2014 - lokalka.eu

Transkript

2014 - lokalka.eu

lokalka.eu
MMXIV
VÝROČNÍ
Z P R ÁVA
lok
lokalka.eu
lok
4
lokalka.eu
7
Hospodaření oddílu v roce 2014
9
Výstupy
17
Dračí let stěnou Les Droites
23
Via ferrata Vodní brána u Semil
24
Utah & Arizona po práci
28
Homo stropus (Stoupus)
33
Siesta s Marion
37
Francie
43
Moravské legato
46
Krasová odpoledne
47
Balóny, pulci a hřeben
49
Až na dno Grandes Jorasses
55
Tatranské rozprávky
63
Kršlenica
65
Finsko 2014
70
Pod Parou 2014
73
Když se holky zblázní... do lezení
76
French Drytool Trip se zlatou tečkou
80
Heureux comme Dieu en France
82
Horoškola 2014
89
Pískařina, to je dřina!
90
Kyrgyzstán
lok
lokalka.eu
5
Hospodaření oddílu v roce 2014
Bohužel, zpráva o hospodaření nebyla do poslední chvíle k dispozici a bude tudíž
dodána pouze jako dodatek.
lok
lokalka.eu
7
lok
8
lokalka.eu
lokalka.eu
lok
9
Hřebenáč
Krkavčí skála
Vaňousovy díry
Indie
Indie
Nad Sloupskou Jeskyní
Nad Poustevnou
Býčí skála
Rudice
Srbsko
Roviště
Parete Zebrata
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Moravský kras
Český kras
Vltavská žula
Arco
7
7+
7+
9/9+
7+
11-
9-/9
9+
7
7+/8-
6
Luna 85
6c
Vícedélkové skalky - část I.
Česká cesta
Zimní slunovrat
E 55
Hořký měsíc
Květy zla direkt
Pohádkové sny
Deprese
Rekonstrukce
Menzes
Yosemitská
Pa-Pu
Domácí skalky
OS
OS
OS
RP
RP
AF
RP
PP
PP
PP
RP
OS
L. Petráš, B. Valnohová
P. Neuwirth
P. Neuwirth
V. Kaňa
J. Straka
J. Novák
D. Janák
D. Tichá
P. Vrtík
P. Neuwirth
P. Neuwirth
J. Večerek, M. Nováček
10
lok
lokalka.eu
Parete Zebrata
La Gola
La Gola
Belveder
Anica kuk
Castleton tower
Whale dome
Muttonhead
Vogelberg
Vogelberg
Vordere Stadlwand
Vordere Stadlwand
Stadlwand
Stadlwand
Vordere Klobenwand
Arco
Arco
Arco
Arco
Velká Paklenica
Castle Valey
Cochise Stronghold
Cochise Stronghold
Wachau
Wachau
Höllental
Höllental
Höllental
Höllental
Höllental
Die nachste Stufe
Brunnerweg+Stadlwandgrat
Richterveg
Vordere Stadlwandplatte
Peternpfand
Wachauergrat
Bergrettungsweg
Mystery of desert
Moby Dick
North Chimney
Mosoraški
Night club
Neurotica
Resting
Rita
7+/8-
5-
5-
5-
5-
6+
6+
5.9
5.8
5.9-
5c
7b+
7c
7c+
5c
Vícedélkové skalky - část II.
AF
OS
A0
OS
OS
OS
OS
OS
OS
OS
RP
flash
flash
PP
OS
J. Novák
M. Ficker, T. Jachan
L. Kubečka, K. Brat
L. Kubečka, P. Hynek
J. Večerek, K. Pilařová
J. Straka
J. Straka
J. Straka
J. Večerek, L. Kohút
lokalka.eu
lok
11
Němečkova cesta
Adagio cantabile
Záhada Hlavolamu
Paprika
Trůn
Král
Tyroláci
Bradavice
Dědek
Kolébka
Vlajková věž
Střední věž
Soudek
Maják
Jestřábí Skála
Jehla
Teplické skály
Labák
Adršpach
Adršpach
Adršpach
Adršpach
Čertovy skály
Suché skály
Suché skály
Příhrazy
Hrubá skála
Osvětimanské Skály
Sbohem, Lady D.
Vega
Převislá hrana
Vítězný únor
Východní spára
Cesta slepých ptáků
Cesta mořských vlků
Stará cesta
Poslední relikvie
Komplexní mínění
Puta Mare
Varhany
Teplické skály
Trifalofasův pilíř
Horní stěny
Teplické skály
7+/8-
8-
VIIIa
VIIIa
VIIIb
VIIIc
8-
VIIb
VIIc
VIIb
VI
Xb
Xb
Xa
Xa
Písek - část I.
OS
OS
RP
RP
AF
AF
OS
AF
AF
AF
flash
AF
AF 2.opakování
AF
AF
V. Kaňa
V. Kaňa
J. Novák
J. Novák
J. Novák
J. Novák
J. Novák
L. Petráš/P. Urbánek
L. Petráš, B. Valnohová
L. Petráš, B. Valnohová, Z. Vlasatá
P. Neuwirth
M. Žák, P. Hřebíček
M. Žák, M. Žáková
M. Žák, M. Schafer
M. Žák/M. Schafer
12
lok
lokalka.eu
Sloup
Holštejn
Moravský kras
Moravský kras
Kilián
Alfabetix
8a
7c
Bouldery
Kouzelná
Čarodějka
Nedorostek
Adršpach
Hlavní Stěna
Stupavské Skály
A Vzhůru Dolů!
Dávačka
První Skála
Stupavské Skály
Já Jsem Šel Dál, Než Jakýkoliv
Zbojník
Druhá Věž
Ahoj, Babi
Varianta Přes Slunce
Tank
Záhada Hlavolamu Přímá Variant
Zbojník
Jestřábí Skála
Písek - část II.
VIIb
7
8-
7
8-
7+/8-
7+
8
RP
RP
OS
RP
OS
RP
RP
OS
RP
D. Janák
D. Janák
R. Lienerth, J. Grimová, E. Bláhová
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
V. Kaňa
lokalka.eu
lok
13
Francie
Švýcarsko
MSJ v Drytoolingu
IWC v Drytoolingu
Předstěna Kolového štítu Lepší pozdě, nežli nikdy
Vysoké Tatry
Slovensko
Kežmarský štít
Vysoké Tatry
MSR v Drytoolingu
Jastrabia veža
Vysoké Tatry
Francie
Hochtor
Ennstalerské Alpy
IWC v Drytoolingu
Piz Ciavaz
Dolomity
7-
IV
8
4+
9+/10-
6+
Saas Fee
Champagny en Vanoise
Bratislava
10. místo
1. místo
2. místo
R. Lienerth, K. Král,
E. Bláhová, M. Krůček,
L. Petráš
J. Grimová, E. Bláhová
P. Urbánek, L. Petráš
D. Janák, L. Abt
B. Valnohová, M. Boudová
P. Neuwirth, M. Nováček
M. Kratochvílová
M. Kratochvílová
J. Straka
J. Straka
RP prvovýstup
OS
A0
OS
PP
OS
OS
9. místo
6- (280 m)
Champagny en Vanoise
Závody
Lavým vhlbením
Pochylého platne
Grazerweg
Via Italia 1961
Hauseggerpfeiler
Höllmauer
Hochschwab
Requiem
Rotpalfen-Ostwand
Berchtesgaden
Skalní horské výstupy
14
lok
lokalka.eu
Les Droites
Grandes Jorasses
Grandes Jorasses
Pavúkova veža +
Kežmarská kopa
Tupá
Pyšný štít
Observatory Gully
Meall Gorm
M.K.Š
M.K.Š
M.K.Š
Chamonix
Chamonix
Chamonix
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Ben Nevis
Applecross
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Vysoké Tatry
Nas Nědobegať
Hrana poludńajšieho kludu
Levé Y + Sczepanští
Rattlesnake
Tower Ridge
Královský převis
Easy like Sunday morning
Ľavý Y + Hranou
Colton-McIntyre
No Siesta-Bonatti Voucher
Le vol du dragon
M5+
M5+
IV+
V, 7
IV, 3
M12
V-
II-V
ED2, WI6, M6
M7 (1200 m)
M7+/A2 (1200 m)
Mixové výstupy v horách – zima
OS
OS
RP
OS
OS
PP
OS
OS
OS
OS
A2 provvýstup
R. Lienerth, M. Prudík,
V. Hynek
R. Lienerth, L. Petráš
R. Lienerth, J. Večerek,
V. Hynek
L. Petráš, M. Moss
L. Petráš, M. Knapp
D. Janák, J. Straka
L. Petráš, Z. Vlasatá,
B. Valnohová
L. Petráš, J. Dymáček,
B. Valnohová
P. Urbánek, L. Petráš
P. Vrtík, D. Janák
P. Vrtík, J. Straka
lokalka.eu
lok
15
Piz Bernina
Aiguille du Tour
Aiquille du Midi
Les Droites
Gran Paradiso
Ueschienen
Ueschienen
Eptingen
Eptingen
Gran Paradiso
Bernina
Chamonix
Chamonix
Mont Blanc
Gran Paradiso
Ueschienen
Ueschienen
Eptingen
Eptingen
Gran Paradiso
N Face
Winner
Joker
II D
II AD, 4a
II AD, 4b
II AD, 40-45°
III AD
II D
M11-
D10+/11-
M10-
M10+
Ledy a mixy
Twinn Towers
Tool Time
N Face
South ridge
Arête des Cosmiques
Couloir de la Table
Biancograt
Mixové výstupy v horách – léto
OS
PP
PP
PP
PP
OS
OS
OS
OS
OS
R. Lienerth, A. Ghosp
R. Lienerth
R. Lienerth
R. Lienerth
R. Lienerth
P. Bukač, P. Koucká
P. Bukač, P. Koucká
L. Hubáčková, O. Palacký
Dračí let stěnou Les Droites
Severní stěnu Les Droites jsem dosud při mých výpravách do Chamonix míjel. Připadala mi
nezajímavá, fádní, možná až příliš profláklá. Chyběla jí nedostupnost Grand pilier d‘Angle a
svou velikostí pokulhávala za Grandes Jorasses. Schovaná za srázy Aig. Verte se stydlivě krčila před mým nezájmem. Jiné možná přitahovala, vždyť nese stopy slavných jmen jako jsou
Tournier, Lagarde, Messner, Jasper mezi jinými. Mou pozornost k Les Droites přitáhlo až
vyprávění Jamie Andrewa, který se svým druhem Jamie Fisherem bojovali na jejím vrcholu
několik dní o život. Jeden Jamie tam nechal ruce a nohy. Druhý Jamie svůj život. Ale ten,
který se vrátil, nezanevřel. Jeho život naplnily další výzvy, které mu dávají smysl. Slyšet
Jamieho vyprávět jeho příběh dá člověku velkou sílu. Je obrovskou výzvou sdělit ostatním
to, co zažívá v horách. Obdivuji ty, kterým se to daří. Ne pro jejich lezecké výkony, charakter
či činy, ale pro schopnost vzbudit v ostatních vzpomínky na jejich vlastní příběhy a chuť psát
příběhy další. No, a mojí výzvou je teď popsat vám jiný příběh. Příběh draka.
7. 3. 2014 ráno
Sedím ve své teplé kanceláři. Usrkávám
horkou ranní kávu a projíždím emaily.
Nekonečné diskuse se zákazníky, kteří
nedokážou pochopit, že vývoj a výzkum
je umění a ne práce. Delete. Několikastránkové dokumenty s hustotou
vzorců větší než dokáže má neklidná
mysl vstřebat. Delete.
Čerstvá předpověď počasí na
Chamonix zaručující tlakovou výši
minimálně na pět dní. Forward Bejkovi,
kopie Oťák a Mejla. Za pár hodin už
Plzeň smývá v našich hrdlech prach
z německé dálnice a v upocených
dlaních svíráme fotku severovýchodní
stěny Les Droites. Hele, Bejku, povídám
mezi hlty piva parťákovi. Tady v téhle
části stěny nic nevede, to se musí prozkoumat.
Po noci krátké bez milování už
naše ramena svírají batohy s výbavou
na pět dní. Přesně tolik počítáme na
round-trip Argentiere, Grand Montets,
Les Droites, Montenvers, Chamonix,
Argentiere. Prošlapáváme stopu pod
stěnu, kde s odpoledním sluncem
kopeme plošinku na bivak. Stěna je
neskutečně přitažlivá. Připadáme si
jako v ženském klíně, kde pravé stehno
tvoří Tournierův a levé Mesnerův pilíř.
Oťák s Mejlou se rozhodli pro českou
cestu Czech Gully z r. 1977 od brněnské
party P. Bednařík, S. Talla a J. Tallová,
což musela být, a stále je, velmi vážná
cesta. My s Bejkem ještě před setměním
natahujeme uvítací délku naší nové
linie. Pak první noc pod hvězdným
nebem a s nádherným pocitem v srdci,
jako vždy na začátku něčeho nového.
Jen ten, kdo cítil dračí hlad, může
pochopit. Jen ten ví, jak obtížné je hlad
utišit.
11. 3. 2014 někdy v noci
Prudce jsem sebou škubnul. Něco
chladného se dotklo mojí tváře. Snažím
se pohnout, ale nemohu. Chci utíkat,
ale nejde to. Jako by mi někdo spoutal
nohy. Chci křičet, ale vyschlé hrdlo
nevydá ani hlásek. Oči mám otevřené,
ale nic nevidím, všude je černočerná
lok
lokalka.eu
17
lok
18
lokalka.eu
tma. Hlava mne bolí a mysl se pomalu rozjasňuje. Jsem v pytli. Svázaný,
nehybný, opuštěný. Připravený na něco
strašného. A pak, najednou. Najednou
mi to dochází. Jsem ve spacím pytli.
Bolavýma rukama pomalu uvolním
otvor a do tváře se mi zařízne mrazivý
vítr.
Světlo. Vše kolem je zahaleno ve
stříbrném svitu měsíce. Svítí tak mocně, že je vidět téměř jako ve dne. Rozhlédnu se kolem sebe. Nade mnou, jak
perly náhrdelníku zimní královny, visí
zavěšeny všechny naše věci. Karabiny,
skoby, friendy, sada čoků, abalaků. Jsou
nacvakané hala-bala. Večer nebyl čas a
síla vše urovnat. Kouknu na hodinky.
Spal jsem jen asi hodinu a půl.
Chce se mi děsně čůrat, ale visím napůl zavěšený v sedáku, omotaný spacím
pytlem. Naštěstí kousek ode mne visí
čurací láhev. Opatrně ji sundám, nasadím, naplním a ještě opatrněji vyleju
někam do prázdnoty pod námi. Sedíme
na malé poličce asi sedm set metrů
nad zemí. Sedm set metrů skály, ledu a
vzduchu pod nohama. Tohle je čtvrtý
bivak, když počítáme i ten na nástupu.
Bolí mě hlava. Včera jsme málo pili.
Ale spíš je to tím, že jsme se do téhle
stěny pustili rovnou z tepla kanceláře. Z tří set metrů do tří tisíc metrů.
Ale tak je to každý rok. Mám jen dva
výjezdy ročně, víc rodina a práce nedovolí. Rodina. Jak je to dlouho, co mi
moje tři děti daly pusu na dobrou noc?
Vždycky chtějí jet se mnou. „Táto, příště
nás musíš vzít s sebou.“ Příště nikam
nepojedu, děti moje. Tohle je poslední
bitva s drakem.
Drak je symbolem sil, které jsou větší,
než si dokážeme vůbec představit. Děsivých i krásných. Podívat se Drakovi do očí
vyžaduje velkou odvahu. Ten pocit, kdy
tíha těla a s ním i vzpomínek, povinností a
co já vím čeho všeho, na zlomek času mizí
a člověk může vnímat celý, nekonečný
prostor a v něm nekonečné možnosti bytí…
v tu chvíli Drak rozpíná svoje křídla a my
se s ním můžeme vznést a letět a letět…
zapřáhnout Draka do kočáru svých snů o
nádherné budoucnosti …
11. 3. 2014 dopoledne
„Héj, bejku, zrůůůš. Červený fix. Žlutý
v kladce.“ Pěkně nám to šlape. Tahám
haulbag a koukám na převisy nad námi.
Hledám nějakou slabinu. Nějakou indicii ukazující další směr výstupu. Pustí
to zleva tou tenkou převislou spárou?
Máme šest skob a čtyři mikrofriendy.
Pokud budu muset hákovat, tak se
vysoko nedostanu. Nebo máme lézt
spíše vpravo, kde se stěna lomí a padá
do hladkých ploten? Výše by mohl být
nějaký kout. Ale spáry tímto směrem
jsou o něco širší než hlava cepínu a navíc zalité ledem tak, že friendy unesou
snad jen váhu expresky.
Už několikrát v téhle stěně jsem se
musel spolehnout na nějaký vnitřní
hlas. Máme jen malou fotografii stěny,
kde jsme si vyznačili možný směr
výstupu. Pokaždé, když přišlo rozhodování, zda vpravo, či vlevo, něco nad
námi vedlo naše kroky tím správným
směrem. Každá délka mohla být poslední slepou uličkou téhle nové cesty. Za
každou hranou se ale vždy objevila
možnost, jak pokračovat dál i s naším
drobným rackem. Stěna nás nechávala
projít. Zatím.
„Bejku, zkusíme to vpravo, ta spára
nevypadá věru zle. To půjde.“ Největší
abalak do nejužšího místa ochrání
lok
lokalka.eu
19
ben. Třetí bivak ve stěně nás nemine.
Bejkův štand. Ale kdo sakra ochrání
Spíme v malém komínku, v polosedě na
mne, až poletím kolem něj a budu křičet
malé poličce. V noci trochu blouzním.
„high five!“. Pár metrů nad jištěním mne
Zítra, už zítra uvidíme slunce.
chmurné myšlenky opouští a má mysl
Ráno opět následuje nekonečné
se rozpouští mezi zrnka žuly. Cepíny
kličkování po sněhových převějích a
na páku ve spáře. Levé rameno opřené
hledání cesty. Obcházíme hřeben někoo hranu koutku a přední hroty maček
lika ledovými délkami v severní stěně.
jsou na tření zapřené o největší z kryTéměř sólo. Máme jen dvě vývrtky.
stalů v plotně bez stupů. Krystaly. Ocel.
Led je tvrdý, unavená lýtka pálí. Koho
Fyzika. Jak velký nápor může vydržet
může bavit lézt hřebeny a nekonečná
jeden krystal velký pár milimetrů? Koledová pole? Poslední úhybný manévr a
eficient tření ocel-křemík. Úhly. Výpodostáváme se na
čet. Teorie.
vrcholový hřeben
Rovnice
Ač měl jsem křídla, nemohl jsem létat
Les Droites.
nevychází.
Ač měl jsem slzy, nemohl jsem plakat
Nevěřícně
Pravá
Vše bylo skryté, pod příkrovem ledu
noha se
Který teď praská, a můj cit otvírá se světu. koukáme, jak se
z druhé, jižní,
smekla a já
sluncem zalité
cítím, jak se
[Tears of the Dragon, B.Dickinson]
strany hory vyna mé tělo
loupne Oťák s Mejlem. Ti dva přece měli
pověsily spáry gravitace. Ostré nehty
být úplně někde jinde. Vypráví nám
se hluboko zaryly do mé kůže a její
jejich příběh, jak s blouděním dolezli
studený jazyk oblízl má záda. Pohlédl
na Tournierův pilíř a museli slanit ještě
jsem do jejích ledových očí. Byla krásná,
první den. Jak potom sešli zpět dolů do
nezbytná, zničující. Najednou se vzduch
Argentiere, přejeli busem do Chamonix,
prosytil sírou. Zavanul dračí dech. Mé
vylezli jižní stěnu Les Droites a na mitělo objal plamen a náhle vidím v těch
nutu přesně se společně s námi dostali
nádherných očích lesknout se slzy. Její
na vrchol.
ruce se rozpustily a já dál stojím. Jeden
Po čtyřech dnech se tak do nás
cepín, jeden monohrot, jeden mikrokrykonečně zase opírá sluníčko. Slaňujeme
stal. Tohle půjde.
šest délek na ledovec, stavíme stan a
užíváme si pocitu horizontální polohy.
11. 3. 2014 odpoledne
Pocitu nevázanosti, kdy jen tak občas
hlavou probleskne … „proboha, vždyť já
Poslední rozbitou délkou se dostáváme
nejsem nikde cvaklej!“
na hřeben. V tomto bodě se spojují ta
Následující ráno sestupujeme do
nádherná ženská stehna - Messnerův
Chamonix. Zažili jsme čtyři dny absoa Tournierův pilíř. Cesta k vrcholu je
lutní zóny ve stěně, které se ve vzpootevřená. Ale hřeben se ukazuje nevymínkách smrskly na pár hodin. Nejsem
zpytatelnější a zrádnější, než se zdál.
schopen teď říct, co jsme každý den děObrovské sněhové převěje, hledání
lali od rána do večera, vše proletělo tak
cesty a co jednou délkou nastoupáme,
rychle. Jako bychom byli v jiném světě.
to druhou zase slézáme. Vítr bičuje hřelok
20
lokalka.eu
lok
lokalka.eu
21
dobrodružství,
ve světě
Ve
světě
čar a kouzel, ve světě pohádkových
•
•
•
•
•
draků, co
nám bijí
v srdci
a říkají …
„tak a co dál“?
Les Droites, SV stěna, prvovýstup „Le vol du dragon“,
1200 m, M7+/A2 (jedna délka),
8. - 12. 3. 2014, 37 h, alpský styl bez nýtů,
Pavel Vrtík (Bača), Jan Straka (Stračes),
bivak pod stěnou, tři bivaky ve stěně, pátý bivak na sestupu.
Použité vybavení:
• Lezli jsme na lanech od Singingrocku - jednoduchém 60m laně Icon Dry
9.3 a polovičním laně Gemini 7.9, na
kterém jsme občas tahali haulbag.
• 10 skob (2x jednička, 4x nůž,
4x dužník), sada friendů (Camalot od
C3 vel.00 po C4 vel.3), sada vklíněnců
a sada abalaků, 1 kladivo, 1x Jumar,
2x Tibloc
• Cepíny Bandit, mačky Lucifer, šňůry na cepíny a 2 dlouhé šrouby do ledu
od Singingrocku.
• 4 krátké presky Singingrock
VISION, 10 dlouhých presek složených z 60cm 8mm dyneema smyček
a VISION karabin, 6x120cm 8mm
dyneema smyček, 14 volných karabin,
5 zámkovek.
• Batoh 55l BD Speed, tahačák 60l
Adr design
• 1.2kg spacáky z Climashieldu XP,
120cm karimatky EVA 14 mm, 1.5kg
stan BD Firstlight
• vařič a hrnec MSR Reactor s domácím závěsem, 4x 250 g plynu, 1l flaška
s termoobalem Nalgene, strava Travellunch, tyčinky Nutrend a Pemco (5
na den na jednoho), 0.5 kg ionťáku
• Plastiky Scarpa Omega a Koflach
• Pro tento výstup jsme k plné spokojenosti použili trenýrky od Versaceho,
na nástup košilku od Gucciho a do
stěny oblečení od Tilaku (Ketil, Stinger,
Serak, Evolution, Femund, rukavice a
palčáky).
Bača
lok
22
lokalka.eu
Via ferrata Vodní brána u Semil
30. 7. 2014
Letošní červencovou dovolenou na
kolech v Semilech a okolí jsme s mou
ženou netradičně spojili se zdoláním
ferraty Vodní brána u Semil. Tato ferrata
je jednou z prvních ferrat zřízených
v Čechách. Vede velmi atraktivní
stěnou Krkavčí skály, s převýšením cca
110 m, přičemž obtížnost je ohodnocena stupněm C. Materiál skály lze popsat
jako něco mezi rulou a pískovcem, kde
povrch skály je velmi dobrý na tření
(tedy vhodný i pro pohorky). Krkavčí
skála je opravdu výraznou dominantou
čnící nad údolím řeky Jizery. Vystupuje přímo z vody, naproti ní na druhé
straně řeky je další mohutná skalní
stěna, kde ve výšce asi pěti metrů nad
vodou vede železný chodník, z kterého
kolemjdoucí turisté pozorují horolezce
a ferratisty. Dokonce je tu umístěna i
lavička… Obě skály tvoří dohromady
pomyslnou Vodní bránu, kudy proudí
právě v těchto místech dosti hluboká
Jizera. Tato ferrata je o to atraktivnější, že je umístěna prakticky na okraji
Semil, takže pěšky sem může dojít
opravdu každý.
Ferrata Vodní brána začíná příznačně
přímo u vody. Nástup je pohoda, po
pár metrech přijde nejobtížnější pasáž
celé cesty. Skála je tu mírně převislá
a trochu vás to zatahá za ruce. Je to
jediné místo, kde musíte ferratový set
přecvaknout tak, že se musíte opravdu
pevně držet lana. Nicméně stále stojíte
na pevné a drsné skále, takže vám nic
nehrozí a dá to každý. Poté následuje
odpočinková pasáž, ukloněné plotny,
lehké komínky, spáry a stěnky - vše
s obtížností za B. Během stoupání k
vrcholu projdete ještě dvě místa s obtížností C, kde se začátečník asi bude
trochu bát. Ale je to přesně to, co dělá
tuto ferratu zajímavou a přitažlivou. Je
tu hodně těch správných stupů, které
vám „skáčou samy přímo pod nohy“.
Když to nejde jinak, tak se prostě zapřete o skálu, pořádně se chytnete lana
a lezete vzhůru. Po každé těžší pasáži
následuje odpočinkové místo. Perfektní
výhledy do údolí Jizery, a na meandrující řeku pod sebou, jsou vám po celou
cestu odměnou za vaši námahu. Výstup
netrvá více než jednu hodinu, dá se to
stihnout i za polovinu času (bez „kochacích zastávek“, svačiny a bez povinného
focení).
Úplně nahoře je umístěna vrcholová knížka, kterou to zdaleka nekončí.
Hned za ní se slabé povahy vyděsí
pohledem na ocelové lano, které na
druhé straně vrcholu Krkavčí skály
mizí kolmo dolů do hlubiny. Bližším
prozkoumáním zjistíte, že první krátký
sestup není ani až tak náročný, jen to
chce se odvážně přehoupnout přes okraj
skály, přidržet se lana a scházet po
skále jako „po schodech“ dolů na malý
balkónek. Odtud je tato sestupová trasa
vlastně již takový zajištěný choďák se
dvěma místy, kde musíte trochu lézt,
ale obtížnost není rozhodně vyšší než
za B. Cestou dolů míjíte zajištěné horolezecké cesty, kde se učí jak začátečníci,
tak i „horolezecký potěr“ základům
pohybu na skále. Celou trasu dolů tu
lok
lokalka.eu
23
není nic, čeho byste se museli bát, i
když je to občas „vzdušné“. Sestup trvá
ani ne polovinu času výstupu, a končí
doslova několik metrů od nástupu do
této ferraty.
Další den za slunečného počasí jsme
šli údolím po druhé straně řeky po
vzdušném ocelovém chodníku (naproti Krkavčí skále) a bylo vidět, že tato
ferrata je opravdu hojně využívaná
širokou veřejností. Věk ferratistů jsme
odhadovali v rozmezí tak 10-60 let.
Kromě jedné dvojky (slečna se nějak
„sekla“ a přítel to neustál) to přelezli
všichni, a že jich bylo…
Konstatovali jsme, že to opravdu stálo
za to, a snad se sem někdy vypravíme
zase.
Vašek Janda
Utah & Arizona po práci
Jaro je příznivá doba pro arizonské a
jutažské výlety, a tak jsme si zorganizovali služebku do Phoenixu. Sic měl
hlavním cílem výletu být výstup na
Castleton tower, scénickou věž blízko
Moabu v Utahu, vypadala naše bagáž
na služební cestu lehce abnormálně -
tři košile, smradlavé pohodlné lezky,
dvojčata a tři sady frendů včetně jističe
širočin - pětkového Camalota. Po několikerém přistání, jež nám zpříjemnil
tu blesk uhodivší do levého motoru, tu
stísněnost sedadel ekonomické třídy,
jsme před půlnocí dorazili na hotel.
lok
24
lokalka.eu
Kvitovali jsme informaci, že pokoj, co
máme řádně rezervovaný, bude bohužel
k dispozici až zítra - však tu o víkendu
nebudem - a místo spánku vyrazili
600 mil na sever do národního parku
Zion se trochu rozchodit a obhlídnout
klasické cesty jako Moonlight buttress
5.12d/5.9C1), které třebas někdy pustí.
V rámci zvýšení fyzické kondice a skoncování s jet-legem jsme vyběhli po zpola
vybetonovaném chodníku na vyhlídku
Angels Landing, bezmála 500 m vysoké
skalisko hrubě se vmezeřující do hlubokého údolí Zionu. Výhled z vrcholku byl
umocněn kytarovou exhibicí místního
borce neváhajícího vzít s sebou malou
rozkládací Taylorku i s kombíčkem.
Vypili jsme pivo a před obědem jsme
byli nevybouření dole u auta. Nezbylo
než ještě obhlédnout Observation point
čnící vysoko nad údolím. Další den
nás čekaly Hoodoos v Bryce kaňonu a
spřádání myšlenek na pouštní spáry.
Pro nás, plezír kletterery, to znamenalo
každý večer pracovního týdne trávit na
stěně broušením spár v místní gymu
(s navijákem tam mohl člověk běhat
bez zbytečných prostojů). Nicméně bylo
třeba ješte poladit morál.
Cochise Stronghold
To jsme provedli o víkendu v Dragoon
mountains - West Cochise Stronghold
jihozápadně od Tucsonu (AZ). Tohle
skalní město sloužilo Apačům kmene Cochise (čti kočíz) jako pevnost
(stronghold) a základna k loupeživým
výpadům do nedalekého Mexika. Ze
skal stále dýchá nostalgický duch
starého západu. Ne tak z Tumbstone,
pistolnického městečka nedaleko, kde
se dá tak akorát solidně najíst a trochu
zkorigovat své zidealizované prazážitky
z westernů.
Klasicky nám v neznámém terénu
zabralo nejvíce času hledání naší věže
Whale dome a nástupu do vyhlídnuté
cesty Moby Dick (5 délek, 5.8) ač tento
se z parkoviště jevil jednoznačně. Cesta
pěkná, po pár ladících krocích v první
délce vybíhačka po vystouplých strukturách chickenheads (je to opravdu jako
šlapat kuřátkům po krku). Z cesty bylo
asi nejdivočejší převislé slanění. Na
místních pláních dost fouká a přesně
podle Bernoulliho je to ve zúžení mezi
věžemi ještě horší. Variantu se slaněním s lanem na zádech jsme pošetile
zavrhli a tak Pavel 20 minut v prusících získával naše lano zpět, aby mohl
dokončit slanění.
Nad ránem vyrážíme přes pláně
kolem torza vyschlé krávy k 400 m
vysoké dominantě oblasti - Sheepshead.
Trochu jsme podcenili přípravu a tak po
pár hodinách bloudění nalézáme začátek naší cesty Mystery of desert (5délek,
5.9) na Muttonhead. Onen prominentní
dihedral z průvodce vypadal dole nějak
moc prominentně, nakonec ale pustil
zprava, což je jistě správně. Cesta je
parádní. Skýtá vše, co můžem potřebovat na Castetonu. Kouty, rajbáky,
žábovice, sokolíky, širočinu i převísek
a ladičky po lištách ve variantním
závěru za 5.10a. Styl místních cest je
nám sympatický - pokud jde založit či
omotat, netřeba fixního jištění, jináč
je zejména v plotnách tu a tam nýt.
Podobně to bylo v Josáčích a i jinde v
Americe. Celá oblast Cochise stronghold je, zdá se, nedoceněná. Možná
kvůli své odlehlosti, možná kvůli tomu,
že jede-li někdo do USA tak už skončí v
Yosemitech. Nicméně zejména na zimu
lok
lokalka.eu
25
lok
26
lokalka.eu
žábovice na odlezu od štandu a pak systém rozporových komínků napojující
se do cesty Kor-Inglas s 10m závěrečnou
stěnkou. Nahoře je větrno a úplný baMoab
binec, zřejmě tu lezou jen holky (chicks
climbing). Slaňujem cestou North face
Potrénovali jsme tedy a plni odhodnatřikrát. Je větrno, takže už s lanem
lání vyrazili další víkend do 450 mil
na zádech. Stejně se ale při stahování
vzdáleného Moabu v Utahu na Castlezamotalo za asi jediný odštěp Severní
ton. Pod věží je tábořiště (prej primitive
cesty, která je jinak za 5.11b a moc výcampground) bez vody, zato se suchým
stupků nenabízí. Počasí se kazí, tak to
záchodem, kde po půlnoci rozkládáme
rychle dokončíme a po chvíli otvíráme
své karimatky snažíc se neušlapat lidi,
první Torpeda IPA od Sierry.
co už spí.
Předpověd je špatná, tak další lezecCastleton Valley je dost populární a
ké plány rušíme (Indian Creek, Fisher
roční doba ideální. Věž solitérně stojí
towers) a jedem na kola.
na vrcholu kužele jakoby se loudala za
V plánu je single track The Whole
zbytkem společnosti na faře (věže The
Enchilada. Celopéra za $60 na den, bus
Rectory - Priest and Nuns). Koeficient
nahoru dalších $25.
krásy je hodně vysoko (přísně symetTrochu nám nasněžilo, ale jinak
rická samostatně stojící kolmá věž,
se kola vyvedla parádně, i když díky
zdaleka viditelná), a tak se zatoulala i
tomu bílému svinstvu jsme jeli jen
na 50 classic climbs of North America.
půlku 27 mil dlouhého
Klasická cesta
single-tracku. Pro mě
nahoru je Kor-Inglass
Jištění jde založit spousto byla nová zkušeroute, podle reportů
ta, jen je ho tam potřeba
s OW délkou za 5.9 a
vytáhnout a naštelovat, což nost s celoodpruženým kolem, chvilku
pískovcem pokrytým
ale ubere sil.
jsem si zvykal, první
kalcitovou vrstvou
drop jsem šel po hlavě, ale pak jsem
klouzající jak stupy na Hřebenáči. Volípochopil - je třeba jet rychleji. Plynulé
me tedy North Chimney.
(flowy) úseky v nízkém lesíku střídaly
Na nástupu jsme druzí, tentokrát
technické pasáže s kamennými stupni,
bez tápání. Následujem partu holek
ze kterých se tak dobře hopsalo. Jeli
z Colorada. První délka 40m délka je
jsme po hraně kaňonu Castleton valley
pěkná kolmá až převislá dvojspára, prý
s vyhlídkou na naši věž. Terén byl místy
jedna z nejhezčích v poušti. Jištění jde
pohodový, místy exponovaný (Deadly
založit spousta, jen je ho tam potřeba
cliffs) ale pořád neuvěřitelně zábavný.
vytáhnout a naštelovat, což ale ubere
Těch cca 17 mil jsme měli za dopoledne
sil. Trénink v gymu se dost hodil.
za sebou a po krátkém občerstvení u
Druhá délka je klíčová, poctivá (5.9)
Poisson Spider jsme si vyšlápli na Sandy
širočina jištěná pětkou Camalotem a
dunes 200 m nad městem. Zřejmě jako
kdesi v nitru komína kus převislých
jediní exoti jsme jeli na kole nahoru.
spár, co jdou odšlapat a zmírnit graviSandy dunes jsou zkamenělé duny.
taci. Poslední dvě délky jsme spojili,
místní 400m katedrály z perfektní žuly
stojí za návštěvu.
lok
lokalka.eu
27
Na nich kdysi dávno místňáci barvou
vyznačili první trail Slick Rock - tenkrát
hlavně pro krosky. Teď tu převažují
cyklisté a užívají si krátkých strmých
výjezdů a plynulých sjezdů v rudé
krajině lemované bílými vrcholy La Sal
mountain range.
a Canyon lands, rafting na Colorado
river, nespočet single tracků pro kola,
jeepy, motorky, koně, turisty i místa
pro naturisty. Spousta levných kempů.
A navíc, nějaké pouštní lezení se tu
taky najde. Vyřádí se všichni - od inhalátorů adrenalinu, přes rodiny s dětmi,
až po aktivní a atraktivní důchodce.
Moab je určitě místo, kam stojí za to
zajet - parádní národní parky Arches
Libor Kubečka
Homo stropus (Stoupus)
a jeho čtvero ročních období roku 2014
Jaro, léto, podzim, zima. Takhle se to učí děti ve školce. Globální oteplování a kalendář
v tom dělá trochu zmatek, kalendářně začíná první den v roce v půlce zimy. Také výroční
zpráva Lokomotivy respektuje kalendářní rok. Proč tedy nenapsat článek o celé roční sezóně, když každé období nabízí jiné lezení, a mně s mými spolulezci tentokrát nadělila pěknou
úrodičku? Pro mě to byl jeden z lezecky nejpestřejších roků za posledních několik sezon,
akorát na ten písek jsem se dostal nějak málo…
Zima: Homo stropus v Královském převise (M12) ve Vysokých Tatrách
Před lety jsem zjistil, že drytooling je
slepá vývojová ulička horolezectví. Zúčastnil jsem se několika závodů, abych
zjistil, že prvních pět borců na svěťáku
je o třídu jinde než já. Což o to, vyhrávat
by mne určitě bavilo. Avšak připravovat
se systematicky na boj o postup do finále, kde můžu stát na bedně jedině tehdy,
když ten nejlepší nepřijede z rodinných
důvodů, druhý uklouzne v koupelně,
třetího diskvalifikují a čtvrtý bude
mít horečky, to mi jako dobrý nápad
nepřišlo.
Střecha na Pyšný štít byla v hle-
dáčku už tehdy, Dodo Kopold tuším
s Gabo Čmárikem se tam šli i podívat,
ale na naše vyzvídání krčili neurčitě rameny. Palo Rajčan dal zhruba po deseti
letech jasnou odpověď: Jde to!
„Dlžku v strope Rajčan ohodnotil na
M12, ale liezť treba aj v ostatných piatich
dĺžkach. S niekolkými prašivými plieškami
a najmä s tradicionalistickým istením tu
teda máme možno najťažšiju viacdlžkovú
cestu na svete.“
Paráda, na vynýtovanou linku bych
asi motivaci neposbíral, ale představa,
že bychom si mohli užívat psychicky
a fyzicky vyrovnané lezení v takovém
stropě mně docela zaujala.
lok
28
lokalka.eu
trénujeme, je potřeba se podívat do
Baču nápad nenadchl, že jako bude
přírody dřív, než forma opadne a in
radši chmuřit někde v bivacích, ale
natura zjistit, jestli bude jako obvykle
protože se v Brně objevil stárnoucí
všechno jinak, než jsme si to doma
talent Stračena, který má sílu jako býk,
představovali.
baví ho momentálně obrážet světový
Kupodivu nebylo.
pohár v drytoolingu, začal s námi jezdit
Strop je esteticky i pohybově impodo hor, tak otázka spolulezce byla vyzantní. Linka jako řemen.
řešená. Zbývala maličkost, přebudovat
Klíčovou délku jsme nejprve přeháfyzický fond na homo stropus.
kovali a pak jsme se střídali v nálezech.
Protože to vypadalo na klidnější žiV těch svých jsem chyty poněkud
votní období, ve kterém by šlo věnovat
olámal, i když jsem o 15 kilo lehčí než
nějaký čas systematickému tréninku,
Stračena. Asi lezu stropy zbytečně
přidal jsem se občas k brněnskému Klasilově. Stračena délku dal PP třetím
jda teamu na tréninky na betonce, na
pokusem hned první den. Já bych pozahradě zavěsil mezi dva stromy fošnu
třeboval, myslím, dvojnásobek. Chyty
s dírama, začal před Vánoci systematicvšak nejsou tutové a v klíky trénovat a výsledek se
brzy dostavil. Zranil jsem
Homo stropus zrozen! čovém místě se olamují,
nebudeme pokoušet osud,
si rameno. To mne až tak
docela snadno by mohla cesta pozbýt
nepřekvapilo, že život po dvacítce není
lezitelnosti.
med, vím už patnáct let. Příjemněji
Druhý den přelézáme jedovaté úvodmne překvapilo, že mne trénování baví,
ní délky hladce. Stračenovi v závěru té
a že se postupně zlepšuji.
klíčové smeknul spoďák, následuje „vyV únoru jsem byl schopen dělat
vlátí“ do spodní ruky, rychle nahazuje
40 – 50 metrových přesahů ve stropě
nohu přes ruku do chouca pozice, a tak
s přehmaty na cepínech v tzv. chouca
trochu „na body“ se zvířecím hrdelním
pozicích - tedy cca 80 – 100 přehození
zvukem naznačujícím zuřivost, krok
nohou přes ruku držící cepín v takovynechává a přesahuje až do dobrých
vém cirkusáckém triku, kterému bratři
hnízd u štandu.
Slováci říkají „paragán“ a anglicky se
Následující délka za M8 má jen deset
označuje jako „figure 4“.
kroků, zato silových, je zajištěná jednou
Závodní finálovku na betonce na
erární skobou (lze přidat friend a čok)
parkále u dálnice Brno – Bratislava
a je neobyčejně exponovaná. Přehojsme začali přelézat v těžkých horských
zení nohy přes ruku na nejvysutější
botách s mačkama-rámovkama, ve fixu
hraně celé střechy dělám se zatajeným
na motyce šlo vydržet přes půl minuty,
dechem a poněkud křečovitě.
najednou šlo udělat na hrazdě přední
Předposlední délka vypadá nevábně.
i zadní váhu a nakrucovat se na tom
Stěna je mírně převislá, opačně vrstnáčiní jako kocour Mikeš o pouti.
vená, trochu duní a je hustě porostlá
Stračena je na tom ještě líp, musí
něčím, co ze všeho nejvíc připomíná
se ověšovat železem, aby se namohl.
brokolici. Motykama do toho raději moc
Homo stropus zrozen! Strop v Tatrách
má dvacet metrů, víc už doma nenalok
lokalka.eu
29
nehrabu, abych nám to celé nehodil na
hlavu.
Stračena pobyt ve stěně zpříjemňuje
reprudukovanou hudbou z MP3 přehrávače, culí se jak měsíček nad hnojem a
odmítá prohlásit, že mám pevnější stisk
stehen než jeho dívka.
Co dodat? Třeba nějaké...
Dobře míněné rady
• V klíčové délce bychom jako dobré
označili každé třetí jištění. Jednu erárku jsem při pádu vytrhl (nechal jsem
tam místo ní abalak). V klíčové délce
jsme přidali a zase vybrali tři středně
držící skoby.
• Do cesty je potřeba vzít široký sortiment friendů a čoků.
• OS nebo RP přelez s osazováním jištění (friendy) z lezecké pozice je výzva
(pro ostatní). Dokážeme si takový RP
přelez bez přidávání skob představit,
padá se do vzduchu a není se čeho bát,
ale bude to chtít chladnou hlavu (a
jumary na sedák).
• Počet pokusů je vhodné omezit na
minimum, protože klíčové místo se
drolí a nemá daleko k nelezitelnosti.
• Přístup pod stěnu je dost lavinézní,
je potřeba vyčíhnout podmínky. Při
našem pokusu bylo sněhu málo a stejně
na nástupu vzala lavina dva lezce, kteří
zázrakem přežili. My byli v laviništi už
jenom nervózní. Jsme rádi, že už tam
nemusíme.
Jaro: Homo stropus a jeho Pohádkové sny (11-) v Moravském
krase
V posledních letech jsem měl intenzivní pocit, že trénuji proto, abych se
Na serveru www.lezec.cz jsme publikovali zprávičku:
„Je všeobecně známo, že v jeskyních Moravského krasu žili pralidé. V odborné literatuře se na základě archeologických nálezů
usuzuje na předchůdce vývojové linie člověka
rozumného (Homo sapiens), jako byl Homo
erectus či Homo neanderthalis.
Pralidé již v jeskyních nežijí, ale začíná
se zde vyskytovat nový typ hominidů, Homo
stropus, který se snaží zabydlet v klenbách
krasových jeskyní. V tom je asi jeho největší
rozdíl od pračlověka. V méně odborné,
dokonce nepodepsané, ale možná ještě důležitější, knize se můžeme dočíst, že lidstvo
se datuje od Adama. Jistý Adam z Brna je
prototypem nového stropového hominida, ale
empiricky doložitelný je také výskyt méně
dokonalých vývojových mezistupňů. Pepe
Piechowicz jeden takový exemplář zachytil
svým fotoaparátem...
Viděno z jiného úhlu: Cesta Pohádkové
sny klasifikace 11- je první cesta v Moravském krase v dolním jedenáctém stupni.
Byla vylezena v roce 2006 Pólem Kořánem.
V roce 2007 ji zopakoval Adam Ondra, který
od té doby laťku obtížnosti moravského i
světového skalního lezení několikrát posunul. V květnu 2014 přidal třetí přelez této
„extrémní klasiky“ Dušan „Stoupa“ Janák.
Kromě třech jmenovaných má v Moravském krase přelezenou cestu v dolním
jedenáctém stupni ještě Petr Dumpik se
specifickou boulderovou „morfo-cestou“
Wolfgang Güllich, která se leze za jednoprstovky na malíček ve stropě, Martin
Stráník (Bushman) a pravděpodobně také
Karel Požár, který přelezl na Lidomorně
propojení několika cest s pracovním názvem
Diagonála.“
lok
30
lokalka.eu
jejíž klíčové místo tvoří šestimetrová
nezhoršoval. Po letech snahy se příliš
střecha za 8a, je to v podstatě čistě
nezhoršit se mi podařilo se dokonce
sportovní výstup,
o trochu zlepšit. Na
který bych přirovnal
bouldrech jsem v
...trénuji proto, abych se
k Cestě na památku
dubnu přelezl své
nezhoršoval. Po letech
první 7C (Alfabetix) a
snahy se příliš nezhoršit se Camillotto Pellissiera
(také za 8a) na Cima
8A (Kilián) a v květnu
mi podařilo se dokonce o
Grande.
se mi podařilo zřetězit trochu zlepšit...
Borci v 60. letech
všechny kroky cesty
vynýtovali přímou a převislou linii a
Pohádkové sny vedoucí stropem vchodu
dnešním lezcům tak připravili perdo Sloupských jeskyní v Moravském
fektní sportovní lezení, na které stačí
krase.
jen expresky, magnézium a hodně síly.
Obě cesty můžou být dobrým horským
Léto: Homo stropus a jeho ranúvodem pro sportovní lezce koketující
de s Miss Italia 1961 (9+/10-) na
s lezením v horách.
Piz Ciavez v Dolomitech
S Asuem jsme zjistili, že celou cestu
táhneme sadu vklíněnců zbytečně, ale
Léto bylo poměrně deštivé a Miss Itav lehkých délkách je dojištění možné a
lia 1961 vedoucí nedaleko sedla Sella
pro začínající lezce v horách by to mohbyla tak trochu náhradním programem.
lo být didakticky užitečné.
I když se jedná o starou hákovačku,
lok
lokalka.eu
31
Nejtěžší délky padly oblíbeným
stylem PP, zbytek RP nebo OS.
Podzim: homo stropus dostropoval, ale No siesta! (na
Grandes Jorasses)
Pár dní po návratu z Dolomit jsem
zašel na noblesní strop v Moravském
krase s názvem Krvavý román. Lezení
stropů se mi moc líbí, ale záda řekla
dost, pro letošek končíme.
Několik týdnů na fajn prášcích
a do toho se dělají super podmínky
v západních Alpách... Táta mi řekl,
že pokud jsem tak blbej a míním jet
s posunutýma plotýnkama do hor, tak
ať sepíšu závěť.
Dobře míněné rady rodičů není
radno pouštět jedním uchem dovnitř
a druhým ven, alespoň to vštěpuji
do hlavy naší malé Magdalénce. Závěť
jsem tedy sepsal a s trochu smíšenými
pocity a vyrazil s Bačou na Jorassy.
Do auta jsme pro jistotu na cestu
přibalili hned čtyři rehabilitační
pracovnice.
Protože jsem si byl přes rok zaběhat
slovy dvakrát, měl jsem trochu obavu
z nedostatečné fyzické přípravy, i když
Bača je na velké batohy naučený, takže
si vystačím s chlebníčkem.
S bolavými zády nic moc dělat
nejde. Připravoval jsem se aspoň tak,
že jsem jeden den v týdnu nejedl. Zimní lezení je totiž umění trpět! Bolest je
při něm asi nevyhnutelná, ale jestli to
bude skutečné utrpení, nebo radostná
askeze, záleží na tom, co máte v hlavě.
O tom by mohl vyprávět Bača...
Stoupa
lok
32
lokalka.eu
Siesta s Marion
Stoupa mlčky tiskne hučící Reactor
mezi roztřepanými koleny. Mokré
tropiko žďáráku občas olízne rozpálený
vařič a varovně zasyčí. Náš nepatrný
prostor bezpečí se plní nebezpečnými
zplodinami.
Povídám, “hele, Stoupo, tady na té
nálepce píšou něco o otravě carbon-monoxidem”.
Někde půl metru za mlžným oparem
se ozve “no ty vole, tak proto mě pořád
bolí hlava”.
“Máš recht, raději vyvětráme”.
No, to se snadno řekne, vyvětráme.
Jenže nadzvednout tropiko znamená
vystavit se nemilosrdnému proudu
lavin, co se na nás shora neustále
sypou. Čupíme uprostřed severní stěny
Jorassů, šest set metrů nad zemí,
na poličce třicet na šedesát. Všechno
je promočené durch, včetně spacáků,
a to nepatrné teplo z vařiče máme teď
vypustit ven?
„Hele, oxid uhelnatý je lehčí než vzduch,
tak stačí, když budeme dýchat víc u země“.
A máme to pořešený.
Marion neklidně postává na verandě chaty
Leschaux. Starostlivé myšlenky roztáčí
její mozkové závity. „Kruci, všichni už z té
zatracené stěny zdrhli, ale co tam sakra
dělají ty dvě světýlka v No siestě. Kdo to
může být a proč nejedou dolů?“.
Vlídný mužný hlas přeřízne její nit.
„Nazdar kotě. Pojď se vohřát, dyť se celá
chvěješ. No ty vole, tak tenhle kentus tomu
Bačovi se Stoupem fakt nezávidím“.
„To jsou tvoji kamarádi?“ vyhrkne
Marion a sundá z ramen nenechavou ruku
českýho frajera. Její tmavé oči zůstávají
zasněně opřené do severní stěny. Ráno se
rozhodne.
Černý Šaryk zařehtal a sto čtrnáct
koní unáší náš kočár do mekky alpinismu, pod střechu té línější Evropy,
do francouzského Chamonix. Dva
chlapci, čtyři dívky, poměr jak z Baudelairea. Spousta jídla, pití a nespoutané
radosti. O to bylo smutnější loučení
na ledovci Mer de Glace, kde se naše
skupiny rozdělily na jižní - stoupající po žebřících k vyhřátým skalkám
u chaty Envers; a severní - postupující
po ledovci Leschaux pod chladnou
stěnu Grandess Jorasses.
Se setměním uleháme pod stěnou.
Tedy vlastně je to odtud ještě pořádný
kus k okrajové trhlině a nemáme ani
potuchy jak ji překonáme. Budíček
na čtvrtou, tři ovesný kaše a se vším
matrošem na tři dny vyrážíme hledat
cestu tou spletí ledových věží. Zastavuje nás dvacet metrů vysoká hradba převislého ledu. Táhne se z leva doprava,
kam až naše oči dohlédnou.
„No ty vole, tak tady začíná prvotřídní
cvičba!“
„Hele Stoupo, měj to trochu dobraný,
zkusím to tady vlevo, těsně u skály, to
vypadá, že by to mohlo jít.“
Skoba. Čok.
V půlce jsem sundal batoh a pověsil
ho na šroub. Šrouby máme čtyři. Pár
metrů pod vrchem, v záklonu více než
30 stupňů od vertikály klovu dírečku
pro další krok. Najednou rána jako
prase. Už jsem viděl, jak se ta masa ledu
nade mnou naklání a pohřbívá mne
do svých útrob i se Stoupovou svačinou,
lok
lokalka.eu
33
co jsem si schovával v kapse. Scéna jako
z filmu Ice age. Muselo to zadunět všude. V celém vesmíru. I z druhé strany
hory, protože glaciologové v té chvíli
naměřili posun ledovce o celých sedmdesát centimetrů. Takže rychle vyvrtat
abalakáče, protáhnout smyčku, slanit,
vše vybrat a honem zpátky ke Stoupovi.
„No ty vole, a co teď? Jak se sakra
dostaneme na nástup?“
Jak dva vězni se bezradně ploužíme
kolem převislé zdi. Najednou spatříme
tu hříčku přírody. Ten vtip. Tu obskuritu. Ten nejneuvěřitelnější komín, co
jsem kdy viděl. Tyčí se nad námi přímo
uprostřed kompaktní ledové stěny.
Batoh pod sebe na smyčku a vzhůru.
Doufejme, že se jím protáhneme až na
nástupové ledové pole. Kruci, už je půl
devátý, ale cesta je volná!
Marion se prudce posadí na vyhřáté
posteli ve svém bytě v Chamonix. Její
havraní vlasy zakrývají temný sen, co zdál
se býti skutečný. Srdíčko splašeně nadouvá
její prsa pod zpoceným tričkem a vzrušený
dech se jen tak tak vejde do jejích úzkých
plic. Co to bylo za ránu? To asi spadl
z postele ten kluk, co se s ním v noci vrátila
z večírku. Jak se vůbec jmenuje? Walter?
Bohatýr?
No nic, sbalím si raději nějaký cajky
a vyrazím se mrknout pod Jorassy, snad
budou v MacIntyrovi dobrý podmínky.
A jak Marion říká, tak udělá.
Lezeme souběžně. Bača tahá dopolední šichtu. Dvě stě nebo tři sta metrů
k prvnímu těžšímu fleku přes převis.
Jsou v něm tři skoby a pouští to volně.
Zase lezeme souběžně a na prvním
Jasperově bivaku jsme kolem poledne
(R. Japser dělal No Siestě v roce 2003
první volné opakování). Ještě dvě-tři
lok
34
lokalka.eu
znak slova, větu, křik, uááá, sakra to je
délky a dáme oběd – uvaříme dva litry
sakra bolest na poblití!
chlemtu (ionťák+sníh), kterým zalejeStojím pět metrů nad posledním
me dvě energizující tyčinky.
čokem. V kompaktních plotnách bez
Cítíme se jako králíci Duracell.
možnosti dalšího rozumného postupu.
Parádní čas, parádní počasí. K večeru
Mžourám na nákres. Hmm, pětasedmse to teda má trochu zatáhnout, ale kdo
desátka led. Ale kam se schoval?
by se mraků bál, že? Předávám opratě
Objevuji skobu s karabinkou a neStoupovi na odpolední šichtu.
chávám se spustit níže, zřejmě jako můj
Ledu znatelně ubývá. Dvě rozbité
předchůdce.
délky Stoupu pořádně vydojily. Začíná
Zkouším to o kousek vlevo. Převísek,
posněžívat. To bývá v horách odpoledne
kouteček, plotna, stopka. Pár metrů
normální. Občas se přežene prachová
ještě více vlevo se macatí ledové koutky
lavinka. To je paráda, konečně zase
cesty Bonatti-Voucher. Ranní oklepávána horách!
ní a dva pokusy do neznáma nás stály
Lavinky se pomalu stupňují v kontispoustu času a my se potřebujeme donuální proud, v kterém se nedá lézt. Je
stat na to sněhové pole nad námi, kde je
teprve kolem čtvrté, ale musíme hledat
parádní dvoulůžkový bivak. Takže ještě
místo na bivak. No way, no siesta. Padá
kousek traverz, ták a jsme v Bonattim!
déšť se sněhem. Malá mikro polička
Jen dvě-tři délky tu pobudeme a hned,
předesílá zábavu na dlouhou noc.
jak to půjde, tak zase
Ráno se neprobouuhneme.
zíme. Jak by se sakra
Ráno se neprobouzíme.
mohl probudit někdo,
Jak by se sakra mohl probuKde jen ti kluci čeští
kdo celou noc nespal,
dit někdo, kdo celou noc
stále se dusil, padal
nespal, stále se dusil, padal můžou být, ptá se sama
do údolí a třepal se
do údolí a třepal se zimou? sebe Marion a s lehkostí
chmýří uzrálé pampezimou? Naštěstí se
lišky stoupá ledovou stěnou. Pod jejími
neprobouzíme do nesněžení. Zato je
pevnými lýtky se ledový příkrov mění
pořádná zima. Vše, co v noci promoklo,
v nádherný měkký firn. Hroty jejích zbraní
teď zmrzlo na kost. Ze sady friendů se
se zakousávají do ledového krunýře a její
stala sada žonglovacích kuželek, což
tělo jakoby bez námahy nabírá závratnou
bylo jediné, na co se daly použít. Vše
výšku. Není sama. V jejím závoji, jako roji
bylo pokryté hromadou ledu a sněhu.
ledové komety lezou zástupy nápadníků.
Takže vyhrabat, oklepat, rozehřát,
Jsou jich snad desítky. Nebezpečně se
navázat, navěsit, zase sundat, vykopředbíhají, okřikují a hádají o to, kdo bude
nat potřebu, znova navěsit, lézt. Ruce
moci lézt co nejblíž k ní. Blízko. Tak blízko
přemrzají po pár metrech, jen nohy
až budou slyšet její tep a cítit teplo její
milosrdně mlčí. To je špatná zpráva.
kůže.
Ale třeba se rozvykládají v tom kolmém
koutečku nebo támhle v tom rozbitém
„Ty vole, dávej bacha, je to tady trochu
převísku nebo v té nedržící glazuře.
rozbitý,“ doplňuje Stoupa slovy ten velký
Ano, už už slyším první šepot, nákámen, co mi zrovna přistál na rameni.
lok
lokalka.eu
35
Začala jeho odpolední šichta.
Rozbitá šestpluska. Nedržící čerstvý
sníh, který je potřeba neustále čistit.
Dvě jedničky na spravení morálu a má
štand. Walter byl machr.
Ještě jedna vypečená délka přes
převis a vracíme se do Siesty. Stoupovy
nohy nemluví. Ani hlásku. Kopeme luxusní bivak na hřebínku, sedíme vedle
sebe jak piloti v kokpitu F1, pod sebou
kilometr stěny na ledovec a zapadající
slunce kreslí jednu ze svých nádherných tapet. Nad hlavou se rozsvěcují
první hvězdy. Támhle, nad obzorem
září souhvězdí Marion. Tohle je ten pocit, který nejde předat. Vše je obsaženo
v tom krásném okamžiku, kdy nejde
popsat tím, co je, to, co není (kredit:
Poletíme).
„Ty vole, zase ráno a zase tma, dyť je to
na vrch jen kousek, tak proč si nepočkat na
sluníčko, co?“
Ignoruju Stoupovy změkčilé poznámky, které přičítám jeho tvrdnoucím omrzlinám, a nemilosrdně balím
bivak, vařím a velím k útoku na vrchol
hitparády. Moje ranní šichta se skládá
z mixového sit-startu a několika délek
ledových koutků protkaných šťavnatými převísky. Před polednem už si
mažeme naše krásné pusinky voňavým
krémem, to aby v civilizaci byly holky
povolnější a nemíjely nás obloukem
jako dva smraďochy. No a taky pro to,
aby se Stoupa nespálil, protože v práci
nahlásil nemocenskou. Vivat Italia!
Musím přiznat, že Italská strana je
daleko rafinovanější než ta Francouzská. Nejdřív vás smaží na sluníčku, slaňujete z volných kamenů v rozbředlém
sněhu, bojíte se přeskočit okrajovku,
hledáte cestu v bludišti trhlin, slézáte
desítky délek po rozbitém hřebínku a
lok
36
lokalka.eu
nakonec se trmácíte kamením k chatě,
abyste zjistili, že tam není žádná voda,
což je v horách průser, že ano.
Takže zatímco si Stoupa masíroval
zmrzlé prstíky, Bača několik hodin
vybíral kaluže kolem chaty, čímž získal
bobříka trpělivosti a dva litry vody!
Chata je prázdná a tak si se Stoupem
bereme každý jedno patro. Stoupa horní, tam prý je tepleji.
Se západem slunce Marion kráčí po
vrcholové převěji na vrcholu Walkerova
pilíře. Po spáncích jí stékají kapičky potu,
ale už nemusí spěchat. Všichni ti, kteří se
tak snažili ji doběhnout, jsou daleko za ní,
a ti, kteří na ni čekají, o tom ještě ani neví.
Tam, kde se ostatní plahočili ve
sluneční výhni, zapadali po kolena a
rovnali si záda pod tíhou batohů, tam
Marion roztáhne křídla a jako večerní
motýl se houpavým letem snese až k chatě
Boccalatte. Tam někde už konečně musí
být ti, kteří spí ve sněhové bouři, ti, kteří
se za ničím neženou, ti kteří si zaslouží být
poctěni její návštěvou.
„No ty vole, kde se tady vedle mě vzala
ta baba?“ houknu na Stoupu, ať na to
hodí voko, jestli jako ještě nejsem v nějakým erotickým snu.
Stoupova ošklivá hlava mě přivádí
do reality a tak se raději po anglicku
vytratím z chaty, abych se náhodou nedostal do řečí. Po nějaké chvíli vyleze s
úsměvem i lišák Stoupa. Pak vykoukne
Marion, vlasy rozpuštěné na ramena,
batoh úhledně zabalený, poděkuje
nám za cigánský kakao, roztáhne svá
nádherná křídla a během mžiku slétne
dolů do údolí.
Zato my se Stoupem to vezmeme
pěkně natěžko, přes potok, s koupáním,
se sbíráním borůvek a s řadou dalších
světských věcí, o kterých baby jako
Marion vůbec nemaj potuchy. A pak
už jen náš starý dobrý autostop zpět
tunelem do Francie, za našimi krásnými děvčaty, protože čtyři, jsou vždycky
lepší než jedna !
Bača
Francie lezecké jaro v Orpierre (1.5.-11.5.2014)
Již od revoluce každý rok plánujeme a hlavně uskutečňujeme lezeckou návštěvu jižní Francie. Kromě mého staršího syna Václava jsem letos zlákal i kamaráda Luboše a sousedovic
syna Pavla, který s lezením teprve začíná. Dny volna se opět po čase poskládaly přesně tak,
jak jsem potřeboval (na jedenáct dnů zájezdu padlo pouze pět dní dovolené) a bylo by škoda
to nevyužít. Ale popořádku.
Cesta
Ve čtvrtek ráno po velmi krátké noci
(práce na PC a balení až do půlnoci)
jsme opět vyrazili za svým cílem.
Popisovat cestu přes Rakousko, Itálii
a Francii je nošením dříví do lesa. Nicméně letos jsme to vzali spodem přes
Graz, Milano a Torino (tam jsme zajeli
2x kvůli špatnému odbočení z dálnice,
lok
lokalka.eu
37
takže jsme si na centrálním kruháči
sochu Sfingy prohlédli důkladně ze
všech stran). Konečně jsme dorazili
do zasněženého sedla Montgenévre
(1700 m.n.m.), předělu mezi Itálií a
Francií a plynule přejeli do Francie směr
Gap.
Projížděli jsme mezi zasněženými
vrcholky a sjeli do městečka Briancon
s velkým hradem, který se rozkládá
celkem na pěti místech (zajímavé řešení
obrany města). Zastavili jsme už skoro
za tmy kousek za městem v jedné vesnici, kde jsme u školy (École) postavili
stany a šli konečně spát.
V noci několikrát sprchlo, takže
stany přišly docela vhod.
Den první
Ráno nás vzbudil místní zemědělec se
svým traktůrkem. Tak usušit stany,
posnídat a odjezd směr Gap a Sisterone.
Cestou jsme míjeli několik lezeckých
oblastí – padlo spoustu fotek. V poledne jsme konečně dorazili do cíle naší
cesty Orpierre. Recepční v kempu mne
opět po roce poznala, což nám usnadnilo ubytování na „našem“ oblíbeném
místě s výhledem na skalní ostroh
Quiquillon.
Kemp je od posledně hodně vylepšen, hlavně to zázemí. Už jsme však byli
celí nažhavení do lezení, tak hurá do
skal do oblasti Chateau, kde padlo pět
cest jako seznámení se s lezeckým terénem. Po sedmé večer jsme to zapíchli
lok
38
lokalka.eu
a sešli se dolů do kempu osprchovat,
uvařit dobrou večeři a kout plány na
zítřek.
Den druhý
V sobotu ráno bylo hezky, tak po
snídani šupem autem na parkoviště Le
Adrech pod Quiquillon, čímž jsme si
ušetřili minimálně tři kilometry chůze
do kopce s převýšením cca 200 výškových metrů. K našemu sektoru „4 Heures ost“ to pak byla již jen čtvrthodinka
do kopce. Pod skalami a ve stěnách byla
spousta lidí, nicméně našli jsme si pro
sebe prostor a postupně přelezli šest
cest (obtížnost až po 6a), dvě z toho
byly dvoudélkovky. Svítilo slunce, takže
paráda.
Docela jsme si dali do těla, ale ta
spousta fotek a zážitků… Kolem páté
jsme už měli dost, tak dolů do Orpierre
do obchodu, koupit pohledy a víno.
Sprcha velmi bodla. Pavel si zkoušel
slepit děravou nafukovací karimatku
(nakonec bezvýsledně), já zas šil roztrženou rybářskou sedačku, a všechno
na kameru točil Luboš za patřičných
poznámek všech přítomných.
Den třetí
V noci byla docela kosa, o to bylo lepší
nedělní ráno. Z parkoviště Le Adrech
jsme tentokrát vyrazili víceméně
po vrstevnici k hlavnímu masívu
Quiquillonu, kde jsem si už loni vyhlídl
osmidélkovou cestu „Jungle“ (170 m,
lok
lokalka.eu
39
obtížnost 5c až 6a+). Orientace ve stěně
vedle cesty Brazil byla občas náročná,
ale nakonec jsme trefili všech osm délek
včetně té za 6a+ (na prvním to dal Václav a za námi pak i Pavel). Ta spousta
fotek z lezení hovoří za opravdu nádhernou atmosféru a scenérii kolem nás.
Unavení, ale spokojení, jsme dolezli
na hřeben, dali menší gáblík, skupinové
vrcholové foto a kolem čtvrté vyrazili
po velmi úzkém hřebeni (místy tak na
dvě stopy) ve výšce cca 180 m nad zemí,
až jsme došli na horskou pěšinu a po ní
postupně sešli k našemu autu. Cestou
jsme se potkali s dvojicí z Lokálky Petr
(„Plyš“) a Petra, kteří vylezli blízko nás
cestu „La Grotte“. Tak honem do kempu,
sprcha, pivo, a ještě do místního pubu
na pastis – francouzský národní nápoj.
Pak teprve večeře a spát. Jen malý
postřeh. Na všech vícedélkovkách nepotřebujete přidat jediné vlastní jištění,
vše je totiž odjištěno ve sportovním
duchu. Takže úplně postačí jen sada
cca patnácti expresek, dlouhá smyčka a
dobré lano.
Den čtvrtý
V pondělí už jsme dali Rest Day, prsty
docela bolí. Luboš má rýmu a patrně se
o něj pokouší chřipka, tak jsme zajeli do
lékárny do města Laragne Monteglin.
Odtud vedla naše cesta po D 942 nádherným údolím Ges de la Méonge kolem
vodopádů, kamenného mostu z doby
Římanů (14. století), kolem mnoha
dalších místních lezeckých oblastí, až
jsme dorazili do cíle naší dnešní mise,
do známé oblasti nad městem Buis Les
Baronnies. Zubatý skalní ostroh vysoký
200 m, dlouhý něco přes kilometr, připomíná hřbet prehistorického ještěra,
který shora shlíží na město. Je tu udělána jedna cesta vedle druhé, většina cest
je dlouhá kolem 100 m.
Prošli jsme si historickou část
městečka, navštívili všechny tři kempy,
koupili průvodce a tím se „nachystali“
na návštěvu v roce 2015 – prostě je tu
další námět na výlet v příštím roce.
Pak jsme odjeli přes sedlo Col de Perty
(1302 m.n.m.) do dalšího údolí vedoucího nazpět do Orpierre. Z dnešního
dne mám asi 200 fotek, bylo opravdu
co fotit.
Den pátý
V úterý odjezd opět pod Quiquilon, u
auta nesvítí levé světlo, trochu jsme se
zdrželi na lesním parkovišti. Dnes je
cílem vylézt cestu „La Grotte“ (150 m,
5c). Došli jsme k ní a najednou slyšíme
volání ve francouzštině. Pochopili jsme
brzy – shora padá několik kusů kamení.
Francouzi totiž vytrhli jeden odštěp,
který by na nás spadl, kdybychom přišli
pod stěnu o malou chvíli dřív…. Dvojka
nad námi to nakonec vzdala, hoši slanili dolů, nechtěli vylomit nic dalšího.
Trochu jsme váhali, ale nakonec
jsme do toho nalezli. Václav vytáhl naráz první dvě délky, pak už jsme se oba
střídali na „měkčím“ konci lana. Lezení
bylo opravdu nádherné i se všemi výhledy kolem. Za necelé tři hodiny jsme
byli nahoře na hřebeni, Luboš s Pavlem
dorazili vzápětí. Všude kolem ve stěně
bylo plno lezců, slunce svítilo, pohoda. Malá sváča, opět vrcholové foto a
odchod stejnou cestou jako minule dolů
k Le Adrech do rozpáleného auta. Sprcha, večeře, víno, a začalo kapat...
lok
40
lokalka.eu
Den šestý
...a pršelo až do rána, tedy do 10 hodin. Vše je zatečené, tak jsme nikam
nespěchali. V brzkém odpoledni už to
však vypadalo dobře, tak jsme vyrazili
tentokrát pěšky do sektoru „Belleric“.
S Vaškem jsme dali jedno 6a a nalezli
do druhého 6a+, ale začalo krápat, tak
jsme honem slanili.
Pavel s Lubošem čekali v jiné cestě
u druhého štandu pod převisem až to
přejde, aby si vylezli třetí délku, ale
museli to nakonec také vzdát.
Tak nazpět do kempu. Padlo rozhodnutí jet se podívat do historického
města Sisteron. Takže ve třech bez
Luboše jsme absolvovali, již za plného
slunce, pěšky okružní cestu historickou
částí města a šli se podívat za řeku na
místní lezecké sektory. Zrovna tu lezlo
pět dvojek.
Zde je docela zvláštní deskovitá
odlučnost vápence, kde se leze po
usazeninách schránek korýšů – však
mám odsud spoustu fotek zkamenělin
(monity). Po krátkém relaxu odjezd
nazpět do Orpierre.
Den sedmý
Ve čtvrtek zase opět teplé ráno. Lubošovi není dobře, tak zůstává v kempu
ve stanu a my ve třech vyrážíme přes
Orpierre nahoru do skal. Dnes je svátek
a my procházíme skrz slavnostně
vyzdobenou náves, kde je bleší trh se
spoustou pro nás „užitečných“ věcí.
Po krátkém kochání se odcházíme
dnes do sektoru „Chateau Cascade“,
kde už bylo tak plno, že pomalu nebylo
kam šlápnout – holt je volný den. I tak
jsme zde našli pár cest, které byly volné
a postupně jsme vylezli samé cesty za
lok
lokalka.eu
41
6a+ a dokonce dali i jedno 6b (Václav
se pochlapil). Potkali jsme tu i Čechy
z Jablonce.
Pak jsme přešli hned vedle do oblasti
„Chateau Anticlinal“, kde padly další
cesty za 6a+, jedno mělo dokonce 35 m.
Celkem nás dnes oslovilo sedm cest,
jedna hezčí než druhá. Jen byla škoda,
že Frantíci měli volno a opravdu tu
doslova a do písmene viselo lano vedle
lana. Unavení jsme sešli dolů do kempu,
sprcha, večeře, plány na zítřek.
Den osmý
V pátek po obligátní ranní bagetě odchod nahoru ke Quiquillonu, tentokrát
k výraznému pilíři, kde v levé části
je několik těžkých cest a mezi nimi
jedna pro nás lezitelná. Výstup přes
200 výškových metrů pod stěnu nás
trochu „opotil“, našli jsme čtyřdélkovou
„Voyage“ (120 m, 6a), kde už bylo nasáčkovaných několik dvojek. Naštěstí za
čtvrthodinku jsme už mohli začít lézt.
Začátek nebyl zrovna moc příjemný,
ve spárokomíně byly povinné chyty a
stupy, stále nás to vytláčelo ven. Teprve
třetí délka začala být v pohodě, až se mi
podařilo dolézt dvě dvojky před námi.
Zaštandoval jsem pod nimi a počkal
v silném větru, vanoucím vzhůru stěnou, na Václava, abychom mohli přelézt
na závětrnou stranu hřebínku.
Poslední délka bylo převislé 6a,
takže se to tu trochu sukovalo. Nakonec
se na nás dostala řada a nahoře na
hřebínku jsme konstatovali, že převislá
spára „na sokola“ byla zlatým hřebem
dnešního lezení. Dnes jsme se rozhodli
nejít stejnou cestou po hřebeni, ale slanit z plató Grand Jardin dolů až k úpatí
stěny. Tak jsme sjeli z hřebene na plató
a posvačili.
Centrální slanění má délku 35 m +
35 m, tak jsme svázali dvě lana a slanili
naráz až dolů pod stěnu. Bylo to úžasné,
už dlouho jsem se tak neprojel na laně…
Závěrečné foto našich lezeckých
dvojek zpět na zemi nemohlo chybět. Pak následoval traverz kolem
Quiquillonu, některá místa jsou
zajištěna jako ferraty (ocelová lana,
kramle, stupačky). Sestup vede také
kolem bývalého dolu na železnou (a
nejen železnou) rudu, tak jsme si vzali
na památku pár pěkných kamenů.
Sprcha v kempu nám byla odměnou
za dnešní den. Následovala pizza a
pastis v místním pubu a poslední noc
v našem kempu.
Návrat domů
V sobotu poslední snídaně v Orpierre,
sbalit stany a odjezd směr domov.
V Gapu nabrat naftu (1,309 €/litr), vystoupat do našeho zasněženého sedla,
poslední fotky hradu v Brianconu a pak
už jen sjezd dolů a polykání kilometrů
až do Arca.
Prošli jsme si obchody, koupili
obligátní zmrzku a pokračovali dále
přes Brenner. Za Insbruckem bivak u
jednoho jezera mimo dálnici, právě díky
nepříznivé předpovědi počasí.
Ráno budíček v sedm a odjezd na
blízké parkoviště za snídaní a ranní hygienou. Jen co jsme vyjeli z parkoviště
směr Salzburg, najednou na nás padla
clona silného deště a po pár kilometrech začaly padat i velké kroupy (auta
na dálnici víceméně stála). Za Salzburgem nás opět tradičně kontrolovali
policisté, zda máme dálniční známku.
lok
42
lokalka.eu
Cesta domů pak probíhala v dešti,
který nás vyprovázel po celé zbývající
trase.
A co dodat na závěr?
Podařilo se nám vylézt spoustu cest
v pěkné lezecké oblasti, kterou jsem já
osobně navštívil už popáté v té 24-leté
historii našeho ježdění do jižní Francie.
A přestože nám nějaký den propršel,
nádherné prostředí skal, neskutečně
krásná příroda a dobré jídlo spojené
s francouzským vínem (a samozřejmě i
pastisem) vytvořilo perfektní lezeckou
pohodu.
Tak zase za rok…
Vašek Janda
Moravské legato
aneb „to si kluci klidně dodělejte, ale vylézt to nepůjde...“
V Adršpachu je jednoduše fajn, člověk
tam má známý (nebo si je v hospodě
snadno udělá), slušný zázemí (chalupa
či parkoviště pod Králem), spousta
lezení. Někdo může říct, vždyť je to
samej solivej šrot..., no vlastně ano, ale
normální cesty můžeme lézt v Krase.
Tak proč se štrachat do Ádru? Přece pro
tu atmosphééééru :-) :-)
Knihu Pískaři snad už skoro každej
zná a seznam cest jejich obrázků, co Vás
po přelezení posunou do nóbl společnosti Klubu Pískařů, taky. A že je v klubu
dost volno... Na valné hromadě si můžete sednout, kam je libo, budete první a
sám... a těch chlebíčků a sodovek...
Jedna taková cesta vede na Harfu.
Vlastně to žádná cesta není, jen pokus
přes dva kruhy kamsi nahoru do vzduchu, kde končí sokolík a zůstává jen
hladko a pár desítek metrů na vrchol...
“To nejde vylézt, když to nedal ani
Kollerko v době své největší slávy (a to už
lezl desítky), nic tam u toho druhého není,“
vysvětluje nám v hospodě u Tošováka
Cikán. Je s podivem, že si to tak dobře,
po těch 30 letech, pamatuje. Nebo že
by to zkoušel s někým jiným později
dodělat?
“To si kluci klidně dodělejte, ale vylézt
to nepůjde! Říkám, že Svišť tam nějakou
hodinu padal, dal tam tak dvacet pokusů a
pak to nakonec zvedl a odlezl od druhého
kruhu cca 4 m na hranu. To stejně nepůjde,” ukončuje diskuzi Cikán. Jo a prej
nic moc matroš že jo, trochu to sype...
No to už víme.
Tak nějak to před třemi lety bylo...
a taky tak, že člověk, který chce být
členem Klubu Pískařů, potřebuje tento
dvojkruhový problém na Harfu absolvovat. Prostě se chce dostat k tomu druhému, co tam kdysi natloukli a pak to
opustili, vybarvit si políčko do Pískařů
a zapomenout.
Jenže, pánové a dámy, pohybujeme
se v období poloviny 80. let, kdy se ještě
prostě lezlo nahoru a nikdo si nehrál
na gymnastiku s názvem RP. Puuuuureeee humus. A tak jsem se tam ocitnul,
strpěl přátelskoposměšný grimasy jističe Toma Sedláčka (autor Hrobečka na
lok
lokalka.eu
43
Lidomorně), že jako větší psoudolahůdku už jsem si snad nemohl najít, nechal
si v převislé solivé širočině nasypat za
triko celý pískoviště a s vytřeštěnýma
očima se dostal dunivým osoleným sokolíkem ke druhému. A taky si vybarvil
to políčko a vyslechnul uctivý mručení
Kubrta a Švišťa, že k tomu druhýmu je
to teda dost hustý...
Jenže léta plynou a tak našinec
zatouží vytvořit taky nějakou tu novou
cestičku - prvovýstup. A protože jsou
velké směry v centrálním Ádru již skoro
vyčerpány (pan Mocek by nesouhlasil),
je šťasten, když něco podobného jako
na Harfu mu takříkajíc “vrcholová
komise přiklepne”. Hurá hurá...
“Tak tu vrtačku bych ti nepůjčil, ale
když to jde dělat Svišť, tak jo,“ usmívám
se na Alberta - majitele kovárny - a je mi
docela jedno, že moje reputace oproti
Svišťovi je 100 ku jedné (samozřejmě
v můj neprospěch). Hlavně, že se mise
č. 2 zdařila.
Zaprvé mít co (Harfa), zadruhé mít
s čím (Albertova kovárna) a zatřetí mít
na to (nebo alespoň mít s sebou Svišťa).
To třetí budem muset ještě potvrdit.
A tak jsme jednoho krásného srpnového odpoledne prvního dne horolezeckého festivalu roku 2014 šlapali s báglama plnejma lan, kruhů, lepidel, kladiv a
vrtaček přímo pod Harfu. A prej dneska
dáme třetí a vočistíme tu spáru nahoru.
Jenže skutek utek...
Cesta začíná v nejnižší části východní (asi i údolní) stěny, z krátkého
komínku šikmo vpravo převislou širočinou na hranu, pak koutem s přerušovanou spárkou k prvnímu kruhu. Tak
deset metrů. Dalších šest sokolíkem ke
druhému.
Jenže Harfa, jak známo, je věž
lok
44
lokalka.eu
vetknutá do svahu, tož už na hraně je
to na zem dost daleko (podlaha prudce
klesá společně se svahem) a taky podle
toho má našinec sucho v krku. Do toho
ještě solisko jako prase. Skoro bych
se vsadil, že cesta zůstala nedodělaná
právě pro tento zcela odpudivý začátek
a ne kvůli lezeckým problémům někde
nahoře. Od prvního kruhu je to taky
romantika, ale aspoň už člověk nespadne na zem. Smyčky nějaký jdou, ale
nožky musíte mít pěkně u ručiček, jinak
z toho vyjedete jak namydlenej blesk.
Prostě solisko. Zcela odvařenej pouštím
Svišťa na první konec.
A pak už jen hek, hek, to jak Švišť
skáče po oblinách, hůůůůů, to jak Švišť
dává nohy k rukám a pak drrrž, to
jak padá do lana. A tak dále a tak furt
dokola. A znovu a znovu. A pak už bylo
pozdě a už se šeřilo a taky že zítra je
taky den a na otázku, jestli si pamatuje, jak ten zved před těmi třemi lety
udělal, tak že jo, ale dneska ne. A taky,
že pro delší je to lehčí, že tam došáhnu
do madla. A tak jsme zavázali lano do
druhého kruhu (ten spodek už fakt
nechci znovu lézt) a nachystali se na
druhý den. A protože měl přes fesťák
Svišť pracovní povinnosti, tak že zítra
zase odpo.
Odpoledne znovu pochod a jümarování ke druhýmu. A já že si to taky
zkusím, a tak jsem to zkoušel, úplně
jinak než Svišť (do těch oblin se fakt neposkládám), a taky jsem padal, jen jsem
u toho neříkal hek, hek, a hůůůůůůů.
A pak už bylo dost pozdě, tak jsme
se vyměnili a ten ušák to zvedl na první
pokus, asi proto, že jsem ten den tak
moc zdržoval... Zavrtal třetí kruh a já
že se musím nabídnout lézt dál, protože
jsem dneska na začátku tolik zdržo-
val, a taky proto, že umím zakládat
ufa do zahumusený spáry lépe než on.
A taky se už vědělo, kam musím dát
čtvrtý kruh, tož deset metrů nad třetí,
na konec tohoto dosti kolmého žlabu,
co má v sobě jen malou, ale vopravdu
malou trhlinku, někdy jen trhlinečku
a to proto, že navazujeme na aktivity
našich předchůdců a celkový dojem této
cesty (puuuuureeee humus) nesmíme
pokazit. A taky, že to mám lézt na klíč
a přitom nezapomenout čistit deset cm
tlustý mechy a hlavně nespadnout,
ale to je jasný, protože mám ty ufa. No
nechal jsem to na další den...
V pátek jsme měli dobrej rozjezd,
protože jsme měli lano už ve třetím
kruhu, žádný převislý soliska, žádný
formoobliny. Dočistit žlab a probojovat
se na jeho konec. A protože už chybělo
jen malinko, sotva tři metry a traverz
doleva do komína a tím na vrchol, tož
nálada byla skvělá. Ale pak se to suklo,
teda, vlevo od spáry to strašně duní, tož
se musí kruh dát dál doprava, což má
ale za následek, že při výlezu do komína
když člověk spadne, tak se zarazí do
toho žlabu, co vede jak dlouhej had
od třetího ke čtvrtému kruhu. A to se
nikomu z nás moc nechce.
Tak jen čistíme a čistíme a pak začne
pršet, což znamená konec dnešního a
také letošního pokusu, protože Svišť
zítra nemůže a pak už je podzim a na
podzim se jezdí do fontáče nebo na
kalymnos a taky tu už nebude vlát to
červený lano, protože nejsme přeci v
Yosemitech...
A tak se to stalo, dali jsme dva kruhy
a dostali se na dohled trojkovému komínu, ale ten malý kousek, ten jsme už
nedotáhli. Tož doufejme, že v příštím
roce to dorazíme na vrchol.
lok
lokalka.eu
45
A vlastní cesta? Myslím, že bude
dost výživná, s obtížností cca VIIIc ve
sparách (asi jako Berušky), s jedním
boulderem cca 7a (asi jako Dlaňák) a
spárožlabem, ve kterém bych nechtěl
být ten, kdo z morálního přesvědčení
nepoužívá ufa (novinky měly vždycky
problémy aneb a přece se točí). A pokud
se to podaří dolézt, tak ve vrcholovce
na Harfu najdete novou cestu s názvem
Moravské legato, Xa.
Marek Žák
Krasová odpoledne
Je první půlka května, asi sobota,
už nevím. Sedíme v autě a míříme
výpadovkou na Svitavy směr Blansko –
a dál. To dál je Sloup a především tamní
pověstná Kostka mýdla – kam hrábneš,
tam jedeš. Hřebenáč se už v začátcích
horoškoly stal oblíbenou mučírnou plnou uklouzaných cest, občas zahrnujících no-hand či no-leg pasáže. Nicméně
i pro naše působení v Krasu oblíbenou
destinací zvláště po dešti, jelikož rychle
osychá. V paměti utkvěly cesty jako Východní stěna 6-, začínající vedle okna,
využívaného i jako skrýš před deštěm
či samotná cesta Okno 5+ a Hranou 4+,
podle které se přezdívka Kostka mýdla
vžila. Když už nám začalo to věčné
klouzání lézt na mozek, přesunuli
jsme se na Otce Matku a Syna, na kterých jsme řádně promokli jak my, tak
skála a zažili jsme četná dobrodružství
při záchraně zapomenutých presek
z mokré skály.
O pár týdnů později, obligátně
ve středu odpoledne, opět jedeme směr
Kras, tentokrát do Rudic k tamnímu
propadání. Je to jedno z mála míst,
kde se může člověk v období parných
letních veder trochu ochladit - díky
propadání si údolí udržuje stálé klima
s teplotou kolem 25 °C. K nezaplacení.
S Ráďou a Bárou lezeme na masivu Slza
a Podhradí cesty obtížnosti 4 - 5, odjištěné sice spoře, zato s luxusní možností
využití hodin.
Na podzimní dny jsme, mimo jiné,
zvolili Žleby a Kateřinský prst. Události, ať již v podobě silných zážitků
při úniku ze stěny před deštěm, nebo
„najebání“ se do něčeho, co úplně nejde,
pomalu začínají splývat. I to dolézání,
slaňování a balení vercajku při čelovce
nám již přijde zcela normální. Některé
zážitky člověk ale jen tak nezapomene. Například přelez Údolní cesty na
Kateřinském prstu, naštěstí na druhém
konci, okořeněný solidním výčtem
českých vulgarismů. Dalším významným masivem Žlebů je Henryho stěna,
dle Petina očitého svědectví značně
nechutná. Tváří se to jak madla, ale jsou
to pěkně vypečené či spíš „vypíčené“
obliny. Na Henhryho stěně jsme lezli
Feryho cestu 6- nástupem z Normálky
4+. Na Krkavčí skále v Josefovském
údolí jsme s Peťou zdolaly Mechový
kout, který zvláště v nástupu není moc
odjištěný a není ani kam založit. Jinak
jsme povětšinou lezli cesty 5+/6.
lok
46
lokalka.eu
Dalším významným počinem byla,
pro změnu, listopadová jeskyňařina.
Odehrálo se to v jeskyni Jáchymka,
kde mají k sobě lezci a jeskyňáři, stejně
jako na jiných místech v Krase, proklatě
blízko. S jeskyňářskou partou, vzniklou
u nás v práci, prolézám všechna 3 patra
Eviny jeskyně, jak se Jáchymka oficiál-
ně nazývá. Je to poprvé, kdy člověk jede
do Krasu za účelem výpravy do podzemí … ale ne naposledy. A naposledy tam
nejedeme ani lézt. Je tam krásně a je to
blízko, i když to tam tak klouže :).
Dáša D. a kol.
Balóny, pulci a hřeben
Předposlední lezeckou sezónu jsem byl donucen vynechat, poněvadž jsem měl defektní lokty.
Poté jsem se ovšem dostal do hbitých rukou šikovné terapeutky a postupně začal nabíhat
do lezeckého života. Prý mám taky chodit cvičit, složitou vylučovací metodou jsem zvolil
balóny. Vysvětlení pro laiky: připojil jsem se ke kolektivu děvčat cvičících na těhotenských
balónech. Cvičení probíhá za doprovodu příjemné hudby z minulého století na parketu před
zrcadly. Pozoroval jsem v nich své klátící se tělo i děvčata a snažil se napodobovat jejich
pohyby, maje na paměti, že prostým napodobováním se učí mláďata mnoha živočišných
druhů od svých rodičů. Nic ovšem není tak snadné, jak se to na první pohled jeví. Povel „a
teď rolujeme svaly kolem močáku“ jsem zvládal se značnými obtížemi.
Nicméně pokrok nešel zastavit a dospěl
jsem konečně do lezecké fáze, kdy se
otevřely možnosti rozlétnout se po
horách.
Volba se tak nějak nabídla – vyrazíme na nejbližší čtyřtisícovku, tedy Piz
Berninu. Nejhezčí cesta je prý Biancograt, takže Biancograt. Spolujezdci a
spolulezci byli mimořádně ostří: Lenka
z Lokálky a Alča s Tomem z Klubu přátel chlupatého lana (KPChL).
Příjezd a nástup byl plný událostí
malého významu. Složitě jsme vyzkoumali, jak se v Pontresině platí parkovné,
obtěžkali se batohy a dlouhou romantickou cestou šlapali k chatě Tschierva,
míjeni koňskými bryčkami, kde se
vezli zámožnější. Největší zábavou bylo
pozorovat dětskou radost Toma, který
objevil kaluž, ve které byla spousta
jemu neznámých zvířátek. Po veselém
vysvětlení, že se jedná o pulce, jsme
vystoupali nad Tschiervu a ještě kousek
výš, kde jsme hodlali spát.
Zabivakovali jsme (Alča s Tomem) a
postavili stan (Lenčin krásný oranžový)
a budík nastavili na 2:45. Ještě nyní cítím při té vzpomínce lehkou nevolnost.
Získali jsme tím ovšem čas k výrobě a
zkonzumování snídaně. Mezitím přišly
první čelovkové bludičky z chaty, zapojili jsme se do jejich průvodu a těžce
nastoupali nástup.
Není hřeben jako hřeben
Na začátku hřebene jsme se navázali
a pomalu vyběhli. Zkušenější Alču
lok
lokalka.eu
47
lok
48
lokalka.eu
ka, jako vyjít si z Žabin na Kraví horu.
s Tomem jsme Lenka a já, řečeno slovy
Rozloučili jsme se a sestoupali na místo
Cimrmana, nechali daleko před sebou.
druhého noclehu nad chatou MarProbili jsme se přes skalnaté úseky a
co e Rosa, kde už čekali Alča s Tomem.
uviděli sněhový hřeben Bianco Gratu.
Na sněhu jsme se vyspali do růžova,
Prý je nejfotogeničtější v Alpách a může
pokochali se krásným ránem, obdivoto být pravda, pocit hnusu rozhodně
vali ledový čaj, který přes noc vznikl
nevyvolával. Dýchavičně jsme bojovali
v ešusu, zbalili se a vyrazili na sestup.
s každým metrem této bělavé vinutě
Počasí opět luxusní, z Fortezzagratu
řezané krásy a připadali si jako kolega
jsme zírali na sněhové a ledovcové útvaMessner v Himalájích. Potom se zase
ry, které opravdu patří k nejhezčímu, co
objevily skalnaté pasáže, některé těžší,
Alpy oku nabízí.
jiné lehčí.
Závěr sestupu se odehrával po morV jednom místě jsem balancoval na
teratschském ledovci
velkém kamenu a
bez sněhu, kde jsme
s obavami přemýšlel,
...Biancograt je prý nejfotose proplétali mezi
jak toto choulostivé
geničtější hřeben v Alpách
trhlinami, okukovali
místo překonat.
a může to být pravda, pocit
Vtom mně hlavou
hnusu rozhodně nevyvolával. a fotili. Dole jsem
úderem těla o led
prolétlo: balóny nebydospěl k závěru, že něco může zároveň
ly lehčí. Mocně jsem se nadechl, zatnul,
vypadat jako suť, být ledovec a klouzat.
vyroloval... a bylo vyhráno.
No a potom už jen davy vopruzáků
Ještě pár délek a stáli jsme na vrjak u Macochy, dlouhá rovná cesta
cholu. Ten se hemžil jásajícími Švýcary,
k vlakové trati a podél ní až k vozu.
kteří sem vystoupali z druhé strany.
Převlečení do voňavého, konzumace
pochutin a cesta na východ. Děkuji
Pozorovali jsme úchvatné výhledy (celý
Lence, Alči a Tomovi za zážitky, které se
den bylo sluníčko), když vtom, kde se
neopakují.
vzala, tu se vzala, objevila se na vrcholu
osamělá postavička. Promluvila na nás
A co říci závěrem? Jeďte!
slovensky a představila se jako Martin
z hotelu Roseg u Ponteresiny. Jen si tak
Hypoch Ondra
ráno zaběhl Biancogratem na Berninu
a pak že se zase vrátí. Jen tak, pohodič-
Až na dno Grandes Jorasses
Je pondělí 29. 9. 2014 půl třetí odpoledne a ležím ve vaně. Před 20 minutami
jsem přijel z Chamonix. Vodu jinak než
rozpuštěnou ze sněhu jsem viděl napo-
sledy před šesti dny. Když slovo “voda”
(eau) řekne Francouz, zní to přesně
takto “ó”. A přesně to teď v duchu
vyslovuju. V žilách mi koluje kyselina
lok
lokalka.eu
49
mléčná, pivo Mont Blanc La Blonde, bezrozměrný čas, jedna z nejvyšších únav
Evropy (alespoň té Západní) a pocit
nekonečnosti, což může být taky forma
prázdnoty. Kdo ví...
Sleduju mydliny na hladině, je to
ledovec Leschaux se svými trhlinami. A
teď sakra kudy?! Na dadaismu je krásné
i zrádné, že všechno přichází samo,
nebo tak nějak. Moc nepřemýšlej. Nech
to plynout. Nezabluď.
Když teď napíšu “96 hodin” (vylézt,
slézt, sejít, dojet domů), dochází mi,
že technicky to pro mě vlastně nic
neznamená, je to jedna velká skvrna číselných hodnot, kterou někdo stříkl na
ubrus souřadnic. Nic. A přece, abychom
se v tom společně neztratili (anebo se
konečně našli), poslední čtyři dni pro
mě neexistuje konvenční míra...
Přetáčím pásku. Slova, kterým nikdo
nerozumí, hrčí pozpátku kamsi do
minulosti. Na začátek.
Fáze první - plánování
S Purbošem jsme se už dávno a taky
dlouho domlouvali na společný “zájezd”
do Alp, do mekky alpinismu Chamonix. On nemůže, já můžu, on může,
já nemůžu, můžeme oba, ale počasí
nepomůže. Není tohle manželství? Po
20 letech? Výmluvy? Už už to vypadá,
že pojedeme, ale počasí zase nedovolí a
já to nehodlám riskovat. Peněz nemám
moc a čas se krátí, blíží se lektorská
sezóna. Ale riskujeme a nakonec se
to vyplácí - koncem září se objevuje
v předpovědi i chamonixském nebi díra.
lok
50
lokalka.eu
Fáze druhá - přesun
Jedeme a tou dobou nejsme sami, jede
taky auto s horským chrty Bačou a
Stoupou, kteří si vezou s sebou skvadru
lokálkovských údernic. Kdo umí, ten
umí. Jak později zjišťujeme přímo pod
stěnou, není to ani zdaleka všechno, co
se hrne na kopec.
S Purbošem jsme spolu už lezli např.
na Cimy v Dolomitech, v zimě v Tatrách, v létě v Tatrách, takže už zhruba
oba víme, co můžeme od toho druhého
čekat. Ale tohle je něco trochu jiného.
Máme v plánu severní stěnu Grandes
Jorasses, legendární cestu Rubáš a
potom Colton - McIntyre.
Já tuším celkem se stoprocentní jistotou, že Purboš bude vláčet überbatoh,
že pojedeme mým autem, že potáhne
všechno jídlo s sebou, že bude mít svoji
představu a bude těžký se s ním domluvit na alternativních možnostech, že
bude těžký skloubit jeho představy a
plány s tím, jak bych si to představoval
já, a tak dál a tak dál...
Snažím se ctít to, že on je ten zkušenější, ale taky vím, že Purboš je v lezení
docela ambiciózní a mám pocit, že v
tu chvíli ztrácí lehce smysl pro realitu.
Navíc se bráním podléhat falešnému
pocitu jistoty, který u mě vzniká, když
přestanu o věcech přemýšlet. Rád mám
věci pod kontrolou. Takže se nevzdávám, a proto občas dochází k diskusi.
Chvílemi mi to připomíná politickou
debatu v neděli v jednu, hájení doktríny
zuby nehty. Holt jsme oba tvrdohlaví.
A možná jsme na sebe tak nějak zbyli.
Každopádně spolu zase někam jedeme.
V Chamonix jsme večer. Ještě
sháníme pár věcí, protože předpověď
se mírně změnila - odpoledne má až do
noci sněžit, prý 10 cm.
Na Montenvers jsme vyjeli prvním
vláčkem.
Jak jsem předpokládal, tak i bylo
- Purboš neměl na zádech krysu, ale
krávu.
Náš plán obnášel dojít pod stěnu
Grandes Jorassses, omrknout lezení a
podmínky ve stěně a zároveň se aklimatizovat tím, že si vylezeme legendární
Rubáš od Desmaisona, slaníme zpátky
ke stanu částí hřebene Hirondelles,
čímž zkoukneme podmínky i na sestupu. Chceme se tudy vracet i z vršku GJ
narozdíl od ostatních, kteří sestupují
směrem na jih do Itálie. Jelikož je to
plán na cca 5 nocí s dnem pauzy, podle
toho vypadají i naše batohy.
Pod stěnu nám to trvalo kolem šesti hodin. S prvními vločkami shazujeme
batohy. Jsme asi hodinu od nástupu u
úpatí stěny. Sněžit začíná kolem 16. hodiny a sněží čím dál víc. Takže musíme
rychle rozbít stan a zalézt, aby všechno
nepromoklo. Bivakvací místo nebylo
nijak rovné ani pohodlné. Žúžo, paráda
- celé dny ležím na špičatých kamenech,
které jsme si nastlali pod sebe a Purboš
mě zalehává, protože jsme trochu
z kopce.
Každý z nás má trochu jinou taktiku
- Purboš soumaří, ale žije si v peří. A to
doslova - péřový spacák, péřová bunda,
sloní noha do stěny, nafukovačka i
klasická karimatka do wandu, špek,
sušené maso a další laskominy. Já
bez komfortu - minimum jídla (stačí),
nafukovačka do stanu, lehký letní
spacák z dutého vlákna, žádné peří. Leč
soumařím taky... Něco je špatně, ale
zatím jsem nepřišel na to, co to je.
Každopádně sněží a Bača se Stoupou
lok
lokalka.eu
51
už jsou ve stěně. Nezávidíme jim,
naschvál zalezeme do stanu a vaříme.
Přestat sněžit má v průběhu večera/
noci. Průběžně se taky budím a ze
spacáku kontroluju podmínky. V 10
sníh bubnuje na plachtu. Ve 12 už nic
neslyším, ticho jako v hrobě a je mi
docela teplo. To znamená, že žiju a že v
jednu vstáváme a jdeme na to.
V jednu mě Purboš budí. Nevím,
jestli je to skutečně tak, nebo se mi to
zdá, ale připadá mi, že nějak panikaří.
“Vodhazuj sníh!” houkne a už mlátí
do stěn jak přihlouplé děcko.
Tak se opičím a dochází mi, že sněžit
nepřestalo, že jsme “jen” zapadali sněhem. Jak dětsky jednoduché. Každopádně z lezení nic nebude.
Fáze třetí - čekání
Sněžit přestalo až po 4. hodině ráno a
po dvaceti cm nového prašanu. V pátek
je nádherně. Nikam nespěcháme, plán
se tím pádem mění - Rubáš odsouváme
na potom a na první místo v pořadí jde
Colton - McIntyre.
Jdeme si šlápnout stopu pod stěnu a
podívat se, jak vypadá odtrhovka a zkusit najít v ní průchod. Sotva vyrazíme,
dohání nás nějaký chrt. Ukázalo se, že
je to Pavel Nesvadba s Petrem Soudkem. Věděli jsme, že tam jsou a chtějí jít
tu stejnou cestu. Takže jdeme pod stěnu
společně, my jen tak, kluci se vším,
chtějí pod stěnou bivakovat, aby rychle
nastoupili. Na chatě je prý ještě několik
lidí, kteří mají stejné plány, a Pavel si
chce prý užít krásu hor o samotě.
Holt, letos je podmínka v téhle cestě
nejlepší za poslední roky. Hm, až cestou
zpátky a pak u stanu vidíme, že podmínka musí být fakt unikátní, protože
potkáváme hromadu lidí, kteří jdou
taky bivakovat přímo k odtrhovce. To
bude mít Pavel určitě radost. Při balení
věcí před stanem nervózně počítám
nahlas každou dvojici nebo trojici, která
nás míjí směrem nahoru. Ale po čísle
třináct přestávám a zakrátko znechuceně zalézám do stanu. To bude masakr.
V cestě není moc míst, kde by se dalo
předbíhat, resp. jsou tam místa, kde se
musí čekat. Takže budou 100% zácpy.
Fáze čtvrtá - hore!
Ve 3 ráno vycházíme, cesta pod stěnu
nám trvá jen hodinu a nějakou minutu
narozdíl od předchozího dne. Navíc celá
ta banda už do cesty nalezla, začíná se
štosovat za prvním ledovým polem, kde
začíná strmější žlab a vejde se tam jedna, možná dvě dvojky naráz. Takže se
nemusíme s nikým přetlačovat. Má to
jen tu nevýhodu, že kolem nás sem tam
sviští úlomky ledu. Ale tomu bysme se
stejně nevyhnuli, takže co.
Čeho jsme se trochu obávali, na to
v průběhu dvou hodin můžeme v klidu
zapomenout. Jsme neaklimatizovaní a
pomalí. Časový plán se nám nedaří držet. Poslední dvojku doháníme na konci
prvního sněhového pole. Ale musíme
dát pár minut pauzu, takže nám taky
utíkají. Jen pod náma je ještě jedna
dvojka. Nalezla dost pozdě a navíc odlézá v půli svahu doprava. A mluví česky.
Až posléze jsme zjistili, že to byl Vašek
Šatava s parťákem.
Už je regulérní světlo, jde nám to
zatraceně pomalu, i když vlastně pořád
bušíme rukama nohama do střídajícího
se ledu a tvrdého firnu. Naštěstí davy
před náma “vyoraly” v tvrdém firnu
lok
52
lokalka.eu
slušnou brázdu, takže zakopávání není
tolik pracné.
Můj návrh jít na krátkém laně
souběžně ale Purboš zamítá rázně tím,
že mě na stanovišti míjí bez zastavení
a jde dál na 60 metrů. I přes naši celkovou pomalost je to podle mě důvod,
proč jsme v třetině cesty až po několika
hodinách a ztrácíme tím čas. Následují délky 80 - 90 stupňového lezení.
Za normálních podmínek je v těchto
pasážích zajisté nepříjemná glazura,
ale letos po nájezdech vrcholuchtivých
nomádů se “sekyrkami” stačí více méně
jen využívat vysekaných dírek. I tak to
jde pomalu, skoro 4000 m bez pořádné
aklimatizace, batoh, mokré rukavice,
pálící lýtka, pořád častěji křeče.
Druhé firnové pole - nevím, jestli za
odměnu. Začínám být dost unavený,
navíc jsem už před několika hodinami vypil svoji poslední vodu a vdechl
nějakou tyčku. Je mi zle, nevím, jestli
z výšky, anebo z hladu a žízně. Jsme
před poslední pasáží - mixovou.
Smráká se, takže je mi jasné, že
za světla už to nahoru nestihneme a
výš už může být problém uvařit pití.
Nicméně Purboš zastavovat nechce a
kvaltuje nahoru. V první mixové délce
už stopy předchozích družstev nesjou
jasné, rozbíhají se na různé strany,
takže volím jeden z možných směrů.
Bohužel asi ten těžší, horší co do kvality skály i zajištění.
Trvá mi to a začíná mi být hodně
špatně. Kdybych měl co, hodím šavli.
Purboš ale chce odlézt co nejvíc, ještě
než padne úplná tma. Dál už ale nemá
cenu, abych tahal. Takže ještě dvě tři
délky nějak odmáchám a pak protestuju, že bez pití a jídla nebudu schopnej jít
dál. Bivakovat podle Purboše není kde,
takže děláme pauzu, vaříme šumák,
tlačíme nějaké sušenky. Výrazně to
pomohlo. Už se mi nechce zvracet.
Cesta nemá konce stejně jako tenhle
lok
lokalka.eu
53
článek. Je noc, kličkujeme širokým
hřebenem vpravo vlevo a najednou se
převalíme přes vrcholovou převěj.
Je jasná noc, jedna hodina a nemůžu
uvěřit, že už to dál nepokračuje. A jsem
rád. Ještě vykopat plošinu na spaní,
připravit bivak a zalézt. Purboš asi
rovnou usíná. Já ještě asi hodinu vařím
čaj a jídlo a zírám na kopce okolo, než
to taky zabalím. 24 hodin přesně od
doby, co jsme vstali, abysme se do toho
pustili. Bál jsem se, že při bivaku budu
mrznout a neodpočinu si, ale jediné, co
mě budilo, byly křeče v nohách.
Fáze pátá - dole!
Vstáváme až dopoledne, je krásně,
trochu fouká, ale to je balada. V plánu
je sestup hřebenem Hirondelles do
stejnojmenného sedla. Je to celodenní
slaňování z dobrých i špatných štandů
(rozuměj skrumáže smyček nebo
žádných smyček, z velkých pevných
balvanů nebo jen pochybných odštěpů).
Navíc jsme na jižní straně, kam pere
slunce. To je hezké po dni stráveném v
severní stěně, ale sníh je natátý a kameny nemusí být tím pádem přimrzlé.
V jednom malém sedle nad Rubášem
nevíme přesně kudy dál. Zkoušíme
jižní kuloár, ale všechno se drolí a padá.
Hnus. Zoban říkal, že se máme držet
pořád blízko severní hrany. Takže jsem
si osedlal hřebínek akorát na půl zadku
a jistím Purboše, který na celou délku
lana traverzuje ledové pole o 75 stupních. Na druhého je to krása nesmírná.
Po devíti hodinách jsme stanuli na
ledovci, ale tím to neskončilo. Začalo
se stmívat a nás čekalo ještě kličkování
po ledovci, který je dole docela rozbitý.
Navíc byl přesněžený, takže to byla velká legrace včetně skoku dalekého přes
trhliny. Kličkovat na ledovci za tmy byl
celkem adrenalinový zážitek (doporučuju si alespoň shora ledovec vyfotit,
jestli máte tu možnost).
Ve stanu jsme byli z vrcholu po 12
hodinách. A protože na další dny byla
předpověď zase špatná, zabalili jsme
saky paky a odtáhli do doliny a dál do
české kotliny. I tak jsem byl ale dost
rozbitý, hlavně co se týká nohou. Jak se
ukázalo, největší problém byly otlaky
na šlapkách nohou, takže nejhorší bylo
jenom stát na štandu.
Poučení na konec
Jak jsem se zpětně dozvěděl, edém
mozku se může po počátečních příznacích vyvinout už v řádu několika
desítek minut. Když jsem si později přehrával celou akci ještě jednou, uvědomil
jsem si, že nás dělil od velkého problému asi jen kousek – nebýt to nakonec
jen vyčerpání, ale výšková nemoc, řešit
celou situaci by bylo o dost obtížnější.
Jasná lékařská instrukce říká, že
v případě projevů výškové nemoci je
potřeba ihned zahájit sestup. Jenže ne
každá situace je krystalicky jasná. Až
zhruba do dvou třetin stěny, tj. 800 m
nad nástupem, se nedalo nijak pořádně
zajistit, byli jsme za klíčovou kolmou
pasáží, takže sestup by byl asi obtížnější, než pokračovat ve výstupu. Jenže
se zvětšující se nadmořskou výškou se
komplikace samozřejmě prohlubují.
Nejednou jsem si ve stěně vzpomněl
na Baču, který bojoval „kousek“ vedle
lok
54
lokalka.eu
ve stěně, a jeho trenérské rady v Montaně. Nejepším řešením by asi v takové
chvíli bylo se na pár minut zastavit
a doplnit energii. Pak by se vidělo. Naštěstí to byl jenom normální hlad.
Lájoš
Celkové resumé
•
•
•
•
•
•
•
1 ztracený, nebo zapomenutý ledovcový šroub
zahozená skoba
pár smyček zdrhaček na slaňovací štandy
dodělané nohy (otlaky, puchýře apod.)
lehce omrzlé prsty na rukách a
relat. lehce omrzlé palce na nohách
shrnutí pocitů:
• flák flák kop kop
• je to dlouhý - jsem unavený
• je to ku_va dlouhý - jsem ku_va unavený
• to nemá konec - já končím
• jsem na vrcholu a úplně na dně
• krásné ráno
• a šichta pokračuje
Tatranské rozprávky
aneb vzpomínky na zimu
Sedíme v sešeřelém sklepu v hospodě u
Kozy, kde jsme se my nováčci z horoškoly 2013 sešli, abychom zavzpomínali
na naše zimní dobrodružství v Tatrách
a konečně sepsali nějaký ten článek do
výročky.
„Tak děcka, sakriš, máte někdo něco?“
zahřímá Muf a usrkne trochu piva.
„Musíme přece něco sesmolit, dyť to vymýšlíme už skoro rok…“
„No jo, pořád někde rajsujem a na
psaní není čas!“ snažila se omluvit celou
situaci Bára.
„To chce nějakou pořádnou povídku,
aby bylo vidět, jak to bylo krutopřísný a že
jak jsme dobří, že jsme to zvládli!“ nadhodila Janča.
„Tak bychom tam mohli popsat ten
náš výstup Szczepanského cesty na Malý
Kežmarský štít, to bylo dost dobrodružný.“
navrhnul Marťas, usmál se, pomalu
přivřel oči a začal přeříkávat.
Utrpení mladého Prudíka
Stojím v nástupu. Sakra bolí mě hlava.
To jsme se zase včera v noci předvedli.
Slivovice, pivo, blbý kecy, neúspěšné
lok
lokalka.eu
55
si za to mohu sám tím vyplašeným cvaobtěžování všeho ženského, koupačka
káním všeho možného v začátku délky.
v plese a zase to obtěžování s klasickým
Pak náhle štand, postupné odplavení
forever alone finišem.
všech jinak nezvyklých pocitů, potlačePrvní a druhou délku si dávám na
ní všech zvířecích pudů, návrat k lidské
druhého. Au, ta hlava furt bolí, navíc je
řeči a uvědomění si, že kocovina je pryč.
to nějak těžký a mám strach, i když na
Gejzír mých negativních emocí
první pohled se to zdálo easy. Ale Ivápostupně vysychal v příštích délkách.
nek je nebojácnej zabiják a navíc Slovák,
Utrpení mající své
ten to nějak prepičuje.
kořeny hluboko
Jsem zvědavej, co
Mám jen dvě možnosti, buď
pode mnou bylo po
budu dělat tu příští
to dolézt až na štand a nebo
x-té délce ve sněhu
délku…
se povznést na vyšší formu
a lehčím terénu zcela
A je to tady, tahábytí a prostě sublimovat.
zapomenuto. Vrchol
ní třetí délky. Traverz
na vrcholu. Už jen vypečený sestup,
skrze Bocekův ledopád. Kurva! Kurva!
devět schodů na Brnču, potřesení rukou
To je díra jako do pekla! Kurva! Já se tak
s Ivánkem a můžeme to jít pořádně
strašně, ale tak strašně bojím! Mám jen
zapít. Tuším, že mě zítra asi bude zase
dvě možnosti, buď to dolézt až na štand
bolet hlava…
a nebo se povznést na vyšší formu bytí
„Proboha, tolik sprostých slov. To tam
a prostě sublimovat. Sakra musím to
nemůžeme dát, co kdyby si to náhodou předolézt.
četlo nějaké dítě,“ vyděsila se Lucka, „ale
O pár metrů dále se moje slovní zákrutopřísný to je.“ dodala pochvalně.
soba omezila už jen na 4 zoufalé fráze,
„Tak si tedy něco sepište sami, já nic
kdy některé z nich připomínaly zvuky
opravovat nebudu,“ kvitoval trochu
raněné srny. Paralelně k výkřikům
uraženě Marťas.
zoufalosti se mi hlavou proháněly vzpo„Mám to!“ zajásal s nadšením Muf a
mínky na včerejší silácké řeči o tom, jak
dodal, „Pracovně jsem to nazval 3xMKS.“
bych se rád pustil do něčeho odvážnějRozprostřel před sebe zmuchlaný papír,
šího. „Vždyť to, co tady lezeme na prvého,
který byl z obou stran hustě popsaný a
je zatím samej kvak! Easy“, říkal jsem si.
začal číst.
Já bych se nejraději hanbou do země
propadl! K propadání ale nebylo moc
Nás nedoběhnou
daleko.
Najednou hle! Skoba! Skoba, skoLetmý pohled přes rameno na Marťase
bička. V mžiku lano cvaknuté a cepín
3 metry pode mnou - bude rozumné
v expresce. Vzpomínka na Bačovu
nepadat. Zaklíním cepín hlouběji do
přednášku o etice s následným „mrdat“.
spáry a opřu bok do kouta. Hrot mačky
Následující metry po ledu a lehčích, ale
smutně zaškrábe po hladké plotničce,
neméně exponovaných poličkách se
noha nikde. Páčím cepíny a hádám,
nesly ve stejném duchu. Od celkově méjestli se v té vratké poloze udrží nebo v
něcenného pocitu mi kurevsky táhnoupříštím okamžiku pod plným zatížením
cí lano moc nepomáhalo. Přísahal jsem,
vystřelí a pošlou mě dolů. Další opatrné
že Ivánka zabiju! I když jsem věděl, že
lok
56
lokalka.eu
přemístění cepínů a balancování na
hrotech maček, které, bůhví proč,
drží na zrncích vzduchoprázdna. Jak
bláhové bylo bát se na drytoolu s mačkami zaseknutými do dřeva a cepíny v
dobrém chytu. Další dva pohyby, mačka
přistane na slušném stupu vpravo a
lezec ví, že je zase na chvíli zachráněn.
Tak tohle je to zimní lezení, naše první
cesta Nas nedobegat (M5+). To 5+ nás ale
ještě čeká.
Jak se zahřát před těžkým místem
po zevlování na štandu? Zaručeně několikaminutovým bušením do skobky,
která se drží skály jako klíště. Cepín do
pofidérního chytu a hybaj z kouta do
plotničky. Teď jen jemně přenést váhu
na levou nohu a… už letím po skále
dolů jako kocour s vytaženými drápy,
až jiskry lítají. Na prvním bych byl
asi hodně smutný, bleskne mi hlavou.
Reparát v podobě spárky a vyhoupnutí
na poličku už dávám. Marťas volí cestu
koutkem až nahoru a talent se nezapře. Dává těžké místo s přehledem bez
ztráty kytičky.
Psotka-Varga
Buch! Nenadálý náraz větru mě vytrhne ze zamyšlení nad úterní cestou.
S Ivánkem máváme rukama a nalézáme ztracenou rovnováhu na štandu.
Nový den, nová cesta – Psotka-Varga:
Kežmarská kopa. Stačili jsme tu pěkně
vychladnout, takže tahle délka bude
zaručeně výživná. Kolikátá to už dnes
je? U páté jsme to přestali počítat…
lok
lokalka.eu
57
Ve větru neslyšíme nic, lano táhne,
rušíme a jdeme. S každým metrem ubývá drnů a ledu, místo cepínů přichází ke
slovu rukavice, které se na štandu proměnily z mokrých na ledové, neohebné
vězení pro prsty. Opět jemné balancování na hrotech maček, při kterém
po zádech stékají kapky potu, zatímco
prsty pod tlakem chytů mrznou, až
úplně znecitliví. Vím, co přijde, proto
pospíchám z těžkých míst, dokud to
jde. Teplá krev se hrne do prstů stejně
rychle, jako příval nadávek z mých úst.
Ku-píp to bolí! Ani pomyšlení na další
pohyb. Dolezu na malou sněhovou
plošinku, opřu helmu o skálu a zatínám
zuby. Konečně je bolest pryč a můžu
vzhůru na štand.
Za chvíli se tu setkáváme i s Ivánkem, který po lítém boji délku také zdolal. Lehčím terénem se pak dostáváme
na vrchol. Další krásná cesta za námi.
Čeká nás už jen škola pohybu v lehkém
terénu při cestě do závětří na sestupovku a na chatě zasloužené pivko po osmi
hodinách ve stěně.
3xMKS
„Dávej bacha!“ loučí se Zobča, když
nalézá do vypečeného místa na začátku
Levého Y, zatímco já a Véča se zatajeným
dechem pozorujeme ten jemný tanec
na čtyřech hrotech, ke kterému cinká
hudba matroše zavěšeného na sedáku.
V „severu“ jsme už skoro jako doma – za
poslední dny potřetí. Zobča má štand,
je řada na nás. Nedbáme rady zkušenějšího: „Bez rukavic.“ a v pořadí Véča,
Muf se pouštíme do těžkého místa. Po
malém zaváhání udělá Véča několik
kroků cepíny po nejistých chytech a pak
už to vypadá nadějně.
Jdu hned za ním a sporadické chyty
mě nutí opakovat jeho pohyby. Levému
cepínu moc nevěřím a raději zkusmo
zatížím pravý… Drží. Pověsím se do něj
plnou vahou, přemístím nohy do stěny
a pink. Prosviští mi kolem ucha. Ke svému úžasu nejsem dole, ale visím za levý
ve špatném chytu. Dostanu nohy zpět
nahoru a hned je veseleji. Traverz doleva, ale chyty cepínům moc nechutnají,
rukavice nedrží. Sundávám je zuby,
visíce za jeden cepín v nelehkém místě
a proklínajíce své předchozí rozhodnutí
raději chránit prsty před mrazem, než
zvýšit svoje šance v tomhle místě.
Bez rukavic už to jde, přelézám
do sněhu a je vyhráno. Po několika
dalších hodinách lezení a souběžného
postupu sněhovými poli se dostáváme
do míst, která jsme před několika dny s
Jančou prozkoumávali pohledem z tepla chaty a z průvodce poprvé četli jejich
jména – Pavúkova a Bocekova veža.
Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo,
že dnes tady budeme stát, dívat se dolů
na výlez z Weberovky a nahoru na ojíněný vrchol Malého Kežmarského štítu.
Jeho stěna jakoby se získanými metry
rostla a s ní i náš respekt a úcta. Napojujeme se na Szczepanského cestu na
vrchol. S přibývající výškou se ochlazuje, mokré rukavice se lepí na promrzlou
skálu.
Při pohledu na vrcholové partie
poseté balvany, kterým v pádu brání
snad jen led, si přeju, aby bylo ještě o
deset stupňů míň. Přehoupneme se na
vrcholový hřeben a poprvé za celý den
nám obličej pohladí sluneční paprsky,
které nás doprovodí posledních několik
desítek metrů na vrchol. Radujeme se a
nevěřícně kroutíme hlavami – 900 m,
cca 7 h – naše zatím nejdelší zimní
lok
58
lokalka.eu
vícedélková cesta. Užíváme si nádherný výhled, pořizujeme vrcholové foto
a „padáme“ dolů.
Díky Zobčo za 3xMKS – pro nás
nováčky nezapomenutelná škola a nádherný vstup do zimního lezení plného
silných zážitků :-)
„Ježíší, to je strašně dlouhý,“ zaúpěla
Bára, „to přece nikdo nebude číst. To tam
radši napíšem mojí příhodu, je krátká,
má spád a jmenuje se Dobrodružství na
Ovčích lávkách.“
Není nad kamarády, co podrží
1. Nikdy nebudu tahat, říkala jsem
si kdysi, když jsem se pokoušela lézt
na rybu ve školním kurzu lezení.
2. Nikdy nebudu tahat venku, říkala
jsem si, když mě kamarádi občas vzali
na skály.
3. Nikdy nebudu tahat v horách,
říkala jsem si, když jsem začala chodit
do Lokálky.
4. Nikdy nebudu tahat v zimě, říkala
jsem si, když jsem poprvé lezla s cepínama.
A teď tu stojím v cestě Ovčí lávky,
mačky opřené o stupy ve skále, cepíny
zaseklé do drnů a nevím, jak dál. Úkrok
doleva zdá se být docela komplikovaný
a dost nejistý, mám pocit, že bych mohla lehce ztratit rovnováhu. Podívám
se za sebe, metr a půl ode mě si v trhlině pohodlně hoví modrý frendík. Znova
zkouším udělat krok doleva, ještě kousek. Pouštím pravý cepín a napřahuju
se, abych ho mohla zaseknout do sněhu
a pak náhle…
Rána do helmy, co se to děje?
Asi mi to ujelo – jsem někde dole.
Proboha moje ZUBY! Projede mi
náhle hlavou. Několikrát si přes ně
přejíždím jazykem a zjišťuju, že je vše
v pořádku, žádnej nechybí, tak se mi
dost uleví. Pomalu se sbírám a mávám
na kluky na štandu, že jsem celá a živá.
Trochu mě bolí čelist a zadek. Véča
mě pomalu spouští dolů a já se vděčně
dívám na věrného modrého kamaráda
ve spáře. Podržel. Véča mi na štandu
ošetřuje ranku nad okem, kde budu mít
až do konce života malou připomínku
mého prvního výstupu s cepínama. Jak
to tedy s tím zimním taháním nakonec
bude?
„Ale to tam taky nemůžeme dát, to
je moc děsivé, jestli si to přečte nějaký
nováček, tak do Tater nikdy nepojede.“
oponovala Janča.
„Tak to ja mám oveľa pozitívnejší príspevok.“ vložil se do diskuze Ivan, který
celou dobu mlčky seděl v koutě a také si
lok
lokalka.eu
59
něco sepisoval. Jeho papír byl zřetelně
nadepsán slovy:
Zimný dvojvýlez na Kozí Štít
Ráno vyrážame dve lezecké družstvá
smerom na Jastrabku. Marťas a ja, Igor
a dvojčatá.
V doline pod Jastrabkou sa rozdeľujeme, Igor s dvojčatami držia dohodu
a pokračujú na Jastrabku, mne sa tam
moc nechce, lebo tam je strmý kopec,
tak odbáčame na Kozí štít.
Zopakujeme si výlez, ktorý som už
liezol s Michalom a Karlom, zase som
zabudol názov cesty, ale niečo ako
2153 v sprievodcovi. Našlapame pod
nástup a začíname nahadzovať matroš.
Zavadím o helmu a už sa len prizerám,
ako mi odskáče do doliny. Takže na
zahriatie výlet naspäť dolu, našťastie sa
cestou zastavila.
Po tomto zážitku mi pojem morál nič
nehovorí a nechávam prvú nepríjemnú
dĺžku Marťasovi, ktorý je po pracovnej
pauze neskutočne nadržaný (teraz sa
bavíme o lezení, okej?).
Vystupuje snehovým komínom
a ťažšie skalné miesta prekonáva
elegantne. Rýchlo vybieham za ním, to
sa mi lezie na druhom krásne. Teraz je
rad na mne, zisťujem, že si z tej cesty
nič nepamätám, šiel som to na druhom
predtým celý čas.
Rozhodujem sa, či doprava alebo
doľava, ani jedno mi nepríde známe,
skúsim to doprava a po čase nachádzam
známe miesto s borhákom, jupííí, tu
sme štandovali, spomenul som si. Dolieza Marťas a nemôže si odpustiť poznámky, či si kur.a nemôžem zapamätať
cestu, ktorú som už predtým liezol.
Nemám mu na to čo povedať, pokiaľ
lok
60
lokalka.eu
som sa v ceste poriadne nevybál, moja
pamäť to vyhodnotí ako nedôležitú
informáciu a neobťažuje sa to uchovať,
predsa máme už svoje roky.
Po pár dĺžkach zase nemám tucha,
ako hore, tak Marťas ide intuitívne
a ocitáme sa prvýkrát na Kozom Štíte.
(Nasledovnú vetu prosím, aby Zoban
preskočil :-) Je krásne, takže sa vyvalíme na skale a opaľujeme naše kancelárske tváre. Keď nás to už nebaví (slnko
riadne pečie), začneme zostupovať dolu.
Je ešte málo hodín, tak reku, keď
už sme brali tie lezečky, vydupkajme aj
Fehera-Lehotského, našu letnú lásku.
Už sa k nej blížime a začínam zrazu
intenzívne cítiť emócie.
„Kua, čo sa deje, mením sa na ženu? Nie
kámo, len tušíš, že budeš ťahať prvú dĺžku,
keďže Marťas to už ťahal v lete a potom,
čo sa v nej stratil, tak už ti presne ukáže,
kadiaľ to neliezť.“ honí sa mi hlavou.
Stojím v lezečkách na zmuchlanom
lane, aby sa mi nezamočili v snehu, tu
sa lano prepadne a vletím po kolená
do snehu. Marťas v kŕčoch, ja začínam
uvažovať nad mojou dnešnou karmou.
„Fuu, tak strašne dávno som neťahal
v lezečkách na skale“, strach mi ovláda
osobnosť.
Zakladám čo 1,5 metra, Marťas mi
radí, aby som šetril matroš, že hore
nebudem mať čo založiť. Tak zakladám
každých 1,6 metra, na viac nemám.
Postupne si ale na to zvykám a zvyšujem vzdialenosti medzi istením, príde
mi aj, že terén je už ľahší a zľahka sa
vynára aj nový pocit, lezecké sebavedomie. Doliezam na štand a nazbierané
emócie vykričím do Červenej doliny.
Dolieza Marťas a zase hundre, že v tej
druhej polovici som nemusel toľko
šetriť na istení. Zamávame dvojčatám
a Igorovi, ktorí na nás niečo kričia zdola, ale nič im nerozumieme.
Zvyšok cesty už vcelku ide, naháňame sa so zapadajúcim slnkom, lebo
v tieni je v krátkych rukávoch pekelná
zima. Po tretej dĺžke nasadzujeme
mačky a cepíny a postupovkou frčíme
na vrchol. Po hrebeni idem prvý svižným tempom a zastavuje ma až Marťas
potom, čo som prefrčal cez vrchol a ani
som si to nevšimol. Fotíme krásny
západ slnka a rýchlym tempom na
chatu prichádzame za šera. Všetci nám
gratulujú, pochvaľujú náš výkon, hlavne Zoban nešetrí pochvalnými slovami
a uznaním ;-)
„No jo, ale máš to ve slovenštině, tomu
mladá generace nebude rozumět.“ smutně
prohodil Marťas a hodil zoufalý pohled
na dvojčata, která jako poslední ještě
žádnou historku neřekla. Holky tedy
spustily.
Kozoštítová trilogie
Byly to krásné zimní radovánky! Hned
od začátku nás adoptoval Igor a své úlohy ochránce nováčků se ujal svědomitě.
„Vzpomínáš, na naši trilogii Dobytí
Kozího štítu?“
Prve jsme na něj vyšli sestupovkou, protože foukalo a sněžilo. Zato
podruhé, když jsme to lezli JZ stěnou,
cestou „Pierzchał, Stanisławski“ to bylo i
s trochou těch opravdu zimních radostí.
„Pojď, pojď, pojď.“ volá na nás Igor,
ať si pospíšíme, když jedna po druhé
jdeme sněhovým polem ve vyšlapaných
stopách a nad námi je na letošní sněhové podmínky docela naducaná peřina
sněhu. Přikryla by nás asi stejně dobře,
ale stonásobně větší váhou.
lok
lokalka.eu
61
Hurá do našeho prvního opravdového zimního lezení. Žlábkem k sedýlku,
nějaké travky, drytoolový koutek a
přímo k vrcholu.
Další den jsme na vrcholu Kozího
Štítu stanuli potřetí. Tentokrát jsme
vybrali SV hřeben Žeruchových věží. To
byla panorámata!
A na sestupu nás druhé družstvo
trhlo jen o dvě hodiny.
No jo, ty sestupy, ty my jsme si vychutnávaly opravdu dlouho. V případě
Kozího štítu to znamenalo jedno slanění z erární smyčky, sněhový traverz k
sedlu a dolů na chatu.
„Pamatuješ si na ten traverz?„
„Jakpak by ne.“ Vždyť jsme ho šly třikrát. A poprvé jsme Igora donutily navázat si nás na krátké lano, jak jsme se
bály. Dobře věděl, že když se sklouzneme, pojedeme všichni tři. Ale pěkně
jsme se na těch mačkách rozchodily.
Na závěr týdne se při sestupu z
Jastrabky dolinou ozývalo „Igore, už
umíme chodit!“ (samozřejmě čelem do
doliny). Igore, díky!
„Ty ségra, nechybí ti tam něco? Nebylo
to spíš takhle?“
To teda byly zimní radovánky! Hned
první den se Igor rozhodnul otestovat
odolnost letošního nováčka, neznalého
zimního prostředí, a vyhnal nás sestupovkou na Kozí štít. Myslela jsem, že
ten den ani nevystrčíme čumák z chaty,
jaký byl fujavec. Zima jako v ruské
pohádce, ale o pohádce ani řeč. A když
jsme se sápaly na Kozí štít podruhé, už
v nástupovém žlábku na něj voláme
„Dober“
A on na nás: „Které lano?“
A Míša Nováček odpověděl za nás:
lok
62
lokalka.eu
„To hnědé…“, protože dobře věděl, že
jsme obě pos**** strachy.
Tenkou vybledlou erární smyčku na
slanění obhozenou kolem nepevně vypadajícího hrotu nevelkého kamene si
pamatuji dodnes. A k tomu ten traverz
při sestupu. Možnost sklouznutí se po
zadku měkkým snížkem mi rozhodně
nenavozovala pocit radosti, jaký jsem
zažívala v dětství na zasněženém kopci
za domem.
No a ta Jastrabka na závěr, marně
jsem se snažila slzy svézt na ledový vítr.
Igor to jen shrnul slovy: „No co, máš
padesát kilo a lezeš čtvrtý den, co chceš.“
Potáhl lano a šli jsme.
A jaké to vlastně bylo? No přece
krásné. Díky Igore, díky Lokálko, díky
vzpomínkový optimisme.
„Ale to tam taky nemůžeme dát,“ rezignovaně prohodil Muf, „protože podle
Igorova vyprávění to všechno bylo úplně
jinak.“ Chvíli všichni tiše seděli a tupě
zírali do svých půllitrů.
„Tak to jsme s tím teda moc nepohnuli.“
Prohlásila nakonec Véča.
„Co budem teď dělat? Zítra je deadline!“
„Tak jen napíšem, že to bylo fajn, že
jsme si to užili a že děkujem instruktorům
za nezapomenutelné zážitky.“ Navrhla
Janča.
“No, to by šlo!“ souhlasili nakonec
všichni.
A jak to bylo vlastně všechno doopravdy? To ví jen hory…
Ivánek Gál
Janča Grimová
Lucka Grimová
Laďa „Muf“ Hynek
Marťas Prudík
Bára Valnohová
Jiří „Véča“ Večerek
Kršlenica
Málokdy se stane, že se v okolí objeví nová, dosud neprozkoumaná a neoklouzaná oblast.
Čas od času sice šikovní kamarádi najdou a očistí nové bouldery (díky Pikáči), občas člověk
zavítá do oblasti, kterou doposud z nějakých nepochopitelných důvodů vynechával (jako
se mi stalo nedávno s Wachau), ale že by se 100 km od Brna z ničeho nic zjevil kus skály, o
kterém skoro nikdo neslyšel a kde se navíc mezi prvovýstupci tamních cest objevují jména
jako Dieška, Psotka, Koller či Belica, to se opravdu nestává každý den. Ba troufnu si tvrdit,
že ani jednou za uherský rok...
Tak jsem před pár týdny dostal od
kamaráda z konkurenční VHSky tip na
oblast s názvem Kršlenica. Prý „betálný
neolezený vápno, všechno nově odjištěný,
krajinově vděčný... prostě skvost.“
Dříve oblast místního významu, s
ne příliš dobře odjištěnými cestami,
která však byla prý asi před čtyřmi lety
kompletně přejištěná... A tak jsme sedli
do auta a jeli. Bez slovenské dálniční známky trochu komplikace s tím, jak se přes Tvrdonice a Lanžhot přemotat přes hranice
do Kútů, ale pak už přes Borský Miku-
lok
lokalka.eu
63
láš a Mikulášov přijíždíme přes parádní
vojenský újezd Záhorie, s docela neobvyklou scenérií, do (aby těch Mikulášů
nebylo málo) Plaveckého Mikuláša
na úpatí Malých Karpat.
Průvodec hovoří jasně – „Zaparkujte
v strede dediny, alebo na jej konci. Pred posledným domom odbočte vľavo do lesa
a serpentínami 15 minút pod skalu.“
Alebo protože jsem na jej konci
trochu vyměknul a otočil se už pred posledným domom, nenašli jsme parkoviště, které je ještě o kousek dál a (prý)
pojme zopár aut... tak 3-5 odhaduju
z vyprávění. Případně je tím směrem
i jakýsi lom, kde to snad má jít zaparkovat tiěž – jakože taky.
Každopádně zo stredu dediny to
nebyla žádná hrůza, spíš mě překvapilo, že ty skály zase postavili na kopci...
takže podle popisu serpentínami 15
minút pod skalu bylo celkem výživné,
ale dá se o přežít ;-)
No a už se leze... celkem je zde asi
20 cest, převážně v položeném nebo
kolmém vápenci s unikátním třením
(zvláště pak pro ty, co jsou zvyklí lézt
v Krasu). Sem tam rajbas, sem tam
stěnovka s pěknými chyty a ostrými
krasovými dírami. Těžiště někde kolem
sedmiček.
Považuju se spíše za zdechlinu než
za sedmičkového lezce, ale i 7+ pustilo
OS, což přičítám spíše mírnější klase,
než dobrému dni. Zato v některých
„lehčích“ sedmách jsou slušné odlezy
- Kontemplatívna ale i Pytačky trochu
polechtají morál, ale rozhodně si v nich
náladu nepokazíte. Určitě bych se nebál
do oblasti pozvat i nesedmičkové lezce
– jsou tu dvě čtverky, luxusní pětka
Sokolík a o maličko těžší Pohodový rytier
nebo Pytlík a řada dalších cest, které se
dají určitě zkusit. A pokud si vezmete
zdatnějšího tahače, je co dělat až do
večera. Komu by nestačil místní sortiment,
nebo se chtěl do oblasti vypravit na víkend, může zkusit na protějším kopci
Plavecký Hrad, který sice vyzkoušený
nemám, ale jsou na něj také poměrně
příznivé reference ze stejného zdroje.
Doba vhodná k návštěvě je především
jaro a podzimek – stěna je otočená na
JZ, takže za letních slunečných dnů
tam bude určitě pekáč.
Na závěr dlužno poznamenat, že tak,
jak si běžně do sportovních oblastí
přilbu neberu (a i na první návštěvu
Kršlenice jsem ji nechal doma), nemůžu
než doporučit nějakou tu ochranu
hlavy do batohu přibalit a pod skálou ji
i nasadit. V dolezech na policích může
být drobnější štěrk, v části vpravo
od Neznámeho sokolika je pak skála trochu horší kvality. Čím více vpravo, tím
hůře. Takže opatrně ...
Nezbývá než doporučit něco hvězdičkových cest:
Cesty s hvězdičkou
• Nech sa páči - čtverka, kterou při
troše zručnosti vyjedete na kole
• Schody do hradu - stejná obtížnost,
trochu horský charakter (rozchrast),
cesta používaná zřejmě už ve středověku ;-)
• Sokolík - pohodová pětéčka
• Pohodový rytier - o trochu těžší než
Sokolík - jedno místo k přemýšlení - jak
se dostat přes převisek, pak už dolez,
lok
64
lokalka.eu
který znáte ze Sokolíka
• Neznámy sokolík - šestpluska která
trochu překvapí ;-) ale jde to...
• Pytlačky - pěkná sedummínuska v
položeném
• Kontemplatívna - sedmuška trochu s
odlezy, co polechtají žaludek... ale hezké, moc hezké...
• Všetko čo mám rád - luxusní stěnová
sedumpluska (spíše lehčí), crux mezi
prvním a druhým, dále už jenom vydržet nahoru někam k sedmému a tam to
vymyslet ;-)
...k těžším jsem se nedostal... snad
Kubo Novák může něco přidat...
Víťa Bambuch
Finsko 2014
V březnu 2014 jsme se vypravili
na běžky do Finska do národního parku
Pallastunturi. Začínali jsme zhruba na
68. rovnoběžce u jezera Jerisjarvi a projeli celkem asi 130 km do Enontekia.
Každý jsme měli spacák, karimatku,
jídlo na 7 dní, termosku, ešus, náhradní
baterky, vosky, oblečení - celkem asi
20 kg na osobu. Zavazadlo jsme táhli za
sebou na pulkách, které nám půjčili na
katedře tělesné výchovy FF UK Praha.
Jeli jsme čtyři: Pavel, Jura, Jirka a
já (Eva). Všichni jsme už měli nárok na slevu pro seniory v autobuse
(nad 65 let), někteří už dávno.
Úterý 25.3. Brno – Kittila
Po příletu do Kittily jsme nasedli do
taxíka a jeli 8 km za 24 euro do kempu
Kittila Lomamokit. Měli jsme objednanou chatku pro 3 osoby za 80 euro. Paní
nás pořád přepočítávala, ale nakonec
neměla námitky. Mne gentlemani
vyloučili ze stříhání o místo na zemi, to
nakonec získal Pavel. Prý se mu na zemi
spalo dobře.
Středa 26.3. Kittila - Mantyrova
Ráno jsme museli sbalit věci tak, aby se
vešly na pulku. To se nám podařilo asi
za hodinu. Nejrychlejší byl Jirka, ten
neměl ruksak, ale tašku, takže nemusel
pokaždé všechno vyndávat.
Autobusem jsme přejeli k jezeru
Jerisjarvi. Celkem asi 100 km. Řidič
každou chvíli zastavil a dával poštu do
schránek u silnice.
Museli jsme přejít silnici po mostě.
Bylo to dost prudké, tak jsme šli stromečkem a pulky se zdály strašně těžké.
Za mostem už byl terén rovnější. Pulky
při každém kroku cuknou za opasek,
ale na to se dá zvyknout. Největší
průšvih jsou sobí průlezy. Dveře pruží a
samy se zavírají - nepočítá se s tím, že 3
m za člověkem je ještě pulka. Ten první
byl nejhorší - byla za ním díra. Málem
jsem to projela, ale dole mě dojela pulka
a srazila mě k zemi. Sníh byl tvrdý, už
dlouho nesněžilo, ale ještě tvrdší asi
byly moje tyčky. Narazila jsem si žebra,
ale jet jsem mohla.
Dál se šlo hezky, bylo úžasné počasí,
lok
lokalka.eu
65
slunko, okolo nuly, sníh dobře sjízdný.
Ušli jsme asi 11 km od 12.30 do 15.45.
Tedy asi 4 km/hod. I s focením a drobnými úpravami. Třeba Jurovi vypadla
trubka z novodurového návleku. Spoj
moc nedržel, vlastně jenom na tření.
Doufali jsme, že to nebude vypadávat
častěji.
V chatě Mantyrova jsme si odložili
zavazadla a vyjeli na projížďku. Chata
je sice psaná pro 4 lidi, ale klidně se nás
vešlo 6 (i se dvěma Pražákama).
Večer jsme si uvařili polívku ze sáčku
a sušené jídlo z Hudy sportu. Je to eintopf, ale docela dobře jedlý. Do 9 jsme si
povídali a pak šli spát.
Čtvrtek 27.3. Mantyrova Nammalakuru
Ráno jsme vstali v 7 a vyrazili o půl desáté. Balení je náročné, protože vždycky
musíme večer všecko vyndat. Bylo zataženo, asi 0°C, sníh jel dobře. Na Pallas
je to 5 km do kopce, dorazili jsme o půl
jedenácté. Je tam hotel a sjezdařské
středisko s dlouhou sjezdovkou. V info
jsme vyzvedli klíč k rezervační chatce,
koupili pohledy a šli do hospody na kafe
a pití.
Na Nammalakuru nám zbývalo ještě
15 km. Začalo se vyjasňovat a na lyžích
jsme měli kapky vody. Napřed se jelo
z kopce, to šlo rychle, ale do kopce jsou
pulky těžké. Musí se dobře namazat
lyže, aby to ve svahu neuklouzlo. S pulkou se ve stoupání těžko vstává. Čím
víc jsme se blížili k Nammalakuru, tím
víc cesta stoupala a nejprudší byla těsně
před chatou. Kluci došli dřív, já jsem po
cestě fotila, bylo dobré osvětlení i výhledy. Aspoň jsem už měla zatopeno.
Ubytování v Nammalakuru je
úžasné. Nová dřevěná chatka s 12
patrovými postelemi, na nich matrace a polštáře. Dále kamna s dvojím
spalováním, vařič, konvičky, sirky,
nádoby na rozpouštění sněhu. Všecko
vonělo novým dřevem. Z oken je krásný
výhled na všecky strany. Už se nám ani
nechtělo ven. Leželi jsme na postelích,
koukali z oken a povídali si.
V druhé polovině chatky je stejně
velká místnost a je tam skoro stejné
lok
66
lokalka.eu
vybavení, jen místo postelí s matracemi
jsou tam pryčny bez mezer, a tak se tam
teoreticky dá nacpat větší množství
lidí. Taky je tam všecko čisté a voňavé,
dřevo je světlé, chatka je nová. Tuto noc
tam nespal vůbec nikdo.
do noci pak dělali obrovský oheň. Byl
velkolepý, ale zase pokazili tu krásně
tmavou oblohu s množstvím hvězd.
Pátek 28.3. Nammalakuru
Ráno jsme sbalili tak rychle, že se nám
podařilo vyrazit už v 9. Foukal dost
silný SZ vítr a bylo difusní osvětlení.
Cesta se těžko hledala, byla zafoukaná
a neprotažená. Vydali jsme se podle
tyčí. Šlo se traverzem a pulky se nám
převracely. Nejhůř na tom byl Jura,
má novodurovou spojku na tyč a ta
mu zřejmě v zimě cvičí, protože se mu
několikrát vytáhla.
Cesta měla dost prudký spád a kličkovala mezi stromy, tak bylo někdy lepší sundat lyže, protože to nešlo ubrzdit.
Sníh byl sice tvrdý, ale taky se někdy
probořil. Byli jsme rádi, když jsme
po 5 km této cesty dorazili na hlavní
magistrálu. Tam už svítilo slunko
a nefoukalo, bylo okolo nuly. Najedli
jsme se u sobího průlezu. Dalších 11 km
byla taková procházka parkem - řídký
les bříz a borovic. Po 5 km byla „kota“ to jsem myslela, že to bude týpí, ale byl
to dřevěný srub s krbem, palandou a
houpacím křeslem.
Po dalších 6 km jsme došli k Hannukuru. Chata je rozdělená na dvě
půlky, v každé jsou palandy nad sebou,
teoreticky pro 16 lidí.
Vyjeli jsme ještě na projížďku
bez pulek na V. Bylo to hodně z kopce.
Namazali jsme klistrem, ale museli
jsme hodně plužit a vosk jsme sedřeli. Po 5 km jsme otočili zpět. Vrátili
jsme se o půl šesté a byli jsme už dost
nalyžovaní. Ještě kluci zalepili Jurovi
epoxydem spoj tyčky s novodurovou
Fouká od jihu a možná bude nad nulou.
Dnes se jede bez zátěže, večer budeme
spát zase tady. Chtěli jsme jet na JV
k Saivojarvi, ale nebyla tam protažená
stopa, tak jsme jeli na SV k Vuontisjarvi. Zhruba pětikilometrový sjezd byl
dost prudký a navíc sníh byl už starý a
tvrdý. Plužili jsme a někteří dokonce jeli
na čarodějnici.
Pak jsme jeli asi 2 km ke kavárně
u jezera, kafe i kakao tam stojí 1 euro.
Na stole u každého místa byl kovový
hlavolam. Jeden jsme rozdělali, ostatní
tři ne. Na jezeře byli tři rybáři a seděli u
děr vysekaných v ledě. Popotahovali za
vlasec a čekali, až se chytne ryba. Zatím
žádnou neměli.
Objeli jsme jezero. Bylo nad nulou a
byli jsme jako koza na ledě, dokud jsme
nenamazali klistr. Okolo jezera jsme
najeli asi 7 km, od jezera k chatě jsme
vylezli do kopce ještě 5 km. Celý den
bylo nad nulou, na kopci foukal Z vítr.
Ve 3 hodiny už jsme byli v chatě.
Odpoledne šli okolo mladí Finové
a měli jednu hůlku zlomenou. Spravili
jsme jim ji pomocí kusu dřeva a speciální pásky. Byli moc rádi.
V 6 hodin přišli další dva Finové a
ubytovali se u nás. V místnosti naproti
spali ještě dva dělníci, kteží na protějším svahu stavěli nějakou chatku. Večer
jsme si všimli, že dělníci kousek od cesty nabírají vodu, asi z potůčku. Dlouho
Sobota 29.3. Nammalakuru Hannukuru
lok
lokalka.eu
67
úchytkou na pulce a omotali páskou.
Pak už mu to nikdy nevypadlo.
Na Hannukuru je taky sauna, dá
se objednat přes mobil za 7 euro, v liché
hodiny pro ženy a v sudé pro muže. Je
tam prý i pramen, který je ale v zimě
nefunkční.
Nedělě 30.3. Hannukuru – Sioskuru
Vyjeli jsme o půl jedenácté. Bylo -5°C a
slunko, docela příjemně. Namazali jsme
klistr a na to modrý tuhý (včera napadl
poprašek). 2 km jsme jeli údolím do
mírného kopce. Za rozcestím jsme vjeli
na otevřenou pláň a tam foukal SZ vítr,
nám do tváře, nejmíň 8 m/sec. Pocitová
teplota je podle tabulek -19°C. Já bych
řekla ještě víc. Když jsem se zastavila
a udělala pár fotek, měla jsem ůplně
zmrzlé prsty.
Těšili jsme se, že se ohřejeme na chatě Tappuri, ale zjistili jsme, že je 1 km
od stopy vpravo, vede k ní nenápadná
šipka. Na mapě je nakreslená u stopy.
Do Sioskuru jsme dorazili po 14 km
ve 12.45. Já jsem se pak 2 hodiny roz-
mrazovala u kamen a na horní posteli.
Dnes jsme opravdu vymrzli a už se nám
pak nechtělo jít ven.
V poledne se na chatě zastavili ještě
2+2 Finové a jeden Ital.
V noci v celém údolí u Sioskuru nebyl široko daleko nikdo, bylo tam úplně
tma, tmavá obloha s obrovským množstvím hvězd. Pokusila jsem se najít
známá souhvězdí. Malý vůz s Polárkou
jsem našla, ale musela jsem hodně zaklonit hlavu, byl skoro v nadhlavníku.
Pondělí 31.3. Sioskuru – Pyhakero
Vyjeli jsme až o púl jedenácté, protože
jsme se ještě nepřizpůsobili letnímu
času a protože jsme měli před sebou
krátkou cestu. Ráno bylo -10°C, úplně
modro a bezvětří.
Cesta byla čerstvě protažená a
vedla zajímavou krajinou. Udělali jsme
spoustu fotek a na Pyhokeru jsme byli
po 14 km v 1 hod.
Bylo tam hodně lidí, hlavně důchodců, obědvali tam a rádi si s námi
popovídali. Ve 2 hodiny jsme namazali
lok
68
lokalka.eu
klistrem a modrým tuhým, a vyjeli na
SV k Ullajarvi (292,4 m n.m.), celkem
7 km tam a 7 zpět. Stopa byla pěkná
a při zpáteční cestě jsme ještě potkali
ratrak.
Večer jsme snědli poslední sušené
jídlo a už se těšíme na zítřek do hospody.
Chata je velmi vhodná na polední
posezení, uvaření čaje a opékání buřtů
v krbu. Je tam pryčna asi 1,90x2,20 m.
Taktak se tam vešly 4 karimatky.
Naštěstí tam nechtěl nikdo jiný spát,
musel by spát na stole nebo na zemi. Asi
bychom to byli my, v otevřených chatkách totiž platí, že přednost má ten,
kdo přijde poslední. Před chatou je taky
pumpa. Voda je hluboko a musí se (prý)
dlouho pumpovat, než začne téct.
Kousek od chaty je kavárna. Kafe
tam stálo 3 eura, ale dali jsme si ho,
abysme podpořili místní.
Úterý 1.4. Pyhakero – Kittila
O čtvrt na devět jsme vyrazili k Enontekiu. Je to příjemných 9 km z mírného
kopce, byli jsme tam o půl desáté. Ve
Ski centru jsme vrátili klíč k Nammalakuru a taky jsme se tam podívali do
laponského muzea. V 15.25 jsme dojeli
do Kittily, objednali si taxík na zítřek
k letadlu, šli se ubytovat, osprchovat, a
pak na večeři do Pizzerie. Večer jsme si
ještě četli z průvodce dějiny Finska. Obdivujeme Finy, jak se ubránili Rusům.
Středa 2.4. Kittila – Brno
Z Kittily jsme letěli do Prahy s přestupem v Helsinkách. Propletli jsme
se přes Prahu, abychom na univerzitu
vrátili pulky. Do Brna jsme dojeli krátce
po půlnoci.
Resumé
Naše výprava byla početná, většinou
se tam chodí po jednom, po dvou nebo
po třech. Organizované výpravy jsou
tam zakázány. Chatky na to nejsou
zařízené.
Všechno nám vyšlo, viděli jsme kus
severské krajiny, potkali jsme dobré lidi, projeli jsme se po běžeckých
tratích, měli jsme dobré počasí. Soby
jsme nepotkali, to bychom museli na
safari, a polární záři jsme taky neviděli.
Teď je sice na ni vhodná doba, ale prý se
vyskytuje spíš za mrazivých dní, předpovědět ji ale neumí ani ve výzkumném
ústavu polární záře v Sodankyle.
Třeba až při příští cestě.
Technická zpráva o Finsku od Pavla
Termín: 25.3.-2.4.2014
Oblast působení: Národní park Pallas
Způsob přesunu: Na běžkách se zátěží
taženou na pulkách
Trasa: Jerisjarvi (hotel Jeris) - Mantyrova - Pallas - Nammalakuru - Hannukuru - Sioskuru - Pyhakero - Hetta
(Enontekio).
Délka trasy: základní trasa 80 km,
výlety bez zátěže dalších 46 km;
Celá uvedená trasa, mimo odbočky
z Nammalakuru, byla projeta rolbou.
(1-2 klasické stopy po stranách a střed
upravený pro bruslení).
Vybavení srubů: Otevřené sruby
(autiotupy) i rezervovatelné sruby
lok
lokalka.eu
69
(varaustupy) jsou vybaveny dvoukolovým plynovým vařičem, kamny, jen
Pyhakero má krb. Dále je tam základní
nádobí (hrnce, naběračky, kýble na
rozpouštění sněhu). Dřevo je nasekané
v dřevníku. V autiotupách se spí na
dřevěných palandách (jedno- nebo
dvoupatrových). Je tedy třeba vlastní
spacák a matračka. Varaustupy mají na
palandách matrace, přikrývky a polštáře bez povlečení.
Eva a Pavel Přerost
Pod Parou 2014
aneb Do té prciny jsem se zamiloval na první pohled
Tak vyzývavě se s ní vystavovat, to chce
jistě hodně kuráže a kuráž nesměla samozřejmě nakonec chybět ani k jejímu
zdolání. Kdo byl u toho, ví, o čem mluvím, kdo nebyl, může si myslet svoje ;o)
Ale nenechte se mýlit, řeč není
o nějakých plytkých počinech, či
radovánkách, ale o pár týdnech tvrdé
práce, krůpějích potu, bolavých zádech,
odřených rukou a mechu po celém těle,
ale nakonec i o sladké odměně uskutečněného díla a četných úsměvů Vašich
tváří v odlescích společného táborového ohně.
Další ročník Pod Parou 2014, tuším,
že už 9., se opět uskutečnil, ač ubývá
organizátorů, sil i času, ale, zde musím
použít slova klasika: „Zbývá jistoty
dar, že má každá řeka svoje ústí, zbývá
lidiček pár, co tě v těchhle trablech
neopustí.“ No a díky těm lidičkám a
zbytku vůle v mé mysli se to nakonec
zase podařilo. Tímto chci poděkovat
Čajovi z VHSky, za super tip na oblast,
své rodince za perné hledání a trpělivost při úporném brodění řepkových
polí, Pájovi, Lukinovi, Ondrovi a také
Zobčovi s rodinkou, za pomoc při čiště-
ní nezměrných ploch mechů a lišejníků,
výběr vhodných směrů a (ne)reptání
na mé tvrdohlavé výmysly ;o)
Tedy, oblast byla letos opět nepísková, bolavá (nebojte, příště už
budou zase Chřiby), ale zato nezvyklá
a krásná, na (prý) syenitových obřích
valounech u Přeckova, mezi VelMezem
a Třebíčí. Najděte si je, jsou to kolomazné kameny a stojí i za výlet jen tak bez
matrace a mága.
Ta skvostnější část, v okolí „prciny“
(viz foto), avšak také trošku těžší, už
byla naštěstí očištěna od jiných dobrodrbů, kterých jména bohužel neznám,
ale aspoň jím tímto děkuji.
Já si zase vysnil očistit oblast „u
chaty“, která skýtala množství více
„uživatelsky přátelských“ boulderů a ta
je tedy nyní odkryta v celé své, trochu
stinné, kráse, pro širokou veřejnost.
Systém byl stejný jako vloni, tedy
lez, co zmůžeš, ohodnoť se a sečti vše
sám, což se při tak velkém počtu boulderů už zdá neudržitelné. Příští ročník
je tedy v plánu úprava, dle běžných
pravidel na jiných podujatiach, kdy se
sčítat bude už jen svých 8 nej. A také se
lok
70
lokalka.eu
chystám zkrátit Vám to dlouhé utrpení
s vyhlašováním + jako bonus se pokusím o méně chyb v tabulkách a popisných topech… no, ale to, myslím, slibuji
každý rok, tak díky za trpělivost ;o)
Jelikož bývá účast poměrně hojná,
rozhodl jsem se, že s Vámi současně
oslavím i své blízké kulatiny, což, snad
alespoň v několika případech, ještě zvýšilo účast (si věřím co ;o) a také mi to
přivodilo jistou paměťovou nedostatečnost po večírku, která ovšem bohužel
nebývá v tomto směru výjimkou… že
bych vzal příště místo piva jen nějakou
sladkou brču?
Díky Vám všem, kdož jste dorazili
(letos rekordně přes 50! lidí) a dokázali
si akci užít. Bohužel jediné, co ovlivnit
neumím, je počasí, a to nás letos zradilo
průtrží od čtyř do šesti. Tedy právě
ve chvíli, kdy výkony měly vrcholit,
napětí gradovat a sláva činů stoupat.
Co naplat, nedivím se, že mnoho z Vás
to odradilo a o to víc děkuji „přeživším“
za přípravu ohně z mokrého, vytvoření
kruhu přátel velkého, opečení buřta, či
vypití piva mnohého a, v ne poslední
řadě, následného četného sdílení zážitků, pochval, tužeb a přání…
Jiným problémem byla letos i poměrně značná vzdálenost jednotlivých
podoblastí, a tedy i tak trochu výletní
a orientační závody; hold chybami se
člověk učí, příště se polepším. Než začalo pršet, stihnul jsem s cca polovinou
osazenstva vzdálenější podoblástku,
kde jsem viděl mnohý boj statečný, sveřepou vůli dobýt cíle, tance na boulích a
s lištičkami, i brutální sílu při zdvihání
tělesných schrán k vrcholům. Bolelo to,
solilo to, ale nedali jste se a podali jste
obdivuhodný výkon, a ještě k tomu jste
lok
lokalka.eu
71
se navzájem podporovali a chránili…
jste prostě super a díky Vám za to.
O ladných pohybech těl lepých
děvčat se zmínit musím, ale raději jen
takto krátce, zbytek si nechám do snů
;o) Cestou zpět jsem ve střední části
potkal i několik šampionů (a muchomůrek zelených) lezoucích dardy a cosi
velkolepého ve mně zůstalo i z balancování nás tzv. „standardních“ lezců
v rajbasových liniích, které jsem původně zakreslil jen do počtu a považoval je
za (pro mne) nelezitelné. Více však už
bohužel nebylo moc příležitosti k vidění, bo tmavý mrak se briskně hnal nad
naše hlavy a těžké kapky začaly pomalu
smáčet kluzké zbytky lišejníků.
Nicméně, podle kusých zpráv prý
snad Zobča dal dokonce i tu vysněnou
„prcinu“ přímo (viděl to někdo? a vyfotil to?), tak mu ji dost závidím a přeju
zároveň. Musím také zmínit vzrůstající
účast dětí a jejich chvályhodné výkony,
často na hranicích vlastních fyzických
sil a také psychických sil příslušných
matek a otců ;o) I můj prvorozený se
konečně zúčastnil a šlo mu to výborně, stejně jako později točení piva pro
všechny žíznivce :o)
O nejdramatičtější pád, pokud vím,
se postarala Marťa. Ač nebyl z velké
výšky, padala za dva, ale naštěstí to
dobře dopadlo ;o) Ostatní jistě také podali (či padali) přinejmenším nadlidské
výkony, mnohé z nich jsem i viděl, ale
píšu to dost s odstupem, tak pardon za
nezdůraznění…
Co takhle už konečně, aby o PP napsal i někdo jiný? Na (ne)zaujatý pohled
z druhé strany se těším už dlouho …
No, naštěstí se nakonec přece jen vyčasilo, oheň se rozhořel, buřty upekly,
pípa směnila, Pikáč jakž takž spočílok
72
lokalka.eu
tal výsledky (díky Věrko), vítězky a
vítězové se vyhlásili, ceny se rozdělily a
rozdaly (díky Víťo) a mohlo se dlouho a
dlouho kecat o smyslech, či nesmyslech
života a snad, matně tuším, i chvilku
zpívat.
Nezbývá, než poděkovat i těm, kdo
poskytnuli ceny pro vítěze a ostatní
účastníky – letos se o nejlepčejší kousky
postaral Pidi (hobla mu, až ho uvidíte)
a část jich poskytnul i Hudy z Orlí (díky
jemu i Zobčovi za domluvení na posled-
ní chvíli), Lukinovi díky za poskytnutí
Koňských mastí od Herbamedicusu,
Kámě za krásné medaile a té naší milé
Lokálce za zaštítění akce, za obžerstvení pro všechny a ostatní nezbytnosti
k zajištění. Pivo se letos pilo hlavně,
avšak nejen, na mé zdraví, a za to Vám
všem velké díky ;o)
* Většina krásných fotek je od Peti
Kováčové, moc děkuji :o)
Pikáč
Když se holky zblázní... do lezení
„Polez, jsou to samý madla!“
„Šári, dober! Kde jsou ty madla??!“
Šárka se svým typickým smíchem
volá zpátky na Mišku: „Ha, ha, to jsou
šestkový madla!“
Letní lezení
Hohe Wand – Sonnenhur
Topo jsme dostaly včera od neznámých
lezců. Hurá! Zjistily jsme tak, že existuje cesta na Skywalk do šestky, což nám
náš průvodce „Extreme“ zatajil. Proto
jsme ho radši nechaly dole ve stanu.
Z horkého slunečného dne se ve
čtvrté délce vyklubala poctivá letní
bouřka a pro některé z nás první boj o
život. Dvě ve stěně, tři zalezlé v jeskyňce, pozorujeme nechtěný ohňostroj.
Ferrata vedoucí vedle nás nám na
optimismu moc nepřidává. Ale každá
bouřka musí jednou skončit. Jak nás
učili v horoškole, není umění lézt po suché a čisté skále. Poslední délku bereme
po všem. Oslavíme to společnou fotkou
na Skywalku. Zvládly jsme to, ale něco
to v nás přeci jen zanechalo.
Hollental
O týden později a první pořádné zahřmění. Jiní pokračují, ale my víme své,
slaňujeme. Průvodce doporučuje optimální průběh: doslaňovat, oblíct goračky a začne bouřka. To skoro vyšlo. Až
na to, že nám slanění čtyř vylezených
délek trvalo dvě a půl hodiny a místo
bouřky spadlo jen pár kapek. Druhý boj
o přežití se úspěšně nekonal.
Chamonix
Už jsme velké holky, hurá do hor! Proč
troškařit, vybíráme dva zkušené řidiče
a míříme rovnou do Chamonix. Pro
většinu z nás další poprvé. První den
vyrážíme společně přes ledovec Mer
de Glace na chatu Envers. Pozorní jistě
zachytili, že řidiči se odpojili už na ledovci směr Grandes Jorasses (viz Bačův
článek Dračí let stěnou Les Droites).
Po žebřících a řetězech jsme vy-
lok
lokalka.eu
73
stoupaly 600 výškových metrů a se
stmíváním jsme si našly parádní plácky
na stany kousek od chaty.
Lákání francouzských horolezců na
noc do chaty (jak jsme později zjistily
již fungující v mimosezónním režimu)
odoláváme větou „no, thanks, we have
equipment for sleeping outside.“
Druhou noc jsme pochopily, že náš
equipment nebyl připraven na nečekanou nadílku.
„Jani, co to mám na obličeji?“ ozvalo
se vedle mě ve dvě hodiny ráno. Evka
mezitím v mírné panice vytahovala
ruce ze spacáku, aby zjistila odpověď.
To už jsem jí to prásknutím do stanu a
vysypáním nabraného sněhu odpověděla. Já to totiž po několika hodinách
poslouchání sněhu sjíždějícího po
stanu, na rozdíl od ní, věděla.
Párkrát jsme ještě vstaly a stan odhrabaly, než jsme usoudily, že Francouzi a teplo blízké chaty zní vlastně velmi
lákavě. Lucka s Leňou neměly sice úplně
dobrý pocit z množství sněhu ve svahu
nad námi, ale jejich equipment byl přece
jen odolnější. Zatvrdily a Francouzi zůstali jen pro nás. Útěchou za zjištění, že
už si u chaty Envers nezalezeme, nám
bylo ráno jako vystřižené z nejkrásnější
vánoční pohádky.
Když už ale sníh napadl, tak jsme si
řekly, že bychom ho měly využít. Jenže
naplánovat zimní cestu i pro nováčky
za provozu posledních tří lanovek
(Envers, Midi a Les Houches) nebylo jen
tak. Mezitím, co jsme se „rozcvičovaly“
dole na skalkách v okolí Chamu, jsme
vymyslely velké zimní dobrodružství.
A že když už za lanovku na Midi dáme
cca 50 €, tak že chceme i ten západ
slunce vidět. Končíme lezení dole dříve,
balíme batohy, v plné zbroji procházílok
74
lokalka.eu
ve zdraví přežité afterparty ve skvěme městem směrem k lanovce a už se
lé společnosti. Drytool nás naučil i:
vidíme nahoře.
zvárať, restovať, trhat to jak mráz pumpu,
Naplánovaly jsme dvě varianty.
a nebo jak říkají ti zkušenější: rvát to jak
Pro měkkýše: lanovka nahoru, západ
z kurvy gatě...
slunce, přespání na záchodech na Midi,
Zkrátka, “ty vojtku” už nám na dryvýchod slunce a lanovka dolů.
tool prostě nestačí.
Pro tvrďáky: doplněna o sejití hřebínku dolů na Col du Midi a Arête des
Nás ale stejně lákají hory
Cosmiques.
Došlo ale k menšímu nedorozumění.
Sezónu zahajuje Miška s Leňou nepláPoslední lanovka, která měla jet o půl
novaně celkem zostra. Vybírají Banán
páté, sice jela na čas, ale ze shora a my
za II na Tupou, přičemž jedno místo
stály dole. Přísahám, že jsem viděla
má být za IV. Poté, co se minimálně
Janču utřít slzu. A Lucka se otočila,
za IV zdají první tři délky, jim začíná
abych ji neviděla. Evce spadlo něco do
docházet, že tu něco nehraje. Buď málo
oka. A Leňa má prý rýmu pořád. Ale
připotrénovaly a dvojka je fakt takto
náhradní plán celodenního lezení v
těžká, nebo je Banán ta cesta vedle.
Argentiere zakončen symbolicky cestou
Druhá možnost je správně, a tak
Siesta, nám vyšel víc než skvěle.
po čtyřech délkách
I když jsme si v
Chamonix báječně
Už víme, jak bolí přemrznuté pravé varianty Rebra
Andráši-Gálfy pod
zalezly, výlet jsme
prsty, mačkou protrhnuté
shrnuly slovy: na let- nové kalhoty nebo fialové oko. hrozbou zatmění slaňují dolů. Zbývá už
ní lezení je už trochu
jen seběhnout na Popradské. Holky volí
zima a na zimní ještě nemáme. Proto
direkt sestup přímo za světlem chaty,
bylo na čase začít trénovat (nebo-li
což se záhy ukazuje jako ne až tak úplně
připotrénovat, jak říká Miška).
šťastná volba. Dvou a půl hodinový boj
s kosovkou a sutí je korunován výkoPřes drytool k zimnímu lezení
nem hodným Cliffhangera, ručkováním
po kosodřevině z téměř třímetrového
“To som nevedel, že se to dá učit na
srázu. Miška je touto terénní nerovnospretekoch,” komentoval naše první drytí trošku zaskočena a tak zůstává viset
toolové pokusy jeden ze slovenskych
na borovičce, nohama kmitá půl metrů
majstrov na MSR v Bratislavě.
nad zemí a opakovaně pronáší do ticha:
A tak jsme začaly drytoolovat, kde
„Pomoc.“
se dalo. Blízko Brna, daleko od Brna,
Druhý den konečně dojde na Banán,
venku i uvnitř, v soukromí i v horách, v
vše proběhne hladce a spolu s poslednínaší zemi i u sousedů. Už víme, jak bolí
mi paprsky slunce dívčí trio (tentokrát
přemrznuté prsty, mačkou protrhnuté
vedené Zuzkou V.) dorazí na hřeben
nové kalhoty nebo fialové oko. Ale
Tupé.
taky víme, jak rychle to přebije radost
Věříme v přísloví „Jak na Nový rok,
z nového pohybu, z překonání těžkého
tak po celý rok,“ proto prvního ledna
místa, z vylezené cesty, z podařené a
lok
lokalka.eu
75
vyrážíme pod dozorem horského vůdce
do Tater. Štěstí se na nás usmálo, stejně
jako místní Tatranci, kteří se nás (prý
dobrovolně) ujali. Co jim za to bylo
slíbeno, si nechávají zatím pro sebe. Ale
o tom zase v jiné výročce.
Děkujeme všem, kteří se nám věnovali,
věnují a snad i věnovat budou. Díky za
půjčování matroše, průvodců, podporu
všeho druhu a díky za každou dobrou
radu. A hlavně děkujeme těm, kteří
nám ukázali, že to jde!
Miška
Evka
Janča
Lucka
French Drytool Trip se zlatou tečkou
Letošní série IWC měla oproti loňsku
o závod navíc. Závod ve francouzském
Champagny en Vanoise.
Není nad to se před závody lehce
rozlézt. Trochu ztuha obligátní Ice
Man za D9. Tono pak posílá prvním
pokusem (celkově druhým) Two Face
za M10+/11- a pak trochu pokusujeme.
Tono v Gotham City D12, ale bohužel
padá pod Topem a Stračes úspěšně přelézá Winner D11+, kterého se nakonec
podaří utrápit i mně. To, jak se leze
nám, ukazuje Michi Wohlenberg, který
nejprve opravil vytržený chyt v Ironmanovi, pak se jím prožil a po domluvě
s Tonem Flashnul Gotham city. Prostě
kdo umí…
V Ženevě vyzvedáváme od Lukina
Martinu a krátce před šestou jsme v
Champagny. Ještě po cestě se rychle
domlouváme s Olgou Kosek z Polska,
takže nakonec bereme apartmán pro
pět lidí a ubytování vychází velmi
příznivě.
Program začínáme společnou večeří
závodníků a organizátorů, technický
meeting už si odpouštíme a jdeme raději chystat zbraně a spát. Přeci jen, stěna
v Champagny je hlavně ledová, a tak
moc nevíme co od závodních cest čekat.
Kvalifikace
Babská kvalifikace je hodně v ledu a pak
dolez po dobrých ve větším převisu.
Obě chlapské jsou tahavé lezení
v drytoolingu až do stropu, krux na
strukturu a dolez.
Jako první lezl Tono. Lezlo se mu v
pohodě, jen po přechodu na strukturu
někdo otočil vypínačem, a to bylo vše.
Já jsem se pro jistotu trochu zdržel už
o kousek níž, ale dolézám ke kroku na
strukturu, přesahuju a jen si pomyslím,
že to si asi dělají prdel. Následuju Tona,
aniž to v tu chvíli tuším. Nakonec z
toho máme dělené 15. místo ve skupině.
Dalším v pořadí je Stračes. Proti
Saas Fee naprosto jiný lezec. Trochu
jsme po zkušenostech ze Saas zkusili
potrénovat jinak a minimálně v hlavě
to Stračenkovi evidentně pomohlo. Drtí
cestu až do topu a to dokonce v takovém čase, že to znamená druhé místo
ve skupině.
lok
76
lokalka.eu
Z holek nastupuje první Martina a
bohužel je vidět, že v ledu se toho letos
moc nalézt nedalo. Leze na jistotu, ale
dost pomalu a když se navíc zacyklí v
převislém ledu, vypadá to s postupem
do semifinále docela bledě. Ještě rychle
vynechá dva chyty a chytře je obleze
ledem zprava, ale pak už je tu neúprosný time out. Jako poslední jde Lucka.
Dolézá do topu, ale skoro nepoužívá
jednu nohu a po spuštění má v obličeji
výraz, který věští všechno možné, jen
ne radost.
Večerní výsledky jsou důvodem k
radosti. K jasně postupujícím Stračesovi a Lucce se přidává i Martina, takže
sobotní semifinále přivítá tři české
závodníky.
Semifinále
Sobotní babské semifinále kombinuje
drytool i led, chlapi se poprvé podívají
do převislého ledu, který je v Champagny naprosto unikátní.
Jako první nastoupila Martina, cesta
jí sedí, takže poměrně v klidu dolézá
do restu v ledu, ale v přechodu do stropu jí najednou vypadává zbraň. Ani
moc sama nevěděla co se přihodilo,
a tak smutek, protože síla i čas, to
vše bylo. Na videu je vidět těsně před
pádem zbraně sklouznutí nohy, takže
asi kombinace sklouznutí v okamžiku
přechytávání a lehce zmrzlé prsty. I tak
je z toho nakonec velmi pěkné 13. místo, ale to finále bylo možná i o fous blíž
než v Saas.
Následuje Lucka, ale od začátku je
vidět, že ji blokuje tělo i hlava. Přeci
jen lézt a každým okamžikem očekávat
bolest ze zlomeného prstu, to moc nejde
dohromady. Nakonec sklouzává u třetí
cvakané expresky a je to pro ni asi nejhořčejší okamžik letošní sezóny.
Jako poslední nastupuje Stračes.
Přeci jen v cestě je dost ledu a to je
proměnná, s kterou má zatím menší
zkušenosti. V průběhu jeho lezení se
tato obava ukázala jako zcela lichá.
Kroky ve stropě, kde měla většina semifinalistů problém, jde s lehkostí jeho
vlastní a ledem se prohnal jak atomový
ledoborec. Ještě nalézá do vrcholové
struktury, ale smeknutí a pád. Přeci
jen lézt a neklepat, klepat a ztrácet
čas. Možná s víc zkušenostmi šlo ještě
o kousek výš, ale i tento výsledek je v
chlapech bomba. Nakonec o nepostoupení do finále rozhodl jeden pohyb. 9.
místo je zejména v konkurenci, která
na tomto závodě byla, více než dobrým
výsledkem.
Finále
Večerní finále už se odehrálo bez české
účasti, to však nic nemění na tom, že se
jednalo o výborně připravenou show.
Cesty byly možná trochu lehčí, než by
bylo ideální, ale přeci jen pády z pod
topu, okamžiky kdy rozhodují vteřiny
a lezci jsou vyrovnaní. Pro oko diváka
velmi dobrá podívaná.
Pozávodní lezba
V neděli využíváme možnosti jít si
zalézt na závodní cesty a hlavně Martina rozlézt se v ledu pro následující
víkend. Dáváme po pěti, šesti cestách a
užíváme si pěkného dne ve společnosti
super lidí. Hlavně mladí frantíci to na
stěně drtí o sto šest. Večerní přesun ke
Grenoblu na drytool bereme tak trochu
lok
lokalka.eu
77
Flash a lezení má spíš charakter silově
vytrvalostního tréninku, než hledání
chytů a nějakých technických fines.
Každopádně zajímavá zkušenost a asi
nejhodnotnější je Tonův OS LÚsine D11
a OS Good Jull D10. Já jsem si flashnul
Good Jull D10 a OS Infinity D10, kterou
za mnou pro změnu flashnul Tono.
Martina s námi bohužel lezla pouze
lehce první den, protože na ni lezla
nějaká rýmyčka, a tak zůstala spolu
s teplotou další den na ubytování a
snažila se vykurýrovat.
Ve středu ráno jsem už zpátky v
Champagny. Já mám program na stěně,
kde začínáme stavěčský kurz, Tono
na lyže a Martina se potí v posteli a
snaží zbavit virózy. V tomto duchu
se náš program nese až do pátku, kdy se
zahajuje
Juniorské mistrovství světa
jako nutné zlo, protože nejvíc ledu všude ve Francii i přilehlém švýcarsku je na
věži v Champagny.
LÚsine
LÚsine je tréninkovou oblastí, kterou
vytvořili Etien Grillot a Gajetan
Raymond. Vždy na podzim organizují
sérii závodů DTS, směs závodů, setkání
a párty. Škoda, že je to pro nás tak
trochu z ruky.
LÚsine je obrovskou jeskyní, kde
aktuálně vede kolem 30 cest od D4
do D15? Zajímavý je také styl, který
borci propagují, tedy „No Yaniro“, což v
překladu znamená žádné čtyřky, žádné
paragány.
Cesty jsou převážně po vrtaných
dírách a značené, takže OS je spíše
Celkem se ho letos účastní přes padesát
závodníků z osmi zemí. Takže je příjemné, že je účast větší než v loňském
ročníku. Někdo může nadhodit, co je to
za závody, když v kategorii jsou třeba
tři závodnice. Nahlížet na to lze různě,
ale myslím, že je hlavně podstatné,
že se mohou mladí závodníci setkat,
zalézt si na velmi dobře připravených
cestách a okusit ducha „velkých závodů“. Osobně si myslím, že více menších
závodů by prospělo víc a je to vidět
i na letošním výsledku, kdy výborně dopadli například oproti Rusům
početně méně zastoupení Švýcaři a
Francouzi, kteří mají možnost závodů
typu Kanderstegg nebo DTS. Dalším
faktorem zejména u nejstarší kategorie
je, že se účastní závodníci, kteří již lezou velký IWC a mohou si tak zazávodit
lok
78
lokalka.eu
mezi sebou bez tlaku z přítomnosti
velkých hvězd.
Letos bohužel bylo naše zastoupení
malé, pouze Martina Kratochvílová v
nejstarší kategorii juniorek. Papírově
podle letošních výsledků v IWC byla
Martina v pozici favoritky a osobně si
nemyslím, že je to ideální pozice. Přeci
jen je velký rozdíl, jestli lezete proti
svým soupeřům, nebo proti své hlavě.
A troufnu si říct, že pro Martinu to bylo
letos hlavně spíš proti své hlavě.
Do první kvalifikační cesty, která
celá vedla v ledu nastupovala opatrně
a plynulým postupem si dolezla až do
topu. Nikdo v tu chvíli netušil, že jsme
viděli rozhodující moment závodu,
protože ruská závodnice Ekaterina
Kooscheva spadla u páté expresky.
To sice neohrozilo její další postup do
finále, ale stavělo ji to do méně výhodné
pozice.
V druhé cestě už mely závodnice
dolez drytoolingovou stěnkou, kdy
Martina, narozdíl od ruských závodnic,
předvedla perfektní techniku a cestu
přelezla velmi rychle. Do finále tak
postupovala z druhého místa Sandrine
Imboden ze Švýcarska, která byla přeci
jen rychlejší.
Finálová cesta žen měla přibližně
25 lezeckých metrů a její obtížnost
se pohybovala kolem M8. Jako první
v kategorii juniorek do 22 let nastoupila
Ekaterina Kooscheva a dolezla velmi
vysoko, kdy ji až ve výlezu ze stropu
zastavil časový limit. Další závodnice
většinou sklouzly v drytoolingové pasáži, která kombinovala lezení cepíny i
rukama a měla spíše technický než silový charakter. Z pozice stavěče této cesty
trochu vím, o čem mluvím, a nepřeju
vám sledovat situaci, kdy víte, že jste na
holky nachystali blafák a chytá se vám
na něj vaše vlastní závodnice…
Martina nastoupila převislým
ledem a bylo vidět, že zejména v ledu je
v jejím lezeckém projevu stále rezerva.
V drytoolingu však výborně četla jeden
bouldr za druhým a menší problémy
jí přinesl až přechod do druhé ledové
pasáže, kde netrefila úplně přesně
chyt a od pádu ji zachránilo naprosto
precizní a technicky správné zatížení
zbraně. V ledu už neměla příliš čas
na oddech a tak bylo potřeba jít dál.
To, že o výsledku mohou rozhodnout
úplné detaily, se Martina přesvědčila
před přechodem do stropu, kde se jí při
výměně do volnější mikiny zamotala
zbraň a málem ji ztratila. Toto ji stálo
několik drahocenných vteřin. Ve stropu
lok
lokalka.eu
79
už hrnula jeden chyt za druhým a na
time out skončila shodně s Ekaterinou
Kooscheva. Vzhledem k výsledku první
kvalifikační cesty tento výsledek znamenal průběžné vedení.
Jako poslední nastoupila Sandrine
Imboden a bylo vidět, že nastupovat z
pozice nejlepší lezkyně do finále, není
výhodou. V ledu krásně a rychle. Čtení
drytoolingové pasáže pro ni bylo značně obtížnější. V půli cesty pak k překvapení všech dost nečekaně sklouzla
na poměrně velmi dobrém chytu, což
bohužel znamenalo konec medailových
nadějí.
Na juniory čekala cesta hodná dospělého IWC, přeci jen někteří z nich už byli
i opakovanými finalisty. Takže jsme
je nešetřili, zejména technicko-silový
krok ve stropě, který šel nejlépe vyřešit
chycením chytu rukou a následným
dynamickým paragánem. Navíc časový
limit 7 minut na skoro 30 m lezení.
Nejlíp se s tím vyrovnal Janez Svolšak
a suvérénně jediným topem finále
zvítězil. Vlastně vzhledem ke keřenům
jeho závodění se dá s nadsázkou říct, že
se finále nejstarších juniorů i juniorek
stalo vítězstvím „brněnské líhně“.
Pro Martinu Kratochvílovou se jedná o velmi pěkný výsledek, který může
být zejména příslibem do budoucna.
V tuto chvíli Český horolezecký svaz
nemá další závodníky v juniorských
kategoriích a je to určitě škoda, protože
okamžiky, kdy mezi alpskými vrcholy
zazněla naše národní hymna, patří
mezi jedny z nejemotivnějších chvil v
soutěžním ledolezení.
Zoban
Heureux comme Dieu en France
Sliboval jsem to tak dlouho, že už
opravdu nešlo čekat. Bylo začátkem
května a moje Milá se na výlet na jih
tuze těšila. Náš malý velký korejský
vůz jsme na zádi doplnili velectěným
panem Palackým a zcela nezaslouženě
si k němu přisedla ještě Marťa M. Posádka byla krásně genderově vyvážená
a zájezd za francouzským lezením mohl
začít.
nad plachtou z OBI. Za svorného klení
balíme ten mokrej cirkus a bezútěšná
jízda nocí končí v jednom opuštěném
autokempu. Zkušeně konfiskujem
bývalou jídelnu a konečně uléháme. Ze
snu o slunné Provence procitáme druhý
den do vytrvalého deště a svěžích čtyř
stupňů nad nulou. Bonjour la France!
Obraz první: Cesta
Během další cesty na jih se venkovní
teplota i deprese posádky postupně
zlepšovala, a když jsme konečně dorazili do cíle, vítal nás ráj vápencového
lezení přímo vřele. Vesnička Orpierre
Po celodenním dálničním hrkání se
choulíme na zemi vedle auta a přívalový déšť právě začíná definitivně vítězit
Obraz druhý: Orpierre
lok
80
lokalka.eu
je obklopená stěnami s nepřeberným
množstvím lezecké zábavy v jedno,
dvou i více délkových cestách. No a ty
panoramata! (Doporučuju zejména sektor Quiquillon) Lezli jsme, co se dalo, a
aspoň zkusili, co se nedalo. Na slunku
už nám tu bylo teplo až běda, ale aspoň
jsem ty piva nevozil přes půl Evropy
nadarmo. Večery v nadmořské výšce
naší Vysočiny byly ale ještě nefrancouzsky chladné a lze jen doporučit teplé
spodní prádlo a pár lahví vína z místní
sámošky.
Ráno hlavně nepřepálit nástup. Zajít
si pro baguette a croissant a vychutnat
petit café noir. Studium cest a ladění
formy lze případně stylově doplnit Gitaneskou ležérně přilepenou k hornímu
rtu.
Každopádně mi přípravná fáze šla
výrazně líp, než úder na čísla místní
klasy. Holt každý sklidil, co a jak přes
zimu potrénoval...
Obraz třetí: Ardéche
Představte si zmenšený Labák a
výhled na řeku jak z Cesty do pravěku.
Majestátní kaňon, od jehož stěn se
odráží divoký řev. Ten velmi autenticky
vydávají zdejší “vodáci“, zmítaní živlem
na plasťácích z půjčovny.
Nejeli jsme ale takovou dálku je tak
zevlovat kolem vody. Vrháme se proto
v rámci našich skromných možností
zabojovat v lištách a dírkách a zahulákat si s místňákama „Allez, allez, allez!“
V odpoledním slunku se ovšem blízkost
řeky stávala čím dál tím víc demoralizující, odhodlání se drolí a lesklá hladina konečně vítězí. Zchlazení bolavých
prstů a nohou z rozpálených lezeček
vykoupíme sice ještě průstupem džunlok
lokalka.eu
81
glí plnou trní, ale požitek z koupele je
k nezaplacení.
Později večer, rozloženi v poloprázdném kempu, vaříme a drobné oděrky
na těle a duši tišíme doušky vin rouge.
Myslím na to, že prásky do Výročky
zase budete muset poslat vy ostatní, ale
já to tam mám všechno rozdělaný a já
se vrátím - Aurevoir!
Peluche (Plyš)
Horoškola 2014
Celé to začalo přijímačkama v březnu 2014, kdy nás Lájoš ze Zobanem
přivítali na Rajčeti. Vstupní podmínkou
bylo zvládnout vylézt čtyřkovou cestu
na prvním, což se nám všem podařilo a
celkem 13 se nás do horoškoly rovnou
zapsalo.
Už na další oddílové stěně se nás
ale sešlo jen 11 a v tomto počtu jsme
vydrželi až do konce. Pro představu ke
složení horoškoly, rok 2014 byl typický
převahou holek (sedm), což byl trochu
netradiční poměr.
Taky věk může být pro některé
trochu překvapivý. Když nepočítám
Karla, který by nám svými ani ne 20
lety průměr pěkně snížil, tak jsme byli
na 29 letech.
Poprvé... na skalách
Sešly se různé sportovní základy jako
lyžování, cyklistika, akvabelistika,
gymnastika, tanec a u pár jedinců se
našel i ten lezecký základ. Když ale
pominu zkušenější výjimky, a že jsme
někteří před přihlášením do horoškoly
trochu boulderovali nebo někdy zašli na
stěnu, tak většina z nás byla v lezení, a
to obzvlášť v tom skalním, opravdovými nováčky.
První horoškolové lezení na skalkách jsme absolvovali necelé dva týdny
po přijímačkách v oblasti Baby v údolí
Jihlavky. A protože nás to neodradilo,
spíš naopak, začali jsme více či méně
zanedbávat naše dosavadní zájmy a
přátele (alespoň my, co jsme si nechtěli
nechat ujít žádnou horoškolovou akci),
abychom mohli většinu volného času
strávit lezením, přednáškami a dalšími
podobnými aktivitami.
Poprvé... na prvním
Další víkend jsme nacvičovali různé
způsoby slaňování v Rudicích a už na
třetím výjezdu na Vysočce jsme si užili
i první tahání cest a první pokusy o
správné založení friendů a vklíněnců.
Samozřejmě pod odborným dohledem a
s radami našich instruktorů.
Nejeden z nás ještě tři týdny zpět
ani netušil, co ti kamoši a oříšky vlastně
znamenají.
Poprvé... za hranicemi
Další den jsme se podívali poprvé za
lezením k sousedům, do Kršlenice. Díky
přidávání jištění od Zobči jsme víc a víc
zkoušeli lézt na prvním. Navíc počasí
lok
82
lokalka.eu
vyšlo parádně.
Následující víkend už nás čekalo
první lezení na „mejdle“ ve Sloupu a
s ním taky první odvážnější pády. Člověk pak hned líp pochopil, proč je někdy
lepší si na začátek nechat dát pod první
jištění hned dva friendy a jaké to je si
„odskočit“ od slaňáku hlavou dolů.
Naštěstí jsme to všichni ve zdraví
přežili a příští víkendy se plnily novými
lezecky nabitými akcemi.
Jen to počasí nám moc nepřálo a
většinou se jezdilo jen na jednodenní akce. Sice třeba na dvě takové za
víkend, ale přece jsme se těšili, až se
zadaří nějaký víkend i s večerem u skal.
Poprvé... ve vícedélkách
Poprvé jsme jeli na vícedenní výjezd až
o prvním prodlouženém květnovém víkendu. Jelo se k sousedům na Vtáčník.
Tady nás čekalo i další poprvé - lezení
vícedélek.
Až doposud nám 20-30 metrů přišlo
nepřekonatelně vysoko. Víkend navíc
nalákal i další členy oddílu a sešla se
příjemná skupina složená z nováčků, loňských nováčků, instruktorů a
dalších členů oddílu. Začali jsme se
s ostatními více seznamovat, se zájmem
jsme poslouchali zážitky z předešlých
ročníků horoškoly a jen si domýšleli, co
z toho čeká i na nás. Počasí nám nakonec ale změnilo plány a většina z nás
odjela už v pátek zpátky do Brna.
Aspoň jsme tak měli příležitost
načerpat síly na nedělení Kras. Sobotní
probuzení rozlámaného těla jen oznamovalo, že oddychový den vůbec nebyl
špatný nápad.
Další víkend jsme začali opět
v Krase, zatáborákovali si večer u Víti
na chatě a další den už byl ve znamení
dalšího poprvé.
Poprvé... na písku
Čertovy skály a první lezení na písku.
Friendy a vklíněnce, které jsme sotva
lok
lokalka.eu
83
uměli použít, jsme najednou vyměnili
za různé smyčky, trikovky, bambuláče
a podobné věci, které více připomínaly tkaničky od bot nebo hračky ze
zverimexu.
Ze začátku jsme tedy na druhém
okukovali, co se s tím vlastně dá
všechno dělat, ale postupně přišla řada
na většinu z nás, abychom si v těch nejlehčích cestách vyzkoušeli, jak se tyhle
srandy zakládají. Taky poznatky typu,
že “to tření fakt funguje” nebo “ničeho
se nedržím a přece nejsem na zemi”
byly k nezaplacení.
Odtud jsme se přesunuli na Súľov.
Počasí vyšlo na jedničku a my si tak
užili parádní jednodélky i vícedélky.
Někteří si pobyt na Súľove zpestřili
neplánovaným výletem na hrad poté,
co si nechali utéct přední část skupiny
a zabloudili. Nicméně pro ty některé z
některých (Robin a Pavel) byl Súľovský
hrad zlatým hřebem dne, jelikož lezení
ten den nebylo zrovna ukázkové.
Bylo to to nejhorší lezení, za které
nese vinu lano zvané „Pájin kabel“
(je potřeba se na něco vymluvit pro
zachování si zbytků sebevědomí). Kabel
proto, že to lano bylo svým průměrem
spíše kabel (který disponoval samojistící funkcí ve většině jistítek), a Pájin
proto, že jej Pája od někoho dostala.
Ale darovanému lanu na průměr
nehleď.
Poprvé kabel zradil v cestě, kterou
Pavel vyhopkal na prvním jak kamzík,
a ani nepovažoval za nutné si cvakat
všechna jištění (protože mu došly presky). Nicméně pro Robina byl začátek
cesty tak těžký, že do ní ani přes rady
všech okolo nedokázal pořádně nalézt.
Každý pád z těžkého místa následovalo
zhoupnutí až na zem. Pavel se snažil
lok
84
lokalka.eu
ze štandu dobírat, co mu síly stačily, a
myslel si, že Robin už musí být alespoň
v půlce cesty, ale jediné, co dobral, bylo
protažení lana, a Robin se pořád plácal
na zemi.
Další zlomyslný počin od kabelu
nastal ve druhé délce vícedélkové cesty,
kde Pavel lezl na prvním (protože to
Robin borhák před štandem vzdal). Pavel už se chystal cvakat do posledního
borháku, ale lano ne a ne povolit. Projevila se výše zmíněná samojistící funkce
lana. Ani Pavlovo sprosté nadávání, ani
zběsilé škubání za lano nepřispělo k
rychlému uvolnění lana z jistítka.
To byla poslední kapka, následovalo
slanění, sbalení, zpytování svědomí a
přemýšlení o ukončení lezecké kariéry.
Poprvé... s čelovkou
Víkend poté vypadal beznadějně, počasí
hlásilo stálý déšť. Nechápali jsme, co za
blázny by mohlo v takovém počasí lézt,
ale jedna skupinka v čele se Zobanem se
přece jen stále na lezení domlouvala.
Evka: Tak mi hlavou znělo „není umění lézt po suché a čisté skále“ a možnost
jet jsem využila v domnění, že asi vážně
polezeme v dešti, a že snad nejsem
z cukru, abych to nepřežila. Ale po zjištění, že ono se dá lézt třeba i v jeskyni
v Krase (Kostelík), kde na člověka nepadne ani kapka, ale spíš tuna prachu,
jsem si oddechla. Takže další poprvé,
v podobě lezení s čelovkou v jeskyňce,
bylo za mnou.
Poprvé... v Ádru
Adršpach, ten jsme měli spojený hlavně
s těmi drsnými pískaři, co se nebojí,
když je první kruh 10 m nad zemí nebo
když je nad nimi 20 m dlouhá spára.
Zkrátka sebevrazi, řeklo by se.
A najednou jsme byli tam. Předpověď počasí nic moc, takže účast slabá.
Ale my, co jsme jeli, jsme nelitovali. Nácvik výroby prvního vlastního kinderkopfu, zkouška traverzování komínu i
lezení ve spáře a hlavně prohlídka Ádru
s výkladem, to bylo ideální seznámení
s tímto magickým místem.
Druhý den už se dalo trochu polézt
na Křižáku, takže po několika vylezených cestách jsme odjížděli nadšení.
Další výjezd horoškoly byl na skály
k Orlické přehradě, kde jsme si užili
žuly, krásných spár a výhledů na vodu.
Následoval znovu Adršpach. Účast
už ale byla o poznání vyšší, protože
předpověď hlásila první tutově slunečný víkend. Právě skvělé počasí v kombinaci s touto kouzelnou oblastí přilákalo
spoustu instruktorů a zdatných tahačů.
Nebo to nebylo počasí, ale hojná účast
dívčí části naší i loňské horoškoly?
Každý správný lezec přece ví, že kouzlu
spárek, soukání se komínem, přeskakování věžiček a nulové vrstě kůže prostě
nejde odolat, a o tom se nás snažili
přesvědčit i instruktoři.
Ve finále nás tak bylo po celém Ádru
nejen vidět, ale i slyšet. Zobana, jeho
rady a morální podporu směřující na
Evku s Jančou při lezení na cukrovarák
a jiné klasiky okolní davy turistů asi
nepřeslechly. Aby zážitek z Adršpachu
nabyl úplnosti, někteří prošli i tradičním horolezeckým křtem v jezeře. Prý,
kdo se v jezírku ještě nekoupal (samozřejmě tak, jak je místním zvykem),
jako by v Ádru nikdy nebyl.
Ani se to nezdálo a najednou byl
konec horoškoly, takže jsme povzpomínali na všechno, co jsme se dozvěděli
lok
lokalka.eu
85
na přednáškách, naučili na praktických
hodinách horoškoly (nejen lezení, ale
i záchrany na Stránské skále apod.) a
vyrazili na poslední víkend na závěrečné zkoušky. Ty předcházely úplnému
závěru v podobě týdenního kurzu
v Tatrách.
Poprvé... úředně schváleným
horolezcem
Závěrečné zkoušky proběhly tradičně
na gruntu na Blatinách. Cestu autem
jsme využili ke studiu historie, neb nás
čekal zákeřný test a nikdo z nás netušil,
kdo provedl prvovýstup na Hindúkuš.
Test jsme zvládli hned v pátek večer,
abychom se posléze mohli u piva řádně
připravit na sobotní a nedělní praktickou zkoušku. Lezení nám snad nikomu
nečinilo vážnější potíže, ovšem zachránit v neděli Inžu s Míšou Nováčkem se
nám podařilo snad jen díky tomu, že ve
skutečnosti zachránit nepotřebovali.
Po zdárném složení zkoušek jsme
odjeli do Tater, kde jsme si užili první
opravdové horolezení.
Poprvé... v horách
Díky počasí, které nám skoro celý týden
přálo, jsme postupně zdolali Jastrabí
vežu, Žeruchy, dvakrát Čierný štít a
několik boulder šutrů v blízkosti chaty.
Pršelo jen jeden den, ideálně to vyšlo
na prostředek týdne, a tak jsme aspoň
mohli procvičit záchrany a nabrat síly
na zbývající dny.
Asi nejsilnější zážitek si i přes zkrácený pobyt odnesl Pavel:
Nevím dost dobře proč, ale do Tater
se mi nějak nechtělo, asi že jsem neměl
dobrou kondičku, nebo jsem měl jen
trudomyslnou náladu, či… opravdu
nevím, ale nechtělo. Nakonec jsem ale
neodolal, naložil Evču a Robina a vyrazil směr Slovensko. S Míšou, Karlem
a Peťou jsme se potkali v termálech
Bešeňová, abychom o pár hodin později
společně zanechali auta na parkovišti u
hotelu Hutník a vyrazili na Brnču.
Nástup na chatu nám dal všem
zabrat, někomu víc a někomu míň.
Zejména Karel, nesouce na zádech dva
batohy s týdenním proviantem, se pod
tím nákladem řádně prohnul.
Na chatu jsme dorazili pozdě večer,
dostali pozdní večeři, pivo a šli spát.
Ráno jsem udělal “chybu” a odskočil si
při “poradě” na záchod, čímž jsem se nechtěně vyhnul rozplánování lanových
družstev. Což o to, ono je fajn, když se
vše vyřeší tak nějak samo, člověk se pak
cítí, jako že je o něj postaráno, ale sám
bych si v první lezecký den v Tatrách
adrenalinovější konec lana nejspíš nevybral. Byla ve mně malá dušička, když
jsem se spolulezkyní Peťou vyrážel za
Inžou a Míšou směr Jastrabia veža.
Tůra po hřebínku ze sedla byla ale
nakonec moc fajn. Při sestupu se z ničeho nic objevil Zoban a že nás vezme do
hezkých cest z druhé strany věže.
Tušil jsem sice, že Zoban běžně leze
v pohorkách cesty, do kterých se já
nikdy bez jümaru nepodívám, ale když
neobul lezečky ani Inža (tímto Inžu nechci nijak shazovat, výborný to lezec!),
nechali jsme se s Peťou inspirovat a
vyrazili na druhých koncích lan také v
pohorách.
Poprvé... v kroupách
Cestu Zoban vybral krásnou a skutečně
ji šlo lézt v botech, jen kdyby nezačalo
lok
86
lokalka.eu
pršet a padat kroupy. Z chytů plných
ledového svinstva mi bylo neveselo, ale
myslíce na Zobanovo “není umění lézt po
suché a čisté skále” jsem lezl tiše dál.
Naštěstí netrvalo dlouho a po dvou
délkách jsme byli na vrcholu bohatší o
nový silný zážitek.
Další den nás s Peťou čekal Južny pilier na Žeruchy, lezli jsme ho jako druhé
lanové družstvo za Inžou, Pavlou a Robinem. Co se obtížnosti cesty týče, byl
nejdřív Inža tajemný jak hrad v Karpatech, na mé dotazy neustále odpovídal,
že se jedná o jednoduchou cestu, kterou
určitě bez problémů vylezu. Jistý jsem
si tím zdaleka nebyl, a když těsně před
nástupem do cesty utrousil, že nás čeká
i jedno místo za pět (či dokonce za pět
plus), trochu se mi podlomila kolena.
Jasně, pětka není nijak závratná
obtížnost, ale pro v Tatrách nerozkoukaného nováčka to byla skutečná výzva.
První délky byly tak lehké, že mě
původní nejistota téměř opustila a já
si tak užíval zakládání jištění a výrobu
štandů, ve které jsem si přímo liboval.
Trochu nepříjemné mi bylo jen vzdalující se první družstvo, kterému nebylo ve
větru moc rozumět, když na mě volali
instrukce co a jak dál.
Tak se stalo, že jsem téměř neslyšel,
když na mě Inža volal “běž po římse až
ke skobám, cvakni je a traverzuj vpravo
nahoru”.
Cesta ke skobám mi přišla hodně
rozchrastaná, takže založené jištění
bylo spíše morálového charakteru, díky
čemuž pro mě cvaknutí oněch skob bylo
obrovskou úlevou. Radost mi naopak
neudělala kolmá stěna na první pohled
bez chytů a stupů tyčící se nad nimi,
kterou bylo třeba dle instrukcí přelézt.
lok
lokalka.eu
87
Poprvé... jinde, než bych si přál
Vůbec se mi do toho nechtělo, ale
protože jsem neviděl jinou alternativu,
dlouho jsem neotálel a pustil se do
toho. Pro zkušeného horolezce by se
snad jednalo o příjemné zpestření, ale
pro mě bylo následujících pár metrů
hotovým očistcem. Pár kroků přímo
nahoru vcelku šlo, ale nedokázal jsem
se tam nikde pořádně postavit, abych v
klidu založil jištění.
První vklíněnce jsem tak v nejistých
pozicích zakládal až docela vysoko,
a protože jsem měl o kus výš traverzovat zpět ve směru, ze kterého jsem
původně přilezl, hodně jsem se snažil
jištění prodloužit, což spolu s volnými
lany znamenalo, že případný pád by byl
minimálně na římsu pode mnou.
Bylo mi tam všelijak... v traverzu
už jsem byl tak vystresovaný, že se mi
regulérně třepaly nohy. Když mi bylo
nejhůř, mohl by případný kolega lezoucí
nedaleko zaslechnout, jak sám sebe častuji Zobanovými hláškami, které jsme
slýchali celou horoškolu “na posrání je
času dost! Nelep se na tu skálu, postav se,
vykloň se, podívej se a lez!”
Jenže jak se vyklonit, když se nebylo
čeho držet a měl jsem pocit, že tam
visím jen za nehty? Pár třepajících se
kroků, jeden hoooodně dlouhý krok
vpravo, pomaloučké překulení se za
roh, pár úlevných výkřiků “na posrání je
času dost!” a byl jsem zachráněný.
Trochu průšvih byl, že ani za rohem
mě nečekalo žádné extra madlo, které
jsem v ten moment pro uklidnění svých
nervů hrozně moc potřeboval. Nezbylo tedy, než s oddechnutím počkat
do štandu, kam jsem se po peripetiích s
táhnoucími lany, zadýchaný, zpocený a
třepající se, zanedlouho dostal. Po dolezení prvního družstva jsem hned za
tepla sděloval svůj zážitek, který mi v
ten moment snad ani nikdo nevěřil.
Prý, že předchozí délka byla v pohodě a že jestli jsem se tam vybál, mám se
ještě na co těšit!
Pokračovalo se hezkým ukloněným
koutem, který mě přivedl pod nejtěžší
délku, kde jsem nepohrdl nabízeným
druhým koncem lana prvního družstva.
Ukázalo se, že ona nejtěžší délka
nebyla zdaleka tak těžká jako ta, co mě
tak vytrápila. Na hřebeni jsme s Inžou
přišli na to, kde se stala chyba. Volal na
mě totiž: “Nechoď až ke skobám, rozhodně
je necvakej a lez přímo nahoru.”
Takže jsem tenkrát pravděpodobně
přelezl “zcela zbytečně” úsek takové
obtížnosti, jakou ještě dnes nelezu ani
na překližce.
Druhý den se mi zážitky předchozího
dne tak dlouho honily hlavou, až mi
morál spadl někde do záporných čísel.
V půlce nástupu na Čierný štít jsem
se otočil a jel domů, čímž pro mě letní
Tatry horoškoly skončily.
Závěrem
Instruktoři to s námi často neměli
lehké. Naučili nás (nebo se o to aspoň
usilovně snažili) nejen správně umotat
půlloďák, zakládat jištění, nachystat
slanění, vytvořit štand a spoustu
dalších věcí, bez kterých bychom se
při lezení jen těžko obešli. Měli s námi
kolikrát opravdu hodně trpělivosti. Ale
hlavně nám ukázali, jaké to je užít si báječné měsíce plné víkendů a jiných dnů
strávených na skalách a v jejich okolí.
Snažili se podpořit naši odvahu a zmírlok
88
lokalka.eu
nit náš strach. Avšak ještě jedno dobrodružství v rámci horoškoly nás čeká, a
to zimní Tatry, které skutečně prověří
nejen nabitou techniku a metodiku, ale
i naši sílu a vnitří odhodlání postavit se
překážkám a nebezpečí, které vysoké
hory skrývají tak, abychom se do nich i
dál chtěli a mohli vracet.
Nezbývá, než všem, kteří se jakkoliv
na naší horoškole podíleli, poděkovat
za snahu, ochotu, vlastně i odvahu do
toho s námi jít a něco nás (jak už to
vyplývá z toho názvu horoškola) naučit.
Děkujeme!
Nováčci 2014
Pískařina, to je dřina!
Ádr, léta páně 2014, letní den, červenec
řada na mě. Zkontruluju si uvázání,
Janča, Bin, Zuzka, Lájoš a já – vzhlížíotřu zpocené ruce a jdu na to, nejdříve
me ke věžím, které se dotýkají modrépěkně pomalu spárkou, jedna žába
ho nebe, a já si s nekončícím údivem
za druhou, jde to nad očekávání dobře.
prohlížím ty všemožné spáry, širočiny
Pak se spára rozšíří a já jsem v koncích,
i komíny a když si sebe samu předstapěsti vypadávají, nohy také, nevím, zda
vím tam někde nahoře, začnou se mi
se mám zapřít o loket, kotník, stehno
potit ruce. Jako vždy v Ádru, nevím kde
či bradu.
jsem a jak jsem se sem dostala, jména
Nakonec se za neuvěřitelného úsilí
skal a věží se mi pletou a cestu ven bych
přehoupnu přes kritické místo a velmi
našla jen stěží.
neelegantně se naskládám do koAle na odchod ještě čas není, nejdřív
mínku. Že to je v komíně dřina, to už
se musíme potrápit ve spárách a komívím, nicméně mě to
nech, udělat odvážné
pokaždé znovu udiví.
překroky a ustát i ty
Pak se spára rozšíří a já
nejmenší kyzy. Jako
jsem v koncích, pěsti vypa- Po každých vylezených
dvaceti centimetrech
první leze náš nejzkudávají, nohy také, nevím,
šenější pískař Biňos
zda se mám zapřít o loket, se cítím, jako bych
právě zdolala pětitia vybírá si pěknou
kotník, stehno či bradu.
sícovku, a supím jak
spárku, je radost se
lokomotiva. Navíc mě začíná písek dřít
dívat, jak v ní jen tančí, pět metrů
do kolen, loktů a dlaní.
první (a taky poslední) jištění, vysápání
Pozoruji červené fleky, které zde
se širočinou do komínku (jištění už
nejspíš zůstaly po předchozích obětech.
nefunguje), na konci komínku překrok
Za další metr zjišťuju, že ty fleky jsou
na věž a Biňos už je nahoře.
z mých loktů, které jsem si prodřela
Vypadá to docela jednoduše. Po Bipřes mé bílé tričko po mamce. Když
novi leze Janča, pak Zuzka a pak přijde
lok
lokalka.eu
89
však člověk bojuje o život, bolest necítí.
Dál se soukám komínem za slunkem
na věži. Už jsem skoro nahoře, jediné,
co musím zvládnout, je ten nepříjemnej
překrok, jak já to nemám ráda. A to
jsem na druhým. Představa, že toto
někteří blázni podstupují s jištěním
20 m pod sebou mi přijde naprosto
absurdní. Konečně se z posledních sil
sápu na vrcholek a najednou zapomenu
na všechny útrapy – to bude tím výhledem na slunkem zalitý Ádr, pokaždé
je to okouzlující a za tu dřinu to stojí!
Ještě počkáme na Lájoše a pak hurá
dolů a na pivo k Tošovákovi. Tak takový
jsou letní dny na písku.
Bára V.
Kyrgyzstán
Sušené byliny se trousí z cestovního deníku, aby mi připomněly vůně a dobrodružství dálav,
obkládám se mapami a začínám vzpomínat…
Myšlenka cestovat zase o něco více
na východ, přesněji do centrální
Asie, se rodí při cestách po předchozí
zemi - Gruzii.
Tak jako se plán na Gruzii zrodil
v Bosně a Hercegovině a cesta do ní zase
v Albánii.
Co bude letos? Kam se uberou naše
cesty? Možná zase posun ještě o něco
dále na východ nebo přijde nějaké jiné
dobrodružství a třeba člověk ani nebude muset někam cestovat, aby dobrodružství zažil, kdo ví.
Když se letos po dovolené v Kyrgyzstánu ptal můj kamarád mé partnerky,
do kterého dalšího „stánu“ pojedu, jestli
to bude Uzbekistán nebo Tádžikistán,
odpověděla mu suše, že s ohledem na
stavbu domu pojedu maximálně do
zahrada-stanu.
V partnerských vztazích, kde jeden
cestuje a druhý ne, je to plánování někdy vážně zábava. Mám takovou teorii,
podle které se při loučení pozná, jak
dlouho jsou dva partneři spolu.
Koudelkova teorie cestovatelsko-partnerských vztahů
Předpokladem aplikace oné teorie je, že
cestuje pouze jeden z daného páru.
Teorie má tři fáze:
1. Pokud dotyčný odjíždí a partnerský
vztah netrvá příliš dlouho a je v podstatě v začátcích (někdy se tomu říká, že
jsou ti dva jako králíci), tak protistrana
při odjezdu prosí, neřku-li skoro žadoní
na kolenou, a to bez problému i na
letišti či vlakovém nádraží, aby dotyčný
neodjížděl, a to i v případě výpadu
trvajícího pouze týden, nedej bože více
než týden... Celé to pokračuje medvědím objímáním, div si ti dva při loučení
kolikrát neukousnou hlavy.
2. Pokud již nějaký ten pátek spolu
partneři žijí, překonali i první drobné
partnerské svízele a navzájem před
sebou alespoň již prdí a jsou spolu
déle než v předchozím případě, pak
protistrana odjíždějícího partnera se
lok
90
lokalka.eu
s dotyčným na nádraží, či letišti loučí
slovy: „Hlavně si to tam užij a ve zdraví
se vrať.“
Objímání není vyloučeno a přiměřené polibky rovněž.
3. A v poslední řadě, když už odbíjí
nejméně první dekáda svazku partnerského nebo manželského, pak protistrana, pokud partnera vůbec někam pustí, již na letiště ani nádraží zpravidla
dotyčného nedoprovází a loučí se slovy:
„A máš dobré pojištění?“
Takže ano, byl jsem dobře pojištěn.
Čeká nás výprava do Kyrgyzstánu…
Vyrážíme
Expediční sestava - Petr „Inža“
Neuwirth, Petr „Cyper“ Čípek a
Tomáš „Koudelka“ Šmíd odlétáme
dne 6. 7. 2014 v 10:30 hod. z Vídně
přes Istanbul a 7. 7. v 05:40 hod. místního času, s posunem +4 hodiny, dosedáme na 4000 km vzdáleném letišti v
Manas v Kyrgyzstánu.
Na místě a na první etapu se k nám
připojují ještě další Češi Ondra s Marianou a Peca.
Epizoda první – čekání na permit
Čekání může mít i příjemnou podobu.
Po příletu přejíždíme maršrutkou z Biškeku do Karákolu, třetího „největšího“
města této země. Prašné ulice a špína
moc nepotvrzují umístění v žebříčku. Ubytování za lidovku na luxusní
prkenné podlaze nám ve svém příbytku
poskytuje zdejší „mafoš“ Igor Khanin
u parku Pobědy. Nacházíme se v severovýchodní části Kyrgyzstánu, provincie
Issyk kul, oblast Karákol.
Naším hlavním cílem v této zemi je návštěva pohoří Tien-Shan neboli „Nebeských hor“, jak se dá název z čínštiny
přeložit. Konkrétně chceme přejít patu
ledovce Inylchek pod sedmitisícovkama
Chan-Tengri 7010 m. n. m. a Pik Pobědy 7439 m. n. m., což je nejvyšší hora
Kyrgyzstánu a rovněž celého pohoří
Tian-Shan.
Oblast je hraničním pásmem
lok
lokalka.eu
91
Kyrgyzstánu, Číny a Kazachstánu, a
tak se zde nachází několik vojenských
posádek. Ke vstupu je zapotřebí mít
patřičný permit. V agentuře CBT v
Karákolu, která má toto zařizovat, skládáme na místě potřebnou zálohu. Vše
má být vyřízeno do týdne, nezbývá, než
si počkat a volný čas nějak zužitkovat,
třeba výletem do hor.
V plánu je okruh Karákol, Jeti-Oguz,
sedlo Telety, ledovec On-Tor, jezero Ala-Kul, sedlo Ala-Kul, lázně Altynarašan
a zpátky do Karákolu.
Balíme saky paky a jedeme do
zdejších hor. Výchozí stanicí a konečnou pro maršrutky je v našem případě
Jety-Oguz neboli sedm býků. Výrazná
rudá skála, která je v turistických
centrech častým motivem na pohlednicích, vzdálená necelých 90 km jižně od
Karákolu. Po pár kilometrech z výchozí
stanice a začínajícím dešti rozkládáme
první bivak.
Pobyt v horách nám zpestřují malí
Kyrgyzové, kteří se chtějí sblížit. Stále
se chtějí fotit nebo naopak fotit nás,
poznat, jak se bydlí v našem malém
stanu, a všechno možné. Hlavně je
podezřívám ze zálusku na moji zásobu
čokoládových tyčinek. Chvíli to i vypadá, že s námi budou nocovat ve stanech,
ale to se naštěstí nekoná.
Středa 9. 7.
Další den, ve středu 9. 7., přecházíme
sedlo Telety ve 3780 m. n. m. a míříme
do dalšího bivaku. Po cestě na sedlo a
dlouhém odloučení od rodin, vedeme
chlapskou diskuzi o ženách, mimo jiné
se bavíme na vděčné téma, tvar ženského poprsí. Při příležitosti této diskuze
přejmenováváme jeden z okolo ležících
vrcholů na Kozí kopec.
V podvečer, u soutoku řek Telety
a Ujunlor, rozkládáme luxusní bivak
pod hvězdami. Chvíli hodujeme, když
se, kde nic tu nic, objevuje podivný
Kyrgyzský houbař s dotazem, jestli to,
co nasbíral, je jedlé. Odpovídáme, že
nevíme. Odpověď mu stačí, načež se
ztrácí ve tmě. Jaký je jeho další osud,
nikdo netuší.
Čtvrtek 10. 7.
Následujícího dne vyrážíme na jih,
proti proudu ledovcové řeky Ujunlor,
směrem k ledovci On-Tor. Po výstupu
na náhorní plošinku se v dáli proti nám
rýsuje skalní a ledovcová zeď z vrcholů
- Peak Karacolskiy 5216 m. n. m.,
Peak Slonionok 4726 m. n. m., Pik Festivalnaya 4500 m. n. m. a Peak Djigit 5020 m. n. m. Vrcholy jsou součástí
pohoří Ala-Too Range.
Náhorní plošina, po které se blížíme
k patě ledovce, je značně rozlehlá a je
lemována množstvím drobných potůčků, s hloubkou vody po kolena, jindy
zase do půl pasu. Místy je zapotřebí se
zout nebo rovnou sundat kalhoty, aby
se dalo přebrodit. Celou scenérii krásně
doplňují volně se pasoucí koně.
Večer téhož dne po návratu do bivaku se cpeme, jak se na takový výlet sluší
a patří. Někde jsem četl, že osmažený
lovečák je základem každého dobrého
jídla na cestách, takže tady jeden recept
pro dva hladové krky:
Připravíme čínskou polívku i s nudlemi,
přidáme masový bujon, poté osmažíme
lovečák. Do čínské polívky nasypeme
1x125 g dehydrované bramborové kaše
a přidáme zmiňovaný lovečák. Možno
přidat koření podle libosti, případně, na
lok
92
lokalka.eu
lok
lokalka.eu
93
vlastní nebezpečí, houby z košíčku kyrgyzského houbaře.
Po tomto experimentu se cítíme
nějakou dobu sytí. Dobrou chuť vám
přeje Petr „Hruška“ Neuwirth a pan
Koudelka.
Pátek 11. 7.
V pátek ráno 11. 7. vyrážíme směrem
k jezeru Ala-Kul. Přecházíme řeku
Karákol a dostáváme se do parku
západně pod jezerem. Podle načtených
informací má být vstup do této oblasti
a přechod přes most zpoplatněn, ale
nikdo po nás nic nechce.
Stoupáme dalších více než 1000 m,
do úrovně nad přírodní skalní hráz,
když se před námi objevuje nádherně
zbarvené tmavě zelenomodré jezero.
Výška hladiny je 3532 m. n. m.
Chvíli se kocháme, abychom už za
dvě hodinky přešli přes sedlo Ala-Kul
ve výšce 3900 m. n. m. a rozložili třetí
bivak v údolí Keldeke. Zítra už se jenom
dokutálet z kopce dolů do lázní, na které jsme všichni pěkně natěšení. Podle
informací se jedná o pověstné lázně,
kam v minulosti jezdili i ruští kosmonauti či různé VIP perzóny Sovětského
svazu.
Sobota 12. 7.
Je sobota 12. 7. a my si můžeme konečně trochu více pospat. Lázně jsou
z našeho bivaku pouhé 2 hodiny chůze
z kopce. V lázních dostáváme na uvítanou nějaký tradiční nápoj, tuším
Džerba – chutná to asi jako přežvýkaný,
zkvašený chleba s nějakým slizem a
chlupy, snad zvířecími.
Lázně nejsou nějakým komplexem,
jak jsem si původně myslel, ale malý
domek s betonovým korytem pro 5 lidí
a trubkou z pramene, přivedenou někde
z hor. Teplota vody je kol 40°C.
Místní domorodec nám přeje příjemný pobyt a sděluje, že ty bublinky,
co jdou zespod, je radon. Světlo prosvítající přes červenou bakelitovou střechu
dodává nádech vířivky v hampejzu.
Cena je příznivá 150 COM na osobu
(cca 2 Eura), ale holky k tomu nedávají,
tak máme vlastní.
Do lázní si kupujeme balení piv, když
to nestačí a musíme pro další balení,
ptají se v kiosku, prý odkud jsme - jestli
„Čechoj“? Jak na to přišli?
Po prohřátí bolavých kloubů a ochlazení v ledové řece Arašan odjíždíme
uazem zpět do Karákolu necestou,
kudy bych si snad netroufl ani s koněm.
Neuvěřitelné, co to auto vydrží a kudy
je schopné projet, houpajíce se zleva
doprava. Chvíli to vypadá, že skončíme
v potoce.
V Karákolu si dopřáváme, co jsme
si doteď odepírali. Pivo Baltika teče
proudem a je podobné našemu pivu. Má
různou voltáž 0, 3, 5, 7, 9. My nejčastěji
7, ta je dobrá. Co zde potěší - je vidět
v lednicích obchůdků Českého Kozla
a Staropramen, i když lepší by bylo
Starobrno, samozřejmě.
Rovněž se do toho umíme opřít i u
našeho ubytovatele Igora Khanina. Ten
se po několika panácích ptá, na co že si
to pořád připíjíme, co to je to „Oči p..o?“
Snažíme se mu vysvětlit, že je to tradiční ostravský přípitek, kdy je důležité se
při ťukání dívat druhému do očí.
Igorovi se to líbí a od té chvíle si
připíjí s námi se slovy: „Глаза пизда“.
Večer se slibně rozjíždí družbou s
Ruskou expedicí mířící někam k Chanlok
94
lokalka.eu
-Tengri, na hranice s Čínou. Pije se, co
teče. Když už normální panákování
nestačí, vytahuje kdosi erotickou
pomůcku v podobě nafukovací bučící
ovečky. Je to určité zpestření, a tak
všichni pijeme panáky z její, její… Jak
to jen slušně napsat?
Když dojde vše v dosahu pěti
metrů, vytahuje Petr „Cyper“ zlatý
hřeb večera - zásobu jeho speciálky.
Již první panák ve mně vyvolává
vzpomínky na dětství, když jsem jako
malý lepil letadýlka Kanagonem. Byl to
vzácný okamžik, zvracet Rusa po dvou
panácích tvrdého člověk jen tak nevidí.
Vytrácím se a doufám, že se ráno ještě
probudím.
Epizoda druhá – „Permit nět“
V pondělí 14. 7. 2014, po hodinách
čekání, se v CBT dozvídáme, že permity
nedostaneme, ale ne jenom my, nikdo
směřující k Inylcheku. Jediný, kdo může
permity se svými kontakty zařídit, je
údajně „mafoš“ Igor, náš starý známý.
Alespoň nám vrátili zálohu. Igor vybírá
zálohu o něco větší než v CBT, ale má
mít kontakt na někoho z Biškeku, kdo
toto zařídí.
V období od 14. do 16. 7. opět čekáme, jak se věci vyvinou. Stáváme se tak
dočasně štamgasty Karákol Asman
Kafe, naší oblíbené hospůdky, kde se dá
i dobře najíst.
Navštěvujeme jižní pláže jezera
Ysyk-Kol, kde je možné se příjemně
osvěžit a po cestě natrhat marihuanu
v libovolném množství. Roste totiž
zcela nekontrolovaně na lukách v širém
okolí jezera.
Během návštěvy thu se zvířaty
máme s Peťou Čípkem tajný plán, o kte-
rém Inža nemá tušení. Ten má za několik málo dní narozeniny, a tak zvažujeme obdarovat ho živou ovcí. Není to
zase tak nákladné. Ovce se dá pořídit
za 1500 – 6000 COM (21-84 Euro).
A mimo jiné kůň za cca 1400 Euro.
Představa, jak ji Inža nese na báglu, nás
baví a třeba by pěkně hřála ve spacáku.
Nakonec dostává velký dort. Víme, že
ho sám nesní.
Jeden z večerů, asi ve 2 hodiny ráno,
se v domě u Igora, v místnosti kde spíme, ozývá dunivá velká rána. Ohlídnu
se do tmy a Cyper je zasypaný bílým
prachem a omítkou.
„Si celej?“, ptám se ho.
Něco zahuhňá, otáčí se na druhý bok
a spí dál. Tak asi OK. Ráno zjišťujeme,
že na Cypera spadl značný kus hrubé
omítky ze stropu a trochu ho zavalil,
ale jako jeskyňář je naštěstí na závaly
zvyklý.
„Permit nedostanete nikdo tady“,
oznamuje nám Igor rusky po třech
dnech čekání. Důvodem má být změna
úředníků v Biškeku. Nového ouřadu
Igor nezná, takže je to v pytli. Původní
úředník si od Igora půjčoval lyže a na
oplátku dával permity. Igor nám vrací
zálohu a my zasedáme k mapám a měníme naše plány.
Nový plán - hory jižně od jezera
Ysyk-Kol a přechod 100 km ze sedla
Barskoon na západ podél řeky Burchan,
přes sedlo Egiztor, údolím řeky Kalča,
sedlo Bjuleli, podél řeky Učenček, až k
lázním Džulusu a pak na sever přes poslední čtyřtisícové sedlo Ton a vesničku
Tuura-Suu do Bokonbaevo, zpátky k
jezeru Ysyk-Kol.
Mezitím již první skupinka, Ondra
s Marianou a Peca, vyrazila za svými
vlastními plány, jiným směrem než my.
lok
lokalka.eu
95
Čtvrtek 17. 7.
Pátek 18. 7.
Ráno 17. 7. se naposledy loučíme
s Igorem a děkujeme za nocleh. Přejíždíme do Barskoonu a maršrutkou se
vyvážíme do sedla Barskoon ve výšce
3750 m. n. m. Připravte si doklady, cestou se projíždí vojenskou kontrolou.
Nemá význam tuto cestu absolvovat
pěšky se snahou něco stopnout. Jednak
je značně prašná a dále touto cestou
jezdí v utajených intervalech opancéřovaná vozidla k velmi známému zlatému
dolu Kumtor, a ty nikomu nezastaví.
Důl Kumtor zaměstnává 4000 lidí.
Ročně se zde vyprodukuje až 18 tun
čistého zlata. A podle odhadů je v dole
ještě 700 tun této suroviny. Důl se
nachází východně od sedla Barskoon.
Naším cílem není zlato, ale zážitky
k nezaplacení, vydáváme se tedy na
opačnou stranu, na západ. V podvečer
u jezera Arabel´ ve výšce 3830 m. n. m.
začíná sněžit. Rozkládáme stan.
„Ty vole co to je?“
Koukáme na sebe s otazníkem, co
jsme právě vytáhli z obalu.
Jednu sadu tyček, jednu sadu kolíků,
ale žádný vnitřek. Místo toho dvě vnější plachty. To znamená, že skupinka,
která se od nás oddělila - Ondra s Marianou a Peca - mají zřejmě dva vnitřky.
Při balení věcí u Igora se to trochu zamíchalo. Ukazuje se, že to nebude zase
tak špatné. Sice bude foukat zespod, ale
hlavně, že nebude pršet zvrchu.
Co asi říká druhá skupina na dva
vnitřky? Dovolat se nikam nedá, není
zde signál. Nezbývá, než to vybojovat
s tím, co máme.
Další den procházíme údolím řeky Burchan, kde v místní Jurtě ochutnáváme
tradiční kumys – kysaný mléčný nápoj
z koňského mléka. Někdy je trochu zauzený. A překvapivě nikdo ani následující
dny nemáme střevní potíže.
Někteří Kyrgyzové se jezdí do hor
léčit a součástí léčby je právě velmi
zdravý kumys.
Sobota 19. 7.
V sobotu dne 19. 7. se překlenujeme přes sedlo Egiztor ve výšce
4000 m. n. m. a následně v údolí řeky
Kalči bivakujeme. V řece jsou dost velká
koryta, aby se tam člověk pohodlně
umyl jako ve vaně, jen teplota je trochu
nižší.
Neděle 20. 7.
Údolí Bjuleli další den je součástí
naší trasy, procházíme jím a míříme
do stejnojmenného sedla ve výšce
4021 m. n. m. Sedlo je pokryté krásným
velkým ledovcem.
Údolí za ledovcem připomíná
vesmírnou krajinu. Spousta kamení a
hnědočerné suti. Je pozoruhodné, jak je
každé údolí za jednotlivými sedly jiné.
Pondělí 21. 7.
V pondělí dne 21. 7. vstáváme a s obavami plánujeme další postup. Zvažujme
riskantní průchod sedla Ton a sestup na
Barskoon. Nemáme cepíny ani mačky
a sedlo je v mapě zakresleno značně
zaledněné s příkrými vrstevnicemi.
V případě neúspěchu by hrozil návrat
lok
96
lokalka.eu
a potenciální problém s termínem
odletu.
Jinou variantou je postup na východ
směr Tamga, případně průchod přes
jiné sedlo, zkrácení trasy a ušetření
času.
Rozhodujeme se riskovat a míříme
dále na západ k sedlu Ton. Po cestě
se na sedlo ptáme místního postaršího pastevce a ten říká, že těch 30 km
z jeho jurty do Bokonbayeba je schopný
zvládnout za 8 hodin s ovcí na zádech.
To nás trochu uklidňuje. Krátce po
2. hodině odpolední rozkládáme osmý
tábor. Jsme u lázní Džulusu, které se
dost podobají lázním v Altynarašanu,
jen ta voda je více horká a dlouho trvá,
než se nám podaří smočit v ní více než
jen nohy.
Úterý 22. 7.
Ráno vyrážíme směrem sedlo Ton. Za
necelé 4 hodiny se nacházíme o 1000 m
výše v sedle Ton s výškou 4020 m. n. m.
Průchod přes sedlo je celkem dobrý.
Jen v suti za sedlem leží několik mrtvol
zvířat, které při podzimním přesunu
pastevců z hor do údolí cestu nezvládnou.
Večer trávíme poslední noc v horách
v údolí řeky Ton a někde dole před námi
je město Bokonbayebo.
V nohách máme po pěti dnech téměř
100 km. Spokojení, že jsme ušli kus
cesty a zvládli i původně obávané sedlo,
usínáme pod širým nebem. Noc je
neuvěřitelně jasná a plná hvězd, v dáli
je slyšet šum protékající říčky a lehké
šumění větru.
lok
lokalka.eu
97
Zpět v civilizaci
Po návratu do civilizace se ještě povalujeme u nekomerčních břehů Ysyk-Kulu.
Bavíme místní lidi, když jim na dotaz:
„Jak je vysoká naše nejvyšší hora?“,
odpovídáme, že je stejně vysoká, jako je
výška hladiny tohoto jezera.
Poslední dny do odjezdu si hrajeme
na klasické vopruzáky - při toulkách po
Biškeku, Oš bazaru apod.
V sobotu 26. 7. 2014 ve 23:50 hod.
místního času definitivně odlétáme
z této krásné a divoké země, s o něco
více ošoupanými podrážkami, ale o to
více obohaceni zážitky a vzpomínkami,
které jsme společně zažili v Nebeských
horách.
Resumé
• Co se mi líbilo: Krásné hory a lidi
v pohodě.
• Co mě překvapilo: Neskutečné
množství svišťů a svištích děr v každém údolí všude na horách.
• Co bych nikomu na cestách po
Kyrgyzstánu nepřál: Akutní průjem
v kombinaci s tureckým záchodem a
v cestě stojící štěně křížence vlčáka
s jezevčíkem.
Koudelka
lok
98
lokalka.eu

2014 - lokalka.eu

Transkript

Podobné dokumenty

biblický tréninkový program

běžky skandinávie

Zpověď Piláta V této knize se svlékám do naha. Nenapsal jsem ji

Katalog filmů - Mezinárodní horolezecký filmový festival

Květen 2016 - Obec VEDROVICE

prace jk 2001