Via Iuris za období 1. 4.

Transkript

Via Iuris za období 1. 4.
přípravu jsou zodpovědná, jiná nejenže tak
nečiní, ale dokonce odmítají i poskytnutí textu
navrhovaného předpisu na výslovnou žádost
s odůvodněním, že jde o „nehotovou”, či
„podkladovou“ informaci. 2)
Obsah:
Lobbing pro každého…
O podkladech nepodkladech…
Street Law a průkopníci resocializace…
Domovy a klece
Symbolická legislativa…
Nová úprava stavebního práva…
Odpovědnost nadnárodních společností…
Kontrolní mechanismy policejního násilí…
Využívání antidiskriminační legislativy…
Vyloučení veřejnosti z řízení…
Kterak jde stát na ruku nadnárodním…
Právní služby nejen pro bohaté?
Úvaha nad podezřeními z korupce…
1
3
6
8
9
11
13
15
17
19
22
24
27
Stejně tak je podle současného znění
legislativních pravidel ponecháno na volném
uvážení jednotlivých ministerstev, komu
kromě tzv. „obligatorních připomínkových
míst“ (ostatní ministerstva, kraje a některé
další veřejnoprávní instituce) návrhy předpisů
z vlastní iniciativy zašlou a jakým způsobem
naloží s případnými připomínkami „ostatní
veřejnosti“.
Absence
jakékoliv
úpravy
vstupu
„neobligatorních“
subjektů
do
přípravy
nových právních předpisů vede k situaci, kdy
připomínkování, resp. veškeré tzv. lobbistické
aktivity, vykonávají téměř výlučně zájmové
skupiny a instituce, reprezentující ve velké
většině ekonomické či úzce profesní (oborové)
zájmy. Jednotlivec či skupina jednotlivců bez
institucionálního zastřešení nemají ani ve fázi
přípravy návrhů nových právních předpisů ani
v průběhu projednávání zákonů Parlamentem
příliš
velké možnosti svými připomínkami
fakticky na obsah návrhů působit či se k nim
kvalifikovaným způsobem vyjádřit. Přitom by
v řadě
případů mohly právě připomínky
„neorganizované”
či
„obecné”
veřejnosti
přinést pro tvorbu nové právní úpravy
zajímavé
podněty,
„sociální
informace”,
umožňující
mj. lépe odhadnout případné
budoucí dopady připravované legislativy, míru
její dobrovolné akceptace, odhalit problémová
místa apod.
AD USUM PUBLICUM - VE VEŘEJNÉM ZÁJMU
Lobbing pro každého: nová
úprava zveřejňování
legislativních návrhů
Mgr. Pavel Černý
Rada vlády ČR pro lidská práva schválila na
svém lednovém zasedání podnět na změnu
Legislativních pravidel vlády, 1) jehož cílem
je
zavedení
jednotných
pravidel
pro
zveřejňování
návrhů
nových
právních
předpisů
a
pro
jejich
připomínkování
veřejností. Pokud vláda tento podnět schválí,
půjde o historicky první komplexní úpravu
těchto
otázek,
byť
provedenou
pouze
usnesením vlády, nikoli obecně závazným
předpisem. Následující text shrnuje obsah
navržené změny v kontextu současné české
praxe přípravy návrhů
nových právních
předpisů a některých zahraničních alternativ
k ní.
Příklady odjinud
Právní
řády i legislativní praxe řady zemí
podmínky pro účast veřejnosti na přípravě
nových obecně závazných předpisů vytvářejí,
a to buď v rámci právního řádu jako celku,
nebo v určitých dílčích oblastech. Obecná, ze
zákona vyplývající, povinnost zveřejňovat
připravované legislativní návrhy je zakotvena
např. v Norsku či v australském státě Nový
Jižní Wales. V Nizozemí, Maďarsku a
některých dalších evropských zemích je tato
povinnost upravena dílčími právními předpisy
především pro oblast zákonů s potenciálně
významným vlivem na ochranu životního
prostředí.
Ve
Velké
Británii
neexistuje
Přístup jen pro vyvolené
Právní řád ČR neobsahuje v současné době
prakticky
žádná
ustanovení,
jež
by
upravovala povinnost orgánů, jimž zákony
svěřují normotvornou pravomoc, zveřejňovat
jimi připravované návrhy nových právních
předpisů, případně zabývat se připomínkami
veřejnosti k těmto návrhům. Zveřejňování
legislativních návrhů je tak v praxi plně závislé
na volném uvážení jednotlivých ministerstev.
Jejich praxe je rozdílná a nejednotná. Zatímco
některá ministerstva zveřejňují veškeré nebo
alespoň vybrané legislativní návrhy, za jejichž
1
zákonná úprava této oblasti, avšak proces
konzultací
návrhů
nových
předpisů
s
veřejností je běžně prováděn v souladu se
zavedenými zvyklostmi a s tzv. „Code on
Practise
on
Consultation“
pravidly
schválenými vládou pro projednávání návrhů
právních předpisů, i dalších dokumentů
koncepčního charakteru.
Prvním z nich je povinné zveřejňování návrhů
nově připravovaných právních předpisů na
internetu (na Portálu veřejné správy), a to
již ve fázi věcného záměru, je-li zpracováván.
Jde o jednoduchý způsob dosažení prvního ze
základních cílů předkládané úpravy - vytvoření
jednotných podmínek pro přístup veřejnosti
k návrhům veškerých nově připravovaných
právních předpisů. S tím je spojen požadavek,
aby byl na internetu zveřejňován také
schválený plán legislativních prací vlády (což
se již v praxi děje) a zároveň aby ministerstva
informovala o změnách v termínech předložení
návrhů předpisů, za jejichž
přípravu jsou
odpovědná, proti tomuto plánu. Cílem je
zajistit veřejnosti možnost přibližné časové
orientace ve faktickém postupu legislativních
prací a případně se připravit na možnost
připomínkování.
Také
v
Estonsku
není
zveřejňování
připravované legislativy upraveno na úrovni
zákona, ale vláda zde podporuje několik
projektů, které směřují k obdobnému cíli –
publikaci každého návrhu zákona na speciální
internetové
stránce
a
možnosti
připomínkování ze strany veřejnosti. V USA je
zveřejňování
navrhované
legislativy
a
vypořádávání připomínek na federální úrovni
povinné jednak u veškerých právních předpisů
s významným dopadem na životní prostředí v
souladu se zákonem o ochraně životního
prostředí (National Environmental Policy Act)
a dále u všech
podzákonných předpisů,
vytvářených na základě zákonného zmocnění
v procesu tzv. rulemaking, upraveného ve
federálním
zákoně
o
správním
řízení
(Administrative Procedure Act).
Další navrhované změny se pak týkají
povinnosti předkladatele zohlednit případné
připomínky, uplatněné k návrhu v jednotlivých
fázích
jeho
přípravy
veřejností.
K
připomínkování je stanovena lhůta 15 (u
věcného záměru zákona, návrhu nařízení
vlády a vyhlášky), resp. 20 (u návrhu zákona)
pracovních dnů od zveřejnění návrhu.
Pro situaci v ČR je asi nejzajímavějším a
nejvíce inspirativním příkladem vývoj úpravy
a
praxe
předmětné
problematiky
na
Slovensku. V roce 2001 chválila slovenská
vláda změnu svých Legislativních pravidel,
3)
která
zakotvila
povinné
zveřejnění
každého návrhu zákona či jiné právní normy
na internetu, spojené s možností každého
zaslat ve
stanovené lhůtě předkladateli
připomínky. Povinností předkladatele je před
předložením návrhu vládě se s uplatněnými
připomínkami vypořádat.
Připomínky uplatněné ve stanovené lhůtě a
formě a splňující další náležitosti (musejí být
formulovány jednoznačně a konkrétně a
musejí
být odůvodněny) je
předkladatel
povinen
souhrnně
(tedy
nikoli
každou
připomínku zvlášť, ale
obsahově shodné
připomínky
společně) vypořádat. Toto
vypořádání pak má být spolu
se zněním
návrhu, který byl upraven podle výsledků
připomínkového
řízení,
zveřejněno
na
internetu současně s jeho předložením vládě.
V
případě
tzv.
hromadné
připomínky
veřejnosti podpořené více než 500
(u
podzákonných norem více než 300) osobami
se v případě, že jí předkladatel
nehodlá
vyhovět,
musí konat rozporové řízení se
zmocněnou osobou (zástupcem veřejnosti).
Zvláštní režim má platit pro tzv. hromadnou
připomínku veřejnosti. Aby se jednalo o tento
případ, musí podle podnětu Rady minimálně
500 fyzických a právnických osob uplatnit
obsahově shodnou připomínku a zmocnit pro
účely jejího vypořádání společného zástupce.
(V praxi by mělo jít o postup obdobný
uplatnění petičního práva). Pokud budou tyto
podmínky splněny, zavádí podnět povinnost
předkladatele, v případě že nehodlá takovéto
připomínce
vyhovět,
její
obsah
s
ustanoveným zástupcem ústně projednat.
Využití hromadné připomínky lze očekávat v
omezeném
počtu
u
pro
veřejnost
nejvýznamnějších návrhů.
Obsah podnětu Rady
Slovenským modelem je inspirován i podnět
ke změně legislativních pravidel české vlády
schválený Radou. Podnět navrhuje zavést dva
základní okruhy změn oproti současnému
stavu.
2
výstavbu. Svůj radikální postoj odůvodňují
straníci často tím, že v různých kauzách
poukazují ekologické organizace ve správních
a soudních řízeních (jen) na menší procesní
pochybení, která vůbec nic nemění na
bohulibé a celkově
zákonné podobě
plánovaného záměru. Oblíbenou kratochvílí
účastníků
řízení nazývaných moderně
„ekologisté“ nebo vtipně „létající kazišuci“ 1)
je údajně navrhování nových důkazů a
poukazování na to, že neměli možnost se
dostatečně k celému projektu vyjádřit.
Podnět Rady vychází z obecného předpokladu,
že výkon veřejné moci v demokratickém a
právním státě musí být otevřen veřejné
diskusi a kontrole, přičemž tento požadavek
se vztahuje i na sféru moci zákonodárné. I
když je každý nově schválený právní předpis
v
zastupitelské
demokracii
teoreticky
výrazem většinové vůle společnosti vyjádřené
hlasováním členů zákonodárného sboru, je
jeho
výsledná podoba fakticky ovlivňována
řadou dalších subjektů. Týká se to zejména
fáze vytváření návrhů nových zákonů
a
dalších
předpisů
na
jednotlivých
ministerstvech.
Je
proto
vhodné,
aby
veřejnost (a to potenciálně každý, nikoli jen
zástupci
silných
zájmových
skupina
a
profesionální lobbisté) měla možnost vytváření
těchto návrhů od počátku sledovat a
vyjadřovat se k jejich obsahu. Otázkou je,
zda se s tímto názorem ztotožní i vláda, až
bude o podnětu své Rady pro lidská práva
rozhodovat.
Jak nám škodí kazišuci
Nemá
asi
valného
smyslu
opakovaně
vysvětlovat, že až do nedávné
doby byly
procesní argumenty jedinými, které mohla
občanská
sdružení úspěšně namítat v
žalobách proti povolením a jiným správním
rozhodnutím. 2) Také je snad už notoricky
známé, že podle právní úpravy návrhům na
doplnění důkazů nemusí správní orgány
vyhovět. Není chybou účastníků, pokud
správní orgány nedokáží řádně vykonávat své
pravomoci.
Autor působí v Ekologickém právním servisu.
_______________________________________________
Poznámky:
1) Usnesení vlády ze dne 19. března 1998 č. 188
ve znění pozdějších změn - viz http://wtd.vlada.cz/
vlada/cinnostvlady_legislativa.htm.
2) Ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č.
106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím;
viz blíže např. analýzu jednoho z případů tohoto
přístupu ministerstva, publikovanou na
http://www.otevrete.cz/forum/viewtopic.php?t=13
7.
3) Viz zejména čl. 9 a 10.
Blíže ovšem stojí za to věnovat se tomu, zda
ekologické organizace a potažmo jiní účastníci
oprávněně
využívají
ve
fázi
soudního
přezkumu námitku, že nedostaly ve správním
řízení
dostatečnou příležitost se vyjádřit.
Nutno konstatovat, že jde o námitku velmi
frekventovanou a také poměrně úspěšnou.
Nejde ovšem, jak by se mohl někdo mylně
domnívat, o výhrady ekologů vůči tomu, že
by jim někdo bránil říct svůj názor nebo vůči
tomu, že plánovaná stavba se připravovala
utajeně a veřejnost pak byla postavena před
hotovou věc. Jde o námitku spočívající v tom,
že v rámci již zahájeného konkrétního
povolovacího
řízení
neinformoval
úřad
účastníky řízení o tom, že do správního spisu
zařadil další podklad pro rozhodnutí.
Publikováno: 6. 4. 2005
_______________________________________________
O podkladech nepodkladech
a jejich doplňování
nedoplňování
Mgr. Vítězslav Dohnal
Je samozřejmé, že výhrady vůči nemožnosti
seznámit se s podklady pro rozhodnutí mají
smysl v okamžiku, kdy se nový materiál stal
součástí spisu
poté, kdy uběhla zákonem
nebo správním orgánem určená lhůta pro
seznámení se s podklady. V případě řízení
vedených podle stavebního zákona (zejména
územní a stavební řízení) k tomu nejčastěji
dochází
doplňováním
spisu
po
ústním
jednání.
Politici z různých částí politického spektra se
jen málokdy shodnou. Často označují jeden
druhého za lháře a návrhy druhé strany s
posměšky
odmítají.
Řady
příslušníků
politických elit se však pozoruhodně semknou
v okamžiku, kdy mají dát najevo, jak moc
podporují ekonomický
růst. Budovatelé
různého politického zabarvení pak s oblibou
napadnou společného nepřítele – ekologické
organizace. Ve vzácné shodě lamentují nad
tím, jak zlí ekologové blokují účelově veškerou
3
Účastníci pak tvrdí, že se nemohli vyjádřit ke
všem podkladům pro rozhodnutí, protože o
nich nebyli informováni. Odkazují přitom na
ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu, 3)
podle nějž účastník řízení má právo navrhovat
důkazy a jejich doplnění a klást svědkům a
znalcům otázky při ústním jednání a místním
ohledání, a zejména
na § 33 odst. 2
správního řádu, který stanovuje správním
orgánů výslovně povinnost dát účastníkům
řízení možnost, aby se před vydáním
rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke
způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout
jeho doplnění.
jehož odůvodnění lze vyčíst, že a jaké důkazy
byly provedeny. Smyslem ustanovení § 33
odst. 2 spr. ř. je umožnit účastníku řízení,
aby ve fázi před vydáním rozhodnutí mohl
uplatnit vůči svědkům, znalcům, pravosti
listin, úplnosti důkazní situace atd. své
výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby
rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci (§ 46 spr. ř.). 5)
Na svou povinnost informovat účastníky o
nových podkladech pro rozhodnutí mnohdy
zapomínají i odvolací orgány. Stává se totiž,
že až na základě podaných odvolání doplní
některý z účastníků, prvoinstanční orgán nebo
orgán odvolací další důkazy. Druhoinstanční
orgány pak možná v představě, že v odvolací
fázi řízení již není nezbytné s účastníky nějak
příliš
komunikovat,
o
doplnění
spisu
neinformují. Soudy ani v těchto případech
neváhají žalovaná rozhodnutí zrušit, přičemž
často jen stroze konstatují, že vadou řízení,
která
mohla
mít
vliv
na
zákonnost
napadeného rozhodnutí (§ 250i odst. 3 OSŘ)
je i to, že důkazní stav byl v řízení o
rozkladu doplněn o další zásadní důkazy a
účastníku řízení nebyla dána možnost uplatnit
zákonné právo plynoucí z ustanovení § 33
odst. 2 SpŘ, totiž k takto doplněnému
podkladu pro rozhodnutí se před vydáním
rozhodnutí
vyjádřit
či
navrhnout
jeho
doplnění. 6)
Ve znamení kreativity úřadů
Proti těmto tvrzením vyvinuli úředníci různé
protiargumenty, které však naštěstí nenašly
větší
pochopení
u
správních
soudců.
Podívejme se teď blíže na některé úřední
kličky a soudní reakce na ně.
Základní argument úřadů říká, že účastníkům
řízení, a tedy ani ekologickým organizacím,
nikdo nebránil, aby se kdykoliv přišli podívat
do
správního spisu. Kdyby svého práva
nahlížet do spisu aktivně využívali, o doplnění
podkladů by se dozvěděli a mohli by se
vyjádřit. K
tomuto rozšířenému úřednímu
názoru se vyslovil např. Nejvyšší
správní
soud, když vysvětlil, že smyslem § 33 odst. 2
správního řádu je umožnit účastníku řízení,
aby ve fázi „před vydáním rozhodnutí“, tedy
poté co správní orgán ukončil shromažďování
podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své
výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby
rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci. Účastník řízení si sám
nemůže učinit právně relevantní úsudek o
tom,
kdy
je
shromažďování
podkladů
rozhodnutí ukončeno, z výzvy správního
orgánu
k seznámení musí být zřejmé, že
shromažďování podkladů bylo ukončeno. 4)
Úřady se nevzdávají
Přestože již jen z několika letmo uvedených
soudních rozhodnutí je patrné, že právo na
seznámení se se všemi podklady pro
rozhodnutí považují soudy za velmi důležité,
úřady mnohdy jakoby odmítaly vzít názory
soudů v potaz. Jak jinak si lze vysvětlit, že se
popisovaná procesní
vada objevuje ve
správních rozhodnutích tak často? Když poté
žalobce pochybení úřadu namítá jako jeden z
důvodů
pro
zrušení
rozhodnutí,
úřad
krkolomně vysvětluje, že se vlastně o žádný
podklad pro rozhodnutí nejednalo. Tak např.
Krajský úřad Jihočeského kraje ve vyjádření k
žalobě uvádí, že se nejednalo o nový podklad
pro rozhodnutí, ale o interní stanovisko v
rámci jednoho odboru a dokonce i v rámci
jednoho oddělení. Toto interní sdělení kolegy
poté
bylo
nepřesně
interpretováno
v
rozhodnutí
o
odvolání
jako
odborné
stanovisko. Rozhodně nemá charakter nového
podkladu pro rozhodnutí. Soud ovšem došel k
závěru, že také to, co úřad označí a i před
Úřady také někdy tvrdí, že o tom,
jaké
všechny důkazy sloužily k vydání rozhodnutí,
se účastníci spolehlivě dozví z odůvodnění
rozhodnutí. Protože proti rozhodnutí se může
kterýkoliv z účastníků odvolat, mohou se
účastníci v rámci odvolání současně vyjádřit
ke všem podkladům. Správní soudy ani na
tuto argumentaci nepřistoupily. Např. podle
Vrchního soudu v Praze nelze považovat
povinnost dát účastníkům možnost se k
důkazu vyjádřit za splněnou tím, že správní
orgán účastníku řízení doručí rozhodnutí, z
4
soudem zatvrzele označuje za interní sdělení,
může mít povahu podkladu pro rozhodnutí,
zejména
pokud se o tento materiál
rozhodnutí opírá. 7)
_______________________________________________
Poznámky:
1) Poprvé použito senátorem Kuberou v rozpravě k
novele dálničního zákona dne 4. 5. 2005, viz.
http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/hlasovan
i?action=steno&O=5&IS=3139&T=55#st55.
2) Soudy totiž vycházely z názoru, že právo na
příznivé
životní
prostředí
nemůže
náležet
právnickým osobám a že tedy občanské sdružení
nemá ve správním řízení jiná práva než procesní. V
souvislosti s přijetím tzv. Aarhuské
úmluvy a
novelizovanými směrnicemi EU o posuzování vlivů
na životní prostředí (EIA) a integrované prevenci
(IPPC) by mělo dojít k významnému posunu. Tzv.
dotčená veřejnost musí mít možnost u záměrů
podléhajících posuzování nebo integrovanému
povolování obrátit se na soud také s věcnými
(nejen procesními) nezákonnostmi.
3) Zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Od 1.
1. 2006 vstoupí v účinnost zcela nový správní řád,
zákon č. 500/2004 Sb. Ten upravuje právo vyjádřit
se k podkladům k rozhodnutí v ustanovení § 36
odst. 3, podle nějž nestanoví-li zákon jinak, musí
být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci
dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí;
to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v
plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se
práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.
4) SJS 303/2004 7 A 112/2002. Podle přechodných
ustanovení soudního řádu správního (zákon č.
150/2002 Sb.) rozhodoval Nejvyšší správní soud v
první instanci o žalobách, které podle staré úpravy
podali žalobci k vrchním soudům a o který vrchní
soudy do 1. 1. 2003 nestihly rozhodnout. Podle
aktuální úpravy správního soudnictví, rozhodují o
správních žalobách v první instanci krajské soudy.
5) SJS 217/1998 7 A 1/1995.
6) 6 A 147/94, obdobně např. SJS 173/1997 6 A
195/93.
7) Rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích sp. zn. 10 Ca 24/2004.
8) Žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního
města Prahy č.j. MHMP/158344/2004/OST/No ze
dne 14. 12. 2004 byla podána 10. 2. 2005.
V některých případech si je svého pochybení
správní orgán vědom, už když vydává
rozhodnutí.
Z neznámých důvodů však
neodolá pokušení rozhodnutí vydat co
nejrychleji. Jako příklad můžeme uvést
ukázku z rozhodnutí
stavebního odboru
Magistrátu hlavního města Prahy. Tento úřad
v odůvodnění uvádí, že v reakci na odvolání
jednoho z účastníků řízení přiložil navrhovatel
ke svému vyjádření také posudek oslunění
domu žalobce. Tento posudek má dle názoru
navrhovatele vyloučit jakékoliv pochybnosti o
snížení proslunění domu odvolatele. Magistrát
poté uvádí, že správnost závěru učiněného
stavebním úřadem potvrzuje studie oslunění…
Tato studie nebyla podkladem pro rozhodnutí,
stavební úřad ji nepožadoval… studie pouze
potvrzuje správnost závěru stavebního úřadu.
Krkolomnost této argumentace
je myslím
zjevná. Uvidíme, zda tak bude připadat i
Městskému soudu v Praze, který bude o věci
v nejbližší době rozhodovat. 8)
Obětní beránek vždy připraven
Jak je vidět z předchozích řádků, úřady i přes
soustavné výhrady správních
soudů stále
opakují stejnou procesní chybu. Mnohdy
dokonce o této chybě ví v okamžiku, kdy by ji
ještě mohly napravit. Těžko říct, zda z pocitu
hrdosti až pýchy nebo ze soustavného
masírování nadřízenými, že musí vycházet
vstříc
investorům,
se
pokouší
zjevně
nezákonný
postup mlčky nebo za pomoci
různě nelogických vysvětlení zakamuflovat.
Právě investorům tím však prokazují medvědí
službu, když zatěžují
rozhodnutí závažnou
procesní vadou, která může vést ke zrušení
rozhodnutí.
Publikováno: 18. 5. 2005
Přitom by stačilo tak málo, jen upozornit
účastníky, že spis obsahuje nový podklad a
stanovit jim přiměřenou lhůtu k vyjádření.
Řízení se tak protáhne třeba o 2 týdny. Když
však úředník zatvrzele odmítne dodržet zákon,
může zdržet celou investici minimálně o
několik měsíců. Ale co, když bude nejhůř,
všichni se shodnou, že na vině průtahům v
řízeních jsou stejně ekologové.
Autor je členem Ekologického právního
servisu a ředitelem PILA.
5
jednotlivých opatření, brněnské středisko PMS
vyvíjí snahu o jejich zajištění. Šestice
studentů PrF MU se tak stala poskytovateli
vzdělávacího resocializačního programu (je
opatřením podle § 18 z218) a od konce
března probíhají v prostorách brněnského
střediska PMS každé úterý dvouhodinové
lekce s mládeží, jež se dostala do střetu se
zákonem.
_______________________________________________
Street Law a průkopníci
resocializace mladistvých
Petr Kubačka
Od 1. 1. 2004 je v České republice účinná
samostatná právní úprava trestního soudnictví
pro mladistvé, jejímž smyslem je komplexně
upravit hmotněprávní i procesní aspekty
trestání mládeže, nově konstituovat systém
specializovaných soudů mládeže a jasně
vymezit ucelenou škálu možných reakcí na
trestnou činnost mládeže. Jedná se o zákon o
soudnictví ve věcech mládeže; dále jen
„z218“. 1)
Do programu bylo zapojeno 13 klientů
(pracovní název „kvítka“), s tím, že drtivá
většina jej absolvuje dobrovolně, tzn. že jim
účast byla uložena s jejich souhlasem, aniž by
soud rozhodl o vině. Tři z kvítek jsou dívky,
věková skladba je 14 až
17 let. Cílem
programu není rozebírat činnost, jíž se kdo
dopustil, ale jde o zvýšení právního vědomí,
vědomí vlastní
odpovědnosti, schopností
komunikace a spolupráce.
Specializace oproti obecné trestněprávní
úpravě, jež je odrazem nezbytnosti zvláštního
přístupu
k nezletilým pachatelům, nachází
tedy své místo i ve vymezení sankcí za
trestnou činnost mládeže. Pojem „trest“ je
nahrazen označením „opatření“ a je vytvořena
zvláštní skupina
těchto sankcí, jež jsou
pachatelům uložitelné. Podle § 10 zákona se
jedná o výchovná, ochranná a trestní
opatření.
Interaktivní vzdělávání
Samotnému
programu
a
setkáním
předcházela samozřejmě přípravná fáze. V té
bylo nutné seznámit s programem osoby, jež
se podílí na práci s mládeží,
vůči níž je
vedeno trestní řízení. Program tak byl
prezentován
úředníkům
sociálně-právních
orgánů (v praxi označováni jako kurátoři),
státním zástupcům, policistům, pozvaní byli i
soudci. Prezentace zprostředkovávala PMS a
ta pak dále s těmito subjekty spolupracovala
na výběru vhodných klientům, jimž by mohl
či měl být program uložen nebo doporučen.
22. 3. 05 proběhla úvodní lekce, na níž se
klienti a lektoři navzájem seznámili (velmi
zábavnou formou) a byla řečena základní
pravidla, jejichž dodržování je nezbytné k
fungování programu. Od začátku je program
veden neformálně, lektory bylo nabídnuto
tykání, při vedení lekcí jsou všichni usazeni
na židlích umístěných v kruhu, přičemž
málokdy lze poznat, kdo je lektor a kdo klient.
Volba neformálního přístupu má vést, a vede,
k usnadnění komunikace, velmi pozitivně
ovlivňuje spolupráci, klienti se cítí více
uvolněně a díky tomu se v lekcích více
projevují jako osobnosti a lépe vyjadřují
názory na probíraná témata. Nepochybně je to
přijatelnější
i pro lektory, zvlášť když je
věkový rozdíl mezi nimi a klienty spočitatelný
na prstech jedné ruky.
Cílem tohoto článku není popis těchto opatření
a principů jejich ukládání. Mým záměrem je
jen učinit malou poznámku k praktické
realizaci
zákona a upozornit na konkrétní
případ fungování výchovného opatření.
Kdo napravuje „kvítka“
Na podzim 2004 oslovilo brněnské středisko
Probační a mediační služby (k 1. 1. 01 státem
zřízená instituce s úkoly v trestněprávní
oblasti, 2) dále jen „PMS“) skupinku studentů
Právnické
fakulty Masarykovy univerzity v
Brně, jež se dlouhodobě věnuje realizaci
programu Street Law. Tento program je
zaměřen především na zvýšení právního
vědomí
a
komunikačních
schopností
s
použitím interaktivních metod výuky. Jeho
cílovou skupinou jsou zpravidla studenti
základních a středních škol. (více viz
www.streetlaw.elsa.cz).
PMS se z titulu svého pověření zákonem o
PMS a zákonem
o soudnictví ve věcech
mládeže podílí na zajišťování výkonu opatření
udílených mladistvým pachatelům. Jelikož v
současnosti řada institutů zakotvených z218
stále plně nefunguje a není vytvořena síť
Program obsahuje 12 lekcí, během nichž se
kvítka seznamují s právem, a to jak trestním,
tak i např. s instituty práva soukromého –
6
pracovní
smlouva,
rozvázání
pracovního
poměru, nájem, reklamace atd. Jednotlivé
lekce jsou připravovány a vedeny vždy
dvojicemi lektorů podle publikace Právo pro
každý den vytvořené neziskovou organizací
Partners Czech. Ovšem ukázalo se, že lektoři
se stali na programu závislí, takže dochází a
pomáhají i na „cizích“ lekcích.
sociálního
výcviku,
psychologického
poradenství, terapeutický program, program
zahrnující obecně
prospěšnou
činnost,
vzdělávací, doškolovací, rekvalifikační
nebo
jiný vhodný program k rozvíjení sociálních
dovedností a osobnosti mladistvého (viz §
17 odst. 1 z218). Jedná se tedy o širokou
oblast činností, jež můžou takto sloužit.
Probační
program
schvaluje
ministr
spravedlnosti a zapisuje se do seznamu
probačních programů vedeného Ministerstvem
spravedlnosti.
Lekce bývají uváděny motivačními otázkami
týkajícími se tématu a pokračují uvedením do
problematiky, přednesením příběhu, jež je
základem pro následné řešení úkolů ve
skupinkách, společnou prezentací výsledků
práce a diskusí. Jsou doplňovány i dalšími
interaktivními metodami výuky. Důležitý je
důraz na pochopení podstaty probíraných
institutů a na jejich promítání se v praxi.
Klienti jsou jednak dotazováni, jednak je
dáván široký prostor pro to, aby se sami
vyjadřovali, snažili se argumentovat, sdělili
svůj pohled na věc a představy
řešení
problému.
Ačkoli
je zákon účinný už více než rok,
akreditace probačních programů probíhá
teprve nyní a jejich fungování a samotná
aplikace ustanovení programy zakotvujících
tak stále není možná. Na začátku roku 2005
se podařilo provést akreditační řízení a byl
vytvořen seznam akreditovaných probačních
programů ve smyslu z218. Programy jsou
však
v
seznamu
zařazeny
pouze
na
přechodnou
dobu max. 2 let. Akreditační
řízení probíhalo zjednodušeným způsobem a
systém pravidel a kritérií pro udílení akreditací
a ověřování kvality probačních programů je
stále ještě připravován.
Smysl programu se nenaplňuje jen obsahem
lekcí, ale už setkáváním se, jenž vede k
vzájemné
komunikaci a spolupráci lidí z
různých sociálních skupin a s jinou zkušeností.
Samotní lektoři z každé lekce odcházejí
bohatší, poté co se setkali s nějakou
neočekávanou reakcí, bylo nutné řešit určitou
situaci
či
nestandardním
způsobem
vyjednávat.
Poskytování výchovných opatření, zejména
probačních programů, a fungování sítě, jež by
jej, s důrazem na variabilnost, operativnost a
snadný přístup a zapojování pachatelů do
programů, umožňovala, je tak stále otázkou
budoucnosti, a stejně i plná funkčnost
systému, jehož předpoklady zakotvil zákon o
soudnictví ve věcech mládeže. Rozhodně jsou
však
dány
základy
pro
smysluplné
sankcionování mladistvých pachatelů, které
je nevytrhává ze společnosti, a praxe na nich
začíná pomalu stavět.
Spolupráce s PMS probíhá vesměs na úrovni
výměny
informací a zpráv. Lektoři jsou
poskytovatelem programu, s nímž jednotliví
klienti podepisovali dohodu o účasti v
programu (tj. hlavně za jakých podmínek
bude uznáno, že klient program absolvoval) a
jenž po jednotlivých lekcích předkládá PMS
hodnotící zprávy a vypracovává závěrečnou
zprávu o průběhu programu apod. Finanční
stránka bohužel není zajišťována přímo,
obecně má poskytovatel pouze možnost
požádat o příspěvek u některé z grantových
organizací či státních nebo komunálních
programů prevence kriminality apod.
Autor je lektorem Street Law a
studentem PrF MU v Brně.
_______________________________________________
Poznámky:
1) Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže
za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech
mládeže a o změně některých zákonů.
2) Viz z. č. 257/2000 Sb.
Proč nejde o probační program
Samotný vzdělávací resocialiční program
nefunguje jako probační program, kterýžto
pojem se nám může s poskytováním takovéto
služby vybavit. Probační program je jedním z
výchovných opatření podle z218. Tímto
institutem se rozumí zejména program
Publikováno: 25. 5. 2005
7
rozrušený, nebo jako trest
za předchozí
chování. Indikací pro použití je pouze
skutečnost, že osoba ohrožuje sebe nebo
někoho jiného. O nařízení léčebných výkonů a
tedy i o použití omezujících opatření rozhoduje
zásadně ošetřující lékař.
ZPRÁVY Z MALÉ STRANY ANEB
PŘIPRAVOVANÉ PRÁVNÍ
PŘEDPISY
Domovy a klece
David Zahumenský
ÚSP versus léčebna
Na svém 42. zasedání poslanecká sněmovna
schválila vládní návrh novely zákona
č.
100/1988
Sb., o sociálním zabezpečení
(sněmovní tisk č. 786).
Návrh
obsahuje
nový § 89a, který má upravit používání
prostředků omezujících pohyb osob, včetně
tzv. klecových a síťových lůžek, v ústavech
sociální péče (ÚSP). Navrhovaná úprava je
nepřijatelná hned z několika důvodů.
Zmíněný návrh se týká pouze ústavů sociální
péče,
tedy
zařízení
spadajících
pod
Ministerstvo práce a sociálních
věcí. Málo
zdůrazňovaným faktem je to, že ústavy
sociální
péče pro občany s mentálním
postižením nahrazují těmto osobám, podobně
jako domovy důchodců starším občanům,
přirozený domov v rodině (jakkoli to může
být v realitě české institucionální péče těžko
představitelné).
Odlišné
je
postavení
psychiatrických léčeben, které plní funkci
odborného zdravotnického zařízení, zejm. pro
léčbu osob trpících duševní nemocí, nebo
různými druhy závislostí. Odrazem zařazení
ÚSP je i skutečnost, že sociální ústavy často
nemají vlastního stálého lékaře.
Centrum advokacie
duševně postižených
(MDAC) a Liga lidských práv vydali dne 9. 3.
2005 k této problematice tiskovou zprávu.
Dále pak sedm nestátních neziskových
organizací 1) oslovilo všechny poslance s
výzvou, aby § 89a z novely vypustili. Taťána
Fischerová během projednávání ve sněmovně
skutečně navrhla toto ustanovení vypustit,
pro její návrh však hlasovalo jen 69 ze 179
přítomných poslanců.
Současná
právní
úprava
omezujících prostředků
Na mezinárodní kritiku zareagovali v minulém
roce na Slovensku. Podle nového
§ 18a
zákona č. 158/1998, o sociálnej pomoci, bylo
používání všech omezujících prostředků v
institucích sociální péče zakázáno a agresivní
klient je nyní převezen do psychiatrické
léčebny. Nepotvrdily se obavy odpůrců tohoto
opatření, že převozy budou neúnosně časově
i finančně náročné, neboť skutečná potřeba
zvládat klienty cestou fyzického omezení
poklesla. Jak vyplývá např. z vyjádření
odborníka na problematiku omezovacích
prostředků v psychiatrii MUDr Jana Pfeiffera,
stavy agresivity nepřicházejí jen tak z čistého
nebe a často jsou reakcí na celkovou
atmosféru oddělení a způsob komunikace
zaměstnanců. 4)
používání
Používání omezujících prostředků je nyní
upraveno jako „léčebný výkon“ v zákoně č.
20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. § 23 tohoto
zákona obsahuje
obecné
pravidlo, podle
kterého lze vyšetřovací a léčebné
výkony
provádět jen se souhlasem nemocného.
Provádět léčbu bez souhlasu, a to včetně
převzetí nemocného do ústavní
péče, lze
pouze:
•
u nemocí, u kterých lze uložit
ochranné léčení, 2)
•
jestliže osoba jevící známky duševní
poruchy nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo
své okolí,
•
jde-li o neodkladný zákrok nutný k
záchraně života a nelze si souhlas pacienta
vyžádat,
•
pokud
jde o nosiče vymezených
infekčních chorob. 3)
V rozporu s Ústavou
Příznivci projednávané úpravy
uvádějí, že
podle navrhovaného § 89a lze opatření
omezující pohyb osob použít pouze v případě
přímého ohrožení života nebo zdraví a to
pouze na dobu nezbytně nutnou, je navíc
stanovena
povinnost ÚSP evidovat použití
těchto opatření a informovat o jejich použití
zákonného zástupce osoby a zřizovatele
zařízení. Je tomu tak, návrh však nijak blíže
podmínky
omezení
osobní
svobody
nevymezuje. Na rozdíl od současného stavu,
Prostředky omezující pohyb osob jsou v
psychiatrických
léčebnách
i
sociálních
institucích používány zejména na základě
druhého bodu. Zákon zde neumožňuje použít
omezující prostředky jen proto, že je pacient
8
2) § 72 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon.
3) § 53 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně
veřejného zdraví.
4) Čulík, J.: Český systém sociální péče se musí
změnit, Britské listy, 20. 7. 2004.
5) Např. podle § 90 vyhlášky č. 152/1988 Sb.,
kterou se provádí zákon č. 100/1988 Sb., o
sociálním zabezpečení, jsou ústavy pro dospělé
občany mentálně postižené určeny pro občany,
kteří potřebují ústavní péči, nikoli však léčebnou
péči v lůžkovém zdravotnickém zařízení.
6) § 191a – 191g zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád.
kdy může použití restriktivních
prostředků
nařídit jen lékař, ze znění návrhu vyplývá
možnost, že o jejich použití bude rozhodovat
neškolený personál sociálních ústavů. Jako
téměř
bezzubou kontrolu lze označit
povinnost informovat
zákonné zástupce
obyvatelů
ÚSP. U klientů zbavených
způsobilosti k právním úkonům jsou totiž
těmito zástupci velmi často
samotné ÚSP
nebo jejich zaměstnanci jako fyzické osoby.
Jako zásadní argument proti přijetí návrhu lze
uvést jeho pravděpodobný rozpor s ústavním
pořádkem ČR. Čl. 8 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod
umožňuje pouze omezení
osobní svobody při
„ústavní zdravotnické
péči“, přičemž v ÚSP je sice poskytována i
zdravotní péče (obvykle prostřednictvím
lékařů,
kteří
zde docházejí), nepochybně
však nejde o ústavní zdravotní péči. Ta je
vykonávána
pouze
ve
zdravotnických
zařízeních. 5)
Zmíněný čl. 8 odst. 6 Listiny stanovuje
povinnost ohlásit držení osoby v zařízení
zdravotnické péče bez jejího souhlasu do 24
hodin soudu, přičemž tato povinnost je dále
rozvedena v úpravě tzv. detenčního řízení
podle občanského soudního řádu. 6) Obdobné
řízení, které by bylo alespoň formální zárukou
spravedlnosti, ve vztahu k osobám, jejichž
osobní svoboda by byla omezena v zařízení
sociální péče, neexistuje, což je dalším
důkazem skutečnosti, že český právní řád
takové omezení neumožňuje.
Publikováno: 13. 4. 2005
_______________________________________________
Symbolická legislativa: nová
právní úprava výstavby dálnic
Mgr. Pavel Doucha
V týdnu od 2. května bude Senát Parlamentu
ČR projednávat návrh zákona o výstavbě
dálnic a rychlostních silnic. Připravila ho
skupina poslanců se záměrem urychlit
výstavbu dopravní infrastruktury dálničního
typu, která je podle jejich názoru brzděna
špatnou legislativou
(především v oblasti
ochrany přírody), ekologickými spolky, které
se účastní řízení, a vlastníky pozemků v
trasách plánovaných komunikací.
Autor působí v Centru advokacie duševně
postižených a je studentem PrF MU v Brně.
_______________________________________________
Už samotný výčet důvodů pro přijetí tohoto
speciálního právního předpisu by si zasloužil
podrobný rozbor, který by se měl týkat
zejména otázek ekonomických (možnosti
státního
rozpočtu
ufinancovat
všechny
naplánované stavby), dopravních (posouzení
prosazované
koncepce,
která
staví
na
budování nových dopravních staveb a takřka
rezignuje na
údržbu a zdokonalování
stávajících) a správně-právních
(odborná
právní způsobilost pracovníků státní správy a
investorských organizací připravit tyto stavby
v souladu s platnou legislativou, zejména v
oblasti
ochrany
životního
prostředí).
Projednávání
tohoto
zákona
Poslanecké
sněmovně neprobíhalo právě hladce (mimo
jiné bylo na dlouhou dobu přerušeno), text
návrhu byl podroben drtivé kritice a byl
několikrát
přepracován
samotnými
předkladateli.
Poznámky:
Stavby ve veřejném zájmu
Nelze
než doufat, že se naši zákonodárci
umoudří
a
návrh
nakonec
nepřijmou.
Projednávání návrhu by bylo naopak vhodné
využít k tomu, aby Česká republika konečně
ustoupila mezinárodní kritice a použití
omezujících prostředků v ÚSP zakázala. Tím
se neuspokojivý stav ústavní péče v ČR
nevyřeší, půjde však alespoň o krok správným
směrem. V opačném případě bude zřejmě
muset ústavnost omezování osobní svobody v
institucích sociální péče posoudit Ústavní
soud.
1) Centrum advokacie duševně postižených, Liga
lidských práv, Centrum pro rozvoj péče o duševní
zdraví, Fokus-Praha, Česká asociace pro psychické
zdraví, Kolumbus, Amicus-Brno.
Konečné znění návrhu je tedy výslednicí
tohoto zdlouhavého procesu. Hodnotím-li
schválený text po obsahové strance, musím
9
konstatovat, že se jedná o typický příklad
tzv. symbolické legislativy. Tímto pojmem
označuji normy, u
nichž je nejdůležitější
jejich název. Ten je jakýmsi symbolickým
vyjádřením zájmu členů zastupitelských sborů
o danou problematiku.
Samotný obsah
zákona či vyhlášky již tak důležitý není, neboť
ve skutečnosti neřeší problémy, které si v
názvu řešit
vytkl. Voliči tak mají být
uspokojeni, že se o ně jejich zastupitelé
starají. Toto možná pro někoho příliš příkré
hodnocení
však mohu doložit na rozboru
několika ustanoveních návrhu zákona.
Jenže do hry vstoupili ostatní poslanci se
svými pozměňovacími návrhy. Poslanecká
sněmovna nakonec návrh zákona schválila s
tím, že z § 1 zcela vypadlo zmocnění pro
vládu vydat seznam staveb ve veřejném
zájmu svým nařízením. Konečné znění § 1
nám tedy říká, že infrastrukturní stavby ve
veřejném zájmu jsou ty, které jsou jako
veřejně prospěšné označeny v územně
plánovací dokumentaci krajů. Vzhledem k
tomu, že i bez zákona o výstavbě dálnic se v
poslední době přesunulo rozhodování o
trasách dopravních koridorů na kraje, jedná
se o zcela nadbytečné ustanovení, které
nebude mít žádný vliv na výstavbu dopravních
staveb, natož na urychlení jejich přípravy.
Zjevně nejpodstatnějším ustanovením návrhu
zákona, jež bylo v průběhu projednávání
zásadním způsobem měněno, je § 1 návrhu
zákona. Podle původního záměru navrhovatelů
obsahovalo toto ustanovení výčet konkrétních
úseků dálnic
a rychlostních silnic, včetně
obecného zakotvení jejich trasy. Tyto stavby
pak byly návrhem zákona prohlášeny za
stavby ve veřejném zájmu.
Past na úředníky
Podobným vývojem prošlo i ustanovení § 2.
Podle původního záměru navrhovatelů zákona
mělo přispět k razantnímu zkrácení všech
správních řízení
tím, že nařizovalo zkrátit
všechny lhůty na polovinu. Šlo o přímou
reakci na často omílaný argument, že správní
řízení zdržují jejich účastníci, zejména pak
rebelující
občanská
sdružení
tím,
že
nedodržují lhůty. I tato navrhovaná úprava
vyvolala značnou kritiku, zejména z toho
důvodu, že prodlužování správních řízení
způsobují zejména žadatelé o vydání povolení
(investoři) tím, že jejich žádost neobsahuje
všechny zákonem požadované náležitosti a
pak také samotné úřady,
které zřejmě v
návalu jiné činnosti nejsou schopny vydat
rozhodnutí v rozumných termínech.
Takové pojetí zákona vyprovokovalo bouřlivý
nesouhlas, když hlavním protiargumentem
bylo, že zákon má mít obecný charakter a
nemá určovat konkrétní trasy dálnic a
rychlostních silnic.
Vyhledávání tras pro
dálnice a rychlostní silnice je procesem, jež je
svěřen exekutivní moci, nikoliv zákonodárné
(významný vliv
na určení tras pak mají
rovněž krajské a obecní zastupitelstva jako
schvalovatelé příslušné územně plánovací
dokumentace). Kritici zákona namítali, že
znění § 1 zasahuje do ústavního principu
dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a
soudní.
Komplexní pozměňovací návrh, který připravili
sami navrhovatelé zákona, přinesl změnu i do
tohoto ustanovení. Vypadlo zkrácení všech
lhůt na polovinu
a naopak úřadům byla
stanovena
padesátidenní
limitní
(nepřekročitelná) lhůta pro vydání rozhodnutí.
Všichni ti, kterým skutečně jde o zdržování
správních řízení, museli po přečtení tohoto
ustanovení zajásat. Zaprvé dostali do rukou
bič na úředníky, kterým mohli vyčítat porušení
zákona, nebylo-li v této lhůta vydáno
rozhodnutí. Za druhé si byli vědomi toho, že v
tak
krátké lhůtě nelze často odpovědně
posoudit předloženou
žádost o vydání
povolení, zejména tehdy, je-li zapotřebí
opatřit si další odborné posudky atd.
V reakci na tuto kritiku předložili navrhovatelé
zákona komplexní pozměňovací návrh, který
mimo jiné upravil i znění § 1. Z tohoto
ustanovení zmizel výčet konkrétních staveb
dálnic a rychlostních silnic a bylo stanoveno,
že infrastrukturní stavby ve veřejném zájmu
jsou ty, které jako veřejně prospěšné stanoví
v územně plánovací dokumentaci kraje. Dále
pak mělo jít o stavby, o nichž tak vláda
stanoví ve svém, k tomu účelu speciálně
vydaném, nařízení. Navrhovatelé zákona
zjevně předpokládali,
že vláda převezme
jejich výčet dálničních staveb do svého
nařízení a tím ztratí na významu argument
kritiků zákona, že zákonodárná moc nemá
zasahovat do výběru tras. Vlk by se nažral a
koza by zůstala celá.
Zákon připravil pro úředníky nečekanou past.
Budou-li chtít vyhovět znění zákona, musí po
uplynutí lhůty v takových případech žádost o
10
vydání povolení jednoduše zamítnout, protože
nebyly splněny podmínky pro vydání kladného
rozhodnutí (nebyl spolehlivě zjištěn skutečný
stav věci). Žádost musí být po dopracování
podána znova a to samo o sobě způsobí
zdržení celého procesu. Nebo budou znění
zákona o výstavbě dálnic ignorovat a povedou
řízení tak jako doposud – pak jim však může
být vytýkána nezákonnost spočívající v
porušení právě zákona o výstavbě dálnic.
Ustanovení § 2 bylo v uvedeném znění
Poslaneckou sněmovnou schváleno.
kvůli
návrhu zákona, který se v lepším
případě nebude v praxi vůbec používat, v
horším případě, jestliže se používat bude,
přispěje k dalším komplikacím již dnes
složitého povolování dopravních staveb.
Autor působí v Ekologickém právním servisu.
Publikováno: 4. 5. 2005
_______________________________________________
Nová úprava stavebního
práva pro třetí tisíciletí
Další „urychlení“
Mgr. Luděk Šikola
Další ustanovení návrhu zákona, které mělo
výrazným způsobem přispět k urychlení
správních
řízení, je § 4 zákona. Zde se
stanoví, že v případech, kdy bylo nutné podle
zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny vydávat jednotlivá povolení, souhlasy,
stanoviska, či vyjádření, bude jejich vydání
nahrazeno tzv. souhrnným povolením, k jehož
vydání bude příslušné Ministerstvo životního
prostředí.
Tato
konstrukce
vychází
z
předpokladu, že řízení urychlí, bude-li místo
několika úřadů vést správní řízení pouze
jeden. Tento předpoklad je však v daném
případě mylný. Je třeba si uvědomit, že se
často jedná o procesy, které vyžadují znalost
dotčeného území. Například požádá-li investor
o kácení několika tisíc kusů dřevin, posoudí
tuto žádost a případně rozhodne o provedení
náhradní výsadby daleko
snáze a rychleji
obecní úřad v daném místě, než referent,
který sedí v budově Ministerstva životního
prostředí v Praze.
Několikrát jsme již na stránkách Via Iuris
seznamovali čtenáře s aktuálním vývojem
okolo nového stavebního zákona. Ten mají
nyní na stolech poslanci a měli by ho otevřít
ještě
před
odjezdem
na
dovolenou.
Předpokládám, že zákon první čtení ve
sněmovně přečká. Podívejme se proto blíže na
vybrané novinky, které zákon přináší.
Ve jménu centralizace
Obecnými tendencemi nového stavebního
zákona jsou zrychlení řízení, zjednodušení
procesů a centralizace. To už jsme na
konkrétních příkladech ze zákona rovněž
ukazovali. Samotnou centralizací nemíním
snad nějaký zásadní přesun rozhodování do
Prahy. Jde spíše o to, že se výkon veřejné
správy vzdaluje od občana, od malé místní
samosprávy.
Obecným stavebním úřadem má být pověřený
obecní úřad. Kraj sice může nařízením po
projednání s Ministerstvem pro místní rozvoj
určit i další obecní úřady jako stavební, ale
pouze v případě, že spravují obvod s alespoň
4000 obyvateli. 1) Předkladatelé zákona tuto
změnu zdůvodňují tím, že dnešní obvody obcí
se stavebním úřadem se neshodují s obvody
pověřených obecních úřadů a obecních úřadů
s rozšířenou působností. Základní obecní
úřady pak nejsou prý schopné zhodnotit
všechny veřejné zájmy, které mohou být při
řízeních podle stavebního zákona dotčeny.
Důvodem však může být také to, že zájmy
malých obcí se zpravidla liší od zájmů těch
velkých. Podle nového zákona si už regionální
centra s přesvědčováním, že požadovaný
záměr je prospěšný celému regionu a nikoli
pouze jim, nebudou muset dělat násilí.
Srovnáme-li počty dnešních stavebních úřadů
Další souvislost, kterou si navrhovatelé zákon
zřejmě neuvědomili, spočívá v tom, že
Ministerstvo životního prostředí není na vedení
značného počtu správních řízení vybaveno
příslušným počtem pracovníků. Stane-li se
návrh zákona
o výstavbě dálnic součástí
našeho právního řádu, bude
muset
Ministerstvo životního prostředí zřídit nová
pracovní místa a zvýšit počet úředníků. V
opačném případě opět hrozí, že dojde spíše k
dalšímu zdržování správních řízení.
Uvedl jsem pouze tři z mnoha nedostatků
zákona o výstavbě dálnic a rychlostních silnic
a zřejmě nikoliv ty nejzávažnější (zákon
rovněž závažným způsobem zasahuje do
vlastnických
práv k nemovitostem). Chtěl
jsem na nich poukázat na to, že zákonodárci
placení z našich daní strávili mnoho hodin
11
se stavem po účinnosti nového stavebního
zákona, zjistíme, že půjde o výraznou redukci.
Např. v Libereckém kraji je dnes 36
stavebních úřadů, nově jich má být 21, poměr
37:19 zjistíme v Olomouckém kraji. 2)
Obdobná situace nastane i v územním
plánování. Úřadem územního plánování budou
obecní úřady s rozšířenou působností. Na
obecních zastupitelstvech zůstává pravomoc
rozhodovat o pořízení územního plánu a jeho
vydání.
občanské sdružení stane, jestliže do 8 dnů od
oznámení o zahájení řízení orgánem státní
správy
písemně
projeví
vůli
stát
se
účastníkem.
Úřady
informují
občanská
sdružení
na
základě
jejich
žádosti.
Rozhodujícím
momentem
pro
pozici
občanského sdružení jako účastníka správního
řízení je tak projev jeho vůle. Ostatní účastníci
jsou většinou známí již v době zahájení
správního řízení. U žadatele není pochyb, u
obce také ne a rovněž okruh osob přímo
dotčených na svých právech je zřejmý. Tito k
postavení účastníka vůli projevovat nemusí,
jsou jimi přímo ze zákona.
Výrazně se rozšiřují kompetence Ministerstva
průmyslu obchodu jako speciálního stavebního
úřadu. To bude vydávat stavební povolení na
stavby k účelům těžby nebo ukládání
radioaktivního odpadu a u staveb jaderných
zařízení zcela bez územního rozhodnutí. Pro
případ, že stavbu bude povolovat mimo
prostor již existujících staveb, si musí pouze
opatřit vyjádření o souladu navrhované stavby
se záměry územního plánování. Kam směřuje
toto utužování centrální správy si není těžké
domyslet... 3)
Nová možnost
veřejnosti?
jak
se
vyhnout
K umístění záměru musí podle platného
zákona proběhnout územní řízení. Nová právní
úprava předkládá možnost veřejnoprávní
smlouvy. Investor nemusí podat žádost o
územní rozhodnutí, ale může stavebnímu
úřadu zaslat návrh veřejnoprávní smlouvy.
Nedojde tak k zahájení správního řízení, úřad
nebude muset informovat občanská sdružení
se žádostí a ta se o probíhajícím smluvním
vyjednávání o umístění stavby nedozvědí.
Záměr, ke kterému se má mít možnost
veřejnost vyjádřit, proběhne zcela mimo její
pozornost. V případě, že se občanské sdružení
o umisťování stavby dozví, bude mít téměř
nepřekonatelné problémy prokázat, že kdyby
se vedlo o téže věci správní řízení, stalo by se
účastníkem, protože by se do řízení přihlásilo.
Veřejnoprávní smlouvu lze přezkoumat pro
nezákonnost, tedy rozpor s právními předpisy.
Řízení se zahajuje z moci úřední, nelze jej
zahájit na návrh, a to ani účastníka smlouvy.
účasti
Zvláštní pozornost si v souvislosti se snahami
o zjednodušení povolování záměrů zaslouží
úprava veřejnoprávních smluv. Tuto možnost
přináší nový správní řád účinný od 1. 1. 2006.
4) Jeho úprava dovoluje, aby namísto vydání
rozhodnutí
uzavřel
správní
orgán
veřejnoprávní smlouvu s tím, kdo by byl
účastníkem řízení, kdyby probíhalo. Toto
ustanovení reflektuje návrh stavebního zákona
v části o územním nebo stavebním řízení. Je
tak možné umístit stavbu veřejnoprávní
smlouvou uzavřenou mezi stavebním úřadem
a investorem. Podmínkou účinnosti této
smlouvy je souhlas ostatních osob, které by
byly účastníky řízení.
K
zajištění
dostatečné
informovanosti
veřejnosti o umisťování a povolování staveb
prostřednictvím veřejnoprávních smluv bude
třeba, aby stavební úřady měly zakotvenu
povinnost návrh smlouvy neprodleně zveřejnit
na úřední desce. A to minimálně u záměrů, na
které se vztahuje Aarhuská úmluva o přístupu
k
informacím,
účasti
veřejnosti
na
rozhodování a přístupu k právní ochraně v
záležitostech životního prostředí. 5) Poté,
pokud veřejnost bude mít ke smlouvě
námitky, bude možné prokazovat, že měla
zájem být účastníkem řízení, kdyby se vedlo.
V souladu s ustanovením § 161 odst. 1 a
ustanovení § 27 odst. 3 nového správního
řádu ve spojení s ustanovením § 70 odst. 3
zákona o ochraně přírody a krajiny nemůže
veřejnoprávní smlouva nabýt účinnosti.
Je zatím velmi obtížné si představit aplikaci
těchto
ustanovení,
když
zkušenosti
s
fungováním nového správního řádu začneme
získávat až za půl roku a u nového stavebního
zákona ve lhůtě ještě minimálně o rok delší.
Nicméně
obecně můžeme vyjít z praktik,
kterých se některé stavební úřady dopouštějí
dnes a kterými se snaží maximálně usnadnit
investorovi povolovací proces. Veřejnost se
má možnost účastnit stavebního řízení
prostřednictvím
občanských
sdružení
zabývajících se ochranou přírody a krajiny.
Účastníkem tohoto správního řízení se
Autor je advokát.
12
fingovaného 1) (např.viz § 18 občanského
zákoníku). Nemá proto žádnou vůli, ani není
schopna
sama
jednat.
To
vše
činí
prostřednictvím fyzických osob majících reálný
základ v hmotném světě. To samozřejmě činí
značné
potíže
důkazní
zvláště
v
odpovědnostních vztazích a především pak u
skutků s nejvyšší společenskou závažností –
tedy trestnou činností.
_______________________________________________
Poznámky:
1) Ustanovení § 13 odst. 2 návrhu stavebního
zákona zní: „Kraj může po projednání s
ministerstvem nařízením určit obecní úřad obecným
stavebním úřadem, pokud bude tuto působnost
vykonávat pro ucelený správní obvod, ve kterém
má trvalý pobyt
a) nejméně 4000 osob, nebo
b) nejméně 3000 osob a je v něm nejméně 200
staveb pro rekreaci.“
2) Sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č.
663/2004 Sb., seznam krajských a obecních úřadů,
které jsou stavebními úřady; Zákon č. 314/2002
Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem
a stanovení obcí s rozšířenou působností.
3) Např. ČEZ se od roku 1994 marně snaží nalézt
vhodné místo pro úložiště jaderného odpadu.
4) Ustanovení § 159 - 170 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád.
5)
Úmluva
byla
publikována
ve
Sbírce
mezinárodních smluv pod č. 124/2004 Sb. a je ve
smyslu čl. 10 Ústavy součástí našeho právního řádu
a tudíž přímo aplikovatelná.
Nadnárodní obchodní společnosti však mají
další svá specifika. Prvním z nich je jejich
nadnárodní charakter, jenž jim umožňuje stát
se subjekty do značné míry nezávislými na
určitém konkrétním území státu a s tím
spojeném právu a jeho vztazích. Největší
nadnárodní společnosti však mají daleko
silnější ekonomický potenciál, tedy i faktickou
moc. Přestože právo není totožné s mocí,
nutně ji implikuje. Schopnost vymahatelnosti
práva je jedním ze základních atributů
právního státu, kde nikoliv vladaře, ale zákon
je nutné poslouchat. Je tedy nasnadě otázka,
zda nadnárodní společnosti, jenž svou
hospodářskou silou často
předčí národní
státy, jsou subjekty, u kterých je v praxi
možné dosáhnout státního donucení. V
souvislosti s nadnárodními společnostmi a
státním donucením vyvstává
navíc ještě
jedna otázka. Je vůbec možné, aby bylo státní
donucení dostatečné např. vůči nadnárodním
společnostem působícím na území desítek
států, když samo státní donucení se omezuje
pouze na jurisdikci toho kterého státu?
Publikováno: 29. 6. 2005
PRÁVNÍ OBZORY
Odpovědnost nadnárodních
společností v mezinárodním
právu veřejném, I. díl
Mgr. Pavel Franc
Nadnárodní obchodní společnosti jsou v
pravdě zcela specifickými entitami, které jsou
právně
velice těžko uchopitelné, neboť se
jako
celek
vymykají
jak
působení
vnitrostátních právních norem jednotlivých
států,
tak i norem
mezinárodního práva
veřejného. Přitom však
faktická moc
obchodních společností působících na území
více státu rychle narůstá a zasahuje do
subjektivních práv jednotlivců. Jejich naprostá
specifičnost spočívá hned v
několika
aspektech, které jsou ve své kombinaci zcela
ojedinělé.
Zneužívání tohoto specifického postavení
nadnárodními společnostmi je stále častější a
má mnohdy za následek zásah do základních
práv a svobod. V roce 1997 proto začala malá
skupina
pěti
expertů
pod
vedením
senegalského soudce El Hadji Guisse pracovat
na
tzv.
Návrhu
norem
odpovědnosti
nadnárodních
společností
a
ostatních
obchodních společností týkající se lidských
práv 2) (dále jen „Normy“). Samotný návrh
byl zpracován na základě zadání Subkomise
pro podporu a ochranu lidských práv a
obsahuje celý rejstřík práv a svobod, které
musí být zaručeny a respektovány při jednání
nadnárodních společností. Subkomise návrh
Norem schválila v srpnu 2003. 3)
Podle práva nebo nad ním?
V prvé řadě je jejich zvláštní postavení
založeno již samotným konceptem existence
právnických osob – právnická osoba je
umělou osobou vytvořenou právem. Právní
subjektivita osoby právnické je přitom právem
vytvořená
vlastnost
subjektu
právem
Vznikl tak mezinárodněprávní dokument
opírající
se
mezinárodněprávní
ochranu
lidských práv a přes svou omezenou právní
sílu je
důležitým hybatelem změn v
mezinárodním právu, které směřují k vyšší
13
odpovědnosti
jednotlivce
za
dodržování
lidských práv. Normy byly dále předloženy
Komisi pro lidská práva, která o nich zahájila
jednání. Rozhodnutí Komise by samozřejmě
mělo daleko větší dopad, neboť je složena z
reprezentantů jednotlivých států. V květnu
2004 otevřela Kancelář Komisaře pro lidská
práva o Normách diskusi, 4) která probíhala
až do třetího čtvrtletí minulého roku.
Vyjádřily se jak nevládní organizace, tak
nadnárodní společnosti, svazy zaměstnavatelů
a samozřejmě nakonec i jednotlivé vlády
národních států včetně zemí Evropské unie.
současně i u všech další společností, které
mohou být přímo či nepřímo na jejich aktivity
navázány. Vedle toho neopomíjí i obchodní
společnosti, které sice nemají
nadnárodní
charakter, přesto mohou na národní úrovni
mít neopominutelný vliv. Takto vymezené
nadnárodní
společnosti
a
jiné
podniky
nabývají díky hmotněprávnímu a procesnímu
obsahu
Norem
širší
mezinárodněprávní
subjektivitu, která je odlišuje od fyzických
osob a právnických osob, na které se Normy
nevztahují.
Normy ve své podstatě zvýrazňují v
mezinárodní
právu
veřejném
doposud
opomíjený rys. Jestliže někteří teoretici
mezinárodního práva nepovažují jednotlivce
a právnické osoby za subjekt mezinárodního
práva
veřejného,
neboť
jsou
pouze
„destinatáři“
výhod
vyplývajících
z
mezinárodního práva, pak
opomíjejí jeden
důležitý aspekt obsažený již v samotných
základech mezinárodní
ochrany
lidských
práv. 7)
Adresáti Norem
V prvé řadě je zajímavé, jak jsou definování
jejich adresáti. Podle čl. 20 „nadnárodní
korporace
znamená
ekonomickou
entitu
operující ve více než jedné zemi, nebo
seskupení ekonomických entit operujících ve
dvou a více zemích – jakákoliv je jejich
právní forma, ať už v jejich zemi sídla, nebo v
zemi v níž
vyvíjí činnost, a ať už řízené
individuálně či kolektivně“ 5)
Již Charta OSN a Univerzální deklarace
lidských práv se obrací na jednotlivce a „každý
orgán společnosti“, tedy nikoliv pouze na stát,
ale na jakoukoliv
společenskou instituci a
jednotlivce s požadavkem, aby respektoval,
prosazoval a chránil lidská práva. 8) Je
faktem, že systém mezinárodních smluv na
ochranu lidských práv směřuje primárně k
závazkům státu, ale celkový trend v
mezinárodním právu jde nad rámce tohoto
zažitého konceptu.
Z právě citovaného ustanovení je patrné, že
Normy
ve
vztahu
k
nadnárodním
společnostem
především
akcentují
přeshraniční charakter jejich aktivit bez
ohledu na jejich velikost. Normy se proto
týkají
i
poměrně
malých
obchodních
společností a neomezují se na největší
korporace. Adresátem Norem nejsou však
pouze nadnárodní společnosti, ale v souladu s
čl. 21 i jiné podniky, které se nějakým
způsobem podílí na aktivitách nadnárodních
společností,
jsou
např.
jejich
subkontraktorem, distributor apod.
Normy ve své podstatě obsahují
základní
souhrn
lidskoprávních,
sociálních
a
environmentálních práv, avšak stejně tak
zakládají i další specifická procedurální
pravidla. S ohledem na omezené možnosti
rozsahu tohoto článku se těmito otázkami
budu zabývat v příštím díle věnovaném
Normám.
Vedle toho jsou Normy aplikovatelné i na
podniky, které svými aktivitami přesahují
lokální působení. Avšak i podnik vymykající
se všem těmto podmínkám může být
adresátem Norem v případě, že jeho aktivity
jsou spojeny s porušováním zákazu podílet se
na
válečných zločinech,
zločinech proti
lidskosti, nucené práci apod. nebo z nich
profitovat, či v
případě, že porušují při
ochraně své bezpečnosti mezinárodně uznaná
lidská práva. 6)
Autor působí v programu GARDE – Globální
odpovědnost Ekologického právního servisu
a je doktorandem na PrF MU v Brně.
_______________________________________________
Poznámky:
1) Knapp, V.: Právník, 1995, číslo 10- 11, str.
980.
2) Draft Norms of Responsibilities of Transnational
Corporations and Other Business Enterprises with
Regard to Human Rights.
Vymezení adresátů Norem je tedy opravdu
široké. Sleduje posílení ochrany a dodržování
lidských práv nejen u subjektů, které díky
svému nadnárodnímu
působení jsou hůře
postihnutelné vnitrostátním
právem, ale
14
3)
Rozhodnutí
pod
spisovou
značkou:
E/CN.4/Sub.2/2003/12/Rev.2.
4) Podrobnosti viz Report of the United Nations
High Commissioner on Human Rights
on the responsibilities of transnational corporations
and related business enterprises with regard to
human rights.
5)
V
originále:
„The
term
“transnational
corporation” refers to an economic entity operating
in more than one country or a cluster of economic
entities operating in
two or more countries whatever their legal form, whether in their home
country or country of activity, and whether taken
individually or collectively.“
6) Čl. 21 v originále: „The phrase “other business
enterprise”
includes any business entity,
regardless of the international or domestic nature
of
its
activities,
including
a
transnational
corporation, contractor, subcontractor, supplier,
licensee or distributor; the corporate, partnership,
or other legal form used to establish the business
entity; and the nature of the ownership of the
entity. These Norms shall be presumed to apply,
as a matter of practice, if the business enterprise
has any relation with a transnational corporation,
the impact of its activities is not entirely local, or
the activities involve violations of the right to
security as indicated in paragraphs 3 and 4.“
7)
Srov. Malenovský, J.: Mezinárodní
právo
veřejné – obecná část, Brno, II. vydání, str. 101.
8) Preambule Všeobecné deklarace lidských práv.
moci, tato moc slouží ve prospěch všech a
nikoliv pro vlastní potřebu těch, kterým byla
svěřena.“ Déclaration des droits de l´homme
et du citoyen, článek 12, (1789).
Kontrola podle Pravidel profesní etiky
Policie (a šířeji i nositelé veřejné moci) je
povinna
při
svém
výkonu
dodržovat
mezinárodní
dohody,
zákony
upřesněné
judikaturou Státní rady, jakož i další vnitřní
předpisy (pro státní zaměstnance např.
generální statut veřejné služby apod.).
Dekretem vydaným dne 18. března 1986 byla
vydána Pravidla profesní etiky národní policie
(Code de déontologie de la police nationale,
dále jen „Pravidla profesní etiky“). Pravidla
profesní etiky podřizují výkon veřejné moci
prováděný
policií
přísnému
dodržování
Deklarace lidských a občanských práv a
svobod, Ústavě, mezinárodním úmluvám a
zákonům. Pro úplnost dodejme, že pro
četnictvo nebyl vydán souborný kodex
etických pravidel, ovšem činnost četnictva
podléhá etickým pravidlům obsažených v
dílčích předpisech, z nichž některé se datují
do dob velké francouzské revoluce.
Pravidla profesní etiky obsahují základní
katalog práv a povinností policistů (povinnost
vykonávat službu nestranně a v souladu se
zákonem apod.), povinností velitelů, jejichž
porušení
může
vyústit
v
disciplinární
(případně v trestní) postihy policistů Hlava III.
Pravidel
profesní etiky uvádí kontrolní
mechanismy činnosti policie.
Publikováno: 20. 4. 2005
_______________________________________________
Kontrolní mechanismy
policejního násilí ve Francii
Mgr. Martin Šíp
Hned v úvodu je třeba zmínit, že ve Francii
působí několik bezpečnostních složek, které
jsou oprávněny vykonávat veřejnou moc. Mezi
ně patří zejména Národní policie (Police
nationale) čítající kolem 145 000 policistů,
Četnictvo (Gendarmerie nationale) zahrnující
kolem 101 000 osob, 1) obecní policie (Police
municipale), ale např. i správa věznic
(Administration pénitentaire), celní správa
(Administration des douanes), polní a lesní
stráž (Gardes champętres
ou forestiers).
Tento článek se však zaměřuje zejména na
kontrolní mechanismy činnosti policie a
četnictva.
Mezi ně se řadí:
•
Hierarchická kontrola (vnitřní kontrola
v rámci vztahů podřízenosti a nadřízenosti),
•
Všeobecná
inspekce národní policie
(Inspection générale de la police nationale,
IGPN) a Generální inspekce služebních útvarů
(L´Inspection générale des services, IGS) provádí šetření a vede disciplinární řízení (a v
některých případech se podílí na vyšetřování
trestných činů policistů),
•
Všeobecná
správní
inspekce
(Inspection
générale de l´administration),
provádí šetření týkající se činnosti policejních
útvarů a podává podněty,
•
Státní zastupitelství (Parquet général),
•
Soudní kontrola
činnosti policistů,
trestné činy policistů.
Princip zákonného a řádného výkonu veřejné
moci byl ve Francii zakotven již na konci 18.
století. Článek 12 Deklarace práv člověka a
občana
stanovil:
„Ochrana
lidských
a
občanských práv vyžaduje existenci veřejné
15
Dalšími orgány, vykonávajícími dohled nad
činností policie jsou např.:
•
Národní komise pro pravidla profesní
etiky bezpečnosti (La commission nationale
de déontologie de la sécurité) - dohlíží na
dodržování etických pravidel národní policie,
•
Národní komise pro ochranu osobních
a informatizovaných údajů (La commission
nationale informatique et libertés),
•
Národní komise pro odposlechy - (La
commission nationale des interceptions de
sécurité) - dohlíží na zákonnost provádění
odposlechů (např. telefonní odposlechy),
•
Parlament
prostřednictvím
písemných a ústních otázek pokládaných členy
Parlamentu vládě.
složený ze čtyř generálních inspektorů (po
jednom inspektorovi pozemní vojsko, letectvo
a námořnictvo a inspektor pro četnictvo) a
Útvar generálního armádního inspektora (le
corps du contrôle général des armées).
Z
uvedených
kontrolních
orgánů
je
nejvýznamnější zejména Národní komise pro
pravidla
profesní
etiky
bezpečnosti,
Všeobecná
inspekce
národní
policie,
disponující
vyšetřovací
a
disciplinární
pravomocí a státní zastupitelství, které si
vyhradilo od roku 1966 (případ Ben Barka)
nové pravomoci
v dohledu nad policejní
činností. Státní zastupitelství je oprávněno
posuzovat, zda policista splňuje nezbytné
podmínky pro řádnou činnost policisty. Malý
počet postihů policistů však poukazuje na
malou efektivitu tohoto dohledu (statistika
hovoří o průměrně 10 uložených sankcí
ročně).
Zákonem číslo 200-494 ze dne 6. června
2000 byla ustavena Národní komise
pro
pravidla
profesní
etiky
bezpečnosti
(Commission nationale de déontologie de la
sécurité, dále jen „Komise“), jejímž úkolem je
dohlížet na dodržování pravidel profesní etiky
osobami
vykonávajícími
činnost
bezpečnostních složek na území Francouzské
republiky. Komise je oprávněna dohlížet
nejen na činnost Národní policie či četnictva,
ale i na postup celníků, správy věznic, obecní
policie, polní a lesní stráže, a rovněž na
postup revizorů ve veřejné dopravě, či
soukromých bezpečnostních agentur apod. 2)
Generální inspekce národní policie (Inspection
générale de la police national, IGPN) vyšetřuje
záležitosti předložené Generálním ředitelstvím
národní policie nebo z podnětu soudních
orgánů v rámci předběžného šetření. Zabývá
se však pouze závažnějšími případy, zejména
mediálně
citlivými.
Generální
inspekce
služebních útvarů (L´Inspection générale des
services, IGS) spadá sice pod IGPN, ale
funguje na jiném principu. Do její kompetence
spadá
pouze policejní prefektura v Paříži.
Vyšetřuje zejména disciplinární přestupky a
přijímá stížnosti jednotlivců na postup
policistů. Např. v roce 1998 bylo u IGS
zahájeno 871 řízení, přičemž jedna třetina
jich byla zahájena z podnětu občanů.
Komise je složena ze čtrnácti členů. Osm
členů je jmenováno nebo určeno různými
orgány (např. předseda Komise je jmenován
dekretem prezidenta republiky, dva členové
Komise jsou určeni předsedou Poslanecké
sněmovny z řad poslanců, dva senátoři jsou
určeni předsedou Senátu, členem Komise je
zástupce Kasačního soudu apod.). Těchto osm
členů si k sobě určí dalších šest členů dle
svého uvážení.
Mandát členů Komise je
šestiletý. Polovina členů Komise se obnovuje
jednou za tři roky.
Mimo to existuje specializovaná Technická
inspekce četnictva (L´inspection technique de
la gendarmerie), která podléhá generálnímu
veliteli četnictva. Technická inspekce vyšetřuje
nejzávažnější
případy,
přičemž
méně
závažnější záležitosti jsou řešeny na místní
úrovni.
Národní komise pro
etiky bezpečnosti
pravidla
profesní
Stížnost ke Komisi může podat jakýkoliv
občan, který se stal obětí policejního násilí,
osoby oběti blízké nebo svědek násilí, pokud
se domnívají, že byla porušena Pravidla
profesní etiky. Jednotlivec není oprávněn
podat
stížnost
přímo,
ale
pouze
prostřednictvím senátora
nebo poslance.
Samostatné právo (tedy aniž by se stali obětí
policejního násilí) podat stížnost ke Komisi má
předseda
vlády, členové parlamentu a
veřejný
ochránce
dětí
(défenseur
des
Četnictvo spadá do resortu ministerstva
obrany a jeho kontrola podléhá zvláštním
kontrolním
mechanismům.
Ministerstvo
obrany disponuje dvěma inspekčními orgány
se všeobecnou působností. Jedná se o Útvar
generálního vojenského inspektora (le corps
des inspecteurs généraux des armées),
16
enfants). Žádost musí být odůvodněna a
doložena důkazními materiály. Musí být
adresována
libovolnému
poslanci
nebo
senátorovi, s výjimkou těch, kteří jsou členové
Komise. Podání stížnosti ke Komisi je
omezeno lhůtou jednoho roku od spáchání
policejního násilí. Podaná stížnost nemá vliv
na běh promlčecích lhůt v civilním, správním
nebo trestním řízení.
_______________________________________________
Poznámky:
1) Počty převzaty z internetových stránek Národní
policie (údaje k 1. prosinci 2003) a Četnictva (rok
neuveden). Počty nezahrnují civilní pracovníky.
2) Pro přehlednost budu dále v textu mluvit o násilí
bezpečnostních složek jen jako o „policejním násilí“.
Odkaz na zákonné normy:
•
Obecně
Zákon č. 2000-494 z 6. června 2000 týkající se
ustavení Komise pro
pravidla profesní etiky
bezpečnosti.
Zákon č. 83-634 z 13. července 1983 týkající se
práv a povinností úředníků (Generální
statut
veřejné služby).
•
Policie
Zákon č. 95-73 ze dne 21. ledna 1995 o směrnicích
a plánování v oblasti bezpečnosti.
Dekret č. 86-592 z 18 března 1986 – Pravidla
profesní etiky národní policie.
•
Četnictvo
Zákon č. 72-662 ze dne 13. července 1972
generální statut vojáků.
Dekret č. 75-675 z 28. července 1975 – Armádní
disciplinární řád.
•
Obecní policie
Zákon č. 99-291 ze dne 15. dubna 1999 o obecní
policii.
•
Soukromé bezpečnostní agentury, ostraha,
dopravní inspektoři
Zákon č. 83-629 z 12. července 1983 o činnosti
soukromých bezpečnostních agentur, ostraze a
dopravních inspektorech.
Zákon ukládá správním úřadům, příslušníkům
bezpečnostních sborů, soukromým osobám
podílející se na výkonu veřejné moci (např.
bezpečnostní agentury), ale i všem osobám
obecně, povinnost poskytnout potřebnou
součinnost (zejména poskytnout informace a
relevantní materiály, povinnost dostavit se k
podání vysvětlení apod.) za účelem plnění
úkolů Komise. Odmítnutí součinnosti může
být potrestáno pokutou až 7500 EUR a dalšími
tresty. Komise může požádat příslušná
ministerstva,
aby
prostřednictvím
svých
kontrolních orgánů provedla šetření
a
ověřovala určité skutečnosti.
Komise
je
povinna
uvědomit
státní
zastupitelství, konstatuje-li při své činnosti, že
existuje podezření ze spáchání trestného činu
policistou.
Podobně
Komise
postupuje,
naplňuje-li
postup
policisty
znaky
disciplinárního přestupku. Komise v takovém
případě předá věc příslušným orgánům k
zahájení disciplinárního řízení. Komise však
není účastníkem soudního ani disciplinárního
řízení. Komise je povinna informovat poslance
nebo senátora, který podal stížnost, o vývoji
případu.
Seznam použité literatury:
1. www.cnds.fr
2. www.senat.fr/rap/199-173/199-1731.htlm
www.interieur.gouv.fr/rubriques/c/c3_police
3.
_nationale
4. http://www.defense.gouv.fr/sites/gendarmerie
5. Článek: Le citoyen et le policier: des outils
existent mais des résultats insuffisants.
6. Důvodová zpráva k zákonu č. 2000-494 z 6.
června 2000 týkající se ustavení Komise pro
pravidla profesní etiky.
Komise
po
provedeném
šetření
může
adresovat své stanovisko či doporučení
dotčených orgánům, které jsou povinny v
určené lhůtě odpovědět. Neodpoví-li příslušný
orgán včas, Komise vyhotoví zvláštní zprávu,
kterou
zveřejní
v
Úředním
věstníku
Francouzské republiky. Komisaři jsou vázáni
povinností mlčenlivosti o skutečnostech, které
se dozvěděli v souvislosti s výkonem své
funkce.
Komise
zpracovává
každoročně
zprávu o své činnosti, kterou předkládá
prezidentu republiky a parlamentu, zpráva je
pak
zveřejněna.
Komise
může
rovněž
navrhnout vládě jakoukoliv změnu legislativy
v rozsahu své kompetence.
Publikováno: 11. 5. 2005
_______________________________________________
Využívání antidiskriminační
legislativy v soudní praxi
Mgr. Robert Cholenský
Právníci (nejen) Ligy lidských práv se
zúčastnili čtyřdenního workshopu v Budapešti,
1) kde si pod vedením zkušených advokátů a
dalších odborníků osvojovali účinné postupy
vedení soudních sporů v oblasti diskriminace.
Autor je advokátní koncipient.
17
Program byl bohatý, výukové metody střídaly
reprezentace a rozbory konkrétních případů
tak, aby si účastníci mohli hned vyzkoušet
nově osvojenou teorii. Z celé řady témat
workshopu jsem si pro tento článek vybral
otázku přímého účinku (direct effect) a
nepřímého účinku (indirect effect) v právu EU.
Tato otázka je velice zajímavá právě ve světle
protidiskriminační směrnice Rady 2000/43/ES.
Hned vysvětlím proč.
Vývoj v použití přímého účinku v obecné
rovině zajistil svou rozhodovací praxí Evropský
soudní dvůr. V případě Van Gend en Loos ESD
řekl, že se jednotlivci mohou před národními
soudy dovolat určitých ustanovení zakládací
smlouvy. Takové ustanovení musí splňovat
specifické požadavky. V první řadě musí být
předmětné ustanovení dostatečně jasné, dále
nesmí být podmíněno a musí dávat adresátům
určitá práva. Další rozhodnutí z ESD ve věci
Grad posunulo dosah přímého účinku. Tento
případ rozšířil dosah přímého účinku ještě
také na nařízení a rozhodnutí příslušných
orgánů. Nařízení a rozhodnutí se lze před
soudem dovolat nejen proti členskému státu
(vertikální přímý účinek), ale také proti jinému
jednotlivci/subjektu
na
stejné
úrovni
(horizontální přímý účinek).
Co je to přímý účinek
Česká republika, stejně jako další členské
státy Evropské unie (např. Německo), má
významné potíže při implementaci této
směrnice. Antidiskriminační zákon je již sice
připraven, nicméně ještě poměrně dlouho
nebude součástí našeho právního řádu.
Směrnice mohou obtížně naplnit podmínku
nepodmíněnosti, proto test pro jejich přímý
účinek vypadá trochu jinak, než bylo uvedeno
výše. Směrnice musí členskému státu ukládat
jasný, přesně stanovený a kompletní závazek,
jak řekl ESD v případě Van Duyn. Zároveň je
pro přímý účinek nutné, aby lhůta pro
implementaci již uplynula (případ Ratti). Zde
je důležité poznamenat, že pro přímý účinek
směrnice je relevantní pouze období od
okamžiku,
kdy
uplynula
lhůta
pro
implementaci, do chvíle, kdy byla skutečně
implementována. Ne dříve ani později.
Směrnice představují závazek pouze pro
členský stát či složku státu/st. organizaci
(emanation of a member state), mají tedy
výhradně vertikální přímý účinek. Je tedy
možné se ve sporu se státem před národním
soudem dovolat přímého účinku směrnice.
Zmíněná směrnice znamenala pro Českou
republiku závazek implementovat ji do
českého práva ke dni vstupu do EU. K tomu
bohužel nedošlo, a tak obětem rasově či
etnicky podložené diskriminace nezbývá v
podstatě nic jiného než se snažit podřadit svůj
případ pod ustanovení občanského zákoníku o
ochraně osobnosti. Cílem tohoto článku je
poukázat na jednu z možností, jak postupovat
v případě, kdy členský stát nedostojí své
povinnosti provést směrnici do národního
práva.
Smlouva o ES v článku 249 říká, že směrnice
je závazná pro každý členský stát, kterému je
určena, pokud jde o výsledek, kterého má být
dosaženo. Nicméně vždy ponechává na
členském státu, jaké formy a metody
implementace zvolí. Otázka zní, jestli může
mít směrnice, která nebyla implementována v
předepsané době, nějaký přímý účinek.
... a nepřímý účinek?
Článek 10 Smlouvy o ES říká, že členské státy
mají podniknout všechny kroky k naplnění
svých závazků z této smlouvy nebo opatření
orgánů Společenství. Povinností členských
států
je
podporovat
naplnění
úkolů
Společenství. Zároveň se členské státy musí
vystříhat jakýchkoli opatření, která by
ohrožovala realizaci cílů Společenství. Princip
nepřímého účinku tkví tedy v tom, že národní
soudy mají vykládat národní právo tak, aby
tím naplňovali cíle Smlouvy o ES a přiznávaly
stranám všechny prostředky vedoucí k
nápravě, jež nabízejí směrnice.
Než se pustíme do objasňování otázek kolem
přímého účinku směrnic, je třeba zmínit ještě
jednu věc. Přímý účinek je totiž třeba
odlišovat od přímé použitelnosti (direct
applicability). V článku 249 smlouvy ES
nalezneme i ustanovení o přímé použitelnosti,
které se ovšem vztahuje pouze na nařízení.
Článek 249 říká, že nařízení jsou obecně
použitelná/aplikovatelná, celý jejich obsah je
závazný a přímo aplikovatelný ve všech
členských zemích. Toto ustanovení také
znamená, že nařízení nepotřebují, na rozdíl od
směrnic žádnou implementaci.
18
V praxi je naplňování principů nepřímého
účinku směrnic ohrožováno celou řadou
faktorů. Národní soudy velice často váhají,
jsou-li žádány o výklad národního práva ve
světle směrnic. Důraz účastníků na výklad
práva ve světe závazků (např. smluv,
směrnic) z práva EU často vede soudy k tomu,
že se obávají deformace jasného a již
zavedeného
významu
národního
práva,
případně
ohrožení
základních
principů
ustálených v daném národním řádu. Dalším
argumentem proti nepřímému účinku je
tvrzení, že národní právní řád má svá vlastní
pravidla interpretace a není tedy třeba
vykládat ho podle směrnic.
Case Law Evropského soudního dvora
•
Případ 26/62 Van Gend en Loos v.
Nederlandse Aministratie der Belastigen
(1963) ECR.
•
Případ 9/70 Franz Grad v. Finanzamt
Traunstein (1970) ECR 825.
•
Případ 41/74 Van Duyn v. Home Office
(1974) ECR 1337.
•
Případ 148/78 Publico Ministero v. Ratti
(1979) ECR 1629.
•
Případ 14/83 Von Colson and Kamann v.
Land Nordhein-Westfalen (1984) ECR 1891.
•
Případ 15/84 Marshall v. Southampton &
South-West
Hempshire
Area
Health
Authority (1984) ECR 723.
•
Případ C-106/89 Marleasing SA v. La
Comercial Internacional de Alimentación SA
(1990) ECR I-4135.
•
Případ C-188/89 Foster v. British Gas plc
(1990) ERC I-3313.
•
Spojené
případy
C-6/90
&
C-9/90
Francovich and others v. Italy (1991) ECR
I-5357.
•
Spojené případy C- 46/93 and C-48/93
Brasserie du Pecheur SA v. Germany and R
v. Secretary of State for Transport ex parte
Factortame (Factortame III) (1996) ECR I1029.
•
Případ C-168/95 Criminal Proceedings
against Luciano Arcaro (1996) ECR I-4705.
Všechny tyto argumenty „proč to nejde“ jsou
výzvou pro praktikující právníky, neboť na
nich je, aby vykládali a aplikovali právo jiným
způsobem, než bylo běžné do 1. května 2004.
Bez toho, že advokáti budou žádat soudy o
využívání principů přímého a nepřímého
účinku na straně jedné a toho, že soudci
budou náležitě znalí těchto věcí, asi nebude
možné onen počáteční ostych prolomit. Ještě
jedna okolnost je velice důležitá při zavádění
obou principů do soudní praxe - je to náležité
sebevědomí při zacházení s evropským
právem.
ZE SOUDCOVA PSACÍHO STROJE
Přínosem přímého a nepřímého účinku je
především:
•
•
•
Vyloučení veřejnosti z řízení:
osudové selhání ústavního
soudu
dosahování vysoké míry konformity s
právem EU,
rozšíření možností, jak hájit klientova
práva (zde je vhodné upozornit na
možnost
získat
kompenzaci
od
členského státu za jeho porušení práva
ES – viz případ Francovich),
šetření času prostřednictvím národní
cesty, bez nutnosti o obracet se na
ESD předběžnou otázkou. Řízení před
ESD zabírá příliš mnoho času, mělo by
tedy
být
poslední
krokem
(po
vyčerpání dvou výše popsaných cest).
Michael Kousal
Krajský soud v Hradci Králové v prosinci 2002
odmítl žalobu občanských sdružení a uvedl
přitom, že občanské sdružení se smí účastnit
řízení pouze v místě, kde má své sídlo. O
ústavní stížnosti letos rozhodl ústavní soud
tak, že dal zapravdu krajskému soudu.
Tento nález ústavního soudu okamžitě použil
krajský úřad v Hradci Králové, aby nařídil
obecním úřadům vyloučit z několika řízení
občanská sdružení. Že dotyčná řízení byla
zahájena v době, když už zákon o ochraně
přírody pojem „místně
příslušná jednotka
občanského sdružení“ vůbec neobsahoval (byl
vypuštěn novelou č. 218/2004, která vešla v
účinnost v květnu
2004), jej přitom
nezajímalo.
Autor působí v Lize lidských práv a je
doktorandem na PrF MU.
_______________________________________________
Poznámky:
1) Využívání antidiskriminační legislativy v soudní
praxi - praktický seminář pro právníky, Budapešť,
19. 5. – 22. 5. 2005.
19
Krajský soud tedy vyvodil, že občan smí být
účastníkem pouze v místě, kde má své
bydliště a z toho odvodil, že i občanské
sdružení smí působit - být místně příslušným
- pouze v místě, kde má své sídlo. Ústavní
soud dal této úvaze za pravdu,
proto si
rozeberme, co je na ní pravdy.
Argumentace soudu
V rozsudku 30 Ca 12/2002-40 z 31. 12. 2002
krajský soud v Hradci Králové nejprve
ocitoval, že dle § 70 odstavce 2 se může
účastnit řízení pouze „místně příslušná
organizační jednotka občanského sdružení,
jehož hlavním
posláním podle stanov je
ochrana přírody a krajiny,“ a dodal: „Již z
podané žaloby ... bylo na první pohled zřejmé,
že občanské sdružení Sdružení za šetrnou
dopravu, se sídlem v Teplicích nad Metují,
tyto
předpoklady
svého
účastenství
v
územním řízení o umístění stavby nesplňuje ...
není místně příslušnou organizační jednotkou
pro dané územní řízení. Nemá totiž své sídlo
v území, v němž se stavba dálnice umisťuje,
a proto již jen z tohoto důvodu nemůže být
ani nositelem práv účastníka řízení podle § 70
odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Určování účastníků řízení
Řízení vedených dle stavebního zákona se,
kupodivu, ve skutečnosti účastní lidé nikoliv
podle toho, zda mají bydliště v prostoru, kde
se stavba
umisťuje, ale účastníkem byl
jednak stavebník, jednak majitelé pozemků,
na nichž se stavba umisťuje, a majitelé
sousedních nemovitostí. V daném případě
dokonce byly účastníky územního řízení (na
stavbu umisťovanou u Hradce Králové), mimo
jiné, i fyzické osoby mající své bydliště v
Teplicích nad Metují, jenž byly členy
dotyčného občanského sdružení. Dokonce ani
stavebník,
kterým byla právnická osoba,
neměl své sídlo v místě, kam se stavba
umisťovala, a přesto byl ze zákona účastníkem
řízení
- kupodivu ani u právnických osob
stavební zákon neomezuje účastenství na
sídlo právnické osoby.
Opačný výklad by nutně vedl k závěrům, že
jakékoliv občanské sdružení daného typu by
se vlastně mohlo účastnit správních řízení po
celém území státu, a tedy by mělo více práv,
než občané samotní, přestože právě z nich je
vytvářeno. Jinými slovy, pokud kterýkoliv
občan města Teplice nad Metují nesplňuje
předpoklady být účastníkem daného územního
řízení podle § 34 stavebního zákona v
prostoru umístění dálnice, nemá ani žalobní
legitimaci napadat rozhodnutí o jejím umístění
správní žalobou.
Zákony platné v České republice nezakazují
občanům působit i v místech, kde nemají své
bydliště, a být účastníky řízení netýkajících se
jejich bydliště. První výchozí předpoklad
použitý krajským i ústavním soudem tedy
nemá oporu ve skutečnosti ani v zákonech.
Pokud by mělo míti takové právo občanské
sdružení se sídlem v Teplicích nad Metují,
mělo by více práv než občané či právnické
osoby, přestože ústavně konformní je pouze
rovnost práv všech subjektů. Právě proto je
nutno odvozovat účastenství
občanských
sdružení ve správních řízeních podle § 70
odst. 2
a 3 zákona o ochraně přírody a
krajiny od místa jejich sídla (viz citace zákona
- místně příslušná organizační
jednotka
občanského sdružení). Na této skutečnosti
nemohou nic změnit ani stanovy občanského
sdružení, které upravují pouze jeho vnitřní
poměry, nic víc.“
Podívejme se tedy na předpoklad, že ostatní
právnické osoby (jiné než občanská sdružení)
mohou být účastníky řízení vedeného
dle
stavebního zákona pouze v místech, kde mají
své sídlo.
Právnická osoba může být
majitelem nemovitostí kdekoliv v republice
bez ohledu na své sídlo. Příkladem jsou
řetězce supermarketů, kdy právnická osoba
mající své sídlo na jednom místě v republice
vlastní a provozuje obchodní domy rozmístěné
v
mnoha
různých
městech
republiky.
Obchodní zákoník právnickým
osobám
nezakazuje působit (a tedy být účastníky) i v
jiných místech v republice, než kde mají své
sídlo. Nelze tedy tvrdit, že pokud občanské
sdružení by mohlo být účastníkem jinde, než
kde má své sídlo, došlo by k narušení zásady
rovnosti.
Ústavní soud tuto argumentaci doplnil o
tvrzení, že když obec se může účastnit dle §
71 zákona č. 114/1992 Sb. jen řízení
týkajících se jejího správního obvodu, tak
občanská sdružení se smí rovněž účastnit
pouze řízení týkajících se obvodu obce, v níž
mají sídlo, neboť jinak by vznikla nerovnost
účastníků řízení.
20
Každá právnická i fyzická osoba si může sama
určit, kde bude působit, a není přitom
omezena na místo svého sídla/bydliště.
Soudy a orgány státní správy do tohoto práva
mohou
zasahovat
pouze
v
zákonem
stanovených
případech
a
zákonem
stanoveným způsobem.
Co znamená rovnost subjektů řízení
Ústavní soud i krajský soud argumentují
rovností všech subjektů. Ústava zná v tomto
případě dva druhy rovnosti. Prvním je „lidé
jsou svobodní a rovni v důstojnosti i právech“.
Jeho text se zrovna nehodí k tvrzení ústavního
soudu, že když obec se může účastnit dle §
71 zákona č. 114/1992 Sb. jen řízení
týkajících se jejího správního obvodu, tak i
občanské sdružení
se smí účastnit pouze
řízení týkajícího se obvodu obce, v němž
sdružení sídlí. Pokud by totiž ústavní soud
tímto způsobem interpretoval tento článek,
tak by nejen občanská sdružení ale i všechny
ostatní právnické a fyzické osoby směly se
pohybovat pouze v obvodu obce, ve kterém
mají své sídlo/bydliště. A nesměly by ani
měnit své sídlo/bydliště, neboť ani obec
nemůže měnit své sídlo. Takto pojatá rovnost
občanů je absurdní.
Svoboda činit co není zakázáno
Zatímco u správních orgánů je místní
příslušnost stanovena zákonem (případně
podzákonným právním předpisem), žádný z
právních předpisů neurčuje, kde má občanské
sdružení být místně příslušné (jinými slovy,
kde má působit). Zákon ani nezmocňuje
žádný správní orgán ani soud k tomu, aby
mohl určovat občanskému sdružení, kde má
toto sdružení působit. Záleží tedy na
samotném občanském
sdružení, kde se
rozhodne působit. Proto v daném případě i
občané města Teplice nad Metují měli právo si
určit, že jimi vytvořené občanské sdružení
bude chránit přírodu
a krajinu na jejich
pozemcích u Hradce Králové.
Je skutečností, že obce a kraje mají svůj
územní obvod definován zákonem,
ale to
neznamená, že v zájmu absolutní rovnosti
všech subjektů je
soud oprávněn určovat
právnickým a fyzickým osobám, kde smějí
působit.
Skutečnost, že obec má hranice
svého obvodu definovány zákonem rozhodně
neznamená, že by si občanské sdružení
nesmělo samo stanovovat hranice
svého
působiště. Obec (stejně jako kraj), na rozdíl
např. od občanských sdružení a fyzických
osob, je právnickou
osobou vytvořenou
zákonem k hájení zájmů území definovaného
zákonem. Obec má proto své specifické
postavení, které jí na jedné straně dává více
práv, než ostatním subjektům,
na druhé
straně jí bere právo určovat si hranice svého
území. Tato skutečnost ale nedává soudům
právo brát občanským sdružením právo si
určovat obvod své působnosti.
Ústavní soud konstatoval, že zákon o
sdružování nestanovuje, že by stanovy
občanského
sdružení
měly
obsahovat
vymezení obvodu působnosti občanského
sdružení. Z toho ústavní soud odvodil, že
vymezení místní příslušnosti
ve stanovách
nemá právní význam a organizační jednotka
občanského sdružení tedy smí působit pouze
v obvodu obce, v němž má své sídlo.
Ústavní soud však již neuvedl, který právní
předpis stanovuje, že hranicí územního
obvodu občanského sdružení je územní obvod
obce (nevysvětlil, proč tou hranicí nemůže
být například kraj), ani neuvedl, který právní
předpis
dává soudu právo stanovovat
občanskému sdružení územní
obvod jeho
místní příslušnosti.
Druhým typem rovnosti
dané ústavou
dopadající na uvedený případ
je „všichni
účastníci jsou si rovni.“ Jenže toto ustanovení
se týká práv účastníků a jejich rozsahu neurčuje tedy kdo je (má být) účastníkem.
To určují ustanovení správního řádu a
zvláštních právních předpisů - v daném
případě způsobem, který je s názorem
ústavního soudu jednoznačně v rozporu. Toto
ustanovení také samozřejmě neznamená, že
by účastníci „v zájmu rovnosti“ měli přijít o
svá práva, která měli před řízením. Bohatí
účastníci se nemusí vzdát svého majetku,
podnikatelé svého práva podnikat atd.
Vzhledem k zásadě „každý může činit, co není
zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen
činit, co zákon neukládá“ a neexistenci
zákona, který by zakazoval občanskému
sdružení
si
stanovovat
hranice
svého
územního obvodu (svou místní příslušnost),
nebo ukládal občanskému sdružení mít hranici
svého územního obvodu na hranici obce, v níž
má občanské sdružení své sídlo, je výklad
ústavního soudu protiústavní.
21
Citované ustanovení ústavy je nástrojem
práva na spravedlivý proces. Znamená, že
správní orgán má se všemi účastníky jednat
stejně. Když někoho informuje o zahájení
řízení, je povinen informovat i ostatní
účastníky, když správní orgán svolává místní
šetření, musí na něj pozvat všechny účastníky
apod. Nelze však vykládat toto ustanovení
ústavy tak, že by správní orgán mohl zakázat
občanskému sdružení změnit sídlo (např. s
odvoláním na to, že ani obec nemůže měnit
své sídlo) nebo že by správní orgán mohl
zakázat občanskému sdružení, aby si samo
určilo hranici oblasti, ve které působí, a v
návaznosti na to – za splnění všech podmínek
stanovených zákonem – se stalo účastníkem
správního řízení.
„ujednání“, ale také další, někdy až kuriózní
závazky,
nemohou
nechat
nikoho
na
pochybách, že investice soukromého investora
jsou těmito smlouvami povýšeny na roveň
veřejného zájmu prosazovaného státem. Jak
jinak je možné interpretovat například
ustanovení obsažené ve smlouvě mezi
Toyotou M., PSA Peugeot Citroënem
a
zástupci státu, z něhož vyplývá, že státní
úředníci zodpovědní za nezávislé posouzení
návrhu se stávají členy realizačního týmu pro
stavbu nového výrobního závodu, nebo když
návrh
na vydání
územního rozhodnutí
nepodává investor a skutečný stavebník –
Nemak E., ale město Most, jehož stavební
úřad shodou okolností o územním rozhodnutí
také rozhodne.
Tím, že v roce 1992 občanským sdružením
udělil zákonodárce právo se účastnit řízení
týkajících se ochrany přírody a krajiny,
rozšířil nástroje, kterými mohou občané hájit
svá práva (v daném případě své právo na
zdravé životní prostředí). Je smutné, že v
dnešní době soudy opakovaně selhávají v
ochraně těchto lidských práv. Ještě smutnější
je to v případě soudu ústavního, který je k
ochraně základních lidských práv speciálně
povolán. V každém případě je na závěr třeba
znova zdůraznit, že při současném znění ust.
§ 70 zákona č. 114/1992 Sb. je výklad
ústavního soudu v praxi zcela nepoužitelný.
Je více než zřejmé, že při podpisu těchto
smluv si politici a vyšší státní úředníci mnoho
hlavu nelámou s dodržováním zákona, ale
rozhodně jim leží na srdci rychlá realizace
záměru investora. Vstřícný přístup mají
pochopitelně všechny složky státního aparátu,
které již pouze plní přání svých nadřízených.
Zákonné požadavky se tak rychle stávají
pouze překážkou, kterou je nutné obejít, a pro
takové postupy není účast veřejnosti v
žádném případě žádoucí. Není
divu, že v
průběhu povolovacích procesů dochází k řadě
nezákonností.
Nemak: zjevně v rozporu s právem
Autor působí v Ekologickém právním servisu.
Nejvyšší správní soud v dubnu tohoto roku
konstatoval bezpočet právních pochybení při
povolování stavby nadnárodní společnosti
Nemak. Stavební i územní rozhodnutí na první
část velkého výrobního závodu se proto brzy
stane černou stavbou, kterou však státní
orgány
s
nejvyšší
pravděpodobností
neodstraní. Důvody jsou nasnadě: samy se
na protiprávním stavu, který by měl být
důvodem odstranění stavby, podílely, navíc
by státu následně hrozila žaloba na náhradu
škody ze strany nadnárodní společnosti.
Publikováno: 15. 6. 2005
PPP ČILI PRÁVNĚ-POLITICKÉ POZNÁMKY
Kterak jde stát na ruku
nadnárodním společnostem
Mgr. Pavel Franc
„Smoking gun“, tedy přímý důkaz, tak lze
nazvat tzv. „ujednání o porozumění“ či
„prohlášení o společném záměru“. Jde o
smlouvy
uzavírané
mezi
státem
a
nadnárodními společnostmi investujícími v
České republice.
Nutno říci, že by se v takovém sporu nikdo
neptal, proč došlo k tolika protiprávním
krokům ze strany
státních
orgánů
a
representanti státu by si pravděpodobně
nedovolili říci pravdu, tedy že byli vedeni
snahou vyhovět zahraničnímu investorovi,
který požadoval rychlé vyřízení všech formalit.
A zde se dostáváme k jádru celého problému.
V České republice často sám stát porušuje
vlastní zákony s cílem odstranit veškeré
Investice ve veřejném zájmu
Nejenom rozsah finanční podpory, kterou
dopřává český stát (potažmo zvolení politici)
velkým
investorům
na
základě
těchto
22
překážky pro investora. Je třeba mít na
zřeteli, že jestliže u nás se jednání státu při
prosazování investic nadnárodních společností
projevuje v poměrně krotké formě, kdy
protiprávní postup státních orgánů má
povětšinou za následek „pouze“ zhoršení
kvality životního prostředí stavbou dotčených
obyvatel, jinak je tomu ve státech třetího
světa.
Politici jsou přitom stále více bezradní při
řešení ekonomických problémů svých zemí,
neboť do značné míry ztratili vliv na
ekonomické procesy, které jsou ovlivňovány
především
globálními
trhy
a
velkými
společnostmi.
Proto například česká vláda
často podpořila množství investičních záměrů
za zjevně málo výhodných podmínek pod
tlakem hrozby, že by investor odešel do jiného
státu, který se mu taktéž podbízí.
Např. v Barmě přikročila vládnoucí vojenská
junta při prosazování zájmů ropné společnosti
Unocal ke zcela jinému řešení spočívajícímu v
nasazení vojenské síly. Záleží tedy pouze na
kulturním prostředí, které determinuje způsob
prosazování projektů velkých korporací. Na
celé situaci je zarážející fakt, že top manažeři
z těchto společností pocházejí ze zemí s
rozvinutou ekonomikou, a tedy sdílejí stejné
kulturní hodnoty založené na respektu a úctě
k lidským právům a svobodám. Je však třeba
zdůraznit, že ve skutečnosti všechny obchodní
společnosti jsou vedeny vidinou zisku, nikoliv
vidinou etického chování. Tak tomu je a bude.
To nakonec dobře ilustrují závěry kontrolního
šetření Nejvyššího kontrolního úřadu, který
se
minulý
rok
zabýval
zhodnocením
investičních pobídek. Ze zprávy NKÚ vyplývá,
že reálné přínosy zcela zaostávají za
předpoklady presentovanými ministerstvem
průmyslu a obchodu a CzechInvestem. Je
tedy zjevné, že státy jsou ochotny aktivně
napomáhat nadnárodním společnostem, i když
to není
pro ně výhodné, ze strachu aby
nezůstaly v globální ekonomice izolovány.
Nadnárodní společnosti za takovéto situace
pochopitelně drží vlády národních států
takříkajíc v šachu. Nastává potom otázka,
kdo vlastně je tím, kdo je ve skutečnosti
odpovědný za protiprávní postup a porušování
práva - zda samotný stát, či zda se na něm
nepodílejí také nadnárodní společnosti.
Trefně celou situaci popisuje David C. Korten
(americký nezávislý ekonom), který v této
souvislosti konstatuje: „U korporací tak máme
kombinaci absence vlastníka nelimitovanou
velikostí firmy a omezené ručení za způsobené
škody a to je licence k sociopatologickému
chování. Kdyby se jako korporace chovaly
fyzické osoby, občané konkrétních států,
pravděpodobně by skončily v kriminále.“
Pěkně to ilustrují i případy z historie dobře
známé, kdy velké koncerny ze spojeneckých
zemí za II. světové války aktivně obchodovaly
s
nacistickým
Německem.
Například
společnost IBM dodávala Německu nejnovější
výpočetní technologie, které
nacistům
umožňovaly vyšší efektivitu při vyhlazování
Židů.
Nepostihnutelní?
V již zmiňovaném případě ropné společnosti
Unocal soud došel k závěru, že vojenský
zásah na Barmě byl proveden na objednávku
ropného gigantu. Avšak ne vždy se podaří
jednoznačně prokázat, že k porušování zákona
či k zásahu do lidských práv docházelo na
základě přímého tlaku nadnárodní korporace.
V České republice by například případný
soudní proces brzy skončil neúspěchem, a to
pravděpodobně z důvodů nedostatku důkazů.
Navíc, ne vždy je jisté, zda stát ve skutečnosti
nejde na ruku velkému investorovi zcela
dobrovolně.
Důvodem jsou ekonomické problémy
Na druhou stranu je třeba připustit, že státní
moc je ve většině případů tím, kdo postupuje
protiprávně proti vlastním občanům při
prosazování velkých investic. Samotným
hybatelem jsou však až na výjimky právě
nadnárodní společnosti, které díky své
ekonomické moci ovlivňují vládnoucí garnitury
zemí a ty pak využijí
státního aparátu k
prosazování soukromých zájmů. Tomuto
stavu nahrává současná situace, kdy na rozdíl
od států mohou
korporace volně alokovat
svůj kapitál.
Odpovědnost nadnárodních korporací upravuje
na mezinárodní úrovni zatím pouze tzv.“soft
law“, a to konkrétně Směrnice OECD pro
nadnárodní
společnosti,
několik
směrnic
vydaných Mezinárodní organizací práce a
Normy odpovědnosti nadnárodních společností
a ostatních obchodních společností týkající se
lidských práv schválených Subkomisí OSN pro
podporu a ochranu lidských práv.
23
upravuje situace, ve kterých je nutná právní
pomoc. Velmi dílčím způsobem se ale zabývá
tzv. bezplatnou právní
pomocí, tedy tím
mechanismem, který umožňuje potřebným
domoci se právní pomoci v případě, že nemají
k dispozici finanční prostředky.
Všechny tyto mezinárodní smlouvy zabývající
se odpovědností nadnárodních společností
nepostihují spolupráci státu a nadnárodní
společnosti
při
prosazování
soukromého
projektu, potažmo nepostihují tlak vytvářený
nadnárodními společnostmi na státy. Ani
návrhy nevládních
organizací volajících po
zvýšení
odpovědnosti
nadnárodních
společností neobsahují nástroje, které by tyto
v praxi nejčastější situace postihovaly.
Domnívám se, že však právě ovlivňování státu
ze strany nadnárodních společností je třeba
postihovat, a to jak samotný stát, tak
především nadnárodní společnosti.
Bezplatná právní pomoc má sloužit těm, kteří
si nemohou z vlastních zdrojů z důvodů
nemajetnosti či nedosažitelnosti těchto zdrojů
obstarat právní pomoc vlastními silami na
základě vlastních znalostí či na základě
zaplacených služeb. Právní řád ČR zakotvuje
právo
na
soudní
a
jinou
ochranu
subjektů/účastníků řízení, na spravedlivý
proces, právo na rovné postavení účastníků i
na
ochranu
subjektů
před
svévolným
jednáním jiných subjektů či státu a efektivní
přístup
ke
spravedlnosti.
V
zákonem
stanovených případech účastníkům, jejichž
finanční možnosti nedovolují využít služeb
specialistů – advokátů, je poskytována právní
pomoc
zdarma. Tato pomoc je pro toho,
jemuž je poskytována, bezplatná - hrazena
státem.
Autor působí v programu GARDE – Globální
odpovědnost Ekologického právního servisu
a je doktorandem na PrF MU v Brně.
Publikováno: 19. 1. 2005
DISKUSE A NÁZORY
Právní služby nejen pro
bohaté?
Mgr. Věra Honusková
Současná právní úprava 1)
V životě se setkáme se situacemi, ve kterých
potřebujeme radu odborníka, který se vyzná
v právu. Každý, kdo čte tento článek, může
zvážit, jaké kroky by v daném případě učinil.
Zda by se obrátil na známého
advokáta,
hledal na internetu, četl si sám zákony nebo
postupoval odlišně. V případě profesionální
pomoci je nutné také počítat s výdaji. Opět si
každý z nás může zvážit, jaké výdaje
je
schopen a ochoten investovat do právní
pomoci. V tomto článku
bych se ráda
zamyslela nad tím, jak mohou postupovat ti
lidé, kteří si nemohou dovolit platit výdaje a
často ani nevědí, jak postupovat.
Právo na právní pomoc zakotvuje Ústava ČR,
a to v článku 37 Listiny základních práv a
svobod. Tento článek v odstavci 2 uvádí, že
každý má právo na právní pomoc v řízení
před soudy, jinými státními orgány či orgány
veřejné správy, a to od počátku řízení. Právní
pomoc je tedy nároková jen v řízení (v
právem upraveném právním procesu, v němž
se rozhoduje o právech a povinnostech
účastníků) a jen před určitými orgány. 2) Na
právní pomoc má právo každý, tedy podle čl.
42 odst. 2 Listiny i cizinec. Pro bezplatnou
právní pomoc jsou důležité i zásady, které se
objevují v Listině, např. týž článek v odstavci
3 uvádí, že všichni účastníci jsou si v řízení
rovni. Tato zásada dojde naplnění jen tehdy,
pokud
mají všichni účastníci přístup ke
kvalifikované právní pomoci. V případě, že by
jeden z účastníků měl možnost být zastoupen
a mít tedy právní pomoc profesionální a druhý
z důvodů zejména finančních nikoli, by byla
tato zásada porušena. Právní pomoci pro
trestní řízení se týká čl. 40 odst. 3.
Co je to bezplatná právní pomoc
Oblastí, ve kterých je nutná právní pomoc, je
mnoho,
počínaje
založením
obchodní
společnosti či přechodu nájmu bytu, přes
rozvod ženy, kterou její manžel týral a byla
nucena odejít z domova, po např. zastupování
v trestní věci cizince, který nemá majetek. I
těch, kteří právní pomoc potřebují, je řada;
od manažerů nadnárodních organizací, přes
podnikatele, po matky samoživitelky na
rodičovské dovolené,
staré lidi s malým
důchodem či uprchlíky. Právní řád ČR obecně
Pro výše uvedená řízení je tedy vždy zaručeno
právo na právní pomoc, a aby mohlo být
garantováno i sociálně slabým, následují v
jednotlivých zákonech ustanovení, která
stanoví konkrétní požadavky, po jejichž
24
splnění je možné dostat bezplatnou právní
pomoc. 3) O bezplatné právní pomoci hovoří
občanský soudní řád, který stanoví, že pokud
v daném případě jsou předpoklady pro
osvobození účastníka od soudních poplatků a
je-li to třeba k ochraně jeho zájmů, na žádost
účastníka předseda senátu zástupce ustanoví
4) (tímto zástupcem nemusí být nutně
advokát, ten bude ustanoven, pokud to
vyžaduje ochrana zájmů účastníka nebo je-li
zastupování advokátem povinné), obdobné
podmínky
stanoví soudní řád správní, 5)
trestní zákon 6) hovoří o možnosti bezplatné
obhajoby či obhajoby za sníženou cenu, pokud
obviněný nemá dostatečných prostředků k
úhradě nákladů, zde může být ustanoven jen
advokát. Byl-li advokát ustanoven, hradí jeho
odměnu stát.
postupovat.
Ocitá
se
tak
v
právem
neupraveném prostoru, kde má několik
možností.
Vzhledem k absenci zákonné
úpravy si praxe vynutila cesty, kterými
mohou tyto osoby jít a svého práva se
domoci.
Právní řád hovoří o právní pomoci pouze ve
smyslu
zastupování, tedy hájení ve sporu
před kompetentním orgánem. To, že spor
nemusí být veden před soudem a může se
jednat
např. jen o poradu, kde se zjistí,
nakolik jde o problém právní a zda je nutné
jej řešit v řízení před soudem či jiným
orgánem, anebo jde o sepis listiny, řešeno
není. V praxi je tato oblast problémem.
Existuje také rozsáhlá síť poskytovatelů
právního či sociálněprávního poradenství.
Může jít o například o odbory či jiné
poskytovatele. Mezi tyto jiné poskytovatele
patří různá poradenská centra, která jsou
obvykle nestátními neziskovými organizacemi,
poradenské služby jsou ale poskytovány i při
městských částech či např. politických
stranách. V praxi jsou nemajetnými často
využívány NNO. 8)
Právní pomoc poskytují především advokáti.
Kvůli nedostatečnosti zákonné úpravy Česká
advokátní komora umožňuje požádat o
poskytnutí advokáta, kterého přidělí a pomoc
je klientovi poskytována bezplatně. 7)
Advokát se zde ale ocitá v těžkém postavení,
kde případy poskytnutí bezplatné právní
pomoci mohou jít na úkor klientů, kteří si
jeho služby zaplatili. Nemá také možnost
zjistit, zda jde o osobu skutečně bez
finančních prostředků.
Kdo se vyzná v paragrafech?
NNO mají výhodu specializace a možnosti
komplexní
péče. Disponují obvykle kromě
právníků
i
sociálními
pracovníky
a
psychology, kteří mohou v případě problému,
který není jen právní, poskytnout klientovi
další, předcházející či navazující péči. Některé
z nich poskytují komplexní služby v obtížných
případech v oblastech, které nejsou v rámci
práva
ve středu zájmu a je na ně málo
specialistů (domácí násilí, lidé bez přístřeší,
uprchlíci). Právní problém zde může být také
nalezen právě při komplexní péči. Tato pomoc
je pro klienta bezplatná, spočívá v drtivé
většině případů v poskytnutí rady, někdy i v
zastupování.
Z výše uvedeného je patrné, že problematika
poskytování právní pomoci hrazené státem
není řešena komplexně, jedním zákonem, a
je tedy zapotřebí znalosti právního řádu, aby
nemajetný člověk věděl, že má na právní
pomoc nárok a že se jí může domáhat. O této
možnosti se může dozvědět z mnoha různých
míst (např. u advokátů či na České advokátní
komoře
nebo od různých poraden, na
internetu či od známých), ale není jisté, že
tuto informaci dostane. Státem hrazená právní
pomoc je v praxi využívána. Významná je
agenda advokátů ex offo ve věcech trestních,
dále všichni ti, kteří jsou v občanskoprávních
řízeních
zastoupeni
zástupcem,
kterého
ustanoví na žádost soud, dostávají bezplatnou
právní pomoc. To je ale jen část
právní
pomoci,
která
se
potřebným
dostává.
Významnou oblastí, kde je zapotřebí právní
pomoc, je také oblast poradenství, na
bezplatné poradenství ale není nárok.
Osoba, která potřebuje pomoc v řízení před
soudem, tedy zastoupení, může o advokáta
soud (případně advokátní komoru) sama
požádat, a pokud splní zákonné nároky, bude
jí advokát (v určitých
případech notář,
daňový poradce či jiný zástupce) přidělen a
jeho výlohy budou hrazeny státem. I zde se
mohou objevit další
poskytovatelé, kteří
nejsou soudem určeni, ale účastníkem
zvoleni, před soudem mohou vystupovat
odbory, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu
Osoba, která nemá prostředky a potřebuje
právní pomoc, neví, co vlastně potřebuje,
nejprve hledá radu ohledně toho, zda její
problém je vůbec právní a jak může případně
25
dětí, sdružení ve věcech diskriminace 9) či
obecní zmocněnci (kterými mohou být i
pracovníci NNO, nesmějí však před soudem
vystupovat opakovaně). 10)
právní pomoci se v ČR diskutuje již několik
let, v několika evropských zemích za tu dobu
úprava vznikla. 11) Prostor ke komplexní
úpravě se otevřel v době, kdy se jednalo o
transpozici
směrnice
o
minimálních
standardech
pro
právní
pomoc
v
přeshraničních sporech. 12) Tato směrnice
byla nakonec do našeho právního
řádu
včleněna zákonem o zajištění právní pomoci v
přeshraničních
sporech v rámci Evropské
unie, 13) pomoc je takto poskytována
občanům EU ve sporech v ČR a občanům ČR
v zahraničí. Zatím se ale nenašel prostor pro
podobnou úpravu pro občany ČR ve sporech
doma, v České republice.
Potřebujeme komplexní úpravu?
Domnívám
se, že z předchozích odstavců
vyplývá, že komplexní úprava je zapotřebí.
Podle stávajících předpisů se klient k
bezplatné právní pomoci dostane až ve stadiu
řízení (s výjimkou přidělení
advokáta
komorou), pomoc je ale často potřebná již
dříve a mohla by leckdy věc vyřešit i bez
soudního sporu. K bezplatné právní pomoci se
ale nedostane vždy, protože neexistují
jednotná
kriteria, podle kterých by se
určovalo, kdo je nemajetný. Potřebná pomoc
tak může být i nedostupná. Stát také nemá
systém, kterým by hodnotil kvalitu činnosti,
na
kterou
vydává
nemalé
množství
prostředků. Systém uplatňovaný Českou
advokátní komorou má zřetelné nedostatky v
tom, že advokát nemá možnost zkoumat, zda
přidělený klient je opravdu nemajetný a
pomoc skutečně
potřebuje, problémem je
také kvalita poskytované pomoci, na kterou si
klienti v některých případech stěžují, a tím trpí
pověst celého stavu.
Je pochopitelné, že jde o velmi složitý a
finančně náročný krok, takže zákonná úprava
vyžaduje velké množství času. Přesto věřím,
že komplexní úprava poskytování bezplatné
právní pomoci vznikne. Doufám také, že bude
vytvořena tak, aby skutečně pomohla těm,
kterým je určena.
Autorka působí v Lize lidských práv a v
Poradně pro občanství, občanská a lidská
práva, je doktorandkou na PF UK v Praze.
_______________________________________________
Poznámky:
1) Z důvodů rozsahu článku nehovořím o úpravě
mezinárodní:
zejména
Všeobecná
deklarace
lidských práv z roku 1948, Mezinárodní pakt o
občanských a politických právech,
Úmluva o
ochraně základních práv a svobod, ani o evropské:
např. Směrnice Rady 2003/8/ES ze dne 27. ledna
2003 o zpřístupnění spravedlnosti v přeshraničních
sporech
stanovením
minimálních
společných
pravidel pro právní pomoc v těchto sporech.
2) Viz Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád
české republiky: Komentář, str. 299. Komentář
hovoří o chybném výčtu v čl. 37 odst. 2, uvádí, že
orgány veřejné správy jsou zčásti orgány státními
či to, že výčet v čl. 37 odst. 2 opomněl také
nestátní rozhodčí soudnictví. Přiklání se proto k
názoru, že je namístě vykládat zmíněný článek
extenzívně a usuzovat, že každý má právo na
právní pomoc v 1) řízení soudním, jakož i v řízení
před rozhodci, 2) řízení před správními orgány a
před jakýmkoli jiným státním orgánem, 3) řízení
před orgány územní samosprávy.
3) Obtížná je situace u dovolání, kasační stížnosti
a ústavní stížnosti. U dovolání či kasační stížnosti
je možné o ustanovení advokáta požádat, nicméně
z hlediska nutnosti dodržení lhůt je nutné podat
počáteční podání, se kterým lze spojit žádost o
bezplatnou právní pomoc, tedy
o ustanovení
advokáta. Komplikovaná situace nastává u Ústavní
stížnosti, kde musí být stěžovatel advokátem nebo
notářem
zastoupen,
nicméně
ustanovení
o
Je tedy možné říci, že dosavadní úprava je
roztříštěná, nedostatečná, málo funkční, ne
vždy jednotně uplatňovaná a klientům
nezaručuje, že se mohou skutečně domoci
svého práva. Zákon by měl dosavadní úpravu
sjednotit, zlepšit, jasně určit, na koho se
může ten, kdo potřebuje právní pomoc a
nemá prostředky na úhradu, obrátit, na co má
nebo nemá nárok, a garantovat kvalitu
poskytovaných služeb (alespoň těch, které
financuje). Zákony jsou určeny lidem a
především jim by měly být jasné, pro ně
přehledné a jim sloužící.
ČR
se může poohlédnout v zahraničí, je
možné přemýšlet třeba o vzniku center, která
by
poskytovala
„první
právní
pomoc“,
podobný systém funguje např. v Holandsku.
Je ale otázkou, zda budeme vůbec následovat
některý ze států, který úpravu
bezplatné
právní pomoci přijal a přejmeme některý z
modelů, které jsou již uplatňovány, anebo
zda si vytvoříme model vlastní za pomoci
těch institutů, které již máme. Velkou
neznámou také zůstává otázka financování
(kdo a za jakých podmínek).O
nutnosti
komplexní úpravy poskytování bezplatné
26
poskytnutí
BPP
zákon
o
ústavním
soudu
neobsahuje. Zákon upravuje pouze možnost
částečného či úplného hrazení nákladů zastoupení,
a to na návrh stěžovatele, a jen v případě, že
žádost nebude odmítnuta a odůvodňují-li to osobní
a majetkové poměry stěžovatele. Tyto náklady pak
hradí Ústavní soud.
4) Viz ustanovení § 30 odst. 1 a 2 zák. č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád. Zákon nestanoví v
jakých případech lze sociální poměry účastníka
považovat za odůvodňující poskytnutí bezplatné
zastoupení .
5) Viz ustanovení § 35 odst. 7 zák.č. 150/2002
Sb., soudní řád správní.
6) Viz ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 141/1961
Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále §
38 t.ř. v souvislosti s nutnou obhajobou.
7) Viz ustanovení § 18 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb.,
o advokacii. Advokátovi jsou určité (minimální)
náklady hrazeny z prostředků komory.
8) Nestátní nezisková organizace Poradna pro
občanství, občanská a lidská práva uskutečnila v
roce 2004 dotazníkový průzkum mezi NNO, které
poskytují i právní pomoc. Na dotazník odpovědělo
24 organizací, počet klientů uvedlo 16 organizací.
Celkem za rok (většina uváděla hodnotu za rok
2003) poskytly právní poradenství 12 000
klientům. Pět organizací rovněž poskytovalo právní
zastoupení, v roce 2003 dohromady zastupovalo
290 klientů.
9) Viz ustanovení § 26 odst. 3 o.s.ř a 35 odst. 4
s.ř.s.
10) Viz ustanovení § 27 o.s.ř. a § 35 odst. 5 s.ř.s.
11) Např. Maďarsko, Slovinsko, Litva.
12) Council Directive 2002/8/EC of 27 January
2003 to improve access to justice in cross-border
disputes by establishing minimum common rules
relating to legal aid for such disputes.
13) Zák. č. 629/2004 Sb., o zajištění právní
pomoci v přeshraničních sporech v rámci Evropské
unie.
projednáván v každoročních zprávách
o
korupci vládou ČR. Korupce je ale tématem
nejen pro vládu - podle lednového výzkumu
CVVM je korupce lidmi vnímána jako druhý
největší problém po otázce nezaměstnanosti.
2)
Pro korupci je velmi těžké najít důkazy, a to
nejen kvůli možným trestním postihům, ale i
vzhledem k oboustrannému prospěchu, který
z ní zainteresované strany mají. Tento model
platí i pro možnou korupci u cizinecké policie.
Názory na existující korupci mezi příslušníky
cizinecké policie lze zaslechnout v hovoru s
téměř
kýmkoli,
kdo
se
cizineckou
problematikou zabývá. Hovoří se o ní na
diskusních fórech, lze o ní najít zmínky na
internetu, i v rozhovorech s cizinci. Málokdy
je ale vzneseno obvinění. V případě, který byl
médii reportován na začátku letošního roku,
šlo o jedno z mála. To, že o možné korupci na
cizinecké policii není vznášen velký
počet
obvinění může být dáno třeba tím, že se
aktéři – cizinci bojí. Na udělení víza nebo
pobytu nemají právní nárok, často neznají
zákony. Je ale také možné, že rozsáhlejší
korupce neexistuje a jde o excesy jednotlivců.
Proč se ale v
souvislosti s obviněními
karlovarských policistů ihned objevily hlasy, že
jde o častý jev? Může to být mimo jiné dáno i
povahou zákona o pobytu cizinců a pravidly,
která dává. Podívejme se na některá z nich
blíže.
Komplikovaná podoba zákona
Cizinecká policie postupuje při vydávání víz a
pobytů podle zákona o pobytu cizinců. Zákon
o pobytu cizinců je v řadách cizinců i lidí,
kteří v dané problematice pracují až mýtické
téma. Jde o zákon, který je velmi kazuistický,
s mnoha výjimkami, ode dne účinnosti (1. 1.
2000) čtyřikrát (z toho třikrát poměrně
rozsáhle) novelizovaný, další novela je
projednávána parlamentem a další se chystá.
V současnosti zákon obsahuje 190 obvykle
dosti rozsáhlých paragrafů, mnohdy obtížně
srozumitelných i odborníkům. Poměrně složité
názvy
druhů víz a požadavky pro jejich
získání jsou v průběhu let měněny, v poslední
době především kvůli harmonizaci českého
práva se schengenským acquis.
Publikováno: 27. 4. 2005
_______________________________________________
Úvaha nad podezřeními z
korupce u cizinecké policie
Mgr. Věra Honusková
V posledních měsících se objevilo několik
zpráv souvisejících s Cizineckou a pohraniční
policií ČR (dále jen cizinecká policie). Šlo
mimo jiné o zprávy informující o podezření z
korupce při vydávání víz a pobytů cizincům.
1)
Korupce je problém
Zákon obsahuje podmínky pro udělování víz a
pobytů. Například k žádosti o povolení k
(trvalému) pobytu musí cizinec splnit zákonem
požadované náležitosti, tedy předložit doklady
Korupce obecně je časté a vděčné téma, od
roku
1999
je
stav
korupce
dokonce
27
potvrzující určité skutečnosti. Zákon hovoří
značně stroze a obecně. Cizinec, který na
území ČR pobývá nepřetržitě 10 let a chce
požádat o trvalý pobyt, má zákonem uloženo
předložení: (1) cestovního dokladu, (2)
listinného dokladu potvrzujícího účel pobytu
na území, například oddací list, rodný list
nebo jinou listinu dokládající příbuzenský
vztah, (3) dokladu o zajištění prostředků k
trvalému
pobytu na území, (4) výpisu z
evidence Rejstříku trestů a obdobného
dokladu
státu, jehož je
cizinec státním
občanem nebo v němž má trvalé bydliště,
jakož i států, v nichž cizinec v posledních 3
letech pobýval nepřetržitě po dobu delší než 6
měsíců, jako doklad k posouzení trestní
zachovalosti, (5) doklad o zajištění ubytování
na území, (6) fotografií a (7) vyplněné
podrobné žádosti.
údaje na internetu či se informovat v
agenturách či neziskových organizacích), 4) a
časová náročnost při shánění všech dokladů.
Pro cizince, který se neorientuje v právním
řádu a institucích ČR je téměř nemožné vše
obstarat bez cizí pomoci.
Věci, které je obtížné obstarat nebo je jejich
obstarání spojeno s časovou zátěží, jsou
dobrým obchodním artiklem – a proto i
vyřizování víz a pobytů či obstarávání výpisů
z rejstříku trestů je poměrně
často
inzerovanou službou, a při pohledu na
obrovské fronty se nelze divit. Ale také se zde
ukazuje, jak nefunkční může zákon být –
obchodním artiklem jsou i výpisy z účtů s
požadovanou částkou na prokázání prostředků
k pobytu či potvrzení o ubytování, čímž ztrácí
ustanovení zákona svůj smysl. Velmi špatný
obraz pak na možnost získání náležitostí k
pobytu či víz vrhají inzeráty, kde ve většině
případů
mohou
zcela
jistě
inzerovat
společnosti, které usnadňují cizincům život ve
spleti zákonů, ale lze najít i inzeráty, u nichž
je zdání jiné 5) či jde přímo o podezření na
protizákonné
aktivity.
6)
Obraz,
který
vyvolávají, směřuje i k podezření na korupci.
Cizinec v bludišti formulářů
V zákoně nenalezneme přesné vyčíslení výše
finančních prostředků, které v sobě prokázání
shora uvedených náležitostí obsahuje. K
zajištění prostředků na území je například
nutno prokázat finanční částkou, kterou zákon
specifikuje poněkud nesrozumitelně, 3) není
například jasné, na kolik měsíců je zapotřebí
mít částku životního minima k dispozici.
Doklad
musí být tedy na určitou částku,
požadováno je vyčíslení v korunách, pokud je
účet v jiné měně, v případě, že účet patří jiné
osobě, musí být přiloženo dispoziční právo
účtem atd.
Neřízená řízení
O udělení či neudělení víza či pobytu je
vedeno správní řízení. Zákon stanoví pro
poměrně značnou část řízení podle zákona o
pobytu
cizinců
výjimku
z
působnosti
správního řádu. Ten se nevztahuje na řízení
podle téměř třiceti ustanovení nebo jejich
částí. Pro tato řízení ale zákon nezakotvuje
žádné řízení sui generis. V daných případech
je postupováno podle navenek nejasných
pravidel, pracoviště cizinecké policie k vyřízení
žádosti často přistupují nejednotně, není ani
vydáváno rozhodnutí. Nestátní neziskové
organizace reportovaly výklad některých
pracovišť, podle kterých nejde
vůbec o
správní řízení. Mezi řízení, která jsou
vyloučena z působnosti správního řádu patří
např. řízení o odepření vstupu na území
(vyjma občanů EU), udělení letištního či
průjezdního víza, anebo udělení víza nad 90
dnů. O žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu či udělení trvalého pobytů je naopak
rozhodováno v rámci řízení podle správního
řádu.
K zajištění ubytování je zapotřebí souhlasu
majitele nemovitosti, obvykle bytu, (s
notářsky ověřeným podpisem) s pronájmem
nemovitosti
na
předtištěném
formuláři
nejméně na dobu pěti let či na dobu
neurčitou. Nutno je přiložit výpis z katastru
nemovitostí dokazující, že podepsaná osoba
je skutečným vlastníkem bytu. Pokud je
vlastníkem někdo jiný, je zapotřebí mít jeho
souhlas.
Shora uvedené požadavky jsou zcela legitimní
– dává je zákon a stát si je může stanovit.
Otázkou zůstává přehlednost a jednoduchost
pravidel. Obstarání těchto náležitostí je často
spojeno s určitými obtížemi, jimiž jsou nejprve
sehnání potřebných informací (zákon hovoří
kuse, je nutno získat informace buď přímo na
pracovištích
cizinecké
policie,
informace
získané na různých přepážkách ale nejsou
vždy totožné, nebo se pokusit nalézt potřebné
Jako velmi nešťastné se jeví zařazení řízení o
udělení víza za účelem strpění do kategorie
řízení, na která se nevztahuje správní řád. Jde
28
o vízum, které je svým charakterem
subsidiární formou ochrany a je určeno
cizincům, jejichž vycestování není možné z
důvodů ohrožení jejich života nebo svobody,
z důvodu rasy, národnosti atd., či hrozí-li jim
nebezpečí mučeni, nelidského či ponižujícího
zacházení atd. Toto ustanovení zohledňuje
závazky ČR přijaté například mezinárodní
Úmluvou proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícími zacházení, či
Úmluvou o právním postavení uprchlíků.
Zákon také vylučuje část rozhodnutí z
možnosti soudního přezkumu. Jde zejména o
rozhodnutí o neudělení víza. Například
neudělení výše uvedeného víza za účelem
strpění
tak
není
ani
možné
soudně
přezkoumat, a je otázkou, zda zde nejde o
rozpor s Listinou základních práv a svobod.
Samostatnou kapitolou pak zůstává stížnostní
mechanismus a také neexistence kontrolního
mechanismu vně policie, který by jednal v
případě pochybení policisty. Stávající stav
vzbuzuje dojem, že „ruka ruku myje“.
vlády dán průběžný úkol: v existujících
předpisech a při přípravě nových předpisů
indikovat
legislativní
zdroje
korupčního
jednání (přílišná vágnost veřejnoprávních
předpisů, přílišná koncentrace
rozhodovací
pravomoci v jedněch rukou bez možnosti
nezávislé
vnější
kontroly,
neefektivní
regulace, konstrukce procesů časově a věcně
neadekvátních vyřizované věci, neexistence
sankce
za
překračování
pravomocí,
neexistence
kontrolních
mechanismů)
a
zajistit jejich odstranění. 8) Zatím se tak v
oblasti cizinecké problematiky neděje. Nemělo
by ale v tomto kontextu smysl uvažovat o
přehodnocení celého zákona o pobytu cizinců
směrem k větší transparentnosti, zlepšení
informovanosti a otevření policie?
Z výše uvedeného lze dovodit, že při diskusích
o korupci na cizinecké policii může jít zčásti o
fakt, že zákon dává ke korupci možnosti. A
kde jsou možnosti, tam je jen otázkou času
jejich využití. Dokud bude existovat zákon,
který svou povahou vybízí k pomyšlení na
korupci, bude se cizinecká policie těžko hájit,
že korupce neexistuje. Zvláště pokud nastane
situace, že korupce bude odhalena, byť by i
šlo o pochybení jednotlivce.
Pro cizince je velmi
nejasné, jaké má
možnosti obrany proti rozhodnutí či jinému
aktu, který má právní následky, případně máli vůbec nějakou obranu. Zákon působí velmi
nepřehledně, např. vyloučení působnosti
správního řádu na určitá řízení je zakotveno
pěti řádky za sebou jdoucích čísel – čísel
jednotlivých ustanovení zákona. V určitých
případech možnost odvolání má, v jiných ne.
Jasnou informaci o možnostech odvolání jinde
než v nepřehledném zákoně najít téměř nelze.
Pokud není v dané věci vydáno rozhodnutí, o
možnosti odvolání či neodvolání
není ani
informován. Zde je cizinec odkázán na pomoc
advokátů či zprostředkovatelů.
A přitom by na začátek stačilo málo – kromě
jiného poskytnout podrobné informace v
několika jazycích, a to nejen na internetu, ale
i na nástěnkách na pracovištích cizinecké
policie a ve formě letáků; přistupovat k
cizincům s tím, že cizinecká policie je tu pro
ně a je jejich službou; cizineckou policii otevřít
a zprůhlednit (např. jmenovky na dveřích pro
případ stížností); a postupně měnit zákon,
tedy stanovit jasné možnosti odvolání a tyto
možnosti proti stávajícímu stavu rozšířit,
rozšířit soudní přezkum a kontrolu obecně,
zpřehlednit systém víz a požadavků pro jejich
získání. Snad je zavedení informační linky
cizinecké policie prvním krokem tímto
směrem.
Jak je to s korupcí u cizinecké policie?
Skripta
k
vzdělávacímu
programu
Transparency International ČR „Korupce
a
protikorupční politika ve veřejné správě“
hovoří o podmínkách napomáhajících výskytu
korupce ve veřejné správě. Podle těchto skript
se korupci daří všude tam, kde chybí veřejná
kontrola, kde existují nepřehledná a složitá
pravidla a mocenský monopol společně s
nekontrolovanou diskrecí na straně veřejných
činitelů. 7) Zdá se, že minimálně zčásti
pravidla daná cizineckým zákonem uvedeným
podmínkám odpovídají.
Autorka působí v Lize lidských práv a v
Poradně pro občanství, občanská a lidská
práva, je doktorandkou na PF UK v Praze.
_______________________________________________
Poznámky:
1) Jednalo se o podezření z korupce na pracovišti v
Karlových Varech, viz např. Právo (Biskup, P.):
Zatčen policista, který nestandardně legalizoval
pobyty cizinců, zveřejněno
na internetovém
zpravodajském serveru Novinky.cz dne 28.1.2005,
V aktualizovaném vládním programu boje
proti korupci byl v legislativní oblasti členům
29
http://www.novinky.cz/04/86/80.html, či Právo,
ČTK a Novinky (Biskup, P.): Korupční aféra
cizinecké policie nabírá obrátky z 22. 3. 2005
zveřejněný
tamtéž,http://www.novinky.cz/05/25
/98.html (otevřeno 27. 5. 2005).
2) Viz Novinky, ČTK: Čechům nejvíce vadí
nezaměstnanost
a
korupce,
zveřejněno
na
internetovém zpravodajském serveru Novinky.cz
http://www.novinky.cz
dne
21.
2.
2005,
/05/04/29.html (otevřeno 1. 6. 2005).
3) U žádosti o povolení k pobytu se za doklad
o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území
považuje: a) doklad prokazující možnost vynaložit
měsíčně finanční částku ve výši nejméně
dvojnásobku částky životního minima na osobní
potřeby k úhradě pobytových nákladů, nebo b)
doklad o příslibu poskytnutí prostředků k zajištění
trvalého pobytu na území z prostředků veřejných
rozpočtů.
VIA IURIS
Soubor článků z „Via Iuris – Bulletinu pro
právo ve veřejném zájmu ONLINE“
za období 1. 4. – 30. 6. 2005
viaiuris.pilaw.cz
Připravuje:
Rediguje:
David Zahumenský
4) Od 1. června byla také (znovu)zřízena
informační telefonní linka a informační internetová
adresa.
5) Kelin, A. N.: Společnost: Cizinec není našinec,
zveřejněno na internetovém zpravodaji Neviditelný
pes dne 5. 1. 2005,
http://pes.internet.cz/hyena2002/clanky/2005/01/
40971_0_0_0.html (otevřeno 5. 1. 2005) či inzerce
v cizojazyčných časopisech.
6) Viz LN: Firma z Česka na internetu nabízí
padělky
dokladů, http://www.ceskenoviny.cz
/index_view.php?id=126035 (otevřeno 20. 4.
2005).
7) Viz Štička, M. a kolektiv: Skripta k vzdělávacímu
programu Transparency International ČR Korupce a
protikorupční politika ve veřejné správě, str. 21,
dostupné
na
http://www.transparency.cz
/pdf/skripta.pdf (otevřeno 24. 5. 2005).
8) Usnesení vlády ČR ze dne 19. 5. 2004 č. 480 +
http://wtd.vlada.cz/vlada/cinnostvlady
P,
_usneseni.htm (otevřeno 24. 5. 2005).
Redakční rada:
Mgr. Jiří Kopal, Liga lidských práv
Mgr. Pavel Černý, Ekologický právní servis
Mgr. Martin Škop, PhD., Právnická fakulta MU
Adresa redakce:
Public Interest Lawyers Association (PILA),
Bratislavská 31, 602 00 Brno
Tel.: 545 210 446
fax: 545 240 012
e-mail: [email protected]
web: www.pilaw.cz
Publikováno: 8. 6. 2005
30

Podobné dokumenty

Sborník konference RECYCLING 2009

Sborník konference RECYCLING 2009 V současné době je 1/3 panelových objektů zateplena kontaktním zateplovacím systémem. Jeho tepelně izolační vrstvu tvoří zpravidla buď expandovaný polystyren nebo minerální či skleněná vata. Jedná ...

Více

od kolektivizace ke globalizaci vybrané články k tématům

od kolektivizace ke globalizaci vybrané články k tématům Na otázku, zda jsou, či naopak nejsou investiční pobídky v Česku příliš vysoké, nelze jednoznačně odpovědět. Data srovnatelná s jinými státy totiž nejsou k dispozici. Podle šéfa CzechInvestu jsou v...

Více

PS_2014_1

PS_2014_1 vší vědy, kam se nehodí nezávislé médium psychosomatické medicíny, si může učinit čtenář sám na stránkách Rady pro výzkum, vývoj a inovace (http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.as px?idsekce=495942)

Více

zpráva VV ČMFS - Určitě NE!

zpráva VV ČMFS - Určitě NE! v bodě č. 4 – O všech zásadních rozhodnutích Rozsah pravomocí statutárních zástupců ČMFS 1) Statutární zástupci oprávnění jednat za ČMFS na základě článku 7, odst. 6 Stanov ČMFS jsou povinni při vý...

Více

Sborník K21 2004 - Kniha ve 21. století (2016)

Sborník K21 2004 - Kniha ve 21. století (2016) nadále mohli těšit z kultury? Jak se zbavit Knihy, abychom případně i nadále mohli požívat dobrodiní knih? Jelikož se nechci zabývat prognostikou ani futurologií, a tím méně se chci zabývat divinac...

Více