trail_2016_zdarske_vrchy.

TRAIL 2016
ŽĎÁRSKÉ VRCHY
Trail 2016
DOUBRAVA
VELKÉ DÁŘKO
ŽĎÁRSKÉ VRCHY
K orientaci kamarádů ve stopě
sestavil Jožin T.O. Satan
No, uplynul nám rok od courání po beskydských kotárech a je tu zase květen, měsíc
v němž podnikáme svý trailové pochody. Šrotilo mi v pali kam vás tak vytáhnout a pak
mi secvaklo, že by to vzhledem ke každoročnímu popichování, že ten to má blíž a onen
zase dál, mělo bejt někde v nějakým „neutrálním pásmu.“ Jenže vybrat si z tolika
možností co tahle republika nabízí nejni jednoduchý. No, abych i vám teda zkrátil
přemyšlování, hned to na vás vybalím. Pro letošek to budou
ŽĎÁRSKÝ VRCHY A JEJICH OKOLÍ
už i proto, že jako nedílná součást Českomoravský vrchoviny, leží na zemský hranici
mezi Čechami a Moravou. Takže to bude spravedlivý a všichni to budeme mít zhruba
stejně daleko. Jako výchozí stanici jsem určil Chotěboř, kam se moravská větev
trailovníků dostane přestupem z pražský trati – z Pardubic na Havlobrod. My z jihu
napak přeskočíme v Jihlavě a pak v Havlobrodě na Regionovu se stejným cílem. A tím
je oblast nádherný a i když poněkud drsnější přírody. Nenabízím pohodlnej a pečlivě
zabalenej výlet, spíše trail do blaženýho světa bez reklam, černejch novinovejch zpráv a
možnosti dostat se dál od televizních talk show, přecpanejch ranních
autobusů a smradlavýho ovzduší. Naopak do kraje nádhernýho a až
neskutečně romantickýho. Sami dobře víte, že svět je plnej problémů
už od dob, kdy jsme slezli ze stromů a začali tu šílenou civilizaci
vynalézat. Pokud ale patříte k těm, který jí aspoň chvíli chtějí
nenbrat na vědomí a dělat, že neexistuje, pak jste ty pravý, co
na tenhle trail patří. Na velkolepou cestu mezi skálama,
hlubokýma lesama a divokejma vodama za dobrodružstvím
každodenního života v nich….
Jak
už jsem předeslal, jako místo spichu je určená Chotěboř.
Ostraváci asi budou na nádraží , jež nedávno prošlo rozsáhlou rekonstrukcí o něco dříve,
ale jistě na nás rádi počkají. Však to nebude trvat dlouho. Šikovná hospůdka u
autobusovýho terminálu mívá bohužel zrovna o víkendech zavíračku, ale proč si nezajít
rovnou na náměstí, tam se leccos najde a vlastně tudy pak budeme muset stejně projít.
Snad tam najdeme i nějakou informační tabuli, ale kdyby ne, pak pro vás mám (jak
bejvá zvykem) i o tomhle městečku nějaký ty informace. Takže to vezmem zkrátka:
zkuste omrknout tohle:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulavakamera/211411000320717/video/
CHOTĚBOŘ 515 M N.M.
Chotěboř vznikla na kupecký cestě, po níž se vozilo v okolí těžený stříbro. První
písemná zmínka o ní pochází z r. 1265, kdy byl těžařem
a majitelem panství Smil z Lichtenburka.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Smil_z_Lichtenburka
Úspěšná těžba vedla k rozvoji osady a posléze v r. 1278
k povýšení na městečko Chotebors Civitas králem
Přemyslem Otakarem II. Král Jan lucemburskej
městečko v r. 1329 koupil a v r. 1331 ho udělením tzv.
Jihlavskýho městskýho práva povýšil na město. Za
vlády jeho syna Karla IV byl Chotěboři udělen erb (v
podstatě stejnej znak jako mají země Koruny český – teda stříbrnej lev v rudým poli).
V souvislosti se zdejší kaplí sv. Jakuba Většího dodám, že o pár let
později si zdejší měšťani už směli i vybudovat hradby. Jako věnný
město českejch královen pak byla Chotěboř v majetku královskýho
rodu až do r. 1393. To už se ale blížily husitský války, který se na
městu i měšťanech pořádně podepsaly. Nejprve ho v r. 1421 dobyl
táborita Petr Hromádka z Jistebnice, ale když ho o měsíc později
oblehlo katolický vojsko, vzdyl se i se svou posádkou za právo
volnýho odchodu. To se mu ale vůbec nevyplatilo, protože ho i
s
dalšíma 300 zajatcema protivníci upálili ve třech blízkejch stodolách.
Smil z Lichtenburka
Za to se pak zase kališníci pomstili vypálením benediktýnskýho
kláštera v blízkým Vilémově. Rozkvět města pak nastal až za
Trčků z Lípy, kteří město vlastnili od r- 1497 do r. 1634, kdy jim bylo za třicetiletý války
zabavený jako konfiskát. Pokud vás zajímá historie tohoto rodu pak
http://www.clubcc.cz/clubcc/cestar/erby/trcka_z_lipy.html
Chotěboř pak byla darovaná Jaroslavu Sezimovi Rašínovi z Rýzmburka, za to že
ochotně vyzradil Valdštejnovo jednání se Švédama. Sezima pak byl dokonce ještě v r.
1636 povýšenej do panskýho stavu. Ještě v témže roce však zemřel a
panství se ujal jeho syn Rudolf Karel Rašín a ten se z městečka snažil
vyždímat co nejvíc. I když do tý doby Chotěboř vynášela vrchnosti 73
kop míšeňskejch, jemu to bylo málo. Nespokojenost poddanejch
s vrchností narůstala, až s ní „vstoupili ve spor.“ Smíření měli
vyjednat dva královský komisaři, ale protože to byli šlechtici, pro
město to tudíž dobře nedopadlo. Všech 700 obyvatel muselo dál tvrdě
přispívat k blahobytu svýho pána. Věřím teda, že si docela oddechli,
RAŠÍNOVÉ
když pak přišli jiný majitelé. Např. od r. 1702 do byli Kinští, kteří začali přestavovat
tehdejší tvrz na barokní zámek s parkem. Ten pak v r. 1836 získali Dobřenští
z Dobřenic a drží jedodnes.
Slibně se rozvíjející město však záhy zkrušily požáry – a to hned dva: první v r. 1800 a
zejména pak ten v r. 1832, kdy byla zničená většina domů na náměstí. Ty nový už od tý
doby nemají podloubí. Zbořený pak byly i městský brány a velká reorganizace nastala i
po r. 1848
Smutnou kapitolu v historii města napsal i samotnej závěr II. světový války. 5. května
1945 obsadili „hurá povstalci“ město, odzbrojili vojáky a převzali i muničák
v nedalekým Bílku. To jim dodalo na sebevědomí a se dvěma autama vyrazili vstříc
Němcům u Krucenburku. Tam ale narazili na velkej skopčáckej transport a došlo
k přestřelce s tragickejma následkama – 29 padlejch a 7 raněnejch Čechů. Jak jinak to
mohlo dopadnout když se sřetli, sice ozbrojený, ale přesto civilisti, se zkušenejma
fronťákama. Německý jednotky pak obsadily město a krutě se mstily až do 9.5. 1945.
Ani dnes nejni Chotěboř velký město
(něco kolem 10 000 obyvatel) a ani
památkama, kterým bychom se mohli
věnovat, moc nepřekypuje. To halt ty
požáry. Snad jenom kdyby chtěl někdo
vystoupat na ochoz zdejší kostelní věže
a předem shlídnout kam vás to vlastně
potáhnu, má možnost. Ale možná by vás
mohl zajímat ten zdejší zámek. Ten teda
pamětihodností je… no i když možná
zrovna ne tak extrovní. Posuďte sami:
Z původního
sídla
majitelů
Chotěbořskýho panství – původní tvrze
– se vlastně do dnešnmích dob nedochovalo vůbec nic¨. A i ta byla i v dobách kdy byla
v majetku českejch králů i pozdějších vlastníků (představitelů zámožnějších rodů)
využívamí spíše a především k hospodářsko - správním účelům, než jako sídlo majitele.
Tuhle službu poskytovala už za Rašínů a dobře víme, jak to dopadlo . Navíc po smrti
posledního z nich začala stavba stále více chátrat a zřejmě byla zničená při požáru v r1692. Až další majitel – Leopold Kinský – se rozhodl na jejím místě ( a ani to nejni
možný přesně určit, ale zřejmě stojí na jejích základech) postavit nový, honosnější sídlo,
dnešní zámek.
Stavba, postavená v letech 1701 – 02 ve
stylu rannýho baroka, je vlastně
čtyřkřídlá budova s uzavřeným dvorem a
arkádovým nádvořím. Když v r. 1836
přešlo panství sňatkem do rukou
Dobřenských z Dobřenic, byla pak
provedená přestavba části prvního patra
do novorenesančního stylu (1865-70) a
založenej rozsáhlej anglickej park se
vzácnýma dřevinama. Po požáru v r.
1927 se přestavovalo rovněžý. Potom v r.
1948 byl Dobřenským zámek zabavenej a ti emigrovali do Kanady. V zámku, kterej pak
sloužil jako byty, školka, jídelna apod. se z původního vybavení skoro nic nedochovalo.
Po revoluci byl v r. 1992 původním majitelům zámek v restituci vrácenej a dneska
v něm sídlí městský muzeum.
Nenakouknout, aspoň do parku, by bylo možná škoda, ale my už máme nejvyšší čas
vyrazit po ose trailu. Což provedeme tak, že od turistickýho rozcestníku na náměstí
( v Panskkým domě na náměstí napsal Hašek satirickou povídku Zrádce národa
v Chotěboři) vyrazíme po červený značce směrem na Horní mlýn, kam je to asi 2,5 km.
Cestou mineme neoklasicistní kapli Sv. Anny z r. 1902, postavenou stavitelem
Františkem Krumlem. Nebudu tu rozepoisovat její architektonický řešení, zmíním snad
jen to, že se k váže legenda o tom, že se tu kdysi ztratil syn zdejšího zemana a při jeho
hledání se zdál jeho matce sen, že žena, podobná Sv. Anně na obraze v chotěbořským
kostele jí poradila, kde mají pohřešovanýho chlapce hledat. Ten pak byl, byť
v zuboženým stavu, na pospaným mstě nalezenej. Z vděčnosti tu pak postavilu kapli a
dodnes se sem na svátek Sv Anny (26.7.) konají zbožný poutě. Taky se tu v dubnu konají
pašijový hry, ale to nejni náš termín. Od kaple je krásnej výhled na Železný hory a Nový
rybník.
Dál nás cesta povede kolem zahrádkářský kolonie, až do lesa, kde míjíme vyhlídkový
rulový skaliska Koukalky. Ty jsou oblíbenýma lezeckýma cvičnýma terénama. Některý
jdou totiž pokořit i bez horolezeckýho vybavení. Samozřejmostí jsou tu ale i trasy
obtížnější. Přes silniční serpentiny pak asi
300m sestupujeme dolů do údolí
k rozcestníku HORNÍ MLÝN. Ten stával
nedaleko silnice, ale koncem minulýho
století
vyhořel.
Místo
pak
bylo
zplanýrovaný a zůstal tu jen kousek
bejvalý mlejnice a historickej náhon.
Škoda. Dalo by se to tu jinak považovat
za zajímavej historickej flek, poněvádž tu
mlynářem bejval otec spisovatele a
humoristy Ignáce Hermanna, kterej se tu
narodil. To už je ale taky
dobrejch 162 let.
A
právě
v těchhle
místech konečně začneme
vlastní vandr. Prakticky
tu totiž začíná NS
„Údolím Doubravy,“ pro
veřejnost otevřená v r.
1993, jako součást členitý
krajiny CHKO Železný
hory (vyhlášená 1986).
Skoro
stohektarová
rezervace
je
kategorizovaná
jako
středně náročná. Stezka
je dlouhá asi 4,5 km a vede
HORNÍ MLÝN
úzkým lesnatým údolím kaňonovitýho rázu, vytvořenýho divokou říčkou Doubravou,
která tu překonává výškovej rozdíl 83 m. Jedenáct tématickejch tabulí NS má tyhle
zastavení: Voda a její význam v krajině, Ostrov, Kamenný potok, Lesní společenství,
Údolní niva, Kamenné moře, Čertův stolek, Sokolhrad, Koryto, Mikšova jáma a Lom.
Kromě divoce vyhlížejícího romantickýho údolí, se tu skrejvají opravdový botanický a
zoologický skvosty. V údolí je popsanejch více než 80 druhů obratlovců, 9 druhů ryb a
přes 300 druhů rostlin. Tuhle lokalitu můžete navštívit nesčetněkrát a vždycky budete
mít co obdivovat. Teď se tahle stezka otevírá před náma a nejni to jen obyčejný údolí
s lesem a skálama. Věřte, že se na pár hodin ocitnete ve zcela jiným světě. Mluvit za vás
budou jen vaše oči. Řeka si tu totiž v divokým kaňonu, plným skalních věží, věžiček a
obřích hrnců, vytvořila vodopády i kamenný moře. Řeknete si: „Samý obyčejný
věci…,“ ale jak krásně poskládaný. Někdy se může stát, že říčka má menší stav vody, ale
i to pak má svůj půvab – ovšem i nebezpečí. Šutráky jsou pak mokrý a kloužou. Ale
dobrý boty jinak nejsou od věci ani za jinejch povětrnostních podmínek. V každým
případě si to tu užijou všichni, co mají rádi poněkud těžší terén – a my miáme ze
začátku ještě dost sil.
A říčka samotná? Doubrava, zvaná též Doubravka, pramení ve Žďárskejch vrších u
Radotína u Ranskejch jezírek a na konci se vlévá do Labe u Záboří n. Labem. Na jejím
toku najdete dokonce i přehradu. Patří k čistejm řekám, což ostatně potvrzujou i ty
vzácný druhy flory a fauny. Dlouhá je asi 90 km a její povodí činí 598 km2. Svý si na ní
užijou i vodáci, zvlášť když se na podzim pouští voda z přehrady. Nás ale bude nejvíc
zajímat její rokle, na jejímž počátku jsme se právě ocitli.
http://foto.mapy.cz/298076-Udoli-reky-Doubravy
Pohodovou cestou lesem, kolem zatím klidné Doubravy, pokračujeme tedy počervené
značce dál a nadšenci už můžou po cestě sbírat kameny, protože o kousek dál je
památná skautská mohyla s deskou „Všem věrným 1920 – 1990.“ Taky už narostla do
solidní velikosti a tak je kameny po lese
těžší najít. Pak dojdeme k rozcestníku
TOČITÝ VÍR, což je i název cca 1 km
vzdálený chatový osady. Bejvala tu taky
hospoda
U
Rakušana, dnes,
k našemu
velkýmu žalu
už nefungující.
K Točitýmu
víru
se
vztahuje
i
pověst o dvou
vodnících a tak snad nebude od věci když vám jí převyprávím.
Říká se, že prej nedaleko vocaď tu jeden povozník naložil pocestnýho, kterej se mu po
nějaký době zdál bejt podezřelej. No bodejť ne – drobnější mužík v zeleným fráčku,
kterýmu furt ze šosu kapala voda, červený botky a klobouk s pentlema. Nám by to bylo
jasný hned, ale formanovi to šrotilo v pali. A kydž se konečně zeptal, odpověď mu
vyrazila dech. Ten stopař je prej pražskej vodník, kterej si sem jde vybojovat svojí ženu,
kterou mu zlej hastrman z Doubravky
unesl. A pozval hned povozníka, aby
se šel na tu melu taky podívat a ten,
poněvádž byl zvědavej, tak šel. Že
prej mu stačí když bude z dálky
koukat z nějaký vysoký skály a tak
boji přihlížet. Pražskej Čochtan se
prej vrhne z Čertovo stolku rovnou do
Točitýho víru, kde se bude duel
odehrávat. A prej že dokaváď bude
stříkat bílá pěna, tak je všechno ólrajt,
to má navrch on. Ale běda, když bude
pěna červená… to by nebylo
v pohodě.. A jak řekl, tak se i stalo. Mocným lomeňákem hupsnul do vody a děsná mela
začala. Byla to asi hrozná rvačka. Vlny se vzpínaly a bičovaly skály, pěna stoupala
k nebesům, ale běda. Nakonec, snad výhodou domácího prostředí, pěna přece jen
zčervenala. Kočí už na víc nečekal, prásknul do hemelek a rychle vzal roha. Zmizel i
pražskej vodník o kterým tý od tý doby nikdo nic neslyšel. Tomuhle místu dodnes dává
pověst tajemnej ráz. A třeba tu ten Doubravák furt žije, hastrmani se prej dožívají
vysokýho ěku. Takže majzla a nic si s ním nezačínejme!
Nedaleko Točitýho víru
ústí
do
Doubravky
Kamennej potok. Odbočuje
tu modrá značka, ale ta je
pro naše putování stejně
irelevantní. My se budeme
pěkně dál držet hlavního
toku.
Dosud klidná říčka se tu
konečně začíná proměňovat
v divokej živel a její koryto
je čím dál víc obklopovaný
vysokejma
skálama.
Dobrodružnou
cestou,
vedenou bezprotředně po
skalnatým okraji koryta,
míjíme jednotlivý zastávky NS. Někde voda teče jemně a pomalu, jinde se přelívá
v hučivejch kaskádách, či se hromadí v temnejch tůních. Místy, zvláště tam, kde hopsáte
z kamene na kámen, se cesta anad ani nedá nazvat stezkou. Snad i proto je tenhle úsek
tak krásnej. A to pak nevadí ani sem tam trčící kopřiva, která by nás snad mohla
žahnout. Je samozřejmostí, že tyhle místa jsou i trampským rájem, či alespoň do
vyhlášení CHKO bejvaly. Svědčí o tom třeba starý ohniště i zbytky trampskýho srubu.
Jinde pod přístřeškama bejvalo pro případ nouze a špatnýho počasí volně k použití
suchý dřevo.
Zhruba po další kilometru dorážíme pod ČERTŮV STOLEK. Skalní stěna se tu nad
údolím řeky vypíná do úctyhodný vejšky 30 m. Vítá nás tu další turistickej rozcestník
s označením modrý stopy. Ale tuhle odbočku rozhodně nemůžeme přehlídnout. Výstup
po ní sice vypadá příšerně, zvlášť při
pomyšlení, že se po ní budeme muset vracet,
ale jde se ! Kamže? Přece ke skalní vyhlídce
zvaný Čertův stolek. Ostatně, nejni to
daleko, bajvoko tak 100 m . Nahoře už pak
sice všici budou mít takovou tu hezkou
červenofialovou barvu, ale ufuněný jak
nosorožec si aspoň v klidu vyslechnou
další vyprávění o týhle skále, ze který
vypadá řeka dole jak malej potůček.
Nedaleko vrcholku najdete i dvě malý,
snad umělý jeskyňky, zvaný Čertova a
Poustevna. Podle jedný legendy tu žil čert,
kterej všemožně škodil stavitelům
nedalekýho hradu Sokolhrady, musel
však utéct, protože nesnášel kohoutí
kokrhání. Podle jiný se tu ďábel snažil
svést k hříchu zdejšího poustevníka. Ten
chtěl sice žít skromně a dodržovat půst,
ale čert ho lákal na dobroty a na holky a
nebohej eremita už nevěděl co s tím. Jak
znám vás a vaší žravost, tak ty vaše už by
se dávnou koupaly v kotli u Satanů. No
nic. Poustevník se teda svěřil faráři a ten
mu poradil, aby na Bílou sobotu zapálil
svěcenej olej a plamenem opálil dřívko, kterým pak měl namalovat tři křížky na
kamennou lavici…
A už tu byl čert s dalšíma lahůdkama. „No dobrá, vezmu si,“ řekl jakoby rezignující
poustevník. „Ale nechci jíst sám. Vezmi si se mnou…“ a ukázal čertovi, kam se má
posadit – a to bylo přesně na ty tři křížky! Jen dosednul, zasyčelo to, objevil se kouř a
ďábel zařval tak silně až se sypalo jehličí ze stromů a pak navždycky zmizel. Takže
poustevníkovi zase zbyl jen ten vokoralej chleba a obyčejná voda.
Dnes je z Čertova stolku skalní vyhlídka, která nabízí krásnej
výhled do hlubokýho kaňonu Doubravky. Můžeme odtud i
sledovat jak bude naše putování stále
divočejší. Ale až tu budete, všimněte si
i zajímavýho jasně žlutýho lišejníku
Biatora Lucida, což je fakt dost
vzácnej druh. A nejen toho. Pod
Čertovým stolkem vzniklo díky
mrazivýmu
zvětrávání
vůbec
nejrozsáhlejší kamenný moře v údolí
Doubravy. Balvany se dostaly až do
řeky, kde dochází k jejich obrušování a postupnýmu posouvání
po směru toku. V každým případě je to jedno ze zdejších
nejkrásnějších míst. Škoda, že se asi nebudeme moct dýl zdržet.
Máme toho ještě tolik před sebou.
Sestoupíme teda stejnou cestou zpět
k rozcestníku
a
pokračujeme
v dobrodružným
putování.
Můžeme
sledovat jak se řeka poznenáhla mění
v divokej živel a taky její koryto je stále víc
obklopovaný skálama. Krkolomnou cestou,
vedenou opět těsně po okraji břehu, zase
kopírujeme trasu NS až dorazíme
k odbočce na SOKOLHRADY.
Je tady před divokou říčku
kovovej můstek a zájemci tak
mají možnost přejít na druhou
stranu a vystoupat na vysokej
skalní ostroh, kde kdysi stával
hrádek Sokolhrady. Myslím, že i
tady vás budu lámat k výstupu.
Konec konců jde jen o nějakejch
40 m převýšení (což může přesně
změřit Šerpa na svý GPS).
Pohled ze Sokolhradu do
rozeklanýho
kaňonu
je
nezapomenutelnej a když už
jsme jednou tady… nebojte, na skalnatej ostroh vás
vyvede strmá stezka s kovovejma schůdkama. Na nich bacha, ať nesjedete po prdeli.
Můžeme si tu udělat třeba i vrcholovou fotografii a je na nás v jakým úhlu, jestli na ní
budou vidět i ty valy – pozůstatky hradu z 13. století. Ano. Ten – někdy zvaný i Sokol –
tu opravdu stával a sloužil na ochranu Libický stezky. Jeho historie je spojovaná se
jmény loupeživejch rytířů Jana z Chotělic a Pavla Bubenky ze Zíšova. V r. 1407 dokonce
hrad s lapky oblíhalo královský vojsko. Během následujících desetiletí byl hrad velmi
zpustošenej a v r. 1456 už je uváděnej jako pustej. Moc se toho z něj fakt nedochovalo.
Snad jen ty valy a malá vyvýšenina patrně ukrývající základy věže.
I k Sokolhradu se vztahujou různý
místní pověsti. Třeba ta o tom, že patřil
zlýmu, lstivýmu a lakomýmu rytíři
Mikulášovi, zvanýmu Mikeš. Jednou prej
unesl chotěbořskýmu pánovi jeho dceru a
toho, když přijel ničeho netuše na návštěvu,
zrádnej Mikeš (kterej ho nečekal) svrhnul
v nestřeženým okamžiku dolů ze skály.
Dodnes prej má tohle místo podivnou atmosféru. Nekze se divit. Vždyť i na konci 20.
století si tu prej jedna holka chtěla z nešťastný lásky vzít život. Asi jí ale na perutích
snášel dolů anděl strážnej, protože – přestože je to pořádná vejška – to odnesla jen se
zlomeninama. Inu, jakoby genius locci
tohohle místa na nevyrovnaný návštěvy
působí dodnes. Ale vyhlídka (třebas právě
na Čertův stolek naproti) je tu skvělá. A
na zpáteční cestě si zase můžeme
vychutnat různý ty žebříčky, zábradlí či
kovový řetězy. Ale nezapomeňte se dobře
dívat i pod nohy.
No a teď přijde vyvrcholení. Po sestupu
na stezku na nás totiž čeká ta
nejzajímavější a zároveň nejdivočejší část údolí, jíž je bezesporu skalnatej kaňon.
Prostředí je stále drsnější, skály se blíží čím dál víc k sobě, všude rulový balvany (v
řečišti ohlazený vodou), místy vyvrácený stromy. Skalisko Sokolhradu obkružuje
Doubravka kolem dokola, jako velký písmeno „U.“ Prostě fakt divočina. Hopsáte na
JEŠTĚ PÁR POHLEDŮ NA SOKOLHRAD
kamenech kolem vody, ale nakonec nás
stezka musí zavést vysoko na skálu nad
proudící vody. Skýly, místy dosahující až 20
m tu totiž spadají až do řečiště. Soutěska se
stále více zužuje, zvyšují se i skalní prahy
přes které padá voda. Na vzdálenosti asi 200
metrů jsou skalní stěny od sebe vzdálené
třeba jen 4 m. nebojte se, nebudu vám
popisovat každej krok jak mívám ve zvyku,
ale je třeba tu dávat fakt bacha, protože
některý místa můžou bejt fakt nebezpečný.
Přelejzání po kamenech, vlhkejch kořenech
stromů, přeskakování nejrůznějších nástrah,
to vás ale nemine. Příroda je tu
přenádherná, ale stejně jako je krásná, tak
je i nesmlouvavá. Jediný sklouznutí tady
může bejt osudný. Stačí krok do strany a
mácháte se ve studený vodě – to v tom
lepším případě. Upozorńuju, že nikoho se
zlomeninama vocaď netahám! Jedině snad
vyjímečně… kdybych já sám… pak eventuelně… NO PŘECE BYSTE MĚ TAM
NENECHALI?! A když už byste se máchali v tý studený vodě, tak v korytě leží další
nástrahy. Třeba napadaný stromy nebo obrovský balvany odlomený tisíciletým
působením divokejch vod…
No a KORYTO se jmenuje i místo, kde má Doubravka nejužší tok a nejvyšší spád.
Přelejvá se přes balvany a tvoří skoro dvoumetrovej vodopád. Je to nezapomenutelná
podívaná a ručím vám za to, že budete do svejch foťáků lovit jeden záběr za druhým.
Ale případný fotomilce chci varovat – do údolí si
s sebou vezměte hodně baterií (nabitejch!), protože
vypínat foťák se tu téměř nevyplatí… a připravte se
i na nebezpečí, že s se svým aparátkem
nedobrovolně vykoupete. A i kdyby ne, tak ty
baterie tady asi budou odcházet
pár za párem.
… Řeka je stále hlučnější, svádí ke hrátkám či alespoň ke smočení unavenejch nohou
nebo dlaní. Lesy kolm jsou hluboký a zelený a skály… samozřejmě, ty skály. Tyčí se na
obou březích do vejšky či klesají do hloubky. Ty skalní útvary, masívy… no prostě
nádhera. A mezitím vším řeka, dravě se valící k dvoumetrovýmu vodopádu, v místě
zvaným MIKŠOVA JÁMA. A máme tu opět jednu z pověstí v souvislosti s lapkou
Mikešem. Vypráví o tom, jak Mikeš, když se o něm
v kraji dozvěděli co provádí a jemu hořela koudel za
prdelí, ukryl svoje poklady právě zde, v jedné
z jeskyní. Když byly Sokolhrady dobytý Janem
Kokotem ze Sobišova (nekecám, to méno je fakt na
Wikině… ale proč mu tak říkali… no, hádejte sami) byl Mikeš dopadenej a na
mučidlech prozradil místo úkrytu pod řečištěm Doubravky. Drahocenosti tam prej pak
byly skutečně nalezený a Mikeš byl ve svý jámě ponechanej ku prospěchu vodních
ponrav, aby se měly čím živit. A jak šel čas, klenba jeskyně se propadla, řeka ji zaplavila
a vytvořila dnešní hlubokou tůň…
Asi 300 m pod Mikšovou jámou vytvořily všudypřítomný skály útvar zvanej
HRÁDEK – hradbu asi 70 m širokou a 20 m vysokou… a nedaleko odtud je i DOUPĚ,
zajímavý srpovitým převisem s přesahem až 2 m. V Korytě se erozní činností řeky
vyvinul i dokonalej obří hrnec o
průměru 120 cm a hloubce 35 cm. Dnes
už je nad vodní hladinou a z toho je
vidět, jak se řeka stále ještě zařezává do
svýho podloží.
No a pak se začne skalnatej kaňon
zase rozšiřovat. Říčka už nejni tak
divoká, i když je to stále čilá bystřina.
Líp už sem proniknou i sluneční
paprsky, tak kouzelně rozehrávající hru
světel a stínů. Ano, divokost pomalu
končí a tok se zklidňuje a jen mírně
meandruje. Nic nenasvědčuje tomu, že
by měl zanedlouho překonávat 55 m
vysokej výškovej rozdíl. Sály už
nacházíme spíš jen na pravým břehu,
jako třeba 18 m vysokej VLÁČEK, pod
kterým (rovněž mrazovým zvětráváním)
vzniklo charakteristický suťovisko s přes
1 m velkejma balvanama. Obdobně je tu i
u VESELÝ SKÁLY a LOMU, u kterýho
končí NS. Tady už je Doubravka vlastně
jen taková mazlivá. No a to už nás taky
červená značka vyvede k jakýsi symbolický
bráně, uzavírající za námi celý to
romantický údolí se všema jeho krásama.
Tou bránou je vysokej a klenutej železniční
viadukt. I tuhle nádhernou scenérii, kde se
dílo člověka nádherně snoubí s dílem
přírody, si můžete samozřejmě vyfotit a
rozloučit se tak s peřejema šumícíma a
zpívajícíma po kamenech….
I tyhle místa je pak nutný opustit a
pokračovat dál. Teď už to bude jednoduchý.
Červená i nadále vede těsně kolem vody a
to až k železničnímu přejezdu (bacha i o
víkendech tu bejvá dost slušnej provoz). No
a to už jsme na žst. Bílek na trati č. 238.
Jistě ale bude především důležitý zjistit zda je otevřená hospůdka v bejvalým traťovým
domku… ale asi ne. U trati si taky můžeme všimnout stavby typickýho vodojemu
čtvercovýho půdorysu, později ovšem předělanýho na bytový jednotky. V minulosti
ovšem samozřejmě patřil drahám a dodával měkkou říční vodu (aby se nezanášely kotle
lokomotiv) ze studny u řeky Doubravy do nádražního vodojemu v Chotěboři. Dle
letopočtu, kterej stavitelé vytesali do kamene umístěnýho nad horníma oknama, byl
postavenej v r. 1879 a v pohodě sloužil až do II. světový války. V r. 1941 bylo rozšířený
nádraží v Chotěboři – hlavně kvůli dopravě munice do zdejšího muničáku v Bílku – tak
kvůli tomu Luftwaffenbauamt musel zřídit i zvláštní vodovod, protože zároveň logicky
stoupla i spotřeba vody a to nejen pro mašinky (skoro na 100 kubíků denně). Takže
tenhle vodojem taky musel ještě sloužit dál a to až do r. 1961.
Ještě než se vydáme dál, můžeme ještě chvíli zavzpomínat, kudy jsme šli.
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1126666764-toulavakamera/211411000320807/obsah/166337-udoli-doubravy
A jak dál? Bude zřejmě třeba vyrazit směrem k bytovkám a povohlídnout se po něčem
ve vsi. Kdosi mi tvrdil, že by tu hospoda měla bejt a je tam prej možný se i nabaštit. No,
uvidíme. A co ke vsi samotný?
BÍLEK
Když slyším slovo bílek, automaticky hledám i žloutek. Ale jestli ho tu někde najdete,
hned mi dejte vědět. Já ho tady v okolí marně hledám už rok. Zato jsem zjistil, že první
ověřená zmínka o týhle vesnici pochází až z r. 1787. Ovšem založená byla asi mnohem
mnohem dřív. Traduje se totiž, že kamennej most přes řeku tu byl postavenej už za
Karla IV. A že by se u něj na kupecký stezce nikdo neuhnízdil? To je asi blbost že?
Takže s tou nedlouhou historií to asi nebude tak
horký. A možná si u dolního mlejna všimnete i
zříceniny starý valchy, později brousírny skla,
zničený povodní v r. 1883 a už nikdy neobnovený.
No a pokud ne, pak jistě nepřehlídnete zvoničku
z r. 1858, znovu kompletně obnovenou v r. 1994.
A protože si myslím, že utahaný už budeme dost,
tak vás ani nezvu na zdejší painbolový hřiště či
do lanovýho centra. Důležitější bude, zda bude
funkční některá z následujících adres.
http://penzion-bilek.hotel.cz/
http://www.dobra-hospoda.cz/penzion-bilek6689
http://www.hele.cz/restaurace-a-penzion-bilek
Asi to bude jedna a ta samá lokalita, no ale uvidíme. Osada Bílek je i důležitým místem
trailu, kde a kdy se rohodneme jak budeme pokračovat dál. Všechno záleží na čase.
Úmyslně v tomto trailovníku neplánuji nocovací místa, jen je zkusmo navrhnu a vše se
uvidí na místě. Bílek by mohl bejt jedním z nich, ale zrovna tak můžeme zkejsnout už
v údolí Doubravky, nebo se dostat ještě dál. Na tom nebazíruju.
Pokud jde o další přesun, je tady asi zbytečný vláčet se pěšky. Vždyť si to můžeme
podstatně ulehčit a přesunout se, dle potřeby, buď autobusem nebo vlakem – co bude
výhodnější – o kus dál. Ne o moc, ale přece jen o nějakej ten kilometr by to bylo. Jízdní
řády zjistíme předem, od to je interfernet, ale pomněte, že jsem proslavenej tím, že se
v těch čísílkách nevyznám. Ne nadarmo nosím indiánské jméno Ten, který se nevyzná
v jízdním řádu. Takže revizi mých návrhů provedeme na místě. Vlakem bysme v tom
případě jeli do Ždírce n. Doubravou, autobusem pak až do Krucemburku– bejvalý
Křížový.
VLAK: SoNe 8.37, 10.32, 12.33, 14.37, 15.39, 16.32, 18.34, 19.53, 20.45
AUTOBUS: SoNe 11.21 (Kruc), 12.14 (Ždír), 14.27 (Kruc), 16.43 (Ždír)
Protože vás nechci připravit o některý zajímavosti, o který byste jinak během přejezdu
přišli, což by bylo možná škoda, tak tu přece jen některý nastíním.
Tak např. hned u Bílku (našli už jste ten žloutek?) se na druhým břehu říčky
Doubravy rozkládá SOPOTSKEJ LES, místníma prostě krácenej na „Sopoty.“ Vypadá
nenápadně, ale pokud jste si všimli tý nenápadný odbočky vlečky z hlavní tratě, tak ta
směřuje právě sem. Je zhruba 2 km dlouhá frekvenci má tak jeden vlak za uherskou
pětiletku, navíc s výhledem že už po ní nikdy nic nepojede, ale přesto bejvala dost
důležitá. Ptáte se proč?
V tom nenápadným hvozdu naproti se totiž skrejvá vojenskej muničák. Teda, lépe
řečeno skrejval, protože tamní objekty už dneska neslouží původnímu účelu. Přesto je
však areál furt nepřístupnej. Armádní 52. Muniční základnu VÚ 3755/9 (snad
nepropzrazuju vojenský tajemství) začali v Sopotským lese stavět ještě za I. republiky –
před mobilizací, konkrétně v r. 1932. Dokonce tam bylo vybudovanejch i několik
pěchotních bunkrů, známejch „řopíků“, který se jinak ve zdejším kraji nevyskytujou…
snad pro ochranu základny. Ostatně,
kdybysme od přejezdu pokračovali po
červený značce, tak na jeden narazíme.
Za války pak celej objekt padnul do
rukou Němcům a koncem války sehrál
taky dost pohnutou roli. Ale k tomu se
ještě dostanu. V r. 2007 odešly sklady do
civilu, ale armáda furt neví, jak se jich
zbavit.
K tragický události tu však došlo ještě
za plnýho provozu a to 10.10. 2000. A
zaplať Pánbůh, že to ještě dopadlo tak, jak to dopadlo. A s tím dopadnutím to myslím
doopravdy i obrazně. Ten den se sem totiž zřítily hned dva Migy 21 MFN, č. 3008 mjr.
Zdeňka Svobody a č. 4127 mjr.
Ivana Jiráka. Podle oficiální zprávy
k tomu
došlo
při
návratu
z cvičnýho letu ve formaci. Oba
stroje kvůli špatnýmu počasí letěly
podle přístrojů a do země v areálu
muničního skladu v Bílku narazily
v 9.45 hod. Prvotní příčinou prej
bylo vypnutí varovný signalizace
minimální vejšky nad terénem a
svévolný snížení vejšky letu pod
4000 m, který nařídil řídící letu
(piloti se zřejmě chtěli dostat pod
oblačnost a pokračovat v letu
vizuálně). Oba nakonec zůstali
v troskách. „Pikantní“ na tom je fakt,
že obě mašiny byly tak rozšvihaný, že
zpočátku nikdo nepoznal, že se jedná
hned o dva stroje a tak se jeden dál
marně hledal po okolí – stejně jako
pilot, roztrhanej na kousky. Jindrák
se zřejmě o katapultáž pokoušel, alew
to už nemohl provést kvůlivá
destrukci přídě o stromy. Svoboda už
jednu podobnou havárii prožil rok
předtím u Macourova, tentokrát už
štěstí
neměl.
Oba
letci,
od
„tygří“ letky 41. Stlp z Čáslavi, mají
dnes v areálu bejvalýho muničáku pomníček. Toliko oficiální zpráva….
Podle tý neoficiální, a hlavně očitejch svědků, to prej ale probíhalo poněkud jinak.
Letci se prej se svýma mašinama po nebi honili, neustále měnili vejšku, až halt došlo ke
srážce. Ani bych se nedivil, kdyby to byla pravda. U nás se takovejch případů ututlá…
Ale představte si tu šlehu, kdyby stíhačky dopadly přímo na některej ze skladů. Proti
tomu by asi výbuch muničáku v r. 2014 u Vrbětic vypadal jako dětskej pšouk. Toliko
teda ještě k místním zajímavostem.
Co se nás tejče, ať už autobusem nebo vlakem, budeme projíždět oblastní zvanou
NIVA DOUBRAVY, rovněž PR se vzácnou vlhkomilnou a rašelinnou květenou. Možná
si povšimnete i typickejch mokřadních luk a lesíků. Tvrdí se, že je to opravdu ekologicky
významná oblast, ale blíže se s ní nebude možnost seznámit. Takovejch ale ještě bude…
Zrovna tak asi budeme muset minout
(projet) Sobiňov, což sice nejni nijak
veledůležitá osada, ale přece jen skrejvá ve
svým středu jednu zajímavost. TAKŽE, pro
všechny případy, kdybysme sem přece jen
zabloudili, nebo si vy někdy v budoucnu
dali říct, mám pro vás tip: Na návsi u
zdejšího rybníka stojí přímo pohádkově
vymalovaný chaloupky. Pan Petr Medo,
sice pražák (tím se nechci dotknout
„Brdský větve“), si tu splnil svůj sen a svejma malůvkama, jako první v republice,
způsobil hotovou chalupářskou revoluci.
Původně byly ty barabizny ruiny z r, 1850,
který nikdo nechtěl, ale pražskejch stavební
technik měl svojí vizi. Načerpal inspiraci od
Josefa Lady a rozhodnul se pro naprosto
atypickou rekonstrukci. Vnějšek i interiéry,
všechno
vymaloval
pohádkovýma
motivama – od fasád, přes okenice i dveře,
až po veškerej nábytek. Nevynechal ani
záchodový prkýnko! Chalupa hned u
rybníka je vymalovaná na téma voda a
veškerý tvorstvo co v ní žije (včetně
hastrmana),
v sousední
poznáte
perníkovou chaloupku a poslední je jako
stvořená pro Sněhurku a sedm trpajzlíků.
Přesto, jak chalupářskej rebel tvrdí, by
ho polovina místních nejraději viděla
zakopanýho někde aspoň 10 m hluboko.
Jeho tvorbu nedokážou překousnout. Inu, to jsou ty naše poměry. Na malý vesnici je
hned všechno vidět a jak někdo vyčnívá z řady, hybaj a hned dostaneš přes nos. Proč by
ses nemohl jako ostatní spokojit s uniformitou posledních desetiletí? Ty nám tu pražáku
nebudeš zavádět žádný nový móresy! A že ten pražák udělal pro propagaci vesnice víc
než leckterej starosta? To je nám fuk! Natož abysme se na obecních webovejch
stránkách takovou malovanou raritou vůbec chlubili! Vždyť by se nám vysmáli…. A tak
tu majitel tý nádhery žije jen od jara do podzimu a veškerý to hašteření už ho začíná
unavovat. Začíná přemejšlet o tom, že by to všechno zabalil, chalupy prodal a
odstěhoval se. Sousedský vztahy už tu prej klesly až na bod mrazu a tak už ho tu nic
nehřeje na duši. Kdo ví – třeba to, o čem tu zrovna povídám, už neexistuje. Někdo
chaloupky vykoupil a vybavil je „břízolitovou“ fasádou. Nebo se najde nějakej
ztřeštěnec, kterej to potáhne dál?
Pokaváď teda využijeme služeb ČD, vystoupíme ve Ždírci n. Doubravou. Městečko je
totiž v podstatě jakousi vstupní bránou do Žďárských vrchů, kam teď máme namířeno.
ŽDÍREC NAD DOUBRAVOU
První písemná zmínka o něm pochází z r. 1399 a osadníci sem v kolonizační době
přicházeli hlavně proto, aby udržovali kupeckou stezku spojující Čechy s Moravou.
Nikdy to nebylo významný sídlo, obyvatelé se živili převážně zemědělstvím a
tkalcovstvím a historie se o něm nijak nezmiňuje. Do popředí pozornosti vystoupilo
vlastně až na konci II. světový války a to dosti tragicky. Událost, o niž chci vyprávět, se
vlastně netýká jenom Ždírce, ale vlastně celý oblasti okolo. I míst, kterejma jsme před
chvílí projížděli. Možná, že jste si před chvílí u železničního přejezdu se strážním
domkem všimli, jak se za oknem mihnul malej pomníček. Je připomínkou události,
která se tu odehrála v květnu v pětačtyřicátým. Připomeňme si, co tehdejší doba
přinesla. Tady totiž skončila válka, na český poměry, zvlášť krutě.
TRAGÉDIE NA KONCI VÁLKY
V oblasti tenkrát působila (a to
zvlášť aktivě) partyzánská brigáda
Mistra Jana Husa – ostatně v lese u
nedalekýho
Ranska
jsou
stále
přístupný zbytky jejího tábora. Hned
na počátku dne 5.5. 1945 obsadili
partyzáni předválečnej muniční sklad
v Bílku (a jsme u toho, co jsem slíbil
vyprávět),
kterej
dosud
obhospodařoval
oddíl
německý
armády Luftmunitionsansalt, většinou
vojáků rakouský národnosti, kterejm se bojovat nechtělo. Jejich hladký odzbrojení
dodalo povstalcům na sebevědomí a vypravili ke Ždírci tři náklaďáky s dobrovolníkama,
který tam měli odzbrojovat další příslušníky Wehrmachtu.
Ždírec byl totiž se svou křižovatkou důležitým místem
potřebným pro ústup prchající armády, kterou zajímala
každá sjízdná cesta po který by se dostala dál, až do
americkýho zajetí. Němci ovšem dobře věděli, že vzhledem
ke zvýšený aktivitě partyzánů v okolních lesích pro ně nejni
oblast zcela bezpečná. Už jednou sem bylo vyslaný
jagdkommando, který postřílelo 13 zdejších občanů, který
se pokoušeli stavět zátarasy n asilnicích. Do těchto
divokejch poměrů sem tedy přisupěly tři auta s naivníma,
byť ozbrojenýma dobrovolníkama s představou, že všechno zase půjde zcela hladce.
Bohužel narazili zrovna na velkou kolonu tvořenou bojovejma jednotkama SS a
Wehrmachtu, který si stále držely svojí vysokou bojovou morálku. O odzbrojení
nechtěly ani slyšet a za každou cenu se chtěly dostat dál. Tahle masa vojáků byla údajně
tvořená celou jednou divizí, což je ovšem podle mě odhad značně přehnanej, protože to
By se muselo jednat aspoň o 10 000
mužů. Ale i to co tu byli, úplně..
postačilo k tomu, co následovalo.
Pokus o vyjednávání vůbec nevyšel
a navíc, snad během jednání a
kapitulaci, jednomu z dobrovolníků
při přípravě zbraně vyšel náhodnej
výstřel, na kterej ostře naladěný Němci
odpověděli s odpovídající brutalitou. Okamžitě
zahájili palbu, povstalce smetli a pochytaný na
místě popravili. Zpětně pak obsadili i muničák.
A výsledek týhle „hurá akce?“ 31 mrtvejch a
nesčetně raněnejch… A to ještě nebylo všechno! Pohár hořkosti si museli obyvatelé
tohoto kraje vypít až do dna – ještě o pár dní později a z míst, odkud by to nikdo nečekal.
Je všeobecně známo, že na samým konci
války,
stihli
bezohledný
Rusové
vybombardovat ještě na 50 měst a obcí.
9.5. – vlastně teda už po oficiálním
ukončení války – Došlo i na nedalekej
Krucemburk. Dodnes nejni známo, kdo
tenhle nesmyslnej rozkaz vydal. Pozdější
časy pod nadvládou komundírů se pečlivě
snažily, aby se na tenhle incident co
nejrychleji zapomělo. Každá zmínka o
něm byla zatajovaná, tutlala se a
přežívala jen ve vzpomínkách pamětníků.
Podle těch se všechno odehrálo zhruba
následujícím způsobem:
Kvůli ucpanejm silnicím se skupiny Němců začaly zakopávat a připravovat děla a
kulomety k obraně (zřejmě i pod vlivem rozkazu gmjr. Lohringa o trvajícím odporu),
což bylo bedlivě sledovaný ruským pozorovacím „Kukuruznikem“ (Polikarpov Po-2).
Snad si nálet městečko vykoledovalo po tom, co Němci po letadle začali pálit z Flaku, ale
pravdivá je spíše druhá verze, podle níž partyzáni, kteří sledovali bojovou situaci, se
spojili s nejbližším ruským letištěm a požádali o hloubkový letce, který by zpacifikovali
zastavený kolony obrněnců, kterejch se obávali. Jejich výzva ale byla mylně pochopená
a místo bitevníků se přihnalo 12 konvenčních bombardérů a ty tu nadělaly pěknou
paseku. V nastalým pekle zahynula stovka místních občanů, další byli zraněný (12 těžce
a 28 lehce)… a Němců zahynulo jen pět. Snad proto, že měli zkušenosti a jak viděli
leteckýho průzkumníka, tak utekli do lesů. A po poledni byl najednou průzkumník
zpátky. Všude už se oslavovalo, každej věděl, že Praha už je svobodná, že Němci
kapitulovali – ale válka kolem Doubravy pořád
nebere konce. Přihnala se druhá vlna bombardérů
a ty ještě všechno kropily palbou z palubních
zbraní. A tom ještě byla klika, že z 200 bomb
shozenejch z malý vejšky, jich 80 neexplodovalo.
To ale nejni omluva pro čin, kterej tady
postupující Rusáci, vlastně už po konci války,
provedli. Takže se nikdo nemůže divit tomu, že
když sem po pár hodinách dorazila jejich pozemní
armáda, nikdo jí nijak nadšeně nevítal. Ve Ždírci
a Krucemburku žilo tehdy kolm tisícovky obyvatel, ale dá se říct, že městečka se z těch
náletů nevzpamatovala dodnes. Zničenejch bylo 31 domů, dalších 70 zůstalo
neobyvatelnejch. Na malej Žírec a Krucemburk toho bylo až až. Řada lidí se hned po
válce odstěhovala, jiný utekli před stíny svejch válečnejch činů…
Bude-li nám štěstí přát, tak třeba Ždírcem jen projedeme a autobus nás vyklopí
v Krucembruku.
KRUCEMBURK
To je obec, která nesla od konce války, až do r. 1993, kdy bylo
referendem rozhodnutý vrátit se k původnímu názvu, jméno Křížová.
To kdybyste jí třeba chtěli vyhledat na nějakejch starších mapách…
První zmínka pochází z r. 1241, kdy Krucemburk, zřejmě kvůli
ochraně Libějický stezky, založil řád Německejch rytířů. Název je
odvozenej snad právě od výrazu Kreuzburg – Křižáckej hrad.
Připomínanej je i v souvislosti s těžbou stříbra. V r1321 přešel do rukou Jindřicha z Lipé a od r. 1385 se honosí titulem
městečka a erbem se znakem tří vlčích zubů v červeném poli. K jeho
rozkvětu došlo v letech 1527 – 43 za vlády rodu Střelců z Rokyc.
Tehdy na místě bejvalý tvrze vyrostl zdejší zámek. Třicetiletá válka
pak vedla k úpadku a v r. 1677 bylo panství prodaný Ferdinandovi
z Ditrichštejna. V r. 1778 byly nad městečkem, z podnětu faráře
Josefa Vrby, vztyčený tři kříže (že by ty Hop-Tropácký?), od tý
doby trvale obnovovaný jako krucemburskej symbol. Po vydání
tolerančního patentu vzniknul v obci v r. 1782 luteránskej sbor,
jako vůbec první v Čechách. V r. 1893 tady vypuknul velkej požár a
asi tisíc místních tak přišlo o přístřeší. Zdejší okolí tu za svýho
letního pobytu v r. 1906 obdivoval i T.G. Masaryk. No a na závěr – na zdejším krchově
je pohřbenej slavnej malíř Jan Zrzavý.
… a důležitý věci pro nás:
http://www.firmy.cz/detail/2262313-krcma-u-rytire-strelykrucemburk.html#utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=hint&utm_term=kruc
enburk%20restaurace&utm_content=search
Ale ať už budeme do další stopy vyrážet ze Ždírce nebo z Krucemburku, v každým
případě budeme muset projít Starým Ranskem. Do týhle obce to nejni daleko, bajvoko 2
km, takže dovolte, abych dalšíma informacema, potřebnejma pro putování, posloužil až
do tohoto místa.
STARÉ RANSKO
Jak
se
sami
můžete
přesvědčit, vesnice to nejni
velká. Ale na to, že tu dnes žije
jen něco kolem 200 obyvatel
(pominu-li hlavní turistickou
sezónu) má historii poměrně
bohatou. Jako kolonizační
osada, pod jménem Ronwald
Zdeňka z Ronova, je uváděná
v r. 1362, kdy se tu ještě na
pomezí Českého království a
Markrabtsví
moravského
nacházel prales, jímž vedla – a
to už víme – Libějická stezka.
V r. 1393 je tu už uváděnej
hamr a ten nejni osamoconej.
Podobný hutě pracujou i
v okolí. V r. 1623 koupil zdejší
panství rod Ditrichsteinů a
kníže
Ferdinand
vzal
železářskej provoz do vlastní
režie (za třicetilůetý války se
mu to určitě vyplatilo) a
postavil tu vysokou pec. Po r.
1740 však pro ní, díky silný
bouři, nastal velkej nedostatek
paliva a tak další rozvoj tu
nastal až v první třetině 19. století. S ním přišla i velká
stavební činnost a rozvíjelo se i zemědělství, protože
každej pracovník dostal od vrchnosti kus pole.
Dynamicky se rozvíjející železárny byly nakonec
baronem Leykamem z Vídně sloučený a ve svý době to
byl druhej největší železářskej podnik v Čechách (!), jedny z nejvýznamnějších
železáren v Rakousko – Uherský monarchii (válcovaly se tu třeba koleje pro c.k.
železnice). Konjunktura však trvala jen do r. 1886 a železárny pak byly definitivně
zavřený a budovy zbouraný. Že by v tý době místním vyfoukli džob borci z Vítkovic?
Kolem r. 1891 byly naopak v nedaleko ležícím Ranským masivu podnikaný pokusy o
težbu barevnejch kovů – jako třeba na šachtě Tereza. V r. 1987 byla těžba ukončená a
šachta zabetonovaná.
Na takovou malou osadičku toho bylo poměrně dost, ne? Dnes už tu můžeme
obdivovat vlastně už jen původní zvonici z r. 1862… do tý doby tu bylo zvoněno jen tzv.
Huťským zvonem na budově železáren. V r. 2011 byla opravená a už je i tady zvon
novej.
A nedaleko odtud, jižním směrem se nachází
PR RANSKÁ JEZÍRKA
http://botany.cz/cs/ranska-jezirka/
… ty však nenavštívíme, je to bohužel mimo trasu… a podobnejch ještě bude. Jestli na
tom ale budete trvat, tak je to asi 3 km jz po červený, směrem na Havlíčkovo Borovou.
Soustava lesních jezírek, vlastně zatopený prohlubně po starejch těžbách, jsou ukrytý
hluboko v lese.
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Ransk%C3%A1_jez%C3%ADrka
Ty lesy, kterýma převážně půjdeme, vynikají zachovalou přírodou a jsou opravdu
hluboký a téměř opuštěný. Však nebejt toho, nebylo by do nich zdrhalo tolik Němců.
Trvalo pak několik tejdnů, neý od nich byly očistěný. Partyzáni na ně pořádali doslova
hony, i s použitím typickejch zatahovacích mysliveckejch lečí. Samozřejmě, že při
„čistění lesů“ docházelo k násilnostem i vraždám na
zajatcích. Nenávist, kterou vůči sobě okupanti zaseli,
se obrátila proti nim. A pak, mezi „revolucionáři“ byli
i jednotlivci s máslemn na hlavě a ty se chovali
nejhůř,, jen aby zakryli svojí kolaboraci s nacisty.
Jeden Jugoslávec denně hlásil kolik jich dopadnul se
zbraní v ruce a kolik jich odpravil. Snad mu to ani
nebylo možný zazlívat, neboť do lesů uprchlí esesáci
byli po ziuby ozbrojený a tak bysme mu měli bejt
svým způsobem vděčný, že zbavoval kraj případnejch
wehrwolfů. Jeden z případů je i svědecky doloženej.
Jistej občan ze Starýho Ranska zajmul a přivedl do
vsi 9 německejch vojáků. V tovární kantýně měli
přenocovat a ráno bejt eskortovaný do provizorního
zajateckýhop tábora ve Ždírci.
O
zajatcích
se
dozvěděl
„partyzán“ zvanej Jožka (pozor
– ne Jožin!), původem snad prej
Srb a ten di dal zajatce vyvést
před budovu kantýny. Mezi
odzbrojenýma vojákama bylo i
několik Rakušanů. Jožka k nim
promlouval,
mluvil
o
německejch násilnostech, o tom,
že mu Němci vyvraždili rodinu a vypálili vesnici. A když domluvil, našil to do nich ze
samopalu. Osm vojáků zemřelo na místě, devátýho našli ráno vykrvácenýho u potoka.
Rusové, který se na místo popravy dostavili, ji přísně odsuzovali, ale to bylo všechno.
Později byla tahle vražda bezbrannejch zajatců vyšetřovaná mezinárodním Červeným
křížem, ale všechno se nějak zahrálo do autu… Nikdo už dneska neví kolik bylo a
hřbitovech, ale hlavně v polích a lesích zakopanejch německejch válečníků, zahynulých
po skončený válce. Některý sice sami spáchali sebevraždu, ale většina byla popravená…
Sorry, to už jsem zase odbočil od hlavního tématu, jímž by přeci měl bejt aspoň
stručnej popis pochodový trasy. Tak teda:
Zásadně, ať už pošlapeme z kterýkoliv
strany, budeme muset stejně dorazit na
hráz 60 ha rekreačního rybníka ŘEKA.
Kdysi pod ní od 15. století stával mlejn
s pilou, která pak byla v r. 1813
přestavěná pro potřeby okolních hamrů.
Stejně to ale všechno za I. republiky
vyhořelo. Pro nás je ale daleko
podstatnější, že se tu nachází i kemp,
kterej bysme mohli případně využít.
http://www.morerybnikreka.cz/
http://www.firmy.cz/detail/12908735-more-u-rybnika-reka-krucemburk-stareransko.html#utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=hint&utm_term=kemp%20
rybn%C3%ADk%20%C5%99eka&utm_content=premise-main
Je sice smutným faktem, že restauračka bude ještě asi mimo provoz, ale třeba by se tu
dalo přespat. A když ne tady, tak třeba někde naproti v lese, snad u těch chat… jak už
jsem říkal, úmyslně letos neuvádím cílový místa denních přesunů. Však víte, stejně
každej plán nepřežije první střet s realitou, takže je to jen orientační. Bude taky záležet
na terénu, počasí, fyzický připravenosti a
vůle….
Jo, a k těm chatám se dostaneme snadno.
Stačí od hráze sledovat žlutou značku, která
nás pak bezpečně dovede do vesničky
HLUBOKÁ, jinak součásti Krucemburku 3
km vzdálenýho.
Mineme rekreační středisko Štíří důl a
třeba nás pak za vsí svede vlevo odbočující
polní cesta vedoucí do stejnojmenný lokality.
ŠTÍŘÍ DŮL je zalesněná, hluboko zařízlá
rokle s PR chránící ohrožený druhy.
Především pak populaci mloka skvrnitýho,
jehož místní doposud stále tvrdošíjně nezývají
štírem, ačkoliv s tímhle řádem pavoukovců
nemá vůbec nic společnýho. No a když je to
štír, tak to halt musí bejt Štíří důl, ne? To je
logický. Pokud to místo budete chtít navštívit,
nima problema. Ale moc tam toho k vidění asi
nebude a tyhle mloky už stejně dobře známe
z Psaneckýho fleku na Morávce. Pokud budete přece jen zvědavý, Štíříém dolem se pak
dostaneme k rybníku Malé Dářko.
MALÉ DÁŘKO
MALÉ DÁŘKO je 16 ha velkej rybník,
zaloýenej
pravděpodobně
Bočkem
z Kunštátu na pustým místě po bejvalý vsi
Lhotě, napájenej vodama z Radostínskýho
rašeliniště. Z něj pak odtéká právě Štírovej
potok, jinak považovanej za třetí
pramennou větev řeky Doubravy. No, ony
z něj ty vody vlastně odtékají hned dvěma
směry. Na jv napájejí rašeliniště a nedaleko
samoty Borky se mění v potok pokračující
do Velkýho Dářka a podílí se tak na
vytvoření Sázavy… kdežto na západě, jak
už jsem naznačil, protékají vody přes oficiální stavidlo Malýho Dářka a vytvářejí Štíří
potok. Je to ale docela hezky zasazený do krajiny. Ovšem krása Malýho Dářka je jen
předehrou k pozdějšímu setkání s Dářkem Velkým, které je asi 12x rozlehlejší.
Od hráze rybníka je to pak necelej kilometr do malebný obce Radostín, nedávno
vyhlášený jako vesnice Vysočiny.
RADOSTÍN
Na počátku 13. století se ještě všude okolo nacházel močálovitej prales, kterej tvořil
počáteční nadání zďárskýho kláštera a tímto klášterem byl zřejmě Radostín taky
založenej, protože se nikde nenachází žádná zmínka o tom, že by byl někým klášteru
darovanej. První zmínka pak pochází z doby zhruba 40 let po založení kláštera, když
14.6. 1293 nařídil král Václav I, že poddaní kláštera už nemají spadat pod královský
právo, jako tomu bylo dosud, ale klášterní lidi mají bejt souzený zřízencema
klášterníma. Nemalý, spíš převládající procento zdejších obyvatel, tvořili v tý době
osadníci z dob německý kolonizace, který sem přivedl biskup Bruno. Ještě v ryze
českejch osadách 15. století nacházíme obyvatele s ryze německýma jménama. Dle
lidovýho podání prej vesnici založili uhlíři klučící zdejší prales a pálící dřevěný uhlí pro
klášterní hamry. Jméno Radostín pak prej zřejmě pochází od jakýhosi Radosty snad
lokátora obce. Podle jinýho vysvětlení vznikl název v době, kdy po Haberský stezce
jezdily formanský vozy. Formani, který přijížděli k obci jak z jihu, tak ze severu, mueli
zdolat prudký stoupání a na kopci se pak radovali, že ho mají za sebou.
O původu jména obce se mezi obyvateli udržela i tahle pověst: Jakýsi zeman měl syna,
kterej v lesích zabloudil. I vyslal veškerý služebnictvo, aby ho hledalo. Ten pak byl
konečně nalezenej v místech dnešní vesnice. Šťastnej otec tu z radosti nad tím vystavěl
chalupu s číslem1 a založil ta zde vesnici, jíž na znamení, že je to pro něj radostný místo,
dal jméno Radostín.
Další historická zmínka o obci je z r1591, kdy už (zřejmě po majetkovejch
přesunech po husitskejch válkách)
patřil Radostín k majetklu světskejch
pánů – Trčků z Lípy. Po r. 1634 se pak
stal součástí Haberskýho psnství
s rychtou v Olešný. Díky poloze stranou
hlavních tahů je to dnes příjemný a
klidný místo a co je důležitý, najdeme
tu nejen ucelenej soubor venkovský
zděný architektury 19. století, i s torzem
hospodářskýho
dvora
žďárskýho
kláštera, ale i několik hospod, snad i s vývařovnama, jak se alespoň zmiňuje turistickej
bedekr (např. cel.oročně otevříno by mělo bejt U Šimáka v budově bejvalý školy). A
nejen to. Při prohlídce návsi zjistíte, že se může pochlubit lípama obklopenou hezkou
empírovou kapličkou Sv. Rozálie, se zvoničkou a soškou světice uvnitř, pomníkem
padlejm, pískovcovým reliéfem Sv. Jana Nepomuckýho z r. 1734 a za vsí pak prastarým
bukem, kterej prej snad pamatuje Žižkovo nájezdy. Je vysokej 23 m a obvod jeho
kmene činí 5,5 m. Přehlídnout určitě
nemůžete ani dva návesní rybníky (zvaný
Horní a Dolní), s lekninama, stulíkama,
rybama a rákosím i vyřezávaným
hastrmanem a co je zvláštní, v jednom
z nich i s trvalou populací ondater.
Za Radostínem nás čeká malý odbočení.
Věřím, že někde najdeme nějaký šikovný
místo kam bysme schovali batožinu
abysme se s ní nemuseli tahat tam a zase
zpátky… i když na druhý straně, taky je
klidně můžeme nést dál a pak to vzít jinou
zkratkou. Zhruba půl
kilometru je odtud na
BORKY
Na tuhle samotu se
dostaneme
po
starý
asfaltce,
sledujíce
naučnou
stezku.
Původně se jednalo o místo s prostýma chalupama, který se nezývaly podle rašelinnejch
cihel ( = „borky“), ze kterejch byly vystavěný a který se tu vlastně těžily až do I. světový
války. Dnes tu vytěžený plochy přirozenou cestou znovu zarůstají rašelinýma porostama,
ale název zůstal. Dřív se tomuhle místu říkalo i Panská bída. Původní ráz těchhle
několika chalup už ale vzal ve většině případů za svý a některý domy byly dokonce
předělaný k nepoznání. Kvůli nim sem ale namíříno nemáme. A ani kvůlivá dnes už
zrušený lesní železničce, která odtud vedla do Cikháje a po níž se dopravovalo vytěžený
dřevo po lesní kalamitě v r. 1930 (byť se dá dneska její trasa využít k pěšímu nebo
cykloputování). V těsný blízkosti se totiž nachází další zajímavá lokalita, jíž by bylo
škoda minout bez povšimnutí. Při pohledu do mapy snadno zjistíte, že mám na mysli
RADOSTÍNSKÉ RAŠELINIŠTĚ
… rezervaci o rozloze 35 ha, založenou
už v r. 1987, i když to tu jako chráněný
území bylo vyhlášen už v r- 1933. Jedná
se o nejrozsáhlejší komplex vzácnejch
rašelinišť a to nejen na Žďársku, ale celý
Českomoravský vrchovině. Ve zdejší
oblasti
zaujímá
naprosto
výlučný
postavení. Nejni sice nejhlubší (sousední
rašeliny u Dářka jsou mocný přes 9 m,
zatímco u Radostína dosahujou hloubky
jen něco přes 3 m), ale rozhodně patří
k nejvyvinutějším a nejzachovalejším v českým vnitrozemí. Významnej ekosystém,
domov pro mnoho druhů chráněný flory i fauny, typu přechodovýho vrchoviště,
můžeme dobře přehlídnout z dřevěný
vyhlídkový terasy, vybudovaný na jižním
okraji PR, kde taky najdeme informační
tabuli a šestý zastavení NS. Tam se taky
seznámíte
s informacema
mnohem
podrobnějšíma, než jaký bych vám tu
stačil nabídnout.
Rašeliniště, místy připomínající tajgu,
s rostlinama severskýho původu, vzniklo
v plochý, kdysi bezodtoký pánvi, ve který se
před dávnejma časama rozlévalo velký jezero.
To postupně zarostlo a na vzniklejch
slatinách pak za další tisícovky let vzniklo
dnešní ložisko. Můžeme ho směle považovat
za místo, kde si příroda phráva s fyzikálníma
zákonama. Je nepochybný, že voda vždycky
teče od shora dolů – nemůže tomu bejt jinak!
Kde se ale to „dolů“ v plytký, zcela rovný a
plochý pánvi nachází? Sami se o tom
přesvědčíte u zdejšího jezírka, který si vás
svým půvabem omotá kolem prstu. Terén tu
neklesá ani nestoupá, voda, tmavě zbarvená
rašelinou, ale přesto průzračná, je
ponechaná na pospas svejm vrtochům. A
týhle vzácný příležitosti naplno využívá.
Vody za rašeliništěm si tečou tak, jak
v kterou chvíli chtějí a jak je napadne. Ze stejnýho místa kde pramení Doubrava může
zejtra pramenit Sázava. Vody z jezírka
tečou střídavě do obou řek! Kdybysme stáli
přímo u potoka, snad by bylo snad určit,
jakým směrem voda teče – zda vytéká
z rašelinnýho jezírka, nebo ho naopak
napájí. Přitom teče tak líně, že se spíš
převaluje na místě. Snad je to zapřičeněný i
tím, že se tu nalézá i rozvodí jmenovanejch
řek: Sázavy, ústící do Vltavy a Doubravy,
ústící do Labe. Jistě se na mě za tuhle
malou zacházku nebudete zlobit, protože
fakt určitě stojí za to. Naučná stezka umožní i blíže poznat masožravou Rosnatku
okrouhlolistou, suchopejry, klikvu, vlochyni a další. Snad budeme mít i to štěstí a
nebudou na nás útočit stovky komárů a hovad, jak tu bejvá někdy zvykem – ale to spíš
v létě. V květnu by to hrozit nemělo.
A dál? Pokud se nám za Borkama podaří
narazit na značku zimní běžkařský stopy –
tak fajn. Pokud ne, nebo budeme-li se
vracet pro cajky, tak se vrátíme ten malej
kousek do Radostína, kde nedaleko
obecního úřadu narazíme na strom
s rozcestníkem a pokračujeme následujícím
způsobem.
Vyjdeme z obce a zamíříme směrem na
Velký Dářko – po modrým značení
březovou alejí, k hustejm smíšenejm lesům, lemujícím tenhle velej rybník. Stále se
držíme naučný stezky, vlastně její druhý části. I tady procházíme podmáčeným terénem
a je třeba počítat s tím, že nám rašeliniště a močály bndou ztěžovat průchod – zvláště,
bude-li po deštích. Místy narazíme i na haťový chodníky, často neudržovaný, někdy i
s lávkama bejvají pod vodou. A to už nemluvím o tý bujný vegetaci. Všude kolem roste
rašelinnej mech a místy můžete i vidět, jak vysoko je spodní voda. Asi nebude moc
radno vstupovat mimo hlavní cestu, jinak nám bude dost čvachtat v botách. A protože se
sluší přidat zase něco o daným území, nebudu dlouho chodit kolem horký kaše a rovnou
to na vás vybalím.
Lecos
se
sice
dozvíte
z informačních tabulí, ale sami
jistě zjistíte, že zdejší lesy, kdysi i
v současný
době
patřící
šlechtickýmu rodu Kinských, jsou
z velký části složený z typickejch
porostů borovice blatky, smrkem a
břízou a jsou zahrnutý do
kategorie lesa ochrannýho, což
znamená, že jsou ponechávaný bez
zásahu do jejich přirozenýho
vývoje. Přetrvávají jen z počátku 19. století starý a dnes už víceméně zarostlý
odvodňovací příkopy, procházející v délce cca 800 m napříč územím. Další byly
zhotovený počátkem 80. let 20. století, kdy byly při odvodnění lesních půd zřízený další
hluboký příkopy. Kinští se vlastně
zasloužili o to, že se oblast zdejších
hvozdů stala PR už ve 30. letech 20.
století. Objevujeme tu tak druhou
tvář okolí rybníka, tu pravou a
přirozenou (tou první mám na
mysli rekreační poslání tohoto
území – rekreační objekty jsou
naštěstí seskupený hlavně do
prostoru hráze a bezprostředního
okolí). Nás ale doprovází rozsáhlý
rašeliniště a mokřady v hustejch,
zdravejch lesích, protkanejch sítí
cest a silniček. Ty mokřady jsou největší v lesním komplexu PADRTINY (klidový
oblasti volně žijících jelenů a laní) a především pak v její nejcennější části PR Dářko,
s plochou 154 ha a odhadovanou kubaturou 6,2 milionu m3 rašeliny. Ta tady má
úctyhodnou hloubku 9 m a břízy,
borovice, ale i barevný buky a
osiky, ty tvoří malebný divoký
zákoutí, určitě přímo žadonící o to,
aby se dostaly do hledáčku
fotoaparátů.
Postup zdejší „tundrou“ probíhá
tu rychleji, tu pomaleji, ale hej nám
bude
teprve
až
dorazíme
k rozcestníku
Padrtiny.
V souvislosti s tímhle místem se
musím zmínit o největší historický lesní kalamitě, jakou jen zdejší kraj pamatuje. Jistě
jste si už všimli, že zdejší lesní komplexy tvoří vesměs porosty na rašelinnejch a
zamokřenejch lesních půdách. No a lesy na takovejch podmáčenejch lokalitách jsou
značně labilní a háklivý na větší vítr.
26.10. (!) 1930, kolem čtvrtý ráno, začal padat sníh a foukat vítr, kterej pak dosáhnul
až síly větrný smrště. Naoadlo 75 cm sněhu a tyhle nečekaný a mokrý tuny způsobily, že
se ve vánici a silným větru stromy lámaly jako sirky. V lesích velkostatku zámku Žďár
odhadli, že za obět padlo 3,5 miliónů kubíků dřeva. Vznikla neprůchodná spleť a
hradba stromů a s tím i problém jak všechny ty kmeny odvézt z lesa, než je začne baštit
kůrovec. Koňma ani autama se to nedalo stihnout. Proto byly postiženýma lesama
postavený tři lesní dráhy (cca 20 km) a na
jejich konci vždycky parní pila. Tyhle
železničky, o rozchodu jen 760 mm (proto
jim taky stačily jen úzký náspy a pražce
po půldruhým metru) čile fungovaly od
jara 1931 až do konce roku 1934. Potom
byly parní i benzínový lokomotivy
odvezený, sejmutý i koleje a železniční
svršek. Do tý doby tu ale pracovali nejen
místní lidi, ale i stovky dělníků
z Podkarpatský Rusi. Zachopvanej zůstal
jen spodek tratí vedenej jen s malým
stoupáním a po vrstevnicích mezi
kopcema a proto se pak staly i vhodnýma
pro současný lesní silničky, případně
běžecký stopy.
http://www.vzpominky.net/zeleznice/Najdek-Racin/uvod.html
http://www.turistika.cz/mista/uzkokolejka-od-hamru-nad-sazavou-k-velkemu-darku
Od Padrtin už vedou zpevněný lesní cesty po kterejch po zhruba 1,5 km dorazíme
podél chat a loděnic na hráz rybníka. Pravdou je, že samotná vodní plocha nebyla až do
týhle chvíle mezi stromama moc vidět. Pak to ale stojí za to. Jakoby mávnutím
kouzelnýho proutku se ocitnete ve
zcela jiným prostředí. Hustý a
opuštěný lesy náhle vystřídají mola,
pláže a kempy a my tak poznáváme i
tu druhou (mimo ekologický) tvář
Dářka – jako vyhledávanýho
rekreačního centra.
VELKÉ DÁŘKO
Písčitý pláže jsou balzámem pro
letní osvěžení a rozlehlá vodní hladina se stala rájem pro vyznavače windsurfingu i
jachtingu. Asi nebudete věřit mýmu tvrzení, ale na jeho vlnách se fakt kolébají i
kajutový plachetnice, který již
brázdily mořský vlny a na jejichž
palubách vyrůstají námořní jachtaři.
Ti
pak
šíří
slávu
vlajky
vnitrozemskýho státu uprostřed
Evropy po světovejch mořích. Už od
r. 1988 tu kotví třeba Atol Franty
Zadáka… a nejni sám. Osmdesátej
devátej rok otevřel námořníkům
brány (který jim přibouchla před
nosem ruská okupace v osmašedesátým) ven a námořním jachtařem se už může stát
každej, kdo se jím opravdu chce stát. Záleží jen na něm, jak dokáže sehnat čas ke studiu,
sbírání zkušeností a chutě k práci. No a koníček to taky nejni jeden z nejlevnějších…
Na Velkým Dářku závodí i Dračí lodě
a když zamrzne, jezdi tu dokonce i
Dračí saně. Letos tomu tak bylo 23.
ledna. My ale musíme doufat, že bysme
tu možná mohli vidět jachtařskej
Májovej pohár. Ten se jezdí v půlce
května, takže co kdyby…?
Zatím kráčíme po 457 m dlouhý a 4,5 m
vysoký hrázi. Loni v září na ní bohužel
vykáceli stromy – asi proto, že se bude
provádět rekonstrukce starýho potrubí
vypouštěcího zařízení. Tenhle výtok z Dářka
do Novýho rybníka pod ním, bejval svýho času označovanej jako pramen Sázavy.
Na druhý straně Novýho rybníka stojí rybářská restaurace Na baště. Možná, že jí
vidíte i odtud. Je to ten bílej barák s venkovníma stolama bez obsluhy. Točí tu místo
slibovanýho Regenta Svijany (což by tak nevadilo), jako spíš to, že se objednává u
vokýnka a prej se tu taky dlouho čeká. Asi až chytí nějakou tu rybu. Tak se raději
pohneme dál, protože možností se před náma otvírá víc.
Rejsuje se mi to tak, že by okolí tohohle 206 ha rybníka v 610 m n. m. –kterej co do
rozlohy nemá na Vrchovině konkurenci – by mohlo bejt dnešní cílovou destinací. Jeden
autokemp je přímo u hráze.
https://www.dokempu.cz/skrdlovice/velke-darko-novy-kemp-pod-hrazi-21421/
a kromě něj jsou tu ještě další dva. A taky spousta chat. Myslím ale, že i v okolních
lesích by se dalo najít místo ker složení našich zpustlejch tělesnejch schránek. Ale než
tak učiníme, musíme si přece taky něco říct o rybníku samém, ne? Už víme, že je
obklopenej krásnou a na lesy bohatou krajinou, ale nic víc jsem zatím nepřihodil. Takže
poslouchejte:
Tohle
„Moře
Vysočiny“
nechal
vybudovat Viktorin z Kunštátu (vévoda
Munsternberský, syn Jiřího z Poděbrad) na
přelomu 70. a 80. let 15. století, za účelem
shromažďování vod pro pohon hamrů,
mlejnů a pil. Koupil od žďárskýho
kláštera bažinatej les, jež dal vymýtit.
Rybník byl vybudovanej v močálovitejch
lesích, kterejm se říkalo „Darsko“ a to mu
dalo i jméno.
Navzdory svý velikosti je poměrně
mělkej. V nejhlubších místech dosahuje jen 4 m, přičemž průměrná hloubka činí jen
kolem 1,5,m. V rámci restitucí se jeho staronovým majitelem stal rod Kinských (dnes dr.
Radslav Kinský), kterej pro jeho správu založil firmu Kinského
rybníkářství s.r.o. V rámci soustavy Natura 2000 jej obkružuje i
naučná stezka (jednou z jejích částí jsme již putovali), která
navazuje na starší, dnes už zrušenou. A protože by to jinak bylo na
dlouhý lokte, s její historií a jednotlivejma zastaveníma se
praktičtěji seznámíte tady:
http://www.photohalama.com/zapisnik.php?p=4
No a nakonec ještě musím dodat, že rybník má i vlastní
naturistickou pláž, ale v týhle roční době to bude spíš nudná, než nuda pláž. A víte co?
Pojďme raději do nedalekejch Škrdlovic – lhostejno už zda na večeři ,či na snídani.
Určitě tam na nějakou restauračku narazíme, protože to nejni žádná malá prdel. Pravda,
žije to tu hlavně v sezóně, ale snad to nebude problém.
http://fun-wind.cz/webcam/velke_darko.htm
ŠKRDLOVICE
První písemná zmínka o Škrdlovicích pochází z r. 1454, z doby
kolonizace a název se vztahuje k osobnímu jméno lokátora Skrdla,
odtud Skrlovice a jazykovým vývojem bylo doplněný písmenem
„D,“ čímž vzniknul pozoruhodnej a v naší zemi (a snad i na světě)
ojedinělej název s pěti samostatně stojícíma souhláskama na počátku
slova. I tady bych vás rád
upozornil
na
několik
zajímavostí:
Jednou z nich je 15 m vysoká (i když dutá)
lípa, stojící pravděpodobně už od prvopočátku
u kupecký Libějický stezky, k níž se
váže pověst o zakladateli obce uhlíří
Skrolovi, kterej jí tu zasadil při
založení vsi. Kronikář o ní v r. 1930
hovoří jako o skomírající, protože jí
blesk srazil korunu, ale dnes se má
zase čile k světu. Jistě vás zaujme i
moderní kaple Sv. Cyrila a Metoděje,
vysvěcená v r. 1999. No a další pozoruhodností je pak sousoší hrochů, před
stejnojmenným hotelem, od výtvarníka Michala Olšiaka.
http://www.obrazky.cz/?q=michal%20ol%C5%A1iak&fulltext&mm=2#utm_source=se
arch.seznam.cz&utm_medium=hint&utm_term=michal%20ol%C5%A1iak&utm_cont
ent=obrazky
Michal Olšiak je známej svýma plastikama nejen v širokým okolí, ale i v Evropě. Je
autorem desítek soch z písku, betonu nebo z kamene, zapuštěnejch jako monumenty
v krajině. Čerta hrajícího
šachy jsme už kupř. měli
možnost vidět na začátku
NS
pod
Chotěboří
(vztahuje se k pověsti o
níže položeným Čertovo
stolku),
v nedalekým
Račíně je to třeba Rak a
přehlídnout
jste
jistě
nemohli
plastiku
Dařbuchy s velkým nosem,
sloužící jako rozcestník na
hrázi Velkýho Dářka.
Má symbolizovat oživlý
kořeny vodních rostlin.
V regionu, včetně těch hrochů, je už takovejch skulptur 15. A proč ne, že jo? Konec
konců vždyť třeba i Matyáš Braun umisťoval sochy do volný přírody.Olšiak je umělec
samouk, tvořící tak, že jeho díla zaručeně nepřehlídnete. Teď prej přemejšlí o stromu
uprostřed lesa, kterej by vylézal z močálu. Jen ať si tam pak za ním zajdou zájemci
pěšky…
A ještě co se Škrdlovic tejče – zajít se podívat tu můžete i do známý sklářský huti
firmy Beránek, prohlídnout si provoz a případně i lecos nakoupit. Kdo by se s tím ale
tahal, že? A batoh plnej střepů moc lákavá představa nejni.
No a Škrdlovice pro nás budou
znamenat i takovou tu pomyslnou
vstupní
bránu
do
vlastních
Žřárských vrchů, protože vlastně
hned za nima opustíme relativně
lehce zvladatelnej terén a začneme
konečně stoupat k vrcholů před námi
se tyčícíma.
CHKO ŽĎÁRSKÉ VRCHY
… byla zřízená 25.5. 1970. Tohle
území, o rozloze více než 709 km2, se
rozkládá
na
historickým
vrchovinovým pomezí Čech a Moravy. Zároveň leží na hlavní evropský rozvodnici mazi
Černým a Severním mořem a jsiou významnou pramenovou opblastí. Už jsem jmenoval
Sázavu a Doubravu, ale rodí se tu i Oslava, Svratka, Chrudimka. Drsný klima a
nepříznivý půdní poměry charakterizuje rčení, že zde „končíval chleba a začínalo
kamení.“ Málokdo si ale uvědomuje, jaká krása je tu na dosah ruky – ať už jsou to
mohutný skalní masivy a hluboký údolí, či rázovitá lidová architektura. Celá naše další
trasa bude poseta celou řadou zajímavostí, který stojí za zhlídnutí.
Rozcestník ve Škrdlovicích, ten červeným cejchem, kterej značí směr dalšího postupu,
najdeme u autobusový zastávky proti hospodě Škrdlovanka. Červená nit nás vede obcí,
na jejímž konci se ještě naposledy můžeme osvěžit
v restauraci Velký Dářko. Doporučuju tak učinit a
pokud ne, tak si určitě nakupte nějaký ty zásoby
s sebou, protože při dalším putování se podobná
možnost hned tak nenaskytne. Dáme totiž šlapárnu
jako zamlada a navíc se mi to rejsuje tak, že chrnět
budeme někde v lese mimo osídlený oblasti a tudíž
nějaká ta petka v báglu či čutorka s ohnivou vodou
„na středu“, určitě nezaškodí. O zásobě vody do
Šerpovo kafevároše ani nemluvě.
Obyčejný návštěvníci zamíří ze Škrdlovic obyčejně hned na Devět skal, ale bylo by
škoda, nenavštívit i nedalekou Tisůvku. Proto vyjdeme z osady severním směrem a
dáme se do mírnýho kopce kolem vodárny, kam je to asi 1 km a odkud se nabízí místo
širokýho rozhledu po celý pramenitý oblasti Sázavy.
Jako na dlani vidíme část Velkodářskýho rybníka a z bližších orientačních bodů lze
spatřit Český kopeček, Zelenou horu, Poperek, Žďár n. Sázavou s typickým komínem
Žďasu, obce Světnov, Sklenné, Stržanov, Počitky, Vysoké, Karlov… za dobrý viditelnosti
lze spatřit i hrad Lipnici n. Sázavou.
Červená značka nás pak asi 2 km povede soukromým lesem a pěšinou, která je
zároveň součástí zimní běžecký stopy a po ní pak stoupáme až na rozcestí asfaltový cesty
ZUBAČKA, kde je zároveň další rozcestí turistickejch značek. Narazíme tu na modrou a
zároveň i NS procházející centrální částí Žďárskejch vrchů. My budceme ovšem
pokračovat po naší červený, do táhlýho kopce a tu hustým, převážně smrkovým lesem,
k přírodní památce vyhlášený v r. 1974, jímž je vrchol
Tisůvky.
K týhle typický rulový skále (800 m), vzniklý mrazovým
zvětráváním, dorazíme po zhruba dalším necelým
kilometru. Nazývá se ČERTŮV KÁMEN a svůj lidovej
název získala podle pověsti o čertovi, kterej tu chtěl
vytrestat bezbožný dělníky, který nedaleko stavěli kostel.
Jenže večer po práci se nepomodlili a svý práci nepožehnali
a tak v noci čert všechen stavební materiál sesbíral do pytle
a pryč s tím. Ale asi mu taky blbě fachčil vejškoměr,
protože když frčel nad Tisůvkou tak zachytil pytlem o
stromy a celý cargo vysypal.
Skálu v lese rozhodně nepřehlídnete. Má délku 58 m a
vysoká je až 18 m. Rozdělená je úzkou skalní průrvou,
takže nahoru se může vyšplhat i běžnej turista bez horolezeckýho výcviku. Ale i
horolezci na ní mají označený svý výstupový trasy… i když Čertovo skála nejni zas tak
vyhlášeným tahákem. To ale nejni na škodu, aspoň je
to tu bez front. No ale i když je skalní vyhlídka
relativně snadno přístupná, velký rozhledy se nahoře
nekonají, protože kolem trčí dost vzrostlý stromy.
Navíc nejni nijak zabezpečená, takže pohyb po
členitým povrchu skály je na vlastní nebezpečí.
Pěšinou pak po červený pokračujeme dál a docela
ostře klesáme dolů až k cestě, která je pozůstatkem
právě jedný z těch kdysi tu fungujících lesních
železniček. Pokud vám to terén a čas dovolí, tak se na
chvilku zastavte a podívejte se, jak ty krásný stromy od doby polomový katastrofy zase
zmohutněly. Pak překročíme silnici č. 350 z Cikháje do Herálce, která naštěstí neoplývá
velkou frekvencí aut. Kousek za touhle silnicí narazíme (myšleno obrazně) na rozcestník
U Snítku (696 m) spolu s další informační tabulí NS – celkem jich desetikilometrová
stezka má 12. Tahle je věnovaná jelení zvěři. Zároveň zde překračujeme první říčku
v průběhu dnešní etapy. Jde o vrchní tok řeky SVRATKY, k jejímž pramenům u
Žákovy hory ještě dorazíme. Převýšení je teď
kupodivu téměř zanedbatelný a chvílema se může
zdát, že jdeme po rovince… ale brzy začneme opět
stoupat, zatím do pozvolně táhlýho kopce.
Asi 1 km od Snítku, na křižovatce lesních cest,
nás čeká další zastavení NS – Lesní kalendář. Na
letokruzích dvou velkejch pařezů (který můžete
konfrontovat s vedlejší infocedulí) tu jsou
zaznamenaný různý klimatologický a historický
události od r. 1834.
A pak končí idylka. Je to cesta tak trochu do neznáma, autor jí nezkoušel, přesto ale
tuší, že posledních 500 m na Žákovo horu nám pořádně otestuje fyzickou kondici,
protože to stoupá pěkně zvostra. Berte to prostě jako výzvu, i když se vám možná u
Snítku bude zdát, že ty dva kiláky nahoru nebudou nic moc.
ŽÁKOVA HORA (810 M N.M.)…
… je taky opředená celou řadou pověstí. Chodili sem prej meditovat cisterciáci ze
žďárskýho kláštera a taky jejich chovanci – žáci – lteří tu prej jednou zabloudili tak, že
už je nikdo nikdy nenašel… a po nich prej nese Žákova hora svý jméno. Najdete tu i
poklady, protože se tu prej údajně těžila i stříbrná ruda… a taky se tu hrály kuželky,
ovšem se zlatýma koulema a kuželkama, který se jednou propadly do země a dodnes
čekají na svýho nálezce. Vyskytujou se tu i
pohádkový bytosti – hejkal, u Stříbrný
studánky divoženky a jednou za rok se hora
s pokladem otevírá. Kromě turistickýho
rozcestníku je na vrcholu i kamennej
patník se značkou státní nivelace, protože
Žákova hora patří mezi 145 význačnejch
vrcholů na území ČSR, na kterejch jsou
zřízený geodetický a trigometrický body.
Její vrchol byl zařazenej i do mezinárodního soubornýho vyrovnání geodetickejch sítí a
má tak význam technickej i vědeckej, neboť slouží k průzkumu pohybu zemský kůry a
stanovení přesnýho tvaru Země. Bohužel pryč už jsou ty časy, kdy na Žákovo hoře (i na
Tisůvce) stávaly 42 m vysoký dřevěný rozhledny, podporující rozvoj turistickýho ruchu.
Zchátraly, byly rozebraný a žel Bohu už ne obnovený.
Mezi vrcholem Žákovo hory a Stříbrnou studánkou je PR chránící původní jedlobukovej les, kterej se dá vlastně považovat za zbytky někdejšího pralesa. Základní krok
k jejímu založení udělal už v r. 1929 Zdeslav Radslav hrabě Kinský, což připomíná
pamětní deska na rozcestí pod Žákovo
horou. Třeba si ten prales hezky
vychutnáme, protože nejhezčí je prej
na jaře, když probouzející se buky
září jasnou a svěží zelení. To je to tu
nejkouzelnější. Je to snad jedna
z posledních nedotčenejch oáz čistý a
klidný přírody a ne nadarmo jsou
malebný Žďárský vrchy považovaný
za zelený srdce Českomoravský
vrchoviny. A tý bohatý historie…
Málokdo třeba ví, že se tu za I.
světový války ukrejvali ruský vojáci
co prchli z rakouskýho zajetí, mezi nima i Lev Tolstoj, synovec známýho spisovatele.
I lesy kolem Žákovo hory postihla sněhová kalamita na počátku 30. let minulýho
století. Už v souvislosti s Padrtinama jsem vám říkal, že na zpracování i zdejších polomů
byli povolaný i Rusíni. A při týhle příležitosti nemůžu zatajit zajímavej zápis z kroniky
Cikháje (což je obec vzdálená odtud cca 2 km „vzdušnou čarou) ze
zasedání obecního zasstupitelstva ze dne 4.10. 1931, kde se doslova
uvádí, že požádalo okresní úřad „aby zaměstnaní cizí lidé, hlavně
Rusíni, byli ze zdejší obce vykázáni, jelikož činí na polích krádeže
bramborů a řepy, v noci v podnapilém stavu křikem ruší noční klid.
Zakročení zdejších občanů nemá účinku a jest nebezpečno se ani vůbec
k nim přibližovat, neboť jsou násilné povahy a při sebemenší výtce
v opilosti jsou nebezpeční…“ Ne, že bych vás považoval za xenofoby,
ale i vám bude určitě jasný, kdo sem tenkrát z tý Zakarpatský Ukrajiny přitáhnul.
A když už jsem se dvakrát zmiňoval o Stříbrný studánce,
shodíme-li z ramen ty svý bebechy, je to k ní necelej
půlkilometr. A za návštěvu to stojí. Stačí odbočit doprava a
po zelený tam snadno dorazíme. I když se zdá, že ve
studánce je rok od roku míň vody, bejvá uváděná jako
jeden z pramenů Svratky. Hezký a zádumčivý místo.
Nenápadnej pramének vytékající zpod kamenů, v jehož
blízkosti bejval umístěnej hrníček pro žíznivý poutníky (ten,
kterej zde zanechal Luděk
Munzar v seriálu Zpět
k pramenům, už tu samozřejmě dávno není)by byl téměř
přehlédnutelnej, ale hned vedlůe je velkej kámen
s pamětním nápisem, že
právě tady v r. 1970
tehdejší president Ludvík
Svoboda CHKO Žďárský
vrchy vyhlásil. Zlý jazyky
tvrděj, že tenhle pramen
Svraty se hodil už proto,
že se k němu dalo dopravit
autem a vysoký státní
hodnostáři se tak sem
nemuseli vláčet po kopcích, v pohorkách a potu tváře.
A když už hovoříme o Stříbrný studánce, je zapotřebí zmínit se ještě i o studánce
Eleonorka. To pro změnu od turistickýho rozcestníku zahneme doleva a asi po 200 m, po
nenápadný lesní cestě, dojdeme k malýmu
paloučku s loveckou chatou Eleonorka. Nechal jí
tu už v r. 1937 postavit hrabě Kinský jako dar
své manželce Eleonoiře k jejím 50. narozeninám.
Byla pak využívána hlavně při lovech jelenů. A
pokud se vám zdá, že slyšíte tekoucí vodu, pak se
nemýlíte. Nedaleko odtud totiž vyvěrá onen
stejnojmennej pramen a protéká starým
vytesaným dřevěným korytem, kde je možný
doplnit zásoby pro pitnej režim. A myslím, že i
zázemí chaty by se dalo využít k případnýmu noclehu, protože je to tu poněkud stranou
a je tu i ohniště s lavičkama a kamennej stůl.
Kde Žákova hora s Tisůvkou na harfy smrčin hrají
tam poutníče zastav nohu mdlou, odpočiň za Cikhájí
tam kyne tvé žízni pěnivý džbán a štědřeji než kdo tuší
pivem budeš vyčastován, okřeješ srdcem i duší….
… teda alespoň do tý míry, pokud nám vydrželo něco z těch zásob, který jsme sem v
potu tváře vlekli. Lhostejno už budeme-li pokračovat dál hned nebo až ráno, stejně nás
čeká přechod vrcholový části Českomoravský vrchoviny. Některý kopce nám možná
dají trochu zabrat, ale tak už to na Vysočině chodí. Zato nás trasa zavede do nejstarších
a hlubokejch lesů, do míst, kde když prší
tak dvě sousední kapky nepotečnou do
stejnýho moře, protože se navíc
nacházíme na hlavní čáře evropskýho
rozvodí.
Z vrcholu Žákovo hory klesáme mírně z kopce dolů, mineme rozcestník a po červený
kráčíme stále lesní cestou, až asi po 1,5 km vyjdeme z lesa na mýtinu u asfaltový silnice
z Kadova do Herálce, v místě zvaným RUMPOLTŮV MLÝN, kterej už tu ale není. Dřív
to bejval jeden z hospodářskejch objektů využívajících vodní sílu. Vystavěnej byl v r.
1702 a později k němu přibyla i pila. Po jeho zániku na komci 19. století po něm zůstal
jen rybník, napájenej potokem Břímovkou, v sedle mezi dvěma kopci. Ten se ale
postupně zanášel, dokud zde Český lesy a.s. v r. 2006 nevybudovaly novou retenční
nádrž. Dnes je tohle klidný jezírko, s průzračnou rašelinovou vodou, tradiční zastávkou
putujících uprostřed lesů. Na hrázi 76 m dlouhý a jen 3 m široký je malý parkoviště a
taky nový a opravdu hezký dřevěný odpočivadlo, kde můžeme na chvíli vofrknout, dát si
svačinu (či frťana) a obdivovat okolí – no,
romantika jak samice tura domácího.
Při nahlédnutí do map pak zjistíte, že
nejít
odtud
k9
km vzdálenejm
romantickejm DEVÍTI SKALÁM by bylo
pošetilý a my přece nechceme bejt za
blbce. Nebo jo? Tudíž mašírujem dál,
rovnou za rypcem. Asi 20 minut středně
náročnou cestou nám to potrvá k lesní
silničce a pak nás čeká poněkud strmější
pěšina. To se připravte na pěknej, i když ne
dlouhej horskej pochod, navíc přes hrboly,
kamení a kořeny. Jsme ale starý mazáci a
tak to zvládnem i bez kyslíku, i když šerpy
by asi každej z nás uvítal. Máme ale jen
jednoho, tak si holt každej tu svojí zátěž
potáhne sám – asi ho nepřesvědčíme, aby se
několikrát otočil, jako to dělali nosiši na
Čilkůtu.
Procházka nerovným lesním terénem,
zakončená stoupáním do kopce, je završená
tím, že doklopýtáme na samotnej nejvyšší
vrcholek Žďárskejch vrchů (836 m) a
druhej nejvyšší v Českomoravský vrchovině,
zvanej
DEVĚT SKAL
Jedná se o rozsáhlej skalní systém, vlastně
tři rozsáhlý skalní hřbety s 9 věžema a 3
menšíma skalníma věžičkama, v r. 1976
vyhlášenejch jako přírodní památka. Název
vzniknul po devíti skalách roztroušenejch
v nejbližším okolí, rozčleněnejch do větších
či menších majestátních bloků, tvořících
jakési skalní město. Pokud si chcete tenhle
nejrozsáhlejší komplex vrcholovejch skal na Vysočině pro jistotu přepočítat, pak
s údivem zjistíte, že pojem je poněkud nepřesnej, protože těch skal je tu poněkud víc a to
už nezařazuju rozsáhlý suťový pole. Výšky skalních bloků, lidově zvaný kazatelny,
dosahujou 5 – 17 m. Ne na všech ale můžete spatřit kotvy šplhačů, protože horolezci tu
můžou – a i to omezeně a po různě
obtížnejch trasách – jen na Trůn, Záludný
a Žďárský věže. Na ty se jinak než za
pomoci lan nemůžete dostat. Hlavní blok
(Královský zámek, Dvojitá věž, Pyramida,
Malá věž, Milenci… některý i se skalníma
mísama) je vyhrazenej jen pro očumování.
I když vlastně ne tak docela. Na hlavní
skalní blok je totiž vyznačená asi 100 m
odbočka. Cesta, vedoucí zprvu po
upraveným chodníčku, vede najednou
nejištěně po kamennejch schodovejch
blocích a končí v úrovni stromovejch korun.
Zpočátku to ještě jde, později je to ale
náročnější a budete potřebovat obě ruce a
nezapomenout na to, že je třeba mít
vždycky tři pevný body. Já osobně bych
doporučoval plazit se hezky po kolenou, po
čtyřech, to bude asi nejlepší. I když…
zrovna to mý koleno… to asi juchat nebude.
Ale i když je výstup na skálu náročnější a vyžaduje trochu fyzičky a šikovnosti, nakonec
se můžete usadit na skále opatřený zábradlím a vychutnávat si velkolepý výhledy do
dálky.
Kolem vás je zelený moře vysočinskejch lesů, daleká krajina se spoustou vesniček a za
hezkýho počasí můžete spatřit třeba i Králickej Sněžník a Krkonoše se Sněžkou. A to
jsou právě ty chvíle, kdy nám stojí za to tahat s sebou po všech možnejch končinách ty
těžký bágly. Škoda jen, že na vrcholek se současně namačká asi tak maximálně pět lidí…
A tak rychle zápis do vrcholový bichle a uvolnit místo dalším.
Většinou tu bejvá dost lidu a na vyhlídku se stojí i fronta, ale myslím, že na jaže a
navíc uprostřed tejdne, to nebude tak žhavý, natož dorazíme-li sem třeba až
v podvečeru. A tomu provozu se ani nedivte. Paprskovitě se sem z různejch stran sbíhá
hned šest tras a tak se může stát, že je tu frekvemnce výletníků větší než jinde. A v okolí
je kromě turistickejch okruhů i několik cyklostezek a znáte to – koloblbečci a hledači
keš pokladů jsou všude.
Po vrcholovým štamprdleti tu mám pro
vás další tip, co se případnýho noclehu tejče
– kousek od vrcholu totiž stojí dřevěnej
srub. Vybudovat ho tu nechalo v říjnu 1940
velení Wehrmachtu pro nacistický předáky.
Moc využívanej ale nebyl – ani nejni divu.
V okolí totiž operovaly partyzánský oddíly,
např. Vpřed a Mistr Jan Hus. A po II.
světový válce ho využívalo ředitelství
Státních lesů a i to jen dočasně a v lovecký
sezóně. Pro nás je ale podstatný to, že
lovecká chata je vybavená i velkou (5x3m) terasou, i když
s betonovou podlahou. Tahle terasa má asi do 1 m výšky
chráněný boky a střecha velkej přesah, což by bylo príma
i kvůlivá případnýmu dešti. Vejde se tam prej tak 10 lidí,
případně ještě 2 až 3 na lavice nebo na půdičku nedaleký
kůlničky, kde tolik nefouká (vono to klima na Vysočině
prej patří k nejdrsnějším u nás). Opodál stojí i
kadibudka, tak co chcete víc? Když bysme tu byli jen přes noc, nedělali bordel a ráno
vypadli… já bych v tom problém neviděl. Ale nesouhlasíte-li, budeme hledat nějaký
plácky dál od cesty. Ale zvolíme-liu loveckou chatu za npouizový nocležiště, pak mi
dovolte vyprávět i to o tom, jak se mezi pamětníka traduje vyprávění o tom, jak se
zdejšímu hajnýmu ztrácely ty nejlepší
kusy vysoký zvěře. Ani srnky nemohl
před pytlákama uhlídat. Byl z toho
nešťastnej a přemyšloval, jak nad
pytlákama vyzrát. Věděl, že se všichni
bojí hejkalů a tak se rohodnul k akci.
Vždycky večer chodil po lese a ze všech
sil hejkal. A svět div se, vono tu
fingovalo! Pytlácise dali na útěk a od tý
doby se mu už nic neztratilo.
Ale i když zalehneme někde jinde,
vona to asi žádná sláva nebude. Lesy
jsou tu přece jen plný kamení a najít
nějaký šikovný plácky pro případný
stany dá asi makačku…
No nic. Už jste zase nažhavený na tu správnou provozní teplotu? Můžeme kolem těch
bloků bizardních skal, vzniklejch mrazovým zvětráváním, šlapat dál? Pak teda mapu do
ruky, ať se nějak moc nezamotáme, protože teď to bude spíš takovej orientační pochod.
Ale ať se nechá ctěnej poutník překvapit.
Převýšení z Devíti skal je spíš jen symbolický a kupodivu spíš zanedbatelný a na
nějakej delší strmej úsek teď máme čas. Bohatě bude stačit to kličkování a překračování
výmolů
a
kořenů
stromů. Bude to fakt
dost výživnej vejlet.
Směrovka nám poví, že
na Malínskou skálu je
to 3,5 km, což se nemusí
zdát tolik, ale že budou
šťavnatý, to si pište. A
to ještě máme v cestě
křáky a Lisovskou skálu. Na tu Lisovskou je to převýšení jen o nějakejch 50 m, což není
mnoho. Tvoří ho ale dva na sebe navazující skalní hřebeny s délkou 44 a 35 m a výškou
až 12 m. Ještě bych dodal, že jeden je tvořenej do podoby jakéhosi skalního hřibu. Skály
jsou ve výšce 802 m, troufám si ale říct, že i když jsou značně mohutný, s tím výhledem
to nijak slavný nejni. Jak už jsem říkal, vrcholek je zalesněnej a tím bez většího
rozhledu. Zato jsou tu balvanitý sutě a
jedna z nejlepších ukázek mrazovýho
zvětrávání ve Žďárskejch vrších. A
smůlu mají i případný milovníci
cepínů, lan, vklíněnců a skob a jinýho
nádobíčka, protože tady správa
CHKO lezení zatrhla. Proto tu taky
nebejvá tak velkej provoz.
Z Lisovský skály, spíš takovýho
západního předvrcholu Křoviny se
pak klesá a značka cestu dvakrát
opouští. Takže tady si musíme dát
bacha, nehnat se bezhlavě dopředu a
neztratit ji z dohledu. Poprvé je to
hned při klesání od tohoto
chráněnýho přírodního výtvoru,
podruhý pak pod vrcholem Křoviny.
Před sebou ale máme relativně
pohodlnou
a
nenáročnou
hřebenovku, která téměř po rovině
rychle ubíhá.
Prosmykneme se mělkým sedlem,
což je znamením, že KŘOVINA,
druhej nejvyšší vrchol Žďárskejch
vrchů (830m) není daleko.
KŘOVINA
Vlastní vrchol, součást Devítiskalskýho hřebenu, zhruba v poloviční vzdálenosti mezi
Lisovskou a Malínskou skálou, je skrytej v hustým lese asi 150 m od značený turistický
cesty. Ta se ho jen letmo dotkne, no, spíš ho jen tak oblízne. Zatímco ostatní vrcholky
jsou daleko víc známý, zalesněný návrší Křoviny je zcela ve stínu okolních skalních
dominant. A přitom by stačilo, aby z jejího vrcholku vyčnívalo aspoň jedno skalisko a
všechno by určitě bylo docela jinak. Pak by určitě cesta nahoru vyznačená byla. A
přitom se prej na vrcholu nachází tzv. energetická svatá linie, díky níž se tu třeba i
obyčejná voda promění na léčivou. Co by to asi udělalo s rumem v našich čutorkách?
Nebudeme to riskovat a tak tenhle přírodní výtvor mineme po vrstevnici cestou, po níž
se v zimě prohánějí běžkaři a spíš bez většího zaujetí. Nám by byl stejně třeba spíš ten
„modrej pramen.“ Zatím máme co dělat s tou kamenitou cestou. Pak projdeme
prostorným paloukem, možná bytkem nějakýho malýho lomu. Následujou nádherný
travnatý paseky, zcela obklopený lesem, přímo ideální místo pro krátkej odpočinek. A
odtud už to k Malínský skále nejni daleko.
MALÍNSKÁ SKÁLA (811 M N.M.)
Malínská skála se opět skládá z více
skalních útvarů. Tvoří jakousi skalní
vesničku, složenou ze čtyř velkých a
několika menších skalních útesů,
rozhozených ve svahu pod největším
z nich – dvacetimetrovou Výspou, mírně
převislou skálou, na níž jsou dobře
patrný vyznačený obtížnosti různejch
skálolezeckejch tras. Všechny ty skály tvoří
jakousi řadu, která se obloukovitě stáčí okolo
vrcholu v délce cca 200 m. Malínský skály,
přírodní památka o rozloze 5,87 ha,
vyhlášená
vr.
1976
jsou
jedny
z nejoblíbenějších a nejvyhledávanějších skal ve Žďárských vrších. Kromě už
zmiňovaný Výspy tu najdete i skalní útvar Buldok, Srnčí věž, Škuner, Polední kámen,
Amfiteátr, Ďáblovo kazatelnu, Hadí věžičku, Sluneční věž, Zvon,
Zubří skálu i Poštolčí kužel… Samotnej vrchol stezka obchází po
mýtině, ze který je krásnej výhled do údolí řeky Svratky.
V popředí se modrá hladina Milovskýho
rybníka a za ním další skupina zalesněnejch
kopců – Čtyři palice, Vysoký kopec a další.
Jen škoda, že se téměř celá skalní oblast
téměř ztrácí pod vzrostlým lesním porostem,
z něhož vykukujou jen vrcholky nejvyšších
útesů a věží. Kdyby tak ochranáři a lesníci
konečně udělali něco pořádnýho – např
zbavili úpatí skal těch zbytečnejch náletů,
určitě by to tu prokouklo a výhledy by byly ještě lepší. Kdo o ně
ovšem má vážnej zájem, musí si poradit jinak. Je ovšem třeba dát
si majzly, abyste v tý okolní přebujelý vegetaci a průzkumu
okolních skal nepřehlídli nenápadnej chodníček, vedoucí až na vrchol Výspy. Za pokus
to stojí. A podle toho, jak je vyšlapanej, je takovejch zájemců jistě povícero. Hlavní
skála, s výhledem do Milovský kotliny, má ovšem kamzíkoidní charakter. Je to prostě
spíš taková opičí dráha. Pokud to nezkazí mlha nebo nedejbůh dešťový mraky se pak
ovšem může pyšnit i nádherným výhledem na Blatiny, Křižánky, Samotín a samozřejmě
i na okolní skály, porostlý lišejníkama a skrývající různý, třeba až 3 m dlouhý jeskyňky
a výklenky. I tady ovšem, pro vcelku přijatelnou dostupnost pro turisty, bejvaj někdy
nekřesťanský fronty. Nebo že by ti
zvídaví návštěvníci hledali před zraky
nezasvěcenejch mudlů další ukrytý kešky?
Pak se asi budeme muset spokojit
s pláckem s turistickou orientací (pod
mohutnou skálou, na níž se dá taky vylézt)
a odkud je taky lecos vidět. Přinejmenším
to, že lesní porost tu tvoří taky převážně
smrk, ale i buk, jedle, bříza a borovice a
taky jeřáb, jehož červený plody musí bejt
ozdobou skal v podzimním čase. No a při
tom koukání byste si už mohli pomalu taky
tipovat kudyma potáhneme dál. Nebudu
vás dlouho napínat. Kdo hádal Drátenický
skály, měl pravdu. Ono to ostatně odtud
někam jinam ani dost dobře nejde. Navíc je to tam už jen necelej kilometr.
Nejprve projdeme rozsáhlou mýtinou mezi lesy. Po vichřici v lednu 2007 bylo i tady
třeba odklidit polomy, takže se ještě jednou nabízí neobvykle širokoúhlej výhled.
V záběru máme i blízkej Milovskej rybník s hotelem, vzdálenější rekreační sředisko
Podlesí a taky obec Křižánky po
levý straně. Ještě si tu relativně
snadnou
stezku
naposledy
vychutnejte, protože pravdou je,
že nás vzápětí čeká sešup dolů a
to docela prudkým a kamenitým
srázem. Je to fakt takovej horskej
chodník, bohatej na překážky
v podobě kamení a kořenů,
s klesáním, řekl bych, že pro
Žďárský vrchy až netypickým,
ale co se dá dělat? Přece se
nebudeme vracet a šlapat po
silnici? Tohle trápení stejně
nebude trvat dlouho. Po pár stech
metrech se u „turisťáku“ zase
napojíme na zelený značení a samotný Dráteničky už na nás prakticky vykukujou z lesa.
DRÁTENIČKY
Sami už jste určitě poznali, že jsou to ty vysoký, zdaleka viditelný skály. A co skály –
hned několik jedinečnejch skalních útvarů (zase i s nepravýma jeskyněma) ve skoro
pohádkovým lese. Při bližším zkoumání pak zjistíte, že tyhle vrcholový skály jsou
zformovaný do podoby jakýci mohutný, ale přitom úzký skalní hradby, která je při svý
délce 200 m ještě rozčleněná podél puklin do několika vrcholků. Krom toho jsou na
sever od hlavního hřebene ještě dvě věže Archa a Pagoda a 50 m západně je dvojvěžka
Pašerák a Zastrčená skalka. Celej
komplex
(775
m)
je
jedním
z nejkrásnějších a nejvýraznějších skal
ve Žďárských vrchách. A nejni ani divu
že jsou tyhle vysoký rulový skály tak
často využívaný i horolezcema. V létě bejvá milovníkama tohohle adrenalinovýho sportu
přímo obležená – zvláště nejvyšší z vrcholků – Sokol se svýma pětatřiceti metry. Pro
nebezpečí zřícení se na něj ovšem
obyčejnej
turistickej
výstup
nedoporučuje. Alespoň se zdá, že ne
oficiálně. Při bližším zkoumání ale
objevíte lehce dosažitelnej, mrazovým
zvětráváním vzniklej asi 7,5 m dlouhej
tunel, na nějž po průchodu navazuje
úzká pěšinka na jeden ze skalních
vrcholů. Pohybově zdatný jedinci by to
teda mohli zvládnout, i když oficiální
skalní
vyhlídka
tu
pochopitelně
vyznačená nejni. Taky to nejni ani
zdaleka nejvyšší bod, ale výhled je
odtud hezkej, hlavně východním
směrem k Buchtovu kopci s nápadnou kopulí leteckýho radaru. Ostatní vyhlídky asi
nebudou nic moc, protože nejsou tak vysoko a z nich byste viděli hlavně jen vrcholky
stromů, pokrývajících svahy jak ježatej koberec.
Ale i tak je to tady romantický. A pokud dokážete vylízt nahoru, pohladí to vaše ego a
naplníte slova klasika :“Dokázal jsi to!“ Ovšem pozor, aby nedošlo na dalšího klasika,
protože slova „Tak co, zase jsi se kochal?“ můžou předznamenat pád do hlubin. Takže
na ty skály, který nesou stopy po horolezcích co tu pravidelně hrajou svojí hru
s gravitací, na ty bude lepší koukat se
odspoda.
Naštěstí
milovníkama
tohohle adrenalinovýho sportu bejvají
Dráteničky obležený a atakovaný
hlavně v létě a tak se tu ti lezení chtivý
nadšenici asi moc plést nebudou. I tak
nám prohlídka může zabrat klidně
třeba hodinu, ale litovat ztráty času
tady vůbec nejni na místě. I když si už
možná říkáte, že je to pořád na jedno
brdo a už toho za sebou máte přehršel.
A tak snad k tomu dodám ještě hrst
informací:
Drátenická skála byla dříve zvaná
Juránkova a to podle rodu Juránků,
pocházejícího z nedalekejch (cca 0,5
km)Blatin. V současnosti nese název
po jiným členu rodu, kterej byl
zaměstnanej jako dráteník v drátovně
v Milovech. Celej prostor obnáší
necelý dva hektary a jako Přírodní
památka byl vyhlášenej rovněž v r.
1976. A tenhle plac je taky navíc
místem, kde se musíme rozhodnout
kudy dál. Nabízím vám hned dvě
možnosti a obě jsou zhruba stejně
vzdálený: Samotín a Blatiny.
Když opustíme tyhle úžasný skály
poznáme, že do Samotína vede
z Dráteniček poměrně široká a dobře
vyšlapaná
cesta…
i
když
všudypřítomný borůvčí dost nerado
uhejbá pod nohama. Zanedlouho už
ovšem
šlapeme
mezi
bohatě
rozkvetlýma loukama a pastvinama,
rozdělenýma mezema a kamenicema.
Naproti nám už se rýsuje kopec Teplá a
když se ohlídneme, ještě jednou za
sebou
uvidíme
návrší
pokrytý
smrkovým lesem, kterej převyšuje
dvojice jakoby mírně nakloněnejch skal. Dobře víme neejn to, že jsou to Dráteničky, ze
kterejch jsme právě sestoupili, ale i to, že to co je odtud právě vidět, je jen slabým
odvarem toho, co je ukryto pod vysokýma smrčiskama.
Z popisu krajiny už jste si zajisté odvodili, že Samotín je vlastně jen nevelká víska,
ležící v údolí, který se všech stran obklopujou kopce a lesy. Podle informační tabule na
zvonici se pak dozvíte i to, že má vlastně jen 22 stálejch obyvatel a ve znaku má zajíce u
jehličnatýho stromu a nad ním zářící slunce.
SAMOTÍN
První písemná zmínka o obci, která vznikla
na samotným konci kolonizace na území
bejvalýho Novoměstskýho panství a patřila
pod správu rychtáře ve Sněžném, pochází z r.
1717. Plánky z r. 1741, kdy obec obdržela
svůj znak dokládají, že nedaleko odtud se tu
hned ve čtyřech dolech těžila železná ruda. Narůstající spotřeba dřevěnýho uhlí pro
vysoký pece ale způsobila vykácení okolních lesů… ale aspoň si tak dělníci z hutí mohli
postavit domky a uvolněný prostory obdělávat. Proto je taky Samotín typickým
příkladem obce s rozptýlenou zástavbou – roubenky byly umístěný přímo uprostřed
obdělávanejch pozemků.
V r. 1735 už tu žilo 8 trvalejch osadníků a tak dala tehdejší majitelka panství
(hraběnka Hohenzollernová) pozemky zaměřit a vlastníkům předepsala i povinnosti
vůči vrchnosti. Odsada s tradičníma
gruntama, dosud si uchovávající svůj
genius loci, má pochopitelně i
památky
lidový
architektury.
Takovým příkladem může bejt i
roubenice č.p. 23, z přelomu 17. a 18.
sroletí. I ostatní venkovský stavení se
nacházejí ve stínu rozložitejch stromů
a jejich malý zahrádky dosud
ohrazujou tradiční plaňkový ploty.
Vše tu evokuje dobu, kdy se věřilo, že
v okolních lesích žije hejkal (viz pověst
o hajném a Devíti skalách…). Pro
mnohý návštěvníky je právě tahle lokalita přímo ztělesněním Žďárskejch vrchů.
Samotín prostě vypadá jako místo, kde se zastavil čas. Tenhle poetickej, téměř
zapomenutej kout panenský přírody inspiroval k tvorbě nejen malíře, ale i filmaře.
Např. v r. 1956 se tu točila pohádka Obušku z pytle ven!, v hlavní roli s Ladislavem
Peškem. Místní legendou se stala i samotínská hospoda, hlavně pak hostinskej Emil
Tlustoš a jeho bylinnej likér Samotínskej vánek. Byla oblíbenou zastávkou, bohužel dnes
už nestojí. Oboje už vzala minulost. Výčepní originální recepturu tajil tak, že když
umřel, tak jí nestačil nikomu předat. Co se dá dělat. V dnešní hospodě U kolouška
http://ukolouska.cz/obcerstveni-u-kolouska-jiz-otevreno/
však můžeme ochutnat likér náhradní – DRÁTOVÁNEK – a tradici bylinnejch liguérů
převzala i nová hospoda. Ta už je ale bohužel 2 km mimo naší trasu. Doufejme, že do
tohohle faktu nebude strkat svý nezvedený rypáčky Eurounie, která s oblibou zakazuje
všechno, co vybočuje z řady.
Co dodat na závěr? Snad ještě to, že v letech 1944 – 45 byl Samotín opěrným bodem
partyzánskýho oddílu Záře, na což upozorňuje pamětní deska na domku č.p. 1, zvaným
„Partyzánka.“ Vlak sem ani nikam poblíž nejezdí a frekvence linkovejch autobusů taky
nejni nijak závratná. Navíc na případnej autobus musíte až do 2 km vzdálený Krátký.
Má vůbec cenu zajímat se o případný spoje? Uvidíme…..
Myslím proto, že bude daleko jednodušší opustit Dráteničky s nepravýma jeskyněma
tím způsobem, že potáhneme po červený čáře do Blatin. A aby vám ta cesta líp ubíhala,
můžete si aspoň v duchu přehrávat něco z přiloženýho materiálu…
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1037067545-pocesku/201322225720018-zdarskevrchy/titulky
https://www.youtube.com/watch?v=b6IuM3scDQo
Jak budeme scházet z kopce, bude skal ubejvat.
Kochat se pro změnu budeme pohledem na ty, kdož se
supěním budou kráčet proti nám. Po příjemným
klesání hustým smrkovým lesem opustíme voňavý
stíny stromů a vykročíme mezi louky, který budou
jistě touhle dobou plný pampelišek, mineme tam
dřevěnej mysliveckej posed a pak už to máme jen 300
m po safaltce a vsipujeme do další osady se zachovalou
vrchovinovou architekturou, která nám ( alespoň v tý
horní části) může připomínat alpský chalupy. Tou
obcí jsou
BLATINY
Dnes mají Blatiny necelou půlstovku obyvatel, ale
první zmínka o nich pochází už z r. 1707 – z čehož
vyplývá, že i ty byly založený až v poslední části
kolonizace a i ty na místě původního lesa, kterej byl vymýcenej pro potřeby železáren.
Obec nesla název Neustieff, což se psalo i foneticky Najštíf, ale v 19. století byl název
počeštěnej na Novosady. Stejně se ale pořád říkalo dál Lidově Blatiny (což znamenalo,
že obec byla založená na bahnitým terénu), přesto se ale tenhle název začal oficiálně
používat až v r. 1924. V r. 1735 dostali
i zdejší obyvatelé nový povinnosti –
„sbírati pro vrchnost smrže, obyčejné
houby a lískové oříšky…“ Docela
zajímavá robota, což? Za to však měli
vlastní pečeť se znakem zahrádky a
tří květů. I tady se jedná o protáhlou
ves
s rozptýlenou
zástavbou
a
mohutnýma soliterníma stromákama
– např. ta lípa u statku č.p. 17 je
chráněná jako památná. Blatiny jsou i
místem
kde
působil
jeden
z nejosobitějších malířů Vysočiny,
známej krajinář Josef Jambor (18871964). Zcestoval celou Evropu aby nakonec zjistil, že krajina kolem jeho chalupy je
nejkrásnější. Tady pak čerpal svou inspiraci.
Údajně je tu několik hospod, ale pro Blatiny je typický ještě něco jinýho. Možná, že už
v luftě cejtíte to všudepřítomný aroma pražícího se kafe. Ne nemejlíte se. Originální
pražírna kávy značky HOFR tu vznikla už v 90. letech, kdy se začaly znova obnovovat
drobný živnosti. Zahraničního investora tu však nehledejte. Název vznikl podle
křestních jmen dvou tehdejších společníků Honzy a Franty. Zpočátku to rozjeli ve
velkým stylu, pražilo se tu na dvě směny a měsíční produkce byla až 8 tun. V současnosti
je to už jen něco málo přes půl tuny a zásobujou hlavně okolní stravovací zařízení. Sami
si tu ovšem můžete nechat
namíchat jakoukoliv směs. A jak
chutná?
Vzorek
můžete
okoštovat
hlavně ve zdejší kavárně, umístěný ve
starý roubence, hned vedle pražírny
rodiny Kašparových. Svým způsobem je
taky raritou. Pokud jste ovšem milovníky
espressa, tady si dejte raději turka. Pokud
jste ovšem milovníky kafe s příchutí,
případně se šlehačkou, pak vás zdejší Hofr
speciál dozajista nadchne. Těch různejch
příchutí co tady můžete dostat… a k tomu
třeba domácí tvarohovou buchtu. Ať tak
nebo tak, je to dobrá volba.
Tekutiny ale stejně tak můžeme doplnit
třeba i v hostinci U Kosků na konci obce.
http://www.e-hospody.cz/u-kosku
http://www.ukosku.cz/#!o-hostinci/wck51
nebo v restauraci blízkýho jezdeckýho klubu na rodinný agroturistický farmě. Kromě
toho, že se tu můžeme věnovat tradičnímu obžerství je tu i možnost najmout si třeba za
tři stovky na hodinu koníka a vyrazit do okolí. Anebo kočár, bryčku… ale při našich
schopnostech bych nám nesvěřil ani žebřiňák. Takže dusot koní oželíme a do cíle týhle
etapy - zbejvá už jen asi kiláček – dorazímě pěkně po svejch. Možná rychlostí
jednonohýho švába, ale to už je fuk. Stejně už to bude jen po týhle okresce. Ale ještě
předtím, než vám prozradím kam mám s vámi dál namíříno, snad bxy přece jen stálo za
to provést ještě jednu kratší zacházku.
Na silniční křižovatce u rekreačního
střediska Gaudeamus odbočíme silničkou
vedoucí na Podlesí, případně si ještě
můžeme zkrátit cestu pod
vedením
vysokýho napětí. A vzít to cestou necestou,
polem nepolem i bez toho Mlhovo
malotraktoru. Chcete-li můžeme jít i
nalehko, pokud věci dobře ukryjeme v přilehlým lesíku. A proč že vás vlastně táhnu do
takový zapadlý prdele? Vždt tahle „prdel“ vlastně není ani pořádně označedná na
mapách. Ale vesnička kam máíme namíříno je vpravdě pohádková a jistě bychom si
vyčítali, pokud bychom jí minuli jenom tak, bez povšimnutí. Příležitost se prostě musí
využít. Můžete se podívat, jak se tady žije pohádkovejm bytostem. Najdete tu příbytek
Sněhurky, Rákosníčka, Karkulky, Budulínka, ale třeba i Rumcajse či Křemílka
s Vochomůrkou…
http://www.obrazky.cz/?q=POH%C3%81DKOV%C3%81%20VESNI%C4%8CKA%2
0PODLES%C3%8D&fulltext&mm=2#utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=hi
nt&utm_term=POH%C3%81DKOV%C3%81%20VESNI%C4%8CKA%20PODLES
%C3%8D&utm_content=obrazky
Všechny
tyhle
veselý
pohádkový
chaloupky najdeme právě v hotelovým
komplexu v Podlesí… a mají tam
dokonce i vlastní turistickou známku.
Naším původním cílem ovšem zůstává
Milovskej rybník se svými kempy a
tábořišti a docela solidním rekreačním
zázemím. Počítám, že slunce už pomalu
možná zapadá za kopec a nás to nutí
hledat nějaký místo k noclehu. Lesy tu
jsou, jak už jistě víte plný kamenů a tak
bych navrhoval zdejší kemp. Už třeba
kvůlivá sprchám a podobnej vymoženostem… a za osobu a stan dáte necelou stovku. I
když samozřejmě prohlídku bližšího okolí zcela nevylučuju.
http://kempmilovy.cz/
MILOVY
Únava po tůře je velká a tak hned hop
na terasu hospody (no, spíš moderního
hotelu) kde můžeme konzumovat něco víc,
než jsou hamburgery a utopenci. No a
taky samozřejmě sledovat vlnící se
hladinu rybníka s břehy obklopenýma
ševelícíma jehličnama hlubokejch lesů. Na
svý by si tu přišli milovníci koupání (i
tady je oficiální nudapláž), ale tahle roční
doba tomu asi moc přát nebude.
Milovskej rybník byl založenej v r. 1610
Vilémem Dubským z Třebomyslic na
potocích Blatský a Černý. A tenhle 6,5 ha
velkej a 4 m hlubokej rybník,
s travnatýma břehama a písečným dnem,
je vodstvem Černýho potoka, kterej sbírá
svý prameny pod Samotínem, zásobovanej
dodnes. Svýho času byl dokonce i
posilován vodou tekoucí náhonem od
Novýho rybníka na Blatinským potoce –
torzo tohohle náhonu je dosud v terénu
docela jasně zřetelný.
Tenhle křišťálově čistej rybník je i
místem, kde dříve stávaly sklárny O tý
zdejší prozradím jen to, že se po r. 1835 stala nejvýznamnější sklárnou 19. století na
Horácku. Vznikla tu tak i malá osada, příznačně zvaná Huť. V r. 1870 tu pak postavili i
novou brusírnu a stoupu na drcení křemene. Vyráběl se tu velmi širokej sortiment
výrobků a zdejší sklo dokonce získalo na světový výstavě ve Vídni v r. 1873 první cenu.
Jen o pár let později (1886) už byl ale zdejší provoz zastavenej a do r. 1894 byly
všechny budovy zbořený. Jak už jsem ale předeslal, nestávala tu jenom sklárna. Po
velkejch polomech v r. 1740 tu postavil Jan Karel Holomář – spráce panství, na svůj
náklad dřevouhelnou vysokou pec s kujnicí
(drátovnou) a při nájmu 1 040 zlatejch
ročně tu vyráběl i surový železo. K vysoký
peci poatřil i vrchnostenskej dvůr a
kořalna,ale období prosperity netrvalo
dlouho. Již kolem r. 1780 se začaly
projevovat obtíže s odbytem železa a pec
začala
pracovat
jen
nepravidelně.
Nepomohlo ani krátký oživení při
Napoleonskejch válkách a poslední ránu
zdejšímu podnikání zasadily vysoký pece
otevřený ve VÍTKOVICÍCH A BOHUMÍNĚ !!!!!!!!!!!!!! Pec vyhasla někdy kolem r.
1830, hamr s drátovnou – jehož budova stojí doposud pod hrází rybníka – fungoval až
do r. 1869.
V r. 1939 postavil u rybníka Alois
Chocholáš hotel, kterej fuingoval do r.
1949 jako zotavovna Devět skal. Pak ho
komunisti zabavili, přebudovali a
vzniklo tu rekreační středisko ROH,
v každým ročním období vyhledávaná
turistická lokalita. Dodnes to co má
nohy nebo čtyři kola, všechno v létě
vyráží buďto k Dářku nebo sem,
k Milovskýmu rybníku. Letní obraz?
Tisíce stanů a statisíce oddechujících,
kterejm je k dispozici právě tenhle hotel
– OREA Devět skal.
Prej jsou tu ještě další dvě restaurace… to říkám je proto, že na tu Oreu koukáte
poněkud rozpačitě. To nedalekej hostinec U Šlechtů působí víc vstřícně. Pro široký okolí
je to vyhlášený zařízení. Z místního jídelníčku je k ochutnání doporučovanej
HERÁLECKEJ OSTŘÁK S VOPEJKAČKAMI, ale ani ostatní by nemělo zklamat. A to je
přece cílem. Kamarád, ktertej už tu byl, mi sdělil, že byl zprvu vyděšenej názvama jako
třeba Kung Pao a la Vysočina, ale zároveň prej nevěřícně koukal na obrovský porce
masa, který místní kuchař s velkou láskou zapejkal pod tunama šunky, hermelínu nebo
nivy. A umí prej i hospodskou klasiku – poctivě a dobře.
Mňo, když se ráno vzbudíme, při pohledu do žracáků zjistíme, že nám po tůře
Milovským polesím značně splaskly a ať ruka šmátralka šmátrá sebevíc, moc už toho
nenašmátrá. To je neklamným znamením toho, že stav zásob je třeba doplnit. A
nejvhodnějšíém místem pro splnění tohohle záměru budou asi 3 km vzdálený Křižánky.
Je zcela na nás, zda k přesunu použijeme (pokud pojedet) případnýho dostavníku, či
pod heslem „Neváhej a choď!“ vyrazíme pěšky. To asi bude ta lepší varianta, protože
nám alespoň neunikne nic z širokýho okolí, zejména pak údolí meandrující Svratky,
která v těchto místech tvořila nejen hranici mezi jednotlivejma panstvíma, ale zároveň
byla i pomezní řekou mezi Českým královstvím a Markrabstvím moravským. Tuhle
funkci ostatně plní dodnes
V širokým údolím Milovský kotliny tu Svratka ve svejch náplavách tvoří četný
zákruty, po nichž ostatně možná dostala svý jméno. Tedy vezmeme-li za pravdivý základ
jrjího názvu slovanský slovo swart – tedy obracet se, neboli řeka co se vrací, meandruje
a ne germánský swarta – černá voda. V každým případě tu vodíme zářnej příklad
přirozenýho neupravenýho koryta, jakejch je v naší zemi už málo. Dost rozbahnělý
prostředí, skoro močály, s tůněma a slepýma ramenama, to je zdejší rašeliniště
připomínající spíš severskou tajgu,
než místo ve středu Evropy. Vodní
tok lemujou přirozený břehový
porosty důležitý pro zastíněný
hladiny, ale místama se tenhle
pobřežní lem rozestupuje a kopule
křovinejch i stromovejch vrb
vytvářejí volnější prostory. Je jasný,
že zjara, při tání sněhu nebo třeba i
po větších deštích, je celá tahle niva
zaplavovaná, přesto je to ale krajina
libá pro oko a podněcující lidovou
tvořivost. Jak jinak si vysvětlit to
množství malířskejch pláten již
zmiňovanýho Josefa Jambora?
Za křižovatkou s odbočkou na Březiny
překročíme u obce Moravský Křižánky
zemskou hranici a za autobusovou
zastávkou,
už
mezi
barákama
situovanýma převážně při místní
komunikaci, vstupujeme do vlastních
Křižánek, teda těch českejch.
KŘIŽÁNKY
Ty český Křižánky asi ale stejně
vznikly dřív a teprve později se rozšířily
i na Moravu. První zmínka o nich
pochází ze záznamů z r. 1392, kdy je obec v popisu Rychmburskýho panství uváděná
jako „villae in Krizankow.“ Když si pak v r. 1347 vzal majitel
zdejšího panství Jan z Pernštejna za manželku Barboru
z Valdštejna, zajistil jí věno mj. i na týhle vsi. Zajímavý taky může
bejt, že v období 1500 – 79 nejni obec v dobovejch pramenech
vůbec nikde uváděná a to ani když v r. 1564 dával Vratislav
z Pernštejna část svýho panství do zástavy novoměstskejm. Fakt,
nikde ani zmínka! Teprve v r. 1580 nacházíme záznam, podle
kterýho byli křižánkovští zavázaný brát pivo od nopvoměstskejch.
A k tomuto panství pak byla obec později i připojená. O pár let později (1578) se tu
uvádí 9 usedlostí, pstruhovej potok a pstruhovej rybník.
V pobělohorský době zde Šimon Kratzer postavil sklářskou huť, kterou pak 28.9. 1642
prodal dosavadnímu misterovi svý huti na Vříšti Janu Hanzalovi Fridrichovi a pronajal
mu i ves s osmi osedlýma. Ten tu pak postavil ještě i novej dvůr a přikoupil tři starý
selský grunty. Ještě koncem 19. století měla vesnice horskej ráz a většina domů tu byla
dřevěná. Tnhle obraz si v podstatě zachovala dodnes. Díky všem těmhle roubeničkám je
největší vesnickou památkovou rezervací (od r. 1995) v oblasti Vysočiny. Naleznete tu 45
kulturních památek, včetně kapličky, která byla v r. 1863 přestavěná z původní starý
dřevěný zvonice. Možná vás bude zajímat i to, že tu ještě relativně nedávno stával hamr
s široko daleko proslulou výrobou pilníků. Dnes
o tomhle zapomenutým řemesle informuje už
jen NS s šesti stanovišti na Českej kopec.
Neméně zajímavá může bejt i NS Milovská.
http://projekty.krizanky.eu/projekt/milovskastezka.html
Obec, ač nevelká, má samozřejmě i
svůj znak. Již od r. 1749 jej tvoří
stejnoramennej kříž se čtyřmi
menšími křížky mezi ramenama a
doplňujícím
motivem
je
svatováclavská čepice, připomínající
novoměstský knížata z Ditrichsteina,
stejně jako dva vinařský nože z jejich
rodinnýho erbu.
Pro milovníky bílý stopy můžu prozradit, že pravděpodobně první lyže na Vysočině
používali zdejší lesník Resch a učitel Houdek, kteří si je objednali přímo z Norska a to
už v r. 1886… no a odtud se pak lyžování šířilo dál.
Okolí
Křižánek
je
naprosto
nezaměnitelný a snad i proto je tu víc
chalupářů než trvalejch obyvatel. Ovšem
těch necelej 400 starousedlíků je tak
pilnejch, že díky nim získala v r. 2011
obec titul vesnice roku. Jsou tu i tři
rybníky, z nichž nejvetší a nekrásnější je
ten
Kyšperskej,
lapidárně
zvanej
Kyšperák. Je samozřejmě možný, podle
toho jak nám bude vycházet čas a
zdržíme-li se někde víc než jsme
předpokládali, tady taky celej Trail
ukončit. Křižánkly jsou totiž šikovně
umístěný na trase pravidelnejch autobusovejch spojů mezi Svratkou či Novým Městem
na Moravě, odkud pak jezdí i vlak. Budu ovšem předpokládat a vycházet z toho, že
máme ještě k dobru tak 1 – 2 dny a tak po zakoupení všeho možnýho a potřebnýho,
jedlýho i pitnýho, či případným očerstvením ze v hostinci Za řekou
http://www.hele.cz/hostinec-za-rekou
… budeme chtít pokračovat dál ve stopě. Až na krátký úseky nás bude čekat mírná
kopcovitá krajina.
Osadu teda opustíme po modrý značce a u Českejch Křižánek začneme pomalu
stoupat na okruh po dalších vyhlášenejch skalních vrcholech nad Svratkou. V týhle
souvislosti mě napadá, že jsem vám nejspíš nesdělil ještě jeden zajímavej zeměpisnej
fakt – totiž ten, že zatímco na světě existuje 14 osmitisícovek, Žďárský vrchy mají
naopak hned 14 osmistovek… ale to jen tak na okraj.
Za posledními domy se opět noříme do hustýho sakra lesa a pak to traverzem
střihnem k rozcestí Plaňovka. Je tady taková malá besídka a tím i příležitost pro ty,
kdož si tu chtějí vyndat energii sbalenou na cesty a zhluboka si loknout. Možná to bude
potřeba. Nejenže se stezka ztrácí v lese, ale navíc nás čeká
asi 440m poměrně ostrýho stoupání, pro tuhle etapu
ovšem spíš vyjímečnýho. Prudký stoupání, připomínající
takovej nebeskej žebřík nás pak vyvede na vysněnej
vrchol, k rozlehlýmu souskálí, jehož převýšení je ale lepší
pro vás v tuhle chvíli nevědět. I když, s trochou nadsázky
se přece jen dá říct, že by to sem zvládnul i vymakanej
vozíčkář. Sem tam sice zakopneme o výmoly či kořeny
stromů, zpocený budeme až na… no však víte kde, ale
pro následující krásu to rozhodně stojí. Míjíme i četný
brabeniště, což je neklamnou známkou čistoty zdejší
přírody. A brzo už pak začnou další skalnatý srázy a to je
znamením, že se tu vlesích skrejvá i horolezecká lahůdka
– ČYTŘI PALICE, skály, který jsou pro svou podobu
s Dráteničkama jejich častým cílem.
ČTYŘI PALICE
Ještě pár kroků lesem plným krásnejch
smrků a ztepilejch buků a už jsme tam.
Vysoký skupině skal, dřív taky nazývanejch
Černý skály, dominuje Paličatá, se čtyřma
mohutnýma palicema, podle nichž nese útes (s
věžemi Sfinga, Kobyla, Paličák a Bašra) jméno
dnes. Na tyhle čtyři vrcholky, 50 m dlouhý a až
Čtyři palice od Devíti skal
33 m vysoký, jež jsou od sebe oddělený
malýma sedýlkama, navazuje ještě
Děvín (27 m) a Tvrz (25 m) a o kousek
dál
skalní
hřeben
Opomenutá.
Z odbornýho popisu jejich vzniku by
byl chytrej jenom geolog a tak ho teď
vypustím… stejně je to všechno a jedno
brdo – pořád jen mrazový zvětrávání. Na týhle jedný z devíti PR ve Žďárských vrchách
je na 37 ha chráněnýho území skal na tři prdele, ale stejně horolezci žbrblaj, že ne na
všechny se smí lézt… a přitom tu mají v okolí na 119 značenejch výstupů! Pokud je snad
chcete napodobit, pak bych doporučoval tu vedlejší skálu. Ta je zezadu, kde nejni tolik
příkrá, docela tursticky přístupná… ovšem s nezbytnou opatrností a pokorou. Po
skalních výběžcích a balvanech se dá, byť obtížně, vylízt až na vrchol. Ovšem výstup,
ani samotnej vrcholek nejsou nijak jištěný. A tak to lze doporučit jen těm z nás fyzicky
zdatnějším a netrpícím závratěma. Římž si myslím, že jsem
právě seškrtal všechny případný abonenty. Ale kdyby to
přece jen někdo chtěl zkusit, tak se m u výhled odtud může
zdát bejt poněkud omezenej. Ale i tak (alespoň podle
informací od skálolezců) je to prej silnej zážitek. Pořádně se
pokochejte, protože přesto
všechno je tenhle výhled
považovanej
za
jeden
z nejzajímavějších.
Připadáte
si
jak
na
vyhlídkový lodi, která pluje
lesem a krajina kolem vás je
jako vystřižená z reklamy na
Žďárský vrchy. Dobře jsou
odtud vidět i kouzelný Dráteničky, Devět skal a celej
hřeben s Žákovou horou, kterej už jsme absolvovali, lesy
zrcadlící se v hladinách rybníků i Křižánky přímo dole
pod
náma.
Kraj
jako
stvořenej podle básníkovejch
představ.
Pokud
ovšem
neakceptujete zážitky jakoby
stvořený jen pro horolezce,
pak pro případnej piknik
doporučuju tu menší skalku
opodál, která je jakoby
ideálně vytvarovaná právě
pro takový posezení.
Tož, zlatej
hřeb dnešní
etapy máme za sebou, čímž
ovšem nechci říct, že dál už to bude nezajímavá nuda. Do cíle nám zbejvá ještě 7 km a i
ty vám přinesou mnohý podněty pro pozdější vzpomínky.
Po krátkým odpočinku bude lepší poradit se s turistickým ukazatelem. Ale pozor, jsou
tady vlastně dva, vzdálený od sebe asi 200 m! Nás ovšem uzajímá hlavně modrá trasa
(modrá je moudrá), i když třeba už jen proto, že má vést asi 1 km po pohodlný lesní
pěšině. Terén nebude nijak namáhavej, ale protože se tam nedá zajet autem, můžeme se
těšit, že snad potkáme jen málokoho. A kam že vás to zase táhnu? No, zajdeme si na
Perničky. Pozor, schválně píšu Perničky s krátkým „i“, protože to místo má s perníkem
máloco do činění… i když… To ostatně zjistíe za malou chvíli, protože… ano! Támhle
jsou! Ptáte se kdo nebo co? No přece jedna z hlavních dominant celý týhle oblasti
Žďárskejch vrchů - Milovské Perničky, jedna z nejčastě fotografovanejch skal.
MILOVSKÉ PERNIČKY
Skupina tří větších a dvou menších
rulovejch skalních bloků, 1 km
severozápadně od Čtyř palic, je
stupňovitě usazená v zarostlejším svahu
sklánějícím se do údolí Svratky. Skalní
útvary, dávající tušit původní ostřejší
vrcholky, se nacházejí v samotným srdci
Žďárskejch vrchů, na zalesněným
hřebenu, kterej se táhne až ke Svratouchu
(fakt, ať už jdete odkudkoliv, všude samý
lesy). Název Perničky vychází ze
zajímavejch skalních prohlubní, jistejch
anomálií na vrcholcích skal, kde se erozí
vytvořily specifický skalní mísy, který snad svým tvarem mohly připomínat mísy na
perník. No ano, to lidská představivost přiřkla romantickejm skalním útvarům a mísám
lidskej původ a nazvala je pernice, což vskutku byly mísy na hnětení těsta, ale i na mletí
máku… prostě perničky.A jak jsem říkal, s krátkým „i.“ Je jich tu podchycenejch asi 11,
mají průměr 20 – 87 cm a hloubku 6 – 30 cm. U některejch je i zřetelnej jakejsi
odtokovej žlábek. Snad i proto jsou taky
třeba pokládaný za kultovní obětní mísy.
Pověsti ale tvrdí, že mohly sloužit i
k zapalování strážmích ohňů, k drcení
obilí za husitskejch či švédskejch válek,
když se obyvatelstvo skrejvalo v lesích,
prostě představivosti se mezci nekladou.
Milovský, nebo taky Velký perničky, na
rozdíl od taky nepříliš vzdálenejch
Rybenskejch perničků, jsou mohutný a
krásný skály s rozsáhlýma balvanitýma
sutěma, ve vejšce 775 m, rozkládající se
na 20 ha PP. Nejmohutnější je 25 m
vysoká Poradní skála, ale krásný jsou i Supí hlava a Smrková věž a pod cestou pak
Cestář a Mohyla. I tady lze při pečlivým průzkumu najít malou jeskyňku. Kamenitý
uskupení by bylo přímo rájem pro skalní lezení, ale tady mají šplhuni zaracha. I tak
tady ale bejvá v sezoně dost živo a proto si musíme pochvalovat termín, kterej pro naše
traily volíme. Nemusíme teď aspoň čekat, až tu nikdo nebude. A myslíte, že má smysl
minout je bez vyšplhání se na vyhlídku? Nemusím vám ale prozrazovat, jak je to s tím
vzrostlým lesem vokolo. Koukání je omezený a v podstatě to samý jsme viděli už před
chvílí na Čtyřech palicích.
No a teď se radujme, proptože vocaď už vede cesta dolů z kopce ( s malým
překvapením, který si ale pro tuhle chvíli ještě nechám pro sebe). Turistický rozcestí
Velký perničky leží v lese pod skalním útvarem. Tam se dočteme, že ke Zkamenělýmu
zámku jsou to jen dva kilometry a v popisu cesty stojí, že zprvu téměř rovným terénem,
pak střídavě po lesní cestě a asfaltce, stále po centrálním hřebenu tvořícím strop rozvodí,
tzv. Střechu Evropy. Bohužel – a to jsem to překvapení dlouho neudržel – posledních
500 m budeme prudce stoupat na vrchol kopce, na němž se Zkamenělej zámek nachází.
ZKAMENĚLÝ ZÁMEK
Proč ten zavádějící název? Při
vzdálenějším pohledu se může zdát, že
skalní bloky (765 m) skutečně
připomínají hradní ruiny. Přesto je
Zkamenělej zámek zatím nejmenší ze
všech skalisek, který jsme na Trailu
viděli. Jsou nejvejš 10 m vysoký, zato
jsou
podkovovitě
uspořádaný
a
ohraničujou
průchodem
otevřenej
vnitřní prostor o rozměrech zhruba
40x16 m. Vejde se sem hodně osob a tak
v místě s pohádkovým jménem skalní bloky
poskytovaly
potřebný
útočiště
našim
předkům.
To přirovnání k hradu zase nejni tak
docela od věci. Všichni tu obdivujou skály a
málokdoví, že tohle místo bylo osídlený už
v mladší době kamenný. Stávalo zde totiž
prastarý, snad ještě předkeltský hradiště,
později (v 6. a 7. století) využívaný i starými
Slovany. Je snad přece jen něco pravdy na
tom, že blízký Perničky mohly sloužit ke
kultovním oučelům? Jak se říká – nic nejni nemožný. A ani to oppidum nebylo poslední.
Ve 13. – 14. století tu tady pravděpodobně taky stával dřevěnej pomezní hrádek, později
nazývanej Starej Karlštejn. Ale i o něm se bohužel jen málo ví. A tak z toho všeho tady
zůstaly jen terénní nerovnosti, s náznaky
pozůstatků valů a příkopů. A samozřejmě
taky pověsti o skrytejch pokladech, který
va velkej pátek hoří a jsou hlídaný velkou
spoustou fantastickejch příšer. Když tu
ovšem přespával kamarád Kubrt, tvrdil,
že nezahlídnul ani Bílou paní. I tyhle
skály jsou občas využívaný místníma
horolezcema, ale pro lesnatej porost nejni
nikam vidět.
Je mi jasný, že už jste utahaný jak
velbloudi po tejdenní cestě Saharou, ale
ještě vydržte. Už to trápení nebude
dlouho trvat… vždyť i ten Trail už se chýlí ke konci. Do cíle do Svratky to máme 3 km,
byť „vzdušnou čarou.! Ale o moc víc to nebude ani po tý modrý. Vlastně… po modrý..,
to bych tomu dal. Ze začátku ještě jo, to po ní jdeme ještě asi 200 m až k rozcestí Knížecí
studánka. Jak už sám název napovídá, je to studánka na místním Cikánským potoku, co
má hned vedle hezký dřevěný posezení se stříškou, romanticky vsazený doprostřed lesa
s bublajícím potůčkem. Tady si můžete „sehnůť a ani sa nehnůť“ a až se rohodneme
pokračovat, tak to bude asi kilomter souběžně po modrý i červený tak, abychom se
dostali ke karlštejnskýmu rozcestníku (781 m), kde jsme zároveň v nejvyšším bodě
dnešní etapy. Zatím jsme stále ještě putovali lesem, ale to už se brzy změní. Pojdeme
kolem chat a před náma už vidíme červenej loveckej zámeček Karlštejn, což znamená,
že jsme od Zkamenělýho zámku dorazili k zámečku loveckýmu.
KARLŠTEJN
Ale pozor! Zdejší Karlštej nezaměňovat
s Karlštejnem nalézajícím se poblíž
teritorií Brdskejch supů. Jde skutečně jen
o shodu jmen. Zdejší rokokovej Karlštejn
začal stavět až Filip Kinský a to v r. 1776.
Týhle stavbě ovšem předcházela ještě
jedna. Takže pěkně popořadě.
Nejprve zde dala Františka Rosalie
Beatrix Berková z Dubé, manželka
Viléma Leopolda Kinského, vybudovat
kapli Sv. Jiljí, která byla vysvěcená v r.
1708. A teprve o sedm desetiletí později
začal jejich potomek Filip další stavbu.
Jeho první pobyt v loveckým zámečku, obklopeným i nově založenou oborou, se
datuje rokem 1787. Jednopatrovej zámeček, se třema křídlama sedlovou střechou, je
dobovým dokumentem romantický nálady vrcholovýho baroka. V jednom z jeho křídel
se nacházela kuchyně a v druhým,
v levým přilehlým pavilonu kaple.
V prvním
patře
mělo
panstvo
k dispozici hodovní síň, obytný místnosti
se naopak nacházely v přízemí. V těsný
blízkosti sídla se nacházejí do pravýho
úhlu zalomený budovy, sloužící dříve
jako konírna a hospodářský zázemí.
Podíváte-li se na hlavní průčelí, jistě vaší
pozornosti neunikne balkon zdobenej
kovanou mříží. Tu v rámci robotních
povinností vykoval chalupník Kaplan.
V r. 1823 koupil za jeden milion
zlatejch (s celým Rychmburským panstvím) tenhle loveckej zámeček hrabě Karel
Alexandr Thurn-Taxis, kterej pak zrušil oboru a ze zámečku udělal myslivnu a
ubytovnu pro lesní zaměstnance, ku kterýmužto účelu sloužila budova až do II. světový
války. Poté se zde nacházelo rekreační středisko KRASu OLP Prostějov, takže tvrdí-li
vám někdejší zaměstnanci, že se jezdili rekreovat na Karlštejn, můžete jim to směle věřit.
Stejně tak firmě Glacis Forte, že jí v dnešní době Karlštejn patří. Veřejnosti tu byla
ještě nedávno přístupná restaurace a snad i venkovní bazén. Dnes cedule Private na
vratech hovoří řečí jednoznačnou. Asi to tam funguje i v zimě, protože tam mají čtyři
nádrže na PB a řekl bych že ne dost citlivě umístěný. Točil se tu i film Temno a některý
díly Četnickejch humoresek a pro nás je to – aspoň zvenku – lákavá podívaná. Můžete si
třeba všimnou i toho, jak autoři stavby respektovali princip symetričnosti. A kydž už
tak stojíme u tý brány, je taky dobrý se obrátit a sledovat lesní průsek na Čachnov, na
jehož osu je Karlštejn situován.
Dlouho nás to teda nezdrží a můžeme se vrátit na silničku, zvynou „Cínová cesta“ ( i tý
jsou pěkný výhledy a dá se po ní bez velkýho stoupání pohodlně dojít až do Svratky…)
a třeba i odbočit na zdejší svrateckou sjezdovku, ale co tam, když už je mimo provoz a
lyže nemáme, že? Pak už netrvá dlouho a šlapeme kolem prvních chat i kolem krásně
udržovaný roubený chalupy, až ke golfovýmu hřišti, dalo by se říct, že historickýmu,
protože bylo založený už v r. 1940! Tehdá ho projektoval svrateckej výtvarník Alois
Chocholáč.
V sedmdesátejch
letech bylo rekonstruovaný a na
devítijamkovým hřišti se tu
dodnes
pořádají
celostátní
turnaje.
Svým způsobem byl jeho
součástí
i
támhleten
prvorepublikovej hotel Mánes,
kdysi nejmodernější na Vysočině,
s rozlehlou zahradou, lavičkama,
altánem a dokonce jezírkem
s rybičkama. Dnes se ovšem
vzpamatovává
z mnohaletýho
chátrání a opravuje se. Líp se
teda budeme mít až ve městě, třeba v restauraci U Šilerů, kde se dá dobře najíst.
Nad ulicí České armády se pak stezka stáčí vpravo a vstupujeme do města Svratky.
SVRATKA
Svratka je malý městečko vzniklý ze starobylý osady ležící na
stejnojmenný řece, kde jsme si už o vzniku tohoto jména řekli
svý. Historie Svratky spadá už do 14. století – nejstarší zpráva je
z r. 1350, kdy patřila k Rychmburskýmu panství, s centrem na
rychmurským hradě, čímž byly daný základy pro osídlení tohoto
kraje. Když v r. 1392 postupoval Smil z Pardubic opanství Otovi
z Bergova a Bočkovi z Poděbrad, vyjmenoval v postupovacím
zápise všechny obce panství, mezi nima i městečko Svratka.
Dodnes si tenhle statut zachovalo, i když s určitejma
přestávkama a i přesto, že v něm žije asi jen 1 500
stálejch obyvatel. Až do bitvy u Lipan byla celá
oblast v rukou husitů. V r. 1485 zapsal zemskej
písař Martin z Dobronína do Zemských desek:
Swratka, městečko celé s rychtú, ves řečená Swratůch
k téže rychtě příslušející, Krzizankowie, polovice wsi
pusté, Heracz, ves po řeku Swarzov.
Roku 1558 bylo Rychmburský panství prodaný
nejvyššímu sudímu království a hejtmanu
chrudimskýho kraje Zdeňku Berkovi z Dubé a na
Lipé. A právě tehdá byl Svratce udělenej městskej znak – půlenej štít, v jehož levým
zlatým poli je černá ostrve a v pravým stříbrným poli vyvrácená lípa se sedmi kořenama.
Nezdařilýho povstání českejch stavů proti králi Ferdinandovi I se bohužel zůčastnil i
majitel hradu Vilém mladší z Valdštejna a ten pak za trest přišel o zámek i městečko
Rychmburk,Svratku, Skuteč a Hlinsko a taky o 60 vesnic a dvorů. Svratka pak v r. 1627,
po vydání Obnovenýho řízení zemskýho, ztratila svý městský práva a musela vydat i
všchny výsadní listiny.
Za třicetiletý války trpěl celej kraj nájezdama všech možnejch vojsk. Válka vyháněla
lid do lesů, kde se z něj stávali psanci ( pozor, psáno s malým „P“! Aby to zase na sebe
něldo nevztahoval!). Mnozí obyvatelé se bouřili i proti rekatolizačnímu úkladu a
těžkejm robotám.
Od r. 1706 do r. 1823 držel Rychmburský panství rod Kinských. V reversu císaře
Karla VI ze 17.1. 1729 se říká, že bývala v městském stavu obec Česká Svratka před
dávnými časy, ale stav ten beze snadu skrze vojenský vpády k zrušení jest přišel a svratečtí
nemohouce žádných privilegií proukázati, za sedláky a chalupníky držáni býti museli.
Tehdy totiž obec požádala, aby jí zase byly potvrzený trhy, na něž měli výsadu (1728 –
takže rok trvalo vyřízení…). Dalčí trhy obdrželi r. 1836. Starší privilegia však buď
shořela před tímhle rokem, nebo,
jak už bylo naznačeno, si je zámecký
oficíři vypůjčili navždy. Z tehdejších
majitelů snad stojí za zmínku Filip
Kinský, kterej zde založil některý
průmyslový závody a začal na
Vysočině pěstovat len, no a taky, jak
už víme, dal vybudovat rokokovej
loveclej zámeček Kalštejn.
V r. 1823 bylo panství prodaný
bavorskýmu
šlechtici
Karlu
Alexandru Thurn – Taxisovi. A to už se blížila ta důležitá doba, kdy Josef II, v r. 1781,
vydal dva veledůležitý patenty: Toleranční – jímž bylo povoleno i protestantský vyznání
a taky patent o zrušení nevolnictví. Poddaní už nebyli svám pánům povinný, kromě
roboty, žádnýma službama. To platilo až do r. 1848, kdy Ferdinand V zrušil robotu
úplně, čímž zanikly i vrchnostenský úřady. V souvislosti s tím pak v r. 1850 ve Svratce
vznikl okresní soud a v r. 1855 i okresní úřad. 19. století je pak i dobou rozvoje zdejšího
průmyslu (papírna Ignáce Fishera na Cikánce u Svratky, sirkařství Ignáce Gebase
apod.).
A pak přišel rok 1867, ve kterým
„…císařský a královský úřad v
Hlinsku oznamuje tímto politickému
představenstvu ve Svratce, že jeho c.k.
apoštolské Veličenstvo, císař pán,
ráčil nejvyšším rozhodnutím ze dne
6.7. 1867 městečko Svratku k městu
co nejmilostivěji povýšit.“ Na počest
toho pak byla za 100 zlatejch na
náměstí postavcená socha Sv.
Václava.
To
povýšení
pak
samozřejmě napomohlo i dalšímu
rozvoji, kterej na čas přerušila I. světová válka, ve který i svrateční přinesli své oběti na
životech. Za 1. republiky pak vznikly první autobusový spoje, rozvíjel se podnik Mars,
tavedla se elektrifikace, telefon… včetně další výstavby. A Svratka už se taky stávala
velkým turistickým centrem….
Období II. světový války opět
předvedlo zdejší obyvatele v pozitivním
světle. Svý zemi zachovali věrnost, což
dokázali
třeba
spoluprací
s partyzánským oddílem Vpřed pod
velením mjr. Nikolaje J. Melničuka –
Orla (mimochodem – vysílačka tohoto
oddílu byla rafinovaně umístěná hned
vedle německý četnický stanice, aby se
ztížilo její vypátrání. Zdejší odbojáři se
významně podíleli i na květnovejch
osvobozovacích bojích. Bohužel i tady
ještě
sověti
podnikli
9.5.1945
nesmyslenj nálet na prakticky již
osvobozený město. Odneslo to na 40 domů.
K poválečnýmu vývoji, rozvoji a urbanistickýmu ruchu se tu vyjadřovat nebudu,
probíhaly v podstatě jako všude jinde. Za
zmínku ale možná stojí to, že na přelomu
70. a 80. let, v dobách studený války, bylo
zamýšleno umístit do lesů nad obcí rakety
středního doletu. Možná, že jste si při
našem putování, všimli těch širokejch
lesních cest nad Moravskou Svratkou,
vysypaných hrubým štěrkem. To jsou
pozůstky tohohle plánu. Dodnes týhle
oblasti říkají místní „Na Peršingu,“ což je
jistě víc než výmluvný. Ještě, že se tenmhle
plán nerealizoval. Přišli bysme tak o víc,
než o jednu z etap našeho trailu.
Jistě už jste si všimli i toho, že město je řekou rozdělený na dvě části – na českou a
moravskou.
Ta Moravská leží na pravým břehu řeky a je samozřejmě historickou částí Moravy, na
rozdíl od osídlení na levým břehu, který leží v Čechách. První dvě chalupy byly na
moravský straně postavený počátkem 17. století (první zmínka 1626). V r. 1644 tu stály
chalupy už tři a osadníci , původně Němci, byli zapsaný k rychtě v německým Sněžným.
Obec se začala nazývat Svratka Moravská a v r. 1775 už tu bylo 15 domků. Po r. 1815
byla připojená ke Křižánkám a od r. 1875 nabyla samostatnosti o kterou pak přišla v r.
1960, kdy byla sloučená s druhou stranou města. Jeho součástí je i jakési prodloužené
předměstí, při příjezdový silnici od Křižánek, který sese název (opět podle toho na
jakým břehu se nachází) Česká nebo Moravská Cikánka. Osídlení v týhle oblasti vlastně
vzniklo v souvislosti s panskou železářskou hutí, která tu vznikla někdy kolem r. 1717 a
k níž patřila i šmelcovna, restovna, uhelna a samozřejmě že i taky hospoda. V r. 1801
byla huť přeměněná na papírnu, ta potom v pilníkárnu a ještě později se tu vyráběly
hokejky.
A aby byl výčet čtvrtí úplnej,
je ještě třeba zmínit se o názvu
poslední z nich – Račana. Je
odvozenej od množství raků,
jimiž oplýval potok Řivnáč
tudy protékající. A i když už se
jeho čistota podstatně zlepšila,
dnes byste tu ty klepetáče
hledali marně. Zato se tu kupí
celá řada starejch roubenejch
stavení drobnejch řemeslníků
z 18. století, který se jakoby
zázrakem dochovaly do dnešní
doby.
Aco že je ještě ve městě
zajímavýho? Vychrlím to na vás z jedný vody načisto: kostel Sv. Jana Křtitele, fara,
zvonice, náměstí s kašnou i netradiční soškou houbaře na ní, sokolovna… vás ale asi
bude nejvíce zajímat možnost občerstvení. Nabízím tudíž třeba tyhle varianty:
http://usilleru.wz.cz/
http://restauraceuberusky.cz/
Bohužel pro nás, Svratka nemá železniční spojení. Nejbližší stanicí je 6 km vzdálenej
Čachnov, nebo 13 km vzdálený Hlinsko na trati Havlobrod – Chrudim – Pardubice
Autobusový linky jezdí do Hlinska, Žďáru, Jihlavy, Brna, Skutče, Prahy… Snad do tý
doby, než to budeme potřebovat, nějaký nový jízdní neřády zjistíme. Dopředu je to
ovšem těžký tipnout, pakliže jaksi dost dobře nevíme, kdy sem vlastně dorazíme.
Zatím ci vezměme – čistě hypoteticky – že jako správný trampíci hodláme využít služeb
ocelovýho oře. Jak se ovšem dostat do výše jmenovanýho Čachnova? Tak složitý to zase
nejni. Nejjistější bude střihnout to přes Svratouch.
SVRATOUCH
Je to samostatná obec, ale my to možná ani nezaregistrujeme,
protože na první pohled vypadá jako pokračování Svratky. Tak už to
ale bejvá… jedno městečko končí, druhý hned začíná.
O Svratouchu je první zmínka v r. 1392, když svý panství prodával
Smil z Rychmburka. V 15. století tu byla sklárna, kde je doložen
mistr Lorenc Preissler. V 17. století byla obec vrchností považovaná
za kacířský hnízdo, kde prej žije spousta tajnejch nekatolíků. Asi na
tom něco bylo, poněvádž se hned po vyhlášení tolerančního patentu (1871) ve
Svratouchu přihlásilo k evangelický víře plných 48 rodin! Samozřejmostí je, že se hned
pustili do stavby svýho vlastního svatostánku, kterej dokončili jen o dva roky později.
Zdejší obyvatelstvo se živilo hlavně hrnčířstvím a klempířstvím – což vlastně bylo pro
celý okolí to nejrozšířenější zaměstnání. Dnes už je Svratouch převážně jen rekreační
obec. I tady by se dalo najít pár hezkejch roubenek, ale ty protentokrát nebudou cílem
našeho zájmu. Spíš budeme mít zájem jak odtud pokračovat dále. Budeme-li mít kliku,
projedeme obcí nějakým autobusem kterej bude mít namíříno do Čachnovam jináč to
halt budeme muset vzít po svých (3 – 4km)… což by asi stejně byla hezčí varianta,
protože se jde po žlutý a převážně lesem, kterej silnice obchází táhlým obloukem. To už
ale bude záležet na místě, času a zbylejch sil.
ČACHNOV
No, na závěr teda snad
dorazíme do Čachnova. Ten zdá
se, bude hrát roli cílový pásky
letošního trailu.
Tahle obec se pravděpodobně
vyvinula z původní osady Ruda,
která tu vznikla už v 15. století
v souvislosti s těžbou železný
rudy (jak příhodnej název,
nemyslíte?). Oficiálně se ale
uvádí, že Čachnov vznikl až na
počátku 18. století, při hamru
vybudovaným zde v r. 1733. V r.
1789 tu stálo už 25 domků a v r.
1833 byla osada vedená jako
dominikální ves s 20 domy,
panskou myslivnou a střelnicí a
126 obyvateli. V tý době už
tady taky stál barokní loveckej
zámeček, kterej tu i s oborou
nechal vybudovat hrabě Kinský
v r. 1770. Svůj význam už ale
záhy ztratil, protože už další
majitel Thurn-Taxis nechal
nedaleko
odtud
(4
km)
vybudovat
Karlštejn
a
rčachnovskej objekt přestal
využívat. Později ho přeměnil
na hájovnu, oboru zrušil úplně,
což je vlastně osud, kterej pak následoval i samotnej Karlštejn. Ve 20. století sloužil
zámek potřebám Východočeskejch lesů a v současnosti, i když je částečně obydlenej a
sem tam jsou vidět stopy oprav, celkově chátrá a nejni přístupnej. Čachnov miloval a
rád sem jezdil známej herec a noblesní člověk Radovan Lukavský (+ 2008).
Pro nás je ale nejdůležitější to, že v r. 1896 byla v Čachnově zřízená železniční stanice,
na nově vybudovaný lokální trati, která se stala výchozím místem pro turisty celýho
Svratecka. A nejen pro ně. Velkou roli sehrála i díky pily firmy Eissler a synové.
V souvislosti s omezováním osobní dopravy a tzv „optimalizace a hledání úspor“ byla
bohužel osobní doprava na týhle trati téměř nebo prakticky úplně zastavená v r. 2011.
To byla velká rána pro turisty a běžkaře a tak snad i proto byla v r. 2013 doprava opět
obnovená. No, doufejme, že než sem dorazíme, tak do tý doby zase trať nezruší a bude
to tu ještě fungovat. My pak budeme mít na vybranou dva směry. A potože se v těchto
místech bude naše výporava dělit, uvidíme, zda to dřív pojede pražskejm a jihočechům
na Skuteč – Pardubice a Prahu, nebo severomoravský větvi přes Poličku a Svitavy na
Českou Třebovou…..
A tímto se taky s vámi mí drazí spolutrailovníci prozatímně loučím a těším se na
květnový setkání s vámi. Tam pak taky předám pomyslný veslo Brdskejm supů, na
kterejch pak bude plánování trailu v r. 2017. proslýchá se něco o Broumovskejch
stěnách…. Tak uvidíme.
AHOJ VE STOPĚ !