Ludvík Kuba - kosmopolita

MGR. MARIE KLÁRA PRCHALOVÁ, Poděbrady
Ludvík Kuba - kosmopolita
Kosmopolitismus je směr kulturního cítění, kterým jeho vyznavač upřednostňuje cizinu před vlastní
vlastí, vlastním národem a vlastními národními kulturními tradicemi.
Tak je to definováno v slovníkových heslech v době, kdy se Ludvík Kuba začal roku 1885 vydávat na
sběratelské cesty za slovanskou lidovou písní. Když v roce 1928 svá slovanská putování ukončil,
neznamenalo označení kosmopolita ve vlastním národě už příhanu, naopak světa znalého, a proto
uznávaného člověka. Změnil se způsob života, způsob dopravy, objem informací, cíl cest - i
cestovatelé.
Informační boom moderních médií změnil svět v globální vesnici. Všeobecná dostupnost a pohyblivost
informací posiluje v nebývalé míře dnešní kosmopolitismus, chápaný jako jedna celosvětová kultura kultura konzumní společnosti.
Z našich nejbližších a nejznámějších zcestovalých krajanů bych mohla připomenout svatého Vojtěcha
- druhého pražského biskupa z rodu Slavníkovců, který pocházel z Poděbradům blízké Libice nad
Cidlinou. Šířil po Evropě křesťanskou víru. Zahynul tragicky jako misionář v pruské Sambii roku 997.
Akademik Bedřich Hrozný z Lysé nad Labem (1877-1952), český orientalista světového významu,
asyriolog a zakladatel chetitologie, rozluštil chetitský klínopis, zpracoval chetitskou gramatiku a dějiny
Chetitů. Jeho životu a dílu je věnována expozice naší pobočky v Muzeu Bedřicha Hrozného v Lysé
nad Labem. Mladá etnoložka Pavlína Brzáková (1972), také z našeho okresu, hledá na centrální
Sibiři poslední zbytky přírodních národů. Sbírá a publikuje pohádky a pověsti sibiřských Evenků a
Něnců.
Tyto a mnohé jiné z našich krajanů můžeme označit za předchůdce Ludvíka Kuby i jeho
pokračovatele. Měli a mají své zaměření a cíl: chápou kulturu jako celosvětové dědictví a seznamují
s ní svůj národ i svět. Díky Maćici Serbskej a této konferenci se můžeme společně zamýšlet nad
dílem Ludvíka Kuby, jeho významem, a odkazem pro dnešek i pro budoucnost. Ačkoliv, jak říkával on
sám: „Umění dob minulých by mohlo být opakováno, kdyby se mohly opakovat okolnosti, v nichž
vzniklo.“ (1) Což nelze, ale vždy je možno se poučit a vzít si je za příklad, „neboť tu se stane minulost
naším rádcem - nikoliv nápovědou.“
Fotopohlednice Ludvíka Kuby ze Svrbic (1935) - Polabské muzeum Poděbrady, Kabinet pro studium života a díla
Ludvíka Kuby, př. č. 65/99
Z rodných Poděbrad se vypravil čtrnáctiletý nadaný Ludvík nejprve na školy - varhanickou do Prahy
(1877 - 1879), a učitelský ústav do Kutné Hory (1879-1883). Jako podučitel působil dva roky v obcích
u Kutné Hory. Již v tuto dobu koncipuje jako jedenadvacetiletý „s uměleckou genialitou program
svého tvůrčího života, který pak cílevědomě veškerým svým dílem vyplnil a završil“. (2) Plánoval
vydávat Slovanstvo ve svých zpěvech jako antologii písní, vybraných z existujících tištěných sbírek
jednotlivých národů. To se mu zdařilo u písní západních Slovanů, ne však u východních, kde zápisy s
nápěvy téměř neexistovaly a u jižních Slovanů, kde mu čerpat ze své sbírky jihoslovanských písní
Franjo Kuhač nepovolil. Kuba se projevil typicky po svém: postavila se mu do cesty překážka, kterou
ještě nikdo nezdolal a jeho lákalo vyzkoušet na ní své síly. Musel se vydat na cesty sběratelské sám.
Cestování a vydávání písní si žádala čas a peníze. Čas získal obětováním učitelského povolání,
peníze půjčkami a honoráři za fejetony v novinách, a posléze i malováním.
Jeho sběratelské cesty za lidovou písní v období let 1885 - 1928 se dají rozdělit do tří etap. Dělí je
poměrně velké časové odstupy:
1. etapa: 1885 - 1895, kdy sbírá, převážně v letních měsících, na Slovensku (1885), Lužici (1886),
Rusku (1886 a 1887), Krajině a Pomoří (1888), v Korutanech, Štýrsku, Charvátsku a Slavonii (1889),
na Černé Hoře, v Dalmácii, Charvátsku, Přímoří a Istrii (1890), opakovaně na Černé Hoře (1891); na
Dalmatských a Kvarnerských ostrovech (1892), v Bosně a Hercegovině (1893), v Bulharsku (1894) a
Srbsku (1895).
Výjimku mezi dvanácti sběratelskými cestami tvoří domácí sběry na Domažlicku, kde roku 1883
zapisoval písně a nástrojovou hudbu pro Národopisnou výstavu českoslovanskou.
2. etapa: 1907 - 1912, kdy je rakouským ministerstvem školství delegován do Dalmácie a na Istrii, kde
sbírá písně pro dílo „Volkslied in Österreich“ a přednáší o písni istro-dalmatské na vídeňském sjezdu
Mezinárodní hudební společnosti.
3. etapa: 1925 - 1928, kdy sbírá v Makedonii (1925), v Srbsku (1927) a v Bulharsku (1928). Druhá
plánovaná cesta do Makedonie v roce 1926 pro jeho nemoc odpadla. (3)
„Slovanstvo ve svých zpěvech“ vycházelo také ve dvou obdobích, v prvním a ve třetím sběratelském,
s časovým odstupem třiceti let. První sešit Slovanstva vyšel v únoru 1884, poslední svazek v roce
1929.
Nakladatelské peripetie podrobně popsal JUDr. Ludvík Mario Kuba v publikaci: „Melografické drama
Ludvíka Kuby“. (4) Byla připravena do tisku až v roce 1979. Poodhaluje mnohé zákruty na životní cestě
melografa Ludvíka Kuby. Vysvětluje také pokračování osudu písní a nápěvů z Bosny a Hercegoviny,
které vzbudily pozornost maďarského skladatele, klavírního virtuóza a etnomuzikologa, Bély Bartóka
(1881 Maďarsko - 1945 USA), který v roce 1934 Kubovi psal i se s ním v Praze sešel. Na jeho přání
opravil Ludvík Kuba sarajevské vydání písní, jež v neúplnosti vyšly v letech 1906-1909 bez jeho
korektur. Při jejich opravách pomáhal Kubovi, „kterému ochrnula pravá ruka natolik, že v ní - s pomocí
nátepničky anebo bezprsté rukavice - stačil dobře udržet jen štětec, ale ne hrát na piáno, ani zřetelně
psát, zejména ne noty“ (5) - Semjon Petrovič Orlov. Kuba opravenou verzi písní Bartókovi zaslal
v květnu 1938, ale odpověď už nedostal. Vypukla druhá světová válka, Bartók emigroval do USA a
roku 1945 v New Yorku zemřel. Kubových textů použil v knize Morphology of serbo- Croatian Folk
Melodies, která vyšla posmrtně v USA roku 1951. Kubou opravenou verzi Písní z Bosny a
Hercegoviny vydal jeho syn JUDr. Ludvík Mario Kuba v roce 1988 vlastním nákladem (6) v JZD AK
Slušovice, a téhož roku tamtéž vydal ještě čtyřicet neprodejných výtisků faksimile Kubova Cestovního
deníku po Bosně a Hercegovině.
Po válce byly objeveny v archivu Státního ústavu pro lidovou píseň Kubovy domažlické sběry pro
Národopisnou výstavu českoslovanskou a Kuba se vzchopil ke své poslední melografické edici.
V roce 1947 vydal v Hudební matici „Českou muziku na Domažlicku“, rozšířenou na 30 partitur, oproti
prvnímu vydání z roku 1894. V roce 1962 vydal Orbis všechny jeho domažlické sběry v knize „Česká
dudácká hudba“ s úvodem Josefa Markla. Roku 1963 vyšla kniha Josefa Stanislava: „Ludvík Kuba zakladatel slovanské folkloristiky“. V roce 1986 byla v poděbradském muzeu uspořádána mezinárodní
konference na téma: „ Ludvík Kuba a slovanská etnografie“ a vydán dvojdílný sborník stejného názvu.
Roku 1995 připravila ve výběru k vydání Kubovy „Lidové písně z Domažlicka“ Věra Thořová . Vydal je
Ústav pro etnografii a folkloristiku Akademie věd České republiky.
Nezpracovány zůstávají písně z Poděbradska, uložené v archivu ÚEF AV ČR a vojenské písně, které
si Ludvík Kuba zaznamenal podle předzpěvování Josefa Svatopluka Machara ve Vídni. Písně
sefardských židů z Kubových sběrů na Balkáně přednesl roku 1988 v poděbradském muzeu, za
klavírního doprovodu Arnošta Košťála, Martin Otava, režisér Státní opery v Praze. Dnes je má
v repertoáru česká skupina „Ahmed má hlad“.
S etnomuzikologickou činností Ludvíka Kuby souvisí čtyři odborné služební cesty, které podnikal
z titulu člena prezídia Mezinárodní komise pro lidové umění (Commission Internationale de l´Art
populaire - CIAP). Vznikla při Společnosti národů, založené po roce 1918 v Ženěvě, z podnětu
francouzského spisovatele R. Dupierreuxe. První kongres se konal na popud Hanuše Jelínka v Praze
roku 1928. Kuba na něm přednášel o lidovém tanci. V následujícím roce jel na zasedání výboru do
Paříže a téhož roku na kongres do Říma, jak o tom svědčí jeho korespondenční lístky a pohlednice
rodině, uložené ve fondu Kabinetu pro studium života a díla Ludvíka Kuby, což jest od roku 1987 nové
pracoviště našeho muzea. V Římě přednášel o zákonech slovanské lidové písně. (7) Zastupoval zde i
Bulharsko a přednesl dvanáct paragrafů, do kterých shrnul své poznatky o lidových písních. (8)
V červnu 1930 se účastnil výborové schůze v Bruselu a v srpnu ho doprovázel syn na kongres do
Antverp. Cestu komentuje opět několik pohlednic obou Ludvíků z Kolína nad Rýnem, Cách a Antverp.
Dovídáme se z nich, že nakonec příspěvek na kongresu nepřednesl a svůj pobyt zde, z důvodů
velkého horka, předčasně ukončil. Komise naplánovala na rok 1933 výstavu lidového umění, která by
se měla konat v Budapešti. Kuba byl pověřen organizací československé expozice. Ale politické
události v Evropě výstavu uskutečnit už neumožnily, činnost CIAP byla na dlouhou dobu silně
omezena, a nakonec zastavena. Ludvík Kuba se přestal jako etnograf na mezinárodním fóru
angažovat. Po poslední veřejné přednášce ve Slaném: “Západní hranice Slovanstva. Její povaha a
pohyb za jedenáct století“, která vyšla tiskem ve Slánském obzoru v roce 1937, se věnoval v ateliéru
malbě. Bylo to nezbytně nutné. Josef Kylies, jenž Kubův článek v časopise doplnil mapkou, byl nacisty
v koncentračním táboře umučen.
Životní cestu Ludvíka Kuby - hudebníka a sběratele - obohatily cesty za malířským vzděláním a
malířskými náměty. Vedly ho z Poděbrad nejprve do Prahy, do ateliéru Karla Liebschera, pak na
malířskou Akademii k Maxi Pirnerovi, roku 1893 na dvě léta do Paříže, a přes Mostar na dalších sedm
let do Mnichova. Pařížský pobyt změnil Kubův osobní život, neboť si zde našel životní družku, Češku
Olgu Joujovou z Českých Budějovic. Mnichovský pobyt ve škole Slovince Ante Ažba mu vynesl nejen
objev vlastního malířského rukopisu, ale také četné podnětné a obohacující známosti s různými
slovanskými, zejména však ruskými malíři - hledači, mezi nimiž se vyskytují osobnosti jako Kandinskij,
Javlenskij, Grabar, Kordovskij a další. Po odchodu z Mnichova v roce 1904 se Kuba usadil jako malíř
na sedm let ve Vídni.
První malířský pobyt v Mostaru 1895-6 Kubu neuspokojil, zjistil, že toho jako malíř ještě dost neovládá.
Vídeňský pobyt znamená mezinárodní uznání a první vrchol malířské tvorby. Odrazuil se v četných
olejích z vlastní domácnosti a v portrétech. Z Vídně zajížděl každoročně malovat do Čech, do
Poděbrad, Českého Krumlova a do Březnice. Všechna místa, kam ho osud na kratší či delší dobu
zavedl a kde maloval, jsou jmenována v soupisu jeho díla, které je součástí monografie Ludvík Kuba malíř na s. 103 - 162. Po druhé světové válce zajížděl Kuba jako malíř často do Hostíně na Podřipsku.
Jeho studijní cesta po Itálii v roce 1910 je v soupisu vyčíslena dvěma kresbami a šesti oleji. Jsou to
vedle slovanských plenérů totiž také jediné mimočeský motivy, které se vedle prvního oleje „Z okolí
Paříže“(1893) a „Azalek v Schönbrunnu“ (1907) (9) v jeho díle objevují. Kreseb a obrazů
s národopisnou tématikou, včetně posledního desetiletí v soupisu nepodchyceném, je asi tisíc.
K tomuto číslu dospěla PhDr. Milada Nováková, etnografka a kunsthistorička, která od roku 1954 úzce
spolupracovala se synem Ludvíka Kuby í s naším Kabinetem a do roku 2001, kdy zemřela, se
věnovala soustavně propagaci a prezenci Kubova díla. Tato kolekce „Slovanstvo v obrazech“ vědecký dokument v uměleckém podání, nemá rovněž v evropské i světové tvorbě jednotlivce
obdoby.
Zajímavý doklad o cestách za malířskými motivy zveřejnil redaktor českobrodských Našich Hlasů
Mikšovský v několika číslech roku 1906. Kuba v nich popisuje, jak na objednávku muzejního spolku
maloval panoramatický obraz Lipany - 1434 místo bitvy v českých dějinách důležité - a tento upravený
fejeton, ale zcela neorganicky, mimo časovou shodu, zařadil do svých pamětí Zaschlá paleta. (10)
Obě zacílené malířské výpravy do Lužice v letech 1922 a 1923, a tři kombinované výpravy na Balkán
v letech 1925 - 1928 zde budou jistě ještě mnohokráte vzpomenuty. Obrazy ze Zakarpatské Ukrajiny,
Slovenska a Žatecka maloval Ludvík Kuba roku 1928 a 1929 na zakázku ministerstva školství ČSR
jako předlohy pro školní obrazy.
Jedna neuskutečněná cesta souvisí s Kubovou zálibou v orientálním umění, s jeho hlubokým obdivem
k nejstarší a stále trvající kultuře lidské na Zemi vůbec, a tou je kultura čínská. Kuba shromažďoval
sbírku starého čínského umění zprvu nahodile a pak programově, za pomoci českého malíře Vojtěcha
Chytila, který působil v Pekingu jako pedagog na vysoké škole a posléze i jako československý
diplomat. Podařilo shromáždit obdivuhodný soubor, který představuje 75 uměleckých předmětů
čínských, 5 lamaistických, 43 japonské a 5 indických. Spolu s autoportrétem Moje Čína, zátiším
Čínská skřínka a portrétem Paní Fuku - Horové, Japonky, která se provdala za rodáka z Poděbrad,
přešel tento soubor z rozhodnutí dědice, JUDr. Ludvíka Mario Kuby do majetku Národního muzea Muzea asijských, afrických a amerických kultur v Praze. Ludvík Kuba byl prvním Čechem, který o
čínské kultuře psal. Nejprve v katalogu posmrtné výstavy Vojtěcha Chytila. (11) Rozbor čínského
písma, plastiky i malby publikoval v časopise Dílo v roce 1941 a soukromým tiskem „Moje Čína“ v roce
1946. Připojil ji i ke svým pamětem. Čínskému písmu se naučil - Čínu však už nenavštívil. Vojtěch
Chytil se při poslední návštěvě Číny nakazil a po návratu v roce 1935 na tyfus zemřel. Jeho smrti
Ludvík Kuba velice litoval, protože jí přišel jak o „duchovní“, tak sběratelské spojení s dalekou Čínou, i
o naděje vypravit se sám na tak dalekou cestu.
Ukázku uměleckých předmětů z čínské sbírky, doplněnou 71 oleji Ludvíka Kuby, můžete vidět na
výstavě Ludvík Kuba: „Z mého života“ až do konce října letošního roku na výstavě v Polabském
muzeu v Poděbradech.
Poslední cesta Ludvíka Kuby je také dlouhá. Uskutečnila se se značným odkladem. Ludvík Kuba
zemřel v Praze 30. listopadu roku 1956. Urna s jeho popelem stávala na pianině v ateliéru jeho
strašnické vily až do roku 1992, kdy konečně 16. dubna spočinul tam, kde si přál - na hřbitově
v rodných Poděbradech.
Filosof a svérázný mudřec Ludvík Kuba cestoval prostorem i časem bez omezení. Vyjádřil to ve svých
pěti Čteních, výborech Cesty za slovanskou písní a Křížem krážem slovanským světem, pamětech, i
Mojí Číně. Nikdy se na její umění nedíval jako na „exotiku“ - neboť toto slovo nesnášel a dával je do
uvozovek „jako bereme do hadru věc, která se nám oškliví.“
A tam, kam se nevypravil osobně, tam zavítaly jeho obrazy. I do Ameriky. Jako první to byl
„propagační“ obraz Jana Kubelíka, který putoval do Ameriky před jeho koncerty. Dnes je nezvěstný.
O dalších obrazech víme z pohlednice - fotografie Ludvíka Kuby s hlavou buddhissatvy Kuan - Jin (je
také v Poděbradech vystavena), na které píše z Karlových Varů rodině syna - soudce - do Bíliny:
„Drazí! Dnes přišlo z Prahy od ministerstva vyzvání, abych obratem dodal 3 obrazy pro výstavu v
Americe. Tak jedu zítra omnibusem do Prahy a večer budu zpět. Tohle je fotka ze Svrbic. Ta hlava je
už v Praze. ... Líbáme Vás a zdravíme. Váš otec. 10/9 935.“
Ludvík Kuba necestoval nikdy jen po zemích, ale po lidech, jak zdůrazňuje v knize Čtení o Dalmácii a
znovu v Křížem krážem slovanským světem.
„V umění jak známo, nerozhoduje co, nýbrž jak. Toto jak je výslednicí tradice a vrozeného vkusu,
který je zase důsledkem národní kmenové osobitosti; a nutno-li mluviti o cizích vlivech, jichž nikde
nikdy nelze popírati, je důležité, jak se křížily či splývaly s domácí podstatou lidu. Některé jsou ústrojně
stráveny, jiné zůstaly pouhým nánosem. Je to úsek onoho velikého dění, jemuž žádný národ nikde
neujde a které jest důsledkem skutečnosti, že dávno na světě není možné naprosté osamocení. Právě
ve smyslu kulturním obyvatelstvo zeměkoule tvoří spojité nádoby, spojité arci různou měrou a různými
způsoby. A jsou to způsoby různé nejen co do soudobosti, nýbrž i co do posloupnosti. Prvému druhu
nejsou na překážku sebe větší pozemské vzdálenosti, druhému sebevětší vzdálenosti časové“. (12)
A my můžeme doufat s Ludvíkem Kubou, že:
„Nebude svět zbaven zázraků, dokud v popelu šedé prózy životní jediná jiskra nadšení se zachová.“
(1890)
Poznámky:
(1)
Ludvík Kuba.Tři hovory o umění, 2. vydání Praha: 1944, s. 15
(2)
Milada Nováková: Ludvík Kuba. Z Balkánu. Písně - kresby - obrazy. Katalog.
Březnice: MNV 1982, s. 3
(3)
Ludvík Kuba malíř. Praha: Janeček 1946, s. 98
(4)
Kuba, Ludvík M.: Melografické drama Ludvíka Kuby. Březnice: MNV 1980. 25s.
(5)
Tamtéž, s. 17
(6)
Prchalová, M.: Ludvík Kuba: Písně z Bosny a Hercegoviny. (Referát) in: Vlastivědný zpravodaj
Polabí. Poděbrady: Polabské muzeum 30, 1990, s. 38-39
(7)
Zaschlá paleta. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1958. 2. vydání, s.
316-319
(8)
podrobněji viz Prchalová, Marie: Louis Kuba et son rapport avec la France et le français.
Poděbrady: n.v. 1992
(9)
Vystaveno na výstavě „Ludvík Kuba (1863 - 1956): Z mého života. Poděbrady, Polabské muzeum,
17.4. - 31.10.2003 - viz též stejnojmenný katalog
(10)
Zaschlá paleta 2. vydání, s. 329-331; Naše Hlasy 26, 1906, č. 31, s. 2 a č. 46 a 47, s. 2
(11)
Výstava starého i moderního čínského umění. 11. února - 11. března 1937. Pavilon Jednoty
umělců výtvarných v Praze
(12)
Čtení o Dalmácii. Praha: Družstevní práce 1936, s. 35 a Křížem krážem slovanským světem.
Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců 1956, s. 110
RESUMÉ
Ludvík Kuba byl kosmopolitou v tom nejlepším slova smyslu. Chtěl prospět jak vlastnímu národu, tak
všem utlačovaným slovanským národům. Ve třech etapách mezi lety 1885 - 1928 podnikl na
sedmnáct sběratelských cest po slovanských zemích, vyjma Polska, jejich písně, včetně nápěvů
zapsal a publikoval. „Slovanstvo ve svých zpěvech“ má patnáct svazků, které vycházely v období
1884 - 1929. Při svých sběratelských cestách kresebně zdokumentoval a posléze i umělecky ztvárnil
krajinu, prostředí i lid slovanských zemí. Tato kolekce, jenž představuje cca 1 000 kreseb a maleb
nemá rovněž ve světě obdoby. Jako soukromník shromáždil obdivuhodně rozsáhlou sbírku
orientálního umění. Dnes je uložena v Národním muzeu - Náprstkově muzeu asijských, afrických a
amerických kultur v Praze. Jako první znalec u nás se zabýval rozborem čínského umění. Obdivoval
čínskou kulturu pro její nepřetržité pětitisícileté trvání a proto, že mu umožnila sledovat vývoj umění od
vzniku písma. Jako filosof, cestující prostorem i časem, a spisovatel s pohledem malíře a sluchem
hudebníka dokázal své poznatky uložit do velké řady publikací a tím pro nás také uchovat. Je
příkladem smysluplného tvůrčího života a zdrojem poučení jak pro jednotlivce, tak pro jednotlivé
národy a jejich kulturu.
RÉSUMÉ
Louis Kuba - cosmopolit
Louis Kuba a été cosmopolit au vrai sens du mot. Dans son temps mais dans nos jours aussi. Trčs
jeune, il avait décidé ŕ l´ étude des peuples slaves opprimés. Pendant trois période de 1885 jusqu´ ŕ
1928 il s´était occupé par les voyages et les collectes des chants populaires en pays slaves, sauf en
Pologne. Il les a publié dans guinze livres ŕ l´ oeuvre : « Les Slaves dans leurs chants populaires » de
1884 ŕ 1929. Au cours de ses voyages, il documentait par ses dessins et ses peintures ŕ l´ huile le
paysage, le cadre de vie y compris le milieu et les peuples des payes slaves. Cette collection présent ŕ
peu prčs un mille dessins et huiles d´ art consacrés au thčme ethnographique. On pourrait s´instituler
„ Les Slaves par la peintre“. C´est aussi l´oeuvre cré par le particulier qui n´a pas analogie dans le
monde entier. Encore en plus, Louis Kuba a colecté une grande collection des arts orientals.
Aujourd´hui est cette collection au Musée National - Musée de Náprstek pour la culture de l´Asie, de l´
Afrique et de l´Amérique ŕ Prague. Comme le premier Tchčque il a publié ses opinions sur la culture
chinoise. Il adorait l´art de la China qui dure presques cinq milles ans sens interruptions.
Cet homme sage, plus que philosophe, musicien et peintre avait su comme l´écrivaine conserver ses
avis dans ces livres populaires autant que professionels. Sa vie est pour nous un modčle d´ homme
créatif, la source de la mode d´emploi non seulement pour chaque de nous mais aussi pour nos
nationes et nos cultures.
Le monde ne privera pas du miracle, tant qu´une étincelle d´enthousiasme en cendre de la grise prose
de vie se maintiendra.“ (Loius Kuba 1890)