Málokterá jiná část lidského těla tak ovlivňovala životy lidí, někdy i

O BLÁNĚ PANENSKÉ
Málokterá jiná část lidského těla tak ovlivňovala životy lidí, někdy i
dějiny celých národů, jako je blána, zvaná panenská. A přitom to
vlastně žádný orgán v pravém slova smyslu není. Kdybych vám ji na
těle ženy měl ukázat, asi bych byl v rozpacích. I když jsem lékař
s honosící se přídomkem ženský.
Pamatuji si, že ve věku raně pubertálním (na základní škole), jsme si
vyprávěli vtip:
„Je to šedé a je v tom sedm děr, co to je?“
„???...“
„Panenská blána Sněhurky.“
Omlouvám se, pokud to někomu nepřipadá vtipné, vyprávět takovou
anekdotu dospělým lidem by opravdu bylo trapné. Já to uvádím jen
jako ilustraci, jak si lidé, a zdaleka ne jen lidé ve věku raně
pubertálním, tu panenskou blánu představují; jako jakousi vydělanou
oslí kůži, blánu na bubínku, do které když se píchne, udělá to „pink“ a
je v tom díra. Díra osudová, protože zkuste zašít proražený buben!
Ve skutečnosti panenská blána neboli hymen vypadá úplně jinak. Ona
to vlastně není žádná blána, je to takový slizniční slizniční záhyb, řasa
podobná té, která je třeba mezi prsty na rukou. A ta řasa poněkud
zužuje, ale zdaleka nikoliv uzavírá, vstup do ženských pohlavních
orgánů. Poševní vchod s neporušeným hymenem je tak prostupný
někdy pro špičku malíčku, někdy pro celý malíček, někdy i
ukazováček. Při prvním pohlavním styku se pak obvykle okraj natrhne,
protože ztopořený pohlavní úd bývá obvykle přece jen tlustší. To
jednak bolí, a jednak to obvykle trochu krvácí. Ale protože je sliznice
velmi pružná, někdy – zvláště když rozměry údu nejsou nijak obludné
a k souloži nedojde nijak brutálně - se vůbec hymen natrhnout nemusí.
Takže se prostě někdy nedá ani odborným vyšetřením poznat, jestli
žena už měla nebo neměla pohlavní styk. I když totiž k natržení dojde,
velmi rychle se zahojí a žádná jizva vidět není, tím spíše, že hymen
bývá plný různých záhybů a výběžků a celý terén je značně
nepřehledný. Vždycky jsem se to snažil (bezúspěšně) vysvětlit různým
orgánům činným v trestním i jiném řízení, které mi přiváděly ke
znaleckému vyšetření ženy a dívky, abych stanovil, zda už měly
pohlavní styk, kolikrát a kdy poslední. Už z formulace otázek je zřejmé,
že vědomosti těchto orgánů o hymenu končily na úrovni té úvodní
anekdoty...
Dneska už málokoho trápí otázka, jestli je dívka panna nebo ne. Spíše
by bylo trochu podezřelé, kdyby některá opravdu „poctivá“ při svatbě
byla. Proto také za téměř 20 let, po které se živím jako gynekolog, se
na mne u nás ještě nikdo neobrátil s žádostí o chirurgické obnovení
panenství a dokonce taková rekonstrukce není v žádné české učebnici
operační gynekologie popsána. Proto jsem byl překvapený, když jsem
za svého tříletého pobytu v Tunisku zjistil, že tam se otázka panenství i
v této moderní době pociťuje velmi naléhavě a kde se takové operace
často (a velmi tajně) provádějí a jsou zdrojem značných příjmů lékařů.
A to i přesto, že se tato země považuje za velmi moderní a hledí
trochu spatra na tradiční islámské společnosti.
Obnovit panenství není ale vůbec žádný problém. Jde prakticky jen o
to, zúžit slizniční vchod do pochvy tak, aby při pohlavním styku muž
cítil odpor, případně aby došlo k malému krvácení. Už bylo řečeno, že
zevní pohlavní orgány ženy mají složitý tvar, jsou plné záhybů a
zákrutů a v takovém terénu se leccos schová. Navíc zainteresovaný
pán nebývá obvykle odborník a při prvním milostném aktu si většinou
partneři intimní části těla zvětšovacím sklem neprohlížejí, nehledě
k tomu, že někdy ani osvětlení nebývá dostatečné... Jestliže je tedy
žena po prosté defloraci - a je přitom jedno, jestli souložila jednou
nebo stokrát - je výkon velmi prostý: v místním umrtvení stačí nůžkami
okrvavit zhojené okraje trhlinky a sešít je dvěma stehy. Operace asi
na deset minut, kterou by naše Všeobecná zdravotní pojišťovna
(kdyby ji hradila) ohodnotila počítám asi dvěma sty korunami českými.
Privátní lékaři v Tunisku si za ni v polovině 90. let účtovali kolem 400
amerických dolarů. „Panenství“ se ovšem dá obnovit i v tom případě,
když má za sebou žena jeden nebo několik porodů. V tom případě to
sice není tak jednoduché: musí se uvolnit část poševní sliznice,
přesunout a „vymodelovat“ z ní jakousi přepážku zčásti uzavírající
vchod do pochvy, ale ani v tom případě to není žádná veliká chirurgie.
Výkon je sice vhodnější udělat v narkóze a trval by spíš minut dvacet,
ale přesto cena 600 dolarů, kterou si počítali arabští gynekologové,
byla dost tržní. Kdo by si ovšem myslel, že jsem se ze severní Afriky
vracel s kufry nabitými stodolarovkami, se mýlí. Místní odborníci si tuto
výnosnou živnost velmi žárlivě hlídají a žádného nevěřícího mezi sebe
nevpustí. Do chirurgie ženské počestnosti jsem tak zasahoval vcelku
ojediněle a spíš náhodou. Vzpomínám si na jednu mladou dívku, která
na našem oddělení porodila nemanželské dítě. Porod byl velmi těžký a
dítě se narodilo mrtvé. Když jsem ošetřoval porodní poranění, obrátila
se na mne domorodá porodní asistentka, zda by nebylo možné obnovit
panenství. Dívka, která porodila, byla totiž její příbuzná. Měla
nápadníka z jiné vesnice, kterého si měla za nějakou dobu vzít, a úmrtí
novorozeněte, přes veškerou tragiku, pro ni v této situaci
představovalo jistou šanci, že se vyhne opovržení a vyřazení ze
společnosti. Protože však byla velmi chudá, nemohla si dovolit operaci
u místního lékaře. Nikdy jsem sice nic takového předtím nedělal, ale
bylo mi jí líto a rozhodl jsem se to zkusit. Dal jsem tam pár stehů navíc
a trochu víc jsem to tkáně přitáhl a za nějakou dobu mi ta porodní
asistentka přišla skoro se slzami v očích poděkovat. Dívka se za tři
měsíce po této události úspěšně vdala a novomanžel nic nepoznal.
Dosud mě hřeje pocit dobrého skutku.
Někdy naopak ani draze zaplacená rekonstrukce panenství happyendem neskončila. Vzpomínám si na jistého muže, který mi přivedl
svou ženu, se kterou uzavřel sňatek před rokem, že stále nemůže
otěhotnět. Byla to žena inteligentní, která dokonce vystudovala jakousi
odbornou střední školu v hlavním městě.
Provedl jsem
hysterosalpingografii, rentgenové vyšetření průchodnosti vejcovodů, a
na snímku doslova svítilo nitroděložní antikoncepční tělísko! Bohužel
ten člověk pracoval jako laborant v nemocnici, takže se mi nepodařilo
tuto skutečnost před ním utajit. Nemohl to pochopit: když si svou ženu
bral, byla panna, sám ji prý defloroval, říkal... Byl z toho veliký skandál
a dodnes si vyčítám, že jsem tak nevědomky možná zapříčinil životní
tragédii mladé ženy.
Deflorace při svatební noci byla důležitou součástí svatebního rituálu a
musela dokázat zakrváceným lůžkem. V této severoafrické zemi se
někdy prováděla tak razantně, že končila chirurgickým ošetřením
v nemocnici. Protože v Tunisku je zvykem se ženit od května do září,
bylo ošetřování defloračních poranění obvyklou a dosti otravnou
součástí letních nočních služeb. Fakt je, že někdy poranění nebyla
veliká. Přesto i v takovém případě byla nevěsta, předstírající mdloby,
doslova přinesena s velikým halasem všemi svatebčany, abych potom
na vyšetřovacím stole našel nepatrnou trhlinku hymenu s dvěma
kapkami krve. Obvykle jsem tam dal jeden steh, spíš jen proto, aby
rodina byla spokojená, a brebentění odnesena domů. Měl jsem někdy
dojem, že je to součást folklóru a svatba, která nekončí na operačním
sále, prostě nemá ten správný říz.
Někdy ovšem byla poranění závažná a silně krvácející poranění
poševní stěny si občas vyžádalo kromě chirurgického ošetření i krevní
transfuzi. Setkal jsem se i s trhlinami pronikajícími až do dutiny břišní,
kdy byla přivezena žena v šokovém stavu se střevy vyhřezávajícími až
před zevní rodidla... Nedovedu si představit, že taková strašivá zranění
je možno způsobit pohlavním údem. Jeden z mých evropských kolegů
tvrdil, že tamní muži ve snaze o maximálně efektní defloraci občas
použijí nějaký nástroj.
Vzniká otázka jaký vůbec má panenská blána smysl. Že by jí příroda
ženu vybavilo opravdu proto, aby se poznala „poctivá“ od „nepoctivé“?
To určitě ne, příčina je jiná, prozaičtější. Ženské pohlavní orgány jsou
totiž jediným místem organismu, kudy jde přímá cesta ze zevního
prostředí až do samotné břišní dutiny. Takovou otevřenou bránu pro
vstup škodlivých zevních vlivů, zejména choroboplodných bakterií jiné
ústrojí neposkytuje. Proto rozmnožovací ústrojí příroda vybavila celou
řadou bariér proti vstupu infekce a hymen je jedním z nich. Otevírá se
naplno až v dospělosti, když je to nezbytně nutné. V tu dobu ale již
ochrannou funkci plní kyselé poševní prostředí, které se vytváří pod
vlivem hormonů u dospělé ženy.
Takový je biologický význam panenství. To jen lidé mu dali rozměr
zcela odlišný, nesmyslný, mnohdy až děsivý. Je dobře, že v našich
zeměpisných šířkách a délkách si z panenství děláme spíš legraci.
Mimochodem, víte jak pokračuje ta úvodní anekdota?
„A je to šedé a je v tom osm děr, co to je?“
„???...“
„Šmudla šel dvakrát…“