ZÁPAS O SVĚTLO Poznámky k pojetí prostoru v epice Anglosasů

ZÁPAS O SVĚTLO
Poznámky k pojetí prostoru
v epice Anglosasů
Jan Čermák
...ten, kdo napsal hseled under heofenum. možná nemínil nic jiného než to, co
tato slova značí podle slovníku, to tiž „hrdinové pod nebem " či „ mocní muži na
zemi". Myslel však přitom, on i jeho posluchači, na eormengrund. velikou zemi
obklopenou bezbřehým mořem garsecg, pod nedosažitelnou střechou nebes; a
na té zemi viděl muže, kterak, spoléhajíce na svou statečnost, vycházejí ze
svých hodovních síní, zalitých úzkým proužkem světla, do té bitvy
s nepřátelským světem a potomky temnot, jež končí porážkou pro všechny, i pro
krále a hrdiny. To, že i tato „geografie", kdysi považovaná za hmotnou
skutečnost, může být dnes prohlášena za pouhou báchorku, jí na hodnotě
pranic neubírá.
). R. R. Tolkien, Netvoři a kritikové (1963)1
1. Dochované památky staroanglické epiky neposkytují k úvahám nad
tématem, jež spojuje studie v tomto sborníku - princip místa, kategorie
prostoru v literatuře - rovnocennou příležitost. Zkoumáme-li epiku
Anglosasů, narážím e v zásadě na trojí nesnáz. Jednu představuje
zlomkovitost, druhá spočívá ve vysoké m íře doslovnosti vůči prame­
nům a třetí je dána tím, že epická, výpravná situace je v epice Anglosa­
sů mnohdy pouhým východiskem výsledného básnického tvaru
(obecně vůbec platí, že žádná z dochovaných staroanglických básní
není prim árně výpravná).
1.1. Zlom kovitost charakterizuje nečetné sklad by jež snad byly hrdin­
skými písněm i a tvořily součást dávných cyklů germánské ústní slovesnosti (Bitva na Finnově hradu, Waldere). Nikoli vyložená fragmentárnost, ale stále přece jen om ezený rozsah a zejm éna soustředěnost na je­
dinou epickou situaci brání zde uvažovat o příležitostných básních in­
spirovaných hrdinskou poetickou tradicí a oslavujících velká vítězství
či vznešené porážky Anglosasů (Bitva u Brunanburhu, Bitva u Maldonu).
Úskalí doslovnosti vůči předlohám zase charakterizuje poměrně roz­
sáhlý soubor anglosaské epiky křesťanské, především pak okruh skla­
deb inspirovaných látkami starozákonními (např. tzv. Genesis). A ko­
nečně v řadě pozoruhodných (byť rozsahem opět nevelkých) básní
jsou výchozí epická situace či děj jen naznačeny a slouží jako impuls
elegického monologu (např. Poutník, Námořník, Deor, Stesk po Vlku ne­
1
Tolkien (1963: 67).
187
Jan Čermák
boli W ulf a Eadivacer), případně mohou být přetvořeny v mystickou
vizi na principu prosopoeie (hlas Kříže ve Snu o kříži).
2. Především z těchto důvodů se následující poznámky budou týkat
skladeb tradičně označovaných Beoivulf a Exodus, i když i v nich jsou
epické charakteristiky podřízeny složitěji vystavěném u celku. V Beowulfovi se narativní rysy prostupují s postupy poezie elegické a meditativní, v Exodu s postupy básnické alegorie a poezie didaktické. Obě
skladby na velkém veršovém prostoru dokládají myšlenkové, kulturní
a estetické sm ěřování anglosaské epochy od předkřesťanských hodnot
ke křesťanským. B eow ulf je retrospektivní, bilancující básní: je konstru­
ován jako dialog křesťanského času autorova s dobou jeho germán­
ských předků. Ta je básníkem chápána jako odcizená, hodnotově pře­
konaná, a zároveň i jako svébytně vznešená a nezcizitelná. Našim ča­
sům Beoivulf poskytuje nejucelenější představu o tom, jak snad vypa­
daly náměty, obraznost a řeč germánské ústní slovesnosti. Exodus
svým smyslem hledí kupředu - k věčnosti a za tento svět. Tato drama­
tická výpověď o věrnosti Boží smlouvě a pokušení návratu, navíc
prodchnutá étosem domácí hrdinské poezie, tlum očí jazykem anglosa­
ských pěvců-scopů jasné poselství: tak jako Bůh povolal ve vyvoleném
izraelském lidu z Egypta svého Syna,2 je nyní i na Anglosasech, aby
překročili na druhý břeh, břeh pravé víry a spásy. Pozoruhodné a pro
náš záměr cenné je to, že ze všech anglosaských básní inspirovaných
Starým zákonem je na něm Exodus nejm éně závislý. Jeho hlavní dějová
linie vychází z pouhých necelých dvou kapitol Druhé knihy Mojžíšovy
(13.20-14.31), a tak na jeho textu lze pom ěrně snadněji než u ostatních
staroanglických biblických eposů sledovat individualizovaný obraz
prostoru či místa. Obě skladby spojuje i přibližná doba vzniku: přes
veškeré nejasnosti, které jejich původ obestírají, jsou počítány k rané­
mu okruhu anglosaských básní a je možné, že byly přímými plody pře­
lomových fází civilizačního zápasu o novou víru, morálku a senzibili­
tu.
2.1. Beoivulf \e nejvýznam nější památkou a v obecném povědomí i ja­
kýmsi symbolem nejstarší anglické literatury - písem nictví anglosaské
Anglie (toto údobí se tradičně vymezuje léty 449-1066). Báseň o 3182
verších, novodobými literárními historiky pojmenovaná po svém hlav­
ním hrdinovi, se dochovala v jediném rukopise z období kolem r. 1000.
Místo a doba jejího vzniku (nejspíše někdy m ezi léty 750-950), její tex­
tová historie i totožnost jejího tvůrce (byl jím spíše vzdělaný klerik
nežli potulný zpěvák, rozhodně však to byl křesťan) zůstávají i po bez­
2
Srov. Matouš 2.15,. Ozeáš 11.1.
188
Zápas o světlo
mála dvou stoletích filologických a literárně-historických zkoumání
neznámé.
2.1.1. Ač je skladba bezpochyby anglosaského původu, její děj se ode­
hrává na územ í dnešního Švédská a Dánska někdy na přelomu 5. a 6.
století po Kr. Beowulf, urozený válečník z km ene Geatů (neboli Gautů;
obývali jižní Švédsko, než byli právě Švédy pohlceni) se spolu se čtr­
nácti druhy přeplaví k dánskému dvoru krále Hroógara, aby ho vysvo­
bodil z područí Grendela, netvora sídlícího v bažinách. Ten už dvanáct
let noc co noc přepadá H roágarovu hodovní síň zvanou Heorot a
pokaždé si odnáší krvavou kořist: třicatero dánských válečníků. Beo­
wulf Grendela po urputném boji v Heorotu smrtelně zraní a zažene na
útěk. Vzápětí je nucen podstoupit další, ještě obtížnější souboj s Grendelovou matkou, jež se mstí za smrt svého syna, a to na vodním dně
v příbytku obou oblud. S pomocí zázračného meče, který mu tam dole
zjeví Boží světlo, Beow ulf zvítězí i podruhé. Posléze se, bohatě obdaro­
ván dánským králem, vrací domů. Druhá část skladby (kvantitativně
však pouhá její třetina) zachycuje dobu, kdy Beowulf už padesát let
Geatům moudře panuje. Dějovým jádrem je jeho třetí - a poslední velký zápas, tentokrát s ohnivým drakem. Ten geatskou říši začne pus­
tošit poté, co jej rozezlí krádež zlatého poháru z pokladu, který od
věků střežil ve skalní mohyle. Souboj končí sm rtí obou protivníků. Zla­
to je pohřbeno spolu s Beowulfem, drakovo tělo shozeno z útesu do
moře a Geatům, lidu bez krále, hrozí války a poroba.
2.1.2. Děj skladby vyrůstá ze starogerm ánských lidových pověstí a
využívá motivů mytických a heroických příběhů (řada z nich se obje­
vuje v literárních pam átkách germ ánského Severu přibližně po r.
1200). Vazba příběhu na historii je velmi sporá. Děj nepostupuje lineár­
ně a nem á ani prvořadou důležitost: výpravný prvek je podřízen úva­
hovému. V nejobecnějším smyslu je B eow ulf meditací o životě předků,
v níž se mísí obdiv s lítostí - meditací o čase, kdy rané germánské bojo­
vé družiny dobývaly územ í pro nová kmenová království, kdy si hr­
dinské ctnosti - statečnost, věrnost a štědrost - vysluhovaly chválu
v písních a kdy k jejich nositelům, usilujícím o věčnou válečnickou slá­
vu v bludném kruhu výbojů a pomst, dosud nedolehla radostná zvěst
o křesťanské naději.
2 .2 . Dějová linie celkových 580 veršů3 Exodu se soustřeďuje na odchod
Izraelitů z Egypta, jejich cestu k Rákosovému moři, jeho rozestoupení,
překročení Izraelity a na záhubu Egypťanů v jeho vlnách. Tyto dějové
3
Text, stejně jako Beowulf d ochovan ý v jediném rukopise, obsahuje dvě lakuny a nemá závěr. Podle obecného názoru však původní délka básně nepře­
sáhla 800 veršů.
189
Jan Čermák
obrazy jsou proloženy epickými digresemi (Josef v Egyptě, Noe, Abra­
ham a Izák). Způsob podání a slovesná výstavba děje prozrazují auto­
rovu důvěrnou znalost Bible, liturgie (zejména velikonoční, srov. např.
v. 113b-115a) i patristické exegeze. Biblická látka je traktována v sou­
vislostech doslovných i figurativních. Podobně jako Beoivulf staví do
těsného vztahu staré (pohanské) a nové (křesťanské), a to na úrovni té­
mat, motivů i sémantických charakteristik jednotlivých slov, uvádí
básník Exodu v juxtapozici události a významy související typologicky,
jindy je sdružuje v perspektivě alegorické (srov. souhrnně v. 71-97,
523-6 skladby).
2.2.1. Odchod Izraelitů z egyptské poroby je tak ztotožněn s poutí
křesťana životem na cestě k pravému domovu (srov. např. v. 104, 534).
Cesta má na obou rovinách čtení slovesnou podobu plavby (v. 106).
Důležitým verbálním prostředkem je tu zejména užití polysémních
slov ve více významech najednou (am biguum). Tak se např. sloup obla­
kový, pod jehož vedením a ochranou putují Izraelité, prolne s patristickým obrazem Lodi Církve, na níž se m ořem světa plaví křesťané pod
stěžněm a ráhnem Kříže (v. 80-3). Obdobně je noční sloup ohnivý zto­
tožněn s Duchem svátým (v. 96, 104a). Poutníci do Zaslíbené země se
stávají mořeplavci, homini viatores a typologickými předchůdci
křesťanů. Překročení Rákosového m oře je chápáno jako alegorické
předznamenání křestního obřadu (v. 310-46). Naproti tomu Egypťané,
charakterizovaní jako suchozemci, ve vlnách musí zahynout a jejich
zkáza se stává typologickým předobrazem Posledního soudu. Mojžíš,
vyvádějící svůj lid z Egypta-světa a z dosahu faraona-ďábla, je typem
Krista. Ač jsou tyto a další významové vztahy v textu Exodu pravidelně
aktualizovány, nelze říci, že by jinotajný plán byl jednotícím , soustavně
uplatňovaným principem jeho výstavby.
2.2.2. Básnická osobitost Exodu tkví také v m im ořádně úzkém sepětí
biblického obsahu se starým stylem a řečí hrdinské poezie. Nejde při­
tom, jak bývá pro rané biblické eposy příznačné, o pouhé naplnění
„pohanské" formy látkou z dějin spásy. „H eroizace" se soustřeďuje
zejména do obrazu obou dominantních veličin: Hospodina a moře.
Zpodobení Boha vychází ze slovesného obrazu vůdce starogermánské
válečné družiny. Bůh je Pán zástupů, který navěky odm ěňuje věrné a
dává zahynout neposlušným, Vládce, který se oslavuje skrze svou
moc. Moře je služebník Hospodinovy moci tak živoucí a věrný, že
s ním ve slovesné kresbě některých pasáží básně splývá v jeden neroz­
lišitelný obraz. Na pokyn Mojžíšovy hole se m ění ve vodní tvrz, pev­
nost slabých a slabé místo mocných. Po jazykové stránce se Exodus
v kontextu dochované anglosaské poezie jeví jako báseň bezmála expe­
190
Zápas o světlo
rimentální. Nad rétorický odkaz negramotných, improvizujících scopů
se povznáší zhuštěným nominálním výrazem (skladba má nejvyšší po­
díl složených slov ze všech staroanglických poetických textů),
množstvím neologism ů, převahou metafory nad metonymií (což je ve
staroanglické poetice výjim ečné) a soustavným využíváním polarity
mezi fyzickými a duchovními, konkrétními a abstraktními, životnými
a neživotnými významy v sémantickém spektru víceznačných slov.4
3. V nejobecnějším smyslu platí, že místo (dále také „prostor" či „kraji­
na") je v anglosaské epice zcela podřízeno činu (akci) a postavě. Nepří­
tomností soustavného zobrazování místa tak anglosaské eposy tvoří
protějšek k jiným výrazným narativním projevům starogermánského
světa, ságám s jejich topografickým záznam em o živých lidech v kon­
krétní krajině. Tvůrci anglosaské epiky vyhledávají typické nebo vzo­
rové rysy, příznačné pro druh zvažované či pozorované skutečnosti, a
nepřím o tak pojmenovávají spíše její skrytou podstatu nežli viditelnou
tvář. Tomu odpovídá volba generických výrazů, slov malého séman­
tického obsahu a velkého rozsahu: řekne-li anglosaský básník příbytek,
ponechává na svých čtenářích nebo posluchačích jeho velikost, polohu
apod. Příbytek může být dvorec velmože, jeskyně na dně jezera i mohy­
la s pokladem. Krajina Beowulfa je proto až na ojedinělé (a tím působi­
vější) případy prosta rozměru, barev či tvarů a je obydlena postavami
bez patrných tváří a s gesty pouze heroickými (i v jejich charakterizaci
záleží jen na skutcích). Konkrétní podoba světa zůstává proto mimo
poetický děj či záběr nepřizvána, je paradoxně účastna hlavně svou ne­
přítomností, a úplné její kontury ožívají jen v lidské mysli. Úspornost
zobrazení a básnický náznak tu otvírají prostor představivosti. Tato
skutečnost je vůbec nejpodstatnějším stylistickým rysem staroanglické
poezie. Představuje také základní důvod, proč anglosaskou poezii ne­
lze dost dobře ilustrovat:
Zásadní rozdíl mezi veškerým uměním (včetně divadla), které nabízí
viditelnou podobu věci, již prezentuje, a opravdovou literaturou je
v tom, že v prvním případě jde o podobu jedinou. Literatura působí od
mysli k mysli a je tak mnohem plodnější. Je zároveň univerzálnější a na­
léhavěji konkrétní. Mluví-li o chlebu, víně, kameni či stromu, odkazuje
k těmto věcem jako třídám, odkazuje k jejich představám; každý poslu­
4
Především proto je dnes považována za takřka nepřeložitelnou; do moder­
ní angličtiny byla přeložena jedinkrát (Tolkien 1981). - Všechny následující
české citáty z Exodu (dále Ex) mají charakter filologického překladu (J. C.);
citace z Beowulfa (dále Beo) pocházejí z mého přebásnění, jež připravuje
k vydání nakladatelství Torst.
191
Jan Čermák
chač jim však ve své představivosti přesto vtiskne zvláštní osobní po­
dobu (...) Praví-li se v příběhu: „vylezl na kopec a v údolí dole pod sebou spatřil řeku", ilustrátor může více nebo méně zachytit svou vlastní
vizi takové scény, avšak každý, kdo ta slova uslyší, vytvoří si svůj vlastní ob­
raz, stvořený ze všech kopců, řek a údolí, která kdy spatřil, ale zejména z toho
Kopce, Reky a Údolí, které pro něj byly prvním ztělesněním toho slova.5
I v Beoivulfovi, tradičně prezentovaném jako „podivuhodný příběh o
bojích s netvory" se hlavní sdělovací zájem upíná k smyslu dějů a půvo­
du věcí. Prostorové a místní souvislostí dějů jsou potlačeny nebo se ob­
jeví pouze v ojedinělém konkrétním detailu. Taková podrobnost má
pak často charakter jazykově ornam entální a pochází z formalizované
řeči ústní slovesnosti (typickým případem je kenning nebo básnický
opis: moře je „velrybí cesta" či „labutí lázeň", např. Beo v. 10, resp.
1860). Původ ve starších vrstvách textu má i vzácný konkrétní detail
kronikářský, připomínající právě místopis ság (tak se v Beoxvulfovi mlu­
ví o „zemi Skáne", tradiční pravlasti Dánů; Geaté se střetnou se Švédy
v blízkosti „hory H reosnabeorh", dnes již neznám é a blíže neurčitelné;
srov. Beo 19, resp. 2477). Jinak bývá konkrétní podrobnost zcela podří­
zena reflexivnímu zájmu vypravěčovu: když básník chválí lidský um a
dovedně sroubený Heorot, jenž odolal Grendelovu řádění, dozvídáme
se jen jakoby mimochodem o železných pásech, které hodovní síň pou­
taly (Beo 773, 998).
4. V Beowulfovi je svět ještě po způsobu starověkém ztvárněn jako jed­
notný celek. Tento jednolitý prostor sdílejí Beow ulf i ohnivý drak,
Hroógar i Grendel a jeho matka. A kdyby křesťanský básník kontrast
starého a nového, o němž pojednává, vědom ě netlumil, obývali by jej
nejspíš i bohové germánského pantheonu s obry. Jazykovým výrazem
jednolitosti prostoru jsou staré formule: všechno se odbývá „na zemi",
„v širém světě", „pod nebem ", „mezi dvěma m oři" či „v celém námoří". Hrdinové vědí, že žijí v „propůjčeném těle" (Beo 1754) a „propůjče­
ném světě" (1314), dokud jen je jim to dáno. Mají, tak jako Beowulf na
radu HroÓgarovu, „v stálosti a moudře ovládat svou sílu" (1704-5), a
až „svou sílu stráví" (2534) a „splní velikou sudbu" (3084), odejdou za
těmi, kdo je předešli. Obraz smrti je ve vyprávěcím plánu děje rozos­
třený a neurčitý. Zakládá se na motivu cesty, přičem ž důraz je jedno­
značně kladen na okamžik odchodu, nikoli na cíl cesty. Do dějového
pásma neproniknou valhally, ale ani věčnost na nebesích: když ve
5
J. R. R. Tolkien: O pohádkách (On Fairy Tales, 1964), Překlad Jan Čermák.
Praha, Winston Smith, 1992, s. 184-5. Kurzíva J. Č.
192
Zápas o světlo
vstupním obraze pohřbu dánského krále Scylda vyplouvá lodice s jeho
mrtvým tělem na širé moře,
(...) tušení neměli
rádci v dvoranách,
rekové pod nebem,
nevěděl nikdo,
kdo náklad ten přijme.
(Beo 50b-52)
Vidoucím svědkem je postavám obývajícím tento svět jeho duchovní
princip, podle básníka „starodávný Bůh" (Beo 946), „Všemohoucí" (93,
316 aj.), „Pán všehom íra" (1314) či „Vládce všeho, co jest" (3109). Ani
on nesídlí - alespoň mimo pásmo autorského komentáře - vně tohoto
světa, což je stejně příznačné jako jeho vesměs opisná a z hlediska pola­
rity pohanství-křesťanství neutrální označení.
4 .1 . To, že světu Beowulfa a jeho druhů dosud schází přesah „nad" či
„za", neznamená, že tento svět není vnitřně rozčleněn. Tolkien ve svr­
chu uvedené citaci mluví o hodovních síních „zalitých úzkým
proužkem světla" uprostřed temnot. Tento obraz vystihuje základní
prostorové uspořádání původní germ ánské epiky. Když dánský král
Hroógar nechá na znamení svého majestátu vystavět skvostnou ho­
dovní síň, vyvolá její motiv okam žitě svůj protějšek, Grendelovu tem­
notu:
Ve stanovený čas
- bylo to prý brzy když sroubena stála
největší z hodoven,
nazval ji Heorot.
Daleko sahala
moc jeho slova.
Sliby naplnil,
skvosty rozdílel,
prsteny hostům.
Hodovna strměla,
klenutá a pyšná...
V žalosti zatím
míjel život
mocného tvora,
jenž meškal v tmách,
když k němu z dvorany
den co den doléhal
hlahol a jásot;
zněla tam harfa,
libé zpěvy.
(Beo 76b-82a, 86-90a)
Ustavuje se tak základní polarita středu a okraje, světla a tmy, řádu a
chaosu. Zároveň je zřejmé, že - přinejm enším v Beowulfovi - se tma pů­
vodně vydělila ze světla a zlo povstalo odpadnutím od dobra, odstře­
divým pohybem směrem k okraji. Prostor a krajina tak dostávají trvalý
duchovní rozměr. Grendela, dědice prvotního zla, nic nermoutí tolik
193
Jan Čermák
jako radost Božího stvoření, když Dánové v hodovně naslouchají scopově zpěvu o původu světa:
Líčil pěvec,
jenž vyprávět znal
o začátku lidí,
kterak Všemohoucí
vytvořil zemi,
vlídné místo,
jež vlny smáčejí,
slavně zavěsil
slunce a měsíc,
ať svým jasem
osvěcují svět,
a končinu každou
učinil krásnou
stromovím a květy;
ve všem stvoření
rozproudil život,
ať radostně se hemží.
A tak družina
dlela v blaženství,
žila požehnaně,
když náhle počal
pekelný protivník
páchat zlé činy.
Ta strašná stvůra
slula Grendel.
On putoval pomezím,
panoval pustinám,
bažinám a blatům,
příbytek oblud
načas střežil
nešťastný tvor,
těch, jež Pán proklel coby
Kainovo plémě.
Tu vraždu pomstil
Bůh věkověčný,
ubití bratra:
vrah se neměl
z násilí těšit,
Hospodin vyhnal ho
na hony od lidí.
Z Kaina pak povstalo
pokolení zmijí,
skřeti, upíři
a všeliké stvůry,
obři, již dlouho
Bohu odpírali
úctu a věrnost:
však vzali svůj díl.
(Beo 90b-114)
Zároveň se v obraze družiny z v. 99 setkávají obyvatelé Ráje s pospoli­
tostí na Heorotu a čas hrdiny Beow ulfa s časem jeho křesťanského
tvůrce.
4.1.1. Střed bezpečí, světla a řádu - hodovní síň - potřebuje ustavičnou
ochranu. Její dvorana je m etaforou existence a situace epického hrdiny
v ní obranným postavením. Za palisádam i leží zem nepřátel lidských i
nestvůrných. Je jiná, prostírá se za hranicí známého, podmaněného
světa - Grendel je poutník pom ezím (v. 103). Toto hraniční územ í má
nejasné, nepravděpodobné a hrozivé rysy. Skalní sluj s dračím pokla­
dem je „výtvorem obrů" (v. 2717) a narazí na ni zas jen vyhnanec - ot­
rok prchající před hněvem svého pána. Grendelův rod
194
Zápas o světlo
tajemný kraj střeží,
vlčí srázy,
vichrné mysy,
proradné slatiny,
kde horský proud
v mlhách pod útesy
střemhlav mizí,
příval pod zemí.
Tam pouť je nedlouhá,
v mílích počítáno,
k té vodní pláni;
nad ní se hrbí
ledové hvozdy,
kořenaté stromy
hladinu stíní.
V noci tam uhlídáš
hrozivý div,
plamen na vodách;
tak moudrého nepotkáš
starce na zemi,
že znal by dno těch vod.
Ač poutník v pustině
stíhán je psy,
jelen paroháč
ač prchá do pralesa
z daleka hnán,
radš ducha odevzdá,
zemře na břehu,
než zabředl by dovnitř,
vyvázl hlavou.
Nevlídné místo:
tam vlny ve víru
se vysoko vzdouvají,
siré k mrakům,
když větrná smršť
vichřici rozbouří,
až šeří se vzduch,
naříká nebe.
(Beo 1357b-1376a)
Prolom ení obrany bezpečného středu světla - ať v podobě útoků ob­
lud, zrady věrných družiníků nebo třeba smrti dědice a budoucího
strážce hodovní síně - má dalekosáhlé následky. Hroógar soužený
Grendelem si stěžuje Beowulfovi, který právě dorazil do Dánska:
Často se chlubili,
když chutnali chmel
z poháru piva,
ti, kdo přísahali,
že pozvednou tam,
kde prve pili,
strašlivá ostří
v souboji s Grendelem;
leč byla dvorana,
když zrodil se den,
zdobena rudě,
zbrocena za rozbřesku
sraženou krví
všude kol sedadel,
znachověla síň.
Tak další strážce,
věrné válečníky,
vyrvala mi smrt.
(Beo 48(5—488)
Otec, jem už za zločin oběsili syna,
na jeho hradci
zasmušile hledí
do pusté síně,
jež pozbyla radosti
a hostí jen vichry.
V hrobě už spí
hrdinští jezdci,
už nezazní harfa,
jásot ve dvorci
tak jako druhdy.
Ulehnuv na lože,
opuštěný lká
195
Jan Čermák
pro opustivšího.
jsou mu veliké.
Otčina i dům
(Beo 2455-2462a)
Hodovna pozbývá role životadárného, světelného středu a mění se ve
svůj protějšek, v místo sváru, který rozrušuje obřadné předivo lid­
ských vztahů, v místo samoty a nečasu. Stává se emblémem marnosti a
strázně.
4.1.2. Podobně emblematizován je celý prostor. Krajina je jako na sta­
rých mapách redukována v několik význačných orientačních bodů:
stojí v ní hodovna, hrozí bažina s jezerem a dračí sluj a na ostrém po­
břežním útesu strmí pohřební m ohyla hrdinova. Statičnost krajinného
obrazu s několika takovými vrcholy je posílena tím, že postavy utkvívají ve své úloze. Král a drak jsou z principu strážci pokladu (srov. Beo
v. 2276-7, 2827), zbabělci zběhlému z boje je určen les (v. 1703-3,
1769-74), zrádnému vyhnanci z hodovní síně nezbývá než se obrátit
do Grendelovy země zavržených (srov. v. 847n., 1358n., 1408n.). Tuto
utkvělost postavy v prostoru prom ění občasný pohyb, je to však opět
pohyb obranný. Směřuje do tem ného m ezního prostoru, ale nikdy ne
za něj. Hrdinu charakterizuje, řečeno s Guardinim, „hluboce zakořeně­
ná vůle setrvat u přiděleného".6 Je spjat s vyklučenou a vyžďářenou
mýtinou, na rozdíl od Mojžíše z Exodu a rytíře dvorského románu netr­
pí pokušením obzorů. Po splnění obranného poslání se vrací zpět za
kolovou ohradu, do středu své utkvělosti a stavu obklíčení, tak jako
dánský strážce přímoří, když doprovodil Beowulfovy Geaty na dohled
Heorotu:
Musím se obrátit;
kéž Otec všemohoucí
vás zdravé i dál
hodlá zachovat
na vaší pouti.
Já k pobřeží se vracím,
hlídat je budu
před houfy nepřátel.
(Beo 316-319)
4.2. Nepřítomnost soustavného zobrazení místa je v anglosaské epice
kompenzována obrazným přenesením prostorových souvislostí do ji­
ných významových celků. Soustavně se tak děje v zobrazení mikrokosmu (srov. níže, 4.2.1.) a v obraze krajiny duchovní (4.2.2.). Méně sou­
stavně, ale přece charakteristicky je tato figurativní zástupná krajina
pojímána jako prostor slávy:
6
Guardini (1992: 9n.).
196
Zápas o světlo
Scyld, syn Scéfův,
porážel šiky,
dvorany dobýval
jednu po druhé,
národy děsil,
byť jen nalezencem
nejdřív byl ubohým.
Tak útěchy došel:
sílil pod nebesy,
v slávě prospíval,
až mu každý
z okolních kmenů
velrybí cestou
poslušnost vzkázal,
odváděl daně. Dobrý byl král!
(Beo 4-11);
jinde jako prostor, který zapečeťuje paměť:
Přikaž rekům,
až sežehne mě plamen,
ať při vlnách vztyčí
vznosný pahorek - ten ať mocně
na Mysu velryb
strmí a připomíná
moji památku;
plavci ať jej
propříště zvou
Mohylou Beowulfa,
až mlhami moří
štíhlé lodice
v dál budou štvát!
(Beo 2802-2808);
či jako m ěřítko hrdinské akce nebo jako míst-o bitvy:
Šarlatová stopa
Géatů a Švédů,
krvavá pře
táhla se krajem,
když plémě
pomstou stíhalo plémě.
(Beo 2946-2948)
Sam ostatný topos představuje bitva chápaná jako svébytný prostor:
Dychtivý plamen
zčerná hltaje
pána hrdinů,
jenž přečkal dosti
železných dešťů,
když nad štíty vála
vichřice šípů
zvednutá z tětiv,
když těla šipek,
peřím hnána,
hrotům sloužila.
(Beo 3114b-3119)
4.2.1. V náhradni krajině m ikrokosm u jsou významovými ohnisky tělo
jako pom íjivý příbytek a duševní stavy. Obraz lidského těla jako schrá­
ny duše akcentuje zejména metaforiku lpění, (omezeného) trvání a há­
jení uzavřeného prostoru:
svěží vodou,
Znovu jej kropil
až slovo proklálo
197
jan Čermák
hradbu hrudi
na zlato hledě,
a pán hrdinů,
zarmoucen řekl (...)
(Beo 2790b-2793)
K mrakům se vinula
největší z vater,
v hukotu ohně
tavily se hlavy,
když tryskala krev,
pukaly brány ran,
praskaly šrámy.
(Beo 1119-1122a)
Potom mužové
na mysu zažehli
největší z vater;
nad ohněm vzmáhal se,
v hukotu plamenů
sytil se pláčem
černočerný dým.
Vichry doduly,
požár rozkotal
příbytek z kostí,
roztavil srdce.
(Beo 3143-3148a)
Z duševních stavů a pocitů jde příznačně především o zárm utek (pře­
kážku či důsledek hrdinské akce), nebo o hněv (její důležitý předpo­
klad). Figurativní kresba tu staví zejm éna na podobnosti s vodním živ­
lem: zlým králům nekyne štěstí a souží se „ve vlnách sm utku", Grendelem stíhaný Hrodgar zažívá „kolotání úzkosti" a v knížeti
smrtelná zášť,
a vášeň k ženě
...Ingeldovi tryskne
opadnou smutky
zase vystydne.
(Beo 2064b-2066)7
4.2.2. Obraz krajiny duchovní v Beoivulfovi lze dokumentovat na jed­
nom (zdánlivém) detailu v líčení dračí sluje ve chvíli, kdy po hrdinské
smrti svého krále do ní vstupuje osm ero Geatů, aby vyzvedli drakovy
poklady a odvezli je na hranici, která zanedlouho sežehne Beowulřovo
tělo:
Společně vešli
pod střechu zla;
člověk, jenž osmici
kráčel v čele,
držel v pěsti
planoucí pochodeň.
Nepadl los,
kdo poklad zplení,
7
S představou lidského nitra jako prostoru souvisí metaforika omezení: pos­
tavy zažívají „úzkost" a „soužení". Ingeldova stydnoucí vášeň k ženě patří
do dalšího důležitého, i když neprostorového významového celku - obra­
zu (střídání) tepla a chladu (srov. např. slovotvorný základ českého
„hoře").
198
Zápas o světlo
neb v síni bez strážce
před sebou příchozí
jasně viděli
skvosty do jednoho,
jak leží tam ladem.
(Beo 3123-3129a)
Staroanglický výraz pro „střechu zla" - složené slovo inwit h r o f - je hapax legomenon. Jeho význam bývá nejčastěji glosován jako „deceitful,
evil roof". Klaeber, editor vydání, jež je považováno za textus receptus
skladby, navíc jako alternativu uvádí význam „enemy's roof".
Je zřejmé, že s doslovným chápáním tohoto obrazu tu lze vystačit jen
těžko. Již dlouho existují pokusy interpretovat ohnivého draka, příp.
jeho zlatý poklad jako malitia, avšak patrně jen jeden je soustavný. Ten­
to výklad9 nachází prvopočáteční (a snad také bezprostřední) zdroj
této představy a slova v patristických komentářích (sv. Ambrož, sv.
Augustin, Řehoř Veliký, Primasius, Beda Ctihodný, aj.) ke Zjevení sv.
Jana 20:7. Ve vykreslení Goga a Magoga, ztělesňujících národy svedené
Satanem, výrazně figuruje představa střechy (tectum). Tato střecha
8
9
Druhá složka tohoto kompozita, hrof, odpovídá významu „střecha" (mo­
derní anglické roof). První složka, inwit, obecně znamená „zlo" a filologové
ji kladou do souvislosti s latinským invidia. V básni se tento výraz vyskytuje
opět jen jako první člen kompozit a zakládá v nich výrazný slovotvorný
vzorec. Bytost, a to draka, v tomto vzorci označuje v Beowulfovi jediné kom­
pozitum: inwitgsest („zlovolný tvor, duch, cizinec, nepřítel", Beo 2670).
Představuje tedy konkretizaci personifikovaného inwit ze složeniny inwit­
hrof. Inwitfeng („zlovolné sevření", Beo 1447) znamená útok či sevření ob­
lud (především ovšem Grendelovy matky), které Beowulfovi hrozí v jeze­
ře. První složka personifikuje princip zla či ohrožení. Inwit- ve složenině
inwitsorh („strast ze zlé vůle", Beo 831) podobně identifikuje Grendela jako
nositele zla a původce dánských strastí. Druhý výskyt tohoto kompozita
(Beo 1736) je součástí tzv. Hrodgarova kázání a bývá interpretován
v křesťanském významu „strasti živých tvorů pramenící z malitia". Ostatní
složeniny s určující složkou inwit- označují různé projevy zla působeného
netvory (inwitdanc, „obmysl, nepřátelský záměr"; Beo 749) a především lid­
mi (inwitnet, doslova „síť z proradnosti", tedy „past", Beo 2167; inwitnid,
„proradný, zlotřilý skutek", Beo 1858, 1947; inwitscear, „strašlivá řež, zlo­
volné vraždění", Beo 2478; inwitsearo, „zlomyslnost, nepřátelství", Beo
1101).
Care Berkhout: Beowulf 3123b: Under the Malice-Roof. Papers on Language and
Literature 9,1973, s. 428-31.
199
Jan Čermák
ukrývá zášť (malitia) v lidských srdcích, která se nakonec vyvalí ven a
vybuchne v apertas miserias.'0
Kompozitum imvithrof pojmenovává prostor, který označuje, nepřímo
a v kombinaci abstraktních (inwit) a konkrétních (hrof) charakteristik.
Tento významový amalgam (s podporou ostatních složenin obsahují­
cích výraz inwit- v první složce, které v textu tvoří jakousi pojmovou
kulisu) jednak osamostatňuje zlo jako princip abstraktní, jednak zlo
personifikuje jako princip ztělesněný v draku a netvorech vzešlých
z Kainova plemene. Významová veličina inzuit- je součástí dvojjediné, a
tedy nejednoznačné duchovní perspektivy: zlem jako původcem stras­
ti, bolesti a smrti (pohanství) i zlem mravně zabarveným (křesťanství).
Polarizovaná jednota konkrétního a abstraktního, doslovného a jinotajného, obludného a lidského, křesťanského a pohanského proměňu­
je toto složené slovo v příznačně nejednoznačný útvar prostoru Beowulfa a jeden z mnohovýznamových vrcholů posledního obrazu sklad­
by. Svým ustrojením, okamžitým účinkem v bezprostředním kontextu
i tím, že ve skladbě netvoří součást celistvého alegorického plánu, toto
složené slovo silně připomene slovesné postupy básníka Exodu.
4.3. Jak bylo řečeno výše, pracuje Beowulf, dokládající myšlenkové a
kulturní směřování od předkřesťanských dob ke křesťanským, s juxtapozicí témat a motivů příznačných pro obě tyto civilizační epochy.
V nejmenším měřítku lze tento básnický postup sledovat na úrovni
jednotlivých slov. Apoziční princip působí - obrazně řečeno - v nitru
slov, ve vztazích mezi jejich jednotlivými významy a významovými
odstíny. Využívá zejména protikladů i souvislostí té části staroanglické
slovní zásoby, která odlišuje staroanglickou poezii a prózu. Poetismy
(a poetické významy slov užívaných v obou rejstřících, poetickém i
prozaickém) svým významem často náležejí k starší, nebo dokonce
obecně germánské jazykové vrstvě, zatím co výrazy a významy proza­
ické literární sdělení jaksi zpřítom ňují, přibližují je času básníkovu.
10 Srov. např. komentář sv. Ambrože: „Per Gog igitur, qui interpretatur tectum, ii designantur, qui malitiam suam in corde tegentes, justi ab hominibus videbuntur, cum futuri sint mente reprobi: Magog vero, qui interpreta­
tur de tecto, eos designat, qui de tecto cordis sui in apertas miserias prorumpentes, omnibus se impios esse demonstrabunt." (Apocalypsin expositío,
Patrología Latina, 17:932, vyd. Migne). - Berkhout do jinotajného rámce pře­
vádí pouze samotné finále skladby: „And when the three hundred years
are ended, the dragon will be loosed from his barrow and will go out to
provoke the nations north and south, the Franks, the Frisians, and the Swedes, to gather them for battle" (1973: 430).
200
Zápas o světlo
Rozdíl poetismů a slov příznačných pro řeč nevázanou proto často na­
bývá povahy kontrastu mezi významy předkřesťanskými a křesťan­
skými, které jsou jejich svébytným přehodnocením v duchu nové spiri­
tuální skutečnosti (např. význam „přečin", „vina" nabývá v jednom a
téže slově reinterpretací druhotného významu „hřích" apod.).
4.3.1. Ukažme tuto souhru významových odstínů na slově, jež je zá­
kladním označením Grendelova jezera. Staroanglického výrazu mere je
ve skladbě použito celkem pětkrát, z toho se jím Grendelovo jezero
označuje čtyřikrát (v. 845, 855,1603 v řeči autorské, v. 1362 v řeči Hroógarově). Jedenkrát (v. 1130 ve scopově písni reprodukované autorem)
označuje moře, na něž by rád vyplul Hengest, pobývající přes zimu na
Finnově hradišti a sužovaný pom yšlením na pomstu, kterou dosud ne­
vykonal na svém hostiteli.
V poezii tento výraz běžně označuje právě moře jako nezm ěrný živel
s existencí bezmála tělesnou, jehož život spočívá ve sváru vln a
proudů. Naopak próza s tímto slovem typicky pracuje ve významu
ohraničených a často pojmenovaných vodních ploch, jezer skutečných
i fiktivních. Zakládací listiny anglosaských králů a velmožů pro nás
v jejich jm énech zachovaly i část m ístního folklóru. Do krajových jmen
tak leckdy pronikly i výrazy z pohanské démonologie - spjaty se svý­
mi jezery, prameny, močály, jámami, dírami, jeskyněmi a pahorky
v nich příchod křesťanství přečkaly vodní obludy patrně velmi různé­
ho, avšak blíže neurčitelného vzezření a působností, skřeti, démoni a
draci. Také sám Grendel - to jm éno se alespoň objevuje v několika
územních listinách zejména z oblasti anglosaského Wessexu a jižní
M ercie.11 Do souboru staroanglické prózy však patří také narativní
próza křesťanská, především pak samozřejmě překlad bible. M ere jsou
potom v literárním povědomí anglosaského posluchače či čtenáře na­
příklad také jezera Nového zákona včetně toho, které ohněm a sírou
hoří ve Zjevení Janově.
Podobný soubor slovesných asociací - orálních i knižních, básnických i
prozaických, předkřesťanských i křesťanských - se tedy možná skrý­
val v obraze jezera Grendelova rodu. Není možno a snad ani nutno ur­
11 Samozřejmě nevíme, zda jde o jeho jméno. Zatímco historici anglosaského
období bájnou existenci takového netvora v anglosaské Anglii jako básní­
kova modelu předpokládají, namístě je i hypotéza opačná, totiž že básník
své stvořené nestvůře dal jméno v kraji časté a typicky spjaté s jezery a jáma­
mi (srov. Michael Lapidge: Beowulf, Aldhelm, The Liber Monstrorum and
Wessex. Studí Medievali, 3. Serie Anno XXIII, Fasc. I, s. 151-192).
201
Jan Čermák
čit, zda Grendel a jeho máti obývali mořský fjord, nebo zda se voda je­
jich jezera dala pít; zda tento netvor žil jen na pergamenu Beowulfa,
nebo zda přebýval ve sluji pod vodopádem za pastvinou patřící jaké­
musi historickému Beow ovi,12 zda byl prostě Grendel, ďas či Ďábel sám.
Podstatné je - a zdaleka ne jen z hlediska slohového - že zde básník
z mnohovrstevnatých významů slov sklenul oblouk od pohanského
pojetí světa k nové eschatologii, od fyzického k metafyzickému, že spo­
jil role a rejstříky scopa a kazatele a že dal přednost vyvažující, meditativní apozici před příkrou teologickou jednoznačností.
5. Také v Exodu najdeme uspořádaný, vnitřně členitý prostor, sepětí
postav s místem, místa jako em blém y a transfiguraci doslovné krajiny
v krajinu zástupnou. V porovnání s Beowulfem však toto uspořádání
vychází ze zcela jiného m yšlenkového základu. Je-li v prvním případě
základním organizačním principem prostoru nehybná utkvělost ve
středu a jistota daného, v Exodu je to pohyb k novému středu, jeho
strážné hledání.
5 .1 . Svět už není ztvárněn jako do sebe uzavřený, jednotný celek:
Ne behwylfan m *g heofon ond eoróe
His wuldres word,
widdra ond siddra
jxmne befasóman
maege foldan sceattas,
coróan ymbhwyrft
ond uprodor
garsecges13 gin
ond {seos geomre lyft.
(Ex 427^ 31 )14
(Obsáhnout nemůže nebe ani zem
slávu Jeho slova, jež šíří se dál,
nežli sahají končiny světa,
okrsek země a výšiny nebes,
nesmírný oceán a rmutný vzduch.)
12 Toto jméno figuruje ve wiltshireské zakládací listině anglosaského krále
/4Ithclstana z r. 931, v níž se jistý pozemek vymezuje jako „Beowova pastvi­
na" (sta. Beoivan hamm). V téže listině je zmíněno (patrně) místní jméno
Grendles mere (tedy „Grendelovo jezero"). Další územní listiny z této konči­
ny Anglie hovoří např. o Grendelově „díře", „jámě" nebo „prameni".
13 Toto velmi staré, původně složené slovo s již nejasnou slovotvornou struk­
turou příznačně figuruje ve vstupním citátu k těmto poznámkám z pera J.
R, R. Tolkiena.
14 Exodus cituji podle konzervativnějšího z obou nejpoužívanějších vydání,
Lucasova (1977).
202
Zápas o světlo
Tento nový celek má vzdálený, ale zaslíbený a spásný střed, jenž kyne
za hranicem i tohoto světa, světa, kde lidé dýchají jen „rm utný vzduch".
K dosažení božského středu je třeba dynamického pohybu směrem
vně a vzhůru: klíčovou a nejčastější předložkou skladby je ofer, „přes"
či „za". Starý střed tohoto světa je překonán a životodárné je naopak jej
opustit (fuga mundi). Odstředivý pohyb není obranný, ale osvobozující.
Jm éno / Egyptus znamená v jednom ze dvou patristických etymologických výkladů „tem notu". Starý střed je temný, ale světlo nezáří na
okraji světa, nýbrž až za ním. Pohyb je ústřední metaforou a prostor,
kudy tento pohyb prochází a kam směřuje, nemá ustálený obraz. Izrae­
lité jsou ferende folc, „putující lid " (Ex 45) na „cestě pryč a (zároveň)
vpřed " (fordwegas, Ex 3 2,248,350). Ta je sice „poutí, na níž čeká zlo" (be~
alusip, v. 5), ale vede správným směrem, je „urovnanou stezkou" (rihte
stražte, v. 126), a tedy cestou života (lifiueg, v. 104). V Egyptě, zemi s hrn­
ci masa a dostatkem hrobů, jsou Mojžíšovi lidé „vyhnanci" (edellease,
139) a „vyvrženci" (wrsecmon, 137). Egypťané jsou - podle alternativní­
ho patristického výkladu svého jm éna - pronásledovatelé a jejich pomstychtivé tažení je cestou zhouby (spildsip, v. 153).
5.2. Princip místa je jednoznačně podřízen ději spásy pronásledova­
ných a zavržení pronásledovatelů. Topografický obraz je přitom pozo­
ruhodně proměnlivý. Přispívá k tomu zejména alegorizace základních
orientačních bodů v prostoru děje. Moře je zároveň hrozba i spása
(srov. 5. 5. níže); poušť je proto jako moře (Ex v. 116-118). Zkouška po­
slušnosti a víry Izraelitů a jejich pronásledování jsou traktovány jako
plavba rozbouřeným mořem bez ohledu na to, kde se M ojžíšův lid prá­
vě nachází. Až do chvíle, než Izraelité přejdou Rákosové moře a vůbec
poprvé se ocitnou na zemi (folc ivóes on lande, v. 567), jsou ve slovesné
kresbě důsledně „nám ořníky" (ssemen) či „plavci" (flotan). Egypťané
jsou proto v základní polaritě sil „suchozem ci" (ingefolc, v. 142; landmenn, v. 179; ingemen, v. 190; ingepeode, v. 444), a to nejen v moři, jím ž
neprojdou ze tmy ke světlu, ale i předtím na pevnině. Obraz stanů v iz­
raelských leženích (feldhus; doslovně užito ve v. 133) se prolne s obra­
zem Hospodinova sloupu oblakového, jenž je svými slovesnými rysy
typologickou plachtou patristické Lodi Církve a alegorickým Stanem
setkávání (v. 85).15 Krajina takto získává zcela duchovní obraz. Proti Beowulfovi je její duchovní dim enze častěji paralelou k rysům doslovným
nežli jejich náhradou.
15 Srov. Druhá kniha Mojžíšova, 36.^10.
203
]an Čermák
5 .2 .1 . Obraz krajiny m ikrokosm u v tomto příběhu kolektivní věrnosti
v podstatě schází. Vzhledem k tomu, že duchovní střet Izraelitů
s Egypťany básník podává prostředky, jim iž anglosaská hrdinská poe­
zie zobrazuje srážku vojsk a fyzický boj muže proti muži, najdeme
v Exodu - stejně jako v Beowulfovi - topos bitvy jako prostoru či území
(např. v. 157, 228, 329). Zem ě Kenaan je vylíčena slovníkem staroger­
mánského vladařského m ajestátu: Izraelitům kynou „hradiště, prsteny
a širé říše" (burh ond beagas, bradě rice, v. 557), tam „ovládnou, vítězní,
hodovny mužů mezi dvěma m oři" (gesittadsígerice be sxm tweonum /beorselas beorna; v. 563-564a).
5 .3 . Okraj světa je v Exodu nem éně tem ný než jeho střed, ale jeho hrani­
ce jsou z Boží vůle a lidským přičiněním prostupné, takže nedochází
k pohybu nazpět. Těžiště spasitelného děje leží právě v hraničním pás­
mu (mearc, „pom ezí", v. 160). Egypťanům není dáno, aby hranici vlast­
ního území překročili. Izraelitům je přejít hraniční území plná ozbroje­
ných nepřátel (srov. např. gupmyrce, „bojechtiví hraničáři", v. 59), divo­
kou zemi (Anglosasy obávaných) močálů svažující se k hrozivému
moři (flodivegas, v. 106). Verš 58 z nesoustavného popisu těchto končin
se doslovně shoduje s veršem 1410 z obrazu cesty ke Grendelovu jeze­
ru (enge anpadas, uncud gelad, v českém překladu Beoivulfa v. 1409b-10:
„soutěsky kudy /jen jeden prosm ýkne se, neznám é prostory"). Co tato
shoda vypovídá o literárně-historickém poměru obou textů, je zde
méně podstatné než to, že nepřátelé Izraele obývají podobnou zemi
jako nestvůrní protivníci Beow ulfovi. Prostorové uspořádání starého
světa v souvislostech světla a tem noty i zde pozoruhodně využívá patristického výkladu jmen. Např. Etiopané zde figurují jako „hnědí lidé"
(tj. „osm ahlí" podle výkladu sv. Jeroným a; brune leode, v. 70), Egypťané
(ve shodě s výkladem jm éna zem ě a se svou duchovní úlohou) jako
„temné vojsko" (eorp zoerod, v. 194).
5.4. Ústředním prostorovým em blém em je opět hodovní síň jako místo
bezpečí. Nestojí už ale ve středu epického prostoru a není zalita úzkým
proužkem světla: v temném Egyptě jsou dvorany rozvráceny poslední
ranou egyptskou, když všechno prvorozené zemře, i syn faraónův a
synové velmožů, „strážci pokladů" (hordivearda hryre, Ex 35). Spolu
s nimi jsou zničena egyptská božstva,16 o nichž básník mluví jako o
„strážcích m ěst" (abrocene burhweardas, v. 39). Obdobně egyptské ho­
dovní síně osiří po zkáze faraonova vojska v Rákosovém moři, kdy se
žádný nevrátí, aby v hodovnách alespoň zvěstoval zlou zvěst (v. 511).
16 Srov. Druhá kniha Mojžíšova, 12.12.
204
Zápas o světlo
Izraelité si svůj střed bezpečí - sloup oblakový - nesou s sebou. Básník
ovšem ví, že pravá hodovní síň stojí na nebesích a že tento svět je jen je­
jím nedokonalým protipólem, dvoranou, v níž se hosté jen nakrátko
zastaví. Tato hodovní síň stojí v krajině homilie:
ř>is is laene dream
wommum awyrged,
wreccum alyfed,
earmra anbid.
ESellease
Jsysne gystsele
gihóurn healdeS
mu maň on mode,
manhus witon
faest under foldan, Jaaer bi5 fyr ond wyrm
open ece scraef
yfela gehwylces.
(Ex 532-538)
(Tato prchavá radost
je prokleta zlem, popřána jako prodleva
vyhnancům a nešťastným. Bez domova
a se smutkem v srdci obývají tuto síň
letmých hostí, pevný příbytek muk
znají tam pod zemí, s ohněm a hady,
otevřený věčný hrob všelikého zla.)
Posledním výrazným ztělesněním středu bezpečí se v Exodu stává
Hospodinovo moře - tvrz a hradba Izraelitů.17
5.5. Obraz m oře zde má - podobně jako Grendelovo mere v Beowulfovi dva póly. První vychází ze starogerm ánské představy m oře ztělesňují­
cího odcizující vzdálenost, nebezpečí a samotu. Beowulf a jeho Geaté u
dánských břehů děkují svému Bohu, „že jim dal přeplout přívaly vod"
(Beo 228). Ve staroanglické gnóm ické básni označované M aximy I se ra­
duje řríská žena z návratu svého manžela námořníka, jehož loď už bez­
pečně kotví v přístavu (v. 94b n.), zatímco Parkerův rukopis Anglo­
saských letopisů udává v análů roku 897 seznam zabitých a utonulých
Frísů v námořní bitvě Alfréda Velikého s Vikingy. Také v Exodu je moře
zprvu tradičně nepřátelské a hrozivé. Izraelitům-plavcům o sobě dává
vědět už na poušti v pasáži, která krajinu a živly líčí v obrazech ne­
stvůrně hrůzy, již dokáže zaplašit jen Hospodinův noční sloup ohnivý:
Heofoncandel barn;
niwe nihtweard
nyde sceolde
wician ofer weredun,
\>y laes him westengryre,
17 Srov. Druhá kniha Mojžíšova, 14.22,14.29.
205
}an Čermák
har haeóbroga,
on ferclamme
holmegum wederum
ferhó getwaefde.
(Ex 115b-119)
(Svíce nebes [tj. ohnivý sloup] plála;
nový noční strážce měl určeno
tábořit nad šiky, aby je hrůza pouště,
šedý děs pustiny, za bouří z moře
náhlým sevřením nezbavila žití.)
Ve verších 209-10 je moře jako nepřítel (hettend) Vyvoleného lidu ještě
spojencem faraonovým; nejprve se jeví jako neprodyšná mez, jako
vodní pevnost (ssefaesten, v. 127). Tvrzí už zůstane, ale i tato hranice na
cestě do Zaslíbené země a vzhůru nad svět se ukáže prostupnou.
Zklidněno (mere stille bad, v. 300) vyčká Božího znamení a jeho roze­
stoupivší se vody vytvoří stěny (wxlfaesten, v. 283, 484; sserueall, v. 302,
holmweall, v. 468, zueallas, v. 572, aj.), valy (randgebeorh, v. 296; randbyrig,
v. 464) a věže (meretorras, v. 485). Mořské vlny se promění v pomocníky
Izraelitů (helpendra pad, v. 488). Egypťanům budou - stejně jako jinému
ztělesnění zlého, Grendelovi a jeho matce v Beowulfovi, jejich vlastní
příbytek - místem tělesné i duchovní smrti (deadstede, Ex 590; srov. deačwic, Beo 1275). Živel přírody znepřátelené skrze prvotní hřích a
sužující hrdiny Beoivulfa, anglosaské staré epiky, se stává poslušným
nástrojem usmíření Hospodina a člověka v Exodu, anglosaské epice
nové.
PRAMENY
Klaeber, F. (1950): Beowulf and The Fight at Finnsburg. 3. vydání, Boston, D, C.
Heath and Co.
Lucas, P. (1977): Exodus. Methuen's Old English Library, London, Methuen.
Tolkien, J. R. R. (1981): The Old English Exodus. Text, Translation and
Commentary by J. R. R. Tolkien, ed. by J. Turville-Petre. Oxford, Clarendon
Press.
LITERATURA
Blackwell Encyclopaedia of Anglo-Saxon England. Oxford, Basil Blackwell 1999,
Guardini, R.: Konec novověku: pokus o orientaci. Překlad Otakar Veselý, Praha,
Vyšehrad 1992.
Hume, K.: The Concept of the Hall in Old English Poetry. Anglo-Saxon England
3 , 1974, s. 63-74.
206
Zápas o světlo
Robinson, F. C.: The Significance of Names in Old English Literature. Anglia 86,
1968, s. 14-58.
Robinson, F. C.: Beowulf and the Appositive Style. The University of Tennessee
Press, Knoxville 1985.
Southern, R. W.: The Making o f the Middle Ages. New Haven, Yale University
Press 1961.
Stanley E. G.: Old English Poetic Diction and the Interpretation of The
Wanderer, The Seafarer and The Penitent's Prayer. Repr. in: Stanley, E. G.: A
Collection o f Papers with Emphasis on Old English Literature. Pontifical
Institute of Medieval Studies, Toronto, 1987 (puv. 1956), s. 234-281.
Tolkien, J. R. R.: The Monsters and the Critics. In: An Anthology o f Beowulf
Criticism, vydal L. E. Nicholson. University of Notre Dame Press (Indiana),
1967 (puv. 1936), s. 51-103.
207