Sociobiologie. Bratisl. lek. Listy, 90, 1989, 6

Transkript

Sociobiologie. Bratisl. lek. Listy, 90, 1989, 6
Sociobiologie
3.7
Novotná D, Vacková J, Jùnová J. Sociologický pøíspìvek
k otázce pohlavní diferenciace lidské psychiky. Èas Lék
èes 1987; 126(31): 968–971.
Price J. The dominance hierarchy and the evolution of
mental illness. Lancet 2, 1967: 243–246.
Scheflen AE, Scheflen A. Body Language and Social Order.
Englewood Cliffs: Prentice-Hall Inc., 1972; 208.
Smith KGV. A Manual of Forensic Entomology. London:
The Trustees of the British Museum, 1986; 205.
Tinbergen N. The studiy of Instinct. Oxford: Univ. Press,
1955; 221.
Žantovský M, Höschl C, Nešporová B, Hendrychová Y.
Dominance hierarchy, initiation of interaction and
estimates of present state in psychiatric inpatients.
Activ nerv sup 1989; 31(2): 89–92.
Sociobiologie
Sociobiologie naèrtává konceptuální a empirické spojení mezi biologií a sociálním chováním živoèichù, vèetnì
Homo sapiens. Její hlavní otázka zní: Jaké povahy je spojení vedoucí od genù pøes psychiku ke kultuøe?
Souèasná sociobiologie pokrývá široké teoretické pole
s rùznými filozofickými konsekvencemi, z nichž nìkteré jsou pøekonané nebo pøíliš triviální, jako tzv. sociální
darwinizmus hlásající v sociální oblasti právo silnìjšího,
které odvozuje ze zákonitosti pøirozeného výbìru („survival of fittest“). Vzhledem k dalšímu rozvoji poznatkù
a k postupujícímu pokroku v oblasti studia genetických
determinant duševních poruch se však sociobiologie stává dùležitou souèástí vìd o chování.
Podle Wilsona (1975) je sociobiologie systematickým
studiem biologických základù sociálního chování. Barash a Lipton (Kaplan a spol., 1980) upozoròují na dvì
základní pravidla sociobiologie: princip interakce a ústøední sociobiologický postulát. Princip interakce øíká,
že všechny fenotypy, vèetnì chování, jsou dùsledkem interakce genotypu jedince s jeho prostøedím. Sociobiologie by ráda zrušila protiklad vrozeného a získaného,
respektive instinktu a uèení tím, že každé této komponentì upírá determinující význam. Øíká, že genetický
vliv na sociální chování je více než nulový, nikoliv však
urèující. Ústøední postulát však vychází právì z toho, že
chování obráží alespoò z èásti genotyp a že jedinec se
tedy chová tak, aby maximalizoval svoji celkovou zpùsobilost, která je definována jako evoluèní úspìch, jako
míra, se kterou jedinec postupuje své geny dalším generacím. Je to èíslo, kterým násobíme zastoupení urèitých
èlenù v jedné generaci, abychom vypoèetli jejich zastoupení v generaci následující. Jde o souhrn osobní zpùsobilosti (personal fitness) jedince a jeho pøíbuzných, kteøí
pøispívají k reprodukènímu úspìchu jedincových genù
tím ménì, èím ménì jsou tyto geny v nich zastoupeny.
Míra tohoto zastoupení se vyjadøuje koeficientem pøíbuznosti (kp). Dítì sdílí se svým rodièem polovinu genù,
je mezi nimi tedy kp = 1/2, mezi sourozenci je také 1/2,
prarodièe – dìti 1/4, bratranci 1/8 atd. Jestliže tedy dvì
alely, A a a, soutìží o stejný genetický lokus, pøièemž A
ovlivòuje svého nositele k chování X, kdežto a k chování
Y, záleží na evoluèní zpùsobilosti nositelù produkujících
to èi ono chování, jak se která alela prosadí. Je-li chování
X evoluènì zpùsobilejší než chování Y, je v dalších generacích více jedincù, kteøí podìdí alelu A, která se tak šíøí
v populaci na úkor a, jež mùže nakonec i vymizet. Sociobiologie poukazuje tedy na dùležitou roli nejen morfologie a fyziologie, nýbrž i na chování, které se rovnìž podílí na reprodukèním úspìchu genù. Zajímavý je spor
o to, co je jednotkou pøirozeného výbìru, tedy co je vybíráno: jedinec? rodina? druh (species)? Pøes to, že
v pøírodì najdeme pøíklady skupinové selekce, že tato selekce je modelovatelná na poèítaèi a že nìkteøí významní
vìdci (Lorenz) vìøí, že pøirozený výbìr pracuje pro dobro
species, vìtšina sociobiologù se domnívá, že subjektem
pøirozeného výbìru je jedinec nebo dokonce molekula
DNA, respektive gen (Dawkins, 1982). Tento spor také
odlišuje sociobiologii od klasické etologie (viz kap. 3.6).
Ostatnì etologie studuje evoluci v historické perspektivì,
kdežto sociobiologie s ní zachází analytickým, prediktivním a èasto i spekulativním zpùsobem.
Pro ilustraci sociobiologického myšlení uvedeme zde
podrobnìji výklad Dawkinsovy knihy „The Selfish Gene“
(1976), doplnìný o údaje ze základního díla Wilsonova
„Sociobiology. The new synthesis“ (1975), z prací Triversových (1971), Maynarda-Smithe (1975) a další Dawkinsovy knihy „Extended phenotype“ (1982). Zájemce odkazujeme dále na práce Lumsdena a Wilsona (1982),
Barashe (1981), u nás též na kritický sborník Neubauerùv (1985).
Dawkinsova kniha „The Selfish Gene“ (Sobecký gen)
tìží zjevnì z prací Johna Maynarda Smithe, biologa se
zájmem o teorii her, a Roberta Triverse, který proslul
zejména svou koncepcí vzniku mutuálního altruizmu
a sociobiologickým pohledem na vztah rodièù a dìtí.
Abychom porozumìli dalšímu textu, musíme pøijmout alespoò dva „axiomy“:
1. Akceptovat bezvýhradnì darwinistický výklad evoluce
jako výsledku mutací a selekcí. Tato licence zcela vyluèuje lamarckistický pøístup. Informace proudí z DNA,
nikoli do DNA. Budoucí èlovìk nebude mít velkou
hlavu a chabé tìlo proto, že moc myslí a málo se pohybuje, nýbrž proto (a jen tehdy), že takoví jedinci jsou
dnes úspìšnìjší a víc se reprodukují.
Seznam autorù
Lát J. Problematika motivace v pojetí reflexní teorie,
behaviorismu a etologie. Ès Fyziol 1964; 13(4): 316–331.
Lorenz K. Dan sogenannte Böse. Wien: Borotha-Schoeler,
1963; 391.
Madlafousek J, Žantovský M, Hliòák J, Koláøský A. Sexuální
chování jako komunikaèní proces, jímž se realizuje
systém dílèích motivaèních stavù. Ès Psychiat 1981;
77(6): 377–384.
McGuire MT, Faibanks LA. Ethological Psychiatry. New
York: Grune and Stratton, 1977; 230.
Morris D. Manwatching. New York: Abrams, 1977; 320.
Novacký M, Czako M. Základy etolegie. Bratislava: SPN,
1987; 184.
149
Seznam autorù
150
Biologické obory v psychiatrii
2. Pøistoupit na antropomorfizující formulace typu
„molekula chce“ s tím, že víme, že molekula ve skuteènosti chtít nemùže, ale reaguje tak, jako by „chtìla“.
Geny se šíøí v tvrdì kompetitivním prostøedí. Co to
o nich vypovídá? Co vypovídá o èlovìku vìta „Žil spokojenì a úspìšnì v chicagském podsvìtí“? Znamená to, že
geny jsou nemilosrdnì sobecké. Toto tvrzení je pro vìtšinu filozofù nepøijatelné. Dawkins ho hájí tím, že jeho
kniha není genetickým výkladem morálky ani deskriptivou chování. Není o motivech, ale o výsledcích (tj. o tom,
co se ukázalo být „výhodné pro geny“). Líèí situaci
v primordiální polévce, kde vznikají rùzné organické
molekuly. Již na této úrovni lze usoudit, že nejvíc v této
polévce nejsou zastoupeny nejlepší molekuly, nýbrž nejstabilnìjší, tj. ty, které se nerozkládají. Novou formou
stability je pak replikace: nejvíce je tìch, které se dokáží
kopírovat – tzv. replikátoøi. Z nich zase nejúspìšnìjší
jsou molekuly dlouhovìké, hojnì a bezchybnì se množící (tj. musí mít „longevity, fecundity, fidelity“). Další
možností, jak získat v „polévce“ statistickou pøevahu, je
schopnost chemicky rozkládat ostatní (tuto schopnost
vidíme u enzymù). V pøítomnosti takových agresivních
molekul je výhodné vytvoøit proti nim ochranu, obal (až
na obal buòky). Toto vzájemné zdokonalování konkurentù šlo tak daleko, že dalo vznik „zatím nejchytøejším
molekulám“, totiž DNA. DNA si vytváøejí rafinované
obaly, kterým øíkáme živé organizmy, jež se chovají tak,
aby zajistily pøevahu svých DNA; jsme stroje na pøežívání našich molekul DNA (survival machines). Ukazuje
se však, že o pøežití nesoupeøí celé molekuly DNA, nýbrž
jejich èásti – geny. Gen je replikátor s vysokou kopírovací vìrností, dlouhovìký. Èím je kratší (vyjádøeno poètem
nukleotidových bází), tím spíše se pøi meióze vyhne crossing-overu a uniká nezmìnìn do další generace. (Gen
mùže být zmìnìn – a tedy zrušen – napø. crossing-overem, kdy vznikají nové kombinace kódu, dále bodovými
mutacemi a inverzí, tj. obrácením). Souèasná genetika
reprezentovaná napø. Barbarou McClintockovou zná však
ještì další možnosti, které lze nazvat øízenou sebepromìnou genetického kódu (rozbor viz Neubauer, 1985).
Gen tedy musí být tak dlouhý, aby mohl nìco kódovat,
a tak krátký, aby pøežíval nezmìnìn, což zajistí pak jeho
dlouhovìkost. Z tohoto pohledu je pak ovšem bodová
mutace (podobnì jako crossing-over) pro gen ohrožující
a my se proti Dawkinsovi ptáme, zda evoluce je tedy pouze
dùsledkem série chyb vyvzdorovaných entropií na úkor
stability genù?
Spolupráce genù v organizmu vzniká podle Dawkinse náhodou tak, že urèité konstelace vyhrávají nad jinými a tak se udržují: Jsi-li býložravec, musíš mít k urèitému
typu zubù také urèitý typ žaludku atd., abys úspìšnì
svou sestavu DNA replikoval. (Gen „zemøít“ je šíøen proto, že se uplatòuje až poté, co je šíøen, a kdyby nebyl,
došlo by k situaci, že by se nic nemohlo už dál replikovat.) Tìlo je tedy kolonie genù snažící se zvýšit èetnost
všech svých genù v budoucích generacích. Tím se ohranièuje jako entita. Zajímavá je otázka, proè jsou geny
pasivní, proè nereagují na zmìny prostøedí, tj. proè neexistuje dìdiènost získaných vlastností. Jedním z vysvìt-
6
7
lení je èasový skluz. Frekvence výmìny informací pøi
jakékoliv komunikaci musí být v pásmu relevantním situaci a úèelu. Voláme-li na sebe pøes údolí, vznikají latence nutné k postupu komunikace. Latence prodlužují repliky. Skluz 4 minuty pøi hovoru na Mars vyselektuje
delší monology. Dopisy mají mnohem obsáhlejší repliky
(monology) než telefonní rozhovory. Velryby komunikující pøes oceán se skluzem 2 hodin produkují asi osmiminutové samomluvy (Payne a McVay, 1971). Komunikace na vzdálenost 200 svìtelných let je pro jednu generaci
nesmyslná, nebo jednoduchá odpovìï na jednoduchou
otázku pøijde za 400 let, což není relevantní. V takových
èasových dimenzích však pracuje evoluce. Prostá zpìtná
vazba je tudíž nesmyslná. Pøíroda tedy øeší problém podobnì jako Andromeïané v utopii Hoyla a Elliota (A for
Andromeda): dlouhým poselstvím, návodem.6
Tímto návodem je genetický kód. Je to program, který pøispívá k tomu, jakou strategii a taktiku zvolí hráè –
jeho nositel. Vezmìme napø. pití u studánky: ptáci
u studánky v období sucha jsou vystaveni nebezpeèí dravcù, pro které je studánka tou dobou nejsnadnìjším lovištìm. Potenciální obì se tam tedy nesmí dlouho zdržet; tím snižuje pravdìpodobnost, že bude dopadena,
nemùže ji však zcela vyøadit, protože by se nenapila. Nejlépe pøežívá ten, kdo má nejvhodnìjší program pro optimalizaci doby strávené u studánky. Nesoutìží hráèi, nýbrž soutìží programy – geny, kdo vyrobí úspìšnìjšího
hráèe. Obecné poselství genù tedy je: „Dìlej, co uznᚠza
nejlepší, abys nás udržel na živu“.
Podle Dawkinse vìdomí vzniká tehdy, když simulace
svìta v mozku je tak dokonalá, že musí zahrnovat i model sebe sama. Je v tom asi nekoneèný regres (model modelu atd.).
Že lze hovoøit o genech pro urèité chování, dokládá
Dawkins pokusy Rothenbuhlerovými: Mezi rùznými
odrùdami vèel jsou proti nemoci larev odolnìjší ty, které
mají hygienièky – vèely, které odvíèkují vosk, zabijí nemocné larvy a vyhodí je z úlu. Citlivé odrùdy jsou citlivé
proto, že to nedìlají. Rothenbuhler zkøížil oba typy (královnu a trubce). Dìlnice I. generace byly nehygienické.
Zkøížil je opìt s hygienickými a získal 3 typy: hygienické, nehygienické a ty, které pouze odvíèkovávaly. Navíc
zjistil, že nehygienické fungují jako vyhazovaèi, jestliže
jim vosk odvíèkoval. Tím odlišil samostatnì dìdìné komponenty chování.
Jestliže sociobiologové odmítají Lorenzovo „dobro pro
species“, jak tedy vysvìtlují to, že vnitrodruhová agrese
je ventilována nekrvavì? Odmyslíme-li skuteènost, že
naše geny se v menší míøe replikují i v našich pøíbuzných, které „má smysl obìtovat“ jen tehdy, pøedejde-li se
tak jasnému úbytku zastoupení našich genù v další generaci, zbývá prostá logika rivalitního trojúhelníku: jedinci A, B a C jsou všichni sobì rivaly. Z hlediska A nemusí být výhodné odstranit B, protože by se tak posílila
pozice C. Odnìtí rivala ze scény není nutnì prospìšné,
protože mùže víc posloužit jiným rivalùm. Tak mùže
dojít i k altruizmu. Zde se dostáváme k pojmu evoluènì
stabilní strategie chování7 (Maynard-Smith, 1975). Evoluènì stabilní strategie je taková, že je-li pøijata vìtšinou
V pøípadì Andromeïanù to byl návod na obøí poèítaè, který po sestrojení zavedl zde na Zemi diktaturu (do doby, než ho hrdina zastavil
sekyrkou). Poèítaè nemohl referovat svým tvùrcùm a radit se s nimi asi jako mozek nemùže referovat genùm.
Strategie zde znamená pøedem programovaný plán chování, napø.: „Napadni protivníka; když uteèe, pronásleduj ho; když zaútoèí,
uteè“.
Sociobiologie
B = Zjá – Rjá + ½ Zbratr – ½ Rbratr + … + 1/8Zsestøenice – 1/8Rsestøenice + …
Selektuje se vzorec s nejvìtším èistým ziskem.
Pøíklad: Najdu v lese 8 hub, každá znamená dejme
tomu zisk 6 bodù. Jsme ètyøi: já, bratr, sestøenice a kamarád. Mám je zavolat, když sám mohu sníst nejvýš 3 houby, ale s nimi na mne zbydou jen 2?
Bsobec = 3 × 6 = 18 = 1 × 18
Baltruista = (1 × 12) + (1/2 × 12) + (1/8 × 12) + (0 × 12) = 19,5.
Výsledek: Zavolám je. Jde o vyselektování genù, které
jakoby programovaly takové kalkulace. „Já sobì celou
a bratrovi pùl, to je spravedlivé“.
Kromì generaèních problémù vstupují do tìchto vztahù však i další, napø. otázka evidence, jistoty. O dítì se
stará více matka, která má témìø 100% jistotu, že v dítìti
jsou její geny, než otec, který tak vysokou jistotu nemá.
Otec se dokonce stará tím ménì, èím menší má jistotu.
Také prarodièe z matèiny strany se v prùmìru starají víc
než jejich protìjšky z otcovy strany. Èili altruisticky se
chováme spíše: 1. vùèi mladším, 2. vùèi jistìjším, 3. vùèi
pøíbuznìjším. Podle Dawkinse rodit a vychovávat, to je
dilema. Teritorium a postavení v hierarchii dominance
jsou aktiva konvertibilní v pravdìpodobnost pøežití. Tato
aktiva èasto ztrácí ten, kdo má moc potomkù. Tím se
poèet potomkù optimalizuje. Omezené zdroje selektují
alely pro urèitý poèet dìtí. U ptákù je houfování signálem, že bude málo zdrojù. Zvukem houfu je možno omezit snášení vajec.
Kdyby žena ve stejnou dobu mìla dítì i vnouèe, vyšší
pravdìpodobnost pøežití by upøednostnila vnouèe proti
pomìru danému nižším koeficientem pøíbuznosti. Ve fertilním vìku je také problém odstav. Odstav vniká tehdy, je-li pro další šíøení genù výhodnìjší opìt rodit než kojit již
narozeného. Dìtský køik se vyselektoval jako výhodný „terorizmus“: v pøírodì láká dravce, a tak rodièe se zachraòují
tím, že mláïata umlèují uspokojováním jejich potøeb.
Díky snaze o maximalizaci replikace DNA mají samci
i samice tendenci opustit druhého a mít další potomky.
To se daøí víc samcùm, nebo o dítì se musí starat opuštìná, což je èastìji samice (s vìtší evidencí atd.). Opuštìná samice má ještì možnost pøed porodem pøedstírat
otcovství s jiným, aby ho získala. Ve speciálním pøípadì
se samec mùže bránit produkcí feromonu, který zpùsobí potrat v pøípadì, že potomek není jeho (tzv. efekt Bruceové). Obecnì se samci jistí dvoøením, kterým získávají
èas poznat, zda partnerka není již gravidní. Dvoøení je
však mocnou ochranou pøedevším samic: kdyby všechny samice vyžadovaly maximální obìti pøed prvním sexuálním stykem („zabít draka, vystavit zámek“), zatímco
pøed dalšími styky již nikoliv, zajistily by si vìrnost samcù, pro které by každá nevìra by vyžadovala nové neúmìrné obìti.
Pøíklad: Obodujeme situaci v populaci tak, že mít
dítì znamená zisk +15, vychovávat ho znamená však
ztrátu –20 (celkem), dvoøit se –3. Pøedstavme si populaci ze samých cudných samic (tj. vyžadujících dvoøení)
a vìrných samcù. Mají pak +15 –10 (na jednoho) –3 = 2.
Objeví-li se mutant „rychlé samice“, tj. nevyžadující dvoøení, má +15 –10 = 5 a šíøí se. Rovnìž mutant „Don Juana“ je mezi rychlými zvýhodnìn (+15). Rychlé samice
mají pak mezi Don Juany 15 –20 (jsou na výchovu samy)
= –5 a zanikají. Cudná má 0 (nic se nedìje) a je na tom
lépe než rychlá. Mezi cudnými má Don Juan 0, zatímco
vìrný 2. Evoluènì stabilní strategie se tedy rovná 5/6 cudných samic a 5/8 vìrných samcù. Tento pomìr platí jako
evoluènì stabilní strategie i pro jednotlivce.
V oblasti evoluènì stabilní strategie platí i model pro
Triversovu koncepci mutuálního altruizmu: Pøedstavme si, že na ostrovì hubí papoušky kl횝ová encefalitida, která vyselektuje nejenom osobní èištìní, ale i mutuální altruizmus, protože pták sám sobì na hlavì kl횝ata
vyzobávat nemùže a pøežijí ti, kteøí si tak èiní navzájem.
Objeví-li se v takové populaci mutant podvodníka, šíøí se,
protože – aè sám opeèován – neztrácí èas péèí o ostatní.
Seznam autorù
èlenù populace, nemùže být pøedstižena nìjakou jinou
strategií, tj. deviant je na tom z reprodukèního hlediska
vždy hùø.
Vezmìme lež: mutant lháøe mezi ptáky, vydávající varovný signál pøi nebezpeèí dravce, je ve výhodì: falešný
poplach odežene konkurenty od zdroje. Být lháøem mezi
poctivými je tedy výhodné. Takto zvýhodnìn, zaène se
mutant šíøit. Pøi poèetném zastoupení lháøù v populaci
pøestane však signál díky své inflaci plnit varovnou funkci
a populace zaène øídnout pùsobením dravce, který tak
zvýhodní pro pøežití mutanta poctivcù. Mezi poctivými
však opìt zaène být výhodné lhaní atd. Tyto oscilace se
ustálí na pomìru, který sice není optimální, zato však
stabilní.
Jiný pøíklad – dva „povahoví“ mutanti v myšlené populaci: jestøábi a holubice. Potká-li jestøáb jestøába, bojují.
Potká-li jestøáb holubici, ta vždycky uteèe. Potká-li holubice holubici, ztrácejí èas pózováním, až to nakonec vzdají. Ohodnotíme-li každou situaci pomyslnými body konvertibilními v hodnotu šíøení genù, mùžeme dostat napø.:
50 bodù pro vítìze, 0 bodù pro poraženého,
–100 bodù pro tìžce zranìného a 10 bodù pro ztrácení
èasu dlouhým zápasem. V populaci samých holubic je prùmìrná hodnota +15. Vítìzové mají totiž 50 – 10 = 40, poražení –10. V této situaci se mutant jestøába, který má vždy
+50, nezadržitelnì šíøí. Naopak v populaci samých jestøábù mají vítìzové +50, poražení –100. Prùmìr je –25. Tam
se naopak šíøí mutant holubice, který má 0. Za tìchto okolností evoluènì stabilní strategie, která neosciluje, vzniká
v populaci, kde je 5/12 holubic a 7/12 jestøábù. Prùmìrem
takové populace je 6,25, což je ovšem ménì než 15. Kdyby
všichni byli holubice, mìli by v prùmìru 15. Nejde tedy
o skupinovou selekci. Skupina s evoluènì stabilní strategií není optimální, ale stabilní. A to je rozdíl: nota bene
neúspìšnìjší by zde byla skupina 1 jestøáb : 5 holubic (prùmìr 16 2/3). Konspirace však není možná, je ihned zneužita. Populace se „nemohou mít lépe, než se mají, bylo by to
nestabilní“. Svìt tedy není nejlepší ze všech možných svìtù, jak øíká Leibniz, ale nejstabilnìjší, jak øíká Dawkins.
Integrovaná tìla existují proto, že jsou to produkty evoluènì stabilního setu sobeckých genù.
Altruizmus se mùže také vyvinout pøi strategii „obìtuji se, zajistím-li tím lepší šanci svým genùm pøežít,
než kdybych žil“. Suicidální „altruistický gen“ bude
úspìšný tehdy, zachrání-li více než dva pøíbuzné a koeficientem 1/2, ètyøi s koeficientem 1/4 apod. Živoèich si
není koeficientù vìdom, asi jako si není vìdom výpoètu
balistické dráhy, hází-li kamenem: jde o statistické riziko smrti své a ostatních. Situace je modifikována pravdìpodobností pøežití: gen prarodièù zachránit vnouèata je pøi stejném koeficientu pøíbuznosti selektivnì
výhodnìjší pøed opaèným (zachránit prarodièe) vzhledem k pøedpokládané životnosti. Matematicky se dá
zpùsobilost behaviorálního vzorce (B) v nejjednodušší
podobì vyjádøit pomocí ziskù (Z) a rizik (R) takto:
151
Seznam autorù
152
Biologické obory v psychiatrii
Podvodníci prosperují jen potud, pokud je jich tak málo,
že je ještì výhodné být podvodníkem. Po jejich rozšíøení
celá populace hyne encefalitidou. Evoluènì stabilní strategie mùže být zajištìna v populaci pùsobením „oplaceèù“, kteøí toho, kdo je odmítl èistit, také neèistí, kdežto
jiné ano. Tím se dostáváme ke vzniku altruizmu z hlediska
teorie her v pojetí Hofstadtera (1983).
Poèítaèová hra Vìzòovo dilema simuluje výmìnu zboží
mezi dvìma osobami za takových podmínek, že tyto osoby
se nemohou potkat a nemohou spolu komunikovat jinak než výmìnou zavazadel. Pøi jednorázové výmìnì logika brání uskuteènìní obchodu: Dám-li plnou tašku,
mohu za ni dostat buï také plnou (malý zisk z obchodu),
nebo prázdnou (podvod, velká ztráta). Podvedu-li však
a dám prázdnou, mohu mít buï žádný zisk (dostanu
také prázdnou), nebo velký zisk (dostanu zboží za nic),
nemohu však nic ztratit. Obdobnì však uvažuje i ten
druhý. Opakuje-li se ovšem výmìna dlouhodobì a obchod je oboustrannì výhodný, stojí za to vytvoøit atmosféru dùvìry a teprve pak získat terno podvodem. Urèíme-li zisky tak, že pøi oboustranné spolupráci obdržíme
oba 3 body (Z = zisk), pøi oboustranném podvodu 1 bod
(N = napomenutí) a v ostatních pøípadech má vždy podvodník 5 bodù (T = terno) a napálený 0 bodù (H = hlupákova daò), bude platit:
1. T > Z > N > H,
2. T + H
< Z.
2
První vztah urèuje, že výhodné je podvést, a už druhý dìlá cokoliv. Druhý vztah však zajišuje, že støídání
podvodu s trestem („každý chvilku tahá pilku“) je ménì
výhodné než spolupráce. A oboustranná spolupráce je
samozøejmì výhodnìjší než oboustranná nespolupráce.
Tím vznikne neobyèejnì zajímavá a pro øešení složitá
situace, kdy neexistuje žádná strategie úspìšná za všech
okolností. V poèítaèových turnajích byly nejúspìšnìjší
takové programy, které bezprostøednì trestaly podvod,
ale zavèas nabízely spolupráci. Vývoj turnajù ukazuje,
jak se z absolutního egoizmu (získat pro sebe co nejvíce)
za tìchto podmínek nutnì vyvíjí spolupráce, ne-li jistý
altruizmus. Hrají-li lidé, mùže hra testovat nìkteré jejich psychologické dimenze.
Zajímavým zpùsobem se sociobiologie vypoøádává
s konfliktem a agresí. Vychází z toho, co jsme uvedli
o „sobeckém genu“, a upozoròuje, že geneticky identiètí jedinci (napø. u druhù s bezpohlavní reprodukcí) nejsou kompetitivní. Proto také buòky mnohobunìèných
organizmù kooperují až do momentu, kdy nìkterá z nich
mutuje a má pak odlišný genetický kód: v tomto momentì proti sobì obrátí agresi ostatních, napø. imunitního systému. To se dìje pøi nádorovém bujení a pøi stárnutí.
Mezi jednotlivci pak je na jedné stranì øada dùvodù
napadat ostatní (pøipravit je o zdroje a teritorium ve
prospìch šíøení své DNA), ale pokud možno tak, aby se
minimalizovalo riziko vlastního zániku. Tato evoluènì
stabilní strategie dala vznik ritualizovanému souboji.
Agrese je adaptivní i z hlediska teorie her, jak ukazuje
úspìšnost „oplaceèù“ (retaliators) ve Vìzòovì dilematu.
Rozøadìní populace na vítìze a poražené vytváøí pak hierarchii dominance, která je rovnìž stabilizaèním uspoøádáním (viz kap. 3.6).
Podle sociobiologù patøí mezi evoluènì stabilní strategie i uèení, protože zvyšuje adaptivní flexibilitu chování a tím i zpùsobilost (fitness) jedince.
Sociobiologie vìnuje znaènou pozornost také párování a pohlavní diferenciaci, rodièovství, generaènímu konfliktu a dalším oblastem. Pøesto, že v souèasné dobì nás
disciplína zajímá zejména jako myšlenkový experiment
a jako snadný terè filozofické a mravní kritiky, nìkteré
její hypotézy patrnì nabydou na významu ruku v ruce
s novými poznatky psychiatrické genetiky.
Literatura
Barash D. Sociobiology: the Whisperings Within. Glasgow:
Fontana/Collins, 1981; 274.
Dawkins R. The Selfish Gene. Oxford: Univ. Press, 1976;
224.
Dawkins R. The Extended Phenotype. Oxford, San Francisco: Freeman and comp., 1982; 397.
Hofstadter DR. Metamagical themas. Amer Sci 1983: 248
(5): 14–20.
Kaplan HI, Fredman AM, Sadock BJ, eds. Comprehensive
Textbook of Psychiatry. London: Wiliams & Wilkins,
1980; 228–238.
Lumsden CJ, Wilson EO. Précis of genes, mind and culture.
Behav Brain Sci 1982; 5(1): 1–37.
Maynard-Smith J. The Theory of Evolution. Harmondsworth: Penguin, 1975.
Neubauer Z. Støetnutí paradigmat v souèasné biologii.
Sborník pøednášek cyklu Kybernetické problémy
pøírodovìdy. Praha: FgÚ ÈSAV, 1985; 261.
Payne RS, McVay S. Songs of humpback whales. Science
1971; 173: 583–597.
Trivers RL. The evolution of reciprocal altruism. W Rev
Biol 1971; 46: 35–57.
Wilson EO. Sociobiology. The New Synthesis. Cambridge:
(Mass) Harward Univ. Press, 1975.

Podobné dokumenty

Kafka - Rozjímání

Kafka - Rozjímání „Ale proè tak vzdycháš? Copak se stalo? Snad ne nìjaké zvláštní, nenapravitelné neštìstí? Copak se z nìho nikdy nevzpamatujeme? Je doopravdy všechno ztraceno?“ Nic nebylo ztraceno. Vybìhli jsme pøe...

Více

Má něco společného NHL a EU? - Domů

Má něco společného NHL a EU? - Domů Ale kdy¾ stát hýøí, okam¾itì nastupuje vnitøní mechanizmus - pud sebezáchovy, který zaène utahovat opasky nezávisle na vládì, centrální bance a jejich naøízeních. Prostì nejsou peníze, tak ani není...

Více

Prostor - 9. cislo (2. rocnik)

Prostor - 9. cislo (2. rocnik) Že prý jsou redaktoøi Prostoru mladí, prvòáèci, pouze 14 let, kteøí nemají právo psát o nìèem a zasahovat do dìje. Prostì jsou to bažanti a nemají právo mluvit do vìcí dospìlých, jsou ještì pod zák...

Více

okenko 52006 final1 - Římskokatolická farnost Šlapanice

okenko 52006 final1 - Římskokatolická farnost Šlapanice se slavnou mší svatou Božího hodu, čas Vánoc, který každý tráví s Tím, kdo je mu nejbližší, pro věřícího tedy s Bohem. Bratři trapisté ze Sept-Fons přejí všem farníkům požehnané Vánoce!

Více

Kompletní text ve formátu pdf - 1,63 MB.

Kompletní text ve formátu pdf - 1,63 MB. rovný přístup k veřejným sociálním službám a takové životní podmínky, které umožňují vést hodnotný a důstojný život.“ (ČSSD 2005, s. 7) A dále: „ČSSD vychází z toho, že pouze společnost, založenou ...

Více

Dva· případy průmyslové otravy trikresylfosfátem

Dva· případy průmyslové otravy trikresylfosfátem jako skvělé měkčidlo. Technický trikresylfosfát je směsí jeho ortho-, meta- a paraisomeru, z nichž 'jen prvý je pro člověka jedovatý. Jeho obsah v technické směsi není stálý a pohybuje se většinou ...

Více