Co Bůh v Kristu nabízí a co žádá

Transkript

Co Bůh v Kristu nabízí a co žádá
Co Bůh v Kristu nabízí a co žádá
Kázání faráře Vladimíra Kopeckého
na text Mt 9, 9-13
v neděli 6. února 2011
Cílem dnešního evangelního čtení není vylíčit, jak se jistý celník jménem Matouš ocitl
v kruhu Ježíšových učedníků. Okolnosti Matoušova povolání zůstávají na okraji vyprávění
a jsou jakousi dějovou předehrou k rozhovoru, který evangelista zřejmě pokládal za důležitější než skutečnost, že do Ježíšova kruhu přibyl další člověk. Jak a čím nás tedy chce
ten příběh oslovit?
V předchozím vyprávění o uzdravení ochrnutého, v tomto příběhu i v následujícím líčení
sporu o půst dochází k Ježíšovu střetnutí s farizeji, kteří jsou jeho odpůrci a protivníky.
Z dnešních služeb Božích bychom si však mnoho neodnesli, kdybychom se soustředili na
rozdíl mezi učením farizeů a zvěstí, s níž přichází Ježíš. Židovské reformní hnutí farizeů
patří přece do vzdálené minulosti. Jejich názory a postoje už nesoupeří o naši přízeň
s křesťanskou zvěstí. Má vůbec smysl ptát se, v čem se liší názory farizeů od postojů Ježíše a jeho učedníků? Možná by bylo užitečnější zaměřit kázání proti těm, kteří nabízejí
své zboží na dnešním náboženském tržišti. Držme se však příběhu. Pokusme se do něj
vstoupit a najít se v něm. S kterou z jeho postav se ztotožníme?
Jako první se na scéně objevuje celník. Začněme tedy celníkem, tedy tehdejším výběrčím
daní. Berním úředníkům se dnes stejně jako tenkrát každý rád vyhne. Setkání s berním
úředníkem bylo však tehdy nepříjemnější než dnes, protože tehdy neexistovala tištěná
nebo na internetu přístupná sbírka zákonů, která nám umožňuje poučit se a bránit se
případné nespravedlnosti. Tehdejší berní úředník přišel a řekl. „za to či ono zaplatíš tolik
a tolik“. A člověk platil a nevěděl, co z jeho peněz dospěje do státní pokladny a co zůstane v kapsách výběrčích. Ti si totiž k dani, kterou měli na svém území vybrat, připočítávali
za své služby nemalé obchodní rozpětí a když se domohli významnějšího postavení, najímali si podúředníky, kteří postupovali stejně. Síť výběrčích byla rozsáhlá a všem, kteří
k ní patřili, poskytovala zákonnou možnost libovolně se obohacovat na úkor obyčejných
lidí. Pro židy Ježíšovy doby však bylo horší, že výběrčí daní pracovali pro římskou okupační moc. Z peněz, které neuvízly za nehty celníků, neměla bezvýznamná provincie
žádný prospěch kromě toho, že v ní za peníze poplatníků byla vydržována okupační armáda. Celníci byli tedy nejen zloději, ale také přisluhovači cizí moci, kterou židé nenáviděli a pohrdali jí. Máme-li si tedy vybrat, s kým se ztotožníme, celník to asi nebude.
Zkusme se však podívat na celníky s větším porozuměním. Byli to lidé, kteří měli smysl
pro to, co doba žádá. V dané politické situaci rozpoznali svou příležitost a využili jí. Přijali
práci, kterou by nakonec stejně někdo udělal, získali poměrně dobré postavení, nenadřeli
se a zabezpečili sebe i své rodiny. Nebyli horší než jiní jejich současníci. Zazobaní saduceové přišli v minulosti ke svému postavení kdovíjak, okázalá zbožnost farizeů měla své
stinné stránky a horlivost zélótů měla blíž k terorismu než k vlastenectví. Zmocňuje-li se
vlády nad světem jediná všemocná říše, má smysl lpět na náboženských zvycích menšiny, která se ztrácí v moři národů a věr? Není přece možné žít v minulosti. Je třeba žít a
přežít v současných podmínkách. Nemluvíme často podobně? Jsou mezi námi dva tisíce
let a najednou si s těmi celníky docela dobře shodneme.
Jako druzí vstupují na scénu farizeové. Pro nás jsou to pokrytci, tedy lidé, kteří jinak
mluví a jinak jednají. Skuteční farizeové však byli menšinovou skupinou vzniklou
z chasidů, kteří se v době největšího pokoření židovské víry rozhodli přísně dodržovat
Hospodinův zákon. Ve druhém století před Kristem, kdy v Judsku vládl cizácký král, který
znesvětil Hospodinův chrám a dával se oslavovat jako bůh, v době, kdy se kdekdo bál
hlásit ke své víře, rozpomněli se tito lidé na vyznavačské kořeny, z nichž žili jejich předkové. Vrátili se k Zákonu, přijali ho jako soubor pravidel, která je třeba dodržovat, a začali z něj žít. Přehlédli však, že zákon není jen souborem přísných pravidel, ale má i svou
druhou závažnější stránku, že je proklamací svobody, v níž se člověk má radovat z Boží
dobroty a z Božího milosrdenství. Byli čím dál přísnější na sebe i na druhé. V dobrém
úmyslu udělali z Boží vůle břemeno, které bylo pro lidi příliš těžké. Okázale ho nesli a
pokládali to za zásluhu. To se nám moc nelíbí. Máme-li si vybrat, s kým se ztotožníme,
nebudou to asi ani farizeové.
1
Buďme k nim však spravedliví a dopřejme jim totéž, co celníkům. Podívejme se i na ně s
porozuměním. Hledat vlastní kořeny je přece dobré a prospěšné zvláště v časech, kdy
lidé ztrácejí pevnou půdu pod nohama, kdy se vytrácí víra a berou za své všechny mravní
hodnoty. Nevoláme snad po tom, aby se ve školních učebnicích nezapomínalo na víru,
která utvářela postoje našich předků? Připadá-li nám, že lidé nevědí, co je dobré a co zlé,
nepokládáme snad přísné dodržování slov Písma za jedinou záchranu? Nechceme mlčky
přihlížet, jak se hroutí, co bylo po staletí pevné, a svět se řítí do propasti. Nejde jen o
důležitou část kulturního dědictví malého národa. Běží o sám základ života. Bible přece
jasně říká, co se má a co se nesmí. I kdyby nás bylo málo, i kdybychom zůstali sami mezi zvlažnělými, lhostejnými lidmi, chceme se držet toho, co pokládáme za Boží vůli. Neberte nám starou víru, je i pro nás dobrá dost. Jsou mezi námi dobré dva tisíce let a najednou se s těmi farizeji také docela dobře shodneme.
Poslední, nejvýraznější postavou příběhu je Ježíš. Jeho slova uzavírají děj. Nemusíme se
s ním seznamovat, známe ho. Nový zákon nám mnoha způsoby opakuje, kdo to je. Počatý z Ducha svatého, narozený z panny Marie, Mesiáš, Boží Syn, Spasitel, byl dřív než
stvoření a nakonec bude všechno ve všem. Jak bychom se s ním mohli ztotožňovat? Tvrdí-li někdo, že Kristus je v každém člověku, je na nejlepší cestě k nebezpečné myšlence,
že každý člověk může být mesiášem. Zbytky reformační věrouky, které v nás zůstaly, se
něčemu takovému vzpírají. Máme přední a odpovědné místo, snad jsme o málo menší
andělů, ale jsme jen porušené stvoření. Není v nás nic božského, nic dokonalého ani nic
trvalého a nelze od nás čekat mnoho dobrého. Jsme křehcí a zranitelní, jsme nestálí a
vrtkaví, mýlíme se, chybujeme a hřešíme, podléháme nemocem a pokušením a nakonec
podlehneme smrti. Jsme-li schopni střízlivě myslet, s Ježíšem se ztotožnit nemůžeme i
kdybychom chtěli.
Evangelium je však podivuhodná zpráva, že se Boží slovo stalo v Kristu tělem. Vypráví o
narození, životě a smrti Ježíše Krista, který je ve všem jako my, kromě hříchu. Je stejně
bezbranný, stejně zranitelný a stejně smrtelný jako my. Jeho místo a jeho postavení je
podobně bezvýznamné jako naše. Žije v témže světě a čelí týmž nástrahám jako my.
Jeho jedinou pomocí a zbraní je víra.
Nemůžeme se ztotožňovat s Bohem. Jsme však adresáty překvapivé zprávy, že se Bůh
v Ježíši Kristu ztotožňuje s námi. To je vlastní jádro evangelia. Celník i farizeové
z dnešního příběhu jsou nám v něčem cizí a v něčem blízcí. Něco nám na nich vadí a
v něčem se s nimi ztotožňujeme. S Ježíšem je tomu jinak. V Ježíšovi se Bůh ztotožňuje s
lidmi, tedy s námi.
Příběh celníka Matouše potvrzuje, že Boží ztotožnění s lidmi nezůstává bez odezvy. Je tak
stručný, že stručněji to už povědět nelze. Ježíš viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš. Řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Ten člověk jistě zvažoval, co mu
kyne na cestě, po níž dosud šel, a co ho čeká na cestě s Ježíšem. Na obou nejspíš našel
kladné i záporné stránky. Příběh o tom nemluví. Nepřesvědčuje nás, že naše následování
Ježíše má být bezmyšlenkovité a nerozvážné. Zdůrazňuje, že Boží nabídka, s níž k nám
Ježíš přichází, je nečekaná a podmanivá.
Rozhovor s farizeji objasňuje, co je základním obsahem této Boží nabídky. Jsme zváni,
abychom šli cestou, jakou se Bůh vydal k nám. Cesta s Ježíšem není cestou zdravých,
silných, sebevědomých a úspěšných lidí, kteří chtějí být živým dokladem, že správné a
důsledné náboženské jednání se člověku vyplatí. Cesta s Ježíšem je cestou k nemocným,
slabým, odstrčeným, opovrhovaným a potřebným, kterých je na světě vždycky dost a
kteří nemají čím odplácet.
Cesta, kterou nám Bůh v Kristu ukazuje, je náročná. Proto se na ni lidé nehrnou. Člověk
na ní zakusí leccos těžkého a obětuje leccos příjemného. Víme nebo tušíme, že Ježíšova
cesta je cestou oběti. V příběhu nás proto překvapuje Ježíšův výrok: Chci milosrdenství a
ne oběť.“ Ježíš jistě dobře věděl, co věděl každý žid jeho doby. Oběť a milosrdenství nedělitelně patří k sobě. Oběť nejvýstižněji vyjadřovala závažnost hříchu i velikost Božího
milosrdenství. Prostřednictvím oběti člověk zakouší milosrdenství. Bůh se ovšem obejde
bez obětí, ale člověk se neobejde bez milosrdenství. To podstatné je tedy milosrdenství,
nikoli oběť. Oběť se může stát břemenem, ale milosrdenství je zdrojem radosti.
Ježíš v dnešním evangelním čtení není na straně celníka ani na straně farizeů. Je na straně hříšných lidí. Dělá vážný otazník nad životním postojem a cílem celníka, který se neptá po Boží vůli a vychází vstříc době a jejím požadavkům. Stejně vážný otazník dělá nad
životním postojem a cílem farizeů, kteří trvají na plnění každého slova Bible, pro nikoho
kromě sebe nemají naději a neznají radost z neuvěřitelné svobody, kterou Bůh dává.
2
V dnešním evangelním čtení není celník přijat a farizeové odmítnuti. Všichni jsou na tom
stejně a nikdo na tom není špatně. Všichni dostávají nečekané pozvání a jedinečnou příležitost. Příběh vrcholí Ježíšovým výrokem „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky“. Boží pozvání v Ježíši Kristu platí pro lidi, kteří jsou podle obecného mínění opovrženíhodní hříšníci, i pro takové, kteří se hříšníků straní a okázale spoléhají na svou dokonalost. Boží pozvání v Ježíši Kristu platí pro všechny hříšníky, pro ty, kteří o své hříšnosti
vědí, i pro ty, kteří o ní nevědí, tedy pro každého nás. Před každým z nás otvírá cestu
milosrdenství, jejímž cílem je svoboda a radost.
Modlitba:
Pane Bože, děkujeme, že se s námi ztotožňuješ v Ježíši Kristu,
který se obětoval, abychom mohli okoušet tvé milosrdenství.
Prosíme, ať slyšíme a přijímáme tvoje pozvání
a Kristovou cestou vycházíme vstříc lidem kolem nás.
Veď nás k nemocným, slabým, odstrčeným, opovrhovaným
a jinak potřebným v dnešním světě,
ať se skrze službu tvé církve setkávají s tvým milosrdenstvím.
Kde lidská blízkost a pomoc nestačí, přispívej sám svou pomocí.
Prosíme, ať všichni společně okoušíme svobodu a radost,
kterous připravil pro svůj lid.
Otče náš ...
... Amen.
3

Podobné dokumenty

Kladno zatím neví, jak zahýbat s hazardem. Slaný volí

Kladno zatím neví, jak zahýbat s hazardem. Slaný volí Ubytovny a herny hodit do jednoho pytle? Má to odpůrce Někteří zastupitelé v souvislosti s dopadovou studií vyslovili myšlenku, že by se hazard měl v Kladně řešit společně s ubytovnami, které městu...

Více

Hlavní modlitby

Hlavní modlitby vlastnímu zdokonalení. Ať nezatrpknu a nestane se ze mě sobec, ať nikoho nepohorším. Doprovázej mě svou milostí, abych vytrval v dobrém. Za kněze ve farnosti Pane Ježíši, děkujeme ti, že máme mezi ...

Více

in ormace - Římskokatolická farnost Zábřeh a děkanát Zábřeh

in ormace - Římskokatolická farnost Zábřeh a děkanát Zábřeh Henry Newman. Při tolikeré diskusi o ekumenismu se ani u nás katolíků a ani u nekatolíků neobjevuje vzpomínka na osobnost kardinála Newmana, i když právě on nám může ukázat směr, kterým se ubírat k...

Více

zpravodaj 10-12

zpravodaj 10-12 návratu dostává své podoby realizace. Tou první je vyvolení Abraháma. V prostředí Babylónie, kde se uctívá mnoho bohů, Abrahám uslyší Boží hlas a stává se zcela ojedinělým a výjimečným ctitelem jed...

Více