odboj 1 - Opatovice nad Labem

HRDINOVÉ Z VESNIC
SEVERNÍHO PARDUBICKA
Josef MATĚÁSKO
V LETECH 1938 - 1945
1
Obrázek na titulní straně: čestná stráž u makety „Dukelského památníku“ s urnami sovětských
vojáků, který byl zhotoven v r. 1955 v bývalém areálu kasáren ČSA v Opatovicícch n.L.
Foto: Jaromír Chudý 1955.
2
OBĚTI II. SVĚTOVÉ VÁLKY V SEVERNÍ ČÁSTI
PARDUBICKÉHO OKRESU
V LETECH 1938 - 1945
ODBOJOVÉ UDÁLOSTI Z OBCÍ BOREK, ČEPERKA, LIBIŠANY,
NĚMČICE, OPATOVICE n.L., PODŮLŠANY, POHŘEBAČKA,
STARÉ ŽDÁNICE a VYSOKÁ n.L.
Josef MATĚÁSKO
Opatovice nad Labem – rok 2012.
3
Věnováno památce obětem popravených, umučených a vězněných
občanů jmenovaných obcí pardubického okresu u příležitosti
šedesátého výročí osvobození Československa armádami
protihitlerovské koalice v květnu 1945.
4
PŘEDMLUVA
Druhá světová válka, vyvolaná nacistickým Německem, svou
krutostí a ničivostí lidských životů a materiálních statků překonala
všechna dosavadní válečná střetnutí a bitevní tažení v dějinách lidstva.
Byla ukončena porážkou fašistických sil Německa, Itálie a Japonska
v r.1945 spojenými demokratickými silami celého světa což stálo mnoho
milionů lidských životů. Nesmíme proto zapomenout na životní odkaz
těch, kdo bojovali se zbraní v ruce na východoevropské a
západoevropské frontě i na frontě domácího odporu.
Začátek okupace Československa 15.března 1939 byl pro národ
počátkem šestiletého temna. Německá bota došlápla a její stopy byly
krvavé. V měkké duši českého člověka vyrůstala nenávist. A z této
nenávisti vznikla touha po spravedlivé odplatě.
Kunětická hora - pohled od severu, foto J.Chudý 2005.
Střed pardubického okresu na sever od Kunětické hory, kde na
nejsevernější jeho hranici leží starobylá klášterní obec Opatovice nad
Labem, je protkán mnoha menšími lesíky. Leží zde také mnoho dalších
menších obcí blízko sebe, že je slyšet štěkot psů z jedné do druhé. A i
v těchto „zapadlých“ vsí vznikal a byl organizován odpor s takovou
odvahou, že nelze přejíti činy podzemního hnutí v těchto vsích mlčením.
5
Bylo sice o odbojové činnosti za II.světové války v pardubickém
regionu napsáno mnoho publikací, ale většina z nich, ať již vznikly
krátce po válce, nebo v současné době, nepojednává o bližších
podrobnostech jednotlivých hrdinů a jejich činů.
Pamětníků té doby je již dnes poskromnu a dnešní šedesátníci
pokud se rozpomenou, mají
mnozí v paměti bohužel zkreslené
informace, mnohdy zavádějící, ba dokonce nepravdivé. Toto poznání
nás především donutilo pokusit se posbírat historické dokumenty a
předložit je současníkům i budoucím generacím, aby věděly, proč a za
jakých okolností naší předkové položili své životy za obranu své země.
Dnes se v jednotlivých obcích jako památka na ně, nachází mnoho
pomníků a pamětních desek s jejich jmény, ale tyto symboly
součastníkům nic neříkají o jejich konkrétním hrdinství.
Tato publikace pojednává o odboji v obci Opatovice nad Labem a o
obcích v jejím nejbližším okolí, tj. obce Borek, Čeperka, Libišany,
Němčice, Podůlšany, Pohřebačka, Staré Ždánice a Vysoká nad Labem.
Historické materiály, které se nám podařilo obstarat, nejsou zcela
určitě kompletní, mnohé z nich si mohou v něčem odporovat, přesto
jsou důkazem doby. Rovněž tak si nečiníme nárok na úplnost
odbojového dění v jednotlivých obcích. Zveřejňujeme pouze to, co se
nám podařilo zjistit a zdokumentovat.
Odbojovou činnost v jednotlivých obcích neuvádíme v časové
chronologii ani návaznosti, protože ta zde mnohdy chyběla a hrdinové
jednali tak, jak se situace naskytla. Pouze obce uvádíme v abecedním
pořádku.
Děkuji všem občanům, kteří vzpomínkami, dochovanými
písemnostmi a fotografiemi pomohli tuto publikaci obohatit.
6
1
Mapa expanze Osy: Berlín-Řím-Tokio z ii.světové války.
Mapa protektorátu Čechy a Morava s okleštěným územím v r. 1939-1945 („BÖHMEND
und MÖHREN“). V mapce je zakreslena dráha letounu, který vysadil výsadkáře skupiny
2
Silver A podle hlásné služby Luftwaffe v noci z 28. na 29.12.1941.
1
Zdroj: Velká obrazová všeobecná encyklopedie, str. 364, vydaná nakladatelstvím Václav
Svojtka s.r.o v r. 2004.
2
Převzato z publikace: Jaroslav Čvančara, HEYDRICH, vydala GALLERY s.r.o.České Budějovice
v r. 2004.
7
Na počátku II. světové války mělo Československo 15,2 mil.
obyvatel, z toho vojáků ve zbrani 180 000. V průběhu války byl počet
zabitých a nezvěstných čsl. vojáků 7000 a počet zraněných 8000. Počet
zabitých a nezvěstných civilních občanů dosáhl 310 000.
Krvavý tandem: zastupující říšský protektor a generál policie SS-obergruppenführer
Reinhard Heydrich a SS-gruppenführer Karl Hermann Frank.1
1
Obrázek byl převzat z publikace: Jaroslav Čvančara, HEYDRICH, vydala GALLERY s.r.o.
České Budějovice v r. 2004.
8
Heydrichův mercedes po pumovém útoku spáchaném výsadkářem rtm.
Janem Kubišem v Praze v Kobylisích dne 27.5.1942 kolem 10,30
hod.Po převozu Heydricha do nemocnice na Bulovce a provedené
operaci, tento na následek atentátu dne 4.června 1942 umírá.2
K.H.Frank těsně před skončením války se pokusil uprchnout do
Německa, byl však v Rokycanech našimi občany poznán a zde
spojeneckými vojsky zajat a eskortován do věznice na území Německa.
Později byl spojenci na žádost ČSR předán jako válečný zločinec
justičním orgánům. Zde byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Obrázek
na následující straně dokumentuje jeho popravu a lékař konstatuje jeho
smrt. I tento obrázek byl převzat ze stejné publikace jako předchozí.
2
Obrázek byl převzat z publikace: Jaroslav Čvančara, HEYDRICH, vydala GALLERY s.r.o.
České Budějovice v r. 2004.
9
Poprava K.H.Franka oběšením.
10
Titulní strana publikace Rajmunda Stehlíka: Revoluce na vsi. Stehlík působil jako řídící
učitel v obci jezd u Sezemic a v r. 1946 – 7 jako odb.učitel v Opatovicích nad Labem.
11
OBEC
BOREK
V neděli 6. května 1945 v poledne procházeli Borkem čtyři němečtí
vojáci (ranění z lazaretu v Hrochově Týnci) a byli na rozkaz velitele
12
v Býšti odzbrojeni a zajištěni v obecní úřadovně v Borku. Asi o 13.
hodině letělo od Hradce Králové nad Borkem německé letadlo na
obhlídku. V Býšti bylo po něm vystřeleno. Letadlo opětovalo palbu
z kulometu a vrátilo se zpět na letiště do Hradce Králové. Asi za půl
hodiny borkovské hlídky na silnici k Bukovině dávaly pískáním znamení,
že se blíží kolona nepřátelských aut. Byla to trestná výprava SS na
Býšť. Téměř všichni muži z Borku se ukryli v chalupách, v polích a
v lese. V parčíku na návsi v Borku zůstal ozbrojený Josef Votruba a
Jaroslav Konečný.
Zatím se přiblížilo 11 aut
k vesnici. První auto objelo park a
zůstalo státi na jeho východní
straně. Druhé auto se zastavilo na
křižovatce směrem k Hrachovištím.
Z auta vyskočil německý hejtman,
na kterého Josef Votruba ihned
vystřelil a smrtelně jej zasáhl.
V okamžiku zazněla střelba Němců
z pušek a z automatických pistolí a
hrdinný obránce, Josef Votruba,
první předseda revolučního výboru
v Borku, padl.
Druhý
obránce,
Jaroslav
Konečný, viděl marnost boje a
vzdal se. Němečtí vojáci se
rozěběhli po chalupách a vyváděli
na náves zajaté muže, přičemž
neustále stříleli. Žena padlého
Josef Votruba, nar.25.10.1902, otec
ukryla dvě dcery a sama zůstala
tří dětí, pohřben na hřbitově v Borku.
státi u plotního kůlu. Byly po ní
hozeny dva ruční granáty a stříleno
z pušek. Přesto, že kůl, u něhož stála paní Votrubová, byl na mnoha
místech prostřílený, nebyla raněna do těla. Byla jí prostřelena noha
v nártu.
Většina mužů z Borku byla shromážděna za vsí u hřbitova.
Internovaní němečtí vojáci byli propuštěni a označili ty, kteří se účastnili
jejich zajmutí. Po vyšetření všech borkovských občanů byli tři muži
(V.Mikulášek, říd.učit. z Borku, Jaroslav Konečný, rolník z Borku a
František Malíř, úředník z Prahy) jako rukojmí odvezeni autem, které
s ostatními auty kolony pokračovalo v jízdě do Býště.
Prohlídka v Býšti (bylo tam v sobotu zadrženo asi 15 německých
aut a zastřeleno 10 německých důstojníků partyzány pod vedením
kapitána Ivanova) byla bezvýsledná. Němci zde zapálili sokolovnu a
stodolu, vzali starostu obce pana Zimu jako rukojmí a stáhli se pro
13
nastávající šero do Hradce Králové, aby druhý den vraždili v Němčicích
a ve Vysoké nad Labem. Rukojmí z Borku i z Býště byli propuštěni
v útarý v 10 hod. dopoledne, když do Hradce Králové přijeli tři
pancéřové americké vozy s vyjednavači o německé kapitulaci.
Všichni rukojmí přišli do svých obcích z Hradce Králové pěšky.Paní
Františka Votrubová se lečila s prostřelenou nohou u lékaře
v Sezemicích, zůstaly ji trvalé následky a zemřela v roce 1985.
Nejmladší dcera manželů Votrubových, Helena, provdaná Krpatová,
nar. 1940 žije stále v Borku.
Jaroslav Konečný zemřel v roce 1995, má však dnes ještě žijícího
staršího bratra, v současné době starého 92 let, který byl svědkem celé
borkovské události.
Po válce občané Borku na své návsi, v místě, kde Josef Votruba
padl, postavili kamenný pomník a dále nechali jeho jméno vytesat do
památníku padlých z obce v I. světové válce.
Památník J.Votruby na místě zastřelení v obci Borek.
14
Památník v obci Borek věnovaný padlým občanům za 1.sv. války na který bylo v po 2. sv.
válce vytesáno i jméno Josefa Votruby.
15
OBEC
ČEPERKA
16
Mezi zatčenými za okupace byl i
rodák z Čeperky Josef Vondouš,
(nar.8.12.1913, zatčen 29.1.1940), který byl
29.4.1943 ve Vratislavi popraven. Po válce
roku 1947 mu byl udělen pamětní odznak
in memoriam a na pomník padlých byla
umístěna jeho pamětní deska.3
Josef Vondrouš, nar. 1913.
Josef Vondrouš byl členem
organizace „Obrany národa“ (ON), učitel na
tamní obecné škole Obrana národa byla
ilegální organizaci nekomunistického
protifašistického odboje v českých zemích
za 2.svět.války založená v březnu 1939
důstojníky a vojáky bývalé čsl. armády
v čele s gen. J.Bílým. Jejím úkolem byla
příprava ozbrojených akcí a event. povstání
proti okupantům.
Detail desky na památníku padlých v Čeperce.
3
Převzato z brožury: Jiří Bureš: 225 let obce Čeperka, včetně fotografií na této a následující straně.
17
Památník padlých v 1. sv.válce s deskou J.Vondrouše v Čeperce, (foto r.2005).
Vykolejený nákladní vlak mezi obcemi Čeperka a Stéblová.
18
John Forster – anglický pilot, 30 let.
Na jaře 1945 objevila školačka z Čeperky Olga Bulíčková v lese
v krmelci pro zvěř, spícího anglického pilota, který zde seskočil
padákem. Nález oznámila otci, který ho potom ukrýval a pečoval o něho
až do konce války.
Pilot také onemocněl a tak pan Bulíček musel docházet do
Opatovic k MUDr Nohejlové pro léky, které paní doktorka zdarma
poskytovala.
Po válce v r.1946 za poskytnutou pomoc převzal pan Bulíček
děkovný certifikát od britské armády.
Když vypuklo pražské povstání čeperští železničáři zjistili, že do
Prahy má jet na pomoc okupantům pancéřový vlak, proto rozšroubovali
koleje, bohužel však došlo k vykolejení nákladního vlaku při kterém
zahynula česká vlaková četa.
19
20
Výňatek z kronikářského zápisu z května 1945 zaznamenaný kronikářem Zíkou, učitelem
obecné školy, v obecní kronice obce Čeperka.
21
OBEC
LIBIŠANY
22
Hned na počátku okupace Československa byl zatčen libišanský
občan Otto Jirout, nar.18.3.1910 a německými úřady odsouzen. Vězněn
byl v koncentračním táboře v Mauthasenu, kde byl 2.9.1942 popraven.
Po ukončení války občané obce Libišany jeho jméno nechali
vytesat na desku památníku oběti z 1. a 2. světové války. Památník jest
umístěn na návsi v obci.
V roce 1943 byl Josef Zvolský, 1 rovněž libišanský občan, totálně
nasazen na nucené práce do Německa, které odmítal. Byl dva roky
vězněn v několika koncentračních táborech, ale vrátil se s podlomeným
zdravím v květnu 1945.
Ve druhé polovině měsíce února 1945 utekla z Opatovic n.L.
skupina asi sedmi ruských válečných zajatců, kteří byli v této obci
přechodně ubytovaní ve
stodolách. Zajatci utekli do
lesa
„Kulhánov“
mezi
obcemi Čeperka a Libišany,
kde se chtěli ukrýt. Druhý
den les obklíčilo německé
vojsko, které je pochytalo a
odvezlo do písníku k obci
Libišany. Zde byli všichni
zajatci
postřílení
a
ponecháni
na
místě.
Poprava
zajatců
byla
uskutečněna
23.února
1945.
Občané obce je na
místě pohřbili a později
exhumovali a uložili na
místní
hřbitov
do
společného hrobu.
Vlevo: detail desky se jmény
padlých na památníku z 1. a 2.
světové války v obci Libišany.
1
Dle zápisu v kronice obce Libiany, s tr.212.
23
Památník obětem válek na návsi v obci Libišany.
24
Společný hrob sedmi ruských zajatců na hřbitově v Libišanech.
25
Výňatek zápisu z kroniky obce Libišany z roku 1945, str.216.
26
OB E C
NĚMČICE
27
V pondělí 7.května 1945 před šestou hodinou ranní byly Němčice
obklíčeny asi třemi sty SS z Hradce Králové. Vyzbrojeni kulomety,
samopaly a puškami přijeli Němci na 16 autech silnicí od Kunětické
hory. Před vesnicí část SS vystoupila z aut, ostatní s auty dojeli na
náves. Vloupali se téměř do všech chalup a zkomolenou češtinou se
ptali po hospodářích, resp. po mužích. Velitel SS měl v ruce seznam 20
místních občanů, z nichž 16 bylo pochytáno. Zbývající čtyři byli ukryti.
Dva z nich ve vedlejších vsích, dva se ukryli ve vsi, ale nebyli nalezeni.
Josef Bartoníček z čp. 2 se schoval v kupě plev ve stodole. SS vhodili
do přístodůlku granát a vzniklým otvorem stříleli dovnitř. Štěstí stálo při
Bartoníčkovi. Nebyl střelami zasažen a tak ušel jisté smrti. Druhý,
Bedřich Poskočil se ukryl v řízkové jámě u domu Antonína Štěpánka a
ačkoliv SS hledali kolem jámy, nebyl objeven.
Šestnáct zajatých mužů se zdviženými rukama bylo hnáno hordou
německých vrahů vesnicí na polní cestu ke Kunětické hoře. Tam byli
přinuceni postaviti se do řady. Z řady byli vystrčeni jedním SS: nejdříve
Václav Kopecký, hostinský z Němčic se synem Zdeňkem, za nimi bratři
Poskočilové, jejich švagr Bohumil Jirásek, dále Josef Půlpán, Ladislav
Urbanec a Miroslav Hájek. Byli seřazeni na poli u cesty. K nim byl
dodatečně přiveden Josef Jeník. Ze řady byl propuštěn Václav Kopecký.
Jaroslav Štěpánek, kolář,
nar.1903, otec 3 dětí.
Josef Jeník, nar.1894, poštov.
zřízenec, otec 10 dětí.
Potom v okamžiku vystřelila popravčí četa. Odsouzeno bez soudu
stále osm němčických občanů pevně a zmužile. Ani slůvko nepřešlo
přes jejich hrdé rty. Po výstřelech čtyři padli. Pátý, Josef Půlpán, byl
špatně zasažen a vstal. Ihned k němu přiskočil SS a srazil ho ranou do
28
vazu. K popravenému Josefu Jeníkovi přistoupil jeden z příslušníků SS
a střelil ho několikráte z pistole do krku. Pak mu sáhl do náprsní kapsy a
ukradl mu tašku asi s 15.000,-K.
Josef Půlpán, nar.1911,
ženatý-bezdětný.
Zdeněk Kopecký, nar.1924,
zámečník, svobodný.
Bohuslav Poskočil, narozen
1919, dělník, svobodný.
Ladislav Poskočil, narozen
1924, truhlář, svobodný.
29
Hájek, Urbanec a Jirásek nebyli zasaženi a zůstali státi vedle těl
zavražděných kamarádů. V té chvíli docházel na místo popravy kolář
z Němčic Jaroslav Štěpánek. Byla mu dávána do ruky zbraň, aby
zastřelil zbývající tři živé kamarády, že mu bude dána milost. Štěpánek
odmítl a tak byl poslán do řady na popraviště. Dříve, nežli se mohl
obrátit tváří k německým katům, byl třemi ranami zastřelen. Po tomto
aktu byl dán rozkaz zbývajícím občanům z Němčic, aby se rychle
odebrali domů.
Velitel trestné kolony SS dal starostovi obce ultimatum, aby do
večera 7. května byly shromážděny v Němčicích ukořistěné zbraně,
jinak bude vesnice vypálena a v popravách pokračováno. Zbraně nebyly
odevzdány a k persekuci nedošlo.
Ve vsi chytili SS dodatečně Josefa Formana, naložili na auto a
chystali se k odjezdu. V zápětí byl zadržen na návsi Miroslav Hájek,
který šel z popraviště (jeden ze tří odsouzených, kteří zůstali na živu),
naložen do auta a Josef Forman byl propuštěn na svobodu.
Vojsko SS vniklo do hostince
V.Kopeckého. Požadovali likéry. Když jim
nebylo vyhověno, domácnost částečně
vyrabovali a pak ve spěchu s bývalou
posádkou v Němčicích, opustili ves.
Miroslav Hájek byl v autě ztýrán,
vyhozen u němčického mostu a doslova
rozstřílen palbou z kulometu.
Kolona aut SS pak pokračovala
v cestě. Před každou vsí střílela, aby
zastrašila
obyvatelstvo.
Popravení
z Němčic byli pochováni ve čtvrtek 10.
května 1945 do společného hrobu na
hřbitově ve Dřítči.
Ve prospěch pozůstalých z Němčic
byla
vykonána
sbírka, jejíž výtěžek ve výši
Miroslav Hájek nar.1913,
130.703,-K
byl
rovnoměrně rozdělen a dán
Zámečník, otec 1 dítěte.
pozůstalým.
Po válce obec nechala vystavět památník všem svým obětem na
místě popravy jakož i Miroslavu Hájkovi poblíže němčického mostu přes
Labe.
30
Miroslav Hájek v rakvi před pohřbením. Foto převzato z publikace Revoluce na vsi.
31
Památník obětem v Němčicích v místě jejich poprav, foto r.2005.
32
Detail pamětní desky se jmény a fotografiemi umístěnými na památníku.
33
Památník na místě zastření M.Hájka poblíž labského mostu v Němčicích.
34
Společný hrob (č.266) všech obětí z Němčic na hřbitově ve Dřítči.
Detail náhrobních nápisů na společném hrobu ve Dřítči.
35
Z 9. na 10. května měl stráž na němčickém mostě Josef Píša
s jedním jihoslovanem. Asi o půl noci uslyšeli šplouchání vody a zjistili,
že se někdo plaví přes řeku. Na vyzvání stráže se nikdo neozval. Stráž
vystřelila. Za chvíli byla spatřena prázdná loďka plující po řece. Před
třetí hodinou ranní byl zajat německý voják, který se sám přihlásil u
stráže na mostě. Byl promočený. Zajatec byl internován v obecním
domě v Němčicích.
Most v Němčicích přes řeku Labe, foto r.2005.
Ve čtvrtek 10.května 1945 měli na mostě denní hlídku dva
Jihoslované a jeden Rus, který se delší dobu za okupace skrýval u
popraveného Jar.Štěpánka. Asi v 8 hod. ráno spatřila stráž německé
auto, které přijíždělo od Dřítče. Auto bylo zastaveno. Byli v něm dva
Němci a jedna žena s dvěma kluky. Rus oba Němce zajal a vedl je
vesnicí k obecnímu domu v Němčicích. Na návsi se dal jeden Němec na
útěk. Velitel stráže v Němčicích, J.Forman, ranou z pušky ho zastřelil.
Druhý využil zmatku a chtěl se zmocniti Rusovy pušky. Rozpoutal se
zápas. Vtom přiběhl Václav Kopecký, hostinský z Němčic a srazil
Němce pěstí do hlavy. Němec upustil pušku, které se již zmocnil a dal
se na útěk do polí k Hrobicím. Byl pronásledován a když chtěl přeplavat
Labe, byl zastřelen.
36
OBEC
OPATOVICE n.L.
37
Opatovická kronika psaná kronikářem učitelem R.Stehlíkem, rok 1954, str.210.
38
Kronika, stra.211.
39
Kronika, str.212.
40
Kronika, str.213.
41
ODBOJOVÁ ČINNOST RODINY VOLKOVY
O této rodině a její odbojové
činnosti za protektorátu, která bydlela
v Opatovicích, psalo vícero autorů.
Jejich údaje se však v mnoha tvrzeních
rozcházejí, přesto to nic nemění na
jejich hrdinských činnech.
O Aloisu Volkovi, opatovickém
občanu, který se svými rodiči a
sourozenci bydlem v dnešní Lesní ulici
v čp.30,
vyprávěla
paní
Hana
Vidímová, rozená Půlpánová, a její
vzpomínky
zaznamenal
Vlastimil
Morávek:
Alois Volek bydlel v Opatovicích
se dvěma sestrami a rodiči. Do
Opatovic se přistěhoval z Králik, kde
otec působil
Por.čsl.armády Alois VOLEK
v tamní vychovatelně mládeže. Volek
po okupaci odešel do Polska. V jeho
cestě mu pomáhal můj otec, pan Václav Půlpán, (ruský legionář).
Z Polska zaslal Volek několik dopisů či zpráv. Jeho otec si údajně vedl
nějaký deník či záznamy ohledně syna. Deník měl uložen v Zemské
vychovatelně v Opatovicích. Gestapo, které zatklo pana Volka st. šlo na
jisto do zásuvky stolu. (Tato akce proběhla prý na udání). Pan Volek byl
zatčen a zakrátko popraven v Berlíně. Manželka a dvě dcery byly
internovány v pracovním táboře ve Svatobořicích na Moravě.
Z Polska přešel A. Volek ml. do Anglie. Létal u 311. bombardovací
perutě až dp své tragické smrti 14.3.1945, kdy jeho hlídkující letadlo
narazilo v mlze na skálu Azorských ostrovů. Druhá verze je střet dvou
letadel. Alois Volek byl literárně činný. Jeho básně vyšly i v Anglii.
V roce 1985 i v Hlasu revoluce ČSSR. Létal jako navigátor a dosáhl
hodnosti štkpt. Matka s dcerami se po válce odstěhovala do Karlových
Varů. Zde měla ve správě penzion. Tento penzion nesl název
„Liberátor“, asi památka na syna. Paní Volková zemřela v roce 1952.
František Dosoudil v článku uveřejněném ve zpravodaji Zprávy
klubu přátel pardubicka, roč. 2000, str.282 , o A.Volkovi zaznamenal:
Alois Volek se narodil 1.5.1916 ve Vídni, bydlel a vyrůstal
v Opatovicích nad Labem, kde žili jeho rodiče, otec byl úředníkem
zemské donucovací pracovny v Pardubicích. Na pardubickém gymnáziu
Alois maturoval 22.6.1934. Po absolvování gymnázia nastoupil A.Volek
vojenskou službu a studoval pak na vojenské akademii v Hranicích na
42
Zápis do památníku Haně Půlpánové napsaný A.Volkem těsně před jeho emigrací
v r.1939 do Polska.
43
Moravě. Stal se důstojníkem čs.armády, sloužil u 3.horského pluku ve
Vysokých Tatrách. Po obsazení českých zemí německým vojskem
v březnu 1939 přešel v květnu 1939 do Polska. Zde se v Krakově
přihlásil do tvořící se čs. Dobrovolnické jednotky, se kterou se později
dostal přes Šepetovku a Jarmolince do tábora Oranki. S některými
dalšími čs.vojáky opustil v tzv. druhém transportu Sovětský svaz a
v květnu 1940 se dostal do jižní Francie.
Po porážce Francie se dostal 7.7.1940 s lodí Victory do Velké
Británie, kde byl nasazen k britskému dopravnímu letectvu, později byl
vojákem 311. čs.bombardovací perutě RAF. Zahynul 14.března 1945,
kdy jeho Liberátor narazil brzy po startu do kopce na jednom
z Azorských ostrovů. Kapitán Alois Volek, který za války psal básně, byl
po smrti povýšen na majora a obdržel in memoriam Čsl. Válečný kříž
1939. Je pohřben na hřbitově v Langens na Azorských ostrovech.
VOLEK Alois, štábní kapitán, nar.11.5.1916 ve Vídni, zemřel
14.3.1945. Zastával funkci navigátora v letounu Liberator C Mk.VII,
EW626 u dopravního letectva RAF. Zahynul s celou osádkou a třinácti
cestujícími těsně po startu k letu do Anglie. Z našich letců s ním
zahynuli D. Brochard, V. Jílek a L. Kondziolka. Pohřben na válečném
hřbitově RAF Lajsen na ostrově Terceíra v Azorách. (str.230) 1
2
O Aloisu Volkovi se též ve své knize zmiňuje na str.124 a 135 jeho
spolubojovník a válečný pilot z 311 perutě M. Vild, který mimo jiné
uvádí, že Volek se věnoval velice literatuře a psal básně.
Válečný hřbitov příslušníků RAF na Azorských ostrovech.
1
Obrázky a text je převzat z knihy Mnozí nedoletěli od Fr.Louckého, vydalo Naše vojsko
v r.1989.
2
Miroslav Vild: Osud byl mým přítelem, vydalo Naše vojsko 1985.
44
Jedna z operačních posádek, jejichž výkony sloužily ke cti 311.čs.peruti.
Na obrázku třetí zprava Jan Volek z Opatovic n.L.
Čs. Letci, kteří se s Američany a jejich létajícími pevnostmi účastnili náletů na evropskou
pevninu. Odleva: por.let. Liška, škpt. Let. Tobyška, zvaný krátce „Toby“, ppor.let. Paclt
„Marian“, kapt.let. Al.Volek z Opatovic a ppor let. E.Urban.
(Oba obrázky byly převzaté z brožury H.J.Slípka: Biskajská dramata.)
45
POSLEDNÍ VOLKŮV LET
1
Letoun (Liberator C.Mk.VII EW
626) se šestičlennou osádkou a
třinácti
cestujícími
na
palubě
odstartoval
v 01,10
hod.
dne
14.3.1945 z letiště Lagena na
azorském ostrově Terceira k téměř
2000 km dlouhému letu do Anglie.
Odstartoval směrem do vnitrozemí a
po dosažení patřičné výšky začal
točit doprava, aby nasadil kurz na
Anglii. Co se na palubě dělo dále, to
si již všichni vzali do hrobu. Faktem
je, že pouhé 3 minuty po vzletu stroj
vrazil do kopce vzdáleného 6,5 km
Št.kpt. Alois VOLEK
západně od letiště a po nárazu
explodoval. Všech devatenáct
mužů na palubě bylo na místě
mrtvých.
O několik dní po havarii
obdržel z Azorských ostrovů
štkpt.Alois Kubita, čsl.styčný
důstojník u Transport Command
následující podrobnosti: „Jílek
(velitel letadla a pilot) byl poučen
den
před
startem.
Hlásil
„airbome OK“ (start v pořádku) a
kontrolor (navigátor Volek) volal
„turn right“ (točit doprava), což
telegrafista potvrdil. Na nové
volání kontrolora začal točit, ale
v tom již zachytil o kopec.
Náhrobní deska na hrobu št.kpt.A.Volka
na hřbitově na Azorských ostrovech.
Havaroval a všichni shořeli.
Podle uražených větví na stromech vidno, že byl již nakloněn
1
. Přepis z knihy Jiří Rajlich: NA NEBI HRDÉHO ALBIONU (7.část), vydal Svět křídel s.r.o.
Cheb v roce 2004.
46
v pravotočivé zatáčce. Byla tma, ale noc byla jasná.“ Nelze vyloučit, že
příčinou bylo vysazení motoru, ale jde o pouhou domněnku, neboť vrak
byl v takovém stavu, že tuto verzi nemohla vyšetřovací komise ani
potvrdit, ani vyvrátit.
Čtveřice čs.příslušníků osádky byla pohřbena 16.3.1945 na
válečném hřbitově Lajes: kapitán F/O Jílek do hrobu č. C-8, navigátor
F/O Volek do hrobu č. C-6, radiotelegrafista W/O Brochard do hrobu č.
C-10 a palubní mechanik F/Sgt. Kondziolka do hrobu C-11.
Všichni čtyři byli bývalými příslušníky 311. peruti, kde odlétali
operační turnus. F/O Volek, původně důstojník pěchoty z povolání, který
se v roce 1941 dobrovolně přihlásil k letectvu, byl známý také díky své
básnické tvorbě. Část z jeho básní byla otištěna v exilu ve sbírkách:
Proklínám, Růže z ciziny, Nad větrným mořem.
„TAJEMSTVÍ“ 2
I v Opatovicích nad Labem byli
stateční lidé, kteří se připojili k
protifašistickému odboji. Velice zajímavé
je, že zde našli pomoc jak agenti
moskevští, tak i londýnští, navíc během
necelých dvou let.
V roce 1940 bylo do Protektorátu
Čechy a Morava vysláno pět agentů
vycvičených
sovětskou
výzvědnou
službou k získávání informací o německé
armádě, výzbroji, zbrojním průmyslu,
letištích a hospodářství. Tato výzvědná
skupina dostala krycí název Tajemství.
Jedním z těchto agentů byl Vladislav
Jan VOLEK
Bobák. Před odjezdem z Moskvy dostal
od svého nadřízeného Leonida Mochova doporučující dopis od Aloise
Volka na svého otce Jana Volka. Alois Volek odešel z Československa
v květnu roku 1939 přes Polsko do Anglie, kde se stal pilotem v 311.
bombardovací peruti, ale ještě v Polsku musel přijít do styku s někým
kdo sháněl kontakty na spolehlivé lidi pro spolupráci v Protektorátu. Je
pravděpodobné, že dopis byl vyžádán pro západní výzvědnou službu,
protože Vladislav Bobák se podle archivních materiálů představil Janu
Volkovi jako agent západních spojenců a až po získání důvěry oznámil
svému spolupracovníkovi pravdu.
2
Martin Rechtorik (nar.1984), student oboru Historie, Univerzita Palackého Olomouc, bytem
Opatovice n.L.(Badatelská práce z r.2005).
47
Nyní bych se chtěl věnovat osobě Jana Volka. Do září roku 1938
žil v Králíkách, kde byl zaměstnán v tamní zemské vychovatelně. Podle
vzpomínek pamětníků, byla jeho rodina v tomto městě velmi uznávaná.
Třicáté září roku 1938 přineslo velkou změnu rodině Volkových, Králíky
byly připojeny k Německé říši. Z tohoto důvodu byli přesunuti chovanci z
místní Zemské vychovatelny včetně jejich vychovatelů do Opatovic nad
Labem, kde též byla zemská vychovatelna. V Opatovicích si Volkovi
pronajali dům č.p.203. V dnešní Lesní ulici a velmi brzo si získali
sympatie místních jako velice slušná a zbožná rodina.
K prvnímu setkání mezi Vladislavem Bobákem a Janem Volkem
proběhlo na jaře 1940 v Opatovicích nad Labem, kde Bobák na základě
adresy na dopise Jana Volka navštívil. Bobák se představil jménem
Král, seznámil Jana Volka se svým posláním v Protektorátu, ale uvedl,
že výzvědnou činnost činí ve prospěch západních spojenců. Tyto
falešné údaje Bobák řekl pravděpodobně z několika důvodů. Prvním
byla určitě ochrana vlastní osoby před udáním gestapu, za druhé
nejistota z úplně neznámého člověka, o kterém nemohl vědět jak
zareaguje a třetím důvodem byl patrně samotný dopis od Aloise Volka,
který byl nejspíše vystaven pro agenta ze západu. Sám Jan Volek si
dokonce pravost dopisu ověřil v Praze u Milady Kubištové, přítelkyně
jeho syna. Ta mu dopis potvrdila a Jan Volek se pak několikrát sešel s
Vladislavem Bobákem, kde se domluvili jaké informace bude Jan Volek
získávat. K těmto setkáním docházelo buď v Praze a to nejčastěji v
kavárně Fénix nebo v domě Jana Volka v Opatovicích nad Labem.
První informace, které Bobák potřeboval byly hlavně vojenského
charakteru. Jednalo se o přesuny vojsk po dráze přes Pardubice,
Hradec Králové. S tímto úkolem Janu Volkovi pomohl jeho přítel Josef
Žák, který také bydlel v Opatovicích č.p.144 (dnešní ulice Na hrázi). Ten
pracoval v Apollo nafta v Hradci Králové. Další úkol, kterým Bobák
Volka pověřil, bylo zakreslení plánku letiště u Hradce Králové včetně
postavení protileteckých baterií. To už přesahovalo znalosti i možnosti
Jana Volka a Josefa Žáka. Proto požádali o pomoc Josefa Koblížka z
Hradce Králové, který byl přítelem dcery pana Volka Zdeny. Koblížek
tento plánek vyhotovil během dvou týdnů a předal Janu Volkovi. Někdy
během září si nákres letiště vyzvedl Bobák. Přesné datum nelze z
výpovědí jasně určit. Východní Čechy nebyly jedinou oblastí, kde Bobák
získával informace. Hlavní oblastí jeho zájmu byla jižní Morava odkud
pocházel, ale také například Praha, kde se seznámil s Martou
Delamovou, která mu pak objížděla všechny informátory, aby sesbírala
nové informace. Vladislav Bobák si vytvořil opravdu rozsáhlou síť
spolupracovníků, sám se sice stýkal asi s deseti, ale ti do této činnosti
zapojili své přátele a rodinné příslušníky. Podle mého odhadu se
množství lidí získávající informace pro Vladislava Bobáka pohybovalo
okolo čtyřiceti. Nevylučuji samozřejmě ani vyšší číslo, nižší se mi zdá
48
málo pravděpodobné. Můj odhad vychází z počtu lidí okolo Jana Volka.
Prvními pomocníky pana Volka tedy byli výše jmenovaní Josef Žák,
Josef Koblížek a dcera Zdena. V září roku 1940 Vladislav Bobák
potřeboval informace o muniční továrně v Semtíně v Pardubicích, kde
se vyráběl špičkový střelný prach. Tentokrát se Bobák chtěl přímo
seznámit s člověkem, který v Semtíně pracuje nebo pracoval. Tou
osobou byl znovu Josef Žák. V Semtíně pracoval než získal zaměstnání
v Hradci Králové, o kterém již byl Bobák díky němu plně informován. K
setkání Bobáka a Žáka docházelo v domě Jana Volka. Bobák si nechal
vyhotovit plán továrny a požádal o vzorek střelného prachu. V
semtínské továrně určitě došlo ke změnám od doby, kdy tam Josef Žák
pracoval. Z tohoto důvodu bylo nutné rozšířit okruh lidí okolo Jana Volka
o dalšího člověka, který musel být maximálně spolehlivý a diskrétní. Žák
s Volkem si vybrali Antonína Beránka, také z Opatovic nad Labem
č.p.177 (dnešní ulice Jozífova), kterého následně seznámili se svou
ilegální činností. Antonín Beránek pomohl Josefu Žákovi s nákresem
mapy a povedlo se mu obstarat i vzorek střelného prachu, který byl pro
Bobáka velmi důležitý. Propašování střelného prachu bylo velmi
nebezpečné . O odvaze Antonína Beránka nelze pochybovat.
V dochovaných materiálech gestapa
Praha a německých lidových soudů jsem
již nenalezl žádné další informace týkající
se osob okolo Jana Volka. Nicméně je
jasné, že tato činnost musela pokračovat,
protože od září 1940 do března 1941
došlo přibližně ke dvaceti setkáním mezi
Janem Volkem a Vladislavem Bobákem,
všechny zprávy od Jana Volka byly
podepsány krycím jménem Král, které mu
přidělil Bobák. V této době již nelze
doložit spolupráci Josefa Žáka, ten navíc
ve své žádosti o milost napsal, že tuto
činnost po dvou měsících ukončil. Žádost
o milost mi ale rozhodně nepřipadá jako
stoprocentně hodnotný pramen a spíše
Josef ŽÁK
bych se klonil k možnosti naprosto
opačné, že Josef Žák nadále pomáhal Janu Volkovi se získáváním
informací pro Vladislava Bobáka.
Výzvědná akce Tajemství byla vyzrazena pravděpodobně během
prosince roku 1940, kdy Radoslav Selucký, jeden z pěti moskevských
agentů, navázal kontakt s Jaroslavem Bednářem, který byl konfidentem
pražského gestapa. K zatčení Seluckého došlo až 4.3.1941, z toho
vyplývá, že si gestapo nejdříve pečlivě ověřilo udání od svého
konfidenta a možná si i vyzkoušelo agentovy reakce na falešně vyslané
49
zprávy. O dva dny později byl zatčen Vladislav Bobák. Dne 14.3.1941
Vladislav Bobák ve své výpovědi prozradil jména svých
spolupracovníků, jejich bydliště a též rozvedl i jejich zpravodajskou
činnost. Mezi jmenovanými byl Jan Volek. Po zatčení byla provedena
domovní prohlídka v bytě Vladislava Bobáka, při které bylo nalezeno
mnoho předmětů, které potvrdily všechny výslechy. Mezi nalezenými
předměty byla vysílací stanice, šifry, falešné občanské průkazy,
poznámky o schůzkách a mnoho dalšího. Na základě výslechů a této
domovní prohlídky začalo gestapo zatýkat Bobákovy spolupracovníky.
Jana Volka zadrželo gestapo v noci z 14. na 15.3.1941. Nejdříve byl
odvezen do Hradce Králové a následně do Prahy. Z dalších materiálů
vyplývá, že se Jan Volek přiznal ke své ilegální činnosti, ale až do
června tajil jména lidí, kteří mu pomáhali. K zatčení Josefa Žáka došlo
dne 18.6.1941 na základě výpovědi Jana Volka. Ten se přiznal, že Janu
Volkovi pomáhal se získáváním informací. Antonín Beránek byl zadržen
21.6.1941 pro spolupráci s Josefem Žákem.
Všichni, kterým byla prokázána
spolupráce s Vladislavem Bobákem byli
nejprve vězněni v Praze ve vězení Na
Pankráci, poté převezeni do Německa.
Jedním z mála propuštěných byl Antonín
Beránek. Poslední vězení, kde byli
zadržováni, bylo Plötzensee u Berlína. V
listopadu 1942 byl Vladislav Bobák a
všichni, kteří byli pro spolupráci s ním
uvězněni, odsouzeni lidovým soudem k
trestu smrti. K popravě
došlo večer
12.7.1943 v Plötzensee. Kromě Antonína
Beránka byli popraveni všichni, které jsem
ve svém článku jmenoval.
Po
prostudování
dostupných
archivních materiálů jsem dospěl k
názoru, že Vladislav Bobák nemohl znát
Antonín BERÁNEK
pravé jméno Josefa Žáka. Pokud by ho
znal, k zatčení pana Žáka by došlo již v březnu 1941 společně s Janem
Volkem. Antonína Beránka zachránila před jistou smrtí nejspíše
skutečnost, že se osobně nikdy nesetkal s Vladislavem Bobákem.
Po osvobození naší vlasti byl v tehdejším okresním denním tisku zveřejněn
článek Františka Šejvla o našem hrdinovi, který celý přepisujeme:
Soudruh Žák se narodil 2.dubna 1896 v Opatovicích nad Labem.
Vyučil se bednářem. Příslušnost k dělnické třídě ho přivedla do KSČ.
50
Byl také členem a později trenérem v tělovýchovné jednotě DTJ, oddílu
kopané. Ten pod jeho vedením dociloval v Opatovicích n.L. dobrých
výsledků.
Svým nesmiřitelným postojem k okupaci naši vlasti nacistickým
Německem na sebe upozornil, a tak byl získán ke spolupráci se
sovětskou rozvědkou vedenou Leonidem Mochovem. Získával a
předával cenné zprávy svému agentu Vladislavu Bobákovi, čs.pilotovi,
který prošel špionážním výcvikem v Praskurově (SSSR) a v únoru 1940
se vrátil do „protektorátu“ k plnění úkolů na tajné frontě.
Na špionážní siť Josefa Žáka se napojil Jan Volek, tajemník
zemského úřadu, bývalý aktivní voják čsl. armády a rovněž opatovický
občan; jeho syn bojoval jako letec ve Francii.
Soudruh Josef Žák, tehdy 45 letý, vzorně plnil úkoly, kterými byl
pověřen. Tak zpracoval podrobný nákres továrny na výbušniny Explozia
Semtín, rozmístění budov, uvedl počet zaměstnanců a denní výrobu.
Obstaral projekt na další rozšíření výroby, což pro něho jako bývalého
pracovníka v Semtíně nebylo tak těžké, zvláště když mu v tom pomohl
jeho kamarád, tesař Alois Beránek. Podařilo se mu získat pro spolupráci
i další občany Opatovic, jako učitele J.Koblížka a škpt. Vágenknechta
z Hradce Králové.
Zprávy, které předával, byly velmi cenné; zvláštní význam byl
přikládán vzorkům střelného prachu, ke kterému byly dodány rozbory.
Důležité informace o výrobě získal a předal také z bývalé Škodovky
v Hradci Králové. Stal se významným článkem sovětské rozvědky ve
východních Čechách.
Němcům se však podařilo síť sovětské rozvědky odhalit, a tak
došlo k zatýkání. Jedním ze zatčených byl Josef Žák, který v té době
pracoval jako skladník u firmy Apollo nafta v Hradci Králové. Gestapo ho
odvezlo přímo z práce 18.července 1941. Byl uvězněn V Hradci
Králové. Zakrátko poté ho převezli do věznice v Praze-Pankráci. Přes
rok byl krutě vyslýchán, ale nikdy neprozradil ani slovo o své činnosti a
spolupracovnících. Soudním přelíčením z 18.11.1942 byl odsouzen
k trestu smrtí. Ten byl vykonán 13.července 1943 v Berlíně.
O vzácném charakteru Josefa Žáka svědčí výpověď, kterou po
válce napsal jeho spoluvězeň a spolupracovník Antonín Beránek:
„Za celou dobu ve vězení a nelidského zacházení za naše činy nezradil
mne ani ostatní, kteří s námi byli ve spojení. Přijal raději trest smrti. Tím
se zahladila stopa mé činnosti. Dnes mohu děkovat jen jemu, že jsem
mezi živými.
Smrt manžela byla velikou ztrátou pro rodinu,“ vzpomíná dnes
Anna Žáková, která vychovala obě děti – hrdé na svého otce. Mamince
jsou spolehlivou oporou v jejím pokročilém věku. Soudružka Anna
51
Žáková je členkou KSČ a dodnes aktivně pracuje ve výboru ZO ČSPB
Opatovice nad Labem“.
Antonín Beránek, nar. 23.8.1896, byl gestapem zatčen 20.6.1941 a
propuštěn po týrání a věznění dne 3.3.1942.
Na dalších stránkách (str.53-61) zveřejňujeme kopie části archivních písemností
pořízených po válce zpravodajskými důstojníky, kteří vyhodnocovali odbojovou a
konfidentskou činnost našich občanů za války. Písemnosti jsou uložené v archivu
Ministerstva vnitra.
52
53
54
55
56
57
58
59
60
61
62
Úmrtní list Jana Volka, (foto Martin Rechtorik).
Agenti Leonida Mochova z ruské rozvědky za II.svět.války:
Agent - jméno
Bednář Jaroslav
Selucký Radoslav
Bobák Vladislav
Volek Jan
Koblížek Josef uč.
Žák Josef
Beránek Antonín
Krycí jméno
konfident gestapa
BREDOV
KRÁL
Datum
narození
Datum
zatčení
Datum
popravy
?
?
4.12.1912
7.6.1894
?
2.4.1896
23.2.1894
4.3.1941
6.3.1941
14.3.1941
?
18.6.1941
21.6.1941
?
?
12.7.1943
?
13.7.1943
-
63
mrtní list Jo sefa Žáka, (foto Martin Rechtorik).
Josef Žák byl za svoje hrdinství vyznamenán in memoriam
presidentem Československé republiky 16.2.1946 Československým
válečným křížem 1939 a 24.10.1948 medailí 30. pěšího pluku Aloise
Jiráska.
64
Rub rodinné fotografie, na kterou napsal své rodině před smrtí Josef Žák poslední
rozloučení, datované 12.7.1943 v 19 hod.
Oznámení náčelníka věznice z Plötzensee v Berlíně paní Anně Žákové o pozůstalosti po manželovi
Josefu Žákovi, která se skládá z oděvních kusů, několika předmětů osobní potřeby. peněžní částky
vlastní a mzdy za práci. Pozůstalost bude zaslána poštou v příštích dnes a náklady na přepravné
budou sraženy s hotovosti. Úmrtní zprávu obdržíte na vlastní žádost u městského úřadu v Berlíně,
kde je úmrtní ze dne 13.7.1943 evidováno. Podepsán Vacano, vrchní vládní rada.
65
Dekret o udělení pamětního odznaku 30. pěšího pluku Josefu Žákovi.
66
Udělení Válečného kříže Josefu Žákovi presidentem republiky v r.1946.
67
Josef Žák se v obci v době předmnichovské republiky staral o sportovní vyžití mladých
chlapců. Na snímku vpravo se svým fotbalovým mužstvem.
Operace Silver A
Jan JOZÍF,
starosta Opatovic n.L.
Tento název je skutečnou krycí
akcí naší emigrační vlády v Londýně za
2. světové války a jejím cílem byla
fyzická likvidace zastupujícího říšského
protektora v Čechách a na Moravě
Reinharda Heydricha, za pomoci
výsadkových agentů.
Odpor občanů
vůči
německému
fašizmu
a
protektorátnímu zřízení se stupňoval až
v
nenávist.
Nedávno
získaná
samostatnost byla potupena, stát byl
ožebračen a život na lístkový přídělový
systém potravin byl jen na přežití. Zvrat
na válčících frontách a seskoky
výsadkářů včetně vzniku partyzánského
hnutí burcoval lid k odporu v každé
vesnici.
68
V souvislosti s touto skutečností je
třeba připomenout, že Pardubice v
r.1941-1942 byly centrem londýnského
ilegálního odboje a přípravou atentátu
na říšského protektora Heydricha, kterou
vedl agent-parašutista Alfréd Bartoš se
svojí skupinou.
Ve skupině byl i výsadkář Valčík,
který se znal z dřívějška s učitelem
Josefem
Janáčkem.
Janáček
byl
pověřen
Bartošem
obstaráváním
falešných dokladů. A odtud je jen krůček
do Opatovic na obecní úřad ke starostovi
Jozífovi a knihovníkovi Nyklíčkovi.
Představitelé obce dali odboji falešné
doklady pro ilegální pracovníky, (falešné
František NYKLÍČEK,
domovské listy).
místostarosta obce.
Po zradě
parašutisty Čurdy
dochází v červnu 1942 k zatýkání
v Opatovicích. Zatčeni byli občané: starosta obce Jan Jozíf,
místostarosta František Nyklíček, Josef Benda, tajemník obecního
úřadu a Oldřich Perný, zřízenec OÚ. Všichni byli vyslýchání na gestapu
v Pardubicích nelidským způsobem. Zatčení seděli na lavicích k sobě
přivázáni, aby se nemohli pokusit o sebevraždu. Janu Jozífovi byly
vykloubeny obě ruce. Přibližně ve
stejnou dobu byli zatčení další bývalí
občané obce Opatovic n.L.
V
březnu
1942
se
dařilo
tříčlennému výsadku Silver A por.
A.Bartošovi a J. Valčíkovi vytvořit síť
ilegálních spolupracovníků mezi něž
patřili: učitel dívčí měšťanské školy
v Pardubicích Josef Janáček nar.1898
se svou ženou Ludmilou Janáčkovou,
r.Nováčková,
herečka,
nar.1912.
bydlících v Pardubicích Valdštejnova ul.
č.1842. Janáček za I.republiky bydlel
v Opatovicích a učil na zdejší škole.
Současně se zde věnoval kulturnímu
životu, zejména v Občanské besedě, kde
v ochotnickém divadle byl režisérem,
Josef JANÁČEK
hercem i autorem divadelních her.
učitel
Současně udržoval známost s dcerou
69
místního řídícího učitele Ludmilou Malou, která byla učitelkou na dívčí
škole v Pardubicích, svobodná. Ta byla rovněž pro zapojení do ilegální
činnosti zatčena a vězněna. Manželé Janáčkovi byli pro svoji činnost na
Zámečku popraveni. Ludmila Malá při
výslechu na gestapu použila ampuli
s jedem a zemřela.
Učitele Janáčka charakterizuje un.
prof. dr. E. Nohejlová-Prátová ve svém
příspěvku ke 100. výročí divadelního
souboru v Opatovicích jako člověka
dobrého, inteligentního a vkusného
interpreta mladších mileneckých rolí ve
vlastním hereckém projevu, který netušil,
že jeho nejslavnější vystoupení bude
končit salvou gestapáckých pušek.
Občané Jan Jozíf a František
Nyklíček byly na Zámečku popraveni,
Josef Benda a Oldřich Perný asi po
deseti dnes věznění a výslechů byli
Ludmila MALÁ, učitelka.
propuštěni na svobodu.
MUDr Jan Hroch, nar.18.6.1899 v Pardubicích, po okupaci Teplic
v r.1938 kde působil, se s rodinou přestěhoval do Pardubic. Zde měl
svoji ordinaci. Byl lékařem městským i
železničním, byl i policejním lékařem.
Znal se se spoustou pardubických
osobností, musel i často služebně
docházet na gestapo. Zemřel 11.2.1957.
Dr.Vostatek
v nedávné
době
navštívil syna MUDr Hrocha v Teplicích,
Ing. Ivana Hrocha, který mimo jiné mu
poskytl šest strojopisných stránek pamětí
svého otce, které popisují události i lidi
během německé okupace. Sám do
závorky pod nadpisem uvedl: Hrst
smutných vzpomínek. Tyto paměti napsal
MUDr Hroch v r. 1955. Z těchto paměti
cituji pouze část mající vztah k obci.
Dne 2.ledna 1942 odpoledne
MUDr. Jan HROCH
vyhledal mne u kávy v hotelu na Veselce
v Pardubicích hoteliér Košťál1, abychom si jako obvykle vyměnili zprávy.
Bylo to naše pravidelné setkávání od počátku okupace, které jsme si
1
Arnošt (Erna) Košťál, nar.1904, majitel hotelu Veselka.
70
dohovořili tak, aby nevzbuzovalo pozornost. Erna byl v době
hospodářské nouze a hlavně lístkového systému stravovatelem našich
věrných pomocníků a spojek i některých příbuzných po zatčených
vlastencích. Děti popraveného bratra P. živil déle než rok. A na to by se
nemělo nikdy zapomínat.
„Tak jsem strčil hlavu do smyčky, ale co naplat, někdo to musí
dělat!“ To byla slova, kterými začal a řekl, že 29.prosince 1942 přistál
jako parašutista Bartoš s Jirkou Potůčkem a Valčíkem2. Požádal mne o
radu, jak opatřit občanské legitimace, jaká je při tom manipulace atd.
Druhý den jsem mu přinesl přesné informace, jak by je bylo možné
získat a způsob opatření přes pojišťovnu. Doporučil jsem menší
město např. Holice či Opatovice. Tam pomohl bratr Pištora a další
v Opatovicích3. Košťál dále líčil, jakou měli parašutisté těžkou úlohu
v Chrudimi, kde jejich kontaktní adresy nebyly potřebné, protože
adresáti byli zatčeni již 1.září 1939 nebo později v průběhu chrudimské
letákové aféry. Proto zaměřili svoji pozornost z Chrudimě do Pardubic,
kde měli adresu učitele Janáčka4, u něhož Bartoš zřídil svoji štábní
kancelář. U Janáčka se shromažďovaly zprávy a jednou až dvakrát
týdně si je Bartoš vyzdvihoval a s Janáčkovou pomocí šifroval, vozil
nebo posílal do Ležáku k vysílání. Zprávy byly připraveny na proužcích
hedvábného papíru, aby se v případě nebezpečí daly spolknout.
Přebírala je vzácná choť Janáčkova5 a schovávala je hned za svou
fotografii na malém stolku u dveří do pokoje ve stojacím rámečku, kde
při řádné prohlídce by určitě slídilům do oka nepadl. Nabádal jsem
k opatrnosti…
V sobotu dne 21.června asi o 16. hodině se do mé ordinace vřítili
dva šoféři od gestapa a dali mě rozkaz: „Pane doktore, vezměte svoje
injekce, jedete s námi!“ Teprve během jízdy mně sdělili, že se jim jedna
vězenkyně otrávila. Byla to slečna Ludmila Malá6. Učitelka Malá se
znala s Valčíkem a měla zřejmě od něho pilulku nebo ampulku
s nějakým prudkým alkaloidovým jedem. Když ji zavolali k výslechu,
podařilo se jí pilulku spolknout. Soudím tak, protože neměla v ústech
sebemenší poranění. Nežli došla z druhého poschodí věznice dolů na
dvůr k autu, začal jed učinkovat a klesla do bezvědomí. Šoféři pro mne
2
.Paraskupina SILVER A ve složení npor. Alfréd Bartoš, nar.23.9.1916, des. Jiří Potůček
nar.12.7.1919, rotmistr Josef Valčík nar. 2.11.1914.
3
Antonín Pištora, nar.1905, œředník pardubické nemocenské pojišťovny.
4
Josef Janáček, nar.1898, odborný učitel v Pardubicích.
5
Ludmila Janáčková, manželka J.Janáčka oba popraveni 2.7.1942.
6
Ludmila Malá u čitelka, spolupracovnice parašutistů, svobodná.
71
tedy jeli, jiní dozorci slečnu Malou odnesli do kanceláře. Našel jsem ji ve
stavu hlubokého bezvědomí, téměř bez pulzu se zcela povrchním
dýcháním a s postupující paralýzou vzestupujícího typu. Konec nastal
za 10 minut po mém příjezdu. Když jsem ji zatlačil oči, dostal jsem
rozkaz, abych v 19 hodin přišel do kanceláře gestapa sepsat ohledací
protokol…
Josef BENDA
Oldřich PERNÝ
Josef Benda a Oldřich Perný byli gestapem zatčeni 14.6.1942 a
propuštěni byli 30.6.1942.
Josef SYRŮČEK
Den před osvobozením dne
8.5.1945 u silnice mezi obcí a
čeperským mostem byl zastřelen
jedním z německých vojáků ustupující
armády student Josef Syrůček. O této
tragedii vyprávěl dne 17.8.2001 jeden z
těch čtyřech opatovických studentíků,
pan Zdeněk Morávek. (Jiří Cafourek byl
jedním
z
mlynářské
rodiny
Cafourkových z Písku, která měla od
r.1940 1945 pronajatý Morávkův mlýn
v důsledku odsouzení a odnětí svobody
mlynáře Morávka německými úřady za
„černé mletí“).
V úterý odpoledne dne 8.5.1945
jsem
jel
s
kamarádem
Jirkou
Cafourkem (26) na kole z Pardubic
domů. U Hrobic bylo havarované
německé vojenské auto, vybavené jako
72
vysílačka. U tohoto auta byl shluk lidí s úmyslem něco si odmontovat.
My jsme ten záměr neměli. Také zde byli bratři Syrůčkové, Josef (22let)
a Otík (26let). Právě se chystali, že pojedou domů. Jeli jsme tedy
společně. Když jsme přejeli před Opatovicemi most u Čeperky přes
kanál, viděli jsme asi 50m směrem k Opatovicům stát na silnici dvě
vojenská německá auta. Jedno z nich bylo zřejmě nepojízdné, a tak
vojáci překládali různý materiál na to pojízdné auto. Syrůček starší
navrhl, že bychom měli někde opodál počkat, až Němci odjedou, a
pokud tam ponechají to nepojízdné auto, že on ho opraví, a že s ním
pak my budeme jezdit. Sedli jsme si tedy na příkop. Pepík vytáhl z
kapsy nějakou malou součástku, kterou si sebral u té vysílačky u Hrobic
a díval se, co to vlastně je.
V tu chvíli přijížděla od Opatovic dlouhá kolona německých
vozidel. Když tato pomalu dojela až k těm dvěma autům u čeperského
mostu, zůstala stát. Její délka dosahovala až na začátek Opatovic.
Když kolona zastavila,
najednou se před námi
objevilo asi 6 vojáků se
samopaly připravenými
ke střelbě. Jeden z nich
byl asi velitel kolony,
mladý důstojník s pistolí
připravenou ke střelbě.
Česky řekl:“Co to máš“?
Myslel tu součástku,
kterou měl Syrůček v
rukou. Ten mu ji podal,
důstojník si ji prohlédl a
hodil ji do osení za
námi. Pak řekl: „Vy jste
partyzáni“?
My
odpověděli,
že
ne.
Načež
následovala
osobní prohlídka nás
všech – s namířenými
zbraněmi
na
nás.
Cafourek, Otík Syrůček
ani
já
jsme
nic
závadného
neměli.
Když prohlížel Josefa
Syrůčka, objevil u něho v kapse tři náboje do vojenské pušky. Ty rovněž
zahodil. Syrůček mu řekl, že je našel. V další kapse mu našel závěr do
vojenské pušky. Řekl: „To jsi taky našel“? Aniž čekal na odpověď,
Pepíka z bezprostřední vzdálenosti zastřelil. Nás tři pak nechali odjet na
74
kolech. V místě, kde Pepík skončil svůj nadějný život pak iniciativa
Svazu mládeže – (Dr. J.Tichý; dnes žije ve Švýcarsku), mu postavila
pomníček.
NACISTICKÁ PERZEKUCE OPATOVICKÝCH OBČANŮ
Josef DAŘBUJAN
František VACEK
DAŘBUJÁN Josef, nar. 4.6.1902 v Opatovicích, bydlel v čp.9 v
dnešní Pardubické ulici. Byl popraven 28.1.1944 v 16,37 hod. ve věznici
v Německu. Okupačním úřadům jej měl udat vlastní bratr.Otec se měl
syna vzdát a vykázal jej z domova i z obce. (Vacek – viz str.39.)
V průběhu nacistické okupace bylo uvězněno mnoho opatovických
občanů jak z politických důvodů, tak i proto, že jejich blízcí se nacházeli
v cizině a nebo proto, že nedodržovali protektorátní zákony. Šlo
zejména o prodeje potravin a surovin mimo lístkový přídělový systém.
Jména jednotlivých občanů jsou uvedena v opatovické kronice
z května 1945 jejíž výňatek je na straně 39. této publikace. K doplnění
těchto jmen poznamenáváme:
Josef Morávek byl místním mlynářem,
Antonín Rybář mlynářský stárek,
Josef Půlpán st. řezník,
Stanislav Král, drogista,
Václav Čížek, pekař.
75
POCHODY SMRTI
Konec války se blíží, je jaro 1945. Po silnicích procházejí proudy
zajatců od Býště přes Hrachoviště, Borek, Vysokou n./L., Opatovice n.L.
a dále směrem na Plačice. Otrhaní, špinaví, bosí, nemocní se
zažloutlými tvářemi jdou a okusují i kůru větviček stromů. V obci jsou
vítáni napřaženou rukou s krajícem chleba.
Na mapce severní části pardubického okresu jsou v kruzích zakreslené obce
s popisovanými událostmi. Černá tečkovaná čára je trasa přesunu válečných zajatců.
Zajatci jsou v obci „ubytováni“ do stodol u Krpatů, Hrubých,
Havelkových, ve mlýně a dalších. Na návsi čekají pařáky, ve kterých se
vaří vydatné polévky. I doma se pekou navíc koláče. V hostinci u Bašů
je narychlo vybudována „polní ošetřovna“.Německou stráž je možno
uplatit cigaretami. Z okolních vesnic jsou na vozech přivážené potraviny
z konaných sbírek. Také děti se zajatci vyměňují krajíc chleba za
vyřezávanou hračku. Když se stráž nedívá, je možno promluvit s
Rusem, Kanaďanem, Francouzem či Jugoslávcem. Všichni se ptají, jak
daleko je fronta.
76
Mnozí se dočkají konce dříve. Umírají vysílením, nebo jsou stříleni
od německých stráží. A hroby na hřbitovech českých vesnic značí
strašlivou cestu ze slezské pánve přes severní Moravu do východních
Čech. I v Opatovicích zůstalo několik jejich těl.
Váleční západní zajatci na nádvoří v bývalé továrně ALBIS v Opatovicích n.L.
OpatovickØ předjaří roku 19451
Dostal se mi do rukou deník, či lépe řečeno domácí kronika, kterou
psala pro své potomky Josefa Půlpánová, narozená v roce 1891
v Opatovicích nad Labem, žena ruského legionáře Václava Půlpána.
Prostá venkovská žena se pečlivě starala o rodinu, ale zároveň
s velkým pochopením i citem vnímala okolní události a dokázala vzít
pero a jejich průběh zapsat. Chtěla bych čtenáře seznámit s jednou
části její kroniky. Týká se zajateckých transportů procházejících před
koncem druhé světové války naší obcí:
„Dne 5.února 1945 přišli do Opatovic němečtí vojáci a ubytovali se
tady u Nohejlů, Krečů a Šanderů. Musela se všude v Opatovicích
upravit ve stodolách lůžka ze slámy, čekalo se, že tady půjde na 80 tisíc
vojska. Dne 16.února 1945 přišlo do Opatovic 2500 anglických zajatců,
byli ubytováni ve stodolách, vedli je Němci a ti byli ubytováni po
barácích. I u nás jsme měli dva Němce. Pro zajatce jsme vyřili polévky,
1
Jaroslava Seiková, Opastovice n.L.: článek zveřejněn v Hradeckch novinách č.119,
str.7, dne 22.5.2005.
77
chudáci, čekali na to jako hladovci. Byly to hrozné obrazy. Druhý den
odešli a hned nato přišli zajatci z Ruska, byly jich čtyři tisíce. U nás, u
Půlpánů č.176, se vařilo každý den 80 litrů polévky. Dne 18.února přišel
třetí transport ruských zajatců, bylo jich přes 3000, byli všichni
v ubohém stavu, boty a šaty měli na sobě rozedrané, cáry z nich visely.
Čtyři zajatci jim utekli, jeden byl zalezlý v presu u mlátícího stroje, našli
ho tam a chudák dostal ran přes přes hlavu jako pes. Tak s ním bylo
zacházeno. Kdybychom to neviděli, tak bychom tomu ani nevěřili. Obec
Čeperka udělala sbírku živobytí, přivezli to do Opatovic, abychom mohli
vyvářet polévky. Kde kdo mohl, tak sháněl zajatcům rukavice, ponožky,
aby si to mohli obléknout.
Jedna ze stodol u Bělohubých), kde byli zajatci ubytováni.
19., 20. a 21. února jsme zase vařili u nás 80 litrů polévky. 22. jsem
dopoledna vařila 80 litrů guláše, odpoledne v 5 hodin 80 litrů polévky.
Ráno, když odcházeli, jsme jim vařili 80 litrů kávy, dostal každý půl litru
a krajíček chleba. Děkovali a že budou na Opatovice vzpomínat.
24. a 25. února vaření pro zajatce pokračovalo. Byli to Rusové,
Angličani a Srbové. Přišli v sobotu odpoledne, byli přes neděli a
v pondělí 26.února odešli. Na 150 zajatců opustilo tábor, odešli do
jiných vesnic, aby si vyprosili kousek chleba. Tak je četníci hledali a
v Libišanech jich několik našli. Přišla tam spousta německých vojáků,
v každém baráku hledali, jestli tam nejsou ukrytí. Sedm jich tam našli.
Odvedli je k písníku, chudáci, po kolenou se plazili a prosili, aby je
nestříleli, ale Němci je zastřelili. Zakopali je v písníku. Občané Libišan je
vykopali a pochovali na hřbitově v Libišanech. Stále vidíme ty smutné
obličeje, když přišli do stavení pro kousek chleba. Děkovali a pořád
78
říkali: Češi dobrý. Vždyť by jim snad nikdo nemohl ten kousek chleba
odepřít.
Dne 25.února odvezli z Opatovic všechny nemocné zajatce. Těžko
se loučili s Opatopvicemi, ruský doktor dal na rozloučenou dopis, v něm
napsal: Nemocné jste ošetřili, hladové jste nasytili, polohané přioděli.
Nikdy vám to ruský národ nezapomene. Snad dá Bůh, že vám to
budeme moci jednou oplatit.
Život je jeden velký paradox. V únoru 1945 ruští vojáci jako zajatci,
v květnu jako osvoboditelé, v srpnu 1968 jako likvidátoři Pražského jara.
Možná, že byl mezi nimi i syn zmíněného ruského lékaře…
Z blížící se frontou v Opatovicích umístěná německá posádka
narychlo vybudovala dva silniční zátarasy (barikády), které měly sloužit
ke zpomalení postupu Rudé armády při pronásledování Němců.
Němečtí vojáci staví silniční zátaras u Šanderova hostince.
Němečtí vojáci staví zátaras u Šanderova hostince.
79
Zátaras na druhé straně silnice s připravenými kládami na přemostění.
Zátarasy byly vybudované u
hostinců Šanderova čp.41 a Doležalova
u
čp.22. Po osvobození (28.května
1945) bylo ve veřejném zájmu tuto
překážku urychleně odstranit. Úkolu se
ujal místní autodopravce František
Jiřinec, který však na místě utrpěl
smrtelný pracovní úraz.
František JIŘINEC
Dne 9. května 1945 okolo poledne vstoupila do obce Rudá
armáda, která přijela ve směru od Hradce Králové.
Část vojáků Rudé armády zůstala v obci několik dnů a došlo i k
některým incidentům, jako např. krádeže jízdních kol apod. Nejvážnější
80
byl údajný případ „napadení“ jedné dívky vojákem RA a po jejím
oznámení veliteli byl tento voják na místě zastřelen (!?).
Výzdoba silnice k uvítání sovětské armády.
Vítání vojáků Rudé armády při jejím průjezdu obcí.
81
Pamětní deska se jmény občanů, kteří položili svoje životy.
Tato pamětní deska byla zhotovena po skončení 2.světové války a
umístěna na průčelí budovy obecního úřadu vedle desky padlých
opatovických občanů v 1.světové válce. Voce 1973 u příležitosti 900.
výročí vzniku obce byl v Karlíně vybudován památník na který byly obě
desky umístěné.
82
Památník obětem obou světových válek v Karlíně.
83
Stavba památníku v parku v Karlíně v roce 1973.
Pohled na urnu uloženou
v Dukelském památníku v
kasárnách v Opatovicích,
která je označena kovovým
štítkem s nápisem:
MĚSTSKÉ KREMATORIUM
PARDUBICE
č.25099
OSTATKY
ŠESTI
SOVĚTSKÝCH
PŘÍSLUŠNÍKŮ 4.5.1955.
Ostatních pět uren stejné
velikosti již není označeno.
(foto rok 2002)
Jedná se o ostatky 6
sovětských vojáků, kteří byly
v květnu 1945 jako zajatci
v Opatovicích zastřeleni, nebo
zemřeli. Tito byli pohřbeni na
místním hřbitovu a později (za
10
let)
exhumováni
a
zpopelněni.
84
Detail Dukelského památníku s uloženými urnami ruských zajatců.
85
V květnu 1955 byla v kasárnách vojenskou správou postavena
maketa Dukelského památníku do kterého bylo těchto šest uren
uloženo.
Krátce o konci 2. svět. války ve vchodních Čechách
1
28.3.1945 je ve Východních Čechách rozmístěna milionová
armáda vermachtu. Lázeňská léčebna je zrušena a všechny lázeňské
budovy byly urychleně připravovány pro potřeby generálního štábu
polního maršála Ferdinanda Schörnera, velitele armády Střed (Mitte).
Se štábem přijíždí do Velichovek na 1 tisíc německých vojáků. Maršál
Schörner se ubytoval ve vile po řediteli sanatoria, kde byla zřízena
sauna a protiletecký kryt, dále měl k dispozici osobní letadlo typu Čáp
(Storch). Štáb měl krycí jméno Florian.
26.4.1945 byl zde na poradě říšský protektor v Čechách a na
Moravě K. H. Frank, údajně ho měl doprovázet Konrad Henlain. 29.
dubna přespal v místním hotelu generál Vlasov, přísně střežen
německými vojáky. Objevil se zde ještě 4. a 5. května.
5.5.1945 po vypuknutí povstání, odjíždí z Velichovek německý
oddíl k potlačení povstání ve Dvoře Králové n. L. Vrací se 6.5. v ranních
hodinách a přivážejí si zraněné a jednoho mrtvého.
8.5.1945 v dopoledních hodinách přijíždí do Velichovek ozbrojený
konvoj 23. průzkumné squadrony, která byla součásti 16. obrněné divize
3. armády George Pattona. Konvoj, pod velením pplk. Roberta H.
Pratta, přivezl kurýra Dönitzova štábu plk. Majera Detringena k doručení
kapitulace německé armády. Schörner před jejich příjezdem odlétá.
Jednání probíhají s jeho zástupcem. Krátce nato německý štáb,
v poledních hodinách, opouští Velichovky. V zápětí odjíždí i konvoj
americké armády.
Sovětská armáda ještě 9. května, ve večerních hodinách, sváděla
úporný boj na přístupech k Náchodu z Polska. Jaroměře dosáhla 10.
května v 07,10 hod. a teprve potom pokračuje v dalším postupu na
západ. Velichovky byly osvobozeny 11.5.1945.
1
Kulturní zpravodaj města Lázně Velichovky, r. 2002.
86
OBEC
PODŮLŠANY
87
Ve věku 24 let zemřel v Praze na
barikádě dne 22.5.1945 podůlšanský
občan František Krejčík, nar.23.3.1921
(Bližší okolnosti jeho smrti se nám
nepodařilo
zjistit,
pravděpodobně
zemřel na následky zranění při
povstání 9.5.1945).
František Krejčík.
Rodinný hrob na hřbitově v Podůlšanech, kde byl Fr.Krejčík pohřben.
88
OBEC
POHŘEBAČKA
89
Památník obětem 1. a 2. světové války v obci Pohřebačka.
V průběhu druhé světové
války
z řad
občanů
obce
Pohřebačka položili své životy
dva její obyvatelé.
V roce 1942 po vyhlášeném
stanném
právu
v souvislosti
s atentátem na R.Heydricha byl
zatčen gestapem Václav Vaněk
z čp.
12,
železniční
zaměstnanec. Důvodem zatčení
byla vědomost o ukrytí jeho
staršího bratra Josefa Vaňka.
Ten bydlel v Hradci Králové a
pracoval jako redaktor. Za
protiněmeckou
činnost
byl
gestapem dlouho hledán. Ukrýval
se po nemocnicích, odlehlých vsí
až byl nakonec zatčen. O jeho
úkrytech věděl jeho mladší bratr
Václav Vaněk, který přepravoval
Václav VANĚK 1896 - 1942
90
písemné zprávy ukryté v podrážce bot jeho manželce. Při mučednických
výsleších došlo k vyzrazení této činnosti a oba bratři byli na
pardubickém Zámečku v červnu 1942 popraveni.
Gestapo po popravě osob tyto pozůstalým nepředávalo, ihned za
dozoru mrtvá těla byla odvezena do krematoria, spálena a popel byl
vysypán do Labe. Tudíž oba bratři mají na hřbitově v Pohřebačce pouze
symbolické hroby.
Pamětní deska oběma občanům umístěna na památníku v obci.
91
Hrob rodiny Vaňkovi s pamětní deskou na hřbitově v Pohřebačce.
Slavnostní odhalení pamětní desky na budově železniční stanice v Pohřebačce v r.1946.
92
Pamětní deska umístěna na budově železniční stanice.
Dalším usmrceným byl občan obce z čp.101 Antoním Formánek.
Pracoval v Pardubicích v továrně na rafinerii minerálních olejů
(fantovka). Stár byl 64 let. Zahynul dne 24.8.1944 v souvislosti
s bombardováním tohoto objektu spojeneckými letadly.
Při průchodu a ubytování válečných zajatců v únoru 1945 obcí,
došlo zde k úmrtí neznámého ruského vojáka, který byl pohřben na
místním hřbitovu.
Po skončení války občané obce umístili na památník z 1.světové
války desku se jmény občanů Vaňka a Formánka. Na hřbitově potom
desku se jmény obou bratří Vaňkových. Podobně byla umístěna deska
na hrob ruského vojáka.
Dne 5.května 1945 několik občanů, příslušníků hasičského sboru
provedlo na nádraží odzbrojení německé posádky, která zde střežila
několik cisteren benzinu. Přijela však německá posila, která občany
zatkla a odvezla do Hradce Králové. Propuštěni byli až za dva dny.
93
Hrob ruského vojáka na hřbitově v Pohřebačce.
94
Pamětní deska s dvojjazyčným nápisem na náhrobku hrobu.
95
Výňatek ze zápisu kroniky obce Pohřebačka z roku 1945, str. 229.
96
Výňatek ze stejné kroniky avšak na str.231.
97
OBEC
STARÉ ŽDÁNICE
98
Výňatek zápisu z kroniky obce Staré Ždánice z r. 1945, str.16.
99
Hrob dvou sovětských vojáků na hřbitově ve Starých Ždánicích.
100
Památník obětem světových válek občanů obce Staré Ždánice.
101
Detail desky se jmény padlých občanů v 1. a 2. světové válce.
Obec Staré Ždánice v době protektorátu čítala asi 147 čísel
popisných ve kterých žilo asi 630 obyvatel. I zde žili obyvatelé, kteří se
nechtěli smířit s německou okupací a již na počátku války se zapojili do
protistátní činnosti.
Na počátku roku 1940 byl zatčen ždánický občan Ing. Žilka
Jindřich, (nar.1.9.1888) bývalý ústřední tajemník tehdejší agrární strany,
který byl 20 6.1942 v Praze – Kobylisích popraven pro ileg.činnost.
V polovině roku 1940 se gestapo zaměřilo a české občany, kteří
tiskli a vydávali protistátní letáky. I mezi nimi byl ždánický občan
František Plšek.
V květnu 1945 při příjezdu Rudé armády do Ždánic, zde ponechali
v obci dva svoje mrtvé spolubojovníky, které občané pohřbili na místním
hřbitově. Tito padlí dva vojáci nezemřeli v obci, ale na jiném neznámém
místě při bojích s německými vojáky.
102
OBEC
VYSOK` n.L.
103
V obci Vysoká nad Labem (do roku 1960 patřila pod okres
Pardubice) byla umístěna v r.1945 menší německá posádka o šestnácti
mužích, která hlídala opatovický labský most. V sobotu dne 5.května
k večeru se ozvaly u mostu dva výstřely. Byla zastřelena stráž, dva
němečtí vojáci, kteří odmítli vydati zbraně partyzánům. Německá
posádka, která byla ubytována v hostinci pana Salavce, byla v noci z 5.
na 6.května odzbrojena partyzány, mezi nimiž byl i automechanik
Antonín Krám z Vysoké n.L.
Opatovický most přes Labe – foto 30. léta 20. stol.
V revolučních dnech bylo ve Vysoké nad Labem asi 90 německých
uprchlíků. Po odzbrojení posádky odešli někteří do Hradce Králové a
tam na velitelství vše oznámili.
Když v pondělí 7.května 1945 se vracela trestná kolona z Němčic,
dojela si v 9 hod. k Vysoké n.L., kterou obklíčila. Vojáci vnikli do chalup,
kde kradli potraviny a vše, co se jim líbilo. V té době šel polní cestou
dělník Josef Trojan směrem k Podlesí. Bylo po něm několikrát
vystřeleno. Zasažený Trojan se doplížil brázdou do příkopu, kde byl
přispěchajícími SS ubit.
Zatím byl vojáky SS přiveden na křižovatku ve vsi se zdviženýma
rukama Antonín Krám a s ním i hostinský Salavec.
Z lesa u Podlesí bylo vystřeleno neznámou osobou. SS nařídili,
aby všichni muži z Podlesí starší 14 let se shromáždili u myslivny. Tam
byli po krátkém vyšetření zastřeleni Jan Dvořák, Josef Krpata, Antonín
104
Krám a šest ruských zajatců, kteří byli pochytáni od SS v chalupách na
Podlesí.
Společný hrob šesti popravených ruských vojáků na hřbitově ve Vysoké n.L, foto 2005.
105
Památník obětem vysockých občanů vystavěný v místě jejich popravy poblíže myslivny.
106
Detaily náhrobních kamenů se jmény občanů obce u památníku.
Bylo pohroženo, aby do jedenácté hodiny byly odevzdány všechny
zbraně, které byly v sobotu odebrány posádce, jinak že bude dalších
dvacet mužů popraveno. V té chvíli přijel z Hradce králové německý
voják, který oznámil veliteli SS, že Rudá armáda vnikla do Náchoda.
Hrdinové SS, zastrašeni touto zprávou, se rychle stáhli z Vysoké n.L.
směrem k Hradci Králové.
Pohřeb všech popravených se konal ve čtvrtek 10.května 1945.
VÝSADEK „BARIUM“ NA KATASTRU OBCE
OPATOVICE n.L. a VYSOKÁ n.L.
Za II. světové války v letech 1941 –
1945 bylo z Anglie na území Protektorátu
Čechy a Morava vysláno několik desítek
výsadkových skupin našich vojáků, kteří měli
zvláštní poslání v boji v týlu hitlerovských
vojsk. Jedna z vysazených skupin byla i
skupina BARIUM, která dopadla na území
opatovického katastru v „Tůni“ poblíže mostu
přivaděče do EOP při silnici do Vysoké n.L.
Npor.Josef ANDERA
107
Ještě v roce 1969 zde na jednom starém topolu byla umístěna pamětní
cedule o tomto výsadku. Tato skupina byla na území protektorátu
1
vyslána v tzv. III. vlně (jaro a léto 1944).
BARIUM
vysílačka: MARTA, ZLATA
složení: npor.Josef Šandera (velitel),z Náměště nad Oslavou, četař
Tomáš Býček,z Týna nad Vltavou, četař abs.Josef i žka z Vejprnic u
Plzně (radiotelegrafista)
úkol: zpravodajský a organizační (organizovat v přiděleném prostoru
zpravodajskou činnost, udržovat spojení s VR, zahájit přípravy ke
všeobecnému povstání ve východních Čechách)
prostor
působení:
východní
a
severovýchodní
Čechy
(Královehradecko, Rychnovsko, ambereck o)
předpokládaný DP: Královehradecko
skutečný DP: Vysoká nad Labem
výsadek proveden: v noci z 3. na 4. dubna 1944
výsledek: Po úspěšném přistání parašutisté ukryli spojovací materiál. Po
prvním neúspěchu na dvou záchytných místech na Holicku se skupina
rozdělila. Josef i žka se zachytil u svých přátel na Potštejně, Josef
Šandera a Tomáč Býček v Hradci Králové. Poté se skupina opět spojila,
Místo seskoku výsadkáře ander y „V Tůni“ poblíže silnice k jezu.
1
Zdeněk Jelínek: ACTION-STATION! Článek uveřejněný ve čtrnáctideníku Studentské listy,
roč.1, č.5, březen 1990, str.8.
108
vyzvedla uschovaný materiál a pomoí své vysílačky 19.dubna 1944
navázala spojení s VR. Bárium působilo hlavně v severovýchodních
Čechách, především na Královehradecku, Rychnovsku a amberecku.
Parašutisté navázali styk jednak na tamější vojenskou ilegální
organizaci (generálové Slunéčko a Bláha), jednak na Radu tří, jejímuž
velení se sice nechtěli podřídit, ale přebírali od něho kvalitní zprávy.
Podle přání Londýna vyhledali a oznámili pět ploch pro příjem lidí a
materiálu, a to na Rychnovsku, Hořicku, amber ecku a Jičínsku. Při
hledání těchto ploch i při získávání zpravodajských údajů skupině
pomáhali domácí odbojáři z vojenské organizace. Stále se rozvíjející
činnost přivedla na stopu parašutistů i jejich pomocníků konfidenty
gestapa. Na přelomu jara a léta 1944 to byl konfident hradecké
služebny Gustav id, který získal zejména důvěru Tomáše Býčka.
V září nahlásil činnost B`RIA hradeckému gestapu, které na
Královehradecku provedlo veliké zatýkání. Parašutistům se podařilo
uprchnout na Rychnovsko, zde dále rozvíjeli svou činnost. Pátrání po
desantu pak převzala pražská služebna. V té době byly také zachyceny
depeše MARTY, které se podařilo dešifrovat. V závěrečné fázi byl na
Josefa Šanderu a Josefa i žku, kteří se skrývali na samotě Polsko u
amberka nasazen bývalý velitel paraskupiny GLUCINIUM Vítězslav
Lepařík, který byl donucen 16.ledna 1945 oba parašutisty vydat
přažskému gestapu. Při zatýkání se Šandera těžce postřelil i na
následky zranění zemřel 9.března 1945 v královehradecké nemocnici.
Radiotelegrafista ižka spáchal 18.ledna 1945 sebevraždu v pankrácké
věznici v Praze. Tomáš Býček se skrýval na eleznobrodsku a
Trutnovsku, kde navázal na místní odbojáře a později na partyzány, po
jejichž boku bojoval až do konce války. Zpravodajská i organizační
činnost BARIA byla obdivuhodná, mělo 380 spolupracovníků.
HRDINOVÉ ODBOJE2
V polovině
ledna
roku
1945
byla
zlikvidována
paraskupina
Bariun,
která
naposledy působila v osadě Polsko v usedlosti u
Žabků. Už od čtvrtého dubna roku 1944, tedy
krátce po svém výsadku z Anglie, pracovala na
Královehradecku. Když však byl její úkryt v domě
paní Bartošové na Pražském předměstí
vyzrazen, převzal skupinu s vysílačkou „Marta“
štábní kapitán František Markalous – Markrabí,
který organizoval odboj v oblasti Žamberka.
2
Výňatek z článku Jana le singra uveřejněný v Pardubický ch novinách v lednu 2005 pod
názvem Hrdinové odbopje.
109
Pamětní deska umístěná na hřbitově ve Vysoké n.L.
110
K likvidaci skupiny došlo po zradě Gustava Žida a parašutisty
Lepaříka vyslaného z Anglie. Ten po svém zatčení pracoval pro
velitelství pražského Sonderkomanda vedeného komisařem Leimerem.
Za asistence hradeckého gestapa byla usedlost obklíčena a manželé
Žabkovi zatčeni. Jejich synovi se naštěstí podařilo utéci.
Takové štěstí však neměl velitel skupiny Bariun Josef an dera –
Velký Josef. Ještě před svým zadržením se postřelil a o dva měsíce
později zemřel pod cizím jménem František Drbola. Zatčen byl i Josef
Žižka – Malý Josef. Byl mučen a po dvou dnech spáchal sebevraždu,
aniž cokoliv prozradil. Z obavy před zatčením ukončili dobrovolně život
manželé Frošovi, pan Rohlena a pan Moravec.
Poslední informace byly odvysílány 15.ledna 1945. Londýn potvrdil
příjem v pravidelném nočním vysílání smluvenými hesly. Po ukončení
činnosti vysílačky Marta se zprávy předávaly přes síť organizovanou
Rudou armádou. Je nutné připomenout, že po rozhovorech mezi
Edvardem Benešem a Stalinem v roce 1943 začala československá
rozvědka pracovat pro Moskvu.
Mapka s vyznačením dopadu tříčlenného výsadku Baria v katastru obcí Opatovice n.L. a
Vysoká n.L. V katastru Opatovic přistál velitel štkpt.andera.
Jako Češi nemáme dostatek sebevědomí. Celou řadu událostí
znehodnocují přepjaté politické postoje. Po roce 1948 se o odboji
organizovaném z Anglie mluvilo jen velmi málo, dnes bychom zase
nejraději zapomněli na odboj vedený z Moskvy. Přitom se prolínaly a
111
v obou pracovali vlastenci, kteří dokázali pro naši svobodu obětovat
životy. Dnešní generace by na tyto statečné lidi měla být hrdá.
PARDUBICKÝ ZÁMEČEK – POPRAVIŠTÉ1
Začátkem roku 1884 zakoupil ostravský uhlobaron hrabě Jiří
Larisch-Mnnich zalesněný pozemek na východním okraji Pardubic na
katastru obce Pardubičky. Na něm uprostřed borového lesa si dal
zbudovati honosnou vilu podle návrhu proslulého českého stavitele a
architekta Františka Schmorance. Rozsáhlý pozemek ohradil plotem,
postavil ještě hospodářskou budovu, hřebčinec a konírny pro 50 koní.
Larisch byl byl velkým příznivcem jezdeckého sportu a celý objekt měl
sloužit především k dočasnému pobytu majitele na podzim každého
roku, kdy se v Pardubicích konaly pro tehdejší šlechtu významné
společenské a sportovní události: Velká pardubická a parfosní hony
(štvanice na jelena). V roce 1897 Larisch prodal objekt hraběti Alfonsu
Henckelovi. Tato rodina držela „zámeček“ až do ledna 1928, kdy jej
koupil textilní obchodník z Kolína A. Erhart pro svou dceru, provdanou
Bidlovou. Ta jej v roce 1934 pronajala říšskoněmeckému hraběti
1
Čerpáno ze zdroje: K.Jičínsk: Z ámečekhi storie národního odboje za heydrichiády na
pardubicku, vydal OV ČSPB Pardubicev r.1989.
112
Gestapácké popraviště s kůly v areálu Zámečku, kam byli vězni přivazováni.
Leopoldu Fuggerů z Aušpurku V květnu 1937 koupila od Ludmily
Bidlové „Zámeček“ pardubická obec.
V září téhož roku jej pronajala vojenské správě, která do něj
nastěhovala část jezdeckého učiliště. Ta vybudovala ubikace asi pro
300 mužů. Na jaře 1939 se do Zámečku nastěhoval prapor záložního
policejního pluku Bhmen , etablovaného v Kolíně, tzv. Schuzpolizei,
113
krátce Schupo. V červnu 1944 byla jednotka Schupo odvelena a
nahrazena útvarem požární policie (Feurerschutzpolizei), který sem byl
přeložen z Plzně.
Pohlednice s kresbou
vydaná
na
památku
hrdinným
obětem
popravených pardubickým
gestapem za II. světové
války.
(Malíř Oldřich Vodseďálek: Detail ze
Zámečku s oknem sklepení, kde
bývaly oběti před popravou.)
V květnu 1945 se do
Zámečku asi na 3 měsíce
nastěhovala dělostřelecká a
minometná
jednotka
čs.armády. Koncem září 1945
se stává Zámeček sídlem
štábu
nově
se
tvořící
jezdecké brigády. V letech
1948-1955 je zde umístěna
škola důstojnického dorostu a
po ní tu probíhá jednoroční
kurs vojenských spojovacích techniků. V roce 1956 se v celém areálu
Zámečku usídluje n.p. Tesla.
V roce 1942 zde gestapo zřídilo popraviště pro odsouzence v době
stanného práva. Právě toto místo vyhovovalo z mnoha důvodů: objekt
byl vojenský se střelnicí ukryt v lese, blízko do věznice a krematoria.
Popravy se konaly zastřelením, kterým předcházelo zavázání očí
odsouzencům a přivázání ke kůlu. Od 3.6.- 9.7.1942 zde bylo
popraveno celkem 194 osob.
Mezi popravenými byli obyvatelé Opatovic n.L.: Jan Jozíf nar.1885,
František Nyklíček nar.1887,(oba popraveni 2.7. ve čtvrtek),
z Pohřebačky Václav Vaněk nar.1895 (popraven ve čtvrtek 18.6.), dále
to byli občané, kteří dříve v obci bydleli: učitel Josef Janáček nar. 1898
(popraven ve čtvrtek 2.7.).
Toto místo popraviště bylo vyhlášeno jako národní kulturní
památka.
114
Památník obětem haydrichiády umístěn v areálu Zámečku.
Dne 16.6.2005 jsme objevili v bývalé administrativní budově továrny Albis na chodbě
umístěnou pamětní desku popraveného Františka Nyklíčka.
115
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY:
BUREŠ Jiří: 225 let obce Čeperka, vydal Obec.úřad Čeperka r.2002.
ČVANČARA Jaroslav: Heydrich, vydala Galery s.r.o České Budějovice
roku 2004.
DOSOUDIL František: Národně osvobozenecký boj Čechů a Slováků
za druhé světové války a pardubický okres v letech 1938-1945, vydal
Český svaz bojovníků za svobodu v Pardubicích r.2005.
DOSOUDIL František:Kniha obětí nacistického násilí a druhé světové
války z okresu Pardubice (léta 1938-1946), vydalo Východočeské
muzeum Pardubice 2005.
DOSOUDIL František: Zprávy klubu přátel pardubicka, ročník 2000.
HELMICHOVÁ Šárka: Přežili svou smrt, vydal Český svaz bojovníků za
svobodu Praha r.2005.
HUGHES James: Velká obrazová všeobecná encyklopedie, anglický
překlad vydán nakl. Václav Svojtka s.r.o Praha r.2004.
JELÍNEK Zdeněk: Operace Silver A, vydalo Naše vojsko r.1992.
KRACÍK Vlastislav a DOSTÁL Josef: Pohřebačka, aut.výtisk 2003.
LOUCKÝ František: Mnozí nedoletěli, vydalo Naše vojsko r. 1989.
MERHOUT Cyril: Lidice, vydalo Ministerstvo informací r.1945.
PASÁK Tomáš: Pod ochranou Říše, vydal Práh Praha r. 1998.
RAJLICH Jiří: Na nebi hrdého Albionu, vyd. Svět křídel s.r.o. v Chebu
roku 2004.
REMEŠ Karel: Žaluji 1. a 2. díl, vydal Orbis Praha roku 1946.
SLÍPKA H.J.: Biskajská dramata, vydal Orbis Praha r.1945.
STEHLÍK Rajmund: Revoluce na vsi,vydal J.Pácha Hr.Kr. r.1946.
ŤOPEK František: Údolí výstrahy, r.1960.
VILD Miroslav: Osud byl mým přítelem, vydalo Naše vojsko r.1985.
Archiv ministerstva vnitra Praha,
Kroniky obcí Čeperka, Libišany, Opatovice n.L., Pohřebačka a Staré
Ždánice – (zápisy z let 1938 – 1945).
Veškeré obrázky použité v této publikaci, které nejsou autorsky označené,
pořídil fotograf Jaromír Chudý.
116
JMENNÝ REJSTŘÍK:
Bartoníček Josef, 28,
Bartoš Alfréd, 68,70,
Bednář Jaroslav, 49,61,62,
Benda Josef, 39,68,69,71,
Beránek Antonín, 39,49,50,51,52,
57,58,62,
Bílý J. gen., 17,
Bobák Vladislav,47,48,49,50,53,57,
58,59,60,61,62,
Brandejský Vladimír, 20,
Brochard D., 44,
Bulíček Josef, 19,21,
Bulíčková Olga, 19,
Býček Tomáč, 106,
Cafourek Jiří, 71,
Čížek Václav, 39,73,
Dařbuján Josef, 73,
Delamová Marta, 48,55,61,
Drbola František, 109,
Dvořák Jan, 102,
Erben Vlastislav, 60,
Forman Josef, 30,36,
Formánek Antonín, 89,91,95,
Forster John, 19,
Frank Karl, 8,9,10,
Hájek Miroslav, 28,30,31,34,35,
Havelka Ladislav, 60,
Henlain Konrád, 84,
Heydrich Reinhard, 8,9,67,
Horák Václav, 94,
Hroch Ivan, 69,
Hroch Jan, 69,
Hruška Jindřich, 94,
Hůla Miloslav, 53,
Ivanov kpt., 14,
Janáček Josef, 68,70,112,
Janáčková Ludmila, 68,
Jeník Josef, 28,29,35,
Jílek V., 44,45,47,
Jirásek Bohumil, 28,30,
Jirout Otto, 23,
Jiřinec František, 41,78,
Jíša Vincenc, 39,
Jozíf Jan, 38,67,68,112,
Kafka Antonín, 39,
Kafková Božena, 39,
Koblížek Josef, 48,51,54,55,56,59,
61,
Kondziolka L., 44,47,
Konečný Jaroslav, 13,14,
Kopecký Václav, 28,36,
Kopecký Zdeněk, 28,29,35,
Král Stanislav, 39,73,
Krám Antonín, 102,
Krejčík František, 86,
Krpata Josef, 102,
Kubiš Jan, 9,
Kubišta Antonín, 54,60,61,
Kubišta Milan, 54,56,59,
Kubištová Milada, 48,54,
Liška štkpt., 45,
Malá Ludmila, 69,70,
Malý Josef, 53,
Malíř František, 13,
Markalous František, 107,
Mikulášek V., 13,
Mochov Leonid, 47,51,54,
Morávek Josef, 39,73,
Morávek Zdeněk, 71,
Nohejlová Berta, 19,
Nohejlová Emanuela, 39,69,
Nyklíček František, 38,68,69,
112,
Paclt ppor., 45,
Patton George, 84,
Perný Oldřich, 39,68,69,71,
Plšek František, 97,100,
Pintera Jindřich, 60,
Píša Josef, 36,
Poskočil Bedřich, 28,
Poskočil Bohuslav, 29,35,
Potůček Jiří, 70,
Půlpán Josef, 28,29,35,39,73,
Půlpán Václav, 75,
Půlpánová Hana, 42,
Půlpánová Josefa, 75,
Poskočil Ladislav, 29,35,
Rybář Antonín, 39,73,
Salavec 102,
117
Sedlák Vojtěch, 94,
Selucký Radoslav, 49,61,62,
Schörner Ferdinand, 84,
Sochor Adolf, 39,
Sochor Vojtěch, 39,
Stehlík Rajmund, 11,
Svatoň František, 20,
Syrůček Josef, 41,71,72,
Šandera Josef, 105,106,109,
Šejvl František, 50,
Štěpánek Antonín, 28,
Štěpánek Jaroslav, 30,35,36,
Tichý Jan, 73,
Tobyška, 45,
Trojan Josef, 102,
Urban E., 45,
Urbanec Ladislav, 28,30,
Vacek František, 38,73,
Vágenknecht kpt., 51,59,
Vaněk Josef, 90,95,
Vaněk Václav, 88,89,90,95,112,
Vild M., 44,
Vnoučková Marie, 60,
Volejník Vladimír, 60,
Volek Alois, 42,45,46,47,54,
Volek Jan,38,43,44,47,48,49,50,
51,54,55,56,57,58,59,61,62,
Volková Aloisie, 39,
Volková Jana, 39,
Volková Zdena, 49,54,56,
Vondrouš Josef, 17,
Votruba Josef, 13,15
Votrubová Františka, 13,
Votrubová Helena, 14,
Zíka Antonín, 20,
Zima, 14,
Žák Josef,38,48,49,50,51,55,57,
59,62,63,64,65,66,67,
Žáková Anna, 52,
Žid Gustav, 109,
Žilka Jindřich, 97,100,
Žižka Josef, 106,
118
OBSAH:
Předmluva……………………………………………………………………5
Okupace republiky……………………….………………………………….7
Obec BOREK……………………………………………………………….13
Obec ČEPERKA……………………………………………………………16
Obec LIBIŠANY…………………………………………………………….22
Obec NĚMČICE…………………………………………………………….27
Obec OPATOVICE n.L. ……………………………………………………37
-Pochody smrti…………………………………………………………..74
-Konec 2.sv.války ve východních Čechách…………………………..84
Obec PODŮLŠANY…………………………………………..…………….85
Obec POHŘEBAČKA……………………………………………..………..87
Obec STARÉ ŽDÁNICE…………………………...……………………….96
Obec VYSOKÁ n.L. …………………………………..…………………..101
Výsadek BARIUM…………………………………………………………105
Popraviště v pardubickém ZÁMEČKU……………………..……………110
Seznam použité literatury………………………………………..……….114
Jmenný rejstřík……………………………………………………………..115
Obsah publikace…………………………………...………………………117
Tato publikace je jediný pracovní autorský výtisk. Jako takový nesmí být
bez souhlasu autorů jakýmkoliv způsobem rozmnožován nebo
rozšiřován.
119