Shrnutí kapitoly 1

Shrnutí kapitoly 1
• Ekonomie zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných
komodit a jak je rozdělují mezi různé skupiny.
• Hlavním rysem moderní ekonomie je rozlišení mezi popisem a normativní úlohou
ekonomie.
• Makroekonomie studuje chování ekonomiky jako celku. V makroekonomii se používají
agregované veličiny. Mikroekonomie zkoumá chování dílčích ekonomických subjektů za
různých situací na dílčích trzích..
• Hlavní zdroje ekonomických poznatků: pozorování ekonomických poznatků, ekonomická
a statistická analýza a experimenty.
• Léčky v ekonomickém uvažování jsou tyto: nedodržení principu „za jinak stejných
podmínek“, omyl „poté, tedy proto“, chyba v usuzování „z části na celek “a subjektivnost.
• Základní problémy ekonomické organizace, které musí řešit jsou: co, jak, pro koho.
• Existují tři základní výrobní faktory – práce, půda a kapitál.
• Ekonomická vzácnost vyplývá nejen z omezenosti zdrojů, ale i z jejich užitečnosti.
• Statky dělíme z hlediska vzácnosti a z hlediska spotřeby.
• Hranice produkčních možností zobrazuje všechny maximálně dostupné kombinace dvou
statků, které mohou být efektivně vyrobeny při daných výrobních zdrojích. Z hranice
produkčních možností můžeme odvodit některé důležité skutečnosti: efektivnost, výrobní
efektivnost, alternativní náklady, zákon klesajících výnosů.
• Trh je oblast ekonomiky, kde se setkávají kupující a prodávající, aby si navzájem vyměnili
zboží na základě dohodnutého množství a dohodnutých cen.
• Poptávka a nabídka jsou základními tržními činiteli. Poptávka se řídí zákonem klesající
poptávky a nabídka zákonem rostoucí nabídky.
• Tržní rovnováha představuje vzájemné střetávání poptávky a nabídky na trhu. Existují
dva případy nerovnováhy trhu- přebytek a nedostatek zboží.
Shrnutí kapitoly 2
• Při oceňování výkonnosti národního hospodářství z makroekonomického hlediska hrají
rozhodující úlohu čtyři důležité cíle: produkt, zaměstnanost, stabilita cenové hladiny a
bilance se zahraničím.
• Základním měřítkem hospodářské úspěšnosti země je její schopnost vytvářet pro své
obyvatelstvo vysokou úroveň výroby ekonomických statků a služeb. K měření souhrnné
produkce výrobků a služeb se stavují ukazatele hrubý domácí a hrubý národní produkt.
• Zaměstnanost se sleduje ze dvou aspektů. Jednak jako pracovní čas vynakládaný na
produkci, jednak jako nezaměstnanost, tj. procento nezaměstnaných z ekonomicky
aktivního obyvatelstva.
• Stabilita cenové hladiny znamená, že se celková cenová hladina ani rychle nezvyšuje, ani
nesnižuje. Měříme ji pomocí cenových indexů. Nejpoužívanějším cenovým indexem je
index spotřebitelských cen (CPI). Inflace se vyznačuje růstem cenové hladiny a poklesem
kupní síly peněžní jednotky. Deflace znamená, že cenová hladina klesá a dochází ke
zvyšování kupní síly peněžní jednotky. O hyperinflaci hovoříme, jestliže cenová hladina
se zvyšuje o tisíc a více procent.
• Saldo zahraničně obchodní bilance (čisté vývozy) představuje rozdíl mezi peněžní
hodnotou vývozů (exportů) a peněžní hodnotou dovozů (importů). Vyrovnaná obchodní
bilance dané země značí přibližnou rovnost vývozů a dovozů. Jednotlivé země sledují své
měnové kurzy. Cílem makroekonomické politiky jsou zahraničně obchodní vztahy se
stabilním měnovým kurzem a vyrovnanou obchodní bilanci.
• Na dosažení určité kombinace výše uvedených cílů využívá většina rozvinutých zemí
nástroje makroekonomické politiky. Mezi makroekonomické nástroje řadíme fiskální,
monetární, zahraničně-obchodní a důchodovou politiku.
• Fiskální politikou rozumíme soubor postupů a nástrojů, jimiž vláda ovlivňuje chod
ekonomiky prostřednictvím příjmů a výdajů státního rozpočtu.
• Monetární politika je uskutečňována centrální bankou daného státu. Zahrnuje regulaci
peněz, úvěrů a bankovní soustavy země. Ovlivňuje ty sektory, které citlivě reagují na úrok
(investice).
•
•
Třetím makroekonomickým nástrojem je zahraničně-obchodní politika. V důsledku
zvyšování otevřenosti ekonomik je třeba se zaměřit na zahraniční hospodářskou politiku.
Mezi její opatření náleží cla, kvóty a další nástroje, které omezují nebo podporují vývozy a
dovozy a regulace měnového trhu.
Důchodová politika je někdy označovaná jako mzdová a cenová politika.Lze ji
charakterizovat jako souhrn opatření vlády. Je důležitou součástí sociální politiky.
Shrnutí kapitoly 3
• Hrubý domácí produkt je celková peněžní hodnota všech statků a služeb vytvořená za
dané období výrobními faktory bez ohledu na to, jsou-li vlastněny občany státu nebo
cizinci.
• Nominální HDP je vyjádřen v běžných tržních cenách daného roku. Zahrnuje vývoj
fyzického množství produktů i jejich ceny. Reálný HDP, vyjadřující vývoj pouze fyzického
množství produkce, je vyjádřen ve stálých cenách základního roku.
• Úroveň a změny cenové hladiny odráží druhá skupiny makroekonomických agregátů –
cenové indexy. Mezi přímo vypočítávané (explicitní) indexy cenové hladiny řadíme index
spotřebitelských cen a index cen výrobců. Podíl nominálního a reálného HDP představuje
implicitní cenový deflátor.
• Měřením HDP i jiných makroekonomických agregátů se zabývá statisticko-účetní systém
označovaný jako systém národních účtů.
• Tři metody měření HDP jsou – produktová, důchodová a metody přidané hodnoty.
• Metoda produktová vyjadřuje i souhrn výdajů na finální statky, tj. statky spotřební,
investiční a na čistý export (C + I + G + X), takže ji také označujeme jako výdajovou
metodu.
• Důchodovou metodou vyjádříme rozdělení HDP jako souhrn důchodů plynoucích
z vlastnictví výrobních faktorů, dále upravený o nepřímé daně a znehodnocení kapitálu.
• Metoda přidané hodnoty je vyjádřena jako souhrn přidaných hodnot, tj. rozdílu mezi
hodnotou produkce a hodnotou spotřebovaných meziproduktů (jako suroviny, palivo
apod.)
• Dalšími makroekonomickými agregáty typu produkt jsou čistý domácí a čistý národní
produkt. Zjistíme je, pokud od HDP (HNP) odečteme opotřebení kapitálu.
• Od HDP měřeného důchodovou metodou odvodíme národní důchod, osobní důchod a
disponibilní důchod.
• Čistý ekonomický blahobyt upravuje naměřený HDP o přírůstek volného času,
o
výsledek práce pro vlastní potřebu a o výsledek šedé ekonomiky. Odečítá dále škody na
životním prostředí.
Shrnutí kapitoly 4
1. Agregátní poptávka (AD) představuje plánované agregátní výdaje na statky a služby,
které jsou domácnosti, firmy, vláda a zahraniční subjekty ochotny realizovat při určité
cenové hladině během daného časového období.
2. Faktory ovlivňující agregátní poptávku jsou: úroveň cen a důchodů, vládní hospodářská
politika, další faktory.
3. Agregátní nabídka (AS) udává celkovou hodnotu statků a služeb, které jsou firmy ochotny
vyrobit a prodat při určité cenové hladině v daném časovém období k uspokojení
poptávky.
4. Cenová úroveň, výrobní kapacita firem a úroveň nákladů jsou faktory, na kterých závisí
agregátní nabídka.
5. Na tvar agregátní nabídky má vliv krátké a dlouhé období.
6. Na základě přístupu k agregátní nabídce lze rozlišit tři modely: klasický, keynesiánský a
neokeynesiánský.
7. Makroekonomická rovnováha je určena vzájemným působením agregátní nabídky a
poptávky.
8. Síly, které působí na rovnováhu makroekonomického systému rozděluje do tří základních
skupin:
• vstupní proměnné veličiny makroekonomického systému,
• vnitřní vztahy mezi agregátní nabídkou a poptávkou,
•
výstupy makroekonomického systému.
Shrnutí kapitoly 5
1. Charakter spotřeby a investic hraje klíčovou úlohu v ekonomice země.
2. Spotřebou domácností jsou výdaje za finální statky dlouhodobého užití, krátkodobého
užití a služby.
3. Disponibilní důchod má prvotní určující vliv na tvorbu úspor.
4. Spotřební funkce zobrazuje vztah mezi spotřebou a disponibilním důchodem
domácností.Úsporová funkce znázorňuje vztah mezi úsporami a disponibilním důchodem
domácnosti. Oba pojmy zavedl John Maynard Keynes.
5. Reakci spotřeby na změny v disponibilním důchodu nazýváme mezním sklonem ke
spotřebě.
6. Mezní sklon ke spotřebě je dodatečná částka peněz, kterou lidé vydají na spotřebu,
jestliže dostanou dodatečnou peněžní jednotku disponibilního důchodu. Mezní sklon
k úsporám je definován jako část z dodatečné jednotky disponibilního důchodu, která
není spotřebována a tedy plyne do úspor. Součet mezních sklonů se rovná jedné.
7. Faktory, které určují spotřebu:disponibilní důchod, permanentní důchod, bohatství a
ostatní vlivy.
8. Investice jsou druhou hlavní složkou soukromých výdajů. Hlavními formami investic jsou
investice do hmotného kapitálu a nehmotné investice.
9. Ekonomické síly, které určují investice jsou příjmy, které investice přinesou, investiční
náklady a stav očekávání budoucnosti.
10. Investiční rozhodování závisí na poptávce po výstupu, vyráběnému pomocí nových
investic, úrokové sazbě a daních, které ovlivňují investiční náklady a očekáváních
podnikatelů, jaká bude hospodářská situace.
11. Křivka investiční poptávky zobrazuje vztah mezi úrokovými sazbami a investicemi.
12. Nejvýraznější vliv na investice má monetární politika.
Shrnutí kapitoly 6
1. Model multiplikátoru představuje výchozí přístup, kterým agregátní poptávka určuje
úroveň produktu.
2. Princip multiplikované změny spočívá v tom, že každá změna investičních výdajů o jednu
korunu vede k vyšší než korunové změně produktu (HDP, HNP).
3. V modelu multiplikátoru můžeme produkt určit dvěma způsoby: 1.úsporami a investicemi,
2. spotřebou a investicemi.
4. Multiplikátor je číslo, kterým musíme vynásobit změnu investic, abychom dostali
výslednou změnu celkového produktu.
5. Výše multiplikátoru závisí na výši mezního sklonu ke spotřebě (MPC).
6. Multiplikátor působí pouze v systému se značnými nevyužitými kapacitami a
s nezaměstnanými pracovníky.
7. V makroekonomii existují dva přístupy k určení rovnovážného produktu v krátkém období:
model multiplikátoru a přístup AD-AS.
Shrnutí kapitoly 7
1. Hospodářský cyklus představuje víceméně pravidelné střídání expanze a recese
ekonomické aktivity kolem dráhy trendového růstu.
2. Fázemi cyklu jsou expanze a recese s horním a dolním bodem obratu.
3. S kolísáním HDP je spojeno kolísání zaměstnanosti a cen (míry inflace) a jiných veličin.
4. Z hlediska délky trvání rozlišujeme cykly Kitchinovy (spojené s výkyvy v zásobách a
rozpracované výrobě), Juglarovy (spjaté s výkyvy v investicích do strojů a zařízení) a
Kondratěvovy (vyvolané změnami ve výrobních technologiích, politickými událostmi
apod.).
5. Hledáním příčin, které způsobují cyklický průběh hospodářského vývoje se zabývají různé
teorie hospodářského cyklu. V současné době existují dvě základní varianty a to teorie
vnějších příčin a teorie vnitřních příčin.
6. Ekonomickými důsledky cyklického kolísání jsou zejména ztráta produkce a pokles
životní úrovně, dopady vysoké nezaměstnanosti a inflace, rozkolísanost čistého exportu.
Hluboké recese s sebou přinášejí též dopady politické v podobě radikalizace postižených
vrstev obyvatelstva.
Shrnutí kapitoly 8
1. Dnešní moderní finanční systém se všemi složitými finančními nástroji se vyvíjel po
staletí. Tento vývoj si shrneme ve stručnosti do čtyř základních etap: naturální směna,
komoditní peníze, papírové peníze a bankovní peníze.
2. Rozložení různých forem peněz umožňuje vyjádřit nabídku peněz pomocí peněžních
agregátů M1 , M2 , M3 , L a D.
3. Základní funkce peněz jsou: prostředek směny, zúčtovací jednotka, uchovatel hodnoty.
4. Rozeznáváme transakční poptávku po penězích a poptávku majetkovou.Poptávka po
penězích je citlivá na změny úrokových sazeb a vyjadřuje nepřímo úměrný vztah mezi
úrokovými sazbami a poptávaným množstvím peněz. Posuny křivky poptávky po
penězích vyjadřují změny ve velikosti důchodů a úrovni cenové hladiny.
5. Křivka nabídky peněz je málo citlivá na výši úrokových sazeb. Posuny křivky nabídky
peněz jsou způsobovány změnami monetární politiky centrální banky.
6. Bankovní soustava je dvoustupňová. Je tvořena centrální bankou a sítí komerčních bank
a jiných finančních institucí.
7. Za tvorbu peněz je zodpovědná bankovní soustava. Nabídka peněz zahrnuje především
depozitní peníze a je tvořena zejména obchodními bankami. Tento proces probíhá jako
tzv. multiplikovaná expanze bankovních depozit.
8. Multiplikátor nabídky peněz vyjadřuje vztah mezi přírůstkem bankovních peněz (přímo
úměrný) a přírůstkem rezerv (nepřímo úměrný).
9. Proces multiplikace depozit je omezen tím, že se všechny peníze nevracejí zpět do
komerčních bank v podobě depozit a tím, že banky mohou dobrovolně udržovat vyšší
bankovní rezervy.
10. Peněžní trh je tvořen poptávkou po penězích a nabídkou peněz. Na peněžním trhu se
předmětem obchodu stávají peníze.
Shrnutí kapitoly 9
1. Nezaměstnanost lze zjednodušeně definovat jako nevyužití faktoru práce.
2. Trh práce je charakterizován tržní poptávkou po práci a tržní nabídkou práce.
3. Obyvatelstvo se dělí do tří skupin: zaměstnaní, nezaměstnaní a ostatní.
4. Míra nezaměstnanosti udává, jaké procento nezaměstnaných je z ekonomicky aktivního
obyvatelstva.
5. Nezaměstnanost rozlišujeme podle různých hledisek. Jedná se o věcné hledisko, časové
hledisko a hledisko dobrovolnosti.
6. Z věcného hlediska určujeme nezaměstnanost: frikční, strukturální a cyklickou.
Z časového hlediska krátkodobou a dlouhodobou. Z hlediska dobrovolnosti
nezaměstnanost dobrovolnou a nedobrovolnou.
7. Nezaměstnanost při pružných mzdách odpovídá rovnováze na trhu práce. Nikdy zde
nevzniká nedobrovolná nezaměstnanost.
8. U nezaměstnanosti při nepružných mzdách vzniká nedobrovolná nezaměstnanost. Tato
nezaměstnanost představuje reálnou situaci na trhu práce.
9. Důsledky nezaměstnanosti jsou ekonomického i neekonomického charakteru.
10. Přirozená míra nezaměstnanosti odpovídá stavu, kdy ekonomika dosahuje potenciálního
produktu.
11. Zvýšení přirozené míry nezaměstnanosti bylo způsobeno demografickým vývojem,
hospodářskou politikou vlády, strukturálními změnami v produkci.
12. Opatření pro snížení přirozené míry nezaměstnanosti jsou: zlepšení služeb spojených
s trhem práce, prosazování vládních programů zaměstnanosti, tvorba veřejných
pracovních příležitostí, vy tvoření přetlakové ekonomiky.
Shrnutí kapitoly 10
1. Inflace představuje růst cenové hladiny a současně pokles kupní síly peněžní jednotky
v ekonomice.
2. K měření inflace se běžně využívají cenové indexy – index spotřebitelských cen, deflátor
HDP a index cen výrobců. Všechny cenové indexy vyjadřují změnu cenové úrovně
v běžném roce ve srovnání s rokem základním.
3. Růst cenové hladiny může vycházet jak ze strany poptávky, tak ze strany nabídky.
Poptávková inflace je způsobena nadměrnou agregátní poptávkou. Jedná se o nadměrný
růst spotřebních výdajů obyvatelstva, příliš rychlé zvýšení investičních výdajů, rostoucí
vládní výdaje.
4. Nabídková inflace je novým jevem moderních průmyslových ekonomik. Impulsem této
inflace je zvýšení nákladů. Náhlou změnu výrobních nákladů nebo produktivity, která má
dopad na agregátní nabídku, nazýváme v makroekonomii nabídkovým šokem.
5. Inflace se dělí podle stupně závažnosti na mírnou, pádivou a hyperinflaci. Dalšími typy
inflace jsou otevřená, skrytá, očekávaná, neočekávaná.
6. Inflace ovlivňuje přerozdělování důchodu a bohatství, produkt a zaměstnanost. Má vliv
na hospodářskou aktivitu.
7. Phillipsova křivka vyjadřuje substituční vztah mezi mírou nezaměstnaností a očekávanou
mzdovou a cenovou inflaci.
8. Důchodová politika se pokouší snížit inflaci bez zvýšení nezaměstnanosti.
Shrnutí kapitoly 11
1. Monetární politika je definována jako systém opatření a zásad v oblasti peněžního oběhu
a úvěru, které mají za cíl přispět k peněžní rovnováze a stabilizaci ekonomiky jako celku.
2. Hlavní institucí, která provádí monetární politiku, je centrální banka.
3. Základními nástroji monetární politiky jsou: operace na otevřeném trhu, diskontní sazba,
stanovení povinných minimálních rezerv.
4. Centrální banka používá své nástroje k působení na zprostředkující cíle, kterými
dosahuje konečných cílů měnové politiky.
5. Centrální banka může provádět dva typy monetární politiky: expanzivní monetární politiku
a restriktivní monetární politiku.
6. Vývoj trhu peněz je ovlivňován poptávkou veřejností po penězích, monetární politikou
centrální banky.
7. Interakce obou uvedených faktorů determinuje úrokovou míru a tím i vývoj všech veličin,
které jsou na ní bezprostředně závislé. Dostáváme dvě řady posloupností, a to: peněžní
expanzi a peněžní restrikci.
8. Centrální banka nemůže současně sledovat splnění obou obvyklých cílů monetární
politiky: stabilizovat jak úrokovou míru, tak množství peněz v oběhu.
9. Akomodační (přizpůsobivou) monetární politikou se nazývá taková politika, která
přizpůsobuje (zvyšuje nebo snižuje) nabídku peněz s cílem dosáhnout odpovídajících
změn ve vývoji základních makroekonomických veličin.
Shrnutí kapitoly 12
1. Fiskální politikou rozumíme soubor postupů a nástrojů, kterými vláda ovlivňuje chod
ekonomiky prostřednictvím příjmů a výdajů státního rozpočtu s cílem podpořit
ekonomický růst a růst zaměstnanosti.
2. Státní rozpočet představuje účet, ne kterém jsou na jedné straně příjmy a na druhé straně
výdaje.
3. Základní formou příjmů státního rozpočtu jsou daně. Výdaje státního rozpočtu jsou
tvořeny vládními nákupy statků a služeb a transferovými platbami.
4. Během plnění rozpočtu se běžně objevuje saldo (přebytek nebo deficit) jako důsledek
časového nesouladu mezi příjmy a výdaji rozpočtu.
5. Nástroje fiskální politiky rozdělujeme na automatické vestavěné stabilizátory a diskreční
stabilizátory.
6. Skutečný rozpočet má složku strukturální a složku cyklickou. Při posuzování
rozpočtového schodku je důležité je odlišovat.
7. Zvýšení státních výdajů financované prodejem vládních dluhopisů vede ke snížení
soukromých výdajů – investic i spotřeby. Tento jev označujeme jako efekt vytěsňování.
8. Vládní (veřejný) dluh vzniká opakovanými deficity vládního rozpočtu, tzn. nahromaděním
výpůjček vlády.
9. Kombinace fiskální a monetární politiky používané v národním hospodářství: expanzivní
fiskální a restriktivní politika – přináší vysoké úrokové sazby, omezení investic, zvýšení
veřejných výdajů. Restriktivní fiskální politika a expanzivní monetární politika – přináší
snížení úrokových sazeb, snížení strukturálního rozpočtového deficitu, podporu investic.
Shrnutí kapitoly 13
1. Pro mezinárodní obchod je důležitý stupeň otevřenosti ekonomiky, to znamená stupeň
zapojení země do mezinárodního obchodu a spolupráce.
2. Důvody mezinárodního obchodu jsou: odlišnost výrobních podmínek, úspory z rozsahu
(klesající náklady), rozdíly ve spotřebitelském vkusu, zásada komparativní výhody.
3. Platební bilance je systematickým statistickým výkazem všech ekonomických transakcí,
které byly uskutečněny za určité období mezi národní ekonomikou a zahraničím.
4. V platební bilanci je zachován princip podvojnosti zápisů a to jako kreditní a debetní, jinak
řečeno jde o pohledávky a závazky.
5. Struktura platební bilance: běžný účet, kapitálový účet, finanční účet, chyby a opomenutí,
změna devizových rezerv.
6. Protekcionizmus znamená omezení zahraniční konkurence vůči domácí výrobě.
7. Clo je daň zvyšující bezprostředně cenu dovážených statků a je příjmem státního
rozpočtu. Kvóta omezuje množství dovážených statků.
8. Neekonomické důvody ochrany domácích výrobců před zahraniční konkurencí: udržení
národní tradice určité výroby, udržení odvětví, kde je vysoce koncentrován výzkum,
ekologické aspekty.
9. Volný obchod zlepšuje spotřební možnosti všem. Protekcionizmus celkové spotřební
možnosti omezuje a zvýhodňuje jen některé země.
10. Častým argumentem, který obhajuje protekcionistická opatření je podpora domácí výroby
s cílem udržení pracovních míst a vysoké zaměstnanosti.
11. Obchodní protekcionizmus jako nástroj k udržení vysoké zaměstnanosti najde uplatnění
v následujících situacích: Cla mají odvetný charakter, protidumpingové clo.
12. Zavedení celní ochrany může být zdůvodněno předpokládaným vývojem tzv. směnných
relací s cílem maximalizace spotřeby. Směnné relace jsou představovány poměrem
indexu cen exportu k indexu cen importu.
13. Národní autority mohou ochranářskými opatřeními alespoň udržet vysokou zaměstnanost
a stabilizovat produkt. Z hlediska celosvětového produktu protekcionizmus omezuje
prosazování mechanizmu komparativní výhody a tedy i maximalizaci produktu a spotřeby.
Shrnutí kapitoly 14
1. Měnové kurzy jsou určeny komplexním vzájemným působením mnoha zemí, které mezi
sebou kupují a prodávají.
2. Kurzový systém představuje soubor pravidel, úmluv a institucí, podle nichž se provádějí a
inkasují platby v rámci transakcí, které přesahují hranice zemí.
3. Směnitelnost (konvertibilita) měny je vzájemná výměna peněz v různých měnách podle
měnového kurzu bez omezení. Měny různých zemí se směňují na měnovém trhu.
4. Když poptávka po určité měně vzroste oproti její nabídce, dochází k apreciaci měny, tzn.
k jejímu zhodnocení v poměru k zahraničním měnám. Pokud nabídka měny vzroste oproti
poptávce po ní, dochází k depreciaci měny, tzn. k jejímu znehodnocení vůči zahraničním
měnám.
5. Měnový kurz se vztahuje k té měně, která je vyjádřena jako jednotka. Dalšími kurzy jsou
devizový kurz, valutový kurz.
6. Podle způsobu stanovení kurzu rozeznáváme tři základní systémy měnových kurzů: fixní
kurzy, volně pohyblivé kurzy, řízený floating.
7. Revalvace znamená zvýšení oficiálního měnového kurzu země. Důsledkem revalvace je
zvýšení dovozu, snížení vývozu. Devalvace znamená pokles kurzu dané národní měny.
Důsledkem devalvace je snížení dovozů, zvýšení vývozů.
8. Mezi nejvýznamnější mezinárodní měnové instituce náleží Mezinárodní měnový fond a
Světová banka.