Obyvatelé lesa Hlubočku

ZAHRADA MORAVY
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK PRO MLÁDEŽ ŽUPY UH.-HRADIŠŤSKÉ.
ROČNÍK
BŘEZEN
II.
B. Motal:
1925.
ČÍSLO
7.
Blatouchy.
Dřív blatouch blýskne vody na pokraji,
néž v plné kráse jaro přihopká.
U
luční
studánky na Podh-ájnicích rozkvetly žluté blatouchy. Velkými
ze zeleně svých tmavých listů. Chtěly naplniti radostí srdce
květy svítily
každého, kdo
Avšak
je
spatří.
radovaly se z jarního slunce jen nakrátko! Přiběhlo
několik školaček a za chvilku byla lučina zbavena své jarní ozdoby.
Dívčiny dychtivě rvaly ubohé blatouchy, kytici za kyticí jich kladly na
měkký luční mech, až jich měly tolik, že je sotva mohly odnésti. Ani
se neohlédly po místě zkázy a spěchaly k domovu.
Na louce zůstaly jen přervané stvoly, ze kterých kapaly, čisté
krůpěje. Blatouchy plakaly
Plakaly nad tvrdým lidským srdcem a nad smujným osudem svých krásných květů, jež uvadnou pohozet;y a zašlapány v prachu cesty. Útěchou jim byla naděje, že v příš
tím podjaří opět zablýsknou do kraje nádherou svých žlutých květů.
Ozve se v těch, které je zničily, výčitka? Dopřejí jim života, když
letošní křivdy již odčiniti nemohou?
žel,
—
N
B. Motal:
lesa
Hlubočku
Obyvatelé
z říše živočišné.
(Dokončení.)
V
Hluku zvonili poledne. Hajný Lapčík usedl na široký pařez
v mýtině,, aby, poobědval. Oběd jeho byl prostý; krajíc chleba a kou
sek slaniny. Rek usedl na bobeček a zíral oddaně na pána. Věděl, že
se s ním rozdělí. Panuje takový poměr mezi myslivcem a jeho psem,
velká důvěra s jedné strany a oddanost až na smrt s druhé strany.
Člověk a zvíře, velký rozdíl, pravda, ale též velké přátelství. Nad
pasekou před nimi přelétlo několik sojek, jež výstražně zaskřekaly,
když jie spatřily. Krásní ptáci, s křídly nad letkami nádherně černomodře pruhovanými! škoda, že vyplení tolik ptačích hnízd!
Po obědě spěchal hajný dále. Nalezl stopu liščí. Čárovala
z poli do oddílu 20. A b,yl to asi statný lišák, protože zanechával
na sněhu odmetky své mocné oháňky. Není už v Hlubočku lišekj
mnoho, snad jen jediný pár. Hajný se na mě příliš nehněvá. Za oběť
jim padá většinou Chorá nebo slabě vyvinutá zvěř. Příslovečná chytrost
chrání lišky před nástrahami lovců. Kdyby však letošní zima byla bý
vala krutější, jistě by jich tu bylo více. Rády se zde usadí, když jfe
1
hlad vyžene z horských houštin Bílých Karpat, kde je málo nízké zvěře,
co zatím zde je pro ně vždy bohatě prostřeno.
Po chvíli dospěl hajný s Rekem k Vcelínku, sadu v lučině u lesa.
Náhle vzlétl z houští mocný pták. Bleskem svezla se ruka hajného
k ručnici, ale jestřáb, kterého v ptáku poznal, zmizel dříve, než
bylo možno hamířiti. Opatrně vešel hajný do houští, kde nehybně le
žela kopist jestřábova, mrtvá slepička bažanti. Srdce sevřelo se mu
žalem. Mrtvá slepička vybavila v mysli jeho živou představu hejna
drobných bažantíků, vykukujících za červnového jitra zpod ochranných
matčiných křídel. „Opět bude o jedno hejno méně", pomyslil si a
osnoval plány,, jak se dravce zmocniti. Mrtvou slepičku nechal ležeti
v původní poloze a aby jí dravec nemohl odnésti, připevnil ji drátem,
omotanými kol stojáčků, k výhonkům křovin. Po obou stranách po
1
železech, jež zajistil podobně, zakryl listím a po
prášil sněhem. Když zahladil větvemi všechny stopy, odcházel spokojeně,
nébof si byl jist úlovkem velkého dravce, na něhož nelíkl po prvé,
a jehož způsob života ták dobře zná.
ložil
po
silných
potůčku, protékajíciho Vcelínkem, rostou olše. Na jejich
ných seméncích pochutnávalo si právě hejno čižků, švižných a
lých, při skrovných svých hodech. Někteří vybírali seménka přímo
ných šištiček v korunách olší a jiní je sbírali pod nimi na
sněhu, švitořili spokojeně a neodlétli ani, když hajný spěchal
nich k bažantímu zásypu. Rád viděl několik bažantích stop, jež
li
mu
drob
vese
z čet
bílém
kolem
k ně
do zásypu ječmene a rychle se vzdálil..
ho k opuštěné králičí noře, v níž se tchoř
podle stop ubytoval. Domněnku pánovu potvrdil i Rek, který navětřiv
tchoře, začal hrabati. Hajný ucpal dobře všecky otvory, a nevyhrabe-li
se tchoř do rána, zítra ho vykope. Dnes již nezbylo by mu na to
času a nemá po ruce ani potřebných nástrojů. V dolině pod bažantím
zásypem hoduje na semenech velkých suchých bodláků hejno stehličků. Trilkujíce přeletují stále sem i tam, a jejich pestře zbarvená
tělíčka zdobí ježaté hlavy bodláků jako nádherné květy.
Hajný spěchá, by do večera vykonal obchůzku. Jen letmo zavadí
pohledem o tři káně lesní, které ve značné výši nad Hlubočkem
opisují bezvadné kruhy. Z planého trní u Štěpnic vzneslo se s hla
sitým cvrlikáním hejno polních vrabců, aby zapadlo o kousek
dále a bavilo se hlučným švitořením. Rek opět hlásí. ,,Co to zas
bude?" pomyslí se hajný. Je to však jen veveřice, která vyhřá
tí o v a
a na dubový výstavek a po očku shlíží s domněle bezpečné
výše na Reka. Pán „jeho jí neublíží, ač ví, že za neúrody šišek na
tropí dosti škod ohlodávajíc pupeny stromů. Jsouf veverky přední ovedly. Spěšně nasypal
Nová tchoří stopa přivedla
1
zdobou našich lesů.
Po Chvíli dospěl hajný ke smrčině na kunovských hranicích. Z velké
kupy mraveniště vylétla těsně před nim žluna zelená. Polékána,
vyrazila několik skřeků a odtáhla houpavým datlím letem. Vyhrabala
dlouhou chodbu až ke středu mraveniště, kde si pochutnávala na les
ních mravencích, ztrnulých v zimním spánku. Z hustých korun vysokých
smrků ozývali se drobní
králíčkové obecni,
blízcí
příbuzní pěnic.
Jejich tiché si-si mile znělo v tiché smrčině, z niž jen zřídkakdy zaletí
do listnatých houštin. Hajný jindy rád pozoroval tyto družné ptáčky,
98
jsou podobni sýkorkám; dnes
však nezbývalo mu času. Mýtinou v odděleni 10. pustil se dolů. Na
dostřel před ním pastvila se tlupa zvěře srnčí. Obracejíc k němu
kteří
živostí
způsobem života
a
tolik
svá nádherná světla, vyčkala ještě chvíli. Pak odhopkovala plavnými
skoky do blízkého smrkového houští, blýskajíc zrcadly ze šedi zim
ního hávu. Poslal za ní Reka, by ji zahnal hlouběji do lesa. Není pro
ni, v zimě tak důvěřivou, bezpečno v těchto končinách!
Na louce Pod vrbové černalo se v bílém sněhu několik čerstvých
I
v zimě neúnavně pracuje vytrvalý pomocník hospodářův,
krtinců.
krtek. V mikovské Občině vyplašil hajný několik hýlů obecných,
kteří příjemně pípajíce usedli o kousek dále. Svými jasně červenými
hrdélky lišili se samečkové od samiček, postrádajících této ozdoby. Le
tos jich tu bylo málo. Jinak tomu bývá za krutých zim. Dospěv na
Kamenné, vzpomněl si na nesčetná hejna jikavců, pěnitav severu, kteří
za loňské kruté zimy den co den paběrkovali tu na jetelištích a strniš
tích. Letos zůstali asi poblíž své studené vla,sti. Obešed celé své lesní
hájemství a zjistiv, že počet zvěře je větší, než se domníval, ukončil
1
hajný záznamy.
A
nyní
rychle a nejkratší cestou napříč lesem k
jestřába. Slunce, stojící těsně nad jihozápadním
ještě
železům,
obzorem
políknutým na
pobádá k spěchu. Rovněž obrovské hejno havranů, táhnoucí dle
zvuků ve společnosti k a vek a vran popelavých na společný
nocleh k Buchlovským horám, připomíná, že není daleko do večera.
Hajný míjí oddíl za oddílem. Pohřížen v myšlenky, nevšímá si hejna
důvěřivých strnadů, k nimž se přidružilo několik samečků pěnkavy
obecné, aby v jejich společnosti prospalo noc v olistěných dubo
vých houštinách, ani zajíců, kteří mu přeběhli cestu. Myslel na jestřába.
Představoval si ho živě, jak opatrně, nejprve zdaleka, přeletoval z vý
stavku na výstavek, aby zjistil, zda není poblíž mrtvé bažanti slepičky
kterého
1
,
nehýbalo, odvážil
:se, usedaje v krátkých přestávkách tu a tam, blíže k opuštěné kořisti.
Než nabyl pocitu úplné bezpečnosti, přeletěl prudce nad vrcholky křovin, v nichž ležela mrtvola ptáka, stále usedaje a stále naslouchaje.
Nikde nic podezřelého, všude ticho. I vrazil prudce na mrtvou sle
pičku. Ležela na témže místě a v téže poloze, jak ji opustil. Chce ji
odnésti na místo odlehlejší a bezpečnější. Avšak co to? Nelze! Všecka
námaha je marna. Zkouší to různě. Pobíhá bezradně a nemotorně kolem.
Pojednou cvak! A je rozhodnuto o jeho osudu. Studené chvaty, sví
člověk,
jediný
tvor,
se
bojí.
Když
se
nic
—
pravý jeho pařát, nepovolí.
Pln očekávání blíží se hajný k Včelínku. Šk'řehot strak pro
zrazuje, že děje se tam něco neobyčejného. K uchu jeho dolétá řinčení
želez a zoufalý tlukot mocných perutí. Odhání Reka, který se od
vážil až nebezpečně blízko k volnému pařátu jestřábovu. U vědomí
převahy člověka nad zvířetem zachycuje vzrušen poslední nenávistný
pohled strašných jestřábích světel.
Na jihozápadě pohasínal nad obzorem odlesk rudé záře jako po
slední pozdrav zašlého dne. šťasten jako každý, kdo dobře vykonal
svoji povinnost, vracel se hajný Lapčík ke své osamělé chudé chatě
tichou alejí zasněženého Hlubočka, na nějž hvězdnatá noc něžně kladla
rající
jemné své závoje.
99
M. Urban:
Výroba
skla v Kyjově.
(Dokončení.)
Zde jsme již všechno obhlédli, teď za mnou k vaně tabu
lové. Musíme dvorem do zadní části továrny. Vstupujeme do síně)
vyšší a prostornější. Kolem vany opět vyvýšené místo, na němž pra
cují t a b u á ř i! Zde nevidíte učňů, nýbrž jen dělníky starší a do
1
a
namáhavější a vyžaduje ještě
U každého okénka pracují dva: mistr a pomocník. Než
se kdo stane mistrem, trvá několik let. Vždyť jsou zde pomocníci až
čtyřicetiletí! Mistrem se stanou jen pomocníci zvláště obratní a schopní.
Pohledte na tohoto pomocníka. Nabírá právě na píšťalu sklovinu
(dle potřeby 6—20kg). Nyní ji vyfukuje v podobě hrušky; obratným
točením a máváním vytváří dlouhý válcovitý tvar, jejž odevzdá pak
mistrovi k dalšímu zpracování. Poněvadž sklo chlgdne, nahřívá mistr
celý válec v bubnu, kde hoří plyn. Zbývá válec profouknouti. Neza
pomínejte, že z válce má býti sklo tabulové! Jak to asi mistr zaonačí!
Hle, pomocník přilepil právě na protilehlý konec válce kousek sklo viny.
Mistr vkládá válec opět do bubnu s hořícím plynem
Slyšeli jste,
jak to bouchlo? To nahřátý vzduch, profoukl samočinně válec na dol
ním konci. Otvor se roztáhne á zastřihne nůžkami. Zpocený mistr dá
vednější; jest tu
větší zručnosti.
práce
ještě
těžší
1
.
vám
válcem.
abyste válec nerozbili,
sotva jej pozdvihnete. Vždyť na to je třeba býti silákem! Když mistr
prve mával píšťalou a foukal, zdálo se vám, že si jen hraje. Není-liž
pravda? Ted teprve chápete, proč jsou čela Mělníků mokrá potem;
proč jsou jejich ruce plny mozolů!
Kapkou vody odtrhne se pak dutý (profouklý) válec od píšťaly a
rozřízne po délce bud diamantem nebo žhavým železem jsou-li válce
potiěžkati píšťalu
s
Plni
strachu,
1
,
narovnávací peci, kde
jiný dělník při teplotě 400—600° C železným prutem narovnává
hřeblem žehlí, načež vsune uhlazenou již tabuli do oddělení
větší.
jej
a
Rozříznutý válec odnesou pomocníci do
chladícího.
Ve
vedlejší místnosti spatříte, jak se zchladlé již tabule řeží
potřeby na menši tabulky a balí do beden.
podle
.
Odtud nás zavede průvodce do brusírny, kde brusiči láhve a
sklenice brousí jemným pískem a různými brusy, aby jejich stěny
byly hladké a hrany přesné. Vidíte brusy železné, pískovcové, mra
morové, ba
dřevěné, jimiž lze dosáhnouti největší hladkosti. Brusy
jsou stále navlhčovámj vodou, jinak by sklo při broušení prasklo. Brou
šením se sklo ovšem značně zdraží. Abyste si odnesli ze sklárny něco
na památku, dá vám průvodce každému několik skleněných kuliček,
jimiž se uzavírají sodovkové láhve. Neopomene rovněž ztropití si s vámi
malý žert. Dá vám do hrsti několik prudce chlazených skelných slziček*
i
1
doložením, abyste jednu stiskli. Bum! Vyskočíte leknutím. V hrsti
máte místo slzičky hromádku prachu. Honem zakusíte ještě jednu zlomit
a ostatní schováte, abyste si zažertovali s někým doma.
Tak, a ťed zase hezky jeden za druhým do vazárny. Tu sedí
řada žen, před
nimi hromady lahví a sklenic, jež prohlížejí a třídí.
Vadné zboží odhazují do košů, v nichž se odnese zpět do vany a tams
s
100
se znova roztaví. Bezvadné zboží se balí do slámy a ukládá do beden,
jež dělnici nakládají do připravených vagonů, neboť železniční koleje
jdou až do továrny. Část zboží rozjede se po naší republice, značná
část vyváží se do ciziny. Ze sklenic v Kyjově vyrobených pijí v Jugo
slávii, Rakousku, Itálii, Polsku, Madarsku, Rumunsku a j
„Vyrobíme slušnou hromádku zboží", vykládá průvodce, „vagon
za vagonem vysíláme do světa, třebaže nepracuje dosud celá sklárna.
Na dvou vanách vyrábíme sklo duté a na jedné sklo tabulové. Na vaně
pro sklo duté zpracujeme za 24 hodiny 14.000 kg skla, na vaně tabu
lové 13.000 kg; dohromady 41.000kg. Duté sklo vyrábíme od pon
dělka do soboty ve dvou denních směnách po 8 hodinách, sklo tabu
lové od pondělního rána do rána nedělního nepřetržitě ve směnách
'
po 71/2 hodině.
1
Dosud
Dále pracuje
.
skláře, nosiče, vazačky a baliče,.
ve sklárně řada dělníků jiných: topiči na generá
jste
viděli
v č i skla, p r á z d n i č i a v y h ř v a č i pecí, zámeč
y
níci, st rojnici, formaři a slévá či, pánvaři, m y, ná ř i, te
torech,
t
a
í
i
1
saři
zedníci, košaři
a
rovnači
a
jiiní
denní dělníci. U
skla
tabu
řezači. Sklárna zaměstnává ted přes
600 lidí, dělníků, dozorců a úředníků technických i kancelářských. To
várna není ještě úplně zaměstnána, ale poměry se proti r. 1922 a 1923
přece značně zlepšily. Zdá se, že nezaměstnanost byla jen přechodná.
lového jsou též
to
škoda
a
nenahraditelná pro
okolí, kdyby podnikl
Kyjov
přestal prospívali, zvláště když je od roku 1919 úplně v českých
rukou. Dřívějším majetníkem byla židovsko-německá společnost Reicnova,
která měla na Moravě skláren několik. V našem kraji založeno bylo
1810 více skláren v krajích, kde bylo dostatek dříví, jímž se
již r.
ve sklárnách původně topilo. Tak vznikla Stará Huť, Salaš, dále skelná
huť v Buchlovicích a na Stupavě. Sklárny tyto zanikly, když r. 1858
zřídila Reichova společnost sklárnu u cesty z Kyjova do Kostelce.'
Roku 1883 byla postavena sklárna na nynějším místě v Kyjově a po
stupně rozšiřována. Hned roku následujícího postavena druhá pec na
duté sklo. O deset let později, r. 1894, postavena byla první vana;
r.
1898 druhá, 1908 nynější vana tabulová, takže r. 1914 měla kyjovská sklárna tři vany na duté sklo, jednu tabulovou a jednu pánvovou
pec. TRoku 1919, koupila sklárnu Moravsko-slezská banka.
Všichni skláři si přejí, aby bylo ve sklárně tolik práce, jako před
válkou. Veselo je, dokud mají skláři do čeho foukat!" skončil průvodce
své poučné výklady.
My přejeme bodrým a statečným sklářům ze srdce téhož. Loučíme
se s nimi i s přívětivým průvodcem.
Čest jejich práci!
Byla
by
i
—
Ant. Kolek:
Tunklové z Brníčka, poslední páni
moravští.
Po
1480 mívali jsme na Moravě dvacet tři hrdé šlechtické rody,
které řídily politické běhy markrabství. Ä byly to rody slavné, samo
zvučná jména: páni z Pernštejna, z Kravař, z Boskovic, z Lomnice,
r.
101
Kunštáti,
Tovačovští z
Cimburka, velmoži, kteří se vyrovnali jměním
knížatům německým, ba mnohdy] je
předčili*
věhlasem mnohým
Nezbylo po nich mnoho, omšené náhrobky v kostelich, rozpadávající
se zříceniny hradů, opuštěné zámky, a snad nějaký zažloutlý pergamen
i
i
1
visutou pečetí a zlatými slovy staročeské poctivosti.
Pryč je naše šlechta! Rozmetali ji do všech úhlů světa, hynula na
popravištíCh, uchystaných Habsburky, a na bojištích války třicetileté,
tonula v cizáckém živlu za nranicemi i doma, takže jen nemnoho rodů
šlechtických v Čechách a na Moravě přetrvalo potopu hrozných těch
dob. Historikové udávají počet všech rodin staročeských po válce SOleté?
na 300. Na Moravě z rodů panských zachovali se pouze šternberkové,
Žerotínové, ovšem poněmčení, a Tunklové, jediná dnes šlechtická rodina,
moravská nejstaršího původu, která se svého češstvi nikdy, nevzdala.
s
Osud zavál Tunkly k nám
—
do Ždánic. Pod náspy starého feudál
ního hradu ždánského usadil se potomek pánů Tunklů z Brníčka a ze
muž zasněný, žijící
Zábřehu, kdysi korouhevních pánů moravských
více v slavné minulosti než v přítomnosti.
Věnujme jeho rodu trochu pozornosti!
První zprávy o rodině Tunklů sahají k roku 1398. Na Moravě se
Tunklové vyskytují roku 1419 a roku 1434. Jan Tunkl koupil hrad.
Brníčko a kolem roku 1442 Zábřeh. Jeho synové Jan a Jiří pomáhali
císaři Friedrichovi, obleženému ve Vídni, načež Friedrich z vděčnosti
obnovil jim r. 1465 stav a titul korouhevních pánů. Byli pak také od
pánů moravských r. 1480 do stavu panského skutečně přijati, spolu ještě
s jinými sedmi starými rody, takže od toho roku byly u nás 23
panské rodiny, v jichž rukou se soustřeďovala veškerá vláda a správa
země moravské. Rodinná tradice praví, že Tunklům patřily tehdy 54
osady na severní Moravě. Rádi uvěříme, nahlédneme-li do Půlionů.
Patřifyt Tunklům kdysi hrady: Rabštajn, Rýmařov, zbořený Holstein,
hradům pak
Štramberk, k
Nový Hrad, Brníčko, ba nějakou dobu
—
i
rozsáhlá panství.
Jako korouhevní páni měli Tunklové v čas vojny vlastní vojsko^
Táhli se svým rytířstvem a zemiany pod Vlastní korouhví, na níž se
skvěl rodný znak, stříbrná ryba v modrém poli.
Začátkem 16. století se Tunklové na Moravě vyprodali a odstě
hovali do Čech, kde Jindřich Tunkl byl od roku 1507 purkrabím hradu
pražského a v letech 1511—1517 lantfojtem (zemským hejtm'anem)
v Dolní Lužici. Za manželku měl sestru známého českého pána Zdeňka
Lva z Rožmitálu, jehož prostřednictvím byl spřízněn s Rožmberky. Měl
pan Lev za ženu pannu Rožmberkovnu. Tehdy byli Tunklové na vrcholu
své slávy a moci. V 16. století pozorujeme však, že rodina zcíhudla.
Po bitvě bělohorské 1620 vyskytuje se na Moravě Hanuš Adam Tunkl,
který se prokázal vysvědčením, že se povstání nezúčastnil. Přece však
musil sleviti „500 zlatýdh z dluhopisu na 3.300, který Jeho Veličenstvo'
Ferdinand II. za Jiřího ReChenbergra povinno bylo p. Adamovi za
platit. Na to mu byl zbytek a jiný dlužní úpis od Hanuše Drnovského
vyplacen".
Válkou 30tiletou zchudli Tunklové skoro úplně, takže sloužili jaklot
vyšší úřednici na různýdh panstvích. Adolf Ladislav Tunkl se připo
míná roku 1718 jíako zemský hejtman v Brně. Mnozí členové toho rodu.
102
í
i.
v 18. a 19. století jako důstojnici různých hodností. Na př.
Eduard Ferdinand Tunkl byl plukovníkem kyrysnického pluku č. 8.,
bojoval roku 1866 v Itálii a byl tam i vyznamenán.
Linie, z níž pocházejí Tunklové ždánští, přestala v těch dobách
užívati starožitného erbu i titulů svých předků a když před léty žádaly
o obnovení šleChtictví, kladla tomu rakouská vláda takové překážky,,
že se jednání vleklo 13 let. Žádost ležela 8 let u císaře, a teprve když
bylo pohroženo žalobou u správního soudního dvoru, bylo žádosti
po dalších 5 letech vyhověno. Záležitost se protáhla z té příčiny, že
Tunklové vždy byli a zůstali dobrými Čechy. Erb i titul byly jim ob
noveny diplomem ministerstva vnitra ve Vídni ze dne 8. července
1908.
Diplom na pergamene je nádherně a umělecky vypraven,
zvláště pak erb je vymalován opravdovým umělcem. Psán je česky
opravdu bílá vrána mezi listinami toho druhu, neboť poslední šlechtický
diplom česky psaný byl udělen hned roku 1711. Heraldické výrazy
jsou staročeské, což čtoucího mile překvapí.
vynikli
1
—
—
Diplom pro zajímavost uvádím doslovně:
Jelikož Rudolf Albert Tunkl,
narozený dne 25. ledna 1872 ve Starém Hrozenkově na Moravě, kupec
ve ŽdánicíCh, příslušnost k rodině svobodných pánů Tunklů z Brníčka
a Zábřehu (německy „Freiherrn Tunkl von Aschenbrunn und Hohen
stadt"), prokázal, kterou rodinu lze počítati k staročeskému stavu pan
skému, vyhotovuje se mu k jeho žádosti c. k. ministerstvem vnitra,
jakožto nejvyššim úřadem pro záležitosti šlechtické v obvodu "království
a zemí na říšské radě zastoupených, tato potvrzovací listina s po
dotknutím, že
Rudolf Albert svobodný pán Tunkl z Brníčka a Zábřehu,
(následuje erb krásně provedený)
jeho přímé manželské potomstvo oprávněni jsou užívati stavu
svobodných pánů, dále jmenovaných praedikátů, jakož i následujícího,
barvami vyobrazeného a popsaného erbu, a sice:
Modrý štít, obložený vzhůru k pravé straně se zdvihající stříbrnou
jakož
i
Na hlavním
korunovaná kolčí přilba
s modrými, stříbrně prodlouženými fafrnochy. Z koruny přilby pozdvi
hují se modrá, uzavřená křídla orlice, obložená plavající stříbrnou rybou.
Ve Vídni dne 31. července 1908.
rybou.
kraji štítu spočívá otevřená,
Ministr vnitra:
Dr. Richard svobodný pán
Pečef ministerstva vnitra.
z Bienerthů.
středověkých zřízení zmizely s Rakouskem!.
Zůstala však historie, která nás učí úctě k rodům, jež pro národ
český vypily kalich hořkosti až na dno. Tunklové z Brníčka a Zá
břehu, jejichž poslední větev žije mezi námi, náleželi k nim.
Privilegia
a
zbytky
Valerián Entner:
Kyjov městem královským.
Za poddanských
časů byla naše města povinna svým pánům a
držitelům různými dávkami a robotami. Byl-li pán umírněný, a vědom
si toho, že s rozvojem měst a vsí v jeho kraji zvětši se i jeho příjmy,
103
bylo poddanství ještě snesitelné. Kde byl však pán bezcitný hrabivec,
aneb hýřil a hleděl své poddané co nejvíce vyssáti, tam se dařilo pod
Nejhůře jim bylo, když zadlužený pán byl nucen dáti je
do zástavy; neboť cizí, zástavní pán, nemiěl s nimi teprve žádné
útrpnosti a smilování. Nebýt těžkých trestů, byli by se poddaní z tako
vého kraje rozprchli na všechny strany. Poměrně nejlépe se dařilo kra
jům náležejícím ke komoře královské. Zvláště pak ta z měst, jež
a nesměla býti, jakožto královská,
náležela dědičně českým králům
daným
zle.
ani prodána, ani zastavena, záhy vzkvétala a stávala se
bohatými stře
disky obchodními i výrobními. Přispívaly k tomu také různé výsady,
jimiž byla tato města nadána. Královská města vysílala své zástupce
také na sniěm, takže se téměř vyrovnala panským stavům, rytířům
a vyšší šlechtě (pánům). Královských měst bývalo na Moravě šest:
Brno, Olomúc, Jihlava,' Znojmo, Uh. Hradiště a Kyjov. Kyjov, nejmenší
z nich, domohl se tohoto výsadního postavení zásluhou svého prvního
královského primátora, jenž popsal tuto událost ve svém spise, vzácné
to památce starého písemnictví našeho.
První písemná zmínka o Kyjově jako tržišti sahá k r. 1126,
kdy, byl Kyjov darován Václavem, synovcem knížete Otty II. Černého
(Přemyslovce), klášteru Hradisku u Olomouce, v jehož držení a ma
jetku zůstal až do XVI. století. Byl však v té době často zastavován
a držiteli znamenitě vykořisťován a tak ve vývoji brzděn. Na osadu
dolehly těžce
doby válečné, zvláště války husitské, kdy Kyjov, stoje
věrně při české věci, statečně vzdoroval vojskům Albrechta Rakouského,
zetě císaře Zikmunda. Městečkem byl Kyjov po prvé nazván v ma
nifestu uherského krále Matyáše Korvína z roku 1469 a městem
v manifestu krále českého Vladislava II. Jagielovce z r. 1515. Roku
1539 prodal klášter Hradisko město Kyjov tehdejšímu hejtmanu markrabství moravského Janu Kunoví z Kunštátu a na Lukově, v jehož
rukou počalo se městu lépe dařiti. Avšak již za nástupců a synů jeho
byl Kyjov opět zastaven a roku 1548, jak primátor Václav Bzenecký
ve svém spise o pěti synech Kunových poznamenává, „nemohúce pro
dluhy a ožralství své Kyjova udržeti", prodán Janu Kropáčovi z Ne
vědomí a na Litenčidch. Jasná obloha znova se zachmuřila! Nový pán,
muž neobyčejně lakomý, bezohledný a ukrutný, pokoušel se ihned přivésti kyjovské do úplné poroby. Měšťanům bylo se v těch časech
i
těžko ubrániti. Marně zoufali ve své bezmoci. Když bylo nejhůře, vy
pravilo poselstvo ke králi Ferdinandovi I., aby jej požádali o ochranu.
Václav Bzenecký, který poselstvo vedl, znal asi habsburskou chtivost
majetku a moci, a proto nabídl Ferdinandovi Kyj° v přislíbiv, že město
kupní cenu 9.000 zlatých Janu Kropáčovi samo zaplatí. Ferdinand ovšem
tuto dobrou nabídku milostivě přijal. Když pak se kyjovští v Kroměříži
s Janem Kropáčem skutečně vyrovnali, slíbil novému poselstvu kyjovskýcíh, jež vedl opět Václav Bzenecký, svou zvláštní přízeň a ochranu. Dne
18. srpna 1548 vydal vlastnoruční list, jímž Kyjov povýšil na město
královské. List onen město dosud opatruje ve svém archivu jako vzácný
dokument své slavné minulosti. Zní:
.
„My, Ferdinand, z Boží
milosti
Římský
král,
po všecky časy roz-
množitei říše a Uherský, Český, Dalmatský, Charvátský
v
10t
Hispanii,
arcikníže Rakouské,
etc.
král,
infant
margkrabě Moravský, Lucemburské
a
Slezské kníže a Lužický margkrabě etc. Oznamujem tímto listem všem,
jakož jsou se opatrní purkmistr a kdnšelé i všecka obec města našeho
Kyjova, v margkrabství Moravském ležící, věrní naši milí, přísahu
svatého Jakuba, nyní minulého, svejmi vlastními penězi k
ruce
naší královské vyplatili a nám se z povinné poddanosti dobrovolně
poddali, což jsme od nich milostivě jako od věrných poddaných přijíti
ráčili a přijímáme. I nechtíc, aby svrchu jmenovaní obyvatelé kyjovští
pro jich takovou poddanost bez zvláštní milosti od nás zanecháni býti
měli, nýbrž to od nás, že jim milostí naší královská nakloněni býti rá
číme, vskutku seznali, protož s dobrým rozmyslem' naším, jistým vě
domím, s radů věrných našich milých týmž obyvatelóm Kyjovským
tuto zvláští milost jsme učinili a tímto listem činíme, že jmenovaní
obyvatelé Kyjovští, nynější i budúcí, od nás ani dědicuov našich, potomkuov a budúcích králuov Českých a margkrabí Moravských odcizováni, odtrhováni, zastavováni ani prodáváni žádným vymyšleným obyčejem a spuosobem býti nemají a moci nébudú, nebrž při nás a dě
dicích našich a budúcích králích Českých a margkrabí Moravskiýčh
dědičně se vším k témuž městu Kyjovu příslušenstvím na budúcí časy
zůstati mají. Jestliže bychom pak My neb dědicové naši a budúcí
králi Čeští a margkrabí Moravští mimo. to naše milostivé připovědění
kdy bud z omylu, z nepaměti, net pro kterúkoliv jinú příčinu často
psané město Kyjov s jeho příslušenstvím nyní neb potomně, všecko
neb na
ráčili,
tímto
díře
od nás
Chceme, aby to žádné
listem
prodali, zastavili aneb preč dáti
moci, pevnosti ani stálosti nemělo, neb to
naším kazíme, moříme a v nic obracu-
odcizili,
a
odtrhli,
majestátem
jeme. Tomu na svědomí pečeť naší královskú větší k listu tomuto jsme
přivěsiti rozkázali. Dán v Vídni v sobotu po panně Mary na Nebevzetí
léta od narození Syna Božího tisícého pětistého čtyrycátého osmého a
a královští našich římského osmnáctého a jiných dvamecitmého.
Ferdinand."
Od
té
doby nastaly městu
protivenství zdržovala jeho
R. Kučera:
lepši časy,
rozvoj. LetÖ o
MalétlSké
třebaže nové bědy a nová
tom zase až jindy.
VÍttO.
V západním
cípu župy ůher.-hradišťské, na hranici moravského
Slovácka, rozkládá se v mírném úžlabí osada Archlebov, povýšená
roku 1840 na městečko a proslulá znamenitým vínem malénským,
které od nepaměti se řadilo mezi nejpřednější vína moravská. Asi 1
1
km
směrem k severu, při pohoří Chřiby, počíná potok, který
protéká osadou. Nazývá se Tratmanka a po delším toku ústí mezi
za osadou
Podivínem a Lednicí do řeky Dyje.
V téže vzdálenosti od osady jako počátek potoka rozkládájí se
po svahu Chřibů stráně, částečně posázené vinnou révou, z nichž nejíznamenitější jest trat zvaná Malény, kde roste zmíněné výborné
víno malénské. Trať Malény jest rozložena proti polední straně, a
množství
dostatečné
takže
Chráněna
severákem
zachycuje
Chřiby,,
před
slunečního tepla. Staří vojíni, kteří prožili několik let v Itálii, tvrdívali,
že prý v Malénedh panuje v létě zrovna takové horko, jako v Itálii. Ježto
105
pak vinná réva jest teplokrajan, proto se ji v Malénech dobře daří.
Také hlinito-jílovitá půda malénská jde vinné révě k duhu, a co zvlášt
ního, zdržuje se v Malénech jistý druh hmyzu, jehož domovem jest
Itálie, vědecky zvaný eikáda. U nás se jim říká crčáci. Obveselují svým
1
koncertem dělníky ve vinohradech. Jakmile je slyšeti zpívati crčáka;,
je jisto, že již hrozny kvetou. Tato jejich písnička trvá po čas květu
vinné révy. Přeneseme-li cikadu z Malénů na jiné místo, dlouho tam
nevydrží; budto se vrátí zpět nebo zahyne.
Když tatíček nebo maminka chtějí svým dětemi udělati radost, do
nesou večer z práce, kromě chutných třešní a rybízu, také chyceného
crčáka.
Dříve bývalo pěstování vína pro archlebovského hospodáře jedním
z nejpřednějších zaměstnání. Ještě v letech 70. a začátkem let 80. minu
lého století vinaření se výborně dařilo a vyplácelo. Z dalekého okolí,
jmenovitě z Brna, Vyškova, Prostějova, ba až z Olomouce přijížděli
hostinští a obchodníci s vínem, aby nakoupili malénského vína. Koncem
let 80. počala však zle řáditi zhoubná plíseň zvaná p e r e n o sip o r a,
které podlehly všechny vinice u nás vůbec. O stříkání modrou skalicí
(síranem měděným) se tehdy ještě nevědělo, a jestli ano, tedty se to
muto prostředku nedůvěřovalo. Následky se brzy dostavily! Víno se
přestalo u nás vůbec roditi.
Touž dobou se zakládaly na Ždánicku nové pozemkové knihy.
Poněvadž pak dosavadní výnos vína býval dobrý, byly naše vino
hrady zařaděny do prvé a druhé užitkové třídy, byť byla vinice vy
sázena třebas někde na skalisku. Daň z vinohradů byla pak' tak ve
liká, že se pěstování vína nijak nevyplatilo. Lidé šmahem vysekávali
vinice, takže trať malénská vyhlížela brzy jako poušť, a jen sem tam
na useknutém trsu vyrůstal mezi travou vinný výhonek a klonil smutjněl'
hlavičku, jako dítko na hrobě svého někdy tak slavného otce.
Než zželelo se archlebovským hospodářům vinohradů a počali před
válkou opět zakládati vinice, takže se trať malénská vinnou révou
zase zazelenala, byť už ne v takovém množství, jako kdysi, ale přece
dosti obstojně.
Žel, vysoké
daně, které také dnes jsou na víno a j'eho výrobu
uvaleny,, brzdí rozvoj vinařství slováckého, takže není naděje, že by
se kdy vrátily staré časy slávy.
j.
y
sustek:
dílně
na
vám bezpochyby všem známo,
olej,
že se
stara svítívalo loučemi,
jejichž světlo bylo velmi špatnou náhradou světla denního. Ted
petrolej, různá světla plynová a krásné bílé světlo elektrických žárovek.
Je
Tak
z'a
máme
lidstvo pokračuje.
O
než louč bývalo za těch časů svícení olejem, tlačeným
z olejnatých jader a semen. Tlačívali si jej naši dědečkové a pradědeč
kové sami. Měli k tomu velké li$y postavené v boudách. Známe boudy
vinohradní, v nichž se tlačívalo víno. Avšak dílně na olej, jak se
jim říkalo, byly mnohem větší, neboť mohutný lis vyžadoval hodně místa.
Olejny byly dříve téměř ve všech vesnicích v šumících zrovna tři.
Z nich zachovala se dosud jedna, s lisem skoro neporušeným. Rozněco
lepší
;
,
;
106
hodl jsem se pověděti vám dnes o výrobě oleje několik slov. Ještě
dobře, že ten svědek minulých dob není zničen, neboť jinak b,y, mé
vyprávění postrádalo názornosti.
Podíváme se tedy do takové dílny! Nejvíce místa v ní zaujímíá
velký lis. Obě dubová svěradla jsou masivní klády, každá zdéli 7i/2 m,
v objemu 2 m. Na levé kládě je vyřezán letopočet 1829, ale pravá
je mnohem starší a pochází z jiné dílny,, jež byla zkasíroivanái
(zrušena), když se stavěla vlářská trať. Celkově vypadá lis jako mo
hutný louskáček na ořechy. Klády ty jsou vlastně dvě nerovnoramenné
páky, jež se stahují a roztahuji silným akátovým šroubem o průměru
16 cm a délce 2 m 90 cm. Otáčení děje se velkým kolem, jemuž šroub
je zároveň hřídelem. Kolo má 2 m 36 cm v průměru a zasahuje do
jámy vyhloubené v zemi. Klády se posunují na podložené dubové tra
verse. Zadní konce klad, jen málo od sebe vzdálené, tkvi v zářezích
1
1
Lis
na
olej.
mocného svěráku, který
jim zabraňuje roztahovali se. Stěny zářezů
i
s příčnými spojkami, to jsou osy obou pak; tam je těžiště tlaku přilisování. Blíže svěráku zavěšena je na vnitřní straně pravé klády
na
desce dubová okutá hlavice, která při sevření lisu tlačí na jádra
v nádobě, Umístěné na protější kládě.
Nyní, když jsme si lis zhruba prohlédli, vyrušme jej na chvilku
z jeho téměř půlstoletého odpočinku a požádejme Lopeničáře (občana
z kopaničářské obce Lopeníka), ať nám ukáže, jak se v dílně pracovávalo. Vedle lidí újezdských a těšovských byli v ní právě Lopeničářt
častými hosty.
Olejová sezona (období) nastávala obyčejně koncem zimy, když se
již hlásilo jaro. Přes zimu si lidé jádra a semena připravili. Když sněhy
tály:, začali se do šumidké dílny trousiti svérázní kopaničáři. Přicházel
zpravidla ve středu a v pátek. Mnozí přicházeli již večer před tím; pře
nocovali, aby se mohli časně z rána pustiti do práce. Kolikráte vstali
1
po půlnoci a začali bouchat i. Tloukli jádra a semena ve stu
pách pěkně ve čtvermo a rušili tak spánek domácích. Zařízení stupy,
již
107
1
je
prosté:
nerovnoramenná páka,
osa se pohybuje ve
zasazena palice, která tluče do
jejíž
žláfccích
trámců. Na delším rameni je
jamky.
Tan; nasypali Lopeničáři naloupaných jader, chytili se rukama bidla,
upevněného nad stopou, a šlapáním oběma nohama na kratší konec
stupy zdvihali její delší konec s palicí, jež třískala do jader, až z nich
byla miělná moučka, kterou vřelou vodou spařili a zestěrozhnětli rukama, jako když kuchařky hnětou těsto na
rovali, t.
nudle. Potom odměřili asi dva mázy této hmoty, (máz o čtyřech žej
dlících rovnal se našemu 11 9 dl), a na plechové pánvě ji pražili za
neustálého míchání dřevěnými vařečkami. K pražení byla v dílně také
pec. Protivného zápachu z pražené hmoty každý nevydržel. Škrabal
velice v krku, zvláště byla-li jádra již trochu plesnivá.
Upraženou a vody zbavenou 11 u č e n i n u nasypali do železné;
pérnice (žáci u nás říkají tad dnes pouzdru na pera), pekáči po->
jí.
dobné, přikryli železným kotoučem
a
zavěsili
do
A
lisu.
nyní
ruče
Stúpa.
se chopili chlapi držadel kola, napjali svaly, klády
žily,
hlavice zatlačila na přikrývku pérnice a
dřevěného korýtka,
žlábečkem
tekl
již
olej
pak* do
sobě přiblí
kapal zvolna do
se
k
podstaveného
hli
něného džbánku. Z jedné mírky nalisovali průměrně žejdlík oleje.
Množství oleje záviselo ovšem na olejnatosti jader. Zbylá stlačenina,
zvaná záboj, byla tak tuhá, že musela býti»vyražena s pohyblivým
dnem pérnice silným úderem dřevěného kladívka. Rozmočeným zábojem přikrmovali dobytek.
Po tuhé práci kopaničáři pořádně vyhiádli. Rozvázali proto uzlíky,
nakrájeli chleba a sušili jej na topénky, jež pomaštovali olejem
Chutnalo jim znamenitě! Potom si nalili na misku oleje, rozmíchali
i
v něm
trnky (povidla) a jedli.
Lopeničáři táhli nejčastěji olej bukvový z jader bukvic. Byl prý
velice dobrý. Vedle jader švestkových a durancových lisovali v šu108
mičkých dílnách též semeno lněné, konopné a ohnicové, pak mák a.
ořech. Také dyňová jádra dávala dobrý sladký olej. Lepšími druhy
olejů podmašťovaly hospodyně pečivo a v půstě jimi také zasmažovaly.
Rány, zejména opařeniny, hojíval takový pravý vonný olejik zname
nitě. špatnějšími oleji svítívali v plechových lampičkách. Bavlnky na
knotky bývalo za 2 krejcary na celý měsíc.
Když se naši horalé najedli topinek, ucpali naplněné nádoby s olejem, zaplatili od každého záboje po krejcaru (v pozdější době po
dvou) a vesele kráčeli ke svým rodným horám. Stejiiě si počínali také
jiní lidé přespolní i domáci.
1
Máňa
Fašaňk.
Heinzová.
(Z okolí Hodonína.)
„Už sa fašaňk
krátí
už sa nenavrátí
i
.
Ostatky, na Slovácku zvané fašaňk, slaví se vesele. Jsou to po
slední dny radosti a bujnosti před dlouhým půstem. Poslední tři dny,
neděle, pondělí a úterý před Popeleční středou patří cele mladým
svobodným lidem." Ba dříve i školní děti mívaly v ty dny- prázdno,,
Jako se na 1. dubna vyvádějí „aprílem", tak o ostatcích posílají děti
ke
známým vypůjčili formy na koblihy,.
Kdjyž přijde chlapec do stavení a vyřídí svůj vzkaz, známí dají
mu do pytle kamení, starého železa a pod., a pomohou mu s pytlem
na záda. Hospodyně začerní si ruce od sazí a začne chlapce hladiti
A
tvářích, říkajíc při tom: „-Chlapečku, ty jsi hodný!
jak
umytý. Ale, chudáčku, vždyť to ani neuneseš! Takového
pěkně
malinkého
drobečka si pošlou pro formu." Když chlapec přijde konečně s těžkým
pytlem a všecek od sazí domů, utrží jen pořádného smíchu! Má však
výstrahu pro příští fašaňk, kdy to čeká zase mladšího sourozence.
Dospělejší Chlapci chodí celý den po dědině a zpívají masopustní
po
písničky.
Nejraději
si
zanotují:
„Na konec fašaňku,
kdo nemá galánku,
už
mít nebude,
protože půst bude."
ju
jsi
Anebo: „Fašaňku, fašaůku,
dej mi dobrou ženku,
která mě povede
z hospody do šenku."
Do domů, kde
.
mají dcery na vdávání, chodívají chlapci na koblihy^
Domácí nachystají plnou mísu vody a postaví ji hodně vysoko. Chlapci
snaží se mísy dosáhnouti, převrhnou ji na .sebe a jsou potom jako
hastrmani. Koblih ovšem dodatečně také dostanou. Večer se obléknou
za maškary, okrášlí si stuhami snopek konopí a jezdí s nim po vesnici*
Při tom provádějí různé směšné kouskyi a zpívají. Když obejdou celou
a tančí
dědinu, jdou do hostince, postaví snopek doprostřed sálu
kolem něho. Říká se tomu tančení na konopě. Kdo se nejvíce
vytančí, ten prý bude mít konopě hodně vysoké.
Některé starší ženy nastrojí se v úterý večer před Popeleční stře
dou do konopných šatů, okrášlí si konopné snopky a jd'ou s nimi,
do hostince. Dvě se chytnou za ruce, tančí kolem snopku a zpívají
při tom (někdy jim i hudba hraje):
109'
„Hrály jsme si na konopi,
dělaly jsme malé snopy,
málo nás, málo nás",
pojdte někdo mezi nás."
Po každé sloce přiberou někoho do kola, až jsou v něm všichni
jpřítomní.
Potom zase
zpívají:
„Hrály jsme si na konopi,
dělaly jsme velké snopy,
moc
A
nás,
moc
nás,
běžte někdo pryč od nás."
ještě jiný masopustní zvyk mají ženy z okolí Hodonína. Je to
holeni mužů.
Časně ráno seberou se tři ženy, udělají si z řepy mýdlo, z třísky
břitvu a místo vody si naberou sněhu. Takto připraveny jdou holit
muže. Přepadnou-li některého ještě v posteli, musí se vyplatit. Ženy
chodí tak po všech známých, a za peníze, které od .mužů dostaly;
si
udělají hostinu.
Josef Walter:
Velikonoční týden na Valašsku.
(Nářečím.)
se v lecčems od zvyků
kmenů moravských. Zapsal jsem jich několik rázovitým] ná
jímž se u nás mluví, aby tak bylo zachováno to, co se i
Velikonoční zvyky
i
jinýdi
řečím,
od nás
valašského
lidu
liší
rychle vytrácí.
Smici1 ) oznamují klekání a poledne řehtačkami a klapačkami jako
2
jinde. Oplaniska ) majů na Zelený čtvrtek jinů robotu. Den dva před
3
čtvrtkem
kde
halasniska
Večer na Ze
Zeleným
spija
vyhlédnú si,
).
lený čtvrtek idú sypat mravence na místa, kde halasniska spija. Oni
dobře ví, že Kača Máškoj spává na hůře, Maryna Kubroj na chlévě.
máš-i6
mravence", praví Martin. „Mám", od
)
„Počůvaj ), Ozef,
povídá Ozef. „Tak di." A idú k Máškom. Martin vyprávjá s Kačú
a Ozef sype červené mravence, kde Kača léhá. Majů jich v míšku.
Pak idú ke Kubrom a dále. Ráno se ptá maměnka Kači: „Co si ta
ková nesvá?" „Ale, maměnko, víte, su plná mravenců." „Čujěš 6), Kačo,
di se umyt, je Velký pátek, pudeš do kostela." A Kača idě. Cestou
dohoní Ozef. „Kačo, jak's se vyspala?"
ji
7
sem
fa
„Sťahla
chytit ), byl bys viděl."
8
nebud
taková.
Pásli
smi
„No,
spolu loni ovce, letos možem zas."
)
9
„Ta )", odpovídá Kača.
A vyprávjali spolem cestú až do kostela.
Na Bílou sobotu večer věšajú oplaniska škopky od zelí na stro
my, že prý přestává půst. Nebude se jest kyselica, ale maso. A také
hned v neděli ráno zabíjí gazda Máškoji kotrnu10 ) a volá na Kaču:
11
di
ide.
Dlho
se nedivá a už vidí
mi
držet
kotrnu!"
Kača
„Kačo,
)
15
na
Zrudne
a
vřbě
před chalupů
vjec ) nevyprávjé,
jejich škopek.
enem13 ): „Tatíčku, to jistě ten Ozef Matúšoj chyba to 14 ) Martin Kovářoj." A tatíček ide pro zavěšený škopek.
4
1
,
110
V
pondělí velikonoční namáčajú oplaniska dívkyi
.přes dědinu zpívajúcí;
„Jaký si hospodář,
takovů
máš na
Běda
jako
dívce, která
=
=
=
=
=
je
ai16 )
ni
v
Idú
potoce.
ženu máš,
rukávce,
na cigánce."
potká, je hned v potoce.
=
- a
smici
školáci.
)
) oplaniska
chlapci, kteří už vyšli školu.
chlapci,
- 4
14
máš-li.
halasniska
děvčata
starší
let.
)
®)
počúvaj
slyš.
') máš-i
- 8 smi
- 7 sťahla sem ťa
tě
chytit
)
•) čuješ
)
kdybych
byla chytila.
slyšíš.
- 10 kotrna
- 9 ťa
ani
ani
ani
mnoho.
ani
málo,
jsme.
)
)
tak,
tak, všelijak,
králík. - ") dlho
více. - 13) enem
dlouho. - ia) vjec
jenom. ") chyba to
nebo. - ,5) ai
i.
l
=
=
=
=
-
=
=
=
=
=
-
Pověsti z Bohuslavic u Kyjova.
l
kolem něho malá vesnička,
žili kapucíni, kteří pečovali o
spásu duší
svých farníků. Kolem kláštera byla velká zahrada, kde klášterníci pěsto
vali všechny druhy stromů. Ovoce prodávali na blízký hrad Cimburk.
Tím se nahromadilo v klášteře velké bohatství, o kterém vyprávěljy
se po celém kraji přímo pohádky. O tomto bohatství dověděla se
tlupa lupičů, která měla svůj tábor v Buchlovských horách. Za tmavé
noci přepaden byl klášter a kapucini vyvražděni. Avšak marné se
lupiči sháněli po bájeném pokladě. Rozhořčeni nad svým nezdarem,
zapálili klášter i domky obyvatel Lhotky. Dlouho se ozýval tichou
Uprostřed hustých lesů
zvaná Lhotka. V klášteře
stál
klášter a
1
nocí nářek vesničanů, zatím co tlupa lupičů, dokonavši pomstu, mizela
v hustých lesích. Vesnička byla obrácena ve spáleniště. Obyvatelstvo
její ze strachu před novými útoky lupičů, uteklo se ke knížeti Bohu
slavovi, který měl hrad na pevné skále nad řekou Stupavkou. Vypálené
V upomínku na vy
místo zůstalo opuštěno a zarůstalo mechem.
vražděné kapucíny nazývá se les v těch místech, kde stával jejich
—
klášter, Kapucínka.
IL
Kníže Bohuslav rád přijal obyvatele vypálené Lhotky. Měl sice
pevný hrad, ale málo poddaných. Proto daroval jim místo na pra
vém břehu Stujiavky, kde se rozkládal hustý jehličnatý les, aby les
vymýtili, dřeva užili k stavbě domů a vybudovali tak podhradní ves
ničku. Pod svým zámkem dal vybudovati kostel. Vesnička byla brzyi
'vystavěna, ale scházelo jí jméno. Proto se sešli všichni jeji obyvatelé,
aby ji pojmenovali. Nebyli nijak v rozpacích! Z vděčnosti k svému
:
knížeti
fäO
nazvali
[QÝfSl
ji
Bohuslavicemi.
--
HRA A PRAČE.
(Fr.
Uryč.)
--
Řídí AI. Cablík, Uherské Hradiště.
Do přirody>
Těšíme se upřímně na jaro. Pobyt venku prospívá zdrávi
Práce na sluníčku přináší dvojnásobnou rádost ze života.
i
dudhu.
lil
Máme-li však
připraveno potřebné náčiní?
Nabrusme ry tihle zahradnické pilky, motyky a
rýče, připravme dře
věné i železné hrábě, opravme topůrka, zhotovme
kolíky neb tyče ke
stromům a růžím, laťkové kostry k zákrskům,
znamenáčky,
již
žebříčky
ke květinám, plůtky,
zahrádky do oken a jiné. K těmto pracím postačí
nám pilník, pilka a nůž, nemáme-li pořízu a hoblíku.
I,
„
E
IUI
11
==
,,,,
TFTf
,J
___F
<5
Neopomeňme
očistiti
kmerm stromů, keřů
a prořezati jejich koruny,,
Zavěsme na stromy, budky pro ptáky.
pracích v zahradě, v ovocném sadu a na poli uslyšíte
zdali jsme tak již dříve neučinili.
O
jiných
ve škole.
Jen
s
chutí
do přírody, na. vzduch
Tiskl
a
na sluníčko!
čeněk Peohtor v Kroměříži.
•
Zahrada Moravy
•
y^x
E
ROČNÍK II.
BŘEZEN 1925. » ČÍSLO 7.
VYDÁVAJÍ UČITELSKÉ JEDNOTY V ŽUPĚ
,
UH.-HRADIŠŤSKÉ.
Vlastivědný sborník Zahradu Moravy vydávají učitelské jednoty župy uh. hradišťské.
Řídí redakční sbor.
Odpovědný redaktor M. S. Dobiáš.
—
Sborník vychází měsíčně
7 Kč. Jednotlivá čísla
livých čísel přímo po
při
1
mimo
hromadném
Kč.
prázdniny. Druhý ročník bude míti 10 čísel za
odebírání jsou po 70 hal., při odebíráni jednot
výměnu buďtei zasílány na adresut
Redakce časopisu Zahrada Hořavy v Uh. Hradišti.
Předplatné přijímá a objednávky reklamace vyřizuje: Administrace časo
pisu Zahrada Moravy v Uh. Hradišti.
Rukopisy, knihy pro redakci a časopisy na
i
—
OBSAH:
Blatouchy (B. Motal).
Obyvatelé lesa Hlubočku z říše živočišné
Tunklové z Brnlčka poslední
(B. Motal).
Výroba skla v Kyjově (M. Urban).
Kyjov městem moravským (Valerián Entner).
páni moravští (Ant. Kolek).
Fašoňk (Máňa HeinMalénské vino (R. Kučera).
V dílně na olej (J. Šustek).
Pověsti z Bohuslavic
Velikonoční týden na Valašsku (Josef Walter).
zová).
u Kyjova.
Hra a práce.
—
—
—
—
—
—
—
—
Administrace Zahrady Moravy
všem sběratelům,
složenky vždy jen v o-
sděluje správám škol a
že bude posílati
bálkách. Složenky, vsunuté do zásilky, se
obyčejně odloží a ztratí a odběratelé pak
zbytečně urgují. Je bezpodmínečně nutno,
aby školy uhradily staré dluhy z loňska
i letoška
a myslily již na zaplaceni celé
své letošní povinnosti.
Pan J. Šustek, autor článku „Konec
masopusta" ze 6. čísla, píše, že naše po
známka o 1 pod čarou není správná. V
Šumících se 1 nevyslovuje téměř jako u,
nýbrž jenom tvrdě. Na přiklad slovo
hlava vysloví se tak, že se při 1 opře jazyk
o horní patro hned za zuby a 1 se řekne
bez sešpulení (zaokrouhlení) rtů, jak je
tomu v nářečí, kde zní téměř jako u. Rádi
opravujeme, neboť nám jde o přesnost
především! Vydáváme sborník vědný a
musí vám tudíž jiti vždy o skutečnosti a
nikoli o smyšlenky. Chápeme se této pří
ležitosti a prosíme všechny p. přispěvatele,
aby byli v tom ohledu až úzkostliví. Kde
mají pochybnosti, ať je řeknou. Chybný
poznatek, uvedený jako pravda způsobí
více zla než dobra. A vypleniti takový lži-'
poznatek je práce nadlidská.
Práce našeho vlastivědného dorostu,
otištěné v minulých dvou číslech, našly
velkou odezvu. Dostáváme nyní denně
dopisy s příspěvky našich mladých čtenářů.
přinášíme v dnešním čísle také článek
„Fašaňk", pro nějž v minulém čísle ne
zbylo už místa.
Bylo nás rekrutů,
bylo nás jedenáct,
ja, včil nás odvedli
všeckých na jeden ráz.
Odvedli, odvedli,
vlasy ostříhali,
moje černé vlasy
na Dunaj hodili.
Plujte, vlasy, plujte
kolem dokolečka,
aby vás viděla
moja frajírečka.
Moja frajírečka,
ona šaty pere,
ona se podívá,
co po vodě jede.
„ledu, jedů vlasy
mojeho milého,
snad mně ho odvedli!
pro Boha živého!"
*
(Ratiškovice.>
Rodiče, rodiče,
lito
o
i
slováčtí chlapci (rekruti) před odvodem
a včas odvodů. Jsou to písně rekrutské.
vy. Ovšem, jde nám
jen o písně cenné, které vyjadřují nějakou
myšlenku nebo cit. Písně níže otištěné
Snad umíte některou
sesbírala
sl.
M.
i
Heinzová,
od níž
jít.
Vychovali jste mě
jak pěkné jablíčko,
včil musím od vás
jít,
mě
srdíčko.
*
Vychovali
peckovité.
Dnes přinášíme ukázky, jak zpívávali
být,
vychovali jste mě,
včil musím od vás
bolí
bychom
ovoce jadernaté
vám může
*
posbírati lidové názvy
ovoce z celé župy. Pomozte nám, pište
třeba jen na korespondenčním lístku. Jde
Chtěli
—
jste
mě
jak bílý tulipán,
a včil je nade mnou
na vojně jinší pán.
(Čejč.)'
Obrázky pro čl. J. Šustka „Výroba oleje"
nakreslij uč. měšť. šk. v Uh. Hradišti Jos.
Vlček. Týž kreslil také vinný lis pro čl.
B. Trnky „Vinobraní". Všechna práva vy
hrazena.
Bedř. Beneš-Buchlovan:
Na Holém
kopci.
popelnice vyschla, chystal hrnčíř se syny pec. Do překlenuté
i malé
nakladli
mnohokráte
hrnce,
nádoby
vyschlé
vypálené,
jámy, již
štěrchátko podoby hruškovité a uvnitř s několika kaménky, jako hrač
ku pro děti, vše vedle sebe. V přední části jámy bylo ohniště. Tam
Až
rozdmýchali oheň, na který přikládali dobře vyschlé borové dříví, zprvu
do
až
horko
náhlé
pak
přidávali,
nádoby,
neporušilo
pozvolna, aby
cílili vysokého žáru. Na to nechali dříví dohořet, všechny otvory při
co
udržela
se
a
cihlami,
teplota
aby
nejdéle.
kameny
klopili plochými
Druhého dne byly nádoby vypáleny.
S
spokojen. Vybral ještě několik menších
nádobek i nové štěrchátko. Seškrabal za sucha se sebe trochu bláta,
i
synové, a opatrně vzali nádoby.
popelnicí byl
hrnčíř
úzkou cestičkou v pralese, přebrodili jeden malý potůček,
stoupali do svahu a pak dolů k druhé říčce, stále podél ní proti
proudu. Pak v nejužším místě mezi horami jali se příkře vystupovat?
k hradiskům na Holém kopci.
Na volném prostranství v lese za Holým kopcem, kde bylo po
hřebiště, konány přípravy k slavnějšímu pohřbívání, nežli jindy. Měl
býti pochován náčelník osady.
K žárovišti popelnicového pole nasnášena velká hromada dříví.
Žároviště samo, neckovitá prohlubeň se dnem silně do červena vy
páleným, bylo umeteno a dřiví na ně srovnáno do hranice.
Zatím, co trvaly všechny přípravy, ležela mrtvola Ohromného Vlka
v prázdné chatě. Staré ženy za ponurých zpěvů jej oblékly do ob
vyklého jeho šatu a narovnaly jeho obrovské tělo. V celé osadě vládla
po ty dni stísněnost, bázeň, ticho, nebot byl mezi nimi mrtvý. Každého
večera, ačkoli jindy se chodívalo spát, sotva se setmělo, nyní zapa
lovali oheň, aby světlo bylo co nejdéle a shromáždovali se kolem něho.
Sesedli se v kruhu, ztrnule hleděli do plaménků, jak šlehaly, plazily,
Kráčeli
1
se,
olizovaly, stravovaly oklešky.
Pak
se ozvalo zakvílení žen. Seděly rovněž nehybně, skrčeny s ko
leny přitaženými pod bradu, vyrážely výkřiky, notily jakés truchlivé
žalozpěvy. Také mužové občas přerušili mlčení, aby v jednotvárném
zpěvu vychvalovali hrdinské činy nebožtíkovy. To se opakovalo po
několik nocí.
den pohřbu. Muži vynesli nosítka, na nichž mrtvola ležela,
před chatu. Přišel Šáman. Na tváři měl hroznou škrabošku, pitvorně
rozšklebenou a divoce hlinkami pomalovanou; kolem dokola vlály při
šité suché hadí kůžky. Vyschlou hrud, na níž bylo znáti kde které
žebro, potažené zežloutlou koží, měl nepokrytu a za sebou vláčel
kravský ocas.
Šáman obcházel a divně obskakoval mrtvolu, vyrážeje nesouvislá
slova a mávaje rukama a foukaje na všedhny strany, jako by rozPřišel
háněl zlé duchy, kteří číhají kolem, aby strašili příbuzenstvo. Chví
lemi se bodal a sdíral kůži noži kamennými, aniž se zdál cítiti bolest,
a jako šílenec divoce kroutil vyzáblým trupem. Ostatní stáli v hloučku
sraženi a naplněni
nezměrnou bázní.
Zaklínání ukončeno, průvod se vjydal k žárovišti. Muži se střídali
v nesení mrtvoly, kráčejíce v řadě, zatím co ženy, výrostci, staří, valili
se jako neurovnané stádo.
nosítky položili na přichystanou hranici. Přistoupil Opa
trný Vlk, nyní vůdce a náčelník osady. Vlasy měl sdrhnuté v uzel na
temeni hlavy jako přilbu, na pažích blýštěly bronzové náramky. Na
nahé hrudi se houpal na řeménku, zavěšeném kolem krku, jeho nůž,
slavný bronzový nůž, jímž byl skolil medvěda. Zahleděl se naposled do
nehybné tváře mrtvého. Neřekl, nedovedl ani říci, co cítil a myslil,
ale když se sehnul, aby k paži mrtvého lovce a bojovníka položil
jeho kamenný mlat, bylo to, jako by tímto prostými úkonem se kladla
do hrobu celá doba kamenná, nad níž se zvedal kov.
Mrtvolu
Opět
s
přistoupil
Šáman
a
za zvýšeného kvíleni, ječení a naříkání
provedl nová zaříkání a obřadný tanec, na to hranici zapálil. Br^y
se vyvalil sloup dýmu, stoupal vzhůru. Do praskotu ohně se mísilo po
hřební naříkání.
žen
Oheň ztrávil hranici.
Šáman shrnul popel. Podali
mu
do níž všecko sesypal.
Opálené velké kosti přelámal a rovněž vložil do nádoby. Na to přenesli
popelnici do připraveného hrobu poblíže žároviště. Byl značně hlu
boký, muži skoro po prsa, a také dosti široký.
popelnici,
'
Doprostřed postavili popelnici. Přikryli ji mísou, obrácenou vzhůru
dnem. Kolem popelnice rozestaveny menší nádoby; osudí, nádoby po
dobné popelnicím s delším hrdlem; dvě docela malé nádobky, slzničky;
dvouuché látky, na povrchu hrubé, uvnitř tuhované, a různé misky.
Všechny nádoby byty úplně nové, dosud nepoužité, prázdné a do
hrobu obráceny hore dnem. K nádobám položen byl kamenný mlat,
jehož toporo byl oheň ztrávil, a četné jiné milodary.
Na
Šamanovi beránka. Zařízl jej obětním nožem a netíhav
odkapávali krev do rovu, říkal nějaká vzývání a položil jej rovněž
do hrobu.
to podali
Po skončené
oběti obložili popelnice plochými kameny, takže vzni
kla kolem ochranná budka, zahrnuli hlínou a nasypali nahoru ještě;
dosti 'vysoký rov. Této práce se zúčastnili všichni, vyjma obě
ženy-
vdovy po náčelníkovi,
zahalenými hlavami.
jež
Jakmile byla mrtvola
nevolnost od kolika dnů.
po
celý
obřad ležely nepohnutě na zemi se
pod zemí,
jako
by se všech
sjíadla
tíha
a
Vracejíce se od rovu, sbírali po zemi kamení, dříví, listí i chumáče
trávy trhali a házeli za sebe přes hlavů, neohlédajíce se.
pospíchali,
jiak se nemohli dočkati na hradisku velké hostiny.
A
Knihtiskárna Čeněk Pechtor v Kroměříži.
— Zhotovuje veškeré
tiskopisy.