˙ţM i c r o s o f t W o r d

ČTYŘI RANÉ BÁSNĚ
BYLO TO JEDNOU NA LAVIČCE V CHOTKOVÝCH SADECH
Znal jsem jednu dívku
byla součástí inventáře
jedné sousední laboratoře
1 digestoř velká
2 topná tělesa
1 pec
5 skříní
4 stoly
1 laborantka (s maturitou)
Celé dny mlčela, s nikým nemluvila
jak robot dělala, nikdy se nesmála
její svaly, kosti, kůže byly páky
její nohy, ruce, prsty háky
její hlava počítací stroj
její oči objektivy fotoaparátu
její paměť matematické tabulky
její nervy tenké drátky
které se nikdy nepřetrhly
Umývala, vařila, destilovala, měřila,
filtrovala, uklízela, sečítala, odčítala,
nikdy se pro tu práci nerozhodla
a nikdy nikdo nevěděl
co při ní cítila
(protože z ní cítění asi vysublimovalo v laboratoři)
Šel jsem s ní jednou z práce domů
byl jarní den, slunce se lilo se stromů dolů
všichni se smáli, všichni byli mladí
Posadil jsem ji jako stroj na lavičku
v Chotkových sadech mezi křoví
Zpíval kos, zpívali všichni ptáci
a já se náhle zeptal té dívky
cítíte něco?
A byl jsem as první a poslední člověk
který ji viděl jak tiše si vzdychla
a jak se jí v oku zablýskala slza
Tu náhle jsem poznal a pochopil
že toto malé stvoření
součást inventáře laboratoře
přikované obyčejně u digestoře
je veliký básník a veliký umělec
protože celý svůj život
tvořený vzpomínkou, zašlými lety
zašlým dětstvím a zašlou láskou
spadalým zežloutlým listím
dovede zavřít jak svátost do skříňky
klíčkem uzamknout a klíček uschovat
takže se nikdo a nikdy nedozví
jaký to poklad leží jí v srdci
čím se živí a z čeho žije
čím plní své nitro a svoji duši
když vaří počítá myje a destiluje
JEDNOU V NEDĚLI ODPOLEDNE
Jiřímu Paukertovi
Zaprášený sluneční paprsek
pomaleji a pomaleji rozřezává secesní šedou barvu
hlavní haly Wilsonova nádraží v Praze
A ve stínu jeho tupějícího nože
loučí se spolu tisíce opálených tváří
a podávají si ruce
jejichž prsty zakrněly v chmelové plody
a jež si kupují melouny a měří je
na věrtele
2. kolej 1. nástupiště 7. vagon 4. kupé
a kufr stejný jako všechny druhé
Odjezd v 18.54
Kolín Česká Třebová Svitavy Brno a tak dále
Před půl stoletím touto dobou
byla tato plechová secesní krása asi ještě novou
a nový přednosta říkal asi
Bože ta moderna
v co ti lidé věří…
Kupte si prosím meloun na cestu
Budeme tam asi o půlnoci
ještě tamto utíká kdosi
byli jste v Praze v biografu?
Zaprášené slunce už zastrčilo své nože
na shledanou zítra touto dobou
na shledanou za rok touto dobou
na shledanou
Prsty jež hladily šlechtičně samet
(ale jen ve snu když byly hlazeny chmelovými bobulemi)
nám kynou a říkají – my odjíždíme
ale my vám napíšem
brzy brzy se napěchujem a dáme se do obálky
se známkou za 60 haléřů
Jeden den zastrčil své paprsky
které pocházely z XVIII. století nebo z roku 1888
Jeden den ze tří set šedesáti pěti
Bylo to na Wilsonově nádraží
Už jede vlak tuším do Vysočan
vracíme se po šedém peronu a říkáme si
Kdy zase asi?
Co myslíš co říkal tomu že máme světlé vlasy
A přivezl nám také milé kamarády
Ale neděle už je za námi
Hle tam vidíš leží slupka od melounu
Projdem se ještě trochu
Snad za 365 dní uvidíme opět vlaky zlaté od chmelu
Snad uvidíme opět věrtele básnických extasí
Snad opět paprsek podvečerního slunce
vycházející z krajin klášterních visí
***
Zlaťáky víry mého jara
se po kaštanových alejích rozkutálely
a rozptýlily v mlžných parách
Alej moje plakala k zemi
červené a žluté a zrzavé slzičky
jež na cestě dělaly sněmy
Hromady spadalého listí
předvádějí zběsilé vířivé tance
ty můžeš v knize osudů čísti
U osamělé lavičky
leží v rozsypaných peřinách
dva kaštany a jeden starý klíč
Docela rezavý klíč
Je to klíč od malé kované skřínky
jež skrývá v sobě červenožluté posly
nových monstrancí lásky
Zlaťáky víry mého jara
se slétly jak poslušné děti
do skřínky mého srdce
Ve jménu krásy podzimního listí
***
Když ráno
první bota zavrže
pod okny na ulici
Když ráno
mlékařka v údivu zůstane stát
Když ráno
dělníci z nočních směn
bledých tváří otevřou široce oči
nad svými kruhy
Když ráno
průvodčí zapomenou štípat lístky
Když ráno
se telefonní dráty
počnou bzučivě chlubit
svou novou čepicí
Když ráno
muž z masny zadupe významně
na prahu svého krámku
Když ráno
jeden po druhém si znovu prohlížíme střechy
Když ráno
se poodhrnou záclony
a staří pronášejí pranostiky
Když ráno
se lidé předhánějí
ve vědomostech o počasí
Když ráno
hlas maminky vyžene rychle
jinak ospalé nohy k oknům
Když ráno
modrá se nehlučně mění v bílou
a Praha zhasíná své žluté oči
Když ráno
si zapomenu koupit noviny
(stejně bych je v tramvaji nečetl)
Když ráno
děti nevědí co by roupami dělaly
a čím by po sobě házely
Když ráno
každý sní svůj sen o něčem
a neví dobře o čem
Když ráno
mámy ve frontě mají pořád o čem štěbetat
a jsou k sobě družnější
Když ráno
se méně stýská po posteli
Když ráno
vytáhneme ze skříně jiné boty
(jež páchnou naftalinem)
Když ráno
se těšíme jak půjdem z práce domů pěšky
a hezky si zavržem
Když ráno
počnou metaři posypávat ulice
žlutými drobečky (asi pro kosy)
Když ráno
je Praha najednou jakoby pětkrát
nebo desetkrát menší než kdy jindy
Tu najednou
no posuďte sami! –
i ten přísňák učitel matematiky
jenž nikdy k úsměvu nezkřiví
svou geometrickou tvář
tak trošku zazáří
a v rychlosti si vzpomene
uvázat přesně kravatu!
Nevíte
prosím vás
proč?