět. Irči
se kormidluje hůř podle kompasu, tak si dala
bod na pevnině a tím se řídí. A musím říct,
že kormidluje skvěle, pochválili ji i hoši. Na
plachtách jsme dopluli až do Dobré luky. Tam
znovu na večer zakotvíme. Irča bude smažit
palačinky, ale před tím se jdeme všichni
vykoupat. Je asi 16 hodin, tento výlet byl
skvělý, palačinky jsou nasmažené, a jak jinak,
jsou výborné. Dáváme si kafíčko, siesta hned
po jídle. Irča se jde vykoupat, ostatní leží a
odpočívají, já a Klamerka umývají nádobí,
Roman chystá pití, kapitán opravuje káblíky
22
ke spuštění kotvy. Irča s Dazulem pluli na
břeh, aby se prošli po pobřeží. Při odpočinku
kapitán dělá údržbu motoru, Roman a Pajtáš
mu asistují a všichni tři se baví na technické
úrovni. Obdivujeme kapitána, kolik řemesel
ovládá. Teď se kapitán potápí a vylovil Kyjovku,
je to velká škeble, která roste z písku, tato je
asi 3Ocm velká. Roman vaří večeři, dnes bude
kuřecí maso s rýží. Skoro už jsme večeřeli,
když se ze břehu ozvalo: „Pájo!“ Tak Pája vzal
člun a vesloval pro Irču, Dazul doplaval. Před
večeří Zdenda připravil salát z Kyjovky. To je.
Maso se nakrájí na jemno i s cibulí, pokape
se citronem, osolí se a opepří. Měli jsme
každý malou lžičku, bylo to velmi dobré. Po
večeři jsme s Irčou umyli nádobí, chvilku jsme
poseděli, Hanýsek hrál na kytaru, pozorovali
jsme nebe a kolem třiadvacáté hodiny jsme
zalehli.
(Dazul) Plujeme na plachty a v 11:40 mi kapitán
svěřil kormidlo - musím uznat, že existují
jisté nepatrné rozdíly mezi kormidlováním
vorieuona na Lipně a kormidlováním Tynés
tady na Jadranu. Kapitán sice ubezpečuje,
že Tynés postavil tak, aby se i při převrácení
sama vrátila zpátky do normální polohy, ale
moc velkým optimismem mne to nenaplňuje. A
kapitán je nebezpečně klidný - sedí s posádkou
na palubě, občas dokonce zaleze do své kajuty.
Využili
jsme
jeho chvilkové
nepřítomnosti
a
samostatně
provedli
obrat
lodi - vzhledem
k tomu, že to
nekomentoval,
asi to nebylo
tak mizerné. Pak
se mi ale po více
než dvou hodinách
kormidlování
přestalo dařit a s
oddechem
jsem
kormidlo předal Irči. Ta
se projevila rozhodně
jako lepší kormidelník
než já, i když to zpočátku
tak nevypadalo.
Po zakotvení v Dobré luce
(Dobré zátoce) jsme po
šesté večer s Irčou vyrazili
na průzkum pobřeží. Chtěli
jsme vyjít na nejbližší kopec,
ale vzhledem k místní džungli
jsme volili pohyb po místních
kamených zítkách, které v tomto
zpustlém koutu byly jako pozůstatek
lepších časů.
Po hodině chůze jsme došli do nejbližší
vesnice - Durdeni. Na kraji dědiny jsme
to obrátili zpět - i tak dorazíme až za tmy.
Pohledy, které se nám po cestě naskytly
stály rozhodně za tu námahu.
23
12.den
úterý 26.srpna 2008
(Pajtáš) A opět nový den. Po chladnějším
večeru chladnější ráno, ale příjemně. Asi
bude pěkný den. Po „procházce“ na nehet a
fotografování růžového východního obzoru
opět šupnu do spacáku, kde vydržím do osmi
hodin.
Ranní koupel, snídaně. Klamerka vylovila plže
nahožábrého, což byl další důvod k fotografování. Pak přišly na řadu dvě malé hvězdice.
Zhruba kolem čtvrt na jedenáct zdviháme
kotvy, napínáme plachty a míříme do Bigova,
kde chceme nakoupit. Kormidluje (úspěšně)
Irča, pomalou plavbou se šineme k cíli, což si
krátíme klábosením a přípravou pomazánky
ze zbytků.
Kolem čtrnácté hodiny spouštíme kotvu. Kapitán nám oznamuje, že obchod je otevřený až
od sedmnácté, což nám trochu vyráží dech.
Po jistých rozpacích se všichni vyloďujeme a
zjišťujeme, že máme štěstí, že obchod fun-
24
guje i přes den a tak nakupujeme.
V hospůdce si dáváme pivo, kapitán oběd a
vracíme se na loď. Odplouváme na nedalekou
mělčinu, kde šnorchlujeme.
Po šestnácté hodině odplouváme na Dobrou
Luku. Vítr je příznivý a stálý a tak jsme si užili
plachtění a velkých vln.
Po přistání „desinfikujeme” útroby, pojídáme
sušenky a popíjíme kafé.
Následně se
Zdendáš, Klamerka, Hanýsek a Dazul vydávají na lov chobotnic.
Na večeři byly halušky se zelím a klobásou, po
niž někteří u pivka poseděli do dvaadvacáté
hodiny (když už žádná chobotnice nebyla).
(Dazul) Pajtáš šáří po palubě už hodně před
šestou ranní, když je ještě šero. Ale v osm už
jsou skoro všichni vzhůru a málokdo si odpírá
ranní plavání kolem Tynés v “naší” zátoce Dobrá luka, kde kotvíme.
O pár desítek minut už Hanýsek šnorchluje
se svým Nikonem zahaleným ve vodotěsném
obalu, aby pořídil unikátní fotografie (které my
majitelé digitálních fotoaparátů pořizujeme
“úplně běžně” :-) ).
Pak plujeme několik kilometrů na východ.
Na oběd si odskakujeme do vesničky Bigova
nakoupit.
Posádce se podařilo nachytat ještě před
vplutím na širé moře nádherné hvězdice,
které byly ihned na radu kapitána dány k “mumifikaci”. Kapitánovi se podařil vylovit nějaký
střep a kus železného učka z řetězu. Ve střepu
později identifikoval
pozůstatek amfory
(cca 2500-3000 let
starý). Myslím si, že
u nás všech tenhle
střep “stoupl” v ceně.
Po
třetí
hodině
plachtíme přes velikou
zátoku Trašte zpátky.
Jsou docela hezké
vlnky a pěkné “pohoupání” - běžně
10-15 stupňů. V
16:20 se nám dokonce podařil náklon lodi 20 stupňů
- což bylo zatím
nejvíc za celou
dosavadní plabu.
Všichni, kdo byli na
palubě, vyvažovali v
náklonech loď - podle
toho na kterou stranu
jsme se nakláněli.
V Dobre luce spouštíme
kotvu přesně v 17:20.
25
13.den
středa 27.srpna 2008
(Hanýsek) Noc na středu byla velmi klidná,
žádné velké vlny. A to ticho! To bylo způsobeno
především mým ucpaným uchem, v tichu a
klidu jsem v podstatě prožil celý včerejší den.
I přes můj zhoršený sluch mě ráno probudily
motorové pily a bagr. Ten nad zátokou buduje
novou cestu – tato klidná zátoka Dobrá
Luka, už zřejmě přijde o svou romantiku.
Taky Dazul začal dost brzy se svou moderní
mobilní technikou vyřizovat jakési své
pracovní záležitosti, ale přesto jsem zarytě
držel zavřené oči: „Ne, ještě je brzy, ještě
sluníčko tolik nepálí.“ Svůj den jsem tedy
zahájil o něco později, tradičním žblunknutím
do průzračného moře z čelenu. S Klamerkou
jsme si zapluli na místní písečnou plážičku,
kde jsme našli spoustu kamínků a škebliček
různých zajímavých tvarů a barev. Po návratu
na Tynés nás zbytek posádky přivítal kalíškem
a výbornou snídaní. Dnes bylo granko! Mňam!
Vůbec je třeba zmínit skvělou kuchyni, kterou
pevnou rukou diriguje hlavně Roman a to tak,
že z Tynés rozhodně neodjedu hubenější.
Sláva všem kuchařům!!!
Pak jsem navinul do foťáku FujiXtra 800,
nasadil makroobjektiv, vše uložil do podvodního
vaku a vyrazil fotit nějaké detaily do tohoto
26
velkého mořského akvária. Cestou jsem zaostřil
na nějaké skály a zkušebně cvaknul dva snímky
a pak jsem našel krásný šutr hned pod hladinou,
kde nastal smrsk podmořských kytek, mezi nima
se občas prohnaly ryby a všechno bylo krásně
nasvětlené. Výborný exteriér! Jen vlny se mnou
házely sem a tam, v hledáčku šlo občas něco
vidět a občas ne …. Ale snad se něco podaří.
Sotva jsem osušil obal na foťák, začal jsem
se s Dazulem připravovat, na v pořadí druhý,
ponor s flaškama se vzduchem natlačeným na
200 atmosfér. Oproti prvnímu ponoru bylo úplně
klidné moře, takže nenastal jako posledně boj
s flaškama. Trochu zdržoval jen Dazul, který si
zapomněl na palubě pás se zátěží … Zanořili
jsme se hned u lodi a já nejdřív pečlivě sledoval
stav svého chorého ucha. Vše bylo OK. A tak
jsme se zanořili do travnatého porostu pod lodí,
kde podle kapitána jdou najít nádherné ulity, jenž
jsme viděli včera v Bigovu v hospodě. Bohužel se
na ně budeme muset i nadále chodit dívat pouze
tam, jelikož i přes veškerou snahu jsme žádné
ulity nenašli. Tak jsme se vydali po písečném
dně pátrat po dalších škeblách a potvorách. Před
Dejzlym utekla do díry jakási potvora, něco jak
barakuda a občas na nás klidně vykoukla. Pak
jsem objevil doupě chobotnice – ta se rychle
schovala do díry a ústí otvoru měla obložené
škeblemi, hlavně těmi lesklými. Jednu škebli
jsem ji odvážně čmajznul. O kousek dál jsme
našli nádhernou lasturu – kyjovku. Tak jsme ji
vytáhli a po fotografování s lasturou jsem vzal
kyjovku solidních rozměrů pod paži a vraceli
jsme se k lodi – Dazul už byl na 50 atmosférách
ve flašce, což podle pokynu kapitána je čas k
návratu a vynoření. Nebylo to ale snadné – o
kus dál Dazul zase hrabal v trávě a místo ulity
vyhrábl krásného živočicha, kterému se říká
mořský zajíc (zej obrovský) – je to takový hnědý
tvor bez kostí, který se pohybuje vodou vlněním
a je to takový roztomilý bobeček. Dazul pak
ještě našel svoji kyjovku a s velkým nákladem
jsme se konečně vrátili na loď. Akorát včas,
Dazul už měl vydýcháno a já bych už brzy musel
pustit do Dickova neoprenu, což by mi připadalo
vůči Jurovi nefér a nesportovní, když už mi ho
půjčil.
Po krátké svačině a úklidu lodi jsme vyrazili
pod plachtami na moře – hezky foukalo a loď
si to krásně frčela na jihovýchod do sousední
zátoky. Tak jsme si prohlédli pláž plnou lidí
pod baldachýny a namířili si to do osamělé
zátoky, kde jsme hodili kotvu a část posádky
šla šnorchlovat. Zakotvení proběhlo zajímavým
způsobem, který zřejmě vejde jako inovace
do jachtařských příruček. Při spuštění kotvy
je obvyklé skasat všechny plachty, Roman
naopak vytáhl ještě genui, takže oplachtění
zvětšil. Zátoka to ale byla hezká, takže jsme s
Pajtášem sedli do člunu, objeli a nafotili jachtu
a potápěče.
Zpáteční cestu jsme museli křižovat do Dobré
luky proti větru. Cestou Irča jen těsně minula
loďku rybářů – nejsem si jistý jestli je minout
chtěla, nebo je netrefila …
Po obloze se začaly honit mraky a vítr začal být
o poznání studenější. Co mně ale potěšilo je,
že vlny už mi nezpůsobovaly mořskou nemoc
(KONEČNĚ!) a já si plachtění mohl konečně
pořádně užívat. Hned po zakotvení jsem začal
sepisovat tento zápis a po očku jsem sledoval
přípravu večeře a šrumot na palubě. Večeře byla
tradičně vynikající: nakládané maso, brambory,
salát. No a teď si tady spokojeně sedím v kokpitu,
chroupu sušené ovoce od Pavliců, kapitán s
Pajtášem a Dazulem plkají o hovadinách a
čekáme až Romam poklidí kuchyni a cérky
umyjí nádobí, abychom mohli otevřít crno vino
a jak se patří uzavřít dnešní den. Nevím jak to
dnes dopadne s už třikrát odloženým večerním
šnorchlováním s baterkami, které je podle
kapitána úžasné! Voda je studená, noc černá
– asi se mi zas nebude chtít.
27
14.den
čtvrtek 28.srpna 2008
(Pavuk) Ráno proběhlo jako každé jiné, když
nepočítám asi 5ti minutovou přeháňku, která
donutila vylézt ze spacáků všechny, kteří
spali na palubě. Roman však během chviličky
nachystal snídani, a tak jsme na ranní déšť
zapoměli. Než jsme překotvili do Bigova
(jestli se to jmenuje jinak, tak mi to Pajtáš s
Hanýskem řekli špatně), nafotil jsem si mraky
různých tvarů na obloze a někteří se po ránu
osvěžili ve vodě. V Bigově jsme se mohli
podívat na potopený vrak lodi, ale ti, kteří
tam byli, říkali, že to už je jen hromada šrotu,
a že je daleko zajímavější skalnaté pobřeží,
kde se nachází mnoho druhů ryb a škeblí.
Poté se domluvilo co dál. Dopadlo to tak,
že si dáme volno a kolem páté vyrazíme na
břeh, prohlédnout si zdejší vesničku. Začal
tedy takový předpolední klid. Někdo šel do
vody, někdo si jen tak ležel, případně si četl
a Pajtáš začal konečně vařit svůj slíbený
Porydge hned po tom, co se vrátil z nákupu,
28
kde si dokoupil potřebné ingredience. Na lodi
bylo celkem ticho, když se kapitán s hrůzou v
obličeji zeptal, kdo ten člun na břehu uvázal
tak blbě (člun totiž byl vodorovně s břehem,
takže mohl drhnout o beton a prodřít se). Po
chvíli se zjistilo, že tam ten člun neuvázal
nikdo. A když píšu nikdo, tak myslím nikdo.
Jak se totiž vracel Pajtáš spolu s Hanýskem
a ostatními z nákupu, Hanýsek nešťastnou
náhodou zapoměl člun přivázat k lodi, a ten
si teď vesele pluje sám ke břehu (bohudík,
protože jinak by byl na širém moři a nikdo by
ho už nenašel). Roman se tedy za bouřlivého
povyku rozhodl člun dohonit, zkrotit a přivézt
zpátky na loď. Povedlo se. Někteří jedinci
raději párkrát zkontrolovali, jestli je člun
dobře přivázaný, aby se tato událost už
neopakovala, a když odshouhlasili, že člun
už nemůže samovolně odplavat, nastal na
lodi zase klid. Tedy do té doby, než Pajtáš
dovařil svůj slavný „porydge“, který na
objednávku naložil sobě, Klamerce a
Hanýskovi. Svou myšku poslal Pajtáš
na ochutnávku a Roman se hnal do
první řady. Avšak pozdě. Už jsme stihli
ochutnat já, kapitán a Zdenek (kapitán a
já jsme zhodnotili Pajtášovu pochutinu
pozitivně, zato můj nejmilejší bratr pořád jsme na lodi, a tak se musím
stále přetvařovat - řekl, že mu to moc
nechutná). Přesto všechno však Roman
ochutnal a začal znalecky posuzovat:
„Dobrý..., nepříjde mi špatný..., sladký...“
Jak odbila pátá - měli jsme jít na břeh,
ale trochu se zpozdila večeře, a tak jsme
vyrazili až kolem šesté.
Prošli jsme vesničkou, až jsme byli
nad ní a tam jsme hledali bobkový list.
Nakonec jsme ho asi po půl hodině
našli, ale nikdo si tím nebyl jistý, že to
je on. Byli jsme na cestě zpátky, když
jsme uviděli zapadajicí slunce, které
bylo krásně v souladu s okolními mraky.
Taková podívaná se nevidí každý den
a tak jsme asi 15 minut pozorovali, jak
slunce pomalu zachází za obzor.
Cestou jsme ještě potkali malý hřbitov,
na kterém bylo asi 20 náhrobků a na
každém z nich byl pohřbený nějaký
Lazarevič. Nakonec jsme se vrátili na
loď, kde jsme povečeřeli a zalehli.
29
15.den
pátek 29.srpna 2008
(Irča) Večer se domlouváme, že vyplujeme
kolem osmé. Kapitán nás ale budí v sedm
vytahováním kotvy. Vstáváme a Roman se
snaží chystat snídani. Ale vlny jsou dnes
velké jako první den, takže po zalití kafe pro
kapitána to Roman vzdává a vyhlašuje dnešek
bez snídaně s jeho asistencí, a kdo má moc
velký hlad, ať si jde udělat jídlo sám. Lodí to
hází zprava do leva, no hrůza. Ještě že jsme
už zvyklejší. Kapitán slibuje, že až vyplujeme
z poza toho mysu, budou menší. Jak řekl,, tak
bylo. Pajtáš sestoupil do podpalubí a nalil všem,
kteří měli zájem bílou kávu. Roman se ptal, kdo
dojí zbytky od včerejší večeře. Přihlásili jsme
se já a Pajtáš. Až jsme to měli skoro snězené,
řekla Klamerka, že chce taky. Jenže už bylo
pozdě. Když Pajtáš chystal kávičku, Zdenda
chtěl chleba s medem, a on mu ho nachystal.
Jak chtěl uklidit med do krabice, vyklouzl mu a
spadl na zem. Prý sklenici dobře prohlédl, ale
přesto mu unikl kousek skla ze dna sklenice
a Anička, jak šla diktovat zápis do počítače,
na něj šlápla a rozřízla si nohu. Pajtáš ji začal
hned ošetřovat a čistit krev z koberce, Dazul
zatím nohama prohmatal koberec, jestli tam
ještě není střep. Asi nebyl, protože si do nohy
30
nic nezapíchnul.
Obloha je pořád nějaká zatáhlá, začíná
drobně pršet. Tak že bychom poslední den
zmokli? Kapitán je klidný, říká, že to bude jen
na chvilku. Plujeme k ostrůvkům, na jednom
z nich je postavena malá kaplička. Fotíme,
točíme. Pak si jdu lehnout a usínám. Budí mě
až volání, že jdeme do vody. Zastavili jsme na
místě, kde jsme poprvé sbírali slávky. Dáváme
poslední slanou koupel a vyrážíme, tentokrát
na kosatku. Roman se chytá kormidla, Pajtáš
mu radí, ať jede podle kompasu. Ten je
přikrytý krytkou, sedí před ním Anička. Vyprsí
se a říká, že podle jejího kompasu můžeme
klidně jet. Kapitán nám počítá ujeté míle, je
jich kolem 104. Jedna námořní míle je 1852
m. Neujeli jsme toho zase tak málo.
Kapitán mi pak půjčuje kormidlo a říká, ať
zajedu do maríny. Ještě dává pokyny ostatním
a zalézá do své kajutky. „No teda, kapitáne,
pojď si k tomu“. Ale kapitán dělá, že neslyší
a nechá mě jet až skoro na místo kotvení.
Ale protože má svou loď rád, tak si to v pravý
okamžik vzal. Přistáli jsme skoro ukázkově.
Okoupali jsme se, pobalili a vyrazili na večeři,
všichni v modrém. Dokonce i Klamerka byla
s námi tentokrát sladěná. Poprvé za celou dobu se neměla
potřebu odlišit. Večeře byla naprosto vynikající. Napráskali jsme se
k prasknutí. Dali jsme si čevapčiči, gulášek, ražničí, kotletu a já jsem
si dala měšane maso. Byla to směs mas, snad kromě gulášového
od každého kousek. Po večeři se nám Pajtášek ztratil, podezřívali
jsme ho, že šel do „jistého“ klubu. Ale vše dobře dopadlo, našel se a
doufáme, že tam nic nechytil.
Klamerka s Hanýskem se rozhodli spát na palubě v kokpitu. Roman, po
požití asi tří piv je upozornil, že pokud bude vybíhat na nehet, pošlape
jim hlavy. Milostivě mu to dovolili a s Klamerčiným „v nejhorším tam
má kapitán kolo“ jsme šli spát. (rozuměj – kapitán měl u lodi kolo pro
rychlejší dopravu na latrínu).
31
16.den
sobota 30.srpna 2008
(Dazul) Ač nás čekalo velké uklízení lodi
a balení aut na cestu domů, se vstáváním
nikdo moc nepospíchal. Přesto jsme s Irčou
vyrazili lehce před sedmou vstříc toaletám.
Balení i úklid lodi probíhal v pohodě. Rozloučili
jsme se s kapitánem a kolem jedenácté jsme
vyrazili směr domov. Ještě v Baru si Pavuk
vzpoměl, že nechal v kapitánově notebooku
flasku a Hanýsek na lodi zapoměl mandolínu
a kytaru - tak jsme udělali malou zajížďku
zpět.
Řízení v galaxii se ujmula Irča a namířila si
to z Baru na Podgoricu, Nikšič, Foca, Dobropolje, Sarajevo, Zenica, Bosanski Samac,
Osijek, Mohács, Szekesfehérvár, Komárno, Nitra, Trnava, Nové Mesto nad Váhom,
Strání, Uherský Brod, Vsetín, Kateřinice.
Irča kočíruje náš vůz už dvanáctou hodinu.
Neměla žádný problém na hranici do Bosny,
vyhnula se policejní kontrole a zachovává
klid při setkání s balkánskými řidiči, kteří dle
mého jezdí jako mašíci. Kdybych za těch
dosavadních pár hodin měl ty obzvláště
32
velké mašíky v autě střílet, tak je za mnou půl
autobusu mrtvých. Řízení jsem naštěstí přebral
po 23:00 až v Maďarsku :-)
Černohorci si o sobě myslí, že jsou hrdinové.
Není divu, staletí se bránili něčí nadvládě
a nikdy se nenechali úplně podrobit - a
boje za nezávislost korunovali v roce 2006
osamostatněním od Srbska. Na druhou
stranu, jedním z jejich hesel je „hrdinové
nepracují“. Zdá se, že se tím rádi řídí.
A víte, co vzkázal Ježíš Černohorcům? „Nic
nedělejte, dokud se nevrátím.“ Takže už dva
tisíce let nic nedělají.
Černá Hora je stát v jihovýchodní Evropě při
pobřeží Jaderského moře sousedící s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem,
Albánii a Kosovem. Má rozlohu 13 812 km a
čítá 616 000 obyvatel. Metropolí Černé Hory
je Podgorica (139 000 obyvatel).
17.den
neděle 31.srpna 2008
(Dazul) Půlnoc nás zastihla jak to “svištíme”
Maďarskem. No, tak tedy - s tím “svištěním” to
nebylo nic moc, protože když jsem před půlonicí
přebíral řízení, palubní počitač hlásil průměrnou
rychlost 50 km.
Kolem druhé ráno si řízení opět přebrala Irča a
mne k němu pustila až kolem šesté ráno.
V 7:45 děláme první pořádnou zastávku v České
republice - potřebuju natankovat a taky se ozval
hlad. Posnídali jsme černohorský vatový chleba,
českou vepřovku a cibuli bez bližšího určení státní
příslušnosti.
V 8:48 jsme dorazili před barák Hanýska a Klamerky, se všemi se rozloučili a jeli odvézt Pajtáša,
pak k Romanovi a Aničce vyložit planové láhve,
naložit sedačku a chladicí box. Ještě nakoupit a
pak konečně směr Kateřinice.
Jako úřední jazyk slouží srbochorvatština, zde
tradičně označovaná za srbštinu, a to její ijekavská varianta (užívaná ještě také v Bosně
a Hercegovině), psaná rovnocenně latinkou i
cyrilicí. Od osamostatnění Černé Hory od Srbska se postupně ustavuje jako černohorština.
Co nás “expedice” to stála (na osobu): místo na
plachetnici 13 000 Kč, poplatky (přístav, nafta
na plachetnici, ...) 35€, jídlo 930 Kč, doprava
(phm, tunely, dálnice, parkovné) 1 440 Kč.
Mezi lidmi koluje takové černohorské desatero, které o jejich vztahu k práci údajně
říká víc než dost :-)
1. Člověk se rodí unaven a žije, aby si
odpočinul.
2. Miluj postel svou jako sebe samého.
3. Odpočívej ve dne, ať můžeš v noci spát.
4. Nepracuj – práce zabíjí!
5. Když uvidíš někoho, jak odpočívá, pomoz
mu.
6. Pracuj méně než můžeš a co můžeš,
přenechej druhému.
7. Ve stínu je spása – z odpočívání ještě nikdo neumřel.
8. Práce nosí bolest – neumři mlád.
9. Když se ti zachce pracovat, zastav se,
počkej, uvidíš – přejde to!
10. Když uvidíš, že někde jedí a pijí, přidej se,
když uvidíš, že pracují, uhni, ať nepřekážíš.
33
zde jsme kotvili
34
16.8. - Bar
17.8. - Dobra luka
18.8. - Dobra luka
19.8. - Herceg-Novi
20.8. - Sv.Marko
21.8. - Kotor
22.8. - Žanjica
23.8. - Dobra luka
24.8. - Dobra luka
25.8. - Dobra luka
26.8. - Dobra luka
27.8. - Dobra luka
28.8. - Bigovo
29.8. - Bar
20.8.2008 - ostrov Sv.Marko
22.8.2008 - Kotorský hrad
21.8.2008 - ostrov Gospa od Škrjala
22.8.2008 - ostrov Žanjica (“u Popa”)
23.8.2008 - grilování vylovených ryb
27.8.2008 - ulovené kyjovky
29.8.2008 - ostrov s kostelíkem před Barem
35
http://os.skauti.cz
www.oldskauti.cz
www.sestka.eu
www.skauti.cz
Lodní deník TYNÉS 2008 sepsali:
Anička, Roman, Irča, Dazul, Hanýsek, Pavuk, Zdendáš
a Pajtáš v průběhu expedice.