peruánská guerillová hnutí - Univerzita Hradec Králové

Transkript

Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
PERUÁNSKÁ GUERILLOVÁ HNUTÍ
Ideové kořeny a vývoj od 60. let 20. století do současnosti
Mgr. et Mgr. Pavlína Springerová
Mgr. et Mgr. Lenka Špičanová
Politická a sociální situace v Peru – živná půda pro vznik guerillových
hnutí
Peru se v celé své historii, od vyhlášení nezávislosti v roce 1821 až po současnost, potýkalo
s velkými sociálními, politickými a ekonomickými problémy. Španělské koloniální dědictví
ostře polarizovalo peruánskou společnost. Rozvoj demokratických institucí a politické kultury
byl znemožňován existencí etnického, ekonomického a geografického štěpení. Po většinu
času stála v čele státu relativně nepočetná skupina často uniformovaných potomků
španělských dobyvatelů, tzv. kreolů (criollos). Tato oligarchická elita rozhodovala o osudu
širokých indiánských mas, které neměly možnost jakýmkoli způsobem participovat na
politickém a ekonomickém procesu a stály zcela na okraji zájmu peruánských vlád. Kreolové
žili zejména v Limě a na pobřeží, kde bohatli z rozvíjejícího se průmyslu a obchodu, zatímco
indiánské obyvatelstvo bojovalo s obtížnými podmínkami zaostalých horských regionů.
Distribuce finančních zdrojů probíhala velmi nerovnoměrně a patřila k nejvíce
diskriminačním v celém jihoamerickém regionu.
Peruánský politický systém prošel ve 20. století několika odlišnými fázemi, z nichž je jasně
patrná značná politická nestabilita, silný vliv armády, využívání populismu jako hlavního
politického prostředku či neúspěšná snaha řešit chronické ekonomické problémy a narůstající
sociální napětí.1 Období od konce první světové války až do současnosti můžeme rozdělit do
pěti základních etap: 1) populismus a vznik masových stran (1919–1968); 2) reformní
vojenské vlády (1968–1980); 3) civilní demokratické vlády (1980–1992); 4) autopuč a
nastolení „přímé demokracie“ (1992–2000); 5) návrat demokratické vlády (2000–dosud).
1
Mezi lety 1914 a 1984 se pouze jedinému civilistovi, Manuelu Pradovi, podařilo řádně dokončit svůj
prezidentský mandát (1939–1945, 1956–1962). V peruánských politických dějinách 20. století lze vysledovat
opakování vzorce: nastolení nové vlády – populistická opatření – hospodářská krize – puč. Palmer, David S.:
Peru: Democratic Forms, Authoritarian Practices. In: Wiarda, Howard J. – Kline, Harvey F. (eds.): Latin
American Politics and Development. Boulder 2000, s. 234.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Sociální situace v Peru v období po druhé světové válce nebyla rovněž příliš povzbudivá.
Napětí a rozpory ve společnosti zvyšoval především dramatický nárůst obyvatelstva a jeho
masová migrace z hornatých andských oblastí do měst a na pobřeží. Zatímco na začátku 60.
let 20. století žilo v Peru kolem 10 milionů obyvatel, v současnosti má tato andská země
téměř 28 milionů obyvatel (z toho 8 milionů žije v Limě). Mezi lety 1940 a 1972 se poměr
obyvatel žijících ve městech zvýšil ze 35 % na 60 %, v roce 2000 dosáhla míra urbanizace
peruánské populace 72 %.2 Města nebyla schopna tento nápor zvládnout a jejich okrajové
čtvrti se proměnily v chudinské kolonie zvané barriadas či pueblos jóvenes, plné
nezaměstnaných a frustrovaných Peruánců.
Graf 1 Růst počtu obyvatelstva v Peru v letech 1961–2003
Zdroj: Data FAOSTAT, 2005. http://faostat.fao.org/faostat/help-copyright/copyright-e.htm
Aktivizace levicových guerill v 60. letech 20. století
Jedním z nejdůležitějších momentů peruánské politiky před nástupem vojenských junt
bylo působení politické strany APRA (Alianza Popular Revolucionaria Americana –
Americká lidová revoluční aliance). Stranu založil již v roce 1924 Victor Raúl Haya de la
Torre, Peruánec dočasně žijící v mexickém exilu. V době svého vzniku měla levicově
2
Kenney, Charles D.: The Death And Rebirth of a Party System, Peru 1978-2001. Comparative Political Studies,
36, 2003, č. 10, s. 1219.
orientovaná APRA celokontinentální ambice.3 Postupně získala širokou základnu
sympatizantů zejména z nižších sociálních vrstev a v peruánských volbách pravidelně
získávala 30–35 % hlasů.4 Stala se masovou politickou stranou sociálnědemokratického typu
s velice dobře propracovanou organizační strukturou a její činnost bránila v prosazení
radikálnější politické alternativy.
Ve snaze získat větší podíl na politické moci byla APRA ochotna spolupracovat i
s konzervativním prezidentem Manuelem Pradem (1956–1962) a prokázala tak značnou
politickou flexibilitu a ochotu ke kompromisu.5 Její posun doprava však uvolnil prostor v levé
části politického spektra, který brzy začaly zaplňovat ortodoxně marxistické skupiny.6 V roce
1962 zvítězila APRA ve volbách, což bylo nepřijatelné pro peruánské vojenské kruhy. Došlo
k převratu a moci se na několik měsíců chopila vojenská junta, jež musela vzápětí čelit
rostoucímu sociálnímu napětí a nespokojenosti indiánského obyvatelstva, které volalo
především po agrární reformě. Tato vyhrocená situace zásadně urychlila aktivizaci radikálních
levicových skupin.
V první polovině 60. let 20. století se v Peru zformovaly tři proudy usilující o
rozpoutání guerillové války. Prvním iniciátorem guerillového hnutí byl trockista Hugo
Blanco,7 který se postavil do čela asi 300 tisíc nespokojených rolníků v oblasti Cuzca.8
Blanco jakožto předák rolnických odborů požadoval úplné vyvlastnění haciend a distribuci
pozemků mezi ostatní zemědělce.9 V roce 1962 se Blanco stal generálním tajemníkem
3
Haya de la Torre prosazoval zejména boj proti imperialismu, panamerickou solidaritu a myšlenky indigenismu
(aktivnější zapojení indiánského obyvatelstva do ekonomicko-politického procesu a zlepšení jejich postavení),
ortodoxní marxismus však odmítal. Palmer, D. S.: c. d., s. 234; Srov: McClintock, C.: Precarious Regimes,
Authoritarian and Democratic. In: Diamond, L. – Linz, Juan J. – Lipset, Seymour M. (eds): Democracy in
Developing Countries: Latin America. Boulder 1989, s. 343.
4
V prezidentských volbách v roce 1931 získala 31 %, v roce 1962 33 %, o dva roky později 34 % a ve volbách
do Ústavodárného shromáždění v roce 1978 si APRA připsala 35 % hlasů. Kenney, Ch. D.: c. d., s. 1219.
5
K levicovému programu se APRA vrátila až po smrti Haya de la Torreho (1979) a s nástupem Alana Garcíi
Péreze do čela strany (1982).
6
Nárůst levicových sil později souvisel i s neúspěšnou reformistickou politikou vojenských vlád (1968–1980) a
plně se projevil ve volbách do Ústavodárného shromáždění roku 1978, v nichž koalice marxistických stran
(Izquierda Unida – Spojená levice) získala 29 % hlasů. McClintock, C.: c. d., s. 351.
7
Blanco si po svém návratu ze studií v Argentině (1956) osvojil kečuánštinu a odešel žít a propagovat
trockismus mezi domorodé obyvatele do hor. Pečínka, Pavel: Od Guevary k zapatistům. Brno, Doplněk 1998, s.
201.
8
Angell, A.: The Left in Latin America since c. 1920. In: Bethell, L. (ed.): Latin America. Politics and Society
since 1930. Cambridge 1998, s. 114.
9
Velmi radikální odbory organizoval pod sloganem „Tierra o Muerte“ (Půda nebo smrt). de la Peña, G.: Rural
mobilizations in Latin America since c. 1920. In: Bethell, L. (ed.): Latin America. Politics and Society since
1930. Cambridge 1998, s. 344.
rolnické federace a zahájil masivní zabírání půdy. Násilnou kampaň ukončila armáda koncem
roku 1962, Blanco byl obviněn ze zastřelení policisty a uvězněn.10
Druhý pokus o levicové povstání uskutečnily prokubánské studentské skupiny vedené
básníkem Javierem Heraudem. Mnoho mladých radikálů (včetně Herauda) vstoupilo do ELN
(Ejército de Liberación Nacional del Perú – Národně osvobozenecká armáda Peru), kterou
v roce 1962 zformovali mladí Peruánci pod vedením Héctora Béjara (vyloučení z
prosovětské Komunistické strany Peru) na Kubě. V květnu 1963 několik desítek bojovníků
ELN přešlo bolívijsko-peruánskou hranici, ale policejní oddíly je rozprášily v peruánském
městě Puerto Maldonado a jednadvacetiletého Herauda zastřelily. Poté ELN své aktivity a
propagaci rolnické revoluce koncentrovala zejména na departament Ayacucho. V roce 1965
začala spolupracovat s větší guerillovou skupinou MIR (Movimiento de Izquierda
Revolucionaria – Hnutí revoluční levice). Jejich společné akce však měly jepičí život a
skončily porážkou a zabitím několika prominentních revolucionářů, včetně lídra MIR Luise
de la Puenteho.11 ELN byla definitivně zlikvidována počátkem roku 1966.12
MIR představovalo třetí a nejsilnější guerillové uskupení první poloviny 60. let. Jeho
počátky sahají do roku 1959, kdy se skupina prokubánské mládeže odtrhla od strany APRA a
založila povstaleckou frakci APRA-Rebelde (pod názvem MIR vystupovali od roku 1962).
Ačkoli byli miristé značně ovlivněni guevarismem, sami sebe považovali za ideově a
organizačně autonomní hnutí a odmítali příslušnost k jakékoli marxistické frakci. Prosazovali
vytvoření socialistické společnosti s využitím prvků tradiční indiánské kultury. V roce 1965
MIR vyhlásilo počátek guerillové války založené na vytvoření několika ohnisek (focos), v
nichž měly působit jednotlivé vojenské složky MIR (Fronta Tupac Amaru, Fronta Pachacutec,
César Vallejo).13 Všechny povstalecké oddíly však byly v průběhu roku 1965 potlačeny
peruánskou armádou.14
Období reformních vojenských vlád (1968–1980)
Vojenská junta na základě svého slibu přistoupila v roce 1963 k uspořádání
prezidentských voleb, ve kterých zvítězil kandidát AP (Acción Popular – Lidová akce)
10
de la Peña, G.: c. d., s. 344. Z vězení se Blanco dostal až v roce 1970 při vyhlášení amnestie a poté se stal
radikální senátorem. Pečínka, P.: c. d., 203.
11
de la Peña, G.: c. d., s. 371.
12
Pečínka, P.: c. d., s. 203.
13
14
Významnou roli při potlačení povstaleckých skupin sehrála technická pomoc peruánské vládě ze strany USA.
Angell, A.: c. d., s. 113–114.
Fernando Beláunde Terry.15 Obrovské problémy, do nichž se dostala peruánská ekonomika,
však předčasně ukončily jeho mandát.16 V roce 1968 byl nekrvavým armádním pučem
nastolen vojenský režim, který se v Peru udržel až do roku 1980.
V čele první velice ambiciózní vojenské vlády stál generál Juan Velasco Alvarado
(1968–1975). Jeho cílem se stalo dosažení hlubokých změn ve struktuře peruánské
společnosti. Nový ekonomický řád měl být zaveden pomocí „třetí cesty“ mezi komunismem a
kapitalismem.17 Základy reformního „Plánu inka“ spočívaly v nevídané expanzi státu téměř
do všech sektorů ekonomiky. Základem revolučního programu vojenské vlády bylo provedení
nejrozsáhlejší agrární reformy od dob kubánské revoluce. Mezi lety 1969 a 1980 získalo půdu
zhruba 360 tisíc farmářských rodin. V naprosté většině případů se však rodiny musely stát
členy zemědělských družstev.18 K pronikavým změnám došlo také v souvislostí se
zestátněním důležitých průmyslových sektorů a s vyloučením účasti zahraničního kapitálu na
financování klíčových odvětví (např. těžařského a petrochemického průmyslu nebo
bankovnictví).19
Počátkem 70. let bylo Peru konsolidováno jako víceméně koherentní korporativistický
stát, nicméně v roce 1975 se začaly projevovat příznaky další vážné hospodářské krize.
Příjmy z exportu výrazně klesly, platební bilance se zhoršovala, inflace i zahraniční dluh
rostly. Nepříznivá ekonomická situace vedla k radikalizaci obyvatelstva a k nárůstu
stávkového hnutí. Kromě hospodářských problémů se dostavily také vážné zdravotní potíže
generála Velasca. Konzervativní klika vojenské junty proto v roce 1975 nemocného generála
sesadila a nahradila generálem Franciscem Moralesem Bermúdezem (1975–1980).
Nový prezident rozhodně nepatřil k příznivcům radikálních Velascových reforem a
důstojníky ve vládě nahradil z velké části civilními technokraty. V rámci svého programu,
nazvaného „Plán Túpac Amaru“, Bermúdez vytyčil nový ekonomický směr země. Pod
patronací Mezinárodního měnového fondu (MMF) došlo k postupnému zrušení Velascových
15
Belaúnde Terry založil AP v roce 1956 jako subjekt, jež měl vyplňovat prostor mezi prooligarchickými
pravicovými uskupeními na jedné straně a apristy a marxisty na straně druhé. Belaúnde propagoval „incký
model státu“, vydával za vzor jeho centralistické plánování a sklon indiánů ke kolektivní práci. Tento inkaismus
se pokoušel propojit s moderním sociálnědemokratickým konceptem. Roedl, Bohumír.: Peru. Praha, Libri 2003,
s. 82.
16
Období hospodářské prosperity skončilo v roce 1967. Zastavil se boom exportu produktů rybářského
průmyslu, zpomalila se těžba nerostných surovin, zahraniční zadluženost se zvyšovala a rostoucí inflace vedla v
září 1967 ke 40% devalvaci měny. Roedl, B.: Peru…, s. 82; Srov.: Skidmore, Thomas E. – Smith, P.: Modern
Latin America. Oxford 1992, s. 213.
17
Vojenské vlády kladly důraz na národní hrdost, sociální solidaritu, konec ekonomické závislosti. Prosazovaly
vizi dělníky řízené ekonomiky a „plné participativní sociální demokracie, která není ani kapitalistická ani
komunistická ale humanistická“. Palmer, D. S.: c. d., s. 236.
18
Palmer, D. S.: c. d., s. 237; Srov.: Skidmore, T. E. – Smith, P.: c. d., s. 214.
19
Podrobněji Skidmore, T. E. – Smith, P.: c. d., s. 216.
opatření (s výjimkou agrární reformy), částečné reprivatizaci státních podniků a posílení
soukromého sektoru.20 Ekonomický propad Peru se však nepodařilo zastavit a hospodářské
problémy narůstaly.
Peruánská vláda si byla vědoma své nepopularity a snažila se vyvléci z některých
přísných stabilizačních nařízení MMF. Drtivá většina Peruánců však hodnotila hospodářskou
politiku státu jako drakonickou a neefektivní.21 Lidové protesty narůstaly a revoluční nálada
se v plné síle projevila zejména v generálních stávkách v letech 1977 a 1978. Ekonomické
neúspěchy vojenských vlád tak ve 2. polovině 70. let urychlily postupný přechod k civilnímu
režimu a prezident Bermúdez přislíbil vypsání voleb. Během prezidentských voleb v roce
1980 na sebe poprvé upozornila dosud nepříliš známá levicová organizace, Komunistická
strana Peru Světlé stezky José Carlose Mariáteguiho, jejíž teroristické akce měly sužovat
peruánskou společnost bezmála dalších 15 let.
Světlá stezka
Vznik a ideové kořeny hnutí
Na konci 60. let minulého století se v Peru začalo formovat levicové hnutí, které
postupně získalo pověst nejsilnější a nebrutálnější guerilly v celé Latinské Americe. Její
maoistické zaměření se poněkud vymykalo dosavadnímu trendu v rámci peruánských
levicových bojůvek, které byly orientovány spíše prosovětsky či prokubánsky. Centrem
vznikající organizace se stala univerzita v jihoperuánském Ayacuchu, jedna z nejstarších
univerzit v Latinské Americe.22 V 60. letech na její půdě působil i Rubén Abimael Guzmán
Reynoso, tehdy ještě nenápadný profesor filozofie, který s oblibou četl marxistickou literaturu
a zapojoval se do politických diskusí mezi apristy a komunisty.23
Když se PCP (Partido Comunista Peruano – Komunistická strana Peru) po sovětskočínské roztržce (1963) rozštěpila na prosovětskou a pročínskou frakci, Guzmán zvolil „Maovu
cestu“. PCP-BR (Partido Comunista Peruano-Bandera Roja – Komunistická strana Peru-Rudý
20
Roedl, B.: Peru…, s. 84.
Peruánský sol devalvoval o více než 50 %, v roce 1978 byla minimální mzda na úrovni 55 % mzdy z roku
1973. McClintock, C.: c. d., s. 350.
22
Univerzita San Cristóbal de Huamanga byla založena v roce 1677, je druhou nejstarší univerzitou v Peru a třetí
nejstarší univerzitou v celé Latinské Americe. Universidad Nacional de San Cristóbal de Huamanga
http://www.universia.edu.pe/unsch/unsch.html (11. 11. 2005)
23
Abimael Guzmán se narodil 3. prosince 1934 v Arequipě (jižní Peru), kde vystudoval katolickou střední školu
a posléze i filozofii a práva na místní univerzitě. Tématem jeho disertačních prací byla „Kantova teorie vesmíru“
a „Stát v buržoazní demokracii“. Již v patnácti letech se stal členem Komunistické strany Peru (PCP). The
People's War in Perú Archive. Information about the Communist Party of Perú (PCP)
http://www.blythe.org/peru-pcp/ (11. 11. 2005)
21
prapor) ho vyslala v roce 1965 na dvě „studijní cesty“ do Číny, kde se nejen utvrdil ve svém
politickém a ideovém směřování, ale byl řádně proškolen i v taktice partyzánské války a
podzemní činnosti včetně práce s výbušninami.24 Po návratu do Peru se rozhodl aplikovat
maoismus a jeho teze o „lidové revoluci“ na domácí indiánské prostředí. Shromáždil kolem
sebe skupinu stoupenců, povětšinou univerzitních studentů, a tvrdě vystupoval proti
revizionismu, který dle jeho názoru ovládl všechny současné komunistické režimy s výjimkou
Maovy Číny.
Čína v období kulturní revoluce se pro Guzmána a PCP-BR stala nejsilnějším vzorem.
Oddanost maoismu vedla dokonce k odmítnutí spolupráce s prokubánskými skupinami, které
roku 1965 zahájily povstání proti vládě Belaúnde Terryho. Guzmán odsoudil kubánské pojetí
boje, založené na malých pohyblivých guerillách, a zdůraznil nutnost vytvoření masové
politické strany, která se postaví do čela „lidové revoluce“ a vytvoří pevné základny, jejichž
postupným rozšiřováním nakonec zcela zlikviduje současnou peruánskou vládu a sama se
chopí moci.
Svou vlastní stranu Guzmán založil roku 1970 a pročínská PCP-BR se tak rozdělila na
dvě části.25 Nová maoistická organizace, Komunistická strana Peru Světlé stezky José Carlose
Mariáteguiho, vstoupila do širšího povědomí zkráceně jako Světlá stezka (Sendero
luminoso).26 José Carlos Mariátegui (1894–1930), peruánský marxistický teoretik, založil
roku 1928 Socialistickou stranu, z níž později vznikla Komunistická strana Peru. Guzmána
ovlivnila především jeho myšlenka adaptace marxismu na latinskoamerické prostředí
s převažujícím domorodým obyvatelstvem.
Import marxismu do Latinské Ameriky je spojen s industrializační vlnou konce 19.
století. Realizace původních marxistických tezí v latinskoamerických zemích však byla velice
obtížná, a to zejména kvůli následujícím faktorům:
•
V Latinské Americe z důvodu pozdního příchodu kapitalismu po dlouhou dobu
neexistovaly vhodné podmínky pro započetí dělnické revoluce. Dodnes zůstává
většina států primárně agrárních a industriální pracovní síla, která měla být podle
Marxe hybnou silou revoluce, jen stěží přesahuje 10–15 % populace. Obyvatelstvo
24
Freiová, Michaela: Třetí ve hře. Respekt, 18. 7. 1990, s. 10.
Rozštěpení PCP–BR souviselo i s rozdílnými názory na taktiku boje. Po porážce levicových guerill v roce
1965 řada peruánských maoistů prosazovala revoluci vedenou spíše z městského prostředí. Guzmánova skupina
však trvala na taktické zásadě „obklíčení měst vesnicemi“ a soustředila se na zemědělské oblasti. Angell, A.: c.
d., s. 114.
26
Sendero luminoso se překládá jako Světlá stezka, ačkoli přesnější by bylo „Zářící stezka“. Druhou větev PCPBR pak tvořil Rudý prapor pod vedením Saturnina Paredese.
25
tvoří z velké části rolníci a neintegrovaní indiáni (80–90 %) a nepočetná vrstva
dělníků je jen stěží mobilizovatelná.
•
Latinská Amerika je oblastí převážně katolickou a římsko-katolická církev marxismus
zásadně odmítá.27
•
V éře studené války USA v Latinské Americe praktikovaly neústupnou
antikomunistickou politiku pod heslem „žádná druhá Kuba“.
•
Mnoho marxistických skupin bylo stiženo interními spory, vylučováním a frakčním
bojem, což oslabovalo jejich akceschopnost.28
Mariátegui si ve své době musel poradit především s absencí organizované proletářské
třídy a najít jiný zdroj marxistické revoluce. Tím se mělo stát domorodé indiánské
obyvatelstvo. Mariátegui viděl silný potenciál pro rozvoj socialismu zejména v kolektivismu
incké civilizace. Věřil, že kombinací studentstva, intelektuálů, nepočetné pracující třídy a
obrovských mas domorodého elementu může úspěšně provést marxistickou revoluci.
Mariáteguiho myšlenky tak do jisté míry předznamenaly politiku Mao Ce-tunga, který v Číně
musel čelit obdobným problémům, a později se staly ideovým zdrojem Světlé stezky.
Základní pilíř senderistické ideologie tvoří marxismus-leninismus-maoismus, přičemž
největší důraz je kladen na maoismus období Velké kulturní revoluce, který je třeba
přizpůsobit peruánským podmínkám. Tohoto nelehkého úkolu se zhostil Abimael Guzmán
alias „čtvrtý meč marxismu“, „doktor Puka Inti“ (Rudé slunce) či „předseda Gonzálo“.29 Své
ideje, tzv. Gonzálovo myšlení, shrnul v díle Gonzálova mysl, které se stalo kultovní knihou
peruánských maoistů.
Mao Ce-tung podle Guzmánova názoru rozvinul Marxovu dialektiku jako učení o
rozporech ve společnosti a „přinesl filozofii masám“.30 Navázal tak na Lenina, který
adaptoval Marxe na další rozvoj kapitalismu, vypracoval systém výběru kádrů v rámci
komunistické strany a posunul těžiště revoluce na východ. Mao Ce-tung šel ještě dále a
zdůraznil nutnost pokračování revoluce i po uchopení moci proletariátem. Konkrétně se
jednalo o revoluci kulturní, která měla zajistit definitivní zničení starého myšlení a eliminovat
tak nebezpečí možné kontrarevoluce a návratu kapitalismu.
27
Výjimečným příkladem propojení katolicismu a marxismu je teologie osvobození.
Ve většině latinskoamerických zemích působilo zároveň několik marxistických frakcí (až šest najednou),
nikde však marxisté jakéhokoliv zaměření nezískali ve volbách většinu. Wiarda, Howard J.: The Soul of Latin
America. The Cultural and Political Tradition. Yale University 2001, s. 212–213, 233–235.
29
Gonzálo bylo Guzmánovo stranické a zároveň krycí jméno.
30
Documentos
fundamentales.
Comité
Central
Partido
Comunista
del
Perú
1988.
http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005)
28
Světlá stezka se nechala inspirovat především Mao Ce-tungovou tezí o
nevyhnutelnosti revoluce a násilí („politická moc vychází z hlavně pušky“) a taktickou
zásadou „obklíčení měst vesnicemi“. Tento princip vychází z předpokladu, že v zaostalých
agrárních státech lze socialismu dosáhnout jedině skrze „lidovou válku“, v jejímž čele stojí
jednotná komunistická strana. Senderisté také rozvíjejí koncept „nové demokracie“, s nímž
přišel Mao Ce-tung během druhé světové války. V dokumentech Světlé stezky je „nová
demokracie“ definována jako „společná diktatura dělnicko-rolnického spojenectví, vedeného
proletariátem v čele s komunistickou stranou“. Jedná se údajně o třetí typ státu, vedle
diktatury buržoazie (kapitalistické státy) a proletářské diktatury (Čína a SSSR předtím, než
moc uchvátili „revizionisté“), který senderisté vytvářejí na územích, jež obsadí. Třemi
základními nástroji moci tohoto státu je strana (ideologický vůdce mas), armáda (ozbrojená
složka nutná k dosažení cíle a pojistka před nástupem kontrarevoluce) a jednotná fronta
(uskupení revolučních tříd v čele s komunistickou stranou).31
Programová východiska Světlé stezky
V roce 1968 se v Peru na dvanáct let dostala k moci armáda, jež nastolila vojenskou
reformistickou vládu. Agrární reforma, rozsáhlá amnestie pro příslušníky guerill, navázání
přátelských vztahů s Čínou – to vše bralo vítr z plachet radikálním levicovým skupinám a
oslabovalo jejich revoluční nadšení. Světlá stezka pochopila, že pokud nechce, aby se její cíle
nenávratně rozplynuly, musí vzít situaci do svých rukou. Rozhodla se stát sama centrem
světové revoluce a uskutečnit své ambiciózní plány za každou cenu. Vedení senderistů
zformulovalo čtrnáctibodový „program demokratické revoluce“, který mj. obsahoval tyto
teze:32
•
zničit starý a vytvořit nový centralizovaný komunistický stát (Lidová republika nové
demokracie Peru);
•
zlikvidovat veškeré dosavadní struktury – polofeudální vztahy na venkově, peněžní
ekonomiku atd.;
•
fyzická likvidace nežádoucích osob (dle Guzmána asi 120 tisíc lidí);
31
Documentos fundamentales... http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005); Srov.: Slačálek,
Ondřej: Maoismus made in Latin America. Literární noviny, 15, 2004, č. 31, s. 5.
32
Documentos fundamentales... http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005)
•
završit formování peruánského národa a bránit jej před imperialismem a reakcí
(vytvořit
hráz
především
proti
americkému
imperialismu
a
sovětskému
sociálimperialismu);33
•
zabezpečit výdobytky revoluce v "Deklaraci práv lidu" (rovnost žen, práva menšin,
náboženské svobody atd.);
•
rozpoutat celokontinentální a posléze celosvětovou socialistickou a kulturní revoluci.
Peruánský maoismus tedy rozhodně nezapře svůj ideový zdroj, což podtrhuje i důraz na
roli silného vůdce, který stojí v čele revolučního hnutí a je svými stoupenci oddaně uctíván.
Kult osobnosti a náboženský charakter myšlení dokládají dokumenty senderistů, jež oslavují
předsedu Gonzála a obsahují slovní spojení typu: „titáni myšlení a činu“, „všemohoucnost
revoluční války“, „neúprosný, bojovný pochod železných armád směrem ke zlatému a stále
zářícímu komunismu“ apod.34
Praktické působení a taktika senderistů
Během 70. let 20. století senderisté vytvořili pevnou organizační základnu a výrazně
rozšířili řady svých stoupenců. Obratně přitom využívali složitou politickou, ekonomickou a
sociální situaci v Peru. Politická nestabilita, střídání vojenských a parlamentních režimů,
ekonomická krize, růst nezaměstnanosti (zejména mezi mladými), rozpad tradičních
sociálních struktur na venkově, masivní migrace do měst, vznik chudinských předměstí
(barriadas), rostoucí sociální napětí – to vše hrálo do karet levicovému extremismu.
Světlá stezka začínala jako venkovská guerilla, jejíž intelektuální jádro tvořili
univerzitní profesoři a studenti, kteří pak mobilizovali venkovské obyvatelstvo. Za pomoci
incké symboliky podněcovali tradiční indiánskou nevraživost vůči bohatým a vzdělaným
bílým Španělům, kteří jako potomci conquistadorů nesou dle senderistů odpovědnost za
zničení indiánské kultury. Vůdci Světlé stezky tak paradoxně využívali nejen třídních, ale i
rasových či etnických rozporů ve společnosti, ačkoli sami k nenáviděné „španělské vrstvě“
patřili.
Ve snaze získat domorodé rolníky na svou stranu přicházeli senderisté do
vytipovaných oblastí důkladně připraveni – znali místní historii, složení obyvatelstva a lokální
problémy, používali místní dialekty. Infiltrovali své kádry do vesnických škol a úřadů a
33
Světlá stezka byla nejvíce protisovětsky vyhraněnou guerillou v Latinské Americe. Tvrdě vystupovala proti
revizionistům (po roce 1979 i proti Číně, která ustoupila od ortodoxního maoismu) a ostatní komunistická hnutí
a guerilly pokládala za pouhé „figurky“. Pečínka, P.: c. d., s. 208–209.
34
Documentos fundamentales... http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005)
připravovali si půdu pro uchopení moci. Silnou podporu získali nejprve v provincii Ayacucho,
jejíž sociální a ekonomická situace představovala ideální podmínky pro růst radikálního
levicové hnutí.35 Postupně pak vybudovali rozsáhlou síť podpůrných organizací po celém
Peru, nazvaných Peruánské lidové hnutí, Výbory na podporu peruánské revoluce (tzv. výbory
Slunce Peru), Revoluční fronta vesnické sebeobrany.36 Vytvářeli rovněž ozbrojenou složku
hnutí – Lidovou partyzánskou armádu (PGA).
Mapa 1 Geografické rozšíření působnosti Světlé stezky
Zdroj: http://ils.unc.edu/~marsc/sendero_journ.htm
Když se v letech 1978–1979 vojenská junta chystala předat vládu civilním politickým
silám, většina marxistických skupin zamýšlela přejít do legality a účastnit se voleb. Světlá
stezka, považující ozbrojený boj za jedinou cestu k dosažení nového řádu, však zvolila
otevřenou válku. Roku 1979 byl Guzmán poprvé zatčen, nicméně ještě v prosinci téhož roku
35
V této oblasti nebyli žádní velcí vlastníci půdy, kteří by potlačovali rolnické organizace. Velascova vláda
mnohokrát Ayacuchu slibovala agrární reformu, která by zlepšila neutěšenou situaci indiánského obyvatelstva,
ale k žádné výraznější změně nedošlo. Domorodá populace pociťovala silný odpor k bílé vládě z Limy, čehož
maoisté takticky využívali. Kontrolovali univerzitu v Ayacuchu a bylo jim umožněno vytvořit vlivné školské
odbory (SUTEP), které často konfrontovaly vládu. Angell, A.: c. d., s. 133.
36
byl opět propuštěn. Brzy nato podnikli senderisté první násilnou akci – v květnu 1980 vypálili
volební místnosti v obci Chuschi v provincii Ayacucho. Demonstrovali tak zbytečnost voleb,
které, jak prohlásili, pouze podporují starý režim.37 Následovaly další útoky a sabotáže,
zejména na elektrické vedení, mosty a silnice.
Do konce roku 1980 zorganizovala Světlá stezka 240 akcí,38 obsadila řadu vesnic a
rozpoutala partyzánskou válku. V oblastech, které dostala pod svou kontrolu, zaváděla tvrdý
revoluční režim. Ve snaze zničit prvky tržní ekonomiky zakazovala správa komisařů a
lidových výborů obchodování se zemědělskými produkty a vytvářela samozásobovací systém.
Docházelo k popravám skutečných i domnělých zlodějů, překupníků, zkorumpovaných
úředníků či spolupracovníků vlády. Mezi prvními byli většinou odstraněni starostové vesnic i
se svými rodinami, členové policie a armády, majetnější vlastníci půdy, příslušníci
pravicových i levicových stran, později dokonce misionáři, kněží a jeptišky, zahraniční
pracovníci, turisté a diplomaté.
Vláda Bernarda Belaúnde Terryho (1980–1985) nebyla schopna účinné reakce, která
by zamezila vzrůstajícím násilnostem. Až v prosinci 1982 vyhlásila výjimečný stav v oblasti
Ayacucha a poslala do regionu armádu, aby situaci stabilizovala. Represe a vojenské zásahy
však dopadaly především na civilisty.39 Vesničané byli nuceni ke spolupráci z obou stran pod
pohrůžkou mučení, smrti či únosů dětí, jež byly odváděny na „převýchovu“ a k doplnění
bojových stavů revolučních jednotek. Na mnoha místech lidé vytvářeli vlastní domobranu,
která je měla chránit před terorem senderistů i vládních vojáků. V Peru se tak rozhořela
krvavá občanská válka, trvající až do nástupu Alberta Fujimoriho (1990).
Ve druhé polovině 80. let si se Světlou stezkou neporadila ani levicová vláda Alana
Garcíi Péreze (1985–1990), která se zejména od roku 1988 potýkala se značnými
ekonomickými problémy a nárůstem korupce v politických a vojenských kruzích. Senderisté,
povzbuzeni úspěchy na venkově, přesunuli své akce i do měst. V červnu 1986 došlo ke
37
„Bezperspektivní volby slouží pouze zachování starých pořádků. 'Nová stezka zbraní' povede Peru k nastolení
společenského uspořádání, které slouží lidu.“ Běloušková, Ivana: Rudé slunce pohaslo. Respekt, 3, 1992, č. 38,
s. 11.
38
„Den po vánocích (1980) pověsili 'delikventi' na sloupy veřejného osvětlení v Limě mrtvoly psů. Do tlamy jim
nacpali dynamit a kolem krku přivázali plakáty, kterými je připodobňovali k čínskému vůdci Teng Siaopchingovi, jehož 'fašistická klika' zradila kulturní revoluci. Letáky vysvětlovaly, že mrtvý pes je indiánský
symbol tyrana, který byl odsouzen k smrti vlastním lidem. Senderisté postupně dosáhli takové akceschopnosti,
že dokázali, aby se na Nový rok (1982) nebo během papežovy návštěvy (1985) celá Lima úplně ponořila do tmy.
Jediné světlo vycházelo z kopců nad městem, kde hořely ohromné hranice ve tvaru srpu a kladiva. A útoky
pokračovaly - v Ayacuchu běhali po ulicích psi s bombami přivázanými ke hřbetu, na trhu v Huantě explodoval
ve shluku lidí osel, do vestibulu limského hotelu Crillón přišlo dítě a vyletělo do povětří, v Chimbote poškodila
telefonní ústřednu výbušnina, která byla připevněná na kachně.“ Běloušková, I.: c. d., s. 11.
39
V roce 1983 zahynulo téměř 2 tisíce lidí a o rok později dokonce 3,5 tisíce Peruánců. Palmer, D. S.: c. d., s.
239.
vzpouře senderistických vězňů v Limě, kde právě probíhal kongres Socialistické
internacionály za přítomnosti významných světových politiků (např. Willyho Brandta) a
několika stovek zahraničních novinářů. Brutální zákrok armády si vyžádal 270 mrtvých
z celkového počtu 380 povstalců, což peruánskou vládu značně zdiskreditovalo před jejími
socialistickými spojenci.40 Světlá stezka vzápětí zahájila odvetné protiútoky na vládní
budovy včetně prezidentského paláce, ambasády a banky, páchala atentáty na vysoké
politické a vojenské činitele, peruánské i zahraniční obchodníky a organizovala ozbrojené
stávky.
V polovině 80. let ovládli senderisté horské oblasti v údolí Huallaga, které se rozkládá
v provincii Huánuco a San Martín a je vyhlášené svými kokovými plantážemi. Kontrola
„zlatého kokového dolu“ ukrytého v amazonské džungli, kde je soustředěno až 60 % světové
výroby kokainu, a zapojení do obchodu s narkotiky znamenaly pro Světlou stezku obrovský
zdroj příjmů.41 Spolupráci s narkomafií senderisté zdůvodňovali i z hlediska dlouhodobé
strategie. Byli přesvědčeni, že přísun drogy do USA povede k rozkladu americké společnosti.
Považovali kokain za natolik účinnou zbraň, že ho dokonce nazývali svou „atomovou
bombou“.
Graf 2: Počet obětí násilných střetů mezi Graf 3: Počet násilných akcí Světlé stezky
Světlou stezkou a peruánskou vládou v letech letech 1980–1990
1980–1990
Zdroj: Ron, James: Ideology in Context: Explaining Sendero Luminoso´s Tactical
Escalation. Journal of Peace Research, 38, 2001, č. 5, s. 572.
40
41
Majetek senderistů byl v roce 1985 odhadován na 50–150 milionů dolarů. Pečínka, P.: c. d., s. 212.
Tvrdá ruka Alberta Fujimoriho
Na počátku 90. let ovládala Světlá stezka 19 z 24 peruánských departmentů včetně
předměstí Limy a počet jejích aktivních bojovníků se podle různých odhadů pohyboval mezi
4–10 tisíci.42 Rozvíjela kontakty s Mezinárodním revolučním hnutím,43 podařilo se jí
proniknout do peruánského státního aparátu a své působení rozšířila i do zahraničí. Podnikala
akce v jižním Ekvádoru a severní Bolívii a řada senderistů působila také na amerických a
západoevropských univerzitách.44 Téměř v polovině peruánských provinciích platil v roce
1990 výjimečný stav a armáda měla prakticky volnou ruku při potírání terorismu. Přesto se
nedařilo situaci v zemi pacifikovat, naopak brutalita na obou stranách stoupala a celková krize
(politická i ekonomická) se prohlubovala.
Zásadní zlom přinesly až prezidentské volby, v nichž nečekaně zvítězil Alberto
Fujimori (1990–2000), kandidát strany s příznačným názvem Cambio 90 (Změna 90). Nový
prezident provedl drastická ekonomická opatření45 a pod záminkou boje proti terorismu
dočasně omezil i peruánskou demokracii. Za široké podpory obyvatelstva a armády provedl
v dubnu 1992 tzv. autopuč – rozpustil parlament, pozastavil platnost Ústavy a vyhlásil
nemilosrdnou válku guerillám.46 Fujimoriho autoritativní kroky přinesly brzy výsledky.
V září 1992 se peruánským bezpečnostním silám podařilo zatknout Abimaela Guzmána spolu
s dalšími členy nejužšího vedení Světlé stezky.47 Vojenský soud poslal nejhledanějšího
teroristu Latinské Ameriky na doživotí za mříže a vliv senderistů citelně zeslábl. Ačkoli se
organizace stále snažila dokazovat svou akceschopnost, počet jejích bojovníků neustále klesal
a revoluční nadšení vyprchávalo.
Když Guzmán v roce 1993 z přísně střežené věznice na ostrově San Lorenzo vyzval
senderisty k uzavření míru, hnutí se rozštěpilo a jeho řady zůstaly značně demoralizované.
42
Senderisty navíc podporovalo 50–100 tisíc sympatizantů. Ron, James: Ideology in Context: Explaining
Sendero Luminoso´s Tactical Escalation. Journal of Peace Research, 38, 2001, č. 5, s. 569; Srov.: Dreyfus, Pablo
G.: When All the Evils Come Together. Cocaine, Corruption, and Shining Path in Peru´s Upper Huallaga
Valley, 1980 to 1995. Journal of Contemporary Criminal Justice, 15, 1999, č. 4, s. 378.
43
Jednalo se o jakousi maoistickou internacionálu složenou z ortodoxních maoistických skupin z celého světa
(Itálie, Velké Británie, Kolumbie, USA, Nového Zélandu, Indie, Íránu, Srí Lanky…). Pečínka, P.: c. d., s. 212.
44
V roce 1992 začaly v Bruselu dokonce vycházet senderistické noviny El Diario. Pečínka, P.: c. d., s. 214; The
People's War… http://www.blythe.org/peru-pcp/ (11. 11. 2005)
45
Fujimori zrušil veškeré státní subvence a cenové kontroly, liberalizoval import, zvýšil daně z vývozu a
mnohonásobně i cenu benzínu, potravin a léků. Roedl, B.: Peru…, s. 86.
46
Autopuč Fujimorimu umožnil přijímat daleko tvrdší protiteroristické zákony. Jednalo se například o zřízení
vojenských soudů, které odsoudily zhruba 200 klíčových osob spojených s guerillami na doživotí bez možností
snížení trestu. Ozbrojené složky postupovaly velice tvrdě a často v rozporu s lidskými právy. Za tuto cenu se
nakonec podařilo senderisty a příslušníky MRTA pacifikovat. Palmer, D. S.: c. d., s. 242.
47
O pár měsíců dříve byli dopadeni i vůdcové druhé nejsilnější peruánské guerilly – Revolučního hnutí Túpac
Amaru (MRTA).
Rudá stezka (Sendero Rojo), která se odtrhla roku 1993, se marně pokoušela obnovit „lidovou
válku“ a její vedení bylo pochytáno a uvězněno o dva roky později. V roce 1996 a 1997
provedla Světlá stezka ještě několik atentátů a poprav vesnických zastupitelů (tzv. Krvavý
květen 1997) či zajala několik pracovníků zahraničních společností, o systematickém
působení však již nelze hovořit. Zbylé skupinky senderistů (asi 700 povstalců) se stáhly do
hor a džungle, kde působí dodnes a čas od času o sobě dají vědět.48
Fujimoriho nástupce Alejandro Toledo ustavil v roce 2001 Komisi pravdy a usmíření,
jež měla vyšetřit zločiny spáchané během posledních dvaceti let (1980–2000). V roce 2003
Komise uveřejnila výsledky své dvouleté práce, které konstatovaly, že dvě dekády teroru a
masivního porušování lidských práv přinesly zhruba 69 tisíc obětí. Z tohoto počtu je 46 %
připisováno Světlé stezce, 30 % státním bezpečnostním složkám (armádě a policii) a 24 %
ostatním účastníkům bojů (paramilitaristickým oddílům – 13 %, MRTA – 1,5 %, domobraně
atd.). Drtivá většina mrtvých a zmizelých (75 %) pochází z řad prostého obyvatelstva
indiánského původu. Materiální škody jsou odhadovány na 25 miliard dolarů.49
Revoluční hnutí Túpac Amaru
Ve stínu Světlé stezky
Revoluční hnutí Túpac Amaru (Movimiento Revolucionario Túpac Amaru, MRTA) se
formovalo zhruba ve stejné době jako Světlá stezka čili na počátku 70. let 20. století. Jeho
ideové kořeny, charakter i početní síla se však výrazně liší. MRTA navazuje na prokubánsky
orientované guerilly 60. let,50 obdivuje Ernesta Che Guevaru, kubánskou revoluci a Castrův
režim. Na rozdíl od Světlé stezky MRTA vznikla a bojovala jako městská guerilla. Její vůdci i
členové se rekrutovali převážně z řad indiánského obyvatelstva chudinských předměstí a
jejich počet nikdy nepřesáhl tisícovku.
Svůj název hnutí odvozuje od největšího indiánského povstání v Latinské Americe,
které vypuklo na území dnešního Peru a Bolívie v roce 1780. Túpacem Amaru se nazýval
48
V srpnu 1997 asi 60 ozbrojenců zajalo 29 spolupracovníků francouzské ropné společnosti Elf v oblasti řeky
Ene. V červenci 1999 byl uvězněn Oscar Ramírez Durand alias soudruh Feliciano, který převzal se postavil do
čela Světlé stezky po Guzmánově zatčení. V březnu 2002 vybuchla bomba před americkým velvyslanectvím
v Limě a zabila 9 lidí. V červnu 2003 skupina asi 200 povstalců přepadla odlehlý tábor u plynovodu v andské
oblasti u města Toccate (400 km jihovýchodně od Limy) a unesla odtud 60 lidí včetně tří policistů a sedmi
cizinců. Všichni byli osvobozeni zásahem armády. V červenci 2003 byl zatčen poslední člen ústředního výboru
Světlé stezky, jenž byl dosud na svobodě, Florentino Cerrón Cardozo alias soudruh Marcelo. Comisión de la
Verdad y Reconciliación. http://www.cverdad.org.pe/ifinal/index.php (11. 11. 2005)
49
Comisión de la Verdad y Reconciliación. http://www.cverdad.org.pe/ifinal/index.php (11. 11. 2005)
50
Někteří členové MRTA byli aktivní v povstaleckém hnutí Luise de la Puente Ucedy v roce 1965. Jméno
Túpaca Amaru nesla i jedna z frakcí Hnutí revoluční levice (MIR) pod vedením G. Lobatóna a Veranda Gálveze.
Pečínka, P.: c. d., s. 205 a 216.
mestic José Gabriel Condorcanqui (1738–1781), kasik v provincii Tinta (120 km jižně od
Cuzca), který se postavil do čela rebelů. Po své prababičce byl skutečně potomkem Túpaca
Amaru, posledního inckého panovníka, popraveného Španěly roku 1571.51 Povstání, které
rozpoutal původně na protest proti narůstajícím daním a zkorumpovaným španělským
úředníkům, stálo život 100 tisíc indiánů a 30 tisíc bělochů. Historikové dodnes diskutují o
jeho záměrech a nazývají ho předchůdcem peruánského nacionalismu, indiánským
vlastencem či sociálním reformátorem. Od poloviny 60. let 20. století figuruje Túpac Amaru
jako symbol využívaný levicovými guerillami, vojenskými juntami i konzervativní pravicí.52
MRTA se rovněž rozhodla navázat na odkaz Túpaca Amaru a pokusila se vyvolat
povstání proti „bohatým a mocným“. První násilné akce zaměřené proti peruánské vládě a
americkému imperialismu podnikla v roce 1984. Pumové útoky se soustředily převážně na
vojenské a hospodářské objekty, vládní instituce a budovy (ministerstvo práce, prezidentský
palác atd.), ambasády, sídla amerických a západoevropských firem či symboly západní
konzumní společnosti (např. řetězec Kentucky Fried Chicken). V roce 1985 hnutí nakrátko
vyhlásilo příměří, aby „umožnilo sociálnědemokratické vládě strany APRA uvést do života
opatření ve prospěch lidu“.53 Již roku 1986 však povstalci prohlásili, že vláda se od lidu
odvrátila, a proto obnovují svou činnost.
V první polovině 80. let MRTA operovala převážně v severních departamentech La
Libertad, Cajamarca, Lambayeque a Amazonas. Postupně však začala zasahovat i na území,
původně ovládané Světlou stezkou. Senderisté pokládali všechna hnutí jiného směru za
„zrádce marxismu“ a snažili se je likvidovat. K těžkým střetům mezi oběma guerillami
docházelo zejména v údolí Huallaga v provincii San Martín. MRTA zde ohrožovala pozici
Světlé stezky nejen mezi prostými rolníky, o jejichž podporu soutěžila, ale představovala
konkurenta i v napojení na obchod s kokainem. Mezi pěstiteli koky však nenašla výraznější
podporu a z údolí Huallaga byla postupně vytlačena.54
Na počátku 90. let se hnutí potýkalo s vnitřními rozpory a uchylovalo se i k čistkám ve
vlastních řadách. V říjnu 1990 dokonce prohlásilo, že je ochotno složit zbraně a jednat
s vládou. Alberto Fujimori však označil příslušníky MRTA za teroristy a peruánské ozbrojené
složky je začaly nemilosrdně stíhat. V roce 1992 byl zajat a uvězněn zakladatel a vůdce hnutí
51
Roedl, Bohumír: Ve jménu Túpaka Amarua. Povstání v Peru let 1780–1782 a jeho ohlasy. Dějiny a
současnost. 20, 1998, č. 5, s. 19.
52
Např. vojenská vláda generála Moralese Bermúdeze (1975–1980) uskutečnila ve jménu Túpaca Amaru
rozsáhlé reformy.
53
Pečínka, P.: s. 216.
54
Dreyfus, P. G.: c. d., s. 384.
Victor Polaye Campos i jeho nástupce Peter Cardenas Schulze. Ztráta vedení organizaci
natolik ochromila, že již nebyla schopna plně obnovit svou činnost.55
Vánoční překvapení na japonské ambasádě
V první polovině 90. let se peruánská vláda pyšnila úspěchy v boji proti terorismu.
Alberto Fujimori několikrát prohlásil, že s levicovými guerillami je konec a Peru je opět
bezpečnou zemí. Roku 1996 však čekalo všechny optimisty hořké zklamání. Dne 17. prosince
1996 se v rezidenci japonského velvyslance v Limě konala slavnostní recepce za přítomnosti
několika set zahraničních diplomatů, novinářů, podnikatelů a představitelů peruánské vlády.
Mezi překvapené hosty náhle vtrhlo patnáctičlenné komando příslušníků MRTA a zajalo na
500 rukojmích včetně rodinných příslušníků prezidenta Fujimoriho a českého velvyslance
Lubomíra Hladíka.56 Výměnou za životy rukojmích útočníci požadovali okamžité propuštění
svých uvězněných spolubojovníků (v prvé řadě Victora Polaye Campose) a volný odchod do
amazonské džungle.57
Obsazení ambasády skupinou levicových radikálů, kteří již byli považováni za
zneškodněné, vyvolalo vlnu rozhořčení nejen ve světě, ale především v samotném Peru.
Alberto Fujimori tak musel čelit první velké krizi od svého nástupu do úřadu. Ačkoliv
rebelové do konce roku 1996 propustili většinu zajatců, v jejich rukou stále zůstávalo 72
z nich a situace nevypadala příliš nadějně. Málokdo však tušil, že během vyjednávání, která se
nakonec protáhla na celých 126 dní, vykopali peruánští horníci pod velvyslanectvím tunel a
speciální jednotka peruánské armády připravila dokonalý plán útoku. Dne 22. dubna 1997
vtrhla podzemní chodbou do budovy ambasády, osvobodila všechna rukojmí a únosce (včetně
těch, kteří se chtěli vzdát) postřílela.58
Následovala tvrdá kampaň peruánských úřadů proti zbytkům hnutí. Asi 150 bojovníků
v čele s velitelem Hugem Avellandem Valdezem však zůstává dodnes ukryto v amazonském
pralese. Věnují se výnosné spolupráci s narkomafiemi, skrze vlastní webové stránky (Voz
55
Ehl, Martin: Peruánské specifikum aneb proti partyzánům i politikům. Mezinárodní politika, 16, 1992, č. 8, s.
12.
56
Pečínka, P.: c. d., s. 217; Srov.: Patterns of Global Terrorism. http://www.fas.org/irp/threat/terror_96/latin.html
(11. 11. 2005)
57
Ibarz, Joaquim: Tupac Amaru exige la libertad de sus activistas a cambio de la vida de decenas de
diplomáticos. http://www.udel.edu/leipzig/texts1/vaa19126.htm (11. 11. 2005)
58
Na protest proti útoku peruánské armády demonstrovala radikální levice v Římě, Hamburku, Seville, Kodani,
Stockholmu atd. V Praze vybuchla dokonce slabá nálož u peruánského velvyslanectví. Pečínka, P.: c. d., s. 218.
Rebelde)59
kritizují
peruánskou
vládu,
politický
systém
diskriminující
indiánské
obyvatelstvo, imperialismus George Bushe apod.
Konec peruánských guerill?
V roce 2001 byl do čela Peru zvolen první prezident indiánského původu Alejandro
Toledo. S jeho nástupem do funkce spojovali Peruánci velké naděje, ať už z politického či
ekonomického hlediska. Počáteční nadšení však brzy vyprchalo. Korupce, ekonomická
nestabilita a sociální napětí nadále přetrvávají a ani Toledova vláda není schopna najít účinný
recept na řešení problémů. V současné době téměř 90 % Peruánců odmítá vládní politiku a
Toledovy naděje na znovuzískání mandátu v roce 2006 jsou takřka mizivé.
K výraznému poklesu Toledovy popularity přispěla i hrozba obnovení aktivity
peruánských guerill. Roku 2003 peruánskou společnost značně znepokojila zpráva o zrušení
vojenských rozsudků vynesených nad teroristy v 90. letech v souvislosti s opětovným
členstvím Peru v Meziamerickém soudu pro lidská práva. Nutnost udělit nové retroaktivní
rozsudky civilními soudy vedlo k obnovení procesu s Abimaelem Guzmánem a jeho
spolubojovníky. První soudní zasedání, které proběhlo na začátku listopadu 2004, provázely
bouřlivé demonstrace senderistů a jejich sympatizantů. Viditelně také vzrostl počet
ozbrojených útoků Světlé stezky zejména v odlehlých andských oblastech. Sám Guzmán a
další souzení senderisté využili během procesu televizních kamer a se zaťatými pěstmi
vykřikovali protivládní komunistická hesla.
Násilím k sociální spravedlnosti
Ani rok 2005 nezahájilo Peru příliš šťastně. Hned 1. ledna peruánská média přinesla
informaci, že skupina asi sto padesáti ozbrojenců obléhá policejní komisařství v
třicetitisícovém městečku Andahuaylas (400 km jihovýchodně od Limy), drží v zajetí
sedmnáct rukojmí a vyhrožuje krveprolitím.60 Rázný zásah bezpečnostních jednotek, při němž
přišlo o život šest lidí, sice během několika dnů rebely přiměl ke složení zbraní, hořká pachuť
však zůstala. Událost totiž upozornila, že paramilitární skupiny, jež zemi několikrát přivedly
na pokraj chaosu, se po období relativního klidu opět radikalizují.
59
Voz Rebelde lze přeložit jako „hlas rebelů“ či „povstalecký hlas“ a jedná se o název oficiálního orgánu
MRTA, který v elektronické podobě uveřejňuje svá stanoviska. http://www.voz-rebelde.de/ (11. 11. 2005)
60
Noriega, Carlos: Asalto al fortín del grupo de extrema derecha etnocacerista en Perú.
http://www.elcorreo.eu.org/esp/article.php3?id_article=4700 (11. 11. 2005)
Ačkoliv guerillovým bojem v Peru nechvalně proslula především ultralevicová Světlá
stezka a Revoluční hnutí Túpac Amaru, je poslední násilná akce dílem povstalců poněkud
jiného ražení. Stojí za ní Hnutí etnocaceristů, složené převážně z veteránů peruánskoekvádorské války (1995), jež nové členy verbuje hlavně mezi radikální mládeží frustrovanou
chudobou a vysokou nezaměstnaností.61
Etnocaceristé sami sebe prezentují jako patrioty, obránce domorodého obyvatelstva a
peruánských zájmů. Volají po očistě společnosti a prosazují zavedení trestu smrti pro
vlastizrádce a korupčníky. Žádají bezpodmínečné odstoupení současné vlády prezidenta
Alejandra Toleda, kterou obviňují z korupce a neschopnosti bránit zájmy státu proti
zahraničním tlakům, zejména ze strany Chile a USA. Ostře kritizují také hospodářskou situaci
země, přechod k tržní ekonomice a liberální reformy, které prohloubily sociální rozdíly mezi
bílou elitou a domorodou indiánskou většinou. Zásadním ekonomickým požadavkem hnutí je
znárodnění hlavních výrobních sektorů. Na první pohled nesourodá ideologická směs
nacionalismu, xenofobie, socialismu a militarismu je typickým jihoamerickým mixem
zaručujícím rychlý růst obliby mezi chudou a nevzdělanou masou indiánského obyvatelstva.62
Ideologická naivita Latinské Ameriky zapříčiňující nekritické přijímání evropských
myšlenkových proudů tvoří spolu s napjatou sociální situací a politicko-ekonomickou
nestabilitou výbušnou směs, která již mnohokrát svrhla vládu či úplně proměnila politický
režim v mnoha latinskoamerických zemích. Neexistence dostatečně vzdělané a prosperující
střední třídy náchylnost k manipulaci ještě zvyšuje a populismus se tak stává nejúčinnější
zbraní v rukou politiků a guerillových vůdců. Rovněž absence stabilních politických stran s
pevnou voličskou základnou a komplexním programem nahrává radikálním skupinám, které
pak suplují jejich roli. Etnocaceristé využívají také tradiční latinskoamerický caudillismus čili
orientaci na silné charismatické vůdce (často z vojenského prostředí), kteří nastupují na scénu
zejména v dobách vládních krizí, korupčních skandálů a nepopulárních ekonomických
reforem.
Mezi přední témata etnocaceristů patří i kritika vládní protidrogové politiky, která je
do velké míry podřízená americkým zájmům. Peru patří spolu s Kolumbií a Bolívií mezi
největší světové producenty koky a Spojené státy, jež jsou naopak největším spotřebitelem
61
Podle odhadů dnes etnocaceristé mají zhruba 4 tisíce členů. Etnocaceristas usaron un símil de la bandera nazi
en el asalto a una comisaría. http://www.empresasvaldemoro.municipianoticias.com/noticia.asp?idnoticia=25049
(11. 11. 2005)
62
Etnocaceristé zaútočili na policejní komisařství ve vojenských uniformách pod vlajkou silně evokující
nacistické symboly – na červeném podkladu se pouze místo hákového kříže vyjímá incký kříž „chakana“ a
zlatého říšského orla nahradil andský kondor. Kiernan, Sergio: El nacionalismo racista-indigenista de Perú.
http://www.causapopular.com.ar/article303.html (11. 11. 2005)
kokainu, tlačí na vlády těchto zemí, aby koková pole likvidovaly dle stanovených kvót. Jejich
plněním pak podmiňují hospodářskou pomoc, na níž jsou chudé jihoamerické státy do značné
míry závislé. Pěstování koky a příjmy z jejího prodeje jsou však pro nemalou část peruánské
populace jediným zdrojem obživy. Násilné mýcení této tradiční plodiny v rámci boje, který
Spojené státy vyhlásily latinskoamerickým drogovým kartelům, vyvolává silné protiamerické
nálady. Nahrává tak radikálním skupinám, které organizují protivládní demonstrace a
populistickými hesly získávají na svou stranu nespokojené obyvatelstvo. To je i případ
etnocaceristů, kteří prosazují svobodné pěstování koky a ohánějí se sloganem „Peruánci,
buďte vlastenci - pěstujte a konzumujte koku!“.63
Může být Humala druhý Guzmán?
Autorem ideologie etnocaceristů je Isaac Humala, otec současných vůdců hnutí –
bratrů Antaura a Ollanty Humalových. Jeho základní myšlenkou, která se stala páteří
etnocacerismu, je konflikt mezi „cobrizos“ a „blancos“ čili mezi indiány a bělochy, jež
prostupuje celou společností a způsobuje silné sociální napětí.64 Humala a jeho následovníci
věří, že demokratický způsob vlády je v této situaci naprosto nevhodný a volají po silném
autoritativním vládci (nejlépe vojákovi), který by byl schopen zajistit řád, zákonnost a
zmírnění sociálních a majetkových rozdílů mezi chudými indiány a bohatými potomky
Španělů. Vzorem nového uspořádání se má stát incká říše a její „čistá“ morálka, založená na
přikázání: „Nelži, nekraď, nezahálej!“
Etnocaceristé se u Inků inspirovali i rozlohou a mocí jejich slavné říše. Antauro
Humala, major ve výslužbě a radikálnější z obou bratrů, by rád obnovil Peru v hranicích
inckého impéria, které se v 15. století rozkládalo na území Peru, Ekvádoru, Bolívie, severního
Chile a severovýchodní Argentiny. Zatímco tento plán je vzhledem k současnému rozložení
moci v regionu zcela nereálný, další požadavky hnutí by mohly mít v jihoamerickém prostředí
určitou odezvu. Rychlý konec novoroční rebelie, při jejímž potlačení byl zatčen i Antauro
Humala, sice ukázal, že entocaceristé zatím výraznějšího otřesení státní mocí nejsou schopni,
přesto však není radno jejich vliv podceňovat.
Důvodem je krom jiného i fakt, že označení „Etnocacerista“ je odvozeno od jména
maršála a exprezidenta Andrése Avelina Cácerese, peruánského hrdiny z období Pacifické
63
Etnocaceristas usaron… http://www.empresasvaldemoro.municipianoticias.com/noticia.asp?idnoticia=25049
(11. 11. 2005)
64
Etnocaceristas usaron… http://www.empresasvaldemoro.municipianoticias.com/noticia.asp?idnoticia=25049
(11. 11. 2005)
války (1879–1883) proti Chile.65 Peru v této válce ztratilo nezanedbatelnou část jižních území
a dodnes proto mezi Peruánci panuje silná nevraživost vůči chilským sousedům. Není divu, že
megalomanské teritoriální nároky etnocaceristů, šovinismus a xenofobie namířená zejména
proti chilským investorům a firmám, mají mezi Peruánci nemalý ohlas a nelze je brát na
lehkou váhu. Stačí se podívat hned za hranice, do Bolívie, která v Pacifické válce utrpěla
podobné ztráty. Chile ji připravilo o přístup k moři, čímž do značné míry paralyzovalo
bolívijskou ekonomiku závislou na vývozu. Bolívijsko-chilské vztahy jsou tak napjaté, že
záměr dnes již bývalého prezidenta Gonzala Sáncheze de Lozady exportovat zemní plyn
(nejvýnosnější bolívijskou komoditu) přes chilské přístavy vyvolal tak silnou vlnu odporu, že
Lozada musel v říjnu 2003 odstoupit ze svého úřadu a prchnout ze země.
Peruánský prezident Alejandro Toledo takové krizi zatím čelit nemusel, ale křivka
jeho popularity během čtyř let, které strávil u moci, rapidně klesla. Pokus etnocaceristů
násilně zkrátit pětileté prezidentské období se sice nezdařil, ale pokud bude Toledova vláda
pokračovat v korupčních praktikách a nepodaří se jí poskytnout chudým a nezaměstnaným
Peruáncům alespoň malou naději na zlepšení, řady radikálních hnutí typu etnocaceristů,
Světlé stezky či MRTA se mohou rozšiřovat.
Vyšlo 2006 v Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia.
Literatura a prameny:
Angell, A.: The Left in Latin America since c. 1920. In: Bethell, L. (ed.): Latin America.
Politics and Society since 1930. Cambridge 1998, s. 75–144.
Běloušková, Ivana: Rudé slunce pohaslo. Respekt, 3, 1992, č. 38, s. 11.
de la Peña, G.: Rural mobilizations in Latin America since c. 1920. In: Bethell, L. (ed.): Latin
America. Politics and Society since 1930. Cambridge 1998, s. 291–394.
Dreyfus, Pablo G.: When All the Evils Come Together. Cocaine, Corruption, and Shining
Path in Peru´s Upper Huallaga Valley, 1980 to 1995. Journal of Contemporary Criminal
Justice, 15, 1999, č. 4, s. 370–396.
Ehl, Martin: Peruánské specifikum aneb proti partyzánům i politikům. Mezinárodní politika,
16, 1992, č. 8, s. 11–12.
Freiová, Michaela: Třetí ve hře. Respekt, 18. 7. 1990, s. 10.
65
Quiénes son los etnocaceristas. http://news.bbc.co.uk/hi/spanish/latin_america/newsid_4140000/4140565.stm
(11. 11. 2005)
Kenney, Charles D.: The Death And Rebirth of a Party System, Peru 1978-2001. Comparative
Political Studies, 36, 2003, č. 10, s. 1210–1239.
McClintock, C.: Precarious Regimes, Authoritarian and Democratic. In: Diamond, L. – Linz,
Juan J. – Lipset, Seymour M. (eds): Democracy in Developing Countries: Latin America.
Boulder 1989, s. 335–385.
Palmer, David S.: Peru: Democratic Forms, Authoritarian Practices. In: Wiarda, Howard J. –
Kline, Harvey F. (eds.): Latin American Politics and Development. Boulder 2000, s. 228–
258.
Pečínka, Pavel: Od Guevary k zapatistům. Brno, Doplněk 1998.
Roedl, Bohumír.: Peru. Praha, Libri 2003.
Roedl, Bohumír: Ve jménu Túpaka Amarua. Povstání v Peru let 1780–1782 a jeho ohlasy.
Dějiny a současnost. 20, 1998, č. 5, s. 19–23.
Ron, James: Ideology in Context: Explaining Sendero Luminoso´s Tactical Escalation.
Journal of Peace Research, 38, 2001, č. 5, s. 569–592.
Skidmore, Thomas E. – Smith, P.: Modern Latin America. Oxford 1992.
Slačálek, Ondřej: Maoismus made in Latin America. Literární noviny, 15, 2004, č. 31, s. 5.
Wiarda, Howard J.: The Soul of Latin America. The Cultural and Political Tradition. Yale
University 2001.
Internetové zdroje:
Universidad
Nacional
de
San
Cristóbal
de
Huamanga
http://www.universia.edu.pe/unsch/unsch.html (11. 11. 2005)
The People's War in Perú Archive. Information about the Communist Party of Perú (PCP)
http://www.blythe.org/peru-pcp/ (11. 11. 2005)
Documentos
fundamentales.
Comité
Central
Partido
Comunista
del
Perú
1988.
http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm (11. 11. 2005)
Comisión de la Verdad y Reconciliación. http://www.cverdad.org.pe/ifinal/index.php (11. 11.
2005)
Patterns of Global Terrorism. http://www.fas.org/irp/threat/terror_96/latin.html (11. 11. 2005)
Ibarz, Joaquim: Tupac Amaru exige la libertad de sus activistas a cambio de la vida de
decenas de diplomáticos. http://www.udel.edu/leipzig/texts1/vaa19126.htm (11. 11. 2005)
http://www.voz-rebelde.de/ (11. 11. 2005)
Noriega, Carlos: Asalto al fortín del grupo de extrema derecha etnocacerista en Perú.
http://www.elcorreo.eu.org/esp/article.php3?id_article=4700 (11. 11. 2005)
Etnocaceristas usaron un símil de la bandera nazi en el asalto a una comisaría.
http://www.empresasvaldemoro.municipianoticias.com/noticia.asp?idnoticia=25049 (11.
11. 2005)
Kiernan,
Sergio:
El
nacionalismo
racista-indigenista
de
Perú.
http://www.causapopular.com.ar/article303.html (11. 11. 2005)
Quiénes
son
los
etnocaceristas.
http://news.bbc.co.uk/hi/spanish/latin_america/newsid_4140000/4140565.stm
2005)
Další internetové linky:
http://www.cverdad.org.pe/ifinal/index.php
http://www.nadir.org/nadir/initiativ/mrta/
http://www.voz-rebelde.de/
http://www.blythe.org/peru-pcp/
http://www.solrojo.org/pcp_doc/pcp_gd88.htm
http://ils.unc.edu/~marsc/sendero.htm
http://www.apra.org.pe/
(11.
11.

peruánská guerillová hnutí - Univerzita Hradec Králové

Transkript

Podobné dokumenty

Peruánské guerilly ožívají - Univerzita Hradec Králové

Cesta z Argiropole do Maconda - Svět literatury

Plakát akce - CZ - LAST

více info v