Potřeby v oblasti mezinárodní ochrany ve vztahu k

Potřeby v oblasti mezinárodní ochrany ve vztahu k

Potřeby v oblasti
mezinárodní ochrany
ve vztahu k žadatelům o
azyl a uprchlíkům
z Ázerbajdžánu
Úřad Vysokého komisaře ONS pro uprchlíky (UNHCR)
Ženeva
Září 2003
Odbor mezinárodní ochrany
Oddělení informací
1
OBSAH
I.
ÚVOD
II.
ZÁKLADNÍ INFORMACE
1.
OBECNÉ INFORMACE O ÁZERBAJDŽÁNU
1.1
2.
3.
Obecné informace o Náhorním Karabachu
POLITICKÁ SITUACE A JEJÍ ČINITELÉ OD ROKU 2001
2.1
Referendum v srpnu 2002
2.2
Prezidentské volby – říjen 2003 (výhled)
2.3
Konflikt v Náhorním Karabachu a mírové iniciativy od roku 1999
2.4
Regionální důsledky
2.5
Vnitřně přesídlené osoby
PŘEHLED SITUACE V OBLASTI LIDSKÝCH PRÁV V ÁZERBAJDŽÁNU
3.1
Svoboda pohybu
3.2
Organizovaný zločin
III.
ÁZERBAJDŽÁNŠTÍ UPRCHLÍCI A ŽADATELÉ O AZYL
1.
UPRCHLICKÁ POPULACE A HLAVNÍ ZMĚNY (2002)
2.
AZYLOVÉ ŽÁDOSTI PODANÉ V PRŮMYSLOVÝCH ZEMÍCH (1999-2002)
3.
PRÁVNÍ POSTAVENÍ A TYPY POSTAVENÍ UPRCHLÍKA
4.
AZYLOVÉ ŽÁDOSTI A AZYLOVÉ ŘÍZENÍ (2002)
IV.
PŮSOBENÍ UNHCR (2002 –2003)
V.
OHROŽENÉ SKUPINY
1.
ÚVOD
2.
ETNICKÉ MENŠINY
3.
OPOZIČNÍ STRANY A MÉDIA
4.
NÁBOŽENSKÉ MENŠINY
5.
HOMOSEXUÁLOVÉ
6.
OSOBY VYHÝBAJÍCÍ SE VOJENSKÉ SLUŽBĚ/DEZERTÉŘI
VI.
SHRNUTÍ
BIBLIOGRAFIE
2
I.Úvod1
1. I když není pochybností o tom, že situace v oblasti lidských práv v
Ázerbajdžánu se v posledních letech zlepšila, přetrvává zde řada
politických a sociopolitických faktorů, které mohou v určitých případech
opodstatňovat podání žádosti o azyl. Přestože následující text není
vyčerpávající, navrhuje UNHCR věnovat zvláštní pozornost žadatelům o
azyl z Ázerbajdžánu, jejichž žádost je založena na tvrzení o
pronásledování kvůli jejich etnickému arménskému původu, zejména v
případech smíšených manželství, kdy partner nechal doma arménskou
manželku/manžela a děti pocházející ze smíšeného manželství, kteří se
mohou stát cílem pronásledování kvůli své etnické příslušnosti. Pečlivě
posouzena musí být také tvrzení politických oponentů, vedoucích
představitelů dalších etnických menšin, členů netradičních náboženských
skupin, osob vyhýbajících se vojenské službě, dezertérů, novinářů a
homosexuálů, jelikož příslušníci těchto skupin mohou mít platné důvody
pro podání azylové žádosti.
II. Základní informace
1. Obecné informace o Ázerbajdžánu
2. Ázerbajdžán leží u Kaspického moře mezi Iránem a Ruskou federací a
pokrývá území 86.600 km2 (včetně exklávy Nachičevanské autonomní
republiky a oblasti Náhorního Karabachu). Ázerbajdžán hraničí s
Arménií (hranice s Ázerbajdžánem je dlouhá 566 km; hranice s
ázerbajdžánsko-nachičevanskou oblastí je dlouhá 221 km), s Gruzií (322
km), Iránem (hranice s Ázerbajdžánem je dlouhá 432 km; hranice s
ázerbajdžánsko-nachičevanskou oblastí 179 km), s Ruskem (284 km) a
Tureckem (9 km). Hlavním městem Ázerbajdžánu je Baku. Ázerbajdžán
je rozdělen na 59 oblastí, 11 měst a jednu autonomní republiku
(Nachičevanská autonomní republika).
3. Počet obyvatel Ázerbajdžánu byl v červenci 2002 7.798.497 osob. 90%
obyvatel tvoří Ázeři, 3,2% Dagestánci, 2,5% Rusové, 2% Arméni a 2,3%
ostatní skupiny (odhad z roku 1998). Po propuknutí konfliktu
v Náhorním Karabachu žijí téměř všichni Arméni v separatistické oblasti
Náhorního Karabachu.2 Muslimové tvoří 93,4% obyvatelstva, příslušníci
ruské pravoslavné církve 2,5%, arménské pravoslavné církve 2,3% a
příznivci ostatních náboženství zbývajících 1,8% (odhad z roku 1995).
1 Tento dokument je aktualizací informačního materiálu o Ázerbajdžánu vypracovaného Střediskem pro dokumentaci a
výzkum v říjnu 1999 a aktualizací směrnice o opodstatněnosti azylových žádostí podaných ázebajdžánskými žadateli o
azyl z listopadu 2001.
2 Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency, CIA), The World Fact Book 2002, Azerbaijan,
http://www.odci.gov/cia/publications/factbook/geos/aj.html#intro.
3
Formální náboženská příslušnost je však častým jevem a procento
skutečně praktikujících věřících je mnohem nižší.3 Církev je odloučena
od státu a všechna náboženství jsou si před zákonem rovna.
V Ázerbajdžánu působí v současné době více než 400 oficiálně
registrovaných komunit, z nichž 350 je islámských. V zemi existují i
pravoslavné kostely, synagogy a náboženských svatyní jiných
náboženství. V posledních letech byla registrována některá netradiční
náboženská společenství (např. Svědci Jehovovi, Mezinárodní společnost
pro vědomí Krišny a další)4. Státním jazykem je ázerština (turkitský
jazyk). Používání ruštiny klesá. Až do dvacátých let dvacátého století bylo
používáno arabské písmo, které však bylo v roce 1929 nahrazeno
latinkou. O deset let později se však povinným používání azbuky. V roce
1992 byla zavedena upravená latinka odvozená od turečtiny a od roku
2001 je její používání povinné. Po získání nezávislosti začala vláda
omezovat používání ruštiny, která je však stále široce používána v ústním
styku.5
4. Ázerbajdžánská republika vyhlásila svou nezávislost v roce 1991. Předtím
byl Ázerbajdžán jednou z patnácti sovětských socialistických republik
bývalého SSSR. Na počátku ledna 1990 hrozily nacionalistické
demonstrace a protesty svržením sovětské moci v Ázerbajdžánu. 19.
ledna 1990 vstoupily v reakci na demonstrace do ázerbajdžánského
hlavního města Baku sovětské jednotky a zabily přinejmenším 120
protestujících. Neúspěch státního převratu v Moskvě v roce 1991 vedl
k novému volání po nezávislosti. V prosinci 1991 vyhlásil ázerbajdžánský
parlament nezávislost a v březnu 1992 se země stala členem Organizace
spojených národů.
5. Výsledek sčítání lidu v říjnu 1999 ukázal, že Ázerbajdžán má přibližně 8
miliónů obyvatel. V roce 1989 tvořili Ázerové 82,7% obyvatelstva
republiky. Zbytek populace v té době se sestával ze tří hlavních
menšinových skupin: přibližně stejně velké skupiny Arménů a Rusů6 (asi
5,6%) a Dagestánci (3,4%, většinou šíitští Lezgínové). Mezinárodní
organizace pro migraci (IOM) v roce 1996 odhadovala rozsah emigrace
ruské menšiny z Ázerbajdžánu do Ruské federace v letech 1990 až 1996
na 165.000 osob.
3
Tamtéž.
UN International Human Rights Instrument, HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.
unhcr.ch/tbc/doc.nsf/0/fdae5b4ca8960910c12569e40054e02a?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandVie
w.
5 Economist Intelligence Unit(EIU), Country Profile 2003, Azerbaijan.
6 “Od sčítání obyvatel v roce 1989 se počet rusky hovořící a arménské menšiny výrazně snížil. O všech etnických skupinách je nutné získat
více informací - o jejich místě pobytu i o jejich ekonomických a sociálních podmínkách. Výbor navrhuje, aby stát analyzoval výsledky
nadcházejícího sčítání obyvatel a hledal vysvětlení relativně velké emigrace rusky hovořící a arménské menšiny i ekonomické a sociální
situace ostatních etnických skupin.” Komise pro eliminaci všech forem rasové diskriminace (CERD),
CERD/C/304Padd.75, 12. dubna 2001.
4
4
6. Po propuknutí konfliktu mezi Ázerbajdžánem a Arménií v roce 1988 o
sporné území Náhorního Karabachu nacházejícího se v Ázerbajdžánu a
po protiarménských pogromech v ázerbajdžánských městech Sumgait a
Baku opustila většina arménské populace žijící v Ázerbajdžánu (s
výjimkou Arménců žijících v separatistické oblasti Náhorního
Karabachu) zemi, i když Ázerbajdžán byl stále ještě republikou
Sovětského svazu. Podle výsledků neoficiálního průzkumu, provedeného
v roce 2003 realizačním partnerem UNHCR, žije v Ázerbajdžánu asi
30.000 etnických Arménů.
7. V zemi žije ještě malá menšina Tatů neboli horských židů (10.000),
Iránců, kteří konvertovali k judaismu.
8. Podle sčítání obyvatel z roku 1989 tvořili populaci Náhorního Karabachu
ze 75% Arméni a z 25% Ázerové. Arménie i Ázerbajdžán se přou o
minulost Náhorního Karabachu, který se podle Stalinova rozhodnutí stal
v roce 1923 autonomní oblastí. Arméni žijící v Náhorním Karabachu
tvrdí, že trpěli diskriminací a že měli jen málo rozhodovacích pravomocí.
V roce 1988 volali demonstranti v Arménii i v Náhorním Karabachu po
vzniku unie mezi Jerevanem a Hankendi (arménsky nazývaným
Stěpanakert). Rychle propukly násilnosti, které do roku 1992 přerostly
v rozsáhlý konflikt.
9. V polovině roku 1992 donutily karabašské arménské síly veškeré ázerské
obyvatelstvo k odchodu z Náhorního Karabachu. Za vojenské podpory
Arménie postupovaly karabašské arménské síly do oblasti v okolí
Náhorního Karabachu a do října 1993 už okupovaly značnou část
ázerbajdžánského území. To vedlo ke značným nepokojům
v Ázerbajdžánu, které přispěly ke dvojí změně na prezidentském postu. I
když údaje používané Arménií i Ázerbajdžánem jsou zpochybňovány,
odhaduje se, že z domova byl vyhnán přibližně jeden milión lidí. Asi
650.000 osob bylo vyhnáno z Náhorního Karabachu a okolí uvnitř
Ázerbajdžánu, 188.000 lidí bylo donuceno utéct z Arménie do
Ázerbajdžánu a Ázerbajdžán opustilo přes 300.000 Arménů (přibližně
dvě třetiny z nich odešly do Arménie).
10. Od příměří uzavřeného v květnu 1994 okupují arménské síly
ázerbajdžánské území (ázerbajdžánská vláda tvrdí, že se jedná o 20%
území Ázerbajdžánské republiky). Přestože se tu a tam objevovaly zprávy
o porušování příměří a obětech na linii příměří, k obnovení rozsáhlých
bojů nedošlo. Politické řešení však zatím nalezeno nebylo a stanoviska
obou stran jsou stále vzdálená.
5
11. Ázerbajdžán se zatím potýká s problémem přesídlených osob žijících na
jeho území (tvořících podle odhadů desetinu všech obyvatel). Patří sem
uprchlíci z Arménie, vnitřně přesídlené osoby z Náhorního Karabachu a
okolí, asi 49.000 mešketských Turků (kteří byli donuceni k útěku ze
střední Asie v letech 1989-1990) a asi 9.000 žadatelů o azyl a uprchlíků,
kteří přišli hledat útočiště do Ázerbajdžánu od roku 2000 (především
Čečenci z Ruské federace, Afghánci, menší počet Iránců a Iráčanů).
12. Po zmatcích prvních let po získání nezávislosti bylo období 1995 až po
současnost poměrně stabilní. V roce 1993 byl prezidentem země zvolen
Hejdar Alijev, bývalý komunistický předák sovětského Ázerbajdžánu.
Alijev od té doby konsoliduje svou moc a zajistit zemi „bezprecedentní
politickou stabilitu“. Tato politická kontinuita zdá se vrátila pořádek do
země, která se po porážce v bojích o Náhorní Karabach a po kolapsu
komunistického systému nacházela na hranici rozkladu.
13. V listopadu 1995 byla ve veřejném referendu přijata nová ústava. Podle
ústavy je Ázerbajdžán prezidentskou republikou s jednokomorovým
parlamentem. Zároveň byla zvolena také Národní rada (Milli Majlis).
Členové vládnoucí strany (Alijevova Strana nového Ázerbajdžánu, NAP,
založená v roce 1992) a její spojenci získali v parlamentu jasnou většinu
křesel. Zahraniční pozorovatelé společného týmu OBSE/OSN vyjádřili
„vážné pochybnosti o spravedlivém průběhu voleb“ a uvedli, že tyto
volby „v mnoha ohledech nesplnily mezinárodní normy“. Zpráva
hovořila o vyloučení několika stran z účasti ve volbách a zásazích
místních úřadů či policie ve volebních místnostech. Z jedenatřiceti
oficiálně registrovaných ázerbajdžánských stran byla účast umožněna jen
osmi. Mezi těmito stranami byly pouze dvě opoziční strany – nedávno
znovu legalizovaná Lidová fronta Ázerbajdžánu (PFA) a Strana národní
nezávislosti (NIP).
14. Podle Rozvojové zprávy OSN působilo v roce 1998 v Ázerbajdžánu na
80 politických stran. Jen 32 z tohoto počtu jsou strany registrované
ázerbajdžánským ministerstvem spravedlnosti. Největší a vládní
politickou stranou je Strana nového Ázerbajdžánu (Yeni Azerbaijan),
která má asi 120.000 členů. S výraznou většinou šedesáti křesel je také
nejsilnější stranou ázerbajdžánského parlamentu.7
15. Úřady často zabránily politickým stranám stavějícím se k vládě kriticky
uspořádat kongresy nebo sjezdy či venkovní shromáždění. Tato omezení
však vláda uvolnila v květnu 1998, když začaly přípravy na říjnové
prezidentské volby. Vláda umožnila opozičním stranám a prezidentským
7
United Nations Human Development Report 1998, http://www.un-az.org/undp/publications.htm.
6
kandidátům organizaci několika pochodů, odkláněla však průvody z
vybraných míst s odvoláním na sporné bezpečnostní důvody.
16. V roce 1998 byl Alijev ziskem 76,1% hlasů znovuzvolen prezidentem.8
Většina opozičních vůdců volby bojkotovala a obvinila vedoucí stranu
z manipulace s hlasovacími lístky. Bývalý prezident Abulfaz Elchibej a
prezidentský kandidát Etibar Mammedov souhlasili se spojením svých
stran (PFA a NIP) v protestu proti výsledku voleb. Úřad pro
demokratické instituce a lidská práva (OBSE-ODIHR)9 a Národní
demokratický institut pro mezinárodní záležitosti (NDI) i členové
mezinárodní volební pozorovací delegace uvedli, že volební proces sice
vykázal řadu zlepšení, avšak jeho „kvalita nesplňovala standardy
předpokládané ázerbajdžánským zákonem o prezidentských volbách a
mezinárodními volebními standardy.“10 Volby v roce 1998 potvrdily
cestu země směrem k demokracii. Především na základě západní kritiky z
Ázerbajdžánu zmizely nejhorší rysy politického útlaku. I přes obtěžování
voličů a kandidátů dala volební kampaň najevo, že k současnému
politickému vedení existuje seriózní alternativa a že voliči mají na výběr.
Prezident Alijev také vyhlásil amnestii pro politické vězně odsouzené
k dlouholetým trestům.11
17. Vůbec první obecní volby v zemi vyhlásila vláda na 12. prosinec 1999.
Volební proces však byl mařen častým zasahováním místních úředníků
selektivně kontrolujících volební komise řídící volby. V parlamentních
volbách konaných v listopadu 2000 však došlo k určitým zlepšením:
strany a kandidáti měli lepší podmínky pro vedení kampaně a ve
volebních komisích byly zastoupeny i opoziční strany. Volby však stále
nesplnily mezinárodní standardy, jelikož mezinárodní pozorovatele hlásili
řadu závažných nedostatků.
18. V květnu 1999 podstoupil 75-letý Alijev srdeční operaci a v této
souvislosti se od září 1999 začaly objevovat otázky o budoucnosti země.
Podle EIU je „síla, s jakou drží prezident Alijev v rukou všechny aspekty
politiky, taková, že jej nikdo nemůže ani dočasně nahradit.“12 Otázka
8
Economist Intelligence Unit (EIU), Country Profile 1998/1999, Azerbaijan, Political background, http://db.eiu.com
/reports.asp?title=Country+Profile+Azerbaijan&valname=CP8AZ9&doc_id=126705.
9
Organisation for Security and Cooperation in Europe, Office for Democratic Institutions and Human Rights ,
Presidential elections in the Republic of Azerbaijan, 11. října 1998, http://osce.org/odihr/documents/reports/
election_reports/az/azer2-2.pdf.
10
National Democratic Institute for International Affairs: Statement of the international election observer delegation
to Azerbaijan October 11, 1998, Presidential Election, 13. října 1998, http://www.accessdemocracy.org/library/
1046_az_preselect1098.pdf.
11 th
5 Country of Origin Information Workshop, Bratislava, 13.-14. prosince 1999, Final Report – Azerbaijan.
Organizováno UNHCR ve spolupráci s ACCORD a slovenským Úřadem pro migraci.
12
Economist Intelligence Unit (EIU), Azerbaijan, Summary – 3rd quarter 1999, Political scene, http://db.eiu.com/
search_view.asp?doc_id=DB466593&action=go&topicid=AZ&pubcode=&search=replace+him+even+temporarily&
date_restrict=&hits=25&x=60&y=7.
7
nástupnictví v prezidentské funkci byla nastolena opakovaně. Několik
osobností, včetně Alijevova syna Ilhama, bylo pozorovateli označováno
za možné nástupce v roli hlavy státu a vůdce vládnoucí strany.13 I přes
tyto zvěsti zpravodajství BBC 7. září uvedlo, že prezident ohlásil možnou
další kandidaturu pro třetí volební období, čímž by se stal kandidátem
v prezidentských volbách v roce 2003.14
19. Po období úpadku v letech 1988-1994 začala ázerbajdžánská ekonomika
opět růst. Podle Světové banky mohla vláda v klidnějším období po
uzavření příměří v konfliktu s Arménií realizovat ekonomický program
podporovaný Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem.
Program se sestával ze tří hlavních částí: ekonomické liberalizace
prostřednictvím zrušení státní kontroly nad cenami a výrobou,
makroekonomické stabilizace a privatizace. Ázerbajdžánský parlament
přijal asi třicet zákonů o vlastnictví, podnikatelských aktivitách a
soukromých společnostech, třináct daňových zákonů, dva zákony o
bankách a dvě zemědělské reformy. Jedním z cílů tohoto programu byla
přestavba infrastruktury podněcující zahraniční investice a chránící
ekonomiku založenou na těžbě ropy před dopady pohybů cen ropy.
Zlepšení zaznamenaná v poslední době jsou především výsledkem
zahraničních investic v ropném sektoru. Průměrná délka života
v Ázerbajdžánu je 71,6 let (muži 68,6, ženy 75,1 let).15
20. Ázerbajdžán prožívá při přechodu od řízeného hospodářství k tržní
ekonomice stejné těžké problémy jako ostatní bývalé sovětské republiky,
jeho značné energetické zdroje však skýtají slibný dlouhodobý výhled.
Baku začalo dělat pokroky v hospodářské reformě teprve nedávno a
staré ekonomické svazky a struktury jsou nahrazovány jen pomalu.
Překážkou ekonomického rozvoje, včetně zvýšení zahraničních investic
do neenergetického sektoru, je pokračující spor s Arménií o oblast
Náhorního Karabachu. Význam obchodu s Ruskem a ostatními bývalými
sovětskými republikami klesá a rozvíjí se obchod s Tureckem a
evropskými zeměmi. Dlouhodobá perspektiva ázerbajdžánského
hospodářství bude záviset na světových cenách ropy, umístění nových
plynovodů v oblasti a schopnosti Ázerbajdžánu využít svého ropného
bohatství.16 V zemi vzniká dvojí ekonomika – rychle se rozvíjející ropný
sektor podporovaný prostředky ze zahraničí a nevýkonný neropný sektor
zaměstnávající příliš velký počet lidí, který trpí chronických nedostatkem
13
Tamtéž.
BBC News, Azerbaijan´s president bid for third term, 7. září 1999, http://news.bbc.co.uk/2/hi/asiapacific/441070.stm.
15
International Human Right Instruments, HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbs/
doc.nsf/0/fdae5b4ca890910c12569e40045e02a?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandView.
16
Central Intelligence Agency (CIA), The World Fact Book 2002, Azerbaijan, http://www.odci.gov/cia/publications/
factbook/geos/aj.html# Econ.
14
8
prostředků. Sektor služeb, zanedbávaný během období řízené
ekonomiky, se rychle rozvíjí kvůli investicím do ropného sektoru.
Komunikační služby se zlepšují a mobilní komunikace je momentálně
jedním z nejrychleji se rozvíjejících sektorů. Stavebnictví bylo
v posledních letech také velmi výkonné, opět z důvodu rozsáhlých aktivit
v ropné oblasti.17
21. Je jasné, že vnitřně přesídlené osoby jsou hlavní skupinou zvláště
zranitelných osob, jelikož nemají žádné prostředky a jejich živobytí je
velmi závislé na státních platbách a pomoci sponzorů. Zdá se také, že
vnitřně přesídlené osoby v Baku jsou na tom výrazně hůře, než ostatní
obyvatelé hlavního města. Existuje však určitá nejistota o míře chudoby
mezi vnitřně přesídlenými osobami ve srovnání s obecnou populací.
Podle národního průzkumu bývají vnitřně přesídlené osoby žijící ve
venkovských oblastech chudší než průměrní obyvatelé země. Důvodem
může být skutečnost, že vnitřně přesídlené osoby ani uprchlíci neobdrželi
během privatizace farem půdu ani jiné zemědělské zdroje. Výsledky
podrobnějšího průzkumu však naznačují, že příjem těchto osob není
výrazně nižší než příjem jiných skupin ve stejných oblastech, přestože
průzkum odhalil některé výrazné rozdíly mezi úrovní příjmů vnitřně
přesídlených osob.
22. Vážné obavy panují také ve vztahu k dalším indikátorům chudoby,
včetně kvality zdravotních služeb a vzdělání a přístupu k základním
službám. Oficiální zdravotní indikátory Ázerbajdžánu jsou stále většinou
lepší než v mnoha jiných zemích s podobnou výší příjmů na hlavu,
panují však velké pochybnosti o kvalitě oficiálních statistik, zejména když
se stále více lidí zdráhá využívat služeb státních zdravotnických zařízení.
Údaje z průzkumu naznačují, že skutečná dětská a mateřská úmrtnost
může být značně vyšší než jak uvádějí oficiální údaje. Nedávný průzkum
také zjistil, že v roce 2000 trpělo téměř 20% dětí poruchou růstu (27% z
nich patřilo k nejchudší vrstvě a 13% k relativně bohatým). Přestože
Ázerbajdžán je velmi blízko dosažení všeobecného základního vzdělání
pro všechny obyvatele, poměr dětí zapsaných do školy v letech 19952000 poněkud poklesl a téměř 50% dětí nyní opouští školu ve věku 1617 let. Zlepšena musí být zejména kvalita vzdělávání. Rodiny žijící na
venkově mají špatný přístup k veřejným službám, zejména k dodávkám
elektřiny a plynu na topení.18 V roce 2002 ohlásil Ázerbajdžán
desetiprocentní růst hrubého domácího produktu, prospěch z tohoto
výsledku však měli jen někteří kvůli rozsáhlé úřední korupci a monopolní
17
Economist Intelligence Unit, Country Profile, Azerbaijan.
18
World Bank, Human Development Sector Unit, South Caucasus Country Unit, Europe and Central Asia Region,
Azerbaijan Republic Poverty Assessment, 4 June 2003.
9
kontrole vládnoucí strany nad nejziskovějšími sektory státního
hospodářství.19
1.1 Obecné informace o Náhorním Karabachu
23. 24. března 1992 vstoupila Organizace pro bezpečnost a spolupráci do
procesu hledání mírového řešení konfliktu v Náhorním Karabachu.
Vznikla „Minská skupina“, která má hledat politické řešení sporu. 12.
května 1994 odsouhlasily obě strany konfliktu dodržování neformálního
příměří, které od této doby – až na malé incidenty – trvá. Bývalý
spolupracovník ministra obrany uvedl, že od uzavření příměří v roce
1994 bylo kvůli šikanování, nehodám, infekčním chorobám a podvýživě
zmrzačeno nebo zemřelo více než pět tisíc vojáků. Jen během tří týdnů
v srpnu 2001 zahynulo osmnáct vojáků – buď spáchali sebevraždu nebo
zemřeli na sluneční úpal a dehydrataci.20
24. Na počátku roku 1996 bylo dosaženo předběžné dohody, kterou však
karabašští Arméni nakonec zablokovali. Dohoda stanovovala stažení
karabašských Arménů z okupovaných území kromě Lachinského
koridoru spojujícího Arménii s Karabachem umožňujícího mezinárodně
monitorovaný návrat vnitřně přesídlených osob a navrátilců. Monitorující
pracovníci OBSE měli být rozmístěni v rámci přípravy na příchod
třítisícového kontingentu mírových sil sestaveného z příslušníků
evropských zemí a USA. Poté se měly konat rozhovory o konečném
statusu Karabachu. Tato dohoda však byla odmítnuta karabašskými
Armény, kteří byli ochotni souhlasit se stažením jen výměnou za uznání
zvláštního statusu jejich enklávy.
25. V prosinci 1996 vydal předseda Minské skupiny na lisabonském summitu
OBSE prohlášení stanovující tři hlavní principy pro hledání řešení sporu:
teritoriální integrita Arménie a Ázerbajdžánu, definice právního statusu
Náhorního Karabachu a garantovaná bezpečnost pro Náhorní Karabach
a jeho obyvatele. Arménie vetovala odkaz na Náhorní Karabach a
souhlasila pouze s tím, aby předseda připojil k deklaraci summitu
prohlášení o probíhajícím vyjednávání.
26. V roce 1997 se Minská skupina OBSE dohodla rozdělit svůj postup na
dvě fáze. V první fázi by se jednalo o stažení arménských vojenských sil
z okupovaného ázerbajdžánského území, zrušení sankcí proti Arménii a
návratu uprchlíků. Druhá část mírového procesu by se zabývala otázkou
konečného statusu Karabachu. V roce 1998 ázerbajdžánské úřady
19
20
Human Rights Watch, Azerbaijan 2002, pokrývající období od listopadu 2001 do listopadu 2002.
Human Rights Watch World Report 2002 – Azerbaijan, http://www.hrw.org/wr2k2/europe3.html.
10
odmítly návrh, předložený Minskou skupinou, na vytvoření „společného
státu“ mezi Karabachem a Ázerbajdžánem.
27. V únoru 1998 rezignoval arménský prezident Ter-Petrosjan poté, co byla
kritizována jeho podpora dvoufázovému mírovému procesu navrženému
v roce 1997 Minskou skupinou. Prezident dal veřejně najevo, že Náhorní
Karabach nemůže očekávat ani úplnou nezávislost, ani znovupřipojení
k Arménii. Jeho nástupce Robert Kočarjan, od března 1997 arménský
ministerský předseda, byl od listopadu 1995 do března 1997 prezidentem
Náhorního Karabachu.
28. V červnu 1999 vyvolaly vážné srážky mezi arménskými a
ázerbajdžánskými silami podél hranice Náhorního Karabachu obavy z
možného obnovení konfliktu. V září 1999 EIU uvedla, že se jednalo o
„největší srážky od podpisu příměří v roce 1994“, a poznamenala, že
„popis událostí se liší, je však zřejmé, že srážek se účastnily stovky sil na
rozdíl od předchozích incidentů, ve kterých na sebe před hranici příměří
stříleli pouze jednotlivci. Není jasné, zda incident byl další takovouto
konfrontací, která se jen vymkla z rukou, nebo zda předznamenává
novou fázi stupňujícího se násilí“.21 Přes tyto incidenty příměří trvá i
nadále.
29. V červenci a srpnu 1999 bylo na setkáních arménského a
ázerbajdžánského prezidenta (Robert Kočarjan a Hejdar Alijev se
několikrát setkali v Ženevě) dosaženo dohody na o posílení režimu
příměří na hranicích s Náhorním Karabachem a o pokračování mírových
jednání. Prezident Alijev po svém návratu poznamenal, že „Ázerbajdžán
a Arménie jsou odhodlány najít politické řešení“.
30. Oba prezidenti také současně vyzvali k obnovení jednání v rámci Minské
skupiny. Tyto přímé rozhovory mezi Arménií a Ázerbajdžánem se
soustředily na specifické oblasti ve snaze „zachovat a posílit atmosféru
důvěry namísto zakrývání rozdílů mezi oběma stranami“. Nebylo však
dosaženo žádného konsensu.
31. I přes kategorické požadavky Rady bezpečnosti OSN a dalších organizací
pokračuje Arménie v okupaci ázerbajdžánských oblastí a budování
vojenského potenciálu v těchto místech až do současné doby.22
21
Economist Intelligence Unit (EIU), Azerbaijan, Summary – 3rd quarter 1999, Political scene, http://db.eiu.com/
search_view.asp?doc_id=DB466593&action=go&topicid=AZ&pubcode=&search=replace+him+even+temporarily&
date_restrict=&hits=25&x=60&y=7.
22
International Human Right Instruments. HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbs/
doc.nsf/0/fdae5b4ca89560910c12569e40054e02a?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandView.
11
2. Politická situace a její činitelé od roku 2001
32. 5. listopadu 2000 se na základě novelizované legislativy, která zohlednila
řadu doporučení navržených mezinárodním společenstvím, uskutečnily
parlamentní volby. Opět se však vyskytly nedostatky a právní ustanovení
byla realizována zaujatým způsobem.
33. Ve dvou aspektech se oproti předchozím volbám projevilo zlepšení: (1)
Zákon o Ústřední volební komisi předpokládal komise složené ze
zástupců více politických stran na všech úrovních a (2) i když jim byly
kladeny do cesty překážky, byla do celonárodních voleb zaregistrována i
řada opozičních stran. Tato zlepšení však byla ovlivněna zásahy a tlakem
úřadů na volební proces.
34. Volební spory a odvolání se vyskytly jak před volbami, tak po nich. Ve
většině případů Ústřední volební komise i soudní systém neřešily
stížnosti efektivně, odmítaly vyslechnout svědky nebo posoudit důkazy
předkládané stěžovatelem. V rozporu s ustanoveními zákona Ústřední
volební komise téměř všechny stížnosti postoupila soudu namísto toho,
aby rozhodla sama. Opoziční strany měly lepší možnosti vést svou
volební kampaň než v minulých volbách, i před pozdní registraci
některých politických stran, která zkomplikovala jejich předvolební
přípravy a ovlivnila jejich schopnost realizovat volební kampaň v plném
rozsahu. V předvolebním období se opoziční strany setkávaly
s byrokratickými překážkami a obtěžováním svých aktivistů. Na rozdíl od
předchozích voleb přinášela média různé politické názory a právní
ustanovení o rozdělení vysílacího času byla respektována. Politické strany
mohly prezentovat své programy a svobodně vyjadřovat své názory. Ve
volném čase však státní média vykazovala velkou zaujatost ve prospěch
současných držitelů parlamentních křesel.23
35. Nová legislativní ustanovení regulující akreditaci domácích pozorovatelů
byla méně liberální a představovala oproti minulým zkušenostem krok
zpět. Hlasování ve volební den proběhlo v relativně klidné atmosféře.
Pozorovatelé však hovořili o doplňování hlasů do volebních schránek,
manipulaci údajů o počtu hlasujících a o předem označených volebních
lístcích. Zmocněnci stran se také stali terčem zastrašování, obtěžování a
byli i zatýkáni. Nepověření místní představitelé často kontrolovali
23
Organisation for Security and Cooperation in Europe, Office for Democratic Institutions and Human Rights
(OSCE-ODIHR), Republic of Azerbaijan, Parliamentary Elections 5 November 2000 and 7 January 2001, Final
Report, Varšava, 15. ledna 2001, http://www.osce.org/odihr/documents/reports/election_reports/az/aze2000
fin.pdf.
12
volební proces a snažili se ovlivnit voliče. V několika případech byl
mezinárodním pozorovatelům odepřen vstup do volebních místností a
někteří byli donuceni z volebních místností odejít. Sčítání hlasů a proces
shromažďování výsledků byly chybné a zmanipulované. Na základě
těchto skutečností učinila Ústřední volební komise krok správným
směrem a zrušila volební výsledky v 11 obvodech, ve kterých došlo
k vážným pochybením, a nařídila v nich opakování voleb. I když
rozhodnutí zrušit tyto výsledky bylo rychlé, někteří pracovníci
zodpovědní za uvedená pochybení byli propuštěni a několik jich bylo
trestně stíháno, většina stížností podaných na proces hlasování 5.
listopadu 2000 nebyla řešena průhledným a zákonným způsobem.
Kromě toho, jelikož částečné opakování voleb bylo omezeno pouze na
jednomandátové okresy, asi 16% voličů v celonárodním měřítku bylo
zbaveno možnosti volit. Opatření přijatá pro opakování voleb
nepostačovala pro plné obnovení důvěry ve volební proces a
nepřesvědčila hlavní opoziční strany, aby se opakovaných voleb účastnili.
V důsledku toho se opakovaných voleb účastnila pouze jedna významná
opoziční strana s celkem čtyřmi kandidáty. Ústřední volební komise
výrazně zlepšila svůj přístup k řešení stížností týkajících se registrace
kandidátů v opakovaných volbách ve srovnání se situací před 5.
listopadem 2000 a obnovila registraci deseti kandidátů, jimž byla předtím
registrace zamítnuta. Místní orgány opět zasahovaly do volebního
procesu a vykonávaly nátlak na volební komise.24
36. 7. ledna 2001 proběhlo hlasování v klidné a spořádané atmosféře a oproti
5. listopadu 2000 mohli pozorovatelé vykonávat svou práci většinou bez
překážek. Pozorovatelé však opět zaznamenali řadu nedostatků, včetně
několika případů doplňování volebních lístků do volebních uren, chyb
při sčítání hlasů a sestavování výsledkových listin.25
37. Pod vládou Hejdara Alijeva je politická scéna relativně stabilní. Hejdar
Alijev je prezidentem Ázerbajdžánu od roku 1993. Přestože EIU očekává
zachování současného stavu po dobu, co bude Hejdar Alijev ve své
funkci, stabilitu není možné zaručit poté, co odstoupí nebo zemře. Vláda,
které dominuje prezident Alijev, nepodporuje růst občanských institucí
nebo typu společnosti nutného pro dlouhodobou stabilitu. Prezident
Alijev postupoval v posledních několika letech stále více zodpovědnosti
svému synovi Ilhamu Alijevovi. Nedávno novelizoval ústavu způsobem
naznačujícím, že svému synovi připravuje cestu k prezidentské funkci
přestože jej zatím formálně za svého nástupce neoznačil. Podle ústavních
24
Organization for Security and Cooperation in Europe, Office for Democratic Institutions and Human Rights
(OSCE ODIHR), Republic of Azerbaijan, Parliamentary Elections, 5. listopadu 2000 a 7. ledna 2001, Final Report,
Varšava, 15. ledna 2001, http://www.osce.org/odihr/documents/reports/electionreports/az/aze2000fin.pdf.
25
Tamtéž.
13
změn přijatých v srpnu 2002 by prezidentské pravomoci přešly v případě,
že by prezident nemohl dokončit své volební období, na ministerského
předsedu namísto na předsedu parlamentu jak tomu bylo předtím. To
otevřelo Ilhamu Alijevovi v blízké budoucnosti cestu ke jmenování
ministerským předsedou. Aby bylo zajištěno, že bude skutečně zvolen
prezidentem až přijde čas, byl požadavek nutné dvoutřetinové většiny
hlasů snížen na prostou většinu.26
2.1 Referendum v srpnu 2002
38. Závažné nedostatky poškodily referendum konané 24. srpna 2002, které
mělo rozhodnout o změnách ústavy z roku 1995 navrhovaných
prezidentem Alijevem. Mezinárodní pozorovatelé byli svědky rozsáhlých
nedostatků, včetně podvodů na volebních seznamech, opakovaného
hlasování, zastrašování voličů a doplňování lístků do volebních uren.
Vláda opět omezovala domácí pozorovatele. Konala se však série
televizních diskusí vedených OBSE a zahrnujících představitele vlády i
opozice, které měly poučit publikum o otázkách souvisejících
s referendem.27
39. Podle tvrzení vlády měly změny ústavy navrhované v referendu řešit řadu
připomínek Rady Evropy a demokratizovat politický systém země –
přestože vláda obsah referenda s Radou Evropy nekonzultovala. Některé
změny, jako například požadavek volby prezidenta většinou 50% plus
jednoho hlasu (namísto dvoutřetinové většiny), mohou uvést praxi vlády
do souladu s mezinárodními standardy a zlepšit demokratizaci. Velmi
kritizovány však byly dva další návrhy změn. Jedním z nich bylo
odstranění systému proporčního zastoupení požadovaného pro 25
z celkem 125 křesel Milli Majlis (Národní rady). Nevládní organizace a
další skupiny tvrdily, že tato změna může ohrozit zastoupení opozice
v Milli Majlis. Další kontroverzní změnou bylo nahrazení předsedy Milli
Majlis ministerským předsedou pro nástupnictví po prezidentovi.
Některé národní a mezinárodní skupiny uváděly, že toto ustanovení
usnadní předání moci prezidentovu preferovanému nástupci. Vládní
tvrzení o tom, že každý z osmi balíčků změn ústavy získal v referendu
95-98% podporu a že se voleb účastnilo 83,6% voličů, jsou velmi
problematická. Mezinárodní pozorovatelé přednesli vysokým vládním
představitelům a Ústřední volební komisi své výhrady k průběhu
referenda.28
26
Economy Intelligence Unit, Country Report 2003, Azerbaijan, červen 2003.
U.S.Department of State Country Report on Human Rights Practices 2002 – Azerbaijan, http://www.state.gov/g/
drl/rls/hrrpt/2002/18353.htm.
28
Tamtéž.
27
14
40. 23. května 2003 byl přijat Volební zákoník. Tento zákoník sjednotil
existující legislativu týkající se voleb a konání referenda v Ázerbajdžánu.
41. V referendu bylo schváleno 36 změn ústavy. Některé z nich vyplývaly ze
závazků Ázerbajdžánu v souvislosti s jeho nadcházejícím členstvím
v Radě Evropy. Jedna ze změn například připravovala zavedení náhradní
vojenské služby. Legislativa pro realizaci této reformy však zatím nebyla
přijata. Dvacet dva vězňů odsouzených na doživotí se snažilo využít
změny rozšiřující přístup k Ústavnímu soudu i na jednotlivce a nově
vzniklé instituce ombudsmana. Administrativa věznic však opakovaně
odmítla postoupit jednadvacet těchto odvolání soudu. Výjimkou byl
politický vězeň Alakram Alakbar oglu Hummatov. V prosinci přijal
parlament ve druhém čtení zákon řídící postupování stížností jednotlivců
Ústavnímu soudu.29
2.2. Prezidentské volby – říjen 2003 (výhled)
42. Obavy z koncentrace moci v rukou prezidenta a obavy týkající otázky
prezidentského nástupnictví se zvýšily s ohledem na věk a zdravotní stav
prezidenta Hejdara Alijeva a nadcházející prezidentské volby v říjnu
2003.30 Zdravotní stav osmdesátiletého prezidenta je považován za
nedobrý od doby, kdy během živě vysílaného televizního vystoupení
v dubnu 2003 zkolaboval. Od té doby byl v politickém životě méně
aktivní a omezil se na krátká veřejná vystoupení.
43. Po hospitalizaci v Turecku v červenci 2003 byl prezident Alijev viděn na
veřejnosti jen několikrát. Státní média však i nadále přinášejí pozitivní
zprávy o prezidentově úspěšné léčbě, nejprve v Turecku a posléze
v USA.
44. Na zasedání Milli Majlis 4. dubna byl Alijevův syn a možný dědic
jmenován podle prezidentových instrukcí ministerským předsedou. Brzy
poté bylo oznámeno, že Ilham Alijev bude kandidovat na prezidentský
úřad společně se svým nemocným otcem. Ústřední volební komise
okamžitě schválila kandidaturu Ilhama Alijeva těsně předtím, než byl
ukončen příjem nominací. Ve společnosti panuje rostoucí přesvědčení,
že Ilham Alijev je v současnosti nejsilnějším prezidentským kandidátem.
45. Alijevova prezidentská kandidatura odstartovala ve volební komisi
vzrušenou debatu, ve které opoziční členové navrhovali nezařazovat jeho
jméno na kandidátskou listinu. Tajemník komise a opoziční aktivista
Vidadi Mahmudlu si stěžoval, že dokumenty Ilhama Alijeva byly komisi
29
30
Amnesty International Report 2003. Tato zpráva pokrývá období od ledna do prosince 2002.
Tamtéž.
15
doručeny jen 30 minut před jejím jednáním a že neměl čas si je
prostudovat.
46. Jusif Bagirzade, člen komise za opoziční Demokratickou stranu, uváděl,
že Alijev mladší nemůže kandidovat na prezidenta jelikož má dvojí
občanství, ázerbajdžánské a turecké. Navíc, jak uvedl, je Alijev
v současnosti zapleten do soudního případu řešeného soudem v New
Yorku. Ilhamu Alijevovi bylo nicméně umožněna účast jako osobě
nominované „iniciativní skupinou“ voličů z jeho domácího volebního
obvodu v Nachičevanu. Jeho otec, Hejdar Alijev, měl kandidovat za
vládnoucí Stranu nového Ázerbajdžánu. Překvapivý vstup Ilhama Alijeva
mezi kandidáty očividně souvisí se špatným zdravotním stavem jeho
otce. Prezident, který trpí opakovanými srdečními problémy, se nikdy
zcela nevzpamatoval ze svého kolapsu na veřejnosti 21. dubna 2003.
47. Volební komise současně odmítla kandidaturu vedoucího opozičního
kandidáta, bývalého předsedy parlamentu Rasula Gulijeva, který je
předsedou Demokratické strany. Existuje obecné přesvědčení, že
Gulijev, který kdysi býval spojencem Alijeva, ale který nyní žije v exilu ve
Spojených státech, je jednou z mála politických osobností, které mohou
být rovnocenným soupeřem Alijevovy rodiny.
48. Situace se může ještě dále zkomplikovat, pokud se do soupeření pustí i
třetí Alijev, prezidentův bratr Jalal. Podle ruské Nězavissimoj gazety se
v okresech Sabirabad a Saatli středního Ázerbajdžánu formují skupiny na
podporu Jalala, 75-letého akademika.
49. Další opoziční vůdce, Ali Kerimli, vůdce „reformního“ křídla Lidové
fronty Ázerbajdžánu, interpretoval paralelní kandidaturu jako známku
zmatku uvnitř vládnoucího režimu. Vládní představitelé i nadále tvrdí, že
jejich kandidátem je Hejdar Alijev.
2.2 Konflikt v Náhorním Karabachu a mírové iniciativy od roku 1999
50. Náhorní Karabach (4.400 km2, hlavní město Handendi – arménsky
Stěpanakert)31 je samozvaná republika s prezidentským politickým
zřízením a údajným počtem 144.500 obyvatel (téměř pouze Arménů32).
Protože 95% populace tvoří křesťanští Arméni, je převládajícím
náboženstvím Arménská apoštolská církev. Průmyslová kapacita země je
omezená a vysoká nezaměstnanost nutí mnohé obyvatele k odchodu za
prací do sousedních států. Rozšířená korupce, nedostatečné ekonomické
31 Armenians on the Internet, 10. července 2002, http://www.hyeetch.nareg.com.au/republic/karabagh_p1.html.
32
Institute for War and Peace Reporting, Caucasus Country Profiles, Nagorno-Karabakh, oficiální údaje z roku 2002,
http://www.iwpr.net/index.pl?caucasus_profile_azerbaijan.html.
16
reformy a kontrola většiny ekonomických aktivit mocnými elitami
omezují možnosti většiny občanů.
51. Vojenské operace v Náhorním Karabachu byly zahájeny na konci roku
1991 a na počátku roku 1992. Arménské vojenské jednotky použily
v Náhorním Karabachu nejmodernější zbraně a boje vyvrcholily v únoru
1992 dobytím města Khodžaly, během kterého bylo zabito na 600
civilistů včetně žen, dětí a starých lidí, a okupací města Suša v květnu
1992. Veškeré ázerbajdžánské obyvatelstvo bylo následně z Náhorního
Karabachu vyhnáno a okupace území byla završena. Dobytím Lachinu
v květnu 1992 bylo území Náhorního Karabachu spojeno s Arménií.33
52. Arménská agrese proti Ázerbajdžánské republice tedy vedla k okupaci
oblasti o rozloze více než 17.000 km2 (tj. asi 20% území země); více než
50.000 osob bylo zraněno nebo zmrzačeno a přes 18.000 lidí zabito.
Vyrabováno a zničeno bylo 877 osad, 100.000 domů, více než 1000
hospodářských budov, přes 600 škol a vyšších vzdělávacích institutů, 250
zdravotnických středisek a většina architektonických památek
nacházejících se na okupovaném území. V důsledku arménské agrese a
etnických čistek Ázerů (jak v Arménii, tak na okupovaných
ázerbajdžánských území) se nyní v Ázerbajdžánu nachází na milión
uprchlíků a přesídlených osob.34
53. Zatímco Jerevan trvá na tom, že Náhorní Karabach by měl být vyjmut
z ázerbajdžánské jurisdikce, Baku tvrdí, že území může získat širokou
autonomii a zároveň zůstat součástí Ázerbajdžánu. Ázerbajdžán také
odmítl vyjednávat s prezidentem Arkadijem Ghukasjanem, který
požadoval přímé zastoupení v mírovém procesu.
54. Většina osob prchajících před válkou žije i nadále ve zchátralých
ázerbajdžánských táborech pro přesídlené osoby. Arménie okupuje jednu
pětinu ázerbajdžánského území, které získala během bojů. Útoky
ostřelovačů a exploze pozemních min si každoročně vyžádají řadu obětí.
55. Obyvatelé Náhorního Karabachu mají teoreticky možnost demokraticky
změnit svou vládu. Parlamentní volby v letech 1995 a 2000 byly
považovány za obecně svobodné a spravedlivé, stejně jako prezidentské
volby v letech 1996 a 1997. Volby však většina mezinárodního
společenství považuje za neplatné, neboť Náhorní Karabach není
uznáván jako nezávislý stát. Volební zákony Náhorního Karabachu
stanovují pro parlamentní volby jednomandátový systém; zákonodárci
33
International Human Right Instruments, HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbs/
doc.nsf/0/fdae5b4ca8960910c12569e40054e02a?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandView.
34
Tamtéž.
17
odmítli požadavky opozice, aby byly použity kandidátské listiny podle
stranické příslušnosti.
56. Přestože mezinárodní zprostředkovatelské úsilí při hledání trvalého
řešení sporu o Náhorní Karabach jevilo na počátku roku 2001 známky
oživení, ztratilo v polovině roku 2001 svou dynamiku. Původně slibně se
rozvíjející dubnové rozhovory ve floridském středisku Key West35
komplexní dohodu nepřinesly. I přes kritiku Rady Evropy, že obecní
volby plánované na září 2001 mohou podkopat mírové úsilí, se místní
volby konaly podle plánu a většinu míst v místních zastupitelstvech
v nich získala Demokratická unie Artsakh (ZhAM).
57. V červnu 1999 odvolal prezident Arkadij Ghukasjan ministerského
předsedu Zhirayra Pogosjana po obvinění, že Pogosjan (snad na příkaz
mocného ministra obrany Samvela Babajana) instaloval odposlouchávací
zařízení nalezené v prezidentské kanceláři. Někteří analytikové
spekulovali o tom, že odvolání Pogosjana bylo nepřímo namířeno proti
Babajanovi, se kterým Ghukasjan vedl stále ostřejší boj o moc. Ve
stejném měsíci byl Babajan odvolán z pozice ministra obrany. Novým
ministerským předsedou byl jmenován Anušavan Danieljan, bývalý
zástupce předsedy parlamentu v Autonomní krymské republice.
58. Během parlamentních voleb v červnu 2000 se o třiatřicet míst
v Národním shromáždění ucházeli zástupci pěti stran. Ziskem 13 křesel
těsně zvítězila vládnoucí strana ZhAM podporující Ghukasjana.
Arménská revoluční federace (Dašnaktsutjun) získala devět míst, strana
pravého středu Armenakan jedno křeslo a formálně nezávislí kandidáti (z
nichž většina podporuje Ghukasjana) získali deset křesel. Volby
sledovalo asi padesát volebních pozorovatelů z několika zemí, včetně
zástupců britské Helsinské skupiny pro lidská práva (Helsinki Human
Rights Group). Mezinárodní pozorovatelé označili volební kampaň i
volební proces za klidný a do značné míry transparentní, i když se
vyskytlo několik problémů s přesností záznamů v některých seznamů
voličů.
59. 22. března 2000 byl prezident Ghukasjan těžce raněn dvěma ozbrojenci
během neúspěšného pokusu o atentát. Policie rychle zadržela asi desítku
podezřelých, včetně Babajana a řady jemu blízkých osob. Přestože
někteří zatčení Babajana uvítali (Babajan byl obviňován z korupce a
údajně měl na území Náhorního Karabachu velkou politickou a
ekonomickou moc), trvali Babajanovi příznivci na tom, že jeho zatčení je
35 US Department of State, Bureau of European and Eurasian Affairs, Washington DC, 11. září 2002, Fact Sheet,
The United States and Nagorno-Karabakh, http://www.state.gov/p/eur/rls/fs/13502.htm.
18
motivováno politicky. Spolu s dalšími patnácti obviněnými byl Babajan
obviněn z přípravy útoku s cílem dostat se k moci a v polovině září byl
ve Stěpanakertu postaven před soud. V únoru 2001 byl Babajan shledán
vinným a odsouzen ke 14 letům vězení; ostatní obvinění byli odsouzeni
k různě dlouhým trestům odnětí svobody nebo ke krátkým podmíněným
trestům. Předsedající soudce oznámil, že verdikt vychází z předsoudních
svědectví, ve kterých se Babajan přiznal, přestože později své doznání
odvolal a tvrdil, že bylo získáno pod nátlakem. V separátním případě byli
Babajanův bratr, bývalý ministr vnitra Náhorního Karabachu, a primátor
Stěpanakertu Garen Babajan v listopadu obviněni z korupce, zneužívání
pravomoci, nelegálního vlastnictví zbraní a byli odsouzeni k pěti a čtyřem
a půl letům vězení.
60. V místních volbách v Náhorním Karabachu konaných 5. září se o
legislativní a exekutivní posty ve 223 samosprávách utkalo téměř dva
tisíce kandidátů. Volební účast byla přibližně 60%. Členové ZhAM byli
zvoleni do vedení místních samospráv v nejméně 140 městech a obcích.
Kandidát ZhAM Hamik Avenesjan, který byl během sovětského období
vedoucím stěpanakertské městské správy, porazil pět protivníků a se
ziskem 53% hlasů se stal primátorem hlavního města území. I když
během voleb nebyly zaznamenány žádné závažné nedostatky, Avanesjan
měl údajně velkou podporu republikových orgánů a státem
kontrolovaných médií. Rada Evropy varovala, že volby nebyly legitimní a
že by mohly podkopat mírový proces. Ázerbajdžán označil volby za
nelegální.36
61. Prezidentské volby v Náhorním Karabachu se konaly 11. srpna 2002
proběhly svobodně a průhledně. Náhorní Karabach dosáhl značného
pokroku při posilování demokracie a jeho úřady se snažily zajistit řádný
průběh voleb demokratickými prostředky. Voliči i kandidáti
demonstrovali velkou snahu přinést do Náhorního Karabachu
demokracii. Volební atmosféra byla klidná a nevyskytly se žádné zprávy o
zastrašování. Voliči měli možnost setkat se s kandidáty na
shromážděních konaných po celé zemi. Důraz kladený na nutnost
demokratické volby orgánů pro výkon občanské správy namísto vojenské
byl jedním nejpozitivnějších přínosů volební kampaně.
62. Dobrý začátek při budování základů demokracie v Náhorním Karabachu
může být ohrožen nebudou-li přijaty zásadní změny volebního procesu.
Především je nutné, aby Ústřední volební komise byla plně nezávislou a
mnohem pestřejší organizací nepodřízenou vládě. Složení osmi
36
Freedom
House,
Armenia/Azerbaijan,
Nagorno-Karabakh,
2001-2002,
http://www.freedomhouse.org/
research/freeworld/2002/countryratings/srmenia-azerbaijan.htm.
19
oblastních komisí a 266 okresních komisí by také mělo odrážet tento cíl.
Dalším závažným nedostatkem je omezení plné účasti politických stran
při navrhování kandidátů do komisí a jejich možnosti monitorovat
všechna volební místa.37 Podle místních představitelů získal
znovuzvolený prezident Gukasjan 88,4% hlasů zatímco jeho největší
rival, bývalý předseda parlamentu Artur Tovamssjan, 8,1%. Tyto údaje
byly oznámeny po sečtení 95% odevzdaných hlasů. Hlasování se účastnili
ještě další dva kandidáti, vůdce Křesťanské demokratické strany Albert
Kazarjan a vůdce republikové Strany jednoty Grigorij Afanasjand.
Oficiální představitelé uvádějí, že se voleb zúčastnilo 73% z celkem
90.000 voličů. Byly to třetí „prezidentské“ volby v této enklávě, kterými
se pyšní jak Arménie, tak Ázerbajdžán. Evropská unie však považuje
volby za nelegální a společně s Ruskem je odsuzuje jako ohrožení
ázerbajdžánské územní celistvosti.38
63. Ázerbajdžánský prezident Hejder Alijev a arménský prezident Robert
Kočarjan zahájili v roce 1999 přímý dialog a ve snaze přinést na jižní
Kavkaz mír a stabilitu se setkali více než desetkrát. Jejich poslední setkání
proběhlo ve dnech 26.-27. ledna 2002 a 4.-5. března 2002 v Paříži (kde se
setkali sami i s francouzským prezidentem Jacquesem Chirackem) a 15.
května 2002 v Praze, kde rozhovory připravil a vedl spolupředseda
Minské skupiny OBSE. Diskuse na jejich prvním setkání byly užitečné39,
průlomu však dosaženo nebylo40. Když se prezident Kočarjan a
prezident Alijev setkali 14. srpna 2002 v Sadaraku (Nachičevanská
republika) a později – po dvaadvacáté – 7. října 2002 během summitu
SNS v Kišiněvě, hovořilo se také o užitečnosti Minské skupiny v procesu
mírového vyjednávání. Arménská i ázerbajdžánská delegace utrousily
poznámky, že, podle názoru jejich států, desetileté zprostředkovatelské
úsilí OBSE nebylo dostatečně efektivní.41
64. Ke konfliktu v Náhorním Karabachu se vyslovil také generální tajemník
NATO během své návštěvy v ázerbájdžánském hlavním městě Baku (15.
května 2003). V projevu k ázerbájdžánskému parlamentu vyzval šéf
NATO Ázerbajdžán i Arménii k nalezení kompromisu a spolupráci.
Generální tajemník Robertson uvedl, že Severoatlantická aliance
neplánuje zapojit se do řešení konfliktu v Náhorním Karabachu.
37
Zpráva organizace Independent American Monitoring Commission – Nagorno-Karabakh Presidential Elections, 11.
srpna 2002.
38
Relief Web, Karabakh enclave re-elects “president” Gukasyan, 12. srpna 2002, http://www.reliefweb.int/w/rwb.
nsf/f303799b16d2074285256830007fb33f/0f8ab731ca4a33b8c13003477da?OpenDocument.
39 Tisková zpráva OBSE, 15. května 2002, Personal representatives of Armenian and Azerbaijani Presidents held
Nagorno-Karabakh talks in Prague, http://osce.org/news/generate.php3?news_id=2458.
40
Economist Intelligence Unit (EIU), Country Profile 2002, Armenia, http://db.eiu.com/reports.asp?title=
Country+Profile+Armenia&valname=CPCAMD&doc_id=1109490&x=20&y=11
41
Centre for Eastern Studies, Armed Conflicts in Post-Soviet Region. Present Situation. Prospects for Settlement.
Consequences. Varšava, červen 2003.
20
Arménie udržuje úzké vojenské styky s Ruskem a - na rozdíl od svých
sousedů, Gruzie a Ázerbajdžánu - se nechce stát členem NATO.42
65. Ptáme-li se, zda je Náhorní Karabach tzv. „alternativou vnitřního útěku“
pro etnické Armény žijící v Ázerbajdžánu nebo pro smíšené arménskoázerbajdžánské páry, je třeba poznamenat, že území Náhorního
Karabachu je z Ázerbajdžánu prakticky nedostupné kvůli rozmístěným
pozemním minám a sice slabší, ale stále probíhající vojenské konfrontaci
podél frontové linie. Bezpečnostní situace uvnitř Náhorního Karabachu
navíc bez mírové dohody v dohledu zůstává nestabilní. Tzv. „alternativa
vnitřního útěku“ tedy není pro výše uvedené skupiny pro účely
azylového řízení reálnou možností.
66. Mezinárodní výbor Červeného kříže opakovaně vyzval arménskou i
ázerbajdžánskou vládu, aby poskytly informace o osudu osob
pohřešovaných v bojích od doby propuknutí konfliktu v Náhorním
Karabachu. Od počátku devadesátých let Červený kříž shromáždil od
rodinných příslušníků jména přibližně 2.300 pohřešovaných
ázerbajdžánských občanů zadržovaných údajně v Arménii. Vláda
odhaduje počet těchto osob až na pět tisíc.43 6. srpna 2002 podepsaly
úřady Náhorního Karabachu s Červeným křížem dohodu umožňující
delegátům organizace přístup do všech vazebních věznic a míst pro
zadržování osob v Náhorním Karabachu. Návštěvy vazebních středisek
probíhají podle standardních postupů Červeného kříže, mezi které patří
soukromé rozhovory se zadržovanými a návštěvy opakované tak často,
jak je považováno za nutné. Červený kříž vítá podpis dohody a těší se na
další posilování dialogu o humanitárních otázkách s orgány Náhorního
Karabachu. Červený kříž navštívil osoby zadržené v Náhorním
Karabachu v souvislosti s konfliktem probíhajícím v oblasti od roku
1992.44
67. Náhlý vzestup počtu střetů na arménsko-ázerbájdžánské linii příměří je
pro mezinárodní vyjednavače důvodem ke znepokojení. V říjnu 2003 se
mají v Ázerbajdžánu konat prezidentské volby a kvůli špatnému
zdravotnímu stavu prezidenta Hejdara Alijeva se očekává změna režimu.
To může vést k novému napětí ve stále nevyřešeném arménskoázerbájdžánském sporu o Náhorní Karabach. Prezident Alijev odletěl 6.
srpna 2003 do USA na další léčení.
42 RFE/RL, 15. května 2003, http://www.armenialiberty.org/armeniareport/report/en/2003/05/F8D0BC31-189A-
4DC5-A9C2-3C5D6B8C755B.asp.
43
U.S. Department of State Country Report on Human Rights Practices 2002 – Azerbaijan.
44
International Committee of the Red Cross (ICRC) – Nagorny Karabakh: ICRC granted access to all detainees, 9.
srpna 2002, http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/iwpList265/DBEA689B6D93B8ECC1256C10002B1842.
21
68. V posledních dvou měsících jsme byli svědky nejhorších násilných
incidentů za několik posledních let. Nejvážnější zprávy o porušování
příměří přišly z vesnice Garachanbejli v oblasti Fizuli v jižním
Ázerbajdžánu. Objevily se však také zprávy o incidentech na arménskonachičevanských hranicích a na severní arménsko-ázerbájdžánské hranici.
Odhady počtu obětí se liší. Arméni přiznávají úmrtí pouze jednoho
svého vojáka a zranění dvou dalších. Ázerové udávají mnohem
dramatičtější čísla – během posledních dvou měsíců prý přišlo o život
jedenáct ázerbajdžánských vojáků (od začátku roku 2003 celkem třicet) a
osmnáct je pohřešováno. Vysoce postavený úředník obeznámený
s průběhem rozhovorů (hovořící pod podmínkou zachování anonymity)
uvedl, že bude-li současný trend pokračovat, mohou být ztráty za rok
2003 třikrát horší než v roce předchozím, kdy bylo zabito asi 20 vojáků.
Rok 2003 by se tak mohl stát rokem nejhorších násilností od roku 1996.
69. Střety na linii příměří zkomplikovaly mezinárodní úsilí o nalezení
mírového řešení pro Náhorní Karabach. Tři mezinárodní
spolupředsedové Minské skupiny OBSE, která je hlavním
zprostředkovatelským orgánem v tomto konfliktu, vyjádřili své
znepokojení nad probíhajícími událostmi. Spolupředsedům skupiny se
v roce 2003 nepodařilo realizovat žádnou cestu do postiženého regionu,
přestože se s arménským i ázerbájdžánským prezidentem setkali na
jiných místech. Úloha mezinárodních zprostředkovatelů je však pouze
sekundární, rozhodující je postoj místních politiků, kteří o osudu
Karabachu nakonec rozhodnou.45
70. 20. srpna 2003 obvinil Ázerbajdžán arménské síly z ostřelování svých
vojsk; Arménie však tvrdila, že útok přišel z ázerské strany. Tento
incident byl posledním ze série šarvátek mezi silami dvou bývalých
sovětských republik, které si v posledních měsících vyžádaly několik
životů a vyostřily deset let trvající příměří mezi oběma stranami. Střety
z 19. srpna 2003 vedly podle ázerbájdžánského ministerstva obrany ke
zrušení monitorovací návštěvy pozorovatelů OBSE této oblasti. Mluvčí
OBSE uvedl, že tuto zprávu potvrdit nemůže, arménští představitelé
však odmítli, že by jejich vojska zahájila palbu jako první. Andrej
Kasprzyk, zvláštní vyslanec OBSE pro Náhorní Karabach, který byl
v oblasti na rutinní inspekci linie příměří, zkrátil kvůli tomuto ostřelování
svou cestu.46
45 Institute for war and peace reporting, Caucasus Reporting Service No. 190, “Karabakh Ceasefire Under Strain”,
http://www.iwpr.net/index.pl?archive/cau/cau_200308_190_1_eng.txt.
46
RFE/EL, Armenia liberty, 20. srpna 2003, Fresh Fire fight Reported on Armenian-Azeri Border,
http://www.armenialiberty.org/armeniareport/report/en/2003/08/CAB901BD-89E6-44BA-841EFF0FA17204D6.asp.
22
2.4 Regionální důsledky
71. Objevení nových ropných polí v Kaspickém moři a budování plynovodů
směrem na západ posílilo geopolitický význam Ázerbajdžánu. Pro
všechny přímořské státy Kaspického moře je status země ležící u
nerostné suroviny bohatého zdroje důležitý. Rusko uzavřelo dohodu
nejprve s Kazachstánem a poté, v září 2002, s Ázerbajdžánem.
Ázerbajdžán podepsal také smlouvu s Kazachstánem. Turecko, Rusko,
Irán a Spojené státy jsou v politice této oblasti důležitými činiteli a
Ázerbajdžán musí pečlivě vyvažovat svou politiku vůči všem těmto
zemím. Ázerbajdžán považuje Turecko za svého nejbližšího přítele, což
je těžko překvapující bereme-li v úvahu kulturní, lingvistické a historické
svazky mezi oběma zeměmi. Prezident Alijev sleduje prozápadní
orientaci, otevřel ázerbajdžánský ropný průmysl západním společnostem
a podporuje Spojené státy v jejich boji proti terorismu a ve vojenské
intervenci do Iráku.
72. Vztahy s Ruskem se během posledních několika let zlepšily, i když
konflikt na severní hranici Ázerbajdžánu (v ruském Čečensku) a
skutečnost, že Ázerbajdžán funguje jako útočiště pro tisíce čečenských
žadatelů o azyl, zatížily vzájemné vztahy. Vztahy s Iránem jsou poněkud
problematické. V Iránu žije významná ázerská menšina a na obou
stranách hranic jsou zřejmě Ázerové, kteří by podpořili sjednocení
etnického ázerského území. Iránská vojenská gesta týkající se využívání
ropných zdrojů ve sporné oblasti Kaspického moře v létě 2001 byla
jasnou připomínkou křehkosti vztahů. Ázerbajdžán a Irán, přestože si
stále příliš nedůvěřují, se snaží o uklidnění napětí. Návštěva prezidenta
Alijeva v Teheránu na jaře roku 2002, přestože v době svého konání byla
považována za průlomovou, obě země zřejmě příliš nesblížila.47
2.5 Vnitřně přesídlené osoby
73. Kromě asi 9.000 žadatelů o azyl (především z Čečenska a Afghánistánu)
poskytuje Ázerbajdžán útočiště jedné z největších skupin přesídlených
osob v přepočtu na počet obyvatel na světě (asi 570.000 osob). Při
budování základů azylového systému byl učiněn pokrok jak ve vztahu
k hlavním vládním partnerům (Státní komise pro uprchlíky a vnitřně
přesídlené osoby, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo národní bezpečnosti,
Ministerstvo zahraničních věcí a Pohraniční policie), tak ve vztahu k
místním úřadům. Místní úřady jsou, spolu s nevládními organizacemi,
47
Evropská komise, Background Briefing Azerbaijan, únor 2003, http://www.europarl.eu.int/meetdoc/delegations/
caus/20030409/02.pdf.
23
prvními body, se kterými se žadatelé o azyl přijdou po svém příjezdu do
země do styku.
74. Podle amerického Výboru pro uprchlíky bylo v Ázerbajdžánu na konci
roku 200248 více než 576.000 osob přesídlených ze západních oblastí
země (okupovaných Arménií od roku 1993). Dalších 270.000 osob žije
v podmínkách podobných situaci uprchlíků. Sem patří asi 220.000 Ázerů
z Arménie a přibližně 50.000 mešketských Turků z Uzbekistánu. V roce
2002 registrovalo UNHCR v Ázerbajdžánu 1.834 žadatelů o azyl, z nichž
většinu tvořili Čečenci. Téměř 4.900 osob z Ázerbajdžánu požádalo
v tomto roce o azyl v jiných evropských zemích (o 29% více než
v předchozím roce).
75. Mezi přesídlené osoby patřilo v roce 2002 i přibližně 40.000 osob
z Náhorního Karabachu a více než 530.000 osob z oblastí sousedících
s Náhorním Karabachem, včetně oblasti Agdam (127.000 osob), Fizuli
(126.000), Lachin (68.000) a Kelbadžar (61.000). Z převážné většiny se
jedná o etnické Ázery. Mezi přesídlenými osobami je ale také asi 4.000
Kurdů (z oblastí Lachin a Kelbadžar) a několik stovek Rusů.
76. Přestože Komise pro eliminaci všech forem diskriminace bere na
vědomí, že ústava zaručuje nediskriminační výkon většiny práv
uvedených v článku 5, obává se Komise o efektivní výkon těchto práv
v případě příslušníků menšinových etnických skupin (zejména osob
patřících k arménské, ruské a kurdské menšině) při hledání zaměstnání,
ubytování a přístupu ke vzdělání.49
77. Přestože většina přesídlených osob pochází z venkovských oblastí, asi
55% z nich se po odchodu ze svých domovů usídlila v městských
oblastech, především v Sumgaitu a hlavním městě Baku. Více než
polovina přesídlených osob stále žije v provizorním podmínkách,
například veřejných budovách (81.000), ubytovnách (80.000), školách a
mateřských školách (42.000), opuštěných železničních vagónech (5.000),
nedostavěných domech (5.000), sanatoriích (26.000), táborech (41.000) a
nouzových osadách podél cest (16.000). Ti šťastnější žijí s příbuznými
nebo u hostitelských rodin (121.000 osob), v domech postavených
humanitárními agenturami (36.000) nebo Státní komisí pro uprchlíky
(10.000). Dalších 24.000 osob žije v nelegálně okupovaných bytech.
48
U.S.Committee for Refugees, World Refugee Survey 2003 – Azerbaijan, http://www.refugees.org/world/
countryindex/azerbaijan.cfm.
49
Komise pro eliminaci všech forem rasové diskriminace (CERD), CEDR/C/304/Add.75, 12. dubna 2001,
http://www.unhcr.ch/TBS/doc.nsf/0/80256404004ff315c125638c005d01ee?OpenDocument.
24
78. Ázerbajdžánská vláda přiznala uprchlický status prima facie a poskytla
občanská práva dvěma skupinám osob: asi 190.000 etnických Ázerů,
kteří uprchli z Arménie, a přibližně 50.000 mešketských Turků (masově
deportovaných Stalinem do střední Asie v roce 1944), kteří uprchli před
etnickým násilím v uzbeckém Ferghanském údolí v roce 1999. Tyto dvě
skupiny, etničtí Ázerové a v minulosti deportovaní mešketští Turci, se
v Ázerbajdžánu ve velké většině případů integrovali, mají nárok na
občanství podle Zákona o občanství z roku 1998 a nehrozí jim nucená
repatriace nebo vyhoštění z Ázerbajdžánu. Na konci roku 2001
odhadovalo UNHCR, že většina nejschopnějších Ázerů a mešketských
Turků je naturalizována nebo má o občanství požádáno. Protože vláda
nebyla schopna poskytnout statistické údaje o počtu naturalizovaných
osob, počítá je americký Výbor pro uprchlíky jako osoby nacházející se
v podmínkách podobných situaci uprchlíků.50
79. V červenci 2003 žilo v Ázerbajdžánu stále 577.179 vnitřně přesídlených
osob a 2.461 mešketských Turků-uprchlíků z Uzbekistánu spadajících do
oblasti zájmu UNHCR. V roce 2002 (ani předtím) nebyli vráceni žádní
uprchlíci.
3. Přehled situace v oblasti lidských práv v Ázerbajdžánu
80. Ázerbajdžánská ústava51 stanovuje svobodu slova a svobodu tisku a
specificky zakazuje cenzuru. Televizní a rozhlasové stanice musí mít pro
své působení licenci a vláda tento požadavek využívá pro zabránění
vysílání nezávislých stanic prodlužováním procesu vydávání licence.
V zemi vychází asi čtyři sta novin a časopisů. V červnu 2000 podepsal
prezident Alijev nový zákon o médiích. Přestože se oproti předchozí
legislativě jedná o zlepšení, v mnoha ohledech nesplňuje ani nový zákon
mezinárodní standardy: obsahuje především ustanovení umožňující vládě
uzavřít redakci novin poté, co prohraje tři soudní žaloby. Média tvrdí, že
hrozba neadekvátních pokut a soudních žalob je nutí k autocenzuře. Stojí
za pozornost, že v roce 2000 byla zaznamenáno 60 různých případů
šikanování nebo zastrašování novinářů.
81. Ústava také předpokládá nezávislé soudnictví, přestože v praxi soudci
zřejmě nejednají nezávisle na exekutivní složce státu, s výjimkou
Ústavního soudu, který vydal řadu zásadních rozhodnutí potvrzujících
jeho nezávislost.
50
U.S. Committee for Refugees, World Refugee Survey 2003 – Azerbaijan, http://www.refugees.org/world
/countryindex/azerbaijan.cfm.
51
Viz Refworld 2003, CD 3, Legal Information/National Legislation nebo www.unhcr.ch/refworld.
25
82. Ústava dále zajišťuje presumpci neviny v trestních případech a řadu
dalších procedurálních záruk, včetně pravidla znemožňujícího použití
ilegálně získaných důkazů a práva na právní poradenství. Ústava také
stanovuje rovný status prokurátora a obhájce před soudem, přestože
v praxi výsady prokurátora převažují nad výsadami obhájce. Vláda
obecně dodržuje ustanovení ústavy v případě občanských sporů a
domácí i zahraniční pozorovatelé se většinou mohou účastnit přelíčení.
Realizace řádných procedurálních záruk v rámci systému trestního
soudnictví je však podle zpráv stále problematická.
83. Podmínky ve věznicích jsou podle dostupných zpráv tvrdé. Kvalita
stravy, ubytování, hygieny a zdravotní péče je ubohá. Rozšířeným
problémem je tuberkulóza. Mučení je nelegální, avšak existují zprávy o
tom, že policie používá různé druhy mučení proti zatčeným/vězňům
během zatýkání, výslechu a vazby. Také dozorci ve věznicích údajně
mučí vězně. Nový trestní zákoník přijatý v září 2000 kriminalizuje
mučení jako specifický trestný čin a stanovuje pět až deset let vězení pro
úřední osoby, které si vynutí přiznání násilím. Existují však zprávy, že
policie i nadále používá mučení a špatné zacházení s vězni relativně
beztrestně. V březnu 2000 podepsal prezident dekret umožňující
Mezinárodnímu červenému kříži zahájit návštěvy všech vazebních
zařízení a všech kategorií věznic spadajících do mandátu organizace.
Také národní organizace z oblasti lidských práv mohly pokračovat v
návštěvách vybraných věznic. Existuje široké přesvědčení, že
prezidentův dekret poněkud zmírnil podmínky umožňující příležitostné
návštěvy Červeného kříže a organizací z oblasti lidských práv, přestože je
nutné udělat ještě více pro institucionalizaci a zavedení těchto návštěv
jako celonárodní praxe.
84. V prosinci 2001 přijala Milli Majlis legislativy o vzniku úřadu
ombudsmana. Prvního ombudsmana schválila Milli Majlis 2. července
2002. Občané země, cizinci a osoby bez státního občanství se mohou
k ombudsmanovi odvolat v případě porušování svých lidských práv ze
strany státních orgánů nebo jednotlivců. Ombudsman může odmítnout
se případem zabývat, pokud se záležitost udála více než rok před tím, než
byla postoupena jeho úřadu.
85. Vstup Ázerbajdžánu do Rady Evropy v roce 2001 vedl v roce 2002 k
přijetí legislativy zajišťující lepší naplnění evropských standardů, včetně
novelizace tiskového zákona (ta vstoupila v platnost v polovině března).
86. Postup pro zahájení a registraci nových tiskovin byl zjednodušen a
ochrana novinářských zdrojů byla posílena. Zákazy a sankce proti
deníkům nyní může nařídit pouze soud. Nezávislost právního systému
26
však není zaručena a vláda stále může na nevládní média vykonávat
nátlak jejich prostřednictvím. Vysílací zákon, připravený v konzultaci
s Radou Evropy, vstoupil v platnost 8. října 2002 a ustavil Národní
vysílací radu jmenovanou prezidentem, která má pomáhat při vzniku
soukromých televizních stanic. Rada by měla vydávat operační licence,
monitorovat dodržování pravidel a, je-li to nutné, uvalovat pokuty nebo
rozhodnout o dočasném pozastavení.52
87. Zákon o zrušení státní televizní stanice nebyl zatím do konce roku přijat.
Navrhovaný zákon negarantuje vznik skutečně nezávislé veřejné televizní
stanice i přes vládní slib Radě Evropy, že tomu tak bude.
88. Zároveň však nové zákony a novelizace starších zákonů dala vládě větší
pravomoc monitorovat novináře a to, co píší. 17. května 2002
novelizoval parlament zákony o komunikačním a trestním vyšetřování.
Odposlouchávání telefonů a zachycování poštovní a elektronické pošty
je jednodušší v případě trestního vyšetřování a v případě boje proti
terorismu. Prezident Hejdar Alijev vydal 28. srpna dekret o odpovědnosti
médií za prozrazení státního tajemství, který porušuje princip ochrany
novinářských zdrojů. Po silných protestech ze strany médií a organizací
v oblasti lidských práv bylo opatření zmírněno.53
89. Na konci roku zvýšila nová vlna žalob tlak na nezávislé noviny, které už
tak byly obětí reklamního bojkotu. Byly předepsány vysoké pokuty.
V prosinci demonstrovaly stovky novinářů a Rada vydavatelů požádala
Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Radu Evropy o
intervenci.54
90. Jelikož Ázerbajdžán přistoupil k Úmluvě o postavení uprchlíků z roku
1951 a jejímu Protokolu z roku 196755, byl v květnu 1999 přijat nový
zákon o uprchlících. V listopadu 2000 byla prezidentským dekretem
zavedena azylová procedura. Tento zákon však zatím nebyl realizován.
V současné době UNHCR úzce spolupracuje s vládou a pomáhá jí
vybudovat struktury umožňující realizaci zákona o uprchlících.56
91. Jelikož Ázerbajdžán ratifikoval Evropskou úmluvu o lidských právech
(ECHR), jednotlivci – ať občané nebo cizinci, osoby bez státního
52
53
Reporteurs Without Borders, Azerbaijan, Annual Report 2003, 2. května 2003.
Tamtéž.
54
Tamtéž.
“Ázerbajdžánská republika přistoupila ke všem hlavním multilaterálním dohodám v oblasti lidských práv a pravidelně podává zprávu
o realizaci ustanovení těchto dohod příslušným orgánům.“ International Human Rights Instruments, HRI/CORE/1/Add.117,
27. února 2002.
56
Viz Refworld 2003 na CD ROM nebo www.unhcr.ch/refworld.
55
27
občanství nebo uprchlíci – budou mít právo podat individuální žádost
k Evropskému soudu ve Štrasburku a stěžovat si na porušování Úmluvy
páchané údajně ázerbajdžánskými orgány. Pokud bude žaloba úspěšná,
bude žadateli zajištěno dodržení porušeného práva a bude mu přiznána
kompenzace za minulé porušení. Přestože ECHR negarantuje práva na
azyl per se, jurisprudence Evropského soudu v řadě případů rozhodla, že
vydání nebo vyhoštění se v konkrétním případě může rovnat porušení
Úmluvy pokud byly ukázány závažné důvody potvrzující, že daná osoba
čelí skutečnému riziku mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení
v zemi, kam má být odeslána/vydána (porušení článku 3: zákaz mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu). Kromě toho,
odloučí-li deportace osobu od její rodiny, může se to rovnat porušení
článku 8 ECHR (právo na respektování soukromého a rodinného
života).
3.1 Svoboda pohybu
92. Ázerbajdžánská ústava stanovuje právo svobodného pohybu a možnost
výběru místa pobytu. Ázerbajdžán požaduje od všech svých obyvatel,
trvalých i dočasných, aby se v místě svého bydliště registrovali. V roce
1996 parlament přijal Zákon o registraci podle místa bydliště a pobytu.
Podle §1 tohoto zákona, občané Ázerbajdžánu, cizinci a osoby bez
státního občanství budou registrováni podle místa svého trvalého pobytu
v Ázerbajdžánské republice. Obyvatelé Ázerbajdžánu musí ministerstvo
vnitra požádat o vydání propisky.
93. Pro získání propisky musí žadatelé ukázat, že mají ubytování nebo nějaký
jiný důvod k pobytu v Ázerbajdžánu s pevnou adresou. Zákon v zásadě
nerozlišuje mezi občany, cizinci, uprchlíky, vnitřně přesídlenými
osobami, žadateli o azyl nebo osobami bez státní příslušnosti. Místní
polikliniky mají teoreticky sloužit pouze občanům z jejich okresu. V praxi
však jen velmi málo ázerbajdžánských poliklinik toto pravidlo dodržuje a
při žádosti o lékařské ošetření není nutné se prokazovat propiskou.
Zaměstnání je možné hledat po registraci. Registrační razítko je
vyznačeno také do průkazu totožnosti, který nahradil bývalé sovětské
pasy.
94. Vnitřně přesídlené osoby z okupovaných oblastí Ázerbajdžánu uznané
prima facie žijící v táborech a usídleních nyní mají „prošlé“ propisky neboť
své povolení k pobytu nemohou změnit kvůli tomu, že nemají smlouvu
na ubytování. Přestože jejich propisky jsou „prošlé“, mají povolení
k pobytu v táborech a osadách. To jim umožňuje získat sociální služby
na místních poliklinikách a pomoc od místního Výkonného výboru pro
exulanty. Vnitřně přesídlené osoby mohou získat humanitární pomoc
28
pouze v táborech a osadách, kam byli původně zařazeni, což omezuje
jejich možnost zajistit si ubytování v oblasti, kam by se chtěli přestěhovat
ve snaze najít lepší ekonomické příležitosti. Ty vnitřně přesídlené osoby,
které nežijí v táborech a osadách, mohou získat novou propisku pokud
ukáží důkaz o nájemní smlouvě nebo jinak zajištěném pobytu. Také
vojenská služba se odvíjí od „prošlých“ propisek.
95. I když ázerbajdžánská vláda nepoužívá propisky k diskriminaci neobčanů,
mohou propisku získat jenom žadatelé o azyl s platným pasem a
registrovanou nájemní smlouvou. Velká většina žadatelů o azyl nemůže
takový dokument získat. Žadatelé o azyl bez dokladů, kteří přijeli do
země nelegálně, se nemohou svobodně pohybovat dokud UNHCR
nerozhodne o jejich azylové žádosti. Čelí tak riziku vzetí do vazby kvůli
ilegálnímu vstupu do Ázerbajdžánu a chybějícím právním dokladům.
3.2 Organizovaný zločin
96. Vysoce postavení představitelé a vlivné, bohaté a dobře chráněné osoby
zapojené do trestné činnosti (pašování drog, převaděčství, nelegální
obchod nebo, častěji, korupce) mohou snadno vykonávat nátlak na
kohokoliv, kdo ví o jejich aktivitách. Mít informace o nelegálních
aktivitách vlivné osoby může být nebezpečné kvůli vládnímu nebo
společenskému vlivu dané osoby. Takový tlak může být vykonáván za
aktivní spoluúčasti zkorumpovaných orgánů (policie, soudnictví) nebo
proto, že úřady nejsou ochotny či schopny zasáhnout a postižené osoby
chránit.
III. Ázerbajdžánští uprchlíci a žadatelé o azyl – světové trendy
1. Uprchlická populace a hlavní změny (2002)
97. Na počátku roku 2002 žilo ve světě 270.602 ázerbajdžánských uprchlíků,
z nichž 50.589 (18,7%) poskytovalo pomoc UNHCR. Největší počet
uprchlíků z Ázerbajdžánu žil v Arménii (264.327, tj. 97,7%), druhá
největší skupina žije ve Spojených státech amerických (2.092, tj. 0,77%) a
třetí v Německu (1.843, 0,7%). V ostatních zemích žilo celkem 2.341
(0,87%) ázerbajdžánských uprchlíků.
98. V roce 2002 se počet uprchlíků z Ázerbajdžánu ve všech azylových
zemích zvýšil – azyl získalo celkem 979 osob (0,36%), přesídleno bylo
121 osob (0,04%) a 11 dalších (0,004%) zvýšilo počet uznaných
uprchlíků z Ázerbajdžánu na celkem 1,111 (0,41%).
29
99. V roce 2002 se počet uznaných uprchlíků z Ázerbajdžánu zároveň snížil
o 9.211 (3,4%) osob, které byly naturalizovány, a 7.721 (2,86%) dalších,
tj. celkem o 16.957 osob (6,27%).
100. Celkovým výsledkem růstu a poklesu počtu uprchlíků z Ázerbajdžánu
v roce 2002 popsaného v odstavcích 98 a 99 je konečný počet
ázerbajdžánských uprchlíků na konci roku 2002: 254.732 (pokles o
5,87% v porovnání s počátkem roku 2002). UNHCR poskytovalo
pomoc 50.492 (-0,19%) z nich.
2. Azylové žádosti podané v průmyslových zemích (1999-2002)
101. V letech 1999-2002 podali žadatelé o azyl z Ázerbajdžánu v celém
světě 19.049 azylových žádostí. Z nich bylo 17,128 (89,9%) podáno
v Evropě, 1.371 (7,2%) ve Spojených státech amerických, 545 (2,87%)
v Kanadě a 5 (0,03%) v Austrálii.
102. Nejvyšší počet azylových žádostí ve sledovaném období 1999-2002
byl podán v Německu (7.380, tj. 43,1% celkového počtu žádostí
podaných v Evropě), Nizozemí (4.573, tj. 26,7%), Belgii (1.034, tj.
6,04%) a Francii (1.000, tj. 5,8%). Ve všech ostatních evropských zemích
bylo ázerbajdžánskými žadateli podáno celkem 3.141 (18,3%) azylových
žádostí.
103. V evropských azylových zemích je vidět zřetelný pokles počtu žádostí
o azyl v období 2000-2002 v porovnání s rokem 1999 a v období 20002002 zůstávají čísla konstantní ve všech zemích světa. V roce 2002 došlo
k výraznému zvýšení počtu žádostí ve Švédsku (492,5% v porovnání
s rokem 2001). Ostatní údaje se nijak výrazně nezměnily.
3. Právní postavení a typy postavení uprchlíka
104. Kromě Arménie, kde 247.538 ázerbajdžánských žadatelů o azyl
získalo uprchlický status prima facie podle Úmluvy, byl 5.491 uprchlíkům
přiznán azyl podle Úmluvy z roku 1951, 157 podle mandátu UNHCR a
1.269 podle jiného57 právního statusu. Z celkového počtu 254.255
ázerbajdžánských uprchlíků bylo v Arménii jako prima facie uznáno
247.538 osob a 6.917 pak individuálně v 28 různých zemích světa.
57
Kategorie “jiného” statusu zahrnuje uprchlíky, kterým bylo povoleno zůstat z humanitárních důvodů.
30
4. Azylové žádosti a azylové řízení (2002)
105. V roce 2002 podali ázerbajdžánští občané 5.084 žádostí o azyl
v celkem 36 zemích světa. Rozhodnuto bylo celkem v 7.531 případech –
603 osobám (8%) bylo přiznáno postavení uprchlíka a dalších 414
ázerbajdžánských žadatelů o azyl získalo humanitární status (5,5%).
Celkově bylo 13,5% přijatých rozhodnutí pozitivních. V porovnání
s rokem 1999 představuje toto číslo nárůst počtu pozitivních rozhodnutí
v roce 2002 o 70,6%.
IV. Působení UNHCR (2002-2003)
106. V září 1999 pomohlo UNHCR parlamentu přijmout nový zákon o
uprchlících a spolupracovalo s prezidentskou administrativou na přípravě
dekretu umožňujícího úplnější implementaci Úmluvy z roku 1951.
Ázerbajdžánská vláda a UNHCR podepsaly dohodu o vzniku
společného azylového řízení - zastřešeného Státní komisí pro uprchlíky a
vnitřně přesídlené osoby vedenou místopředsedou vlády - jako
tranzitního mechanismu vedoucího ke vzniku nezávislé vládní procedury.
V roce 2000 dosáhlo UNHCR a Rada Evropy vyhlášení velmi
potřebného zákona o národních nevládních organizacích, které budou
v budoucnosti partnerem UNHCR. V roce 2002 a 2003 se právní aktivity
UNHCR a aktivity v oblasti poskytování ochrany budou soustředit na
nutné monitorování realizace těchto tří reforem ve spolupráci se Státní
komisí pro uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby (azylové řízení), Radou
Evropy, OBSE a národními nevládními organizacemi, jejichž kapacitu
bude nutné posílit tak, aby mohly plně hrát svou úlohu a podporovat
mandát UNHCR.
107. V roce 2000 a 2001 vzrostl počet žadatelů o azyl pocházejících
z Afghánistánu a Čečenska. Několik tisíc Čečenců se během roku 2000
dostalo do Baku, ale UNHCR kontaktovalo až v květnu 2001 poté, co
jejich vlastní systém solidarity zkolaboval. Počet žadatelů o azyl
registrovaných UNHCR přesáhl v prosinci 2001 počet osmi tisíc (včetně
5.635 Čečenců). Žadatelé o azyl jsou registrováni a je jim vydáván dopis
žádající úřady o poskytnutí dočasné ochrany. S pomocí národních a
mezinárodních nevládních organizací je realizován program návštěv
rodin, který slouží k rozhodování o nutnosti poskytnout individuální
pomoc. Kvůli rostoucímu počtu případů bylo UNHCR v Baku nuceno
rozšířit svou kapacitu, jak v oblasti poskytování pomoci, tak v oblasti
lidských zdrojů.
108. Stanovisko UNHCR k čečenským případům je takové, že těmto
žadatelům o azyl a uprchlíkům by měla být poskytována pomoc do doby,
31
než bude situace v Čečensku (Ruská federace) pro návrat příznivá a než
bude možné ověřit dobrovolný charakter takového návratu. Ve svém
úsilí zlepšit režim dočasné ochrany pro tyto osoby se UNHCR v červnu
2003 podařilo přesvědčit ázerbajdžánskou vládu, aby umožnila dětem
žadatelů o azyl a uprchlíků od nového školního roku (čili od září 2003)
přístup ke vzdělávání. Co se týče situace vnitřně přesídlených osob
předpokládá se, že proces hledání mírového řešení sporu bude
pokračovat. UNHCR je připraveno pomoci úřadům při zajišťování
podmínek vhodných pro návrat. Mezitím UNHCR soustředí svou
činnost na aktivity zlepšující podmínky vnitřně přesídlených osob ve
městech (Sumgait a Baku).
109. V souladu s cílem stanoveným v roce 2003 (podpora hledání a
realizace trvalých řešení pro uprchlíky v Ázerbajdžánu) zaměřuje
UNHCR své aktivity v oblasti poskytování ochrany na tři vzájemně se
doplňující oblasti: 1) monitorování právních reforem v oblasti občanství
(v úzké spolupráci s Radou Evropy a OBSE), b) poskytování pomoci a
odborného poradenství vládě při budování fungujícího oddělení pro
vedení azylového řízení, c) podpora, v rámci regionálního koordinačního
rámce, dobrovolného návratu uprchlíků jakmile to podmínky v jejich
zemi umožní.
110. Navrhované cíle programu UNHCR na pomoc vnitřně přesídleným
osobám v Ázerbajdžánu v roce 2003 jsou výsledkem vývoje v posledních
čtyřech letech. V období 1998-2002 UNHCR, kromě pokračující
spolupráce s příslušnými vládními orgány, aktivně prosazovalo
partnerství s organizacemi působícími ve stejné oblasti jako UNHCR
(např. Rada Evropy, USAID, agentury OSN, Světová banka) ve snaze
mobilizovat zahraniční zdroje pro zabezpečení dlouhodobých opatření
na pomoc vnitřně přesídleným osobám a uprchlíkům. Tyto aktivity
probíhaly v situaci klesajících dobrovolných příspěvků na programy
humanitární pomoci pokrývající potřeby vnitřně přesídlených osob, obětí
dlouhodobého konfliktu v Náhorním Karabachu a z něho vyplývající
okupace značné části ázerbajdžánského území. Během tohoto období se
důraz při poskytování mezinárodní pomoci přesunul od čistě
humanitárního přístupu k dlouhodobým rozvojovým strategiím.
UNHCR začalo předávat kontrolu nad projekty partnerům orientovaným
na rozvojovou pomoc tak, aby bylo zajištěno pokračující pokrytí potřeb
vnitřně přesídlených osob (asi 570.000 lidí, z nichž se pomoc UNHCR
dostává k asi 50.000 nejzoufalejším z nich) jejich začleněním do
rozvojových programů řešících problémy národní společnosti jako celku.
Tento přístup umožnil snížení asistenčního programu UNHCR pro
vnitřně přesídlené osoby v Ázerbajdžánu při současném využití podpory
nabízené mezinárodními organizacemi a sponzory orientujícími se na
32
rozvojovou problematiku. Tento proces se odehrál na pozadí
pokračujícího úsilí o nalezení komplexního mírového řešení ve sporu o
Náhorní Karabach (které by kromě jiného mělo zahrnovat návrat vnitřně
přesídlených osob) v rámci Minské skupiny. Nejistota panující ve vztahu
k výsledku jednání vedla výše uvedené činitele (a zejména UNHCR)
k vedení aktivit ve dvou paralelních směrech: a) podpora dlouhodobých
opatření mající zlepšit životní podmínky vnitřně přesídlených osob na
úroveň ostatních členů společnosti, b)příprava plánu postupu pro
zlepšení existujících národních kapacit a přístupu k možným
mezinárodním zdrojům v případě návratu vnitřně přesídlených osob do
jejich oblasti původu při současné rekonstrukci těchto oblastí (včetně
odminování).
111. Oba výše uvedené paralelní směry se odrazily v činnosti UNHCR
v Ázerbajdžánu v roce 2002 a tvoří základ strategie UNHCR ve vztahu
k problematice vnitřně přesídlených osob. Vláda a Mezinárodní měnový
fond/Světová banka iniciovaly v červenci 2001 vznik návrhu Strategie na
snížení chudoby země, která by měla ovlivnit tvorbu státního rozpočtu
pro rok 2003. UNHCR a příslušné vládní orgány vyvíjejí úsilí
zohledňující specifické potřeby vnitřně přesídlených osob v této strategii.
Bereme-li v úvahu existující omezení ekonomické a sociální situace
v Ázerbajdžánu, budou se obě výše uvedené dimenze vzájemně
doplňovat (tj. aktivní účast UNHCR na realizaci strategie i aktivní úloha,
při širokém partnerství s relevantními vládními orgány, mezinárodními
organizacemi, sponzory a národními i mezinárodními nevládními
organizacemi v procesu přípravy rezervních plánů).
V. Ohrožené skupiny
1. Úvod
112. Tento dokument má přinést obecné informace usnadňující
posuzování možných potřeb v oblasti mezinárodní ochrany v případech
žadatelů o azyl z Ázerbajdžánu. Informace zde uvedené nejsou
vyčerpávající a nepokrývají všechny situace, které se v praxi mohou
vyskytnout. Tyto směrnice nemají sloužit ani jako recept pro posuzování
případů; ty by měly být posouzeny individuálně, podle svého meritu a při
aplikaci odpovídajících kritérií. Při rozhodování o žádosti
ázerbajdžánských žadatelů o azyl je třeba vzít v úvahu výše uvedenou
obecnou politickou situaci a situaci v oblasti lidských práv.
113. Přestože Ázerbajdžán se potýká s řadou sociálních, ekonomických a
politických problémů, situace v oblasti lidských práv v Ázerbajdžánu se
v posledních několika letech zlepšila.
33
114. Bez toho, že by následující informace byly vyčerpávající, má UNHCR
za to, že je nutné věnovat zvláštní pozornost ázerbajdžánským žadatelům
o azyl, kteří zakládají svou azylovou žádost na skutečnosti, že patří
k arménskému etniku. Žádosti podávané opozičními aktivisty,
disidentskými novináři, členy netradičních náboženských skupin a
homosexuály (zejména v kontextu služby v armádě nebo pobytu ve
vězení), osobami odepírajícími vojenskou službu z důvodů svědomí a, za
určitých okolností, oběťmi pronásledování ze strany nestátních činitelů
by měly být posouzeny zvlášť pečlivě, neboť v těchto případech mohou
mít žadatelé nárok na přiznání azylu.
2. Etnické menšiny
115. Snaha o sloučení Náhorního Karabachu s Arménií vedla v letech
1988 a 1989 v Baku a v Sumgaitu k vážným násilnostem namířeným
proti Arménům. Etnické napětí se rozšířilo i do dalších částí země. Kvůli
etnickému násilí a eskalaci konfliktu v Náhorním Karabachu na počátku
roku 1992 opustila drtivá většina etnických Arménů Ázerbajdžán.
116. Podle informací UNHCR se nikdo z Arménů přesídlených v roce
1992 nevrátil do Ázerbajdžánu a je tedy těžké posoudit riziko v případě
návratu (pokud by jej ázerbajdžánské úřady vůbec povolily). Část
ázerbajdžánských Arménů, kteří v roce 1992 opustili zemi, odešla do
Arménie, kde posléze získala občanství nebo status uprchlíka, avšak řada
arménských uprchlíků, kteří odešli do jiných částí bývalého Sovětského
svazu, ochranu nezískala. Trvalé řešení pro ně teprve musí být nalezeno.
V případě sekundárních pohybů těchto uprchlíků je nutné velmi pečlivě
posoudit potřeby těchto žadatelů v oblasti ochrany i možnost nalezení
bezpečí jinde.58
117. Podle průzkumu provedeného v roce 2003 realizačním partnerem
UNHCR může v Ázerbajdžánu žít ještě na 30.000 Arménů, většinou žen
provdaných za Ázerbajdžánce nebo Rusy. Zacházení s těmito osobami je
oblast od oblasti různé. Pravidelně se však objevují případy diskriminace
etnických Arménů. Diskriminace se týká přístupu k místům ve vládní
správě, výplaty penze a dalších sociálních dávek a obecně problémů při
jednání s úřady. Diskriminace v zaměstnání je běžná. Přístup k veřejným
funkcím může být omezen pro osoby s arménským jménem nebo
s rodinnými příslušníky arménského původu. Co se týče soukromých
zaměstnavatelů, je zcela na nich koho se rozhodnou přijmout nebo
propustit.
58
Tento dokument se zabývá situací v zemi původu, ale nevěnuje se situaci ázerbajdžánských uprchlíků ve třetích
zemích. To je zvláštní problematika, která může vyžadovat další průzkum.
34
118. Etničtí Arméni žijící na území Ázerbajdžánu si raději mění jméno a
snaží se chovat nenápadně.
119. Při povinné výměně starých sovětských pasů za nové doklady
totožnosti nemá většina obyvatel problémy, někteří lidé se však setkali
s byrokratickými překážkami překonanými úspěšně úplatkem (vnímaným
jako běžná rutina).
120. Děti ze smíšených manželství většinou nemají problémy s přístupem
k veřejným zdravotním službám. V individuálních případech byly
zaznamenány některé nepřátelské reakce nižšího zdravotnického
personálu.59
121. Zvláštní pozornost by měla být věnována případům, kde
diskriminační opatření vedla k nemožnosti zajistit si živobytí, využívat
svých finančních nebo sociálních práv a k obecným obavám, nejistotě
nebo strachu.
122. Kromě toho je třeba postupovat opatrně při posuzování případů
smíšených manželství, kdy zástupce ázerbajdžánské strany zemřel a
zanechal po sobě arménskou ženu/muže s dětmi pocházejícími ze
smíšeného manželství. Tito lidé se mohou stát cílenou obětí
pronásledování.
123. Náhorní Karabach není pro etnické Armény v Ázerbajdžánu z řady
důvodů reálnou alternativou vnitřního útěku. To platí především pro
osoby pocházející ze smíšených manželství, kdy je jeden z rodinných
z rodinných příslušníků částečně nebo zcela ázerského původu. Území
Náhorního Karabachu je v podstatě nepřístupné kvůli rozsáhlému
zaminování a stálým přestřelkám na frontové linii. Bezpečnostní situace
v Náhorním Karabachu zůstává i nadále nejistá a zatím nebylo nalezeno
mírové řešení konfliktu v této oblasti.
124. Podíváme-li se na celou problematiku souhrnně: přestože
diskriminace etnických Arménů není oficiální politikou Ázerbajdžánu,
v každodenním životě určitá diskriminace, tolerovaná úřady, existuje.
Tato diskriminace se sama o sobě pronásledování nerovná, avšak
v individuálních případech je možné, že kumulativní dopady
diskriminace se pronásledování rovnat mohou.
59
“Komise bere na vědomí obecnou vysokou úroveň vzdělání obyvatel. Vítá skutečnosti, že je zajištěna 10-letá povinná bezplatná školní
docházka.Vítá široké působení žen v institucích vyššího vzdělávání i opatření přijatá pro zajištění vzdělání menšin a uprchlíků“, UN
Committee on Economic, Social and Cultural Rights, E/C.12/1/Add.20, 22. prosince 1997,
http://www.unhcr.h/tbs/doc.nsf/(Symbol)/E.C.12.1.Add.20.En?Opendocument.
35
125. Je třeba mít na paměti, že mnoho Arménů, kteří z Ázerbajdžánu
uprchli po roce 1998, neodešlo do Arménie, ale do jiných republik
bývalého Sovětského svazu.
126. Všechny žádosti etnických Arménů, kteří vlastní doklad totožnosti
naznačující jejich etnickou příslušnost snadno rozpoznatelným
příjmením, by měly být posouzeny velmi pečlivě. Těmto případům je
nutné zvláštní pozornost protože se může jednat o osoby přicházející
z jedné z bývalých sovětských republik a jejich občanství může být
nejasné. Stojí také za zmínku, že tyto osoby by pravděpodobně byly na
mezinárodních ázerbajdžánských hranicích odmítnuty pokud by došlo
k deportaci z azylové země.
127. Původní etnické menšiny, jako Talyši, Lezgínové, Avaři, Židé a
Gruzínci, netrpí diskriminací, přestože není možné vyloučit, že jednotliví
příslušníci těchto skupin aktivně prosazující národní program svého
etnika se mohou setkat s problémy ze strany úřadů.60
3. Opoziční strany a média
128. Podle ústavy existuje v Ázerbajdžánu pluralitní politický systém a
v zemi je registrováno 40 politických stran.
129. Vládnoucí stranou Ázerbajdžánu je momentálně „Strana nového
Ázerbajdžánu“ (NAP) vzniklá v roce 1992. Brzy poté, v roce 1993,
pozvali vůdcové strany k moci Hejdara Alijeva. Od té doby je NAP
v zemi dominantní stranou. Její členové zastávají drtivou většinu
vysokých pozic ve vládě. Parlamentní volby konané v letech 1995 a 2000
byly kritizovány za vážné nedostatky. Také volby v roce 2000 trpěly
vážnými chybami; v těchto volbách získala strana NAP 82 z celkového
počtu 125 parlamentních křesel.
130. Hlavními opozičními stranami Ázerbajdžánu jsou Musavat,
Ázerbajdžánská lidová národní fronta (APFP, rozdělená nyní na
konzervativce a reformátory), Ázerbajdžánská strana národní nezávislosti
(ANPI), Ázerbajdžánská demokratická strana, Ázerbajdžán liberální
strana, Ázerbajdžánská sociálně demokratická strana a Strana
spravedlnosti. V roce 1998, v době před prezidentskými volbami, se
několik silných opozičních stran spojilo v Demokratický kongres. V roce
2000, po smrti svého předsedy, bývalého prezidenta Abulfeze Elchieby,
60
“V roce 1999: Lezginové 178.000 (2,2%), Talyšové 76.800 (1,0%), Avaři 50.900 (0,6%), mešketští Turkové 43.400 (0.,5%),
Tataři 30.000 (0,4%), Ukrajinci 29.000 (0,4%), Zakhorové 15.900 (0,2%), Gruzínci 13.100 (0,2%), Tatové 10.900 (0,1%), Židé
8.900 (0,1%), Udiové 4.200 (0,05%), další národnosti 9.500 (0,12%)“ International Human Rights Instruments,
HRI/CORE/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbs/doc.nsf/0/fdae5b4ca8960910c12569e02a
?OpenDocument&Start=1&Count=1000&ExpandView.
36
se APFP rozpadla na dvě soupeřící skupiny – skupinu „reformistů“
vedenou Ali Kerimlim, a „konzervativce“ vedené Mirmahmudem
Miralioglu. Předseda konzervativního křídla byl zvolen do parlamentu,
avšak odmítá se účastnit práce parlamentu, který považuje za nelegitimní.
131. Vůdce strany Musavat, Isa Gambar, byl předsedou parlamentu
v letech 1992-1993, kdy zemi vládla koalice strany APFP a Musavat.
Poté, co se prezidentem stal Alijev, byl Isa Ganbar na základě několika
obvinění zatčen, avšak zanedlouho byl propuštěn. V srpnu 2000 byl
zatčen šéfredaktor novin této strany (Yeni Musavat) na základě obvinění
z pokusu o únos, terorismu a nelegálního vlastnictví zbraní. Pan Arifogli
strávil ve vazbě 45 dní. 17. srpna 2001 zastavil úřad veřejného
prokurátora bez jakéhokoliv odůvodnění vyšetřovací proces a 10. září
2002 byl případ odložen.
132. Vůdce Demokratické strany Ázerbajdžánu Rasul Gulijev byl v roce
1993 blízkých příznivcem Hejdara Alijeva. Jeho vztah s Alijevem se však
v roce 1996 náhle zhoršil a Gulijev rezignoval. Od té doby žije ve
Spojených státech a stal se silným oponentem Hejdara Alijeva.
133. Hlava Ázerbajdžánské liberální strany Lala Showket Alijevová byla
v roce 1993 také příznivkyní Aliejva a byla jmenována ministryní
zahraničí. V roce 1996 však rezignovala a založila vlastní
Ázerbajdžánskou liberální stranu.
134. Podle dostupných informací jsou všechny výše uvedené opoziční
strany u ázerbajdžánských úřadů oficiálně registrovány.
135. Ázerbajdžánská ústava stanovuje svobodu projevu a svobodu tisku;
vláda však tyto svobody omezuje. Po zrušení cenzury v roce 1998 jsou
hlavním prostředkem nátlaku na nezávislá média soudní žaloby podávané
státními úředníky s cílem dosáhnout uzavření redakcí novin, zahajování
trestního řízení proti novinářům a uvalování pokut.
136. Pouhé členství v opoziční politické straně samo o sobě nepostačuje
pro podání oprávněné žádosti o azyl. Vyhranění aktivisté uveřejňující
kritické články v opozičních novinách, vedoucí nepovolené demonstrace
nebo „provokační akce“ se mohou v některých případech setkat s tvrdou
reakcí úřadů – včetně zatčení, vzetí do vazby a nespravedlivého soudního
procesu. Prominentní ázerbajdžánští političtí aktivisté, kteří tvrdí že
prchají před pronásledováním z politických důvodů, mohou mít
opodstatněnou žádost v závislosti na konkrétních okolnostech daného
případu.
37
4. Náboženské menšiny
137. Ázerbajdžánská populace je tradičně muslimská a patří většinou
k šíitské větvi islámu. Po dlouhých letech sovětské ateistické vlády je však
společnost z velké části světská. Militantní islámští fundamentalisté
nejsou tolerováni a obecný postoj vůči jiným náboženským skupinám,
včetně křesťanů a židů, je většinou tolerantní.
138. Článek 18 a 48 ústavy umožňuje příznivcům každé víry praktikovat
své náboženství bez omezení. Neexistuje žádné státní náboženství a
ústava zakotvuje právo na výběr nebo změnu vlastního náboženského
vyznání. Zákon o náboženské svobodě však obsahuje ustanovení, která
vládě umožňuje efektivně omezit náboženské aktivity členů netradičních
náboženských skupin. Zákon také zakazuje šíření víry cizinci.
139. Nejběžnější omezení náboženské svobody vyplývá z požadavku
Zákona o náboženské svobodě, že náboženské společnosti se musí
registrovat u vládních orgánů. Státní komise pro práci s náboženskými
asociacemi převzala odpovědnost za registraci náboženských skupin od
Odboru pro náboženské záležitosti Ministerstva spravedlnosti v červnu
2001.
140. Náboženské skupiny mohou působit i bez registrace, nemohou však
bez ní založit účet u banky a jednat jako právní osoba. V některých
případech mohou být členové takových organizací zadrženi, pokutováni
a, v případě cizinců, deportováni.
141. Náboženské materiály mohou být do Ázerbajdžánu dováženy
s povolením Státní komise pro práci s náboženskými asociacemi.
Vyskytly se zprávy o omezení dovozu náboženské literatury a dalších
materiálů.
142. V prosinci 1999 oznámil prezident Alijev, že od této chvíle bude
vláda dodržovat standardy OBSE týkající se svobody náboženského
vyznání. V souladu s jeho příkazem pak zřejmě státní úředníci přijali
opatření k nápravě minulých porušování těchto standardů a registrovali
řadu náboženských organizací, kterým byla dříve registrace odmítána.
V říjnu 2002 vláda a OBSE/ODIHR společně zorganizovali konferenci
o svobodě náboženského vyznání a boji proti terorismu.
143. Jako vedlejší poznámku je nutné uvést, že někteří vládní úředníci
sdílejí obecné a rozšířené předsudky vůči etnickým Ázerbajdžáncům,
kteří konvertovali ke křesťanství a jiným náboženstvím.
38
144. Nové náboženské skupiny, které nemají v Ázerbajdžánu tradici,
nejsou vždy společností přijímány. Po prohlášení prezidenta Alijeva se
však značně snížil výskyt případů obtěžování a diskriminace příslušníků
těchto netradičních denominací. Přestože každý podobný případ bude
muset být posouzen individuálně, pouhé členství v jedné z netradičních
náboženských denominací by zřejmě nestačilo k ospravedlnění žádosti o
azyl. Žádosti podané vedoucími představiteli nebo aktivisty netradičních
náboženských skupin však musí být zváženy velmi pečlivě.
5. Homosexuálové
145. Podle §113 bývalého sovětského trestního zákoníku byl „sexuální styk
mezi dvěma dospělými muži“ považován za trestný čin a mohl být
potrestán až třemi lety vězení. Nový ázerbajdžánský trestní zákoník,
který vstoupil v platnost 1. září 2000, sexuální styk mezi homosexuály
dekriminalizoval (§150).
146. Homosexualita není ázerbajdžánskou společností přijímána a
homosexuálové v zemi svou sexuální identitu skrývají. Kvůli sociálnímu
tlaku a tradicím se homosexuálové stávají obětí diskriminace, obtěžování
a špatného zacházení a úřady jim neposkytují efektivní ochranu. Podle
stupně závažnosti a/nebo své frekvence se tyto činy mohou rovnat
pronásledování. Podle obecného názoru bude mít dekriminalizace
homosexuálních vztahů novým trestním zákoníkem jen malý dopad na
způsob, jakým jsou homosexuálové společností vnímáni a na obecné
zacházení s nimi. Ve vězení a v armádě se homosexuálové údajně často
stávají obětí nelidského nebo ponižujícího zacházení. Podle stupně
závažnosti a frekvence činů se takové jednání může v individuálních
případech rovnat pronásledování.
6. Osoby vyhýbající se vojenské službě/Dezertéři
147. Podle §2 ázerbajdžánského Zákona o vojenské službě je každý
dospělý občan mužského pohlaví povinen vykonat vojenskou službu.
Článek 76, odst. 2 ázerbajdžánské ústavy uvádí, že pokud služba
v ozbrojených silách není v souladu s přesvědčením občana, může být
aktivní vojenská služba nahrazena dvěma lety alternativní vojenské
služby. Neexistuje však procedura pro realizaci tohoto ustanovení, které
proto v praxi není aplikováno.
148. Podle Zákona o vojenské službě musí být všichni muži ve věku od 18
do 35 let, kteří nemají nárok na osvobození nebo výjimku, odvedeni do
služby v armádě. Na základě novely výše uvedeného zákona z 25.
prosince 2001 byl odvodový věk prodloužen do 35 let.
39
149. Podle §321 trestního zákoníku může být za vyhýbání se vojenské
službě osoba odsouzena k odnětí svobody až na dva roky v době míru a
na tři až šest let v době válečného stavu. Dezerce je trestána odnětím
svobody od tří do sedmi let v době míru a od pěti do deseti let ve době
války (§334 trestního zákoníku). U tohoto článku je však uvedena
poznámka uvádějící, že dezertér může být v době míru osvobozen od
trestní zodpovědnosti, pokud se tohoto činu dopustil poprvé. Osoby
vyhýbající se vojenské službě a dezertéři jsou však trestně stíháni jen
namátkově a procedura stíhání často závisí na individuálním přístupu
příslušných důstojníků.
150. Vyhýbání se vojenské službě a dezerce jsou častým jevem. Jejich
důvodem jsou ubohé podmínky a šikanování přetrvávající
v ázerbajdžánské národní armádě. Počet sebevražd v armádě hlášených
v tomto roce vzrostl. Jen v srpnu 2001 zemřelo během tří týdnů 18
vojáků (sebevraždou, od slunečního úpalu nebo následkem dehydratace).
Prostředkem, jak se vyhnout vojenské službě, je možnost opakovaného
placení úplatků a dobré kontakty.
151. Nařízení o alternativní vojenské službě přijaté v roce 1992 stanovuje
možnost náhradní vojenské služby pouze pro studenty náboženských
institucí a církevní představitele.
152. Vzhledem k současné situaci by se žádost ázerbajdžánského občana,
hovořícího o pronásledování kvůli vyhýbání se vojenské službě,
normálně pro přiznání postavení uprchlíka podle článku 1A(2) Úmluvy
z roku 1951 nekvalifikovala. Osoby odepírající vojenskou službu
z důvodů svědomí, pro které by vojenská služba byla v rozporu s jejich
náboženským, politickým nebo morálním přesvědčením, mohou mít
opodstatněný důvod žádat o azyl.61
VI. Shrnutí
153. Ve světle výše uvedeného si následující kategorie osob zaslouží
zvláštní pečlivost při posuzování své azylové žádosti, protože mohou mít
nárok na přiznání azylu v souladu s Úmluvou z roku 1951:
• novináři a členové opozičních politických stran;
• příslušníci arménské menšiny a děti pocházející ze smíšených
arménsko-ázerbajdžánských manželství;
61
Viz “Příručka postupů a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy z roku 1951 a Protokolu z roku
1967 o postavení uprchlíků“, nové vydání, Ženeva, Leden 1992, Kapitola V. Zvláštní případy, B. Dezertéři a osoby
vyhýbající se vojenské službě; Refworld 2003, CD 3 - Legal Information/Refugee policy and practice nebo
http://www.unhcr.ch/cgibin/texis/vtx/home/++wwBm_e14VpwwwwnwwwwwwwhFqhT0yfEtFqnp1xcAFqhT0yf
EcFqewXVowDmxddAadDa7Gdqnm1Gn5awDmagGoBnGowahdGaynBnGMoDoDta2nh1tnnaIBwB15a1DmnGa
BrnaWK9WagdDVnDBodDaDzmxwwwwwww1FqmRbZ/opendoc.pdf.
40
• homosexuálové;
• osoby vyhýbající se vojenské službě a dezertéři;
• příznivci netradičních náboženských denominací.
Bibliografie
1. Amnesty International Report 2003 – Tato zpráva pokrývá období od
ledna do prosince 2002, http://web.amnesty.org/report2003/azesummary-eng.
2. BBC News, Azerbaijan president bid for third term, 7. září 1999,
http://news.bb.co.uk/2/hi/asi-pacific/441070.stm.
3. Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency, CIA), The
World Fact Book 2002, Azerbaijan, http://www.odci.gov/cia
/publications/factbook/geos/aj.html#intro.
4. Centre for Eastern Studies, Armed Conflicts in Post-Soviet Region.
Present Situation. Prospects for Settlement. Consequences. Varšava,
červen 2003, http://www.ocw.waw.pl/en/epub/eprace/09/01.htm.
5. Country of Origin Information Workshop, Bratislava, 13.-14.
prosince 1999, Final Report – Azerbaijan. Organizováno UNHCR ve
spolupráci s ACCORD a slovenským Úřadem pro migraci. Refworld
2003.
6. Danish Immigration Service, Report on fact-finding mission till
Azerbaijan, Former OPON forces in Azerbaijan etc., 27.1.-1.2.2002,
http://www.udlst.dk/NR/rdonlyres/ew4pdnyvw26p41lyktm6bzjdn4
55wjjmsrofesjaxi3azqwvjxlhntemqk7fxfhkkktejuuk2z7j53gksv4cd6aif
zkd/Azerbaijan281002.pdf
7. Economist Intelligence Unit (EIU), Country Profile 2002, Armenia,
http://db.eiu.com/reports.asp?title=Country+Profile+Armenia&
valname=CPCAMD&doc_id=1109490&x=20&y=11.
8. Evropská komise, Background Briefing Azerbaijan, únor 2003,
http://www.europarl.eu.int/meetdoc/delegations/caus/20030409/0
2.pdf
9. Freedom House, Armenia/Azerbaijan, Nagorno-Karabakh, 20012002,
http://www.freedomhouse.org/research/freeworld/2002/
countryratings/srmenia-azerbaijan.htm
10. Human Rights Watch World Report 2002 – Azerbaijan,
http://www.hrw.org/wr2k2/europe3.html
11. Human Rights Watch, Azerbaijan 2002, pokrývající období od
listopadu 2001 do listopadu 2002, http://www.hrw.org/wr2k3/
europe3.html
12. Institute for War and Peace Reporting, Caucasus Country Profiles,
Azerbaijan, internet 17.7.2003, http://www.iwpr.net/index.pl?
Caucasus_profile_azerbaijan.html.
41
13. International Committee of the Red Cross (ICRC) – Nagorny
Karabakh: ICRC granted access to all detainees, 9. srpna 2002,
http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/iwpList265/DBEA689B
6D93B8ECC1256C10002B1842
14. International Committee of the Red Cross (ICRC) – Nagorny
Karabakh: ICRC granted access to all detainees, 9. srpna 2002,
http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/iwpList265/DBEA689B
6D93B8ECC1256C10002B1842
15. National Democratic Institute for International Affairs: International
Election Observer Delegation to Azerbaijan October 11, 1998,
Presidential Election, 13. října 1998, http://www.accessdemocracy.
org/library/ 1046_az_preselect1098.pdf
16. Norwegian Refugee Council/Global IDP Project, Profile of Internal
Displacement: Azerbaijan, Compilation of the information vavilable
in the Global IDP Database of the Norwegian Refugee Council (k
5.5.2003),
http://www.db.idpproject.org/Sites/IdpProjectDb/idp
Survey.nsf/wCountries/Azerbaijan.
17. Organisation for Security and Cooperation in Europe, Office for
Democratic Institutions and Human Rights , Presidential elections in
the Republic of Azerbaijan, 11. října 1998, http://osce.org/
odihr/documents/reports/election_reports/az/azer2-2.pdf.
18. Tisková zpráva OBSE, 15. května 2002, Personal representatives of
Armenian and Azerbaijani Presidents held Nagorno-Karabakh talks
in Prague, http://osce.org/news/generate.php3?news_id=2458.
19. Organisation for Security and Cooperation in Europe, Office for
Democratic Institutions and Human Rights (OSCE-ODIHR),
Republic of Azerbaijan, Parliamentary Elections 5 November 2000
and 7 January 2001, Final Report, Varšava, 15. ledna 2001.
20. Relief Web, Karabakh enclave re-elects „president“ Gukasyan, 12.
srpna 2002.
21. Report of the Independent American Monitoring Commission –
Nagorno-Karabakh Presidential Elections, 11. srpna 2002.
22. U.S.Committee for Refugees World Refugee Survey 2003, Azerbaijan.
23. U.S.Department of State Country Report on Human Rights Practices
2002 – Azerbaijan.
24. U.S.Department of State, Annual Report on the International
Religious Freedom for 2002 – Azerbaijan.
25. US Department of State, Bureau of European and Eurasian Affairs,
Washington DC, 11. září 2002, Fact Sheet, The United States and
Nagorno-Karabakh, http://www.state.gov/ p/eur/rls/fs/13502.htm.
26. Komise pro eliminaci všech forem rasové diskriminace (CERD),
CEDR/C/304/Add.75, 12. dubna 2001, http://www.unhcr.ch/TB
S/doc.nsf/0/80256404004ff315c125638c005d01ee?OpenDocument
42
27. UN International Human Rights Instrument, HRI/CORE
/1/Add.117, 27. února 2002, http://www.unhcr.ch/tbc/
doc.nsf/0/fdae5b4ca8960910c12569e40054e02a?OpenDocument&St
art=1&Count=1000&ExpandView.
28. UNHCR Refworld 2003 CD ROM nebo www.unhcr.ch/refworld.
29. “Příručka postupů a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle
Úmluvy z roku 1951 a Protokolu z roku 1967 o postavení uprchlíků“,
nové vydání, Ženeva, Leden 1992, Kapitola V. Zvláštní případy, B.
Dezertéři a osoby vyhýbající se vojenské službě; Refworld 2003, CD 3
- Legal Information/Refugee policy and practice nebo
http://www.unhcr.ch/cgibin/texis/vtx/home/++wwBm_e14Vpww
wwnwwwwwwwhFqhT0yfEtFqnp1xcAFqhT0yf
EcFqewXVowDmxddAadDa7Gdqnm1Gn5awDmagGoBnGowahd
GaynBnGMoDoDta2nh1tnnaIBwB15a1DmnGaBrnaWK9WagdDV
nDBodDaDzmxwwwwwww1FqmRbZ/opendoc.pdf
30. United Nations Human Development Reports 1998, http://unaz.org/undp/publications.htm.
31. United Nations Committee against Torture and Other Cruel,
Inhuman
or
Degrading
Treatment
or
Punishment,
CAT/C/CR/30/1, 14. května 2003, http://www.unhcr.ch/tbs/doc.
Nsf/0/943f59aeb11a17dbc1256d51003b9722?OpenDocument.
32. World Bank – Azerbaijan – Poverty Report 2003,
http://www.wds.worldbank.org/servlet/WDSContentServer/WDSP
/IB/2003/06/27/000012009_20030627103734/Rendered/PDF/248
9%%AZ.pdf.
33. World Bank, Human Development Sector Unit, South Caucasus
Country Unit, Europe and Central Asia Region, Azerbaijan Republic
Poverty Assessment, 4 June 2003, http://poverty.worldbank.org
/library/region/6/11/
34. Armenians on the Internet, 10. července 2002, http://www.hyeetch.
Nareg.com.au/republic/karabagh_pl.html.
35. UN Committee on Economic, Social and Cultural Rights,
E/C.12/1/Add.20, 22. prosince 1997, http://www.unhcr.h/tbs/
doc.nsf/(Symbol)/E.C.12.1.Add.20.En?Opendocument
36. Reporteurs Without Borders, Azerbaijan, Annual Report 2003, 2.
května 2003, http://www.rsf.org/country-53.php3id_mot=272&vali
der=OK.
37. Radio Free Europe/Radio Liberty, 15. května 2003,
http://www.armenialibery.org/armeniareport/report/en/2003/F8D
0BC31-189A-4DC5-A9C2-3C5D6B8C755B.asp
38. Radio Free Europe/Radio Liberty, 22. května 2003,
http://www.armenialibery.org/armeniareport/report/en/2003/0701
946C-B33F-481C-B720-2BCDC7415DF7.asp
43
39. Relief Web, Mercey Corps, 20. června 2003, Years after conflict
Azerbaijan´s displaced continue to suffer.
44