H avaj aneb „Z horské vesničky až na konec světa“ (27.6

Havaj
aneb
„Z horské vesničky až na konec světa“
(27.6. - 5.7.1996)
Pár slov úvodem:
Jelikož jsme tuto cestu nepodnikli s českou cestovní kanceláří a neměli ani české cestovní
příručky, tak se mnohá označení míst, památek a i jména osob vyskytují ve formách, jak jsem je
získal např. z cizojazyčného Baedekera či Polyglotta. Není tudíž vyloučeno, že mnohá označení
nejsou v češtině naprosto korektní.
Prolog
Zmrzlý sníh křupe pod nohama, z černého nebe se snášejí vločky sněhu, ve spící
krušnohorské dědině občas zaštěká pes a jen stromy podél silnice, choulící se pod peřinou námrazy,
udiveně sledují dva mlčící poutníky, zachumlané do zimníků, šál a beranic. Je čtvrtek a já se
s mami vydal do sousedního městečka na autobus, poněvadž opět musím na - jak pak vždycky stálo
na omluvence do školy - „návštěva zubního lékaře ... ", který se staral o moje rovnátka.
Když jsme měli štěstí, tak bylo v autobusu už tepleji než venku a zatímco mami kupuje
jízdenky, tak si prohlížím sbírku pohlednic u řidiče na stínítku nad předním oknem. Byla mezi nimi
i jedna, která se do zasněžených hor vůbec nehodila. Sytě modré moře, palmy, západ slunce a nad
tím nápis „Pearl Harbor". Vrtalo mě tenkrát dost hlavou odkud ta pohlednice asi přišla a přestože
jsem neměl nejmenší potuchy kde Pearl Harbor leží, tak mi bylo jasné, že to musí být někde hrozně
daleko. Určitě o hodně dál, než si malý vesnický kluk vůbec dovede představit. Došel jsem
k názoru, že se na taková místa v nejlepším případě dostane nanejvýš Robinson Crusoe, pustil jsem
pohlednici z hlavy, usadil se v autobusu a začal se těšit na to, že až budou moje rovnátka u zubaře
vyřízená, tak že se půjdeme s mami podívat po městě, koupíme si pečeného buřta a nakonec
budeme při čekání na zpáteční autobus krmit vrabce.
Pak uběhlo pár let a vzpomínka na onu pohlednici se oživila jednou o prázdninách, kdy jsem
každé dopoledne čekal na seriál v rádiu – „Aku Aku“. Ani jsem tak nečekal na povídání, jako spíše
na úvodní melodii a na vibrující a houpající se tóny havajských kytar. To už jsem toho o Tichém
oceáně věděl víc, ale vzdálenost mezi horskou vesničkou a „Perlovou zátokou" se tím nijak
nezkrátila.
Roky ubíhaly a doby se měnily. Vesničku v horách zbourali, autobus už dávno dosloužil, ona
exotická pohlednice skončila nejspíš na smetišti a i ten malý kluk se změnil. Ale pokaždé, když
našel v nějaké knížce zmínku o Havajských ostrovech, tak se mu opět oživila vzpomínka na onu
pohlednici v autobuse. Knížek nebylo málo, mnohé měly jeden námět - válečný konflikt v Pacifiku
a poněvadž ten začal 7.12.1941 právě v Pearl Harbor, tak se kruh uzavřel.
Vzdálenost na exotické ostrovy, ztracené v dálkách Pacifického oceánu, se mezitím trochu
zkrátila, ale palmy a moře na oné exotické pohlednici stále ještě ležely příliš daleko. Skoro na konci
světa. Desetiletí uběhla a já jednou seděl nad novinami a jako obyčejně se rozčiloval při čtení zpráv
o tom, co se bude zdražovat a kde se kolik Vietnamců navzájem postřílelo. Dost beznadějně jsem
novinami listoval a náhle jsem zůstal očima viset na inzerátu, nabízejícím cestu na Havajské
ostrovy. Při pohledu na cenu za let a hotel mne jako první napadlo, že to bude nejspíš omyl a pokud
nejde o překlep, tak že se nejspíš poletí s nějakou leteckou společností „never come back". Oznámil
jsem mojí spolucestující, že bych měl o cestu zájem, což jí ale velkou radost neudělalo. Dovolené
jsou u nich už rozplánované a šance, že by dostala volno, byla pramalá. Vůbec se jí nezamlouvalo,
že jsem začal uvažovat o tom letět sám, popř. vzít s sebou třeba kamaráda. Termíny na týdenní
cestu byly dva - od 20.6. a od 27.6. Nakonec ale měla moje spolucestující štěstí, protože se jedna
kolegyně vrátila z dovolené už o týden dříve než plánovala a my mohli termín 27.6. vzít. Hned mi
telefonovala do práce a druhý telefonát byl do cestovní kanceláře se dvěma dotazy:
1) Jestli to s cenou není překlep
2) S jakou aerolinkou se letí
Překlep to nebyl, letecká společnost byl americký charter a není tudíž divu, že jsme cestu hned
objednali. Junior naše cestovní nadšení tentokrát nesdílel. Jednak kvůli škole s námi letět nemohl a
mimoto byl zaměstnán zkouškami na musical „Shakespeare and Rock'n Roll“. Poslední weekend
před naším odletem měli představení a moc se jim to povedlo. Kritika rodičů je ale vždycky
benevoletnější než kritika profesionální a o to víc se musí cenit, že inscenaci moc chválili i
v novinách. Vybavení měli opravdu profesionální. Od kostýmů, přes muziku až po světelné efekty.
Generálku měli v pátek, my jsme byli na premiéře v sobotu a mně se muzikál líbil tak, že jsem tam
zůstal viset i na nedělním představení, přestože jsem to neměl v úmyslu a původně juniorovi do
divadla jen vezl večeři.
Odlétat jsme měli ve čtvrtek a čím víc se den odletu blížil, tím jsme byli všichni nervóznější.
Bylo to tím, že jsme poslední roky cestovali vždycky společně a naposledy zůstal junior doma sám
s babi a dědou, když byl ještě hodně malý. Návody jak pustit pračku, myčku, atd. se množily,
k tomu přibyly i informace „pro všechny případy" a mimoto tu bylo stále vědomí, že rodiče letí na
druhý konec světa k protinožcům.
Moje spolucestující byla zaměstnaná připravováním věcí na cestu a největší potíž byla v tom,
že jsme potřebovali nějakou rezervní tašku, protože kufr byl plný už z domova a riziko, že se nám
cestou přikoupené věci na zpáteční cestě do kufru nevejdou, bylo víc než reálné. Problém zvládla
k mé naprosté spokojenosti a to je co říci, protože co se tašek a kufrů týče, není lehké mé nároky
uspokojit.
2
Jako obyčejně jsem se zabýval sháněním informačních materiálů a plánováním výletů,
protože týden je krátká doba a není nad to mít vše předem připravené a alespoň zhruba vědět kam
se letí a co tam podnikat. Na prvním místě u mne stála pochopitelně návštěva Pearl Harboru a proto
není divu, že jsem jako první věc zabalil Hubáčkovu knížku „Pacifik v plamenech".
Středa, 26.6.
Dnes jsme sice jeli ráno do práce jako každý jiný všední den, ale malý rozdíl tu přeci jen byl.
Loučení s juniorem bylo poněkud jiné, protože až se vrátí ze školy, tak my už budeme na cestě
autem do Frankfurtu. Odlétali jsme sice až ve čtvrtek dopoledne, ale protože jsme museli vycházet
z toho, že příští dobou moc spánku nebude, rozhodli jsme se ze středy na čtvrtek ve Frankfurtu
přespat a tím si ušetřit ponocování už před odletem. Cesta do Frankfurtu proběhla bez ucpaných
dálnic, hotel jsme díky faxu s plánkem našli lehce a chvíli po večeři už leželi u televize a já sledoval
válečný film.
Čtvrtek, 27.6. (a kousek pátku 28.6.)
Hotelový shuttle nás odvezl na letiště a já jen doufal, že najdeme auto po návratu na
hotelovém parkovišti ve stejném stavu v jakém jsme ho opustili. Na letišti nám delší dobu trvalo
než jsme se dostali k check in s odletem RIA 101, protože frankfurtské letiště je přeci jen „trochu"
větší než jiná letiště. Jako první jsme obdrželi informační leták o změně času letu. To nás nijak
nepřekvapilo, protože s touto novinkou se u nás ohlásila naše cestovní společnost už v úterý.
Přibylo mezipřistání v kanadském Gander na New Foundlandu, což dobu letu pochopitelně
prodloužilo.
Pak jsme každý obdržel kšiltovku od radia RPR, které mělo nějakým způsobem také v naší
cestě prsty a nakonec jsme skončili u bezpečnostní zřízenkyně s obligátními dotazy typu: balili jste
kufr sami, měli jste ho stále na očích, dal vám s sebou někdo nějaký balíček atd. Není se čemu divit,
protože amíci byli vždycky velmi opatrní a teď ještě všechno zpřísněli, protože u Arabů na jejich
vojenské základně opět vybuchla bomba. Náš kapesní nůž musel z příručního zavazadla do kufru a
pak se zřízenkyně s přísným výrazem v obličeji domáhala vysvětlení, proč se pas mojí
spolucestující (já měl nový) hemží egyptskými vízy. Vysvětlení, že do Egypta pravidelně létáme
surfovat a teď se chceme podívat na konkurenci v Pacifiku, ji ale viditelně uklidnilo.
V čekací hale jsme měli první kontakt s Havají. Vedle nás se usadil párek, na kterém bylo
vidět, že neletí na výlet, ale že se spíše vrací domů. Mladík měl olivovou pleť, evropský výraz
obličeje a trochu šikmé oči - typický příklad míchání ras na Havaji a dívčině chyběla jen kytka za
uchem, věnec kolem krku a sukně z trávy. Co mne ale málem rozesmálo, byla nálepka na jejím
futrálu na ukulele – Radio Free Hawaii, 102.8 Mhz. Těch rádií se snad nezbavíme. RPR nás vítá na
letišti, u druhého rádia junior brigádničí a třetí rádio s námi poletí.
Letadlo Tristar nás nijak nepřekvapilo, protože jsme tímto typem neletěli poprvé a věděl jsem,
že bude nutné si trochu pospíšit k místům, protože nad prostředními řadami nejsou boxy na tašky a
3
pasažéři se perou o boxy nad bočními řadami sedadel v letadle. Místo pro tašku jsme ukořistili a
usadili se s vědomím, že se po celou řadu hodin odtamtud nedostaneme. V letadle bylo mezi
sedadly nezvykle dost místa a to bylo jistou zárukou civilizovaného cestování. Startovali jsme asi
s hodinovým zpožděním, ale nijak jsme si tím hlavu nelámali. Zpočátku jsme sice koukali na
hodinky jak dlouho letíme a kolik je hodin, ale posléze jsme toho nechali, protože s přibývajícím
počtem překročených poledníků se čas začal „opožďovat“ a my jsme brzy ztratili přehled.
Během letu pochopitelně došlo i na jídlo a na film a to jediné, čím si člověk mohl krátit čas,
bylo pití, čehož naši spolucestující dost využívali. To je také u amíků typické. Jen se letadlo odlepí
od země už cucají jak klíšťata. Zpočátku ještě stewardky jezdí s vozíčky po letadle, ale později
vozíčky odstaví někde v koutě a od té chvíle si každý bere pivo, víno či šnaps sám.
Zhruba po šesti hodinách letu jsme se přiblížili ke kanadskému New Foundlandu a krátce nato
přistáli v Gander. Opustili jsme letadlo a odebrali se do letištní haly. Měli jsme přes hodinu čas než
natankují a letadlo opět ho zcivilizují a šli se podívat do místního Duty Free Shopu. Cigarety ani
alkohol jsme nekupovali a spíše jsme jen prohlíželi suvenýry ve formě ledních medvědů, losů a
tuleňů. Také nabídka vest a rukavic podšitých beránkem byla velká, ale s přihlédnutím k našemu
cíli cesty nás nijak zvlášť nelákala. V letištní hale hučelo jak v úlu. V letadle bylo dobrých třista lidí
a přestože jsme měli halu jen pro sebe, měl jsem dojem, že jsem na Matějské pouti. Došel jsem tam
k názoru, že to s tím mezipřistáním navíc vůbec není špatné, protože si člověk trochu protáhne nohy
a na další let se začne málem těšit.
Pak nás opět svolali do letadla a my jsme se duševně připravili na dalších šest a půl hodiny
letu do Anchorage, na jižním pobřeží Aljašky. To už jsme se lépe znali se sousedy a pomalu se
začali v letadle zabydlovat. Nejdříve pochopitelně došlo zase na krmení a film. Hodiny v letadle
přibývaly, překračováním časových pásem ale zase ubývaly, takže při přistání jsme stále ještě měli
čtvrtek odpoledne a jen junior měl doma už pátek. V Anchorage nás vyšustrovali z letadla i s kufry
a my museli projít celní a pasovou kontrolou. Zpočátku jsme se sice divili, ale mělo to velkou
výhodu. Na odbavení jsme tam byli jediné letadlo a protože jsme vstupní formuláře vyplnili už
v letadle, tak šlo vše jak na drátku. Let z Aljašky do Honolulu už byl let vnitrostátní a my se tak
vyhnuli blázinci s papírováním na Havaji. Na Aljašce jsme byli opravdu jen na skok. Z jednoho
pásu jsme sebrali kufr, u přepážky jsme vyřídili víza a o kousek dál jsme kufr opět podali. Pak jsme
pospíchali před letištní halu si trochu protáhnout nohy a proluftovat se. Courali jsme po okolí a
divili se jaké tam bylo teplo, protože já měl Aljašku vždycky spojenou jen s ledem a mrazem.
V Anchorage nás pár spolucestujících opustilo. Převážně to byli rybáři, jak se dalo usoudit podle
jejich neskladných zavazadel. Měli jsme z toho pochopitelně radost, protože se v letadle hodně
vyprázdnilo. Zůstali jsme v Anchorage přes dvě hodiny a když jsme opět nastupovali do letadla, tak
už všichni brebentili o hodně míň než v Gander.
4
Jedině posádka letadla byla čiperná, protože se v Anchorage měnila. Hned se na nás vrhli
s jídlem a pitím, ale reakce pasažérů už byla poměrně vlažná. V letadle se po rybářích dost uvolnilo
a my koukali kde co navíc zabrat a jak se co nejpohodlněji uložit. Okupoval jsem celou jednu řadu
u okna, moje spolucestující si sklopila opěradlo jejího sedadla úplně dozadu a opěradlo volného
sedadla před ní převrhla do vodorovné polohy dopředu, takže si na něj mohla položit nohy a pak
cestovala jako v lůžkovém voze. Obložila se polštářky, zabalila do deky a další let už ji nijak moc
nestrašil. Tenhle trik se sklopením opěradla není moc známý, spolucestující se zájmem sledovali co
podniká a chvíli nato se už kácelo opěradlo kdejakého neobsazeného sedadla a cestující se ukládali
ke spánku. Čekal nás ještě přes pět hodin dlouhý let do Honolulu a třetí film už převážná většina
cestujících prospala. Cestou toho na koukání celkem moc nebylo a jedinou pozoruhodností byl
západ slunce, který se někde nad Pacifikem po cca. dvaceti hodinách cestování konečně dostavil.
Z klímání nás vytrhlo hlášení pilota, že budeme přistávat v Honolulu, ale mžourající a
rozespalé osazenstvo letadla nedělalo dojem, že mu to věří. Pilot to však myslel úplně vážně a ve
22:00 hodin se skutečně objevilo ozářené město. Pochopitelně jsem vyhlížel Pearl Harbor, ale v tom
moři světel jsem neměl šanci. Letadlo jsme ani tak neopustili, jako spíše vyklopýtali jeden přes
druhého. Lidé měli potíž vymotat se z dek, tašky jim padaly z rukou a náš největší problém byl
s tím, vzít s sebou vše s čím jsme na začátku cesty nastoupili. Vploužili jsme se do letištní haly, kde
se na nás hned vrhli veselí a upovídaní zástupci cestovních společnosti. Mžourali jsme na ně krví
podlitýma a nepřítomnýma očima, ale bylo vidět, že mají zkušenosti s duševními a fyzickými
troskami turistů z Evropy. Mávajíc cedulemi si nás srovnali do skupinek a čiperné vyrazili
příletovou halou. Skleslý houf turistů se za nimi ploužil jako mátoha a to jediné, co každého v té
chvíli zajímalo bylo, jak daleko to ještě máme do postele. Sem tam měl někdo snahu usnout opřen o
nějaký sloup v hale, ale i o takové bylo postaráno. Chvíli jsme tak škobrtali a pak jsem začal mít
dojem, že mám halucinace, protože jsem zaslechl havajské kytary a táhlou melodii zpěvu. Zpěv ale
stále sílil a najednou ze mne únava spadla jako když se mávne kouzelným proutkem. Přílet na
Havaj je totiž bez tradičního přivítání kytarami a zpěvem nepředstavitelný a pochopitelně nesmí
chybět ani polibek a věnec květů kolem krku - lei. Ten nás překvapil nejvíc, protože nebyl, jak jsme
předpokládali, z papíru či plastiku, ale z čerstvých orchidejí. V té chvíli byly zapomenuty
nekonečné hodiny v letadle a já měl najednou pocit, že jsem z mrazivé noci vstoupil do nádherně
osvětleného a vyhřátého domu. V tom zlomku vteřiny mi došlo, že se mi vše jen nezdá, ale že se
můj dávný sen stává skutečností. Všude okolo mně se lidé usmívali a je zajímavé, že tenhle
spokojený úsměv všem po celou dobu zůstal. Nemohu se upamatovat, že bych za celý týden viděl
někoho zamračeného. Nevím čím to je, ale nemalou zásluhu na tom bude mít určitě onen věnec
z orchidejí kolem krku hned na začátku cesty. Pouze mojí spolucestující v jednom okamžiku zle
zablýskalo v očích, ale to jen proto, že jí vlezla jedna tetka před objektiv zrovna když mne fotila jak
dostávám můj lei. Tomu se ale nelze divit, na zničené záběry má moje spolucestující těžkou alergii.
5
Uvítání skončilo, zamířili jsme k pásům se zavazadly a chvíli poté, co já můj zápas s našim
kufrem málem prohrál, nás průvodce Alex v barevné havajské košili a s lei na krku z ořechů kukui
(viz níže) jak děti z mateřské školky odvedl k autobusu. Vydali jsme se večerním městem a
nadopováni havajským folklórem jsme se zvědavé rozhlíželi. Z letiště to na Waikiki není daleko a
když jsme vystupovali před hotelem, tak nás noční mumraj města už nakazil. Na půlnoční
procházku to ale v žádném případě nebylo. Jen jsme si vyslechli informaci, že nás příští den ráno
v 9:00 hodin vyzvednou na snídani a seanci kvůli všeobecným informacím a pak už jsme pospíchali
na pokoj a hlavně do postele.
Nevím, zda se o dnu, který člověk jen projedl, propil a proseděl u filmů dá říci, že byl perný.
Zní to trochu divně, ale nic to nemění na skutečnosti, že jsme toho měli plné zuby. V letadle jsme se
nemohli dočkat až zapadneme do postele, ale když jsem konečně položil hlavu na polštář, tak jsem
zjistil, že nemohu spát. Hlavou se mi honilo všechno možné a jistou roli sehrála určitě i skutečnost,
že podle mého vnitřního času nebyla půlnoc, ale poledne. S časem to bylo po cestě vůbec velmi
nepřehledné. Pilně jsem si časy zapisoval, ale nedá se říci, že bych měl přehled. Nebyl jsem sám.
V letadle jsem měl možnost vyslechnout vážně míněnou debatu na téma: „Máme teď dnešek, nebo
už zítřek, nebo stále ještě včerejšek?" a nejlepší na tom je, že pravdu měli všichni, jak je
z následujícího přehledu poznat.
čas
doma
Místo
den
doma
místní
čas
místní
den
Frankfurt
odlet
12:00
čtvrtek 27.6.
12:00
čtvrtek 27.6.
Gander
přílet
18:20
27.6.
13:50
27.6.
Gander
odlet
19:45
27.6.
15:15
27.6.
Anchorage
přílet
02:20
pátek 28.6.
16:20
27.6.
Anchorage
odlet
04:30
28.6.
18:30
27.6.
Honolulu
přílet
10:00
28.6.
22:00
27.6.
Waikiki
hotel
12:00
28.6.
24:00
čtvrtek 27.6.
Tzn., že když jsme byli nad Aljaškou, tak už juniorovi doma začal zítřek, zatímco my proti
němu ještě měli včerejšek, ale v letadle byl stále ještě dnešek. Sice „trochu" delší dnešek, ale přeci
jen dnešek. S celkovou dobou cestování bylo počítání daleko jednodušší. V poledne odlet
z Frankfurtu, o půlnoci v posteli = 12 hodin + 12 hodin časový rozdíl = 24 hodin na cestě. S těmi
dvanácti hodinami rozdílu vůči Evropě se sice dobře počítalo, ale ve skutečnosti nám ještě jedno
časové pásmo chybělo, protože doma už máme letní čas. Nic to ale neměnilo na tom, že letět ještě
chvilku dál na západ, už bychom se zase z východu vraceli domů. Takže na kulatosti země asi přeci
jen něco bude. Mojí spolucestující byly podobné úvahy úplně cizí, protože ještě pořádně ani
nezalehla a už spokojeně chrupala. Ještě jsem chvíli postál na balkoně a při tom mě napadlo, že na
6
tom byl kapitán Cook při cestě na Havaj daleko lépe. Jednak se plavil skoro tři roky, časová pásma
ho proto nevzrušovala a za druhé ani netušil kam pluje a proto ho netrápilo vědomí, jakou dálku má
ještě před sebou.
Co to je, když se řekne Havaj
Odpovědí na tuhle otázku lze dostat víc podle toho, komu se položí. A protože je zvědavost
typickou lidskou vlastností, tak těch odborníků navštívíme hned několik.
1) Učitel zeměpisu se nadechne a zaplaví nás informacemi o tom, že havajské souostroví je
roztáhlým archipelem osmi obydlených ostrovů a 129 atolů ztracených v severním Pacifiku o
celkové délce 2555 km mezi 18°50' a 29°15' severní šířky a 154°40' a 178°15' západní délky.
Z neobydlených atolů má význam pouze Midway (vojenský) a Kure je zajímavý jen tím, že je
nejseverněji ležícím ostrovem. Ekonomickým a politickým centrem souostroví je ostrov Oahu
s hlavním městem Honolulu, ležící 4000 km na západ od americké pevniny a 8500 km na východ
od Filipín. Jádrem souostroví je osm ostrovů: Niihau, Kauai, Oahu, Molokai, Lanai, Maui,
Kahoolawe a největším z nich Hawaii, který dal jméno celému souostroví. Rozloha těchto osmi
ostrovů je momentálně 16759 km². Momentálně proto, poněvadž sopky ostrov Hawaii stále ještě
„přistavují“. O podnebí bychom se dozvěděli, že je dáno polohou ostrovů na obratníku Raka a je
subtropické, ovlivněné ale oceánem do té míry, že roční průměrná teplota nepřesáhne 23° C.
Teplota vody je až 28° C a roční srážky, které má na svědomí severovýchodní pasát, jsou velmi
rozdílné podle toho kde se měří. V Honolulu je to průměrně 510 mm a za horami na severu ostrova
přes dva metry. Nejlépe, nebo spíše nejhůř, jsou na tom s deštěm na ostrově Kauai, kde
podkovovitý kráter Mount Waialeale mraky přímo polyká a kde naprší až dvanáct metrů za rok, což
jest světový rekord.
2) Botanik by asi nejdříve delší dobu polykal, protože by nevěděl kde a jak začít. Málokde se
totiž najde tolik rozdílných rostlin jako právě na Havaji. Jednak záleží na tom, jestli jde o suchou či
deštivou stranu ostrova a mimoto hraje ještě velkou roli i nadmořská výška. Takže není těžké na
počátku výletu sledovat kaktusy v polopoušti a po projetí následné obhospodařované oblasti se
dostat do tropického pralesa. Ten posléze se stoupající výškou nad mořem vystřídá parku podobná
savana, pak přijde tropická „kosodřevina" a v horách nakonec už jen lišejníky a v zimě dokonce i
sníh. Pak by se určitě ještě zmínil, že se tam míchá flóra původní s flórou importovanou a nakonec
by se zachránil konkrétním vyjmenováním všeho co tam roste. To by ale nebralo konce a proto je
nutné ho včas zarazit prosbou o výčet jen toho nejzajímavějšího. Na prvním místě v důležitosti je
momentálně ananas, který dlouhou dobu soupeřil s cukrovou třtinou. Na rozdíl od ananasu, který na
Havaj dorazil až roku 1886 z Jamajky, cukrovou třtinu nejspíš přivezli už první osídlenci
z Polynésie. Opravdovou specialitou je ořech Macadamia. Přivandroval roku 1881 z Austrálie a bez
něj se dneska nic neobejde. Že se najde ve všem, do čeho doma používáme vlašské ořechy nebo
mandle, je normální, ale že na něj člověk narazí i ve zmrzlině či kávě, je už trochu překvapující.
7
Přitom to delší dobu trvalo, než se ty ořech začaly používat. Mají totiž skoro nerozbitnou slupku,
jak mohu po vlastních zkušenostech z Keni potvrdit. Od té doby kupujeme makadamie pouze
loupané. Kokosové ořechy jsou proti makadamii přímo křapky. Kokosové ořechy byly ale pro
domorodce hrozně důležité, protože z nich dělali kde co. Od kopry přes rohože až k podprsenkám
z půlky slupek. Pro turisty je kokosová palma vůbec ten nejdůležitější strom, protože co by byl
západ slunce na Havaji bez šumících palem u moře. Nic, podfuk. Další dovezenou novinkou (1850)
je káva, kterou pěstují kolem Kona na ostrově Hawaii a patřící k jedné z nejkvalitnějších vůbec.
Z vlastních zkušeností to můžeme potvrdit a přestože se zdá být nemožné ji ještě něčím vylepšit, tak
i to je možné. Stačí jen přidat trochu mletých ořechů macadamia a čokolády. Chuť se popsat nedá,
ta se musí zažít. O banánech, mangu a papaje není nutné se zmiňovat, protože ty na Havaji nejspíš
patří do kategorie plevele. Pro domorodce dříve velkou roli hrálo taro. Hlízy měly funkci brambor,
z nichž dělali kaši poi a výhonky používali na způsob špenátu při připravováni slavnostní hostiny –
luau, což jest sele pečené v díře v zemi. Ohia Lehua je prvním vyšším stromem, který najdeme na
poušť připomínajících lávových polích. Zajímavý je svými střapečkovitými květy, ze kterých dělají
dobré a sladké víno a také tím, že je stromem madam Pele, což jest bohyně vulkánů. Pandamus je
střapaté chroští, jehož listy, podobné listům rákosu, se používají na pletení klobouků, tašek, košíků
atd. Popsat jako střapaté chroští i banyán by bylo urážkou, protože je to velikán, pod jehož korunou
často najde stín i celý trh. Jeho vzdušné kořeny jsou přímo labyrintem a moje spolucestující mezi
nimi vypadala jako Guliver(ka) v říši obrů. Zajímavým stromem je už zmíněný kukui. Něco na
způsob malého kaštanu, z jehož plodů se dělají lei na krk. Dříve měly tyhle ořecho-kaštany ještě
jednu úlohu. Protože obsahují velké procento tuku a asi pět minut hoří, tak se používaly místo
svíček - proto se mu říká i Candlenut - tree (svíčkový strom). Kukui lze použít i jako léku proti
zácpě, ale jen velmi opatrně. Mj. je i oficiálním státním stromem Havaje - něco na způsob české
lípy. Pochopitelně mají za státní symbol i květinu a není to orchidej, ale hibiskus. Tahle flóra byla
poměrně přehledná, protože se vyskytovala buď v parcích, či zahradách. Jakmile ale člověka pohltí
zelená zeď tropického pralesa, přestane vnímat jednotlivé stromy a rostliny a jen tehdy, když ho
něco ohromí, tak zůstane stát a vykuleně si to prohlíží, jako např. neprostupné houštiny bambusu či
kvetoucí purpurové palice ingveru a aby byl dojem pralesa úplný, tak nemohou chybět ani liány. O
jejich pevnosti už po vlastním testu nepochybuji, což by zcela jistě potvrdil i Tarzan. Je to možná
nepochopitelné, ale největší dojem na mne udělaly rostliny, které znám z domova - jako třeba
philodendron či kapradiny. Důvod byl v tom, že jsem měl srovnání mezi tady a tam. Doma velký
philodendron zabere třeba celý roh sálu a tam ještě „trochu" povyrostl, takže začíná být jakousi
samostatnou džunglí v pralese. S kapradím je to obdobné. Marně jsem tam přemýšlel, co bych dělal,
kdyby se na mne někdo obrátil s prosbou o natrhání kapradin do vázy. Potíž by byla v tom, že by se
to bez motorové pily a náklaďáku na odvezení toho „pugétu“ neobešlo. Kapradí tam totiž dosahuje
výšky stromů a to jediné, co jsem tam ještě postrádal, byli nějací pravěcí ještěři a mohla to být
8
zároveň i cesta do pravěku. Ještěry tam sice nemají, ale zato plno nejrozmanitějších chrobáků a
motýlů. Fauna je jinak poměrně jednotvárná, protože byla odkázána skoro výhradně na import.
Nejsympatičtější na tom celém je skutečnost, že se tam, s výjimkou určité mořské havěti,
nevyskytuje nic jedovatého. Jedinou ornitologickou raritou je černá husa nene, ale ta se dneska vidí
maximálně při oficiálních událostech, protože je symbolickým ptákem Havaje.
To už si ale dovedu představit, že bychom u botanika netrpělivě přešlapovali a nejpozději
tehdy, když by se začal šířit o barvami a vůněmi hýřící květeně koukali, jak se spasit útěkem.
3) Historik by se asi nejdříve pohodlně uvelebil v lenošce, zapálil si dýmku a
s přimhouřenýma očima by začal nejspíš u Adama. Tím by nám pochopitelně neudělal radost a
proto bude lepší se u něj moc nezdržovat a jen požádat o poslání telegramu, který by mohl vypadat
následovně.
Havaj objevili mezi lety 500 - 700 Polynésané z Tahiti, či Marquezkých ostrovů. Pověsti se
sice zmiňují o tom, že už před nimi tam dorazil bájný kmen Menehunes, ale žádné důkazy pro to
neexistují. Zbytek světa se o existenci Havaje dozvěděl až roku 1778, kdy tam přistály třistatunové
lodě „Discovery" a „Resolution" pod velením kapitána Jamese Cooka, který se na objevnou cestu
vydal 14.6.1776. Na počest svého sponzora, prvního lorda admirality (Earl of Sandwich),
pojmenoval nejdříve Havaj na Sandwichovy ostrovy. Cook zde objevil poměrně vyspělou
tichomořskou civilizaci s králem (ka moi) v čele, hlavním knězem (kahuna nui) a premiérministrem
(kalaimoku). V hierarchiji pak následovali náčelníci (alii), kněží (kahuna) a obyčejní lidé
(makaainana). Na nejnižším stupni společenského žebříčku stáli otroci (kauwa). Cook měl při své
první návštěvě štěstí, že přistál právě v době velkých svátků a domorodci ho považovali za dlouho
očekávaného boha míru Lono. Boha míru sice domorodci měli, ale to nic nemění na skutečnosti, že
Cook na svou objevitelskou vášeň doplatil a roku 1779 ho v Kealakehua Bay na ostrově Hawaii
utloukli, když se snažil skoro sám vyřešit problém s ukradeným záchranným člunem.
Léta 1790 - 1810 jsou ve znamení vnitropolitických šarvátek mezi králi jednotlivých ostrovů.
Vyhrál král Paiea na ostrově Hawaii, který nakonec pod jménem Kamehameha I. vládl celému
souostroví. Roku 1816 se na scéně objevila loď „Otkrytije" rusko-americké společnosti na Aljašce,
Rusové začali se stavbou opevnění a projevili snahu Havaj zabrat. Pokoušeli se o to rok, ale úspěch
neměli. Roku 1819 umírá Kamehameha I. a vládu přebírá pod jménem Kamehameha II. jeho syn
Liholiho. Ten není tak důrazný jako jeho otec a do vlády se mu začíná míchat jeho matka
Kaahumanu. To byla „emance" jako z čítanky a během jednoho roku prosadila emancipaci takovým
způsobem, že zvládla postavit celé království na hlavu a zlikvidovat skoro všechna tabu. Co
nezvládla královna, o to se postarali puritánští misionáři, kteří 31.3.1820 přivandrovali z Bostonu.
S misionáři přišli i obchodníci a Havaj začala nabývat na významu. Proto není divu, že se o
v Pacifiku ztracené ostrovy začala dohadovat Anglie s Amerikou. 25.2.1843 vyhrožuje lord George
Paulett s fregatou „Carysfort" útokem na Honolulu, což šokovalo Američany, kteří už roku 1841
9
Havaji slíbili nezávislost. Spor nakonec vyřešil Pauletův představený admirál Richard Thomas,
který 31.7.1843 uznal suverenitu Havaje.
K velké změně došlo roku 1848, kdy král Kamehameha III. reformou „Great Mahele" rozdělil
půdu mezi sebe a své poddané. Dříve vše mohlo patřit pouze králi a teprve nyní bylo možné, aby
přivandrovalci - haoles (běloši) vlastnili pozemky. Z potomků misionářů se stávají farmáři,
specializovaní hlavně na cukrovou třtinu. Jediným problémem byl nedostatek pracovních sil,
protože domorodců bylo málo a mimoto si na práci moc nepotrpěli. Problém ale farmáři vyřešili
importem Číňanů a Japonců. Vliv bílých haoles stále roste a význam krále upadá. Král David
Kalakaua, který vládl v letech 1874 – 891, už byl málem jen loutkou. O nápravu se pokusila roku
1893 jeho sestra a následovnice na trůnu Liliuokalani, ale nikam to nevedlo a o trůn nakonec přišla.
K moci se dostali farmáři, kteří vyhlásili republiku, jejímž prezidentem se stal Sanford Ballard
Dole. Liliuokalani se sice roku 1895 ještě pokusila o převrat, ale neuspěla.
Republika Hawaii se však dlouho z nezávislosti netěšila. Už roku 1898 se po vyhrané
španělsko-americké válce přihlásily k moci USA, které Havaj roku 1900 anektovali a z prezidenta
Dola se stává pouze guvernér. Tím se veškeré rozbroje vyřešily a na Havaji na delší dobu zavládl
klid. Ale jen do 7.12.1941, kdy se nad americkou tichomořskou základnou Pearl Harbor objevila
japonská letadla. Tuto část dějin ale radši přeskočím. Ono to bude jistější, protože není vyloučené,
že bych se kvůli Pearl Harboru už k ničemu jinému nedostal.
Posledním mezníkem v dějinách Havaje byl rok 1959, kdy americký kongres odhlasoval
připojení Havaje k USA. K tomu došlo 21.8.1959, kdy se Havaj stala padesátým státem USA.
4) Vulkanologovi se raději vyhneme, protože ten by nás utloukl informacemi o pohybu
kontinentálních ker, o principu sopky a o tom, jak působením těchto dvou složek celé havajské
souostroví vzniklo. Určitě by neopomněl přidat i informaci o tom, že nejstarší severní ostrovy už
působením eroze opět pomalu mizí v moři a že se jižně od ostrova Hawaii rodí ostrov nový.
Zapomeneme tudíž všechna vědecká fakta a budeme se držet spíše starých havajských pověstí,
které sice nevědecky, ale o to poutavěji vyprávějí o kráse a líbeznosti bohyně Pele, která je vtělením
dobroty a laskavosti. Smůla je jen v tom, že jí občas „rupnou nervy" a dostane hysterický záchvat.
Pak se změní k nepoznání a výsledkem jsou fantastické fontány ohně a veletoky žhnoucí lávy.
5) Etnolog se při dotazu na Havaj zřejmě pouze usměje a nechá se slyšet, že to jsou úplně jiní
lidé a je jen škoda, že už jich z celkového počtu obyvatelstva 1,25 miliónů nezůstalo ani jedno
procento. Není se ale čemu divit, protože za těch skoro dvěstědvacet let se díky přivandrovalcům
rasy dost pomíchaly. Typickým příkladem byl onen mladík na frankfurtském letišti.
Pak se ještě nejspíš zasní nad původním způsobem jejich života, který byl sice tu a tam
přerušen nějakou válkou, kdy do sebe tloukli palicemi posázenými žraločími zuby, napichovali se
na kostěná kopí, či se sráželi z útesů do moře, ale to byly spíše výjimky. Převážnou dobu byli
zaměstnáni nicneděláním. Lovit - až na ryby - nebylo co a rolničit nemuseli, poněvadž tam vše roste
10
jako plevel. Takže jen občas upletli nějakou tu rohož na „rodinný domek", nebo si z kůry, popř.
trávy vyrobili sukni, či si z květů nebo peří ptáků udělali slavnostní lei či přehoz. To ale spíše jen
pro parádu, protože oblečení v subtropech spíše překáží. Skutečnou prací snad byla jen stavba
plachetních (katamaránových) kánoí, protože mořeplavecká krev Polynésanů se v nich nezapřela.
Proto jim zbyla halda času na slavení, sportování a všechna ta ostatní „aloha", která si tam sexuálně
vyhladovělí námořníci nemohli vynachválit.
Na slavení si vždycky moc potrpěli a žádná oslava se neobešla bez tance hula. S oním břišním
tancem a hula-hula obručí - tak oblíbené u malých holek, má ale tradiční havajský hula tanec asi
tolik společného, jako papírová růže ze střelnice s růží rodu Schwarzenbergů. Původně směli hula
tančit jen muži při náboženských obřadech, kdy byl recitál doprovázen tancem. Teprve později se
z části náboženského obřadu vyvinul tanec hula jak je známý dnes. Jsou to ve skutečnosti tančené a
zpívané pověsti, které se tímto způsobem předávaly z pokolení na pokolení. Prostě něco na způsob
folkloristických oper. Potíž je jen v tom, že je nutné znát symboliku jednotlivých rytmů a gest, aby
divák pochopil, co mu tanečníci tancem „vyprávějí".
Původní kahiko-hula, se tančil na počest boha války Ku. Tanečníků byla vždycky málem
armáda a v doprovázejícím orchestru převládaly bubny, chrastítka a „rámusítka" v podobě
naštípnutých bambusových tyčí. Je jasné, že se tato konstelace nehodila pro podání milostných
balad a tance „vyprávěly" spíše o válečných událostech a dobrodružstvích. Jinak je tomu u
pozdějších auwana-hula. Při tomto podání byla bubny a chrastítka vystřídány strunnými nástroji,
které jsou pro podání, často pikantních a frivolních, milostných písní přeci jen melodičtější. Dřívější
auwana-hula se omezoval jen na náznak (kaona) romantických avantýr. Ty novější už velkou část
z původní decentnosti ztratily.
Není vyloučené, že by se pak etnolog ještě zmínil i o nátuře Havajanů. S popsáním by mohl
mít problém a nejspíš by se pak uchýlil ke slovům jako klidní, usměvaví a spokojení. Jako ilustrace
by se snad dala použít i jejich řeč. Havajština používá jen samohlásky a, e, i, o, u a souhlásky h, k, l,
m, n, p, w. Tím, že postrádá všechny tvrdé a řinčivé souhlásky, je velmi měkká a melodická.
V normálním životě se s ní člověk ale skoro nesetká. Pouze jen ve zpěvu a zbytky havajštiny se
dostaly i do tzv „local talk". To je zvláštní druh angličtiny, používající i havajská slova. Občas se do
toho dostane i nějaký ten „japanismus" či jiný „-ismus", takže je havajská angličtina poměrně
pestrá. Tak např. místo „thank you“ se děkuje havajským slovem „mahalo“. Snad nejpoužívanějším
slovem je aloha, které má významů hned několik. Od pozdravu, přes vyznání lásky až po – „nech
mě na pokoji". Řeč jako taková má být velmi jednoduchá a jedinou potíž dělá velké množství
nepřehledně dlouhých slov. S objednáním ryby „mahi mahi“ v restauraci to ještě jde, ale objednat si
pečenou rybu s názvem „humuhumunukunukuapua'a“ to už může být trochu problematičtější.
11
6) Pokud se havajských kratochvílí týče, by nebylo na škodu navštívit i sportovního reportéra,
ale ne takového, který je schopný se bavit pouze o fotbale nebo hokeji. Takže si najdeme nějakého
imaginárního.
Po slavnostech byl druhou nejoblíbenější kratochvílí sport a protože je všude kolem moře, tak
se nelze divit, že nehráli ani fotbal ani baseball, ale buď plavali, jezdili na lodích, nebo řádili na
surfech. Surfování bylo původně výsadou královské rodiny a teprve později se k němu dostal i
„plebs". Nejpopulárnější osobností byl hrabě Kahanamoku (1890 - 1968 ), který získal v letech
1911 - 1924 několik světových rekordů a zlatou olympijskou medaili v plavání. Mimo plavání byl i
přeborníkem v surfování, ale žádné světové mistrovství nevyhrál, protože se tenkrát surfovalo jen
na Havaji. O tom, jak je populární ještě dnes, svědčí stále čerstvé věnce lei, zdobící jeho sochu na
Kuhio Avenue na Waikiki. Zkrátka nepřišlo ani pádlování na kánoích. Sport tam brali vždycky
velmi vážně a přeborníci byli velmi uznávaní a ctění. Tak tomu nebylo jen dříve, ale i dnes a jen
díky havajským přeborníkům teď máme náš windsurfing. Mimoto se nesmí zapomenout ještě na
jednu havajskou specialitu - závod Ironman. Vražedný triatlon skládající se z běhu (26,2 mil = cca.
42,2 km), cyklistiky (112 mil = cca. 180 km) a plavání (2,4 mil = cca. 3,9 km).
7) Odborníků jsme navštívili několik, informací jsme dostali plno, ale stále mám pocit, že
něco chybí. Proto snad bude nejlepší se na konec stavět pro informace u nějaké české venkovské
babičky. Ta nás určitě nezahrne roky, historickými událostmi či latinskými názvy flóry, ale spíš se
dá vycházet z toho, že jen řekne: „To víš, chlapče. Svítí tam slunce, je tam teplo a je to hrozně
daleko. Aby ses mi po cestě ještě neztratil. Mimoto tam běhají ženské jen tak nalehko, na to jsi ještě
malý, tak radši zůstaň doma a skoč králíkům pro lupení". Není vyloučené, že zatímco bych trhal
lupení, by si babička vzpomněla, že jí kdysi někdo poslal z Havaje pohlednici, kterou pak věnovala
nějakému autobusákovi, co ji jednou pomohl s nůší ...
Pátek, 28.6.
O potížích s ranním vstáváním se nedá mluvit, protože jsme vstávali v době, kdy doma
začínají v televizi večerní zprávy. Probudil jsem se dávno před zapípáním hodinek a ke své hrůze
zjistil, že – prší! Nešťastně jsem postával na balkoně a jen se divil, že po ulicích běhají lidé bez
deštníků. Proklínal jsem své „baraka" - dar přilákat déšť i do té nejsušší pouště a za přemýšlení,
kam jsem zabalil paraple, jsem si šel čistit zuby. O to větší bylo moje překvapení o chvíli později,
když nebylo na nebi ani mráčku. Už se nedivím, že tam všichni běhají bez deštníků. Sprchne
poměrně často, ale pokaždé jsou to jen minutové deště a velmi často jen mží. Není výjimkou, že
prší z modré oblohy a pouze na jedné straně ulice. Pak jde jen o větrem přihnaný deštík z kopců na
severu.
Čekal jsem, že bude mít moje spolucestující „jetlag“ - leteckou „kocovinu" způsobenou
časovým rozdílem, ale i ta se hned po ránu usmívala. Havaj je skutečně nakažlivá. V 9:00 hodin
jsme se všichni sešli před hotelem a mně k prospektům, které jsme nasbírali už na letišti, přibyly
12
další od hotelové recepce. Autobus nás vyzvedl a zamířil s námi k centru Waikiki do Royal
Hawaiian Shoping Centre. Královské havajské nákupní středisko mi velmi připomínalo nákupní
„mall" v Los Angeles. Jen kytek bylo nesrovnatelně víc. Nabídkou boutique jsme se nezaobírali a
hned jsme zamířili do klimatizované haly, která večer slouží jako diskotéka. Interiér připomínal
jeskyni v pralese a nechyběl ani vodopád na scéně, kde už zpívala a tančila místní folkloristická
skupina. Usadili jsme se u stolu, chvíli jsme poslouchali a pak se pustili do snídaně. Kafe, džus a
sladké loupáčky s marmeládou. Sice bych dal spíše přednost slanině s vejci, ale darovanému koni
nekoukej na zuby. Nejdříve mě napadlo, že někde museli zrušit farmu na orchideje, protože každý
na svém talíři vedle loupáčku jednu našel a pak mě vrtalo hlavou, jestli to není nějaká jedlá
orchidej, což jsem ale radši nezkoušel. Mimoto moc kalorií mít ani nemohla.
Nejdůležitější pro mne byla skutečnost, že jsem na stole objevil papír se seznamem výletů,
které jsme tam mohli objednat. Pečlivě jsme nabídku prostudovali a nakonec se rozhodli pro
celodenní výlet kolem ostrova Oahu a pro výlet letadlem na ostrov Hawaii za madam Pele.
K výletům nám potom ještě něco málo řekli, z různého špičkování jsme poznali, že Japonci moc
oblíbení nejsou a slouží domácím jen jako figurky do místních vtipů a už se všichni tlačíme v koutě
a objednáváme výlety. S úterním výletem na Oahu to klaplo, ale s madam Pele jsme měli smůlu,
protože se letělo jen ve středu, což byl náš poslední den a neletělo se i v pondělí, jak stálo
v informačním letáčku. Madam Pele jsem momentálně škrtnul a rozhodl se podívat po místních
cestovních kancelářích, které měly obdobný výlet také na programu.
Opustili jsme jeskynní restauraci a opět dostali lei. Tentokrát nebyl z květů, ale z malých
mušliček a s nálepkou Hilo Hattie, což mi nebylo neznámé. Už doma jsem o ten název zakopl při
hledání informací a věděl, že to je fabrika a zároveň nákupní středisko typických havajských košil a
tzv. muumuu - což jest havajská obdoba arabské galabeje. Jak jsem se dozvěděl později, bylo Hilo
Hattie i jméno populární zpěvačky. Jestli jí fabrika ale patřila, to nevím. Z Waikiki tam jezdí
zadarmo autobusy - služba zákazníkům. Do jednoho nás naskládali a jelo se.
Hilo Hattie leží asi na půli cesty mezi Waikiki a Pearl Harbor a měl jsem tudíž příležitost se
trochu zorientovat. Autobus s námi nejel dlouho a zjistil jsem, že je Honolulu poměrně přehledné a
s hledáním památek nebudou potíže. V hlavě se mi pomalu rovnal plán kdy si co prohlédnout,
protože jsem nehodlal nechat se vláčet celý týden ve skupině a být odkázaný jen na to, co mi ukáží.
U cíle cesty nás nejdříve přivítal kytarista, vypili jsme si koktail exotických džusů, chvíli
obdivovali největší havajskou košili světa, měřící od límce k podolku dobré tři metry a pak se
vydali nákupním střediskem. Měli jsme možnost nakouknout i do produkce oněch typických
havajských košil. Výrazy v obličejích šikmookých švadlen mi poněkud připomínaly výrazy lidí na
pásu kdejaké jiné fabriky a poznal jsem tam, že i na Havaji existují lidé, kteří se neusmívají.
Původně jsem uvažoval, že bych si nějakou tu barevnou košili koupil jako suvenýr, ale nakonec
jsem koupil jen kšiltofku. Moje stará čepice na surfování už dosluhuje a bylo na čase se podívat po
13
nové. Moje spolucestující delší dobu okukovala nabídku triček, zastavila se i u zlatníků a nakonec
jsme zůstali viset u stolů a regálů se sladkostmi a macadamia ořechy. Co se dá sníst nebo vypít, to
je ten nejvděčnější suvenýr, protože doma nezabírá místo a nechytá se na něj prach.
Venku jsme chytli autobus na Waikiki a já dal dotaz, jestli by nás po cestě nemohl vysypat u
Aloha Tower. Nemohl, ale dal mi dobrou radu abych vzal trolley, což jest kříženec mezi autobusem
a starou pražskou tramvají. S jízdenkami jsme si nemuseli lámat hlavu, protože náš mušličkový lei
s nálepkou Hilo Hattie platil jako celodenní permanentka i na tuhle autobusovou „tramvaj“. Vrátili
jsme se do downtown Honolulu a vystoupili v přístavě u Aloha Tower. Padesátšest metrů vysoká
věž je občas nazývána havajskou Sochou svobody, přestože se jí vůbec nepodobá. Snad jen svou
polohou u vody. Věž byla postavena roku 1926 a slouží nejen jako úřad správce přístavu, ale i jako
vyhlídková věž pro turisty. Z desátého patra jsme měli přístav jako na dlani, mrakodrapy města byly
na dosah ruky, kousek opodál se tyčily stěžně staré plachetnice v nedalekém muzeu a pouze Pearl
Harbor jsem nemohl najít ani dalekohledem. Měli jsme štěstí, že se nám při příchodu podařilo
předběhnout výpravu Japonců a měli věž skoro pro sebe. Chvíli poté, co moje spolucestující našla
zapomenuté sluneční brýle, se ochoz věže začal plnit brebentícími Japonci a my výtahem sjeli opět
dolů. Chvíli jsme tam okukovali a pak se podél lodí, zakotvených u nábřeží, vydali k námořnímu
muzeu, kde je zakotven restaurovaný čtyřstěžník Falls of Clyde. Byl postaven roku 1878
v Glasgově, má výtlak 1807 BRT, je osmdesátjeden metr dlouhý, dvanáct metrů široký a plavil se
na lince Honolulu - San Francisko. Loď jsme si neprohlédli, protože se dalo vycházet z toho, že by
se opakovala prohlídka clipperů v San Francisku minulý rok. Moje spolucestující chvíli okukovala
strom s asi patnáct centimetrů velkými zelenými šiškovitými plody a pak jsme nábřeží opustili.
Chvíli jsme si sedli v parku a já koukal do mapy a listoval v příručce. K památkám města to
nebylo daleko a šlo jen o to, kde s prohlídkou začít, abychom se nemuseli vracet, nebo běhat
městem křížem krážem. Plán byl schválen a mohli jsme jít. Daleko jsme se ale nedostali, protože
loupáčky na snídani dlouho nevydržely a byl nejvyšší čas sehnat něco na zub. Nic jednoduššího než
to. Hned na příštím rohu byl imbis, kde obrovský plakát hlásal, že je tam k mání Jumbo Jack za 99
centů. Spocívali jsme hamburgery, uhasili žízeň a vydali se konečně za památkami Honolulu.
Queen-, Alakea- a Richard Street, kde jsme se stavěli na poště koupit známky, nás zavedly až
na Washington Place na Bretania Street, kde stojí rezidence guvernéra Havaje. Na tom by nebylo
nic zajímavého, nebýt skutečnosti, že zde až do roku 1917 bydlela královna Liliuokalani. Hned
vedle stojí kostel St. Andrew's, ale ani ten nás neohromil. Obě stavby dělaly dojem, že se stavělo
jen tolik, kolik bylo zapotřebí a na co byly peníze a na nějakém ohromování neměli zájem. To se o
stavbě naproti už říci nedá. Tam se nachází roku 1969 dostavěný State Capitol. Čtyřpatrová, na
všechny strany otevřená stavba, se čtyřiceti dvacetimetrovými sloupy symbolizujícími palmy,
atriem jak u starých Římanů a s bazény kolem celé stavby, čímž stavitel dosáhl dojmu ostrova a
zároveň i synonyma Havaje. Do sálu kolem atria je možno nahlédnout prosklenými stěnami a to
14
nám umožnilo chvíli sledovat nějakou ceremonii místní mládeže. Měli jsme dojem, že dostávali
vysvědčení, ale jisti si tím nejsme. Naproti jsme nahlédli i do sálu kde zasedá senát a nedovedu si
představit, že by jinde vláda trpěla, aby si je turisté prohlíželi z ulice jako ve výkladní skříni. Ale
jiná země, jiný mrav.
Tím pro mne prohlídka skončila, protože jsem začal hledat Polyglotta. V kapse, kde měl být,
nebyl a já proběhl ještě jednou celý areál, než jsem zjistil, že jsem ho dal ve fototašce jinam než
normálně. Bez příručky bych byl namydlený, protože bych se nedozvěděl, že státní pečeť na
budově měří 4,5 metru a váží 3,5 tuny a že socha před budovou znázorňuje pátera Damiena, který
se zasloužil o založení kolonie malomocných v Kalaupa na ostrově Molokai, kde sám na lepru roku
1889 zemřel.
Opustili jsme Capitol, zastavili se u sochy královny Liliuokalani ozdobené čerstvými věnci lei
a pak jsme se vydali k největší pozoruhodnosti města - Iolani Palace. Základní kámen položil král
Kalakaua na Silvestra roku 1879 a roku 1882 byla stavba, kopírující rokokový styl, dostavěná. Jako
královský palác ale budova sloužila jen jeden rok a pak se v něm střídali prezidenti a guvernéři
podle toho, koho tam politika zavála. Palác je dnes muzeem a Američané jsou na budovu velmi
pyšní, protože je to jejich jediné královské sídlo v USA. Stavba to je sice pohledná, ale ve srovnání
s královskými paláci v Evropě byla úplnou Popelkou. Co spíš ohromilo nás, byl park. To už doma
nenajdeme. Obří stromy s houštinami vzdušných kořenů kolem, křoviska doslova obsypaná květy,
purpurové palice kvetoucího ingveru, prostě kam se člověk podíval, tam něco rostlo, kvetlo a
vonělo. Byl jsem trochu nesvůj při pohledu na moji spolucestující, toulající se se zasněnýma očima
tím sadařským a zahradnickým rájem a stále jsem čekal, že každým okamžikem začne řezat odnože
a cpát mi je do kapes vesty, tašky i za košili.
O mně je známo, že na parky a zeleň moc nejsem a procházím jimi jen tehdy, když tudy vede
cesta k nějaké stavební pozoruhodnosti. Tam jsem ale moji spolucestující překvapil návrhem si na
chvíli sednout, nic nedělat a jen se koukat kolem.
Vlajka Havaje s osmi pruhy duhových barev (osm ostrovů = osm pruhů) se třepotala na střeše
paláce orámovaná proti modrému nebi větvemi stromů, kolem nohou nám pobíhaly nějaké tropické
hrdličky a škemraly o drobky - po téhle zkušenosti jsme s sebou pak všude nosili keksy a moje
spolucestující mi občas na delší dobu zmizela ze zorného pole, když obcházela nějaký kmen
stromu, se kterým nemohly soupeřit ani sloupy v luxorském chrámu Karnak a snad jen africký
baobab by měl šanci. Ještě jsem se pak vydal k nedaleké stavbě připomínající miniaturní a hodně
zjednodušený zámek Hluboká. Byl to Iolani Barracks, roku 1870 postavené sídlo Royal Household
Guards - královské gardy. Čtvercová stavba s dvorem uprostřed je dnes muzeem, ale až na malý
kanón tam celkem nic pozoruhodného nebylo. Přesto jsem byl moc spokojený, protože jsem tam
objevil WC. Nejzajímavější na celé stavbě byla skutečnost, že dříve stála úplně jinde a sice
15
v místech, kde se dnes nachází Capitol. Podobně, jako egaptský Abu Simbel, byla tvrz rozebrána na
kameny a v parku vedle paláce opět sestavena.
Opustili jsme park a vyšli na South King Street, kde stojí nejstarší stavba města - Judiciary
Building z roku 1874. Původně zde měl sídlit král Kamehameha V., ale nakonec stavba sloužila
jako radnice a justiční palác. Nejvyšší soud je tam dodnes. Zřejmě je tam i oddací úřad, jak se dalo
soudit podle nevěsty pózující fotografovi ve vstupní hale. Chvíli jsem si ji prohlížel a nakonec jsem
usoudil, že kdyby jí měl ženich utéci a ona si mě vzala, tak že klidně přestoupím na muslimskou
víru dovolující bigamii.
Před justičním palácem, na trávníku obklopeném keři hýřícími květy, stojí snad
nejnavštěvovanější památka města - socha krále Kamehameha I., který má pro Honolulu stejnou
funkci jako pražský Sv. Václav - jen kůň mu chybí. Kamehameha I. roku 1810 dosáhl spojení všech
ostrovů a vytvoření jednotného království Hawaii a je nejpopulárnějším havajským králem. Bylo to
poznat i podle lei na soše. Takhle tam zdobí sice všechny sochy, ale Kamehameha na tom byl přeci
jen o něco lépe než Lilioukalani či Kahanamoku na Waikiki. Věnců měl kolem krku plno, ale to
není nic proti tomu jak ho ozdobí, když je svátek. To pak socha pod záplavou kytek pomalu zmizí.
Se sochou byly menší potíže, protože originál, odlitý z bronzu Thomasem R. Gouldem roku 1880
v Paříži, se s lodí „G. F. Händel" potopil u Falklandských ostrovů. Sochu z vraku zachránili,
opravili a postavili v Kapaau na ostrově Hawaii, kde se král pravděpodobně roku 1758 narodil. Před
druhým odlitkem jsme právě stáli a třetí jeho socha stojí ve Washingtonu.
Vydali jsme se po South King Street a po chvíli jsme došli ke kostelu Kawaiahao. Také ho
nazývají havajskou Westminster Abbey, ale vycházím z toho, že to s podobou bude asi stejné jako u
Aloha Tover a Sochou svobody. Postavený byl kostel roku 1820 nejdříve ze dřeva a teprve roku
1842 z kamene. Vnitřek nezdobí jako jinde obrazy svatých, ale portréty hawajských knížat a
zajímavostí je, že nedělní mši slouží nejen v angličtině ale i v havajštině. Před kostelním portálem
nám padly do oka dvě věci. Náhrobek krále Lunalilo a dva bílé Rolls Royce v dlouhém provedení,
zlatem místo chromu a obrovskými mašlemi na „Emily". Hlavou mi bleskla myšlenka na nevěstu na
oddacím úřadě nedaleko a už mažeme do kostela podívat se na svatbu. Obřad byl ale normální bez
hula a kytar a jen kytek tam bylo „trochu“ víc než při svatbách jinde. Můj plán prohlídky starého
Honolulu tím byl skoro splněn a chyběla pouze návštěva muzea Mission House. Od kostela to byl
jen skok a my si prohlédli dřevěné domy, které misionáři používali až do roku 1896. Zajímavostí je,
že veškeré díly Frame House byly lodí na Havaj dopraveny kolem mysu Horn a zde roku 1821
sestaveny. Domy jsou originálně zařízené a nechybí ani ukázky misionáři používaného oblečení.
Jak v tamním vedru mohli v jejich puritánsky upnutých hábitech vydržet, mi není jasné.
Vrátili jsme se ke kostelu a po Punchbowl Street jsme se pomalu vraceli k Aloha Tower.
Často jsem se ohlížel na vyhaslou sopku Puowaina nad městem, v jejímž kráteru je Punchbowl
National Memorial Cementary of the Pacific - válečný památník a zároveň i vojenský hřbitov. Celý
16
areál svým tvarem připomíná mísu na punč a proto ten, pro hřbitov poněkud nezvyklý název
Punchbowl. To ještě měli asi štěstí, že se kráter nepodobal třeba bandasce.
Došli jsme do přístavu, zastavili se u Aloha Tower na kafe, podívali se po obchůdcích a poté
zase nasedli na onu autobusovou „tramvaj" do Waikiki. Náš hotel ležel hned na začátku Waikiki
v místech, kde Ala Wai kanál ústí do moře, ale my jsme zůstali sedět a využili to k okružní jízdě po
Waikiki a vystoupili, až když tramvaj opět namířila z Waikiki k Aloha Tower. Druhý den jsme měli
na plánu prohlídku Waikiki a okružní cesta pro nás byla orientačním a informačním „strýčkem".
Pohodlně sedíc a ovívání přírodní „klimatizaci" tramvaje bez stěn a oken jsme projeli tou
čtvrtí Honolulu, která je El Doradem nejen turistů, ale i místních bohémů. Bylo zajímavé sledovat
provoz na ulicích, kde nechyběly nablýskané Harley Davidsony, nekonečně dlouhé limuzíny,
sportovní Ferrari a pro Američany typické Jeepy. Na jedné křižovatce jsme museli myslet na
juniora při pohledu na polonahého a bosého mladíka za volantem Jeepu a se surfovým prknem jako
jediným zavazadlem. Ulice byly narvané, ale nikde nebylo ani stopy po hektice. Řidič nadále
vtipkoval při vyvolávání jednotlivých stanic a jeho prozpěvování přerušil pouze tehdy, když si
s kolegou v jiné tramvaji, trčící v zácpě opodál, vysílačkou vyměňovali nějaké novinky či vtipy. To,
že jsme registrovali i obchody a speciálně ukládali do paměti sportovní kšefty s nabídkou firmy
Nike, není nutné zdůrazňovat. Koneckonců jsme měli pár úkolů, které nám doma junior zadal.
Opustili jsme tramvaj nedaleko našeho hotelu a zamířili domů. Po cestě jsme se ještě stavěli
v ABC, což je místní sámoška a současně i buffet. Obtěžkáni pytlíky s nákupem jsme došli těch pár
kroků do hotelu a moc jsme si libovali jak je šikovně položen.
Moje spolucestující se nejdříve vrhla pod sprchu a já na colu s ginem, takže jsme byli
zaměstnáni oba. Pak se ale přeci jen vyskytl problém a sice s tím, co si vezmem druhý den na sebe,
protože jsme po výletu byli tzv. „durch". Věcí jsme sice s sebou měli dost, ale ne kompletní
převlečení na každý den. Nejjednodušším řešením bylo prát. Takže jsme každý den pilně prali a
máchali a dnes bych mohl klidně napsal pojednání na téma: „Napříč Havají v jedné košili". Pak
jsme se usadili na balkoně a já mezi sušícími se svršky pilně listoval v prospektech a hledal výlet na
ostrov Hawaii. Možností jsem našel několik, podle plánku Waikiki zjistil, že zastoupení cestovek
není daleko a spokojeně jsem se pak zase věnoval cole s ginem.
Navečer jsme se vydali z hotelu k moři, kam to byl jen skok. Courali jsme pod palmami na
pláži, prohlíželi si turistická lákadla špičkových hotelů a nakonec jsme jen mlčky vychutnávali
západ slunce. Byli jsme tam teprve první den, ale měli jsme pocit, že už jsme na Havaji nejméně
týden. Dojmů za celý den bylo tolik, že by to jinde vystačilo na daleko delší dobu a přitom je
zajímavé, že jsme vlastně nic ohromujícího neviděli a nezažili. Žádné pyramidy, žádný Grand
Canyon, žádný Empire State Bldg. a newyorský PanAm Bldg. už vůbec ne.
Vydali jsme se po naší ulici (Ala Moana) směrem, kde jsme z tramvaje zahlédli šikovnou
restauraci a mj. i sportovní obchod. Shodou okolností tím směrem byla i jedna cestovní agentura,
17
ale bohužel už zavřená. V restauraci jsme nejdříve okukovali jak to tam chodí, ale moudří jsme
z toho nebyli. Nikdo nás neusadil a mimoto to tam dělalo dojem samoobsluhy. S tácem jsme se
postavili do fronty a podle obrázků jídel si vybrali. Moje spolucestující si koupila „podíl" na
salátovém buffetu a já si objednal Steak & Shrimps. Trochu jsme se divili, když nám na tác dali jen
pití, příbory a po zaplacení malou cedulku. Stejné pocity musel mít nejspíš junior před mnoha lety
v Jugoslávii, když byl poprvé jíst v restauraci a číšník před něj postavil jen prázdný talíř. Také si
s tím nevěděl rady, protože doma dostal vždycky talíř už s jídlem. Usadili jsme se u stolu, moje
spolucestující se vydala plundrovat salátový buffet a já mudroval na prázdným tácem. Tu se ale
přihrnul číšník, sbalil cedulku a vzápětí už je zpátky s plným talířem. Při pohledu na porci mi
poněkud zatrnulo, protože mi bylo jasné, že si buď udělám z břicha mrzáka, nebo půlku nechám a
kuchař se urazí. Byla to poněkud nezvyklá kombinace jídel a francouzkého gurmána by nejspíš
ranila mrtvice. Hromský biftek, pomfrity a k tomu obalování smažení krabíci s patřičnými
omáčkami. Gurmánskokombinační katastrofa ale chutnala výborně a již ten večer jsem si byl jist, že
jsem tam na bifteku, zaručené bez BSE, nebyl naposledy.
Usměvavý a vtipkující číšník se v pravidelných intervalech chodil ptát jestli nám něco
nechybí a jen tehdy, když já - už přecpaný - beznadějně zápolil s posledními kraby a on se přišel
zeptat, jestli mi může ještě přinést nášup, to bych ho nejraději poslal k šípku. Velkou výhodu mělo
moje jídlo v tom, že jsem věděl co jím. To se o salátech mojí spolucestující vždycky říci nedalo.
Občas nám bylo něco povědomé, ale často si přinesla na talíři věci, které byly absolutně neznámé a
já, po zkušenostech u snídaně s kytkou vedle loupáčku, jen doufal, že jim tam nekonzumuje
nějakou ikebanu, či jinou květinovou výzdobu.
Se škrtícími kalhotami v pase jsem se těžkým krokem vydal za mojí spolucestující, která
mířila do sportovních potřeb. Přestože hodinky ukazovaly 22:00 hodin bylo pochopitelně otevřeno a
zase jsem musel myslet na to, jak jinde pracně řeší prodloužením otevírací doby v obchodech. Do
kolika měl otevřeno onen sport to nevím, ale pokud se našeho „ABC“ - kvelbu týče, tak si nejsem
jistý, jestli tam vůbec měli dveře.
Vydali jsme se k botám a vyzbrojeni juniorovým prospektem cílevědomě hledali tenisky
značky Air Max. Měli jsme ale smůlu, tenisky nenašli a krátce nato jsme se dozvěděli, že je ještě
nedostali, protože, jako vše ostatní, od hřebíků až po buldozer, se i kecky musí na Havaj dovážet a
ještě nedorazily. Takže nám sklaplo. Pak se ještě moje spolucestující dívala po surfových botách
pro ni - opět bez úspěchu a když jsme se informovali o nabídce v tenisovém koutě, podívali se jaká
trička nabízejí a byli málem na odchodu, tak moje spolucestující sekla hák ke stolu s výprodejem a
než jsem se nadál, už jsem si nesl domů nové tenisky já. Přišel jsem k nim jako slepý k houslím, ale
po zkušenostech z kalifornského Fresna jsem se jejímu argumentů: „...když je nevezmeš, tak jsi
blázen, protože doma bys zaplatil nejmíň dvojnásobek..." nijak nevzpíral, boty sbalil a s pocitem, že
se mi nějak srazil pásek u kalhot, zase odevzdané šlapal nočním Waikiki.
18
Cestou do hotelu jsme si vyhlédli další restauraci na zítřek, přestože jsem měl pocit, že
nejméně příští tři dny jídlo vynechám úplně. Pak už přišla na řadu jen další sprcha a cola
s „medicínou", podívat se jak mi schne prádlo a nakonec nastavit správnou rychlost na větrníku u
stropu, aby mi netáhlo v noci na nohy. Tím byl náš první den na Havaji u konce a v době, kdy se
doma junior už těšil na oběd, my zapadli do pelechu, uťapaný jako listonoši.
Sobota 29.6.
Ráno jsem se probudil ještě za šera a po chvíli jsem zjistil, že - prší. Po včerejších
zkušenostech jsem se ale už nijak nevzrušoval a ještě chvíli klimbal. Pak mi to ale přeci jen nedalo
a vykradl se na balkón. Nebe bylo jako vymetené a šumění pocházelo od zavlažovacích vodotrysků
kolem hotelu. Mojí pozornost upoutalo dění kolem telefonní budky přímo pod naším balkonem.
Přestože tam stále někdo telefonoval, třeba i v pět hodin ráno, to bylo dnes trochu jiné. Gestikulující
Japonec se dohadoval s nějakou paní a zřejmě se muselo něco stát. Vyložil jsem se na pavlač jako
drbna a se zájmem sledoval, jak chvíli po telefonátu dorazil policajt na motorové tříkolce. Došel
jsem k názoru, že Japonce někdo na ulici obral a chvíli jsem pak celkem zbytečně uvažoval, jestli
by se moje bezpečnostní opatření proti zlodějům nedala ještě nějak vylepšit.
Moje spolucestující se mezitím probrala také a protože díky časovému rozdílu tam byla po
ránu vždycky nezvykle čilá, jsem hned začal opatrně naznačovat plán na sobotu. Se snídaní jsme si
nemuseli lámat hlavu. Na pokoji jsme měli kávovar a každý den jsme dostávali pytlík s kafem.
Něco na zakousnutí se našlo vždycky a když to nebylo z vlastních keksů, tak jsme si v ABC koupili
sendviče. Náš hotel totiž postrádal nejen restauraci, ale i kavárnu a to jediné, co tam mimo recepce
bylo, byly automaty na pití, sladkosti, mikrovlnná trouba a pračka. Stavbou to sice byl hotel, ale
zařízením spíše motel. To nám však ani v nejmenším nevadilo a spíše vyhovovalo, protože jsme
tam jen spali a prali košile. Dovedu si ale představit, že mohl být velkým rozčarováním pro ty, kteří
převážnou část dovolené tráví v hotelu u poolu, restauraci či kavárně. Pool tam sice byl také, ale
miniaturní a vmáčknuty do rohu mezi vysoké zdi.
Posnídali jsme na balkóně a shodli se na tom, že nejdříve půjdeme do cestovky kvůli výletu a
pak procouráme Waikiki. V recepci jsme se při odchodu srazili s Alexem od naší cestovní
společnosti a já se ještě zeptal, kde se tam najde nejlepší kšeft pro surfaře. Dostal jsem adresu a
doporučení pro majitele Philipa a už upalujeme po Ala Moana Avenue do cestovky. Byla to sice
jiná než ta včerejší, ale byla nejblíž. Chvíli jsme museli čekat než byl vyřízen zákazník před námi a
pak jsme se optimisticky otázali po výletu za madam Pele. Usměvavá blondýna chtěla vědět na kdy
výlet plánujeme a když zjistila, že na neděli či pondělí, tak nám s politováním sdělila, že na příštích
pár dnů nemá k dispozici žádná volná místa v letadle. To byla rána a teď šlo o to rozhodnout se
jestli to zkusíme u té druhé agentury, kde bychom mohli dopadnout stejně, nebo upalovat zpátky do
hotelu za Alexem a vzít výlet ve středu, přestože to byl náš poslední den. Rozhodli jsme se pro
druhou možnost a jen se strachovali, aby Alex mezitím z hotelu nezmizel. Chytli jsme ho a vyložili
19
celý náš problém se středou. Alex se usadil u telefonu a během desetiminut minut nám zvěstoval, že
sice převážná většina naší společnosti letí ve středu, ale že miniskupina letí už v pondělí a dvě
letenky by ještě byly. Skočili jsme po nabídce jak pes po párku, já se tak zbavil mé největší starosti
a pak už nám nic nebránilo vydat se do ulic Waikiki.
Waikiki je turistická čtvrť Honolulu, ohraničená na severu a západě kanálem Ala Wai a na
východě dvěstětřicetdva metrů vysokým vyhaslým vulkánem Diamond Haed, jehož původní jméno
bylo Leahi. Roku 1825 tam ale angličtí námořníci objevili křišťály, které si spletli s diamanty a
nové jméno bylo na světě. Již doma jsem podle mapek zjišťoval, jak je kam daleko, protože vím, že
jsem známý tím, že bych na dovolené uhnal i závodního koně. Ať jsem měřil plánek Waikiki jak
jsem chtěl, vždycky mi vycházelo nejširší místo čtvrti na jeden kilometr a délka i s velkou rezervou
na maximálně čtyři kilometry. Proti Las Vegas je Waikiki tudíž vesnice a nebezpečí marathonu
nehrozilo ani v nejmenším.
Z hotelu jsme se nejdříve vydali po bulváru Ala Moana směrem na sever a pak pokračovali po
Kuhio Avenue. Tam už jsme včera jezdili „tramvají" a proto nebylo těžké se orientovat. Na první
pohled bylo vidět, že je Waikiki čtvrtí hotelů a turistů a domácí aby člověk hledal lupou. Courali
jsme po ulicích, okukovali kšefty a při pohledu na hotely v té části města si stále nemohli
vynachválit, jak šikovně je položený náš hotel. O jeho krásné poloze se v žádném případě psát nedá,
protože byl skřípnut v druhé řadě baráků na hlavní ulici. Zato jsme odtamtud měli k moři pár minut
pěšky a nemuseli čekat na autobus či hotelový shuttle na pláž. Přičemž se jednalo o hotely první
kategorie, vybavené nesrovnatelně větším komfortem než náš „motel". V té části města stál i hotel,
který jsme měli možnost za příplatek vzít místo našeho motelu Polo Inn. Moc jsme si libovali, že
jsme to neudělali. Co jsme tak ušetřili, se tam dalo roztočit daleko příjemněji a účelněji a navíc stál
ten druhý (lepší) hotel uprostřed města a náš hotel stál prakticky u moře.
Nic opravdu pozoruhodného tam na vidění nebylo. Občas se mezi mramorovými fasádami
hotelů objevily i malé dřevěné domky dávající tušit, jak to tam vypadalo dřív, než se rozjel turismus
na plné pecky a hlavně jak to tam vypadalo, než začali Waikiki skupovat cizí investoři v čele
s Japonci. Podle místního vtipu to má být japonská pomsta za prohranou válku. Všude bylo vidět,
že tam jezdí lidé na dovolenou a protože k dovolené patří i utrácení peněz za věci, které člověk
normálně nepotřebuje, odpovídala tomu i nabídka. Ať už šlo o vyloženě luxusní výrobky, nebo jen
o půjčení auta. Mimo kabrioletů a jeepů měl člověk možnost půjčit si třeba i Ferrari. Sice nevím,
kam bych s Ferrari v ucpaných ulicích jel, ale možnost půjčení byla. Takže jsme dál šlapali po
svých a někde v půli cesty jsme narazili na Nahua Street. Ta byla naším prvním cílem, protože zde
měl Philip svůj Planet Surf Shop. Vlezli jsme dovnitř a zatímco moje spolucestující prohlíží
nabídku triček a šortek, já oblézám surfová prkna a neopreny. Je skutečně k nezaplacení, když má
někde člověk dost času a nemusí neustále koukat na hodinky. Vše jsme si prohlédli, vybrali pár
neoprenů, začali zkoušet a tohle zkoušení neoprenů je můj nejhorší zážitek z Hawaje, protože
20
navlékat se v tom dusném hicu do neoprenu je očistec. Vše se nepředstavitelně na člověka lepilo,
nejdřív se nemohl dostat dovnitř a pak zase z toho ven, všelijak se to na pokožce „chmoucalo" - no
prostě horor. Že se mne lilo jak z vola a jen jsem lapal po dechu, není nutné dodávat. Přežil jsem,
vyplatilo se to a když jsme odcházeli, tak se náš ranec nadouval dvěma neopreny a jedněmi
neoprenovými kraťasy. Navíc jsme neplatili kreditkartou ale hotově, takže se dalo i něco
uhandlovat. S vyplazeným jazykem jsme prošli na konec Nahua Street a zmoženi vedrem a
lepkavým dusnem jsme dopadli na lavičku u Ala Wai kanálu.
Tento kanál, ve tvaru hokejky, začíná v Prince Kuhio Park pod Diamond Head a svým
krátkým ramenem končí v moři u jachetního přístavu. Postaven byl roku 1923 a cílem bylo
vysušení pozemků mezi Waikiki a horami. Funguje jim to dobře a tam, kde byly dříve močály, lze
dnes hrát golf, což je další z velmi populárních místních sportů. Velký zájem o něj mají opět
Japonci a není výjimkou, že si letí na weekend na Havaj zahrát golf. Pro ně je to sice „jen" šest
hodin letu, ale když si představím, že bych měl jen na sobotu a neděli letět surfovat do Hurghady,
tak se mi to přeci jen nějak nezdá.
Zůstali jsme sedět delší dobu u vody a opět nedělali vůbec nic. Chvíli jsme pozorovali
postavičky na golfovém hřišti za vodou, pak se dohadovali jestli naproti v horách prší a nakonec
jsme se vydali podél vody směrem k Diamond Head. V Kuhia parku se to pochopitelně neobešlo
bez fotografování kopce ze všech možných perspektiv, protože tahle sopka je pro Waikiki něco
podobného jako Eifelovka pro Paříž a posléze jsme došli k moři. Že jsme na cestě k vodě, bylo
velmi lehce poznat podle stále častěji se objevujících surfových prken. Ať už na autech, či na
speciálních držácích na kole či mopedu a nejjednodušeji problém transportu vyřešil jeden mladík,
který upaloval k moři na skateboardu s prknem v podpaží.
Vyšli jsme na pláži a hned zamířili do Kapiolani parku u moře pod sopkou. Tenhle park
slouží ke všemu. Mají tam zoologickou zahradu, pořádají se koncerty, na každém rohu je nějaké
hřiště a co mě nejvíc udivilo, že tam mají i tenisové kurty k bezplatnému používání. To bych tedy
nečekal. Pochopitelně slouží park i výletníkům a protože byla sobota, tak se všude grilovalo.
Z parku se k nám donesla hudba a my jsme se vydali zjistit co tam pořádají. Muziku jsme
našli lehce, ale mně při pohledu na vlajky, vlající nad nějakými stánky, trochu zatrnulo a dál už
jsem neměl velkou chuť jít. Duhové vlajky sice na první pohled připomínaly vlajku Havaje, ale při
druhém pohledu mi došlo, že je znám spíše z jiného města a sice ze San Franciska. Snažil jsem se
moji spolucestující odtamtud odlákat, ale té se tam moc líbilo a byla samé: „...tady je to pěkné, kam
už bys zase pospíchal..." atd. Nereagovala ani když jsem ji upozornil na vlajky a jen se nechala
slyšet, že jsou pěkné. To už jsem byl opravdu dost nervózní a nakonec jen nesměle poprosil, jestli
bychom odtamtud už mohli jít pryč, protože to byl festival homosexuálů. Vteřinu nato jsme uviděli
mladíka-nevěstu celého v bílém, včetně svatební kytice. Moje spolucestující se pak už odchodu
nijak nebránila, za což jsem jí byl docela vděčný.
21
Vrátili jsme se na pláž, seděli ve stínu u vody a sledovali surfaře na vlnách. Někteří jezdili na
malém prkně jen v leže na břiše, ale jezdili tam i ve stoje a často mezi nimi byly i malé děti, které
určitě lépe surfovaly než chodily. Nějak nám z toho surfování vyhládlo a podél nábřeží jsme se
vydali k nejbližšímu bistru, které jsme opustili obtíženi sendviči, salátem, hotdogem a pitím. Usadili
jsme se ke kamenému stolku pod přístřeškem na promenádě u pláže a hodovali. Sledovali jsme
sousedy, kteří se buď jako my živili, nebo něco hráli. Každý stolek měl totiž nějakou „intarzii" a
nebylo zvláštností tam i o půlnoci vidět hrát lidí šachy či dámu. Dostal jsem pak společnost
v podobě hrdliček a podělil se s nimi o housku. Nakonec jsme se skamarádili tak, že mi zobaly ze
špičky bot.
Podél moře jsme se po promenádě na Kalakaua Avenue pomalu vraceli a se zájmem sledovali
dění kolem. Byl to turistický blázinec první kategorie a už se nedivím, že se názory lidí na
dovolenou na Havaji tak různí. Někteří jsou nadšeni a druzí prohlašují, že je to horor. Teď už pro to
mám pochopení, protože jsem zjistil, že nejdůležitější ze všeho je, aby ten, kdo tam jede za přírodou
a klidem, neskončil na Waikiki a jiný, libující si v poolech a prvotřídních restauracích, se omylem
nenastěhoval do našeho „motelu“ Polo Inn a třetí, těšící se na diskotéky a show, nakonec netvrdnul
daleko od lidí v malém hotýlku v opuštěném zálivu, kde jsou jediným zpestřením vlny Pacifiku,
rozbíjející se o útesy. Nejlépe jsou na tom ti, kteří jedou za vším. Ti potom nemají daleko z jednoho
extrému do druhého, jsou naprosto spokojeni a do téhle kategorie šťastlivců jsme patřili my.
Cestou jsme se zastavili u sochy už zmíněného sportovce hraběte (duka) Kahanamoku. Na
jeho svalnaté postavě bylo vidět že sportoval a podle havajských měřítek tudíž nemohl být pokládán
za krasavce, protože na Havaji se krása zřejmě stále ještě měří podle váhy jednotlivce. A protože
jsme na každém kroku potkávali funící hory masa, proti nimž jsou japonští sumo-zápasníci úplnými
střízlíky, tak tam museli mít tou dobou havajští krasavci nejspíš nějaký slet.
Nedaleko sochy jsme na pláži zahlédli nějaký rozruch a zamířili tam. Ukázalo se, že právě
pořádali surfové závody, kde bylo pochopitelně nač koukat. Ať už to byli závodníci na vlnách,
halasící komentátoři na tribuně, či oficiálové u výsledků a pyramidy pokálů. Nebyly to ale jen
závody, ale zároveň i přehlídka krásně restaurovaných aut-veteránů a v neposlední řadě to byla i
kratochvíle pro celou Waikiki. Nikde ale nebyla vidět hektika či soustředěné výrazy závodníků před
startem. Všichni se přátelský usmívali a brebentili jeden přes druhého. Pouze se nedoporučovalo
osahávat veterány, či z nepozornosti šlápnout někomu na prkno. To by nejspíš úsměv a přátelské
„hallo" vystřídala rána do nosu. Tam jsem měl i můj první (neplánovaný) kontakt s Pacifikem.
Pilně jsem snímal na video, byl soustředěn na dění v hledáčku, nekoukal kam šlapu a najednou jsem
měl pocit, že se mi kolem nohou otírá kočka. Podíval jsem se na boty a zjistil, že to není žádná
místní Micinka, ale prohřáté vlny Tichého oceánu. Nedá se ale říci, že to bylo nepříjemné. Určitě
daleko příjemnější, než šlápnutí do ledové listopadové louže v New Yorku u letadlové lodi Intrepid.
22
Bloumali jsme dál bezcílně po promenádě, občas přeběhli od pláže přes ulici podívat se na
nějakou zajímavou výlohu a nakonec jsme skončili na International Market Plaza, chaotickém
turistickém trhu uprostřed města. Nepřehledná změť boud trhovců, jejichž nabídka obsahovala kde
co. Něco bylo na první pohled typickým americkým kýčem, jako třeba hrací skříňka s plastikovou
hula-tanečnicí, ale u jiných věcí jsem si už tak jistý nebyl. Obyčejně šlo o věci ala Krásná jizba.
Nejzajímavější na celém trhu byla atmosféra a skutečnost, že byl celý trh „zastřešen" bratrem
stromů v parku u Iolani Paláce. S rancem neoprenů jsem se usadil na lavičce v sousedství cinkající
hrací skříňky a neúnavné hula-tanečnice a sledoval zřízence, zametajícího uličky palmovou větví a
moji spolucestující, neúnavně prohlížející kšeftíky, vzdušné kořeny stromové „střechy" trhu a
radující se při pohledu na zlaté rybky v minijezírku pod dřevěným japonským můstkem. Dumal
jsem nad tím, jestli by mi nějaká ta zlatá rybka nemohla splnit moje jediné přání - studenou sprchu.
Původně jsme uvažovali o tom, zastavit se ještě ve vojenském muzeu, ale protože jsme už
tepla měli dost, vidina sprchy byla stále lákavější a mimoto mi překážel ranec s neopreny, tak jsme
nakonec zamířili rovnou do hotelu.
Sprcha a cola s „medicínou“ nás dokonale vzpružily a po krátkém oddechu opět mašírujeme
po Ala Moana Avenue za cílem, který pro mne byl něčím podobným jako byl pro moji
spolucestující newyorský PanAm Bldg. Jednalo se o Fort de Russy, velký park patřící vojákům
s Battery Randolph z roku 1909, kde je dnes vojenské muzeum. Zahlédl jsem ho už při naší jízdě
„tramvají“ a teď jsem netrpělivě vyhlížel tanky a obrněné vozy před vchodem. S mapkou v ruce
jsem cílevědomě mašíroval po Kalia Street směrem k Saratoga Street a když jsem tanky konečně
zahlédl, tak jsem měl před mojí spolucestující už slušný náskok. Jakmile mám nějaký podobný cíl,
tak moji spolucestující pokaždé málem ztratím, ale na to si už zvykla a jen mne pak
s benevolentním úsměvem dohání. Mimochodem Saratoga Street. Ať jsme byli kde jsme byli,
všude jsem našel něco, co mi připomínalo válku v Pacifiku. Často to nebylo víc, než právě jména
ulic či silnic. Tak byla Saratoga jméno letadlové lodi, Nimitz Highway dostala jméno podle velitele
tichomořské flotily USA a Ward Street byla pojmenována podle jména torpédoborce, který jako
první zahájil palbu v Pacifiku po miniponorce, objevené v moři těsně před náletem na Pearl Harbor.
Nejdříve jsme zůstali viset u amerického a japonského tanku, děla a obrněných vozů před
vchodem a pak jsme si prohlédli muzeum. Dříve celá stavba (zčásti podzemní) sloužila jako
obrovský bunkr s baterií děl chránících pobřeží a velká část zachovaných zařízení umožňuje
představu, jak vše fungovalo. Neomezili se jen na válku moderní, ale vystavují tam exponáty i
daleko starší, jako třeba kostěná kopí a palcáty havajských králů, posázené žraločími zuby.
Pochopitelně nechyběly ani muškety z dob pozdějších a nakonec přišly exponáty, které jsem
obcházel s malém posvátnou hrůzou. Fotografie, dokumenty a samozřejmě i zbraně informující o 2.
světové válce, o válce v Korei a nakonec i o válce ve Vietnamu. Nechyběly ani informační filmy
v televizi, ale u těch jsme se moc dlouho nezdrželi. Měli to moc pěkně udělané a čím déle jsme tam
23
chodili, tím poutavější to bylo, což uznala i moje spolucestující, kterou podobné věci příliš
nezajímají. Jednou z nejpůsobivějších věcí byla tmavá chodba, kde zvuky z reproduktoru člověku
sugerovaly, že letí v helikoptéře někde nad vietnamskou džungli. Tápali jsme tmou, pak jsme na
něco šlápli, ozval se výkřik (z reprokuktoru) a s leknutím jsme zjistili, že stojíme na skleněné desce
nad osvětlenými špičatými bambusovými tyčemi vietnamské pasti. Přeběhl nám mráz po zádech a
byli rádi, že jsme jen v muzeu. Působivá byla i hala s výstavou veškerých vyznamenání a
s fotografiemi těch, kteří je dostali. Velmi často se našla u jednotlivých fotografií poznámka, že
bylo vyznamenání uděleno posthum.
Vyšli jsme i na střechu pevnosti k dělům. Mimo jiné tam vystavovali i torpéda, dělové
granáty a vodní miny a kousek dál jsme měli možnost si prohlédnout Cobru - bojovou helikoptéru.
Pomalu jsme se pak muzeem vrátili k východu a já zjišťoval, že objevuji stále nové věci a došel
proto k názoru, že by nebylo na škodu se tam podívat ještě jednou.
Parkem kolem pevnosti jsme prošli k moři, chvíli jsme tam sledovali turnaj
v beachvolleybalu, zastavili se u mladíka s papoušky a nakonec jsme zamířili areálem jezírek a
exotické vegetace mezi hotelem Hilton a Ilikai na Rainbow Bazar. Tento bazar se s tím odpoledním
nedal srovnat. Ani nabídkou, ani architekturou a cenami už vůbec ne. Zde se nacházely jen
prvotřídní značkované obchody s oblékáním, módními doplňky a pochopitelně i se šperky. Bazar
byl zajímavý i provedením staveb, kde se mísily slohy starého Honkongu, Japonska a jižního
Pacifiku. Takže jsme tam měli co prohlížet oba. Moje spolucestující nabídku kšeftíků a já spíše jen
jejich architekturu. Ke konci jsem už dost posedával, protože se mi s neustálého postávání začala
trochu hlásit záda. Ani mi tak nevadilo běhání, jako spíše právě to postávání.
Hotelovou příjezdovou alejí se stromy, obsypanými miriádami malých žároviček (newyorská
Broadway nechá pozdravovat) a zástupem ovizitkovaných Japonců, čekajících ve spořádaně frontě
na folkloristické vystoupení ve varieté, jsme opustili ten nákupní ráj, či peklo a zamířili domů. Moje
spolucestující si se zalíbením po cestě ještě prohlédla jasně červeného Jeepa, nakoukla k pidlookům
jestli by pro ni nebyly boty na surf a pak jsme pospíchali opět pod sprchu. Pochopitelně jsme jako
obyčejné měli i velké prádlo a teprve pak jsme se usadili na balkóně se sklenicemi v rukou. „Léčil“
colou s ginem a moje spolucestující si nemohla vynachválit nějaký kokteil z exotických džusů.
K tomu jsme chroupali placky chleba a žvýkali sušené maso, které jsme na ochutnání koupili den
předtím v ABC. Mezitím jsem dobíjel baterky na video a při té příležitosti si vzpomněl, že jsem
s sebou vzal tentokrát i krokoměr. Vyndal jsem ho a při pohledu na ciferník jsem nevěřil vlastním
očím. Přestože jsem měl nastavenou nejkratší možnou délku kroku - 60 cm, se rafička zastavila u
šestnácti kilometrů. Delší dobu jsme pak spekulovali nad tím, jestli je to vůbec možné, ale
vyloučené to nebylo. Ještě jsem pak dostal nápad zatelefonovat juniorovi a použít to jako obligátní
hotelový telefonní budíček, protože ten den (už měl neděli ráno) nemohl vyspávat a musel brzy
vstávat, protože dělal rozhodčího na tenisovém turnaji. Po několika pokusech jsme se dovolali a
24
nakonec se na druhém konci ozval juniorúv rozespalý hlas. Nejdřív zněl mrzutě, protože vycházel
z toho že ho budí nějaký kamarád, ale když se v telefonu ozvala jemu známá anglická formulace:
„Good morning, this is your wakeup call, have a nice day..." tak neobyčejně rychle ožil.
Na večeři jsme šli do včera vyhlédnuté restaurace. Po prostudování jídelníčku a zjištění, že
rybu humuhumunukunukuapua'a nemají, jsme si objednali mahi mahi - taky ryba a vybrali jsme si
moc dobře. Dokonce i moje spolucestující, která jí ryby jen v největší nouzi, talíř malém vylízala.
Jen příloha - pečený brambor ve slupce, by nás mohla překvapit, ale to už jsme znali od arizonských
kovbojů v Pineapple Peak u Phoenixu a tudíž věděli, kterou omáčkou brambor polít.
Napěchovaný a pestrý den byl u konce, první nákupy pro juniora , které mi tam dost seděly za
krkem, jsme zvládli, dojmů bylo plno, ale to stále ještě nebylo nic proti tomu, co nás čekalo zítra.
Zítra bude den s velkým D, protože máme na plánu návštěvu přístavu Pearl Harbor.
Neděle, 30.6.
Nikoho zřejmě nepřekvapí, že jsem ten den nemohl dospat. Vše jsem měl sice už dávno
připravené a při couraní po Honolulu a Waikiki jsem zjistil i číslo autobusu, kterým se tam
dostaneme, ale stále jsem měl nepříjemný pocit, že jsem na něco zapomněl. Posnídali jsme kafe,
džus a sendviče a já se stále častěji nenápadně díval na hodinky. Konečně jsme vypadli a naštěstí
jsme nemuseli daleko, protože zastávka byla skoro před hotelem. Autobus # 20 na sebe nenechal
dlouho čekat a poté, co náš řidič ujistil, že jede k našemu cíli, jsme nastoupili, nakrmili automat na
placení 2 US$ a vyjeli. Přestože byla neděle ráno, byl autobus dost plný a nebyli to pouze turisté.
Jízda trvala asi třičtvrtě hodiny, protože s námi nejel nejkratší cestou, ale projížděl i downtownem
Honolulu a zamířil i do Chinatown. Takže jsme to měli zároveň i jako malou okružní jízdu městem.
Zavítal s námi i na letiště, ale to nás bude zajímat až za pár dní. Nakonec se nechal řidič při
vyvolávání stanic slyšet, že příští stanici bude Pearl Harbor a Arizona Memorial a aby to bylo jasné
i těm, kteří s angličtinou zápasili ještě víc než my, tak to opakoval ještě jednou a málem slabikoval.
Název přístavu pochází od ústřic s perlami, které se tam dříve lovily. To už je ale dávno pryč
a „Perlová zátoka" je dnes spojena jen s US-tichomořskou flotilou. Právo, zbudovat tam vojenský
opěrný bod, Američané dostali už roku 1873, ale teprve začátkem 20. století začali s výstavbou
skutečně základny. Domorodci, se zájmem sledující počínání bělochů, přišli s varováním, že jejich
snaha nikam nepovede, protože zapomněli obětovat mořským bohům, v první řadě bohu žralokovi.
Američané z toho měli legraci, ale zanedlouho se vyskytlo tolik problémů a potíží, že nevěděli kudy
kam. Každý si o tom může myslet co chce, ale skutečnost je taková, že hned poté, co podle rady
domorodců bohům obětovali, veškeré práce už běžely jak na drátku. Z Pearl Harbor Američané
kontrolují mořskou oblast o celkové rozloze 250 miliónů čtverečních kilometrů, což jest zhruba
polovina povrchu zeměkoule.
Opustili jsme autobus a já se musel vědomě brzdit, protože jsem měl nutkání dát se do běhu.
Velká kamenná deska s vytesaným nápisem „Arizona Memorial" byla nedaleko, ale mně se zdálo
25
že to trvá celou věčnost, než jsem u ní stál. Rozhlížel jsem se kolem a pak jsem ho mezi stromy
zahlédl - bílou stavbu nad hladinou zátoky u Fordova ostrova. V té chvíli jsme byl rád, že nemusím
nikomu nic povídat, protože mě nějak začalo škrábat v krku. Pohled na památník a vzpomínky na
vše přečtené a hlavně na onu pohlednici v autobusu, udělaly své.
Vydali jsme se kolem kotvy „Arizony" do Visitors Center, kde jsme obdrželi vstupenku.
Vstup byl volný a vstupenka byla jen místenkou do kina a na loď, která návštěvníky od Visitors
Center k památníku vozí. V hale jsme se nejdříve zastavili u obrovské nástěnné malby ukazující loď
v době její největší slávy. Bitevní loď Arizona o výtlaku 32567 tun byla postavena roku 1914 a
později kompletně přezbrojena, takže i přes své stáří patřila na začátku 2. světové války k největším
americkým válečným plavidlům. Postával jsem před obrazem a nějak se mi nechtělo věřit, že tam
opravdu jsem. Pak jsem se vzpamatoval, počkal až u přepážky, kde se vydávaly vstupenky, bude
volno a s Hubáčkovou knížkou „Pacifik v plamenech" v ruce zřízenci vysvětlil, co pro mne Pearl
Harbor znamená a poprosil o razítko. Obával jsem se, že dopadnu jako v New Yorku u Sochy
Svobody a razítko nebudou mít, ale tentokrát jsem měl štěstí. Knížku mi přeochotně orazítkovali a
jeden si ji se zájmem prolistoval. Moje spolucestující si nechala orazítkovat prospekt a pak jsme
prošli dvoranou haly do parku u vody. Odtud byl krásný výhled na vodní hladinu, kde naproti u
Fordova ostrova byl nejen památník Arizony ale i řada bílých, jména lodí nesoucích betonových
soklů, postavených na sloupech ve vodě a označujících místa, kde 7.12.1941 jednotlivé lodě
kotvily. V parku bylo množství informačních tabulí s podrobným popisem japonského útoku a já
byl za pomoci „Pacifiku v plamenech" ve svém živlu.
Pak už jsem jen postával, naslouchal brebentění Japonců a strašně mě zajímalo, co si asi
povídají. Zvláště u těch, kteří se podle věku na té či oné akci mohli třeba i podílet. Také jsem si
snažil představit, jak to asi vypadalo, když tudy dříve proplouvaly letadlové lodi. Žádný Yorktown
tam sice neplul, první Yorktown se potopil u Midway, ale zato právě proplouval velký tankán a
s trochou dobré vůle byla iluze dokonalá.
Zabývat se popisem událostí ze 7.12.1941 by bylo na delší dobu a proto to zkrátím jen na
minimum. Japonské velení dosáhlo obsazením Mandžuraje, Číny a Koreje velkých vojenských
úspěchů, ale hlavní velitel válečného námořnictva, Isoroku Jamamoto, si byl vědom, že pokud se
mu nepodaří vytlačit Američany z celého Tichomoří, budou japonské úspěchy pouze dočasné a
protože kdo vládl v Pearl Harbor, vládl i Pacifiku, tak naplánoval útok, který měl z Tichomoří
udělat Japonské moře. Byla to dosud největší akce k jaké kdy na moři došlo. Šest letadlových lodí
s 353 letadly na palubách a dvacetsedm válečných a zásobovacích plavidel se vydalo na cestu a
v ranních hodinách 7.12.1941 doplulo do polohy 220 mil severně od Oahu. Zde startovala první
vlna letadel pod velením Mitsuo Fučidy a jeho kódované zprávy: „To, To, To" a „Tora, Tora“ vešly
do dějin. Bylo 7:55 hodin když letadla zaútočila na Pearl Harbor, kde v té době kotvilo cca. stotřicet
amerických lodí. V 8:10 hodin se jedna bomba stala osudnou Arizoně, kotvící v řadě sedmi
26
válečných lodí u Fordova ostrova. Po zásahu muničních komor bitevní loď explodovala a během
devíti minut se potopila. Pro 1102 námořníků se tak stala Arizona hrobem. Celkem bylo při útocích
1168 lidí zraněno a 2459 zabito, z toho šedesátčtyři Japonců a potopilo se, nebo bylo poškozeno,
jedenadvacet amerických lodí plus pět japonských miniponorek. Většinu lodí, až na Arizonu, Utah a
Oklahomu, se však Američanům podařilo zachránit a dnes na dně přístavu mimo „Arizony" spočívá
už jen bitevní loď Utah na opačné straně Fordova ostrova.
Z parku jsme se vrátili do haly a nahlédli i do muzea, ale to už se ozývá z reproduktoru lodní
píšťalka svolávající skupinu s naším číslem 10 na vstupenkách. Usadili jsme se v kině, vyslechli
úvodní proslov zřízence a pak zhlédli film o japonském útoku. Měli to moc pěkně udělané a mě
udivilo, co se jim do dvaceti minut filmu všechno vešlo. Viděli jsme řadu scén, kdy člověku
naskakovala husí kůže, přestože v kině bylo vedro k padnutí. Měli to i psychologicky dobře
udělané, zřejmě s ohledem na to, že dřívější nepřátelé jsou dnešními přáteli. Nejpůsobivější snad
byla scéna, ukazující každoroční ceremoniál 7.12. Památník je otevřen jen pro veterány a zvané
hosty a celá ceremonie se točí kolem dvou košů v hale. V jednom jsou proužky papíru se jmény
zahynulých a ve druhém květiny. Každý dostane jeden proužek a květy, které pak dává symbolicky
na hrob tomu, jehož jméno má na svém proužku papíru. Hladinu Perlové zátoky tak každý rok
pokrývá koberec květů.
Film skončil a nastoupili jsme na loď jedoucí k memoriálu. Prvním památníkem byla vlajka
vztyčená nad vrakem Arizony už roku 1949 a roku 1962 byla dostavěna padesátšest metrů dlouhá
bílá stavba, stojící na třicetišesti sloupech. Památník je rozdělen do tří hal. V první je lodní zvon,
pak následuje druhá (největší) hala na slavnostní ceremoniály a ve třetí hale je mramorová stěna se
jmény 1177 padlých. Našel jsem mezi nimi i jména jako Dvorak a Mlinar, což byla původně
nejspíše Dvořák a Mlynář. V prostřední části památníku je ve stěnách a stropu celkem jedenadvacet
otvorů, symbolizujících jedenadvacet dělových salev na uctění památky a mimoto i model vraku
lodi s označením co je kde pod hladinou vidět. Část trosek byla i nad hladinou, jako třeba úvazná
pacholata, zbytky stožáru a pozůstatek dělové věže. Také byly na hladině stopy oleje, který stále
ještě z lodi uniká. Říká se, že to jsou slzy mrtvých námořníků.
Po návratu do Visitors Center jsme zamířili do muzea. Bylo sice malé, ale velmi působivé.
Mimo modelu Arizony (dříve a nyní) se tam nacházejí hlavně osobní věci námořníků. Těžko popsat
pocity při pohledu na dopis námořníka, který napsal jeho matce 7.12.1941. Moje spolucestující na
válečné dějiny moc není, ale bylo na ní vidět, jak velký je rozdíl mezi číst či slyšet a vidět na vlastní
oči.
Hned vedle jsme zašli do obchůdku s knihami o válce v Pacifiku, pohlednicemi a
pochopitelně nechyběla ani trička a čepice. Původně jsem nad nějakou čepicí uvažoval, ale tam mě
to najednou připadalo trochu moc suvenýrové a když jsem pak objevil památní medaili Arizony a
hned vedle reprodukci novin s datem 7.12.1941, tak jsem na čepici úplně zapomněl a obojí koupil.
27
Tím naše návštěva skončila, v kiosku jsme se zásobili pitím, já ještě pro štěstí a zároveň i na
podporu památníku nasypal do jezírka v hale hrstku drobných a vydali jsme se navštívit nedaleké
námořní muzeum s USS Bowfin, což byla nejpopulárnější americká ponorka ve 2. světové válce.
Kariéru zahájila v roce 1942 a tím, že za dobu své činnosti potopila celkem čtyřicetčtyři lodě,
získala jedinečný primát. Nejdříve jsme se zastavili u torpéd a raket z doby moderní, pak jsme si
prohlédli exponáty muzea, informující nejen o podmořské technice válečné, ale i o technice civilní
a nakonec jsme skončili na prostranství, kde mě nejdříve upoutalo nezvykle velké torpédo. Úplně
mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, že to je japonský kaiten - torpédový kamikadze. Zřízenec tam
právě něco ukazoval a vysvětloval mladé Japonce a její užaslý a nevěřící výraz v obličeji mluvil
sám za sebe. Zastavili jsme se ještě u protiletadlových děl, nahlédli i do vystavené originální
ponorkové věže a nakonec jsme si prohlédli Arizonu u Fordova ostrova ponorkovým periskopem.
Zlatým hřebem návštěvy byla pochopitelně prohlídka ponorky USS Bowfin. To bylo zajímavé i pro
moji spolucestující, protože na rozdíl od ponorky v New Yorku, která už patřila mezi moderní
ponorky, byla USS Bowfin dvojčetem „Růžové ponorky", jak jsme si doma přejmenovali veselý
americký film „Operation Petticoat“ s Gary Grantem v hlavní roli. Těžko popisovat technické
vybavení v těsných prostorách ponorky. Snad jen to, že se vše blýskalo mosazí i když si nejsem
jistý, jestli tomu tak bylo i původně. O těsnosti prostoru lze jen říci, že kajuta, kde stál psací stroj a
byla asi hlavní úřadovnou, neměla ani jeden čtvereční metr a jedna chodba byla jen o pár centimetrů
širší než délka mé tenisky a já opravdu velké nohy nemám. Nejzajímavější byly přední a zadní
torpédomety a pochopitelně věž, která ale nebyla přístupná. To nevadilo, protože její dvojče jsme si
prohlédli už na břehu. Zastavili jsme se ještě venku na můstku, prohlédli si kanon a neopomněli se
podívat můstkovým obřím dalekohledem opět po Pearl Harboru. Moderní válečné lodě jsme až na
pár dělových člunů a torpédoborců neobjevili. Nijak se tomu nedivím. Nikdo z vojáků nemá rád,
když se jim kouká do karet a Pearl Harbor je dost veliký na to, aby si ukotvili lodě tam, kde nejsou
tak na očích.
Opustili jsme muzeum, zastavili se u památníku se jmény ponorek které se nevrátily z akce a
pak jsme šli už rovnou na autobus. Těch jsme měli na vybranou několik, protože jsme nechtěli jet
domů, ale měli jsme namířeno, do nákupního střediska Ala Moana Shoping Center. Jako první
přijel autobus # 52 a ten jsme vzali. Měli jsme štěstí, protože s námi nekličkoval městem, ale jel
přímo, což nám moc vyhovovalo. Koneckonců byly tři hodiny odpoledne a v obchoďáku v neděli
zavírají „už" v 17:00 hodin.
Moc jsme si libovali jak nám všechno krásně vyšlo a s uznáním jsme mluvili o tom, jakou
mají amíci všude perfektní organizaci. Copak o to. Organizaci zvládnou i jiní, ale obyčejně je to na
úkor nehorázných cen vstupů a právě v tom je ten rozdíl. Vstup do Arizona memorial byl volný a
jen v nedalekém Bowfin muzeu se platilo 8 US$ na osobu. Ale také ne vždycky. Už při listování
v prospektech jsem našel informaci o muzeu a objevil kupón, který zároveň sloužil i jako poloviční
28
sleva na druhou koupenou vstupenku. Takže jsem tam místo šestnácti dolarů zaplatil jen 12 US$
plus kupón a ušetřené 4 US$ nám zaplatily ježdění autobusem. Metoda kupónů se tam hodně
praktikuje a když člověk pochopí systém, tak se cestovnímu rozpočtu dost uleví. Nejlepší na tom je,
že v muzeu jsme jako první uviděli právě ten sešitek s informacemi o pozoruhodnostech včetně
onoho kupónu na slevu. To mě dost překvapilo protože doma, pokud by podobné kupóny vůbec
byly, by se nacházely asi úplně někde jinde a ne na dosah ruky prakticky hned vedle kasy.
Autobus nás odvezl do Ala Moana-obchod'áku, který byl typickou americkou „tržnicí" - mall.
Jako první nám padl do oka policajt, který právě z parkoviště vyháněl tuláka. Tudíž tam nejsou jen
lidé bohatí a japonští turisté, utrácející denně údajně cca. 500 US$.
Moc času na rozhlížení po halách s potokem a jezírky jsme neměli a hned se cílevědomě vrhli
na nákup. Jako první jsme navštívili surfový shop a ukořistili pro juniora tričko a šortky. Pak si
moje spolucestující koupila u „Lady Footlocker" tenisky (surfové boty neměli) a nakonec se nám
podařilo u Sears koupit i jeansy. Ty junior moc potřeboval, protože ty jeho se už pomalu rozpadají a
doma jsou nesrovnatelně dražší. S texaskami byl problém, protože tam se dlouhé kalhoty moc
nenosí a počítám, že ze stovky dovezených texasek, jich devadesátdevět turisté zase vyvezou.
Ještě jsme se porozhlédli po halách a zastavili se v centru, kde právě místní televize snímala
nějakou soutěž, jejíž výtěžek šel na show a ohňostroj při oslavě Dne nezávislosti (4.7.). Muselo to
být veliké, protože informační světelná tabule oznamovala, že už mají ve sbírce pohromadě přes
čtvrt miliónu dolarů. Z toho ale my nic mít nebudeme, protože 4.7. odlétáme domů. Pak jsme chvíli
u hračkářství sledovali malé huňaté „něco" podobně mývalímu ohonu, honicímu míček a nakonec
jsme se zastavili u jezírka, kde právě krmili obří zlaté ryby. Koutkem oka jsem u odpadkového koše
zahlédl odstavenou rohožku na pláž a protože byla jako nová, tak jsme ji vzali s sebou. Rohožku na
pláž jsme s sebou z domova nevezli a tahle nám u vody poslouží stejně dobře.
Uzavírací doba se blížila a my jsme se vydali do přízemí, kde byla hala obklopená kiosky a
samoobsluhami. Tam měli nejen americké „rychlosytiče", ale i italské špagety a pizzu a nejvíce tam
bylo buffetů s čínskou, japonskou, korejskou, vietnamskou a co já vím jakou ještě „-skou" kuchyní.
Prohlédli jsme si nabídku a každý šel jinam. U nějakého exota jsem si objednal „Three-Item-Menu"
a pak jsem měl potíž s tím, vybrat si kombinaci tří druhů jídel z nepřehledného množství hrnců,
kotlíků, táců a mís. Vysvětlil jsem mu, že je pro mne stejně všechno nové a výběr jídla přenechal na
něm. To jsem ale neměl dělat, protože když jsem tác dostal zpátky, tak nebyl pod tím nákladem
jídla skoro vidět. U stolu jsem se sešel s mojí spolucestující, která dopadla úplně stejně. Vybrala si
něco čínského s kuřetem, které se nakonec ukázalo být kachnou, což ji přímo nadchlo. Pustili jsme
se do konzumování jídla, navzájem ochutnávali a jediným tématem rozhovoru bylo dohadování, co
asi může být to, co máme právě na vidličce. Chuťově bylo vše vynikající a není tudíž divu, že jsem
si zase z břicha udělal mrzáka, přestože toho na tácu zbylo tolik, že by se najedl ještě jeden. Moje
spolucestující se ještě zastavila u Itala a koupila pizzu aby byla nějaká maličkost na večer, protože
29
na večeři určitě nikam nepůjdeme. Sice jsem dost pochyboval, že budu po těch lukulských hodech
ještě vůbec kdy něco jíst, ale nijak jsem se k pizze nevyjadřoval a jen si ji dost nevraživě měřil.
Opustili jsme Ala Moana Shoping Center, přešli stejnojmennou ulici a podél moře jsme se
vydali domů. Prošli jsme podél jachetního přístavu, přešli most přes Ala Wai kanál a byli doma.
Opět jsme si nemohli vynachválit jak šikovně je náš hotel položen. Na pokoji nám vypadly rance
z rukou a už se vrháme na sklenice, sprchu a na – praní. Tahle ceremonie se opakovala pokaždé,
když jsme se vrátili z nějakého výletu a jen pořadí se občas měnilo.
Osvěženi na duchu i na těle jsme se vydali k moři. Tentokrát jsem šel jen nalehko, tzn. bez
videokamery a fototašky, což ale byla chyba, jak se pak ukázalo a já se pro vše musel vracet.
Důvodem bylo vystoupení havajské skupiny na terase hotelu Ilikai. Ještě jsme ani nebyli u moře a
už jsme zaslechli havajské kytary a melodický zpěv. Tím bylo o našem cíli rozhodnuto a chvíli nato
už spokojeně sedíme na terase, posloucháme a snažíme se pochopit, co se děvče a dva mladíci
tanečními kroky a gesty tance hula snaží vyprávět. Chvíli jsme seděli a pak se nechala moje
spolucestující slyšet že: „No vidíš. Všude taháš ten tvůj foto-batoh a když se objeví něco
takovéhleho, tak s sebou nic nemáš". Víc už říkat nemusela a já pro postrádané upaloval zpátky do
hotelu. Zůstali jsme tam delší dobu, vychutnávali plnými doušky exotické představení plné
nádherných melodií, pilně jsem točil a teprve když skupina představení ukončila, jsme pokračovali
dál.
Ten večer byl velmi muzikální, protože naše druhá zastávka byla hned vedle v hotelu Hilton,
kde pro změnu hrál na terase mladík na kytaru evergreeny. Posedávali jsme u jezírek s vodotrysky,
naslouchali známým písničkám a měli pocit, že se nám vše jen zdá. To nejhorší, co se nám v té
chvíli mohlo stát bylo, že se probudíme doma do listopadového sychravého rána a je pondělí, pět
minut před vstáváním do práce. Naštěstí se to ale nestalo a my pak spokojeně prošli Rainbow
bazarem, nahlíželi do výkladních skříní, prohlédli si ústřice v díži, které nebyly ani tak zajímavé
gurmánsky, jako spíše perlou, kterou v sobě ukrývaly a pak jsme se večerními ulicemi vrátili do
našeho hotelu. Po cestě jsme ještě koupili pohledy a zatímco jsem vymýšlel pozdravy, moje
spolucestující s pizzou odběhla do místnosti za recepcí, ohřát ji v mikrovlnné troubě. Když se
vrátila, tak jsem stále ještě okusoval tužku a marně přemýšlel co napsat na pohledy. S pohledem
juniorovi to bylo jednoduché. Tomu jsem namaloval ostrov s palmami a korábem na vlnách a
připsal jen surfařský pozdrav „Hang loose", pocházející právě z Havaje a znamenající něco mezi
„Take it easy" a „Carpe diem". Kamarád dostal pohled s Arizona memoriálem a protože o válce
v Pacifiku také rád čte, tak dostal pozdrav v „japonštině" - Niitaka jama nobore, Tora Tora. První
část znamená: Vystupte na horu Niitaka (nejvyšší hora Formozy) a byl to povel Jamamota
k započetí útoku na Pearl Harbor a tora znamená tygra, který se podle japonského pořekadla vrátí
úspěšně i ze sebedelšího lovu a byl to už zmíněný kód Fučidy, že útok na Pearl Harbor úspěšně
začal. Tím byla má fantazie naprosto vyčerpaná a já se s nevalnou chutí pustil do pizzy.
30
Pondělí, 1.7.
Dnešní den bude zase perný, protože je na programu výlet na ostrov Hawaii, známý ale spíše
jako Big Island. To jméno dostal jednak proto, protože je dvakrát větší než všechny ostatní ostrovy
dohromady a v neposlední řadě také proto, aby se nepletla Hawaii s Havají. Ze všech ostrovů je
nejmladší, protože vznikl jako poslední. Vulkanolog by se opět začal šířit o tom, jak vznikl
pohybem kontinentálních ker přes tzv. „hot spot", ale to radši vynechám. Za zmínku snad stojí jen
to, že se zde madam Pele stále ještě dost často zlobí a výsledkem je celkem pět kráterů, z nichž
nejvyšší je Mauna Kea (Bílá hora ) - 4205 metrů a Mauna Loa (Dlouhá / Velká hora ) - 4169 metrů,
jejíž kráter je rozměry 5 x 2,5 km největším na světě. Velkým překvapením pro turisty je
skutečnost, že Mauna Kea není v zimě skoupá na sníh. Sníh bych sice na Havaji nečekal a už vůbec
ne na sopce, ale příroda je nevyzpytatelná. Takže tam lze v zimě dopoledne jezdit na lyžích a
odpoledne surfovat na vyhřátých vlnách Pacifiku. Mauna Kea je zajímavá ještě jednou věcí.
Existují lidé, kteří na otázku po nejvyšší hoře světa, odpovídají právě jejím jménem. Mount Everest
je sice vyšší, ale když si Mauna Kea ještě připočte 5,5 km pod hladinou moře, tak nemá výškou
konkurenci.
Zatím je ale stále ještě pondělí ráno a my krátce před sedmou hodinou čekáme před hotelem
na autobus. Čekáme a čekáme a já si začínám pomalu dělat starosti, protože jsme jediní, kteří tam
stojí. Ale přesně podle motta: „když je nouze nejvyšší...", se objevil kombík s usměvavým řidičem a
pěti turisty na palubě. Uvítali jsme se s průvodcem Maxem a po zjištění, že ta hrstka lidí je celá
naše parta, byli víc než spokojeni. Dojeli jsme na letiště, Max zaparkoval, postaral se o letenky a po
kafi v buffetu a informacích, na které straně letadla je toho víc vidět, jsme nastoupili na palubu
letadla společnosti „Aloha“. Byl to malý Boeing 737 a my měli pocit, že jsme v autobusu. Ona
informace, na které straně letadla je toho víc vidět, byla důležitá, protože se na meziostrovní lety
nedávají místenky a každý si v letadle sedne kde se mu zlíbí.
Odstartovali jsme v 8:22 hodin s dvouminutovým zpožděním - velké letecké společnosti by si
měly vzít příklad a pak jsme s nosy na skle sledovali ostrovy pod námi. Každou čtvrt hodinu až
dvacet minut se pod námi objevil nový a nechyběl ani miniaturní ostrůvek Molokini mezi Maui a
Kahoolave v podobě srpečku měsíce. Z bývalého kráteru dnes nezbyly ani dvě třetiny a zde si lze
snadno představit, jak v daleké budoucnosti skončí i ostatní havajské ostrovy. Byl jsem dost ve
stresu, protože jsem snímal nejen ostrovy, ale kombinoval to i s titulky, které jsem si připravil už
doma. Největší potíž jsem měl se snímáním kruhovité duhy kolem stínu letadla na mráčcích pod
námi. Kolem deváté hodiny nás uvítaly obě hory „Mauny" a v 9:10 hodin jsme přistáli v hlavním
městě ostrova Hawaii – Hilo, kde už na nás čekal minibus s filipínským staříkem za volantem.
Jmenoval se Ebon a přivítání se pochopitelně neobešlo bez obligátního „Alóóóóóha Ebon". Stařík
měl sice na zádech víc než sedm křížků, ale jezdil razantně jako mladík.
31
Už na tom výletu mne napadlo, že to s popisem bude na pytel, protože to byla, až na malé
výjimky, jízda za přírodou. Takže bude nejjednodušší cestu rozkouskovat a soustředit se jen na
pauzy, kdy jsme běhali a něco prohlíželi.
Naše první zastávka byla u Mauna Loa Macadamia Nuts Corp. na plantážích macadamia
ořechů a v továrně, kde se tyhle vzdorovité „lískáče“ zpracovávají. Podívali jsme se jak ořechy
rostou, prosklenými stěnami továrny jsme sledovali jednotlivé etapy zpracování a nakonec se
pochopitelně zastavili i v „ochutnávárně". S mojí spolucestující jsme pak proběhli okolí, fotili
kytky, ještěrku a nakonec i již zmíněný strom kukui s ořechy–svíčkami - Candlenut tree.
Ebon se s námi poté vydal na další cestu a Max vypráví o vulkanické činnosti a přidává i
různé zajívavosti. Tak tam např. mají na poště vitrinu, kde vystavují sopečné kameny, nasbírané
turisty jako suvenýr a pak kajícně posílané zpátky. Podíval jsem se na moji spolucestující se slovy:
„Tak vidíš, že jsem měl pravdu...", protože jsem se už doma o té zajímavosti zmínil v souvislosti
s jejím koníčkem se sbíráním suvenýrů ve formě písku a kamínků. Spokojeně jsem se uvelebil a
poslouchal. Madam Pele je totiž na vše, co ji patří, hrozně žárlivá a vůbec nemá radost, když jí
někdo něco „čmajzne". To se pak mstí a takto postižený nešťastník má doma starostí víc než by si
přál. Někdo je vykraden, jiný vyhoří, další onemocní, no prostě jedna patálie za druhou.
Civilizovaný a moderní člověk si podobnými pověstmi nemusí lámat hlavu, protože je to
pochopitelně nesmysl. Nad podobnými bludy jsme se mohli jen usmát, ale skutečnost je taková, že
jsme pro jistotu radši žádný kamínek nesebrali. Blud, neblud, člověk přeci jen nikdy neví a jistota je
jistota. V této souvislosti stojí za zmínku i událost, která se skutečně stala. Byla tam na návštěvě
skupina reportérů, kteří si s úsměvem vyslechli ony pověsti, načež se jeden postavil na útes nad
mořem, zvednul kámen a zvolal: „Ted', Pele, ukaž co umíš! Přesně v tom okamžiku se s ním onen
útes utrhnul a on se zabil. Jak na to pak reagoval zbytek té skupiny mi není známo.
Cestou Ebon zastavil u křoví při silnici, Max natrhal žluté voňavé kytky a dámské osazenstvo
pak pokračovalo v cestě s květinou za uchem. Zeleně kolem silnice začalo ubývat a my se posléze
dostali na stará lávová pole. Zastavili jsme u děr v zemi, ze kterých se kouřilo - neklamná to
známka sopky. Nepáchlo tam ale sírou, protože dým byl vlastně jen vodní pára. Žhavé magma je
poměrně blízko povrchu země, prosakující dešťová voda se mění v páru, takže to byly spíše
přírodní sauny.
Cílem této etapy byl havajský vulkanologický národní park. Zde jsme si nejdříve prohlédli
Kilauea Visitor Center, kde jsme se pomocí exponátů a vystavených fotografií informovali o
sopečné činnosti, podívali se na ohořelou kombinézu vědce, který roku 1985 spadl do lávy a přežil,
podívali se na seismografy a zjistili, že i ten den tam bylo miniaturní zemětřesení a nakonec jsme se
zastavili i u vitrín s jednotlivými druhy lávy. Od asfaltově hladké - pahoehoe, přes šupinatou a
ostrou - a'a, která dostala jméno při prvním kontaktu s bosou nohou, protože domácí při bolesti
neříkají aua, ale a'a, až k vulcanic bomb - lávě cihlové barvy, podobné kokosovému ořechu a
32
nakonec i k vlasům madam Pele a jejím slzám. První láva vypadala přesně jako koudel a druhá
měla podobu černých kapek velikosti hrachu a vzniká ztuhnutím kapiček lávy ve vzduchu.
Nedaleko informačního centra byla vyhlídka s řadou informačních tabulí kterým směrem co
je. Stáli jsme nad velkým Kilauea Caldera kráterem ve kterém je ještě jeden menší, kráter
Halemaumau, takže to celé připomíná pohled na obrovskou půlku vajíčka uvařeného natvrdo
s vyloupnutým žloutkem. Chvíli jsem pak zaříkával část kráteru nazvanou Puu Puai, kde
14.11.1959 tryskaly fontány lávy až do výšky 575 metrů, ale (naštěstí) bez výsledku. Vrátili jsme se
k autu, já ještě natočil kamínek, který by si moje spolucestující ráda vzala, hlídal jsem, jestli ho
opravdu zase vrátí a pak jsme pokračovali (se zastávkou u Southwest Rift - velké puklině
v zemském povrchu) kolem Caldera k Halemaumau - domovu madam Pele. Tam bylo kouřících
puklin hned několik, často byla vidět i místa žlutá sírou a u hrany kráteru jsme objevili ovoce –
oběti pro madam Pele, které jí tam dávají domácí. Vzpomněl jsem si, že madam Pele zbožňuje gin a
jen jsem litoval, že moje láhev zůstala na hotelu v ledničce. Jinak bych se s madam Pele o gin určitě
podělil. Ještě jsem tam byl požádán americkou rodinou abych je vyfotil, ale to nebylo jednoduché.
Podle místních měřítek byli vyloženými krasavci, to znamená, že na šířku všichni zabírali
úctyhodně místa a přestože byl na kameře nastaven širokoúhlý objektiv, tak se mi do hledáčku
nevešli a dál odstoupit se už nedalo.
Silnice se vinula mezi lávovými poli, cedule označovaly roky kdy se tudy láva převalila,
občas se ukázal další kráter a po zastávce na jednom lávovém polí a po zjištění, že ona ostrá
šupinatá láva je opravdu a'a, jsme pokračovali k Thurston Lava Tube. Jde o přírodní tunel vzniklý
tím, že láva na povrchu ztvrdla rychleji než láva pod povrchem, která protekla a zanechala za sebou
„rouru" v hornině. Prošli jsme tunelem jak permoníci a museli dávat pozor na louže, protože tam
měla voda teplotu přeci jen méně přívětivější než prohřáté moře na Waikiki. Byli jsme Maxem
upozorněni na ostrou hranici mezi lávovými poli a pralesem a prakticky během vteřiny jsme byli
z neutěšeně černých a pustých lávových polí uprostřed tropické vegetace. To už se ale blížilo
poledne a byl čas na oběd. Ten jsme měli v golfovém klubu a já se na něj moc netěšil, protože jsem
po včerejší návštěvě čínské kuchyně na jídlo stále ještě neměl ani pomyšlení. Měl jsem spíše zůstat
u osvědčeného bifteka a nedělat experimenty s pálivými sladkokyselými omáčkami, které mne přeci
jen trochu trochu zmohly. Situaci ale zachránil studený čaj a dietní ryba mahi mahi.
Max nám po cestě stále častěji vykládal na co se která kytka používá a posléze se dostal od
voňavek i k vínům. Měl jsem dojem, že se na příští bod výletů nejvíc těšil on, protože byla po
obědě na plánu návštěva Volcano Winary - vinaře. Skončili jsme u pultu, kde už stála řada
skleniček a lahví, ochutnávaní nebralo konce a největší úspěch mělo víno z červených
střapečkovitých květů kytky madam Pele. Mně víno poněkud připomínalo různé bublající produkty
v lahvích od okurek na skříni u babičky v kuchyni. Že se tam Max vínem dost zásobil mě nijak moc
nepřekvapilo, protože je původem Dán.
33
Od kytek v lahvích, tudíž tzv. „in vitro“, jsme dostali i ke kytkám skutečným – in vivo a
abychom je nemuseli pracně hledat v pralese, tak jsme zamířili do zahradnictví Akatsuka, kde se
spezializovali na orchideje. Je zbytečné snažit se popsat vše, co tam ve sklenících měli. Snad jen to,
že tam nejdražší orchidej stala 20 000 US$. Bohužel nekvetla, ale to nám bohatě vynahradily její
kolegyně. Jméno orchidej pochází mimochodem z řeckého orchis - varlata, podle dvou pikantních
hlíz na kořenech jednoho druhu orchideje. Od těch civilizovaných kytek jsem pak utekl a spíše se
venku zabýval okukováním „plevele". Nejzajímavější byl stromo-keř s listy podobnými tchyním
jazykům, které slouží jako výchozí materiál na výrobu tradičních havajských sukní. Zjistil jsem, že
se mi po onom koštování u vinaře při komentáři k videu nějak plete jazyk a byl jsem moc rád, že
jsme u vinaře nic nekoupili. Víno sice mělo velmi příjemnou chuť, ale účinek květů se zřejmě nijak
neliší od účinku trnek, borůvek či brusinek - o chlebových kůrkách už ani nemluvě. Působení vína
se projevilo nejen u mne, ale i u ostatních a chvíli poté, co jsme požádali Ebona o nějakou domácí
muziku v autorádiu už všichni, včetně řidiče a Maxe, na sedadlech nadskakovali a kolébali se
v rytmu hula-hula.
Zbytek výletu byl věnován pouze přírodě. Projeli jsme Hilo, vyslechli poznámku o tom, že je
tam hodně potomků německých vystěhovalců, byli upozorněni na „prastarý" dům z roku 1910 a
nakonec jsme skončili v romantickém zálivu Onomea Bay u moře, kde jsem si připadal jako na
kalifornském pobřeží. Chvíli nato už jsme fotili mladý párek sedící na kamenech v říčce a já využil
možnosti si vyzkoušet, jak se po Tarzanově způsobu cestuje vzduchem na liánách. Liány člověka
bez problému udrží a opravdu to funguje. Lokální flóra nás doprovázela po celý zbytek výletu a
jedinečným zážitkem byl pochod pářícím se pralesem k vodopádům Akaka (135 metrů) a Kahuna
(120 metrů). Houštiny bambusu se střídaly s mnohametrovým kapradím, kam se člověk podíval,
tam příroda ukazovala co dokáže a dokáže toho víc, než by si Evropan myslel. Tam by snad i
pampelišky vyrostly tak, že by na ně musel člověk s pilou a sekerou. Moje spolucestující byla ve
svém živlu a nejspíš s myšlenkou na odnože, kdejaký šťovík pečlivě prohlížela. U kávovníku se
neovládla a hned poté, co mi udělala do kamery komentář, že jde o zrna zrající kávy, rezolutně
dodala: „A tu si utrhnu...". Její ruka mi zakryla v hledáčku videokamery kávovou bobuli,
následovalo škubnutí a na větvičce zůstala jen smutná a opuštěná šťopka.
Velká výhoda malé skupiny byla hlavně v tom, že jsme nikde nemuseli pospíchat. Nikdo se
neztratil, na nikoho se nemuselo čekat a Max mohl k výletu, časově naplánovanému podle
zkušeností s velkými skupinami, např. ve středu jelo dvacetpět lidí, přidávat další a další pauzy.
Nakonec jsme se ještě zastavili v Hilo u Big Island Coffe Co. - společnosti obchodující s Konakávou. Opět jsme ochutnávali různé druhy kávy a nakonec jsme se rozhodli pro koupi kávy
s přísadou čokolády a macadamia oříšků. Když jsem ji pak doma pil, tak jsem byl opět na Big
Island, ale neměl jsem před očima sopky, zálivy, vodopády či prales, ale kávovou královnu krásy
havajských ostrovů, která nás tam obsluhovala. Vzpomněl jsem si na nevěstu v Honolulu a došel
34
k názoru, že islámská víra má přeci jen velké výhody. Povoluje čtyři ženy a ona havajská královna
krásy by mohla být mou třetí.
Pak jsme ještě navštívili nedaleký japonský park, při pohledu na zakrslé stromky na ostrohu
v moři si vzpomněli na „Lonely Tree" v Kalifornii, protože podobnost byla víc než nápadná a pak
jsme už jeli na letiště. Tam jsem chvíli okukoval želízka a colt místního policajta, prolistoval si
časopis s exkluzivními motorkami a zanedlouho už sedíme v letadle, vznášejícím se s námi nad
sopečným ostrovem. Podíval jsem se směrem k Mauna Loa a můj první dojem byl, že právě
vybuchla. Byl nad ní sice jen obyčejný mrak ve tvaru sopečného výbuchu, ale přesto byla iluze
dokonalá.
Krátký let proběhl bez problémů a pro náš klid bylo lepší, že film „Paradise 243" šel v TV až
po našem návratu. Šlo totiž o skutečnou událost, kdy právě na této lince letadlo stejného typu
ztratilo velkou část kabiny a pak jako letadlo-kabrio nouzově přistálo na Maui. Doletěli jsme ale
bez jakýchkoliv problémů a protože jsme v letadle opět ukořistili místa na správné straně, tak jsme
měli možnost se krátce před přistáním podívat na Pearl Harbor ze stejného úhlu, jako útočící
japonští piloti před cca. padesátipěti lety.
Max rozvezl rozzářenou společnost po hotelech a krásný, ale poměrně náročný den, byl
pomalu u konce. Po obligátní sprše a praní jsem se nepředloženě uložil k televizi a pozorně sledoval
techniku surfařů na vlnách. „Zahloubal“ jsem se do toho tak dokonale, že jsem na buzení mojí
spolucestující na večeři nereagoval ani v nejmenším. Protože věděla, že stejně nehodlám můj
žaludek nijak obtěžovat, tak si skočila jen pro maličkost do nedalekého Mc Donald's. Nechala si vše
zabalit, na což byli pochopitelně připraveni, ale s velkým zájmem sledovali, jak si balí kornout
zmrzliny, kterou si chtěla nechat až po jídle. Probral jsem se právě když byla s jídlem v nejlepším a
chvíli mi trvalo, než jsem si všechno srovnal, protože jsem sice věděl, že jsem něco propásl, ale
nemohl nějak přijít na to, co to bylo.
Úterý, 2.7.
Dnes máme na programu celodenní okružní cestu po Oahu a moc jsme se na ni po včerejších
zážitcích těšili. Minibus dorazil skoro na minutu přesně, ale tím také vše pozitivní pro ten den
skončilo. Začalo to zmatkem, když průvodkyně zjistila, že máme všichni papír na velkou okružní
cestu ostrovem a ona vycházela z toho, že s námi má dělat jen nějakou menší a kratší cestu. S námi
byl ještě problém navíc. Vlastnili jsme sice papír o zaplacení výletu, ale bez přesného označení a
navíc i bez jmen. Chvíli jsem se s ní dohadoval a když to nebralo konce a já toho začal mít dost, tak
jsem jí navrhl, aby zavolala na jejich centrálu a zjistila si s kým a kam má jet, protože my jedeme na
výlet s cílem něco vidět a ne se handrkovat hodinu před hotelem kvůli jejímu bordelu v papírech.
Okolí přizvukovalo a nakonec jsme vyjeli. U dalšího hotelu, kde jsme ještě pár lidí přibírali a kde
byly další problémy, se moje spolucestující pokusila o repete vzpoury na lodi „Bounty", ale naštěstí
se nechala ukonejšit u pokusu zůstalo.
35
Chvíli jsme pak jeli a najednou zjišťujeme, že s námi nejede tak, jak to bylo na plánu. Ptali
jsme se po důvodu a skřehotající obstarožní Betina pouze oznámila, že ona je průvodkyní a
rozhoduje o trase cesty. Výlet tudíž začal poměrně pestře. Moje spolucestující pěnila, já
nadskakoval a i ostatní osazenstvo autobusu si naši průvodkyni prohlíželo dost nevraživě.
Během jízdy v Honolulu nás Betina seznámila s jejími životními osudy, pak zamířila napříč
ostrovem a chvíli poté, co jsme vjeli do lijáku v horách a na spolujezdce vzadu začalo pršet
chybějícím větracím okénkem prohlásila, že se všechno musí brát s humorem, protože na Havaji je
vše „Hang loose". Trochu jsem se podivil nad tím, že když něco nefungovalo u ní, tak to bylo jen
Hang loose, ale když na našem papíru chybělo jméno, tak to byl najednou hrozně velký problém.
Našim prvním cílem byl Nuuanu Pali Lookout s vyhlídkou na zálivy na severu ostrova a na
hory zahalené v deštěm nasáklými mraky, což jest typické pro severní (dešťovou) část ostrova.
Mimo jiné jsme byli i v místech, kde roku 1795 král Kamehameha I. porazil válečníky ostrova
Oahu. Vzpomněl jsem si na obraz ve Fort de Russy, znázorňující vítězného Kamehamehu jak sráží
jeho protivníky do propasti. Chvíli jsem ještě přemýšlel, který potomek kapitána Cooka právě
k ostrovu dorazil, protože v nedalekém zálivu kotvil trojstěžník. Prohlédl jsem si pak výbavu
japonského fotografa obklopeného zmatkem fotoaparátů, blesků a brašen a poté se opatrně kolem
cedule „Danger“ – padá kamení, kolem skal vrátil k autobusu.
Pokračovali jsme dál k pobřeží do Kailua Bay. Tam jsme skončili v parku u moře a z pláže
jsme okukovali okolí a sledovali surfaře na vodě. Betina nás výkladem nijak neobtěžovala, protože
zůstala u autobusu a byla příliš zaměstnána vykládáním jejích životních osudů každému, kdo byl
ochoten ji poslouchat.
Pak jsme přes Kaneohe zamířili do chrámového údolí navštívit Byodo-in Temple. Jedná se o
roku 1968 dostavěnou přesnou kopii 900 let starého chrámu v japonském Ují. Kolem „kapličky"
s třítunovym zvonem jsme se vydali do svatyně k třímetrové pozlacené soše Budhy, vyřezané ze
dřeva a potom jsem prošli krásným parkem, kde bylo na každém kroku vidět, že jej založila a
udržuje ruka Japonce. Architektem byl prominent Kiichi Toemon Sano z Kyota a člověk se musí
divit, co vše se dá udělat jen z trávníků, sestříhaného křoví a několika dřevěných můstku. Japonská
kamenná lampa a malý vodotrysk v jezírku už byly vyloženým luxusem. Kdyby podobnou zahradu
udělal kdysi někdo třeba pro Ludvíka XIV., tak by určitě, nejspíše za flákárnu, skončil pod
gilotinou.
Pomalu jsme se začali vracet k autobusu a zatímco moje spolucestující okukovala vodu
v potůčku, přímo klokotající nesčíslným množstvím štěstí přinášejících kaprů koi, já sledoval
zřízence, ofukujícího z trávníku listí a větvičky takovým obráceně fungujícím vysavačem.
Autobus s námi projel krásně položeným obrovským hřbitovem a ani se nám nechtělo věřit,
že je to hřbitov zvířat. Nejeli jsme daleko a po chvíli stavíme u „Noriko's" - nákupní středisko na
způsob Krásné jizby. Jestli byla zastávka plánována to nevím, ale na dálnici byla bouračka a stejně
36
se nedalo jet dál. Prohlédli jsme si nabídku lei, vyřezávaného dřeva a moje spolucestující si koupila
perličky na krk. Když se s námi autobus opět rozjel, tak jsme zjistili, že se vracíme. Betina se
nechala slyšet, že kvůli bouračce po ucpané dálnici nemůžeme dál, vrátíme se do Honolulu a
pojedeme tak, jak bylo původně plánováno. Tudíž zasáhla nějaká vyšší moc a vše bude přesně tak,
jak to bylo původně na plánu výletu. Mlčeli jsme a jen se spokojeně uculovali.
Vrátili jsme se do Honolulu a nejdříve zamířili k Diamond Head. Vyjeli jsme do kopce,
projeli tunelem a byli uprostřed kráteru. Vycházeli jsme z toho, že si to tam trochu prohlédneme, ale
člověk míní a Betina mění. Nechala se slyšet, že tam vlastně nic není a šplhání na skály je časově a
tělesné náročné a nejlepší bude hned zase jet dál. Řidič prásknul do koní a my tam nestačili udělat
ani jeden snímek.
Cestou Honolulem do Pearl Harboru nám Betina něco málo řekla o historii námořní základny.
Povídala a povídala, já rostl a rostl a když jsme nakonec zastavili na nám už známém parkovišti a
zjistili, že se návštěva památníku omezí jen na deset minut v parku s pohledem na Arizonu za
vodou a chuť na film a lodičku si musíme nechat zajít, tak jsem to nevydržel, šel za ní a nejdříve jí
řekl, že když dělají prohlídku memoriálu jen tímhle stylem, tak by měli před výletem lidí varovat,
protože kdybychom tam nebyli už v neděli sami, tak z toho byl kravál. Navíc jsem ji požádal, aby
nevykládala o útoku na Pearl Harbor takové nesmysly, jako že Japonci zapomněli na to, že jedou
přes časový poledník rozdělující včera a dnes. Podle ní měl být naplánován nálet na pondělí. Hrdě
odvětila, že před složením zkoušek na průvodkyni vše musela studovat a mimojiné, že byl její
manžel vojenským historikem. Tak jsem jí poděkoval a prohlásil, že se rád všude něčemu novému
přiučím a že by nebylo na škodu, kdyby se s těmito novými poznatky ohlásila i u všech
vydavatelství, protože by bylo záhodno, aby v knihách po celém světě opravili „blud", podle
kterého Japonci s oblibou plánovali útoky o weekendu či svátcích. Lidé v autobuse nad krátkou
zastávkou brblali, ale nikdo Betině nic neřekl. Pouze se u nás pak informovali, jak si za 16 US$
udělat výlet nejen s deseti minutami v parku memoriálu, ale i s filmem, lodičkou a ponorkou
Bowfin. Moc jsme si libovali, že jsme si Arizona Memorial už prohlédli sami, protože jinak jsem se
o vzpouru postaral já - Bounty hadr.
Pokračovali jsme podél severozápadního pobřeží a posléze jsme se dostali mezi ananasové
plantáže. Betina na chvíli přerušila vyprávění o osudech její dcery a upozornila nás na velký kříž
v průsmyku v horách, kudy Fučida se svými útočníky při náletu pronikl nad ostrov. Takže když se
někdo podívá na film „Tora tora“, tak uvidí scénu, jak Japonci přilétají průsmykem mezi kopci a
uvidí tam i ten kříž. Film se točil na originálních místech a proto je teď ve filmu „chyba" - ten kříž,
protože ten tam při skutečném náletu ještě nebyl a ani být nemohl.
Našim dalším cílem byl Waimea Park. Z prospektu jsem věděl, že to je velká botanická
zahrada s malým vodopádem a těšil jsem se, že bude dost času na prohlídku, protože jsme tam měli
být na oběd. Pochopitelně ale zase muselo něco přijít. Betina se vzápětí nechala slyšet, že tam sice
37
máme zaplacený oběd, ale prohlídka parku že na plánu není a také chtěla vědět, jestli tam budeme
chtít zůstat hodinu či hodinu a půl. Na můj dotaz, proč tam tedy vůbec jedeme, když si stejně nic
neprohlédneme, jsem odpověď nedostal a spolucestujících jen zaraženě přikyvovali.
Oběhli jsme buffet, slupli oběd a poté jsme se v krásné přírodě snažili přijít na jiné myšlenky
než na Betinu. Moje spolucestující opět pobíhala kolem kytek a bující vegetace a když už jsme park
neprošli, tak si tam alespoň koupila tričko. Mezitím jsem nakrmil nějakou exotickou krůtu a kvočnu
s kuřaty a kolem vazačky lei jsme se vrátili k autobusu. Jediné, co nám zachraňovalo náladu, bylo
to, že jsme s Maxem minulý den navštívili jak džungli, tak i vodopády. Navíc ještě daleko větší.
Jeli jsme následně delší dobu kolem moře a bylo zajímavé, kolik informací jsme najednou o
přírodě dostali. Jednou jsme se dozvěděli, že nemá cenu stavět, protože je tam velké horko a
podruhé nás Betina uklidnila oznámením o zbytečnosti zastávky, protože je tam moc komárů.
Nakonec jsme dorazili na North Shore. Betina se opět nadechla a přišla s dotazem, jestli má vůbec
cenu stavět, protože – „... tam nic není". Vyskočil jsem jako čertík, zeptal se jestli vůbec ví o tom,
že právě tam se jezdí nejvyhlášenější surfařské závody a že já osobně jsem mimojiné právě za
tímhle „NIC“ přiletěl kolem půlky zeměkoule. Nechal jsem se slyšet, že můžou všichni klidně
zůstat sedět v autobuse a že přijdu za deset minut. Vypadli jsme s mojí spolucestující jak cukráři a
po chvíli jsme už seděli na pláži a se zájmem sledovali surfaře na vlnách jako hrom. Na chvíli jsme
zapomněli na průvodkyni a autobus a výlet se nám opět začal líbit.
Další zastávka se nevynechala, protože to bylo na Kaale Farm, kde nabízeli Kona-kávu.
Cucali jsme kafe, sledovali jak spolucestující nakupují a nakonec jsme Betině, která se dost divila,
že jsme nic nekoupili a zřejmě ji tak připravili o provizi, zvěstovali, že už jsme nakoupili včera na
Big Island u tamní královny krásy. Nákup kávy trval zhruba třikrát déle než návštěva Arizona
Memorialu a já měl tak možnost prohlédnout si zahrádku za prodejnou. Usadil jsem se pod
banánovníkem a při pohledu na záhony si opět uvědomil rozdíl mezi Havají a Evropou. Že se
záhony ohraničují prkny či kameny mi bylo známé, ale záhony orámované kokosovými ořechy
dělaly přeci jen velmi nezvyklý dojem a něco takového jsem viděl poprvé.
Další zastávka byla na trhu u Aunty (tety) Berty. Řidič vypálil z autobusu jako první a když
vystupujeme, tak dostává každý kolem krku mušličkový lei. Dámská společnost v autobusu dostala
pusu na přivítání od řidiče a panská od Betiny. Brrrrrr. Kam čert nemůže, tam nastrčí ...
Moje spolucestující nakoupila banány a já si mezitím krátil chvíli prohlížením lei a při té
příležitosti vzpomínal, co jsem před odjezdem vše o lei četl. Určitý podíl na tom měl bezesporu
mnohořadý lei našeho řidiče, patřícímu o onomu jednomu procentu čistokrevných Havajanů, jehož
mušličkový lei měl mít údajně cenu 5000 US$.
Není třeba zvláštností, že se opravdu parádní lei může skládat i z tisíce květů a havajský lei je
skutečně univerzální záležitost. Lze ho dostat jako přivítání, loučení, lék, výraz náklonnosti, lásky
či smutku, jako magie, či pouze k vyjádření radosti. Lei je tudíž něco jako pupeční šňůra k životu a
38
přírodě. Lei ale může mít i funkci jakéhosi druhu uniformy. Tak třeba lei lehua je typický pro
obyvatele Big Islandu. Tvoří ho purpurové střapečkovité květy madam Pele a to se pochopitelně
opět neobejde bez patálií. Kdyby při trhání nekoukali jak a kdy květy trhají, tak by se madam Pele
mohla zlobit a výsledkem by bylo nové lávové pole. Lei ilima je žlutý věnec obyvatel Oahu u
kterého se zase musí dávat pozor, aby se květy natrhaly v noci a hned ráno se lei udělal. Večer už je
totiž vše zvadlé. Tyhle žluté lei byly věnci královskými a věnovali je bohyni tance - Láká. Pro
ostrov Kauai je typický červenozelený lei mokihanaa a pro ostrov Maui je lei z portlandských růží,
což jest snad jediná cizí kytka. Na ostrově Molokai si libují v bílo-zeleném lei z květů a listí a
pouze na Niihau nepoužívají květy ale mušličky pro lei pupu. Navíc ještě existují lei opravdu
luxusní. Např. lei hulu manu je z peří. Zachovalo se i něco málo skutečně starých a historických lei
a ty jsou dnes nezaplatitelné. Ale i dříve byly lei velmi ceněny a jako zajímavost by se dalo dodat,
že bylo možné těmito perovými lei zaplatit i daně. Také byly ještě lei královské, lei niho papaoa,
které se skládaly ze zubů vorvaně, navléknuté na šňůrce z lidských vlasů.
Žádné přivítání se neobejde bez lei a protože se ve dvacátých létech s přibývajícím turismem
květinová lei začala prodražovat, tak začali věšet návštěvníkům kolem krku lei z papíru. To ale
naštěstí dlouho nevydrželo, protože papírové kytky nejsou v duchu havajského „aloha", a proto
s tím naštěstí brzy skončili. To udělali moc dobře, protože čerstvé orchideje jsou přeci jen lepší, než
krepový papír či plastik. Lei ale mají ještě jeden účel. Každý člověk má snahu se něčím ozdobit a
protože na Havaji vždycky žili v souladu s přírodou, tak se snažili nošením lei trochu přiblížit
krásným ptákům, či kvetoucím stromům a keřům.
Návštěva trhu skončila a my poblíž opuštěné fabriky, zpracovávající dříve cukrovou třtinu,
nastupujeme do autobusu a jedeme směrem na Laie, podívat se na chrám Mormonů. Byl postaven
roku 1919 ve formě řeckého chrámu a v dalších letech byl rozšiřován, takže dnes tvoří celý
komplex parků a budov. Zdejší chrám byl první odnoží mormonské víry mimo jejich centra v Salt
Lake City v US-státu Utah. Jako „NEmormoni" jsme se do chrámu nedostali a jen jsme v jedné
vedlejší hale vyslechli krátkou přednášku o jejich víře. K chrámu patří i roku 1955 založená
Brigham-Young-Universita, kde je sice studium bezplatné, ale studenti musí až dvacet hodin týdně
někde pro universitu pracovat a tím si na studium přivydělat.
Cesta kolem Oahu se pochopitelně neobejde u zastávky na Laniola Point. Pozoruhodností je
zde ostrůvek v moři ve tvaru mostu a burácející vlny tříštící se o útesy. Fotili jsme ze všech
možných a nemožných pohledů, ale jen do té doby, než jsem objevil vyhřívající se kočky a jedním
okem jsem pak hlídal moji spolucestující, protože by nás mohly Micky stát dost filmu.
Další cesta podél moře nás zavedla k sytě zeleným horským údolím, která nesmějí chybět
v žádné obrázkové knížce o Havaji. Ani jsme se nedivili, že právě tam natočil Spielberg scény do
jeho filmu „Jurasic Park". Minivulkán v moři jsme si sice vyfotili také, ale spíše jen z povinnosti.
Moje spolucestující kvůli fotce zelených údolí přeběhla i silnici, z čehož Betinu malém ranila
39
mrtvice. Chvíli nato jsme dorazili opět k „Noriko's", čímž se náš okruh kolem ostrova uzavřel.
Osazenstvo autobusu se vrhlo na vřele doporučovanou zmrzlinu s macadamia oříšky a já u vody
sledoval kánoe s plováky. Domů jsme to pak neměli daleko. Přispěli jsme pozorností na řidiče a u
prvního hotelu jsme se rozloučili s Betinou konstatováním, že cestování s ní pro nás zůstane
opravdu nezapomenutelným zážitkem. Na první pohled tudíž velmi pozitivní ohodnocení, jen se to
ale pak nesmí už dál nějak rozebírat a číst mezi řádky.
Hotel, kde vystupovali první, byl totiž nedaleko Military shop a ten jsem si pochopitelně
nemohl nechat ujít. Delší dobu jsme si v kšeftě prohlíželi uniformy, různé vojenské proprietky a
vyznamenání a chvíli poté, co jsme se dozvěděli, že vystavené pistole nejsou na ostrou střelbu, jsme
obchod opustili. Počítám, že se mojí spolucestující dost ulevilo, protože už nejspíš viděla, jak nám
při odletu tahají na letišti bezpečáci z kufru kulomety a granáty. To by určitě nebyla legrace.
V hotelu jsme se nejdříve vrhli pod sprchu, vyprali a hned jak prádlo viselo, jsme zase
vyrazili do ulic. Na večeři jsme se stavěli jen na hamburgera a pak se za tmy vydali naší cestou
kolem přístavu a kytaristy. Sledovali jsme mládež na pláži a trochu se podivili službě hotelu jejich
hostům, kde světlomety osvětlovaly část moře, aby se lidé nemuseli v noci koupat potmě a pak jsme
delší dobu žasli nad obrovským kotoučem měsíce, pomalu se kutálejícím nad Diamond Headem.
Měli jsme štěstí, protože byl úplněk a jednalo se o onen pověstný „Blue Moon“.
Někde v polovině Waikiki jsme se vrátili z pláže na promenádu a kolem sochy „duka" se
pomalu vraceli. Přestože bylo už dost pozdě, byly ulice stále plné a i šachové stolky u pláže byly
obsazené zamyšlenými Japonci, zabranými do hry. Trochu jsme se pozastavili nad lavičkami, kde
jednotlivá místa oddělovala prkénka. Jestli to byl pozůstatek po puritánských misionářích to nevím
a moje spolucestující soudí, že to bude nejspíš zábrana proti tulákům – nocležníkům. Zastavili jsme
se i ve sportu, kde mi moje spolucestující do kamery ukazovala jedny Nike za druhými a vyptávala
se imaginárního juniora, které tenisky mu máme koupit.
V suvenýrech stále ještě neúnavně tančily plastikové panenky jejich verzi hula-hula a chvíli
poté, co jsme se prodrali davem lidí vycházejících z kina, jsme zamířili do hotelu. Nijak se nám
nezamlouvalo, že má být zítřek našim posledním volným dnem, ale s tím se nedalo nic dělat. Jen
jsme si museli ujasnit, jaký program si uděláme. Odpoledne bylo jasné. Pobyt na Havaji je
nepředstavitelný bez koupání a tím byl určen i odpolední plán. Ale co s dopolednem? Nakonec jsme
to vyřešili velmi šalamounsky. Moje spolucestující se půjde podívat opět na kšefty v Ala Moana
Shoping Center a já půjdu ještě jednou do muzea Fort de Russy.
Středa, 3.7.
Ráno jsme „vyspávali" do 8:00 hodin, pak na balkóně posnídali a chvíli poté, co moje
spolucestující vyprala včera koupené tričko, jsme vyrazili do ulic každý jiným směrem. Zamířil
jsem do muzea v parku, chvíli sledoval karate-trening jakéhosi mladíka a pak jsem se opět vydal
mezi vitríny s dokumenty, fotografiemi a zbraněmi. Tentokrát jsem se spíše věnoval dokumentům a
40
měl i čas podívat se na celý informační film v televizi. Našel jsem tam ještě plno věcí, které jsem
při minulé prohlídce přehlédl, nebo si jen běžně prohlédl, jako třeba valouny do praku starověkých
válečníků. Nechal jsem se opět vylekat bambusovou pastí a pak jsem delší dobu zůstal v hale
vyznamenaných. Největší dojem na mne udělalo oddělení s nositeli nejvyššího amerického
vyznamenání - Medal of Honor. Jejich fotografie tam byly po řadě prosvěcovány jako diapozitivy a
komentář z reproduktorů vysvětloval zač jim bylo vyznamenání uděleno. Zamrazilo mě při líčení
letu záchranné helikoptéry do džungle ve Vietnamu a osud pilota, který byl na zpáteční cestě raněn
granátem a s uhořelou nohou přistál, ostatní sice zachránil, ale sám krátce nato zemřel.
Obešel jsem opět děla na ochozu, zastavil se i u tanků venku a po objevení dalšího vedlejšího
křídla pevnosti, jsem zašel i tam. To bylo jen informačním střediskem pro turisty, ale na střeše jsem
našel další dělo a několik torpéd a min. Byl pomalu čas na návrat do hotelu, protože jsem nechtěl,
aby na mne moje spolucestující musela čekat. Ta s nákupem dorazila krátce po mně a byla
spokojená, protože splašila nejen surfové boty pro sebe, ale i tenisky pro juniora. S těmi měla
trochu problémy, protože nikde nemohla objevit ty správné a nakonec koupila jen „něco
podobného". Je jasné, že jakmile koupila, tak o kus dál objevila ty správné. Takže se nakonec
pocvičila i ve vyměňování, resp. vracení koupených bot. Perka byly v kufru, nám se tím ulevilo a
po zjištění, že jsme koupili vše co jsme chtěli, jsme si zabalili pingl k vodě, vzali náhodně získanou
plážovou rohožku a chvíli nato jsme se už vyvalovali na pláži. Oba jsme vychutnávali nicnedělání a
koupání. Zašel jsem se podívat i k půjčovně surfů, ale nic si nepůjčil. Moje spolucestující mě sice
hecovala, ale při pohledu na dva surfaře, „sušící" na vodě v mírném vánku plachty, mě surfování
nijak nelákalo. Moje spolucestující si mezitím krátila chvíli pozorováním pána, který s hledačkou
min bloumal po pláži. Co hledal nevím, nejspíš ztracené drobné, či si jen krátil dlouhou chvíli.
Dalekohledem jsem sledoval letadla startující v Honolulu a v pravidelných intervalech se vynořující
ponorku Atlantis, vozící turisty ke korálovým útesům. O tom výletu jsem původně přemýšlel také,
ale to bychom tam museli být alespoň čtrnáct dní, aby se dalo všechno stihnout. Naposled jsme šli
do moře, ještě jednou se pokochali pohledem na Diamond Head a pak jsme sbalili a šli pomalu do
hotelu. Cestou jsme se zastavili u „rozcestníku" na minigolfu a informovali se o tom, že do Sydney
to je to 8151 mil, do New Yorku 7996 mil, do Londýna 11653 mil a do Paříže 11988 mil. Kolik mil
to je až k nám domů tam nestálo, zato k Mc Donald's to bylo jen 328 yardů. Vzdálenosti nás ale
ještě nijak nestrašily, ty budou aktuální až o den později.
Pozdě odpoledne jsme se s mírně přižehnutou kůží vrátili do hotelu se osprchovat a
převléknout a navečer už opět míříme parkem mezi hotely na terasu u pláže hotelu Hilton. Dost
udiveně jsme se cestou zastavili u jezírka, kde byli - tučňáci. Nejdříve jsme se domnívali, že museli
na Hawaj zabloudit, ale pak jsme se na desce dočetli, že existují i tropičtí tučňáci. Na terasu jsme
dorazili když se slunce blížilo k obzoru a objednali si mai tai - kokteil z ananasového džusu
41
s různým exotickým dochucením, pořádnou dávkou rumu, špalkem ananasu, višní na špejli a
nezbytnou orchidejí jako ozdobou.
Vedle se usadila parta Američanů u piva a po nezbytném „Hallo" jsme za zvuků havajské
hudby sledovali západ slunce. Pak přiběhli mladíci v suknicích s pochodní, zapalovali osvětlení u
cest podél pláže a když se ještě mezi palmami objevila velká plachetní loď a vzápětí nato i ona
typická kánoe s plovákem, tak už jsme nebyli schopni slova. Koukali jsme na to jako u vytržení a
mojí spolucestující se po tvářích koulely slzy jako v nočním luxorském Karnaku. Až jsem se začal
obávat, aby si kolemsedící nemysleli, že se hádáme. Pochopitelně že si to všichni kolem mysleli a
podle toho si mne nevraživě měřili. Nakonec se ale vše vysvětlilo, všichni se pak o to přívětivěji
usmívali a hezčí a romantičtější zakončení naší cesty jsme si opravdu nemohli přát.
Kolem pláže, laguny s malým ostrůvkem a nočním přístavem jachet, jsme se vrátili na hlavní
třídu a zamířili do „naší" restaurace na osvědčený biftek s krabíky. Tentokrát jsme už věděli jak to
tam chodí a zase si moc libovali i když mě potom pásek tlačil stejně jako první den. Stále jsem si
ale říkal, že člověk nesmí být změkčilý a musí vydržet i nějakou tu „nepříjemnost". Cesta do hotelu
nám trvala poměrně dlouho, protože jsme nějak povědomě zpomalovali. Bylo nám totiž jasné, že
jakmile skončí večer, tak skončí i cesta, protože zítřek už bude jen dnem balení a sezení v letadle.
Čtvrtek, 4.7. (a nějak propásnutý pátek 5.7.)
Ráno jsme měli po snídani nejdříve malou rozcvičku při balení, protože nám všechno nějak
„nakynulo" a jen díky mojí spolucestující, která před odjezdem pořídila onu nezaplatitelnou tašku,
jsme vše zapakovali. Není se ale čemu divit, protože mimo krabic s novými botami a stohem
neoprenů jsme měli i tak neskladné věci, jako plechovky coly-classic, která u nás není a junior je na
ni velmi zatížený. Nechyběly ani plechovky místního piva, takže jsme veškerá zavazadla snadno a
poměrně brzy zaplnili.
Před hotelem už čekalo pár mračících se lidí a my se přidali, protože nám po týdnu usmívání
celkem nic jiného nezbylo. Autobus přijel na fous přesně, řidič při nakládání našeho kufru jen hekal
a vyjeli jsme směrem letiště. Bylo nám nějak smutno, ani nebe nebylo veselejší a celou cestu
probrečelo. Stěrače autobusu v činnosti byly mými posledními video-záběry v Honolulu. Podali
jsme kufry, ukořistili v letadle místa u okna a pak se šli rozloučit s Maxem a jeho kolegy. Maxovi
jsme ještě jednou poděkovali za pěkný výlet a zmínili se, že byla velká škoda, že s námi nejel i
kolem Oahu. Chtěl vědět proč a když jsem mu tu story povídal, tak přivolal jejich „náčelníka",
který si se zájmem vše vyslechl. Bětinu jsem nijak neočerňoval a její jméno ani nepadlo. Vše jsem
mu vylíčil a jen dodal, že ten výlet byl jedinou věcí, která nám návštěvu Havaje trochu pokazila,
protože mně osobně to trochu připomínalo cestování s Lufthansou. Předražené a nic za to. Bylo
vidět, že jsem s těmito názory nebyl první, protože si dělal poznámky v bloku, kde už toho bylo víc
a který byl rezervován právě pro tyhle věci. Nakonec mne jen překvapil poznámkou, jestli naší
průvodkyní nebyla Betina. Na to jsem jen dodal, že nechci dělat nikomu těžkosti a moje připomínky
42
jsou spíše všeobecného rázu. Betina byla sice skřehotavá megera, ale cenu výletu nedělala. To, že
nám nebyla sympatická, se nedá posuzovat subjektivně, protože já třeba nerad nudle z mákem a jiný
se po nich může utlouct. Třeba bylo povídání o jejích životních osudech pro někoho velmi zajímavé
a výklad o zajímavostech ostrova by ho jen nudil.
Odebrali jsme se do čekací haly, po cestě se moje spolucestující stavěla na hotdoga a já ještě
koupil průhlednou konzervu s mušlí obsahující perlu jako „strýčka" pro její narozeniny. V hale
s námi čekala i crew a protože venku právě přistavili k „chobotu" naše letadlo, tak se dalo vycházet
z toho, že odletíme přesně. To byl ale omyl a bylo nám jen suše oznámeno, že budeme mít hodinu
zpoždění, protože musíme čekat na pasažéry z jiného letadla, které ještě nedorazilo. Odstěhovali
jsme se do vedlejší haly a krátili si dlouhou chvíli okukováním letiště. Ať už to byla letadla, parčík
v atriu mezi halami, či lidé na letišti. To byla mimochodem velmi pestrá společnost, kde
pochopitelně převládali Japonci. Občas se kolem převalili „překrásní" domorodci vážící něco mezi
metrákem a tunou, kousek dál se tulila dívka k vojákovi s hrudí plnou vyznamenání a ohromným lei
kolem krku a nedaleko haly s cílem Dallas postával pokuřující pilot. S jeho vypulírovanou
uniformou dost kontrastovaly uprášené špičaté jezdecké boty s vysokými podpatky. Jen kolty u
pasu mu chyběly. S víc než hodinovým zpožděním byl náš let konečně vyvolán a chvíli poté, co
mechanik něco došrouboval v palubním telefonu, jsme odstartovali. Seděli jsme opět na správné
straně a já krátce po startu už dělal poslední záběry Waikiki a Diamond Headu z ptačí perspektivy.
Jídlo, film a drbání s našim americkým sousedem mi zkrátilo let do Anchorage, kde bylo opět
mezipřistání. Chvíli jsme se v dáli mezi sněhem pokrytými štíty snažili objevit Mount Mc Kinley a
poté odešli do Duty Free Shopu něco nakoupit a hlavně obdivovat plišové losy a kožichy za 6000
US$. Co nám úplně vyrazilo dech, byla malá láhev koňaku za 600 US$. Byli jsme tam déle než
hodinu a začalo nám být jasné, že zpoždění už nedoženeme, ale že spíše ještě něco přibyde. Dělat se
s tím nic nedalo a my se pak opět odevzdaně usadili v letadle, kde jsme měli víc místa, protože náš
soused letadlo v Anchorage opustil a nového jsme nedostali.
Krátce po půlnoci (aljašského času) s námi začalo letadlo burácet po startovací dráze, ale ani
ne po sto metrech už visíme v pásech, protože pilot brzdil čím se dalo. Poprvé jsme zažili přerušení
startu a v letadle nikdo ani nepípl. Pouze jeden trouba (na mém sedadle) se nechal slyšet, že:
„Takhle to u Birgen Air také začalo a pak spadli...". Moje spolucestující mne na konto té
průpovídky málem přizabila. Stewardka se ozvala s vysvětlením, že se vrátíme k hale na technickou
kontrolu, protože byly slyšet nějaké podezřelé zvuky. Chvíli se nic nedělo, ale pak pilot zamířil na
jinou startovací dráhu a bez problémů vzlétl. Ukázalo se, že na původní startovací dráze byly boční
poryvové větry a ty letadlu trochu vadily. Pak už jsme letěli hladce a při konzumování kokteilu
jsme měli možnost sledovat v 0:45 hodin západ slunce, které pak po necelé hodině a čtvrt zase
vyšlo. Byly opět trochu zmatky s časem, navíc tam na severu, kde slunce v létě moc nezapadá, ale
my začali být unavení a něčím podobným jsme se nehodlali zabývat. Však oni nám na konečné
43
řeknou. Druhý film jsme proklímali a když jsme se blížili ke Gander, tak už bylo letadlo plné
„hadrových panáků". Moje spolucestující se cestou nastěhovala s polštářky a dekou na zem před
náš trojsic - seděli jsme u nouzového východu a neměli před sebou další sedadla a já od té doby
musel dávat pozor, abych po ní nešlapal.
V Gander jsme přistáli krátce po sedmé ráno. Kalnýma očima jsme koukali do ubrečeného
kanadského rána a vrávoravě jsme odešli do letištní haly. Moje spolucestující se opět zašla
pozdravit v Duty Free Shopu s medvídky a já za ní klopýtal soustředěn pouze na to, abych nějaký
regál s tou havětí neporazil. Letištní hala byla sice plná lidí, ale vládlo tam až strašidelné ticho.
Kam se člověk podíval, tam ležela nějaká mrtvolka dálných letů. Počítám, že letušky měly dost
potíž všechny pasažéry zase najít, aby pak někde nad Atlantikem nezjistily, že jim někdo usnul a
zůstal v Gander na záchodě.
Start v Gander všichni sledovali se zatajeným dechem, ale naše obavy byly zbytečné. Nová
posádka byla čerstvá a odstartovali, aniž by něčím pasažéry vylekali. Se zájmem jsem sledoval
fontány vody vířené na startovací dráze turbínami letadla a krátce nato jsem opět spokojeně dřímal.
Došlo pochopitelně zase na film a gáblík, ale ani z jednoho ani z druhého jsem toho moc neměl.
S podobnými potížemi ale zápasila v letadle většina pasažérů, protože jsme postel viděli naposledy
před víc než dvacetičtyřmi hodinami.
Kolem sedmé večer (hodinky stále nepřeřízeny) se ozval kapitán se slibem, že budeme
přistávat ve Frankfurtu. Slib splnil, my v příletové hale úspěšně našli transportér s kufry, zmocnili
se našich zavazadel a hned nato mašírovali na taxík. Shuttle do hotelu už nejezdil, protože se podle
místního času blížila půlnoc. Jen jsme do taxíku nastoupili, tak si taxikářka začala stěžovat na
místní poměry, zdražování a problémy s Turky a to bylo to poslední co nám ještě chybělo. Byli
jsme opět doma, kde po nějakém „aloha" nebylo ani stopy.
Hotel stál naštěstí ještě na svém místě a chvíli poté, co jsem přestavil naše auto jinam, protože
naše místo potřebovali pro parkování jiných hostů, jsme byli na pokoji. Vysprchovali jsme se, já se
(bezúspěšně) pokusil zaradovat že nemusím prát košili a ve 20:50 hodin ... pardon .... po přeřízení
hodinek na místní čas už byla sobota 1;20 hodin v noci, jsme po víc jak třiceti hodinách opět leželi
v posteli. Ještě jsem krátce uvažoval kde jsem cestou propásnul pátek, protože jsme odletěli ve
čtvrtek a teď už byla sobota, ale velkou šanci na rozřešení této nesrovnalosti jsem opravdu neměl.
Sobota, 6.7.
Ráno jsme posbírali svršky, naložili bagáž do auta a vyrazili po dálnici směrem domů. Na
prvním parkovišti jsme se zastavili na snídani, moje spolucestující se rozčílila v telefonní budce nad
nefungující „špičkovou technikou" Telekomu a já s otevřenou kudlou v kapse sledoval všechnu tu
řvoucí a bordel dělající verbež kolem mne. Nevím, jestli jsem měl smůlu, že se koncentrovali právě
v tom koutě, ale mám za to, že to tak vypadalo všude. Kam se postaví, tam upustí papír či
plechovku a já jen smutně vzpomínal na čekání na autobus do Pearl Harboru. Prošli kolem nás dva
44
výrostkové a jeden z nich odhodil basketbalovým způsobem papírek směrem k odpadkovému koši.
Netrefil, vrátil se, miniaturní papírovou kuličku z chodníku zvedl a hodil do koše. Mohlo jim být
tak kolem patnácti let a teď jsem se jen smutně rozhlížel po okolí a doufal, že moje spolucestující
brzy přijde, abych nakonec ještě neměl nějaké potíže kvůli rasismu.
Moje spolucestující dorazila a její výraz v obličeji se velmi lišil od toho, na který jsem si u ní
zvykl minulý týden. Jen procedila mezi zuby: „Prosím tě, pojed', jinak začnu tu pakáž kolem
mlátit.“ K tomu nebylo co dodat, já začal pilně šlapat na plyn a počítat ubývající kilometry domů.
Junior nás nečekal, protože opět soudcoval na tenise a jen malý nákup, kytka na stole,
dojemný pokus o úklid a dopis na uvítání svědčily o tom, že už nás alespoň v duchu vyhlížel.
Epilog
Seděli jsme doma, rozhlíželi se, připadali si opuštěně a nějak jsme postrádali události dnů
minulých. Dnes už vím jak je malému dítěti, když mu vezmou dudlík a chápu kotě, odstrčené od
misky mléka. Byli jsme sice doma, ale nijak jsme se z toho nemohli radovat a já si najednou
uvědomil, že jsem tímto výletem odškrtl možná už poslední položku v řadě mých snů. Po
pyramidách, kokosových palmách a Miss Liberty mi stále ještě zůstával Pearl Harbor. Ten byl ale
tak daleko, že jsem si tím ani nelámal hlavu. Najednou se ale sen změnil ve skutečnost a já jsem
zjistil, že mi už žádný jiný dětský sen nezbyl. To je pochopitelně nesmysl, protože je ještě tolik
jiných věcí, které stojí za zhlédnutí. Jenže s těmi už nemá nic společného ani Hanzelka a Zikmund a
ani ona pohlednice v autobuse. Snad bych se ještě mohl upnout na „Aku-Aku" na Velikonočních
ostrovech, nebo na knihu „Strýček Eskymák" od Edvarda Valenty či na australské poštovní známky
strejdových dopisů, ale to už je vše přeci jen trochu jiné.
Existuje tolik věcí a krásných koutů, které stojí za poznání, že by člověk musel žít několikrát,
aby všechno stihnul. Zpočátku žasne nad vším, pak začíná být zmaten když zjistí, že náhle neví
která cesta či zážitek byly lepší a nakonec dojde k názoru, že je vlastně úplně zbytečné se o nějaké
známkování či hodnocení viděného a prožitého pokoušet. Vše je svým způsobem jedinečné a
výjimečné a jde pouze o to, co je člověk schopen vnímat. Někde ho ohromí stavby či přírodní
útvary, jinde exotický trh a nakonec s údivem zjistí, že i tam, kde nic podobného není, zůstane náhle
stát s knedlíkem v krku a není schopen slova, popř. si musí utírat oči. Proto by se se slovy jako
nejkrásnější, nejromantičtější a jedinečný mělo zacházet velmi opatrně a nejlépe bude nepoužívat je
vůbec, protože nikdo neví, jestli to, co doposud viděl, je opravdu hodné oněch superlativů. Mimoto
nemusí jeden a ten samý zážitek působit na každého stejně.
Podívali jsme se na video, roztřesenýma rukama prolistovali fotky a nakonec jsme došli
k názoru, že snad ani nemá cenu je někomu ukazovat. Popis cesty, mající dle údajů PC přes 150000
písmenek, se pokouší o vylíčení zážitků, fotografie ze čtyř filmů a video přes 2,5 hodiny jsou pěkné
a romantické, ale stále vše zůstává jen marnou snahou o zachycení momentu a pouze k tomu, kdo
45
vše sám viděl a hlavně prožil, promlouvá ono magické a ničím nezachytitelné havajské aloha. Dnes
vím, že aloha není pouze pozdravem, ale je tou jedinou a zároveň nejkratší formou odpovědi na
otázku: „Co to je, když se řekne Havaj."
Nevím kde se nachází peklo, náš osobní ráj jsme ale už objevili – mahalo a aloha.
**************************************
Zde můj popis cesty skončil, ale hned v příštím dopise mi bylo oznámeno, že je očekáváno
pokračování. Svým způsobem mi to moc radost neudělalo, protože jsem již byl naprosto „vypsaný“
a „vycucaný“. Bylo mi ale jasné, že je to snaha si čtení o Havaji prodloužit obdobně, jako když
skončí nějaká kniha a člověk by klidně ještě četl dál. Sice jsem dost dobře nevěděl co ještě napsat,
ale nakonec jsem si opět sedl a pokusil se o pár doplňků, které jsem pak přidal k jednomu
z „normálních“ dopisů a kde jsem začal s: „... a teď ještě něco málo k Havaji...“.
Tenhle zbytek nepatří k popisu cesty, je to jen výňatek z dalšího (všedního) dopisu našim.
**************************************
Napsal jsem o našich cestách už hodně, ale tentokrát jsem měl ještě větší potíže než s jinými
spisy, protože je na Havaji jen minimálně věcí, kde se mohl člověk tak říkajíc něčeho „chytit".
Když jsem se sepisováním začal, tak to proto vypadalo docela jednoduše. Velké dějiny Havaj nemá,
světoznámé stavby tam nestojí a s popisováním přírody je to stejně na pytel, takže je nejlepší se
tomu vyhnout. Tudíž vše z počátku vypadalo na pár stránek a psát na psacím stroji, tak to tak
nejspíš skončilo. Jenomže PC má velkou výhodu (či nevýhodu) v tom, že se cokoliv napsané
nemusí vyhodit, ale pouze zpřeházet, doplnit a znova uspořádat. Takže jsem nakonec přerušil psaní
a kapsy se mi začaly plnit papírky s poznámkami kam kterou vsuvku dát. Tím jsem si krátil cesty
do práce a jediná patálie pak byla s rozluštěním roztřesených a kostrbatých klikyháků z autobusu.
Největší potíž byla s tím, kam dát všeobecné informace. V minulých popisech cest jsem si
často vypomohl napakováním všeho do tzv. "první noci" naší cesty. Tak tomu bylo i tentokrát, než
jsem zjistil, že na Havaji není jen obligátní "založil - postavil – vládl", ale těch informací je tolik a
tak různorodé, že po napsání všeho, to celé dělalo dojem slátaniny, kde člověk skáče jako koza
z jednoho témata na druhé. Takže bylo nutné vymyslet něco nového, což nikdy není jednoduché a
s tím ostatním to nebylo jiné. Něco jsem popsal, přečetl a byl spokojen. Spokojenost ale netrvala
obyčejně dlouho. Při druhém čtení jsem začal často zjišťovat, že napsané zní nějak kýčovitě,
nabubřele či křečovitě a v nejlepším případě to bylo něco jako: "... babička, z lesa jdavše, otýpku
chroští nesavše... ". Prostě to v žádném případě nevystihovalo přesně to, co jsme viděli a zažili. Byl
jsem zoufalý a měl jsem pocit, že tentokrát vůbec nejsem schopen napsat něco, co by mělo hlavu a
patu a alespoň přibližně zachycovalo onu typickou havajskou atmosféru. Trvalo delší dobu, než mi
46
došlo, že to ani tak neleží na mém psaní, jako spíš na Havaji samé. Teprve až když jsem se přestal
tvrdošíjně snažit o POPIS a začal "jen psát", jsem zjistil, že přibývající řádky začínají naše zážitky
vystihovat, či lépe řečeno je vidět snahu vše trochu přiblížit. Pro ilustraci by se dalo dodat, že
návštěva Havaje byla celovečerním širokoúhlým barevným filmem, první verze mého spisu byla
reportáž o filmu v novinách a teprve po pracném předělávání napsaného jsem se dostal k obrázkové
knížce, kde se mezi černobílými fotografiemi občas objeví i fotografie barevná. Sice drobet
"vyšisovaná", ale přeci jen lze tušit náznak barev a je to tím, že mé vyjadřovací schopnosti nejsou
právě ty nejlepší. Možná, že jsem měl začít psát už přímo na místě. Třeba by mě v parku u Iolani
paláce či na Waikiki napadly lepší formulace. Jistý si tím ale nejsem a mimoto bych nejspíš riskoval
rozčilování nad vlastní neschopnosti už na Havaji, což by opět bylo dalším námětem na popis, který
bych zase neuměl formulovat - a už se had požírá od konce vlastního ocasu ...
Asi největší vůbec možný kompliment mi udělala moje spolucestující, která si při čtení utřela
koutek oka a nechala se slyšet, že: "Ty seš blboun, to mi nemáš dělat ...". To sice moc romantická
pochvala není, ale je o to výstižnější. Pro mne to, jako obyčejně, byla jen snaha podělit se o naše
zážitky a zároveň si tím uchovat z cesty trochu víc, než jen pár suvenýrů, prospektů, map, fotografií
a záběrů na videu.
Teď ještě krátce k přání o napsání pokračování Havaje. To není tak jednoduché. Jednak jsem
nepřišel na nic co jsem zapomněl a za druhé by pokračování určitě za moc nestálo, protože bych se
mohl jen opakovat a nejspíš by to dopadlo jako s různými seriály či filmy, které měly nejdříve
úspěch a na jejích dalších dílech už bylo poznat, že jsou dělané pouze "na objednávku".
Pochopitelně bych se mohl rozepsat o věcech figurujících v popisu jako background. Mohl
bych začít rozebírat činnost vulkánů, nebo se vrhnout na pojednání o ostrovní flóře a o čem bych
toho mohl napsat úplně nejvíc, je pochopitelně Pearl Harbor. Ten by vydal na tolik listů, že bych je
nejspíš přestal počítat a už jen vážil. Jenomže to vše už popsali jiní a daleko lépe. Často jsem měl
při čtení různých knížek dojem, že jeden opisuje od druhého, ale ono to snad ani jinak nejde a
protože mně by také nezbylo nic jiného, než jen sám od sebe opisovat, tak bude asi lepší nechat vše
jak je a už to ničím "nevylepšovat".
Když ted' přelétnu řádky od: "... a teď ještě něco málo k Havaji...", tak to vlastně něco na
způsob pokračování je. Ona byla sice o pokračování asi trochu jiná představa, ale jsou situace, kdy
se člověk dostane na jeho hranice a protože se pak již obyčejně nic nezlepšuje, ale spíše zhoršuje,
tak je lépe - jak se říká, v nejlepším přestat ...
47