Giuseppe Verdi

Giuseppe Verdi
1
Úvod
Kniha Autobiografia dalle lettere (Životopis v dopisech) byla vydána nakladatelstvím
Mondadori v Miláně, ke čtyřicátému výročí úmrtí Giuseppe Verdiho. Do češtiny přeložil
Václav Kuneš, vydána byla v roce 1944 nakladatelstvím Osvěta.
Kniha začíná životopisným nástinem a pokračuje jednotlivými kapitolami, tematicky
rozdělenými dle dopisů, které psal Verdi, které byly napsány Verdimu nebo které psali jeho
přátelé. Jednotlivé kapitoly jsou: Až do opery Nabuchodonozor; Přítelkyně; Přátelé;
Sant´Agata; Vlastenectví, politika, cenzura; Libreta, libretisté a představitelé; Záležitosti;
Návrat k starému; Hledání pravdy. Původně jsem se chtěl této koncepce držet a jednotlivé
kapitoly uvést také v této práci. Protože by ale byla poměrně rozsáhlá a protože by byla
škoda, přerušovat tok událostí Verdiho života a de facto kopírovat strukturu knihy, rozhodl
jsem se ponechat pouze jednu kapitolu a plynule spojovat události životního příběhu
skladatele s dopisy.
Giuseppe Verdi - život
Giuseppe Fortunio Francesco Verdi se narodil 10. října 1813 ve vesnice La Roncole na
severu Itálie, kde také do svých deseti let žil. Jeho otec Carlo měl ve svém domku prodej
potravin a vína a jeho matka Luigia Uttini byla přadlena. Byli velmi chudí.
V roce 1823 odchází do města Busseto, kde začal studovat gymnázium a hudbu u
učitele Ferdinanda Provesiho, místního varhaníka. Zde si ho také všiml bohatý kupec a
milovník hudby Antonio Barezzi, který poskytnul mladému Verdimu vídeňský klavír. Ve
čtrnácti letech je pak nejlepším pianistou v Bussetu. V šestnácti letech je na poměry Busseta
hotovým umělcem a také Ferdinando Provesi ho považuje za sobě rovného a svého
případného nástupce. 24. října 1829 se zúčastnil soutěže na místo varhaníka v městečku
Soragna, od Busseta vzdáleného asi 14 kilometrů. Neúspěch v soutěži ho povzbudil k ještě
usilovnější práci. Nicméně poměry v Bussetu se Verdimu stávají příliš malými. Má-li
pokračovat ve studiu hudby, musí se dostat na Milánskou konzervatoř. Má podporu Antonia
Barezziho, který mu zařídil stipendium. Sám Verdi pak poslal italské královské vládě dopis,
ve kterém se odvolává na článek vnitřního řádu Italské Královské Konzervatoře, který
pojednává o udělení výjimky pro cizince a uchazeče starší, než je předepsaný věk. Pro
2
Milánskou oblast byl totiž Verdi cizincem, neboť pocházel ze státu Parma a s věkem 19 let
překročil předepsaný věk pro přijetí na konzervatoř o čtyři roky.
Nicméně zkoušky na konzervatoř nesložil. „Posudek o jeho dovednosti jako pianisty:
negativní; o schopnostech v komponování: s povinnou výhradou, méně přísný a absolutní.“1
Verdi ale o posudku zřejmě nic nevěděl, jak vyplývá z dopisu ze dne 13. října 1880:
„Nedozvěděl jsem si již nic o konzervatoři. Nikdo neodpověděl na mou žádost. Nikdo se
mnou nemluvil ani před zkouškou ani po ní o řádu. A nevím nic o posudku…“2
Také po tomto neúspěchu se však rozhodne pokračovat ve studiu a to u učitele
Vincenza Lavigny. U něho studuje kontrapunkt, chodí do divadla, kde se při poslechu hudby
učí instrumentaci. U Lavigna zůstává s krátkým přerušením tři roky, až do léta 1835.
Když v roce 1833 zemřel Provesi, místní filharmonikové v Bussetu byli přesvědčeni,
že nástupnictví patří Verdimu. Nicméně na místo varhaníka nastoupil cizí hudebník Ferrari
z Guastally. V důsledku toho začal boj filharmoniků o vyhlášení řádné soutěže. Obyvatelé
Busseta se rozdělili na dva znepřátelené tábory. O vážnosti této situace vypovídá dopis
generálního policejního ředitelství starostovi Busseta z června 1835: „…ředitelství Všeobecné
Policie je pevně rozhodnuto vydati i provésti nejráznější nařízení, aby byl přísně a příkladně
potrestán, kdokoli se v budoucnu dopustí živení rozkolů mezi obyvatelstvem…“3, Tento boj
trval de facto tři roky a Verdi z něho v lednu 1836 vyšel jako vítěz. A zde také začaly Verdiho
dlouholeté potíže s místními. Soutěž o místo kantora v Bussetu sice vyhrál, ale spokojen
nebyl. Busseto mu bylo malé již v roce 1832, co teprve v roce 1836. Spoluobčané ho sice
obdivují, ale předpokládají, „že bude vězněm jejich lásky.“4 Verdi však v Miláně poznal
osobnosti divadelního světa a aristokracie, které, v čele s Pietrem Massinim, viděly ve Verdim
geniálního hudebníka.
20. dubna 1836 tedy Verdi nastoupil na místo varhaníka v Bussetu, kde podepsal
smlouvu na nejméně tři roky. Pracoval ze všech sil a dosahoval výborných výsledků jako
učitel (jeho povolání zahrnovalo také výuku místních dětí), je vždy k dispozici místním
filharmonikům, komponuje jim skladby, zkouší s nimi na akademie, pořádané v okolí.
V tomto hektickém období kdy jeho vytížení dosahuje maxima, si však najde také čas na své
soukromí. 4. května 1836 se oženil s dcerou Antonia Barezziho, Margheritou Barezzi. Byl to
typ ženy dobré, tiché a zbožné, která se povahou hodila do Busseta, ale ve velkoměstě jako
1
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 17
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 56
3
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 60
4
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 20
2
3
bylo Miláno, kam se později přestěhovali, se musela cítit ztracená, chudá, osamělá. Narodily
se jim dvě děti. Virgine a Icilio Romano. Dcera však po roce a půl zemřela.
Život v Bussetu tedy nebyl jednoduchý po všech stránkách a Verdi cítí stále jasněji, že
musí odjet. Do Milána se chystal již v lednu 1836, ale poté, co se místní dozvěděli o jeho
plánu, rozhodnutí změnil a zůstal. O příčinách vypovídá dopis jeho učiteli Lavignovi z ledna
1836: „…když se v Bussetu dozvěděli o mém odjezdu, vzniklo nepředstavitelné bručení.
Filharmonikové se rozzlobili a pronesli urážlivá slova proti mně a proti panu
Barezzimu…děsili mě hrozbami, a dokonce mě nutili, že musím zůstat v Bussetu, třebaže
chci odjet. Kdyby můj dobrodinec Barezzi nemusel pro mě snášet všeobecnou nenávist obce,
byl bych odjel ihned…“5 Teprve když mu bylo přislíbeno, že jeho opera Oberto, conte San
Bonifacio bude provedena v milánské Scale, rozhodl se. Po třech letech, v únoru 1839,
definitivně opouští Busseto a stěhuje se do Milána.
Opera Oberto se hrála v listopadu 1839, také zásluhou impresária Bartolomea
Merelliho a měla úspěch. Po ní následovaly smlouvy na tři opery. Kariéra Verdiho se začala
slibně rozvíjet. Ještě před provedením opery však zemřel syn Icilio Romano a v červnu 1840
zemřela manželka Margherita. Tyto tragédie Verdiho zranily tak hluboce, že nebyl schopen
pracovat. Ale impresário byl neúprosný a žádal po Verdim komickou operu Un Giorno di
regno. Její provedení znamenalo fiasko a Verdi propadl beznaději. Pronajal si malou
světničku a po celé dny nevycházel z domu.
Teprve objevení libreta Nabuchodonozora (díky impresáriu Merellimu) ho vrátilo do
života. Premiéra v březnu 1842 byla senzací a Verdi se přes noc stal slavným skladatelem,
kterého vyhledávají nakladatelé, navštěvuje salóny, veselí se s přáteli. Na druhou stranu ale je
toto období zřejmě nejnamáhavější v celé jeho kariéře neboť má velké množství závazků na
komponování oper. Roku 1847 se jeho pověst rozšiřuje také za hranice Itálie, do Vídně a do
Paříže.
Při Verdiho cestách po Itálii, ho však provází znepokojená censura. Při provádění jeho
oper z těchto let totiž dochází k manifestacím, zejména ze sborů si „italský lid utvořil hymny
vlastního vzkříšení.“6 Po jeho operách často docházelo k nadšeným demonstracím, při kterých
se skandovalo heslo V. E. R. D. I. (Vittorio Emanuele Re d´Italia)7. Sám Verdi ale neměl
žádné ambice dělat ze svého jména symbol. Nicméně jeho zapálení pro politiku je více než
zřejmé. V této době se dokonce objevovala obvinění, že staví svůj úspěch na „vlastenectví,
5
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 62
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 27
7
Vittorio Emanuele byl v letech 1861 – 1878 prvním králem sjednocené Itálie. Pocházel ze savojské dynastie.
6
4
které rozechvívalo srdce všech Italů.“8 Je těžko říct, do jaké míry to byla pravda, ale faktem
zůstává, že sbory a věty, které tak působily na italský lid, se již po roce 1849 neobjevují.
Rok 1848 mu však přinesl také nové obzory. Především se sblížil se zpěvačkou
Giuseppinou Strepponi, která ho provázela už při jeho prvních triumfech s operami Oberto a
Nabucco. Když ji ale Verdi přivedl do Busseta, místní ji nepřijali a začaly se šířit nejrůznější
pomluvy, kterým začal podléhat dokonce Antonio Barezzi. Zmínka o této situaci se objevuje
v dopise adresovaném Barezzimu: „…Vy žijete v obci, která má zlozvyk, že se často plete do
záležitostí druhých a odsuzuje vše to, co se neshoduje s jejími ideami…Nemám co skrývat.
V mém domě žije paní volná, nezávislá, milující jako já samotářský život, s bohatstvím, které
ji chrání před každou potřebou…Jaké vztahy existují mezi námi? Jaké záležitosti? Jaká pouta?
Jaká práva mám k Ní a Ona ke mně? Kdo ví, je-li Ona nebo není-li mou manželkou? A
v tomto případě, kdo ví, jaké jsou zvláštní důvody, jaké ideje, že to veřejně neoznámíme?“9
Také kvůli těmto zkušenostem ji nechtěl představit svým přátelům v Miláně a na téměř dvacet
let se izoloval a uchýlil se na svou venkovskou vilu do Sant´Agaty. Své umělecké potřeby pak
naplňoval především v Paříži. V těchto letech vznikají např. opery Rigoletto, Troubadour,
Traviata.
29. dubna 1859 se Verdi oženil s Giuseppinou Strepponi. Byla to doba politicky velmi
neklidná a Verdi se zaujetím sledoval snahy o sjednocení Itálie. V lednu 1861 dokonce přijal
poslanecký mandát, nicméně o činnost ve sněmovně se příliš nezajímal. Jeho jméno ve
sněmovně bylo především symbolické.
Následuje dekáda, kdy Verdi hledá nový hudební výraz. Je nespokojen sám se sebou,
prochází vnitřní krizí, jeho opery nejsou publikem příliš dobře přijímány a pociťuje obavu, že
bude považován za překonaného. V lednu 1867 mu zemřel otec a v červenci téhož roku
Antonio Barezzi. Jisté rozřešení jeho vnitřního rozporu přinesla v roce 1871 teprve opera
Aida. Uklidnění však přece nepřišlo, Verdi je stále nespokojen. Silně se ho dotýká smrt jeho
přátel, těžce nese vývoj politické situace a pod tíhou těchto okolností se přestává věnovat
hudbě a svůj zájem přenáší na obchodní záležitosti, zemědělství, obchody s půdou.
Verdi měl především vřelý vztah ke krajině, hlavně v okolí osady Sant´Agata.
Učaroval mu obrovský prostor polí a luk a v tomto prostředí se cítí být sám sebou. Zde se
mění z věhlasného skladatele na sedláka tělem i duší. „Sedláka nedůvěřivého ke každému,
kdo s ním má nějaké zájmové vztahy, sedláka, který chodí na trh sjednávat ceny svého
majetku, maje oči všude, na dobytku, koních, obilí, vínu, sudech atd. Jaká to tíha, ale běda
8
9
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 215
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 208, 209
5
tomu, kdo by ho chtěl jí zbavit. Na svou krajinu a na svůj majetek byl Verdi svrchovaně
žárliv.“10 O tom, jak byl Verdi zaměstnán svou krajinou, svědčí dopis Giuseppiny z července
1857. „…Jeho láska ke kraji se stala mánií, bláznovstvím, šílenou vášní, zuřivostí, vším co
chcete nejpřepjatějšího. Vstává téměř s úsvitem, aby si prohlédl obilí, kukuřici, révu atd.
Vrací se zmořený únavou, a jakým prostředkem ho mám tedy přimět, aby se chopil pera!…“11
Na své obchodní záležitosti dohlížel nejraději osobně. Velmi se také zajímal o životní poměry
sedláků a nádeníků, kterým prokazoval pomoc všemožnými způsoby, přestože věděl, že jeho
laskavost neocení nikdo ani dole ani nahoře. Dále nechal postavit Útulek pro staré umělce
neboli Dům odpočinku a nemocnici ve Villanova d´Arda. „To všechno svědčí o jeho velkém
smyslu pro dobročinnost. Je to jedna z méně známých a z nejušlechtilejších stránek Verdiho
nedůtklivého a přece lidského ducha.“12
Díky svým obchodům nabyl poměrně velkého bohatství a opět zde můžeme cítit
nevraživost občanů Busseta a do jisté míry i závist. Odjížděl jako chudý a nyní kupuje
pozemky od bývalých pánů kraje a stále rozšiřuje svůj majetek. Kdykoliv Verdi jezdil do
Sant´Agaty, Bussetu se úmyslně vyhýbal. Tato averze vůči městu zašla tak daleko, že tam
nenechal vkročit ani své koně.
K hudbě se naplno vrací díky jeho ženě a nakladateli Ricordimu. Ti se v roce 1879
poprvé zmiňují o opeře Otello, ovšem jen jakoby mimochodem. A Verdi, aniž si to uvědomí,
je opět vtažen do tvůrčí činnosti. Na konci roku 1886 je opera hotova a začíná se zkoušet,
premiéra je v únoru 1887. V této době se začíná stále více projevovat Verdiho strach ze stáří.
Je mu pětasedmdesát let a život pro něho pomalu končí. „Tolik se napracovat a potom muset
zemřít…“13 říká. Z těchto vnitřních depresí ho vyvádí jen práce. Když je však hotova,
dostavuje se ještě větší pocit marnosti.
Verdi měl po dlouhá léta přání napsat komickou operu, ale nenašel vhodné libreto. Na
začátku léta 1889 obdržel od libretisty Arrigo Boita náčrt libreta opery Falstaff. To ho tak
zaujalo, že okamžitě zapomněl na chmury a pustil se opět do práce. Na tři roky je opět plný sil
a elánu. 9. února 1893 opera triumfuje, ale Verdi se již s poslední napsanou notou rozloučil se
světem, v němž žil poslední tři roky. „Poslední noty Falstaffa. Všemu je konec! Kráčej svým
životem, dokud jen budeš moci… Jdi…jdi…Kráčej…kráčej…Sbohem!“14
10
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 176 (volná citace)
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 184
12
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 202
13
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 44
14
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 47
11
6
Cítí se velmi starý a slabý. Giuseppina se téměř neudrží na nohou a v listopadu 1897
umírá na zápal plic. Verdi je zdrcen, poslední léta života je nedůtklivý a podezřívavý ke všem,
kdo mu vyjadřují obdiv. V roce 1900 odmítá udělení řádu Collare dell´Annunziata15 a
nedovolí, aby milánská konzervatoř nesla jeho jméno. Všechno ho unavuje a nejsmutnější
jsou jeho poslední dopisy. „Co zde ještě pohledávám na tomto světě!“16
Verdi zemřel 27. ledna 1901. Na jeho přání byl pohřeb velmi prostý a byl vykonán za
úsvitu o tři dny později na Monumentálním hřbitově v Miláně. Následující měsíc však byly
ostatky Verdiho a Giuseppini Strepponi, za účasti obrovského davu lidí přeneseny do krypty
Casa di Riposo, Domu odpočinku, který Verdi nechal postavit.
15
16
Collare dell´Annunziata je nejvyšší italský řád
Giuseppe Verdi, Životopis v dopisech, překl. Václav Kuneš, Osvěta, 1944, str. 50
7