Seminárnà práce (Ochrana novodobých fondù)

Seminárnà práce (Ochrana novodobých fondù)

Univerzita Karlova v Praze
Filozofická fakulta
Ústav informačních studií a knihovnictví
Seminární práce
Pojednání o problematice kyselosti papíru
Ochrana novodobých knihovních fondů
Přednášející : Mgr. Jan Hutař
Vypracoval: Filip Mařík
Ročník: 2. prezenčního bakalářského studia
Datum: 7.2. 2006
Z historie ručně vyráběného papíru
Papír byl vynalezen v Číně asi roku 105 n.l., za autora výrobního postupu se
považuje T´sai Lun, čínský císařský eunuch a experimentátor, který vyráběl papír
z rostlinných vláken. Používané suroviny byly nejčastěji konopí (Cannabis sativa),
ramie (Boehmeria nivea), brusonecie papírodárná (Broussonetia papyrifera), bambus,
dřeň z arálie papírodárné (Tetrapanax papyrifer) , ale také staré hadry, staré rybářské
sítě či odpad vzniklý při výrobě hedvábí. Po povaření těchto surovin se vzniklá kaše
rozmíchala ve vodě a byla nabírána na síta, ze kterých odkapala přebytečná voda a
vlhký list se poté sušil na slunci. Použití surovin potřebných k výrobě se lišilo dle
regionů, do kterých se postupně tajemství výroby papíru přenášelo. Japonští výrobci
používali rýžovou slámu, dřeviny Wikstroemia canescens či bambusová stébla.
Teprve až v 8.st. (751) poznali tajemství výroby papíru Arabové (po ozbrojeném
střetnutí a zajetí čínského mnicha znajícího proces výroby), kteří vylepšili techniku
výroby například o užití kovových sít nebo používání škrobu na klížení.
Prvním místem v Evropě, kde se začal papír vyrábět bylo Toledo (cca 1085) ležící na
Iberském poloostrově, který byl pod částečnou nadvládou Arabů. Odtud se pak šířila
výroba papíru Evropou, nejdříve do Španělska, Francie, Itálie a přes Německo i do
ostatních zemí. V naší zemi byla údajně první papírna v Chebu, ovšem dochovaná
zmínka existuje až o Zbraslavské papírně u Prahy.
Papír postupně zatlačil do ústraní do té doby v Evropě používaný pergamen, avšak
větší rozšíření výroby (spotřeby) nastalo až s rokem 1456, kdy J. Gutenberg vytiskl
první bibli.
Jako suroviny se ve středověké Evropě používaly především staré lněné a bavlněné
hadry. Pro snazší rozvláknění, které se provádělo ve stoupách, byly nejdříve hadry
vkládány do vyhloubených jam, kde se nechaly zahnívat. Ve stoupách se suroviny
rozmělňovaly na jemnou suspenzi, která byla následně přelita do jemně vyhřívaných
kádí, ze kterých byla nabírána na síta. Vzniklé listy papíru se vyklápěly a prokládaly
vlněným suknem nebo plstí, přebytečná voda se odstraňovala za pomoci ručního
lisu.
2
Významnými mezníky pozvolna se vyvíjející a vylepšované techniky výroby bylo
především vynalezení tzv. holandru – přístroje pro vyluhování; užití chlóru pro
bělení papíru a především první papírenský stroj vynalezený Francouzem Nicolasem
Louisem Robertem r.1789 n.l.. První generace těchto strojů byly schopny vyrobit asi 6
m2/min, zatímco dnešní stroje dokáží vyrobit 2000 m2 /min. Rozvoji výroby papíru
bránil především nedostatek surovin a malá poptávka – tehdejší spotřeba papíru
byla 1-3 kg/osoba/rok.
Počátek užívání dřeva k výrobě papíru
Použití různých dřevin jako suroviny k výrobě papíru bylo původně jen okrajové
(např. kůra dřevin byla jednou, nikoliv však jedinou či dominantní, z přísad). Jemně
mleté piliny částečně nahrazovaly podíl dražších surovin, ale takto vyrobený papír (z
hadrovinového papíru a pilin) byl velmi křehký s vysokou lámavostí. Až použití
hoblin dlouhovlákných dřevin (ve spojitosti s průmyslem) umožnilo produkovat
papír ve velkém množství a za akceptovatelné ceny. Přibližně od roku 1844 započala
průmyslová výroba papíru, která přinesla nová úskalí pro oblast archivace a
uskladnění papírových dokumentů.
Nahrazením hadroviny (téměř čisté celulózy) dřevovinou na přelomu 40. a 50. let 19.
století jakožto hlavní surovinou, přineslo obrovský problém institucím odpovědným
za uchování kulturního, na papíře tištěného, dědictví. Sama dřevovina (dřevová
papírovina) a látky používané při úpravách papíru
(klížidla, plnidla, barviva,
optické zjasňovače , a jiné pomocné chem. látky), dávají papíru vlastnosti, které jsou
pro běžné, krátkodobé použití papíru dostačující, avšak pro dlouhodobé uchovávání
v paměťových institucích představují rychle se blížící katastrofu.
Papír totiž celkově mechanicky degraduje (žloutne, křehne a rozpadá se), přičemž
hlavními nositeli zkázy jsou sama dřevovina obsahující lignin a jiné chem. látky
používané během výrobního procesu (především klížidla a bělidla), které jsou
nositely kyselosti.
3
Průmyslový papír a jeho výroba
Papír je list složený z celulózových vláken a ostatních látek, které ovlivňují jeho
kvalitu, list s gramáží vyšší než 150 g/m2 je označován jako kartón či lepenka.
Surovinovou vlákninu pro výrobu papíru lze vyrobit chemicky, mechanicky, nebo
recyklací papíru (RCF). Nejčastěji používanou surovinou je dřevo, jehož složení se
liší
dle
čeledi
a
rodu,
avšak
nejdůležitějšími
složkami
jsou
celulóza
(
makromolekulární látka, glukózový neredukující polysacharid (C6H10O5)n ),
hemicelulóza (ve vodě nerozpustný polysacharid podléhající kyselým vlivům) a
lignin (vysokomolekulární amorfní látka spojující mezibuněčná vlákna (zpevnění
celulózových molekul), je hydrofobní a absorbuje světlo, u každé dřeviny je lignin
specifického chemického složení). Dřevo obsahuje 50% vody a pevnou složku, která
je tvořena z 45% celulózou, z 25% hemicelulózou, z 25% ligninem a z 5% ostatními
organickými a anorganickými látkami – silice, pryskyřice, třísloviny, barviva,
bílkoviny.
Výrobu papíru lze rozdělit do čtyř částí : příprava papíroviny, zplsťování
papíroviny, vysušení papíru a konečné úpravy. Kyselost a následná degradace byla
způsobována během první části výroby - během přípravy papíroviny –
rozvlákňováním (mechanické – drcení nebo chemické – vaření + kys. látky),
dávkováním plnidly, klížením, barvením, bělením, čištěním.
Ekonomické faktory ovládající průmyslový trh velmi ovlivnily kvalitu papíru, jelikož
byl kladen důraz na vysokou výtěžnost, kterou bylo možné zachovat jen potud, bylali v dřevovině krom žádané celulózy, zanechána i hemicelulóza a lignin (cca 25%
dřeva). Tak bylo možné, aby se výtěžnost pohybovala okolo 90%, namísto cca 50%
v případě používání jen čisté celulózy.
Rozvlákňování
Rozvlákňování konané mechanickým způsobem – drcením, přetrhává chem. vazby a
zanechává v surovině všechen lignin, což způsobuje vysokou lámavost a celkovou
nízkou trvanlivost papíru., tento způsob konaný za studena, byl vytlačen na počátku
60. let chemickým rozvlákňováním – vařením. Dřevěné štěpky (asi 3 cm) se vařily
4
s různými látkami. Nejdříve to bylo natronové zpracování (vaření + hydroxid sodný
(NaOH)), poté sulfátové vaření v roztoku hydroxidu sodného a sulfidu sodného
(NaOH a Na2S), a poté masově se rozšířivší sulfitové vaření v hydrogenisiřičitanu
vápenatém (CaHSO3). Tyto způsoby rozvlákňování zanechávají vlákna dlouhá, což
způsobuje mechanickou odolnost papíru, ale chemikálie použité při vaření dále
ovlivňují kyselé reakce v papíru. Takto získaný meziprodukt se nazývá buničina,
meziprodukt vzniklý za studena je dřevovina.
Klížení papíru
Osudové, mající největší podíl na aciditě papíru, bylo plnění papíru klížidly
(plnidly). To se provádí za účelem zabránění vsakování tekutin (menší nasáklivost a
bobtnání), plnidla také odstraňují pórovitost, zvyšují hladkost a neprůhlednost,
zvyšují měkkost, ohebnost, schopnost přijímat barvu, ale snižují pevnost - za
relativně krátký časový úsek se účinkem vzduchu papír rozpadá.
Nové klížení tzv. klížení ve hmotě se provádělo, na rozdíl od dřívějšího klížení
povrchového, během přípravy dřevoviny (buničiny). Do holandru se přidávalo
pryskyřičné
mléko,
vyrobené
z
přírodní
pryskyřice
(přírodní
triterpen)
zmýdelněním v louhu, a po důkladném promíchání se přililo odměřené množství
roztoku kamence. Tento způsob klížení se také označuje jako kyselé klížení –
používané kamence ( síran hlinitý Al2(SO4)3 a síran draselno-hlinitý KAl(SO4)2 , které
nahradily dříve používané kostní či kožní klihy), nebo taktéž používané kamencové
pryskyřice způsobují, že papír je kyselý a tudíž nevhodný pro dlouhodobé
zachování.
Ostatní fáze výrobního procesu nemají na papír, z hlediska kyselosti, tak zásadní
význam.
Kyselá hydrolýza
Rozhodující vliv na mechanickou degradaci papíru má proces označovaný jako
kyselá hydrolýza (celulózy). Hydrolýza je rozkladná chemická reakce, která se
navenek projevuje křehkostí a lámavostí papíru. Celulóza (C6H10O5)n je
polysacharid, který je tvořen řetězením monosacharidu –glukózy (glukopyranózy),
5
který je spojován β (1-4) gylkosidickou vazbou. Tato vazba je kys. hydrolýzou
rozkládána, což způsobuje rozštěpení celulózy na kratší řetězce až na monomery.
Kyseliny, které zde fungují jako katalyzátory umožňující tuto reakci („poskytují“
totiž kationt), pocházejí z kyselého klížení kamencem, ze zbytků ligninu, z ostatních
chemických látek přidávaných během procesu výroby, nebo také z inkoustů či barviv
používaných při psaní nebo tisku.
Ostatní faktory ovlivňující degradaci papíru
Podstatný vliv na degradaci papíru mají i značnou měrou podmínky, ve kterých jsou
posléze papírové dokumenty uloženy. Kyselý stav je neblaze ovlivňován i stavem
životního prostředí. Papír je poškozován oxidy síry, oxidy dusíků, ozónem aj..
Důsledkem autooxidace celulózových vazeb ztrácí papír svou barvu a stává se více
lámavým a rozpadá se.
Další podstatné faktory, které určují životnost papírových dokumentů jsou relativní
vlhkost a teplota, světelné podmínky, kontakt s mikro- i makroorganismy (včetně
člověka). Nelze se domnívat, že všichni činitelé mající vliv na degradaci papíru,
působí „samostatně“ a „jednoznačně“. Naopak procesy, které jsou jimi vyvolávány
se často nejrůzněji propojují a vzájemně se ovlivňují. Nastavení optimálních
podmínek pro uskladnění je ve znamení hledání kompromisu.
Deacidifikace (odkyselování)
Metoda, která zabraňuje kyselinám obsaženým v průmyslovém papíru, vykonávat
činnost katalyzátoru, tím že je inaktivuje, se nazývá neutralizace (odkyselování).
Rozklad papíru (kyselou hydrolýzou) tím není trvale zastaven, jen výrazně
pozastaven. Tato metoda je kombinována současně se zaváděním tzv. alkalické
rezervy, jež je postupně uvolňována a tím dlouhodobě neutralizuje kyseliny
vznikající během procesu přirozeného stárnutí papíru.
První realizované studie pocházejí od Edwina Sutermeistera, chemika, zaměstnaného
společností S.D. Warrena v Massachusetts, který navrhl, že chemicky stabilní papír
by měl obsahovat alkalické výplně. Papíry vytvořené dle Sutermeistera (1901)
zůstaly dodnes ve výborném stavu.
6
Článek o problematice kyselosti papíru z roku 1938, uzavřeli jeho autoři (Shaw a
O´Leary) tím, že papír obsahující uhličitan vápenatý CaCO3 (alkalická rezerva), má
vyšší retenci fyzikálních i chemických vlastností i po uměle vyvolaném zrychleném
stárnutí.
Ve dvacátých letech shledali němečtí a švédští chemikové, že je možné papír
neutralizovat a vpravit do něj alkalickou rezervu i zpětně (nehledě na výrobní
proces).
V roce 1936 si Otto Schierholtz, kanadský chemik, nechal patentovat proces
chemické stabilizace papíru (neutralizace), užitím vodní lázně kovů alkalických
zemin (prvky II.A skupiny, např Ca, Mg). Jedním z roztoků byl vodní roztok
uhličitanu vápenatého.
Koncem třicátých let bylo dobře známo, že slabé zásady (báze), nejlépe uhličitan
vápenatý či hořečnatý (CaCO3 , MgCo3), minimalizují koncentraci kyselých látek
v papíru a zastavují tak kyselou hydrolýzu celulózy.
Hromadné odkyselování
Vzhledem k obrovskému počtu papírových dokumentů 19. a 20. století ocitnuvších
se v nebezpečí rozpadu,nebylo možné věnovat každému z nich individuální péči.
Proto byly hledány takové metody, kterými by bylo možné volné kyseliny v papíře
neutralizovat, aniž by bylo nutné rozdělávat vazby knih a hlavně metody, které
umožňují ošetřit velké množství dokumentů současně. Řešením se staly metody
hromadného odkyselování (masová deacidifikace).
Ideální průběh a výsledky, procesu hromadného odkyselování formuloval P.G.
Sparks:
1) Neutralizované knihy nesmí být rozvazovány.
2) Proces musí být aplikovatelný na všechny druhy papíru.
3) Proces nesmí negativně ovlivňovat jakýkoliv druh materiálu použitý na knize.
4) Vzhled knihy se nesmí změnit.
5) Veškeré kyseliny musí být kompletně a trvale neutralizovány.
7
6) Neutralizací musí být vytvořena v papíru alkalická rezerva ekvivalentní 2%
uhličitanu vápenatého.
7) Rozložení pH a alkalické rezervy musí být homogenní v celé knize.
8) Hodnota pH papíru musí být mezi 7 a 8,5.
9) Životnost neutralizovaného papíru (stanoveno testy urychleného stárnutí)
musí vzrůst pětinásobně.
10) Použité chemikálie nesmí být nebezpečné pro obsluhu, budoucí čtenáře a
životní prostředí.
11) Použité chemikálie musí být trvale neškodné pro veškeré součásti knihy.
12) Účinek chemikálií musí být trvalý, ale také reversibilní.
Toto jsou požadavky kladené pouze na metody. Jiné otázky vyvstávají pro osoby,
které jsou kompetentní v rozhodování o péči archivovaných dokumentů, pro osoby
zastupující paměťové instituce. Nejvážnější otázkou je zde problematika významu a
přínosu deacidifikace vzhledem k celkové trvanlivosti. Je namístě uvážit možnost
dokumenty reformátovat. Vše také musí být posuzováno dle reálných finančních
možností dané instituce. Neméně důležitý je i fakt, že metody hromadného
odkyselování je nutné z dlouhodobého hlediska zachování papírových dokumentů
vhodně kombinovat s komplexní ochranou fondů s důrazem na skladovací
podmínky.
Metody hromadného odkyselování
Principů a metod masové deacidifikace lze najít nepřeberné množství, ale ani jeden
způsob není dokonalý. V principu jsou všechny metody shodné, mají za úkol zastavit
(neutralizovat) probíhající kyselé reakce a vpravit do papíru alkalickou rezervu.
Během ošetřování papírových dokumentů, je ale také nutné brát v potaz i nepapírové
části (inkousty a barviva, lepidla, kožené vazby, kovové spony atd.) knih, periodik,
map a jiných dokumentů. Právě z tohoto důvodu jsou preferovány metody
používající nevodní kapaliny či plynná činidla.
Kromě rizik spojených s možností poškození odkyselovaného objektu, jsou zde i
rizika ekologická, rizika ohrožení zdraví či bezpečnosti. Volit mezi všemi metodami,
8
znamená hledat kompromis (často i ekonomický). Porovnání jednotlivých postupů
usnadňují krátkodobé i dlouhodobější zkušenosti i výsledky testů konané metodou
urychleného stárnutí papíru. Pestrost a četnost metod demonstruje přiložená tabulka
popisující pět vybraných metod různých osudů i jiného zaměření. Další metody
(podrobně neuváděny) jsou:
Metoda Battelle vyvinuta v Battelle institutu ve Frankfurtu nad Mohanem; jedná se
o modifikovanou metodu Wei T’o.
Metoda Booksaver vyvinuta společností Book Preservation Associates; využívá
alkalické ethanolaminy.
Metoda LITHCO – FMC vyvinuta am. společností Lithium Corporation využívající
alkoxid hořčíku sycený oxidem uhličitým rozpouštěným v heptanu.
Metoda Roubované kopolymerace (Graft-copolymerization) zkoumaná Britskou
národní knihovnou; tato metoda polymerizující monomery celulózy využívá
styrenu, methylakrylátu a ethylakrylátu, které jsou ozařované UV či gamma zářením.
A bezpochyby mnoho dalších, které jsou buď národními modifikacemi jiných
používaných metod či metodami zcela odlišnými.
9
METODA
VYVINUTO POZNÁMKA
Nutná selekce knih
vhodných pro tento
postup - obsažený
methanol rozpouští
některé inkousty a
lepidla.
POSTUP
VÝSLEDKY
REALIZACE
Neutralizačním činidlem je metylkarbonát ve směsi fluorovaných uhlovodíků - HFC, které nahradili dříve
používané chlofluoruhlovodíky - freony (CFC). Knihy jsou dvoufázově vysoušeny po dobu 24 - 36 hod. ve
vakuové sušičce dokud není hodnota vlhkosti pod hranicí 0.5%. Poté jsou vloženy do komory, kam je pod
tlakem vstřikováno účinné činidlo. Poté odstraňuje vakuový vysoušeč účinné látky, které lze znovupoužít.
Po dosažení okolních podmínek (teplota, tlak, vlhkost) se knihy vyjmou a proces je ukončen.
Hodnota pH
ošetřeného papíru je v
rozmezí 8 - 8,5;
komplikace s
barevnými
dokumenty.
Od r. 1981 v Kanadské
národní knihovně,
Obdoba této metody ve
kapacita je cca 500 tis. francouzském podání je
knih ročně, jeden
Sable-sur-Sarthe.
proces trvá cca 1 hod.
Životnost se zvětší až
čtyřikrát; inkoust a
barviva jeví minimální
známky blednutí.
Od r. 1987 v Rakouské
Proces sušení
národní knihovně,
zmraženého bloku je
kapacita cca 3000 bloků
velmi časově náročný.
(4cm) za rok
Wei T'o
R. Smithem z
chicagské
univerzity.
Víděnská
metoda
Svázané ročníky periodik musí být zbaveny vazby a rozděleny do max 4 cm vysokých sloupců, které jsou
vloženy do válcovité vakuové komory. Ve vakuové komoře jsou ošetřeny vodným roztokem
O. Wächterem v
Tato metoda je určena
methylcelulózy a polyvinylacetátu (zpevňovací činidla), poté jsou napuštěny hydroxidem vápenatým
Národní rakouské
pro novinový papír.
(deacidifikační činidlo + alk. rezerva). Mokré bloky papíru jsou prudce zamraženy na teplotu cca -40°C a
knihovně ve Vídni.
poté jsou postupně sušeny až dosáhnou normálních hodnot teploty a vlhkosti.
Bookeeper
R. Spatzem,
pracovníkem
Koppers Company
Laboratories,
později
zaměstancem
Preservation
Technologies.
Odlišují se tři
submetody:
Bookkeeper I a II vhodné pro jednotlivé
archy resp. netradiční
formáty a Bookkeeper
III - pro knihy.
Bückeburgský
proces (BCP)
V dolnosaském
státním archivu
v Bückeburgu.
Metoda je určena pro
deacidifikaci
jednotlivých listů.
DEZ
V Kongresové
knihovně ve
Washingtonu 1973
(spolupráce s
NASA), od roku
1987 spolupráce s
Texas Alkys
(Houston).
Spolupráci s NASA
ukončil výbuch
v Godard Space
Center. Diethylzinek je
chem. nestálý a
těkavý, na vzduchu
samovznětlivý,při
kontaktu s vodou
dochází k prudkým
reakcím.
Univerzitní knihovny
Cleveland, NebraskaHodnota pH 7,6 - 9,
Knihy jsou vertikálně uloženy do nádoby, kde jsou po krátké vakuové "předléčbě", ostřikovány
Lincoln, Notre Dame,
téměř absence
odkyselovací látkou (mikročástice oxidu hořečnatého MgO dispergované v perfluorheptanu), tato látka
Kongresová knihovna a
nežádoucích účinků
působí na knihy po dobu 15 -20 minut (odkyselovací činidlo lze znovupoužít). Oxid hořečnatý neutralizuje
mnoho dalších,
na vazbu, inkousty, či
kyseliny a sám se oxiduje, nezoxidované částice oxidu zůstávají v papíru a plní roli alkalické rezervy.
kapacita 120 tis. knih
tisk. Barvy.
ročně (B. III) - realizace
soukr. firmou,
Proces probíhá formou komplexní neustále cirkulované lázně (3,5 minuty při 13°C), která obsahuje látky
Garantované výsledky
zaručující:
Realizace se provádí na
procesu: papír má pH
fixaci nestálých inkoustů či tiskařských barev; neutralizaci kyselin obsažených v papíru neutralizačními
technickém zařízení
látkami zde jsou hydrogenuhličitan vápenatý (CaHCO3) nebo hydrogenuhličitan hořečnatý (Mg HCO3); větší než 8,5; ionty
vyrobené komerční
jsou rovnoměrně
vytvoření alkalické rezervy ve formě 1-2 % uhličitanu vápenatého (CaCO3) nebo uhličitanu
firmou Neschen.
rozmístěny; papír
Kapacita se pohybuje
hořečnatého(Mg CO3); zpevnění doklížením zaručující zlepšení mechanických vlastností papíru – účinná
neobsahuje žádné
okolo 30 tis. listů za
látka je metylcelulóza.
kyselé látky; papír
měsíc. (stroj C900)
Poté jsou jednotlivé listy přepravovány na pás dopravující je do vysoušecí komory, kde je teplota přibližně
získává na pevnosti.
50°C a dokument v ni setrvá 4 minuty.
Proces je složen ze tří základních fází:
1) Sušení ve vakuové komoře, které sníží hodnotu zbytkové vlhkosti papíru na 0.5% celkové váhy knihy;
tato část trvá 20 – 30 hodin.
2) Aplikace diethylzinku za sníženého tlaku. Diethylzinek (Zn(C2H5)2) používaný v plynném skupenství je
organokovová sloučenina. Neutralizuje kyselinu v papíře, zatímco vznikající síran zinečnatý (ZnSO4)
reagující s „vlhkostí papíru“ umožňuje vznik oxidu zinečnatého (ZnO), který zde posléze plní funkci
alkalické rezervy. Vedlejším produktem reakce je ethan.; doba trvání je 6 – 8 hodin.
3) Opětovné zvlhčování vodními parami.
Celý proces trvá přibližně 50 hodin.
Výhoda spočívala
v absenci nežádoucích
účinků, které hrozí u
metod využívající
vodné roztoky –
rozpouštění inkoustu
či barvy a poškození
lepené vazby.
Zkušební provoz v
Kogresové knihovně.
Metoda DEZ
umožňovala
deacidifikovat až 300
knih současně. Roční
kapacita okolo 1
milionu svazků.
POZNÁMKA
Dle belgické studie
(Liénardy 1992, 1994)
porovnávající hromadné
metody odkyselování,
dosahuje Bookkeeper
nejlepších výsledků.
Vhodné užití nachází
především u
odkyselování periodik,
kde vykazuje znamenité
výsledky při zachování
akceptovatelných fin.
nákladů.
Rozhodujícím pro osud
(zrušení) této metody
byly vysoké náklady na
výzkum a realizaci labor.
prostředí ($12 mil.) a
roční provozní náklady
($2,8 mil.)
Použité zdroje informací:
http://palimpsest.stanford.edu/bytopic/massdeac/
http://palimpsest.stanford.edu/byauth/schwerdt/germdeac.html
http://www.loc.gov/preserv/deacid/massdeac.html
http://www.loc.gov/preserv/pubsdeac.html
http://www.paperonline.org/history/history_frame.html
http://www.ptlp.com/bookkeeper.html
http://www.knaw.nl/ecpa/
http://www.ceiba.cz/
http://www.vkol.cz/obzory/971_03.htm
http://papir.arnika.org/
Hutař Jan: Důvody a mechanismus degradace papírových dokumentů, náprava a
prevence. (studijní materiál).
Zuman František: Papír. Historie řemesla a výrobní techniky. Praha 1983. Papír a
celulóza.
10