Design_na_ceste_noga

NOGA DESIGN NA CESTĚ
-2-
-3-
NOGA DESIGN NA CESTĚ
-4-
-5-
Tento projekt byl spolufinancován Evropskou unií
a českým státním rozpočtem.
Projekt č. reg. CZ.1.07/2.2.00/28.0246 pod názvem:
Inovace studijních programů Hudební a Výtvarné umění
Řešitelem projektu je Ostravská univerzita v Ostravě.
Tato publikace není určena k prodeji, ale výhradně k využití
pro potřeby výuky na vysokých školách.
Any commercial distribution of this publication is prohibited.
It can be used for educational purposes at universities only.
© koncept, text, design: doc. Mgr. A. Pavel Noga, ArtD., 2014
© translation: Mgr. Vladimír Bradáč, 2014
© recenze: doc. PhDr. Zdeno Kolesár, PhD., 2014
© Ostravská univerzita v Ostravě, 2014
ISBN: 978-80-7464-133-6
-6-
-7-
Grafický design je ve vědomí
určité části veřejnosti „pošpiněn“
úzkou provázaností se světem
vulgární podoby komerce,
reklamy a politické propagandy.
Tento jednostranně odsuzující
pohled vzniká především z hlubší
neznalosti dané problematiky.
Může se zdát, že nás elektronická
média již zcela pohltila a že se
nám virtuální svět nepostřehnutelně prolíná se životem mimo
záběr našeho „displeje“.
-8-
Pořád ještě však existuje celá řada každodenních situací, kdy
sledujeme svět okolo sebe pouze vlastníma očima – např. při
řízení dopravního prostředku nebo na procházkách v ulicích
města.
Kniha „Design na cestě“ ukazuje jednak reklamní a propagandistický balast, jednak myšlenkově i realizačně zajímavé projekty z oblasti reklamy, informační grafiky, písma v architektuře
nebo různých sociálních či přímo uměleckých projektů.
Přestože jde o poměrně široký tematický záběr a velkou rozdílnost představených příkladů, spojuje je skutečnost, že se s nimi
můžeme setkávat v reálném protředí na silnicích nebo uvnitř
měst. „Cesta“ je zde myšlena přeneseně také jako způsob nebo
prostředek, jakým může designér dosáhnout určitého tvůrčího
cíle. A přitom přemýšlet, snažit se nebýt pouhým vykonavatelem něčího příkazu, mít vlastní názor a vážit si toho, že jako
grafický designér má v rukou možnost, podobně jako architekt
nebo výtvarný umělec, pozitivně zasáhnout do prostředí a dění
na cestách i v ulicích měst a zanechat tam svoji pozitivní stopu.
-9-
Ulice měst jsou zaplaveny
primitivní velkoplošnou
reklamou a domovní schránky
nám přetékají stejně podbízivými
letáky. Není divu, že grafický
design bývá veřejností často
hodnocen jako velmi pokleslé
řemeslo. Mnohdy to však vypadá,
že se na jejich výrobě ani žádný
grafik nepodílel.
(a)
Reklama na hranici
odpadu i umění
-10-
-11-
Regionální obchodní firma se rozhodla svoje podnikatelské
aktivity představit veřejnosti pomocí směsice lascívnosti a nevkusu na nosičích velkoplošné reklamy, které následně zaplavily silnice i ulice měst a držely se tam několik let. Na své bilbordy byla náležitě hrdá, neboť je několik let dokonce nabízela
k prohlédnutí i na svých oficiálních webových stránkách(!).
Vedle nesporného kreativního zoufalství byla často diskutabilní
také informační hodnota předávaného vzkazu.
Z následujících dvou obrázků nelze bezpečně určit, čím se firma
vlastně zabývá ...
-12-
-13-
Aby to nevypadalo, že jsem hledal tak dlouho, dokud jsem nenašel odstrašující případ, rozhodl jsem se vydat autem na dvousetkilometrovou trasu z Českého Těšína do Brna a zpět a cestou
jsem mapoval všechny bilbordové plochy, které jsem potkal
nebo stihl za jízdy vyfotit. Ukázalo se, že výsledek není o moc
lepší.
Není třeba zdůrazňovat, že bilbordy hyzdí krajinu, to je na první pohled jasné. Zároveň znepřehledňují dopravu – dopravní
značení je většinou méně zřetelné a čitelné než pestré a monstrózní reklamní tabule. Řidič si mimovolně čte různorodé
„vzkazy“ a nedává dostatečný pozor na řízení, nehledě na to, že
některé obličeje politiků a jejich předvolební lži mohou bezděčnému čtenáři značně zvednout adrenalin v krvi, což je při
řízení automobilu rozhodně nežádoucí.
-14-
-15-
Údržba nosičů velkoplošné reklamy je finančně náročná a jejich
pronájem již zdaleka nenese tolik jako dříve. Výsledkem jsou
narezavělá a potrhaná torza, se kterými se často i několik
měsíců nic neděje. Samozřejmě, potkáváme i daleko sofistikovanější a graficky profesionálněji zpracované billboardy, než jsou
ty zde zobrazené. Nicméně, už se samotnou podstatou komerční
práce řada designérů nesouhlasí.
First Things First
Už v roce 1963 napsal britský grafik Ken Garland manifest First
Things First, který tak trochu grafický design znevažoval, protože
ho charakterizoval jako obor lidské činnosti, jenž produkuje
bezvýznamnou komerční práci. Garland místo toho navrhoval,
aby se designéři věnovali raději hodnotnějším projektům, než
je práce v reklamě.
Když se podíváme na situaci u nás, připadá mi Garlandovo přání jako těžko realizovatelné. Přece jenom je stále nejvíc peněz
v reklamě a pro státní a neziskové organizace všichni designéři
pracovat nemohou ...
-16-
-17-
V roce 2012 proběhla v pražském DOXu výstava Plakát v souboji
ideologií 1914–2014. Součástí expozice byla také „Americká korporátní vlajka“ – zmenšený bilbord od tvůrců z Adbusters ...
First Things First 2000
V roce 1999 Garlandův text otiskl kanadský časopis Adbusters1,
který dlouhodobě bojuje proti reklamě a negativním projevům
globalismu. Tibor Kalman2 tehdy navrhl sepsat manifest znovu
a zaktualizovat. To se taky za redakčního vedení Ricka Poynora3
stalo a následně manifest podepsalo 33 významných designérů
a teoretiků – mezi jinými např. Jonathan Barnbrook, Gerd Dumbar, Vince Fros, Milton Glaser, Armand Mevis, Erik Spiekermann,
Zuzana Ličko nebo Rudy Vanderlans. Manifest vyšel obklopen
ukázkami politických plakátů a dalších souvísejících prací –
proti nim byly uvedeny ukázky soudobých reklam na holicí
strojky, cornflaky a cigarety. Byla vyzdvihována užitečná forma
komunikace oproti projevům pokleslejšího vkusu – čímž byla
samozřejmě míněna především komerční reklama. Manifest
First Things First 2000 také kritizuje plýtvání talentem pro
oblast reklamy či narůstající expanzi globální komerční kultury.
Představitelé velkých nadnárodních reklamních agentur samozřejmě reagovali na manifest podrážděně.
-18-
Adbusters
Časopis Adbusters – eufemisticky řečeno, reklamu „moc nemusí“.
Více méně ji má za nepřítele a neustále na reklamu útočí. Jeho
zakladatel a editor Kalle Lasn nicméně tvrdí: „V dnešním světě
není alternativa, vy prostě musíte konzumovat reklamu. Můžete
k ní sice přistupovat ironicky, ale oni vás stejně dostanou. Reklamní
trh totiž přijal ironický význam svých sdělení jako jednu z pracovních metod. Tím vlastně dosáhl svého, neboť umožnil konzumaci
reklamy za současného předstíraného odmítnutí její pravé podoby.
Prodali vám zboží a s ním i způsob života.“ (E15.cz, Strategie.cz,
8.11.2007)
-19-
Časopis Adbusters má na trhu uznávanou pozici a docela vysoký náklad, okolo 80 000 výtisků. Názory redakce bývají pravidelně citovány, např. Wall Street Journalem. Adbusters – to není
pouze časopis, ale také celosvětová síť umělců, spisovatelů,
vtipálků, studentů, pedagogů a podnikatelů, kteří se snaží
na začátku 21. století prosazovat nový sociální aktivismus. Jejich cílem je svrhnout existující vládnoucí struktury a zásadním způsobem změnit kvalitu lidského života. Jde o klasický
anarchistický přístup (samozřejmě bez bomb). Z webových
stránek Adbusters si můžete stáhnout a vytisknout ironizující
plakáty a bannery, které parodují známé reklamní kampaně,
a gerilovým způsobem je vyvěsit ve svém okolí. Lidé z okruhu
tohoto časopisu rovněž pořádají nejrůznější aktivistické akce.
Mezi nejznámější patří např. Buy Nothing Day, kdy jeho účastníci ve velkém počtu vtrhnou do nákupních center a tam dlouhé
hodiny jezdí mezi regály s prázdnými nákupními košíky a tím
je blokují.
Jonathan Barnbrook
Britský designér Jonathan Barnbrook na objednávku časopisu
Adbusters vytvořil billboard, který je složený z fragmentů komerčních bilbordů světových značek. Barnbrook na něm nabádá designéry, aby odmítali práci pro klienty, kteří je budou nutit
pro ně lhát.
pro známé značky, jako Nike nebo Toyota, zároveň se však paradoxně projevuje jako nesmiřitelný bojovník proti globalizaci
a imperiálním aktivitám, zejména USA a Velké Británie. Jeho
politicky laděné aktivity jsou patrné i z názvů některých jeho
písem. Např. písmo „Nixon“ nebo „Manson“ (jméno masového
vraha), které musel posléze přejmenovat na „Mason“, jinak by
mu ho americká písmolijna Emigre nebyla ochotna prodávat.
Barnbrook na řadě svých projektů spolupracoval s Pedrem
Inouem, jenž předtím, než se stal se šéfredaktorem časopisu
Adbusters, několik let pracoval v Barnbrookově studiu.
Jonathan Barnbrook se zabývá zejména tvorbou písma. Jeho
písma často kombinují typografická tvarosloví z různých historických period. Barnbrook je komerčně velice úspěšný, pracuje
-20-
Podobný problém měl také s písmem „Negro“, zejména s řezy
„Negro Black“ (černoch černý) a „Negro Extra Black“ (černoch extra černý)… Barnbrook rád ironizuje typicky americkou úředně
-21-
vyžadovanou „korektnost“ a staví ji do kontrastu k velmocenské roli, kterou Spojené státy za pomoci vojenských intervencí
v různých částech Země hrají.
Také Barnbrookovy výstavy, které uskutečnil mj. v Tokiu a Soulu,
nesou pro Barnbrooka příznačné názvy: „Buy Me“ (Kup si mě),
„Bomb Me“ (Vybombarduj mě), „Tomorrow‘s True“ (Zítřejší pravda). Jonathan Barnbrook má smíšené pocity z vystavování pouze v galeriích, chce, aby jeho práce vidělo co nejvíc lidí, proto
řadu projektů záměrně zveřejňuje i na svých webových stránkách. Ale přesto je pro něho velmi důležité, když jsou galerie
ochotny akceptovat, že grafický design neznamená pouze podporu komerce. Jonathan Barnbrook svoje názory detailně představil v knize Barnbrook Bible.
Art Grandeur Nature (Umění vzešené přírody) je název projektu,
jenž Barnbrook realizoval v Saint-Denis u Paříže za spolupráce
s umělci, jako jsou např. Alain Bublex, Pascal Colrat, Genevi
ve Gauckler, Ken Lum, Tania Mouraud nebo Stefan Sagmeister.
Nainstalovali billboardy s politickým podtextem v krásném
přírodním parku. Byla to příležitost předvést velmi jasně definované vzkazy v nečekaném kontextu. Např.
„Kdysi jsme si cejchovali
otroky, dneska jsme otroky
obchodních značek.“
Problém nejsou chytré bomby, ale hloupí lidé, kteří je prodávají.
Válka, to je akorát jiný druh byznysu.
Proč je ve světě tak málo míru? Protože nadnárodní společnosti
na tom nevydělají žádné peníze.
Barnbrook ve své knize Barnbrook‘s Bible (Barnbrookova bible)
vysvětluje: „Pokud věříš tomu, co říkáš, a pokud věříš, že to říkáš
dobře, měl bys to říkat častěji a maximálnímu počtu lidí. Proč
vyhazovat dobré myšlenky, vždyť někteří umělci prožijí celý život
i využíváním jediné myšlenky. Jedna z mých frustrací je fakt, že je
velmi těžké překonat hranice znalců designu a hovořit k širší
veřejnosti."
-22-
-23-
reklamní LED panely, např. na Times Square v N.Y. Mezi reklamou na francouzskou kosmetiku, Coca-Colu a japonskou elektroniku se nenápadně vynořovaly její „truismy“. Svého čtenáře
si asi hledaly pomaleji než při benátské instalaci, ale o to víc
musel takový objev překvapit.
Jenny Holzer
Přiznám se, že mi vždycky byli a jsou sympatičtí výtvarní umělci,
kteří pouze nevykřikují, že jsou prostředky reklamy pokleslé
a hloupé, ale snaží se ji formou hry převést do jiné – pro ně
i pro mne přijatelnější polohy. V roce 1990 jsem navštívil Bienále
v Benátkách a velmi mě tehdy zaujala instalace Jenny Holzer.
Bylo to určitě nezvyklým spojením prostředků reklamy a prostředí mramorového amerického pavilonu. Texty na svítících
diodových pásech se odrážely od leštěného kamene a poutaly
na sebe pozornost návštěvníka. Jenny Holzer využívala také
-24-
Ukázky několika truismů, které Jenny Holzer prezentovala
na reklamních LED panelech:
Jaká touha nás teď zachrání, když už to nebude sex?
Kdybyste se byli chovali slušně, komunisté by neexistovali.
Jděte se podívat tam, kde lidé spávají, a podívejte se, zda jsou
v bezpečí.
Ústa jsou zajímavá tím, že jsou jedním z oněch míst, kde se suché
venkovno posunuje směrem ke kluzkému vnitřku.
Může to být úžasné vidět něčí dech, natož pak dýchání celého
davu. Většinou nevěříte, že lidé sahají tak daleko.
-25-
Adéla Svobodová
S billboardem jako s uměleckým výrazovým prostředkem nedávno pracovala v rámci brněnského projektu „Sochy v ulicích
města“ také grafická designérka Adéla Svobodová. I když sama,
jak prohlašuje, je k umění na billboardových plochách skeptická,
protože je mu podle ní lépe v galerijním prostředí.
MXM na dálnici
Zajímavé umělecké projekty spojené s prostředky velkoplošné
reklamy se neobjevují jenom v zahraničí. Např. v roce 1998 si
na dálnici D1 Praha–Brno tehdejší Galerie MXM zaplatila
reklamní plochy a oslovení umělci – např. Jiří David, Tomáš
Císařovský, Stanislav Diviš, František Matoušek, z nich udělali
ve dne, a díky osvětlení zejména v noci, dobře viditelnou galerii.
Ve své instalaci se snažila oprostit od textové i komerční informace a plochu pojednala čistě malířsky. Z designérské praxe si
přinesla téma čtyř základních tiskových barev (CMYK) umístěných do čtyř obdélníků. Tvoří vlastně škálu, ze které lze barevně
zobrazit cokoliv. Důležitou roli pak hraje představivost diváka.
Adéla Svobodová v Brně zrealizovala pouze dva bilbordy. Chtěla,
aby byly vnímány jako obrazy a ne jako kampaň.
Stefan Sagmeister
Uznávaný a vyhledávaný designér Stefan Sagmeister v současné době žije životem hvězdy popkultury. Tedy pokud jde o jeho
žádanost a popularitu. Zároveň plně využívá zkušenosti z reklamní designérské praxe na poli volné tvorby. Dokáže totiž
diváka vtáhnout do světa vlastních pocitů a prostřednictvím
-26-
-27-
rafinovaně zvolených a umělecky ztvárněných prostředků vizuální komunikace (grafy, světelné tabule, neonové nápisy atd.)
diváka dostane přesně tam, kam potřebuje. Není to pouze
samoúčelná hra umělce, Sagmeister se domnívá, že současný
design – narozdíl od modernistické tradice – potřebuje nutně
výrazné přiznání osobnosti autora. Z designéra – nositele určité služby se stává designér umělec. Možná, že jde o reakci na
určitou instantnost v dnešním designu. Řadu kreativních operací dnes totiž necháváme na přednastavených počítačových
funkcích a připravených prefabrikátech. Existují webové portály,
kde si můžeme za mírný poplatek „ze stavebnice“ složit logotyp
nebo plakát, a také grafický software je mnohem přístupnější
laické veřejnosti. Vždyť tu nejprimitivnější verzi bitmapového
editoru dnes obsahuje skoro každý mobilní telefon. A možná
právě proto Sagmeister tolik upřednostňuje ručně psaná písma nebo písma konstruovaná z nejrůznějších materiálů, jako je
vlna, vlasy, jídlo, dřevo. Avšak někdy neopovrhne ani využitím
standardních komunikačních prostředků jako je billboard. Například v Lisabonu realizoval v roce 2009 billboard s nápisem
„Stěžovat si je hloupé, buď jednej, nebo zapomeň“. Nápis byl
schválně natištěn na novinový papír barvami, které na slunci
postupně mizely.
Sagmeister je komerčně velice úspěšný. Určitě je to díky jeho
neortodoxnímu přístupu k reklamní práci. Sloganem „Všichni
jsme dělníci“ připomněl původní funkci kalhot Levis. Pohyblivý
bilbord se stal po dobu své instalace pro New York podobnou
turistickou atrakcí jako je třeba pražský orloj. Plocha billboardu
byla složena z 24 ozubených kol potištěných fragmenty textu.
Kola se pohybovala a jenom v krátkém okamžiku si bylo možno
přečíst souvislý text. Může být reklama zároveň uměním?
-28-
-29-
v případě Stefana Sagmeistera. Podobně pracuje např. holandská reklamní agentura KesselsKramer.
Agentura KesselsKramer
Vedle komerčního dopadu na zákazníka se snaží také o bezděčné humánní vzkazy, které její kampaně většinou doprovázejí. Při reklamní kampani pro mobilního operátora BEN použila
místo obvyklých katalogových tváří profesionálních modelů
obličeje lidí z různých náboženských národnostních minorit holandské společnosti nebo např. důchodců.
Felix Gonzalez Torres
Byl narozdíl od Stefana Sagmeistera „čistokrevný“ umělec nepoznamenaný designérskou prací. V roce 1991 instaloval v New
Yorku na 25 místech billboardy s velkými monochronními fotografiemi rozestlané postele, které vytvořil po smrti svého
dlouholetého partnera. Textuprosté černobílé fotografie tvořily výrazný kontrast k obvyklým pestrobarevným reklamním
plochám zahlceným komerčním textem. Felix Gonzalez Torres
se nespokojil jen s „vyvedením“ umění ven z galerií na veřejná
prostranství, on si vyzkoušel i opačnou cestu – billboard ve skutečné velikosti vystavoval ve výstavní síni newyorského Muzea
moderního umění.
Nechci, aby to vypadalo, že jsem jen zapřisáhlým nepřítelem
reklamy. Vždyť je to obor lidské činnosti, který více či méně
živí většinu grafických designérů. Jsem ale přesvědčený, že se
reklama dá dělat i zábavněji, jak již jsme si ostatně ukázali
-30-
Je mi jasné, že zastánci kritické praxe v grafickém designu hned
namítnou, že tzv. sociálně angažovaný marketing je pouze lépe
vypadající forma nabídky prodeje. Podle mne i přesto dokáže
pozitivně oslovit veřejné mínění. Však se také hned nejhlasitěji ozvali konzervativní politici – „strážci“ veřejné morálky…
Kampaň zviditelnila mobilního operátora a zároveň podnítila
i veřejnou diskuzi o stavu a rozmanitosti holandské občanské
společnosti. Je docela možné, že by u nás taková reklama narazila na rasistické a xenofobní chování české veřejnosti ještě
víc než v Holandsku. Oblíbený postup agentury Kesselskramer
využívající „obyčejných“ tváří a postav v různých kampaních
někdy vede i k poněkud formální hře na reality show, kdy jsou
-31-
uměle inscenovány jakoby reportážní fotografie z demonstrací
mladých lidí. Jejich protest je pouze hraný, např. nesou v průvodu banální hesla. Použité fotografe jsou schválně rozmazané,
aby působily jako opravdová reportáž. Jde vlastně o dosažení
kontrastu mezi obvyklými vyumělkovanými ateliérovými kampaněmi s navoněnými a pracně vyretušovanými herci a touto
hrou na opravdovost.
pro vznik kultu. Hotel se stal rázem slavným a každý ho chce
zažít na vlastní kůži, aby o tom mohl vyprávět... KesselsKramer
zkrátka používají pracovní postupy, u nichž se dobře baví a ještě za to dostávají zaplaceno4.
Absurdita a nadsázka se často lehce přelévá až do jakési antireklamy. KesselsKramer představují Hans Brinker Budget Hotel
v Amsterdamu jako nejhorší hotel na světě – špinavý, hlučný a zdraví nebezpečný. Suchý humor zde evidentně naráží
na hranice obecné snesitelnosti, ale zároveň vytváří podhoubí
V prostředí české společnosti známe typický domino efekt, kdy
šokující společenská událost, např. zatčení nebo soud známého politika, spustí stavidlo lidové tvořivosti. U nás byl takto
nedávno mediálně velmi vytěžován bývalý hejtman Středočeského kraje David Rath, který byl policií zadržen s krabicí
od vína, ve které si nesl sedm milionů korun. A to byl podnět, díky kterému vznikaly nejrůznější parodie na reklamní
kampaně, např. krabice od vína vytvořená ve stylu švédského
nábytkového řetězce s názvem vycházejícím ze zkomoleného
jména – Råthla. Autor je anonymní, a tak si své slávy ani nemůže
veřejně užít – nehledě na možnost nápad zpeněžit. Zároveň
však nejde se svou kůží na trh a nic neriskuje. Co je ještě
reklama a co politická propaganda? I u nás existují tvůrci, kteří pro svoji společensko-kritickou uměleckou činnost využívají principy známé z reklamy. Jejich tvorba však, narozdíl od KesselsKramer, neslouží zároveň pro zákazníka jako nosič jeho
reklamy. Například umělecká skupina PodeBal.
-32-
-33-
Strategií KesselsKrame je dělat zákazníky méně pasivními. A taky skutečně provokovat veřejné mínění. Ke svatbě anglického
prince Williama např. vyrobili speciální talíře s ironickými texty jako třeba „Díky za den volna“. Toho se lehce chytly bulvární
plátky a agentura KesselsKramer měla zdarma celosvětovou
reklamu.
PodeBal
Vedle autorů čistě uměleckých projektů existuje i řada tvůrců, kteří chápou věřejný prostor jako ideální místo k vyjádření svých sociálně a politicky motivovaných názorů a k tomu
často využívají prostředků známých z reklamy. Skupina PodeBal celou řadou svých akcí „apelovala na naše špatné národní
svědomí a programově se tematicky zabývala vytvářením národní
identity a historickými traumaty, která se do tohoto procesu zapojují“, ať už to byly problémy udavačství, rasismu, nacismu,
nebezpečí islámu, falešné úřední pseudokorektnosti. Skupina
PodeBal vždy dokázala vystihnout podstatu problému způsobem, který je veřejnosti často nepříjemný (protože vyvolává
stud a pocit špatného svědomí), problém přetavit v provokativní
výstavu, pouliční akci nebo jinou výraznou mediální prezentaci. Většina členů Podebal jsou vystudovaní grafičtí designéři,
kteří ve prospěch většího mediálního účinku svých projektů
-34-
-35-
neváhají plně využívat všech znalostí a zkušeností z reklamní
branže. Dokáží brilantně formulovat úderné slogany. Ať už to
byla jejich trička s nápisem, jenž charakterizoval celou novodobou českou historii:
Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali Židy,
hajloval náckům, mával komoušům, a pak chtěl
jistotu desetinásobku,
nebo jejich série „sebemrskačů“ , kterou prezentovali prostřednictvím pražské venkovní Galerie Artwall, která využívá původně reklamní plochy na zdech lemujících rušnou pražskou
ulici. V rámci projektu Sebemrskači (Flagellants) na zdi umístili
sedm dětských portrétů. Děti měly na krku tabulky s ručně psanými texty. Na jednom portrétu můžeme např. číst:
Už nemusíte trpět, že jsme se za normalizace udávali.
Budu trpět za vás.
na dalších pak třeba:
Už nemusíte trpět, že jsme mlčeli k procesům v 50. letech.
Budu trpět za vás.
nebo:
Už nemusíte trpět, že jsme zavírali Romy do koncentračního tábora.
Budu trpět za vás.
-36-
Common Responsibility Campaign
Existuje i reklama,která neslouží jen k prodeji nějakého produktu
a následnému výdělku. Mám na mysli příklad, kdy reklama koná
„dobro“. I když toto spojení možná zní trochu absurdně. Studenti5 finské Aalto University v Helsinkách pod vedením Marjatty
Itkonen vymysleli a v roce 2008 zrealizovali kampaň pro mentálně postižené mladé lidi, kteří by sice rádi pracovali, ale nikdo
je nechce zaměstnat. Nejprve zorganizovali anketu, aby zjistili,
co by jejich mentálně postižení vrstevníci chtěli dělat – např.
prodavače, zahradníky, číšníky atd. Výsledky se pak objevily na nosičích reklamy v ulicích Helsinek. Kampaň byla velice úspěšná.
Pro všechny se nakonec vysněná práce našla. Mezi dalšími
úspěšně zrealizovanými kampaněmi studentů z Aalto University
byl třeba podobný projekt na podporu pracovního uplatnění
přistěhovalců na finském pracovním trhu. Opět díky studentské kampani řada přistěhovalců práci získala.
-37-
Z dětství si velmi dobře pamatuji
rozměrově monumentální hesla
na domech i plakáty, které nezvaly
na nic konkrétního, jenom
neustále omílaly stejně vyčpělé
fráze. Takové instalace opravdu
věčně vyplňovaly kdejaká zákoutí
a domnívám se, že zajímaly
málokoho. Měly zavedenou ikonografii, předepsanou barevnost
a jejím tvůrcům zbývala velmi
omezená možnost pro jakoukoliv
kreativní práci. Výsledkem bývala
červenožlutá nevýrazná tapeta.
Čas plyne. Plakát jako médium se nám pomalu začíná vytrácet
z ulic a nároží. Je méně plakátovacích ploch a zmizely ploty
„nikoho“, které se léta beztrestně polepovaly. Je zajímavé, že
jedním z mála okamžiků, kdy se opět plakáty ve větší míře
objevují, jsou blížící se volby. Rozdíl je, že místo Marxe, Engelse a Lenina se nám nabízí celá řada nepřirozeně se pitvořících pánů a paní s digitálně narovnanými zuby a vyhlazenou
pletí … Najednou se odněkud vyrojí záplava novodobých bezobsažných hesel. Znovu jsme strašeni a vzápětí uklidňováni
zaručenými návody k prosperitě a štěstí. Vždyť je to mnohdy
směšné. V jedněch volbách jedna skupina straší třeba nějakým
tématem, druhá předmět tématu adoruje a hned v příštích volbách si to klidně prohodí. Výsledkem je, že se nám z těch draze
zaplacených plakátů a bilbordů nenápadně – opět jako kdysi,
stávají nevýrazné tapety. A nám nezbývá než mezi nimi jezdit
a chodit ...
Na následujících stránkách se na chvíli vrátíme do doby, kdy
celá města byla jedna veliká bezobsažná socialistická nástěnka,
ale také si ukážeme, přestože se toho od těch časů ve společnosti hodně změnilo, že záplavy prázdných slov nás na ulicích
i při silnicích nepřestávají obklopovat dál.
(b)
Prázdná slova
-38-
-39-
Nechtěnou komikou pak působily „výzdoby“ fasád velkých budov.
I přes impozantní délku použitých pruhů látek nebylo lehké správně ideologicky opanovat tak velkou plochu a nutně
docházelo k deformacím vlajek i jiných symbolů.
Rychle se zapomíná a mladá generace si to už vůbec nedokáže
představit. Některé domy přesvědčovaly o své loajálnosti k tehdejšímu režimu hned několika vrstvami informačního šumu
– součástí fasád byla často velká kovová písmena, navíc se
průběžně zdobila okna nebo se o zdi domů opíraly přenosné
panely a v předzahrádkách se bojovně tyčily výměnné transparenty.
-40-
Slovo „socialismus“ ve všech podobách bylo všudypřítomné.
Otázkou je, zdali ještě kolemjdoucí nebo projíždějící vůbec
registrovali jeho přítomnost.
-41-
Na veřejných budovách docházelo často ke kumulaci doporučených hesel a symbolů, na nádraží byla rudá hvězda mnohdy
výraznější než název železniční stanice.
Před vstupem do výrobních podniků, stejně jako na náměstích,
stávaly různorodé konstrukce vitrín s oceněnými pracovníky
patřičně dozdobené hvězdami a odhodlanými hesly.
-42-
-43-
V oněch předlistopadových časech bývalo důležitější víc zdůraznit správný politický „postoj“ než samotný název podniku
a obor činnosti, kterému se věnoval.
-44-
Roztomilá přítomnost dvou vousáčů a jednoho plešatého muže
s bradkou patřila mezi dobové samozřejmosti, vyskytovali se
na těch nejneuvěřitelnějších místech a v často pro ně ne zrovna
lichotivých prostředích. Občas bdělé oko okresního ideologa
zaspalo ...
-45-
Ideologicky „správné“ slogany se vyskytovaly jednak ve velkorysém 3D provedení z ocelového plechu, jednak v mnohem
ledabylejších a výrazně levnějších plátěných panelech – nečitelnost z uličního pohledu a tím i nesmyslnost jejich instalace
na fasádu velké budovy nikoho zjevně netrápila.
-46-
-47-
Volební „poutače“
Veřejná prostranství dříve často hyzdily neuvěřitelné konstrukce
nesoucí panely s informací, „že volební program splníme“. Nyní
se také před volbami setkáváme s mnoha nevkusnými plakáty
a billboardy. Výhodou je, že většina dnešních volebních panelů
hned po volbách zmizí, kdežto dřívější propagandistická monstra rezavěla na ulicích ještě dlouhá léta (obrázek vlevo nahoře).
-48-
Šedivé socialistické volby s jednotnou kandidátkou nevzbuzovaly v lidech velké emoce. Projevovalo se to i v nudném způsobu jejich propagace (viz obrázek nahoře). Zato nyní, v časech
demokracie, se volební kandidáti nebojí používat klidně přehnaně nevěrohodná slova. Vždyť ulice to unese ...
-49-
V kapitole věnované reklamě byla zmíněna lidová tvořivost,
která nejvíc propuká vždy v období voleb. Lidé kreativně „upravují“ volební plakáty a billboardy. Veřejnost tak alespoň anonymním způsobem dává najevo, že arogantní způsob komunikace politických stran s občany má své meze. Výjimkou je
herec Petr Čtvrtníček, který se neschovává za dav, ale naopak,
prostřednictvím svého známého obličeje dokáže nejlépe demaskovat pravou podstatu politického marketingu.
-50-
-51-
Mobilní telefony s GPS navigací
zdánlivě vyřešily problémy
s orientací ve velkých městech.
Není to vždycky ale zrovna
pohodlné sledovat za slunečného
dne uprostřed davu lidí displej
svého mobilu a držet přitom
správný směr pěší vycházky.
Ukazuje se, že stejně jako
s příchodem digitálních nosičů
nezanikla klasická kniha, tak
pravděpodobně nezanikne ani
klasická orientační mapa.
(c)
Čitelné město
-52-
-53-
Legible London
Londýn se s předstihem důkladně připravoval na olympijské
hry v roce 2012. Již tak přeplněné město mělo zajistit co možná
nejplynulejší pohyb a přehlednou orientaci turistů v ulicích
města. Vědělo se, že jich krátkodobě přibude více než milion.
Vedení města provádělo celou řadu výzkumů, jež měly důkladně zmapovat pohyb především těch, kteří se pohybují pěšky.
zvyklí zjednodušovat a podle schématické orientační mapy
více připomínající technický výkres než výpravnou klasickou
kartografii se umíme hravě orientovat. Z dnešního pohledu
tedy není Beckova mapa z 30. let 20. století ničím výjimečná – až
na maličkost, že totiž i po osmdesáti letech nic neztratila ze své
názornosti (viz níže mapa z roku 2013).
Ukázalo se, že ve stávajících orientačních systémech vládne
naprostý zmatek. Roztodivné tvary, bizarní způsoby uchycení
a nejednoznačné popisné texty často orientaci víc ztěžovaly
než by jí pomáhaly. Zároveň však už tehdy existovaly a dobře
fungovaly velmi zdařilé příklady prvků a systémů navigace
a vizuální komunikace, které si nyní postupně představíme.
Harry Beck vytvořil v roce 1933 originální mapu metra, když
si z prostředí energetiky vypůjčil formu zobrazení elektrických
diagramů. Umožnilo mu to dosáhnout maximálního zjednodušení a přitom přesně a efektivně definovat transportní systém.
V dnešní době jsme už díky všeobecné informační zahlcenosti
-54-
-55-
Další vizuální ikonou je znak londýnského metra – červený kruh
s modrým pruhem a bílým textem. Počátkem 20. let 20. století jej dotvořil Edward Johnston a použil pro to svoje originální
písmo Johnston Sans vyvinuté speciálně pro londýnské metro.
V metru britské metropole však nalezneme také řadu jiných použitých písem z různých etap jeho stopadesátileté leté historie ...
Nejen v Londýně, ale i v celé Velké Británii je všeobecně dobře
známý znak Britských železnic – dvě zkřížené bílé šipky v červeném poli, který vytvořilo studio DRU (Design Research Unit).
Po privatizaci železniční společnosti se znak přestal používat v souvislosti se společností a od té doby v Británii vyzna-
čuje nejkratší cestu k vlakovému nádraží. Londýnské Muzeum
designu má ve svých sbírkách nejvýznamnější realizace v oboru korporátního a navigačního designu. Nechybí ani Manuál
jednotného vizuálního stylu Britských železnic z roku 1965.
Mezi vystavené exponáty patří také jeden z nejpovedenějších
-56-
-57-
systémů dopravního značení na světě. V roce 1964 jej na objednávku britského „Úřadu pro veřejné komunikace" navrhl Jock
Kinneir spolu s Margaret Calvert. Na svém projektu pracovali více než 15 let a pro potřeby dopravního značení vyvinuli
mj. výborně čitelné písmo Transport. Dodnes se jejich systém
úspěšně používá a je v mnoha zemích světa napodobován.
-58-
-59-
Dopravní značení změnu nepotřebovalo, ale jak už bylo naznačeno, bylo třeba vytvořit navigační systém pro pěší. Spočítalo
se, že více než 100 spojení mezi jednotlivými stanicemi metra v centru Londýna vyjde rychleji, absolvují-li se pěšky místo
použití metra. Ukázalo se například, že pětiminutová chůze
představuje typickou délku každodenní pochůzky běžného
Londýňana. Všechny mapy pro pěší tudíž nakonec obsahují
kruhové výseče, které informují, o okruhu, kam se dá dojít za 5
minut. Na méně detailní mapě kruhová výseč vyznačuje, kam
pěší dojde za 15 minut.
-60-
-61-
Jednotlivé prvky londýnského navigačního systému tvoří dvoupohledové, v prostoru stojící panely. Ze dvou stran jsou na nich
vyobrazeny mapy orientované nikoliv na sever, nýbrž pohledem
do ulice, která se za toukterou mapou rozkládá. K lepší orientaci
na ní slouží ve zvětšeném měřítku, v 3D podobě zakreslené
nejvýznamnější architektonické dominanty (kostely, výrazné budovy).
Autorem celého konceptu je Tim Fendley, kreativní ředitel britského designérského studia Applied. Dva roky před olympiádou
bylo v Londýně Fendleyho systémem pokusně označeno nejprve
jen několik ulic. Nakonec byl projekt velmi úspěšný a dále kvalitně slouží nejen turistům, ale i obyvatelům jednoho z největších evropských měst.
Mezi specialisty na navigační a orientační systémy se už dnes
zcela vžil termín „čitelné město“ (Legible city), poprvé použitý
-62-
-63-
jeho tvůrci právě ve spojení s Londýnem. A tak dnes máme rovněž „čitelný“ Sheffield, Bristol, Newcastle nebo Southampton
a počet „čitelných“ měst po celém světě neustále stoupá.
Varšava
Pro inspirativní příklad, jak řešit městské značení, nemusíme
nutně letět přes moře. Polské hlavní město Varšava má zajímavý systém domovních a uličních značení, kde kromě čísla
popisného, názvu ulice a městské čtvrti bývá vyznačen rovněž
směr k řece Visle. Varšava se rozkládá v rovinaté krajině, a tudíž
neskýtá návštěvníkům možnosti orientovat se podle přirozených dominant, např. kopců. Visla zde slouží jako typický orientační prvek, podle kterého si lze uchovat představu o momentální poloze návštěvníka města. Autory tohoto originálního
orientačního systému jsou pedagogové Akademie výtvarných
umění ve Varšavě Jerzy Porębski, Grzegorz Niwiński a Michał
Stefanowski.
Jimi navržený systém má velký úspěch i u laické veřejnosti.
Zajímavostí jistě je, že je využíván také městem Lodž s tím rozdílem, že v Lodži chybí řeka, tudíž nelze využít vtip se šipkou.
-64-
-65-
Osaměle stojící solitéry ve tvaru
písmen mohou ovládnout náměstí
nebo městskou ulici stejně
úspěšně jako obvyklé figurální
sochy. A proudy textů „tekoucích“
po chodníku svádějí ke hře se
záměnou slov a významů a přitom
rozbíjejí jednolitou šedivost
pěších koridorů. Grafický designér
může být i básníkem veřejného
prostoru stejně tak, jako umělec
může být typografem městských
zákoutí...
(d)
Písmo jako architektonická součást
městského prostoru
-66-
-67-
Devítka
Vizuálním symbolem 57. ulice se za dobu své existence bezesporu stala „Devítka“. Je to velká červená plastika ve tvaru písmene „9“ stojící před vchodem do černobílého newyorského
mrakodrapu z roku 1974. Navrhl ji známý grafický designér Ivan
Chermayeff, zakladatel proslulého studia Chermayeff & Geismar & Haviv. „Devítka“ již zdálky upozorňuje na popisné číslo
a zároveň ukazuje, kde je vstup do domu. V době vzniku (1972)
šlo o velmi nekonvenční instalaci, která se svou monumentálností na Manhattan dobře hodila. Je vyrobena z 12,5 mm silného
ocelového plechu. Hmotnost plastiky je 1,5 tuny a je upevněna
pilířem zapuštěným tři patra pod úroveň ulice.
-68-
Chermayeff & Geismar & Haviv je proslulé newyorské designérské studio založené v roce 1958 Ivanem Chermayeffem
a Tomem Geismarem, nedávno se jejich společníkem stal izraelský designér Sagi Haviv. Jejich firma se proslavila po celém
světě především realizacemi v oboru „corporátního“ designu
a výstavnictví (např. Knihovna kongresu, MoMa, National geographic, NBC, Smithsonian, Rockefellerovo centrum atd.). Mezi
nejslavnější práce patří značka olejářské firmy Mobil, která je
považována za jednu z celosvětově nejznámějších firemních
značek. V roce 2012 navrhli také logotyp pražské zoologické
zahrady.
-69-
Indiana hebrejskou verzi „Love“ – „Ahava“ a nainstaloval ji blízko Izraelského muzea v Jeruzalémě. Nejznámější místa s trojrozměrnými verzemi se nacházejí ve Philadelphii, New Yorku,
ale také třeba v Scottsdale v Arizoně nebo v Taipei na Taiwanu.
Robert Indiana se narodil jako Robert Clark v New Castlu v americké Indianě. V jeho umělecké tvorbě se často vyskytuje práce
s písmem, zejména s krátkými slovy jako „Eat“, „Huge“, „Die“ včetně nejznámějšího „Love“. Podle „Love“ vytvořil v roce 2008 „Hope".
Řada amerických umělců, včetně Indiany, tehdy čekala na zvolení Baracka Obamy prezidetem USA s velkými nadějemi. Výtěžek z prodeje (1 milion dolarů) proto věnoval Indiana Obamovi na jeho prezidentskou kampaň. Robert Indiana rovněž navrhl
a pomaloval palubovku basketbalového týmu Milwaukee Bucks,
což bývá považováno za největší pop-artovou malbu vůbec.
Love
Nejznámější dílo Roberta Indiany je pop-artová ikona LOVE
– čtyři písmena posazena na sobě, přičemž „o“ je nakloněno
pod úhlem 45 stupňů. Existuje v mnoha dvourozměrných verzích (tiscích, malbách). Poprvé bylo na veřejnosti představeno v roce 1965 jako vánoční pohled Muzea moderního umění
v New Yorku, později se dostalo i na americké poštovní známky.
Trojrozměrné verze jsou známé rovněž v různých velikostech
a materiálových provedeních – od limitované hliníkové série
(30 × 30 × 15 cm) z roku 1966, přes miniaturu vyrobenou zlatníkem ve formě ozdoby zlatého prstenu, až po největší ocelovou plastiku 3,6 × 3,6 × 1,8 m z roku 1970. V roce 1977 vytvořil
-70-
-71-
A Flock of Words
Ocitnete-li se na venkovském nádraží provinčního anglického
města Morecambe a vydáte-li se nejkratší cestou k moři, nic
nenasvědčuje tomu, že máte před sebou jednu z rozměrově
nejrozsáhlejších sbírek básní a zároveň velmi neobvyklou typografickou instalaci, za kterou se vyplatí do Morecambe jezdit.
Tři sta metrů dlouhý chodník je pokryt básněmi a úryvky textů
písní. Přímořské Morecambe je díky své poloze vyhledávaným
hnízdištěm vodních ptáků. Většina textů na chodníku je těmto
obyvatelům zvířecí říše věnována. Setkáte se zde např. s texty
W. Shakespeara, G. Chaucera, G. Milligana (včetně textů místních básníků) doplněnými o úryvky z knihy Genesis.
V typografických kompozicích byla použita písma Erica Gilla
– Gill Sans a Perpetua. Jejich tvůrce měl navíc k Morecambe
osobní vztah, protože se v tomto městě výtvarně podílel na rekonstrukci interiérů jednoho z místních oblíbených hotelů.
Monumentálnost celé realizace chodníku v Moracambe podtrhuje fakt, že si chodník díky jeho rozměrům nelze jedním
pohledem prohlédnout. Chodec tak z dálky registruje jen „shluky“ písmen, které teprve po přiblížení dávají smysl v podobě
slov i celých veršů, nebo dokonce vět. Jsou čitelné z různých
směrů chůze, nebo lze následovat návštěvníky, kteří odpočívají na přilehlých lavičkách a přitom se snaží texty dekódovat.
Při běžné rychlosti chůze vznikají nová náhodná slovní spojení,
je zde místo pro hru i nonsens.
Možná proto autoři díla, britský umělec Gordon Young a londýnské grafické studio Why Not Associates, pro chodník vymysleli název „Shluk slov“ (A Flock of Words).
-72-
-73-
Pylon, na jehož vrcholku je socha rybáka, celý chodník uzavírá.
Vlevo dole je snímek budovy nového nádraží, od něhož se chodník rozbíhá ke starému nádraží (vpravo) a pylonu.
-75-
-76-
-77-
Vedle různorodosti obsahové na první pohled zaujme i bohatost použitých materiálů6 a rozdílná barevnost jednotlivých
nápisů. Svoji roli pochopitelně hraje i osvětlení. Pod slunečními
paprsky se lesknou kovová písmena, v podvečerních dlouhých
stínech zase vyniká reliéfní odstupňovanost negativních textů
odlitých do betonu.
Písmo patří k základním komunikačním prostředkům. Není třeba
zdůrazňovat, kolikrát za den ho používáme k předávání informací nejrůznějšího charakteru. V případě výtvarných objektů
tvořených písmem můžeme říci, že nám rozhodně také něco
sdělují, ale mnohdy jde především o vyvolání emocí, navázání
kontaktu s divákem – chodcem a také o rozvinutí následné
-78-
-79-
hravé interakce. V případě projektu „Shluk slov“ došlo k úzké
spolupráci mezi výtvarným umělcem Gordonem Youngem, který
písmo ve své tvorbě často používá jako výtvarný prostředek,
tak jako někdo jiný třeba štětec s barvou, a designérským studiem Why Not Associates, zvyklým z komerční sféry písmem
komunikovat především s potenciálním zákazníkem – kupujícím. Vzniklá realizace obohatila obě strany a stala se základem
spolupráce i na dalších podobných projektech.
Památník Erica Morecambeho
Město Morecambe leží na břehu zálivu s písečnými plážemi.
Lidé se koupou přímo v blízkosti městské promenády a křik
racků patří k její neodmyslitelné atmosféře. Není divu, že vznikl
plán na rekonstrukci pěší zóny, jenž dostal název podle mořského ptáka Rybáka (Tern) – symbolu města.
-80-
-81-
Jeho realizace se ujali – podobně jako v případě chodníku
„Shluk slov“– Gordon Young a Why Not Associates. Součástí projektu bylo i vybudování pomníku slavnému rodákovi Johnu
Ericu Bartolomewovi, jenž přijal umělecké jméno Morecambe.
Byl to oblíbený komediální herec, jehož zábavné televizní
pořady na začátku sedmdesátých let 20. století sledovaly milióny britských diváků.
Samotný památník se skládá ze sochy komika od sochaře Grahama Ibbesona, bronzových racků autorky Shony Kinloch a textů
umístěných v dlažbě od Gordona Younga. Na sladění celkové
kompozice památníku dohlížela architektka Ann Kelly. Při pohledu z městské promenády upoutává pozornost socha komika stojící na uměle vytvořené terénní vlně a gestem lákající
k návštěvě. K soše se dostaneme průchodem přes kulatou arénu a schodiště. Obě součásti památníku jsou pokryty texty
písní a vtipy Erica Morecambeho, jeho moderátorského partnera
Ernieho Wieseho a také slavných hostů jejich populárního
pořadu. Reliéfní texty v dlažbě vytvořené z písem Trixie Erika
van Bloklanda a Interstate od Tobiase Frere-Jonese jsou uspořádány v půlkruzích a kruzích a čitelné jsou především směrem
k moři. Dívákovi, jenž vystoupá k soše komika a cestou si čte
jeho „vtipné hlášky“, se za horizontem otevře pohled do mořského zálivu, kde bronzové racky vystřídají ti opravdoví, křičící
spolu s rybáky a tereji.
Molo Morecambe
S projektem „Rybák“ úzce souvisí obnova a rozšíření mola
v Morecambe. Stejný tým v čele s Gordonem Youngem propojil
tři sta metrů dlouhé molo s nábřežím. Hlavní roli ve vizuálním
ztvárnění hrály grafické symboly připomínající mořské ptáky.
Podobně jako v případě „Památníku Erica Morecambeho“ a chodníku s básnickými texty „A Flock of Words“ se zde uplatnilo i písmo.
S díly Gordona Younga, jež využívají typografické prvky se můžeme kromě Morecambe setkat také na veřejných městských
prostranstvích, např. v Bristolu, Blackpoolu nebo v Carlisle.
-84-
-85-
Koberec komedie
Rozměrově nejrozsáhlejším dílem Gordona Younga je „Koberec
komedie“ (Comedy carpet) v Blackpoolu. Rozkládá se na ploše
2 200 m2 a obsahuje 160 000 žulových písmen zalitých do betonu. Jde vlastně o nezvyklý hold tvůrcům komedie. „Koberec
komedie“ oslavuje práci více než 1000 herců nebo autorů textů.
Návštěvníky Blackpoolu vybízí k přečtení nesmrtelných vtipů,
textů veselých písní nebo známých „hlášek“ od časů prvních
varieté až do současnosti. Je to velkorysý pomník britské zábavy
a jejích tvůrců. Vpodstatě jde o velikou otevřenou „konzervu smíchu,“ která umožňuje vzpomínat, objevovat a hlavně se smát.
Po „koberci“ se denně ve stejnou chvíli procházejí skupinky návštěvníků různých generací a nacházejí své oblíbené „fóry“ od
-87-
svých nejmilejších komiků. „Koberec komedie“ je „rozprostřen“
před nejslavnější blackpoolskou zábavní scénou, jejíž sál vzhledem i proslulostí připomíná pražskou Lucernu. V průběhu více
než sta let v něm vystupovaly světové hvězdy komedie jako
Charles Chaplin, Laurel a Hardy, ale také současní komici, např.
Jo Brand a Johny Vegas. V podstatě se dá říci, že 80 % komediálních tvůrců, kteří jsou zastoupeni na „koberci,“ někdy vystupovalo v Blackpoolu.
-88-
-89-
Celý „Koberec komedie“ si lze ideálně prohlédnout z výšky 116
metrů – z vyhlídkové terasy 158 m vysoké věže. Jde o několik
let mladší příbuznou pařížské Eiffelovky, která tvoří dominantu
Blackpoolu.
Gordon Young na svých environmentálních typografických realizacích často spolupracuje s londýnskou designérskou agenturou Why Not Associates. Jde o celosvětově působící firmu,
která má ve svém portfoliu značky jako Nike, Virgin Records
nebo BBC. Vedle toho se však nevyhýbá ani práci pro drobné regionální zadavatele. Jak tvrdí zakladatel agentury Andy
Altman: „Efektivní komunikace musí vždy obsahovat nějaký prvek
překvapení.“ A tak není divu, že se rádi zúčastňují také uměleckých projektů pro veřejná prostranství.
Sociální služba je činnost zajišťující
pomoc a podporu osobám
za účelem sociálního začlenění
nebo prevence sociálního vyloučení.
Terénní sociální služby jsou
poskytovány v jejich přirozeném
prostředí terénním pracovníkem
– streetworkerem.
Může se streetworkerem stát
i grafický designér?
Dá se dělat grafický design
na ulici?
(e)
Od osobního zážitku
po sociální
poselství
-92-
-93-
Projekt Break Out
Thomas Lupo je nezávislý umělec a designér. Společně se svou
ženou Yasminou vede neziskovou organizaci Arthelps. Během
své svatební cesty do Brazílie náhodou navštívili chudinskou
čtvrť v Rio de Janeiru. Objevili něco, co se pro ně stalo srdeční
záležitostí. Ve favele Morro do Papagaio setrvali pět měsíců
a vytvořili pro místní děti výtvarně kreativní „tábor“, kde se jim
je za pomoci velmi jednoduchých prostředků podařilo zabavit a potěšit. Svůj projekt výtvarné práce s brazilskými dětmi
nazvali Break Out (volně by se to dalo přeložit jako pokus
„o prolomení“ bezútěšného života dětí ulice).
Arthelps
Arthelps je iniciativa kreativních lidí a umělců, kteří pomáhají
lidem ze sociálně znevýhodněného zázemí speciálním způsobem – uměním. Nabízejí jim celou řadu kreativních projektů, díky
kterým v sobě mohou objevit skrytý umělecký potenciál a začít jej
využívat a prožívat.
Stefan Sagmeister jednou řekl: „Naše práce se může stát smysluplnou, když přináší potěšení nebo pomoc jiným lidem. Arthelps
se občas podaří obojí najednou.“
Hlavní idea Arthelps je na veřejnosti velmi dobře přijímána.
Postupně malovali strašidla, vytvářeli objekty z lepenkových
krabic a zápalkových krabiček, dokonce fotili pomocí primitivních fotoaparátů, které si rovněž vyrobili z papíru. Zkušenosti
z brazilské favely úplně změnily pohled Thomase a Yasminy
Lupo na svět. Uvědomili si, že grafický designér nemusí hledat smysl života jenom ve vlastním komerčním a uměleckém
úspěchu, ale že se pro něho může stát smysluplným i pomáhání druhým.
Existují i další projekty, které přímo pomáhají řešit konkrétní
sociální problémy. Například americká designérka Candy Chang
vyrůstala jako dítě asijských imigrantů. Díky tomu se více
setkávala s nejrůznějšími překážkami, které provázejí každodenní nelehký život často poloilegálních obyvatel velkých amerických měst, především New Yorku. Street Vendor Guide byl
projekt na podporu pouličních prodavačů7.
-94-
-95-
Street Vendor Guide
(Manuál pouličních prodavačů) stručně a výstižně radí zájemcům o provozování pouličního prodeje, stejně jako už fungujícím prodavačům, jak provozovat tuto činnost, aby nebyla
napadnutelná ze strany úředníků městské správy a městské
policie. Zásadní myšlenkou je poskytnout legální práci potřebným z řad často exotických zemí s odlišnou kulturou a tím zabránit jejich kriminalizaci. Street Vendor Guide má formu jakéhosi informačního bulletinu, který pod názvem Vendor Power!
distribuují mezi sebou samotní pouliční prodejci. Speciální
zaměření této tiskoviny na imigranty, kteří často neumějí buď
vůbec číst, nebo neznají angličtinu, vyžaduje minimum textu
a maximum názorné informační grafiky.
-96-
-97-
Migrantas – vizuální jazyk migrace
Migrantas je výtvarně-terapeutická skupina založená argentinskými emigrantkami žijícími v Berlíně a Němkou Irmou Leinauer.
Tato skupina se soustřeďuje na vyjádření identity emigrantů.
Na začátku bylo setkání dvou argentinských žen v Berlíně
roku 2002 – umělkyně Maruly Di Como a grafické designérky
Florencie Young. Obě si navzájem postěžovaly na nelehký úděl
přistěhovalkyň a rozhodly se dalším ženám z Latinské Ameriky,
které žijí v Německu, nějak pomoci. A tak vznikla skupina
Migrantas. Pracuje s veřejným prostorem tak, aby zviditelnila
touhy a pocity těch, kteří opustili své vlastní domovy a nyní
žijí v Německu. Přestože si už pomalu zvykáme na každodenní přítomnost přistěhovalců z různých vzdálených i exotických
zemí, nedokážeme se vždy vžít do problémů, které jejich pobyt v pro ně neznámé zemi – provázejí. Ženy imigrantů, jejich
starrosti a problémy zůstávají často pro majoritní společnost
neviditelné, ať už bydlí ve Velké Británii, Německu nebo třeba
v České republice.
-98-
Členové kolektivu Migrantas jsou většinou ženy, které emigrovaly do Německa a vyvíjejí projekty s jinými ženami – emigrantkami. Ve svých projektech využívají pracovní postupy
-99-
emocemi. Lidé z různých prostředí a kultur se v piktogramech
poznávají, zatímco jiní získávají nové podněty pro svou vlastní
perspektivu v nové domovské zemi.
Všechny projekty vždy končí výstavou. Účastníci workshopů
nyní vidí svoje kresby prezentované na veřejnosti a zažijí pocit,
kdy veřejnost porozumí jejich hlasu a oni se najednou cítí být
sociálně zapojeni. Návštěvníci výstavy se pak dovedou lépe
vcítit do pocitů i problémů žen imigrantů.
z oblasti výtvarného umění, grafického designu i sociálních věd.
Pracují s tématem migrace, identity a mezikulturního dialogu.
Jedním z největších úspěchů Migrantas byla prezentace piktogramů na veřejných místech německých měst (Berlín, Köln).
Piktogramy se ve městech objevovaly buď jako plakáty v místě,
kde se normálně inzeruje reklama nebo v animované podobě
na veřejných obrazovkách, ale také jako letáky, pohlednice nebo
třeba nákupní tašky. Migrantas dokáží svoje problémy dostat
ven ze sebe a udělat je viditelnými pro veřejnost. Jednotlivé
projekty pro ně mají nepochybný terapeutický účinek a zároveň
přitom dokáží přirozeně spouštět reakce náhodných kolemjdoucích. Někdo už o nich ví a jejich problémy mu najednou nejsou
lhostejné ...
Na začátku je vždycky workshop. Jeho účastnice se snaží kresbou vyjádřit svoje problémy. Po pečlivé analýze všech kreseb
z různých workshopů členky Migrantas potom vyberou témata
a klíčové prvky z kreseb, aby je mohly použít jako hlavní motivy
do piktogramů – vizuálního jazyka, který je akceptovatelný
a hlavně čitelný pro každého.
Piktogramy se poté stávají vizuálním jazykem imigrantů. Jejich
jednoduché srozumitelné obrázky dokáží často „zacloumat“
-100-
-101-
Některé zásahy grafických designérů do veřejného prostranství mají třeba jen krátkodobý charakter, tak jako gerilová akce
„Vidím tě“ Jitky Porubové, která expresivními kresbami varovala
před nebezpečím kapesních zlodějů v ostravské městské hromadné dopravě.
-102-
-103-
Závěr
Resumé
Publikace „Design na cestě“ ukázala, že grafický designér je vedle
architekta nepochybně aktivním spolutvůrcem městského prostoru, ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Některé
výsledky práce designéra ve městě bereme jako samozřejmou
součást našeho každodenního života, např. informační a navigační systémy. Zabýváme se jimi pouze v případě, že nefungují.
Graphic design in the eyes of a certain part of the public
is “disgraced” by its close relation to the world of vulgar form
of commercialism, advertising, and political propaganda.
This one-sided denouncing view primarily rises from a deeper
ignorance of the issue.
Jiné výsledky práce grafického designéra ve městě jsme se
naučili nevnímat, např. všudypřítomné reklamní tabule a billboardy různých velikostí. Už si vlastně ani nedovedeme představit, jak by naše města bez nich vypadala.
Na některé výsledky práce grafického designéra (nebo v tomto
případě lépe řečeno propagačního pracovníka) jsme už zapomněli, nebo jsme je nestihli zažít. Proto bylo důležité připomenout si, jak naše města vypadala před rokem 1989.
O některém představeném typu práce grafického designéra
u nás není všeobecně nic známo, protože se tu takřka nevyskytuje anebo se v médiích nesetkává s dostatečnou pozorností.
Proto jsme si ukázali monumentální typografické realizace
nebo úspěšné sociální projekty uskutečněné v ulicích měst.
Kniha „Design na cestě“ chtěla především inspirovat a ukázat,
že tvůrčí práce designéra může přinášet zajímavé a pozitivní
výsledky i v oblasti někdy nespravedlivě odsuzované reklamy,
nebo dokonce na poli mezilidských vztahů a komplikovaného
národostně-sociálního soužití. Snad se to představením úspěšných designérsko-uměleckých projektů podařilo a jejich autoři
ve čtenářích knihy brzy najdou své následovníky.
-104-
It could seem that electronic media have engulfed us and
virtual world is invisibly penetrating our lives off the sight
of our “display”. Yet, there is a number of everyday situations
which we perceive with our eyes only – e.g. driving or
walking in the streets.
The book “Design na cestě” (“Design on the road”) deals with
works of the authors who are mostly professional graphic
designers or artists using working procedures typical for
graphic design. It doesn’t matter whether it concerns works
from the area of advertising, information graphics, writing
in architecture, or various social or really artistic projects.
Although it covers quite a wide thematic range and big
differences of the presented projects, their common element
is that we can meet them in real environment on the roads
or in the city. “Road” is meant figuratively as a way or means
to achieve a certain creative objective using thinking and not
being a mere executor of someone’s order. It is important to
have own opinion and appreciate the fact that as a graphic
designer, one has the possibility – if necessary – to positively
interfere into the environment and events on the roads and
in the streets – similarly to architects or visual artists. May
our book be their inspiration.
-105-
ADVERTISING ON THE EDGE OF RUBBISH AND ART
City streets are flooded with primitive large-area
advertisements and letterboxes overflow with the same
pandering flyers. No wonder that the public perceives graphic
design as a much degraded profession. No matter the fact
that it often seems that no graphic designer has participated
on their production. I have deliberately selected
demonstrations of such an extreme example.
suggested rewriting and updating the manifest. It happened
soon after and the manifest had been signed by 23 important
designers and theoreticians, who emphasised a useful form
of communication against demonstrations of degraded taste
– certainly getting at commercial advertising.
Some of them are permanently tempted to fight primitive
commercialism. British designer Jonathan Barnbrook,
for instance, created a billboard for the Adbuster journal.
It consisted of fragments of other billboards – commercial
billboards of world brands. Barnbrook encourages other
designers to refuse work for clients who make them lie.
In order to prove that I didn’t look for a deterrent example
until I found one, I decided to go to Brno and back by car and
to record all billboards which I came across and managed to
take a photo of. It proved that the result wasn’t much better.
Of course, we also meet more sophisticated and graphically
more professional billboards. However, a large number of
graphic designers don’t agree with the very core of commercial
work. No later than in 1963, a British graphic Ken Garland
wrote the manifest First Things First, which belittled graphic
design as a human activity that produces unimportant
commercial work. Instead, he suggested supporting more
valuable projects contributing to humanity. This text was
published by the Adbuster journal in 1999. Tibor Kalman
-106-
Jonathan Barnbrook permanently tries to prove that graphic
design doesn’t mean work supporting commercialism. Yet, he
is aware of how difficult it is to overcome boundaries of
experts and to address wide public. He attempted this in the
project Art Grandeur Nature (Grand Nature Art), realised in
Saint-Denis in Paris while cooperating with six other artists
and designers. They installed billboards with political context
in a lovely environment of a natural park. They took advantage
of presenting clearly defined messages in unexpected context.
-107-
For example, “we used to brand our slaves, now we are slaves
of commercial brands” or “the reason why there is so little
peace in the world is that it doesn’t bring profit to
multinational corporations”.
I have to admit that I have always admired visual artists who
don’t only shout out that adverting means are stupid and
degraded, but who play&try to transfer it to a different, both
for them and me more acceptable, position. For instance,
American artist Jenny Holzer used LED advertising panels,
among others, at the Times Square, NY. Adverts for French
cosmetics, Coca-Cola, and Japanese electronics were
conspicuously added with her short texts – so-called “truisms”,
expressing her attitude to life and interpersonal relations.
Interesting projects don’t appear only abroad. In 1998, former
Gallery MXM rented an advertising area along the D1
highway and addressed artists (Jiří David or Tomáš Císařovský
-108-
among others) created a gallery well-visible during the day
as well as at night thanks to lighting. Billboards as an artistic
means of expression were used by Adéla Svobodová in her
project Sochy v ulicích města (Statues in City Streets) in Brno.
Apart from purely artistic projects, there is a large number
of creators who understand public space as an ideal place
to express their socially and politically motivated opinions,
frequently using means known from adverts. Campaigns
of group PodeBal have made an appeal to our guilty national
conscience. The group systematically focused on topics
of creating our national identity and historical traumas that
enter this process of creation. The Prague gallery Artwall
exhibited seven child portraits. The children had a sheet
on their neck with hand-written texts. One portrait says:
“You don’t have to suffer that we denounced the others during
normalisation. I’ll suffer instead of you.” The Artwall gallery
uses a former advertising area along a busy Prague street.
I don’t want to make you think that I am a sworn opponent of
advertising. It is a human activity which most of the graphics
make a living by. Yet, I am convinced that advertising can be
done less primitively and with more fun. Just have a look at
-109-
the Dutch agency KesselsKramer. Apart from a commercial
impact on their clients, it also tries to hand over human
messages, which are frequently included in their campaigns.
When creating a campaign for a mobile operator BEN, they
didn’t use common catalogue faces of professional models,
but instead, they used faces of various minority people from
the Dutch society – religious, national, or even retired. Fans
of critical practice in graphic design might object that the
so-called socially engaged marketing is only a better-looking
form of sale offer. I reckon that even this way can positively
address public opinion. After all, the loudest voices came from
conservative politicians – “guardians” of public ethics.
The campaign publicised the mobile operator while initiating
a public discussion on the state and diversity of the Dutch
civil society.
I vividly remember posters and often spatially-monumental
mottos on buildings which didn’t tell you anything particular
but repeated the same stale phrases about proletarians, arms
of progress and peace, or friendship forever. Such posters
really fulfilled every secluded place and I think that few of us
were interested. Their iconography was set, colours predefined,
and their creators had little space for creative work.
The result was a yellow-red, dull wallpaper.
Of course, there is advertising which doesn’t serve to mere
marketing of a given product and subsequent profit. I mean
when advertising makes “good”, no matter how much this
connection can seem a bit absurd. Students from the Finnish
Aalto University in Helsinki, under supervision of Marjatta
Itkonen, developed and realised a campaign for intellectually
disabled young people, who would like to work but no one
wanted them to employ. First of all, they made a survey to
The times flies and a poster as a medium is slowly beginning
to vanish from streets and corners. There are less poster
areas and nobody’s fences full of posters are gone. It is
interesting that one of those few moments when posters
appear once again are approaching elections. But Marx,
Engels and Lenin were replaced by a wide range of
unnaturally grimacing ladies and gentlemen with digitally
straightened teeth and lifted skin… suddenly, there are heaps
-110-
find out what their intellectually disabled peers wanted to do.
Their wishes appeared on billboards in the streets of
Helsinki. The campaign was a success. All of them finally got
their dream job.
EMPTY WORDS
-111-
of new-age empty mottos, we are threatened and immediately
calmed down by a credible guide to prosperity and happiness.
But it is so ridiculous. One group threatens with a certain
issue, another group worships it and during next elections
the groups exchange their roles with no inhibitions. The result
is that those expensive posters become, once again, dull
wallpapers. And we can only pass by…
on navigation and orientation systems commonly use
the term “legible city”, firstly used by its creators exactly in
connection with London. Thus nowadays, we have “legible”
Sheffield, Bristol, Newcastle, or Southampton …
An inspiring example of how to solve urban signage doesn’t
have to be looked for overseas. The Polish capital city Warsaw
has an interesting system of house and street signs, which
uses the commonly known house number, street and district
name plus it provides direction to the Visla River. Warsaw is
located in flat landscape and thus it doesn’t offer its visitors
to orientate according to natural dominants – e.g. hills.
The Visla serves as a typical orientation element, which helps
the visitor to keep an idea of the current position in the city.
LEGIBLE CITY
WRITING AS AN ARCHITECTURAL PART OF URBAN SPACE
Those who cross a city on foot were a target of an exhaustive
research started in London a few years before the Olympic
Games in 2012. The already overcrowded city should have
secured the best possible flow and orientation of tourists
in the streets. More than a million tourists were expected
to come. It was calculated that more than a hundred
connections between individual Tube stations in the centre
could be done on foot faster than by the Tube. It showed that
a five-minute walk represented a typical length of an
everyday walk of an average Londoner. All maps then include
a marked semi-circle sector of 400m in diameter from the
place of its positioning. The 400m semi-circle represents
a distance which can be done on foot in 5-10 minutes.
Possibly due to the Olympic Games, London has one of the
most sophisticated orientation systems for walkers. Experts
Red relief in the shape of figure “9” standing in front of
a 45-floor skyscraper in New York was designed by a known
graphic designer Ivan Chermayeff, the founder of Chermayeff&
Geismar&Haviv studio. The number “Nine” serves for two
purposes – it marks the house number and shows where to
enter the building. The number nine together with a 3D version
of a pop-art icon Robert Indiana “LOVE” belong among the
-112-
-113-
best-known examples of a successful use of writing in urban
space. Not only as a source of information, but as an artistic
element which can master street or square space just as
a classical sculptural monument.
Leaving America, let’s move to Great Britain. The project
A Flock of Words was realised in 2003 by Gordon Young and
a London graphic studio Why Not Associates. The installation
consists of a 300-meter long typographic pavement from
a new railway station to the sea shore. A walker is
accompanied by poems, extracts from songs, and sayings by
e.g. Shakespeare, Chaucer, Spike Milligan, including texts of
local poets. Vertical direction offers extracts from the book
Genesis.
Gordon Young described cooperation with designers from
Why Not Associates as destroying the border between design
and art. In fact, it is a floating perception of what a designer
and an artist are able to do. The result was a finding that the
-114-
authors of the “pavement” managed to invent a common and
expressively current language satisfactory both for artists
and designers. They verified that a joint cooperation can be
useful for both sides and that they were ready to experiment in
future. This was proved by the monument of Eric Morecambe
and primarily by the monumental Comedy Carpet in Blackpool.
The Comedy Carpet lies on 2,200 m2 and contains 160,000
granite letters embedded in concrete. It concerns an unusual
tribute to comedy makers – either to actors or script authors.
Blackpool visitors are invited to read immortal jokes, texts of
jolly songs or famous wisecracks from the variety shows. The
“carpet” daily hosts various age groups which find their popular
”jokes” from their most popular comedians from their popular
period.
FROM A PERSONAL EXPERIENCE TO A SOCIAL MESSAGE
Thomas Lupo is an artist and designer. His wife Yasmin and
he accidentally visited a slum in Rio de Janeiro during their
honeymoon in Brazil. They spent next five months in the favela
of Morro do Papagaio and they created an art-creative “camp”
for local children who had lots of fun and entertainment just
using very simple tools. They drew bugbears, made objects
from cardboard and matches boxes, took photos using
primitive cameras, which were also made of paper.
-115-
Experience from this Brazilian favela completely changed
Thomas’s and Yasmin’s view of the world. Once at home, they
immediately set up the Arthelp initiative – a community of
creative people and artists who help people from socially
disadvantaged background in a special way – using art.
An American designer Candy Chang grew up as a child of
Asian immigrants. Thus, she had to face various obstacles
which become part of everyday life of frequently half-illegal
inhabitants of big American cities, primarily New York. Such
people were the target group of her project Street Vendor
Guide, which briefly yet aptly advises those interested
in becoming a street vendor or those already running such
a business on how to behave in compliance with municipal
police and authorities. The basic idea is to provide legal work
to the needed from exotic countries with a different culture
and thus to prevent their criminalisation. The Street Vendor
Guide has a form of an information bulletin which is called
Vendor Power! and distributed by the street vendors themselves.
-116-
Problems with immigrants have to be solved in most of the
developed countries. Argentinean emigrants in Berlin
established Migrantas. The aim was to make visible desires
and feelings of those who left their homes and live
somewhere else. Migrantas primarily focuses on expressing
immigrants’ identity. They work with tools from the area of
visual arts, graphic design, and social sciences. The members,
mostly women who emigrated to Germany, led by artist
Marula Di Como and graphic designer Florencie Young
develop projects with other women – emigrants. The most
famous project was workshops where Argentinean emigrants
tried to express their fears and worries in drawings. Later, the
drawings were visualised in pictograms – a visual language
legible regardless reader’s mother tongue. One of Migrantas’
biggest successes was making the pictograms public in big
German cities. The pictograms in a form of posters or city
lights were displayed in places usually designed for advertising
or in an animated form on public screens. The immigrant
women were able to get their personal traumas out, make
them visible for the public, and trigger reactions of the
passing by.
The book “Design na cestě” (“Design on the road”) wants to
fully rehabilitate the person of a graphic designer as an
active co-creator of urban space. May successful design-artistic
projects mentioned above contribute to this goal.
-117-
Jmenný rejstřík
A Flock of Words (Shluk slov) str. 72, 81, 83
Aalto University Helsinki str. 37
Adbusters str. 18, 19, 20
AIGA Journal of Graphic Design str. 125
Applied str. 62
Art Grandeur Nature str. 23
Arthelps str. 94, 95
Barnbrook Bible str. 22
Barnbrook Jonathan str. 18, 20, 22
Beck Harry str. 54
Blackpool str. 87, 89, 91
Blokland Erik van str. 83
Blueprint str. 125
Break out str. 94
Bublex Alain str. 23
Calvert Margaret str. 59
Císařovský Tomáš str. 26
Coleman Russel str. 64, 73
Colors str. 125
Colrat Pascal str. 23
Comedy carpet (Koberec komedie) str. 87
Common Responsibility Campaign str. 37
Čtvrtníček Petr str. 51
David Jiří str. 26
Devítka str. 68
Di Como Marula str. 98
Diviš Stanislav str. 26
DRU str. 56
Dumbar Gerd str. 18
Eye magazine str. 125
-118-
Emigre str. 125
Fendley Tim str. 62
First Things First str. 17, 18
Frere-Jones Tobias str. 83
Fros Vince str. 18
Galerie MXM str. 26
Garland Ken str. 17, 18
Gauckler Genevi ve str. 23
Geismar Tom str. 68, 69
Gill Eric str. 81
Gill Sans str. 81
Glaser Milton str. 18
Hans Brinker Budget Hotel str. 32
Haviv Sagi str. 68, 69
Holzer Jenny str. 24, 25
Chang Candy str. 95
Chaucer str. 72
Chermayeff & Geismar & Haviv str. 68
Chermayeff Ivan str. 68, 69
Ibbeson Graham str. 83
Indiana Robert str. 70, 71
Items str. 125
Interstate str. 83
Itkonen Marjatta str. 37
Johnston Edward str. 56
Johnston Sans str. 56
Kalman Tibor str. 18
Kelly Ann str. 83
KesselsKramer str. 31, 32, 33
Kinloch Shona str. 83
Kinneir Jock str. 59
KK Outlet str. 125
-119-
Konference TypoBerlin str. 126
Legible city str. 62
Legible London str. 54
Ličko Zuzana str. 18
Lodž str. 64
logotyp pražské ZOO str. 69
LOVE str. 70, 71
Lum Ken str. 23
Lupo Thomas str. 94
Lupo Yasmina str. 94
Matoušek František str. 26
Mevis Armand str. 18
Milligan Spike str. 72
Migrantas str. 98, 99, 100, 101
Mobil str. 69
M & Co. str. 125
Morecambe John Eric Bartolomew str. 83
Morecambe str. 72, 81, 83, 85
Morro do Papagaio str. 94
Mouraud Tania str. 23
Muzeum designu str. 57
Muzeum moderního umění v New Yorku str. 30, 70
Niwiński Grzegorz str. 64
Památník Erica Morecambeho str. 81
Perpetua str. 81
PodeBal str. 33, 34
Porębski Jerzy str. 64
Porubová Jitka str. 102
Post-it Notes for Neighbors str. 125
Poynor Rick str. 18
Rath David str. 33
Rio de Janeiro str. 94
-120-
Sagmeister Stefan str. 23, 27, 28, 29, 31, 95
Shakespeare William str. 72
Sociálně angažovaný marketing str. 31
Sochy v ulicích str. 26
Spiekermann Erik str. 18
Stefanowski Michał str. 64
Street vendor guide str. 97, 96
Svobodová Adéla str. 26
Tern (Rybák) project str. 72, 81, 85
Torres Felix Gonzalez str. 30
Transport str. 59
Trixie str. 75
Truismus str. 25
Useful photos str. 125
Vanderlans Rudy str.18
Varšava str. 64
Vendor Power! str. 97
Why Not Associates str. 72, 81, , 83, 91
Wiese Ernie str. 83
Young Florencie str. 98
Young Gordon str. 72, 79, 81, 85, 91
-121-
Bibliografie (Použitá literatura)
Autoři fotografií
• Livingston, Alan+Isabella. Dictionary of Graphic Design and
Designers. London: Thames&Hudson, 2003
• Eskilson, Stephen, J. Graphic Design A New History. London:
Laurence King Publishing Ltd, 2007.
• Gerber, Anna; Lutz, Anna. Influences. A Lexicon of Contemporary
Graphic design. Berlin: Die Gestalten Verlag, 2006.
• Gottschall, Edward, M. Typographic Communications Today.
Cambridge (Massachusetts): The MIT Press, 1991.
• KesslesKramer. Advertising for people who don‘t like advertising.
London: Laurence King Publishing, 2012.
• Saccani, Anna. LetterScapes. A Global Survey of Typographic
Installations. London: Thames & Hudson, 2013.
• Andres, Clay – Fishel, Catharine – Knapp, Pat Matson. Identity
design source book (succesful ids deconstructed and revealed).
Rockport Publishers, 2004.
• Bhaskaran, Lashmi. Size matters, effective graphic design for
large amounts of information. Hove: Roto Vision SA, 2004
• MEUSER, Philip – POGADE, Daniela. Architecture. Information
graphics. The design of communication. Singapore: Page One
Publishing Private, 2005.
• Johnson, Michael. Problem solved.A primer in design and communications. Londýn: Phaidon Press Limited, 2004.
• Berger, Craig.,M.Wayfinding.Mies.RotoVision SA, 2005
• Bernstein, David.Advertising outdoors.Watch this space! Londýn:
Phaidon Press Limited, 2005.
• Bauer, Erwin K.; Mayer, Dieter. Orientation & Identity. Wien,
New York: Springer, 2009.
• Barnbrook, Jonathan. Barnbrook Bible. New York: Rizzoli
International Publications, Inc., 2007.
obálka, titulní str. a str. 7, 11, 14, 15, 16, 17, 22, 48, 49, 53, 55,
56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 67, 73, 75, 76, 77, 78, 79, 80,
81, 82, 83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 90, 91, 112, 114: Pavel Noga
str. 27: Pavel Noga (překresleno podle novinové fotografie)
str. 12, 13, 106: archiv firmy ARCIMPEX s.r.o.
str.18: www.adbusters.org
str. 19, 21, 23, 107: www.edu.barnbrook.net
str. 21, 22: www.arthistoryarchive.com
str. 26, 108: repro z publikace Dostál, Martin. Tak daleko, tak
blízko = So Far, So Close. Praha: Kant, 1999.
str. 28, 29: www.sagmeisterwalsh.com
str. 30: http://spoices.blogspot.cz
str. 31, 32, 33: www.kesselskramer.com
str. 34, 35, 109: www.podebal.com
str. 36, 37, 110: Katja Tähjä
str. 40, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 111: archiv Masarykova
muzea v Hodoníně
str. 40, 41: Marek Pietoň, Zapomenutá Ostrava
www.facebook.com/groups/zapomenuta.ostrava
str. 48: www.aktualne.cz
Kudláčková, Lucie. Porno & Tanga. Strany soutěží o Sexistické
prasátečko. Aktualne.cz, 2013.
str. 50: www.tyden.cz
http://www.tyden.cz/rubriky/nazory/grossuv-vzkaz-politikum-modlete-se-od-rana-do-vecera_305452.html#.VC5qledk43Z
str. 50, 51: www.strategie.e15.cz
http://strategie.e15.cz/zurnal/politicky-brief-jake-zadani-takova-reklama-426127
-122-
-123-
str. 50: www.idnes.cz
http://zpravy.idnes.
cz/z-trebice-zmizi-billboard-s-bin-ladinem-dyn-/domaci.
aspx?c=A041029_163459_domaci_lja
str. 51: www.pinterest.com
http://www.pinterest.com/pin/125326802101804179/
str. 54: Tim Fendley
str. 50: thinkingpolitics.org
http://thinkingpolitics.org/2013/02/12/the-london-tube-map-in-1933/
str. 60: repro z knihy
Bauer, Erwin K.; Mayer, Dieter. Orientation & Identity. Wien,
New York: Springer, 2009.
str. 68, 69, 70, 71, 113: Eva Havelková
str. 93, 94, 95, 115: www.www.arthelps.de
str. 96, 97, 116: www.candychang.com
str. 98, 99, 100: www.migrantas.org
str. 102, 103: Jitka Porubová
Poznámky
1) Manifest First Things First 2000 byl současně otištěn nejen
v Adbusters, ale také v časopisech Emigre, v AIGA Journal of
Graphic Design, v Eye magazine, v Blueprint a také v Items.
2) Tibor Kalman (1949–1999) – byl grafický designér maďarského původu. Založil studio M & Co. (1979) a časopis Colors
(1990), které ovlivnily několik generací grafických designérů.
3) Rick Poynor – britský teoretik grafického designu, mimo
jiné zakladatel časopisu Eye magazine (1990).
4) Agentura KesselsKramer se vedle reklamní praxe zabývá
také vlastní vydavatelskou činností. V jejím londýnském
obchodě KK Outlet si můžete např. koupit celou řadu bizarních
publikací ze série Useful photos (užitečné fotografie), které
ironizují svět komerčních fotobank (www.kkoutlet.com).
5) Projektu Common Responsibility Campaign se v roce 2008
pod vedením Marjatty Itkonen zúčastnili tito studenti Univerzity Alvaro Aalta v Helsinkách: Piia Aho, Erik Bertell, Emmi
Jormalainen, Katja Tähjä a Hannele Törrö.
6) Jednotlivá písmena chodníku A Flock of Words jsou vytvořena z různých materiálů, které, bohužel, mají také různou
odolnost proti mechanickému poškození. Dá se říci, že je
chodník neustále v opravě. V českém prostředí by podobná
realizace zřejmě dlouho neodolala nájezdům zlodějů kovů ...
7) Jiným zajímavým sociálním projektem Candy Chang je např.
Post-it Notes for Neighbors (vzkazy pro sousedy).
-124-
-125-
Citace:
Obsah
„V dnešním světě není alternativa, vy prostě musíte konzumovat
reklamu ..." (E15.cz, Strategie.cz, 8. 11. 2007).
str. 19
a) Reklama na hranici odpadu
i umění (str. 10)
b) Prázdná slova (str. 38)
„Pokud věříš tomu, co říkáš, a pokud věříš, že to říkáš dobře, měl
bys to říkat častěji ... "
(Barnbrook, Jonathan. Barnbrook Bible. New York: Rizzoli
International Publications, Inc., 2007)
str. 22
„apelovala na naše špatné národní svědomí a programově se
tematicky zabývala vytvářením národní identity a historickými
traumaty, která se do tohoto procesu zapojují“
(www.artwall.cz, 2006)
str. 34
„Efektivní komunikace musí vždy obsahovat nějaký prvek
překvapení.“ (Andy Altman: Konference TypoBerlin 2012)
str. 91
„Naše práce se může stát smysluplnou, když přináší potěšení
nebo pomoc jiným lidem ..."
(Stefan Sagmeister: www.arthelps.de)
str. 95
-126-
c) Čitelné město (str. 52)
d) Písmo jako architektonická součást
městského prostoru (str. 66)
e) Od osobního zážitku
po sociální poselství (str. 92)
Závěr (str. 104)
Resumé (str. 105)
Jmenný rejstřík (str. 118)
Bibliografie (str. 122)
Autoři fotografií (str. 123)
Poznámky (str. 125)
Citace (str. 126)