stáhněte zde

příběh
62
30. březen 2015 INDEX
NEEXIstujE NIc
jako fEstIval zaDarmo
pražský koncert The Rolling Stones v roce 1990
byl jedním ze symbolů polistopadové svobody. Slavné „Kameny“
se přivalily na osobní pozvání Václava havla.
Desetitisíce lidí projdou každoročně hudebním festivalem na vltavských ostrovech v centru prahy, aniž by zaplatily jedinou korunu
za vstup. A to i přesto, že rozpočtem i produkcí se United Islands vyrovnají největším tuzemským festivalům s tisícovými lístky.
Jejich zakladatelé ušli dlouhou cestu od prvního velkého rockového koncertu ve svobodném Československu.
Text: Jan Beránek
Foto: ČTK
příběh
Byla výhoda, že Stouni tu proStě hrát chtěli,
tvrdí Jakub Mejdřický, jeden z pořadatelů památného koncertu
Rolling Stones na pražské Letenské pláni. Rockoví matadoři si
kromě jiného objednali i tunu suchého ledu. „Nevím, jestli si to
dnes ještě někdo dovede představit, ale i když byl rok 1990, tak
šlo pořád o sedmou pětiletku. Tady byl problém sehnat dvoustovku hřebík, natož tunu suchého ledu,“ popisuje Mejdřický situaci,
ve které museli jako produkční Rolling Stones vyrazit na nákupy
do Vídně, aby sehnali padesát kladiv a byli vůbec schopni postavit pódium. S vypětím sil sehnali i obrovské množství suchého ledu, který kapela nakonec vůbec nepoužila. Byla to jen záloha pro
chlazení zařazená na seznam produkce univerzálně pro celý svět.
V srpnové Praze ovšem zcela nepotřebná.
Devadesátá léta přinesla do Česka i jiné festivaly, než byla Bratislavská lyra nebo sokolovská politická píseň. Nadšení v nové
době nechybělo, chyběly zkušenosti a funkční obchodní model.
Především pražské akce, ale i festivaly v dalších městech, téměř
bez výjimky narazily. „Festival je prostě o tom, že člověk vypadne
z města. A na to dojel třeba E. T. Jam na Džbánu – i s monstróz-
63
30. březen 2015 INDEX
ní podporou od tehdejšího Eurotelu a s kapelami, které by samy
o sobě mohly naplnit velké haly,“ tvrdí Mejdřický.
Promotérské začátky byly plné přehmatů, ale přinášely mnoho nových zkušeností. V Malé sportovní hale pořádal Mejdřický
s kolegy i třeba koncert Michaela Stipea ještě bez R.E.M. s Natachou Atlas. „Řešili jsme, jak tam dostat lidi, a tak jsme vzali pár
českých kapel. Bohužel jsme udělali v půlce přestávku a před vystoupením hlavních hvězd jich devadesát procent odešlo,“ tvrdí
dnes už více než padesátiletý promotér, který přes pětadvacet let
testuje hudební vkus českého posluchače.
Zkušenosti to ale byly k nezaplacení. Připravovali třeba i koncert Joea Cockera na Staroměstském náměstí, který si tam objednala italská televize. „Tou dobou už se dalo vybírat z celkem
slušné aparatury, protože vycítili šanci vydělat zelináři, kteří sice nerozuměli zvuku, ale měli peníze a chopili se šance,“ dodává
Mejdřický, který se po divokých devadesátých letech zapojil do
organizační skupiny nového formátu městského festivalu a zaplnil mezeru mezi kluby a velkými akcemi typu Rock for People
nebo Colours of Ostrava.
příběh
64
„Našel jsem Jakuba Mejdřického, který se mi po všech Stounech a velkých akcích v devadesátých letech přiznal, že ho mrzí,
že takzvané Spojené ostrovy nevymyslel sám,“ popisuje spojení
s ostříleným matadorem spoluzakladatel konceptu festivalu na
pražských ostrovech David Gaydečka. Mejdřický přinesl své zkušenosti ve chvíli, kdy Gaydečka bojoval se servisem, který zahraniční skupiny požadovaly.
„Když jsme tu měli první zahraniční kapelu, tak jsme o ní přemýšleli spíš jako o sobě. Až když přijeli, tak jsme si uvědomili,
že ty požadavky poslané předem mysleli skutečně vážně. Takže
jsme byli ujištěni, že když má být v šatně Martini, tak to má být
Martini, a ne víno z Moravy. A když tam má být pivo Heineken,
tak to nemá být Plzeň,“ vzpomíná na první kontakty s požadavky profesionálních muzikantů, nad kterými postupně přestávali
kroutit hlavou. „Francouzský rocker Rachid Taha překvapil nekonečnou jízdou noční Prahou provozovatele autodopravy natolik, že poté, co ho předal kapele ráno na letišti, zvažoval, že změní
obor podnikání,“ vzpomíná Gaydečka.
Původně jednorázová událost s propojenými ostrovy se během
jedenácti let rozrostla v největší tuzemský městský festival, který
už od roku 2004 pravidelně oživuje centrum metropole. A to má
i své zvláštnosti, například na něm nemá smysl vybírat vstupné
a jeho inancování je každý rok velké dobrodružství.
Festival bez lístků není nikdy zadarmo
Cesta k festivalu, jímž se volně prochází a hrají na něm skupiny,
které by běžný posluchač nejspíš nikdy neslyšel, byla velmi dlouhá. A rozhodně nejde o charitativní projekt. „Máme rozpočet kolem třiceti milionů korun. Se vstupným jsme ale narazili a zjistili,
že to prostě v Praze není jednoduché,“ vysvětluje Gaydečka.
Už první ročník proměnil ani ne třicetileté pořadatele přes noc
v milionové dlužníky. Gaydečka s organizačním týmem totiž naráželi na klasické začátečnické problémy. „Nic nebylo napevno,
pořád nám to bobtnalo pod rukama. České aerolinie třeba slíbily,
že přivezou kapely, ale najednou jsme zjistili, že se jejich sponzoring netýká zvukového aparátu a nástrojů. To znamenalo další
náklady. Podobně nám naskákaly i nájmy za aparaturu a pódia,“
popisuje, jak se zadlužili hned po prvním ročníku. „Ekonomic-
čísla uNItED IslaNDs
30. březen 2015 INDEX
ky to byl pro nás samozřejmě průšvih. Navíc mi tehdy na akci
ukradli notebook se všemi kontakty a já nevěděl, komu všemu
dlužíme. Ještě teď se občas stane, že se někdo přihlásí, ale myslím, že už by mělo být všechno splaceno. Musel jsem pak dělat
na tři úvazky, abych to dokázal. Trvalo to osm let a se splácením
nám pomohlo dost dalších lidí,“ vypráví Gaydečka.
Festival ale přežil, a to i přesto, že Gaydečka s kolegy neměli
v roce 2004 ambici dělat festival s tradicí. Spíš šlo o to, vyzkoušet
nápad, jak využít víc než deset pražských ostrovů. „Pomohl nám
vstup do EU. Ukázalo se totiž, že není žádná naplánovaná akce,
která by to oslavila. Navíc myšlenka spojení deseti různých žánrů
v jeden silný festival odrážela i duch celé Unie. Tak jsme to odvyprávěli na magistrátu i na pár dalších místech a vyšlo to, dostali
jsme zelenou. Sice ne inanční, ale vyšli nám vstříc třeba s povoleními,“ vysvětluje Gaydečka. Na začátku května 2004 zároveň
v Praze probíhalo i hokejové mistrovství světa, a tak jednoeurové
vstupné na první ostrovní akci zaplatilo přes čtyřicet tisíc lidí. To
rozhodlo, že se organizátoři i přes dluhy pustí do dalšího ročníku.
A ten se povedl. Snížili počet zapojených ostrovů a zvýšili vstupné. Patnáct tisíc a plusová bilance opět rozhodla o pokračování.
„Třetí rok už jsme to ale překombinovali. Chtěli jsme se zase dostat
na 40 tisíc lidí. Sehnali jsme skupinu Placebo a rozjeli akci na třech
scénách, které navíc nehrály zároveň, aby mohli lidé s permanentkami přejíždět. Nakonec byl systém pro diváky ale nepřehledný
a skončili jsme v minusu,“ popisuje Gaydečka okamžik, kdy si pořadatelé začali uvědomovat, že je možná čeká osud všech předchozích pokusů o vybudování festivalové tradice v Praze.
Důvodů bylo více. „Zjistili jsme, že Pražáci pořád jezdí na víkend pryč z města. Zároveň jsme zjistili i něco o našich návštěvnících a později nám to potvrdil i profesionální výzkum. Když lidé jedou na Colours of Ostrava, tak počítají jen s cenou vstupenky
a nepřemýšlejí o tom, kolik zaplatí ještě za dopravu, bydlení, pití
a fungování na festivalu. V tomto ohledu jsme sice levnější, ale
bohužel tak nikdo moc nepřemýšlí,“ tvrdí Gaydečka.
„Nejsme klasický festival, kam se jezdí lidi vyřádit. To jsme
si uvědomili až po prvních třech ročnících, kdy jsme zkoušeli
všechny možné modely vstupného. Ani jeden z nich ale nesplnil naše očekávání,“ tvrdí Gaydečka. „Pokud neodjedu na festival
30
60
8
1.75
8
11
milionů korun
rozpočet
milionu korun
tisíc
návštěvníků
l et splácení
dluhů
hudebních scén
ročníků
příběh
z města, tak jsem pořád svázaný svým programem a stihnu jenom pár kapel. Zároveň je také pořád velké riziko, že mohu potkat v tramvaji rodiče nebo šéfa,“ vysvětluje Gaydečka důvody,
proč v roce 2007 nakonec zvolili model, kdy se kolem řeky hraje
zadarmo. Museli to zkusit, protože to byla poslední možnost.
„Tehdy to bylo buď, anebo. Říkali jsme si, že pokud to nevyjde
bez vstupného, tak to bude prostě naposledy,“ vzpomíná Gaydečka. „Když jsem do United Islands přišel, tak byli kluci zadlužení
až po uši,“ doplňuje Mejdřický, jak se setkal nejen s postupnou
ztrátou iluzí, ale především s tou inanční.
„Navíc, když jsme se koukli do rozpočtu, kolik stojí výběr
vstupného a různá povolení, tak jsme objevili výrazné úspory.
Ušetřili jsme i za pronájem, protože jsme museli dělat zábor jen
pro pódia,“ popisuje Gaydečka další výhody festivalu „zadarmo“
včetně například úspor za oplocení a ochranku. Zafungovalo to
a festival si vzali Pražané takříkajíc za svůj. Návštěvnost se už loni vyšplhala na 60 tisíc lidí.
To se projevilo i třeba v loňské crowdfundingové kampani, tedy snaze vybrat od veřejnosti peníze na zlepšení festivalu prostřednictvím internetu. „Devadesát pět procent příspěvků bylo
v rámci stokorun a zajímavé bylo i to, že dost lidí vůbec nedorazilo, prostě nás jenom podpořili. To už by podruhé nemuselo vyjít,
protože emoce podle mě fungují jen napoprvé,“ komentuje Gaydečka úspěšnou akci. Za jediný měsíc vybrali více než 1,75 milionu korun na otevření další scény v Kinského zahradě. „Nemohli
jsme se vrátit ke vstupenkám, to už by naši fanoušci nepřijali. Ale
zároveň jsme potřebovali zvětšit festival bez sponzorů, což se povedlo,“ dodává.
Peníze se prostě musí sehnat
Rozpočet festivalu, na kterém se neplatí žádné vstupné, je postavený na kombinaci výměnných obchodů, grantů, sponzoringu a příspěvků od ambasád a investorů, kteří získávají podíl na
případném zisku. „Pro ty je to jedno z největších rizik, protože
po festivalu nezůstane v případě ztráty vůbec nic. Jen dluhy,“ vysvětluje Gaydečka.
Vzhledem k tomu, že United Islands mají dlouhodobé smlouvy zatím jen s několika partnery a samotným hlavním městem,
65
30. březen 2015 INDEX
musí dávat dohromady rozpočet každý rok znovu takřka od nuly.
„V přepočtu na návštěvníka máme nižší náklady než třeba ostravské Colours nebo Karlovy Vary. Kolem dvou milionů dostáváme
od města, díky čtyřletému grantu. To jsou jediné jisté peníze, se
kterými můžeme napevno počítat. Pak máme smlouvu s pivovarem Gambrinus a několikrát nás podporovala Česká spořitelna
nebo ministerstvo kultury. Podporují nás ale i ambasády a partneři, kteří nám dávají nějakou část z toho, co na akci prodají,“
vypočítává pořadatel na plný úvazek s tím, že už nyní připravují
složitější žádosti o granty na příští rok, aby naplnili třicetimilionový rozpočet.
Nemohou se spolehnout ani na tradiční zdroj tržeb většiny festivalů, kterým je občerstvení. „Nealko nápoje si lidé přinesou sami a s hraním bohužel musíme končit v deset večer, tedy v okamžiku, kdy se začíná pít alkohol. Byly dokonce i roky, kdy jsme
na občerstvení prodělávali,“ doplňuje Gaydečka.
Alespoň situace se sponzory se po letech výrazně zlepšuje. Shánět iremní peníze bylo totiž v polovině druhé dekády pro prakticky neznámé pořadatele velmi obtížné. „Hledali spíš jednolitou
masu návštěvníků a pořád jim vycházely lépe velké stadionové
akce. Nakonec ale ti odvážnější slyšeli na to, že pražské kluby navštěvují desetitisíce lidí, kteří pro ně mohou být zajímaví i přesto,
že nekouří stejné cigarety nebo nenosí stejné oblečení,“ vzpomíná Gaydečka.
K pestrosti hudebních stylů pomáhají i ambasády. Ty podporují festival často tím, že platí cestovné „svým“ kapelám. Někdy
se ale zapojují i do dramaturgie. „Výborný byl minulý estonský
velvyslanec. Sám se nám ozval, chodil i na koncerty, aby poznal
českou scénu, a od estonských klubů si nechal pro nás doporučit zajímavé kapely. Izraelci a Katalánci nás zase třeba pozvali
na předváděcí festival místních kapel. Každá měla dvacet minut,
které odehrála úplně naplno. A ještě než dohráli, rozdával nám
jejich agent vizitky. To tady zatím ještě moc neumíme,“ usmívá
se Gaydečka.
Příští rok navíc čeká United Islands další růst. „Celou dobu
jsme optimisté, a pokud vše vyjde, tak kromě klasických otevřeme ještě jednu zásadní scénu,“ poodhaluje Gaydečka své budoucí
plány.