Vesmír Paleontologie Jazykověda

Vesmír
Paleontologie
Jazykověda
VESMÍR
PALEONTOLOGIE
JAZYKOVĚDA
Martin Dokoupil
Vrbátky u Olomouce
2009
Zdroje obrázků na obálce: wikipedia.com, archiv autora
Vlastním nákladem v roce 2009 vydal Ing. Martin Dokoupil
Kontakt: Ing. Martin Dokoupil, Vrbátky 173, 798 13 Vrbátky
E-mail: [email protected]
© Martin Dokoupil, 2009
OBSAH
Vesmír
My všichni jsme Vesmířané . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Přežít a šířit život dál do vesmíru, tj. poslání lidstva . . . . . .
Slunce – dárce i vrah života na Zemi . . . . . . . . . . . . . .
Mikrokosmos – hledání nepoznaného . . . . . . . . . . . . .
Využití výzkumů i v běžném životě . . . . . . . . . . . . . . .
Využití výzkumů ve vědě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nové projekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Prastaré lidské objevy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Keplerovy zákony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Gravitační teorie Issaca Newtona . . . . . . . . . . . . . . . .
Dnešní teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Obecná teorie relativity Alberta Einsteina . . . . . . . . . . .
Modely vesmíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Velký třesk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Teorie stacionárního vesmíru . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Teorém Rogera Penrose – předpoklad černé díry . . . . . . .
Vznik černé díry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Entropie – míra neuspořádanosti vesmíru . . . . . . . . . . .
Zákon zachování energie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Výbuch černých děr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Teorie všeho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Teorie relativity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Obecná teorie relativity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Speciální teorie relativity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Teorie strun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vesmír (kosmos) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Velký třesk a stáří vesmíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kvantová teorie gravitace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Složení reliktního záření a velikost vesmíru . . . . . . . . . .
Teorie superstrun (M-teorie) . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Co vysvětluje Teorie superstrun (TS)? . . . . . . . . . . . . .
Teorie chaosu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vznik galaxií, hvězd a slunečních soustav . . . . . . . . . . .
Vznik naší Sluneční soustavy a planet . . . . . . . . . . . . . .
Vznik a zánik superkontinentů na Zemi . . . . . . . . . . . .
Geologický čas. Relativní a absolutní čas . . . . . . . . . . . .
Časová škála . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Člověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Člověk začíná měřit čas a určuje si i dnes používaný kalendář
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
10
11
13
15
21
22
22
23
24
24
25
26
27
28
29
30
32
35
36
36
37
37
38
38
38
38
39
39
39
40
41
41
41
42
44
45
45
45
46
47
paleontologie
Vývoj života na Zemi – evoluce . . . . . . . . . . . . . . . . .
Prekambrium – první život . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vendská fauna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ediakarská biota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Seznam rodů fosilií ediakarské oblasti . . . . . . . . . . .
Burgesská fauna – další experiment? . . . . . . . . . . . .
Lokalita Cheng-ťiang v Číně . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vendozoa versus „prvnička jediná“ („Primusima uniata“)
Vendozoa a produkce kyslíku . . . . . . . . . . . . . . . .
Útvary geologické časové škály . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kambrium . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kambrická exploze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ordovik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Silur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Devon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Karbon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Perm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Trias . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Křída . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Terciér . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kvartér . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rozdělení živých organismů do říší . . . . . . . . . . . . . . .
Evoluce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Lidé začínají domestikovat organismy . . . . . . . . . . . . .
Domestikace zvířat a jiných živočichů . . . . . . . . . . .
Domestikace rostlin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Houby a jiné domestikované organismy . . . . . . . . . .
Naši prapředci a existence slavné Evy a Adama . . . . . . . .
Úvod do paleontologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Česká republika – úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Paleontologie – úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Historie paleontologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Česká paleontologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Paleontologie a bludy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Fosilie (zkameněliny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bakterie, sinice, řasy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Říše Fungi (houby) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Říše Plantae (rostliny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Podříše Cormobionta (embryonta) . . . . . . . . . . . . .
Rostliny vyšší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Říše Animalia – živočichové (zvířata) . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
50
50
51
51
52
53
54
55
55
55
55
56
58
58
59
59
60
60
61
61
62
63
63
65
65
66
66
67
67
68
68
69
69
70
70
70
72
72
73
74
76
78
Podříše Protozoa – prvoci . . . . . . . . . . . .
Podříše Metazoa (vícebuněční, mnohobuněční)
Arthropoda (členovci) . . . . . . . . . . . . . .
Kmen Chordata (strunatci) . . . . . . . . . . . .
„Paryby a ryby“ . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Skupina Primates (primáti) . . . . . . . . . . . . . .
Rod Homo (člověk) . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
78
80
97
102
103
114
114
115
Úvod do jazykovědy (lingvistiky) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Teorie vzniku jazyka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nostracký prajazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Je člověk dílem náhody? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Historická lingvistika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Prehistorické období (Sumer, Mezopotámie, Egypt, Čína…) . . . .
Indie, starověké Řecko a Řím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Středověk (Scholastika) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Renesance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Začátek 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jazykovědné školy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zajímavosti – vývoj jazykovědy ve zkratce (ad Historická lingvistika)
Co je to jazyk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Členění jazyků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Imena – abeceda logického řazení písmen . . . . . . . . . . . . . . . .
Imena pro jednotlivé jazyky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
V čem budou tyto systémy abeced lepší než stávající? . . . . . . . .
Pořadí indoevropských pádů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
V čem bude toto pořadí pádů lepší než stávající? . . . . . . . . . .
Dá se tento princip aplikovat i jinde? . . . . . . . . . . . . . . . . .
Umělé jazyky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jiné systémy zápisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zápis čísel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Prvotní jazyk (Ursprache) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zápis not – notový zápis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudební paleografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. 118
. 118
. 118
. 119
. 120
. 120
. 121
. 123
. 123
. 124
. 126
. 127
. 136
. 137
. 141
. 141
. 143
. 143
. 149
. 149
. 150
. 151
. 151
. 152
. 155
. 155
. 161
JAZYKOVĚDA
PřílohY
Indoevropština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
Biologické názvosloví v praindoevropském jazyce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166
Slovníček praindoevropštiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
VESMÍR
„Je-li v tomto vesmíru jediná forma života na
naší Zemi, či jak jest v něm častý život, je nedořešená otázka. Jestli jsme nebo nejsme sami, obě
odpovědi jsou jaksi děsivé. Podle některých teorií
je život přirozeným projevem hmoty neživé.“
Ing. Martin Dokoupil (1999)
My všichni jsme Vesmířané
Položíme-li si otázku: „Co když pocházíme z vesmíru?“ Odpověď, i když to většinu z nás
překvapí, bude: „Ano!“ My všichni jsme z kosmu, každá molekula, každý atom je z vesmíru. Lidé žijí v malém koutku vesmíru, ve středu naší Sluneční soustavy je naše Slunce,
Země je od něj vzdálena 150 mil. km, dýcháme vzduch. Moře, pevniny a vzduch jsou plné
organismů. Život na Zemi by však neměl existovat.
Po Velkém třesku (byl-li nějaký) se atomy vodíku pohybovaly v mračnu obrovskou
rychlostí, vznikaly víry a další a další atomy vodíku, tím pádem stoupla teplota a vše vzplanulo – vznikly první hvězdy.
Tuto situaci si dovedeme trochu představit, srovnáme-li ji s výbuchem atomové bomby – uvolnivší zničující energii z trošky plynu (vešel by se do dětského balónku).
Tímto výbuchem vznikly všechny prvky, které ve vesmíru dál existovaly a existují, zrod
prvků postupoval směrem od vodíku (H), přes helium (He) dále dle periodické soustavy
prvků.
Hvězdy vytvořily tedy všechny prvky, které máme k dispozici. Smrt hvězdy (to jest
slunce) nastane, dochází-li ji palivo – vodík (H), vyhasíná, chladne a hroutí se do sebe,
až nakonec vybuchne a stane se z ní supernova, vydá více světla než celá galaxie. Toto se
dá udělat a vyzkoušet laboratorně, na prostoru menším, než je hrot špendlíku. Umírající
slunce má několik vrstev: horní s vodíkem (H), střední s vápníkem, sírou a uhlíkem (Ca, S,
C) a uvnitř je železo (Fe). Když je laboratorní výbuch milionkrát zpomalen, výsledkem jsou
úchvatné obrazy, stavební kameny života.
Hvězda vyvrhne prvky, ty se spojí a vytvoří opět solární systém (sluneční soustavu).
Smrt hvězdy nastává v několika vteřinách a to, co vznikne, trvá několik mil. let.
Supernovu je možno spatřit jednou za 100 let. Explodující supernova byla vidět a byla
zaznamenána v roce 1987. Tehdy se směs vyvrženého materiálu smíchá s plynem okolo,
vše se spojuje, víří. Zrodí se slunce a zárodky planet. Okolo vzniklé hvězd (to jest slunce)
obíhají planety, kolem nich měsíce atd. Před 5–7 mld. let zde byl výbuch hvězdy a při něm
vznikly dnešní horniny.
Někteří vědci se domnívají, že život se na zeměkouli objevil příliš rychle, proto byla
znovu oživena možnost donesení života na Zemi z vesmíru, a to v ledu komety. Vlasatice (tj. kometa) se pohybuje rychlostí 1 mil. km/hod., dnešní sondy jsou schopny zachytit
prach – možná v něm najdou důkaz, že naši předkové byli mimozemšťané. Nebo „jsme“
sami už 13 mld. let? Zeměkouli obýváme s 10 mil. jiných druhů, od jednoduchých forem
až po obrovské či bizarní.
A co ostatní planety? Kolem naší hvězdy (Slunce) kolotají planety. Merkur, Venuše,
Země, Mars, Jupiter – plný hustých plynů, Saturn, Uran, Neptun. Otázkou, jsme-li ve vesmíru sami, se zabývá projekt SETI (tj. pátrání po mimozemšťanech). Jsou-li někde mimozemské civilizace určitě používají ke komunikaci též rádiové vlny. V roce 1977 byl zaznamenán silný radiový signál: 6EQUJ5 6 – možná to jsou hvězdné souřadnice a směr? Signál
však poté zmizel. Dnes používáme observatoře, kde je čistý vzduch a velká nadmořská výška, např. na Havajských ostrovech.
Dnes jsme se vydali jiným směrem hledání planet podobných Zemi. Sledujeme hvězdu,
jestli neosciluje v prostoru díky planetě, která kolem ní krouží. Tento projekt byl zahájen
10
v roce 1986, devět let jsme nemohli nic najít, v roce 1995 jsme objevili jednu planetu, poté
co jsme věděli, co hledat, nacházíme 2–3 planety měsíčně. Mléčná dráha (tj. naše Galaxie), má miliardy planet. Jsou na něm živé organismy? V roce 2025 je naplánováno vyslání
hvězdné flotily, bude sledovat hvězdy, planety a jejich složení.
Co když je ale mimozemský život na jiném principu nepotřebuje světlo ani kyslík? Na
Zemi byla objeveny zřídla, teplota se zde pohybuje přes bod varu, existuji zde však i vyšší
formy života. To by se dalo teoreticky použít i k osídlení měsíce Europy těmito formami
života. Život na Zemi je totiž i tam, kde by neměl existovat. Co však najdeme na Marsu?
K tomu, abychom to zjistili, se tam musíme podívat. Pravděpodobně tam není žádná voda
(v tekutém stavu), ani vzduch, jen skály a kamení. Otázka zní: „Je zde život?“ Kdyby se na
2–3 vesmírných tělesech (Země, Mars, Europa) nacházel život, znamenalo by to, že život ve
vesmíru je běžnou věcí. Europa je také zhruba stejně veliká jako Země a Mars, je měsícem
Jupiteru. Na dně je oceán s podmořskými vřídly, nebude-li tam život, bude zde možno
i vysadit formy ze vřídel ze Země?
Jsme jediní ve vesmíru? Proč nás ještě nikdo z kosmu nekontaktoval? Vždyť televizní
a radiové vlny se šíří všemi směry do okolí a jsou již dost daleko. Jednou snad někdo tyto
signály pochopí a odpoví nám!
Přežít a šířit život dál do vesmíru, tj. poslání lidstva
Život na Zemi může zmizet, a to navždy. Nebezpečí může přijít z vesmíru. Naším hlavním
úkolem je zůstat naživu. Naší planetě může hrozit smrtelné nebezpečí – nasnadě je přežití
lidstva.
Země má průměr 13 000 km a žije na ní 6 miliard lidí. Před několika miliardami let byla
Země bombardována asteroidy. Došlo i k srážce s obrovským asteroidem, kterým vyvrhla
množství hmoty.
Lidé zamířili do naší Sluneční soustavy. V roce 1969 jsme stanuli na Měsíci. Měsíc je bez
atmosféry, poset krátery vzniknuvšími po dopadech asteroidů z minula. Tenkráte to byla
úplná kosmická kanonáda.
Na Zemi vznikly též krátery. Např. kráter vzniknuvší před 49 000 lety, o průměru 200 m,
který vyhloubil asteroid velikosti 40 m, pohybující se rychlostí 25 km/s. Vše se v několika
kilometrech odtud vypařilo či bylo smeteno tlakovou vlnou.
Některé krátery jsou viditelné z vesmíru, mají 20–50 km v průměru. V roce 1908 dopadl
velký asteroid na Sibiř, roku 1933 na Saúdskou Arábii, v roce 1972 nás naštěstí minul nad
Kanadou. Nezasáhne-li nás asteroid přímo na pevninu Země, může se stát něco horšího –
dopad do moře, to vyvolá mohutné přílivové vlny tsunami ničící města. V příštích stoletích
bychom mohli mít problémy, mohla by být zničena celá města.
To však není jediné nebezpečí z vesmíru. Dalším nebezpečím jsou hvězdy vyvrhující
žhavý plyn. Černé díry mající výtrysky rychlosti světla, u nás lidí by toto bylo bez šance.
Budeme mít štěstí? Budeme-li mít smůlu, zanikne veškerý vyšší život. Zatím žádný takový
objekt v naší blízkosti není.
Celá naše Sluneční soustava se pohybuje rychlostí 230 km/s. Je zde možné nebezpečí?
Zatím naštěstí nebylo zjištěno. Let vesmírem bude také riskantní, jsou totiž určitě rizikové
11
oblasti naší Galaxie. Slunce, planety, objekty – vše se pohybuje rychle nahoru a dolů a dokola kolotá, vše oběhne za 250 milionů let, za každých cca 30 milionů let se přiblížíme do
oblastí s velkou hustotou hvězd.
Na naši Sluneční soustavu působí též gravitace objektů a opačně na ně naše Sluneční
soustava. Nachází se tu miliardy tun kusů ledu a materiálu, ty mohou být katapultovány
na Zem. Hovoříme o tzv. kometách – vlasaticích. Ohon komety směřuje vždy ke Slunci.
Dopadla-li by, byla by to katastrofa, jako např. před 65 miliony let spolu-způsobila tato
dopadnuvší vlasatice zánik dinosaurů a byl nastartován vývoj savců. Před pár miliony let
se objevili lidé, respektive hominidi. V roce 1994 přitáhl Jupiter kometu, byla obrovská,
kometa vyvolala výbuch jako 200 vodíkových pum, o rozloze větší než naše Země. Jupiter
odchytává vlastně vlasatice a jiná tělesa. Jupiter je největší planeta naší Sluneční soustavy
a de facto nás chrání, stahuje a zachytává totiž asteroidy.
Měl-li by dopadnout asteroid? Co s tím uděláme? Řítil by se 40 km/s k Zemi. V USA
a jiných zemích mají obranné síly ve střehu. Provádí, jako v jiných zemích, monitoring
možných nebezpečí. Bereme to vážně. Malé asteroidy k nám dopadají, proniknou atmosférou četností 4 ks za měsíc. Co by se však stalo, kdyby měl dopadnout asteroid větší?
Máme 3 možnosti:
1) Vyslat raketu s jadernou náloží, která předmět rozdrtí. Nebo na něj umístíme rakety
a předmět odkloníme od Země.
2) Uděláme velké bunkry, kde přežije alespoň část lidstva a pozemských organismů. Takové „archy“, které se po určité době od katastrofy otevřou a znovuosídlí Zemi.
3) Život a lidi ze Země přestěhovat na více planet a těles (život by byl nejen na Zemi, ale
i na Marsu, měsíci Jupiteru Europa atd.), tak by nevyhynulo celé lidstvo.
Musíme být a jsme stále připraveni.
Můžou však přijít i jiní „nepřátelé“ – monstra. Černé díry jsou naštěstí daleko nad dodekalionů světelných let. Ničitelem u nich je gravitace.
Je-li něco hmotné („těžké“), má gravitaci – přitažlivost. Lidé jsou poutáni k Zemi, Země
k Slunci atd. Některá slunce (planety) mají nepředstavitelnou velikost. Černé díry jsou
velmi malé a hmotné. V Austrálie Brian Boyl při pozorování černých děr objevil dokonce
paprsky gama. Ty mají obrovskou energii, každou noc způsobují „ohňostroj energie“, dříve
jsme desetiletí spekulovali, odkud jsou. Dnes víme, že pocházejí z černých děr.
Detekce provádíme z čidel na družicích, ty zaznamenávají obrovské výboje energie,
místo jednoho tohoto výboje našel dalekohled na Zemi, bylo to světlo ze supernovy. Na
snímcích je patrný největší výbuch, jaký jsme kdy zaznamenali – hvězda zaniká, rodí se
monstrum – černá díra.
Místo, aby se rozletěla do okolí, zkolabovala dovnitř. Explodovala a jádro se smrštilo,
dále a dále, dokud z ní nebyl pouhý mikroskopický bod – zrodila se černá díra.
Černé díry jsou velmi malé, zanechávají ale stopy v podobě točícího se víru okolního
materiálu, jako u tornáda na Zemi. Dnes jsou povolání jako „lovci černých děr“ atd. Pátrají
po točícím se materiálu okolo černých děr. Černé díry lapají vše, co je velmi blízko. Dříve
měřily 100 000 kilometrů a umíraly miliony let, zrodily se v několika vteřinách. Co v dnešní podobě nespolknou, vychrlí ven v podobě giga-gejzírů. Černá díra je vlastně malý bod
uprostřed disku. Jakmile jsme věděli, co hledat, byly objeveny další a další černé díry. Jsou
naštěstí miliardy a miliardy světelných let daleko od nás.
12
Mají takovou hmotnost, že dokonce deformují světlo procházející kolem nich, díky
tomu se dají též objevit. Hovoříme o tzv. mikročočkovém efektu, to jest – prochází-li velký
objekt okolo černé díry, dochází k zakřivení světla. Tim Axcelrot objevil teprve po 8 letech
hledání jako první černou díru. V naší Galaxii – Mléčné dráze – jsou také stovky černých
děr, jsou ale velice daleko. „Mléčná dráha (naše Galaxie) má jednu černou díru, jejíž váha je
2 miliony sluncí, je ve středu naší Galaxie, ale hodně daleko,“ říká Andrea Ghezová.
Kdyby byla bývala „blíž“, zhltnula by nejdříve asteroidy, pak hmotný Jupiter, naše Země
by se třásla, poté by zamířila ke Slunci a roztrhala ho na kusy, nakonec by se točila k naší
Zemi, ale veškerý život by už byl dávno zaniklý, následoval by rozpad Země a její pohlcení.
Máme neuvěřitelné štěstí. Jinak bychom museli odletět z rodné Země.
Slunce – dárce i vrah života na Zemi
Je nádherné a mocné, Slunce, které nám darovalo život. Jednou se však stane naším nepřítelem, planetu Zemi budeme muset opustit. Začneme žít v kosmu, který se stane naším
novým domovem. Jednoho dne se ze Slunce stane netvor, spalující vše i na Zemi, a zničí
celou sluneční soustavu.
Slunce je 5 miliard let životodárnou silou. Rostlinám dodává energii k růstu. Ovlivňuje
počasí a naši obživu. Bez Slunce život není možný. Teplota Slunce však neodvratně roste, to
co bylo životodárné, způsobí jednou smrt na zeměkouli.
Budoucnost najdou lidé a organismy ze Země ve vesmíru, na jiných tělesech, jen tak
mohou uniknout. Dnes je Slunce pro naši Sluneční soustavu ideálně „naštelováno“, za několik miliard let však Sluneční soustavu zničí. Slunci začne docházet palivo a poroste. Zvýší-li se teplota o 5 %, začnou vymírat rostliny a houby. Zvýší-li se o 10 %, vymřou i zvířata.
Jestliže se zvýší o 15 %, voda začne vřít a unikající páry budou v ovzduší skleníkovým efektem zvětšovat už tak velkou teplotu na Zemi. Síle Slunce neodoláme. Na plánech k přežití
lidstva se pracuje už nyní.
Buď budeme expandovat, nebo zanikneme. Proto bude náš první nový domov na Marsu, který je dále od Slunce. Rozdíl teplot je zde přes 20 °C, bez skafandru bychom na Marsu
žili jen pár vteřin, jednou to však bude náš domov. Je tu v atmosféře kysličník uhličitý
(CO2) i dusík (N).
Nemůžeme počítat s tím, že přežijeme, budeme-li na jednom místě. Nevznikli jsme
v Severní Americe, Evropě, ale v Africe – Keni. Naši předkové z tropů se přizpůsobili odlišnému životu, přežili jsme dobu ledovou. V Kanadě je lokalita, kde panují podmínky jako
na Marsu, zde se právě tato kolonizace – pozemštění Marsu – testuje. Dnes v roce 2010
budeme připravenější na let na Mars než kdysi na Měsíc.
Zanedlouho budeme schopni na Marsu přežít. Před 15 lety proběhl na Zemi projekt Biosphere II, kde se měla ověřit v hermeticky uzavřeném systému obrovitých skleníků soběstačnost uzavřené biosféry, kde bylo vybudováno umělé pozemské prostředí. Tento model
jsme poté chtěli přesunout na jinou planetu, třeba na Mars. Zvenčí však musel být následně
vháněn vzduch, potrava pro lidi došla. Něco budeme muset pozměnit.
Na samotném Marsu bude nutná tzv. terraformace, tj. pozemštění rudé planety tak, aby
zde panovaly podobné podmínky jako na Zemi a abychom zde mohli žít jako na Zemi.
13
Prvními Marťany se stanou organismy, poutající kysličník uhličitý (CO2) a produkující
kyslík (O2). To by mohly být řasy. V současnosti jsou podmínky Marsu nedostačující i pro
řasy. Mars bude nutné oteplit. Bude nutné znečistit ovzduší Marsu, zaneřáděná atmosféra
vyvolá větší a větší skleníkový efekt a Mars se oteplí. Kosmické lodě budou muset tedy na
rudou planetu dopravit přístroje znečišťující atmosféru. Ty nasají marťanský prach a atmosféru a zpět do atmosféry vypustí černé saze. Dojde k zahřívání, bude možné vysazení
pozemských řas. První organismy možné přežít toto prostředí jsou již nyní vyhledávány
v Údolí smrti, jejich úkolem bude produkce kyslíku (O2).
Poté budou vysazeny stromy a květiny (rostliny), ty udělají obyvatelnější prostor na
Marsu, zvýší obsah kyslíku (O2) v atmosféře tak, že bude moct přežít hmyz a dále větší
a větší živočichové, až nakonec i člověk.
Za 50 let by mohly odlétat od Země flotily k Marsu, za dalších 10 let vysadit řasy, za
30 let rostliny a jiné organismy, pak, v pozměněném prostředí, bude moct přežít i člověk.
V tuto dobu budeme žít na dvou planetách, my i ostatní organismy. Kdyby se to podařilo,
budeme mít druhý domov. Při zvýšení teploty přežijeme na Marsu, teplota Slunce poté
bude stoupat a my se budeme muset stěhovat pryč z naší Sluneční soustavy – najdeme si
nové domovy.
Změnami budeme však muset projít i my, budeme-li chtít expandovat po galaxiích, jsme
zvyklí měnit prostředí kolem nás, toto však nebude ve vesmíru zcela možné.
Jednou budeme schopni žít i na Jupiterově měsíci Europě, který má také cca velikost
Země i Marsu, jsou zde oceány pod ledem, to bude třetí domov lidí. Naši potomci si zbudují města v hloubce oceánů.
Stěhování na jiné planety s sebou přinese i nutnost přizpůsobit se tamním podmínkám
pro život. Na Zemi mají např. ptáci propojeny plíce a mohou dýchat řidší atmosféru, byli-li
bychom schopni spát zimním spánkem jako medvědi, mohli bychom lépe létat ke hvězdám.
Dolní končetiny jsou 1/3 naší váhy. Ve vesmíru bychom ocenili místo nohou spíše další dvě
ruce, tj. celkem dva páry rukou. To by mohlo zajistit v budoucnu genové inženýrství.
Budoucnost bude v různorodosti. Naše planeta přestane jednou existovat a my budeme
kolonizovat galaxie a vesmír.
Slunce zničí jednou celou naši Sluneční soustavu. Bude to v pořadí Merkur, Venuše, až
bude 160× větší a 2000× teplejší, zničí Zemi, dále Mars, Jupiter, Saturn, Neptun, Uran. V té
době však žár již sežehl vše na Zemi a zbytek se vypaří. Za 7 miliard let naše Země zmizí.
Před 100 lety jsme si nepředstavovali dnešní mrakodrapy, za 100 let budeme na Marsu.
Nejsme na konci historie lidstva, teď teprve budeme expandovat, vznikne nový druh/druhy
člověka. Neměli bychom totiž uhasnout, a to o to více, jsme-li jedinou formou života ve
vesmíru.
Slunce je dárcem, ale stane se i ničitelem života – zhroutí se do sebe. Zanikne-li jednou
celý vesmír, nebo co se stane, to se můžeme dnes pouze domnívat. Musíme dobýt vesmír,
obrovské vzdálenosti. Za krátko poletíme k jiným sluncím a planetám.
Kosmos bude skýtat hrůzy i krásy. Od prvního vzletu družice do vesmíru, od prvního
vzletu člověka – kosmonauta Jurije Gagarina do vesmíru, od prvních krůčků po Měsíci…
již 50 let dobýváme vesmír, vzlétají tisíce raket a stovky astronautů…
Pomalu ale jistě jsou z nás vesmírní poutníci.
Příkladem může být i orbitální stanice Alfa, spolupráce lidí. Krouží 460 km nad námi.
14
„Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo,“ to je známá věta při dobytí
Měsíce. Naše automatické sondy už letí ke hvězdám. Sonda Voyager v roce 1966 opustila
Sluneční soustavu, k první hvězdě doletí až za 25 000 let.
K pohonu ve vesmíru může být však použito DeepSpace 1, je to nápad Marca Raymana – jedná se vlastně o iontový motor. V roce 1998 byl jím testován iontový pohon.
Raketové palivo je totiž intenzivně spalováno a díky tomu reaktivní silou letí nahoru.
Motor Marca Raymana potřebuje jen pár gramů plynu, plyn nabije elektrickým nábojem
a vystřelí ven, tento pohon vydrží velice dlouho. Raketový motor má obrovskou akceleraci,
ale za pár minut se vyprázdní. Iontový pohon má slabou akceleraci z 0 na 100 km/hod.,
bude zrychlovat 4 dny. Výsledný pohyb však bude tak rychlý, že dostihne i kometu-vlasatici
či obletí velmi rychle Sluneční soustavu.
Ani jeden tento pohon však nevydrží stále, proto vědci přišli s nový pohonem: sluneční
plachetnicí. Kdykoli na nás dopadnou fotony ze Slunce, posunou nás, ale velice nepatrně,
není to vůbec cítit, ve vzduchoprázdnu bychom však letěli.
Proto byl vyvinut model slunce a vše vyzkoušeno – fungovalo to, těleso sebou třepalo,
z tohoto materiálu budou jednou sluneční plachty na solárních plachetnicích. Musí být
„nastartovány“ co největší silou – proto se přiblíží co nejvíce Slunci a dosáhnou rychlosti
3,25 milionů km/hod.
Procestovat Mléčnou dráhu (naši Galaxii) – i to s takovou plachetnicí dlouho trvá.
Proto by bylo dobré ovládnout základní struktury vesmíru. Dříve jsme museli hory přelézat či obejít, dnes máme ale tunely. Proto můžeme překážkou projít, je to jen teoretická
možnost. A to sice skulinkou ve vesmíru – tzv. červí dírou. Je to tunel, zkratka časoprostorem, který sami vytvoříme. Obrovská síla hmoty otevře prostor. Budeme potřebovat však
i nějakou energii, která zajistí, aby se neuzavřela.
Vesmír je ohromný. I proto vzniká Mapa vesmíru. Dříve byly ploché mapy Země, ze kterých není patrné, jde-li o hory, či rokle. Tato Mapa vesmíru je proto také trojrozměrná jako
dnešní mapy Země. Stroj, který ji vytváří, byl konstruován Brianem Boylem 10 let a má 600
kamer. Každou noc mapuje novou část oblohy, má již zaznamenáno 10 000 hvězd.
Okolo nás je věcí i dějů, kterým nerozumíme a které bychom měli prozkoumat. Naši
potomci poletí ke hvězdám. Tam je naše budoucnost.
Člověk se bude dále evolučně vyvíjet, a to třeba i více směry.
Mikrokosmos – hledání nepoznaného
Zamyslíme-li se nad tím, čím je tvořena kapka rosy, uvědomíme si, že je z mnoha molekul
vody – kysličníku vodného (je jich přibližně 1027 neboli miliarda triliónu). Každá z těchto
molekul je tvořena atomem kyslíku a dvěma atomy vodíku (chemický vzorec vody je H2O).
Na začátku 20. století byly atomy ještě považovány za nejmenší částice tvořící hmotu, tzv.
„dále nedělitelné“.
Ukázalo se však, že každý atom je tvořen jádrem z protonů a neutronů a jádro je obklopeno elektrony. Elektrony jsou leptony a k jádru jsou vázány fotony – bosony. Vodík
(Hydrogenium – H) má ze všech chemických prvku nejjednodušší stavbu a jeho jádro je
tvořeno pouze jedním protonem. Proton má také svou strukturu a je tvořen třemi kvarky.
15
Tyto kvarky jsou uvnitř protonu vázány gluony, stejně tak jako jsou elektrony vázány k jádru fotony.
V současnosti se má zato, že hmotu tvoří tři základní typy částic: kvarky, leptony a bosony. Kvarky a leptony tvoří hmotu kolem nás, bosony váží kvarky a leptony dohromady.
Každý boson je nositelem jednoho druhu interakce. Např. foton, nositel elektromagnetické
síly, váže elektrony k jádru. Různé možnosti, jak mohou být nakombinovány kvarky a leptony, určují různou strukturu a vlastnosti hmoty.
První částicoví fyzikové zkoumali kosmické záření, přirozeně vznikající proud vysokoenergetických částic, které na Zemi dopadá z okolního vesmíru. Kosmické záření bylo prvním zdrojem nestabilních částic s krátkou dobou života, který měli lidé možnost pozorovat
a zkoumat. Později bylo zjištěno, že většina elementárních částic má krátkou dobu života,
proto je není možno pozorovat ve hmotě, která nás obklopuje (ta je tvořena pouze několika
stabilními částicemi). Jednou z nestabilních částic, které se již záhy podařilo objevit, byl
mion (m), který patří mezi leptony.
Jednou z dalších částic objevených v kosmickém záření dopadajícím na zeměkouli byla
částice lambda. V mlžné komoře se ji podařilo identifikovat pomocí charakteristické stopy
ve tvaru řeckého písmene lambda L – λ. Samotná lambda nenese elektrický náboj, proto
za sebou nezanechává v mlžné komoře žádnou stopu, dokud se nerozpadne na dvě částice
nesoucí kladný a záporný náboj. A právě tyto opačně nabité částice za sebou zanechávají
stopu ve tvaru λ – řecké písmeno L – lambda. Částice lambda (λ) byly prvními objevenými
zástupci ze skupiny „podivných“ částic, které se rozpadají pomaleji, než bylo podle tehdejších poznatku očekáváno.
Lidé sestrojili tzv. detektor kosmického záření. V tomto detektoru můžeme pozorovat
kosmické záření, které prochází svazkem scintilačních vláken. Pro člověka je záření, které
ve vláknech vzniká právě při průchodu částic kosmického záření, viditelné.
Nové technologie umožnily fyzikům postavit v 60. letech 20. století urychlovače, na
nichž bylo objeveno mnoho nových částic. Nové částice vznikaly ostřelováním terčů jinými
částicemi s velkou energií. Tyto nově vzniklé částice měly krátkou dobu života a rozpadaly
se rychle na další dceřiné částice. Se stále se zvyšujícími energiemi objevili fyzikové zástup
(array) zcela nových částic. Byly také vypracovány teorie vysvětlující, jak mohou být všechny částice v nově objevené početné „ZOO částic“ sestaveny pouze z několika základních
stavebních kamenů.
Fyzikové objevili mnoho nových částic na urychlovačích. V roce 1964 vznikla teorie
kvarku – kvarky byly navrženy jako stavební kameny mnoha dalších částic, které už byly do
té doby objeveny. Dle této teorie jsou všechny předměty kolem nás (lidské tělo, domy, zvířata, houby, rostliny atd.) tvořeny třemi základními částicemi: Kvarky up (horní) a kvarky
down (dolní) a elektrony. V této době byl kvarkový model pouze jedním z mnoha možných
vysvětlení stavby hmoty a po více než deset let od svého vzniku tato teorie nebyla všeobecně přijímána.
Nové urychlovače posílaly svazky částic se stále vyšší energií na pevné terče, aby vznikaly částice s vyššími hmotnostmi, které se opět po krátké době rozpadaly. Jedna z těchto částic upsilon – měla vlastnosti, které naznačovaly, že nemůže být tvořena žádnými ze čtveřice
tehdy známých kvarků (up, down, strange a charm). Fyzikové z toho vyvodili, že upsilon je
tvořen novým kvarkem a jeho antikvarkem a tento nový kvark nazvali bottom (česky bot16
tom = spodek). K tomuto objevu došli fyzikové v roce 1977. Dnes jsou ve světe postaveny
urychlovače, jejichž hlavním úkolem je produkovat částice upsilon a zkoumat další vlastnosti b-kvarku. Začátkem roku 1977 byly již známy dvě generace částic. S objevem upsilonu v létě toho roku se jako reálná začala jevit možnost existence třetí generace částic.
Fyzikové postavili velké zařízení pro detekci páru mion-antimon (m+, m-), protože tato
dvojice vzniká rozpadem (je rozpadovým produktem) částic s krátkou dobou života, jež se
snažili v té době objevit. Tyto částice mají dobu života tak krátkou, že je pomocí detektoru nejsme schopni zaregistrovat. Zato existenci déle žijících mionových párů už detektor
zaznamenat umí. Pokud vznikají mionové páry rozpadem nové částice s krátkou dobou
života, tak by mělo být možné dopočítat hmotnost nové částice z měření energie a směru
pohybu mionu. Ukázalo se z pozdějších pokusů, že upsilon má celou „rodinu“ upsilonu –
částic tvořených jedním b-kvarkem a jedním antib-kvarkem.
Fyzikové seskupili kvarky do dvojic (kvarky: up a down, charm a strange). Když byl objeven b-kvark (bottom kvark), začali proto hledat jeho doplněk do dvojice. Věřili, že využití
supravodivosti a srážení vstřícných svazků částic v urychlovači zvýší dosahované energie
natolik, aby bylo možno vyprodukovat top kvark.
Kvarky se vyskytují ve třech generacích a jejich hmotnost se zvyšuje v každé generaci. Fyzikům se nepodařilo pozorovat top kvark v existujících urychlovačích, ale věděli, že
pokud je top kvark mnohem těžší než b-kvark (bottom kvark), potřebují k jeho produkci
dosáhnout mnohem větších energií v urychlovači.
Metoda ostřelování pevných terčů použitá k objevu b-kvarku (bottom kvarku) už nemohla poskytnout vyšší energie potřebné k produkci top kvarku. Při nárazu urychlených
protonů s velkou energií do atomu terče, které jsou v klidu, je většina energie přeměněna na
kinetickou energii nově vzniklých částic. Pokud budeme srážet svazky protonu a antiprotonu nesoucích velkou energii, více energie muže být použito na vznik nových částic než pro
jejich pohyb, a mohou tak vzniknout hmotnější částice.
Základní urychlovač – urychlovač ve Fermilabu (Tevatron) – se skládá ze dvou základních částí – magnetu a RF kavit. Magnety udržují nabité částice v kruhové dráze, RF kavity (radiofrekvenční kavity) přidávají částicím energie, při každém jejich průchodu kolem
kavity, částice oběhnou urychlovače mnohokrát za sebou a při každém oběhu získají malou energii navíc. Tevatron pracuje s elektrickými poli o vysokých frekvencích (53 MHz).
Tato frekvence je zhruba poloviční ve srovnání s frekvencemi rádiových stanic vysílajících
v pásmu FM. Elektrické pole urychluje částice ve správném čase, podobně jako rodiče rozhoupávají své děti na houpačkách.
Nabitá částice se při pohybu v magnetickém poli nepohybuje přímočaře, ale stáčí se –
magnety zakřivují dráhy částic. Prstence elektromagnetů tak mohou svazek částic zakřivovat do kruhu. Když získávají částice větší energie, je třeba použít k jejich udržení na kruhové dráze logicky silnější elektromagnety. Abychom vybudovali výkonnější urychlovač,
musel by dosud používanými elektromagnety protékat tak velký proud, že by se roztavily.
Musela být proto vyvinuta nová technologie magnetu, která je založena na podivuhodném
fyzikálním jevu – supravodivosti.
Dalším klíčovým bodem při budování nového urychlovače, dostatečně výkonného
pro pozorování vzniku top kvarku, je produkce antiprotonu. Antiprotony je také potřeba
urychlit a srážet s vysokoenergetickými protony.
17
Každý kvark a lepton má svou antičástici. Antičásticím říkáme souhrnně antihmota.
Poprvé byla antihmota pozorována při radioaktivních rozpadech některých radioaktivních
atomových jader. Antiprotony se skládají ze dvou anti-up kvarků a jednoho anti-down
kvarku. V roce 1996 se podařilo v CERNu a ve Fermilabu vyrobit první molekuly anti-vodíku složené z antiprotonu a antielektronu (pozitronu).
Při „čelních“ srážkách protonů a antiprotonů (srážejí se dva vstřícné svazky) je k dispozici vetší energie pro vznik nových částic než u jiných dosud používaných metod. Při
energiích dosahovaných v Tevatronu je při srážce antikvarků (antiprotony) s kvarky (protony) pozorován vznik až desetinásobku top a anti-top kvarků ve srovnání se srážením
samotných protonů.
Antiprotony vznikají při ostřelování pevného terče protony. Protože četnost vzniku antiprotonů je při tomto procesu velmi malá, je potřeba antiprotony zachytávat a „skladovat“.
Lithiová čočka soustřeďuje antiprotony do úzkého svazku, který je odveden do „akumulátoru“. V něm jsou antiprotony uchovány do příštího experimentu, při němž budou potřebné. V „akumulátoru“ jsou opět magnety, které antiprotony zakřivují a udržují na kruhové
dráze.
Protože antiprotony mají opačný náboj než protony, jsou při pohybu v magnetickém
poli zahýbány na opačnou stranu. To znamená, že protony a antiprotony mohou obíhat
a být urychlovány ve stejném urychlovači jako protony, pouze se musí pohybovat opačným
směrem. A toto uspořádání se navíc výborně hodí k „čelním“ srážkám vstřícných svazků!
V jednom urychlovači je vlastně za jednu cenu vykonána práce dvou urychlovačů!
Při svém obíhání v urychlovači jsou od sebe protony a antiprotony nepatrně odděleny.
V místě, kde si fyzikové přejí pozorovat srážky, jsou svazky protonu a antiprotonu překříženy. Speciální magnety navíc v tomto místě soustřeďují svazky do co nejmenšího prostoru,
aby se zvětšila pravděpodobnost srážky.
K výstavbě supravodivých magnetů potřebných k udržení svazku vysokoenergetických
protonů a antiprotonů v urychlovači musely být ve Fermilabu vyřešeny dva základní technologické problémy: připravit spolehlivý supravodivý kabel, který bude použit pro výrobu
magnetu, a zvládnout proces dosažení a udržení nízké teploty potřebné ke vzniku supravodivosti.
Elektrický proud prochází celkem jednoduše kovovými materiály, ale přesto se i v dobrých vodičích projevuje elektrický odpor. Při velmi nízkých teplotách však mizí najednou
u některých látek veškerý elektrický odpor. Tento stav byl nazván supravodivostí. Například niob (Niobum – Ni) se stává supravodivým při teplotě 9 Kelvinů (–443 °F). Odpor
rtuti (Hydrargium – Hg) náhle klesá na nulovou hodnotu při teplotě 4,2 K, což je teplota
blízká absolutní nule.
Ochladit 61 235 kg kabelu na teplotu nutnou pro vznik supravodivosti není vůbec jednoduché. Teplo, sálající z kabelu uvnitř magnetetu, ohřívá tekuté helium (Helium – He)
až na bod varu. Plynné helium je pak opětovně zkapalňováno v centrálním zkapalňovači.
Centrální zkapalňovač má svou vlastní budovu a skupinu barevných zásobníků na kapalné
helium.
K výrobě všech magnetů pro Tevatron bylo zapotřebí více než 60 000 kg niob-titanové
slitiny. Na začátku projektu v roce 1974 činila celosvětová roční výroba této slitiny několik
stovek kilogramu. Efektivnější výrobní technologie a navýšená kapacita výroby, jež byla
18
reakcí na požadavek velkého množství materiálu pro Tevatron, vedla k pozdějšímu využití také pro nové diagnostické metody v lékařství – MRI (zobrazování pomocí magnetické
rezonance). Díky nutnosti vyrobit velké množství magnetu pro Tevatron byla následná výroba pro lékařské použití ekonomicky únosná. I zde platí, že „jednu věc mohou lidé využít
i na jiných místech své působnosti“.
V Tevatronu vzniká při srážce protonu a antiprotonu záblesk energie. Z této energie
vznikají nové částice. K nalezení těchto částic, mezi nimiž se může vyskytnout také top
kvark, používají fyzikové detektor.
Hledání top kvarku můžeme přirovnat k hledání jehly v kupce sena. Deset párů top-kvark/anti-top-kvark vznikne při biliónu (1 000 000 000 000) srážek protonu s antiprotonem. A fyzikové musí mezi všemi možnými událostmi vyhledat právě tuto velmi vzácnou,
při které vzniká top-kvark.
K identifikaci top-kvarku se využívá znalost rozpadových procesů a konkrétních dceřiných částic, na které se top-kvark rozpadá (tyto částice jsou tedy přímými „potomky“ top-kvarku). Top-kvark se rozpadá téměř okamžitě po svém vzniku na b-kvark (bottom kvark)
a W boson. W boson se dále rozpadá buď na další dva kvarky nebo na lepton a neutrino.
Kvarky a gluony jsou v detektoru zaznamenány jako úzký výtrysk částic zvaný jet (tzv. sprška částic, z angl. tryska/tryskající). Pokud fyzikové na detektoru pozorují druhou a třetí
generaci dceřiných částic top-kvarku, mohou z tohoto pozorování vyvodit závěr o vzniku
top-kvarku.
Detektory jsou zařízení využívaná fyziky ke sledování průběhu srážek v urychlovači.
Každá srážka zaznamenaná detektorem se nazývá událost (event). Částice jsou sledovány pomocí dvou základních typu detektorů: trekovací detektory a kalorimetry. Trekovací
detektory zaznamenávají dráhu vzniklé částice a kalorimetry absorbují částice a měří tak
jejich energii. Oba typy detektoru jsou ve vrstvách rozmístěny kolem místa srážení částic.
Tento detektor je jedním ze dvou zařízení, na kterých byl objeven top-kvark.
Před tím, než jsou částice v kalorimetru absorbovány (pohlceny), urazí různě dlouhou
dráhu. Fotony a elektrony ztrácí svou energii velmi rychle a jsou absorbovány prvními vrstvami kalorimetru. Naopak miony mohou projít silnou vrstvou oceli (až několik desítek
centimetrů), než ztratí svou energii. Jety („výtrysky“), které vznikají z kvarků, mají střední
dolet. Vzdálenost, kterou v kalorimetru částice urazí, používají fyzikové k určení druhu
částice, která se v detektoru objevila. Tzv. k její identifikaci.
Trekovací detektory zaznamenávají dráhu částice, tzv. „treking“. Při průchodu materiálem zanechávají částice stopu, jejíž průběh se projeví jako postupný elektrický signál v síti
vodičů. Každý jednotlivý signál ukazuje na místo, kterým částice prošla, a spojením těchto
postupných signálů můžeme celkem přesně vysledovat celou dráhu částice. Proměřením zakřivenosti dráhy nabité částice můžeme získat další informaci o energii sledované částice.
Kalorimetrické detektory (kalorimetry), měřící energii částice, absorbují energii částice.
Při vniku částice do pevného materiálu vznikne většinou sprška dceřiných částic vzniklých rozpadem částice původní. Čím nesla původní částice větší energii, tím hlouběji do
materiálu nové částice proniknou. Díky deskovitému vrstvení detektoru mohou fyzikové
z hloubky průniku odhadnout energii částice. Na detektoru CDF je absorbovaná energie
přeměněna ve světelné záření, které zachytí detektory citlivé právě na světlo. Množství naměřeného světla pak opět určuje energii částice. K zachycení částic s velkou energií je po19
třeba silná vrstva materiálu, proto mají kalorimetry, obklopující místo srážky, tloušťku až
několik metrů!
Částicoví fyzikové využívají specializovanou elektroniku k převodu informace z detektoru na digitální data, která následně zpracovávají počítače s velkou výpočetní silou. Při
více než několika milionech srážek, ke kterým na Tevatronu dojde každou sekundu, využívají fyzikové každé ulehčení a každou pomoc při zpracování dat. Elektrické signály musejí
být před přenesením z detektoru zesíleny, pak jsou digitalizovány a převedeny na vhodný
formát, se kterým budou umět při dalším zpracování pracovat počítače. Elektronika, která
zabezpečuje všechny tyto náročné operace, je velmi specializovaná, složitá a často vyžaduje
úpravy pro konkrétní úkoly. O zabezpečení správné funkce elektroniky se stará početný
tým fyziků, inženýrů a externích spolupracovníků. Ti všichni pracují na zabezpečení stávajících a vývoji nových funkcí elektroniky.
Z technických důvodů je možné pro pozdější zpracování uložit informace pouze
o 100 000 srážkách každou sekundu. Fyzikové se proto musí spoléhat na hardwarové a softwarové nástroje tzv. spouštěče (triggery), které automaticky vybírají jen zajímavé srážky.
Přes toto značné omezení počtu uchovaných srážek ve srovnání se všemi událostmi, které
se v detektoru stanou, zaznamenávají detektory D0 a CDF kolem 20 MB každou sekundu.
Všechna tato data musí být počítačovou sítí přenesena k dalšímu uskladnění.
Data získaná z detektoru jsou zapisována na vysokokapacitní magnetické pásky, které
jsou velmi podobné kazetám do videokamery. Pásky jsou po nahrání dat uloženy pro další
analýzy. Při zkušebním spuštění Tevatronu, při němž byl objeven top-kvark, uložil na 8 000
pásek každý ze dvou experimentů 40 TB (terrabytů). Pokud by se poskládaly na sebe, měřily by pásky pres 150 m a dosáhly by více než dvojnásobné výšky patnáctipatrové hlavní
budovy Fermilabu (High Rise).
Analýzu – zpracování dat z detektorů – provádějí počítače. Zvláštní programy hledají
v obrovském množství dat znaky, které by odpovídaly předpokládaným procesům ve srážkách, které nás zajímají. Údaje o srážkách jsou velmi obsáhlé a k jejich zpracování je potřeba provést hodně výpočtů náročných dokonce i pro počítače. Místo velkých sálových
počítačů se využívá možností počítačové sítě. Mnoho malých počítačů je propojeno a každý z nich počítá jen zlomek celého úkolu. Dnes jsou v tzv. „počítačových farmách“ spojeny
stovky stolních počítačů.
Na objevu top-kvarku ve Fermilabu v roce 1995 spolupracovali fyzikové z experimentů
CDF a D0. Na každém z těchto experimentů bylo pozorováno přibližně deset párů top-anti-top-kvarků při srážení svazků protonů a antiprotonů. Tento počet stačí k tomu, aby
bylo možné s určitostí tvrdit, že produkty srážek nevznikly z jiných zdrojů než právě z top
a anti-top-kvarků. Objevený top-kvark měl mnohem větší hmotnost, než fyzikové očekávali po objevení b-kvarku (bottom kvarku). Zjistilo se, že top-kvark má hmotnost podobnou
hmotnosti jádra zlata. Tak velká hmotnost je pro elementární částice velmi neobvyklá.
Na dvou detektorech ve Fermilabu (CDF a D0) spolupracovalo při hledání top-kvarku
více než 900 vědců z USA a 12 jiných států.
Fyzikové rozpoznávají částice vzniklé při srážkách protonu a antiprotonu podle stop,
které zanechají v detektorech. Tyto stopy jsou převedeny pomocí složité elektroniky na
informace, které počítač zobrazuje v tzv. „lego“ grafu. V grafu z detektoru D0 znamená
výška každého sloupečku energii, kterou měla daná částice po srážce a již kalorimetr změ20
řil. Barva sloupečku znázorňuje část kalorimetru, ve které byla částice zaznamenána a je
to důležité vodítko k identifikaci každé částice. Zkoumání těchto informací o produktech
srážky se pokouší fyzikové rekonstruovat průběh děje, při němž vzniká po srážce protonu
s antiprotonem: top- a anti-top-kvark.
Dnes fyzikové věří, že objevili všechny kvarky. Přesto vyvolal objev top-kvarku mnoho
dalších otázek, protože je výrazně hmotnější než všechny ostatní kvarky. Proč má tak velkou hmotnost? Proč má vlastně libovolná elementární částice danou hmotnost? Fyzikové
věří, že odpovědi na tyto i další otázky jsou spojeny s interakcemi, které jsou zodpovědny
za chování částic.
Využití výzkumů i v běžném životě
Stavba urychlovače a hledání nových částic je podobné budování obrovských dalekohledů a objevování nových galaxií. Lidé mají potřebu odhalovat stále nové a neprozkoumané
oblasti. Přesto ze zkušenosti víme, že primární výzkum má obrovský význam i pro běžný
život každého z nás. Například dnešní běžná spotřební elektronika, která nás obklopuje na
každém kroku, by byla nemyslitelná bez objevu elektronu před sto lety.
Z modernějších příkladů můžeme zmínit lékařskou diagnostickou metodu MRI (zobrazování pomocí magnetické rezonance), jejíž široké rozšíření bylo možné pouze díky rozvinutí technologie supravodivých magnetů potřebných pro Tevatron.
Rentgenové záření, vznikající jako vedlejší efekt v synchrotronu (synchrotron je obecný
název urychlovače, v němž je svazek zaktivován magnetickým polem), je nezanedbatelným
pomocníkem v mnoha oborech lidské činnosti. Příkladem mohou být výroba integrovaných obvodů, genetický výzkum některých nemocí nebo studium enzymů odpovědných
za množení viru HIV.
Internet vznikl jako nástroj částicových fyziků, kteří se potřebovali domluvit se svými kolegy pracujícími v jiných laboratořích na různých místech světa. Tento příspěvek do
moderní komunikace a technologie muže být považován za vůbec nejvýznamnější přínos
fyziky vysokých energií.
Výzkumy v oblasti částic přispěly k rozvinutí počítačové tomografie (CAT), magnetické
rezonance (MRI), pozitronové emisní tomografie (PET) a k léčbě rakoviny. Přímo ve Fermilabu absolvují pacienti s rakovinou léčbu zářením z lineární části urychlovače (Linac)
a na klinice při Loma Linda University podstupuje více než sto pacientů denně radioterapii,
která využívá synchrotron navržený a vyrobený ve Fermilabu.
Výstavba Tevatronu – prvního urychlovače se supravodivými magnety na světě – pomohla založit nové průmyslové odvětví – supravodivou technologii. Tato technologie může
pomoci uchovávat energii a uplatnění najde v mnoha oborech, např. energetice, přepravě
osob i zboží, v medicíně, elektronice a v neposlední řadě při ochraně životního prostředí.
Ve Fermilabu dále pokračuje výzkum základních stavebních kamenů hmoty a také vzájemných interakcí mezi jednotlivými částicemi. Díky těmto zákonitostem bychom snad
měli porozumět stavbě celého vesmíru.
Fyzikální teorie popisují výsledky dnešních experimentů a zároveň předpovídají i průběh experimentů budoucích. Nové experimenty tak ověřují platnost existujících teorií a ně21
kdy je potvrdí, jindy naopak vyvrátí. Mohou se objevit různá překvapení! Teoretičtí fyzikové následně použijí naměřená data k upřesnění svých teorií nebo je případně poopraví.
Hvězdy, houby, rostliny, živočichové, lidé… všechno kolem nás má určitou hmotnost,
protože jsme složeni z částic, které nějakou hmotnost mají. Ale ne všechny typy elementárních částic mají hmotnost! Proč některé částice hmotu mají a jiné ne? Proč má top-kvark
hmotnost asi 40× větší než b-kvark (bottom kvark)? Podle jedné teorie vysvětlující hmotu
částic, musí existovat nový těžký boson nazvaný Higgsův boson, který ovšem ještě nebyl
pozorován. V roce 1999 se věřilo, že Tevatron by jako nejvýkonnější urychlovač na světě
mohl dosáhnout energií dostatečně vysokých pro objev Higgsova bosonu. Dnes je už téměř
jasné, že s objevem Higgsova bosonu bude nutno počkat do spuštění ještě výkonnějších
urychlovačů.
Využití výzkumů ve vědě
Elektřina a magnetismus jsou různé projevy sjednocené „elektromagnetické“ síly. Elektromagnetismus, gravitace a jaderné síly mohou být součástí jediné sjednocené síly nebo
interakce. Teorie velkého sjednocení a strunové teorie si kladou za cíl popsat tuto sjednocenou sílu a jejich předpovědi by také mohly být na urychlovačích ověřovány.
Proč je náš vesmír tvořen pouze hmotou, a ne stejným dílem hmotou antihmotou? Důvod zatím není zcela jasný, ale víme o některých rozdílech mezi hmotou a antihmotou.
Dva experimenty na Tevatronu, KTeV a HyperCP, využívají svazek v Tevatronu ke studiu
těchto rozdílu v rozpadech „podivných“ částic (částice tvořené z: podivný – strange kvark).
Některé experimenty jsou zaměřeny na hledání rozdílu mezi hmotou a antihmotou v rozpadech částic obsahujících b-kvark (bottom kvark). Na experimentu CDF nalezli známku
asymetrie hmota-antihmota v rozpadu b-mesonu. Novější experimenty mají možnost provádět podrobnější analýzy naměřených dat a díky lepšímu hardwarovému i softwarovému
vybavení mohou sledovat více rozhodujících znaků.
K získání dalších znalostí o top-kvarku a pro objev nových částic vyvíjejí fyzikové nové
urychlovače a detektory, které budou mít větší výkon a lepší rozpoznávací schopnosti, než
zařízení fungující dnes.
V roce 1999 byly ve Fermilabu uvedeny do provozu dva nové urychlovače – Main Injektor, který protony a antiprotony urychluje před jejich „vpuštěním“ do Tevatronu, a Recycler, ve kterém jsou uchovávány antiprotony. Funkce těchto urychlovačů zvětšila energie
dosahované na Tevatronu a také celkový počet srážek protonů a antiprotonů.
Nové projekty
Pro objevení zcela nových oblastí v částicové fyzice je potřeba vybudovávat urychlovače
s mnohem vyšší energií než dnes. Fyzikové z celých USA, a Fermilab nebyl výjimkou, spolupracují na projektu Large Hadron Collider (LHC). Tento projekt vznikl v CERNu – evropské částicové laboratoři poblíž Ženevy ve Švýcarsku, v níž spolupracují vědci mnoha
národností, nejen z Evropy.
22
Již nyní jsou zpracovávány projekty na stavbu nových urychlovačů schopných vidět
mnohem podrobnější detaily částic. Projekt Very Large Hadron Collider by měl po svém
spuštění v budoucnosti dosahovat energií 7× vyšších než dnešní LHC, tzn. téměř 50× více
než Tevatron. V mionovém urychlovači by se zase měly srážet svazky mionů, těžších příbuzných elektronu. Tato dvě zařízení by měla rozšířit znalosti o stavbě hmoty a o další důležité informace.
Objevy částicové fyziky mají velmi důležité důsledky pro porozumění nynější stavby
vesmíru a hlavně jeho nejranější historii.
Vědci zbudovali observatoř Pierra Augera v jižní Americe. Tato observatoř zkoumá částice kosmického záření, i s vysokou energií, dopadající na povrch Země. Energie těchto částic dosahují mnohem větších hodnot, než jsme schopni vyvinout na jakémkoli urychlovači.
Kosmické záření je zachycováno více než 1 600 detektory.
Dalším projektem, na němž se podílí lidé z vyspělých států světa, je výzkum Sloan Digital Sky Survey, jehož cílem je vytvoření mapy vesmírného prostoru zachycující dosud
nevídané podrobnosti. Rozmístění galaxií v pozorovatelném vesmíru skrývá informace
o raném vesmíru.
Prastaré lidské objevy
Aristoteles dokonce již roku 340 př. n. l. ve své knize „O nebi“ uvedl dva důvody, proč musí
být naše Země kulatá. Za prvé to bylo to, že když při zatmění Měsíce, kdy Země vstoupí
mezi Slunce a Měsíc, je vrhaný stín na Měsíci vždy kulatý, což může být jen za toho předpokladu, že je Země kulatá. Za další Řekové věděli, že plaví-li se po moři v severnějších oblastech, Polárka se zde jevila na obloze výše než v jižních oblastech, kde byla naopak níže.
Předpokládal-li Aristoteles, že Země je kulatá, odhadl její obvod, tzv. „vzdálenost kolem
Země“, na základě poloh Polárky v Řecku a Egyptě na zhruba dnešní uznávanou hodnotu,
která je poloviční.
Řekové měli dokonce i třetí argument, který svědčil o tom, že Země je kulatá. Když se
blížila loď do přístavu či k jiné lodi, byla nejprve viditelná plachta a rámoví a až později se
na horizontu objevila celá loď. To svědčilo o tom, že Země je kulatá.
Tuto představu v roce 100 n. l. rozpracoval Ptolemaios do kosmologického modelu. Zeměkoule stála ve středu obklopena 8 sférami, jež nesly Měsíc, Slunce, Merkur, Venuši, Mars,
Jupiter, Saturn a hvězdy. Počet planet naší Sluneční soustavy nebyl tehdy znám úplně a její
počet byl 5.
Nejvzdálenější – osmá sféra nesla tzv. stálice, které se pohybovaly napříč oblohou. Co
leží za poslední sférou, nebylo nikdy moc vysvětleno, nejednalo se o oblast, kterou by mohli
tehdejší lidé pozorovati.
Ptolemaios si povšimnul, že Měsíc je někdy Zemi blíž a někdy zase dál. To ho vedlo
k myšlence, že jeho model je nedokonalý. Křesťanskou církví byl však tento model uznán,
protože byl plně v souladu s biblí.
Roku 1514 však polský astronom Mikuláš Koperník přišel s mnohem jednodušším modelem, i když jej zveřejnil nejprve anonymně, měl strach, že bude nařčen Křesťanskou církví z kacířství. Jeho představa spočívala v tom, že je Slunce ve středu a kolem něj se pohybují
23
Země, planety a ostatní nebeská tělesa po kruhových drahách. Došlo ke změně z náhledu
zeměstředného – geocentického k sluncestřednému – heliocentrickému.
Zánik těchto modelů přišel roku 1609, kdy Galileo Galileji začal pozorovat noční oblohu
pomocí právě vynalezeného dalekohledu. Galileo Galileji sledoval, že kolem Jupiteru krouží několik malých satelitů, což svědčilo o tom, že ne všechno musí obíhat kolem Slunce.
V téže době přišel Johannes Kepler postupně s tzv. Keplerovými zákony.
Keplerovy zákony
– První Keplerův zákon: Planety se pohybují kolem Slunce po elipsách, které jsou málo
odlišné od kružnic, v jejichž společném ohnisku je Slunce.
– Druhý Keplerův zákon: Obsahy ploch opsaných průvodičem planety za jednotku času
jsou konstantní.
– Třetí Keplerův zákon (1619): Poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet se rovná poměru třetích mocnin hlavních poloos jejich trajektorií.
T12 / T22 = a13 / a23, kde a1, a2 jsou délky hlavních poloos a T1, T2 jsou jejich oběžné doby
kolem Slunce.
Gravitační teorie Issaca Newtona
Roku 1687 přichází Issac Newton se svým dílem Philosophie Naturalis Principa Mathematica. Zde navrhl teorii vysvětlující pohyb tělesa prostorem a časem, vypracoval zde
i matematické postupy potřebné k hlubší analýze těchto pohybů. Postuloval zde Zákon všeobecné gravitace – každé těleso ve vesmíru je ke všem ostatním tělesům přitahováno silou,
která je tím větší, čím jsou tato tělesa těžší a čím jsou k sobě blíže. Newton sám řekl, že ho
tato teorie napadla, když jednou zahloubaně seděl, a že ho to napadlo při pádu jablka ze
stromu.
Issac Newton dále prokázal, že podle jeho zákona gravitace způsobuje, že se Měsíc pohybuje po eliptické oběžné dráze kolem Země a že Země a ostatní planety kolotají po oběžných eliptických drahách kolem Slunce. Newton si uvědomil, že dle jeho Gravitační teorie
se hvězdy vzájemně přitahují, avšak nespadnou do jediného bodu. Ve svém dopise z roku
1691 adresovanému Richardu Bentleyemu, dalšímu mysliteli své doby, dokazoval, že tento
případ by skutečně nastal, pokud by existovalo konečné množství hvězd a centrální bod, do
kterého by mohly hvězdy a planety spadnout.
V nekonečném vesmíru lze každý bod považovat za střed vesmíru, neboť je ze všech
stran obklopen nekonečným množstvím hvězd.
24
Dnešní teorie
Dnes víme, že není možno vytvořit nekonečný statický model vesmíru, v němž by gravitace
byla vždy přitažlivá.
Další námitky na tyto problémy ukazovali Newtonovi současníci, proti nekonečnému
statickému vesmíru vznesl námitku i německý filozof Heinrich Olbers ve svém článku z roku 1823. Problém spočíval v tom, že by v nekonečném statickém vesmíru pohled každým
směrem narazil téměř na povrch nějaké hvězdy. Muselo by tudíž platit, že celá obloha bude
stejně jasná jako Slunce, dokonce i v noci. Olbersův protiargument spočíval v tom, že světlo
ze vzdálených hvězd by bylo sice cestou zeslabeno, avšak pohlcováno hmotou ležící na jeho
dráze by se tato hmota zahřála natolik, že by zářila stejně jasně jako hvězdy.
Jediné vysvětlení tkvělo v tom, že hvězdy nezáří věčně a že se rozsvítily v nějakém okamžiku v konečné vzdálené minulosti a okolní hmota, která záření pohlcuje, se dosud nezahřála, nebo k nám světlo ze vzdálených hvězd ještě nedoputovalo. Ale proč se hvězdy
vůbec rozsvítily?
Podle kosmologií „abrahámovských náboženství“ (židovsko-křesťansko-muslimské tradice) vznikl vesmír a život v konečné a nepříliš vzdálené minulosti, cca několik 1 000 let.
V roce 1929 přišel však Edwin Hubble s historickým postřehem, že ať se podíváte kamkoli, vzdálené hvězdy se pohybují velkou rychlostí od nás – vesmír se tudíž rozpíná. To
znamená, že všechny objekty byly v minulosti blíže u sebe. Podle všeho dokonce před asi
deseti či dvaceti miliardami let (10–20 000 000 000 lety př. n. l.) nastal okamžik, kdy byly (či
byly téměř) všechny přesně na témže místě. Byl zaveden termín, tzv. velký třesk.
Lze říct, že počátek vesmíru a času leží ve velkém třesku v tom smyslu, že předešlé okamžiky prostě nelze definovat. Pokud existovaly události, jež nastaly před tímto okamžikem,
nemohly ovlivnit to, co se děje v současnosti. Jejich existenci je možno nebrat v úvahu, neboť nemají žádné pozorovatelné důsledky. Lze říci, že počátek času leží ve velkém třesku, je
možno se domnívat, že tomu bylo i jinak, že velkých třesků mohlo být více blízko sebe nebo
že nemusel být vůbec – hvězdy prostě prošly kolem sebe a rozpínaly se od sebe apod.
Naše Slunce, Sluneční soustava i všechny okolní hvězdy jsou součástí ohromného souboru hvězd – naší galaxie nazývané Mléčná dráha. Roku 1924 prokázal americký astronom
Edwin Hubble, že naše Galaxie není jediná. Existuje velké množství „dohlédnutelných“
galaxií, mezi nimiž leží obrovské oblasti prázdného prostoru. Aby tuto hypotézu mohl
dokázat, potřeboval Hubble určit vzdálenost ostatních galaxií. Vzdálenost blízkých hvězd
můžeme určit jejich měnící se polohou při oběhu Země kolem Slunce. Cizí galaxie jsou ale
tak daleko, že se nám jeví nehybné. Zdánlivá jasnost hvězdy závisí na dvou faktorech. Na
svítivosti a na tom, jak daleko od nás daná hvězda je. U blízkých hvězd dokážeme změřit
jejich zdánlivou jasnost i jejich vzdálenost, takže můžeme vypočítat jejich svítivost. A naopak, znali-li bychom svítivost, mohli bychom změřit jejich zdánlivou jasnost a vypočítat
vzdálenost. Existuje jistý typ hvězd, u nichž – pokud budou dostatečně blízko, aby je bylo
možné proměřit – bude vždy stejná svítivost. Jestliže nalezneme takovéto hvězdy v cizích
galaxiích, můžeme s jistou odchylkou vypočítat vzdálenost této galaxie (a jiných galaxií).
Dnes víme, že naše galaxie – Mléčná dráha – je pouze jednou z přibližně sto miliard
(100 000 000 000) galaxií, kterou lze spatřit pomocí moderních dalekohledů. Přitom každá
z těchto cca sto miliard galaxií obsahuje okolo sto miliard (100 000 000 000) hvězd. Žijeme
25
v Mléčné dráze, která měří napříč přibližně sto tisíc (100 000) světelných roků a pomalu se
otáčí. Hvězdy v jejich spirálních ramenech oběhnou kolem jejího středu jednou za sto milionů (100 000 000) let. Naše Slunce je pouhou všední žlutou hvězdou o průměrné velikosti,
která se nachází poblíž vnějšího okraje jednoho ze spirálních ramen.
Hvězdy leží tak daleko, že se nám jeví jako pouhé světelné body, neumíme přesně určit
jejich velikost či tvar. Mají však charakteristickou barvu svého světla. Newton objevil, že
pokud světlo ze Slunce prochází hranolem, rozloží se na jednotlivé barevné složky – na
spektrum – jako v duze. Pokud na jednotlivé hvězdy nebo galaxie zaostříme dalekohled,
můžeme podobně pozorovat spektrum světla, které vyzařují. Různé hvězdy mají různá
spektra, avšak jejich poměrná jasnost různých barev je vždy přesně tatáž, jakou můžeme
očekávat při pozorování světla vyzařovaného tělesem, které je rozžhavené do ruda. To znamená, že ze světelného spektra hvězdy můžeme určit její teplotu. Navíc zjistíme, že jisté
zcela specifické barvy ve spektru hvězd chybí a tyto chybějící barvy se u jednotlivých hvězd
mohou lišit. Víme, že každý chemický prvek (viz Periodická tabulka prvků) pohlcuje charakteristickou skupinu specifických barev. Pokud tedy zjistíme, že ve spektru dané hvězdy
chybí takové skupiny barev, můžeme přesně určit, které prvky se nacházejí v atmosféře této
hvězdy. (Viz i laureát Nobelovy ceny Jaroslav Heyrovský – polarografie.)
Ve 20. letech 20. století zjistili astronomové, že spektrum hvězd v cizích galaxiích vykazovalo tytéž charakteristické skupiny chybějících barev jako u hvězd v naší galaxii – Mléčné
dráze, všechny však byly stejnou měrou posunuty směrem k červenému konci spektra. Jediným rozumným vysvětlením této skutečnosti bylo, že galaxie se pohybují směrem od nás
a frekvence světelných vln, přicházejících od nich, je snížena Dopplerovým jevem, neboli
vykazuje rudý posuv. Např. policie využívá Dopplerův jev k měření rychlosti vozů. Změří
frekvenci pulsů radiových vln, které se od nich odrážejí.
Všechny galaxie vykazují rudý posuv, žádný modrý posuv, každá z nich se tudíž pohybuje směrem od nás. Dokonce ani velikost rudého posuvu dané galaxie není nijak náhodná – je přímo úměrná vzdálenosti této galaxie od nás. To znamená, že vesmír není statický,
jak se všichni dříve domnívali, ale že se ve skutečnosti rozpíná. Vzdálenost mezi různými
galaxiemi neustále roste.
Obecná teorie relativity Alberta Einsteina
Albert Einstein v roce 1915 formuloval Obecnou teorii relativity, byl si však jist, že vesmír
je statický. Svou teorii upravil proto tak, aby platila – uvedl tzv. kosmologickou konstantu. Šlo o novou antigravitační sílu, která na rozdíl od ostatních sil nepochází ze žádného
konkrétního zdroje a je zabudována přímo do struktury časoprostoru. Einsteinova kosmologická konstanta dává časoprostoru vnitřní tendenci se rozpínat, která by mohla vyvážit
přitažlivost veškeré hmoty ve vesmíru, takže výsledkem by byl statický vesmír.
Naproti tomu Friedmann formuloval dva velice jednoduché předpoklady o vlastnostech
vesmíru, že vesmír vypadá stejně, ať se díváme kterýmkoli směrem a že totéž platí, i kdybychom vesmír (nám známý vesmír) sledovali z kteréhokoli jiného bodu. Na základě obecné
relativity a těchto dvou předpokladů ukázal Friedmann, že bychom neměli očekávat, že by
vesmír mohl být statický.
26
Předpoklad, že vesmír vypadá stejně ve všech směrech, ve skutečnosti neplatí. Např.
hvězdy v naší galaxii – Mléčné dráze, která se táhne napříč noční oblohou, tvoří výrazný
pás. Vypadá to ale, že v každém směru jich je víceméně stejný počet. Vesmír se zdá být
zhruba stejný ve všech směrech za předpokladu, že jej pozorujeme ve velkém měřítku – ve
srovnání se vzdálenostmi mezi galaxiemi.
Modely vesmíru
V roce 1965 dva američtí fyzici, Arno Penzias a Robert Wilson, pracovali v Bellových laboratořích v New Jersey na projektu velmi citlivého mikrovlnného čidla pro komunikaci
s družicemi na oběžné dráze. Zjistili při tom, že jejich detektor zachycuje velmi mnoho
šumu. Tento nadbytečný šum byl stejný, ať směřoval detektor kamkoli. Toto záření nepřicházelo z naší Sluneční soustavy. Bylo totiž všude stejné – konstantní. Toto záření muselo
cestou k nám projít skrze většinu pozorovatelného vesmíru. Protože se jeví stejně v různých
směrech, musí být i vesmír v různých směrech, přinejmenším ve velkém měřítku, stejný.
Víme, že ať budeme detekovat tento šum kterýmkoli směrem, nemění se velikost tohoto
šumu o více než o jednu desetitisícinu. Byl tím potvrzen Friedmannův první předpoklad.
Raný vesmír byl velice horký a hustý – měl by být rozžhavený, až by vydával bílou záři. Toto
záření tedy vidíme, protože světlo z velmi vzdálených částí raného vesmíru k nám přichází
teprve nyní. Díky rozpínání vesmíru však toto světlo je natolik posunuté směrem k červenému konci spektra, že se nám jeví jako mikrovlnné záření. Penzias a Wilson dostali v roce
1978 za tento objev Nobelovu cenu.
Ačkoli Friedmann došel pouze k jedinému modelu vesmíru, existují ve skutečnosti tři
různé modely vesmíru, které splňují ony dva základní Friedmannovy předpoklady.
Model první (nalezl jej Friedmann) – vesmír se rozpíná natolik pomalu, že gravitační
přitažlivost mezi galaxiemi způsobí, že se začne rozpínání zpomalovat a nakonec i zastaví.
Galaxie se potom začnou k sobě přibližovat a vesmír se začne smršťovat. Vzdálenost mezi
dvěma sousedními galaxiemi začíná na nule, zvětšuje se až na nějakou maximální hodnotu
a potom se opět zmenšuje až zpátky na nulu. Prostor, který zaujímá, není nekonečný, nicméně nemá hranici.
Model druhý – vesmír se rozpíná tak rychle, že jej gravitační přitažlivost nedokáže vůbec zastavit, ačkoli jej trošku přibrzdí. Rozestupy mezi sousedními galaxiemi začínají na
nule a nakonec se galaxie od sebe v tomto modelu vzdalují stálou rychlostí.
Model třetí – vesmír se rozpíná právě tak rychle, aby se vyhnul zpětnému zhroucení.
Rozestupy mezi sousedními galaxiemi začínají také na nule a navždy se zvětšují. Rychlost,
kterou se od sebe galaxie v tomto modelu vzdalují, je však stále menší a menší, ačkoli nuly
zcela nikdy nedosáhne.
U prvního modelu platí, že gravitace je zde tak silná, že prostor se stáčí sám do sebe,
takže vypadá podobně jako povrch zeměkoule. Pokud člověk cestuje na zemském povrchu
stále stejným směrem, nikdy nenarazí na neproniknutelnou překážku, ani nespadne přes
okraj, ale nakonec dojde tam, odkud vyšel. Prostor ve Friedmannově prvním modelu je
právě takový, jsou zde však tři rozměry místo dvou rozměrů zemského povrchu a pohybuje
se rychlostí převyšující rychlost světla, což není přípustné (!). Čtvrtý rozměr – čas – je také
27
svým rozsahem konečný, je však jako úsečka se dvěma konci nebo hranicemi – začátkem
a koncem.
Přestane se nakonec vesmír rozpínat a začne se smršťovat, nebo se bude rozpínat navždy? Musíme vycházet ze současné rychlosti rozpínání vesmíru a jeho průměrné hustoty.
Pokud by byla tato hustota nižší, než je jistá kritická hodnota daná rychlostí rozpínání,
bude gravitační přitažlivost příliš slabá na to, aby rozpínání zastavila. Pokud bude hustota
vyšší než tato kritická hodnota, gravitace v budoucnu rozpínání v určitém okamžiku zastaví a způsobí, že vesmír se opět zhroutí.
Současnou rychlost rozpínání vesmíru můžeme určit pomocí Dopplerova jevu – změříme si rychlosti, kterou se od nás vzdalují ostatní galaxie. To můžeme velice přesně, nejsou
však příliš dobře známy vzdálenosti galaxií, můžeme je měřit pouze nepřímo. Proto vše,
co víme, je, že vesmír se rozpíná asi o 5 až 10 % každou miliardu let (1 000 000 000 let).
Nepřesnost, s níž určujeme současnou průměrnou hustotu vesmíru, je však ještě daleko
větší. Jestliže bychom vše velice, zdůrazňuji velice, aproximovali a rychlost rozpínání by
byla konstantní, můžeme se domnívat, že za 100 000 000 let se vesmír rozvine o 1 %.
Pokud sečteme hmotnosti všech hvězd, jež vidíme v naší galaxii i v galaxiích cizích, je
výsledek menší než jedna setina (<1/100) množství potřebného k zastavení rozpínání vesmíru, a to i při nejnižším odhadu rychlosti rozpínání. Víme však, že jak naše, tak cizí galaxie musí obsahovat velké množství temné hmoty, již nemůžeme pozorovat přímo, ale máme
jistotu o její existenci díky působení její gravitační přitažlivosti na oběžné dráhy hvězd
a plynu v galaxiích. Navíc je většina galaxií ve shlucích a my můžeme dokazovat podobným
způsobem přítomnost další temné hmoty mezi galaxiemi v těchto shlucích díky jejím účinkům na pohyb galaxií. Pokud přičteme všechnu tuto temnou hmotu, stále dostáváme jen
okolo jedné desetiny (<1/10) množství potřebného k zastavení rozpínání. Mohla by však
existovat nějaká jiná forma hmoty, již jsme dosud nezachytili a která by mohla průměrnou
hustotu vesmíru ještě zvýšit až na kritickou hodnotu potřebnou k zastavení rozpínání.
Dosavadní závěr však musí být, že vesmír se nejenže rozpíná, ale že také nedosáhne na
kritickou hodnotu potřebnou k zastavení rozpínání. Bude se proto pravděpodobně, podle
dosavadních znalostí, rozpínat navždy. Kdyby se měl vesmír i přesto opět zhroutit, nedojde
k tomu za dobu menší než 10 000 000 000 let, protože rozpínání již přinejmenším stejně
dlouhou dobu trvá. To už však budeme mít určitě kolonie mimo Sluneční soustavu a naše
Slunce bude vyhořelé, budeme mít jiné technologie i znalosti. Člověk dnešního typu však
nemusí existovat, může se vyvinout v přímou pokročilejší formu (formy), nebo ho může
nahradit jeho jiná vývojová boční živočišná větev, kterou dnes ještě neznáme.
Velký třesk
Všechny tři Friedmannovy modely vesmíru mají tu vlastnost, že v nějakém okamžiku v minulosti – před řádově deseti až dvaceti miliardami let (10–20 000 000 000 let) musela být
vzdálenost mezi sousedními galaxiemi nulová. Tento okamžik nazýváme velký třesk, při
něm byla hustota vesmíru a zakřivení časoprostoru nekonečné. To by znamenalo, i z obecné teorie relativity, na níž jsou tři Friedmannovy řešení založeny, že ve vesmíru existuje
singulární bod.
28
Všechny naše vědecké teorie jsou formulovány na základě předpokladu, že časoprostor je hladký a téměř plochý, takže by všechny selhaly v singularitě velkého třesku, kde je
zakřivení časoprostoru nekonečné. To znamená, že i kdyby před velkým třeskem nastaly
nějaké události, nejenže bychom je nebyli s to rekonstruovat, ale nemohli bychom z nich
vyvozovat, co se stane později, neboť možnost předpovědět budoucí události v okamžiku
velkého třesku končí.
Podobně – pokud víme pouze to, co se stalo od okamžiku velkého třesku – nemůžeme
určit, co nastalo před ním. Pokud jde o nás, nemají události před velkým třeskem žádné
důsledky a nedají se v současnosti i nijak rekonstruovat. Důležité pro nás je, že čas má počátek ve velkém třesku.
Katolická církev se modelu velkého třesku chytla a roku 1951 oficiálně vyhlásila, že je
v souladu s biblí. Podíváme-li se např. ale i na paleontologii, lingvistiku a jiné vědní disciplíny, zjistíme, že bible bude – nejen z hlediska časového a místního – „platit“, jen pokud
bude brána z velmi velké části obrazně, což je také dnes prosazováno.
Teorie stacionárního vesmíru
Byly zde však i jiné návrhy, jak vyloučit teorii velkého třesku. Jedna z nich se nazývá teorie stacionárního vesmíru. S touto teorií přišli roku 1948 uprchlíci z fašisty okupovaného
Rakouska Hermann Bondi a Thomas Gold s Britem Fredem Hoylem, jenž spolu s nimi
pracoval během války na vývoji radaru. Tvrdili, že zatímco se galaxie od sebe vzdalují,
v mezerách mezi nimi se z neustále vznikající nové hmoty utvářejí nové galaxie, a vesmír
tedy vypadá velice zhruba stejně v každém okamžiku i v každém bodě prostoru. Částice se
objevovaly ve středech a mizely na okrajích okolo jedné částice na kilometr krychlový za
rok – to nebylo v rozporu s provedenými pokusy.
Mezi lety 1950 a 1960 minulého století provedla v Cambridgi skupina astronomů vedená Martinem Rylem průzkum kosmických zdrojů rádiových vln. Ukázalo se, že většina
těchto zdrojů rádiových vln musí ležet mimo naši galaxii, a také to, že existuje mnohem
více slabých zdrojů než zdrojů silných. Slabé zdroje interpretovali jako vzdálenější a silnější
zdroje jako objekty ležící poblíž. Navíc se zdálo, že blízkých zdrojů leží v jednotce prostorového objemu méně než zdrojů vzdálených.
To by mohlo znamenat, že se nacházíme ve středu oblasti vesmíru, kde je méně zdrojů
rádiových vln než jinde. Nebo by to také mohlo znamenat, že zdroje vlnění byly v minulosti – v době, kdy rádiové vlny vyrazily na cestu k nám – četnější, než jsou nyní. Obě tato
vysvětlení jsou v rozporu s předpověďmi teorie stacionárního vesmíru. Navíc mikrovlnné
záření, objevené Penziasem a Wilsonem v roce 1965, ukazovalo, že vesmír musel být v minulosti mnohem hustší. Na základě tohoto byla teorie stacionárního vesmíru opuštěna.
V roce 1963 přišli dva ruští vědci Jevgenij Lifšic a Isaak Chalatnikov s teorií, že velký
třesk je pouhou zvláštností Friedmannových modelů a nemuselo k němu vůbec dojít. Mezi
všemi modely, které zhruba odpovídají skutečnému vesmíru, budou možná jen Friedmannovy modely obsahovat singularitu velkého třesku. Ve Friedmannových modelech se
všechny galaxie od sebe vzdalují přímočaře, musely být v určitém okamžiku v minulosti ve
stejném místě. Ve skutečném vesmíru se však galaxie od sebe nevzdalují jenom přímočaře,
29
mají také malé rychlosti roztahování do stran. Nikdy tedy nemusely všechny být na stejném
místě, mohly být blízko u sebe. Možná tedy současný rozpínající se vesmír nevznikl ze singularity velkého třesku, ale z předešlé fáze smršťování. Jak se vesmír hroutil, nemusely se
všechny částice, které obsahuje, srazit, ale mohly kolem sebe proletět a potom se pohybovat
dál od sebe, a dát tak vzniknout současnému rozpínajícímu se vesmíru.
Lifšic a Chalatnikov studovali takové modely vesmíru, které byly zhruba stejné jako modely Friedmannovy, brali ale v úvahu nepravidelnosti a náhodné rychlosti galaxií v reálném
vesmíru. Ukázalo se, že takovéto modely mohou začínat velkým třeskem, ačkoli galaxie se
již od sebe nevzdalují přímočaře. Tvrdili, že je to i tak možné pouze v určitých výjimečných
modelech, v nichž se všechny galaxie pohybují tím jediným správným způsobem. Argumentovali tím, že modelů podobných Friedmannovým, avšak neobsahujícím singularitu
velkého třesku, existuje, jak se zdá, nekonečněkrát více než těch, které singularitu obsahují, a tudíž bychom mohli dojít k závěru, že je méně pravděpodobné, že k velkému třesku
kdysi došlo. Později si však uvědomili, že existuje mnohem obecnější třída modelů, které
se podobají Friedmannovým modelům a obsahují singularitu a v nichž se podobají Friedmannovým modelům a obsahují singularitu a v nichž se galaxie nemusejí podobat žádným
speciálním způsobem.
Teorém Rogera Penrose – předpoklad černé díry
V roce 1965 přišel britský fyzik Roger Penrose s jednou myšlenkou. Vycházel ze skutečnosti, že gravitace je vždy přitažlivá, dále z chování světelných kuželů v obecné relativitě.
Hvězda se zhroutí v důsledku své vlastní přitažlivosti a bude polapena v oblasti, jejíž hranice se nakonec smrští na nulovou velikost. Tzn. veškerá hmota této hvězdy bude stlačena do
oblasti nulového objemu, takže hustota hmoty a zakřivení časoprostoru vzrostou na nekonečnou hodnotu. Máme zde singularitu, která je ohraničena oblastí časoprostoru, a dnes ji
známe jako pojem černá díra.
Stephen Hawking využil Penroseův teorém. Předpokládal otočení směru času tak, aby
se hroucení změnilo na rozpínání. Předpoklady Penroseova teorému stále platily a daly se
aplikovat na celý vesmír. Vesmír by byl v současnosti ve velkém měřítku zhruba stejný jako
Friedmannovy modely. Penroseův teorém dokazoval, že každá hroutící se hvězda v černou
díru musí skončit v singularitě.
Časově převrácená argumentace dokazovala, že každý rozpínající se vesmír podobný
Friedmannovým modelům musel začít singularitou. Technické důvody Penroseova teorému vyžadovaly, aby byl vesmír prostorově nekonečný.
Stephen Hawking využil Penroseova teorému, aby dokázal, že vesmír obsahuje singularitu tehdy, pokud se rozpíná dostatečně rychle na to, aby se vyhnul opětovnému zhroucení – pouze tento Friedmannův model je prostorově nekonečný. Platí-li zde obecná teorie
relativity a pozorujeme-li, že vesmír obsahuje dané množství hmoty, musel vesmír obsahovat singularitu velkého třesku.
Pojem černá díra vznikl poměrně nedávno. Vytvořil jej roku 1969 americký vědec John
Wheeler na základě představ, které byly před dobrými 200 lety. V té době byly dvě teorie
o světle, jedna tvrdila, že světlo je z částic, druhá tvrdila, že světlo je z vln.
30
Dnes víme, že na základě částicově-vlnové dualitě vycházející z kvantové mechaniky
můžeme na světlo nahlížet jednak jako na vlnu, jednak i jako na částici Nebylo jasné, jak
by reagovalo světlo na gravitaci, bylo-li by z vln, zato bylo-li by z částic, tyto částice by byly
gravitací přitahovány stejně jako např. družice, oběžnice, planetky, meteority, vlasatice aj.
Rychlost světla je však neměnná, foton nemění svou rychlost.
Byly-li by tyto předpoklady správné, roku 1783 napsal John Michell, přednášející na
Cambridgeské univerzitě, článek do časopisu Filozofická pojednání královské společnosti
v Londýně a uvedl zde, že hvězda (slunce), která je dostatečně kompaktní a hmotná, vytváří
tak silné gravitační pole, že z něho neunikne ani světlo. Veškeré světlo vyzářené z jejího povrchu bude vtaženo zpět a to dříve, než se dostane do větší vzdálenosti. John Michell tvrdil,
že takových hvězd by mohlo existovat velké množství. Ačkoli bychom je neviděli, neboť jejich světlo by k nám nepřicházelo, přesto bychom pociťovali jejich gravitační přitažlivost.
S podobným tvrzením přišel nezávisle na Johnu Michellovi francouzský vědec markýz
de Laplace v prvním a druhém vydání své knihy Exposition du système du monde (Výklad
systému světa), v pozdějších vydáních je však vynechal.
Hvězda vznikne tak, že se velké množství plynu, převážně vodíku, začne hroutit v důsledku své gravitační přitažlivosti samo do sebe. Jak se plyn smršťuje, jeho atomy se srážejí
stále častěji a stále větší rychlostí, což vede k zahřívání plynu. Nakonec se stane plyn tak
horkým, že sražené atomy vodíku se již od sebe neodrazí – místo toho splynou a vytvoří
atom hélia. Díky teplu, uvolňovanému z těchto reakcí, které se podobají řízenému výbuchu
vodíkové bomby, hvězdy svítí. Toto dodatečné teplo natolik zvyšuje tlak plynu, až nakonec
vyrovná gravitační přitažlivost a mračno plynu se přestane smršťovat. V takové rovnováze
zůstávají hvězdy po dlouhou dobu, teplo z jaderných reakcí vyrovnává gravitační přitažlivost. Nakonec hvězdě dojde vodík a i ostatní paliva. Paradoxem je, že s čím větším množstvím paliva hvězda začne, tím dříve dojde. To jest proto, že čím je hvězda hmotnější, tím
má vyšší teplotu, která se tak vyrovnává její gravitační přitažlivosti. Čím více má hvězda
vyšší teplotu, tím rychleji spotřebuje své palivo. Naše Slunce má dostatek paliva na dobu
delší jak pět miliard let (5 000 000 000 let) – v té době však už budeme plně kolonizovat
světy mimo naši Sluneční soustavu. Hmotnější hvězdy mohou své palivo spotřebovat už
během sto milionů let (100 000 000 let), to je doba o mnoho kratší, než je stáří vesmíru.
Když hvězdě (slunci) dojde palivo, začne chladnout a v důsledku toho se smršťuje. V roce
1928 vypočítal indický vědec Subrahmanyan Chandrasekhar, jak velká může hvězda (slunce) ještě být, aby vzdorovala své vlastní gravitaci potom, co spotřebuje všechno své palivo.
Podstatou výpočtu byla myšlenka, že když se hvězda zmenší, částice hmoty se k sobě dostanou velice blízko. Pauliho vylučovací princip však říká, že dvě hmotné částice nemohou
mít stejnou polohu i stejnou rychlost. Z toho plyne, že tyto dvě částice musejí mít různou
polohu a rychlost. To způsobí, že se od sebe tyto částice budou vzdalovat a hvězda bude mít
tendenci se rozpínat. Hvězda si proto dokáže udržovat stálý poloměr díky rovnováze mezi
přitažlivostí gravitace a odpudivou silou vznikající v důsledku vylučovacího principu právě
tak, jako byla během jejího předchozího života gravitace vyrovnávána teplem.
Subrahmanyan Chandrasekhar přišel však s tím, že odpudivá síla má omezení velikosti, to ji zajišťuje vylučovací princip. Teorie relativity omezuje nejvyšší možný rozdíl
v rychlostech hmotných částic ve hvězdě na rychlost světla. To znamená, že když bude mít
hvězda dostatečnou hustotu, odpudivá síla způsobená vylučovacím principem bude menší
31
než přitažlivost způsobená gravitací. Chandrasekhar vypočítal, že chladná hvězda (slunce) o hmotnosti více než asi jeden a půl hmotnosti našeho Slunce nedokáže vzdorovat své
vlastní gravitaci. Tato hmotnost je dnes známa jako Chandrasekharova mez.
Z toho vyplývá, že pokud je hmotnost hvězdy menší než Chandrasekharova mez, může
se nakonec přestat smršťovat a ustálí se v koncovém stavu bílého trpaslíka o poloměru několika tisíc kilometrů a hustotě desítek tun na centimetr krychlový. Bílý trpaslík je udržován v rovnováze odpudivými silami, které působí mezi elektrony, které tato hvězda obsahuje, v důsledku vylučovacího principu. Na obloze je možno pozorovat velké množství
bílých trpaslíků, prvního, kterého jsme objevili, obíhá u hvězdy Síria a patří k nejjasnějším
hvězdám na noční obloze.
Bylo též zjištěno, že existuje i další možné řešení konce hvězdy. Zde existuje také omezení hmotnosti na cca jednu nebo dvě hmotnosti našeho Slunce, tyto hvězdy jsou však ještě
o mnoho menší než bílí trpaslíci. Rovnováha je zde udržována taktéž důsledkem vylučovacího principu, tentokráte ale ne mezi elektrony, ale vzájemným odpuzováním mezi neutrony a protony. Tyto hvězdy byly proto nazvány neutronovými hvězdami. Jejich poloměr je jenom okolo patnácti kilometrů a jejich hustota desítek milionů tun na centimetr krychlový.
Když spotřebují své palivo hvězdy, jejichž hmotnost je za Chandrasekharovou mezí, mohou vybuchnout, nebo se jim podaří odvrhnout dostatek hmoty, tak aby snížily svou hmotnost pod Chandrasekharovu mez, anebo se gravitačně zhroutí. Subrahmanyanu Chandrasekharovi byla v roce 1983 udělena, i za tento objev, Nobelova cena.
Američan Robert Oppenheimer přišel v roce 1939 s prací zabývající se gravitační polem
hvězd. Gravitační pole hvězdy mění dráhy světelných paprsků v časoprostoru a způsobuje, že se liší od drah, jimiž by se paprsky ubíraly, kdyby zde daná hvězda nebyla. Světelné
kužely, které určují dráhy, po nichž se prostorem a časem pohybují záblesky světla vyslané
z vrcholů těchto kuželů, se poblíž povrchu hvězdy stáčejí mírně dovnitř. (Při dopadu paprsků na povrch planetek by se měl úhel dopadu rovnat úhlu odrazu.)
U světla, přicházejícího ze vzdálených hvězd (sluncí), pozorujeme při zatmění Slunce
jeho ohyb. Jak se hvězda smršťuje, gravitační pole na jejím povrchu sílí a světelné kužely se
dovnitř stáčejí více. Pro světlo je stále obtížnější z hvězdy uniknout a vzdálenému pozorovateli se toto světlo jeví slabší a červenější.
Nakonec se hvězda zmenší na určitý kritický poloměr a gravitační pole na povrchu
bude tak silné, že světelné kužely budou dovnitř stáčeny natolik, že světlo již nebude moci
uniknout. Podle teorie relativity se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo. Nemůže-li
tedy uniknout světlo, nemůže uniknout ani cokoli jiného. Vše je vtaženo zpět gravitačním
polem. Tuto oblast nazýváme dnes černou dírou a její hranice se nazývá horizont událostí.
Horizont událostí splývá s drahami těch světelných paprsků, které jen taktak že z černé díry
neuniknou.
Vznik černé díry
Černá díra může vzniknout třemi způsoby:
Zhroucení primordiální výduti – tento stav nastává tehdy, když se primordiální mračno
vodíku v okolí malé zárodečné černé díry hroutí. Vtéká do ní plyn a dodává díře další hmo32
tu. Vznikají v něm hvězdy. Zhroucením mračna vzniká obří eliptická galaxie. Růst černé
díry se zastavuje.
Srážky diskových galaxií – dvě diskové galaxie, jež mají obě ve svém středu černou díru,
padají směrem k sobě. Galaxie se srážejí a jejich jádra se spojují i s oběma černými dírami.
Z tohoto splynutí vzniká jedna obří eliptická galaxie s centrální černou dírou, jejíž hmotnost úměrně narostla.
Pseudovýduť – vzniká čistě disková galaxie, nanejvýš se zárodečnou černou dírou. Plyn
padá z disku do středu galaxie, kde narůstá pseudovýduť, která vypadá jako primordiální
výduť. Ve skutečnosti je to však součást disku. S rostoucí pseudovýdutí vzniká černá díra,
její hmotnost roste s hmotností pseudovýdutě zhuštěniny.
Je třeba si uvědomit, že v teorii relativity neexistuje žádný absolutní čas. Každý pozorovatel vnímá a měří čas jinak. Díky gravitačnímu poli hvězdy (slunce) se bude čas člověka
stojícího na hvězdě lišit od času vzdáleného pozorovatele. Tento jev byl změřen na Zemi při
pokusech s hodinami nalézajícími se na špičce a u paty vodárenské věže.
Podle obecné relativity musí být uvnitř černé díry singularita o nekonečné hustotě. To
je vcelku podobné velkému třesku na počátku času. V singularitě přestávají platit vědecké
zákony a ztrácíme zde možnost předpovídat budoucnost. Žádný pozorovatel, jenž by zůstal
mimo černou díru, by však touto ztrátou možnosti předpovídat nebyl zasažen. Ani světlo
a ani žádný jiný signál k němu nemůže ze singularity dojít. Existují však i řešení/teorie,
které ukazují na to, že se můžeme vyhnout nárazu do singularity černé díry, místo toho
propadneme červí dírou a vyjedeme (vyletíme) ven do jiné oblasti vesmíru. Tato skutečnost
by nám otevřela možnosti cestování prostorem i časem, bohužel se zdá, že tato řešení jsou
vysoce nestabilní. I ta nejmenší porucha může znamenat velké, ne-li katastrofální, problémy pro naše cestování červí dírou.
Pohyb gravitačního hroucení, během něhož vzniká černá díra, bude bržděn vysíláním
gravitačních vln. Nedá se však předpokládat, bude-li černé díře trvat dlouho, než se ustálí
v neměnném stavu. Tento neměnný stav bude záviset na přesných vlastnostech tělesa, jež
se předtím zhroutilo a dalo vzniknout černé díře. V roce 1967 Werner Israel napsal článek,
v němž dokázal, že každá černá díra, která nerotuje, musí být dokonale kulatá neboli sférická, její velikost bude záviset na její hmotnosti. Lze ji popsat dle konkrétního řešení Einsteinových rovnic, které je známo už od roku 1917, kdy jej krátce po objevu obecné relativity
nalezl Karl Schwarzschild. Zvláště Roger Penrose a John Wheeler však prosazovali, a další
výpočty toto potvrzovaly, že černá díra by se měla chovat jako koule tvořená tekutinou.
Ačkoli dané těleso může být na počátku nesférické, jak se bude hroutit, aby dalo vzniknout
černé díře, ustálí se díky vyzařování gravitačních vln ve sférickém stavu. (Otázkou je, jestli
by mohla černá díra mít jakýkoli tvar či velikost a jestli by její tvar mohl být nestálý.)
Na základě analogie s koulí tvořenou tekutinou bychom očekávali, že černá díra vzniklá
zhroucením rotujícího tělesa nebude dokonale kulatá. Bude vypouklá podél rovníku v důsledku otáčení. Podobnou malou vypouklinu pozorujeme na našem Slunci, kde je toto způsobeno tím, že se naše Slunce otočí dokola za přibližně 25 dnů. V roce 1963 byl také nalezen
Novozélanďanem Royem Kerrem soubor řešení rovnic obecné relativity, kde byly obsaženy
černé díry a byly obecnější než řešení Schwarzschildova. Tyto černé díry „dle Kerra“ rotují
stálou rychlostí a jejich velikost a tvar závisí pouze na tom, jaká je jejich hmotnost a rychlosti otáčení. Pokud je rychlost rotace nulová, jsou tyto černé díry dokonale kulaté a tato
33
řešení jsou totožná se Schwarzschildovými řešeními. Pokud však rychlost rotace nebude
nulová, vyboulí se černé díry podél rovníku směrem ven. Byla proto formulována hypotéza, že rotující těleso, které se hroutí a vzniká z něj černá díra, bude vyhovovat Kerrovým řešením. Zároveň platí, že čím se hvězdy k černé díře přiblíží, tím bude jejich rychlost vyšší.
Z rovnic Brandona Cartera, na něž navázal Stephen Hawking a David Robinson, plyne,
že po gravitačním zhroucení se musí černá díra ustálit ve stavu, v němž se může otáčet, ale
nemůže pulsovat. Její velikost a tvar budou záviset jen na její hmotnosti a rychlosti rotace
a nikoli na povaze tělesa, jež se zhroutilo a dalo jí tak vzniknout. Při vzniku černé díry se
musí ztratit velké množství informací o původním zhrouceném tělese, vše, co můžeme u této černé díry následně měřit je její hmotnost a rychlost otáčení. Lze proto porovnávat podrobné modely objektů, které mohou obsahovat černé díry, a srovnávat, co z toho vyplývá.
V roce 1963 Maarten Schmidt, astronom z hvězdárny Mount Palomar v Kalifornii, nalezl poprvé objekt, který odpovídal matematickým modelům, jednalo se o černou díru, těch
byly dodneška nalezeny spousty. Schmidt nalezl slabý zdroj 3C273, když změřil rudý posuv
tohoto objektu, zjistil, že je příliš veliký na to, aby byl způsoben gravitačním polem. Kdyby
šlo o gravitační rudý posuv, musel by tento zdroj/objekt být tak hmotný a ležet tak blízko,
že by narušoval oběžné dráhy planet ve Sluneční soustavě. Zároveň se nemohlo jednat o to,
že by byl způsoben rozpínáním vesmíru, tento objekt by byl tak vzdálený, že by jej nešlo
pozorovat. Muselo se tedy jednat o první nalezenou černou díru. V roce 1967 objevila Jocelyn Bellová, postgraduální studentka z Cambridge University, čtyři zdroje/objekty LGM 1
až LGM 4, které pulsovaly. (Myslela si, že se spojila s mimozemskou civilizací – proto byly
zdroje pojmenovány LGM – Little Green Men – Malí zelení mužíčkové.) Ve skutečnosti
se jednalo o rotující neutronové hvězdy, které byly díky rotaci, která způsobuje vysílání
pulsujících radiových vln, pojmenovány pulsary. Jednalo se o první jednoznačný důkaz,
že existují neutronové hvězdy. Neutronová hvězda má poloměr okolo 15 kilometrů – to
je pouze několik násobků kritického poloměru, po jehož dosažení se z hvězdy stává černá
díra. Pokud se hvězda může zhroutit na takto malou velikost, není neopodstatnělé předpokládat, že je možné, aby se zhroutila na ještě menší velikost a zhroutit se v černou díru.
Černou díru, která už dle názvu nevyzařuje světlo, lze objevit díky její silné gravitaci.
Astronomové zaznamenali velké množství systémů, kde obíhají dvě hvězdy a jedna k druhé je přitahována gravitací, zaznamenali též systémy, kde je pouze jediná viditelná hvězda
a obíhá kolem neviditelného souputníka. Tyto systémy často vyzařují rentgenové paprsky.
Ty vznikají díky tomu, že hmota, jež byla odváta z povrchu viditelné hvězdy, padá směrem
k neviditelné složce, dostává se do spirálního pohybu (víru) a značně se zahřívá, takže vyzařuje rentgenové paprsky. Tento mechanizmus může fungovat pokud neviditelný objekt
bude velmi malý jako – bílý trpaslík, neutronová hvězda nebo černá díra. Z pozorovaného
pohybu viditelné hvězdy lze pak určit nejmenší možnou hmotnost neviditelného objektu.
Vznikly i černé díry o nízké hmotnosti, a to pravděpodobně za vysokých teplot a tlaků
ve velmi raném vesmíru. Černé díry vzniknout mohly, pokud nebyl raný vesmír dokonale
hladký a stejnorodý, protože to by dovolovalo tomu, že by mohla být stlačena nějaká malá
oblast, která by měla vyšší než pouze průměrnou hustotu, čímž by vznikla černá díra. Víme,
že nějaké nepravidelnosti tam skutečně být musely, neboť v opačném případě by i v současnosti byla hmota ve vesmíru dokonale (nebo skoro dokonale) rovnoměrně rozdělena
a neshlukovala by se do galaxií, hvězd (sluncí), planet, měsíců aj. kosmických těles. Pokud
34
bychom tedy určili, kolik a kde existuje primordiálních černých děr, dozvěděli bychom se
hodně o velice rané fázi vývoje vesmíru. Primordiální černé díry nejsou přeci jen tak úplně
černé, září stejně jako rozžhavená tělesa. A čím jsou menší, tím září více. Paradoxně můžeme nalézt menší černou díru snáze, než zaznamenat ty velké.
Roger Penrose a Stephen Hawking definovali černou díru jako množinu událostí,
z nichž není možné uniknout do velké vzdálenosti. Dráhy světelných paprsků u černé díry
se nemohou přibližovat, protože kdyby tomu tak bylo, musely by se nakonec srazit. Světelné
paprsky na horizontu událostí se musejí vždy pohybovat rovnoběžně nebo směrem od sebe.
Pokud se paprsky světla, které tvoří horizont událostí, hranici černé díry, nemohou navzájem nikdy přibližovat, musí plocha horizontu událostí zůstávat stejná, nebo může s časem
narůstat. Nemůže se nikdy zmenšovat, protože to by znamenalo, že některý z paprsků by se
na hranici musely k sobě přibližovat. Tato plocha se ve skutečnosti bude zvětšovat, kdykoli
do této černé díry spadne hmota nebo záření. Srazí-li se dvě černé díry, které vzájemně
splynou a vytvoří černou díru jedinou, pak bude plocha horizontu událostí výsledné černé
díry větší než součet ploch horizontů událostí původních černých děr. Hranice černé díry
podle těchto definic jsou stejné za předpokladu, že se černá díra ustálí v neměnném stavu.
Entropie – míra neuspořádanosti vesmíru
To, že se plocha černé díry nezmenšuje, připomíná fyzikální veličinu entropii, ta udává
míru neuspořádanosti systému. Necháme-li věci jen tak být, neuspořádanost (čili nepořádek) má tendenci narůstat. Abychom věci uspořádali, musíme vynaložit uspořádanou
energii, která je k dispozici. Například chátrající dům opravit. Toto je známo jako druhý
zákon termodynamiky. Podle něho entropie izolovaného systému nikdy neklesá s časem.
Pokud spojíme dva systémy do jediného, entropie složeného systému je vyšší než součet
entropií systémů původních. Newtonův gravitační zákon je zákonem absolutním, tj. platí
vždy, naproti tomu je druhý zákon termodynamiky statistický, to jest, neplatí vždy, ale pouze ve velké většině případů. Je tu přeci jen nějaká pravděpodobnost, že systémy zůstanou,
alespoň na chvíli, uspořádanější.
Pokud do černé díry vhodíme nějakou hmotu s vysokou entropií, celková entropie hmoty vně černé díry poklesne. Celková entropie včetně černé díry se možná nesnížila, ale vně
černé díry ano. Neexistuje však způsob, jak se podívat dovnitř černé díry a zjistit, jakou entropii má hmota uvnitř. Jacob Bekenstein navrhl, že by plocha horizontu událostí mohla být
mírou entropie černé díry. Černá díra vyzařuje přesně takové množství částic, které vyloučí
porušení druhého zákona termodynamiky. Černá díra by měla uvolňovat částice a záření,
jako by šlo o rozžhavené těleso o teplotě, která závisí pouze na hmotnosti této černé díry. Tj.
čím vyšší je tato hmotnost, tím nižší je teplota. Toto vyzařování je možno chápat takto, to
co považujeme za prázdný prostor, nemůže být dokonale prázdné, neboť to by znamenalo,
že všechna pole – jako např. gravitační či elektromagnetické, by musela být přesně nulová.
Intenzita pole a rychlost jeho změny v čase se však chovají podobně jako poloha a rychlost
částice. Z principu neurčitosti plyne, že čím přesněji známe jednu z těchto dvou veličin, tím
méně přesně můžeme určit tu druhou.V prázdném prostoru proto nemůže být pole s trvale
přesnou hodnotou a přesnou hodnotou rychlostí změny, tj. ani jedno s nulovou hodnotou.
35
Hodnota pole musí naopak vykazovat jisté minimum neurčitosti, neboli kvantové fluktuace. Tyto fluktuace si můžeme představit jako páry částic světla či gravitace, které se v nějaký
časový bod objeví, vzdalují se od sebe a pak se zase k sobě přiblíží a vzájemně se anihilují.
Tyto částice označujeme jako virtuální. Na rozdíl od reálných částic je nemůžeme přímo
pozorovat pomocí detektoru částic, ale můžeme sledovat jejich nepřímé účinky na malé
změny energie elektronových drah atomů. V budoucnu však změřeny budou moci být, teoretickým předpovědím odpovídají s perfektní přesností.
Zákon zachování energie
Díky zákonu zachování energie bude mít jeden partner z virtuálního páru energii kladnou
a druhý zápornou. Partner – virtuální částice, se zápornou energií bude odsouzen k rychlému zániku, tj. proto, že v běžné situaci reálná částice má energii vždy kladnou. Tato částice
musí proto tedy vyhledat svého partnera a anihilovat s ním. Gravitační pole uvnitř černé
díry je však natolik silné, že dokonce i reálná částice zde může mít energii zápornou.
Je-li přítomna černá díra, virtuální částice se zápornou energií může spadnout do této
černé díry a stát se tak částicí reálnou. V tomto případě už nemusí se svým protějškem anihilovat a její opuštěný partner může do černé díry spadnout též. Protože má však kladnou
energii, může také uniknout do nekonečna, tak jako reálná částice. Vzdálenému pozorovateli se může jevit, jako by tato částice byla vyzářena z černé díry. Čím menší je tato černá
díra, tím kratší vzdálenost bude muset částice se zápornou energií urazit, než se stane částicí reálnou. Proto bude vyzařovací výkon větší a zdánlivá teplota této černé díry bude vyšší.
Kladná energie vycházejícího záření bude vyvážena částicemi se zápornou energií, jež
proudí do černé díry. Podle Einsteinovy rovnice E = mc2 jsou energie a hmota ekvivalentní.
Vtékání záporné energie do černé díry proto snižuje její hmotnost. Jak černá díra ztrácí
svou hmotnost, plocha jejího horizontu událostí se zmenšuje. Tento pokles entropie černé
díry je ale více než vyrovnáván entropií vydávaného záření, druhý zákon termodynamiky
není proto porušen.
Výbuch černých děr
Čím nižší je hmotnost černé díry, tím má vyšší teplotu. Takže jak černá díra ztrácí hmotnost, její teplota a vyzařovací výkon se zvětšují. Proto ztrácí hmotnost rychleji. Není zcela
jasné, co se stane, až bude nakonec hmotnost černé díry velice malá. Odhad, který je nejvíce pravděpodobný, je, že díra úplně zanikne v obrovském záblesku záření, toto se vyrovná
výbuchu milionů vodíkových bomb.
Černá díra, která má hmotnost rovnající se několikanásobku hmotnosti našeho Slunce,
by měla teplotu pouze jedné desetimiliontiny stupně nad absolutní nulou. To jest o hodně
méně, než teplota mikrovlnného záření vyplňujícího vesmír – okolo 2,7 stupně nad absolutní nulou, takže takovéto černé díry by vydávaly méně záření, než kolik jej pohlcují,
ačkoli i to je velmi málo. Pokud je vesmír předurčen k věčnému rozpínání, klesne nakonec
teplota mikrovlnného záření pod teplotu záření takovéto černé díry. Pak bude díra pohl36
covat méně záření, než vysílá, a začne ztrácet hmotnost. Ale i potom bude její teplota tak
nízká, že potrvá okolo 1066 let, než se vypaří úplně.
Na druhou stranu by však mohly existovat primordiální černé díry o mnohem nižší
hmotnosti, jež vznikly zhroucením nepravidelností během velmi raných fází vývoje vesmíru. Takovéto černé díry by měly mnohem vyšší teplotu a vydávaly by mnohem více záření.
Primordiální černá díra s počáteční hmotností tisíc milionů tun by žila již tak dlouho, jako
je zhruba stáří vesmíru. Primordiální černé díry s počáteční hmotností nižší, než je tato
hodnota, by se už zcela vypařily. Černé díry s hmotností nepatrně vyšší by však stále vyzařovaly rentgenové paprsky, gama záření a jiná záření.
Tyto formy záření jsou podobné světelným vlnám, mají ale o mnoho kratší vlnovou délku. Takovéto černé díry si asi těžko zaslouží přídomek černé. Ve skutečnosti jsou rozžhaveny do bílého žáru a energii vyzařují s výkonem okolo deseti tisíc megawattů (10 000 MW).
Jediná taková černá díra by mohla pohánět deset velkých elektráren, kdybychom jen dokázali její výkon využít. To by bylo však velice obtížné. Tato černá díra by měla hmotnost
hory, byla by ale stlačena na velikost jádra atomu. Kdyby tato černá díra byla vytvořena na
zemském povrchu, neexistoval by žádný způsob, jak jí zabránit v tom, aby proletěla povrchem Země a spadla do jejího středu. Kmitala by skrz zeměkouli tam a zpátky, až by se
ustálila v jejím středu. Jediné místo, kam by mohla být tato černá díra umístěna, by tedy
byla oběžná dráha Země a udržet ji tam pomocí vlečeného tělesa před ní.
Teorie všeho
Člověk ke konci 20. století n. l. začal uvažovat o tzv. Teorii všeho, někdy též označovanou
za Jednotnou teorii pole. Je to hlavně teorie pro fyziku, konkrétně pro astrofyziku, která popíše zákony všech přírodních sil, energie a hmoty v jednom souhrnu. Tato teorie by
mohla navazovat na teorii, jenž by mohla vysvětlit i všechny okolní jevy, náboženství, vznik
vesmíru – Velký třesk, ba dokonce vznik života a člověka. O snahu formulovat tuto teorii
se zasloužil již Albert Einstein. Měla by spojovat kvantovou mechaniku a Obecnou teorii
relativity, nebo se tomuto alespoň významně přiblížit. Předpokládá se, že při její formulaci
by se mělo vycházet z teorie Kvantové gravitace a související M-teorie (Teorie superstrun
a Teorie p-brán). Tato teorie nebyla dosud formulována a je otázkou, zda-li někdy vůbec
bude. Stephen Hawking říká: „Teorie všeho by měla pomocí jednotných zákonů popisovat
chování subatomárních částic i kup galaxií.“
Teorie relativity
Albert Einstein vytvořil Speciální teorii relativity (STR z roku 1905) a Obecnou teorii relativity (OTR z roku 1916), které jsou spojeny do Teorie relativity (TR). Ta je v rozporu
s Newtonovými pohybovými zákony, tj. že elektromagnetické vlny se pohybují konstantní
rychlostí bez zřetele na rychlost pozorovatele. Teorie relativity říká, že ačkoli na dva pohybující se pozorovatele působí stejné fyzikální zákony, zjistí mezi danými dvěma událostmi
různé časové i prostorové intervaly.
37
Obecná teorie relativity
Obecná teorie relativity (OTR) umožnila pochopení vztahu mezi prostorem, časem a hmotou, to vedlo k formulaci Einsteinovy Gravitační teorie. Před Albertem Einsteinem zveřejnil některé rovnice německý matematik David Hilbert.
Speciální teorie relativity
Speciální teorie relativity (STR) lze odvodit z pouhých dvou předpokladů: Rychlost světla
ve vakuu je konstantní. A zákony fyziky jsou shodné pro všechny pozorovatele v inerciálních soustavách.
Teorie relativity (TR) nám umožnila pochopit význam některých přírodních zákonitostí při rychlostech srovnatelných s rychlostí světla. Na principech použitých při formulaci
TR pak vznikla celá relativistická fyzika, tedy fyzika studující především jevy probíhající
při vysokých rychlostech. Např. relativistická mechanika se zabývá mechanickými jevy při
vysokých rychlostech.
Teorie strun
Na Teorii strun (TS) pracovali John Schwarz, Joël Scherk a Michael Green. TS chápe elementární částice jako vibrační mody chvějící se struny. Vlastní čísla operátorů kalibračních
symetrií dávají náboje částic vzhledem k dané interakci. Operátor energie dává jako vlastní
čísla možné energie či hmotnosti částic (náboj gravitační interakce).
John Schwarz a Joël Scherk ukázali (v roce 1974), že struny mohou řešit spojení gravitace se silnou interakcí. Teorie má jediný vstupní parametr – napětí struny, tím je Planckovo
napětí. Michael Green a John Schwarz pak ukázali (v roce 1984), že struny mohou řešit
spojení gravitace s kvantovou teorií a díky svému nenulovému rozměru problém kvantové
pěny, která pro ně přestává být viditelná. Toto období bylo pojmenováno 1. strunová revoluce. Při 2. strunové revoluci (v roce 1995) poté Edward Witten ukázal, že struny nemusí
být 1D útvary, mohou být i 2D, 3D atd. útvary v mnohadimenzionálním časoprostoru.
Vesmír (kosmos)
(Časo-)prostor, hmota a energie kolem nás jsou označovány jako vesmír (kosmos). Někdy
vesmírem bývá označován i kosmický prostor, tedy prostor mimo planetu Zemi. Vesmír
zkoumá kosmologie a astrofyzika.
Dle některých teorií je tento „náš“ vesmír součástí systému většího počtu vesmíru zvaného Mnohosvět (Multivesmír). Jiné vesmíry v Multivesmíru mohou mít zcela odlišné fyzikální zákony než ten „náš“.
Existuje ještě celá řada těchto teorií a hypotéz, některé navazují i na teorie předešlé. Některé jsou i málo či vůbec všeobecně uznávány. Nejsou zde proto uvedeny.
38
Velký třesk a stáří vesmíru
Ve 20. století byl učiněn zásadní objev, a tím bylo pozorování rozpínání se (expanze) vesmíru (tzv. Hubbleův zákon). Aplikace tohoto pozorování do minulosti vedla k poznání, že
vesmír vznikl před konečně dlouhou dobou, a nedlouho po svém vzniku byl malý a horký.
Tato teorie se nazývá teorie Velkého třesku (Big Bang).Velký třesk může za to, že podmínky
dnešního vesmíru jsou odlišné od podmínek v minulosti nebo jaké budou v budoucnosti.
Na základě tohoto modelu mohl George Gamov v roce 1948 předpovědět reliktní záření,
které bylo roku 1960 i objeveno a je bráno jako důkaz potvrzující správnost teorie Velkého
třesku. Co bylo v minulosti před Velkým třeskem, se lze jen stěží domnívat.
Kvantová teorie gravitace
Kvantová teorie gravitace – tato teorie nebyla dosud formulována, předpokládá se, že její
formulací by se vysvětlil samotný počátek vesmíru. Při něm byla vysoká hustota energie,
velice malý rozměr vesmíru, vysoké zakřivení prostoročasu. Obecná teorie relativity předpokládá na začátku vesmíru singularitu.
Asi 10-35 vteřin od svého počátku se vesmír rychle rozpínal, došlo k tzv. kosmické inflaci.
Ke konci inflace existovala většina hmoty ve vesmíru ve formě kvark-gluonového plazmatu.
S pokračujícím rozpínáním a tím i poklesem teploty se kvarky začaly vázat do formy dnešní podoby hmoty, tzv. baryonové hmoty. Další expanze a ochlazování způsobilo vytváření
elementárních částic a jader vodíku (1H), deuteria (deuterium (D) je atom s jádrem 2H,
které obsahuje v jádře jeden proton a jeden neutron, od vodíku, i když se nejedná o jiný
prvek, se liší především atomovou hmotností (2,01363 amu) a helia (2He). Deuterium je
stabilní izotop, který nepodléhá radioaktivní přeměně, v přírodě se běžně vyskytuje místo
lehkého vodíku. Na jeden atom deuteria připadá v průměru 7 000 atomů normálního vodíku. Jádro deuteria se označuje jako deuteron.
S dalším ochlazováním jádra s elektrony se z nich vytvořily atomy a vesmír se stal průhledným pro záření. Toto záření dosud můžeme pozorovat jako tzv. reliktní záření.
Jádra atomů tvořená z protonů a neutronů s obíhajícími elektrony poté vytvořila prvky
a ty se pospojovaly a vytvořily molekuly. Vlastnosti prvků se periodicky opakují (skupenství: pevná, kapalná, plynná aj.), což objevil Dmitrij Ivanovič Mendělejev a vytvořil periodickou soustavu prvků.
Z původních gravitačních nehomogenit se pozvolna vytvořily struktury, které dnes pozorujeme ve vesmíru jako galaxie, hvězdy a mlhoviny.
Složení reliktního záření a velikost vesmíru
Soudobá měření reliktního záření určila parametry vesmíru, jako např. celková hustota
a energie je 1,00 až 1,04 Ω, stáří vesmíru 13,5 až 13,9 miliardy let, doba oddělení reliktního
záření od hmoty 371 až 387 tisíc let po Velkém třesku, vlnová délka reliktního záření se od
té doby prodloužila 1089krát, současná teplota reliktního záření je 2,725 K, vesmír je složen
39
ze 73,00 % temné energie; 22,60 % temné hmoty; 4,40 % běžné hmoty a méně než 1,50 %
lehkého neutrina.
Dle modelu v rámci kvantové teorie má vesmír tři interakce, dle Obecné teorie relativity
má však čtvrtou interakci – čas, který kvantový není. Kvantovou teorii gravitace (či obecněji „Teorii všeho“) zřejmě není možné vytvořit v rámci kvantové teorie pole. Za kandidáta, ve
kterém bude možné formulovat kvantovou teorii, je sporná Teorie strun.
Doposud není jasné, jaké má vesmír rozměry, zda má „náš“ vesmír konečnou, či nekonečnou velikost a objem.
Nicméně veškerý pozorovatelný vesmír, zahrnující všechna místa, která nás mohla
kauzálně ovlivnit, má určitě konečnou velikost. Současná vzdálenost k hranici pozorovatelného vesmíru se odhaduje na 78 miliard světelných let (7,4 × 1023 km). Co je za touto
pomyslnou hranicí, nevíme.
Námi pozorovatelná hmota tvoří 4 %, které jsou rozděleny asi na 1 % svítící objekty – hvězdy, pulsary a supernovy a na 3 % další menší nesvítící objekty jako hvězdný prach
a plyny, nesvítící hvězdy, planety a planetky.
Fritz Zwicky získal v roce 1933 data svědčící o existenci temné hmoty, která tvoří 23 %
vesmíru. Neskládá se z běžných částic, má i gravitační sílu, ale s elektromagnetickým zářením téměř neinteraguje. Skrytá hmota a energie (někdy též označovány nesprávně temná),
tj. energie vakua tvoří celých 73 % energie vesmíru.
Odhad počtu galaxií, dle pozorování, je 10 miliard. Galaxie tvoří kupy a ty pak nadkupy.
Když pozorujeme galaxie, díváme se ve skutečnosti, vzhledem k gigantickým vzdálenostem
a rychlosti světla do velmi dávné minulosti. V současnosti se díváme do doby před 13 miliardami let, a je tudíž možné, že v současném vesmíru existují právě nyní stovky miliard
galaxií.
Počet hvězd je již velmi těžké spočítat. V každé galaxii jsou stovky až tisíce miliard hvězd.
Naše galaxie, zvaná Mléčná dráha (Milky Way), jich má přibližně 200 až 400 miliard.
Kolem hvězd obíhají planety a tvoří tzv. solární systémy (sluneční soustavy). Naše se
nazývá Sluneční soustavou. Johannes Kepler definoval tři fyzikální zákony (dva v době
pobytu na dvoře Rudolfa II. v Praze) popisující pohyb planet kolem Slunce. Platí však
obecněji pro pohyb libovolného tělesa v centrálním silovém poli, tedy v oblasti působení
nějaké dostředivé síly, jejíž přitažlivost klesá s druhou mocninou vzdálenosti stejně jako
gravitace výrazně hmotnějšího tělesa. Lze je tedy použít například i na pohyb Měsíce či
umělé družice kolem Země, avšak s menší přesností, neboť vliv Slunce je v tomto případě
nezanedbatelný.
Teorie superstrun (M-teorie)
Jedna z nejznámějších a dosud v mnoha směrech neúplných tzv. Teorií všeho je Teorie superstrun (M-teorie). Říká, že základními stavebními kameny přírody nejsou částice s nulovými rozměry, nýbrž jednorozměrné struny, které vibrují různými způsoby, odpovídajícími
různým druhům částic. Veškeré interakce se redukují na spojování a rozpojování strun.
Tato teorie je kontroverzní, i když elegantně a harmonicky sjednocuje teorie velkého a malého, tedy Obecnou teorii relativity (OTR) a kvantovou mechaniku (KM), které jsou jinak
40
neslučitelné. Podle teorie superstrun (M-teorie) má vesmír namísto nám dobře známých
čtyř (trojrozměrný prostor a jeden čas) rozměrů 11 rozměrů, jeden časový a deset prostorových. Dodatečné rozměry jsou ovšem svinuty do variety malé velikosti, v důsledku čehož
unikají přímému pozorování.
V současné době existuje pět konzistentních, ale vzájemně se lišících teorií superstrun.
Tyto teorie jsou však pevně svázány dualitami, které byly objeveny ve druhé superstrunové
revoluci v roce 1995. Pomocí těchto dualit sjednocuje tyto teorie tzv. M-teorie. M-teorie
může existovat v 11 dimenzích časoprostoru. Mnoho vlastností M-teorie ale ještě čeká na
vysvětlení.
Co vysvětluje Teorie superstrun (TS)?
Elementární částice jsou zde uspořádány do tří rodin dle hmotností. Standardní model
pro toto nemá žádné vysvětlení. Teorie strun tvrdí, že rodiny částic jsou dány strukturou
prostoročasu: Kmity strun jsou omezeny prostorem, ve kterém kmitají.
Tři rodiny částic vzniknou tehdy, pokud jsou nadbytečné prostory (ty, které nejsou vidět) svinuty do variety, která obsahuje tři otvory. Takových variet existuje však velmi mnoho a není známo, jakou geometrii prostor má, takže nelze dosáhnout v této oblasti žádné
předpovědi.
Superstrunová teorie (Teorie superstrun) je teorií elementárních částic a z výpočtů vychází i nehmotná částice se spinem 2. Takovéto vlastnosti by měl mít graviton, takže strunová teorie je adeptem na to stát se pozměněnou Teorií gravitace.
Superstrunná teorie (Teorie superstrun) pomáhá popsat období krátce po Velkém třesku a vysvětluje entropii černé díry.
Během tzv. superstrunové revoluce se ukázalo, že tyto teorie jsou limitními případy jedné teorie – M-teorie, která předpokládá ve vesmíru 10 prostorových a 1 časový rozměr.
Chaotické chování v kvantových systémech je studováno teorií Kvantový chaos. Tato
teorie je příbuzná Teorii chaosu v matematice (a fyzice).
Teorie chaosu
Teorie chaosu říká, že systémy vykazující matematický chaos, jsou v jistém smyslu složitě
uspořádané. Tím se dostává význam slova v matematice a fyzice do nesouladu s obvyklým
chápáním slova chaos jako totálního „nepořádku“. Takovými systémy jsou např. atmosféra,
solární systémy, geotektonika zemských desek, turbulence tekutin, ekonomie, vývoj populace, vývoj jazyků aj.
Vznik galaxií, hvězd a slunečních soustav
V mladém vesmíru vznikaly protogalaxie – zárodky galaxií a otáčely se různou rychlostí. Z protogalaxií, otáčejících se rychleji, vznikaly silně zploštělé disky, v nich pokračovala
41
tvorba dalších a dalších generací hvězd – vytvořily se galaxie typu S a Sb. Čím se otáčely
galaxie pomaleji, tím více měly eliptický tvar. Eliptické galaxie se vytvořily z protogalaxií,
otáčejících se velmi pomalu. Proto se v galaktické rovině takové galaxie nenahromadila
mezihvězdná látka.
V galaxiích vznikaly hvězdy a kolem nich solární systémy. Vznik hvězd je celkem nenápadným procesem ve všech galaxiích. Ve vesmíru se však nacházejí galaxie, v nichž je
tato aktivita extrémně vysoká. Astronomové užívají pro takové galaxie název „starburst
galaxies“.
Se vznikem hvězd a galaxií souvisí vznik černých děr. Černá díra je koncentrace hmoty
s tak velkou hustotou, že její gravitační síla zabraňuje úniku jakýchkoli částic, včetně světla.
Proto ji není možné vidět. Může vzniknout mimo jiné kolapsem hvězdy na konci svého
vývoje. Vědci se domnívají, že černé díry jsou téměř v každé galaxii. Pouhým pozorováním
však není možné zjistit přítomnost černé díry. Existence černých děr je proto určována
např. na základě pohybu okolních hvězd.
Podle vědců se také jedna z černých děr nachází daleko v hloubi uprostřed naší Mléčné
dráhy. Uprostřed našeho Galaktického centra je tedy v hlouby vesmíru černá díra ve velikosti třímilionkrát větší, než je naše Slunce.
Vznik černých děr ovlivnil vznik galaxií. Bude třeba zjistit, jak se černé díry chovají
v různých typech galaxií, např. i v těch velice vzdálených od Země.
Černá díra, když nezískává energii z okolí, zůstává v klidu. Nevysílá však příliš mnoho
radiace, centrum naší galaxie totiž není příliš silným zdroje radiace. Dle nových poznatků
lze také uvést, že černé díry rotují. Tato rotace bude v budoucnu měřitelná např. pomocí
infračervené techniky.
Již Einsteinova Obecná teorie relativity (OTR) předpokládala výskyt černých děr. K rozvoji výzkumu černých děr došlo až v 60. letech dvacátého století, kdy nová pozorování odhalila daleko ve vesmíru mohutné gravitační zdroje, pro které se těžko hledalo vysvětlení.
S pojmem „černá díra“ přišel v roce 1969 americký teoretický fyzik John Wheeler. Výzkumu černých děr se také věnoval známý fyzik Stephen Hawking.
Vznik naší Sluneční soustavy a planet
Naše Sluneční soustava vznikla asi před 4,7 miliardami let z gigantického oblaku plynu,
který se skládal převážně z molekul tvořených vodíkem. Vytvoří-li se náhodně v takovém
oblaku místo s větší hustotou, začne k sobě gravitací přitahovat další a další látku. Ta padá
velkou rychlostí do středu této zhuštěniny, sráží a naráží do sebe, tím se zahřívá na velice
vysokou teplotu několika miliard stupňů celsia. Vysoká teplota a vysoký tlak způsobily, že
ve středu vznikající Sluneční soustavy začaly probíhat jaderné reakce – jádra vodíku se začala spojovat na jádra helia.
Okolo vznikajícího našeho Slunce souběžně kondenzovaly molekuly těžších prvků.
Vznikaly pevná zrnka minerálů a krystalky zmrzlých plynů. Prachové částice do sebe narážely, vázaly se na sebe molekulárními silami a tvořily větší tělíska. I tato tělíska se mezi
sebou srážela, přitom z nich vznikaly kamínky, z kamínků kameny a z kamenů kusy skal.
Postupně vznikala tělesa dost hmotná na to, aby se mohla při srážkách vázat i svou gra42
vitací. Některá větší tělesa takovými srážkami rostla, až se z nich staly dnešní planety. To
mělo za následek, že ubývalo menších těles, a srážek bylo proto stále méně. Vznikající planety ze zmrzlých ledů byly větší, a proto k sobě přitahovaly i původní plyn, ze kterého se
oblak skládal. Tak na zárodcích z ledů vznikaly dnešní obří planety. Některá tělesa z ledů
se s ničím nesrazila, proto nerostla a zůstala dodnes jako kometární jádra vlasatic. Planety
zemského typu, které vznikaly spojováním prachu, nedosáhly takovéto velikosti, aby svou
gravitací mohly přitáhnout více plynu. Proto obsahují poměrně málo vodíku a helia, což
vysvětluje, proč mají tyto planety jiné chemické složení než obří planety.
Vznik měsíců – některé měsíce, tj. dnešní přirozené satelity planet, vznikaly shlukováním materiálu obíhajícího okolo zárodečné planety – tj. podobným způsobem, jako samy
planety vznikaly z materiálu obíhajícího okolo našeho Slunce. Jiné (např. měsíce Marsu –
Phobos a Deimos) jsou zachycenými planetkami. Náš Měsíc pravděpodobně vznikl krátce
po vzniku planet tak, že se Země srazila s tělesem velkým přibližně jako Mars. Srážka vyvrhla velké množství látky na oběžnou dráhu okolo Země a postupným shlukováním této
látky v jedno těleso vznikl Měsíc.
Země spolu s ostatními planetami naší Sluneční soustavy vznikla spolu se Sluncem
z prachoplynné látky jedné mlhoviny. Mlhovina dlouhou dobu nečinně odpočívala, až
jednou exploze supernovy nebo mladá masivní hvězda vyvrhla látku, která část této mlhoviny stlačila. Tím se vytvořil hustší shluk, jenž se začal gravitační silou smršťovat. Musel
zachovat svůj počáteční rotační moment, a tak mu nezbylo nic jiného, než se točit rychleji.
Tím se mohly jeho částice lépe shlukovat. Vířivými pohyby byl rozdělen na více částí. Jedna z nich, tzv. sluneční pramlhovina, byla zárodkem naší Sluneční soustavy. Ze středové
oblasti vyrostlo Slunce. Smršťování sluneční mlhoviny a rotační pohyb vedl k vytvoření
tenkého disku z prachu a plynu. Prachová zrna se shlukovala ve větší kusy, tzv. planetesimály, které postupně rostly, až dosáhly tisícikilometrové velikosti – takovým tělesům se
říká protoplanety.
Spojováním protoplanet vznikly konečně planety. Pokud se srážely větší vzájemnou
rychlostí, docházelo místo spojování i ke tříštění na menší tělesa. Z hustých látek ve vnitřní
části mlhoviny vznikaly planety zemského typu. Vzdálenější, tzv. velké planety, zachytily
při svém vzniku z okolí také množství plynu – vyrostly tak mohutné, ale řídké planety převážně z vodíku a helia v podobném zastoupení jako na Slunci.
V průběhu tohoto procesu se ve Slunci zažehly termonukleární reakce a Slunce vypudilo značnou část vlastní hmoty. Zbavilo přitom bližší planety prvotních atmosfér z vodíku
a helia a odvanulo do dálky meziplanetární plyn a prach. Lehčí těkavé látky byly vyneseny
za oblast vzdálených planet. Z tohoto materiálu se vytvořila kometární jádra. Vznik velkých planet byl dovršen již před touto bouřlivou etapou, která je nezasáhla tak jako planety
zemského typu. To vše se událo za astronomicky krátkou dobu – za pouhých 100 milionů
let od počátku smršťování oblaku prachoplynu.
Naše Slunce vzniklo tedy smrštěním prachoplynového oblaku, který je nazýván sluneční mlhovina. Tato mlhovina je společným předkem Slunce a všech členů jeho planetární
soustavy.
Studium meteoritů a hornin na Zemi a Měsíci nám ukazuje, že naše Sluneční soustava vznikla přibližně před 4,6 miliardami let z velkého mračna prachu a plynu o rozměru asi jednoho světelného roku. Jakmile se Slunce smrštilo natolik, že v jeho nitru začaly
43
termonukleární reakce, sluneční vítr odvál plyn spolu s nejdrobnějším prachem. Ve větší
vzdálenosti od Slunce se prachová zrníčka udržela a jejich spojováním vznikly asi za tisíc
let kaménky o průměru řádu 10 mm. Za dalších tisíc let dalším spojováním vznikly balvany o průměru 5 km. Tyto balvany jsou nazývány planetesimály 1. generace. Za dalších
20 000 let došlo díky relativně malým rychlostem k střetávání těchto planetesimál a jejich
následnému spojování. Tak vznikly planetesimály 2. generace, které měly v průměru řádově 500 km a hmotnost kolem 1021 kg. Tato tělesa byla již dostatečně hmotná na to, aby
si přisvojila zbylý plyn vlastní gravitací. Poté pokračovalo další spojování planetesimál
a přibližně za 200 milionů let od chvíle, kdy se plynové mračno začalo smršťovat, vypadala
Sluneční soustava přibližně jako dnes. Planetesimály se spojily a vytvořily dnešní planety
a jejich měsíce.
Kromě planetesimál, které zformovaly protoplanety, které se pozdějšími dalšími nárazy
a vulkanickou činností přeměnily ve velké planety. Zbyly ještě poměrně početné balvany
o rozměrech 100 m až 100 km, tzv. planetky.
Dopadem planetesimál a rozpadem radioaktivních prvků se nitro každé protoplanety
zahřívalo. Dále pak začala probíhat tzv. diferenciace. Těžké částečky klesaly v důsledku gravitace dolů a utvořily jádro, lehčí pak stoupaly k povrchu (vytvoření pláště a kůry).
Vznik a zánik superkontinentů na Zemi
Na Zemi vznikly dávné superkontinenty, např. Rodinia, která se působením subdukce –
podsouváním jedné desky zemské kůry pod druhou rozdělovaly a zase spojovaly. Současný
stav vychází z rozdělení (v minulosti znovu spojeného) superkontinentu Pangea. Dnešní
světadíly tvoří sedm biogeografických zón: Severní Amerika (nearktická), Eurasie (palearktická), Indie (orientální), Austrálie (australská), Jižní Amerika (neotropická), Afrika (etiopská), Antarktida (antarktická). Rychlost, jakou se současné tektonické desky pohybují, je
závislá na rychlosti posunu konvenčních proudů pod nimi. Ty je třením posunují. Jejich
průměrná rychlost odpovídá průměrnému růstu lidských nehtů, tj. 6 cm za rok. Nejpomalejší je však 2,5 cm a nejrychlejší 15 cm (Východopacifický hřbet u Velikonočního ostrova).
Subdukce může být podsouvání oceánu pod kontinent či oceánu pod oceán. Zemská
kůra není jediná vrstva Země. Od vnější kůry do středu Země je to dále plášť, vnější jádro a jádro. Vnitřní tepelný zdroj Země má nesmírný žár. Teplo zemského jádra se snaží
uniknout do mrazivého vesmíru. Při tom, jak stoupá vzhůru k povrchu, vytváří konvenční
(vzestupné) proudy, ty se podobají proudům ve vroucí vodě. Teplejší a tudíž lehčí materiál
stoupá až pod zemskou kůru a na jeho původní místo se dostává – klesá materiál chladnější
a hustší. Pevná kůra obklopuje Zemi jako tvrdá, praskající skořápka. Tím, jak se hmota
vzestupných proudů otírá o spodní stranu kůry, bere s sebou její úlomky. Extrémní tlaky
udržují nitro Země v polotuhém a tvárném stavu.
44
Geologický čas. Relativní a absolutní čas
Člověk ani lidstvo nemůže postřehnout plynutí geologického času. Geologický čas probíhá
od současnosti až do doby vzniku planety Země před 4,6 miliardami let. Zeměkoule nechladla příliš dlouho, jako důkaz mohou posloužit krystaly zirkonu v primitivní zemské
kůře staré 4,4 miliardy let.
Nejstarší horniny byly nalezeny v oblasti Isua v Grónsku, jsou staré neuvěřitelných 3,9
až 3,8 miliardy let. Páskované železné rudy patří mezi nejstarší nalezené horniny, jsou více
než 3 miliardy let staré. Pocházejí z dob, kdy na Zemi bylo v atmosféře málo kyslíku, takže
nezrezavělo ani železo. Stáří horniny se dá měřit dle toho, kolik z radioaktivních prvků,
např. uranu či draslíku, se stihlo rozpadnout. (Nestabilní radioaktivní prvky se rovnoměrně
rozkládají, např. zmíněný uran a draslík na atomy olova a argonu.)
Geologové řadí horniny na Zemi do relativní časové škály v závislosti na jejich vzájemné
pozici. Vrstva sedimentu je mladší než ta, která je pod ní, a starší než ta, která je nad ní.
Dojde-li ke zlomu či najde-li se vulkanická žíla, musí jít o mladší činnost. S použitím fosilií
však byla vybudována chronologie, která nám pomáhá přesněji datovat horniny, ve kterých
jsou tyto zkameněliny umístěny.
Časová škála
Časovou škálu rozdělujeme na eonotémy, ale jen nejmladší z nich – fanerozoikum – obvykle zobrazujeme detailně. Eonotémy jsou rozděleny na eratémy (paleozoikum, mezozoikum
a kenozoikum), dále na útvary (od kambria po kvartér) a dále pak na oddělení a stupně.
Rozlehlost a obrovskou délku času si uvědomíme, že až 1 mm na pomyslné 500 mm dlouhé
časové škále se objevili primáti a následně lidé.
Člověk
Rod Homo (člověk) – objevil se 2 mil. let př. n. l. Pochází rovněž z Afriky. Jeho evoluční
historie je však o mnoho starší (5 milionů let). Má velkou mozkovnu, vyrábí a používá nástroje, bipední chůzi po zadních nohou a verbální komunikací.
I když známe několik poddruhů (Ramapithecus, Australopithecus…) a druhů rodu
Homo (Homo habilis, Homo erectus, Homo pekinensis, Homo neandertalensis…), do současnosti se zachoval pouze druh Homo sapiens (člověk rozumný). Ten má celosvětové rozšíření. Člověk rozumný (Homo sapiens) dnešního moderního typu se objevil na planetě
Zemi cca 402 000 let př. n. l.
Člověk má čtyři základní, navzájem se překrývající rasy: Austrálci (tj. aboriginalové –
původní obyvatelé/domorodci Austrálie), asiaté (nejen v Asii, ale původně i na severoamerickém a jihoamerickém kontinentu – rudoši), běloši (lidé s bledší pokožkou se dále dělí na
další subtypy s různou barvou vlasů i očí – patří sem hlavně velká skupina Indoevropanů)
a černoši (původní černí obyvatelé Afriky). Se současnou globalizací se rozdíly ras velice
rychle stírají/mísí, přesná hranice ras neexistuje (!).
45
Člověk si mohl záhy položit otázky, kdo jsem, proč tu jsem, experimentovat s mikrokosmem a nanočásticemi, vkročit do vesmíru a zdolat spoustu nik. Zabývat se evolucí, vědami,
náboženstvími, jazykovědou atd.
Člověk začíná měřit čas a určuje si i dnes používaný kalendář – solární
(sluneční) kalendář
Solární (sluneční) kalendář je druh kalendáře založený na vzájemném pohybu Slunce a Země. Mezi solární kalendáře se řadí např. kalendář gregoriánský (i juliánský).
Solární kalendář je založen na výpočtech a snaží se ideálně přiblížit době oběhu slunce
po ekliptice mezi dvěma jarními body. Pro běžného pozorovatele je to téměř totéž jako
oběh Země okolo Slunce, resp. návrat Slunce na stejné místo na obloze (tj. tropický rok),
pokud ignorujeme odchylky způsobené precesí. Tím, že se solární kalendář řídí délkou
tropického roku, nejlépe souhlasí s pravidelným cyklem ročních období. Jeho nevýhodou
je, že není slučitelný s přirozenou délkou měsíčního cyklu, takže délky jeho 12 měsíců jsou
dány dohodou.
Jelikož tropický rok má celkem přibližně 365,2422 dní, je potřeba upravit délku roku
tak, aby odpovídala celým dnům. Tento problém řeší (současný) gregoriánský kalendář
systémem tzv. přestupných let, při nichž se k počtu 365 dnů připojuje jeden den navíc,
čímž se vyrovnává celkový počet dnů.
Solární (sluneční) rok – začátky ročních období, tzv. „předěly“:
21. 3. – jarní rovnodennost (začátek vesny)
22. 6. – letní slunovrat (začátek léta)
23. 9. – podzimní rovnodennost (začátek jeseně)
21. 12. – zimní slunovrat (začátek zimy)
46
Literatura
Barrow John D.: Kniha o nekonečnu: Stručný průvodce světem bez hranic, počátku a konce, Paseka, Praha,
2007
Barrow John D.: Nové teorie všeho: Hledání nejhlubšího vysvětlení
Bodanis David: E=mc2: Životopis nejslavnější rovnice na světě, Dokořán, Praha, 2002
Close Frank: Částicová fyzika: Průvodce pro každého, Dokořán, Praha, 2008
Coles Peter: Kosmologie,Dokořán, Praha, 2005
Gott III Richard J.: Cestování časem v Einsteinově vesmíru: Fyzikální možnosti cestování časem, Argo, Praha,
2002
Hawking Stephen W.: Ilustrovaná teorie všeho: Počátek a osud vesmíru, Argo, Praha, 2004
Hawking Stephen W.: Stručná historie času: Od velkého třesku k černým dírám, Argo – Dokořán, Praha, 2007
Hey Tony, Walters Patrik: Kvantový vesmír, Argo – Dokořán, Praha, 2005
Johnson George: Až na konec vesmíru, Dokořán – Argo, Praha, 2007
Johnson George: Zkratka napříč časem, Argo – Dokořán, Praha, 2004
Kaku Michio: Hyperprostor: Vědecká odysea paralelními vesmíry, zakřiveným prostorem a desátým rozměrem, Argo – Dokořán, Praha 2008
Kaku Michio: Paralelní světy: Putování stvořením, vyššími dimenzemi a budoucností vesmíru, Argo –
Dokořán, Praha 2007
Mark Roberts E, Stewarts Ian: Singularity Theory and its Applications, Berlin, 1991
Polkinghorne John: Kvantová teorie, Dokořán, Praha, 2007
Polkinghorne John: Věda a teologie, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002
Rees Martin: Náš neobyčejný vesmír, Dokořán, Praha, 2002
Rees Martin: Vesmír – Encyklopedie, Knižní klub, Praha, 2006
Singh Simon: Velký třesk, Argo – Dokořán, Praha, 2007
Stewart Ian: Koncepcii sovremennoj matematiki, Minsk, 1980
Stewart Ian: Odsud až do nekonečna: Průvodce moderní matematikou, Argo – Dokořán, Praha, 2006
Vogelmann Bruno: Nový realismus – důsledky Nového myšlení, 1996
47
PALEONTOLOGIE
„Vznikla jsem v kalné slané mořské vodě. Bůh mi
vdechl energii života a řekl mi prostě a jednoduše:
,Množ se.‘ A já jsem poslechla jeho vůli, množila
se a zdokonalovala, neboť podoba, jakou jsem
původně měla, se mi příliš nezamlouvala. Byla
totiž velice nepohodlná. Proto jsem začala hledat
nějaké nové, zajímavější formy, které by mi více
vyhovovaly. Za nějakou dobu jsem si už mohla
dovolit opustit mořskou vodu. Všude, kde jsem
šla, jsem zanechávala stopy různorodých forem
mého já. Ze svých chyb jsem si brala pro sebe ponaučení. Za ta dlouhá léta své existence toho dost
umím a jdu stále ve vývoji dál.
Mou součástí je i jeden bláznivý prapodivný tvor,
snažící se ze své rodné modré planety dostat dál
do nekonečného vesmíru. Říká si člověk a mne
pojmenoval ,Příroda‘…“
Ing. Martin Dokoupil (1993)
Vývoj života na Zemi – evoluce
Prekambrium – první život
Jako prekambrium označujeme obrovské časové rozmezí, které se vztahuje na prvních sedm
osmin celé historie Země. Tento dlouhý časový úsek rozdělujeme na tři eratémy (éry).
Hadaikum, které trvalo před 4,6 až 3,8 miliardami let. Je to doba, kdy se hmota naší
Sluneční soustavy seskupila do planet a na povrchu roztavené Země se utvořila lehká kůra.
Někdy se mu říká eonotém (eon) bez hornin.
Poté následovalo archaikum, to mělo rozmezí 3,8 až 2,5 miliardy let, pro nás zde začíná
počátek geologického záznamu. Zároveň některé nálezy zkamenělin z Grónska naznačují,
že by první život mohl vzniknout v době, kdy vznikaly první horniny. Primitivní bakterie
(sinice) se objevily před 3,5 miliardami let a jejich počet narůstal, až začaly vytvářet stromatolity (známé dodnes) a z nich pak stromatolitové útesy.
Dále následovalo proterozoikum trvající od doby před 2,5 miliardami do doby 543 milionů let. Zde je patrný rychlý nárůst kyslíku v atmosféře, jako produkt fotosyntetických
bakterií. Důkazy pro to nacházíme v páskovaných železných rudách, které obsahují sezónní
vrstvičky kysličníku železitého. Vysoký obsah kyslíku omezil další nárůst bakterií, které jej
produkovaly, a umožnil evoluci prvního mnohobuněčného organismu – řas. Po celou dobu
proterozoika existoval superkontinent Rodinia, který se začal rozpadat před 750 miliony let.
K nejstarším (doloženým) organismům na Zemi patří Cyanobionti, sinice (Cyanophyta), řasy a bakterie. Některé z nich vytvořily algolity. Mohou být autotrofní, vodní i terrestrické (na pevnině). Algolity vznikají i v současnosti, nemají však již takový obrovský
horninotvorný význam jako v prekambriu. Algolity se dělí na stromatolity – páskované
a laminované útvary a onkolity – pokud měly kulovité přírůstky v sedimentech. Algolity
vznikly činností převážně z modrých sinic, bakterií a řas žijících v symbióze. Jsou to organismy okolo 10 mikronů, ale tvoří kolonie i několik 100 metrů. Pro algolity je typické
střídání organických (aktivní fáze) a anorganických (klidová fáze) vrstviček. Po odumření
zmíněných organismů zůstávají pouze anorganické vrstvičky, tvořené klasty či vysráženým
materiálem. Mají totiž schopnost zachytávat drobné částice nebo srážet různé minerály,
převážně vápnité. Tvar je závislý na různých fyzikálně-zeměpisných faktorech – jako je
slanost, hloubka, teplota a proudění vody. Na stromatolity nasedají i jiné organismy, jako
např. červi, dírkovci či malí měkkýši, které se mohou zachovat spolu s těmito algolity.
Cyanobionti (objevili se 3,5 miliardy let př. n. l.) nemají jádra, čímž se velmi blíží bakteriím. Na druhou stranu obsahují chlorofyl, který je charakteristický pro některé řasy. Díky
chlorofylu jsou schopni samozřejmě fotosyntézy. V současnosti se s nimi lze setkat ve velmi slaných mořích (záliv Shark Bay v Austrálii, Rudé moře), ale též ve sladkých vodách.
Nezasahují do hloubek větších 150 m (optimum je 0–20 m). Některé typy (terrestrické) se
přizpůsobily životu v půdě a na jejím povrchu. Fosilie algolitů mají význam stratigrafický,
vyskytovaly se totiž převážně ve svrchním prekambriu a toto slouží ke korelaci mezi Severní Amerikou (nearktická), Afrikou (etiopská), Indií (orientální), Austrálií (australská)
a Ruskem (část palearktické) – viz superkontinenty.
Na samém konci proterozoika, v období 650 až 543 milionů let, vznikli první mnohobuněční živočichové.
50
Vendská fauna
Vendsko-ediakarská fauna – část časového období prekambria nazýváme vend – proto
vendská, někdy též dle Ediacara Hills v Austrálii ediakarská fauna (spíše název pro zkameněliny na tomto místě v Austrálii).
Na konci prekambria je dnes možno sledovat ve fosilním záznamu, v několika málo lokalitách vývoj prvních mnohobuněčných organismů. Tyto organismy měly měkká tělíčka,
která se jen těžko zachovávala. Na lokalitě Mistake Point v Newfoulandu v Kanadě zakryl
při erupci sopky před 565 miliony let celé živočišné společenství na mořském dně popel.
Další z významných lokalit je Ediacara Hills v Austrálii, hrabství Shropshire (Charwood
Forest) v Anglii, v Rusku a v Namibii.
Mnohobuněčný život povstal z vysokého nárůstu kyslíku v atmosféře. V moři se vyvinuly medúzy, ale i podivní tvorové (580 až 560 mil. let př. n. l.), které nelze s žádnými pozdějšími, natož dnešními formami, vůbec srovnat. Podobní tvorové se nenachází ani na jiných lokalitách tohoto stáří. Některé z nich (velikost 1 cm) jsou podobní dnešním o hodně
menším puklicím, mohou být příbuzní kmenu červů, žahavcům (– sasankám, medúzám)
konuláriím, kroužkovcům či členovcům, do dnešní systematiky organismů však zapadají
jen stěží. Nemají tvrdé části a zachovaly se pouze jejich otisky. Někteří vědci navrhují řadit
je do separovaných říší. Objevili se totiž téměř současně a bez zřejmých fylogenetických
souvislostí.
V prekambriu se dravci ještě nerozvinuli a většina živočichů se živila chuchvalci řas
a kalem na mořském dně. Těla měly velká a plochá, neboť se ještě u nich nevyvinuly složitější vnitřní orgány a oni museli maximalizovat povrch svého těla pro příjem potravy. Některé organismy zanechali po sobě v mořském dně v sedimentech stopy v podobě cestiček
a dírek.
Mezi prapodivné vendské živočichy patří např. Dickinsonia costata s měkkým tělem, je
to jeden z prvních mnohobuněčných organismů. Byl nalezen v prekambrických horninách
starých 570 až 543 milionů let v Ediacara Hills v Austrálii. Je snad příbuzný s červy kmene kroužkovců. Dále Mawsonites spriggi podobný medúze též z Ediacara Hills v Austrálii. Charnia masoni podobná korálu ve tvaru klasu obilí z hrabství Shropshire (Charwood
Forest) v Anglii. Parvancorina je také těžko zařaditelná, jakoby nesouvisela s dnešním životem (570–543 milionů př. n. l.). Dále vřetenovití živočichové z Mistake Point, Avalon,
Kanada aj.
Ediakarská biota
Ediakarská biota (též známá jako ediakarská fauna, vendianská biota, vendianské formy,
vendianská fauna, Vendobionta či Vendozoa, Prekambriani ad.) je skupina životních forem, které nalézáme v ediakardské periodě na zeměkouli. Kambrianská fauna doposud reprezentovala nejstarší zkameněliny „klasické paleontologie“.
Toto jméno pochází od Ediakardských kopců (rozprostírajících se od Indigenous Australian Term k blízkým vodám) na jihu Australie. Prekambriské fosilie objevil geolog Reg
Sprigg roku 1946 a též student Martin Glaessner v 50. letech minulého století. Ukázalo se,
že tyto fosilie se s různou variací nacházejí na celé planetě Zemi. Např. lokalita v Číně je
51
stará cca 700 millionů let. Ediakarské fosilie ve skalách se pohybují v rozmezí cca 560–650
milionů let před vznikem Homo sapiens. Údaje o stáří se ale u vědců podstatně liší. Závisí to
na analytických metodách hornin, v nichž se fosilie nacházejí, či spíše na „odhadu“, neboť
z našeho hlediska je to nepředstavitelně dlouhé období.
Seznam rodů fosilií ediakarské oblasti
*Albumares
*Anfesta
*Annulusichnus
*Andiva
*Arborea
*Archaeaspinus
*Archaeichnum
*Arkarua
*Aspidella
*Ausia
*Baikalina
*Beltanella
*Beltanelliformis
*Beltanelloides
*Bomakella kelleri
*Bonata
*Bradgatia
*Charnia
*Charniodiscus
*Chondroplon
*Circulichnis
*Cochlichnus
*Conomedusites
*Cyclomedusa
*Dickinsonia
*Ediacaria
*Eoporpita
*Ernietta
*Glaessneria
*Glaessnerina
*Gordia
*Hagenetta
*Harlaniella
*Helminthoidichnites
*Hiemalora
*Inaria
*Intrites
*Irridinitus
*Ivesia or Ivesheadia
*Jampolium
*Kimberella
*Kuibisia
*Lorenzinites
*Madigania
*Marywadea
*Mawsonites
*Medusina
*Medusinites
*Namacalathus
*Namalia
*Namapoikia
*Nasepia
*Nemiana
*Neonereites
*Nimbia
*Onega
*Ovatoscutum
*Palaeohelminthoida
*Palaeopascichnus
*Paliella
*Paracharnia
*Paramedusium
*Parvancorina
*Persimedusites
*Phyllozoon
*Planolites
*Planomedusites
*Praecambridium
*Protodipleurosoma
*Protolyella
*Protoniobia
*Pseudorhizostomites
*Pseudorhopilema
*Pteridinium
*Rangea
*Redkinia
*Rugoconites
*Sekwia
*Sellaulichnus
*Skinnera
*Spatangopsis
*Spriggia
*Spriggina
*Swartpuntia
*Tateana
*Tentaculato
*Thectardis
*Tirasiana
*Tribrachidium
*Triforillonia
*Vendella
*Vendia
*Vendomia
*Wigwamiella
*Windermeria
*Yelovichnus
*Yorgia
Roku 1947 byly tedy potvrzeny nálezy – zbytky mnohobuněčných organismů, v oblasti Ediacara v jižní Austrálii. Jednalo se skutečně o uloženiny svrchního proterozoika, tedy starší
usazeniny než kambrické. V té době byly nejstarší fosilie mnohobuněčných známy jenom
52
z uloženin kambria, není divu, že nález vzbudil oprávněnou pozornost. Záhy se ukázalo,
že se jedná o organismy, které pravděpodobně nelze zařadit do žádného paleontolgoického, natož zoologického systému. Později byla podobná nebo téměř shodná fauna popsána z mnoha míst na zeměkouli. Mezi velice krásně zachovalé fosilie ediakarské, nebo také
vendské fauny patří fosilie nalezené v Rusku, z okolí Bílého moře. Název vendská fauna byl
odvozen od jména slovanského kmene Vendů, který se na této části Rusi dříve nacházeli.
Tyto organismy měly měkká těla bez mineralizovaných schránek. Zachovaly se tedy
jen v podobě otisků, vzácněji i jader. Prostředí, ve kterých se vyskytovaly, byla mořská, litorální (mělkovodní) a v nich se ukládaly jemnozrnné pískovce. Část společenstev těchto
organismů mohly být druhotně, geologickou a horotvornou činností přemístěny i nad úroveň hladiny. Je též možné, že některé tyto organismy obývaly mělké laguny podél pobřeží.
Zachování otisků těchto měkkých částí v pískovcích je opravdovýn unikátem. Stáří sedimentárních jednotek, kde byly tyto fauny zjištěny, se pohybuje okolo 600 mil. let př. n. l.
Některé z těchto živočichů připomínají medúzy (např. Ediacara, Ovatusutum nebo Tribrachadium), červy Dickinsonia, osmičetné korály pérovníky (Pennatula), členovce a další.
Velké množství z nich však nepřipomíná nic, co se objevilo později během evoluce, neřkuli
o současnosti.
Problém systematické příslušnosti těchto organismů ještě komplikuje skutečnost, že se
u nich setkáváme s naprosto rozdílnou tělní souměrností. Např. medúzy, které se vyznačují
čtyřčetnou symetrií, jsou srovnávány s diskovitými útvary, u nichž však zcela zřetelně vidíme souměrnost trojčetnou. Takových příkladů můžeme nalézt celou řadu.
Většina zachovalých fosilií či otisků i jader ukazuje, že tito živočichové měli tenká nebo
alespoň plochá těla. Někteří vědci se domnívají, že to souvisí se slabě rozvinutou cévní
a dýchací soustavou. Při dýchání celou plochou těla, která se předpokládá, by totiž kyslík
do všech částí silného těla nepronikl.
Hovoří se o tom, že ediakarská neboli vendská fauna byla evolučním experimentem, slepou větví evoluce. Zdá se, že uspěly jiné formy života, jaké známe např. z uloženin kambria.
Ediakarská fauna nezanechala zřejmě potomky. V poslední době se však objevily náznaky,
že část této fauny mohla přežít až do středního kambria a možná i déle.
Burgesská fauna – další experiment?
K objevení kambrické lokality Burgess v Britské Kolumbii se vztahuje zajímavá a úsměvná
historka. Roku 1909 geolog Ch. D. Walcott projížděl touto oblastí na koni. Podle dnes již
tak často zmiňované legendy zakopl jeho kůň na stezce o kámen, který upoutal Walcottovu
pozornost. Na povrchu odštípnuté břidlice uviděl něco, co vzrušuje paleontology celého
světa dodnes. Na kameni se objevily překrásně zachované zbytky burgesských členovců.
O rok později se na naleziště vrátil a dohledal na lokalitě to místo, odkud břidlice pocházela. V břidlicích Burgess se výtečně zachoval svět podivuhodných zkamenělin. Kromě členovců odtud známe i houby, kroužkovce, hlavatce, přílipovce, měkkýše, hyolity, trilobity,
ostnokožce, ramenonožce, primitivní strunatce, ale také mnoho skupin, které neumíme
nijak zařadit. Mnoho těchto organismů je natolik bizarních, alespoň z dnešního úhlu pohledu, že připomínají ty nejfantastičtější výjevy v deliriu. Jedna fosilie dokonce dostala název Halucigenia. Pozoruhodná je např. Wiwaxia, která je na povrchu těla pokryta drobnými
53
šupinkami, a slabě tak připomíná jakoby šišku. Opabinia s jakýmsi chobotem v přední části
těla. Lezoucí tvor Aysheaia s několika končetinami, hlavatec Ottoia a řada dalších.
Z burgesských břidlic také známe největšího predátora středního kambria – zvláštního členovce rodu Anomalocaris, jehož délka přesahovala 1 m. Jeho zbytky známe také
z Evropy.
Tyto zkameněliny mají dobře zachované měkké části těl, včetně trávicích soustav v nich,
svaloviny, žaber, pohlavních orgánů ad. Díky tomuto mimořádnomu zachování nalézáme
nejstarší pozůstatky organismů bez pevných schránek, ty neznáme jinak ani z mladších
útvarů. Z lokality máme samozřejmě též zkameněliny se schránkami – např. trilobiti s překrásně zachovalými končetinami apod.
Celé společenstvo obývalo klidné, bahnité mořské dno nebo plavalo těsně nad ním.
Bahnitá plošina se nacházela pravděpodobně těsně pod hranou útesu. I z tohoto útesu sem
byla snášena fauna. Podle některých odborníků se však prostředí utvářelo ve specifických
podmínkách mělkovodního prostředí.
Lokalita Cheng-ťiang v Číně
Tato lokalita byla objevena poměrně nedávno, zato je však tato fauna ještě o něco starší.
I v případě burgesské fauny hovoříme o evolučním experimentu (slepé větvi). Mnoho
organismů sice známe i z jiných lokalit různého stáří a více méně známe jejich fylogenezi.
Velkou část ale neumíme zařadit do paleontologických, natož zoologických systémů a klasifikací. Podobně jako ediakarsko-vendská, burgesská, tak i lokalita Cheng-ťiang představují krátkodobou expanzi života s vytvořením těch nejrůznějších tvarů a funkcí.
Pouze některé z nich se ukázaly být evolučně úspěšné.
Problém adaptace vyplyne z těchto objevů sám od sebe. Prostředí rozsáhlých epikontinentálních plání mořského dna (dnes v podstatě bez obdoby) na počátku kambria (a ve
starším paleozoiku vůbec!) lze charakterizovat jako extrémně monotónní. Nebylo tam
nic, co by mohlo dát příležitost pro reálné uskutečnění klasické neodarwinistické představy o adaptaci na nejrůznější, neustále se měnící podmínky prostřednictvím přírodního
výběru.
Neexistovaly žádné „volné niky“, které by organizmy mohly obsazovat plynulým přizpůsobováním se (adaptací) na principu přírodního výběru. Neobyčejná rozmanitost (biodiverzita) bezobratlých v mořích staršího paleozoika, stejně tak jako obrovská rozrůzněnost
stavebních plánů (disparita) u bezobratlých bezprostředně po „Big Bangu of Evolution“,
představuje empirický fakt, o kterém populační genetici, jako zástupci nejdůležitějšího
vědního oboru pro syntetickou teorii evoluce, nemohli vědět. Populační genetici mohli
pouze mít dojem, že studují evoluci, ale tento dojem byl od pravdy velmi vzdálený. Přírodní výběr na principu neustále probíhající adaptace na „volné niky“ nemůže být příčinou
vzniku nových druhů. Musíme znovu opakovat: Hlavní verdikt o evoluční teorii musí příslušet paleontologům (popř. dále genetikům), protože jen oni mohou pracovat s fosilním
záznamem a jen fosilní záznam může poskytnout informace o tom, zda evoluce vůbec byla
a jak vypadala. Není náhodou, že do ustálených představ vnesl změnu specialista na paleozoické bezobratlé, americký paleontolog Niles Eldredge. Jako myšlenkový původce teorie
přerušovaných rovnováh vyřešil problém analogickou aplikací alopatrického modelu na
54
prostředí mořského dna ve starším paleozoiku (tzv. „onshore-offshore pattern“). Vzhledem
k tomu, že neodarwinistický mechanismus speciace (a přirozený způsob speciace vůbec)
byl pro něho na epikontinentálních pláních (tj. dál od břehu – „offshore“) nemyslitelný,
přesunul Eldredge speciaci do oblastí blíže břehu („onshore“). Příbřežní oblasti, co do podmínek prostředí relativně rozmanitější a měnící se s kolísáním mořské hladiny (především
s transgrezemi a regrezemi), snad mohly být obdobou okrajových areálů, v nichž probíhala
alopatrická speciace na bázi genetického posunu. Tak mohly být příbřežní oblasti zdrojem
obrovské diverzity a disparity nových konstrukčních typů pro monotónní „předbřeží“, kde
se tyto nové typy neadaptovaly na „volné niky“, ale kde si tyto niky samy aktivně vytvářely.
Vendozoa versus „prvnička jediná“ („Primusima uniata“)
Lze vypozorovat dvě teorie vzniku života dle Evoluce. První – monogenetická teorie říká, že
vznikla nějaká „prvnička jediná“ („Primusima uniata“) a z ní se pak vyvinuly ostatní organismy na zeměkouli, což by měly zřejmě časem potvrdit genetické rozbory organizmů.
Druhá teorie – polygenetická, je ještě záhadnější. Dalo by se uvažovat i o tom, že život
vznikne ve vesmíru všude tam, kde jsou pro něho příznivé podmínky, a bude se jednat
o přirozenou vlastnost neživé hmoty.
Naproti tomu nelze plně souhlasit s teorií, že neexistují mezičlánky (viz známý rozbor
této teorie Pět omylů evoluce). Mezičlánky lze skutečně jen těžko vystopovat. Některé lze
spatřit např. ve srovnání třetihorních a dnešních vyšších rostlin. Např. vyhynulý topol topolový (Populus populina) byl zřejmě předkem dnešních topolů – topolu osiky (Populus
tremula) a topolu lindy (Populus alba).
Vendozoa a produkce kyslíku
Je nepochybné, že některé Vendozoa (Proterozoika) musely být schopné vést fotosyntézu.
Pokud se u všech či většiny Vendozoí nejednalo o nám neznámou látkovou výměnu (Krebsův cyklus se vyvinul z primitivnějších mechanizmů?).
Útvary geologické časové škály
Kambrium
V kambriu (před 549 až 490 miliony let) dochází k explozi života v mořích. Primitivní vápnité houby (archaeocyáti) tvoří první útesy, kde se zdržuje množství členovců (především
trilobiti), měkkýši (především plži), ostnokožci, graptoliti a jednodušší strunatci. Během
pouhých 10 milionů let dochází k masivnímu rozvoji živočichů. U živočichů se vyvíjejí tvrdé tělní součásti, jako ulity, ochranné tvrdé krunýře, ostny, klepeta a tvrdé části ústního
aparátu. Poprvé se vyvíjí schopnost vidění u živočichů. V tomto období se objevují zástupci
všech kmenů živočichů. Od kambria do současnosti se nevyvinul žádný nový typ těla na
úrovni kmene. I když bylo podnebí teplejší a jednotvárnější než dnes, byla míra vymírání
obecně vysoká – měla dvě maxima. Jedno se objevilo ve středním kambriu a zasáhlo přede55
iœœ}ˆVŽ?Ĉ>ÜÛ?Ď?>
™ä
jŽ>ÌÀÛ?˜‰Û“ˆ°iÌ
nä
Çä
Èä
xä
{ä
Îä
Óä
£ä
ä
Ž>“LÀˆÕ“ œÀ`œÛˆŽ
ȏÕÀ
`iۜ˜
Ž>ÀLœ˜
«iÀ“
ÌÀˆ>Ã
ÕÀ>
Žď‰`>
ÌiÀVˆjÀ
ŽÛ>ÀÌjÀ
vším trilobity. Druhé se odehrálo na konci kambria a bylo mnohem ničivější (vymírají trilobiti, ramenonožci (brachiopodi), útesotvorné houby aj.). Přesné příčiny vymírání nejsou
známy, má se za to, že na vině je zalednění, které snížilo teplotu a obsah kyslíku v mořské
vodě, snížilo hladiny oceánů tak, že se zmenšily oblasti mělkého vodního prostředí kontinentálních šelfů. Toto mohlo být pro některé organismy, které se nedokázaly přizpůsobit,
osudné.
Po celou dobu kambria byly kontinenty pusté.
Kambrická exploze
Na začátku kambria se odehrálo něco, co v posledních letech evolucionisté přirovnávají
k Velkému třesku evoluce („Big Bang of Evolution“). Již nikdy v historii mořského živočišstva se tento fenomén nezopakoval. V podstatě najednou se objevily všechny skupiny bezobratlých, které známe dnes, a ještě další, které ani dnes neznáme. Dříve předpokládaná,
velmi pozvolná „adaptivní radiace“ (dokonce ani slovíčko „radiace“ nebylo pro neodarwinisty svého času přijatelné) se díky novým a novým objevům takřka den ode dne rozplývá
v nedohlednu. Dnes již i to, co platilo v době, kdy Stephen Jay Gould psal svou knihu Wonderful Life, je minulostí. Celé týmy paleontologů se vrhly do atraktivního (a současně choulostivého) výzkumu, v němž nedarwinistické interpretace mají zelenou (o děsivé hrůze ze
vzkříšení kreacionismu ani nemluvě!). Jeffrey S. Levinton, profesor a vedoucí oddělení ekologie a evoluce na State University of New York ve Stony Brook, charakterizoval výstižně
stav dnešních empirických znalostí: „Kambrická exploze měla charakter náhlého a zhruba
současného objevení se mnoha rozličných živočišných forem, téměř před 600 miliony lety.
Žádná jiná perioda v historii živočichů (?) se nemůže měřit s tímto pozoruhodným výbuchem evoluční kreativity.“ Střednokambrická fauna burgesských břidlic („Burgess Shale
Fauna“) Britské Kolumbie byla do nedávné doby jediným „oknem“ do fosilního záznamu
„měkkotělní“ kambrické mořské fauny (tzv. „soft-bodied fauna“). Byla to fauna tak tvarově
rozrůzněná, že Gould byl nucen zavést pro paleontology poměrně nový termín: disparita
(„disparity“). Na rozdíl od pojmu diverzita („diversity“, tj. druhové rozrůzněnosti), představuje disparita rozrůzněnost stavebních plánů (i v britsko-americkém slovníku se ujalo
56
již dlouho užívané německé „Bauplan“ – stavební bioplán). Burgesská fauna má totiž tolik
stavebních plánů, tolik konstrukčních forem, že se jí disparita organismů v dnešních oceánech nemůže rovnat.
Vysvětlení neexistuje, protože žádná ze stávajících evolučních teorií není schopna tento fenomén vysvětlit, byť i jen částečně uspokojujícím způsobem, takže evolucionistům
nezbývá než se uchýlit k „pracovním označením“, např. zmíněný „Big Bang of Evolution“,
„kambrická exploze“ nebo třeba „singularita“.
Pro neodarwinisty byla dříve dobrým východiskem z nouze víra v „moc geologického
času“ a v „neúplnost fosilního záznamu“. Mezi středním kambriem a nejstarší proterozoickou makrofaunou – tzv. ediakarskou faunou („Ediacaran fauna“), podle jihoaustralského
pohoří Ediacara, kde jsou klasická naleziště – nebo dnes také výše zmíněná tzv. Vendozoa
či prostě vendobionti, podle vendu („Vendian“), nejmladší jednotky prekambria Ruské a Sibiřské platformy (slovo pochází od slovanského kmene Vendů, které tuto oblast s vendobionty za několik 100 mil. let osidloval) – leží totiž časový interval, sice krátký z hlediska času
geologického, ale pro člověka velmi dlouhý. Během tohoto intervalu mohlo dojít k „adaptivní radiaci“ – postupnému vývoji, sice rychlému ve srovnání s běžnými normami, ale ve
své podstatě neodporujícímu základním myšlenkám „moderní syntézy“. Neexistence přechodných forem („missing links“), jako již mnohokrát, nebyla na překážku, protože fosilní
záznam je přeci neúplný, tím spíše pro organismy bez tvrdých schránek. Jenže výzkum se
rozjel.
Ani burgesské břidlice, dříve považované za neopakovatelný sedimentační fenomén
co do možnosti zachování takové fauny, už nejsou jediné. Fauna burgesského typu byla
objevena v různých částech Severní Ameriky, ve střednokambrických uloženinách, ale
v roce 1984 také v severním Grónsku („Sirius Passet fauna“), a to v sedimentech spodnokambrických!
Významná spodnokambrická fauna byla také zjištěna v Číně (fauna Cheng-jiang –
Cheng ťing, dá-li se nazvat faunou). Další, i když méně bohatá, spodnokambrická fauna je
uváděna v roce 1989, navíc z Austrálie, Polska, Španělska a Sibiře. Bohatá cheng-ťiangská
„fauna“ sice spadá přibližně do střední části spodního kambria, zato fauna ze Sirius Passet,
jejíž významnější sběr se uskutečnil až v roce 1989, je podstatně starší. Objevy potvrdily
unikátnost a specifičnost burgesské fauny, dokázaly, že její paleogeografické rozšíření bylo
celosvětové a posunuly tuto faunu až na samotný začátek kambria a dále. A to není všechno. Významný paleontolog, proslulý především svými výzkumy v oboru paleoichnologie,
Adolf Seilacher (Institut und Museum für Geologie und Paläontologie, Universität Tübingen), poněkud pozměnil vžitý způsob chápání ediakarské fauny, když roku 1984 ukázal, že
žádný z ediakarských „medůzoidů“ nemůže dle něj být interpretován jako skutečná medůza, ale že to je velice heterogenní skupina stop po činnosti těžko identifikovatelných bentických organismů. Navíc, tělesně zachované fosilie („body fossils“) ediakarské fauny představují bentické makroorganismy, které nepatří vůbec do systému dnes žijících kmenů (měly
zřejmě pružnou kutikulu, která se patrně zachovala díky svému složení a nestravitelnosti
pro tehdejší mikroorganismy), které nejsou vůbec Metazoa a které možná ani nemohou
být (pro svou konstrukční složitost a unikátní charakter) předky dnešních bezobratlých
živočichů (na rozdíl od Seilachera považuje Conway Morris ediakarskou faunu stále za
„primitivní“ Metazoa).
57
Seilacher proto logicky klade na samotný konec Prekambria a dále pojem – globální vymření vendských organizmů. Část vendských stop náleží podle něho skutečným metazoím
(předchůdcům burgesské fauny), které se nezachovaly jako tělesné fosilie.
Ani to však ještě nebyla poslední rána pro neodarwinistické představy. Geochronolog
Samuel Bowring z Massachusetts Institute of Technology (MIT) se svými kolegy provedli
výzkum sibiřských vulkanitů a poskytli nový údaj pro datování kambrické exploze. Je bez
přehánění šokující. „Big Bang of Evolution“ živočišné evoluce se smrskl na interval pouhých 5 až 10 milionů let, což je méně než třetina času, než se v poslední době dalo vůbec
předpokládat (počátek kambria pak spadá do doby před 544 miliony lety). Vědět o tom
Darwin před 140 lety, patrně nikdy by svou teorii nepublikoval.
Ordovik
Po kambriu následoval ordovik (před 490 až 443 miliony let př. n. l.). Je typický rychlým
vývojem nových bezobratlých živočichů, které obsazují území svých předchůdců. Vzrůstá rozmanitost a počet rugózních a tabulátních korálů, stromatopor, mlžů a planktonních
graptolitů, objevují se štírům podobní eurypteridi, některé jsou dokonce větší než člověk
a pohybují se nejen po mořích, lagunách a močálech, ale mohou strávit část života i na
souši. Vyvíjí se i lilijice (krinoidi), ramenonožci (brachiopodi), inteligentní loděnkovití hlavonožci, které jsou hlavně predátory v mořích a nahrazují tak anomalocarise. Ordovičtí
trilobiti se rozvíjí co do tvaru i podoby.
Z pobřežních řas se vyvíjí primitivní suchozemské rostliny jako jednoduché, bezcévnaté, drobné mechorosty či mechy. Superkontinent Rodinia se dělí oceánem na kontinenty
Laurásii, Baltiku, Siberii a Gondwanu. Podnebí spodního ordoviku je teplé, takže v tropech
rostou rozsáhlé útesotvorné komplexy. Gondwana se ale začíná posouvat k jihu planety
a tím začínají narůstat ledové příkrovy a hladiny moří klesají natolik, že se pobřežní šelfy
ocitnou nad hladinou. Ledovec se rozšiřuje, je stále chladnější klima (maximum v historii), mořská hladina klesá, ztrácí se šelfové oblasti, snižuje se teplota vody a obsah kyslíku
v ní, to má za následek masové vymírání. Během tohoto vymírání 440 milionů let př. n. l.
vyhynuly kompletně stovky čeledí. Na nastalé změny nejvíce doplatili trilobiti, konodonti,
loděnkovití (nautiloidi), mechovky, graptoliti, útesotvorní koráli a ramenonožci (brachiopodi).
Silur
V siluru (443–417 milionů let př. n. l.) pokračují primitivní rostliny v pronikání na souš.
Objevují se první cévnaté rostliny a houby ve svrchním siluru, mají pletiva pro transport
vody a živin. To připravilo cestu k dalšímu vývoji pravých kořenů, stonků a listů. Zkameněliny členovců, které jsou poměrně vzácné, ukazují, že souš začali osídlovat také primitivní
roztoči, pavouci a stonožky. Po vymírání v ordoviku následuje biodiverzifikace v mořích.
Vápnité houby a korály staví ohromné masy vápencových útesů a současně se dále vyvíjí
loděnkovití (nautiloidi), mechovky, graptoliti, ramenonožci (brachiopodi) a lilijice. Množství trilobitů zůstává omezeno. Chrupavčité ryby, které se objevily v ordoviku, se dále vyvíjí
a dochází u nich k vývoji spodní čelisti. Některé ryby se vyvíjí do sladkovodních forem.
58
Objevují se zároveň obrnění podivní čelistnatí obratlovci třídy pancířnatí (Placodermi), ti
později dominují v devonských mořích.
Devon
Období devonu (417 až 354 milionů let př. n. l.) je charakteristické rozvojem a dominancí
ryb v mořích. Největšího počtu dosahují pancířnatí (Placodermi), primitivní žraloci, dvojdyšné ryby a lalokoploutvé ryby (viz současná Latimerie podivná).
Na začátku tohoto období vznikají též kostnaté ryby, které jsou v současnosti vůbec nejhojnější skupinou všech obratlovců. Objevují se též amoniti a další bezobratlí. Vápenité
houby a koráli vystavěli korálové útesy největší v historii Země až dosud. U rostlin se vyvíjí
semena, což jim dává výhodu nezávislosti na vlhkosti při rozmnožování. Rostliny pronikají
do vnitrozemí podél břehů toků a osídlují rozlehlé oblasti. Od mechů a přesliček tvoří již
na konci devonu první hojné lesy z vysokých stromů rodu Archaeopteris. Z lalokoploutvých
ryb, schopných dýchat vzdušný kyslík, se vyvíjí obojživelníci, kteří se dostávají též na souš.
Asi 365 milionů let př. n. l. dochází v devonu k masovému vymírání, především v mořích, souš je zasažena minimálně. Mezi nejvíce zasažené mořské organismy patří útesotvorní rugózní a tabulátní korály a stromatopory. Od té doby začala významnější útesotvorná
činnost až do začátku vývoje moderních korálů na začátku permu, tak ničivé byly důsledky.
Zcela vymizí pancířnatí (Placodermi), tvrdě zasaženy jsou trilobiti, amoniti, ramenonožci
(brachiopodi), konodonti a bezčelistnaté ryby. Zaledňuje se totiž Gondwana a uvažuje se
i o vlivu dopadu meteoritu.
Karbon
Karbon má rozmezí 354 až 290 milionů let př. n. l., je rozdělen na spodní karbon (Mississip) a svrchní karbon (Pensylvan). Začátek karbonu je horký, a to je důvod, proč začíná
opět vzkvétat život a jeho formy. Loděnky s rovnou schránkou jsou nahrazeny stále častějšími loděnkami se schránkou stočenou, jednodušší amoniti jsou nahrazeny pokročilejšími
formami. Lalokoploutvé a pancířnaté ryby jsou nahrazeny žraloky a kostnatými rybami.
Biodiverzifikuje se také život na souši, je to období obrovských hlubokých bažin, ve kterých
vzniká dnešní uhlí ze spórovitých plavuní, přesliček, stromovitých kapradin a nahosemenných rostlin, včetně kapraďosemenných kapradin. Ty odčerpávají obrovská kvanta kysličníku uhličitého, a v karbonu je proto nejvíce kyslíku v celé historii Země. Později se vyvíjí
a následně převažují i jehličnaté stromy. V tomto prostředí delt a bažin žijí obrovské vážky,
stonožky a roztodivný hmyz, zde se též proto daří obojživelníkům. Z obojživelníků se vyvíjí
plazi, kteří již mají vejce s tvrdou skořápkou, a to jim dovoluje dále osídlovat pevninu dále
od vodních zdrojů.
V karbonu se Gondwana opět přesunuje k jižnímu pólu, a to způsobuje vznik ledových
mas, a tím i ochlazení, především však v polárních oblastech. V karbonu se přibližují i nadále Gondwana a Laurasie, až se nakonec sráží a vzniká superkontinent Pangea. Ten určuje
klima Země a biodiverzitu až do období křídy.
59
Perm
Perm (290 až 248 milionů let př. n. l.) pokračuje život poklidně dále, avšak dochází k poklesu biodivergentní evoluce vlivem sloučení kontinentů do superkontinentu Pangea. Pangea
byla dokončena poté, co se spojila Siberia se severní Evropou. Tato srážka vyzdvihla pohoří
Ural. Pangea byl superkontinent ve tvaru písmene C, které částečně uzavíralo moře Tethys
a byla obklopena jediným oceánem Panthalassa. Na vnitrozemí Pangey nemělo tolik vliv
moře, které by zmírňovalo podnebí, proto bylo sušší s většími výkyvy v denních a sezónních dobách. V první polovině permu, vlivem suššího podnebí, zanikají rozsáhlé bažiny.
Převládají nahosemenné stromy jinany (Ginkgo) a jehličnany. Na jihu Pangey se vyvíjí tzv.
glossopteridová flóra . Rozšiřuje se suché podnebí, a to ovlivňuje rozvoj obratlovců, hlavními obratlovci se stávají plazi. Vyvíjí se i savcům podobní therapsidi. Ti brzy konkurují
a nahrazují pelykosaury. Někteří therapsidi dokonce mají srst a jsou teplokrevní a tudíž
jsou lépe vybaveni pro chladnější podnebí než jejich primitivnější předci. V moři nabývají
korálové útesy a prožívají velký rozvoj. Dominantními predátory v moři jsou stále žraloci.
Amoniti mají stále složitější ulity. Pokračuje pokles trilobitů.
Ke konci permu začínají vulkanické erupce na Sibiři, což uvolňuje skleníkové plyny a způsobuje globální oteplování. Začíná nejhorší masové vymírání v dějinách Země. Zaniká 90 %
života v moři a asi 75 % obratlovců na pevnině. Jsou zničeny korálové útesy a jejich obnova
trvá dalších 10 milionů let. Mizí navždy tabulátní a rugózní korály, popěnci (blastoidi), trilobiti aj. Silně poškozeni jsou žraloci, kostnaté ryby, lilijice, brachiopodi, mechovky a amoniti.
Životu trvá dalších 150 milionů let, než dosáhne stejné biodiverzity, jaká byla v permu.
Trias
Po téměř masovém permském vymírání následuje období triasu (248 až 206 milionů let
př. n. l.). Začíná nová éra – mezozoikum a s ním i začíná takřka od základu život. Objevují
se šestičetné korály po zničených korálových útesech svých prapředků. Znovu se objevují
amoniti, brachiopodi, ostnokožci, mlži a chobotnicím podobní belemniti. Množství plazů,
jako např. notosauři, ichtyosauři aj., se přizpůsobuje v moři dravému způsobu života, stávají se z nich dravci. Na souši Pangey i nadále panuje aridní podnebí, je zde možno vidět
zakrslou, suchou odolnou vegetaci a v pozadí solná jezera. Z pólů ustupuje led a od permu
pokračuje oteplování a vysychání planety Země. Vysrážením při výparu solanek ve vysychajících jezerech, se tvoří sedimentární minerály – evapority, ty jsou velmi časté, je jich
více, než kdy jindy v dějinách Země. Je velmi nízká biodiverzita, i když se vyvinuly nové
druhy. Dochází zřejmě k menšímu vymírání, neboť se spojují kontinenty v superkontinent
Pangeu a střetnuvší se nové druhy musí spolu soupeřit. U pobřeží jsou cykasy a jehličnany, které tvoří pralesy. Je zajímavé, že v triasu mají studenokrevní plazi (např. archosauři)
převahu nad teplokrevnými therapsidy. To je možné pravděpodobně jen díky tomu, že jsou
lépe přizpůsobeni aridním podmínkám. Objevují se první dinosauři, želvy a krokodýli.
Plazi mají nadvládu nejen na souši, ale začínají i létat, některé druhy pterosaurů mají skutečně obdivuhodné rozměry.
Na konci triasu se objevují malí, noční, hlodavcům podobní tvorové – savci, do konce
mezozoické éry jsou takřka bezvýznamní.
60
Pangea se rozpadá na severní Laurasiu a jižní Gondwanu a tento proces pokračuje dále
dodnes. V triasu se mění klima a častěji a vydatněji prší. To má za následek vymírání a zmizení 25 % života v moři a na souši. Postiženi jsou především velcí obojživelníci, savcovití
plazi (therapsidi) a plazy kromě dinosaurů. Ti se ujímají vlády v juře a křídě.
Jura
V juře (206 až 144 milionů let př. n. l.) vzrůstá po triasu množství druhů. Horká tropická moře vytvořily příhodné podmínky pro útesy šestičetných korálů a hub s mechovkami,
plži, mlži, amonity a belemnity. Stále se zde vyskytují, ale v podstatně menším množství
brachiopodi a lilijice. Ve velkém množství se vyskytují kostnaté ryby, žraloci a rejnoci.
Vyvíjejí se noví mořští plazi – ichtyosauři, plesiosauři a pliosauři. Souši vládnou i nadále cykasy a nahosemenné rostliny spolu s nimi existují a vyvíjí se skupiny býložravého
hmyzu.
Jura je charakteristická vzestupem dinosaurů, jsou různě velcí, rozmanití a hojní. Někteří z nich patří mezi největší živočichy, jací kdy v dějinách Země žili. V potravním řetězci se
také vyvíjí masožraví dinosauři závislí potravně na lovených býložravcích. Někteří z nich
byli teplokrevní a opeření, tím se chránili před chladem. Později se přizpůsobují k létání
a loví létající hmyz. Létání se přizpůsobuje např. Archaeopteryx.
Malí savci, kteří se objevili na konci triasu, zůstávají v ústraní, nadále se však vyvíjejí.
Pangea se nadále dělí, tento rozpad započal v triasu a dále pokračuje přes juru dodnes.
Mezi Laurasiou a Gondwanou vzniká dlouhé mělké moře, otevírá se záliv, dnes pojmenovaný Mexický, později se otevírá i severní část současného Atlantiku. Začíná stále více
rifting v Gondwaně (tyto rifty a průlivy jsou velmi podobné současnému Velkému africkému riftu, Adenskému zálivu a Rudému moři), a tvoří se tak úzké mořské průlivy mezi Jižní
Amerikou, Afrikou a Antarktidou. Od Afriky se odtrhuje Indie. Množství čedičové lávy je
vyvrhnuto ze sopek, které byly spojeny jurskými rifty.
Podnebí je horké, a to má za následek tání ledových pokryvů na pólech, tím se zvyšují
hladiny moří. Mezi dnešní Evropou a Ruskem jsou mělká moře. Většina Severní Ameriky
je pod vodou. To má za následek zmenšení klimatických výkyvů, mizení pouští a stále vlhčí
klima. Teplá tropická moře kypí životem, nastává bouřlivý rozvoj biodiverzity, a to nejen
ve vodě, ale i na souši. Na dno Mexického zálivu a Severního moře klesají obrovská kvanta
planktonu, a tvoří se tak velká ložiska ropy. Biodiverzita stále narůstá až do současnosti, kdy se objevuje člověk. Zde je přirozená biodiverzita zřejmě dosti utlumena činností
člověka. Člověk však šlechtí nové kultivary a odrůdy rostlin a hub, plemena a klony zvířat
a bakterií atd. Jeho činností vznikají mezidruhoví i mezirodoví kříženci organismů. Roznáší spolu se svým rozmachem a objevitelskými cestami i „nedomácí“ allochtonní druhy
do „domácích“ autochtonních společenství. S jeho kosmickými lety mimo planetu Zemi se
dostávají pozemské organismy i do vesmíru.
Křída
V křídě (144 až 65 milionů let př. n. l.) pokračuje rozmach dinosaurů, ale i nových druhů.
Rozvíjí se jak noví býložravci, tak masožravci, i velké množství předků ptáků. Objevují se
61
tyrannosauři, ankylosauři i rohatí dinosauři (Ceratopsia). Ptáci způsobují vyhynutí ptakoještěrů (Pterosauria).
Na vzestup se dostávají savci, kteří žili až dosud jako malí noční tvorové, mezi nimi
ptakořitní, vačnatci a placentálové. Ve vodách jsou hojní mosasauři, želvy, krokodýlové,
plesiosauři, např. dlouhokrký Elasmosaurus. Ne vše je na vzestupu, snižuje se množství ichtyosaurů, kteří vymírají do konce křídy. Do konce křídy se vyskytují ve slaných i sladkých
vodách rychlé a výkonné celokostní ryby (Teleostei) s plně pohyblivými čelistmi. Vyskytují
se obojživelníci, jako žáby a mloci.
Ke konci křídy se objevuje značné množství kvetoucích rostlin – krytosemenných (bylin, trav, listnatých dřevin aj.). Ty postupně vytlačují až dosud dominantní kapradiny, cykasy, jinany, jehličnany (nahosemenné). Na přítomnost kvetoucích rostlin reaguje také hmyz
a vzniká značné množství symbiotických vztahů platné s menšími odlišnostmi dodnes.
Kontinenty se posouvají do současné pozice. Rozsáhlé oblasti kontinentů jsou stále pokryty mělkými moři. Evropa, Severní Amerika, Asie a Afrika mají malou plochu způsobenou
pokrytím těmito moři. I když dochází nadále k růstu biodiverzity, severní organismy se liší
od jižních čím dál více. Na dně křídových moří se tvoří masivní vrstvy vápnitých schránek
z početného planktonu.
Před 65 miliony let dochází k druhému nejmasivnějšímu vymírání v geologické historii Země. Z jejího povrchu navždy mizí 85 % organismů, mezi nimi dinosauři, pterosauři,
mořští plazi a amoniti. Savci zaplňují tato místa a jsou na vzestupu.
Důvody jsou dva. Do Země narazil velký meteorit, který vytvořil kráter Chicxulub na
poloostrov Yuacatán v Mexiku a nastaly velké erupce v Indii (tzv. dekánské trapy). Obě
události způsobily zřejmě vymírání, čehož je důkazem stopové množství prvku iridia nalezené v příslušných tamějších vrstvách hornin.
Terciér
Terciér (65 až 1,8 milionů let př. n. l.) je nazývám věkem savců. Je začátkem nové éry – kenozoika. Terciér se dělí na paleocén, eocén, oligocén, miocén a pliocén.
V paleocénu je horké a vlhké podnebí s hustými lesy. Zatímco v eocénu teploty klesají,
a to má samozřejmě vliv na organismy. Jsou hojní malí savci a objevují se i první primáti.
Žijí v otevřené krajině s lesy. Někteří savci se adaptují na létání (např. netopýři), jiní se
vracejí opět do moře, odkud vzešli jejich prapředci, např. kytovci. Z oligocénu do miocénu
se podnebí stále ochlazuje, zamrzá Antarktida, a tím pádem se zvětšují výkyvy i v ročních
obdobích. Zároveň se snižují hladiny moří tak, že organismy migrují mezi světadíly. Mezi
přizpůsobivší organismy novým podmínkám patří i kvetoucí rostliny, vůbec nejadaptovanější skupinou se stávají početné trávy, které tvoří velkou část rozsáhlých stepí. Těmi se živí
býložraví savci – koni, antilopy, jeleni aj. Od linie šimpanzů se oddělují hominidi.
Ochlazování pokračuje až do pliocénu. Mezi Severní Amerikou a Jižní Amerikou vzniká
pevninský most. Býložravci jsou stále větší a větší, jsou ale redukováni masožravci, jako je
např. tygr šavlozubý a jiné kočkovité šelmy, medvědi či psovité šelmy lovící ve smečkách.
Asi před 2 miliony let se začíná projevovat „doba ledová“, a to relativně rychlými výkyvy
globálního klimatu.
62
Kvartér
Kvartér (před 1,8 miliony let až dodnes). Kvartér je nazýván lidmi věkem lidí, dělí se na
pleistocén a holocén. V pleistocénu nastává začátek doby ledové. Do Evropy a Severní
Ameriky se totiž přesouvají ledovce, tím klesá teplota, a to má dopad na pozemské organismy. Mamutům, nosorožcům, bizonům, zubrům, sobům, pižmoňům a jiným se vyvíjí
hustá srst, chránící je před chladným počasím.
Indie se pohybuje stálena sever k Asii a vyzvedává Himaláj. Naopak Austrálie se pohybuje na sever a dochází k subdukci a sopečnou aktivitu na ostrovech v jihovýchodní Asii.
Atlantik se rozšiřuje a Pacifik je na všech svých okrajích subdukován. Tím se kolem něj
vytváří prstenec vulkánů a dochází zde k zemětřesení. Od nástupu kvartéru ledovce v Arktidě a v Grónsku zabraňují zaplavení přímořských oblastí kontinentů. Tzv. Milankovičovy
cykly, tj. nepatrné periodické výchylky oběžné dráhy Země, způsobují a v minulosti způsobovaly, že na pólech po letním tání zůstává trochu více či méně sněhu, než napadlo v zimě.
Tyto zdánlivě nepatrné a bezvýznamné změny způsobují, že se každých 100 000 let ledovce
výrazně zvětší a poté opět ustoupí. V současnosti jsou ledovce na ústupu. Z Grónska se
však mohou rozšířit přes Arktické moře do vnitrozemí Evropy, Kanady i USA.
V kvartéru pokračovali ve vývoji inteligentní hominidi, s jejich rozvojem mizí množství
velkých savců, nelétavých ptáků a plazů. Asi 402 000 let př. n. l. se objevuje člověk dnešního
(moderního) typu.
Holocén začal po posledním velkém zalednění 10 000 let př. n. l. Od té chvíle se lidé
rozšířili po celé planetě Zemi. S rozvojem zemědělství začíná rychlý růst populace lidí. Jeho
činností se mění životní prostředí.
Rozdělení živých organismů do říší
V současné době rozlišujeme pět říší živých organismů (Monera – primitivní, bezjaderné
bakteriální buňky – 3,9 mld. př. n. l.), Protista (jednobuněčné organismy) – 1,7 mld. př. n. l.,
živočichové – 600 mil. př. n. l., houby – 550 mil. př. n. l., rostliny – 500 mil. př. n. l.), tento
výčet však nemusí být úplný. Někteří vědci usilují o další rozčlenění organismů. Carl Linné
(povýšen do šlechtického stavu – Carl von Linné) navrhl klasifikační systém vnořených
kategorií – tzv. systematiku (z řeckého „systema“) neboli taxonomii. Taxonomie má tyto
(základní) kategorie:
říše – regnum
kmen, oddělení (odd.) – phyllum, divisio
třída (tř.) – classis
řád (ř.) – ordo
čeleď (č.) – familia
rod (r.) – genus
druh (d.) – species
Dr. Ing. Jiří Uher (2001) velice zajímavě a obšírně uvádí:
Tradiční pojetí botaniky řadí k rostlinné říši všechny organismy s pevnou buněčnou blanou, vedle autotrofních řas i heterotrofní houby, sinice a nezřídka i bakterie, tedy všechny
63
organismy mimo živočichů. Takto pojaté „rostlinstvo“ bylo ovšem dávno před objevením
se prvoků (asi 800 milionů let) rozrůzněno už v několik skupin, nezávisle se vyvíjejících,
a mnozí autoři rozdělují dnes jen eukaryontní „rostliny“ do čtyř nebo až do šesti říší.
Prokaryontní sinice spolu s bakteriemi takto představují říši Monera; většina eukaryontních řas náleží říši Protista (dělené jinými autory až do tří dalších říší) a Chromista, jimiž
bývají přisuzovány i mnohé z někdejších hub; pravé houby jsou potom sdružovány v říši
Mycota. Říši rostlin, Plantae (rostlinstvo), bývá mnohdy spatřována pouze v mnohabuněčných organismech s rozlišenými tkáněmi (někdejší Cormobionta).
Nicméně ani takové systémy se nezdají být plně domyšleny z hlediska fylogenetického.
Především sama Protista nejsou monofyletickou skupinou; jejichž hlavní větve (červené
řasy, pancéřnatky, radiolarie) se vyvíjely nezávisle nejspíš už ve svrchním paleoproterozoiku, tedy před více než 1600 miliony lety. Později odštěpená Chromista, sdružující řasy
hnědé, žlutohnědé, rozsivky a oomycety, jsou již sesterská větvi, rozrůzňované teprve v neoproterozoiku v zelené řasy na jedné a houby a živočichy na druhé straně.
Řasy samy jsou nejspíš produkty dávné symbiózy sinic se zelenými prokaryonty, redukovanými posléze v plastidy; Semple (1999) vidí primární symbionty v nezávisle vzniklých
řasách zelených a červených, původ plastidů většiny ostatních řas odvozuje z druhotných
interakcí s řasami červenými.
Ostatně i vysoce organizované skupiny zelených a červených řas, dokládané ze svrchního neoproterozoika (Taylor et Taylor 1993), jejich nezávislému původu nepřímo nasvědčují… Nezelené řasy jsou rostlinám vývojově vzdálenější než houbám nebo živočichům,
což je dokládáno daty molekulárními, stejně jako daty anatomickými (Sogin et Patterson
1993). Na druhé straně, odtržení „říše rostlin“ od samotných „řas zelených“ redukuje první
skupinu na vyšší vývojový stupeň a druhou činí parafyletickou.
Jakkoli byl vznik prvních suchozemských rostlin, datovaný zhruba před 480 miliony
lety, bezesporu jednou z nejvýznamnějších událostí v historii života na Zemi, podmíněn
byl dlouhým vývojem zelených řas v období předcházejícím: přetrvávající velmi úzké
vztahy cormobiont k zeleným řasám prokazují na podkladě komplexních analýz morfologických i molekulárních dat Graham et al. (1991), Mishler et al. (1994), Duff et Nickrent
(1999)… chápou rostlinnou říši jako nedílný fylogenetický komplex, sestávající z obou
těchto skupin.
Výchozím prekambrickým předkům se snad nejvíce blíží skupina vývojových větví známá jako mikromonády; od těch se ale záhy odštěpilo několik progresivnějších linií, shrnovaných zmiňovanými autory do podříší Ulvobionta (s několika odděleními) a Streptobionta, směřující přes sladkovodní charophytní řasy k prvním suchozemským rostlinám.
Mezi charophytními řasami shledává řada autorů (Mishler et al. 1994, Kranz et al. 1995,
Huss et Kranz 1997, Qiu et Lee 2000 aj.) na základě studia molekulárních dat především
taxony coleochaetální vývojové řady suchozemským rostlinám velmi blízké: mnohé se stélkou koncentricky přirůstající a převrstvenou tkáněmi parenchymatickými, také ale s transferními buňkami při sporofytu, monoplastidickou sporogenní tkání a především samičími
pohlavními buňkami, zadržovaných už v oogoniích chráněných vrstvou buněk jalových,
zdají se býti skupinou sesterskou hlevíkům a játrovkám.
Jak jest z uvedeného patrné, dosavadní systémy jsou „přeškatulkovávány“, což se jeví
i jako nezbytné.
64
Evoluce
S teorií evoluce jako takovou přišel první Jean Baptiste Lamarck. S první ucelenou evoluční
teorií (evoluce – z latinského evolvere, tj. vyvíjet, odhalovat / evolutio, tj. vývoj, odhalování
označuje pozvolný, průběžný vývoj), přišel však Charles Darwin, který spojil myšlenku
postupné evoluce druhu s přírodním výběrem, jakožto příčinou a hybnou silou evoluce.
V biologii je evoluce označení procesu změn dědičných vlastností (resp. frekvence alel)
mezi organismy.
V současnosti je evoluce využívána v programování a robotice pro optimalizační metodu (obvykle řazenou do umělé inteligence), připomínající biologickou evoluci, je to tzv.
evoluce umělá. Vymyslí se ohodnocovací funkce, kterou se ohodnotí chování populace robotů (skutečných nebo častěji emulovaných software), a vytvoří se nová populace náhodnou modifikací těch nejúspěšnějších. V umělé evoluci může vývoj postupovat i rychlostí
několika generací za minutu, ale řídí se stejnými zákonitostmi jako biologická evoluce.
÷>ÜÛßÛßۜLˆœ`ˆÛiÀâˆÌÞ­Ĉii`‰®
Èä
*œĈiÌĈii`‰
xä
ÛޓďißV…
㈍‰V‰V…
{ä
Îä
Óä
£ä
ä
£
{
Ç
£ä £Î £È £™ ÓÓ Óx Ón Σ Î{ ÎÇ {ä {Î {È {™ xÓ xx xn È£ È{ ÈÇ Çä
ˆˆœ˜ÞiÌ«Đ°˜°°
Lidé začínají domestikovat organismy
Lidé, resp. pralidé, začali s domestikací, zdomácňováním divokých organismů ve svůj prospěch. Jedná se vlastně také o využití „evolučních principů“ – lidé usměrňují výběr ve svůj
prospěch. Organismům utvářeli optimálnější podmínky k životu a ony jim sloužily a slouží za potravu. Domestikace (nebo-li také zdomácnění, ochočení) je postupné cílevědomé
přetváření divoce žijících druhů organismů (živočichů, hub, rostlin, mikroorganismů…)
v druhy vhodné k pěstování a chovu. Za domestikovaný organismus je považován takový
druh nebo poddruh, který je možno bez velkých rizik chovat (pěstovat) v zajetí.
Domestikaci člověk provádí v podstatě dle přirozeného výběru (člověk „dnešního typu“
se objevil na Zemi cca 402 000 let př. n. l.), jak je tomu v přírodě.
65
Domestikace zvířat a jiných živočichů
Některé druhy byly domestikovány z původních druhů už v dávné minulosti, u některých
druhů to bylo teprve nedávno, jako např. některá kožešinová zvířata, hmyz aj. Do domestikovaných druhů musíme zařadit též zvířata chovaná v klecích, např. papouška andulku,
křepelku japonskou apod., stejně tak jako některé druhy akvarijních ryb, např. paví očko
(gupka), mečovka, rájovec, sumčík apod.
Za plně domestikovaný druh je považován takový druh, který je za uvedených podmínek chován po dobu 30 let nebo po dobu 30 generací.
Mezi plně domestikovaná zvířata patří: ovce domácí, koza domácí, pes domácí (z vlka „divokého“) prase domácí (z prasete divokého) – 10 000 let př. n. l., skot – tur domácí
(z pratura evropského), osel domácí, včela medonosná (z druhů včel divoký) – 7 000 let
př. n. l., buvol, kur domácí (z kura bankivského), holub domácí (z divokých druhů holubů), kůň (z koně Převalského, tarpana aj.), velbloud (i dromedár) – 5 000 let př. n. l., kočka
domácí – 4 000 let př. n. l., bourec morušový – 3 000 let př. n. l., husa domácí – 2 000 let
př. n. l. (někdy uváděno i 7 000 let př. n. l.), kachna, králík domácí (z králíka divokého) –
1 000 let př. n. l., kapr – 450 let př. n. l. (dnes nověji kapr lysec – bezšupinatý) atd. Zde připomeňme českého vědce Jana Řehoře Mendela a jeho výzkum „dědičných znaků“, dominantní a recesivní znaky a jeho přispění k rozvoji dnešní moderní genetiky.
Domestikace rostlin
Šlechtění rostlin má několik základních cílů, patří sem např.: zvýšení velikosti semen (např.
obilí, olejnaté rostliny, luštěniny aj.), hlíz (brambory, topinambur), chuťové vlastnosti a chemické složení plodů (s naopak malými semeny či bez semen), rezistence či alespoň odolnost chorobám a škůdcům, mrazuvzdornost, bezostnost (bez ostnů), beztrnost (bez trnů),
bez osin (obilí), uvolňování semen až při sklizni (obilí), dozrávání (malvice, peckovice, bobule, skořápkaté, oříšky atd.), tuhost slupky plodu (dle určení ke zpracování) a podobně.
Mezi hlavní užitkové trávy z čeledi lipnicovitých (Poaceae), zejména obilniny, velice
obecně řečeno, patří:
– čirok obecný (Sorghum bicolor) – pro přípravu chlebových placek, vysušené laty jsou
tuhé – vyrábějí se z nich štětky či cestovní košťata
– ječmen dvouřadý (Hordeum distichon) – jako jařina či ozim (odlišují se vegetační periodou a tepelnými požadavky)
– ječmen obecný (Hordeum vulgare) – několik forem: obecná (subsp. vulgare), čtyřřadá
(subsp. tetrastichon), šestiřadá (subsp. hexastichon)
– kukuřice setá (Zea mays) – šlechtění započato již 400 let p.n. l., polyploid
– oves byzantský (Avena byzantina)
– oves hřebínkatý (Avena strigosa)
– oves setý (Avena sativa) – jediné obilí jehož obilky nejsou v lichoklasech, ale visí v řídkých latách
– proso seté (Panicum miliaceum) – patří k nejstarším obilninám, výchozí druh nebyl
identifikován. Vzniklo zřejmě před staletími ze středoasijských druhů
– pšenice dvouzrnka (Triticum dicoccum) – tetraploid
66
– pšenice jednozrnka (Triticum monococcum) – diploid
– pšenice setá (Triticum aestivum) – jednoletá či přezimující. Obligátní samosprašná. Je
hexaploid
– pšenice špalda (Triticum spelta) – je hexaploid
– pšenice tvrdá (Triticum durum) – je tetraploid. Vznikla z pšenice dvouzrnky (Triticum
dicoccum)
– rýže setá (Oryza sativa) – šlechtění započalo již 300 let př. n. l., latinské rodové jméno
oryza je odvozeno z pojmu sanskrtu
– třtina cukrová (Saccharum officinarum) – planá forma není přesně známa. Vyšlechtěna
i z třtiny velké (Saccharum robustum) – má podobný genom
– žito seté (Secale cereale) – pěstováno jako ozim. Potřebuje méně tepla než pšenice –
možno jej pěstovat i do výšek kolem 900 m n. m. Pěstováno již 4 400 let př. n. l.
– žitovec (Triticale) – kříženec žita (Secale cereale) a pšenice (Tricum sativum)
Mezi domestikované ovoce budiž jen ve zkratce uvedeno, např.: peckoviny (slivoně/
švestky, broskvoně, meruňky, odrůda švestky domácí ,Jojo‘ je rezistentní k šarce slivoní
(šarka znamená v bulharštině neštovice, anglicky Plum Pox Potivirus). Dále pak jádroviny (jabloň obecná – předkem byla i jabloň lesní), hrušeň obecná (předkem byla i hrušeň
polnička), hrušeň „asijská“, tzv. „Naš-Li“ („Li“ znamená v čínštině hrušeň, též nesprávně
„Naši“). Dále bobuloviny angrešt srstka, rybíz obecný, rybíz černý, nově kříženci angreštu srstky a rybízu černého ,Josta‘ a ,Jocheline‘. Maliník obecný a ostružiník obecný – vše
nyní též bezostné a z nich vzniklí malinoostružiník a ostružinomaliník. Ořechy jako ořešák
vlašský, líska obecná (z lísky „lesní“), líska turecká aj.
Houby a jiné domestikované organismy
Mezi domestikované patří i houby a užitkové plísně. Jako žampion pečárka, hlíva ustřičná,
„houba čínská“, ušlechtilé plísně a mikroorganismy pro výrobu potravin aj. Nově to bude,
doufejme, tzv. chytrá houba, cizopasící, a limitující tak jiné houby a plísně, a jiná bioagens
(drobní predátoři k biologické ochranně).
Naši prapředci a existence slavné Evy a Adama
Existence naší pramatky, slavné Evy, je dnes již obecně přijímanou hypotézou. Existoval
zřejmě i Adam. V geneticky pojatém slova smyslu! Před šedesáti tisíci lety se procházel po
afrických pláních „muž“, který byl podle všeho předkem všech lidí moderního typu, kteří
na Zemi v historické době žili. Dokáže to možná nejen genetika, ale i jiné vědy od archeologie a paleoklimatologie až po lingvistiku.
67
Úvod do paleontologie
Česká republika – úvod
Zkameněliny (fosilie) jsou zachovávány ve sladkovodním prostředí. Strukturu komunity
tohoto sladkovodního prostředí dělíme uměle na: 1) plankton (drobní korýši), 2) nekton
(ryby, plavci) a 3) benthos (organismy při dně) – dělí se na epifaunu a epifloru, dále je zde
infauna (žije vevnitř organismů). Benthos je dále členěn na sesilní (nepohyblivý) a vagilní
(pohyblivý), zachovaly se schránky – obranné mechanismy, kostřičky aj., jsou horninotvorní. V suché půdě ne, výjimku tvoří kosti obratlovců v jeskyních. Abychom mohli zkameněliny blíže studovat, je nutné srovnání se současným recentem.
Typickým příkladem naleziště zkamenělin mohou být bývalé lomy v Čelechovicích na
Hané. Zde přecházel devon karbonátovým vývojem do spodního karbonu (typický zdejšími hnědými břidlicemi hořejších vrstev). Nachází se zde koráli, jak tabulární, tak rugozní.
Stromatopory blízké vývojově živočišným houbám. Brachiopodi a zejména vyhynulí trilobiti. Zde pak typický druh trilobita Schizoproetus celechovitzi, rodu kaples (název je dle vsi
Kaple). Jedná se tedy o společenství benthyckých organismů na devonském útesu.
Dalším typickým nalezištěm trilobitů je Chabičov u Šternberka, dnes už dosti zaniklá
lokalita Stínavského souvrství. Zde bylo dříve pobřeží a nacházíme zde proto organismy
jako Illanula illenoides, Pentakulity, nekto-benthycké Goniatity, Amonity, Chlupacia moravica. Tato lokalita přechází až do lokality Nízký Jeseník, kde jsou samozřejmě jiná společenstva Karbonu.
Stojí zato se zmínit i o lokalitě Domašov nad Bystřicí. Zde se nachází dva lomy. V prvních vrstvách nacházíme stopy po červech ve slepencích. První lom Domašov byl v dávnověku znovu osidlován, o čemž svědčí zbytky přesliček, které se tu našly. V druhém lomu
Bělá (Jílová) se nachází Fosionia, Goniathiti aj.
Mezi naleziště terciéru Hornomoravského úvalu patří Určice, Seloutky, Dědkovice,
Myslejovice. Zde se nachází vápence stélkových řas, gastropodi, plži, mlži aj. V Myslejovicích hovoříme pak o ústřičných lavicích. Pobřežní linie je patrná např. v Náměšti na Hané.
Recent přežil na šelfech, pobřežích atd.
V pliocénu moře z dnešního území České republiky ustupuje a tvoří se jezera. V kvartéru nacházíme kosti a stoličky mamutů a dalších obratlovců, fosilní dřeva. Fosilní dřeva
byla splavena níže a níže s proudem řek, a nachází se proto nížeji. Tyto zkamenělá dřeva
bychom stěží hledali v náplavách v Jeseníku, ale např. v řece Moravě od města Mohelnice
směrem dolů s proudem řeky. Zde můžeme uvést štěrkovnu v Krčmani.
V kvartéru byly čtyři doby ledové.
V ordoviku nastává chladné klima na Zemi. Obratlovce jako mamuty, nosorožce, kopytníky – koně aj. nacházíme např. v cihelnách Hornomoravského úvalu. V lokalitě Slatinky
byly studeným padavým vzduchem z ledovce vyváty mikrofosilie jinam. Díky tomu se dostaly vzorky s izotopy ze Sibiře úplně jinam, než kde bylo jejich místo vzniku.
Organismy dělíme na: epipelagie – při hladině, mesopelagie, bathypelagie, abyssopelagie, hadopelagie.
V prvohorách došlo v Nízkém Jeseníku k variskému vrásnění (dříve nazýváno hercinské vrásnění). Díky tomu byly od západu Českého masivu zasypány nejstarší horniny s fo68
silními nálezy. Nejmladší sesypané sedimenty byly zasypávány mladšími, vše postupovalo
k severu směrem k Ostravě. Posledním vrásněním v České republice je Orlovská vrása.
V Litenčicích a Špičkách nacházíme kostičky a zbytky ryb.
Nejen horninotvorný význam, ale i možnost zachování organismů v něm, má plankton.
Je zajímavé, že kosmopoliti se rychle v dané oblasti objeví, ale též většinou rychle mizejí.
V Moravském krasu a Teplicích nad Bečvou nacházíme pak mikrofosilie, řadíme do
nich i zbytky strunatců. Sedimenty jsou zachovány v kusech vápenců, které macerací v kyselině octové uvolníme.
K této mase organismů se poměrně málo zachovaly rostliny. K zachovalým zbytkům
rostlin patří řasy (stélky řas) a listy dvouděložných a jednoděložných rostlin. Po hlodavcích
zbyly výplně vyhrabaných doupat. Po červících mořských zase výplně „šachtiček“, tzv. týry.
Paleontologie – úvod
Paleontologie (sdružuje geologii a biologii) – je to věda o životě v minulých geologických
dobách. Zkameněliny – od slova „zkameněti“, zachovati se ve fosilním stavu. Zkoumá zkameněliny (fosilie), nebo stopy po jejich životě (ichnofosilie).
Dělení paleontologie:
Obory:
1) Všeobecná paleontologie
2) Systematická paleontologie – 2a) fytopaleontologie, 2b) zoopaleontologie
Dle velikosti:
1) Mikropaleontologie (< 1 cm) – fytopaleontologie a zoopaleontologie
2) Makropaleontologie (> 1 cm) – fytopaleontologie a zoopaleontologie
Tafonomie – zabývá se vznikem a zachováním zkamenělin (fosilií).
Biostratigrafie – zabývá se rozdělením podle geologického času.
Paleoekologie – zkoumá vztah mezi organismy a prostředím.
Paleoichnologie – věda o zachovaných stopách (ale i vejce, trus atd.).
Historie paleontologie
– Strabós – zkoumal schránky amonitů v Gíze (Egypt).
– Aristoteles – zaujímal názor, že „zkameněliny vznikají vnitřní tvořivou silou hornin“.
Ústnímu ústrojí ježovky se říká Aristetolova lucerna.
– Plinius – zkoumal amonity (hlavonožci), žraločí zuby – „jazykové kameny“.
– Leonardo da Vinci – vedl výzkum fosilií mořských měkkýšů v horách, usoudil „tam
mohlo být kdysi moře“.
– Bernard Pallisy – zkamenělé ulity jsou skutečné schránky měkkýšů.
– Konrad Gesner – dokázal, že „jazykové kameny“ jsou žraločí zuby.
– Nikolaus Steusen – usuzoval, že zkameněliny ve stejné vrstvě jsou stejně staré.
– G. Agricola – uznával jen zkamenělé dřevo a ryby – zbytek odtěžil.
– J. B. Beringer – stal se obětí vtipu – uviděl svou vlastní fosilii.
69
– J. J. Scheuchzer – zabýval se paleobotanikou a původem fosilií v biblické potopě.
– Georges Cuvier – zakladatel moderní paleontologie obratlovců. Byl zastáncem „katastrofismu“, tj. po každé katastrofě nastoupí jiné organismy. Byl přítel Napoleona.
– J. B. Lamarck – zkoumal bezobratlé a zdokonalování organismů. Ovlivnil Charlese Darwina.
Česká paleontologie
– hrabě Kašpar ze Šternberku – zabýval se fytopaleontologií.
– A. J. Corda a I. Hawle – vydali knihu o trilobitech před Barrandem.
– Joachim Barrande – byl inženýrem mostů, nachází fosilie, bádá na lokalitě, pojmenované poté jeho jménem – Barrandov.
– Otomar Pravoslav Nowák – byl žák a pokračovatel Joachima Barranda.
– M. Remeš – zabýval se geologií střední Moravy. Působil v Olomouci.
– J. Augusta – „vedl ruku“ malíře Zdeňka Buriana.
Paleontologie a bludy
Zub narvala je považován za roh jednorožce.
Nastříhaný rejnok je zase považován za baziliška.
Fosilie (zkameněliny)
O fosiliích hovoříme, je-li to organismus starší 10 000 let a má zachovanou strukturu.
Fosilizace (zkamenění): Je-li objekt rychle zakryt sedimentem (mořské písky, jíly či jeskynní, nebo jezerní prostředí, bažiny, sopečný popel a prach). Záleží na zrnitostním složení
(velikosti zrn). Nejlepší jsou jíly a prachy. Nejhorší pak slepenec a brekcie. Chemická povaha – sedimentární vápence, pískovce, jíly (nejlépe neutrální). Kyselé – rašeliny, protože reagují jen s kostmi (vápenité) zachovávají chlupy, kůži atd. Záleží i na stavbě těla organismu
i na něčem tvrdém v sobě (kostry, schránky atd.).
Fosilizační procesy (procesy zkamenění):
1) vnitřní přeměny – tlení (aerobní rozklad ze složitých na jednoduché – C, H, O, N…),
hnití (anaerobní rozklad), bituminace (přeměna organických látek na živice – zemní
vosk, ropa, asfalt), karbonizace.
2) vnější přeměny (vliv prostředí) – fosfatizace (prostoupení apatitem), silicifikace (prostoupení kysličníky /oxidy/ křemíku – silice, opál, křemen), křídovatění – vyloučení – ztráta organické vrstvy na schránce (šnečí ulity), kalcifikace – CaCO3 prostupuje
organismem v podobě klencové – kalcit, kosočtverečné – aragonit atd.
Pravé fosilie musí mít stejné vzezření jako za života organismů. Dělení:
– mumie (rychle vysoušené organismy) – v suchých, větraných prostorách
– pseudomumie – jiným způsobem zachovány (v ledu, asfaltu, solemi, rašeliniště…)
70
– patologické mumie (opáleny ohněm, zbytky…)
– fyziologická mumie (peří, srst, paroží…)
Fosilie (zkameněliny) – nacházíme původní tkáně, jsou nahrazeny fosilizačním minerálem.
– jádro (dutina je vyplněna minerálem, zbytek odpadne).
– otisk (objekt otisknut v minerálu) – pozitiv (vystupující), negativ (zahloubený).
Pseudofosilie vypadají jako zkameněliny, ale nejsou to fosilie:
1) Konkrece – zrnko písku (či někdy organismu – pak je to fosilie) je obaleno nánosy.
2) Dendrity – vylouženiny kysličníků (oxidů), hydroxidů železa. Vypadají jako větvičky.
3) Artefakty – jsou vytvořeny člověkem.
Ichnofosilie – jedná se o fosilní stopy po činnosti organismů:
Repichnia – stopy po lezení
Cubichnia – stopy po odpočinku
Pascichnia – po požírání čili pastvě
Fodinichnia – požerky
Domichnia – doupata
Calichnia – fosilní hnízda hmyzu
Praedichnia – stopy po predaci a okusu
Koprolity – fosilní výkaly, trus
Označení zkamenělin: rodové jméno (podstatné jm. – píše se s velkým začátečním písmenem), druhové jm. (přídavné jm.), i stopy, vejce, trus po organismech.
Např. trilobit:
Agnostis Brogniart 1822 →
Agnostus perrugatus Barrande 1872 →
Corrugatagnostus Kobajashi 1939 →
Corrugatagnostus perrugatus Barrande 1872
Agnostus morea Salter 1867 →
Corruagnostus morea Salter 1864 – ten platí, je starší
Latina – čtení:
C – [c, k]: ci – [ci], cy – [cy], ce – [ce], ca – [ka], co – [ko], cu – [ku]
T – [ia, c]: tia – [cia]
ae – [é]
oe – [é]
oë – [e]
71
Bakterie, sinice, řasy
Tři nadříše: Archaea, Bacteria, Eucarya
Nadř. Bacteria: Prokaryota – peptidoglykonová stěna
Odd. Bacteria – prekambrium až dosud (recent)
– jsou kulovité, válcovité, tyčinkovité
– mají bičíky (vibria)
– rozmnožování je pohlavní a nepohlavní – dělením (sporulací) – endospory, exospory
– jsou centotrofní (chemotrofní, fototrofní), heterotrofní
Litotrofní bakterie – získávají uhlík z CO2 (kysličník /oxid/ uhličitý) – aerobní – Thiobacilus, anaerobní.
Organotrofní – Thiobacillus ferroxidans
Bakterie – jsou kosmopolitní a mají horninotvorný význam (sedimenty).
Nejstarší jsou:
Archaeosphaeroides barbertonensis
Siphonophycus
Odd. Cyanobacteria (sinice) – výskyt z prekambria – až dosud (recent)
tř. Cyanophyta – jsou jednobuněční, tvoří kolonie, autotrofní (fytocyanin, fytoeritrin,
chlorofyl…). Mají čtyřvrstvé PM, vylučují sliz, jsou kosmopolitní, lichenismus. Mají horninotvorný význam – vznik vápenců.
Stromatolity – existují z protozoika dosud (recent). Mají laminované struktury.
Gloeocapsomorpha – kolonie, bitemerní břidlice – jsou hořlavé – kukerzit.
Systém – podle typu stélek – řády:
1) Chamaesiphonales – jsou jednobuněční, krátká vlákna, r. Chamaesiphon
2) Nostocales – jsou to řetízkovité, nepravidelně větvené sinice, r. Nostoc
3) Oscillatoriales – r. Oscillatoria
4) Stigonematoles – r. Stigonema – pravidelně větvená sinice
5) Chroococcales – r. Chroococcus
Říše Fungi (houby)
– Žijí i v symbióze s kořeny rostlin – mykorhiza. Jsou jedno- i vícebuněčné (jednobuněčné tvoří vlákna, vícebuněčné pletiva).
– Rozmnožují se pohlavně i nepohlavně – spory.
– Sklerocium – tvrdohouba, sclerotinie ve zkamenělinách.
– Mají tělo z chitinu.
– Odolné jsou hyfy, spory, sclerocia.
– Fungi fossiles (zkamenělé houby) – v teplém a vlhkém prostředí.
72
Říše Plantae (rostliny)
– Vznikají v prekambriu. Jsou autotrofní. Tělo tvořeno z celulózy.
Aegobionta (Aegae) a Cormobionta – obé mají stélky jednobuněčné, pletivné a vláknité.
d. Grypania spiralis (známa před 2 mil. lety z USA) – pohlavní a nepohlavní generace
(dělením).
Odd. Rhodophyta – známa v kambriu, byla jednobuněčná, vláknitá, chlorofyl a, b; karoteny, fluoridový škrob. Měla horninotvorný význam – vznik vápenců.
tř. Rhodophyceae
ř. Cryptonemiales – měla vrstvy: epithalium, perithalium a hypothalium. Z epithalia do
perithalia byly vbouleny rozmnožovací útvary (konceptakule).
tř. Chrysophycae – známé z křídy dosud (recent). Měly jednobuněčné, pletivné, vláknité
stélky. Vyskytovaly se u nich cysty.
tř. Dictyochophycidae (Silicoflagelata – zlativky) – opálová – křemitá schránka. Rozmnožování nepohlavní – dělením. Kosmopolitní bičíkovci.
tř. Dacillariophyceae (rozsivky) – známé z jury, křídy až do recentu (současnosti).
Jsou to jednobuněčné, křemité řasy. Mají opálové schránky – frustruly. Epitéka překrývá
hypotéku.
podtř. Centriceae – tělo tvaru koule
podtř. Pennatae – tělo kulovitého protáhlého tvaru
– význam horninotvorný – rozsivková zemina – tzv. diatolit.
tř. Phaeophyceae (chaluhy) – známé ze siluru dosud (recent). Mají vláknité, pletivné
stélky. Mají velké rozměry. Litorál, Sargasum.
č. Solenoporaceae – r. Solenopora
č. Corallinaceae – Lithothamnion (hlízovitý), Lithophyllum (větvičkovité) – tvoří vápence
Odd. Dinophyta – známé od křídy, dva bičíky, cysty, chlorofyl a, b. Jsou mořští i sladkovodní. Tělo se skládá epitéky, cingulu a hypotéky. Bičíky jsou částečně kryty hypotékou.
Na epitéce jsou destičky a švy. Tělo je zakončeno epikálním trnem na epitéce. Pohybuje se
epikálním trnem dopředu.
Odd. Chromophyta – známé od křídy. Obsahují chlorofyl a, c; barvivo fukoxantin.
tř. Coccolithophyceae (kokolitky) – hnědé řasy, od siluru, triasu až do současnosti (recent). Tvoří nanoplankton (vápnité – CaCO3, jednobuněčné, inkrustují – mají schránku).
Kokolitka se skládá ze zárodku kokolita, jádra, chloroplastu, vakuoly a vše kryje kokosféra.
Jsou využívány v paleoklimatologii, neboť reagují na změnu tepla. Reagují na salinitu (zasolení). Jsou horninotvorní (vznikají z nich vápence, i např. psací křída).
Odd. Chlorophyta (zelené rostliny) – mají buněčnou stěnu z celulózy. Obsahují chlorofyl.
tř. Prasinophyceae – vyskytují se u nich fykomy – ležící stádium – zachování se. Mají
čtyři bičíky. Jsou mořští (marinní).
73
tř. Chlorophyceae – známé z karbonu až do recentu. Různé stélky (jednotlivé; cenóbia –
kolonie). Inkrustují opálem. Nejsou horninotvorné. – r. Botryococcus
tř. Zygnematophyceae (spájivky) – známé z prvohor až do recentu. Jednobuněčné, spojené ve vlákna. Mají silnou buněčnou stěnu. Zkameněly zygospory. Nejsou horninotvorné. – d. Zygnema.
tř. Ulvophyceae – známé z kambria (?) do recentu (současnosti). Pletivné stélky – inkrustující v CaCO3. Jsou mořští.
ř. Conjugatophycaceae (trubicovky) – inkrustují CaCO3. Jsou mořské. Podílejí se společně s korály na stavbě korálových útesů.
ř. Dasycladales (dasykladální řasy) – řasy s dutými stélkami a centrální trubicí. Hromadí
se modifikovány aragonitovým CaCO3.
– vyskytují se v druhohorách, v mezozoiku. Vznikly z nich diploforové vápence a korálové vápence, měly horninotvornou funkci.
– d. Diplofory sp. – měla v úžlabí rozmnožovací orgány.
tř. Charophyceae – známé od spodního devonu do recentu, tvořily vláknité, pletivné stélky.
ř. Charales (parožnatky) – tvarem připomínají přesličky, název odvozen od slova „paroh“. Mají pohlavní buňky – zygoty, vznikají sporokarky ty inkrustují v gyrogonity (cháry),
které se zachovaly v CaCO3. V sladkovodních sedimentech. Cháry tvořily spirální žebro.
Stratigrafické hledisko, dle nichž lze rozdělit sladkovodní lokality. Jedná se však o umělý
systém.
Incertae sedis (neřazené – nezařaditelné) – nemůžeme je nikam zařadit.
– umělá skupina řas:
d. Acritarcha sp.
d. Fromea amphora – dle tvaru amfory
– jsou obsaženy v mořských sedimentech, obsahují centrální dutinu (protoplast). Mají
stratigrafický význam – nachází se od devonských sedimentů. Mořské. Duté a kulovité. Známé z prekambria do recentu (současnosti).
podříše Cormobionta (embryonta)
– Tělo, ne stélka, ale kormus, složené z orgánů z pravých pletiv. Došlo k modifikaci prapletiv z epi- na rhizodermis. Vystoupily z vody a přizpůsobily se. Rozdělujeme dle toho,
v jakém poměru vytváří gametofyt a sporofyt.
Odd. Bryophyta (mechorosty) – známé snad od siluru, ale s určitostí od devonu do recentu, inkrustovány uhličitanem vápenatým CaCO3 v tzv. travertinových kaskádách. Jejich
vývojový cyklus obsahoval již prvoklíček, ten vedl v důsledku ke vzniku štětu s tobolkou
z níž se „vyprášily“ spóry.
tř. Marchantiopsida
tř. Anthocerotopsida
tř. Bryopsida – d. Sporogonites sp. – primitivní forma
74
Psilofitní rostliny – 2. vývojový stupeň – známé od siluru do spodního devonu, kde vymřely.
– Tělíčko (pelon) se větví dichotomicky (tj. vidličňatě) či pseudomonopodiálně (tj. větévka doleva přerůstána větévkou doprava a zase doleva atd.). Střídání sporofyt a gametofyt – jsou samostatné a podobné. Sporofyty jsou na fertilních telomech sporangia.
Gametofyty jsou pohárky s pohlavními buňkami (pelatky, zárodečníky).
– Mají vodivá pletiva.
1) Odd. Protrachyophyta – vyskytují se od svrchního siluru po spodní devon (např. lom
Kosov u Berouna) – d. Cooksonia – nejstarší makrofosilie s kosmopolitním (celozemským) výskytem.
2) Odd. Rhyniophyta – mají vidličnaté (dichotomické) či pseudomonopodiální větvení.
Zde je doložena mykorhýza (symbióza těchto rostlin s plísněmi).
3) Odd. Zosterophylophyta – vyskytují se v siluru až spodním karbonu. Větvení dichotomicky. Ve spodním devonu to jsou kosmopoliti (skoro všudypřítomní).
– d. Iostorophyllum sp. – na souši i v zaplavovaných lokalitách
4) Odd. Trimerophytophyta – výskyt snad od spodního siluru, s určitostí od svrchního
devonu. Jsou velké až 1 m – d. Psilophyton sp.
Pteridofilní rostliny – 3. vývojový stupeň – známé od spodního devonu po recent. Mají
samostatný sporofyt a gametofyt. Sporofyt tvoří kořenovou část, gametofyt je redukován
na prokel (prvoklíček).
1. odd. Lycopodiophyta (Lycophyta) – jsou to plavuně, vyvinuly se ze zosterofyt. Vyskytovaly se od svrchního devonu, zde už jako první stromové formy. Výtrusnice jsou jednoduché šištice – 1. tř. Lycopsida – 1. ř. Protolepidodendrales – poléhavé rostliny bez šištic.
2. ř. Lepidodendrales – stromové formy, tvoří se z nich černé uhlí. Sukulenty, i když byly
ve vodě, jednoduchá pletiva jim neumožňovala velký příjem vody. Druhově charakteristické jsou tzv. dekortikáty, tj. listové jizvy na kmeni po opadu řapíku.
Plavuně – vždy se větví dichotomiálně (vidličnatě), kmen byl vysoký 10–20 m, stonky se
nazývají stigmária, mají funkci kořenů, na nich se nacházejí jizvy – apendixy.
– d. Lepidodendron sp. – listy měl jednoduché kožovité, trpěl nedostatkem vody. Rostlinami probíhalo intercelulární provětrávací pletivo.
– d. Lepidodendron sp. – měl bohatě větvenou korunu, jizvy ve šroubovici, měly kosočtverečný tvar.
– d. Lepidodendron aculeatum, L. obovatum – měly charakteristické listové jizvičky –
měly mj. tyto části: phylloides (listy), strobus (výtrusné šištice), cévní svazky, parychnos (provětrávací pletivo), ligula (jazýček). Jazýček se vyskytnul u vývojově vyšších
plavuní.
– d. Sigillaria sp. – 20–30 m (i 40 m).
– d. Lepidophloios – měl šestiúhelníkové listové jizvy na kmeni po opadu listů a rozpadavé šištice. Vyskytoval se jen v karbonu.
Všechny plavuně měly zásluhu na vzniku černého uhlí v prvohorách.
75
2. odd. Equisetophyta (Sphenophyta) – vyskytují se od devonu do recentu. Mají článkované stonky a větve. Listy a větve v přeslenech. Stonky plné, či duté. Listy často redukované.
– d. Sphenophyllum sp.
– d. přeslička rolní (Equisetum pratense ?) – zakrnělé listy. (Slovo přeslička pochází pravděpodobně od slova „přeslen“.)
Skupina Equisetopsida – ř. Sphenophyllales:
– poléhavé keříky, popínavé přesličky
– d. Sphenphyllum sp.
– ř. Equisetales – mají články duté, ve tvaru písmene „C“. Čárkovité listy v přeslenech.
Přesličky mají tzv. články.
– r. Calanites (kalamity)
– ř. Archeocalamites – r. Annularia
3. odd. Polypodiophyta (Pterophyta) – kapradinovité rostliny – nemají vyvinuto dřevo
(xylém). Známé jsou z devonu do recentu. Rozmnožovací spóry jsou v kupkách.
– Vyvinuly se z Trimerophytophyta. Vyskytovaly se v černouhlotvorných močálech.
– r. Salvinia (nepukalka) – zachovala se do recentu (současnosti)
– tř. Polypodiopsida
– ř. Marattiales – stromovité kapradiny – za apikální část (terminál) mají listovou růžici.
Maximální biodiverzita v karbonu.
– r. Psaronius – vyskytl se v karbonu až permu, 10 cm. Jedná se o umělý taxon, v Podkrkonoší zkamenělé celé peně.
– prokřemenělé kapradiny – vznik dřevitého opálu (ale i z jiných rostlin).
4. odd. Progymnospermophyta – prvosemenné rostliny – vyskytují se ve svrchním
devonu až karbonu. Ve formě keřů anebo stromů. Mají protostélé, ale i druhotné dřevo
(xylém) i a lýko (floém). Jsou předky nahosemenných.
– tř. Progymnospermopsida – d. Protopteridium – nízký keř z devonu (lokalita Praha).
– tř. Archaeopteris – 1. eustelická formy ze svrchního devonu (lokalita Praha).
–
–
–
–
5. odd. Gymnospermické – nahosemenné rostliny
dřeviny s druhotným tloustnutím ze svrchního devonu, mají druhotné dřevo
součástí uhlotvorných močálů
kapraďosemenné – karbonové močály v terciéru, z nich vzniká hnědé uhlí
ve svrchní křídě byly vytlačeny krytosemennými do vyšších zeměpisných šířek
Rostliny vyšší
U rostlin rozdělujeme období na:
– palefitikum – kryje se zhruba s mezozoikem
– mezofitikum
– genofitikum
76
1. odd. Pteridospermophyta (Lyginodendrophyta)
– Jsou to keře podobné kapradinám. Součástí černouhelných močálů, kdy padaly do bláta
a zuhelnatěly. Poslední výskyt byl v křídě.
– Umělý systém dle tvarů listů: Sphenopteris, Pecopteris, Neuropteris aj.
– 2. tř. Cyatoniopsida – maximální diverzity dosáhly v karbonu a permu.
– r. Glossopteris – u něj doložen opad listů, fosilie v uhlí. Na listu centrální žilka a vedlejší
žilky.
2. odd. Cycadophyta – cykasovité
– Vyskytují se v karbonu až recentu (do současnosti). Stonky nevětví či velice málo. Nesprávný název „cykas“ je z řečtiny, kde toto značí „palmu“.
– tř. Cycadopsida – cykasy
– r. Cycas
– tř. Cycadoideopsida (Benettiopsida) – benetiti – rozmach terciér a kvartér. Tropy a subtropy. Cyadeoidea.
3. odd. Ginkgophyta
– stromy vyskytující se od permu do recentu. Největší diverzita v mezozoiku.
– d. Ginkgo biloba (jinan dvoulaločný) – dvoudomý (samčí a samičí stromy)
4. odd. Pinophyta – jehličnany
– Stromy a keře vyskytující se od karbonu. Došlo u nich k zjednodušení listů.
1. tř. Cordaitopsida – vyskytují se v karbonu až permu. Mají velké pentlicovité listy s paralelní žilnatinou. V karbonu byly kosmopoliti. Podílely se na vzniku černého uhlí.
r. Cordaites – dle Josefa Augusta Korda (Čech)
2. tř. Pinopsida – jehličnany vlastní – keře nebo stromy. Mají jehlice či šupiny. Pylová
zrna u nich mají vzdušné vaky, to slouží k tzv. pylové analýze.
ř. Volzia
– d. Walchia (Lebachia)
ř. Araucariales – blahočetovité
– pouze dnešní jižní polokoule
– d. Wollemia nobilis – v utajeném kaňonu v Austrálii
ř. Pinales – borovicotvaré – našly se zkamenělé šišky
ř. Cupresalles – cypřišotvaré – mají šupiny místo jehlic
ř. Taxales – tisotvaré
5. odd. Gnetophyta – objevují se ve druhohorách – mezozoiku
– r. Ephedra, r. Welwitzia
6. odd. Angiospermaea – krytosemenné
– vznikají v mezozoiku (juře) a jsou až dodnes (recent)
– vajíčka v semeníku
– dochází k dvojímu oplození, pyl proroste bliznu láčkou do semeníku. Pyl obsahuje dvě
zrna v semeníku z jednoho pletivo, z druhého semena, vše tvoří plod
77
–
–
–
–
ze kterých rostlin vznikly krytosemenné, toť otázka
tř. Magnoliopsida – dvouděložné
tř. Liliopsida – jednoděložné
určení fruktifikačně (dle pyl, květ, plod) – macerujeme a rozdělujeme dle tvarů – je zaveden tzv. „turmální“ systém spór a zrn (umělý systém dle tvarů)
– na pylu: rýha (kolpa) a póry (porus)
Říše Animalia – živočichové (zvířata)
– jednobuněčné i mnohobuněčné organismy – mají schopnost samostatného pohybu
a heterotrofní výživu.
podříše Protozoa – prvoci
–
–
–
–
–
–
–
–
protos (první) + zozoa (zvíře)
jejich výskyt je od proterozoika
pohybují se stahováním protoplasmy
schránky: anorganická (SiO2, CaCO3, aglutinovaná – přilepené anorganické částice)
mají brvy či bičíky, popř. panožky
jsou většinou vodní; soliterní, či se shlukují
mají horninotvorný a stratigrafický význam
v živočišném systému nepořádek (koncovky čeledí a jiných taxonomických jednotek,
jednotlivé úrovně oproti houbám, rostlinám jsou jinačí atd.)
Kmen Rhizopoda
– vyskytují se v karbonu až do recentu. Mají výběžkaté panožky k pohybu.
tř. Thecamoebia (Lobosea)
– výskyt od kambria do recentu, schránku má organickou (z bílkovin) nebo anorganickou
z kysličníku křemičitého – opálu (SiO2), uhličitanu vápenatého (CaCO3) anebo aglutinovaná – přilepené anorganické částice
– schránky – vakovité či kloboukovité
tř. Granuloreticulosa (Foraminifera)
– z latinského foramen, tj. otvor
– dírkonošci (tj. nosí dírky), (dírkovci)
– jednobuněčné organismy
– schránky organické: tektin, aglutinované či anorganické – uhličitanu vápenatého (CaCO3)
– jsou morfologicky variabilní
– přes perforace (dírky) výběžky cytoplasmy, jedno- nebo vícekomůrková
– r. Foraminifera – první komůrka Prolokulu/s(-um) + další komůrky v závitu. Rozeznáváme septa (přepážky) a sutury (švy) – jejich uspořádání může být lineární (uni-, bi-,
tri-, polyseriální) či spirální
78
– spirální vinutí: a) planispirální (placaté), b) trochospirální (spirála do výšky), c) involutní – překrývá se, d) evolutní (stočená jako toaletní papír) aj. a jejich kombinace
– v místě dotyku spirál hovoříme o tzv. spirálních švech
– skulptury měly trny, žebra, síťování
Rozmnožování bylo pohlavními a nepohlavními generacemi, tj. byly zde dva typy schránek (dimorfismus). Pohlavní generace probíhala s tzv. velkým prolokulusem, zde se vyskytovaly velké megalosférické (makrosférické) schránky. Oproti tomu nepohlavní generace
probíhala s mikrosférickými schránkami. Ty se rozpadaly na „zárodky“ – megalosférické
prolokuly, ty opět produkovaly bičíkaté gamety – gametogonie
podtř. Foraminifera
– ř. Textulariida – měly aglutinované vícekomůrkové schránky. Je zde doložena symbióza
s řasami.
– r. Bathysiphon, Ammodiscus, Textullaria
– Textullaria měla aglutinovanou a vícekomůrkovou schránku.
– ř. Fusulinida – měly vápnité schránky s velkou složitou architekturou. Mají stratigrafický význam (pocházejí z mladšího paleozoika).
– r. Fusulina
– ř. Miliolida – vyskytovaly se v kambriu a přežily do současnosti (recentu). Měly vápnité
vícekomůrkovité schránky. Spirály či komůrky přirůstaly pod „konstantním“ úhlem.
– r. Quinqueloculina, Orbitolites, Alveolina
– ř. Lagenida – vyskytovaly se v kambriu a vyskytují se dodnes (recentu). Měly tzv. monolamelární schránky.
– ř. Globigerinida – vyskytovaly se od jury do současnosti (recentu). Byly a jsou většinou
planktonní. Hovoříme o tzv. globigerinových bahnech z nich vzniklých a později z nich
vznikly globigerinové vápence.
– ř. Rotaliida – vyskytovaly se v triasu do recentu (současnosti)
– r. Numulites
– d. Numulites falconensis – vyskytuje se v recentu
– byly vytvořeny umělé skupiny:
1) „Velké foraminifery“ 10–150 mm, jsou viditelné okem o průměru několik mm až cm.
Mají složitou vnitřní stavbu. Jsou bentické, klesají svou vahou na dno. Mají stratigrafický význam, tvoří vápence (viz pobřeží Jadranu).
2) „Malé foraminifery“
Kmen Radiozoa
tř. Radiolaria (mřížovci)
– domníváme se, že se vyskytovaly v proterozoiku, přes kambrium do recentu (současnosti). Tvořily křemičitou schránku (opál, SiSO4). Což využíváme tak, že se dá preparovat
„vyšuměním“ v roztoku z HCl.
Souměrnost může být radiální či bilaterární.
Mřížovec je tvořen centrální kapsulou, v níž je cytoplazma. Tato cytoplazma se dělí na:
79
1) endoplazmu (intracapsulární) – je tlustší.
2) ektopalzmu (extracapsulární) – ta se dělí na: (a) sarkomatrix (je asymilační), (b) kalyma (má bublinatý charakter) – plní funcki hydrostatického orgánu – dle toho, jak
se plní olejem stoupá nahoru, či ubývá a klesá dolů, (c) sarkodictyum (síťovitý charakter) – jsou to panožky mřížovce.
3) křemičitá kostra
Mřížovci jsou marinní (mořští), stenohalinní (vyžadují zasolení), planktonní, měli kosmopolitní rozšíření. Žili v symbióze s zooxantylami. Mají horninotvorný význam, tvořili
radiolarová bahna, z nichž vznikal radiolarit. Slouží k paleoklimatologické rekonstrukci
terciéru a kvartéru.
Systém má základ v souměrnosti a tvaru kostry:
ř. Spumellaria – má radiální souměrnost
ř. Nasselaria – má bilaterální (dvoustranou) souměrnost
Tito mřížovci poté rekrystalizovali jako fosilie do současnosti.
Kmen Ciliophora
tř. Ciliophora
ř. Tintinnida
– vyskytovali se v devonu až do recentu (současnosti). Jejich vzestup byl mezoiku (druhohorách). Mají pevnou schránku tzv. loriku, cylindrického tvaru s orálním koncem
a límečkem vespodu schránky. Nahoře je pak hrotovitý kaudální výběžek. Vevnitř této
schránky je buňka Tintinnidií. Jsou typičtí pro moře. Mají stratigrafický a horninotvorný význam.
– r. Calpionela
– d. Calpionela alpina – byla typická tím, že neměla kaudální výběžek.
podříše Metazoa (vícebuněční, mnohobuněční)
– mají tělo z více (mnoha) buněk, morfologicky i funkčně diferenciovaných
Skupiny:
– skupina Parazoa – 1. kmen Placozoa (vločkovci) – nebyly nalezeny jako zkameněliny; nemají nervový systém, 2. kmen Porifera – nemají nervový systém, 3. kmen Archaeoyatha
– skupina Eumetazoa
– ř. Vendobionta (vendobionti)
– jedná se o ediakarskou faunu – vyskytovali se v proterozoiku až paleozoiku. O jejich
životě moc nevíme. Hovoří se též o slepé větvi evoluce. Objeveny v roce 1947 R. C.
Springem v pohoří Ediacara v Austrálii, 450 km severně od města Adelaide. Jsou pro
ně typické červené pískovce-křemence. Neměli pevné schránky. Byli to snad primitivní medúzy či jiní zvláštní tvorové. Vyskytovala se u nich trojčetná souměrnost.
– Vyskytují se v Severní Americe v Newfoundlandu, ve středu Jižní Ameriky, Ve Walesu ve Spojeném království, ve Švédsku, na východě Ruska, jihu Číny. A nejstarší
nálezy jsou v Jihoafrické republice a Ediacara v Austrálii.
80
– r. Spriggina
– d. Mawsonia spriggi – typická pro proterozoikum
– r. Dickinsonia – dorůstala až 1 m, snad předchůdce ploštěnek nebo tak alespoň vypadala
– d. Carniodiscus oppositus – měl trojčetnou souměrnost
– d. Tribrachidium heraldicum – měl trojčetnou souměrnost
– r. Cyclomedusa – je typický pro Kanadu
– d. Ediacaria flindersi
– r. Irridinitus
– r. Charniodiscus
– Hovoříme zde i o evolučním pokusu, neboť tyto organismy neodpovídají současným formám života. Vyskytují se do farenozoika. U některých mluvíme o tzv. teorii
prošívané deky či prošívané matrace. Kdy tato „deka“ obsahuje buňky tvořící kostru
a vnitřní buňky žijící v symbióze. Ve Walesu ve Velké Británii vydržely tyto organismy do kambria. Ediakarská fauna je synonymem k vendské fauně (Vendobionta –
vendobionti). Zahrnuje pravděpodobně zástupce kmene láčkovců, mnohoštětinatce
a patrně předchůdce měkkýšů a členovců. I když tato fauna vykazuje určitou strukturu, až na výjimky žili zástupci této epifauny při dně a infauna zasahovala pouze
několik cm pod rozhraní voda–sediment.
Kmen Porifera
– fosilní houby živočišné
– nacházejí se v proterozoiku až recentu (současnost)
– Mají rozmnožování pohlavní (larva) a nepohlavní (pučením). Navíc mají formu „gemula“, v níž mohou přežít nepřízeň okolí. Tafonomie – tj. rozklad organismu, při ní se
uvolňují jehlice, které nacházíme potom samostatně. Je to sesilní filtrátor, tvoří i kolonie. Mají ostie (přijímací otvůrky), kanálky, ektodermální (vnější) a endodermální
(vnitřní) buňky, mezi nimiž je mesoglea, dále skulum (vyvrhovací otvor) a spongoceum
(dutinu).
– Známe je od kambria – naleziště v Burgessfastu.
Mají tři vrstvy – vnější exoderm, mezoplenu a vnitřní ektoderm.
Dutina uvnitř je tzv. spongocen. Může být tvaru askon, sykon, leukon.
Kostřičky, ale hlavně jehlice, jsou taxonomicky důležité. Bohužel je musíme řadit jen dle
umělého systému dle jehlic, neboť genetický rozbor není samozřejmě možný.
Jehlice rozeznáváme: monoaxony (jednoduché monaktní či diaktní s dvěma hroty), diaxony, triaxony (tři hroty), tetraxony, polyaxony, může být i „nakadeřelá formy“ desma,
sféry jsou jehlice bez osy souměrnosti.
Skupina jehlic mikro- a makrosferity (dle velikosti jehlic). Jehlice jsou křemité – opál, či
vápenité.
tř. Desmospongia – známé od křídy
tř. Hexietinellida (tzv. křemité houby), tvořeny z SiO2, tzv. opalizované sifony s polyaxony.
tř. Calcarea – jehlice z CaCO3 (uhličitan vápenatý) – známé od kambria.
Na spongilách se provádí výbrusy a ty jsou zkoumány – dle nich řazeny do skupin.
81
Porifera – znaky z kambria – byly břidlicotvorné – zde se nachází též fragmenty trilobitů (nožičky, tykadla).
Kmen Archaeocyantha (starší název: pračíškovci)
– vymřeli, známé ze spodního až středního kambria. Tvořili nejstarší útesy. Byli pouze
mořští (marinní). Byli tvořeni z centrální dutiny, vnitřní a vnější stěny, mezi níž bylo intervalum (mezistění). Septum bylo přichyceno příchytnými vlákny (holdfity). Bentický
filtrátor v teplých kambrických mořích, průměr 15–60 cm. Lze si je představit jako dva
proděravělé kelímky – číše s dírkami (póry). Mají tudíž vnější a vnitřní stěnu s mezistěním (intervalum). Uvnitř „číše“ je centrální dutina.
Systém řazení:
tř. Regulares (pravidelní)
tř. Irregulares (nepravidelní)
skupina Eumetozoa – známé možná z pozdního kambria do kambria, až recentu
pododd. Radiata – paprsčitě souměrní
pododd. Bilateraria
– měly dva zárodečné listy – vnější ektoderm a vnitřní endoderm
– u dospělců může být i střední vrstva, tzv. mezogleum – např. žahavé orgány
– vyskytoval se u nich pohlavní dimorfismus (ale i jiný)
Kmen Cnidaria (žahavci)
– možná od prekambria, kambrium až recent
– vodní (braktičtí i sladkovodní) živočichové
– byly hlavně marinní (mořské)
– obsahují ve středu mezogleu, které se nazývá u korálnatců mezenchym
– tělo se skládá z láčky (coelenteron) a otvoru přijímacího a zároveň vyvrhovacího
– láčka může být nečleněná (u polypovců), skyfistoma (má čtyři septa), členěná na větší
množství sept (korálnatci)
– obsahují žahavé buňky (nematocysty) – ty mohou být: penetranty, volventy či glutinanty (obsahují toxický leptavý sliz)
– kosterní elementy – vylučovaly exoderm – tzv. exoskelet, endoderm – je uvnitř a vylučuje endoskelet
– ekologie: soliterní či koloniovití. Jsou sesilní (přisedlí) či vagilní (pohybující se). Jsou
uniformní, dimorfismus, ale i polymorfismus. Jsou útesotvorní – tvoří korálové útesy.
– rozmnožování mají pohlavní i nepohlavní. Nepohlavní může mít axilární pučení (z horního pupenu), laterální (pučí na stěně), periferní či bazální (pučí zespodu). Pohlavní se
děje tzv. metagenezí.
– metageneze začíná pohyblivým stádiem – medúzou, ta má v láčce pohlavní buňky. Ty
splynou v planulu (larvu), ta přisedne a stane se zní polyp (nepohlavní stádium), ta odškrcuje a uvolňuje ephyry – otočí se a vzniká medúza.
– měly dva zárodečné listy – vnější ektoderm a vnitřní endoderm; uvnitř nich se nacházela láčka (coelenteron), ta mohla být nečleněná, skyfistoma či členěná
– někdy byly s chapadly
82
–
–
–
–
jejich otvor byl přijímací i vyvrhovací
měly žahavé buňky (nematocysty), penetranty, volventy a glutinanty
zachovalými kosterními elementy jsou skelety (exoskelet – vnější a endoskelet – vnitřní)
v paleoekologii jsou řazeny na soliterní a kolonoidní (uniformní, di- či polymorfní),
dále pak na sesilní a vagilní
– rozmnožovaly se:
1) nepohlavně pučením. To mohlo být axilární, laterální, periferní (z okraje) a bazální
(ze spodu těla, tj. z báze).
2) pohlavně (metagenezí) – střídání medúzy a polypa přes larvu (tzv. plavula). Plavula
přisedla, vznikl z ní polyp, z něj vznikl strobil, z něj drobné medúzky (efíry) a z nich
medúzy.
tř. Hydrozoa (polypovci)
– jsou známi z kambria do recentu (současnosti)
– byli jak kolonioví, tak soliterní
– byli jak marinní, braktičtí (ve vyslaňovaném prostředí) i sladkovodní
– měli radiální souměrnost
ř. Siphonophora (trubýši)
– byl u nich polymorfismus jedinců – tzv. hydranti (ve společenství), trofosoidi, gastrosoidi a daktylosoidi (žahaví – např. viz popáleniny na kůži člověka)
– byli nehorninotvorní a jsou nestratigrafičtí. V paleontologii jsou bez významu.
ř. Chaetetida (chetetidi)
– známi od ordoviku a vymírají v eocénu
– byli koloniovití
– měli kostry tvořené z CaCO3
– vytvářeli kolonie tvarů: deskovitý, bochníkovitý, hlízovitý aj.
– na výbrusu jsou patrné jako uzoulinké hranolky
ř. Scyphozoa (medúzovci)
– známi z proterozoika do recentu
– marinní (mořští) či sladkovodní
– jsou čtyřčetně souměrní
– jsou tvořeni ze dvou zvonů – vnější subumbrely a vnitřní subumbrely, dále manumbrium (chapadla). Uprostřed je gastrický filamen – má funkci zvětšení plochy pro trávení.
Může, ale nemusí být plachetka (velum) s přítomnými žahavými buňkami (pedalia).
Dále obsahují rofalia (smyslové a rovnovážné orgány).
– z 95 % jsou tvořeni vodou
– nachází se v tzv. Burgesských břidlicích – např. r. Brooksella (Burgess falls)
– systém: Scyphomedusae (pokročilí a složitější živočichové), Protomedusae (starší a primitivnější)
– medúzovci – snad nejstarší zástupci z ediakardské fauny?
83
tř. Conularia (konulárie)
– vyvíjí se od středního kambria a vymírají v triasu, což je největší vymírání na zeměkouli
– byly marinní
– měly kápovité, pyramidální schránky z chytinofosfátů
– periderm byl tvořen z chitinofosfátu
– uchyceni byly upevňovacím terčíkem či přitmeleným hrotem anebo se vznášely
– na schránce byly podélné rýhy rohové (angulární – angul je roh), mediální (prostřední
uprostřed) a přírůstkové (kolmé a mírně prohnuté ve směru růstu)
– vrchol měl trojúhelníkovité uzaviratelné laloky a pod nimi chapadla
– typické jsou uzavěratelné laloky a rýhy vyhnuté k ústí
– d. Cnidaria sp., d. Conularia crustata
– na schránkách měly podélné rýhy, to byly přírůstkové linie, tzv. diafragmy
– navrcholu měly otvor ústní – vyvrhovací
– konulárie se nachází hojně v lokalitě Stínava v České republice
tř. Stromatoporidea (stromatopory)
– jsou známé od kambria do karbonu (křídy)
– marinní (mořští), kolonioví. Proběhla u nich rekrystalizace, jsou mělkovodní a útesotvorní.
– kostra (cenosteum) byla tvořena z uhličitanu vápenatého (CaCO3). Určit se dají dle výbrusu.
– vytvářely různé tvary kolonií, což byly podstatné části útesů, a tudíž měly horninotvorný
význam (vápence), hovoříme dokonce o tzv. stromatoporových vápencích.
– byly podstatnou součástí útesů – útesotvorní – horninotvorní význam – vznikly z nich
vápence. Byly mělkovodní.
– vrstvy a tvary se dají určovati dle výbrusu schránky: (1) laminaceae (horizontální destičky, (2) astrorhyzy (byly posety bradavičkami hvězdičkovitého tvaru, tzv. „hvězdičkami“), (3) pillae (sloupky) – prorůstají laminami, (4) tubulus (tubuly)
– d. Amphipora ramosa – nachází se hojněji v České republice v Čelechovicích na Hané
a z širšího hlediska v Moravském krasu
tř. Anthozoa (korálnatci)
– známi snad z proterozoika, s určitostí od kambria do recentu (současnosti)
– některé skupiny vymřely
– byli marinní (mořští). Zároveň soliterní (většinou obývali větší hloubky moří) i kolonioví. Byli a jsou bez stádia medúzy, jen ve formě polypu. Vajíčka plavou a jsou oplodněny spermiemi. Jejich láčky jsou složeny z mezenterií a gastrického filamentu. Mimo
láček rozeznáváme chapadla, ústní otvor a hltan, někdy také víčko s kanálky (tzv. syfonoglyfy – většinou po dvou kusech).
– vyskytuje se polymorfismus jedince
– samostatný jedinec se nazývá koralit, o kolonii pak mluvíme o trsu z těchto koralitů
– vývoj jedince z prototéky (bazálního prstence), šiškovitě se rozšíří, tzv. epitelka
– těla se skládají z kalichu (vrchní část), peně (střed) a báze (spodní část) s příchytným
aparátem
84
– hovoříme a rozeznáváme u nich exo- a endotéku – mají horizontální dna a vertikální
útvary, ty mají septa – svislé přepážky. Překrývají-li se přepážky, hovoříme o disepimentech. Dle sept je určujeme na diseptální, triseptimální atd. Dále u nic nacházíme tzv.
trabekuly obklopující sloupek
– rozmnožování může být pohlavní formou larvy (planula) či nepohlavní
– ekologie: marinní (mořští živočichové), stenohalinní, stenotermní. Mají horninotvorný
význam
– měly orgány: chapadla, ústní otvor, hltan a láčku
– vyskytovaly se u nich tzv. sifonoglify – občas se uzavřely, ale komunikovali těmito trubičkami (1–2 na polypa) s okolím (výměna vody a vzduchu)
– vyskytoval se u nich polymorfismus jedinců
– tělo (koralit) se skládá z vrchní části – kalichu, střední části – peň a bazální části – terč
– vývoj probíhá přes různá stádia – tvary: protothéka (přisedlá larva), na ní se tvoří bazální
prstenec, z něj pak epithéka. Má-li kolonie společnou stěnu, hovoříme o tzv. holotéce.
– endoskeletové elementy dělíme na: (1) Vertikální – tzv. septa, která podpírají organismus – prorůstají odspodu nahoru. Obsahují trabekuly – jednoduché (klínek) či složené
(dvojklínek). Dále pak aragonitovité trámečky – sloupky mezi trabekulami. (2) Horizontální – tzv. tabulae – dno (či tabularium – více den) – obsahují disepimenta – poloměsíčité útvary postranách. Hovoříme o tzv. soustavě – disepimentárium.
– rozmnožování korálů: pohlavní přes larvu (planulu), či nepohlavní (pupeny, ale též rozpadem kolonií – jeruvizace)
– ekologie – byli a jsou marinní (slanovodní), stenohalinní, stenoterní. Mají horninotvorný význam – tvoří korálové vápence
– u korálnatců byl zaveden tento systém dle množství sept: podtř.: 1. Octocorallia – osmičetní (8 sept), 2. Hexacorallia – šestičetní (6 sept) – mají šest protosept, poté dorostou
a proloží se šesti metasepty a ty dále dalšími 12 metasepty, 3. Tabulata (rod Phavosites
na Hané od svrchního kambria do permu), 4. Heliolitoidea (heliotiti – hlízovité kolonie – od ordoviku do devonu, d. Heliotitus porosus), 5. Tetracolaria
ad 3. Tabulata (tabulovití korály)
– existují do permu. Mají horizontální strukturu s hranolovitým průřezem, tvoří hlízy
atd. (r. Halysites, r. Favosites – v Čelechovicích na Hané, ale i v Barrandienu v České
republice).
ad 4. Heliolitodea
– známé do permu, poté vymřely. Jsou primitivní. Typický r. Heliolites – d. Heliolites
porosus (z devonu) – lokalita Čelechovice na Hané v České republice
– kulovitý průřez
ad 5. Rugosa (Tetracolaria)
– čtyřčetní (drsnatí) – vyskytují se od středního ordoviku až do permu. Jednotlivě
i v koloniích. Jsou hojní.
– rozmnožování s prototékou: přisedne larva, v ní pak protoseptum (axilární septum),
to se rozdělí na antipodní (je kratší) a kardinální (je delší) protoseptum, dále přibude
periantipodní a alární septum, dále se alární rozestoupí (posouvají) a vznikají prototetrakolária a dále se pak vkládají metasepta – zde se již vkládají pro jejich označení
římské číslice ve směru hodinových ručiček: I., II., III., IV.
85
– dle toho určujeme stáří korálů. V ČR zejména práce dr. Marie Remešové-Kertnerové
o lokalitě Čelechovice na Hané v ČR
– velice často obsahovali víčko
– d. Calceola sandalina – byla soliterní, připomínala pantoflíček či opánku – sandál
– r. Cheriofilum
– rugosní korály byly mělkovodní a útesotvorní, nacházíme je např. v lokalitách Česka
na Hané, Grygově (lom) a Stínavě. d. Calceola sandalina – připomíná opánku, sandál…, nachází se v Česku na Hané. Má hrotový úhel alfa, jímž je přichycena.
– r. Carifolium – jsou typické namačkané
Actinaria (sasanky) – bez horninotvorného významu
Kmen Mollusca (měkkýši)
– jejich předky byli, zdá se, Halkieria, Wiwaxia či podobný „praměkkýš“.
– Halkieria evagelista Peel – měla červovité ploché tělo velikosti cca 5 cm s vápnitými šupinkami a štětinkami. Na koncích těla měla dvě čepičkovité misky. Z toho první byla
podobna „misce“ mlže a druhá „misce“ plže.
– Wiwaxia corrugosa (Mathew) – měla podobné zploštělé červovité tělo s velkým množstvím vápnitých mističek. Téměř kolmo vzhůru směřovaly vápnité úzké zužující se útvary (mističky).
– Z Halkierie, Wiwaxie či jiného neznámého prapředka vznikl dnešní kmen měkkýšů.
Podkmen Amphineura (paplži)
– jsou známi z kambria až do recentu (současnosti). Jsou primitivní a výhradně marinní
(mořští).
tř. Aplacophora
– mají červovité tělo s nezřetelně oddělenou hlavou a radulou. Nemají schránky.
tř. Polyplacophora (chroustnatky)
– jsou známé z kambria až do recentu (současnosti). Jsou marinní (mořští) či stenohalinní
(zasolené lokality) organismy. Mají oválné zploštělé tělo s hlavovým terčíkem s ústním
otvorem. Jsou chráněni vápnitou schránkou sestávající z osmi či sedmi dest a perinota
(tj. záhyb pláště po stranách živočicha). Žijí způsobem vagilního bentosu.
Podkmen Conchifera (konchifery)
– jsou známé z kambria až do recentu (současnosti). Jsou chráněny schránkou. Jsou to
marinní (mořští), braktičtí (lokality vyslazované vody) či sladkovodní organismy.
Do současnosti (recentu) se zachovali. Měkkýše dělíme na plže, mlže a hlavonožce. Vyskytují se nebo občas vyskytnou ale i tzv. „živé fosilie“, někdy i z jiných skupin.
tř. Monoplacophora (monoplakofory)
– jsou známé z kambria až do recentu (současnosti). Převážně jsou známé jako zkamenělé
(fosilní). V roce 1952 se však našel rod Neopilina galatheae. Její tělo se skládá z hlavové86
ho oddílu útrobního vaku a ploché nohy. Hovoříme o tzv. metamerách, to jest částech
těla. Jsou to marinní organismy. Tělo je kryto šupinou ve tvaru široce kuželovité „čepičky“, vrchol je ohnut vpřed a směřuje tedy dopředu pohybu živočicha.
tř. Gastropoda (břichonožci)
– jsou známi z kambria až do recentu (současnosti). (Patří sem např. hlemýžď – tzv. „šnek“.)
Tělo se skládá z hlavy, útrobního vaku a svalnaté nohy. Hlava je s ústním otvorem a radulou, může se zde vylučovat i kyselina, kterou jest naleptávána potrava. Dále se na
hlavě mohou nacházet 1–2 páry tykadel, i s miskovitými očky. Mají útrobní vak.
– Na povrchu mají plášť – ulitu, mezi pláštěm a tělem je tzv. plášťová dutina. Noha je
s žlázkami, které vylučují sliz, sloužící k pohybu. V případě, že jsou živočichové vodní
a plavou, jejich noha je placatější. Na noze může být víčko tzv. operculum (trvalé víčko
k uzavření ulity). Může být i dočasné víčko epifragma, sloužící k zavíčkování (např. přezimování).
– Gastropodi mají ulitu vždy kuželovitou (přímou, stočenou či spirálovitou) z CaCO3.
Ulita se skládá z vrstev peristrakum, ostrakum a hypostrakum. Ulita může obsahovat
perleť, způsobující korálový lesk. Ulita je kuželovitého tvaru s vrcholem – apexem. Tento apex vzniká již ve vajíčku, nazýváme jej protokoncha. Dále je tělo složeno z ústí (apertura) a obústí (periston).
– d. Teoduxus danubialis – žije v Dunaji. Má hezky vybarvenou ulitu.
Stáčení ulity může být planispirálně, helikoidálně (heterospirální), dále pak „točivost“ –
pravotočivě či levotočivě. Poznáme to tak, když dáme ulitu ústním otvorem nahoru. Směřuje-li ústní otvor vpravo, jedná se o pravotočivou ulitu, jestliže směřuje otvor vlevo, jest
to levotočivá ulita. Závity tvoří spiru (kotouč). Dále hovoříme o tzv.: sutura, tj. šev – místo
dotyku spirál. Může se vyskytovat umbilikus – prohlubeň dole ulity (nedoléhající jamka).
Závity mohou být stočeny do sloupku. Lišty na konci schránek nazýváme pysky. U pravotočivé ulity je vlevo pysk vnitřní, vpravo je vnější pysk. Víčko může být ve formě operkula či
epifragma (zavíčkovací) – viz výše (bahenka živorodá má doživotní víčko na noze – operkulum). Skulptura jsou nerovnosti schránky.
Systematicky:
(1) prosobranchia (předožábří), (2) hypobranchia (zadožábří), (3) pulmonata (plicnatí –
dýchající vzduch). Ad (3) Mezi pulmonata (plicnaté) patří plzák (má dýchací otvor vpředu,
název od slova „plaziti se“) a slimák (má dýchací otvor vzadu, název od slova sliz).
tř. Rostroconchia (rostrokonchie)
– vyskytovaly se od kambria do permu. Byly marinní a bentické. Nacházíme je v bentických sedimentech. Měly dvě misky pevně spojené dohromady – podobní mlžům. Vysunovaly nohu, zvanou rostrum, z otvoru mezi miskami. Většinou měly však dva otvory.
Z této třídy se vyvinuli mlži a kelnatky.
tř. Bivalvia (Pelecypoda) – mlži
– český název odvozen snad od slova „mlha, vlhké prostředí“
87
– známi od kambria do recentu (současnosti). Jsou vodní. Nečlánkované zploštělé tělo
se skládá z útrobního vaku, nohy (někdy s bysovou žlázou produkující bysová vlákna,
která se přitmelují k sobě či pevnému povrchu). V žaberní dutině se nachází žábra, dále
pak plášť. Schránky jsou dvě misky z CaCO3. Rovina souměrnosti vede mezi miskami.
Schránka se skládá z misky levé a pravé. Když si dáme mlže tzv. „na stojáka“ vrcholem
vzhůru, vlevo je levá, vpravo je pravá.
– schránka má vrstvy: (a) organickou – periostrakum (je konchiolinová) a (b) anorganickou s vrstvami prizmatická (hranolová), perleťová (aragonitové CaCO3) a porcelánová
– morfologie: mají vrchol (tzv. umbo) se zámkem a ligamentem. Ligament schránku
otvírá (proto se po smrti otevřou) a svaly misky stahují (úpony mezi miskami). Zámková linie – díky ji misky do sebe zapadají.
– skulptura se skládá z přírůstkové linie (koncentrické), radiálních žeber a retikulární
struktury (síťovitá)
– zámek může být jednoduchý, anebo složitější
– mlži patří mezi bentos (bentos je paleontologicky, ale hlavně geologicky významný – dá
se dle něho přesně určovat)
– vrtaví mlži – zavrtají se do sedimentu (> 30 cm), i do měkčího dřeva či kamene (Lithophaga)
– přitmelují se k podkladu
– nárůstky např. u d. Ostreya, Hipourites, Diceras. Přitom Ostreya a Hipourites patří mezi
útesotvorné organismy.
– nacházíme je v bentosu (např. vápence u Štramberka)
– patří mezi požírače suspenze či substrátu
– jejich systém dělení je dle morfologie a zámku
– ústřice – fosilní ústřice se nacházejí ve Slatinkách, např. po orbě zdejších polí. Dále pak
zaniklá lokalita v Čelechovicích (v Růžičkově lomu), známé jsou i z Myslejovic, z Hejčína (Olomouc).
– r. Diodora – má jednu skořápku, ta je přisedlá k pevnému podkladu, někdy společně
s ústřicemi.
tř. Scaphopoda (kelnatky)
– jejich název je odvozen od klu či rohu
– jsou známé od ordoviku do recentu (současnosti). Schránky jsou aragonitové, třívrstvé
ve tvaru prohnuté rourky. Kelnatky nemají hlavu. Ústní kužel (tzv. chobot) je s radulou.
Vyskytují se u nich vlákna k zachycení potravy (tj. kaptakula).
– mají dýchací otvůrek
– jsou marinní a bentické
– patří mezi měkkýše karnivorní (masožravé)
– schránka je z většiny zavrtána v substrátu
– fosilie se nachází v Ostravské pánvi směrem k Vyškovské bráně a Vídeňské pánvi
tř. Cephalopoda (hlavonožci)
– název pochází z řeckého kephale (tj. hlava) a podos (tj. noha)
– známi od kambria do recentu (současnosti)
88
– jsou výhradně marinní, stenohalinní, při zmenšující se slanosti vody prchají do slané
– jsou mezi měkkýši i bezobratlými nejorganizovanější třídou
– tělo mají kryto pláštěm. Na hlavě se nachází oči. Oko je komorové (vyvinulo se však
jinak, než má člověk). Ústa s radulou, čelistmi (rhyncholy –tj. zobákovité čelisti). Na
trupu je noha přeměněná v ramena s 8–10 přísavkami. Dále se vyskytuje hyponom (tj.
nálevka), z níž vystřikuje vodu a pohybuje se tak, může vyúsťovat i inkoustová žláza,
sloužící k obraně vystřikováním inkoustu.
– schránka vylučovaná pláštěm je vnitřní či vnější (z CaCO3 – aragonit…)
– základní tvar schránky je protáhlý kužel. Protokoncha schránky (nejstarší část z vajíčka)
je přeměněna v ústí. Obývací komůrka je nejmladší. Vše mezi protokonchou a obývací komůrkou je fragmokon. Vyskytovaly se tzv. aptychy (jako u mlžů ve schránkách),
u nich je teorie, že sloužily k uzavírání schránky, či to byl drtič potravy. Přes celý fragmokon vedou sifonální otvory, jejichž funkcí je regulace vody či vzduchu v septech. Naleštěním schránky vynikne sutura, která je složena ze sedel a laloků. V základní pozici
je lalok (nahrbený šev) oproti sedlu (miskovitá prohlubeň). Jsou to gonochoristé, tj.
oddělená pohlaví (vyskytuje se u nich pohlavní dimorfismus). Rozmnožování pomocí
nektokotylového ramene samce vysunutého k samici. Patří mezi nekton. Chobotnice
mezi nektobentos. Jsou to aktivní predátoři.
podtř. Nautiloidea (loděnky)
– vyskytují se od kambria do recentu (současnosti). Schránka připomíná loď/loďku – odtud název této podtřídy. Tvar schránky může být ortocerakonní, tj. rovný zužující se
kužel (např. d. Ortoceras), cyrtocerakonní (mírně zahnutý zužující se kužel) či trochocerakonní (se závity). Přitom tato schránka může být planispirální – evolutní (všechny
závity jsou vidět) či – involutní (poslední závit překrývá všechny). Jsou to marinní (tj.
mořské) organismy. Mají význam stratigrafický a horninotvorný. Z nich vytvořené vápence nazýváme „ortocerové vápence“ či „lochkovský mramor“ dle stejnojmenné obce
v České republice. Loděnky jsou i recentní (žijící vsoučasnosti).
podtř. Actinoceratoidea (aktinoceratoidi)
– vyskytovali se v ordoviku až karbonu. Schránky obrovských rozměrů, cca 2 m. Byli mělkovodní. Sifonální trubici měli uprostřed či na ventrální straně.
podtř. Endoceratoidea (endoceratoidi)
– vyskytovali se v ordoviku až siluru. Schránky měli dlouhé 3–5 m, ale s průměrem do 5 cm.
podtř. Bactritoidea (baktritoidi)
– vyskytovali se v devonu až karbonu. Sifonální trubice byla na vnitřní (ventrální) straně.
Schránky měly malých rozměrů se zvlněnou suturou. Byli mělkovodní.
– předchůdci amonitů a belemnitů
podtř. Ammonoidea (amoniti)
– vyskytovali se v devonu až křídě. Měli vnější, často planispirální schránky (viz zahnutý
roh boha Amona). Vyvíjí se postupně spirální schránky, rozvíjí se až v heteromorfní, až
89
znetvořené (tzv. úchylné) schránky amonitů. Měli schránky evolutní (široký umbilikus)
i involutní. Obývací komůrka byla v ½ až 2 závitech. Schránka tvořena z protokonchy,
fragmokonu a obývací komůrky.
– jejich švy sutur mohly být: anogoniatitové, goniatitové (hladká sedla a laloky či málo
zašpičatělá), ceratitové (hladké laloky a zubovitá sedla) – vývojově mladší; vývojově nejmladší jsou zvrásněná sedla i laloky. Jejich skulptura obsahovala žebra, přírůstkové linie,
kýly, rýhy.
– Dále pak měli aptychy – dva kalciové miskové útvary, jejichž funkce byla snad uzavírací
víčko či čelisti – drtič potravy. Měli i anaptychy. Systém je založen na vývoji sutur a poloze sifonální trubice.
CCD – karbonátová kompenzační hladina – ta se dělí na aragonitovou CCD a kalcitovou
CCD. Co klesne v moři pod aragonitovou CCD na kalcitovou CCD, tam se nachází zejména kalcium a sedimenty (křemen, silikáty…). V lokalitě Kůrovice je vápenný lom, který
je pod hladinou aragonitové CCD v kalcitové CCD, a nacházíme zde proto jen aptychy
amonitů.
ř. Goniatitida (goniatiti)
– vyskytovali se na zeměkouli od devonu do permu (zde došlo k velkému vymírání). Měli
hladká sedla a laloky. Sifonální trubice na ventrální straně. Mají stratigrafický význam.
– jejich naleziště: Nízký Jeseník (Jívová), Fulnek, Vyškov (Drahanská Vrchovina), Praha.
Na území ČR dosahovali 15–18 cm. Např. d. Goniatus radiatus.
ř. Clymeniida (klymeniidi)
– vyskytovali se v devonu, a jsou zde proto vůdčí indexové fosilie. Měli diskovité schránky.
Byla u nich velká radiace rozšíření. Z nich vzniklé vápence jsou tzv. „červené klymeniové vápence“.
ř. Geratitida (geratiti)
– vyskytovali se v permu až triasu. Měli planispirální schránky a ceratitový typ švu. Mají
stratigrafický význam – jsou indexové s velkým významem. Vyskytují se např. v triasových nalezištích Německa.
ř. Ammonitida (amoniti vlastní)
– vyskytovali se v juře až křídě. Spírální i heteromorfní schránky. Měli amonitový typ
švu. Stratigrafický a horninotvorný význam. Vznikly z nich tzv. „červené amonitové vápence“.
– Lokality v ČR: Česká křídová pánev, Česká Třebová, Štíty cihelna (zaniklé naleziště).
Dále pak jurské sedimenty Západních Karpat. Byli to velcí kosmopolité (velký rádius
výskytu). Uvnitř se mohou nacházeti krystalky kalcitu. Inkrustují i opálem.
podtř. Coleoidea (koleoidi) (Endocochlia, Dibranchiata)
– vyskytovali se ve spodním devonu až recentu (současnosti). Měli vnitřní schránky. Byli
výlučně marinní organismy. Schránky z konchiolinu (tuhé a pevné) a CaCO3 či arago90
nitu nebo kalcitu. Několik cm velké, až 20 cm. Na ventrální straně sole. Rozmnožování
se děje ramenem vysunutým od samce k samici.
nadř. Belemnoidea
ř. Belemnitida (belemniti)
– vyskytovali se ve spodním karbonu, triasu až křídě. Byli to marinní stenohalinní nektonní predátoři. Tělo mělo 8–10 ramen s háčky (onychyty). Schránky měli vnitřní doutníkovité se třemi částmi: štít, kužel, rostrum. Význam je stratigrafický a horninotvorný.
– d. Duvalia lata, r. Hibolites, Belemnitella, Belemnites, Actinocamax
– naleziště: Olomučany (Moravský Kras), Štramberk
tř. Hyolitha
– kambrium až střední perm. Patří též mezi Molusca (měkkýše). Byli jen marinní. Schránky byly kuželovité či mírně prohnuté. Schránky byly vždy kryté prohnutým víčkem.
Schránky se skládaly z: embryonální části (se zárodečnou komůrkou), přepážková
část, obývací komůrka. Vyskytovaly se u nich kalcitové přívěsky, tzv. dva heleny (jeden
helen) – jejich funkci neznáme: a) buď výztuhy žáber, b) rovnovážný orgán, c) výztuž
pláště.
– d. Haplophrentis – vyskytují se v lokalitě Nízký Jeseník.
tř. Cricoconarida (tentakuliti)
– vyskytovali se ve spodním ordoviku až svrchním devonu. Žili jako mořští (marinní)
mělkovodní plankton. Měli drobné, přímě kuželovité schránky. Taktéž protokonchu,
ústí, přepážkovou část. Juvenilní část se septy. Výrazné skulptury se žebry. Mají horninotvorný a stratigrafický význam.
– ř. Tentaculitida (tentakuliti praví) – významné jsou u nich septa.
– r. Tentaculites.
– ř. Dacryoconarida (dakryokonaridi) – měli kapkovitou protokonchu, neměli septa.
– d. Nowakia styliolina (pojmenována dle českého vědce Otomara Pravoslava Nowaka)
Ad kmen Mollusca (měkkýši)
– známi od kambria, možná se ale vyskytovali už dříve;
d. Halkeria evagelista Peel – 5 cm, červovité tělo se štětinkami, schránka z CaCO3
d. Wiwaxonia corrugata Matthew – tělo se šupinkami, schránka z CaCO3
Podkmen Amplineura
– známi od kambria do recentu; primitivní, výhradně marinní živočichové
– tř. Aplacophora – červovci – červovité tělo bez schránky, nezřetelně oddělená hlava.
Mají vápnité jehličky, šupinky a jednoduchou radulu
– tř. Polyplacophora (chroustnatky) – výskyt od kambria až do recentu. Jsou marinní, stenohalinní. Mají oválné zploštělé tělo. Mají hlavový terčík s ústním otvorem, schránku
z CaCO3 z osmi (novější v recentu) či sedmi (paleo) destiček. Hovoříme u nich o perinotum – záhyb pláště po stranách živočicha, má svalnatou nohu. Výskyt znám z Beskyd.
91
Podkmen Conchifera
– známi ze středního kambria dodnes (recent). Mají schránku. Jsou marinní, braktičtí,
sladkovodní, suchozemští.
– osm tříd: plži, mlži, hlavonožci, kelnatky, přílipovci, břichonožci, amoniti? atd.
tř. Monoplacophora (přílipovci)
– známi z kambria do recentu. Převážně ale zkamenělé. Mají metamorfně uspořádaná
těla – opakují se. Jsou marinní, dříve ale sladkovodní. Tělo je tvořeno z hlavového oddílu a ploché nohy s útrobním vakem. d. Neopilina galatheae – dle lodě expedice z roku
1952, jejíž repliku historické lodi připomíná. Český název odvozen od slova „přilepiti se,
jako přilepený držící se podkladu“.
tř. Gastropoda (břichonožci)
– známi z kambria do recentu. Skládají se z hlavy, svalnaté nohy a útrobního vaku. Hlava – ústní otvor s radulou, žlázy slinné s jedem či kyselinou. Výjimečně čelisti. Pohyb
plaváním. Uzavírají se víčkem. Plášť (parium) – vytváří dutinku. Zachovaly se nám ulity,
popř. víčka. Ulita (schránka) tvořena z CaCO3 či aragonitu. Orgány: periostrakum, ostrakum (z CaCO3) a hypostrakum (s perletí). Mají kuželovitý tvar s prototékou, vrchol
se nazývá apex. Jsou schopni otočit se v závitu o 360°.
Vermes (červi)
– jsou známi jen z recentu, nacházíme je velmi málo jako zkameněliny
– zachovaly se nám ale čelistní aparáty, rourky, které si staví, a fosilní stopy (ichtofosilie)
– kmen ploštěnci – recent – pravděpodobně předchůdci bezobratlých. Vnímají světlo
a tmu. Název odvozen od slova „plochý“.
– kmen pásnice – název odvozen od slova „pás“.
– kmen hlísti
– kmen hlavatci – název odvozen od slova hlava.
– kmen Annelida – nachází se od pozdního kambria až do recentu. Maji článkované tělo,
vrstvy: exo- (vnější), mezo- (střední) a endoderm (vnitřní). Centrální nervový systém
(CNS) mají uzavřený, nervový systém (NS) – žebříčkovitý. Mají složitý čelistní aparát
z chitinu.
– skupina – vyčleněna umělá skupina: Scolecodontae (skolekodonti)
tř. Polychaeta (mnohoštětinatci)
– segmentováno tělo. Český název odvozen od slova „mnoho-štětin“ mající. Známi
z pozdního kambria do recentu. Jsou mořští, tvoří sladkovodní benthos vagilní – různě
se pohybují. Tvoří rourky z CaCO3 či aglutinované. Polychetové útesy z trsů.
ř. Errantia (bloudivci)
– známi z pozdního kambria do recentu. Odlišena hlavová část, na níž se nachází čelistní
aparát. Tvoří vagilní bentos.
92
Skupina Scolecodontae
– umělá skupina, vyčleněna dle čelistních aparátů a zubních plotének (první pár mandibul, několik párů maxil). Viz níže.
ř. Sedenteria (sedivci)
– jedná se o sesilní bentos bez čelistního aparátu. Známi jsou od pozdního kambria do
recentu. Mají přicementovány rourky. Nemají čelistní aparát. Žijí v podobě sesilního
bentosu a potravu pozřou. Zachovaly se nám po nich „klubíčka“ z přicementovaných
rourek a rourky samostatné.
tř. Myzostomida
– známé od ordoviku do recentu. Mají okrouhlé tělo, parapoida s háčky (paraziti), marinní (mořští) cizopasníci (lilijic, ježovek, korálů).
tř. Clitellata (opaskovci)
– známi z terciéru do recentu, jsou segmentováni. Mají při kopulaci pásek (odtud název
opaskovci). Jsou sladkovodní i suchozemští. Někdy paraziti (pijavice – od slova „píti,
nasávati krev“).
Skupina kmene Vermes (červi)
– jsou to mnohobuněčné organismy, dnes jsou děleni na několik samostatných kmenů.
Mají měkké tělo, a proto se velmi málo zachovávají jako fosilie, skoro se nezachovávají
vůbec. Vůbec se nezachovali pásnice, hlísti a hlavatci.
Ploštěnci jsou evoluční předci ostatních vyšších skupin bezobratlých. Jsou známi jen z recentu (současnosti).
Kmen Annelida (kroužkovci)
– jsou známi z prekambria do recentu (současnosti). Mají článkované tělo s mezodermem. Jejich cévní soustava je uzavřená, nervový systém je žebříčkovitý. Dále pak mají
čelistní aparát z chitinu. Jsou to živočichové jak vodní, tak i suchozemští. Český název je
odvozen od slova „kroužky“.
tř. Polychaeta (mnohoštětinatci)
– jsou známi z prekambria až recentu (současnosti). Mají segmentované tělo s přívěsky
(parapodiy) se štětinkami. Žijí způsobem marinního (mořského) či sladkovodního bentosu. Zachovaly se nám po nich rourky z CaCO3, aglutinované. Mohou býti přitmelení
i na jiné organismy (schránky). Tvoří tzv. polychetové útesy z těchto schránek, např. lokality v Německu z triasu. Viz výše.
ř. Errantia (bloudivci)
– jsou známi z prekambria až do recentu (současnosti).
– Jsou to dravci se zoubečky z chitinu. Plavou, tzv. „bloudí“, po moři, odtud i jejich český
název, jedná se tedy o vagilní bentos. Čelistní aparát se skládá z maxil, kterých je více,
93
a mandibuly, obé jsou párové. Mezi maxilami a mandibulami jsou nepárové paragnáty.
Čelistní aparáty jsou seřazeny do umělých skupin, pak se provede občas revize a tyto
čelisti, veliké pár milimetrů, jsou přiřazeny určitému živočichovi.
tř. Mezostomida (mizostomidní červi – „mizostomidi“)
– jsou známi z ordoviku až do recentu (současnosti). Mají okrouhlé tělo. Parapodia obsahují háčky, těmi se zachytí či proniknou do hostitele. Známi jsou na lilijicích, korálech
a ježovkách. Na lilijicích, jak popisoval již sám Barrand v Barrandienu, jsou na jejich
orgánech zduřeninky s dírkou.
tř. Clitellata (opaskovci)
– jsou známi z terciéru až do recentu (současnosti). Segmentované tělo z opasků. Jsou
sladkovodní i suchozemští. Patří sem např. pijavice, které cizopasí na hostitelech.
Kmen Bryozoa – mechovky
– jsou velice titěrné – mrňavé, patří mezi koloniovité živočichy (tvarem připomíná kolonie snad „trs mechu“ – odtud český název).
– Budují si vnější schránku – kolonie, jedinec v kolonii se nazývá zooid. Je u nich vyvinut
polymorfismus. Tzn. zoocid je buď normálně vyvinut – tj. autozooid, či má specifickou
funkci – tj. heterozooid. Schránka obsahuje kutikulu, která je vyztužena CaCO3, nazývá
se zoecium, to je poslepováno z kolonií, zde nazývanou zoazium. Jedinec sestává z „trubičky“ cystidu, dosedající na další „trubičku“, cystid pokračuje dál v část hlavovou, tj.
polypid, a z něj vyrůstá lofofor (tj. obrvené chapadlo. Tvořily mělkovodní sedimenty
v šelfech, kde bývá dobře prokysličena voda. Když najdeme mechovky, víme, že zde byly
šelfy. Jsou útesotvorní, hovoříme o mechovkových útesech z CaCO3.
tř. Stenolaemata
– kruhoústé mechovky – žily v kamriu až do recentu (současnosti), ústní ústrojí je kruhové. Byly postiženy velkým vymíráním.
– r. Archimedes (má tvar jako Archimédův šroub).
tř. Gymnolaemata
– měnoústé mechovky, tzn. ústní ústrojí nemají kruhové.
Kmen Brachiopoda – ramenonožci
– kambrium až recent (současnost). Jsou dvoustranně souměrní, podobní mlžům, ale
mlži to nejsou. Skládají se ze dvou misek, tj. břišní (vrchní a větší) a hřbetní (spodní),
je to chybné pojmenování z doby, kdy jsme si mysleli, že žili obráceně, ale v hlubinách
moří byli nalezeni a popsáni recentní zástupci tohoto kmene ramenonožců, ale pojmenování misek již zůstalo. Dále se vyskytuje zubatá komisura na hranách misek, která
zabraňuje vniknutí cizích předmětů – částeček. Vrchol (apex) směřuje dolů – tj. stvolový
otvor – a z něj se vysunuje masitý stvol směrem dolů. Zámek misek se může nebo nemusí vyskytovat a podle toho se také ramenonožci dají rozlišovat a určovat. Uprostřed
misek je lofofor. Misky jsou drženy dvěma svalovými vtisky za stvolovým otvorem.
94
tř. Inarticulata – bezoporní ramenonožci
– mají podobné misky. Nemají zámek, drží je pouze svalové vtisky.
tř. Articulata
– opornatí ramenonožci – u komisury odpovídají např. dva zuby na břišní straně dvěma
zubům na hřbetní straně.
– r. Spirifer – má protaženy boky misky. Na miskách jsou žebra bránící tomu, aby sedl
hluboko do sedimentu.
– r. Rhynchonela – má typická žebra.
– r. Terebratula – má stratigrafický význam, dá se dle něj určit stáří sedimentu. Dále i význam horninotvorný – hovoříme o brachiopodových vápencích. Na Zemi je jich velké
množství.
Kmen Echinodermata – ostnokožci
– vyskytovali se v kambriu až do recentu (současnosti), jsou to marinní (mořští) bentózní
organismy. Patří sem např. hvězdice (tj. tělo ve tvaru hvězdy), hadice (tj. hadí hvězdice),
ježovky (připomíná tvarem „ježka“ či „jehlice mající“) aj. – mají pětičetnou paprsčitou
souměrnost, která je však vývojově druhotná, dříve měli původně dvoustrannou (bilaterální) souměrnost.
– mají ambulakrální soustavu sestávající z:
– hydroporus – může být přítomna i mandragoritová destička (tzv. mandragorit), což
je perforované sítko.
– dále pak kamenný kanál, na nějž navazuje kruhový kanál
– kruhový kanál – vybíhá v radiální kanálky
– radiální kanálky – je jich 5 a slouží k pohybu
Tělo ostnokožce připomíná čepici (kdy hydroporus je nahoře a radiální kanálky směřují dolů). Radiálním kanálkem proudí voda. Ta naplní ampulu (ampulka plněná H2O)
a v případě, že se chce ostnokožec pohnout přepustí vodu z ampule do sousedící panožky, ta se vodou zbytňuje a vyprazdňuje, což způsobuje pohyb.
Destičky ostnokožců – mohou býti ambulatrální pole či interambulatrální pole.
Systematika ostnokožců je dosti nepřehledná – nikdo se v ní pořádně nevyzná, a proto
je zde zjednodušena.
tř. Eocrinoidea – pralilijice
– předchůdci lilijic. Žily od kambria do ordoviku, v ordoviku byly nahrazeny lilijicemi.
Jsou lilijicím podobné, skládají se ze stonku, který je z článků, dále následuje kalich a ramena.
– r. Lichenoides – nacházíme jej v ordoviku v Barrandienu
tř. Crinoidea – lilijice
– výskyt: ordovik až recent. V ordoviku nahrazují pralilijice a vyskytují se dodnes. Jsou
přichyceny/přitmeleny příchytnými vlákny (holdfasty), který přechází v stonek, jenž je
tvořen z mnoha článků (tj. kolumnalií/kolumnalium), stonek přechází v kalich z destiček, na kalich navazuje koruna z ramen, na kterém jsou chapadélka (tj. brvy, nebo95
–
–
–
–
li pinule). Pinule zachycují potravu a přivádí ji kanálky k ústnímu otvoru. Někdy se
může vyskytovat anální pyramida ve středu koruny, kterou jsou vylučovány nestrávené
zbytky.
Lilijice mohou být i planktonní – plovou, stavbu mají podobnou, avšak místo holdfastů je boulovitý plovák, to jest lobolit. Např. d. Scyphocrinites exavatus – nacházíme jej
v Barrandienu.
Název lilijice je snad odvozen od podoby s rostlinami – lilijemi.
Celé tělo pralilijice či lilijice poté nazýváme théka.
Pralilijice i lilijice mají horninotvorný význam, hovoříme o tzv. krinoidových vápencích (např. lokality v Brně). Pralilijice i lilijice můžeme snadno pozorovat ve výbrusech
hornin.
tř. Blastoidea – poupěnci
– výskyt v prvohorách (zvláště silur), jsou nepříliš početnou skupinou ostnokožců. Jejich
hruškovité tělo je složeno z kalichu, nad nímž je ústní a vyvrhovací otvor. Dále z ambulakrálních a interambulakrálních destiček. Někdy se mohl vyskytovat tlustý krátký
stonek z článků. Žili způsobem mělkovodního bentosu.
tř. Diploporita a tř. Rhombifera
– tyto třídy byly dříve řazeny pod jednu tř. Cystoidea – jablovci (ve starší literatuře) – jméno druhu končí na -cystites. Jsou bilaterálně (dvoustranně) souměrní, ale vypadají jako
poupěnci. Nacházíme je v ordovických i devonských sedimentech (i v Barrandienu).
– d. Mitrocystites mitra – jm. končí na –cystites (je to jablovec), tělo kulovité složené z desek na směrem k zemi se zužujícím stonku. Český název jablovec je snad odvozen od
podoby s jablkem, poupěnec připomínal snad českým vědcům „poupě/pučiti“ – podle
toho jeho název.
tř. Echinoidea – ježovky
– vyskytují se v ordoviku až po recent (současnost). Vnější kostru mají kulovitou či sploštělou s ambulakrálními i interambulakrálními destičkami. Otvor vespodu je nazýván
„Aristotelova lucerna“. Mají význam zvláště na určení terciéru. Ostny ježovek jsou
uchyceny svaly na vystouplých kloubcích. Po úmrtí ježovky se rozloží svaly a ostny se
z kloubků uvolní, nacházíme je proto zvlášť. Český název ježovky je odvozen od podoby
s ježkem či jehličky obsahující/mající.
tř. Asteroidea – hvězdice
– známé z ordoviku až po recent (současnost). Mají hvězdicovitý tvar. Známe tzv. odpočinkové stopy hvězdic, ve tvaru otisknuté hvězdice.
tř. Homoiostelea (dříve tř. Calcichordata) – homoiosteláti (kalcichordáti)
– známi jsou z kambria až karbonu. Měli dvoustrannou (bilaterální) souměrnost, zploštělí
až placatí. Théka (tělo) je podobna kouli s úchytným tenkým stonkem, na nějž navazuje
toto kulovité tělo a pokračuje tenkým výběžkem.
96
Kmen Hemichordata – polostrunatci
– mají dvoustrannou (bilaterální) souměrnost. Skládají se z: prosoma (žalud), mezosoma
(límec), metasoma (trup) a obsahují hemichordu („prastrunu“)
tř. Graptolithina – graptoliti
– prvohorní, koloniální polostrunatci. Známi jsou z paleoika až karbonu. V siluru mají
horninotvorný a stratigrafický význam – tvořili tzv. černé graptolitové břidlice. Název
slova se skládá z řeckého graptos (tj. popsaný) a lithos (tj. kámen). Byli marinní (mořští)
a kolonioví. Žili přisedle (sesilní bentos) či planktonně. Vytvářeli kostru (rhambdoson).
– Např. u r. Didimograptus se celá kolonie – rhambdoson skládala ze sikuly (první vrchní
schránky) a v úžlabí – télkách byly pak jednotliví zooidi (organismy), zooidi v telkách
byli propojeni propojovacím vláknem, tzv. stolonem.
– ř. Dendroidea – dendroidi – žili nejčastěji planktonně – plovoucí „košík se zooidy“.
– d. Dictionema – je znám ze siluru, byl to plovoucí „špičatý košíček“ s vrchní schránkou – sikulou.
– ř. Graptoloidea – graptoloidi – známi z ordoviku až devonu. Měli málo větvené rhambdosomy (celková kostra s jednotlivými zooidy). Např. r. Didymograptus, r. Spirograptus, r.
Cyrtograptus, r. Monograptus – končí na „-graptus“.
Arthropoda (členovci)
Jejich původ je odvozován od kroužkovitých červů, jsou velice početní a rozmanití, v současnosti k nim patří téměř 80 % všech popsaných bezobratlých živočichů. Nejstarší pozůstatky členovců nycházíme již na konci starohor.
Ve spodním kambriu (začátek prvohor) existovali už všichni známí zástupci členovců,
ovšem kromě hmyzu, který se vyvinul až později – v devonu. Někteří členovci se ze všech
bezobratlých živočichů nejlépe adaptovali z moře na život na souši, někteří dokonce létají.
Tělo členovců je vždy dvoustranně souměrné a při detailním pohledu zblízka zjistíme, že
se skládá z 8–180 článků. Postupným seskupením různého počtu původních článků a jejich
specializací vznikly tři vyšší celky – základní části jejich těla – caput (hlava), torax (hruď)
a abdomen (zadeček – v některých jazycích nazýván též „bříško“). Pokud srostou články
zadečku, hovoříme o tzv. pygidiu (ocasním štítu). Torax (hruď) někdy srůstá s abdomenem
(zadečkem), jindy s hlavou – hovoříme o tzv. cefalotorax (hlavohruď).
Tělo členovců je kryto chitinovou kutikulou (chitin má chemicky blízko k chininu). Tato
kutikula bývá často vyztužena (inkrustována) fosforečnanem vápenatým (CaPO3) či uhličitanem vápenatým (CaCO3) – tím vzniká pevná vnější kostra (exoskelet). Ten však omezuje
růst těla jedince, proto musí docházet k svlékání krunýře (exuviaci), po svlékání jedinec
velice intenzivně roste, neboť za nějakou dobu dojde k utuhnutí krunýře. Celý proces se za
nějakou dobu opakuje. Tyto chitinovápenaté krunýře jsou neobyčejně fyzikálně i chemicky odolné, takže velice dobře zkameněly a mají v paleontologii neobyčejný význam, i pro
geostratigrafii.
Tělo členovců je upnuto k exoskeletu různými svaly. Na tělní články se obvykle též
kloubnatě upínají párovité a článkované přívěsky – primitivní končetiny. Ty jsou utvořeny
podle toho, jaká je jejich funkce (pohyb, dýchání, kousání, orientace v prostoru atd.).
97
Na hlavě jsou uložena smyslová ústrojí (čich, hmat a zrak), ty jsou propojena s dobře
vyvinutým nervovým centrem, které se nachází v hlavě. Oči jsou dvojího typu, oči jednoduché (tzv. ocely) a oči složené (komplexní). Ocely jsou typem původním a zpravidla doprovázejí oka složená, která se stala evolucí častějšími. Zažívací soustava začíná na spodní
straně hlavy ústním otvorem, pokračuje dále zažívací trubicí ústící až na poslední článek
zadečku.
Cévní soustava členovců je otevřená, srdeční turbice leží u hřbetu. Nejprimitivnější vodní členovci dýchali a dýchají celým povrchem těla u vývojově mladších dochází k vytváření
žaber, umístěných většinou na končetinách. To však platí jen pro vodní členovce, u těch členovců, co se přizpůsobili evolucí na suchozemský život, to jsou tracheje (vzdušnice) – ústící
na povrchu celého jejich těla, další evolucí došlo k vzniku plicních vaků. Rozmnožování
členovců je vesměs pohlavní.
Český název členovci pochází od toho, že mají členěné tělo.
Kmen Arthropoda (členovci) se dělí na několik podkmenů dle článkování těla a stavby
končetin. V paleontologii jsou významné tyto čtyři podkmeny: Trilobitomorpha, Chelicerata, Crustacea a Tracheata.
Podkmen Trilobitomorpha (trojlaločnatci)
– jsou skupinou nejstarších velice primitivních členovců (kambrium–perm). Vysykytovali
se tedy od kambria – a vymírají hromadně v permu. Název trojlaločnatci – trilobiti je
podle tří podélných laloků na hřbetní straně jedince. Slovo Trilobita pochází tedy z latinského „tri“ – tj. tři a řeckého „lobos“ – lalok.
tř. Trilobita
– někteří trilobiti mají i díky planktonnímu životu a roznosu larev kosmopolitní výskyt.
Díky facii (vývoji sedimentů), jichž jsou součástí, a rekonstrukcí jejich stavby těla z fosilních záznamů, můžeme usuzovat o způsobu jejich života. V kambriu a ordoviku mají
stratigrafický význam.
Z okraje hlavového štítu mohly vybíhat různé ostny i s prodlouženými trny. Trny nebo
granule mohou pokrývat i hlavový štít. Způsob vývoje jedince – trilobita byl popsán již
Joachimem Barrandem u kambrického trilobita Sao hirsuta.
Trilobiti kladli vajíčka do různých mělkých prohlubní. Po vylíhnutí z vajíčka bylo tělo
tvořeno pouze jednolitým štítem. Ve druhém stádiu se mezi hlavovým a ocasním štítkem objevuje jeden článek hrudní a postupně se vmezeřují další až po dosažení všech
trupových článků. V dospělosti se krunýř již pouze zvětšuje a byl svlékán. Žili v moři
s normální salinitou a pohybovali se různými způsoby, dle druhu, spíše při dně. Některé
se úplně či jen částečně zahrabávali do substrátu.
Trilobity dělíme dle počtu trupových článků aj., ve více méně umělém systému, na:
– ř. Miomera – miomerní (malý počet článků).
– ř. Polymera – polymerní (velký počet trupových článků od 5 do 44).
– ř. Redlichiida – redlichidní – velmi stará skupina, celosvětové (kosmopolitní) rozšíření, trup z 12–25 úzkých článků.
– ř. Proetida – proetidní (mají stejnou velikost hlavového štítu a pygidia).
98
– ř. Agnostida – 2–3 trupové články. Stejně velký cefalon i pygidium, oči jim chybí,
většinou slepí. Chybí týlní prstenec. Celosvětově (kosmopolitně) rozšířené fosilie.
– ř. Phacopida – trilobiti malých až středních rozměrů, hruď z 8–19 článků.
– ř. Lichida – největší známí trilobiti, až 75 cm velcí.
– ř. Odontopleurida – drobní ostnatí trilobiti, trup byl složen z 8–10 článků.
– ř. Ptychopariida – tvarově velmi odlišní (polymorfní), tyto druhy nelze nikam jinam
zařadit.
Trilobiti byli velmi početnou skupinou členovců. Doposud bylo zjištěno něco kolem
2 000 rodů s více než 10 000 druhy. Tito členovci byli nesmírně úspěšní a existovali
po dobu 350 mil. let. Mají velký geostratigrafický význam, zejména, jak bylo uvedeno,
v době jejich velkého rozmachu – kambriu až ordoviku. Byli velcí od několika mm (rod
Agnostida) až po 75 cm (rod Isotelus). Žaludek u nich byl v hlavové části. Živili se jak
filtrací organických látek z vody, rostlinou potravou, ale někteří z nich byli i aktivní
dravci, jiní se živili odumřelými organismy. Mohli se pohybovat nejen vpřed, do stran,
ale i vzad, což dokazují i jejich zkamenělé stopy. Měli prostorové vidění (někteří byli ale
slepí), počet očí u některých byl 12–15 000 na mm2.
Podkmen Chelicerata (klepítkatci)
– nejstarší druhy klepítkatců vznikly zároveň s trilobity ze společných předků a obývaly
taktéž moře. Klepítkatci – tělo tvořeno srůstem některých článků, je tvořeno tedy jen:
hlavohruď (cefalotorax, prosoma) z šesti srostlých článků s šesti jednovětevnými tělními přívěsky a zadeček (abdomen, opistosoma). První pár tělních přívěsů byl změněn
na horní čelisti – klepítka (chelicery) a je umístěn preorálně (před ústním otvorem),
druhý pár přívěsků byl přetvořen vývojem na dolní čelisti – makadla (maxilipalpy či
pedipalpy), umístěné postorálně (za ústním otvorem). Další čtyři páry slouží k pohybu,
přičemž poslední z nich byl někdy změněn v plovací nožky. U starších forem měly tyto
přívěsky vyvinuty žvýkací plošky. Dýchací orgány klepítkatců jsou velice rozmanité (žábry, vzdušnice, plícní vaky). Rozmnožují se vajíčky nebo jsou živorodí. Mláďata se vždy
podobají dospělcům.
– Český název klepítkatci pochází od slova klepítko/tj. mající malé klepeta.
tř. Merostomata (hrotnatci)
– od spodního kambria do recentu (současnosti). Řada vyhynulých hrotnatců dosahovala
velkých rozměrů (až 3 m délky) a byli největšími bezobratlými v dějinách vývoje Země
vůbec.
– český název hrotnatci je odvozen od slova hrot.
– podtř. Eurypterida (různorepi) – od ordoviku do permu.
– podtř. Xiphosura (ostrorepi) – spodní kambrium až recent. Tělo o velikosti 2–60 cm.
Krunýř z chitinu. Žili ve slaných vodách, od karbonu se některé druhy přizpůsobují
i vodám sladkým. Dnes jsou hojně zastoupeni jediným rodem Limulus (ř. Xiphosurida)
v atlantiku a indické části pacifiku.
– české názvy různo-repi a ostro-repi, v sobě mají základ slov různý, ostrý a rýpati.
99
tř. Arachnida (pavoukovci)
– výskyt od středního siluru do recentu (současnosti) – jsou to suchozemští živočichové.
Tělo rozděleno zřetelně na hlavohruď a zadeček. Na hlavohrudi jsou oka (jsou-li vyvinuta), ústa a šest párů nevětvených tělních přívěsků. První pár (chelicery) je ze 2–3 článků,
ukončen je klepítky či drápky. Druhý pár (pelipalpy) je většinou ze šesti článků a je utvořen různě, má hmatovou funkci. Další čtyři páry přívěsků, obvykle sedmičlánkové, jsou
kráčivé nohy. Články zadečku, jejichž počet je max. 12, obvykle splývají. Jsou nejstaršími
členovci, kteří byli schopni dýchat vzdušný kyslík – vzdušnicemi neboli trachejemi. Většina z nich je masožravá. Pavouci jsou vývojově pokročilejší než štíři.
Podkmen Crustacea (korýši)
– od spodního kambria do recentu (současnosti), název Crustacea je odvozen od řeckého
„crust“ – tj. kůra (základ slova: „kor“) – mají silnou mineralizovanou pokožku (kutikulu) a díky tomu jsou hojní i jako zkameněliny. Tělo je složeno z hlavy (cefalon), hrudi
(torax) a zadečku (abdomen). Někdy srůstá hlava s hrudí v hlavohruď (cefalotorax).
Hlavová část je tvořena z pěti splynuvších článků s pěti páry končetin. Na hlavové části
jsou jednoramenná tykadélka (antenuly), druhý pár jsou tykadla (antény) – jsou ústrojím čichu a hmatu a podobně jako další končetiny mají dvouvětevnou stavbu, byla totiž
původně končetinami. Další končetiny byly v průběhu vývoje přeměněny na čelisti (maxily) a kusadla (mandibuly). Jsou odděleného pohlaví a dýchají žábrami. Systematika se
opírá o larvární stádium, neboť se dospělí korýši značně liší tvarem těla i schránkami.
V larvárním stádiu se projevuje jejich vzájemná sounáležitost.
– V současnosti velmi hojná skupina, výskyt jak v mořích, braktických i sladkých vodách
všech klimatických pásem. V mořích se vyskytují i do velkých hloubek několika tisíc
metrů.
tř. Ostracoda (skořepatci)
– výskyt: spodní kambrium až recent. Velmi drobní korýši (0,4–1,5 mm) v mořích, braktických i sladkých vodách.
– český název je od slova „skořepy/skořápky“
tř. Cirripedia (svijonožci)
– od karbonu do recentu. Jsou výlučně mořští korýši od několika mm do 60 cm. V mládí
jsou pohybliví, v dospělosti žijí přisedle, tvarem těla připomínají měkkýše.
– český název svijonožci v sobě nese základy slov: „svíjeti“ a „nohy“
tř. Malacostraca (rakovci)
– spodní kambrium až recent. Tělo tvořeno obvykle z 20 článků. Jméno rakovec je odvozeno od jejich příbuzného: raka.
tř. Phyllopoda (lupenonožci)
– spodní devon – recent (současnost). Mají lupenité nohy na hrudi – odtud jejich název.
100
tř. Decapoda (desetinožci)
– patří mezi ně raci, krabi („krab“ je snad dokonce i příbuzné slovo s „rak“ – vzniklé přesmyčkou a dalším slovním vývojem, ani fyzická těla živočichů však příbuznost nezapřou), langusty, humři aj.
Podkmen Tracheata (vzdušnicovci)
– silur (?), devon – až recent. Dýchají vzdušný kyslík vzdušnicemi (tracheje) – což jest systém rozvětvených chitinových trubiček vyúsťující na povrchu těla v otvory (stigmata).
Na hlavě mají pouze jeden pár tykadel.
tř. Diplopoda (mnohonožky)
– mají protažené tělo zpevněné vápenitými solemi. Hlava zřetelně oddělena od těla. Živily
se rostlinnou potravou, někteří jedinci dosahovali až 50 cm délky (lokality: USA, záp.
a stř. Evropa). Vztahy s dnešními mnohonožkami jsou nejasné.
Jsou příbuzní dnešním mnohonožkám, sviňulým, ale i dravým: stonohám a stonožkám.
(Název mnohonožka – tj. mající mnoho nohou, sviňule, též „sviňucha“ je od slova svinouti se a sto-noha, sto-nožka od slov: sto a nohou, malých nožek.)
tř. Insecta (hmyz)
– jsou známi z devonu do recentu. Jsou nejrozšířenější živočišnou skupinou na Zemi. Mají
velikost od 0,2 mm do 33 cm. „Insecta“ původně znamenalo v latině „rozřezaný“ (tj.
rozsekaný, rozdělený na části), tělo se skládá z hlavy (caput), hrudi (thorax) a zadečku
(abdomen). Jsou to nejvýše organizovaní členovci, obvykle přizpůsobeni životu na souši. Jako jediní bezobratlí létají ve vzduchu. Na hlavě je pár většinou složených očí, tři
očka jednoduchá, jeden pár tykadel a tři páry ústních přívěsků. Hruď se skládá ze tří
článků, na každém je jeden pár končetin. Většinou jsou na hrudi vyvinuta křídla. Přední
křídla nese druhý hrudní článek, zadní křídla nese poslední (třetí) hrudní článek. Křídla
mohou být redukována, přeměněna v krovky (přední křídla) či zcela chybět. Hmyz je
odděleného pohlaví. Vývoj se děje proměnou (metamorfózou), pouze primitivní formy se vyvíjejí bez přeměny. Rozlišujeme přeměnu (a) nedokonalou – larva je podobna
dospělci, ale nemá vyvinuta křídla a má nefunkční orgány (např. šváby, ploštice, rovnokřídlí hmyz, vážky aj.), (b) dokonalou, z vajíčka se sice vylíhne larva (housenka), ale ta
je nepodobna dospělci. V určitém stádiu se zakuklí a z kukly se vylíhne dospělec (např.:
brouci, motýli, dvoukřídlí, blanokřídlí atd.).
– Fosilie nacházíme v jemnozrnných jílovcích, slínovcích limnického původu (sladkovodní uloženiny) i např. v jantaru, mladším kopalu (tj. zkamenělá pryskyřice) aj.
– Hmyz se živí jak rostlinou, živočišnou potravou, ale může i parazitovat. Známé jsou též
vazby na rostliny coby různí opylovači. Zde evoluce rostlin závisí s evolucí hmyzu (tzv.
koevoluce).
– Vrchol vývoje představuje sociálně žijící hmyz (včely, vosy, vosíci, sršně, termiti, mravenci apod.).
101
Kmen Chordata (strunatci)
První strunatce známe již z uloženin spodního kambria, tedy z období 130 mil. l. př. n. l.
Ze spodního kambria je to lokalita v Číně (provincie Jin-nan, lokalita Cheng-ťiang) a ze
středního kambria Severní Ameriky (Britská Kolumbie – burgesské břidlice).
První zkamenělí strunatci se podobají dnešním dospělým kopinatcům. Nejcharakterističtějším znakem kmene strunatců (Chordata) je současná přítomnost struny hřbetní
(chorda dorsalis) – odtud také název, dále dorzálně uloženého nervového provazce (mícha)
a žaberních štěrbin. Struna hřbetní je vyvinuta u všech strunatců pouze v embryonálním
stádiu, v dospělosti je většinou nahrazena osifikovanou páteří, složenou z většího počtu
obratlů. U níže vývojově položených skupin, jako např. Urochordata (pláštěnci), Acrania
(bezlebeční) a ryb je struna hřbetní přítomna celý život organismu. Nad ní je centrální
nervová soustava, pod ní je trávicí trubice.
Níže organizované skupiny strunatců mají stěnu předního oddílu trávící soustavy trvale prolomenu párovými žaberními štěrbinami, u vyšších skupin jsou přítomny pouze ve
vývojovém stádiu embrya. U pláštěnců a bezlebečných tyto štěrbiny slouží k filtrování potravy z okolní vody. U ryb a juvenilního stádia obojživelníků (pulci atd.) k výměně kyslíku
mezi vodou a krví. U dospělých obojživelníků, plazů, ptáků, vačnatců a savců se přední
štěrbina mění na Eustachovu trubici a dutinu středního ucha, zatímco ostatní štěrbiny mizí
poté, co během vývoje embrya přispěly k vytvoření žláz a lymfatických tkání v oblasti jícnu.
Pod trávicí trubicí leží ústřední orgán krevného oběhu – srdce. Trávicí trubice začíná na
předním konci těla otvorem ústním – ústy a poblíž zadního konce těla je ukončena otvorem řitním – řití.
Chorda dorsalis (struna hřbetní) – má funkci i pevné vnitřní výstuhy, zasahuje až k hlavě. Pro strunatce je charakteristické metamerní uspořádání žaberních oblouků, pohlavní
orgány (většinou jedinci odděleného pohlaví), segmentace svalů, dvoustranná tělní souměrnost a ocas (může býti druhotně redukován).
První strunatci vedli podobný život jako dnešní kopinatci. O tom by svědčil podobný
tvar a uspořádání těla. Též prostředí, ve kterém žili – vyskytovali se v hloubkách do 100 m,
na, nebo nad bahnitým, jílovitým dnem. Byl zde nižší obsah kyslíku.
Nejstarší fosilní strunatec, náležející do r. Pikaia (zřejmě Acrania), byl nalezen v střednokambrickém souvrství burgesských břidlic v oblasti Britské Kolumbie v Severní Americe
(Kanada, ale též USA). Má vyvinutu chordu, která však nezasahuje až do hlavové části, má
segmentované svalstvo, žábry se nacházejí v přední – hlavové části.
Ve spodnokarbonských usazeninách, ve zmíněné oblasti Číny, byly nalezeny organismy d. Yunnanozoon lividum (r. Acrania) – živočichové velmi blízcí strunatcům, stáří je
525 mil. let př. n. l. Je u nich zachována chorda, srdce, hltan, segmentované svalstvo, žábry
apod. Dosahovali velikosti několika cm.
Strunatci se objevili velmi záhy, snad již v prekambriu (!). Skuteční obratlovci mohli
vzniknout v moři, neboť jejich předci Hemichordata (polostrunatci) byli nalezeni pouze
v mořských sedimentech.
Důležitou roli ve vývoji strunatců a nejen (jich) sehrála atmosféra, resp. v ní obsažený
kyslík (ten dosáhl nakonec 1 % O2 v atmosféře a umožnil poté život v povrchových vodách).
Se zvyšujícím se podílem obsahu kyslíku v atmosféře došlo ke kolonizaci příbřežních ob102
lastí organismy živícími se fytoplanktonem, pak byly příbřežní oblasti osídleny přisedlými
či polopřisedlými organismy. Někteří začali v sobě hromaditi vápník a fosfor, které sloužily
k uchovávání životně důležitých prvků, ale také z nich vytvářeli kostry a schránky sloužící k ochraně jejich měkkých těl. Pro vznik obratlovců byl rozhodující přechod strunatců
z mořské do sladké vody. Obratlovci brzy osídlili mořské i sladkovodní prostředí a potom
kolonizovali i souš, a to již v devonu. V druhohorách pak pronikají i do vzduchu.
Podkmen Vertebrata (obratlovci)
– české slovo obratlovci, tj. mající obratle, má původ ve slově obraceti se (tj. míti tuto
schopnost) – jsou to nejvýše organizovaní a velice diferenciovaní strunatci. Zahrnují jak
primitivní mihule, tak až člověka. Kromě sliznatek je u nich všech vyvinuta lebka a typická je pro ně páteř. Mezi spodním silurem a spodním devonem u většiny obratlovců
nebyly vyvinuty čelisti, dnes je situace opačná a převládají druhy s vyvinutými čelistmi.
Obrovský nástup čelistnatců byl v devonu 380 mil. let př. n. l. Obratlovci aktivně vyhledávají potravu a velmi často se přemisťují na větší vzdálenosti.
– Obratlovci mají dvoustranně souměrná těla, dobře vyvinutou hlavu s mozkem – hlavní
částí nervové soustavy. Trup je zakončen vyvinutou částí ocasní. U obratlovců nacházíme párové končetiny či ploutve, ale např. u ryb jsou i ploutve nepárové. Vnitřní kostra
je chrupavčitá či kostěná. Chrupavčitá kostra se vyvíjí velmi brzy ve stádiu embrya, ale
např. u žraloků je zachována i v dospělosti.
– Kostru u obratlovců můžeme rozdělit na kostru lebky, kostru osní, kostru končetin a pletenců. Základní členění obratlovců je na bezčelistné (Agnatha) a čelistnatce (Gnathostomata).
„Paryby a ryby“
nadtř. Agnatha (bezčelistní)
– od svrchního kambria do současnosti. Obrovský rozvoj je zaznamenán ve svrchním siluru a spodním devonu. Fosilní zástupce nalézáme na všech světadílech. Mnoho bezčelistních se v minulosti živilo a dosud živí filtrováním vrstvy na mořském dně. Někteří
mohou žít i paraziticky (mihule, sliznatky). Zkamenělí zástupci dosahovali délky až
okolo 2 m. Současní zástupci jsou dlouzí pouze do 1 m. Tloušťka destiček u fosilního
záznamu se mohla pohybovat až kolem 3 cm. Mihule nalezené na svrchnokarbonské
lokalitě Mazon Creek v USA se neliší od současně žijících.
– Někteří zástupci bezčelistních mají vyvinuto ještě třetí oko, které dále vývojem u obratlovců zaniklo(!). První obratlovci zjevně unikali před hlavonožci z mořského prostředí,
hlavonožci představovali vrchol v tehdejším potravním řetězci.
tř. Pteraspidomorphi – štítoploutví
– výskyt: kambrium až devon.
tř. Cephalaspidomorphi – štítohlaví
– výskyt: spodní silur až recent.
103
nadtř. Gnathostomata – čelistnatí
– výskyt od siluru do recentu (současnosti). Vzniká u nich čelist. To umožňuje záhy
i vznik predátorského způsobu života. Patří sem nižší i vyšší obratlovci – paryby, ryby,
obojživelníci, plazi, ptáci a savci. Jejich společným znakem je přítomnost dobře vyvinutých čelistí, odvozených z třetího žaberního oblouku. Horní čelist je spojena s lebkou
pevně, spodní je pohyblivá. Nejstarší zástupci – zkamenělé čelistnaté ryby – byly nalezeny v sedimentech spodního siluru.
– název čelistnatci pochází od slova mající čelist – tj. „čelist“
tř. Placodermi (pancířnatí)
– výskyt: silur (?), spodní devon – karbon. Hlava a pletenec prsní ploutve byl u nich ukryt
v mohutném hlavohrudním krunýři – pancíři. Ten byl tvořen z kostěných desek a plátů.
Tělo bylo zakončeno heterocerkní ploutví, vyskytují se u nich (narozdíl od bezčelistních,
které je nemají) párové ploutve. Objevují se zřejmě již v siluru, největší rozmach v devonu, kdy také vymírají. Asi dva druhy jsou známé ještě z uloženin karbonu. Pancířnatí
jsou známi ze Severní Ameriky, Grónska, Evropy, Číny, Afriky a Austrálie.
tř. Acanthodii (trnoploutví)
– silur až perm. Rozvoj zažívají v devonu. Mají velké rozšíření, zejména na severní polokouli. Dosahují délek přes 1,5 m. Mají v sobě znaky jak pancířnatých, tak i paryb a dokonce i kostnatých ryb.
– Jméno odvozeno od mající trn na ploutvi.
tř. Chondrichthyes (paryby)
– od svrchního siluru do současnosti. Vnitřní kostra je chrupavčitá. Řecky „chondros“ je
chrupavka a „ichthys“ je ryba, čili „chrupavčité ryby“. V recentu je jejich poměr k počtu
druhů ryb v ekosystému asi 5 %. Známé jsou ze všech moří, včetně polárních oblastí.
podtř. Holocephali (chiméry)
– devon až recent. Od žraloků se liší jinou stavbou lebky. Žábry jsou kryté kožní kapsou –
tzv. operculum, zatímco u žraloků jsou žaberní štěrbiny vůči vnějšímu okolí otevřeny.
podtř. Elasmobranchii (příčnoústí čili žralokovití)
– střední devon až recent. Zahrnuje žraloky a rejnoky. Bohatá variabilita typu zubů žraloků svědčí o vysokém stupni závislosti na druhu potravy. Žraloci byli i sladkovodní.
U zubů rozlišujeme čtyři strany: labiální (vnější), linguální (vnitřní), mesiální (boční
ke středu čelisti) a distální (boční směrem dozadu čelisti). Žraloci se dělí na tři skupiny:
Palaeoselachii (devon až trias), Euselachii (devon až křída), Neoselachii (trias až současnost) – moderní žraloci.
– jméno žralok je snad odvozeno od slova „žráti/ požírati“
r. Heptranchias, r. Isurus, r. Cetorinus, r. Squalicorax, r. Carcharocles (zuby až 15 cm výšky), r. Hemipristis, r. Galeocerdo, r. Squatina.
104
tř. Osteichthyes (ryby kostnaté)
– silur (?), devon – recent. Souhrnně jsou označovány ryby. Mořská, braktická a sladkovodní prostředí. Známe lalokoploutvé (od počátku devonu) i dvojdyšné. Všechny přežily do současnosti.
Od lalokoploutvých ryb (Crossopterygii) odvozujeme vznik tetrapodů. Český název odvozen od slov „lalok-ploutev“.
podtř. Actinopterygii (paprskoploutví) – spodní devon – recent
nadř. Chondrostei (řídkokostní) – střední devon – recent
ř. Palaeonisciformes (paleoniscidi) – střední devon – spodní křída
r. Bourbonella – spodní perm
r. Amblympterus – spodní perm – svrchní perm
r. Guildayichthys – spodní karbon
r. Gyrodus – střední jura – svrchní křída
r. Acipenser – svrchní křída – recent
nadř. Holostei (mnohokostní) – svrchní perm – recent
r. Urocles – svrchní jura
r. Caturus – spodní jura – spodní křída
r. Pachycormus – svrchní jura
r. Eurycormus – svrchní jura
nadř. Teleostei (celokostní) – trias – recent
r. Tharis – svrchní jura
r. Knightia – eocén
r. Glossanoodon – oligocén – recent
r. Scopeloides – oligocén – recent
r. Argyropelecus – oligocén – recent
r. Diaphus – oligocén – recent
r. Leuciscus – oligocén – recent
r. Berybolcenis – střední eocén
ř. Zeiformes – r. Capros – oligocén – recent
r. Zenopsis – oligocén – recent
r. Sphyraena – eocén – recent
r. Priscacara – eocén
r. Scathophagus – eocén – recent
r. Mene – paleocén – recent
r. Serranus – střední eocén – recent
r. Bilinia – oligocén (terciérní sedimenty střední Evropy)
r. Lepidopus – eocén – recent
r. Oligolactoria – oligocén
podtř. Dipnoi – dvojdyšní – spodní devon – recent. Je to velice konzervativní skupina, jsou
schopny, díky vzdušnému měchýři, dýchat vzdušný kyslík – odtud jejich název.
r. Ceratodus – spodní trias paleocén
podtř. Crosopterygii (lalokoploutví) – spodní devon – recent
105
nadř. Actinista (střapcoploutví) – střední devon – recent
r. Cardiosuctor – spodní karbon
r. Macropoma – křída
Tetrapoda (čtvernožci)
– mezi čtvernožce patří všichni obratlovci, kteří mají vyvinuty čtyři končetiny (nohy) sloužící k pohybu po souši. Druhotně mohlo dojít k jejich přeměně na křídla nebo veslovité
útvary či k úplnému vymizení (redukci). Nejstarší čtvernožci se objevili ve svrchním
karbonu, tradiční systém je dělí na obojživelníky, plazy, ptáky a savce. V některých novějších systémech jsou Tetrapoda vyčleněny jako samostatná třída a jsou zde zahrnuty
podtř. Amphibia a Amniota.
Třída (podtřída) Amphibia (obojživelníci)
– od devonu. Amphibia znamená v řečtině „vedoucí dvojí život“ – české slovo obojživelníci je odvozeno též od slov: „obojí živel / dvojí život“. Mají znaky shodné ještě s rybami:
dýchací žábry (povětšinou jen v nedospělých stadiích, ale u někteří i v dospělosti, rozmnožování pomocí podobných vajíček bez ochranných obalů, nepřítomnost zárodečných obalů, jednoduchý hrudní koš, studenokrevnost, stavbu obratlů.
– Proměna z vajíčka v dospělce probíhá přes „larvu“ žijící ve vodním prostředí.
– S vyššími čtvernožci mají podobné utváření končetin – tvořené zápěstím, zánártím
a prsty, utváření pletenců, krční s křížový obratel, polohu týlu apod. Tělo může být pokryto destičkami. Mezi obojživelníky můžeme řadit tvory od bezocasých ryb až po červory s hadovitými těly. Současní obojživelníci dosahují délky až 1,8 m u fosilií to bylo až
5 m.
– Obojživelníky můžeme rozdělit na 4 skupiny: vráskozubé (Labyrinthodontia), lepospondili (Lepospondyli), žáby čili bezocasé (Ecaudata) a ocasaté (Urodela nebo také
Caudata).
– Obojživelníci – to jest od slova obojí/dvojí živel – pohyb ve vodě i na souši. Vyskytují se
ve vlhkém prostředí, na které jsou vázáni.
podtř. Labyrinthodontia (vráskozubí)
– střední devon až spodní křída. Jsou blízké lalokoploutvým rybám, pokročilejší formy
připomínají již plazy. Druhotně se mohli vracet k životu dospělců ve vodě. Dali vzniknout obojživelníkům a plazům. Název vráskozubí pochází od toho, že na řezu dvouobloukového zubu je zvrásněný dentin, který připomíná labyrint chodeb – Labyrinthodontia.
ř. Ichthyostegalia
– svrchní devon – spodní karbon, má dva rody: Acanthostega a Ichthyostega
– r. Acanthostega – svrchní devon. Druhotně přešel k vodnímu způsobu života. Na ocasu
se nacházela ploutev.
– r. Ichthyostega – svrchní devon. Na jeho lebce se nacházely ještě primitivní znaky blízké
k rybám (u r. Acanthostega a Ventastega jsou znaky větší), naopak za hlavou je těchto
znaků již méně (než např. u r. Acanthostega).
106
ř. Temnospondyli
– spodní karbon – spodní křída. Tělo se stále podobá rybímu, avšak u některých druhů je,
včetně hlavy, dorzoventrálně sploštělé.
– r. Actinodon – spodní perm
– r. Archegosaurus – spodní perm
– r. Parotosuchus – trias
– r. Capitosaurus – spodní trias
– ř. Anthracosauria – svrchní devon – svrchní perm. Mají dlouhé tělo a krátké končetiny.
– r. Greererpeton – druhotně se vrátil ke způsobu života ve vodě.
– r. Discosauricus – spodní perm. Měl trojúhelníkovou plochou lebku. Dosahoval až okolo 50 cm délky.
podtř. Lissamphibia
– spodní trias – recent. Zahrnuje velké množství dnešních moderních obojživelníků.
ř. Salientia (Ecaudata) – skákaví
– spodní trias – recent
– r. Triadobatrachus – spodní trias. Měl žabí lebku a výrazné očnice.
– r. Eodioscoglossus – svrchní jura. Byly to drobné žabky. Před křížovou oblastí měly osm
obratlů. Jejich kosti zápěstí neměly možnost otáčení.
– r. Latonia – oligocén – pleistocén. Velké žáby až do velikosti 20 cm.
– r. Palaeobatrachus – svrchní křída – pliocén. Fosilní pozůstatky byly nalezeny v Severní
Americe a Evropě.
– r. Eopelobates – eocén – pliocén. Velké suchozemské žáby dorůstající až 12 cm. Častější
nálezy pulců.
– r. Bufo (ropuchy) – střední paleocén – recent. Mají zavalité tělo s krátkými končetinami.
– r. Rana (skokani) – oligocén až recent. Mají štíhlé tělo a dlouhé nohy, výborně vybaveni
ke skákání.
ř. Urodela (Caudata) (ocasatí)
– střední jura – recent (současnost) – dnešní zástupci: čolek, mlok, macarát aj.
– r. Chelotrion – eocén – pliocén. Žil v oblasti Evropy.
Amniota
– svrchní karbon – recent. Řadíme zde na základě embryonálního vývoje plazy, ptáky
a savce. Typická je přítomnost tří zárodečných obalů, chránících zárodek.
Třída Reptilia (plazi)
– svrchní karbon – recent. Pokud na jejich lebce není vyvinuta spánková jamka, označujeme lebku jako anapsidní. U pokročilejších forem jamka je a prochází jí svaly, je vyvinut
i tzv. jařmový oblouk, hovoříme o lebce synapsidní, jsou-li spánkové jamky dvě, hovoříme o diapsidním typu lebky. Dle lebeční kosti, které tvoří spánkové jamky, rozeznáváme
lebky euryapsidní a parapsidní. Přizpůsobili se životu v moři, sladké vodě, souši a někteří i létali. Dosahovali délek přes 35 m. Byli studenokrevní (poikilotermní), i když někteří
107
plazi a někteří dinosauři měli stálou tělesnou teplotu jako ptáci a savci – byli teplokrevní
(homoiotermní).
– slovo plazi je odvozeno od slova „plaziti se“, i když tomu tak být zcela nemusí.
Od třetihor většinu jejich nik zaujímají savci.
Chelonia (Testudines) (želvy)
– svrchní trias – recent
– Testudinata jsou specializovaní plazi, tělo je kryto krunýřem (karapaxem) z rohovitých
destiček, které vznikají z pokožky a škáry. Obývají jak sladkovodní, tak i mořská prostředí. Obratlů pod krunýřem je vždy 10. Původně se vyskytovaly i zuby, které se přeměnily do lišt překrytých rohovinou. U některých se vytvořil zobákovitý útvar. Známe
je ze svrchního triasu Evropy a Thajska, v juře ze Severní Ameriky a později ze všech
světadílů. Druhově v současnosti velmi hojné. Karety – tzn. mořské želvy.
– r. Trionyx – náleží ke kožnatkám. Křída až recent.
– podtř. Diapsida – svrchní karbon – recent.
– infratřída Lepidosauromorpha – svrchní perm až recent. Je zde zahrnut rod haterie
(Sphenodon), dnešní ještěrky, hadi. Jejich vymřelí zástupci včetně vodních plazů (Nothosauria a Plesiosauria). Slovo ještěrka pochází snad od slova „tříti se (o kameny)“.
nadř. Lepidosauria (šupinovci)
– svrchní perm – recent. Dělíme je na tři řády. Název pochází od slova „mající šupiny“.
– ř. Sphenodonta – spodní trias – recent. Jsou to středně velcí plazi podobní ještěrkám.
Živá fosilie – haterie novozélandská (Sphenodon punctatus).
– r. Homoeosaurus – svrchní jura.
– r. Pleurosaurus – svrchní jura – spodní křída. Měli velké hadovité tělo s velkým počtem
obratlů, žili ve vodě.
– ř. Squamata – šupinatí – svrchní perm – recent. Mají kinetickou lebku. Lebka je roztažitelná volnými klouby a vyzy a to umožňuje polikání velké potravy.
Dnes žijícími plazy jsou hadi, ještěrky, želvy a krokodýly.
– r. Eichstaettisaurus – svrchní jura.
– r. Mosasaurus – svrchní jura. Byl blízce příbuzný varanům. Vyskytoval se v Severní
Americe, Evropě a Africe.
– r. Coluber (užovka) – náleží do č. užovkovitých – spodní miocén – recent. Nejpočetnější
skupina současnosti. Chybí jim jedové zuby.
– č. Viperidae (zmije) – spodní miocén – recent. Dnes velmi početná skupina jedovatých
až smrtelně jedovatých hadů. Mají robustní stavbu těla s krátkou a širokou shora trojúhelníkovitou hlavou. V horní čelisti má velké jedové zuby.
nadř. Sauropterygia (ještěroploutví)
– svrchní perm – svrchní křída. Měli zploštělé tělo, ocas většinou silně redukovaný. Byli
výborně přizpůsobeni životu v moři. Rozlišujeme tři řády:
– ř. Placodontia (plakodonti) – spodní trias – svrchní trias. Lovili v mělkých mořských
vodách, dosahovali okolo 2 m. Někteří se živili planktonem. Výskyt fosilií i v Evropě.
Název je od slova „ještěr s končetinami-ploutvemi“.
108
– ř. Nothosauria (notosauři) – střední trias – svrchní trias. Až 3,5 m dlouzí protáhlí plazi,
dlouhý krk, hlava byla dlouhá, plochá a úzká s dlouhými ostrými zuby. Měli krátké a silné končetiny s plovací blánou mezi prsty.
– ř. Plesiosauria (plesiosauři) – svrchní trias – svrchní křída. Byli to draví mořští ještěři.
Končetiny měli přeměněny v mohutné veslovité útvary. Vyskytuje se u nich tzv. hyperfalangie – zmnožení prstních článků.
– r. Plesiosaurus – střední jura – svrchní jura. Byli to dlouhokrcí mořští ještěři, živili se
rybami.
– infratřída Archosauromorpha – svrchní perm – recent.
nadř. Archosauria
– svrchní perm až recen. Mají thekodontní typ chrupu (tj. zuby v zubních jamkách), nejprimitivnější rody mají zuby na kostech patra. Pohyb je většinou bipední, tj. po dvou
zadních končetinách.
– ř. Thecodontia (jamkozubí) – svrchní perm – spodní jura. Hmyzožraví či masožraví plazi. Název pochází od „jáma/jamka“ a „zuby“.
– r. Rutiodon – svrchní trias.
– r. Longisquama – střední trias.
– r. Sharovipteryx – svrchní trias.
– ř. Crocodilia (krokodýli) – svrchní (střední ?) trias – recent. Známi ze všech světadílů. Fosilní i z Euroasie, Afriky a Austrálie. Velcí dravci. Mají masivní zesílenou lebku
odlehčenou dutinami, zuby kuželovité, uložené v jamkách. Končetiny uzpůsobeny jak
k plavání, tak i chůzi.
– r. Geosaurus – svrchní jura – spodní křída.
– r. Metriorhynchus – střední jura – svrchní jura.
– r. Goniopholis – svrchní jura – spodní křída.
– r. Alligator (aligátoři) – eocén – recent. Má širokou krátkou tlamu. Zuby má uspořádány
tak, že při zavření tlamy nejsou vidět.
ř. Pterosauria (ptakoještěři)
– svrchní trias – svrchní křída. Diapsidní plazi výborně přizpůsobeni létání, pokryti srstí,
možná byli i teplokrevní. Rozpětí křídel 11–12 m – největší letci na Zemi, vážil však
jen pouhých 60 kg. S výjimkou Antarktidy jsou známi z fosilií všech kontinentů. Název
pochází od slova „pták-ještěr“, tj. létající ještěr/ještěrka.
– r. Rhamphorynchus – svrchní jura. Velký 40–60 cm, živil se rybami.
– r. Pterodactylus – svrchní jura. Byl menší.
ř. Dinosauria (dinosauři)
– střední trias – svrchní křída.
– První dinosauři byli středně velcí bipední (pohybující se po dvou zadních končetinách)
masožravci, avšak koncem triasu se objevují první býložraví dinosauři kvadrupední
(pohybujících se po čtyřech). U některých druhů známe migrace na větší vzdálenosti.
Kladli vejce do připravených hnízd. Žili samostatně i ve větších stádech. Někteří byli
teplokrevní i opeření. Příčin jejich vyhynutí bylo vícero, událost pádu meteoritu na kon109
ci křídy byla jen „ranou z milosti“ nejen dinosaurům, ale i jiným vymírajícím organismům ekosystému.
– r. Albertosaurus – svrchní křída
– r. Hypselosaurus – svrchní křída
– infratřída Ichthyopterygia – spodní trias – spodní křída. Tvarem i způsobem života připomínali dnešní delfíny.
ř. Ichthyosauria (ryboještěři)
– spodní trias – svrchní křída. Jsou ryboploutví – končetiny přeměněny v ploutvovité
útvary. Tělo vřetenovité, lysé bez šupin. Délka těla 2 –3 m. Název pochází od „ryba-ještěr“, tj. vodní ještěr/ještěrka.
– r. Stenopterygius – spodní jura.
Třída Aves (ptáci)
– svrchní jura – recent. Obvykle jsou klasifikováni jako samostatná třída, avšak stavbou
těla se blíží některým primitivním dinosaurům z podřádu Theropoda. Jsou typy ptáků:
létaví, běžci (ztratili schopnost létat), plavci a potápějící se, opylovači, býložravci, dravci i mrchožrouti. Snášejí vejce, starají se o potomstvo. Pohlavní dimorfismus – odlišné
zbarvení. Kosti mají pneumatizované – odlehčené k letu, tvořené fosforečnanem vápenatým. V oblasti žaludku nacházíme tzv. gastrolity (drobné kamínky napomáhající drtit
a zpracovat tuhou potravu), krom ptáků je známe také u několika skupin plazů. Ptáci se
vyvinuli z drobných masožravých dinosaurů.
– podtř. Sauriuae – praptáci – svrchní jura – svrchní křída. Primitivní praptáci.
– infratřída Archaeornithes – svrchní jura – spodní křída – dva řády:
– ř. Archaeopterygiformes – svrchní jura
– ř. Confuciusornithiformes – spodní křída
– r. Confuciusornis – svrchní jura – spodní křída. U něj se objevil zobák bez zubů. Na křídlech měl drápy.
podtř. Ornithurae (ptáci praví)
– spodní křída – recent. Mají zvětšenu mozkovnu, rohovitý zobák bez zubů. U předních
končetin dochází k redukci počtu prstů a prstních článků.
infratřída Neornithes
– spodní křída – recent. Sem řadíme všechny dnes žijící ptáky.
ř. Passeriformes (pěvci)
– spodní eocén – recent. Obrovská skupina ptáků. Masivní rozvoj začal v období mladších
třetihor a trvá i dnes. Název „pěvci“, tj. „zpívající“, „pějící“ – čímž si samci vyhrazují své
teritorium, lákají smičku apod.
r. Corvus
– svrchní oligocén – recent. Patří sem i krkavec, vrána, havran, kavka aj. (jejich názvy jsou
odvozeny zjevně dle zvuků, které vydávají) – i přesto náleží mezi pěvce.
110
Skupina Theromorpha (Pelykosauři)
– se objevili již ve svrchním karbonu a přežívají do svrchního permu. Therapsidi jsou
známi od středního permu a vymírají ve střední juře. Velký rozvoj prodělali v permu.
Skupina představuje evoluční trend, který vedl ke vzniku savců. Samotná hranice mezi
savcem a plazem musela býti určena konvencí.
– r. Syodon (Therapsida) – perm
– r. Venyukovia (Therapsida) – byl zjištěn náznak vytvoření druhotného patra zubů.
Třída Mammalia (savci)
– svrchní trias – recent. Objevují se koncem triasu 200 mil. let př. n. l. Vyvinuli se ze savcovitých plazů. Během druhohor to byla malá zvířata (připomínající dnešní drobné hlodavce, rejsky nebo i ježky). Žili nočním způosbem života a pravděpodobně na stromech.
Byli ještě vejcorodí, péče o potomstvo se vyvíjela pozvolna. V důsledku mnoha faktorů
(horotvorné pochody, pád meteoritu aj.) dochází ke změně klimatu a paleogeografii.
Změna podnebí má za následek hromadné vymírání plazů a na jejich místo se dostávají přizpůsobiví savci, kteří v krátkém čase zaplavují všemožná prostředí a všechny
světadíly.
– Savci rodí živá mláďata, sající poté mateřské mléko (mléčné žlázy vznikly přeměnou
žláz potních), mají stálou teplotu krve (endotermie, homoiotermie), neobyčejně vyvinutou nervovou soustavu. Ze všech zvířat mají nejdokonaleji vyvinutý mozek. Srdce ze
dvou předsíní a dvou komor. Tělo s četnými žlázkami je pokryto srstí. Vyvinuto vnější
ucho (zevní zvukovod a ušní boltec), tři sluchové kůstky: kladívko, kovadlinka a třmínek ve středním uchu. Čelistní kloub je tvořen kostmi squamosum a dentale. Spodní
čelist je tvořena párovou kostí zubní (dentale). Chrup je heterodontní a existují dvě generace zubů (mléčné a definitivní). Kosti ilium, ischium a pubis splývají v jedinou kost
pánevní.
– Někteří měří několik cm a váží i 2 g, největší měří 30 m a váží až 130 t (velryby), jsou to
zřejmě největší živočichové, jací kdy planetu Zemi obývali. Nejstarší savci byli nalezeni v Severní Americe, východní Africe, ve střední a jihozápadní Evropě, východní Asii
a Antarktidě.
– Český název savci pochází od „mláďata sající mateřské mléko“.
podtř. Theria (živorodí)
– svrchní trias – recent. Český název je od slova „roditi živá mláďata na svět“.
infratřída Placentalia (placentálové)
– spodní křída až recent. U nich je přítomna placenta, zárodku zprostředkuje výživu, dýchání i sekreci, má též funkci ochrannou a umožní plodu prodloužit svou dobu zárodečného vývoje.
ř. Chiroptera (letouni)
– spodní eocén – recent. Jsou přizpůsobeni k aktivnímu letu – mají létací blánu. Vznikli
z primitivnějších teplomilných hmyzožravců žijících na stromech. Letouni tvoří nejbohatší řád savců (přes 1 000 druhů) a od třetihor se úspěšně rozvíjí až dodnes. Orientace
111
v prostoru je většinou radiolokací, protože jsou to povětšinou noční živočichové a oči
u nich zakrněly. Název je od slova „létati“, „létající savci“. Netopýři.
– r. Tadarida
ř. Creodonta („prašelmy“)
– střední paleocén – svrchní miocén. Vznikly z primitivních hmyzožravců. Vymřely a nemají přímý vztah k dnešním šelmám (ř. Carnivora), vyvíjely se jen ve stejných podmínkách – konvergentní vývoj.
– r. Hyaenodon – svrchní eocén – spodní miocén. Připomínal jemu nepříbuznou hyenu.
ř. Carnivora (šelmy)
– střední paleocén – recent. Rozsáhlá skupina savců. Jsou na všech kontinentech kromě
Antarktidy. Většinou jsou noční nebo soumračná, terestrická (na zemi), polostromová
nebo polovodní. Převážně masožraví, ale přijímají i rostlinou potravu (nejvíce medvědi
a lasicovití, nejméně kočkovití).
– r. Crocuta – svrchní pliocén až recent. Jeden ze dvou rodů hyen.
– r. Hoplophoneus – spodní oligocén až svrchní oligocén. Tzv. „šavlozubé kočky“ – pojmenovány podle dlouhých špičáků – šavlovitých zubů (charakteristického znaku pro
tuto skupinu).
– r. Ursus (medvěd) – spodní pliocén – recent – současný d. medvěd hnědý, pleistocenní
medvěd jeskynní (Ursus spelaeus). Tento rod je v současnosti přítomen na celé severní
polokouli. Český název medvěd je nahrazením původního slova za „ten, co chodí na
med“, „med-jedl“.
ř. Rodentia (hlodavci)
– svrchní paleocén – recent (současnost). Ekologicky nejúspěšnější savci. Obývají celou
zeměkouli. Jsou to většinou malí, ale i větší býložravci. Charakteristický je jejich chrup.
Kromě samých stoliček se zde nachází pár horních a pár dolních řezáků. Tyto řezáky
nemají kořeny a neustále dorůstají dle svého stupně opotřebení. Jedná se zřejmě o potomky primitivních hmyzožravců. Název odvozen od slova „hlodati“ potravu.
– r. Bransatoglis – spodní oligocén.
ř. Edentata (chudozubí)
– paleocén – recent (současnost). Primitivní, v tropech žijící placentální savci. Silná redukce zubů (odtud český název „chudý/nemající zuby“), v současnosti sem patří jihoameričtí pásovci (tj. mající pásy na těle), lenochodi (od slov: „líně/pomalu chodící“)
a mravenečníci (tj. „pojídači mravenců, mravence ničící“).
– r. Glyptodon (pásovec) – pleistocén.
ř. Perissodactyla (lichokopytníci)
– svrchní paleocén až recent. Vznikli ze skupiny Condylartha. Býložraví savci. V současnosti několik druhů nosorožců (tj. od základu českých slov „mající roh na nose“, tapírů
a koňovitých. Jsou většinou adaptováni k rychlému běhu. Od základu slov „lichý počet
kopyt“.
112
– r. Hyracodon (primitivní nosorožec) – spodní oligocén – spodní miocén
– r. Teleoceras (pravý nosorožec) – střední miocén – spodní pliocén
– r. Coleodonta (specializovaný nosorožec) – spodní miocén – svrchní pleistocén. Adaptoval se na velmi chladné podnebí subarktických stepí. Měl dva rohy za sebou. Pojídal
velmi tvrdé stepní trávy.
– r. Dicerorhinus – oligocén – recent (nosorožci) – se dvěma rohy za sebou, první bývá
výrazně větší než druhý. Rod Dicerorhinus byl součástí stravy paleolitických lovců.
– r. Lophiodon – spodní eocén – svrchní eocén. Předchůdce pravých tapírů.
– r. Hipparion – střední miocén – střední pleistocén. Byl to tříprstý koník, tvoří postranní
větev vedoucí např. ke koni Převalského a jiným a odtud k dnešním moderním koním.
– r. Equus – střední pliocén – recent. Během evoluce se počet prstů u koňovitých zredukoval, u r. Equus je na končetině vyvinut pouze jediný prostřední prst z pěti, je přeměněn
na kopyto, čímž se zdokonalil pohyb ve stepi. V pliocénu dochází k rozrůznění tohoto
rodu na podrody jako např. zebry, osli aj.
ř. Proboscidea (chobotnatci)
– spodní eocén – recent. Obrovští suchozemští savci, zpravidla mající dlouhý chápavý
chobot. Dnes v recentu zastoupeni jen slonem africkým (Loxodonta africana) a slonem
indickým (Elephas maximus). Ve fosilním záznamu jsou však poměrně hojní.
– r. Mastodon – miocén – pleistocén, holocén (?). Měli velké, mírně zahnuté kly. Přes Beringovu úžinu se dostávají do Severní Ameriky a Jižní Ameriky, kde přežívají do konce
doby ledové.
– r. Mammuthus (mamuti) – spodní pleistocén až holocén. Podobní dnešním slonům,
více osrstění – hustou srstí byli adaptováni na velmi chladné podnebí kvarterních glaciálů. Dosahovali výšky až 4,5 m, kly některých druhů až 5 m, stoličky byly dlouhé až
okolo 50 cm. Z kompetně dochovaných těl z věčně zmrzlé půdy známe jejich jídelníček
(trávy, mladé větvičky listnatých i jehličnatých stromů, v zimě a ve stavu nouze požíral
větévky keřů, lišejníky, suchou trávu atd.). Vymírá v pleistocénu, omezený výskyt do
začátku holocénu.
ř. Artiodactyla (sudokopytníci)
– spodní eocén až recent (od slov „mající sudý počet kopyt“).
– Velká suchozemská býložravá zvířata (např. tur, skot domácí, jelen, velbloud, hroch, prase…), ale i celá řada zkamenělých zástupců. Rozšířili se v třetihorách a tento trend trvá.
U oligocénních forem se vyskytovala ještě primitivní pětiprstá končetina, během fylogeneze dochází k redukci počtu prstů. Čtyřprsté stádium je zachováno u prasat a hrochů.
Další redukcí zůstává na každé noze vyvinut třetí a čtvrtý prst. Počátkem eocénu jsou
vzácní, koncem tohoto údobí se však stávají faunou hojnější. Anthracotherium je předchůdce prasat a hrochů.
Dále sem patří rody:
– r. Bison (bizoni a zubři)
– r. Rangifer (sobi) – spodní pleistocén až recent
– r. Dicrocerus (střední jelínci)
– r. Gazella (gazely a antilopy)
113
– r. Archaeotherium – spodní oligocén – svrchní oligocén. Velký sudokopytník – tzv. entelodont. Byl to býložravec, popř. požíral i živočišnou potravu.
– r. Mericoidodon – spodní oligocén – svrchní oligocén
– r. Poebrotherium patří do čeledi Camelidae (velbloudi). Je to přímý předek dnešních
velbloudů.
ř. Cetacea (kytovci)
– střední eocén – recent. Přizpůsobeni životu ve vodě. Předci byli příbuzní se sudokopytníky. Patří sem velryba grónská, plejtvák obrovský, delfín obecný a další.
– r. Basilosaurus (= Zeuglodon) – střední eocén až svrchní eocén. Byl to primitivní ozubený kytovec. Zadní končetiny ztratily plně svou původní funkci. Fosilie ze Severní Ameriky a Afriky.
Skupina Primates (primáti)
Svrchní křída – recent. Tuto skupinu lze rozdělit na nižší (lemuři, lori, fosilní druhy atd.)
a vyšší (např. ploskonosé opice Nového světa a úzkonosé opice Starého světa včetně Hominidae (homininidů). Je pro ně typická uchopovací schopnost předních končetin, tomu
napomáhá vstřícné postavení palce. Někteří mají výrazně zvětšenu mozkovnu. Mají velikost od 10 cm do 2,5 m.
Původní formy byly vázány na lesní – stromové prostředí. Hominidi jsou v současnosti
zastoupeny jen jedním druhem – člověkem rozumným. Ve fosilním záznamu se vyskytují
rody:
Mesopithecus – je miocenní rod opic, který má určité příbuzenské vztahy k opicím Starého světa. Na zkusové straně stoliček jsou vidět čtyři vrcholy. Ocas byl vyvinut dobře, plnil
i funkci chápací. Podobali se současným kočkodanům.
Gigantopithecus – starší čtvrtohory jihovýchodní Asie (Jáva, Čína). Je slepá vývojová
linie obrovských lidoopů se vztahem k předkům orangutanů. Stoličky jsou velmi masivní
a svědčí o herbivorii (býložravci) této skupiny.
Australopithecus – patří do č. Hominidae, sem spadá i současný člověk rozumný. Vyznačuje se plochou obličejovou částí. U některých druhů je zachován lebeční hřeben. Nejstarší zástupci se objevili 4–6 mil. let př. n. l. Pohybovali se bipedně po zadních končetinách. Používali a dokonce i vyráběli nástroje. Australopitékové jsou vázáni fosilními nálezy
jen na některé části Afriky.
Nelze nevzpomenout ani příbuzného dnešního člověka Homo neandertalensis (člověka
neandrtálce).
Rod Homo (člověk)
Objevil se 2 miliony let př. n. l. Pochází rovněž z Afriky. Jeho evoluční historie je však
o mnoho starší. Má velkou mozkovnu, vyrábí a používá nástoje, bipední chůzi po zadních
nohou a verbální komunikací. I když známe několik poddruhů a druhů rodu Homo, do
114
současnosti se zachoval pouze druh Homo sapiens (člověk rozumný). Ten má celosvětové
rozšíření. Člověk rozumný (Homo sapiens) dnešního moderního typu se objevil na planetě
Zemi cca 402 000 let př. n. l. Člověk má čtyři základní navzájem se překrývající rasy: austrálci (tj. aboriginalové – původní obyvatelé/domorodci Austrálie), asiaté (nejen v Asii, ale
původně i na severoamerickém a jihoamerickém kontinentu – rudoši), běloši (lidé s bledší
pokožkou se dále dělí na další subtypy s různou barvou vlasů i očí – patří sem hlavně velká
skupina indoevropanů) a černoši (původní černí obyvatelé Afriky). Se současnou globalizací se rozdíly ras velice rychle stírají/mísí, přesná hranice ras neexistuje(!).
Vědci odhalili i nejstaršího přímého předka člověka a šimpanze. Evoluční rodokmen
druhu Homo sapiens se posouvá o další milion let hlouběji do minulosti. Američtí vědci
identifikovali podle MSNBC nový druh lidoopa, který patří k přímým prapředkům, o něž
se lidé dělí se šimpanzi. Lidoopa, který žil před 4,4 milionu let v Africe, nazvali Ardipithecus
ramidus, uvedl časopis Science.
Člověk rozumný si mohl položit otázky jako, kdo jsem, proč tu jsem, experimentovat
s mikrokosmem a nanočásticemi, vkročit do vesmíru a zdolat spoustu nik. Zabývat se evolucí, vědami, náboženstvími, jazykovědou atd.
Literatura
anonym: Fosilie, nakladatelství Václav Svojka & Co., Praha, 1998
Beurlen Karl, Lichter Gerhard: Zkameněliny, Ikar & Knižní klub Praha, 1997
Bieda Z.: Paleozoologia, Tom. II, Strunowce, Warszawa 1969
Bolliger et al: Keře, Ikar & Knižní klub Praha, 1998
Clarkson E. N. K.: Invertebratepaleontology and Evolution. Blackwell Science Ltd., U. K. 1998
Darwin Charles: O vzniku druhů přirozeným výběrem čili…, Praha, 1914
Enay R.: Paleontology of Invertebrales, Springer-Verlag, Berlin–Heidelberg–New York, 1993
Fedonkin Mikhail: Vendian body fossils and trace fossils, Columbia University Press, 1993
Grau Jürke et al: Bobulovité, užitkové a léčivé rostliny, Ikar & Knižní klub Praha, 1996
Grau Jürke et al: Trávy, Ikar & Knižní klub Praha, 1998
Holec P.: Základy systematickej zoopaleontológie, Vertebrata, UK Bratislava
Chaline J.: Paleontology of Vertebrales, Springer-Verlag, Berlin-Heidelberg-New York, 1990
Chytrý Milan et al: Katalog biotopů České republiky, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha 2001
Ivanov Martin, Hrdličková Stanislava, Gregorová Růžena: Encyklopedie zkamenělin, REBO, Praha, 2001
Klaus Václav: Modrá nikoli zelená planeta, Praha, 2007
Knobloch E., Kvaček Z.: Proceedings of the Symposium Paleofloristic and Paleoclimatic Changes in the Cretaceous and Tertiary Geological, Survey Publisher, Prague 1990
Košťák Martin: Dávný svět zkamenělin, Granit, 2004
Kováčik Anton et al: Genetika rostlin, SZN Praha, 1983
Kremer Bruno P.: Stromy, Ikar & Knižní klub Praha, 1995
Kvaček Zlatko et al.: Základy systematické paleontologie I – paleobotanika, paleozoologie bezobratlých, Karolinium, Praha, 2000
Kvaček Zlatko, Dvořák Zdeněk, Mach Karel, Sakala Jakub: Třetihorní rostliny severočeské hnědouhelné pánve, Granit, Praha, 2004
McMenamin Mark A. S.: The Garden of Ediacara New York, Columbia University Press, 1998
Musil R.: Vznik, vývoj a vymírání savců, Academia, Praha 1987
Němejc František: Paleobotanika 1. díl, Všeobecná část. Systematická část. Bakterie–sinice–bičíkovci–řasy–
houby, 1959
115
Němejc František: Paleobotanika 2. díl, Určeno vědeckých pracovníkům v botanice, paleontologii a geologii
i studujícím, Systematická část. Rostliny mechovité, psilofytové, 1963
Němejc František: Paleobotanika 3. díl, Systematická část. Rostliny nahosemenné, 1968
Němejc František: Paleobotanika 4. díl, Systematická část. Rostliny krytosemenné, 1975
Němejc František: Úvod do floristické stratigrafie kamenouhelných oblastí v ČSR, 1953
Nováček František: Fytochemické základy botaniky, UP Olomouc 1986
Obrhel J.: Paleobotanika, SPN, Praha 1973
Pacltová B.: Metody paleobotanického výzkumu, Univerzita Karlova v Praze, 1963
Pacltová B.: Základy mikropaleobotaniky, SPN, Praha
Pek I. et al.: Základy zoopaleontologie, VUP, Olomouc, 1996
Podlech Dieter: Léčivé rostliny (kapesní atlas), Nakladatelství Slovart, 1997
Pokorný V. a kol.: Všeobecná paleontologie, UK Praha, Praha 1992
Procházka Miloš, Bůžek Čestmír: Maple leaves from Tertiery of North Bohemia, Ústřední ústav geologický,
Praha 1975
Retallack Gregory J.: Were the Ediacaran fossils lichens, Paleobiology, 1994
Roček Z.: Historie obratlovců, Evoluce, fylogeneze, systém, Academia, Praha, 2002
Runnegar Bruce: Evolution of the Earliest Animals, 1992
Seilacher Adolf: Vendozoa: Organismic construction in the Proterozoic biosphere,1989
Sekla Bohumil: Dědičnost v přírodě a ve společnosti, nakl. Život a práce, Praha, 1946
Špinar Z. V.: Paleontologie obratlovců, Academia, Praha 1984
Špinar Z. V.: Systematická paleontologie bezobratlých, NČSAV, Praha 1965
Švagrovský J.: Základy systematickej zoopaleontológie 1. Evertebrata, SPN, Bratislava 1976
Uher Jiří: Biologie rostlin – Úvod do fylogeneze vyšších rostlin, MZLU Brno 2001
Vašíček Z.: Základy zoopalentologie, VŠB Ostrava, 1987
116
JAZYKOVĚDA
„Před tisíci a tisíci lety žila v Africe prakomunita lidí, prarodina všech národů. Tito lidé mluvili
prajazykem prvotštinou, která byla velice jednoduchá, ale krásná. Jak populace rostla, lidé se
vzdalovali stále více od sebe za potravou a vzdaloval se také jejich jazyk…“
Ing. Martin Dokoupil (2009)
Úvod do jazykovědy (lingvistiky)
Jazykověda (lingvistika) – jak je již patrné z názvu, je to vědní disciplína, která se zabývá
jazykem. Otázkou: „Co je to jazyk?“
Jazykověda v Evropě před 19. stoletím se nedá označit za vědeckou. Před 2 500 lety
př. n. l. však již byly snahy o vědecké pojetí jazykovědy v Indii a užíváním spisovného jazyka sanskrtu, jeho gramatikou a snahou o „logické fonetické“ řazení slabičné abecedy dhévanághárí se k tomuto lidé dosti přiblížili (viz též snaha o „logické fonetické“ řazení dnešní
hláskové latinky, azbuky a řecké alfabéty ve 20. století v Evropě).
V 18. století se v Evropě sice snažili o jazykovědné zkoumání (viz pokusy francouzských
vědců), ale povětšinou to byly nesmysly, např. že dnešní jazyky se vyvinuly z původní hebrejštiny atd.
Dnešní poznatky by však jen těžko vznikly bez těchto základů – omylů.
Lingvistiku je možné rozdělit na:
1) Prehistorickou – od původu člověka na Zemi
2) Předhistorickou
3) Historickou předvědeckou
4) Historickou vědeckou
Mezníky mezi tímto rozdělením jsou však nejasné.
Ad 1) U prehistorické lingvistiky neexistovalo písmo, a jsme tudíž odkázáni jen na archeologii a dohady (např. zbytky kostí, hroby, základy obydlí, zbraně, ozdoby – z tohoto se
dozvíme velmi málo a pravděpodobně názor na jazyk jako takový ani v tomto období nebyl). O něco dál se dostáváme k vzniku písma. Vynález písma lze bez nadsázky označit jako
jeden z největších vynálezů lidstva. Umožňuje nám sdělování myšlenek v prostoru a čase.
Není tomu jinak ani při vašem čtení tohoto textu.
Ad 2) O předhistorické lingvistice hovoříme tedy o době, kdy existují nejstarší písma,
tedy 5 000 let př. n. l. Člověk je zde, dle nejnovějších výzkumů a kosterních pozůstatků, cca
5 milionů let př. n. l. Dle náboženských názorů je tato doba daleko kratší – několik set let.
Naši předkové zde byli asi 13 milionů let př. n. l., ale přesnou hranici samozřejmě nejsme
schopni určit.
Teorie vzniku jazyka
Teorie vzniku jazyka se dá rozdělit na teorii:
– Monogenetickou – člověk se objevil na jednom místě na světě.
– Polygenetickou – těchto míst bylo na světě více.
Ani jednu teorii nelze s určitostí potvrdit či vyvrátit.
Nostracký prajazyk
– předchůdce zrekonstruovaných prajazyků
Mezi uvedené prajazyky patří indoevropština – prajazyk rekonstruovaný vědci z indických a evropských jazyků a prajazyků (i vymřelých). Čím hlouběji do minulosti jdeme, tím
118
je rekonstrukce samozřejmě obtížnější. Rekonstruované prajazyky indoevropština, egyptština, altajština, uralština, nubieština, berberština, kartvelština a saharština jsou sdruženy
do předpokládaného nostrackého prajazyka, jehož existence je však sporná.
Stáří indoevropštiny se odhaduje asi na 8 000 let, tj. 6 000 let př. n. l.. Moderní lidé jsou
na Zemi minimálně 62 000 let, tj. 60 000 př. n. l. (odhadovaná doba překračuje 100 000,
i 200 000 let př. n. l.). Jako místo vzniku praindoevropštiny se často uvádí Malá Asie, jižní
Rusko, nebo další místa v okolí Černého moře či Kaspického moře.
Praindoevropský jazyk (též protoindoevropský – pie.) je hypotetický předchůdce všech
indoevropských jazyků. Ačkoli většina jazykovědců nepochybuje o někdejší existenci tohoto jazyka, stále existují spory o podobě a vzniku.
Existuje několik teorií týkajících se místa a času vzniku indoevropského prajazyka. Někteří vědci předpokládají, že tento jazyk byl rozdělen na dialekty. Odhaduje se, že mezi dobou, kdy existovala praindoevropština, a dobou, ze které pocházejí nejstarší dochované texty psané v nějakém indoevropském jazyce (1 900 př. n. l., chetitské texty z Kaneše – dnešní
vesnice Kültepe v Turecku ve střední Anatolii), uplynulo asi 1 500 až 2 500 let (menšinové
odhady se liší až o 2 500 let na obě strany).
Nemáme žádný záznam praindoevropského jazyka. Prajazyky můžeme jen rekonstruovat pomocí tzv. komparativní metody, založené na srovnávání známých jazyků, např.
wódr – voda, tréyes – tři (v mužském rodě) a další. Mnohá slova v moderních indoevropských jazycích se vyvinula ze slov praindoevropštiny pravidelnými hláskovými změnami,
existují však i výpůjčky z neindoevropských jazyků.
Praindoevropština byla flexivní jazyk, k ohýbání slov (flexi) docházelo jak pomocí přípon, tak i změnami uvnitř kmene (introflexe). Měla osm pádů: nominativ (kdo, co), vokativ
(„voláme“ koho, co!), akuzativ („vidím“ koho, co), genitiv (bez/0 koho, bez/0 čeho), dativ
(k/ke/ku komu, k/ke/ku čemu), lokál (o kom, o čem), instrumentál (s/0 kým, s/0 čím) a ablativ (ablativ označuje směr „odkud“, prostředek „čím“ a předložku „v“). Praindoevropština
rozlišovala tři rody podstatných jmen (mužský, ženský a střední) v čísle jednotném, dvojném a množném. Časování sloves bylo značně komplikované.
Je člověk dílem náhody?
Je třeba si připomenout změnu klimatu, flóry, fauny, hub a jiných organismů po dopadu
meteoritu do dnešní oblasti Yucatanu v Mexiku, kdy spolu s jinými faktory (činné sopky
atd.), byly vyvolány tsunami, požáry lesů, pralesů, kouř zakryl slunce, což vedlo k prudkým
poklesům teplot atd. To mělo za následek hromadné vymírání (zejména dinosaurů) a člověk se v řadě vývoje možná vyskytl „náhodně“.
Za vznik člověka dnešního typu vděčíme zřejmě klimatickým změnám v Africe, kde začaly ustupovat pralesy, ostrůvky zeleně a oázy se zmenšovaly. Všichni prapředci se na tyto
stromy nevešli a ti slabší jedinci museli sestoupit na zem.
Tam naráží na změnu prostředí. Při přesunu ve vysoké trávě (toto chování bylo dnes
zaznamenáno i u jiných hominidů) se staví bipedně na zadní a vyhlíží, nepřibližuje-li se
nějaké nebezpečí. I toto má za následek zřejmě začátek vzniku člověka dnešního – moderního typu. Musíme tedy srovnat 5 000 000 let ku 5 000 let př. n. l., kdy máme o člověku
solidnější zprávy.
119
Historická lingvistika
Historická gramatika – dochází ke klasifikaci jazyků do rodin jazyků (dříve 50 rodin) dnes
se tento počet zmenšuje na 20 rodin, protože jsou dokázány nové příbuzenské vztahy. I přes
to existují tzv. izoláty (např. korejština, japonština), kde není možno prokázat příbuznost
s jinými příbuznými jazyky (zařazení do rodin jazyků). V pralesích a těžko dostupných
místech žijí mimoto primitivní národy, jejichž jazyky nemají zaznamenánu historii a nejsou plně probádány.
Prehistorické období (Sumer, Mezopotámie, Egypt, Čína…).
Lidé užívali ve větším množství písmo teprve v Sumeru, Mezopotámii, Egyptě – zde však byl
omezený počet kast, který toto „umění číst a psát“ ovládal, obyčejní lidé byli negramotní.
Sumer a Čína – zde se vyskytuje písmo dlouhou dobu, avšak nedochovaly se slovníky
a gramatiky, pojednání o jazyce atd. Zřejmě se však úvahami o jazyce na primitivní úrovni
zabývat museli.
V Egyptě musely existovat „školy písařů“, kde se museli písmu naučit, nic bližšího však
o tomto nevíme.
Naproti tomu ve Staré Indii, Řecku a Římě se jazykovědou zabývali.
O Féničanech lze říci, že – mimoto že byli výborní mořeplavci, založili Kartágo a zvládali i spousty jiných dovedností – vynalezli v 13. století př. n. l. hláskové písmo.
Hláskové písmo lze označit za nejekonomičtější způsob psaní, vyvinul se z písma piktografického („obrázkového“).
Základy tohoto písma lze spatřovat např. v té situaci, kdy se setkají dva negramotní indiáni různého kmene a chtějí se domluvit. Součástí jejich komunikace může být i to, že
namalují do písku, např. ryby a zvěř, které si chtějí vyměnit. Symbol ryby či zvěře přechází
k pojmu, ale to značně neekonomickému.
Čínština má dodnes ideografický charakter zápisu písma. Pro každé slovo existuje znak.
Mladí Číňané se učí tisíce znaků na základních školách, to ale nestačí např. ani k tomu,
aby si přečetli pořádně noviny. K otázce, proč nepoužívají latinky, lze argumentovat tím, že
„čínština“ je vlastně spousty čínských dialektů, které se velmi liší a uživatelé těchto několika
dialektů (což jsou ovšem miliony lidí) si vůbec nerozumějí. Čínské ideografické písmo je
jakýmsi spojovacím znakem. V Číně došlo v roce 200 n. l. k reformě a sjednocení většiny
čínských znaků, které se staly sjednocovacím prvkem.
Na otázku, proč nepřejdou Číňané k hláskovému písmu, jako je např. vietnamština, turečtina, mongolština atd., je odpověď právě v tomto jednotícím prvku. Je třeba si uvědomit,
že jeden člověk z pěti lidí na Zemi je Číňan a z jejich pohledu jsou právě Evropané tou
„menšinou“. I přes to je velká snaha vlády Číny přejít na písmo hláskové, „čínskou latinku“,
tzv. „pin-yin“. Podaří-li se ji, spolu se „spisovnou čínštinou“, prosadit, ukáže čas.
Ve staré Indii vzniklo slabičné písmo (je méně ekonomické než hláskové – latinka, azbuka, řecká alfabéta), které je používáno dodnes (hindština, bengálština).
Hláskové písmo vynalezli Féničané (nejčastější rozsah hlásek v jazyce je 14–80 hlásek,
česká abeceda řazená v imeně – viz níže, má 44 liter). Féničané analyzovali svůj jazyk, přidávají písemné znaky jednotlivým hláskám (píší však jen souhlásky, samohlásky zjevně
120
i kvůli ekonomičnosti textu, vynechávají). V češtině bychom mohli psát text též jen ve formě souhlásek, a přesto bychom je díky funkci našeho mozku byli s to přečíst. Slovo vnímáme jako celek (první a poslední slabiku), slova můžeme proto, i když obtížněji, číst, i pokud
jsou slabiky zpřeházeny (musí však být zachována na svém místě první a poslední slabika
slova).
Na fénickou abecedu navazují též některé jazyky semitsko-hamitské (arabština, hebrejština), které tyto abecedy užívají dodnes. K hebrejské abecedě byly znaky pro samohlásky,
a částečně i některé litery pro samohlásky k arabské abecedě, přidány až později. Arabská
abeceda v podstatě ale nepoužívá samohlásky, moderní hebrejština ano.
Od Féničanů se nedochovaly slovníky, gramatiky či úvahy o jazyku, ale dochovalo se
pokročilé písmo, což svědčí o tom, že se zabývali analýzou svého jazyka.
Řekové následně přejímají od Féničanů jejich písmo, obohacují jej o samohlásky. Rozlišují písmena velká a malá.
Od Řeků přejímají písmo Římané a upravují jej v latinskou abecedu, tzv. latinku. Postupně se vyvíjí i písmo psané s velkými a malými písmeny psanými, písmena jednoho slova jsou zde spojena.
Pod vlivem latinky vzniká poté – díky věrozvěstům vyslaným ze Soluně na Velkou Moravu, bratrům Cyrilovi (Kyrillos) a Metodějovi (Methodios) – hlaholice (glagolica) a z ní
a z latinky se vyvíjí poté azbuka (užívaná u některých východních Slovanů dodnes). Všechny tyto abecedy jsou hláskové. V zemích užívajících hlaholici (a částečně i azbuku) je toto
písmo však nahrazeno dnes původní latinkou, např. i s užitím znamének pro specifické
hlásky v mateřských jazycích (viz např. níže česká abeceda řazená dle imeny). Cyril se původně četlo Kyril (Kyrillos) a bylo to původní jméno mladšího z věrozvěstů, později přijal
řeholní jméno Konstantin. Autorem (cyrilice) kirilice je žák Metoděje Kliment, reformou
Petra Velikého z ní vzniká tzv. graždanka a zní azbuka, té využili i Mongolové k jejich dnešní abecedě.
Odhaduje se, že po násilném spojení SSSR mělo cca 20 jazyků písmo, ale stovky jazyků v SSSR ne, čímž přispěla ruština, resp. azbuka, k jejich gramotnosti. Mongolové, i když
nebyli součástí SSSR, pod vlivem SSSR přešli z mongolského písma na hláskovou azbuku,
nyní se u nich rozhoduje o trendu opačném.
Naproti tomu, poté co SSSR zabral část Rumunska – Moldávii, byli nuceni v této části
psát azbukou. Po rozpadu SSSR se Moldávie osamostatnila a vrátila zpět k původní latince.
O Slovanech máme díky hlaholici, a šíření bible její formou, zprávy od roku 863 n. l.,
o Germánech (měli primitivní hláskové runové písmo odvozené z latinky) kusé informace
od 400 n. l.
Indie, starověké Řecko a Řím
Z tohoto období se dochovaly první písemné památky, z této doby máme tudíž bohatší
informace. Ze starších období, jako např. Egypt, se lingvistické památky (slovníky, gramatiky…) nedochovaly, vyjma zlomků „slovníčků“. V Egyptě se ale museli učit písmu, museli
zde existovat tlumočníci (politika, obchody, války).
Z období ještě staršího máme jen tři kusy „písma“, resp. znaků napsaných na kůře stromů (např. muzea v Drážďanech, Lisabonu), význam mají spíše historický.
121
Indie. V Indii vzniká 500 let př. n. l. Paniniho gramatika sanskrtu, tzv. „Osm knih“. Tato
dnes 2 500 let stará památka není gramatika, kterou bychom si mohli představit jako dnešní dílo, je spíše ve formě aforismů, které se týkají jazyka (sanskrtu). A jedná se o „navlékání
korálků na niť“, třeba tak jako v kámasútře. Nejedná se však o první indickou gramatiku
a sám Panini cituje svých 64 předchůdců, jejichž díla se však nedochovala. Můžeme zde sledovat, že každý jazyk se vyvíjí, a vytvořit genetickou příbuznost rodin z jejich prajazyků.
Na přelomu 18. a 19. století dali vědci impuls k vytvoření moderní a srovnávací gramatiky, toto převládá po celé 19. století, lze zde hovořit o prvním období vědecké lingvistiky,
kdy jsou užívány vědecké metody.
Z 18. století se zachovala Francouzská encyklopedie, i když ji nelze upřít snahu o vědecké pojetí, i přesto jsou v ní, z dnešního hlediska, nesmysly.
V Basře (v dnešním Iráku) se snaží též o vědecké pojetí gramatiky.
Zmíněná Paniniho gramatika „Osmi knih“ obsahuje též náznak slovních druhů a náznak slabik. Slabičnou abecedu řazenou dle fonetických principů – dévanaghárí, využili
některé národy Indie k vytvoření svých abeced, v nichž je psána např. hindština, bengálština aj. Gramatika „Osmi knih“ slouží i jako předloha pro vědce Evropy v 19. století, kdy je
užíván např. kořen slova, sufix atd.
V Indii je vyspělá též fonetika – za základní jednotku jazyka zde není však považována
hláska (samohláska či souhláska), ale mylně slabika.
Americké přístroje z roku 1960 na čas jakoby „potvrdily“ slabiku za základní jednotku
jazyka a uvedly věc ve zmatek, avšak nakonec se vše vysvětluje a hláska je nadále považována za tuto základní jednotku. Tyto přístroje – spektrografy (sonografy) – vynalezli v USA
na konci druhé světové války, byly spektrální, tzn. propouštěly jen určité frekvence, byl zde
používán papír na válci, na kterém se zobrazily odstíny šedi, toto byly vyškolené operátorky
schopny číst, neví se, do jaké míry a bylo-li vůbec použito ve druhé světové válce.
Po válce se těchto přístrojů ujímají fonetikové (jazykovědci). Např. 1 mm záznamu na
válci odpovídá 0,01 sekundy výslovnosti hlásky. Některá hláska je kratší, jiná naopak delší.
Toto lze sledovat i z Hedvalgova trojúhelníku samohlásek, kde jsou za základní považovány samohlásky: i, (y), e, a, o, u.
Starověké Řecko a Řím. Řecko – má klíčovou roli nejen v lingvistice. Objevuje se zde termín jako presupozice. Tento nově zavedený termín u Řeků se dá vysvětlit na této větě: To
pivo mi chutnalo – z čehož vyplývá, že: Jsem pil pivo.
Je třeba jmenovat starověké Řeky jako Socrates, Aristoteles, Platon.
200–100 př. n. l. – vznikají v Řecku gramatiky (Arinarchos). Dále jsou zde rozděleny
(Dionisios) slovní druhy (na osm slovních druhů): jména (později rozčleněna na podstatná
a přídavná), slovesa, předložky, spojky, člen…
Starověcí Římané aplikují řečtinu na latinu a přidávají nový slovní druh: citoslovce.
V Římě se objevují dnes používané staré termíny – souhlásky – konsonanty (consonantes) a samohlásky – vokály (vocales).
Autor Prisnianus a jeho gramatika je opisována ve středověku velmi intenzivně.
Ve středověku dochází ke sporům, zda-li např. stromy jako „lípa, dub, buk“, což jsou
existující jména, lze dát do souvislosti se slovem „strom“. Je-li toto slovo „strom“ reálné,
existuje-li. A jiné, z dnešního hlediska úsměvné pře.
122
Středověk (Scholastika)
Ve středověku se objevuje také termín Scholastika a s ní i sedm svobodných umění, které se
dělí na: trivium – rétorika (formulování projevů), gramatika (latiny, ve středověku je latina
spisovným jazykem přes 1 000 let), logika, quadrium.
Ve středověku je spisovným jazykem latina, ostatní jazyky jsou považovány za lidové
(tzv. vulgární). Latina je považována za dokonalý jazyk. (Renesance přináší změnu a lidé se
zajímají o své národní jazyky.)
Je třeba poznamenat, že vývoj se neustále zrychluje. Srovnejme např. 5 000 000 let existence lidského druhu, 5 000 let vývoje, dobu trvání starověku, středověku a dále gotiku,
renesanci, baroko, rokoko, klasicismus, impresionismus, kubismus… a dnešní zrychlující
se dobu a výzkum… Je-li to dobře, toť otázka, každopádně se výzkum rapidně rychle zdokonaluje a názory mění, takže se dočkáme třeba i dalších významných objevů.
Shrneme-li zde uvedený text, musíme konstatovat, že v Indii se zabývali gramatikou
zejména proto, aby popsali mrtvý jazyk sanskrt, jenž postupně zastarával. Ve starověkém
Řecku gramatiky posloužily k rozborům Homérových eposů. A jak již bylo uvedeno, Řím
a latina je přes Priscianiho gramatiku spojena až hluboko do středověku. Ve středověku se
toho z lingvistiky mnoho neudálo – kromě rozvoje sedmi svobodných umění.
Renesance
Renesance – hovoříme o ní od 16. do 18. století.
Mistr Jan Hus píše latinsky okolo roku 1400 práce o českém jazyce. Ovlivnil dnešní
psaní češtiny, slovenštiny a jiných jazyků.
Dante Aligieri – napsal práci o 14 italských dialektech, chybně zde však tvrdí, že toskánština se nemůže stát základem spisovné italštiny, což se ale stane. Zemřel 1321. Byl význačným filologem tehdejší doby. V Itálii začíná renesance od 14. století.
Je třeba připomenout 7. století v Arábii (Basra – v dnešním Iráku) – vznikají první fonetiky a gramatiky arabštiny.
Okolo 1000 n. l. – vzniká pokus o gramatiku islandštiny, napsal ji anonym.
V renesanci vznikají dvě francouzské gramatiky – je to spíše ale souhrn francouzských vět.
O renesanci v Evropě hovoříme v 15.–16. století – lidé se více pohybují, nejsou jen na
vesnici, kde se narodili. Kolonizují Nový Svět, Asii, Afriku atd.
V umění se vyskytuje perspektiva, naproti gotice, kde je v obrazech tmavší pozadí. Objevují se tance dvojic, oproti gotice, kde se tančilo v kruhu. Renesance se staví proti chudobnému životu, který hlásala církev v gotice.
Polský astronom Mikoláš Koperník zpochybňuje geocentrismus a uvažuje o solárním
systému. V renesanci se objevuje knihtisk. Tiskne se bible a gramotnost není jen výsadou
mnichů, kteří uměli číst a psát. Naproti tomu se v renesanci staví lidé proti teologii (odpustkům, bohatství církve atd.), vzniká astronomie, fyzika, matematika a jiné vědní obory.
V renesanci dochází k rozštěpení církve na katolickou a protestantskou.
Objevuje se jiné myšlení, než bylo dříve. Naproti tomu zuří třicetiletá válka, která končí
v roce 1648. V Olomouci ze 30 000 obyvatel zůstává jen 2 000 lidí. Přichází komise a doporučuje zbourání hradeb na výstavbu domů.
123
Martin Luter přichází 100 let po Janu Husovi s kritikou církve. Roku 1517 přibíjí na
katedrálu své požadavky k reformě církve a utíká do exilu. Překládá Nový Zákon bible do
němčiny (hornoněmeckého dialektu), ten se stává základem i pro spisovnou němčinu.
Bible kralická se stává pilířem pro spisovnou češtinu.
Objevuje se humanismus – vrací se k starým řeckým a římským pramenům. Jsou snahy
očistit latinu od středověkých nánosů. Za heslo si berou „ad fontes“ – „k pramenům“.
V renesanci jsou též zkoumány vulgární (lidové) jazyky – vznikají jazyky národní.
V roce 1492 vychází gramatika španělštiny, je vyslán Kryštof Kolumbus do Ameriky,
jsou zároveň vyhnáni Židé ze Španělska. Cca 1530 vznikají dvě gramatiky francouzštiny.
Vznikají gramatiky indiánských jazyků (kečua aj.). P. Panduro zhotovuje gramatiky
40 indiánských jazyků.
Roku 1570 vzniká zevrubná Blahoslavova gramatika češtiny. Vavřinec Benedikt Novořecký roku 1567 zhotovuje dvě gramatiky. V 16. století vzniká z popudu Českých bratří
Bible kralická – stává se vzorem pro naše české knihy. Blahoslav a jeho bratři posílali mladé
talentované mnichy studovat na univerzity latinu a řečtinu a poté sestavují bibli v českém
jazyce – ta má poté vliv i na utváření spisovné češtiny.
Erasmus Roterdamský nabádá k tomu, aby se neválčilo a aby se změnily nesmyslné
učebnice k lepšímu.
Jan Amos Komenský po Bílé hoře utíká z českých zemí. Utváří základy výuky cizí jazykům (promyšlená soustava) s návody, jak by se mělo postupovat při výuce 1.–3. třídy.
Ovlivnil čtyři evropské jazyky. Komenský pracuje 40 let na Tezaurus lingua bohemicae (Poklad jazyka českého), ten shoří při požáru Lešna. Švédové sebrali sice univerzitní knihovnu
v Olomouci, avšak s úcty ke Komenskému (reformoval jim i švédštinu) vynechávají Lešno,
přichází však polské vojsko a Lešno podpaluje.
Renesance je charakteristická k návratu ke klasické latině, objevují se vícejazyčné slovníky – někde i 13 jazyků, což má i své chyby – není možno vyjádřit všechny ekvivalenty.
V češtině se objevují cca roku 1630 dva slovníky: Quadri linguis a Numenclator quadri
linguis – s jazyky češtinou, latinou, němčinou a řečtinou.
Je snaha též vytvářet slovníky pro hluchoněmé. Ve francouzském a anglickém jazyce se
jinak čte a píše – snahy o změny dodnes.
V 19. století sepisuje Jan Gebauer učebnice v češtině a učebnice cizích jazyků, které se
přebírají z jedné země do druhé.
Decar – po jeho vzoru vznikají odlišné učebnice gramatik.
Jinak se ale do začátku „moderního“ 19. století objevují nesmysly.
Znovuobjevení toho, že se latina (italština) podobá sanskrtu.
Klasifikace dle názvu pro Boha na: Theus (řecky), Deus (latinsky), Gott (německy), Bog
(slovansky) aj.
Začátek 19. století
Na začátku 19. století se objevují srovnávací gramatiky.
Hovoříme o období mezi 19.–20. stoletím. Zatímco v 19. století se jedná více méně
o „monopolní“ směr. V polovině 20. století se objevuje strukturalismus a v druhé polovině 20. století pomezní disciplíny, jako je sociolingvistika, psycholingvistika aj.
124
V 19. století dochází k porovnávání jazyků, ale i hlásek, to vede k rozvoji fonetiky. Jazykovědci třídí jazyky do rodin, snaží se prokázat příbuznost mezi jazyky.
Jones – působil v Indii, všiml si toho, že sanskrt, i když vymřelý, je podoben angličtině
a jiným jazykům. I když vymřelý sanskrt je časově (2500 př. n. l.) i prostorově vzdálen Velké Británii, má indický sanskrt mnoho společného s angličtinou.
Rask Ursen – Dán, vydává knihu v roce 1814 s moderními názory na lingvistiku srovnávací a historickou (stará islandština).
Franz Bopp – Němec – zabývá se konjugačním systémem němčiny v roce 1816. Konjugačním systémem se začínají zabývat i německé univerzity. Greenn – Němec, zabývá se též
lingvistikou.
Začíná rozvoj fonetiky a genetické klasifikace jazyků.
Objevují se tzv. mladogramatikové, zabývají se hláskovými změnami a zjišťují, že zde
jsou (i když dnes víme, že ne vždy) zákonitosti změn hlásek ve vývoji v jazycích. Tak např.
víme, že u románských jazyků latinskému „ct“ [kt], odpovídá španělské „ch“ [č], portugalské „tt“, italské „it“ a rumunské „pt“.
Herman Fröning publikuje v roce 1918 svůj „trojúhelník samohlásek“, kdy na základě
polohy jazyka lze napsat základní samohlásky v pořadí: i, (y), e, a, o, u.
Dítě, když se učí mluvit vyslovuje napřed neurčité ә (∂), to později přechází v „a“ (mama,
tata, papa…), dále postupuje dle „Principu max. kontrastu“ v rozlišení na i, a, u.
Minimální počet samohlásek v jazycích je tři: i, a, u.
Čeština a latina mají pět samohlásek: i, (y), e, a, o, u.
Italština má sice také těchto pět samohlásek, ale vždy v páru zavřenou a otevřenou samohlásku, tj. vlastně samohlásek 10.
Naproti tomu francouzština má 18 samohlásek (nejvyšší možný počet).
Humbold – bratr přírodovědce Humbolda se zabývá antropologií, ale z jeho závěrů vyplývá, že poznáváme svět pomocí mateřského jazyka.
Schleicher – je to botanik a biolog, ale v cca 40. letech se věnuje lingvistice a snaží se
jazyky aplikovat na Darwinovu teorii evoluce, tj. jazyk je jako živý organismus, nebo také:
jazyk si lze představiti jako kmen, který se dělí na větve. To vnáší kritiku, že se vyskytují
i vlivy okolních jazyků.
Na začátku 19. století se objevují přístroje určené pro lingvistiku. Koncem 19. století dokonce způsobují krizi fonetiky – přístroje ukazují neomezené množství zvuků, odpovídající
např. jedné hlásce.
Je snaha třídit jazyky do rodin, dříve jsme znali cca 40, dnes 20 jazykových rodin. Indoevropština je nejvíce prozkoumána, má více jak 200 jazyků v 12 podskupinách. (Patří
sem např. jazyky románské, balto-slovanské, germánské, arménština, sanskrt, bengálština,
hindština, cikánština aj.) Objevuje se i nostratická teorie, tzv. „nostratické jazyky“ – indoevropština a jiné prajazyky jsou si též příbuzné – šest jazykových rodin vykazuje podobné rysy. Jsou i jazyky o jednom členu, tzv. izoláty. Mezi ně patří např. baskičtina, která je
zřejmě příbuzná kavkazským jazykům. Jednak jsou Pyreneje podobné Kavkazu (při migraci se jim tu mohlo zalíbit), jednak mají podobnou mytologii s kavkazskými národy a mají
stejné zdejší názvy řek, hor atd. jako na Kavkaze.
Od roku 1875 do konce 19. století, až do konce 20. století se objevují mladogramatikové – jedná se o klasický střet dvou generací.
125
Jakub Grein – sleduje hláskový posun v germánských jazycích: latinské: „decet“, české „deset“, ruské: „ďesať“ a anglické „ten“, německé zen [cén]. Toto má tisíce výjimek, ale
v podstatě platí zákonitosti jazykových změn, i když to zcela neplatí.
Jazykovědné školy
Kazaňská škola – objevuje se na Urale v Rusku, její členové mají nové myšlení. 20. století – vzniká pražská škola – formuje fonologii. Polovina 20. století – má monopol strukturalismus. Druhá polovina 20. století – objevují se pomezní disciplíny, tj. stojí mezi dvěma
disciplínami, nikoli na okraji(!). 20. století je charakteristické vznikem strukturalismu.
Ferdinand de Saussure [sósir] – zmiňuje se o tom, co 50 let před ním se zabývali v Kazaňské škole, a sám na ně navazuje a rozvádí tyto myšlenky. Studuje I. ročník chemii, poté
však přechází do Lipska. Vnímá jazyk jako celek. Roku 1880 se stává tajemníkem francouzské lingvistické společnosti, má se stát vedoucím katedry, nepřijímá však francouzské občanství, což je podmínka pro tuto funkci, a odchází do Ženevy, hovoříme proto o něm jako
o švýcarském lingvistovi. V letech 1907–1911 přednáší tři kurzy, v nichž přichází se zcela
novým pojetím lingvistiky, píše však méně a méně prací, není o ně valný zájem a roku 1913
umírá. Dva jeho studenti však jeho jménem vydávají po jeho smrti knihu, kde formulují
jeho jazykové myšlenky.
Myšlenky Ferdinanda de Saussure:
Dichotomie – zabývá se vztahy jednotlivých prvků (čas do hloubky a vývoj), tedy ne
jednoose.
Synchronie – synchronní metoda. Týká se např. jen doby Mistra Jana Husa. Obě metody
dichotomie i synchronie jsou správné, záleží, co chceme studovat. V jazyku vidí systém.
Přirovnává k: voda – H2O (kysličník vodný) – jsou zde popsány jasně vztahy atomů. Nebo
např. šachy – funkce figurek, např. ztratím-li věž, její funkce je možno nahradit jinou hrací
figurkou (hracím kamenem).
Existuje systém syntaxe, systém českého jazyka, systém časů… – jsou ve vzájemných
vztazích.
Dichotomie na langue (jazyk) × parole (promluva, řeč). Jazyk (langue) – je majetkem
celé společnosti, kdežto promluva je konkrétní výpověď mluvčího, aby ji mohl učinit, musí
znát gramatiku, systém atd. Musí znát langue, aby mohl promluvit parole.
Teorie jazykového znaku – věda o znacích říká, že znak je něco, čím je vyjádřeno něco
jiného. V Evropě se formuje sémiologie (v Americe nazývaná sémiotika – dnes je tomuto
názvu dávána přednost i v Evropě), v USA dospěl Charles Moris nezávisle na Evropě ke
stejným závěrům.
Naproti sémiotice (= sémiologii) – nauce o znacích, stojí sémantika – nauka o významu.
Dle Ferdinanda de Saussure jsou vyčleňovány tyto pojmy:
signifiant (označující) – např. slovo židle
signifié (označované) – pojem (význam), které si člověk (Čech) představí.
Signifiant a signifié nelze oddělit.
Hovoří o těchto věcech ke znaku:
Arbitrálnost (libovolnost) – není důvod, aby se „toto“ tak označovalo, je to věcí čistě
konvence. Oproti tomu stojí onomatopoická slova, věcem přisuzujeme název dle vydáva126
ného zvuku, který „slyšíme“. Vztah mezi slovy. Motivované zvukem: kokrháč, kukačka,
prskati, klepati, kloktati, syčeti, šuškati.
Lineárnost – znaky musí být řazeny jedině jeden za druhým – do jediné linie (!) – lineární řazení. Dá se přirovnat k ději opery v divadle či čtení románu (zleva doprava) a dějová
osnova.
Myšlenka však nemá lineární charakter, chceme-li promluvit, tak myšlenku seřadíme
v mozku a promluvíme. Víme, jak je řadit jedno za druhým. Literární dílo tuto vlastnost
má, výtvarné dílo (obraz, socha) nikoliv – vnímáme jako celek.
Řazení nemá logickou myšlenku – např.:
Balto-slované řadí ve větě: přídavné jméno + podstatné jm.
×
Románské jazyky: podstatné jm. + přídavné jm.
Pořadí u Balto-slovanů ani u mluvčích románských jazyků není logické, je prostě dáno.
Morfologie × slovosled:
U Balto-slovanů je bohatá morfologie – ohýbají slova a to jim umožňuje měnit slovosled. Ale např. v angličtině neohýbají slova, mají chudou morfologii a tím je slovosled pevně dán.
Zajímavost:
Cizinci udělají chybu, i když perfektně zvládají češtinu v příkloncích. Vždy na druhém
místě ve větě, když se sejdou:
mluvil jsem
mluvil bych
mluvil jsem si
pomluvil bych se… ho, ji, mu, jemu…
závisí dokonce na tom, jedná-li se o větu hlavní, či vedlejší.
Diskontuita – dle Ferdinanda de Saussure (jeho kritikové to neuznávají):
Svět je nerozlišen (kontinuální), člověk to pojmy rozliší (– židle, stůl).
Diskontuita je také nazývána mlhovina – jazyk nám slouží k tomu, aby tuto mlhovinu
rozlišil. Jazyk věci pojmenovává pojmy.
Pravda je asi „něco mezi“ – příroda někdy „vnucuje“ hranice. Vezmeme-li si velký či
střední slovník – např. českému výrazu odpovídá několik desítek anglických, ale zase anglickému několik desítek českých (některá slova jsou ještě k tomu ohýbána). Jazyky se liší,
slovníky se diferencují. Vezmeme si česká slova: les, prales, dříví, dřevo… × jaké jiné výrazy
odpovídají těmto slovům v jiných jazycích? Anglicky: forest, wood… rusky: les, ďérevo…
atd. Jazyky se liší, kde jsou hranice?
Zajímavosti – vývoj jazykovědy ve zkratce (ad Historická lingvistika)
Nejstarším jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí (dosud nerozluštěného) lineárního písma A. Respektive
aplikací lineárního písma B na lineární písmo A sice vznikne něco jako „řeč“, není však
porovnatelná s žádným známým jazykem. Lineární písmo B se začalo používat zhruba
od 14. století př. n. l., lineárním písmem B jsou psány první dochované písemné památ127
ky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michal Ventris, pokračovali
J. Chadwick a Antonín Bartoněk.
Další podoba řečtiny pochází z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka.
Během 5. a 4. století př. n. l. dosáhla řečtina své klasické verze. Neexistuje však jednotná
podoba, starořečtina je spoluvytvářena jednotlivými dialekty. Každý kmen pěstuje ve svém
nářečí určitý literární druh:
Dórové → dórština (sborová lyrika)
Attičané → attičtina (tragédie, fil., politologická próza)
Iónové → ionština (epika, historiografická próza)
Aiolové → aiolština
Moderní (nová) řečtina (novořečtina) má své počátky v řečtině období helénistického,
kdy na základě hlavně antického dialektu postupně vznikal tzv. koiné dialektos – obecný
řecký jazyk, dnes nazývaný dhimotikí ghlósa.
Ve srovnání se starou řečtinou docházelo v této době (3. století př. n. l. – 3. století n. l.)
ke změnám ve výslovnosti: melodický přízvuk se měnil v dynamický, zanikly rozdíly mezi
krátkými a dlouhými samohláskami, dvojhlásky se začaly vyslovovat jednoslabičně. K podstatným změnám došlo i v tvarosloví, během vývoje jazyka se prosazují tendence analytické
(řada časů se u sloves vyjadřuje opisy, ve skloňování dochází k redukci pádů atd.).
Tyto tendence zesílily zejména po 6. století, kdy se řečtina v mnohonárodnostní byzantské říši stala nejen jazykem kultury, jako dosud, ale také jazykem církve a úředním
jazykem, který zcela vytlačil latinu. Jazykové změny se vyznačují i silnými místními zvláštnostmi, protože v různých oblastech působily odlišné ekonomické a kulturní vlivy. Přes
všechny vlivy okolního světa a přes všechny své vnitřní obměny zůstala podstata slovního
fondu řečtiny až do současnosti nezměněna.
Od starořečtiny neexistovala jednotná forma, byla však sjednocena v tzv. Κοινή = přepsáno do latinky: (koiné) = „starší řečtina“ a na základě ní vznikla: Ελληνική (γλώσσα) =
přepsáno do latinky: Elleniké (glóssa), tj. doslova v překladu z novořečtiny do češtiny: Řecký (jazyk) = to je název pro dnešní novořečtinu.
Ve světě byla záhy používána latina – lingua latina = tj. doslova jazyk latinský = latina.
Balto-slované (Slované). Oblast i doba vzniku slovanského etnika byly dlouho nejasné a stále jsou předmětem mnoha sporů. O Slovanech totiž dlouho neexistovaly písemné
zprávy, neboť se vyvíjeli daleko od civilizací, které by o nich písemné zmínky mohly zachovat. První nezpochybnitelné písemné zprávy o Slovanech (označovaných jako Slovieni,
Sclavini, Anti, Veneti nebo Venedi) pocházejí až ze 6. století z pera byzantského historika
Prokopia z Kaisareie a gótského historika Jordana. Někteří historici se však domnívají, že
o Slovanech (ovšem pod jiným pojmenováním) se ve svém díle zmínili už Hérodotos z Halikarnassu v 5. století př. n. l. a Tacitus nebo Plinius Starší ve 2. století n. l.
V 19. století byla hlavním předmětem diskuse otázka, kde se Slovanstvo vyvinulo. Stalo
se tak na místě, kde je zachytily první historické zprávy a kde žili ve středověku (autochtonní teorie), nebo se slovanské etnikum konstituovalo na omezeném místě, v tzv. pravlasti,
odkud se později rozstěhovalo na mnohem rozsáhlejší teritorium (migrační teorie)?
Dnes převažuje názor, že Slované se jako etnikum konstituovali někdy v době bronzové v oblasti smíšených lesů ohraničených na západě středními toky řek Visly nebo dokonce Odry, na východě Dněprem a jeho přítokem řekou Prypjatí a na jihu karpatským
128
obloukem. Z této tzv. pravlasti se ve druhé etapě stěhování národů v 6.–7. století rozšířili
na obrovské plochy střední, východní a jihovýchodní Evropy, kde se promíchali s původní
populací a kde potom vznikly dnešní slovanské národy.
Starověké civilizace. Starověk – první historické období, odkdy známe písmo. Neexistují slovníky ani gramatiky (jen zlomky).
Ostatní civilizace se také zabývali lingvistikou (existovali písaři, kteří se museli učit
někde písmo, museli být i tlumočníci, kteří se museli také učit) – tyto civilizace patří do
prehistorie (Májové – nemohli se dochovat památky, psali na kůru stromů, památky se nedochovaly pouze v muzeích v Drážďanech a Madridu jsou tři zachované dokumenty po
Májích).
Stará Indie. Dochovala se nejstarší gramatika jazyka = sanskrt. Napsána Paninim:
4./5. století př. n. l. = Osm knih: je psána sútrovým stylem (sútra = nit). Nepodávají ucelený
výklad, je třeba komentáře, které se také psaly.
Gramatika Paniniho – 1. nejstarší dochovaná gramatika jazyka (Panini cituje 64 svých
předchůdců = dlouhá tradice), ukazuje stav konkrétního jazyka před dvěma a půl tisícem
let; 2. mnohem později 18./19. století dává impulz k vytvoření moderní srovnávací a historické gramatiky 19. století = směr, který převládl po celé 19. století = 1. období vědecké =
moderní lingvistiky. Poprvé se užívají systematicky vědecké metody. (Basra 7. století také
teze, která se ztratila v nesmyslném…).
Paniniho lingvistika:
Fonetika založena na slabice (souvisí se slabičným jazykem = hindština, sanskrt), rozdělení na slovní druhy, lingvistické termíny (kořen slova, sufix). Popis jazyka, který zanikl,
předcházejícího jazyka.
Pozn. k fonetice: liší se od moderní fonetiky = základní jednotka slabika ne hláska –
60. léta 20. století použití spektrografů, sonografů – na čas se potvrdila stará teorie, že základní jednotkou je slabika → přístroje vynalezené Američany ke konci 2. války – spektrální rozbor jazyka – filtry, které propouštěly určitou frekvenci a vytvářely černobílé mapy.
S vyslovení závěrové hlásky je vyslovena i neurčitá samohláska → vede k otázce, zda není
základní jednotkou skutečně slabika.
Otázka, proč se říká konsonanty a vokály (z Říma): „hlasná písmena“, která zní jen s něčím jiným.
Řecko, Řím: i zde lingvisté píší práce lingvistického charakteru.
Presupozice v jazyce = něco, co se s jistotou dá předpokládat na základě jisté výpovědi,
i když to v ní není řečeno (To pivo mě chutnalo = Pil jsem pivo). Nový termín → později se
zjistilo, že Aristoteles také popsal něco podobného.
Atické období: Sokrates, Aristoteles, Platón: zabývali se také jazykem (nepsali gramatiku). 2.–1. stol př. n. l.: gramatiky Řečtiny Aristarchos, Dionýsios = gramatika v řečtině – rozdělení slov do osmi slovních druhů (jméno, sloveso, adverbium, spojky, členy…) =
popis jazyka Homérových eposů.
Později Římané převzali jazykové názory od Řeků – aplikace na své podmínky, tzn. na
latinu (místo členů vymysleli citoslovce). Gramatik je stále víc – 1.–2. století př. n. l. Priscianolog (Priscianus) – opisováno ve středověku.
Středověk: realisté/nominalisté spory o universalia. Z hlediska lingvistiky byla základem
vzdělávacího systému scholastiky: Trivium (gramatika latiny) od 5. do 15. století, Kvadri129
vium → v klášterech určitý druh filologie, mniši se zajímali pouze o latinu – ostatní jazyky
označovány jako lidové = dialekty nevhodné pozornosti.
Renesance přináší pronikavou změnu – lingvisté zájem o národní jazyky. Vznikají gramatiky jiných jazyků než latiny. → vývoj se velmi zrychluje.
Renesance a humanismus (15.–18. století)
Zpět středověk: cca 1 000 let, ucelené období v lingvistice se toho moc nedělo. Metoda
výuky artes liberales – gramatika výhradně latinská. Koncem středověku: tendence přípravy nového období.
Mistr Jan Hus (kol. 1400): De ortographia bohemica – navrhl změny pravopisu, které jej
později velmi ovlivnily → „předběhl svou dobu“, v Evropě se o gramatiku nikdo nezajímal.
Dante Alighieri: také předchůdce, zachytil ve své práci všech 14 italských dialektů, zemřel na počátku 14. století, patří do středověku. V Itálii začala renesance už ve 14. století.
Má své místo v italské filologii. Nedospěl k vědeckým výsledkům – pouze analyzuje a dochází k tomu, že žádný z nich nemůže složit jako základ pro spisovnou italštinu. Úvahy
o původu dialektů jsou chybné – vyvinuly se údajně z provensálštiny.
7. století: v arabštině různé teorie všímající si gramatiky a fonetiky, v tehdejší Basře
(dnešní Irák).
Evropa: kolem roku 1000 n. l. – sepsána gramatika islandštiny – pokus popsat gramatické jevy. Autor není znám. 14. století – první pokusy o sepsání gramatiky, došlo pouze
k sepsání francouzských vět.
Renesance do Evropy 15., 16. století – výrazné změny v evropském myšlení a lingvistice
→ celkový obrat. Lidé se více pohybují, stěhují do měst, do nového světa, setkání snovými
jazyky, kulturou, přírodou → důsledky na evropské myšlení (v umění nové směry – perspektiva, jásavé barvy. Tanec – tance dvojic, v myšlení – středověký člověk zvyklý, že život
na zemi je život v slzavém údolí, ale po smrti následuje ráj, naopak v renesanci je třeba žít
život teď a tady a nečekat na posmrtný ráj).
Myšlení se obrací proti církvi – nové objevy ve vědě. Koperník popírá geocentrickou
soustavu, objevuje se knihtisk = rychlé šíření knih… Vznikají nové vědní obory: astronomie, fyzika, matematika vyčleněné z teologie, staví se proti ní. V rámci křesťanství se objevují reformní názory kritizující dosavadní stav církve, vysoké církevní hodnostáře – vznik
sporů, rozštěpení křesťanství na katolíky a protestanty = války. Proudy mezi sebou bojují
(třicetiletá válka…). To vše souvisí i s obdobím humanismu.
Martin Luther: sto let po Husovi kritizuje vysoké hodnostáře a způsob jejich života 1517
přibil na vrata ve Wittenbergu požadavky – pak se musel skrývat, přeložil nový zákon do
hornoněmeckého dialektu = místo v dějinách německé lingvistiky. Stal se později základem pro spisovnou němčinu.
Podobně Bible kralická u nás – stala se později pilířem moderní spisovné češtiny.
Humanismus: evropské hnutí, návrat k antice = kolébka kultury. Upozornění na změnu
latiny, a to v její neprospěch. Vzorem latina klasiků např. Cicerona. Heslo humanistů ad
fontes = k pramenům.
Z lingvistického hlediska: v renesanci a humanismu se lingvisté nezajímají jen o latinu,
ale zkoumání i vulgární (lidové, národní) jazyky → velký přínos lingvistice, objevují se moderní gramatiky jazyků 1492 gramatika španělštiny (dobyta Granada, Kolumbus do Ameriky…) o tři roky později gramatika dialektu. Postupně se začínají objevovat další gramatiky
130
1530 gramatiky francouzštiny, později gramatiky angličtiny. 1507 gramatika jazyka Aztéků,
později jazyka Inků.
U nás: gramatiky češtiny – Blahoslavova gramatika česká 1570 není úplná. Vavřinec Benedikt 1578 sepsal dvě gramatiky již úplné češtiny.
Gramatické otázky se řeší v souvislosti s Biblí kralickou – významné dílo, vliv na vytváření spisovné češtiny.
Erasmus Rotterdamský: humanisté chtěli zabránit válkám, Erasmus si dopisoval s panovníky, aby válkám zamezil.
Jan Amos Komenský: původně podobné protiválečné názory, zažil třicetiletou válku.
Reformoval školskou soustavu, jeho vzorem byl Erasmus. Po Husovi byl prvním naším lingvistů. Jeho názory: tři okruhy – vyučování cizím jazykům, provedeno několik reforem, tři
třídy, napsal konkrétní mluvnice a učebnice. Jeho učebnice a metodologie byla výjimečná,
používali se v celé řadě různých zemí – teorie a praxe jazykového vyučování.
Lexikografická práce Tezaurus lingue bohemite. Tento slovník zničen při požáru Lešna.
Díky Komenskému bylo Lešno vynecháno Švédy z úcty ke Komenskému – vypálilo ho polské vojsko. Komenský přišel o své práce a o svůj majetek.
Kromě toho, že v renesanci a humanismu se kladl důraz na národní živé jazyky. Pokud
šlo o latinu, vraceli se ke klasické. Objevují se také vícejazyčné slovníky. V češtině 1603/5
dva slovníky – Veleslavínovy slovníky Nomenclator… linguis, Silva… linguis. Kromě gramatik a slovníků objevují se i práce všímající si hluchoněmých a jejich výuky. Všímají si
pravopisu, objevují se různé reformy.
Ve Francii: rozvíjí se karteziánství – René Descartes – snaha vytvoření obecné moderní teorie, rozbor současných jazyků. Ještě v 18. století jsou tvrzení o jazyku většinou nesmyslná.
Celé předvědecké období, tvrzení o jazyku nepřijatelná.
Theos – řečtina, Dia – latina, Gots – germánské jazyky, Bog – slovanské jazyky
Počátek 19. století – srovnávací vědecká lingvistika
V 19. století moderní vědecká lingvistika, posl. 200 let
a) 19. století historicko srovnávací
b) 20. století strukturalismus, vznikají nové disciplíny
Srovnávací = porovnání gramatik nejrůznějších jazyků, rozvoj fonetiky, snaha prokázat
příbuznosti jazyků, klasifikace do rodin = jazyky příbuzné, takové, které vznikly ze společného prajazyka.
Indie: soudce Jones působící v Kalkatě zjistil, že – sanskrt – zaniklý, 2 000 let nepoužívaný jazyk, je v mnoha ohledech podobný angličtině.
Rasmus Rask: patří k zakladatelům historické srovnávací, Franz Bopp, Grümm – zasloužil se o větev historickou. Rask: 1814 kniha, souhrn hlavních názorů srovnávací historické
gramatiky, popis norštiny (islandštiny); psal dánsky. Bopp: o dva roky později publikuje
podobnou knihu, je psána v němčině a byla lépe zaregistrována.
Konec poslední čtvrtiny 19. století mladogramatické hnutí.
Význam historicko-srovnávací lingvistiky → poprvé uplatněny systematicky vědecké
metody, seriózně se zabývají jazykem, přinesla některé dosud platné poznatky: 1. Rozvoj
fonetiky; 2. Genetická klasifikace jazyků.
→ porovnávání sanskrtu s angličtinou, němčinou, snaha určit příbuznosti, jazyky, které
se opírají o stejný prvek → museli se zabývat i fonetikou – znamená její rozvoj.
131
Germánský prajazyk není úplně znám × románské jazyky – je znám původní jazyk =
latina.
Podle polohy jazyka je možno klasifikovat hlásky:
i
.
u
a
Děti se nejprve učí tyto samohlásky, protože jsou na hranicích.
Wilhelm von Humboldt: zajímal se jediný o živé jazyky, zabýval se spíše antropologií.
Některé jeho teorie o národním duchu – uplatnění v druhé polovině 20. století, v teoriích
relativismu.
August Schleicher: vystudoval biologii, ve 40. letech se začal věnovat filologii, lingvistice,
kolem roku 1840 – snaha převést Darwinovy teorie do jazyka – jazyk jako živý organismus,
který se rodí, roste, stárne a zemře. Přirovnání vývoje jazyků ke stromu – kmen – prazákladní jazyk, větve se dále rozdělují na jednotlivé rodiny, jazyky…
Ad 1) Fonetika se velmi rozvinula: první polovina 19. století přímé pozorování, ve druhé polovině, přístroje zpřesňující práci fonetiků → později velká krize ve fonetice, každý
vyslovuje stejné hlásky jinak, jedné hlásce odpovídá obrovské množství zvuků. V průběhu
19. století se rozvinula fonetika velmi silně a to hlavně artikulační.
Ad 2) Dnes se rozlišuje 20 rodin – stále nové a nové souvislosti mezi jazyky. Některé rodiny početné (nejlépe prozkoumány indoevropské jazyky z praindoevropského prajazyka,
asi 12 rodin – slovanské, keltské, chetitština, sanskrt, bengálština, hindština, cikánština,
arménština…). Existují i rodiny o jednom členu = izoláty (baskičtina – zřejmě z oblasti
Kavkazu, dnes v Pyrenejích).
Nostratická teorie: 60. léta, považuje 6 z 20 rodin za příbuzné.
Od 1875 do 20. století: mladogramatické hnutí, vzniklo na univerzitě v Lipsku, student
uveřejnil článek o tom, co si myslí o vzniku jazyků → střet dvou generací, staří (vyučující
na univerzitě) proti mladým (studenti).
1. pol. 19. století – Jacob Grimm: teorie o hláskovém posouvání v germánských jazycích – ve všech germánských jazycích jsou neznělé souhlásky tam, kde v jiných jazycích
jsou znělé. Měl spoustu výjimek – přišel student (mladogramatik) a vysvětlil výjimky →
jazykový vývoj nezná výjimek, jsou zákonité.
→ vyvrcholil celý monopol historicko-srovnávací gramatiky – objevují se nové směry,
které neměly nic společného (kazaňská škola, rozvoj v Kazani v carském Rusku hlásají teorie předzvěst strukturalismu).
1. pol. 20. století strukturalismus v jazykovědě ve druhé polovině – pomezní disciplíny
(dvě / více tradičních disciplín).
Strukturalismus – předchůdci již na konci 19. století v kazaňské škole de Courtenay,
Krušovskij. Tato škola nebyla příliš známa (zmiňuje se o nich až Ferdinand de Saussure).
F. de Saussure – švýcarský lingvista, pocházel z francouzské rodiny. Předci lidé angažovaní v hugenotském hnutí. Nejprve studoval chemii, po prvním ročníku 1875 přešel do
Lipska (doba vzniku mladogramatického hnutí, spor generací), začal se věnovat lingvistice.
V 21 letech napsal významnou studii o vývoji indoevropských hlásek, již zde „jakoby“ na132
značuje jiný přístup. Pojímá jazyk, jako celek všímá si vztahů, které jsou mezi jeho prvky
→ tento článek nevzbudil téměř žádnou pozornost. Od té doby psal čím dál méně, 1890 do
Francie, 1891 se měl stát vedoucím katedry, musel by převzít francouzské občanství – odchod do Ženevy.
1907–1911: přednesl tři kurzy obecné lingvistiky = nové pojetí lingvistiky, které nemělo
obdoby. Saussure už nic nepsal → 1916 jeho studenti vydávají kurz obecné jazykovědy →
převrat v lingvistice, zakladatel jazykového strukturalismu. Jsou zde vyloženy všechny nové
základní myšlenky.
Dichotomie = opozice diachronní × synchronní. Dokazuje, že plné oprávnění má i metoda synchronní, vedle diachronní. Obě jsou správné (strukturalisté upadli do druhé krajnosti).
Jazyk chápán jako systém – (voda H2O nejsou molekuly jen tak na hromadě, ale mají
mezi sebou vztahy / hra v šachy – důležitá je funkce jednotlivých figurek (není důležité,
jak figurka vypadá, ale důležité jsou vztahy). Souvisí s dichotomií existence vztahů → synchronní studium umožňuje zkoumat vztahy mezi prvky.
Dichotomie langue × parole (jazyk × promluva / řeč) langue majetek celého jazykového společenství = systém jazyka. Parole konkrétní promluva pronesená určitým mluvčím v určitém čase na určitém místě. Mluvčí, aby mohl parole pronést, potřebuje langue
(= abstrakce z různých parol).
Teorie jazykového znaku – sémiologie, zkoumá všechny znaky, které nás obklopují. Sémiologie – v rámci ní lingvistika – o znacích jazykových (v Americe 30./40. léta deskriptivismus – vytvořila se nauka o znacích, Charles Morris nazval ji sémiotikou). Znak má dvě
části:
Zvukový obraz
Signifiant (označující)
Pojem
Signifié (označované)
Tři hlavní vlastnosti:
Arbitrárnost: libovolnost. Mezi označujícím a označovaným není žádný vztah závislosti,
je to věcí konvence. Naproti tomu jsou slova, kde vztah existuje = zvukomalebná slova.
Existuje v nich logický vztah (kukačka… šišlat…).
Lineárnost: pro jazyk je charakteristické, že jednotlivé znaky se řadí jedině jeden za druhým. Myšlenka toho, co chceme sdělit, není nikdy lineární, je složitě strukturována. Slovosled – každý jazyk si nutně musí vytvořit pravidla slovosledu.
Diskontinuita – svět, který nás obklopuje je kontinuum, není rozhraničený, jazyk si
z kontinua vybírá – vzniká ohraničenost = diskontinuita (židle – jak ještě může vypadat
a jak už ne). Svět, ve kterém žijeme = mlhovina, jazyk, abychom si ji ohraničili. Jazyky se
liší v tom, jak diferencují mlhovinu (ve slovníku jednomu výrazu českému odpovídá dvacet
anglických a naopak).
Sémiologie = Saussurův termín nauka o znacích
Sémiotika = Morrisův termín pro nauku o znacích
Sémantika = nauka o významu (jedna ze tří složek sémiotiky)
Pražská škola 1926–39 – první housle v lingvistice ve světovém měřítku.
Kodaňská škola – na počátku dva Dánové, na počátku 30. let ohlašují vznik kodaňské
školy, hlavní reprezentant Luis Hjelmslev, zakladatel školy, autor mnoha teorií, druhý Vigo
Brendal.
133
Glosematika – měla by platit pro rozvoj jakéhokoliv přirozeného jazyka, hlavní rys aplikace matematické metody, nové termíny (kritika – některé z těch termínů byly zbytečné),
precizní matematický postup při definici jazykových jevů.
Hlavní termíny: systém a proces, protiklad dvou jevů:
Proces – tak, jak se slova za sebe staví a vytváří větu
Systém – číst – konjugace slovesa patřící do systému jazyka
Konstatace
Hjelmslev vytvořil novou teorii jazykového znaku, komplikovanější než Saussurova (dvě
složky označující a označované). Neexistují dvě složky znaku, ale čtyři složky:
Obsah a výraz (odpovídá Saussurovým termínům)
Výraz – substance výrazu souhrn všech hlásek a všech zvuků, které mohou vytvořit mluvidla člověka, každý jazyk si z tohoto neomezeného množství zvuků vybírá pouze některé,
které používá – liší se od jazyka k jazyku (praxe – učení se jazyku = nebezpečí použití zvuků osvojené z mateřského jazyka užití českých souhlásek a samohlásek tam kam nepatří).
Síto
Kontinuum (soubor všech zvuků)
Obsah: svět, který nás obklopuje (mimojazyková skutečnost), je neohraničené kontinuum, ze kterého si vybíráme určité části, které pojmenováváme. Založeno také na principu
síta. Každý jazyk jiná číst → výběr jiné části mlhoviny.
Každý jazyk má jiné síto, nelze být zcela bilingvní, patrnost ve fonetice.
Obsah – substance (cosi nerozlišitelného) a forma.
Kritici vyčítali formalismus – důraz na formu, utíkal jim obsah.
Metajazyk: po nástupu počítačů znovu-zájem o termín metajazyk = kterýmkoliv konkrétním jazykem můžeme popsat cokoliv včetně jazyka samotného – ovšem toto je z hlediska vědeckého nebezpečné, protože popis něčeho tím samým znamená užití jedné věci
dvakrát. Hjelmslev na to poukazuje. Toto si lingvisté a filologové uvědomovali – rozlišení
jazyk nástroj popisu × jazyk objekt popisu. Mluvíme-li o češtině jako o jazyku – jazyk, který používám, metajazyk druhého stupně atd. nutné rozlišení jazyk × metajazyk.
Tato teorie vznikala ve 30., 40. letech a rozvoj do poloviny 50. let.
Existovali různí strukturalisté i v jiných zemích (Francie).
André Martinet: jako důstojník francouzské armády padl do německého zajetí. V táboře, kde byli důstojníci z celé Francie; provedl zde dialektologický výzkum, spolupráce
s pražskou školou a rozvíjel některé její teorie. Po válce odjel do USA a žil v New Yorku,
vydával časopis Language, organizoval napsání knihy Langage [langa:ž] (snaha sepsat vše,
co bylo známo o jazycích a lingvistice – 50. léta), dvojí artikulace lidské řeči – ta se liší
od jiných dorozumívacích systému – je pro ní charakteristická dvojí artikulace – písmena
a hlásky.
Rozvoj lingvistiky v SSSR – po bolševické revoluci 1917, prosazování Nikolaj Ja. Marr –
byl již ve 20. letech znalec kavkazských jazyků, teorie o čtyřech elementech lidské řeči
(sal/jol/ber/rož) názvy čtyř původních lidských kmenů, a mícháním těchto názvů vznikly
všechny jazyky světa – poté na stranu oficiálních struktur – filologie na základě marxistické
teorie – nové učení, závěry stejně šílené jako ve čtyřech elementech; tvrdil, že každý jazyk
má dvě navzájem dvě odlišné podoby (vykořisťovaných × vykořisťovatelských tříd – toto
až do roku 1950, v důsledku toho vznikla v ruské lingvistice obrovská škoda, 1950 v listech
134
Pravda – na jaře se objevuje nesmělá kritika nového učení, později je mnoho lidí proti této
kritice, stále jediná možná lingvistika, diskuze až do léta – poté se objevuje článek Stalina,
který toto učení zkritizoval – od té doby Stalin označován za nejlepšího lingvistu všech dob.
Myšlenky strukturalismu až do roku 1950, konec éry strukturalismu v Evropě, přechod
k pomezním disciplínám (matematická lingvistika…), v 60. letech patří sovětští lingvisté
k nejlepším zejména v matematické lingvistice.
Moderní lingvistika má trvání po 200 let. Srovnávací-historická, celé 19. století, vyvrcholila mladogramatiky a vznikem nových směrů. 20. století – v první polovině strukturalismus, v druhé polovině pomezní disciplíny.
Pomezní disciplíny = na pomezí dvou nebo několika tradičních disciplín. Po druhé světové válce, změna situace ve vědě, kombinace dvou a více tradičních disciplín. Kombinace
metod obou věd.
Generativní a transformační gramatika Noama Chomského. Matematika a lingvistika (použití axiomů…). Vznik roku 1956, neúspěšnější pokus aplikace matematiky v lingvistice.
Matematická lingvistika: tři části, dvě teoretické (kvantitativní a algebraická), jedna aplikace v praxi (strojová = počítačová lingvistika).
Pozn.: kvantitativní lingvistika má starší kořeny, některé věci se projevovaly již v 19. století, např. knihtiskaři (velké množství jednoho písmena (písmeno a), malé množství jiného
→ různá četnost výskytu, frekvence).
Kvantitativní lingvistika
Frekvenční slovník: slova řazena podle frekvence. Je nutné mít různé texty z nejrůznějších stylových oblastí → text o délce milion slov, a počítá se, kolikrát tam každé slovo je…
U nás 1. slovo je spojka „a“, frekvence 5 % (každé 20. slovo), prvních deset nejčetnějších
slov pokryje již 20 % z textu = 1/5. 2. slovo „být“ → nutné znát také gramatiku! → projev
ekonomiky v jazyce, nejčetnější slova jsou často nejkratší! Existují rozdíly i mezi jazyky –
spojky, členy – různá pořadí.
V češtině existuje slovník z 60. let (Jelínek, Těšitelová a …). Počítače se nepoužívaly,
slovník se zpracovával ručně. Existuje i slovník slověnštiny.
Rozsah textu, oba slovníky srovnatelné, nedají se srovnávat výsledky českého se slovenským. Jedním z rozdílů – u nás jakýkoliv výskyt slovesa býti pod heslo BÝT. Ve slovenském
byly tvary, ve kterém byly slova nacházena → rozdílné metody.
Zkoumání jevů z hlediska kvantitativního, vznik exponenciální křivky → existují jevy
s vysokou frekvencí – a s nízkou:
Q
X
Již Morse při tvorbě morseovy abecedy použil frekvence.
Algebraická lingvistika, nejlepší přístup Chomského generativní, ale jsou zde všechny
metody, které nejsou statistické, tedy ne algebraické.
135
Rusko – Olga Kulanina, snaha vymyslet jinou metodu vhodnou i pro jazyky syntetické
(s deklinacemi a konjugacemi). Obdoba Chomského generativní – neujala se.
Počítačová = strojová lingvistika – práce s jazykem na počítači (užití dvojkové soustavy
v počítačích: 0, 1).
Jakobsonova teorie binarismu vzniklá při rozkladu slovesa, snaha aplikovat závěry Trubeckého → důležité privativní opozice.
Kognitivní věda, lingvistika – jak poznáváme svět okolo sebe pomocí jazyka. Jaká je
jeho funkce v poznání. Rozdíly mezi jazyky, teorie jazykového relativismu – každý člověk
poznává svět pomocí jazyka, rozdíly mezi jazyky.
Co je to jazyk
Je těžké rozlišit nářečí od jazyka a zhodnotit vývojové trendy jednotlivých jazyků. Ukazuje
se, že jazyk není možné definovat výlučně lingvistickými kritérii. Kdyby se za základ spolupatřičnosti nářečí brala vzájemná srozumitelnost, nemohli bychom např. hovořit o jednom
německém jazyce – vždyť méně vždyť méně vzdělaný Němec od Severního moře by se těžko domluvil s obyvatelem bavorských Alp, kdyby každý ovládal jen své nářečí.
Na druhé straně Češi či Slováci se poměrně lehko domluví s Polákem, ale přesto tyto
tři jazyky nemáme za tři nářečí. To stejné platí např. o portugalštině, španělštině a italštině
nebo např. maďarštině, finštině a estonštině.
Při určování toho, co je jazyk a co nářečí, musíme brát v úvahu i zřetele kulturně historické, nejen výlučně jazykovědné. V případě ostrovních jazyků Polynésie hrají dokonce
rozhodující úlohu geografické faktory. Novozélandští Maorové se lehko domluví s Havajci
či Tahiťany nebo obyvateli souostroví Tuamotu anebo Cookových ostrovů. Přesto se ale
považují za jednotlivé jazyky, tyto jazyky dělí totiž od sebe tisíce kilometrů.
Existovaly ale např. i jazyky, kterými hovořila jen jedna vesnice.
Podobnou úlohu jako prostor hraje i čas. Stará angličtina není ten samý jazyk jako současná moderní angličtina. Ještě markantnější je to s vývojovými fázemi egyptštiny anebo
latiny – z ní mj. vznikly dnešní románské jazyky.
Hláska – foném – samy význam nemají zato jej rozlišují. Jsou to samohlásky, souhlásky
(a mlaskavky).
V řeči se nevyskytují samostatně, ale jsou stavebními prvky větších celků, a přitom se
vzájemně ovlivňují.
Kdyby hlásky byly jedinými jazykovými jednotkami – nositeli významu, počet slov by
se rovnal počtu hlásek, takový jazyk by měl 30–60 slov. Jednalo by se o tzv. jednostupňový
jazyk, který by obsahoval jen jediný druh jednotek.
Jednostupňový jazyk užívají zvířata, sdělují si nejjednodušší základní informace, např.
potrava, nebezpečí, páření aj.
Hlásky jsou stavebními kameny nejmenších významových jednotek – morfémů (slabik) – ty tvoří vyšší významové jednotky – slova.
Kdybychom měli v jazyce 60 dvouhláskových morfémů, tj. 60 × 60 = 3 600. Byly-li by
tříhláskové morfémy 60 × 60 × 60 = 216 000. Bylo-li by v jazyce čtyřhláskových morfémů –
bylo by morfémů více než v normálním jazyce.
136
Slovníky (slovní zásoba) primitivních australských, papuánských či andamanských
kmenů je počítána jen na tisíce a desetitisíce.
U těchto jazyků se vyskytují i tabuizované výrazy, ty byly i např. u Slovanů – medvěd
(ten, kdo jí med) či Germánů brown (ten hnědý medvěd).
Byl-li by jeden společný jazyk, pak byl velmi chudý, nebyly v něm věty a skládal se jen
z primitivních „slov“. Jako pramen nám může posloužit „řeč“ dětí a lidoopů.
Členění jazyků
Indoevropština byl prajazyk užívaný 3500 př. n. l. na menším území s lokalizací: severní
a střední Evropa, jižní Rusko a popř. Malá Asie. Pak nastalo formování dialektů kmenů.
Dnes jimi hovoří cca > 2 miliardy lidí. Slovníček indoevropštiny naleznete v příloze této
publikace (viz též publikace R. Večerky).
1) Indoevropské jazyky
chetitsko-luvijské
tocharština
reliktní
indo-iránské
arménština
řečtina (koiné)
albánština
balto-slovanské
germánské
románské (italické)
keltské
2) Baskičtina – má se za to, že je potomkem jazyka starých Iberů, kteří mají vztah ke
Keltům (indoevropskému jazyku). Má osm dialektů.
3) Uralské jazyky – na Urale z prauralštiny 7–10 000 let př. n. l.
ugrofinské jazyky (maďarština, estonština, finština)
samodijské jazyky – na severním Sibiři (velmi řídce osídleno, nepočetné jazyky)
jsou blízké 1) praindoevrpštině a 2) baskidštině
4) Altajské jazyky – na území Turecka, okolí Kaspického moře, Mongolsko, severovýchod Ruska
– turecké
mongolské
mandžusko-tunguzské
5) Kavkazské jazyky
kartvelské
abcházsko-adygské
dagestánské
nachské
na malém území okolo dnešní Gruzie (Kavkaz)
137
6) Vymřelé neklasifikované jazyky: středomořsko-blízkovýchodní
prototigridština (předsumerský jazyk)
sumerština (tzv. eme-kenger, ženy mluvily: eme-sal) – zachovala nám nejstarší písemný záznam světa 2900 let př. n. l.
elamština
churritština a uraktština
chattijština
minojština
etruština
réčtina
ligúrština
iberština
tartéština (v antickém Tartese)
chetitsko-luvijské jazyky (chetitština, palajština, luvijština, lýdština)
ostatní vymřelé neklasifikované jazyky
Zajímavosti k těmto jazykům: vyskytuje se tzv. ergativ – pád původce děje, absolutní
pád – pád nositele nepřechodného děje a objektu přechodného děje.
Minojština – psaná lineárním písmem A (krétským) – 2000–1500 let př. n. l. Dále
jazyky Mohendžo Dara a Harappy v údolí Indu na východě nebyly plně rozluštěny.
Minojština – našlo se několik set nápisů v lineárním písmu A. Přes rozluštěného
pokračovatele lineárního písma A, tzv. „řeckého“ lineárního písma B, se zachovalo
dokonce pár pozměněných liter v řecké hláskové abecedě. Jednalo se možná o praindoevropské jazyky. Z minojštiny se zachovaly slova jako: Korinthos, Labyrinthos,
Knóssos, plinthos (cihla), terebinthos (terpentín, tér), narkissos (narcis), basileus
(král), tyrannos (vládce, tyran), eiréné (mír), thalassa (moře) aj.
7) Burišština (burušaski) – izolovaný jazyk v severní Indii, antropologicky jím mluví
europoidní rasa – možná příbuznost s Evropany.
8) Dravidské jazyky – mluví jimi europoidně-veddoidní rasa v jihozápadní Indii. Korespondují se 153 uralsko-altajskými jazyky.
9) Korejština – mongoloidní rasa, území jen Koreje.
10) Japonština – mongoloidní rasa, území jen Japonska.
11) Paleoasijské jazyky (z paleosibiřského jazyka) – řídce roztroušeny od okolí Jeniseje,
východní Sibiř až po Kamčatku.
čukotsko-kamčatské
eskimácko-aleutské
jenisejské
nivchský
jukagirský
ainský
12) Americké indiánské jazyky –severoamerické (dnešní Kanada a USA, celý Severoamerický světadíl) – 57 jazykových rodin
mezoamerické (dnešní Mexiko) – 55 jazykových rodin
jihoamerické (celý Jihoamerický kontinent) – 124 jazykových rodin (z toho 82 neklasifikováno)
138
13) Sinotibetské (Tibetočínské) jazyky – mluví jimi mongoloidní rasa na území: Barma,
Tibet, Čína
čínský jazyk
tibeto-barmské jazyky
Slova byla v čínštině dříve jednoslabičná, ale lze vystopovat v archaické čínštině doznívání původně víceslabičných slov, ale s určitostí zde byly fonologické tóny – je to
již dokázáno zde. Čínština se objevuje 1400–1100 př. n. l.
Čínština byla označována:
wen-jen – starý klasický jazyk
paj-chua – hovorová řeč – nová čínština
kuan-chua – mandarínský jazyk
kuo-jü – státní jazyk – současná čínština
pchu-tchung-chua – obecný jazyk
min-cu kung-tchung-jü – národní společný jazyk
Čung-wen – čínština, dnes označovaná i: zhong
Hovoříme zde o slovech „plných“ a „prázdných“ (tj. pomocných).
Vyskytuje se numerativ: „ke“
Časy se určují slovy na začátku vět:
„kuo-čchü“ – v minulosti, předtím („kuo“ – je vid nedokonavý)
„-le“ (je vid dokonavý).
„jao“, „chuej“ – v budoucnu, potom.
„pa“ – větná částice, prosím
„-a“ – („-wa“, „-ja“, „-na“) – otázka, ?
„ne“ – probíhající s jiným dějem
Zdvojení podstatných jmen určuje množství.
Čínština má tzv. „iniciálu“, kterou se začíná, a „finálu“, kterou slovo končí.
Čína – má se za to, že stará čínština pravděpodobně ohýbala slova, dnes tomu tak není.
Dá se říci, že jednotlivé slovo v čínštině nám moc nepoví, protože zní někdy jako
jiná slova, informaci se dozvíme z kontextu a umístění slova ve větě. V čínštině není
časování sloves. Musíme znát slovní druh a jak se používá. V čínštině není čas jako
takový. Na začátku věty je uvedena minulost či budoucnost a tento čas pak platí po
celý následující text. K vyjádření minulosti či budoucnosti používají Číňané tzv.
„pomocná prázdná slova“, např. u minulosti si je lze představit jako takovou „příponu – sufix“. Čínština má pevný slovosled větných členů ve větě. „Čas“ podmět („čas“)
přísudek objekt. Užívá – , . ! ? – i jiná znaménka, velká písmena má zejména u vlastních jmen.
Lze hovořit tedy o „třech časech“: minulém, přítomném a budoucím a něčemu podobnému jako vidům dokonavému a nedokonavému (jestli děj skončil či trvá).
Slova jsou většinou dvouslabičná (i tříslabičná), je-li slovo čtyř- až pětislabičné, většinou se nejedná o čínské slovo, ale o slovo převzaté.
Čínština má spousty dialektů, dá-li se v případě čínštiny o dialektech mluvit, lišit se
mohou město od města a rozdíl mezi nimi může být i větší než např. mezi baltoslovanskými jazyky, např. češtinou a ruštinou, jejichž uživatelé si vůbec nemusí rozumět. Např. kantonská čínština na jihu Číny je jiná než např. na severu.
139
14)
15)
16)
17)
18)
140
„Standardní“ – moderní čínštinou myslíme čínštinu vzniklou na začátku 20. století z mandarínské čínštiny, jejíž výslovnost je pekingská a gramatika vznikla na řadě
starších literárních děl. Ta je též užívána v médiích (noviny, televize, internet atd.)
a jako spisovná se rychle rozšiřuje, takže tomu, kdo touto standardní čínštinou mluví, budou po celé Číně rozumět. Komunikace z druhé strany může být problémem.
Čínština dále rozlišuje 4 tóny: 1. ¯ 2. ´ 3. ˇ 4. ` . (pomůcky při výslovnosti jsou jako
české: 2. có?, 3. klesavo-stoupající: hó(ří)! 4. fuj`!)
Základní jednotkou je slabika. Písmo se dělí na tzv. iniciály (na začátku slova) a finály
(na konci slova)
b (p), d (t), g (k), p (pch), t (tch), k (kch), m, n, h (ch), f, l, j (ť), q (ť na zuby), x (š na
zuby), zh (dž), ch (čch), sh (š), z (dz), c (cch), s (s), y (j), w (anglické w), r (něco mezi
ř-ž-r), i, ü, e, a, o, u.
Thajské jazyky – uživatelé jsou mongoloidní rasy
okolí Thajska, Laosu, Barmy
Austroasijské jazyky – okolí Kambodže, Laosu a Vietnamu
monsko-khmérské
viet-muongské
miaosko-jaoské
menší austroasijské
Austronéské jazyky
indonéské (západoaustronéské) – Malajsie, Sumatra, Indonésie, Borneo, Filipíny
a Madagaskar
oceánské (východoaustronéské) – Mikronésie, Melanésie, Nový Zéland, Polynésie,
Havajské ostrovy.
vyskytují se zde neproduktivní infixy (-el-, -em-, -er-).
Papuánské jazyky – oceánští negroidi
Irian, Papua - Nová Guinea a roztroušeně po okolí
Austrálské jazyky – osídlení 2500 př. n. l., vstoupili na půdu Austrálie od Karpentárského zálivu. Řadíme zde i tasmánské jazyky.
Je zde tzv. řetězová příbuznost jazyků, to má za následek časté tabuizování výrazů.
Na Západní poušti Austrálie se vyskytují desítky podobných slov s nostratickými jazyky. Např.: aboriginské × latinské: kjelirri × keler (rychlý), kurd, kord × kor, kordis
(srdce), kukurra × kurro, kukurri (běžeti), kurda × kurtus (krátký), tag × tango (dotýkati se).
Toto je považováno za záhadné. Díky tabuizování se nedochovala úplná slovní zásoba, pomocí historicko-porovnávacího výzkumu však byly zjištěny např. následující slova původních Aboriginců (Austrálců) – jména: miring (oko), dihang (noha),
mura (nos), gambu (vejce); slovesa: gu (dávati), jana (jíti), bu (udeřívati), na (viděti); adjektiva: bulga – velký, starý; zájmena: minang (co), ngani, ngana (kdo), wanda
(kde), nga (já), dana (oni).
Řadíme zde i tasmánské jazyky – před příchodem Evropanů zde bylo max. 8 000 domorodců na velmi nízkém stupni vývoje. Zbytky tasmánských jazyků se dochovaly
mezi míšenci do 20. století. Dělily se na: severní, jižní (severovýchodní, středovýchodní, jihovýchodní a západní) – neměly rody, jmenné třídy, slovesa nečasovaly,
neměly kategorii času, jen vidu (dokonavý a nedokonavý), základní číslovky byly dvě
až čtyři (!).
19) Semitsko-hamitské jazyky – užívány europoidní rasou – od severní Afriky po rovníkovou Afriku.
hamitské – malý počet uživatelů
semitské – např. egyptština, berberské, kušitské, čadské (patří sem i hebrejština,
arabština atd.)
20) Africké jazyky – užívány negroidní rasou, od rovníku Afriky po její severní část.
– konžsko-kordofánské jazyky
– nilsko-saharské
– khoisanské – vyskytují se zde mlaskavky (při velárním injektivu s velárním závěrem, závěr labiální, dentální značíme: /, alveolární – značíme: ≠, s možnou laterální
realizací, značíme: // či palatální, značíme: ! . Vyskytuje se zde labiální mlask bilabiální, tzv. polibkové mlasknutí (kiss sound), značíme: ◉.
Více než 70 % hotentotských nominálních a verbálních kořenů začíná mlaskavkami.
(Pozn.: Na světě bylo ke konci 20. století 210 větších jazyků do 1 000 uživatelů.)
21) Ostatní jazyky – umělá skupina
Imena – abeceda logického řazení písmen
Myšlenka lineárně řadit písmena abecedy podle logických principů (místa artikulace) byla
v současnosti poprvé využita Ing. Martinem Dokoupilem v roce 1994 (srovnej staroindickou abecedu dhévanaghárí). Vznikla tehdy abeceda ibepa.
Stejný princip, avšak s přehodnocením řazení znaků a s využitím korektury studenta fonetiky Univerzity Karlovy v Praze Bc. Jana Křivana, byl využit v roce 2003 při tvorbě nové
abecedy, následovnice ibepy, tzv. imeny. Imena je řazena v tomto pořadí: samohlásky – od
předních vysokých přes střední nízké po zadní vysoké, potom následují souhlásky – nejprve sonory v pořadí nazály, vibranty, laterály, aproximanty; dále šumové hlásky v pořadí
okluzívy, afrikáty a frikativy, na posledním místě jsou ostatní znaky pro více hlásek.
Abecedu imenu lze aplikovat i na jiné jazyky, než je čeština, a její princip, stejně jako
princip ibepy, lze užít pro seřazení IPA (International Phonetic Alfabet – Mezinárodní fonetická abeceda).
Imena pro jednotlivé jazyky
Imena pro češtinu
– pro ostatní jazyky s jinými písmeny platí tytéž principy.
– Ř by mohlo být umístěno mezi Z a S. Ale vzhledem k tomu, že v některých systémech je
Ř považováno za dásňovou zadní a protože se také odlišuje svou vibrantností, řadíme ho
až za Ž. Samotná imena pro češtinu vypadá pak takto:
I i, Í í, Y y, Ý ý, E e, É é, A a, Á á, O o, Ó ó, U u, Ú ú ů, M m, N n, Ň ň, R r, L l, J j, P p,
B b, T t, D d, Ť ť, Ď ď, K k, G g, C c, Dz dz, Č č, Dž dž, F f, V v, W w, S s, Z z, Š š, Ž ž, Ř ř,
Ch ch, H h, Ě ě, Q q, X x
141
Imena pro angličtinu (Imena for English):
I i, Ee ee, Y y, E e, A a, O o, U u, Oo oo, M m, N n, R r, L l, J j, P p, B b, T t, D d, Th th,
K k, G g, C c, Ch ch, F f, V v, W w, S s, Z z, Sh sh, H h, Q q, X x
Imena pro němčinu (Imena für Deutsch):
I i, Y y, Ü ü, E e, A a, Ö ö, O o, U u, M m, N n, R r, L l, J j, P p, B b, T t, D d, K k, G g, C c,
Z z, Tsch tsch, Dsch dsch, F f, V v, W w, S s, ß β, Sch sch, Ch ch, H h, Q q, X x
Imena pro ruštinu (Имэна для русского языка):
И и, Ы ы, Э э, А а, О о, У у, М м, Н н, Р р, Л л, Й й, П п, Б б, Т т, Д д, К к, Г г, Ц ц, Ч ч,
Ф ф, В в, С с, З з, Ш ш, Ж ж, Х х, Е е, Я я, Ё ё, Ю ю, Щ щ, Ъ ъ, Ь ь
Imena pro řečtinu (Ελληνική Ιμενα):
Ι ι, Υ υ, Ε ε, Η η, Α α, Ο ο, Ω ω, Μ μ, Ν ν, Ρ ρ, Λ λ, Π π, Β β, Τ τ, Δ δ, Θ θ, Κ κ, Γ γ, Ζ ζ,
Φ φ, Σ σ, Χ χ, Ψ ψ, Ξ ξ
Imena pro esperanto (Imeno por esperanto):
I i, (Y y), E e, A a, O o, U u, Ŭ ŭ, M m, N n, R r, L l, J j, P p, B b, T t, D d, K k, G g, C c,
Dz dz, Ĉ ĉ, Ĝ ĝ, F f, V v, (W w), S s, Z z, Ŝ ŝ, Ĵ ĵ, Ĥ ĥ, H h, (Q q), X x
Fonetické abecední řazení
Paralelně a nezávisle s abecedním řazením „imena“ dospěli jazykovědci koncem 20. století n. l. k tomuto abecednímu řazení:
Znaménka u samohlásek:
frontalizovanost: .
délka: ¯
nosovost: ~
tóny: ´ ` ^
přízvuk: ‘
Znaménka u souhlásek:
měkčení: ˇ
aspirovanost: ´
abruptivnost: ‘
alveolárnost: _
dentálnost: ‚
retroflexní výslovnost: .
neznělost sonant: °
uvulárnost: —
O
labiálnost: Ow (Ow)
glotalizované souhlásky: O ̉
Méně obvyklé znaky pro specifické souhlásky:
bilabiální úžinová souhláska: β
142
interdentála neznělá úžinová: θ
interdentála znělá úžinová: δ
velární sonanta „n“ jako ve slově „banka“): ŋ
znělý opak „ch“ jako ve spojení = „jejich dům“): γ
ostré „ch“: χ
neznělé „h“: h
hrdelní ráz:
tvrdé „l“: ł
zádopatrové „k“: q
české „ř“: ř
Pět khoisanských mlaskavek:
při velárním injektivu s velárním závěrem, závěr labiální, dentální značíme: /
alveolární – značíme: ≠
s možnou laterální realizací, značíme: //
či palatální, značíme: !
polibkové mlasknutí (kiss sound), značíme: ◉.
Fonetické abecední řazení:
samohlásky:
u˙, u, o, , a, a, ә, ö, y, ü, ä, ε, e, ı, i
souhlásky:
p, t, k, b, d, g, ť, ď, c, č, dz, dž, f, v, β, θ, δ, s, z, š, ž, ch, γ, χ, h, h, , m, n, ň, ŋ, ł, l, ľ, q, r, ř, j, w
mlaskavky:
/, ≠, //, !, ◉
výkřik (vykřičník): !
otázka (otazník): ?
V čem budou tyto systémy abeced lepší než stávající?
–
–
–
–
Logický sled abeced.
Snadná zapamatovatelnost ve školách, a to již pro prvňáčky – samohlásky, souhlásky atd.
Budeme přirozeně vědět, kde a jak se která hláska tvoří, aniž bychom se to museli učit.
Snadné porovnávání stávajících systémů abeced – budou mít stejné pořadí hlásek.
Pořadí indoevropských pádů
– pády se dají seřadit i v pořadí, které je snáze zapamatovatelné, tj. jsou pod sebou místy
stejné tvary. Vývoj pádů šel však zřejmě jinou cestou.
Pády jsou řazeny v pořadí:
nominativ, vokativ, akuzativ, genitiv, dativ, lokál („lokativ“), instrumentál („instrumentativ“), ablativ (tažený pád lokál + instrumentál).
Některé pády jsou tím pádem ve sloupci shodné(!).
143
Čeština
Ve druhém sloupci je u češtiny číslice udávající pořadí dnešních českých pádů:
rod mužský (maskulina):
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
(8.
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
hrad
hrade!
hrad
hradu
hradu
hradě
hradem
hradem
stroj
stroji!
stroj
stroje
stroji
stroji
strojem
strojem
pán
pane!
pána
pána
pánovi, -u
pánovi, -u
pánem
pánem
muž
muži!
muže
muže
mužovi, -i
mužovi, -i
mužem
mužem
předseda
předsedo!
předsedu
předsedy
předsedovi
předsedovi
předsedou
předsedou
píseň
písni!
píseň
písně
písni
písni
písní
písní
žena
ženo!
ženu
ženy
ženě
ženě
ženou
ženou
růže, „-a“
růže!
růži
růže
růži
růži
růží
růží
idea
ideo!
ideu
idey, -je
ideji
ideji
ideou, -jí
ideou, -jí)
moře
moře!
moře
moře
moři
moři
mořem
mořem
kuře
kuře!
kuře
kuřete
kuřeti
kuřeti
kuřetem
kuřetem
stavení
stavení!
stavení
stavení
stavení
stavení
stavením
stavením)
soudce
soudce, -če!
soudce
soudce
soudci, -ovi
soudci, -ovi
soudcem
soudcem)
rod ženský (feminina):
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
(8.
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
kost
kosti!
kost
kosti
kosti
kosti
kostí
kostí
rod střední (neutra):
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
(8.
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
město
město!
město
města
městu
městě, -u
městem
městem
Staroslověnština – podstatná jména – pět skloňovacích tříd (deklinací)
Deklinace první (o-kmenová a jo-kmenová). Patří do ní podstatná jména mužského rodu
zakončená v nominativu singuláru na -ъ (tvrdý vzor) nebo -’ь (měkký vzor; apostrof zde
i dále označuje měkkost předchozí souhlásky) a jména středního rodu zakončená na -o
(tvrdý vzor) nebo -’e (měkký vzor). V genitivu singuláru je vždy koncovka -a.
Vzor tvrdého skloňování (vragъ, -ga, m.):
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
(8.
144
singulár
vrag-ъ
vraž-e!
vrag-ъ
vrag-a
vrag-u
vradz-ě
vrag-omь
vrag-omь
duál
vrag-a
vrag-a!
vrag-a
vrag-u
vrag-oma
vrag-u
vrag-oma
vrag-oma
plurál
vradz-i
vradz-i!
vrag-y
vrag-ъ
vrag-omъ
vradz-ěchъ
vrag-y
vrag-y)
Vzor měkkého skloňování (otьcь, -ca, m.):
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
(8.
singulár
otьc-ь
otьč-e!
otьc-ь
otьc-a
otьc-u
otьc-i
otьc-emь
otьc-emь
duál
otьc-a
otьc-a!
otьc-a
otьc-u
otьc-ema
otьc-u
otьc-ema
otьc-ema
plurál
otьc-i
otьc-i!
otьc-ę
otьc-ь
otьc-emъ
otьc-ichъ
otьc-i
otьc-i)
Deklinace druhá (u-kmenová). Patří do ní podstatná jména mužského rodu zakončená
v nominativu singuláru -ъ, v genitivu singuláru mají -u.
Vzor skloňování (volъ, -lu, m.):
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
(8.
singulár
vol-ъ
vol-u!
vol-ъ
vol-u
vol-ovi
vol-u
*vol-ъmь
*vol-ъmь
duál
vol-y
vol-y!
vol-y
vol-ovu
vol-ъma
vol-ovu
vol-ъma
vol-ъma
plurál
vol-ove
vol-ove!
vol-y
vol-ovъ
*vol-ъmъ
*vol-ъchъ
vol-ъmi
vol-ъmi)
Poznámka: Tvary označené hvězdičkou (*) nejsou doloženy, místo nich se používaly o-kmenové tvary podle
první deklinace (instr. sg. vol-omь, dat. pl. vol-omъ, lok. pl. vol-ochъ).
Deklinace třetí (i-kmenová). Patří do ní podstatná jména mužského a ženského rodu
zakončená v nominativu singuláru -ь, v genitivu singuláru mají -i.
Vzor skloňování ženských jmen (žiznь, -ni, ž.):
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
(8.
singulár
žizn-ь
žizn-i!
žizn-ь
žizn-i
žizn-i
žizn-i
žizn-ьjq
žizn-ьjq
duál
plurál
žizn-i
žizn-i
žizn-i!
žizn-i!
žizn-i
žizn-i
žizn-iji, (ьji) žizn-ii, (ьji)
žizn-ьma žizn-imъ
žizn-ьju
žizn-ьchъ
žizn-ьma žizn-ьmi
žizn-ьma žizn-ьmi)
Vzor skloňování mužských jmen (gostь, -ti, m.):
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
(8.
singulár
gost-ь
gost-i!
gost-ь
gost-i
gost-i
gost-i
gost-ьmь
gost-ьmь
duál
plurál
gost-ьe
gost-ьe
gost-ьe!
gost-i!
gost-ьe
gost-i
gost-iji, (ьji) gost-iji, (ьji)
gost-ьma gost-imъ
gost-ьju
gost-ьchъ
gost-ьma gost-ьmi
gost-ьma gost-ьmi)
145
Poznámka: V nominativu a vokativu plurálu je v mladších textech koncovka -ьje. Podle tohoto vzoru se skloňují
ve dvojném čísle i jména oko a ucho, mají však v genitivu a lokálu většinou koncovku -iju (oč-iju, uš-iju), v dativu
a instrumentálu koncovku -ima (oč-ima, uš-ima).
Deklinace čtvrtá (ā -kmenová a jā -kmenová). Patří do ní podstatná jména mužského
a ženského rodu zakončená v nominativu singuláru -a (tato mají v genitivu singuláru
-y) nebo -’a či -’i (tato mají v genitivu singuláru -ę).
Vzor skloňování jmen zakončených na -a (ryba, -by, ž.):
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
(8.
singulár
ryb-a
ryb-o!
ryb-q
ryb-y
ryb-ě
ryb-ě
ryb-ojq
ryb-ojq
duál
ryb-ě
ryb-ě!
ryb-ě
ryb-u
ryb-ama
ryb-u
ryb-ama
ryb-ama
plurál
ryb-y
ryb-y!
ryb-y
ryb-ъ
ryb-amъ
ryb-achъ
ryb-ami
ryb-ami)
Vzor skloňování jmen zakončených na -’a (lъža, -žę, ž.) a -’i (bogyn’i, nę, ž.):
singulár
duál
plurál
lъž-a, bogyn’-i
lъž-i,bogyn’-i
lъž-ę, bogyn-ję
lъž-e, bogyn’-e!
lъž-i, bogyn’-i!
lъž-ę, bogyn-ję!
lъž-q, bogyn-jq
lъž-i, bogyn’-i
lъž-ę, bogyn-ję
lъž-ę, bogyn-jê
lъž-u, bogyn-ju
lъž-ь, bogyn’-ь
lъž-i, bogyn’-i
lъž-ama, bogyn’-ěma
lъž-amъ, bogyn’-ěmъ
lъž-i, bogyn’-i
lъž-u, bogyn-ju
lъž-achъ, bogyn’-ěchъ
lъž-ejq, bogyn’-ejq
lъž-ama, bogyn’-ěma
lъž-ami, bogyn’-ěmi
lъž-ejq, bogyn’-ejq
lъž-ama, bogyn’-ěma
lъž-ami, bogyn’-ěmi)
Poznámka: V mladších textech bývá u vzoru bogyn’i ve vok. sg. koncovka -je (bogyn-je), v instr. sg. koncovka
-jejq (bogyn-jejq), v dat. pl. koncovka -jamъ (bogyn-jamъ), v lok. pl. koncovka -jachъ (bogyn-jachъ), v instr. pl.
koncovka -jami (bogyn-jami) a v dat. a instr. du. koncovka -jama (bogyn-jama).
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
(8.
Deklinace čtvrtá (souhlásková). Patří do ní podstatná jména všech rodů mající v nom. sg.
a vok. sg. (a u středních i v ak.sg.) o jednu slabiku méně než v ostatních pádech, gen. sg.
má vždy zakončení -e. Podle vztahu zakončení nom. sg. a gen. sg. se rozeznávají: a)
n-kmeny (mužské -y (nebo -enь)/-ene, střední -ę/-ene), b) ū-kmeny (-y/-ъve, ženské),
c) r-kmeny (-i/-ere, ženské), d) s-kmeny (-o/-ese, střední), e) t-kmeny (-ę/-ęte, střední).
Vzor skloňování û-kmenů mužského rodu (plamy, -mene, m.):
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
(8.
146
singulár
plam-y
plam-y!
plamen-ь
plamen-e
plamen-i
plamen-e
plamen-ьmь
plamen-ьmь
duál
plamen-i
plamen-i!
plamen-i
plamen-u
plamen-ьma
plamen-u
plamen-ьma
plamen-ьma
plurál
plamen-e
plamen-e!
plamen-i
plamen-ъ
plamen-ьmъ
plamen-ьchъ
plamen-ьmi
plamen-ьmi)
Poznámka: Podle tohoto vzoru se skloňují souhláskové kmeny mužského rodu. Každý typ má ovšem v nom.
a vok. sg. své zakončení.
Vzor skloňování r-kmenů (mati, -tere, ž.):
singulár
duál
plurál
1.
mat-i
mater-i
mater-i
5.
mat-i!
mater-i!
mater-i!
4.
mater-ь
mater-i
mater-i
2.
mater-e
mater-ъ
mater-ъ
3.
mater-i
mater-ьmъ mater-ьmъ
6.
mater-e
mater-ьchъ mater-ьchъ
7.
mater-ьmь mater-ьmi mater-ьmi
(8.
mater-ьmь mater-ьmi) mater-ьmi)
Poznámka: Podle tohoto vzoru se skloňují souhláskové kmeny ženského rodu. Každý typ má ovšem v nom. a vok.
sg. své zakončení. Tvary dvojného čísla nejsou u souhláskových kmenů ženského rodu doloženy.
Vzor skloňování s-kmenů středního rodu (tělo, -lese, s.):
1.
5.
4.
2.
3.
6.
7.
(8.
singulár
těl-o
těl-o!
těl-o
těles-e
těles-i
těles-e
těles-ьmь
těles-ьmь
duál
těles-ě
těles-ě!
těles-ě
těles-u
těles-ьma
těles-u
těles-ьma
těles-ьma
plurál
těles-a
těles-a!
těles-a
těles-ъ
těles-ьmъ
těles-ьchъ
těles-y
těles-y)
Latinské pády – Lingua latina
Substantiva 1. deklinace – ke vzoru fémina, féminae, f. (žena) patří všechna substantiva
s týmiž koncovkami v gen. sg. -ae.
Nominativ
Vokativ
Akuzativ
Genitiv
Dativ
Ablativ
Singulár
fémina
fémina!
féminam
féminae
féminae
féminá
Plurál
féminae
féminae!
féminás
féminárum
féminís
féminís
Substantiva 2. deklinace, která se skloňují podle vzorů: servus, serví, m. (otrok) puer,
puerí m. (chlapec) a m. verbum, verbí, n. (slovo), jsou v gen. sg. zakončena -i.
Nominativ
Vokativ
Akuzativ
Genitiv
Dativ
Ablativ
Singulár
servus
serve!
servum
serví
servó
servó
Plurál
serví
serví!
servós
servórum
servís
servís
Singulár
puer
puer!
puerum
puerí
pueró
pueró
Plurál
puerí
puerí!
puerós
puerórum
puerís
puerís
Singulár
verbum
verbum!
verbum
verbí
verbó
verbó
Plurál
verba
verba!
verba
verbórum
verbís
verbís
147
Substantiva 3. deklinace se skloňují podle vzorů: míles, mílitis, m. (voják) carmen, carminis, n. (píseň, báseň) a mare, maris, n. (moře). Jsou zakončena v gen. na -is.
Nominativ
Vokativ
Akuzativ
Genitiv
Dativ
Ablativ
Singulár
míles
míles!
mílitem
mílitis
mílití
mílite
Plurál
mílités
mílités!
mílités
mílitum
mílitibus
mílitibus
Singulár
carmen
carmen!
carmen
carminis
carminí
carmine
Plurál
carmina
carmina!
carmina
carminum
carminibus
carminibus
Singulár
mare
mare!
mare
maris
marí
marí
Plurál
maria
maria!
maria
marium
maribus
maribus
Substantiva 4. deklinace se skloňují podle vzorů exercitus, exercitús, m. (vojsko) a cornú,
cornús, n. (roh, křídlo). Jsou v gen. zakončena na -ús.
Nominativ
Vokativ
Akuzativ
Genitiv
Dativ
Ablativ
Singulár
exercitus
exercitus!
exercitum
exercitús
exercituí
exercitú
Plurál
exercitús
exercitús!
exercitús
exercituum
exercitibus
exercitibus
Singulár
cornú
cornú!
cornú
cornús
cornú
cornú
Plurál
cornua
cornua!
cornua
cornuum
cornibus
cornibus
Substantiva 5. deklinace se skloňují podle vzoru rés, reí, f. (věc). Jsou v gen. zakončena
na -eí.
Nominativ
Vokativ
Akuzativ
Genitiv
Dativ
Ablativ
Singulár
rés
rés!
rem
reí
reí
ré
Plurál
rés
rés!
rés
rérum
rébus
rébus
Němčina – Deutsch
Členy určité používáme pro označení konkrétní věci, které známe. Tedy pro konkrétního
muže použijeme der Mann, pro neurčitého („nějakého“) muže použijeme člen neurčitý – ein Mann. V množném čísle není neurčitý člen používán (bez členu).
Člen určitý
1. pád
4. pád
2. pád
3. pád
Mužský rod
Der
Den
Des
Dem
Ženský rod
Die
Die
Der
Der
Střední rod
Das
Das
Des
Dem
Ženský rod
Eine
Eine
Einer
Einer
Střední rod
Ein
Ein
Eines
Einem
Člen neurčitý
1. pád
4. pád
2. pád
3. pád
148
Mužský rod
Ein
Einen
Eines
Einem
Množné číslo
Die
Die
Der
Den
Finština jako neindoevropský jazyk – má jeden vzor, některé prameny však uvádějí vzorů
několik s tím, že se místy koncovka mírně liší. Srovnání s indoevropskými pády:
pád
Nominativ
Vokativ
Partitiv
Essiv
Akuzativ
Genitiv
Ablativ
Elativ
Abessiv
Illativ
Translativ
Allativ
Adessiv
Inessiv
Instruktiv
Komitativ
běžná přípona
(kdo, co)
—
-(t)a
-na
-n
-n
-lta
-sta
-tta
-Vn
-ksi
-lle
-lla
-ssa
-in
-ne
příklad užití
—
—
—
jako
(koho, co)
(koho, čeho)
z
z (zevnitř)
bez
do
do (role něčeho)
do, na
na, u, při
v
s (pomocí čeho)
společně (s)
příklad
talo
talo!
taloa
talona
talon
talon
talolta
talosta
talotta
taloon
taloksi
talolle
talolla
talossa
taloin
taloineen
překlad příkladu
dům
dome!
dům (jako neurčitý objekt)
jako dům
dům
domu
z domu
z domu
bez domu
do domu
do (role) domu
na dům
na domě
v domě
s domem
s mými domy
V čem bude toto pořadí pádů lepší než stávající?
– Některé pády jsou tím pádem ve sloupci pod sebou shodné(!).
– Snadná zapamatovatelnost pádů (podstatných i přídavných jmen) jak singulárů, duálů
i plulárů, a to již na základních školách.
– Snadné porovnání latinských, balto-slovanských a jiných indoevropských pádů.
– Logický sled pořadí pádů podstatných i přídavných jmen.
– Pozn.: Vývoj od ie. šel zřejmě ale jiným směrem. Je třeba si klást otázky, jak ovlivňuje
moje znalost sedmi (osmi) pádů moje myšlení?
Dá se tento princip aplikovat i jinde?
Samozřejmě, např. mezinárodní letopočet by se dal počítat od teoretického vzniku lidského druhu – bylo by to rozhodně přehlednější! Nemuseli bychom uvádět př. n. l. a snadněji
bychom se orientovali v letopočtech, hlavně ti mladší, ale aplikovat by to šlo i v jiných oborech. Máme však konvence, a to i mezinárodní, a ty je třeba dodržovat. Pro naši českou
latinku platí ČSN 97 6030 z roku 1994 (nahradila starší ČSN 01 0181 z roku 1977, dle ní se
řadí celá slova – písmena, znaky, diakritická znaménka atd.).
Řečtina má 24 písmen, angličtina má 26 písmen, ruština 33, čeština 44 (se spřežkou Ch
a ů)…, a to velká, malá a velká psací a malá psací (tj. 4×)…
149
Umělé jazyky
Na světě existuje velké množství jazyků. Jsou velmi rozrůzněné, takže si lidé rozumí s obtížemi nebo zcela nerozumí. Proto se lidé učí cizí jazyky, je to nejlepší způsob, jak poznat
danou zemi, ale má to omezený výsledek, neboť přirozeným jazykem se mluví na omezeném místě a zvládnout všechny přirozené jazyky je nadlidský úkol. Proto lidé uvažovali
o umělém jazyce, který by byl jednoduchý, snadno zvládnutelný, a sloužil by tak jako všesvětový dorozumívací prostředek. Tato myšlenka je velmi stará a zabýval se jí u nás např.
Jan Amos Komenský.
Roku 1879 vytvořil Švýcar J. M. Schleyer umělý jazyk volapük. (V tomto jazyce např.
všechny neurčitky končí -ön, názvy zvířat -af, názvy zemí -än, názvy nemocí -it atd.) Je to
vcelku těžkopádný jazyk a v gramatice je patrný vliv němčiny. Volapük byl vytlačen brzy,
dnes nejrozšířenějším, esperantem.
Esperanto vzniklo v roce 1887 a vytvořil ho Polák Ludwig Lazarus Zamenhof. Celá gramatika esperanta má jen šestnáct základních pravidel a dá se vysvětlit na jediné stránce
(např. u sloves je pouze šest koncovek: inf. -i, přít. -as, min. -is, bud. -os, podmiň. -us, rozkaz. -u; osoby se rozlišují zájmeny). Neexistují žádné výjimky. Slovní zásoba byla převzata
z románských a částečně z germánských jazyků a je snadno srozumitelná každému, kdo
některý z nich zná. Esperantu rozumí snadno románské národy, hůře Germáni, ještě méně
Slované a např. Asiatům je nesrozumitelné. Jedná se tedy dosti o eurocentrický umělý jazyk. V esperantu vycházejí časopisy i knihy, konají se konference o významu tohoto jazyka
a záštitu nad ním převzalo i UNESCO.
Byly vytvořeny i jiné umělé jazyky: ido (úprava esperanta z roku 1907), inerlingua (na
bázi latiny), interlingue, okcidental (1922), novial (1928), koordinací se zabývala IALA (International Auxiliary Language Association of New York).
Vznikají i všeslovanské jazyky. Slovio vytvořil Mark Hucko a je to umělý jazyk vzniklý
ze stávajících slovanských jazyků, psaný je latinkou. Doplněním staroslověnštiny (prvního
spisovného jazyka Slovanů) o dnešní termíny a úpravou vzniká slověnščina. Může být psána latinkou, azbukou, cyrilicí i glagolicí. Tvoří ji Štefan Pilát (FF UK) a kolektiv.
Většina umělých jazyků je (prý) jednoduchá, a proto se snadno učí. Jejich jednoduchost
(nekomplikovanost) je zároveň údajně i nevýhodou, protože se např. obtížněji vyjadřují
vědecké problémy a i krásná literatura trpí jednoduchostí těchto jazyků, pokulhává, dle odborné literatury, diplomatické a obchodní sdělení.
Umělý jazyk nepodléhá vývoji, začal by se vyvíjet jen v případě, že by jím mluvila nějaká
komunita. Pak by ostatně byl za nějaký čas pozměněn natolik, že by mu ostatní členové
užívající jazyk, vzniklý též z jeho základů, nerozuměli. Tak jako tomu bylo např. u latiny,
která se rozrůznila v několik románských jazyků.
Nechybějí i snahy vytvořit takové umělé jazyky, kterými by bylo možno se dorozumět
s mimozemšťany.
Mezi umělé jazyky patří i programovací jazyky. Jsou mnohdy na bázi angličtiny a slouží
převážně k programování pro speciální účel. Převádějí algoritmy do takové podoby, které
počítač rozumí. Jsou to např. jazyky: Algol-60 (doplněná verze Algol-68 z roku 1968), Basic, C++, Cobol, Fortran, Jawa, PL/I, Troll aj.
150
Jiné systémy zápisů
Zápis čísel
Arabské číslice tvoří dnes nejrozšířenější systém symbolického zápisu čísel, používaný také
v češtině. Tento systém tvoří dvě složky: Jednak samotné používání desítkové soustavy, poziční číselné soustavy o základu deset, jednak konkrétní znaky, které se pro reprezentaci
číslic používají. V latince jsou těmito znaky číslice 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9.
Tento systém má původ v Indii v období mezi 400 př. n. l. a 400 n. l. Do Evropy se dostal
díky arabským matematikům a astronomům (mimo jiné díky knize od Al-Chorezmího),
od čehož pochází dnešní označení, i když se jedná vlastně o znaky číslic indických; o jejich
rozšíření se zde zasloužil Fibonacci, který je propagoval ve své knize Liber abaci z roku
1202. Evropský tvar číslic se postupně vyvíjel až do dnešní podoby. V arabském světě se ale
pro číslice používají odlišné znaky: ٠١٢٣۴۵۶٧٨٩.
Zajímavost:
(English / česky / Numerally – číselně)
– „nothing“ – zero – nula – 0
– one thousendth – tisícina – 0,001
– one hunderedth – setina – 0,01
– one tenth – desetina – 0,1
– hundered – sto – 100
– thousand – tisíc – 1000
– myriad – myriáda – 10.000
– million – milion – 106
– milliard – miliarda – 109
– billion – bilion – 1012
– trillion – trilion – 1018
– quadrillion – kvadrilion – 1024
– quintillion – kvintilion – 1030
– sextillion – sextilion – 1036
– septillion – septilion – 1042
– oktillion – oktilion – 1048
– nonillion – nonilion – 1054
– dekillion – dekilion – 1060
– undekallion – undekalion – 1066
– dodekallion – dodekalion – 1072
– infinite – nekonečno – ∞
Pro tyto hodnoty nebyly samozřejmě v praindoevropském jazyce výrazy, uvádíme je zde
jen ilustračně (zrychlující se vývoj a poznání lidstva).
151
Slovní podoby praindoevropských číslic byly rekonstruovány takto (Blažek V.):
(Indo-european / English / česky / Numerally – číselně)
– sem-/*sm°- – one half (single) – půl (sám) – 1/2
– (H)oy-(-no/ko/wo) (< *H1ou) – one (one of two) – jeden, jedna, jedno (jeden ze
dvou) – 1
– pr°H2- / *sem- – one (togetherness) (2nd variant) – jeden, jedna, jedno (dohromady)
(2. možnost) – 1
– pr°H2-wo-/-mo- – first – první – 1., 1th
– du <*du-oy-H1(u) – two – dva, dvě – 2
– H2el-yo-/-tero – second – druhý, druhá, druhé, druzí – 2., 2nd
– t(e)ri/*trey- – three – tři – 3
– kůetwór – four – čtyři – 4
– penkůe – five – pět – 5
– kswek´s <*g´hs-wek’ s – six – šest – 6
– septm° – seven – sedm – 7
– H2ok´to-H1 – eight – osm – 8
– H1newm° – nine – devět – 9
– dek´m° & * dek´n°t° – ten – deset – 10
– H1wi-H1k´n°t-iH1 <*dwi-dk´n°t-iH1 – twenty (two decads) – dvacet (dvě desítky) – 20
– k´n°tom – hundered – sto – 100
– (sm°- /smí)g´eslo-/i-1 – thousand – tisíc – 1000
– tús(k´)ont-/n°t [&*k´n; tí/-yá]-2 – thousand (2nd variant) – tisíc (2. možnost) – (1000)
Prvotní jazyk (Ursprache)
Jak se můžeme dozvědět z bible, lidé prý na světě dříve mluvili jedním jazykem. Bůh prý
vdechl člověku život i schopnost mluvit. Protože se však lidé snažili vybudovat Babylónskou věž, aby dosáhli k nebesům a vyrovnali se Bohu, Bůh z jejich prvotního jazyka udělal
jazyků několik, jejich „prvotštinu“ zmátl.
Dnešní pohled jazykovědců zaujímá na věc dvě základní teorie. Teorie polygenetická
hlásá, že lidská řeč vznikla na více místech na světě. Naproti tomu teorie monogenetická
říká, že na počátku byl jakýsi prvotní jazyk (německy „Ursprache“), který se poté rozšířil
po celém světě.
Rozřešit otázku vzniku jazyka (jazyků) je velice složité, protože vývoj lidské řeči je úzce
spjat s vývojem člověka samotného, a zatímco nejstarší písemné památky jsou staré maximálně pět tisíc let, rod Homo je na planetě Zemi, což dokazují kosterní nálezy prapředků
lidí ve východní Africe, minimálně tři a půl milionu let.
Dalších teorií vzniku lidské řeči je několik. Staří Řekové přemýšleli o tom, zda-li je řeč
darem bohů, vymyslel ji chytrý člověk nebo zda vznikla přirozenou cestou. (Švýcarský spisovatel Erich von Däniken píše dokonce ve svých knihách o tom, že člověka vyšlechtili
mimozemšťané, kteří ho zároveň naučili i lidské řeči.)
Pravděpodobný vývoj jazyka mohl být takovýto:
152
Asi před pěti miliony let žili prapředci člověka a dnešních lidoopů na stromech. Jedli potravu rostlinného původu, málokdy slézali ze stromů a byli schopni manipulovat předními
končetinami s potravou a různými nástroji. Ke konci třetihor došlo však ke změnám klimatického charakteru, což způsobilo ve východní Africe postupné ustupování tropického
pralesa. Jen silní jedinci, z nichž vznikli dnešní lidoopové, se udrželi na zbytcích pralesa, ti
ostatní se buďto přizpůsobili životu na zemi, nebo zahynuli. Život na zemi s sebou přinesl
některé změny, které při životě na stromech nebyly. V první řadě to byla chůze po zadních
končetinách a tedy vzpřímený způsob pohybu. Podle jedné z teorií měl na vzpřímení člověka značný vliv stepní charakter východoafrické oblasti, je známo, že v současné době se
i lidoopi, žijící převážně na stromech, pohybují při nutných přesunech stepí vzpřímeně,
aby měli ve vysoké trávě lepší přehled po okolí a vyhnuli se případnému nebezpečí. Díky
tomu se uvolnily přední končetiny, které začaly být užívány pro jiné účely – k přenosu věcí,
potravy, primitivních nástrojů a zbraní. Vznikly tak předpoklady pro vývoj lidské ruky
a k využití úst v dorozumívacím procesu. Naši prapředci měli na zemi tvrdé podmínky,
které způsobovali, že se museli společně bránit proti četným nepřátelům a potravu si museli
obstarávat společným lovem. Již v této fázi bylo zapotřebí, aby měli k dispozici základní
dorozumívací prostředky, které však byly bližší dorozumívání opic než lidskému jazyku.
Postupným rozvojem pracovních schopností, a v pozdějším období dokonce dělbou práce,
bylo zapříčiněno, že lidé začali užívat takových dorozumívacích prostředků, které už můžeme považovat za primitivní formu jazyka.
Existoval-li prvotní jazyk, musí se z dnešního pohledu jednat skutečně o „magickou“
řeč. Pro existenci tohoto jazyka hovoří podobnost fonetických kořenů velmi vzdálených
jazyků. Tyto kořeny jsou např.: „ma-“ u slova máma; „m-“ pro můj, moje; „n-“ pro zápor,
negaci „ne“ a „ta-“ pro táta. Genetické poznatky dokazují, že veškeré lidstvo pochází z jedné
prapůvodní skupiny, a můžeme tedy předpokládat, že tito lidé mluvili jedním prvotním „jazykem“. Lze též ale předpokládat, jak již bylo uvedeno, že v této době naši prapředkové vůbec ještě nehovořili anebo ještě neexistoval jazyk jako takový, nebo jich existovalo několik.
Naše lidská řeč vznikla pravděpodobně 100 000 let př. n. l. (200 000 – 60 000 let př. n. l.?)
a „solidnější“ gramatika maximálně 20 000 let př. n. l. Zbývá tak prostor celých 80 000 let,
o nichž odborníci v podstatě nevědí nic.
Podle archeologa Colina Renfrewa z Cambridgeské univerzity existovaly v dějinách
zřejmě migrace lidí na Zemi a měly čtyři velké mezníky, které bezpochyby přispěly ke vzniku jazykových rodin. Prvním byla počáteční migrace Homo sapiens z Afriky. Pozůstatky
afrického jazyka je možné vystopovat například v baskičtině, kavkazských a australijských
jazycích.
Druhým mezníkem v tvorbě starých základních jazyků byl vznik zemědělství (viz též
zmíněná domestikace organismů). Tenkráte vznikly indoevropské, tibeto-čínské, austronéské (malajsko-polynéské) a afroasijské jazyky.
Třetím mezníkem byl přesun obyvatel Země, který byl způsoben změnami podnebí. Klima planety Země se oteplilo a lidé se mohli přemísťovat severněji od 54. rovnoběžky. V této
době vznikly rodiny jazyků jako čukotsko-kamčatská a eskymácko-aleutská.
Čtvrtým a posledním mezníkem byl vznik organizovaných společností, které se rozmisťovaly na další území, kde nastolily svou kulturu a tedy i svůj jazyk (např. rodina altajských
jazyků).
153
Colin Renfrew dále uvádí čtyři procesy, díky nimž se může daná řeč v určité oblasti
ujmout: Za prvé je to obsazení území, kde nežije mluvící komunita. Za druhé je to divergence – tzn. dvě společnosti mluvící stejnou řečí se rozdělují a v jazyce tímto způsobem
vznikají odchylky (viz polština, čeština a slovenština v dnešní době). Za třetí je to konvergence – tzn. že pospolu žijí dvě komunity, jež hovoří různými jazyky, které se nakonec promísí a vznikne jazyk jeden. Za čtvrté je to nucená změna jazyka, kdy jedna komunita obsadí
území druhé komunity a donutí ji používat její jazyk, např. invaze angličitny, španělštiny
a portugalštiny do Severní a Jižní Ameriky.
V dnešní době se některé vymřelé prajazyky snažíme rekonstruovat, takto vzniklá předpokládaná slova se značí na začátku psané podoby slova hvězdičkou (např. slova rekonstruovaného indoevropského prajazyka se píší takto: být – *bheuw, *bhew; kojit, nechat
sát – *dhé; mlha – *mig-; sto – *k’ntóm atd.).
Jazyky je možno považovat za něco jako živé organismy, vznikají, vyvíjejí se a zase zanikají. Zahubí je někdo silnější, přijdou o vhodné prostředí anebo podlehnou úspěšnějším
konkurentům. Jde-li o jazyky, přežití není dáno ani schopnostmi, ani přizpůsobivostí, ale
vojenskou a ekonomickou silou a kulturní prestiží. Moc jednotlivých jazyků vzniká a zaniká s bohatstvím a blahobytem komunity, která touto řečí mluví.
Spojené státy americké lze považovat za jednu z velkých velmocí a je to dáno právě tím,
že USA jsou na vrcholu svého ekonomického rozvoje. Jejich hegemonie v hospodářské
i kulturní oblasti je nezpochybnitelná. Dorozumívacím prostředkem na Zemi se proto stává angličtina, jazyk Spojených států amerických. Anglický jazyk se rychle stal mezinárodní
řečí obchodníků, vědců i zpěváků. Tři čtvrtiny mezinárodní korespondence a osmdesát
procent dnešní elektronické pošty přes internet je realizováno právě anglicky. Profesor David Crystal, autor Cambridgeské encyklopedie angličtiny, říká: „Nikdy v historii nehovořilo tolik lidí na tolika různých místech světa stejným jazykem.“
Jazykovědné důvody, proč se stává angličtina světovým dorozumívacím prostředkem,
neexistují. Gramatika angličtiny je komplikovaná, výslovnost výstřední, hláskování přinejmenším neobvyklé.
Profesor Crystal zdůrazňuje, že logika není rozhodující při vytváření mezinárodního
dorozumívacího prostředku. Jak bylo totiž uvedeno, jazyk je mocný tehdy, je-li mocný národ, který tímto jazykem mluví. USA tuto moc (zatím) mají.
Dalším faktorem je pružnost jazyka. Jeho schopnost rozšiřovat slovní zásobu, obohacovat ji, přizpůsobovat se vývoji techniky. Angličtina toto plně splňuje, přijímá výrazy z jazyků celého světa (z češtiny např. slova jako „robot“, „pistole“, „houfnice“, ze slova „tolar“
vznikl výraz pro americký „dolar“ aj.). Podle odhadu cambridgeských lingvistů angličtina
přejímá velmi mnoho slov z více než sto padesáti jazyků světa.
Lze předpokládat, že s rozšiřováním angličtiny mezi lidmi, pro něž není rodným jazykem, se bude angličtina přizpůsobovat regionálním poměrům. Místní výrazy, slang
a upravená výslovnost udělají nové typy jazyků, vycházející z americké a britské angličtiny.
(Podobný proces čekal latinu, která se přetransformovala v dnešní italštinu, francouzštinu,
španělštinu, portugalštinu, částečně ovlivnila rumunštinu aj.)
Novými jazyky, které mají původ v angličtině, se mluví částečně již dnes. Byly dokonce
vydány slovníky asijské, australské, karibské a jihoafrické angličtiny, obsahující výrazy pro
Američany či Brity neznámé.
154
Nezpochybnitelné je to, že pro největší počet lidí na Zemi není prvním jazykem angličtina, ale čínština. Plyne to z počtu obyvatel Číny, lidí, kteří zde mluví mandarínskou čínštinou, je zde přes 726 milionů. Zbytek populace Číny mluví většinou i desítkami malých, vymírajících jazyků či dialektů. Na druhém místě je angličtina, kterou jako první jazyk užívá
asi 427 milionů lidí. Za nimi následuje španělština (asi 266 mil.), hindština (asi 182 mil.),
arabština (asi 181 mil.), portugalština (asi 165 mil.), bengálština (asi 162 mil.), ruština (asi
158 mil.), japonština (asi 124 mil.), němčina (asi 121 mil.) ad. Počty mluvčích se, z výše
uvedených důvodů, neustále mění.
Vznikly-li dnešní jazyky rozrůzněním z jednoho jazyka (či jazyků), probíhá dnes proces
opačný, takový Babylon naruby. Masový vývoj turistiky sbližuje nejvzdálenější oblasti. Telekomunikační technologie a internet poskytují stejné informace lidem z celého světa. Lidé
mohou nakupovat stejné zboží v obchodních centrech mezinárodních společností. Nikdy
předtím jako dnes neplatí rčení, že svět je malý, stala se z něj jedna malá vesnice, kde si
každý s každým může rozumět. Jazyky, jimiž hovoří malé počty lidí, mizejí. Jejich zánik je
pro lidstvo ztrátou, protože každý jazyk je jedinečný a nekonečný jako „mystérium“ živého
organismu. Tento vývoj je zřejmě však nezadržitelný. (A tak se zřejmě možná za nějakou
dobu dostaneme zpět k pomyslnému Babylonu…)
Zápis not – notový zápis
Hudební paleografie
Hudební paleografie (nauka o hudební notaci) se zabývá popisem a výkladem různých notačních systémů evropské hudby, jejichž znalost je opět podmínkou správného čtení a kritického vydávání hudebních pramenů.
Hudební věda shrnuje veškeré vědní obory, zabývající se tónem jako elementem hudby,
hudebním projevem od nejjednoduššího až po nejsložitější, vnímáním tónů a hudby i procesem hudebního tvoření, a to po stránce historické, teoretické i praktické. G. Adler navrhl
toto roztřídění hudební vědy:
I. Historické: (a) notové písmo, (b) umělecká forma, (c) teorie, (d) nástroje.
II. Systematický díl: (a) Spekulativní teorie (harmonika, rytmika, metrika), (b) estetika,
(c) pedagogika (všeobecná nauka hudební vědy, nauka o harmonii, kontrapunktu, skladbě
a instrumentaci, metodika), (d) muzikologie hudební vědy – etnografie).
H. Riemann má jednodušší dělení na akustiku, fyziologii a psychologii hudební vědy,
estetiku, teorii a hudební vědy, dějiny.
Akustika je spíše jedna z pomocných věd, neboť jejím předmětem je tón jako jev fyzikální, ne hudební. Jen některé její kapitoly budou v těsnějším vztahu k vlastní hudební vědě.
Fyziologie hudby se ubírá procesem hudebního slyšení, reakcí sluchových orgánů na
objektivní podnět z vnějšku, jímž je tón či skupina tónů.
Psychologie hudby, která se od fyziologie vždy více osamostatňuje, se zabývá vším, co
k pasivnímu smyslovému zaznamenání tónu nebo tónového komplexu přidává aktivní
zpracování tohoto vjemu naším vědomím. Teorie hudby náleží do hudební vědy svojí spekulativní částí, která vykládá podstatu melodických, harmonických, rytmických a jiných
155
hudebních fakt. Pedagogické užití těchto poznatků patří do hudební vědy jen částečně,
snůška praktických pouček a pravidel, jaké shledáváme v největší části starších učebnic
harmonie, kontrapunktu, skladby a instrumentace nepatří do hudební vědy vůbec, ač tam
mechanicky bývají zahrnovány.
S teorií hudby se blízce stýká dnešní estetika, právě tak jako dřívější užívala vydatněji přispění psychologie. Vysvětluje formové i obsahové znaky hudebního krásna, rozebírá
vnímání huby i tvůrčí proces.
Nejobsáhlejším odvětvím hudební vědy jsou dějiny hudby se všemi úseky, zpracovávajícími dějiny notového písma, hudebních nástrojů, teorii (její historický vývoj), biografiku,
formy. Vyvrcholením hudební historie je pragmaticky zpracovaný výklad vývoje dobových
a individuálních slohů v hudbě, vycházející z přesných hudebních poznatků a zapojený do
všeobecně kulturního rozvoje.
Nejnovějším odvětvím hudební vědy je tzv. srovnávací hudební věda (to, co Adler míní
„muzikologií“): konfrontuje zásady teoretické i estetické, platné v našem hudebním umění,
s poznatky, získanými zkoumáním lidové hudby, hlavně primitivních národů nebo takových, kteří dospěli k jinému tónovému a hudebnímu systému.
Hudební sociologie, zabývající se vlivem společenských faktorů na hudbu a naopak, je
zatím spíše metodou estetickou a historickým badáním než samostatným oborem hudební
vědy. Pomocnými vědami jsou vedle akustiky filozofie, logika, všeobecná fyziologie i psychologie, všeobecná estetika, paleografie, literární i všeobecné dějiny aj.
Systematika rozvržení celé látky, ustavení hudební vědy jako samostatného vědního
oboru a podrobnější, metodicky dobře vyzbrojené prozkoumání většiny problémů je teprve dílem 19. století. Jednotlivé obory vystupovaly v různých dobách rozličně do popředí.
Řekové a Římané dospěli (patrně na podkladě dnes neznámých hudebně vědních znalostí starších kultur, hlavně egyptské) k celým systémům teoretickým, v nichž převládala
u jedněch akustika s matematikou (Pythagoras a jeho škola), u jiných filozofie a etika (Platon), kdežto u největších dochází již k syntéze obojího a uplatnění stanoviska estetického
(Aristoteles a Aristoxenos).
Středověk usiluje o spojení antického dědictví s filozofickou scholastickou, přičemž
snaha uchovat hudebně-teoretické znalosti jako privilegium zasvěcených nepůsobí nijak
příznivě na jasnost výkladu. Praktická potřeba si vynucuje poté kompendium, určeného
k vzdělání hudebních umělců, a vyvrcholením této literatury je v 16. století Glareanus a Zarlino, v 17. Mersenne, Descartes, Bontempi, Prätorius. Zároveň se též probouzí zájem historický, dosud zcela opomíjený, zprvu se obrací jen k antice, avšak v 18. století se setkáváme
také s prvními dějinami celého vývoje (Hawkins, Burney, Forkel).
V 19. a 20. století vedle děl, zpracovávajících samostatně celou historickou látku (Fétis,
Ambros, Riemann, Oxford History of Music, Adler), nabývají pro rostoucí rozsah materiálu převahy kompilace. Původní badání se soustřeďuje víc a víc do monografií, týkajících
se určitého období, některých hudebních forem v jejím historickém vývoji, některých skladatelů nebo i jediného díla. Ostatní obory hudební vědy buď teprve nyní získávají pevnou
metodickou základnu, např. estetika a psychologie hudby, nebo se seskupením nových poznatků tvoří fyziologie a srovnávací hudební věda.
Souhrnné zpracování veškeré látky hudební vědy neexistuje. Jen velmi nedokonalými
a v podstatných částech neúplnými pokusy jsou encyklopedie, napsané skupinou autorů,
156
jako francouzská Encyclopédie de la musique (začala vycházet 1912 pod vedením A. Lavignaca, později L. de la Laurencin) nebo německá popularizující Handbuch der Musikwissenschaft (redigoval E. Bücken, začala vycházet 1927).
Důležitou pomůckou pro celý soubor hudební látky jsou hudební slovníky, obsahující
biografie. První takový zpracoval J. G. Walther (1752), dnes nejrozšířenější jsou anglický
Groveův a německý Riemannův. Jiné, částečně také starší slovníky, podávají buď jen věcnou
část (Tinctoris 1474, Janovka, Rousseau) nebo jen biografickou a bibliografickou (Gerber,
Fétis, Eitner).
Z české hudby 20. století uveďme alespoň jména z historiografie: Z. Nejedlý, V. Helfert,
G. Černušák, J. Branberger, J. Borecký, O. Šourek, D. Orel, J. Hutter; z estetiky: O. Zich,
J. Bartoš; z teorie a nauky o nástrojích: L. Janáček, O. Šín, K. B. Jirák, M. Doležil, K. Hoffmeister, J. Mařák.
Nota je základní hudební grafický symbol. Představuje značku tónu. Pro její zápis slouží
notová osnova. Úloha noty v hudebním záznamu je dvojí: (1) umístění noty v notové osnově určuje výšku tónu, (2) tvar noty označuje délku trvání tónu.
K přesné detekci hraného tónu slouží spolu s umístěním v osnově hudební klíč.
Typy not z hlediska délky trvání (viz obrázek zleva): celá, půlová, čtvrťová, osminová,
šestnáctinová, dvaatřicetinová, čtyřiašedesátinová atd.
Existují další znaménka, která noty prodlužují (tečka za notou, oblouček ligatury), či určují způsob hraní daného tónu. Zvláštní typem noty je pomlka. To je značka, která označuje
délku trvání ticha – okamžiku, kdy nástroj nevydává žádný tón.
Jména not. Pro pojmenování not se používají písmena v pořadí C, D, E, F, G, A, H v pořadí podle stoupající výšky tónu. (V některých zemích – např. USA – se nota H označuje
písmenem B. Snížený tón b se pak označuje jako B♭.) Tato písmena se neustále opakují.
Po notě H následuje nota C (o jednu oktávu vyšší než první C). Tato sekvence se může
teoreticky neustále opakovat, v praxi je počet opakování omezen schopností lidského ucha
vnímat vysoké tóny a schopností hudebních nástrojů tyto tóny vyloudit. Komorní A má
frekvenci 440 dvojkmitů za sekundu.
Noty se používají společně jako hudební stupnice nebo tónová řada. Zmínili jsme se,
že v předchozím příkladu dvě písmena C dělí vzdálenost jedné oktávy. Jedna oktáva ale
představuje 12 not chromatické stupnice. Abychom vystačili pro označení všech těchto not
s pouhými 7 písmeny, musíme je v některých případech trochu modifikovat.
Dva základní modifikátory (předznamenání) jsou křížek a béčko. Toto předznamenání
notu buď zvyšuje nebo snižuje o jeden půltón. Pomocí těchto značek tak vytvoříme dalších
pět not, které nutně potřebujeme k označení všech tónů v rámci jedné oktávy.
Symbol křížku je # (podobný jako znak na počítačové klávesnici #), béčko má symbol
♭ (podobný jako malé b napsané kurzívou). Tato předznamenání se píší za jméno noty;
například F# je nota Fis, A♭ je As. V notovém zápisu se však píší bezprostředně před samotnou notu.
157
Křížek (#) zvyšuje notu o jeden půltón. K názvu noty se přidá koncovka -is.
# + c → cis
# + d → dis
# + e → eis
# + f → fis
# + g → gis
# + a → ais
# + h → his
Béčko (♭) snižuje notu o jeden půltón. K názvu noty se přidá koncovka -es.
♭ + c → ces
♭ + d → des
♭ + e → es
♭ + f → fes
♭ + g → ges
♭ + a → as
♭ + h → hes (b)
Notová osnova je systém složený z pěti hlavních čar (linek) a čtyř mezer určený k zaznamenání notového zápisu (not, pomlk a ostatních hudebních znamének).
Kromě pěti hlavních linek může obsahovat navíc pomocné čáry, jejichž délka však pouze mírně přesahuje samotnou notu. Nota může být umístěna na lince i v mezeře. Noty v notové osnově se čtou zleva doprava.
Hlavní čáry notové osnovy se počítají zezdola nahoru, pomocné čáry se počítají ve směru od hlavních čar (když jsou pod osnovou, počítají se směrem dolů, když jsou nad osnovou, počítají se směrem nahoru).
Na přesné určení notového zápisu je potřeba klíč, který se nachází na začátku každého
řádku. Klíč určuje tzv. referenční notu, od které se poté počítají všechny ostatní noty. Klíče
se zpravidla volí tak, aby notový zápis obsahoval co nejméně pomocných čar.
Do notové osnovy se zapisují jednotlivé tóny tak, jak za sebou následují v diatonické stupnici ve směru zezdola nahoru, a to střídavě na čáry i do mezer (když je první tón
stupnice na čáře, druhý je v mezeře, třetí zase na čáře atd.). Například pro stupnici C-dur
v houslovém klíči je „jednočárkové C“ na první pomocné čáře, následuje tón „d,“ který je
pod první linkou, „e“ je na první lince, „f “ je v první mezeře, „g“ je na druhé lince, „a“ je
v druhé mezeře a „h“ je na třetí lince (viz obrázek výše).
Tempo určuje v hudbě rychlost pohybu v čase. Každá skladba má své tempo, které se
v notovém záznamu vyznačuje buď příslušným názvem nebo číslicemi, představujícími počet dobových jednotek (čtvrťových not) za minutu.
158
Číselné označení se provádí v notovém záznamu zápisem tzv. BPM (beats per minute),
tedy (doslovně přeloženo) počtu úderů za minutu. Slovní označení tempa představují na
rozdíl od číselného nikoli přesný počet dobových jednotek za minutu, ale jejich přibližné
rozpětí. Základem, od kterého se odvozují, je tzv. „normální rychlost“, která odpovídá klidové rychlosti lidského tepu, tedy 60–90 úderů za minutu, a představuje orientačně střední
tempo.
Změny tempa uvnitř skladby jsou na příslušném místě notového záznamu vyznačovány
slovně. Pro všechna slovní označení se užívá výhradně italského názvosloví.
Velmi pomalá tempa:
Lentissimo/Adagissimo – nejpomalejší
Grave – těžce (40/min.)
Largo – zeširoka, zdlouhavě (40–60/min.)
Lento – pomalu, rozvláčně
Adaggio – zdlouha, zvolna, pohodlně
Larghetto – zeširoka, zdlouhavě, ale méně než largo a více než adante
Pomalá tempa:
Andante – krokem, volně, ale nikoliv zdlouhavě (60/min.); příbuzným tempem je např.
andante con moto – rychlejším krokem.
Andantino
Sostenuto
Comodo
Maestoso
Střední tempa:
Allegro moderato – mírně rychle (80–88/min.)
Allegretto – trochu rychleji
Animato
Rychlá tempa:
Allegro – rychle; 120–130/min. Příbuzná tempa jsou allegro con brio – živě, allegro con
moto – hybně, allegro molto – velmi rychle.
Allego assai
Velmi rychlá tempa:
Allegro vivace
Vivo/vivace – 160/min.
Presto / molto presto / molto vivace – velmi rychle; 168–208/min.
Prestissimo – nejrychleji
Každé slovní označení tempa může mít v hudbě ještě jiný způsob užití. Běžně se tak
pojmenovávají v některých útvarech, především sonátách, symfoniích, koncertech nebo
komorních skladbách celé jednotlivé volné věty. Jako příklady mohou posloužit: Largo,
druhá věta slavné Dvořákovy 9., tzv. Novosvětské symfonie, Adagio ma non troppo z violoncellového koncertu stejného autora či Andante cantabile ze Smyčcového kvartetu č. 1
D dur Petra Iljiče Čajkovského.
Změny tempa. Pro zrychlení užíváme nejčastěji pojmů accelerando nebo stringendo.
Pro mírné zrychlení se používá přidání formulace poco a poco più…, pro silné zrychlení
termínu molto (molto accelerando).
159
Pro zpomalení jsou užívány nejčastěji termíny ritardando – postupné zpomalení a ritenuto – náhlé zpomalení.
Neumy (v přesném překladu pokynutí, znamení rukou) jsou prvními předchůdci moderní symbolické hudební notace. Vznikly v raném středověku (v 8. století). Vyvinuly se
z potřeby zaznamenat na papír liturgické písně. Mniši, kteří tento způsob záznamu zavedli,
zapisovali tyto písně do kancionálů. Jednalo se o systém teček a tahů štětcem, které byly
umístěny nad textem písně. Ačkoli tyto značky byly schopny vyjadřovat značnou hudební
složitost, nemohly přesně vyjádřit výšku tónu (v tomto směru byl záznam jen orientační,
protože neumy uváděly, naznačovaly jen melodický pohyb, resp. vývoj melodie, např. od
tónu vyššího k nižšímu a naopak), ani metrum. Přesto byl záznam množstvím užívaných
značek poměrně velmi složitý. Neumy sloužily spíše jako způsob zachování skladby pro
toho, kdo už píseň znal, než coby prostředek přesné interpretace. Neumy také neměly nějaký přesný značkový rámec, existovalo mnoho rozdílů jak uvnitř homogenního kulturního
prostředí, tak mezi jednotlivými kulturami. Velký rozdíl byl např. mezi neumami latinskými (západoevropskými) a byzantskými.
Příklady názvů a významu neumatických značek:
Punctum (bod) – jedna nota
Clivis (declivis – nakloněný) – dvě noty, z nichž druhá je nižší
Pes (noha) – dvě noty, z nichž druhá je vyšší
Porrectus (porrigere – natahovat, do výše vztahovat) – tři noty, z nichž druhá je nižší
Torculus – tři noty, z nichž druhá je vyšší
Climacus (řecky: klimax – žebřík, schody) – tři nebo více sestupujících not
Scandicus (scandere – stoupat) – tři nebo více vzestupných not atd.
Hudební takt je krátký časový úsek skladby, ve kterém se střídají přízvučné a nepřízvučné stejně dlouhé doby.
Takty dělíme na:
celé (dvě celé doby, tři celé doby…)
půlové (dvě půlové doby, tři půlové doby…)
čtvrťové (dvě čtvrťové doby, čtyři čtvrťové doby = takt celý…)
osminové (dvě osminové doby, tři osminové doby…)
160
Literatura
Běličová H.: Nástin porovnávací morfologie spisovných jazyků slovanských, Karolinum – nakladatelství Univerzity Karlovy, Praha 1998
Beranová M.: Slované, Panorama, Praha 1988
Blažek V.: Numerals. Comparative-ethymological analyses of numeral systems and their implications, Masarykova univerzita v Brně, 1999
časopis 100+1 zahraniční zajímavost, 13/2002, Braillovo písmo
Čejka M., Lotko E.: Jazyk a jazykověda, SPN, Praha 1974
Čermák F.: Jazyk a jazykověda, Pražská imaginace, Praha 1994
Černý J., Holeš J.: Sémiotika, Portál, Praha 2004
Černý J.: Dějiny lingvistiky, Votobia, Olomouc 1996
Černý J.: Malé dějiny lingvistiky, Praha 2005
Černý J.: Úvod do studia jazyka, Rubico Olomouc, 1998
Erhart A.: Základy jazykovědy, SPN, Praha 1984
Friedrich P.: Proto-Indo-European Trees, The Arboreal System of a Prehistoric People, The University of Chicago Press, Chicago and London, 1970
Hála B.: Fonetika v teorii a praxi, SPN, Praha 1975
Heinz A.: Dzieje językoznawstwa w zaryse, Warszawa 1978
Hjelmslev L.: Jazyk, Academia, Praha 1971
Horecký: Základy jazykovědy, Bratislava 1978
International Phonetic Alphabet – http://www.arts.gla.ac.uk/IPA/fullchart.html
Ivić M.: Pravci u lingvistici, Ljubljana 1963
kolektiv autorů (Děcký J., Entlerová L., Galandauer J. aj.): Politické dějiny světa v datech I., nakladatelství
Svoboda, Praha 1980
Krupa V., Genzor J., Drozdík L.: Malá moderná encyklópedia, Jazyky sveta, Obzor – Bratislava 1983
Ondruš Š., Sabol J.: Úvod do štúdia jazykov, Bratislava 1981
Robins R. H.: A Short History of Linguistics, London 1967
Saussure F. de: Kurs obecné lingvistiky, Odeon, Praha 1989
Śrímad-Bhágavatum: Sanskrt a klíč k výslovnosti
Třísková Hana: Transkripce čínštiny, Tabulky a návody, Česko-čínská společnost, Praha 1999
Vachek J.: The Linguistic School of Prague, Bloomington, IN, 1966
Vachek J.: U základů pražské lingvistické školy, Praha 1970
Váňa Z.: Objevy ve světě dávných Slovanů, Odeon, Praha 1977
Večerka R. a kol.: Uvedení do etymologie – k pramenům slov, Lidové noviny, Praha 2006
Večerka R.: Staroslověnština v kontextu slovanských jazyků, UP Olomouc, Olomouc – Praha 2006
Zvegincev V. A.: Chrestomatija po istorii jazykoznanija, Moskva 1956
Ostatní literatura
anonym: Slovník japonštiny
Kalač P.: Alfanumerické kódy starověkých abeced, Svět magie
Komenský Jan Amos: Cesta světla, kapitola XIX, Mladá fronta, Praha, 1992
Komenský Jan Amos: Všenáprava: (Panorthosie)
Vives Ludvík: III kniha – Jak vzdělávat ve vědách
Slovníky a práce z oblasti nostratických jazyků („nostratštiny“)
Benveniste É.: Le vocabulaire des institutions indo- européennes I.–II., Paris 1969
Bomhard A. R., Kerns J.C.: The Nostratic Macrofamily: A study in Distant Linguistic Relationship,
Berlin – New York – Amsterdam 1994
161
Bomhard A. R.: Toward Proto-Nostratic: A New Approach to the Comparison of Proto-Indo-European and
Proto-Afroasiatic, Amsterdam 1984
Devato G.: Origini indoeuropee, Firenze 1962
Dolgopolsky A. B.: The Nostratic macrofamily and linguistic paleontology, Camridge 1998
Gimbutus M.: Die Ethogenese der europäischen Indogerman, Innsbruck 1992
Henchen H.: Indo-European Languages and Archeology, Menasta 1995
Illič-Svityč V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov (semitochamitskij, kartveľskij, indojevropskij,
uraľskij, dravidijskij, altajskij). Sravniteľnyj slovar’ I–III, Moskva 1971–1984 (I. svazek, 2. vydání připravil
V. A. Dybo, Moskva 2003)
Illič-Svityč V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov, Nauka, Moskva 1971
Illič-Svityč V. M.: Opyt sravnenija nostratičeskich jazykov, Sravniteľnyj slovar’ I–II, Moskva 1971–1976
Kaiser M.: Lexikal Archaism in Slavonic: From Nostratic to Common Slavic, Bochum 1990
Krahe H.: Sprache und Vorzeit. Europäische Vorgeschichte nach dem Zeugnis der Sprache, Heidelberg 1954
Mallory J. P., Adams D. Q. (eds): Encyklopedia of Indo-European Culture, London – Chicago 1997
Meid W. (ed.): Studien zum indogermanische Wortschatz, Innsbruck 1987
Meid W.: Archäologie und Sprachwissenschaft: Kritisches zu neueren Hypotese der Ausbreitung der Indogermanen, Innsbruck 1989
Nehring A.: Studien zur indogermanischen Kultur und Urheimat, Wien 1936
Schraden O., Nehring A.: Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde. Grundzüge einer Kultur- und
Völkergeschichte Alteuraps I.–II., Berlin 1917–1929
Schrader O.: Die Indogermanen, Leipzig 1919
Večerka R. a kol.: Uvedení do etymologie – k pramenům slov, Lidové noviny, Praha 2006
Večerka R.: Staroslověnština v kontextu slovanských jazyků, UP Olomouc, Olomouc – Praha 2006
162
PŘÍLOHA – Indoevropština
Indoevropština je prajazyk rekonstruovaný vědci z indických a evropských jazyků a prajazyků (i vymřelých). Čím
hlouběji do minulosti, tím je rekonstrukce samozřejmě obtížnější. Rekonstruované: indoevropština, egyptština,
altajština, uralština, nubieština, berberština, kartvelština a saharština jsou sdruženy do předpokládané nostratštiny,
jejíž existence je ovšem sporná.
Indo-European language is a great-language which is reconstructed by scientistes from Indic and European languages
and great-languages (as well as no-exist on the present, of course). The most deeply we reconstruct to the former
times, the more difficult is the reconstruction. Reconstructed languages: Indo-European, Egyptian, Altaian, Uralian,
Nubiatian, Berberian, Kartvelian and Saharian are joint to the unit – Nostratian which existance in the former times
is theoretic though.
Stáří indoevropštiny je asi 8 000 let, tj. 6 000 př. n. l.
Indo-European language is cca 8,000 years old, that is 6,000 years before Jesus Christ.
Moderní lidé jsou zde 62 000 let, tj. 60 000 př. n. l.
Modern people exist: 62,000 years, that is 60,000 before Jesus Christ.
(Pozn.: Není shoda v časových údajích, ty se v literatuře značně liší.)
Ie. je rekonstruována i z praslovanštiny, např.: – Ie. is reconstructed from Great old slavic language too, for example:
Praindoevropština byla rekonstruována též z: Praslovanštiny – Great old slavic language → ie.
Praslovanština – TVAROSLOVÍ (ACCIDENCE)
I. Časování – slovesné kategorie (Conjungations – verbum categories)
1) Osoba (Person): ie. – 3 os. (pers.)
2) Číslo (Number): jedn. č. (singulár), dvojné č. (duál), mn. č. (plurál)
3) Čas (Tenses)
– jednoduché min. časy (primitive pass tenses): Aorist – vyprávěcí neprůvodní děj:
a) sigmatický (kratší), b) sigmatický delší
Imperfektum – psl. novotvar od aoristu (gsl. neologism from aorist) – od sloves nedokonavých.
– složený min. čas (combined pass tense): perfektum (přítomný s minulým, presens with pass)
– plusquanperfektum (participium + imperfektum či (or) perfektum) (participium – minulý stav z minulého)
– přítomný č. (presens) – a) gnómický přítomný (gnomic presens) – obecná pravda bez čas. omezení (atematická
& tematická)
– v ie. – starobylý, tzv. nazální infix v prézensu u sloves (in ie. – old (nasal) infix in presens by verbums)
b) historický přítomný (historical presens) – minulá událost jako přítomnost (atematická & tematická)
– budoucí č. (futurum) – novější vzniklé u ie. (more new comed by ie.)
4) Způsob (moulde) – postoj mluvčího
Indikativ – z ie. indikativa (from ie. indicativum)
Imperativ <- z ie. přacího zp. (from ie. optativum) – tematický & atematický
Kondicionál – psl. novotvar z ie. konjuktiva (gsl. neologism from ie. konjuktiv)
Konjuktiv – v ie. (in ie.)
5) Vid (Aspect) – dokonavý & nedokonavý (i u sloves opětovných – as well as by iteratives)
6) Rod (Genus)
– činný (aktivum)
– trpný (pasivum)
– médium (medium) – agens děje je činností zároveň zasahován → do sl. se médium nedochovalo
163
7) Kmen sloves (Theme of verbums)
– infinitivní – 0, -i, -ě, -a, – ova, -nó
– presentní -i, -e, -ne, -je
– slovesa atematická (atematic verbums) – nemají prezentní kmenotvornou příponu (haven’t presens sufix of theme)
8) Neurčité tvary slovesné (Infinitiv verbum formes)
– a) neurčitek (infinitiv) – slov. a bal. → „ti“, – v ie. jazycích rozdílné tvoření (in ie. languages different making)
– b) supinum – psl. → „t‘“ – u sloves pohybu či vybídnutí k pohybu → ve funkci příslov. urč. účelu. V Stsl. od dok.
i nedokonavých
– c) participium
– minulé činné (od st. part. v ie. – from old part. in ie.)
– přítomné činné (od stejného v ie. – from the same in ie.)
(v sl. → přechodníky přítomné a zpřídavnělé)
– minulé trpné
– přítomné trpné
– participium – perfekta činné
II. Skloňování a skloňovací kategorie (Declensions and declension categories)
1) Pád (Case)
– stsl. 7 pádů (old sl. 7 cases):
Nominativ (kdo, co – who, what)
Vokativ („voláme“ koho, co! – „call“ who, what!)
Akuzativ („vidím“ koho, co; „see“ whom, what)
Genitiv (bez/0 koho, bez/0 čeho; less/of who, less/of what)
Dativ (k/ke/ku komu, k/ke/ku čemu; to whom, to what)
Lokál (o kom, o čem; about whom, about what)
Instrumentál (s/0 kým, s/0 čím; with/by whom, with/by what)
Ablativ (tažený pád lokál + instrumentál) – přestává existovat
2) Číslo (Number):
– singulár (jedn. č.)
– duál (dvojné č.)
– plurál (mn. č.)
3) Životnost (Life) – začala se vyvíjet ke konci psl. období, a to pouze u maskulin → poté sl. – maskulinum,
femininum, neutrum
(– start to make to end of gsl. etap, and only by maskulinums → than sl. – masculinum, femininum, neutrum)
4) Deklinační typy podst. jm. (Declinate types of subst.)
– v psl. dle zakončení kmene → v sl. jazycích rodový
(– in gsl. according theme ending → in sl. languages according genus)
m.: -u, -t
m. + f.: -i, -a, -ja
f. + n.: -o, -jo, -n
n.: -nt, -s
f.: -r, -‘v
5) Konsonantní kmeny (Consonant theme)
– v psl. jsou pův. starobylé koncovky jen v někt. pádech a dále ustupují
(– in gsl. are original old ending sufixes only in some cases and are next go off)
164
-‘v (-ú)
-n (f. + m.)
-nt
-r
-t
-s
6) Příd. jm. (adjectivum)
– skloňování (declensions):
a) jmenné – totožné s podst. jm. (the same like substantivums)
– tvrdé: -a, -o
– měkké: -a, -o
– jiné se nezachovaly (the others aren’t remained)
b) složené (combinated) – sl., balt., german.
→ psl. inovace od → jˇ(„ten, on“), ja, je – v (in) postpozitivní pozici <- z determinanční funkce (from determinanted
function)
7) Stupňování podst. jm. (Comparison of adjectivum):
a) 0
b) m.: ‚ii, f.: ‚iši, n.: je
c) m.: ěi, f.: ějši, n.: ěje
8) Zájmena (Pronomen):
a) bezrodá – osobní , zvratné, tázací
b) rodová
– t‘, ta, to
– jˇ, ja, je
-sˇ – dle (according) „tento“, ale někt. koncovky „-i“ (but somewhere sufix „-i“)
– kyjˇ, kaja, koje (jaký, jaká, jaké)
9) Číslovky (Numerals):
– skloňování dle deklinace / declinated according declinations: – jmenné, zájmenné i složené
– č. (num.): základní (basic):
– 5–10 – původně číselná subst. (were original numeral subst.)
– 1 jako: jedin‘ , jedina, jedino – t‘, ta, to
– 2 jako: d‘va, d‘vě, d‘vě
– 3 jako: tr‘ je, tri, tri – pl. = „-i“
– 4 jako: četyre, četyri, četyri – („-i“)
– 5 jako: pěť („-i“)
– 6 jako: šesť („-i“)...
– 100 – s‘to – („-o“)
– 1000 – tisošti (tisešti) – („-ja“)
10) Číslovky řadové – jako složená adj. tvrdého typu,
pouze tretijˇ- měkké („-ˇjo“)
– 11.–19. – pouze první část se skloňuje
11) Číslovky druhové:
d‘vojˇ, d‘voja, d‘vojo – jˇ, ja, je
obojˇ, oboja, obojo – jˇ, ja, je
trojˇ, troja, trojo – jˇ, ja, je
četvorˇ, četvora, četvoro – jako tvrdá adj. jm. tvaru
…
165
PŘÍLOHA – Biologické názvosloví v praindoevropském jazyce
Sumář dvou děl, myslím si, že by stálo za to uvádět tyto názvy i někde v odborné literatuře biologie (dendrologie,
botanika, zoologie atd.), ale to spíše jako zajímavost. A bude-li se jednou snad „překopávat“ systematika celé
biologie, možná přijdou vhod i tyto názvy, snad s jednotnou koncovkou z latiny, mimo samotnou latinu, řečtinu
a jiné jazyky. Literatura: Friedrich Paul: Proto-Indo-European Trees, Chicago a London, 1970; Večerka Radoslav
a kol.: Uvedení do etymologie, 2006.
*pie.:
*mus
*dorw
*gwel
*eywo, syn. tk´so
*ern
*elwn
*ayg, syn. *perkw
*alyso
*akleno
*os
*osp
*úíno
*máblo
*lená, syn. *léipá
*lmo, syn. *wýg´
*pytw
*bherg´o
*bhág´o
*koslo
*knwar
*gróbh
*swlyk
*úopsa
*bin
*blusá
*er
*nti
*ger
*g´hans
*elm
*eghi
*oúi
*oúiká
*ulkuo
*mús
*rkso
*peku
*pork´o
*bhebhro
*kúon
*guon
*sú
latina:
dendro
Quercus Fructus
Taxus
Prunus
Juniperus
Quercus
Alnus
Acer
Fraxinus
Populus
Vitis
Malus
Tilia
Ulmus
Pinus
Betula
Fagus
Corylus
Juglans
Carpinus
Salix
Ovis
Ovis
Suis
Canis
Bovis
Suis
* – předpokládaný tvar v praindoevropském jazyce
166
English:
česky:
mosses
wood (trees)
Acorn
Yewses
Cherries
Juniperuses
Oaks
Alders
Maples
Ashes
Populuses
Vine-bush
Apples
Lindens
Elmses
Pines
Birches
Beeches
Hazels
Nuts
Hornbeames
Willowses
wasp
bee
flea
eagle
duck
crane
goos
hart, stag
hedgehog
sheeps
sheep
wolf
mouse
bear
cattle
pig (hog) – pork
beaver
dog
horned cattle
sow
mechy
dřeviny
žalud
tisy
třešně/višně
jalovce
duby
olše
javory
jasany
topoly (osiky)
réva vinná
jabloně
lípy
jilmy
borovice
břízy
buky
lísky
ořešáky
habry
vrby
vosa
včela
blecha
orel
kachna
jeřáb (pták)
husa
jelen
ježek
ovce
„ovca“
vlk
myš
medvěd
dobytek
vepř
bobr
pes
skot
„sviňa“
PŘÍLOHA – Slovníček praindoevropštiny
Indo-European language /
indoevropština /
(d)ņģhū-ko
English /
angličtina /
language
* – reconstruction word, rekonstruované slovo
*(d)ņģhụ
language
*(d)ņģhūlanguage
*(d)ņģhū-ko
language
*(e)suwelfare, good
*(H1)rudhrored
*(H3)ereagle
*(s)kerto cut, to trim, to crop
*(s)pend-/*(s)pondspirit, to breathe
*(s)peůd-/*(s)poůdspirit, to breathe
*aģ<*H2eģ
*aįosmetal
*aķ-rosmart
*apawater (see Opava-river)
*apo
from (off)
*apsikâ
asp(en)
*arto plough
*ar-dhlo
plough
*aụogranddad, uncle from mather’s
family
*ausear
*bhâto speak, to talk, to tell, to say
*bhebhro*bher*bhereti
*bher-men*bher-me-s
*bheụ(H)
*bheụ-r*bheuw
*bhew´
*bhi*bhogoi
*bhoro*bhoụ-r
*bhoụ-r*bhrâ*bhrâtêr
*bhụ*bhu-r
*bhu-r*blusâ
*budh-ro
*d*dânu*deg-
beaver, castor
to bear
také (present t.)
burden
burden (gen. sg.)
to grow, (to happen), to exist
rabid, snuffle
to be
to be
bee
gah
carried, carrying
rabid, snuffle
rabid, snuffle
fra
brother
to grow, (to happen), to exist
rabid, snuffle
rabid, snuffle
flea
to wake
(prefix)
liquid, wet, juice, flow
tar (coal-tar), tarry
Czech /
čeština /
řeč
jazyk, řeč
jazyk, řeč
jazyk, řeč
dobro
rudý (červený)
orel
řezat(i), stříhat(i), odkrajovat(i)
duch, dýchat
duch, dýchat
<*H2eģ
kov
ostrý
voda (viz Opava)
od
osika
orat(i)
rádlo (pluh)
děd, strýc z matčiny strany
ucho
mluvit(i), hovořit(i), říkat(i),
povídat(i), vyprávět(i)
bobr
nést(i) (brát(i))
bere (přítomný č.)
břímě
břemene (gen. sg.)
růst(i), stávat(i) se, existovat(i)
zuřící, funící
být
být
včela
bodže/bože
nesení, nesoucí
zuřící, funící
zuřící, funící
bratr
bratr
růst(i), stávat(i) se, existovat(i)
zuřící, funící
zuřící, funící
blecha
bdít(i)
(předpona)
tekutina, vlhkost, šťáva, tok
dehet, dehtový
Page in book /
Str. v knize /
Večerka R.
212
212
212
150
211
223
172, 197
106
106
110
223
123
218
212
99
222
129
220
100
198
223
211
211
127, 209
149
198
200
Černý
Černý
225
99
211
14
14
14
13,14
198
14
14
179
209
14
218
161
167
Indo-European language /
indoevropština /
(d)ņģhū-ko
English /
angličtina /
language
*deH3
*deįụo*deįụo*dem*dhê*dhê*dhê(į)-
>dōfairy
“toper fairy esence”
?
<dhêH1breast-feed, give suck
breast-feeding, able to breastfeed, sexually mature, female
>*geg-/*deg?
warm day period
>dhêbulwark, wall, knead, pasta/paste
to function
deed, action
to run, to pour (see Dyje-river)
spirit
sky (clear, bright), head (father)
of large family
<deH3- (sufiụ – action sub.)
*dhegůh*dhegůh*dhegůh*dheH1*dheįģh*dhê-lo
*dhê-ti
*dheụ*dhoụ-so*Dįu-/*Diụ*dō*domo*domu*dō-ro*dō-ro-ns
*duĥ
*duĥi
*dus*dus*dus-dyu
*eghi*eįs-
*eįti
*eķụo*el-n*en/*on
*en-tero
*entero*esti
*g(h)e
*ģenH1
*ģennH1
*ģennH1/m/
*ģenos*ģentis
*ger-
168
Czech /
čeština /
řeč
>dōnadpřirozená bytost
vyšší nadpřirozená bytost
?
<dhêH1kojit(i), nechat(i) sát
kojící, kojení schopná, pohlavně
zralá, „samica“
>*geg-/*deg?
teplá denní doba
>dhêhradba, zeď, hníst(i), těsto
působit(i)
skutek, čin
běžet(i), téct(i), (viz Dyje)
duch
nebe (čisté jasné), hlava (otec)
velkorodiny
<deH3- (přípona činitelského
jm.)
building, house
stavení, dům
house
dům
to give
dát(i)
presents
dary
soul
„duša“, duše
souls
„duši“, duše (nom. pl.)
evil
zlo
evil (adj.)
zlý
evil day (bad day)
zlý den
hedgehog
ježek
to rush, to move rude, to stream řítit(i) se, pohybovat(i) se prudce,
brightly, to roll along quickly (see proudit(i) bystře, valit(i) se rychle
Jizera-river)
(viz Jizera)
go (present t.)
jde (přįtomný č.)
horse
kůň
deer
jelen
with, in (preposice, sufix)
s(e), v(e) (předložka, předpona)
in-side, entrails, inwards,
ve-vnitř, vnitřnosti, střeva, uvnitř
intestines
what is inside
nacházející se uvnitř
is (present t.)
je(st) (přítomný č.)
that
že
to birth
rodit(i) se
to breed, to create
plodit(i), vytvářet(i)
to seed
set(i)
kin (clan)
rod (kmen)
son-in-law
zeť
rowan
jeřáb
Page in book /
Str. v knize /
Večerka R.
110
220
149
222
110
Černý
12, 14
161
177
161
110
199
209
209
218
124
220
110, 128
211, 222
222
209
149
99
99
150
149
149
223
218
211
211, 222
223
146
166
166
211
212
202, 211, 220
202
178
211
98
99, 223
Indo-European language /
indoevropština /
(d)ņģhū-ko
English /
angličtina /
language
Czech /
čeština /
řeč
*ģerH*ģhans
*ģheįdh-
to grow older, to mature, adult
goose
to construct from slay (clay), to
build
cold period (as off 23. 9. until
21. 3.)
devious, crooked
that
knowledge, to know
to know
to burn
talk, to talk
to talk
corn, grain, stone
to live
to live
woman
gorge, gulp, guttle
vein
living
alive
living
>*gůeį (to live, to heal)
cattle
to coo (turtle-dove, dove
(pigeon))
people, liberty (commons men)
stárnout(i), zrát(i), dozrálé
husa
tvořit(i) z hlíny (zeminy), stavět(i)
*ģheįm*ģhụel*gi
*ģnō*ģnō-ko
*gor-/*ger*goụ*goụ*ģŗHno*gůeį*gůeįH3*gůenâ*gůer-/*gůel*gůheį-/*gůhį*gůie(H3)-/gůi(H3)*gůiụos
*gůįụs
*gůoįH3*gůoụ*gur*H1leụdh*H1reụdh*H2ņHti*H3meįģgh*Hụļ(H)*įeụg*is*įugo
*ķ(u)ụon*karp
*ke
*ke*ķek*ķek-ŗ
*ki
*ķleụ*ķleụ*ķloụ
*ķloụs*ķloụs-ê
*ķloụs-ê-
red
duck
to urinate
wrest
to join, to connect
(see *eįs-, *oįs-)
yoke
dog
stone, rock, crag
>če
kin, generation, race, there man
comes from here
to poo-poo, to excrement
<kêk°>či
deaf
>ķlu
see *ķleụ
to hear
to hear
to hear
období studené (od 23. 9. do
21. 3.)
odchylný, křivý
že
poznání, znát(i)
znát(i), vědět(i)
hořet(i)
hovor, hovořit(i)
hovořit(i)
zrno, jádro, pecka
žít(i)
žít(i)
žena
polykat(i), hltat(i)
žíla
živý
živ
živý
>*gůeį (žít(i), hojit(i)
skot, hovězí
vrkat(i) (hrdlička, holub)
lid(é), svobodní (příslušníci
občiny)
rudý (červený)
kachna
močit(i), čurat(i)
rvát(i)
spojovat(i), připojovat(i)
(viz *eįs-, *oįs-)
jho
pes
kámen, skála, útes
>če
rod, pokolení, plemeno, odkud
člověk pochází
kakat(i), kálet(i)
<kêk°- (kakat(i)
>či
hluchý, neslyšící
>ķlu
viz *ķleụ
slyšet(i)
slyšet(i)
slušat(i)
Page in book /
Str. v knize /
Večerka R.
222
211, 223
199
223
200
212
197
209
161
161
177
200
200
50
201, 202
106
200
50
99
98, 99
201
178, 222
192
221
223
223
178
171
211
218
211, 222
222
219
98
Černý
177
177
98
181
177
177
99
99
99
169
Indo-European language /
indoevropština /
(d)ņģhū-ko
English /
angličtina /
language
Czech /
čeština /
řeč
*ķlu*ķmtōm
*-ko*ķo(m)
*kol-
see *ķleụ
hundred
(sufix)
<*kм-ta
kin, generation, race, there man
comes from here
money bags
cow shit, cowpat
four
clan (kin), family
hindhood member, (hu)man
what
four
what
price
heel
heel
seethe, (boil, be angry, vex)
hundred
tie
to lick
remain, (rest)
<*leįku<*loįkůoto light
to lie
glinding couch
bed
to stay, to leave
luminous body (orb), luna, Moon
to lie
may (can), be able to
power, force
mother
honey
honey-easter
small
moon, month
to milk
to remember
to die
measure
mist
remembrance
idea, remembrance, memory
(sufix)
currency
currency
plague, (murrain)
viz *ķleụ
sto
(přípona)
<*kм-ta
rod, pokolení, plemeno, odkud
člověk pochází
mění
kravské hovno, kravinec
čtyři
kmen, rodina
příslušník čeledi (člověk)
co
čtyři
co
cena
pata
pata
kypět(i), (vře, vaří, zlobí se)
sto
vázat(i)
lízat(i)
zbývat(i), (zbytek)
<*leįku<*loįkůosvítit(i)
ležet(i)
lože
lož-e
zůstat(i), zanechat(i)
svítící těleso, luna, měsíc
ležet(i)
moct, moci, být schopen
moc, síla
matka
med
medvěd (= „medu jedlík“)
malý
měsíc
dojit(i) (mléko)
pamatovat(i) si
umírat(i)
míra
mlha
vzpomínka
myšlenka, vzpomínka, paměť
(přípona)
měna
měna
mor
*kom-moin*ķskōr gůoụino
*kůel*kůel*kůelo-woįko
*kůet*kůetụores
*kůi*kůoį-nâ
*kůolk*kůolķ*kụp-ro*ķмtom
*leįģ*leįģh*leįků*leįků-so*leįků-so*leůk*log-yo
*logyo*log-yo-m
*loįkůo*loůksnâ*lug-yâm
*magh-ti
*maghti*mâter
*medhu*medhu-êdis
*meģ(h)
*meH1*melģ
*men*mer*mê-râ
*mig*mņti*mņ-ti*-mo*moį-nâ
*moįnâ*mor-o-s
170
Page in book /
Str. v knize /
Večerka R.
177
Černý
124
146
Černý
125
178
220
149
149
99
98
99
99, 125
178
178
99
211
14
212
208, 211
208
208
211
209
99
149
208
125, 211
149
209
209
211
211
149
168
149, 151
209, 222
211
211
125
Černý J., 125
209, 211
209
124
124
125
149
Indo-European language /
indoevropština /
(d)ņģhū-ko
English /
angličtina /
language
Czech /
čeština /
řeč
*mŗti
*mus*mụs*nepōt
*neptiyos
*ņģhụ
*nizdo*nokti-/nokůti*oįs
*opa
*oůįkâ
*oụikâ
*oůo*ped*peįg*peįķ*peků*peķu*pekůeti*pekůti*pekůti*pelH1
*penkůe
*per(i)
*perd*perķ/ *preķ
*pik*plak*plak-yo-nti
*pleH1
*pleH1
*pļH1no*poį-/ pi*pokůto*pokůtos
*pokůtos
*poků-to-s
*porķo*poti*pōt-n-lyâ
*pyen
*reģ
*rek*rêk-i*rek-ti*ŗkso*sâu*sed*seH2ů-
death
moss
mouse
grandson (see nephew)
grandson (see nephew)
language
nest
dusk, dark
see *eis, *is
water (see Opava-river)
sheep
sheep
sheeps
pes, (shanks, pins)
?
pied
broil (roast)
cattle
broil (roast), (present t.)
broil (roast), oven (stove)
to broil (to roast), to cook
to fill
five
in
fart
please
pitch, tar
to cry
cry
to fill
to fill
to fill, full
to sing
to broil (to roast)
to broil (to roast)
to broil (to roast)
perspiration
pork
house-holder, husband
housewife, woman
spit
king
to say
speech
speech
bear
sun
to sit (to set)
see *sâu
smrt
mech
myš
vnuk
vnuk
jazyk, řeč
hnízdo, posed
setmění
viz *eis, *is
voda (viz Opava)
„ovca“, ovce
„ovca“, ovce
ovce
noha
?
pestrý
peku, peču, (vaří)
dobytek
peče (přítomný č.)
peče, pec
péc(t)i, vařit(i)
plnit(i)
pět
v, ve
prdět(i)
prosím, žádám
smůla, dehet (tér)
plakat(i)
pláč-e
plnit(i)
plnit(i)
plnit(i), plný
zpívat(i), pět(i)
péct(i)
péct(i)
péc(t)i
pot
vepř
pán domu, manžel
paní
plivu
král
říkat(i)
řeč
řeč
medvěd
slunce, slunko
sedět(i)
viz *sâu
Page in book /
Str. v knize /
Večerka R.
209, 211
100
100, 211, 223
98, 220
124
212
100, 211
211
218
218
99, 151
99
222
211
212
212
11, 211
211, 212
211
209
209
211
211
212
178
116
158
99
149
211
124
124, 211
161
98, 124, 149
98
98
149
132, 222
221
221
110
221
125
149
98
223
124
197, 211
151
171
Indo-European language /
indoevropština /
(d)ņģhū-ko
English /
angličtina /
language
Czech /
čeština /
řeč
*seků-
to watch, to observe (friendly, no
friendly)
to watch, to observe (friendly, no
friendly)
to birth, to bear, to breed
to cut
to cut, to carve, to knive, to shear,
<*ķloụs-êsnow, to snow
(sufix)
follow (it)
spit, to spit
to flow (water)
<seH2
to state (to stand), to happen
cover, roof
>stâ
good
swine
good, well, welfare
well firm (see old slavic „dervo“
= tree)
to sleep
good death (good expiry
– natural, non-violent)
„increase-born“ boy
sleep (slumber)
dream
son
cover
thouse, both of thouse
thouse, both of thouse
to stratch (to tension, to tighten,
to tense, to tauten)
to heart
conversation, to talk, to speak
to carve
alien, foreign
commune
tight, thin
you (thou) (nominativ, pl. of
demonstrative)
three
You (nominativ 2 per. singular)
udder
to see
to twine, to wreathe, to bind
abode, habitation
sledovat(i) (přátelsky
i nepřátelsky)
sledovat(i) (přátelsky
i nepřátelsky)
rodit(i) se
řezat(i)
řezat(i), (s)krájet(i), štípat(i)
<*ķloụs-êsníh, sněžit(i)
(přípona)
pro-následovat
plivu, plivat(i)
téct(i)
<steH2
stát(i)
kryji, střecha
>stâ
dobrý
svině
dobro
dobře pevný (viz stsl. „dervo“ =
strom)
spát(i)
dobrá smrt (přirozená, nenásilná)
*seků*seụH*skeį*skel(H)*sluĥ-ê
*sneįgůh*-so*sokůo*spįeụH*sreụ*stâ
*stâ-ụo*steg*steH2
*su
*sū
*su*su-dorụo*sụep*su-mŗti
*sūnu*supno
*sup-no*sup-no-s
*teg*têksņt
*têksom
*ten*tep-lo*ter*tet´k*teụd-įo*teụtâ
*tņto*toį
*treįes
*tū
*ūdhmen
*ụeįd*ụeįH1*ụeįķ-
172
Page in book /
Str. v knize /
Večerka R.
208
124
211
207
172
124
223
124
123
110
199
110
209
110
110
149
222
150
149
211
150
zrozenec
spánek
sen
syn
kryji
těch, těše
těch, těše
napínat(i), napnout(i)
211
211
209
149
110
98
98
211
topit(i)
hovor, hovořit(i), mluvit(i)
tesat(i)
cizí
obec
napjatý, tenký
vy (nominativ, pl. demonstrativa)
209
161
222
221
220
211
211
tři
ty (nominativ 2 os. singular)
vemeno, struk
vidět(i)
vít(i)
obydlí (později ves)
211
211
98
211
195
220
Indo-European language /
indoevropština /
(d)ņģhū-ko
English /
angličtina /
language
Czech /
čeština /
řeč
*ụes-r/h
období teplé (od 21. 3. do 23. 9.)
*ụidheụâ
*ụįH-no
*ụļkůo*ụļkůoi
*ụļkůoi
*ụoģho*ụoįde
*ụoįde
*ụopsâ
*ụronkâ
*ụŗsu*wêdsom
warm season (as of 21. 3. by
23. 9.)
widow, widder
vine, twine-, wind- plant
wolf
wolves
wolves
waggon, wagon
knows (present t.)
knows (present t.)
wasp
hand, arm
hill, peak
whole, all
*wêghsom
whole, all
*wêstâ
*-wo-
brough (bring within)
(sufix)
vdova
víno, ovíjivá rostlina
vlk
vlci
vlci
vůz
ví (přítomný č.)
ví (přítomný č.)
vosa
ruka
vrch
celý, celičký, veškerý, všechen,
všecek, samý
celý, celičký, veškerý, všechen,
všecek, samý
přivedená
(přípona)
Page in book /
Str. v knize /
Večerka R.
223
141
221
99, 211, 223
99
99
123, 149
124
211
98
98
100
98
98
149
124
Slovníček pozdní (mladší) indoevropštiny zde z rozsahových důvodů neuvádíme (viz kniha R. Večerky).
173