toto! kurva v neviditelném prostoru

TOTO! KURVA V NEVIDITELNÉM PROSTORU
(Kurátorský text k výstavě skupiny Cancel v rámci projektu ARTWALL:LINK 2013)
Sériová výroba věcí snižuje jejich viditelnost. Západní kultura a její prostor v současnosti jsou
přímo složené ze sériovosti, jak v komoditách, na kterých závisejí především existenčně,
v obrazech, které dodávají těmto komoditám význam a identitu, tak i v ideologických
konceptech. Originalita, jako jeden z centrálních konceptů, se paradoxně sériově vyrábí
a prodává skrze spojení komodit a obrazů (reklam) co největšímu počtu zákazníků. Sériovost
předmětového světa přímo znemožňuje jeho viditelnost a paradoxně tak platí, že čím více
věcí (obrazů, sloganů, obalů…) kolem sebe máme, tím více zanikají ve svém prostředí, jako
třeba listy stromu v lese. V těchto souvislostech prezentuje Galerie Artwall projekt, který
v jedné své rovině přímo narušuje tuto neviditelnost a prostřednictvím minimálních
intervencí pašuje do fádních řad produktů v supermarketech zdánlivě nepatřičné osobní
poselství.
Sériová výroba prostředí a věcí způsobuje, že se v našich myslích jeví spíše jako kategorie,
než individuální místa či předměty, a stávají se tak v určitých mírách neviditelnými. Tento
proces vede k de-individualizaci veřejného prostoru a k jeho přetvoření v abstraktní
strukturu, interface, s předepsanými pravidly jeho užití. Takto normalizované podobě
veřejného prostoru pak dominují silně kolektivní ideologie většinově komerčního
charakteru, přičemž platí, že jeho využití připadá nejvyšší nabídce. Už není agorou, ale spíše
institucí, či zábavně-reklamním nákupním střediskem.
Takto šablonovitě nastavený prostor vyžaduje regulované chování. Když si v roce 2006 Will
Mergelt, oděn v obleku a kravatě, sedl na chodník před jednu Curyšskou banku s cedulí
"jsem úspěšný", byl zatčen. Následný soud mu vyměřil pokutu nikoliv za jeho "provokaci",
ale za nepovolený zábor veřejného prostoru. Umělecké činy mají někdy schopnost bytostně
vyjádřit myšlenky, které už dávno nerezonují na stránkách nedělních příloh novin:
Mergeltova akce ve své absurditě zanechala za sebou citelný zápach odpovědi na otázku,
zda „veřejný prostor“ vůbec ještě existuje.
To, že „veřejný prostor“ už dávno není veřejným, ale (nejvýrazněji) komerčním prostorem,
vyvolalo v západním světě globalizovanou reakci v podobě hnutí RTS (Reclaim The Streets).
V devadesátých letech pořádané Street Parties, které zabíraly ilegálně celé ulice měst, byly
známkou podstatné proměny veřejného prostoru. Tolerance části veřejnosti k jeho anexaci
komerčním a státním sektorem byla překročena a lidé postupně začali disponovat
komunikačními technologiemi, které jim umožnily koordinaci masových akcí v nebývalé míře
a rychlosti. Zvýšené aktivity v prostoru, který nadále ze zvyku nazýváme veřejným,
vypovídají o jeho proměně daleko více, než cokoli jiného. Nicméně strategie RTS, popsány
mj. v bestselleru No Logo od Naomi Klein, byly nakonec do značné míry apropriovány
komerční komunikací na podporu prodeje „trendy hadrů“ různých značek. Street Art, který
povstal ze subkultury graffitti writers, musel být brzy částečně kanonizován do podoby
přijatelné a následně komodifikované skutečnosti, jinak by hrozilo vymknutí této činnosti
jakékoliv systémové kontrole. Z toho nakonec nejvíce vytěžila značka Banksy.
Spory o "veřejný prostor" západního světa vyvolávají spíše korektivní posuny ve významu
jeho celkově institucionalizovaného charakteru, stále častější intervence ale znamenají
individuální nechuť spokojit se s jeho podobou. Takové aktivity značí určitý výsledek
frustrace z odlidštění veřejného prostoru a především nechuť k hegemonizaci sociálního
prostředí pomocí prosazování paušálních konzumních hodnot. V této rovině paradoxně
dokážou zapůsobit poměrně nenápadné intervence, které svým kontrastem
s prefabrikovaným světem sériově vyráběných prostředí rozvíjejí ztracenou intimitu
osobního prožitku. Na konci 70. let vytvořila Jenny Holzer sérii intervencí do prostoru New
yorských ulic, kterou nazvala Truismy. Malé papíry potištěné zvláštními výkřiky („Ochraňuj
mě od toho, po čem toužím“, „Nezapomeň reagovat“…) lepila na zdi rezidenčních domů.
V 80. letech své intervence rozvinula a v podobě mosazných štítků a pamětních destiček je
instalovala na fasády administrativních budov a na domy v bohatých čtvrtích. Z Truismů pak
vznikly samolepky, které se dostaly do širší distribuce skrz nejrůznější kulturní prostory
a galerie. Stickerky říkající například „Peníze vytvářejí vkus“ nebo „Cítím tě na své kůži“, se
tak pomocí anonymních lepičů ocitaly v nejrůznějších souvislostech veřejného prostoru. Od
80. a především 90. let se rozšířila obliba používání samolepek ve veřejném prostoru do té
míry, že se této činnosti začalo říkat „sticker bombing“ Některé samolepky od tvůrců jako
např. Cost & Revs, DJ NO, Tess One, Faile, Neckface, nebo Overconsume se dostaly do
širokého povědomí a obliba street-artistů používat levně vyrobitelné a rychle umístitelné
samolepky bude nadále v kurzu.
Projekt novomediální skupiny Cancel Toto! Kurva se zřetelně řadí do této kategorie tvorby.
Guerillová kolektivní akce, při které členové Cancelu lepí své výkřiky pomocí levně
vyrobených samolepek na sériové produkty v řetězových supermarketech, je intuitivním
odporem k odcizenému prostoru nákupních svatostánků. „Rána jsou nejhorší“ čteme na
konzervě s vepřovým masem. Vakuované uzené maso nese cedulku „Štěstí“. „Těšíš se
domů?“ ptá se záchodová štětka. „Večer bolí nejvíc“, říkají naložené párky. „To už se
nedozvíš“ dodává sklenice plná jakési červeno-hnědé hmoty v regálu. Podobně jako Holzer
v 80. letech, vpouští Cancel nepatřičně intimní výkřiky do antiseptického nákupního
prostředí plného sériových produktů. Existenciálně laděná sdělení kontrastují s odlidštěným
prostorem supermarketu a připomínají zamlčené starosti nakupujících. Bez ohledu na jejich
obsah, už svou pouhou přítomností narušují černé samolepky neviditelnost prostoru, který
okupují, na který útočí.
V této rovině je projekt nenápadnou intervencí, určenou omezenému počtu nakupujících,
kteří si samolepek všimnou. Toto! Kurva má ovšem i druhou rovinu: dokumentace intervencí
v obchodních řetězcích se zároveň ocitají na inzerčních plochách v pražském metru,
a absurdizují tak očekávanou reklamní funkci této „veřejné galerie“. Očekávané fotografie
sérií produktů, jak si je pamatujeme z nedávných nákupů, vypadají na fotkách Cancelu
sklesle a opuštěně, jakoby se jejich význam omezil pouze na krátké sdělení přilepených
štítků. „Volal mi a brečel“… Působivá řada nestandardních „reklam“ ale může vyvolat skepsi:
dokumentace původní subverzivní akce se v běžném duchu současné kontra-kulturní tvorby
dostává na plochy oficiální výstavy, prezentované galerií Artwall. Projekt se ovšem
nevyčerpává výstavou v metru a po načtení přítomného QR-kódu rozvíjí další, interaktivní
rovinu: V duchu DYI tradice Cancel na svém webovém portálu divákům umožňuje zapojit se
do akce, stáhnout si mustr samolepek s hesly a navázat na jejich rozlepování na vlastní pěst.
Prostřednictvím svého manifestu apeluje na zájemce, aby přestali být pasivními uživateli
prefabrikovaného interface a stali se aktivními účastníky provozu „veřejných prostorů“:
"Kurva ale není na prodej, může ji mít, kdo chce. Toto! Kurva hackuje obchodní regál
a vytváří z něj komunikační kanál, který slouží k jiným účelům, než je zvykem. Slouží k tomu,
abychom se nezbláznili."
Skupina Cancel, která vyvíjí svou činnost teprve od r. 2011, přímo neaspiruje na umělecký
status. Za dobu své krátké existence ale přišla s několika zajímavě nesourodými, výraznými
projekty, které sama kategorizuje do oblasti kritického designu. Projekt Toto! Kurva se
přesto vymyká jejich dosavadní novomediálně orientované tvorbě a nápadné „low tech“
provedení vrací působení Cancelu „ke kořenům“ částečně zapomenutých akcí 80. a 90. let.
Taková re-intervence do prostředí, které už dávno přestalo být veřejným, je vítaným aktem
zpochybnění sériově vyráběného divadelního představení v prefabrikovaných kulisách
našeho neviditelného ideologického prostoru.
Petr Motyčka
spolukurátor galerie ARTWALL