Epos o Gilgamešovi - Multikulturní svět škol Ústeckého kraje

Transkript

Epos o Gilgamešovi
Standardní
babylónská verze
I. tabulka
Ten, jenž hlubinu zřel, (samotné) základy země,
[ten, jenž všechno se dozvě]děl (a) pochopil vše,
+[Gilgameš, jenž hlu]binu zřel, (samotné) základy země,
+[Gilgameš, jenž všechno] se dozvěděl (a) pochopil vše,1)
[prozkoumal] všechny [světové strany,]
[veš]kerou moudrost [si osvojil] beze zbytku.
5
[Taj]emné věci uviděl a odhalil skryté,
přinesl o tom zvěst, co před potopou se stalo.
Dlouhou pouť vykonal a znaven spočinul,
všechnu svou strázeň [vyr]yl v (kamennou) stélu.
Zbudoval hradbu Uruku hrazeného,
10
posvátné Eanny přečistou pokladnici.
Pohleď na onu hradbu, vlys(?) její podoben (napnuté) šňůře,
uzři podnoží její, jemuž stejné nestvoří nikdo.
Dotkni se prahu, jenž tu je odjakživa,
k Eanně přistup, bohyně Ištary sídlu,
15
jemuž král budoucí, žádný to člověk, podobné nevystaví.
Vystup na vrchol urucké hradby, projdi se po ní,2)
prozkoumej základ, cihlu si prohlédni!
Cožpak to cihla pálená není
a fundament onen nekladlo mudrců sedm?
20
[Jeden] sar město, jeden sar zahrady, jeden sar hliniště (a) pozemek Ištařina chrámu,
tři sary a (ten) pozemek Uruk zabírá.3)
[Najdi] (tu) měděnou schránku,
[uvo]lni bron[zový] zámek,
[otevři] tajemství bránu!
25
[Vy]zvedni tabulku z lazuritu (a) čti,
[jak] on, Gilgameš, podstoupil všechny strasti!
[Vy]niká nad (jiné) krále,4) velebený, pán postavy
(znamenité),
hrdina, výhonek Uruku, trkavý býk.
Vepředu kráčí, sám jediný,
30
i vzadu kráčí, opora bratří svých.
Pevný břeh, záštita vojska svého,
zuřivá záplava ničící kamenné hradby.
[Potom]ek(?) Lugalbandy, Gilgameš, znamenitý silou,
[sy]n vznešené kravky Rímat-Ninsuny.
35
[On], Gilgameš, je dokonalý, hlubokou úctu budí,
[otvír]á cesty k pohořím,
[hlou]bí studny na úpatích hor.
[Pře]kročil moře, oceán širý až k slunce východu,
[proz]koumal (všechny) světové strany, život když hledal,
40
silou svou [dos]pěl (až) k Utnapištimu vzdálenému,
[obn]ovil svatyně zničené potopou.
[Kdo] z mnohých lidí
[(může) se je]mu vyrovnat v královské moci,
[kdo jako] Gilgameš (může) říct: „Já jsem král.“?
45
[Gil]gamešovo jméno od narození je skvělé,
ze dvou třetin bůh, z jedné třetiny člověk,
obraz postavy jeho nakreslila bohyně Mach,
dokonalým ho obdařila tělem, [bohatým vla]sem i vousem.
[...] nádherné je vzezření jeho.
50
[...] dokonalý [...]
Ve (všem), co náleží [...]
V urucké ohradě pře[chází,]
silný jak býk s hlavou vztyčenou vzhůru,
ve zbrani protivníka sobě rovného nemá.
55
Poslušni jeho druhové stojí,5)
chmuří se mladíci uručtí v nemilém(?) postavení(?).
Nepou[ští] Gilgameš syna k jeho otci,
ve dne i v [no]ci chová se zpupně [...]
[On] pastýřem je Uruku hrazeného,
60
on jejich je pastýř [...,]
silný (a) krás[ný, moudrý a chy]trý.
Nepouští [Gilgameš pannu k jejímu milému,]
dceru bojovní[ka, manželku mladého muže.]
Nářek jejich [bohové uslyšeli,]
65
nebeští bohové pána Uruku [prosili:]
„Dovolils [bohyni Aruru] stvořit zpupného býka,
[ve zbrani protivníka sobě] rovného nemá.
Poslušni jeho [druhové] stojí,
nepouští Gilgameš syna k jeho otci,
70
ve dne i v noci [chová se zpupně ...]
On pastýřem je Uruku hra[zeného,]
on jejich je pastýř [...,]
silný a krásný, moudrý a [chytrý.]
Nepouští Gilgameš pannu k [jejímu milému,]
75
dceru bojovníka, manželku mla[dého muže.]“
Nářku jejich naslouchá bůh [Anu,]
(pak) přivolali bohyni Aruru velkou.
„Tys Aruru člověka stvořila,
nyní stvoř, co (Anu) přikáže tobě!
80
Nechť bouřnému jeho se vyro[vná] srdci,
nechť spolu soupeří a Uruk si odpočine!“
Když toto Aruru uslyšela,
co Anu jí kázal, stvořila ve svém nitru.
Aruru si ruce umyla,
85
odrýpla hlínu, hodila (ji) do stepi.
Ve stepi Enkidua stvořila, hrdinu,
zrozence ticha, jehož Ninurta (obdařil) silou.
Srstí byl [po]rostlý na celém těle,
vlasy jak žena si upravuje.
90
Bohatstvím kadeří bohyni Nisabě podobá se,
lidi a zemi (však) nezná.
Oblečen je jako Sumukan,
s gazelami trávou se živí,
se zvěří k napajedlu chodí,
95
s divokými zvířaty vodou své srdce oblažuje.
Lovec, člověk, jenž pasti klade,
u napajedla setkal se s ním,
jeden den, druhý a třetí u napajedla setkal se s ním.
Když spatřil ho lovec, ztuhla mu tvář,
100
on i se svým dobytkem domů se uchýlil.
[Vydě]šen byl, ohromen, mlčel,
[star]ostmi se zachmuřila jeho líc.
Nářkem [se naplnilo] jeho nitro,
vypadal jako ten, kdo [ušel] dlouhou [cestu.]
105
Lovec otevřel [ústa svá] a praví [otci svému:]
„Otče můj, [jakýsi] muž, jenž přiš[el z hor,]
[je na zemi] mocný (a) silný,
[jako by] Anu [ho obdařil silou,] má jí více než dost.
Stá[le] (jen) po horách [chod]í,
110
[stál]e (jen) se zvěří [trávou se živí,]
[stále] (jen) kroky jeho k napajedlu [míří,]
[bojím se] přiblížit k ně[mu.]
[Zasypal stu]dny, které [já] hloubím,
[strhal] sítě, které jsem rozes[třel,]
115
[z rukou mi bere] zvěř, divoká zvířata stepní,
[nedovolí,] abych (cokoli) ve stepi konal.“
[Otec jeho otevřel ústa svá a] lovci praví:
[„Synu můj,] v Uruku Gilgameš [přebývá,]
ve stepi [sobě rovného nemá,]
120
[jako by Anu ho obdařil silou, má] jí více než dost,
[k němu] se vydej!
[On řekne tobě, až povíš mu] o síle (onoho) muže:
[‚Jdi, lovče,] vezmi [s sebou nevěstku Šamchat,]
[...] jak silný!
125
[Až zvěř se k] napajedlu [přiblíží,]
[nechť odloží svůj od]ěv a své vnady [odhalí.]
Až ji spatří a přiblíží se [k] ní,
odcizí se mu zvěř, [která vyrůstala ve] stepi s ním.‘“
Na radu otce svého [...]
130
lovec se odebral [za Gilgamešem.]
Vydal se na cestu do Uruku, (tam) zamí[řil svůj krok,]
[před] Gilgameše předstoupil a takto mu pravil:
„Jakýsi muž, [jenž přišel z hor,]
je na zemi mocný (a) [silný,]
135
jako by Anu ho obdařil silou, má jí více [než dost.]
[Stále] (jen) po horách chodí,
stále (jen) se zvěří [trávou se živí,]
stále (jen) kroky jeho k napajedlu [míří,]
bojím se přiblížit [k němu.]
140
Zasypal studny, které [já] hloubím,
strhal sítě, které jsem [rozestřel,]
z rukou mi bere zvěř, divoká zvířata stepní,
nedovolí, abych (cokoli) ve stepi konal.“
Gilgameš k němu hovoří, [k] lovci:
145
„Jdi, lovče, vezmi s sebou nevěstku Šamchat,
až zvěř se k napajedlu přiblíží,
nechť odloží svůj oděv a své vnady odhalí.
Až ji spatří a přiblíží se k ní,
odcizí se mu zvěř, která vyrůstala ve stepi s ním.“
150
Lovec šel a s sebou nevěstku Šamchat vedl,
na cestu se vydali, kráčeli stále vpřed.
Třetího dne na místo určení dorazili,
lovec a nevěstka do úkrytu usedli.
Jeden den a druhý den u napajedla seděli,
155
(až) přišla zvěř k napajedlu pít.
Přišla divoká zvířata (a) vodou své nitro oblažila
a on, Enkidu, jenž ve stepi zrozen byl,
s gazelami trávou se živí,
se zvěří u napajedla pije,
160
s divokými zvířaty vodou své nitro oblažil.
Šamchat ho spatřila, člověka divokého,6)
mladíka, zabijáka, z nitra stepi.
„To je on, Šamchat, odhal svoje ňadra,
rozevři svůj klín, nechť půvabu tvého se zmocní,
165
neboj se (a) dechu ho zbav!
Až tě spatří, přiblíží se k tobě,
rozhal oděv svůj, ať na tebe se položí,
učiň s ním, divochem, jak žena činí!
Odcizí se mu zvěř, která vyrůstala ve stepi s ním,
170
(zatím co) s rozkoší s tebou se milovat bude.“
Rozvázala Šamchat svoji zástěrku,
rozevřela klín, půvabu jejího se zmocnil,
nebála se (a) dechu jej zbavila.
Rozhalila oděv svůj, na ni se položil,
175
učinila s ním, divochem, jak žena činí,
s rozkoší s ní se miloval.
Šest dní a sedm nocí Enkidu bděl a s Šamchatou obcoval.
Když nasytil se jejího kouzla,
na svoji zvěř pohlédl.
180
Spatřily gazely Enkidua a daly se na útěk,
stepní zvěř se od něho vzdálila.
Vztyčil Enkidu své očištěné tělo,
kolena jeho se nehýbou, neboť zvěř od něho odešla.
Zeslábl Enkidu, neběhá již tak jako dřív,
185
vyrostl však a zmoudřel.7)
Znaven se otočil, u nohou nevěstky used,
nevěstce do tváře hledí
a poslouchá, co nevěstka říká.
[Nevěstka] Enkiduovi praví:
190
[„Krás]ný jsi, Enkidu, jsi jako bůh,
proč s divokou zvěří po stepi běháš?
Pojď, do Uruku hrazeného odvedu tebe,
do domu čistého, příbytku Anua a Ištary,
kde Gilgameš přesilný
195
se jako býk proti lidem staví!“
Hovoří k němu příjemnou řečí
(a) on přítele chce najít blízkého jeho srdci.
Enkidu nevěstce praví:
„Pojď, Šamchat, pozvi mne
200
do domu čistého, svatého příbytku Anua (a) Ištary,
kde Gilgameš přesilný
se jako býk proti lidem staví!
Já se s ním utkati chci, hlasitě vyzvu(?) (jej),
[abych vzkřik]nouti v Uruku mohl: ‚Já nejsilnější jsem!‘
205
[Vej]du a osud změním,
[neboť ten, kdo v]e stepi zrozen byl, [je mocný] (a) silný.“
[„Nuž pojď]me, [nechť rozja]sním tvou tvář,
[...] (kde) jest, já vím.
Po[jď,] Enkidu, do Uruku hrazeného,
210
kde mužové se opasky přepásávají,
denně [...] se svátek slaví,
kde hlasitě bubny znějí
a nevěstky lepých postav,
obdařené vnadami (a) plné rozkoše,
215
(mužové) mocní si na lože přivádějí.
Enkidu, [ty, jenž se tě]šíš ze života,
tobě ukážu Gilgameše, člověka, jenž z radosti do žalu (upadá).
Pohlédni na něj, pozři mu ve tvář,
mužností krásný, životní silou obdařen.
220
Půvab zdobí celé tělo jeho,
je mnohem silnější než ty,
neodpočívá ve dne ni v noci.
Enkidu, změň způsoby svoje!
Gilgameše bůh Šamaš miluje,
225
Anu, Enlil a Ea velkým rozumem ho obdařili.
Dříve než z hor jsi přišel,
Gilgameš v Uruku ve snách tě vídal.
Vzbudil se Gilgameš a sen matce své vyprávěl, řka:
‚Matko má, sen jsem v noci měl,
230
byly v něm nebeské hvězdy.
Jak Anuův povětroň (jedna z nich) padala na mne,
chtěl jsem ji zvednout, (příliš) těžká byla,
chtěl jsem ji odstrčit, moc její jsem nemohl zdolat.
Urucká země u ní stojí,
235
země se [u ní] shromažďuje,
zástupy lidí se kolem ní tlačí,
mužové houfně k ní přicházejí,
jak malé děti nohy jí líbají.
[Zamiloval jsem si ji,] jak s chotí jsem se s ní laskal,
240
[pak jsem ji pozvedl a] složil k [tvým] nohám
[a tys] mně ji naroveň postavila.‘
[Moudrá matka Gilgameše, jež] všechno zná a ví, praví
pánu svému,
[moudrá kravka Ninsun, jež] všechno zná a ví, praví
Gilgamešovi:
[‚Synu můj,] nebeské hvězdy, (které) [tam u] tebe [byly,]
245
[jak A]nuův [povětroň] (jedna z nich) padala na tě,
[chtěl jsi ji zvednout, (příliš) těž]ká byla,
[chtěl jsi ji odstrčit,] moc její nemohls zdolat.
[Pak jsi ji pozvedl a slo]žil k mým nohám
[a já jsem] ji tobě naroveň postavila.
250
[(To značí, že) k tobě mocný] druh [přijde,] ochránce (svého) přítele.
[Je na zemi mocný] (a) silný,
[jako by Anu ho obdařil silou,] má jí více než dost.
[Zamiloval sis jej, jak s chotí] jsi se s ním laskal,
[... on] tě vždy ochrání.
255
[Dobrý a zname]nitý je tvůj sen.‘
[Gilgameš] matce své [praví:]
[‚Matko má,] měl jsem druhý sen.
[Na ulici Uruku hraze]ného sekera ležela, kol ní se (všichni) shromáždili,
[urucká ze]mě u ní stojí,
260
[země se] u ní [shromaž]ďuje,
[zástupy li]dí se kolem ní [tlačí.]
[Pozvedl jsem ji a] složil k tvým nohám,
[zamiloval jsem si ji,] jak s chotí jsem se s ní laskal
[a tys] mně ji naroveň postavila.‘
265
Moudrá matka Gilgameše, jež všechno zná a ví, praví
synu svému,
moudrá kravka Ninsun, jež všechno zná a ví, praví
Gilgamešovi:
‚Synu, sekera, kterou jsi viděl, je člověk.
Budeš ho milovat, jak s chotí se budeš s ním laskat
a já ho tobě naroveň postavím.
270
K tobě mocný druh přijde, ochránce (svého) přítele.
Je na zemi mocný (a) silný,
jako by Anu ho obdařil silou, má jí více než dost.‘8)
Gilgameš matce své praví:
‚[...] podle výroku Enlila, velkého rádce, nechť se mi stane,
275
[pří]tele svého (a) rádce nechť získám,
[nechť] získám já přítele svého (a) rádce!‘“
[Jak] sny jeho mu byly vykládány,
[(tak) vyložila] Šamchat sny Gilgamešovy, Enkiduovi
je vyprávěla
(a pak) se spolu oba milovali.
280
[Enkidu] před ní [usedl]
[První tabulka: Ten, jenž hlubinu zřel, (samotné) základy] země9)
II. tabulka
[Enkidu před ní usedl]
[(a pak) se spolu oba milovali.]
[Zapomněl Enkidu na místo, kde zrodil se,]
[šest dní a sedm nocí Enkidu bděl a s Šamchatou obcoval.]
5
[(Tu) nevěstka Enkiduovi praví:]
[„Krásný jsi, Enkidu, jsi jako bůh,]
[proč s divokou zvěří po stepi běháš?]
[Pojď, do Uruku hrazeného odvedu tebe,]
[do domu čistého, příbytku Anuova,]
10
[do Uruku hrazeného odvedu tebe,]
[do Eanny svaté, příbytku Ištařina,]
[kde Gilgameš přesilný]
[se jako býk proti lidem staví!]
[A ty ... sama sebe,]
15
[pojď, zvedni se se země, noclehu pastýřova!]
(mezera)
[...]
20
[...] boha [...]
Proč s di[vokou zvěří po stepi běháš?“]
Sám se sebou radil se,
podle mínění jeho [řeč její příjemná byla.]
[On přítele chce najít] blízkého jeho srdci,
25
co Šamchat [mu poradila, k srdci si vzal.]
Jeden oděv [svlékla a jeho oděla]
a druhým svým oděvem [sama se zahalila.]
Za ruku ho uchopila a jako bohové [jej vede]
do chatrče pastýřovy, [do ohrady dobytčí.]
30
Pastýři se kolem něj shromáždili,
podle jejich mínění v něm samém [...]
„Jak se (ten) muž postavou Gilgameši podobá,
postavu má vysokou, jak cimbuří se hrdě tyčí.
Snad se v horách narodil,10)
35
jako by Anu ho obdařil silou, má jí více než dost.“
Chléb před něho položili,
pivo před něj položili.
Enkidu chléb nejedl, mhouřil oči, (jen) se díval,
[(neboť) nevěděl Enkidu, jak chleba se j]í,
40
[nevěděl, jak pivo se pi]je.
[(Tu) nevěstka Enki]duovi [praví:]
[„Enkidu, jez chléb, jenž odznakem je bož]ství,
[pivo pij, jež odznakem je král]ovství!“
[Snědl Enkidu] sedm [chlebů,]
45
[sedm džbánů piva vypil,]
[bezstarostnou náladu měl (a) počal zpívat vesele.]
[Vodou omyl své srstí porostlé tělo,]
[potřel se olejem, v člověka proměnil se,]
[rozjásalo se] jeho srdce, tv[ář mu (jen) zářila.]
50
[Pob]il vlky, z[ahnal lvy,]
[starší] pastýři [uléhat mohli,]
[(neboť) on, En]kidu, pastýř jejich, [člověk je bdělý.]
[Jeden] muž do domu [...]
[...] Uruku hrazeného [...]
55
[...]
[Enkidu ... zajásal.]
[Pozvedl oči své (a) spatřil člověka,]
[nevěstce praví:]
[„Šamchato, přiveď sem (onoho) člověka,]
60
[proč přišel, chci od něho zvědět!“]
[Nevěstka člověka přivolala,]
[přistoupila k němu a (takto) mu praví:]
[„Muži, kam spěcháš, co znamená (ten) namáhavý pochod?“]
[Muž otevřel ústa svá a Enkiduovi praví, řka:]
65
[„Do domu tchánova pozvali mne,]
[lidem je osudem (určeno), aby si nevěstu vybrali.]
[Na stůl jsem nanosil porce, skvělé pokrmy tchánova domu.]
[Pro krále Uruku hrazeného rozevřena je záclona
(v obydlích) lidí,]
[pro Gilgameše, krále Uruku hrazeného, rozevřena je
záclona (v obydlích) lidí,]
70
[aby si vybral(?), obcoval s chotí (určenou) osudem]
[nejprve on a později manžel.]
[Úradkem bohů (tak) bylo řečeno,]
[když pupeční šňůra byla mu odříznuta, (takový) osud jemu byl určen.“]
[Při slovech (onoho) muže zbledla mu tvář.]
(asi 2 řádky zničeny)
[Enkidu kráčel napřed a Šamchat (šla) za ním.]
[(Když) vešel do Uruku hrazeného,]
[davy se za ním shromáždily.]
80
[(Když) stanul] na ulici Uruku [hrazeného,]
[...] vzdálil se, silní [...]
Zatarasil cestu [Gilgamešovi,]
urucká země stála [při něm.]
Země se shromáždila [kolem něj,]
85
davy se tísní [za ním.]
Muži se scházejí [kolem něj,]
jak malé děti [nohy mu] lí[bají.]
Jakmile (je tu) muž krásné [postavy,]
bohyni Išchaře je lůž[ko] přichystáno,
90
Gilgamešovi jak bohu určen je soupeř.
Enkidu dveře tchánova domu nohama zahradil,
Gilgamešovi vejít nedovolí.
Začali zápasit ve dveřích tchánova domu,
na ulici do boje se dali, země ztěžkla(?).
95
Třásly se veřeje, chvěla se zeď,
[Gilgameš a Enkidu začali zápasit, jak býci se sklonili.]
[Poklekl Gilgameš oběma nohama na zem,]
[ztišil se jeho hněv, od něho odvrátil se.]
[Když se od něho odvrátil,]
100
[Enkidu Gilgamešovi praví:]
[„Jako jediného matka tě zrodila,]
[divoká kravka z ohrady, bohyně Ninsun.]
[Nad (jinými) muži tvá hlava se tyčí,]
[nad lidmi vládu přiřkl ti Enlil.]
(asi 4 řádky odlomeny)
[... příteli můj ... vzácný,]
110
[Pročpak chceš tohle podniknout?]
[... vše ... velmi chceš.]
[Nechť ... skutek, jenž nikdo na zemi nevykonal!“]
[Navzájem se políbili a uzavřeli přátelství.]
[... radili se ...]
(asi 9 řádků odlomeno)
[... velebili ...]
125
[nevěstce pravili:]
[„...]
[Je na zemi mo]cný (a) s[ilný,]
[jako by] Anu ho ob[dařil silou, má jí více než dost.]
[Postava] jeho vysoká [...“]
135
Mou[drá] matka Gilgameše, [jež všechno zná a ví,]
praví [synu svému,]
[moudrá] kravka Nin[sun, jež všechno zná a ví,]
[praví Gilgamešovi:]
„Synu můj [...]
140
hořce [...]
[...]
Uchopeny [...]
Odstranil v bráně [...]
Hořce pláče [...]
145
Nemá Enkidu [otce ni matky.]
Rozpuštěné kadeře [...]
Ve stepi zrozen byl, nikdo ne [...“]
Enkidu stojí, nasl[ouchá slovům jejím,]
zachmuřil se, use[dl, ...]
150
Jeho oči byly plné [slz,]
paže mu ochably, sil [ubylo.]
Navzájem se uchopili a společně [...]
[ob]jali se a ruce své jako [...]
Gilgameš [otevřel] ústa [svá a říká,]
155
[Enki]duovi praví:
[„Příteli můj, proč oči tvé] jsou plné [slz,]
[(proč) se hněvá tvoje srdce, ... (proč) soužíš se?“]
[Enkidu otevřel ústa svá a říká,]
[Gilgamešovi praví:]
160
[„Od nářku, příteli můj, mám krk (jako) ztuhlý,]
[paže mám ochablé a žádnou sílu,]
[oči mám plné slz.“]
[Gilgameš povstal a praví Enkiduovi:]
[„V lese přebývá divoký Chumbaba,]
165
[vydejme se na cestu, k němu pojďme,]
[... cedr ... les,]
[... nechť se vzdálí ... jeho sídlo.“]
[Enkidu otevřel ústa svá a říká,]
170
[„Vím, příteli můj, v horách, když jsem se se zvěří toulal,]
[na šedesát mil11) neslo se lesa hučení.]
[Kdopak se odváží do něho vejít?]
[Chumbabův řev je (jako) potopa,]
[ústa jsou oheň, dech jeho smrt.]
175
[Pročpak chceš tohle podniknout?]
[Boj (bude) marný v sídle Chumbabově.“]
[Gilgameš otevřel ústa svá a říká,]
[Enkiduovi praví:]
[„... vystoupím do hor ... les,]
180
poká[cím cedry ...]
Nechť se nasytí [...]
bouřková mračn[a ...“]
Enkidu otevřel ústa [svá a říká,]
185
„Jak my se máme vyd[at do lesa cedrového,]
když po té cestě ne[lze jít,]
[na toho člověka pohlédnout nelze.]
Strážcem le[sa Chumbaba je ... tělo,]
aby ochránil cedrový les,
190
aby zastrašil lidi, určil ho Enlil.
Chumbabův řev je (jako) potopa,
ústa jsou oheň, dech jeho smrt.
Na šedesát mil je slyšet hučení lesa.
Kdopak odváží se toho lesa vejít?
195
Adad, Enl[il ... a jiný,]
kdo [z Igiguů] odváží se bojo[vat s ním?]
Aby ochránil cedry,
aby zastrašil lidi, určil ho Enlil.
A toho, kdo do lesa vejde, zachvátí slabost.“
200
Gilgameš Enkiduovi praví:
„Pročpak, příteli můj, žalos[tně naříkáš]
a ústa tvá bědují, r[moutíš] mé [srdce?]
Sečteny jsou [dny] člověka
(a) veškeré konání (pouhý) je [vítr.]
205
Co vše [...] jest pro [...]
Ty jsi byl zrozen a vyrostl [ve stepi.]
Vrhl se na tebe lev, [(ale to) všechno (už) víš,]
a mužové nad jiné silní [...]
Srdce tvé v boji se vyzná [...]
210
Pojď, příteli, ke zbrojí[řům se vydejme,]
[sekery nechť nám ulijí!“]
[Ke zbrojířům se vydali,]
[usedli] a s [řemeslníky] se radí.
Sekery (jim) zhotovili [velké,]
215
sekery (o váze) jednoho talentu12) [ulili,]
meče jejich (o váze ) jednoho talentu [...]
opasky (o váze) jednoho talentu,
opasky jeji[ch ...]
– nový zlom, nový zlom – [...]13)
220
„Poslouchejte mne, mužové [Uruku hrazeného,]
mužové uručtí, [věci znalí!]
Neboť jsem plný sil, na dlouhou cestu vydám se
k Chumbabovi.
Pustím se do boje nejistého,
putovat budu neznámou cestou.
225
Požehnejte mi a já půjdu,
vydám se [...]
Nechť vejdu do brány Uruku hra[zeného,]
nechť navrátím se a svátek ve jménu božím [oslav]ím.
Nechť svátek ve jménu [...] oslavím znovu,
230
svátek nechť slaví se a jásot nechť zazní.
Radostné volání nechť kolem vás(?) mohutně zvučí.“
Enkidu starším ra[dí],
mužům uruckým, vě[ci zna]lým:
„Řekněte mu, ať nechodí do cedrového lesa,
235
po té cestě nelze jít,
na toho člověka pohlédnout nelze!
Strážcem lesa [Chumba]ba je [...] tělo,
[aby ochránil] cedrový [les,]
aby zastrašil lidi, [určil ho Enlil.]
240
[Chumba]bův řev je (jako) potopa,
[ústa jsou oheň,] dech jeho smrt.
[Na šedesát mil je slyšet] hučení lesa.
[Kdopak se odváží] do toho lesa [vejít?]
[Adad, Enlil ... a] jiný,
245
[kdo] z Igiguů [odváží se bojovat s ním?]
[Aby ochránil cedry,]
[aby zastra]šil lidi, určil ho Enlil.
[A toho, kdo do lesa vejde,] zachvátí slabost.“
Povstali rádcové velcí,
250
(svůj) názor sdělují Gilgamešovi.
„Jsi (ještě) mladý, Gilgameši, zápal tě unáší,
nevíš nic o tom, co říkáš, ... zrodil tě.
Chumbabův řev je (jako) potopa,
ústa jsou oheň, dech jeho smrt.
255
Na šedesát mil je slyšet hučení lesa,
toho, kdo do lesa vejde, za[chvátí slabost.]
Kdopak se odváží do lesa vejít,
kdo [z Igiguů] odvá[ží se bojovat s ním?]
Adad, En[lil ...] a jiný,
260
aby ochránil [cedry,]
[aby zastrašil lidi, určil ho Enlil.“]
Vyslechl [Gilgameš slova velkých rádců,]
pohlédl na svého přítele a [usmál se ...]
[...]
265
[Starší mu žehnají]
[Druhá tabulka: Ten, jenž hlubinu zřel; sbírka Gilgameš]
III. tabulka
[Starší mu žehnají, Gilgamešovi na cestu dávají rady.]
„Nespoléhej se, Gilgameši, jen na [svoji] sílu,
dívej se pozorně, (teprve pak) důvěřuj ve svůj úder!
Kdo půjde vepředu, ochrání svého druha,
5
kdo cestu zná, ostříhá svého přítele.
Nechť Enkidu před tebou kráčí,
cestu on zná do lesa cedrového.
Bojovat umí a v zápase vyzná se,
Enkidu nechť přítele ostříhá, druha nechť ve zdraví zachová,
10
přes výmoly nechť ho přenese.
– Ve shromáždění našem svěřili jsme ti krále,
až se vrátíš, krále (zas) odevzdáš nám.“
Gilgameš otevřel ústa svá a říká,
Enkiduovi praví:
15
„Pojď, příteli, půjdeme do paláce vznešeného,
(půjdeme) k Ninsuně, královně mocné!
Ninsun je moudrá (a) zkušená, ve všem se vyzná,
stezku (a) radu připraví našim nohám.“
Za ruce se uchopili,
20
Gilgameš a Enkidu do paláce vznešeného jdou,
(jdou) k Ninsuně, královně mocné.
Gilgameš povstal, předstoupil před [ni.]
„Ninsun, jsem plný sil, vydám se
na cestu dlouhou k Chumbabovi.
25
Pustím se do [bo]je nejistého,
putovat budu neznámou [cestou.]
[Požehnej mi a já půjdu,]
[vydám se ...]
[Nechť vejdu do brány Uruku hrazeného,]
30
[nechť navrátím se a svátek ve jménu božím osla]vím.
[Nechť svátek ve jménu ... oslavím] znovu,
[svátek nechť slaví se a jás]ot nechť zazní.
[Radostné volání nechť] kol tebe [mohutně zvučí.“]
[Vyslechla Ninsun řeč] Gilgameše, syna svého,
35
[...] naslouchá.
[...] vešla,
[...] mydlicí.
[Oděv si oblékla,] jenž sluší postavě její,
[...], jenž sluší ňadrům jejím,
40
[...] na hlavě korunu má.
[...] vodou půdu (i) prach,
[...] na střechu vystoupila,
vystoupila na [...], Šamašovi přinesla oběť zápalnou,
přinesla ob[ěť] Šamašovi, pozvedla paže své.
45
„Proč dal jsi synu [mému] Gilgamešovi srdce nepokojné?
Nyní tys pobídl jej a on vydá se
na cestu dlouhou k Chumbabovi.
Pustí se do boje nejistého,
putovat bude neznámou cestou.
50
Během dnů kdy půjde tam a zpět,
dokud nedosáhne lesa cedrového,
dokud mocného Chumbabu nezabije
a nezničí na zemi všechno zlo, které se tobě hnusí,
onoho dne, kdy ty hranici [...,]
55
nechť se tě nebojí Aja, nevěsta, nechť ti (stále) připomíná:
‚Nočním strážcům jej [...‘]
[...] soumrak [...]
(5 řádků odlomeno)
[...]
v den [...]
65
do [...]
hory [...]
stepní zvěř [...]
čeká [...]
[...]
70
[...]
vážený [...]
do [...]
k východu [...]
Anunnakuové [...]
75
nechť se [tě] nebojí [Aja, nevěsta, nechť ti (stále) připomíná:]
[‚Nočním strážcům] jej [...‘]
Cestou, jež [...]
dotkni se a [...]
neboť [...]
80
cestu [...]
a [...]
dokud [mocného] Chum[babu nezabije.]
Nechť dlouhé ruce(?) [...]
nechť krátké(?) jeho boky [...]
85
nechť dlouhý [...]
v ... nocleh,
nechť se tě nebojí Aja, nevěsta, nechť ti (stále) připomíná:
‚Až Gilgameš, Enkidu a Chumbaba se navzájem střetnou,
mocné bouře, Šamaši, pozvedni proti Chumbabovi!
90
Vítr jižní, vítr severní, vítr východní, vítr západní, větřík, vichr,
vítr ..., vítr silný, větrný vír, vítr, jenž do boku naráží,
mrazivý vítr, bouři, vichřici,
třináct větrů nechť zvedne se, Chumbabovi zacloní tvář
a zbraň Gilgamešova ať Chumbabu srazí!‘
95
Od tvého [...]
Onoho dne, Šamaši, Enkiduovi [...]
tvůj rychlý mezek ne[chť ...]
pokojné sídlo, lůžko pohodlné [...]
bohové, bratři tvoji [...]
100
Aja, nevěsta velká, v [...“]
Di[voká krav]ka Ninsun [...]
„Šamaši [...]
ne [...]
ne [...]
105
ne [...]
ne [...]
nepřekročí [...]
(6 řádků poškozeno)
[...] lidé ...
115
[...] ústa
[...] necháš ho vejít.“
Když divo[ká kravka] Ninsun vydala Šamašovi (svůj) pokyn,
[...]
[... ne]besa [...]
120
[Povstala matka] Gilgamešova, [...,]
uhasila oběť zápalnou [...,]
Enkidua přivolala, aby (mu) sdělila (svou) vůli.
„Enkidu, silný, nezrodil jsi se z mého klína.
Nyní tvoje potomstvo
125
(náležet bude) k zasvěcencům Gilgameše,
kněžkám, ženám zasvěceným, nevěstkám chrámovým.“
Znamení zavěsila na krk Enkiduovi.
„Kněžky přijaly vlastního syna
a dcerky boží vychovaly schovance.
130
Já Enkidua, je[hož miluji,]
za syna jsem přijala,
Enkidua co [bratra] nechť Gilgameš si oblíbí!“
Gilgameš [...]
„Neboj se [...]
135
a [...]
Během dnů kdy půjde tam a z[pět, dokud nedosáhne]
lesa [cedrového,]
nechť dlou[hé ...]
nechť krát[ké(?) ...]
Gilgameš [...]
[...]
155
V bráně cedr [...]
Enkidu do chrámu Eanna [...]
[...] Gilgameš v paláci [...]
Připravena je oběť [...]
Přítomni jsou synové, mis[tři ...]
[...] cesta
[... Gilga]meš
(2 řádky poškozeny)
175
Gilgamešovi [praví:]
„Na příkaz Šamašův dosáh[neš ...]
V bráně Mardukově [...]
Na prsou ...
Snopy ...
180
V bráně cedr ne [...]
Gilgameš [...]
a Enkidu [...]
[... ce]dr
[... nechť přine]se
[...]
[Enkidu] nechť přítele ostří[há, druha nechť ve zdraví zachová,]
přes výmoly [nechť ho přenese.]
230
Ve shromáždění našem [svěřili jsme ti krále,]
až se vrátíš, [krále (zas) odevzdáš nám.“]
Enkidu [otevřel] ústa svá [a říká,]
[Gilgamešovi] praví:
„Příteli můj, obr[ať ...]
235
cestu ne [...]
[...]
(asi 15 řádků zničeno)
[Po dvaceti mílích sousto uždibli]
[Třetí tabulka: Ten, jenž hlubinu zřel; sbírka Gilgameš]
IV. tabulka
[Po dvaceti] mílích14) sousto uždibli,
[po] třiceti mílích si nocleh připravili,
za celý den ušli [padesát mil.]
[Vzdálenost] jednoho a půl měsíce (zdolali), třetího dne
se k pohoří Libanonu15) přiblížili.
5
[Před tváří boha Šamaše] vykopali [studnu,]
[vodou si naplnili měchy.]
[Vystoupil Gilgameš na vrchol hory,]
[praženou mouku obětoval ...]
[„Horo, přines mi sen, příznivou Šamašovu zprávu!“]
10
[Enkidu zhotovil jemu ...]
[(Protože) vanul vítr, upevnil ...,]
[nechal ho ulehnout v kruhu ...,]
[on(?) jako obilí z hor ...]16)
[Gilgameš si bradu o koleno opřel,]
15
[spánek, jenž na lidi přichází, na něho pad.]
[Uprostřed noci náhle se probudil,]
[povstal a příteli svému praví:]
[„Příteli můj, nevolal jsi mě? Proč jsem se probudil?]
[Nedotkl ses mne? Proč znepokojen jsem?]
20
[Nešel nějaký bůh kolem? Proč zesláblé mám svaly?]
[Příteli můj, zdál se mi v noci sen]
[a] (ten) sen, který jsem spatř[il, byl velmi znepokojivý(?).]
[Na] úpatí hory [...]
[hora] na [nás] padla
25
[(a) my] jako mouchy ... [...]
Ty jsi byl ve stepi zrozen, [můžeme se poradit?“]
Enkidu vyložil s[en] příteli svému:
„Příteli můj, příznivý je [tvůj] sen,
sen je to znamenitý [...]
30
Příteli můj, hora, kterou jsi spatř[il, Chumbaba je.]
My se Chumbaby zmocníme, my [ho zabijeme]
a mrtvolu jeho [pohodíme] na poli bitevním
a zrána [příznivou Šamašovu] zprávu vyslechneme.“
Po dvaceti mílích [sousto] uždibli,
35
po třiceti mílích si [nocleh] připravili,
za celý [den] ušli padesát mil.
Vzdálenost jednoho [a] půl měsíce (zdolali), třetího dne
se k hoře [...] přiblížili.
Před tváří boha Šamaše studnu vykopali [...]
Vystoupil Gilgameš na vrchol [hory,]
40
praženou mouku obětoval [...]
„Horo, přines mi sen, [příznivou Šamašovu zprávu!“]
[Enkidu] zhotovil [jemu ...]
45
[on(?) jako obilí z hor ...]
50
[Příteli můj, zdál se mi druhý sen.]
[V tom snu, příteli můj, byla úplně jiná hora.]
55
[(K zemi) mne srazila, nohy mi spoutala ...]
[(Náhle) se rozjasnilo (a) jeden mladík,]
[nejlepší na (celé) zemi, nesmírně dobrý,]
[zpod hory mne vytáhl a ...]
[vodou mě napojil a srdce mé se uklidnilo.]
60
[(Potom) mne postavil nohama na zem.“]
[Enkidu mu říká, praví Gilgamešovi:]
[„Příteli můj, půjdeme ...]
[Chumbaba je úplně jiný.]
[(On) není hora, Chumbaba je úplně jiný.]
65
[Pojď, strachu se zbav ...]
[(Pak) bude vidět ...]
[a mladík, jehož jsi spatřil, je Šamaš, hrdina.]
[Tvých očí ...]
[Tvého těla ...]
70
[S tebou ...]
[Spěšně ...]
[a zrána příznivou Šamašovu zprávu vyslechneme.“]
[Po dvaceti mílích sousto uždibli,]
[po třiceti mílích si nocleh připravili,]
75
[za celý den ušli padesát mil.]
[Vzdálenost jednoho a půl měsíce (zdolali), třetího dne
se k hoře ... přiblížili.]
[Před tváří boha Šamaše vykopali studnu, ...]
[vodou si naplnili měchy.]
[Vystoupil Gilgameš na vrchol hory,]
80
[praženou mouku obětoval ...]
[„Hor]o, přines mi s[en, příznivou Šamašovu zprávu!“]
[Enkidu] zhotovil jemu [...]
(Protože) vanul vítr, [upevnil ...,]
nechal ho ulehnout [v kruhu ...,]
85
on jako obilí z hor [...]
Gilgameš si bradu o koleno opřel,
spánek, jenž na lidi přichází, na něho pad.
Uprostřed noci náhle se probudil,
povstal a příteli svému praví:
90
„Příteli můj, nevolal jsi mě? Proč jsem se probudil?
Nedotkl ses mne? Proč znepokojen jsem?
Nešel nějaký bůh kolem? Proč zesláblé mám svaly?
Příteli můj, zdál se mi třetí sen
a (ten) sen, který jsem spatřil, byl velmi znepokojivý.
95
Nebesa křičela, ryčela země.
[Den] (najednou) ustrnul v hrobovém tichu (a) nastala tma.
(Potom) [se za]blesklo (a) vzplanul oheň,
[pla]meny šlehaly, pršela smrt.
[Ztem]něla zář, pohasl oheň,
100
spadané [uhlíky] se změnily v popel.
Ty jsi byl ve stepi [zrozen], můžeme se poradit?“
Enkidu [vyslechl] jeho sen
a vysvětlil ho Gilgamešovi, řka:
[„Příteli můj, příznivý je] tvůj sen, se[n je to znamenitý ...]
105
[Příteli můj, nebesa(?), která jsi spatřil ...]
[...]
[...]
[Po dvaceti mí]lích sou[sto uždibli,]
110
[po] třiceti mílích si noc[leh připravili,]
[za celý den] ušli padesát mil.
Vzdálenost jednoho [a] půl měsíce (zdolali), třetího [dne]
se k hoře [...] přiblížili.
[Před] tváří boha Šamaše [studnu] vykopa[li ...]
115
[vodou] si naplnili [měchy(?).]
[Vystoupil] Gilgameš na vrchol [hory,]
[praženou mouku ob]ětoval [...]
[„Horo, přines mi] sen, [příznivou Šamašovu zprávu!“]
[Enkidu zhotovil jemu ...]
120
[on jako obilí z hor ...]
125
130
[Příteli můj, zdál se mi čtvrtý sen.“]
[Enkidu vyložil sen příteli svému.]
[„Příteli můj, příznivý je] tvůj sen, [sen je to znamenitý ...]
[... jehož jsi spa]třil, Chum[baba ...]
[...] Chumbaba jako bůh [...]
140
[...] rozzáří se [...]
[Ve stepi] položíme [...]
[Kvůli Chum]babovi rozhněváme [...]
[Zabijeme] ho (a) staneme na [...]
[a zrána] příznivou Šamašovu zprávu [vyslechneme.“]
145
[Po dvaceti mílích] sousto uždi[bli,]
[po třiceti mílích] si nocleh připravili,
za celý [den] ušli [padesát mil.]
[Před tváří boha] Šamaše stu[dnu] vykopali,
[vodou] si naplnili [měchy.]
150
[Vystoupil] Gilgameš na vrchol [hory,]
[praženou mouku] obětoval [...]
[„Horo, přines mi] sen, [příznivou Šamašovu] zprávu!“
Enkidu [zhotovil jemu ...]
[(Protože) vanul ví]tr, upevnil [...,]
155
[nechal ho ulehnout] v kruhu [...,]
[on jako obilí z hor ...]
160
[Příteli můj, zdál se mi pátý sen.]
165
[Byl nepříznivý, znepokojivý (a) temný!]
[Ve stepi divoké býky jsem lovil.]
[Když (jeden z nich) zabučel, rozpoltil zemi,]
[zvířený prach se vznášel až k nebi.]
[Já jsem se před ním sklonil.]
170
[Za ruce mne uchopil, ... spoutané byly mé paže.]
[Vyplázl jazyk ...]
[Mých skrání se dotkl, vodou z měchu mne napojil.“]
[„Bůh, příteli můj, k němuž se ubíráme,]
[býk není, je (někdo) úplně jiný.]
175
[Býk, jehož jsi spatřil, je Šamaš, ochránce,]
[v nouzi nás za ruce uchopí.]
[Ten, kdo tě napojil vodou z měchu,]
[je bůh tvůj, jenž tobě čest prokazuje,]
[(božský) Lugalbanda. My spojíme se a]
180
[jeden čin vykonáme, jehož (památka) nezemře nikdy!“]
[Před Šamašem] propukl [v pláč.]
[„Vzpomeň si na to, cos v] Uruku [Ninsuně] slíbil,
190
stůj při mně a vy[slechni moje prosby!“]
[Gil]gameše, potomka z lůna Ur[uku hrazeného,]
[bůh Šamaš] vyslechl slova [jeho]
[a hned na]to hlasité volání z [nebes se k němu neslo:]
„Pospěš, postav se mu! (Chumbaba) nesmí [do lesa] vejít,
195
[nesmí] do hvozdu sestoupit, nesmí [...!]
Nesmí se zahalit do sedmi plášťů17) [...!]
[V jeden] je zahalen, šest (jich) odložil.“
[Za ruce se uchopili ...]
jak divocí býci (když) zaklesnou rohy [...]
200
Jednou vzkřikl, bylo (to) hroz[né,]
(tak) křičí strážce lesů.
[...]
Chumbaba jako bůh [...]
[Gilgameš otevřel ústa svá a říká,]
205
[Enkiduovi praví:]
[„Chumbabův ...]
[Čelit (mu) sami nemůžeme ...]
[Cizí ...]
Kluzká půda ne [...]
210
Dva [...]
Dvě trojčata [...]
Trojitý provaz [ne ...]
Silný lev [dvě mláďata ...]
[... pevný ...]
215
[... důvěřuj ...“]18)
(3 řádky odlomeny)
Sestoupili [...]
220
Gilgameš [otevřel] ústa [svá a říká, Enkiduovi praví:]
„Příteli můj, ne [...]
Synové ne [...“]
Enkidu otevřel ústa svá a [říká, Gilgamešovi praví:]
„Příteli můj, ten, k němuž jdeme, [...]
225
Chumbaba, k němuž jd[eme, ...“]
Gilgameš otevřel ústa svá [a říká, Enkiduovi praví:]
„Příteli můj, nechť [...]
[...] a [...“]
235
[Enkidu] otevřel [ústa] svá a říká,
[„Příteli můj, jestliže do lesa] sestoupíme,
[oči] budu mít otevřené a napřažené [paže.“]
[Gilga]meš otevřel ústa svá a říká,
240
[Enkiduovi] praví:
[„Proč,] příteli můj, žalostně na[říkáme?]
[Cožpak jsme] všechny [hory] nepřešli?
[...] před námi,
dříve než [cedry ...] porazíme.
245
Příteli můj, jenž v boji se vyznáš,
kdo z bitvy má strach [...]
[Byli]nou potřeš se a [smrti] se nebudeš bát.
Zář s sebou ... změ[ň názor svůj!]
Jak buben nechť hlasitě zazní [tvůj kř]ik,
250
ať strnulost opustí paže tvé a ochablost zmizí [z tvých rukou!]
Chyť se mne, příteli můj, a společně půj[deme dál,]
přemýšlej o (tom) boji!
Zapomeň na smrt a [starej se] o život!
[Sil]ný (a) pohotový, prozíravý člověk,
255
[jenž] první půjde, ochrání sebe (a) druha nechť spasí (též)!
[Pro] věky budoucí slávu si získají.“
[Po] dlouhém (pochodu) oba dorazili k cíli,
[zti]chli a zůstali stát.
[Sta]nuli na kraji lesa
260
[Čtvrtá tabulka: Ten, jenž hlubinu zřel; sbírka Gilgameš]
V. tabulka
Stanuli na kraji lesa,
hledí na cedry vysoké,
pozorují do lesa vstup.
Kde Chumbaba přechází, je vidět stezku,
5
o cesty pečuje, pěšina v dobrém je stavu.
Uzřeli cedrovou horu, bohů sídlo, svatyni bohyně Irnini.
U hory cedr skýtá své bohatství,
příjemný jeho je stín, plný rozkoše.
Husté je trnité křoví, obrůstá [les.(?)]
10
[...] cedr [...] strom ballukku19) [...]
[...] ... jednu míli [...]
[...] cypřiš jednu (a) dvě třetiny [...]
[...] svazek [...]
[...] jako mou[cha ...]
15
[...]
[...]
Poté co meče [...]
a z pochev [...]
kov, potřeny jsou [...]
dýka (a) meč [...]
50
jeden [...]
vplížili [se ...]
Chumba[ba ...]
Enkidu [otevřel] ústa svá [a říká, Gilgamešovi praví:]
„Chumbabův [...]
65
[Čelit (mu)] sami ne[můžeme ...]
Cizí [...]
Kluzká půda ne [...]
Dvě trojčata [...]
Trojitý provaz [ne ...]
70
Silný [lev] dvě mláďa[ta ...]
[...] pevný [...]
[...] důvěřuj [...“]20)
Chumbaba otevřel ústa svá a říká, Gilgamešovi praví:
„Hlupák s pošetilcem se radil, proč jste sem přišli, Gilgameši?
Předstup, Enkidu, rybí syne, jenž neznáš otce svého,
mládě mrňavé želvy, které nesálo mateřské mléko!21)
85
Od malička se na tebe dívám, však k tobě se nepřibližuji.
[...] tvoje nenasytí můj žaludek.
[Nyní] jsi Gilgameše přivedl ke mně
a teď tu stojíš [... jak] nepřátelský cizinec.
Podříznu ti, Gilgameši, krk
90
(a) [masem tvým] nakrmím řvoucí ptáky ...,22) orly a supy.“
Gilgameš otevřel ústa svá a říká, Enkiduovi praví:
„Příteli můj, změnila se tvář Chumbabova.
Směle jsme vstoupili do jeho [...] (s úmyslem) zdolati jej,
(teď) srdce mé zaleklo se a hned tak se neuklidní.“
95
Enkidu otevřel ústa svá a říká, Gilgamešovi praví:
„Pročpak, příteli můj, žalostně naříkáš
a ústa tvá bědují, rmoutíš mé srdce?
Nyní, příteli můj, jediné(?) zbývá(?)!
V tyglíku kovář (přichystal) roztavenou měď!
100
(Je rozumné pec) znovu na krátkou chvíli zapálit (a když) se zapálí za krátkou chvíli
(ji) uhasit(?)?!
(Kdo) potopu sesílá, chápe se biče!23)
Neustupuj, zpět se neotáčej!
[Dívej se pozorně,] (a) zasaď mocný úder!“
[...] nechť zahnáni jsou.
[...] vzdálený.
115
Upadl na zem, čelit mu nemohl.
Pod patama jejich se rozevřela zem,
ve víru jejich (zápasu) se zlomil Sirjón a Libanon.24)
Zčernal bílý mrak,
smrt jako mlha se snášela na ně.
120
Šamaš proti Chumbabovi pozved mocné bouře,
vítr jižní, vítr severní, vítr východní, vítr západní, větřík,
vichr, vítr ..., vítr silný, větrný vír,
vítr, jenž do boku naráží, mrazivý vítr, bouři, vichřici,
třináct větrů se proti němu zvedlo a Chumbabovi zaclonilo tvář.
125
Nemůže vyrazit dopředu, nemůže běžet dozadu,
tak zbraně Gilgamešovy Chumbabu přemohly.
Chumbaba ve snaze život (si zachránit) Gilgamešovi praví:
„Jsi (ještě) mladý, Gilgameši, matka tě (nedávno) zrodila,
věru jsi potomkem [Ninsuny, divoké kravky.]
130
Na příkaz Šamaše, pána hor, povstal jsi,
výhonku urucký, králi Gilgameši!
[...] Gilgameši, mrtvý nemůže [...]
[...] pro světlo [...]
Gilgameši, daruj mi život [...]
135
Pro tebe budu zde hlídat [...]
[a dám ti] tolik dřeva, co budeš si přát.
Pro tebe budu střežit myrtu [...]
kmeny, výbavu pa[láce tvého.“]
Enkidu otevřel ústa svá a říká, [Gilgamešovi praví:]
140
„Příteli můj, neposlouchej Chumbabovy [prosby,]
[ať tě neobměkčí] jeho škemrání [...“]
Chumbaba vyslechl [...]
[...]
„Ty vyznáš se ve věcech mého lesa, ve věcech [...]
150
a víš o všem, co říká se.
Měl jsem tě chytit, měl jsem tě pověsit na větvi při vstupu do mého lesa,
měl jsem tvým masem nakrmit řvoucí ptáky ...,25) orly a supy.
A nyní, Enkidu, na tobě záleží (moje) propuštění,
Gilgamešovi řekni, ať život (mi) zachová!“
155
„Příteli můj, Chumbaba strážcem je lesa cedrového,
skoncuj s ním, zab (ho), znič jeho záměry!
Chumbaba je strážcem lesa, skoncuj [s ním,]
zab ho, znič jeho záměry,
160
dříve než uslyší (o tom) vznešený Enlil
(a) bohové [velcí] se na nás rozzlobí,
Enlil v Nippuru, Šamaš v [Sipparu!]
Věčnou si zajisti [slávu,]
že Gilgameš Chumbabu [zabil!“]
165
[pozvedl hlavu svou ...]
[...]
Kde [...]
[Chumbaba] vysle[chl ...]
190
po[zvedl hlavu svou ...]
[...]
[...]
[„...] les [...]
a jsou cesty(?) do jeho domu(?) [...]
195
Sedíš jak pastýř pře[d ...]
a jako ... [...]
A nyní, Enkidu, na tobě záleží (moje) [propuštění,]
Gilgamešovi řekni, ať život (mi) [zachová!“]
Enkidu otevřel ústa svá a říká, [Gilgamešovi] praví:
200
„Příteli můj, Chumbaba strážcem je le[sa cedrového,
skoncuj s ním,]
zab (ho), [znič jeho záměry,]
dříve než uslyší (o tom) vznešený [Enlil]
(a) bohové [velcí] se na nás rozzlobí,
Enlil v Ni[ppuru, Šamaš v Sipparu!]
205
[Věčnou si zajisti slávu,]
[že] Gilgameš [Chumbabu zabil!“]
(asi 3 řádky odlomeny)
[...]
„Ať ne [...]
Ať nikdo z vás dlouho nežije,
kromě přítele svého Gilgameše ať Enkidu nemá nikoho,
kdo o jeho hrob by pečoval!“
215
„Příteli můj, hovořím k tobě, však ty mne neposloucháš.
Pro kletbu [...]
[...“]
[Vyslechl Gilgameš řeč] přítele svého,
220
rukou svou vytasil [meč.]
Gilgameš [proťal mu] krk
a En[kidu ...] zatím co vyrval plíce.
[...] útočí,
[...] z hlavy tesák ukořistil.
225
[...] hojnost se na horu snášela,
[...] hojnost se na horu snášela.
[Chumbabu, strážce, k zemi srazil.]
[Na (vzdálenost) dvou mil ...]
[S ním srazil ...]
230
[Lesy ...]
[Srazil zlosyna, strážce lesa,]
[před jehož řevem se Sirjón a Libanon třás.]
[(Když) učinil ... země, ... chvěly se všechny hory.]
[Srazil zlosyna, strážce lesa,]
235
[zlomeny jsou ... Poté co sedm (jich) srazil,]26)
[síť (o váze) dvou a meč (o váze) osmi talentů,]27)
[náklad (o váze) deseti talentů pozvedl (a) do lesa vešel,]
[otevřel sídlo Anunnakuů skryté.]
[...]
240
[...] odseknuté třísky(?) jejich.
Gilgameš poráží stromy,
Enkidu pařezy vyhledává.
„Příteli můj, porazili jsme vysoký cedr,
245
jehož vrcholek do nebe naráží.
Zhotov (z něj) dveře sedmdesát dva lokty vysoké, dvacet čtyři lokty28) široké
(a) jeden loket29) silné! Jejich břevno, dolní (a) horní čep z jednoho budou (kusu).
Do Nippuru nechť Eufrat (je) odnese,
Nippur svatyni [...!“]
250
... vor(?) ... znovu ... [...]
Svázali vor, naložili [...]
Enkidu řídil(?) [...]
a Gilgameš hlavu Chumbabovu [nesl.]
Umyl si špinavé vlasy, očistil výstroj svou
255
[Pátá tabulka:] Sbírka [Gilgameš]
VI. tabulka
Umyl si špinavé vlasy, očistil výstroj svou,
kadeře na zádech rozpustil,
špinavý oděv svlékl, čistým se oděl.
Kabátec s rukávy oblékl, šerpou přepásaný,
5
Gilgameš si na hlavu korunu vložil se stuhou dokola kolem.
I zhlédla se v Gilgamešově kráse vládkyně Ištar.
„Pojď, Gilgameši, staň se (mým) chotěm!
Mužností svou mne obdaruj,
ty budeš mužem mým a já tvojí ženou!30)
10
Nechám ti zapřáhnout vůz ze zlata a lazuritu,
s koly zlatými a jantarovými rohy.
Budou ho táhnout lvi a mohutní mezci.
Vejdi do domu našeho, jenž voní cedrovým dřevem!
Až do domu našeho vstoupíš,
15
kněží(?) z Aratty(?) ti nohy políbí,
před tebou pokleknou králové, hodnostáři i knížata,
[...] hor a země ti daň (svou) přinesou.
Tvé kozy po třech (a) tvé ovce po dvou (mláďata) vrhnou,
tvůj osel těžší unese náklad než mezek,
20
tví koně s vozem pyšně cválati budou,
tvůj vůl vlekoucí jařmo nebude sobě rovného mít.“
[Gilgameš] otevřel ústa svá a říká,
vládkyni Ištaře [praví:]
[„Co já] tobě [dám], až si tě budu brát?
25
[...] v těle a oděvy,
[...] stravu a pokrm,
[...] chléb, jenž odznakem je božství,
[... pivo], jež odznakem je království?
[...] přivázal,
30
[...] navršme,
[...] oděv.
[Proč bych si] tě měl za ženu [brát?]
[Vždyť ty jsi ...] led,
zadní branka, [jež ne]zadrží vítr a průvan,
35
palác, jenž osle[puje] hrdiny,
slon, [jenž střásá] svou pokrývku,
smůla, jež po[špiní(?)] toho, kdo ji nese,
kožený měch, jenž smá[čí(?)] toho, kdo jej nese,
vápence kus, jenž způ[sobí zřícení] kamenné hradby,
40
beranidlo, jež ni[čí] nepřátelskou zem,
střevíc, jenž svého majitele tlačí.
Který z tvých manželů stále [tě miluje?]
Který z tvých hrdinů [na nebe] vystoupil?
Pojď, [povím ti o] tvých milencích!
45
...
Dumuziho, manžela tvého mládí,
k ustavičnému nářku, rok co rok, jsi odsoudila.
Tys pestrého ptáka allallu31) milovala,
pak jsi jej udeřila a křídlo mu zlomila.
50
Nyní přebývá v lesích a volá: ‚Mé křídlo!‘32)
Milovala jsi lva znamenité síly
(a přece) mu kopala sedm a sedm pastí.
Milovala jsi hřebce proslaveného v boji
(a přece) mu určila bič, bodec a řemen.
55
Odsoudilas jej k běhu na sedm mil,33)
za nápoj určila jemu zkalenou (vodu)
(a) matku jeho Silili k ustavičnému nářku odsoudila.
Milovala jsi pastýře, pasáka, pastevce,
jenž ustavičně chléb na žhavém popelu ti chystal
60
a každý den kůzlata pro tebe porážel.
Tys ho (však) udeřila a ve vlka proměnila,
(nyní) ho odhánějí vlastní pomocníci
a psi jeho jej do stehna hryzají.
Milovala jsi Išullánua, zahradníka otce tvého,
65
jenž ti košíky datlí přinášel
(a) každý den stůl tvůj prostíral skvěle.
Tys na něj pohlédla a k němu přistoupila, (řkouc):
‚Išullánu můj, tvou mužnou sílu okusme,
vztáhni svou ruku34) a dotkni se mého lůna!‘
70
(Však) Išullánu ti pravil:
‚Co ode mne chceš?
(Co) matka má neupekla, to jsem nejedl.
Cožpak mám polykat urážky a kletby,
což se mám před zimou do sítiny halit?‘
75
Když jsi vyslechla tuto [jeho ře]č,
udeřilas jej a pro[měnila] v žábu(?),
uvrhlas ho do tram[pot,]
nemůže nahoru ..., nemůže dolů ...
Když ty mne milovat budeš, stejně jak s nimi [i se mnou naložíš.“]35)
80
Když to Ištar [uslyšela,]
rozhněvala se Ištar, na nebesa [vystoupila.]
Předstoupila Ištar před otce svého Anua plačíc,
před Antum, matkou její, kanuly jí slzy.
„Otče můj, Gilgameš mne neustále tupí,
85
Gilgameš mne pohaněl,
pohaněl a proklel.“
Anu otevřel ústa svá a říká,
vládkyni Ištaře praví:
„Tys přece začala spor s králem Gilgamešem
90
a Gilgameš tě pohaněl,
pohaněl a proklel.“
Ištar otevřela ústa svá a říká,
A[nuovi], otci svému, praví:
„Otče můj, stvoř mi nebeského býka
95
(a) já Gilgameše v jeho sídle zahubím!
Nedáš-li mi nebeského býka,
vypá[čím (podsvětní) dveře, přerazím závoru,]
roz[biji veřeje], vyvrátím [křídla]
a vyvedu mrtvé, ti pohltí živé
100
a mrtvých víc bude než živých!“36)
Anu otevřel ústa svá a [říká,]
vládkyni Ištaře praví:
„Když ode mne chceš nebeského býka,
... Uruk sedm let plevy,
105
[pro lidi] plevy shromažďuj,
[...] vyrůst dej bylinám!“
[Ištar otevřela ústa svá] a říká,
Anuovi, otci svému, [praví:]
[„Otče můj ...]
110
[...] stvořila jsem,
[... sedm] let plevy,
[pro lidi jsem plevy shro]máždila,
[...] byliny,
[...] nebeského býka [...] tohoto.“
115
[Vysle]chl Anu slova [dcery své Ištary,]
[vodi]dlo nebeského býka vložil jí do [ruky.]
I [šla] Ištar (a) vedla ho s sebou.
Když do [...] Uruku dorazil,
[...]
120
sestoupil k řece [...]
Když nebeský býk zafuněl, jáma se otevřela
a sto uruckých mužů do ní spadlo.
Když zafuněl podruhé, jáma se otevřela
a dvě stě uruckých mužů do ní spadlo.
125
Když zafuněl potřetí, jáma se otevřela
a Enkidu do ní spadl.
Vyskočil Enkidu, nebeského býka za rohy chopil.
Nebeský býk na něho slinu plival,
svým silným ocasem lejno své [metal.]
130
Enkidu otevřel ústa svá [a říká,]
„Příteli můj, my jsme se chlubili [...]
jak odpovíme [...]
Příteli můj, spatřil jsem [...]
135
a moje síla [...]
Vyrvu [...]
já [...]
Uchopím [nebeského býka za jeho silný ocas,]
naplním [...]
140
V [...]
a [me]zi šíji (a) rohy, do krčních vazů
meč svůj (mu) vraz!“
Obešel Enki[du ...] nebeského býka,
za [silný o]cas ho uchopil.
145
[...] jeho
a Gilgameš jak řez[ník,]
odvážný a [...]
mezi šíji (a) rohy, do [krčních vazů] meč svůj (mu) vrazil.
Když zabili nebeského býka, vyrvali mu srdce,
150
před Šamaše položili.
(Pak) ustoupili klanějíce se Šamašovi
(a) oba bratři usedli.
Vystoupila Ištar na hradbu Uruku hrazeného,
vykročila k smutečnímu tanci (a) jala se naříkat:
155
„Běda, Gilgameš, který mne potupil, zabil nebeského býka!“
Uslyšel Enkidu tuto její řeč,
býkovi vyrval pyj37) a mrštil ho Ištaře ve tvář.
„A s tebou, kdybych tě do rukou dostal,
já naložil bych (stejně) jak s ním!
160
Vnitřnosti jeho tobě bych na paže zavěsil!“
Shromáždila Ištar děvky,
nevěstky a milostnice,
nad pyjem nebeského býka počala naříkat.
Přivolal Gilgameš řemeslníky, zbrojíře všechny,
165
lazuritu,
velikost (býčích) rohů řemeslníci vychvalují. Hmotu jejich (tvoří) třicet min38)
stěna jejich je na dva prsty39) silná,
vejde se do nich šest korců40) oleje.
(Ten) olej daroval Lugalbandovi, bohu svému, aby se měl čím pomazat,
(rohy) odnesl a v ložnici představeného rodu zavěsil.
170
V Eufratu si ruce umyli,
za ruce se uchopili a šli.
Když projížděli ulicemi uruckými,
seběhli se lidé z (města) Uruku a hleděli [na ně.]
Gilgameš služebnicím [paláce svého]
175
takto praví:
„Kdo nejkrásnější je mezi mladíky,
kdo nejskvělejší je mezi muži?
Gilgameš je nejkrásnější mezi mladíky,
[Enkidu je nejskvě]lejší mezi muži!
180
[Ta, které ...] jsme vmetli v našem hněvu,
vyšla a na ulici nenašla nikoho, kdo by ji potěšil.
[...] ruku svou [...]“
Gilgameš v paláci svém vystrojil slavnost.
V noci ulehli mužové, na loži spali,
185
ulehl Enkidu a zdál se mu sen.
Enkidu procitl a vyprávěl sen,
příteli svému praví:
„Příteli můj, proč radili se bohové velcí?“
Šestá tabulka: Ten, jenž hlubinu zřel; sbírka Gilgameš
VII. tabulka
[„Příteli můj, proč radili se bohové velcí?]
[Poslouchej, příteli, zdál se mi v noci sen.]
[Sešli se Anu, Enlil, Ea a Šamaš, radili se.]
[Anu otevřel ústa svá a říká, Enlilovi praví:]
5
[‚Protože zmocnili se nebeského býka (a) zabili (ho),]
[zhubili Chumbabu, jenž přebýval v cedrovém lese,]
[protože v horách skáceli cedry,]
[jeden z nich zemříti musí!‘]
[Enlil otevřel ústa svá a říká:]
10
[‚Ať zemře Enkidu, Gilgameš (ale) zemříti nesmí!‘]
[Šamaš otevřel ústa svá a říká, Enlilovi praví:]
[‚Nečinili (tak) proti příkazu tvému,]
[(když) zabili nebeského býka a Chumbabu zhubili.]
[Proč nyní Enkidu, jenž hříchu se nedopustil, zemříti má?‘]
15
[I povstal Enlil a Šamašovi takto praví:]
[‚Protože tys každý den sestoupil a jako oni ...‘“]
[Enkidu před Gilgamešem na zemi leží,]
[Gilgamešovy oči plné slz byly.]
[„Příteli můj, bratře, proč místo tebe mne propustí?“]
Protože [...]
Enkidu [otevřel] ústa [svá a říká,]
30
„Pojď, příteli [můj, ...]
v [...]
Dveře z [cedrového] dřeva [...]
Protože [...]
[...]
35
[...]
V [...]
Enkidu pozvedl [tvář svou,]
s dveřmi jak s [člověkem] hovoří:
„Dveře z lesa nem[yslí,]
40
rozum nemají [...]
V (okrsku) dvaceti mil41) dřevo jsem pro vás hledal,
dokud jsem vzrostlý nespatřil cedr [...]
Dřevo vaše nemělo rovného sobě [...,]
sedmdesát dva lokty byla výška vaše, dvacet čtyři lokty šířka, [jeden loket42) síla.]
45
Břevno vaše, dolní (a) horní čep [z jednoho byly (kusu).]
Já jsem vás zhotovil, do Nippuru přinesl, [...]
Kdybych věděl, dveře, že mi takto [odplatíte,]
že se mi takto odvděčíte,
sekeru bych pozvedl a přitesal v[ás,]
50
(jako) vor bych vás splavil [do] chrámu [boha Šamaše.]
[... v] chrámu Šamašově věru [...]
[...]
[V] bráně jeho bych postavil Anzúa, (ptáka),
[...]
55
Do [vás] bych udeřil [...] bohové [...]
a v Uruku [...] vás [...]
Před Ištarou a [...]
Protože [...]
Již jsem vás, dveře, (ale) zrobil,
60
(již) jsem [vás] přinesl [...]
Nechť prokleje vás král, jenž po mně přijde,
nechť Gil[gameš ...] vás,
nechť jméno mé odstraní a nahradí jménem svým!“
... [...] odhodil.
65
Gilgameš naslouchá jeho slovům, hned a bezodkladně
mu odpovídá,
slovům Enkidua, přítele svého,
naslou[chá (s očima) plný]ma slz.
Gilgameš otevřel ústa svá (a) říká, Enkiduovi praví:
[„Enkidu, příteli můj, srd]ce (máš) široké (a) ústa [spravedlivá,]
70
[pří]teli můj, rozumem jsi byl obdařen, však divně [hovoříš,]
[pr]oč, příteli můj, srdce tvé divně promluvilo?
[Sen] je (to) zvláštní, velká (jde z něho) hrůza.
[Rty tvoje] bzučí jak mouchy.
[... mn]ohé, sen je (to) zvláštní,
75
živému (bohové?) (jen) nář[ek] zůstavili,
[se]n živému (jen) nářek zůstavil.
[Půj]du a prositi budu veliké bohy,
[...] hledati budu, k tvému bohu budu se modlit!
Enlilovi, rádci, otci bohů, [...]
80
tvou sochu ze [zla]ta mnohého zhotovím.“
[Enkidu otevřel ústa svá a říká, Gilgamešovi praví:]
[„ ...] nedávej zlato [...]
[co En]lil řekl, není jak studniční voda,
[co] řekl, (to) se nezvrátí, (to) se ne[změní,]
85
[co] rozsudkem(?) svým(?) stanovil, (to) se nezvrátí,
(to) nesmaže!
Příteli můj, ne [...]
[ja]k ptáci jejich(?) lidé jdou.“
S prvním rozbřeskem jitra,
Enkidu pozvedl hlavu svou (a) před Šamašem dal se do pláče,
90
pod paprsky boha slunce stékají mu slzy.
„K tobě se obracím, Šamaši, kvůli životu zlému,
[kvůli] lovci, člověku, jenž pasti klade,
neboť on způsobil, že vyrovnat se nemohu druhu svému,
nechť lovec se (také) svému nevyrovná druhu!
95
Nechť rozplyne se jeho zisk, odměnu jeho zkrať,
nechť zmenší se před tebou podíl jeho,
[... nechť ne]vstoupí, nechť oknem vyjde!“
Když lovce dosti již proklel,
zachtělo se mu zlořečit [nevěstce] Šamchatě.
100
„Pojď, Šamchato, osud ti určím,
[osu]d, jenž neskončí navěky věků!
Velikou kletbou tě prokleji,
nechť hned a bezodkladně má kletba tě dostihne!
Nepostavíš sobě dům rozkoše,
105
[nebudeš pře]bývat [...] svého mládí,
nevstoupíš do dívčího domu!
Nechť bláto zničí tvůj pěkný šat,
tvůj slavnostní oděv opilec zvratky potřísní!
[Nevez]meš [...] a dobré,
110
[...] hrnčířskou [hlí]nu.
[Z] lesklé misky na olej nedostaneš nic,
soudce [...]
Stůl hojnosti, (chlouba) lidí, v domě tvém nebude
připraven,
[...] tvé rozkoše nechť vchodem je!
115
Na křižovatce cest budeš usedat,
v pustině budeš uléhat,
zdržovat se budeš ve stínu hradeb,
trní a hloží bude ti nohy drásat,
[opi]lec i střízlivý udeří tě ve tvář!43)
120
[...] ... na tebe bude křičet,
[střechu tvého domu] stavitel neopraví!
[V koutech tvého domu] přebývat bude sýček,
[v tvém domě se] hostina konat nebude!
[...]
125
[...] daru [...]
(Každý) vstup do tvého klína [...] ať skončí útěžkem,
kdo klín tvůj odhalí, nechť dá ti [...]
neboť mně, čisté[mu ...], nemoc jsi přivodila
a mně, čistému, ... ve stepi mé.“
130
Uslyšel Šamaš jeho slova,
hned nato varovný hlas s nebe na něho volá.
„Proč, Enkidu, proklínáš nevěstku Šamchatu?
Ona tě chlebem nakrmila, jenž odznakem je božství,
ona tě pivem napojila, jež odznakem je království.
135
Do skvělého oděvu oblékla tebe
a dobrého Gilgameše ti za druha dala.
A nyní Gilgameš, přítel (a) bratr tvůj,
uloží tebe na skvělé lože.
[Na] lože péče láskyplné uloží tebe,
140
nechá tě usednout na místě pokoje, na místě vlevo,
vládcové země budou ti nohy líbat.
Urucký lid nechá pro tebe plakat a naříkat,
zámožné lidi pro tebe bolestí naplní.
[On] pro tebe špinavý bude vlas nosit,
145
[obleč]en ve lví kůži ve stepi bude bloudit.“
[Vyslechl] Enkidu slova Šamaše, hrdi[ny,]
[upokojil se], ukonejšilo se rozhněvané srdce jeho,
[...] ukonejšil se [jeho] hněv.
[...]
150
[...]
„Pojď, Šam[chato, osud tvůj změním,]
ústa má, která tě proklela, nyní ti žehnat budou!
Hodnostáři a knížata nechť tebe milují,
(muž) na míli (vzdálený) ať do stehna se bije,
155
kdo dvě míle (je vzdálený), ať kšticí potřásá!
Nechť tě voják neodmítne (a) svůj pás kvůli tobě rozepne,
nechť ti dá obsidián, lazurit a zlato,
náušnice z tepaného zlata budou darem tvým!
K tomu, koho déšť skrápí (a) zásoby má hojné,
160
[bohyně Ištar, nejmocnější] z bohů, nechť tě přivede!
Kvůli tobě opuštěna bude manželka, matka sedmi (dětí)!“44)
[Usedl(?)] Enkidu, nitro (plné) bolesti,
[...] ulehl samoten.
Vše, co měl na mysli, vypr[áví] příteli svému.
165
„Poslouchej, příteli, zdál se mi v noci sen!
Nebesa duněla (a) země odpovídala.
Já stál jsem mezi nimi.
Jeden člověk s temnou tváří,
jenž obličejem se Anzúovi podobal,
170
jehož ruce byly tlapy lví,
jehož nehty byly drápy orlí,
za kštici mne popad (a) násilí mi činil.
Já ho udeřil, odskočil jak švihadlo,
on mne udeřil, jak bouře mne odfoukl.
175
Jako býk mne podupal,
zmocnil se [mého] celého těla.
‚Zachraň mne, příteli‘, (volal jsem), [tys mne (však)
nezachrá]nil.
Bál ses, [na pomoc jsi mi] ne[šel.]
Ty [...]
180
[...]
[...]
[...]
[...] v holuba mne proměnil,
[místo] paží jsem měl ptačí [kříd]la.
185
Uchopil mne (a) odvedl do domu temnoty, příbytku Irkally,
do domu, kam vstupuje se, leč odkud se nevychází,
na cestu, z níž návratu není,
do domu, kde všichni, kdo vejdou, světla jsou zbaveni,
kde prach nuznou je jim stravou a hlína pokrmem.
190
Jak ptáci se halí v péřový šat
a světlo nezří, v temnotách bydlí.45)
[V domě pra]chu, kam já vstoupil,
uzřel jsem hromady královských korun,
naslou[chal] těm, kteří je nosili, již v dřívějších dobách
na zemi vládli.
195
Anuovi a Enlilovi předkládají pečené maso,
pečivo předkládají, studenou vodu nalévají z měchů.
V domě prachu, kam já vstoupil,
bydlí velekněží a obětníci,
bydlí očišťovači a omývači,
200
bydlí pomazávači velkých bohů.
Bydlí (tam) Etana, bydlí (tam) Sumukan,
[bydlí (tam)] vládkyně podsvětí Ereškigal.
[Bélet]-séri, písařka podsvětí, před ní klečí,
[tabulku] drží (a) předčítá jí.
205
[Pozvedla] hlavu (a) spatřila mne:
[‚Kdo] přivedl sem tohoto člověka?‘
255
[Já s tebou jsem pro]žil všechny stras[ti],
vzpomí[nej na mne, pří]teli můj, a na nic, co stalo se, ne[zapomeň!“]
„Můj přítel sen měl, pro něhož výkl[adu] není.“46)
Onoho dne, kdy sen se mu zdál, [se silami] byl u konce.
Enkidu leží jeden den, dru[hý den,]
260
Enkidu (leží) na loži svém, [jeho nemoc je těžší.]
Třetí a čtvrtý den [Enkiduova nemoc je těžší.]
Pátý, šestý a sedmý,
osmý, devátý [a desátý (den)]
Enkiduova nemoc [je těžší, jeho tělo ...]
265
Jedenáctý a dvanáctý [...]
Enkidu [leží] na loži [svém.]
Přivolal Gilgameše, byl pl[ný strachu(?).]
„Proklíná mne, příteli [...]
jako ten, kdo uprostřed Uruku [...]
270
Měl jsem strach z boje [...]
Příteli, kdo v boji [...]
já [...]
[S prvním zábleskem jitra]
[Sedmá tabulka: Ten, jenž hlubinu zřel; sbírka Gilgameš]
VIII. tabulka
S prvním zábleskem jitra
Gilga[meš hovořil k] příteli svému:
„Enkidu, matka tvá, gazela
a divoký osel, otec tvůj, zplodili tebe.
5
Sílil jsi mlékem divoké zvěře
a zvířata [stepní] ti všechny pastviny ukázala.
Cesty do lesa cedrového, Enkidu,47)
budou tě stále oplakávat ve dne i v noci.
Budou tě oplakávat starší města rozlehlého, Uruku hrazeného,
10
[...] prst, bude se za nás modlit.
[...] pohoří a hor,
[...] čistého.
Lučina bude naříkat jako tvá matka,
cypřiš i cedr bude tě oplakávat,48)
15
mezi něž jsme se hněvivě vplížili.
Bude tě oplakávat medvěd, hyena, levhart, tygr, jelen, gepard,
lev, divoký býk, srna, kozorožec, zvěř a živočichové stepní.
Bude tě oplakávat svatá řeka Ulája,49) po jejímž břehu pyšně jsme chodili,
bude tě oplakávat čistý Eufrat,
20
jehož vody jsme v oběť vylévali z měchů.
Budou tě oplakávat mladíci z Uruku hrazeného,
kteří našemu boji přihlíželi, když jsme zabíjeli nebeského býka.
Bude tě oplakávat rolník nad [pluhem svým,]
jenž sladkou písní jméno tvé vychválil.
25
Bude tě oplakávat ... města rozlehlého, Uruku [hrazeného,]
[jenž v] první ... jméno tvé vychválil.
Bude tě oplakávat pastýř (a) pas[tevec,]
[jenž] pro ústa tvá pivo připravoval.
Bude tě oplakávat [...,]
30
[jenž] k nohám tvým máslo pokládal.
Budou tě oplakávat starší [Uruku hrazeného,]
již znamenité pivo tvým ústům chystali.
Bude tě oplakávat nevě[stka ...,]
[jež] sladkým olejem potřela(?) tebe.
35
Budou [tě] oplakávat [...]
[...] příbuzní manželky ... tvé rady.
[Budou tě opla]kávat mladíci, bratři budou nad tebou plakat,
jak sestry rozpustí nad tebou své vlasy.
[...] pro Enkidua (jak) matka tvá (a) otec tvůj
40
ve stepi jeho [hořce] plakati budu.
Slyšte mne mladíci, slyšte mne!
Slyšte mne starší Uruku, slyšte mne!
Já pláču pro Enkidua, přítele svého,
jak plačka naříkám hořce.
45
Sekeru po boku mém, oporu paže mé,
meč z opasku mého, štít před tváří mou,
slavnostní oděv můj, pás plnosti mé
odňal mi [osu]d zlý, (jenž) přede mnou vyvstal.
Příteli můj, běžící mezku, divoký osle z hor, levharte ze stepi,
50
Enkidu, příteli můj, běžící mezku, divoký osle z hor,
levharte ze stepi,
spojili jsme své síly, na horu vystoupili,
chytili nebeského býka a zabili,
zhubili Chumbabu, jenž přebýval v cedrovém lese,
nyní (však) jakýsi spánek zmocnil se tebe,
55
tys vyhasl a [mně] (více) nenasloucháš.“50)
On ale nezvedá hlavu svou;
dotkl se jeho srdce, nebije více.
Příteli zahalil tvář jak nevěstě,
jak orel kolem něj krouží,
60
jak lvice, jejíž mládě se ocitlo v pasti,
přechází sem a tam.
Rve si a shazuje své kadeřavé vlasy,
ozdoby strhává a metá jak zakázanou ohavnost.
S prvním zábleskem [jitra] Gil[gameš povstal,]
65
bůh Šamaš [...]
[...] a Gilgameš na zemi křiku
dal zaznít: „Kováři, [brusiči kamenů,]
mědikovče, zlatníku, kamenorytče,
zhotov přítele mého [...“]
70
[Gilgameš] vytvořil sochu přítele svého:
„Údy přítele mého [...]
[...] z lazuritu tvoje hruď,
ze zlata tělo tvé [...]
[Uložím tebe na skvělé lože.]
Na lože [péče láskyplné uložím tebe,]
nechám tě usednout na mís[tě pokoje, na místě vlevo,]
85
vládcové země [budou ti nohy líbat.]
[Urucký] lid nechám pro tebe plakat [a naříkat,]
zámožné lidi [pro tebe bolestí naplním.]
A já pro tebe [špinavý budu vlas nosit,]
oblečen ve [lví] kůži [ve stepi budu bloudit.“]
90
S prvním zábleskem jitra [Gilgameš povstal,]
uvolnil tkanice (pečetí), na šperky své popatřil.
[(Z pokladnice) přikázal vy]nést karneol, obsidián, alabastr,
[...] pečlivě hotoví.
[...] příteli svému,
95
[...] příteli svému.
[... třicet] min51) zlata příteli svému,
[...] min zlata příteli svému.
[...] min zlata příteli svému,
[...] min zlata příteli svému.
100
[...] jejich třicet min zlata (a) stříbra,
[... je]jich příteli svému.
[...] jejich příteli svému,
[...] jejich síla.
[... je]jich příteli svému,
105
[...] velký.
[...] velký jeho pásu.
110
[...]
[...] Šamašovi ukázal.52)
[„...] jež o dům pečuje,
165
[chladnou] vodu nechť mu vyleje,
[nechť] osloví přítele mého, srdce jeho ať není sklíčené!“
Meč z obsidiánu s rukojetí z lazuritu
(a) brousek z čistého Eufratu
pro Bibbua, řezníka podsvětí, Šamašovi ukázal.
170
[„Bibbu, řezník] širého podsvětí,
[nechť] se zaraduje [nad přítelem mým,] ať mu kráčí po boku!“
[...] karneol, obsidián, alabastr
[pro Apsúa,] obětníka podsvětí, Šamašovi ukázal.
„Apsú, obětník širého podsvětí,
175
nechť se zaraduje [nad přítelem] mým, ať mu kráčí po boku!“
[...] jehož vrcholek je z lazuritu,
[...] karneolem jsou vyloženy.
200
[...]
[...]
[...] oni jejich jméno [...]
[...] soudce Anunna[kuů ...]
Když to [Gilga]meš u[slyšel,]
205
na říční hráz pomyslel [ve svém srdci.]53)
S prvním zábleskem jitra Gilgameš otevřel [svoji
pokladnici,]
velký stůl ze dřeva elammakku54) přikázal vynést.
Pohár z karneolu naplnil medem,
pohár z lazuritu naplnil máslem,
210
[...] ozdobil a Šamašovi ukázal.
[Gilgameš pro Enkidua, přítele svého]
245
[Osmá tabulka: Ten, jenž hlubinu zř]el
IX. tabulka
Gilgameš pro Enkidua, přítele svého,
naříká hořce, do stepi prchá.
„Cožpak zemřu (i) já, nebudu (potom) jak Enkidu?
Mé nitro plné je hoře,
5
bojím se smrti, do stepi prchám.
K Utnapištimu, synu Ubara-Tutua,
na cestu jsem se vydal, rychle se ubírám vpřed.
V noci jsem dorazil k soutěskám horským,
spatřil jsem lvy a velmi se bál.
10
Pozved jsem hlavu svou, modlím se k Sínovi,
k [Sínovi], světlu bohů, míří mé prosby.
[...] ve zdraví mne zachovej!“
[...] ulehl, ze sna se probudil,
[...] Sín, rád byl, že žije.
15
Pozvedl sekeru ve své paži,
vytasil [meč ze] svého opasku,
jako šíp mezi ně vpad,
udeřil [...] rozehnal
a [... v] poledne.
20
Odhodil [...]
nakreslil [...]
Jméno prvního [...]
jméno druhého [...]
Pozvedl [...]
25
do [...]
[...]
[...]
[...]
Ty hory se jmenují Blíženci [...]
K horám jménem Blíženci dospěl,
jež denně vý[chod a západ (slunce)] střeží,
40
vrcholek jejich základů nebes se do[týká,]
dole k podsvětí úbočí jejich sahá.
Lidé-štíři střeží k nim přístup,
vzbuzují hrůzu (a) děs, smrtelný je na ně pohled,
strašná zář jejich halí (ty) hory,55)
45
střeží (v nich) východ a západ slunce.
Spatřil je Gilgameš, hrůza
a děs mu pokryly tvář.
Sebral svou odvahu a pozdravil je.
Člověk-štír volá na ženu svou:
50
„Ten, kdo k nám přišel, má tělo z božského masa!“
Člověku-štíru odpovídá žena jeho:
„Ze dvou třetin je bůh a z jedné třetiny člověk!“
Člověk-štír, muž, volá,
[Gilgamešovi, ...] bohů, takto praví:
55
[„Kdo jsi, žes ušel (tak)] dlouhou cestu,
[bloudil a při]šel až ke mně,
[překročil mo]ře, přes něž je těžké se přeplavit?
[... c]estu tvou poznat chci!
[Kvůli komu na pouť] ses vydal?
60
[...] věděti chci!“
[„...]
75
[... k] Utnapištimu, předku mému, [...]
jenž stanul ve shromáždění bohů, [hledaje život,]
život a smrt [...“]
Člověk-štír otevřel ústa svá [a říká,]
80
„Není, Gilgameši, [...]
středem hor [neprošel] ještě nikdo.
Na dvanáct mil56) v nich panuje [tma,]
tma je (tam) neproniknutelná a [žádné světlo.]
Pro východ slunce [...]
85
pro západ slunce [...]
pro západ [slunce ...]
vyvádějí [...]
začínal [...]
Jak ty [...]
90
le[s ...]
[...]
[...]
[...]
„Nářke[m se naplnily ...]
zimou a [horkem pálí mě tváře,]
námahou [jsem vyčerpal své síly.]
130
Nyní [...“]
Člověk-štír [otevřel ústa svá a říká,]
Gilgamešovi, králi, [takto praví:]
„Jdi, Gilga[meši, neboj se!]
Hory Blíženci [...]
135
Hory (a) poho[ří ...]
bezpečně nechť [...]
brána hor [...“]
[Když to] Gilga[meš uslyšel,]
nad slovem člově[ka-štíra ...]
140
Šamašovu cestu [...]
Jednu míli u[šel ...]
tma je neproniknutelná [a žádné světlo,]
ohléd[nout se nemůže.]
[Když ušel] dvě míle [...]
145
[tma je neproniknutelná a žádné světlo,]
[ohlédnout se nemůže.]
[Když ušel tři míle ...]
[tma je neproniknutelná a žádné světlo,]
[ohlédnout se nemůže.]
150
[Když ušel] čtyři [míle ...]
[tma] je neproniknutelná [a žádné světlo,]
[ohlédnout] se ne[může.]
[Když ušel] pět mil [...]
[tma] je neproniknutelná [a žádné světlo,]
155
[ohlédnout] se ne[může.]
[Když ušel šest m]il [...]
tma je neproniknutelná [a žádné světlo,]
[ohlédnout] se nemůže.
Když ušel sedm mil [...]
160
tma je neproniknutelná a [žádné světlo,]
ohlédnout se nemůže.
[Když ušel] osm mil [...] naříká,
t[ma] je neproniknutelná a žádné světlo,
ohlédnout [se ne]může.
165
[Když ušel] devět mil, severák
[...] jeho tvář,
[tma je neproniknutelná a žádné] světlo,
ohlédnout [se nemůže.]
[Když ušel deset mil,]
170
[...] je blízko.
[...] mil,
[...] vyšel před Šamašem.
[Po dvanácti mílích] je všude světlo.
[...] když spatřil kamenné stromy, dále se ubíral.57)
175
Karneol nese své plody,
obtěžkán hrozny, skvělými na pohled.
Lazurit je obalen listy,
ověšen plody, na něž je radost pohledět.
185
[...]
[...] cedr [...]
řapíky jeho z achátu [...]
větve jeho z mořského [...] z kamene sásu,58)
místo trní a hloží [...] ...
190
Dotkl se rohovníku, [... kámen] abašmú.59)
Achát, obsidián [...]
[... bo]hatství a hojnos[ti ...]
jako [...] ...
[...] bílý korál
195
má [...]
[Když] se tak Gilgameš [... pro]cházel,
pozvedl [oči své a spatřil(?)] ji.
[Šenkýřka] Sid[uri], jež přebývá na mořském břehu
[Devátá tabulka:] Ten, jenž hlubinu zřel; sbírka Gilgameš
X. tabulka
Šenkýřka Siduri, [jež přebývá na mořském břehu,]
přebývá (tam) a [...]
Má (velký) džbán, [(na pivo) zlatou] má káď,
halí se do plachetky [...]
5
Gilgameš toulal se kolem [...]
oblečen v kůži [...]
Tě[lo jeho] je z božského masa,
[(však) nitro] má plné žalu,
[vypadá], jako by dlouhou pouť ušel.
10
Šenkýřka z dáli (ho) vidí,
přemýšlí v duchu, takto [praví,]
[radí se] sama se sebou:
„Snad je to on, lovec divokých býků,
odkud přišel ke dveřím mým?“
15
Zhlédla ho šenkýřka, zavřela dveře své,
dveře své zavřela, na střechu vystoupila.
A on, Gilgameš, nastražil ucho [...,]
vystrčil bradu, položil [...]
Gilgameš šenkýřce [praví:]
20
„Šenkýřko, co jsi spatřila, [že jsi zavřela] dveře své?
Dveře své jsi zavřela, [na střechu vystoupila.]
(Ty) dveře rozbiji [(a) přerazím závo]ru!60)
[...]
[...] ve stepi.“
25
[Šenkýřka praví Gilga]mešovi:
[„...] dveře
[... zá]voru
[...]
[...“]
30
[Gil]gameš [šenkýřce praví:]
[...]
[...]
[... strážce jsem usmrtil,]
[zhubil jsem Chumbabu, jenž přebýval] v cedrovém lese,
35
[v soutěskách horských] pobil jsem lvy.“
[Šenkýřka] praví Gilgamešovi:
[„Jestliže, Gilga]meši, strážce jsi usmrtil,
[zahubil Chum]babu, jenž přebýval v cedrovém lese,
[v soutěskách] horských pobil jsi lvy,
40
[zmocnil ses ne]beského býka, jenž s nebes sestoupil, a usmrtil jej,
[proč zkormoucené máš l]íce (a) zkrušený obličej,
[ztrápené srdce (a) z]trhanou tvář,
nitro [plné žalu?]
(Proč) vypadáš, [jako bys dlouhou pouť ušel,]
45
[zimou a horkem] pálí tě tváře,
[do lví kůže jsi oděn] a ve stepi bloudíš?“
[Gilgameš šenkýřce] praví:
[„Jak nemít zkormoucené líce (a) zkrušený obličej,]
[ztrápené srdce (a) ztrhanou tvář,]
50
[nitro plné žalu?]
[(Jak) nemám vypadat, jako bych dlouhou pouť ušel,]
[(jak) zimou a horkem tváře mě nemají pálit,]
[(jak) do lví kůže nemám být oděn a nemám bloudit stepí,]
[(když) přítele mého, pádícího mezka, divokého osla z hor, levharta ze stepi,]
55
[Enkidua, přítele mého, pádícího mezka, divokého osla z hor, levharta ze stepi,]
[s nímž spojil jsem své síly (a) my na horu vystoupili,]
[chytili nebeského býka a zabili,]
[v soutěskách horských pobili lvy,]
60
[přítele mého, jehož jsem velmi miloval, jenž se mnou podstoupil všechny strasti,]
[Enkidua, jehož jsem velmi miloval, jenž se mnou
podstoupil všechny strasti,]
[postihl lidský osud.]
[Šest dní a sedm nocí jsem ho oplakával,]
[ani jsem ho nenechal pohřbít,]
65
[dokud červ mu nevypadl z nosu.]
[Bojím (a) děsím se smrti, ve stepi bloudím,]
(ta) věc s přítelem mým [velmi mě tíží.]
[Po cestě dlouhé] ve stepi [bloudím,]
(ta) věc s Enkiduem, [přítelem mým, velmi mě tíží.]
70
[Stezkou dlouhou ve stepi] bloudím,
[jak (jenom) mlčet] mám, jak mám být zticha?
[Přítel můj, jehož jsem velmi mi]loval, se pro[měnil] v hlínu,
Enkidu, přítel můj, jehož jsem velmi miloval, se promě[nil v hlínu.]
[Já také] ulehnu [jako] on
75
a [nev]stanu více?!“
[Gilga]meš šenkýřce praví:
„A nyní, šenkýřko, jaká cesta k Utnapištimu vede?
[Jak] poznám ji, řekni mi!
Řekni mi, jak poznám ji!
80
Je-li to možné, překročím moře,
není-li to možné, ve stepi budu bloudit.“
Šenkýřka praví Gilgamešovi:
„Nikdy (tu), Gilgameši, přechod nebyl
a nikdo (tu) hory (a) moře nikdy nepřekročil.
85
Jen Šamaš, hrdina, přes moře kráčí; krom Šamaše kdo může (je) překročit?
Přechod je obtížný (a) cesta je nesnadná k němu,
neboť ho vody smrti oddělují, které se rozkládají před ním.
Kdekoli, Gilgameši, překročíš moře,
když ale dorazíš k vodám smrti, co budeš dělat?
90
Je tam (však), Gilgameši, Uršanabi, Utnapištimův převozník,
s sebou má kamenáče61) a po lese stromky(?)62) sbírá.
Jdi, nechť on tebe spatří!
Bude-[li to mo]žné, překročíš (vody) s ním, nebude-li
to možné, vrátíš se zpět.“
Když to Gilgameš uslyšel,
95
pozvedl sekeru ve své [paži,]
vytasil meč ze svého [opasku,]
odplížil se (a) dolů k [nim] sestoupil,
jako šíp mezi ně vpad.
Uprostřed lesa ozval se hlasitý křik.
100
Uršanabi spatřil zářící [...]
sekeru pozvedl a [...] jej.
A on, Gilgameš, ho udeřil do hlavy [...,]
za ruku ho uchopil a připevnil ho [...]
A kamenáče [...] člun,
105
bez ni[chž nepřekročí vody] smrti.
[...] široké moře,
do řeky [vhodil je a přechod (tak)] zmařil.
Rozbil [kamenáče, vhodil (je)] do řeky,
[...] člun
110
a [...] na břehu.
[Gilgameš praví] převozníku [Uršanabimu:]
[„...] vstoupil jsem,
[...] tobě.“
Uršanabi praví [Gilgamešovi:]
115
„Proč zkormoucené máš líce (a) zkrušený [obličej,]
ztrápené srdce (a) [ztrhanou tvář,]
[nitro] plné žalu?
(Proč) [vypadáš], jako bys dlouhou pouť ušel,
zimou a horkem pálí [tě tváře,]
120
do lví [ků]že jsi [od]ěn a [ve stepi bloudíš?“]
[Gilgameš] praví [převozníku Uršanabimu:]
[„Jak nemít zkormoucené] líce [(a) zkrušený obličej,]
[ztrápené srd]ce (a) ztrhanou [tvář,]
[nitro plné] žalu?
125
[(Jak) nemám vypadat, jako bych dlouhou pouť ušel,]
[(jak) zimou a hor]kem [tváře] mě nemají pá[lit,]
[(jak) do lví kůže nemám být oděn] a [nemám bloudit stepí,]
[(když) přítele mého, pádícího mezka, divokého osla z hor, levharta ze stepi,]
[Enkidua, přítele mého, pádícího mezka, divokého osla z hor, levharta ze stepi,]
130
[s nímž spojil jsem své síly (a) my na horu vystoupili,]
[chytili nebeského býka a zabili,]
v [soutěskách horských pobili lvy,]
přítele mého, [jehož jsem velmi miloval, jenž se mnou
prožil všechny strasti,]
135
Enki[dua, jehož jsem velmi miloval, jenž se mnou prožil všechny strasti,]
postihl [lidský osud!]
Šest dní [a sedm nocí jsem ho oplakával,]
dokud [červ mu nevypadl z nosu.]
Bojím [(a) děsím se smrti, ve stepi bloudím,]
140
(ta) věc [s přítelem] mým [velmi mě tíží.]
Po ces[tě dl]ouhé ve [stepi bloudím,]
stezkou dlou[hou ve stepi bloudím,]
jak (jenom) mlčet [mám, jak mám být zticha?]
Přítel můj, jehož jsem velmi miloval, se promě[nil v hlínu.]
145
Já také ulehnu jako on
[a nevstanu více?!“]
Gilgameš praví [převozníku Uršanabimu:]
„A nyní, Uršanabi, jaká [cesta k Utnapištimu vede?]
Jak poznám ji, řekni mi!
150
Řekni mi, [jak poznám ji!]
Je-li to možné, překročím moře,
není-li to možné, [ve stepi budu bloudit.“]
Uršanabi praví [Gilgamešovi:]
„Ruce tvé, Gilgameši, zmařily [přechod.]
155
Tys rozbil kamenáče, vhodi[l (je) do řeky.]
Rozbité jsou kamenáče, ony (již) ne [...]
Pozvedni, Gilgameši, sekeru ve [své paži,]
do lesa vejdi a bidla šedesát loktů63) (dlouhá) [nasekej,]
kůry je zbav a opatři hrotem(?),64)
160
přines [...!“]
Když to Gilgameš [uslyšel,]
pozvedl sekeru ve své paži,
vytasi[l meč ze svého opasku,]
do lesa vešel a bidla šedesát loktů (dlouhá) [nasekal,]
165
kůry je zbavil a opatřil hrotem(?),
přinesl [...]
Gilgameš a Uršanabi [do člunu] usedli,
člun vyrazil a oni se [plavili.]
Cestu jednoho měsíce a patnácti dní za tři dny vykonali,
170
až Uršanabi dorazil k vodám smrti.
Uršanabi praví Gilgamešovi:
„Ustup, Gilgameši, [bidla] se chop,
vod smrti tvá ruka dotknout se nesmí [...!]
Chop se, Gilgameši, druhého, třetího a čtvrtého bidla,
175
chop se, Gilgameši, pátého, šestého a sedmého bidla,
chop se, Gilgameši, osmého, devátého a desátého bidla,
chop se, Gilgameši, jedenáctého, dvanáctého bidla!“
Po dvou stadiích65) Gilgameš bidla spotřeboval.
I uvolnil svůj pás, aby [...]
180
Gilgameš strhl [svůj] oděv,
rukama svýma ráhno(?) pozdvihl.
Utnapištim do dáli hledí,
přemýšlí v duchu, takto [praví,]
[radí se] sám se sebou:
185
„Proč rozbity jsou na člunu [kamenáče]
a nemá svou výstroj, plaví se [...?]
Ten, kdo přijíždí, není můj člověk
a vpravo [...]
Dívám se a ne [...]
190
dívám se a ne [...]
dívám se a [...]
[...] mně [...]
[Utnapištim praví Gilgamešovi:]
[„Proč zkormoucené máš líce (a) zkrušený obličej,]
215
[ztrápené srdce (a) ztrhanou tvář,]
[nitro plné žalu?]
[(Proč) vypadáš, jako bys dlouhou pouť ušel,]
[zimou a horkem pálí tě tváře,]
[do lví kůže jsi oděn a ve stepi bloudíš?“]
220
[Gilgameš praví Utnapištimu:]
[„Jak nemít zkormoucené] líce (a) zkrušený obličej,]
[ztrápené srdce (a) ztrhanou t]vář,
nitro [plné žalu?]
(Jak) nemám vypadat, [jako bych dlouhou pouť ušel,]
225
[(jak) zimou a horkem] tváře[mě nemají pálit,]
[(jak) do lví kůže nemám být oděn a nemám] bloudit stepí,
[(když) přítele mého, pádícího mezka, divokého osla z hor,] levharta ze stepi,
[Enkidua, přítele mého, pádícího mezka,] divokého osla z hor, levharta ze stepi,
[s nímž spojil jsem své síly (a)] my na horu vystoupili,
230
[chytili] nebeského býka a zabili,
[zhubili Chumbabu, jenž] přebýval v cedrovém lese,
[v soutěskách horských] pobili lvy,
[přítele mého, jehož jsem velmi miloval, jenž se mnou
prožil] všechny strasti,
[Enkidua, jehož jsem velmi miloval, jenž se mnou] prožil všechny strasti,
235
[postihl lidský osud!]
[Šest dní a sedm nocí] jsem ho oplakával,
pohřbít [ho nedovolil,]
[dokud červ mu nevypadl z] nosu.
[Bojím se] smrti, ve stepi [bloudím,]
240
(ta) věc [s přítelem mým] velmi mě [tíží.]
Po cestě dlouhé ve stepi [bloudím,]
[(ta) věc s Enkiduem,] přítelem mým, velmi mě tíží.
Stezkou dlouhou ve stepi [bloudím,]
jak (jenom) mlčet mám, jak mám být zticha?
245
Přítel můj, jehož jsem velmi miloval, se proměnil v hlínu.
Enkidu, přítel můj, [jehož jsem velmi miloval, se proměnil v hlínu.]
[Já] také ulehnu jako on
a nevstanu více?!“
Gilgameš praví Utnapištimu:
250
„Nuž, já na cestu se vydal, abych spatřil Utnapištima
vzdáleného, o němž se vypráví.
Prošel jsem všechny země,
kráčel přes strmé hory,
přes všechna moře se plavil.
Sladkého spánku jsem neokusil,
255
neklid mne soužil,
mé tělo plné nářku bylo;
čeho jsem dosáhl [svou] lopotou?
Ani k šenkýřce jsem nedorazil a můj oděv byl rozedrán.
Zabil jsem medvěda, hyenu, lva, levharta, tygra, jelena,
260
kozorožce, zvěř a živočichy stepní,
masem jejich se živím, do kůží jejich se halím(?).
Kéž by se dveře před nářkem zavřely,
kéž by se asfaltem a smůlou [ucpaly!]
Pro mne hra ne [...]
265
pro mne, nešťastného, zme[nší(?).“]
Utnapištim praví [Gilgamešovi:]
„Proč, Gilgameši, nářek chceš prodlužovat,
(ty), jenž z těla bohů a lidí [jsi stvořen,]
(ty), jehož jak otec tvůj a tvá matka stvoři[li bozi?!]
270
Což někdy pro Gilgameše, hlu[pce,]
trůn ve shromáždění byl připraven a ži[vot ...?]
Hlupci se dávají zbytky [piva]
namísto más[la,]
odpad a mizerná mouka, jež jako [...]
275
Oděn je do hadru lněného namísto [...]
a namísto pásu [provaz] ho ob[táčí.]
Neboť roz[umu] nemá [a neví si rady,]
není mu (ani) pomo[ci ...]
Pohlédni zpříma, Gil[gameši, ...!]
280
[Kd]o je pánem jejich podle [...]
[...]
[...] Sín a Ša[maš ...]
[...] Sín [...]
Povstali bohové [...]
285
druha neúnavného [...]
odedávna jest [...]
Tys dotkl se [...]
Tvé přátelství [...]
Jestliže, Gilgameši, chrám čistých bohů [...]
290
chrám čistých bohů [...]
ony [...] bohy [...]
[...]
(několik řádků odlomeno)
[...]
300
[Když bohové stvořili] lidstvo,
[smrt] jemu osudem určili.
[Ty] jsi pln neklidu, proč (jenom) naříkáš,
nepokoj sžírá [tvé síly,]
tvé tělo plné je nářku
305
(a) své vzdálené přivoláváš dny.
Život lidský zlomí se jak rákos,
zdatného mladíka, krásnou dívku,
[...] smrt.
Nikdo smrt nespatří,
310
nikdo tvář smrti nespatří,
nikdo hl[as] smrti [nezaslechne,]
krutá smrt lidi láme.
Což navždy stavíme dům,
což navždy pečetíme (smlouvu),
315
což navždy se bratři o dědictví dělí,
což navždy nenávist na zemi trvá,
což navždy řeka stoupá (a) přináší záplavu?!
Po řece jepice plují,
tvář (jenom) do slunce pohlédne
320
(a) potom již není ničeho více.
Jak je si navzájem podoben spící(?) a mrtvý,
podobu smrti (však) nenakreslí,
umrlec(?) člověka (nikdy) na zemi(?) nepozdravil.
Shromáždili se Anunnakuové, bohové velcí,
325
Mammítu, tvůrkyně osudů, osudy určuje s nimi.
Život a smrt přivedli na svět,
okamžik smrti (však) zatajili.“
Gilgameš praví Utnapištimu vzdálenému
Desátá tabulka: Ten, jenž hlubinu zřel; sbírka Gilgameš
XI. tabulka
Gilgameš praví Utnapištimu vzdálenému:
„Dívám se na tebe, Utnapištime,
tvé údy nejsou jiné, jsi jako já.
Ty (vůbec) nejsi jiný, jsi jako já.
5
Byl jsem připraven, že s tebou bojovat budu,
nyní však má paže tě objímá kolem ramen.
[Řekni mi], jak dostal ses do shromáždění bohů, jak nalezls věčný život?“
Utnapištim praví Gilgamešovi:
„Odhalím ti, Gilgameši, slovo skryté,
10
o tajemství bohů ti povím.
Město Šuruppak, město, které znáš,
na břehu Eufratu leží.
To město je velmi staré, bohové sídlí v něm.
(Zde) rozhodli se bohové velcí rozpoutat potopu.
15
(Tak) přísahal otec jejich Anu,
rádce jejich, hrdina Enlil,
komoří jejich Ninurta
(a) správce jejich Ennugi.
Ninšiku, Ea, přísahal s nimi,
20
(leč) rozhodnutí jejich rákosové chýši vyzradil.
‚Chýše, chýše! Stěno, stěno!66)
Chýše, slyš a stěno, pozor dávej!
Člověče šuruppacký, synu Ubara-Tutua,
strhni dům, postav loď,
25
vzdej se bohatství, hledej život,
odvrhni majetek, život uchovej!
Sémě všeho živého uveď do nitra lodi!
(Ta) loď, kterou postavíš,
ať stejné má (všechny) své rozměry,
30
ať shodná je její šířka i délka,
zastřeš ji jako Apsú!‘
Já porozuměl a pravil jsem Eovi, pánu mému:
[‚Pří]kaz, můj pane, jejž jsi mi dal,
já pozorně vyslechl (a přesně ho) vykonám.
35
Co však mám říci městu, lidu a starším?‘
Ea otevřel ústa svá a říká,
mně, svému služebníku, praví:
‚Takto jim řekneš:
[Sn]ad Enlil vůči mně nenávist pojal.
40
Nemohu přebývat ve vašem městě
a na zemi Enlilovu nesmím (již více) vstoupit.
Sestoupím dolů do Apsú, kde budu bydlet s Eou, mým pánem.
[Na] vás (však) on bude dštít hojnost,
[množství] ptactva, ...67) ryb.
45
[Na vás on bude dštít] bohatou žeň,
zrána koláče,
večer on na vás bude dštít pšenice déšť.‘68)
S prvním rozbřeskem jitra
země se shromáždila u dveří přemoudrého.69)
50
Tesař si přinesl seke[ru,]
košíkář si přinesl [kámen,]
+sekeru(?) [...]
Starci no[sili provazy,]
mladíci spě[chali ...]
Boháč nosil asfalt,
55
chuďas [...] vše potřebné přinášel.70)
Pátého dne jsem hotovu měl podobu její.
(Jednomu) poli71) (roven byl) její obvod, (do výše)
jednoho sta a dvaceti loktů72) se tyčily její boky,
sto dvacet loktů73) měřil též horní okraj.
(Tak) jsem tvar její navrhl a nakreslil.
60
Opatřil jsem ji šesti patry,
rozdělil (tak) na sedm částí,
vnitřek (každé) rozdělil na devět částí.
Doprostřed ní jsem zatloukl kolíky74) v podpalubí,
prohlédl kormidlo a doplnil výbavu.
65
Tři75) sary76) asfaltu jsem do pece nalil,
tři sary asfaltu [...] dovnitř.
Tři sary oleje přinesli lidé, kteří truhlice nakládali,
kromě jednoho saru oleje, který se vsákl do jemné mouky(?)
(a) dvou sarů oleje, [co] ukryl lodník.
70
Pro lid jsem nechal porazit býky,
ovce jsem každý den podřezával.
Pi[vo,] olej a víno
řemeslní[ci pili] jak vodu z řeky,
slavili svátek jak o Novém roku.
75
Otevřel jsem [...] mast, ruku jsem přiložil.
[... před slunce zá]padem loď byla hotova,
[...] obtížné bylo.
Trámy(?) umístili nahoře i dole.
[...] ze dvou třetin.
80
[... jsem] naložil na ni.
Všechno stříbro, které jsem měl, jsem naložil na ni,
všechno zlato, které jsem měl, jsem naložil na ni,
všechno živé sémě, které jsem měl, jsem naložil na ni.
Nechal jsem vejít do nitra lodi celou svou rodinu
i (celý svůj) rod.
85
Stepní zvěř (a) živočichy,
všechny řemeslníky nechal jsem vejít.
Lhůtu mi stanovil Šamaš:
‚Zrána koláče, večer dštít budu pšenice déšť.
(Pak) vejdi do nitra lodi a utěsni dveře!‘
90
Okamžik onen nastal.
Zrána koláče, večer dštil pšenice déšť.
Povšiml jsem si vzezření onoho dne,
den napohled (již) vzbuzoval strach.
Vešel jsem do nitra lodi a utěsnil dveře.
95
Tomu, kdo utěsnil loď, Puzur-Kurgalovi, lodníku,
dal jsem (svůj) palác i s jeho výbavou.
S prvním rozbřeskem jitra
na obzoru černý mrak vyvstal.
Adad v něm hřímal,
100
Šullat a Chaniš vepředu jdou,
nosiči trůnu kráčejí přes horu a zem.
Errakal stavidla otevírá,
Ninurta jde (a) vypouští hráze.
Anunnakuové pochodně pozvedli,
105
děsivou září jejich spalují zemi.
Mrtvolné ticho Adadovo zastřelo nebesa,
všechno, co jasem zářilo, se vnořilo v temnotu.
[...] země jak hliněný [hrnec] se rozbila.
Jeden den bouře [nad zemí vanula,]
110
vanula prudce a [...] zemi [...]
Jak válka na [...] dolehla [...]
Jeden už nevidí druhého,
lidé jsou na nebi k nepoznání.
Bohové (sami) se zděsili potopy,
115
ucouvli (a) na nebe Anuovo vystoupili.
Bozi jsou jako psi schouleni, polehávají venku.
Ištar jak rodička křičí,
naříká Bélet-ilí, krásnohlasá:
‚Kéž by se onen den proměnil v hlínu,
120
neboť jsem ve shromáždění bohů ke zlému přivolila!
Jak jsem jen mohla ke zlému přivolit ve shromáždění bohů
a válku vyhlásit, aby lidé zničeni byli?
(Vždyť) já lidi své rodím
(a nyní) jak rybí potěr oni moře plní!‘
125
Bohové Anunnakuové pláčou společně s ní.
Bohové v tichém nářku (a) pláči,
sevřené mají rty,77) třímají ...
Šest dní a sedm nocí
žene se vítr, potopa (a) bouře pustošící zem.
130
Sedmý když nadešel den, ubita je bouří, potopou a válkou.
Moře, které se zmítalo jak žena v porodních bolestech,
uklidnilo se, utišilo, bouře (a) potopa ustaly.
Obhlédl jsem počasí,78) (všude) zavládlo ticho
a všechno lidstvo se změnilo v hlínu,
135
zaplavená země rovná byla jak střecha.
Okénko jsem otevřel, světlo mi dopadlo na tvář.
Poklekl jsem a (potom) usedl v pláči,
po tváři slzy mi stékaly.
Pátral jsem po břehu, okraji moře.
140
(Ve vzdálenosti) dvanácti79) (mil) země se tyčila.
U hory Nisir přistála loď,
hora Nisir loď držela, kolébat se nemohla.
Jeden den, druhý den hora Nisir loď držela, kolébat se nemohla,
třetí den, čtvrtý den hora Nisir loď držela, kolébat se nemohla,
145
pátý den, šestý den hora Nisir loď držela, kolébat se nemohla.
Sedmý když nadešel den,
vypustil jsem holuba, nechal ho ulétnout.
Vylétl holub a vrátil se,
nespatřil pevné místo a přilétl zpět.
150
Vypustil jsem vlaštovku, nechal ji ulétnout.
Vylétla vlaštovka a vrátila se,
nespatřila pevné místo a přilétla zpět.
Vypustil jsem havrana, nechal ho ulétnout.
Vylétl havran, viděl jak vody opadají,
155
krmí se, hrabe(?), (ocásek) zvedá, zpět (ale) nepřilét.
(Všechny) jsem vyvedl ven, na čtyřech světových stranách jsem oběť přinesl,
úlitbu vykonal na samém vrcholku hory.
Sedm a sedm obětních nádob jsem přistavil,
pod ně navršil rákos, cedrové dřevo a myrtu.
160
Bohové vůni ucítili,
bohové sladkou vůni ucítili.
Bohové se jak mouchy shromáždili nad obětníkem.
Když přišla bohyně Mach,
pozvedla velké mouchy, jež Anu zhotovil, když se (s ní) miloval.
165
‚Bohové, (stejně jak) nezapomenu na tento lazurit kol krku mého,80)
ať tyto dny v paměti chovám a nikdy je nezapomenu!
Nechť bohové přistoupí k oběti,
(však) Enlil ať k oběti nejde,
neboť potopu způsobil nerozvážně
170
a lid můj odsoudil k záhubě!‘
Když přišel Enlil,
uviděl loď a Enlil se rozzuřil.
Byl plný hněvu vůči bohům Igiguům.
‚Někdo si zachránil život! Člověk neměl přežít (tu) zkázu!‘
175
Ninurta otevřel ústa svá a říká,
hrdinovi Enlilovi praví:
‚Kdo kromě Ey (takovou) způsobí věc?
To Ea se vyzná ve všech dovednostech!‘
Ea otevřel ústa svá a říká, hrdinovi Enlilovi praví:
180
‚Ty, mudrci bohů, hrdino,
jak mohls nerozvážně potopu způsobit?
Hříšníka potrestej,
zlosyna postihni!
Odpusť, ať není vyťat, shovívavý buď, ať [...!]
185
Namísto potopy
ať lev se objeví a umenší lidstvo!
Namísto potopy
ať vlk se objeví a [umenší] lidstvo!
Namísto potopy
190
ať hladomor vypukne a zemi [...!]
Namísto potopy
ať Erra povstane a lidstvo zahubí!81)
Já nevyzradil tajemství velikých bohů,
na přemoudrého seslal jsem sen,82)
195
o tajemství bohů se dověděl.
A nyní poraďte, co s ním!‘
Vystoupil Enlil do nitra lodi,
za ruku vzal mne, nechal mne vystoupit (též),
nechal vystoupit (i) ženu mou, poklekla po mém boku.
200
Dotkl se našeho čela, stál mezi námi žehnaje nám:
‚Dříve byl Utnapištim člověkem,
nyní Utnapištim a jeho žena budou jako my, bozi!
Nechť Utnapištim přebývá v dáli při ústí řek!‘
I uchopili mne a v dáli při ústí řek mě usadili.83)
205
Kdo nyní kvůli tobě shromáždí bohy,
abys nalezl život, který ty hledáš?
Tak tedy, neusni po šest dní a sedm nocí!“
Sotva se na zadek posadil,
spánek jak mlha se rozestřel nad ním.
210
Utnapištim své ženě praví:
„Podívej na mládence, jenž toužil po životě!
Spánek jak mlha se rozestřel nad ním.“
Jeho žena praví Utnapištimu vzdálenému:
„Dotkni se ho, ať se probudí (ten) člověk!
215
Cestou, jíž přišel, nechť v pokoji se navrátí,
branou, jíž vyšel, nechť navrátí se do země své!“
Utnapištim své ženě praví:
„Lidstvo je lstivé, i tebe bude chtít přelstít.
Nuže, peč chleby a pokládej mu je k hlavě
220
a dny, které prospí, na stěnu zapiš!“
Ona pekla chleby a pokládala mu je k hlavě
a dny, které prospal, na stěnu znamenala.
První chleba byl vyschlý,
druhý byl tuhý, třetí zvlhlý, čtvrtá placka je bílá,
225
pátá změnila barvu, šestá je upečená,
sedmá je (ještě) na žhavém uhlí; tu se ho dotkl a člověk
se probudil.
Gilgameš praví Utnapištimu vzdálenému:
„Dřív než mě spánek přemohl,
ty ses mne hnedle dotkl a probudil mne.“
230
Utnapištim [praví] Gilgamešovi:
[„Zvedni se, Gil]gameši, a spočítej chleby své!
[Potom] se dozvíš, [kolik dní jsi prosp]al.
[První] chleba [je vyschlý,]
[druhý je tu]hý, třetí je zvlhlý, čtvrtá placka je bílá,
235
[pátá změ]nila barvu, šestá je upečená,
[sedmá] je (ještě) na žhavém uhlí; (tehdy) ses probudil.“
[Gil]gameš praví Utnapištimu vzdálenému:
[„Co] dělat mám, Utnapištime, kam mám jít?
[Tělo] mám (celé) rozervané,
240
[v] ložnici mé smrt se zabydlela
a kamkoli [vyd]ám se, všude mne provází.“
Utnapištim převozníku Uršanabimu [praví:]
„Uršanabi, v přísta[vu se nebudeš ra]dovat, opustíš přívoz!
Koho jsi na (mořský) břeh přivedl, toho (zas) odvedeš!
245
Člověk, jehož jsi provázel,
má tělo pokryté špinavým vlasem,
(a) zvířecí kůže zakryly nádheru jeho svalů.
Vezmi ho, Uršanabi, a odveď ke koupeli!
Nechť špinavé vlasy své ve vodě čistě(?) si umyje,
250
nechť odloží zvířecí kůže, nechť moře (je) odnese, nechť omyté je krásné jeho tělo!
Ať na hlavu vloží si čelenku novou,
ať oblékne si důstojný oděv!
Dokud se nevrátí do svého města,
dokud nedojde (cíle) své cesty,
255
nechť šat jeho nevybledne, nechť zůstane (jak) nový!“
I vzal jej Uršanabi a ke koupeli ho odvedl.
Špinavé vlasy své ve [vodě] čistě(?) si umyl,
odložil zvířecí kůže, moře (je) odneslo,
omyté bylo krásné jeho tělo.
260
Na hlavu [vložil si čelenku] novou,
důstojný oděv si oblékl.
Dokud se nevrá[tí do svého města,]
dokud nedojde (cíle) své cesty,
[nechť šat jeho nevybledne,] nechť zůstane (jak) nový!
265
Gilgameš a Uršanabi do člunu usedli,
člu[n vy]razil a oni se plavili.
Žena jeho praví Utnapištimu vzdálenému:
„Gilgameš přišel sem znaven a vyčerpán,
co jsi mu dal, dřív než se do země své vrátí?“
270
A on, Gilgameš, pozvedl bidlo
(a) s člunem ke břehu přirazil.
Utnapištim praví Gilgamešovi:
„Gilgameši, tys přišel sem znaven a vyčerpán,
co jsem ti dal, dřív než se do země své vrátíš?
275
Odhalím ti, Gilgameši, slovo skryté,
o taje[mství bohů] ti povím.
Je (jedna) rostlina, má kořen jak trnitý keř,
trn její jak ostružiník [tě do ruky] bodne,
jestliže rostliny té se zmocníš, [nalezneš život.“]
280
Když to Gilgameš uslyšel, otevřel prů[duch (v zemi),]
[k nohám] si přivázal těžké kameny,
stáhly ho do Apsú, [sídla boha Ey.]
Zmocnil se rostliny, [(i když) ho do rukou bodla,]
odřízl těžké kameny [z nohou,]
285
moře ho vyvrhlo na břeh.84)
Gilgameš praví převozníku Uršanabimu:
„Uršanabi, rostlina ta je (odměnou) za moji svízel,
skrze ni člověk dosáhne života.
Odnesu ji do Uruku hrazeného,
290
jíst ji dám starci a (sám) rostlinu okusím.
Jmenuje se ‚omládl stařec‘.
Já jísti ji budu a vrátím se do svého mládí.“
Po dvaceti mílích85) sousto uždibli,
po třiceti mílích si nocleh připravili.
295
Tu spatřil Gilgameš studnu s chladivou vodou,
sestoupil k ní, aby se ve vodě umyl.
Ucítil had vůni (té) rostliny,
[potichu] vylezl ven a rostlinu odnes;
(a) když se vracel, svlékl se z kůže.
300
Tehdy Gilgameš usedl a rozplakal se,
po tváři slzy mu stékaly,
Uršanabiho, převozníka, [za ruce uchopil.]
[„Pro] koho, Uršanabi, jsou znaveny mé paže,
pro koho se prolévá mého srdce krev?
305
Sobě jsem (nic) dobrého neučinil,
(to) zeměplazu jsem dobro prokázal.
Nyní na (vzdálenost) dvaceti mil vlna se valí.
Když průduch jsem otevřel, (všechnu svou) výbavu
upustil jsem.
Co (nyní) najít mám, abych se vy[znamen]al? Chtěl bych se vrátit
310
a člun u břehu zanechat!“
Po dvaceti mí[lích] sousto uždibli,
po třiceti mílích si nocleh připravili,
až přišli do nitra Uruku hrazeného.
Gilgameš praví převozníku Uršanabimu:
315
„Vystup, Uršanabi, na vrchol urucké hradby, projdi se po ní,
prozkoumej základ, cihlu si prohlédni!
Cožpak to cihla pálená není
a fundament onen nekladlo mudrců sedm?
Jeden sar město, jeden sar zahrady, jeden sar hliniště
(a) pozemek Ištařina chrámu,
320
tři sary a (ten) pozemek Uruk zabírá.“86)
Kéž bych dnes kouli zanechal v domě truhlářově
Jedenáctá tabulka: Ten, jenž hlubinu zř[el; sbírka] Gilgameš
XII. tabulka
„Kéž bych dnes kouli87) zanechal v domě truhlářově!
Kéž bych [(ji) zanechal manželce truhlářově, která je jako matka má] rodná!
Kéž bych [(ji) zanechal dceři truhlářově, která je jako] mladší má [sestra!]
Dnes [mi] koule spadla do podsvětí,
5
palice88) [mi] spa[dla] do podsvětí.“
Enkidu Gilgamešovi odpo[vídá:]
„Pane můj, proč pláčeš, srdce tvé [...?]
Já (ti) dnes kouli z podsvětí při[nesu,]
já (ti) palici z podsvětí přine[su.“]
10
Gilgameš Enkiduovi [odpovídá:]
„Jestliže [sestoupíš] do podsvětí,
radu mou [vezmi si (k srdci)!]
Čistý oděv [si neoblékej,]
(jinak) poznají, že jsi cizincem!
15
Dobrým olejem z poháru se nepotírej,
(jinak) se pro jeho vůni kol tebe shromáždí!
Oštěp neházej do podsvětí,
(jinak) ti, kdo byli oštěpem zabiti, obklopí tebe!
Hůl v ruce nenes,
20
(jinak) duchové zemřelých před tebou budou se třást!
Opánky si na nohy neobouvej,
netrop v podsvětí hluk!
Nelíbej ženu svou, kterou jsi miloval,
nebij ženu svou, kterou jsi neměl rád!
25
Nelíbej syna svého, jehož jsi miloval,
nebij syna svého, jehož jsi neměl rád,
(jinak) se tě zmocní podsvětní nářek!
Ta, jež spí, ta, jež spí, matka Ninazuova, jež spí,
svatá svá ramena oděvem zakryta nemá,
30
prsa svá jak mísu (a) číš [zahalena ne]má.“
[Radu pána svého (k srdci) si nev]zal.
[Čistý oděv si oblé]kl,
[pozna]li, že je ci[zincem.]
[Dobrým] olejem z poháru [se pot]řel,
35
pro [jeho] vůni kol něj se shromáždili.
Oštěp d[o podsvětí vhodil,]
duchové zemřelých se chvěli,
ti, kdo byli oštěpem [zabiti], ho obklopili.
Hůl v rukou [nesl, duchové zemřelých] se chvěli.
40
Opánky si na [nohy obul,]
[v podsvětí tropil] hluk.
[Políbil] ženu svou, [kterou miloval,]
[udeřil] ženu [svou], kterou rád neměl.
[Políbil] syna [svého], kterého miloval,
45
udeřil syna [svého], kterého rád neměl,
zmocnil se ho podsvětní nářek.
Ta, jež spí, [ta, jež] spí, matka Ninazuova, jež s[pí,]
svatá [svá] ramena oděvem zakryta nemá,
prsa svá jak mísu (a) číš zahalena nemá.
50
Když Enkidu z podsvětí vy[stoupit] chtěl,
Nam[tar] se ho [nez]mocnil, Asakku se ho nezmocnil,
podsvětí se ho [zmocnilo,]
nelítostný čiha[ř Nergalův] se ho nezmocnil, podsvětí
se ho [zmocnilo,]
nepadl na bo[jišti] mužů, podsvětí se ho [zmocnilo.]
Teh[dy Gilgameš], syn bohyně Ninsuny, pro služebníka svého Enkidua dal se do
pláče,
55
do [Ekuru], Enlilova chrámu, sám se vypravil.
„Otče [Enlile], dnes mi koule do podsvětí spadla,
palice mi do podsvětí spadla.
Enkidua, jenž [(tam) sestoupil], aby [je] přinesl, [podsvětí se zmocnilo,]
Namtar se ho nezmocnil, Asakku se ho nezmocnil,
podsvětí se ho zmocnilo,
60
nelítostný čihař Nergalův se ho nezmocnil, podsvětí
se ho zmocnilo,
nepadl na bojišti mužů, podsvětí se ho zmocnilo.“
Otec Enlil (ani) slovem mu neodpověděl. [K Sínovi sám] se vypravil.
„Otče Síne, dnes mi koule do podsvětí spadla,
palice mi [do podsvětí] spadla.
65
Enkidua, jenž (tam) [ses]toupil, aby [je] přinesl, podsvětí
se zmocnilo,
Namtar se ho nezmocnil, [A]sakku se ho nez[moc]nil,
podsvětí se ho zmocnilo,
nelí[tostný] čihař Nergalův [se ho nezmocnil], podsvětí
se ho zmocnilo,
nepadl na [bojišti mužů], podsvětí se ho zmocnilo.“
[Otec Sín (ani) slovem mu neodpověděl. K Eovi sám
se vypravil.]
70
[„Otče Eo, dnes mi koule do podsvětí spadla,]
[palice mi do podsvětí spadla.]
[Enkidua, jenž (tam) sestoupil, aby je přinesl, podsvětí
se zmocnilo,]
Nam[tar se ho nezmocnil, Asakku se ho nezmocnil,
podsvětí se ho zmocnilo,]
nelítostný čihař Nergalův [se ho nezmocnil, podsvětí
se ho zmocnilo,]
75
nepadl na bojišti muž[ů, podsvětí se ho zmocnilo.“]
Otec Ea [mu slovem odpověděl,]
hrdinovi, [mladíku Nergalovi, praví:]
„Hrdino, mladíku Ner[gale, ...]
Kdybys [otevřel] skulinu [do podsvětí,]
80
duch [Enkiduův by z podsvětí vyšel,]89)
bratru [svému Gilgamešovi by o řádu podsvětí řekl.“]
Hrdina, mladík Nergal, [mu odvětil(?) ...]
Sotva otevřel skulinu do podsvětí,
duch Enkiduův jak vánek z podsvětí vyšel.
85
Objali se a políbili,
hovořili spolu naříkajíce:
„Řekni mi, příteli můj, řekni mi, příteli můj,
o řádu podsvětí, který jsi spatřil, mi řekni!“
„Neřeknu ti příteli můj, neřeknu.
90
Kdybych ti řekl o řádu podsvětí, který jsem spatřil,
[t]y usedl bys a plakal.“
[„Já] chci usednout a plakat!“
[„Tě]lo mé, jehož ses dotýkal s potěchou v srdci,
[jak] starý [š]at rozežírá hmyz.
95
[Tělo mé, jehož] ses dotýkal s potěchou v srdci,
prachu je plné [jak puklina v ze]mi.“
[„Běda“], zvolal a skrčil se [v pra]chu,
[„běda“], zvolal a skrčil se [v pra]chu.
[„Viděl jsi toho, kdo jednoho syna má?“] „Viděl.
100
[Když zatlouká hře]b, [hořce nad] ním pláče.“90)
[„Viděl jsi toho, kdo dva syny má?“ „V]iděl.
[Sedí na dvou cihlách] (a) pojídá chléb.“
[„Viděl jsi toho, kdo tři syny má?“] „Viděl.
[Z měchu ...] vodu pije.“
105
[„Viděl jsi toho, kdo čtyři syny má?“] „Viděl.
[Jako by spřežení čtyř oslů řídil,] srdce jeho se raduje.“
„Viděl jsi [toho, kdo pět synů má?“] „Viděl.
[Jak] dobrý [písař] má ruku otevřenou,
[rovnou] do paláce vchází.“
110
„Viděl jsi [toho, kdo šest synů má?“] „Viděl.
[Srdce jeho se raduje jak (srdce) rolníkovo.“]
[„Viděl jsi toho, kdo sedm synů má?“ „Viděl.]
[Ve shromáždění bohů na trůnu sedí.“]
[...]
115
[„Viděl jsi toho, kdo syna nemá?“ „Viděl.]
[Jak ... chléb pojídá.“]
[„Viděl jsi dvořana?“ „Viděl.]
Jak znamenitý praporec ... [...]
[...]
[...]
130
[...]
[...]
[„Viděl jsi toho, kdo ...“ „Viděl.]
[...“]
[„Viděl jsi toho, kdo ...“ „Viděl.]
135
[...“]
„Viděl jsi toho, kdo u kůlu ...?“ [„Viděl.]
145
Jako by na matku [svou volal] a když hřeb vytrhnout [...“]
„Viděl jsi toho, kdo [skonal] předčasnou smrtí?“ [„Viděl.]
Na nočním loži spočívá a pije průzračnou vodu.“
„Viděl jsi toho, kdo v boji byl zabit?“ „Vi[děl.]
Otec a jeho matka pečují o něj a manželka jeho nad ním [pláče.“]
150
„Viděl jsi toho, jehož mrtvola ve stepi leží?“ „Viděl.
Duch jeho v podsvětí pokoje nemá.“
„Viděl jsi toho, jehož duch nikoho nemá, kdo o něj by pečoval?“ „Viděl.
Pojídá zbytky z hrnců (a) kousky chleba, jež na ulici leží.“
Dvanáctá tabulka: Ten, jenž hlubinu zřel
155
Dvanáctá tabulka: sbírka Gilgameš. Konec.
pensylvánská tabulka
Gilgameš vzbudil se a sen vyprávěl
matce své, řka:
„Matko má, v noci
jsem vznešeně chodil
5
mezi mladými muži.
Na nebi hvězdy vyšly.
(Tu) Anuův [vý]tvor91) dopadl na mne.
Chtěl jsem ho zvednout, byl (příliš) těžký,
chtěl jsem s ním pohnout, pohnout s ním nešlo.
10
Urucká země se kolem něj shromáždila,
mladíci nohy mu líbají.
Opřel jsem se čelem,
o mne se opřeli.
(Pak) jsem ho zvedl a přinesl k tobě.“
15
Gilgamešova matka, jež všechno ví,
praví Gilgamešovi:
„Snad, Gilgameši, někdo jak ty
ve stepi zrozen byl a
hora ho vychovala.
20
Spatříš ho a budeš se radovat,
mladíci nohy mu budou líbat.
Obejmeš ho a
přivedeš ke mně.“
Ulehl a měl druhý (sen).
25
Vzbudil se a matce své praví:
[„Mat]ko má, měl jsem druhý (sen).
[Ve dveřích(?)] tchánova [domu(?)] na ulici
[Uru]ku hrazeného
sekera ležela,
30
kol ní se (všichni) shromáždili.
Sekera byla divného vzhledu.
Spatřil jsem ji a zaradoval se.
Zamiloval jsem si ji, jak s chotí
jsem se s ní laskal.
35
(Pak) jsem ji vzal a položil
po svém boku.“
Gilgamešova matka, jež všechno ví,
[praví Gilgamešovi:]
[„Sekera, Gilgameši, kterou jsi viděl, je člověk.]
40
[Budeš ho milovat, jak s chotí se budeš s ním laskat,]
neboť já tobě ho naroveň postavím.“92)
(Zatímco) Gilgameš vyprávěl sen,
Enki[du] před nevěstkou [use]dl
(a pak) se spolu oba milovali.
45
Zapomněl [Enkidu] na místo, kde zrodil se,
šest dní a sedm nocí
En[kidu] bděl a
s Ša[mkatou] obcoval.
Ne[věstka] otevřela [ústa] svá a
50
Enkiduovi pra[ví:]
„Dívám se na tebe, Enkidu, jsi jako bůh,
proč s divokou zvěří
se po stepi touláš?
Pojď, odvedu tebe
55
do [Uruku] prostranného,
do domu čistého, příbytku Anuova.
Enkidu, povstaň, odvedu tebe
do E[an]ny, příbytku Anuova,
kde [Gilgameš] přesilný
60
a ty [...]
[...] sama sebe.
Pojď, zvedni se ze země,
na níž (jen) pastýř obcuje(?).“
Vyslechl řeč její (a) souhlasil s ní.
65
Rada (té) ženy
v srdci se jemu zahnízdila.
Svlékla (svůj) oděv,
jedním ho oděla,
druhým odě[vem]
70
sama se zahalila.
Za ruku ho uchopila
(a) jako bůh jej vede
do chatrče pastýřovy,
do ohrady dobytčí.
75
Pastýři se za ním shromáždili,
Mléko zvířat
(jen) pil.
Chléb před něho položili.
Mhouřil oči, (jen) se díval
85
a pozoroval.
(Neboť) nevěděl Enkidu
jak chleba se jí,
pít pivo
se nenaučil.
90
Nevěstka otevřela ústa svá a
Enkiduovi praví:
„Jez chléb, Enkidu,
jenž k životu patří,
pivo pij, jež určeno je zemi!“
95
Enkidu chleba se najedl
dosytosti,
piva vypil
sedm džbánů.
Bezstarostnou náladu měl (a) počal zpívat vesele,
100
rozjásalo se jeho srdce a
tvář mu (jen) zářila.
Holič se dotkl
jeho srstí porostlého těla,
potřel se olejem a
105
v člověka proměnil se.
Oděv si oblékl,
vypadá jako muž.
Zbraně se chopil,
na lvy zaútočil,
110
pastýři v noci ulehnout mohli.
Pobil vlky,
zahnal lvy,
starší pas[týři] uléhat mohli,
(neboť) Enkidu, strážce jejich,
115
člověk je bdělý.
Jeden muž
nad [... v]yniká,
130
[Enkidu ...]
zajásal.
Pozvedl oči své
(a) spatřil člověka,
nevěstce praví:
135
„Šamkato, přiveď sem (onoho) člověka,
proč přišel,
chci od něho zvědět!“
Nevěstka člověka přivolala,
přistoupila k němu a (takto) mu praví:
140
„Muži, kam spěcháš,
co znamená (ten) namáhavý pochod?“
Muž otevřel ústa svá a
En[kiduovi] praví:
„Do domu tchánova po[zvali mne,]
145
lidem je osudem (určeno),
aby si nevěstu vybrali.
Na stůl obětní jsem nanosil
pokrmy skvělé tchánovu domu.
Pro krále Uruku prostranného
150
rozevřena je záclona (v obydlích) lidí, aby si vybral(?),
pro Gilgameše, krále Uruku prostranného,
rozevřena je záclona (v obydlích) lidí,
aby si vybral(?),
obcoval s chotí (určenou) osudem
155
nejprve on a
později manžel.
Úradkem bohů (tak) bylo řečeno,
když pupeční šňůra byla mu odříznuta,
(takový) osud jemu byl určen.“
160
Při slovech (onoho) muže
zbledla mu tvář.
(9 řádků zničeno)
[Enkidu] kráčel [napřed]
a Šamkat (šla) za ním.
(Když) vešel do Uruku prostranného,
davy se za ním shromáždily.
175
Když stanul na ulici
Uruku prostranného,
lidé se shromáždili a
za jeho zády si říkali:
„Postavou se Gilgameši podobá,
180
(i když) menšího je vzrůstu,
(však) silnější má kostru.
[Snad tam, kde] se narodil,
ži[vil se] trávou,
mléko (divokých) zvířat
185
pil.“
V Uruku stále se oběti konají,
mladí muži se koupou.
Určen je bojovník,
muži vzezření bezchybného,
190
Gilgamešovi jak bohu
určen je soupeř.
Bohyni Išchaře lůžko
je přichystáno.
Gilgameš s [dívkou]
195
v noci se sp[ojí.]
Šel (dále) a
zůstal stá[t Enkidu] na ulici,
zatara[sil ces]tu
Gilgamešovi.
200
[...]
[...]
Gilgameš [...]
210
za ním [...]
Rozhněval se [...]
Povstal [Enkidu] a
(vykročil) k němu.
Střetli se na zemském náměstí.
215
Enkidu dveře zahradil
nohou svou,
Gilgamešovi vejít nedovolil.
Začali zápasit, jak býci
se sklonili.
220
Rozbili veřeje,
chvěla se zeď.
Gilgameš a Enkidu
začali zápasit,
jak býci se sklonili.
225
Rozbili veřeje,
chvěla se zeď.
Poklekl Gilgameš
nohou svou na zem,
ztišil se jeho hněv,
230
od něho odvrátil se.
Když se od něho odvrátil,
Enkidu
Gilgamešovi praví:
„Jako jediného matka
235
tě zrodila,
divoká kravka z ohrady,
bohyně Ninsun.
Nad (jinými) muži tvá hlava se tyčí,
nad lidmi vládu
240
přiřkl ti Enlil.
Druhá tabulka:
Vyniká nad [(jiné) krále]
(Celkem) 240 (řádků)
tabulka z yaleovy univerSity
[„... příte]li můj,
[...] vzácný.
[Pročpak] chceš
[toh]le [pod]niknout?
15
[...] vše [...] velmi
[... ch]ceš.
Nechť [...]
skutek, [jenž nikdo] na zemi [nevykonal!“]
Navzájem se políbili a
20
uzavřeli přátelství.
(51 řádek poškozen)
[Jeho] oči [byly plné s]lz,
za[rmoucené bylo] jeho srdce [a]
[hořce] naříkal.
75
[En]kiduovy [oči] byly plné slz,
[zarmoucené bylo] jeho srdce a
[hořce] naříkal.
[Gilgameš sklo]nil svou tvář,
Enkiduovi [praví:]
80
[„Proč] oči tvé
[jsou plné s]lz,
[zarmoucené] máš [srdce a]
[hořce naří]káš?“
[Enkidu ote]vřel [ústa svá] a
85
„Od nářku, příteli můj,
mám krk (jako) ztuhlý,
paže mám ochablé a
žádnou sílu.“
90
Gilgameš otevřel ústa svá a
Enkiduovi praví:
(4 řádky zničeny)
[„V lese přebývá] divoký Chuvava,
[já a ty ho za]bije[me a]
[jeho život utratí]me.
[Pokácíme] cedry,
100
[...] jsou pokryty(?).
[...]
[... v] jeho sídle.“
Enkidu otevřel ústa svá a
105
„Vím, příteli můj, v horách
když jsem se se zvěří toulal,
na šedesát mil93) (že) táhne se les.
[Kdopak] (se odváží) do něho vejít?
[Chuva]vův řev je (jako) potopa,
110
ústa jsou oheň a
dech jeho smrt.
Pročpak chceš
tohle podniknout?
Boj (bude) marný
115
[v sí]dle Chuvavově!“
Gilgameš otevřel ústa svá a
Enkiduovi [pra]ví:
„Vystoupím na horu [lesa cedrového,]
[...]
120
[...]
[...]
Do [...]
příbytku [Chuvavova.]
Sekeru [...]
125
ty [...]
já chci [...!“]
Enkidu ote[vřel] ústa svá [a]
„Jak [my] se máme vydat
130
do lesa [cedrového,]
(když) Ver je strážcem jeho [...].
On silný je (a nikdy) neusí[ná.]
Chuvavu Ve[r ...]
Adad [...]
135
on [...]
Aby ochránil [cedrový les,]
sedmero hrůz94) [předal mu Enlil.“]
Gilgameš ote[vřel] ústa svá [a]
[Enkiduovi] praví:
140
„Kdopak, příteli můj, [k nebesům] vystoupí?
(Jen) bohové se Šamašem pře[bývají] věčně.
(Však) sečteny jsou dny člověka
(a) veškeré konání (pouhý) je vítr.
Ty se (snad) nyní budeš bát smrti?
145
K čemu je tvoje hrdinská síla?
Já budu před tebou kráčet,
(jen) na mne zavolej, pojď blíž (a) neboj se!
Jestliže padnu, slávu si zajistím:
‚Hle, Gilgameš, s divokým Chuvavou
150
v boji se střetl.‘
Ty(!) jsi byl zrozen a vyrostl ve stepi.
Vrhl se na tebe lev, (ale to) všechno (už) víš.
Mužové před tebou [prchali,]
[...]
155
[...] zvečera.
[Proč nyní] mluvíš(?) jak slaboch(?)?
[(Když) takto naří]káš, rmoutíš mé srdce.
Přiložím [ruku] a
[porazím] cedr,
160
věčnou [slávu] sobě zajistím!
[Pojď,] příteli můj, ke zbrojířům se vydejme,
[sekery nechť] nám ulijí!“
[Za ruce se ucho]pili, ke zbrojířům se vydali.
Usedli (a) s řemeslníky radili se.
165
Sekery velké (jim) ulili,
sekery ulili, každou (o váze) tří talentů.95)
Meče velké (jim) ulili,
(k tomu) brousky (o váze) dvou talentů
(a) bodce (o váze) třiceti min96) po boku měli,
170
[jilce] meče po třiceti minách zlata.
Gilgameš a Enkidu po deseti talentech nesli.
Uzavřel sedminásobnou [uruckou bránu]
[...] a davy se shromáždily,
[...] na ulici Uruku prostranného.
175
Gilgameš [usedl na] svůj [tr]ůn
[na ulici Uruku] prostranného,
[davy used]ly před ním
[a Gilgameš takto pra]ví
[starším Uruku prostran]ného:
180
[„Slyšte mne, starší Uruku prostranné]ho,
já, Gilgameš, spatřit chci toho, o němž se hovoří,
jehož pověst se šíří v zemích (všech),
porazit ho chci v cedrovém lese!
Že mocný je potomek Uruku,
185
zemi ohlásím.
Přiložím ruku a porazím cedr,
věčnou slávu sobě zajistím!“
Starší Uruku prostranného
Gilgamešovi odpověděli:
190
„Jsi (ještě) mladý, Gilgameši, zápal tě unáší!
Netušíš, do čeho pustit se chceš.
Slyšeli jsme, že Chuvava nepřátelského je zjevu,
kdopak se jeho zbraním [posta]ví?
Ne šedesát [mil] táhne se les,
195
kdopak (se odváží) do něho [ve]jít?
Chuvavův řev je (jako) potopa,
ústa jsou oheň a dech jeho smrt.
Pročpak chceš tohle podniknout?
Boj (bude) marný v sídle Chuvavově!“
200
Gilgameš vyslechl slova svých rádců,
pohlédl na [svého] přítele a usmál se.
„Nyní, příteli můj, takto (ti) [říkám.]
Bojím se ho [...]
[(přesto) chci j]ít [...“]
210
[„...]
[Nechť ...]
nechť [chrání] tě tvůj bůh!
Nechť cestou tě ži[vého zachová a přivede zpět]
[ve zdraví] do přístavu Uruku [prostranného!“]
215
Gilgameš poklekl [...]
řeč, kterou pronesl [...]
„Já půjdu, Šamaši, [...]
Nyní ať zůstanu zachován při živ[otě,]
[ve zdraví] do přístavu přiveď mne zpět!
220
Ochranu (svou) rozestři [nade mnou!“]
Přivolal Gilgameš pří[tele svého,]
příkaz svůj [...]
[...]
[...]
225
[...]
[...]
Gilgamešovi [po tváři sté]kají slzy.
230
[„Půjdu] cestou, po níž jsem dříve nikdy nešel,
[a] nevím, bože můj, co na ní mě čeká!
[...] kéž zůstanu živ a zdráv,
[kéž pohlédnu] na tebe s radostí v srdci!
Dům [postavím ke] tvé potěše
235
(a) tvůj [trůn povýším mezi] trůny (všemi)!“
[...] jeho výzbroj,
[...] velké [me]če,
[luk] a toulec
[do] rukou mu vložili.
240
Sekeru uchopil,
[...] svůj toulec,
z Anšanu [luk,]
[meč si zasunul] za pás.
[...] na cestu se vydávají,
245
[...] přistupují ke Gilgamešovi:
[„Kd]y se zpět do města vrátíš?“
[Star]ší mu žehnají,
Gilgamešovi [na] cestu dávají rady:
[„Ne]spoléhej se, Gilgameši, na svoji sílu,
250
měj bystré [oči,] dávej na sebe pozor!
[Nechť] Enkidu před tebou kráčí,
[ces]tu zná, (tou) stezkou (již) šel.
[Zná] (také) do lesa vstup
(a) všechny úskoky Chuvavovy.
255
[Ten, kdo] vepředu [kráčí,] ochrání svého druha,
[oč]i má bystré a [na sebe (také) dá pozor.]
[Nechť] Šamaš ti [pomůže dosáhnout] tvého cíle,
(vše), o co prosíš, nechť očím tvým ukáže!
Nechť ti otevře cestu uzavřenou,
260
stezku nechť vyrovná pro tvoje kroky,
kopec nechť vyrovná pro tvoje nohy!
Noc ať ti přinese poselství, nad nímž se zaraduješ!
Lugalbanda nechť při tobě stojí
ve tvém snažení,
265
zakrátko dosáhni svého cíle!
V Chuvavově řece, k níž (dorazit) toužíš,
nohy si umyj!
Na místě noclehu vykopej studnu,
měj stále v měchu (dostatek) vody!
270
[Stu]denou vodu obětuj Šamašovi
[a] na Lugalbandu nezapomeň!“
[Enki]du otevřel ústa svá a Gilgamešovi praví:
[„ ...] ..., vydej se na cestu,
[ne]měj strach, na mne se dívej!
275
[...] znám jeho sídlo
[(a) stezku,] po které Chuvava chodí.
[...] přikaž a pošli je zpět!“
[„...]
[... nechť] se mnou [ne]jdou,
[... říká]m vám!“
[Zástupy] s radostí v srdci
285
[vyslechly] tuto řeč jeho.
Mužové mladí cestou [ho] pro[sili snažně:]
„Jdi, Gilgameši, nechť [...]
nechť tvůj bůh [Lugalbanda tě] doprovází,
nechť [ti] dá [Šamaš] dosáh[nout tvého cíle!“]
290
Gilgameš a [Enkidu ...]
[...]
[...]
fragment z nippuru, im 58451
„Příteli můj, k lesu se blížíme,
stro[my(?)] jsou blízko (a) boj brzy nastane.
Spatříš děsivou boha zář,97)
(spatříš) Chuvavu, jehož se tolik tvá mysl bojí.
5
Zaútočíš, jak býk se mu postavíš na odpor,
hlavu mu násilím (k zemi) skloníš!
Stařec, jehož jsi spatřil, je bůh tvůj Ver,
zploditel tebe samého, Lugalbanda.“
„Příteli můj, zdál se mi čtvrtý (sen),
10
byl horší, než tři mé sny (předtím).
Spatřil jsem na nebi Anzúa, ptáka,
jenž [...] jako mrak proti nám letěl.
... tvář jeho byla divná,
z úst (šlehal) oheň, (vycházel) smrtelný dech.
15
(Jeden) mladík [...] na druhém břehu
[...] za noci se mi zjevil.
[Spoutal(?)] mu křídla, za ruku uchopil mne(?),
[... k ze]mi ho srazil.
[...] můj,
20
[...] na něj.“
[„Spatřil jsi na nebi Anzúa, ptáka,]
1
[jenž ... jako] mr[ak]
[...] proti nám le[těl.]
[...] tvář jeho byla divná,
z úst (šlehal) oheň, (vycházel) smrtelný dech,
5
záře jeho se děsíš.
... nohu jeho, já tebe zvednu.
Mladík, jehož jsi spatřil, je mocný Šamaš.“
tabulka z tell Harmalu (Šaduppúm), im 52615
„Vystup na horské skalisko (a) pohlédni [...]
Zbaven jsem božského spánku.
Příteli můj, sen se mi zdál, byl nepříznivý, znepokojivý (a) temný.
Ve stepi divoké býky jsem lovil.
5
Když (jeden z nich) zabučel, rozpoltil zemi, zvířený prach se vznášel až k nebi.
Já jsem se před ním sklonil.
[Za ruce] mne uchopil, [...], spoutané byly mé paže.
Vyplázl jazyk [...]
Mých skrání se dotkl, vodou z měchu mne napojil.“
10
„Bůh, příteli můj, k němuž se ubíráme,
býk není, je (někdo) úplně jiný.
Býk, jehož jsi spatřil, je Šamaš, ochránce,
v nouzi nás za ruce uchopí.
Ten, kdo tě napojil vodou z měchu,
15
je bůh tvůj, jenž tobě čest prokazuje,
(božský) Lugalbanda. My spojíme se a
jeden čin vykonáme, jehož (památka) nezemře nikdy!“
tabulka z tell Harmalu (Šaduppúm), im 52750
[...]
[„ ...] příteli můj, my [...] příteli můj, Chubibi [...]
Stezka (tam) je a pěšina v dobrém je stavu [...]
Chci odejít! Na [...], kam neměli jsme jít [...]
[...] tvůj on uslyší. Chubibi úder [...]
45
[...] tys rozhněval.“
[... pra]vil příteli svému: „Náraz bouře
[... jak] Adad [nechá dopadnout] na [nás.“]
[...]
Fragment z Iščálí (Nérebtum), a22007
[Gilgameš] Enkiduovi [praví:]
10
„Ny[ní ... až ho do]padneme,
paprsky se v trávě ztratí,
paprsky se ztratí a zář98) poha[sne.“]
Enkidu Gilgamešovi praví:
„Příteli můj, (nejprve) polap ptáka, kam (potom) půjdou jeho mláďata?
15
Paprsky později vyhledáme!
Jako kuřata budou pobíhat v trávě.
Udeř ho znovu a jeho služebníka
udeř [též!“]
Vyslechl Gilgameš řeč svého druha,
20
sekeru do ruky uchopil,
vytasil meč ze svého opasku.
Gilgameš ho do krku udeřil,
Enkidu, přítel jeho, [zasáhl] srdce,
při třet[ím úderu (Chuvava)] pad.
25
Vřav[a(?) se změnila v mrtvol]né ticho,
Chuvavu, strážce, k zemi [srazil.]
Na (vzdálenost) dvou mil99) [...]
S ním srazil [...]
Lesy [...]
30
Srazil zlo[syna, strážce] lesa,
před [jehož] ře[vem] se Sirjón a Libanon100) [třás.]
(Když) učinil [...] země,
[... chvě]ly se všechny hory.
Srazil zlo[syna, strážce lesa] cedrového,
35
zlomeny jsou [...] Poté co sedm101)
(jich) srazil,
síť [(o váze) dvou] a meč (o váze) osmi talentů,102)
náklad (o váze) deseti talentů pozvedl (a) do lesa [vešel,]
otevřel sídlo Anunnakuů skryté.
40
Gilgameš poráží stromy, Enkidu pařezy vykopává.
[Enkidu] Gilgamešovi praví:
[„ ...] Gilgameši, pokácej cedr!
[...] vedle tebe.
[...]
45
[...] břeh Eufratu,
[...] cedr.“
Tabulka neznámého původu, IM 21180x
[...] vtrhl do lesa cedrového, sídlo bohů
Enunnaků skryté otevřel.
[...] pravil příteli svému:
„Svou silou strážce jsi zabil.
20
Co [... cedrový] les?
Pokácej znamenitý, urostlý cedr, jehož vrcholek [sahá]
až k nebi!
Dveře (z něj) zhotovím šest loktů103) široké.
Čep ať nemají, ve veřejích ať se otá[čejí(?)]!
Jeden loket budou silné (a) šest loktů široké.
25
K nim se nepřiblíží žádný cizinec, (jen) bůh [jimi]
bude kráčet.
Do domu Enlilova ať odnese (je) Eufrat!
Nechť nad [nimi] se zaradují starší Nippuru,
nechť Enlil se z nich těší!“
[...]
Tabulka ze Sipparu, VAT 4105 (+) BM 96974
Kol. i.
[...]
[Obléká se] do jejich kůží, masem se živí,
Gilgameš studny [hloubí], kterých nebylo dříve,
vodou [se napá]jí, s větrem se honí.
5
Bůh Šamaš zarmoucen sklonil se k němu
(a) Gilgamešovi praví:
„Proč bloudíš (světem), Gilgameši?
Život, jejž hledáš, nenalezneš.“
Gilgameš hrdinovi Šamašovi praví:
10
„Poté co stepí budu sem a tam bloudit,
v podsvětí si odpočinu dost.
Tam budu spát po všechny roky.
(Nyní) ať oči mé do slunce hledí, abych se nasytil světla!
Temnota (smrti) vzdálená je, kolik (však) světla zbývá?
15
Kdy spatří umrlec paprsky slunce?“
Kol. ii.
[„ ...]
[Přítele mého, jehož jsem velmi miloval,]
1
jenž se mnou podstoupil všechny stras[ti,]
Enkidua, jehož jsem velmi miloval,
jenž se mnou podstoupil všechny strasti,
postihl lidský osud.
5
Ve dne i v noci jsem ho oplakával,
ani jsem ho nenechal pohřbít
– co kdyby přítel můj se vzbudil mým nářkem –
sedm dní a sedm nocí,
dokud červ mu nevypadl z nosu.
10
Od té doby jsem nenašel život,
jak psanec se toulám uprostřed stepi,
(až) nyní, šenkýřko, tvou tvář jsem spatřil.
Ať nikdy neuzřím smrt, které se tolik bojím!“
Šenkýřka Gilgamešovi praví:
Kol. iii.
„Proč bloudíš (světem), Gilgameši?
Život, jejž hledáš, nenalezneš.
Když bozi stvořili lidstvo,
smrt jemu údělem dali,
5
život však ve svých rukou si podrželi.
Ty (ale), Gilgameši, měj plné břicho,
ve dne i v noci se stále jen vesel,
každý den pořádej radovánky,
ve dne i v noci tancuj a hraj!
10
Ať čistý je oděv tvůj,
umytá hlava, ve vodě koupej se!
Pozoruj děcko, které tě za ruku drží,
žena ať v objetí tvém nalézá potěšení!
Toto je lidské počínání.
1
(Protože) ten, kdo je živ [...“]104)
Gilgameš [šenkýřce praví:]
„Co (to) říká[š,] šenkýřko?
Pro přítele mého srdce mne bo[lí.]
5
Co (to) říkáš, šenkýřko?
Pro Enkidua srdce mne bolí.
Ty bydlíš, šenkýřko, na bře[hu moře,]
vidíš do jeho nitra a všechno [víš.]
Ukaž mi cestu [k Uta-naištimu!]
10
Je-li to možné, [překročím] moře.“
Šenkýřka [Gilgamešovi] praví:
„Nikdo (tu) před tebou, Gilgameši, [moře nepřekročil.]
Je[n Šamaš tou cestou krá]čí.
[...“]
Kol. iv.
Ve svém hněvu je rozbil.
(Pak) vrátil se a stanul před ním.
Sursunabu mu do očí hledí,
Sursunabu Gilgamešovi praví:
5
„Kdo jsi, řekni mi jméno své!
Já jsem Sursunabu od Uta-naištima vzdáleného.“
Gilgameš Sursunabuovi praví:
„Mé jméno je Gilgameš, já
z Uruku přišel jsem, z domu boha Anua,
10
horami jsem putoval,
dlouhou cestou k východu slunce.
Nyní, Sursunabu, pohlédl jsem ti ve tvář.
Ukaž mi Uta-naištima vzdáleného!“
Sursunabu Gilgamešovi [praví:]
1
[„Chceš-li vidět Uta-naištima] vzdáleného,
[... musíš se] na lodi [plavit.]
[...] skokem(?) přivedu tebe.“
[Usedli] a spolu se radili oba,
5
[takovou] řeč on k němu pronesl.
Sursunabu Gilgamešovi praví:
„Kamenáče105) mne (přes vodu) převážely,
abych se nedotkl vod smrti.
V hněvu svém ty jsi je rozbil.
10
Kamenáče [k] převozu (musím mít) s sebou!
Sekeru, Gil[gameši,] do ruky [vez]mi,
tři stovky bidel šedesát loktů106) (dlouhých) nasekej
pro mne,
[...] a opatři hroty(?)!107)
[...] na lodi [...“]
texty
ze středobabylónského
období
14.–12. století
př. Kr.
Fragment z Nippuru, A 29934
[„Nechť] přivolají [bohyni Aruru] vel[kou,]
[jež stvořila] lidstvo(!) početné.
[Nechť stvoří] jemu [rovného] veliké síly!
[Nechť spolu s]oupeří a Uruk si odpočine!“
5
[Přivolali bohyni Aruru,] sestru,
[a bůh Anu ...] jí pravil:
[„Tys ...] Aruru(!) člověka stvořila,
[nyní stvoř jemu rovného veliké síly,]
[nechť spolu soupeří a Uruk si odpočine!“]
Tabulka z Uru, UET 6, 394
S prvním rozbřes[kem] jitra,
Enkidu pozvedl hlavu svou (a) před Šamašem dal se
do pl[áče,]
pod paprsky boha slunce stékají mu [slzy.]
„K tobě se obracím, Šamaši, kvůli lovci, [člověku],
jenž pasti klade,
5
neboť ..., že vyrovnat se nemohu [druhu svému,]
nechť lo[vec se (také)] svému nevyrovná druhu!
Nechť zmenší se zisk jeho, odměnu jeho zkrať,
nechť zmenší se před tebou podíl [jeho!“]
Když lovce [dosti] již proklel,
10
zachtělo se mu zlořečit nevěstce.
„Pojď, Šamchato, osud ti určím,
velikou kletbou tě prokleji,
nechť hned a bezodkladně má kletba tě dostihne!
Nepostavíš sobě dům rozkoše,
15
nevstoupíš do dívčího [domu!]
Nechť blá[to zničí] tvůj pěkný šat,
tvůj slavnostní [oděv] opilec [zvratky] potřísní!
[...]
[...]
20
[...]
[Stůl hojnosti], chlouba lidí, [v domě tvém] nebude
připraven,
[...]
Na křižovatce shromaždišť budeš usedat,
v pustině budeš uléhat,
25
zdržovat se budeš ve stínu hradeb,
[tr]ní a hloží bude ti nohy drásat,
[opi]lec i střízlivý udeří tě ve tvář!108)
[...]na ulici [...]
[...] nastanou [...]
30
[...] na [tebe bude kři]čet,
[střechu tvého domu] stavi[tel neopra]ví!
[V koutech tvého domu pře]bývat bude sý[ček,]
[v tvém domě se] hos[tina ko]nat [nebude!]
[...]
35
[...] daru [...]
[(Každý) vstup do tvého klína ...] ať skončí útěžkem,
[kdo klín tvůj(!) odhalí,] nechť dá ti [...]
[neboť m]ně, či[stému ..., ne]moc jsi přivodila
[a mně, čistému,] ... ve stepi mé.“
40
[Uslyšel Šamaš] jeho slova,
[hned nato varovný hlas] s nebe na něho volá.
„Pojď, Šam[chato, osud tvůj změním,]
ústa má, která [tě proklela, nyní] ti [žehnat budou!]
Hodnostáři [a knížata] nechť tebe milují,
50
(muž) na míli (vzdálený) ať do stehna se bije,
kdo dvě míle (je vzdálený), ať kšticí potřásá!
Nechť tě [voják] neodmítne [(a) svůj pás] kvůli tobě
[rozepne,]
nechť ti dá obsidián, lazurit a zlato,
náušnice z tepaného zlata nechť vloží [do rukou tvých!]
55
K tomu, [koho] déšť skrápí a zásoby [má hojné, bohyně Ištar, nejmocnější] z bohů,
nechť [tě] přivede!
Kvůli tobě [opuštěna bude manželka, matka sedmi (dětí)!“]109)
[Enkidu], usedl samoten,
[vše, co měl na] mysli,
[(Gilgamešovi) vyprá]ví.
60
[„Poslou]chej, příteli, [zdál se] mi [v noci sen!]
Nebesa duněla (a) [země odpoví]dala.
Já st[ál jsem mezi] nimi.
[Jeden člověk] s temnou tváří,
jenž [obličejem se Anzúovi podobal,]
65
jehož ruce byly tlapy lví,
jehož nehty byly drápy orlí,
za kštici mne popad (a) [násilí mi činil.]
texty
z periferijních
oblastí
14.–12. století
př. Kr.
Fragment z Chattuše (Boghazköy), KBo 32, 128
[Nevěstka otevřela ústa svá a] Enkiduovi [praví:]
„Krásný jsi, Enkidu,
[... Proč s]e stepní zvěří
[běháš? ...] Jsi jako bůh!
[Kdo se ti vyrovná me]zi (jinými) muži?“
5
[Nevěstka otevřela ústa svá a] Enkiduovi [praví:] „Pojď, Enkidu,
[odvedu tebe do chatrče pastýřovy,] do ohrady dobytčí!“ Jeden (oděv) svlékla a on se
oblékl.
[... Za ruku ho uchopi]la a jako bůh před ním
[kráčí do chatrče pastýřovy,] do ohrady dobytčí.
[... Li]dé si mezi sebou [říkají:]
10
[„Vzezřením Gilgamešovi podobá se,] postavu (však) má menší a kostru
[silnější. ... Snad se] v horách [narodil,] (kde) mléko
divoké zvěře
[sál.“ Chléb před něho položili,] na chléb se díval, zasmušilý byl.
[Pivo před něj položili, mhouřil (oči), na pivo díval se,] zasmušilý byl.
[Nevěstka otevřela ústa svá a Enkiduovi praví:] „Jez chléb, Enkidu,
15
[jenž odznakem je božství, pivo pij, jež odzna]kem je
království!“
[Enkidu chléb snědl, pi]va [vy]pil sedm [džbánů.]
[...]
Fragment z Chattuše (Boghazköy), KBo 32, 130
[„Já spatřit chci toho, o němž se hovoří, jehož pověst
se ší]ří v ze[mích (všech),]
[porazit ho chci v cedrovém lese! Že mocný je potomek Uruku] zemi ohlásím.
[Přiložím ruku a porazím cedr,] věčnou [slávu] so[bě
zajistím!“]
[Starší Uruku prostranného Gilgamešovi odpověděli:] „Pročpak ch[ceš tohle
podniknout?]
5
[Boj bude mar]ný v sídle Chuva[vově!“ ...]
[...]
Fragment z Chattuše (Boghazköy), VAT 12890
[„ ...]
Zaradoval jsem se nad snem tvým, (velice) se mi líbil.“
Tvář jeho se roz[jasnila ...]
5
Za ruce se uchopili (a) jdou. Nocleh [si připravili ...]
Spánek, jenž v noci přichází, [na Gilgameše] pad.
Uprostřed noci spánek ho [opustil, povstal a]
Enkiduovi vyprávěl sen. „Příteli [můj,]
když jsi mne nevzbudil, proč vz[hůru jsem?]
10
Enkidu, příteli můj, zdál se mi sen. [Když jsi]
mne [ne]vzbudil, proč [vzhůru jsem?]
Můj druhý sen předčil (ten) první.
Ve snu, příteli můj, hora [se objevila.]
(K zemi) mne srazila, nohy mi spoutala [...]
15
(Náhle) se rozjasnilo (a) jeden mladík,
nejlepší na (celé) zemi, [nesmírně] dobrý,
zpod hory mne vytáhl a [...]
vodou mě napojil a srdce mé se ukli[dnilo.]
(Potom) [mne] postavil nohama na zem.“
20
Enkidu mu říká, pr[aví]
Gilgamešovi: „Příteli můj, půj[deme ... Chuvava]
je úplně jiný. Ch[uvava ...]
není hora, je úplně ji[ný ...]
Pojď, strachu se zbav [...]
25
(Pak) bude vidět [...]
a mladík, jehož [jsi spatřil, je Šamaš, hrdina.]
Tvých očí [...]
[Tvého] těla [...]
S tebou [...]
30
Spěš[ně ...]
[...]
V domě svého boha si rozpustil [kadeře,]
šel (a) odložil [svůj] špi[navý oděv ... šerpou]
se přepásal. Enkiduovi [...]
5
„Nechť stále je bez boje [...]
Daruj mi (drahé) kameny ... [...]
služebnice, z modravé vlny [...]
Velké osly nechám [...]
křišťál k nohám tvým [...]
10
nechť ... [...“]
Vyslechla bohyně Ištar Gilgamešova [slova,]
... ochablost (a) svrab [...]
Obrátila se(?) k obětní misce [...]
Vystoupila na nebesa (a) pravila: „Otče můj, [Anue,]
15
spatřil mne šestiměsíční býček [...]
potupil mne. Nyní [mi] dej [...]
vodidlo nebeského býka! Gilgameše [...]
... [...“]
A on, Anu, hostinu jí [přichystal a pravil:]
20
„Ištaro, co ti (ten) muž učinil? [...]
Proč přicházíš? (Ten) muž [...]
vodidlo nebeského býka. Nebeský býk [...]
[n]a(?) nebesích ... [...]
[...] skončil [...]
25
[...] hlad [...]
[...]
Fragment z Emaru (Tell Meskene), Msk 74128d
[Gilg]ameš za [ruku jej] uchopil
[a ús]ta svá otevřel, ř[ka:]
[„Pro]č, příteli můj,
[ne]jednáme(?) ruku v ruce(?)?
5
[Šamaš] je věru pánem na nebesích,
[(však každý z) nás (má na nohou)] dva střevíce,
[...] ať půda je kluzká, dva [...“]110)
[Enkidu otevřel] ústa svá
[a pravil, řka:]
Fragmenty z Emaru (Tell Meskene),
Msk 7498n (+) Msk 74104z (+) Msk 74159d
[Až do domu našeho vstoupíš,]
1
[kněží(?) z Aratty(?) ti] ruce políbí,
[před tebou pokleknou králové, pá]ni budou vzhůru
k tobě stoupat,
[... hor a země nechť] daň (svou) ti přinesou!
[Tvé kozy po třech (a) tvé ovce po dvou] (mláďata) vrhnou. [Tvůj os]el (a)
5
[mezek tvůj vlekoucí jařmo nebude sobě rovného] mít.“
[Gilgameš otevřel ústa svá] a říká,
[vládkyni] Ištaře [praví:] „Až
[si tě budu brát, oděv]y tvé (a) pokrývky hlavy,
(jež halí tvé) tě[lo,]
[já] tobě [dám,] pokrm a stra[vu,]
10
[...] ozdobu(?) ruko[u (tvých) ...]
[...]
[...]
[...] jež nedrží pohromadě [...]
[zadní branka, j]ež nezadrží vítr [a průvan,]
15
[slon, jenž střásá] svou pokrývku, smůla,
[jež pošpiní(?)] toho, kdo ji nese, kožený měch,
[jenž smáčí(?) toho,]
[kdo jej nese, be]ranidlo, jež ničí [kamennou] hradbu,
[střevíc, jenž tlačí toho, kdo] po ulici kráčí.
[... man]želem navždy?
20
[...]
[...]
[...]
[...]
[Dumuziho, manžela tvého] mlá[dí,]
25
[k ustavičnému nářku, rok co rok,] jsi odsoudila.
[Tys pestrého ptáka allallu]111) milovala,
[...] jeho zpěv,
[pak jsi jej udeřila a křídlo] mu zlomila.
[Nyní přebývá v lesích] a volá: ‚Mé křídlo!‘112)
30
[...] tys milovala a svůj dům
[... ve] stanu.
[Milovala jsi hřebce proslaveného v] boji,
a [(přece) mu určila bič, bodec a řemen.]
[... v] dobytčí ohradě jsi přebývala a
35
[pastýře milovala, jenž u]stavičně ovci pro tebe porážel.
[Milovala jsi pasáka, jenž] chléb na žhavém popelu
ti [chystal.]
[Tys ho (však) udeřila a ve] vlka proměnila.“
[Ištar ...]
[...]
40
[...]
[...]
[...]
[...]
[Vyslechl] Anu slova [dcery své] Ištary,
45
do ruky vložil [jí vodidlo nebeského býka.]
Do města Uruku nepo[slal ...]
a rákos po[dupal ...]
poklesla (hladina) [řeky ...]
[...]
Fragment z Megidda
[...]
[En]kidu hla[vu svou pozvedl]
[(a) Gilgamešovi p]raví: [„ ...]
[já jsem ne]pokácel [cedr ...]
5
[t]y. Když [my jsme šli do lesa cedrového, vystoupili]
na [ho]ru jeho a za[hubili Chumbabu, jenž v]
cedrovém [le]se přebý[val, zmocnili jsme se
nebeského býka]
[a za]bili, na [jeho] ř[ev ...]
[...] toto. [Sen]
10
[dob]rý byl a pří[znivý velmi(?) ...]
[vzác]ný byl, dobrý a [...]
[...] složitý. Ve sn[u jsem spatřil člověka]
[pos]tavy malé, veliké [síly. Jak Anzúova]
[tvář] jeho vypadala, ru[ce jeho byly tlapy lví,]
15
[nehty jeho byly drá]py or[lí.]
Jeho [tvá]ř vše [...]
[... svou] rukou
[...]
Za kšti[ci mne popad ...“ ...]
příteli, ústa svá [otevřel a praví ...]
„Pomni, Gilgameši, [...]
nemá [...] neo[pustil ...!]
5
Nechals mne toulat se stepí(?). [Při vyslovení]
mého jména chladnou vodu nechť o[bětují!]
Přítel můj, jenž zachránil mne, pr[oč ...?“ Jeden den a]
druhý den [leží] na [svém] loži, [třetí]
a čtvrtý den (leží) na (svém) loži. Nad ní[m ...]
10
nemoc je těžší, jeho tělo [...]
Enkidu [leží] na loži svém.
Přivolal Gilgameše, přinutil [ho vstát,]
vz[budil ho] křikem svým. [Gilgameš]
jak holub naří[ká ...]
15
„Ať sm[rt] se nezmocní(?) [...]
prvního [mezi muži ...!“]
Příteli svému [...]
„Já oplakávat budu [...]
já po b[oku jeho ...]
20
[...“]
Sumerské básně
o Bilgamesovi
Úvod
Sumerské básně o legendárním vládci města Uruku, který byl silákem, bojovníkem, stavitelem, ale
současně i veleknězem (en), bychom sotva mohli našim čtenářům přiblížit, kdyby na samém konci
19. století a v prvních šesti desetiletích sotva uplynulého 20. století nevznikla v rámci klínopisných
bádání (někdy také nepřesně nazývaných asyriologie) jistá specializace – sumerologie. Tento
podobor klínopisu by nebyl možný bez objevů archivů literárních textů na klínopisných tabulkách v
sumerských městech jižní části Mezopotámie. Z velkých postav sumerologického bádání
připomeňme alespoň ty nejdůležitější. První skutečný přehled sumerské gramatiky vydal až roku
1923 v severoněmeckém Rostocku, kde už bohužel nebyla obnovena kdysi známá universita,
německý asyriolog Arno Poebel. Základy sumerské lexikografie položil nevysázený, ale českým
knězem J. Wesselym opsaný a litograficky rozmnožený Šumerský lexikon jezuitského pátera
Antona Deimela (Deimel 1928–33), který také ve dvacátých letech minulého století začal v Římě
vydávat zpočátku výlučně sumerologický časopis Orientalia. Úplný moderní dokladový slovník
sumerštiny dodnes chybí a s jeho vydáváním se započalo teprve před 17 lety v americké Filadelfii,
ovšem z různých důvodů tak pomalým tempem, že se dokončení dočkáme v nejlepším případě za
padesát let. Do té doby je každý sumerolog odkázán na vlastní excerpta, rejstříky slov a výrazů v
monografiích a odborných časopisech i na dvojjazyčné sumersko-akkadské seznamy slov a obratů s
komentáři, tvořící ediční řadu Materialien zum sumerischen Lexikon (Podklady k sumerskému
slovníku). Vychází od roku 1937 dodnes za podpory UNESCO v Římě.
Pokud jde o jednotlivé sumerské básně o Bilgamesovi, nalezne čtenář odkazy na literaturu v
úvodech k jednotlivým skladbám. Ale přesto bychom chtěli alespoň zmínit jména některých
badatelů, jimž vděčíme za většinu základních poznatků o sumerských literárních textech. Patří k
nim proslulí klínopisci Heinrich Zimmern, Arno Poebel, Samuel Noah Kramer a Thorkild Jacobsen,
ale především Adam Falkenstein, zakladatel slavné „heidelbergské školy“ sumerologie, u něhož
studovali Ake Sjöberg, Giovanni Pettinato, Miguel Civil, Dietz Otto Edzard, Johannes van Dijk,
Joachim Krecher, Claus Wilcke, Willem H. Ph. Römer, Hartmut Waetzold a jiní. Nezávisle na této
škole vznikly zásadní práce i v chicagském Orientálním ústavu (W. W. Hallo, R. D. Biggs) a jinde v
USA (E. Chiera, E. I. Gordon, P. Michalowski, J. S. Cooper), ve Velké Británii (S. H. Langdon, C.
J. Gadd, T. Fish, W. G. Lambert, J. Black, A. George), Francii (H. de Genouillac, R. Jestin, E.
Sollberger, A. Cavigneaux), Itálii (G. R. Castellino, S. Picchioni, G. Pettinato, L. Cagni), v bývalém
Sovětském svazu, resp. nyní v Ruské federaci (I. M. D’jakonov, V. Afanas’jeva) a v Maďarsku (G.
Komoróczy).
V Československu se sumerologie jako specializace nepěstovala a vyučoval ji v některých
kurzech oboru klínopis profesor asyriologie Lubor Matouš. Dnes je zastoupena v Orientálním
ústavu AV ČR (B. Hruška, P. Charvát) a v Ústavu starého Předního východu a srovnávací
jazykovědy na filosofické fakultě UK (T. Mařík).
V rámci poměrně široké mezinárodní spolupráce sumerologů, které se účastní i naši
badatelé, existují ve Velké Británii, USA a Německu dva projekty digitalizace hospodářských a
literárních textů, jejichž výsledky jsou postupně zpřístupňovány na internetu. Elektronický korpus
sumerské literatury najdou čtenáři na domovské stránce: www-etcsl.orient.ox.ac.uk
Sumerština zůstává stále doposud nejstarším doloženým jazykem Předního východu a je
vedle staroegyptštiny prvních hieroglyfických textů vůbec nejstarším písemně doloženým jazykem
v dějinách lidstva. Jeho první zřetelné projevy datujeme na základě neověřené všeobecné shody do
počátku 3. tisíciletí př. Kr., ale s určitostí potom přibližně do doby starosumerských městských
států, mezi nimiž právě Bilgamesův Uruk patřil mezi velmi ambiciózní a nejvýznamnější, alespoň
pokud jde o stáří osídlení a kulturně-historické dědictví (Roaf 1998, 59–63; Charvát 1993, 282,
292).
Sumerština patří z typologického hlediska k aglutinačním jazykům, podobně jako
maďarština, finština a řada neliterárních jazyků sibiřských; z hlediska morfologického k jazykům
ergativním, v nichž podmět přechodného slovesa je opatřen zvláštním morfémem. Tento jazyk,
jehož původ neznáme a nedovedeme ho zařadit do žádné z jazykových rodin, má celou řadu
zvláštností, které nám jsou naprosto cizí, například slovesné základy (verbální báze) rozvíjené v
řetězcích s různými afixy (prefixy, sufixy). Pro některé z těchto gramatických pojmů chybí dokonce
adekvátní český výraz a nevystačíme pouze s „předponami a příponami“. Uveďme jenom dva
příklady: mu-na-du3 „on mu postavil“ a ché-na-du3 „nechť mu postaví“. Vyskytují se i takové pády,
které indoevropské jazyky neznají a nahrazují je spojením s jinými druhy slov. Například
terminativ, označující směřování někam: e2-a-ni-še3 „do jeho domu“. Pro sumerštinu je dále
charakteristická zřejmě bohatá homofonie různých slov a morfémů, které jsou zaznamenávány
graficky odlišnými klínopisnými znaky. Sumerologové proto ve svých přepisech sumerských textů
používají dohodnuté číselné indexy (e „zpívat“, e2 „dům“, e3-[d] „vycházet“, e11-[d] „snášet“),
aniž by v drtivé většině případů znali přesnou zvukovou podobu příslušných slov. Sumerské verše k
nám tedy promlouvají jenom nedokonale a analyzujeme je především paleograficky a gramaticky ze
souvislostí, které ovšem mohou být naší moderní vizí. Kde nikdo nežaluje, není ani soudce a zatím
nám nic jiného nezbývá.
Vůbec nevíme, jak dlouho se v Mezopotámii sumersky mluvilo, jenom předpokládáme, že
od počátku 4. tisíciletí př. Kr. asi dva tisíce let. A to jistě nikoli výlučně, neboť již v archivech z
města Šuruppaku (dnešní Fáry) se od 26. století př. Kr. setkáváme s celou řadou semitských slov,
která později přešla do staroakkadštiny (např. ma-da, mátu „krajina, země“). Jisté je, že se ze
sumerštiny stala od prvních staletí 2. tisíciletí př. Kr. lingua franca – literární, liturgický a
zkratkový, svým způsobem i tajemný a nevzdělancům nepřístupný „učený jazyk“. Měl podobný
význam, jako latina ve středověku, po zániku římské říše.
O původu Sumerů a sumerštiny existuje celá řada hypotéz, ale žádná z nich není zatím
přesvědčivá. Bedřich Hrozný zastával teorii středoasijskou a kavkazskou, která vzbudila před
druhou světovou válkou dokonce pozornost nejvyšších míst SSSR, včetně J. V. Stalina. Náš český
učenec, který se zasloužil o rozluštění klínopisného chetitského jazyka (určil jeho příslušnost k
jazykům indoevropským), byl dokonce pozván do země Sovětů, kde ve svých úspěšných
přednáškách pokládal zejména Gruzii a Arménii za kolébku lidské civilizace (Hruška 1987, 198–
217). Nejnovější výzkumy jeho domněnky částečně potvrdily, neboť nyní, po rozpadu SSSR,
objevily místní archeologické expedice za přímé pomoci odborníků z Německa a USA starověká
města ze 4.–3. tisíciletí př. Kr., ovšem zatím bez nálezů písemných památek.
Norský badatel Thor Heyerdahl věřil na indický či dokonce africký původ Sumerů.
Sumerové totiž svou zemi pojmenovali zcela nejasným názvem Ki-en-gi(r) a sami sebe zvali
„Černohlavci“ (sag-gig, sag-gi6-ga). Nechal si v Iráku od jihoamerických Indiánů(!) postavit
rákosový člun s názvem „Tigris“, s nímž se dostal až k ústí řeky Indu a potom do Somálska.
Podařilo se mu ovšem pouze experimentálně prokázat možnost přípobřežní dálkové plavby (Hruška
1987, 136–142).
V sumerštině je řada slov, která označil německý asyriolog Benno Landsberger (pocházel ze
slezského Frýdku u Ostravy) za původní jazykový substrát Protoeufratců a Prototigriďanů,
například i jména dvou hlavních řek Eufratu a Tigridu (Buranuna a Idigina) a tak významné kulturní
výrazy, jakými nepochybně byly „motyka“ (mar) a „rádlo, pluh“ (apin). Landsberger hledal původ
Sumerů v bájných krajinách, vyskytujících se hlavně v mýtických textech, na ostrově Dilmun (snad
dnešní Bahrajn), nebo v zatím neidentifikovaných zemích Magan a Meluchcha (íránsko-indické
pobřežní pásmo).
Sumerům vděčíme za vznik písma na konci 4. tisíciletí př. Kr. a je pro nás téměř
symbolické, že jeho nejstarší doklady byly objeveny právě v Gilgamešově Uruku, zmiňovaném i v
Bibli pod jménem Erek (Gn 10, 10). Podobných prvenství ve světových dějinách mají Sumerové
ovšem více. Na úsvitu dějin zakládali u vodních zdrojů opevněná města s výraznými centry moci v
palácích a chrámech. Od počátku 3. tisíciletí př. Kr. vznikaly městské státy, řízené knížaty (ensi2) a
králi (lugal), kteří i při velké míře despocie nerozhodovali sami, ale v důležitých záležitostech
svolávali radu starších (unken-ab-ba) a shromáždění mladých mužů (unken-guruš). Bylo tomu tak i
při konfliktu Uruku s Kišem v básni Bilgames a Akka (viz s. 255–266). Městské státy spravovaly
různě rozsáhlá hospodářská zázemí, zajišťovaly v suchých stepích jejich úrodnost soustavami
umělých zavlažovacích zařízení a pečovaly o rozvoj řemesel, zemědělství a dobytkářství.
Sumerské náboženství
Literární mýtické a epické texty nelze překládat bez znalosti náboženských představ doby, kdy
vznikaly a byly dále ústně i písemně tradovány. Sumerské náboženství položilo základ i náboženství
akkadskému, které ho dále rozvíjelo a obohatilo o některé nové přístupy (Hruška 1995, 33–65).
Sumerové měli vžitou a rozšířenou představu o existenci polytheistického pantheonu božstev
sídlících v různých kosmických sférách, z nichž byla nejdůležitější nebesa. Mezi astrálními božstvy
vévodily postavy ztotožněné se samotným Nebem (An) a nebeskými tělesy Slunce (Utu) a Měsíce
(Nanna), k nimž se řadila po svém povýšení i ženská planeta Venuše (Inanna). Nebesa byla nejvyšší
božskou sférou s viditelnou nebeskou klenbou a dalším, ze země neviditelným prostorem
„božského státu“. Uspořádání tohoto státu se zrcadlilo na zemi, takže jednotlivá božstva pantheonu
neměla stejnou moc a stejný význam, ale podléhala podobně jako společnost lidí hierarchizaci
(Eliade 1995, 65–70). Pantheon se dělil genealogicky na stará primordiální božstva chaosu (An, Ki,
Uraš), spojovaná s prvotním uspořádáním základních substancí (vzduch [líl], voda [a], země [ki])
do „božského řádu“ a „řádu světa“ (giš-chur, me). Božstva v anthropomorfní představě tvořila
manželské páry, a tak vznikaly v genealogickém stromu rozvětvené rodiny, v nichž se občas
vyskytnou i incestní vztahy. Ve stvořitelském mýtu Enki a Ninchursanga (Mýty 1977, 102–108,
333) oplodní otec všechny své dcery.
Druhý způsob rozdělení pantheonu respektuje funkce a konkrétní sféry vlivu mužských a
ženských božstev v nebeském a pozemském (chthonickém) světě. K těmto dvěma základním
kosmologickým sférám přistupují ještě důležité prostory vzduchu (atmosféry jako zdroje srážkové
vody a ohně z blesku, větru a bouří), vodstva a podsvětní „země bez návratu“ (viz níže
s. 295–312), jak říkali sami Sumerové. V theologických spekulacích vznikla na konci 3. tisíciletí př.
Kr. představa o skupinách velkých a malých božstev (Anunnakuové a Igiguové), působících v
pozemské i podsvětní sféře, a také představa o jisté časové linii stvoření, začínající prvotním
chaosem a jeho překonáním, prací bohů na zemi a stvořením člověka (lidí) jako „náhrady“, s
údělem pracovat místo bohů. Tento záměr božstev se zřejmě povedlo uskutečnit, neboť se lidé
převelice rozmnožili, hlučeli a jejich počet bylo třeba snížit božími tresty, z nichž nejkatastrofičtější
představovala potopa světa (viz s. 246–255). Lidstvo dostalo od bohů k zajištění vlastní obživy
znalost zemědělství a řemesel.
I když zřejmě ještě ve 3. tisíciletí př. Kr. přežívaly některé rysy pravěkého přírodního
náboženství, byli to Sumerové, kteří vedle Egypťanů vytvořili nejstarší systém polytheistického
náboženství (Heller 1978, 130–157). Některé staré, snad ještě totemické symboly však přetrvávaly,
a tak například Lagaš (ŠIR.BUR.LAki) zůstával alespoň v klínopisné podobě svého názvu
„Havraním městem“.
O kultovním životě Sumerů se dochovaly četné informace o každodenních kněžských
obřadech (soupisy obětin, kultovních předmětů a materií) a kultovním kalendáři s řadou cyklických
každoročních svátků a slavností (Hruška 1995, 82–130; Sallaberger 1993, 5–36). O konkrétních
projevech individuální víry nevíme vůbec nic, neboť všechno zřejmě zprostředkovávali náboženští
činitelé, rozvrstvení a specializovaní kněží. Ti se v chrámech soustředili především na péči o
kultovní sochy božstev umístěných na podestách a ve výklencích, jakýchsi „kaplích“, které
omývali, živili obětinami a oblékali. Lidem je vynášeli ven na prostranství před chrámem pouze o
svátcích a poutích; přemísťovali je někdy na nosítkách a vozech, jindy na lodích až k velmi
vzdáleným místům. Právě při těchto poutích mohli i prostí věřící komunikovat se svým božstvem
nebo dobrým ochranným démonem, když mu dávali milodary a v neumělých modlitbách pronášeli
prosby a vyslovovali díkuvzdání. Ve městě Lagaši se dochovaly i drobné etikety ve tvaru oliv,
připomínající naše vývěsky věřících v křesťanských poutních kostelech, z nichž můžeme alespoň
částečně poznat lidská přání a starosti. Jinak zjišťujeme oblíbenost a světskou působnost moci
jednotlivých božstev jenom z theoforních jmen v neliterárních textech (např. dNin-gír-su-dingir-mu
„Ningirsu je můj bůh“).
Jméno hrdiny našich básní – Bilgames (akkadsky Gilgameš, viz s. 22–24) je s velkou
pravděpodobností spojeno s kosmogonickou představou vzájemného propojení kosmických sfér
svatými pahorky (du6-ku3, Duku) a posvátnými stromy (mes), jejichž základy (kořeny) sahaly až
do praoceánu Abzu a vrcholky (koruny) čněly k nebesům (Hruška, 1996b, 161–177). Za takový
posvátný strom, i když bez označení slovem mes, můžeme považovat i dub, rostoucí na břehu
Eufratu (viz s. 295–298). Symbolem spojení nebes se zemí se staly stupňovité a několik desítek
metrů vysoké chrámy (zikkurraty), které jsou typickým projevem sumerské sakrální architektury,
kterou později převzali a dále rozšiřovali i Babylóňané a Asyřané (Roaf 1998, 104–107). Tyto
monumentální stavby ze sluncem vysušených, pálených a později dokonce i glazovaných cihel
spojovaných asfaltovou mazanicí, byly nepochybně archetypem starozákonního příběhu o stavbě
babylónské věže (Gn 11). Jejich základy (temen) byly vykopány na rituálně očištěných místech a
vrcholky (sag) směřovaly k nebesům. Proto nás nepřekvapuje, že i v pozdní době měl Mardukův
chrám v Babylónu stará sumerská jména E2-temen-an-ki „dům – základ nebe a země“ nebo E2-sagila2 „dům zvedající (svou) hlavu“ (Eliade 1993, 14–18).
Sumerská literatura
Podobně jako náboženství, rozvíjeli semitští Babylóňané a Asyřané i sumerskou literaturu a
tradovali samostatně, někdy s významnými přídavky, její základní obsah i formy.
Mezi nejstarší skladby patřily nevelké oslavné písně (hymny) na panovníky, božstva a
chrámy, pravděpodobně zpívané sólistou a sborem (chórová antifona) za doprovodu bicích a
strunných hudebních nástrojů. Části z nich, hymnické prology a epilogy, obsahující mythologické
zmínky o stvoření, se dostaly i do úvodů našich básní o Bilgamesovi, stejně jako jednořádkové
závěrečné výroky (doxologie), v nichž jsou ve zkratce místo modlitby velebena božstva. Hymny
byly stejně jako dnešní nábožné písně nejenom běžnou součástí kultovních obřadů, ale i dvorských
ceremoniálů (viz s. 283–284). Známe je z jednotlivých opisů a také ze sbírky, která vznikla ve 24.–
23. století př. Kr. Tuto ojedinělou sbírku sestavila Encheduanna, dcera krále Sargona Akkadského,
žena s kněžským vzděláním a patrně nejstarší známá autorka světové literatury. Všech 42 hymnů na
babylónské chrámy uspořádala systematicky podle důležitosti, přičemž respektovala i jejich vzhled
a pomyslnou pouť od jednoho k druhému.
Typickým sumerským žánrem byly nářky nad zkázou měst, chrámů, božstev a nad
nepříznivým osudem. Odrážejí se v nich historické události z období postupné ztráty politické a
hospodářské samostatnosti Sumeru na konci existence tzv. novosumerské říše, spojené s panováním
III. dynastie z města Uru (2112–2004 př. Kr.) a z doby rivality mezi nástupnickými městy Isinem a
Larsou. Jedná se o litanie velmi dlouhé a většinou stereotypní, v nichž se odráží bezmezná
sumerská víra v osudovost (predestinaci). Shromáždění bohů rozhodne, že místní božstva opustí
města a zemi. Bůh Enlil potom dopustí, aby konkrétní vnější nepřátelé (Elamité, Subarejci, Gutejci,
Amorejci aj.) smetli slavná sumerská sídliště (Ur, Ur a Sumer, Nippur, Uruk, Eridu) z povrchu země
a jejich sláva upadla v zapomnění. Je zajímavé, že se v nářcích objevuje literární obraz větru, který
postupně všechno odvál, připomínající naše rčení „to všechno odnes čas“. Nářky byly zřejmě
skladbami složenými až následně na objednávku panovníků, kteří tímto způsobem chtěli
vyzdvihnout své zásluhy o obnovu země.
Litanie nad zmizelým bohem se vztahují především k Dumuzimu (pozdějšímu
babylónskému a biblickému Tammúzovi) a přibližují sumerskou víru v existenci mizejících božstev
plodnosti. V mýtickém myšlení, jež neznalo lineární, ale jenom cyklický čas, si lidé spojovali
každoroční letní období sucha a zimní čas vegetačního klidu s odchodem božstev plodnosti do
podsvětí a s jejich opětovným návratem na zem, který slavili. Na podzim slavností díkuvzdání za
dary přírody a na jaře velkolepě o novoročních svátcích, trvajících celý týden.
Při novoročních svátcích byl vykonáván v kultovním dramatu i rituál tzv. svaté svatby, při
níž se panovník fyzicky spojil s určenou kněžkou, aby zajistil své zemi úrodnost (Kramer 1969).
Připomeňme, že se zřejmě pod vlivem znalosti mezopotamské literatury objevuje forma
nářku i v pěti starozákonních žalozpěvech, nazvaných Pláč a připisovaných v pozdější tradici
proroku Jeremjášovi.
Ke starobylým literárním formám patřila i sumerská mudroslovná literatura (Prosecký
1995b, 9–26, 108–112), zastoupená hádankami, příslovími a bajkami. Uveďme zde alespoň často
citovanou ukázku hádanky:
Dům, (jehož) základy jsou jako nebesa,
dům, jenž jako hrnec na tabulky je zakryt plátnem,
dům, jenž jako husa rozkročená nohy má pevné.
Slepý do něj vchází
a vidoucí vychází ven.
Rozluštění: Písařská škola.
Přísloví, tradovaná často i v akkadském překladu, tvořila dokonce celé sbírky a nedovedeme zjistit,
zda původně existovala jejich jednojazyčná sumerská podoba; většina z nich byla zřejmě do
sumerštiny až druhotně „přeložena“. Přesto jsou ojedinělým dokladem lidové moudrosti, která má
nespočet podob i v našem prostředí a jde napříč časem a krajinami, jejichž kultury se sotva kdy
mohly setkat:
Vlečeš s sebou všechno, co máš rád.
Když škodíš i příteli, co asi uděláš s nepřítelem?
Žádná neotěhotní, když muž v ní nebyl, a nikdo neztloustne bez obžerství.
Když znovu ho k sobě pustíš, (brzy) je s kojením konec.
Když vím, že umřu, ještě si užiju. Když mám život před sebou, budu (se) šetřit.
Když jsi utíkal, cítil ses jako divoký býk, a když tě chytili, lísáš se jako pes.
Přátelství (trvá někdy) jen jeden den. Když někam patříš, je to navždycky.
Závar je zkvašený, dobré pivo z něj nebude.
V mravoučných bajkách se zvířata stávají oduševnělými bytostmi s lidskými vlastnostmi, podobně
jako později u řeckého Aisópa (Ezopa). Jsou často ovšem velmi porušené, takže je nemůžeme
rekonstruovat celé. Ale i z fragmentů je zřejmé, že pranýřovaly nadutost, hrabivost, pochlebování a
nevděčnost.
Stejně jako na úsvitu staré české literatury měly i v literatuře sumerské velký význam
naučné sváry (adaman-du11-ga „slovní potyčky, spory“). Jedná se o první starověké disputace,
uspořádané do dialogu dvou protivníků, kteří vychvalují své přednosti a upozorňují na nedostatky
druhého. Ožívají v nich legendární vládci Uruku a Aratty z hrdinské doby úsvitu dějin (Enmerkar a
Ensuchkešdanna), řeší vztahy mezi pastýřem a rolníkem (Dumuzi a Enkimdu), výhody či nevýhody
chovatelství a obilnářství (Spor ovce s obilím) i zemědělského náčiní (Spor motyky s pluhem).
Dozvíme se mnoho zajímavého o ročních obdobích (Spor léta se zimou) i o živé a neživé přírodě
(Pták a ryba, Volavka a želva, Stříbro a měď). Sváry řeší v konečných výrocích bozi nebo panovníci
z přelomu 3.–2. tisíciletí př. Kr. a většinou dochází k usmíření, neboť se ukáže, že jeden bez
druhého nemůže existovat.
Sumerská literatura se v mýtických a epických skladbách zabývá významnými tématy
vzniku světa, stvoření lidí, vzniku zemědělství, dobytkářství, řemesel, měst, království a státu.
Božstva nejprve sama obývají a pracně zúrodňují krajinu mezi Eufratem a Tigridem. Nakonec se
rozhodnou, že bohyně-rodičky podle návodu pána země Enkiho vytvoří z hlíny muže a ženy, kteří
budou o bohy pečovat a také se starat sami o sebe. Předávají lidem různé znalosti, dovednosti i
nástroje jako civilizační dary a přisuzují jim na věky povinnost pracovat. Tento úděl lidí nám
připomíná starozákonní odsouzení člověka Hospodinem k lopotné dřině (Gn 3, 17–19). Lidská
práce byla tedy již v Sumeru anthropologickou konstantou (homo faber), bez níž by nebylo života.
V literárních textech se objevují i svérázné pohledy na jiné lidské podmíněnosti. Lidé nemohou žít
sami, ale jenom ve společenstvích, v nichž budou mezi jednotlivci v rodinách, rodech i v celém
lidstvu (nam-lú-ulu3) chytří i hloupí, bohatí i chudí, veselí i smutní (homo societas, politicus,
ludens).
V protikladu k bohatosti témat a žánrů stojí velmi omezené poetické formy, kterých dávní
„autoři“ z řad písařů a kněží používali. V jejich verších nedovedeme rozpoznat metrum ani rým.
Dlouhé pasáže se často opakují v paralelismech (obdoba písňových refrénů), dosvědčujících
původní orální tradici, případně i kultovní dramatizaci (zpěvákovi odpovídá chór). Narativní
mýtické úvody přecházejí většinou do dlouhých dialogů. Popisy postav a míst i průběhu dějů se
vyznačují naprostou nesystematičností s řadou detailů, kterým dnes již nerozumíme. Tak například
v Dávných radách oráče synovi (Prameny 1997, 56–63) nalezneme množství odborných termínů,
přesné názvy částí pluhu, návody k přestavbě rádla na secí pluh, výrazy pro techniku orby, vláčení a
zavlažování.
Sumerské školy
Podle počtu dochovaných verzí a fragmentů byla většina sumerských skladeb o Bilgamesovi
opisována v „domě tabulek“ (e2-dub-ba), ležícím na pahorku Nuffar nedaleko Enlilova chrámu v
někdejším městě Nippuru. Američtí archeologové zde od konce 19. století postupně odkrývali
rozsáhlý chrámový a palácový komplex, takže záhy vznikly úvahy o objevu „hlavního města
Sumeru“. Ukázaly se jako neopodstatněné, neboť Nippur byl sice od konce 3. tisíciletí př. Kr.
významným správním střediskem, ale ani rozlohou ani politickou mocí nepřevýšil slávu staršího
Bilgamesova Uruku a poněkud mladšího Gudeova Lagaše nebo Šulgiho Uru. Měl však nesmírný
význam náboženský jako centrum kultu boha Enlila ve svatém okrsku Tummal, kde o chrámy
pečovali v kultovním sdružení (amfiktyonii) vládci všech důležitých sumerských měst. Proto také
někteří badatelé považují v nadsázce Nippur za „sumerský Vatikán“.
Nippur se jako archeologická lokalita proslavil nálezem více než deseti tisíc klínopisných
textů, ale proslul hlavně jako místo, kde byla odkryta na „Tabulkovém kopci“ nejstarší školní
budova na světě. Školní tabulky, opisy předloh různých záznamů (někdy s chybami) se vyskytují v
každém větším archivu hliněných tabulek. Nikde se však žáci nevěnovali tolik literatuře, jako právě
v Nippuru. Odtud také pocházejí vychloubačné dialogy mezi žáky, z nichž poznáváme metody
výuky sumerských učitelů. Datujeme je do počátku starobabylónské doby (od 18. století př. Kr.),
kdy se v Mezopotámii již sumersky nemluvilo, takže se žáci učili „cizí“ literatuře, staré několik
staletí. Školáci se při opisování seznamovali s dávným světem božstev, démonů a lidí v jazyce,
který byl pro ně svým způsobem „mrtvý“. Urský král Šulgi (2094–2047 př. Kr.), jenž patřil mezi
nemnoho vzdělaných panovníků, o sobě tvrdil:
Od dětství jsem byl ve škole,
a na tabulkách Sumeru i Akkadu umění písařů zvládl.
Z mladíků jako já nikdo tabulku napsat nesvedl.
Dobří žáci měli tedy znát sumerštinu a samozřejmě i semitskou akkadštinu. V jednom ze školních
dialogů se praví: „Písař, který jazyk harmonie nezná, jaký je vlastně písař?“ Jazyk harmonie (emecha-mun) znamenal znalost sumerských obratů, nejenom literárních, ale i právních a
hospodářských.
„Domy tabulek“ podléhaly, stejně jako palácová a chrámová skriptoria, kontrole městských
úředníků a občas je navštívil za účelem inspekce i král. Za časů sporů měst Isinu a Larsy o nadvládu
v Mezopotámii vítali vládce Lipit-Ištara (vládl v letech 1934–1924 př. Kr. a patřil také mezi
vzdělané) v nippurské škole verši:
Tabulky hliněné ve škole tě velebí,
písař každý nechť o tom požehnání zpívá.
Nisaba, písařka pravá, paní všech znalostí
vedla tvé prsty po hlíně,
krášlila znaky tvé na tabulkách,
ruku ti ozářila pisátkem zlatým.
Pro Nippur jsi písařem, Lipit-Ištare!
Sláva tvá ve školách nechť stále se šíří!
Životu sumerské školní mládeže věnovali badatelé celou řadu zajímavých studií, z nichž
odkazujeme jenom na práce publikované v češtině (Kramer 1965, 19–29; Hruška 1987, 283–300;
Prosecký 1995b, 102–107). Výuka byla přístupná jenom vybraným chlapcům z rodin, v nichž
písařské povolání (dub-sar) a kněžské poslání přecházelo z generace na generaci. Přesto se ve
třídách vyskytovaly i černé ovce, jimž se učitelovi oblíbenci, dávní „šprti“ vysmívali:
Tvá ústa se k sumerštině nehodí!
Když píšeme, jsi zabedněný,
když sumersky se mluví,
jsi jako hlupák němý,
vždyť správně nevyslovíš nic!
Písař, který sumerštinu nezná,
jak zvládnout může překlady.
„Překladům“ se adepti písařství učili při opisování a memorování dvojjazyčných sumerskoakkadských lexikálních seznamů, z nichž se ten největší (nazýváme ho podle první řádky
CHAR.RA = chubullu) dochoval ve sbírce čítající více než deset tisíc řádků. Seznamy byly
uspořádány různě, podle počátečních znaků a slabik nebo například podle určovacích znaků (tzv.
determinativů). Tak nalezneme v jedné ze sbírek bez dalšího podrobnějšího členění dlouhou řadu
slov a obratů týkajících se všeho, co mělo determinativ GIŠ („dřevo“). Obsahovala tedy nejenom
názvy různých dřevin, ale i termíny pro dřevěné nástroje a jejich části, pro součásti zbraní, nábytek
apod. Jiné lexikální seznamy se podobají spíše našim frazeologickým slovníkům.
Měli Sumerové jenom obecné, základní školy, nebo znali i „odborné“ předměty? Jak
probíhala výchova a jak byla na přelomu 3.–2. tisíciletí vůbec rozvíjena a šířena vzdělanost?
Dochované literární texty a soubory školních cvičení na podobné otázky neodpovídají – nebo
alespoň neodpovídají přímo. Jsme tak jako v případě sumerského jazyka opět odkázáni na
kombinaci různých výpovědí. V lexikálních seznamech lidských povolání jsou doloženy názvy
funkcí zaměstnanců sumerských škol. Školu řídil „otec domu tabulek“ (ad-da-e2-dub-ba), který měl
v případě potřeby možnost obrátit se na „znalce“ (um-mi-a). V nippurské škole působil i „řídící“
(ugula). Praktickou výuku prováděl „velký bratr“ školáků, kteří byli „dětmi domu tabulek“ (dumue2-dub-ba). Názvy funkcí ve školách v mnohém kopírovaly rodinné vztahy. Plat učitelů zaostával
za odměnou úředníků, kněží a řemeslníků. Učitelští pomocníci byli proto zváni do rodin na jídlo a
dostávali od rodičů dary, které pro ně byly životní nutností. V „domech tabulek“ vládla přísná
disciplína, za pozdní příchod nebo špatně udělané domácí či školní cvičení hrozily tělesné tresty bití
rákoskou. Dodržování disciplíny motivovalo rodičovské a učitelské vedení i zkušenost, že dobrý
žák může získat dobré místo v povoláních, která byla ctěna v palácích a chrámech. Absolventi se
mohli stát přinejmenším písaři, ti lepší skončili ve státní správě a někteří pokračovali ve vzdělání a
působili jako kněží. Nic však nebylo jisté, vysvědčení se nevydávala, a tak stejně jako dnes všechno
záleželo na individuálních schopnostech žáků a vlivu a postavení rodičů. Máme dokonce doklady o
uplácení učitelů a o rodičovském tlaku na školáky, kteří by si měli uvědomit, že jejich chudobní
vrstevníci jsou vlastně užitečnější, neboť fyzicky pracují na polích a v dílnách.
Většina vyučovacích předmětů byla praktická (např. znalost sestavování účtů, datovacích
formulí, kalendáře, výměry pozemků). Žáci se však učili i zpěvu a hře na strunné a bicí hudební
nástroje. Ve městě Šuruppaku byly objeveny nejstarší písanky z doby kolem roku 2600 př. Kr., v
nichž učitelé v úlohách kombinovali krasopis s kreslením. Zřejmě si již tehdy uvědomovali, že
dětskou pozornost a koncentraci na výuku udrží jenom střídáním náročných činností se
zajímavějšími. Základem výuky jazyka a literatury bylo opakované opisování, spojené snad i s
předčítáním a memorováním celých skupin veršů.
Výsledky školáků byly překvapivé. Jeden z nippurských žáků se vychloubal, že uměl
zpaměti seznam 600 obratů a mohl při zkoušce ihned pokračovat v následujících řádcích, třeba
uprostřed textu. Z nippurské školy pochází zřejmě již absolventská tabulka s opisy výňatků pěti
spolu nesouvisejících literárních skladeb. Mladý písař dokázal na plochu dnešní pohlednice napsat
639 veršů. Texty jinak mnohem delších básní zkracoval, vynechával paralelismy, takže
předpokládáme, že znal jejich celé znění slovo od slova.
Sumerologové se několikrát pokoušeli odhadnout, jaká část mužské populace měla vůbec
možnost vzdělání. Na základě prosopografických studií se zdá, že míra analfabetismu byla v
Mezopotámii zřejmě menší, než v Egyptě. Podle amerického badatele M. Powella se pohybovala
okolo 80%, což byl na starověké poměry malý podíl. V sídelním královském městě Uru působili
podle frekvence vlastních jmen s uvedením povolání a otce v letech 2070–2003 př. Kr. více než dvě
stovky písařů a mnohonásobně vyšší počet kněží a úředníků, u nichž byla znalost čtení a psaní
kvalifikačním předpokladem. Německý sumerolog H. Waetzold předpokládá, že dnes známe asi tak
jednu pětinu klínopisných záznamů. Potom by v urském palácovém komplexu a v okruhu chrámu
boha Měsíce Nannara (Nanny) žilo několik tisíc vzdělaných lidí. Některým z nich – školákům i
dospělým – vděčíme i za urské fragmenty opisů skladeb o Bilgamesovi.
Bilgames – sumerské předlohy eposu
Úvahy o tom, že akkadský epos o Gilgamešovi má starší vzory, vznikly již na konci 19. století, tedy
ještě před tím, než byla v roce 1914 publikována základní část sumerského vyprávění o potopě,
označená A. Poeblem za prototyp XI. tabulky rozsáhlého a později kanonizovaného akkadského
textu. Hrdinové eposu – Gilgameš a Enkidu – mají totiž nesemitská jména, sice obtížně přeložitelná
(viz s. 22–24; 351), ale sumerská. Sumerská jména mají i Gilgamešovi rodiče, zbožněný urucký
vládce Lugalbanda a bohyně Ninsun. Enkidua stvořila Aruru patřící do řady významných
sumerských bohyní-rodiček (Ninmach, Ninchursanga, Nintu).
Český asyriolog Lubor Matouš, uznávaný „gilgamešovský“ badatel, měl při přípravě svého
prvního překladu Gilgameše do češtiny (Matouš 1958, 34–42) k dispozici již šest sumerských
fragmentárních skladeb, kterým dal poutavé názvy: Gilgameš a země živého, Gilgameš a nebeský
býk, Pohřeb Enkiduův, Potopa, Gilgameš a vrba, Gilgameš a Agga. Mohl tak učinit na základě
několika studií Samuela N. Kramera, z nichž většina byla uveřejněna během druhé světové války
(Kramer 1944a, 1944b, 1944c), a také po publikaci Kramerových překladů sumerských mýtů a
epických básní v monumentální a dodnes užitečné antologii Ancient Near Eastern Texts Relating to
the Old Testament (Texty starověkého Předního východu se vztahem ke Starému zákonu),
všeobecně známé pod zavedenou zkratkou ANET (Pritchard 1969, 37–59). Současně jako jeden z
prvních upozornil, že jedině historizující příběh o střetu Gilgameše s kišským králem Akkou se v
žádné podobě ani zmínce nedostal do pozdějšího kanonického zpracování akkadského eposu o
Gilgamešovi.
Lubor Matouš se tehdy ještě domníval, že Chuvavova země „živého“ by mohla představovat
ostrov Dilmun, na němž se z rozhodnutí bohů usadil Ziusudra, obdařený věčným životem. Verše o
Gilgamešově tažení proti Chuvavovi nalezneme na různých místech III.–V. tabulky asyrské verze
eposu. Některé epizody jsou téměř shodné, jiné se ale zásadním způsobem liší. V sumerské básni si
chce Bilgames zajistit věčnou slávu a nesmrtelnost za podpory padesáti uruckých mužů, zatímco v
akkadském eposu putuje do cedrového lesa za Chumbabou sám se svým přítelem Enkiduem a o
nesmrtelnosti („věčném jménu“) se zatím nehovoří. Tu Gilgameš začne hledat až po Enkiduově
smrti. O přímém spojení sumerské básně a akkadského eposu tedy nemůže být řeči, tím spíše o
nějaké předloze, nebo literární výpůjčce (Kramer 1965, 174–190).
Sumerská potopa světa má s XI. tabulkou akkadského eposu společnou jenom postavu
vyvolence (Ziusudra, Utnapištim), který po prozrazení chystaného trestu božstev postaví loď a
zachrání se. Oba byli potom obdařeni věčným životem daleko od vlastní Mezopotámie. Sumerská
báseň o potopě Gilgamešovo jméno vůbec neuvádí. Přesto zde můžeme předpokládat sumerskou
předlohu v základních rysech hrdiny a dějové linii (stavba lodi, průběh zkázy), která je v pozdějším
eposu obohacena o celou řadů prvků (zkoušky opadání vody pomocí vypuštění ptáků). Je však jisté,
že biblickou potopu světa (Gn 6–8) můžeme považovat za nepřímou literární výpůjčku z
Mezopotámie. Je pravděpodobné, že se židovští učenci seznámili s tehdy známým a rozšířeným
akkadským eposem o Gilgamešovi nejpozději v době tzv. babylónského zajetí Židů (587–537 př.
Kr.) a není vyloučeno, že se tak stalo již dříve.
Jedinou přímou literární výpůjčku nebo spíše překlad sumerské básně o Gilgamešovi do
akkadštiny představuje XII. tabulka eposu s vyprávěním o Enkiduově sestupu do podsvětí, o níž
panuje mezi badateli shoda, že byla do kanonizovaného akkadského textu zařazena až dodatečně
jako doplněk.
Ani jedna ze šesti sumerských básní o Bilgamesovi, jejichž nový původní překlad
předkládáme čtenářům někdy pod poněkud odlišnými názvy, nesvědčí o tom, že by existovala
nějaká sumerská předloha akkadského eposu jako celek. Jedná se o jednotlivé a spolu příliš
nesouvisející skladby různé délky, které sice obsahují četné epizody pozdějšího eposu, ale netvoří
žádný logicky provázaný cyklus. Ze vzájemně podobných a někdy dokonce i shodných epizod
uveďme následující: Chuvava/Chumbaba a výprava za strážcem cedrového lesa, odmítnutí
Inanniných/Ištařiných svodů a vítězný boj s nebeským býkem, hledání „věčného jména“
(nesmrtelnosti), boží trest potopou.
V sumerských básních zcela chybí nosné linie akkadského eposu, polidštění Enkidua a jeho
nerozborné přátelství s Gilgamešem, Enkiduova nemoc a smrt, Gilgamešova pouť za rostlinou
života, její nalezení a ztráta a nakonec i hrdinův návrat do rodného Uruku. Akkadští básníci znali
jednotlivé sumerské básně o Bilgamesovi z orální tradice i četných opisů nepochybně již dlouho
před kanonizací eposu. Se sumerským materiálem (s výjimkou XII. tabulky) však nepracovali jako
s předlohou, ale spíše jako s inspirací, jejíž obsah samostatně rozvíjeli a formálně přetvořili podle
svých vlastních názorů a tradic.
Téměř tisíciletá orální a písemná tradice Bilgamese v sumerské heroické epice a kultovní
mythologii činí z uruckého vládce a hrdiny jednu z největších postav světa starého Sumeru.
Americký badatel Th. Jacobsen (Jacobsen 1976, 208–219) se ve své monografii Poklady z temnot.
Dějiny mezopotamského náboženství (The Treasures of Darkness. A History of Mesopotamian
Religion) pokusil velmi zajímavým způsobem o vymezení Bilgamesových průniků do historie a
kultury starého Předního východu. Vycházel z vladařova titulu en („pán“), užívaného jak v oblasti
mocenské („vládce a vojevůdce“), tak sakrální („velekněz“).
Podobně jako Dumuzi, byl Bilgames spojován s kultem plodnosti, mizejícími božstvy a
uruckou bohyní Inannou. Mýty o jeho smrti a zvláštním postavení soudce v podsvětí (viz s. 313–
329) začaly být podle jeho názoru tradovány již kolem roku 2500 př. Kr. a o půl tisíciletí později
sestaveny do poměrně rozsáhlé sklady Bilgames, Enkidu a podsvětí (viz s. 295–312). Odtud se,
nejprve v jednotlivých motivech (věčný osud znamená i věčný život) po roce 1600 př. Kr. a později
(po roce 1000 př. Kr.) i v překladu dostaly do gilgamešovského „kánonu“. Bilgames byl již ve
starosumerské době společně s dalšími uruckými vládci nepřímo zbožněn. Neměl sice vlastní
chrám, ale jeho kultovní soše byly na místě zemřelých přinášeny zádušní obětiny. V básni „Smrt
krále Ur-Nammua“ je to právě on, kdo soudí činy prvního panovníka III. dynastie města Uru.
Vladaři z Uru (Ur-Nammu, Šulgi) ho považovali za dávného předka a jakéhosi „kmotra“ své
dynastie a odvolávali se k němu.
Pro vývoj Bilgamesova hrdinského aspektu máme více dokladů. Velmi starobylý a snad
dokonce autentický je nejprve ústně a později i písemně tradovaný příběh o Bilgamesově
diplomatické obratnosti v konfliktu Uruku s Kišem (viz s. 255–266). Urský král Šulgi zmiňoval
jeho činy v oslavných básních, které vznikly v době, kdy Uruk i Ur ohrožovaly barbarské nájezdy
Gutejců. Tehdy také začaly být (snad i písemně) tradovány příběhy o Chuvavovi, Inannině
zamilovanosti a pustošení Uruku nebeským býkem. Hrdinské básně o Bilgamesovi se staly v
urském paláci součástí dvorských ceremoniálů. Urucký „pán Kullabu“ vstoupil do hrdinského
dávnověku jako stále živá legenda, jako archetyp ideálního vládce. Sumerský Bilgames na rozdíl od
akkadského Gilgameše svůj lid netýrá ani nezasahuje do mileneckých a rodinných vztahů. Také se
ovšem nakonec nevrací s Uršanabim do rodného města, ale umírá spolu se svými věrnými, je
pochován v královské hrobce a slouží dál jako spravedlivý(?) soudce po boku Anunnakuů v
podsvětí.
Ani Jacobsenova rekonstrukce ovšem nepřináší vysvětlení původu motivů, které sumerské
básně o Bilgamesovi neobsahují. Možná, že nějaké samostatné příběhy o divokém muži (Enkidu),
který se stal soupeřem a později věrným přítelem uruckého krále, kdysi existovaly. Stejně jako mýty
o stromu střeženém orlem, divoženkou a hadem (viz s. 296–298). Jenom jsme je zatím neobjevili.
Sumerská potopa světa
V mýtické části starozákonní knihy Genesis (Gn 1–3) se střídá čas přírody a čas člověka. Země byla
nejprve pustá, bez rostlin a živočichů. Když byl překonán chaos a vznikla pevnina, zabydlel ji Bůh
rostlinstvem a živočichy. Člověka stvořil nakonec, jako nejdokonalejší bytost na zemi, ale lidé –
neboť podle sumerské tradice byli stvořeni hned od počátku páry žen a mužů – měli větší ambice,
než jim byly přisouzeny. Vydali se na „nepravou cestu“ a byli to oni, kdo zapříčinil „zkažení země“,
takže vývoj musel být přerušen trestem v podobě potopy světa.
Biblický příběh o Noachovi (Noemovi) svou strhující epikou i celou řadou podrobností
(stavba archy, trvání potopy, zkoušky opadávání vody aj.) vyvolává více než sto let zájem biblistů,
theologů, archeologů, historiků i umělců. Soud nad porušeným stvořením, vyhlášení rozsudku,
milost pro vyvolený Noemův rod, obnovu země a nový počátek ve smlouvě se vším stvořením,
garantované dokonce přírodními úkazy (Gn 6–9), zná z biblické dějepravy snad každý, kdo se jako
křesťan nebo jinak o Starý zákon zajímal. Publicisté (např. W. Keller v bestselleru A bible má přece
pravdu) se několikrát pokoušeli dokázat realitu zničujících záplav ve starověké Mezopotámii
(Hruška 1987, 275–282). V poslední době se hovoří o nové teorii někdejší zkázy na pomezí Evropy
a Asie, která je alespoň částečně doložena podmořskými i pozemními archeologickými výzkumy a
mohla se stát součástí dlouhé orální tradice o potopě, jež se vyskytuje v mythologiích.
V německém časopise Der Spiegel (2000, Nr. 50, s. 266–280) nalezneme velmi zajímavé
shrnutí Matthiase Schultze a Bernarda Zanda o „božím trestu na Bosporu“, k němuž mělo dojít
někdy v polovině 6. tisíciletí př. Kr. Oba autoři vycházejí z předpokladu vzedmutí hladiny
Středozemního moře v delším období tání ledovců, prudkých dešťů a závažných klimatických
změn. Hrozba oteplování planety Země, jíž i dnes čelíme, není tedy jenom výsledkem činnosti lidí v
globální postmoderní společnosti, ale docházelo k ní již v pravěku, a to zřejmě v delších časových
odstupech opakovaně. Lidé si ji zřejmě jenom neuvědomovali.
Vzedmutí Středozemního moře se přeneslo do moře Marmarského a odtud do Černého
moře. Při západním a severozápadním pobřeží Černého moře, osídleném neolitickými zemědělci,
vznikly rozsáhlé záplavové oblasti, které přinutily obyvatele k velkým migracím, směřujícím do
Evropy a přes dnešní Turecko do východního Středomoří a na starý Přední východ vůbec. Se
stoupající vodou ztráceli zemědělci a chovatelé dobytka sice postupně, ale poměrně rychle v
horizontu několika generací zdroj své obživy. V soutěskách mezi rozdílnými vodními hladinami
(mezi Středozemním a Černým mořem činil rozdíl až 70 metrů) vznikaly mohutné přívaly a
kaskády, převyšující svou výškou mnohonásobně slavné Viktoriiny a Niagarské vodopády. Tak
vznikly zřejmě po staletích dnešní průlivy Dardanely s Bosporem a hladiny Středozemního a
Černého moře se nakonec vyrovnaly.
Sice se jedná opět pouze o jednu z možných teorií, ale tentokrát ji nelze i při trpělivém
čekání na další výzkumy bez dalšího odmítnout. Věda zatím totiž nezná jednoznačné vysvětlení
skutečnosti prokázané paleogeografy a paleoklimatology, která potvrzuje vzestup hladiny světových
oceánů a tedy (po protržení Gibraltaru) i Středozemního moře na konci poslední doby ledové (asi
před 18 000 lety). Musíme si uvědomit, že tehdy ledovce sahaly až na pomezní hory Čech a Moravy
a dodnes po nich zbyly ve střední Evropě karové kamenné útvary a jezera. Archeologové spojují s
migrací po „bosporské“ potopě světa překvapivé rozšíření téměř identické lineární keramiky do
velkých částí Evropy a znalosti zemědělství, které má skutečně původ v „úrodném půlměsíci“
pravěkého Předního východu.
Je možné, že jedna z neolitických migračních vln dospěla přes Levantu podél Eufratu, nebo
přes Malou Asii, Kurdistán a Zagros až k Tigridu a do Mezopotámie. Orální tradice nezná hranic
úplného zapomnění, a tak se hrůzné obrazy dávné zkázy mohly předávat desítky generací, až se z
nich stal „trest bohů“ za nepřiměřenou ctižádost lidí. V něm se potom střídali jenom vyvolení
jednotlivci a rody, od Ziusudry až po biblického Noema.
Starozákonní vyprávění o potopě je v konečné podobě kompilací textů, jež vznikly ve
skriptoriích tzv. „jahvisty“ a v „Kněžském kodexu“. Datování obou textových vrstev zůstává i přes
úsilí mnoha generací biblistů nejisté. Všeobecně se předpokládá, že „jahvistická“ verze je starší a
vznikla někdy v 8. století př. Kr., ale spíše až na jeho konci. Verze „kněžská“ obsahuje celou řadu
důkazů o tom, že její autoři znali nejenom náboženskou a politickou situaci v Mezopotámii, kterou
odsuzovali, ale i asyrskou a babylónskou literaturu, včetně XI. tabulky kanonizovaného eposu o
Gilgamešovi a možná i mýtus o Atrachasísovi. Pokud použijeme mezi historiky oblíbený terminus
post quem, dospějeme k předpokladu, že Kněžský kodex mohl být sestavován nejdříve až po roce
722 př. Kr., kdy Asyřané dobyli Samaří a začali s deportacemi prvních skupin Izraelců (včetně
proroků a dalších vzdělanců) do Mezopotámie. Proces poznávání asyrské a babylónské reality
potom vyvrcholil v době babylónského zajetí Židů v 6. století př. Kr.
Americký asyriolog Alexander Heidel nazval gilgamešovskou verzi potopy „babylónskou
Genesí“ (Heidel 1942) a musel již tehdy znát její základní sumerskou „předlohu“, dochovanou zcela
výjimečně na jediné tabulce pocházející z Nippuru. Text CBS 10673 (CBS = Collection of the
Babylonian Section) je uložen ve sbírkách Pensylvánské university ve Filadelfii, kde byl již roku
1914 publikován německým asyriologem Arno Poeblem. Kvůli obsahovým vztahům k XI. tabulce
eposu o Gilgamešovi a Noachovi z biblické knihy Genesis se objevil ještě před druhou světovou
válkou v amerických učebnicích dějepisu. Zajímali se o něj pochopitelně i starozákonníci, kulturní
anthropologové a asyriologové. Byl mezi nimi i Poeblův obdivovatel Samuel Noah Kramer, jemuž
vděčíme za počátky skutečně vědecké interpretace sumerské literatury a mythologie. O nálezových
okolnostech velké hliněné tabulky, z níž se dochovaly jenom třetinové zlomky spodních částí šesti
sloupců, nevíme nic bližšího.
S. N. Kramer odhadl rozsah „sumerské potopy světa“ na 260 veršů a poznamenal v závěru
svého pracovního rukopisu stručně „end broken“ [konec odlomen]. Jeden z jeho pozdních
pokračovatelů, Steve Tinney, se pokusil o elektronickou prostorovou rekonstrukci zlomků ve
virtuální projekci celého textu a zjistil, že se Kramer mohl mýlit nejvýše tak o 20–30 veršů, což je
pro nestora světové sumerologie velkou poctou. Kramer také na základě jazykové analýzy poznal,
že nippurský opis obsahuje tehdy již „mrtvou“ sumerštinu starobabylónské doby.
Katalánský sumerolog Miguel Civil, který u Sama Kramera studoval, publikoval roku 1969
sumerské texty o potopě světa jako doplněk tehdy vůbec prvního překladu mýtu o Atrachasísovi
(Civil 1969). Civil se domnívá, že tabulka obsahovala původně úplný příběh i s nezbytným
mýtickým úvodem, jakousi „kroniku počátků světa“ od božského zrušení chaosu a oddělení země
od nebes. Co asi následovalo potom? Rovnou zpráva o stvoření lidí, nebo spíše text o zabydlování
pozemského světa božstvy? V řadě úvodů sumerských mýtů se totiž podobně jako v pohádkách a
pověstech setkáváme s verši o dávnověku, které měly svou nadčasovostí a neurčitým místem děje
posílit psychologickou působivost příběhů: „Onoho dne, dne vzdáleného a za oné noci, noci
vzdálené, onoho roku, roku dávného, když potopa (ještě) nezničila zemi, tehdy...“
V Seznamu sumerských králů, na tzv. Weld-Blundellovu hranolu je uvedeno pět měst
(Eridu, Bad-tibira, Larak, Sippar, Šuruppak) a celkem osm vládců, kteří panovali „před potopou
světa“ celkem neuvěřitelných 241 200 let. Hrdina potopy Ziusudra v něm není uveden. Když lidi
kromě vyvolence Ziusudry kdysi dávno bohové potrestali zkázou, sestoupilo obnovené království
na zem podruhé, tentokrát do města Kiše; mezi kišskými vládci nalezneme řadu semitských jmen.
Znal onen neznámý písař Seznamu sumerských králů Ziusudru, nebo na něj úmyslně zapomněl a
soustředil se spíše na jména semitských náčelníků, kteří se ze stanů dostali rovnou až do paláců?
Německý sumerolog Adam Falkenstein (Falkenstein 1965, 55–56) vyslovil zajímavý názor,
že se naše nippurské zlomky o potopě světa vůbec nemusely vztahovat k nějaké reálné přírodní
pohromě. Nejstarší záznamy příběhu o zkáze interpretuje jako literární obraz „přívalu Semitů“, kteří
v očích Sumerů rozvrátili „jejich“ kvetoucí civilizaci. Jeho názor podpořil na základě studia
existence určitého sumersko-semitského (akkadského) jazykového svazu i maďarský asyriolog
Géza Komoróczy, který studoval v šedesátých letech minulého století v Praze u profesora Lubora
Matouše (Komoróczy 1978).
Sumerský výraz pro „potopu“ (a-ma-ru, a-má-uru, a-má-uru5; akkadsky abúbu) není
jednoznačný. Složený výraz spojuje různá slova: a „voda“, má „loď“, uru5 „smršť“ a vztahuje se
tedy ke vzedmutí vod v bouři prudkých větrů, v nichž skončilo na dně splavných kanálů, Eufratu,
Tigridu a Perského zálivu nejedno plavidlo. Potopa se zdvihá (zi-ga) a opadává (gar, ur3). Střídání
znaků ma a ma2 možná naznačuje, že máme před sebou písařskou zkratku (defektivní záznam)
slova mer pro severní vichřici. A právě ze severozápadu vpadaly do sumerské jižní Mezopotámie
semitské kmeny. Nikdo dnes již nerozhodne, zda byla potopou přírodní katastrofa nebo invaze
cizích kmenů. Snad jenom sám mocný asyrský král Aššurbanipal (668–627 př. Kr.), který prošel
školou, mohl o sobě vychloubačně tvrdit, že „četl a pochopil staré nápisy z dob před potopou –
nesrozumitelné, tajemné a zmatené“.
Po úvahách o širších souvislostech je načase, abychom stručně komentovali sumerské
zlomky o potopě. Ve fragmentu prvního sloupce vystupují archaická božstva v krizové situaci, kdy
je lidí mnoho, ale jsou rozptýleni v dočasných příbytcích (narážka na nomádství?). Jedna z hlavních
bohyň-rodiček Nintu rozhodla, že se jejich tábory a kultovní místa změní v města, chrámy a
věštírny (narážka na sedentarizaci?). Bohyně zavlažila vyschlou půdu a požehnala krajině.
Vyslovila přání, aby v ní panoval mír.
Na počátku spodního zlomku druhého sloupce máme mýtické zprávy o čase po stvoření
lidstva, kdy bozi dávají lidem moc nad zemí. Nejprve snad hovoří opět bohyně Nintu, a potom
vypravěč, který se obrací pravděpodobně na Enlila a žádá ho, aby stavbám v sumerské zemi položil
pevné základy. Zde je jasný protiklad nomádského stanu a paláce nebo chrámu z cihloví. Sumerští
stavitelé (šidim) věnovali základům zdí velikou pozornost, a to nejenom z důvodů statických, ale i
kultovních. Základ stavby (temen, uš-gi) měl kosmologický význam, neboť sahal do hloubi země, k
podzemním vodstvům a praoceánu.
Následuje zmínka o insigniích božské moci (pastýřská hůl a tiára) a královském trůnu,
chápaných jako dar, který také sestoupil s nebes. Slovo „pastýř“ (sipad) má v nejrůznějších
náboženstvích přenesený smysl až do dnešních dnů (homiletická pastorace) a byl odjakživa součástí
světské i božské titulatury.
Čtyři z pěti vyjmenovaných měst (výjimkou je Larak) archeologové v jižní Mezopotámii
objevili a identifikovali. Uvedená dedikace nových lidských sídlišť božstvům je pozoruhodná.
Kultovní místa dostávají jména a lidé na polích, stavbách a v řemeslnických dílnách mohou počítat
s odměřenými příděly potravin (redistributivní hospodářství). Eridu spravuje „pán země“ Enki,
jehož přízvisko Nudimmud mělo připomínat dávný mýtus o stvoření lidí. Bad-tibira byla svěřena
Dumuzimu a Inanně, hlavním sumerským božstvům plodnosti, jejichž jména se skrývají za
světským a kultovním titulem. Pabilsag byl Enlilovým synem, bohem dřevin, uctívaným v
Šuruppaku a později také v Nippuru a Isinu. Utu v Sipparu (Zimbiru) není jenom bohem Slunce, ale
i soudcem a ochráncem lidí. Největší potíže máme s městskou bohyní Sud. Její jméno bylo v
Šuruppaku velmi oblíbené, ale jinak o jejím postavení v pantheonu skoro nic nevíme.
Téměř lakonické konstatování, že vyčištění malých stružek v soustavě umělého zavlažování
přineslo blahobyt, přechází po mezeře v textu do situace, kdy si lidé přestali vážit přízně božstev a
dobrého živobytí. Vůdčí postavy pantheonu včetně bohyň nyní litují jejich stvoření a zapřísahají
Ana s Enlilem, aby byly lidské bytosti potrestány. Jediným člověkem, který se měl zachránit, byl
Ziusudra, jehož jméno znamená „život dlouhých dnů“. Také on byl spojován se Šuruppakem. V
nejstarší sumerské didaktické literatuře se dochovala tzv. Šuruppakova ponaučení, v nichž
nalezneme různé rady pro život obnovený po potopě. Ziusudra byl nejenom šuruppackým vládcem,
ale i knězem, obětníkem a věštcem v Enlilově svatyni Kiur, kde se sumerská božstva scházela k
poradám, když na zemi vznikly nějaké potíže. K obětním praktikám přežívajícím z přírodního
náboženství patřily odjakživa magické tance před kultovními sochami bohů, o jejichž přízeň
extatičtí kněží usilovali.
Podrobný popis potopy, jak ho známe z XI. tabulky eposu o Gilgamešovi a ze starozákonní
knihy Genesis, sumerské zlomky neobsahují. Spodní část pátého sloupce líčí zkázu až v okamžiku,
kdy vlastně už skončila. Zachráněný Ziusudra vzdává hold a obětuje bohu slunce Utuovi. Noach
(Gn 8, 20) učinil oběť zápalnou, zatímco Ziusudra zřejmě pouze krvavou, ale nevíme to určitě.
Důležité verše s možnými biblickými paralelami jsou odlomeny, možná, že následovaly další oběti
chlebů nebo dokonce i okuřování. Úvahy některých sumerologů (S. N. Kramer, M. Civil, Th.
Jacobsen), že by sumerské zlomky o potopě mohly v jistém smyslu předjímat některé prvky
biblické stvořitelské tradice (Gn 1, 20–26), se opírají především o první verše fragmentu šestého
sloupce o přísaze bohů Ana a Enlila. Když se zachráněný člověk Ziusudra s nimi spojí, dojde na
zemi k obnově všeho živého, včetně lidí. Sumerský básník zde používá dvou výrazů pro živé
bytosti a rozlišuje tři skupiny: 1/ Všechno, co se hýbe a vylézá ze země. 2/ Všechno, co se hýbe. 3/
Lidské sémě (tj. lidský rod).
An s Enlilem uposlechli výzvu neznámých božstev, aby přísahali, že bohabojného krále a
rozvážného věštce a obětníka odmění po potopě nevšedním způsobem. Ziusudra zachránil život
zvířat i lidí na zemi a sám potom mohl žít na bájném Dilmunu, v legendární krajině, kterou
Sumerové považovali za ráj světa.
I 1’
[Nintu] se o [celou věc začala za]jímat
a pravila (tehdy): „Své lidstvo chci [uchránit] před
rozptýlením,
své bytosti, jež jsem já, Nintu, stvořila, chci vrátit [na jejich místo],
mám v úmyslu vrátit lidi do jejich stálých sídel.
5’
Nechť si na nich postaví města a svatyně! V jejich stínu budu odpočívat.
Nechť na čistém místě kultovních měst položí cihly
a v oněch místech též vzniknou posvátné věštírny!“
(Vše) k očištění, vodu, která oheň hasí,
všechno k obřadům i vznešené božské moci připravila skvěle.
10’
Zavlažila půdu a požehnala (krajině): „Chci, aby tady byl vždy mír!“
Když An, Enlil, Enki (a) Ninchursanga
stvořili Černohlavce,
přemnoho všeho, zvířata na zemi všude se rozmnožila,
15’
ukázat směli se v kráse i gazely, osli, stepní čtvernožci.
II 1’
„[...] chci mu [dát] radu,
aby sám pohlédl na jejich [sna]žení.
Nechť stavbám v sumerské zemi pevné položí základy!“
Když královská [pastýřská] hůl s nebe sestoupila,
5’
když vznešená [tiá]ra a královský trůn s nebe sestoupily,
on (tehdy) obřady i vznešené božské moci zdokonalil.
Na [čistých místech vznikla z cihloví] kultovní města.
Ta místa dostala svá jména, rozdělovaly se i misky [s pokrmy].
První z těchto měst, Eridu, dala božskému vůdci
Nudimmudovi,
10’
druhé, Bad-tibiru, svěřila princi a nejvyšší kněžce lásky,
třetí, Larak, dala Pabilsagovi,
čtvrté, Zimbir, svěřila mladému, silnému Utuovi
(a) páté, Šuruppak, dala bohyni Sudě.
K těm městům, jež dostala již jména i příděly misek s pokrmy,
15’
přivedla vodu, když byla vykopána barevná hlína,
která velké kanály závlah zanesla.
Vyčištění malých stružek přineslo značný blahobyt.
III 1’
Nintu tenkrát kvůli svým stvořením [naříkala],
Inanna čistá pro své lidi prolévala slzy,
bůh Enki se s vlastním srdcem [radil].
„An, Enlil, Enki a Ninchursanga!“
5’
– bozi nebes i země [vzývali] jména Ana i Enlila.
Tehdy byl králem [kněz], obětník Ziusudra,
jenž před [sochou] lítého božstva (tančil) a vykládal sny.
Pokorně vážil své věštby a [bohů] se bál.
[Když jednou] jako každý den (k soše) přistoupil,
10’
uslyšel [slova] a nebyl to sen, někdo tam [promlouval]
a vzýval jméno nebe i země [...]
IV 1’
[Tu spatřil], že bozi na veslicích u Kiuru přistáli.
Ziusudra se k nim přiblížil a pozorně [naslouchal].
(Enki mu řekl): „Přistup ke stěně po mé levici a [slyš]!
U stěny ti to prozradím, má slova [vezmi si k srdci],
5’
mou radou se řiď!
Vlastní rukou způsobíme potopu, jež [ve městech i] v zemi sumerské
všechno lidské sémě smete. [Tak rozhodnuto] bylo
a není nikoho, kdo výrok bohů ve shromáždění [zrušit
by mohl].
Slovo Anovo, Enlilovo i Ninchursangy odpůrce [lidské nezná].
10’
Království lidí i vláda [(jejich) zanikne]!“
[...]
„[Co] řekl jsem ti [...]“
V 1’
Všechny zlé bouře, všechny hrozné vichry najednou
se zvedly
a přívaly vod s nimi smetly shromaždiště městská.
Když sedm dnů a nocí sedm
potopa zaplavovala sumerskou krajinu
5’
a bouře zlé zmítaly korábem na vlnách vzedmutých,
tu objevil se Utu a ozářil paprsky nebesa i zemi.
Ziusudra otevřel příklop ve veliké lodi
a světlo silného Utua paprsky svými proniklo dovnitř.
Ziusudra, král,
10’
před Utua předstoupil, na zem padl,
dal býky zabít a zaříznout mnoho ovcí.
VI 1’
„Teď přísahejte při životě nebe i země, že s vámi (oběma) on navěky se spojí!
Ane s Enlilem, při životě nebe i země přísahejte, že navždy s vámi spojen bude!
Všechno, co hýbe se a ze země vylézá, on ze země vzejít nechá.“
Ziusudra, král,
5’
před Ana a Enlila předstoupil a na zem padl.
Když An s Enlilem na Ziusudru pohlédli [s láskou],
jako bohu život mu dali,
jako boha životem věčným ho obdařili.
Tenkrát Ziusudru, krále,
10’
jenž všechno, co hýbe se, i lidské sémě zachoval,
v zemi [za vodou] usadili – na Dilmunu, kde vychází slunce.
Bilgames a Akka
Sumerské vyprávění o Bilgamesovi a kišském vládci Akkovi se do akkadského eposu o
Gilgamešovi nedostalo a ani v jiných akkadských literárních textech nemáme žádné doklady o tom,
že by se stalo součástí písemné tradice. Jeho text je zajímavý v mnoha ohledech. Především se jedná
o jeden z nejkratších příběhů, vlastně jenom o jednu epizodu, která možná tvořila součást zatím
neobjeveného cyklu básní o Bilgamesových vladařských schopnostech. Tentokrát nejenom o jeho
síle a válečnickém umění, ale o moudrosti, obratnosti a jisté diplomatické shovívavosti.
Text obsahuje i s doxologií celkem 115 veršů, dochovaných ve dvou jenom nepatrně
odlišných verzích, v šestnácti „rukopisech“, pocházejících z písařské školy v Nippuru. Převážně
silně fragmentární opisy tvoří dnes součást klínopisných sbírek museí v tureckém Istanbulu,
německé Jeně a americké Filadelfii. Za první základní sestavení textu vděčíme S. N. Kramerovi
(Kramer 1949), jenž po studiu filadelfských tabulek zjistil, že by mohl nalézt jejich další části
nejenom v Istanbulu, kde sbírku sumerských literárních textů již dříve katalogizoval, ale i v
Německu. Jenom nevěděl na jakém místě, neboť historické památky v prvních letech po druhé
světové válce buď zmizely, nebo byly v lepším případě někde ukryty.
Vypravil se tedy v době studené války do tehdy ještě mladé Německé demokratické
republiky, v níž zažil mnohá dobrodružství, o nichž podává svědectví ve své životopisné knize Ve
stínu Sumeru (In the Shadow of Sumer). Část sumerských literárních textů nalezl v Jeně, kde
tabulky přežily válku ve vile, kterou věnoval universitě Hermann Hilprecht, přímý účastník
předválečných amerických výzkumů v Nippuru. Kramer pracoval v Hilprechtově sbírce v Jeně,
která ležela v sovětském sektoru Německa, pod přímým dohledem přidělených komisařů. Podezřelý
Američan, pocházející navíc z emigrantské židovské rodiny z Ukrajiny, nesměl během kopírování
tabulek opustit střežený dům a svůj hotel. Přes opakované žádosti mu ani s doprovodem nebylo
umožněno, aby poznal nádhernou duryňskou krajinu v okolí města s vinicemi a hrady na Saale. Ale
vracel se do Filadelfie spokojen. Podařilo se mu objevit v Jeně několik doplňujicích fragmentů
(„joins“) a prokázat, že fragmenty stejné tabulky a verze Gilgameše a Akky jsou roztroušeny v
různých sbírkách vlastně na třech kontinentech.
Příběh o Bilgamesovi a Akkovi zůstává stále v popředí zájmu sumerologů hledajících
literární a historické pozadí básně, jejíž neznámý autor se často vyjadřoval v náznacích a
zkratkovitě. Asi předpokládal, že dávní posluchači a „čtenáři“ budou znát mnohé epizody (včetně
ústní tradice) odjinud a mohou si většinu zápletek domyslet. Dovedeme si představit, že naši
skladbu slýchávali od bardů (dávných minesengrů) při dvorských hostinách a slavnostech. My
ovšem po čtyřech tisíciletích takovou možnost nemáme, a tak jsme při interpretacích odsouzeni k
vlastním spekulacím. Názory badatelů si často protiřečí a někdy i bouřlivé diskuse nejsou zajisté na
škodu věci.
Když roku 1980 vyšla nevelká monografie s příznačným názvem Krátký sumerský epos
Bilgameš a Akka (Römer 1980), reagovali na ni mladší sumerologové (Cooper 1981; Michalowski
1982; Vanstiphout 1986, 1987) recenzemi a vědeckými články, jejichž celkový rozsah vysoce
převyšuje počet stránek kritizovaného díla. Jejich nové pohledy umožnily Dině Katzové publikovat
v Holandsku magisterskou práci s novou kritickou edicí naší básně (Katz 1993).
Ocitáme se, stejně jako kdysi čtenáři, posluchači nebo snad i diváci in medias res, uprostřed
děje, když Bilgames po příchodu poselstva z Kiše svolává v Uruku narychlo shromáždění starších
města (ukkin-ab-ba-uru). Poslové ze severněji a v povodí Eufratu výše ležícího Kiše zřejmě
ultimativně reklamovali právo kontroly nad rozsahem vodohospodářských zařízení svého jižního
souseda, kterému mohli kdykoliv omezit přívod životodárné vody v možná již tehdy propojeném,
ale jistě na sobě závislém systému umělých závlah intenzivně obhospodařovaných zahrad a plužin.
Zdá se, že geopolitické výhody existovaly zřejmě odjakživa, ještě před vznikem
teritoriálních států s pevně vymezenými hranicemi, označenými kamennými stélami (na-ru2).
Současné spory o vodu mezi Tureckem a Sýrií, nebo Sýrií a Izraelem, případně i Sýrií a Irákem
mají tedy prastaré historické kořeny. Když hráz (dnes například sypaná přehrada) stojí na horním
toku a na cizím území, dostane se ještě dostatek vody k nám dolů, a kolik jí soused může zadržet?
Když bude sucho, vyschnou pole a úroda přijde vniveč. Nezeslábnou prameny studnic? A když
naopak otevře zdymadla, nezkazí nám vodu?
Tuto otázku řešila před vznikem prvních státních formací ve 3. tisíciletí př. Kr. rodová
společenství ve městech lokálními střety nebo dohodami, připravovanými cizími vyslaneckými
družinami a místními radami. Kiš měl zájem o informace o stavbách zavlažovacích zařízení v
Uruku, neboť se obával, že by musel v případě jejich většího rozsahu přívod vody omezit, a tak
vyvolat „meziměstský“ (mezistátní?) konflikt. Nebo naopak způsobit záplavy.
O geopolitické výhodnosti Kiše v poslední fázi raně dynastické doby máme celou řadu
zpráv ve starosumerských historických a dedikačních nápisech, líčících vleklé spory mezi městy
Lagašem a Ummou o úrodnou oblast Gu’edenna, v nichž potom kišský král Mesalim působí jako
arbitr. Mesalim však vládl nejméně o jednu až dvě generace později, než Akka.
Problém vody byl záležitostí celé komunity (v. 4–8, 19–23), integrované na principu
sídelního města a jeho hospodářského zázemí. Proto o ní nemohl rozhodnou ani „pán“ (en) ani
„král“ (lugal) suverénně sám, ale musel ad hoc svolat shromáždění. Poradní sbor „starců“ (vlastně
„otců“, ab-ba) a „mužů“ v produktivním věku (guruš) není ničím novým, neboť jeho existence je
doložena v předstátních formách společnosti téměř všude na světě. Vzpomeňme si jenom na spory
severoamerických indiánských kmenů, popsaných v kabinetní ethnologii Taylorem nebo Fraserem,
pro široké publikum potom i ve filmové podobě v „mayovkách“. I v nich rada starších rozhodovala
o válce; buď zapálila s cizími posly dýmku míru, nebo vyzvala k boji. Podobná shromáždění
působila na Předním východě i v časech územních království, například ještě za vlády prvního
judského krále Rechabeáma (1 K 12, 1–19; 2 Pa 10, 1–19). V Bilgamesově naléhavé
vodohospodářské záležitosti chtěli starci ustoupit, ale vládce s nimi nesouhlasil. Obrátil se proto
přímo k mladým mužům, kteří rozhodli, že se nadále nebudou podřizovat požadavkům Kiše.
V Uruku – a to nás trochu překvapuje – neměli starší rozhodující a konečné právo úsudku a
výroku. „Pán Kullabu“ (rezidenční části města) měl možnost přijmout názor jakéhosi plebiscitu
gurušů, tedy lidí, kteří by v případě nutnosti museli vytvořit ozbrojené oddíly. Tato skutečnost
vyvolala mezi odborníky řadu sporů. Existoval snad v sumerských městských státech jakýsi
archetyp dvoustupňového (vlastně našeho moderního) systému státní moci, v němž platilo, že
početnější z komor měla právo konečného verdiktu? Americký sumerolog Thorkild Jacobsen a
ruský asyriolog Igor M. D’jakonov tvrdili (Jacobsen 1976, 209, 211–213; D’jakonov 1959, 153–
195), že zde máme doklady o stadiu dávné „vojenské demokracie“, v níž právě plebiscitní
shromáždění mělo rozhodující slovo v době, kdy král nebyl ještě autokratickým panovníkem. Jiní
badatelé (Wilcke 1993, 36–37) upozorňovali, že se ještě na konci 3. tisíciletí př. Kr. vládci III.
dynastie města Uru (zvláště Ur-Nammu a Šulgi) odvolávali na legendární panovníky Uruku
(Bilgamese, Lugalbandu a Enmerkara), od kterých dokonce odvozovali svůj původ. Sami ovšem již
shromáždění starších a mladých mužů příliš nesvolávali, ale považovali je, stejně jako umělou
genealogii, za vhodnou legitimaci vlastní moci.
Sumerologové se dříve domnívali, že texty příběhu o Bilgamesovi a Akkovi byly po
staletích oživeny v Nippuru až před starobabylónskou dobou, v čase rivality mezi městy Isinem a
Larsou (20.–19. stol. př. Kr.), kdy bylo zapotřebí znovu posílit autoritu theokratických panovníků,
údajně povolaných na trůn nejvyššími božstvy „božího státu“, jehož uspořádání se odráželo v
poměrech na zemi. V naší skladbě se pán Kullabu (en-Kullabki) stává králem Uruku (lugal-Unugki)
v okamžiku, kdy opevní město mohutnou hradbou a střeží všechny brány u přístupových cest.
Tvořili však skutečně bojeschopní muži nějakou politickou instituci? Na rozdíl od
městských států starověkého Řecka (Athény, Sparta) nemáme žádné zprávy o častějším svolávání
shromáždění starších a mladších svobodných občanů. Bilgames se podle našeho názoru nemohl po
uzurpaci(?) uruckého trůnu opřít o tradiční dvorskou družinu, ale měl alespoň ve městě vlastní
skupiny mužů, ochotných po smířlivém rozhodnutí konzervativní (stálé?) rady starších zasáhnout.
Došlo tehdy snad v Uruku k revoltě? Na tuto otázku neznáme odpověď. Muži si však stěžují na
neustálou pohotovost a překládání z místa na místo (v. 25–28).
Náš historik a sumerolog Petr Charvát zveřejnil celkem nedávno v útlé monografii (Charvát
1998, 84–91) zajímavé postřehy o sumerské společnosti na úsvitu dějin a v raně dynastické době.
Znovu zkoumal reálný kultovní a mocenský význam titulů „pán“ (en) a „král“ (lugal). Poukázal na
skutečnost, že dřívější představy o tom, že en byl veleknězem a lugal spíše politickým vůdcem,
neodpovídají novým poznatkům frekvence těchto titulů v různých druzích starých sumerských
textů. Nejenom Bilgames v naší básni, ale celá řada dalších panovníků používala totiž obou titulů
současně. Oba jistě vyjadřovaly nejvyšší pozice ve sféře rozhodování, ovšem s rozdílnou
odpovědností. „Pán“ ručil za správnost všech světských a náboženských činností komunity,
zajišťujících úrodnost země a plodnost hospodářských zvířat. Šlo o pravidelné oběti a cyklické
obřady během svátků, o díkuvzdání, vrcholící na jaře rituálem svaté svatby. En také musel pro
provoz chrámů shromažďovat hmotné statky (ve společnosti bez peněz naturálie) a pracovní síly.
Samotný charakter božstev s jasnými úlohami v početném pantheonu, který prostupoval vertikálně i
horizontálně kosmologické sféry nebe a země neumožňoval, aby se sumerská městská střediska
uzavřela do sebe. Byla odkázána ke stálé kooperaci s vlastním zázemím (ma-da, eden) a s cizinou
(kur). Urucký Bilgames byl tak vlastně odsouzen k součinnosti s kišským Akkou, který ho možná
dokonce na trůn v Uruku dosadil. Přímé doklady o tom však nemáme. Shromáždění starších v
Uruku mělo zajisté pravdu, když panovníka varovalo před možným konfliktem.
Titul lugal označoval vůdčí postavení ve výkonném aparátu společnosti, zpočátku méně
prestižní, než zaujímal „velekněz“ (en-gal, gal-en). Řídící princip vystupoval do popředí zvláště v
době vnějšího ohrožení, kdy lugal vedl činnosti směřující k zachování integrity světské moci
(Bilgames staví urucké hradby a brány, v. 33–35, 107–111).
Naše skladba zaujala i historiky starověké Mezopotámie, neboť je velmi vzácným a
nejstarším dokladem o časovém souběhu (synchronismu) vlády Bilgamese a Akky (viz výše s. 10–
11). Akka byl synem Enmebaragesiho, správněji Mebaragesiho, protože počáteční znak en, jak jsme
napsali, byl titulem. O něm víme, že se vypravil s vojenskými oddíly až do vzdálené země Elam, do
dnešního Íránu, kde získal stavební dříví a kámen, luxusní zboží a zřejmě i další nemalou kořist.
Na konferenci Německé orientální společnosti ve Frankfurtu nad Mohanem a Marburgu
(duben 2000) informovali D. O. Edzard a jeho žák W. Sallaberger nezávisle na sobě o nových
dokladech součastnictví všech tří zmíněných postav, které pokládají za historické. Bilgames měl co
do činění nejenom s Akkou, ale i s Mebaragesim. Jenom stále nevíme, co se mezi nimi přihodilo.
V textu naší básně (v. 100–106) je Akka zajat Enkiduem, který ho přivede před Bilgamese.
Urucký král ho oslovuje nejrůznějšími vojenskými hodnostmi a vzpomíná na dobu, kdy byl zajatci
podřízen. Připomíná také, že mu Akka kdysi zachránil život. Této literární narážce nerozumíme.
Uprchl snad kdysi Bilgames do Kiše, kde se ho Akka jako místodržící a generál (v. 102) ujal a
později ho jako král(?) dosadil na urucký trůn? Stalo se tak až poté, co se Bilgames v Akkově
kišském vojsku proslavil? Jako hrdinný pěšák, nebo jako velitel? Samé otazníky, ani na tyto otázky
neznáme odpověď.
Existovala hegemonie kišského paláce v sumerské zemi již za Bilgamese ve 27.–26. století
př. Kr., o čemž by mohly svědčit verše 5–8, 11–14 a 20–23? Mohl Akka skutečně otevřít hráze či
stavidla a způsobit záplavy, při nichž by se zhroutila soustava umělých závlah i vnitrozemská
plavba (v. 79–80, 97–98)? Archeologové R. McC. Adams a Hans Nissen tvrdí, že to bylo možné,
neboť město Kiš v té době jenom kvetlo, stavěla se tu nová královská rezidence (tzv. palác A) a jeho
panovníci (Mebaragesi, Akka a asi o generaci později Mesalim) kontrolovali i východní povodí
řeky Dijály, nejdůležitějšího přítoku Tigridu. Byli tedy pány nejdůležitější části celého Meziříčí
(Mezopotámie).
Děj básně o Bilgamesovi a Akkovi interpretovali někteří sumerologové (Ignace J. Gelb a
Adam Falkenstein) jako nepřímý důkaz sporů mezi Sumery a semitskými Akkady. V Kiši byly
skutečně odkryty zbytky staveb, jejichž dispozice nebyla sumerská stejně jako tvar hliněných
vypouklých cihel formovaných v kadlubech a vysoušených na slunci. Jejich úvahy jsou však dnes
již překonané, stejně jako v učebnicích stále uváděná teorie, že sumerská „komplexní“ kultura a
společnost byla po roce 2335 př. Kr. vystřídána semitskými barbary, aby zhruba po dvou staletích
ožila znovu v „sumerské renesanci“ (III. dynastie z Uru). Sumerský zázrak s mnoha prvenstvími ve
světových dějinách (S. N. Kramer, Historie začíná v Sumeru) a podivuhodným zmrtvýchvstání se
nikdy nekonal. Dnes je jisté, že Semité hráli od samého počátku mezopotamských dějin významnou
úlohu a pokud přijmeme anthropologickou teorii o složitých počátcích mimoevropských
„komplexních společností“, potom tvořily semitské komunity nedílnou a kulturně přínosnou součást
obyvatelstva Mezopotámie, dokonce i v jižní části krajiny mezi Eufratem a Tigridem.
Holandský asyriolog Fritz Rudolf Kraus, jenž považoval východní Semity a prastaré
autochthonní nesumerské kmeny za historickou konstantu, se přiblížil pravdě, když označil záhadné
Sumery neznámého původu a jazyka pouze za „nejistou veličinu“ s podnětným kulturním přínosem
(Kraus 1970, 5–21).
Následující stručný komentář k vybraným veršům připojujeme pouze na místech, kde se
zásadním způsobem odlišujeme od prvního českého překladu našeho učitele Lubora Matouše
(Matouš 1958, 35–42, 186–190).
Bilgames dal za pravdu názoru nespokojenému shromáždění mladých mužů a vybídl k boji i
svého služebníka (spíše již druha a vojenského velitele) Enkidua (v. 42–47). Když Kišané oblehli
Uruk, obránci města se zalekli a Bilgames hledal dobrovolníka, kterého by mohl poslat přímo k
Akkovi (v. 50–54). Přihlásil se muž, jenž byl velitelem jednotky o neznámé velikosti (lú-sag). Měl
podivné jméno Birchurtura (v. 55, 59–60, 62, 68, 83), které většina sumerologů nechává v původní
podobě a nepřekládá. V sumersko-akkadských lexikálních seznamech tento výraz označuje druhý
stupeň vývoje motýlů ještě před zakuklením. Urucký dobrovolník se tak mohl nazývat Housenka,
případně i Červíček, nebo Larvička.
Neznámý autor zapsané podoby našeho příběhu určitě dobře znal vojenské prostředí, věčné
stížnosti mužstva na pohotovost a přesuny (v. 25–28), důležitost záloh za přední linií (v. 38, 76, 94),
různé stupně velitelské kariéry (v. 102–103) i typy zbraní (v. 43) a fortifikačních staveb (hradeb a
bran). Velitelé mají u vojáků přezdívky přibližující buď jejich vzhled nebo chování. Rozhodli jsme
se pro Housenku. Zajímavé jsou dále i postřehy o psychologii boje a významu překvapení nepřítele
(v. 39, 46–47, 53, 85).
Housenka v roli dobrovolníka (vyjednávače) neměl úspěch a jeho osud z koruny urucké
hradby sledovali pozorovatelé. K taktice Uručanů patřily zřejmě i světelné signály, které dávnému
„parlamentáři“ posílal jako zrcadlová „prasátka“ vysoce postavený „vrchní nosič nápojů“ (zabardab5, akkad. zabardabbu; v. 65, 84). Z dějin válečnictví známe řadu příkladů, kdy se bitva rozhodne
až v době, kdy „král jde do boje“ a později vznikají legendy o jeho hrdinství. V naší básni Bilgames
na bitevní pole zřejmě vůbec nemusel a nechal za sebe jednat Enkidua. Kdo tedy vlastně vedl
urucké vojáky a zajal Akku uprostřed jeho vlastního vojska (v. 99)? Zdá se, že to byl právě Enkidu,
ale s určitostí to nevíme. V akkadském eposu o Gilgamešovi polidštěný divoch a pozdější
Gilgamešův druh a přítel tak vysokého postavení nikdy nedosáhl.
Když vezmeme v potaz všechny sumerské básně o Bilgamesovi, je v naší básni Enkidu po
svém „pánovi Kullabu“ druhým uruckým hrdinou, který vedl vojsko. Možná, že existoval cyklus
básní o Bilgamesovi, který byl zcela odlišný od pozdějšího akkadského eposu. V každém případě se
náš příběh odehrává předtím, než Enkidu po výpravě za strážcem cedrového lesa Chuvavou
onemocní a po horečnatých snech umírá. O jeho zářné kariéře v Uruku se nic nedochovalo.
Bilgames si nechá zajatého Akku předvést a dá mu v řadě ironických podivení (v. 102–106)
najevo, kdo je nyní vítězem. Akka uzná velikost vítěze (v. 107–111) a Bilgames mu udělí milost za
staré zásluhy, o nichž dosud známé sumerské básně o Bilgamesovi nic neříkají. Snad právě proto, že
se o něj kdysi kišský král postaral.
Poslové (od) Akky, Enmebaragesiho syna,
z Kiše přišli do Uruku k Bilgamesovi.
Bilgames svolal shromáždění starších svého města
a předložil přímo naléhavou věc:
5
„Když studnice hloubíme, každou studnici v Sumeru,
když malé studánky v sumerské zemi otevíráme,
hluboké prameny odkrýváme a provazem taháme vědra,
máme se při tom podřídit paláci v Kiši? Neměli bychom udeřit zbraní?“
Ve shromáždění svolaném starší města
10
Bilgamesovi takto odpověděli:
paláci v Kiši se podřídíme. Zbraní bychom udeřit neměli!“
15
Bilgames, pán Kullabu,
jenž bohyni Inanně důvěřuje,
slova starších města svého nevzal si k srdci.
Pán Kullabu, Bilgames, podruhé svolal poradu,
před bojovníky svého města znovu se zabýval naléhavou věcí:
20
máme se při tom podřídit paláci v Kiši? Neměli bychom udeřit zbraní?“
Svolané shromáždění, bojovníci města Bilgamesovi
odpověděli:
25
„Být vždy připraven a pořád sedět jinde,
bez ustání střežit královského syna
a stále na osly nasedat,
kdo to má vydržet?
Chcete se podřídit paláci v Kiši? My na něj udeříme zbraní!
30
Podobu Uruku, té pravé dílny bohů,
i chrámu Eanna, jenž s nebe sestoupil,
určila sama velká božstva.
O jeho mocnou hradbu, jejíž stíny zahalují zemi,
i o honosné sídlo, samotným Anem založené,
35
postaral jsi se ty, (náš) hrdinský král,
jenž hlavy sráží, kníže, jehož An má rád!
Proč bychom bát se měli, až (Akka) přijde?
Vojska má málo a zadní šiky prořídnou,
jeho muži na tebe hledět nevydrží!“
40
Tehdy se Bilgames, Kullabu pán, zaradoval,
co mladí muži řekli, rozveselilo jeho srdce.
Enkiduovi, svému služebníkovi pravil:
„Nuže, připravíme si ruční zbraně, bodné i sečné (do) boje.
Zbraň bitevní si znovu na své rámě nasaď,
45
nechť blýská se a všude budí hrůzu!
Až přijde, má strašná záře ho ochromí,
on rozum ztratí a žádný rozkaz (už) nevydá!“
Neuplynulo ani dnů pět a ani deset,
když Akka, Enmebaragesiho syn, se svými muži obklíčil Uruk.
50
V Uruku nastal zmatek.
k (uruckým) mužům promluvil:
„Hrdinům mým snad padají oči z důlků?
Ať jeden odvážný teď vstane a já ho pošlu k Akkovi!“
55
Královský velitel, řečený Housenka,
provolal svému vládci slávu
(a prohlásil): „Můj králi, já půjdu k Akkovi,
on rozum ztratí a žádný rozkaz (už) nevydá!“
(Velitel) Housenka přistoupil k bráně města.
60
Když potom z městské brány vyšel,
vrhli se na něj hned u závětří
a tloukli ho, sekali do jeho těla.
Před Akkou nakonec sklonil svůj zrak
a mluvit s ním hned začal.
65
Ještě než slova svá dokončil, vystoupil urucký číšník na hradbu,
přes její okraj se vyklonil.
Akka ho spatřil
a zeptal se (velitele) Housenky:
„Otroku, ten muž tam nahoře je snad tvůj král?“
70
(Odpověď zněla): „Ten muž tam nahoře není můj král!
Kdyby to byl můj král
se svým zuřivým čelem
a očima silného buvola,
se vzrostlým vousem z lazuritu
75
a prsty, které udělují milost,
což potom by šiky nepřátel nepadaly a jiné by se nezvedaly?
Což by nepřátel bezpočet se neproměnil v prach
a cizí země všechny by nepadly k zemi?
Což by ústí (vodstev) naší země nezanesla hlína
80
a nepraskly by trámy nákladních prámů?
Což by nebyl zajat Akka, kišský král, uprostřed svého vojska?“
Znovu ho tloukli a mlátili,
sekali do Housenkova těla.
Po číšníkovi Zabardabovi z Uruku vystoupil na hradbu
Bilgames sám.
85
Starce i muže kullabské zahalil jeho hrůzný lesk.
Bojovníci uručtí své zbraně bitevní vzali do rukou
a seřadili se v ulici před branou města.
Enkidu vyšel z městské brány,
Bilgames se vyklonil přes hradební ochoz.
90
Když rozhlížel se kolem, tu spatřil ho Akka:
„Otroku, ten muž tam nahoře je tvůj král?“
„Ten muž tam nahoře je můj král!“
Sotva ta slova padla,
začaly padat šiky nepřátel, za nimiž jiné se zvedaly,
95
(Bilgames) proměnil nepřátel bezpočet v prach
a všechny cizí země k zemi padly.
Ústí (vodstev) země se zanesla hlínou
a trámy nákladních prámů popraskaly.
Akka, král Kiše, byl zajat uprostřed svého vojska.
100
takto k Akkovi promluvil:
102
a
„Tak to je Akka, můj místodržící i generál,
Akka, můj velitel i plukovník,
Akka, můj náčelník všech vojsk?
Akko, tys mi dal (kdysi) dech života i žití samé,
105
Akko, běžence jsi vrátil na klín (matky),
Akko, vypadlé ptáče jsi nasytil zrním.“
(Tu Akka řekl): „O podobu Uruku, té pravé dílny bohů,
mocné hradby, jejíž stíny zahalují zemi,
honosného sídla, založeného samotným Anem,
110
postaral jsi se ty, (Uručanů) hrdinský král,
jenž hlavy sráží, jehož An má rád!“
„Při bohu Utuovi! Za dobrodiní stará se ti nyní odvděčím!“
I propustil (Bilgames) Akku do Kiše.
Bilgamesi, Kullabu pane,
115
jak sladké je tebe velebit!
Bilgames a Chuvava
Příběh o výpravě Bilgamese, Enkidua a padesáti uruckých mužů ke strážci cedrového lesa
Chuvavovi stojí v popředí zájmu sumerologů již od roku 1947, kdy vydal S. N. Kramer v prvním
čísle nového amerického časopisu – tentokrát výhradně klínopisného – přepis, překlad a komentář
hned dvou verzí básně „Gilgameš a země živoucího“ (Kramer 1947). Autor posledního kritického
vydání Dietz O. Edzard (Edzard 1990; 1991; viz též Edzard 1993) měl pro rozepsanou partituru
jednotlivých veršů k dispozici již celkem 82 opisů, pocházejících z důležitých měst, v nichž
působily písařské školy (Nippur, Ur, Isin, Kiš, Sippar a elamské Súsy, ležící dnes v Íránu). Čtyři
verze na tzv. souhrnných nebo „dlouhých“ tabulkách (dub-gíd-da) jsou neznámého původu.
Existovaly však zřejmě i další krátké verze bez paralelismů, jakási excerpta písařů, určená na
přelomu 3.–2. tisíciletí př. Kr. a později asi k pobavení panovníků a dvorské společnosti při různých
příležitostech.
Základní text má dnes 202 veršů, z nichž lze většinu úplně rekonstruovat, což nebývá u
křehkých hliněných tabulek obvyklé. Rekonstrukci nepochybně usnadnil vysoký počet souběžných
fragmentů, ale jejich spojování a textověkritický rozbor vyžadovaly od editorů velké úsilí, které
obdivujeme. Tak se podařilo zjistit, že na „Tabulkovém kopci“ v Nippuru tvořil Bilgames a
Chuvava oblíbenou předlohu literárních písařských cvičení, při nichž žáci obměňovali celé řetězce
slov, gramatických morfémů a časů. Tyto zajímavé obměny jsme v našem překladu nemohli v plné
míře zařadit a uvádíme je jenom na místech, kde mají zásadní význam.
Ke stylistickým pozoruhodnostem epické skladby patří hned na samém počátku
vypravěčský dotaz (v. 1–2), svědčící o případném deklamování celé básně, stejně jako rychlé
střídání dialogů, ukazující možná na dramatizaci. V tomto případě ovšem v hrdinském, nikoli v
kultovním dramatu. Jako u všech sumerských gilgamešovských básní předpokládáme dlouhou ústní
tradici, o níž však nic bližšího nevíme.
Bilgames se rozhodne vypravit se do ciziny k „hoře živoucího.“ Onen „živoucí“ (lú-ti-la)
byl tajemný muž, jehož bozi ustanovili strážcem cedrového lesa (tir-gišeren), ležícího za „sedmero
horami“, jejichž hřebeny bylo třeba překonat. Kde ten les ležel, nevíme. V akkadském eposu jsou
uvedeny země Sirára a Labanánu – „Sirjón a Libanon“. Pokusy o přesnou identifikaci vzdálených
krajin v mýtických textech bývají často ošidné. Gilgamešovi předchůdci Enmerkar a Lugalbanda
putovali do země Aratta také přes hluboké lesy, v nichž dokonce jejich oddíly zabloudily.
Předpokládáme, že někam do Íránu, ale Aratta zůstává nadále bájnou zemí. Paleobotanikové
existenci cedrů v Íránu vylučují. Uruk měl však již od počátku 3. tisíciletí př. Kr. styky s cizinou,
ležící severozápadně nad ohbím Eufratu na území dnešní Sýrie. Výprava se tedy mohla vydat na
velmi dlouhou pouť právě tímto směrem. Na skutečné poloze cedrového lesa ovšem vůbec nezáleží,
protože se v naší bájné básni dovídáme, že „živoucího“ Chuvavu s démonickými znaky (měl sedm
hrůzných září) stvořili sami bozi a určili, že bude obávaným „lesním pánem“ (rex nemorensis).
Archetyp neprostupného lesa a lesního království se vyskytuje v pohádkách, mýtech, magii,
literatuře i v různých náboženstvích, od přírodních přes polytheistická až k jednobožským. V
lesních slujích za vrcholky hor na kraji světa ožívají temné síly chaosu, které vládnou v tajemných
královstvích. Lidé nesměli na lesní velikány vztáhnout ruku (v. 20). Starozákonní prorok Izajáš (Iz
14, 8; 37, 24) ve své vidině pádu babylónského krále uvádí, že Hospodin potrestá Nabukadnezara
smrtí nejenom za příkoří páchané na lidu izraelském, ale také protože se odvážil pokácet libanonské
cedry. Lesy budou plesat radostí.
Cedrové dřevo bylo na starověkém Předním východě velmi vzácné a používalo se jako
luxusní dřevina k výrobě honosného vyřezávaného nábytku s intarziemi a setkáme se s ním
například v podrobném popisu výbavy interiéru Šalomounova chrámu v Jeruzalémě (1 Kr 6–7; 2 Pa
3–4). Jeho distribuci do Egypta a východního Středomoří zajišťovali Foiníčané. Pravým motivem
nebezpečné cesty „do hor, kde kácejí cedry“ (v. 12, 18) byl přirozený Bilgamesův strach ze smrti,
který později v akkadském eposu patřil k jednomu z ústředních témat. Bilgames obětuje dvě kůzlata
a vypráví v noci za svitu pochodně bohu slunce Utuovi o tom, že v jeho městě jsou vody za
hradbami plné mrtvol a trápí ho bezmocnost člověka (v. 13–29). Postihla Uruk tehdy nějaká
epidemie? Zde si uvědomujeme střídmost Sumerů a propastný rozdíl proti Babylóňanům, kteří si
chtěli „postavit město a věž, jejíž vrchol bude v nebi, a učinit si tak své jméno“ (Gn 11, 4).
Nehynoucí jméno (mu-gal) si ovšem chtěl zajistit i urucký vládce činem, na který by lidé
vzpomínali i po jeho smrti (v. 4–7, 30–33). Chtěl poznat skryté tajemství „živoucího“, na které ještě
nikdo nepřišel. Chuvavu doposud nikdo z lidí nespatřil a nepoznal jeho „páteř“ (murgu) nesoucí
mohutnou postavu.
Utu byl v sumerském pantheonu nejenom astrálním tělesem (sluncem), ale i bohem
spravedlnosti, který všechno a všude na zemi vidí (v. 9–12). Bilgamesovi to důrazně připomněl
Enkidu (v. 21–22).
Snaha o odkaz patří k přirozeným lidským přáním. Proto v rodinách usilovali manželé o děti
a rody přežívaly v mužským potomcích, synech. Kdo neměl dědice a dostal se po smrti do podsvětí,
strádal (viz s. 295–312). Vládci, povolaní na trůn samotnými božstvy, si mohli učinit jméno
nejenom v bojích, ale i stavbami hradeb, paláců a chrámů. O takových činech potom nechali pořídit
zápisy na tabulkách, stélách, hraničních kamenech a později i v rozsáhlých historických nápisech.
Utu přijal Bilgamesovy oběti i jeho výroky o údělu smrti s výhradami (v. 20). V našem textu
bůh slunce potom vystupuje jako Bilgamesův pomocník, a tak dobře ví, že hrdinovi z Uruku nebude
stačit jenom Enkiduova přítomnost. Oběma mužům dává sedm démonických bratrů, představujících
zástupce přírodních sil (v. 34–45). Jejich popis není dochován úplně, ale „lví tlapy, orlí pařáty, dračí
tělo s hadí hlavou, ústa dštící blesky a pouta v rukou“ svědčí o záhadných bytostech, často
znázorňovaných stvůrách na pozdějších babylónských a asyrských pečetítcích a reliéfech. „Pán
lesa“ Chuvava by se jich měl všude obávat, i v horských roklích a na úbočí výšin.
Pasáž o následujícím dění v Uruku je pozoruhodná. Vládce jako „předák dřevorubců“
(gišeren sag3-ge) hledá muže k průniku do cedrového lesa a ke kácení stromů. Ještě není hravým a
despotickým panovníkem, který nepouštěl muže ke své ženě, syna k matce a snad uplatňoval i
právo mít dívku mladíka, který s ním prohrál ve hře (viz s. 44–46). Chtěl pomoc volných a
zdravých mužů bez závazků a několik písařů ve zkrácených opisech usoudilo, že to mohli být pouze
urostlí „sirotci“ (v. 46–53).
Výzbroj výprava pořídila v kovárně, kde byly odlity a vykovány sekery, označené za
„válečné paže“. O průběhu dlouhého a obtížného putování se nedozvíme skoro nic. Jedinou
zastávkou, o níž je zmínka, byl černý háj ve stepi (giškiri6-eden-na; v. 56–57). Takové místo se v
jiných mýtických a epických textech starého Sumeru nevyskytuje. Pravděpodobně se jednalo o
opuštěnou, zarostlou a zpustlou oázní zahradu (giškiri6) uprostřed dříve osídlené krajiny (eden).
Právě sumerské slovo eden stálo podle sumerologa S. N. Kramera u zrodu stejnojmenného názvu
biblické Boží zahrady (Gn 2, 8–9). Ale není to jisté, protože akkadské edinu označuje spíše suchou
step a někdy i písečnou poušť. Uručtí muži si v černém háji vyzkoušeli své nástroje a zbraně; také
je opravili, když (na násady a topůrka?) porazili dub, meruňku a jalovec.
Na další cestě vedl Bilgamese sluneční Utu, takže „nemusel hledat místo, kde by nalezl cedr
podle svého přání“ (v. 59–63). To místo bylo za sedmi hřebeny vrcholků na úbočí s roklemi.
Bilgames „cedr svého srdce“ sám porazil a Enkidu s ostatními z padesátičlenné družiny jeho kmen
hned odvětvili a snesli haluze na velikou hromadu. Věděli, že to strážce lesa zpozoruje a bude
muset něco udělat, neboť se lidé odvážili pokácet strom v božském porostu. Ethnologové popsali v
různých kulturách a civilizacích mnohokrát situace, kdy se člověk po zásahu do království přírody
uchýlí k sice praktické, ale jinak i rituální činnosti vyjadřující jistou pokoru nebo obdiv. Lovci (a to
i amatéři) vzdávají dodnes výřadem a vyvržením vnitřností hold zabité zvěři. Dřevorubci nikdy
neotálejí s odřezáním větví, které vrší na předem zvolené místo, kde je obyčejně zapálí. Síla
božských stromů nespočívala jenom v kmeni, ale vyzařovala z větví, na které se v přírodním
náboženství (šamanismus) věšely kultovní předměty. Tak byly v klasické antice svěceny haluze
posvátných hájů opěvované Vergiliem (Aeneis), zmíněné také v úvodní kapitole o lesním králi ve
Zlaté ratolesti J. G. Frazera (Frazer 1994, 5, 9–15; Budil 2001, 525–531).
Zvuk Bilgamesovy sekery probudil Chuvavu ze spánku v horské sluji (v. 64–67). Strážce
cedrového lesa vyslal proti odvážlivcům své „hrůzné světlo“. Božská záře (me-lám, „aura“) byla ve
starověku jedním ze znaků nadpřirozené moci, kterou božstva i démoni řídili a chránili řád světa.
Bilgames byl září zasažen a upadl do hlubokého spánku, Enkidu se motal v neznámé závrati. Uručtí
muži se jako psi schoulili u Bilgamesových nohou. Když Enkidu procitl za soumraku ze snu a pln
strachu si promnul oči, rozhostilo se ticho. Dotkl se svého pána, ale neprobudil ho. Slunce
(ochránce Utu) začalo zapadat. Enkidu ke svému pánovi promlouval a křičel, upozorňoval ho, že v
Uruku blízcí čekají na jejich návrat (v. 68–85). Měli by si tedy pospíšit.
Bilgames procitá, když mu Enkidu pomazal hruď olejem a zvedá se obdařen silou jako býk.
Odmítá se vrátit, dokud nesplní svůj úkol (v. 87–94). Na tomto místě se ze služebníka Enkidua
stává starostlivý přítel, který svého pána varuje před Chuvavovými nadpřirozenými silami. Dostává
strach a dokonce uvažuje o tom, že se sám vrátí do Uruku, aby příbuzným řekl, že je výprava ještě
naživu, ale současně se obává, že mu nikdo nebude věřit (v. 97–105).
Enkiduova starost dodala Bilgamesovi víru v dobrý konec cesty i nebezpečného setkání s
Chuvavou. Nyní se role obrátily a Enkidu slyší moudrá slova o tom, že v jednotě je síla: „Dva lidé
nezemřou současně a kdo se drží člunu, neutone. Nikdo neroztrhne natřikrát složené sukno.“ Pán i
služebník, oba přátelé teď půjdou bok po boku blíže k Chuvavovi a budou mu hledět přímo do očí.
Až ho spatří, jistě dostanou strach, ale společně ho zaženou (v. 105–119).
Chuvava vyhlížel vetřelce ze své cedrové chýše. Když je spatřil na míli cesty, vrhl na ně
pohled smrti, který měl zpečetit osud lidských bytostí. Ubohý Bilgames dostal křeč a nohy mu
ztuhly hrůzou, nemohl došlápnout na pevnou zem a prsty se mu zkroutily bolestí. Zvrat nastává ve
chvíli, kdy Chuvava pozná, koho má před sebou. Najednou začíná bez výsměchu velebit
Bilgamesovu sílu, urozenost i oba jeho božské rodiče (v. 130–135). Žádá pouze, aby oba příchozí
sklonili své zbraně k zemi, což urucký vládce neudělá. Padesát uruckých mužů u setkání s
Chuvavou nebylo. V bezpečné vzdálenosti začali sekat cedrové větve a vázat je do otepí.
Bilgames zřejmě pod vlivem zcela nečekaného projevu Chuvavovy úcty učiní strážci
cedrového lesa neobyčejnou nabídku. Když mu Chuvava dá své hrůzné záře, přivede do hor obě své
sestry a „vstoupí do Chuvavovy rodiny“ (v. 137–144). Zmínka o dvou sestrách je ojedinělá a ještě
více nás překvapuje, že je chce Bilgames dát obě najednou Chuvavovi za ženy. Izraelský sumerolog
Aaron Shaffer (Shaffer 1983) upozornil na skutečnost, že starší sestra Enmebaragesi se jmenovala
stejně jako kišský král (asi 2630–2600 př. Kr.), který rozdrtil zbraněmi Elam a jehož následníka
Akku potom Bilgames po krátkém zajetí propustil za staré zásluhy na svobodu (viz s. 255–266). V
hymnu na urského krále Šulgiho (2094–2047 př. Kr.) se uvádí, že „Bilgames rozdupal nohou
Enmebaragesiho hlavu jako (hlavu) hada“. Žádné zprávy o jejich boji však neznáme. Shoda jmen je
podivná. Proč by dali rodiče uruckého vládce (Lugalbanda a Ninsun) dceři jméno poraženého
kišského protivníka? A tak se zatím musíme spokojit s domněnkou, že jméno (En)-Mebaragesi bylo
tehdy v Sumeru časté.
Bilgamesova starší sestra měla s Chuvavou uzavřít manželství (nam-dam-še3 ku4) a mladší
sestra se měla stát jeho druhou ženou, spíše konkubínou. Možná, že měl být tímto způsobem divoký
strážce lesa „polidštěn“, stejně jako Enkidu v akkadském eposu (I, 123–128, 145–149, 161–185).
Neznámý básník vyjádřil její postavení slovem lukur, používaným později pro kněžky-milostnice,
žijící v uzavřených částech chrámových komplexů. Chuvava dostal vlastně lákavou nabídku, aby
svou lesní chýši přeměnil na domácnost a žil v polygamní rodině, která tehdy nebyla neobvyklá.
Dva ze zkrácených opisů, tzv. „Bagdádská tabulka“ a text od písaře Šamaš-gimlanniho
uvádějí, že Bilgames dále Chuvavovi nabízel jemnou mouku, určenou jinak k pokrmu bohů, měch
dobré vody a páry sandálů na jeho „velké i malé nohy“. Soubor slibovaných darů zakončují
drahokamy – křišťál, chalcedon a modrý lazurit. Chuvava daroval Bilgamesovi všech sedm paprsků
hrůzy a přišel tak postupně o všechny své démonické moci a ztratil sílu (vložené řádky mezi v. 148–
149). Všechno však byla jenom lidská lest a léčka.
Bilgames se přitočil k Chuvavovi zezadu, vypadalo to na polibek, ale následovala rána pěstí.
Chuvava utekl do své chýše a vyšel z ní ven až na opakovanou výzvu. Chtěl se domluvit, dokonce
plakal. Bilgames ho však spoutal (verze z Uru a Sipparu, za v. 152). Démonický strážce cedrového
lesa prosí o milost a obrací se na boha Utua, kterému si stěžuje, že nezná své rodiče, nedostalo se
mu řádného vychování a teprve Bilgames mu přiblížil život. Urucký vládce nyní cítí lítost nad
smutným osudem Chuvavy, nazývá ho „Urozeným“ (dumu-gi7). Tak označovali Sumerové
(například v zápisech o rozhodnutých soudních sporech) nezávislé muže, kteří neměli jisté rodinné
zázemí a nikdo se o ně nemohl postarat. Bilgames naléhá na Enkidua, aby Chuvavu propustili,
protože „chycený pták by měl letět do svého hnízda a zajatec by se měl vrátit do náruče své matky“.
Enkidu to však odmítá a varuje: „(Když ho pustíš), sám se nevrátíš do rodného města!“ (v. 159–
174).
Děj potom dostává spád. Chuvava zahrnuje Enkidua nadávkami, označí ho za nájemného
pohůnka, který se prodal za kus žvance a poslušně běhá za Bilgamesem. Enkidu ho ve vzteku
zabije, oba s Bilgamesem dají Chuvavovu hlavu do pytle a přinesou ji jako trofej bohu Enlilovi.
Máme před sebou možná nejstarší doklad hrůzné „orientální“ demonstrace vítězství, se kterým se
setkáváme ještě o dvě tisíciletí později v novozákonním vyprávění o králi Héródovi, Salómé a hlavě
Jana Křtitele, přinesené na míse na hostinu (Mk 6, 21–29; Mt 14, 3–11). Oba očekávali chválu, ale
Enlil byl naopak rozhořčen. Uručtí hrdinové měli Chuvavu polidštit a uctívat; místo toho jej zabili
(v. 187–192).
Tak jako ve většině sumerských mýtů končí i naše epická báseň rozhodnutím, usilujícím o
zachování božského řádu světa (giš-chur). Bilgames nemá na Chuvavovy hrůzné záře nárok a
nejvyšší pozemský bůh Enlil je rozděluje po celé krajině obdělaným polím, pramenům, potokům a
řekám, hustým rákosištím. Pamatuje i na paláce, silné lvy, neprostupné lesy a dokonce i na vězení.
Všechno, co bozi kdysi stvořili a co chtěl Bilgames získat, tak zůstalo v sumerské zemi zachováno.
Víte již, že si pán kdysi usmyslel, vypravit se k hoře
„živoucího“,
že si pán Bilgames usmyslel, vypravit se k hoře
„živoucího“?
(Tehdy) služebníku svému Enkiduovi pravil:
„Enkidu, když (tedy) žádný muž nepřišel na skryté
tajemství „živoucího“,
5
do hor vstoupím a proslavím se v nich.
V horách, kde člověk se může proslavit, učiním si jméno,
avšak tam, kde jméno nelze si učinit, proslavím jméno bohů!“
Služebník jeho Enkidu mu odpověděl:
„Můj pane, když se chceš vydat do hor, měli bychom dát vědět Utuovi,
10
Utu, udatný Utu měl by se od nás o tom dovědět.
Všechno, co hor se týká, je přece Utuovou věcí,
všechno, co hor se týká, (kde) cedry kácejí, je Utuovou věcí a Utu by od nás o tom
měl vědět.“
Bilgames si připravil bílé kůzlátko,
kůzlátko hnědé, zvíře obětní, přitiskl k hrudi.
15
V ruce držel před tváří hořící pochodeň,
k Utuovi v nebesích (takto) promluvil:
„Utu, chci vstoupit do hor, staň se mým pomocníkem!
Chci vstoupit do hor, (kde) cedry kácejí, staň se mým pomocníkem!“
Utu mu s nebes odpověděl:
20
„Muži! Sám jsi urozený, (ale) v horách, co tam chceš
pohledávat?“
„Utu, já ti to povím, slovům mým naslouchej,
chci s tebou se dohodnout, hned poznáš, jak!
V mém městě se umírá, (všichni) jsou zděšeni,
lidé se ztrácejí, což proti mé je mysli.
25
Za hradby jsem pohlédl a spatřil,
jak plovoucí mrtvoly téměř přehradily řeku.
I mě to postihne, není tu úniku.
Žádný velikán ještě nedosáhl k nebi,
ani nejširší člověk neobejme celou zemi.
30
Když (tedy) žádný muž nepřišel na skryté tajemství
‚živoucího‘,
do hor vstoupím a proslavím se v nich.
V horách, kde člověk se může proslavit, učiním si jméno,
avšak tam, kde jméno nelze si učinit, proslavím jméno bohů.“
Utu přijal jeho slzy jako přiměřenou oběť,
35
jak s trpícím cítíme, (takový) měl s ním soucit.
Bojovníci, synové jedné matky, bylo jich sedm.
První, velký bratr, měl lví tlapy a orlí pařáty.
Druhý byl hadem v ženském lůně a [otevíral] ústa, [...]
Třetí byl drakem s hadí hlavou, [...]
40
Čtvrtý dštil oheň [...]
Pátý byl [...]
Šestý byl okovem vzpurné země, jak příboj hnal se na úbočí hor.
Sedmý zářil na nebi jako blesk, co na zemi každého
zasáhne.
Udatný Utu, válečník, všech sedm dal Bilgamesovi,
45
do horských roklí měl vzít si je s sebou.
45
a
Udatný Utu, válečník, všech sedm dal Bilgamesovi.
Dřevař, co cedry kácí, se zaradoval,
pán Bilgames se zaradoval.
V jeho městě zazněla polnice a (platila) pro každého:
„V řad (nastoupit) a všichni za jednoho!
50
Kdo dům má, zůstane u domu. Kdo matku má, zůstane u své matky.
Volných jako já, (padesát) chci jich mít po boku!“
Kdo dům měl, zůstal u domu, kdo matku měl, zůstal
u své matky.
Svobodní jako on, padesát jich bylo, stáli mu po boku.
(Potom) se vypravil do kovárny.
55
[...] sekery, své ‚paže válečné‘, nechal v ní odlít.
Vydal se na pochod k černému háji ve stepi,
kde porazil [...] vrbu, meruňku(?) i jalovec.
[Zbraně dřevěné] dal do rukou synům ze svého města,
kteří s ním táhli.
58
a
Bojovníci, synové [jedné] matky [...]
První, velký bratr, měl lví tlapy a orlí pařáty,
60
se všemi vydal se do horských roklí.
Když překonal první hřeben (vrcholků), nenašel cedr,
který chtěl,
když dostal se za hřeben sedmý, nalezl cedr podle svého přání.
Nikoho neptal se, to místo nemusel hledat.
Bilgames, pán, cedr porazil.
65
Enkidu osekal větve a sirotci, kteří s ním přišli,
snesli je [Bilgamesovi] na (jednu) velikou hromadu.
66
a
Jak Bilgames sekal, procitl zděšeně Chuvava v ložnici
a vyslal proti němu své hrůzné světlo.
[Bilgames] (upadl) do hlubokého spánku,
[Enkidu byl zasažen] neznámou závratí,
synové (z jeho města), kteří s ním přišli,
70
se jako psi schoulili u jeho nohou.
(Tu) Enkidu procitl ze sna, pln strachu ze spánku
oči si promnul – a ticho se rozhostilo.
Dotkl se (Bilgamese) rukou, ten se však nezvedl,
promlouval k němu, však žádná odpověď.
75
„Ty, jenž jsi usnul, ty, jenž jsi usnul,
Bilgamesi, pane, synu z Kullabu, jak dlouho ještě
budeš spát?
Hory se (do mlhy) zahalily a stíny se protáhly,
červánky soumraku na ně padly.
Utu (již) přichází s hlavou vztyčenou k lůnu své matky Ningaly.
80
Bilgamesi, pane, jak dlouho ještě budeš spát?
Synové tvého města, co s tebou přišli,
by (na nás) při úpatí neměli čekat,
jejich rodné matky na náměstí nesmějí (při věčném čekání) provaz splétat!“
Takto mu křičel do jeho pravého ucha,
85
zahrnul ho slovy o síle a hrdinství.
Vzal olej za třicet šekelů a pomazal jím jeho hruď.
Tu zvedl se (Bilgames) jako býk na vznešeném místě,
šíji svou k zemi sklonil a mocně zvolal:
„Při životě mé matky Ningaly a otce mého, jasného
Lugalbandy,
90
což mám být znovu (dítětem), aby mě na klíně mé matky Ninsuny obdivovali?“
A opět k němu zvolal:
„Při životě mé matky Ningaly a otce mého, jasného
Lugalbandy,
dokud nepoznám, jestli tu žije člověk nebo bůh,
krok svůj, jenž směřoval do hor, do města nezamířím!“
95
Služebník věrný ho utěšoval, z obavy o (jeho) život,
služebník věrný Enkidu mu odpověděl:
„Můj pane! Ještě jsi ho neviděl, a proto se nebojíš.
Já však již spatřil jej, takže mám strach!
Zuby toho válečníka jsou zuby dračí,
100
jeho tvář je lví tlamou,
jeho hruď doráží jako hlučící příval.
Čelem (dokáže) rákosí rozhrnout a nikdo se přiblížit nesmí.
Můj pane, ty si jdi do hor, já půjdu do města!
Tvé matce řeknu ‚on žije‘, jistě se zasměje.
105
Potom však pravím ‚on mrtev jest‘ a jistě prolévat bude slzy.“
105
a
[Bilgames Enkiduovi] odpověděl:
„Nech toho, Enkidu! Dva lidé nezemřou současně,
kdo člunu se drží, neutone,
natřikrát složené sukno nikdo neroztrhne.
Kdo u hradby stojí, voda ho neodnese,
jen chýši z rákosu oheň zcela zničí.
110
Ty pomoz mně, já pomohu tobě – co se nám může přihodit?
Když potopil se, když klesl ke dnu,
když i člun maganský klesl ke dnu,
a lodice, loď nákladní se potopila,
zachránil každého, kdo se držel, člun života pravého.
115
Tak tedy pojďme mu v ústrety, do očí mu pohleďme!
Až mu vstříc půjdeme,
dostaneme strach, strach dostaneme. Odražme ho!
Pocítíme hrůzu, hrůzu pocítíme. Odražme ji!
Ať myslíš si cokoliv, nuže, vzhůru na něho!“
120
Dříve než se na jednu míli přiblížili,
stál již Chuvava ve střehu u svého domu ze dřeva
cedrového.
Když na tebe popatřil, byl to pohled smrti,
když k někomu hlavu obrátil, zpečetil mu osud.
K tomu, co říci chtěl, dlouhých slov nebylo zapotřebí:
125
„Co tu chceš, mladíku? Do domu matky své (nikdy)
se nevrátíš!“
(Ubohý) Bilgames! Dostal křeč, nohy mu strachem ztuhly,
na pevnou zem došlápnout [nemohl ...],
palce u nohou [zkroutily se mu bolestí],
[...]
130
„Nuže hrdino, jenž žezlem se rozmachuješ,
vznešený a pýcho (všech) bohů,
divoký býku, jenž na zápas se chystáš!
Matka tvá věděla dobře, (proč) porodit má syna,
tvá kojná věděla dobře, jak nakrmit na klíně dítě.
135
Neboj se, skloň ruku svou k zemi!“
Ruku svou k zemi nesklonil a takto odvětil (Chuvavovi):
„Při životě mé matky Ninsuny a otce mého, jasného
Lugalbandy,
nikdo z nás neví, kde v horách sídlíš a každý chce znát,
kde že to je.
Enmebaragesi, svou starší sestru, ti jako ženu přivedu
do hor.“
140
A podruhé k němu se obrátil:
Lugalbandy,
kde že to je.
Peštur, svou mladší sestru, ti jako ženu vedlejší přivedu
do hor.
Daruj mi svou hrůznou záři, já chci do tvé rodiny
vstoupit!“
145
(Chuvava) dal mu svůj první paprsek hrůzy.
Synové z jeho města, kteří s ním přišli,
sekají větve a vážou je do snopků,
k úpatí hory je dolů snášejí.
(Mezi verše 148–149 patří následující řádky tzv. „Dlouhé tabulky“ písaře Šamaš-gimlanniho a
„Bagdádské tabulky“ neznámého původu.)
„Poklekni, ruku svou skloň k zemi!
(Potom) vstaň a všechno mu řekni!“
Bilgames poklekl a sklonil svou ruku k zemi,
(potom) vstal a promluvil,
potřetí, počtvrté, popáté a pošesté k němu se obrátil:
Lugalbandy,
kde že to je.
Nejjemnější mouku, určenou k pokrmu velkých bohů a měch studené vody,
sandály velké na velké nohy a sandály malé na malé nohy,
křišťál, chalcedon a modrý lazurit
tobě sem do hor přinesu.
Což nemohu přijít blíže k tobě i ke tvé rodině?
Daruj mi svou hrůznou záři, já chci do tvé rodiny vstoupit!“
148
a
(Chuvava) dal mu svůj druhý, třetí, čtvrtý, pátý a šestý
paprsek hrůzy.
Když paprsek sedmý a poslední mu daroval, stál Bilgames těsně u jeho příbytku.
150
Tak jako na hada šel na něj zezadu,
objal ho k polibku, však ránu mu dal pěstí.
Chuvava vycenil zuby, tvář se mu zkřivila bolestí.
(Texty z Uru a Sipparu zde text rozšiřují o následující verše.)
152
a
Chuvava (takto) k Bilgamesovi promluvil:
„Válečníku, [snad neučiníš] něco špatného?“
Oba dva [...]
Soupeř (potom) [vyšel] ze svého příbytku.
„Sedni si“, řekl mu (Bilgames).
Chuvava (potom) [vyšel] ze svého příbytku.
„Sedni si“, řekl mu Bilgames.
Soupeř se posadil, plakat začal a slzy mu proudem tekly,
Chuvava se posadil, plakal a slzy mu tekly proudem.
Chuvava v nitru svém (pochopil a dal najevo) soucit. Oči měl zalité slzami [...]
Jak divoké zvíře ho (Bilgames) [do lasa] chytil,
tak jako zajatci [ruce] mu spoutal. Chuvava naříkal,
Bilgamese za ruku vzal: „Bilgamesi, pusť mě!
A tobě, Utu, chci jenom povědět:
155
Utu! Matku, která mne zrodila a otce, jenž mne vychoval, nikdy jsem nepoznal.
Někdo mne porodil v horách a řekl ti ‚Vychovej si ho!‘
Ty jsi mne vychoval.
Bilgames – (teprve) on mi přiblížil život na nebi, zemi i v horách.“
(Chuvava) vzal ho za ruku a před (Bilgamesem) k zemi
se sklonil.
Tehdy Bilgames pocítil v srdci lítost nad Urozeným
160
a Enkiduovi, služebníku svému, řekl:
„Enkidu, chycený pták by měl letět zpět do hnízda,
zajatý muž měl by se vrátit do náruče své matky!“
Enkidu Bilgamesovi odpověděl:
„No tak, hrdino s rozmáchnutým žezlem,
165
vznešený, pýcho (všech) bohů,
útočící býku, jenž v bitvě vedeš!
Mladý vládče Bilgamesi! O Uruk postaral ses,
tvá matka věděla dobře, koho přivedla na svět,
tvá kojná věděla, ke kterému prsu tě přiložit.
170
(Kdyby byl) někdo tak vysoko, (kdo) rozumu žádného nemá,
jedl by, co mu předloží a nemyslel by na nic.
Kdo to kdy viděl, aby pták lapený letěl do svého hnízda
a zajatý muž se vrátil do náruče své matky?
Ty sám se nevrátíš do svého rodného města!“
(V tzv. „bagdádských“ textech neznámého původu čteme další verše.)
174
a
„Kdo to kdy viděl, aby byl zajatec propuštěn
a zajatá kněžka vstoupila znovu do svého chrámu?
174
b
(Kdo to kdy viděl), aby v zajetí knězi vrátili jeho ozdoby vlasů?“
175
(Tehdy) Chuvava Enkiduovi řekl:
„Kvůli mně, Enkidu, jsi slova hrozná pronesl.
Ty nájemný pohůnku, za kus žvance ses prodal a běháš
za ním! Proč?“
Zatímco (Chuvava) k němu mluvil,
v hněvu a vzteku mu Enkidu prořízl hrdlo
180
a oba (s Bilgamesem) pak hlavu dali do pytle z kůže.
Předstoupili před Enlila, Enlilovi a Ninlile (hlavu) přinesli.
Když před Enlilem políbili zemi,
hodili na ní pytel kožený a hlavu z něj vyndali,
před Enlila ji položili.
185
(Jak) Enlil spatřil Chuvavovu hlavu,
pln zloby se obrátil k Bilgamesovi:
„Proč jste to udělali?
[...]
(Chuvava) mohl sedět, kde chtěl, přecházet, nebo sedět.
190
Mohl (klidně) jíst stejný chléb, jaký polykáte
a stejnou vodu pít, jakou pijete i vy.
Chuvavu měli jste tváří v tvář uctívat!“
192
a
Na trůnu svém potom rozdělil Enlil [krajině celé]
Chuvavovy záře.
(Pořadí jednotlivých Chuvavových zářných „mocí“ není v jednotlivých opisech shodné, žádná však
není přidána navíc.)
Zář jeho první dal obdělaným polím,
zář jeho druhou pramenům, potokům a řekám,
195
zář jeho třetí rákosištím hustým.
Zář jeho čtvrtou dal paláci,
zář jeho pátou síle lví,
zář jeho šestou neprostupným lesům.
Zář jeho sedmou dal Nungale, jež zločince hlídá.
200
Jeho (sedm) září zemi (a) [...] rozdělil
200
a
a (záře) ostatní si pro sebe ponechal.
[Bilgamesovi] mocnému, jenž veleben jest, (bohyni) Nisabě budiž chvála!
201
a
Chuvavovi (a) [Enlilovi(?)], jenž veleben jest, budiž chvála!
Chvála budiž mocnému Bilgamesovi, Enkiduovi a Nisabě (také) budiž
chvála!
Bilgames a nebeský býk
Příběh o boji Bilgamese s nebeským býkem, sumerology tradičně nazývaný Gilgameš a nebeský
býk, je znám od válečných let 1942–1944, kdy na více než desítku větších či menších fragmentů
upozornil v USA S. N. Kramer (Kramer 1942; 1944b; 1944c). Jeho další překlady s řadou nových
poznatků se potom objevily v příspěvcích do různých odborných i populárních amerických
časopisů. Naši čtenáři text básně poznali poměrně brzy v „Sumerských epických zpěvech o
Gilgamešovi“, které zařadil Lubor Matouš jako dodatky do prvního českého překladu akkadského
eposu, který vyšel ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (předchůdce
pozdějšího Odeonu) ve 20. svazku edice Živá díla minulosti (Matouš 1958, 37–38, 169–172).
Tyto údaje uvádíme záměrně, abychom se pojistili pro případ, že některý ze čtenářů sáhne
po Matoušovi a bude tvrdit, že náš překlad je úplně jiný. Lubor Matouš za nic nemůže, pracoval jak
mohl nejlépe s materiálem, který měl tehdy k dispozici. Uběhlo ale čtyři a půl desetiletí a iráčtí
archeologové objevili při svých výzkumech klínopisné tabulky s dvěma novými verzemi, měnícími
podstatným způsobem celý děj básně. Je pozoruhodné, že nové texty byly nalezeny ve velké
vzdálenosti od města Uru, někdejší metropole novosumerské říše, na severovýchodě Mezopotámie
v Meturanu (Mé-Turran, Mé-Turnat, dnešní Tell Haddád) u řeky Dijály a v Dilbatu (Tell Dulajmu)
na jih od Babylónu. Irácký archeologický výzkum v Meturanu probíhal poměrně nedávno, na
sklonku právě minulého 20. století, a tak nálezy zůstaly v Bagdádu, kde nové texty kopíroval
sumerolog F. N. H. Al-Rawi. Ojedinělou verzi z Dilbatu objevili Němci již před první světovou
válkou, takže se dostala do sbírek Předoasijského musea v Berlíně. Nyní k ní přibyly některé nové
fragmenty.
Většina opisů pochází – jak jinak – opět Nippuru, jednak z amerických vykopávek, ale i z
nákupů starožitností, mezi nimiž předpokládáme i výskyt textů pocházejících z divokých výkopů
(vlastně z krádeží). Celkem 18 nippurských opisů básně se nachází v Istanbulu, Iráckém museu v
Bagdádu a v americké Pensylvánii. Pět z nich dokonce nebylo zatím vůbec publikováno, ale jsou k
dispozici alespoň pracovní kopie a přepisy Miguela Civila, který je dal vybraným kolegům k
dispozici a mohli jsme je používat i my.
Předcházející údaje mohou někomu připadat nudné, ale chtěli jsme všechny zájemce o
sumerskou (a akkadskou) literaturu tímto způsobem upozornit, že jednou z nejobtížnějších fází
každého klínopisného projektu zůstává heuristika – sběr primárních pramenů, často roztroušené
sekundární literatury a textová kritika. Právě z textové kritiky vyplývá smutné zjištění, že sumerský
Bilgames a nebeský býk zůstává i nadále fragmentární, bez možnosti rekonstrukce celého textu a
děje. Domníváme se, že skladba mohla mít asi 140 veršů dochovaných v několika různě dlouhých
verzích z Nippuru a dvou „standardních“ verzích z Meturanu a Dilbatu („berlínská tabulka“).
Protože v našem překladu všechny zmíněné verze v rekonstrukci dějové linie z praktických
důvodů kombinujeme a vytváříme vlastně tzv. textus receptus, byli jsme nuceni použít následující
zkratky: M – verze z Meturanu (Tell Haddádu); Na-Nr – různé opisy několika verzí z Nippuru; A –
„berlínská verze“ na tabulce SK 196 (Zimmern 1913) z Dilbatu a na nově objevených fragmentech.
U jednotlivých verzí uvádíme v překladu pouze čísla veršů, neuvádíme čísla sloupců (kolumen) ani
údaje o přední nebo zadní straně (obversu a reversu) a další textově kritické údaje. Uvědomujeme
si, že se dopouštíme jistého edičního prohřešku, ale jinak by zůstal text naší skladby nesrozumitelný
a museli bychom jednotlivé fragmenty dlouze komentovat.
Z hlediska literární historie předjímá sumerská báseň o Bilgamesově boji s nebeským
býkem některé části VI. tabulky kanonizovaného textu akkadského eposu o Gilgamešovi, ovšem
zdaleka ne všechny. Setkáváme s v ní s ojedinělými a jinde nedoloženými obraty, paleograficky
obtížnými znaky a poněkud „porušenou“ gramatikou – pokud vůbec můžeme naše znalosti
sumerštiny považovat za správné (viz výše s. 230–231). Následující překlad považujeme skromně
za provizorní až do doby, kdy budeme schopni doplnit mezery novými fragmenty. Klínopis
některých tabulek nippurských verzí vykazuje znaky písma používaného již na konci vlády III.
dynastie Uru (21. stol. př. Kr.); verze z Meturanu a Dilbatu jsou naopak z relativně „mladé“
starobabylónské doby a badatelé je kladou do období vlády Chammurapiho nástupce Samsu-iluny
(1749–1712 př. Kr.). Je zajímavé, že vycházely velmi pravděpodobně i z pozdních opisů
nippurských školních a chrámových(?) skriptorií, pořízených o více než jedno století dříve.
Text začíná hymnickým úvodem neznámého minesengra a máme dojem, že jsme se ocitli na
hostině(?) uprostřed dvorské společnosti v některém ze sumerských paláců. Hlavní hrdina Bilgames
je představen jako udatný silák v boji, mladý pán s černým vousem a „přerostlými údy“. Byl
neobyčejně statný a proslul v zápasech pěstmi i silou, útočil proti zlým – byl prostě ze všech
nejlepší (v. M 1–M 6).
O sumerských soutěžích a zápasech, konaných při různých příležitostech během kultovního
roku, toho z klínopisných textů příliš nevíme. Předpokládáme však, že mladí muži soutěžili v běhu
ve dvojicích s partnerem na zádech, lukostřelbě, boxu a zápasu, který byl vlastně jakýmsi
„vystrkováním“ z vymezeného prostoru, přičemž se borci (šul, guruš) nesměla vylít nádoba s
vodou, upevněná na hlavě (Rollinger 1994). Zmínka o „útoku proti zlým“ je možná narážkou na boj
se strážcem cedrového lesa, s nímž se Bilgames společně se svým přítelem Enkiduem a padesáti
uruckými muži utkal daleko od Sumeru, snad až někde v Libanonu (viz výše s. 266–281).
Bilgamesova matka Ninsun prosí svého syna, aby se odebral z „domu nebes“ (e2-an-na)
nebo z domu nebeského boha Ana a bohyně Inanny na zarostlé, neznámé místo v mokřadlech
Uruku a zase se vrátil. Co měl na dvoře Inanny (v chrámové části gi-par4) vlastně dělat, nevíme.
Někteří badatelé se domnívají, že tam měl pro bohyni postavit přístřešek z rákosu, ale není to jisté
(v. Nc 4’–Na 17’).
Inanna se setkává s Bilgamesem někde u hradeb Uruku, kde stávaly jinak prostitutky
(Cavigneaux – Al-Rawi 1993a). Bohyně, o níž ze sumerské mythologie víme, že byla poněkud
„odvázaná“, hledí zálibně na mladého udatného bojovníka (šul-me3-kam) a svádí ho nejenom
zamilovaným pohledem a tělem, ale i svou božskou září (v. M 19–A 8’).
Na počátku akkadského eposu o Gilgamešovi (tab. I, 63–64, 57–58) vystupuje hrdina jako
suverénní pán města, který utiskuje svůj lid a míchá se dokonce do jejich soukromí. Je tedy
přirozené, že vykonával v Uruku i soudní moc. Toho práva ho Inanna nyní zbavuje, zřejmě ho
chtěla mít jenom pro sebe. Zmýlila se však, Bilgames o ní nestojí (v. A 3’–N 6’).
Ačkoliv byl Bilgames z větší části božského původu (v akkadském podání, I 46, „ze dvou
třetin bůh, z jedné třetiny člověk“), nepříslušelo mu odmítnout svody Inanny tak urážlivým
způsobem. Mohl si být jist, že vyvolá její hněv a výhrůžky (v. N 7’–10’). Urucký král se svěřil své
matce Ninsuně, která stojí za svým synem a o Inanně ví své. Varuje ho, aby nebral od krásné božské
svůdnice žádné dary. Dokonce Inannu ironicky zlehčuje (v. M 28–A 10’).
Ješitný Bilgames se znovu vychloubá. Stačí si sám a nikoho nepotřebuje, co bude chtít, to
také dostane. Jeho slova „královnu“ Inannu rozlítila. Po mezeře v textu, které velmi litujeme, učinil
zřejmě pro pobavení dvorské společnosti neznámý básník z bohyně Inanny před jejím otcem Anem
protivnou dcerunku, jejíž vztek a ješitnost tatínek marně konejší (v. A 6’–23’). Inanna chce nejenom
město Uruk, ale hlavně Bilgamese, který jí odmítl, pokořit a žádá Ana, aby jí dal na pomoc
nebeského býka.
O nebeském býkovi (am-gal-an-na) mnoho ze sumerské mythologie nevíme. Zdá se, že
chodil po cestách slunce, a tak měl své pastviny na vzdálených místech, kde se nebeská klenba
stýkala se zemí, totiž v horách (kur) na kraji světa, snad někde na východním horizontu země. Na
válečkovitých pečetítkách v drobné glyptice býval vyobrazen s výraznými rohy a křídly, rostoucími
z obou stran plecí. Výraz „velký býk s útočnými rohy“ (am-gal) patřil k nejčastěji používaným
epitetům mužských božstev a králů (Heimpel 1968, 79–121). V mýtu o tajemné zemi Ebech je
„divokým býkem s rohy“ dokonce i Inanna. Nebeský býk byl tedy významným mýtickým zvířetem,
dostal se i do nejstarších astrologických textů a zůstal ve zvěrokruhu (zodiaku) dodnes jako Taurus,
označující zimní souhvězdí zvířetníku severní oblohy, pozorovatelné od října do dubna. U Sumerů a
Babylóňanů to bylo souhvězdí skutečně vzdálené, na samém okraji nebeské klenby. Řekové
považovali býka za jednu z Diových proměn. V pozdní babylónské démonologii mohl mít někdy
jenom rohy, hlavu, plece, přední nohy a hadí tělo.
Bůh An nevydržel nátlak a dal Inanně nebeského býka, která ho přivedla do Uruku dolů z
oblohy. Je zajímavé, že již tehdy ho vedla v úchytu za „provazy nozder“, zřejmě uvázanými na
kovový kruh nad tlamou zvířete. Tento způsob vedení býků se osvědčil a používá se dodnes. Jak An
předpověděl, neměl nebeský býk v Uruku dostatek potravy a sežral všechno ve městě i okolí (v. A
24’–37’).
Následující pasáž je nejasná. Bilgames si snad někde dopřává na hostině a o nic se nestará.
Pije pivo (kaš), jak se sluší na každého pořádného Sumeřana. Však Sumerové také pivo vymysleli,
neznali ovšem ještě chmel, takže se jednalo spíše o kvas ze sladu, vody a závaru hořčičným(?)
semenem silně kořeněných „pivních chlebů.“ Objevuje se zpěvák Lugalgabangal, o němž jinde není
ani zmínka a jehož jméno „Král (s) širokou hrudí“ je zvláštní. Zde vystupuje nejenom v roli
služebníka, ale spíše jako vezír. Vezírové v roli rádců a nejbližších spolupracovníků božstev i
panovníků, které většina z nás zná z arabských pohádek, působili již mnohem dříve na vladařských
dvorech v Sumeru (v. A 35’–N 21’).
Lugalgabangal Bilgamesovi vyčítá, že pije, zatímco nebeský býk pustoší jeho město.
Urucký vládce se opět chová jako suverén, do ničeho mu nic není, chce mít svůj klid a hlavně plný
džbán (v. N + M 1’–21’). Potom konečně dochází k vlastnímu boji. Bilgames má k dispozici místo
brnění těžkou koženou suknici a obrovskou dýku „z výpravy“ (proti strážci cedrového lesa
Chuvavovi?). Zatímco váha suknice by mohla být vzhledem k jeho nadpřirozeně velké postavě
reálná (50 min = asi 25 kg), je váha dýky mýtická (7, 5 talentů = 225 kg). V mýtech mají prostě obři
neuvěřitelně olbřímí zbraně. Důležité je, že ani Bilgames nemohl svůj boj podstoupit bez předchozí
oběti bohům, kterou za něho měly vykonat matka s nejmladší sestrou (v. M 91–114). Nevíme jak
vypadala, ale o mnohém svědčí její zřejmě rodinná přezdívka „Fíček“ (peš-tur).
Po příznivé věštbě, která následovala po zvířecí oběti a úlitbě, se Bilgames rozhodl k souboji
s nebeským býkem přímo v Uruku, ve městě s rovnými a širokými ulicemi. Je velmi zajímavé, že
chce tělo mýtického protivníka z démonické družiny boha nebes Ana zužitkovat, maso dát
potřebným sirotkům a kůži odnést ke zpracování do koželužny (v. A 1’–5’). Rohy má dostat Inanna,
aby z nich učinila kultovní nádoby, z nichž bude vylévat sladký olej.
Vlastní boj pozoruje Inanna z vrcholu hradby a dívá se nejenom na Bilgamese s Enkiduem,
ale i na mladé muže z Uruku (guruš), kteří se zbavili strachu a nyní při „býčím zápase“ pomáhají.
Verši o „hrnutí prachu“ na necvičené tele, které ještě nikdy nebylo v zápřahu, příliš nerozumíme.
Šlo snad o jednu z mnoha praktik při přípravě budoucích tažných zvířat, která si musela při orbě,
vláčení a výmlatu zvykat na práci v prašném prostředí? V sumerských textech o zemědělství se však
nic podobného nedochovalo, a tak se jedná jenom o domněnku. Enkidu navíc tvrdí, že nebeský býk
byl dlouhý jeden nindan, tedy celých šest metrů (v. A 6–M 118).
Na berlínské tabulce z Dilbatu a v nových textech z Meturanu připomíná Enkidu toreadora,
který rozzuřené zvíře odvážně chytá za ocas a povzbuzuje výkřiky svého pána, aby jako matador
býka dorazil a získal tak u svých lidí slávu (v. M 120–126).
Odříznutí a zvednutí hlavy poraženého protivníka do výše patří k podivným orientálním
gestům vítězství, stejně jako pošlapání mrtvého těla. Setkali jsme se s ním již v básni Bilgames a
Chuvava (viz výše s. 272–280). Bilgames ovšem svou radost přehnal a hodil odříznutý kus býka
Inanně na vrchol hradby tak prudce, že ji rozbil. Přeložili jsme, že po Inanně mrštil kýtou, protože
nám tvarem připomíná kyj. Kýta, tj. zadní noha s hýžďovou svalovinou byla ale vzhledem k
množství masa spíše vhodnější pro hladovějící městské sirotky, takže Bilgames možná vší silou vrhl
na hradbu spíše plecko, jednu z předních nohou s plecní svalovinou, které je také lehčí. Najednou
začal svého furiantského počínání litovat, protože si sám poškodil opevnění města Uruku, jehož
stavbou se pyšnil na začátku i konci akkadského eposu (v. M 127–139).
Zhrzená Inanna hořce plakala a za smrt nebeského býka Bilgamese proklela. Chvála Inanny
v závěrečné doxologii je poněkud překvapivá, vždyť přece odmítnutá svůdnice chtěla původně
uruckého vládce zabít. Musíme si však uvědomit, že když si na počátku 2. tisíciletí př. Kr. měl
někdo vybrat mezi dávno mrtvým Bilgamesem a věčně živou bohyní lásky a plodnosti, zvítězila
náklonnost k Inanně.
M1
O silákovi v boji, o silákovi v boji, píseň o něm chci zpívat!
O pánu Bilgamesovi, v boji udatném, píseň o něm chci
zpívat,
o pánu s vousem černým, o silákovi v boji, píseň o něm
chci zpívat,
o silákovi v boji s údy správnými, píseň o něm chci zpívat,
Nb 4’ o mladém pánovi, nejudatnějším z udatných, o silákovi
píseň chci zpívat.
V zápasech pěstmi i silou byl nejlepší, udatný v boji,
o něm chci píseň zpívat.
M5
O muži statném, silákovi v boji, píseň o něm chci zpívat,
o tom, jenž proti zlým útočil, o hrdinovi v boji chci píseň
zpívat.
Nc 4’ Na krále a pána jeho rodná matka se obrátila:
„Můj králi, k řece sestup, písek do rukou si vezmi a umyj
se tam!
Vždyť víš, jak jalovcem máš prolézt,
(tož vezmi) sekeru (či jinou) sečnou zbraň [...]
Na 1’ a jako kdybys krásnou ovci stříhal v Giparu, (větve ohol),
(pronikni) na břeh přede všemi!
Všechno, co v mokřině (bují),
můj králi, rákos, co v bažině roste, veslem svým rozhrň!
Můj pane, do mokřiny veslo noř, jako když jemně natřásáš
podušku
a vody (něžně) se dotýkej, jako když (hladíš ženu)!“
M 14 (Slovům) své rodné matky (Bilgames za pravdu) dal.
Na širokém dvoře domu bohyně Inanny
Bilgames meč do rukou vzal,
Na 10’ král, jenž věděl, jak jalovcem se prosekat,
u svatyně Giparu (větve oholil), jako by stříhal krásnou ovci
a byl prvním, kdo ke (břehu se dostal).
V mokřině [...],
král v bažině [...] veslem svým rozhrnul,
Na 15’ vesla královská vodu natřásala, tak jako podušku
a vody se dotýkala, jako [...]
Na [...] nádvoří [...],
na dvůr (bezpečně) dostal se bez boje.
Tehdy ho září svou zaplavila [...],
M 20 Inanna jasná z paláce na něho hleděla [...],
z paláce v Abzu krásně se na něj dívala [...]:
„Ó můj divoký býčku, staň se mým mužem, nenechám tě jít,
pane Bilgamesi, staň se mým mužem, nenechám tě jít,
A 5’
v mém chrámu Eanna soudit pře nebudeš,
ve svatém Giparu tě nenechám vynášet rozsudky,
nebeský An Eannu miluje, nedopustím, abys v ní soudil!
Ó Bilgamesi, buď (mým) [...] a já stanu se tvou [...]!“
(V nejdelší z neznámého počtu nippurských verzí pokračuje text dalším dialogem Inanny a
Bilgamese.)
1’
„Dary pro mne, Inannu, přinesou do Giparu tvého
a Ninegal (také) obdaří tě hrdinstvím.“
„Inanno, paní, co obout si mám, nerozhoduj!
Když budu chtít horského býka, bude hned ve stáji,
5’
když budu chtít gazelu, hned bude v ohradě.
Stříbro i drahé kamení, když budu chtít, přinesou hned!“
Innana vykřikla a její slovo rozhodnutím se stalo,
Inanna vykřikla a slovo její stalo se rozhodnutím:
„Bilgamesi, sám sis o to řekl
10’
a o co sis řekl, stane se!“
(Pokračování verze z Meturanu.)
Král její slova slyšel,
král, k matce, která zrodila ho,
M 30 Bilgames k bohyni Ninsuně takto promluvil:
„Ó matko, tys zrodila mne, jak tedy [...],
u dveří brány města [...],
pod základy městských hradeb [...] (tohle mi řekla):
„Ó divoký býčku, muži můj, [...] nenechám tě jít,
M 35 Bilgamesi, [...], nenechám tě jít,
v mé Eanně se soudu nevyhneš,
ve svatém Giparu tě nenechám odvolat se k rozsudkům,
v chrámu Eanna, co An ho miluje, vyhneš se soudu!
Ó Bilgamesi, buď mým [...] a já budu tvou [...]!“
M 40 Když toto (všechno) matce rodné sdělil,
matka, jež ho porodila, (Bilgamesovi) odpověděla:
„Dary od Inanny si nesmíš brát domů,
A 10’ pro (takovou) svatou paničku z paláce bojovník žádný
rukou nepohne!“
(Obě meturanské verze i všechny verze z Nippuru pokračují po neurčitelné mezeře přímou řečí
Bilgamese k Inanně, která se dochovala jenom na berlínské tabulce neznámého původu.)
A 11’ „Poslyš, Inanno, nestůj mi v cestě,
chytím si býka v horách sám a do stáje ho přivedu,
v kopcích si ovce seženu a zaženu je ohrad!
Když budu chtít, naplní mi pokladnice stříbrem a karneoly.“
A 15’ Královna odvětila hrozně [...],
Inanna vztekle [...] odpověděla:
(Následuje mezera v textu, jejíž rozsah je neznámý. Další děj pokračuje v šestém řádku druhé
kolumny berlínské tabulky. Inanna je v nebi a žádá svého otce Ana, aby jí dal na pomoc nebeského
býka.)
Inanna vzlykala a (vykřikovala).
An, který ji (nadevše) (miloval) [...],
když společně ve svatyni usedli, takto (k ní promluvil):
„Ach ty mé dítě, proč jenom pláčeš a křičíš?“
A 10’ „Ten velký býk se v Uruku postaví na zadní,
velký býk na Bilgamese v Uruku zaútočí!
Bilgames odmítl všechno, co sama od něj žádala jsem,
tak proto vzlykám a křičím!
Otče můj, prosím, dej mi nebeského býka!
A 15’ Chci zabít toho pána, (opravdu), zabiju toho pána,
pána Bilgamese, já ho chci zabít!“
Velký An Inanně čisté odpověděl:
„Mé dítě, nebeský býk nebude mít co žrát, nakrmí se jenom na kraji země!
Inanno, děvčátko, pase se v místech, kde vychází slunce.
A 20’ Jak bych ti mohl dát nebeského býka?“
Inanna čistá mu na to řekla:
„Tak tedy budu křičet, dokud nebe zemi temnou neodnese!“
Bylo to hrozné a strašné zároveň,
(Další pokračování podle zlomků nippurských verzí.)
N 15’ Inannin pokřik každého zastrašil.
Výkřiky dívky Inanny otřásly nočním nebem a zemí
ztemnělou,
Inanna čistá křičela a zmizela nebeská temnota
a pozemská noc.
Nebe i země se zahalily a schoulily pod rouchem nářku.
Kdo nyní mohl by ještě promluvit se svatou Inannou?
(Následující verše pocházejí z berlínské tabulky.)
A 24’ Velký An Inanně čisté (nakonec) řekl:
„Dám ti tedy nebeského býka.“
Jako když honák vede býčky, držela dívka Inanna provazy
u nozder,
Inana čistá přivedla nebeského býka dolů z oblohy.
V Uruku býk sežral všechnu trávu,
v kanálu Engilua všechnu vodu vypil
A 30’ a vypásl dlouhé břehy Engilua, ale přesto se nenasytil.
(Když) trávu sežral a vytrhal až na holou půdu,
pustil se v Uruku do datlových palem, do chřtánu si je cpal.
Býk zastavil se – byl ho plný Uruk,
jediný býk zaplnil celý Kullab.
A 35’ Jeho zpěvák, Lugalgabangal [...],
(když býk) oči zvedl [...]
(a když šíji k zemi) sklonil, [...]
(Další děj v nedochované mezeře nelze přiblížit. Následujících 21 veršů je kombinací částečně
dochovaných řádek z nippurských verzí Nj, Ni, Nk a z Meturanu. Rekonstrukci textu je třeba
považovat za provizorní; nálezy dalších fragmentů ji mohou zcela změnit.)
1’
[...] se přiblížil,
[...] a na nebeského býka vrhl svou zář.
(Tehdy) zpěvák Lugalgabangal předstoupil před Bilgamese:
„Ó pane, ty piješ, (můj) pane, ty piješ,
5’
ó pane Bilgamesi, ty piješ, (můj) pane, ty piješ!
Inanna přivedla nebeského býka dolů z oblohy
a on v Uruku sežral všechnu trávu,
v kanálu Engilua vypil všechnu vodu,
vypásl oba břehy Engilua, ale stále má hlad.
10’
Trávu už sežral a vytrhal až na holou půdu,
v Uruku teď se pustil do datlových palem, cpe si je
do chřtánu.
Ten býk v Uruku stojí a je ho plné město,
sám v Kullabu se zastavil a zaplnil ho celý!“
Bilgames Lugalgabangalovi, svému pěvci, takto odvětil:
15’
„Ach, můj pěvče, svou píseň zpívej a do strun hrábni!
Já pivo budu pít, tak hned naplňte džbán!“
Lugalgabangal svému pánu Bilgamesovi odpověděl:
„Ó můj pane, jak můžeš jíst, jak můžeš pít,
což tebe netýká se nic?“
20’
Pěvci Lugalgabangalovi na to Bilgames opáčil:
„Mne? A čeho jenom měl bych se bát?“
M 91 Své zbraně vytáhl, aby porazil toho býka,
pán Bilgames zbraně své vytáhl, aby býka porazil.
Suknicí, co padesát min váží, hýždě i nohy zakryl,
sedm a ještě půl talentů vážila jeho dýka,
95
do ruky vzal si sekeru z bronzu, co znal už z výpravy.
Své matce, která ho porodila, [...],
své sestře [...],
své matce Ninsuně, která ho porodila
a své sestře Peštuře [...]
100
Bilgames (tehdy) pravil:
„Ó má rodná matko, jdi (hned) k Enkimu do chrámu,
sestřičko Pešturo, do chrámu hned jdi [...]!
Tam, kde býka k oběti zabíjejí,
104
tam, kde podřezávají obětní ovci,
(Další dva verše pocházejí z nippurské verze.)
tam, [...] nechť vylijí na zem čisté pivo!“
Ninsun, jež ho porodila, Bilgamesovi řekla:
105
„Nebeský býk a ty, my oba [...]
oba[...]
a já [...]“
Bilgames své rodné matce Ninsuně odpověděl:
„Tak tedy porazím nebeského býka!
110
Tělo jeho srazím na rovné ulici
a jeho střeva roztahám po ulicích širokých!
Sirotci v mém městě odříznou si maso do košíku
a jeho kůži do koželužny (k vyčinění) odnesu!
Chtěl bych, aby Inanna v Eanně olej sladký z obou jeho
rohů vylévala!“
(V berlínské tabulce se setkáváme s přímou řečí; Bilgames se bezprostředně obrací na obávaného
nebeského býka. Závěr této řeči je dochován i v Nippuru.)
A 1’
„Tvé tělo, (býku), vrhnu do rovných ulic,
tvá střeva budou vláčet po ulicích širokých,
kůži tvou odnesou do koželužny
a tvé maso dám městským sirotkům – ať si odříznou
do košíku.
A 5’
Oba tvé rohy dostane Inanna a bude z nich vylévat
sladký olej!“
Inanna vyhlédla z (cimbuří) hradby
(a spatřila) býka milovaného, jak (padl) v prachu země.
M 115 Bilgames [...] u jeho hlavy
a Enkidu se postavil (za jeho tělo).
Synové (z) jeho města, kteří s ním byli, hrnuli prach
jako na tele, které jho nikdy nepoznalo.
(Potom) Enkidu zezadu k býkovi přistoupil a chytil ho
za ocas.
Ke svému pánovi Bilgamesovi (radostně) zavolal:
(Verše zařazené mezi fragmentární řádky meturanské verze pocházejí z Nippuru a berlínské
tabulky.)
M 120 „Hej, hurá, (Bilgamesi)! Jak vyrostl jsi jako mladík,
tys vznešený a bozi si tě váží,
tož nastup k boji jak rozzuřený býk!
Ó velký pane Bilgamesi, v Uruku vážený,
tvá matka věděla, koho přivedla na svět
a jaké novorozeně krmila svým mlékem!
Mocný pane Bilgamesi, [...]
neboj se! Válečníku, když (nebudeš chtít), sílu svou
neztratíš!
Nalezneme někde způsob správný [...]
Ó válečníku, [...] ruka tvá [...]
Lidé, kteří se býka báli, oslavovat tě budou,
M 125 lidé, až o tom uslyší, slávu ti vzdají.
I po smrti zvěstují, že ten býk šest metrů zalehl.“
Bilgames sekerou vážící sedm talentů rohy mu odsekl
a hlavu, co na zem spadla, zvedl do výše.
Ležela tam jako beztvará hrouda hlíny, jako snop obilí
po žatvě.
M 130 Řezníka nablízku neměl, (a proto) do vlastní ruky vzal nůž,
kýtu odřízl a vyhodil ji (nahoru) Inanně.
S takovou silou ji vrhl, že rozbila vrchol hradby.
Král potom u hlavy býka stál a volal úpěnlivě:
„Jak mohl jsem jen zničit (hradbu), co ještě dále pokazím?“
A stalo se, co předsevzal si:
M 135 Tělo býka vrhl dolů do ulic,
střeva roztahal po ulicích širokých
a maso rozkrájel na porce, aby se vešlo sirotkům města
do košíků.
Kůži odnesl do koželužny
a oba rohy předal Inanně, aby z nich v Eanně sladký olej
vylévala.
(Nejdelší z nippurských verzí zde přidává další verše.)
Inanna dívala se z hradeb,
plakala hořce pro nebeského býka
a zahrnula Bilgamese slovy prokletí.
(Následuje několik fragmentárních veršů s nejistým významem.)
M 140 Tak poražen byl nebeský býk. Ó čistá Inanno, jak sladké
je tebe velebit!
Bilgames, Enkidu a podsvětí
Báseň Gilgameš, Enkidu a podsvětí, jak ji nazval v průběhu druhé světové války S. N. Kramer
(Kramer 1942, 293–294) se dříve v odborné literatuře jmenovala jinak. Stejný badatel objevil,
sestavil i publikoval v přepisu, překladu a komentáři skladbu, kterou nazval podle jedné z epizod
Gilgameš a strom chuluppu (Kramer 1938). U nás se její text objevil ve trojím vydání Matoušova
překladu eposu o Gilgamešovi do češtiny (Matouš 1958, 39–41; 1971, 91–97; 1976, 98–103)
střídavě jako „Gilgameš a vrba“ nebo „Gilgameš a dub“. Autor nynějšího překladu má na ni osobní
vzpomínky z let 1964–1965, kdy studoval v klínopisném semináři pražské Filosofické fakulty
University Karlovy. Lubor Matouš tehdy přinesl na kurz četby sumerských textů novou edici
literárních tabulek z Uru, právě vydanou v Londýně. Četli jsme tehdy za jeho vedení společně
Enkiduovy odpovědi na Bilgamesovy dotazy o osudu lidí v podsvětí a diskutovali o obsahu a
možných interpretacích. Je škoda, že dnešní poměry na našich vysokých školách v přeplněných
seminářích podobnou činnost učitelů se studenty až na malé výjimky vylučují. Který z profesorů
dnes může nechat své žáky sedět celé dny ve vlastní pracovně uprostřed knih a dovolit jim, aby si
brali i svazky, s nimiž právě pracuje? Skutečné semináře úzkého okruhu žáků a učitelů se z
humanitních fakult našich universit vytrácejí, a to je velká škoda.
Verze naší básně pocházející z Uru umožnila porozumět skladbě, známé i z jiných nalezišť
sumerských literárních textů (Nippur, Meturan) a uložených v museích od sebe velmi vzdálených
(Bagdád, Istanbul, Jena, Londýn, Pensylvánie). Celkem máme dosud k dispozici 44 fragmentů, více
než deset opisů a nejméně tři odlišné verze (Nippur, Ur, Meturan), kladoucí důraz na různé epizody
a sestavené na počátku starobabylónské doby (pravděpodobně v 18. stol. př. Kr.). To ovšem
neznamená, že by báseň nebyla původně mnohem starší. Písařský duktus některých fragmentů z
Meturanu a Uru svědčí o přímých i upravovaných opisech starších předloh ze samého konce 3.
tisíciletí př. Kr.
Náš příběh začíná v idylických časech, kdy se na zemi jako dar bohů ukázalo „všechno
dobré, co se patří (nig2-du7)“. Všeho byl dostatek a hlavní božstva si rozdělila kosmické sféry nebe
(an), země (ki) a podsvětí (kur, kur-nu-gi4-a „země bez návratu“). Pozemský otec bohů ještě žádné
panství neměl, a proto zamířil na lodi do podsvětí přes praoceán Abzu, kde bude později vládnout.
Plavba nebyla nijak jednoduchá. „Král“ Enki pobíhal za bouře zmateně ze zádi na příď, z levoboku
na pravobok, sledoval mohutné vlny a čelil úspěšně krupobití a vodním živlům (v. 1–26).
Na břehu Eufratu rostl osamocený dub. Někteří badatelé si dříve mysleli, že to byla vrba.
Sumerský výraz gišha-lu-ub2, akkadsky chaluppu/chuluppu nelze zatím filologicky ani
paleobotanicky identifikovat. „Žena“ (bohyně Inanna) strom stržený přívalem vylovila z proudu a
odnesla si ho k sobě do Uruku, kde ho zasadila a zalévala. Proč tak činila nohama a nikoliv rukama,
zůstává záhadou. Sumerská božstva byla sice převážně anthropomorfní, ale oplývala samozřejmě
řadou dovedností, které zůstaly lidem odepřeny. Možná, že byla mezi nimi i schopnost používat
všech údů stejně obratně.
Inanna si chtěla z eufratského dubu nechat vyrobit trůn a lůžko. Zdá se, že hned po přesazení
přisuzovala zřejmě již vzrostlému dubu, který zachránila, jistou mýtičnost. Náš předpoklad o
existenci mýtického dubu se potvrzuje, protože se v tomto stromu během deseti let zabydlí mýtické
bytosti – had, divoženka a orel Anzu (v. 28–44).
Had (muš) byl v Sumeru znakem boha Ningišzidy, spojovaného občas i s ochranou před
nemocemi a léčitelstvím. Lidé si zřejmě již velmi dávno všimli, že se každoročně svléká z kůže a
vlastně sám sebe znovuzrozuje. V Řecku se od 5. století př. Kr. objevuje jako symbol populárního
božského léčitele Asklépia a vine se kolem jeho hole. Modrá stylizovaná Asklépiova hůl v bílém
poli zůstala emblémem lékařů a zdravotnických zařízení až do dnešních dnů. Hadů se ovšem jinak
většinou obáváme a nejsou nám nijak příjemní.
Divoženku kisikil-lilla (akkadsky lilú, lilítu) známe sice podrobněji až z pozdějších
akkadských textů, ale je jisté, že se jí všichni báli. Mezi ženskými démony byla povětrnou
„děvkou“, útočila na muže a zbavovala je potence, ženy potom připravovala o plodnost a
způsobovala záhadná úmrtí rodiček i novorozenců. Báli se jí i Židé a prorok Izajáš (Iz 34, 14–15) ji
označil za noční upírku. Na uvedeném místě Starého zákona se vedle ní vyskytují i had se supem,
stejně jako v naší básni. Znal snad některý z autorů časově jistě vícevrstevné Izajášovy knihy
sumerskou a akkadskou mythologii a literaturu? Je to možné, dokonce i pravděpodobné. V jednom
z akkadských zaklínání se o divožence lilítu dočteme: „Není ženou ani matkou. Nikdy nepoznala
štěstí, před mužem chodila nahá a v prsech neměla ani kapku mléka.“
Orel Anzu (ve starších přepisech Zú nebo Imdugud) je v sumerské mythologii rozporuplnou
záhadou. Na jedné straně pomáhá (ukázal například cestu z hor bloudícím oddílům uruckých
bojovníků Bilgamesova otce Lugalbandy) a jindy svým činem způsobí porušení celého řádu světa
(když Enlilovi ukradne tabulky osudu a obnoví na zemi chaos [Hruška 1999]). V ikonografii je
zobrazován jako orel se lví hlavou a doširoka roztaženými křídly, někdy jako ochránce a jindy jako
nepřátelský dravec.
Inanna viděla, že dub již dostatečně vyrostl a nechtěla dále čekat. V delším refrénu se obrací
na svého bratra, boha slunce Utua a žádá ho, aby strom porazil a dal jí dřevo na trůn a lůžko, po
nichž toužila. Utu jí však nepomůže, protože zřejmě nesouhlasí s její nezřízenou touhou po moci,
slávě a přepychu, o níž víme z jiných mýtických skladeb (Enki a řád světa a Inannin sestup do
podsvětí). Inanně nepomohly ani tradiční „zbraně“ dívek a žen – pláč a naříkání (v. 45–90).
Za úsvitu slunce Utu vystupuje ze země a vydává se na pouť po bezmračné obloze. Tehdy
Inanna požádá o poražení dubu Bilgamese, jemuž všechno znovu od počátku vypráví (v. 91–135).
Bilgames (jako ještě krásně urostlý mladík nebo již mladý panovník[?]) prosbu přijme a přihotoví si
na dřevorubeckou práci suknici a velkou bronzovou sekeru. Zde se objevují verše, které známe z
básně Bilgames a Chuvava, včetně „synů města, kteří tam s ním byli“, odřezávali větve a vázali je
do otepí (v. 136–139, 145–146; viz výše s. 266–281). Právě na základě tohoto opakovaného
epického motivu se domníváme, že sumerské básně o Bilgamesovi tvořily kdysi jistý vnitřně
provázaný cyklus, v němž epizoda o poražení dubu mohla předcházet nebo následovat po kácení
stromů v cedrovém lese. Had, na nějž neplatilo žádné zaklínání, je zabit a Anzu s divoženkou utekli
do hor a pustin.
Bilgames splnil Inannino přání a věnoval jí dřevo z poraženého stromu. Kus („špalek“) si
však nechal pro sebe a zhotovil z něj dřevěnou kouli, z větve stromu pak zhotovil palici (v. 147–
163). Předměty, označené v akkadské verzi eposu jako pukku a mekkú, neumíme přesně určit.
Sumerské výrazy gišellag, gišlagab nejsou nijak blíže vysvětleny ani ve dvojjazyčných lexikálních
seznamech. Determinativ GIŠ svědčí pouze o tom, že se jednalo o předměty ze dřeva. V odborné
literatuře nalezneme celou řadu názorů, o co se mohlo jednat: „buben a paličky“, „tyčka a kroužek“.
Překlad „tyčka a kroužek“ se dlouho udržel a byl zajímavý, včetně předpokladu, že chlapci a dívky
se již kdysi dávno bavili hrou, kterou jinak známe až z obrazů zahradních zábav aristokratické
mládeže z galantní doby Giacoma Casanovy.
Náš překlad „koule a palice“ vychází z návrhu Aarona Shaffera (Tournay – Shaffer 1994,
255). Bilgames propadl potom hráčské vášni a přidávali se k němu i další chlapci a mladí muži z
bohatších rodin Uruku, kteří odpalovali koule a nechali se nosit na zádech místními sirotky.
Neznámou hru připomínající pólo (nebo kroket) hrál Bilgames s městskou mládeží celé dny a
příbuzní dokonce hráčům nosili jídlo a pití, aby nemuseli přes den chodit domů. Hráli od rána do
večera a následujícího dne začali na označeném místě, kde se koule naposledy zastavila. Obraz
hráčské vášně, jakéhosi starověkého gamblerství, je v naší skladbě naprosto ojedinělý a jinde se s
ním v sumerské ani akkadské literatuře nesetkáme. Prosíme čtenáře, aby nám přiznali jistou
„překladatelskou licenci“, i když interpretace není vůbec jistá.
Bozi zřejmě nemohli dále přihlížet, jak se místní mládež jenom baví a nic pořádného nedělá.
V Uruku se v zemi objevila hluboká trhlina (díra Ganzir), vedoucí až k první z bran do podsvětí.
Bilgamesova palice i s koulí do ní spadly (v. 163–171). Dva verše (173–174) hovoří o zcela jiném
uruckém vládci, než jak ho známe z akkadského eposu. Mladý Bilgames si dokázal získat oblibu i v
prostém tesařově domě, kde ho považovali za rodinného přítele.
Na scénu vstupuje Bilgamesův přítel (zde ovšem ještě „služebník“) Enkidu, který chce
svému pánovi pomoci. A Bilgames mu poskytuje pro nebezpečnou cestu do podsvětí cenné rady a
ponaučení (v. 177–199).
Sumerskému podsvětí nevládl žádný muž, ale obávaná bohyně Ereškigal, sestra a soupeřka
pozemské a později i astrální Inanny. Ereškigal nepracovala a řídila sumerské „peklo“ z postele, na
níž ležela nahá. Básník z ní udělal skutečnou čarodějnici (v. 200–205). V nippurské verzi následuje
refrén, v němž Enkidu nedbá rad svého pána a dělá přesně opačné věci (v. 206–221). Po nevelké
mezeře pokračuje děj pouze ve verzi z Meturanu. Enkidu zůstal v podsvětí a nevrátil se ani za
týden.
Bilgames se začal domnívat, že svého Enkidua už nikdy nespatří. Namtar („Smrťák“) byl v
pantheonu rádcem Ereškigaly a Azag byl jedním z mála pekelníků, kteří prý dokázali uvařit zaživa
ryby i ve studené vodě. Nergal je známou a někdy dokonce i pozitivní postavou mezopotamské
mythologie. Dokázal se zamilovat do Ereškigaly (o tom vypráví rozsáhlý mýtus Nergal a Ereškigal)
a nakonec si ji vzal za ženu (v. 10’–17’).
Bilgames se vypraví do nippurského chrámu Ekur k Enlilovi a také do Eridu k Enkimu. Oba
prosí o pomoc a Enki pověří boha slunce Utua, aby po svém každodenním nočním vstupu do
podsvětí „vyvedl služebníka ze země bez návratu“, což se podaří (v. 231–243). Po radostném
přivítání následuje dlouhý dialog (v. 250–304), v němž Enki odpovídá na Bilgamesovy otázky o
osudu lidí v podsvětí. Předtím ovšem svého pána upozorňuje, že viděl hrozné věci (v. 244–249) a
měl by se na to raději posadit.
Právě zde poznáváme, co čekalo po smrti Sumeřany z různých sociálních skupin, kteří se
ještě za života ocitli v nejrůznějších situacích. Nevíce trpěly duše zemřelých, kteří neměli mužské
potomky a nebylo nikoho, kdo by o ně pečoval a přinášel jim zádušní obětiny. V páté kolumně
verze z Meturanu (v. M 8’–12’) se objevují i místa připomínající starozákonní Desatero (Ex 20, 12;
Dt 5, 16): „Cti svého otce a matku svou“ v následcích, které postihly každého, kdo nedbal slov
svých rodičů a byl jimi následně proklet.
O sumerských představách posmrtného světa nemáme příliš mnoho spolehlivých poznatků
(Hruška 2000, 90–99). Nad některými skutečnostmi kroutíme hlavou, neboť kult předků ve staré
Mezopotámii nebyl na rozdíl od Egypta tak velmi důležitý. Podivujeme se nad hroby přímo v
příbytcích nebo nad sekundárními pohřby oddělených lebek a koster. Překvapuje nás naprosto
nejednotný ritus kosterního a žárového pohřbívání bez výrazné orientace a polohy pozůstatků
zemřelých a urnových nádob na pohřebištích. Množství dosud objevených pohřebišť je vzhledem k
předpokládané početné populaci obyvatelstva naprosto nedostačující. Rozptylovali snad Sumerové
popel svých mrtvých v okolí sídlišť nebo ho házeli do řeky? Nechávali těla rozchvátit supům, aby
se dostala s létajícími dravci do výšin? Odpovědi na tyto otázky neznáme.
S nejstarší podobou obrázkového znaku pro „smrt“ a „zemřelého“ se setkáváme v Uruku již
na konci 4. tisíciletí př. Kr. Jednalo se o znak složený ze svislého (AŠ, DIŠ) a dvou rozdvojených
klínů (U) s celou řadou významů. Kořeny sémantického stromu sahají až k významu „jeden“ (DIŠ)
a „zánik, konec“. Z kmene původně jednoduchého znaku vyrůstají jako v hroznovitém květenství
okolíku další slova, spojená s životem („krev, červené víno, míza“), stárnutím („šlacha,
šlachovitost“) a epidemiemi („mor, mršina, spalování“). Po smrti se zemřelý ocital na rozcestí, tváří
v tvář síle bohů a stál před zrcadlem „posledního soudu“. Cesta hříšných vedla do světa temnoty
démonů a druhá do světla větší blízkosti dobrých božských i lidských bytostí. V sumerském a
babylónském pekle strádal každý, kdo neměl potomky, kteří by jeho „duši“ poskytovali milodary a
obětiny.
Bilgamesův „výslech“ potom pokračuje na zadní straně tabulky nalezené v Uru. Objevují se
tu narážky na ohrožení země Amorejci, tedy na konkrétní historickou situaci ze samého počátku 2.
tisíciletí př. Kr. Pro vznik urské verze naší básně představují tyto verše terminus post quem, neboť
mohly být napsány až pod vlivem amorejských nájezdů. Zajímavá je dále zmínka o „synech
Sumeru a Akkadu“, svědčící o povědomí, že rozkvět sumerské civilizace byl kdysi dávno přerušen
existencí staroakkadské říše (2334–2154 př. Kr.).
Bilgamese se ovšem nejvíce dotkne, když se dozví, že ani jeho rodiče nemají v podsvětí co
pít a žízní. Jak se tam mohli Lugalbanda s Ninsunou vůbec dostat, nevíme. Uspořádá z vděku za
návrat Enkidua(?) pro všechny krátkou slavnost, při níž se nepracovalo ani neválčilo. Po ní
následovaly dlouhé devítidenní smuteční obřady, kdy lidé z Girsu (část města Lagaše, které možná
Bilgames kontroloval) splnili jako pozvaní pracovníci(?) vladařovo hlavní přání: jeho matka i otec
budou teď dostávat už pravidelně úlitby.
O tom, co se stalo s dřevěnou koulí a palicí, se nikde nepíše. Když bůh slunce vyvedl
Enkidua z podsvětí, asi mu nedovolil, aby si vzal s sebou i sportovní potřeby, které obrátily život v
Uruku vzhůru nohama a vyvolaly hráčskou vášeň. Důležitou se stala péče o zesnulé předky, z nichž
ti nejvýznamnější byli zvěčněni v kultovních sochách, umístěných a uctívaných ve svatyních.
1
V oněch dnech, dnech vzdálených,
v oněch nocích, nocích kdysi minulých,
v oněch letech, letech dávných,
v prastarých časech, kdy všechno dobré zjevilo se,
5
v zaniklých časech, kdy o dobré se pečovalo s láskou,
kdy ve svatyních země chléb se pojídal
a do hliněných pecí dmýchalo se v zemi,
kdy nebe bylo odděleno od země
a země byla oddělena od nebe,
10
kdy lidstvu dostalo se jména,
tehdy, když An nebesa pro sebe si vzal
a Enlil sám pro sebe vzal si zemi,
když Ereškigale věnem dali podsvětí,
tehdy se na cestu vydal, vydal se na cestu.
15
Otec do podsvětí na cestu se vydal,
Enki šel cestou do podsvětí.
Tenkrát na krále malé (kusy) dopadaly
a na Enkiho padaly (kusy) velké,
malé byly kroupy o velikosti dlaně
20
a velké ničily i vzrostlé rákosí.
Do trámů Enkiho člunu
narážely jako vodní želvy.
Proti králi na přídi lodi vlny
jedna za druhou útočily jako vlci vzteklí,
25
proti Enkimu na zádi lodi
vody jako lvi tlapou dorážely.
Tam tenkrát stál osamělý strom, tím stromem byl dub,
jenž rostl volně na břehu svatého Eufratu
a vodu eufratskou pil.
30
Mocný jižní vítr z kořenů ho vyvrátil, větve mu zlomil
a eufratský proud unášel ho pryč.
Tehdy žena na Anův příkaz se přiblížila,
na příkaz Enlila přistoupila blíž.
Chytila rukou strom a odnesla ho do Uruku,
35
přinesla strom k sobě, do kvetoucí zahrady Inanniny.
Žena nezasadila ten strom rukama svýma, zasadila ho
svýma nohama,
ta žena nezalévala strom rukama, zalévala ho nohama.
„Jak dlouho ještě potrvá, než na trůn zářící si sednu?“, řekla.
„Jak dlouho čekat budu, než ulehnu na skvostné lůžko?“,
ptala se.
40
Pět let minulo a uteklo let deset,
strom mocně vyrostl, jeho kmen nešlo porazit.
U jeho kořenů hnízdo měl had, na nějž zaklínání neplatí,
v jeho větvích orel Anzu mláďata svá odchoval
a v jeho kmeni divoženka zřídila si obydlí.
45
Dívka, jež jinak směje se a má veselé srdce,
Inanna čistá začala plakat a naříkat.
Když rozednělo se, obzor zazářil
a ptáci za rozbřesku začali zpívat sborem,
když slunce vyšlo ze svého příbytku,
50
jeho sestra, čistá Inanna,
mladému, silnému Utuovi řekla:
„Můj bratře! Dávno, když byly určovány osudy,
a zemi zaplavily vody hojnosti,
když An uchvátil nebesa
55
a Enlil se zmocnil země,
když Ereškigale dali věnem podsvětí,
tehdy se na cestu vydal, vydal se na cestu.
Když otec do podsvětí se vydal,
60
a na Enkiho padaly (kusy) velké,
malé byly ledové kroupy o velikosti dlaně
a velké ničily i vzrostlé rákosí.
65
jedna za druhou útočily jako vlci vzteklí,
vody jako lvi tlapou dorážely.
70
Tam tenkrát stál osamělý strom, tím stromem byl dub,
jenž rostl volně na břehu svatého Eufratu
a eufratský proud unášel ho pryč.
75
Já, žena, dbalá slova Anova
a v bázni stojící před slovem Enlilovým,
ten strom chytila jsem rukou a odnesla ho do Uruku,
přinesla jsem ho k sobě, do kvetoucí zahrady Inanniny.
Já, žena, ten strom jsem nezasadila svýma rukama,
ale nohama,
80
já, Inanna, nezalévala jsem strom svýma rukama, ale nohama.
Řekla jsem tehdy: ‚Jak dlouho potrvá, než na trůn zářící
usednu?‘
A také jsem se ptala: ‚Jak dlouho budu čekat, než ulehnu
na skvostné lůžko?‘
Pět let bylo pryč a uteklo let deset,
strom rozkošatěl a kmen by nikdo neporazil.
85
Pod jeho kořeny měl hnízdo had, co prokletí se vyhne,
v jeho větvích orel Anzu odchoval mláďata
a v jeho kmeni divoženka obydlí si vystavěla.“
Dívka, která jinak směje se a veselou má mysl,
Inanna čistá začala plakat a naříkat.
90
Její bratr, mladý a silný Utu jí nijak nepomohl.
Když rozednělo se, zazářil obzor
a ptáci za rozbřesku začali zpívat sborem,
když bůh slunce vyšel ze svého příbytku,
jeho sestra, Inanna čistá,
95
hrdinu Bilgamese takto oslovila:
„Můj bratře! Dávno, když byly určovány osudy
a zemi zaplavily vody hojnosti,
An nebesa pro sebe si vzal
a Enlil sám pro sebe vzal si zemi,
100
Ereškigale dali věnem podsvětí.
Tehdy se na cestu vydal, vydal se na cestu,
otec do podsvětí na cestu se vydal,
105
a na Enkiho padaly ty velké.
Malé byly kroupy o velikosti dlaně
a velké lámaly i vzrostlé rákosí.
110
jedna za druhou vzpínaly se jako vzteklí vlci,
(vody) jako lvi tlapou dorážely.
Tehdy tam stál osamělý strom, dub to byl,
115
rostl volně na břehu posvátného Eufratu
a eufratský proud odnášel ho pryč.
Já, žena, dbalá slova Anova
120
a před slovem Enlilovým v bázni stojící,
ten strom chytila jsem rukou a odnesla do Uruku,
k sobě jsem ho vzala, do kvetoucí zahrady Inanniny.
Já, žena, ten strom nezasadila jsem rukama, ale nohama,
já, Inanna, nezalévala jsem ho rukama, ale nohama.
125
Řekla jsem: ‚Jak dlouho trvat bude, než usednu na zářící
trůn?‘
A zeptala se: ‚Kdy konečně ulehnu na lůžko vznešené?‘
Pět let uplynulo a uběhlo let deset,
strom velmi zesílil a nikdo neporazil by již kmen.
U jeho kořenů usadil se had,
130
ve větvích orel Anzu odchoval mláďata,
v kmeni divoženka se zabydlela.“
Dívka, co jinak se jen směje a veselé má srdce,
Inanna čistá začala plakat.
Tak jeho sestra k němu promlouvala
135
a její bratr Bilgames ji pomohl.
Své boky suknicí zahalil, vážila padesát min
a těch min padesát mu připadalo jako šekelů třicet.
Svou bronzovou sekeru, co (dříve již) s sebou bral,
vážila sedm talentů a ještě sedm min, vzal si do ruky.
140
U kořenů (dubu) zabil hada, na nějž zaklínání neplatí.
Orel Anzu ve větvích mláďata svá popad a ulétl s nimi do hor,
v jeho kmeni divoženka obydlí své opustila a do pustiny
utekla.
(Bilgames) vyvrátil strom i s kořeny a usekal mu větve.
145
Synové jeho města, kteří tam s ním byli,
rozřezali větve a nadělali z nich otepi.
Své sestře, Inanně čisté, věnoval dřevo na její trůn
a také dřevo na lůžko jí daroval.
Pro sebe si ze špalku vyřezal kouli,
150
z větve silné zhotovil palici.
Kouli odpaloval až ven z městské brány,
palicí do ní tloukl, venku u městské brány.
Mladí muži z města začali koule hrát
a na sirotky útočili, skákali jim na záda.
155
„Ach moje záda a moje boky!“, (sirotci) naříkali.
Syn, který matku měl, nosila mu chleba,
bratrovi vlastní sestra nalévala vodu.
Když stmívalo se a Večernice vyšla,
(Bilgames) vždycky vyznačil, kde zůstala jeho koule,
160
potom ji zvedl, (všem) ukázal a domů vzal.
Jednou za rozbřesku, tam kde byla značka, znovu skákal na záda
a stížnosti vdov neslyšel,
ani křik mladých dívek z města.
(Najednou) palice i s koulí mu do podsvětí spadly,
přiskočil (k díře), však nestačil je zachytit.
165
Natáhl ruku, ale nedosáhl k nim,
natáhl nohu, nemohl je už vylovit.
U Ganziru, první podsvětní brány se posadil,
se slzami v očích Bilgames a začal naříkat:
„Nemám svou kouli, kde je má palice?
170
Kouličko moje, moc jsem si tě neužil,
ty moje paličko, teď nemohu už hrát!“
(Zde začíná text akkadské XII. tabulky eposu o Gilgamešovi, který je volným překladem vybraných
částí následujícího sumerského textu, dochovaného v různých opisech z Nippuru. Akkadská verze
má celkem 153 verše.)
„Ta koule tenkrát měla zůstat u tesaře v domě,
vždyť tesařova žena byla jako máma. Měla zůstat u ní!
Dcerku tesařovu měl jsem za sestřičku. Kéž by si kouli vzala!
175
Má koule do podsvětí spadla a kdo mi jí teď přinese,
palička mi až ke Ganziru spadla, kdo mi jí přinese?“
Tehdy mu jeho služebník Enkidu odpověděl:
„Můj pane, proč pláčeš, proč jsi tak smutný?
Ještě dnes ti přinesu tvou kouli z podsvětí,
180
sám pro paličku tvou až ke Ganziru dojdu!“
Bilgames na to Enkiduovi řekl:
„Když tedy ještě dnes dolů do podsvětí půjdeš,
rady ti dám a těch rad se drž,
něco ti povím a dobře mě poslouchej!
185
Nic čistého na sebe si neber,
určitě by si mysleli, že jsi cizinec!
Taky se nemaž sladkým olejem z lahvičky,
ucítí vůni a jistě by tě obklíčili!
V podsvětí nikdy netoč prakem,
190
o někoho zavadíš a hned budeš je mít kolem sebe!
Rukou nesahej po dřínové haluzi,
začaly by se před tebou mihotat stíny!
Neobouvej si na nohy sandály,
to by mohlo způsobit v podsvětí hluk!
195
Nelíbej ženu, kterou máš rád,
ani do ženy netluč, co nemáš ji v lásce,
nelíbej syna, kterého miluješ,
ani netrestej syna, který tě rozčiluje,
v podsvětí by křičeli a ty bys byl bezmocný!
200
K té, co leží, k té ležící,
ležící matce boha Ninazua (se nepřibližuj).
Její bílá ramena nekryje žádný šat,
ani její ňadra běloskvoucí nehalí žádný pruh plátna,
hrabe nehty a škrábe,
205
vlasy na pramínky prsty odděluje, jak stroužky česneku.“
Enkidu na slova svého pána nedbal.
Oblékl se do čistého
a bylo to znamení, že je tam cizí.
Vzal lahvičku a pomazal se olejem sladkým,
210
ucítili vůni a hned byli u něho.
Prakem zamával v podsvětí
a koho se dotkl, ten ho obstoupil.
Vzal do ruky haluzi dřínu
a hned se před ním začaly mihotat stíny.
215
Obul si sandály
a chvělo se podsvětí, (když po něm chodil).
Políbil ženu, kterou měl rád
a tloukl do ženy, co neměl ji v lásce,
líbal milovaného syna
220
a seřezal syna, který ho rozčiloval.
V podsvětí křičeli a nemohl nic dělat.
(Po šesti nedochovaných verších na tomto místě pokračuje sumerská verze z Meturanu.)
10’
Od toho zlého dne dnů sedm uplynulo
a služebník jeho Enkidu se z podsvětí nevrátil.
Král kvílel a plakal hořce:
„Můj služebník milý a věrný druh, co se mnou se vždy radil,
teď vzalo si ho podsvětí!
Namtar ho neuchvátil, Azag ho nesebral,
sáhlo po něm samo podsvětí!
15’
Nergalův nelítostný strážník ho nesebral,
sáhlo po něm podsvětí!
Ani v bitvě nepadl, na bojovnickém poli, podsvětí
si ho vzalo!“
(Další verše verze z Meturanu odpovídají XII. tabulce akkadského eposu o Gilgamešovi, veršům
34–59. Bilgames, syn bohyně Ninsuny, opakuje své svědectví před Enlilem v jeho nippurském
chrámu Ekur a dále před bohem Měsíce Nannarem/Nannou v urském chrámu. Potom přichází k
Enkimu do Eridu, kde znovu všechno vypráví.)
Sám vypravil se tedy ještě do Eridu, do Enkiho chrámu
a před Enkim začal naříkat:
„Ach, otče Enki, koulička mi spadla do podsvětí,
palička skončila až u brány Ganzir.
Enkidu se pro ni vypravil, podsvětí však si ho vzalo!
234
Můj služebník milý a věrný druh, co se mnou se vždy radil,
teď vzalo si ho podsvětí!“
***
Otec Enki mu konečně pomohl
a řekl Utuovi, synovi, jehož Ningal lůnem porodila:
240
„Až jako bůh slunce projdeš branou do podsvětí,
přiveď mu zpátky služebníka ze země bez návratu!“
Otevřel přístup do podsvětí
a ve stínu svém jeho služebníka vyvedl nahoru.
Tak stalo se a (Bilgames) ho objal, políbil.
245
Oba (s Enkiduem) radostí plakali a překotně se domlouvali:
„Viděl jsi, jak v podsvětí to chodí?
Jen ty to víš, můj příteli, jen ty to můžeš sdělit!“
„Když tedy jsem jediný, kdo mluvit o tom má,
jak v podsvětí to chodí,
sedni si a naříkej!“ „No tak si sednu a plakat budu!“
250
„Ten, jehož jsem se dotkl a očekával vděk,
odpověděl pouze: ‚Pomalu se rozpadám,
jako na puklině v zemi sedá na mne prach.‘“
„Běda!“, zvolal pán a do prachu si sedl.
„Viděl jsi toho, kdo jenom jediného syna má?
Jak na tom je?“
255
„Viděl. Visí na hřebu zatlučeném do zdi a hořce pláče.“
„Viděl jsi toho, kdo dva má syny? Jak tomu se daří?“
„Viděl. Sedí na dvou cihlách a sbírá drobečky chleba.“
„A co ten, kdo měl syny tři?
Jak tomu se vede?“
260
„Viděl jsem ho. Ten pije starou vodu z čutory u sedla.“
„A kdo měl syny čtyři, viděl jsi ho? Co dělá teď?“
„ Jako kdyby spřežení řídil, raduje se z toho.“
„Viděl jsi otce pěti synů? Čím se teď zabývá?“
„Viděl. Nedělá nic, kouše si nehty a do paláce ho pustí
hned.“
265
„Viděl jsi muže se šesti syny? Co vykonává?“
„Viděl. Těší se, že o zápřah pluhu se starají jiní.“
„A co ten se syny sedmi? Viděl jsi ho, jak ten je na tom?“
„Viděl. Na trůnu mezi mladšími bohy sedí a poslouchá
moudrosti.“
„Podíval ses i na toho, kdo dědice nezanechal? Jak ten
se s tím vyrovnal?“
270
„Kouše do spálených kůrek placky jako do cihly.“
„A viděl jsi také eunucha z paláce. Jak s ním naložili?“
„Ten choulí se v rohu jako zlomená palička bubnu.“
„A teď se zeptám: Co žena, jež neměla dítě? Co té se stalo?“
„Tu odhodili jako rozbitý džbán a nikdo si jí nevšimne.“
275
„Podíval ses i na muže, který do klína své ženy nepronikl?
Co ten?“
„Nechali ho jenom provazy splétat a stěžuje si stále.“
„Spatřil jsi i ženu, jež muži svému nikdy nesáhla do klína?
Co dělá?“
278
„I tu jsem spatřil, plete s nářkem rohož z rákosu.“
(V otázkách Bilgamese Enkiduovi nemůžeme pokračovat, text v nippurských verzích nelze
rekonstruovat a délku mezery v této verzi odhadujeme na 9 veršů.)
287
„Viděl jsi muže postiženého leprou?“ „Viděl.“ „Co s ním
udělali?“
„Jídlo i pití dali mu stranou, krmí se vyškubanou trávou,
v jámách hledá vodu a žije sám za hradbami města.“
„Viděl jsi muže s kurdějemi?“ „Viděl.“ „Jak s tím zacházejí?“
290
„Cuká sebou jako dobytče napadené červy.“
(Pátá kolumna verze z Meturanu na tomto místě přidává další Bilgamesovy otázky.)
1’
„Viděl jsi muže roztrhaného lvem?“ „Viděl.“ „Co s ním
teď je?“
„Strašně naříká: ‚Kde mám svou ruku, kde je má noha?‘“
„Viděl jsi někoho, kdo spadl ze střechy?“ „Viděl.“ „Jak dopadl?“
„Kosti mu nikdo nedal dohromady.
5’
Také on se svíjí jako dobytče napadené červy.“
„Viděl jsi muže, jehož bůh bouře vtáhl do řeky?“
„Viděl.“ „Jak skončil?“
„Jako (chcíplé) dobytče, tělo má nafouklé a žerou ho červi.“
„Viděl jsi muže, který svou matku ani otce nectil?“
„Viděl.“ „Jak s ním naložili?“
10’
„Vodu mu na doušky odměřují, není jí dost a žízní.“
„Viděl jsi muže prokletého matkou i otcem?“ „Viděl.“
„A co ten?“
„Dědice žádného se nedočkal a jeho duše bloudí.“
„Viděl jsi bojovníka, co v bitvě padl?“ „Viděl.“ „Jak teď žije?“
„Otec s matkou mu hlavu chovají v náručí a jeho žena pláče.“
15’
„Viděl jsi stín zemřelého, jemuž nikdo zádušní oběti
nepřináší?“
„Viděl.“ „Jak přežívá?“
„Škrábe jen zbytky z hrnců a na ulicích sbírá odhozené
kůrky.“
(Pokračování textu podle opisů z Nippuru.)
295
„Viděl jsi námořníka zabitého prasklým stěžněm?“
„Viděl.“ „Jaký je jeho osud?“
„Stále volá svou matku a drží se žebroví z rozlomené (lodi).
Chléb svůj každodenní na [...] (hledá).“
„Viděl jsi mrtvá nemluvňátka, co jméno své nikdy neslyšela?“
„Viděl.“ „Jak těm se daří?“
„Mohou si vybrat sirup nebo med na podnosech zlatých
a stříbrných.“
300
„Viděl jsi někoho, kdo zemřel v mladém věku?“
„Viděl.“ „Jak teď žije?“
„Odpočívá na lůžku mezi bohy.“
„Viděl jsi někoho, koho po smrti spálili?“ „Takového jsem
neviděl.
Jeho duše tam nebyla, (neboť) s kouřem odešla do nebes.“
(Zde bez závěru překvapivě končí text na všech fragmentech z Nippuru. Verze z Meturanu
pokračuje vsuvkou tří veršů, známých z básně „Bilgames a Chuvava“.)
Jeho srdce bylo zasaženo a mysl měl sklíčenou,
král život svůj hledal,
pán usmyslel si, vypravit se k hoře „živoucího.“
(Bilgamesovy otázky potom pokračují ve verzi na zadní straně tabulky objevené v sumerském
městě Uru.)
1’
„Viděl jsi někoho, kdo božstvo podvedl, (ačkoliv) složil
přísahu?“ „Viděl.“ „Co se s ním stalo?“
„Nedostane se v podsvětí k místu, kde v úlitbách vodu
rozdávají a žízní bez ustání.“
„Viděl jsi lidi z Girsu na místech, kde otec i matka vzdychají?“
„Viděl.“ „Jak ti se mají?“
„Proti každému z nich stojí tisíc Amorejců. Stíny mrtvých
je nemohou přemoci rukama ani srazit pěstí.
5’
Na místě v podsvětí, kde vodu v úlitbách rozdávají,
mají Amorejci přednost.“
„Viděl jsi syny Sumeru a Akkadu?“ „Viděl.“ „Jak ti se mají?“
„Vodu pijí z kaluží na popravišti, špinavou vodu.“
„Viděl jsi, kde nyní otec můj s matkou přebývají?“
„Viděl.“ „A co jenom s nimi je?“
9’
„Také oni, oba dva, pijí zkaženou vodu z kaluží na popravišti.“
***
(Závěr básně se dochoval pouze na zadní straně jiné tabulky z Uru, která je ovšem značně
fragmentární.)
1’
Tak tedy poslal je zpátky do Uruku,
poslal je nazpět do svého města,
náčiní, zbraně, sekeru i kopí uložil ve zbrojnici
a ve svém paláci se radoval.
5’
Mladí muži i ženy z Uruku, hodnostáři i důstojné ženy
z Kullabu,
na kultovní sochy se dívali a všichni se radovali.
(Bilgames) hlavu zvedl, pohlédl na boha slunce,
když ze své komnaty vycházel a hned ho oslovil:
„Můj otče a má matko, hned naliji vám čistou vodu!“
10’
Neuplynulo ani půl dne, [...]
a Bilgames zahájil smuteční obřady.
Obřady smuteční trvaly celých devět dnů
a muži mladí i ženy z Uruku (při nich) plakali,
naříkali též hodnostáři a důstojné ženy z Kullabu.
15’
A stalo se přesně, co nařídil,
lidé z Girsu splnili jeho hlavní přání:
„Otče můj a má matko, hned naliji vám čistou vodu!“
Bojovníku Bilgamesi, synu bohyně Ninsuny, jak sladké tebe
je velebit!
Bilgamesova smrt
Při našem studiu a překladu sumerských básní o Bilgamesovi jsme dospěli k zatím poslední
skladbě, která celý cyklus šesti příběhů zvláštním způsobem završuje. Ještě před pěti lety byl její
text rekonstruován pouze ze šesti fragmentárních opisů pocházejících z Nippuru, které před
půlstoletím publikoval Samuel Noah Kramer pod názvem Gilgamešova smrt (Kramer 1944a). Další
texty byly nalezeny až ve druhé polovině devadesátých let minulého století v lokalitě Tell Haddád.
Zbytky nevelkého sumerského města Meturanu se nacházely na pravém břehu dnes již zaneseného
původního toku Dijály a jeho dávní obyvatelé museli na východním obzoru vidět vysoké hřebeny
íránského pohoří Zagros. Hleděli na vzdálenou cizí zemi, kterou znali z mýtických příběhů jako
krajinu Ebech/Ebich, odkud často s barbarskými útočníky přicházela v minulosti zkáza a smrt.
V době trvajícího mezinárodního bojkotu Iráku nebylo nijak snadné nové tabulky z
Meturanu zpracovat a vydat. Podařilo se to až nedávno štrasburskému sumerologovi Antoineovi
Cavigneaux ve spolupráci s Faroukem al-Rawim z bagdádské university, který rozbité zlomky
kopíroval a sestavil dohromady. Meturanská verze podivuhodné básně o konci života proslulého
krále Uruku se dochovala ve 14 opisech, z nichž jenom tři tvoří větší celky; u ostatních 11 textů se
jedná o drobné fragmenty.
Nálezy literárních textů v odlehlém Tell Haddádu vzbudily mezi klínopisci velkou
pozornost, neboť Gilgamešova smrt dostala úplně jiný obsah a podobu. Nyní má skladba 305 veršů
a je nejdelším sumerským příběhem o Bilgamesovi. Český čtenář se s ní v této knize setkává
poprvé.
Báseň začíná litanií, literárním útvarem, který vznikl v Sumeru a rozšířil se do písemnictví
všech starověkých civilizací Předního východu. Někdy mu také říkáme „nářek“ nebo „pláč“. Ze
Starého zákona známe pět typicky orientálních žalozpěvů, známých jako Pláč Jeremjášův.
Prorokovo autorství vychází ovšem až z pozdní tradice (2 Pa 35, 25); žalozpěvy byly původně
anonymní, stejně jako verše naší básně. Jeremjášův pláč tvoří vedle knih Rút, Píseň, Kazatel a Ester
součást Pěti svátečních svitků, předčítaných během kultovního roku při svátcích, připomínajících
radostné i smutné události dějin Izraele.
V naší úvodní litanii vystupuje předříkávač, popisující blíže nespecifikované Bilgamesovo
onemocnění, při němž jinak silný pán a hrdina „ulehl a nezvedá se více“. Připomeňme, že zmínka o
„cestě do hor“ je narážkou na společnou Bilgamesovu a Enkiduovu výpravu za strážcem cedrového
lesa Chuvavou (viz výše s. 266–281). Kullab byl rezidenční částí Uruku (sumerského Unugu) a
často i literárním názvem celého města. Hrdina leží na „lůžku osudu“ (giš-nu2-nam-tar-ra) v ložnici
(ki-nu2) na smrtelné posteli. Nemůže stát ani sedět, jíst ani pít – zbývá mu jenom hořký pláč.
Výkřiky bezmoci a smutku uvádí meturanský písař onomatopoicky (u2-u8-a-u2) a jsou podobné
našemu „au, ouvej“.
Namtar (doslova „Osuďák“), se kterým jsme se již setkali v Enkiduově líčení neutěšených
poměrů v podsvětí (viz výše s. 295–312), byl démonem z okruhu vládkyně podsvětí Ereškigaly.
Vystupoval na zem, vkrádal se do lidských příbytků a oznamoval brzký konec života. Zatímco my
známe z pohádek odpornou „Smrtku“, Sumerové – chudí i bohatí – se báli „Smrťáka“ Namtara.
Bilgames trpí na lůžku i na podlaze šest dnů a „z těla mu stéká pot, jako když taví se v tyglíku kov“.
Zpráva o umírajícím králi se rychle rozšíří v Uruku i Kullabu. Vyčerpaný hrdina usíná a přichází k
němu první sen. Ocitá se na shromáždění božstev.
Bozi vypočítávají jeho hrdinské činy i vladařské zásluhy. Znovu se tu setkáváme s ozvěnami
příběhů vyprávěných v sumerských básních o Bilgamesovi, s Chuvavou, Ziusudrou a potopou
světa. Bozi v prvním snu uruckého krále chválí. Jejich výrok o obnově božské moci (me) a obřadů i
zvyků (a2-ag2-ga2, bi-lu-da) ve spojení s kultovními rituály očisty rukou a úst (šu-luch-cha, kaluch-cha) svědčí o dávném porušování božského řádu lidmi, snad někdy ve 29.–28. století př. Kr., o
němž jinak nic nevíme. V jednom ze záznamů nejstarších reforem lagašského vládce Irikaginy
(Uruinimginy, tradičně Urukaginy; vládl v letech 2351–2342 př. Kr.) patřilo ke zvykům nebo spíše
zlozvykům dávných časů například mnohomužství (polyandrie) a také nelítostné vybírání
naturálních daní dosazenými palácovými komisaři.
Připomínka potopy jako prvního božího trestu (viz s. 246–255) je zajímavá. Vládci
pantheonu, nebeský An a pozemští Enlil a Enki jsou překvapeni, že se jim nepodařilo odejmout
lidem „věčný život“, který chtěli dopřát jenom vyvolenci Ziusudrovi. Najednou se tu mezi nimi v
jinak uzavřeném shromáždění objeví Bilgames a zřejmě bude prosit, aby také on nemusel zemřít.
Velcí bozi
(dingir-gal-gal) jsou nemilosrdní a rozhodnou se, že se neslitují. Hrdina a král zemře jako všichni
ostatní, ale bude mít v podsvětí výsadní postavení. Zasedne spolu s Dumuzim a Ningišzidou v
porotě Posledního soudu a bude „bdít nad dušemi“.
V sumerských a akkadských stvořitelských mýtech pozorujeme jistou opakující se
posloupnost vývoje osudu lidí: stvoření, rajský věk, odsouzení ke službě bohům a práci, úspěšnost a
přemnožení lidí, kolektivní trest se záchranou živoucích bytostí, oběť a obnovu řádu na zemi. Je to
stejná „dějová linie“, s níž se potom mnohem později setkáváme ve starozákonní knize Genesis (Gn
1–9).
Sumerské představy o smrti vycházely z přesvědčení, že zemřelí odcházejí ze světa živých
bez duše (gidim), která opouští tělo (su) samostatně, může se dokonce i vracet na zem a škodit
pozůstalým, kteří o ni správně nepečují. Tato mýtická spekulace o možných vampýrech nemá ale
důkazy v archeologickém materiálu, získaném z odkrytých pohřebišť. Sumerové neměli ustálený
ritus pohřbívání a se svými mrtvými nakládali různě. Pro civilizaci staré Mezopotámie je
charakteristické, že počet nalezených hrobů u plošně prozkoumaných lokalit vůbec neodpovídá
počtu obyvatel. Je známo, že za normálních okolností (bez válek a epidemií) umírají ročně asi 2%
populace, z 10 000 tedy nejméně 200 lidí. Při archeologicky doloženém nepřetržitém osídlení
Uruku po dobu mnoha staletí před Bilgamesem bychom měli mít několik desítek tisíc třeba i
mnohovrstevných hrobů, což nemáme. Kdo ví, jak to bylo? Nikdo dnes zatím nedokáže říci, co
vlastně dělali Sumerové se svými zemřelými. Jenom je jisté, že jejich těla po sobě nezanechala v
drtivé většině žádné archeologicky zjistitelné stopy.
Závěr první velké části meturanské verze je poněkud nejasný. Bilgames spatří ve snu
podsvětí, kde nebožtíci většinou živoří, je zarmoucen a bojí se. Mrtví neuvidí slunce a denní světlo;
musí jim stačit, když se na nebi objeví luna nebo když krajinu ozáří podsvětní bůh Sisig. Nevěří
božstvům, že jeho nitro nebude sklíčeno a srdce zasaženo. Další děj je obsažen pouze ve starší
nippurské verzi a podává svědectví o uctívání zemřelých živými.
Známým lidem, kteří si „učinili jméno“ (mu-gar) se odhalovaly sochy, uctívané při slavnosti
zapalování ohňů a pochodní (ne-izi-gar). V kultovním kalendáři Nippuru byl její součástí i svátek
duchů (ezem gidim-ma), který spadal do poloviny horkého léta, přibližně do našeho srpna. Někteří
religionisté ve slavnosti ohňů spatřují archetypy původně pohanských svatojánských nocí,
tolerovaných později křesťany jako tajemné letní svátky. Podle meturanské a nippurské verze
Bilgamesovy smrti provázely oběti kultovním sochám ještě veřejné pěstní a řeckořímské(?) zápasy.
Zatímco o smrtelnosti lidí rozhodli velcí bozi An, Enki a Enlil společně, je to nakonec jenom
Enlil, který ve snu osobně utěšuje a zdůvodňuje v hezkých literárních příměrech nevyhnutelnost
odchodu každého nebožtíka do „velkého města“ (A-ra-li, uru-gal), tedy do podsvětí. Podsvětí tvoří
v sumerské kosmologii samostatnou sféru zabydlenou božstvy, jimž vévodí skupina velkých
Anunnakuů. Bilgames v něm spatří vedle bohů i různé kněze a kněžky, setká se s vlastními předky,
rodiči, sourozenci a později i s potomky. Smrti se nikdo nevyhne. Jeho osud nebude nakonec tak
špatný, protože se ocitne v jedné řadě s významnými osobnostmi a bude přivítán. Zde se náš text
dotýká epizod známých z VIII. a XII. tabulky akkadského eposu o Gilgamešovi a ze sumerské
básně Bilgames, Enkidu a podsvětí.
Obsah konce prvního snu doplňuje osm veršů z nippurské verze, v nichž je Bilgames
označen za hrdinu „Zářící hory“ (svatého pahorku?) a Uruk se stává dílnou (doslova „kovárnou“)
velkých božstev. Hrdina přísahá svým rodičům a bohu Enkimu, že se přestane bát smrti.
Druhý sen, v němž Nudimmud (Enki) otevřel Bilgamesovi oči, je vlastně opakováním snu
prvního. Kratší i delší refrény a paralelismy jsou svědectvím orální tradice a v některých případech
snad i přednesu v rámci kultovního dramatu. Ale pokud by měl být druhý sen Bilgamesovou
interpretací snu prvního, očekávali bychom výpověď v první osobě. Nalézáme však pouze
hymnické části a monology božstev (především Enkiho) určené uruckému vladaři. Další verše
potvrzují, že Bilgames neporozuměl ani druhému snu a nakonec se obrátil ke svým rádcům.
Výroky rádců patří ke skvostům této skladby, neboť v prostých a lidských literárních
příměrech ze světa lidí i zvířat přibližují konec každého bytí a snaží se o příznivou vizi posmrtné
existence. Vlastně umírajícího Bilgamese konejší, jako to dělají katoličtí kněží při svátosti
posledního pomazání.
Kombinacemi nippurské a meturanské verze jsme se dostali až k verši 235, v němž se
Bilgames znovu setkává s bohem Enkim, tentokrát již potřetí. Místo, kde lze pochopit jeho
horečnatý sen, je „místo boha slunce Utua“ (ki-dUtu), ležící na horizontu mezi nebem a podsvětím.
V akkadském eposu je to kraj světa a mořský břeh s převozníkem Uršanabim a vyvolencem,
nesmrtelným Utnapištimem. Takovým místem byla v Sumeru pohřebiště, někdy s honosnými hroby
významných osobností. Ve rčení nebo přísloví (v. 238), jehož smysl nám uniká, vyjadřuje Enki
zřejmě svůj údiv nad tím, že Bilgames nechápe, co má vlastně dělat: „Lev cítí, kdy přijde (kořist) a
člověk to neví?“
Další verše meturanské verze (239–262) vzbudily v odborné veřejnosti velkou pozornost a
vyvolaly řadu diskusí. Jsou totiž prvním svědectvím o stavbě místa Bilgamesova posledního
spočinutí. Urucký král vyhlašuje pracovní povinnost a shromažďuje ze všech stran mladé a silné
muže (guruš) ke stavbě velkého hrobu, kvůli němuž bylo zapotřebí vytvořit nové koryto Eufratu.
Následuje ojedinělý popis komorové hrobky s kamennými veřejemi, dveřmi, prahem a
těžkou závorou. Její vchod měl být po pohřbu zavalen balvanem a zasypán hlínou. Podobné
kamenné hrobky jsou v Sumeru velmi vzácné a vyskytují se především na proslulém královském
pohřebišti v Uru, datovaném do období mezi 2500–2200 př. Kr. (Roaf 1998, 92–95, 101–103).
Sedmnáct urských hrobek patří k nejslavnějším objevům světové archeologie a jsou srovnatelné
snad jenom s Tutanchamonovým hrobem a Schliemannovým trojským pokladem. Jejich výbava
byla impozantní – šperky ze zlata a drahokamů, kultovní zbraně, helmice, hudební nástroje.
Společná britsko-americká expedice (výzkum probíhal v letech 1922–1934) byla oslavována
ve světovém tisku a její vedoucí Ch. L. Woolley se stal roku 1935 právem sirem Leonardem.
Většina urských „královských pohřbů“ byla kolektivních, zesnulého doprovodili dobrovolně nebo
pod vlivem drog(?) dvořané a služebníci. Archeologové potvrzují, že vchody do hrobek byly
zakryty násypem, v němž jsou doklady následných kultovních obřadů (obětních hostin?).
V naší básni o Bilgamesově kolektivním pohřbu pojednávají verše z nippurské verze,
protože příslušná část tabulek se v Meturanu nedochovala. Vzpomínám si na slova svého
mnichovského učitele Dietze Edzarda, který nás v přednáškách varoval, že až jednou budeme
pracovat se sumerskými literárními texty, tak si nesmíme dělat iluze, že někdy sestavíme úplný text.
Namtar, Enlil, Enki a bohyně písařství Nisaba zařídili, aby to nejdůležitější zmizelo, protože se
hliněné tabulky rozpadly, zničily a rozkradly. Závidíme kolegům, kteří mají své prameny zapsány
na trvanlivějších materiálech, ale nedá se nic dělat.
Bilgames si bere s sebou do hrobky kromě obou manželek a vybraných služebníků i dary na
přivítanou pro manželské páry různých podsvětních božstev. Co přesně, dávní písaři nezaznamenali,
ale jejich výrazy pro obdarování jsou nám blízké: „skutečný dar, příhodný dar, překvapení, malá
pozornost“.
Závěr básně s chvalozpěvným shrnutím známe opět z obou verzí, z nichž ta nippurská je
stručnější. Praví se v něm, že se o syna bohyně Ninsuny „stále stará sám Enlil“ a že světlo světa
nespatřil a nikdy nespatří král, který by se mohl rovnat Bilgamesovi.
Meturanský závěr s doxologií, v níž se velebí Ereškigal, je obsažnější a také optimističtější.
Truchlící lidé si mají uvědomit, že se na mrtvé nesmí zapomínat. Žijí dál mezi námi svým jménem a
podobou na náhrobcích a sochách, které jsou místy vzpomínek a zamyšlení. Vzpomeňme si na tyto
verše, až budeme procházet českými hřbitovy a spatříme opuštěné a rozpadlé hroby.
(Úvodní verše 1–19 jsou doloženy ve verzi pocházející z Meturanu – Tell Haddádu, v nippurské
verzi jsou úvodní tři verše v přímé řeči.)
1
Velký, divoký býk ulehl a nezvedá se více,
pán Bilgames ulehl a nezvedá se více.
Vášnivě kdysi bojoval, teď ulehl a nezvedá se více,
hrdina řemenem opásán ulehl a nezvedá se více.
(Nippurská verze, verše 1–3.)
1’
Velký býku, tys ulehl! Proč nezvedáš se více?
Pane Bilgamesi, tys ulehl! Proč nezvedáš se více?
Tys vášnivě kdysi bojoval, teď ležíš a nezvedáš se více.
5
Kdysi on silou oplýval, teď ulehl a nezvedá se více,
zlo odvracel, ulehl a nezvedá se více.
Kdysi moudře promlouval, teď ulehl a nezvedá se více,
nad zemí bděl, ulehl a nezvedá se více.
Cestu do hor znal, ulehl a nezvedá se více,
10
pán Kullabu teď ulehl a nezvedá se více,
na lůžko osudu ulehl a nezvedá se více,
v ložnici nářků ulehl a nezvedá se více.
Stát nemůže ani sedět, zbývá mu jenom hořký pláč,
jíst nemůže ani pít, zbývá mu jenom hořký pláč.
15
Namtar ho sevřel do spárů, ani se nemůže pohnout,
tak jako ryba napíchnutá, zmítá se sem a tam,
tak jako gazela sevřen je v pasti, hází sebou a leží.
Bezruký, beznohý Namtar, co v noci po lidech [se sápe],
[Bilgamese pána Namtar] teď na zem srazil.
(Následuje mezera o rozsahu asi 26 veršů, do níž lze doplnit porušené řádky 4’–13’ starší verze z
Nippuru, protože verše 9’–13’ nippurské verze odpovídají řádkům 45–49 z Meturanu.)
3’
Na nebi úsvit střídal soumrak [...]
tak dnů šest na zemi nemocen ležel [...]
5’
a z těla mu stékal pot, jako když taví se kov.
Pán Bilgames na zemi nemocen ležel [...]
V Uruku a Kullabu [...]
po zemích rozkřikla se zvěst [...]
Hrdina, pán Bilgames [...]
10’
když na lůžku osudu spočinul
[...] usnul a přišel k němu sen [...]
[...] sen [...] bůh [...]
[...] slavnostní sbor božstev [...]
Když ke shromáždění, vznešenému místu bohů,
50
pán Bilgames blíže přistoupil,
řekli mu hned: „Slyš, pane Bilgamesi!
Pokud jde o tebe – všude jsi byl a znáš dobře cesty,
cedrové kmeny jsi přivezl z ciziny,
Chuvavu v lese udatně zabil,
55
hraniční stély vztyčil, na věčné časy ses proslavil.
Také jsi božstvům založil chrámy
a spatřil místo, kde Ziusudra přebývá.
Božskou moc Sumeru, jež dávno již upadla v zapomnění,
obřady i zvyky jsi v zemi své obnovil.
60
Jak ruce se omývají i ústa, jsi stanovil.
Tys to byl, kdo po potopě všechno řádně řídil.
(V nippurské i meturanské verzi následuje 5 až 6 porušených řádek, které zatím nelze přeložit.)
66
Nyní, Bilgamesi, tě přinesli až sem, na místo [...]
O Enlilově vůli, sdělené Enkimu, ti povíme
i o všem, co An s Enlilem Enkimu řekli.
Za oněch dnů, dnů vzdálených,
70
za oněch nocí, nocí vzdálených,
když sbor božstev rozhodl potopu seslat
a zničit tak všechno lidské sémě,
měl zůstat mezi námi jenom jediný muž,
75
přežít měl z celého lidstva jenom Ziusudra!
Při životě nebe, při životě země jsme tehdy přísahali,
tehdy jsme přísahali, že lidstvo život věčný nebude mít.
A koho tu vidíme? Bilgamese!
Jeho matka (snad) by podala mu ruku, my však se nad ním
neslitujeme!
80
Bilgames i jeho duše zemřou a odejdou ze světa.
(Bilgames) stane se správcem podsvětí a bude bdít nad dušemi,
soudit bude pře a vynášet rozsudky.
Tvůj výrok, (Bilgamesi), platit bude jak slovo Ningišzidy
a Dumuziho!“
Tehdy mladý pán, pán Bilgames [...],
85
když lidi spatřil, co tam živoří, zarmoutil se velmi.
„Nebude sklíčeno nitro tvé a srdce tvé nebude zasaženo,
živí mrtvým [...]
Chlapci a muži mladí, když luna na nebi se zjeví,
nikdy ji neuvidí, nepohlédnou na světlo denní.
(Zde končí první velká část textu meturanské verze a počet následujících silně poškozených řádek
nelze odhadnout. Další děj, vztahující se ke slavnostem a obřadům za zemřelé v podsvětí, se
dochoval pouze v nippurských opisech.)
1’
Syn Utua, bůh Sisig,
jasem mu ozáří temná místa snů.
Lidé, všichni co mají jméno,
až jejich sochy pohřební odhalí v budoucích dnech,
5’
bojovníci mladí i diváci do půlkruhu se shromáždí okolo vrat
a před nimi potom zápasit budou pěstmi a silou se prát.
V měsíci pochodní, o svátku podsvětních duchů,
nebude žádného jiného světla a nikdo jim neposvítí.“
Velká hora, Enlil, otec všech bohů,
10’
takto ve snu k Bilgamesovi promlouval:
„Ó Bilgamesi, osud jsem ti určil, osud královský, avšak
o životě věčném nic v něm není,
rozhodl jsem, že lidstvo, ať život má už různý, nebude žalem
strádat,
nebude si zoufat a nebude otřeseno!
Zkáza lidstva musela přijít, řekl jsem ti,
15’
tak jako (při porodu) je třeba přeříznout pupeční šňůru,
řekl jsem ti.
Den černý člověka smrtelného nyní tě dostihl,
na místě opuštěném jsi, tak jako všichni smrtelníci.
Záplava, které se nepostavíš, tě zasáhla,
ocitl ses v bitvě, z níž úniku (již) není,
20’
dostal ses do souboje, který nelze vyhrát,
jsi nyní ve vřavě, jež nezná slitování.
Neodcházej do ‚Velkého města‘ se srdcem (strachem)
sevřeným
a před Utuem nech všechno jak bylo.
24’
Nerozmotávej vlákna z listů palmových
a nesvlékej se jako cibule oloupaná!“
(Na tomto místě začíná opět text verze z Meturanu, i když nevíme přesně, zda starší nippurský text
neobsahoval ještě další verše.)
„Až Anunnakuové velcí u hostiny pohřební (sedět budou),
vejdi tam!
(Vejdi) na místo, kde velekněží leží, kde leží obětníci,
105
kde bydlí očišťovači a velekněžky,
kde (vedle) velekněžek ‚věrný‘ spočívá
a pomazávači i kněží v rouchách lněných.
(Vejdi) na místo, kde je tvůj otec i tvůj děd,
tvá matka, sestra, kde budou i (tví) potomci.
110
Je tam (již) přítel tvůj vzácný, tvůj věrný druh,
přítel tvůj Enkidu, mladík, co provázel tě (všude)!
‚Velké město‘ určeno bylo knížatům i králům,
v něm věčně leží vůdci vojsk,
v něm věčně leží velitelé šiků.
115
Kdy někdo hledat bude ve ‚Velkém městě‘, v podsvětním
Arali?
Ti, co tam vstoupili [...]
Z domu sestry sestra ti vyjde vstříc,
z domu příbuzných, příbuzní vstříc ti vyjdou,
starší tvého města vyjdou ti v ústrety.
120
Nezoufej, neměj zarmoucené srdce!
(Bilgames) bude připočten k Anunnakuům,
ocitne se po boku velkých bohů,
stane se správcem podsvětí,
125
Jeho výrok platit bude jako (slovo) Ningišzidy a Dumuziho!“
Tehdy mladý pán Bilgames
procitl. Byl to sen! Chvěl se a byl omámen.
Promnul si oči a mrtvolné ticho se rozhostilo.
Sen [...]
130
sen [...]
kameny [...]
trápení [...]
jako ten den tam [...] v něžném (náručí) své matky.
(Obsah konce prvního Bilgamesova snu doplňují následující verše z nippurské verze.)
Pán Bilgames, vládce Kullabu,
[...] hrdina Zářící hory,
pán Uruku, té kovárny velkých božstev
se poradil s [...]:
„Při životě mé rodné matky, bohyně Ninsuny
a otce mého, čistého Lugalbandy,
(i) boha Enkiho, pána Nudimmuda!
Což mám se bát na klíně matky Ninsuny, která mě
porodila?“
135
[...] chvěje velkou horou [...]
Bezruký, beznohý Namtar, který nikoho nešetří,
Bilgamese pána (opět) na zem srazil,
[...], usnul a měl (další) sen.
Ve (druhém) snu Nudimmud otevřel mu oči.
140
Když ke shromáždění, vznešenému místu bohů
pán Bilgames se přiblížil,
řekli mu, pánu Bilgamesovi: „Slyš!
Pokud jde o tebe, všude jsi byl a znáš dobře cesty,
vzácné kmeny cedrů jsi přivezl z ciziny,
145
Chuvavu v jeho lese jsi zabil,
památníky postavil na věčné časy.
Také jsi božstvům vystavěl chrámy
a dostal ses na místo, kde žije Ziusudra.
Božské moci Sumeru, jež dávno upadly v zapomnění,
150
obřady i zvyky jsi v zemi obnovil
a určil jsi, jak ruce a ústa se umývají.
(Vskutku), tys to byl, kdo po potopě všechny řády země
obnovil.
(Ve verzi z Meturanu jsou tři poškozené verše.)
156
Nyní, Bilgamesi, dostal ses až sem [...]“
O Enlilově vůli, sdělené Enkimu mu pověděli,
i o tom, co Enki Anovi s Enlilem odpověděl.
„Za oněch dnů, dnů vzdálených,
160
za oněch nocí, nocí vzdálených,
když shromáždění (bohů) rozhodlo potopu seslat
a my jsme zničit mohli všechno lidské sémě,
měl zůstat mezi námi jenom jediný muž,
165
přežít měl z celého lidstva jenom Ziusudra!
Při životě nebe, při životě země jsme tehdy přísahali,
tehdy jsme přísahali, že lidstvo život věčný nebude mít.
A koho tu vidíme? Bilgamese!
Jeho matka by (snad) podala mu ruku, my (však) se nad ním
neslitujeme!
170
Bilgames i jeho duše zemřou a odejdou ze světa.
(Bilgames) stane se správcem podsvětí a bude bdít nad dušemi,
Co řekne, platit bude jako slovo Ningišzidy a Dumuziho!“
174
Tehdy mladý pán, pán Bilgames [...]
(Ve verzi z Meturanu je další text o rozsahu pěti veršů odlomen, dochovala se pouze řádka 180. Od
verše 181 následuje text podle V. kolumny nippurské verze, jejíž počátek je také poškozen.)
180
„Syn Utua, bůh Sisig, jasem mu ozáří podsvětí, místo temnoty.
5’
Lidé všichni, co mají jméno,
až později jim odhalí pohřební jejich sochy,
bojovníci mladí i diváci do půlkruhu se shromáždí okolo vrat
a před nimi potom zápasit budou a pěstmi se prát.
10’
V měsíci pochodní, o svátku podsvětních duchů
nebude jiného světla a nikdo jim neposvítí.“
Velká hora, Enlil, otec všech bohů,
takto ve (druhém) snu k pánu Bilgamesovi promlouval:
„Ó Bilgamesi, osud jsem ti určil, osud královský, avšak
o životě věčném nic v něm není.
15’
Kvůli lidstvu, ať život má už různý, žalem se netrap,
nezoufej a nebuď otřesen!
Zkáza lidstva musela přijít, řekl jsem ti,
tak jako třeba je přeříznou pupeční šňůru, řekl jsem ti.
20’
Nejtemnější den člověka smrtelného nyní tě dostihl,
na místě opuštěném jsi, tak jako všichni smrtelníci.
Záplava, které se nepostavíš, tě zasáhla,
ocitl ses v bitvě, z níž úniku není,
dostal ses do souboje, v němž nemůžeš zvítězit,
25’
jsi nyní ve vřavě, jež nezná slitování.
(Pokračování verze z Meturanu. Verše 193, 201, 209 jsou převzaty ze VI. kolumny na počátku zadní
strany tabulky z Nippuru.)
190
Neodcházej do ‚Velkého města‘ se srdcem sevřeným
a před Utuem nech všechno jak bylo.
Nerozmotávej vlákna z listů palmových
a nesvlékej se jako cibule oloupaná!
Až velcí Anunnakuové k hostině pohřební usednou, vejdi tam!
(Vejdi) na místo, kde velekněží leží, kde leží obětníci,
195
kde bydlí očišťovači a velekněžky,
a pomazávači i kněží v rouchách lněných,
kde (vedle) velekněžek ‚věrný‘ spočívá.
(Vejdi) na místo, kde je tvůj otec i tvůj děd,
tvá matka, sestra i tví potomci.
200
Je tam (již) přítel tvůj vzácný, tvůj věrný druh,
přítel tvůj Enkidu, mladík, co provázel tě (všude).
(Tam) ve ‚Velkém městě‘ bydlí knížata s králi,
osaměle přebývají vůdci vojsk,
v osamění leží velitelé šiků.
205
Když do ‚Velkého města‘ Arali někdo vstoupí [...]
člověk [...] nebude [...]
Z domu sestry sestra ti vyjde vstříc,
z domu příbuzných příbuzní vstříc ti vyjdou,
(Verš 209 je doložen jenom v nippurské verzi.)
209
tvá rodina, tví drazí k tobě přijdou,
210
starší tvého města vyjdou ti v ústrety.
(V nippurské verzi následují tři porušené řádky, v nichž k Bilgamesovi v podsvětí přistupují ještě
další lidé.)
Nezoufej a neměj srdce sevřené!
Přiřazen budeš nyní k Anunnakuům
a patřit budeš mezi nižší božstva,
staneš se správcem podsvětí,
215
soudit budeš pře a vynášet rozsudky.
(Další text lze rekonstruovat pouze z veršů v VI. kolumně zadní strany nippurské tabulky.)
1’
Tvůj výrok bude platit jako (slovo) Ningišzidy
a Dumuziho!“
Když (tehdy) mladý pán, pán Bilgames,
vládce Kullabu ze sna procitl,
rádci, jimž o tom všem vyprávěl,
5’
Bilgamesovi odpověděli:
„Ach, Bilgamesi, proč slzy ti z očí kanou,
co se jen stalo, že [...]?
Člověka, kterého nedostihla smrt, bohyně-matka
ještě nezrodila!
Od časů, kdy lidské sémě z [...] vzešlo,
10’
(život věčný nikdy na zemi) [...] nebyl.
Vždyť i zápasníka chytí, když na něj vrhnou síť
a pták na nebi, do sítě lapen, nikomu neunikne!
Ryba z hlubin vod, když (zamotá se v rákosí), neuplave
a mladý rybář vytáhne ji podběrákem!
15’
Žádný z lidí, až již byl kýmkoli, ze středu podsvětí nevystoupí.
Od dnů vzdálených viděl snad někdo takovou věc?
Jiný král se nenarodí, jehož osud by roven byl tvému.
Lidé, kolik jich jenom je a (všichni) mají jméno –
kde nalezneš muže, jehož osud tvému by se rovnal?
20’
(Nyní) moc v podsvětí získáš,
ty a tvá duše, přiřazeni budete k Anunnakuům,
soudit budeš pře a vynášet rozsudky,
tvůj výrok platit bude jako (slovo) Ningišzidy a Dumuziho!“
(Verze z Meturanu dále pokračuje po odlomené části tabulky.)
235
Pokáral ho, jako stavitel navrhl mu hrobku,
jenom (tak) otočil hlavou, jeho bůh Enki,
a ukázal mu místo, kde vysvětlit lze sen.
Lev cítí, kdy přijde (kořist) a člověk to neví?
Pán povolal pracovní oddíly do svého města,
240
trubači troubili do všech stran:
„Hej, Uruku, probuď se! Protrhněte eufratské hráze!
Hej, Kullabe, procitni! Zbavte Eufrat vody!“
Pozdvižení v Uruku přišlo jak potopa,
na Kullab padlo tak jako hustá mlha.
245
Neminula ještě ani polovina měsíce,
ani pět dnů nebo dnů deset,
když protrhli Eufrat a vody ho zbavili.
Říční oblázky hleděly s úžasem na boha slunce
a v korytu eufratském země praskala suchem.
250
Hrobku svou postavil z kamene,
též stěny její z kamenů byly
a do vchodu umístil kamenné dveře.
Na závoru a práh použil nejtvrdší diorit,
z dioritu tvrdého byly i veřeje
255
a trámy nechal pobít zlatými pláty.
(Před vchod?) přivalil těžký balvan,
[...], zasypal ho celý černou hlínou,
tak aby ve dnech, které přijdou [...]
(nikdo to místo) [...] nenalezl
260
a při hledání neobjevil, kde se skrývá.
Tak mladý pán, pán Bilgames,
založil uprostřed Uruku bezpečnou hrobku.
(S výjimkou verše 265 je další text doložen opět jenom v nippurské verzi.)
1’
Jeho milovaná žena, jeho milované děti,
jeho manželka starší a mladší, které měl rád,
jeho zpěvák oblíbený a věrný číšník,
265
lazebník milý, [...]
5’
dvořané a služebníci, co k paláci patřili
i všechny věci, které si oblíbil,
ulehli naráz vedle něho, (jako) v sálech dvora, uprostřed
Uruku.
Bilgames, syn bohyně Ninsuny,
na Ereškigalu pomyslel a přinesl příhodné dary.
10’
Namtarovi dal (jenom) malé pozornosti,
Dimpikuovi připravil překvapení,
Bittimu přinesl (skutečný) dar
a stejně tak Ningišzidovi a Dumuzimu dar přinesl.
(Dary též dostali): Enki a Ninki, Enmul a Ninmul,
15’
Endukuga a Nindukuga,
Endašurimma a Nindašurimma,
Enmutula a Enmešarra,
Enlilovi předkové ze strany otce a matky,
Šulpae, pán hodovního stolu,
20’
Šakkan a Ninchursanga,
Anunnakuové ze svatého pahorku,
Igiguové ze svatého pahorku,
zemřelí velekněží, mrtví obětníci,
zemřelí očišťovači a mrtvé velekněžky,
25’
zemřelí pomazávači i mrtví kněží v rouchách lněných, [...]
Dary na přivítanou [...]
ve svých dobrých rukou (přinesl) a [...]
na [...] položil.
Ulehl potom na [...] bohyně Ninsuny.
30’
tam, kde [...] vykonal smířlivou úlitbu.
(Všichni) ulehli(?) uvnitř hrobky a na dveře pečeť dali.
Potom protrhli Eufrat,
voda se rozlila všude
35’
a zmizelo všechno. Vody odnesly, co ještě mu zbylo.
Tehdy pro mladého pána, pána Bilgamese,
lidé (plakali) a kousali se (do rtů), [...]
[...] rvali si z hlavy (chomáče) vlasů.
Lidé [...] jeho města,
40’
nemohli nosit vlastní [...]
a (tváře) si potřeli špinavým prachem.
(Obsažnější závěr básně je dochován ve verzi z Meturanu.)
296
Tehdy pro mladého pána, pána Bilgamese,
vypuklo zoufalství a srdce se rmoutila.
Lidé všichni, co mají jméno,
jimž od pradávna staví se pohřební jejich sochy,
300
jež v chrámových výklencích bohů se tyčí.
Jak správně je nazvat, zapomenuto nebude nikdy!
Bohyně Aruru, starší sestra Enlila,
na památku jeho jména lidem potomky dala.
Od časů vzdálených staví se jejich sochy a mluví se o nich
v zemi.
305
Ó Ereškigalo, Ninazuova matko, jak sladké je tebe velebit!
(Poněkud odlišný závěr nalezneme na starší verzi z Nippuru.)
1’
Mladý pán, pán Bilgames,
o něhož stále [...] sám Enlil se stará.
potomek [...]! Král, jenž jemu rovnat by se mohl,
5’
nikde se nenarodil, (na světě) takového není.
Ó Bilgamesi, vládče Kullabu, jak sladké je tebe velebit!
chetitská verze
eposu
o gilgamešovi
Úvod
Chetitský text eposu o Gilgamešovi se podařilo objevit v Chattuši (dnes nedaleko Boghazköy v
Turecku), někdejším centru chetitské říše, která se rozkládala na území dnešního středního Turecka
přibližně od poloviny 17. stol. př. Kr. do počátku 12. stol. př. Kr. Samotný příběh byl
pravděpodobně sepsán v 2. polovině 14. stol. př. Kr. Do Malé Asie se dostal prostřednictvím
Churritů, kteří ho již dříve přejali z Mezopotámie. Přesto je chetitská verze samostatně
zpracovaným dílem a ne pouhým opisem churritské předlohy. Churrité, jejichž jazyková příslušnost
není dosud uspokojivě vyřešena, tvořili důležité ethnikum v severovýchodní Sýrii a v polovině 2.
tisíciletí př. Kr. byli také mocenským soupeřem chetitské říše.
Autor chetitského příběhu o Gilgamešovi celou skladbu ve srovnání s mezopotamským
vzorem zjednodušil a mnoho podrobností vynechal. Zmiňuje se například o městě Uruku, avšak
jeho uspořádání nebo opevnění již přechází bez povšimnutí. Podobné je to i s Gilgamešovými rodiči
a některými dalšími postavami. Zájem chetitského autora se soustředil především na tažení obou
hlavních hrdinů, Gilgameše a Enkidua, do cedrového lesa, zde nazývaného „Chuvavovy hory“,
neboť tato oblast (dnešní Libanon) se nacházela v přímé sféře chetitského mocenského vlivu.
Překlad chetitské verze, který následuje, je založen na textu rekonstruovaném z více než
třiceti fragmentů tabulek. Dalších patnáct zlomků zůstalo nezařazených v rámci celého příběhu a do
tohoto překladu nebyly zahrnuty.
Text příběhu byl původně zapsán na třech tabulkách. Nejlépe rekonstruována je tabulka
první, z níž se také dochovalo největší množství fragmentů, neboť v Chattuši existovaly nejméně
čtyři její opisy. Konvenčně se jednotlivé fragmenty označují podle edic, v nichž jsou publikovány.
V našem případě jde o edice Keilschrifttexte aus Boghazköi (KBo) (Klínopisné texty z Boghazköy)
a Keilschrifturkunden aus Boghazköi (KUB) (Klínopisné dokumenty z Boghazköy), případně Hittite
Texts in the Cuneiform Character in the British Museum (HT) (Chetitské klínopisné texty z
Britského musea). Jednotlivé fragmenty pak nesou označení edice, jejího čísla a čísla samotného
fragmentu, případně ještě číslo sloupce (kolumny), v němž je text zapsán (např. KUB 8, 48 i). Pro
první tabulku se z důvodu velkého množství zlomků užívá abecedního označení pro obsahově
související skupiny fragmentů. Pokud vynecháme některé duplikáty, je rekonstruovaná podoba
první tabulky následující:
A: KUB 8, 57(A1) + KUB 17, 2(A2) + KUB 8, 56(A3)
B (+) D: KUB 8, 55 ii (+) KUB 33, 123
C1 (+) C2: KUB 8, 51 (+) KUB 8, 53
E: KBo 10, 47a-h + KBo 10, 46
F: KUB 36, 72
G: KUB 36, 73
H: KUB 26, 101
I: HT 10
Kromě chetitských fragmentů se v Boghazköy podařilo objevit i části dvou odlišných verzí tohoto
eposu zapsaných v akkadském jazyce a několik fragmentů i v churritském jazyce. Churritské podání
je však velmi špatně dochováno a navíc jsou tyto texty jen málo srozumitelné. Zejména z tohoto
důvodu nebyl churritský materiál do následujícího překladu zahrnut.
Podle kolofonů (popisku na konci tabulky) je zřejmé, že Churrité ještě nevytvořili jednotný
epos o Gilgamešovi, ale měli jen různá jednotlivá vyprávění. Postavy příběhu mají pozměněná
jména, např. Gilgamiš a Enkita místo Gilgameš a Enkidu. Celý text byl přizpůsoben náboženským
představám Churritů, proto se v něm objevují bohové Tešub (hlavní postava churritského
pantheonu), Šimigae (odpovídá akkadskému Šamašovi) a Ea, bůh moudrosti, kterého Churrité
převzali od Akkadů.
Samotný epos o Gilgamešovi je jen jedním z množství dalších v Boghazköy dochovaných
epických textů, které se konvenčně rozdělují podle kulturních okruhů, kde vznikly, na mýty z
anatolského okruhu, mýty a eposy z akkadského okruhu, mýty z kanaánského nebo syrského
okruhu a mýty churritského původu.
Za chetitské mýty v pravém slova smyslu lze považovat jen texty z anatolského kulturního
okruhu. Když přišli Chetité spolu s Palajci a Luvijci do Malé Asie, přijali i část náboženských a
kulturních představ od Chattijců, kteří žili na severu centrální Malé Asie před jejich příchodem.
Mezi chattijské mýty patří např. Měsíc, který spadl s nebe (vypráví o Bohu měsíce, jenž se dostane
na zemi), Mýtus o Illujankovi (ve dvou různých verzích líčí střetnutí mezi Bohem počasí a hadem
Illujankou) a Mýtus o ztraceném bohu (hlavním motivem je nalezení a usmíření rozhněvaného boha
s bohy ostatními).
Z akkadské a syrsko-kanaánské literární tradice si Chetité záměrně vybírali takové skladby,
které jim byly svým námětem blízké nebo se přímo vztahovaly k Malé Asii. Příkladem jsou legendy
o akkadských panovnících Sargonovi (2334–2279 př. Kr.) a jeho vnukovi Nárám-Sínovi (2254–
2218 př. Kr.), kteří svými výboji zasáhli i do dění na maloasijském území. Podobně Chetité přejali
příběh o stvoření člověka, Mýtus o Atrachasísovi.
Ze syrsko-kanaánského okruhu se v chetitském zpracování dochovaly tyto skladby: Mýtus o
Ašertě, v němž vystupuje kanaánský božský pár, a jen velmi fragmentárně Mýtus o Ištaře a hoře
Pišaiše a Cyklus o bohu Bacalovi.
Z churritských mýtů Chetité přejali především cyklus tří epických skladeb (Království na
nebesích, Chedammu a Ullikummi), které líčí boj bohů o získání moci a nadvlády nad světem a
střídání jednotlivých božských generací. K dalším dochovaným dílům churritské literatury patří
Pověst o lovci Keššim (lovec umírá poté, co přestane uctívat bohy) a skladby označované jako
pohádky. Nejtypičtější z nich je příběh o bezdětném boháči, Appu a jeho synové „Spravedlivý“ a
„Zlý“, který zpracovává motiv dobra a zla na příběhu dvou bratrů.
Kromě těchto mýtů se dochovaly i texty některých jiných literárních žánrů. K nejstarším
dokladům chetitského písemnictví patří texty historického charakteru, především královské anály
(od 18. stol. př. Kr.), podávající svědectví o vládě jednotlivých panovníků. Do historiografie
můžeme také zahrnout i mnohé historické pasáže včleněné do chetitských mezinárodních a
vazalských smluv, darovacích dokumentů nebo některých dopisů.
Zvláštní místo v chetitské literatuře patří autobiografii krále Chattušiliho III. (přibližně
1275–1250 př. Kr.), která je značně subjektivně podanou historickou zprávou s tendenčním a
propagandistickým zaměřením.
Velmi starým literárním žánrem jsou modlitby, s nimiž se setkáváme již od poloviny 17.
stol. př. Kr. Jsou to procítěné a psychologicky působivě formulované prosby bohům za odvrácení
osobního neštěstí a trápení nebo za obecné blaho (např. ukončení morové epidemie).
Vývoj chetitské literatury byl přerušen až náhlým zánikem chetitské říše kolem roku 1200
př. Kr.
I. tabulka
Ačkoli písař uvedl svůj příběh slovy, že hodlá opěvovat jeho hrdinu, a jedna z tabulek je dokonce
označena jako „Zpěv na Gilgameše“, je chetitský text epické skladby napsán v próze. Na rozdíl od
mezopotamské tradice, v níž byl Gilgameš pokládán za syna bohyně Ninsuny a uruckého krále
Lugalbandy, nebyl podle chetitského textu zrozen, nýbrž stvořen a obdařen bohy velkou postavou a
vynikajícími vlastnostmi. I když jeho rodným městem nebyl Uruk, ujal se zde vlády, poté co dlouho
putoval světem. Jeho špatné zacházení s obyvateli města, mladými muži i pannami, vedlo bohy k
tomu, aby stvořili Enkidua, jeho rovnocenného protivníka. Poprvé se o něm Gilgameš dověděl od
lovce, který si stěžoval, že mu Enkidu ničí pasti na zvěř.
Fragment A1:
Chválu [na Gilgameše,]
hrdinu, [budu pět ...]
Hrdina [Ea(?)] stvořil
podobu Gilgamešovu. I stvořili [velcí bohové]
5
podobu Gilgamešovu. Nebeský Šamaš [mu statečnost]
propůjčil. Bůh bouřky mu povahu hrdiny dal. [Tak stvořili]
velcí bohové Gilgameše. [Výška] jeho těla
byla jedenáct loktů,113) šíře jeho prsou činila devět [pídí,]114)
délka jeho ... byla tři [...]
10
Putoval všemi zeměmi.
Do Uruku města dorazil a [usadil se.]
Tu denně [mladé] muže urucké
počal přemáhat. Matka bohů [...]
Tu ve větrech(?) Gilgameše [...]
15
Matka bohů uviděla [...]
Fragment Ea:
a [rozhněvala se] v srdci svém [...]
Tu všichni bohové [zavolali Matku bohů] na
[místo] shromáždění. Vešla a [pravila:]
„Onen [Gilgameš], kterého jste stvořili
20
a [kterého] jsem já stvořila [...]
[... já(?)] zamíchala.“
Fragment Ec:
[A] všichni [bohové ...]
Gilgameše, [hrdinu, ... pravili:]
„[Gilgameš ustavičně přemáhá mladé] muže [urucké].“
Fragment Ee:
[Když] toto vyslechla, tu Matka bohů
5
vzala z [řeky(?)] sílu, (jež dává bylinám) růst, a odešla,
[aby] ve stepi stvořila hrdinu Enkidua.
Fragment Ec:
Hrdina Enkidu ve stepi byl
[a] divoká zvířata [ho] vychovávala. Pro něho
[...] a kterým (směrem) se divoká zvířata pást
10
vydala, Enkidu je [doprovázel]
a [kterým (směrem) se vydala] napojit,
Enkidu s nimi šel.
[Mladý] muž Šangašu, [lovec],
pro divoká zvířata lapací jámy [a pasti ve stepi]
15
kladl, [ale Enkidu ho]
předešel a [lapací jámy zemí]
zasypal. A [sítě, které nalíčil,]
do řeky [hodil]. Šangašu
šel a [Gilgamešovi] pravil:
20
„Mladý muž chodí přede [mnou.]
[...] a [zná] step.
Pasti, které já [kladu,]
on zemí [zasypává.]
Sítě, které [líčím,]
25
on [vytrhává] a [do řeky]
hází.“
Gilgameš lovci [Šangašuovi]
odpověděl: „Vezmi k němu
nevěstku, aby [s nevěstkou] spal.
30
Ať si Enkidu klekne [...!“]
Šangašu [... tedy vzal] nevěstku
[k Enkiduovi a ten s nevěstkou] spal.
[...]
Nevěstka, která se zde jmenuje Šanchatu, oblékla Enkidua do honosného oděvu. Pak navrhla, aby
šli spolu do Uruku, a vyprávěla mu o Gilgamešově hrubém chování.
Fragment Ed:
[... Nevěstka] pravila Enkiduovi,
[„... do Uruku] pojďme a [...“]
[...]
Fragment Ef ii:
[...] a Enkidu
měl nádherný šat
[...] mu [...]
[...]
Fragment B:
[Enkidu] odpověděl [Šanchatě]
[...] A Šanchatu odpověděla [Enkiduovi:]
„Gilgameš [...]
[...] stále odvádějí. Když mladému muži
5
[ženu] za manželku dají, ještě než k ní
[manžel] přilehne,
ke Gilgamešovi [ji] potají [vedou.“]
[Když] Enkidu onu řeč vyslechl,
rozhněval se. A Gilgameš
10
[...] sem a tam [...]
[...] šel(?) [...]
a [Enkidu pravil: „...“]
[...] uchopil [...]
(5 řádků zničeno)
Přesto že Gilgameš porazil Enkidua v zápase, oba hrdinové uzavřeli přátelství. Poté co se podělili o
pokrm, rozhodli se, že se postaví Chuvavovi, kterého již Enkidu spatřil, když žil ve stepi.
Fragment Eg:
[...] všechno(?)
10
Gilgameš [a Enkidu] se spolu utkali
a Gilgameš [... Enkidua] pryč [...]
[Pak] se [políbili(?)]
[...] vzájemně [...]
A když pojedli a popili, [tu Gilgameš]
15
odpověděl Enkiduovi: „Protože stromy(?)
vyrostly, bloudil jsi [stepí(?)]
[...] ve stepi(?).“ Enkidu
odpověděl [Gilgamešovi: „...]
[...]
20
[...]
[...] Chuvavu
[...“ A Gilgameš], král,
[odpověděl Enkiduovi: „...]
[...] v budoucnu [...]
25
[...]
[...]
Gilgameš a Enkidu se vydali do cedrového pohoří. Na své cestě překročili řeku Mála,
pravděpodobně horní Eufrat nebo jeden z jeho přítoků. Když dorazili do hor, hleděli v posvátné
hrůze na stromy, hustou vegetaci a neschůdný terén. Gilgameš objevil stopy Chuvavovy
přítomnosti, které v něm asi vzbudily obavy. Enkidu ho však přesvědčil, že není třeba se strachovat.
Chuvava je tiše pozoroval a usoudil, že oba hrdinové přišli do hor, aby se zmocnili jeho cedrů.
Fragment F – přední strana iii:
[...]
[...] Gilgameš [a Enkidu]
šli [do ...] po dvaceti dvoumílích115)
[se najedli. Po třiceti] dvoumílích [...]
Fragment Eg + KBo 19, 114:
[...] Když [došli] ke břehu řeky Mála,
vykonali oběť [bohům.] Odtud
[... za] šestnáct(?) dní dorazili do nitra hor.
5
[A když ...] se ocitli uprostřed hor, hory [...]
[...] a dlouze si cedry prohlíželi.
[A z ... na ně] dolů Chuvava upřeně hleděl
[... říkal si: „Vidím,] že na místa bohů [pronikli,]
[... s kácením] božských cedrů
10
... už skončili?“
[Enkidu] a Gilgameš si řekli:
[„Božstvo ...] nehostinné hory
a hory [cedry] hustě osázelo.
[...] plné suchého roští,
15
[aby člověk přes ně nemohl] přejít.
[...] větve cedrů
[...] drží a uprostřed [zlověstných(?)] hor [...“]
Ale [Chuvava] je z [...] pozoroval.
[...] Chuvava [...]
20
Na [...] hráli jako hudebníci.
A když Gilgameš stopu Chuvavy
spatřil, k [...] přišel.
On ho [...]
Tu Enkidu [s Gilgamešem] začal [hovořit:]
25
„Proč [...]
Kam proti [němu ...?]
Dole nebude stát [...]
[Kdyby] Chuvava [...] proti mně,
pak by člověk mnoho [...]
30
A kdyby on [...,]
pak nás bude [...]
[...] prostřednictvím hrdinského ducha [...“]
A kdokoli [...] jim [...]
[...] Enkidu [...]
[...]
Oba hrdinové začali porážet stromy. Bůh Šamaš je pobídl, aby se utkali se strážcem lesa Chuvavou
dříve, než on napadne je. Když se pustili do boje, Chuvava zasypal Gilgameše a Enkidua
výhrůžkami, které však nakonec nesplnil. Bitva rozvířila velký oblak prachu, skrze něhož Gilgameš
jen stěží viděl slunečního boha Šamaše. Gilgameš se k němu obrátil s tím, že to on naplňuje osud,
jenž předurčila Matka bohů, když poslala Enkidua do Uruku. Gilgameš také připomenul Šamašovi,
že usiloval o souhlas bohů, ještě než se vydal na cestu. Bůh proto seslal osmero větrů, aby zbavily
Chuvavu síly. Když Chuvava požádal o milost, Enkidu nabádal Gilgameše, aby ho nevyslyšel.
Fragment C1:
[...]
[...]
[...]
[Enkidu] svou rukou se sekery chopil.
5
[...] A když [to] Gilgameš [uviděl]
[...] I on se sekery
[... svou rukou] chopil.
[...] a onen cedr porazil.
[Ale když Chuvava] rány(?) zaslechl,
10
vzkypěl v něm vztek: „Kdo (to) přišel,
aby pokácel cedry, [které uprostřed] hor
pro mě vyrostly?“
Tu k nim dolů s nebes
Šamaš promluvil: „Jen přistupte!
15
Nebojte se!
Vejděte, dokud
ještě není doma [...]
a dokud si své pláště(?) [ještě neoblékl(?)!“]
[Když to] Enkidu uslyšel, [vztek v něm]
20
vzkypěl. Enkidu
a Gilgameš dovnitř vešli
a s Chuvavou se utkali
Fragment Ec:
uprostřed hor. Tu k nim Chuvava
pravil: „Vzhůru vás [...,]
vzhůru k nebesům vás vynesu!
Lebky vám roztříštím a vás dolů
20
na temnou zemi svrhnu!“
Vzhůru je [...,] ale k nebesům je [nevynesl]
do lebky je [udeřil,]116) ale [na temnou zemi]
je nesvrhl. Chuvavu [chytili]
a za vlasy [...] v horách.
25
Pak on je [...]
Koně pozvedli(?) [...]
Oblaka prachu, která se zvířila, [byla tak mocná,]
že nebe nebylo vidět [...] Tu Gilgameš
vzhlédl k [...] boha Šamaše
30
a vykřikl. Na [...] boha Šamaše
se podíval a v proudech mu slzy stékaly.
Když [...]
Fragment C2:
Gilgameš [pravil] bohu Šamašovi:
„To (je) ten den, (kdy) ve městě [...,]
protože [Enkidua(?)] ve městě znovu usadil(a).“
10
„Ale já [jsem] se k bohu Šamašovi [modlil(?),]
na cestu jsem se vydal a [s ním bojoval.“]
[Bůh Šamaš] Gilgamešovu modlitbu
vyslechl a proti Chuvavovi se mohutné větry
zvedly: silný vítr, severní [vítr, ...]
15
vichr, mrazivý vítr, bouřlivý vítr,
žhnoucí vítr. Osmero větrů se zvedlo a Chuvavu
do očí šlehalo,
aby nemohl jít vpřed,
ani nemohl ustoupit vzad.
20
Tak se Chuvava vzdal.
A odpověděl Chuvava Gilgamešovi:
„Pusť mě, Gilgameši! Ty mým pánem buď
a já tobě sluhou chci být. Cedry,
které jsem vypěstoval pro tebe, [vezmi si.]
25
Mohutné kmeny(?) [... pro tebe ...]
porazím a paláce [postavím(?) ...“]
Tu Enkidu [Gilgamešovi pravil:]
„Prosbu, kterou [k tobě] Chuvava [pronesl,]
neposlouchej [...!]
30
Chuvavu [nepropouštěj ...!“]
[... v] horách [...]
[...]
Fragment KBo 19, 115:
[A] Enkidu [Gilgamešovi ...]
odpověděl: [„...]
rovněž [...]
tvůj [...]
Dokud [...]
ještě [není doma(?) ...“]
[...]
Fragment KUB 8, 54:
[...] hory
[...] z Chuvavových
[hor ...] a hluboko ho držel.
II. tabulka
Enkidu navrhl, aby usmířili boha Enlila, kterého pravděpodobně rozhněvaly jejich hrdinské činy,
tím, že přinesou cedrové kmeny do jeho chrámu.
Fragmenty KUB 8, 52 + KUB 23, 9:
[Enkidu Gilgamešovi] odpověděl:
„[Když(?)] jsme vyšli [...] do hor, [...]
Co přineseme zpět [Enlilovi ...?]
Cedr porazíme. Kdo [...]
5
bránu Enlilova chrámu z jednoho (směru) [...]
Venku tě zavřeli(?) [...] Rovněž nechť jsou!“
Tak porazili cedr a k řece Mála ho [dopravili.]
A když ho tamní lidé spatřili,
měli z toho velkou radost.
10
Tu Gilgameš [a] Enkidu své [špinavé]
šaty odložili [...]
a(by) se omyli [...]
Tu k nim [...]
Když [však ...]
[...]
Gilgameš se nabídl, že vystaví bohyni Ištaře nádherný palác, ale bohyně by raději získala hrdinu
jako svého milence. Gilgamešovo odmítnutí jejích návrhů se nedochovalo. Zmínky o nebeském
býkovi, který měl zhrzenou bohyni pomstít, se dochovaly jen na několika málo zlomcích, které do
tohoto překladu nebyly zahrnuty.
Fragment KUB 8, 58:
[Gilgameš] Ištaře [pravil]:
„[Palác] pro tebe [postavím ...]
[...]
práh [brány lazuritem]
5
a porfyrem(?) vyložím.“ [Ištar]
Gilgamešovi odpověděla:
„Nevíš, Gilgameši, [že]
[...] není? A [...] tomu(?) [...]
[...] ne stříbrem [a zlatem(?)?“ On odpověděl:]
10
„Práh [brány ...]
lazuritem [a] porfyrem(?) [vyložím.“]
[Ištar] Gilgamešovi [odpověděla:]
„[Pojď], Gilgameši, mým [mužem se staň...!“]
Tu Gilgameš [Ištaře]
15
[odpověděl: „...]
[... nechť se] stane(?) [...“]
III. tabulka
Když se oba hrdinové vrátili do Uruku, měl Enkidu děsivý sen, který věštil jeho smrt jako odplatu
bohů za zabití Chuvavy a nebeského býka. Jen bůh Šamaš, ochránce Gilgameše a Enkidua, se
postavil proti rozhodnutí ostatních bohů. Gilgameš se při myšlence na ztrátu svého přítele rozplakal.
Fragmenty KUB 8, 48 + KUB 17, 3:
„[...] vyspíme se.“ Rozednilo se
[a] Enkidu Gilgamešovi pravil:
„[Bratře] můj, (slyš), jaký sen jsem této noci měl!
Anu, Enlil, Ea a Šamaš se radili spolu.
5
A Anu k Enlilovi promluvil:
,Protože (to) oni nebeského býka skolili [a] protože
zabili i Chuvavu, který cedry hory hustě [osázel‘]
– tak pravil Anu – ‚[jeden] z nich [musí zemřít!‘]
I pravil Enlil: ,Nechť Enkidu zemře,
10
Gilgameš však zemřít nesmí!‘
Šamaš odpověděl hrdinovi Enlilovi:
,(Což) neusmrtili je(!) na můj(!) rozkaz
– nebeského býka a Chuvavu? A nyní má nevinný
Enkidu zemřít?‘ Enlil se na Šamaše
15
rozhněval: ,Proč ty je jako
jejich společník denně doprovázíš?‘“
[Enkidu] před Gilgamešem ulehl
a slzy mu v proudech stékaly.
(Pravil): „Bratře můj, jsi mi (vskutku) drahým bratrem.
Před mým bratrem
20
už mně nedovolí (znovu) vstát. Mezi mrtvými
najdu své místo. Práh (světa) mrtvých [překročím]
a svého bratra milovaného na vlastní oči už [nespatřím.“]
[...]
Fragment KUB 17, 3:
Oznámí [...]
Pak [se začne obávat(?).]
Ale když Gilgameš [Enkiduova slova]
vyslechl, v proudech mu slzy
5
[stékaly ...]
Jeho oči [...]
Když [...]
[...]
Když Gilgameš spatřil svého druha mrtvého, pronesl přísloví, které patrně znamená, že se musí stát
něco nevyhnutelného, aby člověk mohl uniknout z tíživé situace. Gilgameš se vydal do stepi, kde
zabil mnoho divokých zvířat, včetně dvou lvů.
Fragment KUB 8, 50:
Zatímco mu město Iticha [...,]
odhodil. Když však [Enkidua(?) ...]
spatřil, tu Gilgameš [...]
se do hor odebral a [...]
5
bez ustání naříkal: „[Kdykoli] plevy
musí jíst(?), (tu) žena z domu [vyjde.“]
[I] Gilgameš tak učinil. Zemi [opustil(?)]
[a] z kraje odešel. Po horách
se toulal. Hory, které [přešel,]
10
[nebo řeky,] které přebrodil, člověk [nezná.]
[Mnoho divokých] zvířat skolil: divokého býka, [...]
[...] Ale když [dorazil] do nitra hor,
dva lvy ulovil(?).
[...] Gilgameš uprostřed hor stanul
15
[...] pták [...]
[...]
[...]
Gilgameš dosáhl mořského pobřeží, kde pozdravil personifikované moře i jeho poddané modlitbou.
Z nejasných důvodů však moře Gilgameše i Bohyně osudu proklelo.
Fragment KUB 8, 59:
[A] putoval(?) [...]
Nic neřekl [...]
[...] pryč [...]
Ale [když] Gilgameš k moři [dorazil],
5
moři se poklonil [a pravil moři:]
„Kéž dlouho jsi živé, Velké moře, [a kéž dlouho jsou živi]
pomocníci, kteří [k tobě] patří!“
Moře Gilgameše [...]
[a] Bohyně osudu začalo proklínat.
10
[...] moře [...]
[...] opodál [moře ...]
[...] potom [...]
[...] svojí rukou(?) [...]
[...]
Bůh Sín chtěl, aby Gilgameš přinesl lvy, které dříve ulovil, do jeho chrámu v podobě dvou soch.
Gilgameš navštívil krčmářku Ziduri, ale text jejich rozhovoru se nedochoval.
Fragment KUB 17, 3:
[...]
[...] hrdina bůh Sín [pravil Gilgamešovi:]
„Jdi a z oněch dvou [lvů],
které jsi skolil, [zhotov] pro mě dvě sochy!
5
Odvez je do města!
Jdi a do chrámu boha Sína je přines!“
Ale když příštího dne Gilgameš jako [...]
... Když k [...]
došel, Ziduri, krčmářka, na [zlatém stolci]
10
seděla a [před] ní káď ze zlata [stála.]
[...]
Gilgameš rozmlouval s převozníkem Uršanabim o přeplutí moře. Převozník mu sdělil, že je to
možné jen s pomocí kamenných soch, které podle mezopotamských pramenů Gilgameš zničil.
Uršanabi pak nařídil Gilgamešovi, aby nasekal pro plavbu dlouhá bidla. Když byl Gilgameš hotov,
oba vypluli na moře a jejich cesta trvala měsíc a půl.
Fragment KUB 33, 124:
[... „ ...]
ty překračuješ [...“ Pravil Gilgameš Uršanabimu:]
„Ty jsi ten, jenž ho ve dne i v noci přeplouval.“
Uršanabi takto (pravil): „Ony dvě kamenné sochy
mě tam (vždy v bezpečí) dopravily.“ Na to Gilgameš (pravil):
„Proč se na mě
hněváš?“
Fragment KUB 8, 50:
[... „...]
vzhůru k tobě [...]
před [...] jsem zarazil.“ [...]
5
ze dřeva, dolů [...]
jedli. Tu Uršanabi Gilgamešovi,
králi, odpověděl:
„Co [(je) to,] Gilgameši? [Přes] moře
popluješ? [Až ...] k vodám smrti
10
někdy dojdeš, co(!) uděláš?
Vezmi si do ruky sekeru a [bidla]
o čtyřiceti loktech nebo padesáti loktech nasekej!“
Když Gilgameš Uršanabiho
slova vyslechl, [chopil] se rukou sekery
15
a bidla o padesáti loktech
nasekal. Kůry je zbavil a [otesal(?)]
a na loď je naložil.
Pak oba, Gilgameš a Uršanabi,
do lodi [nastoupili]. Uršanabi
20
do ruky uchopil kormidlo, [zatímco] Gilgameš
(držel) v ruce bidla. Jejich plavba [trvala] jeden měsíc
a patnáct dní.
Zbývající text je příliš zlomkovitý, proto zde není přeložen. Poškozený konec III. tabulky se
zmiňuje o Ulluovi, jehož jméno znamená doslova „vzdálený.“ Jde nepochybně o tutéž postavu
jakou je Utnapištim v akkadské verzi, který má epiteton „vzdálený“. Žádná část chetitského podání
eposu o Gilgamešovi se však nezmiňuje o potopě, o hrdinově snaze vyhnout se spánku, o jeho
získání a ztrátě rostliny mládí nebo o jeho konečném návratu do města Uruku.
Výkladový slovník
vlastních jmen obsažených v eposu o Gilgamešovi
a souvisejících sumerských a chetitských textech117)
Abzu – sumersky, akkadsky Apsú, mýtický podzemní sladkovodní oceán, jehož vládcem byl bůh
moudrosti Enki (Ea).
Adad – akkadsky, bůh bouře, ztělesnění blahodárných i zhoubných přírodních sil, zúrodňujícího
deště i bouří a ničivých záplav.
Agga – viz Akka.
Aja – bohyně úsvitu, manželka slunečního boha Šamaše.
Akka – též Agga, poslední král I. dynastie z Kiše (asi 26. stol. př. Kr.), syn Enmebaragesiho,
Gilgamešův protivník.
Akkad – dosud neobjevené hlavní město staroakkadské říše (24.–23. stol. př. Kr.), též název
přilehlého území mezi městy Sipparem na severu a Nippurem na jihu, později synonymní označení
celé Babylónie.
An – sumersky též apelativum „nebesa“, akkadsky Anu, nejvyšší bůh sumerského a akkadského
pantheonu, zosobnění nebes. Klínopisný znak používaný pro zápis jeho jména byl i determinativem
(sémantickým indikátorem), stojícím před jmény ostatních božských bytostí. Jeho hlavním
kultovním střediskem bylo město Uruk s chrámovým komplexem Eanna.
Anšan – dnešní Malján nebo Talle Malján, archeologická lokalita ležící 50 km severozápadně od
Šírázu (Írán), též označení přilehlé oblasti. Významné středisko starověkého Elamu, východního
souseda a častého rivala Mezopotámie.
Antum – manželka boha Anua, její jméno bylo vytvořeno druhotně jako forma ženského rodu od
vlastního jména Anu.
Anu – viz An.
Anunnakú – akkadsky, sumersky Anunna „vznešené sémě(?)“, kolektivní označení bohů nebes a
země nebo skupiny božstev určitého lokálního pantheonu. Později označení podsvětních božstev v
protikladu k božstvům nebeským (Igigú).
Anzu – sumersky, akkadsky Anzú, mýtický orel se lví hlavou, v sumerské mythologii patřil nejprve
mezi dobré démony, v akkadské mythologii vystupuje jako narušitel světového řádu.
Anzú – viz Anzu.
Apsú – viz Abzu.
Arali – jedno ze sumerských jmen pro podsvětí.
Aratta – dosud neidentifikované bájné město, ležící snad východně nebo severovýchodně od
Anšanu v dnešní íránské provincii Kermán. Podle sumerské literární tradice se vládce Aratty stýkal
s legendárními králi Uruku (Enmerkarem, Lugalbandou).
Aruru – jedna z bohyň-matek a stvořitelek lidí z hlíny, zvaná též „velká paní hrnčířů“.
Asakku – viz Azag.
Azag – sumersky „bijící do paže“, akkadsky Asakku, démon napadající lidi, původce různých
nemocí.
Bad-tibira – dnešní Tell el-Medína, archeologická lokalita ležící 60 km severozápadně od Násiríje v
jižním Iráku. Podle sumerské tradice druhé nejstarší předpotopní město.
Bélet-ilí – akkadsky „paní bohů“, jeden z aspektů bohyně-matky, rodičky bohů a stvořitelky
člověka.
Bélet-séri – akkadsky „paní stepi“, účetní a písařka podsvětí.
Bibbu – řezník a kuchař podsvětní bohyně Ereškigaly.
Bilgames – viz Gilgameš.
Birchurtura – sumersky „housenka“, jméno jednoho z členů vojenské části Gilgamešovy dvorské
družiny.
Bitti – též Bidu, strážce podsvětní brány.
Bohyně osudu – v chetitské mythologii „určovatelky osudu“, jejich chetitské označení je odvozeno
od slovesa „značit, vyrývat (písmo), psát, určovat“.
Bůh bouřky – v anatolské tradici syn matky bohů Channachanny a otce bohů a boha nebes
Chuchchy, vládce deště, bouře, hromu a blesku.
Dilmun – v sumerské mythologii bájný ostrov pozemského ráje, zpravidla ztotožňován s ostrovem
Bahrajnem v Perském zálivu.
Dimpiku – podsvětní božstvo.
Dumuzi – sumersky „pravý syn“, akkadsky Du’úzu, milenec a manžel bohyně Inanny, zmizelý
oplakávaný bůh odvlečený do podsvětí, bůh pastýřů, ztělesnění jarní vegetace a vegetační božstvo
vůbec. Rovněž jméno dvou bájných králů, předpotopního vládce města Bad-tibiry a panovníka I.
dynastie z Uruku, Gilgamešova předchůdce.
Ea – viz Enki.
Eanna – sumersky „dům nebes“, chrám boha Ana a bohyně Inanny ve městě Uruku.
Ekur – sumersky „dům-hora“, chrám boha Enlila ve městě Nippuru.
Endašurimma – sumersky „pán, hromada hnoje(?)“, jeden z božských předků boha Enlila.
Endukuga – sumersky „pán svatého pahorku“, jeden z božských předků boha Enlila.
Engilua – též Idengilua, splavný vodní kanál na východním břehu Eufratu, hlavní přivaděč vody pro
město Uruk.
Enki – sumersky „pán země“, akkadsky Ea, bůh moudrosti, vládce podzemního oceánu Abzu
(Apsú), rádce a pomocník ostatních bohů, lidem vždy přátelsky nakloněn, jeho hlavním kultovním
střediskem bylo město Eridu.
Enkidu – sumersky „pán, stvořitel země“ nebo „Enki je stvořitel“, v akkadské tradici divoch
stvořený bohy jako Gilgamešův protivník, jenž se stal jeho přítelem, v sumerské tradici jeho sluha.
Enlil – sumersky „pán vítr“, akkadsky též Ellil, druhý nejvyšší bůh mezopotamského pantheonu po
svém otci Anovi, nejvyšší vládce země, uctíván ve městě Nippuru v chrámu Ekur. Jeho božští
předkové byli považováni za „mrtvé“ bohy přebývající v podsvětí.
Enmebaragesi – též Mebaragesi, sumersky snad „(pán:) božské moci naplňují podstavec trůnu“, král
I. dynastie z Kiše (asi 27. stol. př. Kr.), historicky doložená osobnost, podle literární tradice otec
Akky, Gilgamešova soupeře. Rovněž jméno starší Gilgamešovy sestry.
Enmešarra – sumersky „pán všech božských mocí (me)“, podsvětní bůh, otec bohů Ana a Enlila,
jimž odevzdal vládu.
Enmul – podsvětní bůh, jeden z božských předků boha Enlila.
Enmutula – podsvětní bůh, jeden z božských předků boha Enlila.
Ennugi – podsvětní bůh.
Enunnakú – viz Anunnakú.
Ereškigal – sumersky „paní(?) velké země (tj. podsvětí)“, v sumerské a akkadské mythologii
vládkyně podsvětí.
Eridu – dnešní Abú Šahrajn, archeologická lokalita 40 km jihozápadně od Násiríje v jižním Iráku.
Podle sumerské tradice první město, kam „sestoupilo království s nebes“, středisko kultu boha
moudrosti Enkiho (Ey).
Erra – v akkadské mythologii bůh války, zkázy a snad i moru.
Errakal – jiné jméno podsvětního boha Nergala.
Etana – legendární sumerský panovník, vládce I. dynastie z Kiše, tj. první dynastie po potopě,
hrdina tzv. mýtu o Etanovi, příběhu o hledání „rostliny zrození“, která měla zajistit Etanovi
potomka a dědice.
Eufrat – akkadsky Purattu, největší řeka Předního východu, její tok tvoří západní hranici oblasti
nazývané Mezopotámie (řecky Meziříčí).
Ganzir – první ze sedmi bran podsvětí.
Gilgameš – sumersky Bilgames „výhonek stromu mésu“, legendární panovník I. dynastie z Uruku
(snad 27.–26. stol. př. Kr.), hrdina sumerských a akkadských epických skladeb, zbožněný panovník,
uctíván jako podsvětní bůh a jeden ze soudců podsvětí.
Gipar – akkadsky gipáru, soukromá část chrámového komplexu, příbytek kněze či kněžky, příbytek
bohyně Inanny v jejím chrámu Eanna.
Girsu – dnešní Telló, archeologická lokalita 50 km severně od Násiríje v Iráku, součást sumerského
městského státu Lagaše.
Housenka – viz Birchurtura.
Chaniš – služebník boha bouře Adada, dvojče boha Šullata.
Chubibi – viz Chumbaba.
Chumbaba – též Chuvava, Chubibi, démonický strážce ustanovený bohem Enlilem k ostraze
cedrového lesa, jenž se podle akkadské literární tradice nalézal v okrsku pohoří Antilibanonu a
Libanonu.
Chuvava – viz Chumbaba.
Igigú – kolektivní označení bohů nebes a země, později kolektivní označení pouze nebeských bohů
jako protikladu Anunnakú, bohů podsvětních.
Inanna – sumersky „paní nebes“, akkadsky Ištar, bohyně smyslné lásky a později i války, též
astrální bohyně ztělesňovaná planetou Venuší, jejím hlavním kultovním střediskem bylo město
Uruk.
Irkalla – sumersky „velké město“, jedno ze jmen podsvětí.
Irnini – jiné jméno bohyně Ištary.
Išchara – jiné jméno bohyně Ištary.
Ištar – viz Inanna.
Išullánu – snad souvisí s akkadským výrazem šullánu „poďobaný, pokrytý bradavicemi“, zahradník
Ištařina otce, jehož se nenasytná bohyně pokoušela svést.
Iticha – město nejasné identifikace.
Kiš – dnešní Tell Uhajmir, archeologická lokalita 14 km severovýchodně od Hilly v Iráku.
Významné mocenské centrum Mezopotámie, první město, v němž podle sumerské tradice byla po
potopě opět nastolena královská moc.
Kiur – část svatyně boha Enlila v Nippuru.
Kullab – část města Uruku.
Larak – město v jižní Mezopotámii, podle sumerské tradice jedno z pěti či šesti legendárních
„předpotopních“ měst.
Libanon – akkadsky Labnánu, Labanánu, pohoří, v jehož okrsku se podle akkadské literární tradice
nalézal cedrový les střežený Chumbabou, cíl Gilgamešovy a Enkiduovy výpravy.
Lugalbanda – sumersky „bujarý král“ nebo „malý král“, legendární panovník I. dynastie z Uruku,
manžel bohyně Ninsuny, podle epických skladeb o Gilgamešovi jeho otec, hrdina sumerských
epických skladeb.
Lugalgabangal – sumersky „král (s) velkou hrudí“, jméno Gilgamešova pěvce.
Magan – ve 3.–2. tisíciletí př. Kr. název krajiny při jižním pobřeží Perského zálivu až po Omán.
Mach – sumersky „vznešená“, jméno jedné z postav bohyně-matky.
Mála – chetitské označení středního Eufratu.
Mammítu – bohyně podsvětí, manželka boha Nergala nebo boha Erry, soudkyně v podsvětí, jež
společně s bohy Anunnakú rozhoduje o posmrtném osudu lidí.
Marduk – hlavní bůh města Babylónu, syn boha Ey.
Matka bohů – chattijsko-chetitská „velká bohyně“, ve své funkci totožná se sumerskou bohynímatkou Nintu. Bohyně rodinného krbu a ochránkyně žen, jimž pomáhá při porodu. Do sféry jejího
vlivu patří i prameny a řeky a plodnost všech živých tvorů a země.
Namtar – sumersky „osud“, posel bohyně podsvětí Ereškigaly, zvěstovatel smrti.
Nergal – bůh války a moru, vládce podsvětí, manžel bohyně Ereškigaly.
Ninazu – sumersky „pán-lékař“, bůh podsvětí, syn bohyně Ereškigaly, bůh léčitelství a rituální
očisty.
Nindašurimma – sumersky „paní, hromada hnoje(?)“, jeden z božských předků boha Enlila.
Nindukuga – sumersky „paní svatého pahorku“, jeden z božských předků boha Enlila.
Ninegal – sumersky „paní paláce“, akkadsky Bélet-ekallim, méně významná mezopotamská bohyně
nejasného charakteru, též epiteton Inanny a jiných bohyní.
Ningal – sumersky „velká paní“, manželka měsíčního boha Nanny (Sína), matka slunečního boha
Utua (Šamaše).
Ningišzida – též Ningizzida, sumersky „pán pravého stromu“, vegetační chthonické božstvo, syn
boha Ninazua.
Ninchursanga – sumersky „paní hory“, jeden z aspektů bohyně-matky.
Ninki – sumersky „paní-země“, jeden z božských předků boha Enlila.
Ninlil – manželka boha Enlila.
Ninmul – podsvětní bohyně, jeden z božských předků boha Enlila.
Ninsun – sumersky „paní divoká kravka“, Gilgamešova božská matka.
Ninšiku – akkadsky niššíku, přízvisko boha Ey.
Nintu – sumersky „paní porodu“, jedna z postav bohyně-matky.
Ninurta – sumersky „pán země(?)“, syn boha Enlila, bůh plodnosti, vegetace a válečnické božstvo,
jež obrací svůj hněv proti cizím nepřátelským zemím.
Nippur – sumersky Nibru, dnešní Nuffar, archeologická lokalita 180 km jihozápadně od Bagdádu v
Iráku, středisko kultu boha Enlila a kultovní centrum celého Sumeru s hlavním chrámem Ekur.
Nisaba – bohyně obilí a personifikace obilí, rovněž bohyně písařství a všeho vědění.
Nisir – též čtení Nimuš, jméno hory ležící na východ od Asýrie za řekou Dolním Zábem, zřejmě
dnešní Pir Omar Gudrun v pohoří Zagros. S ohledem na některé doklady ve slabičně psaných
textech je Nimuš pravděpodobnější znění tohoto jména než Nisir (Lambert 1986).
Nudimmud – sumersky „pán-stvořitel“, jiné jméno boha Ey.
Nungal – božská strážkyně, bohyně z okruhu boha Enlila.
Pabilsag – syn boha Enlila ztotožňovaný s Ninurtou.
Peštur – sumersky „malý fík“, mladší Gilgamešova sestra.
Puzur-Kurgal – též Puzur-Enlil, akkadsky „Enlilova ochrana“, Utnapištimův lodník.
Siduri – snad z akkadského ší dúrí „ona je má hradba“, podle jiné interpretace jméno churritského
původu Ziduri/Šiduri „dívka“, moudrá šenkýřka přebývající na samém konci světa.
Silili – mýtická pramáti všech koní.
Sín – akkadsky, sumersky Nanna, měsíční bůh, jeho hlavní kultovní středisko bylo ve městě Uru.
Sippar – sumersky Zimbir, dnešní Tell Abú Habba, archeologická lokalita 30 km jižně od Bagdádu
v Iráku. Kultovní středisko slunečního boha Šamaše, jedno z pěti či šesti legendárních
„předpotopních“ měst.
Sirjón – akkadsky Sirára, pohoří Antilibanon, v jehož okrsku se podle akkadské literární tradice
nalézal cedrový les střežený Chumbabou, cíl Gilgamešovy a Enkiduovy výpravy.
Sisig – syn slunečního boha Utua, jenž ozařoval podsvětí.
Sud – dívčí jméno bohyně Ninlily, dcery bohyně Nisaby a bohyně města Šuruppaku.
Sumer – sumersky Kiengir, akkadsky Šumeru, oblast jižní Mezopotámie od pobřeží Perského zálivu
přibližně až k městu Nippuru.
Sumukan – viz Šakkan.
Sursunabu – viz Uršanabi.
Šakkan – sumersky, akkadsky Sumukan, bůh divoké zvěře a dobytka, plodnosti a stepní vegetace,
rovněž podsvětní bůh.
Šamaš – viz Utu.
Šamchat – též Šamkat, akkadsky „bujná, smyslná, krásně rostlá“, urucká nevěstka, jež svedla
divocha Enkidua a přivedla ho do společnosti lidí.
Šamkat – viz Šamchat.
Šangašu – z akkadského výrazu šaggášu „zabiják“, v chetitské verzi eposu o Gilgamešovi vlastní
jméno lovce, který se ve stepi setkal s divochem Enkiduem.
Šanchatu – v chetitské verzi eposu o Gilgamešovi vlastní jméno nevěstky, jež svedla divocha
Enkidua, viz též Šamchat.
Šullat – služebník boha bouře Adada, dvojče boha Chaniše.
Šulpae – sumersky „mladík zářného zjevu“, manžel bohyně Ninchursangy, též snad bůh války,
plodnosti a divoké zvěře.
Šuruppak – dnešní Fára, archeologická lokalita 60 km jihovýchodně od Diváníje v Iráku s
významnými nálezy nejstarších sumerských literárních a náboženských textů. Podle sumerské
tradice jedno z pěti či šesti legendárních „předpotopních“ měst.
Ubara-Tutu – akkadsky „chráněnec boha Tutua“, legendární „předpotopní“ král, vládce Šuruppaku,
otec Utnapištima, resp. Ziusudry.
Ulája – řecky Eulaios, latinsky Eulaeus, řeka Kárún v Elamu v jihozápadním Íránu.
Ullu – z akkadského výrazu ullú „onen, vzdálený“, v chetitské verzi eposu o Gilgamešovi vlastní
jméno osoby bezpochyby totožné s Utnapištimem akkadské verze eposu, jenž je obdařen epitetem
„vzdálený“.
Uršanabi – sumersky „služebník dvou třetin“, též Sursunabu, Utnapištimův převozník, jenž
doprovázel Gilgameše na jeho zpáteční cestě do Uruku.
Uruk – akkadsky, sumersky Unug, dnešní Varká, archeologická lokalita severozápadně od Násiríje v
jižním Iráku. Jedno z nejvýznamnějších měst Mezopotámie, sídlo legendárních sumerských vládců
(Enmerkara, Lugalbandy, Gilgameše). Středisko kultu nebeského vládce Ana a bohyně Inanny i
četných dalších božstev.
Uta-naištim – viz Utnapištim.
Utnapištim – též Uta-naištim, akkadsky snad „nalezl život“ nebo sumersko-akkadsky „den života“,
syn Ubara-Tutua, člověk, jenž přežil potopu a jemuž bohové darovali věčný život. Viz též Ullu,
Ziusudra.
Utu – sumersky, akkadsky Šamaš, vševidoucí bůh slunce a spravedlnosti, ochránce poutníků,
uctívaný ve městech Sipparu a Larse v chrámu Ebabbar, sumersky „zářící dům“.
Velké moře – přírodní božstvo, které vystupuje v chetitských mythologických textech jako jednající osoba, zřejmě personifikace Středozemního moře.
Ver – bůh bouře uctívaný zejména západosemitským obyvatelstvem Předního východu.
Zabardab – Gilgamešův dvorní číšník.
Ziduri – v chetitské verzi eposu o Gilgamešovi vlastní jméno šenkýřky přebývající na samém konci
světa, viz též Siduri.
Zimbir – viz Sippar.
Ziusudra – sumersky „život dlouhých dnů“, legendární panovník města Šuruppaku, syn UbaraTutua, jenž se zachránil před potopou a jehož bohové obdarovali věčným životem. Viz též Ullu,
Utnapištim.

Epos o Gilgamešovi - Multikulturní svět škol Ústeckého kraje

Transkript

Podobné dokumenty

Starověké písemnictví – mimoevropské lit.

Národní eposy

Ke stažení online zde.

Pojď a viz

Knižní katalog - ZŠ a MŠ Holice

hebrejska bible v zrcadle nekterych metanarativních vypraveni