Krátkodobý host Dítě je cennější než nějaký barák Pohádky a jejich

▪ Obsah
5
▪ Opona
Krátkodobý host
Dítě je nakonec jen krátkodobý host,
který si na odchodu přibalí větší část
našeho srdce…
Text Magdaléna Platzová
6
▪ Kulatý stůl
30
▪ Dílna
První polovinu života
nám znepříjemňují rodiče,
druhou děti
Proč je zvláště pro „civilizovaného“
člověka tak těžké najít se svými dětmi
tu správnou cestu?
Text Simona Hoskovcová
Dítě je cennější než nějaký barák
Kulatý stůl s dětmi o dětství.
Text Barbora Antonová
16
▪ Dílna
Pohádky a jejich pozemské kouzlo
Zdá se, že na scéně je toho víc,
než je vidět, ať už se díváme
z kterékoli strany…
Text Petr Koťátko
34
▪ Dílna
Antická společnost dětí,
nebo antické děti
na okraji společnosti?
Vnucovala antika dětem předčasnou
dospělost, nebo naopak ustrnula —
podobně jako ta naše —
v jakési věčné nedospělosti?
Text Lubor Kysučan
38
54
72
▪ Dílna
Nápady čtenářky
karelských pohádek
Ze světa pohádek na cestě do snu
s fi nskou básnířkou.
Text Johanna Venho
56
▪ Esej
Biolog Jiří Sádlo se ptá
dětského psychologa
Jaroslava Šturmy.
Tma je kolem veliká,
Tvor ji všechnu spolyká.
Text Jana Vodičková
75
Být dnes dítětem
▪ Esej
Dítě, kterým jsme byli,
nás následuje po celý život…
Text Louise Dupréová
Setkání mezi tady, teď a tématem
výtvarníka a spisovatele
z francouzského Lille.
Text Dimitri Vazemsky
▪ Poslední strana
Naslouchám hudbě v dopoledním tichu.
Je to rozsáhlé, vzdáleně hučící pozadí,
na němž tóny plynou, stoupají
a rozpouštějí se v šťastném zániku…
Text Václav Kahuda
Čermáček, Harák, Hruška, Kolmačka,
Petlan, Reiner.
Sestavil Vilém Kratiknot
Jste moc vážní
96
Tvor
▪ Chór
▪ Dílna
▪ Deset otázek
Sádlo & Šturma
Aby slétl pták…
60
78
Dopis Větrným mlýnům
82
▪ Propadliště
Děti na salámu,
Balabánovy fotky dětských rovů,
smutný příběh Úsporné kuchařky
a Hašek mezi skauty
Motýlův stůl — cípy z fotografi í
Honzy Balabána, Pilátův Atlas hub
a průvod sta tisíc myší ve smrtelné křeči
po muchomůrce zelené…
Text Ivan Motýl
▪ Lóže
Diktát
62
Rozhovor (nejen) o dětství s držitelkou
Ceny Jindřicha Chalupeckého
Evou Koťátkovou.
Text Kateřina Tučková
Ve světě svět
▪ Dílna
Dětství v próze Ladislava Fukse
a Bohumila Hrabala.
Text Josef Prokeš
66
▪ Dílna
V lovištích prošlého času
22
K dávno uplynulým okamžikům,
které se dají vzkřísit i bez „živé vody“,
pokud jsme jejich spoluautory…
Text Roman Erben
▪ Dílna
Dítě v Brně
(fiktivní literární příspěvek)
Povídka rakouského spisovatele
s českými kořeny.
Text Michael Stavarič
24
48
▪ Dílna
Nazdárek,
zdraví vás Kašpárek (český!)
Český Kašpárek, miláček
všech dětiček, ještě existuje,
kdysi k nám doputoval z ciziny —
z císařské Vídně.
Text Pavel Jirásek
Foto David Konečný
▪ Anketa
Kdy jste si uvědomili, že už na svět
nenahlížíte dětskýma očima?
Jaká přání, tužby a očekávání jste měli
v dětství a jaká máte dnes?
2
3
Dítě je cennější
než nějaký barák
Kulatý stůl s dětmi o dětství
Markéta (11 let), Anna (8 let), Tobiáš (8 let), Mikuláš (7 let), Zoe (8 let),
David (9 let), Michal (7 let), Zemfira (6 let), Váňa (9 let), Michaela (9 let),
Barbora (42 let), Kamila (29 let), Studio Domu umění města Brna,
10 dětí, 7 kulatých stolů sražených k sobě
Kulatý stůl ▪ Text Barbora Antonová. Foto David Konečný
Vážení účastníci kulatých stolů, sešli
jsme se zde, protože máme důležitý
úkol — připravit článek do významného brněnského časopisu RozRazil,
a to na velmi zásadní téma: dětství.
To je dobré téma, ne?
— No já nevím.
Když jsme s kolegy chystali tento
kulatý stůl, nebyli jsme si jisti, jestli
vy — děti — jste schopné mluvit o dětství, protože to vlastně nemáte s čím
srovnat, nevíte, jaké to je nebýt dětmi.
Jenže dospělí lidé, kteří mluví o dětství, už dětmi nejsou, takže by do toho
vlastně taky mluvit neměli…
Na začátek se zeptám: chcete mít děti,
až budete velcí?
— Já ne. Já se totiž chci nastěhovat ke
kamarádovi.
— Jednu, holku.
— No… čtyři.
— Já bych chtěl pro začátek asi jen jedno
dítě.
— Já osmdesát.
— Já taky.
— To bys jim nestačil koupit věci a oblečení.
6
— Já chci mít sto devadesát dětí.
— To není možný.
— Tak dvě. Holku a kluka.
— Hlavně bych dítě nenechal bít.
— Já bych ho vychovávala jako moje
máma.
A proč?
— Abych měla dvakrát těžší život.
— V televizi to vidím: sto devatenáct dětí,
pejskovy děti. Štěně a jedině pes může
mít sto devatenáct dětí.
Máte někdy pocit, že se s vámi dospělí
moc nebaví o tom, co děláte?
— Mně to ani nevadí.
— Když dostanu ve škole trojku, tak je
jasný, že jsem ráda, že se mamka neptá.
— Já zatím dostávám jenom jedničky.
Jak se budou vaše děti jmenovat?
— Nevím, nevím, nevím (vícehlasně).
— Já chci kluka, a jmenoval by se Váňa.
Je fajn, když je víc dětí dohromady?
— Ne, ne (vícehlasně). Protože oni vám brečí.
Co vám nejvíc vadí na dospělých?
— Mně nic.
— Mně nejvíc vadí, když na mě křičí.
— Mně vadí, když mají moc rozum. Z toho
nemám dobrý pocit.
— A já nemám ráda, když můj táta kouří
doma. Můj táta kouří v autě, a venku,
i doma! Všude, i ve svém pokoji.
Představte si teď, že už jste dospělí
a máte děti. Co budete dělat jinak než
vaši rodiče?
— Jo, budeme to dělat jinak než rodiče.
— Někdy rodiče prostě něco udělají, ani se
neptají, jaký názor na to mají děti.
— Tož, asi bych dělala všechno stejně,
nebo podobně.
Ve svém pokoji snad může kouřit, ne?
— Ne, protože je tam i maminka.
— Mně vadí, když mi nařizují, co sami
nedělají. Naše učitelky nám říkají, že
musíme chodit přes přechod, ale viděly
jsme je jezdit přes silnici na kole.
— Mně vadí, když mě mamka nechce
pouštět samotnou do školy. Protože se
Stejně jako ty, Váňo?
— Ne, jako můj taťka.
7
ztratila jedna holčička, ta Anička, co je
teď pořád ve zprávách. Někdo ji unesl,
protože šla sama ze školy. A její taťka má
strašně moc peněz, tři a půl milionu, a dá
je tomu, kdo ji najde a vrátí zpátky.
— To je hodně peněz, za to se dá koupit
velký barák.
— Jednou jsem byl na táboře a rozdávali
nám sirky, ale já je mám pořád u sebe,
už hrozně dlouho, a ještě jsem je nezapálil.
— Já musím hlídat svoji malou sestru
a hrozně se bojím, aby se jí nic nestalo.
— Jednou jsme byli venku. Dvě holky
tam hlídaly malýho kluka. Hráli si a on
zmizel v lese. Nemohli ho vůbec najít
a přivedli ho až druhý den, večer, o půlnoci.
Myslíte si, že tři a půl milionu jako
cena baráku a cena dítěte se dá srovnat?
— Ne. Když má někdo dítě hrozně moc
rád, měl by udělat všechno. Kdyby někdo
řekl — buď barák, nebo dítě — tak to je
jasný, že bych si vzal dítě.
— Dítě je cennější než nějaký barák.
Dokážete vůbec odpovědět na otázku,
jestli vás baví to, že jste děti?
— Jo, jo (všichni).
— Mě to baví, až na to, že musím chodit do
školy.
— Mě to baví i ve škole. Kdybych nechodila do školy, nemám tolik kamarádů.
— Mě baví, když mi mamka něco koupí
a řekne: „Je to blbost.“ A potom, když budu
velkej, taky si budu myslet, že je to taky
blbost, ale moje děti si budou myslet, že to
budou chtít, a mně už to nebude jedno.
Ani dospělé holky?
— Ne.
— Někdy je lepší, když je holka upravená.
To je prostě její potřeba.
A kluci nemusí být upravení?
— U kluků je důležité, aby měli gel.
Kluci, záleží vám na tom, jak vypadáte?
— Ne.
— Jo.
— Záleží na oblečení. Protože taťkovi
záleží na oblečení a já jsem po taťkovi.
Chtěla bych se zeptat ještě na jednu
věc: volby. Znáte slovo volby?
— Já to znám, protože mě to nebaví.
— Mně se líbí volit! Byli jsme i v Praze
a seděli ve volební síni a lidé přišli a volili.
A pak jsme volili my a Váňa vyhrál, protože jsme si ho zvolili.
Váňo, a chovají se teď k tobě děcka
jinak, když jsi zvolený předseda?
— Nevím, trošku. Když někam jdeme, paní
učitelka mě zvolí jako dozor.
A kupujou si i dospělí věci, které nepotřebujou?
— Můj taťka jo.
— Moje máma si třeba koupí sirky a pak
jich máme doma hodně.
A co třeba kosmetika, rtěnka
a voňavky… Potřebují to holky?
— Vůbec ne.
— Já mám doma dvě voňavky, a když jdu
do školy, tak se po cestě voním.
— Moje mamka to nepotřebuje.
8
Je to dobře, nebo špatně, že je člověk
jiný?
— Jo. Třeba… nevím.
— Jo. Někdo neumí psát a někdo jo. Když
jdeme do obchodu, tak mi mamka vybírá
oblečení, ale někdo má třeba jiný vkus.
— Byl jsem u jednoho přítele, a oni kupovali spíš klobásy, zato já kupoval párky.
— Když se někdo odlišuje, třeba krade,
tak to je špatně. Ale každý by měl být
v něčem jiný.
▪ Tobiáš
— Já se musím starat o sestru, je jí pět
a chodí do školky. Mně to pořád vadí, protože někdy pláče. Mě pláč nervuje.
Vrátím se k volbám, u kterých byli vaši
rodiče. Jsou volby vůbec nutné?
— Musím říct, že vyhrála ČSSD.
— Já nesnáším ODS, lepší jsou zelení,
protože se starají o zem, o přírodu. Vede
je Ondřej Liška.
Myslíte si, že by to pomohlo, kdyby
primátorka Míša řekla „buďte na sebe
všichni hodní“?
— Někteří by poslechli, někteří ani ne.
Někteří jsou hloupí.
— Chvilku by sekali dobrotu, ale pak by
zase byli zlí.
— Jo. Prostě někdo nechce být hodný,
a chce být furt zlej.
— Taky bych změnil, aby se měli všichni
rádi. A když přijde kdosi jiný, nějaká jiná
rasa, ať jim to nevadí.
Proč lidem vadí jiní lidi? Proč jsou lidi
zlí?
— Asi proto, že jsou blbí. Myslijou si, že se
jich jiní budou bát, na všechno nadávajou
a nebojijou se ničeho a tak. Jsou už tak
vychovávaní.
— Já bych zrušil auta a udělal bych ekologičtější dopravní prostředek — lítací auto.
— Mně vadí, že lidé čmárají po zdi.
— V Brně je ale určitě hodně vyhrazených
míst, kde by si sprejeři mohli ty graffiti
sprejovat.
— Taky bych chtěl, ať jsou všichni
hodní. A ať graffiti malují, kde lidi nechodijou.
— Tož, já nevím, od všeho trochu. U nás
máme docela hodně Romů a lidi se s těma
děckama, co jsou u nás ve třídě, nebaví,
nadávají na ně, úplně je odstrkují. Teď se
to s děckama trochu vyřešilo. Ale hodně
dětí začalo kouřit.
Jakou práci byste chtěli dělat,
až budete dospělí? Co je podle vás
úplně nejlepší práce na celém světě?
— Já nevím.
— Já… nevím.
— Já bych chtěl dělat kulisáka v divadle.
— Mě by bavila archeoložka nebo něco se
zvířaty.
— Já bych chtěla být produkční jako moje
mamka.
A co vy ostatní, koho byste volili?
— ODS.
— Zelený.
— Zelená.
Máte někdy pocit, že jste jiní než vaši
kamarádi, spolužáci nebo sousedi?
— No já nevím.
▪ Váňa
Kdybyste se zítra probudili jako brněnský primátor, co byste změnili v Brně?
— Já bych změnil celou Zem.
— Já bych změnila to, aby se všichni
prostě měli rádi a bylo všechno dobře,
všichni měli peníze a všechno bylo
hezčí.
Jak bys to zařídila?
— Všech bych se zeptala: Co je vám, kdo
vám co udělal?
▪ Barbora
Kluci, líbí se vám namalované holky?
— Ne.
Prostě někdo
nechce být hodný,
a chce být furt
zlej.
▪ Zoe, Anna
Vadí vám něco na politicích?
— Něco slíbí, a vůbec to nesplní. Řeknou: „Vybudujem blaho pro ženy nebo
pro důchodce.“ A pak to tak není, když
vyhrajou.
A cítíš zodpovědnost, máš z toho
těžkou hlavu?
— Trošku, když se mě něco zeptají, a já
úplně nerozumím česky.
Představte si, že nejste děti, ale politici. Co byste změnili?
— Já bych zničil Zem.
Vy ostatní už jste měli za něco odpovědnost?
— Ne.
— Jo.
Proč?
— Aby už nepadaly bomby, protože když
Zem nikdo nezničí, budou pořád padat
bomby.
▪ David, Michaela
9
Můj děda jednou
našel v kanále
nevybouchlou
minu. Hodil tam
sirku a málem
vybouch…
— Když tam vypadne koule, tak ji máme
odnést do muzea. To říkali ve škole.
— To mně nikdy nevypadla koule.
— Já bych chtěl být kovářem.
— Já budu paní doktorka.
▪ Anna, Tobiáš
A koho budeš léčit?
— Mě! Mě!
— Já budu taky doktorka.
— Až budu velká, chtěla bych být letuškou. Ale mamka mi řekla, ať se rozmyslím, že by letadlo havarovalo a já měla
to neštěstí a něco by se mi stalo. Tak
jsem přemýšlela a chtěla bych být sestřičkou.
— Já bych chtěl být řidič u fi rmy, mít normální auto a něco rozvážet.
— Já bych chtěla být vynálezkyně. Také si
hrajeme na vynálezce.
Proč se dávají sochy do ulic?
— Protože je to umělecké dílo, aby lidé
nemuseli chodit do muzea a pořád platit.
Kdyby to bylo na vás, jakou sochu
byste dali na náměstí Svobody?
— Rytíře. Rytíře na koni.
— Já bych tam postavila něco hrozně hezkýho. Vyfotila bych hodně lidí a dala tam
velkou fotku.
— Já bych tam postavila šmouly.
— Postavil bych tam něco, abychom si
uvědomili, že nejsou na světě jenom lidi,
kteří mají dům, ale abychom si uvědomili, že jsou lidé, kteří doma nic nemají
a potřebují pomoc.
— Já bych tam postavila hudební nástroj.
— Já bych tam postavil sochu svýho táty.
— Já bych chtěl postavit Gargamela
a šmouly.
— Ne, Gargamel je hnusný!
A co bys chtěla vynalézt?
— Ekologické potraviny.
— Já bych vynalezl takové velké popelnice, které by se propadly do podzemí
a všechno by se spálilo.
— Učím se na hudební nástroje, chtěl bych
být klavírista.
Teď jsi mě navedl na další otázku. Jsme
v Domě umění. Máte své oblíbené umělecké dílo, třeba obraz, sochu nebo
hudební skladbu?
— Já mám knížku. Tu od šmouly. Líbí se mi
ta pohádka, ten příběh.
— Já mám rád velkou hudbu.
Jakou?
— Nevím, takovou dobrou.
— Já mám ráda Diamanty na počítači.
Včera jsem jich měla nejvíc.
— Já mám taky rád Diamanty a líbí se mi,
jak taťka hraje na saxofon.
— Mně se líbí balet, taky chodím do
baletu. Taky se mi líbí, jak skládal Bedřich Smetana anebo Vivaldi.
10
▪ David
— Já už nevím, mám toho hodně. Je to
knížka, ale už si nevzpomenu, o čem je.
— My jsme muzikantská rodina. Můj
dědeček i tatínek hrají na saxofon,
já hraju na housle. Tak asi mám ráda
hudbu. U nás doma máme všichni rádi
hudbu, taky ji ráda poslouchám.
— Já mám taky rád hudbu, tu moderní.
Proč si myslíte, že lidi dělají umění?
— Aby mohli ukázat druhým, že něco umí,
aby je pochválili.
— Aby byl život hezčí.
— Aby druhým lidem udělali radost. Třeba
nějakým obrazem anebo sochou.
Brňáci, nebo pořád ti přespolní „odněkud“?
— Chodila jsem s jednou holkou, která
byla z Ostravy. Mluvila trošku jinak,
krátce. Ale jinak to bylo úplně normální.
— Myslím, že jsou všichni lidi stejní, až
na to, že někteří jsou větší, mluví jiným
jazykem nebo mají jiné zvyky. Ale jinak
jsou všichni lidi stejní.
Váňo, jsi rád, že jsi Brňák i Ukrajinec?
— Jsem spíš v Brně, na Ukrajinu nejezdím
tak často, třeba na prázdniny na dva
měsíce. Všichni mě chválijou, že umím
dva jazyky. Myslím si, že je to fajn.
Kamila: Chtěla bych se zeptat, jestli to
podle vás mají Romové těžší a proč.
— Protože jsou odlišní, mají jinou barvu
pleti a chovají se jinak.
— Jsou ještě zvyklí na kočovný život,
mluví na sebe křikem. Na jednom konci
— I když máme jinou barvu pleti, je to
jedno.
— Akorát moc nechodí do školy. Paní učitelka počítá děti, čte naše jména, počítá
hodiny, a pozná, kdo nejvíc chyběl.
Vrátím se k původní otázce dětství.
Jeden pán řekl: „Každý z nás měl
těžké dětství,“ a myslel to trochu jako
legraci. A moje kolegyně Babuta,
která tady sedí v koutku, s tím nesouhlasí. Všichni kolem ní prý naopak
říkají, že měli pěkné dětství. Myslíte
si, že máte pěkné dětství? Anebo až
budete dospělí, budete sedět znuděně
v kavárně a říkat: „Já jsem měla hrozně
těžké dětství!“ Budete mít pěkné vzpomínky?
— Jo, jo, jo (vícehlas).
— Já budu vzpomínat na zážitky, na to,
jak jsme se točili a byli na různých výletech.
Někteří z vás se nenarodili v Česku,
a vy ostatní možná máte ve třídě nebo
ve svém okolí Romy, Ukrajince, děti ze
Slovenska nebo Afriky, případně děti
z jiného města nebo vesnice. Jsou to
▪ Zemfira
Míšo, proč hraješ na housle?
— Původně jsem měla hrát na klavír,
ale tam už nebylo místo. Tak chodím na
housle. Když je celá rodina muzikantská,
tak já taky. Je to tradice, u nás všichni
umí na něco hrát.
Viděli jste novou sochu na náměstí
Svobody? Jak se vám líbí?
— Je to blbost.
▪ Markéta
ulice stojí jeden, a křičí na sebe. U nich je
to normální, klidně můžou, nevadí mi to.
Ale někoho to ruší.
— Ve třídě je jedna malá holka a zdá se
mi, že na sebe strašně moc upozorňuje.
Třeba kope. A je takhle malá.
— Nemají těžší život, mají stejný život.
— Taky si myslím, akorát někteří lidé jsou
hloupí.
Máte rádi, když vám rodiče vyprávějí, jak byli malí? Vzpomenete si na
nějakou historku, u které si říkáte „jé,
to bych chtěl taky zažít“?
— Babička nám říkala (a to není historka), že se u nějakého rybníka nějakým
klukům utopil kámoš. A oni se u toho
rybníka fotili a bylo pak jakoby vidět, že
kámoš vstal.
11
Taky bych změnil,
aby se měli všichni
rádi. A když přijde
kdosi jiný, nějaká
jiná rasa, ať jim to
nevadí.
A to bys chtěl zažít?
— No.
— Moje mamka mi vyprávěla, že když
jsem byla malinká a měla asi jeden rok,
stoupla si mamka na židli a já jsem se té
židle chytla, až maminka skoro spadla
z okna. Ale udržela se tam. To mi vyprávěla maminka.
— Mně maminka povídala, že tři kamarádi šli na hřiště a pak k naší tetce
domů, potom šli na další hřiště a tam
našli granát. Rozšroubovali ho, akorát
vybuchl.
— Děda mi říkal, že… má hodně starou
vojenskou pušku.
— Moje mamka měla dva starší bráchy.
Jednou ji zavřeli do skříně a musela
počkat, až přijde děda s babičkou a otevřou jí. Možná že bych chtěla slyšet, jak
má někdo dva starší bráchy.
— Můj děda jednou našel v kanále nevybouchlou minu. Hodil tam sirku a málem
vybouch…
— Ne!
Vidím, že vaši předkové měli hodně
nebezpečné záliby, když byli malí…
Představte si, že jste na mém místě
a moderujete kulatý stůl o dětství.
Na co byste se ostatních zeptali?
— Co je na světě nejtěžší?
— Uklízet!
— Starat se o něco.
— Uklízet hračky.
— To mě nebaví.
— Pro mě je nejtěžší se zabít.
— Tak pro mě bude nejtěžší to přežít.
— Nejtěžší je škola, když to neumíš a učíš
se furt dokola to pochopit.
— Já bych se chtěla zeptat dětí, co je na
světě nejvíc baví…
12
— Mě baví mluvit s kamarádama.
— A mě baví, když skončí škola a udělám
si úkoly.
— Mě baví, když jedeme na nějakej velkej
výlet.
— Mě baví výlet s rodinou.
— Mě taky.
— Co je na světě nejlehčí?
— Nevím.
— To je těžká otázka.
— Pro mě je nejlehčí sníst takhle kousek
křupky.
— Pro mě je nejlehčí dívat se na televizi.
— Chtěl bych se zeptat, jaké je cítit se jako
dospělý… Co byste dělali a cítili?
— Já bych si chtěl koupit doopravdickýho
koně.
Co uděláte jako první věc, až budete
dospělí?
— Já půjdu do mekáče a dám si šedesát
hamburgerů.
V kolika letech je člověk dospělý?
— V osmnácti!
A stane se to tak, že se člověk ráno
probudí a najednou je dospělý?
— Ne.
— Je to stejné, jen můžeš dělat něco
jiného.
— To je stejný, protože když udělám
nějakou chybu, tak vím, že jsem ji udělala
sama a jsem odpovědná.
— Zodpovědná odpovědná…
— Ticho buď!
Co byste vzkázali dospělým?
— Některých, ale ne všech, bych se
zeptala, proč zbytečně šetří, když mají
tak hrozně moc peněz, že kdyby si koupili
limuzínu, pořád budou mít hrozně moc
peněz.
— Zeptal bych se, jaký to je opravdu pocit,
když něco udělám a jsem oblíbenej. A jak
to udělat.
Moc vám děkuju, byli jste úžasní účastníci kulatých stolů. Až článek vyjde,
uděláme si večírek a budeme se smát
tomu, co jsme říkali. ▨
13
▪ Dospělí zleva: Lucie Řehoříková, Marika Bumbálková, Pavel Řehořík, René Senko, Martina Měšťanová, Vanda Senko, Anna Stránská,
Kamila Zlatušková, Barbora Antonová. Děti zprava: David, Váňa, Markéta, Michaela, Tobiáš, Zoe, Anna, Michal, Mikuláš, Zemfira,
Melichar, Matouš
14
15
„Líčka bělostná jak padlý sníh!“ dožaduje
se dítě. Líčíte vražedné nástrahy a narazíte: „Nejdřív byl hřeben, jabko potom!“ Jak
to jde dohromady? Je-li příběh závislý na
vyprávění do té míry, že se dá pozměnit na
přání posluchače, jak na něm může tolik
záležet? A jak byste ho mohli poplést —
když věci běží podle toho, jak o nich
vyprávíte? Představme si tuto scénu: Dvě
děti společně vyprávějí známý pohádkový
příběh. Čekáme, že si budou přizvukovat,
občas se navzájem doplní v podrobnostech.
Pohádky
a jejich pozemské kouzlo
Dílna ▪ Text Petr Koťátko, profesor fi losofie na Karlově univerzitě a vedoucí oddělení analytické fi losofie na Filosofickém
ústavu Akademie věd v Praze; v 70. letech člen dětského loutkářského souboru Jitřenka; klíčové role (výběr): Kohoutek,
Škrpál, Turecký sultán, Cínový vojáček, Andrej Střelec (čestné uznání Třebíčského loutkářského jara, květen 1975).
Ilustrace Eva Koťátková (z cyklu Kašpárkovy kousky, 2003)
1. Pohádka hraná
Pouliční divadélko Na Příkopě. „Tamhle
jde pocestný s červenou čepičkou,“ hlásí
Škrhola a potěžkává lepenkový kyj, „co
kdybych ho přetáhl tím klackem?“ „Prašti
ho! Prašti ho do hlavy!“ křičí holčička
a odstrkuje chlapce, který nahlíží za portál a volá: „Kašpárku, pozor!“ Co si mám
myslet o těchto výkřicích přes rampu: znamenají, že iluze je dokonalá, nebo že právě
dostává trhliny? Volá holčička na pána,
který vyčnívá nad portálem, aby konečně
předvedl pořádnou podívanou, anebo na
Škrholu, aby se neostýchal? Řekněme, že
se loutkoherec nakloní k dětem a že se
(za sebe, ne přes záškuby loutky) svého
obecenstva zeptá: „Měl by Škrhola praštit Kašpárka klackem?“ Holčička odpoví
(konsekventně): „Ano.“ Mám tento rozhovor chápat jako vystoupení ze hry, anebo
zapadá do toho, jak dítě vnímá, co se před
ním odehrává — pohádkový příběh, ať už
předváděný, volně vyprávěný nebo předčítaný z knihy? A co se tady vlastně odehrává? Před více než padesáti lety jsem na
toto téma vedl vzrušené rozhovory s dalšími návštěvníky brněnské loutkové scény
Jitřenka, bez ohledu na zvonek a konejšivý
hlas uvaděčky (vyveden jsem byl pouze jednou); jako loutkoherec u téže společnosti
jsem měl po letech několikrát příležitost
zeptat se na věc dětských diváků; probíral jsem to také s dcerou (která by mimochodem měla být někde poblíž)1. Jistá část
16
„Prašti ho do hlavy!“
křičí holčička a odstrkuje
chlapce, který nahlíží
za portál a volá:
„Kašpárku, pozor!“
Otázka: Co je v tom Kašpárkově domečku —
tam vevnitř za tím okýnkem?
Odpověď: Má tam postýlku, stolek, židli.
Námitka: A kde to má? Vždyť vidíš, že tady
nic není.
Odpověď: Protože Kašpárek je pryč. Když je
Kašpárek doma, má tam postýlku a židli.
Otázka: A kde se to tam bere?
Odpověď: To mu tam dá ten pán.
těchto debat mívala (s obměnami) následující průběh:
Otázka: Slyší Škrhola, co se mu říká?
Odpověď: Slyší. Ještě není tak starý.
Otázka: Jak může slyšet, když má dřevěné
ucho?
Odpověď: Ten pán mu to řekne.
Otázka: Jak mu to řekne?
Odpověď: Tak, že zatahá za provázek.
Otázka: Není to tak, že všechno dělá ten
pán?
Odpověď: Pán něco dělá a Škrhola něco
dělá.
Otázka: Dělá Škrhola všechno, co chce pán?
Odpověď: Nedělá. Někdy zlobí.
Iluze zjevně neznamená, že pán a provázky
mizí z obrazu: a vzít na vědomí provázky
a pána neznamená vidět loutku jako kus
dřeva omotaný látkou. Připomeňme si to,
až budeme mluvit o vypravěči a o postavě.
Zatím jsme ale v našem divadélku: podívejme se za kulisy.
dostanou krajní výraz, když se váš posluchač uchýlí pod peřinu. Když ale ustoupíte, a pak znovu a znovu, vymstí se vaše
slabost dítěti v okamžiku, až si začne číst
samo. Tak daleko ale ještě nejsme. Uplyne
týden a vyprávíte znovu. Zmíníte se o Sněhurčiných tvářích, odvážíte se přirovnat
je k bělostnému prostěradlu a neprojde to:
Namísto toho se rozpoutá hádka, zda bylo
první jablko nebo hřeben. Jak máme chápat
tuto kontroverzi?
a) Jako spor o to, jak to doopravdy bylo —
a tedy jako potvrzení předpokladu, že ze
dvou možných posloupností se naplnila
přesně jedna?
Zdá se, že na scéně je toho víc, než je
vidět, ať už se díváme z kterékoli strany.
V domečku je všechno, co si žádá minimální komfort — přinejmenším všechno,
bez čeho nemá smysl mluvit o domě
a o bydlení: postel nemůže chybět, i když se
spaní v pohádce nepředvádí, ani se o něm
výslovně nemluví. Vzpomeňme si na to, až
přijde řeč na takzvanou principiální neúplnost fi kčních světů.
2. Pohádka vyprávěná a čtená
Poprvé vyprávíte o Sněhurce. Líčíte návštěvu stařenky (zlé královny!) v domečku
trpaslíků. Vašeho posluchače jímá neblahé
tušení. „Ať to nejí!“ žádá (vás?) při scéně
s jablkem. Pohádka ale sleduje svou dráhu
a následuje prudký výstup: jste zahrnuti
výčitkami, dítě je dotčeno, že věci jdou
svou vlastní cestou, a to za vaší netečné
asistence, protest a znechucení světem
17
b) Nebo jako přetlačování o výsadní post
„faktu“ — o to, kdo ho (tady a teď) obsadí
svou verzí?
c) Anebo jako prestižní souboj o to, kdo se
to celé naučil líp?
jsme svědky či účastníky reálných událostí,
a zároveň je vnímat jako fi kci (jako snové
výjevy nebo fi lmové scény) je rozpoložení,
vání a mění od základů náš život, krajina,
jejíž obrysy nezapadají do našich vjemových schémat — jinými slovy situace, na něž
v němž se čas od času ocitáme, když nás
vývoj událostí zasáhne svou intenzitou
nebo zaskočí náhlým vybočením z navyklého běhu věcí. První setkání se smrtí,
zpráva, která staví na hlavu všechna očeká-
náš intelekt, představivost a city nemohou
být nastaveny předem —, občas způsobí, že
naše prožívání chodu věcí se náhle přepne
do režimu fikce: vědomí reality se tím však
nevypíná. Čteme-li o stejných událostech,
situacích či scenériích v románu, o němž
víme, že nás zavádí do fi kčního světa, nebo
slyšíme-li o nich v pohádkovém vyprávění,
není pro nás problém prožívat je jako skutečné se vším všudy — náraz, který vyřadil
tuto schopnost z chodu vzhledem k reálnému světu, je zde utlumen vědomím fikce.
Narazit ovšem můžeme i tady: naše připravenost prožívat fi kci jako realitu může
vzít za své velmi rychle vinou nejapného
vypravěče. Když se to nestane, naše zaujetí
pro smyšlené příběhy má leccos společného
s naším angažmá v reálném světě:
Nepochybuji o tom, že a) může být správně,
stejně jako b) a c), a to dokonce v tomtéž
okamžiku. Náš postoj k příběhu nemusí být
stoj spatný, pevně zapuštěný v koherentním
pojmu fi kce: může být rozkročený mezi příběhem jako robustní realitou a příběhem
jako volným polem pro hru (za občasného
přenášení váhy). Má-li smysl tvrdit, že letící
šíp současně je a není na daném místě, proč
by nemělo smysl předpokládat, že příběh
pro dítě (i pro nás) je a zároveň není tvrdou realitou (skutečností an sich) — a proč
by dynamika našeho postoje k vyprávění
měla být méně dramatická než mechanický
pohyb?
3. Několik banalit o realitě a fikci
Označit nějaký příběh jako fi kci a současně
jako sled reálných událostí je zjevný protimluv, před jakým bychom nejspíš (v teorii
i v konverzaci) couvli. Ale vědět, že příběh,
který slyšíme nebo čteme, je smyšlený,
a současně ho zakoušet jako reálný je rozpor,
který vyplňuje (a oživuje) běžný čtenářský
i posluchačský postoj. A obráceně: vědět, že
1) Vkládáme do nich své emoce a svou
empatii stejně jako do reálných dějů — jen
méně obezřetně, zpravidla bez výhrad a bez
korekcí. Vědomí fikce neutlumí náš smutek
nad krutým osudem Fallady a jeho zrazené
paní; znalost reálných souvislostí může
naopak oslabit naše zaujetí pro vzestupy
a pády lidí z našeho světa.
18
Má-li smysl tvrdit, že letící šíp současně je a není na daném
místě, proč by nemělo smysl předpokládat, že příběh pro dítě
(i pro nás) je a zároveň není tvrdou realitou
2) Svůj intelekt a svou představivost
dáváme do služeb fi kčních situací — tak
jak to děláme ve vztahu k realitě. Mezery
roztroušené v pohádkovém vyprávění zaplňujeme se stejnou rutinou nebo se stejnou
vynalézavostí jako prázdná místa v našem
obrazu reálných stavů věcí (dokreslujeme
si neviděné či nepopsané strany předmětů,
konstruujeme kauzální vztahy mezi událostmi, odhadujeme motivace překvapivých
činů). Při čtení pohádky zobecňujeme stejně
spontánně a spolehlivě jako ve styku s tvrdou realitou a stejně samozřejmě na tom
stavíme svá očekávání (když už se pustí do
debaty konvice a pánev, čekáme, kdy se
vyjádří i hrnec).
Naše emoce, intelekt a představivost
mohou být ochromeny či vyřazeny z chodu
pod náporem tvrdé reality, stejně jako
vinou nejapného vyprávění. Samo vědomí
fikce je ale netlumí, nýbrž uvolňuje a podněcuje k podivuhodným výkonům. Možnosti,
které se tu otvírají, by však neměli přepínat
vypravěči ani teoretikové fi kce. V závěru se
chci obrátit k těm druhým.
4. K takzvané neúplnosti fikčních světů
(trocha teorie)
Měla zlá královna sudý počet zubů? Sužovala ji akné? Předpokládejme, že v žádné
verzi pohádky o Sněhurce, která vstoupila
do obecného povědomí, se k těmto otázkám
nedozvíme nic určitého. Mají-li obyvatelé
fi kčních světů pouze ty vlastnosti, které
jim přisoudilo vyprávění, a ve všech ostatních ohledech jsou nutně neúplné2, máme
se domnívat, že počet královniných zubů
(v určitém čase: řekněme těsně před známým kousnutím do jablka) není sudý ani
19
Měla zlá královna
sudý počet zubů?
Sužovala ji akné?
lichý? Pokud čtu nebo slyším o mluvícím
nádobí, pečivu či soškách, může vyprávění
počítat s mou poddajností (beru vše, jak to
leží a běží). Mám se smířit i s dutinou ústní,
ve které neplatí elementární počty? Připouštím, že bych tak daleko zašel — kdyby
se mi to jasně řeklo; nebo alespoň naznačilo;
nebo kdyby to plynulo z vyprávění. Rozlišme
nejprve několik věcí. Pohádka neříká nic
o tom, že zlá královna byla vybavena zuby —
plyne to ale z triku s jablkem. Na druhé
straně z ničeho, co si vybavuji, neplyne, že
princ-zachránce měl uši: přesto se mu je
odvažuji připsat v rámci obvyklých výpůj-
ček z reálného světa. Reálný svět vstupuje
do fi kčního všude, kde je to slučitelné s tím,
co se ve vyprávění říká či naznačuje (plus
se vším, co z toho plyne). Bohužel průnik
reálného světa do královniny ústní dutiny
nedává žádné určité výsledky, pokud jde
o počet zubů: se solidní (ne absolutní!)
mírou jistoty vylučuje dvě stě nebo pět
set, ale neřeší náš problém. Z toho však
neplyne, že královna je monstrum s počtem
zubů, který má tu nevídanou vlastnost, že
není sudý ani lichý. Obecně řečeno, popis
(jakékoli) fi kční postavy je v mnoha ohledech neurčitý či neúplný, přesně tak jako
popisy reálných lidí v policejních archivech nebo v každodenní konverzaci. Ale
neúplný popis postavy je něco jiného než
popis neúplné postavy. Žádný popis osoby
či věci, s nímž se reálně mohu setkat, neurčuje svůj předmět ve všech parametrech:
beru to na vědomí a nenapadne mě předpokládat, že zbytek je principiálně neurčitý.
Nevím, proč bych se toho neměl držet v případě pohádkových postav:3 opačný postoj
plodí nová monstra, pro která v pohádce
není místo (nezapadají do žánru ani do příběhu). Totéž platí o jakékoli myslitelné události: buď se ve fi kčním světě stala, nebo
nestala, přesně tak, jak s tím počítáme ve
světě, jenž nás obklopuje. Když se nás malá
posluchačka zeptá: „Pozvali na svatbu princovu babičku?“ myslím, že bychom neměli
odpovídat v duchu doktríny o neúplnosti
fi kčních světů: „Není pravda, že pozvali.
A není pravda, že nepozvali.“ Nejde jen o to,
že s tím narazíme: je to prohřešek proti
tomu, jak je vystavěn fi kční svět. Nic nám
nebrání zachovat se stejně jako v rozhovorech o reálném světě. Buďto přiznáme, že
nevíme. Nebo si začneme vymýšlet. ▨
1
Poznámka redakce: Autorova dcera právě roz-
mlouvá s Kateřinou Tučkovou na str. 38–46.
2
Srov. např. Lubomír Doležel, Heterocosmica.
Fikce a možné světy. Praha: Karolinum, 2003,
s. 36: „Je zřejmé, že kdo popře neúplnost fikčních entit, zachází s nimi jako s entitami skutečnými.“
3
Mám-li být přesný, jisté námitky mě napadají.
Pokusil jsem se na ně odpovědět v článku Kdo je
kdo ve fikčních světech, Svět literatury 14/2010. ▪
20
21
Diktát
Eva Koťátková je absolventkou pražské Akademie výtvarných umění,
kde navštěvovala ateliér Vladimíra Skrepla, mimo to studovala na Vysoké škole
uměleckoprůmyslové. Jako autorka získala v roce 2007 odbornou veřejností
pečlivě sledovanou Cenu Jindřicha Chalupeckého, přičemž odborná komise
u ní ocenila především skutečnost, že se s vtipem pohybuje na rozhraní
konceptuálního umění, performance a sochařství. Dnes se Eva Koťátková řadí
mezi nepřehlédnutelné solitéry mladší umělecké generace a daří se jí působit
nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. V současné chvíli je její práce k vidění
například na liverpoolském bienále 2010.
až banální: děti převypravují v první osobě
životní příběhy, které jim byly sděleny
starým člověkem. Skrze vyprávění jsou
tak postupně odkrývána a rozvíjena
témata související s rekonstruováním
vlastní minulosti a snahou o její aspoň
fragmentární uchovávání skrze interpretaci prostředníka, otázka proměňujícího
se těla a fyzická omezení s tím související,
momenty osamocení a izolace, společenského vyčlenění a zúžení předchozího
pestrého života na několik základních
každodenních úkonů na půdorysu
domova. Nešlo přitom o žádnou sociální
sondu či prezentaci práce v galerii skrze
dokumentaci, což je něco, co se mi ukazuje
jako čím dál tím víc nefunkční a nepřesvědčivé. Cílem bylo otevřít výše zmíněná
témata a vytvořit jakousi utopickou
platformu, ve které k tomuto mezigeneračnímu spojení obou světů, jakési tajné
koalici, dochází, a to skrze fragmenty
předmětů, děl, kusů nábytku a lidských
příběhů, které se teprve před divákem bez
potřeby vysvětlujícího textu tvarují, mísí
a skládají do výsledné stavby — obývacího
pokoje, který konečně odhaluje svá skrytá
zákoutí a zasuté vrstvy.
Kolik osob jste do řetězce vyprávění
zapojila, z kolika příběhů jste vybírala?
Projektu se účastnilo deset dětí a deset
starých lidí, kteří se nikdy předtím
nepotkali. Nešlo o to, vytvořit mezi nimi
nějaké vazby či přátelství; jestli k něčemu
takovému došlo, byl to spíše příjemný
bonus navíc. Jediný kontakt mezi nimi byl
zinscenovaný rozhovor, při kterém byly
děti postaveny do rolí tazatelů a sběratelů
cizích osobních příběhů a posléze jejich
archivářů a vypravěčů. Počáteční role se
tak posléze převrací a staří lidé se stávají
diváky či posluchači svých vlastních, převyprávěných příběhů, jejich upravených
a nově interpretovaných verzí.
Jak se Vám s těmi lidmi spolupracovalo? Nenarážela jste na bariéru
intimních příběhů, které možná starší
lidé nechtěli sdělovat? Nebo šlo o Vaše
blízké?
Nesnažila jsem se odhalit intimní příběhy, nešlo mi ani o to, zda jsou opravdu
skutečné. Míra otevřenosti a upřímnosti
byla na každém účastníkovi, stejně tak
jako odlišné pojetí vlastního životopisu.
Pro někoho to byl soupis dat, míst, změn
povolání, rodinný stav, jiný člověk se
představil několika historkami, které
zdánlivě neměly žádnou souvislost, ale
byly pozoruhodné svou běžností, popisem
každodenních dějů a snahou abstrahovat
vše, co by mohlo prozradit konkrétního
vypravěče. Nastalo samozřejmě několik
situací, při kterých děti zašly ve svých
zvědavých otázkách příliš daleko, chyběla jim schopnost odlišit, co může být
pro druhého citlivé či bolestné, ve snaze
posbírat co nejvíce faktických informací. V celém projektu nešlo o příběhy
samotné, jakkoliv byly často dramatické
či jímavé. Důležitý byl spíše moment
Lóže ▪ Text Kateřina Tučková, narozena 1980, prozaička, publicistka, kurátorka. Foto Jaroslav Brabec
V Tate Gallery, kde bienále probíhá,
představujete projekt, v němž dochází
ke zvláštní interakci mezi dětmi
a starými lidmi. Tohle téma se ve
Vaší práci objevuje poprvé, ale předcházely mu momenty, které k němu
nemají daleko.
V mé práci mě zajímají nejbližší společenské struktury, které mohou mít
podpůrný a směrující, stejně jako deformující vliv na život jednotlivce. V sérii
s názvem Domácí vězení jsem přetvářela
běžné předměty a kusy nábytku na
vězení pro lidské tělo. Ve výstavním
projektu City of the old jsem se pokusila o zkonstruování fi ktivního modelu
města, ve kterém se staří lidé zpětně
probírají svými životopisy, pokoušejí
se o jejich znovusestavení (což nutně
probíhá spíš na základě odhadů,
38
hypotéz, nejasných tušení či úporného kreativního dotváření), archivují
nefunkční předměty a jiné pozůstatky
jejich starého světa. Současně mě zajímá
role výchovy a její dopad na utváření
jedince. Školní struktura mi přitom
slouží jen jako jeden z možných příkladů
podobných uspořádání. Série Sedět
rovně ukazovala děti sevřené pomocí
dřevěných podpěr a klecí ve striktních,
výchovných pozicích, práce Diktát upozornila na výchovné pokyny, které jsou
dětem nejčastěji vštěpovány rodiči nebo
učiteli. Projekt Řízená ztráta paměti zase
inscenuje situace, které vedou člověka
k nutnosti znovu se zorientovat ve světě,
ve kterém věci pozbyly své zažité role,
funkce, tvary a jména a vybudovat nový
pojmový aparát, který by nahradil ten
předchozí.
Čím je v rámci tohoto tématu specifický projekt pro liverpoolskou Tate?
Jak je vlastně (a tuším, že poměrně
složitě) komponován?
Projekt Stories from the living room, připravený pro liverpoolské bienále, v sobě
propojil několik z výše zmíněných poloh
mé práce. Na členité platformě, která
fungovala jako jakási užitná, multifunkční
socha, byly prezentovány různé části
a výstupy projektu. Celková atmosféra
přitom připomíná polorozpadlý obývací
pokoj a zároveň scénu členěnou na více
či méně přístupné či interaktivní části:
pokojem přehrazeným zábranou, do kterého je možné jen muzeálně nahlédnout,
počínaje a interaktivní platformou pro
budování textového archivu vytvářeného
účastnícími se dětmi přímo v galerii
konče. Základní rámec je přitom prostý,
39
▪ Kresby ze série City of the old, 2010 (ze stejnojmenné výstavy v galerii Meyer Riegger, Karlsruhe, 2010)
40
41
převyprávění, přivlastnění, propojení
skrze vyprávění a vyvolání aspoň chvilkové empatie, citlivějšího vnímání starých lidí často krutýma či přehlíživýma
dětskýma očima.
Pracovalo se s dětmi, které jsou aktéry
videí, těžce? Na jaké překážky jste
s dětskými herci narážela?
Odlišná schopnost vcítit se do cizího
příběhu, přijmout ho za svůj, ztotožnit
se se situací starého člověka, stejně jako
rozdílná slovní zásoba a schopnost interpretace často shodného příběhu se u dětí
ukázala v momentu, kdy měly za úkol před
kamerou představit nasbíraný materiál
jako vlastní příběh, a to tím nejpřirozenějším způsobem, aby divákovi došlo až
po nějaké chvíli, že něco není v pořádku.
Právě ta hraná přirozenost mluveného
projevu byla pro děti v některých případech to nejtěžší — buď bylo jejich vyprá-
Do své práce
občas zařazuji věci,
fyzické pozůstatky
ze svého dětství.
Který příběh Vás osobně nejvíc zasáhl?
Popsala byste jeden z „Příběhů z obývacího pokoje“?
Spíše než konkrétní příběh mě fascinovaly
krátkodobé momenty proměny, kdy se děti
identifikují se starými lidmi a vyprávějí
v první osobě, jak je při jednoduchých,
každodenních úkonech zrazuje vlastní
tělo, jak s pomalu se vytrácející pamětí
ztrácejí i vlastní totožnost, jak se jejich
činnosti i celý život smrskl mezi stěny
jejich pokoje a na zdolávání trasy od
křesla k oknu. V tu chvíli se nejen prolnuly
odlišné generace, odlišné časy, ale jako
změny vlastního životopisu, tedy uvěznění
v minulosti a ve strukturách v nejbližším
okolí, je něco, co mě v mé práci dlouhodobě zajímá, takže bych to zřejmě brala
jako příležitost, jak předložit jeho různé
varianty. Všimla jsem si také, že děti
nejvíc fascinují ty příběhy, které přesahují
jejich vnímání, ty, kterým nejsou schopny
plně porozumět, protože jsou vyprávěny
komplikovanějším jazykem, odehrávají se
za hranicemi dětského světa.
Moji prarodiče byli oba silní cukrovkáři, vzpomínám si, že si dvakrát
denně píchali inzulin. Když jsem byla
malá, hrála jsem si na nemocného
cukrovkou a Alpou si čistila stehno,
abych do něj mohla zasunout jehlu.
Byla to úžasná hra. Ještě dnes bych
Vám mohla do kontextu Vašich Stories
from the living room vyprávět: Tady se
posadíme, na vatu Alpu, pomazat, jehlu
▪ Kresby ze série City of the old, 2010 (ze stejnojmenné výstavy v galerii Meyer Riegger, Karlsruhe, 2010)
▪ Kresby a objekt ze série Stories from the living room, 2010 (ze stejnojmenné instalace, vystavené na Liverpool Biennial, Tate gallery,
Liverpool, 2010)
vění příliš teatrální, nebo naopak nejisté.
Na svou novou roli, identitu si musely vždy
nějakou dobu zvykat. Spolupráce s dětmi
je pro mě vždycky moc milá, tentokrát to
byl ale intenzivnější kontakt než kdykoliv
předtím a musím se přiznat, že některé
děti mi už teď chybí (všechny z nich, stejně
jako staří lidé účastnící se projektu byli
z Liverpoolu či okolí, kde jsme se také
poprvé osobně všichni setkali).
42
by si i na chvíli vyměnily těla, uvázaly na
sebe všechnu tu tíhu zašlých vzpomínek,
oblékly staré kabáty a vzaly do ruky hole.
A kdybyste měla vytvořit svůj vlastní
příběh, který byste chtěla, aby dítě
tlumočilo, co byste mu řekla?
Asi bych si ho celý vymyslela, protože
jeho reálná podoba by, obávám se, pro
děti nebyla příliš zajímavá. Nemožnost
nahoru, odstříknout, poplácat stehno
a šup to tam, vlastně to ani nebolí…
Máte také nějakou vzpomínku, kterou
byste o svých prarodičích nebo starých
lidech obecně mohla teď, po letech,
tlumočit?
Bydlím a pracuji v bytě, kde žila moje
babička. Zrealizovala jsem zde celý projekt
pro finále Chalupeckého ceny, v kterém
jsem přestavovala jeho interiér, stavěla
43
▪ Kresby ze série City of the old, 2010 (ze stejnojmenné výstavy v galerii Meyer Riegger, Karlsruhe, 2010)
44
45
Každodenní
starostlivost
rodičů, která
v dětství probouzí
v dítěti vzdor mě
zpětně neskutečně
dojímá.
šedém bloku činžovních domů. Pro mě je
to jímavé dílo, které se dá jen málokterým
výtvarným činem překonat, a vzpomínka
na babičku, která už tu není.
A co Vaše dětství? Pro někoho je zdrojem pozitivních vzpomínek, pro někoho
traumat. Vzpomínám si, že když jsme
se s rodinou přestěhovali, popadla mě
v nové mateřské škole podivná, pochopitelně iracionální hrůza z kudrnatých
děcek. Kdo měl kudrnaté vlasy, byl
▪ Objekt ze série Stories from the living room, 2010 (ze stejnojmenné instalace, vystavené
na Liverpool Biennial, Tate gallery, Liverpool, 2010)
různé zátarasy, koridory, vyvýšené podlahy, překážky pro vlastní tělo, které prodlužovaly a ztěžovaly každodenní činnosti
až do absurdnosti a odhalovaly vlastnosti
a skrytý potenciál, stejně jako nové prvky
a zákoutí osobního, zdánlivě důvěrně
známého prostoru. Babička byla laskavá
a neobyčejně obětavá a pracovitá žena,
která se po přestěhování do pražského
bytu vrhla s obrovskou energií a úsilím na
zvelebování zpustlé zahrady před domem.
Vybudovala působivou skalku, o kterou se
léta dennodenně starala, a vytvořila tak
nejen pro sebe, ale i pro ostatní nájemníky
krásný výhled na ostrůvek zeleně v jinak
46
v potenciálním vztahu se mnou předem
vyřízený. Trpěla jste v dětství také
nějakou hrůzou?
Už od dětství jsem měla krajně nedůvěřivý vztah k přírodnímu uspořádání,
k celému tomu mechanismu vzájemného
požírání, stejně jako mě děsilo, jak málo
citlivý může být člověk v nakládání
s jinými tvory. Ten systém se svými
zákonitostmi se mi jevil a v podstatě jeví
dodnes jako něco nepochopitelně krutého, něco, s čím se není možné smířit.
Výraz „ochrana přírody“ ve mně proto
vždycky vyvolával dvojznačné pocity
a tvrzení, že je něco přirozené, a proto
k tomu dochází, mi přišlo jako zbabělá
a pohodlná výmluva. Špatně snáším, když
se někdo chová necitlivě ke zvířatům,
a neskutečně obdivuju lidi, kteří věnují
celý svůj život jejich ochraně a boji za
jejich práva, což ještě zdaleka není to, co
by si většinově získávalo podporu či sympatie a to platí bohužel i v uměleckých
kruzích.
A v kontrastu — jaká je Vaše nejhřejivější vzpomínka?
Rodinné posezení u stolu. Poslouchání
humorných rodinných historek, které
už člověk důvěrně zná, ale jejich opakování jako by ho utvrzovalo v tom, že vše
zůstává při starém, nedochází k žádnému
negativnímu zvratu. Každodenní starostlivost rodičů, která v dětství probouzí
v dítěti vzdor, ale zpětně mě neskutečně
dojímá. To, co mi jako dítěti ale připadalo
jako idylické a úplné, se zpětně z jiného
úhlu může jevit jinak — každému u toho
stolu totiž už někdo chyběl.
Zužitkujete podobné zdroje z vlastního
dětství i ve své (současné či plánované)
tvorbě?
Zužitkování je příliš funkční výraz.
Ale samozřejmě chtě nechtě vycházím
z vlastních zdrojů, ačkoliv to není v autobiografickém smyslu, ale spíš ve způsobu,
jakým se dívám okolo sebe, vnímám
a třídím podněty a bezprostřední okolí.
Do své práce nicméně občas zařazuji věci,
fyzické pozůstatky ze svého dětství, to
ale také spíše pro jejich asociační sílu,
působivost věcí s pamětí a osobní historií
obecně, než že by sloužily jako autobiografické důkazy či relikvie. Nejčastěji
to bylo obnošené dětské oblečení nebo
školní rekvizity, které jsou v současnosti
už jen prázdné schránky na neexistující
tělo. Obecně mi vadí způsob interpretace
díla skrze autorův životopis, touha po
transparentnosti a přehlednosti tohoto
propojení, které často zásadně deformuje
a ubližuje dílu a nabízí velmi pohodlný,
povrchní a naivní způsob jeho čtení.
Antonín Klášterecký
Kašpárek mluví
Je konec hry, neb škodí všeho moc.
Tož dej nám Pánbůh šťastnou dobrou noc!
I loutky půjdou nyní pěkně spát,
v chalupu sedlák, rytíř na svůj hrad;
a usne král i paní královna,
princezna zamkne očka čarovná,
hubatá tetka přestane se přít,
a usne Honza, stejně jako Vít.
I Faustovi z knih přijde pěkný nápad,
že nejmoudřejší lehnout si a chrápat,
a vypiv jenom jeden pohárek
naposled usne i váš Kašpárek.
I čert — ne, ne, čert nikdy nespí přec,
to venkoncem je dobře známá věc.
Tož Kašpárek vám přeje veselý,
by spánek váš byl střežen anděly.
19. XII. 1916
Veselý, Jindřich (uspořádal).
Proslovy pro loutkové divadlo.
Praha 1917, s. 28.
Ilustrace Eva Koťátková
Děkuji za rozhovor. ▨
47
Jste moc ážní
Dílna ▪ Text Dimitri Vazemsky, francouzský výtvarník a spisovatel, žije v Lille. Foto David Konečný
Poznamenal jsem si na papír pár nápadů
pro tento text, ale potom jsem je zapomněl. Co z nich zbylo? Ty dobré jsou podle
mého názoru stále zde. Jde mi totiž o to,
co mám zrovna v sobě, tady a teď: už
dávno jsem přestal psát na stanovená
témata, pokaždé čekám až do poslední
chvíle a potom zachytím okamžik.
Setkání mezi tady, teď a tématem.1
Vnitřní rámec, tam, kde ke mně téma
promlouvá.
byl opravdu dospělý, pěkně bych tomu
škvrněti z kresleného fi lmu zaťal tipec.
Ale nevadilo mi to. Tak jsem ho nechal
mluvit. A on pokračoval:
Začal mi povídat příběh o obrázku
s obrovským hroznýšem, který sežral
slona.
Poslouchal jsem ho a řekl jsem si, že
možná říká pravdu, a představte si,
pomyslel jsem na tohle:
Téma ve mně. Já sám jako téma.
Poznamenal jsem si pár nápadů, zapomněl jsem je, kašlu na to, jsem dítě.
Říkám, co chci, jak chci, protože mám
tu svobodu, svobodu psát, nedělat si
starosti s tím, co si o mém psaní pomyslí
druzí. Jsem, jaký jsem. A zkouším psát
podle toho, jaký jsem. Žádný učenecký
tón. Ani pravdivý ani předstíraný. Jenom
se počestně držet své cesty, své vlastní
cesty.
Říkám to, co jsem. Šťastný, že se v tom
druzí poznají.
A když tak říkám Jsem dítě a píšu to,
vidím, že nit mé myšlenky přetrhává jiná
myšlenka, která se objevila, které jsem si
všiml zrovna teď v tomto okamžiku.
Viděl jsem ho pomalu přicházet zpoza
duny, zrovna když jsem se trápil nad
poruchou v motoru svého dospěláckého
stroje. Človíček oblečený v modrém
a s dlouhou červenou šálou kolem krku
ke mně přistoupil a slabým hláskem mi
řekl: S vámi dospělými je to pořád stejné,
jste moc vážní. Moc vážní! Kdybych
60
A řekl jsem si, že se možná nemýlil, že to,
že jsem to nikdy neviděl, neznamená, že
to neexistuje, vždyť takové značky jsou
na okrajích měst k vidění úplně běžně.
Právě od té chvíle jsem začal přemýšlet o té otázce, jako by to všechno bylo
úzce spojené s tím příběhem o dětství.
Ještě jednou musím být dítětem, abych
mohl takto reagovat, dospělý by tu myšlenku odehnal jako otravnou mouchu ze
zátylku a znovu dal svým myšlenkám
vážný, umírněný směr.
A říkal jsem si, že jelikož hroznýš roztažený na silnici a trávící v poklidu svého
slona představuje pro člověka (a jeho
Ti, kteří věděli, věděli. Ti, kteří nevěděli,
ani nemohli vědět.
A tak nevěděli.
Jelikož jsou lidé obezřetní a nechtěli budit
pozornost těch, kteří nevěděli (je přece
zbytečné je pro nic za nic děsit), umístili
na vozovku hned za značku zpomalovací
prahy. Takzvané ležící policajty. Betonové
hrby. Aby si lidi zvykli.
Pro případ, že by se tam vyskytl obří
hroznýš.
vozidlo) velké nebezpečí, právě z toho
důvodu člověk tyto tabule instaloval: aby
automobilistu před nebezpečím varoval.
Člověk za volantem v každém případě
zpomalí.
A to aniž by si kladl otázky.
Ale že, veden zřejmě obezřetností
a nechtěje zbytečně vystrašit ty, kteří
příběhu o obřím hroznýši nevěří, protože
o něm nebyli informováni, vymyslel tuto
značku s obrázkem hroznýše trávícího
slona, ale dal si pozor, aby neřekl: Pozor,
obří hroznýš trávící slona! Místo toho pod
značku prostě připojil legendu Pozor,
zpomalovací práh.
Legendu k legendě o obřím hroznýši
požírajícím slona.
Legendu vyprávěnou hlavně proto, aby
nikdo nepomyslel na legendu nakreslenou. Na legendu evokovanou.
Značka je kód. Jako každý jiný. Tati, co to
bylo? — Ale, jen zpomalovací práh, copak
jsi to neviděl? Vždyť to bylo napsané pod
značkou.
Ale já, maličký, jsem věděl, že ten kód je
pro dospělé jen způsob, jak strčit hlavu do
písku, jak si zakrýt oči před skutečností
a nemuset myslet na obřího hroznýše
trávícího slona. Tedy představu, která
dospělého pokaždé přivede do zvláštního
stavu. Představuje si, že je hroznýšem
sám zaživa požírán a postupně rozkládán, stále ještě naživu, trávicími šťávami
v žaludku obřího hroznýše, které mu
rozežírají kůži a pomalu ho rozpouštějí,
aniž by ho přitom zabily…
Lépe na něco takového nemyslet.
Ve svém nitru si tedy vyvěsí výhradně
tento nápis: Pozor, zpomalovací práh.
Říkáte si, co v tomhle časopise pohledává
tahle historka: Co mi k čertu chce ten autor
říct tou historkou o hroznýšovi! Nuže představte si, že já jsem díky této historce
pochopil celou řadu věcí.
A především tohle, což nás přivádí
zpět k našemu tématu: že když se věci
určitým způsobem vysloví, dospělý už je
nemusí prožívat.
Doopravdy prožívat.
Chvět se. Třást se, když je říká.
Dospělí mluví. Diskutují. Blablabla
blabla.
A to nenahání strach.
Ani trochu.
Slovo skrývá podstatu. Oni se slovy žonglují, a vůbec nevyvolávají jejich smysl.
Podstata leží dole, pod zpomalovacím
prahem.
Ale také okamžik, kdy jsem se cítil
hloupě, dospěle. Omezeně. Izolovaně.
Zabedněně. Jako smutné zvíře v samotném středu světa, obklopené mříží četby.
Jako v kleci.
Dospělý do podstaty raději nešlape, má
strach z hada.
Ta holčička viděla, co já jsem neviděl.
Na co už jsem neměl čas se podívat.
Viděl jsem, ale už jsem se nedíval.
Ona, s pomocí těch několika málo slov,
kterými vládla, sestavila ve své hlavě
takový krásný obraz. Ona byla ve světě.
Čvachtala se v něm, a bavilo ji to.
A já jsem se na ni díval z výše svého
zpomalovacího prahu. ▨
1
Povím vám jiný příběh: Jel jsem v Rumunsku autobusem, díval jsem se na krajinu,
jako se na ni dívám často, ubíhá, nic
nezachytávám, nechám ji ubíhat a nespojuji s ní slova (to vám musím říct, jen
tak mimochodem, že to je vlastně moje
hlavní práce, spojovat slova s krajinami,
vnějšími i vnitřními, a tak když toho
můžu ve volném čase na chvíli nechat,
udělá mi to radost), a v té krajině, hned
vedle silnice, padl můj zrak na vodu
přelévající se kaskádou přes poněkud
vydutou zídku: ihned jsem poznal hráz
s otevřeným stavidlem, kterým vytékala
přebytečná voda.
Vypůjčil jsem si zpomalovací práh.
Pojmenoval jsem tu věc.
Hráz
Ještě jsem to nevěděl, ale samotná představa hráze byla dvojnásob signifi kantní:
zeď postavená za účelem zastavení
proudu a zadržení určitého množství
vody, jejíž nashromážděnou sílu lze využít
k výrobě energie.
Holčička, která seděla naproti mně
a spolu s maminkou se, stejně jako já,
dívala na krajinu, najednou vytřeštila oči
a zvolala: Podívej, mami! Jezero padá!
Byl to myslím jeden z nejpoetičtějších
okamžiků mého života.
Byl by zapotřebí text reagující na oči
čtenáře, který by v okamžiku, kdy oko
přečte tuto větu a spočine na tečce,
spustil hudbu. Hudbu z nějakého
spaghetti westernu, a ta věta, přečtená
v širokoúhlém formátu, by zcela naplnila
svůj význam — Setkání mezi tady, teď
a tématem. Slova by se okamžitě nabila
tím hudebním odkazem na harmoniku
podbarvující čas a na tři muže obklopené
trsy suché stepní trávy, jak přecházejí
fi lmovým plátnem vybarveným teplými
barvami pouště, na tři muže stojící uprostřed hřbitova a chystající se otevřít jeden
hrob a vyzvednout z něj kořist sestávající
z pytle plného zlata. Hodný, zlý a ošklivý.
A ta tři slova z mé věty, která nabrala
jinou hodnotu (když se nějaké slovo
počítá dvakrát, platím za ně dvakrát, řekl
mi Valihrach sedící na své zdi).
Setkání mezi tady, teď a tématem.
Hodný, zlý a ošklivý.
A tím, že jsem zde umístil tuto
poznámku, jsem vytvořil zde, na zápatí
stránky, na okraj textu, federální rezervu.
Ale je možné, že tato rezervní poznámka
nemá žádný význam ve srovnání s hodnotou textu, který hovoří sám o sobě.
Banknote vs. Gold? ▪
Psáno pro RozRazil. Z francouzského
originálu přeložil Marek Sečkař. ▪
61
Děti na salámu,
Balabánovy fotky dětských rovů,
smutný příběh Úsporné kuchařky
a Hašek mezi skauty
Propadliště ▪ Text Ivan Motýl, narozen 1967, publicista časopisu Týden, básník. Foto Jan Balabán
Nabídku RozRazilu propadnout se
v Propadlišti až do dětství jsem si vyložil
jako příležitost k úklidu stolu, byť je to
záležitost traumatická a vždy spojená se
vzpomínkou na křik mého otce v dětském
pokoji v Ostravě na Revoluční ulici
číslo 33/a: Ani ten stůl si neumíš uklidit!
Máš tady pěkný chlívek! Lenochu!
Už z letmého pohledu na tu hromadu
předpokládám, že to bude dosti niterný
archeologický výlet. Vidím třeba cípy
z fotografií přítele Honzy Balabána,
který rád chodíval po hřbitovech a fotil
staré náhrobky, vidím Pilátův Atlas hub
a průvod sta tisíc myší ve smrtelné křeči
po muchomůrce zelené, vidím básnické
sbírky, odborné monografie, staré
Světozory, letošní Týdny i kostku cukru
a vybité mini tužkové baterie…
▪ Psací stůl Ivana Motýla
82
Od sazí k Měsíci
Takže popořadě. Na vrcholu papírové pyramidy leží sborník Když budou saze, bude
nám blaze, který z výpisků z Věstníků
kominických z počátku minulého století
sestavil Josef Halberštát ze Společenstva
kominíků. Děti, dětství, najdu něco? Jistěže. Dobové texty o kominických učních
čpí smutkem dočasných sirot odtržených
již ve třinácti letech od rodiny a vydaných
napospas hrubým kominickým mistrům,
ač tehdejší živnostenský řád přikazoval,
aby se mistři zdrželi všelikého zlého nakládání s učedníkem. Zběhnout z učení přitom
nebylo jednoduché, jedině když učební pán
zanedbává svých povinností nebo je déle
než měsíc vězněn a není postaráno o výživu
učedníka.
Pod kominickou publikací leží výbor
z insitní poezie Jít pevně za svým imbecilem, který v roce 2003 sestavil Radim
Kopáč. Upřednostňuji hlučínského souseda Milana Krupu: Plují děti na salámu /
místo vesel — tátu mámu.
V další vrstvě sedmý díl Dějin světa
z dílny autorského kolektivu J. M. Žukova
z roku 1965. Svazek líčí události od roku
1871 do roku 1917 a počet mrtvých dětí jde
do statisíců, možná milionů. Dílo má 835
stran, knihu namátkou otevírám na straně
530: V květnu byl potopen parník Lusitania,
na němž bylo přes tisíc cestujících, mezi nimi
také Američané. Událost se stala 7. května
1915, když německá ponorka potopila
luxusní britskou zaoceánskou loď, která
hltal jednu verneovku za druhou. Kagarlickij popisuje experiment z roku 1962
v moskevském Domě dětské knihy: Děti si
vypsaly z devatenácti románů Julesa Verna
jeho technické myšlenky a zjistily, které
z nich se realizovaly. Ze sto osmi předpovědí
shromážděných v tabulce je šedesát čtyři již
realizovaných. A to v roce 1962 člověk ještě
nedosáhl Měsíce.
Památce všech věrných dušiček
V následující vrstvě nacházím pomačkané Lidové noviny z 23. října 2010: Ženy
z Evropské unie by měly podle včerejšího rozhodnutí europoslanců během mateřské dovolené dostávat plnou výši platu.
To v roce 1924, kdy znova vyšla Úsporná
kuchařka Anuše Kejřové, žádná mateřská
neexistovala. Bída žití snoubila se s nevyléčitelnými nemocemi a Kejřová v úvodu
kuchařky zavzpomínala, jaký těžký osud ji
doprovázel při prvním vydání knihy v roce
1905: Když předala jsem tuto knihu před lety
nakladateli do tisku, měla jsem dcerušku
Jiřičku. Za tři dny to ubohé dítě podlehlo
strašné zákeřné nemoci — záškrtu! Týž den byl
mi dodán první výtisk Úsporné kuchařky. Byl jí
dán do hrobu a za první honorář byl vypraven
pohřeb. Jaká to strašná ironie osudu!
Na rovech dětí zůstávám i v další vrstvě. Pod kuchařkou je v obálce fi rmy Kodak
uloženo asi padesát fotek. Na hřbitovech
v Ostravě-Vítkovicích, na Slezské Ostravě,
ve Sněžném i jinde je někdy mezi lety 2001
až 2005 vyfotografoval letos zesnulý Jan
Balabán. Fotky mi zapůjčil pro kolektivní
výstavní projekt Památce všech věrných
dušiček v hlučínské galerii Červený kostel. Vystavené snímky jsem vrátil záhy po
vernisáži, tahle obálka ale zůstala u mě
doma s příslibem příležitostného předání.
Nestalo se tak.
… Irenka Johanydesová 1916—1928
Liduška Provazová 19. 5. 1950 — 5. 7. 1955
… nko drahá tatíčku zlatý, neplačte o mne,
přejte mne klid svatý.
Zde sladce spí naše milovaná dcera
Boženka Steyskalová.
Kateřina se dívala na Emilův profil. Jak je
tátovi podobný. Ti šli do sebe jako dva berani.
Hrozně podobné povahy. Otec o něj nestál tolik
jako Emil o něho. Jako kluk byl prý protivný,
samotářský a zažárlený na staršího bratra.
Byla mezi nimi dlouhá mezera. Pět let je moc.
To už je první dítě vlastně jedináček. Za pět
let si ta rodina tří už stihne prožít všechno
pěkné a ten čtvrtý k nim přijde jako nějaký
host. Však Emil také často říkal, že si doma
připadal jako na návštěvě, jako by měl za čas
někam odjet. Což se nakonec skoro každému
stane. Ale on to cítil nějak předčasně. Podobně
jako Emilův syn Marek. Prý se mu jednou ještě
úplně malý rozplakal v náručí a opakoval: Já
tě nechci opustit, já tě nechci opustit… Zpřeházené listy s vytištěným textem posledního Honzova románu Zeptej se táty.
Níže bichle, která má 1189 stran. Tezaurus jazyka českého Aleše Klégra:
Dítě, děcko, dítko, děťátko, ratolest, maličké,
plula z New Yorku do Liverpoolu. Při útoku
se utopilo 1198 osob, z toho 95 dětí včetně
nemluvňat.
Pod dějinami je přitisknut výbor z Karla
Hynka Máchy vydaný v edici Klubu přátel poezie v roce 1961. Vybírám úryvek
z dopisu starostlivého Máchy — otce, datován 2. listopadu 1863: Že je Ludvík zdráv,
jsem tuze povděčen.
O patro níže pojednání Fantastika,
utopie, antiutopie, které v roce 1971
sepsal sovětský literární teoretik Julij
Kagarlickij. Listuji dílem a propadám se
někam do prázdninových pobytů u babičky
v Klatovech, když jsem v podkrovním bytě
83
novorozenec, kojenec, nemluvně, batole,
lezátko, miminko, mimino, brouček, cvoček,
cvrček, červíček, čertovo kvítko, dareba, drak,
drobeček, drobátko, fakan, mrně, mrňous,
nezbeda, nezbedník, parchant, pískle, prcek,
robátko, robě, rošťák, sirotek, smrad, šídlo,
škvrně, šprček, špunt, uličník, uplakánek,
usmrkánek, utřinos, zlobil…
Sny, houby a myši
Když narodíš se znova, a narodím se taky, /
když v kdovíkterém koutě světa na sebe narazíme… píše maďarská básnířka Zsuzsa
Takácsová v Souvislostech č. 3 z roku 2004.
Nedá mi, abych na tomto místě nedodal
z již odloženého Imbecila dalšího Krupu:
Mimino, mimino, mimino / miminka v řadě —
domino / Poslední mimino bez teček / netečný
chlapeček.
Další vrstvu na mém stole tvoří časopis
Světozor z 25. října 1923. Zvláštní dvojčíslo u příležitosti prvého pětiletí Československé republiky. Republika je tedy
teprve předškolákem. Alice Masaryková,
předsedkyně Československého Červeného
kříže, píše o koloniích pro děti nemocné
tuberkulózou: Stálý pobyt na čerstvém
vzduchu, správný hygienický život, denní
zdravotní cvičení a hojná, sytá strava působí
na dětské organismy tak, že sílí a nabývají
větší vzdornosti proti chorobě, kterou byly
ohroženy.
84
A hlouběji? Monografie s lapidárním
názvem Alfons Mucha z pera jeho syna
Jiřího Muchy. Ten někde vyštrachal
dopis z Paříže, v němž otec vzpomínal na
ranní bohoslužby v ivančickém kostele,
které předcházely školní výuce: Vidím to
všechno, jako by to bylo dnes. Své spolužáky,
pana učitele u varhan a šero a sta plaménků
v kostelní lodi a daleko vpředu bledý oltář
v záři svíček. Cinkání ministranta, obcházení svíčkové báby, kašlání sedláků a zase
ticho, zase zpěv. Kniha zůstala na stole po
mé reportáži z ivančického chrámu, v němž
se podle Jiřího Muchy dochovala jedinečná
památka na malého Alfonse. Na jedné kostelní lavici má být k vidění šest centimetrů
vysoká a velmi ozdobně do hloubky vyrytá
iniciála A. M. Pokoušel jsem se Muchův
podpis najít, napřed marně, ale po ranní
mši svaté mi pomohla jedna ze svíčkových bab. Půvabný zážitek. Viděl jsem
vůbec nejstarší dochované dílo Alfonse
Muchy, které vytvořil zhruba v deseti
letech.
Artemidóros. Snář. Další vrstva a další
propadání se do dětství. Zdá-li se, že máme
děti nebo vůbec vidíme-li nemluvňata, pak
vlastní děti znamenají pro muže i pro ženu
obtíž; naznačuje to totiž starosti, mnohý
zármutek i strasti kvůli nějakým nutným
záležitostem, jelikož ani nemluvňata není
možno bez toho všeho vychovat, vyložil sny
o dětech řecký spisovatel druhého století
Artemidóros z Efezu.
O vrstvu níže Vítězslav Nezval a jeho
Básně noci: Na trávníku tančí děti mezi bublinami / poletuješ mezi nimi / svět ve věčných
plenkách odrazu slunce…
A hned pod Nezvalem Atlas hub člena
koresp. ČSAV Alberta Piláta, DrSc., z roku
1964, i když jen textová část, tabule s obrazy
Otto Ušáka mají zřejmě svoje místo v jiné
části hromady. Hledám citaci, která mě fascinovala už jako dítě, magické přirovnání
jedovatosti jedné dvousetiny miligramu
smrtelně jedovatého amanitinu v muchomůrce zelené: Je to dávka tak nepatrná, že
množství jedu, které bychom nabrali na špičku
nože, usmrtilo by 100 000 myší, které, seřazeny za sebou, tvořily by řadu 18 km dlouhou,
podle níž bychom si vykračovali 4 a ½ hodiny
vojenským krokem.
Chladná země, talent zmařený,
Osvětim a jaro 1945
O sborníku Šedesát let Místecké spořitelny 1871—1931 předem pochybuji, tady
asi na slova o dětství nedojde. A přece
ano, bankovní ústav věnoval sto tisíc
korun na Dětský domov pro okres místecký v Místku i s patřičným vysvětlením:
Vždyť co talentů bylo zmařeno a co talentů
navždy skryla chladná země jen proto, že
nebylo dříve zařízení a ústavů, jichž úkolem
je upevnění zdraví dětí chudých rodičů a dětí
slabých.
Z hromady moc neubývá. Úklid zdržují
příliš tenké noviny a časopisy, zrovna jsem
narazil na Týden z 1. března 2010. Ač jsem
ani v tomto případě o dětech mnoho nečekal, tématem čísla je kupodivu Ukradené
dětství. V textu se podivuje jistý psychoterapeut Ivan Skalík: Viděl jsem v televizi sedmiletou vítězku jakési soutěže Miss samba. To
je úplně úchylné! Takovým způsobem rodiče
své děti odmalička cílevědomě likvidují.
Jaroslav Hašek měl jediného syna a příliš se mu nevěnoval. Když ovšem potkal
nedaleko Ejpovic oddíl skautů, neváhal
dětem zorganizovat olympiádu, na kterou
vzpomínal Zdeněk Matěj Kuděj v knize Ve
dvou se to lépe táhne — Hrst vzpomínek
na pestré cesty po Čechách se zesnulým
Jaroslavem Haškem z roku 1924. Hašek
skautům uspořádal Rokycanský pětiboj,
Timákovský Marathon či Běh s překážkami
na dva Jardy. Překážky nebyly stavěny žádné,
ale Jardové tu byli dva. Jedním byl Hašek, druhým drobný skaut, který se rovněž nazýval
Jaroslav. Oba Jardové se postavili asi na sto
kovými skauty si vybavuji svůj dávný rozhovor s fotografem Ladislavem Sitenským,
který vyprávěl, jak v létě roku 1939 fotografoval na skautských táborech a na nejpovedenější sérii snímků zaznamenal židovského chlapce, který nepřežil holokaust.
kroků od sebe a závod měl vyhráti ten, kdo
by nejdříve přeběhl od jednoho ke druhému
a zase zpět, vylíčil Kuděj pravidla.
Pod svazkem Kudějových vzpomínek
leží Zpravodaj historické skupiny Osvětim č. 2 z roku 2000. V souvislosti s Haš-
Zpravodaj osvětimských vězňů přetiskl
zprávu historické skupiny bývalých vězňů
k 55. výročí osvobození Osvětimi: Při selekci
dětí umístila SS ve výši 120 cm laťku, která
tvořila hranici mezi životem a smrtí. To děti
věděly, a proto se ty menší snažily vystrčit
hlavičku co nejvýše, aby se dostaly do skupiny, která zůstala naživu.
Z papírové pyramidy vůbec neubývá.
Musím to urychlit. Tomáš Staněk a jeho
historická publikace o pozdním jaru 1945
Perzekuce: Říkali jsme poručíkovi, aby
ušetřil děti. Odvětil nám, že jsme příliš jemné
povahy a že, co je Němec, patří zabít. Poněvadž se z hrobu ještě ozývalo sténání, stříleli
do hrobu z automatů.
Stále temnější četba. Končím. Prohlédnuté svazky a časopisy vracím na původní
místo do hromady. Letos už stůl neuklidím,
ač se mé podvědomí stále bojí otcova hlasu:
Ani ten stůl si neumíš uklidit! Máš tady pěkný
chlívek! Lenochu! (Manželka naštěstí můj
stůl neřeší.)
A přece ale ještě ocituji z jedné tiskoviny
na psacím stole. Otvírám Zlaté stránky
pro Ostravu na rok 2009. Tihle všichni si
přece také prožili nějaké dětství. A kdo ví
s kolika traumaty? Abadžjanová Mariam,
Abadžjanová Miriam, Abelovská Zuzana,
Abendroth Zdeněk, Abendrothová Dagmar,
Aberl Jiří, Abrahámová Helena, Abramova
Marina Vladimirovna, Absolínová Hana,
Absolon Libor, Absolon Petr, Absolonová Miroslava, Abšnajdrová Marie, Ačai Michal, Adam
Herbert, Adam Jiří, Adam Josef, Adam Ludevít,
Adam Radim, Adam Vladimír, Adam Zdeněk,
Adamcová Alena… ▨
85