Rodinný dům a český venkov na prahu 21. století

Transkript

Rodinný dům a český venkov na prahu 21. století
RODINNÝ DŮM A ČESKÝ VENKOV NA PRAHU 21. STOLETÍ
„Však je to jediné zemědělství, jež v tomto čase zmírňuje bídu.“
Bohuslav Balbín, Miscellanea historica regni Bohemiae, 1679 – 1687
„Zatímco v klasickém pojetí práce představovalo lidské tělo se svými
vlastnostmi a silami ve výrobě nezbytné relé mezi využívanými
přírodními silami a jinými výrobními prostředky, je dnes v této funkci
stále postradatelnější.“
Jan Patočka, Evropa a doba poevropská, 1988
Bydlím na samotě u lesa v nejméně zalidněném českém kraji,
v jižních Čechách. Nejbližší soused zleva je stavební podnikatel, zprava
europoslanec. Následují řezník na městských jatkách, majitel firmy,
prodávající ledničky, advokát, kuchař a řidič kamiónu. Dole ve vsi bydlí
hostinský, zedník, dva dělníci z textilky, pracovník bezpečnostní
agentury, obchodní cestující v kosmetice a majitelka cateringové
firmy. Doplňte asi osm penzistů, poštovního doručovatele, jednoho
kariérního opilce a jednoho doktora, pracujícího už patnáct let
v Německu - a zbývají jen čtyři profese, které je možné považovat za
zemědělské: dva krmiči, traktorista a soukromý třináctihektarový
sedlák, označující sám sebe za záhumenkáře. V kterémkoli panelovém
domě okresního města bude zaměstnanecká skladba jeho obyvatel v
podstatě identická.
Asi dvě třetiny těchto lidí bydlí v domech, postavených před r.
1960, které ovšem už vesměs prošly řadou rekonstrukcí, modernizací a
dostaveb; zbylá třetina domů je novější a má už naprosto
„nezemědělský“ charakter i formální podobu.
Je tedy česká vesnice přirozeným rozvojem výrobních sil a
v zásadě globálním životním stylem svých obyvatel, jak naznačuje
situační rozpětí obou úvodních citací, přežilou sídelní strukturou, jejíž
původní zemědělský smysl je a v právě započatém století čím dál více
bude pouhou marginálií? Má ještě vůbec nějaký účel hovořit o rozdílech
rodinného domu pro město a pro vesnici, když valná část vesničanů
nakupuje vejce i mléko v supermarketech okresního města? A konečně –
nejsou hašlerovské chaloupky pod horama (které ostatně v poměrech
české kotliny bývaly vždycky obývány spíše etnikem německým) pouhou
romantizující veteší, kýčem, v digitálním věku nedůstojným dospělých
lidí? A ještě (dodává architekt ve mně): existuje posud vůbec něco jako
český venkovský dům, obecně formující a spoluvytvářející deseti
miliónům našinců takové pojmy, jako domov, vlast či rodná zem?
Píši tenhle článek necelý měsíc před zahájením zimních
olympijských her v italském Turíně. Na internetu se pořadatelé chlubí i
1
olympijskou vesničkou Pragelato (ostatně článek o ní přinesl i náš
časopis v čísle 12/05): sportovci tu budou bydlet v dřevěných domcích
s mnoha nepřehlédnutelnými znaky tradiční místní architektury
rodinného domu. Od půvabných dřevěných pavlačí, šindelové krytiny či
nevelkých střešních sklonů až po zdánlivě „rostlou“ urbánní strukturu –
vše nás nenechává na pochybách, že jsme v italských Alpách. „Síla“
zdejší architektury rodinného domu, stavební tradice i charakteru
zdejšího genia loci je nepřehlédnutelná. Bude-li někdy, nedej Bože,
olympiáda v Praze, budou sportovci bydlet v domcích, inspirovaných
skanzenem v Přerově n. Labem? Řekl bych, že spíše strahovskými
kolejemi… Vždyť charakteristickým a současně živým představitelem
architektury venkovského rodinného domu v okolí Prahy je dnes buď
břízolitová krychle nebo podnikatelský dream house á la Disneyland.
Italům je v tomto smyslu opravdu co závidět.
Duch stavební tradice konkrétní lokality vyvěrá jen z hlubin
času, povstává neustálým kopírováním archetypů a nepřerušeným
vývojem, ale není neměnný, fixní. Nemůže se vzdalovat obecnému
vývoji lidské společnosti, ani proměnlivému uspořádání výrobních
vztahů. Reaguje změnou možná velmi povlovnou, v horizontu
individuální lidské zkušenosti zajisté nepatrnou, mnohdy sotva
pozorovatelnou, ale stálou.
Po třistaleté vládě Habsburků tu v „zázračném“ dvacetiletí první
republiky
úspěšně
povstala
stavební
tradice
úplně nová,
charakteristická pro zdejší republikánskou demokracii: český
meziválečný funkcionalismus. (Otiskl se do stavební povahy celého
Československa natolik nezpochybnitelně, že mnohé domy, na které
dnes narazí český turista třeba v Chustu nebo Berehovu na
Podkarpatské Rusi, mu připadají známé velmi intimně …). Občas
přemýšlím, kam by architektura venkovského rodinného domu u nás
dospěla, nebýt neblahé padesátileté totalitní periody. Má to smysl jen
malý, ale věřím, že by pražská či třeba olomoucká olympijská vesnička
měla stejně charakteristickou vůni jako ta piemontská
Tím ovšem nikterak nechci říci, že český venkovský dům
neexistuje. Čtenář ať se nebojí: nehodlám mu jej teď popisovat ve
všech jeho charakteristických rysech, pokládám je totiž za obecně
známé bezmála samozřejmě. Bylo skvělé sledovat, jak se Češi v časech
komunistických totalitních utopií přesouvají víkend co víkend na své
chalupy na venkově a působí tak nejednu vrásku úředním plánovačům
střediskových (nepatrná menšina) a těch ostatních, k zániku
odsouzených vesnic (valná většina). Ve sborníku Vesnické památkové
rezervace a zóny v Plzeňském kraji (2004) píše Karel Foud: „Když už se
zdálo, že pomyslný idylický obraz vsi zůstane minulostí, objevil se na
scéně pojem chalupářství. Lidé z měst, svázaní ve svých aktivitách
2
direktivně řízenou společností, se po svém začali realizovat alespoň
v záchraně venkovských staveb. Díky nim tak do 21. století přežil
nejeden mimořádně cenný doklad lidové stavební kultury.“ Skvělé !
Dodávám k tomu, že chalupáři a chalupářství mělo a dosud má ještě
jeden pozoruhodný aspekt, totiž osvětový: venkované od chalupářů
postupně přebírali a přebírají jejich názory i stavebně rekonstrukční
postupy. Nejeden majitel krychle ve stylu jezedáckého funkcionalismu
tak nejprve zalitoval, že původní chalupu zbořil a později dokonce svůj
nový dům přestavěl do přijatelnější podoby: Hosana !
S láskou opečovávané venkovské chalupy a statky víkendových
vakantů a postupem času i domy „domorodců“ na vesnici trvale
usedlých spojuje v posledních desetiletích jeden markantní společný
rys, představující zcela zásadní změnu, kterou prošla česká vesnice v 2.
pol. 20. století: ztráta produkční funkce jednotlivých usedlostí. Až na
malé výjimky se krávy, koně, prasata i ovce přestěhovaly do velkochovů
na okraj vesnice a stáje, chlévy, stodoly i sýpky osiřely. Zatímco však
vhodně upravené (a ovšem opravené !) vytvářejí dnes pro drobné
samozásobitele a jejich čuníky, kozy, krůty a slepice velmi prostorově
komfortní a funkčně vyhovující zázemí, vesnické novostavby tohle
pravidelně postrádají. Pravou rakovinu české vesnice pak představují
různé nedbalé přístavky z vlnitého plechu a starých prken, ve kterých
se popelí drůbež nebo dokonce rochní čuník. Často bývají
koncentrovány do jakýchsi kolonií někde na okraji vsi, kde vytvářejí
nejen esteticky zvrhlá, páchnoucí zátiší, ale usvědčují rovněž své
zřizovatele z malého rozmyslu (původní chlévy si zbourali).
Říká se, že češství je plebejské. Šlechta po Bílé hoře byla
většinou cizího původu a významnější český kapitál se vytvořil vlastně
až v samém závěru 19. stol. Snad i proto má naše vesnice přes všechny
eskapády, kterými v posledních padesáti létech prošla, pro naše
národní povědomí velký význam. Na vánočních pohlednicích z Anglie,
USA, Německa, Slovenska či Švýcarska, které jsem letos od přátel
dostal, žádné chaloupky nebyly: zato jen Ladových vesniček jsem
napočítal osm. Městská architektura je kosmopolitní, máme-li si ve
svátek připomenout své kořeny, intimitu svého prožitku domova,
saháme po chaloupkách. Myslím, že i proto bychom měli pár věcí
promyslet, rozhodneme-li se bydlet na vesnici, abychom zbytečně
nepoškodili její charakter a také abychom si nepostavili funkčně a
provozně neuspokojivý dům.
Přemýšlím hlavně o doporučeních, která by měla pomoci našemu
novému domu se úspěšně integrovat se svým okolím, nepředstavuje-li
ovšem toto okolí pouhou směsici vulgárních stavebních pokusů
nepoučitelných vesnických furiantů, navyklých každých pár let „házet
na svou chalupu nový štok pro kluka“ či zničující zákoutí, tvořené
3
chatrnými boudami z plechu ze sudů od asfaltu a rozbahněnými výběhy,
plnými nejrůznějších zvířecích exkrementů, na kterých pořád zuří onen
každodenní „boj o maso na talíři“. Odsud raději rovnou pryč… Na rozdíl
od mnohých fundamentalistů si nemyslím, že by na vesnici za žádných
okolností nesměl stát dům s pultovou, stanovou či dokonce plochou
střechou. Velmi ale spěchám s vysvětlením: jen v takovém místě, které
nemá žádný přímý vizuální kontakt se středem obce, kde nalézáme
původní zemědělské usedlosti, statky a chalupy, vlastní duch vesnice.
Plochostřechý dům na návsi je stejné buranství jako svetr v divadle.
V lokalitě za vesnicí, oddělené od ní potokem a teletníkem, by měla
však u novostaveb rozhodovat spíše kvalita architektury než formální
požadavek na tvar střechy. Tvrdím, že kultivovaný moderní sloh tu má
své místo. Jakkoli riskuji, že budu lynčován tradicionalisty a
romantickými snivci všeho druhu, odvažuji se doporučení: přemýšlímeli o chaloupce ve vesnici, raději si nějakou kupme a rekonstruujme,
chceme-li moderní dům, poohlédněme se po drahách za vsí. Pro takový
sen musíme vyhledat místo bez zátěže stavební tradice. Venkovského
ducha nechme naopak tam, kde je doma a nepřekážejme mu.
Nezapomínejme také nikdy situaci své rodiny vidět kompletně a
reálně. Chceme-li chovat nějakou tu žoužel, králíky, pštrosy, drůbež či
dokonce čuníka (a koneckonců proč ne ?), pamatujme už v projektu
také na bydlení pro ně. Budeme asi také topit dřevem, na vsi je to
velmi přirozené. To ovšem vyžaduje dřevník. A určitě budeme také
potřebovat nějakou kůlnu… Necháme-li tyhle drobné stavby „na
potom“, na spontánní ad hoc řešení, může být brzy náš dům doslova
zadušen ve změti nejrůznějších věčných provizorií.
Nezapomeňme na prostornou obytnou kuchyni! S velkým stolem,
pořádným sporákem a ovšem – kanapíčkem. Vždycky byla a dosud je
srdcem identity venkovského domu. Aniž bych někomu chtěl udílet
nějaké hraběcí rady, prosím všechny venkovany, pro které mívám to
potěšení projektovat jejich nový dům, aby znovu vážili svůj názor,
mají-li za to, že se bez ní obejdou …
Zrovna tak pléduji za tradiční přičapnutí vesnického domku
k terénu, k zahradě či dvorku. Tuhle tradiční kvalitu vesnických stavení
už dávno kopíruje i většina městských rodinných domků, trochu
kuriózně se jí však jakýmsi zmatením hodnot v jezedácké éře mnoho
staveb právě na vesnici ke své velké škodě zřeklo. Kamenný sokl ze
žulových haklíků z místního lomu byl pro mnohé venkovany snad jakousi
známkou měšťácky sladkého žití ve vile, ač je jeho nesmyslnost
přečasto neobhajitelná.
Poslední doporučení, které mne dnes napadá: zadní vstup.
Mnoho venkovanů nevysvlečete z montérek či laclových kalhot ani
v neděli, do kostela nechodí a v místní hospodě či třeba na zasedání
4
obecní rady je tohle oblečení už dávno společenskou normou. Rádiovky
či myslivecké kloboučky s odznáčky SČSP a rybářského spolku sice
nedávno vystřídali „americké“ kšiltovky s vyšitým emblémem University
of Utah či Red Wings, solidní boty s „traktory“ či černé holínky zůstaly.
A teď takový všeuměl, který právě vykydal hnůj od třiceti ovcí, svařil
prasklý rám u traktoru, složil dvacet metráků brambor do sklepa a ještě
vypil dvě nebo tři aperitivní pivka v místní putyce U Sojků, přiharcuje
domů hlavním vchodem: kolem nablýskaného zrcadla, vyleštěných
kachlíků a přes navoskovanou plovoucí podlahu v předsíni. Tím určitě
udělá své starostlivé manželce velkou radost! Kdepak – jedině
„zadem“. Přes místnost, kde pověsím montérky na věšák, gumovky
zbavím bláta ve výlevce a z rukou za pomoci nenahraditelné Solviny
smyji to nejhorší. Kdo tohle ve svých stavebních plánech pomine, hořce
olituje.
Díky Bohu za venkov. A také za to, že se po kolektivistickém
intermezzu znovu postupně vrací k tradičním hodnotám a k rozumným
stavebním výkonům. Nehleďme na něj jako na skanzen, současně tu
však ale při výstavbě rodinného domu našlapujme velmi obezřetně,
s otevřenýma očima i srdcem na dlani. Vrátí se nám to ve spokojeném
bydlení a jako zvláštní bonus od místní pospolitosti časem snad
dostaneme i právo nazývat se vesničany.
Ing. arch. Jan Rampich
5

Podobné dokumenty

JOŽKA SEVERIN Z TVRDONIC NA JIŽNÍ MORAVĚ Marta Toncrová

JOŽKA SEVERIN Z TVRDONIC NA JIŽNÍ MORAVĚ Marta Toncrová takové, jak už se to říkal, ty hašlerovské a ty české… měly sešity a to si všecko psaly a zpívaly to zvečera jako naše pěsničky […] Toto je ,Proč ty, kukačko, nad námi kukáš‘. A takové ty věci.“6 P...

Více

BUNGALOV, DŮM BEZ PATRA Hey Bungalow Bill what did you kill

BUNGALOV, DŮM BEZ PATRA Hey Bungalow Bill what did you kill Academia, nakladatelství AV ČR v r. 1998, se sice píše atriové, avšak vyslovuje se átriové…) Byly velkým hitem 60. a 70. let minulého století, kdy se ze své skandinávské líhně rozšířily snad do cel...

Více

Pokyny - SK Praga

Pokyny - SK Praga střídající se s loukami a pastvinami, stejně jako velký počet rybníků. Česká Kanada je jednou z turisticky nejatraktivnějších oblastí České republiky. Lesy a louky nabízejí takřka neomezenou síť zn...

Více