3_LudwigPDF

In der Sprache berühren sich Erwartung und Erfüllung.
L. Wittgenstein, Philosophische Grammatik
III
LUDWIG WITTGENSTEIN
V evropském myšlení první poloviny 20. století sehrálo neobyčejně inspirativní, ba až
provokativní roli dílo Ludwiga Wittgensteina. Stalo se nejen zdrojem nových proudů ve filosofii a logice, ale pro svůj intenzívní zřetel k přirozenému jazyku našlo své uplatnění, bohužel
až se značným zpožděním, i v lingvistice. Příčinou tohoto zdržení byla okolnost, že evropská i
americká lingvistika byly zejména v období mezi válkami zaujaty především otázkami
jazykové formy; v tomto období dosáhly svého tvůrčího vrcholu i nejvýznamnější lingvistické
strukturálně zaměřené směry: pražský jazykovědný strukturalismus, kodaňská glossematika a
americký deskriptivismus. Wittgensteinova filosofie však ve svých důsledcích vede k chápání
jazyka jako komplexu mentálních jevů a jako podstatné složky veškeré lidské a mezilidské
aktivity. Tím ovšem ukazuje daleko za hranice formálně strukturálního pojetí jazykových
jevů, které v evropském a americkém lingvistickém světě té doby naprosto převládalo. Teprve
po smrti Wittgensteinově v 50. letech začaly jeho myšlenky ve větší míře inspirovat nejen
filosofii jazyka, zejména v Anglii, nýbrž i nové lingvistické myšlení, které v Evropě i ve
Spojených státech vyrůstá převážně z bohaté základny strukturalismu a hledá si nové cesty.
Z celého Wittgensteinova díla1 se týkají našeho tématu zejména jeho pozdější práce,
hlavně jeho posmrtně publikované Philosophische Untersuchungen (PU), v menší míře pak
práce z Wittgensteinova raného období, tedy Tractatus logico-philosophicus (TLP) a
Tagebücher 1914-1916 (TB). Je to především proto, že v PU Wittgenstein zdůraznil potřebu
zaměřit se ve filosofii na to, jak funguje přirozený, každodenní jazyk (na rozdíl od poznávání
idealizovaných modelů jazyka, zkoumaných logikou). K PU byla vydána podrobná
konkordance2 a dva rozsáhlé komentáře,3 jež umožňují důkladné studium Wittgensteinova
přístupu k jednotlivým filosoficky relevantním aspektům jazyka. Z nich považujeme pro naši
problematiku za nejzásadnější tyto okruhy:
1. význam jazykových výrazů,
2. jazykové hry,
3. pravidla a gramatika,
4.,Familienähnlichkeit‘ (rodinná podobnost),
5. interní stavy člověka a jeho chování.
O všech těchto předmětech byla v odborné literatuře publikována velká řada někdy i
značně rozporných názorů; bibliografické údaje lze nalézt v dobře promyšleném výběru v
knize Frongia & McGuinness 1990. My se k těmto wittgensteinovským tematickým okruhům
budeme postupně dostávat v různých dalších souvislostech.
1
Z úsporných důvodů a pro větší přehlednost zkracujeme v dalším textu názvy zmiňovaných a citovaných Wittgensteinových děl
zpravidla takto:
BB
=
Das Blaue Buch, Das Braune Buch;
BPP
=
Bemerkungen über die Philosophie der Psychologie;
PB
=
Philosophische Bemerkungen;
PG
=
Philosophische Grammatik;
PU
=
Philosophische Untersuchungen;
TB
=
Tagebücher 1914-1916;
TLP
=
Tractatus logico-philosophicus;
Vor
=
Vorlesungen 1930-1935
2
Kaal & McKinnon 1975.
3
Hallet 1976; Baker & Hacker 1980, 1985, 1988, 2005, 2010; Hacker 1996, 2000.
Wittgenstein se ovšem zabýval přáním a jevy s ním spojenými také speciálně a
samostatně. Jeho myšlenky zaměřené na tento tematický okruh netvoří soustavný celek a jsou
roztroušeny jak v PU, tak i v řadě dalších rukopisných prací uveřejněných posmrtně.
Důvodem Wittgensteinova zájmu o tento předmět byla nepochybně etická složka jeho celého
životního díla (už TB a TLP počínajíc), jež stimulovala i jeho snahu řešit otázky vůle a
záměru (intence), v čemž lze ovšem spatřovat inspiraci dílem Kantovým, ale především
Schopenhauerovým. Všímáme si těchto roztroušených výroků a myšlenek hlavně proto, že
z nich plynou důsledky i pro lingvistiku a že se staly zřejmými podněty pro některé pozdější
badatele, kteří se podstatným způsobem vyslovili k naší problematice, zejména pak pro J. R.
Searla a G. H. von Wrighta.
Přání a vůle
Základním filosofickým a etickým východiskem zmíněných Wittgensteinových poznámek a
myšlenek o přání jsou formulace z TLP o nezávislosti světa na naší vůli, tj. odstavce 6.37,
6.373-6.374, 6.41, 6.423, 6.434 a zápisy z TB, a to hlavně od 11. 6. 1916 do 4. 11. 1916. Tyto
deníkové záznamy jsou přípravným materiálem pro zhuštěné formulace daných myšlenek v
TLP a jsou z větší části kladeny formou otázek. Z uvedených deníkových záznamů nepojal
Wittgenstein do TLP své názory a otázky týkající se vztahu mezi přáním a vůlí a myšlenku
priority přání před vůlí v tom smyslu, že přání činu předchází, vůle čin doprovází.5
Onen netriviální filosofický problém - rozdíl mezi chtěním (Wollen) a přáním
(Wünschen) a jejich vzájemným vztahem - nejzásadněji řeší Wittgenstein ve Vor II (Das
Gelbe Buch) 8, 9 (Wittgenstein 1989, s. 213-219). Chtění není něco, co se člověku přihází,
nýbrž něco, co člověk činí. Sloveso přát si má mnohem širší užití než chtít a je v tom směru
blízké i slovesu myslet; myšlení (a podobně i přání) je také něco, co se člověku přihází. A
podobně jako v aktu chtění, tj. aktu vůle, je již věc, kterou si přejeme, přítomna v jakémsi
„přechodovém“, takříkajíc stínovém stadiu, tak i věc přaná (to, co si přejeme) je v přání již
dána jako „stín“, jako mezičlen. Mezičlen, „stín“ je pochopitelně přítomen i tehdy, když se
věc chtěná, přaná apod. neuskuteční. Podobně je tomu i v případě toho, co označujeme
slovesem připravovat se (k vykonání něčeho). Tímto stínem může být podle Wittgensteina
porozumění (Verstehen).
Přání a uspokojení
Původní doslovné znění příslušných odstavců v TLP:
6.37
Einen Zwang, nach dem Eines geschehen müßte, weil etwas anderes geschehen ist, gibt es nicht. Es gibt nur eine logische
Notwendigkeit.
6.373
Die Welt ist unabhängig von meinem Willen.
6.374
Auch wenn alles, was wir wünschen, geschähe, so wäre dies doch nur, sozusagen, eine Gnade des Schicksals, denn es ist kein
logischer Zusammenhang zwischen Willen und Welt, der dies verbürgte, und den angenommenen physikalischen Zusammenhang könnten
wir doch nicht selbst wieder wollen.
6.41
Der Sinn der Welt muß außerhalb ihrer liegen. In der Welt ist alles, wie es ist, und geschieht alles, wie es geschieht; es gibt in ihr
keinen Wert - und wenn es ihn gäbe, so hätte er keinen wert.
6.423
Vom Willen als dem Träger des Ethischen kann nicht gesprochen werden. - Und der Wille als Phänomen interessiert nur die
Psychologie.
6.43
Wenn das gute oder böse Wollen die Welt ändert, so kann es nur die Grenzen der Welt ändern, nicht die Tatsachen; nicht das, was
durch die Sprache ausgedrückt werden kann. - Kurz, die Welt muß dann dadurch überhaupt eine andere werden. Sie muß sozusagen als
Ganzes abnehmen oder zunehmen. Die Welt des Glücklichen ist eine andere als die des Unglücklichen.
(Wittgenstein 1984a, s. 81-83)
5
Srov. zejména zápisy z TB 4. 11. 16.:
Geschieht denn nicht die gewollte Bewegung des Körpers geradeso, wie jedes ungewollte in der Welt, nur daß sie vom Willen begleitet ist?
Aber sie ist nicht nur vom Wunsch begleitet! Sondern vom Willen.
Wir fühlen uns sozusagen für die Bewegung verantwortlich.
Mein Wille greift irgendwo in der Welt an, und an andern greift er wieder nicht an.
Wünschen ist nicht tun. Aber, Wollen ist tun.
(Mein Wunsch bezieht sich z.B. auf die Bewegung des Sessels, mein Willen auf ein Muskelgefühl.)[...]
Der Wunsch geht dem Ereignis voran, der Wille begleitet es.
Angenommen, ein Vorgang würde meinen Wunsch begleiten. Hätte ich den Vorgang gewollt?
Schiene dies Begleiten nicht zufällig im Gegensatz zu dem gezwungenen des Willens?
(Wittgenstein 1984a, s. 183-184)
4
V PU (a také v PG VII 87, PG VIII 112) se s velkým důrazem rozebírá vztah mezi rozkazem,
přáním atd. a jejich provedením, popř. uspokojením. To poslední, co si rozkaz přeje, nelze
ovšem vyslovit, je zde totiž vždy principiální propast mezi slovy a činnostmi, jež se podle
nich řídí, nicméně přes tuto propast vedou mosty. Nejdůležitějším spojovacím článkem mezi
slovy a činnostmi, jimiž se provedení (uspokojení) dosahuje, je - jak jsme již uvedli porozumění.6 Slova žijí ve svém použití.7 Jako by přání tedy již vědělo, co je splní, ačkoli to
zde při jeho vyslovení ještě není!8
Přání má jednu společnou vlastnost s plánem, očekáváním, domněnkou, podezřením:
je totiž vždycky něčím neuspokojeným, je přáním, popř. očekáváním něčeho, co bude nebo je,
ale přitom vždy mimo sám proces přání.9 Jak si tuto „neuspokojenost“ máme představit?
Metaforicky jako nějakou dutinu? Nebo jako nějaký pocit podobný třeba hladu?10
Jazyková hra
To, co si přeji, a to, čím se moje přání splní, jsou dvě naprosto různé věci, jsou to věci
takříkajíc ze dvou různých světů. Wittgenstein hledá řešení tohoto problému ve své koncepci
jazyka jako hry hrané za jistých podmínek podle jistých pravidel. Jako lidé jsme totiž
vycvičeni tak, že za jistých (obecně stanovitelných) okolností produkujeme např. přací
výpovědi.11 Tyto obecné „okolnosti“ sice přáním samým nejsou, ale jsou takříkajíc „podmínkami uspokojení“ přání, které jsou součástí jazykové hry, kdežto to reálné a vlastně nahodilé,
co skutečně mé přání splní, součástí jazykové hry už není.12 Termínu „podmínky uspokojení“
Wittgenstein ve svých pracích ovšem neužívá; to je teprve termín pozdější, Searlův (conditions of satisfaction, srov. str. 28).
Přání je Wittgensteinovi blížencem rozkazu ve svém prospektivním zaměření, hledí
směrem kupředu v toku času; u rozkazu je to vždy k budoucnosti, u přání zpravidla, nejčastěji
k budoucnosti.13 Tento „stín budoucnosti“ není ovšem ona budoucí věc, situace atd. sama,
která skutečně nastane (to by pak bylo prorokování budoucích jevů ve vlastním slova smyslu),
nýbrž je to jen téma nějakého faktu, který nastane nebo nenastane. Wittgenstein je si dobře
vědom potenciálnosti predikovaných faktů v mluvních aktech prospektivního, futurálního
zaměření,14 právě tato potenciálnost je mu pro přání rysem konstitutivním.
6
PU 431. Zwischen dem Befehl und der Ausführung ist eine Kluft. Sie muß durch das Verstehen geschlossen werden. - Erst im Verstehen
heißt es, daß wir DAS zu tun haben. Der Befehl - das sind ja nur Laute, Tintenstriche. PU 433. Wenn wir einen Befehl geben, so kann es scheinen, als ob das Letzte, was der Befehl wünscht, unausgedrückt bleiben muß, da
immer eine Kluft zwischen dem Befehl und seiner Befolgung bleibt. Ich wünsche etwa, daß [...] (Wittgenstein 1984a, s. 416)
7
PU 432. Jedes Zeichen schein allein tot. Was gibt ihm Leben? - Im Gebrauch lebt es. Hat es da den lebenden Atem in sich? - Oder ist
der Gebrauch sein Atem? (Wittgenstein 1984a, s. 416)
8
PU 437. Der Wunsch scheint schon zu wissen, was ihn erfüllen wird, oder würde; der Satz, der Gedanke, was ihn wahr macht, auch
wenn es gar nicht da ist! Woher dieses Bestimmen, dessen, was noch nicht da ist? Dieses despotische Fordern? (»Die Härte des logischen
Muß.«) (Wittgenstein 1984a, s. 417)
9
PU 438. »Der Plan ist als Plan etwas Unbefriedigtes.« (Wie der Wunsch, die Erwartung, die Vermutung, usf.) - Und hier meine ich: die
Erwartung ist unbefriedigt, weil sie die Erwartung von etwas ist; der Glaube, die Meinung, unbefriedigt, weil sie die Meinung ist, daß etwas
der Fall ist, etwas Wirkliches, etwas außerhalb dem Vorgang des Meinens. (Wittgenstein 1984a, s. 417)
10
PU 439. Inwiefern kann man den Wunsch, die Erwartung, den Glauben, etc. »unbefriedigt« nennen? Was ist unser Urbild der Unbefriedigung? Ist es ein Hohlraum? Und würde man von einem solchen sagen, er sei unbefriedigt? Wäre das nicht auch eine Metapher? Ist es nicht ein Gefühl, was wir Unbefriedigung nennen, - etwa den Hunger?
Wir können in einem bestimmten System des Ausdrucks einen Gegenstand mittels der Worte »befriedigt« und »unbefriedigt« beschrieben.
Wenn wir z.B. festsetzen, den Hohlzylinder einen »unbefriedigten Zylinder« zu nennen, und den ihn ergänzenden Vollzylinder »seine
Befriedigung«. (Wittgenstein 1984a, s. 418; srov. také PG VII 87)
11
Wittgenstein zde ovšem mluví o standardním úzu slovesa „přát si“; ale upozorňuje i na okolnost, že slovesa „wünschen“ se dá užívat
také v jiném smyslu a s jinými konotacemi, tedy v jiné jazykové hře:
PU 441 „[...] Anderseits wird auch das Wort »wünschen« so gebraucht: »Ich weiß selbst nicht, was ich mir wünsche.« (»Denn die Wünsche
verhüllen uns selbst das Gewünschte.«)
Wie, wenn man fragte: »Weiß ich, wonach ich lange, ehe ich es erhalte?« Wenn ich sprechen gelernt habe, so weiß ich's.“ (Wittgenstein
1984a, s. 418)
12
PU 441. Wir sind von Natur und durch eine bestimmte Abrichtung, Erziehung, so eingestellt, daß wir unter bestimmten Umständen
Wunschäußerungen von uns geben. (Ein solcher »Umstand« ist natürlich nicht der Wunsch.) Eine Frage, ob ich weiß, was ich wünsche, ehe
mein Wunsch erfüllt ist, kann in diesem Spiele gar nicht auftreten. Und daß ein Ereignis meinen Wunsch zum Schweigen bringt, bedeutet
nicht, daß es den Wunsch erfüllt. Ich wäre villeicht nicht befriedigt, wäre mein Wunsch befriedigt worden. (Wittgenstein 1984a, s. 441)
13
Srov. dále výklad o temporální problematice přání na s. 40 a n.
14
PU 461. Inwiefern antizipiert denn der Befehl die Ausführung? - Dadurch, daß er das jetzt befiehlt, was später ausgeführt wird? - Aber
es müßte ja heißen: »was später ausgeführt, oder auch nicht ausgeführt wird«. Und das sagt nichts.
U analýzy sémantické i formální stránky desiderativních mluvních aktů jsou zvláště
důležité Wittgensteinovy úvahy o přímém a nepřímém vztahu jazykových výpovědí k
vyjadřovaným psychickým stavům a o aplikaci operátoru negace při vyjadřování těchto stavů.
Něco jiného je verbalizace takového stavu a něco jiného je zpráva o přítomnosti nebo nepřítomnosti, existenci nebo neexistenci takového stavu u mluvčího nebo někoho jiného v
okamžiku výpovědi nebo někdy jindy, opět něco jiného je vyjádření postoje k takovému
stavu.15 Jde zde totiž o různé jazykové hry, které zde hrajeme, a nesmíme se dát mást okolností, že přitom používáme často týchž slov (přát si, věřit, doufat apod.). Důležitá jsou
pravidla kombinace částí komplexních znaků a pravidla užití v různých komunikačních
situacích.
Říká-li Wittgenstein: „...touha ze mne mluví ,Kdyby tak přišel!‘ “, má zřejmě na mysli
touhu jako pocit, tedy určitý psychický stav mluvčího, který dává jeho slovům jakýsi „význam“, hned ovšem otázkou naznačuje, že zde jde o něco jiného než o běžný slovní význam.
Tento pocit dává výpovědi něco podobného jako pravdivost. Svou formulací, že „pojmy zde
navzájem splývají, prostupují se“, Wittgenstein ovšem upozorňuje na okolnost, že
„pravdivost“ v případě přání, popř. touhy není téhož druhu jako v jiných případech (tvrzení,
víry), tedy při jiných psychických stavech.16 Tuto myšlenku pak podstatně rozvádí Austin
(1962).
Na konkrétním jazykovém materiálu Wittgenstein ukazuje, že např. výpověď „Věřím,
že bude pršet“ a výpověď „Bude pršet“ mají zřejmě analogickou výpovědní hodnotu, kdežto
výpověď „Tehdy jsem věřil, že bude pršet“ a výpověď „Tehdy pršelo“ rozhodně nemají
podobnou výpovědní hodnotu. Jde zde totiž o různé jazykové hry s různou „gramatikou“
kombinací jednotlivých částí jazykových znaků a různou „gramatikou“ pravidel užití.17
Wittgenstein contra Russell
Abychom lépe porozuměli Wittgensteinově motivaci a způsobu argumentace v rámci jeho
úvah o desiderativních mluvních aktech, je potřeba vzít v potaz, že řada výroků a poznámek
Wittgensteinových na naše téma je přímou reakcí na některé názory Bertranda Russella
týkající se přání, vyjádřené zejména v jeho knize The Analysis of Mind (1921) (jakož i názory
Ogdena a Richardse v knize The Meaning of Meaning [1923]), a jejich kritikou. Russell zde
totiž zastával behavioristicky a empiristicky zdůvodňovaný názor, že relace pro nás nepochybně interní, totiž vztah mezi přáním a jeho splněním, je vlastně vztahem externím. Své pojetí
přání formuluje Russell takto: „[...] desire, like force in mechanics, is of the nature of a con»Aber wenn auch mein Wunsch nicht bestimmt, was der Fall sein wird, so bestimmt er doch sozusagen das Thema einer Tatsache; ob die
nun den Wunsch erfüllt oder nicht.« Wir wundern uns - gleichsam - nicht darüber, daß Einer die Zukunft weiß; sondern darüber, daß er
überhaupt prophezeien kann (richtig oder falsch).
Als nähme die bloße Prophezeiung, gleichgültig ob richtig oder falsch, schon ein Schatten der Zukunft voraus; während sie über die Zukunft
nichts weiß, und weniger als nichts nicht wissen kann. (Wittgenstein 1984, s. 423-424; srov. také PG VIII, 112)
15
Dost podrobně o těchto problémech uvažuje v souvislosti s nadějí, touhou, přáním a vírou v 1. svazku BPP, 275-277, 460-469, 472-473,
477-478 (Wittgenstein 1984g, s. 61, 95n.).
16
PU 544. Wenn die Sehnsucht aus mir spricht »Wenn er doch nur käme!«, gibt das Gefühl den Worten >Bedeutung<. Gibt es aber den
einzelnen Worten ihre Bedeutungen?
Man könnte hier aber auch sagen: das Gefühl gebe den Worten Wahrheit. Und da siehst du, wie hier die Begriffe ineinander fließen. (Dies
erinnert an die Frage: Was ist der Sinn eines mathematischen Satzes?)
545. Wenn man aber sagt »Ich hoffe, er wird kommen« - gibt das Gefühl nicht dem Worte »hoffen« seine Bedeutung? (Und wie ist es mit
dem Satz »Ich hoffe nicht mehr, daß er kommen wird«?) Das Gefühl gibt dem Worte »hoffen« villeicht seinen besonderen Klang; d.h., es
hat seinen Ausdruck im Klang. - Wenn das Gefühl dem Wort seine Bedeutung gibt, so heißt »Bedeutung« hier: das, worauf es ankommt.
Warum aber kommt es aufs Gefühl an?
Ist die Hoffnung ein Gefühl? (Kennzeichen.) (Wittgenstein 1984a, s. 444)
17
473. Man kann das Seltsame sagen: „Ich glaube, es wird regnen“ heißt etwas ähnliches, wie „Es wird regenen“, aber „Ich glaubte
damal, es werde regnen“ nicht etwas ähnliches wie „Es hat damals geregnet“.
Aber was heißt das nun, der erste Satz habe ungefähr den gleichen Sinn wie der zweite? Heißt es, die beiden brächten in meinem Geist den
gleichen Gedanken hervor? (das gleiche Gefühl?) - [Vgl. PU, S. 190d.]
477. Was heißt es: „Ich glaube, p“ sage ungefähr dasselebe, wie „p“? Wenn Einer den ersten und zweiten Satz sagt, reagieren wir ungefähr in
der gleichen Weise; wenn ich den ersten Satz sage und Einer verstünde die Worte „Ich glaube“ nicht, würde ich den Satz in der zweiten
Form wiederholen, usf. Wie ich auch „Ich wünsche, daß du dort hingehst“ mit „Geh dort hin!“ erklären würde. (Wittgenstein 1984g, s. 95 a
n.)
venient fiction for describing shortly certain laws of behaviour.“ (Russell 1921, s. 32). Lidské
přání je podle Russella vyvoláno pocitem nepohodlí (discomfort), který se stává příčinou
tělesných pohybů, u nichž je pravděpodobné, že povedou k ukončení nepohodlí a k jeho nahrazení pocitem požitku (ibid., s. 68). Neuvědomělé přání je pro něj pouze tendencí k jistému
chování způsobenému pocity nepohodlí. Vědomé přání naproti tomu je přání provázené
opravdovou vírou (true belief) týkající se jeho „cíle“, „účelu“ (purpose), tj. onoho stavu věcí,
který přivodí uklidnění (ibid., s. 31). Podle Russellova pojetí je mylný zcela běžný tradiční
názor, že lidé bezprostředně vědí, co si přejí, a že toto vědění nezávisí na pozorování své
vlastní činnosti (ibid., s. 31). Avšak věřit, že vím, co je cílem mého přání, může být podle něj
klamné: „[This belief] may very well be erroneous, since only experience can show what
causes a discomfort to cease.“ (ibid., s. 72).
Proti tomu Wittgenstein zdůvodňuje stanovisko zcela opačné: Tak jako je interní vztah
mezi propozicí a faktem, který ji činí pravdivou, je interní i relace mezi přáním a tím, co je
splňuje.18 Z Russellova empirismu plyne řada absurdit a nekoherentností, jež jsou koneckonců
jen důsledkem postulovaného kauzálního, externího sepětí mezi přáním a jeho naplněním.
Wittgenstein ve svých Filosofických poznámkách (PB III, 22) dovozuje:
Ich glaube, Russells Theorie käme auf Folgendes hinaus: Wenn ich jemandem einen Befehl
gebe, und was er darauf tut, mir Freude macht, so hat er den Befehl ausgeführt. (Wenn ich
einen Apfel essen wollte und mir einer einen Schlag auf den Magen versetzt, so daß mir die
Lust zu essen vergeht, dann war es dieser Schlag, den ich ursprünglich wünschte.)
(Wittgenstein 1984b, s. 64)
Pokud bychom přijali Russelovu teorii, nemělo by smyslu říkat: „Přál jsem si jablko,
ale hruška mne uspokojila,“ protože pokud mne uspokojila hruška, pak to co jsem si ve
skutečnosti přál, byla hruška.19 To je ovšem absurdní, protože je přece rozdíl mezi splněním
přání a poskytnutím uspokojení, které je s to utišit nesplněné přání. Dále podle Russellovy
teorie není tautologií, nýbrž empirickou pravdou, že pokud někdo upřímně řekne, že chce
jablko, pak jeho přání bude splněno jablkem. Je však možno namítnout: Řekne-li někdo:
„Mám chuť na jablko,“ to přece neznamená „Věřím, že jablko utiší můj pocit neuspokojenosti.“ Tato druhá výpověď totiž není vůbec výrazem přání.20
Wittgenstein naproti tomu důsledně tvrdil, že vztah mezi propozicí a tím, co ji činí
pravdivou, i mezi přáním a jeho splněním, mezi očekáváním a jeho naplněním a mezi
rozkazem a jeho vykonáním je v každém případě interní (PB III 25):
Die Erfüllung der Erwartung besteht nicht darin, daß ein Drittes geschieht, das man außer
eben als ,die Erfüllung der Erwartung‘ auch noch anders beschreiben könnte, also zum
Beispiel als ein Gefühl der Befriedigung, oder der Freude, oder wie immer.
Denn die Erwartung, daß p der Fall sein wird, muß das gleiche sein wie die Erwartung der
Erfüllung dieser Erwartung; dagegen wäre, wenn ich unrecht habe, die Erwartung, daß p
eintreffen wird, verschieden von der Erwartung, daß die Erfüllung dieser Erwartung eintreffen
wird.
18
PB III 21: „... für mich sind in der Tatsache, daß ein Gedanke wahr ist, nur zwei Dinge involviert, nämlich der Gedanke und die
Tatsache; für Russell dagegen drei, nämlich, Gedanke, Tatsache und ein drittes Ereignis, welches, wenn es eintrifft, eben das Wiedererkennen ist. Diese dritte Ereignis, gleichsam die Stillung des Hungers (die zwei andern sind der Hunger und das Essen einer bestimmten
Speise), dieses dritte Ereignis könnte zum Beispiel das Auftreten enes Gefühls der Freude sein. (Wittgenstein 1984b, s. 63)
19
Srov. Das Blaue Buch (BB): „Man kann die Bedeutung, die Russell dem Wort „wünschen“ gibt, charakterisieren, indem man sagt, daß
es für ihn eine Art Hunger bedeutet. -Es ist eine Hypothese, daß ein bestimmtes Hungergefühl aufgehoben wird, wenn man etwas
Bestimmtes ißt. Auf Grund von Russells Gebrauch des Wortes „wünschen“ wäre es unsinnig zu sagen: „Ich wünschte einen Apfel, aber eine
Birne hat mich zufriedengestellt“ [Cf. Russell, Analysis of Mind, III] (Wittgenstein, 1984e, s.43-44)
20
PU 440. Zu sagen »Ich habe Lust auf einen Apfel« heißt nicht: Ich glaube, ein Apfel wird mein Gefühl der Unbefriedigung stillen.
Dieser Satz ist keine Äußerung des Wunsches, sondern der Unbefriedigung. (Wittgenstein 1984a, s. 418)
Ist es nicht so, daß meine Theorie ganz darin ausgedrückt ist, daß der Sachverhalt, der die
Erwartung von p befriedigt, durch den Satz p dargestellt wird? Also nicht durch die
Beschreibung eines ganz anderen Ereignisses. (Wittgenstein 1984b, s. 65-66)
Popíšeme-li své očekávání odkazem na to, co očekáváme, bude to popis interní
(interní deskripce).21 Kdyby však existovala pouze externí spojitost, pak by se nedala popsat
vůbec žádná spojitost, jelikož externí spojitost popisujeme vždy pouze s pomocí prostředků
spojitosti interní.22 Zřejmě se zřetelem na pavlovovský behaviorismus - a s jistou dávkou
ironie - pak Wittgenstein o několik stránek dále dodává: „Die Speichelabsonderung im Mund
- auch wenn sie noch so genau gemessen ist - ist nicht das, was ich Erwartung nenne.“ (PB III
32, Wittgenstein 1984b, s. 70).23
Tyto své postřehy o přání a jeho splnění výslovně spojuje Wittgenstein v PB III 28 s
myšlenkami formulovanými v TLP:
Die Erwartung hängt mit dem Suchen zusammen. Das Suchen setzt voraus, daß ich weiß,
wonach ich suche, ohne daß, was ich suche, wirklich existieren muß.
Ich hätte das früher so ausgedrückt, daß das Suchen die Elemente des Komplexes voraussetzt,
nicht aber die Kombination, nach der ich suche.
Und das ist kein schlechtes Gleichnis. Denn sprachlich drückt sich das so aus, daß der Sinn
eines Satzes nur die grammatisch richtige Anwendung gewisser Wörter voraussetzt. (Wittgenstein 1984b, s. 67)
Baker a Hacker ve svém komentáři k PU24 velmi případně upozorňují, že opustíme-li
metafysiku logického atomismu, ukáže se, že zdánlivá metafysická harmonie mezi jazykem a
realitou je vlastně harmonií uvnitř jazyka. Přání a charakteristika jeho splnění, očekávání a
popis jeho naplnění se dostávají do kontaktu už v jazyce. ,Přání, aby p‘ je totéž jako ,přání,
které je splněno tím, že p je faktem‘ (přesněji: ,the desire that p‘ = ,the desire that is satisfied
by p’s being the case‘). Artikulované vyjádření desideria (přání, očekávání nebo rozkazu)
obsahuje jakýsi „obraz“ toho, čím bude splněno. Bylo by dost nesmyslné předpokládat, že
člověk později pouze objeví to, co ve skutečnosti chtěl, nebo domnívat se, že vyjádří-li člověk
desiderium (přání, očekávání nebo rozkaz), je to pouhá hypotéza, jež se potvrdí nebo bude vyvrácena pozdější zkušeností uspokojení. Neschopnost správně vidět tuto interní relaci,
správně pochopit, v čem je nedostatek původní charakteristiky přání nebo očekávání jedině
skrze to, čím jsou uspokojena, je kořenem všech omylů a chyb russellovské a kauzální, tj.
behavioristické teorie přání vůbec.
Psychologická slovesa a tzv. Familienähnlichkeit
21
PB III 29: Die Erwartung ist nicht extern durch die Angabe des Erwarteten beschrieben, wie der Hunger durch die Angabe der ihm
stillenden Speise - diese kann ja doch schließlich nur vermutet werden. Sondern die Beschreibung der Erwartung durch das, was sie erwartet,
ist eine interne Beschreibung. (Wittgenstein 1984b, s. 68)
22
PB III 26: Ich möchte sagen, wenn es nur die äußere Verbindung gäbe, so ließe sich gar keine verbindung beschreiben, denn wir
beschreiben die äußer Verbindung nur mit Hilfe der inneren. Wenn diese fehlt, so fehlt der Halt, den wir brauchen, um iregend etwas
beschreiben zu können. Wie wir nichts mit den Händen bewegen können, wenn wir nicht mit den Füßen feststehen. (Wittgenstein 1984, s.
66)
23
Srov. také Vor A IV:
1. Ogden und Richards wie auch Russell sind der Aufassung, daß die Beziehung zwischen Satz und Tatsache eine externe Relation ist - was
aber nicht stimmt: Es ist eine interne Relation. (Eine interne Relation kann nicht anders sein; sie ist durch die in ihr enthaltenen Relata
gegeben: durch das Wesen von Satz und Tatsache.) Nach Russells Ansicht ist neben der Erwartung und der sie erfüllenden Tatsache ein
Tertium quid nötig. Wenn ich also x erwarte, und x tritt ein, ist noch etwas anderes erforderlich, z.B. etwas, was in meinem Kopf vorgeht,
um Erwartung und Erfüllung zu verknüpfen. Wie weiß ich aber, ob es das richtige Etwas ist? Benötige ich, nach demselben Grundsatz, ein
viertes Etwas? Wenn ja, dann haben wir einen unendlichen Regreß, und ich kann nie wissen, ob meine Erwartung erfüllt ist. (Wir können
stets eine weitere Beschreibung jedes angegebenen Bedeutungs- oder Erfüllungskriteriums verlangen, was einen unendlichen Regreß
herbeiführt.)
Russell behandelt Wunsch (Erwartung) und Hunger, als stünden sie auf derselben Ebene. Es wird aber mehrere Dinge geben, die meinen
Hunger stillen, während mein Wunsch (meine Erwartung) nur durch etwas Bestimmtes erfüllt werden kann. (Wittgenstein 1989, s. 31)
24
Baker & Hacker II, 1988, s. 86-91.
V souladu se svým pojetím charakterizuje Wittgenstein slovesa wollen, wünschen, glauben,
fühlen,25 ale také verstehen, denken, wissen, beabsichtigen, erwarten,26 dále i wiedererkennen,
sich erinnern27 jako příklady sloves psychologických,28 která vyjadřují duševní činnost; ta
odpovídají totiž takovým „charakteristickým zážitkům“, jakým neodpovídá žádná činnost
tělesná.29
Právě v souvislosti s psychologickými slovesy rozvíjí Wittgenstein svoje nové a ve
svých důsledcích velmi významné pojetí rozhraničování pojmových kategorií, popř. hranic
mezi pojmy. V tradičním pojetí pojmu a významu se mlčky předpokládá, že například
každému psychologickému slovesu odpovídá jistý, a to jen jeden druh duševního děje a že se
všechna použití téhož slovesa musejí týkat něčeho, co je všem společné a co je podstatné pro
jejich porozumění. Takové pojetí považuje Wittgenstein za primitivní. Jeho přístup je odlišný:
Slova totiž označují, popř. ukazují (anzeigen) na „rodinu“, skupinu příbuzných předmětů (Verwandtschaft der Gegenstände), avšak toto „příbuzenstvo“ nemusí mít společnou žádnou
jedinou vlastnost nebo jednu společnou složku. Členové takové „rodiny“ mohou být navzájem
spojeni řetězovým (tj. tranzitivním) vztahem, takže jeden člen s druhým je spřízněn pomocí
mezičlánků (Zwischenglieder). Dva členy navzájem si blízké mohou mít společné rysy,
mohou si být vzájemně podobné, kdežto od sebe navzájem si vzdálené nemusejí mít mezi
sebou nic společného, a přesto mohou být členy téže „rodiny“. A ačkoli mohou mít všechny
členy takového příbuzenstva třeba jeden rys společný, nemusí být proto tento rys nutně rysem
definitorickým.30
Kognitivní lingvistika
Myšlenka rodinné příbuznosti je podrobně zpracována i v PU 65-76 na příkladu slov hra a
číslo (srov. Wittgenstein 1984a, s.276-283). V posledních desítiletích se k ní s velkými sympatiemi přihlásila kognitivní lingvistika (a kognitivní věda vůbec) a učinila ji jednou ze svých
základních tezí. Tak např. Lakoff31 výslovně uvádí Wittgensteinův pojem a termín „Fami25
PU II, xi: »Ich weiß, was ich will, wünsche, glaube, fühle, ...« (usf. durch alle psychologischen Verben) ist entweder PhilosophenUnsinn, oder aber nicht ein Urteil a priori. (Wittgenstein 1984a, s. 564)
26
Srov. PG I, II 35 (Wittgenstein 1984d, s. 74-75); text viz pozn. 50.
27
Srov. pozn. 49.
28
Srv. pozn. 45.
29
PU 35: Es gibt freilich, was man »charakteristische Erlebnisse«, für das Zeigen auf die Form etwa, nennen kann. [...] Wie gesagt, in
gewissen Fällen, besonders beim Zeigen 'auf die Form', oder 'auf die Anzahl' gibt es charakteristische Erlebnisse und Arten des Zeigens »charakteristisch«, weil sie sich oft (nicht immer) wiederholen, [...] Aber kennst du auch ein charakteristisches Erlebnis für das Zeigen auf
die Spielfigur, als Spielfigur? Und doch kann man sagen: „Ich meine, diese Spielfigur heißt 'König', nicht dieses bestimmte Stück Holz,
worauf ich zeige“. (Wiedererkennen, wünschen, sich erinnern, etc.)
36. Und wir tun hier, was wir in tausend ähnlichen Fällen tun: Weil wir nicht eine körperliche Handlung angeben können, die wir das Zeigen
auf die Form (im Gegensatz z.B. zur Farbe) nennen, so sagen wir, es entspreche diesen Worten eine geistige Tätigkeit.
Wo unsere Sprache uns einen Körper vermuten läßt, und kein Körper ist, dort, möchten wir sagen, sei ein Geist. (Wittgenstein 1984a, s. 258259)
30
Srov. PG I, II 35: [...] `Verstehen' nennen wir nicht einen Vorgang, der das Lesen oder Hören begleitet, sondern: mehr oder weniger mit
einander verwandte Vorgänge, auf einem Hintergrund, in einer Umgebung von Tatsachen bestimmter Art, nämlich: des tatsächlichen
Gebrauches der gelernten Sprache oder Sprachen. - Man sagt, das Verstehen ist ein `psychischer Vorgang', und diese Bezeichnung ist in
diesem, sowie in einer Unzahl anderer Fälle irreführend. Sie vergleicht das Verstehen einem bestimmten Prozeß - wie dem Übertragen aus
einer Sprache in die andere; und sie legt dieselbe Auffassung fürs Denken, Wissen, Glauben, Wünschen, Beabsichtigen, u.a. nahe. Wir sehen
nämlich in allen diesen Fällen, daß das, was wir etwa naiverweise als Kennzeichen eines solchen Vorgangs angeben würden, ihm nicht in
allen Fällen, oder auch der Mehrzahl der Fälle, eignet. Und der nächste Schluß daraus ist, daß das Wesentliche des Vorgangs etwas bisher
Unentdecktes, schwer erfaßbares ist. Denn man sagt: Wenn ich in allen diesen Fällen das Wort `verstehen' gebrauche, so muß also in allen
etwas Gleiches geschehen, welches eben das Wesentliche des Verstehens (Erwartens, Wünschens, etc.) ist. Denn warum sollte ich sie sonst
mit dem gleichen Wort benennen?
Dieses Argument geht aus der Auffassung hervor, daß es das Gemeinsame der Vorgänge, oder Gegenstände, etc. ist, welches ihre Charakterisierung durch ein gemeinsames Begriffswort rechtfertigen muß.
Diese Auffassung ist, in gewissem Sinne, zu primitiv. Was das Begriffswort anzeigt, ist allerdings eine Verwandschaft der Gegenstände aber
diese Verwandschaft muß keine Gemeinsamkeit einer Eigenschaft oder eines Bestandteils sein. Sie kann die Glieder kettenartig verbinden,
so daß eines mit einem andern durch Zwischenglieder verwandt ist; und zwei einander nahe Glieder können gemeinsame Züge haben,
einander ähnlich sein, während entferntere nichts mehr mit einander gemein haben und doch zu der gleichen Familie gehören. Ja selbst wenn
ein Zug allen Familienmitgliedern gemeinsam ist, muß nicht er es sein, der den Begriff definiert.
Die Verwandschaft der Glieder des Begriffs kann durch die Gemeinsamkeit von Zügen in ihnen hergestellt sein, deren Auftreten in der
Familie des Begriffs sich auf äußerst komplizierte Weise überkreuzt. (Wittgenstein 1984d, s. 74-75)
31
Lakoff 1987, s. 12, 13, 14, 16, 42, 181, 193, 435. Srov. také Lakoff & Johnson 1980, s. 123.
lienähnlichkeit“ (family resemblances) mezi nejdůležitějšími východisky svého pojetí
jazykových jevů. Z Wittgensteinova pojetí jsou pak v pracích kognitivní lingvistiky přímo odvozeny některé základní pojmy, jejichž propracování a definování se v rámci tohoto vědního
odvětví věnuje velká pozornost. Uvedeme jen stručný přehled a charakteristiky těchto pojmů:
Rodinná příbuznost, podobnost (family resemblances):
Členy jisté kategorie mohou být v takových vzájemných vztazích, při nichž není nutné, aby
všechny členy měly nějaké vlastnosti, jež by jim všem byly společné a jež by kategorii takto
definovaly.
Centralita, centrálnost (centrality):
Některé členy kategorie mohou být „lepšími příklady“ kategorie než jiné.
Stupňovitost, graduálnost členství (membership gradience):
Přinejmenším některé kategorie mají odstupňované členství, tj. různou míru příslušnosti do
katagorie, a nemají ostré, jasné hranice.
Stupňovitost, graduálnost centrálnosti (centrality gradience):
I členy (nebo subkategorie), které zcela zřejmě patří do rámce hranic kategorie, mohou být
více nebo méně centrální. (Srov. zejména Wittgensteinův příklad s hrou v kostky.32)
Kognitivní lingvistice je blízká rovněž Wittgensteinova myšlenka, že hranice kategorií
se mohou a dají podle potřeby rozšiřovat. Wittgenstein to dokumentoval u kategorie číslo (viz
výše), Lakoff (1987, s. 16) zase ukázal, jak se v sedmdesátých letech rozšířily hranice kategorie hra vynálezem videoher a počítačových her.
Všechny zmíněné Wittgensteinovy názory a formulace i jejich zpracování kognitivní
vědou budeme nutně muset vzít v úvahu, až se budeme později, zejména v kapitole V
(Analýza mluvního aktu a intencionálního stavu přání), zabývat vymezováním kategorie
desiderativních mluvních aktů.
32
PU I, 71: Jemand sagt mir: „Zeige den Kindern ein Spiel“. Ich lehre sie, um Geld würfeln, und der Andere sagt mir „Ich habe nicht so
ein Spiel gemeint“. Mußte ihm da, als er mir den Befehl gab, der Ausschluß des Würfelspiels vorschweben? (Wittgenstein 1984a, pozn. pod
čarou na s. 280)