74 Prof. JUDr. Viera Strážnická Judge of the European Court of

74 Prof. JUDr. Viera Strážnická Judge of the European Court of

Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 5/2002
Prof. JUDr. Viera Strážnická
Judge of the European Court of Human Rights,
Professor in International Law, Faculty of Law,
Comenius University, Bratislava
Member of the Scientific Board of the Comenius
University, Bratislava
Soudkyně Evropského soudu pro lidská práva
Profesorka Mezinárodního práva, Právnická fakulta
Univerzity komenského v Bratislavě
Členka Vědecké rady Univerzity komenského v Bratislavě
Main publications/Hlavní publikace:
Subjects in International Trade, Doctoral thesis for the CSc. (PhD.) degree,
Bratislava 1977, 297p.
On the Questions of Unification in the Field of International Trade, “Law Review”,
Bratislava, 1969, No. 2, pp. 134-147
On the “Legis Personalis” of Juridical Persons in International Trade, “Law
Review”, Bratislava, 1970, No. 9, pp. 792-806
On the Question of Legal Capacity of Juridical Persons in International Trade,
Review on International Law, Acta Facultatis Iuridicae (AFI), Comenius
University, Bratislava 1979, pp. 153-169
Legal Problems of International Trade Organisations, Review on International
Law, AFI VI, Bratislava 1985, pp. 95-194
Vademecum of International Law (co-author V. Másilko), Bratislava 1989, 402 pp.
History of Unification of Rules on International Sale Contract of Goods, “Law
Review”, Bratislava 1990, No. 2, pp. 137-149
On the Interpretation of Article 2 of the Constitutional Law No. 23/1991:
”International Treaties on Human Rights and Fundamental Freedoms ratified and
promulgated in the Czech and Slovak Federal Republic are generally respected on
its territory and take precedence over the law.” “Law Review”, Bratislava 1992,
No. 5, pp. 475-478
74
International and Comparative Law Review
No. 5/2002
III. Protection of Human Rights by the European Court of
Human Rights
Some reflections on the Convention in the Court case-law
When the drafters of the European Convention on the protection of Human
Rights and Fundamental Freedoms underlined in the Preamble of the Convention
the achievement of greater unity between the Member States of the Council of
Europe, they could hardly see the profound influence of the Convention on the
development in European states in the latter 50 years. The Convention was
elaborated as a response to the past events in Europe and as a legal document
stipulating obligations of Member States of the Council of Europe.
Rolv Rysdal, the latter President of the Court had emphasised that „...it has
developed into a regional human rights protection system of unparalleled
effectiveness and that ...as far as the protection of individuals and democratic
society is concerned, the Convention has become the single most important legal
instrument of the States of the European continent.“1 This assessment supposed to
be more under consideration today when the Court is overloaded with more than
20 000 applications.
1. European Convention and protection of human Rights
The Convention introduced some important innovations in International Law.
The right of individuals to take proceedings against a State responsible for alleged
violation of international treaty obligations has been recognised and changed the
traditional concept of subjects under the International Law. The Convention laid
down the collective enforcement of human rights based on the responsibility of
international community for protection of fundamental rights of individuals. Any
Contracting State could submit the State application in case of violations by other
States, regardless of nationality of the victim. The unique feature of the
conventional system is the judicial supervisory mechanism for resolving
complaints if the State concerned has accepted the compulsory jurisdiction of the
European Court.
The Convention’s contribution to preserving the rule of law and respect for
individual human rights in all Europe in the half of century has been considerable.
Conventional provisions are considered to be the substantive norms on human
rights protection and Courts judgements are respected in Contracting States and
exercise more influence upon their legislation and practice.
75
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 5/2002
The Court accepted in its case-law guidance of the rule of law which implies
fundamental principles of justice, fairness and due process, „procedure prescribed
by law“, „tribunal established by law“ and test of what is „necessary in democratic
society“. Since case of Golder v. U.K.2 in 1975 the Court has qualified the rule of
law principle as “a widely proclaimed consideration interpreting the terms of
Article 6 paragraph 1” with reference to object and purpose of the Convention to
be found in its Preamble. As the Court stated, one could not suppose compliance
with rule of law without having possibility of taking legal disputes to court. In case
Amuur v. France2 many years later, the Court concluded: “...In laying down that
any deprivation of liberty must be effected `in accordance with a procedure
prescribed by law` Article 5 paragraph 1 primary requires any arrest or detention to
have a legal basis in domestic law. However, these words do not merely refer back
to domestic law; like the expressions `in accordance with law` and `prescribed by
law` in the second paragraphs of Articles 8 to 11, they also relate to the quality of
law, requiring it to be compatible with the rule of law, a concept inherent in all the
Articles of the Convention“.
The Court delivered 19 judgements in 2000 finding violation of Articles 2 and
3 on the ground of failure of States to carry out an effective investigation into
allegations of treatment in breach of Articles 2 and 3 which has been incompatible
with rule of law principle.
The Convention displayed its extraordinary force of action for protection of
individual rights that of a catalyst for changes in the cold-war period.
Dramatic changes in Europe brought a new challenge for Convention in
fulfilling its double-role of the important legal document in the process of reuniting
Europe again. The rebirth of democracy and of rule of law in the States of Central
and Eastern Europe coincided with their accession to the Convention and with
restructuring the control machinery of the Convention pursuant its Protocol 11. As
a result of this major reform of the Convention so far, more streamline and
transparent system was introduced based on the mandatory jurisdiction of the
single Court and on the right of any person, non-governmental organisation or
group of individuals to claim to be a victim of violation by contracting State of the
rights set forth in the Convention.
New Contracting States are an indication both of how far the influence of the
Convention system extends and of its vital quality. Firstly, the Convention has
been the main source of inspiration for new constitutions and newly developed
jurisprudence in these countries. Secondly, soon after their accession to the
Convention more and more their citizens turned to seek redress before the
European Court.
It seems to be a logic and a paradox at the same time that better awareness of
the Europeans of their individual rights, more today than at any previous time,
76
International and Comparative Law Review
No. 5/2002
brought increasing number of applications before the Court. The paradox in the
fact that main purpose of the reform was inability of the old system to deal with
backlog of the cases as of late eighties and the logic in the quasi-constitutional
nature of conventional protection today.
It is true that large amount of the applications are classic grievances against
length and unfairness of proceedings, interference in family or private life and in
the property rights. Many complaints about length of trial are joint with alleged
violation of another human rights against new Contracting parties and outline
possible complexity of legal issues stemming from their social and economic life,
but also the problems in efficiency of the judicial system.
2. Interpretation of the Convention in European Courts case-law
Since its adoption the Convention generated extensive jurisprudence in
Court’s case law. The Court has developed key concept of general application of
the Convention based on autonomous meaning of terms and on the principles and
doctrines of interpretation of its substantive provisions.
The Court consistently raised the minimum standard guaranteed by
Convention to the present level of human rights protection by interpretation of
conventional provisions. Thus the text of the Convention enhanced by Court’s case
law has created the system of European public order. Exercising its supervisory
function of an international tribunal the Court reviewed States compliance with
their obligations according the Convention and maintaining the European standard
in protection of human rights.
The importance of Court’s case-law may be seen in examining the subject
matter of the judgements delivered in the past. Despite prevailing applications
about administration of justice in civil, criminal and administrative proceedings,
the variety of issues before the Court include cases concerning alleged torture or
inhuman treatment, a risk of such a treatment in cases on expulsion or extradition
of nationals of non-contracting States, violations of human rights in arrest or
detention, matters relating to the taking of children into care, respect of private or
family rights, various aspects of freedom of expression and a wide scope of
property rights in the context of expropriation and of restitution claims.
In interpretation of the Convention the Court applied general principles (rules)
on interpretation of international treaties. In addition the Court elaborated in its
case-law the autonomous concept of Convention terms, doctrines of “evolutive”
interpretation and margin of interpretation, principles of subsidiarity, effectiveness
and proportionality.
77
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 5/2002
The doctrine of dynamic evolutive interpretation is based on the fact that
Convention is considered to be „a living legal instrument“ which must be
interpreted in the light of „present-day conditions“4.
The evolutive approach towards interpretation of the Convention implies that
the Court takes into account contemporary realities and attitudes rather than the
conditions in the time of drafting the Convention putting aside the supplementary
means of interpretation like “travaux preparatoires”. The Court has been quite
cautious to follow a new standard in its case-law5 when a clear European „common
ground“ or „trend“ has not been prevalent in Contracting States.
The judgements in cases of Salesi v. Italy and Selmouni v. France6 show that
evolutive interpretation is linked to a search for common European standards on
the basis of national law and practice of Contracting States, of other international
or European instruments and of the Courts case-law itself. This approach towards
the Convention interpretation corresponds to the object and purpose of the
Convention, determined generally as protection of human rights and has been
asserted in Preamble to the Convention in its emphasis on the „further realisation
of human rights and fundamental freedoms“. Moreover, in accordance with the
Article 32 of the Convention the Court’s jurisdiction „shall extend to all matters
concerning the interpretation and application of the Convention and the protocols.“
Thus the Court is vested with special interpretation task to give contemporary
meaning to relevant terms and expressions of the Convention taking in account
subsequent development in national and international standards. In order to fulfil
its task the Court is continuing in harmonisation of human rights protection and
integration of Contracting States on the basis of European public order.
The relevance of the evolutive interpretation doctrine together with margin of
appreciation, comparative interpretation and principles of proportionality and
subsidiarity may become pertinent for example to specific cases of organised
terrorism in future.
Certain doubts about development in direction of lowering the European
standard of human rights protection have been formulated in view of accession of
new Contracting States. There are no examples of such a case in Court’s case-law
until now. On the contrary, in case of Kudla v. Poland7 in the last year the Court
departed from its case-law in holding that, even where it had already found a
violation of the reasonable time requirement of Article 6 paragraph 1 of the
Convention, it could further examine whether there had, in addition, been a
violation of the right to an effective remedy under Article 13. In the past the Court
had always considered that the right to an effective remedy was absorbed by the
procedural guarantee provided for in Article 6. In this case the Court decided to
review its case-law looking at the place of Article 13 in the scheme of the
Convention and to the increasing burden of length of proceedings cases and
78
International and Comparative Law Review
No. 5/2002
concluded that the correct interpretation of Article was that it guaranteed an
effective remedy above all before national authority for the alleged breach of the
requirement to hear the case within a reasonable time.
The more persuasive argument for maintaining the dynamic evolutive
interpretation along other means of interpretation is the flexibility of doctrine to
adapt the existing Convention guarantees to evolutions in standards of the
Contracting States and to raise the level of protection afforded by the Convention.
While the Court has generally been successful in developing the Convention
standards by means of interpretation, it has also recognised that the scope of its
review may be limited in situation where a delicate assessment is required for
which national authorities are better placed than international tribunal. In the light
of subsidiarity principle the Court stated that the primary responsibility for
securing the protection of the rights and freedoms set out in the Convention falls to
the national authorities. Certainly, this is predicated on the assumption that the
Contracting States are truly democratic and has effectively functioning judicial
system.
The subsidiarity applies within the framework of the Convention as a
principle for distribution of powers between the supervisory mechanism of the
Convention and the national authorities. The system might function most
effectively when the allegations of violation could be tested under the procedure
before national the courts. The Court stressed the principle in its early case-law in
1968 in Belgian Linguistic case, then in other cases8, when noted that it could
„disregard the legal and factual features which characterise the life in the society in
the State which, as a Contracting Party has to answer for the measure in dispute“.
The Court further stated that it could not „assume the role of the competent
national authorities“ for to do so to „lose sight of the subsidiary nature of the
international machinery of collective enforcement established by the Convention.
The national authorities remain free to choose the measures, which they consider
appropriate in those matters, governed by the Convention. Review by the Court
concern only the conformity of those measures with the requirements of the
Convention“.
The Court reiterated that national courts are in a better position to make the
most accurate assessment of the facts and law having in mind their local
knowledge and expertise, relative rapidity with which they can intervene to
guarantee the effective protection of the individual rights. In accordance with
principle of subsidiarity the Court does not operate as organ of the last instance,
but of the last resort, when the national proceedings have failed to provide redress
or when all domestic remedies have been exhausted.
As the Convention lays down the minimum standard of conduct for
Contracting States, the choice of means of its implementation leaves to them.
79
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 5/2002
Bearing in mind the limits of margin of appreciation doctrine, it is for national
authorities to strike the right balance between the sometimes-conflicting interests
of the community and the protection of the fundamental rights of the individual.
The Court then examines whether the States have used discretion allowed in
reasonable manner, for example whether the restrictions on rights within Articles 8
to 11 have been used properly. Accordingly, the concept of margin of appreciation
and the principle of subsidiarity were recognised as a technique developed to
allocate decision-making authority to the proper body in the Convention system
and determine in concrete cases the boundary between primary national discretion
and the subsidiary international supervision.
In the light of international human rights law and the Article 53 of the
European Convention the subsidiarity principle enables the Contracting States to
ensure even better protection of human rights under its law or under any other
agreement.
3. Impact of the European Court`s case-law in the Contracting States
Subsidiarity is a basic principle for implementation of the standard of the
European Convention in Contracting States. Its full effectiveness shall be assumed
in States where the competent authorities are empowered to apply the Convention
directly. The Convention does not impose upon the States the obligation to make
the Convention the part of their legal system. Nonetheless, they national authorities
have obligations and initial responsibility to safeguard human rights of legal
subjects at European minimum standard. What is required is therefore the
transposition of the Convention guarantees and Courts case-law into the
Contracting States. The impact of subsidiarity is thus to a considerable extend
dependent on the attitude and conduct of the national authorities and on the
judiciary.
To what extent the national courts, particularly the Constitutional and
Supreme courts play an active role in the process of implementation of the
Convention depends mainly on the way of Convention transformation into national
law. Direct applicability, preference before national laws or the rank of the
constitution, the Contracting States are free in choice of principle. They are
responsible for ultimate result for compliance with their international obligations
undertaken under the Convention.
From the view of effectiveness of the Convention the crucial question will
remain the functioning of an effective national system for protection of human
rights with accessible and effective domestic remedies and application of criteria
and principles of Courts case-law in proceedings before national courts. In this
process the Constitutional courts and Supreme Courts have a central positions.
80
International and Comparative Law Review
No. 5/2002
The substantial part of implementation of the Convention is the enforcement
of Courts judgements, which are binding for the States concerned.9 The proper
execution of the Courts judgements entails removing the causes of the violation
and prevents the ground for future applications.
The States approach to this sensitive issue has been changed gradually.10 The
States have always faithfully, perhaps not very promptly, but consistently executed
the judgements. What is remarkable, under the influence of the Courts case-law,
the States have been stipulated to take necessary legislative measures in order to
avoid violations of the similar nature. Both the amendments of Italian and
Slovakian legislation of the last year are persuasive examples of impact of the
Courts jurisprudence on national law.11
The Courts main role is assist the national courts by interpretation guidance of
the Convention provisions. For the present are differences in implementation of the
conventional standard in Contracting States. The Courts case-law is an element of
integration the human rights law of European States and safeguarding the equal
standard of legal protection of individuals. The core of the European human rights
protection system is the European Convention. The way how to make the system
more effective is in strengthening the Convention position in Contracting States –
by legislative measures and in practice by enforcement of Courts judgements and
implementation of its case-law principles.
In perspective the Court should play a role of the European constitutional
court supervising compliance with legal obligations in the process of interpretation
and application of the Convention. At any case the functioning of the Convention
system of effective protection of human rights requires co-operation of the
Contracting States.
The European system is opened to more than 800 million potential applicants
from 43 Contracting States. The Court is facing an immense challenge indeed
when making efforts to create a common European space with common standard in
protection of human rights. The standard is “...based on human dignity and free of
discrimination, on the premise of subsidiarity and the respect to different cultures
and traditions in which member States live up to their primary obligations to take
human rights seriously and to make of them a living reality.” 12
81
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 5/2002
Notes
1
R. Ryssdal, The European Convention on Human rights, Results and prospects, Speech at the
`Institut des Hautes Etudes Internationales`, Paris, 9 February 1996.
2
Golder v. U.K., 21.2.1975.
3
Amuur v. France, 25.6.1996.
4
Tyrer v. Ireland, 25.4.1978. See P.van Dijk-G.J.H. van Hoof, Theory and Practice of the European
Convention on Human Rights, 1993, pp.77-78.
5
Marcks v. Belgium, 13.6.1979, Dugeon v. U.K.,22.10.1981, F. v. Switzerland, 18.12.1987, Soering v.
U.K., 7.7.1989, mutatis mutandis Wingrove v.U.K., 25.11.1996, Lozidou v. Turkey, (Preliminary
objection),23.3. 1995. See D.J.Harris-M.o`Boyle-C.Warwick, Law of the European Convention on
Human Rights, p.7
6
Salesi v. Italy, 26.2.1993, Selmouni v. France, 28.7.1999.
7
Kudla v. Poland, 26.10.2000.
8
Belgian Linguistic cases, 23.7.1968 Edwards and Others v. U.K., 16.12.1992. See also E.A.Alkema,
The European Convention as a constitution and its Court as a constitutional court, in Protecting
Human Rights: The European Perspective, Studies in memory of R.Ryssdal, 2000, pp. 41-63
9
E.Klein, Should the binding effects of the judgements of the European Court of Human Rights be
extended?, Idem, pp.705-713.
10
See Ministerial Conference and Commemorative Ceremony of the 50-th anniversary of the
Convention, Rome, 3-4 November 2000, Council of Europe, Control of the execution of judgements
and decisions under the European Convention on Human Rights, Doc. H Conf(2000)8.
11
The Pinto Law of 18 April 2001 providing for awards of just satisfaction for failure to comply with
`reasonable time`, Art.127 of the Constitution of the Slovak Republic as amended by the
constitutional act of 23 of February 2001, entered into force as of 1.1.2002, ECHR.
12
Address by Luzius Wildhaber, President of the European Court of Human Rights on the occasion of
opening of the judicial year, 25.1.2001.
82
International and Comparative Law Review
No. 5/2002
III. Ochrana lidských práv u Evropského soudu pro lidská
práva
Několik úvah nad Úmluvou v precedenčním právu Soudu
Když tvůrci návrhu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod v preambuli úmluvy podtrhli dosažení větší jednoty mezi členskými státy a
Radou Evropy, stěží mohli předvídat zásadní vliv této Úmluvy na vývoj
v evropských státech v dalších 50 letech. Úmluva vznikla jako reakce na minulé
události v Evropě, a jako právní dokument stanovující závazky členských států
Rady Evropy.
Rolv Rysdal, pozdější předseda Soudu, zdůraznil, že „... (Soud) se postupně
vyvinul v regionální systém ochrany lidských práv nesrovnatelné účinnosti a tak ...
co se týče ochrany jak jednotlivců, tak demokratické společnosti, Úmluva se stala
jedinečným a nejdůležitějším právním nástrojem států evropského světadílu.“1 Toto
zhodnocení nabývá na významu zejména dnes, kdy je Soud zahlcen více než 20
000 podáními.
1. Evropská Úmluva a ochrana lidských práv
Úmluva vnesla důležité inovace také do oblasti mezinárodního práva. Bylo
uznáno právo jednotlivce iniciovat řízení proti státu odpovědnému za možné
porušení závazků vyplývajících z mezinárodní dohody, a tím se změnila tradiční
koncepce subjektů mezinárodního práva. Úmluva zrušila zásadu kolektivního
prosazování lidských práv, založenou na odpovědnosti mezinárodní komunity za
ochranu základních práv jednotlivce. Každý stát úmluvy může učinit státní podání
v případě porušení ostatními státy, nezávisle na státní příslušnosti poškozeného.
Jedinečným rysem smluvního systému je soudní dozorčí mechanismus řešení
stížností v případech, kdy dotyčný stát přijal povinnou jurisdikci Evropského
soudu.
Od poloviny minulého století Úmluva přispívá značnou měrou k udržení
vlády práva a k úctě k lidským právům jednotlivce v celé Evropě. Ustanovení
Úmluvy jsou považována za základní normy ochrany lidských práv, rozhodnutí
Soudu jsou ve státech Úmluvy respektována a mají značný vliv na jejich legislativu
a výkon práva.
Ve svém case-law Soud přijal pravidla zákonnosti, jejichž obsahem jsou
základní principy spravedlnosti, spravedlivého a řádného procesu, „řízení
předepsané zákonem“, „tribunál ustanovený zákonem“ a zkoumání toho, co je
„nezbytné v demokratické společnosti“. Od případu Golder versus U.K.2 z roku
83
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 5/2002
1975 Soud kvalifikuje princip zákonnosti jako „široce uznávané přijetí výkladu
termínů článku 6 odst. 1” s odkazem na předmět a účel Úmluvy, jak je uveden
v její preambuli. Jak Soud konstatoval, není možné předpokládat dodržování
zákonnosti bez možnosti přednést právní spor před soudem. O mnoho let později,
v případu Amuur versus Francie3 dospěl Soud k následujícímu závěru: „...jakékoliv
zbavení svobody musí probíhat `v souladu s postupem určeným zákonem.` Článek
5 odst. 1 primárně vyžaduje, aby jakýkoliv požadavek na zatčení nebo zadržení
měl právní podklad v domácím právu. Tato formulace však neodkazuje pouze na
domácí právo, jelikož výrazy `podle práva` a `předepsáno zákonem` v odstavcích
článků 8 až 11 odkazují též na kvalitu zákonů, kdy po nich požadují, aby byly
slučitelné se zákonností, což je koncepce obsažená ve všech článcích Úmluvy“.
V roce 2000 Soud vydal 19 rozhodnutí, kdy shledal porušení článků 2 a 3
z důvodů selhání států, které měly provést efektivní vyšetření údajného porušení
článků 2 a 3, což bylo neslučitelné s principem zákonnosti.
Úmluva prokázala svou výjimečnou akční sílu při ochraně práv jednotlivce a
působila jako katalyzátor změn v období studené války.
Dramatické změny v Evropě opět přinesly Úmluvě nové úkoly při plnění její
dvojí role důležitého právního dokumentu v procesu sjednocující se Evropy.
Znovuzrození demokracie a vlády práva v zemích střední a východní Evropy
probíhalo současně s jejich připojením k Úmluvě a s restrukturalizací kontrolních
mechanismů Úmluvy podle jejího Protokolu 11. Dosavadním výsledkem velké
reformy Úmluvy je zavedení rychlejšího a transparentnějšího systému, který je
založen na povinné jurisdikci jediného soudu a na právu kterékoliv osoby, nevládní
organizace nebo skupiny jednotlivců dožadovat se nápravy, pokud smluvní stát
poruší práva zaručená Úmluvou.
Nové strany Úmluvy jsou ukazatelem rozšiřování jejího vlivu, stejně jako její
vitální kvality. Zaprvé, v těchto zemích byla Úmluva hlavním zdrojem inspirace
pro nové ústavy států a nově vytvářenou jurisprudenci. Zadruhé, záhy po jejich
přistoupení k Úmluvě se stále více občanů obracelo na Evropský soud s požadavky
o nápravu.
Zdá se zároveň logické i paradoxní, že povědomí Evropanů o jejich právech,
silnější dnes než kdykoliv v minulosti, přineslo zvyšující se počet podání k Soudu.
Paradoxem je fakt, že hlavním důvodem k reformě byla právě neschopnost starého
systému vypořádat se s nevyřešenými případy až z osmdesátých let, a logika
spočívá v kvaziústavnosti úmluvní ochrany v současnosti.
Pravdou je, že velké množství z těchto podání jsou klasické stížnosti na délku
a nespravedlnost řízení, zásahy do rodinného a soukromého života či majetkových
práv. Mnohé stížnosti ohledně délky řízení jsou spojeny s údajným porušením
dalších lidských práv novými stranami Úmluvy a nastiňují budoucí možnou
84
International and Comparative Law Review
No. 5/2002
komplexnost právních věcí, majících původ v jejich sociálním i hospodářském
životě, stejně jako v účinnosti právního systému.
2. Výklad Úmluvy v precedenčním právu Evropského soudu
Od doby svého přijetí Úmluva vytvořila v case-law Soudu značně obsáhlou
judikaturu. Soud vypracoval klíčovou koncepci všeobecné aplikace Úmluvy
založenou na autonomním významu termínů a na principech a doktrínách
interpretace jejích podstatných ustanovení.
Výkladem ustanovení Úmluvy Soud konsistentně nastavil minimální standard
současné úrovně ochrany lidských práv zaručovaný Úmluvou. Takto text Úmluvy
rozšířený o case-law Soudu vytvořil systém evropského veřejného řádu. Při
výkonu své dozorčí funkce mezinárodního tribunálu Soud zkoumá plnění závazků
členských států podle Úmluvy a udržuje evropský standard ochrany lidských práv.
Význam case-law Soudu lze spatřovat při zkoumání skutkové podstaty u
dřívějších soudních rozhodnutí. I když převažující počet podání se týká věcí
občanských, trestních a správních, škála případů před Soudem zahrnuje i údajné
týrání či nelidské zacházení nebo podezření z takového zacházení v případech
vyhoštění nebo vydání státních příslušníků nesmluvních států, porušování lidských
práv při zatčení nebo zadržení, záležitosti převzetí dětí do péče, dodržování
soukromých práv nebo práv rodiny, různé aspekty svobody projevu, a nebo četné
případy týkající se práv majetkových v kontextu vyvlastňování nebo u restitučních
nároků.
Při interpretaci Úmluvy Soud aplikoval všeobecné principy (pravidla) výkladu
mezinárodních smluv. Ve svém case-law Soud navíc vypracoval svou nezávislou
koncepci termínů Úmluvy, doktríny „evolutivní” interpretace a marginální
interpretace, principů subsidiarity, účinnosti a proporcionality.
Doktrína dynamické evolutivní interpretace je založena na faktu, že Úmluva
je považována za „živý právní nástroj“, který je nutno interpretovat ve světle
„podmínek dneška“4.
Evolutivní přístup k interpretaci Úmluvy znamená, že Soud bere v potaz spíše
současnou realitu a názory než podmínky z doby vzniku návrhu Úmluvy, a odklání
se od podpůrných prostředků interpretace, jako např. „travaux preparatoires”.
V precedenčním právu je však Soud značně obezřetný při přijímání nových
standardů, zejména pokud ve státech Úmluvy není jasný převažující „trend“ nebo
„všeobecný souhlas“.
Rozsudky v případech Salesi versus Itálie a Selmouni versus Francie ukazují,
jak je evolutivní interpretace spojena s hledáním společných evropských standardů
85
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 5/2002
na základě práva a praxe členských států, dalších mezinárodních či evropských
nástrojů a na samotném case-law Soudu. Takovýto přístup k výkladu Úmluva
koresponduje s předmětem a účelem Úmluvy, všeobecně určeným k ochraně
lidských práv a uvedeným v preambuli Úmluvy s důrazem na „budoucí
prosazování lidských práv a základních svobod“. Podle článku 32 Úmluvy se navíc
jurisdikce Soudu „vztahuje na veškeré záležitosti týkající se výkladu a aplikace
Úmluvy a protokolů.“ Tímto způsobem je Soudu uložen zvláštní interpretační úkol
přiřadit relevantním termínům a výrazům obsaženým v Úmluvě současný význam
při respektování následného vývoje u národních a internacionálních standardů. Při
plnění tohoto zadání Soud pokračuje v harmonizaci ochrany lidských práv a
integraci států Úmluvy na základě evropského veřejného řádu.
Význam doktríny evolutivního výkladu spolu s mezemi uznávání, srovnávací
interpretací a principy proporcionality a subsidiarity se může v budoucnu úzce
dotýkat například specifických případů organizovaného terorismu.
V souvislosti s přistoupením nových států k Úmluvě se vyskytly jisté
pochybnosti ohledně vývoje směrem ke snižování evropských standardů při
ochraně lidských práv. V precedenčním právu Soudu však doposud příklad
takovéhoto případu neexistuje. Naopak, v případu Kudla versus Polsko7 v loňském
roce se Soud od svého case-law odklonil a konstatoval, že i v případě, kdy bylo
shledáno porušení požadavku na přiměřenou dobu podle článku 6 odst. 1 Úmluvy,
bude dále zkoumat, zda navíc nedošlo k porušení práva na účinnou náhradu podle
článku 13. V minulosti Soud vždy uznával, že právo na účinnou náhradu je
zahrnuto v procedurálních zárukách uvedených v článku 6. V tomto případu se
Soud rozhodl přezkoumat svůj precedenční pohled na postavení článku 13 ve
schématu Úmluvy a na narůstající délku případů v řízení. Dospěl k závěru, správná
interpretace je taková, že článek musí zaručovat především u vnitrostátních
institucí účinnou nápravu udávaného porušení požadavku na projednání případu
v přiměřeném čase.
Ještě přesvědčivější argument pro setrvávání na dynamickém evolutivním
výkladu spolu s dalšími prostředky výkladu je flexibilita doktríny, co se týče
adaptace existujících záruk Úmluvy k evoluci standardů ve státech Úmluvy a ke
zvýšení úrovně ochrany umožněné Úmluvou.
Zatímco v rozvoji standardů Úmluvy prostřednictvím interpretace dosahuje
Soud značných úspěchů, je na druhé straně zřetelné, že záběr jeho nálezů může být
omezen v situacích, kdy se vyžaduje jemné zvážení, pro které mají vnitrostátní
instituce lepší předpoklady než mezinárodní tribunál. Z hlediska principu
subsidiarity Soud uvedl, že primární odpovědnost za zabezpečení ochrany práv a
svobod vymezených Úmluvou spočívá na vnitrostátních autoritách. Toto
konstatování pochopitelně vychází z předpokladu, že státy Úmluvy jsou vpravdě
demokratické a mají efektivně fungující systém soudnictví.
86
International and Comparative Law Review
No. 5/2002
Subsidiarita se uplatňuje v rámci Úmluvy jako princip distribuce pravomocí
mezi dohlížecím mechanismem Úmluvy a vnitrostátními institucemi. Tento systém
funguje nejlépe pokud lze obvinění z porušení principů otestovat při řízení před
vnitrostátními soudy. Soud tento princip podpořil již v jednom ze svých raných
precedentů v belgickém lingvistickém případu z roku 1968 a později i v dalších
případech8, když konstatoval, že by mohl „nepřihlížet k právním a faktickým
rysům, které charakterizují život společnosti ve státě, který jako člen Úmluvy musí
odpovídat za sporná opatření.“ Soud dále uvedl, že nemůže „přijmout roli
kompetentních vnitrostátních autorit“, jelikož by pak „ztratil z dohledu subsidiární
podstatu internacionálního mechanismu kolektivního vynucování vytvořeného
Úmluvou. Vnitrostátní autority si svobodně volí opatření, která považují za
patřičná ve věcech spadajících pod Úmluvu. Soud pouze zkoumá, zda jsou tato
opatření v souladu s požadavky Úmluvy“.
Soud opakovaně zdůraznil, že národní soudy se nacházejí v lepším postavení
pro nejpřesnější posouzení faktů a zákonů, když vezmeme v potaz jejich znalost
místního prostředí a relativní rychlost, se kterou mohou zasahovat při zaručování
účinné ochrany jednotlivých práv. V souladu s principy subsidiarity Soud
nepracuje jako orgán nejvyšší instance, ale jako orgán posledního útočiště
v případech, kdy řízení na domácí půdě selhalo při sjednávání nápravy nebo když
byly veškeré domácí možnosti k nápravě vyčerpány.
Protože Úmluva ukládá smluvním státům dodržovat pouze minimální
standardy, záleží pouze na nich, jaké prostředky implementace si volí. Při
dodržování doktríny marginálních limitů uznávání závisí na vnitrostátních
autoritách, aby nalezly správnou rovnováhu mezi někdy konfliktními zájmy
společenství a ochranou základních práv jednotlivců. Soud pak zkoumá zda daný
stát využil svou svobodu rozhodování přiměřeným způsobem, například zda
omezení práv podle článků 8 až 11 bylo použito řádným způsobem. Podobně byly
koncepce krajního uznávání a princip subsidiarity uznány jako technologie
vyvinuté k tomu, aby rozhodující autorita byla přiřazena patřičné instituci
v systému Úmluvy a aby v konkrétních případech určovala hranici mezi primární
vnitrostátní volností a subsidiárním internacionálním dohledem.
Z pohledu mezinárodních lidských práv a článku 53 Evropské Úmluvy princip
subsidiarity umožňuje smluvním státům svými zákony zajistit dokonce lepší
ochranu lidských práv než jakákoli jiná smlouva.
3. Vliv case-law Evropského soudu ve smluvních státech
Subsidiarita je základním principem implementace standardů Evropské
Úmluvy v členských státech. Její největší účinnost lze předpokládat ve státech, kde
kompetentní úřady mají pravomoc aplikovat Úmluvu přímo. Úmluva neukládá
členským státům povinnost zakotvit ji do svých právních systémů. Vnitrostátní
87
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 5/2002
instituce však mají povinnost a prvotní odpovědnost za ochranu lidských práv
právních subjektů na úrovni minimálního evropského standardu. Co tedy je
vyžadováno, je transpozice záruk Úmluvy a precedenčního práva Soudu do
jednotlivých států. Účinek subsidiarity je tedy ve velké míře závislý na přístupu
vnitrostátních úřadů, jejich výkonnosti a na soudnictví.
Do jaké míry hrají národní soudy, zejména soudy ústavní a nejvyšší, aktivní
roli v procesu implementace Úmluvy, závisí především na způsobu transformace
Úmluvy do vnitrostátního práva. Přímé použití, preference před vnitrostátními
zákony, postavení na úroveň ústavy, v tom všem mají státy Úmluvy volnost při
volbě principu. Nesou však odpovědnost za celkový výsledek, tj. za splnění svých
mezinárodních závazků přijatých podle Úmluvy.
Z pohledu účinnosti Úmluvy se jako základní otázka jeví fungování
efektivního národního systému ochrany lidských práv, spolu s přístupnými a
efektivními opravnými prostředky a aplikací kritérií a principů case-law Soudu u
řízení před národními soudy. V tomto procesu zaujímají ústavní a nejvyšší soudy
centrální pozici.
Podstatnou součástí implementace Úmluvy je prosazování rozsudků Soudu,
které jsou pro dotyčné státy závazné.9 K řádnému výkonu rozhodnutí Soudu patří i
odstraňovaní příčin porušování principů a příprava na budoucí podání.
Přístup jednotlivých států k tomuto citlivému problému se postupně měnil.10
Státy vždy rozsudky vykonávaly. S důvěrou, možná ne vždy dostatečně rychle,
avšak konzistentně. Podstatné je však to, že pod vlivem case-law Soudu státy
přijímaly nezbytná legislativní opatření tak, aby se vyhnuly podobnému porušení
principů. Novelizace italské i slovenské legislativy v loňském roce jsou
přesvědčivým příkladem vlivu judikatury soudu na národní právo.11
Hlavní úlohou Soudu je pomáhat soudům národním prostřednictvím
interpretace ustanovení Úmluvy. V současné době u jednotlivých států Úmluvy
existují rozdíly při implementaci jejích standardů. Case-law Soudu je prvkem
integrace zákonů o lidských právech evropských států a zárukou rovných standardů
právní ochrany jednotlivců. Jádrem evropského systému ochrany lidských práv je
Evropská úmluva. Cesta ke zefektivnění systému je v posilování pozice Úmluvy ve
členských státech – pomocí legislativních opatření a v praxi v prosazování
rozhodnutí Soudu i v implementaci jeho principů case-law.
Soud by měl perspektivně hrát roli evropského ústavního soudu a dohlížet nad
dodržováním právních závazků v procesu interpretace a aplikace Úmluvy.
V každém případě systém Úmluvy pro účinnou ochranu lidských práv vyžaduje
spolupráci mezi státy, které Úmluvu podepsaly.
88
International and Comparative Law Review
No. 5/2002
Evropský systém je otevřen pro více než 800 miliónů potenciálních žadatelů
ze 43 smluvních zemí. Soud se potýká se vskutku obrovským úkolem, když usiluje
o vytvoření společného evropského prostoru se společným evropským standardem
při ochraně lidských práv. Tento standard je „..založen na lidské důstojnosti, na
zproštění diskriminace, na premise subsidiarity a na úctě k různým kulturám a
tradicím, ve kterých členské státy dospěly ke svým primárním závazkům brát
lidská práva vážně, a učinit z nich živou realitu.“12
Poznámky
1
R. Ryssdal, Evropská úmluva o lidských právech, výsledky a perspektivy, přednáška v `Institut des
Hautes Etudes Internationales`, Paříž, 9. února 1996.
2
Golder v. U.K., 21.2.1975.
3
Amuur v. France, 25.6.1996.
4
Tyrer v. Ireland, 25.4.1978. Viz P.van Dijk-G.J.H. van Hoof, Teorie a praxe Evropské úmluvy o
lidských právech, 1993, str. 77-78.
5
Marcks v. Belgium, 13.6.1979, Dugeon v. U.K.,22.10.1981, F. v. Switzerland, 18.12.1987, Soering v.
U.K., 7.7.1989, mutatis mutandis Wingrove v.U.K., 25.11.1996, Lozidou v. Turkey, (Preliminary
objection),23.3. 1995. Viz D.J.Harris-M.o`Boyle-C.Warwick, Law of the European convention on
Human Rights, str. 7
6
Salesi v. Italy, 26.2.1993, Selmouni v. France, 28.7.1999.
7
Kudla v. Poland, 26.10.2000.
8
Belgian Linguistic cases, 23.7.1968 Edwards and Others v. U.K., 16.12.1992. Viz též E.A.Alkema,
The European Convention as a constitution and its Court as a constitutional court, in Protecting
Human Rights: The European Perspective, Studies in memory of R.Ryssdal, 2000, str. 41-63
9
E.Klein, Should the binding effects of the judgements of the European Court of Human Rights be
extended?, Idem, str. 705-713.
10
See Ministerial Conference and Commemorative Ceremony of the 50-th anniversary of the
Convention, Rome, 3-4 November 2000, Council of Europe, Control of the execution of judgements
and decisions under the European Convention on Human Rights, Doc. H Conf(2000)8.
11
The Pinto Law of 18 April 2001 providing for awards of just satisfaction for failure to comply with
`reasonable time`, Art.127 of the Constitution of the Slovak Republic as amended by the
constitutional act of 23 of February 2001, entered into force as of 1.1.2002, ECHR.
12
Projev Luziuse Wildhabera, Prezidenta Evropského soudu pro lidská práva při příležitosti zahájení
nového soudního roku, 25.1.2001.
89