1. Prameny a metoda Po více než sto letech jsou

Transkript

Přehled výzkumů 46
P ŘEDMOSTÍ . K ONTEXT
PŘEDMOSTÍ. THE
PALEOANTROPOLOGICKÝCH NÁLEZŮ
CONTEXT OF PALEOANTHROPOLOGICAL DISCOVERIES
Jiří A. Svoboda, AÚ AV ČR Brno
Abstract:
Paleoanthropological materials from Předmostí were recovered by J. Wankel in 1884, K.J. Maška in 1894, M. Kříž in 1895 and
K. Absolon in 1928 (and probably 1930). The aim of this initial study was to create a list of these finds according their discovery
dates and to place them into the spatial context of the site in general and the burial area in detail. We propose that a long-term tendency to deposit dead bodies outside the settlement centers, “below the rock”, could result in an accumulation of human remains
at one place, where they were opened to various postdepositional processes.
Key words:
Předmostí, Gravettian, Moravia, burial area, postdepositional processes
1. Prameny a metoda
Po více než sto letech jsou paleoantropologické nálezy
anatomicky moderního Homo sapiens z Předmostí stále
předmětem zájmu coby největší známá akumulace kosterních pozůstatků svého druhu. Lze dokonce říci, že nejasnosti kolem nálezových okolností i interpretace tento
zájem jen stimulují. Jak známo, podstatná část paleoantropologického materiálu byla zničena v roce 1945; v Moravském zemském muzeu je dochován zlomek dolní čelisti
dospělého jedince Př XXVI (Vlček, rkp. 1952; příloha B)
a určité části postkraniálního skeletu, zřejmě z posledního
Absolonova nálezu (Vlček 1971, 60; Ullrich 1996; Oliva
2001, 19–20).
V poslední době byla ve Vlastivědném muzeu Olomouc
znovuobjevena první, Wanklem nalezená čelist Př XXI a předána ke zpracování E. Drozdové (2001; 2002), na katedře
antropologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze se vynořila
původní Matiegkova paleoantropologická fotodokumentace,
použitelná např. v moderní morfometrii (Velemínská a kol.
2004; Šefčáková a kol. 2003; Katina a kol. 2004), a současně
jsou v Archeologickém ústavu AV ČR Brno zpracovávány originály deníků K. J. Mašky, které sem byly převedeny z Prahy
na počátku 90. let 20. století (příloha A). Takto pojatý komplexní výzkum je tématem antropologicko-archeologického
projektu GAČR na téma Předmostí.
Cílem této dílčí studie bylo vytvořit soupis paleoantropologických nálezů z lokality Předmostí podle data nálezu (tab. 1),
vsadit jej do prostorového kontextu lokality a výsledek –
v rámci možností – planigraficky vyjádřit. Jde tedy o 1. celkový plán Předmostí (obr. 1), 2. detailní plán pohřebního areálu
a jeho okolí (obr. 9) a 3. plán lokality Ia s vynesením jednotlivých paleoantropologických nálezů (obr. 10). Tyto práce probíhaly souběžně s analýzou jihomoravských antropologických
souborů z téže doby (Trinkaus – Svoboda, eds., v tisku) i s rozborem struktury těchto velkých loveckých sídlišť, jmenovitě
Obr. 1.
Celkový plán Předmostí s polohou vápencových útvarů Skalka a Hradisko (šedé kruhy)
a archeologických lokalit Předmostí I–III.
General plan of Předmostí, showing location of
the limestonce outcrops of Skalka and Hradisko
(grey circles) and the archaeological sites Předmostí I–III.
63
Pavlova I (Svoboda, ed., v tisku), což jistě bylo v mnoha směrech inspirativní.
Paleoantropologické nálezy v Předmostí získal J. Wankel
v roce 1884, K. J. Maška v roce 1894, M. Kříž v roce 1895
a K. Absolon v roce 1928 a snad ještě 1930. U J. Wankla
známe pouze slovní popis (Wankel 1884). Od K. J. Mašky
máme k dispozici deník VII (se zápisy podle dnů, s vybranými
polohopisnými skicami a profily) a souhrnné publikace, ty
ovšem bez ilustrací (Maška 1895a,b). Od M. Kříže existují
publikace včetně ilustrací (Kříž 1896, 1903), z nichž pro náš
účel je podstatný plán na str. 50 posledně jmenované publikace. Od K. Absolona existuje slovní popis (Absolon 1929) a plán
(Absolon – Klíma 1977, obr. 36), o poloze nálezu však opět
není jistota.
Paralelně se formovala rozmanitá odvozená literatura, do
níž ovšem vstupovaly mylné údaje, nedorozumění, a tedy
i nesprávné interpretace. To je jistě přirozený – a na původní
databázi nezávislý – proces, který v tomto příspěvku nemůžeme a nebudeme sledovat. Konečně je třeba uvést, že současně
s paleoantropologickými nálezy se v Předmostí nacházel i kosterní materiál holocenního stáří, který – jak předpokládáme –
autoři dokázali odlišit (V. Havelková, K. J. Maška, J. Liška,
J. Knies, aj.).
První soupis svých paleoantropologických nálezů I–XIX
vložil K. J. Maška na str. 70–71 svého deníku; s odstupem
času vytvořili další soupisy I–XXVII J. Matiegka (1934)
a 1–29 E. Vlček (1971), už včetně nálezů Wankla, Kříže
Tab. 1.
Table 1.
64
a Absolona; proti prvotním terénním údajům zde však není
shoda. Další fází našeho projektu by tedy měla být korelace
původních výkopových údajů s antropologickým číslováním
a potažmo i s dochovanou fotodokumentací.
Náš pokus o celkovou rekonstrukci situace a o plán hlavního „hrobu“ není prvý. Nejdále v tomto směru zatím dospěl
B. Klíma (Absolon – Klíma 1977, Klíma 1990, 1991a). Vyčítá
se mu zejména, že svou metodu přesně nepopsal a že původní
dokumentaci více či méně idealizoval. K první námitce lze
prostě říci, že každý, kdo se do primární dokumentace hlouběji ponoří, bude nucen postupovat zhruba stejnými kroky: tedy
nejprve rekapitulovat základní směry výzkumu v ploše a poté
se opřít o dílčí polohopisné zmínky, a to jak v denících, tak
v publikacích. Druhou námitku považujeme za vážnější,
a proto jsme akcentovali návrat k autentické dokumentaci
s minimání idealizací. I zde budeme náš postup průběžně zdůvodňovat.
2. Prostorová struktura Předmostí
Z několika dobových popisů původního vzhledu lokality
vyjímám stručnou a zřejmě nejvýstižnější charakteristiku
J. Kniese (1927, 106): „Kostru návrší původně tvořil hřebenovitý, sedlovitě prohnutý skalní výběžek devonského vápence,
z něhož vysoko nad úroveň čněly dva skalní útesy, z nichž
severnější zval se Hradiskem, jižní Skalkou.“ Jestliže však
vápencové jádro Hradiska kryla do značné míry spraš, Skalka,
kterou již archeologové z vlastní zkušenosti neznali, původně
Přehled paleoantropologických objevů z Předmostí, lokalita Ia (prostorová rekonstrukce viz. obr. 10).
Review of paleoanthropological discoveries at Předmostí, site Ia (for spatial reconstruction see Fig. 10).
načrtli zhruba shodně jak K. J. Maška (deník I, str. 112–113),
tak F. Koudelka (Skutil 1951, 76). Prvým předmětem badatelského zájmu Wankla i Mašky (a epizodicky rovněž J. Klvani,
1889, a V. Havelkové) se stal přístupnější hliník, neboť jámový
lom na jihu lemovaly mocné vrstvy navážek a suti. Tímto směrem, tedy zhruba od severu k jihu, se postupně přesouvá
Maška, a to až do roku 1894, kdy byl nedobrovolně
vystřídán M. Křížem. Ten pak dokončuje výzkum na území
Chromečkovy parcely a postupuje dále na parcelu Dokoupilovu.
Tím zájem vůdčích moravských badatelů na delší dobu opadl,
přestože lokalita vyčerpána nebyla. Na klasické území se vrací
teprve ve 20. letech K. Absolon. To bylo ovšem již v kritické
situaci, kdy sem v protisměru – tedy od západu – z centrálních
částí předmosteckého návrší dospěla intenzivní průmyslová
těžba v cihelně K. Přikryla. Plošný odhad výměry kulturních
vrstev, podle Kříže 6 700 m2, rozšířil Absolon na plných
10 000 m2.
Obr. 2.
Skica lokality Předmostí Ia v roce 1882, podle
Mašky, deník I, str. 112–113. Na jihu je jáma po
odtěžené Skalce, na severu Chromečkův hliník.
Sketch of site Předmostí I in 1882, after Maška,
diary I, pp. 112–113. In the south abandoned
limestone quarry, in the north the clay-pit of
J. Chromeček.
dominovala coby impozantní útvar, „vyšší než kostelní věž
předmostecká“, jehož genius loci se ostatně odrazil i v legendě
o šlépějích sv. Vojtěcha na vrcholu (Maška 1894a, Skutil
1951).
Dnes, s odstupem času, tento areál můžeme plošně strukturovat do několika sídelních koncentrací (obr. 1). Všechny
antropologické nálezy pocházejí z lokality Ia; ostatní zmiňujeme pro celkovou orientaci.
Lokalita Ia
V době vrcholících archeologických výzkumů se prozkoumaná část lokality Ia rozkládala vějířovitě na západ a sever od
původní Skalky, zatímco jihovýchodní a východní část byla
v té době odtěžena a na sever odtud se táhly minerální vývěry
a bažiny. Mlhavou představu o kosterních pozůstatcích velké
fauny v již zmizelých částech lokality nabízejí snad jen zprávy
o nálezech „welikých kostí obrůw“, tak početných a nápadných, že zapůsobily již v 16. století na Jana Blahoslava. Z 19.
století pochází série dalších zpráv, jak se odtud mamutí kosti
svážely do spodárny, některé však například i na vídeňskou
univerzitu (Maška 1894a, deník, str. 58; Skutil 1951).
První badatelé, tedy J. Wankel v roce 1880 a K. J. Maška
v roce 1882, tu zastihli profil vykrojený dvěma obloukovitými
zářezy (obr. 2, obr. 3). Na jihu se po odtěžené Skalce otevírala
„kotlina zhloubí více než 20 m“ (Maška 1894a), na severu
vyhloubil J. Chromeček hliník „s vyčnívajícími kly a hnáty
mamutími“ (Maška 1995b, 161). Tuto situaci si do poznámek
Lokalita Ib
Jihozápadně a západně od Skalky leží další, zřejmě samostatná sídelní koncentrace, kterou dodnes chrání předmostecký
hřbitov. Na konci 19. století se až k hraně původního hřbitova
rozkládalo obdělávané pole, které J. Chromeček nechtěl
Maškovi uvolnit, takže pouze severovýchodní pásmo prozkoumal v roce 1895 (solventnější) M. Kříž.
Po smrti J. Chromečka v roce 1911 parcelu odkoupil
K. Přikryl se záměrem rozšířit sem těžbu spraše. Její jihozápadní část však v roce 1913–14 zaujal předmostecký hřbitov
(zápis farní kroniky, informace p. Mikulíka). Díky tomu zůstává profil pod současnou stěnou hřbitova uchován pro stratigrafickou revizi i odběr vzorků na radiometrická datování
a jiné účely (H. Schwabedissen v roce 1943, B. Klíma v roce
1971 a náš výzkum v letech 1992 a 2002). Město Přerov zde
v současné době plánuje vybudování terénní expozice (Klíma
1973, Svoboda 2001a).
Lokalita II
Severní části areálu dominuje druhý vápencový útvar, Hradisko, zavátý sprašovými sedimenty. Tento prostor byl narušen
Obr. 3.
Výzkum K. J. Mašky. Vlevo prostor odtěžené
Skalky, vpravo hliník. Foto M. Kříž, 3. 8. 1893.
Pohled k západu.
Excavation of K. J. Maška. To the left, area of
the former Skalka rock, to the right, the claypit. Photo by M. Kříž, Aug. 3, 1893. View
towards the west.
65
až při intenzivní průmyslové těžbě spraše vedené především
K. Přikrylem ve 20. století a je důležitý spíše pro stratigrafii
středního paleolitu. To se projevilo již v nárůstu evidentně středopaleolitických sběrů, které se objevují v přírůstcích K. Absolona z 20. a 30. let 20. století. Dále to potvrdily výzkumy
H. Schwabedissena v roce 1943 a K. Žebery a kol. v letech
1952–53. V letech 1989–1992 jsme výzkum tohoto prostoru
rozšířili v profilech i do plochy. Osídlení bylo datováno převážně do posledního interglaciálu a počátku glaciálu (taubachien), s méně významným gravettským převrstvením (Svoboda a kol. 1994; 1996).
Lokalita III
Doklady gravettského osídlení zasahují rovněž k jihu, do
pobřežní oblasti původní Bečvy. Byly prozkoumány pouze
záchranným výzkumem, jehož jsem se zúčastnil při stavbě sídliště v letech 1982–83. Výsledky stručně zveřejnil B. Klíma
(1984, 1985).
3. Celková stratigrafie Předmostí
Oba výchozy devonského vápence v Předmostí obklopují
na bázi bádenské jíly, dále fluviální písčité štěrky, lakustrinní
slíny a pěnovce a především několik cyklů spraše, oddělených
půdními horizonty a prostoupených polohami vátých písků,
soliflukčních a antropogenních sedimentů (Zapletal 1929,
Klíma 1973, Macoun 1982, Svoboda 2001a).
První badatelé, zejména K. J. Maška (1894a,b) a M. Kříž
(1903, 31–81), směrovali svá stratigrafická pozorování především na polohu a charakter gravettských antropogenních poloh
(kulturních vrstev) v rámci posledního sprašového cyklu. Teprve J. Bayer (1925, Abb. 14) a J. Knies (1929) vtiskli stratigrafickým pozorováním kvartérních sedimentů větší časovou
hloubku. V rozsáhlejších odkryvech, otevřených průmyslovou
těžbou spraše ve 20. století, oba popsali „hlinité zóny“, jmenovitě barevně nápadný, hnědočervený půdní horizont („červenice“). J. Knies postřehl, že tento horizont dělí kulturní vrstvy do
dvou stratigrafických cyklů, přičemž v obou se vyskytovaly
uhlíkaté polohy, fauna a artefakty. Zaregistroval jej sice rovněž
K. Zapletal (1929), ale jeho studie chronologický význam „hlinitých zón“ ve spraši ani členění kulturních vrstev nedocenila.
Následovaly výzkumy H. Schwabedissena a především
K. Žebery s kolektivem na lokalitě II (Žebera 1954; Žebera
a kol. 1955), kde byl přímo v půdních sedimentech prokázán
horizont středního paleolitu („szeletien“, nyní klasifikován jako
taubachien). Výsledkem byla tzv. „krátká chronologie“ Předmostí, v jejímž rámci byl hnědočervený půdní horizont (a tedy
i střední paleolit) kladen do časně viselského interstadiálu,
tehdy označovaného W1/2 (Klíma 1973; 1990) a poslední interglaciál by v tomto schématu reprezentovala podložní černozem
(Klíma 1990, obr. 50). Několik geologů však upozorňovalo, že
v Předmostí jsou přítomny půdy nejméně dvou interglaciálů,
doložené paleopedologicky i charakteristickou malakofaunou
(Ložek 1956, Kovanda 1968, Macoun – Růžička 1967), spolu
se sekvencí předchozích i následných půdních horizontů, odpovídajících klimatickým oscilacím nižšího řádu (Macoun 1982).
V letech 1989–1992 potvrdil komplexní výzkum v místech
původního profilu „Žebera“ (sv. část lokality II) datování hnědočerveného horizontu a nadložních reliktů černozemí do
posledního interglaciálu až časného glaciálu (PK III, případně
i PK II, OIS 5), a to na základě několika metod (stratigrafie,
66
paleobotanika, paleontologie, datování TL). Opticky i stratigraficky odpovídá situace v profilu „Žebera“ klasické sekvenci PK
III, jak ji ve sprašových sériích definuje L. Smolíková (1984),
kde po tvorbě illimerizované půdy následuje krátkodobá eolická sedimentace a tvorba černozemě. Toto schéma je však ve
svahové poloze, v okruhu vápencového masivu Hradiska,
deformováno erozí, mrazovými a svahovými procesy. Proto
má illimerizovaná půda spíše charakter půdního sedimentu
a nadložní černozemě (a případně další následné půdy včetně
PK II?) jsou dochovány pouze lokálně a ve formě čoček (Svoboda a kol. 1994; 1996).
Další půdní komplex v podloží (profil „Fejfar“ v jv. části
lokality II) zařadil V. Ložek na základě paleontologického
obsahu do interglaciálu předposledního (PK IV, OIS 7).
Přínosem nových výzkumů a „dlouhé chronologie“ Předmostí pro naše téma je tedy zjištění, že mezi gravettien, který
leží ve spraši, a střední paleolit, který v prostoru Hradiska
reprezentuje hnědočervený horizont s nadložními tmavými
relikty černozemí, se vkládá časově významný sedimentační
hiát. Střední paleolit (taubachien) a gravettien tak v profilech
bezprostředně navazují. Pod hřbitovem (Ib) konstatujeme prakticky jedinou kulturní vrstvu gravettienu, v jejímž podloží jsou
kulturně neurčitelné a rozsahem nepatrné čočky v tenké sprašové poloze (B. Klíma, 1973, do této úrovně situoval polohu
aurignacienu) a bazální, hnědočervený půdní horizont. Na sv.
svahu Hradiska (II) leží gravettien v souvrství přemístěných
spraší v těsném nadloží několika tmavých humózních čoček
a opět hnědočerveného půdního horizontu. Tím vysvětlujeme
příměs středopaleolitických artefaktů, které se evidentně
dostávaly do gravettského kontextu především ve 20. a 30.
letech a byly označovány coby „čeleď drásadel“ či „moustériolity“ (Absolon – Klíma 1977), i Maškův – jinak výjimečný údaj
(25. 7. 1894) o listovitém hrotu a křišťálovém drásadlu ve spodní vrstvě.
4. Mikrostratigrafie lokality Ia
Samostatný problém představuje kulturní souvrství gravettienu, a to svou členitostí, kdy mezi jednotlivé složky vstupují
mezivrstvy spraše. Od zveřejnění poslední studie na toto téma
(Svoboda 2001a) jsme na našem pracovišti analyzovali situaci
v centrálních částech lokality Pavlov I – Jihovýchod, tedy
intenzivně a opakovaně osídlený prostor, kde celá defilé
podrobných profilů rovněž dokládají členitost kulturního souvrství. Tam ovšem v rámci kulturně jednolitého období
(vrcholný pavlovien) a s poměrně krátkým rozptylem radiouhlíkových dat (25–27 ky BP; Svoboda, ed. v tisku). Členitost
gravettských souvrství je tedy na Moravě více rozšířeným
jevem, než jsme až dosud předpokládali (viz též Dolní Věstonice a Jarošov). V Předmostí ovšem existují údaje, především
typologické (listovité hroty ve svrchní vrstvě, bez kontextu
pak typický hrot s vrubem), které mohou stratigrafickým
pozorováním vtisknout poněkud hlubší chronologicko/kulturní
význam než např. v Pavlově.
Wankel žádné rozčlenění kulturní vrstvy nezarigestroval.
Teprve K. J. Maška (1894a,b, aj.) rozlišil dvě základní kulturní
vrstvy, oddělené spraší; kosti a artefakty ovšem zasahovaly
i do bazální spraše. „Hořejší kulturní vrstvu bylo lze téměř
všudy stopovati. Vyskytovala se, asi 10 cm silná, již v hloubce
1–1,2 m pod ornicí, naznačena jsouc v průřezu jako slabý horizontální pruh popelem a uhlíčky temně zbarvené hlíny; zřídka
Tab. 2.
Přehled radiokarbonových dat gravettienu z Předmostí a Přerova. Kalibrace podle Jöris-Weninger, CALPAL,
2004 (1), a Musil, 2004 (2).
Review of C14 dates from Gravettian contexts at Předmostí. Calibrations with the CALPAL program, by JörisWeninger, 2004 (1), and Musil, 2004 (2).
kdy obsahovala zvětralé zbytky sobí, koňské a mamutí povrchu
vesměs drsného, kořínky zrýhovaného... Na mnohých místech
rozkládá se tato kulturní vrstva ve dvě podobně slabé vrstvičky,
jež odděleny jsouce na 10–15 cm obyčejnou žlutnicí, svým
obsahem se nikterak nerůznily. – Asi 30 cm hloub, kterýžto prostor vyplňovala opět čistá žlutnice, objevila se spodní čili vlastní vrstva kulturní, jejížto průměrná mohutnost, 20–30 cm, celkem byla letos mnohem menší nežli v severní části tábořiště, ač
výjimečně např. kolem mamutích lebek slušné tloušťky 70 cm
dosáhla.“ V denních zápisech Maška slovně odděloval záznam
„nahoře“ a „dole“, poté dokonce začal graficky rozlišovat
vrstvy I a II, včetně jejich charakteru a obsahu, a teprve ve
složitějších stratigrafických poměrech – právě po objevu
„hrobu“ – opět rezignoval. (Totéž se ostatně stalo o více než půl
století později B. Klímovi v Pavlově I, kde v počátečním roce
1953 důsledně rozlišoval materiál dvou horizontů, ale v podstatně komplexnějších poměrech následných výkopů
1954–1956 od toho upustil.) Jemné zvrstvení přisuzoval Maška
během svých výzkumů činnosti vody.
Ve větším odstupu od Skalky, tedy nejen na parcele Chromečka,
ale
i Dokoupila
a Černoškové,
zjišťuje
posléze M. Kříž (1903, 211–214) znovu, že „...na mnoha místech se narazilo na několikeré, přes sebe ležící a vzájemně
spraší oddělené kulturní vrstvy“. Kříž jako prvý odmítl tezi
o podílu vody na sedimentaci a veškeré sedimentační procesy
přisuzoval činnosti větru. To je jistě v zásadě správné, nicméně
nebyl stále doceněn vliv svahových procesů, a to právě v okruhu Skalky. Jemnější zvrstvení do pruhů dnes interpretujeme
jako geliflukci.
Vzhledem k tomu, že mezi jednotlivé polohy (čočky) gravettienu se vkládala spraš a místy i suť, nelze přijmout předpoklad M. Kříže (1903), že by toto komplexní gravettské souvrství jako celek vzniklo rozvlečením jediné, původně identické polohy. Nebyl by ostatně přijatelný ani na jihomoravských lokalitách, kde je zřejmě časový rozestup mezi mikrovrstvami ještě těsnější (Pavlov I – Jihovýchod). Nicméně u stratigraficky členitých situací, tj. na úpatí přirozených svahů nebo
při vyplňování umělých zahloubení k jevům tohoto typu
zřejmě docházelo. Nelze tedy aplikovat jediné vysvětlení na
celý areál Předmostí.
Hypoteticky předpokládáme následující chronologickou
interpretaci (Svoboda 2001a):
Svrchní vrstva zřejmě odpovídá mladšímu gravettienu, tj.
willendorfsko-kostěnkovské fázi, tak jak ji reprezentuje např.
industrie z Petřkovic I a Trenčianských Bohuslavic (24–21 tis.
let BP), charakterizovaná hroty s vrubem a listovitými hroty.
Přítomnost hrotů s vrubem, ovšem bez stratigrafického kontex-
tu, byla v Předmostí registrována již dříve (jediný skutečně
typický příklad viz. Valoch 1981; další atypické, Breuil 1924).
Výskyt listovitých hrotů („typ solutréen“) v horním horizontu
několikrát výslovně zdůrazňuje Maška, a to ve výzkumu
1893–1894.
Hlavní vrstva („Hauptschicht“), s vysokým zastoupením
mamutů a bohatým archeologickým materiálem, evidentně
náleží vrcholnému pavlovienu, tak jak jej známe z jižní Moravy (Dolní Věstonice-Pavlov). Popis odpovídá situaci v našem
profilu Ib z roku 1992, vrstva 5, a tedy radiometrickým datům
(25–27 tis. let BP, Tab. 2). K této poloze lze vztáhnout i část
antropologického materiálu, konkrétně v jižní části a v okolí
pohřebního areálu („lidské kosti se nacházely také v kulturní
vrstvě, čímž se zdá být dokázána časová identita člověka s kulturní vrstvou, a ne snad to, že by zde žil před vznikem této kulturní vrstvy“, Maška, deník VII, 11.8.).
Komplexnější je otázka spodní vrstvy („unterste“), tedy
artefaktů, mamutích a lidských kostí uložených do bazální
spraše. To se týká i pohřebního areálu, v jehož severní
a východní části byla spodní vrstva s antropologickými nálezy
oddělena od nadložního kulturního souvrství polohou vápencové suti. Prvé vysvětlení, které preferoval i Maška, by předpokládalo záměrné, tedy antropogenní zahloubení směrované
z nadložní „hlavní“ vrstvy; poté by bylo částečně vyplněno
redeponovanou spraší a nakonec záměrně převrstveno sutí.
V případě mamutích kostí by v duchu této interpretace mohlo
jít o tzv. zásobní jámy. U pohřbů v Dolních Věstonicích II je
v této souvislosti zajímavé, že lebky skeletů DV 13–16, situovaných proti svahu, se dostaly do vrstvy posunuté spraše,
zatímco spodní části týchž těl spočívaly v kulturní vrstvě.
V Předmostí by ovšem opakovaná pohřbívání („vše to leželo
zpřeházené ve žluté hlíně...“, 7.8.), snad spojená se zakládáním
ohňů („pod lebkou byla vrstva uhlíků a zřetelná vrstva popele...“, 7.8.; „na člověku ležela černá propálená vrstva...“, 9.8.),
složitost poměrů jen umocnila.
Alternativním vysvětlením, které Maška rovněž zvažoval,
je, že materiál uložený ve spraši časově odpovídá době její
sedimentace, a je tedy prostě starší („...ještě dříve, než na
místě samém kulturní vrstva se ukládati počala, tedy asi na
počátku osídlení tábořiště předmosteckého“, Maška 1895b,
163). Přímý rozpor vůči svrchu citované poznámce
z 11. 8. 1894 je vysvětlitelný pouze dlouhodobější depozicí
kosterních pozůstatků, takže ani zde není možná sumární
a jednoznačná odpověď.
Při celkové interpretaci pohřebního areálu, který byl lokalizován pouze 3–5 m od výrazného skalního tělesa, musíme
vzít v úvahu ještě další, dosud neuvažovaný fenomén. V úpat67
ním pásmu lze logicky očekávat chaotickou sedimentaci svahovin, redeponované spraše, vápencových sutí, valounů i dalšího
alochtonního materiálu, která by zřejmě prostor určený
k pohřbívání periodicky zasahovala („vrstva zde vykazuje zřetelné pruhy“, 10.8.; „vrstva popelavě šedé barvy se prolíná do
horizontu lidských kostí“ 13.8.). Suť, jak víme, překryla
pouze severní a východní část hrobu, dále na jihovýchod
mizí, přičemž na severovýchodě (8.8.) ležela jak v nadloží tak
i podloží nálezů. To svědčí o opakované depozici, sotva vyvolané člověkem.
Uvedené procesy, tedy poměrně rychlý přísun sedimentů
různého typu, by vysvětlovaly složitost stratigrafických poměrů
i skutečnost, že antropologické pozůstatky se dostávaly do různých kontextů, počínaje spraší na bazi přes sutě až po humózní a popelovité polohy v jejím nadloží. Následná stratigrafická
pozorování Mašky ve dnech, kdy postoupil dále do meziprostoru mezi „hrobem“ a okrajem lomu („obrovské černé vrstvy,
jakoby zpřeházené mezi sebou. Hojně spraše...V suti velké
bloky žuly...“, Maška, 27. 8. 1894) tento názor jen utvrzuje.
5. Jindřich Wankel (1884)
Jako prvý zkoumal v délce zhruba 100 m hranu Chromečkova hliníku J. Wankel (1884). Bez bližších údajů o tom, jak velkou plochu odkryl, odtud uvádí kumulace mamutích kostí, evidentně tříděné (např. 50 ks stoliček na jediném místě, kumulace klů), spolu s dalšími artefakty a kostmi. Tedy typickou
sídelní zónu. Podstatná část materiálu z nejproduktivnějších
let 1880–1882 však byla předána do Vídně a teprve v roce
1884 začalo budovat svou předmosteckou sbírku i olomoucké
muzeum. Díky tomu zůstal v Olomouci i nález lidské čelisti
z tohoto roku, který Wankel popisuje následovně (o.c., str. 96):
„Našel jsem totiž pod ohromnou stehenní kostí mamutí pravou polovici dolejší čelisti lidské a sám jsem ji vybral z popele,
v němž byla pohozena. Čelisť ta, vykazující 2 zuby mezerní a za
nimi 3 zadnější stoličky, náležela nepochybně ženské osobě prostřední velikosti, starší něco než 24 let, a jest zrovna na tom
místě, jímž přirostlá byla ke druhé polovici čelistní, přelomena
odedávna; co do rozměrů svých ničím nerůzní se od dolejší
čelisti nynějšího člověka...“
Znovu čelist popisuje K. J. Maška (1886), jemuž ji pro účel
tohoto článku zapůjčil redaktor J. Havelka (dopis ze
17. 6. 1886); Maška naopak upozorňuje na odchylnost této
fosilie vůči současné populaci. Čelist se objevuje pod číslem
XXI v monografii J. Matiegky (1934, 1938), u Vlčka (1971)
chybně s uložením v Moravském zemském muzeu. Většinou
se však považovala automaticky za zničenou – stejně jako celý
antropologický soubor z Předmostí. V roce 2000 jsme ji spolu
s P. Procházkovou, kurátorkou Vlastivědného muzea v Olomouci, identifikovali v rušené expozici, kde byla vystavena
coby odlitek. Předali jsme ji k zatím poslednímu popisu
E. Drozdové (2001).
6. Karel Jaroslav Maška (1894)
Výzkum v roce 1894 byl vyvrcholením dlouhodobé
Maškovy činnosti v Předmostí (předchozí výzkumy viz Maška
1894a, b), a to jak rozsahem prozkoumané plochy, tak významem pro světovou paleoantropologii.
Celkový popis paleoantropologického nálezu vložil
K. J. Maška do předběžných publikací, kde předkládá charakteristiku zkoumaných ploch i pohřebního areálu neboli „hrobu“
68
(Maška 1895a,b, 1896). Základním pramenem jsou však originály Maškových deníků, konkrétně sešit č. VII, uložený
v Archeologickém ústavu AV ČR Brno. Obsahují schematické
mapky, profily, skici (některých) koster a dalších nálezových
situací, průvodní poznámky a text, uspořádaný podle jednotlivých dnů. Je tedy možné údaje deníků a publikací vzájemně
doplňovat a komentovat.
Maškovy deníky ovšem představují typ primární dokumentace určené pro osobní potřebu, pro osvěžení paměti při dalším
zpracování materiálu a při psaní definitivní monografie, kterou
autor plánoval. Jako text je to četba monotónní, která dostává
obrysy, teprve jsou-li údaje zaznamenané k jednotlivým datům
promítnuty do prostoru. Rekonstrukce postupu výzkumu tedy
byla prvním úkolem naší práce (obr. 4, obr. 8).
Bohužel Maškova metoda odkryvu dosud nerespektovala
pravoúhlou síť (tu zavádí teprve M. Kříž), takže výzkum se
denně rozšiřoval v koncentrických pásmech. Zřejmě to vyhovovalo Maškovým dělníkům a podobně asi postupoval už Wankel. Takový systém ztěžuje byť jen rámcovou lokalizaci nálezů
a situací, uváděných v ploše roku ke konkrétním datům.
V některých případech, a to právě u antropologických nálezů,
jej lze konfrontovat s doplňujícím rozměrem, totiž vzdáleností od okraje lomu. Pokud tedy víme, v kterých zónách se
v daný den Maška pohyboval, můžeme dospět k alespoň rámcové lokalizaci (obr. 10).
Výzkum na jaře 1894 se na jihu napojil na plochu prozkoumanou v roce 1893. Postupoval od SV okraje, tj. od hrany
sprašové stěny, a šířil se v nepravidelných obloukovitých pásmech k JZ. Ukončen byl rovnou šikmou hranou.
Letní výzkum 1894 navázal na jihu na plochu prozkoumanou na jaře, takže skici na str. 16 a 25 deníku do sebe zapadají
(na str. 25 je však jarní výzkum omylem autora označen jako
„1893“, což opakuje i Klíma 1990, obr. 13). Tato druhá skica
dále znázorňuje postup letních prací – alespoň do té míry,
pokud se Maška během dalšího výzkumu na stranu 25 vracel
a svou kresbu doplňoval. Postup byl týž jako na jaře, tj. za
východisko byl opět zvolen severovýchodní roh (krytý příjemným stínem břestu), odkud se výkop šířil v koncentrických
pásmech k jihozápadu. Avšak objev pohřebního areálu na
počátku srpna rytmus odkryvu poněkud změnil. Část antropologických nálezů totiž zůstala ležet in situ a další výkopy k jihovýchodu a jihu pak vybíhají právě odtud.
Podle tohoto modelu (obr. 4) jsem zkoumanou plochu
rozčlenil na sektory, které zhruba odpovídají chronologii
výzkumu: severní pásmo (jarní výzkum), severovýchod (červenec), pohřební areál, severozápad, jihovýchod, jižní pásmo
a jihozápad (vše srpen). Jde přirozeně o schéma. Upřesnění celkového půdorysu plochy vyplývá z promítnutí Maškovy skici
do celkového zaměření lokality (obr. 10), tak jak je
v následném roce provedl M. Kříž (1903, 50).
Severní pásmo (jaro 1894)
Ve srovnání s výzkumem 1893, kdy byla zjištěna ohniště,
kumulace vytříděných mamutích kostí (skupiny klů, lebky)
a především početná kamenná i kostěná industrie (Maška
1894a,b), má severní pásmo spíše periferní charakter. Popis
situace na jaře 1894 nasvědčuje skládce mamutích kostí, která
však na rozdíl od Dolních Věstonic netvoří souvislý pokryv, ale
jednotlivé, prostorově oddělené kumulace. To by potvrzoval
i zvýšený počet kostí menších šelem, včetně celých vlčích ske-
Severovýchod před objevem „hrobu“ (1.–6. srpna 1894)
Situace rámcově odpovídá předchozí. Zpočátku Maška
ještě odděluje vrstvy I a II, poté rezignuje, jistě pod vlivem
nepřehledné stratigrafické situace. Nadále postupuje v koncentrických pásmech, které zasahují ze severní do východní části
plochy, avšak tak, aby jej co nejdéle kryl stín břestu v severní
části plochy. Teprve 3. 8. se obrací k jihu a zasáhl tak i prostor
pohřebního areálu. Jeho nadloží ve dnech 3.–4. 8. ze značné
části prokopal „...aniž by kdo s dělníků, četných diváků a já
sám byl měl tušení, že v nepatrné hloubce pod naskytujícím se
kamením něco důležitého se nalézá“ (Maška 1895b, 163). 4. 8.
upozorňuje v okolí na svisle postavené mamutí kosti, a to
lopatky i dlouhé kosti... „Snad i dvě spodní čelisti mamutí,
ležící na sobě asi 2 m východně od hrobu (obr. na str. 32–33
deníku), souvisí přímo s hrobem lidským.“ V závěrečné
poznámce (str. 72 deníku a doplněk na str. 32) totiž doplňuje,
že při vyzvedávání pod jednou z těchto čelistí skutečně nalezl
3 lidské kosti (prstní článek dospělého, ulna dítěte a pravděpodobně humerus). Samotný pohřební areál v podloží zkoumaného prostoru ovšem zaregistroval teprve 7. 8.
Obr. 4.
Skica ploch zkoumaných v roce 1894, podle
Mašky, deník VII, str. 25. Šipky naznačují předpokládaný postup výzkumu, písmena odpovídají hlavním sektorům (severní pásmo, severovýchod, severozápad, jihovýchod, jižní pásmo,
jihozápad). Pohřební areál je znázorněn šrafovaně.
Sketch of the area surveyed in 1894, after
Maška, diary VII, p. 25. The arrows indicate the
supposed directions of the excavation, the letters
correspond to the main sectors (Northern Zone,
Northeast, Northwest, Southeast, South, Southwest). The burial area is hatched.
letů (které ze skládky kořistily) a snížený podíl artefaktů, takže
i jednotlivý výskyt stál autorovi za záznam. Suťové vrstvy jsou
ostrohranné v nadloží, zaoblené v podloží.
Dne 18. 5. se uvádí prvý antropologický nález: „Na dvou
místech 9 a 11 m od okraje zbytky člověka, a to: spodní část
humeru a zadní konec spodní čelisti. Žel, obě neúplné.“ Tento
nález je zhruba lokalizovatelný, promítneme-li do pásu zkoumaného 18. 5. na str. 16 deníku vzdálenosti 9 a 11 m od okraje sprašové stěny. Nesouhlasí ovšem s popisem „květnového“
nálezu (č. XX), tak jak je citován u Matiegky (1934, 1938).
Severovýchod (24.–31. července 1894)
Během července 1894 byla postupně odkryta kruhová
výseč v severovýchodní části nové plochy. Kulturní vrstva tvořila čočky (popeliště), ležící ve dvou a více horizontech (obr. na
str. 24 deníku). Maška v těchto dnech své zápisy člení podle
vrstev I (svrchní) a II (spodní). Dále uvádí polohy zaoblené
vápencové suti, převážně v podloží („sedadla“, do 50 cm); je
evidentní, že se suť do plochy dostala od východu, z prostoru
odtěžené Skalky.
Pohřební areál (7.–13. srpna, 10. září 1894)
Jedním z důvodů, proč K. J. Maška nevytvořil celkový
plán „hrobu“, ale jen dílčí skici, jistě bude nepřehledná situace
a technický problém s vyjádřením překryvu koster – slovy
K. J. Mašky ležely „vedle a na sobě“. Dalším problémem je
nepravidelný směr výzkumu.
Rekonstrukci pohřebního areálu provedl nejprve K. Absolon, zřejmě pouze na základě Maškovy publikace, a to silně
idealizovaným způsobem. Vyjadřuje však dobře pojem „lidské
hromady“ a pokouší se zobrazit rovněž vymezení hrobu
mamutími lopatkami. Rekonstrukce B. Klímy (1990, obr. 18,
1991a) vychází z Maškových skic, mírně idealizovaných, do
nichž začleňuje další předměty podle verbálního popisu
a konečně i tušené obrysy těl, které ovšem rozložil do celé
vymezené plochy. Naše rekonstrukce (obr. 9), provedená
nezávisle na Klímově, se omezuje na původní Maškovy skici,
které se ve smyslu deníku pokouší uspořádat do určitého, byť
neúplného systému, s přihlédnutím k faktu překryvů. Některé
skici mají v deníku orientační šipky, v ostatních případech
jsme využili Maškovy zmínky, že kostry byly většinou orientovány k severu. V hrubých obrysech je celkový výsledek
s Klímovým poměrně shodný.
Obrys areálu je popsán slovně (eliptický tvar, osa směřující
k severovýchodu, rozměry, Maška 1895a, b) a načrtnut na
str. 40 deníku. Pokud jde o interiér, pak osnova jakékoli rekonstrukce musí vyjít z pohybu výkopce uvnitř areálu. Z celkového plánku (obr. 4) vyplývá, že Maška se k „hrobu“ přibližoval
od severovýchodu, ale jeho existenci zjistil teprve v jižnější
části, kde skončil suťový příkrov, do té doby považovaný za
podloží: „Probíraje se spoustou kůstek lední lišky, poněkud
hloub než ostatní součástky spodní vrstvy kulturní sahajících,
narazil jsem tu znenadání na kůstky přednártní a na kost lýtkovou.“ (Maška 1895b, 162) Tento výchozí bod, prvá skica ze
dne 7. 8., tedy leží na jižní hraně areálu (str. 34 deníku dole,
obr. 5); svrchní skica, vzdálená 1 m k severu, a v deníku tedy
dokreslená směrem nahoru (dokonce přes již napsaný text),
indikuje, že Maška se ještě téhož dne vrátil pod suťovou polohu k severu. Bohaté nálezy ze dne 8. 8. jsou bohužel popsány
jen slovně, nicméně ležely „stranou“ a „ve směru jih-sever“.
69
Na jedné z lebek ležel zlomek mamutí lopatky, první ze tří
nalezených, kterou jsem tedy lokalizoval na severovýchodní
okraj. Suť byla v těchto místech jak v nadloží, tak i v podloží
nálezů.
Dne 9. a 10. 8. se Maška dostává do vlastního centra („mittlere Grube“, „Menschenhaufen“), kde vypočítává celkem
6 skeletů, ale 9. 8. zobrazuje pouze partie dolní končetiny
a lebku (str. 37 deníku) a 10. 8. nejúplnější skelet včetně žeber
a s náznakem skrčení dolních končetin (str. 38 deníku, muž
č. III, obr. 6). Další kostry měly podle publikace ležet
„západně odtud“ a byly zatím ponechány na místě a postupně
ukládány do beden en bloc. V těchto místech je uváděna
i druhá mamutí lopatka (odražená v hřebeni a pokrytá čarami),
evidentně ta, kterou Maška v publikaci lokalizoval na severozápad.
Už na konci dne 10. 8. Maška dokázal stanovit celkový
rozměr hrobu, tj. délka 4 m a šířka 3 m. O den později je
rozměr ještě zpřesněn obrysovou kresbičkou (str. 40 deníku),
kde je šířka snížena na 2,5 m a tento definitivní rozměr je pak
dodržen i v publikaci (Maška 1995a, b).
Obr. 5.
70
V dnech 11.–13. 8. Maška pracoval uvnitř takto vymezeného areálu spolu s „nejdovednějším dělníkem“, současně
však výzkum zasahoval i do okolí, a to především k dosud
neprozkoumanému jihu. Dne 11. 8. zobrazuje mimo vlastní
areál kostru paže, silně ohnutou v lokti, ležící jižně od hrobu
(str. 40 deníku). 13. 8. se vrací zpět, tedy směrem k areálu, kde
zachycuje velkou skupinu dlouhých kostí končetin, překrytou mamutí lopatkou (str. 42 deníku). Evidentně jde o třetí
„hraniční“ lopatku, která je v pozdější publikaci lokalizována
na jihozápad. Poloha v jižní části je zřejmá, v tom je naše
rekonstrukce shodná s Klímovou, mohli jsme však upřesnit
orientaci vůči severu, kterou v originále vyznačuje šipka.
Zbývající části skeletů Maška vyzvedl en bloc a kresebně
i fotograficky je dokumentoval až po skončení výzkumu, tj.
10. 9. Příslušné skici se tak dostaly až na strany 65–68 deníku
jen s nejnutnějším komentářem (obr. 7). Logicky lze předpokládat, že šlo o situace ze stratigraficky nižších poloh. Tuto
superpozici jsme graficky vyjádřili překrývajícími se rámečky,
které jsou lokalizovány volně v prostoru původně krytém sutí,
západně od skeletu III (obr. 9).
Maška, deník VII, str. 34–35. Dne 7. 8., kdy Maška prokopal nadloží pohřebního areálu (nad sutí, považovanou
za podloží), naráží na jeho jižním okraji na prvou skupinu kostí (dole), načež se ihned vrací zpět k severu (nahoře, přes již napsané řádky).
Maška, diary VII, pp. 34–35. On August 7, after excavating cultural layers above the burial area (above the
limestone blocks, missbelieved to be the subsoil), Maška meets the first group of human bones (below), and
immediately returns northwards (above, over the already written lines).
Zbývá shrnout údaje o celkovém charakteru pohřebního
areálu. Maška registruje kumulaci vápencových bloků ze severní a východní strany, „jižní části nedosahujíce“, která oddělovala antropologické pozůstatky od nadložních kulturních vrstev. Tyto sutě ovšem pokračovaly i mimo pohřební areál, vždy
v okruhu zmizelé Skalky. Domnívám se proto, že jde o přirozené závaly, které v přímém okolí vápencového tělesa musíme
očekávat. „Hraniční“ mamutí lopatky v publikaci Maška
uvádí jen dvě (JZ, SZ), v deníku jsou – včetně zlomku –
postupně vyčísleny tři, tedy i na SV (v Klímově rekonstrukci
jsou rovněž jen dvě, zde však na JZ a SV). Protože se jejich
použití coby příkrovu lidských skeletů později potvrdilo na
jižní Moravě, můžeme je zřejmě takto – v jednotlivých případech – interpretovat i v Předmostí. Nepůjde však o žádné souvislé ohraničení areálu, natož o celkový příkrov.
Severozápad (14.–22. srpna 1894)
Skica na str. 25 deníku ukazuje, že výzkum se ve dnech 14.
a 16. 8. vrací do severní části lokality, kterou Maška opustil na
konci července před objevem hrobu, a obnovuje odtud původní směr výzkumu SV–JZ. Terén se sklání k jihu (skica na
Obr. 6.
str. 47). Maška upozorňuje opět na zvrstvení vrstvy do pruhů
(soliflukce?) a jmenuje větší popeliště.
V následujících dnech (17.–22. 8.) výzkum dosahuje
západní hranice, kde má navazovat parcela Dokoupila (zřejmě
mechanický omyl, Dokoupilova parcela tvořila západní hranici
v minulých letech – skica na str. 46 deníku). Opakovaně se
upozorňuje na zdvojení vrstvy a výskyt uhlíkatých poloh.
Dne 18. 8. je evidován nález osamocené lidské ulny, který
však nelze v rámci severozápadní části blíže lokalizovat.
Nadto jeho určení není nepochybné vzhledem k tomu, že
v těchto místech byla současně odkrývána jáma z doby
halštatské.
Jižní okraj hrobu (23.–24. srpna 1894)
Dne 23. 8. se Maška vrací k jižnímu okraji hrobu, kde
uvádí zajímavý nález: „ještě lidská pánevní kost – mladá, proděravělá, 1 cm otvor, zcela kulatý“. Na základě dochované
fotografie se k tomuto nálezu vrací B. Klíma (1991b, Abb.4),
avšak dokumentovaný otvor je zde podstatně větší, než uvádí
Maška.
Dne 24. 8., kdy se jinak pracovalo v jihovýchodním sektoru, lokalizuje Maška do jižní části další nálezy: „Směrem k jihu
Maška, deník VII, str. 38–39. Dne 10. 8. okrývá Maška v centrální části areálu větší počet lidských skeletů,
z nichž však zatím zakresluje jen nejkompletnější skelet muže č. III.
Maška, diary VII, pp. 38–39. On August 10, Maška uncovers in the middle part of the area several human skeletons, of which he draws the most complete male skeleton No III.
71
od hrobu jediný humerus člověka, uprostřed z kulturní vrstvy.
Jeden metr odtud směrem k východu část lebky mladé osoby
(k proplavení), nad ní dvě lopatky z mamuta (jestli to není část
hrobu ?).“ Jde tedy o další případ překrytí antropologických
nálezů mamutími lopatkami.
Jihovýchod (24.–28. srpna 1894)
Výzkum se v těchto dnech postupně přenáší do jihovýchodního cípu plochy. V úzkém pásmu mezi pohřebním
areálem a okrajem lomu konstatuje Maška zdvojení, a dokonce znásobení kulturní vrstvy, místy dost mocné a chaoticky
ukládané (str. 54) – zřejmě svahové sedimenty podél úpatí
bývalé Skalky. Mamutí kosti se zde vyskytují ve svrchní vrstvě. Do toho opět vstupují polohy sutě, nepochybně z odtěžené
Skalky, dokonce včetně eratických bloků žuly (?).
Průběžně se nacházely lidské kosti, přesahující sem od
pohřebního areálu (skica na str. 55).
Dne 24. 8.: „Cca 3 m směrem k východu ležela lidská
spodní čelist se zuby obrácenými dolů, takže jsme v prvním
okamžiku mysleli na horní čelist a lebku. Čelist ležela 10 cm
nad mocnou vrstvou uhlíků (spodní kulturní vrstva), bezprostředně na lidské čelisti a vedle ní mamutí kosti.“
Dne 27. 8: „V blízkosti spodní čelisti z 24. 8. úlomek lebeční klenby, a to čelo a zátylek, vzdálené 5 m od okraje. Nad tím
lopatka. Pod tím 10 cm spraše, poté velké žároviště. Dva metry
Obr. 7.
72
od okraje na nejzazší špičce lidská ulna, radius. Je ve spojitosti
s lebkou ze soboty. Až po podloží starší vrstvy, ve stejné hroudě také žebra. Na tomtéž místě mamutí lebka a četné části
lebky.“
Dne 28. 8.: „Tam, kde ležely lidské kosti, nebyla žádná
kostra, nýbrž k dřívějšímu radiu a ulně, žebrům ještě jeden
humerus. Ten ležel horní částí směrem k východu. Ostatní ležely vlevo. Horní epifýza humeru chyběla. Mléčný špičák medvěda, provrtaný“.
Podstatná je zmínka o dalším překryvu lebky mamutí (?)
lopatkou ze dne 27. 8., ovšem v nejasné formulaci; mohlo jít
právě tak o další lopatku lidskou (k těmto nejasnostem v zápisu viz kap. 10).
Jižní pásmo (29. srpna – 1. září 1894)
Zbývalo prokopat jižní pásmo, kde Maška postupuje od
východu k západu. Dále na jih hraničilo pole táhnoucí se až
k tehdejší zdi hřbitova, které Chromeček zatím nechtěl pro
výzkum uvolnit. Kulturní vrstva byla opět členitá, což Maška
dokládá skicou na str. 56.
Dne 30. 8. eviduje nález lidského žebra, avšak formulace,
vztahující k němu údaj „15 m od okraje hranice“, je nesrozumitelná: „hranicemi“ míní Maška obvykle sousední parcely,
měl-li však přesto na mysli okraj lomu, jak měl ve zvyku, pak
by poloha rámcově odpovídala.
Maška, deník VII, str. 66–67. Dne 10. 9, poslední dokumentované soubory, vyzvednuté v bednách en bloc.
Maška, diary VII, pp. 66–67. September 10, the last documetned associations, excavated en bloc.
Jihozápad (3.–6. září 1894)
K prozkoumání zbýval čtverec o hranách 10 x 10 m na
jihozápadním okraji plochy. Maška odtud zmiňuje ještě rozsáhlejší popeliště, celkově však kulturní vrstva mizí. Místy bylo
i nadále patrno zdvojení, neboť nález listovitého hrotu Maška
připisuje svrchní vrstvě. Souvisí s listovitým hrotem nalezeným 22. 8. téhož roku v ploše „severozápad“ – oba tedy
pocházejí ze západní části plochy a z horní vrstvy, jak na to
Maška výslovně upozorňuje (a připomíná několik dalších,
8–9 cm dlouhých listovitých hrotů, z roku 1893, vždy v horních vrstvách, Maška 1894b, 5; opomíjí přitom jediný nález ze
spodní vrstvy 25. 7. 1894).
Obloukovitě načatou druhou polovinu čtverce Maška
načrtl na str. 64 deníku, jen s poznámkou, že jde o 50 m2.
Tohoto reliktu původních sedimentů se netkl ani M. Kříž v roce
1895, který jej na své mapě (1903, 50) vyjádřil bílým trojúhelníkem (přestože jinak, jak si stěžuje Maška 1896, Kříž pracoval v Maškou připravených plochách). Proto mohl v těchto
místech zastihnout neporušené sedimenty ještě K. Absolon
v roce 1928, který nejspíš právě odtud získal fragmenty lidského skeletu.
7. Martin Kříž (1895)
Jakkoli je vstup M. Kříže na lokalitu provázen problémy
etického rázu (Kříž 1896, Maška 1895a, 1896), je třeba
vyzvednout, že tento výzkum je vybaven dobrou (tj. pravoúhlou) planigrafickou dokumentací (Kříž 1903, 50), a to včetně
lokalizace dalších paleoantropologických nálezů podle sond
(„jámy“, „Gruben“). Později těmto nálezům J. Matiegka přiřkl
čísla XXII–XXVI, avšak popis tu zcela nesouhlasí. Křížovy
výzkumy poskytly rovněž nejslavnější umělecké předměty –
rytinu ženy a skulpturu mamuta, nicméně svému objeviteli
zůstaly nečitelné a jejich bližší lokalizaci neuvádí.
Zkoumaný prostor se člení do dvou areálů, a to na území
Chromečkovy a Dokoupilovy parcely. Výzkum K. J. Mašky
z roku 1894 v podstatě utváří spojovací prostor mezi nimi,
takže Křížův celkový plán lze použít rovněž ke korekci půdorysu Maškova výzkumu.
Pás sond v Chromečkově zahradě:
Lebka – sonda VIII
Dolní čelist 1 – sonda IV
Dolní čelist 2 – sonda VIII, není jisto, zda patří lebce z téže
sondy
Levý a pravý femur – sonda II
Pás sond na Dokoupilově parcele, na západ od Maškova výkopu:
18 zlomků lebky – sonda VII
Pravý a levý humerus – sonda VII
2 ulny – sonda VII
Zlomek pravého radiusu – sonda VII
8. Jaroslav Liška (1896) a Jan Knies (1902)
Ve sbírce J. Lišky se podle J. Skutila (1962, 124) uchovala
etiketa s nápisem: „Homo sapiens. Lebka nalezena 18. 5. 1896
v hliníku p. Chromečka s pozůstatky mamuta, a sice konec klu,
žebra a několik pazourkových nožíků. Hloubka 186 cm.“ Připojen je náčrt profilu. Ve Skutilově textu se uvádí ještě další
lebka a dětská mandibula. Předpokládá se však, že v tomto
případě jde o holocenní materiál, pravděpodobně ze slovanských hrobových jam (srv. též Absolon – Klíma 1977).
Holocenní jistě bude i nález J. Kniese. K. J. Maškovi o tom
v dubnu 1904 píše: „O svátcích jsem „omrkl“ Předmostí.
Nového nic. Přerované tam kopou slov. kostry. Je tomu již více
než 2 léta, co z Předmostí mám poměrně krásně zachovalou
kostru lidského „skrčka“. Bylo by zajímavo porovnati jednou
Vaše kostry s tímto „skrčkem“ (inventář jediný pazourkový
úštípek), dále s kostrami starosl. taktéž odtud a snad i s recentními kostrami hrobů předmosteckých.“
9. Karel Absolon (1928)
Jak již bylo uvedeno, ve 20. letech se k prostoru lokality Ia
přiblížila těžba spraší rozšířením cihelny F. Přikryla z opačné
strany, tedy od západu. Od roku 1924 těžbu sledoval K. Absolon se spolupracovníky. V roce 1928 vedl K. Absolon pás
výkopů ve směru SV–JZ podél hranic parcel, v území prozkoumaném Maškou i Křížem (Absolon – Klíma 1976, obr.
36–37). Mezi staršími výkopy zastihl cca 10 m dlouhou, nepravidelnou intaktní zónu; podle kresby J. Mrázka z 15. 9. 1928
není vyloučeno, že šlo o onen nedokončený výkop „Jihozápad“
ze září 1894, jehož se netkl ani M. Kříž.
Byl nalezen nekompletní lidský skelet, jehož lebka chyběla (Absolon 1929, 80, číslo XXVII podle Matiegky), resp. se
při vyzvedávání nálezci L. Novákovi rozpadla (podle
Absolon – Klíma 1977). Podle E. Vlčka (1971) a M. Olivy
(2001, 20) je část tohoto nálezu dosud v Moravském zemském
muzeu dochována. K. Absolon uvádí 54 kostí obou paží
i nohou, včetně některých prstních článků, a dále dva zuby.
Důležitým pozorováním je, že zlomek levého femuru je
pokryt celkem 26 šikmými zářezy, evidentně rytých ostrým
předmětem, které K. Absolon (1929) vysvětluje kanibalskými
praktikami, avšak M. Oliva (2001, 19) poškozením špachtlí
při výzkumu.
V roce 1930 nachází L. Novák v oněch místech ještě dolní
čelist, není však známo, zda patřila témuž jedinci.
10. Průvodní nálezy
Průvodní nálezy jsou v publikacích uváděny sumárně,
pouze vybrané jevy jsou zmíněny zvlášť. Nadto hodnota
údajů o provenienci je u jednotlivých autorů odlišná. U Wankla a Absolona jakákoli lokalizace chybí a lze pouze odhadnout prostor, v němž se tito badatelé pohybovali. U Maškova
výzkumu vycházíme ze zápisů v deníku, do nichž vstupují
„nápadnější“ objevy podle data nálezu.
Prvým problémem je u Mašky ona nepříliš šťastná strategie
výzkumu, vedená denně v úzkých koncentrických pásmech,
zasahujících do vzdálených výseků plochy. To je zvláště
citelné ve dnech, kdy Maška pracuje souběžně v pohřebním
areálu i mimo něj, přičemž do denního záznamu vstupují
všechny nálezy. Druhým problémem je subjektivita selekce,
ovlivněná nejen reálnou hodnotou předmětu jako takového, ale
i tím, jak bohatý byl nálezový kontext konkrétního dne (s týmž
problémem se ostatně vyrovnáváme i u podstatně modernějších
výzkumů).
Výzkum M. Kříže byl sice členěn do pravidelných a číslovaných sond („jam“) vyznačených v plánu, ale údaje o provenienci, které existují u paleoantropologických nálezů (Kříž
1903), pro průvodní archeologický materiál postrádáme.
73
Maška odhaduje celkový počet artefaktů na 20 000, Absolon (1947) na 30 000 a pod jeho vlivem Breuil (1924) dokonce na 40 000. V každém ohledu je to nízký počet proti kvantu
artefaktů z velkých jihomoravských sídlišť, kde se ovšem nálezové vrstvy většinou plavily. Zajímavé je (opět oproti jižní
Moravě), že podle Maškových záznamů se kamenná industrie
často vyskytovala v prostorově vymezených shlucích.
Z dobového kontextu vyplývají některé terminologické
rozdíly, které by ovšem měly být řešitelné. U štípané industrie
interpretujeme „nůž“ a „nožík“ (Messer, Messerchen) jako
čepel a čepelku a u silicitových „odštěpků či úlomků“ jde
zřejmě o úštěpy; „typ solutréen“ je evidentně listovitý hrot.
„Kopáč“, resp. „lžíci“ interpretujeme jako spatulu, což je
v prvém případě podpořeno i skicou. Častý pojem „válec“,
resp. „váleček“ z mamutoviny bude mít zřejmě několikerý
význam: u velkých kusů půjde o otloukače, u malých spíše
o zlomky typických gravettských hrotů (projektilů) s kruhovým průřezem, případně o ozdobné předměty („zápony“),
a v některých případech i „závaží“ (Valoch 1982, Svoboda
2001b, Steguweit 2005).
Publikaci významných artefaktů ze starších výzkumů
v Předmostí se věnoval K. Valoch (1960, 1969, 1975, 1982).
Avšak pouze dva z Maškou výslovně uvedených artefaktů
z roku 1894 jsou ve stávajících sbírkách Moravského zemského muzea identifikovatelné: kotouč ze slínovce, nyní kompletovaný (3. 8. 1894), a vidlice z mamutoviny (20. 8. 1894); dále
odtud pochází jeden z K. Valochem publikovaných broušených valounů pískovce („přibroušené dláto z břidlice“,
1. 8. 1894). Jinak je výzkum 1894 na zvláštní, ozdobné či umělecké předměty nápadně chudý a s jistotou sem nelze lokalizovat prakticky žádný ozdobný artefakt ze soupisu K. Valocha
(1975).
Pokud jde o průvodní faunu, Maška odhaduje celkový
počet jím nalezených stoliček na „více než 2 000, klů celých,
zpřerážených a rozštípnutých několik set, ostatních kostí na
tisíce“. Lze k tomu dodat, že zachovalost mamutích kostí bývá
na nalezištích tohoto typu špatná, což se nepochybně odrazilo
i v dokumentaci a potažmo kvantifikaci jejich výskytu.
Dalším problémem je charakter Maškova zápisu – pokud
uvádí typ kosti bez udání druhu zvířete, myslí obykle mamuta. V jiných kontextech však může mít na mysli např. lidské
kosti. Dodatečně a celkově předkládá zastoupení fauny z Předmostí R. Musil (1994). Podtrhuje naprostou převahu mamuta,
která se v podstatě vymyká kvantifikaci. Z ostatních druhů je
nejpočetnější vlk (cca 43 %) a liška (24 %), méně zajíc (10 %),
sob (9 %) a rosomák (6 %). Spíše ojedinělý je výskyt koně,
tura či bizona, losa, medvěda, lva a nosorožce; přítomnost
ptáků není kvantifikována.
Celkově nižší hustota archeologických nálezů naznačuje,
že prostor výzkumu 1894 nebyl sídelním centrem, ale spíše
periferií. Nesporně zde hořely ohně, ukládaly se sem mamutí
kosti v omezených akumulacích, dostávaly se sem i artefakty.
Nevznikla zde však souvislá mamutí skládka jako v Dolních
Věstonicích či v Milovicích. Mamutí kosti ani nebyly vysloveně tříděny podle druhů, tak jak se to popisuje ze starších
výzkumů Wankla a Mašky. Evidentní je tedy především
pohřební funkce tohoto místa.
Severní pásmo
V severním pásmu Maška zaznamenal větší počet úštěpů
a čepelí i kostěných nástrojů, včetně 6 tzv. „válců“ z mamutoviny. Mezi faunou je převážně uváděn mamut, liška a vlk, jednotlivě sob, kůň, los, medvěd a lev. Z mamuta jsou to pak především kly, stoličky a obratle, jednotlivě lebka, lopatka
a žebra.
Severovýchod
Severovýchodní sektor poskytl větší soubor úštěpů, čepelí
a „škrabek“ („Schaber“), jednotlivě je uváděno jádro, vrták,
listovitý hrot s drasadlem (výjimečně ve spodní vrstvě), otloukač, brousek, broušený kotouč, broušené „dláto“ a 2 dentálie.
Mezi kostěnou industrií jsou evidovány 2 spatuly a 2 „válce“
z mamutoviny. Mezi faunou převažuje mamut, sob, kůň, liška,
vlk a medvěd; jednotlivě i rosomák, nosorožec a ptáci.
Z mamutích kostí převážně kly, stoličky, dlouhé kosti, obratle
a žebra; jednotlivě i lebky, čelisti, kosti nohy, lopatka a pánev.
Část materiálu ovšem pochází přímo z nadloží pohřebního areálu, před tím než jej Maška jako takový identifikoval.
Pohřební areál
V období po objevu „hrobu“ uvádí Maška 2 čepelky, drasadlo či škrabadlo („Feuersteinschaber“) a 2 otloukače. Mezi
faunou se opakovaně zmiňuje mamut a liška, jednotlivě pak
i sob, kůň, vlk, medvěd, rosomák a zajíc. U volných špičáků
různých šelem, sice několikrát zmiňovaných, se neuvádí žádný
provrt, nešlo tedy o přívěsky. Z mamutích kostí opakovaně
stoličky, dlouhé kosti a kosti nohy, dále 3 lopatky a jednotlivě
lebka, kel a obratel.
Severozápad
V této části se jednotlivě vyskytly úštěpy, čepel, listovitý hrot
(ten ve svrchní vrstvě), žraločí zub a mušle. V kostěné industrii
je šesti případy zastoupen „válec“ z mamutoviny a především
známá vidlice. Mezi faunou dominuje mamut a vlk, častější je
i sob, lev a rosomák, ojedinělý kůň, liška a zajíc. Z mamuta
jsou opakovaně doloženy lebky, kly a stoličky.
Jihovýchod
Kamenná industrie není zmiňována, z kostěné spatula
a dva „válce“ z mamutoviny. Jediný špičák medvěda (28. 8.) je
v tomto případě výslovně provrtaný. Mezi faunou dominuje
mamut, sob a zajíc, opakovaně se vyskytla rovněž liška, spíše
jednotlivě medvěd, lev a rosomák. Z mamuta jsou opakovaně
doloženy lebky, kly a stoličky. spíše jednotlivě čelisti, dlouhé
kosti a lopatka.
Jižní pásmo
Jižně od „hrobu“ i dále v jižním pásmu se opět opakovaně
zmiňují úštěpy a čepele a nadto i 4 dentálie; ojedinělý je
„válec“ z mamutoviny. Mezi faunou převládá mamut, sob, vlk
a zajíc; opakuje se rovněž liška, lev a rosomák, ojedinělý je
kůň a nosorožec. Mamuta tentokrát reprezentují především
lebky a stoličky, méně lopatky (coby příkrov lidského skeletu?), dlouhé kosti a kel.
Jihozápad
V jihozápadním sektoru jsou opakovaně zmiňovány pouze
úštěpy, jednotlivě pak listovitý hrot (svrchní vrstva) a „válec“
74
z mamutoviny. Mezi faunou se opakuje pouze mamut, spíše
jednotlivě pak sob, kůň, tur, liška, vlk, lev, rosomák a nosorožec. Přitom mamut je zastoupen především stoličkami a obratli, ojedinělá je lopatka.
11. Tafonomie funerálních situací
Jedním z výchozích archeologických předpokladů je, že
skelet dochovaný v úplné či alespoň částečné anatomické poloze byl takto uložen záměrně. Byl by tedy důsledkem rituálního
a symbolického aktu, podloženého nějakou teorií o životě
a smrti. Nicméně i tato zdánlivě bezproblémová teze byla
v poslední době podrobena kritice z hlediska tafonomie (Gargett 1989, Riel-Salvatore – Clark 2001).
Pokud byl skelet porušen, bývá vykládán jako produkt
záměrného, někdy rituálního a často až bizarního chování, jak je
ilustruje etnologie: násilná smrt, kanibalismus, sekundární
pohřby… Takové interpretaci musí opět – a spíš než v prvním
případě – předcházet tafonomická analýza všech postdepozičních
procesů, které tu lze očekávat. Často totiž nabídnou řešení podstatně jednodušší a při bližším pohledu i pravděpodobnější
(Svoboda 2003).
Obr. 8.
Etnologické a paleoetnologické analogie
Plejáda etnologických analogií k našim nálezovým situacím je více než pestrá (Ucko 1969, Binford 1971, Guiart, ed.
1979). Pro gravettien jsou ovšem nejinspirativnější zónou
pásma s chladným podnebím a živou tradicí šamanismu, tedy
severní a střední Asie, případně severní Amerika. V této perspektivě může být chování z našeho hlediska nepietní, tedy
kanibalismus či ponechání lidských pozůstatků na pospas
přírodě, šelmám a dravým ptákům, významně symbolické
a rituální.
V poslední době, spolu s prudkým rozvojem sídelní
archeologie, se zdůrazňuje i význam pohřbu coby deklarace
práva na území. To bývá stvrzováno a deklarováno uložením
tělesných pozůstatků předků do země. Takový význam můžeme přisoudit i gravettským pohřbům, ukládaným na strategicky
významných průchodištích (vedle Předmostí rovněž Dolní
Věstonice a především Grimaldi).
Formování hrobů a jejich ochrana
Standardní hroby, uložené a chráněné v poměrně hlubokých
hrobových jamách s překryvem kostí, jsou popsány například
z ruských lokalit (Kostěnki na Donu; Sinitsyn 2004), kde bylo
ostatně hloubení jam obecně (zásobních, sídleních atd.) běžným
jevem. Na moravských sídlištích jsou jakékoli jámy vzácné
a také mělké, a samy hroby byly ukládány na povrchu do prostorů, které B. Klíma označoval jen jako „hrobová lůžka“. Na
kostech lze ještě pozorovat stopy kořínků tehdejšího porostu.
Nejpravděpodobnější vysvětlení takto mělkého ukládání na
Moravě nabízí celkově větší rozsah permafrostu ve střední
Evropě, která byla v pleistocénu více vystavena vlivu kontinentálního i horského zalednění. V každém případě však bylo nutno
povrch hrobů chránit jinak. Efektivní ochranu vytvářejí mamutí
lopatky, jak to dokládají hroby DV 3, Pavlov 1, zřejmě i DV 4
a v jednotlivých případech pak Předmostí. Lopatky ovšem
chybí u dobře zachovalého trojhrobu DV 13–15 a hrobu DV 16,
kde tedy předpokládáme konstrukci z organických materiálů.
Tomu v prvém případě nasvědčují četné kusy zuhelnatělé kulatiny, v druhém pak půdorys sídelního celku v okolí, interpreto-
Rekonstrukce postupu výzkumu pohřebního
areálu ve dnech 3.–13. 8. 1894. Maška se k areálu přibližuje od severovýchodu (srv. obr. 4),
7.8. naráží na prvé lidské kosti, 8.-10.8. se vrací
k severu, 11.–13. 8. pokračuje k jihu, přičemž
podstatná část skeletů v centrální a severozápadní části je zatím ponechána in situ.
Recontruction of the excavation sequence within
the burial area on August 3–13, 1894. Maška
approached the area from southeast (cf. Fig. 4),
on August 7 meets the first human bones, on
August 8–10 returns northwards, on August
11–13 continues southwards, whereas some of
the important skeletal materials still remain in
situ.
vatelný jako relikt stavby. Alternativní příkrov mohou tvořit
kameny.
Barvivo
Nedostatek barviva v Předmostí je nápadný, Maška by jej
jistě zaregistroval. Je totiž obvyklým indikátorem mladopaleolitických hrobů obecně (včetně jižní Moravy) a badatelé počínaje 19. stoletím na něj; zvlášť upozorňovali. Na jihomoravských
sídlištích nacházíme rovněž roztírací plotny a valouny, dosud
barvivem pokryté, a to i přímo v okruhu tamních pohřbů.
Problém „milodarů“
Chybění milodarů je dalším nápadným rysem Předmostí.
Ovšem i u zdánlivě bohatších paleolitických pohřbů vyvstává
problém, do jaké míry lze artefakty a zvířecí kosti nalezené
v kontextu hrobů vykládat jako záměrně uloženou výbavu na
cestu do záhrobí, pro níž archeologie tradičně užívá výraz
„milodar“. Představují totiž běžný obsah kulturních vrstev,
jimiž byl „hrob“ zahrnut. Analýza deníků z Předmostí ukazuje, že artefakty nebyly příliš početné ani v jeho okolí.
U mladopaleolitických pohřbů lze evidentně považovat za
související všechny ozdoby na těle mrtvých a v okolí.
Nejčastější jsou dva typy: provrtané zvířecí zoubky, reprodu75
kující skladbu okolní fauny, a schránky měkkýšů, opět v závislosti na dostupných zdrojích – tedy na Moravě fosilní terciérní
měkkýši. Vzácnější jsou tvarované přívěsky, v mladém paleolitu převážně z mamutoviny. Dále některé zvláštní, resp. prestižní nástroje, zbraně či umělecké předměty. Nejbohatší v celosvětovém měřítku je jistě hrob „prince“ z Arene Candide
(případně některé další italské hroby), oba hroby ze Sungiru,
u nás pak hrob „šamana“ z Brna. Není zřejmě náhodné, že
všechny uvedené příklady náležejí témuž horizontu mladšího
gravettienu (všechna datování jsou mezi 23–24 tis. let BP),
a jsou tedy oproti Předmostí, Dolním Věstonicím i Pavlovu
mladší.
Kanibalismus
Kanibalismus je nesporně součástí lidského chování,
vesměs nestandardního a pouze v některých kulturách šířeji
zobecněného. Význam tohoto pojmu je však naplněn teprve
uskutečněnou konzumací lidského masa, a tu předsvědčivě
nedokládá ani zlomkovitost, ani záměrné úpravy, pokud jsou
Obr. 9.
76
viditelné na nalezených lidských kostech (štípání, zářezy,
pokud jsou autentické).
Nápadná fragmentárnost kosterních pozůstatků a stopy
zářezů na jejich povrchu jsou patrny počínaje některými neandertálskými jeskynními lokalitami až po mezolitická pohřebiště, kde se o kanibalismu reálně uvažuje. Při další interpretaci
kosterního materiálu se však kanibalismus někdy stává alternativním vysvětlením pro všechny fragmentárně dochované skelety, ať již byla tato zlomkovitost dána přirozenými postdepozičními procesy či lidskou manimulací s mrtvými těly (Absolon
1929, Ullrich 1982, 1986, 1996).
Sekundární pohřby
Etnologicky a archeologicky doložená možnost sekundárního pohřbívání (tj. „pohřeb nadvakrát“) je jistě možná alternativa i pro paleolit, zvláště pokud čerpáme analogie ze severského prostředí. Při zimním úmrtí v tamních zeměpisných
šířkách ostatně ani jiné řešení jak uložit tělo do zmrzlé země
nezbývá. Jiný typ chování ovšem představuje rituální sekun-
Rekonstrukce pohřebního areálu, založená na originálních skicách vložených podle jednotlivých dnů (srv. obr.
8). Kontura je odvozena ze skici na str. 40 deníku.
Reconstruction of the burial area, based on original sketches inserted according to the individual excavation days
(cf. Fig. 8). The outlines are derived from the sketch on page 40 of the diary.
dární pohřeb, kdy jsou kosti záměrně vybírány, uspořádávány
či doplňovány podle schématu, který má symbolický význam
a je zakotven v tradici. Řada takových, rituálně velmi složitých
příkladů pochází např. z předkeramického horizontu Předního
východu.
Chceme-li takový model aplikovat na Předmostí, jak to činí
H. Ullrich (1996) a M. Oliva (2001), měli bychom nejprve
předložit statisticky přesvědčivé doklady o záměrné selekci
určitých („reprezentativních“) kostí – a ty zde chybí – a poté
vyloučit vliv postdepozičních procesů, které na hrob mohly
působit. U nadmíru skrčených skeletů (Dolní Věstonice 3), kde
se rovněž uvažovalo o „odloženém“ pohřbu, mohlo ke stlačení
těla dojít vahou nadložní spraše po rozkladu měkkých tkání
(Trinkaus – Svoboda, eds., v tisku).
Geologické procesy
Vliv geologických procesů na pleistocenní pohřební situaci
je nutno odhadovat pro každou lokalitu zvlášť, a to z geografické a geomorfologické situace, planigrafie i stratigrafie, s ohledem na to, jak byly deformovány jiné archeologické objekty
(ohniště, jámy) či pravidelně uložené vrstvy. Odtud odvozujeme i vliv redepozice na uložené kosterní pozůstatky.
Například otevřené lokality v areálu Dolní Věstonice-Pavlov leží pod sprašovým pokryvem na svazích Pavlovských
vrchů, kde docházelo k posunům celých ker sedimentů, vrstev,
skupin předmětů i jednotlivých artefaktů. Jde tedy v první řadě
o stupňovitý pokles sprašových bloků po slínovitém terciérním
podloží, podél šikmých či vertikálních puklin. Uvnitř sprašového souvrství dále pozorujeme mrazové jevy: doklady soliflukce, kryoturbace, mrazové klíny a následné deformace původně
pravidelných zahloubení a ohnišť (případně jejich následné
překrytí tenkou vrstvičkou spraše směrem po svahu – viz Dolní
Věstonice II). Nicméně poměrně pravidelná struktura objektů,
kumulací artefaktů i samotných pohřbů na těchto sídlištích
ukazuje, že deformace nebyly zásadní a spíše předpokládáme
posun v řádu centrimetrů až desítek centimetrů (srv. např. svahový posun dolní části nohou DV 14 v oblasti kolen).
Odlišný případ je pohřeb Pavlov 1 uložený v severozápadní části lokality, proťaté posléze erozními rýhami. Kostra se tak
ocitla na mírném svahu, přičemž části chráněné velkou mamutí lopatkou se posunuly více méně jako celek, zatímco
nechráněné části, například lebka, se přemístily samostatně.
Dalším typem narušení je tlak nadložních sedimentů. Jestliže období gravettienu jako závěr OIS 3 znamená na našich
lokalitách omezení sprašové sedimentace, resp. ukládání jen
místně omezených a tenkých vrstviček, pak následné období
glaciálního maxima (OIS 2) způsobilo rychlou a masivní sedimentaci několika metrů spraše. Váha sedimentu, působící na
rozložená těla, zřejmě způsobila jak stlačení skeletů do
extrémně skrčených poloh (DV 3), tak i fraktury lebek, které
pak byly poněkud romanticky vykládány coby smrtelná zranění (DV 14).
Činnost šelem
V moravském gravettienu jsou doloženy tyto šelmy: liška
obecná i polární, vlk, hyena, rosomák, lev a medvěd. Lišky
jsou schopny vykopávat, lámat a rozhazovat kosti (Grambo
1995, Mondini 1995), ale mají potíže při lámání kostí středně
velkých zvířat, včetně větších kostí lidských (Andrews – Jalvo
1997, Andrews – Armour-Chelu 1998). Vlci sice vyhrabávají
Obr. 10.
Celkový plán lokality Ia s vyznačením polohy
paleoantropologických nálezů. Plný bod –
poměrně přesná lokalizace; prázdný bod –
odhad polohy.
General plan of site Ia showing location of the
paleoanthropological finds. Full point – relatively certain location; empty point – generally estimated location.
mršiny ze sněhu, ale je málo dokladů o tom, že by exumovali
těla ze země. Zato jsou schopni lámat lidské kosti do spirálovitých lomů a poškozovat epifýzy (Binford 1981, Haglund
a kol. 1988). Hyeny mohou tahat, ohryzávat, ničit a rozhazovat kosti a na Předním východě i v Africe je doloženo, že porušují mělké lidské hroby (Sutcliffe 1970, Horowitz – Smith
1988); dlouhé kosti lámou a štípají ještě snadněji než vlci
(Andrews – Jalvo 1997). Medvědi vyhrabávají mršiny, ohryzávají je a požírají, přičemž lámou i lidské kosti (Haynes
1983). Rovněž rosomáci ohryzávají a rozrušují kosti (Coues
1877). Vliv šelem coby přirozené součásti pleistocenní biocenózy a krajiny musíme připustit i tehdy, když stopy lomů
a ohryzu na dochovaných kostech přímo nenalézáme.
Následná činnost člověka
V centrálních částech velkých loveckých sídlišť, kde byla
řada pohřbů deponována, jde o všechny následné lidské aktivity – stavební, pracovní atd. U moravských sídlišť k tomu
přispívala skutečnost, že těla byla ukládána poměrně mělce.
Předpokladem takového typu porušení je, že místo pohřbu buď
upadlo v zapomnění, anebo se tělu nikdy nepřikládala váha
větší než jakékoli zvířecí mršině.
77
Jiným příkladem je prostorové vymezení pohřebního areálu či „hrobky“, kam jsou průběžně přidávána další mrtvá těla,
takže se narušují depozice starší. Příkladem může být právě
pohřební areál v Předmostí.
12. Závěr
Sídelně-archeologickou analýzu gravettienu směrujeme
v poslední době jednak k postižení struktury a hierarchie lokalit v krajině, jednak k problému centra a periferie uvnitř velkých sídlišť (Svoboda, ed., v tisku). Z takto obecněji pojaté
perspektivy – na rozdíl od některých starších prací o Předmostí (např. Matiegka 1934, 9) – nepovažujeme útes Skalky za
„střed sídliště pravěkého člověka“.
Pohřební areál byl lokalizován mimo centrální sídelní zónu,
téměř při samém úpatí vápencového útesu Skalky, což se
odráží v evidentně nižším zastoupení štípané industrie (např.
vůči plochám zkoumaným v předchozích letech Wanklem
a Maškou a v následujícím roce Křížem). Nedostatek artefaktů je patrný v interiéru i v okolí pohřebního areálu.
Jak známo, většina koster je nekompletní, ale některé
(Předmostí III) jsou zachovány poměrně v úplnosti. Zastoupení doložených kostí nevykazuje žádnou prokazatelnou selekci.
Z celé plejády faktorů, diskutovaných v předchozí kapitole,
proto podtrhujeme zvláště tyto procesy:
Činnost šelem
Tento fenomén, na nějž upozorňují všichni badatelé
počínaje Maškou po Matiegku a Klímu, zvýrazňuje vysoké
zastoupení pozůstatků, a dokonce i celých skeletů vlků a lišek
v okolí i přímo uvnitř pohřebního areálu. Na kostech samých
však – podle fotodokumentace – průkazné stopy ohryzu
neshledáváme, přestože je K. Maška uvádí, zvláště u kostí
vytažených mimo pohřební areál. Z poznámek vyplývá, že ve
své době takto interpretoval spíše fragmentaci, např. odlomení
epifýz, spíše než chrakteristický ohryz způsobený zuby šelem.
Šelmy ovšem mohou skelety rozvléci, aniž by byl ohryz na
kostech přímo patrný.
V roce 1996 jsem měl možnost průběžně sledovat působení lišek na lesnaté stráni v Ohňové zemi, kde za uplynulé zimy
uhynulo stádo guanak. Lišky si vyhrabaly po jedné noře
u každé mrtvoly (resp. skupiny mrtvol), dlouhodobě je konzumovaly a denně jejich polohu mírně měnily. To by rámcově
odpovídalo kumulacím liščích kostí, jaké Maška zjistil např.
7. 8. na jižním okraji areálu i jinde v tomto prostoru.
Geologické procesy
Z Maškových záznamů vyplývá poměrně značná mocnost
nálezového souvrství, tvořeného čistou spraší, humózními
i uhlíkatými polohami a od východu a severu prostoupeného
vápencovou sutí. Protože směrem k úbočí Skalky složité souvrství pokračuje, a dokonce se tu stává ještě komplexnější,
domnívám se, že nálezová situace může být ovlivněna svahovými pohyby a akumulací sedimentů, kterou na úpatí skály
musíme logicky očekávat.
Skutečnost, že „žádná lebka neobjevena celá, všecky byly
(podle švů) rozpadeny“, vysvětlujeme podobně jako v Dolních
Věstonicích (Svoboda 2003, Trinkaus – Svoboda, eds., v tisku)
tlakem nadložní spraše, která sedimentovala poměrně rychle po
skončení osídlení (a po vyhnití mozku).
78
Lidské zásahy
Od chvíle objevu pohřebního areálu v Předmostí stály
proti sobě dvě základní hypotézy: současný pohřeb (v důsledku katastrofické události, což zastával již Maška) oproti
postupné akumulaci těl. Přikloníme-li se k druhé alternativě
(např. Svoboda 2000), získáváme další faktor narušení, neboť
každé vložení nového skeletu deformuje situace předchozí.
Například nejlépe dochovaný skelet III (obr. 6) zřejmě ležel ve
svrchní poloze v centrální části areálu, zatímco níže uložené
skelety jsou evidentně porušenější (obr. 7).
Zvláštní lidské zásahy jsou patrny na některých kostech
mimo areál: otvor na kosti nalezené jižně od hrobu a šikmé
zářezy na humeru nalezeném Absolonem (jejichž autentičnost
zpochybňuje Oliva 2001).
Těla byla většinou směrována k severu, tedy paralelně se
skalní stěnou. V tom tkví odlišnost proti Dolním Věstonicím
II, kde hlavy směřovaly proti svahu.
Pohřební areál je minimálně vybaven artefakty a chybí
i pokryv barvivem. Údaj o ozdobách v kontextu dětského skeletu je dodatečný a mylný. Další často citovaný údaj o liščí
lebce položené přes lidskou kostru je sice autentický, tedy
Maškův, ale při nahromadění liščích pozůstatků v celém prostoru ztrácí jakoukoli mimořádnost. Jediný výrazný artefakt,
nalezený v blízkém okolí či v samém nadloží areálu, je část
kotouče ze slínovce (doplněná další částí nalezenou opodál).
Ten může mít skutečně symbolický význam, odvozený od
funerálního kontextu tohoto místa (k obdobným kotoučům srv.
Svoboda, ed., v tisku).
Mamutí lopatky (jedna z nich s nepravidelnými rytinami)
zřejmě kryly tři či více koster, a to spíše v okrajových polohách areálu, nešlo však o žádné pravidelné ani souvislé vymezení či pokryv. Dvě mamutí lopatky překrývaly lidské pozůstatky rovněž jižně od pohřebního areálu a další případ byl snad
i na jihovýchod odtud. V širším okolí může k volnému vymezení pohřebního areálu příslušet i další, svisle postavená
mamutí lopatka, dále svislá tibia a femur, případně dvě mamutí čelisti nedaleko na východ. Depozici kamenné sutě jako takovou lze vysvětlit přirozeným sesuvem, ovšem kameny byly na
místě k dispozici, tedy i jako příkrov mrtvých těl.
Obr. 11.
Pohřeb u Čukčů ve volné krajině. Rusko, 19.
stol.
Free-space Chukcha burial. Russia, 19th century.
Závěrem lze vyslovit hypotézu, že určujícím prvkem pro
volbu pohřebního místa v Předmostí byl právě masiv Skalky,
který se tehdy přímo za pohřebním areálem zvedal. Dlouhodobá tendence odnášet mrtvé mimo vlastní sídlení centrum, tedy
„ke skále“, mohla vyústit v oné akumulaci lidských pozůstatků na jediném místě, s rozptylem do okolí, kde byly více či
méně záměrně ponechány působení šelem a dalších přirozených faktorů (podobný vztah k mrtvým registrují etnologické
analogie v oblastech s tradicí šamanismu, např. v severní
a střední Asii; obr. 11).
Poděkování
Tento článek je dílčí studií v rámci projektu GAČR „Předmostí“ (206/04/1498), řešeného ve spolupráci s katedrou
anthropologie Přírodovědecké fakulty UK Praha. Za konzultace k textu děkuji prof. E. Trinkausovi.
Literatura
Absolon, K. 1929: New finds of fossil human skeletons in
Moravia. Anthropologie 7, 79–89.
- 1947: Kamenné paleolitické nástroje z Předmostí ve sbírkách
hanáckého městského musea v Holešově. Příroda 39,
27–32, 53–63, 89–94.
Absolon, K. – Klíma, B. 1977: Předmostí. Ein Mammutjägerplatz in Mähren. Fontes Archaeologiae Moraviae 8.
Praha.
Andrews, P. – Armour-Chelu, M. 1998: Taphonomic observations on a surface bone assemblage in a temperate environment. Bulletin de la Société géologique de France
169, 433–442.
Andrews, P. – Jalvo, Y. 1997: Surface modifications of the Sima
de los Huesos fossil humans. Journal of Human Evolution 33, 191–217.
Bayer, J. 1925: Die ältere Steinzeit in den Sudetenländern.
Sudeta 1, 21–120.
Binford, L. R. 1971: Mortuary practices: Their study and their
potential. In: Brown, J. A., ed., Approaches to the social
dimensions of mortuary practices. Memoires of the
Society for American Archaeology 25, 6–20.
- 1981. Bones. New York, Academic Press.
Breuil, H. 1924: Notes de voyage paléolithique en Europe
Centrale. L’Anthropologie 34, 515–552.
Coues, E. 1877: The fur-bearing animals of North America:
A monograph of American Mustelidae. Boston, Estes
and Lauriat.
Drozdová, E. 2001: Zhodnocení znovuobjeveného fragmentu
lidské dolní čelisti č. 21 z Předmostí u Přerova. Archeologické rozhledy 53, 452–460.
- 2002: A rediscovered fragment of a human mandible from
Předmostí u Přerova (Czech republic): Předmostí 21.
Bull. et Mém. de la Société d´Anthropologie de Paris
14, 149-165.
Gargett, R. H. 1989: Grave shortcomings. The evidence for
Neandertal burial. Current Anthropology 30, 157–190.
Grambo, R. 1995: The world of the fox. San Francisco, Sierra
Club Books.
Guiart, J., ed. 1979: Les hommes et la mort: Rituels funéraires
a travers le monde. Paris, Musée de ľHomme.
Haglund, W. D. – Reay, D. T. – Swindler, D. R. 1988: Tooth
mark artifacts and survival of bones in animal scaven-
ged human skeletons. Journal of Forensic Sciences 33,
985–997.
Haynes, G. 1983: A guide for differentiating mammalian carnivore taxa responsible for gnaw damage to herbivore
limb bones. Paleobiology 9, 164–172.
Horowitz, L. K. – Smith, P. 1988: The effects of striped hyaena
activity on human remains. Journal of Archaeological
Science 15, 471–481.
Jöris, O. – Weninger, B. 2004: Coping with the cold: On the climatic context of the Moravian Mid Upper Palaeolithic.
In: J. Svoboda – L. Sedláčková, eds., The Gravettian
along the Danube, The Dolní Věstonice Studies 11,
Brno, 57–70.
Katina, S. - Šefčáková, A. - Velemínská, J. - Brůžek, J. - Velemínský, P. 2004: A geometric approach to cranial sexual dimorphism in fossil skulls from Předmostí (Upper
Paleolithic, Czech Republic). J. Nat.Mus., Nat.Hist.Ser.
173, 1-4.
Klíma, B. 1973: Archeologický výzkum paleolitické stanice
v Předmostí u Přerova v roce 1971. Památky archeologické 64, 1–23.
- 1984: Zachraňovací výzkum v Přerově-Předmostí (okr. Přerov). Přehled výzkumů 1982, 9.
- 1985: Pokračování zachraňovací akce v Přerově-Předmostí
(okr. Přerov). Přehled výzkumů 1983, 8.
- 1990: Lovci mamutů z Předmostí. Praha, Academia.
- 1991a: Der paläolithische Massengrab von Předmostí, Versuch einer Rekonstruktion. Quartär 41/42, 187–194.
- 1991b: Zur Frage von gelochten Knochen im mährischen
Paläolithikum. Anthropologie 29, 73–78.
Klvaňa, J. 1889: Ložisko kostí mamutích v Předmostí u Přerova. Časopis Vlastivědného spolku musejního Olomouc 5, 121–122.
Knies, J. 1927: Přehled moravského paleolitu. Obzor prehistorický 4, 89–116.
- 1929: První stopy lidské na Moravě. Sborník přírodověd.
spolku v Ostravě 4, 45–89.
Kovanda, J. 1968: Nové významné nálezy pleistocénních měkkýšů z Předmostí u Přerova. Anthropozoikum 5, 33–60.
Kříž, M. 1894: Die Lösslager in Předmostí bei Prerau. Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft Wien 24,
40–50.
- 1896a: Mé výzkumné práce v Předmostí a jich hlavní výsledky. Časopis Vlastivědného spolku musejního Olomouc
13, 1–9, 51–61.
- 1896b: O dokončení výzkumných prací v Předmostí se
stručným přehledem literatury o tom nálezišti. Časopis
Vlastivědného spolku musejního Olomouc 13, 87–102.
- 1896c: Odpověď na odvetu ředitele K. J. Mašky. Časopis
Vlastivědného spolku musejního Olomouc 13,
159–164.
- 1903: Beiträge zur Kenntniss der Quartärzeit in Mähren. Steinitz.
Ložek, V. 1956: Interglaciální malakofauna z Předmostí u Přerova. Anthropozoikum 5, 439–454.
Macoun, J. 1982: Stellung des paläolithischen Standorts in
Předmostí im Quartär Mitteleuropas. Věstník Ústředního ústavu geologického 57, 17–36.
79
Macoun, J. – Růžička, M. 1967: The Quaternary of the Upper
Moravian Basin in the relation to the sediments of the
continental glaciation. Anthropozoikum 4, 125–168.
Maška, K. 1886: Lidská čelisť předmostecká. Časopis Vlastivědného spolku musejního Olomouc 3, 94.
- 1894a: Výzkumy na tábořišti lovců mamutích v Předmostí
r. 1893. Rozpravy České akademie 3, třída II, sep., 1–7.
- 1894b: Nové výzkumy v Předmostí. Časopis Vlastivědného
spolku musejního Olomouc 11, 89–91.
- 1894c: Ausgrabungen in Předmost. Mittheilungen der
K. k. Central-Comission für Kunst- und historische
Denkmäle 20, sep., 1–3.
- 1895a: Diluviální člověk v Předmostí. Časopis Vlastivědného
spolku musejního Olomouc 12, 4–7.
- 1895b: Nález diluviálního člověka v Předmostí. Český lid 4,
161–164.
- 1896: Postup výzkumných prací v Předmostí. Odveta
p. dr. M. Křížovi. Časopis Vlastivědného spolku musejního Olomouc 13, 77–80.
Matiegka, J. 1934, 1938: Homo předmostensis, fosilní člověk
z Předmostí na Moravě 1, 2. Praha, Česká akademie
věd a umění.
Mondini, N. M. 1995: Artiodactyl prey transport by foxes in
Puna rockshelters. Current Anthropology 36, 520–524.
Musil, R. 1994: Hunting game of the culture layer of Pavlov.
In: J. Svoboda, ed., Pavlov I – Excavations 1952–53.
ERAUL 66 / The Dolní Věstonice Studies 2, Liege,
181–209.
- 2004: The Middle and Upper Palaeolithic game suite in Central and Southeastern Europe. In: T.H. van Andel –
W. Davies, eds., Neanderthals and modern humans in
the European landscape during the last glaciation.
Oxford, McDonald, 167–190.
Oliva, M. 2001: Mýtus masového hrobu z Předmostí u Přerova.
K pohřebním zvyklostem moravského gravettienu.
Archeologické rozhledy 53, 3–29.
Riel-Salvatore, J. – Clark, G. A. 2001: Grave markers. Middle
and Early Upper Paleolithic burials and the use of chronotypology in contemporary Paleolithic research. Current Anthropology 42, 449–479.
Sinitsyn, A. A. 2004: Les sépultures de Kostenki: chronologie,
attribution culturelle, rite funéraire. In: M. Otte, ed., La
spiritualité. ERAUL 106, Liege, 237–244.
Skutil, J. 1951: První historické zprávy o diluviálních nálezech
v Předmostí. Vlastivědný věstník moravský 6, 1–12,
33–46, 65–89.
- 1962: Liškovy paleolitické sběry z Předmostí z let
1895–1898. Anthropozoikum 10, 113–127.
Smolíková, L. 1984: On the development of Pleistocene soils in
Czechoslovakia. In: M. Pécsi, ed., Lithology and stratigraphy of loess and paleosols, Budapest, 33–38.
Steguweit, L. 2005: Gebrauchsmuster an „Elfenbein-Zylindern“ aus jungpaläolithischen Fundstellen in Niederösterreich und Mähren. Mitt. Komm. Quartärforsch.
Österr. Akad. Wiss. 14, 177–193.
Sutcliffe, A. J. 1970: Spotted hyena: crusher, gnawer, digester
and collector of bones. Nature 227, 1110–1113.
Svoboda, J. 2000: Předmostí. Archeologické památky střední
Moravy 1, Olomouc.
80
- 2001a: K analýze velkých loveckých sídlišť: Výzkum v Předmostí v roce 1992. Archeologické rozhledy 53,
431–443 (s příspěvky M. Nývltové-Fišákové a E. Drozdové).
- 2001b: Závaží z mamutoviny v Předmostí a Pavlově. In: Ve
službách archeologie 3, Brno, 184–189.
- 2003: Paleolit a mezolit: Pohřební ritus. Panorama biologické
a sociokulturní antropologie 19. MU Brno.
Svoboda, J. A., ed., v tisku: Pavlov I – Southeast. A window
into the Gravettian lifestyles. The Dolní Věstonice Studies, Brno.
Svoboda, J. – Ložek, V. – Svobodová, H. – Škrdla, P. 1994:
Předmostí after 110 years. Journal of Field Archaeology 21, 457–472.
Svoboda, J. – Škrdla, P. – Ložek, V. – Svobodová, H. – Frechen, M. 1996: Předmostí II, excavations 1989-1992.
In: Paleolithic in the Middle Danube region, Archeologický ústav AV ČR Brno, 147–171.
Šefčáková, A. - Katina, S. - Velemínská, J. - Brůžek, J. - Velemínský, P. 2003: Geometric analysis of sexual dimorphism in Upper Paleolithic skulls from Předmostí (Czech
Republic). Slov. Antropol. 6, 141-146.
Ucko, P. J. 1969: Ethnography and archaeological interpretation of funerary remains. World Archaeology, 1,
262–280.
Ullrich, H. 1982: Artificial injuries on fossil human bones and
the problem of cannibalism, skull-cult, and burial rites.
In: Jelínek, J. ed., Man and his origins. Anthropos 21,
253–262.
- 1986: Manipulations on human corpses, mortuary practice
and burial rites in Paleolithic times. In: Novotný, V. V. –
Mizerová, A. ed., Fossil man, New facts – new ideas.
Anthropos 23, 227–236.
- 1996: Předmostí – an alternative model interpreting burial
rites. Anthropologie 34, 299–306.
Trinkaus, E. – Svoboda, J.A., eds., v tisku: Early Modern
Humans in Central Europe: The Pavlovian People of
Southern Moravia. Oxford University Press.
Valoch, K. 1960: Bemerkenswerte jungpaläolithische Steingeräte aus Předmostí in Mähren. Čas. Mor. muzea 45,
21–26.
- 1969: Darstellung von Mensch und Tier in Předmostí in Mähren. Jahrbuch für prähistorische und ethnographische
Kunst 22, 1–9.
- 1975: Ornamentale Gravierungen und Ziergegenstände von
Předmostí bei Přerov in Mähren. Anthropologie N.S.,
13, 81–91.
- 1981: Beitrag zur Kenntnis des Pavloviens. Archeologické
rozhledy 33, 279–298.
- 1982: Die Beingeräte von Předmostí in Mähren. Anthropologie N.S., 20, 57–69.
Velemínská, J., Brůžek, J., Velemínský, P., Šefčáková, A., Katina, S. 2004: The use of recently re-discovered glass
plate photodocumentation of those human fossil finds
from Předmostí u Přerova destroyed during World War
II. Čas. Nár. muzea, řada přír., 173, 129–132.
Vlček, E. 1952: Předmostí XXVI. Rukopis, ARÚ Brno. 2 str.,
5 foto.
- 1971: Czechoslovakia. In: K.P. Oakley et al., eds., Catalogue
of Fossil Hominids, Part II, Europe. London, 47–64.
Wankel, J. 1884: První stopy lidské na Moravě. Časopis Vlastivědného musejního spolku Olomouc 1, 2–7, 41–49,
89–100, 137–147.
Zapletal, K. 1929: Geologie předmosteckého diluvia a okolí
přerovského. Časopis Moravského zemského muzea
26/27, sep. 1–26.
Žebera, K. 1954: Výsledky výzkumu kvartérních sedimentů
v Předmostí u Přerova za rok 1952. Anthropozoikum 3,
139–170.
Žebera, K. – Ložek, V. – Kneblová, V. – Fejfar, O. –
Mazálek, M. 1955: Zpráva o II. etapě geologického
výzkumu kvartéru v Předmostí u Přerova na Moravě.
Anthropozoikum 4, 291–362.
Summary
The majority of the Upper Paleolithic (Gravettian) anthropological materials from Předmostí were destroyed in 1945;
today, the Moravian Museum at Brno only houses human
mandible Př XXVI and parts of the postcranial remains (Vlček
1971, 60; Ullrich 1996; Oliva 2001, 19–20). However during
the last few years, the first mandible Př XXI found at this site
by Wankel was rediscovered in the Olomouc museum and
passed to E. Drozdová (2001) for description, the original
photodocumentation by Matiegka was found at the Department
of Anthropology of Charles University and can be used given
modern morphometry (Velemínská et al. 2004), and the original field diaries by Maška are being prepared for full publication in the Institute of Archaeology, AS CR. This complex reexamination provides the basis for a joint anthropologicalarchaeological research project on Předmostí.
The aim of this initial study was to create a list of the paleoanthropological finds from Předmostí according their discovery dates (Table 1) and to place them into the spatial context of
the site in general (Fig. 1), the burial area (Fig. 9), and site Ia
(Fig. 10). In a parallel manner, we have undertaken the analysis of the related Gravettian anthropological finds from south
Moravia (Trinkaus – Svoboda, eds., in press) and analysis of the
structure of the large hunter´s settlements there, namely
Pavlov I (Svoboda, ed., in press), so that the evidence from central and south Moravian research areas could be correlated.
Paleoanthropological materials from Předmostí were
recovered by J. Wankel in 1884, K. J. Maška in 1894, M. Kříž
in 1895 and K. Absolon in 1928 (and probably 1930). Wankel
only left a verbal description (Wankel 1884), from Maška´s
excavation we have the diary No VII (with daily records and
selected sketches and sections) and related publications (unfortunatelly with no illustrations, Maška 1895a,b). One of the
main tasks of this study was reconstruction of the movements
of Maška within the 1894 area (Fig. 4) and, in more detail, within the burial area (Fig. 8), which adds a spatial dimension to the
daily records. Kříž left publications (with illustrations, Kříž
1896, 1903), including an important plan (Kříž 1903, p. 50).
Absolon only gave a verbal description (Absolon 1929) and
a plan (Absolon – Klíma 1977, fig. 36), but there is little certainity about the precise location of his anthropological find.
During recent years, Gravettian settlement archaeology
has focused not only on the structures and hierarchy of the
individual sites within the landscape, but also on the center –
periphery relationships inside the large hunter´s settlements
(Svoboda, ed., in press). Seen from this viewpoint, we do not
consider the burial area at Předmostí, nor the Skalka rock
above it, as a real settlement center. Rather, the area seems
peripheral, with a lower representation of lithic industry (compared to previously and later excavated parts of the same site),
with scattered accumulations of mammoth bones and other
faunal remains.
Majority of the skeletons found at this place are only partially preserved, but some, such as Předmostí III, are remarkably complete, given Matiegka’s descriptions. The differential
preservation of the individual bones does not prove a pattern of
intentional human selection. Therefore, after discussing of
a series of aspects and explanations that could have contributed
to the formation of such a funeral situation (ethnological parallels, patterns of formation and protection of burials, absence of
ochre, additional artifacts, effects of cannibalism or secondary
burials), we focused in more detail on three of them:
Carnivore activity
All researchers at Předmostí have underlined the role of
carnivores in the site formation processes and in disturbance of
human skeletal remains. In the photodocumentation, the effect
of carnivore gnawing of human bones is not directly observable. However, there is a high ratio of carnivores in the associated faunal record (Musil 1994), especially whole groups of
wolves and foxes. In 1996, we observed fox activites on guanaco carcasses at Tierra del Fuego. At each carcass, foxes created a separate nest to profit from the meat in longer-term, and,
as an effect, removing the remains slightly each day. It is possible that the accumulation of fox remains, found at one spot by
Maška on Aug. 7 at the southern margin of the burial area, and
elsewhere in the vicinity, could be explained using this analogy.
Geological processes
Maška´s records demonstrate the thickness of the deposits
in the burial area, composed of loess, humus and charcoal layers, and partly by limestone debris. Because the complexity of
these deposits increases towards the former Skalka limestone
rock, located a few meters eastwards, I believe that the geological context is influenced by slope removals and accumulation
of deposits which one should logically expect at the foot of
a larger rock formation.
The fact that “no skull was found complete, all were fragmented (along the suturas)” may be explained (as at Dolní
Věstonice – Pavlov, Trinkaus – Svoboda, eds., in press) by pressure of the overlying loess which had accumulated relatively
rapidly after the abandonment of the settlement (and, by the
same time, after decompositon of the interior soft tissues).
Human impact
Since the moment of discovery, two competing hypotheses
were raised about Předmostí: a contemporary burial as an effect
of a catastrophic event, versus gradual accumulation of human
bodies. The second alternative offers an additional explanation
for the body disturbances because each addition of a new body
would affect the previous depositions. So, as an example, the
best preserved male skeleton III found on Aug. 10 (Fig. 6) most
probably overlay more disturbed bodies below (Fig. 7). In addition, some bones display special human activities, as the perforated human pelvis found separately south of the burial.
81
Most of the bodies were oriented towards the norths, parallel to the original rock wall. This shows a difference from Dolní
Věstonice, where the heads of the diseased were oriented
against the slope.
The burial area yielded only a few artifacts and no ochre.
Some of the published mentions of associated decorative
objects are due to a later confusion. The only remarkable artifact from the vicinity of the burial area is a half (now completed) of a large, perforated marlstone disc, a type that also
accompanied the male burial of Brno 2. In this case, a symbolic interpretation seems plausible.
Mammoth shoulder blades (one with irregular scratches)
covered three or more skeletons in the marginal parts of the
burial area, but there was no regular nor complete coverage of
the whole space. Two more covering shoulder blades were
82
recorded south of this area. Some mammoth bones, erected in
the upright position in the vicinity, may also be related to burials (cf. a few human remains below a mammoth mandible,
found on Aug. 4). Deposition of the limestone debris layers
over the area was natural, however, the limestone blocks were
there, and thus also available as coverage of the bodies.
In conclusion, we suspect that the noticeable Skalka rock
played a certain role in selecting a burial place at Předmostí.
A long-term tendency to deposit dead bodies outside the settlement centers, “below the rock”, could result in this accumulation of human remains at one place, with a pattern of free dispersal around, where they were opened to various postdepositional processes such as carnivore activity and the deposition of
slope sediments.
PŘÍLOHA A.
PŘEDMOSTÍ, DENÍK, ROK 1894
Karel Jaroslav Maška
Překlad z němčiny Andrej Rady a Jiří A. Svoboda, revize Miriam Nývltová Fišáková
Severní pásmo (jaro 1894)
(Organizační poznámky)
12. 5. 1894. Rozdrcená lebka koně. Velké sobí paroží. Rozdrcená spodní čelist, tlama s řezákem, jinak nic, co by mělo význam.
(Skica na str. 16.)
15. 5. 1894. Kopáno severně, při okraji. Vrstvy jsou mimořádně slabé.
Horní je výrazná jen místy, obsahuje ztrouchnivělou mamutovinu
a jednotlivé úštěpy pazourku.
Dole jsou tu a tam mamutí kosti nebo zbytky koní, úštěpy pazourku.
Potvrzuje se, že na okraji nebylo žádné žároviště.
Dva kusy vlčí pánve, zvětralé. Obecně jsou některé kosti zvětralé,
zřejmě ležely na vzduchu před tím, než byly překryty. Hlava mamutovinového válce, vedle křemenné korálky (Quarzkorallen).
Pouze fragmenty kostí, všechny z vlka. Končetiny. Jediná spodní čelist
z polární lišky.
Jedna spodní čelist z Ursus arctos. Se zuby otočenými dolů. Poslední
stolička na obou stranách vypadnutá, stejně tak řezáky. Jinak kompletní. Dvě stoličky z Elephas.
V horní vrstvě malá vrstva jemného prášku, v ní jen jediný zvápenatělý kousek žebra. Tarandus. Průměr 30 cm, výška 5 cm. Pod tím malý
kel z Elephas.
16. 5. 1984. Teprve pět metrů od okraje uhlíkatá vrstva. V ní artefakt
z mamutoviny, dále kel s uraženou špičkou. Konec špičky směřuje
dolů. Nedaleko, směrem k východu ještě pět posledních obratlů spolu
s křížovou kostí z vlka. Spodní čelist polární lišky bez zubů, několik
kousků mamutoviny. – (Poznámka – nesouvisí)
Dole dlouhý jaspisový nůž a polovina válce z mamutoviny. V blízkosti
rovněž uhlíkaté polohy. O něco dále četné zbytky vlka, neporušené
a naházené na hromadu. Nejméně čtyři lebky, rozštípnuté nebo čelně
proražené, dvě rozdrcené lebky polární lišky. Tedy odpadová hromada.
Ovšem stranou od uhlíkaté polohy, která nebyla typická.
kové nože. Ty se však svým opracováním zřejmě liší od nožů nalezených níže. Provést přesné porovnání! Za prvním klem, tedy západně,
byl druhý, ovšem rozpadlý. Chybí základna špičky. V blízkosti několik nožů a jeden kel. Stejný v uhlíkaté vrstvě, půlobloukový kel
s odštěpenou špičkou, zakulacenou. – (Organizační poznámky)
18. 5. 1984. V horní vrstvě spodní čelist ze soba, dolní okraj odražený, s prvními čtyřmi stoličkami. Na povrchu uhlíkaté vrstvy další kel,
tentokrát však se zakulacenou špičkou. Na zadním konci opřen malý
kel. Mezi tím četné části lebky, většinou však ztrouchnivělé a roztříštěné. Nad tím tři velké stoličky. Dvě horní patřící stejnému
jedinci. M2, avšak uvolněné, pouze jeden se zlomkem alveol. Zlomek
celého zubu bez špičky. Při něm horní špičák mladého lva.
Uprostřed uhlíkaté vrstvy spodní čelist z Felis spel. a vlevo nahoře,
vpravo dole druhá nahoře zcela zachovalá. Vedle ní tři válečky
z mamutoviny. Směrem k okraji (5 m) horní čelist z Ursus.
Směrem dozadu konec klu bez špičky, na tom (?) z polární lišky a jeden
metatarsus z losa? Na dvou místech 9 a 11 m od okraje zbytky člověka,
a to: spodní část humeru a zadní konec spodní čelisti. Žel, obě neúplné.
19. 5. Proti poli Dokoupila 3 m od okraje popeliště, které je od horní
vrstvy popela odděleno 10 cm mocným pruhem spraše, 30 cm hluboká jáma. Mezivrstva se však nachází jen místy.
Kulturní vrstva je v hloubce 1,5–2 m pod povrchem. Jen mimořádná
hojnost vlka ve vrstvě popela, přitom však žádné kamenné nástroje.
Ztrouchnivělé. Četní mladí vlci.
Znamenitě jsou vidět v koutě, západně, 20 cm nad spodní kulturní
vrstvou dva pruhy popela vedle sebe, mocnost až 15 cm a šířka 50 cm.
Obsahují pouze popel, jinak vůbec nic.
(Skica na str. 19. Organizační poznámky.)
Vápencové kameny ve žluté vrstvě pod kulturní vrstvou jsou nápadně
zakulacené, přičemž v kulturní vrstvě a nad ní jsou zpravidla hranaté.
Dva středně velké kly, slabé. Ležely vedle sebe. Dva další byly
ztrouchnivělé.
2163 pracovních dnů. Vykopáno 300 m3 zeminy.
Nad kulturní vrstvou, pod koněm, mamutí kosti. Na povrchu velmi
zvětralé, dole četné zbytky z vlka. Rovněž mamutí obratle.
17. 5. 1894. Pokračuje se směrem dovnitř. Nalezeny pouze zbytky
z vlka. Rozdrcená lebka. Jen výjimečně nástroje z pazourku. Důkaz, že
člověk to maso nejedl. Atlas z Elephas, lopatka, četné zbytky z vlka.
Nad kulturní vrstvou na okraji kamenolomu mamutí kosti, kůň a sob.
Konkrétně atlas, zlomky pánve, žebra. Dva jemně opracované pazour-
Kulturní vrstva sice pokračuje směrem na západ, obsahuje však
naprosté minimum, v celku jedno žebro, dvě stoličky a úlomky
mamutích kostí.
Nápadné je, že tentokrát se na ploše 10 m2 nacházely výlučně vlčí
zbytky pocházející odhadem od osmi jedinců. Nacházely se v hlavní
vrstvě. Severně odtud byla spálená vrstva.
83
Na vápencovou skálu u Chromečka se vystupovalo ze severu, ze strany zahrady. Tam se terén zvedal postupně.
str. 26 deníku). To je nápadné, co sloužilo jako podloží. Pouze zvlněný
terén. Horní čelist z Rhinoceros s vyvinutými mladými zuby.
Válec z mamutoviny je vyfoukán ze svrchní vrstvy, jako důkaz, že byl
delší dobu uložen na vzduchu.
II. Spodní čelisti z Gulo, C. lagopus. Kel, znovu s dutinou směrem dolů,
oba konce ulomené. Je otázkou, jak mohlo dojít k tomu, že zub se
dostal do této polohy. Možná v zimě nebo v bahně, v sypkém
písku. MM 3, nanejvýš málo významný. Pouze žebra a kousky kostí,
vlčí spodní čelisti. Pánev, opět postavená vertikálně. Na 10 místech
jámy, malé žároviště. – (Bedna 5)
(Skica na str. 23. Organizační poznámky)
Severovýchod (24.–31. července 1894)
Prázdniny 1894
24. 7. 1894. Pod kulturní vrstvou kamenná sedadla, vápenec, zcela
zaoblená nebo opotřebovaná. Pouze mamutí zbytky ve zlomcích.
40 cm nad spodní kulturní vrstvou žároviště, obsahující pouze jemné
kousíčky zuhelnatěných kostí a popel.
Byl v něm pouze jediný kousek žebra mamuta. 60 cm v průměru,
maximálně 10 cm mocné, uprostřed zahloubené. O 50 cm hlouběji
vpravo vedle v nejspodnější vrstvě opět žároviště. Od okraje vzdálené
3 m. Úlomky.
28. 7. 1894. I. Fragment stoličky. Mám cca 40 cm dlouhý přední konec
klu. Zadní část se zdá být přibroušená, zaoblená.
II. Na hranici s I. hojně úlomků a kousků klů. Prohloubeniny. Sob,
metacarpaly a phalang 2 (2 kusy). Spodní čelist z Gulo ve dvou kusech.
Sob, kus paroží od růžice, přední část spodní čelisti, mladý jedinec.
Téměř výhradně mamutí žebra ve všech velikostech, MM 3 sup. Žebra
různě poházená přes sebe. Rozdrcené části lebky. Pod tím vlk tibia dolní konec. Sob radius, dolní část, 3 kly pohromadě. Všechny ztrouchnivělé. Ztrouchnivělé obratle. Nože jsou namodralé.
30. 7. 1894. I. Vedle sebe mamutí žebro, část koňské tlamy, žároviště,
hojně drasadel, tentokráte i šedé, ne bílé. Špička medvědího špičáku.
Popis ke skice na str. 24: Spraš.
Vedle něj velké množství úlomků mamutoviny. Velký kus, 50 kg, zaoblený.
25. 7. 1894. Dole pouze mamutí kosti, velmi zřídka sob nebo kůň. Jediná spodní čelist vlka, pouze ve fragmentech; avšak hrot ve tvaru
vavřínového listu (hrot šípu) a drasadlo z křišťálu. Nahoře velké zvětralé mamutí kosti. Fragment klu. Kulturní vrstva dnes není rozpoznatelná. Dole je zřetelná, avšak žádná žárovišťě, žádné artefakty.
(Skica na str. 25)
Dole kel, přední konec s odraženou špičkou. Dvě velké stoličky zuby
z Elephas.
26. 7. Ve žluté vrstvě nad kulturní vrstvou více mamutích kostí rozbitých člověkem. Dole žároviště. Jemné uhlíky a popel. Vedle sob, kůň,
polární liška a mamut. Z prvních tří jen jednotlivé kusy. Nahoře kel,
ztrouchnivělý. Přední konec dlouhý 40 cm. Kousků kostí poměrně velký
počet, avšak výlučně z mamuta. Výjimečně ve spodní vrstvě dvě vlčí
spodní čelisti a jedna spodní čelist polární lišky, dolní stolička koně,
početná mamutí žebra. Kosti ve žluté vrstvě nepravidelně rozházené.
Nejvíce vespod je kulturní vrstva, pod ní žlutozeleně zbarvená spraš,
kompaktní, jiná než hnědožlutá nad kulturní vrstvou. Tedy pažit nejprve
navštívil člověk, přitáhl sem zvířata, je vyloučeno, že by na místě byla nejprve zvířata. Přítomnost byla dlouhodobá, protože nad kulturní vrstvou
byly nalezeny rozptýlené doklady přítomnosti člověka. – (Bedny 3 a 4)
27. 7. 1894. Nad kulturní vrstvou podélný sesuv, zdá se, že proniká
kulturní vrstvou, která není výrazná. Čtyři obratle vedle sebe. Velmi
zajímavý úlomek stoličky z Rhinoceros.
I. Četné úštěpy pazourku a nástroje, především drasadla. Horní medvědí špičák, menší kel. Umístěný vertikálně, dutina směrem dolů (obr. na
84
II. MM3 koncový kus, lopatka z Rhinoceros. Oba konce odraženy již
dávno. Několik malých žárovišť blízko u sebe, avšak mimořádně málo
kousku kostí a úlomků stoliček a špičáků. Vše ztrouchnivělé. To znamená, že původně ležely dlouho na povrchu. Bylo by dříve možné
domnívat se, že zde bylo vlastní tábořiště nebo místo odpočinku (spánku). Potvrzeno. Sob calcaneus, astragalus, metatarsus horní konec.
Ptačí kosti vedle soba; horní stolička z Elephas, atlas, epistropheus
z mamuta, dvě spodní čelisti soba. Obratle, žebra, neuspořádaně
navršené kosti.
31. 7. 1894. I. Různé fragmenty mamuta, úlomek mamutí stoličky.
Žároviště, na jeho bazi 6 mamutích stoliček ze spodní čelisti, úlomky,
jen jediný v celku. Pod tím jemnozrnná spraš, pevně přilnutá. Muselo
dojít k tomu, že kopa mamutích zubů byla naházena přímo na spraš
a nad ní nebo stranou byl zapálen oheň. Zlomky jsou dobře zachované.
Hromada úštěpů pazourku, mezitím drasadla a vrták.
I. Sob, liška, vlk, tibia z mamuta. Chybí obě epifýzy. Dolní konec
femuru koně. Dlouhý hrot kopí. Obsah mimořádně skrovný. Části
lebky, v první řadě kousek deciputu s kloubovými ploškami, avšak
vždy jen jednostranně.
Spodní čelist mamuta, mladý jedinec, původně s MM2 a MM3, zachován pouze MM 3, všechny ostatní vypadané. – (Bedny 8-9/2)
Severovýchod před objevem hrobu (1.–6. srpna 1894)
1. 8. 1894. I. Horní špičák z Ursus, ve vrstvě popela přibroušené dláto
z břidlice, jaké již bylo nalezeno dříve.
II. Hromada vlčích kostí v jámě, při ní dvě špičky klů dlouhé cca
40 cm. Jeden kel dobře zachovaný, druhý ztrouchnivělý. Fragmenty
mamutoviny. Kostičky z polární lišky jen zřídka. Rozdrcená vlčí lebka,
ale její části však složeny u sebe. – (Bedna 9)
Vypadá to, jako by člověk hodil celé zvíře na jednu hromadu. Kosti
samy o sobě byly celé. Žebra a obratle položeny u sebe, avšak ne uspořádaně, ale přes sebe; někdy však patří k sobě. Koncová část C. Zub
dobře zachovaný. Několik metatarsů. Horní konec mamutí lopatky.
Otlučený již dávno. Dvě dentálie, určitě ze spodní vrstvy. Mamutí kosti,
a to i opracované, jsou kompletně uzavřené v kompaktní žluté hlíně
pod kulturní vrstvou. Stejně tak vlčí kosti, ale zcela.
Kulturní vrstva se strmě zvedá z podkladu, směrem nahoru postupně
přechází do více sypké sprašové vrstvy. – (Bedna 10)
2. 8. 1894. I. Dlouhá kost z mamuta, v ní je horní špičák z Ursus
a fragment spodního špičáku z Felis. V sypkém písku navíc úlomky
sobích kostí, tzn. naplaveny vodou.
II. Druhá lopatka (vedle předchozí), postavená vertikálně, výdutí směrem na východ (obr. na str. 29). Trčela z kulturní vrstvy 30 cm do světložluté neporušené sprašové vrstvy pod ní. Proč postavená vertikálně?
Jak mohla lopatka zůstat stát v této poloze? Buď byla úmyslně postavená, nebo to způsobil navátý písek? Jak však tehdy vypadala půda?
Zvlněná.
Vedle spodní stolička koně a metatarsus z vlka, stejně tak pánevní
kosti a obratle. Drtič z konce klu.
V podloží kulturní vrstvy jsou pruhy. Tekla tu voda poté, co zemřeli
lidé, protože pak byly vidět pruhy popele.
Cca 2 m v průměru 30–40 cm tmavě zbarvená a zelenými partiemi
prostoupená kulturní vrstva, téměř bez jakéhokoli obsahu. Dva mamutí kly na jejím začátku. Rozpadlé. I když velmi velké, pouze cca 1 m
dlouhé. Zadní konec bez špičky. Snad hromada měkkých vnitřností
mamutů. V ní zlomek kostěné spatuly mohutných rozměrů. Možná
se jí používalo při vyprazdňování obsahu žaludku nebo měkkých
vnitřností. – (Poznámka – nesouvisí; bedna 11)
M3 sup., úplně zachovalý. Velké mamutí úlomky. Ohniště bez obsahu,
obratle.
3. 8. 1894. Kopalo se směrem na jih k okraji jámy. Nucleus dlouhý 12
cm, zelený jaspis, ulna z Ursus spel., horní část MM3, horní čelist
s MM3, přibližně 30 až 35 cm dlouhý nástroj ve tvaru spatuly (obr. na
str. 30). Žel, jsou mnohé kusy polámané. Neležel rovně, nýbrž na hraně
ve směru délky, již ve žluté spraši pod kulturní vrstvou. Brousek s rytinou. Také zadní konec spatuly, ulomený již dávno. Fragment čelisti
vlka.
Množství málo zaoblených vápencových kamenů, malých i velkých, až
60 cm dlouhých a 40 cm širokých. Možná kamenná sedadla, avšak
žádné žároviště.
V horní vrstvě cca 1,2 m pod původním povrchem nádherný nůž, dlouhý 14 cm, dýkovitý, na okrajích jemně retušovaný. Ležel nad širokou
popelovitou polohou (I). Fragment lebky s kořeny stoliček; stoličky
byly tedy vyraženy.
Velký vápencový kámen, vedle spodní M1, velmi hezky zachovaný.
Dvě nádherné spodní čelisti mamuta, jedna ve svislé poloze. Zuby
obrácené nahoru, zadní část odražená, lamely rostoucího M2 chybí,
pouze MM3 – M1. Přední jen krátký.
Druhá čelist M1 – M2 ležela tlamou dolů, přičemž částečně zakrývala
první čelist. Rovněž první čelist se zadní částí výše než s částí přední.
Pod čelistmi ležel velký vápencový kámen, obráceně.
Skica na str. 32–33.
Doplněk. Lidský nález. Pod mamutími žebry ležel, zalepený do pruhu
zeminy, phalang 2 z dospělého jedince a ulna z dítěte. Snad ještě
jeden fragment humeru. – (Bedny 13, 14)
6. 8. 1894. Horní vrstva snesena směrem dozadu. Odpoledne kopáno
vpřed. Nalezena pouze početná žebra a jedna stolička z Ursus arctos,
metatarsus. Horní kulturní vrstvy jsou zřetelně oddělené.
Při odstraňování horních vrstev v hloubce 1,5 m horní konec tibie
mamuta bez epifýzy. Dále kuželovitý otloukač. Žebra byla v každém
případě používána.
Pohřební areál (7.–13. srpna, 10. září 1894):
7. 8. 1894. Kopáno vpřed: dvě stoličky, M2 inf., M1 sup. spolu s četnými fragmenty. Phalang II z tarandus. Více velkých mamutích nohou.
Ve spraši se našla kostra Cricetus frum. Tibia stála svisle, trochu
nakloněná, s horní částí směrem nahoru. Dále byla v její blízkosti
nalezena dolní část femuru, opět svisle stojící, jen málo nakloněná.
Jakým způsobem se tyto kosti dostaly do této neobvyklé polohy?
Kel bez špičky, fragmentární M2, chybí poslední lamely.
Polovina kamenného kotouče, přibližně 20 cm v průměru, z pískovce
(obr. na str. 31). Polovina byla nalezena již dříve. Ještě jeden nástroj,
střední část nebo konce odlomeny. Jeden z nich čerstvě. Velký kel.
Pod kulturní vrstvou, v žluté písčité hlíně jsme našli hromadu pozůstatků polární lišky, početné lebky a pouze výjimečně jiné kosti. Vedle
metacarpale z Elephas, phalangy, bezvadně zachovalé. Dále fibula
z (?). Stopy dřevěných uhlíků, dočerna spálené kosti. Vedle byl nalezen
také pazourkový nožík. – (Bedna 15)
Kopáno vpředu u okraje. Velké mamutí kosti, calcaneus, astralagus.
Spodní čelist vlka, zase jeden kel, ztrouchnivělý – střední část. Hromada kostí na jednom místě. Kulturní vrstva téměř nerozeznatelná. –
(Bedny 12 – 13/2)
Související části kostry lidí (obr. na str. 34). Lebky byly rozmáčknuté,
spodní čelisti se však zachovaly, snad v přirozené poloze. Vše to leželo zpřeházené ve žluté hlíně, z níž se to výrazně zvedalo. Jiné než uvedené zvířecí kosti nebyly nalezeny.
4. 8. 1894. Kopáno vpřed. Hromada kostí pokračuje. Vlčí lebka, roztříštěná. Úlomky kostí končetin, tedy jedlo se zde. Mamutí žebra,
úlomky dlouhých dutých kostí, Ursus.
Vedle hromada velkých zaoblených kamenů. Všechny zaoblené.
S liščími zbytky také valouny. Jak se sem dostaly? To by přece mluvilo v prospěch toho, že se sem dostala voda z řeky. Když navíc ještě
některé vrstvy pod kulturní vrstvou a nad ní byly zřetelně přeplaveny.
85
Naleziště sotva mohlo být porostlé dostatečným travním porostem.
U liščích zbytků se našla lidská kostra. Nebyla souvislá, její části byly
rozházeny, avšak blízko sebe.
Našly se: obě loketní kosti, humerus, fibula, fragment lebky.
Jeden metr severně odtud obě fibuly, calcaneus, metatarsus a phalangy,
pravděpodobně radius. Pod tím, tzn. pod lebkou, byla vrstva uhlíků
a zřetelná vrstva popele, šedá. Dále obratel z mamuta, fragment soba,
fragment čelisti z Arvicola nebo z Lemming ?.
Velká tibia, ale bez epifýz. Pod tím napříč ležely ulna (pravděpodobně,
pokud ne, pak fibula). Fibula.
8. 8. 1894. Stranou opět lidské kosti, a to: tibia v celku a sice s horní
částí směrem k jihu. Ve směru jih-sever. Vpravo od ní, 30 cm, články
prstů zadní nohy. V blízkosti horní první stolička z Ursus spel.
Destička horní plochy kloubu tibia, ležící vpravo ve vzdálenosti 15 cm.
40 cm vpravo od tibie další, a to pravá. Horním koncem směrem na jih.
Následně pak femur, vedle fibula, ulna a radius, dále pánev, pravý
humerus ležel napříč.
Nad tím hromada kamenů, pod tím rovněž kameny. Lebka, uvolněné
zuby, poté řada zubů z horní čelisti. Spodní čelist vlevo s dvěma nejzadnějšími stoličkami. Lebka, u ní humerus – spodní část odražena. Nad
kostmi zřetelná, popelavě šedá až místy zelená vrstva. Několik kousků
zuhelnatěných kostí. Nad tím i pod tím. Zakopaná lidská kostra.
Na lebce úštěp mamutí lopatky. Pravý zbytek spodní čelisti tedy celý.
Třetí molar je ještě v alveole.
Úterý, 9. 8. 1894. V (prostřední) jámě se na dně našel skelet nohy
člověka, a to počínaje patou, nepoškozený, v přirozené poloze se
všemi phalangy, metatarsus a fibula. Jinak však nic.
U lidské hromady dva mléčné řezáky a horní druhý řezák polární lišky.
Opět samostatný zub.
Lidská kostra v poloze, kdy pravá noha ležela na levé, ohnutá v koleně,
přibližně pod stupněm 110°, vedle stehenní kosti ležela levá tibia, stranou směrem ven od ní a posunutá dopředu fibula.
Na rozdíl od zvířecích kostí je vnitřek dutých kostí u člověka, především u prstů, zcela bílý, vápenatý. Proč?
ležely pod hromadou kamení, takže voda měla dostatek prostoru pro
svou činnost.
Jiná skupina se skládala z jedné kostry, která byla lebkou obrácená
k severu. Stehna byla těsně u sebe. Mamutí lopatka byla člověkem
odražena v hřebeni a na zadní straně pokryta čárami (drasadlem).
Popis ke skice na str. 38: Skelet III. Lebka natočena poněkud dále,
avšak rozbitá. Úlomky jeden přes druhý.
Západně odtud osoba s nohama směrem k severu a hlavou k jihu.
Chodidla těsně u sebe, ruce zkřížené teprve přes holenní kosti.
Na jihu, kde se nachází mamutí kel, jsou lidské kosti v kulturní vrstvě.
Pod tím je 10 cm pruh žlutého písku a 1 cm pruh dřevěných uhlíků, pod
tím otloukač. – (Bedny s lidskými pozůstatky I–III, 17–19)
Tento diluviální hrob měl začátek asi 3 m od okraje jámy, byl 4 m dlouhý a 3 m široký. To znamená, že tento prostor obsahoval lidské kosti,
vlastně tito lidé leželi pohromadě na jedné hromadě.
11. 8. 1894. Na jih od hrobu se nachází kulturní vrstva se zbytky po
ohni, pestře promíchanými spálenými kostičkami a jednotlivými zbytky soba, rosomáka, polární lišky, zajíce a koně. Kousíčky mamutoviny.
Malé nožíky.
Celkem odesláno 19 beden, 1–16, I–III.
Lidské kosti (phalangy) se nacházely také v kulturní vrstvě, čímž se
zdá být dokázána časová identita člověka s kulturní vrstvou, a ne snad
to, ze by žil před vznikem této kulturní vrstvy.
Rovněž směrem na jih se v kulturní vrstvě nacházejí lidské kosti, a to
horní část ulny, dále několik zaječích spodních čelistí, vlčí radius,
spodní část, příčně rozbitý. Sobí kosti, astralagus, calcaneus, cul., vlčí
ulna, dole poškozená.
Ještě dále k jihu dvě lidské kosti vedle sebe, a to z ruky, takže předloktí bylo ohnuto k nadloktí, což znamená, že u horního konce humeru
byla dolní část ulny a radius (obr. na str. 40 deníku).
Vedle, západním směrem, v oblasti břicha, jedno žebro a vrstva uhlíků.
Severním směrem odtud nejprve kost nohy (tibia), dětská lebka, poté
spraš a fragmenty lebky, severně odtud druhá kostra s kostmi ruky pod
hlavou. – (Bedna 20)
Skica na str. 40 – půdorys „hrobu“.
Na člověku ležela černá spálená vrstva. A to tentokráte výslovně dřevěných uhlíků, vlastně prach. Opět dvě spodní čelisti.
Popis ke skice na str. 37 nahoře: Dětská lebka. Dole: Lebka se zuby
vně, velká dolní čelist, zakulacený okraj není viditelný, otočena ven.
10. 8. 1894. Dohromady šest koster, počítáno podle spodních čelistí.
Na jedné ležela lebka z Vulp. vulg., na jiné Vulp. lag., ale jen lebka.
Části lebek byly jednotlivě odhozeny daleko směrem na sever, a to jen
v úlomcích, které ležely vedle sebe. Směrem na západ kosti nohou,
a to články prstů a ve stejné vzdálenosti od jiných, od vody, avšak
rovněž naplavené. Vrstva zde vykazuje zřetelné pruhy. Možná jen
86
(Soupis dolních čelistí I– IX.). Minimálně 8 jedinců.
13. 8. 1894. Sedm mužů. Kopáno dozadu. Levá spodní čelist z Gulo,
bez špičáku. Stoupající větev se starým poškozením. Mamutí lebka
s alveolami klů a přední stoličkou. Avšak pouze přední část. Dále zadní
s kondyly. Z koně astralagus, sob (tibia) nahoře.
Skica na str. 42-43.
Mocnost kulturní vrstvy místy stále ještě 30 cm. M 3 inf. zcela zachovalý. Fragment stoličky, polární liška. – (Bedna 21)
13. 8. Vpředu u lidské hromady. Kosti se rozkládají dále směrem k jihu.
Tam, kde byla předevčírem ulna, ležel dnes osamělý řezák. Příslušná
k dřívější kostře (?), která byla lebkou obrácená k severu, vystupuje
třetí kostra, jejíž pažní kost je obrácená k jihu. Bezprostředně vedle
ní M1 inf. z mamuta a několik sobích kostí. Našel se také sněžný zajíc
a polární liška.
V severní části bloku spraše s lidskými zbytky fragmenty dětských
lebek, při nich šedé pazourkové drasadlo. Vrstva popelavě šedé barvy
se prolíná do horizontu lidských kostí.
Nožík, femur lišky, vše na mamutí lopatce, která je dokonale přiložena
ke kostem dětské lebky. Na ní ležel také kamenný otloukač.
Pod lopatkou ležela tibia spolu s příslušnou fibulou s horní částí směrem k jihu. Za 20 cm mezerou, v níž nic nebylo, následovala opět tibia
bez fibuly ve stejné poloze a vedle femur v obrácené poloze. Pravá
noha tedy byla ohnutá, takže chodidla dosahovala k pánvi. Při koleně
však ležely prstní kostičky. Vedle této tibie se nacházel horní špičák
polární lišky a jedna spálená kost. Za mamutí lopatkou třetí fibia
v obrácené poloze, horní část směrem k severu, a pelvis. U plochy
kloubu ležel spodní zub z Canis.
18. 8. 1894. Kopáno zpět: U dvou alveol klů ze včerejška leží velký
kel, vedle něj zlomky lebky. Gulo radius v celku, Lup. dvě spodní
čelisti samostatné a jeden fragment horní čelisti. Velká mamutí lebka.
Klenba roztříštěná u klu. Pod tím malý melírovaný kel bez špičky.
U mamutí lebky, v jámě byla vlčí lebka s odraženou tlamou a bez
zubů, bez spodní čelisti. Ulna člověka, vpravo spodní čelist z Gulo bez
špičáku. – (Bedna 29)
20. 8. 1894. Kopáno zpět: šedá, stopami travných kořenů prostoupená
kulturní vrstva je 1,5 m hluboko, pod ní leží 10 cm čisté spraše a pod
tou zase 4 cm mocný pruh vrstev uhlíků a popela, zdá se, že se zvedá.
Tato poloha uhlíků je nahoře i dole ostře ohraničena. Vedle (jižně)
uprostřed spraše spodní pruh kulturní vrstvy.
Cca 20 cm dlouhý válec z mamutoviny. Ležel v koutě naproti Dokoupilovu poli. Vlčí lebky, velký válce z mamutoviny, dále vidlice z mamutoviny (skica na str. 47 deníku). – Přítomen dr. M. Kříž.
21. 8. 1894. Opět se pracovalo podél hranice směrem zpět. Dva krátké
válečky z mamutoviny, několik metatarsů, humerů (spodní konec), ulna.
Z Gulo MM2 sup. Felis spel. malý calcaneus, astralagus, špičák nahoře.
Velký exemplář porcelánové mušle. – (Bedna 30)
Severozápad (14.-22. srpna 1894)
14. 8. 1894. Směrem zpět. Lebka z Gulo, malý kostěný nástroj. Mocnost vrstvy až 50 cm. Velké fragmenty mamutích lebek. Zřetelně oddělená vrstva spraše probíhá nepravidelně. Zvrstvena vodou.
MM2. Na pravém konci 3 m před zadní stěnou Dokoupila. Zřetelné
popeliště. Vedle něj a 1 m dále k jihu opět jeden kel, žel ztrouchnivělý. – (Bedny 22–24)
16. 8. 1894. Kopáno zpět: jeden válec z mamutoviny, zbytky vlka.
Ztrouchnivělý kel, mamutí fragmenty, dvě stoličky, M1 dole krátká,
s nápadně delšími kořeny. Metatarsus z Felis. Velká spálená vrstva.
Jemná uhlíkatá vrstva, zvrstvená, bezprostředně na sprašovém podkladu.
MM3 inf., M2 inf. Podlouklý kus břidlice, žraločí zub, fragment sobího
parohu. Směrem zpět se vrstva vytrácí. – (Bedna 31)
22. 8. 1894. Kopáno zpět: podél hranice se kulturní vrstva jeví jako
slabý proužek v hloubce 2,7 m. Kopalo se až do hloubky 3 m. Šikmo,
s klesáním směrem k jihu, v jednotlivých „ložiscích“.
Popis ke skice na str. 47: černá uhlíkatá vrstva.
Těsně u stěny nádherná část typu solutréen. V blízkosti MM2 inf. Přitom téměř výlučně mamut. Dva úštěpy silicitu, kůň, spodní čelist soba.
(Poznámka ke 2 jamám holocénního stáří; keramika. Skica na str. 48)
(Bedna 32; adresa E. Kropfa)
3 metatarsus z mladého (?). Celá kostra malého vlka (nebo psa). Při ní
další vlčí lebka. U ní také 1,5 cm dlouhý, jemný nožík. Roztříštěná
mamutí lebka. Samostatné stoličky různých jedinců pohromadě. –
(Bedny 25–26)
Celková skica na str. 49.
17. 8. 1894. Kopáno zpět: Kulturní vrstva se opět dělí na dvě, předělené několik cm silným pruhem čisté spraše. Ve spodní, těsně nad volnými zbytky soba, lišky a vlka, u žároviště lví lebka. Dále končetiny
mladého mamuta. Jeskynní lev byl bez spodní čelisti. U toho lebka
s roztříštěnou klenbou. Spodní čelist, bezvadná, byla nalezena již dříve.
Lví lebka ležela v dolních partiích ohniště, v zbytcích uhlí se našly
kosti nohy ze sněžného zajíce.
23. 8. 1894. Odkopáno jižní okolí hrobu. Všechny kosti jsou na povrchu vícenásobně zvětralé a omleté. Scapula mamuta, spodní čelist vlka,
četné černě zbarvené zbytky polární lišky, sněžný zajíc, sob, mamut,
vlk. Ještě lidská pánevní kost – mladá, proděravěná, 1 cm otvor, zcela
kulatý. MM2 inf. z mamuta, Felis dolní tibia konec.
Jižní okraj hrobu (23. srpna 1894):
Jihovýchod (24.–28. srpna 1894):
Tloušťka kulturní vrstvy dosahovala až 40 cm. Dole se ostře zvedá
od zelenavě-žluté spraše. Přední část mamutí lebky s roztříštěnou
alveolou klu (ta samostatně) bez zubu. Sobí paroží, MM 2, vlčí spodní
čelist, stará, oboustranně poškozená.
(Bedna 27; poznámka k jámě z doby halštatské, „Kulturgrube“, skica
na str. 46; bedna 28)
24. 8. 1894. M1, sup, M2, sup. Kopáno od hrobu k okraji.
Cca 3 m směrem k východu ležela lidská spodní čelist se zuby obrácenými dolů, takže jsme v prvním okamžiku mysleli na horní čelist a lebku.
Čelist ležela 10 cm nad mocnou vrstvou uhlíků (spodní kulturní vrstva),
bezprostředně na lidské čelisti a vedle ní mamutí kosti. V tomto prostoru
87
se vůbec masově nacházely mamutí kosti, rozštípené a roztříštěné. Ve
stejném prostoru ležel v obráceném směru! (poloze) zub (Lückenzahn).
Zcela osaměle byl nalezen jeden řezák. Spodní čelist se zachovala jen
v rozsahu řady zubů. Stoupající větve chybí (je třeba prozkoumat).
okraji koncový kus mamutího klu, na druhém konci zaoblený, poté
malý válec z mamutoviny.
Horní čelist mamuta s MM1 / MM2. Žel, poškozená.
Včera pracováno jen 3/4 dne.
Větší kus aktinolitu (antimon). M3 sup., nádherný, bezvadně zachovaný kus.
28. 8. 1894. Dále kopáno vpřed.
(Poznámka k hrobu holocenního stáří.)
Vpředu množství mamutích kostí. Lebka s vyraženými stoličkami.
Humerus bez horní epifýzy. Zřetelně rozlišitelné dvě kulturní vrstvy.
Horní se zbytky mamuta, mocná cca 30–40 cm, jako podklad ploché,
malé valouny, spečené, 30 cm hluboko. Až 10 cm mocná uhlíkatá vrstva
se zbytky sněžného zajíce, polární lišky, mamuta, rosomáka (tibia, femur).
Směrem k jihu od hrobu jediný humerus člověka, uprostřed z kulturní
vrstvy. Jeden metr odtud směrem k východu část lebky mladé osoby
(k proplavení), nad ní dvě lopatky z mamuta (jestli to není část hrobu ?).
Popis ke skice na str. 54 nahoře: Spraš; vrstvy uhlíků; spraš.
Vedle mamutí lebky hojně stoliček. M3 inf. v celku a zadní
polovina, M2 inf. v celku M1 inf., v celku. Válec z koncového kusu
klu. Zadní konec se zdá být odlomený. Několik větších fragmentů
lebky z přední části se zlomky alveol klů a alveol vyražených stoliček
nebo jenom přední stoličky. Pánev, střední část, oboustranně otlučená.
U jedné lebky vrstva s mocností 4 cm a plochou snad 30 x 50 cm
jemného bílého prášku. Zpráchnivělá mamutovina? Neznámo, co to
znamená.
V lebce četné zbytky zajíce a vpředu metatarsus ze soba. Nádherný kel
s ulomenou špičkou, konec se nápadně hezky leskne.
M1 nahoře a dole. MM3 nahoře (čelist), dole velmi hezky zachovaný.
Humerus má odražené obě epifýzy (možná ohryzané). V blízkosti
spodní čelist mladého jedince Ursus (spel.?). U ní a u lidských kostí
zbytky polární lišky, sněžného zajíce, mamuta, soba (lopatky). 20 cm
dlouhý úlomek kostěné spatuly. – (Bedny 34, 35)
25. 8. 1894. Sedm dělníků, započato vpředu od okraje. Kulturní vrstvy
vystupují ještě zřetelněji. Horní vrstva s četnými zbytky mamuta je
dole uzavřená pruhem uhlíků. Spodní vrstva, včera viditelná, se ztratila v povrchovém štěrku. Jednotlivé mamutí kosti. Doklad o tom, že při
nejmenší těžbě byla poškozována také kulturní vrstva. Sobí paroží, M3
sup., dobře zachovaný M1 inf., při něm sobí metatarsus vpředu. Dva
metry od okraje opět hromada mamutích kostí, pánev, pod tím spodní
čelist s úzkým M1. Poté větší část zadní, to vše na vrstvě uhlíků. Tedy
upečeno. Pouze M1, mimořádně úzký, zevnitř plochý, silně konvexní,
lamela, dříve nikdy nepozorováno. MM3 sup. – (Bedny 36–37).
Popis ke skice na str. 54 dole: Západní špice.
Tam, kde ležely lidské kosti, nebyla žádná kostra, nýbrž k dřívějšímu
radiu a ulně, žebrům ještě jeden humerus. Ten ležel horní částí směrem
k východu. Ostatní ležely vlevo. Horní epifýza humeru chyběla.
Mléčný špičák medvěda, provrtaný.
Skica na str. 55.
Dva metry odtud směrem k severu fibula mamuta, pouze střední část.
Bez koncových částí, horní špičák z Felis, menší druh než lev jeskynní. Prozkoumat! – (Bedny 20-38, 39–40)
Jih (29. srpna – 1. září 1894):
27. 8. 1894. Osm dělníků. Mimo nalezen kus strusky (skica na str. 53).
Kopáno vpřed, na nejzazším východním okraji. Obrovské černé vrstvy,
jakoby zpřeházené mezi sebou. Hojně spraše, celé a roztříštěné mamutí
zuby. Zajíc, polární liška zřídkavě, kromě toho ještě tu a tam sob a rosomák.
V suti velké bloky žuly. Četné. Možná jde přece jen o bludné kameny. – (Bedna 38)
V blízkosti spodní čelisti z 24. 8. úlomek lebeční klenby, a to čelo
a zátylek, vzdálené 5 m od okraje. Nad tím lopatka. Pod tím 10 cm
spraše, poté velké žároviště. Dva metry od okraje na nejzazší špičce
lidská ulna, radius. Je ve spojitosti s lebkou ze soboty. Až po podloží starší vrstvy, ve stejné hroudě také žebra. Na tomtéž místě mamutí lebka a četné části lebky.
Vrstvy popela jako by byly navzájem zpřeházeny, poloviční nepravidelné, avšak horizontální pruhy dřevěných uhlíků. Podle toho nebylo
možno předpokládat, že by tu byla vyhloubena jáma (?). Velké kameny se nacházejí všude v kulturní vrstvě. Avšak jen jednotlivě anebo jen
v malém počtu v blízkosti ohnišť. Rovněž v spraši pod tím, možná shozené ze skály. Kde byly žároviště, byly i jámy, tzn. prohlubeniny. Na
88
29. 8. 1894. Kopáno dále na západ, podél hranice pole, od okraje jámy.
Četné mamutí zbytky. Mezi nimi lebka (spodní čelist s M 2), roztříštěná. Sob řídce, zajíc a liška rovněž, Rhinoceros, humerus, ulna z mamuta, samostatné stoličky ve velkém počtu. Většinou v úlomcích. –
(Bedny 41–42)
30. 8. 1894. Ještě stále kopáno podél hranice směrem k západu. Lebka
z Gulo, úplná, avšak, žel, roztříštěná. Dolní polovina femuru, horní
polovina z mladšího jedince. Stoličky, hojně zbytků sněžného zajíce.
Rovněž polární liška. Tedy odpadové hromady z mamuta. Všechno leželo na popelovitém podloží. Pohromadě nejméně šest mamutích lebek,
ale vždy jen roztříštěné a především přední části. – (Bedny 43–44)
Lidské žebro 15 m od okraje hranice pouze pruh uhlíků 3 a 4 kromě
jiného nepravidelný, s mimořádně malým obsahem.
Popis ke skice na str. 56: 15 cm kosti.
31. 8. 1894. Slabý pruh uhlíků. Téměř žádné kosti. Lebka rosomáka
bez spodní čelisti (rozbitá). Úlomek mamutoviny se starými stopami
úderů. Dolní čelist soba. Kel trčící v alveole, zcela ztrouchnivělý.
Kopáno zpět: bez jakéhokoli obsahu, jen střepy (včetně úlomku dna)
z hrubé nádoby, zde uložené. – (Bedny 45–47)
čímž je doplněn loňský údaj, že tyto se vyskytují pouze v horní vrstvě. Tedy žádný rozdíl mezi horní a spodní kulturní vrstvou.
U hranice osm stoliček. Sob (obratel, lopatka), zajíc, čtyři dentálie,
jeden válec z mamutoviny. Kulturní vrstva je zřetelně pruhovaná, čili
vznikla působením vody.
Další exemplář není úplný.
Cca 30 cm od okraje už nic není. Kulturní vrstva se zcela ztrácí. Spraš
možná byla rozeklaná, to znamená, že všude je patrná vápencová stěna.
1. 9. 1894. Kopáno podél hranice směrem k východu. Návštěva rektora, p. prof. Touly z Vídně.
Pěkný MM3 sup., úzký, velmi slabě obroušený. – (Bedna 50)
Kulturní vrstva rozeznatelná pouze jako nad sebou ležící pruh uhlíků
a popela. Málo obsahu, avšak ještě méně soudržná. Tentokrát hodně
sobích zbytků. Koncové části kostí končetin, páteř, spodní čelist, kromě
toho ještě krátké mamutí kosti chodidla a dvě velké stoličky, ne však
celé. Dva hezké pazourkové nože spolu s úštěpy. Ze sněžného zajíce
pouze jedna ulna; obsah se tedy mění z místa na místo.
6. 9. 1894. Kopáno dále na západ. Žádná stopa po kulturní vrstvě,
avšak nálezy kostí, hlavně mamut, Bos primig., metacarpale, přední
konec odražený. Jeden kus. Dva slabé pruhy popela oddělené 30 cm
spraše, mocnost 3 cm, slabě rozeznatelné. Horní 2 m pod povrchem.
Mezi nimi jednotlivé mamutí kosti. Jedna lopatka celá potlučená.
Neporušená jen výduť. Pod ní kopáno.
Spodní čelist z mladé Felis, dvě poloviny spodní čelisti z Gulo, tři
spodní čelisti z Lupus, z malého, snad pes? Několik velkých stoliček
z horní čelisti, M 2, M 3 sup., M 2 inf. Kulturní vrstva 2,2 m hluboko,
kopalo se ještě o 30–40 cm hlouběji. Kulturní vrstva se úplně ztrácí.
Ale na její úrovni není vyjádřena žádným zvláštním zabarvením. Našly
se jednotlivé kosti z mamuta a soba.
(Poznámky k nálezu hrobu na parcele Černoškové. Skicy na str.
61–63.)
Rovněž povrchová diluviální vrstva se místy projevuje jako malá poloha. – (Bedny 48–49)
Závěrečné práce (10. září)
(Poznámky k historii a topografii Předmostí, citace)
7. 9. Konec, vykopán západní roh. 2.5 m se objevuje 6 cm mocná vrstva uhlíků, jednotlivé úlomky mamuta. Jinak nic. – (Bedny 52–53)
10. 9. Odesláno 15 dalších beden 39–53. Mimo to 4 poštou, na jaře 9,
tedy celkem odeslány 62 velké a 4 malé bedničky.
(Organizační poznámky)
Jihozápad (3.–6. září 1894):
Skica neprokopaného jihozápadního rohu, str. 64.
3. 9. 1894. Začalo se 10 metrů od zadního západního okraje sousedních
polí. Ještě je třeba odkrýt čtverec 100 m2. Zde je kulturní vrstva velmi
málo znatelná, stále se však objevují kosti, avšak uprostřed spraše, tedy
kdysi položené na trávě, zvětralé (opadaný povrch).
Pod tím lebka z Gulo, roztříštěná, původně, jinak fragmenty mamuta
a soba. Nanejvýš výjimečně úštěpek pazourku. Spodní čelist z Lupus.
Několik stoliček a fragmenty obratlů, původně odražené. – (Bedna 49).
4. 9. 1894. Kopáno dále směrem k západu. Kulturní vrstva je sotva
rozeznatelná jako černý pruh na horní hranici.
Dva metry velké žároviště. Horní kulturní vrstva neobsahuje vůbec nic.
Jen málo spálených kostí, více dřevěných uhlíků a popelu. Ani jediný
nástroj, pouze tři úlomky mamutích kostí.
Původní terén (diluviální povrch) klesá směrem k jihu a západu.
V prvém z uvedených směrů, jihozápadně od lidského hrobu, však
šedavá vrstva, která je jen těžko rozeznatelná od ostatní masy spraše,
tvarovaná partie, obsahuje zvětralé mamutí kosti, tu a tam něco ze
soba, koně a lišky.
Popis skici na str. 65 nahoře: výdutí vně; pánev sin, malá; otočena vně.
Šipka dole označena „hlava“. – Dole: Vlevo 3 stehenní kosti, vedle
pravá scapula, humerus (horní konec), klíční kost, pel. přes to uprostřed páteř, horní čelist.
Popis skici na str. 66 nahoře: Lebka; klíční kost; lopatka; páteř; pánev.
- Dole: Obě stehenní kosti zřejmě nepatří ostatnímu skeletu. Tento
člověk musel ležet na břiše. U toho levá stehenní kost.
V prvním velkém (fotografováno) bloku žena z II (starý muž). Ve třetím bloku muž a žena.
Popis skici na str. 67: Blok II. Dětská lebka, 2 velcí jedinci, zastoupení
čelistmi.
Popis skici na str. 68: Femur, s hlavicí vlevo (leží otočen vně), vedle
tibia.
V blocích byly 4 levé lopatky a 4 levé pánve.
Soupis fosílií, I–XIX.
5. 9. 1894. Kopáno dále směrem k západu.
Břidlice – brousek s ornamentem.
Poměry jako včera. Fragment spodní čelisti s jednou stoličkou z Rhinocera. Dolní polovina humeru z Felis. Hezký, 12 m dlouhý válec,
jeden konec zakulacený, druhý odražený. Hromada úštěpů pazourku.
Nádherný hrot typu solutréen z rohovce nad horní kulturní vrstvou,
Pod velkou mamutí mandibulou ze 4. 8. 1894 tři lidské kosti. Phal. 2
dospělého, ulna dítěte a snad fragment humeru, rovněž dítěte.
89
PŘÍLOHA B.
ANTROPOLOGICKÝ NÁLEZ PŘEDMOSTÍ XXVI
Emanuel Vlček, Praha
Provenience: Podle J. Skutila náležel k ostatkům z hromadného
hrobu; nepatří k žádné z koster odkrytých K. J. Maškou a popsaných u J. Matiegky.
Zpracování: 25. srpna 1952 (Vlček)
Pozůstatek: Zlomek dolní čelisti. Dospělé individuum, nejspíše
žena.
1. Zachovalost: Zlomek pravé poloviny mandibuly se zachovalými
třenovými zuby a stoličkami. Vpředu je čelist odlomena svisle
v alveolu pravého caninu. Pravé rameno je odlomeno šikmo za M3
tak, že chybí i angulus mandibulae. Délka celého zlomku je 70 mm.
Zuby až na pukliny na kořenech P1 a P2 jsou dobře zachovalé. Barva
šedavá.
4. Zuby: P1 korunka obroušena v plochu, dentin zeje jako tečka, sklovina je korodovaná, bělavá, krček okrový.
P2 korunka dost obroušená se sklonem bukálním, dentin nepatrně
obnažen. Zub špatně zasazen v alveolu (o 3 mm výše).
M1 korunka dosti značně ubroušena s bukálním sklonem. Dentin obnažen na místech všech pěti hrbolů. Celá okluzní plocha je rovná, jen
v místě obnaženého dentinu je vyhloubená.
M2 korunka dosud málo obroušena, jen na bukálních dvou hrbolech,
linguální dva hrboly jen oploštělé.
M3 korunka zbroušena jen na bukálních hrbolech, linguální jsou dosud
ostré, rovněž tak i dorzální hrbol.
2. Popis: Zlomek je středně vysoký, čelist celkově malá. Foramen
mentale mezi alveoly P2 – M1 13 mm od okraje alveolu. Foramen
mentale příčně oválné, veliké 6 x 3 mm. Zevní strana bez nápadnější
konfigurace. Na vnitřní straně je dobře vytvořena linea mylohyoidea.
Fossa m. biventeris je hluboko zaříznutá, fossa sublingualis je mělká.
Základna čelisti je kolébavá.
Při pohledu shora jsou M2 jako nejmenší, M1 jako největší a M3 stojí
mezi nimi. M1 a M3 jsou s pěti hrboly, M2 se čtyřmi. Celková okluze
jeví sklon bukální. Čára Copresova stoupá v oblouku k třeňákům.
Protože zuby není možné uvolnit, byly přímo změřeny jen korunky.
Velikost a tvar kořenů je evidentní na rtg. snímcích. Bylo by vhodné
nové elektronické měření velikosti.
3. Rozměry: Bylo by vhodné nové elektronické měření.
Literatura:
Matiegka, J. 1934: Homo předmostensis. I. Lebky. Praha,
Česká akademie věd a umění.
Tab. 1.
Tab. 2.
90
Obr. 1–3.
Předmostí XXVI. Foto z přední a zadní strany, okluzární plochy (E. Vlček a J. Škoda) AU ČSAV Praha.
Obr. 4–5.
Předmostí XXVI. Rtg. celkový předozadní a zadopřední. Stoličky a třeňáky (0,3-0,5 vt.), (II. stomatologická klinika UK v Praze, prof. F. Neuwirt).
91

1. Prameny a metoda Po více než sto letech jsou

Transkript

Podobné dokumenty

PDF version.

psí víno 70 v pdf

Montážní předpisy - HP

ČLÁNEK str. 39 až 40

Zdravotní poruchy morčat a možnosti jejich prevence.

PDF version

TECHNOLOGIE WRT.cz - WASTE RECYCLING TECHNOLOGY.cz as

Norma 960-1