1 K problematice dobra Anna Hogenová

Transkript

1 K problematice dobra Anna Hogenová
1
K problematice dobra
Anna Hogenová
Motto: „Pravda není nic posledního, nýbrž nachází se ještě něco vyššího, a to je idea Dobra.“ In:
Heidegger, M., Sein und Wahrheit. Frankfurt am Main: Vittorio KLostermann 2001, s. 216.
Co je to „Thauma“ (θαυµα)? Je to údiv, úžas. Při zrodu filosofie z mýtu se ukazuje tento úžas, proč?
Protože do této doby člověk nebyl schopen se setkat s tím, čemu dodnes říkáme bytí. Jsme si plně
vědomi, že slovo bytí je v této situaci použito jako aproximace. Zkrátka člověk najednou zahlédl něco,
co všechny jednotlivé věci propojuje, co je spojuje, co je jejich založením a k tomu pocítil hlubokou
nevýslovnou vděčnost. Najednou bylo jasné, člověk je tím, kdo je obdarován, je obdarován
neslýchaným způsobem!
Nachází se ve světě, kde je nesčíslně mnoho jednotlivých věcí a vztahů mezi nimi. Těch věcí je víc
než si můžeme představit v řadě za sebou. Človíček stojí uprostřed těchto věcí a všechny může
obsáhnout jedinou myšlenkou. To je zázrak zázraků. K tomu si musíme uvědomit, i když si to
nechceme přiznat, že na tomto světě také nemuselo být nic, žádná věc a klidně by byl svět světem.
Tato myšlenka trápila i Nietzscheho, známe ji z Leibnizových textů, ale je myšlenkou všech
starověkých Řeků. Tento svět mohl být plnou prázdnotou, tvůrce by to měl jednodušší. Proč je svět tak
bohatý na věci, jak je to možné, že člověk má dar ve slově usebrat všechny tyto věci do jediného slova
„svět“ a lidé si mezi sebou rozumějí. Kde se bere tato schopnost člověka usebírat (λεγειν)?
Tento svět je záhadou, tajemstvím i přes všechny úspěchy jednotlivých věd, kterých se vědy
dobírají. Vědy se soustřeďují na onticitu, tj. na jsoucna ve světě. Ale celek světa – ten je již nezajímá.
„Svět“ je totiž něčím celkovým, nepředmětným. K němu se nemohou vztahovat svými obvyklými
postupy, jež jsou verifikovatelné a falzifikovatelné. V tomto hájemství „laboruje“ filosofie, zde se
rozprostírá víra.
Ale svět, pravda, krása – to vše je také přístupné člověku, ale jinak než předměty a věci v ontickém
smyslu slova. Každý člověk ví o dobru. Ovšem toto vědění není verifikovatelné a falzifikovatelné.
Protože jak verifikovatelnost, tak falzifikovatelnost afikuje nanejvýš prospěšné, pragmatické, užitečné.
Ale na Dobro nemá, na Krásu nemá, na Jedno nemá. Jak se dostáváme k Dobru? Dobro je
zachytitelné jen v napětí bytostného tázání, proto jsou otázky důležitější než odpovědi. Každá hra je
prostorem pro bytostné tázání, každý rituál, jenž je opravdový, je provozem pro otázky. O jaké otázky
jde? Jde o ty otázky, které napadly toho člověka, jenž prožil thauma (údiv) na počátku filosofie, někde
v Řecku. Tyto prožitky jsou nevýslovné ceny a opakují se v každém člověku vždy poprvé a naposled.
My jsme lidé, kteří se naučili nekriticky myslet „vývoj.“ Vše se vyvíjí k lepšímu. Tomu odpovídá
novodobý mýtus v našem lidském myšlení. My dnešní lidé jsme chytřejší, protože umíme obsluhovat
počítače, mluvíme anglicky a rozumíme fiskálnímu trhu. Vývoj je cesta k tomu, co musí být vždy lepší!
Kde bereme tuto jistotu? Co nám zaručuje tuto platnost? Moderní války s moderními zbraněmi? Lepší
zdravotnická péče? Ledničky s obrazovkou? Auta s obrovskou rychlostí, která stejně mohou mířit jen
z místa na místo, a nic víc? Tento moderní moment mýtického myšlení v nás je něco, co je třeba
pojmenovat, o čem je třeba vědět. Tím, že člověk má prostředky pro udržení svého života ještě není
lepší. Při vší technické dokonalosti může být lidský život upadlý, zcela ponořený v konsekutivní
souvislosti praktického charakteru bez cíle a smyslu. Tak tomu také velmi často je, proto se plní
psychoterapeutické čekárny!
Jde o cíl, smysl. A o tom máme vědět, že je dobrý. Co to znamená? Jde jen o to něco poměřovat, o
něčem se neustále znovu a znovu přesvědčovat? „To, co připouští více a méně,“ to nemůže být to
nejdokonalejší, to věděli již Řekové, proč tedy stále se sebou nějak soutěžíme a spějeme k tomu, kde
je něčeho víc a více? Pokud je dobro spatřováno v tom, co je stupňovatelné, pak to nemůže být
nejvyšší dobro. Ale povšimněme si, stále chceme své bytí stupňovat. Ale to znamená, že nenajdeme
nikde klid, protože klid je hájemství bez stupňovatelnosti. Nestačí být bohatý, člověk potřebuje být
„superbohatý.“ Jen si vzpomeňme na miliardáře kolem dvaceti let v první polovině devadesátých let
minulého století. Kam směřují tito úspěšní lidé, a jsou to vůbec úspěšní lidé? Kam se schovalo Dobro
ve smyslu „to agathon“?
2
Pokud náš život je nepřestajným závoděním sebe se sebou a současně s druhými, má vůbec cenu
žít? Pak je třeba závidět chrastavci, který v zatáčce frekventované silnice si klidně „jest“ a nepotřebuje
žádné ovace, nepotřebuje se denně přesvědčovat o své dokonalosti, jedinečnosti, úspěšnosti a
důležitosti. Není náhodou ta snaha denně se přesvědčovat o těchto atributech jen jiným výrazem naší
„dějinné“ bídy, do které jsme spadli, aniž bychom porozuměli proč? Celebrity, vědecké výkazy v počtu
citací v důležitých časopisech, neustálá zviditelňování našich politiků, nesmyslný a krutý boj o peníze
ve vědě a ve školství, - to přece nemůže být normální a dobrý obraz života člověka na počátku třetího
tisíciletí? Kam se podělo dobro, které známe z mimochodných záchvěvů recepce „Babičky“ Boženy
Němcové, kam se podělo dobro zákoutí staré židovské Prahy, kde starobylost a věrnost se setkávaly
v nevýslovném? Proč se vše proměnilo na hon, na lov, na agresi, na beznadějnou surovost, které se
říká životaschopnost? To je ono Dobro?
V tomto světě není dobré být mladým! A pokud je člověk, řečeno s Ortenem, „krutě mlád,“ pak
potřebuje z tohoto světa alespoň občas vystoupit, bytostně vystoupit, tj. vrhnout se do rauše. Vždyť i
ten rauš je něco, co odpovídá neustálé stupňovatelnosti, která se stala výkazem účinného, tj.
efektivního života. Slovo „efekt“ je zde užito schválně. Je to nejrozšířenější příslovce všech výkazů a
zpráv, které hodnotí pracovní činnost. Kdo není efektivní, ten vlastně neexistuje!
Kdo je to bezdomovec? To je jen člověk bez účinků ve sféře, jíž říkáme veřejná. Účinky, kterých je
náš bezdomovec mocen, se dají pochopit jen jako hledání prázdných lahví v odpadkových koších. A
zde může stupňovat náš „kolega“ bezdomovec svou efektivitu jak chce, ale společnost to stejně
neocení, naopak, potopí jej ještě více. Nanejvýš mu nabídne participaci na plnění grantu pro výuku
bezdomovců v oblasti počítačové inteligence. Už vidím, jak takový bezdomovec se hrne do učebny a
začne se podřizovat systému této prazvláštní filosofie „more geometrico,“ která dnes vládne
západnímu světu jako jediný a výlučný znak vzdělanosti. Co je dobré pro tohoto člověka? On nechce
pracovat, nechce se realizovat prostřednictvím výkonů. Stačí mu „být“ zvláštním způsobem, bez
efektů, bez důkazů! A přesto je na světě velmi rád, umí se radovat a chce se radovat. Je vidět, že je
tady i pro něj místo, nikoli jen nějaké trpěné místo od vládnoucí garnitury, ale místo přirozené, protože
lidský život není jen a jen ozřejmování sebe samého skrz výkony, skrz pracovní efekty. Bytí je tedy
něco daleko hlubšího, základnějšího než je samozřejmost zapojení do práce společenského kolektivu.
Není to tedy práce, co vytváří podstatu lidského pobytu (Dasein). Marx se mýlil ve své apoteóze
práce!
Zde se ukazuje, jak Dobro, které drží tento svět, je skutečně dobré. Dnešní vztah k fenoménu
Dobra je u naprosté většiny lidí pochopen jako vztah k síle. Lidé jsou přesvědčeni, že Dobro musí mít
sílu, a proto vládne. Bez síly není nic pozitivního. Síla se stala substancí adorovanou v nesčíslných
formách a podobách, aniž by si člověk položil otázku: Proč má být síla nejvyšším Dobrem? Píšeme
Dobro s velkým počátečním písmenem, protože máme na mysli to, díky čemu se vše ukazuje,
fenomenalizuje, vstupuje do zjevu, tvaru, do skutečnosti.
Toto Dobro může být stejně tak „to agathon“ z platónského hlediska jako bytí ve smyslu „Seyn“ u
Heidegger. Není představitelné, není předmětné, není uchopitelné „clare et distincte.“ Nedá se měřit,
nemá v sobě „více a méně,“ tj. možnost stupňování. Kde se objevuje „více a méně,“ tam nemůže jít
nikdy o dokonalost, vždy jde o něco, co se jen přibližuje k tomu, co nepřipouští „více a méně.“
Proč se u lidí vyskytuje toto poměřování? Protože vše je derivátem síly, která se ukazuje jen v účinku,
jehož „účinkování“ se dá poměřovat. A tak se měří i to, co se vůbec nedá měřit, např. hodnoty.
Kde se bere ta potřeba měřit? Vzniká z potřeby jistoty. Kde se bere tato jistota? Jistota čili certitudo
je podoba současně pochopené pravdy. Pravda je jen tam, kde je jistota a jistota je jen tam, kde se dá
verifikovat či falzifikovat míra síly, jež je inherentní tomu, co zkoumáme. Je jedno, zda-li jde o sílu
v podobě elektrické energie či slávy celebrit podle sledovanosti na stupidních televizních programech,
jež zavalují současného jedince svými nároky na uplatnění. Pravda je správností a správnost je
založena v jistotě poměřování. Ale pokud je pravdou tato správnost, pak je možné s takovou „pravdou“
dělat psí kousky. Dá se vytvářet představa o této správnosti a k tomu funguje mnoho pracovních týmů,
poradenství, kursů se zaručenými úspěchy apod. Vytvářet zdání se stalo znakem inteligence.
Ale zdání je tím, čím věc není. Jinak řečeno správnost zdání je vždy opakem, pak stačí pochopit, že
zde jde o zdání a už jsme na pravdivé cestě, totiž vše, co se zdá musíme myslet v opaku. Pravda, bytí
a dobro spolu souvisí. Nepotřebují sílu. Sílu potřebuje jen ten a jen to, co je slabé. Jen slabí touží po
3
síle. Jak by mohlo něco po výtce pravdivého toužit po nějaké síle, vždyť samo je tím, čím je nejvíc, tj.
má nejvíce bytí a bytí se nemusí dokazovat, ono prostě jest. Stejně jako jest ten, kdo toto nahlédl,
nepotřebuje ovace jako nutný pendant svého osobního Dasein (pobytu).
Žijeme v podivné době. Každý chce úspěch, požitek, zážitek, chce si to užít, tj. chce svůj život
stupňovat. V čem? V životní síle, v intenzitě bytí. To je samozřejmě jedinečný důkaz slabosti dnešního
„titána,“ řítícího se na své silné motorce vesnicí. Masaryk měl pravdu, když tyto titány kritizoval.
Potřeba síly je důkazem slabosti. Silný, opravdu silný, nepotřebuje svou sílu denně ukazovat, aby se
sám o ní přesvědčoval. Takový nepotřebuje vidět v očích ostatních strach, aby se sám uklidnit a získal
potřebnou rovnováhu pro provádění obyčejných životních úkolů.
Potřeba být silný sama o sobě svědčí jen a jen o slabosti. Proč je třeba přesvědčovat druhé o mé
síle? Protože já sama se jen tímto způsobem vždy znovu a znovu přesvědčím o tom, že nejsem žádný
slaboch.
„Ideje vykonávají to nejvyšší, otvírají přístup ke zkušenosti jednotlivého jsoucího,“ 1 a to je ta
základní úloha Dobra. Dobro otvírá jsoucna v celku, nechá je vstoupit do zjevu, a právě tomuto
vstoupení říkáme existence. Ex-sistence je vstup do jevu, je to ukázání se, je to fenomenalizace, je to
smysl antické „fysis“ (φυσις). Problém ukazování (fenomenalizace) se objevil až s Husserlem, čekal
na své objevení, tj. na svou fenomenalizaci více než dva a půl tisíce let. Tento problém je ještě dodnes
mnohými, mohli bychom oprávněně říci - většinou, nedoceněn a nedomyšlen. Většina totiž chápe svět
s jeho roztodivnostmi za něco, co je prostě dáno. Tito lidé si nepoloží otázku ze všech
nejjednodušších, jak se to vše ukazuje? Proto neprožijí údiv, proto neporozumí tomu, že Dobro je to,
co vše ostatní uvádí do jevu. Maximálně budou uvažovat o Bohu tvůrci, jenž je pochopen jako
nejdokonalejší jsoucno, tj. jako něco, co patří již do stvořených jsoucen. Ale to je právě ten
nedostatek, který je Heideggerem na mnohých místech označen jakožto projev blasfémie (rouhačství).
Bůh není uchopitelný našimi lidskými představami o nejvyšší dokonalosti. Zde stojíme před
tajemstvím, které se odtajnit nedá. A to bychom měli pochopit. Zbývá jen posvátná distance. Nic víc!
Proto je nutné do našeho vzdělávání započítat i to, co není vědecky uchopitelné, co nás má v hrsti.
Tato pozice, je pozice po provedené transcendentální epoché, je uznáním zvláštního charakteru
lidské existence, tj. na jedné straně nesmírné lidské malosti uprostřed „Indie jsoucen,“ na druhé straně
božské schopnosti myslet i to, co je nad jsoucny. Ovšem toto Dobro, které je pozadím pro možnost
vyvstávání jsoucen, je něčím, co není možno si představovat, na to si nemůžeme položit ruku! Toto
Dobro není ani objektem ani subjektem, je nějakým zvláštním způsobem, proto mluví Heidegger o „es
west“ (ono zapadá „do místa“). Ale ani toto „es west“ není ideální slovo. Proto je největší problém
v tom, jak pochopit ono „jest.“
A opět se dostáváme k problému bytí, k ontologii. Proto mluví Heidegger o fundamentální ontologii.
Pokud je člověk přesvědčen, že svět se svými jevy je tu prostě jakožto stvoření, tj. danost, nepokládá
si tuto otázku, proto jej ani nenapadne, že je tu nějaký problém ukazování, fenomenalizace. Nedojde
do těchto hloubek, v nichž se ukazuje svět a věci v něm jako dar par excellence. Pak ovšem se snaží
jen pochopit vztahy mezi věcmi a lidmi, popisuje „místa“ těchto vztahů, stává se pozitivistou. A je
úplně jedno, zda-li jde o popis „míst“ ve větě jako je tomu v novopozitivismu jazykovém či o vztah míst
ve světě biologickém, chemickém, fyzikálním, apod. Takto se také někdy popisují duševní funkce.
Provádí se jakýsi místopis stále se zdokonalující prostřednictvím počtu pravděpodobnosti výskytů. Zde
jde v podstatě o velikost čísla za desetinnou čárkou.
Ale je třeba poukázat na to, že ne všechny věci na světě jsou před-stavitelné a předmětné, ne
všechny věci mají místa. Proto mluvil Platón o chórismu. Dobro si nemůžeme představit, není
předmětem- „jest“ jinak. Přístup k němu je možný jen otázkami. Bytostné otázky totiž v nás vyhloubí
přístupovou cestu k Dobru. Je jí sdílení, bytostné a vždy osobní sdílení. Jde vlastně o to, že člověk
transcenduje tento svět jsoucen a prožívá Dobro jakožto udivující moc. Přičemž tato moc není silou,
jako je tomu u věcí, které do světa patří. Tázání je zbožností myšlení. Všechny rituály, hry,
podobenství jsou jen a jen formou tázání, to je třeba pochopit. Napětí, které tyto otázky vyvolávají je
oním prostorem, skrz které dochází k „dotyku“ s nepředmětným, nepředstavovým Dobrem. Proto se
konaly olympijské hry, proto se konají zasvěcovací rituály, proto se hrají hry. V každé z těchto forem
1
Heidegger, M., Sein und Wahrheit. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 2001, s. 171.
4
jde jen o jediné, o sdílení přesažného celku. A je to právě tento přesažený celek, co dělá člověka
lidskou bytostí, vyzvedající se nad animal rationale.
Jen když zapomeneme na přesažený celek a zapomeneme na to, že jsme zapomněli, pak jsme
vládci nad světem, kosmem, planetou, nad lidmi. To je to, co se námi stalo! Proto nejsme schopni
mluvit o Dobru, proto nejsme schopni v ně věřit. Pokud nesdílíme přesažené Dobro, pak jsme
bytostmi, které mohou všechno, které mohou prosazovat svou libovůli, pak jsme bohem samým. To je
ta pozice, která je na vrcholu metafyziky v podobě nietzschechovské „der Wille zur Macht.“ To je
dnešní politický svět se svými ambicemi kontrolovat ostatní a vnucovat jim svou představu o podstatě
světa. Zde se odehrává ideologický boj, Je to boj o uznání představ o podstatě světa. Ale Dobro samo
nemusí být vybojováváno, stačí jen se zamyslet. Dobro by nebylo Dobrem, kdyby potřebovalo boj a
násilí.
„Pravda není v člověku, ale člověk je v pravdě“ 2 tato myšlenka jen potvrzuje předchozí úvahu.
Člověk a jeho podstata je určena z pravdy a pravda je něco, co nás má v hrsti, ne naopak. A tato
pravda souvisí s bytím a bytí s Dobrem.
Heidegger by k tomu dodal: „Stejně jako oko musí být světločivé (ηλιοιδες), musí být také
pochopení idejí (νοειν) určeno a ujařmeno tím, co je Dobré (αγαθον), musí být agathoein. Tak jako
Slunce je schopno světla (sonnenhaft), jsou ideje schopny dávat dobro, tj. pravdu, jsou agathoein.“ 3
Ideje nejsou pojmy, jsou tím, co umožňuje pojmy zahlédnout a chápat, jsou tím, co je vždy předem, co
samo se neukazuje jako pojmy či věci. Proto je tolik neporozumění, pokud jde o ideje. Existuje dvojí
slepota. Ta první je slepotou z nemožnosti zachycovat věci kolem nás, to je ta, kterou zná každý, a
kterou odstraňují lékaři. Ta druhá slepota je chybění idejí, pak sice máme dobré oči, ale nevidíme,
nemáme totiž to, co umožňuje vyvstávání významů a tvarů. Vidíme stejně jako zvířátka, ale
nerozumíme. Protože každé roz-umění znamená, že zahlédáme kolem sebe to, co je dobré, a proto i
pravdivé. Zjednodušeně řečeno, kolem nás je mnoho dobrého, ale my to nejsme schopni vidět, proč?
Protože nemáme v sobě možnosti toto zahlédat. Co tvoří v člověku tyto podstatné možnosti? To je
paideia (παιδεια) – to je výchova a vzdělání.
Idea Dobra je nesmírně mocná, ale není silou a násilím. Ona nepotřebuje samu sebe prosazovat
prostřednictvím asertivních mechanismů, ona se nepotřebuje zviditelňovat. Tuto potřebu má jen to, co
samo o sobě není v nějakém stupni dobré. Dobro je proto Dobrem, že se nevnucuje, nepotřebuje
politické, tj. mocenské prostředky. Nepotřebuje ideologii. Ať o tom víme či nevíme, se věci ukazují díky
tomuto neviditelnému Dobru.
Heidegger by dodal: „Idea dobrého propůjčuje poznávajícímu
mohutnost poznávat.“ 4 Ale, pokud se budeme ptát: co je to Dobro, vždy narazíme na nic. Nemá
tvar, ale všemu tvary propůjčuje, všechny tvary umožňuje, a to nejen u věcí, ale i u myšlenek.
Dobro je stranou jsoucen, je mimo jsoucna „επεκεινα τθς ουσιας.“
A teprve v těchto souvislostech se nám ukáže, jak důležité je smířit se s tím, čemu říkáme „nic“ už
teď v každodennosti. To je vlastně příprava na smrt, to je filosofická thanatologie, to je péče o duši
(epimeleia) Teprve v těchto souvislostech se ukáže, jak člověk uvězněný v jsoucnech nemůže nemít
šílený strach ze smrti. A z tohoto strachu pak dělá to, co je zlé. Jen si vzpomeňme na ono známé
Patočkovo: „Dvacáté století je permanentní válkou za mír!“ Ze strachu se dopouštíme zlého. Nemít
strach, ale znamená vědět, že Dobro a nic jsou si příbuzné. Je třeba pochopit, že Dobro, které
propouští tvary jsoucen do skutečnosti ani nemůže být to samé, co jsou jsoucna, protože jsoucna se
ukážou jen na pozadí, které je kontrární, rozdílné od toho, co na tomto pozadí vystupuje a získává tak
statut jsoucna. Proto je filosofie odedávna jen a jen propedeutikou se smrtí. Teprve v těchto
souvislostech pochopíme konsumního člověka, jenž žije jen pro jsoucna a jejich slasti a prospěšnosti.
Stejně se nevyhne tomu „podzemnímu strachu“ z konce svého života, jenž je překrýván neustálým
ujišťováním o vlastní věčnosti. V tomto omylu, v této skrytosti žije současný člověk, obdařený
věděním, ale nikoli „roz-uměním.“ Neví o Dobru, protože jej nevidí lidskýma očima, nemůže si na ně
položit ruku, nemůže Dobro měřit, vážit, nemůže jej vlastnit. Ale tento člověk potřebuje a chce vše
vlastnit, protože to mu dodává sebejistotu, která mu podstatně chybí. Smutné je, že neví, co neví.
Proto je dvojí zapomenutí tak typické pro existujícího člověka v našem století. Zapomněli jsme na bytí
a zapomněli jsme na toto zapomnění. Proto jsme vězni pouhých jsoucen, která do omrzení
2
Heidegger, M., Sein und Wahrheit. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann 2001, s. 176.
Tamtéž, s. 198.
4
Tamtéž, s. 198.
3
5
popisujeme vědeckými subtilními metodami bez naděje, že bychom z této špatné nekonečnosti
vybředli. Proto potřebujeme rauš, opojení v nejrůznějších podobách, od sexu po mocenskou tyranii.
V tom spočívá naše existence. Jsou to tvrdá slova, ale tak tomu je. Jak jinak pochopit „holocaust“?
Pravda, bytí a Dobro spadají v jedno. Jen si vzpomeňme na středověké „Unum.“ Heidegger v této
souvislosti rozebírá myšlenku, proč Řekové nepravdu pojmenovávají pozitivně a pravdu negativně?
Jedná se o tento citát: „Řekové nepravdu pojmenovávají pozitivně, ale pravdu negativně.“ 5 Proč to
dělají, vždyť my to vidíme úplně obráceně. Pro nás je pravda to pozitivní, dané a nepravda to
negativní. Je to proto, protože k bytí a k Dobru patří také nepravda. Co to vlastně je? Je to zdání, to je
první podoba nepravdy a druhá podoba nepravdy je skrytost. Skrytost patří ke každé neskrytosti jako
to, co ji (pravdu – neskrytost) nechává vyvstat do neskrytosti. Proto je „nic“ něco v podstatě dobrého.
Proč? Protože je pozadím pro možnost a to jedinou možnost vyvstání toho, čemu říkáme „něco.“ Proto
je pseudos (ψευδος) u starých Řeků něčím, co patří k poctivému životu, tj. i k tomu, co je dobré. Jinak
řečeno, člověk má právo na omyl ve smyslu pseudos (ψευδος). Požaduje-li tedy nějaká politická moc
na člověku neomylnost jako jediný cíl, pak jde o projev nezamýšleného totalitního smýšlení, které má
vždy strašné důsledky pro obyčejné žijící jednotlivce, a to v každém režimu. Člověk má jedno právo,
které bohužel není zakotveno v lidských právech, obsažených v preambuli naší Ústavy. Je to právo se
mýlit, protože je jen člověk, není bohem a nikdy bohem nebude!
Je tu však jedna okolnost, která je v určování nepravdy velmi důležitá a to je falsum, faleš.
Falešnost je až znakem toho, kdo si chce udržet moc nad druhými, falešný člověk hraje divadlo, ví že
lže. Používá falše k realizaci svých účelů, používá druhých jako prostředků, porušuje tedy při
nejmenším Kantův kategorický imperativ. Tato vědomá lež je něco podstatně jiného než nepravda ve
smyslu pseudos. A to bychom se měli naučit rozlišovat, to je základem kultivace lidského promýšlení
sebe sama i světa kolem. Zde se promýšlení Dobra spojuje s etikou, s praktickou filosofií, s fronésis
v aristotelském pojetí.
Je zde ještě jedna důležitá okolnost, pojící se s problematikou Dobra. A to je problém nazývaný
starými Řeky deinos (δεινος). Co je to deinos?
Deinos je to, co je „unheimliche,“ tzn. co je ohrožující, cizí a strašné. Pokud je člověk pochopen
jakožto deinos, pak je to s ním opravdu zlé. Je to člověk, který vše, čím byl obdařen, využije pro své
sobecké cíle. Využije i všechny lidi v okolí, má často masku přítele. Deinos je opravdu zlo. To deinon
je ale i vše, co je cizí a ohrožující. Stačí, aby někdo mluvil česky, ale „říkal,“ tj. myslel v češtině např.
anglicky či německy, a už pociťujeme něco jako ohrožení, je to deinon. Mluvit se dá jen slovy, ale říkat
se dá vším, tzn. i tělem, způsobem života apod. Tedy cizí může pronikat tisíci různými cestami, i když
slyšíme češtinu se slovosledem, rytmem a přízvukem např.němčiny či angličtiny, apod. Jinými slovy
řečeno, to deinon je závislé na tom, co pro nás znamená domov. Domov je posvátný oheň der Herd,
je to místa usebrání čtveřiny, tj. jde o místo setkání lidí a bohů, Země a světa. Jde o místo, kde
můžeme být sami u sebe, to je „Er-eignis“ – uvlastnění. Vše, co toto místo ruší, co jej ničí, je cizí, je to
deinon. Je to obludnost a děsivost, o níž píše Platón ve své desáté knize v Ústavě.
Nejhorší zážitek má duše, která prochází Lethe pedion. Co to je? Je děsivé a hrůzné místo. Proč?
Protože zde nic neroste a vše, co by zde mohlo vyvstávat, to se ztrácí v nicotě, to zachází, to vstupuje
do skrytosti. Nic zde nevyvstává. Jak pochopit tento zvláštní prostor filosoficky? Jako anti- fysis. Co je
to fysis? Fysis není nic jiného než vyvstávání jsoucen do neskrytosti ze skrytosti. Tedy jde o
ukazování, fenomenalizaci. Ale v lethe pedion se vůbec nic neukazuje a zbytky něčeho, co by mohlo
být něčím vyvstalým, to ještě hoří. Tedy vše zachází do skrytosti do obludné cizoty, do nicoty, hrůzy. A
toto si má duše zapamatovat.
Nesmí pít mnoho vody z řeky Ameles, z řeky, která je nazvána „bezstarostná.“ Proč je takto
nazvána? Protože, každý kdo z ní pije příliš, zapomene na hrůzu zacházení do nicoty, prázdnoty, jež
je svou prázdnotou „plná,“ uchvacující. Vždyť tato hrůza je to, co zbývá, když Vám bude odňato to, co
je Vám nejvlastnější, tj. to, čím jste sami u sebe, co je Vaše uvlastnění (Er-eignis). Proto má domov
tak fantastickou významnost pro naše lidské pobývání. Domov je to nejdůležitější vůbec, protože
domov zakládá političnost, domov zakládá existenci a domov zakládá naše osobní dobro. A to
potřebujeme v tomto odcizujícím světě stále víc a víc.
5
Tamtéž, s. 226.
6
Ale na deinon nesmíme zapomenout, nesmíme pít příliš vody z řeky Zmeleš (Bezstarostné).
Zapomněli bychom na deinon. A pak bychom se stali vězni jen toho, co se ukazuje našim smyslům,
nepochopili bychom Dobro, a Krásno, Jedno a Pravdu. Protože tyto velké ideje se ukazují jen na
pozadí bytí a bytí je současně prázdnem, plným prázdnem, které děsí. Protože v bytí se vše ztrácí
jako v tom, co je anti-fysis. Proto vědět o bytí znamená současně vědět o smrti a započítat ji do
našeho každodenního pobývání. To je ten velký herakleitovský odkaz. Jsme živí smrtí a naopak.
Nejde to žít bez smrti. Je třeba se jí otevřít , a pak přichází něco pozoruhodného, totiž pochopení toho,
co je vůbec nejdůležitější, nejhlubší a současně co je naším nejlepším domovem, tj. jde o možnost
usebrání našeho domova (der Herd – ohňový střed Země) s bytím samým. Pak je teprve člověk
svobodnou bytostí, nikoli dříve!
„Unheimische (to nedomovské) zůstává při vší Unheimischkeit v oboru bytí. To nedomovské
zůstává vztaženo na domovské,“ 6 to znamená, že my musíme vědět o anti-fysis, musíme vědět o tom
obludném, musíme znát to deinon. Nemůžeme žít jen v pohodě, konzumovat věci kolem sebe a
zůstávat v nepřestajné slasti. Kdo tento nesmysl přinesl na svět? K životu patří domov i cizota, dobro i
zlo, zdraví i nemoc, život a smrt. Ale mezi těmito protiklady se nenachází logický protiklad, v němž oba
členy protikladu mají stejnou platnost a bytnou hodnotu. Tak to není. To až logika se svou silou
pronikající vším učinila z těchto protikladů stejně platné členy. Život je silnější než smrt, dobro je
silnější než zlo, zdraví je silnější než nemoc a domov je silnější než cizota. Mezi těmito protiklady je
vztah s názvem privace. To objevil až Platón a mnozí dnes o tomto vztahu nevědí. Jde o odnětí, o
privaci. Odejmeme-li člověku dobro, stává se zlým, odejmeme-li člověku domov, nachází se v cizím,
ztratí-li člověk zdraví, pak teprve onemocní. Odejmeme-li něčemu život, pak je zde smrt, jinak nikoli.
Smrt je závislá na životu, zlo je závislé na dobru, cizota je závislá na domově, a nemoc je závislá na
zdraví – není tomu naopak! To je ten klíč k pochopení!
Úvahy o Dobru jsou obtížné, není tu nic pevného, co bychom mohli vtěsnat do definice, a přes to je
Dobro tím vůbec nejvyšším. Platón Dobro pokládal za to, co je vyšší než všichni bohové na Olympu.
Proč to udělal? Protože Dobro a bytí jsou jedno a totéž.
6
Heidegger, M., Hoelderlins Hynme „Der Ister.“ Frankfurt am Main: Vittorio Klosternann 1995, s. 135.

Podobné dokumenty

CSS Blokový model

CSS Blokový model #hlavni {position:absolute; left:50px; top:20px; border:1px solid blue;} #obsah{position:absolute; left:100px; top:50px; width:300px; border:1px solid red; background-color:yellow;} ul, li, a {list...

Více

- SIF Praha

- SIF Praha zmínili: Jev je přece prožitek, který jakmile uplyne, už není. Dáno je z něj po jeho uplynutí něco trochu jiného, než čím byl on sám. A  narazíme i na další obtíže. Fenomenologie sice z tohoto fakt...

Více

Principy nových médií

Principy nových médií kupředu, střílet, zvednout předmět. Nemohou ale dělat nic jiného, neboť hra uživateli nedává příležitost nic dalšího testovat. Například ve hře bojového umění nemohu protivníkovi položit otázku, ne...

Více

osobnost mojmíra trávníčka v české literatuře

osobnost mojmíra trávníčka v české literatuře V samizdatu přispíval do Kritického sborníku (1982–1988), ovšem vlastní význam Trávníčkův pro český samizdat spočívá v jeho činnosti editorské (Sebrané spisy Jana Čepa, 6 sv., 1978–82, s B. Fučíkem...

Více

1 praxe – inspirace – konfrontace

1 praxe – inspirace – konfrontace i Boss (1974, str. 149). „Ale je naše nejvlastnější bdělost skutečně tím nejvlastnějším, to znamená, tou nejvyšší možností bdělosti? Jako v rámci snového stavu nepokládáme za možné, že lze procitno...

Více