soběhrdský bratr - Sbor Českobratrské církve evangelické v Benešově

ČÍSLO 45 (4/2005)
Prosinec 2005
Věstník evangelických sborů
na Benešovsku
SOBĚHRDSKÝ BRATR
A až, Pane, přijdeš,
neprosím, abys byl nespravedlivě shovívavý,
neprosím, abys slevil ze svých nároků,
neprosím o to, abys přimhouřil oči,
prosím o toto:
Dej, ať mě nepřekvapuje to, že přicházíš,
ale to, ač bys už mohl přijít,
stále mi ještě dáváš čas milosti.
Prosím, dej,
ať umím vnímavě rozpoznávat zbytečnosti
od věcí důležitých,
živoření od skutečně bohatého života,
abych dovedl žít z tvé svobody
a přinášet osvobození tam,
kde je moji bližní očekávají.
A prosím tě, dej,
ať mě neochromuje žádný strach,
ale ať důsledně a věrně odhaluji pověření,
které pro mě máš,
ať svědomitě jdu po cestě,
kterou jsi mi v Ježíši Kristu připravil
a na které mě chceš mít.
Prosím, buď dnes se mnou,
abych chodil s tebou.
1
Milí čtenáři,
Ö
Ve vzpomínkové knize jednoho indiána jsem četl příběh o tom, jak jeho dědeček se po
dlouhém putování vracel na posvátné místo svého mládí. Tam ale mezitím vyrostlo zlatokopecké městečko a on si povšiml, jak někdo mlátí indiánského chlapce, který nakonec
zůstal ležet bezvládný v blátě. Pod rouškou tmy ho odnesl daleko do divočiny, kde ho
ošetřoval a učil ho znovu žít v přírodě. Když chlapec vyrostl, oženil se s indiánskou dívkou a zůstali žít v lese. Jednou, při porodu dalšího dítěte, potřebovala jeho žena pomoc a
on běžel v noci do nedaleké misijní stanice. Nějaký farmář si ho spletl se zlodějem, když
viděl, že nese nějaký uzlíček a zastřelil ho. Zahynul i jeho syn, který byl v tom uzlíčku.
Zloděj nezloděj, copak může stát vůbec nějaký majetek za život člověka!!!
My křesťané si teď připomínáme narození Syna, který přinesl království míru pro
všechny lidi. Jakým způsobem zvěstujeme světu jeho království pokoje? Před 150 lety
zabil křesťanský farmář syna, který věděl, že lidský život má větší cenu, než jakýkoli majetek. My dnes zabíjíme nejrůznější syny a dcery, kteří mají tu smůlu, že žijí na špatném
místě té naší globální vesnice…
Máme vůbec jako křesťané právo světu něco říkat? Neměli bychom spíš využít vánoční svátky k zamyšlení nad tím, co všechno má ta naše křesťanská civilizace na svědomí?
Nechci se ale babrat v minulosti: mám na mysli naši žhavou přítomnost. Zatímco já zde
píšu tato slova, umírají lidé zbraněmi křesťanských vojáků, zřejmě pro nějaké vyšší dobro,
které nejsou schopni ve své omezenosti nahlédnout. Ze stejných důvodů se jinde ničí příroda, mučí a ponižují lidé, převrací se právo v bezpráví.
Ještě že s tím nemám nic společného, šťastně namítne nějaký ateista. Jenomže svátky
lhostejnosti, konzumu, zkažených žaludků a žlučníkových záchvatů nejsou taky nic moc.
Co ale kdybychom vyrazili do čisté přírody, třeba bychom uviděli vycházet hvězdu a
ucítili její magickou moc, pak by třeba přestalo vadit, kdo je křesťan nebo ateista, muslim
nebo Žid, indián, černoch nebo cikán, zahodili bychom pušky a podobnou nesmyslnou
přítěž, přestali bychom v člověku s uzlíčkem vidět možného zloděje, dali bychom jeho
Synu šanci, aby nás oslovil… jenomže někdo rozumný, koho nenadchla hvězda už už vytahuje pušku,míří a-bum-už jsme zase na začátku našeho příběhu.
Tak, šťastné a veselé!
Josef Bartošek, farář v Soběhrdech
Vánoční pohled pod víko
ÖÖ
Při propukající nákupní horečce před vánočními svátky si člověk častokrát říká, jestlipak
to celé není spíš za trest. Čím je více lidí v ulicích, čím jsou hlasitější melodie koled, čím
okatěji média šíří onu umělou sváteční pohodu (která vás nemine, když si zakoupíte náš
výrobek, podíváte na náš pořad a kdovíco ještě), tím raději bych si vyměnil místo
s medvědy brtníky a dalšími zvířaty, které mají šanci podobné frašky jednoduše zaspat. Já
vím, dárky shání každý, a je to celkem normální. Při tom zmatku se ale často zapomene,
že největším dárkem jsou Vánoce samotné. Nestojí žádné peníze, ale málokdo ho pod
2
stromečkem skutečně najde. Jako každý dárek má i tenhle svůj balicí papír a stuhu (i když
je dneska ta stuha možná až příliš křiklavá a balicí papír je polepený reklamami obchodních domů), ale obal není to hlavní. Všechny by mělo přece zajímat, co je uvnitř, co je
skutečně pravým obsahem vánočního času. Najdeme-li odvahu a nadzvedneme pozlátkové
víko, naskytne se nám jedinečná možnost pohledu na úplně jiný obraz. Skrze okénko
evangelia můžeme zahlédnout, jak se Bůh v neopakovatelném příběhu sklání k lidem a
posílá na Zemi svého syna, který změní chod dějin a daruje smysl našemu pinožení pod
sluncem.
Až si vezmu před Vánoci zase Bibli do ruky, asi nakonec uznám, že by nebylo fér zahrabat se do pelechu daleko od ruchu tohoto světa jako medvěd. Docela určitě ale vím, že
než být nejúspěšnějším sháněčem letošních dárkových hitů s kapsami plnými peněz,
abych mohl obdarovat všechny blízké, stokrát raději bych byl tím blbým oslem nebo volem tenkrát ve chlévě a díval se na malé vřeštící novorozeně. Na to můžete vzít jed.
Takže? Vánoční svátky mohou být skutečně svaté, mohou být dárkem a ne zbytečnou
komplikací v jinak celkem ustáleném běhu kalendářního roku. Záleží jen, jestli zapátráme
po jejich hlubším smyslu.
Petr Wágner – farář ČCH
Pějíce v té době
ÖÖÖ
Obchůdky i supersámošky se začínají ověšovat předvánoční bižutérií a z jejich reproduktorů se na nás hrnou koledy, v kostelích, školách a koncertních síních se střídá jedno hudební vystoupení za druhým. Slovo „advent“ stačilo za posledních patnáct let zdomácnět
jako málokteré jiné, a s ním i předvánoční hudební nadprodukce, která na některých místech nabírá podobu hudebního smogu.
Písně přitom patří k adventnímu času neodmyslitelně. Jako písnička znělo izaiášovské
prorocké ohlášení „připravte cestu, čas záchrany se nezadržitelně valí.“ Písničkami už
dopředu oslavují příchod Mesiáše Marie i Zachariáš. Při písničce musíte navíc začít pořádně dýchat. Zpívaná slova vám rozeznějí bránici i hrudní koš, a slov o naději, radosti
máte najednou plné celé tělo, nejen uši či ústa. Pravá adventní písnička pak umožňuje nejen poněkud matně věřit, že „jednou budem dál“, ale už teď se životodárně nadechnout,
neboť „už přijíždí vlak Boží.“
Stejně se však vždycky znova vkrádá otázka, jak to vlastně je. Není adventní očekávání i pění jen dobový opar? Iluze, které je sice příjemné se do „ježíška“ oddávat, ale která
pomine se stejně železnou zákonitostí, s jakou nastávají povánoční výprodeje? Co mohou
čekat ti, kterým přicházející vánoce zvýrazní jejich samotu, ztrátu toho nejbližšího, rozpad
vztahu? Co pomohou vánoce těm, kdo prožívají úzkost z násilí a chudoby nebo znechucení z nesplněných slibů malých či velkých potentátů?
Když biskup jednoty bratrské Jan Augusta skládal jednu z nejsilnějších adventních
písní Vítej, Jezu Kriste (ve zpěvníku číslo 262), sotva se oddával iluzím a sotva je chtěl
vzbuzovat. Strávil totiž šestnáct adventů v křivoklátském vězení. Právě tady skládal a zpíval si Vítej, Jezu Kriste, z nebes vysokosti, / vítej z panny čisté, předrahý náš hosti! a v
další sloce pokračoval: Navštívils nás bídné sluhy ve vězení / nesa z lásky divné z bíd nám
vyproštění. Čekal a vyhlížel Kristovu solidární blízkost a jeho záchranu a svou písničkou
3
ve vězení oslavuje – už jsme se dočkali! Proto hned první sloku končí vyznáním a pozváním: Od Otce jsi vyšel, spasiti náš přišel, / těšíme se tobě, pějíce v té době: / Vítej, Králi
náš!
Takhle křesťanská, kristovská víra vítá Kristova blízkost: jako příchod vyproštění. Jako blízkost lásky, od níž nás nic nemůže odloučit. Jako příchod Syna, který až do roztrhání těla dosvědčuje, jak Otci záleží na lidech v sevření, na zklamaných, naplněných úzkostí
nebo znechucením. Ještě v žaláři, ještě nevidět světlo na konci tunelu, přece už ji těší Jeho
blízkost, přece už touhle blízkostí nechá naplnit srdce. A tohle „těšíme se Tobě“ můžeme
dát nejlíp najevo „pějíce v té době: Vítej!“Pějeme to ve zvláštní době – dny se krátí, šera a
tmy přibývá. Ale víře, té už svítí světlo. Vyhlíží kupředu. Vítá Spasitele. Proto také každou
adventní neděli rozsvěcujeme o jednu svíci více.
Přejme jedni druhým i všem ostatním, abychom to ve společenství církve objevili. Aby
nám zpráva o Přicházejícím rozezněla celé tělo a tou písničkou pak prozníval celý život.
Nejde o atmosféru, kterou bychom museli každoročně nějak sami navodit. Vyhlížíme
blízkost toho, který přišel, protože mu na nás záleží. Těšíme se z blízkosti Ježíše Krista,
našeho Spasitele. Pějeme „Vítej“, a to, co se zdálo k nevíře, je najednou k uvěření.
Víra, která vítá přicházejícího Krále jako zdroj naděje, radosti i pokoje, ta se nezklame.
Ta vydrží i ve všech nesnázích a smutcích všedního dne.
Ó Siónská dcerko, nermutiž se více, / Pán tvůj setře tobě každou slzu z líce; / těš se z
svého Krále, zpívej k jeho chvále, / jenž tvé ponížení v slávu věčnou změní. / Vítej, Králi
náš!
Tomáš Trusina, farář v Benešově
KÁZÁNÍ
•
Text kázání: Mat 25,31-46
Sestry a bratři, milí přátelé,
podobenství, které jsem tady přečetl, určitě všichni znáte. Mnozí z vás ho slyšeli asi tolikrát, že si říkáte: proč to vůbec četl? Okurková sezóna už přece dávno skončila.
Máte pravdu. Toto podobenství je sice notoricky známé, ale já se přesto domnívám, že
patří k těm základním, které by si měl člověk – jako jedinec i jako součást církve – stále
připomínat, protože některá sdělení tohoto podobenství prostě neslyšíme, nebo na ně nedbáme.
Podívejme se na onu situaci. Ta první skupina,o té víme, že dali hladovému najíst a napít,
ujali se pocestného, oblékli nahého, navštívili vězně. Nekladli si otázku, jak se ti lidé do
své svízelné situace dostali. Jestli třeba nejsou líní a nechce se jim pracovat, jestli nejsou
vykutálení a nechtějí parazitovat na úkor druhých, jestli svůj oděv neprohráli při hazardních hrách či nenechali na útěku ze záletů. Nic takového. Že by byli tak naivní a nevěděli,
že se vyskytují i podvodníci a falešní žebráci? Nemyslím.
Připomíná mi to historku, kterou jsem nedávno zažil. Mladý student teologické fakulty mi
horlivě vyprávěl o pražských žebráckých klanech, které v mercedesech rozvážejí profesionální žebráky na jejich stanoviště, a jak je hloupý ten, kdo jim něco dá. Já jsem mu namítal: pokud oni mě podvedou, je to přece problém jejich svědomí, ale pokud já někomu
4
ublížím, je to problém mého svědomí a až se jednou objevím před svým Pánem, asi bych
se divil, kdyby měl tvář žebráka a ptal se mě: Pepo, proč jsi mi nedal pět korun, když jsem
tě prosil?, proč jsi mě znovu ukřižoval hlady?, proč jsi si našel ospravedlnění pro tvrdost
tvého srdce? A já bych asi pochopil, že se nemám cpát do úzké brány, když jí každých 6
vteřin prochází dítě, které v tomto světě nadbytku umírá hlady. No nic.
Naše sledovaná skupina se takto neptá. Nasytí i podvodníka, navštíví i kriminálníka, který
sedí právem, obleče i toho, kdo svůj oděv propil. Nevyhlašují, proč to dělají, nezaštiťují se
Bohem ani morálkou, ale pilný čtenář Nového zákona cítí, že se zde mluví (i když nevysloveně) o milosti, která je více než spravedlnost, která je i pro toho, kdo porušuje zákon,
která je vlastně domyšleno do důsledku nespravedlivá, protože nadržuje hříšníkovi – jenomže ten hříšník (abych tedy použil tento nepříliš šťastný termín), ten to potřebuje, protože bez té milosti, bez toho nadržování, bez té pozitivní diskriminace, bez té afirmativní
akce prostě nemá šanci, nemá na to, aby se postavil pořádně na nohy.
Že takové lidi nemá cenu podporovat? Že si za všechno můžou sami? Že stejně k ničemu
nejsou, že nic nedokážou? No, nevím. Přeci jsme všichni děti Boží a Pán Bůh nás má rád
všechny stejně.
Když jsem chodil do šesté třídy, dostala se mi do ruky knížka bez desek, půjčovaná jen
nejlepšímu kamarádovi, protože tehdy takové knížky nevycházely. Karel May: Indiánské
léto. A silný morální apel oné knihy mě oslovil na celý život. Nezačal jsem v oné době
kouřit jako většina mých vrstevníků, protože Old Shatterhand taky nekouřil a dokázal stát
na svém třeba proti všem, což pro chlapečka v šesté třídě není vůbec samozřejmé. Bylo
pro mě později nepříjemným poznáním, když jsem zjistil, že autor oné knihy měl do
správné morálky a charakteru daleko a že za podvody přišel o zaměstnání a byl ve vězení.
Ono se nám prostě někdy to chtění a snažení s tou životní realitou nemusí vždy sejít. Což
není omluva, abychom to nezkoušeli znovu, ale varování, že máme být opatrní při odsuzování.
Tedy ta první skupina neprojevila pouze sociální cítění, jak to může vypadat na první pohled, ale přímo takříkajíc ježíšovský přístup k člověku, který nejen pomáhá, ale dává naději, naději nového počátku, nové možnosti atd.
Ta druhá skupina – o nich není řečeno, že by udělali něco špatného, dost možná, že udělali
i mnoho dobrého, protože zřejmě Pána sledovali a kdyby něco potřeboval, rádi by mu
přispěchali na pomoc, jak plyne nepřímo z jejich odpovědi (v 44): kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného a neposloužili ti?
Jenomže to je právě málo. Není to špatné, ale nestačí to. To je taková přílišná uzavřenost
do sebe, soběstřednost. Z toho pramení i ta často se v Novém zákoně ozývající otázka: Co
mám dělat, abych byl spasen? To je totiž otázka zásadně chybně položená. Ježíš přece
plnil vůli svého Otce a již ten sám fakt mu byl odměnou. Neptal se, zda bude spasen, a
vlastně se vůbec neptal, co s ním bude.
Mým nejvlastnějším polem působnosti je tento můj život, vymezený dvěma body. Narozením, na které si osobně nepamatuji, a smrtí, o jejímž příchodu nic nevím. To znamená,
každý okamžik mé přítomnosti, to je ten bod, do kterého mám napřít všechno své úsilí
člověka na cestě za Ježíšem. Bez nepřiměřeného se zatěžování minulostí a beze strachu
z budoucnosti. Teď právě někdo tluče na moje dveře a je na mně, zda otevřu nečekané
návštěvě, nebo otočím klíčem ve strachu před lupiči.
Tedy toto celé podobenství vnímám především jako podobenství o naději. Já se nemusím
5
bát budoucnosti, nemusím se tázat, co se mnou bude, zda budu či nebudu spasen. A svoboden od tohoto strachu, osvobozen od otázek, na které stejně neexistují jednoznačné odpovědi, se mohu plně věnovat realizaci svého lidství ve prospěch bližního a tím i sebe
sama.
Tím ale toto kázání ještě nekončí. To si totiž musíte dopsat doma sami. Já jsem tady ukázal takové obecné schéma. Ale až budete každý sám se sebou, při odpolední kávě nebo
večerní meditaci či modlitbě, dosaďte si tam někam každý svoje jméno Pavel za Pavla a
Maruška za Marušku. A pak teprve bude ten pravý čas říci Amen.
První kázání Josefa Bartoška v Soběhrdech
VZPOMÍNKY
Kdo je dobrým Božím služebníkem
aneb vzpomínka na Alberta Schweitzera
(* 14. 1. 1875 - † 5. 9. 1965)
Při listopadových bohoslužbách pro děti a dospělé (6. 11.) začal Tomáš Trusina kázání
tím, že ukázal na tabuli s vyobrazením různých postav a zeptal se dětí: Jak si představujete
dobrého Božího služebníka? Vyberte si jeden obrázek a ukažte na něj! Kdyby dospělí dostali otázku, koho považujeme za dobrého služebníka Božího, asi bychom déle přemýšleli,
koho z ohromného zástupu vybrat. Kdybych měl odpovědět bezprostředně já, určitě bych
řekl: tím dobrým služebníkem byl Albert Schweitzer.
Albert Schweitzer se narodil v rodině evangelického faráře v Alsasku. Již od devíti let
hrál při bohoslužbách na varhany. Po maturitě studoval ve Štrasburku filosofii a teologii,
studia dokončil doktoráty: r. 1899 z filosofie, o rok později z teologie. O prázdninách jezdíval ke svému strýci do Paříže, kde chodil na hodiny k známému varhaníku Ch. Widorovi
a pod jeho vedením se postupně stal vynikajícím interpretem Bachových skladeb. Po studiích začal učit na teologické fakultě.
Do svých třiceti let se věnoval studiu a umění, pak se rozhodl uposlechnout Ježíšovu
výzvu „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ a
věnovat zbytek svého života službě svým bližním, a to těm nejpotřebnějším. Proto r. 1905
začal studovat medicínu na štrasburské lékařské fakultě. V té době vydává knihu Dějiny
bádání o Ježíšově životě a o něco později i rozsáhlý spis o životě a díle Johana S. Bacha.
Roku 1913 odjíždí do Afriky do městečka Lambaréné, kde žije až do konce svého života, kromě let 1918 až 1924, kdy koná lékařskou praxi na štrasburské klinice a také koncertuje téměř po celé Evropě, byl též v bývalém Československu. V Lambaréné postupně
vybudoval nemocnici převážně za své prostředky, které získal za varhanní koncerty.Vedle
léčení běžných nemocí se snaží léčit především malomocenství.
6
Kromě péče o nemocné promýšlí řadu filosofických a teologických problémů. Výsledkem toho pak je kniha z r. 1923 Filosofie kultury, kde se zabývá krizí evropské kultury a
možností její obnovy. Uveďme zajímavý citát z této knihy: „Kulturní způsobilost moderního člověka upadá, protože poměry, do nichž je zasazen, ho psychicky poškozují.
K nesvobodě přispívá přílišná pracovní zátěž. Mnozí žijí jenom jako pracovníci, a ne už
jako lidé. Lidé jako oběť pracovního přetížení propadají stále více potřebě vnějšího rozptýlení. Hodnotná kultura však vyžaduje soustředění.“ A v roce 1930 vydává spis Mystika
apoštola Pavla.
V roce 1952 dostává za svou obětavou práci pro ty nejubožejší Nobelovu cenu. Tuto
cenu dostalo mnoho vynikajících mužů a žen, ale jen a jen Albertu Schweitzerovi se dostalo dalšího mimořádného uznání. V šedesátých letech minulého století v Africe končí
éra kolonialismu a vznikají samostatné státy. Ty pak vydávají i své vlastní poštovní známky. Na většině z nich je portrét černého muže, prvního prezidenta osvoboditele či černé
ruce držící v rukou přetržený řetěz s okovy. Jen Gabun má na své první známce portrét
bílého muže s mohutným prošedivělým knírem a s tropickou helmou, symbolem kolonialismu. A každý, kdo tuto známku uviděl, hned věděl, kde Gabun leží. Totiž tam, kde je
Lambaréné a nemocnice Alberta Schweitzera.
Blíží se konec roku 2005, a tak si připomeňme tohoto muže, od jehož narození letos
uplynulo 130 let a od jeho úmrtí 40 let. Trvalým odkazem Alberta Schweitzera je jeho
příklad služby těm nejpotřebnějším, působící jako výzva k následování. A dále jeho etické
učení, které vychází z Ježíšovy výzvy „miluj svého bližního jako sebe samého“ . Pojem
bližního rozšiřuje na všechny živé tvory, a tak dochází k základnímu požadavku své etiky:
mějme úctu ke všemu živému, úctu k životu. Dobré je vše, co prospívá životu, zlé to, co
život poškozuje. Odměnou za jeho plodný život, za vytrvalou službu bližním právem mu
patří Ježíšovo uznání: „To dobře, služebníče dobrý a věrný … Vejdiž v radost Pána svého.“
František Šturc
NESTE BŘEMENA DRUHÝCH
Žijí také mezi námi
Možná si vzpomenete na článek v minulém čísle Soběhrdského bratra. Psala jsem v něm
o těžké situaci lidí, kteří museli opustit své domovy, své blízké a přišli sem k nám, do
České republiky. Několik lidí z našeho sboru cítilo, že je potřeba udělat něco konkrétního.
Spojila jsem se opět s paní Roubalovou, dlouholetou pracovnicí Poradny pro uprchlíky a
zeptala se jí, jestli by věděla o nějaké rodině, které bychom mohli pomoci. Během pár dnů
jsem dostala kontakt na rodinu Gamulajevových z Čečenska. Mají pět dětí od šesti do devatenácti let a v současné době čekají v uprchlickém táboře v Bělé pod Bezdězem na udělení azylu. (Jak jsem se již zmiňovala minule, azyl u nás dostávají mizivá dvě procenta
z celkového počtu žadatelů. Jistě tedy víte, že jejich čekání není snadné) A tak jsme se
nakonec dohodli, že Gamulajevovy pozveme k nám. Měli by přijet o víkendu 3. a
4.prosince – tedy 2. adventní neděli. V této době bude na soběhrdské faře probíhat i setkání mládeže. V neděli po bohoslužbách budou děti v kostele nacvičovat vánoční hru a my
7
dospělí budeme mít příležitost popovídat si česky s rodinou odjinud a dozvědět se něco o
životě, který si my asi ani nedokážeme představit. K povídání bude příležitost i později,
při společném obědě.
Žijí také mezi námi. Přišli s nadějí na lepší a důstojnější život. Pomůžeme jim? I na vás
bude záležet, jestli budeme mít o čem psát i v dalších číslech našeho časopisu.
Helena Ratajová
Dobrovolnictví – součást psychosociální péče o nemocného
Při současném stále se zvyšujícím počtu moderních vyšetřovacích a léčebných technik a
technologií v nemocnicích nabývá na významu schopnost udržet s pacientem osobní lidský kontakt při zachování jeho soukromí a udržení kontaktů se „světem zdravých“. Nemoc
neznamená jen poruchu jednoho orgánu nebo části těla. Postihuje člověka celého a zasahuje i do života jeho rodiny. Uzdravení tak představuje skok, po němž se obnovuje soulad
všech životních oblastí. Je k němu třeba mnoho sil a energie. Do komplexní péče, které se
nemocnému člověku může dostat v nemocnici, patří pomoc lékařů, zdravotních sester,
ošetřovatelek, ergoterapeutů, rehabilitačních a sociálních sester. V benešovské nemocnici
Rudolfa a Stefanie je to od listopadu ještě i pomoc duchovních. Kazatelé a faráři benešovských církví střídavě docházejí v pátek dopoledne na oddělení LOP (lůžka ošetřovatelské
péče). Pacientům se tu buď věnují v místnosti k tomu účelu určené nebo za nimi docházejí
na pokoje.
Na průběhu a úspěchu léčby se výrazným způsobem podílí i duševní pohoda, spolupráce a postoj, jaký k nemoci zaujme sám pacient - zda objeví a pochopí, že důležitý
zdroj sil k uzdravení je právě v něm samém, v jeho odhodlání a vůli se uzdravit a ochotě
pro to něco sám udělat.
Nemocnice umožňuje pobyt blízkých osob u pacienta a neomezuje je návštěvními hodinami. V udržení dalších sociálních kontaktů a dobré duševní a emoční aktivity se otvírají možnosti pro působení dobrovolníka. Do nemocnice Rudolfa a Stefanie docházejí dobrovolníci už jeden rok. Každý čtvrtek odpoledne od 14.00 – 17.00 je můžete potkat na
oddělení LOP, kde je poznáte podle visačky se jménem a nápisem DOBROVOLNÍK.
Dobrovolníci jsou spojnicí mezi pacientem a vnějším zdravým světem, chodí na nákupy,
čtou pacientům noviny nebo knihy, naslouchají jim a vedou s nimi rozhovory.
U nevyléčitelně nemocných nebo u pacientů v závěrečné fázi života může dobrovolník
jako vnímavý posluchač pomoci v bilancování a hodnocení života a tvůrčím způsobem
naplnit zbývající čas.
Činnost dobrovolníka v nemocnici má oboustranný přínos. Pro pacienty je důležitým
podpůrným léčebným prvkem, dobrovolníci starší generace se mohou podělit o své životní
zkušenosti a smysluplně naplnit svůj volný čas.
Dobrovolníci nejsou konkurencí zdravotnickému odbornému personálu, ale jeho pomocníky v naplňování lidských potřeb pacienta.
Pokud byste chtěli rozšířit řady našich dobrovolníků, kontaktujte koordinátorku dobrovolníků na telefonu 731 461 131.
Jana Trusinová, koordinátorka dobrovolníků o. s. Tři
8
CO SE DĚLO NA PODZIM V SOBĚHRDECH
Hledání faráře pro Soběhrdy
Na sborovém shromáždění 9. října jsme zvolili za svého faráře na polovinu úvazku
bratra Josefa Bartoška. Bratr farář na druhou polovinu úvazku pracuje jako studentský
farář na Evangelické teologické fakultě. Bratr Bartošek je pověřen službou faráře sboru do
konce srpna 2006. V současné době staršovstvo hledá faráře pro trvalé obsazení sboru.
Staršovstvo oslovilo všechny vikáře, kteří se v současné době připravují na službu duchovního s tím, že pokud by pro ně služba v Soběhrdech byla přijatelnou alternativou, rádi
je mezi sebou přivítáme při nedělním zvěstování a následném rozhovoru. Ti, kteří projeví
zájem, budou v Soběhrdech kázat během ledna a února.
Informace o hospodaření soběhrdského sboru
V prvním pololetí letošního roku byla dokončena rekonstrukce varhan. Celá akce nás
stála 230 980 Kč, Středočeský kraj nám přispěl 100 000 Kč a obec Soběhrdy 10 000 Kč,
84 005 Kč bylo získáno účelovými dary a 30 000 Kč z darů při dobročinném bazaru
v loňském roce. Zbývajících necelých 7 000 Kč jsme doplatili z našich běžných prostředků.
V letošním roce rovněž pokračovala oprava zdi kolem kostela. Za materiál jsme utratili (za roky 2004-05) 57 711 Kč, přitom 50 000 Kč nám na akci darovala Jeronýmova
Jednota. Pracovní sílu jsme díky štědrosti člena našeho sboru měli zdarma.
Další větší akcí je letošní rekonstrukce bytu na faře. Provedli jsme novou instalaci
elektřiny, renovaci koupelny a záchodů, výměnu ventilů topných těles, vymalování a
zbroušení a nalakování podlah. Zbývá pro příští rok opravit podlahu a inovovat zařízení
kuchyně a dokončit instalační práce v koupelně a na záchodech. Dosud nás tyto úpravy
stály asi 124 000 Kč, použili jsme k úhradě prostředků z fondů oprav a provozu fary, které
byly vytvořeny v dřívějších letech zejména z darů při dobročinných bazarech a účelovým
darem člena sboru. Ve fondu nám nyní zbývá asi 16 000 Kč.
Z provozních výdajů sboru za leden – září 2005: cestovné 7 126 Kč, telefon 3 663
Kč, elektřina 32 250 Kč (zálohy), pojištění kostela a fary 10 388 Kč, tisk sborového časopisu 3 527 Kč, drobné výdaje (materiál) 4 287 Kč, služby (bankovní poplatky, poštovné)
2 960 Kč. Za repartice jsme zaplatili 11 500 Kč a do personálního fondu zatím 9 500 Kč.
Běžné výdaje činily celkem 85 201 Kč.
Sborové příjmy: salár 19 700 Kč, chrámové sbírky 32 127 Kč, ostatní dary tuzemské
10 650 Kč, běžné příjmy tedy celkem činily 62 477 Kč.
Z německého fondu jsme obdrželi 19 700 Kč jako částečné odškodnění za zabrání
dvou zvonů nacisty za války.
Vzhledem k nesouladu běžných příjmů a výdajů za prvních devět měsíců roku prosíme
členy sboru, kteří ještě nezaplatili salár, aby tak učinili. V Řádu hospodaření církve je
uvedena doporučená výše saláru jako 5% celkových ročních čistých příjmů. Jedná se ale
9
o příspěvek zcela dobrovolný a jeho výši si každý člen sboru může zvolit podle vlastního
uvážení. Platit je možné hotově pokladní sboru sestře Drahuši Bohatové, nebo převodem
na účet sboru, podrobnosti jsou uvedeny níže.
Staršovstvo sboru se na své listopadové schůzi rozhodlo vyhlásit účelovou sbírku na
opravu a provoz fary. Vybrané prostředky budou využity na další potřebné úpravy na
faře.
Děkujeme srdečně všem, kteří na salár či účelové sbírky přispěli nebo přispějí jakoukoliv částkou. K veškerým darům obdržíte potvrzení, které můžete použít jako doklad
k žádosti o snížení daňového základu.
Platby na účet FS Soběhrdy
Veškeré platby posílejte na účet číslo 1190782/0300 (ČSOB Benešov). Účel platby
označte, prosím, variabilním symbolem:
Salár
dar sboru (od člena)
dar sboru (od nečlena)
dar ze zahraničí
Účelový dar na opravu fary
dar na sborový časopis
dar na údržbu hřbitova
dar pro pastoraci a práci s dětmi
Příspěvek do celocírkevní sbírky
dar na Jeronýmovu jednotu
684 100
682 200
682 300
682 400
911 620
911 610
911 600
911 650
911 200
911 100
Nebude-li účel platby variabilním symbolem jednoznačně určen, požádáme dárce
o podpis stručné darovací smlouvy (určení každé částky musí být v účetnictví jasně doloženo).
Jan Rataj, účetní sboru
ZE ŽIVOTA BENEŠOVSKÉHO SBORU
Návštěva benešovského evangelického sboru v Prosetíně a okolí
Připadl mi úkol zpravit vás o návštěvě, kterou Benešovští přivodili 25. září 2005 vysočinskému sboru v Prosetíně a kterou vykonali proto, aby zjistili, jak si bratr Jaroslav Coufal
vede ve farářské službě. Ten se totiž farářování vyučil v Benešově u bratra faráře Tomáše
Trusiny. Z návštěvy samotné si pamatuji většinou jen nepodstatné maličkosti. To není na
škodu. Dnešního čtenáře asi sotva budou zajímat strohá fakta, jako je počet a jména zúčastněných, plánovaná trasa, časový rozvrh a přednesené projevy. Spíše vezme za vděk
informací, že bratři I a J cestou nezmrzli, přestože si vyrazili jako na lusky, neboť jim bratr Z bratrsky půjčil plášť. A nebo, že Pernštejn stále stojí, co stál, a že z něj nejsou Trosky,
i když se o to nějaký (py)romantik pokoušel.
10
V Prosetíně jsme byli my benešovští, vlašimští a sedlecko-prčičtí přijati velice srdečně
a pohoštěni přímo královsky. V Prosetíně je vůbec nádherně. Už když tam člověk jede,
připadá si, že šplhá do nebes. Nedivím se Jardovi, že po vikariátu zamířil zrovna sem.
Další nepodstatný a přesto pozoruhodný detail přichystal Jarda svým kázáním. Zdálo se
mi (a nejen mně, jak jsem dodatečně zjistil), že se snaží uplatnit vše dobré, co bylo k slyšení a vidění u různých kazatelů naší církvičky včetně jeho bývalého mentora, a myslím,
že mu to šlo výtečně. Celkový dojem z jinak povedeného výletu poněkud kazí nižší účast
lidí z Benešova, ale zase výrazně vylepšuje slušné zastoupení bratří a sester ze SedlcePrčice.
Zaznamenal Jan Macháček
Středisko Diakonie Vlašim vypisuje výběrové řízení
na místo ředitele střediska s nástupem od 1. 2. 2006
Požadujeme:
křesťanské zakotvení,
SŠ příp. VŠ vzdělání,
minimálně 3 roky praxe v organizační nebo sociální práci,
organizační a pastýřské schopnosti,
základní znalost resocializační problematiky,
práce s PC
Nabízíme:
zajímavou a potřebnou práci na plný úvazek s motivovaným
kolektivem, prostor pro realizaci vlastních idejí, možnost bydlení
v budově střediska
Přihlášky se strukturovaným životopisem a krátkou esejí na téma: „Má
představa o práci Střediska Diakonie Vlašim“ a kontaktními informacemi
zasílejte do 9. 1. 2006 na adresu: FS ČCE Benešov, Husova 656, 256 01
Benešov
Více informací dostanete na:
Telefonu: + 420 317 844 482 (ředitel Exodu)
+ 420 317 722 215 (předseda představenstva T. Trusina)
Emailu: [email protected], [email protected]
Internetu: benesov.evangnet.cz/exodus.html, exodus.banet.cz
Zájemcům nabízíme možnost seznámit se s činností střediska přímo na místě
11
DĚTEM
☺☺
Vánoce se slaví v době, kdy se brzy stmívá: „zšeřelé dny před Vánocemi“. Je to
velmi přívětivý čas. Jak tomu ale bylo mnohem, mnohem dříve, kdy lidé ještě
neměli žádné osvětlení a dokonce ještě neznali ani svíčky? V době kdy měli jen
oheň, a celý dlouhý tmavý večer museli trávit jen při jeho světle? V době, kdy
každý měsíc vyhlíželi úplněk, který by noc aspoň trochu prosvětlil? V takové době lidé vyhlíželi ke dnům, kdy světlo odpoledne vydrží konečně zas o trochu déle…
V tomto očekávání slavili svátek přicházejícího světla.
A tento svátek pak nastával ve dnech, které dnes připadají na konec prosince,
tedy kolem konce roku.
Slunce, světlo vítězí nad temnotou!
Temnota opět ustoupí! Protivně dlouhé noci skončí. Všude, ve všech zemích a
různými způsoby se slavil tento svátek.
Ale Vánoce tenkrát lidé ještě neznali. Ježíšovi následovníci totiž jeho narození
nevěnovali pozornost, ba ani první sbory. Teprve mnohem později se tu a tam 6.
ledna slavily Ježíšovo narození a křest.
Čas však běží. Sbory Ježíšových následovníků již tvoří dohromady velké společenství, nazývané křesťanská církev. A je tu rok 313: císař Konstantin, císař
celé římské říše, dává křesťanské církvi stejná práva, jaká mají v jeho říši jiná náboženství.
A ještě později se křesťanství stává dokonce státním náboženstvím, jediným
povoleným náboženstvím v římské církvi.
Asi v roce 330 je 25. prosinec (svátek slavený v říši na počest slunovratu) vyhlášen jako svátek Ježíšova narození.
Starý přírodní svátek se stal svátkem křesťanským.
A přirozeně došlo k tomu, že se v tento den obvykle četl nebo vyprávěl příběh
Ježíšova narození, tak jak ho zapsal evangelista Lukáš (L 2,1–20).
Teď tedy rozumíš tomu, že tento svátek nesouvisí s datem Ježíšova narození.
To datum totiž není známo. A možná i lépe rozumíš, proč byl Ježíš tak často přirovnáván ke světlu, ke slunci.
Ne, lidé se jen tak nezbavili starých zvyků a úvah o vítězství světla nad tmou.
Ale… což to zároveň není velmi hezké přirovnání pro Ježíše?
Což on není Světlem, které zvítězilo nad temnotou?
Úryvek z knížky Hrajeme si v Boží zahradě od Tinie de Vries, přeložil Martin
Horák, ilustrovala Jitka Hájková a vydalo nakladatelství Eman v roce 1998.
Knihu velmi doporučujeme do rodin, kde si chcete s dětmi povídat o tom, co se
děje v církvi a o čem se mluví ve sboru. Je k dostání za 45,- Kč u Tomáše Trusiny.
12
BLAHOPŘEJEME
K narozeninám
Leden – Olga Pavlíková Benešov 81 let, Josef Kužela Domašín 84 let, Jiří Barek
Čerčany 70 let, Marie Litošová Senohraby 92 let, Vítězslav Pivoňka Mačovice 62
let, Elena Luzumová Ostředek 78 let, Jaroslav Škvor Přestavlky 91 let, Karel
Skopec Benešov 89 let, Bohumil Šíma Vlašim 60 let, Josef Volenec Vlašim 65
let.
Únor – Anna Valentová Benešov 81 let, Zlata Birošová Čerčany 64 let, Vlasta
Šilínková Petroupim 84 let, Růžena Mikulášková Mnichovice 73 let, Jaromír Velebil Vodslivy 67 let, Jarmila Vaněčková Struhařov 85 let, Eleonora Reitingerová
Týnec n/S. 92 let, Marie Boháčová Soběhrdy 82 let, Zdena Krásová Vlašim 65 let,
Miloslav Pohůnek Petroupim 50 let, Josef Zikmund Benešov 87 let.
Březen – Františka Bezoušková Čerčany 85 let, Jana Zachová Petroupim 80 let,
Marta Pokorná Mnichovice 99 let, Jiřina Rousková Přestavlky (Benešov) 72 let,
Drahuše Bohatová Soběhrdy 60 let, Krejčí Jana Týnec n/S 70 let, Novotná Siegrid
Benešov 83 let.
Všem jubilantům ze srdce blahopřejeme a přejeme posilu a Boží požehnání
do dalších let.
Poznámka redakce: Sborové kartotéky ještě nejsou ve stavu, v jakém bychom si je
přáli mít, občas se také může vloudit chybička při opisování, a tak omluvte případné chyby a omyly ve jménech a datech. Budeme vděční, když nás na ně upozorníte.
Blahopřejeme našim dětem k narozeninám
☺ Alžběta Trusinová 11.ledna - šestnácté narozeniny, ☺ Jindříšek Turzík
17.ledna - šesté narozeniny, ☺ Vojta Rataj 1.února - jedenácté narozeniny, ☺
Matěj Sýkora 2. února - desáté narozeniny, ☺Vojta Goby 28.února - čtrnácté narozeniny, ☺ Jakub Podroužek 18.března - třinácté narozeniny, ☺ Vlasta Gobyová 21.března – jedenácté narozeniny, ☺ Pavla Hudcová 27.března - jedenácté
narozeniny, ☺ Lukáš Šimon 31.března – sedmé narozeniny.
13
VÁNOČNÍ RECEPTY
Vánoční čokoládové košíčky
250 g ztuženého tuku, 250 g mouč. cukru,100 g kakaa, 1 lžíce maizeny,100 g kandovaného ovoce, 50g rozinek, 100 g oříšků nebo mandlí, alobal na košíčky.
Z alobalu vystřihneme asi 35 koleček o průměru 7 cm, pomocí plechové formičky
nebo menší skleničky vytvarujeme košíčky. Tuk rozpustíme v nádobě ponořené
do horké vody, za stálého míchání přidáme cukr promíchaný s kakaem a maizenou a umícháme. Do kakaové hmoty přidáme posekané kandované ovoce, posekané rozinky a oříšky nebo mandle. Alobalové košíčky naplníme a necháme ztuhnout. Před podáváním alobal opatrně odstraníme.
Šuhajdy
Poleva: 200 g čokolády, 200 g ztuženého tuku
Náplň: 0,05 l mléka, 0,05 l černé kávy, 100 g mouč.cukru, 100 g másla, 100 g
mletých ořechů, trochu rumu.
Nejdříve připravíme v horké vodní lázni polevu a dobře ji umícháme. Polovinu
dávky nalijeme do připravených papírových košíčků, na ji dáme kávovou lžičkou
ořechovou náplň, zalijeme zbývající polevou a povrch ozdobíme polovinou oloupané mandle.
Příprava náplně: mléko, kávu a mouč.cukr vaříme 2 minuty. Do horké hmoty
vmícháme máslo, ořechy a trochu rumu.
Ořechové kostky
250 g másla utřeme do pěny, postupně přidáme 150 g cukru, 6 žloutků, 1 a 1/2
lžíce kakaa,180 g mletých ořechů,100 g polohrubé mouky, 1/4 prášku do pečiva a
nakonec lehce vmícháme sníh ze 6 bílků. Zvolna upečeme na vymaštěném a
moukou vysypaném plechu. Vychladlé těsto potřeme zavařeninou, nakrájíme na
kostky, polijeme čokoládovou polevou a ozdobíme půlkou ořechu.
Vánoční ježci
300 g hladké mouky, 100g másla, 100g sádla, 50g cukru krupice, 1 vejce 40 polovin jader vlašských ořechů, kokosovou moučku, čokoládovou polevu.
Z mouky, másla, sádla, vejce a cukru vypracujeme hladké těsto, které rozdělíme
asi na 80 dílků. Do každého zabalíme půlku vlašského ořechu tak, aby vznikly
tvary připomínající ježky. V mírně vyhřáté troubě je upečeme. Upečeným ježkům
namáčíme zadečky v čokoládové polevě a obalíme je ve strouhaném kokosu.
Z čokoládové polevy uděláme také očka.
Recepty jsou z osvědčené dílny Bohatových a Chobotských.
14
EMAN nabízí
* Štěpán Hájek, VYJDI, I VYŠEL
Jedenadvacet kázání na příběh Abrahamův
Řada kázání o „praotci věřících“ Abrahamovi, která inspirativně představují jeho příběh a
zasazují ho do leckdy překvapivých aktuálních souvislostí. Vhodné pro domácí setkávání,
individuální čtení i přípravu bohoslužeb.
Edice Homiletica sv. 5; 148 str. A5, brož., 95 Kč
„Biblická víra je vírou exodu, Hospodin je Bohem vyjití ze života starého, falešného a
otrockého na cestu novou. Hospodin je výzva, kterou slyšíme v sobě, v srdci, ale zároveň
je to energie a síla jakoby odjinud, jakoby zvenčí: Vydej se jinam, žij jinak, pojď jinudy
než dosud, vykroč za cílem, který je v budoucnosti a který má smysl!“
* Milena Šimsová
V ŠAT BÍLÝ ODĚNÍ
Zápasy a oběti Akademické Ymky 1938 – 1945.
Vzpomínky, svědectví a záznamy vyprávění
„Kdo jsou ti krásní lidé, v šat bílý odění?“ ptá se Sváťa Karásek v písničce parafrázující
nebeskou vizi z biblické apokalypsy. A odpovídá – „Lidé co k trůnu přišli z velikého soužení.“ Příběhy členů studentského křesťanského hnutí, Akademické Ymky, kteří se ze své
víry, naděje a lásky postavili nacistické okupaci a s ní spojené nelidskosti.
Váz., formát 14,5*20,3 cm, 256 s., fotodokumentace, cena 198 Kč
Tyto i další tituly můžete nakoupit přímo u nakladatele (Husova 656, 256 01 Benešov);
do konce roku za vánoční ceny.
Kompletní nabídku EMANa spolu s možností objednávky najdete na adrese
http://eman.evangnet.cz
Ekumenické společenství křesťanů
Vás zve na
předvánoční setkání
s písněmi, chvalozpěvy a modlitbami za naše město.
Setkání se uskuteční v pátek 16.12. od 19 hod. v Husově sboru v Mnichovicích.
Naše společenství je tvořeno křesťany z různých církví
(Církev římskokatolická, evangelická, husitská, Křesťanská společenství a další).
Usilujeme o jednotu a praktickou spolupráci křesťanů.
Zveme všechny křesťany z Mnichovic a okolí.
Kontakt: Mgr. Marek Bóna, tel.: 602 790 306, e-mail: [email protected]
[email protected] nebo +420604384963
15
Staršovstvo sboru ČCE v Benešově zve k bohoslužbám
v neděli 11. prosince ve 14,30
při nichž bude pověřen ke službě Slova a svátostí
starší sboru Tomáš Dušek.
Ordinaci vykoná synodní senior ČCE Joel Ruml
Při ordinační slavnosti můžeme vyjádřit svou vděčnost Pánu církve za to,
že se v našem společenství nacházejí ti, kdo jsou obdarováni ke zvěstování
a službě svátostmi, podpořit spolubratra v jeho nastávající službě,
setkat se a hovořit s představiteli církve i spolu navzájem.
Soběhrdský bratr:
Vydává sbor ČCE v Benešově a
sbor CČE v Soběhrdech
FS ČCE Benešov: Husova 656, 256 01 Benešov. Kazatel farář Tomáš Trusina,
kurátor Jiří Zavadil, Tel: 317 722 215, e-mail: [email protected], www stránky: benesov.evangnet.cz. Číslo účtu 320132379/0800.
FS ČCE Soběhrdy: Soběhrdy čp. 21, 256 01 Benešov; tel.:317 795 634; e-mail:
[email protected], www stránky: sobehrdy.evangnet.cz. Číslo účtu 1190782/0300.
Kazatel Josef Bartošek, telefon: 604 914 582, meil: [email protected], adresa
bydliště: Šimáčkova 26, 170 00 Praha 7.
Kurátorka RNDr.Věra Hudcová 323 649 011 nebo 737 946 480, [email protected];
Názory v jednotlivých příspěvcích ne vždy vyjadřují mínění redakce. Adresa redakce: Věra
Hudcová, 251 65 Ondřejov 237; e-mail:. Sazba ČCE Soběhrdy. Vychází 4 x ročně, počet
výtisků 450. Pro členy ČCE v Benešově a v Soběhrdech zdarma.
Uzávěrka čísla 28.11.2005.
16