ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Červen

Číslo 10
Červen 2014
Ročník IX
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE
Milí čtenáři,
tak jste (jsme) se konečně zase dočkali! Je tu poslední den školního roku 20132014 a před námi každoročně nejtoužebněji očekávané období, totiž dva měsíce letních
prázdnin. Ještě předtím nám však dovolte, abychom vám skromně nabídli k přečtení
letošní desáté (a od počátku časopisu již devadesáté) číslo Intelektu. Tentokrát v něm
nenajdete tradiční rozhovor; zkrátka by se nám sem už nevešel, a tak jsme ani žádný
neplánovali. I při této absenci však najdete v tomto vydání opět spoustu pestrého a
zajímavého čtení. A úplně nejhezčí na něm je skutečnost, že jste o to v převážné míře
přičinili vy sami.
Poslední školní měsíc byl doslova nabit nejrůznějšími akcemi a událostmi ve
škole i mimo ni. Tou nejvýznamnější byla bezesporu zahradní slavnost k 20. výročí
založení našeho gymnázia. Byli jsme (jste) na ní a samozřejmě o ní i píšeme (píšete).
Absolvovali jste výlety, exkurze, besedy, sportovní soutěže a další akce - a své postřehy
jste si nenechali jen pro sebe, nýbrž jste se rozhodli, že se o ně podělíte s dalšími čtenáři
našeho studentského média.
Za to vám budiž velký dík a přijměte naše srdečné přání, ať se vám prázdniny
vydaří podle vašich nejhezčích představ!
VAŠE REDAKCE
Chlapci a děvčata z kvarty se očividně bavili již v pátek 20. června dopoledne, když
chystali výzdobu na zahradní slavnost. Vpovzdálí jejich dobrému rozmaru přihlíží (zatím nečinně) skupinka sextánů. - Naše postřehy ze zahradní slavnosti si můžete přečíst
na straně 3. Foto: ANITA HOFMANNOVÁ (kvarta)
-1-
Vtipy a rébusy
Vtipy
Soudní hlášky
* Příčina nehody spočívá především ve věnování se spolujezdkyni.
* Služební pes stopu nezachytil, protože byl plně zaujat vůní jitrnic.
* Tu výlohu rozbil zbytečně. Mohl přece poznat, že mi ten kožich nebude přes prsa.
Vždyť jsme se znali už od 7 hodin večer.
* Pravidelně mě zdravil slovy: „Čau vole. Co furt děláš, eště kradeš?“ Zakázal jsem
mu to ústně před svědky, potom písemně a teprve pak jsem ho zmlátil.
* Po stálém přemýšlení až teď před soudem mě napadlo, proč všichni svědci na nás
svádějí to vloupání. Jsme oba nemocní, zvláště já žiji jen na práškách, a ty lži jim
nemůžeme oplatit.
* Pivíčko bylo hladké a vlažně křenové. Ovšem co to znamená, to vy, paní soudkyně,
jako nepivař a navíc ženská nemůžete nikdy pochopit.
* Dostal jsem 13 měsíců nepodmíněně a prokurátor se odvolal. Asi si myslí, že jsem
vrána a dožiju se 200 let.
* Prostitucí se v obci nezabýváme, protože já jsem celý den v práci a tajemníka nemáme.
Rébusy
Řešení z minulého čísla:
Úvaha je prostá: Jestliže poslední zajatec
před sebou vidí dva kůly stejné barvy, je přivázán u kůlu jiného a svobodu mají jistou. Jestliže vidí dva různobarevné kůly, nemůže s jistotou nic říci, takže mlčí. Jestliže mlčí, ví prostřední zajatec, že je přivázán u kůlu s jinou barvou, než má před sebou.
Nové zadání:
Každý den přilétá v 12:00 na letiště v Ruzyni
letadlo se spěšnou zásilkou. Pro zásilku vyráží z Liberce
auto, a to tak, aby tam bylo přesně v poledne. Tam si ji
vyzvedne a jede s ní zpět do Liberce. Jednoho dne ale
přistálo letadlo dříve, a tak z letiště vypravili se zásilkou
poslíčka na kole. Jel autu naproti, a to 4x pomaleji než
samotné auto. Když se za 20 minut setkali, předal zásilku a odjel kdovíkam. Nás ale zajímá, o kolik minut
dřív přijelo tentokrát auto do Liberce.
VERONIKA BENEŠOVÁ (absolventka 2014)
-2-
VYBRÁNO Z INTERNETU
Naše zahradní slavnost
„Všichni dobří přátelé na FB, kteří jste se zúčastnili dnešní zahradní slavnosti
na našem gymplu! Buďte tak hodní a napište mně, jaké dojmy a zážitky jste si z ní
odnesli. Rád bych jimi pořádně „nakrmil“ poslední číslo Intelektu v tomto školním
roce. Předem moc děkuju! T.“
S touto prosbou jsem se ještě večer po zahradní slavnosti obrátil na všechny
své facebookové kamarády a kamarádky. Předpokládám, že ze všech mých 382 přátel
na FB se jich aspoň stovka našeho slavení na školní zahradě zúčastnila. Šest z nich
mou pokornou žádost „lajkovalo“ (to mě sice potěšilo, ale moc si za to nekoupím), ale
s vlastními postřehy se ozvala pouze jeden (či spíš jediná):
„Pro mě slavnost začala už v osm ráno. Lepila jsem velké nápisy, zkrátka pomáhala chystat slavnost. V jednu chvíli jsem se kymácela na žebříku a v následující
chvíli jsem se smála těm, co mě střídali.
Až do začátku programu jsem hlídala učebnu fyziky. Ano, čtete dobře!
Vypukl program, zazpívala jsem si studentskou hymnu a šla se převléknout.
V nových školních dresech jsem zhlédla recitaci a šla si zatančit. Já ani holky jsme
nakonec nic nepopletly, tak jsem měla dobrý pocit. Poděkovala jsem, že to se mnou
vydržely (nacvičovat je někdy pěkná zkouška nervů).
Pak jsem dojatá vyslechla Táňu (Lvovskou - pozn. red.), a jak velela povinnost, šla jsem hlídat učebnu dál. (Z učebny jsem poté vylezla jen jednou, a to když
jsem dostala chuť na vepřový steak).
TEREZA SINGEROVÁ (kvarta)“
A tak mi nezbývá, než abych (přesně podle rčení, že nejlepší pomocnou ruku
najdeš na konci vlastního ramene) připojil několik poznámek ze svého „deníčku“. Co
jsem tedy dělal já v pátek dvacátého?
- Přijel do školy (kolem sedmé hodiny) autem, abych si vytvořil časovou rezervu. Během dopoledne a časného odpoledne vytvořil tři nástěnky, abych pak v pondělí po
slavnosti zjistil, že jsem si v březnu nechal vnutit ještě jednu a na tu že jsem dočista zapomněl. Tímto se co nejupřímněji omlouvám maturantům z roku 2001 a pokusím se
jim to aspoň zčásti nahradit v některém z budoucích čísel Intelektu. - Mezitím vybíral
učebnice a inkasoval od žactva v kvartě a septimě peníze za knížky na příští školní
rok. - Kolem půl třetí konečně sedl do vozu a zastavil se doma, abych se hodil trochu
do gala. - Stavil se pro manželku v práci a hustým pátečním brněnským provozem
se prodral na vídeňskou výpadovku, abych tak tak stihl začátek slavnosti. - Vyslechl
zahajovací projevy pana ředitele a pana starosty a s radostí konstatoval, že zazněla i
děkovná slova na adresu pana Vavříka za jeho nehynoucí zásluhy o zrod našeho milého ústavu. - Zaskočil do dějepisu a zastihl tam kolegyni Švarzbergerovou, jak hýčká
dětičky svých maturantek z roku 2004 a jak se očividně těší, až z ní některá z jejích
dcer udělá babičku. - Pozdravil se postupně s více než polovinou svých maturantů z
roku 2007 a trochu se zastyděl za to, že jsem si na ně tentokrát nenašel víc času. Inu,
budeme to muset napravit při tradiční každoroční vycházce na konci srpna. - Byl
skoro naměkko při vystoupeních dívčin z kvarty, které se postaraly o víc než půlku
slavnostního programu. Průběžně uznale hodnotil moderátora Iva Dobrovolného,
který je výrazný nejen zjevem, ale i výkonem. - Posilnil se u stánku vynikající domácí
klobáskou a kofolou (moravskou). - Zašel na chvíli do školy, kam se před chladem
uchýlilo mnoho návštěvníků slavnosti a kde to v jednotlivých učebnách doslova vřelo.
- Po osmé hodině večerní sedl opět za volant a pln dojmů se se svou chotí vydal nazpět
do Brna. - Spustil notebook a napsal vzkaz, který stojí na začátku tohoto článku...
Mgr. ANTONÍN TOVÁREK
- 3-
Na skok k Baťovi - a fakulta v kapse!
Letos to bylo již pošesté, co Univerzita Tomáše
Bati (UTB) ve Zlíně pořádala pro studenty třetích ročníků českých, moravských a slovenských středních škol
tzv. Ekonomicko-manažerskou olympiádu. Projekt organizuje Fakulta managementu a ekonomiky (FAME) UTB,
konkrétně její studenti. Tato soutěž je zaměřena na znalosti nejen z všeobecné ekonomiky, managementu a marketingu, ale také z angličtiny, matematiky a logiky.
V březnu 2014 proběhlo formou elektronického
testu školní kolo, kterého se zúčastnily téměř tři tisíce žáků. Sto nejlepších pak postoupilo do finále, jehož vítězové si zajistili možnost přijetí bez přijímacích zkoušek
na FAME UTB na akademický rok 2015/16. Na našem gymnáziu se školního kola
zúčastnilo deset studentů, z nichž se tři dostali do finále. Na tak malou školu docela
pěkný výsledek, ne?
A tak jsme se my tři septimáni, Terka Hytychová, Jirka Wróbel a moje maličkost, vypravili v pátek 20. června do Zlína. Finále se konalo v budově Univerzitního centra UTB. Zde na nás ještě před absolvováním testu čekala krátká prezentace
Fakulty managementu a ekonomiky. Poté jsme se přesunuli do knihovny, kde jsme
(opět na počítačích) vypracovali test.
To byla ale pouze první část soutěže. Ještě v pátek odpoledne jsme byli převezeni do obce Sidonie v Bílých Karpatech, kde se konala druhá část – tzv. víkendovka neboli Baťa camp 2014. Šlo o víkendový pobyt probíhající v duchu baťovské éry,
během kterého bylo možno získat další body do hodnocení.
Pořadatelé...
-4-
... a soutěžící.
Ihned po příjezdu nás přivítala skupinka studentů ve vychovatelských stejnokrojích, což bylo prvním signálem, že víkend nebude tak pohodový, jak jsme si
ho všichni představovali. Rekreační centrum se až do neděle proměnilo v internátní
Baťovu školu práce, tedy instituci z období 30. let 20. století.
Program byl skutečně bohatý. Během pobytu jsme byli rozděleni do družin,
na které čekaly rozmanité aktivity – ať už sportovní, kulturní či intelektové. Součástí
našeho nabitého rozvrhu byly také přednášky o Tomáši Baťovi, jeho osobním i profesním životě, o založení fungujícího zdravotního, sociálního i vzdělávacího systému
ve Zlíně a jeho přínosu pro tehdejší i dnešní podnikání.
Za jednotlivé úkoly nebo tematické testy jsme získávali další body a ty se
nám započítávaly do celkového skóre. I přesto, že šlo v prvé řadě o soutěž, byl důraz
kladen zejména na dodržování disciplíny a řádu stanoveného vychovateli přesně tak,
jak tomu bylo v pravých Baťových školách.
Víkendový pobyt byl ukončen v neděli dopoledne, kdy byly vyhlášeny výsledky. Možnost přijetí bez přijímacích zkoušek na vysokou školu rok před maturitou byla „výhra“ vskutku atraktivní, až se zdála nedosažitelná. Ale světe div se, všichni tři jsme se do oněch vyvolených prvních třiceti míst skutečně vešli! A tak víkend
strávený v poněkud přísnějším režimu rozhodně stál za to.
Mladším ročníkům bych Ekonomicko-manažerkou olympiádu určitě doporučila. Je to nejen možnost jak si rozšířit obzory, ale také skvělá příležitost zajistit si
přijetí na prestižní, moderní VŠ a v neposlední řadě užitečná zkušenost do života.
MAGDALÉNA KÁNOVIČOVÁ (septima)
Limeriky ze sekundy (1)
Jedna paní z Pohořelic
nedělá skoro vůbec nic.
Když se jí ptají, co se děje,
odpoví vždycky: „Vůbec nic.“
To je ale nudná paní.
(PETRA KLOUDOVÁ)
Byl jeden dědeček z Nosislavi,
ten chodil krást homole potají.
Do dolů vlezl však - ukradl kámen,
po jeho snědení hned s ním byl ámen,
s tím starým zlodějem z Nosislavi.
(MATĚJ KONOPÍK)
-5-
Naše geokešky pro Židlochovice
Třídou se rozléhá šustění listů papíru, zvuk přejíždějící tužky po výkresu a
zdravý šum studentů pracujících na svých úkolech… jak to tak bývá, spíše společně
než jednotlivě. A právě takto se zrodil i náš projekt. Jako obyčejný neobyčejný úkol ve
výtvarce.
Jelikož nikoho nechceme zatěžovat zdlouhavým vysvětlování, kde byl začátek, jak se vše vyvíjelo a kam by se náš projekt mohl ještě posunout, jednoduše vám
nastíníme myšlenku, která se nám usadila v hlavě a ještě se nenechala vystrnadit jinou.
Židlochovice mají několik opravdu krásných koutů a my bychom všem chtěly pár z nich ukázat. Trochu jinak. Zábavněji. Právě pracujeme na přípravě geocachingové stezky, která širokou veřejnost provede po těchto místech. A to je také základní
poslání geocachingu, ukázat návštěvníkům zajímavá, a přesto ne příliš frekventovaná
místa. Na každém ze stanovišť, úkrytů pro cache, které připravujeme, bude mít kdokoli možnost si počíst o místě, na které ho naše stezka dovedla, ale také se zapsat do
logbooku (neboli ‚deníku objevitelů‘) anebo si ve schránce vyměnit nějakou drobnost
za jinou, jak u geochachingu bývá zvykem.
Na závěr bychom chtěly poděkovat paní učitelce Jarošové a panu místostarostovi Šenkyříkovi za bezmeznou podporu. Stejně tak patří další poděkování i kvartánům a kvartánkám, kteří nám ze všech sil pomáhají s přípravami.
TEREZA SINGEROVÁ, MICHAELA ŠEDOVÁ (kvarta)
„Výlet“ do Prahy
V pátek 6. června našemu zeměpisnému týmu (Viktor Čaněk, Eliška Hroudná a já) přálo štěstí, neboť jsme se mohli společně s terciány a kvartány pod vedením
paní učitelky Zemenové vydat do Prahy na celostátní kolo soutěže Eurorebus. Cesta
byla celkem zdlouhavá (3 hodiny vlakem), ale naštěstí jsme dorazili živí. Pražské město je ohromné, s nádhernými památkami, ale my jsme bohužel neměli čas se na ně podívat. Celá zeměpisná soutěž se skládala ze dvou hlavních kategorií, a to jednotlivců
a tříd. Samotná soutěž netrvala nijak dlouho. Po ní jsme si vyslechli přednášku horolezce, na jehož jméno si bohužel nikdo z nás nepamatuje. Poté následovaly výsledky.
Vyhlašováno bylo jen prvních deset týmů. Z naší výpravy uspěl pouze Pavel Hulman
z tercie, který v soutěži jednotlivců obsadil desáté místo ve své kategorii. Až na cestu
byl výlet příjemný a všichni byli rádi, že se nemusí jít v pátek do školy.
PAVEL HODOVSKÝ (sekunda)
Proč bychom se báli na Prachovské skály...
Jednoho skoro letního, zatím slunečného dne začal naší třídě kvartě školní
výlet, který nám naplánovala naše třídní paní učitelka Žampachová.
Sraz byl v 6.15. Vyjeli jsme z Hrušovan u Brna a přes čtyři hodiny jsme cestovali vlakem. Když jsme se konečně dostali do chatového tábora Jinolice, šli jsme si
prohlédnout své chatky. Nebyly to sice luxusní vily, na které jsme všichni zvyklí, ale
dalo se to přežít. Museli jsme to přežít!
Po hodině odpočinku jsme se šli podívat do Prachovských skal. Byli jsme na
každé vyhlídce, která byla v dohledu, zatímco paní učitelka Vybíralová marně hledala po celých skalách kiosek. Když jsme se vrátili, měli jsme volno a všichni se vrhli
na dětské houpačky. Jakmile odbila šestá hodina, byli jsme očekáváni u večeře. Byla
dobrá, ztráty na životech byly nulové. Vzhledem k rozmarům počasí jsme ušetřili pár
-6-
kroků a k večerní hygieně jsme využili dešťovou vodu. Potom jsme všichni byli na
„svých“ chatkách, hráli „společenské hry“ a relaxovali po náročné túře.
Druhého dne jsme hned po snídani vyrazili směr vlakové nádraží Jinolice,
kde jsme se narvali do vlaku. Vlak byl sice malý, ale společně s dalšími dvěma skupinami žactva na výletě jsme se tam vešli. Vlak nás dovezl až do Turnova, kde jsme navštívili Muzeum Českého ráje a nesmírně zajímavou výstavu drahých kamenů. Celou
dobu pršelo, takže během cesty zpět do tábora hrstka z nás vypadala v pláštěnkách
jako armáda smrtijedů. Když jsme byli zpět v táboře, většina z nás chtěla opět hrát
„společenské hry“ ve svých chatkách, ale byli jsme donuceni hrát všichni dohromady
- a nakonec to bylo fajn. Poté se vše odvíjelo docela podobně jako minulou noc, ale
s tím rozdílem, že byla zima, „že se psi lámali v zatáčkách“, a někteří z nás, otužilců,
spali s otevřeným oknem.
Třetí den už byl zcela nenamáhavý. Hned po snídani, sbalení věcí a rozloučení se s chatkami (nikdo nebrečel) jsme opět došli na vlakové nádraží a vyjeli směr
Pardubice. Po ochutnání jejich proslulého PERNÍKU si už pamatuji jen McDonald,
záchodky na nádraží a matně si vybavuji cestu zpět do Hrušovan u Brna. Matku jsem
ale rozeznala v mexické vlně jásajících rodičů a byla jsem nucena vrátit se zpět do
reality.
HELENA SZOSTKOVÁ (kvarta)
Pravopisné ostrovy
Bylo jednou jedno moře Chybných slov, plné zákeřných chybopisných bakterií.
Uprostřed těchto vod se nacházel velký ostrov, obklopený mnoha malými ostrůvky. Souostroví se nazývalo Pravopisné ostrovy.
Na velkém ostrově stála škola, ve které se učila jenom matematika, neboť spisovný jazyk a jeho pravopis uměl každý už od narození. Lidé na ostrově mluvili jen
spisovně, takže neříkali: „Mazej do sámošky a kup mlíko, japka a chleba.“ Místo toho
říkali: „Běž do samoobsluhy a kup mléko, jablka a chléb.“
Podle zákonů těchto ostrovů bylo zakázáno se v moři koupat, aby se nikdo nenakazil
chybopisem.
Jednoho dne bylo ovšem takové horko, že se všichni žáci primy šli odpoledne
vykoupat. Na druhý den stála paní učitelka udivená před prázdnou třídou primánů.
Všichni totiž leželi doma v posteli s Pravidly pravopisu pod hlavou a přikrytí byli Slovníkem spisovného jazyka. Ukázalo se však, že nemoc chybopis, kterou se nakazili, je nejen
nevyléčitelná, ale i vysoce nakažlivá. Rozšířila se totiž po celém světě.
Od těch dob i děti u nás, když chtějí zmírnit příznaky svého chybopisu, musí se
každý den učit český jazyk.
ŠÁRKA DAMBORSKÁ (prima)
***
Pravopisné ostrovy leží mezi Kotrmelcovými a Sčítacími ostrovy ve Školském
moři. Ten, kdo se do něj dostane, minimálně devět let se jen tak nevrátí.
Na Pravopisných ostrovech mají velké hory, hodně řek a z těch hor plují po
řekách kameny prapodivných tvarů a různých velikostí. Domorodci tyto kameny pojmenovali písmena. Sestavili jejich sadu a nazvali ji abeceda. K písmenům si vymysleli
pravopisná pravidla. Existuje u nich jenom jedno „i“. Nerozlišují ani velká nebo malá
písmena. Místo některých slov nebo písmen se zde používají kreslené ikony.
Pro domorodce jsou jejich pravidla i písmo posvátné, proto tu panují velmi
přísné zákony. Za pravopisnou chybu v napsaném slově vám může být Hrubkochybným
Nejvyšším Pravopisným soudem udělen i trest smrti.
Já jsem tam byl s cestovní kanceláří Šprtatravel a všem bych návštěvu těchto
ostrovů vřele doporučil. Je to nezapomenutelný zážitek. MIKULÁŠ ŠŤASTNÝ (prima)
-7-
Tercie na Říčkách
Cílem letošního výletu tercie se staly Říčky, Kaprálův mlýn. Jako pedagogický dozor jela paní učitelka Debora Zemenová a Zuzana Mezulianíková.
Z Hrušovan jsme odjeli vlakem do Židenic, kde jsme následně přestoupili
na autobus. Cesta na mlýn byla naštěstí z kopce, takže se nám těžké batohy nesly o
něco lépe. Po sejití krátké cesty nás na mlýně uvítali historií, kdo vlastně pan Kaprál
byl.
O chvíli později přišlo rozdělování pokojů. Obsadili jsme s holkami hned
první, který se jmenoval A modrý. Místnost se vždy jmenovala podle toho, jakou
barvu měl koberec uvnitř. V pokoji, kde jsem byla já, bydlelo spolu se mnou dalších
pět děvčat. Pokoje měly být plně obsazeny, ale někteří si vzali s sebou stan a spali
venku.
Stále bylo něco na práci. Postavení stanů, přednáška o první pomoci, sbírání dřeva na večerní táborák a další různé aktivity, které nás dokonale zaměstnaly.
A co se líbilo mně? Nejvíce jsem si užila druhý den. Vydali jsme se na výlet
do okolních lesů. Po cestě jsme prozkoumávali a obdivovali jeskyně. Nezapomenutelná byla Pekárna, ale bydlet bych v ní nechtěla. Koupáním jsme zakončili prima
den. Na noční hru jsme se všichni rádi posilnili večeří a vyrazili za dobrodružstvím.
Naše odvaha byla odměněna večerním čajem. Celý den jsme s holkami probraly v
posteli a pozdě usnuly zasloužilým spánkem.
Počasí nám jako každoročně přálo, dozor to s námi přežil a všichni se těšíme na příště.
VENDULA ZIMOVÁ (tercie)
Beseda na Úřadě práce
Ve středu 18. června 2014 jsme jako třída měli domluvenou exkurzi na Úřadu práce v Brně. Sraz byl na Šujanově náměstí, kde se úřad nachází, ale postupně
jsme se všichni scházeli už ve vlaku nebo na zastávce šaliny. Představu jsme měli
takovou, že se budeme bavit o situaci na trhu práce a že se to bude týkat především
volby povolání.
Na začátku paní, která nás měla na starost, byla hodně udivená, že tam vůbec jsme. Říkala, že tyto besedy mají především nachystané pro osmé či deváté třídy,
a ne pro gymnazisty, a tak mi přišlo, že ani pořádně nevěděla, kde začít. Nejdříve
jsme si udělali takový test, abychom věděli, na co se hodíme. Jestli bychom měli
spíše pracovat s lidmi, nebo třeba v technických oborech. Na základě svých výsledů
jsme dostali papíry s vhodnými učebními a studijními obory, které bychom mohli
studovat. Pro většinu z nás to nebylo nic nového.
Pak přišla zajímavější část. Začali jsme se bavit o tom, jak by měl vypadat
přijímací pohovor. Jak bychom se měli vyjadřovat, jak se obléct nebo jaké otázky
bychom od případného budoucího zaměstnavatele měli očekávat. To nám zabralo
asi nejvíc času. Na závěr nám paní nabídla různé letáčky o práci nebo studiu v zahraničí, o podrobnějších informacích o pohovoru nebo letáček s užitečnými webovými
stránkami.
I když většina informací pro nás nebyla nových, myslím si, že si každý z
toho něco mohl odnést, ale doufám, že už na úřad práce nikdo z nás nebude muset
nikdy jít a zaměstnání si i přes ne zrovna pozitivní statistiku nezaměstnanosti najde.
VERONIKA ŠVECOVÁ (septima)
-8-
Jsem průvodce - a kdo je víc?
Dobrý den, vážení návštěvníci, ráda bych vás přivítala v Punkevních jeskyních... Každý z vás už někdy určitě navštívil Punkevní jeskyně, ale myslím si, že jste
tam nikdo nebyli tolikrát jako já. Můj dědeček tam už víc než deset let pracuje jako
noční hlídač. Po celou tu dobu jsem za ním jezdila a netrpělivě čekala, až mi bude 16
let a budu se moci stát tamější průvodkyní. Dočkala jsem se a nyní už na Punkevkách
pracuji třetím rokem. I když si občas stěžuji a do práce se mi nechce, stále mě to baví.
Na výlet do jeskyní se můžete vydat po celý rok. Přestože jsou v létě prohlídky
od 8:20 až do 16:00 každých 20 minut (a někdy i častěji), je tu docela narváno, a tak
vám doporučuji si místa rezervovat. Prohlídka trvá asi hodinu a skládá se ze dvou
částí - suché a plavby na lodičkách po tajemné říčce Punkvě. Suchá část představuje
procházku; no, procházku... Nesmí se zapomenout na těch 104 infarktových schodů.
Během jejich zdolávání se podíváte do čtyř dómů a na jejich konci stanete až na dně
propasti Macocha. Před vstupem se ale určitě nesmíte zapomenout teple obléct. Po
celý rok je v jeskyni asi 7 až 8 °C. Takže se tam v zimě trochu ohřejete, ale zato v létě
vám bude pěkná kosa.
Jednou z novinek na Punkevkách jsou tzv. oživené prohlídky. Ty se konají jen
asi třikrát do roka. Jedná se o speciální večerní vstupy, které jsou určené nejen pro děti,
ale i pro dospělé. Po jeskyních se tak můžete provést sami, vyplňovat kvíz a po cestě
potkávat různé kouzelné a s jeskyní spojené bytosti (skřítky, víly, netopýry, pavouky,
speleology, objevitele jeskyní Karla Absolona a mnoho dalších). Druhou takovou novinkou je, anebo spíš bude nová budova. V současné době se vám tedy po příjezdu
nenaskytne krásný výhled na přírodu a vysoké skály, nýbrž na staveniště. I přesto jsou
ale jeskyně stále v provozu.
No ale teď už k Punkevkám z mého pohledu, pohledu průvodce. Za den provádím asi pět vstupů. Jistě si říkáte, že to musí být nuda, pořád tam chodit dokola a
vykládat jako kolovrátek totéž. Jenže každá prohlídka je jiná, protože návštěvníci jsou
různí. Někdy provádím vstup plný tuzemců a někdy cizinců. Někdy mají lidé dobrou
náladu, smějí se a reagují na výklad, a z toho je to samý kakabus, kterého to vyloženě
nebaví, a to se pak dobře necítím ani já a už odpočítávám minuty do konce. Ale i přes
všechny nepříjemnosti se já i moji kolegové snažíme udělat prohlídku co nejzáživnější
a vtipnou. Někdy je to sice trochu nadlidský úkol, přece jen máme na starost klidně i
víc než 60 lidí. Největší odměnou nám ale je, když nám návštěvníci na konci zatleskají
nebo poděkují. Potom máme pocit, že mělo naše úsilí smysl. A nebavíme pouze my
návštěvníky, ale někdy také oni nás, a to hlavně svými reakcemi a dotazy. Někdy se
opravdu velmi dobře bavím. Třeba když stoupáme do schodů, tak i ti největší kecalové
nakonec přestanou mluvit, protože jsou rádi, že to udýchají, a tak jen funí, anebo když
přijdeme do dómu plného krásných krápníků, tak všichni jen vydechnou úžasem. Samozřejmě jsme už připraveni na nejčastěji kladené otázky, jako: „A kdy už půjdeme
na ty lodičky? Kam dopadají ti sebevrazi a kolik jich do Macochy už skočilo? A jak
dlouho roste krápník?“ Ale když se mě malý chlapeček zeptal „Jak vám tady ztuhl ten
beton, když je tady tak mokro?“, vůbec jsem netušila, co na to říct. Zůstala jsem stát jak
opařená. Někteří návštěvníci jsou prostě kouzelní.
Pokud se chcete dozvědět odpovědi na výše zmíněné otázky, určitě neváhejte
a přijeďte se k nám podívat. Ukážeme vám spoustu zajímavých krápníků, povíme vám
něco o historii, a když budete hodní, tak vás dokonce necháme sáhnout na jeden krápník (jinak je to zakázané) nebo vám prozradíme, jak se stát mladou, krásnou, štíhlou
a inteligentní. Těšíme se na vás!
ANNA BIELÁKOVÁ (septima)
-9-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby)
Nevíra ve smrt
FILIP KIOWSKÝ (kvarta)
Byl večer. Těžké oranžové slunce se pomalu ukládalo ke spánku. Byl konec léta,
takže nezapadalo jako obvykle za městem, ale za Svatyní Temných bohů. Kdysi dávno
to byl obrovský chrám, postavený z červené žuly a pozlacených dekorů. Lid sem každý
rok přesně v Den Velkého krveprolití nosil obětiny a žádal o odpuštění a spásu před
svými hříchy. S nástupem vědy lidé přestali věřit, že existuje jiný svět než jejich. Temní
bohové byli pokládáni za nesmyslné povídačky bláznů a starých mágů.
Chrám se začal pomalu rozpadat, zlaté ornamenty lidé rozkradli, kámen z tisíciletých zdí byl použit na stavbu mohutné hradby kolem města, do nebe sahající pilíře
ohlodal zub času a měděné střechy zezelenaly a zkroutily se, jako by cítily nesnesitelnou
bolest. Kdykoliv se někdo zahleděl na Svatý pahorek, silueta ruin mu připomněla, že ať
je svět sebekrásnější a sebemocnější, vždy se najde něco, díky čemu se může během pár
okamžiků sesypat jako domeček z karet.
Jakmile lidé přestali uctívat Nadpřirozeno, kněží, do té doby protiváha mocného Imperiálního sněmu, odešli do zapovězených krajin a opustili chrám. Na moci
získali úředníci, obchodníci, bankéři, lichváři, šlechticové a docenti. Město se stalo
obrovským přístavem, kterým denně projdou desítky tun zlata, šperků, starožitností,
nábytku, knih, exotických zvířat i rostlin, jedů, kouzelných amuletů, zbraní nebo třeba chemikálií. Město zněkolikanásobilo svou rozlohu, domy získaly nádherné secesní
fasády a místo zahnědlých seschlých a vysoce hořlavých snopů střechy pokryly elegantní
načervenalé křidlice.
Stará shrbená kořenářka se ploužila po úzké klikaté stezce mezi tisícovkami
stromů, jejichž zelené koruny se jemně houpaly v rytmu větru, jako by tančily pomalý
elegantní waltz. Obrovský stříbrný Měsíc nasvítil stařeninu vrásčitou tvář. Vzhlédla k
němu, zavřela oči a pousmála se. Celý její život se jí promítl na pergamenově tenká
víčka. Po tváři se jí spustil pramínek krvavých slz. Nejdříve jedna kapka, poté druhá,
třetí, a dál už jen cítila, jak tenká rudá nitka kopíruje hluboké vrásky na jejích tvářích.
Kartářka poklekla na kolena. Jakmile se první kapka dotkla chladem vyprahlé pěšiny,
z Chrámu se ozval ohlušující rachot. Země se začala třást. Nad rozpadlým chrámem
se vytvořila obrovská černá mračna. Najednou se rozpršelo. Nejprve spadlo pár kapek
čisté dešťové vody, potom ale z mraků padaly miliony ostrých černých krystalků. Na
krajinu se snesla temná aura, vzedmul se vítr a krystaly drásaly lidem kůži. Kdo se
neschoval, byl navždy zohaven. Ulicemi starého města tekly stovky krvavých pramenů.
Stařena se vznesla, rozpažila a stala se Médiem, které umožnilo bohu smrti Serpentovi,
aby se zhmotnil.
Z nebe se najednou k zemi spustil neklidný praskající výboj. Udeřil přesně do
špičky Východní věže, té nejmohutnější ze všech věží Chrámu. Mohutný kamenný had,
doposud obtočený kolem observatoře, se začal probouzet. Žulové šupiny se rozpadaly v
prach, skryté platinové ostny vystřelily z hadových beder, z jeho doširoka otevřené tlamy
si cestu našly dva obrovské jedové zuby. Monstrum pomalu slézalo z Chrámové hory.
Šupiny velké jako štíty bájných rytířů elegantně klouzaly po skalách.
Obluda se dostala do ulic. Lidé prchali a schovávali se. Vypleněný bulvár zatarasilo několik řad legionářů v dlouhých černomodrých kabátech. Jednotně namířili
na Serpenta a vystřelili. Had na to odpověděl mohutným dračím řevem. Jeden z modrokabátníků se ohlédl zpět. Spatřil stovky poslů smrti. Nikdo neviděl jejich nohy. Z po- 12 -
trhaných hábitů byly vidět pouze vybělené lebky s ohnivýma očima. Na koncích rukou
neměli prsty, ale dlouhé tenké drápy. Proletěli houfem legionářů a ti potom padli všichni
k zemi, všichni s potrhanými těly, všichni bez hlavy. Poslové se rozjeli městem a začali
nemilosrdně vraždit. Každé tělo, živé i mrtvé, zmasakrovali a roztrhali na kusy, bez rozdílu pohlaví i věku. Úzké ulice byly plné mužů, žen, dětí, zvířat. Všichni byli mrtví. Těla
nebohých obětí se najednou začala měnit ve slabá bílá světla. Ta se vznesla k obloze,
ale narazila na temnou bariéru, která je nepustila dál. Duše se shromáždily v jednom
velkém bílém mraku. Jakmile poslední dušička dorazila k ostatním, shluk údajné nevinnosti vybuchl. Když duše padaly zpět k zemi, změnily se v temné krystaly. Po dopadu na
zem se ihned roztříštily na tisíce kousků, jako černé sklo. Město bylo pokryto zčernalými
kostrami a dehtovými krystaly.
Zkrvavená kořenářka jako jediná přežila. Její tělo začalo pomalu klesat z výšky, až pomalu ulehla na zemi. Když se probrala, to první, co její staré oči uviděly, byla
lebka dítěte.
„Veselosti“ nikdy dosti
V pátek 13. června jsem se s rodinou a svým spolužákem Filipem Kiowským
vydala do Mikulčic u Hodonína na vyhlášení cen v literární soutěži Skrytá paměť
Moravy na téma Okamžik štěstí. Do této soutěže se zapojilo mnoho autorů z našeho
gymnázia, ale vzhledem k poloze Mikulčic a dlouhé cestě jsme byli s Filipem jediní
zástupci Židlochovic v tomto slavnostním finále.
Když jsme dorazili na místo s malinkatou jiskřičkou naděje na výhru, byla
rychle uhašena, jelikož porota už měla své favority nominovány a my jsme byli pouze
jako publikum. Porotci nám sdělili, že to bylo velmi těžké a že došlo o mnoho příspěvků více než za předchozí čtyři roky a že mnohé z nich (což prý je udivilo) byly
depresivní a temné. Zvláštní bylo, že jedním z nominovaných příspěvků v naší kategorii byl i příběh jedné Pražačky, která ztratila svůj mobil, čímž se posunula hluboko
v oblíbenosti ve škole, a okamžikem štěstí bylo, když mobil zázračně nalezla. Tohle
nás utvrdilo v tom, čeho jsme se obávali: že totiž porota bude chtít velmi veselé příběhy, naplněné štěstím,
a nebude hledat okamžiky štěstí v našich hlubokomyslných příbězích.
O hudební vsuvky se nám postarala kapela
Štoři. Náladu nám naštěstí zvedl zajímavý raut, který
byl zadarmo, a hlavně tam toho jídla bylo hodně. Byli
jsme se, také zadarmo, podívat na mikulčické muzeum, které je velmi zajímavé, a domů jsme odjížděli s
igelitovými taškami s pamětním listem a dárečky a
hlavně přeplněni diskusí o tvůrčím psaní.
Na závěr bych jen dodala, že soutěž se koná
ve dvou kategoriích (první 12-15 let; druhá 16-19 let)
a zapojit se do ní může každý. Stačí jen si počkat do
podzimu na nové téma - a můžete se pustit do psaní.
KRISTÝNA BILAVČÍKOVÁ (kvarta)
-----------------------------------------------------------Kristýna a Filip u rautu v Mikulčicích
Foto: DAVID BILAVČÍK
- 13 -
Se Skřivánkem ve Francii
Chodím do Skřivánku od svých šesti let a za tu dobu už mám za sebou
spoustu koncertů po ČR, ba i tři zahraniční zájezdy – předminulý rok do Vídně,
vloni koncertní turné po Itálii a letos na jaře festival ve Francii. Skřivánek už ovšem
koncertoval i v Japonsku a USA.
Do Francie jsme vyrazili ve čtvrtek 5. června ve večerních hodinách. Po
předchozí zkušenosti, kdy jsme jeli autobusem do Itálie, přes den a bez klimatizace,
jsme naštěstí byly připraveni na všechno…
Teď něco o samotném festivalu, na který jsme se vypravili: FIMU de Belfort
(zkratka z francouzského Festival International de Musique Universitaire) je mezinárodní festival univerzitní hudby, který se koná vždy na letnice (svatodušní svátky).
Po tři dny (letos od 7. do 9. června) hostil FIMU téměř 2500 amatérských hudebníků
a členů sborů z celého světa (Číny, Mexika, Indie, USA, Řecka, Ukrajiny, Slovinska,
Turecka, Kolumbie, Palestiny, Maroka, Argentina, Egypta, Kanady aj.), aby představili hudbu své země. Zastoupeny byly všechny možné styly – klasický, etnický, jazz,
opera, až po současnou hudbu. Vystoupení probíhala na 14 vnitřních a venkovních
scénách.
Skřivánčí vystoupení byla klasická, s písněmi Mozarta, Verdiho, Smetany
a s Janáčkovými Královničkami. Naše koncerty se odehrávaly v katedrále St.-Christophe. Jakmile jsme přijeli, šli jsme se podívat do katedrály a poté na nejznámější
památku Belfortu - Lion de Bartholdi, 22 metrů dlouhou a 11 metrů vysokou sochu
lva.
V sobotu se uskutečnil náš první koncert v kyjovských krojích, speciálně
zapůjčených pro tuto příležitost. Protože jen málo z nás bylo na hodech za stárku
a neměly jsme možnost si kroje vyzkoušet, nevěděly jsme, jak se do nich dostat. A
navíc bylo hrozné horko, takže to šlo o to hůř. Jelikož v katedrále nebyla žádná šatna,
musely jsme se převlékat u autobusu a ve spěchu jsme na sebe naházely, co bylo po
ruce, a v Židlochovicích pečlivě naměřené velikosti jsme vůbec neřešily. I přes tento
počáteční zmatek nás za naše taneční a především pěvecké vystoupení publikum
odměnilo dlouhým potleskem.
V neděli jsme měli dva koncerty. Ten první byl součástí bohoslužby, kterou
sloužil místní biskup, a některé z nás, neznalé francouzštiny, jsme vůbec nevěděly, co
máme dělat. Tak jsme tam jen stály a usmívaly se, a když si lidé začali sedat, tak jsme
si také sedly. Vrcholem dne pro nás byl druhý koncert v zaplněné katedrále, kdy si s
námi posluchači zpívali francouzskou písničku Cantique de Jean Racine. V euforii
po vydařené produkci jsme se v krojích vydaly do ulic a i s panem sbormistrem jsme
na každém kroku juchali a zpívali moravské písničky. Kolemjdoucí si nás fotili, mávali a tleskali nám. Zažili jsme úžasnou festivalovou atmosféru.
Ve Francii se mi moc líbilo, mimo jiné jsem ochutnala tamní specialitu –
makronky. V ulicích jsme stále potkávali další účinkující, které jsme poznávali podle
růžových kartiček na obědy a večeře, které všichni dostali na začátku. Tím jsme si
také zkoušeli své dovednosti cizích jazyků a měli jsme velké štěstí, že s námi byla jako
překladatelka i paní učitelka Nechvílová, protože jinak bychom se nedomluvili.
Cestou zpátky jsme se zastavili v pohoří Vogézy a poté v nádherném městečku Colmar (kterému se přezdívá druhé Benátky) s projížďkou na lodičkách po
soustavě vodních kanálů.
KLÁRA JAKUBCOVÁ (kvarta)
- 14 -
Housle a Julie
V pondělí a úterý 26.-27. května jsem navštívil dva koncerty v rámci festivalu Pražské jaro. V Rudolfinu vystupovala světoznámá houslistka a klavíristka Julia
Fischer, při pondělním koncertu sólově s klavírním doprovodem a při úterním se
svým smyčcovým kvartetem; druhou polovinu tohoto koncertu odehrála sama na
klavír a její místo v kvartetu zaujal jiný sympatický houslista.
Popravdě řečeno, Julii jsem už před tím poměrně dobře znal, na Youtube
jsem zhlédl snad všechna její zveřejněná vystoupení a rozhovory, nicméně i tak to
úplně zpočátku byl zvláštní pocit vidět ji ve skutečnosti. Po pár chvílích, co začala
svůj koncert houslovou sonátou F dur Felixe Mendelssohna, už moje pozornost spočinula především na jejích rukou; „okoukat“ prstoklady, v jakých houslista danou
skladbu hraje, je totiž mnohdy ta nejcennější a nejdůležitější informace, pokud to
poté člověk sám chce zahrát. V živé praxi se mi to bude hodit např. u skladby op. 24
Caprice Basque od španělského houslisty Pabla de Sarasate, kterou jsem v průběhu
letošního roku nacvičoval, a na třech problematických místech zkusím zakomponovat její prstoklady.
Na prvním koncertu jsme mohli slyšet tři sonáty – již zmíněného Mendelssohna, dále sonátu g moll „Ďáblův trylek“ Giuseppe Tartiniho a konečně sonátu
No. 3 Bohuslava Martinů. Pak dva španělské tance skrývající se pod opusovým číslem 23 a zmíněné capriccio op. 24 Pabla de Sarasate (díky velkému aplausu publika
pak tři krátké přídavky, vesměs zamýšlené jako ochutnávka z jejího nejnovějšího
CD). Sonáty v sólové hře představují velmi hluboké a intenzivní skladby, které na
sólistu kladou velký nárok, a v podání Julie byly opravdu skvělým zážitkem; dle
mého názoru není na světě více houslistů než prstů jedné ruky, kteří by je dokázali
zahrát alespoň srovnatelně dobře! Jednou zajímavostí tohoto koncertu by mohlo
být, že interpretka na svoje přání změnila pořadí skladeb oproti původnímu programu, nikdo z personálu Rudolfina to nevěděl a pravděpodobně to bude vědět jenom
ona sama…
Její druhý koncert se smyčcovým kvartetem byl ještě daleko ojedinělejší
než slyšet někde hrát dobrého sólistu; moc obdobných hudebních těles totiž přinejmenším v České republice nevystupuje. Zmíněné kvarteto mělo v podobě tohoto
koncertu v ČR premiéru, stejně jako sama Julia obecně ve hře na klavír. Na tomto
vystoupení zazněly smyčcové kvartety c moll op. 18 č. 4 od Beethovena, H268 č. 5
Bohuslava Martinů a klavírní kvintet Antonína Dvořáka A dur; ten se mi líbil ze
všeho nejvíc.
Dále bych zde mohl zmínit svá vystoupení 22. června v brněnském Janáčkově divadle a 26. června v Ostravě, kde jsem v sestavě Filharmonie Brno provedl
IX. Dvořákovu symfonii e moll. Brněnská filharmonie totiž v rámci festivalu Mozartovy děti dala možnost dvaceti nejlepším hráčům z jihomoravských a severomoravských základních uměleckých škol, aby si zahráli po boku opravdových profíků.
Brněnský koncert se mimořádně vydařil, byl téměř celý vyprodán a moc rád jsem
na něm hrál zejména pro četnou skupinu svých blízkých, kteří byli při této příležitosti v Janáčkově divadle přítomni. Výprava do Ostravy začala již v průběhu středy,
samotný koncert byl ve čtvrtek večer. Mimo nutné zkoušky a generálku před tímto
koncertem byl dostatek času na živou komunikaci s filharmoniky, což bylo opravdu
fajn, zvláště proto, že nejednoho z nich jsem už předtím mohl poznat.
MAREK OTÝPKA (sexta)
- 15 -
Blanarovičová a vrtulník
V sobotu 7. června 2014 se u Městského úřadu v Pohořelicích konala oslava
Mezinárodního dne dětí. Pro účastníky zde bylo připraveno mnoho soutěžních stanovišť, ukázkových disciplín a jako třešnička na dortu vystoupení Yvetty Blanarovičové. Ovšem na co se nesmí zapomenout, je to, že po domluvě přiletěl i záchranářský
vrtulník. Byl zde také k vidění zásah pohořelických hasičů a děti mohly nahlédnout
do policejního vozu. Dětský den se podařil, mj. i proto, že po celý den přálo počasí, a
tak se pořadatelé již těší na příští rok.
JAN KŘÍŽ (sekunda)
Pohořelické slavnosti
Jako každý rok, tak i letos se konaly tradiční Slavnosti města Pohořelice. Naplánovány byly na 13.-15. června. Hlavními tahouny byli Arakaini (s hojným zástupem starší generace metalistů), Miro Žbirka s kapelou, Adam Mišík a v neposlední
řadě Koblížc! (na které se zase těšila moje maličkost). Na druhém pódiu probíhalo
římské obléhání, bojové techniky a byl zde k dispozici římský tábor. Dále se nám starali o zábavu i žáci různých pohořelických kroužků, kteří rovněž vystupovali. Byl také
otevřen kostel s kostelní věží, fara, konírna a na radnici probíhala výstava kaktusů.
Po Pohořelicích byla rozmístěna spousta stánků, ať už s jídlem, nebo s památečnými
předměty, až po různé šperky. Když jsem se později bavila se svou babičkou Alenou
Bilavčíkovou, která tyto slavnosti organizuje, prohlásila, že ji lehce překvapily a hlavně že se podařily. Mně osobně se velmi líbily. KRISTÝNA BILAVČÍKOVÁ (kvarta)
Týden ve znamení „matfyz“
V pondělí 9. června jsem odjel na týdenní soustředění krajské komise Matematické a fyzikální olympiády kat. D a C, které se už přes deset let tradičně koná v
Jedovnicích.
Jako minulý rok, i v tomto roce bylo o co stát: lektoři totiž mysleli na to, aby
se odborný program výrazně nekryl s minulým rokem a zároveň 1. a 2. ročníky SŠ
měly zvlášť svoje přednášky. Hlavním matematikem soustředění byl Mgr. Aleš Kobza, který nás na svých přednáškách mnohé přiučil zejména o rovnicích – soustavách
cyklických rovnic s případným parametrem, diofantických rovnicích a o tom, kdy je
dobré aplikovat tzv. Vietovy vzorce. Naše bývalá vyučující fyziky a matematiky Mgr. Hana Lacinová pak uvedla všechny do základů derivací a integrálů a ukázala
několik vzorových příkladů, kde tyto operace velmi dobře využijeme. Jak matematická, tak fyzikální část odborného programu poté směřovala k tomu, že jsme řešili
úlohy následující kategorie (tedy B) MO i FO jako přípravu do dalšího roku, což je
zřejmě to nejcennější, čeho se tu může účastníkům se zájmem o fyziku či matematiku dostat.
Mimo přednášky se konaly dva odpolední výlety – do obce Rudice s pověstným větrným mlýnem a k propasti Macocha. Večery byly vyplněny populárními
přednáškami – např. o hvězdných dalekohledech, zlatém řezu nebo matematických
hrách. Také jsme byli navštíveni pracovníkem společnosti FEI, která je největším
světovým vývozcem elektronových mikroskopů.
Celkově se mi soustředění poměrně líbilo, moc rád jsem se na něm shledal
s lidmi známými již z minulého ročníku a mohu ho doporučit každému, kdo řeší
MO či FO kategorií D a C; nabyté znalosti vám totiž znatelně pomohou do dalších
ročníků.
MAREK OTÝPKA (sexta)
- 16 -
MČR P5... Kdopak rozumí téhle hantýrce?
Naprosto znavena padám do své měkké postýlky, která se zdá být pohodlnější než kdykoli dřív, víčka mi stále více klesají, i když se přemlouvám a snažím se
oči držet otevřené. Jsem na smrt utahaná. Proč? Protože jsem závodila a dala do toho
naprosto vše. Šlo totiž o mistrovství České republiky.
Celou cestu do Kolína nás na vleku pronásledovaly dva páry lodí, ty jsme
si vezli na závody pro čtyři posádky ve čtyřech různých kategoriích. Žactvo, junioři,
muži a samozřejmě i my, juniorky. Bohužel se nám kvůli zdravotním potížím nepodařila seskládat celá pětičlenná loď, ale ani ve čtyřech se nevzdáme.
Jako obyčejně jsme si hned po příjezdu na místo všichni postavili stany - a
stejně jsme nakonec polehali pod širák. Nic nového.
Na sobotní den byl hned zrána naplánován slalom a my jsme se až na startu
dozvěděly, že místo předpokládané čtyřčlenné sestavy většiny juniorských posádek si
jedny z našich rivalek koupily členy; tak se u nás říká, když si posádka musí dohodnout člověka z jiného oddílu… menší úplatek pro vedoucí onoho dalšího oddílu je
potom nezbytný. I přesto jsme se vrhly na slalom ze všech sil a potom nezbylo než se
spolehnout na své schopnosti a čekat. Nevěřícně jsme poměřovaly výsledky: nejenže jsme byly první ve slalomu mezi juniorkami, my bychom dokonce vyhrály i
mezi ženami! Povzbuzeny a příjemně překvapeny jsme se vydaly na start sprintů. Ty
už bohužel nevyšly tak skvěle, jak jsme doufaly. Sandberačky, což je tým juniorek ze
Sandberka, stejně jako my jsme pro ně Rajhraďačky, nás se svou plně obsazenou lodí
o několik vteřin předjely a my jsme skončily druhé.
Není však čas si něco vyčítat, není čas odpočívat, odjíždíme na plavecké závody. Všechny juniorky plavou padesát metrů na čas. Plave všech pět členů posádky… a taky nastává menší problém. Jelikož jsme pouze čtyři, budu muset, jakožto
nejrychlejší plavec, startovat dvakrát. Odstartuji tedy poprvé a myslím na to, že si
musím nechat ještě síly. Ihned jak doplavu, propadnu panice, že podruhé už to neuplavu. Musím se však postavit na skokánek znovu, teď už jako poslední plavec. Ve
vodě si stále opakuji, jak je důležité správně vydechovat, a konečně jsem u konce.
Stále slyším, že jsme to zvládly suprově a jak jsme byly skvělé... „Takže se nám to nevyvedlo?“ napadne mě v první chvíli, ale pak dozvídám, že jsme to opravdu zvládly
senzačně! Vyhrály jsme plavání! Ale Sandberačky nám stále dýchají z druhého místa
na paty… Pro dnešek toho ale už bylo dost.
Neděle patří jen a jen sjezdu. Pro mě osobně jedna z nejméně oblíbených
disciplín. Sjíždíme po proudu Labe, tedy ne, že by to bylo nějak znát, kde je po a
kde proti proudu. Cestu nám několikrát znepříjemní motorové lodě, jejichž vlny si
pořádně pohrají jak s naší pramicí, tak i s námi samotnými. Nevzdáváme se a dostáváme se v naprosto bezkonkurenčním čase na střelnici, kde všichni jako zázrakem
odstřílíme bez chyby. Ale já vám můžu říct, že to žádný zázrak nebyl, jen tvrdá dřina.
Takto se dostáváme s náskokem do cílové rovinky, která je dlouhá něco přes dva kilometry, a konečně do cíle. Šťastné, že už nikam nejedeme, naskáčeme v tu ránu do
vody.
Později se dozvídáme, že mistryněmi pro tento rok nebudeme; budou to
Sandberačky. A tak, i když všichni nevěřícně vrtí hlavami nad podivnými výsledky,
si navzájem gratulujeme a přebíráme své ceny. Naši malí žáčci se dostali na krásné
třetí místo, stejně jako muži. Juniorům jen o kousek utekla medaile, byli čtvrtí. Pro
Moravu odvážíme tedy jen samá krásná umístění.
Ale příště budeme lepší, to si teda pište!
MICHAELA ŠEDOVÁ (kvarta)
- 17-
Tygr a jeřáb
Tento článek je pojmenován po technikách, které jsou hlavní složkou bojového umění „Siu Lum Pai Hung Gar Kung Fu“ aneb „Jihošaolinský styl rodiny Hung“. Je to styl, který jsem
si vybral před čtyřmi lety a učím se ho dodnes.
Zrodil se na počátku 19. století na jihu
Číny v šaolinském klášteře Fukien. Jeho zakladatel Hung Hay Goon byl uznávaným mistrem
kung fu. Po zničení kláštera dynastií Ching se
Hung Hay Goonovi, jeho učiteli Che Seenovi
a několik málo dalším podařilo uprchnout do
bezpečí, kde předávali toto bojové umění svým žákům a nástupcům. Patřili mezi
ně jedni z největších mistrů kung fu v té době. Jedním z nich byl také Wong Kei
Ying, který patřil mezi „deset tygrů Kwantonu“ - tento titul náležel deseti nejlepším
bojovníkům v jižní Číně. O životě jeho syna Wong Fei Hunga pojednává přes sto
filmů, ve kterých byl často hrán slavnými herci, jako například Jet Leeem nebo Jacky
Chanem.
To bylo něco z historie a nyní vám řeknu, jak to vše vypadá z mého pohledu.
Už od mala jsem miloval filmy s bojovou tematikou, v nichž jeden hrdina porazí holýma rukama celou armádu. Později jsem se přihlásil do japonského bojového sportu
judo, který mi však vůbec nic neříkal. Zčistajasna taťka objevil na vývěsce Salesiánského střediska v Žabovřeskách plakátek obsahující informace o náboru do teprve
rok starého kroužku „Hung Gar“. Jelikož byl první trénink zdarma, neváhal jsem a
zašel se podívat.
Hned na začátku jsme se všichni postavili do jedné řady a zdravili se gestem,
které jsem dělal úplně naopak. Poté jsme si udělali místo kolem sebe a začali jsme
máchat rukama, jako když se držíte na moři prkna a houpete se v rytmu vln. Neměl
jsem absolutní tušení, k čemu je to dobré, ale přizpůsobil jsem se ostatním. Vzhledem k mé tělesné kondici, kterou jsem do té doby nezdokonaloval žádným sportem,
byly pro mě začátky velice náročné. Jednu dobu jsem kung fu nevěnoval příliš moc
času, takže jsem svou úroveň vůbec nezlepšoval. Před třemi lety přišly první závody v Kuřimi, na kterých jsem sice neobsadil zrovna nejlepší místo, ale zato jsem nabyl
alespoň základní zkušenosti. Letos v březnu jsem se na další pokračování Kuřimské
juniorské ligy pilně připravoval a zůstal jsem čtvrtý, za soupeři z Česka a Slovenska.
Byl jsem na sebe trochu naštvaný, protože jsem mohl být alespoň třetí, ale i sebemenší chybička je neomluvitelná.
O to víc jsem se snažil a trénoval někdy i dvakrát denně na nadcházející
Evropský mezinárodní čínský wushu festival, který se měl konat 26. a 27. dubna v
Praze. Když jsme dojeli přesně na čas, zapsali jsme se do kategorií a čekali, až na nás
přijde řada. Byl jsem v kategorii s klukem, který se učí ve stejné škole jako já, akorát
navštěvuje pobočku ve Vyškově, a byl to právě on, kdo na letošních kuřimských závodech vyhrál v mé kategorii zlato. Počítal jsem tedy s tím, že i kdybych byl sebevíc
dobrý, můžu být maximálně druhý, protože někoho, kdo je o dvě úrovně výš než já a
na mistrovství světa obsadil třetí příčku, opravdu nemohu porazit.
Naše skupina konečně přišla na řadu. Byl jsem zhruba v polovině. Po každém výkonu ohlásil rozhodčí výslednou známku, která se vypočítala z bodů udělených dvěma „áčkovými“ a dvěma „béčkovými“ rozhodčími. Bohužel však nebylo
- 18 -
Na stupních vítězů - uprostřed ten nejlepší...
jeho slovům vůbec rozumět, takže jsme se pak pouze dohadovali, co doopravdy řekl,
a více méně jsme se shodli na tom, že mám 8,1 bodu a Filda (výše zmíněný kabrňák)
8,9. Po každé kategorii se vyvěsily výsledky na dveře, ale jako naschvál nastaly potíže,
a my jsme museli dvě a půl hodiny na výsledky čekat. Poté nastal ten okamžik.
Dva organizátoři, držíce několik papírů a lepicí pásku, přišli ke dveřím a vylepili konečné výsledky naší kategorie. Dostal jsem se k nim jako první. Prstem jsem hledal
v tabulce své jméno, počet bodů a umístění. „František Soudek, 1. místo, 8,50 bodu.“
Takový pocit jsem snad ještě v životě nezažil! Vedoucí za mnou přišla a objala mě.
Oba dva jsme měli trochu slzy v očích, ale jelikož jsme drsňáci, nedali jsme to moc
znát. Filda se umístil na druhém místě se stejným počtem bodů jako já. Pokud
nastane taková situace, vyšší místo obsadí ten, kdo obdržel od „béčkových“ rozhodčí
více bodů, a já jsem měl pouze o 2 desetiny více, takže to bylo velmi těsné vítězství.
Nyní se připravuji ke zkouškám na oranžový pásek; ty budou koncem školního roku.
Kung fu neberu pouze jako koníček, ale jakýsi životní styl. Pokud si chcete rozvinout
tělo i ducha, rozhodně doporučuju.
FRANTIŠEK SOUDEK (tercie)
Limeriky ze sekundy (2)
Jedna žena z Hrušovan
zkrášluje se ze všech stran.
O ruku ji žádal pán,
ale byl to pavián!
Chudák ženská z Hrušovan.
(ALICE KRESOVÁ)
Znal jsem kluka z Pohořelic,
ten neuměl věru nic,
teď však chápu proč,
točil se jak kolotoč,
pořád neví vůbec nic.
(JAN KŘÍŽ)
- 19-
Prima na Lipce
Dne 29. května 2014 se naše třída prima společně s paní učitelkou Provazníkovou a Mezulianíkovou vydala do Centra ekologické výchovy Lipka v Brně. Měli
jsme se tam zúčastnit výukového programu „Život v rybníce“.
Uvnitř budovy jsme si na sebe každý přilepili cedulky se jmény a pan průvodce nás rozdělil na dvě skupiny. První skupina měla zůstat vevnitř a druhá měla jít na
zahradu. Já jsem s druhou skupinou šel ven na zahradu, kde jsme si vzali lovecké náčiní a v nedalekém rybníce jsme začali lovit různé živočichy. Svoje úlovky jsme zkoumali
pod nedalekým přístřeškem. Živočichy jsme určovali podle určovacího klíče. Vylovili
jsme několik pulců, nymfy vážek, ale také různé menší živočichy, např. buchanky.
Po krátké přestávce se konala druhá část programu, a to vevnitř. V této části
programu jsme určovali další vodní živočichy na obrázcích, některé z nich jsme už
znali ze zkoumání úlovků z rybníku, dále jsme probírali anomálii vody nebo povrchové napětí vody. Potom jsme se obě dvě skupiny zase sešli a rozloučili jsme se s
personálem. Když jsme vycházeli z areálu, venku už pršelo. Náš autobus měl zpoždění,
tak jsme se schovali pod střechou nedaleké Masarykovy univerzity. Po chvilce autobus
přijel a my jsme se mohli s radostí vrátit k naší milované škole. Při této exkurzi jsme
si procvičili znalosti nejen z biologie, ale i z fyziky. Myslím si, že se nám to všem moc
líbilo.
MIKULÁŠ ŠŤASTNÝ (prima)
Deváťáci sextánům
Nejen terciáni a kvartáni, o jejichž výletech si můžete přečíst uvnitř tohoto
čísla, nýbrž i sexta vyrazila v první polovině června ze školy za hranice všedních dní.
Naším cílem tentokrát byla jihozápadní Morava (Telč a okolí), a protože to byl poslední výlet mé třídy (dál už ji čeká jen vodácký kurs a maturita), uzavřeli jsme cyklus šesti
akcí, během nichž jsme poznávali krásné oblasti a kouty moravské země: předtím to
byly Moravský kras, Olomoucko, Moravskoslezské Beskydy, Jeseníky a Vysočina kolem Nového Města na Moravě.
Na Telčsku jsme si během výletu dosyta „užili“ tropických teplot; například
v první den jsme ve více než 30stupňovém vedru stoupali s plnými bágly na zádech
od vlaku zhruba šest kilometrů až na hrad Roštejn a odtud pak šli dalších sedm do
kempu, kde jsme byli ubytováni. Vystoupili jsme také na nejvyšší horu Českomoravské
vrchoviny Javořici, denně jsme se vydatně máchali ve Velkopařezitém rybníku - a najednou tu byl závěr a s ním třešinka na dortu, totiž Telč s jejím unikátním renesančním
náměstím a neméně atraktivním zámkem (obojí na seznamu památek UNESCO).
Nemá zřejmě cenu psát o tom, co všechno jsme na telčském zámku viděli.
Ostatně mnozí z vás tam už určitě byli a další se tam bezpochyby někdy v budoucnu
vypraví. Má však nepochybně cenu napsat o tom, jaké štěstí jsme dílem náhody měli
a jak jedinečnou prohlídku jsme absolvovali. Našimi průvodci totiž byli žáci a žákyně
(těch bylo víc) 9. třídy telčské základky na Masarykově ulici. A tak jsme místo rutinního projevu jedné průvodkyně postupně poslouchali osm nebo devět nadšených
deváťáků, kteří se v jednotlivých zámeckých sálech střídali po jednom či po dvou a s
patřičnou dávkou hrdosti nás seznamovali s pozoruhodnostmi „svého“ zámku. A protože jsem jim nakonec slíbil, že o nich napíšu do našeho časopisu, posílám jim touto
cestou srdečný pozdrav a ještě jedno dodatečné poděkování.
Mgr. ANTONÍN TOVÁREK (sexta)
inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice. Vychází měsíčně. Jazyková úprava textu a grafika: Mgr. Antonín Továrek. Grafika křížovky: Jiří Musil. Cena 5 Kč.
- 20 -