Trasa2001 - J.H.Pento

3. DO NEBESKÝCH VÝŠIN
Namlsaní loňským výškovým rekordem v Tatrách, zachtělo se nám více. Stejně jako před
dvěma léty jsme v den otevření „brněnského autosalonu“ vyrazili směrem na západ. Cílem
bylo, během čtyř dnů, projet šest okolních států: Rakousko, Německo, Během této cesty
zdolat vysokohorskou -alpskou magistrálu pod „Grossglocknerem“, nejvyšší horou
Rakouska. Nechceme tuto horskou silnici pouze projet, ale chceme se vydrápat na odbočku
vedoucí k vrcholu „Edelweisspitze“, který svou nadmořskou výškou 2571 m. n. m., je
drobným protějškem jmenovaného alpského velikána. Projet sever Itálie, Slovinska a přes
Maďarsko a Slovensko se vrátit domů.
Stalo se již tradicí, že každý rok zkoušíme nový model. Letos to byla verze SPORT. Šlo o
první minimotocykl, naší produkce, který neměl automatické ovládání. Doba, která
jednostopým vozidlům s konstrukční rychlostí do 40 km/h, umožňovala jezdit bez SPZ a řidič
nemusel mít ochrannou přilbu je již minulostí. Proto, kromě motocyklů s automatickou
převodovkou sériové produkce, vznikla mutace - model s mechanickou spojkou a
čtyřstupňovou převodovkou, který mladým umožní náležité sportovní vyžití. Využili jsem tuhý
osvědčený rám z modelu DUO. Zadní odpružení zůstalo bez změn. Výrazně zjednodušena a
současně zesílena byla přední vidlice. Minulostí jsou už i skládané plechové ráfky. Elegantní
litá kola italského výrobce BERNARDI MOZZI dávají našemu výrobku nejen větší kvalitu a
eleganci, ale i tuhost a účinnější brzdy. Z nabídky dodavatele motorů Franco Morini jsme
tady sáhli po typu GS. Jednalo se opět o vzduchem chlazený jednoválec s membránami, ale
válec s pěti přepouštěcími kanály dával výkon pěti koní při 7500 otáčkách za minutu.
Maximální točivý moment při 7250 otáčkách vyžadoval časté řazení a udržování motoru
v maximálních otáčkách, ale to mladí hoši vyžadují. Výkonové parametry motoru umožňovaly
maximální rychlost 70 kilometrů v hodině. Křest si SPORT odbyl při nulté etapě ze Zlína do
Brna. Tento úsek zvládl za neuvěřitelné půl druhé hodiny.
Start byl v sobotu 9.6.2001 ve Zlíně. Pošmourná obloha nevěstí nic dobrého, ale
vzájemně se utěšujeme, že to bude lepší. První zastávka v Brně na výstavišti u expozice
firmy MITAS, jejíž pneumatiky zkoušíme. Osvěženi šálkem horké kávy se pisáreckým
tunelem vydáváme k trati Velké ceny. Tady se trasa naší cesty oproti roku 1999 mění.
Chceme navštívit Pelhřimov a informovat o našem pokusu – ustanovení výškového rekordu
pro minimotocykly. Projíždíme Ostrovačice a táhlé stoupání nás vede k restauraci Devět
křížů. Nezastavujeme. Spěcháme. Velkou Bíteš, Velké Meziříčí i Jihlavu necháváme za
zády. Těžké mraky nevěstí nic dobrého.
V Pelřimově probíhá víkend rekordů. Zastavujeme uprostřed rozjásaného města a
hledáme někoho z pořadatelů abychom registrovali náš záměr. Představa krátké zastávky se
rozplývá jako naděje na zlevnění piva. Když po půlhodině nacházíme toho pravého člověka,
jsme zadrženi a vtažení do programu. Intervue před zaplněným náměstím a televizním
štábem nás připravuje o další hodinu. Mraky jsou temnější a temnější. Déšť spustil už při
výjezdu z Pelřimova a provází celou cestu. V Kamenici nad Lipou ještě žertujeme.
V Jindřichově Hradci už úsměv ztrácíme. V Třeboni jsme tak promočení a zmrzlí, že uvažuji
odchýlit se od rozpisu a přenocovat zde. Přece nám to nedá. „Ještě do další vesnice a
končíme“, říkáme si. Po dojezdu do ní si to opakujeme. Trvá to tak dlouho, až jsme ve
Vyšším Brodě, plánovaném cíli. V temném městě hledáme ubytování. Spásou je hotel
Šumava. Je pozdě, kuchyň již nefunguje, ale horká sprcha ano a to je nejdůležitější.
Nedělní ráno nás vítá dalšími přívaly vody. Navlékáme vlhké oblečení a vyrážíme k rakouské
hranici. Tam dostáváme další sprchu. Rakouští celníci nedůvěřivě koukají na přeplněné
doprovodné vozidlo. Zřejmě nás považují za pašeráky a nechávají nás vše vyložit. Čas utíká,
harmonogram se bortí a my se cítíme jako Poláci na ruské hranici. „K čemu máte dva rezervní
motory “? Ptají se. „Testujeme dva různé typy motocyklů “. „To nás nezajímá. Motory přes hranici
nesmí“. „Máme sebou také tři rezervní kola, ty tady musíme nechat také“? Ptám se jízlivě. „Kola
nám nevadí, ale motory nesmí, rozumíte nesmí“. Ani oni, ani jejich čeští kolegové nám nedovolí
nechat motory na celnici. Dan Říha - anděl strážný a řidič doprovodného vozidla v jedné osobě
usedá za volant, vrací se do hotelu, platí pokoj na další den a ukládá tam nešťastné motory. Tato
skutečnost výrazně mění plánovanou trasu. Průjezd dalších států odpadá a my po zdolání horské
magistrály musíme vrátit zpět. Teď abychom neztráceli čas opouštíme celnici a pokračujeme
v cestě na Linz,. Hřejeme se myšlenkou, že nás auto dohoní a my snížíme ztrátu o půl hodiny.
Opak je pravdou. Těsně před Linzem se dostáváme na dálnici. Projíždíme po ní celý příměstský
oblouk a na jihu sjíždíme na normální silnici. Řidič servisního auta, vědom si absence rakouské
dálniční známky, poslušně se dálnici vyhýbá. Z Linze vyjíždíme každý jinou cestou a dvě a půl
hodiny nám trvá, než se pomocí mobilu opět najdeme.
Doplňujeme benzin, projíždíme Salzburg, cíp Německa. Zde nás potkává první vážná závada.
Společně vjíždíme do dvoukilometrového tunelu. Při výjezdu chybí syn, který sedlal SPORT.
Zastavujeme a netrpělivě čekáme. Hlavou se nám honí černé myšlenky. Váháme zda vjet do tmy a
hledat. Dobře víme, že tam zastavit nemůžeme. Každá minuta se vleče jako hodina. Konečně se
z temnoty vynořuje silueta mladíka tlačícího malý samohyb. Důvod neplánované zastávky je jasný.
Všechny naše motocykly mají řetězová kola vyrobena z vysoko pevnostního duralu. Zatím co typy
Duo mají zadní řetězové kola s 38 zuby, u modelu sport je to pouhých 23 zubů. Zvýšená zátěž
spolu s vyšším výkonem motoru vykonávají své. Zuby jsou natolik opotřebované, že další jízdu
nedovolují. Náhradní nemáme. Musíme tedy namontovat větší z modelu Duo. Jezdce sportu to
sice zpomaluje, ale na druhou stranu nemusí na kolegy stále čekat. Opět vjíždíme do Rakouska.
Ještě pár desítek kilometrů, pak odbočka vlevo a projíždíme lázně Zell am see. Za nimi už začíná
skutečné stoupání k horským hřebenům. Déšť nepřestává. Pomalu šplháme vzhůru k cíli naší
cesty. Na úbočí Taurských Alp přijíždíme totálně promrzlí. Naše utrpení nekončí. V 19.15 hod
přijíždíme k závoře, kde vybírají mýto. Za průjezd auta se platí 50, za motocykl 33 DEM.
Mýtné je v tomto případě druhořadé. Důležité je dostat se nahoru. Další ledovou sprchu nám,
kromě nebes uděluje rakouský úředník. „Mopedy nahoru nesmí“, zní jeho verdikt. Nastává dlouhé
rokování, že se nejedná o mopedy, ale o plnohodnotné motocykly, které jsou sice malé, ale velmi
výkonné a zdolání dvaceti kilometrů čtrnáctiprocentního stoupání, bude pro ně hračkou. Mýtný
poukazuje na velmi špatné počasí, mlhu a sněhové jazyky, které mohou být i na silnici. Dále na
skutečnost, že cesta je otevřena pouze do 20.00 hod. Z jeho slov však je cítit, že ustupuje.
Ustupujeme i my. Horlivě slibujeme, že nepožadujeme přejezd na druhou stranu, ale pouze výjezd
na vrchol. „Za půl hodinky jsme nahoře a za další čtvrt opět dole “, chvástáme se i když víme, že
slibujeme nemožné.
Stále lije jako z konve. Ruce jsou zkřehlé. Každou minutou naší jízdy roste nadmořská výška,
ale klesá teplota. Sklo přilby se rosí. Když jej nadzvedneme, nemilosrdně nás bičují kapky
ledového deště, které píchají jako špendlíky. Chlad prostupuje kostmi. Promočený oděv nechrání.
Na chvilku nás zabaví pohled na dvě ovce, které omylem vběhly na silnici a teď vyděšené prchají
před světly našich reflektorů. Ve výšce 2000 m n.m. jsou okraje silnice lemovány sněhem.
Během půlhodinky dorážíme na zlom magistrály - parkoviště FUSCHERTÖRL ve výšce 2428
m. Dál už je stoupání mírné Typ SPORT spokojeně bzučí. Verze automatik zdolaly stoupání na
hranici sil. Proto k útoku na bílou špičku vyjíždí pouze jeden minimotocykl – SPORT. Los padl na
mne. Zatím co mladí uložili motorečky do zavazadlového prostoru, svlékají svršky a hřejí se v teple
auta, mne čeká poslední, nejdůležitější úsek. Musíme se vrátit o pár stovek metrů zpět, kde začíná
dvoukilometrový úsek kočičích hlav zhruba šestnáctiprocentního stoupání. Tady jde legrace
stranou. Kostková cesta je uzoučká a kluzká. Liják je stejně neprůhledný jako bych jel v mlze.
Silnice se kroutí jako had a najednou přichází nekonečná zatáčka doleva. Připitoměle jezdím na
vrcholu po kruhu. Teprve když mi dochází, že jezdím stále dokola, zastavuji u cedule která hlásí:
Vrchol ve výšce 2571 m n.m. je pokořen. Je tu hrozná zima, tak láhev šampaňského nechávám až
na hotel. Všichni toho máme dost. Musíme však zpátky. Opět se křečovitě skládám na svého
trpaslíka na skrápěn nekonečnými proudy vody sjíždím do údolí. Přátelé zůstávají nahoře aby,
navzdory počasí pořídili dokumentární fotky.
Cesta dolů se ukazuje daleko náročnější. Brzdění na kluzkých kostkách které začínají namrzat
vyžaduje cit, tak brzdím i očima. Konečně se dostávám na asfalt magistrály. Zrychluji. Jenže ouha.
Jedu čtvrt hodiny a doprovodné vozidlo nikde. Mozek začíná pracovat na plné obrátky a
pesimismus vítězí na plné čáře. „Lije jako z konve. Teplota okolo nuly. Kostková cesta jako led.
Auto přetížené, protože jsou v něm tři lidé a dvě motorky. Sečteno a podtrženo – havarovali!!!
Nejlíp by bylo obrátit a jet je hledat, jenže na to už nemám síly Pak, pokud havarovali, jistě sjeli
ze silnice. Sjetí představuje kotrmelce někam do údolí, bojím se domyslet - do propasti !!! Tam je
ve tmě, násobené lijákem, při chabém světle motorečky nenajdu !!! Musím dolů k mýtnému a odtud
zavolat horskou službu a s džípem, nebo vrtulníkem.“ Po nekonečných minutách mne předjíždí
světla. „Jsou to oni“, spadl mi kámen ze srdce“, když jsem na zádi uviděl znak Shell, zářící ve svitu
brzdových světel, značka oleje VSX 2T používáme tomto roce k mazání. Nosem mi projel zápach
hořícího brzdového obložení. Vozidlo zajíždí k okraji a já poprvé vidím rudě svítící brzdové
kotouče. Nezastavují, zmrzlé ruce odmítají pustit se řídítek. Jen kývám hlavou ať pokračují a jsou
dole dříve, než služba vyhlásí poplach. Sjíždíme dolů. Je zde trochu tepleji, ale stále se nemůžu
pohnout jak jsem ztuhlý. Přísahám si, že tato cesta byla poslední. Mýtný je radostí bez sebe, když
nás opět vidí. Jeho počáteční odměřenost byla z obavy, aby se nám nic nestalo. Teď něco
nadšeně brebentí a dává nám celou haldu samolepek, který dokazují, že jsme absolvovali jednu
z nejtěžších cest v Evropě. Anděl strážný mi beze slov podává láhev meruňkovice. Ta vlévá do žil
potřebné teplo a trochu mne postaví na nohy. Objet pohoří a pokračovat v cestě podle plánu by
byla sebevražda. Kluci sedají do sedel a přes zákaz pohybu malých motocyklů na dálnici míříme
do hotelového pokoje k našim motorům a těšíme se na horkou sprchu. Celníci nás nezdržují a ve
dvě hodiny v noci vysílení slézáme ze sedel. Hotelový bojler je porouchaný, teplá voda neteče.
Naštěstí máme anděla a jeho tekutý penicilín.
V pondělí opět lije. Nikomu se do té psoty nechce, ale touha po domácímu teplu nakonec
vyhrává. Jedeme z posledních sil. Do Brna přijíždíme až ve tři odpoledne, na výstavišti u stánku
MITAS vypijeme po šálku kávy a zhruba v půl sedmé nás vítají rodné Březůvky.
Plánovanou trasu jsme nedodrželi, ale nový výškový rekord má hodnotu 2571m n.n.m. Urazili
jsme cestu dlouhou 1232 km a nezaznamenali žádný defekt. Průměrná spotřeba oproti loňsku
klesla pod 2,5 l /100 km, což bylo zásluhou modelu SPORT, který přes vyšší výkon, se ukázal jako
ekonomičtější. Ztráty v mechanické převodovce jsou asi nižší, než ve variátoru. Někomu se bude
spotřeba zdát vysoká, ale opakuji, jelo se stále na plný plyn. Osvědčily se pneumatiky MITAS
90/90-10 s desénem S – 07 a extrémně měkkou směsí. Poděkování patří spolujezdcům: Janu
Holíkovi, Tomáši Miklovi a stejně tak andělu naší cesty - ing. Danielu Říhovi.