Kázání 22. 9. – Radost v každodennosti

Kázání 22. 9. – Radost v každodennosti
První čtení
Králi Nebúkadnesarovi se zdá sen, s nímž si neví rady, a tak jej vypráví proroku Danieli:
„Ve viděních, která mi prošla hlavou na mém lůžku jsem viděl: Hle, strom stál uprostřed
země, jeho výška byla obrovská. Strom rostl a sílil, až jeho výška sahala k nebi. Bylo jej
vidět od samého konce země. Měl nádherné listí a mnoho plodů, byla na něm potrava pro
všechny. Polní zvěř pod ním nalézala stín, v jeho větvích bydleli nebeští ptáci a sytilo se
z něho všechno tvorstvo. Ve viděních, která mi prošla hlavou na mém lůžku, jsem viděl:
Hle, posel, a to svatý, sestupoval z nebe. Mocně volal a nařizoval toto: »Skácejte strom!
Osekejte mu větve! Otrhejte mu listí! Rozházejte jeho plody! Ať uteče zvěř, která byla pod
ním, i ptáci z jeho větví! Avšak pařez s kořeny ponechte v zemi, sevřený obručí z železa
a bronzu, ve svěží zeleni pole; ať je skrápěn nebeskou rosou a se zvěří ať se dělí o rostliny
země. Jeho srdce ať je jiné, než je srdce lidské, ať je mu dáno srdce zvířecí, dokud nad
ním neuplyne sedm let. V rozhodnutí nebeských poslů je rozsudek, výpovědí svatých je
věc uzavřená. Z toho živí poznají, že Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a komu
chce, je dává; může nad ním ustanovit i nejnižšího z lidí.«“
—Daniel 4:7-14
A Daniel mu vyloží, že strom z vidění je sám král. A proto radí:
„Kéž se ti, králi, zalíbí má rada: Překonej své hříchy spravedlností a svá provinění milostí
k strádajícím; snad ti bude prodloužen klid.“
—Daniel 4:24
Druhé čtení
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou
horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a
jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato
promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany,
jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je
zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil;
toho poslouchejte.“
—Matouš 17:1-5
Úvod
Milé sestry, milí bratři,
1
dnes by se těl spolu s vámi zamýšlet nad radostí a tím, jak ji hledat a naázet i přesto,
že nás často překonává jakási všední šeď nebo mlha.
Když si kladu si otázku, co o radosti říká Bible, jako první mi na mysl přijdou výzvy apoštola
Pavla v jeho epištolá. Uvedu tři. Z první Tesaloniým (5:16-18): Stále se radujte, v modlitbách
neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás. … z epištoly
Efezským (5:19b-20): Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky
Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. … a nakonec z epištoly Filipským (4:4-6): Radujte
se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! […] Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a
prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.
Přemýšlím nad těmi slovy: „Stále se radujte, za všech okolností děkujte, netrapte se žádnou
starostí…“ – vyvolává to ve mně dojem, že Pavel ce po adresáte dopisů něco naprosto nereálného. Jistě, můžeme být každý den pozornější k maličkostem, z niž se lze radovat… ale prostě
jsou i víle, kdy k radosti žádný důvod není, nebo spíš kdy žádný důvod k radosti není větší než
náš smutek, zármutek, rozladění, hněv nebo jiné podobné rozpoložení. Nebo je tu ještě možnost,
že Pavel věděl něco, co přehlížíme…
Prozatím jsem se vyhýbal otázce „co to vlastně radost je?“ Pavel dává odpověď v páté kapitole
epištoly Galatským, když vypočítává ovoce Dua Svatého – to je láska, radost, pokoj, trpělivost,
laskavost, dobrota, věrnost, tiost a sebeovládání. Radost je tedy ovocem Dua Svatého. Tuto
stopu budeme sledovat dál, ale nejdřív malá odbočka.
Ne okolnosti, ale nás
Pokud přijmeme, že radost je ovocem Dua Svatého, vyrovnáváme se tím s jistou představou,
která je v nás hluboce skryta, přestože jsme ji takto asi nikdy nepojmenovali. Přiznáváme tím,
že zdroj té pravé radosti leží mimo naše okolnosti. Naší přirozeností je snažit si radost obstarat
sami – naší přirozeností vůbec je snažit se vyřešit všeno sami, vidíme to u Adama s Evou,
kteří tomu „těli přijít na kloub“, vidíme to u Abrahama, kterému bylo zaslíbeno potomstvo, ale
on těl vývoj událostí trou popohnat a tak nečekal na syna od Hospodina… a jako poslední
příklad, vidíme to ve snaživosti Petra, když byl s Ježíšem na hoře proměnění a hned začal aktivně
navrhovat „postavíme stany pro tebe a Eliáše a Mojžíše…“ A tak když se z našeho života začne
vytrácet radost, začneme se zoufale snažit změnit své okolnosti, abyom ji znovu měli.
Ta představa, skrytá hluboko v nás, je, že když je Bůh na naší straně, změní ty těžké okolnosti,
které nám berou radost a síly a s nimiž si nevíme rady. Ale to nám Bůh nikdy neslíbil – to, co nám
slíbil je, že si v nás vystaví svůj rám, a že bude měnit nás, zevnitř. V době, kdy byl Ježíš proměněn
před zraky Petra, Jakuba a Jana, už měl dávno za sebou své nejpopulárnější období. Jeho okolnosti
nebyly lehké… ale Bůh proměnil Ježíše, ne situaci, v níž se naázel. Víme, že se apoštol Pavel
potýkal s nějakou tělesnou slabostí a třikrát volal k Pánu, aby ho toho zbavil… ale odpověď,
kterou nakonec dostal, je zásadní odpovědí pro nás: „Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví
uprostřed slabosti.“ Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova
moc. (2K 12:9) Pán Ježíš se i na nás obrací a říká: „Moje milost ti stačí“. Na naši okolnoste
se nemusí změnit vůbec nic, a přesto se můžeme radovat, protože máme Kristovu milost. Hlavní
zdroj naší radosti je v tom, že jsou naše jména zapsána v knize života.
Být v Kristu
Pojďme se vrátit k tomu, že radost je ovocem Dua Svatého. Asi nejdelší souvislé vyučování
o Duu Svatém dal Pán Ježíš během své promluvy k učedníkům ten poslední večer před svým
ukřižování. Tuto promluvu máme zapsánu v Janově evangeliu od třinácté do sedmnácté kapitoly.
V patnácté kapitole se o Duu Svatém nemluví přímo, ale z kontextu je zřejmé, že hraje klíčovou
2
roli. Ježíš říká toto: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která
nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro
slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama
od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li při mně. […] To jsem vám pověděl, aby
moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ (J 15:1-4.11)
Chceme-li, aby naše radost byla plná, máme zůstávat v Kristu. Ale co to znamená? Asi před
půl rokem mi tuto otázku položila moje milá, protože se sázela se skupinkou kamarádů, kteří
nepoázejí z církevního prostředí, a kdykoliv na toto spojení narazili v Bibli, nevěděli si s ním
rady. A skutečně to není lehká otázka – zamyslete se sami nad tím, jak byste popsali, co znamená
„být v Kristu“? A co znamená, že jsme „v Kristu“ a zároveň „ve světě, ale ne ze světa“? Myslím,
že tato otázka souvisí s naším tématem radosti v každodennosti – naše radost je v Kristu, ale my
jsme ve světě a těžké situace nám radost berou. Přišel jsem tehdy s několika odpověďmi, které
všeny měly své nedostatky, až jsem narazil na jednu, s níž jsem byl konečně spokojený. Budu
jí říkat „model partyzán“.
Partyzán
Jsme jako občané státu, kde vládne totalita. Někdo nás ale převedl přes hranice a my poznali, že
všeno, v čem jsme vyrůstali, je lež. Ten okamžik byl jakoby někdo rozsvítil světlo, jako byom
poprvé viděli barvy… jako byom předtím ani nežili. Tato nová země se nám stala novým domovem, přijali jsme v ní občanství… ale víme, že je čas se vrátit zpět, odkud jsme přišli, protože
nemůžeme neat svou rodinu či své přátele žít dál v té tmě. Musíme jim přivést knihy, obrazy,
hudbu… musíme jim dát příležitost poznat, jaký je život na druhé straně hranic, a rozhodnout se
pro něj.
Jenže „model partyzán“ má jako popis „bytí v Kristu“ své nedostatky. Posuďte sami…
Když se vracíme do svého temného rodiště a mluvíme se svými blízkými, rozdáváme jim
knihy a podobně a když nám dojdou, musíme se vrátit pro další. A nejen to… někdy byom
snad i zůstali déle, ale cítíme, že začínáme zapomínat na to, jak je v našem novém „doma“; víme,
že je to tam skvělé a mnohem lepší, než teď, na naší „záranné misi“. Ale… cesta zpátky není
jednoduá, je na ní spousta překážek, a stojí to vlastně za to?
Takže jsme „v Kristu“ ve smyslu, že naše občanství je v té dobré zemi, do níž jsme emigrovali,
ale jsme „ve světě“ v tom smyslu, že se vracíme zpět. Ano – tato analogie zaycuje cosi z našeho
života s Bohem, ale zaycuje to, jak by náš život měl vypadat? Ano… máme pamatovat, že naše
občanství je v nebi a jsme cizinci na tomto světě. Ale tento obraz nevystihuje, že máme být „v
Kristu“ i „ve světě“ zároveň – vždy je to buď jedno, nebo druhé, ale nikdy ne zároveň. Nakonec
jsme objevili ještě lepší přirovnání, kterému říkám prostě „strom“.
Strom
Zkuste si představit krásný, košatý strom – třeba lípu. Uvědomujete si, že tento strom je vlastně
dvakrát tak velký? Že má hluboké a široké kořeny, jimiž se pevně drží a skrze které čerpá potřebné
živiny? My máme být jako strom – pevně zakořeněni v Kristu, jako je strom zakořeněn v hlíně, ale
také máme být ve světě, přinášet druhým stín a útěu unaveným, nést ovoce… Země a vzdu,
dvě oddělené domény, které ale strom propojuje. Bez pevný základů v půdě by se vyvrátil a
zemřel. A bez své nadzemní části – k čemu by byl?
A toto přirovnání není náhodné nebo nové. Pavel píše nově obráceným křesťanům do sboru
v Kolose (Kol 2:7) „V [Kristu Ježíši] zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry,
jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky“. V prvním žalmu se píše o člověku, který
si oblíbil Hospodinův zákon, že bude jako strom zasazený u tekoucí vody, jehož listí neuvadá,
který dává své ovoce v pravý čas. I ten obraz vinné révy do tohoto popisu zapadá.
3
Jeremiáš – co nesedí
Ale někde něco nehraje. Když se podívám upřímně na svůj život, mnohem častěji jsem „partyzán“,
který se na vlastní pěst snaží najít cestu, než ten klidný a dobrý strom. V Bibli se znovu a znovu
v souvislosti s „bytím v Kristu“ objevuje motiv neustálé obnovy. Stromu ze žalmu neuvadá listí.
Ježíš říká, že se stane v nás pramenem živé vody, abyom už nikdy nemuseli žíznit, a lebem
života, abyom už nikdy nehladověli. Ale realita mého života je, že mám znovu hlad a žízeň, že
mé listí každou zimu opadá…
Klíče naázím u proroka Jeremiáše, který cituje za žalmu jedna, ale jeho význam posouvá
dále. Posuďte (Jer 17:5-11): Toto praví Hospodin: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá
se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. […] Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. Bude
jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí
je zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody.“ „Nejúskočnější ze všeho je srdce
a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím
podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.“
Ještě jednou a pomaleji… pokud máme hlavní zdroj své radosti a naděje v lide kolem nás,
jsme jako křoví někde na poušti. Naopak doufáme-li v Hospodina, jsme jako ten dobrý strom
u řeky. A teď pozor, ten následující verš – co tam dělá? „Nejúskočnější ze všeho je lidské srdce a
nevyléčitelné.“ Čím déle jsem přemýšlel nad těmi dvěma přirovnáními („partyzán“ a „strom“), tím
více mi doázelo, že „model partyzán“ je nejen nepřesný, ale že přesně zaycuje, v čem je náš
problém. Ano, Pán Ježíš nás poslal do vše koutů země, ale taky řekl „A já jsem s vámi po všey
dny.“
Boží plán nikdy nebyl, abyom šli do světa sami. Je to jen a jen naše vzpoura, když se snažíme být jako vinné ratolesti odtržené od kmene – a divíme se, že to nefunguje. Dokonce máme
tu drzost vydávat to za odvahu a něco záslužného, když se sami vrháme do nebezpečí světa –
přestože ve skutečnosti se nás snaží naše úskočné srdce zatáhnout mimo Boží stezku.
Není to žádná náhoda, že Jeremiáš mluví o našem srdci zrovna na tomto místě. Uvědomuje si,
že první žalm nejde dost daleko – že přestože je Zákon svatý, pro nás je užitečný jen tím, že nám
umožňuje vidět naše yby, náš hří, a naši nesopnost se mu postavit. A tak Jeremiáš o Zákoně
vůbec nemluví – místo toho ukazuje na naše srdce a to, že napravit jej může jen Hospodin skrze
Dua Svatého.
Nebúkadnesar – až na okraj
Poslední bibliý text, na který se podíváme, je z knihy proroka Daniele. Daniel se stal mudrcem
u babylonského krále Nebúkadnesara, jehož království bylo veliké. Jak jsme slyšeli v prvním
čtení, král měl sen o nádherném stromu, který měl být poražen, ale jeho kořeny nebyly vytrženy.
Ten strom je král… a sen došel naplnění: Uplynulo dvanáct měsíců. Král se procházel po královském
paláci v Babylóně a řekl: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval
jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“ Ještě to slovo bylo v ústech krále, když se snesl hlas
z nebe: „Tobě je to řečeno, králi Nebúkadnesare: Tvé království od tebe odešlo.“ (D 4:26-28)
Král věděl, že Danielův Bůh je skutečný a mocný, ale přesto se neubránil volání svého srdce
a podlehl pýše. Rozhodl se, že si vystačí sám. Co víc, přivlastnil si zásluhy, které patřily Bohu,
stejně jako Boží čest a slávu. A tak s ním Bůh velmi drsným způsobem otřásl – Nebúkadnesar
se pomátl, žil jako dobytek kdesi v divočině… a potom se vrací a je skutečně jako vyměněný. Je
jako marnotratný syn, který přiází domů. Říká:
„Když uplynuly ty dny, pozdvihl jsem já Nebúkadnesar své oči k nebi a rozum se mi vrátil.
Dobrořečil jsem Nejvyššímu a chválil jsem a velebil Věčně živého, neboť jeho vladařská moc je věčná,
jeho království po všechna pokolení. […] Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si
vedou pyšně, má moc ponížit.“ (D 4:31-34)
4
Závěr
Skutečnost je taková, že každý den stojíme před rozhodnutím – budu partyzán, co jde na vlastní
pěst? Nebo budu jako strom pevně zakořeněný v Kristu? Budeme žít sami sobě? A nebo zemřeme
sami sobě, abyom mohli žít pro Krista a tedy také pro své bližní? Nebúkadnesarův příklad
ukazuje, že někdy musíme dojít až na okraj skutečného zatracení, abyom se pustili, abyom
zemřeli sami sobě. Ale vidíme ještě něco důležitějšího – Bůh nás možná vede až na okraj, ale
nikdy ne za okraj. A v tom je naše naděje.
Ale ta naděje nebyla laciná, a nevisí někde ve vzduu – je to naděje v Kristu. Boží slovo
nás o té naději ujišťuje – Bůh „nalomenou třtinu nedolomí“; strom představující Nebúkadnesara
nebyl vytržen a nakonec se obnovil; marnotratný syn se vrátil k otci a ten ho přijal. Ale to vše
je možné jen proto, že Ježíš se postavil na naše místo – Ježíš je ta nalomená třtina, kterou Bůh
dolomil a odtrhl, protože se k ničemu jinému nehodila. Ježíš je strom nádhernější, než kdy byl
král Nebúkadnesar, který ale Bůh pro naše hříy vytrhl i s kořeny. Ježíšovi se Bůh stal tím otcem,
který se ho zřekl – vždyť Ježíš na kříži volá „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ To má
Pavel na mysli, když píše: „On toho, který byl bez hříchu, učinil hříchem kvůli nám, abychom se
my v něm stali Boží spravedlností.“ (2K 5:21)
Kdykoliv se cítíme sami, opuštění, na konci sil… kdykoliv se nám nedaří pozvednout zrak zpět
k Bohu… kdykoliv kolem sebe máme tu mlhu samoty v nepřátelské zemi, která je způsobena jen
a jen naší vlastní vzpourou, naším lstivým srdcem… v každém takovém okamžiku smíme vědět,
že cesta zpět je otevřena – protože všeny ty slepé uličky, z niž by skutečně nebylo úniku,
v niž leží skutečná beznaděj, ty všeny za nás na sebe vzal Kristus. A tak můžeme běžet do
Jeho náruče, kterou pro nás otevřel, když se neal přibýt na kříž.
5