12-2010 Evropské právní novinky, PDF dokument

12-2010 Evropské právní novinky, PDF dokument

Praha | Brno | Ostrava | Bratislava
Česká a slovenská advokátní kancelář
s mezinárodním dosahem
EVROPSKÉ PRÁVNÍ AKTUALITY
(nejen) v oblasti soutěže a regulace
OBSAH
ÚVODNÍ SLOVO
1. ZÁSADNÍ ZPŘÍSNĚNÍ OCHRANY SPOTŘEBITELE VE SVĚTLE
PRÁVA EU
2. POTVRZENO: Ryanair nesmí
ÚVODNÍ SLOVO:
Vážení klienti,
jen několik málo týdnů uplynulo od posledního vydání Evropských právních aktualit a já jsem rád, že
Vám tímto mohu představit další sadu příspěvků našeho týmu, jenž pro Vás sleduje aktuální trendy
na poli práva EU. Zatímco poslední, speciální, číslo bylo věnováno výlučně právu soutěžnímu, toto
vydání již opět pokrývá i další širokou paletu právních oblastí, které mohou mít přímý vliv na Vaši
každodenní činnost.
převzít kontrolu nad společností
Aer lingus, menšinový podíl si však
ponechat může
3. SOUDNÍ DVŮR: „Podnik“ jako
adresát soutěžního práva a jeho
odpovědnost
4. REGULACE SÁZENÍ V EU: Přestane
sázka na koníčky přes anglického
brokera být zároveň i sázkou do
loterie?
5. ROZSUDEK SDEU VE VĚCI INTERNET PORTAL UND MARKETING:
Další špatná zpráva pro doménové
spekulanty
Nad aktuálními tématy se tentokráte nezamýšlejí jen kolegové, které již z naší praxe znáte (ať osobně či ze stránek tohoto periodika), ale i nové tváře, o něž se v uplynulých měsících náš tým opět
rozšířil. Petr Solský, který k nám přišel z pozice vedoucího justičního úseku Stálého zastoupení
České republiky při EU, se zamýšlí nad dopady nové dohody mezi EU a USA v oblasti osobních
a platebních údajů. Jaroslav Šuchman, jenž naši kancelář posílil po předchozím působení v Kanceláři Senátu a studiu na Columbia University, analyzuje nejnovější judikaturu Soudního dvora EU
v oblasti internetového sázení. Štěpán Štarha, nový kolega specializující se zejména na IT právo
a právo duševního vlastnictví, přispěl hned dvěma články z oblasti judikatury nejvyšších unijních
soudů. V jednom upozorňuje na zajímavý známkoprávní spor o kostičku stavebnice Lego, ve druhém přibližuje případ zneužití práva při přihlašování internetových domén.
O další články se podělili osvědčení přispěvovatelé. Robert Neruda si pro svůj komentář z oblasti
soutěžního práva vybral rozsudek Tribunálu EU, který posvětil rozhodnutí Komise o zamítnutí převzetí společnosti Aer Lingus ze strany Ryanair. Naše další specialistka na soutěž, Lenka Gachová,
rozebírá rozhodnutí Soudního dvora ve věci Knauf, kde se soud podrobně zabýval definicí pojmu
„podnik“. Připraveno je pro Vás i krátké shrnutí soutěžněprávních aktualit.
6. OCHRANA OSOBNÍCH ÚDAJŮ
A BANKOVNÍHO TAJEMSTVÍ VE
SVĚTLE MEZINÁRODNÍHO BOJE
PROTI TERORISMU
Neopominuli jsme ani spotřebitelské právo. Petr Bříza upozorňuje na významné změny, který do
této oblasti přinesla novelizace vedená snahou vyhovět požadavkům unijní judikatury. Konečně Ivan
Rámeš uvažuje nad tím, jaké problémy musejí obchodníci vůči spotřebitelům řešit ve světle nového
unijního předpisu, který stanoví rozhodné právo pro smluvní závazky.
7. ROZSUDEK SDEU VE VĚCI LEGO:
Kostičky Lega nikoliv jako prostorová ochranná známka
8. NOVÁ EVROPSKÁ ÚPRAVA ROZHODNÉHO PRÁVA PRO INTERNETOVÉ OBCHODOVÁNÍ
9. AKTUALITY ZE SVĚTA SOUTĚŽNÍHO PRÁVA
KONTAKTY
Přeji Vám příjemné čtení Evropských právních aktualit.
Robert Nešpůrek
Partner
1.
ZÁSADNÍ ZPŘÍSNĚNÍ OCHRANY SPOTŘEBITELE VE SVĚTLE PRÁVA EU
S účinností od 1. srpna 2010 došlo v českém právním řádu ke změnám,
které by neměly uniknout zvýšené pozornosti jak spotřebitelům, tak především podnikatelům, kteří jim prodávají své výrobky či poskytují služby,
jakož i všem právnickým osobám. Novelizace občanského zákoníku 1
(„OZ“) a zákona o ochraně spotřebitele 2 („ZOS“) provedená zákonem
č. 155/2010 Sb. 3 je totiž sice mimořádně stručná, ale přitom rozhodně
nepatří mezi ty, které by se daly označit za „kosmetické“. Naopak, jedná
se o změny, jež se v praxi výrazně projeví na první pohled.
Absolutní neplatnost spotřebitelských smluv
Stěžejní novinkou je absolutní neplatnost (ujednání) spotřebitelských
smluv,4 jestliže nezajišťují spotřebiteli ochranu občanským zákoníkem
garantovanou. OZ již před novelou zapovídal ve spotřebitelských smlouvách „ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají
k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech
stran.“ 5 Před novelou však byla taková ujednání neplatná jen tehdy, pokud se jejich neplatnosti spotřebitel u soudu aktivně dovolal, tj. byla stižena pouze tzv. relativní neplatností podle § 40a OZ. U smluv uzavřených
od 1. srpna 2010 dále však bude v případném soudním sporu přihlížet
soud k neplatnosti takových ustanovení z úřední povinnosti, to znamená
i tehdy, když spotřebitel nebude jejich neplatnost napadat (a soudní spor
např. zahájí kvůli jinému ustanovení dané smlouvy).
Tuto změnu si vynutilo právo EU, resp. způsob, jakým Soudní dvůr EU
vykládá čl. 6 odst. 1 směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. 6 Z judikatury Soudního dvora EU totiž poměrně
jasně vyplývá, že soudy členských států jsou povinny k nepřiměřeným
(nekalým) ujednáním ve spotřebitelských smlouvách přihlížet z úřední
povinnosti. 7 Ve světle této skutečnosti bylo zřejmé, že konstrukce relativní neplatnosti takových ujednání podle OZ není v souladu s právem EU
a Komise dokonce proti České republice iniciovala kroky k podání případné žaloby pro porušení práva EU. Komentovaná novela tak činí hrozbu
této žaloby bezpředmětnou.
Novela však jde ve svém důsledku potenciálně nad rámec požadovaný
právem EU, neboť vynětím celého § 55 OZ z ustanovení, pro něž se použije relativní neplatnost, zahrnuje pod režim absolutní neplatnosti nejen
výše citovaná nepřiměřená ujednání, která představují „značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ (tedy nepřiměřená ujednání ve
smyslu výše cit. směrnice), ale i porušení pokynu uvedeného v § 55 odst.
1 OZ. Podle tohoto ustanovení se „[s]mluvní ujednání spotřebitelských
smluv [...] nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo
jinak zhoršit své smluvní postavení.“ Toto samo o sobě velice přísné
ustanovení je třeba vykládat tak, že spotřebitelské smlouvy se nemohou
v neprospěch spotřebitele odchýlit nejen od kogentních, ale ani od dispo-
2.
zitivních ustanovení zákona, a to ani v míře, která nedosahuje „značné
nerovnováhy“ v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy.
Jestliže dříve byla ujednání porušující § 55 odst. 1 OZ pouze relativně
8
neplatná, po novele budou zjevně neplatná absolutně a bude povinností
soudů, aby tuto neplatnost zkoumaly a přihlížely k ní z úřední povinnosti.
Tato skutečnost bude v praxi nepochybně znamenat mnohem rigoróznější přezkum a tedy i častější rušení spotřebitelských smluv či alespoň jejich částí ze strany českých soudů. Podnikatelé budou zřejmě muset více
než kdy dříve dbát při tvorbě obchodních podmínek a uzavírání spotřebitelských smluv na to, aby se smluvní ujednání jakkoliv neodchylovala od
režimu zákona v neprospěch spotřebitele, protože v opačném případě to
pro ně bude mít velice nepříjemný následek v podobě absolutně neplatné
smlouvy a tedy zmařeného obchodu.
Změna definice spotřebitele
Komentovaná novela také přináší významnou změnu ve vymezení pojmu „spotřebitel“. Zatímco v českém právu dosud platilo, že ochrany ZOS
či režimu spotřebitelských smluv podle OZ mohla využívat i právnická
osoba, nejednala-li v rámci své podnikatelské činnosti, po novele je
za spotřebitele považována pouze osoba fyzická, a to taková, která:
„při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo
jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého
9
povolání.“
Také touto změnou se vychází vstříc právu EU, které ve svých předpisech
vztahuje spotřebitelskou ochranu pouze na fyzické, nikoliv na právnické
osoby.10 Právnické osoby, a to včetně těch (nikdy) nepodnikajících (jako
jsou např. veřejně prospěšné společnosti), tak nebudou moci požívat
dobrodiní ochrany, které jim ZOS a režim spotřebitelských smluv podle
OZ poskytoval. Jejich právní vztahy tak budou do budoucna vždy spadat
mimo spotřebitelský režim, což pro ně znamená nutnost větší pozornosti
při uzavírání smluv s podnikatelskými subjekty, neboť ochrana plynoucí
jim dříve přímo ze zákona se na ně již do budoucna vztahovat nebude.
JUDr. Petr Bříza, LL.M.
Seniorní právník
POTVRZENO: Ryanair nesmí převzít kontrolu nad společností Aer Lingus, menšinový
podíl si však ponechat může
V červenci 2010 Tribunál potvrdil správnost rozhodnutí Evropské komise
z roku 2007, 11 kterým zakázala převzetí společnosti Aer Lingus ze strany
Ryanair. Současně Tribunál potvrdil, že Evropská Komise nepochybila,
jestliže odmítla nařídit společnosti Ryanair, aby se zbavila menšinového
podílu ve společnosti Aer Lingus.
V předmětném rozsudku Tribunál uvedl, že přezkum spojování podniků
se liší od přezkumu zneužití dominantního postavení v tom smyslu, že se
zaměřuje na přezkum tržních struktur, a nikoli na přezkum jednání podniků. Cílem přezkumu spojování podniků je vyhnout se, a to na základě
analýzy předpokládaného vývoje tržních struktur, uskutečnění transakce,
která by významným způsobem narušila účinnou soutěž na společném
trhu nebo na jeho podstatné části, zejména z důvodu vytvoření nebo posílení dominantního postavení.
Pokud jde o roli ceny v rámci soutěžní analýzy posuzovaného spojení,
je tato relevantním kritériem umožňujícím určit, zda může vstup nového
soutěžitele na trh zabránit zvyšování cen nad úroveň, která existovala
před transakcí. Kritérium ceny není však podle Tribunálu jediným kritériem, které má být zohledněno, jelikož uskutečnění spojení rovněž může
ovlivnit dostupnou kapacitu, výběr nebo kvalitu služeb, ale také inovace.
Po privatizaci Aer Lingus, která je „národním dopravcem“, irskou vládou
v roce 2006 nabyla společnost Ryanair postupně 29,3 % podílu na kapitálu této společnosti. Za spojení podniků však bylo považováno nabytí akcií,
ke kterému mělo dojít na základě pozdější nabídky převzetí zbývajících
akcií. Během řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím Komise o zákazu
uskutečnění spojení, ale rovněž po vydání tohoto rozhodnutí požadovala společnost Aer Lingus, aby Komise nařídila společnosti Ryanair zbavit
se všech akcií společnosti Aer Lingus, které držela. Komise této žádosti
12
uvedla, že
odmítla vyhovět, když v rozhodnutí ze dne 11. 10. 2007
společnost Ryanair drží pouze menšinový podíl společnosti Aer Lingus,
který ji neumožňuje de jure ani de facto tuto společnost kontrolovat. Tribunál pak k dané problematice dále uvedl, že podle Nařízení o kontrole
spojování podniků 13 nabytí podílu, který jako takový neposkytuje kontrolu
nad společností, tj. kontrolu umožňující vykonávat rozhodující vliv na čin-
3.
nost podniku, nezakládá spojení, na které by se toto nařízení vztahovalo.
Tribunál pak uzavřel, že vzhledem k tomu, že společnost Ryanair nezískala účinnou kontrolu nad společností Aer Lingus, nelze menšinový podíl
společnosti Ryanair ve společnosti Aer Lingus považovat za již uskutečněné spojení, které by Komisi opravňovalo jednat, tedy nařídit odprodej
tohoto menšinového podílu.
JUDr. Robert Neruda, Ph.D.
Vedoucí poradenské skupiny pro právo hospodářské soutěže a veřejné podpory
SOUDNÍ DVŮR: „Podnik“ jako adresát soutěžního práva a jeho odpovědnost
V červenci 2010 Soudní dvůr potvrdil pokutu ve výši 85,8 milionů EUR uloženou Evropskou komisí společnosti Knauf Gips KG
za protisoutěžní jednání skupiny Knauf na trhu sádrokartonových
desek.14
Soudní dvůr se ve svém rozsudku věnoval zejména problematice
vymezení pojmu „podnik“ a určení odpovědnosti za porušení soutěžního práva. Připomeňme, že je to právě „podnik“ (undertaking, Unternehmen), nikoli konkrétní právnická osoba, kdo je adresátem soutěžněprávních zákazů stanovených v čl. 101 a 102 SFEU („Smlouva
o fungování EU“).
Podle konstantní judikatury představuje pojem podnik jakoukoli entitu
vykonávající hospodářskou činnost, bez ohledu na její právní postavení a způsob jejího financování. Pojem podnik musí být podle Soudního dvora chápán jako hospodářská jednotka, třebaže se z právního
hlediska tato hospodářská jednotka skládá z několika fyzických nebo
právnických osob.15 Existenci jedné hospodářské jednotky lze pak
v rámci řízení dovodit ze souboru okolností, které by samostatně neobstály, nicméně ve svém souhrnu tvoří dostatečný podklad pro učinění
takového závěru.
V daném případě Soudní dvůr usoudil, že společnosti náležející
ke skupině Knauf představují jednu hospodářskou jednotku, a to i když
nejsou v konečném důsledku podrobeny kontrole jedné konkrétní právnické nebo fyzické osobě. K tomuto závěru dospěl na základě zhodnocení celého souboru relevantních okolností:
i) společníky společnosti Knauf Gips, jakož i dalších společností patřících do skupiny Knauf, jsou tytéž subjekty, a to 21 fyzických osob,
členů zmíněné rodiny, a společnost seskupující ještě čtyři další členy
této rodiny;
ii) oba komplementáři společnosti Knauf Gips, jsou zároveň komplementáři všech společností skupiny Knauf;
iii) GKV 16 představuje pouze holdingovou společnost bez zaměstnanců a je závislá na využívání manažerů a prostor společnosti Knauf
Gips;
iv) existuje rodinná smlouva, jejímž cílem je zajistit jednotné řízení
a jednotnou správu společností skupiny Knauf;
v) celková výše obratu společnosti Knauf Gips v rámci dotčeného pro-
tiprávního jednání vykazovala vztah ke společnostem skupiny Knauf
činným na trhu sádrokartonových desek;
vi) společnost Knauf Gips sama, aniž by k tomu byla vyzvána, sdělila
údaje o celkovém obratu skupiny Knauf. Na základě těchto okolností
dospěl Soudní dvůr k závěru, že podnikem, jež se dopustil protisoutěžního jednání, je skupina Knauf, nikoli pouze společnost Knauf Gips.
Dále se Soudní dvůr zabýval otázkou, zda lze společnost Knauf Gips
činit odpovědnou za jednání společností skupiny Knauf, která ve svém
celku tvoří jednu hospodářskou jednotku. Uvedl, že skutečnost, že
v čele skupiny Knauf není pouze jedna právnická osoba, nebrání tomu,
aby byla za jednání této skupiny odpovědná pouze společnost Knauf
Gips. Právní struktura vyznačující se tím, že v čele skupiny je více
než jedna právnická osoba, není rozhodujícím faktorem, pokud tato
struktura není odrazem skutečného fungování a skutečné organizace
zmíněné skupiny.
Neexistence právních vztahů podřízenosti mezi sesterskými společnostmi nemůže podle Soudního dvora zpochybnit závěr, podle něhož
je jedné ze sesterských společností přičtena odpovědnost za jednání
celé skupiny, je-li zároveň prokázáno, že druhá sesterská společnost
ve skutečnosti neurčuje samostatně své chování na relevantním trhu.
Tento rozsudek je významný i pro aplikaci českého soutěžního práva,
které sice používá pojem soutěžitele, ten je však rozhodovací praxí
i judikaturou definován shodně jako pojem podniku v komunitárním
soutěžním právu. I v rozhodnutích Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže se za soutěžitele považují celé podnikatelské skupiny, kdežto
pokuta je ukládána podle okolností jen některé, resp. některým společnostem z tohoto holdingu.
Mgr. Lenka Gachová
Seniorní právník
4.
REGULACE SÁZENÍ V EU: Přestane sázka na koníčky přes anglického brokera být zároveň i sázkou
do loterie?
Na poli právní úpravy sázkových her v Evropské unii se možná konečně blýská na časy. Nejednotná pravidla regulace provozovatelů loterií
a sázek v členských státech, judikatura Soudního dvora Evropské unie
(„Soudní dvůr, Soud“) relativně vstřícná k regulatorním pravomocím
členských států, a naopak striktně liberální postoj Evropské komise
(„Komise“) by v dohledné době mohly vyústit v řešení problému poskytování těchto služeb on-line - jednoho z případů, kdy právní úprava
v evropském kontextu klopýtá za technologickým rozvojem a společenskými trendy.
Situace
Dvacet členských států umožňuje internetové sázení, sedm je zakazuje.
Některé státy výslovně povolují on-line služby, jiné je umožňují „pasivně“ tím, že na ně aplikují starší legislativu přijatou k regulaci konvenčního hazardu. Z dvaceti členských států, které umožňují internetové hry
a sázky, ve třinácti existuje liberalizovaný trh, v šesti působí státem vlastněné monopoly a jeden udělil licenci soukromému monopolu. Jak se na
tyto aktivity dívá právo EU?
V prosinci roku 2006 došlo po „lítém“ boji k přijetí horizontální směrnice
o přeshraničním poskytování služeb v EU 17 („směrnice o službách“).
Směrnice, která měla odstranit bariéry bránící naplnění jedné ze základních svobod EU zakotvené v nynějším článku 56 SFEU, 18 a umožnit
tak podnikatelům bezproblémové přeshraniční podnikání, ale tohoto cíle
dosáhla jen částečně. Spolu s jinými oblastmi padly hazardní hry včetně
loterií a sázkových her za oběť kompromisu s Evropským parlamentem
a byly v průběhu vyjednávání vyňaty z oblasti její působnosti. Vynětí bylo
politicky zdůvodněno zvláštní povahou těchto činností, vzhledem k níž je
nutné, aby zde členské státy mohly provádět vlastní politiky dotýkající se
veřejného pořádku a ochrany spotřebitele.
Problém ovšem spočívá v tom, že každý členský stát nutně vnímá rozdílně vztah mezi právem na vlastní pravidla zdůvodněná národními
specifiky v chápání pojmu veřejného pořádku a povinností zajistit stejné
zacházení všem aktérům na volném trhu poskytování služeb. Do toho
ještě vstupuje technologická jednoduchost nabízení služeb hazardu
na dálku, zejména telefonicky a prostřednictvím internetu. 19 To vše
přispívá k udržování nepřehledného právního prostředí neschopného poskytnout podnikateli a konečně i spotřebiteli právní jistotu v tom,
co je povoleno a co je za hranicí zákona. Vyvstává tedy otázka, za jakých podmínek lze poskytovat služby hazardu (zejména on-line) z jednoho státu EU do druhého.
Judikatura Soudního dvora
V reakci na výše popsanou regulatorní dršťkovou polévku, nebo možná - záleží na úhlu pohledu - v rámci jejího ochucování, vydal Soud
v poslední době několik rozhodnutí a Komise zahájila několik řízení pro
porušení smlouvy s ústředním tématem oprávněnosti - z pohledu práva
EU - národních předpisů regulujících hazardní hry. Některá z posledních
rozhodnutí budou dále stručně zmíněna a porovnána.
Ladbrokes Betting & Gaming Ltd. (C-258/08 z 3. června 2010)
Nizozemsko výrazně omezuje možnost provozování hazardních her
na svém území. Například pro každou z povolených hazardních her uděluje pouze jediné správní povolení a neumožňuje nabízet hazardní hry
po internetu. Britská společnost Ladbrokes nabízela možnost účastnit
se sázení prostřednictvím internetu a telefonu, a to aniž by na nizozem-
ském území fyzicky vykonávala činnost. Nizozemský monopolní poskytovatel loterií a sportovních sázkových her De Lotto se dožadoval, aby
Ladbrokes bylo zabráněno uvedené služby v Nizozemsku poskytovat.
Soud konstatoval, že členský stát může zakázat provozování hazardních her po internetu, a to i držitelům povolení vydaného orgány jiného
členského státu. Protože je však takový zákaz omezením volného pohybu služeb, musí být přiměřený a odůvodněn zejména cíli ochrany spotřebitelů, předcházení podvodům a podněcování občanů k nadměrným
výdajům za hru, jakož i předcházení narušením společenského pořádku. Národní politika v odvětví hazardních her, která umožňuje reklamu
a zavádění nových her k přilákání hráčů, přitom však stále může být
v souladu s požadavkem na koherentní a systematické omezování sázkové činnosti, pokud má zároveň za cíl potlačovat hráčskou závislost a
boj proti podvodům. 20
Sporting Exchange Ltd (C-203/08 z 3. června 2010)
I v tomto případě se společnost ze Spojeného království dožadovala
udělení povolení v Nizozemsku. Soud potvrdil, že členské státy mají právo stanovit vlastní úroveň ochrany v oblasti hazardních her. Režim předchozího správního povolení je ovšem přípustný pouze, když se zakládá
na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích tak, aby
byly výkonu posuzovací pravomoci orgánů stanoveny určité meze, které
budou bránit zneužití. To požaduje zásada rovného zacházení obecně
a zásada zákazu diskriminace z důvodu státní příslušnosti zvláště, jakož
i povinnost transparentnosti, která z nich vyplývá.
Spolu s generálním advokátem Soud rozlišil mezi účinky hospodářské
soutěže na trhu hazardních her a účinky soutěže při přidělování zakázky. Soud má za to, že zavedení hospodářské soutěže na trhu - tedy mezi
několika hospodářskými subjekty, které jsou oprávněny provozovat stejnou hazardní hru - je škodlivé. Tyto subjekty totiž, vystaveny konkurenčnímu prostředí, soupeří ve vynalézavosti, aby svou nabídku zatraktivnily,
čímž zvyšují výdaje spotřebitelů související se hrou, jakož i riziko jejich
závislosti. Naproti tomu ve fázi vydávání povolení se takových důsledků
není třeba obávat.
Ernst Engelmann (C-64/08 z 9. září 2010)
V tomto případě se Soud zabýval rakouskou úpravou regulace hazardu,
která zakazuje zřizovat kasina poskytovatelům, kteří nemají sídlo na rakouském území. Státní monopol navíc umožňuje ministrovi financí udělit
pouze 12 povolení pro zřizování kasin. Všech 12 licencí nyní drží společnost Casinos Austria AG, přičemž povolení byla udělena a obnovována
bez výběrového řízení.
Soudní dvůr konstatoval, že požadavek, aby poskytovatelé služeb v
hazardu měli sídlo na území členského státu, kde vykonávají činnost,
je nepřípustným omezením svobody usazování. I při zdůvodnění tohoto
opatření zájmem na omezení podvodů a ochranou spotřebitele Soud
shledal kategorické vyloučení všech poskytovatelů se sídlem v jiném
členském státě Unie nepřiměřeným. Stát má k dispozici jiné nástroje
k dosažení cíle ochrany, navíc poskytovatelé z jiných zemí EU mohou
podléhat dohledu a mohou být podrobeni sankcím bez ohlednu na to,
kde mají sídlo. Výkon dohledu je totiž možné provádět v jejich provozovnách. Nízký počet koncesí je odůvodnitelný, ale absence soutěže
při jejich udělování je z hlediska volného poskytování služeb neospravedlnitelná, jelikož vede k diskriminaci v přístupu k poskytování služeb
založené na zemi původu, kterou právo EU zapovídá.
Rozsudky C-409/06, C-316/07, C-46/08 21 z 8. září 2010
V Německu jsou pravomoci v oblasti her rozděleny mezi federaci a spolkové země. Ve většině spolkových zemí existuje regionální monopol
pro pořádání sázek a loterií, zatímco pořádání sázek na koňské dostihy
a provozování automatů a kasin jsou svěřeny schváleným soukromým
hospodářským subjektům. Spolkové země určily jednotný rámec pro
organizaci hazardních her Smlouvou o hazardních hrách v Německu
(Glücksspielstaatsvertrag). Smlouva zakazuje jakékoliv pořádání nebo
zprostředkování veřejných hazardních her na internetu.
Monopolní úpravu nebo systém veřejnoprávních licencí odůvodněný veřejným zájmem Soud ani zde nezpochybnil. Došel ale z analýzy dalších
aspektů německé politiky v oblasti regulace hazardu a ze zjištění učiněných německými soudy k závěru, že německá právní úprava neomezuje
hazardní hry „soudržným a systematickým způsobem.“ 22 Držitelé veřejných monopolů provádí intenzivní reklamní kampaně za účelem maximalizace zisků z loterií, přičemž se tak vzdalují cílům, které existenci těchto
monopolů odůvodňují. I německé orgány vedou nebo tolerují politiku
podporující účast na takových hazardních hrách jako jsou hry v kasinech
a automatizované hry, které nejsou předmětem veřejného monopolu,
a přitom vykazují vyšší potenciál ohrožení závislostí než hry, které jeho
předmětem jsou. Za takových okolností preventivní účel monopolu není
naplněn a jeho existence tak není ospravedlnitelná.
Komise a členské státy
moc členských států za účelem stanovení určité úrovně ochrany proti
rizikům vyplývajícím z hazardních her. Při neexistenci jakékoliv harmonizace na úrovni Unie nejsou navíc členské státy ani povinny uznávat
povolení vydaná ostatními členskými státy v této oblasti. Ze stejných důvodů mohou členské státy hazardní hry na internetu zakázat s ohledem
na rizika, kterými se vyznačují ve srovnání s tradičními hazardními hrami.
Takový zákaz však ze strany Soudu podléhá testu proporcionality
a zejména pak testu „koherence“ s tím, jak daný členský stát přistupuje
k regulaci hazardu na svém území. Zjednodušeně řečeno, nesmí netransparentně udělovat licence státním nebo soukromým monopolům,
zdůvodňovat to možností lepší kontroly v zájmu ochrany spotřebitele
a zájmem na tlumení společenských problémů, které může hra působit,
a zároveň umožnit těmto koncesionářům vést masivní kampaně lákající
spotřebitele k účasti na hazardu.
Nepřehledná situace vede k nerovnováze na vnitřním trhu, zvýšeným
transakčním nákladům přeshraničních poskytovatelů vyplývajícím z
požadavků různých členských zemí (když už poskytovatelé nemusí mít
v zemi sídlo, podléhají alespoň dodatečné registraci, atp.). Jedním z řešení je harmonizace, k níž se momentálně v pracovních útvarech Komise podnikají přípravné kroky. Jako první z nich je v předlegislativní fázi
očekávána Zelená kniha o službách v oblasti sázek a her poskytovaných
on-line, která již má za sebou konzultaci v rámci Komise a jejíž přijetí kolegiem se očekává do konce roku. Na jednání Rady EU ve formaci Rady
pro konkurenceschopnost plánované na 10. prosince 2010 se očekává
výměna názorů ministrů.
Komise dlouhodobě zastává názor, že poskytování služeb v oblasti hazardu by v maximální míře mělo být podřízeno volnému pohybu služeb
a vystaveno tak největší možné konkurenci. Jako strážce vnitřního trhu
má zájem na jednotné aplikaci pravidel a podporuje harmonizaci této oblasti.
Dne 15. července tohoto roku reagovala Komise dopisem na Polskem
notifikovaný 23 návrh zákona o hazardních hrách. Dopis byl neveřejný, ale návrh významně zvýhodňující domácí poskytovatele byl zřejmě
podroben zásadní kritice Komise. Návrh měl například požadovat, aby
všichni poskytovatelé služeb v hazardu měli formu obchodní společnosti založené dle polského práva a splňující nestandardní požadavek na
výši základního kapitálu, prováděli veškeré transakce přes účty u polské
banky nebo pobočky zahraniční banky registrované v Polsku a v případě
poskytování služeb po internetu byli napojeni na polský server. Návrh
zakazoval poskytování některých druhů her jako např. online pokeru
a obsahoval zásadní rozdíly v licenčních poplatcích a finančních zárukách pro online a offline poskytovatele.
Odstranění státních monopolů a duplicity požadavků členských zemí
směřujících k zabránění podvodům a zajištění ochrany spotřebitele spolu
s Komisí požadují také Spojené království a Malta. Za nejlepší řešení
považují zavedení vzájemného uznávání licencí.
V České republice není v současnosti zákonem o loteriích a jiných podobných hrách 24 sázení po internetu zakázáno. Zákon ale umožňuje
poskytovat služby v oblasti hazardu pouze právnickým osobám se sídlem
v ČR, 25 což je v rozporu s výše popsaným rozsudkem Ernst Engelmann.
Dle slov náměstka ministra financí 26 bude mít i v dalších jednáních a zřejmě po vynucené změně zákona - česká vláda snahu „omezit zahraniční provozovatele tím způsobem, že musí být zaregistrovaní v České
republice, musí tady být plátci daní.“ Vláda též v rámci boje s ilegálními
poskytovateli plánuje například blokování internetových adres. 27
Jak dál?
Soudní dvůr ve svých rozsudcích potvrzuje širokou posuzovací pravo-
Závěr
Soud bude vždy posuzovat zákazy a omezení členských států obezřetně a bude jim ochoten ponechat jistou míru volnosti co do míry, jakou
mohou poskytování služeb v hazardu omezovat v zájmu veřejného po28
řádku. Na druhou stranu korektiv v podobě požadavku na přiměřenost
omezujících opatření bude tak jako v případě německého systému bránit
protekcionismu.
Proti iniciativám na evropské úrovni doposud vždy stály Spojené království a Malta s argumentem, že služby v hazardu jsou služby jako jiné
a svoboda jejich poskytování jako jedna ze základních svobod se má
vztahovat i na ně. Ani Komise nikdy nenavrhla společná pravidla regulace (vyjma jejich zahrnutí do návrhu směrnice o službách, kde nepřežily
zákonodárný proces). Po letech ad hoc posuzování Soudním dvorem,
který po počáteční benevolenci směrem k členským státům v posledních
měsících „přitvrdil“, nyní zřejmě přece jen dojde k pokusu sladit pravidla
a, možná, do jisté míry uvolnit i tento evropský trh.
Poskytovatelé služeb v této oblasti by proto měli soustředit pozornost
na avizovanou podzimní Zelenou knihu Komise a účastnit se konzultačního procesu prostřednictvím jak Komise, tak české vlády a parlamentu.
Výsledek harmonizačních úvah na evropské úrovni totiž může nejen otevřít možnost českým poskytovatelům ucházet se s minimálními náklady
o vstup na evropské trhy, ale ovlivní i to, zda, kdy a v jakém směru dojde
ke změně českého práva upravujícího on-line hry a sázky.
Mgr. Jaroslav Šuchman, LL.M.
Seniorní právník
5.
ROZSUDEK SDEU VE VĚCI INTERNETPORTAL UND MARKETING: Další špatná zpráva pro doménové
spekulanty
Rozsudek Soudního dvora EU („Soudní dvůr“, „SDEU“) ve věci C-569/08
ze dne 3. června 2010 vyjasňuje výklad nařízení č. 874/2004 ze dne 28.
dubna 2004, kterým se stanoví obecná pravidla pro zavádění a funkce
domény nejvyššího stupně „.eu“ a zásady, jimiž se řídí registrace této
domény („Nařízení“). Řízení před Soudním dvorem bylo zahájeno na
základě předběžné otázky podané rakouským nejvyšším soudem Oberster Gerichtshof a SDEU ve svém rozhodnutí podal výklad ustanovení článku 21 Nařízení, jež stanoví kriteria pro odebrání spekulativních
a zneužívajících registrací doménových jmen.
Společnost Internetportal und Marketing („Žadatel“) je rakouskou společností, která provozuje internetové portály a prodává výrobky na internetu. Žadatel úspěšně požádal ve Švédsku o zápis 33 druhových názvů
jako ochranných známek, a to vždy s použitím zvláštního znaku „&“ před
a po každém písmenu. Jednou z ochranných známek zapsaných pro
Žadatele byla i slovní ochranná známka &R&E&I&F&E&N& zapsaná
pro výrobky typu bezpečnostních pásů. Společnost Internetportal und
Marketing však nikdy neměla v úmyslu používat uvedenou ochrannou
známku ve vztahu k bezpečnostním pásům, tj. výrobkům, pro než byla
ochranná známka zapsána.
Společnost Internetportal und Marketing následně požádala o registraci
doménového jména www.reifen.eu. Registrace domén nejvyšší úrovně
.eu měla několik etap a každá z nich probíhala na principu „kdo dřív
přijde, je dřív na řadě“ („first come, first served“). Nejdříve mohlo být
žádáno o registraci doménových jmen pro registrované vnitrostátní
ochranné známky a ochranné známky Společenství. Žadatel si tudíž
mohl přednostně zaregistrovat doménové jméno nejvyšší úrovně .eu
na základě své švédské ochranné známky &R&E&I&F&E&N&. Zvláštní
znaky, jako je například „&“, nemohou být součástí registrovaného doménového jména. V Nařízení jsou proto stanovena transkripční pravidla,
podle nichž je třeba zvláštní znaky odstranit, nahradit pomlčkami nebo,
pokud je to možné, přepsat. Žadatel si podle transkripčních pravidel
upravil svou švédskou ochrannou známku, odstranil z ní zvláštní znaky
„&“ a bylo tak pro něj zaregistrováno doménové jméno www.reifen.eu.
Na této doméně hodlal Žadatel provozovat internetový portál pro prodej
pneumatik. Slovo „Reifen“ v německém jazyce znamená právě „pneumatika“. Kromě zápisu tohoto doménového jména požádala společnost
Internetportal und Marketing o registraci 180 doménových jmen, která
byla všechna vytvořena z druhových názvů.
Registraci doménového jména www.reifen.eu napadl pan Richard
Schlicht, majitel slovní ochranné známky Reifen zapsané pro země
Beneluxu. Registrace doménového jména pro společnost Internetportal und Marketing byla napadena u Rozhodčího soudu při Hospodářské
komoře a Agrární komoře České republiky („Rozhodčí soud“). Rozhodčí
soud je jedinou nezávislou institucí zajišťující alternativní řešení sporů
o doménová jména .eu. Při využití alternativního řešení sporů může být
proto důležitá znalost fungování Rozhodčího soudu. Rozhodčí soud žalobě vyhověl a odebral Žadateli uvedené doménové jméno. Žadatel toto
rozhodnutí napadl žalobou podanou k soudu v souladu s Nařízením.
Celá věc se proto nakonec dostala k rakouskému nejvyššímu soudu Oberster Gerichtshof. Ten měl za to, že řešení sporu závisí na výkladu
práva Unie a zejména na výkladu článku 21 Nařízení. Proto se rozhodl
přerušit řízení a podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru.
Soudní dvůr se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou případy nedostatku
dobré víry při registraci doménových jmen vyjmenovány v Nařízení taxativně, tj. zda je výčet jednání nikoli v dobré víře v Nařízení vyčerpávající a jiná jednání nejsou jednáním ve zlé víře. Jednotlivé jazykové
verze Nařízení nejsou shodné. Nařízení nemůže být používáno pouze
na základě německého znění, podle jehož doslovného znění by šlo
o vyčerpávající výčet registrací doménových jmen ve zlé víře. Ustanovení článku 21 Nařízení musí být používáno a vykládáno jednotně na
základě jeho znění vypracovaných ve všech jazycích Unie. Nařízení
dále musí být podle SDEU vykládáno „s ohledem jak na skutečnou vůli
jeho původce, tak na cíl jím sledovaný ve světle všech jazykových verzí.
Cíl zabránit spekulativním nebo zneužívajícím registracím doménových
jmen by byl ohrožen, pokud by nedostatek dobré víry mohl být prokázán
pouze na základě okolností výslovně vyjmenovaných v Nařízení.“ Proto
je nutné výčet případů registrací doménových jmen ve zlé víře vykládat
tak, že je možné jej prokázat i na základě jiných okolností než těch, které
jsou výslovně vyjmenovány v článku 21 Nařízení.
Vzhledem k výše uvedenému se SDEU dále zabýval otázkou, zda
se jednalo o registraci doménového jména ve zlé víře v případě, že
bylo zaregistrováno jméno domény v první etapě registrace na základě
existence vlastnictví ochranné známky, která odpovídá druhovému názvu vycházejícímu z německého jazyka a kterou Žadatel získal pouze
proto, aby mohl požádat o registraci doménového jména v první etapě
registrace doménových jmen .eu. To, zda jde o nedostatek dobré víry,
musí být podle Soudního dvora posuzováno globálně s přihlédnutím
ke všem relevantním faktorům projednávaného případu. Vnitrostátní
soud musí při posuzování zvažovat (i) podmínky, za kterých byl získán
zápis ochranné známky a (ii) podmínky, za kterých bylo zaregistrováno
jméno domény nejvyšší úrovně .eu.
Ve vztahu k podmínkám, za kterých byl získán zápis ochranné známky,
musí vnitrostátní soud vzít v úvahu zejména (i) úmysl neužívat ochrannou známku na trhu, pro který byla ochrana požadována, (ii) prezentaci
ochranné známky, (iii) skutečnost, že byl proveden zápis většího počtu
jiných ochranných známek odpovídajících druhovým názvům a (iv) skutečnost, že zápis ochranné známky byl proveden krátce před začátkem
registrace doménových jmen nejvyšší úrovně .eu po etapách.
Ve vztahu k podmínkám, za kterých bylo zaregistrováno jméno domény nejvyšší úrovně .eu musí vnitrostátní soud vzít v úvahu zejména
(i) zneužívající užívání zvláštních znaků nebo interpunkce pro účely použití transkripčních pravidel, (ii) registraci během první etapy registrace
na základě vlastnictví ochranné známky získané za takových okolností,
jako jsou v této věci, a (iii) skutečnost, že byl podán velký počet žádostí
o registraci doménových jmen odpovídajících druhovým názvům.
SDEU se při posouzení této předběžné otázky opět zhostil své nejdůležitější role, a to role instituce vykládající právo EU. Z popisovaného
judikátu Soudního dvora mimo jiné vyplývá, že výčet případů nedostatku dobré víry při registraci doménových jmen nejvyšší úrovně .eu
je třeba vykládat tím způsobem, že je možné jej prokázat i na základě
jiných okolností než těch, které jsou výslovně vyjmenovány v článku 21
Nařízení. Dále, jak SDEU uvedl, při posuzování, zda bylo doménové
jméno registrováno v dobré víře, musí být brány v úvahu všechny relevantní okolnosti specifické pro daný případ.
Mgr. Štěpán Štarha
Koncipient
6.
OCHRANA OSOBNÍCH ÚDAJŮ A BANKOVNÍHO TAJEMSTVÍ VE SVĚTLE MEZINÁRODNÍHO BOJE
PROTI TERORISMU
Situace
Po 11. září 2001 vyvinulo Federální ministerstvo financí USA ve spolupráci s americkou tajnou službou CIA utajený Program ke sledování
financování terorismu (Terrorist Finance Tracking Program – dále jen
“TFTP“), jehož cílem bylo využití údajů o finančních transakcích obsažených v systému společnosti SWIFT (Society for Worldwide Interbank
Financial Telecommunication) za účelem prevence a boje proti terorismu a jeho financování.
Společnost SWIFT je hlavní celosvětový poskytovatel služeb pro zpracování finančních transakcí v mezinárodním platebním styku a zpracovává
rozhodující většinu všech mezinárodních plateb z/do ČR. Společnost
sídlí v Belgii a údaje o prováděných finančních transakcích jsou uchovávány na počítačových serverech v Nizozemsku a USA. Z amerických
serverů společnosti SWIFT byly od roku 2002 údaje o občanech EU
včetně ČR a jejich uskutečněných mezinárodních platbách předávány
do programu TFTP, kde docházelo k jejich analýze a vyhodnocování. Po
odhalení existence utajeného TFTP programu v roce 2006 americkým
tiskem pokračovalo předávání osobních a platebních údajů na území
USA nadále, došlo pouze k jeho formalizaci výměnou dopisů mezi EU
a USA v roce 2007. 29
Situace se výrazně změnila od počátku roku 2010 v souvislosti se změnou počítačové architektury SWIFTu, kdy na serverech v USA jsou
nadále ukládány pouze údaje o finančních transakcích ze západní polokoule a nejsou tam již automaticky kopírovány údaje o proběhlých
transakcích v Evropě a z/do Evropy, které zůstávají pouze na serverech
v Nizozemsku a novém záložním serveru ve Švýcarsku. Proto byly
USA konečně donuceny přistoupit k jednání s EU a během let 2009
a 2010 byla po mnoha peripetiích nakonec sjednána Dohoda EU-USA
o zpřístupnění údajů o finančních transakcích (včetně osobních údajů
subjektů finančních transakcí) Ministerstvu financí USA za účelem předcházení terorismu a jeho financování a boje proti němu, která vstoupila
v účinnost k 1. srpnu 2010.
Obsah dohody
Podívejme se nyní blíže na obsah této dohody zejména z pohledu fyzických osob jako subjektů osobních údajů. Dohoda ve svém čl. 1 a 2 stanoví jako hlavní účel zajištění předávání údajů ze systému společnosti
SWIFT vůči Federálnímu ministerstvu financí USA (dále USMF) za účelem jejich analýzy v boji proti financování terorismu a recipročně stanoví
USA povinnost zpětně předávat EU a členským státům Unie údaje, které
mohou být relevantní pro boj s terorismem na území EU.
Prakticky spolupráce vypadá tak, že USMF vydává administrativní
příkazy (requests) s žádostí o předání balíkových údajů (např. údaje
o platbách proběhlých mezi některými státy během určitého období nebo
údaje o platbách proběhlých mezi jednotlivými bankami v určitém časovém období), tyto příkazy zašle Evropskému policejnímu úřadu (Europolu), který potvrdí jejich formální obsahovou shodu s požadavky úmluvy
(čl. 4) a dá společnosti SWIFT souhlas s jejich předáním do USA. SWIFT
následně požadované údaje do USA předá. USMF má povinnost vždy
odůvodnit požadavek na předání údajů, mělo by se zde tedy vyskytovat
alespoň podezření, že v daném období mezi dotčenými bankami nebo
státy proběhly finanční toky spojené s terorismem. Z pohledu ochrany údajů fyzických a právnických osob je nastavený systém minimálně neobvyklý v tom, že jsou předávány nikoliv individualizované údaje
k jednotlivým podezřelým účtům nebo osobám, jak je to obvyklé v případě standardní justiční spolupráce v trestních věcech, ale velké datové
balíky obsahující údaje o platbách s terorismem nijak nespojených osob.
30
USMF má v dohodě stanovenu řadu povinností při zabezpečení osobních údajů během jejich uchovávání a analýzy. Obecná lhůta pro uchovávání údajů je stanovena na 5 let a po jejím uplynutí musí být údaje
zlikvidovány. Déle mohou být uchovávány pouze údaje, které byly nějakým způsobem využity a zpracovány pro účely dalšího vyšetřování
terorismu. Americké orgány mají současně stanovenu povinnost alespoň jednou ročně vyhodnotit, zda uchovávané údaje nadále potřebují
k boji proti terorismu nebo jeho financování (čl. 6) a pokud tato podmínka není splněna, musí uchovávané údaje neprodleně smazat. Současně
tyto údaje nesmí vyhodnocovat nebo analyzovat k žádným jiným účelům, musí je uchovávat odděleně od dalších vlastních databází a přístup
k nim mohou mít pouze analytici odpovědní za boj proti terorismu.
Rovněž jsou nastaveny poměrně striktní limity při dalším předávání
z EU pocházejících a v USA zpracovaných údajů do třetích států (čl. 7).
Za účelem dohlížení nad splněním podmínek dohody má Evropská komise právo jmenovat tzv. dohlížitele, který bude působit přímo na USMF
v centrále TFTP a měl by fyzicky kontrolovat postup amerických orgánů
při nakládání s osobními údaji pocházejícími z EU (čl. 12).
Z pohledu ochrany soukromí je důležité právo subjektu osobních údajů
na přístup k uchovávaným osobním údajům o své osobě, které je formulováno poměrně široce a na úrovni evropských standardů v čl. 15. Subjekt osobních údajů toto právo může uplatnit cestou položení konkrétního dotazu americké straně, zda a jakým způsobem o něm uchovává
osobní údaje. Tento dotaz může v rámci zjednodušené procedury položit
český občan cestou svého národního Úřadu na ochranu osobních údajů
a americké orgány mají stanovenu povinnost na tento dotaz odůvodněně odpovědět. Subjekt osobních údajů má právo na opravu, blokaci
a vymazání nesprávných údajů o své osobě, kterého se může domáhat
stejnou cestou jako v případě práva na přístup (čl.16). Důležitým je také
čl. 18 obsahující právo na správní a soudní ochranu v případě neoprávněného nakládání s osobními údaji ze strany orgánů USA. Americká
strana se zavázala poskytnout poškozeným osobám rovnocenné právo
na správní a soudní ochranu jako občanům USA, což se stalo historicky
poprvé.
Závěr
Co z výše uvedeného vyplývá pro občany ČR, respektive EU? Na jednu stranu je pozitivní, že po téměř osmi letech utajovaného předávání
našich osobních a finančních údajů proběhlých v rámci mezinárodního platebního styku došlo k určité kodifikaci pravidel při nakládání
s osobními a bankovními údaji občanů EU při jejich předávání do USA
v rámci boje proti terorismu. Nová dohoda zaručuje občanům EU určité
minimální standardy při předávání jejich osobních a finančních údajů
z území EU do USA a jejich následném zpracování americkou stranou
včetně práva na správní a soudní přezkum a ochranu na území USA,
které byly doposud pro občany EU nedosažitelné. Na druhou stranu Evropský parlament při negociacích dohody prosadil čl. 12, který vyzývá
k přípravě evropského programu na sledování financování terorismu,
což může pro občany přinést v budoucnu další orgán (pravděpodobně Europol), který bude
mít potencionálně silné pravomoci kontrolovat
všechny finanční a bankovní transakce probíhající na území EU a mimo ni.
JUDr. Petr Solský
Seniorní právník
7.
ROZSUDEK SDEU VE VĚCI LEGO: Kostičky Lega nikoliv jako prostorová ochranná známka
Soudní dvůr EU („Soudní dvůr“, „SDEU“) rozsudkem ve věci C-48/09P
ze dne 14. září 2010 definitivně ukončil jedenáctiletou snahu dánského
výrobce hraček Lego zapsat si trojrozměrný tvar kostičky Lega jako prostorovou ochrannou známku Společenství. Zároveň ve svém rozhodnutí
podal vyčerpávající výklad jednoho z absolutních důvodů pro zamítnutí
zápisu ochranné známky Společenství. Soudní dvůr ve svém rozhodnutí
pečlivě interpretoval ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. e) bodu ii) nařízení
o ochranné známce Společenství 31 („Nařízení“), podle něhož nemohou
být jako ochranná známka Společenství zapsána označení, která jsou
tvořena výlučně tvarem výrobku, který je nezbytný pro dosažení technického výsledku. Analogické ustanovení je přitom obsaženo i v § 4 písm.
e) zákona o ochranných známkách 32 a je tudíž možné využít myšlenky
obsažené v tomto rozhodnutí Soudního dvora při přípravě argumentace
pro Úřad průmyslového vlastnictví nebo obecné soudy.
Společnosti Lego Juris (dříve Kirkbi) byla v roce 1999 zapsána prostorová ochranná známka Společenství tvořená zobrazením známé červené kostičky Lega. Proti zápisu této prostorové ochranné známky se
bleskurychle postavila společnost Mega Brands, která vyrábí podobné
stavebnice jako je Lego. Jen dva dny po zápisu prostorové ochranné
známky společnosti Lego Juris podala společnost Mega Brands návrh
na prohlášení neplatnosti této ochranné známky.
V polovině roku 2004 prohlásilo zrušovací oddělení Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu („OHIM“) ochrannou známku v podobě kostičky
Lega za neplatnou. Následně proběhlo řízení před velkým odvolacím
senátem OHIM, který potvrdil rozhodnutí zrušovacího senátu. Celá věc
se na návrh společnosti Lego Juris dostala v roce 2006 až před Tribunál Evropské unie (dříve nazývaný Soud prvního stupně). Tribunál
Evropské unie však rozhodnutí OHIM nezrušil. Společnost Lego Juris
proto podala opravný prostředek k Evropskému soudnímu dvoru, který
byl poslední instancí v dané věci.
V řízení před SDEU nebylo zpochybněno, že tvar kostky Lego má rozlišovací způsobilost, která je nutnou podmínkou zápisu ochranné známky. Soudní dvůr potvrdil, že svým užíváním získal tvar kostičky Lego
rozlišovací způsobilost a je způsobilý odlišit výrobky společnosti Lego
Juris od výrobků jiného výrobce.
Těžiště rozhodnutí SDEU však nespočívalo v řešení otázky, zda má
označení spočívající v zobrazení kostičky Lega rozlišovací způsobilost.
Soudní dvůr svou pozornost soustředil na ustanovení čl. 7 odst. 1 písm.
e) bodu ii) Nařízení stanovící, že jako ochranné známky Společenství
nemohou být zapsána „označení, která jsou tvořena výlučně tvarem výrobku, který je nezbytný pro dosažení technického výsledku.“ Tato absolutní překážka zápisu (důvod výmazu) označení jako ochranné známky
se přitom použije bez ohledu na to, zda příslušné označení od počátku
mělo nebo dodatečně svým užíváním získalo rozlišovací způsobilost.
Tudíž i v případě, že tvar výrobku nezbytný pro dosažení technického
výsledku získal užíváním rozlišovací způsobilost, není možné jej zapsat
jako ochrannou známku.
SDEU vycházel při výkladu ustanovení článku 7 odst. 1 písm. e) bodu
ii) Nařízení z obecného zájmu, který stojí za tímto absolutním důvodem pro zamítnutí zápisu ochranné známky Společenství. Citované
ustanovení vyjadřuje podle Soudního dvora zájem zabránit tomu, aby
známkové právo umožňovalo získat časově neomezený monopol
na užití technických řešení. Zatímco práva k patentům, užitným vzorům či průmyslovým vzorům jsou časově omezená, tak známkové právo
časové omezení nezná a známkoprávní ochrana může být opakovaně
obnovována. Citované ustanovení tak zabraňuje tomu, aby známkové
právo bylo využíváno k časově neomezenému zachovávání výlučných
práv k technickým řešením. SDEU ve svém rozhodnutí zmínil, že pokud
„tvar výrobku zahrnuje pouze technické řešení vypracované výrobcem
tohoto výrobku a patentované na jeho žádost, ochrana tohoto tvaru jako
ochranné známky by značně snížila možnost ostatních podniků využívat uvedené technické řešení.“ Pomocí slov „výlučně“ a „nezbytný“
v citovaném ustanovení je přitom dosaženo toho, aby byl zamítnut jen
zápis tvaru výrobku, který v sobě zahrnuje pouze technické řešení. Pro
zjištění, zda je označení způsobilé k zápisu jako ochranná známka, je
tedy důležitá interpretace těchto dvou slov.
Co se týká slova „výlučně“, tak podmínka výlučnosti je splněna v případě, že všechny základní vlastnosti tvaru zapisovaného jako ochranná
známka plní technickou funkci. Není relevantní přítomnost vlastností,
které sice nemají technickou funkci, ale nepatří mezi základní vlastnosti tvaru zapisovaného jako ochranná známka Společenství. Technická
funkčnost vlastností tvaru může být přitom posuzována zejména s přihlédnutím k dokumentům týkajícím se starších patentů, které popisují
funkční prvky dotyčného tvaru.
Co se týká slova „nezbytný“, podle SDEU tato podmínka neznamená,
že by dotčený tvar musel jako jediný umožňovat dosažení určitého technického výsledku. Podle článku 9 Nařízení je vlastník ochranné známky
oprávněn zakázat nejen užívání tvaru zapsaného jako ochranná známka, ale také užívání tvarů podobných tvaru zapsanému jako ochranná
známka. Z toho důvodu existence jiných tvarů umožňujících dosažení
téhož technického výsledku nemůže sama o sobě vyloučit uplatnění
citovaného důvodu pro zamítnutí zápisu ochranné známky. Společnost
Lego Juris namítala, že stejného technického výsledku lze dosáhnout i
s jiným tvarem kostek. Zápis kostičky Lega by se přesto podle Soudního
dvora dotknul dostupnosti technického řešení, které je v něm zahrnuto. Pokud by trojrozměrný tvar kostičky Lega byl zapsán jako ochranná
známka, bylo by pro konkurenty obtížné uvádět na trh tvary výrobku
představující skutečné alternativy, tj. tvary, které by nebyly podobné
a přesto by byly z funkčního hlediska pro spotřebitele zajímavé.
Požadavek „výlučnosti“ a „nezbytnosti“ je Soudním dvorem vztahován
k základním vlastnostem příslušného označení (tvaru). Podle SDEU
musí být základní vlastnosti chápány jako nejdůležitější prvky označení zapisovaného jako ochranná známka. Určení základních vlastností
musí být prováděno v každém jednotlivém případě. Citovaný důvod pro
odmítnutí zápisu označení jako ochranné známky se neuplatní, pokud
se přihláška k zápisu ochranné známky týká tvaru výrobku, ve kterém
hraje důležitou roli nefunkční prvek, jakým je například ozdobný nebo
fantazijní prvek. Nejdůležitějším prvkem označení tvořeného Lego kostkou jsou přitom dvě řady výstupků na vrchní straně kostky. Tento prvek
se přitom vyskytoval i ve starších patentech a je nezbytný k dosažení
technického výsledku, tj. ke stavění kostek na hraní. Kromě toho všechny ostatní prvky označení tvořeného Lego kostkou jsou, s výjimkou její
barvy, rovněž funkční povahy.
V neposlední řadě se Soudní dvůr vyjádřil k tvrzení společnosti Lego
Juris, že při uplatnění důvodu pro odepření zápisu ochranné známky
na základě citovaného ustanovení je rozhodujícím prvkem předpokládané vnímání průměrným spotřebitelem. Vnímání cílové veřejnosti musí
být zohledněno jako relevantní faktor při určování, zda má zapisované
označení rozlišovací způsobilost. Podle SDEU však není předpokládané vnímání průměrným spotřebitelem rozhodujícím důvodem při rozhodování o odepření zápisu označení jako ochranné známky z důvodu,
že je tvořeno výlučně tvarem, který je nezbytný k dosažení technického
výsledku.
Soudní dvůr v návaznosti na výše uvedenou argumentaci rozhodl,
že kostička Lega nemůže být zapsána jako ochranná známka Společenství. SDEU podal v popisovaném rozhodnutí výklad možnosti odepření
zápisu ochranné známky Společenství z důvodu, že je tvořena výlučně
tvarem, který je nezbytný k dosažení technického výsledku. Zajímavý
je i fakt, že podle SDEU není vnímání průměrným spotřebitelem relevantní při posuzování tohoto důvodu pro odepření zápisu ochranné známky.
Argumentace použitá Soudním dvorem uvedená v komentovaném rozhodnutí je přitom v praxi použitelná i při řízení ve věcech českých národ-
8.
ních ochranných známek.
Mgr. Štěpán Štarha
Koncipient
NOVÁ EVROPSKÁ ÚPRAVA ROZHODNÉHO PRÁVA PRO INTERNETOVÉ OBCHODOVÁNÍ
Nové evropské nařízení
Je překvapivé, jak málo jsou spotřebitelé a obchodníci informováni
o důležitém obsahu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní
závazkové vztahy (Řím I) (dále jen „Nařízení“), které se od 17. prosince 2009 uplatňuje na spotřebitelské smlouvy uzavřené po tomto datu
v celé EU, vyjma Dánska. Toto Nařízení v tichosti nahradilo předcházející úpravu, tzv. Římskou úmluvu, účinnou v České republice od července
2006, a to bez jakékoli implementace do českého právního řádu, neboť
je podobně jako jakékoli jiné unijní nařízení přímo účinné v členských
státech EU.
Spotřebitelské vztahy
Spotřebitelskými smlouvami se, obecně řečeno, rozumí takové transakce, kdy je na jedné straně spotřebitel, tedy fyzická osoba nakupující
zboží nebo služby za jiným účelem než k podnikatelské činnosti, a na
druhé straně obchodník, tedy osoba nabízející a prodávající zboží nebo
služby v rámci svého podnikání. Vždy však platí, že na spotřebitele je
ve spotřebitelských vztazích pohlíženo jako na stranu, která má slabší
postavení, a proto je třeba jej chránit.
Prodeje na dálku
Pravděpodobně nejdůležitější změnou ve spotřebitelských vztazích, kterou Nařízení upravuje, je zohlednění moderního způsobu obchodování
formou tzv. „prodeje na dálku“, tedy v současnosti především nákupu
zboží prostřednictvím internetového obchodu prodávajícího. Článek 6
Nařízení obecně stanoví, že spotřebitelské smlouvy se budou řídit právem země, ve které má spotřebitel obvyklé bydliště. Současně však
musí být splněna jedna z následujících podmínek: (i) obchodník provozuje svoji činnost na území, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště
nebo (ii) se obchodníkova činnost zaměřuje na území, ve kterém má
spotřebitel své obvyklé bydliště, přičemž pro obě varianty musí současně platit, že smlouva spadá do rozsahu této obchodníkovy činnosti.
Za splnění výše uvedených podmínek to v praxi znamená, že občan
České republiky nakupující v zahraničí se může spolehnout na právní
ochranu, kterou mu poskytují české právní předpisy na ochranu spotřebitele. Nová úprava se tak snaží reflektovat technický pokrok a od
17. prosince 2009 vnáší jasnější pravidla do určení rozhodného práva
pro internetové obchodování.
Nová úprava však neplatí bez výjimky – výslovně se dle článku 6 odst.
4 Nařízení nevztahuje na smlouvy o službách, které jsou poskytovány
výlučně v zemi odlišné od země obvyklého bydliště spotřebitele, na určité druhy přepravních smluv a na smlouvy, jejichž předmětem je věcné
právo k nemovitosti nebo právo k užívání nemovitosti.
Dopad Nařízení na spotřebitele
V souladu s převažujícími trendy v evropském spotřebitelském právu
je také Nařízení postaveno ve prospěch spotřebitele tak, aby spotřebitel
nakupující prostřednictvím Internetu v jiném členském státě Evropské
unie měl zaručeno, jsou-li splněny výše uvedené podmínky, že mu bude
poskytnuta stejná úroveň právní ochrany, jako je tomu v národní úpravě
spotřebitelských vztahů.
Dopad Nařízení na obchodníky v EU
Dopad nové úpravy stanovené v Nařízení na obchodníky, kteří zcela
běžně obchodují se zahraničními spotřebiteli, je poměrně zásadní. Největší nebezpečí však představuje pro internetové obchody, které nabízí
produkty v některém ze světových jazyků. Zcela reálně si lze představit českého spotřebitele nakupujícího od britského obchodníka, méně
pravděpodobné naopak je, že by byl britský spotřebitel dostatečně jazykově vybaven, aby nakupoval v českém internetovém obchodě. Aby
se na spotřebitelský vztah aplikovalo právo země obvyklého bydliště
spotřebitele, je třeba splnit jednu z podmínek zmíněných výše, a to,
že (i) obchodník provozuje svoji činnost na území, kde má spotřebitel
své obvyklé bydliště, nebo (ii) se obchodníkova činnost zaměřuje na
území, ve kterém má spotřebitel své obvyklé bydliště, což přináší celou
řadu interpretačních problémů.
První otázky vzbuzuje termín „provozování činnosti“ obchodníka. Není
zcela jasné, zda se provozováním činnosti rozumí skutečnost, že obchodník má v zemi obvyklého bydliště spotřebitele zřízenu pobočku
nebo postačí skutečnost, že nabízené produkty distribuuje do země,
ve které má spotřebitel obvyklé bydliště. Je evidentní, že samotné nabízení produktů nelze klasifikovat jako provozování činnosti, neboť není
v silách obchodníka jakkoli zamezit přístupu do svého internetového obchodu spotřebitelům ze zemí, do kterých své produkty obchodník nabízet nechce a rovněž je do těchto zemí ani nezasílá.
V případě druhé podmínky, tedy, že se obchodníkova činnost zaměřuje na území, ve kterém má spotřebitel své obvyklé bydliště, není zcela
zřejmé, co je myšleno „zaměřením činnosti“ na území spotřebitelova obvyklého bydliště. Tuto otázku částečně objasňuje nedávno zveřejněné
stanovisko 33 Vericy Trstenjak, generální advokátky Soudního dvora EU,
která za hlavní kritéria „zaměření činnosti“ považuje následující skutečnosti:
a) informace uveřejněné na webových stránkách: indikátorem jsou například telefonní kontakty na obchodníka, které jsou uvedené v národním formátu země spotřebitele; mapy znázorňující cestu ze země spotřebitele do země obchodníka apod.;
b) minulé pravidelné aktivity obchodníka směřující do země spotřebitele;
c) jazykové provedení webových stránek, zejména v případech, kdy jsou
stránky vytvořené ve více jazykových mutacích;
d) užití národní domény korespondující se zemí spotřebitele; především
tehdy, když v této zemi nemá obchodník své sídlo;
e) obchodník užívá další prostředky k nabízení svých produktů v zemi
spotřebitele (zejm. obchodní sdělení zasílaná elektronicky, tiskové zprá-
vy, lokální reklama apod.);
f) obchodník výslovně uvádí, že svoji činnost zaměřuje na zemi spotřebitele.
Uvidíme, zda stanovisko generální advokátky, které je právně nezávazné, bude Soudní dvůr EU ve svém rozsudku následovat.
Z povahy věci se domnívám, že ono „zaměření“ bude třeba posuzovat
v každém jednotlivém případě individuálně a klíčovou roli bude představovat zejména to, zda je internetový obchod lokalizován do národního jazyka spotřebitele a zda obchodník umožňuje zasílání produktů
do země obvyklého bydliště spotřebitele a produkty do této země také
běžně zasílá.
náklady na splnění těchto požadavků. Zda se nová úprava projeví zvýšeným zájmem spotřebitelů o zahraniční internetové obchody je otázkou,
kterou prověří čas.
Nařízení bezesporu zjednodušuje postavení spotřebitelů a zvyšuje jejich komfort při nakupování, na druhé straně však klade na obchodníky
poměrně přísné požadavky. Nyní bude zajímavé především sledovat,
jakým způsobem se bude vyvíjet judikatura objasňující praktické fungování nové úpravy a zda tato úprava ve svém důsledku přispěje k rozvoji
nakupování přes Internet, nebo naopak bude jeho překážkou.
Mgr. Ivan Rámeš
Seniorní právník
Závěr
Očekávám, že reálný dopad Nařízení na činnost obchodníků se projeví právě tím, že obchodníci výrazně omezí zasílání svých produktů do
zemí, jejichž národní úprava klade na obchodníka značné dodatečné
9.
AKTUALITY ZE SVĚTA SOUTĚŽNÍHO PRÁVA
26. 8. 2010
Potvrzeno: Český soutěžní úřad nepotřebuje pro šetření na místě
povolení soudu
Nedávné rozhodnutí Ústavního soudu ČR 34 potvrdilo, že Úřad pro
ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) nepotřebuje v situacích, kdy uskutečňuje neohlášené šetření v obchodních prostorách soutěžitelů, předchozí povolení soudu. Pokud jsou soutěžitelé, u kterých
místní šetření proběhlo, přesvědčeni, že bylo nařízeno nebo že v jeho
průběhu došlo k porušení zákona, mohou se domáhat soudní ochrany
ex post. 35
13. 9. 2010
ÚOHS pokutoval kartel výrobců obrazovek
ÚOHS pokutoval cenový kartel výrobců obrazovek, který tito výrobci
uzavřeli a plnili v letech 1998 až 2004 na trhu barevných obrazovek
(CPT) pro televizory. ÚOHS ve své tiskové zprávě 36 uvedl, že předmětný kartel šetřil na základě žádosti společnosti Samsung SDI Co.
o aplikaci Leniency programu. Výrobci CRT se měli od roku 1998 organizovaně a systematicky setkávat na schůzkách v různých asijských a evropských zemích, kde projednávali stanovování cílových a minimálních
cen, cenové rozmezí a cenová pravidla či udržování dohodnutých cen
a vyměňovali si obchodně citlivé informace.
13. 9. 2010
Šetření soutěžních úřadů: Komunikace s interními právníky není
chráněna
Rozsudek Soudního dvora ve věci Akzo v Evropská komise 37 potvrdil,
že komunikace podniku s vlastním interním právníkem, a to i kdyby tento byl zároveň členem advokátní komory, nepožívá v evropském právu
ochrany ve smyslu „legal professional privilege“, tj. nejedná se o důvěr-
nou komunikaci mezi právníkem a klientem, k níž by měl mít soutěžní
úřad odepřen přístup. V řízeních před ÚOHS se podle existující judikatury 38 uplatní stejná pravidla. 39
14. 10. 2010
Potvrzeno Soudním dvorem: Deutsche Telekom zneužil svého dominantního postavení
Rozsudek Soudního dvora ve věci Deutsche Telekom potvrdil, že tato
společnost zneužila svého dominantního postavení na trhu přímého přístupu do její fixní telekomunikační sítě. Zneužití dominantního postavení
spočívalo v uplatňování vyšších cen za velkoobchodní přístup do sítě
(„local loop access services“) vůči konkurentům společnosti Deutsche
Telekom, než byly ceny požadované společností Deutshe Telekom od
jejích konečných spotřebitelů za přístup do sítě na maloobchodní úrovni
daného trhu, tzv. stlačování marže nebo-li margin squeeze.
3. 11. 2010
První případ predátorských cen v České republice
ÚOHS sankcionoval společnost STUDENT AGENCY, s.r.o. za zneužití dominantního postavení ve formě uplatňování nepřiměřeně nízkých
tzv. predátorských cen. Společnosti STUDENT AGENCY je konkrétně
vytýkáno, že uplatňovala nepřiměřeně nízké ceny, když snížila ceny kreditových jízdenek na jednosměrnou přepravu u tzv. konkurenčních spojů
se záměrem vytlačit společnost ASIANA z uvedené autobusové linky.
Po odchodu svého konkurenta navýšila společnost STUDENT AGENCY
cenu jízdného nad úroveň před vstupem konkurence. Toto jednání mělo
podle ÚOHS za následek narušení hospodářské soutěže na daném trhu,
a to na újmu společnosti ASIANA a v konečném důsledku i konečných
spotřebitelů. Společnost STUDENT AGENCY se proti danému rozhodnutí ÚOHS odvolala. 40
1
Zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
2
Zákon č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
3
Zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů.
4
Jedná se o smlouvy uzavřené mezi „dodavatelem“
a „spotřebitelem“. „Dodavatelem“ je osoba, která při
uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Pokud jde o pojem
„spotřebitele“, přinesla komentovaná novela změnu
jeho definice – srov. k tomu níže v tomto příspěvku.
5
Srov. § 56 odst. 1 OZ.
6
Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993
o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských
smlouvách (O. J. L 95/29 ze dne 21. 4. 1993, v češtině
ve ZV Úř. věst., kap. 15, sv. 02, s. 288).
7
Srov. např. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne
27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, C 240/98 až C 244/98, Recueil, s. I 4941 nebo
ze dne 26. října 2006, Mostaza Claro, C 168/05, Sb.
rozh. s. I 10421.
8
Je samozřejmě otázkou, zda něco takového bylo
záměrem pozměňovacího návrhu, který absolutní neplatnost pro spotřebitelské smlouvy do novely vnesl,
ale jazykový a systematický výklad je v tomto směru
zcela jednoznačný.
9
Srov. § 52 odst. 3 OZ a drobně odlišné znění § 2
odst. 1 písm. a) ZOS.
10
Srov. např. nejen směrnici o nepřiměřených podmínkách cit. výše, ale i nařízení Řím I rozebírané
v příspěvku I. Rámeše níže v tomto vydání Evropských právních aktualit.
11
Srov. rozhodnutí Soudního tribunálu č.j. T-342/07
a T-411/07 ve věci Ryanair Holding plc a Aer Limbus
Group plc v. Komise; rozhodnutí EK č. COMP/M.4436
ze dne 27. 7. 2007 ve věci Ryanair/Aer Lingus.
12
Srov. rozhodnutí Komise K(2007) 4600 ze dne
11. 10. 2007 ve věci návrhu společnosti Aer Lingus na
zahájení řízení podle čl. 8 odst. 4 Nařízení o kontrole
spojování podniků a přijetí předběžných opatření podle čl. 8 odst. 5 téhož nařízení.
13
Srov. nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne
20. 1. 2004 o kontrole spojování podniků, uveřejněno
v ÚV L 24, 29. 1. 2004, s. 1.
14
Srov. rozhodnutí Komise COMP/E-1/37.152 ze dne
27. 11. 2002 ve věci PO/Plasterboard; rozsudek Tribunálu č. T-52/08 ze dne 8. 7. 2008 ve věci Knauf Gips
v Komise, [2008] ECR II-115, rozsudek Soudního dvora č. C-407/08 P ze dne 1. 7. 2010 ve věci Knauf Gips
v Komise.
15
Srov. rozsudek Soudního dvora č. C-97/08 P ze dne
10. 9. 2009 ve věci Akzo Nobel a další v Komise.
16
Jedná se o sesterskou společnost Gebrüder Knauf
Verwaltungsgesellschaft, která přímo nebo nepřímo
vlastní deset společností podnikajících na trhu sádrokartonových desek.
17
Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006, o službách na
vnitřním trhu.
18
Smlouva o fungování EU, v době přijímání směrnice o službách čl. 49 Smlouvy o založení Evropských
společenství.
19
Asociace EGBA sdružující evropské poskytovatele
služeb v oblasti hazardu považuje hry a sázení na Internetu za rychle rostoucí trh. Tradiční formy, u kterých
očekává růst globálních hrubých příjmů z € 70,5 mld.
v roce 2009 na € 76,5 mld. v roce 2012, což je 86,
2 % trhu, si ale udrží dominanci. Zdroj: www.egba.eu.
20
Odst. 38 citovaného rozhodnutí.
21
Rozsudek ve věci C-409/06 Winner Wetten GmbH
/ Bürgermeisterin der Stadt Bergheim, ve spojených
věcech C-316/07, C-358/07, C-359/07, C-360/07,
C-409/07 a C-410/07 Markus Stoß a další / Wetteraukreis Kulpa Automatenservice Asperg GmbH
a další / Land Baden-Württemberg a ve věci C-46/08
Carmen Media Group Ltd Land Schleswig Holstein
a další.
22
23
C-409/06 odst. 69
Dle směrnice 98/34/ES.
24
Zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách.
25
§ 1 odst. 6 zákona: „Provozovatelem loterie nebo
jiné podobné hry může být jen právnická osoba se
sídlem na území České republiky, které oprávněný
orgán vydal povolení k provozování loterie nebo jiné
podobné hry.“
26
Viz rozhovor na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/
mfcr/xsl/mf_zamestnanci_mf_mediich_56616.html.
27
Legal framework for gambling and betting in the
Member States of the European Union, Presidency
Progress Report, 9495/10.
28
Srov. např. rozsudek ve věci C-36/02 Omega.
29 Právním základem dohody jsou čl. 87 odst. 2, čl. 88
odst. 2 (policejní spolupráce) ve spojení s čl. 218 (uzavíraní mezinárodních dohod) Lisabonské smlouvy.
30
Druhou velkou otázkou je úloha Europolu jako
verifikačního orgánu při předání údajů a to, že ten
nemá oprávnění substantivně zkoumat oprávněnost americké žádosti. Ve standardních smlouvách
o právní pomoci včetně té mezi USA a EU a USA
a ČR je toto oprávnění standardní a verifikaci provádí
nezávislý justiční orgán (soudce nebo státní zástupce)
nikoliv policejní složky. Tuto námitku uplatnil vůči textu
dohody ve svém stanovisku Evropský parlament, Evropský úřad na ochranu osobních údajů a také Úřad
na ochranu osobních údajů ČR, které rovněž uplatnily
výhrady vůči metodě balíkového předávání dat. Výhradu k pozici Europolu zastávala během negociací
dohody také ČR, ale tento názor zůstal mezi státy EU
ve výrazné menšině.
31
Nařízení Rady (ES) č. 40/94, o ochranné známce
Společenství. Toto nařízení bylo zrušeno nařízením
Rady (ES) č. 207/2009, o ochranné známce Společenství. Na tuto věc se však vzhledem k rozhodné
době z hlediska skutkového vztahu stále uplatní nařízení č. 40/94.
32
Zákon č, 441/2003 Sb., ochranných známkách
a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích),
ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných
známkách), ve znění pozdějších předpisů.
33
Stanovisko generální advokátky ve spojených věcech C-585 / 08 (Pammer) a C-144 / 09 (Hotel Alpenhof) ze dne 18. května 2010.
34
Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2309/09
ze dne 26. 8. 2010, k nalezení na http://nalus.usoud.
cz/.
35
V podrobnostech viz náš Competition Flash
dostupný na http://www.havelholasek.cz/files/publikace/legal_news/2010/Competition_Flash%20
News_2010_Zari_1.pdf.
36
Tisková zpráva k nalezení na http://www.compet.
cz/. Vydáno bylo prvostupňové rozhodnutí ÚOHS, které dosud nenabylo právní moci a účastníci řízení proti
němu mohou podat rozklad. Z tohoto důvodu nebylo
zveřejněno úplné znění rozhodnutí.
37
Srov. rozsudek Soudního dvora č. C-550/07 P ze
dne 14. 9. 2010 ve věci Akzo Nobel Chemicals Ltd
v Komise.
38
Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně
č.j. 5 Afs 95/2007-353 ze dne 29. 5. 2009 ve věci
BILLA-Meinl; k nalezení na http://www.nssoud.cz/.
39
V podrobnostech viz náš Competition Flash
dostupný na http://www.havelholasek.cz/files/publikace/legal_news/2010/Competition_Flash%20
News_2010_Zari_2.pdf.
40
V podrobnostech viz náš Competition Flash dostupný na http://www.havelholasek.cz/files/publikace/
legal_news/2010/Competition_Fash_listopad_2010.
pdf
Advokátní kancelář HAVEL & HOLÁSEK se sídlem v Praze, Brně, Ostravě a Bratislavě a se svými téměř 110 právníky, 80 studenty právnické fakulty a celkem více než 270 spolupracovníky je největší českou právní firmou. Kancelář
v současné době obsluhuje okolo 500 klientů, z toho více než 20 firem patřících do Czech Top 100. V oficiální soutěži
Právnická firma roku se kancelář podle počtu získaných titulů (3) stala nejúspěšnější právnickou firmou roku 2009
v České republice. DealWatch ve své studii pro rok 2009 zařadili advokátní kancelář HAVEL & HOLÁSEK na první
místo podle počtu realizovaných transakcí nejen v České republice, ale i v rámci celé střední a východní Evropy. Dále
za rok 2009 kancelář HAVEL & HOLÁSEK získala ocenění ILO Client Choice Awards 2010 udělované mezinárodní
ratingovou agenturou International Law Office (ILO), čímž se stala klienty nejlépe hodnocenou právnickou firmou
v České republice. Právníci kanceláře jsou pravidelně uváděni mezi vedoucími či doporučovanými specialisty podle
renomovaných mezinárodních ratingových publikací, jako jsou PLC Cross-border, European Legal 500, Chambers
Global Guide, European Legal Experts, Global Law Experts a IFLR 1000; tyto publikace uvádí advokátní kancelář
HAVEL & HOLÁSEK jako jednu z nejlepších právních firem pro transakce realizované v České republice v oblasti fúzí
a akvizic, obchodního práva a práva obchodních společností, bankovního a finančního práva, práva kapitálových trhů,
konkurzu a vyrovnání, stavebního práva, práva nemovitostí, pracovního práva a řešení sporů. HAVEL & HOLÁSEK je
členem prestižní mezinárodní sítě právnických firem State Capital Group, která sdružuje 140 advokátních kanceláří po
celém světě s více než 10 000 právníky.
Získaná ocenění za rok 2009
Právnická firma roku 2009 v kategoriích:
Klienty nejlépe
1. místo v počtu realizovaných fúzí
1. místo v počtu
1. místo mezi domácími
- Největší právnická firma v ČR
hodnocená advokání
a akvizic v České a Slovenské
realizovaných fúzí
právnickými
- Telekomunikace a média
kancelář v České
republice a střední a východní
a akvizic v České
firmami.
- Veřejné zakázky
republice.
Evropě.
republice.
Člen prestižní mezinárodní sítě právnických firem State Capital Group
V případě Vašeho zájmu o bližší informace, kontaktujte prosím přímo Roberta Nešpůrka ([email protected]), Petra
Břízu ([email protected]) nebo Lenku Gachovou ([email protected]).
Evropské právní aktuality připravuje advokátní kancelář HAVEL & HOLÁSEK zpravidla čtvrtletně nebo podle aktuální situace. Evropské právní aktuality přináší aktuální informace z oblasti práva EU a české legislativy mající k právu EU bezprostřední vztah, které mohou být zajímavé pro české
i zahraniční subjekty podnikající v České republice. Účelem tohoto dokumentu a informací v něm obsažených je informovat obecně o vybraných
významných legislativních změnách a vývoji judikatury, nikoliv podat jejich vyčerpávající právní rozbor. Přestože přípravě tohoto dokumentu byla věnována maximální pozornost a péče, advokátní kancelář HAVEL & HOLÁSEK doporučuje si před přijetím jakýchkoliv rozhodnutí na základě informací
v tomto dokumentu vyžádat detailnější právní konzultaci.
HAVEL & HOLÁSEK s.r.o.
advokátní kancelář
Týn 1049/3
110 00 Praha1
Tel.: +420 224 895 950
Fax: +420 224 895 980
© 2010 HAVEL & HOLÁSEK s.r.o.
Všechna práva vyhrazena.
HAVEL & HOLÁSEK s.r.o.
advokátní kancelář
Hilleho 1843/6
602 00 Brno
Tel.: +420 545 423 420
Fax: +420 545 423 421
HAVEL & HOLÁSEK s.r.o.
advokátní kancelář
Zámecká 20
702 00 Ostrava
Tel.: +420 596 110 300
Fax: +420 596 110 420
HAVEL & HOLÁSEK s.r.o.
advokátska kancelária
Apollo Business Center II.
Mlynské Nivy 49
821 09 Bratislava
Tel.: +421 232 113 900
Fax: +421 232 113 901