Jan Sarkander - Co jsem to vlastně našel

Jan Sarkander - Co jsem to vlastně našel

Co jsem to vlastně našel? (2)
Jan Sarkander – mučedník zpovědního tajemství
aneb Příběh problematického kněze.
(skaj)
Pojďme se společně vydat proti proudu času, do dob dávno uplynulých, plných významných
společenských změn, politických zvratů i válečných konfliktů. Do časů, kdy lidský život neměl valnou
cenu, a kdy podstatnější bylo nikoli to, jakým jste člověkem, ale jakou pozici v otázkách víry zastáváte
a k jakému stavu náležíte. Příběh, který vám chci vyprávět, skončil pro hlavního protagonistu v roce
1620 v Olomouci, ale k jeho úplnému završení došlo až o celých 375 let později, tedy v roce 1995.
V minulém díle jsme se společně zabývali osobou Jana z Pomuku (sv. Jan Nepomucký), který je
věřícími a církví považován -a vyhlášen- za „mučedníka zpovědního tajemství“. Nebylo by však
správné nezmínit se o muži, který je rovněž považován za mučedníka zpovědního tajemství, a který
byl v tomto duchu i kanonizován. Touto osobou je sv. Jan Sarkander. Vzhledem k tomu, že někdy
dochází k nedorozuměním ohledně osob těchto dvou světců, a u laiků i k jejich záměně, rozhodl jsem
se posbírat a sepsat pár informací o tomto světci.
Svoji cestu do minulosti však nezačneme paradoxně v Olomouci, kde se finále našeho příběhu
odehrálo, ale v Praze na Zámeckých schodech, u sochy světce Filipa Nerijského (sv. Filip Neri), kterou
najdete snadno: na štítu, který přidržují dva andílci (putti), je
uveden latinský text:
EN! SANCTUS PHILIPPUS NERIUS FUNDATOR
CONGREGATIONIS ORATORII,
PATRONUS BENE MORIENTIUM, HUMILITATIS,
CASTITATIS, CHARITATIS VESTIGIUM.
OBIERAT 26 MAJI ANNO 1595
Ejhle! - sv. Filip Neri, zakladatel kongregace Oratoriánů, patron
šťastné smrti, příklad pokory, čistoty a lásky.
Zemřel 26. května 1559.
Socha byla zhotovena v roce 1715, a původně stála v blízkosti
Arcibiskupského paláce v Praze. Původ má v dílně sochařské rodiny
Brokoffů, ale konkrétní autorství je dosud předmětem odborných
sporů (často je však uváděn jako autor Jan Brokoff). Socha byla
zhotovena poté, co o rok dříve požádal hrabě Woračický Českou
komoru o povolení postavit sochu na počest Janu Sarkanderovi,
moravskému mučedníkovi, o jehož svatořečení se tehdy začalo
uvažovat.
Jak ale souvisí zmíněná socha sv. Filipa Neri s naším příběhem?
Odpovím stručně: socha sama o sobě s naším příběhem souvisí zásadně, sv. Filip Neri však téměř
vůbec. S určitou nadsázkou řečeno jde totiž o to, že se při pohledu na sochu vlastně vůbec nedíváte
do tváře sv. Filipa Nerijského, ale do tváře Jana Sarkandera (dá-li se takto hovořit o uměleckém
ztvárnění podoby historické postavy, jejíž přesnou podobiznu nemáme k dispozici).
Co jsem to vlastně našel? (2)
Stalo se, že z mnoha důvodů k „plánovanému“ blahořečení, resp. následnému svatořečení Jana
Sarkandera v 18. stol. nedošlo (list papeže Benedikta XIV. z 2. 12. 1747 sice potvrdil, že beatifikační
proces k Janu Sarkanderovi může začít, ale k jeho dokončení došlo až o více než 100 let později).
Snaha o blahořečení Jana Sarkandera narazila již v samém počátku na odpor vysokých církevních
kruhů v Římě. Bylo třeba nejdříve řádně a důkladně objasnit, proč byl
Sarkander zatčen a (u)mučen, a zda šlo jen o dobovou (světskou)
politickou záležitost či i o záležitost církve. Z pohledu protestantské církve
bylo (mírně řečeno) velmi problematické i jeho působení v neprospěch
evangelíků, a navíc i jeho osobnost byla velmi rozporuplná...
Jenomže v Praze již byla k poctě „nového mučedníka a světce“ socha
vytesána a umístěna, navíc poblíže Arcibiskupského paláce! Prekérní
situaci vyřešila „oprava“ sochy, po níž byla v roce 1764 přemístěna na
dnešní místo, to už ale jako socha k poctě sv. Filipa Nerijského. Při opravě
byla pravděpodobně upravena (znovu opracována) a jednotlivé části
(původní sokl a kartuš s nápisem) byly nahrazeny těmi současnými.
Poněkud více nakloněna byla osobě svého kněze Morava: u silnice mezi
obcemi Troubky a Tovačov je umístěna jedna ze soch sv. Jana Sarkandera
(viz dále), další je součástí sloupu Nejsvětější Trojice v Olomouci (viz foto), kam byla umístěna dávno
před beatifikací nynějšího světce.
Jan Sarkander byl synem Heleny a Gregora Matthiase Sarkandera a narodil se ve Skočově, do
početné rodiny nižšího slezského šlechtice. Po smrti otce se jeho matka v roce 1589 přestěhovala do
města Příbor na Moravě. Základní školu absolvoval v Příboře, následně (od roku 1592) studoval
v Olomouci, ale kvůli morové epidemii pokračoval ve studiích v Praze, kde byl 9. května 1603
promován magistrem filosofie. V roce 1604 zahájil studium teologie ve Štýrském Hradci, roku 1606 se
však náhle vrací zpět na Moravu, a následně uzavírá (ve Velkém Meziříčí) svatební smlouvu
s protestantkou Annou Plachetskou, dcerou měšťana. S ní se téhož roku, dne 3. září, oženil. Anna
však zanedlouho po sňatku zemřela, a Sarkander se po její smrti rozhodl vrátit k duchovní dráze, když
po předchozí přípravě (21. prosince 1607 přijal nižší svěcení z rukou kardinála Ditrichsteina, tentýž jej
19. března 1609 v Brně vysvětil na jáhna) mu dne 22. března 1609 udělil kněžské svěcení olomoucký
světící biskup Jan Křtitel Civalli.
Významný dopad na jeho další osud měla causa jeho bratra Mikuláše, kterého kardinál Ditrichstein
vyslal v rámci rekatolizačního úsilí do Opavy. Mikuláš neuposlechl kardinálových příkazů a zapletl se
do odboje proti Matyášovi, kterému tehdy patřila Morava, ve prospěch jeho bratra císaře Rudolfa II.
Mikuláš byl zatčen a vyslýchán v přítomnosti moravských stavů. Jan se vypravil do vězení za bratrem,
ale stalo se tak bohužel krátce před Mikulášovým útěkem. Moravští stavové kardinála Ditrichsteina
podezírali, že snad tento útěk umožnil, a že se na něm podílel i Jan Sarkander. Sarkander byl zatčen
a strávil ve vězení celý rok, údajně proto, že napomohl útěku svého bratra Mikuláše podplacením
stráží.
Počínaje rokem 1609 působil Jan Sarkander na farách v Uničově, Charvátech, ve Zdounkách,
v Boskovicích. Nedá se říci, že tato etapa jeho života byla šťastná – místa svého působení měnil tak
často v zásadě proto, že byl i jako kněz velmi rozporuplnou postavou. Při bohoslužbách trval na (pro
prostý lid) nesrozumitelném latinském kázání, navíc neumožňoval lidem v kostelních lavicích zpívat
česky, protože to považoval za znevažující vůči svaté mši. Jeho horlivost a vyvolávání sporů s farníky
se odrazila v tom, že u nich upadl v nemilost, která postupně přerostla v nenávist. Ani jeho nadřízený,
kardinál Ditrichstein, nebyl s horlivým působením Jana Sarkandera spokojen, a dle dochované
korespondence mu vadil i Sarkanderův přílišný zájem o hmotné statky.
Co jsem to vlastně našel? (2)
Sarkander měl pověst nekompromisního rekatolizátora - v Boskovicích si prý počínal tak tvrdě, že
po několika měsících jeho působení hrozilo vypuknutím lidové povstání. To byla opravdu nepříjemná
záležitost, navíc odehrávající se na pozadí velmi vypjaté doby (pobíhajících soubojů mezi katolíky,
protestanty, stavy a císařem).
Od roku 1616 žil Jan Sarkander v Holešově. V tomto období se stal chráněncem významného muže,
katolíka, zemského hejtmana a člena tajné císařské rady, Ladislava Popela z Lobkovic, který jej dosadil
na post svého osobního zpovědníka a současně začal využívat ve prospěch své politiky. Lobkovic totiž
odmítl podepsat Rudolfův majestát o náboženské svobodě, a tak byl Sarkanderův úkol v Holešově
jasně dán: provést rychlé pokatoličtění celého Lobkovicova panství. Na pomoc si Sarkander pozval
jezuitu Jana Drachovského. Tomu se záhy podařilo z Holešova vypudit luteránského faráře, zabavit
protestantům kostel, školu a rozpustit místní Sbor jednoty bratrské.
Během působení v Holešově se dostává Sarkander do sporů s Václavem Bítovským z Bítova
(* před r. 1580 – †27. března 1628, moravský šlechtic, radikální představitel moravské stavovské
opozice a jeden z vůdců povstalých moravských stavů), když spory souvisely s placením církevních
desátků pro faru. Ty měly být placeny bez ohledu na to, kdo „obsadil“ farní úřad (zda katolík či
protestant). Stávalo se však, že pokud byl farářem katolík, protestantská šlechta svým poddaným
tolerovala neplacení desátků, což mohlo vést k tomu, že farář neměl žádných prostředků
k zajištění své činnosti a živobytí. To vedlo k tomu, že katolický farář musel odejít a bylo tak možné
faru obsadit protestantským duchovním. Sarkander o svém sporu vedl s Václavem Bítovským z Bítova
rozsáhlou korespondenci, a dovolával se spravedlnosti i u svého patrona Lobkovice.
V důsledku vývoje událostí na Moravě (v roce 1619 se Morava přidala ke stavovskému povstání
českých stavů) je katolík Lobkovic obviněn ze spojenectví s Habsburky, následně sesazen z úřadu
hejtmana a uvězněn. Nemohl tak nadále Sarkandera ochraňovat před jeho nepřáteli, když i jezuité
byli vypovězeni ze země. Na radu přátel odchází Sarkander do polské Čenstochové, a pár dní pobývá
i v Krakově. V listopadu 1619, po relativně krátkém pobytu v cizině, činí Sarkander zásadní a osudové
rozhodnutí - vrací se zpět na Moravu.
Na začátku 17. století byly na území dnešního Polska sestaveny útvary lehké jízdy, jejichž
zakladatelem byl plukovník Aleksandr Jósef Lisowski (*1580 - †11.10.1616), šlechtic polsko-litevského
původu. Podle svého zakladatele získaly tyto žoldácké oddíly název „lisovčíci“. Původně byly oddíly
vystavěny k vojenské pomoci na obranu proti moskevským carům podporovaným polskými magnáty.
Prosluly velkou bojovností, ale i krutostí a bezohledným pleněním, bojovaly v polsko-tureckých
válkách za podíl z kořisti, přičemž jejich plenění nabývalo takových rozměrů, že šokovalo i současníky,
přivyklé drsnému způsobu života v tehdejších časech. Během třicetileté války bojovaly téměř v celé
Evropě (zpustošily například Slezsko), ale jejich krutost a bezuzdnost vedla k tomu, že při návratu do
vlasti -ještě před uzavřením vestfálského míru- byl jejich sbor roku 1636 postupně zlikvidován.
Počátkem února 1620 napadl oddíl „lisovčíků“ Moravu a přesunoval se rychlým pochodem směrem
k Vídni. Při svém postupu –a jak bylo jejich způsobům vlastní- žoldáci tvrdě rabovali, což postihlo
zejména panství vůdce povstalých moravských stavů Václava Bítovského. Protože v dané době
neexistovala na Moravě žádná reálná vojenská síla, která by se dokázala „lisovčíkům“ postavit,
hrozilo vyplenění i městu Holešov, které stálo v cestě jejich pochodu, a k němuž se žoldnéři
nezadržitelně blížili. V zoufalé snaze po záchraně vsadili radní města na Boží pomoc a poslali vstříc
blížící se armádě křesťanské poselstvo s knězem (podle legendy to byl sám Jan Sarkander, ve
skutečnosti spíše holešovský zámecký kaplan Samuel Tuček). V čele procesí byla nesena monstrance
(ozdobná schránka na vystavování a uctívání Nejsvětější Svátosti Oltářní). Tímto způsobem
demonstrovaný katolický charakter města zřejmě způsobil, že se vojsko zastavilo a žoldáci se prý
přidali ke zpěvu a modlitbám. Následně pokračovali v cestě, minouce zachráněný Holešov. Jiná města
a vesnice však takové štěstí neměly, a tak neunikly vyrabování a zničení.
Co jsem to vlastně našel? (2)
Poté, co na Moravě došlo k převratu, a poté, co s pomocí českého vojska získaly moc moravské
protestantské stavy, sympatizující s českým stavovským povstáním, ocitl se Sarkander ve velkém
nebezpečí. Byl podezříván, že to byl právě on, kdo v Čenstochové z pověření zneuznaného Lobkovice
1
dojednal pomoc císaři Ferdinandovi.
Protože Lobkovic byl členem tajné císařské rady, nemohl si Václav Bítovský dovolit podniknout vůči
němu žádné zásadní kroky bez přímých důkazů, které však neměl. Nelenil však, a z pozice soudce
vydal zatykač na všechny katolické kněze, tedy i na faráře Sarkandera. Ten nejprve marně hledal
pomoc u Lobkovice, a poté, co mu nemohla být poskytnuta, se skrýval v okolních lesích. Nakonec byl
prozrazen a zatčen poblíže vesnice Troubky na Moravě. Následně byl předveden před povstalecký
soud, u něhož byl sudím Václav Bítovský z Bítova2.
Sarkanderovi bylo mimo jiné kladeno za vinu, že se spolčil s „lisovčíky“ na Lobkovicův příkaz. Toto
obvinění důrazně odmítal, a tak soudce Bítovský přikročil k výslechu s použitím práva útrpného,
k němuž došlo mezi 13. až 16. únorem 1620 v městském vězení, které stávalo na místě dnešní
Sarkanderovy kaple v Olomouci. Bítovský chtěl prostřednictvím Sarkanderovy výpovědi získat
chybějící svědectví proti Lobkovicovi. Mučením měli trýznitelé dosáhnout, aby prozradil, o čem
a s kým v Polsku jednal, kdo pozval cizí vojska do země, a zejména zjistit, co mu svěřil Popel
z Lobkovic při zpovědi.
Freska znázorňující mučení Jana Sarkandera v Holešově. Freska je v Sarkanderově kapli v Olomouci. Namaloval Jano Köhler.
Autor fotografie: Michal Maňas 2006
1
Fakticky není znám žádný důkaz o tom, že by se Sarkander takového vyjednávání (o polské pomoci císaři)
zúčastnil nebo o něm vůbec věděl. Ve skutečnosti polskou pomoc dojednalo tajné císařské poselstvo, vedené
hrabětem Michalem z Althanu.
2
Václav Bítovský z Bítova byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti za velezradu již v roce 1622. Exekuce však
nemohla být provedena, protože bojoval po porážce stavovského povstání proti Habsburkům vcizině, a to až
do roku 1627, kdy byl zajat v bitvě u Bernsteinu. Poté byl převezen do Brna, kde byl po krátkém soudním
doplňovacím procesu dne 27. března 1628 popraven.
Co jsem to vlastně našel? (2)
Mučení Sarkanderovi způsobilo celou řadu vážných zranění: byl natahován na skřipec a měl
vykloubené ruce, utrpěl hluboké popáleniny na hrudi, zádech a bocích od loučí, svící a následkem
speciálního mučení, při němž kat namáčel peří ve smůle a síře, a zapálené je házel na hrudník
mučeného. Nezlomilo jej však ani trojí mučení, při nichž jistě velmi trpěl.
Originál skřipec
v Sarkanderově
kapli v Olomouci
Lublinskj Carver- Johann Tscherning 1652-1732
Z moci úřední byl mučení přítomen i Sarkanderův
spolužák, Jan Scintilla, který prováděl zápis
(protokolaci) jeho výslechů. Byl to právě on, kdo
zabránil soudní komisi v realizaci zamýšlené čtvrté
tortury, protože toto ani tehdejší kruté právní
normy neumožňovaly. Protokol z průběhu výslechů Jana Sarkandera se však nedochoval, na konci
„procesu“ jej sebral Ctibor Žernovský, a pravděpodobně jej i zničil. Zachovala se však Scintillova
zpráva z roku 1621, kterou zaslal kardinálu Ditrichsteinovi, v níž je popsáno Janovo mučení.
Na následky těžkých zranění umírá Jan Sarkander dne 17. března roku 1620. Byl pohřben
v mariánském kostele v Předhradí, v kapli sv. Vavřince, a při pohřbu bylo jeho tělo zahaleno do
červené látky, symbolu mučednictví.
Cesta ke svatořečení Jana Sarkandera však byla složitá a dlouhá: teprve v roce 1859 (15. září) jej
papež Pius IX. blahořečil (následně byly v roce 1860 Sarkanderovy ostatky přeneseny do
svatováclavského chrámu v Olomouci) a až 21. května 1995 byl v Olomouci papežem Janem Pavlem
II. svatořečen (současně se Zdislavou z Lemberka).
Zda bylo svatořečení jeho rozporuplné osoby oprávněné či ne, to nechť soudí jiní. Pravda ale je, že
jeho kanonizace se stala kontroverzním tématem a nemalá část veřejnosti (zejména věřící evangelíci)
vystupovala proti ní.
Co jsem to vlastně našel? (2)
Ikonografie (atributy): nejčastěji zobrazován v klerice se světlou stužkou kolem kolárku (častou
v olomoucké diecézi), s biretem na hlavě, v ruce s knihou, krucifixem, klíčem (připomínajícím
uzamčené zpovědní tajemství a jeho mlčení), s okovy na nohou, ruka naznačuje prstem před ústy
mlčení (viz foto níže). Pozor: na některých vyobrazeních snadno zaměnitelný se sv. Janem
Nepomuckým!
Patron: ochrany zpovědního tajemství.
Prst před ústy je odkazem k povinnosti dodržovat zpovědní tajemství a za každých
okolností o jeho obsahu mlčet.
Jan Sarkander (socha u Troubek)-autor fotografie Jiří Bureš. Zdroj: Internet, heslo Jan
Sarkander
Opis:
BLAHOSL * JAN * SARKANDER
Inspirace obrazu na svátostce tímto
vyobrazením Jana Sarkandera je naprosto
zřejmá.
Obr.: Internet, heslo Jan Sarkander a digitální archiv autora.