27. červen, 2007 Ach jo, zase ten odporný zvuk budíku. Vždycky mi

27. červen, 2007
Ach jo, zase ten odporný zvuk budíku. Vždycky mi připomene, že musím do školy. Do školy, kde
mně všichni nenávidí. A to jenom proto, že jsem nastoupila později. Kdyby se tak máma nerozhodla
stěhovat! V minulé škole jsme měli fajn kolektiv, nejsem úplná šeredka, ani nějaká přehnaná
krasavice, prostě fajn holka. Ve třídě mě až na pár protivců měli všichni rádi. A tady? Nikdo mi
nemůže přijít na jméno. A slovo „nemůže“ bych dvakrát podtrhla – i kdyby se se mnou někdo bavit
chtěl, nesmí. Pak by měl stejné problémy, jako já, a to nikdo nechce.
Už jak se přede mnou rýsuje budova školy, začíná mi být nevolno. Ještě zvažuji jinou možnost – že
bych se ulila a nešla do školy? Nejde to. Je mi špatně čím dál víc. Už jak vcházím do šatny, slyším,
jak někdo napodobuje můj včerejší referát. Prý jsem byla trapná, až to stříkalo všude kolem. Co
jsem tak strašného udělala? Když přijdu blíž, vidím, že je to Monika, sympatická holka, ale proto,
aby patřila do party, udělá cokoliv. Ať už někomu ublíží, nebo ne. Když mě zmerčí, zmlkne a začne
se smát. „Hele, tady ji máme, naší hvězdu!“ křičí na mě. Nereaguji a dál se věnuji hledání svých
papučí. Přísahala bych, že jsem si je dávala do poličky. Nejsou tam. A v tom mi to dojde. Uvidím je
položené až nahoře, na skříni. Dělám, že jsem je neviděla a pokračuji v botách, potom se pro ně
vrátím. To tak, dělat jim radost skákáním po skříni!
Jestli jsem si myslela, že v šatně byl teror, ve třídě je to ještě horší. Pokřikují na mě, žduchají si mě
mezi sebou, až uteču na záchod, kde se zamknu. Jsem zbabělá. Myslím si, že kdybych šla za
učitelem, nic by nezmohl. Mámu moje problémy nezajímají, má plno svých a brácha? Ten je moc
malý. Pláču na záchodě až do zvonění, utřu si oči a vrátím se do třídy.
Myslela jsem, že už tam bude učitel, ale naneštěstí není. Nesnáším, když chodí učitelé pozdě. Pak
mají všichni ještě dost času na rýpání do mě. Před učiteli si tolik nedovolí. Snažím se nenápadně
projít ke svému místu, ale není mi to umožněno. Postaví se přede mě Martin, vůdce celého tohoto
„týmu“. „Co kočičko, poplakali jsme si? A co máme dneska ke svačině?“ Ani se nenamáhám
protestovat, když se mi hrabe v batohu. „No ne, jenom rohlík? A suchý? Copak ty nevíš, že jsi
povinna mi dávat své svačiny? Nevíš, co mám rád, ty malá špíno??!!“ Jenom stojím a očima
hledám, kdo by mi ve třídě mohl pomoci. Nikdo. Myslela jsem, že se jako vždy vykřičel a dá mi
pokoj. Šeredně jsem se mýlila. „Na kolena, děvko! Za to, že jsi donesla jen suché rohlíky, mi teď
vytřeš pod lavicí, co jsem tam vylil!!!“ kouknu pod jeho lavici, a když vidím louži z hnusné,
červené, lepkavé šťávy, odmítnu. Čímž ho namíchnu ještě víc. Kopne mě do břicha, až se mi zatmí
před očima. Když se proberu, ležím na zemi a Martin sedí na mě a rve mi vlasy. Bolí to, ale nemám
sílu křičet. Chci umřít. Nechci už chodit do téhle třídy, nechci usínat s odporem, nechci se budit
s ještě větším. Uvolním se a poddám se bolesti. Nic už nemá cenu. Stejně mě jednou zabije. Pak si
uvědomím, že na mě křičí, ať vstanu. Nejsem schopna pohybu, jsem úplně omráčená. Rozhodne se,
že mě zvedne násilím a kolem krku mi ováže lano, které je ve třídě na ozdobu. Přehodí jej přes
zářivky a na způsob kladky mě zvedá. Baví se tím celá třída. Myslela jsem, že to bude v pohodě, ale
lano se mi začíná zařezávat do krku. Je to čím dál víc nesnesitelné. Pomalu nemohu dýchat, vzbudí
se ve mně poslední chuť žít a chci křičet! Ale nejde to. Nejde to. Propadám panice! Co mám
dělat???!!! Už mi visí nohy ve vzduchu, nemůžu dýchat! Proboha pomožte mi někdo! Jak se na to
můžete dívat? Prosím…prosím. Hlavou mi najednou proběhne myšlenka, že asi umřu a v tu stejnou
chvíli se všude rozprostře tma…
Nenech sebou zametat!
www.nenechsebouzametat.cz
[email protected]
27. červen 2007
Vyletím do sedu! Proboha, co to bylo? Jsem celá zpocená, klepu se, pláču! Byl to sen? Sáhnu si na
krk a ujistím se, že byl. Když se chci postavit, podlomí se mi kolena z toho, jak se pořád třepou.
Musím si sednout zpátky na postel. Tak živý sen. Ani bych se nedivila, kdyby se to doopravdy stalo.
Martin je šílenec. Ale dovolím mu, aby to udělal? Dovolím mu zničit mi můj krásný život?
Dovolím mu, aby mě ponižoval a ničil? Ne, už nechci! Začnu to řešit a to hned dneska!
Nenech sebou zametat!
www.nenechsebouzametat.cz
[email protected]