Folder

The Winner’s Report.
The Award.
The Initiative.
WRITING FOR CEE 2012
The journalism award “Writing for CEE“ is celebrating its eighth year in 2012. If we
think of the Austrian expression that everything that happens more often than three
times is already a tradition, we can conclude that the award offered every year by APA
– Austria Press Agency and UniCredit Bank Austria already has a long tradition and
history. And “Writing for CEE“ has in fact become an established award in journalism –
and not just in the countries of the CEE region. When leafing through the submissions
from the USA, Canada as well as Russia and the CIS countries in the last few years,
we see that the prize has also extended to outside of Europe.
As the years preceding it, 2012 was eventful as well. From the headlines: the financial
crisis had Europe under its spell in 2012, but it was not the new EU countries from
the CEE region that aroused the greatest concern, rather Greece, Portugal and, to
some extent, Spain. Nevertheless, things were somewhat turbulent in the countries
of Eastern and Southeastern Europe as well. In Romania a conflict between Prime
Minister Victor Ponta and President Traian Basescu made the headlines, causing concern among the EU partners. In Serbia it was not Boris Tadic, who is recognized as a
pro-European politician in the West, that won the presidential election, but Tomislav
Nikolic, who initially was considered fairly unpredictable. Nor did the politics of Hungarian Prime Minister Viktor Orban cease to raise critical questions among the EU
partners in 2012. Croatia received its EU accession date of 1 July 2013.
APA – Austria Press Agency and UniCredit Bank Austria also announced the “Writing
for CEE” journalism award in 2012. It is aimed at promoting journalistic discussion of
issues concerning European integration and rewards reports focusing on Europe and
the EU with specific respect to Central and Eastern Europe.
In 2012 the 5,000 award goes to Martin Ehl. The Czech journalist and political scientist
won over the jury with a series of incisive articles on not only the Czech Republic, but
also on the countries neighbouring it. Martin Ehl works as director of the foreign correspondence unit at the renowned Czech business newspaper “Hospodářské Noviny“.
We hope you enjoy reading the award-winning report for 2012. More information on
the award and a selection of the best reports in the last few years can be accessed at
www.apa.at/cee-award.
Michael Lang Chief Editor, APA – Austria Press Agency Willibald Cernko
CEO Bank Austria
www.apa.at/cee-award
Hospodářské Noviny resp. Transitions Online Magazine
(www.tol.cz), 7 February 2012
NO LONGER SO POWERLESS
PROTESTS ACROSS CENTRAL EUROPE SUGGEST A DISCONNECT BETWEEN THE MASSES AND POLITICIANS, WHO CLING
TO AN ELITIST VIEW OF POLICY-MAKING.
Martin Ehl
It’s easy to laugh at Lucie Gallova, the main organizer of the recent protests against corrupt
politicians in Slovakia. In an interview with the SME newspaper, she said people should be
able to elect and fire their politicians through the Internet, just as she would like to use the
Web to create a new constitution. But any smile at such political naivety should freeze on
the lips, considering how and why people have been protesting over the past few weeks in
Central Europe – so much that not even the bitter cold has deterred them.
Thousands of people took to the streets in Poland to express their opposition to the international Anti-Counterfeiting Trade Agreement (ACTA), saying it would limit freedom of speech
on the Internet, which Gallova considers the basis of her concept of democracy. In one
phalanx Polish anti-fascists walked with die-hard nationalists.
In Slovakia, 30,000 people in eight cities participated in demonstrations over the Gorilla
file, which points to alleged influence peddling during the government of Mikulas Dzurinda
from 2002 to 2006. In Hungary, both supporters of the government and the opposition have
been out demonstrating. And in Romania, the street protests were the official reason for
this week’s resignation of Prime Minister Emil Boc.
In the Czech Republic, which lacks a tradition of passionate and fiery protests, students
and teachers have protested against the education minister. A more compelling reason to
demonstrate, however, would be the position that Prime Minister Petr Necas took at the
last summit on the future of the Czech Republic in the European Union (joining Britain as
the only EU members opposed to the proposed new fiscal discipline treaty). But even on
that score, something is in the works. I know of at least two planned protests, even though
thousands of people probably won’t come out into the streets.
What do all these heterogeneous protests have in common except some vague inspiration
from the Spanish indignados and the American Occupy movement? The crisis of traditional
politics has been offered up as a general, all-encompassing explanation. But the frequent
inadequacies of the modern Czech political tradition suggest a more precise reason for the
protests.
On one side lies the viewpoint of the political parties that professionals should work for the
benefit of the people – professionals who ask voters only once every four years to weigh in
on their performance. That opinion is represented in its heightened form in the interlinked
and corrupted party structures, as well as the theories of President Vaclav Klaus about
“NGOism” – namely the harmful influence of unelected, nongovernmental organizations
on democracy. He even likened “NGOism” to communism at a conference in 2005. Various
activists and organizations that seek to influence the quality of public life are, in his view,
only bothersome insects.
www.apa.at/cee-award
The second position, from which either consciously or unconsciously people such as
Lucie Gallova draw inspiration, has its roots in an essay by Vaclav Havel called “Power
of the Powerless”. Yes, this was a document written in 1978 with other connections
in mind, but it still captures the feelings of people who bought bananas in Tesco on 3
February in Bratislava and then threw them over the fence around the presidential palace. The political bureaucracy, as Havel called the communist government in “Power
of the Powerless”, has changed, but its separation from the “masses”, from today’s
voters, has not.
In Hungary, nongovernmental organizations at the beginning of the year refused to
help traditional parties in organizing a protest against the conservative government
of Viktor Orban, just as Lucie Gallova and her friends didn’t want any political parties
to participate in the demonstrations in Bratislava. The Romanian protests were also
not officially connected with any party, even though the opposition-inclined media did
what they could.
The party apparatuses are on the alert but still aren’t frightened. They have at their disposal well-organized networks, money, and programs. On the other side, the various
movements present no real alternative – a common feature of the new “powerless”,
whether in Central Europe, Spain, or the United States.
But although hackers, Facebook groups, and banana-throwers are considerably unorganized, the political titans still have reason to worry. The powerless have influence
and vote in elections: polls show that Dzurinda’s SDKU-DS, once the strongest party
in Slovak politics, may not even have enough support to make it into parliament. And
Polish Prime Minister Donald Tusk succumbed to the pressure of the “street” and
suspended ACTA ratification. It probably helped that hackers burrowed their way into
the website of the prime minister, which wasn’t very complicated. It was protected
only by the password “admin1”.
www.apa.at/cee-award
Hospodářské Noviny resp. Transitions Online Magazine
(www.tol.cz), 22 May 2012
MOVING THE GOALPOSTS
ARE HUNGARIANS SO GLUM BECAUSE THEY EARN SPORTING
SUCCESS ONLY IN WATER POLO?
Martin Ehl
Roughly a third of the population of Slovakia watched the Ice Hockey World Championships finals on TV on 20 May. Thousands of people then celebrated in the streets, even
though their team – led by Zdeno Chara and Miroslav Satan, and coached by a Czech,
Vladimir Vujtek – had battled the Russians and lost, taking home “only“ the silver.
That television record isn‘t the only interesting non-sporting element connected with
the unexpected success of the Slovak hockey team. After several years in a “foul”
mood, deepened by the all-embracing European economic crisis, the country needed
some collectively experienced positive moments. In the Czech Republic last week,
it wasn‘t – surprisingly – the hockey team (they finished third) that raised collective
spirits, rather, a group of dogged policemen and prosecutors who landed the biggest
corrupt fish so far in the political pond.
Slovak politicians, quite naturally, immediately latched on to the success of the hockey
team. Sports have always worked as a counterpart to politics, diverting attention and
in the best case creating a positive mood inside the country and a good image abroad.
As an extreme case, it‘s enough to remember the 1936 Olympics in Hitler‘s Germany.
The organization of a major sporting event, if successfully pulled off, is even bigger
politics than a simple championship for the national team in any particular sport. Last
week, the Poles, who are co-organizing the Euro 2012 soccer championships, officially
announced “full readiness“ even though Polish media have estimated that only 80
percent of the planned work is actually ready.
The Poles, however, must rely on organizational success, because success on the
playing field would be tantamount to a miracle. “The Polish team plays so poorly that
to be its fan is a heroic performance”, the governor of the Polish National Bank, Marek
Belka, recently told me. In Poland, there isn‘t a biggest soccer fan than Prime Minister
Donald Tusk, father of the successful “soccer field in every village“ investment program. That initiative not only gave him an excuse to kick a ball more often with friends
and colleagues, but also to crisscross the country to help christen the new playing
fields and the associated student tournament.
Soccer is for Poles as it is for other Central Europeans – a national sport, but one
where hopes of great success are usually pointless. There‘s never a shortage of fans,
even of the most raucous variety, but there is a lack of good players. While the Czechs
and Slovaks can pin their hopes for a victory in collective sports on hockey, the Poles
concentrate on volleyball and individual sports where athletes such as now-retired ski
jumper “Eagle“ Adam Malysz and cross country skier Justyna Kowalczyk shine.
www.apa.at/cee-award
In terms of exploiting sporting glory for political use, the Hungarians are doing the
worst in Central Europe. All three prime ministers of the last 10 years are keen soccer
players (with Gordon Bajnai even an active goalie). But as sports sociologist Tamas
Doczi illustrated in his study of the relationship between sport and Hungarian national
pride, Hungarians mainly feed off nostalgia for the achievements of the 1950s. The
Hungarian soccer team has not qualified for any international tournament since 1986.
“Football has a rather negative effect on Hungarian national pride”, Doczi writes in
the International Review for the Sociology of Sport.“ In recent times, handball can be
regarded as relatively successful, but the most important and symbolic team sport in
Hungary is definitely (men‘s) water polo.“ The Hungarian team regularly wins Olympic
gold medals, but the problem from the viewpoint of domestic and international image
is that water polo is globally a few ranks even more marginal than ice hockey.
Although two-time Olympic fencing champion Pal Schmitt was Hungary’s president
(until being forced to resign in April over an academic cheating scandal), Hungarians
in general aren’t great sports fans. They were placed among the “least sporting” EU
countries in a 2006 Eurobarometer poll.
Hungarians thus hold few hopes for great sporting success, at least in some fairly big
sport such as ice hockey, let alone soccer. Only with this knowledge is it possible to
understand the depth of (even if very traditional) Hungarian gloom, already so dark owing to economic and political troubles.
www.apa.at/cee-award
Hospodářské Noviny resp. Transitions Online Magazine
(www.tol.cz), 7 February 2012
KDYŽ BEZMOCNÍ MAJÍ MOC ČILI O VLIVU
„NGOISMU“ A BANÁNŮ
CO SPOJUJE POLSKÉ PROTESTY PROTI ACTA, SLOVENSKÉ
PROTI GORILE A MAĎARSKÉ PROTI ORBÁNOVI.
Martin Ehl
Je snadné se smát Lucii Gallové, hlavní organizátorce protestů proti zkorumpovaným
politikům, které odstartovalo zveřejnění spisu Gorila. V rozhovoru pro list Sme hovořila
totiž o tom, že politiky by lidé měli volit a odvolávat přes internet, stejně jako by prostřednictvím webu chtěla vytvořit novou ústavu. Úsměv spojený s úvahou o politické
naivitě ale zamrzne na rtech i v dobře vyhřáté místnosti při širším pohledu na to, proti
čemu, jak a hlavně proč lidé v posledních týdnech ve střední Evropě protestují tak, že
je ani kremelský mráz neodradí.
Tisíce lidí vyšly do ulic v Polsku vyjádřit odpor proti dohodě ACTA, která podle nich
omezí svobodu slova právě na internetu, který Gallová považuje za základ jejího pojetí
demokracie. V jednom šiku šli polští antifašisté i zarytí národovci.
Protestu proti slovenské Gorile se zúčastnilo v osmi slovenských městech dohromady
kolem třiceti tisíc lidí. V Maďarsku demonstrovali v ulicích příznivci vlády i opozice. V
Rumunsku byly protesty v ulicích oficiálním důvodem včerejšího odstoupení premiéra
Emila Boca.
V Česku, kde tradice vášnivých a zanícených protestů není taková jako ve výše uvedených zemích, studenti a pedagogové protestovali proti ministru školství. Pádnějším důvodem k protestům by ovšem měl být postoj, který premiér Petr Nečas zaujal
na posledním summitu vůči budoucnosti Česka v Evropské unii. Ale i tady se něco
chystá. Vím minimálně o dvou připravovaných protestních akcích, i když tisíce lidí do
ulic nejspíš nevyjdou.
Co mají tak heterogenní protesty společného kromě vágní inspirace španělskými indignados a americkým hnutí Occupy? Krize tradiční politiky se nabízí jako obecné, všeobjímající vysvětlení. Ale vodítko nabízí na protesty většinou skoupá novodobá česká
politická tradice.
Na jedné straně je totiž stranická politika, podle níž by práci pro blaho lidu měli odvádět
profesionálové, kteří se pouze jednou za čtyři roky voličů zeptají, zda a jak byli spokojeni. Tu reprezentují ve své vrcholné formě korupčně stranické propletence a teorie
Václava Klause o „NGOismu“ – tedy škodlivého vlivu nevolených nevládních organizací na demokracii. „Pro mě je NGOism skoro na stejné úrovni jako komunismus“, pravil
český prezident na konferenci v roce 2005. Různí aktivisté a organizace, které se snaží
ovlivnit kvalitu veřejného života, jsou v jeho pojetí jen obtížný hmyz.
Druhý postoj, z něhož vědomky či nevědomky čerpají inspiraci lidé jako Lucie Gallová,
má kořeny v eseji Václava Havla „Moc bezmocných“. Byl to pravda text o jiných poměrech, napsaný v roce 1978, ale poměrně dobře vystihuje pocity lidí, kteří si v pátek
www.apa.at/cee-award
nakoupili v Bratislavě v akci v Tesku banány a pak jimi zasypali plot kolem sídla slovenské premiérky. Politická byrokracie, jak Havel v „Moci bezmocných“ nazval tehdejší
komunistickou vládu, se sice změnila, ale její odtrženost od „mas“, tedy od voličů, je
nyní podobná.
V Maďarsku nevládní organizace na počátku roku odmítly pomoc tradičních stran při
organizaci protestu proti konzervativní vládě Viktora Orbána podobně jako Lucie Gallová a její přátelé nechtěli, aby se strany zúčastnily jejich protestu v Bratislavě. Rumunské protesty nebyly oficiálně spojeny také s žádnou stranou, i když opozici nakloněná
média dělala, co mohla. Stranické aparáty jsou ve střehu, ale ještě ne vyděšené. Mají
k dispozici dobře organizované sítě, peníze a programy.
Právě neschopnost předložit alternativu je základním společným rysem nových
„bezmocných“ jak ve střední Evropě, tak ve Španělsku nebo ve Spojených státech.
Nikdo zřejmě nezajde tak daleko jako Václav Klaus s jeho „NGOismem“. I když jsou
hackeři, facebookové skupiny a vrhači banánů značně neorganizovaní, političtí šíbři
mají přesto důvod k obavám. Bezmocní mají vliv a hlasují ve volbách. Tak třeba kdysi
nejsilnější strana slovenské pravice, Dzurindova SDKÚ-DS, se v průzkumech dostala
na práh volitelnosti do parlamentu. Nebo polský premiér Donald Tusk tlaku „ulice“
ustoupil a pozastavil ratifikaci smlouvy ACTA. Přispělo i to, že hackeři se nabourali do
webové stránky kanceláře premiéra, což nebylo nikterak složité. Chránilo ji jen heslo
„admin1“.
www.apa.at/cee-award
Hospodářské Noviny resp. Transitions Online Magazine
(www.tol.cz), 22 May 2012
POLÁCI MAJÍ FOBAL, SLOVÁCI HOKEJ.
A MAĎAŘI? VODNÍ PÓLO
ZLEPŠIT NÁLADU LZE I V EKONOMICKÉ KRIZI SPORTOVNÍM
ÚSPĚCHEM. OVŠEM NIKOLI V MAĎARSKU.
Martin Ehl
Zhruba třetina obyvatel Slovenska sledovala v neděli večer v přímém přenosu druhou
třetinu finále hokejového mistrovství světa. Tisíce lidí pak v ulicích oslavovaly, i když
parta kolem Zdena Cháry a Miroslava Šatana koučovaná českým trenérem Vladimírem
Vůjtkem vyválčila s Rusy „jen“ stříbro.
Televizní rekord není jediná zajímavá nesportovní věc, která je spojená s nečekaným
úspěchem slovenských hokejistů. Slovensko, žijící už několik let „v blbé náladě“, prohlubované všeobjímající evropskou ekonomickou krizí, potřebovalo nějaký kolektivně
prožívaný pozitivní moment. V Česku se o něj minulý týden – překvapivě – nepostarali
hokejisté, ale skupina zarputilých státních žalobců a policistů, která zatkla dosud největší korupční rybu z řad politiků.
Slovenští politici se okamžitě na úspěch hokejistů přilepili, což je přirozená reakce, kterou jim nelze mít za zlé. Sport vždy fungoval jako doplněk politiky, odvádějící pozornost
a v lepším případě vytvářející pozitivní náladu dovnitř a dobrý obrázek navenek. Jako
extrémní příklad stačí připomenout olympiádu v hitlerovském Německu v roce 1936.
Pořádání nějaké velké sportovní akce, pokud je zakončeno úspěchem, je ještě větší
politikum než prostá výhra národní národního týmu v čemkoli, co nese označení „mistrovství světa“ a co se dá najmě domácímu publiku dobře mediálně prodat. Poláci,
pořádající letos fotbalové Euro, minulý týden ohlásili oficiálně „plnou připravenost“, i
když polská média odhadují, že bylo hotovo na osmdesát procent plánovaných investic.
Poláci se ale musejí spolehnout na pořadatelský úspěch, protože ten sportovní by se
rovnal zázraku. „Polský tým hraje tak slabě, že být jeho fanouškem je heorický výkon“,
řekl mi nedávno guvernér polské národní banky Marek Belka. V Polsku není většího
fotbalového fanouška než je premiér Donald Tusk, který dokonce kdysi prosadil investiční politiku „hřiště v každé vesnici“, což mu zavdalo příčínu si nejen častěji s přáteli
a kolegy kopnout do míče, ale také zcestovat v rámci jejich otevírání a s tím spojeného
žákovského turnaje (sponzorovaného firmou PKN Orlen) celou zemi.
Fotbal je pro Poláky podobně jako pro ostatní Středoevropany sice národním sportem,
ale naděje na velký úspěch jsou marné. O fanoušky včetně těch nejdrsnějších, není
nikde nouze, zato o dobré hráče ano. Zatímco Češi a Slováci si mohou ukájet naděje
na velký úspěch kolektivního sportu v hokeji, Poláci se soustřeďují odbíjenou (zlato z
ME 2009, stříbro ME 2011) a individuální sporty – dnes už bývalého skokana na lyžích.
„orla“ Adama Malysze nebo běžkyně na lyžích Justyny Kowalczykové.
www.apa.at/cee-award
Z hlediska využitelnosti sportu v politice jsou na tom ve střední Evropě nejhůře Maďaři.
Všichni tři premiéři z posledních deseti let jsou náruživými fotbalisty (Gordon Bajnai
dokonce aktivní brankář). Jak ale ve své studii o vztahu sportu a maďarské národní
hrdosti dokládá sociolog sportu Tamás Dóczi, Maďaři hlavně nostalgicky vzpomínají na
úspěchy z padesátých let minulého století. Maďarský fotbalový tým se nekvalifikoval
na žádný mezinárodní turnaj od roku 1986.
„Fotbal má spíš negativní dopad na národní hrdost“, píše Dóczi v odborném článku v
časopise International Review for the Sociology of Sport. „Za relativně úspěšnou lze
označit házenou, ale nejdůležitější a nejsymboličtější týmový sport je v Maďarsku mužské vodní polo.“ V něm maďarský tým pravidelně vyhrává zlaté olympijské medaile,
ale problém z hlediska domácího i mezinárodního image je, že vodní pólo je globálně
o řadu stupňů ještě marginálnější než lední hokej.
Až do dubna letošního roku byl sice maďarským prezidentem dvojnásobný olympijský
vítěz v šermu Pál Schmitt, ale musel rezignovat kvůli opsání své doktorské práce. Takže sport Maďaři nepovažují za populární téma a podle průzkumu Eurobarometru z roku
2006 jsou dokonce nejméně sportujícím národem v Evropské unii.
Maďaři tak nemají naději na velký sportovní úspěch alespoň ve středně velkém sportu
jako je lední hokej, natož ve fotbale. Teprve s tímto poznáním lze pochopit hloubku (i
tak tradičních) maďarských chmur, až příliš temných kvůli ekonomické a politické krizi.
www.apa.at/cee-award
Hospodářské Noviny bzw. Transitions Online Magazine
(www.tol.cz), 7. Februar 2012
WENN DIE MACHTLOSEN MACHT HABEN
- ÜBER DEN EINFLUSS VON “NGOISMUS”
UND BANANEN
WAS POLNISCHE PROTESTE GEGEN ACTA, SLOWAKISCHE GEGEN GORILLA UND UNGARISCHE GEGEN ORBAN VERBINDET.
Martin Ehl
Man kann leicht lachen über Lucie Gallová, die Hauptorganisatorin der Proteste gegen
korrupte Politiker, die mit der Veröffentlichung der Akte Gorilla begannen. Im Gespräch
mit der Tageszeitung Sme sprach sie nämlich davon, dass Politiker mittels Internet
gewählt und abgewählt werden sollten, genauso wie sie mit Hilfe des Webs eine neue
Verfassung schaffen wollte. Ein Lächeln angesichts der politischen Naivität friert aber
selbst in einem gut geheizten Raum auf den Lippen, bei genauerer Betrachtung dessen, wogegen, wie und vor allem warum die Menschen in den vergangenen Wochen
in Mitteleuropa protestierten, so sehr, dass sie nicht einmal Kreml‘sche Kälte davon
abhielt.
Tausende Menschen gingen in Polen auf die Straßen, um ihren Widerstand gegen
den Vertrag ACTA auszudrücken, der ihrer Ansicht nach die Freiheit des Wortes gerade
im Internet beschränkt, das Gallová als Grundlage ihres Demokratie-Verständnisses
erachtet. In einer Formation marschierten polnische Antifaschisten und hartnäckige
Nationalisten.
An den Protesten gegen den slowakischen Gorilla beteiligten sich in acht slowakischen
Städten insgesamt rund 30.000 Menschen. In Ungarn demonstrierten Anhänger der
Regierung und der Opposition auf den Straßen. In Rumänien waren die Proteste auf
den Straßen der offizielle Grund für den gestrigen Rücktritt von Premier Emil Boc.
In Tschechien, wo die Tradition leidenschaftlicher und feuriger Proteste keine solche
wie in den besagten Ländern ist, protestierten Studenten und Pädagogen gegen den
Bildungsminister. Der triftigere Grund für Proteste hätte jedoch die Haltung sein sollen, die Premier Petr Nečas beim vergangenen Gipfel zur Zukunft Tschechiens in der
Europäischen Union eingenommen hatte. Aber auch hier ist etwas in Vorbereitung. Ich
weiß von mindestens zwei geplanten Protestaktionen, auch wenn eher nicht Tausende
Menschen auf die Straßen gehen werden.
Was haben die so heterogenen Proteste gemeinsamen, außer einer vagen Inspiration
durch die spanischen Indignados und die amerikanische Occupy-Bewegung? Die Krise
der traditionellen Politik bietet sich als allgemeine, allumfassende Erklärung an. Aber
eine Richtschnur für die Proteste bietet die mehrheitlich unzulängliche moderne tschechische politische Tradition.
Auf der einen Seite ist die Parteipolitik, derzufolge Profis die Arbeit für das Wohl
der Menschen leisten sollten, und die bloß einmal in vier Jahren die Wähler fragen, ob und wie sie zufrieden waren. Diese repräsentieren in ihrer höchsten Form
www.apa.at/cee-award
korrupte Parteien-Verfilzungen und die Theorie von Vaclav Klaus über den „NGO-ismus“ – also den schädlichen Einfluss nichtgewählter Nichtregierungsorganisationen
auf die Demokratie. „Für mich ist der NGO-ismus fast auf gleichem Niveau wie der
Kommunismus“, sagte der tschechische Präsident auf einer Konferenz im Jahr 2005.
Verschiedene Aktivisten und Organisationen, die sich bemühen, die Qualität des öffentlichen Lebens zu beeinflussen, sind nach seiner Auffassung nur lästige Insekten.
Die zweite Haltung, aus der bewusst oder unbewusst Leute wie Lucie Gallová Inspiration schöpfen, hat ihre Wurzeln in einem Essay von Václav Havel „Die Macht der
Machtlosen“. Das war freilich ein Text über andere Verhältnisse, der im Jahr 1978 geschrieben wurde, der aber ziemlich gut die Gefühle der Menschen einfängt, die am
Freitag in Bratislava im Tesco Bananen in Aktion gekauft hatten und dann damit den
Zaun rund um den Sitz der slowakischen Premierministerin überschütteten. Die politische Bürokratie, wie Havel in „Macht der Machtlosen“ die damalige kommunistische
Regierung bezeichnete, hat sich zwar geändert, aber das Abfallen von den „Massen“,
also den Wählern, ist jetzt ähnlich.
In Ungarn lehnten Nichtregierungsorganisationen am Anfang des Jahres die Hilfe von
traditionellen Parteien bei der Organisation von Protesten gegen die konservative Regierung von Viktor Orban ab, ähnlich wie Lucie Gallová und ihre Freunde nicht wollten,
dass Parteien an ihren Protesten in Bratislava teilnahmen. Die rumänischen Proteste
waren offiziell auch nicht mit irgendeiner Partei verbunden, auch wenn oppositionsgeneigte Medien machten, was sie konnten. Parteiapparate sind in Alarmbereitschaft,
aber noch nicht erschrocken. Sie haben ein gutes Organisationsnetz, Geld und Programme zur Verfügung.
Gerade die Unfähigkeit, Alternativen vorzulegen, ist ein grundlegender gemeinsamer
Wesenszug der neuen „Machtlosen“ sowohl in Mitteleuropa als auch in Spanien oder
in den Vereinigten Staaten. Niemand geht wahrscheinlich so weit wie Václav Klaus
mit seinem „NGO-ismus“. Auch wenn Hacker, Facebook-Gruppen und Bananenwerfer offensichtlich unorganisiert sind, haben die politischen Drahtzieher trotzdem Grund
zur Sorge. Die Machtlosen haben Einfluss und wählen bei Wahlen. So kam deswegen etwa die einst stärkste Partei der slowakischen Rechte, Dzurindas SDKU-DS, in
Umfragen an die Schwelle der parlamentarischen Wählbarkeit. Oder der polnische
Premier Donald Tusk wich dem Druck der Straße und stoppte die Ratifizierung des
ACTA-Vertrags. Beigetragen hat auch, dass Hacker in die Websites der Premierskanzlei
eingebrochen sind, was nicht besonders schwierig war. Es schützte sie lediglich das
Passwort „admin1“.
www.apa.at/cee-award
Hospodářské Noviny bzw. Transitions Online Magazine
(www.tol.cz), 22. Mai 2012
POLEN HABEN FUSSBALL, SLOWAKEN EISHOCKEY. UND UNGARN? WASSERPOLO
IN DER WIRTSCHAFTSKRISE KANN MAN DIE STIMMUNG AUCH
MIT SPORTLICHEN ERFOLGEN VERBESSERN. ALLERDINGS
NICHT IN UNGARN.
Martin Ehl
Rund ein Drittel der Bewohner der Slowakei verfolgte am Sonntagabend die Liveübertragung des zweiten Drittels des Finales der Eishockey-Weltmeisterschaft. Tausende
Menschen feierten danach auf den Straßen, auch wenn die Gruppe rund um Zdeno
Chára und Miroslav Šatan, gecoacht von dem tschechischen Trainer Vladimír Vůjtek, im
Match gegen die Russen „nur” Silber erkämpft hatte.
Der Fernseh-Rekord ist nicht die einzige interessante nicht-sportliche Sache, die mit
dem unerwarteten Erfolg der slowakischen Hockeyspieler verbunden ist. Die Slowakei, die schon einige Jahre in „schlechter Laune” verharrt, vertieft durch die allumfassende europäische Wirtschaftskrise, brauchte irgendeinen kollektiv erlebten positiven
Moment. In Tschechien haben dafür vergangene Woche – überraschenderweise –
nicht die Eishockeyspieler gesorgt, sondern eine Gruppe verbissener staatlicher Ankläger und Polizisten, die den bisher größten Korruptionsfisch aus den Reihen der Politiker
verhafteten.
Die slowakischen Politiker klebten sich sofort an den Erfolg der Hockey-Spieler, was
eine natürliche Reaktion ist, wofür man ihnen nicht böse sein kann. Sport hat immer als
Ergänzung zur Politik fungiert, zur Ablenkung der Aufmerksamkeit und im besten Fall
zur Bildung von guter Laune nach innen und schönen Bildern nach außen. Als Extrembeispiel genügt es, an die Olympiade in Hitler-Deutschland im Jahr 1936 zu erinnern.
Die Veranstaltung jeglicher sportlicher Großereignisse, sofern es mit Erfolgen gekrönt
ist, ist ein noch größeres Politikum als bloß der Sieg eines Nationalteams über ein
anderes in was auch immer, was die Bezeichnung „Weltmeisterschaft” trägt und was
zumindest dem heimischen Publikum medial gut verkauft werden kann. Die Polen,
die heuer die Fußball-Euro veranstalten, haben vergangene Woche offiziell die „volle
Bereitschaft” verkündet, auch wenn polnische Medien schätzen, dass 80 Prozent der
geplanten Investitionen umgesetzt waren.
Die Polen müssen sich aber auf einen organisatorischen Erfolg verlassen, weil ein
sportlicher mit einem Wunder vergleichbar wäre. „Das polnische Team spielt so
schwach, so dass Fan zu sein, eine heroische Leistung ist”, sagte mir unlängst der Gouverneur der polnischen Nationalbank, Marek Belka. In Polen gibt es keinen größeren
Fußballfan als Premier Donald Tusk, der früher sogar das Investitionsprogramm „ein
Spielfeld in jedem Dorf” durchsetzte, was ihm die Chance gab, nicht nur mit Freunden
und Kollegen öfter Ball zu spielen, sondern auch im Rahmen ihrer Eröffnung und einem
damit verbundenen Schülerturnier (gesponsert von der Firma PKN Orlen) im ganzen
Land herumzureisen.
www.apa.at/cee-award
Fußball ist für die Polen ähnlich wie für die anderen Mitteleuropäer zwar ein Nationalsport, aber die Hoffnung auf einen großen Erfolg ist bescheiden. Um Fans, einschließlich der härtesten, gibt es nirgends Not, stattdessen um gute Spieler schon. Während
sich Tschechen und Slowaken die Hoffnung auf einen großen Erfolg im kollektiven
Sport, im Eishockey, befriedigen können, konzentrieren sich die Polen auf Volleyball
(Gold bei der EM 2009, Silber 2011) und individuelle Sportarten – auf einen jetzt schon
der Vergangenheit angehörenden Schispringer „Adler“ Adam Małysz oder Schiläuferin
Justyna Kowalczyk.
Aus der Sicht der Verwendbarkeit des Sportes für Politik sind die Ungarn in Mitteleuropa am schlechtesten dran. Alle drei Premiers der vergangenen zehn Jahre sind
begeisterte Fußballer (Gordon Bajnai sogar ein aktiver Tormann). Wie aber der Sportsoziologe Tamás Dóczi in seiner Studie über die Beziehung des Sports zum ungarischen
Nationalstolz belegt, erinnern die Ungarn vor allem nostalgisch an die Erfolge der 50er
Jahre des vergangenen Jahrhunderts. Das ungarische Fußballteam hat sich seit dem
Jahr 1986 für kein internationales Turnier mehr qualifiziert.
„Fußball hat eher eine negative Auswirkung auf den nationalen Stolz”, schreibt Dóczi
in einem Fachartikel in der Zeitschrift „International Review for the Sociology of Sport”.
„Als relativ erfolgreich lässt sich Handball bezeichnen, aber der wichtigste und symbolischste Teamsport in Ungarn ist Wasserpolo der Männer.“ Darin gewinnt das ungarische Team regelmäßig olympische Goldmedaillen, aber das Problem aus der Sicht
des heimischen und des internationalen Images ist, dass Wasserpolo in der globalen
Rangordnung noch marginalisierter ist als Eishockey.
Bis April dieses Jahres war zwar ein doppelter Olympiasieger in Fechten, Pál Schmitt,
ungarischer Präsident, er musste aber zurücktreten, weil er seine Doktorarbeit abgeschrieben hatte. Also betrachten die Ungarn Sport nicht als populäres Thema und laut
Eurobarometer-Umfrage aus dem Jahr 2006 sind sie sogar die am wenigsten sportliche Nation in der Europäischen Union.
Die Ungarn haben daher keine Hoffnung auf einen großen sportlichen Erfolg, wenigstens in einer so mittelgroßen Sportart wie es Eishockey ist, geschweige denn im
Fußball. Erst durch diese Erkenntnis lässt sich die Tiefe der (auch traditionellen) ungarischen Düsterkeit verstehen, die ohnehin wegen der wirtschaftlichen und politischen
Krise schon so dunkel ist.
Übersetzung: Alexandra Demcisin (APA-Außenpolitik)
www.apa.at/cee-award
Curriculum Vitae
MARTIN EHL
Born in Pardubice in 1973, studied in the Czech Republic and the USA, Ph.D. in political science from Charles University, Prague. Working for different Czech print media
since 1992, at current position since 2006, concentrate to cover mainly the issues of
Central Europe for daily Hospodářské Noviny and its web ihned.cz. Also having column
at Transitions Online Magazine, contributing to Czech Radio and Czech Television and
occasionaly to some foreign newspapers and magazines (Vienna Review, Rzeczpospolita). Previously covered Balkans, last published book “Třetí dekáda. O životě, politice
a lidech mezi Bruselem a Gazpromem” (The Third Decade. On life, politics and people
between Brussels and Gazprom). Have been teaching about Central Europe at Metropolitan University Prague and at Visegrad Summer School in Krakow regularly. Previously teaching and writing about the issue of globalization. Languages: Czech (native),
English, Polish, Serbian, Spanish, Russian (passive).
www.apa.at/cee-award
JOURNALISM PRIZE WRITING FOR CEE –
OPEN FOR ENTRIES IN 2013
The future of Europe is vitally dependent on how
quickly and effectively the continent can be made
to grow together. In this process the media play an
important role.
Eligible for participation
Journalists from Europe
Subjects
The prize is aimed at encouraging European integration. Awards come into question
for those contributions which help overcome borders and prejudices, deal with the
future of Central Europe or the Europe of the regions, or minority issues or dialogue
with neighbours.
Contributions
Articles published in the period from August 1st 2012 until July 31st 2013.
• Each article should be submitted in the original language (word data with maximum 25 pages)
• with a translation into English,
• curriculum vitae in English (ten lines), and the
• submission form (Download: www.apa.at/cee-award)
Radio-, TV- and online-contributions may also be submitted. The exclusive criterion for
the jury’s decision is the quality of the text.
Award
EUR 5,000,-. The prize is awarded once a year.
Winner
The jury selects one contribution. There is only one winner. The best ten to twelve
contributions are published on the website www.apa.at/cee-award – participating, the
authors agree to waive their publication fee for the website.
Deadline for entries
July 31st, 2013
Announcement of the winner
in a ceremony in Vienna in November.
www.apa.at/cee-award
ABOUT APA – AUSTRIA PRESS AGENCY
APA – Austria Press Agency is the country’s national news agency and the leading information service provider for Austria. Austrian newspapers and the ORF TV and Radio
network own the agency.
The APA-Group includes the APA news agency, as well as ten subsidiaries. Its work focuses on the areas of a news agency, photo agency, information management, and information technology. The APA editorial departments supply real-time news service in
word, image, graphics, audio and video. The subsidiaries offer dissemination, research,
and knowledge management services, as well as information technology solutions.
The APA-Group targets its work towards professional users (information managers, PR
experts) in the fields of media, politics, public authorities, and economics. APA fulfils
its duties independent from the state, governmental, and political party influences and
in accordance with the principles of reliability, speed, balanced information and avoidance of any one-sidedness and party influence.
THE APA AS A CEE AGENCY
Because of its geopolitical position at the centre of Europe, Austria ranks as one of
the most important information “hubs” between Western and Eastern Europe. As the
Austrian news agency, the APA – Austria Presse Agentur plays a key role in this. In
recent years, the APA has succeeded in continuously expanding its reporting about
Central, Eastern and Southern Europe. In addition to exchanging information with national news agencies the APA has put together a network of correspondents. Competent journalists report in accordance with the APA quality criteria, namely speed,
independence and balance, on events in the Czech Republic, Poland, Slovakia, Hungary, Slovenia, Croatia, Bosnia-Herzegovina, Serbia, Bulgaria as well as Romania and
provide reliable information from this economically and politically important part of
Europe. www.apa.at
www.apa.at/cee-award
ABOUT BANK AUSTRIA
Bank Austria, a member of UniCredit, a leading European commercial bank, is the financially most sound bank in Austria. It is a modern and dynamic universal bank giving
its customers access to international financial markets.
Bank Austria has emerged from Austrian banks with a rich tradition. In 1991, “Länderbank“ and “Zentralsparkasse der Gemeinde Wien“ merged to “Bank Austria“. In 1997
Bank Austria and Creditanstalt merged followed by the integration of Bank Austria
and HypoVereinsbank (HVB) in 2000. Bank Austria Creditanstalt became a member of
UniCredit Group in 2005. Since 2008, the bank has been operating under the “Bank
Austria“ brand name. Bank Austria is UniCredit‘s hub for its banking network in 18
Central and Eastern European countries.
Bank Austria has repeatedly been nominated “Best Bank“, “Bank of the Year“ and
“Best Bank in Austria“ by “Euromoney“, “The Banker“ and “Global Finance“.
BANK AUSTRIA IN CENTRALAND EASTERN EUROPE
Bank Austria was the first western bank to start business activities in a former COMECON country. Since 1975, when Bank Austria opened a representative office in Budapest, and especially since the political and economic changes that took place in
1989 and 1990, Central- and Eastern Europe has been one of the key regions of the
bank. Since 2005, Bank Austria has been a member of UniCredit and in this group
functions as the CEE holding unit and manages the banking business in this region.
In the CEE region, UniCredit operates the largest international banking network with
around 3,700 branches and outlets. For further information please visit our website at
www.bankaustria.at.
www.apa.at/cee-award