docSlovnık filozofick´ych povˇer
download 
Stížnost Transkript
Slovnık filozofick´ych povˇer
Józef Maria Bocheński: Slovnı́k filozofických pověr 1 Józef Maria Bocheński Slovnı́k filozofických pověr Academia, Praha, 2000 (reprint z Aeterna, Praha, 1993 preklad: Josef Mlejnek • 7 Nejsem si zcela a beze zbytku jist, zvolil-li jsem (. . .) slovo [ pověra“] št’astně – bylo by možná vı́ce od věci hovořit ” o předsudcı́ch nebo dokonce rovnou o bludech. Protože slovo pověra“ má v sobě jakousi přı́chut’ magie: je-li někdo ” přesvědčen, že může něčeho dosáhnout vyslovenı́m nějaké tajemné formulky nebo propı́chnutı́m voskové figurky jehlicı́, řı́káme o něm, že je v zajetı́ pověr“. Jde tudı́ž o něco praktického, o svého druhu nesmyslnou techniku, zatı́mco ” řada (možná dokonce většina!) názorů komentovaných v této knize je teoretické, ne praktické a proto i ne magické povahy. Použil-li jsem i přesto tohoto označenı́, bylo tomu tak proto, že jı́m lze i v našem jazyce občas pojmenovat teoretické omyly. Kromě toho má navı́c expresivnı́ zabarvenı́, lépe vystihuje můj postoj vůči všem neuvěřitelným hloupostem, jimiž tyto pověry ve skutečnosti jsou. • 11 (. . .) Filozof je (. . .) obrazoborec z povolánı́, že je přı́mo hubitel předsudků a pověr. Jeho hlavnı́ úlohou je odvalovat balvany a bořit překážky, které stojı́ v cestě otevřenému poznánı́ a viděnı́ světa. Že nenı́ plněnı́ této úlohy nic přı́jemného a že to ani autorovi nepřinášı́ přı́lišný užitek, je už jiná otázka. Vždyt’ filozof věrný svému povolánı́ musı́ naopak počı́tat s tı́m, že od starých dobrých modlářů i od zbývajı́cı́ch vyznavačů různých pověr nemůže čekat nic jiného než pronásledovánı́. Nenı́ pravda, že se v dějinách vyskytuje přı́liš mnoho mučednı́ků vědy, mnoho filozofů se však dočkalo pronásledovánı́ právě proto, že tepali pověry. • 12 (. . .) V samotném Polsku má člověk často možnost volby pouze mezi dvěma druhy pověr: pověrami, které hlásá komunistická strana, a pověrami, jimž holdujı́ tmářštı́ katolı́ci. • 14 (Aktivismus) Tı́m, že lidem upı́rá právo těšit se z okamžiku, zbavuje aktivismus smyslu i samotnou činnost – protože něco děláme proto, abychom něco zı́skali, ne proto, abychom donekonečna vyvı́jeli činnost pro činnost. Takže onı́m něčı́m“, oč ” v činnosti jde, musı́ nakonec být okamžik užı́vánı́ toho, čeho jsme se snažili činnostı́ dosáhnout. • 16 (Anarchismus) Na marxismu je obludné, že v teorii (. . .) hlásá anarchistický ideál, ale v praxi všude tam, kde se dostane k moci, zavádı́ krajnı́ totalitarismus. • 17 (Antisemitismus) Vyvstává přirozeně otázka, proč je antisemitismus natolik rozšı́řen, a to dokonce v zemı́ch, kde Židé tvořı́ nebo tvořili celkem zanedbatelnou a dobře asimilovanou menšinu, jak tomu bylo v předválečném Německu, kde antisemitismus dosáhl svého vrcholu. Odpověd’ na tuto otázku je složitá – zdá se však, že antisemitismus má několik přı́čin. Jednou z nich je zcela určitě závist způsobená tı́m, že mezi Židy existuje relativně vysoké procento velice schopných lidı́ a v důsledku toho zaujı́majı́ často vedoucı́ postavenı́ nejen v literatuře, vědě a filozofii, ale i v politice. Jinou přı́činou je nejspı́š skutečnost, že z tohoto národa také pocházı́ relativně mnoho lidı́ netolerantnı́ch a tam, kde se dostali k moci, i bezohledných. Tato netolerance se pak mimo jiné projevuje znevažovánı́m náboženských a vlasteneckých citů gójů. • 21 (Autorita) Prvnı́ pověrou o autoritě je názor, že autorita je něco, co se protivı́ rozumu. Ve skutečnosti však uposlechnutı́ autority představuje velice uvážlivý postoj, jenž je ve shodě s rozumem. Tvrdı́-li napřı́klad matka dı́těti, že existuje jedno veliké město, a to město se jmenuje Varšava“, chová se dı́tě velice rozumně, přijı́má-li to jako pravdu. Stejně rozumně se ” chová i pilot věřı́cı́ meteorologovi, který ho informuje, že v daném okamžiku je nad Varšavou tlaková výše a západnı́ vı́tr o rychlosti šedesát metrů za sekundu – protože mı́ra informovanosti autority je v obou přı́padech většı́ než u dı́těte nebo u pilota. Autorita má své mı́sto dokonce i ve vědě. K tomu, abychom se o tom přesvědčili, stačı́ vzı́t v úvahu obrovské knihovny, které se nacházejı́ v každém vědeckém institutu. Knihy z těchto knihoven nejčastěji obsahujı́ referáty o vědeckých výsledcı́ch, k nimž dospěli ostatnı́ vědci, jinými slovy obsahujı́ výpovědi epistémických autorit. Podobně bývá navýsost moudrým jednánı́m uposlechnout autoritu, napřı́klad kapitána lodi. Tvrzenı́, že mezi autoritou a rozumem existuje vždy a všude rozpor, je pověra. Józef Maria Bocheński: Slovnı́k filozofických pověr 2 Druhou pověrou, jež se v souvislosti s autoritou objevuje, je přesvědčenı́, že existujı́ autority abych tak řekl univerzálnı́, tj. že existujı́ lidé, kteřı́ jsou autoritou pro všechny oblasti. Je jasné, že tomu tak nenı́; každý člověk je autoritou nanejvýš v nějaké vymezené oblasti nebo nanejvýš v několika oblastech, nikdy však ve všech. Einstein byl nepochybně autorita v oblasti fyziky, ne však v morálce, politice nebo náboženstvı́. Respektovánı́ podobných univerzálnı́ch autorit je nicméně velice rozšı́řená pověra. Když napřı́klad grémium univerzitnı́ch profesorů podepisuje nějaký politický manifest, děje se tak za předpokladu, že je čtenáři budou považovat za politickou autoritu, jako by jejich autorita vědců měla univerzálnı́ platnost, i když nic podobného zcela evidentně nejsou. Protože tito váženı́ profesoři jsou nepochybně autoritami ve věci dějin francouzské revoluce, čı́nské keramiky nebo počtu pravděpodobnosti, nikoli však v oblasti politiky a podobnými prohlášenı́mi svou autoritu zneužı́vajı́. • 25 (Byrokracie / byrokraté) Aby zakryli parazitický charakter své třı́dy, rozšiřujı́ byrokraté různé pověrečné představy o státě“, moci“, třı́dě“ ” ” ” atd., přitom však nejde o nic jiného než o zájmy jejich vlastnı́ třı́dy, protože byrokraté majı́ přirozený sklon rozmnožovat se jako králı́ci. Aby zajistili korýtka pro různé své přátele a přı́buzné, snažı́ se vydávat stále nové a nové zákony a nařı́zenı́. Třı́da byrokratů působı́ v organismu společnosti stejně jako rakovina a také ho nakonec zahubı́, neučinı́-li se jejı́mu bujenı́ přı́trž. • 25 (Byrokracie / byrokraté) V Japonsku neustále přibývalo zákonů o letectvı́ a věci nakonec dospěly tak daleko, že v současnosti letecký úřad vyžaduje předloženı́ letového plánu dvě hodiny před každým vzlétnutı́m, a to i v přı́padě jednoduchého obletu letiště. Dı́ky tomu nenı́ v Japonsku možné se naučit létat, základnı́ leteckou kvalifikaci zı́skávajı́ japonštı́ piloti v USA. V jejich vlastnı́ zemi byrokracie létánı́ v malém, a tı́m i možnost základnı́ho výcviku prakticky zlikvidovala. • 30 (Dialektika) Dialektik má (. . .) tu výhodu“, že dialektika zprošt’uje svého vyznavače povinnosti předkládat přesné důkazy. Dialek” tika sama neobsahuje jeden jediný zákon, jednu jedinou direktivu, o nı́ž by se dalo řı́ci, že je logická“. Protože je ” v rozporu s principy formálnı́ logiky, vytvářı́ ve svých vyznavačı́ch šálivý pocit svobody: všechno se jim jevı́ jako přı́pustné. Tato falešná osvobozenost od zákonů formálnı́ logiky nenı́ nic jiného než právo na blábolenı́, na nesmysl. Ve jménu této pověrečné dialektiky byli a dosud ještě jsou pronásledováni a vražděni lidé. Pověra o dialektice je jednou z nejzhoubnějšı́ch pověr, které známe. • 32 (Duše) (. . .) Člověk neznamená spojenı́ dvou věcı́, tělesné a duchové, ale že je jedinou skutečnostı́, jež jako by měla různé strany nebo vrstvy. Podobných vrstev je v člověku ovšem vı́c než dvě. Člověk je v prvé řadě tělo. Je bytost vybavená všemi vlastnostmi rostlin, protože se stejně jako ony živı́, rozmnožuje atd. Člověk je rovněž živočich, i když to naši humanisté jaksi nechtějı́ brát na vědomı́. A konečně je člověk také bytost, jež se dokáže modlit atd. – jednı́m slovem bytost duchová. Avšak všechny tyto vlastnosti neboli funkce, všechny vrstvy, které dohromady tvořı́ bytost zvanou člověk, nejsou věci, nýbrž jednotlivé stránky, vlastnosti a funkce jednoho a téhož subjektu, jedné a téže věci“. ” • 32 (Duše) (. . .) Člověk poznává mnohem snadněji věci, které nacházı́ kolem sebe, tj. materiálnı́ jsoucna, než svou vlastnı́ psychiku. Z tohoto důvodu je nám vrozený sklon všechno chápat na způsob materiálnı́ch jsoucen. Z téhož sklonu však vycházı́ i reistická pověra – velice by nám vyhovovalo, kdybychom mohli duši uchopit jako nějaký kus, byt’to byl i kus ( res“) duchové povahy, jak si to přál Descartes. ” • 33 (Egoismus) Kdo (. . .) člověku upı́rá právo starat se v prvé řadě o sebe, podkopává tı́m vlastně základ veškerých závazků vůči ostatnı́m lidem. • 33 (Egoismus) Pověry kolem egoismu vděčı́ za svoji popularitu skutečnosti, že mnoho lidı́ přikládá přı́liš velkou váhu individuálnı́m potřebám a zapomı́ná přitom na potřeby sociálnı́. Je však třeba pochopit, že sociálnı́ potřeby jsou zároveň potřebami jednotlivce a že ten, kdo je zanedbává, si do budoucna pravděpodobně nepřipravuje nejlepšı́ vyhlı́dky. Ale z toho, zeje třeba relativizovat i tyto potřeby, vůbec neplyne, že bychom neměli mı́t právo pečovat o sebe, jak si to přeje pověra o egoismu. • 34 (Ekonomismus) (. . .) V obdobı́ch, kdy materiálnı́ potřeby lidı́ nejsou uspokojovány, kdy lidé napřı́klad trpı́ nedostatkem jı́dla, snažı́ se uspokojit v prvé řadě je, zatı́mco ostatnı́ potřeby se jim jevı́ jako druhořadé. Ekonomismus však nenı́ nic jiného než přenášenı́ tohoto přı́stupu i na obdobı́ blahobytu; a podobná obdobı́ se dı́ky Bohu v dějinách vyskytujı́: i zde jde tudı́ž o pověru. Józef Maria Bocheński: Slovnı́k filozofických pověr 3 • 37 (Etika) Poměrně mnoho lidı́ je (. . .) toho názoru, že velice vzdělaný člověk (univerzitnı́ profesor) nebo někdo s velkým talentem (vynikajı́cı́ malı́ř) je automaticky autoritou i ve věci morálky. Je to pověra: oblast morálnı́ch hodnot se lišı́ od sféry vědy a uměnı́ – odbornı́ci v obou oblastech nejsou proto autoritami v etice. Často se stává, že člověk nevzdělaný morálně převyšuje učence a ten, kdo je ve věcech uměnı́ úplný prost’áček, stojı́ morálně výš než umělec. Autoritou v morálnı́ch otázkách může být výlučně člověk, jenž je sám morálně na výši. • 41 (Filozofie novověká Novověcı́ filozofové majı́ zvláštnı́ zvyk vykládat o pojmech tak, jako kdyby pojmy rostly ve vzduchu a nebyly prostě a jednoduše významy slov. Každá význačná filozofie, evropská (starověk, scholastika, dvacátého stoletı́) stejně jako napřı́klad indická (bráhmanismus a buddhismus), obsahuje propracovanou filozofii jazyka, ale novověká filozofie o nı́ nemá ponětı́. • 42 (Filozofie novověká Co bylo přı́činou úpadku filozofie v novověku? Co je přı́činou pověrečné vı́ry, že novověká filozofie je skvělá, pokroková a vědecká? Jednou z přı́čin společných oběma jevům je propaganda šı́řená spisovateli z doby osvı́censtvı́. Natolik velkolepě se vysmı́vali středověku, logice a v mnoha přı́padech i filozofickému rozumu, že se jim podařilo lidi úspěšně přesvědčit o naprosté nepřı́tomnosti myšlenı́ ve středověku. Přispěla k tomu také ta okolnost, že oproti středověku, který byl katolickou epochou, zı́skalo v průběhu novověku převahu protestantské a racionalistické myšlenı́, jež se ke katolicismu stavělo silně nepřátelsky. Jeho představitelům zjevně záleželo na tom, aby bylo zneváženo a zapomenuto vše, co bylo před Lutherem a celou novověkou filozofiı́. Jinak v oné době pozorujeme počı́naje renesancı́ zajı́mavý jev, jehož si všiml Whitehead: Génius se přesunul do fyziky.“. Na rozdı́l od starověku a středověku zůstali ve filozofii ” pouze průměrnı́ lidé. A to bylo přı́činou jejı́ho úpadku. • 45 (Guru) Vyznavači této pověry si za svého mistra a průvodce vybı́rajı́ nějakého filozofa minulosti, napřı́klad svatého Tomáše, Kanta, Marxe nebo někoho jiného. Pro jejich vztah k mistru je charakteristické, že: 1) vše nebo téměř vše, co guru řekl, je předem považováno za pravdivé; 2) při každé přı́ležitosti se svého guru dovolávajı́. Jeden z mých známých filozofů napřı́klad řı́kával táž věc nemůže zároveň být i nebýt, jak vı́me od Spinozy“, jako kdyby na to nestačil zdravý lidský ” rozum; 3) jejich filozofická práce v podstatě spočı́vá v komentovánı́ svého guru. Navykli si také hrdě zdůrazňovat, že jsou X-isté nebo X-ovci (tomisté, scotisté, kantovci, hegelovci, marxisté atd.). Postoj podobného X-isty je pověrečný už proto, že je zjevně filozofa nedůstojný – přesto ho zaujı́majı́ lidé, kteřı́ o sobě tvrdı́, že jsou filozofové“. Skutečný a opravdový filozof nemůže být žádným X-istou, nem1uže si dovolit ” mı́t jakéhokoli guru. Je pochopitelně pravda, že si může ověřovat shodu svého postoje v zásadnı́ch věcech s postojem toho či onoho myslitele minulosti – nemůže však všechny výroky svého guru považovat za pravdu, odvolávat se ustavičně a jedině na něj, omezit se výlučně na komentovánı́ svého guru. Samo o sobě je dost nevkusné, ne-li přı́mo nechutné, už to, prohlašuje-li se někdo za X-istu. • 50 (Humanismus) V současnosti pravděpodobně (. . .)je humanismus nejrozšı́řenějšı́ pověra. V souladu s převládajı́cı́m názorem může být člověk čı́m chce, jenom nesmı́ nebýt humanista. Humanismus je společná vı́ra naprosté většiny kazatelů, politiků, filozofů, novinářů a jim podobných. Kdo se nehlásı́ k humanismu, je považován za barbarského ničemu. Přesto je humanismus jednoznačně kompromitujı́cı́ pověra. Samotné slovo humanismus má několik významů. Význam, který zde mám na mysli, lze definovat asi takto: každý člověk bez výjimky je něčı́m podstatně a zásadně odlišným od ostatnı́ch tvorů, předevšı́m od zvı́řat. Člověk sice žije v přı́rodě, ale do přı́rody nepatřı́. Je něčı́m vyvýšeným nad všechno ostatnı́, v mnoha přı́padech je prostě něco přı́mo velkolepého. Člověk, to znı́ hrdě“, jak se řı́ká, přitom většinou nejde o nic jiného než o modlářstvı́. Je pravda, ” že existujı́ různé varianty tohoto humanismu, které pověrečné nejsou. Sem patřı́ v prvé řadě humanismus intuitivnı́, jinými slovy přesvědčenı́, že člověk je něco výtečného, jež vycházı́ z určitého bezprostřednı́ho nazřenı́ vlastnı́ podstaty. Komu se tohoto přı́jemného nazřenı́ dostalo, skutečně vidı́, že je něčı́m, co převyšuje celou přı́rodu – ten má samozřejmě právo si řı́kat humanista. Je sice pravda, že se takový humanismus může zdát poněkud podezřelý, už proto, že lidskému subjektu poněkud lichotı́. Kdyby krokodýli uměli filozofovat, určitě by vytvořili krokodýlismus, protože je pochopitelně velice přı́jemné považovat se za něco velice vznešeného. Druhou formou přı́pustného humanismu je náboženský humanismus. Věřı́-li někdo, že Bůh ve své pro nás neproniknutelné moudrosti vyvolil ono obzvlášt’ kruté zvı́ře, jakým je člověk, a učinil je svým přı́telem, má potom samozřejmě právo se hlásit k humanismu. Nikdo však nemá právo se odvolávat na rozum, zkušenost nebo vědu. Protože rozum, zkušenost i věda jednohlasně potvrzujı́, že člověk nenı́ v přı́rodě ničı́m mimořádným, ale že je jednoduše jejı́ částı́. Józef Maria Bocheński: Slovnı́k filozofických pověr 4 Předevšı́m žádný z argumentů, jež humanisté uvádějı́ ve prospěch údajné nadřazenosti člověka, nás ve světle toho, co vı́me, nepřesvědčuje. Člověk skutečně je relativně mnohem komplexnějšı́ a tudı́ž relativně také mnohem vyššı́“ než ” pes nebo opice, ale tvrzenı́, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež jsou všem ostatnı́m bytostem cizı́, je nepodložené. Mezi těmito vlastnostmi jsou uváděny mj. řeč, rozum, technika, kultura, tzv. ideace (schopnost tvořit abstraktnı́ pojmy) a koneckonců také strach. Proto lze tvrdit, že tyto vlastnosti, nebo alespoň některé z nich, nemá nikdo kromě člověka. Dnes však vı́me, že to nenı́ pravda, protože řada vyššı́ch zvı́řat má tyto vlastnosti rovněž, třebaže obyčejně na nižšı́m stupni než my. Začněme u řeči: nenı́ pravda, že zvı́řata jsou němá. Majı́ svou vlastnı́ řeč, již si částečně osvojujı́ výchovou, napřı́klad někteřı́ ptáci se určité popěvky, jimiž se dorozumı́vajı́ mezi sebou, učı́ od svých rodičů. Vědcům se už podařilo sestavit celé slovnı́ky řeči některých zvı́řat, které mnohdy obsahujı́ celé stovky znaků. Je pravda, že jsou to jazyky chudšı́ než náš, ale tvrdit, že vyššı́ zvı́řata jakoukoli řeč postrádajı́, může pouze někdo, kdo o této oblasti vůbec nic nevı́. Podobně tomu je s rozumem. Znova opakuji, že i zde platı́, že rozum psa nebo slona je skutečně nižšı́ než rozum člověka, ale nějaký rozum ta hovádka přece jenom majı́, dokážou určitým způsobem uvažovat, připravovat prostředky úměrné cı́lům atd. Výsledky poslednı́ch výzkumů v této oblasti jsou naprosto jasné: alespoň vyššı́ zvı́řata nejsou tak zcela rozumuprostá. A co s tı́m souvisı́: nejsou prosta ani techniky. Opice použı́vajı́ při sráženı́ banánů klacek a někteřı́ ptáci rozbı́jejı́ skořápku vajec pomocı́ kamene, který držı́ v zobáku. Bobři stavı́ velice složité umělé hráze. S jakousi primitivnı́ technikou se tak setkáváme i u zvı́řat, proto technika nenı́ výlučně charakteristickým znakem člověka. Totéž lze řı́ci i o kultuře. Nejenom lidé, ale i ptáci umějı́ zpı́vat, mnohá zvı́řata provádějı́ velice složité tance. Jistı́ vědci dokonce tvrdı́, že se u určitých termitů setkali s něčı́m, co velice připomı́nalo náboženské obřady. A pokud jde o morálku, té by se lidé často mohli od zvı́řat učit. Když anglický filozof Hobbes tvrdil, že je člověk člověku vlkem, mohl někdo oprávněně namı́tnout, že je to pro vlky urážka – vždyt’ žádný vlk nikdy nenı́ k jinému vlku tak zlý, jak jsou někdy lidé krutı́ vůči jiným lidem. Totéž se konečně dá řı́ci i o ideaci a o strachu. Neexistuje prostě nejmenšı́ důkaz, že by u zvı́řat zcela chyběly. Proto jsou argumenty uváděné ve prospěch údajně zásadnı́ho rozdı́lu mezi člověkem a zvı́řaty nepodložené a nepřesvědčivé. Zároveň však existuje řada důvodů, které nás přivádějı́ k myšlence, že mezi lidmi a vyššı́mi zvı́řaty neexistuje žádný zásadnı́ rozdı́l. V prvé řadě si můžeme ověřit, že člověk patřı́ do světa zvı́řat jak z hlediska anatomické stavby, tak z hlediska chovánı́. Má napřı́klad ruce a nohy, vnitřnosti, mozek atd. Rovněž je vybaven stádnı́mi, sebezáchovnými, pohlavnı́mi a jinými instinkty. Chovánı́ člověka je často mnohem složitějšı́, mnohem rafinovanějšı́ než chovánı́ zvı́řat, ale v zásadě jde o totéž. Stačı́ se blı́že podı́vat napřı́klad na bankovnı́ho úřednı́ka, který ráno vstává, protahuje se, myje se, snı́dá a jde do práce (na lov), abychom pochopili, že tu jde o něco v podstatě velice podobného chovánı́ dejme tomu divokého psa nebo hyeny. To je jedna věc. Za druhé: současná biologie učı́, že člověk sice nepocházı́ z opice, jak se dřı́v mělo za to, ale že nicméně z nějakého zvı́řete pocházı́, že se rozvinul a dosáhl nynějšı́ úrovně dı́ky dlouhému vývoji. Teorie evoluce je nynı́ už natolik dobře odůvodněná, že by nebylo přı́liš rozumné ji zavrhovat. A konečně za třetı́: astronomie nás informuje, že svět je neuvěřitelně veliký. V samotné našı́ mlhovině (Mléčné dráze) existujı́ miliardy hvězd a mlhovin je přece také mnoho – nejspı́š rovněž miliardy. Je proto pravděpodobné, že mezi těmito miliardami sluncı́ existujı́ taková jako naše, která majı́ planety; toto vı́me z pozorovánı́ několika hvězd, které nám jsou nejblı́že. Tvářı́ v tvář takovému množstvı́ je nanejvýš pravděpodobné, že život a spolu s nı́m i něco podobného člověku existuje v řadě přı́padů i jinde ve vesmı́ru. Tvrdit, že člověk, obyvatel kosmického prášku, jakým je naše Země, a pouze on, je něčı́m výjimečným, to už nám prostě připadá jako nehoráznost. Takže vědecký“ humanismus je asi totéž co železné dřevo nebo kulatý čtverec. Celá věda hovořı́ zcela jednoznačně ne ” ve prospěch této pověry, nýbrž proti nı́. A když si položı́me otázku, v čem má tato pověra svůj původ a proč si dnes zı́skala takové množstvı́ vyznavačů, odpověd’ znı́ takto: hlavnı́m důvodem je skutečnost, že lidé stále hledajı́ něco, co by mohli považovat za posvátné a hodné klaněnı́. Člověk se projevuje jako živočich, který potřebuje nějaké náboženstvı́. Nevěřı́-li však v Boha, začı́ná si tvořit modlu v podobě Člověka s velkým Č a stává se humanistou. To je však už zcela očividné modlářstvı́. • 56 (Intelektuálové) Pověra o intelektuálech – a je to pověra velice závažná – spočı́vá v tom, že intelektuálům by měla z titulu jejich funkce přı́slušet autorita v oblasti etiky, politiky a světového názoru. Dı́ky všeobecné rozšı́řenosti této pověry hráli a nadále mnohdy hrajı́ rozhodujı́cı́ roli v životě společnosti. Byli to mimo jiné také oni, kdo řı́dili řadu revolucı́, které – v protikladu k panujı́cı́m předsudkům – byly téměř vždy dı́lem nikoli lidových mas, ale intelektuálů. Nenı́ třeba dokazovat, že jde o pověru, protože vı́ra v autoritu intelektuálů stojı́ doslova na ničem. Tak napřı́klad profesor, jenž přednášı́ novověké dějiny, je pochopitelně autoritou (epistémickou), pokud jde o francouzskou revoluci, nikoli však v oblasti Józef Maria Bocheński: Slovnı́k filozofických pověr 5 využitı́ atomové energie. Podepisuje-li tento profesor se svými kolegy, odbornı́ky napřı́klad v čı́nské keramice, zoologii nebo počtu pravděpodobnosti, deklarace, jež se týkajı́ využitı́ atomové energie, dopouštı́ se evidentnı́ho zneužı́vánı́ své autority, jež je o to horšı́ v mı́ře, v jaké vyvolává dojem, že hovořı́ sama věda“. ” Jednou z přı́čin vzniku této pověry je nedostatečná důvěra běžně pracujı́cı́ch lidı́ ve vlastnı́ zdravý úsudek a také zvláštnı́ atmosféra vytvořená kolem vědy, uměnı́ atd., která se pak přenášı́ rovněž na intelektuály. • 58 (Iracionalismus) (. . .) Ve vztazı́ch mezi lidmi hraje intuitivnı́ chápánı́ skutečně významnou roli, že napřı́klad intuicı́ nadaná žena vı́ o někom druhém často mnohem vı́c než ten nejerudovanějšı́ psycholog. Iracionalismus znamená přenášenı́ této pravdy na oblast poznánı́ světa a materiálnı́ch objektů, kde se stává zcela průkazně něčı́m zavádějı́cı́m. Pochybuje-li někdo o tom, necht’ se pokusı́ poznat intuitivnı́ cestou napřı́klad údaje, které astronomové shromáždili o mlhovinách, nebo vytvořit Einsteinovu teorii. Jinou přı́činou popularity iracionalismu je určitě okolnost, že své vyznavače osvobozuje“ ” od podrobné a obtı́žné práce, kterou vyžaduje racionálnı́ metoda. • 61 (Kapitalismus) (. . .) U marxistů narážı́me přinejmenšı́m na tři pověry [o kapitalismu]. Prvnı́ z nich spočı́vá v tvrzenı́, že se kapitalista ničı́m nepodı́lı́ na produkci a že z toho důvodu je jeho zisk (procenta) v podstatě krádež. Je to opravdu dost podivná pověra, protože výroba nenı́ přece možná bez nářadı́, strojů, atd., a kapitalista (napřı́klad akcionář) je umožňuje zı́skat tı́m, že podniku dodává kapitál. Je snad pochopitelné, že za tuto službu zasluhuje určité odškodněnı́ – přitom nenı́ třeba upadat hned do opačného extrému a představovat si, že jenom kapitalistovi a pouze jemu patřı́ v podniku všechna práva. (. . .) Jinou marxistickou pověrou je tvrzenı́, že kapitalisté jsou výlučnými vykořist’ovateli pracujı́cı́ch. Je pravda, že v některých obdobı́ch, napřı́klad v Evropě v 19. stoletı́, byli dělnı́ci nezřı́dka vykořist’ováni podnikateli, jimiž obyčejně byli kapitalisté. Ale taková obdobı́ jsou v dějinách lidstva spı́š výjimečná. Dnes vı́me, že hlavnı́mi vykořist’ovateli pracujı́cı́ch mas jsou ne majitelé kapitálu nebo výrobnı́ch prostředků, ale státnı́ byrokraté. Tak tomu bylo ve starém Egyptě a tak tomu bylo donedávna v Sovětském svazu a v ostatnı́ch socialistických státech. Názor, že zaměstnance vykořist’uje pouze majitel kapitálu, je tudı́ž pověra. (. . .) A pověrou je nakonec i tvrzenı́ marxismu, že všude, kde nevládne komunistická strana, je moc v rukou majitelů kapitálu. V prvé řadě platı́, že novodobé státy majı́ velice složitou strukturu – hrajı́ v nich roli odbory, politické strany, náboženské organizace, tisk atd., takže převádět všechno pouze na vlivy kapitalistů je velice podivná pověra. V souvislosti s tı́m je třeba také připomenout, že už samotné označovánı́ nekomunistických zemı́ za kapitalističtı́ je pověra, protože to má vyvolávat dojem, že v nich vládnou pouze kapitalisté. • 68 (Lidstvo) (. . .) Láska k členům vlastnı́ho národa atd. je, jak je známo, funkcı́ boje: členové skupiny musı́ být vzájemnı́ solidárnı́, aby mohli účinně čelit ostatnı́m skupinám. • 69 (Logika) (. . .) Pověrou (. . .) [je] uznávánı́ nějakých jiných, údajné hlubšı́ch logik, napřı́klad logiky pocitů, transcendentálnı́ logiky, logiky dialektické a jim podobných. Vrcholem všech těchto logik je tzv. logika zjevenı́“ . Na jejı́m přı́kladě snadněji ” poznáme, že všechny ony údajně hlubšı́“ logiky jsou pověrami. Nebot’ je-li zjevenı́ dáno lidem od Boha a má-li ” nepochybně božský obsah, musı́ jim přece být předáno v jim srozumitelné podobě a tedy v lidském jazyce. A lidský jazyk se přece řı́dı́ zákony logické semiotiky a formálnı́ logiky. Jazyk porušujı́cı́ tyto zákony nenı́ vůbec lidskou řečı́, ale nesrozumitelným blábolenı́m. • 70 (Logika) Nejradikálnějšı́ podobou pověry o logice je názor, který formuloval Pascal slovy le coeur a ses raisons que la raison ” ne connaı̂t pas“, srdce má své důvody, jež rozum nezná. Setkáváme se tu s pověrečnou touhou zbavit se okovů logiky“. ” Společným kořenem těchto pověr je iracionalismus – pověra, která u člověka předpokládá údajně vyššı́“ schopnost, ” jež podle zastánců této pověry úspěšně nahrazuje rozum a nepodléhá přitom logickým zákonům. Ale logika (formálnı́) nenı́ nic jiného než výčet nejobecnějšı́ch vlastnostı́ objektů vůbec: kdo se od nı́ osvobozuje, ten blábolı́. Mimo logiku existujı́ pouze nonsensy. • 70 (Logika) Význam logiky nakonec nespočı́vá ani tak v jejı́ roli nástroje uvažovánı́, jako v roli nástroje analýzy pojmů. Rozhodujı́cı́ význam má logika ve filozofii (základy), matematice, kybernetice a při analýze velice složitých důkazů, napřı́klad právě v matematice nebo metafyzice. • 72 (Marxismus) Józef Maria Bocheński: Slovnı́k filozofických pověr 6 Nejzávažnějšı́ – či spı́š jediná skutečně vážná – varianta marxismu, marxismus-leninismus, tvořı́ patrně největšı́ sbı́rku pověr, jaká kdy vznikla. Jeho vyznavači jsou typická sekta s typickým guru. Jejich názory, a jmenovitě samotný marxismus, zahrnujı́ mimo jiné vědecký“ světový názor, dialektický materialismus, scientismus, historiozofii, ekonomis” mus, pověrečnou teorii o třı́dách, vı́ru v pokrok, abychom tu všechny zaklı́nači formulky alespoň vyjmenovali. (. . .) Zde je na mı́stě pouze připomenout základnı́ pověru marxismu, vztah jeho vyznavačů ke guru Karlu Marxovi. Abychom pochopili hloubku a dosah této pověry, je třeba provést dvojı́ rozlišenı́: mezi názory Marxe a názory jeho předchůdců a nástupců i mezi různými součástmi názorů samotného Marxe. Marxismus toto všechno směšuje dohromady. (. . .) Řada názorů, jež se v marxismu vyskytujı́, nepocházejı́ od Karla Marxe. Některé existovaly před nı́m (napřı́klad názor, že společnost se v podstatě dělı́ na třı́dy, že existuje třı́dnı́ boj, že je třeba směřovat ke komunismu atd.). Jde-li napřı́klad o třı́du, byl v Marxově době do té mı́ry obecně přijı́maný pojem, že se Marx ani nesnažil pojem třı́dy definovat. Kolem Marxových názorů se navı́c rozbujela řada myšlenek jemu samotnému cizı́ch. Nejzávažnějšı́ z nich pocházejı́ od chabého myslitele B. Engelse, jehož filozofie byla uznána za vyjádřenı́ Marxových názorů. Engels je mimo jiné vynálezcem pověry nazývané dialektický materialismus, s nı́ž se u Marxe nesetkáváme. K tomuto zmatem došlo proto, že Marx se ve zralém věku přestal o filozofii zajı́mat, a dokonce (koneckonců zcela oprávněně) odsoudil zájem o tehdejšı́ syntetickou filozofii. Protože vyznavači marxismu měli zpočátku největšı́ úspěchy v Německu, kde každý guru musı́ být filozof, hledala se pochopitelně marxistická filozofie a protože nikdo tehdy neznal Marxovy rané spisy, všichni uvěřili, že Marxova filozofie našla své vyjádřenı́ u Engelse. Nynı́ vı́me, že tomu tak nebylo, že mnoho Engelsových názorů je s původnı́mi Marxovými postoji v zásadnı́m protikladu. Po Engelsovi měli největšı́ vliv na rozvoj“ marxismu Rusové, předevšı́m Plechanov a Lenin: spojenı́ myšlenek po” sledně jmenovaného s výše zmı́něnou změteninou Marxe a Engelse se dostalo názvu marxismus-leninismus a je dnes nejvlivnějšı́ odrůdou marxistické pověry. (. . .) Názory samotného Marxe jsou navı́c složité a je třeba pečlivě odlišovat různé aspekty jeho myšlenek, jejichž hodnota je dost různorodá. Marx byl předevšı́m a v prvé řadě vědec a sám se také za vědce považoval. Chtěl vytvořit vědecký socialismus“ a vybudovat sociologii (jejı́mž je spoluzakladatelem) podle vzoru fyziky. Samotný Marx byl ” nepochybně skvělý myslitel, měl pouze smůlu v torn, že většinu jeho hypotéz pozdějšı́ věda vyvrátila (napřı́klad hypotézu blı́žı́cı́ho se královstvı́ svobody, hypotézu stále rostoucı́ho zbı́dačovánı́ proletariátu, hypotézu zhroucenı́ kapitalismu atd. atd.). Z toho plyne: byly-li tyto hypotézy v Marxově době celkem solidnı́ a vědecké, znamená dnes dětinskou pověru, považuje-li je někdo za filozofická dogmata. Marx měl také několik originálnı́ch filozofických nápadů, ale téměř ani jeden z nich v dostatečné mı́ře nerozpracoval, takže by bylo nedorozuměnı́m považovat ho za filozofa, protože k tomu, abychom byli filozofy, nestačı́ jenom mı́t nápady, ale je také třeba je dále rozvést, racionalizovat, a to Marx prakticky nikdy nedělal. Dále byl Marx také moralista, a jako moralista sehrál nepochybně velice důležitou roli – do té mı́ry, že pokud jde o morálku, jsme dnes v Evropě všichni jeho žáky. A konečně byl Marx rovněž vyznavačem světového názoru osvı́censtvı́: věřil v nutný pokrok lidstva na cestě k pozemskému ráji, a to předevšı́m dı́ky světlu vědy. V dnešnı́ době každý jenom trochu soudný a obeznámený člověk nemůže podobné názory akceptovat, činı́ tak však lidové masy a intelektuálové v zaostalých zemı́ch. Mělo by proto být jasné, že přijı́mánı́ všeho, co řekl Marx, s nádavkem toho, co vymysleli jeho stoupenci jako Lenin, je kompromitujı́cı́ pověra. Marxismus je pověra o to horšı́, že v protikladu k mnoha jiným pověrám (napřı́klad astrologii nebo idealismu) je stále vnucovaný násilı́m v tzv. socialistických zemı́ch, kde se filozofové, třebaže vědı́, že jde o pověru, ohýbajı́ před mocı́ a vychvalujı́ marxismus, jako kdyby šlo o neomylné proroctvı́. Bez nadsázky se dá řı́ci, že lidské myšlenı́ už řadu stoletı́ nezažilo takové ponı́ženı́ jako pod vládou marxismu. • 75 (Materialismus) (. . .) Z toho, že A je závislé na B, nijak nevyplývá, že A je totéž co B. • 79 (Modlářstvı́) Na prvnı́ pohled by se mohlo zdát, že modlářstvı́ je jednı́m z druhů náboženstvı́. Ostatnı́ náboženstvı́ se klanějı́ Bohu, jenž je mimo svět, modlářstvı́ některým jsoucnům uvnitř světa. Ale právě z tohoto důvodu je modlářstvı́ pověra a náboženstvı́ nikoli. Rozdı́l mezi modlářstvı́m a autentickým náboženstvı́m spočı́vá v tom, že objektem náboženstvı́ je Bůh (Božstvo), jenž nenı́ dostupný vědecké zkušenosti, zatı́mco modlářstvı́ hovořı́ o předmětu existujı́cı́m ve světě. Navı́c, a to je horšı́, vstupuje-li modlářstvı́ tı́mto způsobem do oblasti vědy, znásilňuje zároveň jeden z principů vědeckého myšlenı́, podle nějž nenı́ ve světě nic, co by nebylo konečné. • 79 (Modlářstvı́) Přı́činou velké rozšı́řenosti modlářstvı́ je podle všeho v lidech hluboce zakořeněná potřeba sloužit, jak řı́kajı́ filozofové, nějakému absolutnu. Proto napřı́klad člověk nevěřı́cı́ v Boha často zoufale hledá nějakou bytost, jež by mu ho měla nahradit. Vybavuje tuto bytost nebo skutečnost – lidstvo, národ, rozum atd. – božskými vlastnostmi, zbožšt’uje ji a sloužı́ jı́. Nenı́ proto nic divného, že se modlářstvı́ obzvlášt’ šı́řı́ v dobách náboženského úpadku. Józef Maria Bocheński: Slovnı́k filozofických pověr 7 • 80 (Mýtus) Ve spojenı́ se (. . .) symbolickými mýty vystupujı́ dvě pověry. Prvnı́ je rozšı́řená mezi vyznavači mnohých náboženstvı́, kteřı́ mýty berou doslova a tvrdı́, že jsou pravdivé v jejich doslovném smyslu. Druhou pověrou je tzv. entmytologizace (demytologizace), na jejı́ž popularitě má zásluhu německý protestantský teolog Rudolf Bultmann. Podle Bultmanna je třeba náboženstvı́ očistit od mýtů, aby z něj mohly zůstat pouze věty pravdivé v doslovném smyslu. Tato demytologizace je evidentnı́ pověra, protože k podstatě náboženstvı́ patřı́ hovořit o předmětu, který překračuje možnosti běžného jazyka: máme tı́m na mysli Boha. Proto každé náboženstvı́ užı́vá a musı́ užı́vat mýtů v jejich symbolickém významu. Náboženstvı́ bez mýtů je něco jako kulatý čtverec nebo červená zeleň – jevı́ se nám jinými slovy jako něco kontradiktorického. Z toho důvodu je demytologizace pověra. • 82 (Náboženstvı́) S náboženstvı́m je spojeno velice mnoho pověr, jejichž obětmi se stávajı́ věřı́cı́ i nevěřı́cı́ (ti mnohem častěji). • 83 (Náboženstvı́) Nejvı́ce rozšı́řenou pověrou, s nı́ž se (. . .) [u náboženstvı́] setkáváme, a to jak u věřı́cı́ch, tak (předevšı́m) u nevěřı́cı́ch, je směšovánı́ náboženstvı́ s magiı́. Mělo by být jasné, že je to pověra, nebot’ náboženský postoj (vědomı́ závislosti na noumenálnı́ skutečnosti) je opakem magického přı́stupu, který by chtěl Bohu rozkazovat. • 83 (Náboženstvı́) Religióznı́“ lidé vykonávajı́ různé obřady, aby je napřı́klad nezasáhl blesk. Jejich obřady by měly hrát vı́ceméně stej” nou roli jako hromosvod, jde tu tedy o svého druhu pověrečnou techniku. Takový postoj je sice po pravdě řečeno typický pro všeobecně rozšı́řenou praxi mnoha věřı́cı́ch, ale je falšovánı́m skutečné podstaty náboženstvı́, jež, je-li autentické, spočı́vá předevšı́m v osobnı́m vztahu důvěry vůči noumenálnı́ skutečnosti. Autenticky náboženská modlitba končı́ vždycky Kristovými slovy v getsemanské zahradě: Ne moje vůle, ale Tvá vůle se staň!“. ” • 84 (Náboženstvı́) Pověrou je rovněž názor, že náboženstvı́, resp. jeho představiteli se mohou závazně vyslovovat i v záležitostech, které spadajı́ do oblasti vědy. Zamı́tnutı́ tohoto postoje, jehož obětı́ se mnohdy stávali zbožnı́ lidé, vyjádřil pěkně Galileo, který prohlásil: Pı́smo svaté nás učı́, jak se dostat do nebe, ne však o tom, jakým způsobem se pohybujı́ nebesa.“. ” • 84 (Nacionalismus) (. . .) Národ je pouze jednou z celé řady skupin, k nimž člověk přı́slušı́. Protože každý člověk v prvé řadě patřı́ k vlastnı́ rodině, k svému rodnému kraji, patřı́ k určité skupině v zaměstnánı́, k určité třı́dě. Svou přı́slušnostı́ ke kulturnı́m a náboženským skupinám přesahuje národnı́ hranice. Přehlı́žet všechny uvedené skupiny ve prospěch národa a připisovat mu před všı́m ostatnı́m absolutnı́ prvenstvı́ je evidentnı́ pověra. • 87 (Nesmrtelnost) (. . .) Z toho, že po něčem toužı́me, ještě neplyne, že to existuje. • 88 (Novináři) (. . .) [Je] dětinské přesvědčenı́, že vše vytištěné je pravda, obzvlášt’ je-li to napsáno krásnými slovy. • 88 (Numerologie) Lze jen těžko uvěřit, že [numerologii –] této podivı́nské pověře [–] mnohdy věřı́ i jinak serióznı́ lidé. Naštěstı́ je to pověra spı́š idiotská než nebezpečná. Jiné filozofické pověry vypadajı́ méně směšně, zato jsou často smrtelně nebezpečné. • 89 (Osvı́censtvı́) Přı́činy vzniku osvı́censtvı́ a předevšı́m jedné z jeho součástı́, vı́ry v pokrok, zůstávajı́ doposud v mnohém ohledu neobjasněné. Svoji roli tu nepochybně sehrálo zneužı́vánı́ autority, a to zvlášt’ u představitelů náboženstvı́, kteřı́ začali rozhodovat o věcech patřı́cı́ch do oblasti vědy, přestože předmětem náboženstvı́ jsou věci mimosvětské (existenciálnı́, metafyzické atd.). To také zčásti vysvětluje nepřátelský postoj osvı́censtvı́ k náboženstvı́. • 91 (Pacifismus) Pacifismus je v podstatě totožný s přesvědčenı́m, že mı́r je žádoucı́ stav a že je třeba se o něj zasazovat. V praxi se však pacifismus obvykle projevuje v podobě dvou pověr: 1) že mı́ru lze dosáhnout odzbrojenı́m mı́rumilovných národů; 2) že jakákoli válka je morálně nepřı́pustná. Zkušenost nám bohužel řı́ká, že odzbrojenı́ mı́rumilovných národů má za následek jejich ovládnutı́ národy jinými, agresivnı́mi, jež nakonec rozpoutávajı́ válku proti sobě podobným dravcům. Proto nemůže obstát tvrzenı́, že každá válka je nespravedlivá, nebot’existujı́ okolnosti, za nichž v souladu s normálnı́m cı́těnı́m přicházı́ ke slovu samozřejmá povinnost bránit se zbranı́ v ruce práva těch, za něž odpovı́dáme. Józef Maria Bocheński: Slovnı́k filozofických pověr 8 • 92 (Pacifismus) Pacifismus vycházı́ ze sentimentalismu: jak by bylo krásné, kdybychom se mohli vyhnout válkám! Válka je hrozná a ošklivá věc. Docházı́ tu k záměně estetických hodnot s morálnı́mi a zapomı́ná se, že často jsou dobré a nezbytné i nehezké věci (jako napřı́klad operace). Pacifismus proto plně zasluhuje být označen jako pověra, a to i přes ušlechtilost některých svých vyznavačů. Řı́kám některých, protože pacifismu velice často použı́vajı́ potenciálnı́ agresoři k morálnı́mu odzbrojenı́ svých budoucı́ch obětı́. • 92 (Patriotismus) Láska k vlasti a ke krajanům nenı́ ani v nejmenšı́m pověrečná, nýbrž jde o ctnost, již je záhodno pěstovat, stejně jako rodinnou lásku apod. Avšak s patriotismem jsou spojovány dvě vzájemně si protiřečı́cı́ pověry. Jedna z nich přikládá lásce k vlasti přı́liš velkou váhu a činı́ z patriotismu předsudečnou pověru nacionalismu. Opačná pověra rovněž směšuje patriotismus s nacionalismem nebo dokonce s rasismem a šmahem ho odsuzuje. Jde-li o ztotožňovánı́ patriotismu s nacionalismem, stačı́ si uvědomit, že ten, kdo má rád vlastnı́ zemi, nemusı́ z nı́ mı́t nutně modlu a ostatnı́mi zeměmi pohrdat nebo je dokonce mı́t v nenávisti. Ani nemusı́ nevyhnutelně považovat národ za nejvyššı́ dobro“, jak ” to žádá nacionalismus. Dělat z patriotismu nacionalismus je proto pověra. • 95 (Pokrok) (. . .) Počı́naje minimálně 17. stoletı́m jsme zažili značný pokrok v oblasti různých technik. Byla napřı́klad vynalezena nová technika zapisovánı́ melodiı́ (proto mohly vzniknout velké opery, oratoria atd., která nikdy předtı́m neexistovala). Vznikly nové stavitelské techniky (beton), které umožnily nové architektonické formy. Rovněž v logice umožnila značný pokrok aplikace formalistických postupů. Položı́me-li si však otázku, je-li některý novodobý malı́ř lepšı́ než Michelangelo jenom proto, že má k dispozici lepšı́ malı́řské techniky, nebo že je z analogického důvodu Frege lepšı́ logik než Diodoros z Kronu, potom jsme nuceni odpovědět, že nevı́me. • 96 (Pozitivismus) Jak výstižně prohlásil N. Hartmann, bylo by lepšı́ dát (. . .) [pozitivismu] spı́š název negativismus (. . .), protože jejı́ podstata spočı́vá v negaci jakéhokoli jiného lidského poznánı́ [než vědeckého]. • 99 (Proletariát) Proletariát je doslova třı́da lidı́, kteřı́ nemajı́ nic kromě dětı́ (latinsky proles). • 103 (Rasismus) (. . .) Vtip z obdobı́ kolem roku 1935: Dokonalý Němec má být blond’ák jako Hitler, krásný a urostlý má být jako Goebbels, štı́hlý jako Goering a jmenovat se musı́ nějak podobně jako teoretik hitlerismu Rosenberg. • 104 (Rasismus) Rasismus (. . .) může sloužit jako názorný přı́klad toho, co může vzejı́t z pověry, nevypořádáme-li se s nı́ včas. • 112 (Skepticismus) (. . .) Je na mı́stě položit skeptikům otázku, proč považujı́ ta nejprostšı́ a zcela samozřejmá tvrzenı́ za pochybná (napřı́klad to, že právě v tomto okamžiku sedı́m nebo že dvě a dvě jsou čtyři) a zároveň velice sebejistě vyslovujı́ soudy o velice složitých záležitostech, jako je napřı́klad lidské poznánı́. A nenı́-li skeptik o svých názorech přesvědčen, že jsou pravdivé, proč je vůbec zastává? • 114 (Smrt) Filozofové smrti tvrdı́, že život člověka má smysl tehdy a jedině tehdy, směřuje-li k něčemu a že tvořı́ jeden jediný řetězec vzájemně si podřı́zených snah. A protože smrt tento řetězec přerušuje, nic nemá smysl. Obě premisy jsou však falešné: život nenı́ jednou jedinou řadou cı́lů a snah, ale svazkem různých řetězců. A tentýž život má smysl nejen tehdy, směřuje-li člověk k něčemu, ale má smysl i v přı́padě, že něčeho užı́vá, např. slunce, nebo když prožı́vá uspokojenı́ z vykonaného činu. • 114 (Smrt) (. . .) Jak geniálně tvrdili stařı́ epikurejci, když je tu smrt, nejsme tu my, a když tu jsme my, nenı́ tu smrt. • 115 (Socialismus) Ačkoli zdaleka ne všichni zastánci socialismu jsou zároveň vyznavači komunismu v úzkém (marxistickém) smyslu a mnozı́ z nich se hlásı́ k ideálům demokracie, k svobodnému a právnı́mu zřı́zenı́, přesto všude, kde se socialismus dostane k moci, vede k zvšemohoucněnı́ byrokracie a (což jde ruku v ruce) k zchudnutı́ občanů a omezovánı́ jejich svobody. V tomto významu slova je tudı́ž socialismus pověra. • 116 (Solipsismus) (. . .) V solipsismu existuje rozpor v samotném jádru věci: nevéřı́-li v existenci jiných lidı́, proč solipsista šı́řı́ svůj solipsismus? Józef Maria Bocheński: Slovnı́k filozofických pověr 9 • 120 (Svoboda) Obzvlášt’ rozšı́řený je názor, že skutečná svoboda spočı́vá v oproštěnosti od morálnı́ch zásad. To je také pověra: vždyt’ morálnı́ zásady nejsou autoritou jiného člověka, ale úhrnem norem, které daný jednotlivec vědomě přijı́má, protože chápe jejich oprávněnost. Ideál údajné svobody oproštěné od morálnı́ch principů je tudı́ž pověra. Často se tato pověra vyskytuje předevšı́m v souvislosti s vědou a uměnı́m. Někdo zastává názor, že vědec i umělec se majı́ řı́dit výlučně sobě vlastnı́m cı́lem – vědec pokrokem vědy a umělec vyjadřovánı́m svých ideálů, a to bez ohledu na jakékoli morálnı́ zásady. Z hlediska této pověry měli němečtı́ lékaři plné právo provádět své pokusy na věznı́ch v koncentračnı́ch táborech, protože vědu nesmějı́ svazovat žádné morálnı́ předpisy. • 122 (Teorie a praxe) Podle obecně rozšı́řeného názoru je teorie, tj. čistá“ věda, kterou nenı́ možné uplatnit v praxi, bezúčelná a je proto ” třeba od nı́ upustit nebo ji dokonce zakázat (Comte). Je to barbarská pověra, jež zároveň hrozı́ likvidacı́ budoucı́ (možné) praxe. Člověk má přece na prvnı́m mı́stě nejrůznějšı́ potřeby, mezi jinými také potřebu věděnı́, kterou uspokojuje čistá“ věda. Kdo ji chce zcela podřı́dit tzv. praxi, ten v podstatě popı́rá, že by lidé měli jiné zájmy a potřeby než ” živočišné – jı́dlo a pitı́, bydlenı́, oblékánı́ atd., což je zjevná nepravda a pověra. Abychom se o tom přesvědčili, stačı́ si ověřit, kolik lidı́, a to i těch nejprostšı́ch, se zabývá zcela nepraktickou vědou jako astronomie nebo historie apod. Vzdávat se čisté teorie je velice nebezpečné i pro budoucı́ praxi: dějiny lidského myšlenı́ nám ukazujı́, zcela nepraktické výzkumy sehrály ve své době nejednou rozhodujı́cı́ roli při rozvoji praktického poznánı́. To napřı́klad platı́ o čistě teoretických výzkumech starých matematiků, jejichž věda se v nové době stala nejdůležitějšı́m nástrojem přı́rodnı́ch věd a z nich vycházejı́cı́ velice praktické techniky. Stejně tomu bylo i v přı́padě logiky, která byla po dvacet pět stoletı́ libůstkou intelektuálů, až se z nı́ nakonec ve 20. stoletı́ neočekávaně vyklubala kybernetika včetně informatiky a tedy natolik praktická technická věda, že zcela měnı́ náš život. Stejně tomu také bylo i v přı́padě zkoumánı́ složenı́ hmoty, jež bylo kdysi vyloženě teoretickou záležitostı́, a nakonec nám odhalilo nukleárnı́ energii. Chtı́t podřizovat veškerou vědu praxi nenı́ pouze pověra, jež ponižuje člověka, ale je to pověra, jež škodı́ i samotné praxi. Původ této pověry nejlépe pochopı́me tehdy, připomeneme-li si obdobı́, v nichž lidé trpěli nedostatkem základnı́ch prostředků, jı́dla, zbranı́ atd., jinými slovy na prvotnı́ dobu či na obdobı́ válek. Tehdy skutečně musı́ teorie ustoupit praxi. Taková obdobı́ však naštěstı́ pomı́jejı́ a tehdy se také podřizovánı́ teorie praxi stává škodlivou a nebezpečnou pověrou. • 124 (Tolerance) (. . .) Někteřı́ lidé chápou toleranci tak zeširoka, že po nás žádajı́, abychom snášeli ty, kdo chtějı́ násilı́m svrhnout tolerantnı́ zřı́zenı́. • 128 (Umělci) Obzvlášt’ nebezpečné je připisovat umělcům právo vystupovat v roli učitelů morálky. Zde je třeba si uvědomit, že ani v tomto ohledu nepřevyšujı́ umělci ostatnı́ lidi, že nejsou autoritou v morálce ani povolanými kazateli náboženské etiky. Tuto autoritu nelze vyvozovat z toho, že dokážou umělecky zpodobovat lidské činy. Naopak, umělci často propagovali morálnı́ názory, které byly v rozporu s tı́m, co přijı́mala společnost, v nı́ž žili a pro obyčejné lidi často měli ničı́m neopodstatněné pohrdánı́. Lze řı́ci, že umělci, kteřı́ v této oblasti zneužı́vajı́ svou autoritu, společnosti obzvlášt’ škodı́. • 129 (Umělci) Estetické hodnoty, jimž umělci rozumějı́ lépe než ostatnı́ lidé a jež dokážou vtělovat do svých děl, jsou hodnoty velmi vysoké. Úctu, kterou k nim (oprávněně) chováme, přenášı́me i na tvůrce uměleckých děl, na umělce. Tak docházı́ k tomu, že se z umělců zahrnovaných nekritickým uctı́vánı́m stávajı́ nefalšovanı́ guru, naprosté autority pro všechny oblasti. • 133 (Vı́ra) (. . .) [Názor], že vı́ra je nerozumný akt v tom smyslu, že věřı́cı́ nemá pro svou vı́ru žádný důvod, žádné rozumné odůvodněnı́, (. . .) je pověra, protože zdravý a rozumný člověk nemůže uznat jako pravdivé nějaké tvrzenı́, tj. uvěřit v ně bez nějakého důvodu, zdůvodněnı́. Jde-li o akt vı́ry, jı́mž přijı́máme určitý světový názor, má toto zdůvodněnı́ patrně formu hypotézy, jež objasňuje úhrn zkušenosti daného člověka, a to nejen zkušenosti faktické, ale také morálnı́, estetické hodnoty atd. Když se proto někdo obracı́ k buddhismu, tvořı́ si vı́ce méně tuto hypotézu: přijmu-li buddhismus, bude mı́t můj život smysl, tj. moje zkušenost bude v určitém smyslu uspořádaná. Podobná hypotéza nenı́ důkazem pravdivosti vı́ry, akt vı́ry k nı́ přidává skok“ v tom smyslu, že jejı́ obsah doplňuje o jistotu. Ale ona hy” potéza je důvodem, který (byt’ částečně) zdůvodňuje akt vı́ry. Vı́ra tedy nemusı́ znamenat skok do temnoty“, ani ” nerozumný akt. Stano Krajči, 13. – 27. 8. 2008 typeset by LATEX
