02/1516 - Střední lesnická škola Hranice

Obsah čísla
Úvodník
2......... Návštěva ruské Kostromy
3......... Návštěva lesnických kolegů
ze Slovenska a Rakouska
3......... Představení Lesnické a
dřevařské fakulty
4......... Školní rádio
5......... Rozhovor s autorem vítězného
článku 3. kola literární soutěže Perem studenta
6......... Vodní dílo Nové Mlýny
7......... Black Hawk Down! (2/2)
8......... Obora Soutok
10....... Delegace žáků a učitelů
Střední lesnické školy Hranice
navštívila ruskou Kostromu
14....... Přátelé Francouzi aneb Jak
nám na zahradě přistál balónek
15....... Co vy na to, pane Weiss?
16....... Sportovní hvězda? Valdemar
Matuška!
17....... W. Shakespeare – Romeo a
Julie
18....... James Clavell – Král krysa
20....... Hřbitov bohů (povídka, 2.
část)
22....... Lesníkovy superschopnosti
24....... Stařec s knihou
26....... Na křídlech múzy
27....... Prosincové pranostiky
28....... Víte, že...
29....... Nimrodi z Tanychu aneb povídání s Hubertem
30....... Komiks Vesmírný les
31....... Komiks Ghost Town
32....... Redakční koutek
„We wish you a Merry Christmas, we wish
you a Merry Christmas, we wish you a
Merry Christmas and a Happy New
Year… “
číslo 2 ročník 2015/2016
Nastal prosinec a s ním přicházejí
i vánoční svátky a naše oblíbené vánoční
prázdniny, na které se každý těší. Kdo by
se přece netěšil na Vánoce a dárky, které
jsou s tímto obdobím spojeny? Mnoho
z nás se určitě těší na štědrovečerní
večeři, úžasně vonící cukroví od
maminek, až nám z těch představ tečou
sliny. Ale ještě dřív než odjedeme všichni
na svátky domů, tak vám chceme
představit nové číslo HOMELESU! Co nás
čeká a nemine? Dění ve škole, o kterém
ne všichni žáci a učitelé vědí, článek
o Anglii a např. i super vtipy.
Za celý kolektiv školního časopisu
přejeme šťastné prožití vánočních svátků
a šťastný nový rok 2016!
Pat a Mat
Omluva
Vážení čtenáři,
v minulém čísle Homelesu nebyl u četby
na pokračování správně uveden autor
ilustrací. Úvodní obrázek opravdu
vytvořila Šárka Kamenčáková z 1. A, ale
další obrázky patřily Adamu Jiříčkovi z 3.
C. Tímto se Adamovi omlouváme.
Mgr. Vojtěch Zlámal
Aktuality
Návštěva ruské
Kostromy
Olomoucký kraj udržuje úzkou spolupráci s několika regiony v některých zemích
světa. Již delší období má čilý
kontakt s Kostromskou oblastí Ruské federace.
Město Kostroma leží na řece Volze, asi
400 km severovýchodním směrem od
Moskvy. Celá oblast je velmi lesnatá. Tvoří ji převážně borové, březové i smrkové
porosty. V této oblasti je proto soustředěno i studium zaměřené na lesnictví,
ochranu přírody a krajiny, využívání
lesních plodů a podobných přírodních komodit. Toto vzdělání poskytuje Lesnická
fakulta Kostromské státní univerzity N. A.
Někrasova, na středoškolské úrovni pak
i zdejší lesnicko-mechanizační škola. De-
legace zastupitelů Olomouckého kraje
vedená panem hejtmanem Ing. Jiřím Rozbořilem a doprovázená vedoucím OŠMT
KÚOK a dalšími účastníky se na podzim
roku 2014 dohodla s vedením Kostromské
oblasti na první návštěvě a několikadenním pobytu zástupců hranické
lesnické školy v tomto regionu.
Na SLŠ Hranice se povinně vyučují dva
světové jazyky. Vedle angličtiny je to
i němčina a ruština. Pět nejlepších studentů ruského jazyka spolu se dvěma pedagogy navštívili v září letošního roku
Kostromu a zdejší lesy. Cílem návštěvy
bylo navázat přátelské kontakty, poznat
odborné lesnické hospodaření a také
zdokonalit se v ruské konverzaci. Dne 21.
9. 2015 odletěli vyslanci hranické školy dvě děvčata, tři chlapci a dva učitelé z vídeňského letiště do Moskvy. Následující desetidenní praktická exkurze
v kostromském kraji se pro ně stala příležitostí poznat některé zajímavosti z oblasti obhospodařování tamějšího lesa a
velkoplošného pěstování lesních plodů,
například klikvy. Hosté navštívili losí farmu, kde se losím samicím odebírá velice
zdravé mléko, používané k léčbě různých
civilizačních chorob. Poznali různé místní
kulturní zvyky a hlavně se zdokonalovali
v ruštině. Tato zkušenost jim dozajista
pomůže nejen v dalším studiu, ale
i v profesním a osobním životě.
V roce 2016, pravděpodobně v červnu,
navštíví Olomoucký kraj a lesnickou školu
v Hranicích obdobná delegace z Kostromské lesnicko-mechanizační školy. Zástupci
školy už dnes pro tuto návštěvu připravují odborný i kulturní program.
Ing. Miroslav Kutý
strana 2
Aktuality
Návštěva lesnických
kolegů ze Slovenska
a Rakouska
Ve dnech 27. 11. - 29. 11. navštívili naši
školu kolegové z partnerské lesnické
školy ve slovenském Prešově a také
kolegové z partnerské lesnické školy
z Rakouska z města Bruck an der Mur.
Během návštěvy v Hranicích jednali
zástupci všech tří partnerských škol
o možnostech spolupráce, výměnných
pobytů žáků a dalších společných
aktivitách. Hosté odjížděli v neděli večer
plní
dojmů
a
byli
velmi
spokojeni s pohostinným pobytem
v Hranicích.
Informace poskytla Ing. Alena Novotná,
sepsal Martin Strašil, 1. B
Představení Lesnické
a dřevařské fakulty
Přijela též návštěva ze dvou lesnických
závodů na jihu Rakouska. Naši hosté se
zúčastnili honů, které se konaly v pátek
27. 11. (hon třídy 4. B) a v sobotu i neděli
28. – 29. 11. (hlavní hon na Školním
polesí a naháňka). Zúčastnili se též
sobotní poslední leče v Partutovicích, kde
na ně čekal pestrý program a bohatá
tombola.
číslo 2 ročník 2015/2016
Aktuální novinky a výuka myslivosti na
MENDELU v Brně - představení Lesnické a
dřevařské fakulty - Ing. Jan Dvořák, Ph.D.,
proděkan LDF MENDELU v Brně.
Dne 1. 12. 2015 pan proděkan představil
čtvrťákům strukturu MENDELU, seznámil
je s jednotlivými ústavy. Vysvětlil
jednotlivé studijní programy a obory.
Popsal, jak funguje kreditní systém,
tvorba
rozvrhu.
Vysvětlil
systém
stipendií. Seznámil je s činností školního
lesního
podniku
ve
Křtinách
a s mysliveckým hospodařením na těchto
10 000 hektarech. Dále seznámil žáky se
systémem přijímání na univerzitu.
Nakonec odpověděl na otázky, které
maturanty zajímaly.
Informace poskytl Ing. Ctirad Juráň,
sepsal Martin Strašil, 1. B
Aktuality
Školní rádio
V úterní podvečer 1. prosince měli
zájemci možnost poslouchat letošní
poslední vysílání Environmentálního
internetového rádia. Jako obvykle se
vysílalo z našeho „studia“ v nové budově
školy, přičemž zázemí jsme našli
v kabinetě Mgr. Jaroslavy Jalůvkové.
V první části vysílání byly na programu
informace o Evropském týdnu lesů,
rozhovor
na
téma
mezinárodní
spolupráce v lesnictví, zprávy ze sportu
i počasí. Posluchači mohli v této části
rozpoznat hlasy Elišky Žižkové, Teodora
Rainische, Matěje Staňka, Dominika
Jedličky, Petra Matěje, Jana Podlipného a
Ing. Marka Šuby.
(i přes drobné technické problémy)
povedlo a doufám, že si jej posluchači
užili alespoň tak, jak si jej užili naši
redaktoři.
Na závěr bych chtěl poděkovat nejen
redaktorům, ale také všem, kteří jakkoliv
při vysílání pomáhali. Věnovali totiž
vysílání svoji energii a svůj volný čas a za
to jim patří velké díky.
Mgr. Vojtěch Zlámal
Vysílání rádia bylo spolufinancováno
Olomouckým krajem v rámci projektu
„ Environmentální internetové rádio“.
Druhá polovina vysílání byla věnována
mladším posluchačům. Naši rozhlasoví
redaktoři posílení o Mgr. Barboru
Holcovou četli pohádky na dobrou noc
z knihy Neplač, muchomůrko od Daisy
Mrázkové. Tuto knihu plnou pohádek
z prostředí lesnictví a myslivosti zapůjčila
Ing. Alice Palacká. Celkově se vysílání
strana 4
Ze školy
Rozhovor s autorem vítězného článku 3. kola
literární soutěže Perem studenta
Určitě řada z vás již ví, že nedávno
proběhla
literární soutěž
určená
středoškolským
studentům,
kterou
pořádalo vydavatelství regionálních
Deníků
VLTAVA-LABE-PRESS
ve
spolupráci s Ústředním školským
inspektorem Tomášem Zatloukalem.
A kdo to neví, tak se to právě teď
dozvěděl - tedy dočetl. Naši školu
v novinařině reprezentovalo přes deset
studentů a jednomu z nich se
v konkurenci řady škol podařilo vyhrát 3.
soutěžní kolo! S vítězem, autorem článku
Stařec s knihou, jsem se rozhodla udělat
krátký rozhovor. Ještě než si jej zde
přečtete, chtěla bych Lukáši Kopeckému
z 1. C za celou redakci a celý
pedagogický sbor pogratulovat a popřát
mu hodně zdaru v dalších soutěžích.
Jaký máš pocit z toho, že ses umístil na
prvním místě? Jsi rád, že se porotě zalíbil
tvůj článek?
Jsem spíše rád, že mi článek otiskli, nešlo
mi o výhru, ale bylo to příjemné
překvapení.
Jak tě napadla osoba, o které jsi psal?
Četl jsem knihu o Funakošiho životě a pro
nás karatisty je to důležitá osobnost.
Máš v plánu v novinařině pokračovat?
Pokud ne, tak proč?
Nevadilo by mi pokračovat.
Doporučil
bys
spisovatelům?
něco
začínajícím
Hodně číst a hodně psát! A psát o tématu
člověku blízkém.
Mnohokrát děkuji za rozhovor a snad
ještě někdy třeba pokecáme. Lesu zdar!
Eliška Žižková, 2. C
číslo 2 ročník 2015/2016
Příroda
Vodní dílo Nové Mlýny
Moravské moře
Myslím si, že většina lidí ví, co se pod
tímto názvem skrývá. Pro ty, co nemají
tušení, tak je to dílo tří vodních nádrží
o celkové ploše 3000 hektarů
rozprostírající se pod Pálavskými vrchy na
jižní Moravě. Dnes je to místo určené pro
rekreaci, vodní sporty a rybaření.
V minulosti měly nádrže sloužit hlavně
pro zachycení vody, která byla dále
využívána k závlahám zemědělských
ploch v širokém okolí. Pro vybudování
nádrží musely být vykáceny stovky
hektarů lesa a za vlast padla i vesnice
Mušov. Dodnes se o tomto nešetrném
zásahu vodohospodářů do krajiny vedou
spory s ochránci přírody. Stálo toto lidské
dílo vůbec za to?
Něco k historii:
ramen a vodních kanálků. Proto byly tyto
lesy právoplatně nazývány lužními.
Z vyprávění mého otce to bylo krásné
místo: „Stačilo vejít na okraj lesa a
připadal jsem si jako v ráji. Bylo tu plno
krásných starých stromů, lidé tu měli
rybníčky a na každém kroku jsem narazil
na zvěř.“ Otec vyrůstal v nedaleké dědině
Pavlov a měl babičku v dnes již
neexistující obci Mušov.
V Mušově, obci ležící uprostřed těchto
krásných lesů, žilo v době stavby Nových
Mlýnů kolem pěti set obyvatel. Na konci
sedmdesátých let byli všichni obyvatelé
vystěhováni. Buď dostali náhradní
domov, nebo peníze. Tenkrát se jich
nikdo neptal, jestli se stavbou souhlasí, a
v roce 1980 bagry definitivně srovnaly
obec se zemí. V lednu 1980 bylo
rozhodnutím ministerstva vnitra místo
vymazáno ze seznamu obcí tehdejší
Československé socialistické republiky.
V roce 1987 sto milionů kubíků vody
vesnici definitivně pohřbilo i s okolními
lesy. Na místě tehdejší obce se dnes na
prostřední nádrži tyčí poslední zachovaná
budova a tou je mušovský kostelík.
V roce 1988 byly veškeré práce
dokončeny a vodní dílo mohlo naplno
začít plnit svůj účel. Tam, kde se ještě
před dvanácti lety tyčily stromy, byla jen
voda. Vodní dílo nejen že krajinu změnilo,
ale v okolí ubylo zvěře a začaly vysychat
lužní lesy po proudu řeky Dyje.
Dodnes se ochránci přírody snaží
o částečné vypuštění prostřední nádrže
Nových Mlýnů a její znovuzalesnění.
Ondřej Topolanský, 1. C
Nové Mlýny byly budovány v letech
1975-1988 v prostoru nivy řeky Dyje,
která zde obohacovala okolní lesy
nezbytnou vodou. Řeka měla v těchto
místech nesčetné množství slepých
strana 6
Historie
Black Hawk Down!
(2/2)
Je tu další číslo časopisu Homeles a s ním
i druhá část historického článku Black
Hawk Down! pojednávajícího o občanské
válce v Somálsku v roce 1993.
V první části jsem vás seznámil s okolnostmi předcházejícími událostem 3. října 1993. Dnes se dozvíte, jak
probíhala sama akce, zobrazená například v knize Marka Bowdena a ve
stejnojmenném oscarovém filmu režiséra
Ridleyho Scotta Černý Jestřáb sestřelen.
Jak jsem již psal v minulém díle, Od roku
1974 se Somálsko zmítalo v klanové válce. K hlavnímu slovu se tu dostává kmen
Habar Gedir pod velením generála
Muhammada Farraha Aidída, jenž uvrhuje
zemi do ještě větší bídy a násilí. V roce
1992 přijíždějí do země jednotky OSN,
aby alespoň trochu mírnily násilí na
obyvatelstvu. 22. srpna 1993 je sem odveleno i americké vojenské uskupení Task
Force Ranger, skládající se především
z příslušníků speciálních jednotek Delta
Force a Rangers. Vojáci jsou nasazováni
číslo 2 ročník 2015/2016
do různých akcí především na území somálského hlavního města Mogadiša. Zásahy za účelem zajímat a zneškodňovat
pohlaváry kmene Habar Gedir jsou povětšinou úspěšné a bez obětí na americké straně, ale to jen do 3. října 1993 …
Nacházíme se na základně amerických
jednotek v Somálsku, ve starém hangáru
na okraji města Mogadiša, města, které
je plně pod kontrolou ozbrojené Aidídovy
milice a ve kterém vládne značná protiamerické nálada. V plném proudu tu probíhají přípravy na nadcházející akci. Velení
totiž dostalo od svého informátora z řad
obyvatelstva města echo, že se dnes má
konat schůze kmene Habar Gedir a přítomno že by mělo být několik vysoce postavených funkcionářů, při troše štěstí
snad i sám Aidíd. Plán útoku zní takto:
vojáci z Delta Force zabezpečí okolí budovy, ve které se bude setkání konat,
Rangeři slaní z vrtulníků, vtrhnou do budovy, zajmou funkcionáře, naloží je do
nákladních vozidel a celý konvoj společně
se všemi americkými vojáky se stáhne
zpět z města.
Po určení místa schůze je ze základny vysláno 12 vozidel Humvee pro přepravu
mužstva a několik pětitunových nákladních aut, v nichž budou zajatci převezeni zpět na základnu. Dále se do
vzduchu zvednou helikoptéry typu UH-60
Black Hawk, ze kterých budou vojáci na
místě určení slaňovat, a helikoptéry MH-6
Little Bird pro vzdušnou podporu. Do ulic
Mogadiša vyráží 160 mužů, především
příslušníků Delta Force a Rangers. Akce
je plánována na dvě hodiny, a pokud půjde vše dobře, Američané by se měli obejít beze ztrát na životech.
Takto početný útok však nemůže
uniknout somálským pozorovatelům. Aidídovy milice jsou uvedeny v pohotovost
a vyrážejí do ulic vybaveny poloautomaty
AK-47 a protitankovými raketomety RPG.
Historie
Konvoj vozidel si razí cestu ulicemi Mogadiša, neústupně směřující ke svému cíli.
Zatím se nesetkávají s výraznějším odporem. Avšak rangerům, slaňujícím z helikoptér poblíž místa určení nastává
problém ve chvíli, kdy se jeden z nich,
vojín Todd Blackburn, dostatečně nezachytí lana a zřítí se z 21 metrů do prachu
ulice. Okamžitě je mu fixována hlava a je
přemístěn na nosítka.
Kromě této prozatím nepříliš podstatné
kolize vše probíhá podle plánu a za chvíli
jsou již z budovy vlečeni svázaní Aidídovi
spojenci. Sám Aidíd se dozvěděl
o plánovaném útoku včas a na schůzi nedorazil. Ovšem zarazit už ji nestačil.
Konvoj se tedy vydává na zpáteční cestu.
Ti šťastnější jsou vezeni v obrněných vozidlech Mumvee zpět společně s konvojem, ale většina mužstva zůstává na
místě s tím, že se pro ně později vozidla
vrátí. Během cesty křivolakými uličkami
se situace pro konvoj začíná pomalu
zhoršovat. Palba ze strany Somálců se
objevuje čím dál častěji a vojákům nezbývá nic jiného než odpovídat stejným
způsobem. Zanedlouho zaznamenají Somálci první „úspěch“. Mrtvým je Seržant
Dominik M. Pilla, ranger a střelec z těžkého kulometu na střeše jednoho z obrněných vozidel. Konvoj se poté pod těžkou
palbou dostal zpět na vojenskou základnu bez dalších ztrát.
Mezitím se Aidídově milici podařilo
sestřelit vrtulník Black Hawk pomocí ruského raketometu RPG. Oba piloti při pádu
zemřeli, avšak zbývající posádka přežila.
Rangeři, kteří ve městě zůstali, se
okamžitě vydali na pomoc přeživším ze
sestřeleného vrtulníku. V té době se již
ulice plní masami ozbrojených lidí, a tak
si musí vojáci doslova prostřílet každý
metr při svém postupu. Podobně tomu
bylo i v případě konvoje, který se v té době již vracel zpět do Mogadiša pro zbytek
vojska a také proto, aby dostal z obklíčení přeživší z vrtulníku.
Tím to však ještě neskončilo. Sestřelen
byl ještě druhý vrtulník Black Hawk. Pád
přežil pouze pilot Michael Durant. Následně pro jeho záchranu na vlastní žádost slanili dva odstřelovači z Delta
Force, Randy Shughart a Gary Gordon.
Oba dva pak v zoufalé snaze udržet dav
v dostatečném odstupu padli. Později byli
vyznamenáni In Memoriam Medailí cti,
nejvyšším vojenským vyznamenáním
USA. Pilot Durant by byl zabit také, kdyby
ho Aidídovi muži nevzali jako rukojmí.
Ale zpět k prvnímu sestřelenému vrtulníku. Zde vypadá situace stejně beznadějně. Pro Konvoj Humvee je teď již
takřka nemožné dostat se k vraku helikoptéry, protože Somálci všechny hlavní
přístupové cesty zatarasili hořícími pneumatikami a kusy zdiva z pobořených domů. Navíc je konvoj pod neustálou palbou
a dokonce má již i nějaké ztráty na životech. Po nějaké době bloudění po ulicích
Mogadiša je odvelen zpět na základnu.
Do města se již nevrátí.
Historie
Pomalu nastává noc. Od začátku mise
uplynulo již pár hodin. Zbylých vojáků,
kteří se mezitím jakž takž seskupili okolo
prvního ze sestřelených vrtulníků, je 99.
Snaží se udržet své pozice, ale pomalu
jim dochází munice. I zde je několik
mrtvých. Nakonec se musí bránit až do
druhé hodiny ranní, kdy jsou konečně
osvobozeni z obklíčení díky malajským a
pákistánským jednotkám OSN, vybaveným tanky. Michael Durant je poté ze
zajetí propuštěn až po třech týdnech vyjednávání.
Celá akce byla z taktického hlediska neúspěšná. Jednak proto, že si vyžádala na
18 amerických životů, ale také proto, že
zajatci byli při cestě z města převáženi
v nechráněných nákladních vozidlech, tudíž nikdo z nich těžkou palbu ze strany
číslo 2 ročník 2015/2016
Somálců nepřežil. Dalších 70 Američanů
bylo zraněno. Na somálské straně se dohady o počtu mrtvých pohybují mezi 500
až 1500. Šlo o největší americké fiasko
od dob vietnamské války. Z tohoto důvodu byly všechny vojenské síly ze Somálska staženy. Kvůli tomuto fiasku přišly
Spojené státy o označení Četník světa,
což dokázaly o rok později, kdy odmítly
intervenci během genocidy ve Rwandě,
o kterou byly několikrát žádány (ale
o tom až někdy příště).
Jan Podlipný, 1. C
Zápisník
Delegace žáků a učitelů Střední lesnické
školy Hranice navštívila ruskou Kostromu
Sedím v letadle, zaražená do sedačky,
kolem boků mě svírá pás a držím se
pevně madel. Vzlétáme. Vzpomínám si
na rady svých spolužáků a žvýkám jako
o život, aby mi nezalehlo v uších. Ostatní
už se dívají z oken na nádheru, která se
před námi otevírá. Nebe blankytně
modré, mraky skoro na dosah ruky, a
když se podívám dolů, jako by tu krajinu
někdo narýsoval pravítkem. Je to sen?
Opravdu letíme do té pohádkové země?
Stále tomu nemůžu uvěřit.
Navlečení v teplém oblečení vycházíme
z moskevského letiště Domodědovo. To,
co nás ale přivítalo, by nikdo nečekal.
Bylo krásných 27 stupňů Celsia. Krásně
svítilo sluníčko a já se radovala, že jsme
let přežili. Nasedli jsme do jednoho
z bílých tranzitů, které tam jezdily
normálně místo autobusů, a vyjeli jsme
na
pětihodinovou
cestu
směrem
Kostroma. Během jízdy jsme potkávali
různé prodejce lesního ovoce a také auta
zajímavých tvarů, s tuningem námi
v Česku nevídaným.
Šestiproudová
dálnice byla lemovaná nádhernou
krajinou.
Cesta ubíhala, a konečně jsme byli na
místě. Ubytování jsme měli na internátu
lesnické školy, uprostřed Kostromy. Ze
začátku jsem z toho měla nepříjemný
pocit, když jsme kráčeli dlouhou chodbou
jakoby do podzemního krytu, světlo nad
námi lehce problikávalo a pod tíhou tašek
se nám podlamovala kolena. S námahou
jsme se vyšplhali do 3. patra, kde nás
čekal náš pokoj a ta božská čtyřnohá věc
- s názvem postel.
Druhý den jsme začali vydatnou snídaní.
Rozkládala se na lince o 15 metrech.
Naším úkolem bylo vzít si na startu tác,
příbor a ubrousek, zařadit se do fronty a
sáhnout si pro cokoli, co tam bylo
přichystáno. Do této jídelny jsme chodili
moc rádi, všechno jídlo včetně ruských
specialit nám velmi chutnalo. Už od
příletu o nás pečovala a všude nás
doprovázela paní učitelka Lena Petrovna.
Brali jsme ji jako naši ruskou mamku.
Hned po snídani jsme odešli do lesnické
školy, kde jsme se seznámili s paní
ředitelkou, celým učitelským sborem a
studenty. Poznali jsme jejich vyučovací
metody, které byly hlavně názorné a
praktické. Strávili jsme tam dva zajímavé
dny plné soutěží a her.
Tím náš desetidenní zážitkový plán ale
teprve začínal. Poznali jsme tolik věcí, že
by se o nich dala napsat kniha. Náš
itinerář zahrnoval jak záležitosti lesnické
(pěstování lesa, způsoby ochrany lesa,
arboristiku, obrovské plantáže klikvy,
návštěvu ekologických středisek a
semenných závodů), tak i věci kulturní a
tradiční (Ipatijevský klášter, historické
centrum města, muzeum přírody,
skanzeny, atd..) Bylo toho opravdu
strana 10
Zápisník
mnoho. Nezapomenutelná byla návštěva
klášterů, kam mohli muži bez problémů,
ale ženy jedině v sukni a s pokrývkou
hlavy. Měla jsem na sobě pohorky, rifle,
tričko, na tom sukni ve stylu řeznické
zástěry a šátek na hlavě. Vše se dalo bez
problémů zapůjčit, ale kdybyste nás
viděli, nasmáli byste se.
V mých vzpomínkách ale nejvíce uvízla
návštěva losí farmy, kde jsme měli
možnost tyto největší suchozemské
savce mezi spárkatou zvěří krmit. Za
mrkev (nejlepší technika - z pusy do
pusy) bylo možné vše, co jsme si přáli.
Mazlili a fotili jsme se s jejich hravými
mláďaty. Losíčata byla přítulná, nekladla
žádný odpor, jen vesele přežvykovala.
Každý den, po ukončení našeho
celodenního programu, jsme se vydávali
na dlouhé procházky s cílem seznámit
se s Kostromou a jejími obyvateli. Na
internátu jsme našli báječné kamarády,
kteří nás doprovázeli. Každým dnem jich
přibývalo, až se nás sešlo třeba i patnáct.
Učili jsme se jejich slovíčka a fráze.
Zajímala je česká pojmenování například
pro oblečení. S velkou legrací jsme se
zdokonalovali navzájem i v těch méně
slušných slovech. Vždy jsme se moc
nasmáli. Setkali jsme se s přátelskými,
milými a pohodovými lidmi. Doufáme, že
se s nimi ještě uvidíme. Často jsme se
procházeli podél kilometr široké řeky
číslo 2 ročník 2015/2016
Volhy, která měla při svém okraji teplé
písečné pláže. Tančili jsme, zpívali.
Prostě bylo veselo a skvěle jsme se
bavili. Navštívili jsme i místa, kde se
natáčela u nás tolik oblíbená pohádka –
Mrazík.
Chtěla bych za nás všechny poděkovat
i pánům učitelům, kteří nad námi bděli,
Ing. Jiřímu Podhornému a Mgr. Romanu
Pytelovi. Jejich důvěra v nás, nadšení,
pomoc a přátelství byly příjemné.
Děkujeme i vedení Olomouckého kraje a
vedení naší školy za umožnění tohoto
výjezdu za novým poznáním.
Neodvratně přišel poslední den a s ním ta
nejhorší část našeho výletu, rozloučení.
Je zima, sedím venku na lavičce a dívám
se do prázdna. Ptají se mne, co mi je?
Chtějí, abych byla ještě veselá, ale nejde
to. Objímáme se, slzíme a přejeme si,
aby dnešek neskončil. Ale nejde to.
Vracíme se domů, za rodinou a přáteli do
naší malé země.
Doufám, že těchto pár slov vás na chvilku
zaneslo do Ruska, že jste poznali, jací
srdeční lidé tam žijí, jaké nadšení z každé
chvilky jsme měli a jak jsme si to naplno
užili. Nikdy nezapomeneme! A těšíme se
na setkání v příštím roce u nás
v Hranicích.
Lenka Silnicová, 4. B
Zápisník
Exkurze do Anglie
Milí čtenáři, ve dnech 1. - 7. 11. jsem se
zúčastnil poznávacího zájezdu do Anglie
a rád bych se s Vámi prostřednictvím
tohoto článku podělil o své zážitky.
Vyjížděli jsme v neděli 1. 11. kolem
sedmé hodiny ranní a cesta probíhala
přesně podle plánu. Trajektu jsme se
někteří trochu obávali, ale plavba byla
úplně v klidu. V půl osmé londýnského
času jsme už stáli u Big Benu. Všichni
jsme byli rozespalí a čekala nás
celodenní vycházka po Londýně. Toho
dne jsme byli na Trafalgar Square, v St.
James Parku, u Buckhinghamského
paláce, na White Hallu, u Temže a taky
v Národní galerii. Večer jsme byli po
čtveřicích rozděleni do rodin. Všichni
jsme bydleli u Afroangličanů, původem
z Etiopie.
Během dalšího dne jsme navštívili
středověké město Rochester, nacházející
se 48 kilometrů jihovýchodně od
Londýna. Zde jsme navštívili druhou
nejstarší a druhou nejmenší katedrálu
v Británii. Zde nám průvodce povyprávěl
o historii Rochesterské katedrály.
Anglicky, pochopitelně. Výklad byl zcela
jistě velmi zajímavý, ale já mu moc
nerozuměl. Dále jsme navštívili muzeum
Charlese Dickense a některé z mnoha
místních obchodů s knihami. Večer nás
čekala první část výuky angličtiny
v Anglické jazykové škole. Byla rozdělena
na tři části asi po hodině a půl. V každé
části nás učil jiný z anglických učitelů a
každou část jsme probírali něco jiného.
Stejně probíhala výuka i třetí den našeho
zájezdu. Noc jsme opět strávili
u anglických - etiopských rodin.
Třetí den jsme navštívili British Museum.
Zde se nachází spousta sbírek nejen ze
starověkého období dějin snad ze všech
koutů světa. Samozřejmě, že jsme neměli
šanci projít muzeum celé. My jsme si
prohlédli exponáty pocházející ze Severní
a Jižní Ameriky a z Egypta. Po muzeu se
pak holky těšily na návštěvu slavného
módního obchodu Primark. Mě oblečení
moc nezajímá, tak jsem se radši vydal
podívat se po suvenýrech.
Nejzajímavější výlet nás však čekal čtvrtý
den. To jsme se totiž vypravili na pobřeží
Anglie, kde jsme viděli nádherné bílé
útesy, a do údajně nejkrásnějšího
britského pobřežního města Brightonu.
strana 12
Zápisník
obchody s knihami, co jich jen
v Rochesteru je. A že jich tam není málo.
Každopádně, Londýn je ve všech
směrech impozantní město a rozhodně
stojí za návštěvu.
Jak pravil britský básník Samuel Johnson:
Cesta byla dlouhá, ale stála za to.
Konečně jsme viděli alespoň trochu
z anglického venkova. Na pobřeží sice
fičelo, ale bylo tam opravdu nádherně.
Třpytící se nekonečná hladina oceánu vás
přeci nemůže nenadchnout. V Brightonu
jsme měli procházku a průvodkyně nám
vyprávěla o historii města. Nakonec opět
nemohl chybět rozchod v obchodním
centru.
Pátý den jsme si vzali od rodin, u kterých
jsme celý týden bydleli, všechny věci. Byl
to totiž den poslední. Strávili jsme ho
v Londýně. Navštívili jsme Psí ostrov,
námořní muzeum na Greenwichi a
Greenwichský – nultý poledník. Večer na
nás čekal autobus, který nás po dlouhé a
strastiplné cestě přes celou noc a další
den dovezl zpět do České republiky.
Z celého zájezdu se mi nejvíce líbil výlet
do Rochesteru – města knih, jak jsem ho
překřtil, kde jsem prolítal snad všechny
číslo 2 ročník 2015/2016
„ Kdo je unaven Londýnem, je unaven
životem, protože Londýn má vše, co život
dokáže nabídnout. “
Jan Podlipný, 1. C
Zápisník
Přátelé Francouzi aneb Jak nám na zahradě
přistál balónek
Byl to šok, když mi děda zavolal a
pověděl mi, že přímo na naší zahradě
přistál balónek… Celá zmatená jsem se
zeptala: „Cože nám přistálo na zahradě?“
a děda mi se smíchem odpověděl: „No
přece balónek, Elžiko, balónek.“
Když jsem na víkend zase zamířila k nám
do Pardubického kraje, netušila jsem, co
se děje ve Francii, a bylo mi to celkem
jedno. Přece jen Francie nejsou Čechy.
Jenže večer, když v televizi vysílali, co se
odehrává v Paříži, tak jsem si vzpomněla
na balónek a zeptala se našich, odkud
vlastně je. Ani jeden mi na to
neodpověděl. Běžela jsem do pokoje a
podívala se na kartičku - balónek byl
z Francie.
Druhý den jsem si sedla k počítači,
otevřela google překladač a začala
překládat. Nějak pomocí google jsem si
přeložila, že balónky posílaly děti
z Haynecourt, což je vlastně obec
v severní části Francie.
„Hi, my name is Eliška …“ Takhle začínal
e-mail starostovi vesnice, na kterého tam
byl kontakt. Do emailu jsem napsala, kdy
nám balónek přiletěl (12. 11. 2015), kam
přesně přiletěl, že to byl balónek číslo 17
a že mě mrzí, co se u nich ve Francii děje.
Hned v okamžiku mi přišla z Francie
odpověď i s fotkami, kde mi starosta
vysvětloval, že 11.11. se ve Francii slaví
den armádních vysloužilců a děti na
počest vypouštějí balónky. Také mi
napsal, že jeden balónek přistál
v Německu, jiný v Belgii a že je skvělé to,
že přistál i u nás, Děkoval pak za to, že
my Češi s nimi soucítíme v těžkých
časech Francie.
Eliška Žižková, 2. C
strana 14
Zápisník
Co Vy na to, pane Weiss?
Nová rubrika na motivy úspěšné série názorů Jana Krause: „ Co Vy na to, pane Kraus?“
v podání osobnosti školních médií Daniela Weisse.
Téma: „Vánoční svátky se nezadržitelně blíží a obchody
praskají ve švech.“ „Co vy na to, pane Weiss?“
K tomuto tématu se vyjadřuji každým
rokem, zatím pořád stejně. Vánoční
svátky a vůbec svátky obecně se stávají
čím dál tím více komerčními. Vánoční
„nálada je dle mého tvrzení navozena
příliš uměle. Lidé totiž už dávno
zapomněli, o čem Vánoce jsou. Dnes už
nikdo nepřipomíná, že nejdůležitější je
sejít se pohromadě a ve zdraví, naopak
se zdůrazňuje, že své blízké musíme
poctít pokud možno co nejdražšími dárky,
protože jedině tak můžeme dát najevo,
jak moc nám na nich záleží. A to je
špatně.
Lidé pak, pod tlakem různých reklam
bankovních a obchodních center, utrácejí
číslo 2 ročník 2015/2016
velké peníze za věci, které třeba ani
vůbec nepotřebují, ale hlavně za věci,
které jsou mimo jejich rozpočet.
V pomyslně „lepším“ případě jim pak už
nezbývají finance na nic jiného, v tom
horším si berou půjčky - a následně si ničí
život, neboť je nejsou schopni splácet a
exekutor již klepe na dveře.
Proto se odvážím k tomu všechny vás
vyzvat, abyste nepropadali této simulaci
Vánoc a začali právě tyto svátky prožívat
v klidu a pohodě. Doma nebo jinde, se
svou rodinou a přáteli, ale hlavně s tím
vědomím, že o Vánocích jde právě o ta
setkání, nikoliv o darované předměty.
Protože to, jak vás má někdo rád, se
neměří dary na povel v jeden den, ale
chováním,
náklonností
a
nasloucháním v momentech těžkých
i veselých po celý rok.
V tomto duchu bych chtěl slavit
Vánoce já. Přesně takové je tedy
přeju i vám všem.
S přáním klidných a vesele prožitých
Vánoc
Daniel Weiss, 3. A
Zápisník
Sportovní hvězda? Valdemar Matuška!
Psát o sportovní hvězdě v případě, že jste
naprostý antitalent ve všech sportech, je
značně komické. Mimochodem, to je
i můj případ. Avšak pokud je člověk
tvárný, tak jak by měl správný novinář
být, lze vykouzlit něco podobného jako
tento text.
„Sportovní hvězda? A co to je?! “ Tak
zněly mé otázky po tom, co jsem
si přečetl zadané téma. A tak
jsem se zamyslel. Sportovní
hvězdou snad může být
kdokoliv, nebo ne? Zdá se, že
ne. Všechny ty sportovní
hvězdy světového formátu
jsou přeci hvězdami nejen
proto, že něco umí lépe než
my, běžní smrtelníci, ale
hlavně proto,
že je
hvězdami udělala média.
Ano, média, jako jsou
televizní nebo rozhlasové
stanice,
noviny
a
v neposlední řadě internet,
jsou těmi kritiky, kteří rozhodují o tom,
o kom se vědět bude, a o kom ne. Kritiky,
kteří si vyhradili právo udělovat
pomyslnou nálepku „hvězda“! Třebaže
Xio Hu v Indonésii hraje fotbal možná
mnohem lépe než Messi, nebo by jej hrál
lépe, pokud by mohl svůj talent
rozvinout, bohužel se o něm neví.
A o tom chci dnes psát.
Nechci psát o někom, jehož jméno je
všude a lidé jej mají za hvězdu už jen
z principu. Zkusme třeba někoho jiného například Valdemara Matušku! Že se
stala chyba? Že to byl zpěvák? Ne ne,
chyba v mém článku opravdu není,
skutečně se jedná o Matušku, ale
o Valdemara s jednoduchým „V“. A navíc
- tento Valdemar nezpívá!
Je to jen obyčejný kluk s trošku
známějším jménem, který se věnuje
sportu. Kluk z malé vesnice ve Slezsku,
který se mnou sdílí třídu ve škole. Ano, je
to můj spolužák! A přesto může být
někým, koho já považuji za svou
sportovní hvězdu.
Věnuje
se
atletice,
konkrétně skoku o tyči.
Proč je ale mou sportovní
hvězdou? Je totiž mým
přesným opakem. Je stejně
starý, ze stejného sociálního
zázemí, a přesto, na rozdíl
ode mne, všechny sporty
zvládá, ba dokonce ho i baví!
Fascinuje
mě
svou
cílevědomostí, vytrvalostí a
trpělivostí. Tím, co mi tak chybí.
Sledovat jej při sportu je něco
jak
o poslouchat skvělou symfonii.
Ladnost, síla a zapálení pro věc z něj
přímo cítíte. Dokážou ve vás vyvolat
pocit touhy být alespoň na chvíli jím.
Právě proto, že jsou jeho vlastnosti - mně
tolik vzdálené - tak dokonalé, proto je
Valda mou sportovní hvězdou! A kdo ví,
třeba si jej také jednou všimnou média!
Ona si ho vlastně už všimla.
Prostřednictvím mého článku - je přeci
v tomto deníku, ne?
Daniel Weiss, 3. A
strana 16
Divadlo, hudba, film, literatura
W. Shakespeare – Romeo a Julie
Dnes jsem trochu změnil žánr, a tak si
napíšeme něco o tomto známém díle.
Myslím si, že o Romeovi a Julii slyšel asi
každý, ale kolik z vás tu hru četlo?? Ano,
mnozí jistě řeknou: „Je to stará a nudná
knížka a v kánonu se stejně nenachází,
tak proč ji číst? “ Abych pravdu řekl,
donedávna jsem zastával stejný postoj.
Můj pohled se změnil poté, co mi
spolužačka
nabídla
tuto
knihu
k zapůjčení. A o čem že vlastně kniha je?
Mladý Romeo z rodu Monteků se zamiluje
do Julie z rodu Kapuletů. Na věci by
nebylo nic divného, kdyby ovšem tyto
dva rody nebyly ve vzájemné nenávisti.
Požehnání od rodičů nepřichází v úvahu,
a tak se milenci rozhodnou, že se nechají
číslo 2 ročník 2015/2016
oddat tajně. Nyní by se mohlo zdát, že je
čas na happyend, ovšem opak je
pravdou. Krátce po obřadu se Romeo
dostane do souboje s Tybaltem z rodu
Kapuletů, jenž je vyhlášený bojovník. Po
dlouhém souboji Tybalt padá k zemi
mrtev a Romea čeká trest. Jeho trestem
je vyhoštění z Verony.
A jak to celé dopadne? To nejspíš každý
z vás tuší, a kdo ne, ten ať si to přečte,
což ostatně doporučuji, protože tato
kniha mě opravdu zaujala.
Petr Kvapil, 4. B
Divadlo, hudba, film, literatura
James Clavell – Král krysa
Fikce podle skutečnosti
O b d o b í: konec 2. sv. války
Pro s tře d í: Zajatecký tábor Čangi
H l . p o s ta vy: Petr Marlowe, Král (King),
Gray
Zajatecký tábor Čangi stojí na východním
cípu ostrova Singapur. Tábor se dělí podle
hodností a národností. Hlídky chodí pouze
kolem bran, protože odtud není kam
utéct. Čangi má vlastní velení, vojenskou
policii a zákony. Příběh, který se zde odehrává, ukazuje strádání spojeneckých zajatců v hrozných podmínkách tábora.
Vojáci jsou hubení, vyhladovělí, špinaví a
trpí tropickými nemocemi. Navíc je
Japonci nutí stavět letiště uprostřed
džungle, což stojí vězně velké fyzické vypětí. Je tu ovšem jedna výjimka – desátník King. Všichni vězni mu říkají Král.
Většina vězňů ho nemá ráda, protože zatímco ostatní trpí, on má všeho dostatek.
Král získává z obchodu, jenž je zákonem
zakázán, hodně peněz, a proto se ho
snaží chytit velitel policie Grey. Zde do
děje vstupuje poručík britského letectva
Petr Marlowe.
Petr bojoval na Jávě, kde byla napadena
jeho jednotka. On však unikl a dostal se
do domorodé vesnice. Ve vesnici se naučil velmi dobře malajsky. Byl zde nalezen,
zajat a uvězněn. Později byl spolu s několika přáteli převezen do Čangi. Zde bydlel s Larkinem, Macem, Ewartem a
Davem Davenem.
Brzy se seznámí s Králem, který začne využívat Petrovu znalost malajštiny pro svoje
obchody. To ovšem neunikne Greyovi,
který se okamžitě stává jejich úhlavním
nepřítelem a snaží se je za každou cenu
chytit a zavřít. Král však má díky
penězům velký vliv, který využívá na
krytí svých obchodů. Proto vždy přijde
Grey až po uzavření obchodu a skrytí
většiny důkazů. Kromě obchodu s cennými věcmi vymýšlí Král i další způsoby, jak
zbohatnout. Od Petra se naučí, jak vylepšit tabák. Brzy rozjede obchod ve
velkém.
Petr a jeho kamarádi mají sestavené a
ukryté rádio, díky kterému se dozvídají
zprávy o postupu spojenců. Rádio ale najde velitel tábora Jošima a pošle Dava
strana 18
Divadlo, hudba, film, literatura
Davena do tábora Outram Road.
Petr s Macem a Larkinem však mají ješté
jedno rádio - ve svých polních lahvích. To
se však porouchá a tábor ztratí informace
o postupu spojenců. V americkém baráku
se objeví krysa. Když ji chytnou, dostane
král nápad - namnožit krysy a pak prodávat jejich maso. Přípravy na chov krys
se rychle rozeběhnou a brzy je pod barákem založená krysí farma ...
Král s Petrem zažívají hodně nebezpečných dobrodružství. Například když
obchodují s korejským strážným nebo
když se vydají do blízké vesnice, kde
chce Král domluvit největší obchod, jaký
kdy uskutečnili - prodej diamantu. Během
této akce Petr ve vesnici získá i součástku na opravení rádia. Rádio opět
funguje a vše je jako dřív.
Poté, co Král obdrží peníze za prodej diamantu, rozběhne se Greyův plán. Americký barák je obklíčen policií i jinými
skupinami, které chtějí peníze získat.
Králův plán se hroutí. Při zběsilém útěku
se dostanou až k bráně. Petr odběhne s penězi do džungle a zahrabe je tam
…
číslo 2 ročník 2015/2016
V táboře se objeví udavač, který předtím
nahlásil Davena. Jošima odhalí i druhé rádio a Petr s kamarády je uvězněn v baráku. Rádio však není zabaveno, a tak
Mac poslouchá dál. Z rádia se dozví
o svržení atomových bomb a kapitulaci
Japonska. Zpráva se rychle rozšíří, avšak
v táboře se nic nemění. Japonci odmítají
složit zbraně a na Jošimův rozkaz stráže
nadále hlídají tábor před „nepřáteli“
z venku. Dramatický příběh pokračuje dál
…
Zajatecké tábory Čangi a Outram Road
skutečně existovaly. Autor popisuje život
v jednom z nich, kde sám jako válečný
zajatec pobýval. Tento příběh je sice vymyšlený, ale jsou v něm využity autorovy
zážitky z války. I když J. Clavell přežil
japonský zajatecký tábor, neovlivnilo to
jeho vztah k japonské kultuře. Příkladem
jsou jeho knihy Šógun (Shogun) a Gaidžin
(Gai-jin). Knihu Král krysa doporučuji
všem. Je to poutavé čtení s výborným popisem osob a jejich vlastností.
Martin Strašil, 1. B
Četba na pokračování
Hřbitov bohů (povídka, 2. část)
Došel k Montusovu obydlí. Zaklepal, chvíli
čekal, a když chtěl vejít, Montus se vynořil
za ním.
„Copak si myslíš, že v tomhle vedru tam
budu umírat ?" zasmál se hlubokým hlasem.
Jeho tělo zdobily kapky vody z nedaleké
řeky, do které se šel namočit. Hrobník se
taky zasmál: „Pravda. Nechtěl bych z tebe
mít pečené hovězí. Ale jsem tady kvůli
něčemu jinému. Nevíš jestli ..." Nadechl se,
ale Montus ho zastavil rukou. „Pojď se
posadit. Bude to lepší," řekl a nabídl hrobaři lavičku.
Usadili se, hrobař se opřel o krumpáč a vlk, který byl taky celý mokrý, se natáhl pod
lavičku.
„Tak spusť, mladíku," řekl sarkasticky. Hrobař se zasmál a začal „Neviděl jsi při noční
obchůzce něco podezřelého nebo jsi něco neslyšel?" Montus se zamyslel, pak se
naklonil k vlkovi a něco mu pošeptal. Vlk zabručel a Montus se narovnal: „Nic, vůbec
nic. Ani já, ani vlk. Je to kvůli tomu otevřenému hrobu?" Hrobař na něho vrhl
nechápavý pohled. „Jak to ...?" Pak se podíval na své dva havrany a ti se radši koukali
někam jinak „Aha, chápu. Drbny zase drbaly. Ano, je to kvůli tomu. Ach jo. Snad už se
to nebude opakovat, nerad bych tady měl vykradače hrobů." Montus s ním jen
souhlasil a ujistil ho, že tohle byl určitě nějaký výjimečný případ.
Hrobař se s katem rozloučil a vydal se zpátky k hrobu. Havrani mu sedli na ramena a
rozhlíželi se po hřbitově. Jak se den chýlil ke konci, tak z hrobů začali vylézat nemrtví a
věnovat se různým činnostem: klábosení mezi sebou, upravování svých hrobů, hrobek
či jiných obydlí. Někteří hráli na hudební nástroje, sbírali květiny nebo se jen tak
procházeli. S hrobařem se všichni mile zdravili a on jim pozdravy oplácel.
Došel k hrobu. Okolo něho bylo asi pět kostlivců a v hrobě stál Martius a něco si tam
brblal. „Doufám, že ty kopeš a oni se jen dívají?" zasmál se hrobař a Martius si ho
změřil vražedným pohledem „A co jsem? Nevolník?" „Ale no tak, neuraž se, byl to jen
vtip. Tak co, zjistil jsi něco?" Martius zakroutil hlavou: „Nic. Nikdo nic neviděl ani
neslyšel. Ti, kdo to vykradli, to tady museli až moc dobře znát. Byl jsem i za Jacobem a
ten taky nic. Říkal, že tyhle mrtvoly už nejsou atraktivní pro žádné temné mocnosti.
Takže máme i od satanisty potvrzené, že tyhle mrtvoly se nehodí ani k pohnojení
zahrady." Na tahle slova se kostlivci urazili a odkráčeli. Martius s hrobařem se smáli
ještě hodinu poté.
Hrob zasypali a rozhodli se o tom nemluvit, stejně do těchhle míst hřbitova nikdo
nechodil. Martius se pak rozloučil a odešel do kostela, který uzavřel a dlouho do noci
sepisoval zprávu o prázdném hrobu.
strana 20
Četba na pokračování
Hrobař se vrátil do svého obydlí. Cestou potkával čím dál víc nemrtvých, kteří si užívali
teplou měsíční noc. Měsíc se pomalu blížil k úplňku, takže mrtví byli stále více jako z
divokých vajec.
Ve svém příbytku odložil krumpáč, plášť pověsil na jediný věšák a zapálil jedinou
svíčku. Ta vyšlehla zeleným ohněm. Ohněm smrti a podsvětí. Na kůži nepálil, hřál, ale
dokázal sežehnout duši. Hrobař se natáhl do postele, havrani se usadili na okně a
přitulili se k sobě. Hrobař je chvíli pozoroval a pak taky usnul.
Ráno ho probudilo slunce a prudké bouchání na dveře. „Hrobaři! ! Hrobaři, vstávej,
sakra! ! " řval Martius a pral do dveří plnou silou. Hrobník vystřelil z postele, jako když
ho hrom bací. Rychle nahodil plášť, otevřel okno pro nadávající havrany, popadl
krumpáč a vyběhl ven.
Martius byl celý zpocený a ztěžka dýchal. Kouření se na něm podepsalo. Nadechl se:
„Problém! ! Velkej problém. Další hrob prázdný! " Hrobař oněměl a pak ho zalila zlost.
„Okamžitě mě k němu zaveď! " Martius se roztřásl, otočil se a vyběhl.
Minuli pár návštěvníků, letmo jim odpověděli na pozdrav a hnali se dál. Hrobař byl čím
dál tím víc vzteky bez sebe. Martius ho totiž vedl do oddělení padlých saských
válečníků. Hrobař byl doslova alergický na to, když někdo zneuctil hrob starých
válečníků.
Doběhli před velký hrob. Byl úplně prázdný, žádné kosti, brnění, zbraně, nic. Hrobař
drtil krumpáč. Martius od něho trošku ustoupil. Věděl, že když se naštve, není dobré
být u něho. Dokonce i Bruggy s Brunhildou seděli radši na mrtvém stromě než
hrobníkovi na ramenou.
„Kdo to sakra mohl být, že měl tu odvahu znesvětit hrob starého válečníka?! " zuřil
hrobař. Martius se sehnul a odhrnul břečťan z náhrobku. „Tak tohle je hodně velký
problém. Olaf Saský zvaný Mlátička." Oba ztuhli. Věděli až moc dobře, kdo Olaf byl.
Jeho kosti byly tak napuštěné jeho mocí, že by s ní zloději dokázali vyvolat i nějaké
pekelné kníže. Najednou k nim přistoupil zombie opírající se o holi a něco Martiusovi
pošeptal. Ten se vyděšeně podíval na hrobaře a nasucho polkl.
„Co? Co je …?" vyhrkl hrobař. ,,Víš ...viděli tady Jacoba," řekl pomalu.
Hrobník s sebou jen cukl. Pak se otočil na patě a vystřelil jak šíp z kuše. Mířil k Jacobově
kobce. Martius vyběhl za ním. Věděl, že pokud se mu Jacob dostane do rukou, vyrve mu
srdce a nakrmí ho jím. Doběhl tam ve chvíli, kdy hrobař kamenné dveře kobky vyrazil
krumpáčem. Ani ochranná bariéra nepomohla. Vehnal se dovnitř jak velká voda a
zařval: „Jacobe! ! Okamžitě vylez, ty satanův patolízale." Martius rychle seběhl dolů a
chystal se Jacoba chránit, jenže uvnitř Jacob nebyl. I hrobař po chvíli vybublal.
Jakub Možný, 4. A
ilustrace Šárka Kamenčáková, 1. A
číslo 2 ročník 2015/2016
Volná tvorba
Lesníkovy superschopnosti
Vybrali jsme pro vás jedno z vyprávění, která vytvářeli žáci
prvních ročníků v rámci hodin VKO při seznamování se s
naukou o lidské duši - psychologií.
Spousta z nás určitě viděla ve filmu, jak policista, voják, nebo třeba tajný agent
obdařený jedinečnými superschopnostmi ovlivnil svět. Co ale lesník s úžasnými
schopnostmi - třeba s mnohonásobně silnějším sluchem nebo schopností stát se
neviditelným, neslyšitelným, nevydávajícím pach…? Dokázal by takové schopnosti
využít? Dle mého názoru by takový superlesník mohl zachraňovat ještě důležitější věci
než uloupené peníze nebo majetek. Každopádně mladý student lesnictví Rudolf, který
je v lese jako doma, má jasno, jak se svými schopnostmi naložit:
Rudolf sedí ve vlaku směřujícím na Šumavu, do oblasti Lipenska, vybaven jedinečnými
schopnostmi a vyzbrojen fotoaparátem. Doufá, že se mu poštěstí tváří v tvář spatřit
jedno z nejvzácnějších a nejmajestátnějších zvířat naší přírody – losa. Populace našich
losů je malá a navíc decimovaná pytláky. A Rudolf si už dlouho přeje tohoto „krále
Šumavy“ spatřit.
Hned po příjezdu se ubytuje u známých a vyráží do šumavských hvozdů. Zpočátku si
vykračuje po jedné z turistických stezek, nad hlavou bezmračnou oblohu – na Šumavu
skvěle vydařené počasí. Potkává skupinky turistů, kteří jej ale nevidí díky jeho
schopnosti být neviditelným. Po chvíli opustí stezku a vydává se do méně
prochozených částí šumavského Vyšebrodska – oblasti s nejpravděpodobnějším
výskytem losa u nás. Cesta mu rychle ubíhá, vůně jehličí a pryskyřice jako by jej přímo
strana 22
Volná tvorba
popoháněla dál. Pernatí obyvatelé lesa provázejí Rudolfa svým trylkováním, které ale
on slyší mnohem lépe, protože jeho sluch je mnohonásobně citlivější. Náhle zaslechne
dupot. Bleskově se otočí, očekávaje zvíře těsně za zády, připravený uskočit. Spatří
nevelkého divočáka bezmála třicet metrů daleko. Bezděky si sáhne na uši a přemýšlí,
jak by teď asi zněl výstřel z kulovnice. Takto uvažuje zase za pochodu, prodírá se stále
hustším podrostem, míjí zlověstně tiché močály. Sehne se pro pár zralých borůvek,
když vtom ztuhne s nataženou rukou. Z dálky k němu doléhá praskot větví, lámání
malých stromků a těžký dusot. Rudolf se bez váhání, ale obezřetně vydá tím směrem.
Jde dlouho, vyhýbá se močálům, až dorazí na okraj podmáčené paseky. A tam ho
spatří. Bezmála půltunový losí býk, porostlý téměř černou srstí, s lopatovitými parohy,
stojí uprostřed paseky a větří. Je nejistý, dívá se Rudolfovým směrem, a i když lesníka
nemůže vidět ani cítit, stejně Rudolfovi běhá mráz po zádech. Opravdový šumavský
král. Když se konečně uklidní, přestane větřit, skloní hlavu s majestátním parožím a
začne se pást. Rudolf třesoucíma se rukama pořizuje pár fotek lesního obra. Dělí je od
sebe necelých dvanáct metrů, lesník slyší losův dech, klapání zubů a frkání. Náhle los
zvedne hlavu a zase větří. Je nejistý, kousek popoběhne, rozhlíží se. Lesník se také
bezděčně rozhlédne. Přejíždí očima po trouchnivějícím kmeni patnáct metrů od něj a
prudký úlek mu vyrazí dech. To, co mu připomínalo trouchnivějící kmen, není nic jiného
než dobře maskovaný člověk s puškou. Musí tu ležet už dlouho, protože ho Rudolf
neslyšel přicházet. Rovněž pozoruje losa. Jeho vzezření, jednoranná skládací puška s
krátkou hlavní a brašna s ranivými náboji pro lov velké zvěře mluví za vše - pytlák. Vlnu
strachu střídá vlna vzteku a Rudolf se rozhodne jednat. Los je k nim otočený zády, teď
pytlák nevystřelí. Rudolf se sklání k jeho brašně, kdyby se teď pytlák ohnal loveckým
nožem, mohl by proseknout lesníkovi hrdlo. Patrony, jedna po druhé, opouštějí
pootevřenou brašnu. Lesník pracuje rychle, napětím nedýchá. Ani pytlák nedýchá, už
už se chystá vystřelit. Los opět větří. Jako by se ozvalo slabé kovové ťuknutí - poslední
patrona opouští brašnu. Cvakne spoušť. Nic. Pytlák vyhodí vadný náboj z komory,
pohotově se otočí, sahá po brašně… je však prázdná. Los se dává do klusu, otáčí se k
mužům bokem. Lesník zatím kvapně odchází, levou ruku plnou nábojů, pravou
shrabuje ze země pár šišek a hází je na rozloučenou směrem k pytlákovu zálehu.
Spokojeně se vydává na cestu zpět, s dobrým pocitem, že zachránil život vzácného
lesního velikána, který se dál může toulat Šumavou a je ušetřen osudu viset nad
pytlákovým krbem. Chvíli ještě slyší dupot prchajícího losa a pytlákovo nadávání.
Všichni obyvatelé lesa jako by utichli, jen šumění větví provází lesníka na cestě zpět.
A jediní svědkové lesníkova činu – pytlákovy náboje Sellier and Bellot ráže 223 Rem,
odpočívají na dně jednoho z mnoha šumavských močálů…
Lukáš Kopecký, 1. C
ilustrace Teodor Rainisch, 2. C
číslo 2 ročník 2015/2016
Volná tvorba
Stařec s knihou
Většina mých vrstevníků věnujících se sportu má svůj vzor. A mnoho z nich si v pokoji
pověsí plakát této osobnosti, která je motivuje, ať už se jedná o slavného hokejistu,
fotbalistu, nebo třeba o přeborníka v kulturistice. Já jsem si takhle pověsil černobílou
fotografii starého muže, sedícího v asijském meditačním sedu a v rukou držícího knihu.
Právě onen muž na fotografii je mým sportovním vzorem. Jmenuje Gičin Funakoši.
Nejspíš vám to jméno nic neříká, úvodem bych tedy napsal něco o jeho životě:
Je tomu téměř 150 let, co se Gičin Funakoši narodil na ostrově Okinawa, nedaleko
Japonska. Jeho narození bylo předčasné, nikdo z jeho blízkých mu tudíž nepřisuzoval
příliš dlouhý život. Nikdo z nich také netušil, že Funakoši zasvětí osm desetiletí svého
života karate. „Karate do“ – cesta prázdné ruky, bylo na Okinawě umění opředené
legendami. Okinawské zákony však zakazovaly nejen zbraně, ale i cvičení boje beze
zbraní, a jen pár mistrů je trénovalo v nejhlubším utajení. Mladému, asi dvanáctiletému
Funakošimu se poštěstilo stát se žákem jednoho z nich. Každou noc chodil pod rouškou
tmy cvičit do mistrova domu, před úsvitem se vracel po náročném tréninku. Roky
plynuly a hubený chlapec Funakoši se díky karate stával fyzicky i psychicky odolným.
Když dospěl, začal pracovat jako učitel a dál se věnoval karate. Takto jeho život
pokračoval asi třicet let, až do doby, kdy došlo ke klíčové události v historii karate.
Tehdy na Okinawu zavítal japonský císař a Funakoši ho zcela ohromil ukázkou svého
umění. Další rok byl Gičin vyslán do Japonska, aby v Tokiu reprezentoval okinawské
karate. Tam si také později otevřel svou první karatistickou školu. Od té chvíle již
věnoval „cestě prázdné ruky“ veškerý svůj čas, měl stále více žáků a zájemců o
cvičení. Bojové umění se tak šířilo po celém Japonsku.
strana 24
Volná tvorba
Mistr své žáky učil především duchovní a filozofické podstatě karate, která nespočívá
ve fyzickém přemožení soupeře, ale v dosažení vítězství bez boje, jak mistr často
říkával. Největším mezníkem ve vývoji tohoto umění však byl konec druhé světové
války, kdy osmdesátiletý mistr Funakoši se svými žáky velmi zaujali ukázkami karate
americké vojáky v Japonsku. V poválečném čase tak první zmínka o učení karate
odcestovala mimo břehy „země vycházejícího slunce“ a toto umění se stalo
mezinárodním. Díky Funakošimu bylo ještě za jeho života v Japonsku karate zaváděno
do školních osnov coby sportovní činnost a setkalo se se značným úspěchem. Občas si
říkám, jak by karate vypadalo v našich školních osnovách. Těžko posoudit. Jiná doba,
jiná země, jiná kultura, jiná výchova.
Já se karate učím pátým rokem a mistra Funakošiho jsem vždycky obdivoval nejen jako
karatistu, ale i jako člověka. Své žáky vždy učil, že násilná sebeobrana je až poslední
možností řešení konfliktu. Jsem přesvědčen, že dnes většina lidí karate zná spíš jako
brutální sport, kde není třeba přemýšlet, ale jen přerážet desky apod.
Proč jsem si Gičina Funakošiho tedy vybral jako svůj sportovní vzor? Mistr Funakoši mi
ukázal, jak nejlépe dosáhnout úspěchu. Snaha, vytrvalost, nadání – tyto tři věci
mnohým jistě stačí k dosažení toho, co považují za úspěch. Aby se však Funakošimu
podařilo dosáhnout toho, čeho dosáhl, musel udělat jednu zásadní věc nepřizpůsobovat karate svému životu, ale přizpůsobit svůj život karate. A tak se karate
postupně stalo jeho životem.
Lukáš Kopecký, 1. C
číslo 2 ročník 2015/2016
Na křídlech múzy
S íť
Fa c e b o o
js i ta m , akle, tzbv. so c iá ln í síť,
ýt n e m u síš.
Fo tky li d
n a m ís teí,c hk, tek ré n e zn á š,
vě c i, n a kte ré d e js i n ikd y n e b yl,
kd yb y si s je p n e m á š,
o říd il … b yl b
ys d e b il .
Ip h o n y, šp e rk
h la vn ě se p o cy, zb yte č n é vě c i,
zve d n o u e h lu b it za ka žd o u c e n
u,
g o ve a té kle
p ů jč ky, htysi
c i,
p o té ky .. . zlvše
c h n o p o sl a t k
le d u ,
p ro to že te ď je
d
ů
le
ži té ,
Z a m ysl i se , je
áš - má
n a to b ě , jac ok m
se za c h o vš?
áš …
D o ko, oltavíra jí se očči,it,
Ra d oá msi tzh n u senb.li. .čeje,
J s e m vm n e i va š euoa s i m u s e t e je …
I ritu jí b u d u , b u d o ře s ká la z
p ro tom , kd e d o m
ž í,
jít ta
o p o břřičeí,
d
í
ij
b
ě
s tě ž í.
y m ocn
e tiš e k
Kd e vlne z kro tn é m oivřá č ka n a jd e š
kd e nh m ís te c h žh la d n ě le ž í
v tě c trá vě ta k c
A na
e,
ě j kythica s la . . .
n
u
a
kříž d á vn o z líc e ,
s víc e ys i rů ž o vé á . . .
Ty kd a m ta krá s n
le ž í t
o je !
a vž d yamp rs o u ,
n
,
á
n
s
Ta krám ín ky p á lí nra vd a je ,
Vz p o ys i - a to p š í n o b le s o u …
ž e kd js e m ji s e v
vo d il
na,
je to žáep e ,
e
ž
l,
le
s
h
rč e n a ,
Kd o m ys e m ýli l, n erco m n e p ře dautá p e . . .
tě ž c eto ra d o s t, p il y… s rd c e z
b yla s e p o d lo m
n oh y
Je rá n oo , p o tře b a m o
je rá n
t,
,
la , p ráčcíne á m s e z trá c e
o
k
š
,
e
č
za
, klí
s n íd a n,ěru tin a , ru tin a ,
a
o,
ru tin
a p o rájen m i p řá n o ,
n
á
r
d
o
,
u
zn ov
ke d n u
o d e d nvea t, o p a ko va t a
o p a ko
n e,
ě k ro z pnlyí d u š e z a h yn e
v
lo
č
e
s
iv
v ru tintěe re o typ kre a t
e,
rtvá d u š
s krz s
m
ě
v
á
r
n ež p
u tě jš íh..o. s tá le .. . s u š e !
r
k
ic
n
í
a n e n va t .. . z a s e
o p a ko
Jakub Štefánik, 3. C
ilustrace Teodor Rainisch, 2. C
strana 26
Sranda z lesa od Homelesa
Prosincové pranostiky
Prosinec proměnlivý a vlahý, nedělá nám zima těžké hlavy.
Mrazy, které v prosinci brzy ochabnou, znamenají zimu mírnou.
Jaký prosinec, takové jaro.
Je-li v prosinci Mléčná dráha jasně a zřetelně viděti, bude rok budoucí úrodný, je-li však
částečně viditelná, nebude mnoho obilí a vína.
Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok na to běží.
Svatá Barbora vyhání dříví ze dvora. Má-li svatá Barbora bílou zástěru, bude hodně
trávy.
Je-li na den svaté Barbory mnoho jinovatky na stromech, bude hodně ovoce v
budoucím roce.
Lucie noci upije a dne nepřidá.
Připravila Petra Nováková, 4. C
ilustrace Teodor Rainisch, 2. C
číslo 2 ročník 2015/2016
Sranda z lesa od Homelesa
Stromy a papír
V celosvětovém ekosystému hrají stromy zásadní roli, na jejich existenci je závislá
většina života, se kterou se na Zemi potkáváme. Dřeviny během růstu spotřebovávají
velké množství CO2. V době své dospělosti stromy uhlík převážně jen skladují. V
celkovém součtu stromy CO2 více pohltí, než vyprodukují. Proto jsou lesy považovány
za významná úložiště uhlíku.
Víte, že …
Existuje jeden úplně jednoduchý způsob, jak neplýtvat papírem?
Tisknout oboustranně. U některých typů tiskáren je sice nutné papír ručně obracet, ale
poloviční spotřeba za to stojí!
Topím suchým dřevem… PROČ?
• Při pálení vlhkého dřeva se zanáší komín, dosahuje se nižší výhřevnosti
• Natřené či jinak ošetřené dřevo a odpadky by se neměly pálit vůbec!
• Pokud je kouř šedý, znamená to, že oheň má nedostatečnou teplotu, produkuje
více oxidu uhličitého – je tedy potřeba přiložit!
Na Vánoce kupuji živý stromeček … Taková jedlička, smrček podobně jako každý jiný
strom nám pohlcuje oxid uhličitý. Nejen, že nám krásně provoní celý byt, ale jen pohled
nás zahřeje na srdci. A po Vánocích klidně můžete zkusit stromeček zasadit na své
zahrádce.
Nevíte, co s velkým množstvím kopřiv?
Udělejte z nich báječné hnojivo, které odpuzuje mšice a roztoče.
Rozsekejte je na malé kousíčky a dejte do nádoby s vodou.
Na 10 litrů vody přijde 1 kg čerstvých a 100 g sušených kopřiv. Zakryjte a jednou za 2
dny promíchejte. Bublinky na povrchu ukazují, že hnojivo je připraveno k použití.
Tak s chutí do toho!
Připravila Petra Nováková, 4. C
strana 28
Sranda z lesa od Homelesa
Nimrodi z Tanychu aneb povídání s Hubertem
Vybrala jsem pro vás z této veselé knihy Zdeňka Halamy pár vtipů, u kterých se,
doufám, taky zasmějete.
1) „Rychle, podívej támhle, to je jelen! ” ukazuje kolegovi myslivec. „Ten má větší
parohy než já! ”
2) Povídá na honu jeden zajíc druhému: „Na toho myslivce vpravo si dávej pozor! “
„Proč, to je tak dobrej střelec?” „Ne, ale minule mě pořádně poblil.”
3) Přijde jelen na bungee-jumping a ptá se: „Jsem tu správně? Slyšel jsem, že se tu
skáče na laně! ”
4) Pes domlouvá hajnému, který se vypravuje do lázní: „Raděj nikam nejezdi. Na
hájovnu a slepice si troufám, ale tvoji starou určitě neohlídám! ”
5) Dva myslivci se vydali na lov kachen. Ještě se ani pořádně nestačili připravit, když
vyplašili celé hejno. Oba rychle zamířili. „Kterou bereš?” zeptal se první. „Tu, která
spadne první ...”
6) Potkají se dva myslivci: „Proč jdeš na hon v takovémhle hrozném počasí?” „Možná
budu mít štěstí a nějakého zajíce zabije blesk! ”
7) „Jak to, že jdete na hon bez nábojů?” „Ono to přijde laciněji a výsledek je týž! ”
8) Jaký je rozdíl mezi mladým a starým myslivcem? Mladý myslivec spí se zajíčkem,
zatímco starý s bažantem.
9) Jak poznáš ožralého myslivce? Huláká na lesy.
Připravila Eliška Žižková, 2. C
číslo 2 ročník 2015/2016
Komiks
strana 30
Komiks
vytvořil Teodor Rainisch, 1. C
číslo 2 ročník 2015/2016
Redakční koutek
Redakce a přispěvatelé
Šéfredaktoři:
Eliška Žižková, 2. C
Teodor Rainisch, 2. C
Redaktoři:
Petr Kvapil, 4. B,
Jan Podlipný, 1. C,
Martin Strašil, 1. B,
Jakub Štefánik, 3. C,
Ondřej Topolanský, 1. C
Daniel Weiss, 3. A,
Přispěvatelé:
Ing. Miroslav Kutý,
Mgr. Vojtěch Zlámal,
Ilustrace a fotografie:
Šárka Kamenčáková, 1. A,
Teodor Rainisch, 2. C,
Tereza Voldánová, 2. C,
Ondřej Topolanský, 1. C
Na úpravě se podíleli:
Mgr. Jan Beláň
Mgr. Vojtěch Zlámal
Kontakt:
[email protected]
Lukáš Kopecký, 1. C,
Jakub Možný, 4. A,
Lenka Silnicová, 4. B,
Petra Nováková, 4. C,
strana 32