Přednáška: Úvod do mé služby nemocničního kaplana

Martin Wehrung, nemocniční kaplan a supervizor, Strasbourg Český Těšín, 11. 11. 2014
Úvod do mé služby nemocničního kaplana
1. Místo, kde pracuji Pracuji jako nemocniční kaplan v univerzitní klinice ve Štrasburku. Nemocnice je rozdělena na 3 místa; mé místo je v nemocnici v centru města (Štrasburk). Tato nemocnice v centru má kol. 950 lůžek, rozdělených v několika budovách.
Na tomto místě máme mezináboženskou sestavu kaplanů: 2 evangeličtí duchovní, 4 katoličtí, 2 muslimští, 1 rabín, 1 ortodoxní diakon a 1 buddhistický duchovní. Ze strany nemocnice jsou však placena jen dvě místa: 1 protestanstký a 1 katolický. Ostatní jsou placeni bud ze své církve nebo slouží dobrovolně.
Spolupráce není jednoduchá. Dělíme se o kapli, kancelář; ne však o práci. Každý kaplan navštěvuje ty své vlastní.
2.
Má práce v nemocnici Ve francouzském zákoně jsou církev a stát rozděleny. Zákon ovšem zaručuje, aby každý občan mohl žít a být podpořen ve své víře. Proto každá instituce, kde lidé nemají volný přístup k místu modlitby, musí mít své kaplany. Platí to zejména v nemocnicích, věznicích a armádě.
To ale neznamená, že mé místo v nemocnici je předem zajištěno. To místo si musím vždy udělat.
Navštěvuji především kardiologii, dvě jednotky intenzivní péče a paliativní oddělení. Jdu však i tam, kde jsem volán. Na zavolání navštěvuji pacienty, rodinné příslušníky, spolupracovníky nebo faráře ve sboru. Dělám i spontánní návštěvy (i když to zákon neumožňuje z obavy před prozelytizmem). V Alsasku to však není tak těžké, protože církev ještě hraje ve společnosti významnou roli. Moje přítomnost na nemocničním oddělení je pravidelná. Tato pravidelnost napomáhá i k tomu, že mi personál vychází vstříc a že mě posílá za pacienty, kteří nejsou evangelíky. Jsem zde pro všechny lidi. Tato otevřenost vede k tomu, že zde nejsem jen na zajištění ryze náboženských potřeb (jako Večeře Páně, modlitby nebo jiné věci rituálu). Jsem otevřen pro všechny rozhovory a lidi, kteří mají potřebu, aby jim někdo naslouchal. A tak přicházejí prosby o návštěvu k lidem, kteří procházejí těžkým obdobím nebo se ocitli v hraniční situaci: těžké diagnózy, konec života, deprese atd.
Pro mě je ale vždy jasné, jakou hraji roli a jakou mám funkci. Jsem kaplanem a farářem. To znamená, že při setkání se druhému člověku vždy jasně představím. Když lidé chtějí, abych zůstal – zvláště, když jsou katolíci nebo dokonce jiného náboženství – pokračuji v návštěvě. Pokud si pacient nebo jeho rodina přejí kaplana své konfese nebo náboženství, pak prosbu předávám odpovídajícímu kolegovi. 3.
Jako duchovní jsem tím, který prochází kolem v situaci, která je přechodná Duchovní je tím, který jde kolem.
Jako duchovního mě volají, když lidé cítí své hranice. Hranice, kdy člověk pořádně neví, co se bude dít. Bude ta osoba žít nebo zemře? Teď nebo za pár dní? A někdy se stává, že se lidé znovu postaví a můžou jít domů.
Duchovní stojí na straně nemocných, rodiny, a také ošetřujícího personálu. Kaplan je tím, který jde okolo v situaci, která je přechodná.
Velkou část mé práce je právě o to, že jdu okolo: na oddělení, u personálu, u nemocných. Jdu okolo na žádost nemocného, rodiny nebo personálu.
Trávím čas s člověkem a otevírám své uši, abych jim naslouchal. Jdu kolem a zastavuji se v průchodu (pasáži). Jsem tedy člověkem „mezi“, člověkem mezi různými situacemi.
-­‐ mezi chodbou a pokojem (často jsou to hraniční rozhovory, kde bývá řečeno to podstatné);
-­‐ mezi nemocným a jeho rodinou;
-­‐ mezi nemocným a ošetřujícími;
-­‐ mezi tím, co říkají jedni a co druzí. -­‐ mezi nadějí a zklamáním.
-­‐ mezi nemocným a Bohem
A tak se duchovní jakoby v mořské úžině, kde se mísí čilý ruch, a také odpor: síly života a síly smrti, zdraví a nemoci, vzdoru boje a vůle vše odevzdat, strachu a víry, obav a pokoje.
Jsem tedy člověkem, který jde okolo a který se v pasáži zastaví. To vyžaduje ode mne být přítomen, opravdu být tu, kde je těžké setrvat. 4.
Doprovázení je uměním být přítomen 1. Co to znamená doprovázet? Ve francouzštině znamená doprovázet accompagner, z latiny ad – cum – panis. Ad znamená směr k čemu; cum panis – s chlebem. Slovo má tedy tři kořeny:
Ad: charakterizuje pohyb. K někomu jít nebo obrátit se k někomu
Cum: s, se
Panis: chléb, sdílení základní existenciální potravy, toho, co je pro život nosné.
Tak vzniká trojí perspektiva:
1. Obraz člověka, který jde ke druhému: Jdu k nemocnému. 2. Postoj: ten který je s druhým. (Nejde před ním, nejde za ním, ale s ním; přizpůsobuje své tempo jeho krokům.) 3. Obraz toho, který dělí svůj chléb se svým bližním. (Sdílí to, co je pro základní, to co tvoří život.) Tento obraz srozumitelně sdílí roli kaplana:
je to ten, který uctivě přichází ke druhému (nemocnému, rodinou, nebo personálem)
• jde vedle něj, po jeho boku
• sdílí to, co je potřebné k životu (slova, hodnoty; také vzájemně)
Můžeme tedy vidět kaplana jako někoho, kdo jde kolem, aby sdílel chleba (jeho i svůj vlastní).
•
Pojďme o krok dál. Co se rozumí pod pojmem duchovní doprovázení? 2.
Pastorace. Způsob být přítomen. O doprovázení duchovního utrpení mluvíme tehdy, když se jedná o víc než jen běžný pomáhající vztah, tehdy, kdy se jedná o oboustrannou přítomnost. Toto utrpení vede k setkání, k postoji být vnitřně přítomen. Protože nemocí se prochází v přítomnosti, musí být i doprovázení v přítomnosti. To znamená, že doprovázející vnímá to setkání s nemocným tady a teď jako dar. 3.
Duchovní doprovázení, především doprovázení umírajících Někteří nemocní, kteří stojí na prahu smrti, nacházejí ve víře velkou oporu. Přitom pomáhají modlitby, čtení Bible a svátosti. Setkávám se s mnoha lidmi, kteří mají komplikovaný vztah k víře a k církvi. Někteří lidi jsou plni zlosti, pocitů viny, nebo mají narušený, těžký vztah k Bohu. Avšak tito lidé také mají duchovní život, spiritualitu. Jako doprovázející je mou úlohou tento život objevit a pomoct lidem jej vyjádřit. Během rozhovoru můžeme přijít na to, co jeho ducha sytí a přináší pokoj. Nemyslím, že by v takovém rozhovoru lidé hledali exaktní odpovědi na své otázky; spíše hledají lidskou přítomnost, která by jim pomohla otevřít se Bohu, tajemství života, lásce, kterou by v sobě nosili a která by je spojovala s druhými. Duchovní potřebou člověka je být milován a milovat až do konce. Často se objevuje silné pokušení (pro doprovázejícího), hledat odpověď na otázku nemocného a rozdávat odpovědi na otázky. Tento postoj (hledat odpověď nebo urychleně utěšovat) je silný u každého, ať je to kaplan, farář, ten, kdo dochází dobrovolně, nebo pro rodinu.
Někdy je to těžké vydržet, nechat tyto věci otevřené, být prostě přítomen, bez nějakých poznatků a umělých slov. Mojí ‚teologií‘ by bylo raději nechat věci, ať se nějak uskuteční samy. Respektovat a vydržet.
Člověk byl stvořen na obraz Boží a je oživován Božím dechem. Je oživován skrytým (vnitřním) proudem života. Být duchovním (spirituálním), pro mne znamená s tímto proudem života navázat kontakt, znovu objevit, být si ho vědom a žít. Jde to kontakt s touto hloubkou bytí (Dasein). Jde o kontakt s hloubkou bytí. Někoho doprovázet pro mne tedy znamená být člověku nápomocen v tom, aby se našel, stal sám sebou, přišel do kontaktu s nejvnitřnějším bytím, s tím vnitřním proudem života, který podle mě přichází od Boha. Můžu dosvědčit, že lidé, když přichází konec života, často znova hledají celé své životní hodnoty, ke kterým patří i náboženská praxe. Samotné opakování modliteb nebo některých náboženských úkonů však nemusí nutně vypovídat o duchovním životě. Někdy se však stává, že se věci „dají do pohybu“, člověk jde jakoby „o krok dál“ v duchovním životě. To by byla pro mne pěkná definice spirituality (duchovnosti): „Jít o krok dál“, „udělat další krok“. Moje priorita v doprovázení je jít vedle sebe (side by side), ve vzájemném respektu, v naslouchání jeho rytmu cesty. Takové je to doprovázení, kdy nejde o to, abychom toho druhého někam dotlačil nebo zatáhl k nějakému cíli, kde jsem zrovna já ‚na koni‘. To, čemu věřím, by nemělo druhého zavřít, ale potřebuje se otevřít, abych mohl druhého přijmout v jeho celé různosti. Nemodlím se o to, aby se ten druhý změnil, ale aby se mé srdce otevřelo Duchu Svatému, aby moje náboženství se otevřelo, aby to ten druhý člověk mohl přijmout. Má víra potřebuje být tak silná, abych zůstal trpělivý, tichý, přítomen, měl důvěru, ve všem, co se bude dít. Mám pevnou důvěru, ať se stane cokoli.
Jsem o tom přesvědčen a moje praxe mi to potvrdila, že to, co je vidět, co lze měřit, diagnostikovat, analyzovat – že to není všechno. Člověk je víc než toto. Když stojím u lůžka nemocného, nehraje moc velkou roli, kolik toho o něm vím, ale to, co nevím. To důležité není ovládat, mít to pevně v rukou, jako spíš to, co pomíjí, co je mimo měřitelnou oblast. Důležitý není postoj těla nebo duše, ale být přítomen jak osoba. Druhému naslouchat a doprovázet znamená přijít do kontaktu s jeho bytím. Nejprve je třeba se vnitřně usebrat a být přítomen. Až pak je možno přijít do kontaktu s druhým a jeho přítomností. Tato kvalita bytí přítomen má svůj základ v přítomnosti Boha, který řekl: „Jsem, který jsem.“ On mě učí, co to znamená stát při sobě a při druhém. Můžu být přítomen při té osobě, kterou navštěvuji.
A tak když nenavštěvuji nemocné a především umírající s nějakým programem a už vůbec ne ‚kanálem pro věčnost‘. Věčný život má své těžiště v přítomnosti: je to život, který nám již teď Ježíš daruje a který pokračuje i po smrti. Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. (Jan 11,25-­‐26)
I smrt i vzkříšení stejnou mírou zaměstnávají věřící, které doprovázím. Zatímco tělo slábne a ubývá, až se ztratí, roste život, který Ježíš daroval. Vzkříšení neznamená dostat jiný život, ale jinak žít (již teď). Podle slov: Jak je možné věřit, že láska je silnější než smrt, když nás už teď neoživuje? (Louis Evely) 4.
Zaujmout postoj Rád bych sdílel ještě dvě věci: Nemocný nebo umírající vidí v naších očích-­‐ očích toho, který doprovází. Vidí, zda má ještě místo na tom světě a v našem srdci. Děje se to skrze naši přítomnost, naše slova, naše postoje, že ta osoba rozumí, že je přijímána a přijata taková, jaká je. Zůstávám v dialogu až do konce. To znamená, že toho druhého si vážím.
Ještě něco k přítomnosti. Můžu být přítomen při rodině, při ošetřovatelích a personálu, jen tehdy, když si sám uvědomuju svou přítomnost. Když si sám uvědomím, že moje existence pramení z toho bytí, v hloubi srdce, kde bydlí život, kde žije Bůh ve mne, pak můžu být přítomen i v situacích, ve kterých se ocitám. Pak můžu být přítomen při tom druhém. Když jsem konfrontován s bolestí, pocity a pochybnostmi druhého, přesto všechno můžu zůstat v kontaktu s ním mimo veškeré formy, postoje, těžkosti duše. Kontakt se uskutečňuje od bytí k bytí, v přítomnosti. Takže zůstat a neutíkat.
Moje služba jako duchovního je určitým druhem svědectví přítomného a tichého naslouchání. Být duchovním není moc o konání, jako o bytí. 5.
Rozdíl mezi náboženským a spirituálním vedením Spirituální doprovázení
Spirituální doprovázení můžeme vysvětlit jako účast na společném hledání smyslu života, života, který se kvůli nemoci na nějakou dobu ocitá v krizi.
Spirituální doprovázení pomáhá člověku (pacientovi a rodině):
• ptát se na smysl života
• pojmenovat vnitřní zdroje
• vyjádřit pocity (zlost, vzpoura proti životu, proti Bohu)
• Nalézt naději
• Najít vnitřní pokoj, uklidnění
Toto doprovázení nevychází z nějaké specifické náboženské tradice. Trochu se podobá tomu existenciálnímu doprovázení.
Náboženské nebo církevní doprovázení
Náboženské nebo církevní doprovázení pomáhá nalézt sílu a naději pacientům, kteří mají vztah k nějaké náboženské tradici.
• Skrze zdroje a rituály té které konfese
• Skrze modlitbu a čtení Písma Svatého
• Skrze účast v bohoslužbách a ztišeních v kapli
• Skrze svátosti (Večeře Páně, křest v nouzi,..)
Spirituální a náboženské doprovázení se ovšem nevylučují. Právě naopak – často se doplňují. Jsou jakoby rub a líc pastoračního setkání. Pobyt v nemocnici a pohled na blížící se konec přináší často mnoho otázek. Každá osoba jde vlastní cestou, má vlastní tempo, které ji odpovídá; krok, a další krok. Ta cesta, kterou člověk jde, nepatří nám, stejně tak málo, jako jeho životní zakončení. Pastorace a spirituální doprovázení si toho vědomě všímá: jsme na stejně rovině vůči druhému nebo třeba vedle něj (side by side (en), „tváří v tvář“ (fr)). To znamená, že nejsme ti, kteří vždy všechno lépe vědí, ale jdou spolu s ním, jeho tempem.
A tak pokud pacient má nějakou určitou náboženskou potřebu, pak mu musím vhodně vyjít vstříc, ať už se jedná o modlitbu, čtení z Bible, požehnání, zpověď, svátosti, nebo pozvání k Bohu.
Překlad: Mgr. David Pasz